Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta. Katedra ekonomiky. Bakalářská práce. Ekonomické souvislosti nerovnoměrného vývoje

Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta Katedra ekonomiky

Bakalářská práce Ekonomické souvislosti nerovnoměrného vývoje

Robin Maialeh

© 2010 ČZU v Praze

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že svou bakalářskou práci "Ekonomické souvislosti nerovnoměrného vývoje" jsem vypracoval samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s použitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou citovány v práci a uvedeny v seznamu literatury na konci práce. Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, že jsem v souvislosti s jejím vytvořením neporušil autorská práva třetích osob.

V Praze dne 31. 3. 2010

___________________________

Rád bych touto cestou poděkoval prof. ing. Miroslavu Svatošovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady a veškerý čas, který mi věnoval. Dále děkuji Martině Trhlíkové za redakční spolupráci a technickou výpomoc.

Ekonomické souvislosti nerovnoměrného vývoje ---------------------------------------------------------------------Economic relationships of uneven progression

Souhrn

Práce nastiňuje negativní dopady ekonomických postulátů neoliberalismu a ideologizovaného pojetí rozvoje v rámci globalizace, představuje ontologii odporu vůči současnému světovému pořádku a určuje směr nového modu vivendi, vedoucího ke zmírnění intenzity hospodářských oscilací a vyrovnání společenskoekonomických rozdílů. V kapitolách lze kromě ekonomických aspektů moderní globalizace najít i další úzké vazby s ní související. Například politické myšlenkové směry mají v tomto tématu kardinální úlohu, nerovnoměrný ekonomický vývoj není vymezen pouze tržními mechanismy. Političtí představitelé denně usměrňují peněžní toky a ekonomická ideologie je základem jimi prováděných opatření. Na jedné straně neoliberálové usilují o omezení státních intervencí, na straně druhé sociálně orientované strany a levice obecně chtějí roli státu v ekonomice posílit. Patrná je v práci i rozmanitost vyjádření od čistě deterministických tabulek a grafů, až po filosofické úvahy myslitelů v teoretické oblasti politické ekonomie. V poslední části se zabývám spravedlivou globální koexistencí pospolitosti, zmírněním dopadů periodických ekonomických cyklů, vyrovnáním příjmové disparity a morální odpovědností homo oeconomicus.

Klíčová slova: ekonomie, globalizace, neoliberalismus, humanismus, politika, nerovnoměrnost, neudržitelnost, USA, společnost

1

Summary

This bachelor thesis outlines the negative impacts of neoliberalism economic attitudes (postulates) and ideologize conception of development in globalization processes, presents ontology of resistance against the current world order and determines the direction of a new modus vivendi, leading to reduce the intensity of economic oscillations and the settling the socio-economic disparities. There are other close correlations beside to economic aspects of modern globalization in chapters. For example political schools of thought have a cardinal role in this topic, uneven economic progression is not only determined by market mechanisms. Political leaders regulate daily cash flows and economic ideology is a basis of their actions. On the one hand, neo - liberals seek to limit state intervention, on the other hand, socially oriented political sides and the Left in general want to strengthen the state role in economy. Evident, there is also diversity of expressions - from a clearly deterministic tables and graphs, to the philosophical reflections of thinkers in theoretical political economy. In the last section I deal with the coexistence of a fair global society, lessening the impact of periodic economic cycles, balancing income disparity and moral responsibility homo oeconomicus Keywords: economy, globalization, neoliberalism, humanism, politics, irregularity, indefensibility, USA, society

2

Obsah

Úvod .............................................................................................................. 4 Cíl práce a metodika ................................................................................... 6 1. Cyklický ekonomický vývoj ................................................................. 8 1.1 1.2

Obecné charakteristiky cyklického vývoje......................................................... 8 Dlouhodobé Kondratievovy cykly ................................................................... 10

2. Nerovnoměrný vývoj jako důsledek globalizačních procesů ......... 12 2.1 2.2 2.3

Realismus mezinárodního uspořádání .............................................................. 12 Ekonomická analýza druhé globalizační vlny .................................................. 20 Výsledky ekonomického růstu za posledních 40 let ........................................ 24

3. Příčiny odporu vůči současnému světovému (ne)pořádku ............. 28 3.1 3.2 3.3

Filosofická epistemologie současnosti ............................................................. 28 Hegemonická svévole aneb Kdo hlídá hlídače ................................................. 35 Úloha mezinárodních institucí.......................................................................... 38

4. Subjektivní návrhy pro řešení nerovnosti občanské společnosti ... 43 4.1 4.2

Vnitrostátní opatření ......................................................................................... 43 Celosvětová ekonomická stabilita .................................................................... 48

Závěr ........................................................................................................... 53 Seznam použitých zdrojů ......................................................................... 56 Přílohy ........................................................................................................ 58

3

Úvod

Téma

„ekonomické

souvislosti

nerovnoměrného

vývoje“

rozšířené

o

sociopolitické reálie je atraktivní oblastí lidského zkoumání, ve které právě tyto rozšiřující disciplíny otevírají dveře rozmanité práci. Umožňují vyjádřit se k méně diskutovaným (v poměru ke své závažnosti) souvislostem, a proto si autor toto téma vybral. Ekonomická diferenciace je v dnešním světě největší v historii lidstva, avšak samotná ekonomie nemá relevantní přístupy k řešení této otázky. Situace je navíc znesnadněná o sociálněkulturní, ekonomickou a politickou heterogenitu. Po obecném představení cyklického kolísání kolem potenciálního produktu či růstového trendu, uvádí autor tyto disharmonie do kontextu s globalizací. Ta, s nástrojem neoliberálních teorií, je s přispěním progresivních inovací a technologií souborem meziregionálních toků kapitálu, lidí, informací apod. Nutno však dodat, je i největším původcem nerovnoměrného vývoje, což lze označit za negativní jev. Tuto globální sílu je žádoucí využít ve prospěch celé společnosti, avšak ideje cest spějící k tomuto cíli jsou rozdílné. Po rozpadu Sovětského svazu je stále těžší najít Giddensovu Třetí cestu, která dříve měla místo někde mezi archaickým sociáldemokratismem a severoamerickým, z části i západoevropským, neoliberálním kapitalismem. Obě doktríny však zahrnovaly ekonomiku jako kostru pro fungování společnosti. Bez vyvažující síly Sovětského svazu je dnešní představa stále více se ztotožňující s „vítězným“ hospodářským uspořádáním, které si vzalo za úkol zajistit ekonomické zdraví celého světa. Poté se naplno rozjela mašinérie globálního kapitalismu, místo toho, aby se vytvořila nová alternativa, která se vyvaruje chybným schématům minulosti. V první kapitole je zběžně nastíněna teorie hospodářských cyklů, v níž je podrobněji analyzován dlouhodobý Kondratievův cyklus. Mezinárodní uspořádání a výsledky druhé vlny moderní globalizace jsou předmětem kapitoly druhé. V této části se poprvé seznámíme s konkrétními údaji a fakty, jejichž analýza je jádrem celé práce i kapitol následujících. Třetí oddíl je jistým objasněním mnohých systémových nedostatků, analyzovaných v předchozí části. Tato kapitola je polemickým textem dialektických

paradoxů,

neobhajitelné

blahovůle 4

v mezinárodním

prostoru

a

zpochybněním dnes již zinstitucionalizovaných dogmat. Poslední kapitola řeší současné ekonomické problémy jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni. Jedná se o subjektivní soubor názorů na vyrovnanější ekonomický vývoj a rovnoměrnější distribuci bohatství. Přes všechny výhody globalizované ekonomiky lze spatřit do očí bijící nerovnoměrnosti a naším úkolem je zajistit profit z globalizace pro všechny a tyto nerovnoměrnosti, alespoň co se týče základních potřeb, eliminovat. Růst významu ekonomiky a její pronikání do základních lidských práv je tou největší motivací pro řešení dynamického konceptu disproporciálního ekonomického vývoje.

5

Cíl práce a metodika

Tato studie na téma „Ekonomické souvislosti nerovnoměrného vývoje“ má za cíl shrnout výsledky soudobého globálního systému, poukazuje na interdependenci problémů společnosti a sleduje důvody vedoucí k nespokojenosti s ekonomickým světovým řádem. Dalším cílem je nastínění optimálního politickoekonomického kompromisu jako alternativy k současné neoliberální podobě globalizace, která rozšíří prospěch z vlivu těchto akcelerujících transkontinentálních a meziregionálních toků pro širší společenskou oblast.

Práce prezentuje ideje a procesy působící na nerovnoměrný vývoj a výsledné vlivy globalizace. Autor věnuje pozornost zejména těmto oblastem: teorie hospodářských

cyklů, mezinárodní uspořádání a teorie hegemonní stability,

makroekonomická analýze, politická filosofie, celospolečenská hierarchie cílů, morální odpovědnost či trvale udržitelný rozvoj. Z důvodu rozsahově limitované práce byla potlačena problematika nadnárodních společností, finančního trhu či mezinárodních institucí, na něž je pouze poukázáno. Dále jsou to oblasti informační a mocenské asymetrie, z historického hlediska pak například dědictví kolonialismu či další příčiny, mající kardinální úlohu v prohlubování nerovnoměrného vývoje. Přehled řešené problematiky je zpracován v kapitolách 1 – 3. V těchto oddílech je tím zásadním metodickým přístupem popisná statistika a sledování dynamiky ekonomického vývoje. Jedním z parametrů hodnocení nerovnoměrného vývoje, ze kterého autor vycházel, je Giniho koeficient. Ten je odvozen poměrem plochy mezi Lorenzovou křivkou a diagonálou jednotkového čtverce ku celkové ploše pod diagonálou. Výsledné číselné vyjádření definuje míru diverzifikace v rozložení bohatství daného územního celku. Druhým indikátorem je hrubý domácí produkt (HDP). Jedná se o celkovou hodnotu vyprodukovaných statků a služeb, vyjádřenou peněžně za dané období na určitém území. Je nejběžnějším ukazatelem výkonnosti ekonomiky. Pro potřeby studie byl sledován vývoj HDP u vybraných zemí od roku 1970. Zhruba v té době se ustálilo 6

mezinárodní uspořádání a dospělo se k rekonvalescenci světového hospodářství po druhé světové válce. Do klasifikačního rámce byly země zařazovány dle regionální příslušnosti a ekonomické vyspělosti, popřípadě dle civilizační identifikace. Zdrojem dat pro konstrukci vyobrazení ekonomického vývoje byly oficiální statistiky Spojených národů. Komplementárním indikátorem hodnocení nerovnoměrného vývoje je dále aplikována modifikace HDP, konkrétně přepočet per capita v historickém vývoji dle kontinentálně-hospodářské lokace. Pro relevantní zhodnocení vývoje v globalizovaném světě je zahrnut i hrubý národní důchod (HND). Rozsahově dominují metody soustředění a členění myšlenkových proudů, především pak komparace a explanace stanovisek autorů. V podkapitole Filosofická epistemologie současnosti je využita metoda abstrakce, pro odhlédnutí od „viděné“, existující skutečnosti, směřující k poznání podstatných vlastností vztahů, forem a procesů soudobého systému. Subjektivní hodnocení autora, tedy 4. oddíl, vychází ze studia odborné literatury s politickoekonomickou tématikou, popř. českých i zahraničních internetových serverů. Na základě oddílů 1 – 3, zde autor reaguje metodou vlastní interpretace a soustřeďuje závěry pro řešený nerovnoměrný vývoj.

7

1. Cyklický ekonomický vývoj

1.1

Obecné charakteristiky cyklického vývoje

Ekonomický vývoj je množina několika součinně i samočinně působících faktorů. Z historického hlediska se můžeme zmínit např. o průmyslové revoluci (industrializace) započaté již v 18. století v Anglii nebo o dvou světových válkách. Každá z těchto historických událostí přinesla aktuální změny v ekonomické situaci i nové myšlenkové směry. Dnes je tímto podnětem moderní forma globalizace.

Před analýzou širšího teoreticko-metodologického rámce a věcného kontextu ekonomického uspořádání je vhodné představit hrubý teoretický základ ekonomických cyklů. První zmínky o ekonomických cyklech se objevily v 19. století. Clément Juglar v roce 1860 vypozoroval cca 9-ti až 10-ti letý cyklus a v roce 1923 Joseph Kitchin vyzkoumal cca 3,3–letý cyklus, závisející na změnách v zásobách a rozpracované výrobě. Mezi další odborníky v oblasti ekonomických cyklů patří držitel Nobelovy ceny Simon Kuznets nebo Nikolai Kondratiev. Prvně jmenovaný nalezl cca 15 - 20-ti letý a Kondratiev cca 48 – 60-ti letý cyklus. Mnozí autoři se pokusili tyto cykly upřesnit. Jedním z nich byl Edward Russel Dewey, po němž je pojmenována 9,6–ti letá perioda. [1]

8

Pro každý z těchto cyklů jsou charakteristické tyto fáze (Graf 1.1.a) Graf 1.1.a

Zdroj: PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. s. 99. 3. vyd. Praha: Melandrium, 2007. 278 s. ISBN 978-80-86175-58-4. •

Vrchol je bod, ve kterém dosahuje aktuální produkt maxima

•

Kontrakce je charakteristická poklesem aktuálního produktu. Pokud aktuální produkt klesá po dobu dvou čtvrtletí, hovoříme o recesi, dlouhodobý pokles se nazývá deprese.

•

Dno je bod, ve kterém dosahuje aktuální produkt minima

•

Expanze je charakteristická růstem aktuálního produktu. Pokud vzestupná fáze převyšuje vrchol předcházejícího cyklu a posléze dosahuje svého vrcholu, hovoříme o konjunktuře. [2]

Příčiny a determinanty hospodářských cyklů Je patrné, že determinanty jsou pro každý cyklus jiné, například změny v zásobách a rozpracované výrobě (mající stěžejní roli v Kitchinově cyklu) jsou indiferentní determinantou dlouhodobých Kondratievových cyklů. Kromě výše uvedených historických událostí jsou pro ekonomické cykly určující i jiné faktory, např. politické, právní či institucionální podmínky.

9

Z ekonomického hlediska rozlišujeme příčiny hospodářských cyklů na poptávkové a nabídkové šoky. „Poptávkový šok přichází ze strany agregátní poptávky. Základními čtyřmi komponenty agregátní poptávky jsou spotřeba, investice, vládní nákupy a čistý export“ (Pavelka 2007, s. 104). Jakákoli změna některého z komponentů agregátní poptávky způsobuje pozitivní či negativní poptávkový šok. Obdobně je tomu u nabídkových šoků, přicházejících ze strany krátkodobé agregátní nabídky (dlouhodobá agregátní nabídka je vertikální). Faktory, které způsobují změny v agregátní nabídce, dělíme na nominální a reálné. Mezi nominální řadíme změny cen vstupů do výroby, reálnými rozumíme změny v množství výrobních faktorů. Změnou každého z těchto komponentů agregátní nabídky či poptávky se posouváme po křivkách hospodářských cyklů, mění se hodnota reálného produktu.

