K U R L YE TŮ FO Ý S T LA
ČESKÁ PODNIKAVOST
Recept na úspěšné podnikání se pokusili najít aktéři dalšího dílu debatního cyklu Kabinet Havel — Úsvit v Čechách (www.usvitvcechach.cz). Diskutovat o zručnosti a podnikavosti českého člověka do Divadla Husa na provázku přišli zakladatel rodinného pivovaru Bernard Stanislav Bernard, majitel nakladatelství Druhé město Martin Reiner, tedy muž, který vydává knihy nejprodávanějšího českého autora Michala Viewegha, a makroekonomický expert Tomáš Sedláček. Moderování se ujal duchovní otec projektu Kabinet Havel Tomáš Mozga.
O ZRUČNOSTI A PODNIKAVOSTI ČESKÉHO ČLOVĚKA (pátý díl debatního cyklu Úsvit v Čechách — Kabinet Havel) (foto TOMÁŠ HÁJEK)
TOMÁŠ MOZGA: Znáte se? Pijete pivo Bernard a čtete knihy nakladatelství Druhé město? Tomáš Sedláček… TOMÁŠ SEDLÁČEK: Piju pivo Bernard, knihy čtu, některý dvakrát, některý ve městě, ale nejsem si úplně jist, jestli z toho vašeho soudku. MARTIN REINER: Já to dám do pořádku, já piju Bernard nealko pivo v sauně. TOMÁŠ SEDLÁČEK: Jinač ne? MARTIN REINER: Jinač ne, nevím, kde se v Brně točí pivo Bernard. STANISLAV BERNARD: V Brně je toho poměrně dost, jak jsem se dozvěděl na internetu. TOMÁŠ MOZGA: Třeba Korzár na Táboře. Co pan Bernard, pije své pivo? STANISLAV BERNARD: Piju, samozřejmě. TOMÁŠ MOZGA: A máte čas i na četbu literatury? Třeba z nakladatelství Druhé město? STANISLAV BERNARD: No mám čas na četbu literatury, protože knížky mě baví. Nevím, jestli zrovna z vašeho nakladatelství… MARTIN REINER: Jestli čtete Viewegha, tak ano. STANISLAV BERNARD: Já čtu poměrně hodně knížky z nakladatelství Listen. MARTIN REINER: To je přes kopec. STANISLAV BERNARD: Tak tak, a samozřejmě nejenom.
4
FOYER
TOMÁŠ MOZGA: Perfektní. Znáte se. — „Velké konkurenty nelze porazit jejich zbraněmi. Musíte mít svůj nápad a vlastní styl a jít s kůží na trh.“ Radí majitel humpoleckého pivovaru Stanislav Bernard v seriálu Hospodářských novin X rad k nezaplacení. Kdy a proč jste se, pane Bernarde, rozhodl vařit pivo a začít podnikat? Jaké byly vaše podnikatelské začátky? V roce 1991. STANISLAV BERNARD: Zajímavé. Ono v mém případě nešlo o to, že zrovna pivo. V té době jsem víceméně fungoval v Opavě. Začali jsme vydávat okresní týdeník a chtěli jsme, aby byl skutečně nezávislý, a protože už tehdá měli někteří lidi chuť nám do toho zasahovat, tak jsme začali přemýšlet jak získat peníze, a poznal jsem se s mým dnešním společníkem Pepou Vávrou, který dělal v té době podsládka Ostravaru. S tím, že začneme vyvážet české pivo nebo ostravské do Polska, a tak získáme peníze, to byly takové zajímavé myšlenkové pochody — rok 1991, že — abychom měli nezávislý okresní týdeník… TOMÁŠ MOZGA: Jak dlouho jste o tom přemýšlel? STANISLAV BERNARD: To šlo hodně rychle, my jsme začali jezdit do Polska, hledali jsme nějaké stáčírny, že bychom to tam vozili v cisternách a tam to stáčeli a prodávali. České a moravské pivo mělo na polském trhu velmi dobrou pozici, takže to mělo šanci na úspěch. Jenže pak Poláci zavedli, tuším sedmiprocentní, dovozní přirážku a celé to spadlo. A mezitím přišla
informace, že v Humpolci v rámci malé privatizace se bude dražit pivovar, takže takhle k pivovaru. TOMÁŠ MOZGA: Co na to rodina, když jste přišel domů a oznámil „budu kupovat v Humpolci pivovar“? STANISLAV BERNARD: Tak moje manželka byla poměrně zvyklá na moje nápady. A já jsem jednoho večera zajel do Humpolce, kde jsem byl poprvé, na dražbu a druhý den ráno jsme šli do kina dražit. A když jsme ten pivovar koupili za 52 milionů — měl zůstatkovou hodnotu 9 a půl milionu, takže za více než pětinásobek zůstatkové hodnoty — tak jsem vlastně jen manželce zavolal, že jsme ten pivovar vydražili. TOMÁŠ MOZGA: A reakce? STANISLAV BERNARD: Manželka mi důvěřovala. Ona v té době učila v Dolním Benešově na základní škole… MARTIN REINER: Příjem jste měli jistý. STANISLAV BERNARD: Asi za rok se pak stěhovala tam. TOMÁŠ MOZGA: Bylo obtížné změnit prostředí? Přestěhovat se z Opavy do Humpolce? STANISLAV BERNARD: To bylo obtížné, protože já jsem šestatřicet let, kromě školy v Žilině a podobně, bydlel v Háji ve Slezsku a pracoval jsem buď v Ostravě, nebo v Opavě, a samozřejmě za tu dobu jsem tam měl milion přátel a zájmů a koníčků, jezdili jsme na hory a já nevím, kam všude… A najednou se člověk přemístil 300 km vedle, kde nezná lidi. Přeci jenom je tam trochu
jiná mentalita a podobně, takže pro mě to nebylo jednoduché. A dodnes mám takové reminiscence… velmi rád se vracím domů. TOMÁŠ MOZGA: Jak vás přivítali místní obyvatelé? Jaká byla reakce vůči takovému cizinci, který si tam dovolil koupit pivovar? STANISLAV BERNARD: No tak zezačátku, když jsme začali vařit pivo, tak byly reakce takové, že konečně zase máme dobré pivo. To bylo velmi pozitivní. Bohužel to nevydrželo moc dlouho, pak jsme se začali dozvídat, jak chodíme po Humpolci a ukazujeme si na domy, které si koupíme — a přitom my jsme si půjčili 70 tisíc, abychom měli na první provozní náklady. A pak to trvalo iks let, kdy ti lidé se nedůvěřivě přesvědčovali o tom, co jsme vlastně zač, co tam chceme dělat, jestli to chceme vytunelovat, i když tam nebylo při těch poměrech tunelovat co. A musím říct, že po určitých letech, a nebyly to krátké roky, se ten vztah začal lepšit a dneska už naprostá většina lidí chápe, že to myslíme vážně. TOMÁŠ MOZGA: Češi jsou pivní velmocí. Co ale přimělo Martina Reinera stát se majitelem nakladatelství Petrov a později nakladatelství Druhé město a začít podnikat vydáváním knih? MARTIN REINER: Já jsem chtěl dokončit práci, kterou jsem rozdělal. Já jsem nechtěl podnikat, neměl jsem vůbec žádný podnikatelský záměr, neměl jsem žádné peníze. Ale rok a půl jsem dělal šéfredaktora nakladatelství, které patřilo Lidové straně.
ROZRAZIL 31
5
Velice stručně. Vyšehrad pražský znají, myslím, všichni. Tak tady v Brně lidovci založili jakýsi moravský pandán, který se jmenoval Petrov a sdružoval mimo jiné noviny Lidovou demokracii, asi tři časopisy, které postupně zanikly, galerii a nakladatelství. Já jsem tam dělal šéfredaktora, potom přijala sněmovna zákon, který politickým stranám zakazoval podnikat, a to k 31. 12. 1992. Vzhledem k tomu, takový drobný detail, že vlastně už v té době probíhal dosti krutý boj mezi jihomoravskýma lidovcema a východočeskýma, který potom vyhrál pan Lux, tady byla ta bartončíkovská větev, tak oni ten podnik vedli zu grunt už předtím, což mně mohlo být jedno, protože já jsem byl kmenový zaměstnanec. A když nám oznámili všem, že máme k 31. 12. výpověď, že podnik končí, tak oni se vůbec nestarali o to, co ten podnik do té doby dělal a které věci jsou v běhu, zatímco já jsem se o to staral, protože v tiskárně byly knížky mých přátel — Ivana Wernische a některých dalších lidí — a připadalo mi nemožné zachovat se stejným způsobem: prostě jim oznámit „nashledanou“ v půlce práce… TOMÁŠ MOZGA: Takže jste se rozhodl své přátele v tom nenechat a knihy zachránit. MARTIN REINER: A dopadlo to spíš dobře. TOMÁŠ MOZGA: Jaké byly počátky? Jaká byla reakce rodiny, když jste se do toho rozhodl jít: „Chci, aby ty knihy vyšly, aby se to všechno dotáhlo do konce…“? MARTIN REINER: Já jsem měl velké štěstí, že jsem se stihl předtím rozvést. TOMÁŠ SEDLÁČEK: Takže jste nebyl zajištěný. MARTIN REINER: Je pravda, že moje žena vždycky vydělávala víc než já. Já jsem roznášel před Listopadem noviny, zatímco ona byla počítačový expert, takže vydělávala třikrát tolik co já. Stejně by to asi nestačilo, aby mně to nakladatelství utáhlo, ale je pravda, že když jsem se ocitl sám, měl jsem více prostoru k tomu takzvanému podnikání. Takže je to souběh pro podnikání spíš příznivý. Rodina nic a já měl na účtu asi 17 tisíc korun, když jsem začínal. Za deset tisíc jsem koupil tu značku, což byl pro prodejce výhodný kšeft, protože tím, že to pustili, ta značka neměla vůbec žádnou hodnotu. A pak jsem se pokoušel nějak protlouct, což se dařilo horko těžko do doby, než se stal autorem nakladatelství Michal Viewegh. Pak už od roku 95, kdy vyšli Účastníci zájezdu, tak už to byla ta veselejší kapitola. TOMÁŠ MOZGA: V devadesátých letech, když se vrátím opět k pivovaru Bernard, se chystalo spojení pivovarů Radegast a plzeňský Prazdroj. A pražský Staropramen ovládl britský Bass. Malé pivovary hledaly způsoby jak přežít. A vy jste, pane Bernarde, založil Svaz malých pivovarů a vydupal ze země zákon, který poskytl malým pivovarům daňové úlevy. Bylo složité v té době přesvědčit zákonodárce, aby správně hlasovali a aby ten zákon podpořili?
