Vznik počítačového programu a způsoby jeho licencování

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Vznik počítačového programu a způsoby jeho licencování Bakalářská práce

Autor:

Lukáš Louda Bankovnictví, právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M.

Duben 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Příbrami dne 1. dubna 2013

……….….…………….. Lukáš Louda

Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce JUDr. Jiřímu Matznerovi za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá problematikou softwarového práva, konkrétně ochranou počítačových programů. Hlavním úkolem práce je za pomoci odborné literatury a právních kodexů přehledně popsat metody ochrany a způsoby licencování počítačových programů, ale také případná rizika, která hrozí porušitelům při nedodržení těchto pravidel. V práci je dále uveden postup a náležitosti pro uzavírání smluv v oblasti informačních technologií. Klíčová slova: autor, licence, software, ochrana dat a informací

Annotation This bachelor work deals with issues connected with software law, namely the protection of computer programs. The main objective of the work is, with the help of professional literature and legal codes, clearly describe the methods of protection and ways of licensing of computer programs, but also the potential risks than threaten to infringers in breach of this rules. This work also describes the procedure and requirements for contracts in the field of information technology. Key words: author, licenses, software, protection of data and information

Obsah Úvod........................................................................................................................................................ 7 1. Základní charakteristika softwarového práva ........................................................................... 9 1.1. Obecné informace ........................................................................................................................ 9 1.1.1. Počítačový program .............................................................................................................. 9 1.1.2. Duševní vlastnictví ................................................................................................................ 9 1.1.3. Historie práva duševního vlastnictví ................................................................................... 10 1.1.4. Patentování PC programů v České republice ..................................................................... 10 1.1.5. Patentování PC programů v mezinárodním rámci.............................................................. 11 1.2. Smlouvy v IT .............................................................................................................................. 11 1.2.1. Obecná charakteristika ....................................................................................................... 11 1.2.2. Subjekty smluvních vztahů................................................................................................... 12 1.2.3. Předmět smlouvy ................................................................................................................. 13 1.2.4. Předání a převzetí díla ........................................................................................................ 15 1.2.5. Druhy smluv ........................................................................................................................ 18 1.2.5.1. Kupní smlouva ............................................................................................................. 18 1.2.5.2. Smlouva o dílo ............................................................................................................. 18 1.2.5.3. Distanční smlouvy ........................................................................................................ 19 1.2.5.4. Inominátní smlouvy...................................................................................................... 20 2. Autorské právo ................................................................................................................................ 22 2.1. Autorská práva v České republice .............................................................................................. 22 2.2. Autorské a softwarové právo v EU právu .................................................................................. 23 2.3. Ochrana softwaru podle autorského zákona ............................................................................... 24 2.4. Správní delikty spojené s autorským právem ............................................................................. 25 3. Licence.............................................................................................................................................. 27 3.1. Licenční smlouva ....................................................................................................................... 27 3.2. Náležitosti licenčních smluv ...................................................................................................... 27 3.3. Druhy licenčních smluv ............................................................................................................. 28 3.4. Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran ........................................................................... 29 3.5. Druhy licencí .............................................................................................................................. 30 3.5.1. Softwarové licence............................................................................................................... 30 3.5.1.1. Open source software ................................................................................................... 30 3.5.1.2. Free software ................................................................................................................ 30 3.5.1.3. Proprietární software .................................................................................................... 30 3.5.1.4. Freeware ....................................................................................................................... 31 3.5.1.5. Shareware ..................................................................................................................... 31 3.5.1.6. Adware ......................................................................................................................... 31 3.5.1.7. Licence OEM ............................................................................................................... 31 3.5.2. Copyleft ............................................................................................................................... 32 3.5.3. Licence bez tzv. copyleftového vlivu .................................................................................... 32 3.5.3.1. BSD licence .................................................................................................................. 33 3.5.3.2. MIT licence .................................................................................................................. 33 3.5.4. Licence se silným copyleftovým vlivem ............................................................................... 34 3.5.4.1. GNU General Public License ....................................................................................... 34 3.5.5. Licence s omezeným copyleftovým vlivem ........................................................................... 36 3.6. Další typy licencí........................................................................................................................ 37 3.6.1. Open content licence ........................................................................................................... 37 3.6.2. Licence obsahující omezující ustanovení ............................................................................ 37 3.6.3. Licence nejednoznačně určitelné......................................................................................... 37 3.6.4. Public domain ..................................................................................................................... 37 4. Ochrana počítačových programů .................................................................................................. 38 4.1. Ochrana softwaru podle obchodního zákona ............................................................................. 38

5

4.2. Trestněprávní ochrana softwaru ................................................................................................. 40 4.2.1. Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací ...................................... 40 4.2.2. Poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči a zásah do vybavení počítače z nedbalosti.................................................................................................................................... 41 4.2.3. Opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat .................................................................................................................................. 42 4.2.4. Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže ........................................................ 42 4.3. Ochrana databází ........................................................................................................................ 42 5. Ochrana dat a informací................................................................................................................. 45 5.1. Obecná charakteristika ............................................................................................................... 45 5.2. Prostředky ochrany..................................................................................................................... 45 5.3. Zákony upravující ochranu dat ................................................................................................... 48 5.3.1. Zákon o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti ................................ 49 5.3.2. Zákon o ochraně osobních údajů ........................................................................................ 49 5.3.2.1. Phishing, pharming....................................................................................................... 50 5.3.3. Zákon o elektronických komunikacích ................................................................................ 50 5.3.4. Zákon o elektronickém podpisu ........................................................................................... 51 5.3.5. Další zákony ........................................................................................................................ 51 5.4. Smluvní úprava .......................................................................................................................... 52 5.4.1. Základní charakteristika ..................................................................................................... 52 5.4.2. Náležitosti smlouvy.............................................................................................................. 53 Závěr..................................................................................................................................................... 55 Seznam použité literatury................................................................................................................... 56

6

Úvod V dnešní době, kdy nás informační technologie obklopují téměř na každém kroku, je zvolené téma práce poměrně aktuální záležitostí. Právě z tohoto důvodu bylo vybráno téma, které popisuje ochranu počítačového programu. Je velice pravděpodobné, že v budoucnu bude technologický pokrok pokračovat a počítače obklopí lidstvo ještě ve větší míře a bude tedy i větší nutnost, aby byli lidé v tomto oboru gramotní a dokázali řešit různé zapeklité situace, které mohou při práci s počítači vzniknout. Nejspíše každý člověk vlastní ve své domácnosti počítač nebo jiné elektronické zařízení, které pracuje na stejné bázi. Každý pochopitelně umí tyto přístroje dobře ovládat, ovšem znají tyto osoby také právní zákulisí těchto moderních vymožeností? Cílem této práce tedy je vytvořit celkový přehled o softwarovém a autorském právu, které oblast informačních technologií upravují a zároveň popsat možnosti, jak může být počítačový program licencován a chráněn. Mimo toho také bude zmínka o sankcích, které hrozí porušitelům při překročení právních předpisů, jelikož stejně jako může dojít ke krádeži v obchodním centru, může samozřejmě docházet k deliktům, či dokonce trestným činům také prostřednictvím počítačů. K tomu, aby byla tato analýza softwarového práva provedena, by měly posloužit odborné právní monografie a právní kodexy jak České republiky, tak i kodexy na mezinárodní úrovni – všechny tyto právní předpisy budou v práci rozebrány. Tento okruh práva se na první pohled jeví jako poměrně komplikovaný, jelikož v českém právním řádu není možné nalézt jednotný kodex, který počítačovou problematiku upravuje. V první kapitole této práce budou mít čtenáři možnost objevit obecné informace o softwarovém právu, dále budou vysvětleny základní pojmy, které s touto oblastní souvisí. Následně se bude práce zabývat smlouvami v oblasti informačních technologií, konkrétně jejich podobou, subjekty, náležitostmi, druhy atd. Kapitola číslo dvě bude zaměřená na autorské právo - jak je počítačový program prostřednictvím tohoto odvětví chráněn. V další kapitole bude poměrně podrobná řeč o licenčních smlouvách. V první části této kapitoly bude rozebráno, jak mají licenční smlouvy vypadat a jaké náležitosti mají obsahovat.

7

V části druhé nalezneme již konkrétní druhy licencí, které mohou být použity v kontextu s počítačovou technologií. Předposlední kapitola se nazývá Ochrana počítačových programů. Za pomoci zákoníků České republiky bude nastíněno, jaké jsou možnosti porušení práv spojených s informačními technologiemi a jaké za ně hrozí postihy. Poslední kapitola bude věnována ochraně dat a informací. Pod tím si čtenáři mohou představit metody, jak chránit svá počítačová data, případně které zákony mohou v případě různých ohrožení svých soukromých informací využít.

8

1. Základní charakteristika softwarového práva 1.1. Obecné informace 1.1.1. Počítačový program Na počátku této práce je nejprve potřeba si správně vymezit a vysvětlit základní pojmy, které jsou se softwarovým právem úzce spojeny. V dnešní době se slova jako „software“ nebo „počítačový program“ objevují poměrně často a zřejmě téměř každý člověk ví, co zhruba znamenají, nicméně je možné, že tyto laické definice nejsou úplně přesné. Odborná literatura tedy popisuje software jako „sekvenci instrukcí, která je prováděna prostřednictvím počítače. Tento termín se vztahuje na originální zdrojový kód nebo na proveditelnou verzi strojového jazyka. Termín program vyměřuje stupeň komplexnosti, tj. program ve zdrojovém kódu obsahuje všechny příkazy a soubory nezbytné pro kompletní interpretaci nebo kompilaci a tento proveditelný program lze vložit do daného prostředí a provést jej nezávisle na ostatních programech.“1 V této obsáhlé definici se objevily další dva pojmy, které je třeba vysvětlit. Jedná se o zdrojový a strojový kód. Zdrojovým kódem rozumíme počítačový program napsaný v programovacích jazycích, jakými jsou například Java, C++, nebo Pascal. Strojový kód je již konkrétním binárním vyjádřením, se kterým je počítač schopen pracovat a následně jeho prostřednictvím vykonávat konkrétní příkazy.2 1.1.2. Duševní vlastnictví Právní stránku počítačových programů a softwaru upravuje tzv. právo duševního vlastnictví. Pojem duševní vlastnictví lze pochopit jako výsledek určitých tvůrčích lidských činností (člověk dojde k tomuto výsledku sám, za pomoci svých zkušeností), které jsou vnímatelné lidskými smysly (nejčastěji zrakem nebo sluchem) a lze za ně získat peníze. V případě, že si tedy člověk zakoupí v obchodě CD s počítačovým programem, zaplatí převážnou část sumy za udělení licence autorovi a teprve zbytek připadne na samotný nosič. Právo duševního vlastnictví se dá rozdělit na jakási dvě odvětví, a to na práva autorská a práva průmyslového vlastnictví.

1 2

MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 2 Viz MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 2

9

1.1.3. Historie práva duševního vlastnictví Toto odvětví práva se začalo objevovat ve druhé polovině 19. století v mezinárodních smlouvách. První takovouto smlouvou byla Pařížská úmluva, vydaná v roce 1883. O tři roky později se objevila Bernská úmluva, ze které byly mimochodem převzaty úpravy i do dnešního autorského práva. Zavedla také orgán, který se o ochranu duševního vlastnictví stará. Původní název zněl Spojená mezinárodní kancelář pro ochranu duševního vlastnictví, dnes je tato instituce známá jako Světová organizace duševního vlastnictví. Bernská úmluva platila po dlouhou dobu, až v roce 1994 ji nahradila Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je spíše známá pod názvem TRIPS. Právě v této úmluvě byl poprvé pod právní ochranu začleněn také počítačový program. Dohoda dále zavedla způsoby vynucování ochrany autorských práv a popisovala způsoby, jak řešit případná porušení. Poslední mezinárodní smlouvou, která nesmí být opomenuta, je smlouva WIPO o autorském právu a ochraně práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů z roku 1996, která z velké části vychází z již zmiňované Bernské úmluvy.3 1.1.4. Patentování PC programů v České republice Veškeré činnosti, související s udělováním patentů v České republice, má na starost Úřad průmyslového vlastnictví ČR. V našem státě ovšem programátoři postrádají možnost si nechat patentovat své výtvory, jelikož český právní řád tento úkon neuznává za přípustný. Jak již bylo uvedeno dříve, počítačový program je podle autorského zákoníku chráněn jako literární dílo, což v praxi znamená, že je chráněna pouze konečná podoba dané aplikace. Její dílčí části, jakými jsou například jednotlivé algoritmy, postupy apod., pod ochranu nespadají. „Myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny.“4 Jedinou výjimkou, kdy je možná patentovatelnost vynálezu ve spojitosti s počítačovou technologií, je případ, kdy je počítač pouze jakýmsi prostředníkem realizace vynálezu jiného. Ani zde ale není ochraňován přímo samotný program, nýbrž je pouze zaznamenán v kontextu se zaváděnou technickou novinkou.

3 4

Viz MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 4 - 9 § 65/2 autorského zákona

10

1.1.5. Patentování PC programů v mezinárodním rámci Dokonce i v právních předpisech Evropské unie chybí vývojářům šance na patentování jejich výtvorů. Institucí, která rozhoduje o přidělování patentů v rámci Evropy, je Evropský patentový úřad, který byl ustanoven Úmluvou o udělování evropských patentů z roku 1973. Česká republika je rovněž členem této úmluvy, konkrétně od roku 2002. S počítačovými programy je zde ale naloženo obdobně, jako v předchozím případě – nejsou považovány za vynálezy jako takové, mohou pouze doplňovat vytvoření nových technických řešení. Ovšem existuje již několik výjimek, kdy EPO (European Patent Office) počítačovému programu patent udělila. Proto se následně orgány Evropské unie snažily o vytvoření nové směrnice, která by jasně definovala, za jakých podmínek tedy lze počítačovému programu udělit patent, nicméně návrhy směrnic, kterou byla kupříkladu Směrnice o patentovatelnosti počítačem implementovaných vynálezů, byly nakonec radikálně zamítnuty. Důvodem byla spousta nejasně definovaných termínů.

