Česká republika ve Společné bezpečnostní a obranné politice EU: audit a perspektivy

Březen 2015

Policy Paper

Česká republika ve Společné bezpečnostní a obranné politice EU: audit a perspektivy Michal Kořan Petr Nečas Jan Österreicher Bohuslav Pernica Jiří Šedivý Pavel Štalmach Alexandr Vondra

Česká republika ve Společné bezpečnostní a obranné politice EU: audit a perspektivy

Policy Paper

Bezpečnostní prostředí – včera, dnes a zítra (pohled z Prahy) Pavel Štalmach | Vojenské zpravodajství Vývoj jakékoliv společnosti je vždy ovlivňován bezpečností prostředí, ve kterém se realizuje. Stav bezpečnosti v rámci prostředí je určen mírou ohrožení stability, funkčnosti či dokonce existence prvků a procesů v tomto prostředí, vznikající v důsledku působení relevantních bezpečnostních hrozeb. Nalezení adekvátních schopností eliminace bezpečnostních hrozeb je životním zájmem každé společnosti. Česká republika se po svém vzniku v roce 1993 stala samostatným prvkem nejenom globálního bezpečnostního prostředí, ale především však vzhledem ke své zeměpisné poloze staronovým prvkem evropského bezpečnostního prostředí. To významně ovlivnilo prostor i čas, ve kterém Česká republika začala realizovat své vlastní bezpečnostní zájmy. Evropské bezpečnostní prostředí bylo v 90. letech minulého století, kdy došlo ke vzniku samostatné České republiky, ve srovnání s jinými světovými regiony z dnešního pohledu velmi bezpečné. Po dvou světových válkách v první polovině 20. století nastalo totiž v evropských dějinách ve druhé polovině 20. století doposud nevídané období míru a stability. V procesu zajištění evropské (ale i globální) bezpečnosti v tomto období sehrálo zásadní úlohu vytvoření Evropské unie i NATO jako nových mezinárodních bezpečnostních institucí a nástrojů k zajištění kolektivní bezpečnosti. Právě tyto instituce v období bipolárního velmocenského uspořádání světa po

2. světové válce dokázaly především díky rostoucí vojenské síle USA a dalších evropských států udržet případnou vojenskou konfrontaci na evropském území pouze ve stavu studené války. Jistě k tomu přispěla i hrozba možné jaderné konfrontace na území Evropy, ke které by zřejmě došlo při otevřeném vojenském střetu USA a Sovětského svazu. Vzhledem k závěrům Jaltské dohody o poválečném uspořádání Evropy se Československo (předchůdce České republiky), které bylo přiřazeno do východního poválečného bloku, jako člen Varšavské smlouvy samozřejmě svobodně nemohlo zapojit. Po pádu „železné opony“ a rozpuštění Varšavské smlouvy se Česká republika konečně mohla svobodně zapojit do činnosti mezinárodních institucí kolektivní bezpečnosti a hledat v jejich rámci optimální řešení zajištění své vnitřní a především vnější bezpečnosti. V 90. letech minulého století se bohužel ukázalo, že bezpečnostní prostředí se z různých důvodů stává opět méně bezpečným, a to zejména v důsledku vznikajících nových lokálních a regionálních konfliktů. Hlavními příčinami těchto konfliktů jsou nejenom dlouhodobé sociální a náboženské konflikty uvnitř různých zemí, ale také prosazování různých účelových ekonomických a politických zájmů zejména velmocí ve stále více se globalizujícím světě. Ani Evropa není v té době ušetřena takových konfliktů, a to zejména na území Balkánského poloostrova, do jehož řešení se zapojila i Česká

© Evropská unie, 2015 Obsah této studie neodráží oficiální stanovisko Evropské unie. Odpovědnost za informace a názory nesou výhradně autoři. Reprodukce je povolena pod podmínkou uvedení zdroje. PCTR // CEVRO Institut Jungmannova 17 / 110 00 Praha 1 / Česká republika tel. / +420 221 506 737 // e-mail / [email protected] // www.cevroinstitut.cz

2

republika nasazením svých vojenských i dalších bezpečnostních sil na území bývalé Jugoslávie. Ani jiné části světa nebyly těchto konfliktů v posledních 25 let ušetřeny. Většina z nich se odehrála spíše uvnitř různých států, než mezi nimi, a většinu obětí tvořili civilisté. I do řešení některých z těchto konfliktů v různé míře přispěla Česká republika. Na počátku 21. století se klíčovým faktorem ovlivňujícím bezpečnost většiny států stává pokračující globalizace světového prostoru. Po konci studené války nastala totiž doba postupného otevírání hranic pro pohyb kapitálu, zboží a osob, což vedlo i k tomu, že vnitřní a vnější aspekty bezpečnosti států už jsou neoddělitelně propojeny. Zejména velmocím a globálním obchodním subjektům to přináší obrovské zisky, menším a zejména chudým státům pak spíše sociální napětí a rostoucí zadlužení, které posiluje pocity zklamání a nespravedlnosti. Předpokladem rozvoje každého státu je bezpečnost. Bezpečnostní a vojenské konflikty neničí pouze infrastrukturu, včetně infrastruktury sociální, ale podněcují rovněž kriminalitu, odrazují investory a znemožňují běžnou hospodářskou činnost. Řada zemí a regionů se pohybuje v začarovaném kruhu konfliktů, nedostatku bezpečnosti a chudoby. Kromě světové globalizace se i boj o přírodní zdroje, zejména o vodu, v průběhu příštích desetiletí v důsledku globálního oteplování ještě přiostří, a pravděpodobně přispěje v různých regionech k dalším turbulencím, bezpečnostním konfliktům a migračním přesunům. To vše se projevuje i v dalším nárůstu nejrůznějších bezpečnostních konfliktů zejména na území Asie a Afriky. Od roku 1990 zahynulo ve válečných konfliktech několik milionů lidí, přičemž 90 % z nich byli civilisté. Miliony lidí na celém


světě opustily své domovy v důsledku různých bezpečnostních konfliktů. Tento vývoj, dokonce i u jinak vcelku prosperující Evropy, zvýšil závislost Evropy na propojené infrastruktuře mimo jiné v oblasti dopravy, energetiky a informací, a tím zvýšil i její zranitelnost z pohledu globálních hrozeb. Obzvláště palčivě pociťuje Evropa problém energetické závislosti. Evropa je největším dovozcem ropy a plynu na světě. Většina energetických surovin je dovážena do Evropy z oblasti Perského zálivu, Ruska a severní Afriky. I přes vše výše uvedené, je rozsáhlý vojenský ozbrojený útok proti jakémukoli evropskému státu včetně České republiky v dnešní době velmi nepravděpodobný. Namísto toho dnes Evropa čelí a bude i v dalších letech čelit novým hrozbám, které jsou rozmanitější, méně viditelné a méně předvídatelné. Za hlavní bezpečnostní hrozby, které budou v dalším období především ohrožovat Českou republiku i Evropu, lze označit následující bezpečnostní hrozby: 1) Regionální konflikty Společenské konflikty, vznikající často z historicky nedořešených či špatně vyřešených politických, ekonomických, národnostních, náboženských a sociálních problémů v rámci různých států či mezi nimi, jsou stále příčinou narušení stability či dokonce ozbrojených střetů v rámci některých světových regionů (Blízký a Střední východ, Korejský poloostrov, Indočína, region bývalého Sovětského svazu, Afrika). Jak potvrdil i summit NATO ve Walesu, má stále více formu tzv. hybridních válek. Tyto konflikty, kromě ozbrojených střetů, mohou vést i k extremismu, terorismu a selhání státu; jsou příležitostí pro organizovanou trestnou činnost. Nedostatečná

Policy Paper

bezpečnost států v regionu může podnítit i jejich zájem o zbraně hromadného ničení.

mezinárodního práva různými státy a porušování principu „měření stejným metrem“ v rámci mezinárodních vztahů.

2) Selhání států Nefungující ústavní pořádek a veřejná správa, korupce a zneužívání moci narušuje spolu s občanskými konflikty vznikajícími z národnostních, náboženských, politických či sociálních důvodů státy zevnitř tak, že dojde k jejich společenskému zhroucení, což většinou vede i k ozbrojeným střetům uvnitř takových států. Nejznámější příklady z nedávné doby jsou Somálsko, Libérie a Afghánistán pod vládou Tálibánu či Ukrajina. Selhání státu je vždy alarmující jev, který podrývá celosvětové politické a institucionální uspořádání a vždy zvyšuje regionální i globální nestabilitu.

4) Outsourcing a privatizace bezpečnosti Mnoho desítek let svět usiluje o zákaz působení žoldnéřů při realizaci bezpečnostních zájmů států. Bohužel v posledních 30 letech lze sledovat stálé rozšiřování komerčních aktivit v oblasti zajišťování bezpečnosti států jako hlavních garantů globální bezpečnosti. Rozšiřování tohoto fenoménu je zjevně obrovskou hrozbou pro globální bezpečnost a další formou probíhající privatizace veřejných finančních prostředků i globálního spekulačního businessu.

3) Selhání mezinárodních institucí a mezinárodního práva Mezinárodní instituce a mezinárodní právo jsou základní nástroje kolektivního zajišťování bezpečnosti v rámci současného světového řádu. Pokud dojde k narušení jejich nezávislosti, či omezování účelu jejich činnosti z důvodů prosazování specifických zájmů jejich členů, může dojít k narušení či omezení bezpečnostních garancí, které poskytují svým členům, a tím je vystavit ohrožení jejich bezpečnosti ve všech jejích dimenzích a nutnosti hledat zajištění jejich mezinárodní bezpečnosti na bilaterálním základě (se zajišťováním bezpečnosti státu na bilaterálním základě má Česká republika bohužel opravdu velmi špatné historické zkušenosti a právě tuto bezpečnostní hrozbu proto vnímá velmi citlivě). V současné době lze takový vývoj sledovat např. u OSN, a bohužel aktuálně také u NATO i EU. Lze dále vysledovat účelovou interpretaci nerespektování

5) Terorismus Terorismus je založen na prosazování specifických společenských zájmů prostřednictvím veřejného násilí. Nejnovější vlna terorismu, která zasáhla celý svět, je spojena především s násilným náboženským extremismem. Její příčiny jsou komplexní – patří k nim tlaky související s modernizací, kulturními, společenskými a politickými krizemi a odcizení mladých lidí žijících v cizích společnostech. Dnešní Evropa slouží tomuto druhu terorismu jako cíl i jako základna: evropské země jsou cílem útoků a již byly napadeny. Logistické základny pro buňky sítě Al-Káida byly objeveny ve Spojeném království, Itálii, Německu, Španělsku a Belgii. Potenciál ohrožení ze strany teroristických skupin zvyšuje i snadný přístup ke konvenčním zbraním, možnost získání zbraní ZHN, ovládnutí schopností pro realizaci kybernetických hrozeb či propojení se strukturami organizovaného zločinu. I malá teroristická skupina dnes může způsobit škodu v rozsahu, jaký byl dříve možný pouze pro státy a armády. n