6
FOYER
STANISLAV BERNARD: To bylo do značné míry zábavné, protože jsem nejprve zcela logicky začal jednat tady v Brně na Úřadu pro hospodářskou soutěž. Tady jsem samozřejmě nedostal žádný prostor se dohodnout. Pak jsem jednal na Ministerstvu financí, Ministerstvu zemědělství, paradoxně pouze tehdejší ministr financí připustil, že by za určitých okolností taková daňová změna v zákoně mohla nastat. A pak samozřejmě dostal přes prsty, protože to bylo proti čistému liberalismu (mimochodem musím podotknout, že i já se čím dál víc blížím svým názorem k liberalismu). Nicméně pak vlastně celý ten zákon vznikl tak, že jsem v parlamentu přesvědčil pár lidí z tehdejší pravicové koalice o tom, že pakliže ty malé pivovary mají mít jakoukoli šanci na existenci, tak něco udělat musíme. A měli jsme tu výhodu, že v Evropské unii existovala již oficiální směrnice pro zdanění obchodu, která to umožňovala. Takže jsme se měli o co opřít. Ti lidi pochopili, že to sice nebude daňově čisté, ale bude zde nástroj, který bude moci fungovat. A pak už to byla spíše technologie parlamentního jednání: že ten návrh nepodal nikdo z koalice, ale naopak z opozice. Tím pádem celá opozice byla pro, oni nehlasujou podle názoru, ale podle toho, jak jim řeknou, ať zvednou ruku. A v koalici se našlo dost lidí, kteří tu ruku zdvihli taky. Takže to byl takový zajímavý tah, který jakýmsi způsobem pomohl. TOMÁŠ MOZGA: Zkrátka dá se říct, že je to klíčová věc, která rozhodla o existenci malých pivovarů a jejich budoucnosti. STANISLAV BERNARD: K tomu jednu perličku. Včera jsem dostal esemesku, v níž mi jeden redaktor Hospodářských novin po iks letech psal, že se mi posmíval v době, kdy jsem tady ten zákon prosazoval a že dnes mi k tomu gratuluje, protože sedí někde v jednom malém pivovaře a pije jejich pivo. A že si uvědomil, že je dobré mít různá piva a nejenom Gambrinus a ty další velké značky. A že mi tímto zpětně děkuje. — Vím, že na to nejsou jednoznačné názory. Kopa lidí mě za to kritizovala, ale já jsem vždycky argumentoval zdravým rozumem. Nebylo mně jedno, že malé pivovary mají během pár roků absolutně zmizet ze scény, když jsou tady od středověku. A ony by zmizely, o tom není pochyb. TOMÁŠ MOZGA: Takže to je aktivita, která sklízí ovoce i po patnácti letech. STANISLAV BERNARD: Dodneška je to v zákoně a ten zákon funguje. Takže malé pivovary stále mají onu drobnou daňovou úlevu, která za celou tu dobu — řekněme, že začala platit v roce 1995, takže za 14 let — pro státní rozpočet znamenala částku zhruba jedné miliardy korun. Za 14 let — což jsou proti tomu, co dneska navrhují různí populisté, skutečně drobné. TOMÁŠ MOZGA: A jak to byla dlouhá procedura? Kolik vás to stálo energie na úkor firmy? STANISLAV BERNARD: To šlo paralelně. Protože já jsem v té době byl hyperaktivní. — Upřímně řečeno, já jsem v té době,
Tomáš Mozga, Stanislav Bernard, Martin Reiner, Tomáš Sedláček
když to řeknu lidově, fičel. Já jsem prostě lítal od čerta k ďáblu. Neskutečně mě to bavilo. Základní věci ve firmě jsem zvládal, kromě toho jsem jezdil do Prahy a kamkoli do Brna, jak jsem tehdy říkal. Je dobré podotknout, že tam existovala jednoznačná synergie tím, že se jmenuju Bernard a že jsem zastupoval malé pivovary. Takže každá zmínka o mně zároveň pomohla naší značce. Zároveň to ale pomohlo všem těm pivovarům — díky tomu mají šanci na život. Sice jsem tomu věnoval kopu času, cesty a tak dále, na druhé straně to pomáhalo firmě, protože ta značka se tím vyrýsovala. TOMÁŠ SEDLÁČEK: To měl holt někdo štěstí na jméno. Já asi pivovar nezaložím. Pivo Sedláček… STANISLAV BERNARD: Ono to nebylo zas jenom tak. Značku jsme vybírali nepřetržitě tři dny. TOMÁŠ MOZGA: Jaké potíže vás čekaly na cestě vytváření značky piva Bernard? Nové prostředí, konkurence jiných pivovarů, nedostatek kvalifikovaného personálu, nedostatek financí? Co všechno to bylo? Jaké překážky — a toto je otázka i pro Martina Reinera — jste museli při budování firmy překonat? STANISLAV BERNARD: Já budu naprosto stručný, ať nemluvím nejvíc. Všechny… TOMÁŠ MOZGA: Ale můžete to rozvést. STANISLAV BERNARD: … prostě jsme neměli peníze a na krku rozpadlou technologii. Měli jsme pokaženou pověst — ne my,
ale naši předchůdci, protože ten pivovar patřil pod Jihočeské pivovary České Budějovice a byl skutečně nejvíc ze všech zanedbaný. A tehdejší ředitel, pan inženýr Kratochvíle, dostal za úkol jeden pivovar zavřít. A podle všech analýz jim vyšlo, že to bude humpolecký pivovar. A samozřejmě ta obrovská konkurence těch zavedených značek, které měly nesrovnatelně lepší startovací pozici. Byly to proexportní pivovary, do kterých jediných se investovalo — Budvar a tak dále. Kdežto tamto byla bezejmenná ruina v malém městečku a kolem dokola ve vzdálenosti 15 až 20 kilometrů tři další pivovary: Jihlava, Pelhřimov a Havlíčkův Brod. Takže já to v té době vůbec nevnímal negativně. Samozřejmě jsme před sebou měli Mount Everest problémů, ale na druhé straně nás to strašně bavilo, bavili jsme se při tom, chodili jsme do hospody na pivo a do práce. TOMÁŠ MOZGA. Co překážky v provozování nakladatelství Petrov u Martina Reinera? MARTIN REINER: Já si myslím, že u knížek konkurence toho tipu jako u piv skutečně neexistuje. To říkám jako pivní laik. Je jednodušší se vyprofilovat jako nakladatel než jako pivovar. V tom podniku, kde to platil někdo jinej, jsem chtěl vybudovat opravdu velké nakladatelství, inspirován částečně velkými nakladatelskými domy, které tady byly běžné za socialismu. To znamená, že jsme udělali výtvarnou monografii, dělali jsme překlady, dělali jsme všechno možný. Ale postupem času nebylo
ROZRAZIL 31
7
Tomáš Sedláček
těžké pozorovat, že v Praze už v té době začíná Odeon… takže nebudu dělat překladovou literaturu. Na to, abych dělal výtvarné monografie, jsem neměl peníze. Takže velmi přirozeně jsem se rozhodl dělat původní českou produkci, tím spíš, že se spoustou lidí jsem se znal osobně už z předlistopadových let. Jako podnikatelský záměr to byl ten nejhorší možný. Vydávat české básníky znamená se zbláznit — to je nesmysl. Peníze to absolutně nemůže přinést. Ale na druhou stranu — já jsem nikdy neměl ten dojem, což byla v první polovině devadesátých let populární teze, že musíte vydávat nějaký brak, a tím brakem si vyděláte na kvalitní literaturu. Ale tohle se postupem času zase opustilo. Mně se navíc ukázalo, že ani u braku nemáte vždycky šťastnou ruku… takže vydáte deset sraček a z toho se osm neprodává… To je nejhorší. Takže já jsem se tak nějak držel svého kopyta. Samozřejmě později se ekonomickým pilířem nakladatelství stal pan Michal Viewegh, nikdo nemohl vědět v době, kdy jsem vydával jeho třetí knížku — literární parodie, těch se prodaly 4 tisíce —, že se jednou prodá 120 tisíc jako třeba v případě Románu pro muže. TOMÁŠ MOZGA: Bylo těžké najít autory a dostat se s knihami do knihkupectví a ke čtenáři? MARTIN REINER: To jsou dvě úplně odlišné věci. Pro mne nebylo těžké hledat autory, ona česká scéna je poměrně malá a já díky tomu, že jsem psal už v té době, tak se spoustou lidí
8
FOYER
Stanislav Bernard
jsem se znal. A to, že jsem psal, mělo taky jednu výhodu: že jsem měl představu, jak bych chtěl, aby se o mě staral nějaký nakladatel. A snažil jsem se podobně starat o svoje autory. Navíc že to byly kamarádi, tak to nebylo tak obtížné. Úplně jiná věc je dostat se pak s tím produktem k lidem: téměř celá devadesátá léta tady byl velký problém s distribucí, distributoři neměli kapitál, absurdně si konkurovali, když si pak přestali konkurovat, tím že se třeba dva nekomerční distributoři spojili, tak to vypadalo tak, že obratem zvýšili rabat zcela bezprecedentně asi o tři procenta, a protože jim moc nešlo píárko, tak se ani nenamáhali mně oznámit, jaké výhody za to budu mít, ale řekli mi, že kvůli tomu, že se spojili, tak budují novou počítačovou síť a hrozně je to stojí. A já bych jim to měl jako zaplatit — jako ten, kdo jim dodává ty knihy. Takže to všechno nebylo moc dobré. Ale naštěstí i mezi distributory se našel úspěšný podnikatel, rád udělám tímto reklamu — pan Dobrovský, který má tady knihkupectví, a to byl opravdu první člověk, který byl schopný ode mě vzít Viewegha a zaplatit 60 % v hotovosti, protože nikdo jiný ten kapitál neměl. A to byl základ další stability. TOMÁŠ MOZGA: Vy jste zmínili velký výčet překážek a nesnází, které jste museli překonávat. Kdy přišel první úspěch do Humpoleckého pivovaru? Co bylo tím vaším velkým motorem, hnací silou, která vám dodala elán a energii překonat všechny nesnáze?