1.2. Smlouvy v IT 1.2.1. Obecná charakteristika Jak je již zřejmé z předchozího textu této práce, existuje poměrně velký problém ve spojitosti s právními normami v oblasti informačních technologií, a to takový, že nelze najít žádný konkrétní zákoník o počítačových programech, jelikož jednoduše nic takového neexistuje. V dnešní době, kdy člověka svět počítačů ovlivňuje téměř na každém kroku, je tento vývoj poměrně zarážející. Nezbývá tedy nic jiného, než prozatím řešit problematiku spojenou s informačními technologiemi prostřednictvím autorského, občanského či obchodního zákoníku. Stejně jako tomu je v České republice, je tomu i na půdě mezinárodní, kde je toto mladé odvětví práva také pouze ve fázi rozvoje. Ani zde tudíž dosud nedošlo k jednotnému sepsání konkrétních kodexů. Člověk má pouze možnost najít několik evropských směrnic, ve kterých je část softwarového práva vymezena. Jelikož je tedy současný stav takový, jaký byl nastíněn, často se lze ocitnout v situaci, kdy určitý problém z oblasti informačních technologií nelze zařadit do žádného právního odvětví, a následně tedy nezbývá jiná možnost, než vše vyřešit pouze za pomoci smluvní úpravy. Tyto smlouvy mají v podstatě velký význam, protože vyplňují prázdná místa v právních úpravách a vlastně umožňují jednotlivým osobám vytvářet závazkové vztahy, které jsou v souladu s právem a zároveň právem ochraňovány. Ale ani tak 11

nejsou podmínky v této oblasti v České republice příliš uspokojivé. Mnoho aspektů není vyhovujících, a mnoho jich je zcela opomenuto. Navíc, zákonodárná moc našeho státu se v nejbližší době s největší pravděpodobností nechystá vytvářet nové kodifikace, které by mohly s informačními technologiemi nějakým způsobem souviset. Jaká jsou ale východiska z této obtížné situace? Dříve docházelo ze strany živnostníků k přebírání právních úprav, které byly považovány za kvalitní, z cizích zemí (nejčastěji to byly Spojené státy americké). Jednalo se ale o smlouvy, které nebyly tvořeny odborníky, kteří by k tomu měli dostatečnou kvalifikaci, tudíž nemohly poskytovat požadovanou kvalitu. Často se v těchto dohodách objevovaly dvojsmyslné výrazy nebo nesrozumitelnosti, nebo šlo dokonce o smlouvy, které nebyly v souladu s pozitivním právem. Následné závazky, které z nich předtím vzešly, byly tím pádem neplatné a nebylo možné je samozřejmě ani žádnými způsoby vymáhat. Někdy se také stane, že vzdělaný a zkušený právník, jehož odbornost ovšem spadá do jiného právního odvětví (nejčastěji do obchodního práva), vytvoří smlouvu, která se týká softwarového práva, v přesvědčení, že není příliš velký rozdíl mezi smlouvami o dílo z obchodního práva a autorského práva. Ani toto ale není to pravé řešení. V případě, kdy vše proběhne v naprostém pořádku, nemusí žádné potíže nastat, ale pokud dojde k porušení stanovených podmínek, ke vzniku škody apod., je nutné, aby byly veškeré náležitosti pečlivě vymezeny, a k tomu je potřeba kvalifikovaného právního odborníka, jehož smlouva by neměla žádné případné nedostatky obsahovat.5 Proto je zřejmě opravdu potřeba jednotné kodifikace softwarového práva, ze kterého by se v těchto případech vycházelo. 1.2.2. Subjekty smluvních vztahů Subjekty je možné rozdělit na tři základní kategorie, kterými konkrétně jsou firmy, které dodávají informační technologie na trh, dále zákazníci a konzultační společnosti. Dodavatelé mají nejspíše nejlepší postavení, jelikož disponují odbornými právními odděleními, případně mohou převzít zkušenosti od jiných firem, třeba i zahraničních. Mají tudíž kvalitní, zabezpečené, strukturované smlouvy a celkově dobře zpracované podmínky, týkající se nákupu a prodeje jejich softwaru. Vše pochopitelně úzce souvisí s objemem peněžních prostředků. Naopak malé firmy, které podnikají v oboru informačních technologií a vysokými částkami na kontě příliš neoplývají a nemohou si tím pádem dovolit pracovat s těmi 5

Viz. MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 81

12

nejlepšími v oboru, bývají často v ohrožení, za což nese odpovědnost právní neúplnost softwarového práva, naznačená v předchozí podkapitole. Malým firmám, které mají svoji podnikatelskou činnost postavenou hlavně na vývoji a prodeji informačních technologií, může způsobit velké finanční, nebo dokonce existenční potíže. Zákazníci jsou vůči podnikům v méně výhodném postavení. Pouze v minimálním počtu případů mají právní znalosti obchodního práva nebo větší zkušenosti s koupí informačních technologií, se kterými by se mohli vyrovnat odborníkům, kteří spolupracují s velkými firmami. Pochopitelně i pro odběratele existuje možnost najmout si právního experta, bude muset ovšem počítat se zvýšením nákladů spojených s pořízením daného softwaru. Rozhodně je dobré právní stránku věci nepodcenit, aby při eventuálních problémech nedošlo ke zbytečné ztrátě financí. Jako tomu je u předmětů koupi v obchodním právu, i v oblasti informačních technologií se může odběratel setkat s vadami nebo se škodami na pořizovaném zboží, a měl by být následně schopen domáhat se odpovědnosti u dodavatele. Třetí skupinou jsou konzultační firmy, které zastupují právě samotní právní specialisté nebo poradci. Jsou to jednoduše řečeno osoby, které pomáhají a radí výše zmíněným subjektům v oblasti informačních technologií a právní stránky s touto oblastí související. Nemají ovšem vůbec jednoduchou pozici. Důvod je zřejmě každému jasný – nekvalitní právní úprava související s IT. Na druhou stranu, stále jsou v lepší pozici, než samotní pořizovatelé. Znají normy jiných odvětví práva, mají rozsáhlé zkušenosti a mohou tedy různými způsoby daný problém řešit. 1.2.3. Předmět smlouvy Jak tomu je u většiny smluv, i ve smlouvách týkajících se informačních technologií je nutné přesně definovat, co je předmětem plnění, aby následně nedocházelo k nesrovnalostem. Zde se vychází z občanského zákoníku, který říká: „Účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů.“6 Návrhem na uzavření smlouvy je podle občanského zákoníku:

6

§ 43 občanského zákona

13

„Projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.“7 Ve sféře informačních technologií toto často nebývá zcela správně vymezeno. „Nejrozšířenější vadou je tzv. beletristický popis předmětu plnění.“8 Beletristický popis znamená, že povinnosti stran nejsou definovány konkrétně. Ve smlouvách jsou používány nejasné pojmy, které neurčují přesné vlastnosti, které by měl počítačový program obsahovat. Tento fakt může pochopitelně vést k nespokojenosti zákazníka, jelikož se ve smlouvě může například objevit údaj, že daný program bude obsahovat „běžné funkce“. Nikde ale není definováno, které funkce to konkrétně jsou, a v závěru tedy může zákazník zjistit, že programu chybí nějaká vlastnost, která je pro něj třeba i jedna z nejdůležitějších. Těžko se ale následně domůže nápravy, jelikož ve smlouvě nebude výslovně napsáno, že tato funkce k danému programu neodmyslitelně patří a tím pádem dodavatel nebude povinen uvádět program do zákazníkem požadované podoby, a to ani za předpokladu, že by věc byla projednávána u soudu. Často také dochází k užití cizích termínů, člověkem v běžném životě používaných, které ovšem postrádají právní definici. Jako příklad lze uvést slova jako „upgrade“, „update“, „integrace systému“ atd. Jak bylo řečeno, značná část je lidmi používaná, není ale vyloučeno, že někteří si pod těmito pojmy představují něco jiného, než co doopravdy obnáší. Pokud tedy dojde k zakomponování podobných termínů do smlouvy, je nezbytné, aby v ní bylo také vysvětleno, jak bude následné plnění přesně vypadat. Tím se zajistí, že se odběratel dočká právě toho, co si objednal. Zvláštností smluv ve sféře informačních technologií je také skutečnost, že ani jedna ze smluvních stran nemá přesné informace o té druhé. Vývojář a případně prodejce programu má dokonalé znalosti o svém softwaru, ví, jaké dokáže provádět operace, ale v dané chvíli netuší, jestli bude splňovat představy zákazníka. U toho je to přesně naopak – ví, co potřebuje vykonávat s programem za činnosti, ale není si jistý, zda k tomu program bude uzpůsoben. Tuto problematickou skutečnost by bylo možné „jednoduše“ vyřešit tak, že by docházelo k vzájemným analýzám smluvních stran. Jenže pravděpodobně nikdo by nechtěl na své náklady zkoumat kompetentnost programu a následně ještě kupříkladu zjistit, že tento program není vyhovující. Východiskem tedy často bývá tzv. kontrolní specifikace. Jedná se o podrobný výčet povinností, které jsou uvedeny v samotné smlouvě. Vyjádří se zde obě strany, 7 8

§43a občanského zákona MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 84

14

jak bude dílo přesně vypadat, respektive jaké funkce by měl být program schopen provádět, dále lhůta, podle které má být postupováno a v neposlední řadě se vymezí důsledky, které nastanou v případě odklonění se od smlouvy. Dále je také potřeba dbát na správné stanovení práv a povinností jednotlivých smluvních stran. Ze smlouvy musí být patrné, kdo disponuje jakými právy a kdo je povinen splnit jednotlivé povinnosti. Důležité také je, aby z ní jasně vyplývalo, že jde o závazek nebo povinnost. Zdůvodnění je prosté – pokud by došlo k porušení smlouvy a byly požadovány sankce, je nutné, aby se jednalo o porušení právní povinnosti. Pouze tehdy se lze domáhat odstranění vad, náhrady škody apod. 1.2.4. Předání a převzetí díla Aby byl závazek vytvoření díla kompletní, musí dojít také k řádnému předání a převzetí nabyvatelem. „Zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě.“9 Toto platí pro díla související s informačními technologiemi dvojnásob, protože se většinou nestačí na software pouze podívat jako například na nějaký obraz, ale musí se provést zkušební testy a pomocí nich ověřit, jestli program splňuje požadované podmínky a provádí požadované operace. Podle obchodního zákoníku by se v podstatě jednalo o zjišťování případných vad. Proto je nutné mít kvalitně zpracovanou smlouvu, aby v těchto situacích nemohl zhotovitel díla odmítnout zajistit nápravu. „Dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě.“10 Nastíněné zkoušky a testy programů se v informačních technologiích nazývají „akceptace“. Pokud akceptace proběhne bez problémů, může dojít k předání peněz zhotoviteli za vytvoření díla. Proto se kromě smlouvy o dílo sepisují také podmínky této akceptace softwaru, a to konkrétně tyto11: a) Akceptační kritéria – vlastnosti nebo funkce, které má daný program být schopen vykonávat. Je dobré používat (pokud to lze) číselné hodnoty, jelikož jsou nejlépe

9

§ 554/1 obchodního zákona § 560/1 obchodního zákona 11 MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 88 10

15

měřitelné. Jestliže je ale třeba zhodnotit neměřitelný údaj, musí se povolat nezávislí odborníci, kteří mají potřebné znalosti, aby byli schopni posoudit, jestli program tyto parametry splňuje. b) Způsob provedení akceptace – jedná se o metody, jakými bude program testován. Používají se akceptační testy, což je v podstatě ověřování akceptačních kritérií, které jsou popsány výše. Také může jít o zkušební provoz, kdy je program uveden téměř do běžného provozu, vykonává tedy operace, ke kterým měl být vytvořen, ověřuje se, jestli nemá závady a testuje se jeho výkon. c) Povinnosti smluvních stran – tato podmínka popisuje konkrétní povinnosti, týkající se provádění akceptačních zkoušek. Může zde být tedy vymezeno, kdo bude testování provádět a na jakém místě, kdo bude tuto akci financovat, kdo bude zapisovat zjištěné výsledky. Dále je nutné stanovit sankce, které by mohly následovat, kdyby nebyly jednotlivé povinnosti dodrženy. Většinou se udělují sankce v podobě majetkové (náhrada škody apod.). Zároveň se také doporučuje, aby si účastníci domluvili náhradní řešení, podle kterého se bude postupovat, pokud by jednotlivé strany neplnily ve smlouvě stanovené povinnosti. d) Akceptační dokumentace – v akceptační dokumentaci se nachází veškeré informace o průběhu testování programu. Je zde vymezeno, kdo se přesně bude provádění testů účastnit, kdo je oprávněn hodnotit výsledky a také jestli může být program v závěru přijat i s jistými výhradami. Poté, co definitivně dojde k akceptaci počítačového programu, se smlouva považuje za uzavřenou. Zákazník by měl zaplatit dohodnutou částku zhotoviteli a vytvořený program má od této chvíle nového vlastníka. Pro případy, kdy by zákazník nebyl s akceptačními testy spokojen, je dobré mít ve smlouvě zakotveno, jak následně postupovat. Jestli je například možné testy vícekrát opakovat, než se docílí, aby měl program požadované vlastnosti, a pokud je tedy opakování povolené, po jakých časových periodách jej lze provádět. Nebo má zákazník nárok odstoupit od smlouvy, když nebude spokojen? Nebo bude chtít uplatnit odpovědnost za vady zboží? Za tohoto předpokladu musí zákazník již tradičně využít služeb obchodního zákoníku, který říká, že ke vzniku vady na zboží dojde, jestliže se nesplní tyto podmínky: „Prodávající je povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva. Neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží za