3

Policy Paper


Evropská „armáda“ a problém státní suverenity: rozhodování v Evropské radě Petr Nečas | CEVRO Institut Debata o vytvoření společné evropské armády a spolupráci v oblasti obrany započala mezi členy tehdejšího Evropského společenství uhlí a oceli již v roce 1950. Francouzský návrh na vytvoření Evropského obranného společenství byl reakcí na snahu znovu vyzbrojit Západní Německo a začlenit jej do obranného systému Západu. Podepsaná smlouva, podle které měl vzniknout také evropský ministr obrany a společná evropská armáda, však nebyla v roce 1954 ratifikována francouzským Národním shromážděním. Spolková republika pak vstoupila do NATO, kam se také přesunula celá bezpečnostní a obranná tématika. Na půdu evropských institucí, včetně Evropské rady, se debata o bezpečnostní a obranné politice vrací až po roce 1970 zřízením Evropské politické spolupráce (EPS) tam, kde se koordinace zahraniční politiky dotýkala bezpečnostní a obranné tématiky. Jednalo se však pouze o konzultační mechanismus, jehož výsledkem nemohlo být žádné závazné stanovisko ani společná akce. Celá spolupráce také stála až do přijetí Jednotného evropského aktu mimo institucionální rámec Evropských společenství (ES), jakkoliv Komise mohla být požádána o stanovisko, pokud se téma týkalo ES. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) EU, která pak vedla k vytvoření Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), vznikla na základě článku J4 Maastrichtské smlouvy, který se změnil ve Smlouvě z Nice na článek J7. Byl tak vytvořen tzv. 2. pilíř EU, jehož součástí byla od roku 1999 i SBOP. Lisabonská smlouva pak zavedla pozici Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a zrušila pilířovou strukturu EU. SBOP zajišťuje operativní schopnost EU provádět mise mimo území EU k udržení míru,

4

prevenci konfliktů a posilování mezinárodní bezpečnosti. Výjimečný je způsob rozhodování o otázkách SZBP a SBOP v Evropské radě a Radě EU. Rozhodnutí jsou přijímána jednomyslně. V případě jednání Rady pro zahraniční věci (FAC) jí předsedá vysoký představitel pro SZBP. Ve strategické rovině je SBOP formulovaná Evropskou radou (ER). Vliv Komise a Evropského parlamentu (EP) je oproti jiným oblastem výrazně potlačen, EP nemá v podstatě žádný vliv a Evropský soudní dvůr je zcela vyloučen. Při hlasování v Radě mají všechny státy jeden hlas a je vyžadována jednomyslnost. Není však vyžadován aktivní souhlas všech, stát se může konstruktivně zdržet hlasování a nezablokovat rozhodnutí. V citlivých záležitostech národní bezpečnosti spojených s ohrožením zdraví a života občanů členských států je tak respektována jejich státní suverenita. V oblasti SBOP tak EU nemůže přijímat žádná legislativní opatření, všechna rozhodnutí Rady se vztahují ke konkrétním situacím a nemají obecnou platnost. Rozhodnutí jsou pro členské státy závazná, ale v podstatě nevymahatelná, nepodléhají žádné sankci za porušení. Působí zde pouze politický tlak. Jsou-li zapotřebí konkrétní kroky, přijme Rada rozhodnutí o společné akci. Každému jednání ER na téma SBOP předchází jednání FAC, případně jednání Rady pro všeobecné záležitosti (GAC) a také neformální zasedání ministrů obrany a zahraničí. Například jednání ER k SBOP v prosinci 2013 předcházela dvojí jednání FAC a GAC, včetně příslušných jednání Výboru stálých zástupců COREPER II. Do přípravné činnosti pro Radu se zapojuje také Politický a bezpečnostní výbor (PSC), který má také na starosti politické a strategické řízení vojenských operací SBOP. V zájmu ČR je pravidelné

jednání ER k SBOP, minimálně však jednou za dva roky. Při rozhodování ER v oblasti SBOP, jako byla situace v Libyi či Sýrii, je nezbytné konstatovat, že rozhodující roli zde sehrávají velké členské státy. Algoritmus vzniku rozhodnutí ER ve SBOP je s jistým zjednodušením možno popsat následujícím způsobem: klíčová je shoda hlavně Velké Británie a Francie, které především v případě nasazení vojenských prostředků nesou zpravidla největší zátěž. Také jejich politické elity, v čele s britským premiérem a francouzským prezidentem, mají nejvyšší schopnost vnímat a řešit globální bezpečnostní výzvy a hrozby. Je to způsobeno třemi faktory. Za prvé, britské a francouzské politické elity nesou jisté dědictví globálního imperiálního uvažování. Za druhé, obě země jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN a jsou s problematikou globální bezpečnosti v každodenním dotyku. A za třetí, obě země jsou vedle Německa jedinými, kdo v EU představují reálné partnery pro klíčového globálního hráče Západu, USA, a také pro ostatní velké globální hráče, typu Číny a Ruska. Po nalezení shody těchto dvou zemí je nezbytné získat podporu nebo alespoň „ne nesouhlas“ Německa. V dalším kroku je analogicky postupováno vůči Itálii, Španělsku a Polsku. Závěrečným krokem je získání souhlasu středně velkých a menších zemí EU se zvláštním zřetelem, vzhledem k jejich finanční síle a vojenským schopnostem, především vůči Nizozemsku a Švédsku, kde hraje roli i jeho neutrální statut. V potaz se musí brát i individuální zájmy středních a větších států v oblasti ekonomiky, národnostních minorit nebo rozsáhlejší osobní přítomnosti občanů těchto států v daném teritoriu. Do uvažování se nezbytně musí vzít i politická kultura neutrality u Finska, Malty, Kypru, Irska a Rakouska, u posledních dvou


nabývajících někdy až ostentativního charakteru. Při jednání ER v oblasti SBOP je charakteristické naprosté upozadění předsedy Komise, vysokého reprezentanta/ky a také předsedy ER, který v jiných oblastech hraje výraznou roli při formulování návrhů a především kompromisů. Zde tuto roli dominantně přebírají velké státy, primárně pak trojúhelník Velká Británie – Francie – Německo. Do rozhodování ER ve SBOP se významně promítají i vojenské schopnosti členských států, z nichž plnohodnotné bojeschopné síly má pouze Velká Británie. Je také jedinou zemí, jejíž vyšší taktická a operační velitelství mají bojové zkušenosti. Francouzské vojenské schopnosti jsou již omezenější, ještě více německé, kde navíc sehrávají velkou roli i politické limity pro nasazení ozbrojených sil. Vojenské schopnosti Itálie a Španělska nehrají velkou roli, u Polska jsou patrné vysoké ambice, zatím ovšem nepodložené náležitými zdroji. Svou hodnotu mají i vojenské schopnosti Nizozemska a Švédska. Z tohoto pohledu je pro budoucnost funkční a vojenských operací schopné SBOP nezbytné setrvání a plnohodnotná angažovanost Velké Británie v EU. Bez britských vojenských schopností a kapacit je SBOP prázdnou schránkou. Každému, komu záleží na budoucnosti SBOP, musí záležet na pozitivním

výsledku možného britského referenda o setrvání v EU. Odchod Británie z EU znamená definitivní konec akceschopné SBOP EU. Při rozhodování ER ve SBOP se také silně promítá zájem států jako je Polsko, ČR, Nizozemsko apod., na udržení silné transatlantické vazby a nebudování duplicit s NATO. SBOP v žádném případě nemůže NATO nahradit, má vůči němu jen komplementární charakter. Z hlediska rozhodování ER je vybudování „evropské armády“ naprostou chimérou. Všechny státy si chtějí ponechat kontrolu nad vojenským nasazením svých občanů a mít v této věci konečné slovo. Také institucionálně je SBOP od ostatních politik EU odlišná, například hlasováním nebo dominantně potlačenou rolí nadnárodních unijních institucí. EU také chybí strategické schopnosti (strategic enablers), jako je strategická přeprava, vzdušné tankování, bezpilotní průzkumné a bojové letouny, prostředky vzdušného radioelektronického boje, prostředky kybernetického boje či strategický průzkum. Chce-li někdo započít cestu k „evropské armádě“, měl by začít u těchto strategických schopností a budovat je na nadnárodním principu. Dalším krokem je prosazení modulárního principu při budování evropských bojových uskupení, kdy se zapojí více zemí EU prostřednictvím dílčích národních modulů.

Policy Paper

Dominantním tématem jednání ER posledních let byla ekonomika a veřejné rozpočty. Tato debata má také souvislost se SBOP, protože se týká i výdajů na obranu jednotlivých členských států. Snižování rozpočtových schodků šlo ve všech zemích i cestou snižování výdajů na obranu a byla v tom spatřována priorita. Na ER nikdy nebyla položena otázka, zda snižování výdajů na obranu jako důsledek konsolidace veřejných rozpočtů neohrožuje bezpečnost členských států. Naopak, rozvrácené veřejné finance mohou znamenat takovou politickou a ekonomickou destabilizaci, která může vést ke vzniku bezpečnostního rizika. Navíc státy s rozvrácenými veřejnými financemi ztrácí významnou část své státní suverenity ve prospěch věřitelů a nadnárodních institucí. Koneckonců, stát s největšími rozpočtovými problémy, Řecko, měl a má dlouhodobě velmi vysoké výdaje na obranu. Zjevné však je, že úvahy o období věčného míru neodpovídají realitě ani kolem nás, ani v Evropě. Snížení výdajů na obranu je nutné brát jako přechodný jev a důsledek nezbytné stabilizace veřejných rozpočtů. Se stabilními veřejnými rozpočty musí přijít i inteligentní navyšování výdajů na obranu. Ale také užší spolupráce s nadnárodními vojenskými kapacitami. To je realistická cesta. Na rozdíl od snění o „evropské n armádě“.

5

Policy Paper


Česká republika mezi NATO a SBOP Alexandr Vondra | ředitel, Centrum transatlantických vztahů, CEVRO Institut Utváření Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) bylo vždy ovlivňováno postoji jednotlivých evropských států vůči NATO. Na jedné straně stojí tradičně Francie, která chce budovat SBOP nezávisle na NATO, na straně druhé je pak Velká Británie, která jakýkoli pokrok podmiňuje zabráněním duplicit s NATO a odmítáním vytvářet novou byrokracii. Pokud se Paříž s Londýnem dohodnou, SBOP se obvykle posune na novou úroveň.

Evropa mezi NATO a SBOP Rozdíl mezi NATO a SBOP spočívá především v jejich vojenských schopnostech. Stručně řečeno NATO zůstává jedinou vskutku vojenskou organizací,

která je schopná zajistit územní obranu a věrohodné odstrašení v Evropě. A pouze NATO je nyní schopno vést sofistikovanou vojenskou operaci většího rozsahu v zahraničí. Většina misí v rámci SBOP má civilní nebo smíšený charakter, čistě vojenské mise, jako např. protipirátská operace ATALANTA, jsou jen menšího rozsahu (personál kolem 1500 lidí). Většina evropských států tak spokojeně využívá NATO jako klíčový nástroj použití „tvrdé síly“, zatímco na SBOP pohlíží spíše jako na prostředek použití „měkké síly“ EU. Pro-atlantické země tradičně zdůrazňují své obavy z toho, že vytváření SBOP společně s postupným stahováním se USA z Evropy může vyústit v pokles významu NATO jako klíčového bezpečnostního pilíře. Americká očekávání od

Obrázek 1: Evropská unie: vojenské výdaje (mil. USD) a vojenská síla (mil. osob) v letech 1990–2013

SBOP byla kdysi formulována v politice tzv. „trojího D“ – žádná duplicita (v budování schopností), žádné trvalé oddělení (pokud jde o velitelské struktury) a žádná diskriminace (členů NATO a nečlenů EU jako Turecko). V posledních dekádách se proto Evropané i Američané snažili o posílení vztahů mezi NATO a EU. Výsledkem bylo porozumění mezi NATO a EU vtělené do dohody „Berlin Plus“ z roku 2003, která pokrývá přístup EU do plánování, velících struktur i využití prostředků a schopností NATO v případě operací, jichž se NATO ani USA nezúčastní. Dosud nevyřešený spor mezi Tureckem a Kyprem však zatím zabránil NATO a EU, aby tyto dvě organizace spolu uzavřely důležitou, pro koordinace nezbytnou, bezpečnostní dohodu. S tím, jak se vypařuje vidina Turecka jako člena EU a obě strany se od sebe vzdalují, je v nedohlednu i šance na uzavření dohody.