1.2

Dlouhodobé Kondratievovy cykly

Nerovnoměrnost dlouhodobého ekonomického vývoje, stěžejní oblast pro změny trvalejšího rázu, je charakterizována Kondratievovými cykly. Vzhledem k tématu práce si zaslouží více pozornosti, přestože námi zkoumané časové období je někde mezi Kondratievovým a Kuznetsovým cyklem. Teorie vysvětlující Kondratievův cyklus jsou následující: 1) Inovační teorie 2) Kapitálová teorie 3) Teorie pracovní síly 4) Teorie demografická a sociálně psychologická

Inovační teorie je dle Schumpetera hlavní příčinou vlnění hospodářských cyklů. Po tzv. shlucích inovací se jejich přínos pomalu vytrácí a projevuje se ve formě depresí. Tuto depresi zpravidla překonává nová inovační vlna. Na základě výzkumů i praxe měla technologická inovace významnější dopady než inovace výrobková.

10

Kapitálová teorie je důsledkem „pohybu kapitálové akumulace a to od akumulace a valorizace kapitálu, kdy v pozdější době dochází k přeakumulaci a přeinvestovanosti až do konečné fáze, kdy dochází k úpadku akumulace a devalorizaci kapitálu.“ [3] Významnou roli hrají vzájemně se neshodující např. technické a politické změny. Teorie

pracovní

síly

vytváří

konfliktní

situace

v oblasti

inovací

a

zaměstnanosti. Zpravidla inovační procesy vedou ke snížení počtu pracovních míst a s tím spojeným sociálním důsledkům. Tomuto tématu se blíže věnuje Valenčík (Hauser 2007, s. 78) Poslední ze čtyř teorií vysvětlující Kondratievův cyklus, tedy teorie demografická a sociálně psychologická, je založena na střídání generací a důsledcích těchto nutných změn.

Kondratiev pro svůj výzkum využil statistické údaje Anglie, Francie, Německa a USA. Pro eliminaci náhodných výkyvů a krátkodobých kolísání využil metod matematické statistiky. Údaje byly pochopitelně vztaženy k počtu obyvatel země. Rozptyl bodů zlomu u jednotlivých křivek kolísání zřídkakdy přesáhl 5 let. [4] Ruský ekonom dále poukázal na vlastnosti jednotlivých fází cyklu. Před nástupem vzestupné vlny se projevují změny jako začleňování nových zemí do světových ekonomických vztahů, v období vzestupných vln jsou patrné sociální otřesy v podobě revolucí a válek a sestupná tendence se projevuje depresí v agrárním sektoru. Jsou odvětví, které tomuto dlouhodobému cyklu plně odpovídají, např. automobilový průmysl, jehož vzestup i pád je spojen právě s tímto intervalem. Ve stále více se propojujících ekonomikách nabírá tento cyklus na významu, přelévání konjunktury či recese z jedné země do druhé je dnes mnohem snazší. [5] Významnou postavou hospodářských cyklů byl Schumpeter. Ten byl přesvědčen o několika vrstvách cyklického pohybu. Zkoumal „endogenitu systému a ekonomický vývoj chápal jako proces adaptace na změny.“ Ve své knize Bussines Cycles navrhl model, v němž kombinuje dlouhodobé Kondratievovy vlny, střednědobé Junglarovy a krátké Kitchinovy cykly, do kterých později zakomponoval i cyklus Kuznetsův spojený s investiční výstavbou (Sedláček 2009, s. 231).

11

2. Nerovnoměrný vývoj jako důsledek globalizačních procesů

V této kapitole je zkoumán nerovnoměrný vývoj za posledních několik desetiletí. Po obecné segmentaci národních států do příslušných civilizací je analyzován ekonomický dopad druhé vlny globalizace.

2.1

Realismus mezinárodního uspořádání

Pro nerovnoměrný vývoj je nutné nerovnoměrné postavení států (v případě Huntingtona civilizací). Po druhé světové válce nabírá mezinárodní uspořádání formu bipolarizace na „americký západ“ a „ruský východ“. Do devadesátých let je tato charakteristika obecně vnímána jako výchozí pozice pro organizování mezinárodního uspořádání. Každý z obou táborů do jisté míry reprezentoval svou ideologii, byl to tedy s určitou mírou abstrakce boj komunismu a kapitalismu. Jak Spojené státy, tak Sovětský svaz byly imperiálními mocnostmi. Jak poznamenává Guzzini (2004, s. 72): „…Sovětský svaz je expanzionistický na základě tradičních imperialistických pohnutek, a nikoli díky své socialistické ideologii“. V případě

Spojených

států

je

imperialismus

umocňován

Wilsoniánským

(Wilsonovským) idealismem, přestože jedním ze čtrnácti bodů této doktríny je antiimperialismus. Jako příklad zneužití doktríny poslouží některá ze Středoamerických zemí: „Haiti bylo napadeno Woodrow Wilsonem v roce 1915 ve jménu takzvaného uplatňování wilsonovského idealismu“ (Chomsky 2007, s. 84). Charakter mezinárodního uspořádání je anarchický, nikoli hierarchický. Na mezinárodním poli není striktní řád, tak jako na úrovni vnitrostátní politiky. Dnes je situace ještě složitější. Rozpad Sovětského svazu způsobil posílení pozice kapitalismu, liberální demokracie a myšlenky určité univerzální civilizace. Takový předpoklad., tj. že „konec sovětského komunismu znamená konec historie a celosvětové vítězství liberální demokracie…má tu vadu, že zná pouze jedinou alternativu. Je to představa, jejíž kořeny tkví v perspektivě studené války, kdy se jako jediná alternativa komunismu jevila

12

liberální demokracie. Z tohoto pohledu pak ze zániku prvního logicky vyplývá univerzalita druhého“ (Huntington 2001, s. 64). Jako vyvažující element se dnes prosazují myšlenkové proudy s nacionálním, religiózním, ekologickým, nebo s čistě ekonomickým základem.

Západní civilizace I přes současnou rozmanitost, opětovná snaha o zjednodušení mezinárodního uspořádání vychází z jedinečnosti „západní civilizace“. Hlavními znaky příslušných států jsou liberální demokracie, tržní hospodářství či křesťanská kulturní tradice. Huntington upozorňuje, že modernita je až komplementárním znakem: „Západní civilizace se zrodila v osmém století a devátém století, přičemž své charakteristické podoby nabyla ve stoletích následujících. Modernizovat se začala teprve ve století sedmnáctém a osmnáctém. Západ tak byl Západem dlouho před tím, než se stal moderním. Hlavní charakteristické znaky Západu, které jej odlišují od ostatních civilizací, jsou mnohem staršího data, než jeho modernita“ (Huntington 2001, s. 68). Navíc dodává, že západní křesťanstvo „svou civilizační úrovní za ostatními civilizacemi podstatně zaostávalo. Čína za vlády dynastií Šang, Sung a Ming, islámský svět v době od osmého do dvanáctého století a Byzance od osmého do jedenáctého století Evropu daleko předčily bohatstvím, rozlohou, vojenskou silou, uměleckými, literárními i vědeckými úspěchy“ (Huntington 2001, s. 44). Tyto skutečnosti nic nemění na tom, že státy současné západní civilizace dle Jefferyho Barnetta: • Vlastní a řídí bankovní systém • Mají pod kontrolou všechny tvrdé měny • Jsou největšími světovými zákazníky • Produkují většinu hotových výrobků ve světě • Vládnou mezinárodním kapitálovým trhům • V mnoha společnostech disponují značnou morální autoritou • Jsou schopny mohutné vojenské intervence • Ovládají námořní trasy 13

• Řídí většinu náročných technických výzkumů a vývoj vyspělých technologií • Určují vzdělání v oblasti techniky • Mají vedoucí postavení v kosmickém výzkumu • Jsou hlavními výrobci kosmických lodí • Mají hlavní slovo na poli mezinárodní komunikace • Kontrolují výrobu nejdokonalejších zbraní (Huntington 2001, s. 84). Tyto skutečnosti nahrávají řešenému nerovnoměrnému vývoji. Huntington vidí současné mezinárodní uspořádání v boji mezi civilizacemi. Toto uspořádání rozděluje na více a méně konfliktní. (Graf 2.1.a) Graf 2.1.a

Zdroj: HUNTINGTON, P. Samuel. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2001. 441 s. ISBN 80-86182-49-5.

14

Islámská civilizace Americký teoretik předpokládá jako nejvíce konfliktní vztah mezi západní a islámskou civilizací, přičemž klade důraz na civilizaci jako celek: „Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus. Je to islám, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a posedlí slabostí své moci. Problémem islámu není CIA ani americké Ministerstvo obrany – je jím Západ, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o univerzalitě své kultury a domnívají se, že jejich nadřazená, byť upadající moc jim ukládá tuto kulturu šířit po celém světě. Toto jsou základní ingredience, které živí konflikt mezi islámem a Západem“ (Huntington 2001, s. 259). Na to reaguje Brzezinski. Ten vidí konflikt Západu a Islámu spočívající v krajnostech obou kultur. Pokud jde o Islám, vysvětluje svůj postoj takto: „Islámský fundamentalismus je bytostně reakční; proto je přitažlivý pouze krátkodobě a v dlouhodobém horizontu mu schází energie. Fundamentalismus má největší moc v těch nejizolovanějších a nejprimitivnějších částech muslimského světa“ (Brzezinski 2004, s. 75). Jako příklad uvádí Afghánistán. Huntington argumentuje tím, že „větší mírou jsou mezi fundamentalisty zastoupeny modernější složky střední třídy. K islámským aktivistům pravděpodobně náleží značný počet nejvzdělanějších a nejinteligentnějších mladých lidí z dané populace“ nebo že „osmdesát procent vůdců egyptských islámských skupin tvoří studenti či absolventi univerzit; víc jak polovina z nich vystudovala na prestižních univerzitách nebo pracuje v intelektuálně nejnáročnějších oblastech technické specializace jako medicína či strojírenství“ (Huntington 2001, s. 125). Je však nutné mít na paměti, že wahhábistická pevnost Saúdská Arábie, Egypt, Kuvajt i Turecko, všechny tyto islámské země velmi úzce spolupracují se Spojenými státy jak v ekonomických, tak v bezpečnostních oblastech. I přes islámské obrození a „jestřábí“ politiku Spojených států, moc a kapitál ruší tyto civilizační rozbroje. Z ekonomického hlediska je islámská civilizace těžko specifikovatelná. Vysoká diferenciace ve vyspělosti je více než příznačná. Některé islámské státy bohaté na přírodní zdroje (Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Katar…) jsou za tyto zdroje odměňovány vysokou životní úrovní. Naproti tomu ostatní islámské země, jejichž lid

15

převážně trpí pod diktátorskými či totalitními režimy, vykazují v posledních letech a desetiletích značný ekonomický propad (např. Sýrie).

Japonská civilizace Jako další významnou civilizaci uvažujme Japonskou. Ta se různí v celém kulturněhistorickém kontextu a neméně tomu tak je i v kontextu ekonomickém. To, že se japonská ekonomika neřídí neoklasickým schématem, dokazuje na příkladu Huntington: „Jako klamný se ukázal jednoduchý předpoklad západních ekonomů, že ke snížení japonského obchodního přebytku dojde devalvací dolaru, a i když dohoda z roku 1985 rektifikovala americký obchodní deficit s Evropou, na deficit s Japonskem měla pouze malý vliv“. A co více, „hodnota jenu stoupla téměř na sto jenů za dolar, japonský obchodní přebytek zůstal velký, a dokonce ještě vzrostl. Japonci si tak dokázali udržet silnou měnu i obchodní přebytek“ (Huntington 2001, s. 269). Dalším z jevů je postoj neoklasické ekonomie ke vztahu nezaměstnanosti a inflace: „Západní ekonomické myšlení má tendenci klást nepřímou úměrnost mezi nezaměstnanost a inflaci – předpokládá se, že nezaměstnanost podstatně nižší než 5 procent vyvolává inflační tlaky. Japonsko oproti tomu mělo po celá léta míru nezaměstnanosti nižší než 3 procenta s průměrnou inflací 1,5 procenta. Základní rozdíly těchto dvou ekonomických systémů rozpoznali a pojmenovali západní i japonští ekonomové teprve v devadesátých letech. Ojediněle nízký počet hotových výrobků importovaných do Japonska, uzavírá jedna z publikovaných studií, nelze pomocí standardních ekonomických faktorů vysvětlit“ (Huntington 2001, s. 269, 270). Další analýzou neaplikovatelnosti neoklasické ekonomie na japonské hospodářství je např. dílo Edwarda J. Lincolna Japan´s Unequal Trade. Jedním z mnoha faktorů způsobující tuto neaplikovatelnost je jejich specifický management, specializující se převážně na dlouhodobou prosperitu, na rozdíl od „krátkozrakého“ přístupu evropských a amerických podniků, orientujících se převážně na briskní zisk.

16

Čínská civilizace Z hlediska progresivity je dnes zřejmě nejzajímavější čínská civilizace. „Čínský ekonomický úspěch v podstatě patří pod zástavu osvíceného diktátorství, nikoli pod prapor globalizace“ (Brzezinski 2004, s. 177). Z těchto důvodů nehraje v této práci čínská ekonomika výraznější roli. „V jižní Číně vzniká v důsledku ekonomického rozvoje dynamická buržoazie, značné bohatství, dochází k akumulaci ekonomické moci vymykající se vládní kontrole a rapidně se rozšiřuje střední třída. Navíc Číňané se stále intenzivněji podílejí na dění ve vnějším světě, obchodem, investicemi i vzděláním, a toto vše vytváří společenskou základnu pro hnutí za politický pluralismus“ (Huntington 2001, s. 286). Americký profesor ale jedním dechem dodává, že konfuciánské dědictví Číny klade překážky demokratizaci. Vzestup čínské ekonomiky mírní bývalý poradce prezidenta Cartera pro národní bezpečnost. Podle studie čínské akademie věd z března 2001 se dospělo k závěru, že Čína bude v roce 2050 „středně rozvinutá země“ a dále upozorňuje, že „Amerika může kdykoli provést blokádu Číny a tím zcela přerušit její zahraniční obchod a přísun ropy“. (Brzezinski 2004, s. 145, 146) V případě východoasijských států je ovšem konfuciánský hodnotový systém pojítkem dalšího rozšiřování ASEAN (Sdružení východoasijských států). Jak predikuje Huntington: „Přestože bezprostředním ekonomickým zájmem těchto společností je udržet si přístup na západní trhy, v dlouhodobé perspektivě se jako pravděpodobné jeví to, že převládne ekonomický regionalismus“ (Huntington 2001, s. 119). Z této předpovědi je patrné, že by se případné další proměny světového ekonomického řádu nemusely v takové míře týkat východní Asie.