16

jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá.“12 Obdobně tomu též je v úpravě smlouvy o dílo. Ta říká, že je dílo vadné, jestliže konečné provedení neodpovídá podobě, která byla definována ve smlouvě.13 Z výše uvedených norem tedy celkem jasně vyplývá, že je velice výhodné zakomponovat do smlouvy co nejvíce informací, protože se pak lze jednodušeji domáhat nápravy. Zákazník může rovněž požadovat náhradu škody. Nárok na využití tohoto institutu má za předpokladu, že dodavatel nebo zhotovitel programu poruší stanovenou právní povinnost.14 Zákonnými předpoklady jsou vznik škody a příčinná souvislost mezi tímto vznikem a škůdcem. Odpovědnost za škodu se rozděluje na dvě části. Konkrétně jde o odpovědnosti subjektivní a objektivní. K uplatnění subjektivní odpovědnosti je třeba, aby vznikla prostřednictvím zavinění (nezáleží, jestli úmyslné nebo z nedbalosti). S tím souvisí ustanovení občanského zákoníku, které říká: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“15 Naopak objektivní odpovědnost se nese pouze za následek. Počítačový program může například nečekaně způsobit nefunkčnost jiného softwaru. Problémem v informačních technologiích může ovšem být jasná prokazatelnost, zda došlo ke škodě úmyslně, navíc se dále těžko zjistí, které straně způsobenou škodu přičítat. Vývojář programu může tvrdit, že postupoval v naprostém souladu se zákazníkovými požadavky, a tudíž nemůže nést plnou odpovědnost. Pak tedy nedojde k náhradě škody pouze ze strany programátorské firmy, ta uhradí pouze část a zbytek musí uhradit sám poškozený. Náhrada škody se může provést dvěma způsoby: „Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).“16 Ušlým ziskem se rozumí množství finančních prostředků, které mohl poškozený obdržet, pokud by nedošlo k porušení povinnosti. „Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.“17 Do předešlého stavu může být věc uvedena opravou, 12

§ 420/1 a § 420/2 obchodního zákona Srov. § 560 obchodního zákona 14 Srov. § 420 občanského zákona 15 § 415 občanského zákona 16 § 442/1 občanského zákona 17 § 442/2 občanského zákona 13

17

nebo pořízením věci nové, za předpokladu, že vykazuje stejnou kvalitu a byla opatřena za stejnou cenu. „Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.“18 1.2.5. Druhy smluv 1.2.5.1. Kupní smlouva Jedna z možných smluv, která je ve spojitosti s informačními technologiemi používána. Nejedná se ovšem o případy koupi softwaru nebo převodu práv k užívání počítačových programů, tudíž o ní bude v této práci řeč pouze stručná. Kupní smlouva tedy bude použita v případě, že zákazník pořizuje spolu se systémem také hardware nebo jednotlivé komponenty k počítači. Prodej a nákup se řídí standardně obchodním zákoníkem, který říká, že: „Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.“19 1.2.5.2. Smlouva o dílo Tento typ smlouvy je v informačních technologiích jedním z nejrozšířenějších. Smlouva o dílo má zakotvení jak v občanském, tak v obchodním zákoníku. To je právě jeden z argumentů, proč je hojně využívána – fakt, že je takto podrobně vymezena, se pojí s jednodušším sestavováním. Dále je v této smlouvě kladen důraz na dokonalé definování plnění, což má za výsledek méně následných nesrovnalostí. Uzavřením smlouvy o dílo tedy vzniká povinnost zhotovitele k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. „Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti.“20

18

§ 443 občanského zákona § 409/1 obchodního zákona 20 § 536/2 obchodního zákona 19

18

1.2.5.3. Distanční smlouvy V prostředí informačních technologií se člověk může také setkat s tzv. distančními smlouvami. Přeloženo do českého jazyka, je řeč o smlouvách, které jsou uzavřeny bez vzájemného osobního kontaktu mezi jednotlivými smluvními stranami. Toto se může činit právě díky službám počítačů, respektive díky počítačovým sítím (konkrétně pomocí webových služeb nebo elektronické pošty). Občanský zákoník tyto případy nepřítomnosti osob při uzavírání smlouvy upravuje následovně: „Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.“21 Pokud je vyžadována písemná forma smlouvy, musí být v závěru připojen také platný elektronický podpis dané osoby. V dnešní době sice technologie umožňují zjistit, kde se počítač, se kterým je komunikováno, přesně nachází (prostřednictvím IP adresy), ovšem není možné ověřit, která osoba u něj sedí a provádí případné právní úkony. V našem státě není ve většině případů elektronického podpisu třeba, spotřebitelé mohou například na internetu nakupovat zboží, aniž by byli nuceni připojovat jakoukoliv záruku jejich identity. Jak smlouva o dílo, tak rovněž smlouva kupní (většinou uzavírané právě výše zmíněným způsobem – distančně, což ale není nutností) mohou být uzavřeny jako smlouva spotřebitelská. Jedná se o soukromoprávní ochranu té strany, která není tolik zběhlá v právních normách, nemá dostatečné množství znalostí a informací, ale ani technologickou výbavu. Jelikož podmínkou pro vznik této smlouvy je, že smluvními stranami jsou dodavatel a spotřebitel, kteří spolu organizovaně na dálku obchodují, je jasné, že slabší stranou je v tomto případě spotřebitel, a proto je právě on subjektem ochrany. Spotřebitel je osoba, která nejedná v rámci výkonu nějakého povolání, pouze nakupuje zboží pro soukromé účely. Spotřebitel by měl ještě před uzavřením smlouvy znát totožnost dodavatele, případně jeho sídlo, být informován o vlastnostech pořizovaného zboží (znát funkce pořizovaného programu, o jeho ceně a dalších nákladech, které s nákupem souvisejí, dobu platnosti nabídky a také fakt, že může od smlouvy v určité době odstoupit.22

21

§ 45/1 občanského zákona Srov. EUR-Lex - 31997L0007 - CS. EUR-Lex [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31997L0007:CS:HTML 22

19

1.2.5.4. Inominátní smlouvy Inominátní, česky řečeno nepojmenované, smlouvy se používají za okolností, kdy činnosti spojené s informačními technologiemi nemohou být vyjádřeny ve výše definované smlouvě o dílo. Často mívají povahu smíšených smluv, což znamená, že obsahují jakýsi mix klasických smluv se smlouvami, které jsou typické pro určitou oblast (v tomto případě oblast IT). Existuje několik druhů inominátních smluv, které budou dále v této práci postupně vysvětleny. a) Implementační smlouva neboli smlouva o odborném uvedení počítačového programu v činnost. Jak tomu u pojmů souvisejících s informačními technologiemi bývá, slovo „implementace“ není v českém právním řádu k nalezení. Proto v každé smlouvě musí být vysvětleno, co si pod tímto pojmem smluvní strany představují. Většinou pak tedy dochází k instalaci softwaru a začlenění jej do zákazníkova systému spolu s provedením nezbytného nastavení. Ve smlouvě by mělo být vymezeno i místo, kde bude implementace provedena – zda v sídle samotného zhotovitele, nebo akce proběhne na provozovně zákazníka. V dnešní době je již totiž možné obsloužit počítač i dálkově, například pomocí bezdrátového přístupu. b) Smlouva o systémové integraci – jak již název napovídá, jedná se o kontrakt o dodávce informačního systému včetně služeb s touto činností souvisejících (uvedení do provozu, testování funkčnosti). c) Outsourcingová smlouva. Outsourcingem se rozumí přenesení jednotlivých činností podnikatele na další firmu nebo osobu. V oblasti informačních technologií je často využíván. Podnikatel se může věnovat důležitým pracovním povinnostem a ostatní úkoly delegovat na základě outsourcingové smlouvy. Jedná se v podstatě o formu spolupráce s jinou, externí firmou. Jednotlivé závazky ze smlouvy plynou pro obě strany. Firma, která si outsourcing objednala, musí s druhou stranou dostatečně spolupracovat a sdělovat potřebné informace, aby byla schopna svá poslání správně, dle dohody, vykonávat. Pro dodavatele například často platí povinnost mlčenlivosti, jelikož je dosti možné, že přichází úzce do styku s informacemi a daty, které spadají pod obchodní tajemství a neměly by být spatřeny ani jinak zjištěny konkurencí. d) Smlouva o poskytování podpory a údržby. Tato smlouva zavazuje poskytovatele počítačového programu ještě k další spolupráci se zákazníkem. Jejich smlouva tedy nekončí okamžikem, kdy je program akceptován, nýbrž programátorská firma 20

má povinnost, po předem smluvenou dobu, nadále vyvíjet svůj produkt, poskytovat zákazníkovi vylepšené (upgradované) verze, odstraňovat vzniklé závady. e) Escrow smlouvy, což jsou v překladu smlouvy o úschově zdrojových kódů. Ve většině případů se zdrojové kódy dají do úschovy nestranné třetí osobě, aby byly v případě potřeby (oprava chyb) k dispozici. Úschova zároveň zajišťuje, že je autorův výtvor chráněn jako obchodní tajemství, ale také je to jakási záruka pro zákazníka, jelikož za okolností, za kterých by program nějaké vady obsahoval, nebo nesloužil podle sjednaných podmínek a autor by tyto chyby odmítl opravit, by mohl být zdrojový kód zákazníkovi vydán, aby si nápravu zjednal sám.

21

2. Autorské právo 2.1. Autorská práva v České republice Počítačové programy jsou v naší republice chráněny právem autorským. Konkrétně se jedná o zákon č. 121/2000 Sb. Předmětem práva autorského je tzv. autorské dílo, což dle autorského zákoníku je: „dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.“23 Pro tuto práci je ale převážně důležitý odstavec následující, který říká: “Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.“24 V praxi výraz „původní“ tedy znamená, že více počítačových programů může provádět stejnou činnost (např. každý operační systém používá jiné textové editory, které ovšem pracují na velice podobné bázi). K autorskému dílu se váží dva druhy práv. Jsou to práva osobnostní a práva majetková.25 Osobnostní práva náleží vždy pouze autorovi, ten o ně zároveň nemůže přijít, a to dokonce ani po své smrti. Prostřednictvím těchto práv je autorovi zaručena možnost rozhodování o svém výtvoru, například o jeho zveřejnění. Autorství náleží vždy pouze člověku, který dílo vytvořil, nelze jej koupit nebo převádět. Toto pravidlo bylo ustanoveno již ve výše uvedené Bernské úmluvě. Majetková práva, na rozdíl od práv autorských, jsou volně převoditelná na jiné osoby a mohou být také dědictvím. Tato práva pochopitelně také, jak již jejich název napovídá, znamenají přírůstek peněžních prostředků na autorův bankovní účet. Mezi tento druh práv patří například právo dílo užít, pronajmout, rozmnožovat atd. Velice často se můžeme ovšem setkat se situací, kdy dochází k rozmnožování děl pro domácí potřebu (vypalování kopií CD/DVD). I na toto autorské právo myslí. Jedná se o tzv. jiná majetková práva autorů. Aby měl autor nějaký drobný zisk i v těchto případech, existují jisté náhradní odměny, které se

23

§ 2/1 autorského zákona § 2/2 autorského zákona 25 Viz. § 10 autorského zákona 24

22

v podstatě přičtou k cenám výrobků, které mohou být s touto činností nějakým způsobem propojeny (vypalovací mechaniky, hudební a filmové nosiče, hard disky).

2.2. Autorské a softwarové právo v EU právu Oblast autorského práva je na půdě Evropské unie upravována převážně směrnicemi Evropského hospodářského společenství. Pravděpodobně nejvýznamnější směrnicí je směrnice Rady o právní ochraně počítačových programů, jejíž vznik se datuje k 14. květnu 1991. Důvodů pro kodifikaci této směrnice bylo více. Za prvé, že ochrana počítačových programů v jednotlivých zemích, pokud je vůbec vymezená, nemá jednotnou povahu. Kvůli postupnému rozvoji informačních technologií se dalo také očekávat, že počítače budou do značné míry ovlivňovat společný trh, nebo pomocí nich dojde k mnohým technickým vylepšením. Ochrana se vztahuje na programy v jakékoliv podobě, včetně přípravných materiálů. Stejně jako tomu je v autorském právu České republiky, i zde je software považován za literární umělecké dílo. V souladu s Bernskou úmluvou, ze které tato směrnice v podstatě vychází, musí být tato díla chráněna po celou dobu autorova života a 50 let po jeho smrti (počítáno od 1. ledna následujícího po úmrtí autora). V České republice, jak již bylo uvedeno výše, trvají majetková práva po autorově smrti 70 let. Autory počítačových programů mohou tradičně být jednotlivé fyzické osoby, případně skupiny fyzických osob, nebo také zaměstnanec, který v rámci realizace svého zaměstnání software vytvořil. Tyto osoby pak disponují rozsáhlými výlučnými právy nakládat se svým výtvorem tak, jak je psáno v článku čtvrtém. Mohou tedy program libovolně rozmnožovat, upravovat a zpracovávat, a také jakkoliv veřejně propagovat. Naopak, za určitých předpokladů není souhlas autora potřeba. Hovoříme zde o tzv. nezbytnosti pro používání programů. Jedná se o situace, kdy je nutné, aby oprávněný uživatel program studoval, testoval jeho funkce, nebo vytvářel další kopie.26 Další důležitá směrnice, která by neměla být opomenuta, jelikož ovlivňuje také český právní řád, je směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Jejím úkolem je podporovat vnitřní trh a na něm probíhající hospodářskou soutěž. Měla by zvýšit produktivitu, technologický rozvoj, konkurenceschopnost evropského průmyslu, nabídnout

26

Viz EUR-Lex - 31991L0250 - CS. EUR-Lex [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31991L0250:CS:HTML