Evropská bezpečnost po roce 2008 Po roce 2008 čelí Evropa mnoha velkým výzvám, a to jak zevnitř EU, tak zvenčí. Chronická hospodářská krize i úsilí udržet pohromadě měnovou unii způsobily, že EU je dnes více zahleděná do sebe. Předepsané úsporné programy dostaly pod obrovský tlak obranné rozpočty členských států. Čistě z vojenského hlediska je dnes Evropa slabší jak v absolutním, tak i relativním vyjádření, porovnáme-li to se situací před pěti nebo deseti lety (viz Obrázek č. 1). Zároveň dnešní Evropa čelí vážným hrozbám jak z východu v podobě ukrajinské krize a mocenské asertivity Putinova Ruska, tak z jihu v podobě chaosu, teroru, radikálního islamismu a rostoucího přílivu imigrantů. Evropu zastihla tato situace velmi nepřipravenou a neschopnou vyrovnat se s výzvami doby. Po konci studené

6


války uzavřeli Evropané a Američané jakýsi pomyslný „transatlantický obchod“, podle kterého USA nadále spoluručily za obranu a bezpečnost Evropy výměnou za evropskou ochotu pomáhat USA ve válce proti terorismu a při udržování stability ve světě. Nyní se zdá, že tato „tichá dohoda“ skřípe na více frontách. Některé ze zahraničních operací (např. Irák) vedly spíš ke krizi v transatlantických vztazích. Evropané sice za tím účelem částečně transformovaly své armády (profesionalizace, specializace, expediční síly), ale z hlediska nejen obranných výdajů, ale i nasaditelnosti sil za USA ještě víc zaostávají. A konečně USA, které se ocitly na pokraji vysílení v roli jediné supervelmoci, se rozhodly podstatně omezit svou vůli hasit kdejaký požár ve světě. Poučení, které v roce 2011 přinesla operace v Libyi, je evidentní – operace, ve kterých USA nabízejí vedení jen ze zákulisí a tíha vojenských nákladů zůstává na evropských státech, budou narážet na obrovské potíže. Klíčový problém spočívá v tom, že Evropa a tedy i SBOP téměř ve všech měřitelných ukazatelích zaostává za USA (viz Obrázek č. 2). EU má sice více obyvatel, disponuje početnějšími ozbrojenými silami a svého transatlantického partnera předstihla i celkovou výší HDP, ale její celkové výdaje na obranu, výdaje na jednoho vojáka i výdaje na výzkum a vývoj jsou daleko nižší nežli v případě USA. A co hůř, EU zanedbává i svůj vlastní rozvoj. Například úroveň vládních výdajů na obranný výzkum a vývoj jako podílu na celkových výdajích na vědu a výzkum u 28 států EU v letech 2000 až 2013 soustavně klesá, celkem o 8 %.1 Značné obavy vyvolává především rozdíl mezi silami, které jsou teoreticky k dispozici, a silami, které jsou skutečně schopné nasazení. Podle údajů Vojenského štábu EU disponovala Evropa v roce 2012 sice více než 1,7 miliónu vojáků, ale jen 4 % z nich – 66 tisíc – bylo nasazeno. Podle statistiky EDA se v letech 2008 až 2010 dokonce snížila nasaditelnost a udržitelnost pozemních sil států EU ze 125 tisíc na 106 tisíc vojáků.2

Policy Paper

Obrázek 2: Srovnání USA a EU v roce 2010*

Počet vojáků (tis. osob)

Obyvatelstvo (mil. osob)

HDP (mld. EUR)

310 502

12 817 14 082

1427 1767

Výdaje na obranu (mld. EUR)

600 189

283

76

Provozní výdaje na vojáka (tis. EUR)

75

9

Obranný VaV (mld. EUR)

* přepočteno na paritu kupní síly (PPP) r. 2010 Zdroj: www.defense.gouv.fr

K samostatnému vedení větších operací schází EU kvalitní vojenské zpravodajství, výzvědné schopnosti, doplňování paliva za letu, chytrá munice i transportní schopnosti na taktické i strategické úrovni. Zvýšená specializace způsobila, že mnohé státy dnes postrádají celé kategorie zbraňových systémů. Společné programy tzv. „využívání a sdílení“ prostředků v rámci SBOP a EDA přinesly zatím jen omezené výsledky, neboť členské státy se nechtějí vzdávat své suverenity v otázkách národní bezpečnosti. Na regionální nebo bilaterální úrovni projevují některé evropské státy větší ochotu oprostit se při organizaci, struktuře a cvičení svých ozbrojených sil od tradičního konceptu národní suverenity. Jako příklady lze uvést země Beneluxu, které vytvořily společné námořnictvo a dohodly se na společné odpovědnosti za ochranu a obranu svého vzdušného prostoru, nebo spolupráci Německa a Nizozemí, v níž Holanďané plně integrovali svou aeromobilní brigádu do divize rychlého nasazení německého Bundeswehru. Kromě toho Evropské velitelství dopravního letectva v holandském Eindhovenu poskytuje jednotné operační velení pro dopravní letky Belgie, Francie, Lucemburska, Německa,

Nizozemí a Španělska s tím, že Itálie má přistoupit v roce 2016. V roce 2010 podepsaly Velká Británie a Francie Dohodu o obranné spolupráci, která jim umožní sdílet jaderné zařízení posilující jejich strategické námořní schopnosti.

České zájmy mezi NATO a SBOP Česká republika jako člen NATO i EU využívá plných bezpečnostních záruk a zároveň se v posledních dvaceti letech zúčastnila většiny důležitých zahraničních operací. ČR upřednostňovala expediční mise NATO vedené USA, neboť jejich ozbrojené síly poskytovaly potřebnou logistickou a informační podporu. České ozbrojené síly si tuto podporu samy zajistit nemohou (viz Obrázek č. 3). Obranná doktrína i vojenská strategie ČR jsou postaveny na nezbytnosti společné obrany se spojenci. Z čistě právního hlediska máme plnohodnotné 1 EUISS Yerbook of European Security. Paris, 2014. 2 European Defence Capabilities: lessons from the past, signposts for the future. House of Lords, London, 2012.

7


Policy Paper

Obrázek 3: ČR v misích NATO a EU (počty vojáků) NATO – KFOR, NATO ISAF Baltic Air Policing 2011 720 65 2012 640 90 2013 333 10

EU (Bosna, Atalanta, Mali) 5 5 43

Zdroj: MO ČR

garance od NATO i EU – článek 5 Severoatlantické smlouvy je rovnocenný s klauzulí solidarity v Lisabonské smlouvě. Nicméně ukrajinská krize a zvýšená hrozba omezených či hybridních konfliktů v evropském perimetru podtrhuje potřebu disponovat vhodnou vojenskou infrastrukturou, která by podpořila závazky ke společné obraně. Dnešní krize v zásadě dává za pravdu těm, kteří mají obavu z ruské síly a západní slabosti, pokud se týče vojenské rovnováhy a její dlouhodobé konfigurace v regionu střední a východní Evropy (SVE). Tyto státy jsou stále zranitelné a vystavené ofenzivní ruské taktice počínaje agresivní diplomacií a energetickým vydíráním a kybernetickými nebo dokonce jadernými hrozbami konče. Státy SVE mají jen malé, a s čestnou výjimkou Polska, podfinancované

8

armády. ČR se nyní správně (i když podle našeho názoru nedostatečně) zavázala ke zvýšení obranných výdajů. Relativně komfortní geopolitická pozice naší země by Čechy neměla svádět k tomu, aby se v NATO či v EU stávali černými pasažéry. Ovšem ani NATO a EU nepřispěly dostatečně k reálné bezpečnosti SVE. V roce 1997 státy NATO přijaly společné prohlášení, ve kterém uvedly, že nemají „žádné úmysly, žádné plány ani žádnou potřebu“ rozmístit výraznou vojenskou infrastrukturu (včetně nukleární) na území SVE. Výsledkem je de facto dvojvrstevné strategické prostředí: z celkového počtu 28 základen NATO je pouze 5 umístěno v zemích SVE; z celkem 66 tisíc amerických vojáků v Evropě je pouze 136 stále rozmístěno ve státech SVE; a z celkem 200 taktických nukleárních zbraní není ve státech SVE ani jedna.3

EU nebo SBOP pak žádné základny ani vojáky v SVE rozmístěné nemá. Na tyto výzvy se pokusily reagovat jak Evropská rada v prosinci 2013, tak summit NATO ve Walesu v září 2014. Zatímco EU odpověděla pouze obecně, NATO šlo víc k podstatě věci a slíbilo, že „opatření k ujištění spojenců budou obsahovat na rotační bázi pokračující vzdušnou, pozemní i námořní přítomnost a významné vojenské aktivity na východě.“4 Nedávná vojenská cvičení v Polsku a baltských zemích ukázala, že NATO včetně aktivního angažmá USA nemá z hlediska společné obrany v Evropě zatím reálnou alternativu. Pro ČR a SVE to platí dvojnásob. Výše řečené ovšem neznamená, že by se ČR neměla podílet na SBOP. To v zásadě dělá a dělat bude a nesmí tento směr politiky podceňovat také jako pojistku pro případ, že se v budoucnosti angažmá USA v Evropě dál oslabí. n 3 Central European Security after Crimea: The Case for Streghtening NATO’s Eastern Defenses. Ed. Edward Lucas and Wess A. Mitchell, CEPA, Washington, 2014. 4 Wales NATO Summit Declaration. September 5, 2014.


Policy Paper

Evropské vojenské struktury a schopnosti a postavení ČR Jiří Šedivý | bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky, CEVRO Institut Alexandr Vondra | ředitel, Centrum transatlantických vztahů, CEVRO Institut Ke koordinaci bezpečnostních otázek měly evropské státy od roku 1954 k dispozici Západoevropskou unii (ZEU), která vznikla v Paříži jednak jako nástupce Bruselské smlouvy z roku 1948 o společné obraně Francie, Velké Británie, Nizozemí, Belgie a Lucemburska, jednak jako jistá „náhrada“ za nerealizované Evropské obranné společenství (v roce 1954 ho odmítl ratifikovat francouzský parlament), jež umožnila přistoupení i dříve nepřátelských států – Itálie a Německé spolkové republiky. Protože se však signatářské státy staly také členy NATO, zůstala ZEU v době studené války v jeho stínu.