Martin Reiner
STANISLAV BERNARD: Podle mě se všechno vytváří dvakrát: nejdřív v hlavě a pak fyzicky. Já jsem měl v hlavě jakousi představu, že ten pivovar bude někdy úspěšný, že bude vařit to nejlepší možné pivo, samozřejmě že se bude vyvíjet technologicky a tak dále. Takže to byla jakási vize. A na ni navazovala nekonečná řada — nebo velmi dlouhá řada — postupných kroků. A pokud bych měl být konkrétní, pak první hmatatelný úspěch byl, že jsme se s radnicí dohodli (tuším, že to bylo v roce 1993), že tehdejší hnědouhelnou kotelnu z roku 1925, kterou jsme měli v centru města — obrovský kotel, taková černá jeskyně, samozřejmě to kouřilo — tak jsme se s radnicí dohodli, že když během toho roku, ačkoli jsme na to neměli peníze, uděláme kotelnu plynovou, že nám vrátí část našich daní. To se nakonec povedlo, sehnali jsme na to další úvěr, část daní nám vrátili a od té doby je tam čisto. A to byla taková dílčí maličkost. A pak třeba v roce 1994 jsme vyhráli tady v Brně na Pivexu — což je mezinárodní veletrh pivovarnictví — dva zlaté poháry, a porazili jsme vlastně tak celou českou špičku, a to byla obrovská satisfakce. Člověk dostal takovou vnitřní podporu. No a pak další a další, spousta věcí. TOMÁŠ MOZGA: Co u Martina Reinera? Co ho neodradilo od vydávání knížek? MARTIN REINER: Ta věc je jednoduchá. Ono to tu zaznělo již před chvílí. Já jsem dělal jen to, co mě bavilo. Já jsem nepod-
nikal. Já jsem neplnil žádný podnikatelský záměr. Já jsem dělal věci, které mě bavily, s lidma, které jsem měl rád, a to je to celý. A navíc jsem dokonce, omlouvám se, že to řeknu, ani nechtěl vydělávat peníze. Já jsem prostě chtěl dělat tu věc. Ale když pak přišly, tak mně to nevadilo… Já jsem strašně dobrej ekonom, já jsem si vlastně skoro každý rok spočítal, jestli jsem tím prodejem získal víc, než kolik jsem do toho dal. Já to vidím jako velmi jednoduchou věc, to podnikání. TOMÁŠ MOZGA: Díky panu Bernardovi a Martinu Reinerovi nahlédáme do podnikání — co to všechno obnáší, přibližují nám své reálné zkušenosti… Jak to na vás, pane Sedláčku, působí? Jejich životní příběhy, co vás zaujalo? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Velice stručně. Před devíti lety jsem ještě jako mladý student spolu s Gorgetownskou univerzitou ve Washingtonu psal případové studie na zajímavé české podniky. A právě do Humpolce jsme se jeli podívat jakožto na jeden z vrcholných příkladů. Vždycky jsme volali na tiskové oddělení, dobrý den, my bychom rádi mluvili s vaším tiskovým mluvčím a potřebovali bychom nějaká data. Tak jsme to tak obvolávali — a jednou jsme se dovolali do Humpolce. Rodinný pivovar Bernard. Dobrý den, tady Tomáš Sedláček, my bychom potřebovali mluvit s vaším tiskovým oddělením… Standóóó…! Zkrátka Standa doběhl a takhle jsme spolu mluvili. Takže mne ten podnik zaujal už dávno, jak odborně, co se týče případových studií,
ROZRAZIL 31
9
tak i laicky. Protože já jsem na rozdíl od Moraváků pivař! Což má tu nevýhodu, že to musíte pít studený, což víno nemusíte… MARTIN REINER: Ano, z toho je vidět, že jste spíš pivař. TOMÁŠ SEDLÁČEK: … jako tím, že piju pivo po půllitrech, myslíte? MARTIN REINER: Různé víno musí mít různou přesnou teplotu. TOMÁŠ MOZGA: Tomáši, zmínil jste, že jste dělal případovou studii pro Američany. Jak podnikání v humpoleckém pivovaru zaujalo americkou stranu? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Byli rádi… Tenkrát to nebylo tak známý jako dneska. Tenkrát to bylo takový raritní, exkluzivní pivo. Zajímavý na tom bylo, když už sedíme tady v Kabinetu Havel, že to točili Na zábradlí… My jsme s Havlem chodívali tam nahoře pod Hradem do takové hospody, jéžiš, jak se jmenuje… MARTIN REINER: Brabantského. TOMÁŠ SEDLÁČEK: … ne, těsně vedle… Závi Šimka. Tam jsem se seznámil. TOMÁŠ MOZGA: Jaké jsou podmínky podnikání v dnešní době v České republice? Myslím tím: Jak tvrdá je konkurence? Jak náročný a nepředvídatelný zákazník? Jak zodpovědný a vstřícný stát k podnikání — jak podnikání podporuje? Jak kvalitní je u nás příslušná legislativa? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Prosil bych jednodušší otázku. Dobře: vláda je velice vstřícná — zejména od té doby, co zaměstnala NERV. Jezdíme po regionech, nasloucháme problémům podnikatelů… TOMÁŠ MOZGA: Změnilo se nějak zásadně prostředí pro podnikání v České republice od roku 91–92, kdy jste začínali, do dnešní doby? STANISLAV BERNARD: Já to vnímám tak, že samozřejmě přibylo byrokracie: z počátku přeci jenom ti úředníci byli takoví, že jim o něco šlo. Dneska už jim jde spíš o to, co dostanou do kapsy. Takže to není zase tak příjemné. TOMÁŠ MOZGA: Co byrokracii říká Tomáš Sedláček z NERVu? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Vyhýbat se jí… STANISLAV BERNARD: Na druhé straně, zezačátku bylo velkým problémem získat úvěry; dokonce jednu dobu byl víceméně stop stav. Pak to kyvadlo šlo až na druhou stranu, kdy vlastně banky obtížně hledaly životaschopné záměry, aby mohly ty peníze půjčit. A teď je to zase jako zezačátku. Zase se to vrátilo. A třeba jednu perličku: Já jsem si teď uvědomil, v těchto dnech… můj kamarád má firmu, která dělá průmyslové podlahy. Celých 18 let neměl sebemenší problém s prodejem své práce, neustále se stavěly supermarkety, hypermarkety, automobilky, výrobní haly, masokombináty a já nevíc co všechno. Celých 18 let jeho firma fičela obrovským způsobem — a my jsme po celou tu dobu vlastně zápasili s obrovskou konkurencí. A teď jsem si vlastně uvědomil, že je to přesně naopak — že oni jsou na pade-
10
FOYER
sáti procentech, jak přišla krize, zatímco my se držíme — díky tomu, že je to pivo, že to není strojírenství. V té chvíli jsem si uvědomil tu obrovskou… že vlastně nic není dané, že se může cokoli změnit. TOMÁŠ MOZGA: Jakou proměnu zaznamenal Martin Reiner v průběhu oněch 18 let? MARTIN REINER: Rád bych o této věci mluvil obecněji, protože já si nemám na co stěžovat. Já jsem v posledním kvartálu loňského roku, kdy se česká ekonomika drasticky propadla, prodal nejvíc knížek za celou historii nakladatelství. Jsem v balíku. A na krizi jsem připraven. Takže já s tím nemám žádný problém. Ale obecně. Já jsem v devadesátých ledech byl v kuloárech proslulý tím, že jsem ve všech rozhovorech sršel optimismem, a kdykoli se mně někdo snažil navrhovat, že jsou nějaké obtíže, tak jsem jim říkal: Jsou, ale přirozené. Je to naprosto logická věc: nikdo nemoh, kdo přemejšlí hlavou, očekávat, že to tehdy bude vypadat jinak. A musím říct, že to dneska vidím výrazně jinak. Tady nejde o komodity, s jakýma podnikáte, a nejde o podnikatelské záměry. Tady jde obecně o to, že začala, nemá to konkrétní datum, ale postupně tady začala jakási novodobá normalizace. Jejím pozitivním rysem je baby boom, jaký tady byl naposledy v sedmdesátých letech. Možná jste si všimli, že stát vytvářel 15 nebo kolik let proporodní politiku — a neuspěl. A těďka, když víme, že to ve veřejném prostoru nestojí téměř za nic, tak jsme se pustili do dětí. Takže školky praskají ve švech a nemáte už děti kam umístit, zvlášť v Brně. Je to trošku tím, a je to logické, že když vládnete dlouho, podlehnete jistým stereotypům vládnutí, mezi něž patří i to, že vaším nejúspěšnějším, nejlepším a nejvlivnějším klientem je člověk, který stát potřebuje — proto si ho budete samozřejmě pěstovat. A pokud jde o podnikatele, tak stát bere v potaz pouze velký zvířata, s kterýma… který musí do tý hry… Zkrátka: ti nejlepší lidi v této zemi, v tomto národě — tzn. lidi, kteří jsou kreativní, odvážní, jsou schopní se sami uživit, stát k ničemu nepotřebujou — nejsou pro stát zajímaví. A třeba i formou byrokracie — a neříkám, že to jsou přímo záměry, že by tam seděl přímo nějakej škůdce, kterej to má v popisu práce — postupem let bohužel přichází fáze, kdy lidem, jako jsem třeba já (a to si nemůžu stěžovat), se tady žije mnohem hůř než před deseti lety. TOMÁŠ MOZGA: „V této zemi se prý dává obecně přednost klidnému, pohodovému zaměstnání u zahraniční firmy se solidním platem před více rizikovou kariérou vlastnictví společnosti a zodpovědnosti za její vývoj. To vidím zejména u lidí nastupující generace, kteří dnes opouštějí školy. Málokdo z nich se vidí jako člověk, který chce sám něco dokázat a něco vybudovat…“ posteskl si před lety v rozhovoru pro Brnopolis vedoucí oddělení investičního bankovnictví Venture Investors pan Michael Rostock. Sdílíte stejný pocit? Chybí mladé generace odvaha?