23

nová pracovní místa atd. Tato směrnice dává členským státům pravomoci při rozhodování o jednotlivých autorských dílech. Stanovuje případy, kdy lze díla množit, veřejně šířit, pronajímat a jiné. Důležitým prvkem této směrnice je také problematika volného užití díla, o kterém ještě bude řeč ve spojitosti s licenčními smlouvami – tato směrnice uvedla volné užití do podoby, která bude níže vysvětlena. Dále také hovoří o sankcích, které by porušitelům v případě překročení zákona měly nastat. Státy, které přijaly tuto směrnici, musí přijmout nezbytná opatření, která budou zaručovat, že nositel autorských práv bude moci při protiprávním jednání podat žalobu, žádat o náhradu škody nebo o soudní zákaz, případně požadovat zabavení materiálu, který nebyl nabyt v souladu s právem.27

2.3. Ochrana softwaru podle autorského zákona K tomu, aby se autor začal domáhat svých práv spojených s jeho předchozí tvorbou, postačí již eventuální hrozba, že jsou práva ohrožována a nemusí dojít přímo k samotnému porušení. Tento institut označuje autorský zákoník jako tzv. princip potencionality. Případ je následně řešen stejným způsobem, jako kdyby k porušení opravdu docházelo. Tvůrce programu se pak tedy může dle zákona u soudu domáhat28: a) určení svého autorství, b) zákazu ohrožení svého práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy, c) sdělení údajů o způsobu a rozsahu neoprávněného užití, o původu neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla, o způsobu a rozsahu jejího neoprávněného užití, o její ceně, o ceně služby, která s neoprávněným užitím díla souvisí, a o osobách, které se neoprávněného užití díla účastní, včetně osob, kterým byly předmětné rozmnoženiny či napodobeniny díla určeny za účelem jejich poskytnutí třetí osobě,

27

Viz EUR-Lex - 32001L0029 - CS. EUR-Lex [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32001L0029:CS:HTML 28 § 40/1 autorského zákona

24

d) odstranění následků zásahu do práva (zejména stažením nebo zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky z obchodování nebo jiného užití), e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu zejména omluvou nebo zadostiučiněním v penězích f) zákazu poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práva autora. V případě, kdy bude autorův návrh soudně schválen, může být porušiteli nařízena povinnost uveřejnit rozsudek na jeho náklady. Autor, jehož dílo bylo v rozporu s právem ohroženo, má dále právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení. Následně se může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, kterou mohl autor za licenci obdržet. Výše eventuálního bezdůvodného obohacení pak činí dvojnásobek odměny.29 Autor také může kontaktovat celní úřad a žádat od něj informace o zboží, mezi kterým existuje jistá spojitost s jeho dílem. Celní úřad je pak oprávněný takovou věc (například kopii programu) zajistit a autor je následně povinen do patnácti pracovních oznámit celnímu úřadu, zda má v plánu řešit věc u soudu.

2.4. Správní delikty spojené s autorským právem V autorském zákoníku může člověk najít také vymezené skutkové podstaty přestupků a jiných správních deliktů a pochopitelně také metody ochrany softwaru s nimi spojené. Mezi tato porušení tedy spadají30: a) neoprávněná užití autorských děl, uměleckých výkonů, zvukových či zvukově obrazových záznamů, rozhlasových nebo televizních vysílání nebo databází – za tento přestupek může být uložena peněžitá pokuta ve výši maximálně 150 000 Kč, b) neoprávněné zásahy do práva autorského, kterých se dopouští se ten, kdo: a. obchází účinné technické prostředky ochrany práv, b. vyrábí, dováží, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky,

29 30

Viz § 40/3 a § 40/4 autorského zákona Srov. § 105a autorského zákona

25

c. bez svolení autora způsobuje, umožňuje, usnadňuje nebo zastírá porušování práva autorského tím, že odstraňuje, mění nebo naopak rozšiřuje jakoukoli elektronickou informaci o správě práv k dílu31 -

za všechna výše vymezená porušení zákona může být uložena pokuta až 100 000 Kč,

c) obchodní činnosti spojené s prodejem originálu uměleckého díla, což je nejméně závažný přestupek, za který se může autor domáhat nejvýše 50i – tisícové pokuty. Jak je jistě každému jasné, slovo „přestupek“ se váže k fyzickým osobám, naopak „správního deliktu“ se může dopustit osoba právnická, případně podnikatel. Pro obě tyto skupiny jsou ovšem skutkové podstaty i sankce stejné, proto v této práci, na rozdíl od autorského zákoníku, nejsou vypsány zvlášť.

31

Srov. § 43 a § 44 autorského zákona

26

3. Licence 3.1. Licenční smlouva „Základním prostředkem pro dispozici s právy k autorskému dílu je tzv. autorskoprávní licence, resp. licenční smlouva, kterou autorský zákon přímo upravuje jako základní smluvní typ autorského práva.“32 Dá se tedy říci, že licence vyjadřuje povolení nebo oprávnění k nějaké činnosti nebo výkonu, případně k využívání tajných informací, jako jsou například technické postupy. V oboru informačních technologií je licenční smlouva chápana jako smlouva o poskytnutí práv k používání počítačového programu nebo jiného softwaru, za kterou autor obdrží úplatu v předem domluvené výši. Licenční smlouva může být poskytována jak ve vertikální podobě, čímž se rozumí, že se pohybuje mezi jednotlivými pracovními sférami (výzkumný ústav použije licenci pro vývojové oddělení, ti pak smlouvu poskytují dále pro samotnou výrobu) anebo také v podobě horizontální, kdy více vývojářů z různých technologických oddělení dává dohromady své dosavadní poznatky, aby bylo vytvořeno co možná nejkvalitnější dílo. Smluvní strany se v této smlouvě označují jako poskytovatel a nabyvatel. Z pohledu těchto dvou účastníků lze licenční smlouvy označovat buď za aktivní, nebo za pasivní. Aktivní licencí se rozumí licence z pohledu samotného autora, případně poskytovatele práv (prodejce). Naopak licence pasivní, je logicky spojená s kupujícím (nabyvatelem práva). V případě poskytování licenčních smluv se ovšem nejedná o změnu majitele předmětu, který je licenční smlouvou upravován. Původní majitel zůstává zachován a jeho práva vůči předmětu platí po poskytnutí licence i nadále.

3.2. Náležitosti licenčních smluv Co se týče smluvních náležitostí, licenční smlouva by měla, kromě označení jednotlivých smluvních stran, obsahovat předmět smlouvy, což je, podobně jako u všech ostatních typů smluv, její nejpodstatnější část. Důležité je předmět smlouvy pečlivě definovat, obzvláště v souvislosti s informačními technologiemi by smluvní strany mohly narazit na následné problémy, pokud by ve smlouvě nebylo co nejkonkrétněji vymezeno, co je podstatou licenční ochrany. 32

MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 13

27

Licenční smlouvy dále obsahují výši odměny a způsob jejího určení (pokud autor odměnu požaduje), případně oprávnění nabyvatele dílo (např. počítačový program) dále upravovat či rozvíjet.

3.3. Druhy licenčních smluv V první řadě je vhodné rozlišit dva základní typy licencí, které se váží na podmínku, zda autor dal souhlas k použití díla (licenční smlouvou) či nikoliv. Autor může poskytnout licenci výhradní či nevýhradní. Výhradní, nebo také výlučná licence je taková, která poskytuje naprosto jedinečné postavení jejímu nabyvateli. Pouze ten má právo využívat předmět smlouvy, a to třeba pouze na jednom konkrétním místě. Dokonce ani autor tohoto technologického řešení nesmí jeho služeb využívat, ani není oprávněn poskytovat licenci třetím osobám. Nevýhradní smlouva, naproti smlouvě výhradní, tyto možnosti dává. Autor programu může tedy licence udělovat dalším osobám i poté, co licenci udělil osobě jiné. Zároveň ovšem může omezit způsoby použití jeho výtvoru nebo jeho rozsah (počet exemplářů, časové omezení, vymezení územní působnosti). Dále zákon rozlišuje tzv. podlicenční smlouvu, cizím výrazem sublicenci, která povoluje, aby nabyvatel licence měl právo udělit tuto licenci i třetí osobě, a to jak ve stejném rozsahu, ve kterém ji nabyl, tak i v rozsahu pozměněném. Existuje také možnost setkání s tzv. křížovou licenční smlouvou. Už z jejího názvu není složité poznat, v čem bude spočívat její podstata. Jedná se tedy o vzájemnou výměnu licence mezi dvěma subjekty, která nejčastěji probíhá bez využití peněžních prostředků.33 Poskytovatel křížové licence se tedy zároveň stává nabyvatelem a naopak. Jak bylo výše řečeno, zákon povoluje i užití autorského díla bez souhlasu samotného autora. Může se jednat o tzv. volná užití, což znamená, že dílo je možno využít pro osobní potřebu, bez dalších ekonomických či hospodářských záměrů. Autor nemusí souhlasit také v případě, kdy jde o bezúplatnou zákonnou licenci. S tímto druhem se člověk hojně setkává, nejčastěji při tvorbě školních a jiných prací v podobě citací. Kromě citací, bezúplatná zákonná licence zahrnuje ještě například propagace výstavy a prodej uměleckých děl, užití díla na veřejném prostranství, zpravodajské licence a jiné. Bez souhlasu autora ještě lze použít tzv. nucenou licenci. To znamená, že nabyvateli bylo užití přikázáno soudem nebo veřejným správním orgánem. V České republice se ovšem není možné s tímto druhem setkat. 33

HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva průmyslového vlastnictví, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. s. 326 - 349

28

3.4. Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran Jak tomu bývá u všech smluv, pochopitelně tedy i v případě smlouvy licenční, poskytovatel a nabyvatel mají určité závazky, které musí být splněny, aby byl tento právní vztah v souladu s právním systémem. Poskytovatel má povinnost předat nabyvateli úplnou technickou dokumentaci, která je nezbytná k provozování předmětu licence (počítačového programu). Konkrétní rozsah a druh takovéto dokumentace samozřejmě záleží na jednotlivých situacích, proto nebude nutné pro účely této práce je přesněji rozebírat. Předání může proběhnout osobně, nebo prostřednictvím poštovních služeb. Vždy je důležité uschovat si protokol, který je při předávání podepisován. Právě díky tomuto dokladu si následně poskytovatel přijde na svoji odměnu, která mu ze smlouvy plyne. Také pro nabyvatele je tento protokol důležitý – v případě, kdy není spokojen s plněním poskytovatele, například že druhá strana nedodala veškerou sjednanou dokumentaci, může protokol využít pro řešení vzniklého sporu. Poskytovatel je následně povinen chybějící údaje dodat. V licenční smlouvě může také být začleněn souhlas poskytovatele s označením výrobků, vzniklých právě na základě udělení licence, ochrannou známkou. Nabyvatel je povinen provést veškerá nezbytná opatření pro správný chod počítačového programu v jeho systému. Je pochopitelně zavázán postupovat podle pokynů, které jsou vymezeny ve výše zmíněné dokumentaci, která je ke každému předmětu licence přikládána. Jestliže nabyvatel všechny podmínky používání dodržuje, veškerou odpovědnost nese poskytovatel. Z toho zároveň vyplývá, že pokud nabyvatel chce provádět na softwaru nějaké změny nebo inovace, musí se předtím poradit s poskytovatelem. Kromě výše uvedených povinností plyne nabyvateli ze smlouvy ještě jeden závazek, který je pro poskytovatele pravděpodobně ten nejdůležitější. Pochopitelně je řeč o zaplacení kupní ceny, případně dalších licenčních poplatků. Pro zajímavost, tato částka se většinou pohybuje kolem třetiny nabyvatelových zisků.

29

3.5. Druhy licencí34 3.5.1. Softwarové licence Tento právní dokument ukládá, jak s jednotlivými počítačovými programy zacházet, jaká jsou práva a povinnosti nabyvatele licence. Bývá vždy dodána spolu s programem, nejčastěji v podobě licenčního ujednání zobrazeného před samotnou instalací, které by si uživatel měl vždy důkladně pročíst. Podle rozsahu používání aplikací může tedy jít o open source software, shareware, freeware atd. 3.5.1.1. Open source software Do této kategorie patří programy, které nabyvatele licence téměř vůbec neomezují. Mají právo užívat program k jakémukoliv účelu, mají volný přístup ke zdrojovému kódu, mohou vytvářet a šířit duplikáty, celkově program měnit, zdokonalovat atd. 3.5.1.2. Free software35 Programy označené jako free software (nebo lze také použít českého ekvivalentu, který by měl podobu „svobodný software“) jsou v podstatě bez jakýchkoliv omezení, uživatelé mají oprávnění je kdekoliv a kdykoliv používat, a to dokonce nejen pro osobní účely, ale také pro účely podnikatelské. Mají také přístup ke zdrojovému kódu, takže si mohou program podle svých potřeb upravovat, měnit a zkoumat jeho vlastnosti a funkce. Co se týče množení programu, ani zde neexistují žádné restrikce. Je tedy povoleno bez omezení vytvářet kopie, šířit, sdělovat veřejnosti a poskytovat podlicence. Aby všechna tato vymezená oprávnění uživatelů platila (aby program mohl být označen jako free software a být používán vzhledem k tomuto typu licence), musí být tato kritéria poskytnuta na dobu neurčitou a bez možnosti výpovědi nebo odstoupení od smlouvy a nemohlo tedy dojít k náhlému ukončení licenční smlouvy. 3.5.1.3. Proprietární software Tyto programy mají více restriktivních opatření, než v předešlé kategorii open source. Značným rozdílem je hned to, že uživatel nemá možnost si program podle svých představ 34

Srov. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 8 - 15 35 Free software (tzv. svobodný software). Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/free-software-tzv-svobodny-software/

30

upravovat a měnit, nesmí jej ani šířit a má přesně definované podmínky použití. Kromě toho ale také nedisponuje zdrojovým kódem. 3.5.1.4. Freeware Aplikace, nazývané freewarové, jsou šířeny zdarma, nejčastěji prostřednictvím internetu. Uživatel má právo na bezplatné neomezené používání po libovolnou dobu. Nesmí ovšem tento program dále šířit za účelem zisku. Autorská práva totiž i nadále patří původnímu autorovi. 3.5.1.5. Shareware V dnešní době je možné najít mnoho programů, označených jako shareware. Tento druh programů využívá hodně softwarových firem, jelikož je to pro ně méně nákladné. Tyto aplikace fungují na principu vyzkoušení – případný zákazník si stáhne (většinou neúplný nebo časově omezený) program nejčastěji na internetu, otestuje jeho kvalitu, a pokud je spokojen, může si program zakoupit. Po zaplacení obdrží heslo, kterým aktivuje všechny jeho funkce, nebo získá novější a lepší verzi programu, případně mu bude umožněno jej užívat po neomezenou dobu. 3.5.1.6. Adware Programy, které jsou sice zdarma, ovšem objevují se v nich reklamy, které nesmí být odstraněny a za které jejich autor inkasuje určitý obnos. 3.5.1.7. Licence OEM Jedná se o druh softwaru, který je již nainstalovaný v počítači při jeho koupi. Dá se tedy říci, že produkty OEM jsou ve všech případech vázány na hardware. Tento program získá spotřebitel za levnější cenu, ovšem protikladem mu je to, že program je možno používat pouze pro jediný konkrétní počítač. I v případě ztráty nebo při poškození tohoto počítače není možné software nadále využívat. Pokud by majitel počítač prodal třetí osobě, tato osoba bude mít stejná oprávnění používat počítač jako předchozí majitel. Jako příklad programů s OEM licencí lze uvést například operační systém WINDOWS od společnosti MICROSOFT.