17

Pravoslavná civilizace Další velmocí, která je reprezentantem své civilizace, je Rusko. Pravoslavná civilizace je po rozpadu Sovětského svazu značně nekonzistentní. Nalézáme zde státy tvrdě se distancující od Ruska jako např. Saakashviliho Gruzie, tak i prorusky orientované Lukashenkovo Bělorusko. Tyto skutečnosti nenahrávají Huntingtonově nábožensko-civilizačním teoriím konsensu. V devadesátých letech se čerstvě transformující Rusko propadlo do temného období. Územní ztráty historicky nebývalých rozměrů spojené s tragickými postupy tržních reformátorů, srazily kdysi druhou největší velmoc na kolena. Joseph E. Stiglitz tvrdí, že „ekonomická teorie vysvětlující selhání komunismu byla jasná: centrální plánování bylo odsouzeno k neúspěchu prostě proto, že žádná vládní agentura nebyla s to posbírat a zpracovat všechny relevantní informace nezbytné k tomu, aby na jejich základě mohlo hospodářství dobře fungovat“ (2003, s. 228). Dále uvádí, že šoková přestavba na moderní liberální ekonomiku vykazovala obrovské propady ekonomických ukazatelů. „Neumíme jen tak zvýšit úroveň řádu v daném systému, aniž bychom alespoň načas udělali nepořádek. Stoupáme skrze prvotní pokles“ (Sedláček 2009, s. 227). Sedláčkova analogie s úklidem šuplíku, kdy je nutné v něm udělat ještě větší nepořádek, abychom ho mohli poctivě uklidit, nepojímá katastrofu způsobenou v Rusku. Situace, která zde nastala, nespočívala v dočasném poklesu výkonu ekonomiky, nýbrž v desetileté depresi. „Dopad na HDP byl ničivější, než jaké Rusko utrpělo za druhé světové války“ (Stiglitz 2003, s. 231). Pick doplňuje: „Ani když Hitlerovy armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy, Leningradu, dovnitř Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70 % předválečné úrovně“. (Hauser, 2007, s. 90) „V období 1940 – 1946 poklesla průmyslová výroba Sovětského svazu o 24 %. V období 1990 – 1999 se ruská průmyslová výroba propadla o téměř 60 % - což převýšilo i propad HDP (54 %)“ (Stiglitz 2003, tamtéž) V roce 1997 stačila produkce od roku 1990 klesnout o 41 % (Stiglitz 2003, tamtéž) a tak MMF shodil Rusko do propasti, ve které dno nebylo na dohled.

18

Africká civilizace Šestou významnou civilizací je civilizace africká. Ta se od počátku své historie potýká s chudobou. Politická praxe na základě kmenové příslušnosti, primitivní zemědělství jako přirozený zdroj obživy, to jsou znaky nerozvinuté Afriky. Proto je politická stabilita společně s altruistickou formou pomoci klíčem k ekonomické rekonvalescenci. Pomoc těmto státům organizují především mezinárodní neziskové instituce. Tou největší je OSN, která v roce 1996 schválila na Valném shromáždění zvláštní iniciativu OSN pro Afriku (UNSIA), jejímž cílem je posílit státní i regionální instituce ve prospěch vytváření nových pracovních míst jako součást boje proti chudobě. Tato iniciativa byla ukončena v roce 2002 a nahrazena programem Nové partnerství pro rozvoj Afriky (NEPAD). Mezi další můžeme zmínit např. Iniciativu UNDP Afrika 2000 zaměřená na africké ženy nebo program UNAIDS věnující se problematice AIDS (Fakta a čísla OSN 2005, s. 129).

Jihoamerická civilizace Latinskoamerická civilizace dnes symbolizuje politickou protiváhu civilizace západní, zejména USA. Státy Jižní Ameriky od dob Simóna Bolívara bojují proti západní nadvládě v jiné podobě, než tomu bylo předtím. Dnes konflikt neživí kolonialismus evropských mocností, příčiny hledejme v globalizačních procesech. Negativní dopady globalizace na jihoamerickou společnost vytvářejí úrodnou půdu pro levicová vzplanutí. Dnes je Střední a Jižní Amerika nejlevicovější kontinent. Důvodem jsou rozšířené „kořistnické“ praktiky západních nadnárodních společností (United Fruit Company, Transredes atd.), které vhánějí latinoameričany do rukou socialistických vůdců. Morales, Chávez, Castro, nebo po 16–ti letech znovuzvolený Daniel Ortega, vůdce Sandinovské fronty národního osvobození. To oni se svou ideologií dávají jihoamerickému lidu perspektivu, šanci na zmírnění sociálních rozdílů, garanci určité životní úrovně a důstojnější život obecně. Vzájemná sounáležitost zemí Jižní Ameriky se projevuje rozšiřováním organizace jihoamerického volného obchodu MERCOSUR, v současnosti připomínající i jiné než obchodní podmínky členství. 19

Hinduistická civilizace Poslední z osmi civilizací je civilizace hinduistická. Ta se svým čelním představitelem Indií čelí především demografickému pnutí, celá oblast je jednou z nejhustěji obydlených na světě. Mimo to je politicky konfrontována s Pákistánem, příslušníkem islámské civilizace. Předmětem sporu je území Džammú a Kašmíru, které na civilizační hranici s přispěním jaderných zbraní (předpokládá se, že oba státy jaderné zbraně mají) vyostřují původně lokální svár v regionální nestabilitu.

Huntingtonovo civilizační členění má za úkol nastínit mezinárodní uspořádání. Jak je patrné, vzájemnost sympatií ne vždy odpovídá civilizační příslušnosti. Saúdská Arábie je dnes satelitním státem Západu, stejně tak jako například Gruzie. Je třeba se vyvarovat myšlence univerzální civilizace. V kulturněhistorickém kontextu je velmi nepravděpodobné, že například kolektivisticky orientovaná východní Asie přijme individualistický přístup Západu za vlastní. Stejně tak ekonomické úspěchy nejsou způsobeny nadřazeností té či oné civilizace. Prioritou světového společenství musí být civilizační tolerance a snaha o mírovou koexistenci všech kultur.

2.2

Ekonomická analýza druhé globalizační vlny

Jisté prvky globalizace doprovází lidstvo od samého počátku, není to tedy fenomén posledních desetiletí. Nejpatrnějším nesouladem mezi moderní globalizací a globalizačními vlnami předešlými je intenzita v čase, ve kterém současná globalizace probíhá. V moderní historii tedy uvažujeme jako první vlnu globalizace období zhruba od druhé poloviny 19. století do 1. světové války. I tato první vlna moderní globalizace měla svého hegemona v podobě Velké Británie. Pro válečné, meziválečné a částečně i poválečné období byly charakteristické deglobalizační tendence. Od 60. let 20. století se datuje tzv. druhá globalizační vlna. Ta s vlivy Reaganismu a Thatcherismu 80. let zrychlila především ekonomické aspekty globálních procesů.

20

Ve sledovaném nerovnoměrném vývoji hrají významnou roli i jiné, historické či mimoekonomické aspekty. Například kolonialismus vytvářel a po celou dobu své existence prohluboval síť vazeb závislosti (států periferie) a dominance (států jádra), tím i gravitační transfer zdrojů, vymezoval hranice postkoloniálních států bez ohledu na kulturní identitu apod.

Ukazatele hospodářského vývoje Šéf Světové obchodní organizace Mike Moore v roce 2000 prohlásil: „Čím otevřenější je ekonomika obchodu, tím rychleji může dohnat rozvinuté země. A chudí lidé v rozvojových zemích budou z liberalizace obchodu patrně profitovat nejvíce.“ (Fox, 2003, s. 35) Nastiňme si tedy onen „profit“ rozvojových zemí spojený s jejich liberalizací. V následujícím grafu je analyzován ekonomický vývoj vybraných zemí a regionů zhruba za posledních 40 let. Každá z vybraných zemí reprezentuje specifickou kulturní, ekonomickou, politickou a geografickou oblast. Pro zajímavost byla zařazena i Česká republika, kde je zachycen vývoj od roku 1990. I přes všechny nedostatky, kritériem ekonomického vývoje je uvažován nejběžnější ukazatel výkonnosti ekonomiky, tedy HDP. (Graf 2.2.a) Pro věrohodnější znázornění, další Graf 2.2.b rozšiřuje význam HDP přepočtením na obyvatele v rámci regionální příslušnosti. V současnosti,

kdy

je

světová

ekonomika

protkána

hustou

sítí

vazeb

je

nepostradatelným ukazatelem výkonnosti i HNP. (Graf 2.2.c) V Grafu 2.2.d je znázorněn Giniho koeficient. Ten slouží k charakterizování míry nerovnosti příjmů v rámci daného územního celku. Z Grafu 2.2.e je patrný rostoucí trend Giniho koeficientu v USA. Tabulka 2.2.f číselně vyjadřuje tento trend v jednotlivých letech na území USA.

21

Tabulka 2.2.f Rok Gini index 1967 39,7 1968 38,6 1970 39,4 1980 40,3 1990 42,8 2000 46,2 2005 46,9 2006 47,0 2007 46,3 Zdroj: Finanční noviny. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z Jedním z dalších ukazatelů, který přímo souvisí s Giniho koeficientem, je tzv. Robin Hood index (také Hoover index). Ten nám říká, jakou část důchodu je třeba redistribuovat k dosažení absolutní příjmové rovnosti ve společnosti. Tyto údaje jsou jen těžko dostupné, nicméně v návaznosti na hodnoty Giniho koeficientu můžeme vyvodit závěr, že část důchodů potřebná k vyrovnání společenských rozdílů je v čase rostoucí.

Z těchto grafů lze jasně vypozorovat, že tím, kdo nejvíce těží ze současné podoby globalizace, jsou především Spojené státy a státy západní Evropy. Z Giniho koeficientu je dále zřejmé, že kromě tradičně ekonomicky diverzifikovaných společností (Jižní Amerika či některé africké státy) jsou vysoce nerovnoměrně rozděleny příjmy v samotném vůdci globalizace, ve Spojených státech. Za předpokladu stejného tempa zvětšování propasti mezi bohatými a chudými se Spojené státy dostanou v roce 2043 na úroveň dnešního Mexika, známého pro svou absenci střední třídy.[6] V Grafu 2.2.g je dále znázorněna stagnace reálných mezd a zaostávání za růstem produktivity. Profit z produktivity práce tedy nepřipadá běžným občanům. Růst produktivity je navíc diskutabilní skutečností. Například Andreas Clauss ve svých přednáškách připomíná, že v oblasti přepravy, kde je potenciální růst produktivity 22

spojen s významnou úsporou, je dnešní úhrn energie v přepočtu na peníze vyšší než dříve.

Vyvstává tedy otázka, zda současná podoba globálního kapitalismu je vhodným systémem pro 21. století. Veškeré zvyšování HDP, HDP na počet obyvatel, HNP, životní úroveň apod., podléhá regionální polarizaci. Je tedy pravděpodobné, že se v brzké době nevyhneme nutné restrukturalizaci systému.

Mezinárodní obchod Liberalizace trhů se v současnosti provádí v přímém rozporu se základními premisami volného trhu. Jejím cílem je fungování ekonomiky na základě konkurenčních tržních mechanismů. Ty jsou ovšem vyjmuty z prostoru, což je zapříčiněné dnešní monopolizací, nemluvě o protekcionistických opatřeních v oblastech, kde mohou rozvojové země zdatně konkurovat. Pick uvádí, že dvě třetiny světového obchodu, přímo či nepřímo, ovládá několik stovek nadnárodních společností (Hauser, 2007, s. 86). „Světová ekonomika ještě nezažila takovou míru monopolizace.“ (Hauser, tamtéž). „Stále narůstající počet fúzí monopolizuje hospodářskou moc v rukou západních megakorporací a takřka znemožňuje volnou soutěž.“ (Lacina, Rolný, 2004, s. 19) V současné světové ekonomice tedy můžeme sledovat dva významné trendy. Tím prvním je globalizace. Státy jako Česká republika vstupují do Evropské unie, liberalizují trhy, od pracovních až po kapitálové. Právní předpisy se sbližují s předpisy Unie, je umožněn volný pohyb osob apod. Tyto tendence, poněkud modifikované a okleštěné, lze spatřit po celém světě – Jihovýchodní ASEAN, Jihoamerický MERCOSUR či Severoamerická NAFTA. Na druhou stranu se tyto celky částečně distancují od ostatních regionálních uskupení, zmiňme například zemědělskou dotační (protekcionářskou?) politiku. Dotační politika v zemědělství má vyrovnávat externality a ocenit mimoprodukční funkce zemědělství. Nicméně, na základě údajů MMF Dvořák konstatuje, že na dotace v zemědělství je v západních zemích vydáno cca 300 mld. USD za rok, tedy 6krát více než na rozvojovou pomoc, přičemž pouhé odstranění celních bariér by rozvojovým zemím přineslo více než 100 mld. USD ročně. (2004, s. 49) 23

Propojování v rámci světadílových trhů je mnohem rychlejší než ve světové ekonomice jako celku a globálně tato konstelace působí kontraproduktivně. Jako příklad celkové neproduktivity těchto „regionálních globalizací“ je příznačné uvést právě zemědělství, kdy zemědělci z EU demonstrativně vylévají mléko do kanálů a polí, přičemž pár set kilometrů na jih lidé strádají kvůli nedostatku základních potravin (např. válkou zničené země bývalé Jugoslávie pod humanitární správou OSN).

2.3

Výsledky ekonomického růstu za posledních 40 let

Jak již byl řečeno, ekonomický růst se soustřeďuje spíše do regionálních seskupení, než že by byl charakteristikou globální ekonomiky. Vyvstávají dvě otázky: Kdo profituje z ekonomického růstu a za jakou cenu? Stiglitz píše, že v poslední dekádě dvacátého století se celkový světový příjem zvyšoval o 2,5 % ročně, přičemž počet lidí žijících v chudobě se zvýšil o 100 milionů. (2003, s. 32) Z výše uvedených dat je zřejmé, že profit z tohoto růstu má minoritní část populace, dokonce i v rámci jednotlivých profitujících seskupení (i přesto průměrný Američan vydělá za měsíc tolik, kolik obyvatel Bangladéše za osm let). (Lacina, Rolný, 2004, s. 41) Za jakou cenu tato minorita požívá výhod globalizace? Dvojice autorů Lacina, Rolný (2004, s. 23) upozorňuje na fakt, že „od konce druhé světové války se ve světě spotřebovalo tolik nerostných surovin, jako za celé předchozí dějiny lidstva.“ Nesouvisí poválečný boom produkce a „zázračný“ ekonomický růst s touto skutečností?