Tomáš Mozga, Stanislav Bernard
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Já nesleduji, kdo se kam hlásí, a ten poměr státní správa versus soukromá mě zase tak moc nebere. Mě spíše zajímá ta intelektuální, to je moje kolbiště, na tomto poli, pardon. A přijde mi, že dnešní studenti jsou odvážnější. Ještě před osmi lety to fungovalo na naší univerzitě tak, že student přišel na přednášku a kantor tam předčítal něco, co měl už předtím napsané — hlavně aby to nedal z ruky, protože pak by lidi přestali chodit na přednášky. Z přednáškových sálů se de facto dělalo středověké… tak jak se kdysi opisovala Bible, jeden předčítal a dvacet lidí to opisovalo a měli jste dvacet Biblí potom. A takhle to tady u nás fungovalo dlouho taky. A já když jsem začal přednášet, tak jsem se to vždycky snažil nějakým způsobem bourat. Protože jsem byl zvyklej na to, že vy umíte psát, vy umíte číst, tak si to přečtěte doma a přijďte na tu přednášku — a už se budeme rovnou hádat. Co bychom tady ztráceli čas, že já vám budu něco předčítat a vy si to zapíšete. Šlo to velmi ztuha. Ze začátku jsem studenty provokoval: že komunismus byl lepší než demokracie… že Jefferson byl antikrist… a takhle jsem je provokoval. A pak se to podařilo — to cítíte v tom sálu malý výbuch hypernovy, někdo najdenou udělá takové to „pččči…“ a pak se přihlásí. A v ten moment to začne fungovat: proč je komunismus horší než kapitalismus, proč byl Jefferson lepší než… a tak dále. A tohle jsem musel dělat — a hrozně mě to bolelo. A občas mě citovali s tím, že to nevzali jako provokaci, ale zopakovali to
někomu jinýmu… Ale teď už tyto problémy nemám. Teď prostě přijdu a ti studenti mě fackujou — a je to tak v pořádku. Píše se ve Starém zákoně, že železo se ostří železem. A jediné, co se dá v přednáškové místnosti dnes dělat, je, že se namáháte. Takže v momentě, kdy je tam krev na zdi a zuby na zemi, tak to byla dobrá diskuse, dobrá přednáška… Na Yaleově univerzitě, vlastně na všech univerzitách, třeba i na Harvardu — se nesmí přednášet. Když chcete přednášet — vést monolog —, potřebujete povolení děkana. Jinak se všechno dělá případovými studiemi. Což znamená, že pokud chcete přednášet o gravitaci, tak nepřijdete s tím, že „gravitace rovná se at2“ a tak dále, ale s tím, že řeknete: Dobře, takže tady ta věc spadla směrem dolů. A s těmi studenty tam za hodinu a půl znovu vymyslíte to, co Newton nebo Einstein nebo kdokoli jiný. Vlastně studenty k tomu tlačíte — urychlujete ten intelektuální proces. Takhle se to dělá. A takhle já jsem se inspiroval k vlastním přednáškám. Sice to trvá dýl — ale pak si to ti studenti zapamatují na celej život. A hlavně to pak umějí „skloňovat“ — vědí, co se s tím dá a co se s tím nedá dělat, když si tu teorii sami ošahaj a zjistěj, že je to jenom teorie: že to prostě není Písmo svaté. Bohužel dodneška se přednáškové sály v Čechách podobají kázání, kázání a zase kázání. Nikde se nediskutuje, vše se katechisticky zopakuje… a čím věrněji to pak vyzvracíte na zkouškový papír, tím lepší známka.
ROZRAZIL 31
11
Tomáš Sedláček
TOMÁŠ MOZGA: Co vám, pane Bernarde, přinesla spolupráce s Belgičany, s belgickou firmou? STANISLAV BERNARD: Peníze. TOMÁŠ MOZGA: Tedy kapitál. Proč si vybrali zrovna vás? STANISLAV BERNARD: Kromě peněz nám to přineslo samozřejmě více auditu… TOMÁŠ MOZGA. … byrokracie. STANISLAV BERNARD: Ale ona je to taková zdravá byrokracie. Přeci jenom ten audit pokud se udělá pořádně, tak vás upozorní na to, že je něco možné dělat jinak, lépe. Jinač Belgičané nám do vaření piva vůbec nezasahují, vůbec nám do toho nemluví, oni vycházejí z toho, že to umíme. A oni sem investovali svoje peníze, protože v nás viděli perspektivu. A jenom snad ještě poznámku: my jsme jim prodali rovných 50 %, takže když občas se dočtu, že jsme prodali pivovar, to není pravda. My jsme dneska rovnocenní partneři. Musím říct, že za osm let, co s nima spolupracujem, nám do ničeho nemluvili… až na jednu jedinou výjimku, kdy jejich výrobní ředitel neuměl pochopit, proč, když všechny pivovary v Evropě a na světě zavírají nebo ruší ležácká oddělení — ta oddělení, kde to pivo leží a zraje pomaličku tou tradiční metodou — tak proč Bernard je naopak chce stavět. Ale je pravda, že už i v Čechách, nejen na západ od našich hranic: i tady se ruší ležácká oddělení a výroba se zjednodušuje. Je to samozřejmě diktát eko-
12
FOYER
Martin Reiner
nomiky. Na druhé straně — na tom pivu se to zkrátka pozná. Když se dělá tradičně, oddělené hlavní kvašení a ležácké zrání, tak to pivo prostě má svoje vlastnosti, které jsou zajímavější… No a dopadlo to tehdá po asi půl roční diskusi tak, že přijel spolumajitel a řekl: „Dobře. Tady Hedvika jsme nepřesvědčili, ale my vycházíme z toho, že vy víte, co chcete, respektujeme to, udělejte to.“ A dneska to tam stojí… MARTIN REINER: Leží. — Ale vy musíte mít vytvořený nějaký nástroj na rozhodování, když je to padesát na padesát. STANISLAV BERNARD: My jsme se vždycky na všem domluvili. MARTIN REINER: Dobře, to můžete předpokládat, ale nemáte to… STANISLAV BERNARD: Samozřejmě něco je v té akcionářské smlouvě, kterou jsem od té doby neviděl. MARTIN REINER: Vy máte pořád víc. STANISLAV BERNARD: To by bylo ideální, ale nemáme, a jsou tam nějaké doložky. Tehdá jsme o tom rok a půl tvrdě vyjednávali. To bylo moře auditů — ekologických, ekonomických, právních —, jestli nemáme nějakého kostlivce ve skříni anebo kde. Když jsme potom podepsali každou z těch stránek — ty smlouvy mají mnoho set stránek — tak nás všechny pořádně bolely ruce. Taky je pravda, že od té doby jsme tu smlouvu nevzali do ruky. Jde o to se domluvit. TOMÁŠ MOZGA: A vše inspirace v zahraničí? Byla nějaká?