31

3.5.2. Copyleft Copyleftová licence se používá, pokud dojde ke vzniku odvozeného programu. Je to tedy, jakási protilehlá podoba copyrightu. Lze to odvodit i z názvu této licence, kde se slova opačná vyskytují (left vs. right = levý vs. pravý). Pokud programátor přidá ke svému zdrojovému kódu jinou část kódu, která podléhá copyleftové licenci, již celý program musí být pod touto licencí dále rozšiřován. „Copyleft tedy zhruba znamená to, že licenční ujednání vztahující se k modifikované verzi počítačového programu musí poskytovat nabyvateli stejný rozsah oprávnění, jaký poskytuje licenční ujednání původnímu nabyvatel.“36 Osoba, která tedy s programem libovolným způsobem pracovala, třeba jej i změnila, nemá právo jakkoliv omezovat osoby, které mají v úmyslu tento software používat po ní. 3.5.3. Licence bez tzv. copyleftového vlivu Tyto licence udělují svým uživatelům stejná práva, jaká lze najít u open source softwaru. V podstatě povolují uživateli, aby program dále distribuoval, a to i pod jinými licencemi. Jak již název napovídá, nenajdeme zde tzv. copyleftovou doložku. Ta „má zajistit, aby modifikované a vylepšené verze původního svobodného počítačového programu a počítačové programy obsahující svobodný software splňovaly taktéž podmínky pro označení svobodný software“37. Nejpopulárnější licencí, která spadá do kategorie licencí bez copyleftového vlivu je pravděpodobně licence s názvem BSD, dále je také mezi počítačovými odborníky známá licence MIT, vzniklá v Massachusetts, která ze zmíněné licence BSD v mnohém vychází a jsou si tedy blízko i z hlediska obsahového. Je možné je také označit za nejstarší dokumenty, které souvisejí s prací se svobodným softwarem.

36

Free software (tzv. svobodný software). Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/free-software-tzv-svobodny-software/ 37 Free software (tzv. svobodný software). Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/free-software-tzv-svobodny-software/

32

3.5.3.1. BSD licence38 Tato licence, která vznikla na americké půdě, konkrétně na univerzitě v Berkeley, je tedy spjatá, jak již bylo naznačeno výše, s open source softwarem. Uživatelům dává možnost nakládat s programem bez téměř žádných omezení. Povoluje volně šířit obsah, měnit program, vytvářet kopie apod. Jediné, co ukládá, je povinnost zmínit autora a veškeré informace, které se licence týkají. Tato povinnost vyplývá z tzv. copyrightové doložky, kterou lze najít v úvodu každé BSD licence a která vyhrazuje autorská práva k softwaru. Právě tato doložka tedy deklaruje povinnost výskytu jména autora, respektive označení jiného vykonavatele majetkových autorských práv, a rok vytvoření počítačového programu. Na rozdíl od licence GNU GPL umožňuje BSD komerční využití, a to pochopitelně v případě, pokud jsou dodrženy veškeré podmínky. Majiteli programu se dále nabízí i varianta spojení s jiným proprietárním softwarem. Je tomu tak, jelikož v právním vymezení BSD licencí není možné najít již výše zmíněnou copyleftovou doložku. Jako příklady této licence lze uvést Apache License, BSD Database Product License, BSD Copyright, Open Media Group Open Source License, Python Copyright, Eiffel Forum License nebo Free Fuzzy Logic Library Open Source Licence.39 3.5.3.2. MIT licence40 I tento typ licence, rovněž jako licence BSD, začíná copyrightovou doložkou. Rozdílem od ostatních licencí, které byly v této práci zmiňovány, je skutečnost, že MIT licence souvisí také s dokumentací k počítačovým programům (pokud je tato dokumentace samozřejmě s programem dodána). Od licence BSD se také odlišuje tím, že je v jejím ustanovení výslovně zakázáno šířit ji za úplatu. Jako příklad programu, který využívá služeb této licence lze uvést

38

Srov. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 97 a webové stránky Text licenčních podmínek BSD s komentářem. Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/text-licencnich-podminek-bsd-skomentarem/ 39 Srov. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 97,98,99 40 Viz Text licenčních podmínek MIT s komentářem. Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/text-licencnich-podminek-mit-skomentarem/ a Informace k licenčním podmínkám MIT. Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/informace-k-licencnim-podminkam-mit/

33

X Window System, což je program, který umí vytvořit grafické uživatelské prostředí a pracuje v unixových operačních systémech (Linux, Mac OS X). 3.5.4. Licence se silným copyleftovým vlivem Tímto názvem se označují licence, které uživatelům neumožňují volnou distribuci odvozených programů pod jinou licencí. Přirozeně se opět jedná se oblast open source softwaru nebo svobodných programů, konkrétně o přísnější odvětví v souvislosti s licenčními podmínkami. Na rozdíl od licencí bez copyleftového vlivu nelze v tomto případě sloučit daný počítačový program s proprietárním softwarem. Mezi nejznámější licenci tohoto typu je pravděpodobně GNU General Public License. Vhodné je upozornit na fakt, že v oblasti svobodného softwaru je GNU GP License velice využívána, konkrétně téměř tři čtvrtiny počítačových programů této licenci podléhají. Díky tomu je tento typ licence mezi programátory a dalšími odborníky také velice oceňován, a zároveň rovněž považován za jeden z nejdůležitějších dokumentů upravující oblast open source softwaru a svobodných softwarů. Mezi příklady licencí se silným copyleftovým vlivem tedy samozřejmě na prvním místě stojí GNU GPL licence, která ještě bude probírána detailněji v následující podkapitole, dále pak možno vybrat kupříkladu IBM Public License, Apple Public Source License, Jabber Open Source License, Open Software License nebo Open Group Public License.41 3.5.4.1. GNU General Public License42 Tato licence vznikla v anglosaské právní kultuře a je, jak již bylo řečeno spjatá s open source a free softwarem. První takováto dohoda byla uzavřena v roce 1989 a v dnešní době převážná část počítačových programů podléhá právě této licenční úpravě. Do češtiny lze její název přeložit jako „všeobecná veřejná licence“. K uzavření nemusí dojít v písemné formě, a dokonce je povolené tak učinit neformálním způsobem, který je vlastně i způsobem preferovanějším. Používá se v případě, když dochází k šíření zdrojového kódu, ačkoliv se obvykle jedná o bezplatný proces. Je zákonem přikázáno, aby, pokud se poskytuje licence nebo podlicence k programu, který podléhá GNU GPL, tak bylo učiněno bezplatně. Důvodem pro zaplacení by maximálně mohl být závazek vykonat 41

Srov. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 103 42 Srov. Text licenčních podmínek GNU GPL s komentářem. Root.cz - linux, open source a free software [online]. © 1998 – 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/text-licencnichpodminek-gnu-gpl-s-komentarem/

34

nějakou činnost nebo službu pro nabyvatele licence, samotný převod je ovšem bezplatný. Povolena je rovněž modifikace softwaru dle libosti, vytvářením rozmnoženin a následné poskytování dalším osobám. Licenční podmínky nejsou tedy nikterak přísné. Také, pokud by byl nějaký počítačový program uložen na stejný nosič informací, na kterém se nachází software, který podléhá úpravě GNU GPL, nevzniká povinnost dále tento program také distribuovat za licenčních podmínek GNU GPL. Do současnosti byly zatím vytvořeny tři verze GNU General Public License, a rozhodně by neměly být v této práci opomenuty.43 Již bylo řečeno, první GNU GPL dohoda byla uzavřena v roce 1989 a její autor se jmenuje Richard Stallman. Byla to právě nyní probíraná podoba 1. verze. Konkrétně se tak stalo v měsíci lednu. Tato licence chránila proti dvěma způsobům, kterými distributoři počítačových programů omezovali práva zaručovaná svobodným softwarem. Prvním problémem tedy bylo, že tito distributoři mohou publikovat pouze binární soubory, což znamená soubory, které běžný uživatel spustí, ale jsou pro něho nečitelný, tudíž s nimi nemůže dále pracovat. GPL tedy zavedla pravidlo, které programátory zavazovalo k tomu, že budou muset dodávat, pod stejnými licenčními podmínkami, spolu s programem také, pro běžného uživatele čitelný, zdrojový kód. Druhou překážkou, kterou GPL vyřešila, byla záležitost, kdy dodavatelé programů byli oprávněni přidávat různá dodatečná omezení do sepisovaných smluv. Mohli si dovolit sloučit svůj program s programem jiným, nebo se snažili o omezování licenčních oprávnění nabyvatelů. Licence GPL tedy zavedla, že modifikované verze softwaru musí být distribuovány jako celek pod GPL. V současné době nejrozšířenější varianta licence GNU General Public License je její druhá verze. Byla vydána v červnu roku 1991. Tato sekce říká, že pokud někdo přidá omezení, které mu brání šířit software pod licencí GPL tak, aby respektoval svobodu ostatních uživatelů (například pokud právní ustanovení říká, že se software smí distribuovat jen v binární formě), nesmí ho šířit vůbec.44

43

Srov. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 115 – 117 a webové stránky GNU General Public License - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/GNU_General_Public_License 44 GNU General Public License - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-0403]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/GNU_General_Public_License

35

Poslední verze, která byla doposud vytvořena, je verze číslo tři. Vydání oficiální a definitivní verze této licence se datuje na 29. června roku 2007, ačkoliv tedy přípravy a návrhy její tvůrci (společnost Free Software Foundation) započali již v roce 2005. Nejdůležitější změny se týkaly vztahu k softwarovým patentům, kompatibilitě svobodných licencí a hardwarových omezení modifikace softwaru, což se nazývá slovem tivoizace. Kromě toho také bylo sepsáno, jak řešit různá porušení licenčních ujednání, jakým způsobem je autor licence oprávněn měnit či rozvíjet její obsah a jaké může mít dále požadavky v souvislosti s distribucí jeho počítačového programu mezi další programátory i běžné uživatele. 3.5.5. Licence s omezeným copyleftovým vlivem Tento druh licencí má velmi podobné postavení a podobný princip jako licence se silným copyleftovým vlivem, ovšem v tomto případě ještě existuje možnost tento vliv omezit (proto omezený copyleftový vliv) nebo nějakým způsobem zmírnit. „Tyto licence umožňují „přelicencování“ softwaru na jinou licenci za předpokladu, že změna zdrojového kódu bude poté uložena v jiném souboru.“45 Nejznámější licencí, která patří do kategorie s omezeným copyleftovým vlivem je Mozilla Public License (zkráceně MPL). Jedná se o licenci pro open Source software, kterou vytvořila společnost Mozilla Foundation. Již v názvech této licence či korporace se objevují i produkty, pro které se MPL používá, a těmi jsou Mozilla Firefox či Mozilla Thunderbird (internetový prohlížeč a poštovní klient), jejichž zdrojové kódy této licenci podléhají (MPL licenci v této činnosti asistuje ještě GNU GPL a LGPL). MPL licence používají ještě další světově proslulé společnosti. Důkazem by mohla být kupříkladu Nokia Open Source License či NASA Open Source Agreement. Kromě těchto MPL licencí si ještě zbývá ve zkratce vyjmenovat příklady licencí s omezeným copyleftovým vlivem. Jedna z nich byla zmíněna v souvislosti s licencováním zdrojového kódu u Mozilla Firefox a Mozilla Thunderbird. Jedná se o licenci LGPL, celým názvem GNU Lesser General Public License. Mimo této licence mohou být řečeny ještě Sybase Open Watcom Public License anebo licence s německým názvem - Bremer Lizenz für freie Softwarebibliotheken46.