Chudoba v globálním prostoru Jaké jsou tedy výsledky dnešní globalizace? Tím nejpatrnějším výsledkem je neakceptovatelná nerovnoměrnost rozdělení bohatství: „V roce 1972…podle statistik Světové banky chudly pouze 3 země světa, měřeno permanentním poklesem HDP. V roce 1996 to již bylo 17 chudnoucích zemí. Dvě stě nejbohatších lidí světa vlastní majetek, jehož hodnota, přesáhla v roce 2000 bilion dolarů. Experti spočítali, že kdyby byla na toto jmění uvalena 1% daň, vytvořily by se prostředky (7-8 miliard dolarů 24

ročně), umožňující bezplatné základní školní vzdělání pro všechny děti světa. Majetek tří největších miliardářů na světě je větší než součet všech HDP nejméně rozvinutých zemí, ve kterých žije 600 milionů lidí. Země OECD, ve kterých žije 19 % lidstva, ovládají 71 % světového obchodu, dostávají 58 % přímých zahraničních investic a využívají 91 % internetových služeb.“ (Lacina, Rolný, 2004, s. 19) Počet Afričanů, kteří nemají přístup k minimální denní dávce 1700 kalorií, stoupl za období 1980 – 1991 o 69 milionů. (Lacina, Rolný, 2004, s. 22) Pick uvádí, že „dnes je denní příjem na obyvatele v 20 nejbohatších zemích čtyřicetkrát vyšší než v 20 nejchudších zemích, zatímco před čtyřiceti lety tento poměr činil „jen“ dvacetinásobek.“ (Hauser, 2007, s. 89) Dále uvádí, že podle odhadů téměř 20 milionů lidí ročně (50 tisíc denně, dle UNICEF polovina z toho dětí) umírá hlady. (Hauser, tamtéž) Jedna z regionálních globalizací (Evropská unie) upravuje subvencování zemědělců ve vyspělých zemích, kde dotace na jednu krávu dosahují cca 2,2 USD denně, přičemž téměř polovina lidstva musí vyžít s méně než 2 USD/den. (Hauser, tamtéž) Z Rozvojového programu Spojených národů vyplynulo, že aktiva 358 miliardářů světa převýšila společný příjem 45 procent světové populace. (Fox, 2003, s. 51) V tomto odstrašujícím výčtu by se dalo pokračovat ve zbylém rozsahu práce. Současná podoba globalizace zajišťuje nejmodernější výdobytky společnosti dostupnějšími. Na tržišti v Sierra Leone můžete vidět stánek s mobilními telefony, zákazník si může vybrat z desítek druhů a typů. Prioritním cílem naší společnosti by ovšem mělo být zajištění a dostupnost těch nejzákladnějších potřeb člověka po celém světě. Nastávají paradoxy, kdy si v každé rozvojové mohou obyvatelé zakoupit mobilní telefon, avšak 1,6 miliardy [7] z nich žije bez elektřiny. Má nás tedy uspokojit výsledek Světové banky z Grafu 2.3.a, že chudoba klesá? Těžko však tento spekulativní úspěch snižování chudoby připisovat mezinárodním finančním institucím, západním velmocem, potažmo komplexnímu procesu globalizace. Důvodem takového snížení chudoby je zejména čínská politika, která za sledované období „stáhla“ počet chudých lidí o více jak 600 miliónů. [8]

S těmito údaji však nekoreluje vyjádření Stiglitze, jehož závěry vyplývají taktéž ze zdrojů Světové banky, konkrétně z práce Shaohua Chen a Martina Ravalliona: „The 25

sad truth, however, is that outside of China, poverty in the developing world has increased over the past two decades. Some 40 percent of the world´s 6.5 bilion people live in poverty (a number that is up 36 percent from 1981, a sixth – 877 milion – live in extreme poverty (3 percent more than 1981). The worst failure is Africa, where the percentage of the population living in extreme poverty has increased from 41.6 percent in 1981 to 46.9 in 2001. Given its increasing population, this means that the number of people living in extreme poverty has almost doubled, from 164 milion to 316 milion.“ (2007, s. 11)

Závěrem je přidána následující Tabulka 2.3.b. Dokládá, že globalizační procesy nedokážou vyhovět nejzákladnějším prioritám populace a alokace finančních prostředků naprosto selhává.

Nadnárodní společnosti Alokace kapitálu dále naráží na růst vlivu nadnárodních společností. Dnes je vidět jejich obrovská moc, mnohdy připomínající stát ve státě. Narážím na praktiky polostátního ČEZu, vychovávající vlastní armádu na obranu svých zájmů. Dalším případem absolutní moci je např. Telécom France, jejíž brutální praktiky pronikají do psychologických struktur zaměstnanců a za poslední dva roky dohnaly několik desítek zaměstnanců k sebevraždě, nemluvě o lobbistickém potenciálu podobných subjektů prostřednictvím finančních pák. V neposlední řadě také dochází k podrývání demokracie vlivem sílících tlaků na stát. Doprovodná síla globalizace v podobě gigantických koncernů usměrňuje toky kapitálu a to povětšinou v neprospěch širší společenské oblasti. Argumentující roztočením inflační spirály (na kterou vždy slyší MMF), umísťují výroby do periferních oblastí, kde následně tlačí mzdy na nejspodnější hranici. Téměř před 250-ti lety formuloval Smith analogický vztah tehdejších velkoobchodníků se zaměstnanci a jejich mzdami: „Naši velcí obchodníci a majitelé manufaktur naříkají si hodně na neblahý vliv vysokých mezd, neboť prý zvyšují ceny a tím snižují odbyt jejich zboží jak na domácím trhu, tak v cizině. O neblahých účincích vysokých zisků však nemluví. O zhoubných

26

účincích svých vlastních výdělků mlčí. Naříkají jenom, jak ničivě působí výdělky jiných.“ (2001, s. 88) Vliv nadnárodních společností často zasahuje i do oblasti životního prostředí a zdraví občanů. Bývalý Clintonův ministr financí, rektor Harvardské univerzity a hlavní ekonom Světové banky Lawrence Summers, podporoval ze svých významných pozic přesun průmyslů, znečišťujících životní prostředí, do nejchudších zemí: „měření nákladů za zdraví poškozující znečištění závisí na předcházejících příjmech ze zvýšené nemocnosti a úmrtnosti…Z tohoto hlediska dané množství zdraví poškozujících exhalací by mělo být vypuštěno v zemi s nejnižšími náklady, což je země s nejnižšími mzdami. Myslím, že ekonomická logika vyvážení toxického odpadu do zemí s nejnižšími mzdami je bezúhonná a s tím bychom se měli vyrovnat.“ (Chomsky, 2008, s. 109) Takováto externalizace výrobních nákladů je však neakceptovatelná ne z hlediska práva či ekonomické logiky, jak se dovolává Summers, ale z hlediska lidské morálky.

V díle Making Globalization Work se píše: „The great hope of globalization is that it will raise living standards throughout the world: give poor countries access to overseas markets so that they can sell their goods, allow in foreign investment that will make new products at cheaper prices, and open borders so that people can travel abroad to be uducated, work, and send home earnings to help their families and fund new businesses.“ (Stiglitz, 2007, s. 4) Dnes, kdy vyspělé státy zavádějí místo altruisticky vedené pomoci protekcionářská opatření (nazývaná také antidumpingová cla), čímž neakceleruje tempo inkorporace ostatních zemí do systému mezinárodního obchodu a světové instituce pouze přispívají k rozevírajícím se nůžkám, má k takové podobě moderní globalizace daleko.

27

3. Příčiny odporu vůči současnému světovému (ne)pořádku

Současné světové uspořádání nutně vyvolává znepokojení v mnoha oblastech společenského života. V předchozích částech práce byla nastíněna ekonomická nerovnost a s ní ruku v ruce jdoucí sociální nestabilita apod. Následující podkapitoly nastiňují hlavní myšlenky antiglobalizačního proudu a podněty vedoucí ke smyslu jejich existence.

3.1

Filosofická epistemologie současnosti

Filosofové mnohdy přistupují ke kritice společnosti z teoretické roviny, prostému občanovi vzdálené oblasti vědění. Většina kritiků globalizačních procesů z řad filosofů tedy apriorně přistupuje ke globalizaci jako množině procesů liberalizačních. Mnozí z nich se i přesto hlásí k liberálům, čili kritika přichází z vlastního tábora. Obětí těchto kritik je nejčastěji (neo)liberalismus. Je to množina mnoha přístupů, které se od sebe liší územním chápáním (např. v USA a v Evropě) a především ekonomickým pojetím, jehož rozmanitost směřuje od výrazné ekonomické regulace společnosti až po úplnou ekonomickou svobodu jednotlivce. Možná právě tento manévrovací prostor byl podnětem ke vzniku dnešního neoliberalismu, nástroje probíhající globalizace. Tato podkapitola je součástí práce především kvůli hluboké analýze samotné podstaty fungování globální společnosti.

Pohled českého liberála z exilu Jako první jsou uvedeny názory předního českého filosofa Václava Bělohradského. Ten již na úvodních stránkách své knihy Společnost nevolnosti připomíná text Obrany Sokratovi, kde čteme: „nerodí se ctnost z bohatství, ale z ctnosti bohatství“. (Bělohradský, 2009, s. 29, 30) Pro Bělohradského je prvním východiskem z

28

„globální“ krize právě uvědomění si této skutečnosti, obnovení vztahu mezi ctnostmi a bohatstvím. Dalším faktorem, vyvolávající znepokojení u filosofa Bělohradského je vnucování univerzální civilizace pod heslem postmodernismu, gradující v 90. letech. Tato sebeoslavná idea vyšší civilizace, založená na jaderných zbraních, manažerské racionalitě a růstu HDP, vnucuje univerzální hodnoty západní společnosti, prostřednictvím ovládaných mezinárodních institucí, zbytku světa. Tím nejvznešenějším argumentem je export demokracie do „zaostalých totalitních či autoritářských“ zemí. Bělohradský upozorňuje: „Ne na univerzální pravdě, ale na diverziální zkušenosti stojí demokracie.“ (Bělohradský, 2009, s. 119) Kdo nám tyto univerzální pravdy předkládá? „Demokracie je stále více vytlačována z přijímání strategických rozhodnutí, kádrové dotazníky mají sto stran, kontrola veřejného prostoru kapitálem je stále totálnější, atomová bomba a technologicky manažované násilí je stále základem politické svrchovanosti, NATO se rozšiřuje, Schengenské dohody rozlomily Evropu na Evropany první třídy, druhé třídy a otrapy z Balkánu a Ukrajiny, všude kolem nás rostou nové neviditelné zdi (i ty viditelné, např. v Palestině či na americko-mexické hranici, pozn. autora), Třetí svět je stále hladovější a špinavější, stejně jako periferie našich bohatých měst, rozpočet ministerstva obrany stoupá, rozpočet ministerstva školství klesá.“ (Bělohradský, 2009, s. 91) Bělohradský jakoby navazoval na dříve zmíněné čerpání neobnovitelných zdrojů a devastaci přírody, způsobující naše bezohledné průmyslové chování. Tvrdí, že západní politický a ekonomický systém „je extremistický ve své normalitě: válka proti přírodě a jiným životním formám je hlavním obsahem “mírových dní“ obyvatel Západu.“ (Bělohradský, 2009, s. 75) Poslední zde zmíněnou charakteristikou této persóny je kritika chápání svobody. Staří Řekové kdysi formulovali svobodu jako možnost podílet se na veřejném životě. Pro dnešní svobodu je naopak typická možnost nepodílet se na veřejném životě. Každý má právo být lhostejný k Vnějšku. Tato skutečnost se odráží v ekonomice a popularizaci pravicových stran, slibující menší daňové zatížení všech oblastí, v tom spočívá dnešní svoboda.

29

Liberální kritika liberalismu John Gray se stejně jako výše zmíněný Bělohradský ohrazuje vůči šíření principů „domnělé“ univerzální civilizace. Varuje před přemýšlením o liberálním projektu „jako o něčem, co směřuje k nalezení univerzálního režimu nebo životního způsobu, nýbrž jako sledování modu vivendi rozdílných režimů a životních způsobů. Přemýšlíme-li o něm takto, pak liberalismus není zaujatým nárokováním si univerzální autority konkrétní morálky, ale hledáním podmínek soužití mezi rozdílnými morálkami. Podle tohoto alternativního názoru má liberalismus co do činění s uchopením konfliktů kultur, které budou vždy rozdílné a nikoliv se založením univerzální civilizace.“ (Gray, 2004, s. 180) Vzdává se liberální ortodoxní víry, že otázky týkající se hodnot, mají jen jednu správnou odpověď. Opuštění této víry „není žádná ztráta, neboť to znamená, že rozmanitost životních způsobů a režimů je znakem lidské svobody, nikoliv chybou.“ (Gray, 2004, s. 182) Trefná je i analogie s nedávnou historickou zkušeností z jeho další knihy Fals down: The Delusions of Global Capitalism: „Představa, že všechny moderní ekonomiky konvergují k jedinému způsobu ekonomického života, není historicky doložena. Je spíše pozůstatkem spekulativní sociologie počátku devatenáctého století, která se promítla do pozdějšího myšlení. Jako marxisté ve třicátých letech dvacátého století jsou i současní neoliberálové bezděčnými následovníky dávno neplatné pozitivistické ideologie.“ (Gray, 2004, s. 37) Gray na příkladech dokládá dvě tváře liberalismu. Z historické doby uvádí příklad na Osmanské říši: „přestože byla neliberálním režimem, naplňovala jeden z klíčových požadavků univerzálních práv tím, že si vynucovala náboženskou toleranci. Naproti tomu britští kolonisté, byť v jiných kontextech, ctili liberální hodnoty, genocidně zmasakrovali domorodé obyvatele Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie), čímž ovšem univerzální lidská práva hrubě porušili.“ (Gray, 2004, s. 153) Ze současnosti uvádí příklad na režimu Fidela Castra: „režim na Kubě nechrání liberální svobody zkoumání ani vyjádření. Mnohé životně důležité osobní svobody jsou potlačeny. Zároveň ale hájí zájmy lidí na okraji společnosti lépe než některé vyspělé země. Několik desetiletí, a vlastně donedávna poskytovaly kubánské školy a

30

zdravotnický systém chudým lidem lepší vzdělání a lékařskou péči, než jakou dostávali mnozí znevýhodnění Američané. V tomto případě je hodnota osobní svobody ve střetu se starostí o blahobyt lidí na okraji společnosti.“ (Gray, 2004, s. 146) Dnes je západním světem pranýřovaná Kuba symbol diktátorského režimu. Stát, ve kterém nejsou základní práva na svobodu slova. Castro naopak napadá západní společnost, která nechává vlastní lid napospas tržním fluktuacím bez zajištění základních práv na zdravotní péči apod. Kdo rozhoduje o tom, která základní práva jsou pro člověka prioritní? V našich podmínkách střední Evropy je dostatek potravin, vody, léků a možnosti vzdělání, proto je tento konflikt hodnot do jisté míry subjektivizován. Základní práva kubánského režimu nejsou špatná nebo horší než Západu, jsou jen jiná. Gray vyzdvihuje kritiku Bhikhu Parekha, který ve své studii napadl liberální autonomii osobnosti jako základní předpoklad k moderní prosperitě. Uvádí země jako Japonsko a Singapur, které se bez problémů adaptovaly na poválečné ekonomické a technologické změny, aniž by se v jejich společenství změnil tradiční kolektivistický přístup. „Totéž platí o asijských imigrantech v západních zemích: V poměrech hostitelských zemí a z hlediska svého blaha si počínají velmi dobře, aniž by přijali autonomii osobnosti za ideál.“ (Gray, 2004, s. 129) Dle studia Grayových děl se jeví ve vztahu ke globalizaci jako nejvýznamnější a nejpřínosnější úvaha o příležitostech. Ta požaduje, aby větší příležitosti nevedli k vyšším příjmům – a to především kvůli těm nejchudším.