Cesta od ZEU ke SBOP Zlom ve vytváření „evropských“ struktur nastal s diskusí evropských států v první balkánské krizi v roce 1991. USA se v řešení zdráhaly angažovat (ministr zahraničí USA Jim Baker říkal: „We don’t have a dog in this fight.“). Francie chtěla zapojit ZEU, ale nedokázala se domluvit s Velkou Británií, která se obávala marginalizace NATO, ani s Německem, kterému ústava bránila nasadit vojáky v zahraničí nad rámec humanitární akce. V roce 1992 byla proto podepsána Petersbergská deklarace, která definovala tři základní role ZEU – humanitární a záchranné operace, operace na udržení míru (peace-keeping) a operace bojových jednotek (crisis management). Určila také formy vojenské spolupráce – logistiku, společný výcvik a vytvoření jednotek odpovědných ZEU. ZEU ovšem vlastní vojenské síly neměla. Státy svými závazky vyčleňovaly vojenské síly k operacím podle Petersbergské deklarace – EUROCORPS (složený z útvarů pozemního vojska Belgie, Francie, Lucemburska, Německa a Španělska se sídlem ve Štrasburku),

Mnohonárodní divize Central (v letech 1994 až 2002, za účasti Velké Británie, Německa, Nizozemí a Belgie), síly rychlého nasazení EUROFOR (složené z pozemních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska), námořní jednotka EUROMARFOR (složená z námořních vojsk Francie, Itálie, Portugalska a Španělska) a Evropská letecká skupina (složená z leteckých útvarů Belgie, Francie, Itálie, Německa, Nizozemí, Velké Británie a Španělska). Pro plánování a realizaci Petersberských úkolů byly ještě v rámci ZEU vytvořeny zvláštní struktury – plánovací buňka, situační středisko, satelitní centrum, organizace pro vyzbrojování a vojenské i politické orgány. Zároveň se předpokládalo, že zárodky této „Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI)“ bude ZEU rozvíjet jako „evropský pilíř“ v rámci NATO tak, aby si Evropané podrželi schopnost akce s využitím kapacit NATO v případě, že se USA operace nezúčastní. K dalšímu posunu v rozvoji evropských kapacit došlo v roce 1997, kdy Amsterdamská smlouva vtělila Peterberské úkoly do smluvního rámce EU. V roce 1998 pak Velká Británie, která se až dosud bránila vytváření jakýchkoli struktur nezávislých na NATO, podepsala s Francií Deklaraci ze St. Malo, v níž se jasně praví, že „EU musí mít kapacitu pro autonomní akci, podpořenou věrohodnou vojenskou silou…“ V úrovni plánování se věci daly rychle do pohybu. Kolínský summit EU v roce 1999 rozhodl o vtělení ZEU do EU a koncem téhož roku představila Evropská rada v Helsinkách konkrétní, tzv. Základní cíl (Headline Goal): do roku 2003 vyčlenit síly rychlé reakce v počtu 50–60 tisíc vojáků (až 15 brigád, 500 letadel a 15 lodí včetně logistického zajištění, průzkumu a velení a řízení), schopné nasazení během 60 dnů do vzdálenosti 4000 km a udržitelné po dobu jednoho

roku, které by byly schopné realizovat Peterberské úkoly v plném rozsahu. Výsledkem plánovací konference v Bruselu v roce 2000 (Capabilities Commitment Conference) bylo sestavení tzv. „Helsinského katalogu vojenských sil“ (Helsinki Force Catalogue), do kterého členské státy vyčlenily 100 000 vojáků, více než 400 bojových letadel a 100 lodí. Na druhé plánovací konferenci v roce 2001 byl ke katalogu doplněn policejní sbor o síle 5000 mužů. Uvedené množství sil bylo vyčleněno pro síly rychlé reakce už k 1. 1. 2007. Problém však byl s udržitelností sil, neboť pro jejich rotaci je nutné mít v dispozici 180 000 vojáků. EU proto posunula splnění Základního cíle do roku 2010 (Headline Goal 2010).

Strategie, plánování, schopnosti a koncept „bojových skupin“ S utvářením Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP) po roce 1999 vyvstala i potřeba koherentního strategického rámce a zejména obranného plánování. V roce 2003 schválila Evropská rada první Evropskou bezpečnostní strategii („A Secure Europe In A Better World“), kterou připravil tým Vysokého komisaře pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Je stále platná a nyní probíhá diskuse o její revizi. Jako podpůrný think-tank byl v roce 2002 založen Institut bezpečnostních studií EU (European Institute for Security Studies) se sídlem v Paříži a v roce 2004 vznikla Evropská obranná agentura (European Defense Agency, EDA) se sídlem v Bruselu. Přestože obranná politika, plánování i investice zůstávají v kompetenci členských států, klade si EDA za cíl posilovat a koordinovat spolupráci v oblastech plánování, obranných

9


Policy Paper

akvizic, rozvoje obranného průmyslu a jeho výzkumné a vývojové základny. K dalšímu institucionálnímu posunu došlo v roce 2009 s ratifikací Lisabonské smlouvy, která založila Evropskou službu vnější akce (European External Action Service, EEAS), zavedla klauzuli solidarity („solidarity clause“) umožňující společnou obranu členů EU a vytvořila v rámci EU prostor k tzv. stálé strukturované spolupráci v oblasti obrany (PSCD), která má umožnit skupině členských států, budou-li si to přát a splní-li stanovená kritéria, aby si mezi sebou založily užší spolupráci. ESDP se zároveň přejmenovala na Společnou bezpečnostní a obrannou politiku (SBOP, angl. CSDP). Poté, co byly pravomoci a funkce ZEU postupně převedeny pod určené orgány EU, ZEU k 31. 3. 2010 zanikla. Problém EU ovšem spočívá v tom, že na jedné straně vytvářením nových institucí, struktur i závazků zvyšuje očekávání, na straně druhé pak pokulhává, pokud jde o naplňování deklarovaných cílů v praxi. Toto rozevírání nůžek mezi očekáváním a realitou se projevilo po roce 2009, kdy EU postihla ekonomická krize. Helsinské cíle ohledně udržitelnosti větších sil rychlé reakce se nepodařilo naplnit ani v roce 2010. EU tento problém nepochybně tušila již dříve. Z hlediska krizového řízení potřebovala mít k dispozici aspoň menší, velmi rychle nasaditelnou sílu (v řádu

5–10 dní), a proto přišla s konceptem tzv. bojových skupin (Battlegroups, EUBG). Plán na jejich vytvoření byl představen v roce 2003 (v dokumentu Helsinské cíle 2010) a bojeschopné měly být v roce 2007. Cílem bylo jednak umožnit vedení bojových operací nezávisle na NATO, jednak podpořit transformační procesy v armádách členských států EU. Složení bojových skupin předpokládalo stálý a připravený štáb, 1500 vojáků, odpovídající logistiku a transportní kapacity. Tato logistická podpora by měla zajistit aktivity v místě nasazení do 30 dní, se zajištěným zásobováním do 120 dnů. Základním cílem je tedy rychlá reakce na žádost OSN, stabilizace konfliktu a vytvoření podmínek pro následné nasazení jednotek OSN. V čele každé bojové skupiny stojí tzv. framework nation. Tento stát řídí přípravu a cvičení. Je ovšem nutné uvést, že konkrétní bojová skupina není stálou strukturou. Je sestavena až v okamžiku rozhodnutí o jejím použití. Do této doby jsou síly a prostředky bojové skupiny součástí mateřských armád. Podle původního plánu měly být v pohotovosti dvě skupiny v každém půl roce, současné tempo výstavby je půlročně jedna bojová skupina. V pozici „framework nation“ jsou zpravidla větší státy, které doplňují dva menší, tzv. model 1 + 2. Bojové skupiny dodnes nebyly nikdy reálně nasazeny.

Obrázek 4: Struktura SBOP EDA

European Council

HR / VP

General Affairs Council Foreign Affairs Council EEAS Security Policy and CSDP Structure

COREPER Permanent Representatives Committee

EUMS

EUMC CEUMC

CIV COM

PSC / COPS Political and Security Committee

PMG

EUMCWG MIL Operation HQs FHQ

10

MIL Mission HQs

CIV OPS Cmdr Head of Mission

EUISS Sat Com

Určitou vojenskou slabost se EU snaží kompenzovat tím, že kombinuje vojenské a civilní schopnosti. Mluví se o tzv. „comprehensive approach“. Patrné je to u misí EU, z nichž většina jak dnes, tak i v minulosti má, nebo měla civilní charakter (o nich podrobně ve zvláštním článku, jinak též Obrázek č. 8).

Stálé vojenské struktury EU K plnění úkolů v rámci SBOP mají přispívat stálé politické a vojenské struktury, o jejichž založení rozhodla již Evropská rada v Nice v roce 2000. Kromě nejvyšších politických orgánů (Evropská rada, Rada ministrů a také Politický a bezpečnostní výbor (Political and Security Commitee, PSC), který na úrovni velvyslanců připravuje návrhy rozhodnutí pro ER, vznikly tyto relevantní vojenské struktury (viz Obrázek č. 4): QQ Vojenský výbor EU (The EU Military Commitee, EUMC) v roce 2001, QQ Vojenský štáb EU (The EU Military Staff, EUMS) od roku 2005, QQ Oddělení pro plánování krizového řízení (Crisis Management Planning Department, CMPD) od roku 2009. Vojenský výbor EU (EUMC) je z hlediska významu nejvyšším vojenským orgánem EU. Je složen z nejvyšších vojenských funkcionářů členských států EU (náčelníků generálních štábů/ náčelníků obrany), kteří jsou zastupováni pověřenými zástupci, tzv. MILREP. V čele je předseda, který je ustanovován výborem EU a jehož nominace vychází z řad náčelníků generálních štábů. Jeho funkční období je tříleté. Vojenský výbor EU je fórem pro vojenské konzultace a pro řízení kooperace v rámci EU s cílem řešit především otázky předcházení konfliktům a krizového managementu. Doporučení a návrhy řešení jsou předkládány PSC. Důležitým aspektem je zásada dosažení konsenzu pro konečné předkládané závěry. Vojenský štáb EU (EUMS) je po své transformaci ze ZEU do kapacit EU tvořen vojenskými experty, které vysílají jednotlivé členské státy nebo EEAS. Pro EUMC zajišťuje monitorování a expertní


posuzování bezpečnostní situace, včasné varování a obranné plánování. Je to orgán, který je pověřený ke spolupráci s národními vojenskými štáby jednotlivých členských států, případně partnery – nečleny EU. Vojenský štáb řídí realizaci přijatých rozhodnutí, která jsou učiněna k vojenským operacím vedeným EU v celém spektru Petersberských úkolů (viz Obrázek č. 5). CMPD byl zřízen v roce 2009 v rámci EEAS a má na starosti strategické plánování a koncepty krizového řízení (Crisis Managem,ent Concept, CMC). Dostane-li k tomu od Rady EU mandát, vytváří koncept operace (CONOPS) a operační plán (OPLAN). Ve spolupráci s EUMC a CPCC (The Civilian Planning and Conduct Capability), která má uvnitř EEAS na starosti civilní mise, zajišťuje zvláštní úlohu při koordinaci civilních a vojenských složek.