45

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. strana 104 46 Názvy licencí viz ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 106

36

3.6. Další typy licencí 3.6.1. Open content licence47 Tyto licence si kladou za cíl uplatňovat principy a zásady open source softwaru i na další autorská díla, ne pouze na počítačové programy. Do této kategorie tedy můžeme zařadit i další umělecká díla, jako je hudba. V této skupině lze tedy například objevit licenci s názvem „Electronic Music Public License“. 3.6.2. Licence obsahující omezující ustanovení Tato skupina licencí, jak již napovídá její název, v sobě zahrnuje i jistá právní omezení, která upravují budoucí využívání a rozšiřování či rozmnožování díla, které této licenci podléhá. Počítačový program sice tedy lze volně používat, různě upravovat nebo distribuovat, pokud k tomu nebude docházet za úplatu. Zároveň je nutné zaručit, že samotný původní program nebude zaměněn s jeho obchodní verzí. Naproti tomu, tato licence dovoluje použití programu pro komerční účely. 3.6.3. Licence nejednoznačně určitelné O nejednoznačně určitelných licencích je řeč v případě, kdy se nedá s jistotou určit, zda se pojí s open source softwarem. Tyto licence bývají často využívané ze strany neziskových organizací, které si jejich pomocí licencují své počítačové aplikace. Důvodem může být, že tato licence obsahuje zákaz šířit software výměnou za finanční prostředky. Jako příklad je uvedena Aladdin Free Public License, která právě zakazuje prodej softwaru za úplatu a zavádí povinnost distribuovat spolu s konkrétním počítačovým programem také jeho zdrojový kód. 3.6.4. Public domain Program, který je označen tímto termínem, nemá žádná omezení, jelikož v podstatě není pod žádnou právní ochranou. Je tedy možné ho používat, množit, pozměňovat jeho obsah a nikdy nedojde k porušení autorských práv. Většinou se jedná o tzv. volné dílo, které autorský zákoník vymezuje jako „dílo, u kterého uplynula doba trvání majetkových práv, může každý bez dalšího volně užít“48. Dílo se stane volným dílem 70 let po smrti autora nebo spoluautorů.

47

Viz ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 110 - 111 48 § 28 autorského zákona

37

4. Ochrana počítačových programů 4.1. Ochrana softwaru podle obchodního zákona Jak již bylo řečeno, autoři mají právo se v případě ohrožení jejich práv bránit použitím vymezených opatření v autorském zákoníku. Je ovšem také možné, že kromě porušení práv autorských dojde i k porušení práv jiných, která jsou popsána v obchodním zákoníku. Konkrétně by tedy mohlo dojít k porušení obchodního tajemství nebo k tzv. nekalé soutěži. Obchodní zákoník vymezuje nekalou soutěž, která je mimochodem zakázána, jako „jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům“49. Počítačový program lze v tomto kontextu považovat za výrobek. Existuje více způsobů, jak nekalou soutěž provozovat. Zde je výčet skutkových podstat, které obchodní zákoník stanovuje50: a) Klamavá reklama – šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, nebo výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a následně zjednat prospěch na úkor ostatních spotřebitelů. Pro názornou ukázku si lze představit například tvrzení, že daný software je nejprodávanější na evropském trhu. Tento údaj je statisticky dohledatelný, proto, pokud se nejedná o pravdivý údaj, dochází k porušení obchodních pravidel. V případě, že by autor tvrdil, že jeho program je nejlepší v Evropě, o klamavou reklamu by se nejednalo, protože termín „nejlepší“ patří do kategorie vágních pojmů, autor by vyjadřoval pouze subjektivní názor na dílo, nikdo by nemohl jeho slova potvrdit, ani vyvrátit. b) Klamavé označení výrobků a služeb – označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že výrobky a služby pocházejí od určitého výrobce, z určité destinace, nebo mají zvláštní jakost. Klamavým označením může být kupříkladu věta „náš ekonomický software obsahuje funkci zpracování statistiky s porovnáním předchozích pěti let“51. c) Vyvolání nebezpečí záměny – užití firmy (osoby), jejího názvu nebo označení jiným soutěžitelem, napodobování nevlastních výrobků, jejich obalů, katalogů,

49

§ 44 obchodního zákona Srov. § 45-52 obchodního zákona 51 MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 30 50

38

tiskopisů apod. Například by se na novém typu operačního systému objevilo podobně grafické ztvárnění, jaké již používá operační systém Windows. d) Parazitování na pověsti – využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele, které má za cíl získání prospěchu, kterého by poctivou cestou nebylo možné dosáhnout. Jako příklad může být uvedeno tvrzení „Doporučuje Bill Gates“52. e) Zlehčování – jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje nepravdivá tvrzení, která mohou konkurentovi přivodit újmu. f) Podplácení – soutěžitel poskytne výměnou za osobní prospěch finanční prostředky jiné osobě. g) Srovnávací reklama – jakákoliv reklama, která výslovně nebo nepřímo identifikuje jiného spotřebitele, nebo jeho nabízené zboží a služby. h) Porušení obchodního tajemství – jednání, kdy jsou neoprávněné osobě sdělovány či zpřístupněny tajné informace spojené s konkrétní společností. Může jít o obchodní, výrobní nebo technické postupy, které mají skutečnou nebo potenciální hodnotu a nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a podnikatel zajišťuje jejich utajení.53 V kontextu s počítačovými programy sem lze zařadit zdrojové a strojové kódy, dokumentaci k programům, databáze atd. i) Ohrožování zdraví a životního prostředí – situace, kdy soutěžitel provozuje výrobu nebo uvádí na trh výrobky, které ohrožují lidské zdraví nebo životní prostředí, které je chráněno zákonem, za účelem prospěchu. Tato kategorie nekalé soutěže ovšem příliš se softwarovým právem nesouvisí, proto bude úplně stačit toto stručné vysvětlení. Je pochopitelné, že za porušování výše zmíněných regulí jsou vymezeny jednotlivé sankce. „Osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.“54

52

Bill Gates je spoluzakladatelem a předsedou představenstva společnosti MICROSOFT Srov. § 17 obchodního zákona 54 § 53 obchodního zákona 53

39

4.2. Trestněprávní ochrana softwaru Závažnější porušení práv autorů, než které jsou považovány pouze za správní delikty či přestupky, lze najít v trestním zákoníku. S postupným rozvojem počítačových technologií se bohužel, i když je to pochopitelné, také rozvíjí počítačová kriminalita. V této práci tedy bude následně nastíněno, jak tyto delikty upravuje trestní zákoník. 4.2.1. Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací Prvním trestným činem, za který může pachatel čelit až osmiletému trestu odnětí svobody v případě škody nebo prospěchu velkého rozsahu, případně peněžitým trestem nebo propadnutím jiné majetkové věci nebo zákazem činnosti spojené s informačními technologiemi, je neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací. Tento zákon tedy porušuje každý, kdo55: a) překoná bezpečnostní opatření, a tím neoprávněně získá přístup k počítačovému systému nebo k jeho části, b) získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a a. neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, b. data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací neoprávněně vymaže nebo jinak zničí, poškodí, změní, potlačí, sníží jejich kvalitu nebo je učiní neupotřebitelnými, c. padělá nebo pozmění data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací tak, aby byla považována za pravá nebo podle nich bylo jednáno tak, jako by to byla data pravá, bez ohledu na to, zda jsou tato data přímo čitelná a srozumitelná, d. neoprávněně vloží data do počítačového systému nebo na nosič informací nebo učiní jiný zásah do programového nebo technického vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat. Těchto deliktů se většinou dopouští osoba, které se v počítačové terminologii říká „hacker“. „Hackeři jsou počítačoví specialisté či programátoři s detailními znalostmi fungování systému, dokážou ho výborně používat, ale především si ho i upravit podle svých potřeb.

55

§ 230/1 a 230/2 trestního zákona

40

V masmédiích se tento termín používá pro počítačové zločince a narušitele počítačových sítí, kteří se ale správně označují termínem cracker.“56 Protože jsou tyto pojmy ale téměř shodné, častěji se, jak říká i definice, lze setkat s pojmem hacker, který tedy ne úplně správně označuje zločince, ale společnost ho přesto používá. Proto by měl být tento pojem v této práci chápán obdobným způsobem také. Hackerovi často nejde ani o osobní prospěch, pouze se vyžívá v tom, že ostatním uživatelům způsobuje problémy. Právě proto se považuje za trestný čin i nabourání se do cizího systému, aby byl tedy i hacker považován za zločince. Samozřejmě, pokud hacker neoprávněně pronikne do systému, a navíc ještě z toho nějakým způsobem může profitovat, toto jednání je pak posuzováno tvrději – zde se jedná o majetkový zločin, a neoprávněné užití nebo kopírování cizích dat je srovnáváno s běžnou krádeží, která je akorát provedena za asistence počítačových technologií. 4.2.2. Poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči a zásah do vybavení počítače z nedbalosti57 Tento čin může porušiteli, obdobně jako v situaci předchozí, způsobit potrestání v podobě pokuty, propadnutí majetkové věci anebo zákazu činnosti. Nejvyšší možný trest pobytu v nápravném zařízení se použije opět v případě, kdy trestný čin způsobí škody většího rozsahu. Oproti předchozímu deliktu má zde potrestání kratšího trvání – nejvíce lze uložit dva roky. Tento paragraf nerespektuje ten, kdo, z hrubé nedbalosti porušením povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona nebo smluvně převzaté a) data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací zničí, poškodí, pozmění nebo učiní neupotřebitelnými, nebo b) učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat, a tím způsobí na cizím majetku značnou škodu.

56

Hacker - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hacker 57 Srov. § 232 trestního zákona

41

4.2.3. Opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat58 Potrestán odnětím svobody až na jeden rok, propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo zákazem činnosti bude ten, kdo v úmyslu spáchat trestný čin porušení tajemství nebo trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací vyrobí, uvede do oběhu, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává a) zařízení nebo jeho součást, postup, nástroj nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně

počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k neoprávněnému přístupu do sítě elektronických komunikací, k počítačovému systému nebo k jeho části, nebo b) počítačové heslo, přístupový kód, data, postup nebo jakýkoli jiný podobný

prostředek, pomocí něhož lze získat přístup k počítačovému systému nebo jeho části. 4.2.4. Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže Tento institut byl již v této práci řádně vymezen v podkapitole 4.1. Ochrana softwaru podle obchodního zákona. Proto je nezbytné si pouze říci, jak tato překročení předpisů sankcionuje trestní zákon. Za předpokladu, že toto jednání způsobí újmu ostatním konkurentům nebo i pořizovatelům počítačových programů, ale také pokud dojde k zisku určité tržní výhody, bude porušující osoba potrestána odnětím svobody až na 3 roky (při způsobení škody nebo prospěchu velkého rozsahu může být trest až osm let), zákazem činnosti, pokutou nebo jiným majetkovým postihem.

4.3. Ochrana databází V první řadě je potřeba si definovat, co vlastně databáze je, respektive jak ji chápe autorský zákoník. Jedná se tedy o „soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření“59.

58 59

Srov. § 231 trestního zákona § 88 autorského zákona

42

Autorský zákoník České republiky značně vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází. Databáze jsou chráněny zvláštním právem pořizovatele databáze. Zmíněným pořizovatelem je „fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost pořídí databázi, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba“60. Tato práva trvají 15 let od samotného pořízení databáze. To ovšem platí pouze pro případy, kdy tato databáze nebude zpřístupněna pro jiné osoby. Pakliže se tak stane, původnímu majiteli databáze jeho práva zanikají až za 15 let od data, kdy byla databáze zpřístupněna poprvé. Stejně se změní lhůta i při eventuálních změnách obsahu databáze (úpravy, doplňování nebo naopak ubírání). Práva pořizovatele jsou převoditelná, je možné je převádět jak po částech, tak v rámci kompletního díla. Obdobně tomu je i při šíření informací z databází. Pořizovatel je oprávněn uvést na veřejnost libovolnou část databáze nebo její rozmnoženiny, pronajímat ji, publikovat na internetových stránkách. Na druhou stranu, pořizovatel nemá absolutní práva k databázím. Za určitých okolností mohou být tato práva omezena. Pokud došlo k předchozímu zpřístupnění databáze veřejnosti, nepovažuje se za neoprávněný zásah, kdy uživatel využívá libovolnou část databáze k jakémukoli účelu. Musí být ovšem splněna výhrada, že zmíněný uživatel nebude databázi používat systematicky a opakovaně, ale pouze v přiměřeném měřítku. Zároveň nesmí způsobit jakoukoliv újmu pořizovateli ani případnému nositeli práv s databází souvisejících61. V souladu s právním řádem jedná také ten, kdo se řídí pravidly tzv. zákonné bezúplatné licence, o které již byla v kapitole 3.3. Druhy licenčních smluv také krátká zmínka. Uživatel, který není majitelem databáze, je oprávněn použít databázi, jde-li o62: a) vytěžování obsahu neelektronické databáze pro osobní potřebu, b) vytěžování pro účely názorného vyučování nebo vědeckého výzkumu, je-li uveden pramen, v rozsahu odůvodněném sledovaným nevýdělečným cílem, c) vytěžování a/nebo zužitkování pro účely veřejné bezpečnosti nebo správního či soudního řízení.

60

§ 89 autorského zákona Srov. § 91 autorského zákona 62 ES - 31996L0009. Ministerstvo kultury [online]. © 2007–2010 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-pravo/10_S_96_6_ES_ochranadatabazi_CS.pdf 61

43

Směrnice neudává konkrétní stanovení sankcí, pouze nabádá členské státy, aby si prostředky ochrany a následná potrestání určily podle svého uvážení. V trestním zákoníku je to tedy upraveno následujícím způsobem: „Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“63

63

§ 270 trestního zákona

44

5. Ochrana dat a informací 5.1. Obecná charakteristika Informace vždy byly a jsou velice žádaným zbožím. Obzvláště v dnešní době, kdy za pomoci počítače, který vlastní snad úplně každý člověk, není problém téměř cokoliv vyhledat. Je tedy potřeba, aby data nebo informace, které mají být ochraňovány, skutečně ochraňovány byly. Pojem „data“, v souvislosti s informačními technologiemi, znamená konkrétní údaj, který je měřitelný nebo se dá alespoň pozorovat. Údaje, které data v IT nesou, musí být vyjádřené v takové podobě, aby s nimi bylo možné ještě dále manipulovat. Počítačová data musí být možné přenášet mezi jednotlivými počítači, musí být na nich uchovatelná a případně se nechat dále upravovat a zpracovávat. Pokud bychom hledali definici slova „informace“, velice by se podobala vymezení slova data, nicméně není to naprosto totéž. Jako důkaz může být uvedeno následující tvrzení: „V informatice tvoří informaci kódovaná data, která lze vysílat, přijímat, uchovávat a zpracovávat technickými prostředky.“64 Ačkoliv se tyto pojmy opravdu téměř shodují, malý rozdíl zde přece jenom existuje. Data tedy v podstatě reprezentují informace. Pomocí dat jsou informace ve světě počítačů sdělovány ostatním, aby s nimi pak mohlo být dále nakládáno. Nosičem informace je tzv. signál65.