Inverzní realita Nejostřejším kritikem současného stavu věcí je bezesporu filosofická popstar Slavoj Žižek. Šlape na kuří oka Západu s vidinou reálného uvědomění: „Během posledních pěti století byly (relativní) prosperita a mír „civilizovaného“ Západu vykoupeny exportem nevybíravého násilí a destrukce do barbarského „Vnějšku“, jak o tom vypráví dlouhý příběh počínající dobýváním Ameriky a konče masakry v Kongu. Jakkoli to může znít krutě a lhostejně, také bychom víc než kdykoli jindy neměli ztrácet ze zřetele, že faktický dopad těchto útoků (11. září 2001, pozn. autora) je daleko více symbolický než reálný: v Africe jen na AIDS umírá každý den více lidí, než kolik jich

31

přišlo o život při útoku na věže WTC, a jejich smrti by se přitom snadno dalo předejít nasazením relativně nepatrných finančních prostředků. Spojené státy prostě jen okusily to, co se po celém světě od Sarajeva po Groznyj, od Rwandy a Konga po Sierra Leone, děje dnes a denně.“ (Žižek, 2009, s. 125). Žižek dále odmítá šíření kapitalismu a liberální demokracie jako nástroje pro dosažení prosperity. Je to podobné jako v případě Graye a Parekha, odmítající kult osobnosti jako nástroj prosperity (naproti tomu dvojice Lacina, Rolný poukazují na historické nastolení kapitalismu a z něj vyplývající hodnoty jako jsou lidská práva, demokracie atp.). Žižek dokládá tuto mýlku na příkladu Evropy: „Podmínky pro existenci kapitalistického řádu byly vytvářeny a udržovány brutálními praktikami diktátorského režimu státu, který se hodně podobal dnešní Číně: stát, který legalizuje násilné vyvlastňování obyčejných lidí, vytváří z nich tak vrstvu proletariátu a v této jejich nové roli je nutí k poslušnosti. Všechny prvky, které dnes ztotožňujeme s liberální demokracií a svobodou (odbory, všeobecné volební právo, svobodné všeobecné vzdělání, svoboda tisku atd.), jsou výsledkem dlouhého a těžkého zápasu nižších tříd v průběhu celého dvacátého století a mají hodně daleko k „přirozeným“ důsledkům kapitalistických vztahů.“ (2009, s. 151) To nás tedy vede k zamyšlení, v čem je současný liberalismus tak jedinečný, když v historických liberálních společnostech byl proces vytváření blahobytu obdobný jako v totalitních režimech? Který z požadavků Komunistického manifestu dnešní demokratické státy odmítají? Je těchto požadavků více než pouhé odmítnutí kolektivizace produkčních prostředků? Přitom samotné odmítnutí soukromého vlastnictví má i v historicky liberální společnosti, jakou je např. Francie, stálé místo. Zmiňme např. Proudhonovo prohlášení, že každé vlastnictví je krádež. Žižek neopomněl ani toto téma. Konkrétně se věnuje vlastnictví duševnímu: „Kdykoli nějaká velká společnost z prvního světa v rámci fúze pohltí společnost z třetího světa, ze všeho nejdřív uzavře její výzkumné oddělení. Potýkáme se zde s novým fenoménem, který vrhá koncepci vlastnictví do hlubokých dialektických paradoxů: v Indii místní komunity s překvapením zjišťují, že medicínské praktiky a suroviny, které používaly po celá staletí, se nyní ocitly ve vlastnictví amerických společností, takže si k nim nyní musejí kupovat práva; s rozmachem biogenetických společností, které si dávají patentovat geny, všichni zjišťujeme, že na části nás samých – 32

na naše genetické komponenty – má autorské a vlastnické právo někdo jiný…“ (2009, s. 101) Na skutečnost, že západní farmaceutické firmy „kradou“ duševní vlastnictví v rozvojových zemích a takto chráněné léky následně prodávají za několikanásobné ceny, poukazuje i Stiglitz (2003, s. 35) Ke kategorii vlastnických práv se dále vyjádřil Tomáš Akvinský, který ve svých dílech obhajuje soukromé vlastnictví jako prostředek společenského klidu a dobrého řádu. Upozorňuje však na důležitou výjimku: „V případě nouze se stává vše společným vlastnictvím.“ (Sedláček, 2009, s. 121) Dále pokračuje: „V tomto případě není hříchem vzít cizí majetek, protože nouze z něj udělala majetek společný.“ (Sedláček, tamtéž) V podobném smyslu se dokonce vyjádřil i utilitarista J. S. Mill či britský osvícenec John Locke, jedni z prvotních subjektů inspirací moderní ekonomie. Čemu ovšem věnuje Žižek hodně pozornosti je usvědčení dnešního moderního demokratického systému z nesvobody. Využijme Beauvoisovu analýzu režimů i přesto, že se s ní Žižek zcela neztotožňuje. Závěr pro liberální režim je ovšem stejný jako u Beauvoise. Autoritářský režim si vynucuje poslušnost jednoduchým imperativem pod hrozbou trestu apod. Totalitární režim se při konání svých cílů odvolává na vyšší princip, čili vykonání služby je ku prospěchu lidstva, strany, národa apod. Liberální režim se obrací, stejně jako totalitární, na subjekt, avšak apeluje v jiném duchu. Klade důraz na vnitřní ztotožnění subjektu s cílem režimu. Slovinský psychoanalytik tyto teze komentuje:

„Liberalismus

je

z nich…nejhorší,

protože

naturalizuje

důvody

k poslušnosti tím, že je integruje do vnitřní psychologické struktury subjektu. Největším paradoxem je tudíž to, že „liberální“ subjekty jsou svým způsobem ty nejméně svobodné: mění samotný svůj názor/pohled na sebe samé, když uznávají to, co jim bylo vnuceno, jako spontánní výraz své „přirozenosti“ – nejsou si dokonce již ani vědomi svého podřízeného postavení.“ (2009, s. 173) Filosof dále popisuje neliberální podstatu liberálního režimu dneška: „Nutným doplňkem depolitizace života společnosti v této éře je jakýsi tichý, ale o to silnější zákaz myšlení (Denkverbot), který zapovídá byť si jen představit jakoukoli alternativu k vládnoucímu řádu liberální demokracie a globálního kapitalismu.“ (Žižek, 2009, s. 67) V podobném duchu glosuje Dvořák (2004, str. 87) – podle něj se prosadila teorie, podle níž „je demokracie velmi nedokonalý systém, ale nic lepšího bohužel nebylo dosud vynalezeno“. 33

Zkaženost mravních citů Dává se tedy na vědomí, že neexistuje nic lepšího, proto nemá smysl nic zlepšovat, tím pádem kritizovat? Je tím pádem na místě sdílet Fukuyamův názor o konci dějin, že po rozpadu SSSR vstupuje světové společenství do nové postideologické éry a že vítězným systémem je západní forma demokracie s ekonomickým neoliberalismem jako optimálním společensko-ekonomickým řádem? Žižek formuluje ideologii takto: „takové uchopení reálného problému, které při jeho označování zamlžuje zásadní kontury rozlišení.“ (2009, s. 7) Není zrovna zamlžování ekonomické polarizace genocidní úrovně tou zásadní konturou, charakteristickou pro dnešní stav? Záporně by současný systém hodnotil další z inspirátorů neoliberální ekonomie Adam Smith. V kapitole O nemravných systémech píše: „A zdá se, že ten systém, který klade ctnost pouze do prozíravosti, přičemž co nejvíce povzbuzuje sklon k opatrnosti, ostražitosti, střízlivosti a prozíravé umírněnosti, zase znehodnocuje jak láskyhodné, tak úctyhodné ctnosti a bere prvním celou jejich krásu a druhým veškerou jejich vznešenost.“ (2005, s. 322) Vždyť cost-benefit analýza (vypočítavost, kdy se na základě výpočtu pravděpodobnosti vyplácí např. porušit zákon) je charakteristická pro dnešní neoliberální ekonomiku, jejíž nejvýnosnější oblasti spočívají ve spekulativním přelévání kapitálu.

Pragmatickému ekonomovi moderní doby se tato podkapitola může jevit spíše jako teoretická kritika vědeckých koncepcí ani ne tak praktické ekonomie, jako spíše „zrazených“ fundamentálních inspirací formujících moderní přístupy v rámci globálního ekonomického řádu. Pro objasnění a kritiku nerovnoměrného ekonomického vývoje je však nezbytně nutné vycházet z jádra globálních problémů. Kritika povrchových dilemat současnosti musí vycházet ze studia základních myšlenek minulosti. Smith nás v kapitole O zkaženosti našich mravních citů nabádá k větší pozornosti, co se týče ekonomicky nízko postavených lidí. Varuje před slepým obdivem bohatých

a

nemilosrdným

opovrhováním

chudými.

Vytvoření

této

vysoce

diverzifikované třídní společnosti je podle Smitha „velkou a nejobecnější příčinou zkaženosti našich mravních citů“ (2005, s. 61) 34

Je tedy zřejmé, že nerovnost, zesílená (mimo jiné) nerovnoměrným hospodářským vývojem, je oprávněně kritizovanou skutečností a naším prvotním úkolem je její eliminace. Zkaženost našich mravních citů v minulosti zorganizovala nerovné začlenění „druhých“ do systému světového obchodu a tím překročila základní premisu spravedlivé společnosti.

3.2

Hegemonická svévole aneb Kdo hlídá hlídače

Spojené státy mají v globálním kapitalismu neotřesitelnou hegemonní pozici. Vyjdeme-li z čísel objemu obchodu, USA nedominují s takovou suverenitou jako před několika dekádami. Obchod je nepochybně jednou z nejvýraznějších částí struktury, ze které odvozujeme moc. Přesto jsou pro přítomnost typické další struktury, vytvářející nové „poddané“: výzkum, vojenství, technologie či ideologická přitažlivost. Při zohlednění všech aspektů dominance působících na mezinárodní uspořádání, USA disponují hegemonní silou, kterou druhý liberální hegemon z dob první vlny moderní globalizace – Velká Británie, nikdy nedisponoval.

Kindlebergerova teorie hegemonní stability Nabízí se tedy do konceptu zařadit Kindlebergerovi teorii hegemonní stability. Impulsem pro vznik byl nepochybně anarchický charakter mezinárodního uspořádání. Podstatou této teorie je vyobrazení hegemonie a výsledného normativního systému jako společensky výhodné: „První teze teorie hegemonní stability tvrdí, že existence (liberálního) hegemonního státu je nezbytnou součástí stabilního mezinárodního liberálního uspořádání, respektive takovému uspořádání napomáhá.“ (Guzzini, 2004, s. 171) Gilpin formuloval seznam, bez něhož se hegemonie neobejde, pokud má zajistit fungování mezinárodního ekonomického uspořádání. Dnes je pozoruhodný a obzvláště zajímavý například tento požadavek: „Hegemonní stát musí stabilizovat peněžní vztahy. Monetární stabilizace dosahuje tím, že nabízí reeskontní mechanismus, který v době 35

mezinárodní krize zajišťuje likviditu. Jsou-li úvěrové zdroje v mezinárodním měřítku vyčerpány, měl by hegemonní stát přijmout roli věřitele z nouze.“ (Guzzini, 2004, s. 169, 170) Jaký paradox přinesla nedávná minulost a rok 2008. Místo toho, aby hegemonní stát garantoval stabilizaci a zajišťoval likviditu v dobách krize, byl to právě hegemon, který rozpoutal nestabilitu finančního sektoru a způsobil krizi světového hospodářství. Není snad zřejmé, že ten, kdo nemá dost moci k tomu, aby ochránil každého ze svých lidí, nemá ani právo jim rozkazovat, tak jak na to kdysi upozornil Kant? (1999, s. 47) Oponentem v rámci teorie hegemonní stability je Keohane. Ten zpochybňuje například Kindlebergerovu tezi o jediných možných řešeních obstarání veřejných statků – tedy „vůdcovství či blahovolné despocie“ a to uskutečnitelnou teoretickou představou spravování mezinárodních statků prostřednictvím spolupráce. (Guzzini, 2004, s. 172) Z toho lze vyvodit, že i v tak úzce profilované teorii, jakou je teorie hegemonní stability, lze spatřit proudy stavící se proti výrazné asymetrii moci, byť jen v dílčích teoretických oblastech.

Spojené státy a olej v ohni Od druhé světové války je role Spojených států v mezinárodním dění významnější, než tomu bylo dříve. Role každého, ať regionálního, či celosvětového hegemona, je vždy doprovázena řadou kroků, které vzbuzují kontroverze. Nejinak tomu je i v případě Spojených států, které za posledních 65 let provedli desítky násilných intervencí, při nichž přišli o život miliony lidí. Výdaje do zbrojního průmyslu se blíží vojenským výdajům všech států dohromady, americké korporace nadpolovičně ovládají celosvětový trh se zbraněmi. Tento zbrojní potenciál umožňuje provádět v humanistické společnosti, ctící lidská práva, nepřípustné preventivní války kdekoli ve světě. Tyto války jsou navíc (především v posledním desetiletí) prezentovány jako preemptivní. Rétorika Národní bezpečnostní strategie dokonce uváděla: „Máme dost prostředků na to, abychom dokázali odradit všechny případné nepřátele od každého ozbrojeného pokusu o překonání nebo snad jen mocenské dostižení Spojených států.“ (Chomsky, 2006, s. 22)

36

USA s výsadním právem veta v OSN blokují přijetí zásadních opatření proti začarovanému kruhu militarizace světa, viz Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT). Ve prospěch smlouvy v roce 2004 hlasoval Výbor pro odzbrojení v poměru 147:1. (Chomsky, 2008, s. 113) Podobně tomu bylo v roce 2002, kdy USA společně s Izraelem zablokovaly přijetí rezoluce volající po silnějších opatřeních zabraňujících militarizaci meziplanetárního prostoru, a další, která znovu potvrzuje Ženevskou úmluvu z roku 1925 o zákazu používání otravných plynů a vedení bakteriologické války. (Chomsky, 2008, s. 49) Takto postavená realita silně ohrožuje univerzalitu, poněvadž jsme denně informováni o tom, že jaderné zbraně (Ahmadinejadův Írán) a bakteriologické ohrožení (antrax v obálkách) jsou zbraně těch, proti kterým bojuje celý západní svět. V roce 1987 byly Spojené státy se svým „satelitním“ židovským státem opět jako jediné dvě země proti rezoluci odsuzující terorismus ve všech jeho podobách. Důvodem byl poslední odstavec, ve kterém bylo garantováno právo na národní sebeurčení, svobodu a nezávislost, tak jak to vymezuje Charta OSN. (Chomsky, 2007, s. 120, 121) To ovšem bylo proti politice Američanů a Izraelců, kteří své rasistickookupační praktiky uplatňovali v Jižní Africe a Palestině.

Tento demonstrativní výčet amerického vetování lze doplnit konstatováním, že žádná jiná země s právem veta za posledních padesát let, ne(zne)/(vy)užila své pozice tak jako USA. Francis Fukuyama se v roce 1992 dokonce vyjádřil, že „OSN je nástroj, který perfektně slouží americkému unilateralismu. Současně má kapacitu na to, aby se v budoucnosti stal hlavním mechanismem, díky kterému se unilateralismus upevní.“ (Chomsky, 2006, s. 45)

V dobách britské hegemonie Churchill nerozuměl přecitlivělosti ohledně „použití jedovatého plynu proti vzpurným Arabům“ (ve skutečnosti se jednalo o Kurdy a Afghánce) bouřícím se proti britskému genocidnímu kolonialismu. Jeho kolega z liberální strany Lloyd George kdysi trval na „zajištění práva bombardovat negry“. (Chomsky, 2007, s. 131) Nejenže o osmdesát let později se šablona zahraniční politiky hegemona proměnila velmi málo, ale co se týče důsledků, USA překonaly svého ostrovního předchůdce z přelomu 19. a 20. Století. Od druhé světové války současný hegemon bombardoval tyto státy: Čína 1945-46, 1950-53; Korea 1950-53; Guatemala 37

1954, 1960, 1967-69; Indonésie 1958; Kuba 1959-61; Kongo 1964; Peru 1965; Laos 1964-73; Vietnam 1961-73; Kambodža 1969-70; Libanon 1983-84; Grenada 1983; Libye 1986, Salvador 1980s; Nikaragua 1980s; Panama 1989; Irák 1991 - současnost; Somálsko 1993; Bosna 1995; Súdán 1998; Jugoslávie 1999; Afghánistán 1998, 2001 současnost.