MARTIN REINER: Původní českou tvorbu piva to, že byste se mohl nějak inspirovat v zahraničí, samo o sobě spíš ztěžuje. Tady je jednoduchý pochopit, že český trh je trochu menší než například americký nebo vůbec anglofonní, a není úplně špatný vědět… TOMÁŠ MOZGA: A co třeba okolí? Rakousko, Polsko…? MARTIN REINER: No trošku taky můžem. To jsou takový drobnosti: není třeba úplně marný vědět, že v roce 92–93, kdy tady byl rabat pro distributora — tedy ne knihkupce, ale jaksi ještě ten vyšší článek — nějakých 34 %, všichni jsme šíleli, že to jsou vydřiduši. Když ale víte, že v Německu na stabilizovaném knižním trhu ten rabat stoupá k 50 %, tak tušíte, že to půjde vejš. Což se uvidí v příštích letech. TOMÁŠ MOZGA: Jak se daří českým firmám a českým výrobkům pronikat do zahraničí, na zahraniční trhy? Jak jsou úspěšné? Jaký mají zvuk? Máte nějakou zkušenost? TOMÁŠ SEDLÁČEK: My jsme exportní ekonomika, kdybychom nevyváželi, tak se v ten moment propadneme na pětinu svýho bohatství. 80 % toho, co se vyrobí v České republice, končí v zahraničí. Pouze pětina toho, co vyrobíte, skončí v českých rukou. Proto taky nemělo cenu dělat ty poptávkové stimuly a řešit krizi tím, že budete dávat peníze, protože 80 % z toho se utratí za zahraniční nebo cizí statky. Teď je to složitější, ale to byl základní trik a vy jste toho zářným příkladem, proto jsme
si vás tenkrát vybrali… celý trik naší transformace. Najít strategickýho zahraničního vlastníka a exportovat ven. Ty drahý konzultační firmy, co chodily, ty dělaly přesně todlecto. Jediný, co se tenkrát dalo dělat. Teď ta situace je globální, ta krize skutečně zasáhla téměř všechny země, co jich jenom na tom kulatém světě je. Teď už to tak jednoduché není, teď prostě není kam hodit lano. My jsme vždycky hodili lano na Západ — a to by bylo, aby se tam nějaká ryba nechytla. A netáhla nás. Teď je to prostě složitý. Amerika netáhne, západní Evropa netáhne, východní Evropa netáhne, Afrika netáhne, Čína netáhne, arabské země netáhnou… Takže tahle situace je taková uniprezentní a je to složité. Teď se budou rozšiřovat naše trhy, je to fajn, ale je už trochu pozdě. To jsme měli dělat v těch dobrých letech, kdy se ty ryby chytaly; teď je ticho pod hladinou i na hladině. Takže je to složitější, ale stále se zdá, že česká ekonomika bude zasažena tou krizí méně — jsem po vašem vzoru optimista — než okolní země. TOMÁŠ MOZGA: Kolik procent piva vyvážíte do zahraničí? STANISLAV BERNARD: My vyvážíme dohromady nějakých asi 13 %. My jsme třeba za loňský rok, když pominu Slovensko, protože to pořád neberu tak docela jako export, byť je to export, když ale vezmu ty ostatní země, tak my jsme během loňského roku export zvýšili o 82 %. Což pořád to jsou malé hektolitry, malá absolutní čísla, ale nárůst tam je hmatatelný a já si toho
ROZRAZIL 31
13
vážím, hlavně proto, že my vyvážíme všude pod naší značkou a všude vyvážíme jako drahé pivo. Drahé kvalitní české pivo. Není problém, je spousta malých pivovarů nebo i větších pivovarů, které vyvezou, já nevím, trojnásobek toho, co prodají na tuzemském trhu — jenže to jsou vesměs ta piva, která vaří pro řetězce pod jejich privátními značkami: to znamená, že oni slouží jako levná výrobna a prakticky si tím vývozem vydělávají pouze na ty přímé výrobní náklady, a pokud tam vůbec mají nějaký příspěvek k svým fixním nákladům, tak je to jenom dobře. Jenže když to děláte pro nějaký zahraniční řetězec, tak vesměs to dopadne tak, že jeden rok si tam nasmlouváte, řeknu příklad: dneska přímé náklady na hektolitr se pohybují kolem 600 Kč v našem případě, když tam máte jako pivovar 100 korun příspěvek na fixní náklady, tak fajn, další rok přitvrdí ten importér a srazí ho na nulu. Pak už se to pomaličku přestává vůbec vyplácet dělat. Jako všude, řetězce… Vám alespoň distributoři řekli, že to chtějí na nové počítače. Tady vám Tesco koupí Carefour a dopadne to tak, že okamžitě zvýší poplatky, a neřeknou, že je to proto, že si koupili Carefour. MARTIN REINER: S řetězcema jsem si asi před třema roky zahrál s takovým gustem na frajera, protože tím, že jsem měl v ruce toho Viewegha tak jsem si to mohl dovolit. Kdy náš hlavní distributor pan Dobrovský, hrozně fajn člověk, tak kromě toho, že má svý vlastní knihkupectví a dává do celé republiky, tak začal poměrně hodně spolupracovat s řetězcema — a ty chtěj daleko vyšší rabat, než normální distributoři. A on teda, samozřejmě se mu přestal náš vyplácet, mě začal přemlouvat, abychom ten rabat zvedli. Já jsem řekl, že ne. Tak abychom ho zvedli alespoň pro ty řetězce. Já jsem řekl, že ať to těm řetězcům klidně nedává nebo ať to dává za svý: takový jsem byl hrdý. TOMÁŠ MOZGA: Ještě jedna věc. Jednou z deseti rad pana Bernarda je: „Stanovte jasné firemní hodnoty. Nedopusťte, aby se vaše firma navenek chovala jako neživé soustrojí, jak to bývá u velkých korporací. Dejte své firmě jasnou kulturu.“ Jaká je tedy firemní kultura… STANISLAV BERNARD: Pivní. — Jako každá firma jsme měli samozřejmě různé problémy interní, komunikaci, různé představy mezi výrobou a obchodem, protože samozřejmě ty pohledy jsou vždycky odlišné. To co se jeví jako šance marketingu a v obchodě, tak pro výrobu je práce navíc, zase něco nového si vymysleli a podobně, takže my jsme vlastně zapojili naše lidi do toho, aby nám pomohli vytvořit ty hodnoty. Vlastně ty sdílené vnitřní firemní hodnoty vznikají diskusí. Nevznikalo to tak, že bychom si sedli tady někde v kanceláři a začali to lajnovat. Když se ty hodnoty daly dohromady, de facto se povedlo i to, že jsme těm lidem řekli fajn, a teďka je zkuste co nejlépe vysvětlit. Pak jsme vlastně udělali galavečer, kde jsme ocenili ty nejlepší příklady. A mě třeba hodně potěšilo, že to vyhrál kluk, který u nás začínal v roce 91 jezdit jako řidič náklaďáku, teď
14
FOYER
spousty let dělá expedienta. Je to velice inteligentní člověk a skutečně jeho vysvětlení měla nejlepší přiléhavost. Když jsme mu mohli předat na galavečeru týdenní dovolenou a nějaké ocenění, tak to bylo úžasné — protože tohle nebyl případ, že by to někdo vymyslel v kanclu. Ještě jednu věc, už jenom ta diskuse nad těmi pojmy, nad těmi hodnotami pomohla tu atmosféru docela dost vyčistit. Takže ono to sice vypadá, že to jsou soft věci, že je to daleko od piva, ale já tvrdím, že u toho všechno začíná. Však to znáte: pokud máte doma nebo kdekoli, mezi přáteli, v práci dobrou atmosféru, pozitivitu, to je jedna z našich hodnot, odpovědnost, spolupráce a pozitivita, tak pokud tohleto tam je, tak lidi to prostě vnímají. A skutečně, když to někdo začne porušovat, tak už vědí, že je to jednou popsáno, tak se na to dá upozornit. Teď jsem si vzpomněl na jednu otázku… TOMÁŠ MOZGA: Ale já to posunu dál. Nejužívanějšími slovy roku 2008 byla dvě slova: „ekonomická krize“. 17. prosince tu v Kabinetu Havel Jiří Stránský vyslovil názor, že to není krize ekonomická, že je to krize z nenažranosti. I Václav Havel se ve svém listopadovém prologu v Kabinetu Havel ptal: „Když nás je pořád stejně, proč má neustále všechno růst? Proč má růst průmysl, výroba, produkce? Proč mají bezkoncepčně růst města do všech stran, až nezbude už ani kousek krajiny, kousek trávy? Všechno má růst, rozmnožovat se, hromadit. V tom cítím základní otázku doby.“ Co naši hosté? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Pan prezident má pravdu a vždycky měl. A vždycky mít bude. Pravdu a lásku. — Pochopitelně, nejenže má pravdu, ale dokonce je to horší. Když si vzpomenete na ten příběh o Josefovi — Josef a faraon, jak ten faraon měl sen o těch sedmi tlustých a sedmi hubených kravách — tak ta naše generace… shodou okolností to bylo sedm dobrých let, jsme rostli a nám to nestačilo; a nejen že jsme nešetřili a nesnížili ten svůj růst v momentě, kdy faraonovi se urodila sklizeň, která byla nadstandardní. Tak byl ve snu varován, že si má připravit zásoby na ty horší roky: takže on postavil sýpky a nechal část úrody — nesežral to všechno. A teď se otočíme o několik tisíc let do současnosti. Takže jsme taky měli sedm — shodou okolní to bylo sedm — velice dobrých let: nejen Česká republika a západní Evropa, ale celá globální ekonomika. Ten vítr foukal do plachet neuvěřitelným způsobem. Ale my všechno, co se urodilo, sežrali. Všechno. Římané to kdysi řešili tím známým pírkem: když chcete jíst a už nemůžete, což je hrozný problém, tak nám to sice přijde neestetický, ale bohužel mnozí z nás by si to přáli. Představte si, že jdete na večeři, nacpete se, omluvíte se… a můžete začít znova. To je přece úplně úžasný. TOMÁŠ MOZGA: A já vás doplním: „I když stále bohatneme, nepřijde nám to dost. Zapomínáme se tak připravovat na skutečně těžké roky. Poslední léta si zkrátka naše civilizace užívala jednu velkou a bezstarostnou globální párty.“ TOMÁŠ SEDLÁČEK: A kdo to řekl?