5.2. Prostředky ochrany Stejně jako se všichni prodejci snaží chránit zboží ve svých obchodech, tak ani programátoři a vývojáři softwarů nechtějí být okrádáni. Dokonce je i možné, že „ukrást“ počítačový program není tak složité, jako krást v obchodě. Při krádeži počítačového programu není totiž nutné se někde fyzicky pohybovat a dávat si pozor, aby nedošlo k odhalení majitelem obchodu. Stačí si pouze sehnat originální verzi programu, potom si doma zapnout počítač, spustit program ke kopírování a duplikovat daný software na další nosič. Převážně v minulých letech k tomuto porušení docházelo velice často a existovalo pouze minimální riziko, že by pachatel mohl být dopaden.

64

Informace - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Informace 65 Signál = veličina, za pomocí které je možné přenášet jednotlivá data

45

Poté se vývoj ochrany pohnul vpřed a autoři softwaru si začali své výtvory více chránit. Posloužila jim k tomu například licenční čísla nebo různá hesla, která se musí po instalaci zadat, aby byl program funkční. Použití dvou stejných licenčních čísel nebo hesel následně není možné a program může být používán pouze na jednom přístroji. Dále může být program také chráněn prostřednictvím rozmanitých šifrování, filtrů a podobných zabezpečení. Rozhodně je dobré tato opatření využívat a nedávat prostor pachatelům ke kriminální činnosti. Už jen představa, že se hacker nabourá do emailové schránky soukromé osoby a získá pouze osobní informace o ní, není vůbec příjemná. V horším případě by mohl například zjistit informace o obchodních vztazích a podmínkách mezi jednotlivými firmami a prodat je konkurenci a v ještě horším případě by mohlo dojít až k vyprázdnění bankovního konta. Proto je zajisté dobré obětovat čas a náklady a všechny informace se snažit v co největší možné míře chránit. Samozřejmě, nikdy není zcela vyloučeno, že i přesto může k trestné činnosti dojít, ale čím více překážek musí porušitel překonávat, tím je větší šance na jeho následné dopadení respektive usvědčení. Pokud totiž pachatel prolamuje příslušná hesla apod., dochází k úmyslnému „vloupávání“ do cizích systémů. V případě že by data byla tajná, ale nebyla jakkoliv chráněna a bylo by možné je bez problémů najít, závažnost tohoto trestného činu by nebyla velká. Jak již bylo několikrát řečeno, český právní řád nemá jednotnou kodifikaci počítačového práva, proto i v případech týkajících se ochrany dat a informací musí člověk vycházet z více dílčích předpisů, o kterých ještě bude řeč později. Důvodem je i fakt, že útoky spojené s daty není jednoduché členit, existuje mnoho různých způsobů, jak porušovat zákon. Jakýmsi základním hlediskem, podle kterého lze rozdělit povahu těchto deliktů je, zda byl přečin spáchán proti datům jiných majitelů, nebo za pomoci přenosu dat vlastních. Útokem proti cizím datům se může porušitel pokoušet zničit, změnit nebo jinak znehodnotit data druhé osoby za účelem zmaření vývojového procesu programů. Nejčastěji se tak děje za asistence počítačových virů apod., kteří se do cizího počítače dostanou po neoprávněném přístupu útočníka a následně dovedou program ke zkáze. Nabízí se také varianta, kdy by se útočník nesnažil data zničit nebo poškodit, ale naopak získat, aby z nich mohl následně nějakým způsobem profitovat. Mohl by je prodat třetí osobě, nebo využít pro vlastní prospěch v konkurenčním boji. Naproti tomu útoky spojené s šířením svých dat většinou nemají takovou povahu, kdy se osoba porušující zákon snaží o vylepšení své situace. V tomto případě spíše jde o snahu 46

způsobit co největší škody jiné osobě. Může se tak stát prostřednictvím odkrývání informací, které neměly být spatřeny, například v rámci obchodního tajemství, nebo i třeba smyšlených nařčení, která mohou poškodit dobrou pověst společnosti. Existuje ovšem více metod, jak lze porušit zákon při použití vlastních dat. Zatím byly uvažovány pouze případy, ve kterých se jednalo především o porušování v oblasti konkurenčních vztahů. Terčem útoku může ale klidně být i běžná fyzická osoba. V lepším případě je pouze obtěžována nevyžádanou poštou, různými spamy nebo nabídkami obchodních firem a podobně. V tom horším případě se pravděpodobně každý člověk může dostat do situace, kdy při obdržení nějaké zprávy nebo při prohlížení webových stránek narazí na škodlivý obsah, který je zaměřen proti běžným společenským normám. Hovoříme zde o informacích či názorech spojených s rasistickými teoriemi nebo například o stránkách s pornografickým obsahem. Šíření podobných materiálů již lze klasifikovat jako závažné trestné činy, za které by následně porušiteli hrozily tvrdé sankce. V podstatě lze tvrdit, že podle předmětu ochrany můžeme metody ochrany dat rozdělit na pět skupin. Byly by to66: a) ochrana informací, které jsou v rámci utajení důležité pro celý stát (ochrana státního tajemství67), b) ochrana autorskoprávních vztahů, o nichž byla již řeč dříve, c) ochrana osobních údajů, o které bude rovněž řeč v následující podkapitole v souvislosti se zákonem o ochraně osobních údajů, d) ochrana vztahů v rámci pracovního práva, kde jsou informace převážně chráněny tzv. konkurenční doložkou, což je smlouva, která zaměstnavateli zaručuje, že se jeho zaměstnanec zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem předchozí činnosti, nebo alespoň nebude šířit znalosti a zkušenosti, které při této pracovní činnosti nabyl, protože by tím pochopitelně mohl způsobit svému bývalému zaměstnavateli značné potíže v konkurenčním souboji.68 Programátor by tedy pod hrozbou smluvní pokuty nemohl pracovat na vývoji podobného softwaru a nesměl by také vyzradit například zdrojové kódy, které byly

66

Srov. MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. strana 114 67 Ochrana státního tajemství bude podrobněji probrána o podkapitolu níže, v souvislosti se zákonem o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti. 68 Srov. § 310 pracovního práva

47

vytvořeny při výkonu jeho předchozího povolání. Ovšem tato povinnost by pro něj platila maximálně 1 rok, e) ochrana podnikových dat (výrobní postupy, know-how69, ochrana proti nekalé soutěži). Tento institut úzce souvisí s ochranou obchodního tajemství. O obchodní tajemství se jedná v případě, kdy informace úzce souvisí s daným podnikem a její vyzrazení podnik přímo poškozuje. Nikdo, kromě provozovatele podniku, nemá právo jakkoliv s interními informacemi nakládat. I v případě, kdy bude podnik přenechán jinému nájemci, tento nájemce nemá právo šířit informace, pokud k tomu nebude zmocněn zákonnou licencí, která mu byla udělena původním provozovatelem, ačkoliv je jinak oprávněn využívat předměty a technické postupy, které podniku náleží.70 Informace, o kterých zde hovoříme, nesmí být pochopitelně jednoduše dostupné (autor programu, podnikatel, je příslušným způsobem tají) a musí být řádně označené. Aby se jednalo o obchodní tajemství, k jejich odhalení by mělo být zapotřebí využití nelegálních postupů, které by mohl ovládat například již zmiňovaný hacker. Obchodní tajemství by nemělo být chráněno například pouhým vstupním heslem, software by měl být vybaven rozličnými kontrolními mechanismy, dále mechanismy, které znemožňují vytvoření kopie a měl by být členěn tak, aby přístupová práva neměli všichni zaměstnanci, každý z nich by měl pouze část přístupových práv v takovém rozsahu, který by byl nezbytný pro výkon jeho pracovních povinností.

5.3. Zákony upravující ochranu dat Jak bylo nastíněno výše, ochranu dat a informací zajišťuje vícero zákonů. Některé z nich by neměly být v této práci opomenuty, ačkoliv je pro ně prostor pouze ve stručné podobě. V předchozí kapitole již bylo řečeno, že oblast informačních technologií má pod ochranou jak občanský zákoník, tak rovněž i obchodní nebo trestní zákoník. Existuje ještě mnoho speciálních zákonů, které část „počítačového práva“ upravují.

69

Know-how = Souhrn znalostí, poznatků a zkušeností při výrobě. Týká se výroby produktů, které nepodléhají patentům a licencím, ale současně to znamená znalost výrobních postupů, návodů či receptur pro výrobu. Je součástí obchodních a licenčních smluv. – čerpáno z: Know-how - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Know-how 70 Srov. § 17, § 18 a § 488g obchodního zákona

48

5.3.1. Zákon o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti Jedním z nich je zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, který je v České republice účinný od roku 2006. „Tento zákon upravuje zásady pro stanovení informací jako informací utajovaných, podmínky pro přístup k nim a další požadavky na jejich ochranu, zásady pro stanovení citlivých činností a podmínky pro jejich výkon a s tím spojený výkon státní správy.“71 Utajovanými informacemi tento zákon rozumí informace v jakékoliv podobě zaznamenané na jakémkoliv nosiči a označené v souladu s tímto zákonem, jejichž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky (zachování její ústavnosti, svrchovanosti a územní celistvosti, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, mezinárodních závazků a obrany, ochrana ekonomiky a ochrana života nebo zdraví fyzických osob)72. Ochrana je zajišťována jak fyzickými osobami, které dohlížejí na dodržování pravidel a podmínek nakládání s tajnými informacemi, tak i za pomoci systémových šifrovacích metod. 5.3.2. Zákon o ochraně osobních údajů Dále lze zmínit zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který upravuje práva a povinnosti při zpracování osobních údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje předání osobních údajů třetí osobě, nebo do jiných států.73 Osobním údajem se rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů, což nastává za předpokladu, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. V České republice byl také zřízen úřad, konkrétně se sídlem v Praze, který se zabývá ochranou osobních údajů a vykonává dozor nad dodržováním pravidel s tím souvisejících. Tento zákon podporuje trestněprávní ochranu osobních údajů. Provinit se lze jak z nedbalosti (při výkonu povolání), tak přirozeně také úmyslně.74 Ohrožení osobních údajů samozřejmě hrozí také na internetu (viz následující podkapitola).

71

§1 - Zákon č. 412/2005 Sb. Národní bezpečnostní úřad [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.nbu.cz/cs/pravni-predpisy/zakon-c-4122005/ 72 Viz §2 - Zákon č. 412/2005 Sb. Národní bezpečnostní úřad [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.nbu.cz/cs/pravni-predpisy/zakon-c-4122005/ 73 Srov. §1 zákona o ochraně osobních údajů 74 V trestním zákoníku lze nalézt pod § 354, který vymezuje tzv. nebezpečné pronásledování

49

5.3.2.1. Phishing, pharming Jestliže již v této práci zazněly pojmy jako „hacker“ nebo „hacking“, nemohou být opomenuty ani „phishing“ a „pharming“. Jedná se o druhy kriminální činnosti provozované prostřednictvím internetu, při nichž dochází ke krádežím identity za účelem vykrádání bankovních účtů apod. Pojem phishing vyjadřuje způsoby, kterými jsou získávány citlivé údaje uživatelů internetu. Nejčastěji vše probíhá tak, že uživatel obdrží zprávu, ve které je vyzýván k vložení svých osobních údajů na podvodnou stránku, která je ovšem téměř identická se stránkou originální. Pharming označuje metody přesměrovávání na jiné, pirátské stránky. Klient chce kupříkladu navštívit stránky internetového bankovnictví, zadá konkrétní adresu, ale je přesměrován na jinou stránku, která je k nerozeznání od té pravé, a její webová adresa se také téměř neliší. Je v ní pozměněn třeba pouhý jeden znak a toho je složité si v první chvíli povšimnout. Jak se může uživatel podobným napadením bránit? V první řadě je vhodné používat co možná nejvíce ochranných programů, které jsou schopny tyto útoky detekovat. Existují již také organizace, které se těmito problémy zabývají. Například organizace proti phishingu odstraňují škodlivé stránky z internetu, aby tak chránily internetové uživatele. Některé státy se již dokonce snaží zakomponovat tyto zločiny do jejich legislativy, aby bylo možno porušitele sankcionovat v trestněprávním řízení.75 5.3.3. Zákon o elektronických komunikacích Krátká řeč by měla také být o zákonu č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, který vymezuje podmínky podnikání a výkon státní správy, včetně regulace trhu, v oblasti elektronických komunikací.76 Do tohoto zákona tedy spadá zajištění důvěrnosti komunikací, které probíhají přes počítačovou síť, nebo také ochrana tzv. lokalizačních dat, pod čímž si představujeme informace, podle kterých lze přesně určit, kde se osoba, se kterou je jednáno, přesně nachází. S tímto rovněž úzce souvisí nahrávání telefonních hovorů (odposlechy), jelikož právě tyto metody jsou v případě soudního nařízení oprávněny používat orgány, které se zabývají trestnou činností. Kromě nich by logicky k tomuto druhu informací neměl mít 75

Srov. Phishing - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Phishing a Pharming - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pharming 76 §1 - Zákon č. 127/2005 Sb. Občan - Portál veřejné správy [online]. © 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=59921&nr=127~2F2005~20Sb.&ft=txt