Důsledkem těchto (zlo)činů je jediná země na světě – USA, odsouzená za „nezákonné použití síly“, slovy Noama Chomského – za mezinárodní terorismus, která jako jediná (navzdory výše zmíněným skutečnostem) má účinné veto v mezinárodních organizacích OSN či MMF. Mnozí přirovnávají současnou pozici USA k římskému impériu, snad i proto nabírá na popularizaci přísloví Cui vis est, ius non metuit (Kdo má moc, práva se nebojí). Dosud stála zahraniční politika USA na bázi rozšiřování moci. V Čapkových Apokryfech nechápe fyzik Archimedes, proč se římské impérium stále rozrůstá, protože jako fyzik ví, že síla se váže. Čím více síly, vlivu a území máte, tím více úsilí musíte vynaložit k udržení své pozice. Navzdory vyjádření Abraham Lincolna, že Spojené státy nikdy nebudou imperialistickou velmocí, jsou právě ony tím nejmocnějším impériem s vlivem po celém světě. Změna je patrná po prezidentských volbách z roku 2008, kdy se očekává odklon od extremistické „mesianistické“ politiky. Signálem může být nedávné přijetí nové vize zahraniční politiky. Je však naivní očekávat výraznější změnu a to především kvůli lobbistickému průmyslu, bujícímu na významných rozhodujících pozicích.

3.3

Úloha mezinárodních institucí

V této kapitole se zmíníme o působení hlavních mezinárodních institucí, zajišťujících ekonomickou a obchodní stabilitu. Paradoxní na této podkapitole je to, že navzdory svým cílům, je působení těchto institucí součástí kapitoly „Příčiny odporu vůči současnému světovému (ne)pořádku“.

38

Mezinárodní měnový fond a jiné institucionalizované defekty Jednou z nejvýznamnějších institucí je bezpochyby Mezinárodní měnový fond (MMF). Již princip, na jakém tato instituce funguje, větří problémy. Je financována daňovými poplatníky celého světa, žádnému z nich však není zodpovědná. A slouží všem svým poplatníkům stejně? Proč země jako např. Bolívie, které se striktně řídily nařízeními MMF, nezačaly prosperovat? A proč v zemích, které přeci jen nepatrně prosperovat začaly, jako např. Mexiko, se tato část prospěchu rozdělila mezi nejbohatší a ti nejchudší jsou na tom jen nepatrně lépe, mnozí dokonce hůře? MMF byl založen ve víře globální ekonomické stability, dosažené kolektivní snahou všech zúčastněných. Původní duch keynesiánské orientace byl v osmdesátých letech nahrazen volnotržním seberegulujícím dogmatem Washingtonského konsensu (MMF, Světová banka, Ministerstvo financí USA). Jako hlavní úkoly MMF se dnes jeví zmírňování regionálních i celosvětových krizí a především pomoc rozvojovým zemím. Jedním z hlavních důvodů, proč stimulující politika MMF nefunguje ve třetím světě, je odlišná charakteristika trhů. Tento základní předpoklad nebývá dostatečně zohledněn v koncepcích, které mají rozvojovým zemím pomoci. Mezi hlavní problémy patří chybějící nebo nedokonale fungující trhy, absence sociálních sítí a regulačních mechanismů, asymetrická informovanost, kulturní zvyklosti, vysoká nezaměstnanost apod. V takovém prostředí aplikovat učebnicovou šablonu stojící na vztahu D=S nutně vede k fiasku. Příkladem může být Pobřeží slonoviny. Tam před vytvořením regulační a konkurenční infrastruktury byla pod nátlakem MMF privatizována telefonní společnost. Výsledkem bylo neúměrné zvýšení cen, které vedlo k nedostupnosti internetu mezi univerzitními studenty a ještě většímu prohloubení informační mezery mezi bohatými a chudými. (Stiglitz, 2003, s. 103) V jiném případě tato monetárně zaměřená instituce společně s francouzským ministerstvem financí, nařídila v roce 1994 devalvovat západoafrický frank, což přes noc způsobilo pokles reálných mezd a vládních výdajů v tvrdé měně o 50 % a přesun financí na splacení dluhu. (Fox, 2003, s. 61) Samotnou kapitolou MMF je ovšem Rusko. Transformace komunistického režimu na tržní ekonomiku, jak bylo nastíněno v první kapitole, dopadla katastrofálně.

39

MMF to vzal poněkud zkratkou – tržní ekonomika bez základních institucí, burza a banky bez regulace, nové trhy bez možnosti získat nový kapitál či nabývání půdy bez pozemkového trhu. Transformace probíhala formou šokové léčby: okamžitá cenová liberalizace – zkrocení inflace – zpřísnění měnové politiky – zvýšení úrokových sazeb. (Stiglitz, 2003, s. 229) Jak již bylo řečeno v druhé kapitole, ruské hospodářství se propadlo více než za druhé světové války. Po zásahu MMF byla v Rusku hrstka kleptokratických oligarchů a desítky milionů živořících: „Zatímco transformace velice rozšířila řady chudých a umožnila prosperovat několika nejbohatším, střední třída v Rusku byla patrně zasažena nejvíce. Nejprve inflace vymazala její skromné úspory. Platy nedržely krok s inflací a reálné příjmy padaly.“ (Stiglitz, 2003, s. 247) Propad zastavil až prezident Putin svými reformami, jejichž hlavním duchem bylo posílení státu v nejdůležitějších

oblastech.

Ještě

dramatičtější

propady

hospodářství

byly

zaznamenány v Moldavsku – po deseti letech transformace klesla výroba pod jednu třetinu, a na Ukrajině, kde klesl HDP za stejné období o dvě třetiny. (Stiglitz, 2003, s. 243)

Kriticky lze přistoupit již k samotnému programu jednání MMF: „Stabilizace je součástí jednacího programu, vytváření pracovních míst tam není. Zdanění a jeho negativní účinky jsou na pořadu, pozemková reforma nikoli. Jsou peníze na záchranu bank, ale ne na zaplacení lepšího vzdělání nebo zdravotních služeb, natožpak na pomoc dělníkům vyřazeným z práce v důsledku špatného makroekonomického řízení MMF.“ (Stiglitz, 2003, s. 139) Situace bývá v rozvojových zemích charakteristická velkopozemkovým vlastnictvím, tzn., že několik bohatých rodin vlastní většinu půdy (latifundie). Jak uvádí Stiglitz (tamtéž), většina těch, kteří na těchto pozemcích pracují, si mohou nechat maximálně polovinu toho, co vypěstují. Jak je tedy možné, že MMF bojuje proti vysokým daním a zdůrazňuje jejich neblahé účinky, přičemž nepadne zmínka o těchto skrytých daních, které se ve skutečnosti projevují jako 50% zdanění? Nehledě na to, že v rozvojových zemích, závislých především na zemědělské výrobě, je reforma zemědělského pachtovního systému nezbytnou pro budoucí hospodářský růst.

Že není MMF jediným, kdo přispívá nerovnoměrnému vývoji, poslouží jako další příklad Světová obchodní organizace (WTO). Při Uruguayském kole obchodních 40

jednání se jednalo mimo jiné i o obchodu se službami. Opět byly otevřeny trhy, které jsou penězovodem vyspělých zemí – např. finanční služby, informační technologie apod. Trhy, kde by se mohly uchytit země třetího světa, zůstaly dále chráněny západními státy. „Podle jednoho výpočtu Světové banky zaznamenala subsaharská Afrika, nejchudší oblast světa, následkem této obchodní dohody pokles svého příjmu o více než 2 %.“ (Stiglitz, 2003, s. 110)

Zločinná sofistikovanost finančních trhů Keynes kdysi konstatoval, že „experiment ustavení vlastní demokratické vlády neohrožuje nic tak silně, jako síla globálních finančních trhů“. (Chomsky, 2006, s. 177) A tak MMF v inverzní roli své zakládající ideje liberalizuje kapitálové trhy bez ohledu na tamější poměry. Tak vzniká ono přelévání „horkých peněz“, které můžeme ve většině případů označit jako sázku na pohyb směnného kurzu. „Tyto spekulativní peníze nelze využít na stavbu továren, ani vytváření pracovních míst.“ (Stiglitz, 2003, s. 116) Vizitkou zneužívání těchto „investic“ budiž údaj posledních sedmi let minulého století – za tu dobu „se příliv soukromého kapitálu z vyspělých států do méně vyspělých zemí zvýšil sedminásobně, i když příliv veřejných prostředků (zahraniční pomoci) stagnoval.“ (Stiglitz, 2003, s. 164, 165) Problematice kapitálových trhů se věnuje i profesor Revol: „Transakce vyplývající z čistě finančních operací jsou padesátkrát větší, než transakce spojené s obchodováním zboží a službami! Finanční spekulace získaly naprostou kontrolu nad situací na úkor financování produktivních činností.“ (Hauser, 2007, str. 290) Dvojice autorů Lacina a Rolný (2004, s. 238) uvádí tabulku 3.3.a, ze které je patrné: „…že největší podíl na toku portfoliových investic v čistém vyjádření mají investoři v USA a Evropě. Naopak největší zájem ze strany investorů byl o cenné papíry emitované na tzv. emerging markets (tranzitivní a rozvojové ekonomiky).“ Tyto portfoliové investice, na rozdíl od investic přímých, bývají ve velké míře spekulativním nástrojem západních investorů. Svým vlivem na stabilitu směnných kurzů dokáží napáchat více škody než užitku (jak jsme se o tom mohli přesvědčit třeba v případě východoasijské krize z druhé poloviny 90. let).

41

Největším znakem zločinnosti kapitálového trhu je kontrast jeho imaginární podstaty a skutečného významu, sloužící jen k poměrové devalvaci skutečných hodnot.

Při zpracování této podkapitoly byla použita především literatura J. E. Stiglitze, člena Výboru ekonomických poradců prezidenta Clintona, hlavního ekonoma a viceprezidenta Světové banky. Jeho závěry mluví jasně v neprospěch globálních institucí, především MMF. Výsledkem politiky Washingtonského konsensu je zisk několika bohatých na úkor mnoha chudých, bez ohledu na životní prostředí, lidská práva, demokracii a sociální spravedlnost. (Stiglitz, 2003, s. 53) MMF se stal nástrojem západních bank a funguje jako výběrčí pohledávek bez ohledu na udržení domácích podniků v dobách krize. To vše na principu moderní války – bombardovat město z výšky deseti kilometrů také nepřináší pilotovi přímý pocit účasti, stejně tak úředníci a ekonomové z Washingtonu rozhodují o tom, kdo bude mít prostředky potřebné k přežití.

42

4. Subjektivní návrhy pro řešení nerovnosti občanské společnosti

4.1

Vnitrostátní opatření

I přes trend liberalizačních procesů v globalizované ekonomice, státní intervence mohou výrazně ovlivnit celospolečenský blahobyt obyvatel daného státu. Pro rozmanitější úvahy je vhodné vynechat apriorní hodnocení dle momentální absolutní míry zisku.

Nynější ekonomická praxe se soustředí z velké míry na tvorbu nadhodnoty. Způsoby absorbování nadhodnoty jsou však omezené, nabízí se investice či spotřeba. Problém nastává, pokud systém nevytváří investiční a spotřební prostředí pro absorpci této rostoucí nadhodnoty. Nadhodnota se kumuluje díky nedokonalé alokaci, vzniká rozšiřující se asymetrie a fungování celého systému je bez vnějších zásahů neudržitelné. Problémem je i samotná tvorba nadhodnoty. Bělohradského růst Růstu je uskutečnitelný např. zvýšením intenzity práce nebo snížením reálné mzdy. Z dlouhodobějšího hlediska lze zvyšující míru nadhodnoty uskutečnit snad jen za předpokladu vysoké nezaměstnanosti, výhledově je však výrazný ekonomický růst vyloučený z důvodu materiálně limitovaného světa a to vše za předpokladu „neožebračování“ druhých. Soudobý růst je tedy jakýmsi oxymóronem, hrou s nulovým součtem, který vytváří nerovnost a při použití vhodné statistické metody míry centrální tendence - mediánu, je ve

výsledku

úpadkem.

Dokáže

současný

systém

zohlednit

neodvratnou

saturostacionární budoucnost? Je tržní mechanismus schopen vyrovnat všechny externality a vytvořit příznivé investiční a spotřební klima? Vycházejme z Keynesovi teorie, která předpokládá, že celkový ekonomický růst je zapříčiněn zejména růstem celkové spotřeby, tj. spotřeby největšího počtu lidí. Tato myšlenka obsahuje pro sledovaný nerovnoměrný vývoj významný přínos – vyžaduje rostoucí spotřebu i v těch nejnižších vrstvách společnosti, neuskutečnitelnou jinak než růstem důchodu této vrstvy, čímž se vyrovnává příjmová disparita. Globální

43

kapitalismus tyto myšlenky nesdílí a tak proletariát jednadvacátého století brojí proti ekonomickému schématu současnosti. Celý systém ekonomické poslušnosti občana je založen na pudovém stimulu působením privátního zisku a strachu ze ztráty zaměstnání. Rohel uvádí, že Marcuse tento stav přirovnal k válečnému stavu: „Totálně mobilizovaná společnost, vytvářející se v nejrozvinutějších oblastech industriální společnosti, spojuje v produktivní jednotě rysy státu blahobytu a státu válečnického.“ (Hauser, 2007, s. 145) V podobném duchu glosuje Bělohradský, který napadá každodenní mír zastiňující neustálý válečný stav s životním prostředím, běžným dnem plným míru je pro nás válka s přírodou. Jak na vnitrostátní úrovni dosáhnout souladu všech konfliktních hodnot? Jedním ze způsobů je přerozdělování a tedy i míra zdanění. Ožehavé téma plné nejasně formulovaných pojmů jako spravedlnost, svoboda, solidarita, užitek, efektivita. Pro někoho je vrcholem spravedlnosti stejná míra zdanění, druhý se udivuje nad tím, jak je možné, že všichni mají stejnou sazbu. Ortodoxní neoliberální ekonom zřejmě vidí v jakémkoli přerozdělení krok nespravedlnosti, protože tržní mechanismus, dle těchto teoretiků, každou část hodnoty rozděluje spravedlivě tomu, komu náleží. Zde se dostáváme k věčnému argumentu neoliberálů, kteří spatřují problém v tom, že veškeré základní prostředky pro fungování ekonomiky jsou v rukou státu – kvalifikace pracovníků, komunikační síť, administrace apod. Všechna tato odvětví, včetně zdravotnictví, sociálních služeb atd., by musela být komodifikována, podřízena trhu, a následně by trh, dle názoru neoliberálů, mohl být prostředkem ekonomické spravedlnosti. Na to lze namítnout, že i za existence poctivého konkurenčního prostředí, které v případě „totální komodifikace“ ve výsledku předpokládáme, nemusí být přerozdělovací mechanismus férový. Srovnejme zdravého občana z bohaté rodiny a od narození handicapovaného vozíčkáře. Globální kapitalismus dnes nezohledňuje rovnost šancí a podle toho pak vypadá běh na sto metrů zdravého člověka a vozíčkáře.