Policy Paper

Obrázek 5: Struktura EUMS

Obrázek 6: Organizace českého zastoupení ve vojenských strukturách EU Vojenský představitel ČR při NATO a EU (MILREP) Asistent (ADC)

Pracovníci agentur

Zástupce vojenského představitele (DMILREP)

Starší styční důstojníci

Pracovníci IMS

Bezpečnostní důstojník

Zástupce vojenského představitele pro EU (EU DMILREP)

Technická podpora

POI

České zastoupení ve funkcích ve vojenském štábu EU (EUMS) počínaje rokem 2005 je následující: Obsazení tabulkových funkcí v EUMS příslušníky AČR LOG

Sekce logistiky GŠ

OPS

Operační sekce GŠ

INT

Sekce vojenského zpravodajství

Posílení aktivovaných operačních velitelství EU (OHQ) – poskytnuté dle konceptu „framework nation“

Pracovníci EU IMS

Starší styční důstojníci

Operační centrum (Operations Centre, OpCen) existovalo v rámci EUMS již od roku 2004, ale poprvé bylo aktivováno jako vojenské operační velitelství (Operational Headquarters, OHQ) pro autonomní operaci EU až v prosinci 2011. Jinak EU využívala a využívá národní velitelství pěti členských států – Northwood (Velká Británie), Mont Valerien u Paříže (Francie), Potsdam/ Ulm (Německo), Centocelle u Říma (Itálie) a Larissa (Řecko). Problémem OpCen v Bruselu je jeho schopnost velet pouze operacím menšího rozsahu (BG). Francie a Německo tlačí na jeho rozšíření, ale tomu se léta brání Britové, kteří nechtějí vytvářet konkurenci NATO a tvrdí, že v případě potřeby jsou k dispozici právě ona národní velitelství. I v tomto případě se čeká na společnou iniciativu Londýna a Paříže – podle závazku z roku 2012 by mělo být společné britsko-francouzské rozmístitelné velitelství (Combined Joint Force Headquarters) funkční v roce 2016.

Česká republika ve strukturách EU Zásadní změna přišla se vstupem ČR do EU. Do této doby měli čeští zástupci ve vojenských strukturách status

11


Policy Paper

Závěr

Obrázek 7. Rozpracování Evropské bezpečnostní strategie vojenský zástupce

MZV

PCS EUMC

Rozvoj vojenských schopností EU vojenský zástupce

EUMC HTF

MO GŠ AČR

Síly rychlé reakce EU a EU OHQ vojenský zástupce

EUMC EUMCWG

pozorovatele a na práci ve vojenských orgánech se v podstatě nepodíleli. Dnem 1. 5. 2004 se pozice ČR ve vojenských strukturách zásadně změnila. AČR si v procesu integrace do vojenských struktur EU kladla tyto hlavní cíle: QQ plnohodnotně zapojit AČR do vojenských struktur a operací EU, QQ využít zkušenost a vyvarovat se chyb, které se projevily v průběhu integračního procesu do NATO, QQ dosáhnout ve vojenských strukturách a operacích EU postavení, které bude odpovídat významu ČR. Zastoupení ČR ve vojenských orgánech EU je na národní úrovni zabezpečováno Vojenskou sekcí Stálé delegace ČR při NATO a EU (ZEU před rokem 2010). V čele je vojenský představitel ČR při NATO a EU, který deleguje svoji působnost ve vojenské problematice EU na svého zástupce. Pro práci v orgánech EU má v podřízenosti styčné důstojníky pro EU (2). Ti vedou agendy týkající se vojenských záležitostí. Organizace českého zastoupení ve vojenských strukturách EU je zobrazena na Obrázku č. 6. Národní příspěvek je předpokládán i při potřebě posílení operačního

12

velitelství sil EU při vedených vojenských operacích. Vojenští představitelé mají odpovědnosti a zároveň zajišťují komunikaci s ČR dle Obrázku č. 7. ČR se od počátku podílí na budování bojových skupin EU: QQ V roce 2009 vytvořením bojové skupiny společně se Slovenskem. ČR byl vedoucí stát nesoucí největší tíhu výstavby. QQ V roce 2012 vytvořením bojové skupiny pod vedením Německa, společně s Rakouskem, Irskem (spolupráce Chorvatska a Makedonie). QQ V roce 2016 je plánováno vytvoření bojové skupiny V4 pod vedením Polska. QQ Polský návrh, současně diskutovaný, je deklarovat tuto skupinu jako trvalý prvek vojenských kapacit EU. V souladu se směrnicemi EU k budování bojových skupiny jsou bojové skupiny tvořeny následujícími prvky: velitelství, velitel se svým štábem, mechanizovaný prapor a 3 mechanizované roty, logistická rota, rota palebné podpory, ženijní četa, četa protivzdušné obrany, průzkumná četa, četa zpravodajství, jednotka vrtulníkové podpory, zdravotnická četa a četa vojenské policie.

Proces budování evropských obranných kapacit trpěl neduhy, které přetrvávají dodnes. Příčinou jsou nedokonalé, nemoderní systémy velení, navíc roztříštěné podle států, nekompatibilní a málo výkonné komunikační prostředky; nedostatečná logistika, prostředky strategického i taktického průzkumu, omezené schopnosti satelitního průzkumu, monitorování a včasné výstrahy; limitovaná schopnost přežití vojsk na bojišti, s tím spojená výstroj a zaměření výcviku. Zásadní se jeví nedostatek vysoce přesné munice všeho druhu, kvalitních jednotek speciálních sil, strategického vzdušného a námořního transportu a tankování za letu; téměř úplně chybí schopnosti strategických bombardérů, letadel typu „stealth“ a letadlové i vrtulníkové lodě. Nedostatky plně odhalila operace v Libyi v roce 2011. Do současné doby není Evropa schopná vést dvě simultánní operace. Z uvedeného důvodu jsou evropské schopnosti vést válku vyšší intenzity velmi omezené. Pro řadu států je to i politicky neúnosné. Z hlediska použití vojenských kapacit existuje i rozdílný názor na jejich koncepční řízení, doktrinální a strategický přístup. Zejména oba hlavní aktéři mají rozdílné názory – Velká Británie považuje ESDP za součást kapacit NATO a jako taková má být ESDP rozvíjena, Francie i přes vyšší náklady požaduje větší samostatnost a nezávislost na USA. V prosinci 2013 vyzvala Evropská rada členské státy k prohloubení jejich obranné spolupráce v rámci SBOP a k posílení jejich vojenských i civilních kapacit a schopností tak, aby EU byla schopna plnit své deklarované cíle a závazky. Příští vyhodnocení se bude konat na summitu v červnu 2015. n


Policy Paper

Mise pod vlajkou EU: schopnosti a specializace ČR Jan Österreicher | ředitel, Vojenský zdravotní ústav Armády České republiky První vojenskou misí EU pod hlavičkou Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP) byla mise EUFOR Concordia v Makedonii v březnu 2003, která v rámci ujednání „Berlin Plus“ z roku 2002 využila struktur a schopností NATO. Na stejném principu byla založena i druhá větší mise EU v Bosně a Hercegovině pod názvem EUFOR Althea, která byla zahájena v prosinci 2004 tím, že převzala mandát mise SFOR pod hlavičkou NATO. První misí EU, která se uskutečnila bez jakékoli pomoci NATO, byla operace

EU Artemis v Kongu v létě 2003. Byla časově omezená a její velení i většinu schopností poskytla Francie. Tato mise později podnítila vznik tzv. bojových skupin EU. Před rokem 2010 mohly být v rámci ESDP organizovány pouze mise plnící tzv. Petersberské úkoly (humanitární a záchranné mise; mise pro předcházení konfliktům a udržení míru a mise bojových sil k řešení krizí). Ratifikace Lisabonské smlouvy umožnila mise obohatit o společné akce v oblasti odzbrojení, poradní a tréninkové mise

Obrázek 8.

ČR v misích pod hlavičkou EU

EUFOR ALTHEA Bosnia Herzegovina Since 2004

EULEX Kosovo

EUAM

Ukraine Since 2014

EUMM Georgia Since 2008

EUPOL Afghanistan Since 2007

EUPOL COPPS Palestinian Territories

Since 2008

Since 2006

EUBAM Libya

Since 2013

EUBAM RAFAH Palestinian Territories

EUTM Mali

Since 2005

Since 2013

EUCAP SAHEL Mali

EU NAVFOR Atalanta

EUMAM RCA

Since 2008

Central African Republic

Since 2014

Since 2015

EUTM

Somalia Since 2010

EUCAP SAHEL Niger

Since 2012

Military Operations Civilian Missions

EUSEC RD Congo Since 2005

ve vojenské oblasti a stabilizační operace po ukončení konfliktů. S využitím doložky o solidaritě se členské státy EU mohou podílet na vojenských a humanitárních misích a mohou navazovat i užší spolupráci s využitím konceptu strukturované spolupráce. Nyní působí pod hlavičkou EU 16 misí, z toho 5 je vojenských (EUFOR Althea v Bosně, EU NAVFOR Atalanta a EUTM v Somálsku, EUTM v Mali a EUFOR RCA ve Středoafrické republice) a 11 civilních, v nichž působí celkem asi 7000 vojáků a civilistů. Přehled aktuálních vojenských i civilních misí EU je uveden na Obrázku č. 8.

EUCAP NESTOR Djibouti, Somalia, Seychelles Tanzania Yemen Since 2012

AČR se misí EU účastnila od samého počátku. V operaci EUFOR Althea, jejímž cílem bylo nejen zachovat mír a bezpečnost na svěřeném území, ale také pomáhat domácí správě v integraci do evropských struktur a při potírání korupce a organizovaného zločinu, působili čeští vojáci nepřetržitě v jednotlivých rotacích o síle do sta osob, celkem bylo nasazeno asi 400 vojáků. Vedle mechanizovaných jednotek stojí za zmínku nasazení vrtulníkové jednotky o síle 2 vrtulníků Mi-17. Od roku 2010 v této misi působí jen 2 příslušníci AČR v neexekutivních funkcích na velitelství operace v Sarajevu (expertíza na skladování munice a ZHN). Do operace EUFOR Concordia, která převzala mandát mise NATO Essential Harvest, se v roce 2003 ČR zapojila ještě jako nečlenský stát, a to o síle 2 vojáků přičleněných ke štábu velení operace (až do 15. 12. 2003, kdy byla operace ukončena). Prvním oficiálním nasazením českých vojáků v operaci EU na africkém kontinentu byla mise EUFOR Čad/

13

Policy Paper

Středoafrická Republika (EUFOR Tchad/RCA), která trvala od září 2007 do března 2009. Cílem operace bylo stabilizovat příhraničí obou států, kam pronikaly bojůvky a utečenci ze Súdánu. Celkem 2 příslušníci AČR pracovali na štábu velení operace. Od ledna 2010 působí 3 příslušníci AČR také v protipirátské operaci EU NAVFOR Atalanta, a to ve štábu OHQ v britském Northwoodu. Zatím posledním zasazením českých sil v operaci EU je tréninková mise EU TM v Mali (EU Training Mission – Mali), kde v půlročních rotacích působí od března 2013 výcviková jednotka o síle 38 vojáků, z toho 34 osob je zapojeno do plnění úkolů spojených s ochranou velitelství v Bamaku a s doprovodem konvojů a 4 instruktoři plní úkoly výcviku malijských ozbrojených sil v rámci francouzské pěší výcvikové roty (Infantry Training Company). Instruktoři jsou vybíráni z mechanizovaných a výsadkových jednotek.