Divadlo Husa na provázku — Kongresový sál
TOMÁŠ MOZGA: To jsou vaše slova… z prosince roku 2007 v Respektu. TOMÁŠ SEDLÁČEK: Já už jsem to říkal dávno. TOMÁŠ MOZGA: Kdy bude konec té velké globální párty? Nebo už ten konec nastal? A co bude následovat? Co nás čeká? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Kocovina. My nejen že jsme všechno sežrali, takže ty sýpky zůstaly prázdný, ale ještě jsme se po celou tu dobu zadlužovali, takže to pírko už nesmíme, ale to jsou ty jogurty bez jogurtu a máslo bez másla a pivo bez piva. STANISLAV BERNARD: Já přesně vím, kam míříte, ale vidím to trošku jinak. Myslím si, že samotný růst je zdravý — protože to je jeden z principů. Všechno chce růst. Ale já ten problém vidím v tom, že se to skutečně prožralo. A že se to prožralo dopředu! Vždyť se podívejte jenom na tu naši Českou republiku, co se tady v minulých letech dělo… Skutečně jsme „rostli“ o nějakých 5–6 % — a přitom tehdejší vláda generovala roční schodky kolem 80–100 miliard korun. My jsme do té krize mohli vstupovat v úplně jiné kondici… TOMÁŠ MOZGA: A ještě jednou budu citovat Tomáše Sedláčka, opět z prosince 2007: „Průměr zadluženosti všech vyspělých zemí je 80 % jejich HDP, což je více než průměr rozvojových zemí, který činí zhruba 60 %.“ Současný schodek státního rozpočtu České republiky činí téměř bilión Kč. STANISLAV BERNARD: Dluh…
TOMÁŠ MOZGA: … dluh. Pardon. Jen na úrocích ročně platíme 50 miliard Kč! TOMÁŠ SEDLÁČEK: Jenom na úrocích. Což je víc, než vymyslel NERV: protikrizové opatření bylo zhruba 40 miliard. Jenom abych to dal pro vás, co počítáte u večeře v miliardách… Ministerstvo zahraničních věcí — všechny ty kytice… Všechny ambasády stojí Českou republiku osm miliard, jenom pro srovnání. TOMÁŠ MOZGA: Ano, pro srovnání: za částku 50 miliard korun bychom postavili devět univerzitních kampusů. Devět dalších univerzit by mohlo mít kampus, jaký vzniká v Brně-Bohunicích… STANISLAV BERNARD: Nebo sto kilometrů dálnice. TOMÁŠ MOZGA: Kdy vznikl schodek státního rozpočtu? A kdo a kdy všechny ty dluhy zaplatí? Kdy ztrátu umoříme? STANISLAV BERNARD: Já jsem byl u jedné debaty na Primě těsně před volbama, kde seděl tehdy Mirek Topolánek s Jirkou Paroubkem. A Jirka Paroubek řekl: „Vy jste se zbláznili, státní dluh se přeci nesplácí!“ TOMÁŠ SEDLÁČEK: On měl do jistý míry pravdu, z toho se vyrůstá v momentě, kdy se dále nezadlužujete, protože dluh se počítá jako procento vůči HDP. A když vám roste produkt, proto taky potřebujeme růst — v momentě kdy růst přestaneme a začneme upadat, tak nám začne narůstat dluh. Protože ten nominál, to je jednoduchý dělení: když vám padá základ a DPH
ROZRAZIL 31
15
Martin Reiner, Tomáš Sedláček
je negativní, tak vám roste dluh, aniž bychom se dále zadlužovali. Takže v momentě, kdy vy nominální dluh dále nezvyšujete a furt rostete, ale musíte růst, to je základní předpoklad, tak se to jakoby zmenšuje. Pochopitelně zaplatí to naše děti. To je jak ten vtip s tou hospodou: Na vesnici se otevře hospoda a v ní nápis Pijte a jezte, kolik chcete, váš účet zaplatí vaši synové. Takže všichni taťkové hurá tam, vožerou se, a když nad ránem chtěj odejít, hospodský je zastaví a říká: „Tak, pánové, platit!“ — „Ale vždyť to platí naši synové…“ — „No jo, ale hádejte, kdo tady chlastal včera.“ … Takže tak to je s tím státním dluhem: když budeme platit dluhy našich otců a naši synové naše, tak se vždycky přežereme. To je racionální chování, kdybych šel do týhle hospody, tak všichni z nás se přejíme a přepijeme a budeme si objednávat nejdražší možný whisky, protože naše spotřeba nemá vůbec žádnou návaznost na naši útratu. TOMÁŠ MOZGA: A najde se tu hospodský, který by plácl do stolu a řekl „a dost!“? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Ne. Kdybyste byl politikem, budete dělat to samý. V momentě, kdy máte deficit státního rozpočtu, tak se to dá řešit třemi způsoby — ve skutečnosti jenom dvěma. Buďto zvýšíte daně, a kdo rád slyšíte o zvýšení daní, anebo snížíte výdaje. A abychom si to zjednodušili, tak 70 % výdajů jsou důchody. Takže vyhrají komunisti, protože důchodcům snížíte důchody. A třetí varianta je tu míru toho podmíráka dorovnat
16
FOYER
Stanislav Bernard, Martin Reiner, Tomáš Sedláček
dluhem, a to budete dělat všichni. A já vám garantuju, že když se stanete politikem, tak to budete dělat taky. A ještě navíc, abyste spláceli ty minulý dluhy, to znamená buď jedno zvýšit, nebo snížit. A jaksi na úkor těch dalších generací. To byste musel mít takovou sílu osobnosti, to je fakt těžký. TOMÁŠ MOZGA: A přitom prezident Václav Klaus stále podporuje utrácení. Jaké jsou podle vás výhody a rizika žití na dluh? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Tak kdysi dávno… U nás to celkem funguje. V Americe, když řeknete slovo úspora, tak Američan jde vytáhnout slovník cizích slov a začne to tam listovat. Kdysi dávno v Americe, když jste něco chtěl, tak jste si na to nejdřív našetřil. Což se dneska dávno nedělá. Protože si prostě vezmete spotřební úvěr. Číňané šetří 40 % své mzdy a Američané ušetří 2,6% své mzdy; a kdybychom si dali ta čísla vedle sebe a já se vás zeptal, jak je charakteristický chování bohatýho a chudýho člověka, tak řeknete, bohatý člověk neutratí všechno, co vydělá, protože vydělává hodně peněz. No a je to přesně naopak. Spotřeba se chová jako droga, čím je národ bohatší, tím víc se zadlužuje. A i vy si ve vlastním životě srovnejte, co všechno jste nepotřebovali před deseti lety a co všechno potřebujete dneska, nepotřebovali jste např. mobilní telefon nebo laptop. Dneska potřebujete nový mobilní telefon každé dva roky, já taky. A potřebuju každý dva roky nový laptop. Před deseti lety mi to vůbec nechybělo. A čím víc toho
člověk má, tím víc toho člověk potřebuje, spotřebou nesaturujeme naši poptávku, ale naopak ji tím násobíme. MARTIN REINER: Tak hlavně dneska se ty laptopy vyráběj tak, aby vám tři roky nevydržely. Co by s vámi dělali, kdybyste měl 15 let takový laptop. To by se zastavil růst asi potom. TOMÁŠ MOZGA: Ale máme tu NERV: „Aktuálním úkolem NERVu je analýza rizik a případných dopadů světové finanční krize na Českou republiku a návrhy opatření, kroků a nástrojů, které budou možné dopady světové krize zmírňovat. Trvalým úkolem rady pak bude hledání a návrhy receptů směřujících k udržení a akceleraci ekonomického růstu České republiky,“ přibližuje poslání NERVu premiér Mirek Topolánek na webových stránkách české vlády. Pane Sedláčku, mohl byste prosím přiblížit nám laikům dosavadní výstupy pracovní skupiny NERV? Jaká témata se probírala, co jste doporučili vládě a jaká bude perspektiva směřování české ekonomiky a další vaše práce? TOMÁŠ SEDLÁČEK: My jsme zejména museli našim představitelům vysvětlit, že fiskální stimuly západní ekonomiky nejsou špatně, ale naopak velice dobře. A že bychom do toho paní Anděle, to jméno je příznačné — Anděle Merkelové — neměli jaksi mluvit, ale naopak ji pokládat za opravnou a poděkovat a říct, heleďte, ještě tam hoďte 200 miliard korun… Takže první úkol byl přesvědčit vládu a politiky, že se něco děje. Dneska už to
pochopili i na těch nejvyšších pražských kopcích, že se nejedná o chřipku… Takže to byl první úkol. Druhý úkol byl velmi rychlý: tři týdny, jak se tady kritizovalo, že nic neděláme, tak my jsme tři týdny od rána do večera, spíš teda od večera do rána pracovali a propočítávali všechny možné dopady. Ale myslím, že ten balíček — ode mě to bude znít trošku divně — ale ten balíček, který jsme připravili a vláda ho 100% podpořila, tak si myslím, že je vůbec nejlepší možný balíček pro malou ekonomiku. Já jsem si studoval ostatní balíčky a není tam nic, u čeho bych záviděl, že to nějaká jiná země má. Takže to byl první úkol — postoupit to poslanecké sněmovně. My si myslíme, že jestli něco, tak tento balíček zmírní dopady ekonomické krize. 75 % z toho balíčku je snižování daňového břemene, zejména pro podnikatele, nikoliv tedy pro zaměstnance, tím chceme předejít vyhazování. Kdybychom snížili daně zaměstnancům, tak ten zaměstnavatel je vyhodí. Takhle ten zaměstnavatel ušetří, to znamená, že nebude nutkán ty lidi vyhazovat. A teď je před námi úkol pomáhat české vládě v tom nelehkém předsednictví EU, mimochodem víte, že to naše předsednictví nemělo být? Kdyby byla schválena Lisabonská smlouva, tak 1. listopadu 2009, shodou okolností zrovna ten den, který jsme přebírali my předsednictví, tak Lisabonská smlouva ustanovovala evropského prezidenta nebo prezidentku mimochodem poprvé v historii Evropy, kdy jsme byli dobrovolně sjednoceni námi Evropany samými… až teď poprvé