Optimální zdanění Nyní zpět k míře zdanění. Klesající mezní užitek je mezi ekonomy rozšířeným výchozím bodem pro různé aplikace. V přerozdělovacím systému jasně naznačuje, že stejná hodnota vytváří různé míry štěstí (řečeno jazykem utilitaristů) - pro potřebnější je 44

míra štěstí velká, pro ty s dostatkem malá. Princip maximalizace společenského užitku tedy nutně vede k vertikálnímu přerozdělení. V takovém případě dochází nepochybně k uspokojení základnějších potřeb na úkor spotřeby luxusních statků. Pro zamezení vykořisťovatelských praktik však neuvažujeme maximalizaci společenského užitku jako funkci prosté sumace nadhodnoty, nýbrž předpokládáme jako nutný doplněk rozšířenou metodu redistribuční optimalizace či zohlednění užitku dle váhového vyjádření stanovených kritérií. Při stanovení spravedlivé míry zdanění jistě hraje důležitou roli využití veřejných statků a služeb. Majetný člověk potřebuje více práce policie na ochranu většího množství majetku, v případě, že se tak nestane, využívá více soudnických služeb, potřebuje vzdělané a zdravé občany pro udržení svého majetku či potencionální rozvoj, využívá komunikačních sítí, „zatěžuje“ úřady atd. Míra využití těchto veřejně financovaných služeb bývá v případě nízkopříjmové uklízečky zpravidla nižší, proto by míra zdanění měla odpovídat této skutečnosti. Na druhou stranu je zřejmé, že tato argumentace stojí na předpokladech. Uvedena je nicméně proto, že na předpokladech stojí celá teoretická ekonomie. Daňová progrese se zdá jako nepostradatelná hlavně v případech extrémně vysokých příjmů jedince. Kromě výše zmíněných předpokladů je tímto mechanismem přerozdělována disproporciální, neúměrně vysoká odměna fyzikálně biologických či mentálních vlastností člověka, která ze zákona přírody nemůže odpovídat skutečné kvalitě a výkonnosti jednotlivců, nebo náročnosti konkrétních profesí.

Kritika progresivního zdanění se soustředí na motivaci a svobodu plátců, efektivitu. Není moc odvážné automaticky předpokládat substituční efekt v podobě trávení volného času místo důchodového efektu ze změny čisté mzdy? Patrně u části převáží důchodový efekt (povede ke zvýšení nabídky práce ze strany pracujícího pro zachování stávající úrovně kupní síly), u jiných naopak efekt substituční (povede k využití volného času). Zároveň nelze jasně predikovat, že efekt ztráty motivace k práci při zvýšení příjmu nejnižších příjmových skupin (např. i sociálními dávkami) převáží nad efektem širší možnosti produktivní spotřeby. Na druhou stranu příjem z podpory v nezaměstnanosti musí být nezanedbatelně nižší než příjem z minimální mzdy. V opačném případě je substituční efekt v podobě ztráty motivace k práci a 45

trávení volného času zřejmý. Na zaměstnavatele vytvořený tlak může vést k inovačním procesům, vedoucí k větší efektivitě, a to za předpokladu požadavku stejného zisku zaměstnavatele. V oblasti zdanění se jako největší přínos poslední doby zmiňuje Mansfeldova hyper progresivní daň. Spočívá ve snížení daní (cca o 1%) masovému počtu lidí a výrazném zvýšení míry zdanění pro úzkou skupinu nejbohatších. Takové opatření je nástrojem

ekonomické

efektivity,

především

z důvodu

postupné

„likvidace“

monopolizace kapitálu. Aby Mansfeldova myšlenka nebyla pouhou utopistickou teorií, je zapotřebí upravit pravidla pro mobilitu kapitálu a dosáhnout celosvětového konsensu v otázce zdanění.

Významový protismysl pojmu „Svoboda“ ve vztahu k chudobě Hlavní rozdíl při volbě vnitrostátního systému je v názorech na úlohu státu, a jaká práva má chránit. Neoliberálům „postačuje“, když stát bude chránit bezpečnostní a politická práva. Socialisté požadují k těmto právům přiřadit i práva sociálněekonomická. Pravdou je, že demokratická práva nutně obsahují i tato práva sociální, představující hlubší rozměr evropského humanismu. Neoliberální hodnocení svobody vychází z předpokladu, že svoboda je ohrožena vnějšími zásahy. Chudoba je dle tohoto hodnocení z vlastní nečinnosti (nekvalifikovanosti, neschopnosti…), každý má stejné podmínky, proto neznamená nedostatek svobody, tudíž není úkolem státu ji řešit. Situace je ovšem taková, že ten, kdo žije v chudobě, je v mnoha aspektech nesvobodný a jeho chování je determinováno nátlakem. Přerozdělení jako součást sociálních práv jedince tedy nutně vede k rozdělení svobod a to na principu obětování nejzbytnějších svobod ve prospěch svobod základních. Svoboda vysokopříjmového občana, který jezdí v autě, se v dané situaci vymezuje proti vyšší míře zdanění a z ní plynoucí financování městské hromadné dopravy, čímž je ohrožena základní svoboda nízkopříjmových lidí přemisťovat se, přičemž nízkopříjmovost nemusí zákonitě spočívat v sebezaviněném neúspěchu na trhu. To je jeden z neblahých důsledků individualizace. Analogicky lze tento vztah aplikovat

46

v mezinárodním měřítku na státy v roli subjektů. Odkázání se na dobrovolné příspěvky do veřejných zájmů zavrhl i neoklasický guru Milton Friedman.

Penzijní zabezpečení Důchodový systém je dalším prvkem, který je, zejména kvůli evropské stárnoucí populaci, nezbytnou součástí zabezpečení základních svobod občanů a závažným problémem celého Západu. Hlavní ekonomický proud požaduje důchodový systém na bázi (alespoň částečného) privátního spoření v nestátních finančních institucích. Největším problémem tohoto systému je nestabilita finančních trhů a v inflačním prostředí nepostačující valorizace (ve formě úroku z ukládané částky?). V současnosti je to stát, který garantuje výši penze v závislosti na inflaci nebo progresi průměrné mzdy. Dokáže takovou službu občanům poskytnout kapitálový trh? Na druhou stranu, je současný systém dlouhodobě udržitelný? Argumentem pro důchodový systém privátního spoření je rostoucí míra úspor a z ní plynoucí růst investic a produktivity práce, které mohou zajistit efektivní zajištění penzijních potřeb. Protiargumentem může být pochybnost nad zvyšováním investic v důsledku větší míry úspor. Nekompenzovaný pokles spotřeby (rovnající se uměle zvýšené míře úspor) vede k poklesu efektivní poptávky, což v důsledku může způsobit dokonce pokles produktu a investičních prostředků, jak praví Keynesův „paradox spořivosti“. Zároveň nesdílejme optimismus, že peníze z kapitálových trhů vždy končí v reálné ekonomice. Reforma požaduje zodpovědnost jednotlivce v oblasti budoucího vývoje kapitálu, což je pro něj neovlivnitelnou proměnnou. Nezanedbatelným mínusem této strategie jsou náklady na vytvoření a provoz sektoru, ve kterém, bez vážnějších iluzí, bude kvůli nesnadnému vstupu na trh a necenové konkurenci, panovat přinejlepším oligopolní prostředí. Hlavním argumentem, proč zavést podobnou podobu reformy důchodového systému je demografický problém stárnoucí populace a nedostatku pracovních sil. Jako přínosnější se však jeví vyřešit již dvoucifernou nezaměstnanost v EU, případně zavést inovace ve smyslu zvýšení odvodu bezdětným, kteří „parazitují“ na současné podobě

47

systému tím, že jejich důchod jednou bude financován dětmi ostatních. Kladnou externalitou takového opatření je stimul pro řešení demografického problému v Evropě.

V případě zdanění je možnou alternativou rozložit daňovou zátěž na příjem, majetek (zejména) a spotřební zboží (alkohol, tabák). Tím docílíme menší diskriminace lidí závislých pouze na příjmu z práce. Jako neefektivní se zdá zvyšování univerzální nepřímé daně z přidané hodnoty, protože zatěžuje nepostradatelná odvětví bez substitutů s nízkou elasticitou poptávky, např. potravinářský průmysl.

Obecně lze konstatovat, že současný systém, připravující nás na dodatečnou individuální participaci ve všech veřejných oblastech – školství, zdravotnictví, důchodový systém; trpí nezájmem o nekapitálové osoby. Úkolem vnitrostátního systému přesto zůstává zabezpečení základních svobod, úzce souvisejících s úrovní důchodu nejnižších příjmových skupin.

4.2

Celosvětová ekonomická stabilita

Neoliberalismus se prosadil jako hlavní proud praktické ekonomie současně probíhající globalizace. Vše nasvědčuje tomu, že soudobý stav je vhodnější označit jako druhou fázi kapitalismu, tedy s převažujícím finančním kapitálem, jak o tom uvažuje Arrighi. (Hauser, 2007, s. 66) Stejným směrem se ubíraly názory Marxe či Braudela, spočívající v rozlišování systému volného trhu a kapitalismu, především ve vztahu pracovní síly a trhu. Na odtržnění pracovní síly mají za posledních sto let podíl sociální státy, jejich dědictví se však pomalu vytrácí. Trh zboží se ve vyspělých zemích může jen těžko rozšiřovat a kapitálový trh předběhl ve svém významu trh služeb, který je ve znalostní společnosti zárukou kvalitativního rozvoje. Globalizace umožňuje umístit výrobu tam, kde je to pro firmy nejefektivnější (nejnižší mzdové náklady), státy následně oslabují význam sociálních práv pro udržení firem doma. Výsledkem jsou poloindustriální rozvojové ekonomiky, nezaměstnaný Západ a bohaté korporace. I přes názor socioekonomického giganta 48

Wallersteina, který tvrdí, že globální nerovnost je geneticky zakódovaná v podstatě kapitalismu a rozvoj je tedy pouze iluzorním konceptem, je žádoucí nastolit v kapitalistické struktuře světové ekonomiky pravidla a mantinely pro její zefektivnění.

Paradoxy plodem nerovnoměrnosti Celosvětová ekonomická stabilita je cílem a smyslem existence mezinárodních finančních a obchodních institucí. Jak bylo v jedné z kapitol dokázáno, tento cíl je naplněn zřídkakdy. Klíčem k ekonomické stabilitě je apriorní řešení chudoby třetího světa. Když byl Stiglitz hlavním ekonomem Světové banky, s týmem ekonomů vypracovali studii s názvem Voices of the Poor: „(we) interviewed some 60,000 poor men and women from sixty countries in order to find out how they felt about their situation. Unsurprisingly, they stressed not just their inadequate income but their feelings of insecurity and powerlessness.“ (Stiglitz, 2006, s. 11) Právě jejich bezmoc je největším problémem. Půjčky Světové banky či MMF prozápadním diktátorům jsou neúčelné, pokud není zabezpečen řád a kontrola využití těchto prostředků. V tomto směru by se měla angažovat nejmocnější země světa, hegemon současné podoby globalizace -

USA. Globalizace by se měla ubírat směrem vytváření podmínek

vzájemné provázanosti, nikoli neúměrné závislosti, která v důsledku vytváří ostrůvky libovůle v moři bezmoci. Autoři dále poukazují na pokrytectví západních zemí, požadujících na jedné straně uvolnění bariér obchodu, na druhé straně chránící si svá slabší odvětví státními subvencemi. Taková je problematika protekcionismu, který je podstatnou překážkou prosazení se zbytku světa na poli mezinárodního obchodu. Mezinárodní

pracovní

úřad

v roce

1994

odhadoval

30%

světovou

nezaměstnanost. (Fox, 2003, s. 82) Systém stojící pouze na ekonomice, hnaný ziskem, nedokáže externality v podobě 30% nezaměstnanosti eliminovat, zvláště když „ponechává“ cca 90 mil. dětí ve věku 8 – 15 let (Dvořák, 2004, s. 65) využívaných jako nejlevnější pracovní sílu v rizikových odvětvích a na západě neumožní kvalifikovaným pracovníkům pokročilejšího věku sehnat práci. Pracovní trh se stal káznicí a kritériem našich práv, úspěch na něm zaručuje práva, neúspěch jejich omezení. Systém

49

neodpovídá Smithovu pravidlu neviditelné ruky trhu, zajišťující optimalizaci, nýbrž maximalizace se stala jeho hybnou silou. Západní společnost se chová jako hladový had, který už nemá co jíst a tak pojídá od konce sám sebe. Tento uměle vytvořený hlad je hustou mlhou, která brání v hledání euroatlantického bliss pointu a tak mají bohatí více neuskutečněných potřeb, než chudí. A to vše přesto, že chudým stačí k uspokojení potřeb jen málo, především nehladovět. Není snad na světě dostatek potravin pro všechny? Na jedné polokouli bojují proti obezitě a zemědělce sankcionují za nadprodukci, na druhé nemají co jíst. Tento paradox opět dokazuje neschopnost systému zajišťovat základní potřeby lidstva. Problém totiž není v nedostatku potravin, nýbrž v nedostatku práv požívat potraviny a systém globálního kapitalismu tato práva deleguje charakteristicky pro tuto práci – tedy nerovnoměrně.

Cesty k trvale udržitelnému rozvoji Předpokladem pro hledání cest k udržitelnému planetárnímu rozvoji je celosvětový konsensus, že současný systém je ve všech směrech neudržitelný, ignoruje např. neomalthusiánské Bartlettovy zákony udržitelnosti. Prvním úkolem je dosáhnout regionálně rovnoměrnějšího rozprostření bohatství při stabilizaci světového počtu obyvatel, druhým je dosažení rovnoměrnějšího hospodářského vývoje. Vědci se shodují v tom, že trhy inklinují ke krizím ze své podstaty, je to jedna z jejich inherentních vlastností. V prostředí tržní ekonomiky je tedy naivní si myslet, že se regulačními opatřeními vymýtí krize z našich životů. Pravdou ovšem je, že se těmito opatřeními dají hospodářské fluktuace výrazně zmírnit. Amplitudu těchto cyklů lze prostou logickou úvahou eliminovat v Keynesovském duchu. Právě v těchto případech může hrát stát významnou roli. Ta by spočívala v inverzním chování státu proti vývoji trhu. V době ekonomického růstu stát vytváří přebytkový (šetřící) rozpočet a v krizových dobách působí proti zápornému ekonomickému „růstu“ deficitním rozpočtem, který je vlastně deficitní v míře sumy přebytků let předchozích. Pro trvale udržitelný rozvoj je klíčovým faktorem demografické pnutí, projevující se nejen v ekonomice. Jedním z cílů nového tisíciletí je tedy stabilizovat

50

celkový počet obyvatel. Situaci komplikuje fakt, že se populace rozrůstá nerovnoměrně – euroamerická populace upadá, přičemž ve zbytku světa roste, v některých oblastech až dramaticky. Situace je navíc zatížena paradoxem, že průměrný přírůstek obyvatelstva je vysoký v zemích s nízkou ekonomickou progresí. Paradox ovšem pozbývá svého pojmového významu, pokud se zamyslíme nad příčinou vysokého přirozeného přírůstku v rozvojovém světě. Důvodem je absence jakékoli sociální sítě, neexistuje podpora v nezaměstnanosti ani starobní důchody, jediným příjmem je tedy rodinná aktivita. V rozvojových zemích není reálné spořit peníze a tak se relativně volné prostředky soustředí do stále se rodících dětí. Ty jsou ve stáří jedinou zárukou příjmu, který uspořené peníze nemohou zaručit a to jak z důvodu komoditního charakteru bohatství většiny obyvatel (nelze skladovat pytel rýže do stáří), tak i z důvodu měnové nestability, jak bylo nastíněno v předchozí kapitole na příkladu západoafrického franku. Začarovaný kruh uzavírá fakt, že nadbytek pracovní síly v „neokoloniálních“ zemích snižuje cenu práce na nejspodnější hranici. Dále by měla být snaha o redefinici homo oeconomicus, člověka sebelásky maximalizující svůj užitek. Již samotné slovo užitek je nedefinovatelným pojem, dnes se v ekonomii zmiňuje v souvislosti vydělat peníze – utratit peníze. Situace, kdy skupina dobrovolníků jde sbírat odpadky do lesa, kdy matka vychovává své dítě atp., nejsou klasifikovány jako zvýšení užitku. Důvodem je individualistický řád racionálních jedinců tvořící neracionální společnost a vytvářející negativní externality. V případech vyžadujících celospolečenský konsensus (globální oteplování, jaderné zbraně, environmentální krize…) tento model selhává, neodpovídá na otázky určení obecných základních hodnot. Je tedy nezbytné rozšířit model homo oeconomicus o dosud neekonomizované oblasti celospolečenského charakteru a opustit teze o principu sebelásky jako základní determinanty lidského chování. Mnoho autorů poukazuje na fakt, že současné protestní hnutí nemá stálou členskou základnu, geografickou ani ideologickou. Tento fakt

označují za

znevýhodňující a jako překážku v úsilí provádět změny. Opačný názor na protestní hnutí má Hertzová: „(protestní hnutí)…může zmobilizovat podporu na společné téma (národní nebo globální), kdekoliv a kdykoliv je zapotřebí. To, že nedisponuje velkým počtem stálých členů ani fyzickým ústředím, jej však nijak neoslabuje. Právě naopak – hnutí je pružnější a může se zaměřovat na různá témata, z nichž mnohá překračují 51

národní hranice. Jeho síla spočívá v tom, že působí celoplošně.“ (2003, s. 223, 224) Dále uvádí, že protestní hnutí je v nedemokratické demokracii jedinou cestou úniku z politiky konformismu: „V 19. století protestovali dělníci, ve 20. století bojovaly za své volební právo ženy (nebo afroameričané, pozn. autora) a dnešní protesty vycházejí z předpokladu, že volby přestaly mít smysl.“ (2003, s. 225)

Kromě stabilizace počtu obyvatel na Zemi je druhým klíčovým bodem vymýcení kultu spotřeby, který se stal motorem našich dnů. Tento kult vytváří patrně nejvíce negativních externalit, doprovázející proces od nesmyslné výroby, přes neúčelnou spotřebu až po nerealizovatelnou likvidaci v podobě odpadu.