Schopnosti a specializace AČR v NATO a EU EU i NATO vyžadují po členských státech specializaci. V posledních letech se také hodně mluví o konceptech sdílení sil (pooling and sharing v rámci EU) nebo o tzv. chytré obraně (smart defense v NATO). Důvody jsou nasnadě – snižující se obranné rozpočty členských států, technologické zaostávání za USA a přirozená snaha národních armád udržovat si základní silové jednotky. V někdejším klimatu rychlé integrace EU hrála svou roli i myšlenka budoucí silné a akceschopné evropské armády s potřebnými odbornostmi a technologickým zázemím. Na pražském summitu NATO v roce 2002 ČR deklarovala, že se zaměří na 3 oblasti, ve kterých se chce specializovat: QQ prvky radiační, chemické a biologické ochrany, QQ prvky elektronického boje a pasivních sledovacích systémů, QQ vojenské zdravotnictví. V rámci Akčního plánu schopností EU pak ČR deklarovala svou specializaci

14


a zapojení do několika vybraných oblastí (projektových skupin): QQ ochrana proti zbraním hromadného ničení, QQ zdravotnictví, QQ speciální síly, QQ strategická vzdušná přeprava. Již před vstupem ČR do EU deklarovala svoje příspěvky v podobě alokovaných sil ve prospěch EU: QQ výsadkový mechanizovaný prapor, QQ rota speciálních sil, QQ vrtulníková jednotka 4 vrtulníků Mi17/171, QQ rota chemické ochrany, QQ polní nemocnice, QQ záchranný tým. Zároveň je deklarováno, že uvedené síly jsou alokovány i pro plnění úkolů v rámci našich závazků v NATO, neboť ČR nepředpokládá vytváření jakýchkoli duplicit. Obranná strategie ČR a navazující Koncepce výstavby AČR pak určují budování jednotlivých úkolových uskupení, která jsou určena pro případné nasazení v operacích a misích EU a NATO: a) brigádní úkolové uskupení (BÚU) na bázi mechanizovaného vojska (článek 5), b) praporní úkolové uskupení (PrÚU) s jádrem praporu chemické a biologické ochrany, c) praporní úkolové uskupení (PrÚU) s jádrem polní nemocnice, d) praporní úkolové uskupení (PrÚU) s jádrem letky vrtulníků, e) rotní úkolové uskupení (RÚU) s jádrem jednotky pro přesun raněných, f) úkolové uskupení speciálních sil (RÚU), g) rotní úkolové uskupení (RÚU) s jádrem dopravní roty, h) rotní úkolové uskupení (RÚU) s jádrem roje transportních vrtulníků. Čeští analytici a stratégové, např. Vlastimil Galatík a Bohuslav Víšek,5 již v roce 2004 citlivě předvídali další vývoj a navrhovali, aby výstavba specializovaných sil neprobíhala na úkor celkových národních obranných a vojenských schopností. Předjímali také, že oblast specializovaných sil musí být neustále v centru dostatečného zájmu odpovědných vedoucích představitelů

státu a rezortu obrany. Další vývoj jim dal plně za pravdu. Pro praktickou implementaci výše uvedených mezinárodních závazků vytvořila AČR dokonce samostatné velitelství specializovaných sil. Existence velitelství byla oficiálně deklarována v Koncepci výstavby AČR v roce 2002. Ale již o rok později, při prvních rozpočtových škrtech, bylo toto velitelství specializovaných sil včleněno do velitelství společných sil.

Odvrácená tvář specializace v ČR Společným jmenovatelem jakékoliv specializace jsou specialisté. Jde o vojáky či civilní zaměstnance, kteří aktivně posouvají současné poznání a nové technologie ihned zavádějí do praxe. K tomuto úkolu musí být vysoce erudovaní. Jde o kombinaci schopnosti samostatné vědecké práce, orientace v použití sil a prostředků nejen dané specializace, ale musí mít i představu limitů nasazení specializovaných sil ve větším celku. Tito lidé jsou jádrem schopnosti specializace. Schopný odborník si v případě krize a existenčního tlaku dovede kreativně poradit. Tito lidé si jsou vědomi svých schopností. Civilní firmy podnikající v oblasti prostředků specializace jsou si vědomy toho, kdo co umí a jak je přínosný pro posun poznání a jeho praktickou použitelnost. Právě v uplynulých letech jsme byli svědky exodu těchto specialistů do civilního sektoru. Mnozí skončili po demotivaci, jež následovala po rozpuštění specializovaných sil a následné erozi schopností. Jiní jen v tichosti čekali na lepší nabídku civilních firem. Výzkum, který byl na přelomu století masivně podporován, si pouze udržuje svou nominální výši a lze jmenovat význačná jména badatelů, kteří odešli mimo rezort. Jelikož je to právě výzkum a vývoj, který má nejvyšší přidanou hodnotu, rozpad výzkumných týmů je indikátorem eroze dané schopnosti. 5 Galatík, V., Víšek, B.: Některé aspekty specializace v ozbrojených silách. Obrana a Strategie, 2004 (2): 65–70.


Výzkum v oblasti pasivních sledovacích systémů se v armádních podmínkách nedožil ani založení Univerzity obrany v roce 2004. Výzkum v oblasti ochrany proti radiačním, chemickým a biologickým prostředkům měl dvojí podobu. Stránku fyzikální a anorganicky chemickou zajišťoval zejména výzkum v Ústavu OPZHN ve Vyškově. Početní restrikce ze strany vedení Univerzity obrany, útlum výzkumu a přechod lidí v aktivním badatelském věku razantně snížil schopnosti ústavu na úroveň vědeckého živoření. Druhá část výzkumu, medicínská a organicko-chemická, probíhala a dosud ještě probíhá na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity Obrany v Hradci Králové. Avšak i zde jsou citelné odchody nositelů know-how ve věku mezi 30 a 40 lety, kteří mají nejvíce síly posouvat recentní poznání (v akademické sféře se takoví lidé označují jako post-doci, tj. lidé v pětiletém období po ukončení doktorského studia). Nelze nezmínit i rozdělení výzkumných kapacit v protikladu k jejich účelu, když např. část vědců výše zmíněné Fakulty vojenského zdravotnictví byla organizačně přičleněna ke specializované infekční nemocnici v Těchoníně. To je na první pohled logické. Jenže toto přiřazení znamenalo erozi schopnosti posouvat poznání, jelikož se tito lidé ocitli mimo akademickou půdu a klasická vojenská byrokracie není předurčena pro podporu výzkumných aktivit. Velmi obtížné bylo docílit oficiální výzkumné spolupráce například s Farmaceutickou fakultou v Hradci Králové, když návrh výzkumné smlouvy ležel na MO celý rok a podepsal ho po svém nástupu až ministr Alexandr Vondra. Mnozí nositelé know-how neměli takovou trpělivost a změnili své působiště. Otázka schopností vojenského zdravotnictví je také velmi palčivá a jen těžko

odolává působení tržních sil. Personalisté ve státní správě nedovedou odlišit, kdo skutečně ovládá svou profesi a kdo je jen nositelem příslušného diplomu. Ve zdravotnictví to platí dvojnásob. Budu dále mluvit o lékařích, neboť oni jsou nositelem zdravotnického know-how, čímž nikterak nechci snižovat důležitou roli ostatního personálu, bez něhož je lékař bezmocný. Uvedu příklad z praxe: Není lékař jako lékař. K všeobecnému lékaři nebo na internu si nepůjdete nechat vyříznout slepé střevo nebo žlučník. To jsem se bohužel snažil neúspěšně vysvětlit jednomu panu generálovi. Šlo o to, že jsme se mu snažili vysvětlit, že nelze nechat lékaře půl roku v kuse v jedné místnosti bez možnosti starat se o pacienty a zlepšovat své umění léčit. Že tito lékaři se po kávičce a probrání novinek odeberou k personálnímu důstojníkovi a vyberou si jinou nemocnici, civilní. Po neúspěšném 45minutovém telefonátu jsem svému podřízenému lékaři, skvělému chirurgovi a bravurnímu veliteli, musel přiznat, že tak bojuji s pomyslnými větrnými mlýny téměř každodenně. Ale nelze se panu generálovi divit. On musí ze zákona jednat se všemi vojáky stejně. Zákon dále říká, že voják musí být v kasárnách nebo na cvičišti. Většina nemocnic v tomto zákoně uvedená není. Vševojsková pravidla musíte každodenně ohýbat tak, abyste docílili byť minimálního rozvoje schopností armádního zdravotnictví. Rušení schopností je otázka maximálně jednoho roku, ale její vybudování trvá nejméně 5 let, v podmínkách české byrokracie i déle. Rezort obrany svými jednotnými platovými podmínkami není konkurenceschopný vůči civilnímu sektoru

Policy Paper

a atestovaní lékaři ve struktuře AČR (nikoliv v příspěvkových „kamenných nemocnicích“) jsou placeni podle své hodnosti, tj. hůře než v civilní sféře. A jelikož jsou i jazykově vybaveni, mnozí z nich odcházejí rovnou do zahraničí. Tento trend nezastavila ani devalvace hodností ve zdravotní službě, kdy v jednu dobu existovalo na 1150 pozic 48 plukovnických míst. B ude-li armáda platit své specialisty hůře než civilní sektor, pak se stane armádou bez specialistů, tj. bez specializovaných schopností. Její jedinou ambicí se stanou pěší prapory a domobrana. Postupný úpadek schopností vojenského zdravotnictví lze dokladovat i na příkladu z posledního roku. Žádost OSN prostřednictvím jejího generálního tajemníka Pan Ki-Muna o vyslání polní nemocnice do operace EUFOR RCA ve Středoafrické republice se nesetkala v Praze s pozitivním ohlasem. Důvodem je udržení současného zasazení v alianční operaci ISAF (polní chirurgický tým) a snižování počtu erudovaných vojenských lékařů v „kamenných“ vojenských nemocnicích. Závěrem můžeme shrnout, že schopnosti specializace a specializovaných sil jsou postupně erodovány. ČR jako celek navíc vnímá vojenské operace EU velmi okrajově. Dále můžeme zobecnit popsané jevy do trendu tzv. desofistikace, kdy lidí schopných rozvíjet svou odbornost na světové úrovni v AČR rapidně ubylo a vývoj nových prostředků zaostává natolik, že specializované síly se dostaly do ještě většího technologického stínu svých silnějších partnerů, zejména pak USA. Pokud současný stav věcí bude pokračovat i nadále, nebude ČR schopna udržet více než pěší a lehce mechanizované jednotky a v lepším případě domobranu na bázi n Aktivních záloh AČR.