ROZRAZIL 31
17
Stanislav Bernard, Martin Reiner, Tomáš Sedláček
jsme byli krůček od toho, abychom měli prvního evropského prezidenta nebo prezidentku. No, nic nestalo se, takže Česká republika má předsednictví, které vlastně mít neměla. V tomto pomáháme premiérovi z toho nějakým způsobem vykormidlovat, takže teď se připravuje zasedání G20, které proběhne příští sobotu. TOMÁŠ MOZGA: A pojďme do finále. V roce 1883 se otevřelo Národní divadlo. O dva roky později, v roce 1885, rozezněla hudba novou budovu Rudolfina. V roce 1891 vkročili první návštěvníci do nové budovy Národního muzea na Václavském náměstí. Na jaře minulého roku otevřelo Norsko v Oslu novou budovu Národní opery a baletu. Tento severský stát dále buduje poblíž nové opery tři další budovy: pro Munchovo muzeum, Sternersenovo muzeum umění a hlavní knihovnu, otevřeny by měly být v roce 2011 a 2012. V České republice je výstavba nové budovy Národní knihovny také ve středu zájmu. Bohužel současná česká politická reprezentace není tak osvícená, aby našla odvahu investovat do nadčasových projektů, které budou sloužit veřejnosti po několik dalších desítek let. 19. století bylo v českém prostředí štědré na osvícené mecenáše. Josef Hlávka vybudoval v Praze koleje, vytvořil nadaci na podporu nemajetných studentů… Svitavský rodák Valentin Oswald Ottendorfer investoval velké množství soukromých prostředků na vybudování místní veřejné knihovny s koncertním a společenským
18
FOYER
sálem. O století později stavitel Leoš Válka otevírá v Praze soukromou galerii moderního umění — Galerii DOX. Firma Vinné sklepy Valtice kupuje v londýnské dražbě obrazy ze sbírek Lichtensteinů a umísťuje je na zámek Valtice. Rodinný pivovar Bernard letos bude pořádat 15. ročník humpoleckých slavností v podobě prvního hudebního festivalu… Proč festival pořádáte? Má česká společnost v dnešní době dostatek mecenášů, kteří by podpořili realizaci veřejných projektů? TOMÁŠ SEDLÁČEK: Já si myslím, že kdyby někteří rádoby mecenáši nekazili vzletné myšlenky ostatních, tak by to zcela stačilo. TOMÁŠ MOZGA: A k tomu festivalu, co bylo tím motorem… STANISLAV BERNARD: Tím motivem naším, když jsme to vymýšleli, bylo bavit se. Prostě dva dny v roce můžou ti lidi přijít na náměstí, dneska to jsou dva dny plné hudby, dobré hudby, dobrého jídla, dobrého pití, a ti lidi se tam jdou pobavit, takže to byla jednoduchá myšlenka. Letos to bude patnáctý rok, takže ono to strašně letí. MARTIN REINER: Mám dojem, že daňová politika státu není úplně příznivá při podporování mecenášství. Podle mě příčinou je typická paranoia státu. Dobře, začátkem devadesátých let existovaly nadace jako krycí struktury pro odvod velké spousty peněz, ale to neznamená, že všichni ti lidi v téhle zemi jsou parchanti. A tohle ne z vlastní zkušenosti, protože jsem
pár svých milionů proinvestoval na různých festivalech v Olomouci… Nepochybuji o tom, že velká spousta lidí, která milou shodou okolností přišla k penězům, tak se nepotřebuje přežírat den za dnem a to pírko pořád strkat — a že jednoho krásnýho dne je napadle, že ty peníze, kterých už víc za normální život neutratí, tak prostě do něčeho dají. Mě připadá, že troška víc důvěry státu v tydlecty procesy, které vypadají jako přirozený, by neuškodila. TOMÁŠ SEDLÁČEK: Bylo to v prvním kole návrhů z těch 250, co jsme měli, tak jsem tam měl svůj skromný návrh, že by se mecenášské dary daly odečítat z daňového základu dvojnásobně. To znamená, dáte-li korunu, odečtete si dvě, což je fér, je to něco mezi daňovou asignací a dáváním. Mně to přišlo celkem fér, tenkrát to nebylo považováno za protikrizové… Ale máte pravdu, že u nás jsou mecenáši znevýhodňováni, jediné, co dáme, je, že dar není zdaněn. To je jediné, co jim stát dává. TOMÁŠ MOZGA: A úplně naposled. Jaké podniky a firmy byste přáli současné a budoucí české společnosti? STANISLAV BERNARD: Úspěšné… TOMÁŠ SEDLÁČEK: Které mají rozhled, který nekončí za plotem jejich továrny a firmy. Firma, která má trošku jiné poslání než vydělávání peněz, je nakonec ta firma, která se zvláštní shodou prozřetelnosti vítězí v kobišti těch drsných zisků, ono to většinou funguje trošku spravedlivě. MARTIN REINER: Nakonec i když nezvítězí, tak já myslím, na startovní čáře stojí dva, kteří oba začnou dělat něco, co je těší, tak někdo s přispěním okolností ještě k tomu vydělá prachy a uspěje a někdo bude aspoň dělat to, co ho těší… TOMÁŠ SEDLÁČEK: Takže pravda a láska vítězí. TOMÁŠ MOZGA: A to bylo úplné finále. Pátý díl Kabinetu Havel na téma česká podnikavost — o zručnosti a podnikavosti českého člověka navštívili Tomáš Sedláček, Martin Reiner a Stanislav Bernard.
MARTIN REINER Narozen 1964. Známý též pod svým dřívějším jménem Martin Pluháček. Brněnský básník, prozaik a nakladatel strávil za komunismu šest let na vojenských školách a osm měsíců ve vězení. Po návratu byl postupně referentem v taneční škole, prodavačem v antikvariátu, doručovatelem tisku, inspicientem v operetě. Po Listopadu spoluzakladatelem a redaktorem politicko-kulturní revue Proglas, stipendistou ČLF, tiskovým mluvčím na MK ČR, šéfredaktorem nakladatelství Lidová demokracie — Petrov. Od podzimu 1992 do podzimu 2005 majitelem renomovaného nakladatelství Petrov. Po jeho zániku ihned založil nové nakladatelství — Druhé město. TOMÁŠ SEDLÁČEK Narozen 1977. Český ekonom a vysokoškolský pedagog. V letech 2001–2003 pracoval (od svých 24 let) jako ekonomický poradce Václava Havla, poté jako expertní poradce ministra financí, kde se věnoval reformám. Založil Ekonomický klub, je členem programového výboru nadace Fórum 2000 a členem poradních či dozorčích rad dalších neziskových organizací. V současné době pracuje jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. V lednu 2009 se stal členem Národní ekonomické rady vlády (NERV), poradního orgánu premiéra sestávajícího z deseti vybraných ekonomů, kteří pro vládu připravili protikrizová opatření. Je autorem knihy Ekonomie dobra a zla. Přednáší filozofii a ekonomii na FSV UK, hostuje na dalších univerzitách. Ze všeho nejraději jezdí na kole a lyžuje. TOMÁŠ MOZGA Narozen 1980. Student Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Odborné zaměření: bioorganická chemie, biochemie a stereochemie. Dlouhodobě se věnuje také projektovému managementu, organizaci akcí, managementu vědy a popularizaci vědy (Fyzikální cirkus, Osobnosti české vědy, Věda v Brně…). Od roku 2008 působí jako certifikovaný projektový manažer IPMA Level D a získané zkušenosti se snaží předávat občanským sdružením a neziskovým organizacím. V roce 2008 založil občanské sdružení DIALOG centrum s cílem vytvořit v Brně kulturní, společenské a vzdělávací centrum, které by přes
STANISLAV BERNARD
mezikulturní, mezioborový a mezigenerační dialog otevřelo Českou
Narozen 1955. Po studiích na gymnáziu v Opavě pokračoval na
republiku světu a svět České republice. Člen několika občanských
Fakultě strojní a elektrotechnické Vysoké školy dopravy a spojů
sdružení (Společnost pro projektové řízení, Spolek absolventů a přátel
v Žilině. V roce 1991 založil v Humpolci soukromý rodinný pivo-
MU, Spolek Kultura & Management, Klub českých turistů…). Koníčky
var Bernard. Dnes je jeho spolumajitelem a generálním ředitelem.
jsou strategické myšlení, synergismus, dialog lidí a národů, fenomén
V roce 1993 zakládal Český svaz malých nezávislých pivovarů a do
genius loci, hra na cimbál.
roku 1999 působil jako jeho prezident. Ve stejném časovém rozpětí byl spolumajitelem soukromého rádia Vysočina 94,3 FM v Jihlavě, které spoluzaložil. V roce 2008 se ve volbách do Senátu neúspěšně ucházel o senátorské křeslo na kandidátce ODS. Obdržel ocenění „Pivovarská osobnost století“ (uděleno v roce 2000 Sdružením přátel piva) a „Brand manager ČR roku 2000“. Životní motto: JÍT VLASTNÍ CESTOU.