52

Závěr

Cílem tohoto pojednání bylo zanalyzovat ekonomické nerovnosti a příčiny k ní vedoucí. Dále pak objasnit odpor vůči současnému politickoekonomickému globálnímu systému a podat subjektivní návrhy na zlepšení tohoto stavu. Nevyřčená úvodní hypotéza, že ekonomický nerovnoměrný vývoj nemá vyrovnávací tendenci, se potvrdila. Jako rozporné se však ukázaly názory a statistické výstupy, které se např. ve stanovení chudoby výrazně liší a to dokonce v rámci jedné instituce. V tomto směru je možné práci dále rozvíjet a dospět tak k jasně formulovatelnému výsledku. Možnost dalšího rozvoje práce je nepochybně i v oblasti nadnárodních společností či v problematice spotřeby.

V charakteristice

mezinárodního

uspořádání

docházíme

k závěru,

že

nejdominantnějším politickoekonomickým celkem je euroamerická civilizace. Analýza druhé globalizační vlny a výsledky ekonomického růstu posledních dekád navíc jasně ukázaly, že výrazný ekonomický růst zaznamenal pouze tento region. Jediným, kdo svým růstem mohl konkurovat, byly v určitou chvíli země „asijských tygrů“, zbytek světa prospěch z globalizace nepociťuje a zmítá se ve stagnaci, přičemž i v případě asijských tygrů (zejména Jižní Koreji a Tchaj-wanu) hrál nezanedbatelnou roli americký antikomunistický transfer kapitálu. Tyto skutečnosti vyvolávají po celém světě nespokojenost se současným stavem. V podkapitole „Filosofická epistemologie současnosti“ jsou zmíněny názory filosofů na teoretický základ soudobých procesů. Jejich společným jmenovatelem je kritika silně individualistické pospolitosti, spojená s bezohledným devastováním okolí a vytvářením nových nedotknutelných práv, jakým je např. dnešní podoba osobního vlastnictví. Další podkapitolou „příčin odporu“ je hegemonická nadvláda Spojených států. Bez vážnějších iluzí o tom, že by si jiná země počínala lépe, není možné nechat bez povšimnutí veškeré spáchané nespravedlnosti. Tato moc úzce souvisí s úlohou mezinárodních institucí. Autoři kriticky poukazují na takové splynutí vlivu na mezinárodní dění. Právě současná mocná entita má jako jediná v rukou výraznější posun ke spravedlivějšímu uspořádání. 53

Výrazný posun spočívá v opuštění role inkvizitora, který nepotřebuje normy, soudy ani důkazy při uplatňování své blahovůle a v obětování části svých výhod ve prospěch celku. Taková podoba altruismu bude prvním signálem spění k racionální společnosti. V poslední kapitole se zamýšlím nad vnitrostátním systémem, vedoucím ke spravedlivější společnosti. V tomto bodě je vyjádřena podpora posílení role státu ve významných odvětvích, kde je riziko provozu privátního vlastníka neúměrné potenciálnímu zefektivnění. Dalším bodem je progresivní zdanění spravedlivěji delegující občanské svobody. V mezinárodním měřítku je kladen důraz na vyrovnání společenských rozdílů, dnes polarizovaných na bohatý sever a chudý jih. Nelze dospět ke globálnímu ekonomickému smíru, když se bouří celý třetí svět, příroda je pro člověka jen neustále devastovaným zdrojem surovin a ekonomické nůžky rozevírající se ve vyspělém světě sortují společnost, místo toho, aby bohatství severu bylo společenským tmelem pro řešení globálních problémů, jakým je právě sledovaný asynchronní vývoj.

Jeví se jako nezbytně nutné dostat pod kontrolu finanční trh, který je dnes spíše kasinem velkých hráčů, než obrazem vývojových tendencí ekonomiky. Jen naprosto zanedbatelné procento z přesunu kapitálu znamená přesun určitého atomu hodnoty, proto by měly tyto spekulativní „sázky“ podléhat výraznému zdanění. Syntetická multiplikace peněžních prostředků nezaštiťující žádnou užitnou hodnotu znehodnocuje uspořené peníze všech pracujících. Současný ekonomický systém nedokáže efektivně řešit základní problémy, např. školství, zdravotnictví, chudobu, nezaměstnanost apod. Nedokáže promítnout v plné výši růst efektivity a technologického vývoje do běžného života lidí a to ani v nejvyspělejších regionech planety. Nezaměstnanost se v západní Evropě za posledních třicet let alespoň ztrojnásobila, naproti tomu se zvyšuje věk odchodu do důchodu. Nemateriální (a zároveň neekonomická) kvalita života klesá – méně volného času, více stresu, ničení životního prostředí. Jedním z údělů doby je neodkladné rozšíření rozhodovacího pole politické akceschopnosti. Tento demokratizační proces pak vytvoří tlak vedoucí k vytvoření politické vůle k přerozdělení a řešení globálních problémů. Proces post hoc eliminuje influence nikomu nezodpovědných korporací na lidská práva, důstojnost či blahobyt.

54

Autor upozorňuje na dlouhodobou neudržitelnost v oblasti demografického vývoje a příjmové disparity, mající dnes exponenciální růstové vyjádření. Dále kriticky poukazuje na základní myšlenky vyspělého světa, zmítající se v „kvazi“ významovém smyslu pojmové absurdity. Svoboda je vyjádřena spíše formálně a s důrazem na materiální oblast rozhodování. Jistota je stále více zanedbávanou hodnotou, zejména ve spojení se sociální oblastí je prezentována jako překonaná.

Nejistota

v pracovním

poměru

byla

nahrazena

garancí

svobody

zaměstnavatele nakládat s pracovní silou jako se stroji. V pojmu spravedlnosti předchází spravedlnost ve vztahu k výkonu princip rovnosti šancí, v důsledku způsobující diametrální nespravedlnost v prostředí stejných podmínek. Neoliberalismus neřeší nespravedlnosti, nerovnosti, naopak přispívá svým významem k jejich prohloubení. Opomíjí základní princip odměňování za práci – např. ignoruje první Malthusovu větu o nezbytnosti zemědělství, na druhé straně přeplácí sektory negenerující užitnou hodnotu, kde se peníze nevydělávají (earn money), ale dělají (make money). To vše při přehlížení nezvratného vyčerpání neobnovitelných zdrojů, jak nám ukazuje např. současný stav na Hubbertově křivce. Závěrem k celé práci autor uvažuje o příčině nerovnoměrného ekonomického vývoje. Tou příčinou je v člověku eliminovaný soucit, štědrost, velkomyslnost, řekněme obecná lidskost. Soudobá ekonomie se snaží ekonomizovat veškeré oblasti lidské existence a právě výše zmíněné ctnosti, charakterizující lidskou rasu, mají v ekonomii záporné znaménko. Dnes není ekonomické být štědrý, mít soucit, naopak, na lakotě a bezcitnosti se dá vydělat. Jak se v důsledku chová racionální člověk (ekonomický, tj. maximalizující zisk)? Pro dosažení vyrovnanějšího vývoje je tedy nutné odmítnout dnešní imperativ racionálně myslícího jedince, neboť právě taková idea táhne dnešní ekonomický vývoj a racionální společnost nad propast.

55

Seznam použitých zdrojů

Knižní publikace:

BĚLOHRADSKÝ, Václav. Společnost nevolnosti: Eseje z pozdější doby. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. 370 s. ISBN 978-80-7419-007-0. BRZEZINSKI, Zbigniew. Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2004. 292 s. ISBN 80-204-1179-8. DVOŘÁK, František. Kdo vládne světu: Máme ještě šanci? 1. vyd. Bratislava: Ekokonzult, 2004. 200 s. ISBN 80-8079-019-1. Fakta a čísla OSN: Základní údaje o Organizaci spojených národů. Michal Broža odpovědný redaktor. Praha: Informační centrum OSN v Praze, 2005. 297s. ISBN 8086348-02-4. FOX, Jeremy. Chomsky a globalizace. 1.vyd. Praha: Triton, 2003. 96 s. ISBN 80-7254145-5. GUZZINI, Stefano. Realismus v mezinárodních vztazích a mezinárodní politické ekonomii. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. 299 s. ISBN 80-85947-84-6. GRAY, John. Dvě tváře liberalismu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2004. 216 s. ISBN 80-204-0992-0. HAUSER, Michael (ed.). Sociální stát a kapitalismus. 1. vyd. Praha: Svoboda Servis, 2007. 306 s. ISBN 978-80-86320-48-9. HERTZOVÁ, Noreena. Plíživý převrat: Globální kapitalismus a smrt demokracie. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2003. 255 s. ISBN 80-86569-46-2. HUNTINGTON, P. Samuel. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2001. 441 s. ISBN 80-86182-49-5. CHOMSKY, Noam. Hegemonie nebo přežití: americké tažení za globální nadvládou. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 352 s. ISBN 80-204-1351-0. CHOMSKY, Noam. Moc a teror: přednášky a rozhovory uskutečněné po 11.9. 1. vyd. Praha: Mezera, 2007. 158 s. ISBN 978-80-903259-0-6. CHOMSKY, Noam. Intervence. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 216 s. ISBN 978-80242-2143-4. KANT, Immanuel. K věčnému míru; O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1999. 101 s. ISBN 8086005-55-2. PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. 3. vyd. Praha: Melandrium, 2007. 278 s. ISBN 978-80-86175-58-4. ROLNÝ, Ivo – LACINA, Lubor. Globalizace, etika, ekonomika. 2. vyd. Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004. 298 s. ISBN 80-86768-04-X. SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. 1. vyd. Praha: 65.pole, 2009. 270 s. ISBN 978-80-903944-3-8. SMITH, Adam. Bohatství národů: Pojednání o podstatě a původu. Praha: Liberální institut, 2001. 986 s. ISBN 80-86389-15-4. SMITH, Adam. Teorie mravních citů. Praha: Liberální institut, 2005. 460 s. ISBN 8086389-38-3. 56

STIGLITZ, E. Joseph. Jiná cesta k trhu: Hledání alternativy k současné podobě globalizace. 1. vyd. Praha: Prostor, 2003. 408 s. ISBN 80-7260-095-8 STIGLITZ, E. Joseph. Making Globalization Work: The Next Steps to Global Justice. Great Britain: Penguin Books, 2007. 384 s. ISBN 978-0-141-02496-7. ŽIŽEK, Slavoj. Podkova nade dveřmi: Výbor z textů. 1. vyd. Praha: Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, 2009. 220 s. ISBN 978-80-87108-10-9.

Internetové zdroje:

1

Vladimír Ladma [online]. [ cit 2009-11-2]. Dostupné z

. 2

Státní produkce. [online]. [cit 2009-11-2]. Dostupné z

. 3

[online]. [cit 2009-11-02]. Dostupné z

4

[online]. [cit 2009-11-02]. Dostupné z

5

[online]. [cit 2009-11-02]. Dostupné z

6

Sustainable Middle Class. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z

7

Global Issues. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z

8

Global Issues. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z



57

Přílohy Graf 2.2.a

Biliony

Vývoj HDP 1970 - 2008

16,00

14,00

12,00

Hodnota HDP v USD

10,00

8,00

6,00

4,00

2,00

1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

0,00

United States

Rok Russian Federation

Sweden

China, People's Republic of

Czech Republic

Colombia

Japan

Namibia

Singapore

Egypt

Zdroj: United Nations. National Accounts Main Aggragates Database. [online]. [cit. 2010-2-17]. Data dostupná na: 58

Graf 2.2.b

Zdroj: Listen. Think. Repeat. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z

59

Graf 2.2.c Countries of the World Gross National Product (GNP) distribution - 2005 Country Rank United States Japan Germany China Great Britain France Italy Spain Canada India

GNP (billion dollars)

12 970 billion $

1 4 988 billion $

2 3 4

2 852 billion $ 2 264 billion $

5

2 264 billion $

6 7 8 9 10

2 178 billion $ 1 725 billion $ 1 100 billion $ 1 052 billion $ 793 billion $

Zdroj: Students of the World. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z

60

Graf 2.2.d Gini coefficient, income distribution by country.

< 0.25 0.25–0.29 0.30–0.34 0.35–0.39 0.40–0.44 0.45–0.49 0.50–0.54 0.55–0.59 ≥ 0.60

Zdroj: StateMaster. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z < http://www.statemaster.com/encyclopedia/Gini-coefficient >

61

Graf 2.2.e

Graf 2.2.g

Zdroj: HAUSER, Michael (ed.). Sociální stát a kapitalismus. Gočev s. 163. 1. vyd. Praha: Svoboda Servis, 2007. 306 s. ISBN 978-80-86320-48-9.

62

Graf 2.3.a

Zdroj: Global Issues. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z

63

Tabulka 2.3.b Global Priority

$U.S. Billions

Cosmetics in the United States

8

Ice cream in Europe

11

Perfumes in Europe and the United States

12

Pet foods in Europe and the United States

17

Business entertainment in Japan

35

Cigarettes in Europe

50

Alcoholic drinks in Europe

105

Narcotics drugs in the world

400

Military spending in the world

780

And compare that to what was estimated as additional costs to achieve universal access to basic social services in all developing countries: Global Priority

$U.S. Billions

Basic education for all

6

Water and sanitation for all

9

Reproductive health for all women

12

Basic health and nutrition

13

Zdroj: Global Issues. [online]. [cit. 2010-2-17]. Dostupné z http://www.globalissues.org/article/26/poverty-facts-and-stats#src31

64

Tabulka 3.3.a

Zdroj: ROLNÝ, Ivo – LACINA, Lubor. Globalizace, etika, ekonomika. 2. vyd. Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004. 298 s. ISBN 80-86768-04-X.

65