15


Policy Paper

SBOP a Visegrádská skupina Michal Kořan | zástupce ředitele, Ústav mezinárodních vztahů Visegrádská spolupráce se postupně stala důležitým faktorem při začleňování EBOP/SBOP do české politiky, stejně jako důležitým nástrojem pro prosazování českých priorit v této politice. Zhruba od roku 2008 až do vypuknutí mezinárodně-politické krize na východě Ukrajiny na jaře 2014 procházela visegrádská spolupráce pozvolným procesem posílení orientace na obrannou a bezpečnostní spolupráci na straně jedné a procesem „poevropštění“ této agendy na straně druhé. Naopak rozpoutání a postupná eskalace krize napomohla vyhřeznutí politických rozdílů v regionu a přinejmenším prozatím přispěla k tomu, aby mnoho dosavadních úspěchů a výsledků visegrádské spolupráce bylo zcela překryto nánosem politického neporozumění a různících se přístupů. Odsudky budoucnosti Visegrádu se tudíž – a částečně právem – množí. Skepse vůči Visegrádu není nová ani ojedinělá. Pokud se však se šestiletým odstupem tážeme, jak visegrádský region zareagoval na vícenásobné krize a jiné nepříznivé momenty, které zasáhly Evropu a svět v letech 2008 až 2014, ukáže se, že z této krize až dosud vycházel posílen. Na rusko-gruzínský konflikt reagoval Visegrád zesílením koordinace v politicko-bezpečnostní oblasti, na rusko-ukrajinskou plynovou roztržku prohloubením spolupráce v energetické oblasti, na únavu z rozšíření EU zvýšením společného důrazu na východní a jihovýchodní dimenzi vnější politiky EU. Státy V4 rovněž bezprecedentně posílily schopnost koordinace či alespoň vzájemného informování při přípravě unijní agendy. V reakci na relativní ústup zájmu Spojených států o Evropu jako celek (a o střední a východní Evropu obzvláště) byla V4 schopna efektivněji hledat nový obsah svého vztahu s Amerikou.6 Ve znovunalezení rovnováhy a shody spočívá klíčový úkol pro současné středoevropské vlády. Tento cíl však především předpokládá dostatek politické vůle, odhodlání

16

a důvěry v to, že visegrádský formát má nadále do budoucnosti co nabídnout. Otázky bezpečnostní a obranné provázejí Visegrád od samého začátku jeho existence, ovšem o unijním rozměru lze hovořit až zhruba od roku 2008. Zejména v posledních dvou letech V4 výrazně zvýšila snahu překonat překážky bránící spolupráci v obranné oblasti s cílem lépe zvládnout negativní dopady rozpočtových škrtů a společně budovat či alespoň udržovat své obranné kapacity.7 Po roce 2011 pak dochází i ke konkretizaci spolupráce v oblasti EBOP/ SBOP,8 zejména pak k přípravě visegrádské bojové skupiny, kterou ovšem v ideálním případě chtějí země V4 učinit permanentní a především více inter-operabilní i pro účely NATO.9 Značný impuls bezpečnostní a obranné spolupráci udělilo Polsko při svém předsednictví Visegrádské skupině 2012/2013.10 Došlo ke kvantitativnímu i kvalitativnímu nárůstu setkání na nejvyšší úrovni, zasvěcených bezpečnostní a obranné politice, a celá oblast začala být chápána více konceptuálně a strategicky. V květnu 2013 přijali ministři zahraničí závazek posílit visegrádský příspěvek k SBOP, na to navázali na podzim ministerští předsedové, když přijali velice ambiciózní deklaraci (první svého druhu v oblasti obrany a bezpečnosti).11 Mezi další významná setkání v roce 2013 dále řadíme jednání premiérů V4 spolu s Francií a Německem, stejně jako setkání ministrů obrany ve stejném formátu (ministři obrany přijali společné prohlášení, zasazující se o hlubší spolupráci v tomto formátu na poli SBOP a NATO). Visegrádská bojová skupina je prozatím úhelným kamenem spolupráce. Bojové uskupení bude složeno z hlavních bojových sil a leteckých kapacit (Polsko), zdravotnického modulu a logistického modulu (ČR), ženijního modulu (Maďarsko) a modulu chemické a biologické ochrany (Slovensko).12 Visegrádská bojová skupina ale není a nemůže být pojímána jako jediný projekt visegrádské spolupráce. Zmíněná

premiérská deklarace z podzimu 2013 proto zavazuje ministry obrany k dalším úkolům: navrhnout dlouhodobou vizi (strategii) pro obrannou spolupráci (k tomu došlo na jaře 2014); uskutečňovat každoroční cvičení visegrádských armád, a to ve spolupráci a souladu s EU a NATO; nalézt prostor pro zlepšenou spolupráci v obranném plánování. Společná cvičení a společné obranné plánování by zaprvé napomohly kýžené interoperabilitě a zadruhé ke sdílení obranných kapacit, což je nejlepší cesta k posílení regionální obrany při racionálně vynakládaných výdajích.13 Pohled za deklaratorní rovinu však odhaluje vážná omezení spolupráce. Například v rámci iniciativy EU 6 Viz např. Kupiecki, R. (2013): Visegrád Defense Cooperation: From Mutual Support to Strengthening NATO and the EU. A Polish Perspective. Report No. 35, Washington: CEPA. 7 Kořan, M.: Visegrádská skupina v EU: Koncept minulosti nebo nástroj budoucnosti? CI Time, Březen 2013. 8 Madej, M. (2013): Visegrad Group defense cooperation: what added value for the European capabilities? Note 19/13 Nordeka Programme FSR. 9 Kořan, M.: Regionalizace a evropeizace české zahraniční politiky: Případ Visegrádské spolupráce (2014). Nepublikovaný text projektu „10 let ČR v SZBP“ 10 Report of the Polish Presidency of the Visegrad Group July 2012–June 2013. On-line: (http://www.visegradgroup.eu/ documents/annual-reports) 11 Budapest Joint Statement of the Visegrad Group Heads of Government on Strengthening the V4 Security and Defense Cooperation, 14. 10. 2013. On-line: (http:// www.visegradgroup.eu/calendar/2013/ budapest-joint-statement) 12 Obranná spolupráce V4. Tematický informační materiál Ministerstva obrany, listopad 2013. On-line: (www.mocr.army.cz/ scripts/file.php?id=175829&down=yes) 13 Kořan, M. (2014): Visegrádská spolupráce, Polsko, Slovensko a Rakousko v České zahraniční politice. In Kořan, M. a kol.: Česká zahraniční politika v roce 2013: Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.


Pooling&Sharing země V4 nejsou v žádném společném projektu a v iniciativě NATO Smart Defence pouze ve dvou.14 Do roku 2011 docházelo spíše k obecným deklaracím bez jasných závazků či plánů. Až v roce 2012 projednali ministři obrany jako prioritu budoucí spolupráce konkrétní projekty ve zbrojní a obranné spolupráci.15 I při dobré politické vůli však konkrétní plány narážejí na značné technické, ale i administrativní či ekonomické překážky.16 Pokrok ztěžují dílčí lobbistické zájmy či přetrvávající neschopnost sladit obranné a akviziční plány visegrádských zemí. I proto je důležité započít s postupnou harmonizací obranného a akvizičního plánování. Druhý významný limit je politického charakteru – visegrádské země mají odlišné ambice v obranné politice. Na jedné straně stojí Polsko, jehož odhodlání investovat do obrany zdaleka přesahuje politické odhodlání ostatních tří partnerů, zcela na opačném pólu pak stojí Maďarsko, které otevřeně deklaruje neochotu navyšovat obranné prostředky. Česká republika je blíže k Polsku, Slovensko k Maďarsku. Tyto rozdíly pochopitelně nepřispívají ke vzájemné důvěře a k ochotě se skutečně pustit do společného budování a sdílení kapacit. Pro budoucnost regionální obrany a bezpečnosti je toto velice nepříznivá zpráva. Závěr roku 2013 a především události roku 2014 tyto rozdíly ještě obnažily. Rok 2014 a agresivní postup Ruska vůči Ukrajině představuje pro střední Evropu po téměř dvě desetiletí nepoznanou výzvu. Zatímco až do roku 2013 jsme mohli vcelku jednoznačně hovořit o základní strategicko-politické shodě, od jara 2014 tato elementární shoda přestává platit. Na premiérském setkání v rámci bratislavské konference Globsec došlo k roztržce mezi předsedy vlád jak ve věci vnímání ruské agrese, tak v pohledu na budoucnost budování obranných kapacit mezi jednotlivými státy. Tyto rozdíly jsou dány politicky – jednak politickou nechutí více investovat do obranných kapacit a jednak odlišným vnímáním hrozeb. Rok 2014 tedy posílil diferenciaci střední Evropy, kdy historická zkušenost a identita regionu/jednotlivých zemí působí převážně odstředivě. Jde o zvrácení dosavadního trendu, kdy přinejmenším od roku 1998

kontinuálně docházelo k posilování regionální koheze. Jak na tento trend reaguje česká diplomacie? Vláda premiéra Bohuslava Sobotky si vytyčila dva cíle – posílit strategickou vazbu s Německem a nalézt nový (strategický?) vztah s Rakouskem. Zároveň se objevují ideje na paralelní (či alternativní) formáty k Visegrádské skupině. V prvním případě jde o zcela jednoznačný krok správným směrem, neboť Německo je klíčovým hráčem v SBOP. Pokud česká diplomacie bude schopna napomoci k nalezení dialogu mezi V4 a Německem na tomto poli, obě strany mohou – i při vědomí značných překážek – z této spolupráce těžit. Rovněž v případě Rakouska jde určitě o krok správným směrem do té míry, do jaké půjde o povýšení dosud chladného a normalizovaného vztahu s jižním sousedem na lepší úroveň. Zároveň však je nutné mít na paměti, že z hlediska zahraničně-politického a bezpečnostně-politického se Rakousko nachází ve zcela odlišné situaci (a to nejen díky své neutralitě). Je doporučeníhodné pokoušet se hledat konkrétní projektovou spolupráci v rámci SBOP (s vědomím, že i Rakousko se potýká se zásadním podhodnocením svých výdajů na obranu), nicméně je obtížné si představit hloubkovou strategickou obrannou spolupráci, která by zároveň odpovídala dlouhodobým prioritám a cílům politiky české. Naopak snahu o vytvoření paralelního či alternativního regionálního formátu spolupráce je potřeba pečlivě zvážit a za současných podmínek spíše odmítnout. Regionální spolupráce je založena na dlouhodobě budované důvěře, husté síti pracovních i neformálních kontaktů, které přesahují případné politické nesváry a na postupně budovaném rámci sdílených zájmů. Za současných okolností, kdy je narušována důvěra i v jediný dosud fungující formát spolupráce (Visegrádská skupina), přispěje alternativní hledání regionálních formátů k dalšímu rozklížení, s negativním dopadem i na existující projekty. Pro českou diplomacii a Visegrádskou skupinu ze současného vývoje a zkušeností z minula plyne několik doporučení.17 Protože politické preference jednotlivých vlád se v roce 2014 povážlivě vzdálily, je nutné využít již dosaženého