50

nikdo přístup a provozovatelé počítačových komunikačních sítí musí tato soukromá data zabezpečovat. Kdo poruší zákon o elektronických komunikacích, dopustí se správního deliktu, za který může být následně postižen peněžitým trestem v rozmezí od dvou, do dvaceti milionů korun. V případě opakování přestupku to ovšem může být i dvojnásobek této výše. 5.3.4. Zákon o elektronickém podpisu V neposlední řadě se lze ještě stručně zmínit o zákonu č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Elektronický podpis je soubor specifických znaků, které v počítačové technologii plně nahrazují podpis vlastnoruční a slouží tedy ke spolehlivému určení identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě.77 Účelem Zákona č. 227 je tedy úprava: „Používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli usazenými na území České republiky, kontrolu povinností stanovených tímto zákonem a sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.“78 5.3.5. Další zákony Samozřejmě, tím by výčet zákonů, které souvisejí s informačními technologiemi, zdaleka nekončil, ovšem v této práci se nenachází tolik prostoru, aby mohl být každý z nich rozebírán. Do této kategorie by mohl ještě například patřit: a) zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, b) zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, c) zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, d) zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, e) zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nebo zákony související s vykonáváním určitých profesí, ve kterých je vyžadována následná mlčenlivost. Sem by náležel: f) zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, g) zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

77

Srov. §2 - Zákon č. 127/2005 Sb. Občan - Portál veřejné správy [online]. © 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=59921&nr=127~2F2005~20Sb.&ft=txt 78 §1 zákona o elektronickém podpisu

51

5.4. Smluvní úprava 5.4.1. Základní charakteristika Kromě používání paragrafů z výše zmíněných zákonů, optimální pro ochranu dat a informací je také smluvní úprava, která může tyto předpisy doplňovat. V takové smluvní úpravě mohou být uvedeny přesnější informace o budoucím smluvním vztahu, definované pojmy, které zákon případně neupravuje. Zda předběžnou smluvní úpravu použít nebo ne, záleží na obou stranách a stupni jejich vzájemné důvěry. Takováto smlouva se ve zkratce označuje jako NDA, což v anglickém jazyce znamená „Non-disclosure agreement”. Definována je jako smlouva, na základě které mezi sebou dvě strany sdílí důvěrné materiály, znalosti nebo informace v rámci obchodních účelů, přičemž není povoleno sdělovat jakékoliv informace straně třetí.79 Rozhodně je dobré využít tento druh smlouvy v případech, kdy jakákoliv informace o vlastním podniku je druhému soutěžiteli prospěšná, což může být, například v rámci konkurenčního boje programátorů a vývojářů softwaru, i malý úsek zdrojového kódu, od kterého se konkurent může odrazit. Dále by byla smluvní úprava také zvolena vhodně, pokud by bylo obchodováno se zahraniční firmou, jelikož každý stát má jistě ve svých právních řádech různé odchylky, a tudíž by využitím tohoto předběžného opatření bylo předcházeno vzájemným neshodám. Výhody smluvních úprav se přímo nabízejí. Pakliže se smlouva uzavře, neměli bychom se obávat úniku obchodního tajemství nebo jiných důvěrných či osobních dat a informací. Samozřejmě bylo nutné použít, v tomto kontextu poněkud nepříjemná, slůvka „neměli bychom“. K porušení smlouvy pochopitelně může dojít, ale tyto situace by také měly být v dohodě vymezeny. Tudíž za předpokladu, že by došlo k nedodržení podmínek o utajení informací, poškozená strana má prostřednictvím smluvní úpravy právo na domáhání se majetkových trestů, nejčastěji se jedná o náhradu škody. Náhrada škody se poměrně složitě určuje, jelikož informace nemá vyčíslitelnou hodnotu, obvykle se stanovuje podle výše peněz, o které poškozený přišel, ale také lze nahradit zisk, kterého by při nerozšíření tajné informace mohl dosáhnout. Proto je praktické již předem stanovit výši smluvní pokuty, aby se předešlo zdlouhavému zjišťování hodnot jednotlivých dat. Smluvní pokutou se rozumí pevně stanovená náhrada škody (její výše), která se automaticky použije namísto náhrady škody a ušetří tak oběma stranám čas a náklady za 79

Non-disclosure agreement - Wikipedia, the free encyclopedia. Wikipedia, the free encyclopedia [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Non-disclosure_agreement

52

případné soudní znalce, kteří by museli stanovovat rozmezí vzniklé škody a její peněžitou hodnotu. Porušiteli dokonce hrozí i trestněprávní následky, ale to poškozeného nijak majetkově neobohacuje, nicméně mu to může poskytnout jakousi vnitřní spokojenost, že bylo spravedlnosti učiněno za dost a viník byl potrestán. 5.4.2. Náležitosti smlouvy Nyní přichází na řadu stručný výčet náležitostí, které by mělo předběžné smluvní opatření obsahovat, aby byla ochrana co nejkvalitnější.80 V první řadě je nutné samozřejmě přesně definovat, které informace se vlastně mají ochraňovat. Zároveň se musí jednat o druh informací, prostřednictvím kterých se lze „něco dozvědět“, čímž je myšleno, že nesou určitou hodnotu, mající svoji důležitost, a je tedy možnost tyto znalosti následně chránit. S tímto úzce souvisí fakt, zda vůbec existuje důvod tato data utajovat. Například u výrobních postupů, know-how apod. je tato podmínka dozajista splněna. Dobré je rovněž informace, které chce jejich autor chránit, klasifikovat jako důvěrné nebo tajné a strany si také musí vyjádřit jasný závazek, že budou tyto informace držet v tajnosti. To je velice důležitá podmínka, bez které by strany neměly žádnou povinnost data chránit. Naproti tomu ale existují i jisté výjimky, kdy tyto povinnosti zanikají. Jestliže by jedna smluvní strana poskytovala třetí osobě informace, které už v předchozí době unikly, nejednalo by se o porušení povinnosti. Stejně tak tomu je, pokud jsou informace poskytovány státním orgánům na základě zákona (např. Policii ČR). V těchto případech tedy není třeba mít obavy z následných sankcí. Pakliže k jakémukoliv úniku informace dojde (ať porušením povinností či nikoliv), smluvní strany jsou vzájemně zavázány sdělovat, že k takovému úniku došlo. Dále je třeba stanovit rozsah, způsob a dobu ochrany. Strany si předem ujednají, jaká činnost se bude s tajnými daty provádět, kdo s nimi přijde do styku a jak s nimi bude naloženo po skončení vzájemné činnosti (co se stane s nosičem, na kterém byla informace poskytnuta smluvnímu partnerovi). U každé informace nastane nakonec okamžik, kdy její hodnota poklesne a nebude již potřeba ji dále ochraňovat. Může se tak stát pro jejího vlastníka už po skončení smlouvy, jestliže z ní vytěžil maximum. Pokud má informace význam i nadále, její ochrana bude trvat do okamžiku, kdy tento význam vymizí, což se díky moderní době stane

80

Srov. MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. strana 144-147

53

poměrně záhy. V oblasti informačních technologií toto tvrzení platí dvojnásob, jelikož rychlost technologického vývoje je někdy skutečně až zarážející. Jak již bylo naznačeno výše, smluvní strany by si také dohodnout případné následky, bude-li dohoda porušena. Jedním z nich je stanovení smluvní pokuty, o které již byla zmínka také. Chtějí-li si smluvní strany ušetřit čas a starosti, rozhodně je doporučeno smluvní pokutu upřednostnit. Druhým možným následkem porušení dohody je náhrada škody. Ta, na rozdíl od smluvní pokuty, náleží poškozenému automaticky, ze zákona. Již bylo ale naznačeno, že v situacích, kdy lze pouze těžce vymezit, jak velká škoda byla způsobena, se výše její náhrady určuje poměrně složitě. Může tedy klidně nastat situace, kdy dojde k úniku nějaké supertajné informace, která má pro vlastníka nedocenitelnou hodnotu, a osobě, která tento únik způsobila, bude v rámci náhrady škody hrozit třeba i bankrot. Vycházíme samozřejmě z předpokladu, že nedošlo k předchozímu stanovení maximálního limitu náhrady vzniklé škody.

54

Závěr Cílem této práce bylo vytvoření uceleného přehledu o softwarovém a autorském právu a popsat možnosti, jak může být počítačový program licencován a chráněn. V první řadě došlo k vysvětlení základní terminologie, která je spjatá s informačními technologiemi, poté byly v této práci vypsány metody ochrany počítačového programu, dále sankce, které hrozí těm, kteří spáchají trestné činy či delikty v tomto odvětví a v neposlední řadě se zde objevily veškeré druhy licencí, které lze na software aplikovat. To vše bylo sepsáno díky rozboru právních předpisů a odborné literatury, které se této problematiky týkají. Dle názoru autora mají čtenáři, po přečtení práce, získat přehled o právu spojeném s informačními technologiemi, znát různé druhy licencí, které se nabízejí pro práci se softwarem a měli by být také schopni vytvořit licenční smlouvu se všemi potřebnými náležitostmi, či jinou smlouvu, která souvisí s oblastí IT. Kromě toho byli také informováni, jaká jim prostřednictvím počítačových programů hrozí rizika, na něž mají dávat pozor a jakým způsobem lze tyto situace následně řešit. Na základě provedené analýzy lze potvrdit úvodní hypotézu, že softwarové právo je odvětvím velice složitým, a to nejen pro běžné občany, ale také pro právní specialisty. Jelikož se nevyskytuje

žádný

jednotný

kodex,

je

nezbytné

vycházet

při

práci

s právní

stránkou počítačových programů hned z několika různých předpisů, počínaje obchodním zákoníkem až po speciální zákony, jako například zákon o ochraně osobních údajů. Není to ale příliš překvapivé zjištění, jelikož se jedná o poměrně mladé právní odvětví. Během dalších let se bude situace pravděpodobně zlepšovat, protože lidé získají potřebné zkušenosti a budou si umět ve vzniklých problémech lépe poradit. Autor této práce tedy zastává názor, že české zákonodárství by podobnou právní úpravu poměrně potřebovalo. Počítačový program by měl mít speciální možnost ochrany, která se bude týkat přímo jeho. Považovat software za literární dílo veškerou potřebnou ochranu neposkytuje. Stejně tak by měla existovat možnost patentování softwaru i jeho jednotlivých částí, jakou je například zdrojový kód. Bez zdrojového kódu by program těžko vznikl, ovšem pod patentovou ochranu nespadá. Programátoři a vývojáři softwaru musí tedy doufat, že se zákonodárství pohne tím správným směrem a jejich situace se následně stane jednodušší.

55

Seznam použité literatury Tištěné monografie 1) HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva průmyslového vlastnictví, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. s. 507. ISBN 978-80-7400-417-9 2) MAISNER, Martin a kolektiv. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011. s. 356. ISBN 978-80-7357-638-7 3) ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. s. 220. ISBN 978-80-7357-555-7 Právní předpisy Všechny následující zákony jsou dostupné na: Business.center.cz [online]. © 1998 - 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://business.center.cz/ 1) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 2) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník 3) Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů 4) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník 5) Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce 6) Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu 7) Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů Internetové zdroje 1) ES - 31996L0009. Ministerstvo kultury [online]. © 2007–2010 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z:

http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/evropska-unie-a-autorske-

pravo/10_S_96_6_ES_ochrana-databazi_CS.pdf 2) EUR-Lex - 31991L0250 - CS. EUR-Lex [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31991L0250:CS:HTML 56

3) EUR-Lex - 32001L0029 - CS. EUR-Lex [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32001L0029:CS:HTML 4) EUR-Lex - 31997L0007 - CS. EUR-Lex [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31997L0007:CS:HTML 5) Free software (tzv. svobodný software). Root.cz - linux, open source a free software [online].

©

1998

–

2013

[cit.

2013-04-03].

Dostupné

z:

http://www.root.cz/specialy/licence/free-software-tzv-svobodny-software/ 6) GNU General Public License - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013

[cit.

Dostupné

2013-04-03].

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/GNU_General_Public_License 7) Hacker - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hacker 8) Informace - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-0403]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Informace 9) Informace k licenčním podmínkám MIT. Root.cz - linux, open source a free software [online].

©

1998

–

2013

[cit.

2013-04-03].

Dostupné

z:

http://www.root.cz/specialy/licence/informace-k-licencnim-podminkam-mit/ 10) Know-how - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-0403]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Know-how 11) Non-disclosure agreement - Wikipedia, the free encyclopedia. Wikipedia, the free encyclopedia [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Nondisclosure_agreement 12) Pharming - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-0403]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pharming 13) Phishing - Wikipedie. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Phishing

57

14) Text licenčních podmínek BSD s komentářem. Root.cz - linux, open source a free software

[online].

©

1998

–

2013

[cit.

2013-04-03].

Dostupné

z:

http://www.root.cz/specialy/licence/text-licencnich-podminek-bsd-s-komentarem/ 15) Text licenčních podmínek GNU GPL s komentářem. Root.cz - linux, open source a free software

[online].

©

1998

–

2013

[cit.

2013-04-03].

Dostupné

z:

http://www.root.cz/specialy/licence/text-licencnich-podminek-gnu-gpl-s-komentarem/ 16) Text licenčních podmínek MIT s komentářem. Root.cz - linux, open source a free software

[online].

©

1998

–

2013

[cit.

2013-04-03].

Dostupné

z:

http://www.root.cz/specialy/licence/text-licencnich-podminek-mit-s-komentarem/ 17) Zákon č. 412/2005 Sb. Národní bezpečnostní úřad [online]. c2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://www.nbu.cz/cs/pravni-predpisy/zakon-c-4122005/ 18) Zákon č. 127/2005 Sb. Občan - Portál veřejné správy [online]. © 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné

z:

http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=59921&nr=127~2F2005~20Sb.&ft=txt

58