Policy Paper

pokroku a všechny síly upřít k realizaci projektových zbrojních a obranných priorit, které byly již v minulosti odsouhlaseny a schváleny. Do této roviny by se odlišné politické preference neměly promítnout a naopak skutečné plnění těchto projektů by posílilo regionální obranné kapacity i kohezi. Zadruhé by se visegrádské země měly více zaměřit na kooperaci v rámci SBOP s Německem, které v současnosti znovu hledá (a částečně nachází) svůj strategický výhled do budoucna a dialog V4 – Německo by mohl přispět jak ke vzájemnému vyvažování pohledů všech zúčastněných zemí, ale i k postupnému naplňování konkrétních zbrojních a obranných projektů. Dalším pojícím prvkem visegrádské spolupráce by mělo být pokračování ve (často však marné) snaze o propojování a interoperability složek NATO a EU při zamezování zdvojování kapacit – jde o iniciativu, která je vtělena i do současného konceptu V4 BG, a s níž visegrádské země i v minulosti opakovaně přicházely. Nezbytným předpokladem je rovněž úsilí vnímat V4 a jeho roli v SBOP jako příspěvek k celoevropské bezpečnosti, nikoli pouze jako „regionální“ hru. Nelze očekávat, že by jako zázrakem středoevropské vlády nalezly stejný postoj k Rusku či k budoucnosti budování obranných kapacit, ale rozhodně lze věřit, že s pomocí regionálního dialogu dojde ke zvrácení prozatím negativního odstředivého trendu z roku 2014 a znovunalezení potřebné regionální n důvěry. 14 Obranná spolupráce V4. Tematický informační materiál Ministerstva obrany, listopad 2013. On-line: (www.mocr.army.cz/ scripts/file.php?id=175829&down=yes) 15 Kupiecki, R. (2013): Visegrád Defense Cooperation: From Mutual Support to Strengthening NATO and the EU. A Polish Perspective. CEPA Report No. 35. 16 Kořan, M. (2013): Visegrádská spolupráce, Polsko, Slovensko a Rakousko v České zahraniční politice. In Kořan, M. a kol.: Česká zahraniční politika v roce 2012: Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. 17 Pro další, konkrétněji zaměřená doporučení viz např. Valášek, T. (ed., 2012): Towards a smarter V4: How To improve defence collaboration among the Czech Republic, Hungary, Poland and Slovakia: DAV4 Expert Group Report

17


Policy Paper

Lidé, peníze a priority Bohuslav Pernica | Ústav regionálních a bezpečnostních věd, Fakulta ekonomicko-správní, Univerzita Pardubice Vstup České republiky do EU v roce 2004 a později i její připojení k Schengenskému prostoru v roce 2007 změnilo paradigma, ve kterém se pohybovala národní obranná a bezpečnostní politika. To se odrazilo nejenom v pokračující demilitarizaci odvětví bezpečnosti a obrany (viz Obrázek č. 9), ale rovněž v poptávce po pracovní síle bezpečnostních sborů (Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Policie ČR, Hasičský záchranný sbor ČR, Vězeňská služba ČR, Celní správa ČR) a prohlubovalo jejich odlišnost od ozbrojených sil, která byla potlačena v období socialistického Československa, např. tím, že za civilní ochranu bylo odpovědné ministerstvo obrany. Včlenění českého státního území do EU vedlo jednak k redukci počtu

celníků o více než 2000 osob a uvolnění policistů ze služby na hranicích pro jiné, vnitrostátní účely, jednak to vytvořilo prostor pro zahraniční nasazení příslušníků bezpečnostních sborů pod vlajkou EU (EUPOL, EULEX) v misích zaměřených na prevenci vzniku efektů zhrouceného státu v sousedství EU. Pro Hasičský záchranný sbor ČR se zjednodušila pozice při vysílání sil a prostředků v rámci humanitární pomoci zemím uvnitř EU. Pro ozbrojené síly a vnější bezpečnost ČR neznamenal vstup České republiky do EU zásadní změnu. Jejich transformace se řídila potřebami obranného plánování NATO a zkušenostmi získávanými ze zapojení do boje proti globálnímu terorismu, odehrávajícím se nejdříve na území Iráku a posléze Afghánistánu. Definitivní obklopení

Obrázek 9: Velikost ozbrojených sil, výdaje rozpočtu Ministerstva obrany ČR a výdaje na vojenskou obranu v letech 2003–2013 jako index (2003 = 1,0) 1,6 1,4

velikost ozbrojených sil

1,2

výdaje MO

1,0

výdaje MO v USD a ve s.c. 2011 výdaje na vojenskou obranu (sk. 5)

0,8 0,6

kap. výdaje na vojenskou obranu (sk. 5)

0,4 0,2 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

Velikost ozbrojených sil (tis. osob) Výdaje rozpočtu Ministerstva obrany (mld. Kč) Kapitálové výdaje na funkci vojenské obrany (mld. Kč) Zdroj: NATO, SIPRI, MFČR (ARIS/ÚFIS/Monitor)

18

2003 26,0 53,2 12,1

2013 21,0 42,0 3,7

České republiky státy, s nimiž je Česká republika integrována politicky, hospodářsky a kulturně, prohloubil tlak na expediční charakter ozbrojených sil. Od roku 2007 tak dochází k vyvazování ozbrojených sil z asistenčních funkcí bezpečnostním sborům. Ozbrojené síly jsou dnes vázány pouze tam, kde je to výhodné z hlediska zachování vojenských schopností mimo dobu ozbrojeného konfliktu, jako je letecká záchranná služba, pátrací a záchranná služba či dopravní kapacity. Změna bezpečnostního paradigmatu se odrazila rovněž v tom, že ozbrojené síly po své profesionalizaci v roce 2005 ztratily tradiční pozici nejpočetnější bezpečnostní instituce. Vojáci dnes tvoří zhruba polovinu počtů policistů a dvojnásobek počtu příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR (viz Obrázek č. 10). Oslabení funkce ozbrojených sil jako náhradního rezervoáru pracovní síly pro vnitřní bezpečnost však nesnížilo schopnost státu zajišťovat ochranu života, zdraví a majetku osob nacházejících se na území České republiky. Ozbrojené síly si však zachovávají schopnost mobilizace potřebnou pro případ aktivace čl. 5 Washingtonské smlouvy. V celkové bilanci vývoje v posledních deseti letech došlo k redukci personálu ve služebním poměru o více než 20 tisíc osob, z toho polovinu tvořili profesionálové. Redukcí byla nejvíce dotčena Policie ČR a Armáda České republiky. Další redukce personálu není žádoucí s ohledem na trendy ve vývoji rizik a hrozeb ve sdíleném bezpečnostním prostředí s EU, kde nadále přetrvává hrozba organizovaného zločinu a terorismu. Zachování potenciálu pro mobilizaci ozbrojených sil, jakožto i schopnosti ochrany kritické infrastruktury, si vyžaduje zastavení procesu demilitarizace společnosti v podobě většího dobrovolného zapojení občanů v aktivních zálohách. Dále bude rovněž nutno


prohloubit podporu dobrovolnictví v oblasti Integrovaného záchranného systému a v rámci povinné školní docházky posílit výchovu dětí a mládeže zaměřenou na ochranu majetku, svépomoc v krizových situacích, pomoc osobám v krizových situacích a získání základních návyků a dovedností využitelných pro případnou pozdější vojenskou službu. Jak ozbrojené síly, tak i bezpečnostní sbory jsou zcela otevřené službě žen a v rámci České republiky patří mezi instituce s nejvyšší účinností politiky rovných příležitostí. To se týká i služby ostatních menšin. Na rozdíl od jiných evropských zemí si však Česká republika doposud nevytvořila strategii integrace národnostních a etnických menšin do bezpečnostního sektoru a není schopna ozbrojené síly používat jako nástroj sociální integrace. Výdaje státního rozpočtu určené na přímé zajištění funkcí ozbrojených sil a bezpečnostních sborů klesly z 3,3 na 2,2 % HDP, což je asi 86 mld. Kč. Největšími položkami národního bezpečnostního rozpočtu jsou výdaje na vnitřní pořádek a bezpečnost a vojenskou obranu, reprezentovanými ministerstvy vnitra a obrany. V důsledku prohlubující se demilitarizace české společnosti tenduje poměr výdajů na vnitřní a vnější bezpečnost k hodnotě 4 ku 3 a ochota vlády zvyšovat výdaje na obranu od roku 2006 klesá ve prospěch vnitřní bezpečnosti. Návrat nevojenských funkcí k bezpečnostním sborům odpovídající zvyklostem demokratického státu, potřeba čelit vzestupnému trendu globálního terorismu a technické a morální stárnutí vybavení bezpečnostních sborů a ozbrojených sil si vyžádalo nastartování modernizačních programů policie, požární ochrany a ozbrojených sil. Intenzita modernizace však byla po roce 2007 dočasně utlumena v důsledku světové finanční krize, s výjimkou oblasti požární ochrany, kde pokračovala s účastí prostředků Evropské unie. Znovunastartování modernizačního programu v technické, organizační a institucionální dimenzi bezpečnostních sborů a ozbrojených sil lze očekávat po roce 2015. Jeho cílem je posílení

Policy Paper

Obrázek 10: Zaměstnanci ve služebním poměru zaměstnaní jako příslušníci bezpečnostních sborů a ozbrojených sil v letech 2006 a 2013

2013

2006

6555 5221

6804 3978

23 110

9530

21 733

9130

89 884

79 928

38 283

45 468 vojáci

celníci

policisté

příslušníci Vězeňské služby

hasiči Zdroj: Český statistický úřad

interoperability zpravodajských služeb, policie a Hasičského záchranného sboru ČR uvnitř EU a technická konvergence ozbrojených sil se západními standardy dosažená nákupem nových zbraňových a technických systémů. Nákup vojenské techniky od postupně monopolizovaného evropského trhu se zbrojní a bezpečnostní produkcí si do roku 2020 vyžádá zdvojnásobení kapitálových výdajů a navýšení obranných výdajů na více než 1,5 % HDP. Prioritou bude pořízení letecké techniky využitelné jak pro potřeby expedičního nasazení ozbrojených sil v oblastech regionálních konfliktů, tak pro potřeby asistenčních funkcí ozbrojených sil na území České republiky a evakuaci českých občanů ze zahraničí. V rámci podpory konsolidace evropského průmyslu se Česká republika pokusí neopakovat letitou bolestnou zkušenost, že bude jediným uživatel na světě používající nějaký zcela jedinečný produkt vlastního zbrojního průmyslu. Jako otevřená a industrializovaná ekonomika má Česká republika zájem na plynulém pohybu zboží v rámci mezinárodního obchodu a zajištění přístupu k ropě a plynu. Proto také bude cestou civilních i vojenských misí podporovat boj proti námořnímu pirátství a bude se určitými vojenskými schopnostmi angažovat v ochraně prostoru spadající pod

fenomén otevírající se severní mořské cesty. Česká republika nebude podporovat další specializaci ozbrojených sil, která již není možná s ohledem na jejich aktuální malou velikost, pokračující demografické stárnutí a zpomalený proces modernizace výzbroje. Podporuje však výstavbu zázemí využitelného pro případný vznik společné evropské armády v podobě propojování systému protivzdušné ochrany a obrany, sdílení zásobovacích, skladovacích, přepravních a dopravních schopností, schopností pro vojenskou diplomacii a v oblasti testování a certifikace vojenského materiálu a to cestou multilaterálních smluvních vztahů umožňujících mezi státy sdílení a výměnu informací, volný pohyb vojenského personálu po území EU a volný pohyb vojenské techniky specifikované příslušnou multilaterální smlouvou. S ohledem na nárůst efektivnosti fungování Integrovaného záchranného systému a zmenšení zázemí ozbrojených sil pod práh akviziční efektivnosti bude dále pokračovat vyvazování se ozbrojených sil z asistenčních úkolů prováděných ve prospěch bezpečnostních sborů a v omezování správní autarkie. To je případ požárního dozoru a požární ochrany na území vojenských n újezdů.

19

www.cevroinstitut.cz

Česká republika ve Společné bezpečnostní a obranné politice EU: audit a perspektivy

Recommend Documents