ROZRAZIL 31
19
D ÍL N A
KARTÍNKA Z CHORVATSKA LÉTA PÁNĚ 2003 (HANA PACHTOVÁ)
„Tak jsme to snad našli. To je ono?!“ vyhrkne poděšeně Petr. „Ne!“ vyjeknu já. Ale úplně jistá si nejsem. Vypadá to sice šíleně, ale má to na dveřích číslo 27. Kůče je nedostavěná tak dlouho, že už stihla zchátrat. Na omítnuté části jsou ještě patrné stopy po kulkách. Zachovávám klidnou hlavu a představuji si, jak já (neprůbojné české děvče) důrazně žádám svého chorvatského bytného, ať mi laskavě vrátí předem složené nájemné, protože si za ně jdu hledat po okolí něco lepšího. Napadá mě fůra variant — od vyhrožování až po ponížené prosby. Propadám panice, ale jenom v duchu, protože jsem koutkem oka zaznamenala výraz zcela bledé, strnuté Petrovy tváře, a vím, že alespoň jeden ze dvou raněných lovců musí zůstat psychicky silný. Do zahrady jsme vešli dírou ve zrezlém plotě. Pan Branko v tuhle ranní hodinu ještě spal ve svém obligátním bílém nátělníku za vrstvou zažloutlých záclon. Probudili jsme ho. Ubytoval nás v kůče u své babičky naproti svému šílenému příbytku, který sdílel se ženou a třemi dětmi. Tenhle barák byl omítnutý bohužel celý, a tak připomínal muzeum války. „Sakra, voni tady nemaj zedníky?“ procedil mezi zuby nechápavě estét Petr. „Vysvětlil jsem ti přece, proč nechci strávit dovolenou v Africe ani v Asii, ale v Evropě.“ Chápala jsem, že Petr volí civilizovaný klid. Proto jsem také vybrala zemi, která je báječně odzkoušená polovinou našeho národa. No, ubytování tedy bylo o trochu lepší, než se původně
52
DÍLNA
zdálo z venku. Měli jsme svoji koupelnu a sociální zařízení, kuchyňku a hezkou ložnici. A stejně jsme tu hlavně kvůli moři. Jdeme na pláž. Zpoza klasického ranního modrošedého oparu už probleskuje slunce. Nedbáme ostrých balvanů, konečně, jsou to miny, a razíme si mezi nimi statečně cestu k malým průzračně tyrkysovým vlnkám. Úžasné! Rozvalíme se těsně u moře na dva balvany ideálně lehátkového tvaru. Nikde ani živáčka. Připadáme si jako v ráji. Shodím džíny, ve kterých jsem proseděla předešlých dvanáct hodin v autě. Petr zůstane blaženě podřimovat na svém balvanu nahý a rozvalený. Proč také ne? Jsme tu jenom my, ty kameny a průzračné moře. Jdu si zaplavat a smýt ze sebe špínu všedního dne. Vlezu trochu opatrně do vody. Mám boty, ale kameny jsou ostré, velké a kluzké a mořských ježků je tu také dost. Po chvilce se mezi nimi válím. Vlnky jsou malé, ale na kameny mě házejí silou, která se mi nelíbí. Dost to bolí. Hlavně stehno a kotník. Ale to jsou jen povrchová zranění. Nenapíchla jsem se na ježka. Statečně vstanu, zkontroluji rány a hrnu si to dál na bezpečnou hloubku. Asi po půlhodince blaženého plavání se vracím, připravená přijímat příštích čtrnáct dní samé štěstí. Petr sedí na svém balvanu podivně vzpřímeně. Rozpačitě se rozhlíží. Když mě uvidí, jde mi do vody naproti, abych sebou prý zase nešvihla. Nohama ohmatává opatrně dno a pomalu, ale jistě se mi už raději na všech čtyřech šine v ústrety. Předpokládám, že na rukou boty nemá, a tak ho upozorním:
„Bacha na ty ježky.“ „Ježíš! Tady jsou ježci?!“ Galantní Petr se urychleně otáčí a s hrůzou pokřiveným výrazem ve tváři vybíhá z moře. Už jsem se také vypotácela. Kontroluji si místa, na kterých budou nejspíš zítra modřiny. Ale báječně jsem si zaplavala. Usmívám se a mám oči jen pro Petra. Ale Petr je nějaký nejistý. „Koukni, co tady za tu chvilku přibylo lidí,“ povídá mi. „Množej se nějak děsně rychle.“ V půl jedenácté jich je tady jako kobylek. Jedna tlustá žena se chystá do vody. Jsem zvědavá, jak daleko dojde. Mezi suchými balvany na pláži si počíná značně nemotorně. Je mi jasné, že si zlomí nohu, ledva vstoupí do vody. Jak bude padat, natáhne pod sebe ruku, kterou se nabodne na ježka, a jak se zhluboka nadýchne, aby zařvala, skočí jí do úst vlnka a utopí se. Ano, utopí se, protože my jí na pomoc nepůjdeme. V životě jsem neviděla tak drzou ženskou. Proč se plahočí přímo přes nás?! Přes naše kameny?! Do vody vstoupí ladně jako víla. Počíná si jistě, bez jediného klopýtnutí. Asi to bude nějaká místní kouzelnice či akrobatka. Zíráme na ni bez hlesu a s obdivem. Vodu už má po pás. Otočí se. Zamává na svého muže na břehu. A česky zařve: „ Pepóóó, je to jako kafééé!“ Žádná kouzelnice! A už vůbec ne místní! Petr se bez hlesu vymrští a klopýtá přes kameny směrem k ženštině, aby se přesvědčil. A je to tak. Těsně vedle místa, kde jsme mezi a šutry balancovali z vody my, byla na dně nádherná písečná cestička. Vybudoval ji tam manžel tlusté ženy a pochlubil se svým vodním dílem lidstvu. Nikdo už nechce do vody chodit jinudy a pán se tu mezi všemi těší hluboké úctě. Ti všichni jsou, jak jsme zjistili, Češi. Jsou jich tu celá hejna. Spokojeně švitoří na svých kamenech, zdraví pána, ptají se, jak se mu vede, zda něco nepotřebuje, třesou si s ním rukama, nabízejí mu ovoce, ovocné šťávy, potírají ho vonnými oleji, ovívají ho palmovými listy — umělými samozřejmě, protože v okolí žádné palmy nesehnali —, klaní se mu, tančí před ním a zpívají mu písně — české, aby se cítil jako doma. Jsou mu vděční, že nemusí ležet na té přecpané oblázkové pláži napravo od nás, kde lze vstupovat do moře beztrestně. Stejně by se tam už nevešli. Každopádně, jestli to nevíte, tak Češi mají ode dneška nového prezidenta, toho tlustého pána na pláži u Šibeniku. Odcházíme. Už je stejně dost hodin a máme strach, aby se Petr nespálil. Nemá totiž „základ“. Bytná nám říká, jak je na tom Česko dobře ekonomicky. Taky říká, že její rodina vlastní vinice a olivové háje, ale že na nich nikdo nepracuje. Není prý třeba. Stejně mají všichni restaurace a penziony, tedy spíš domy, ve kterých pronajímají pokoje. Konečně, prý se říká, že Dalmatinec postaví dům, a pak už celý život jenom sedí a poslouchá, jak cinkají peníze. Před námi se rozprostřela noční osvětlená promenáda. Do uší nám buší mezinárodně uznávané disko. Korzují tu zarudlí Češi v hodobožových oblečcích, s hodobožovými obličeji. Urputně se snaží zakrýt svoji rozechvělost a nervozitu. Ptají se sami sebe, zda
Tento fejeton čerpá z mých zkušeností skutečně jen z roku 2003. Což předesílám, neboť nevím, jak se Chorvatsko změnilo od onoho léta, kdy jsem je navštívila. Naposledy. jsou do velkého světa u móře dostatečně nóbl oblečeni. Konečně také jim hrozí s vysokou pravděpodobností možnost, že tu potkají svého lépe oblečeného souseda, který může zajít třeba i do restaurace na drahou večeři a připadat si tak ještě světověji, než se snaží vypadat oni. Pravda… není tu pro Čechy úplně nejlevněji. Ale je to tak blízko, je tu tak krásné moře a „Jugoška“ bývala všechna komunistická léta téměř Západem a téměř nedostupnou Mekkou všech normálních lidí od nás. A mají nás tu rádi. Raději než Němce, kteří cinkají mnohem hlasitěji. Jsou města nebo místa zemědělská, průmyslová, jsou místa historická nebo univerzitní. A jsou místa nijaká. Těmi se line sentimentální pop a ve všem se snaží vyhovět nájezdům turistických Hunů — takže se časem podobají amébě. Říká se jim města turistická. Ve večerce nakoupíme pivo. Piniovým lesem dojdeme k našim kamenům na konečně liduprázdné pláži. Měli bychom sem chodit jen brzy ráno a pozdě večer. Nebo jsme měli jet někam na opuštěný ostrov. Ovšem teprve se v kapitalistické realitě rozhlížíme a ještě nám zcela nedochází fakt, proč jsou tyto destinace nejdražší z repertoáru cestovních kanceláří. Soukromí je první předpoklad svobody. A ve světě cestovního ruchu se za svobodu platí penězi. Nefungují tu známosti ani příslušnost ve straně. Otevřeme si každý svoji láhev. Já Ožujsko, Petr Karlovacko. Znalecky posuzujeme. Obě značky jsou báječné! Proč je proboha nevyvážejí? Vynikající silné pivo. Jsme šťastní mladí lidé z Česka. Po čtvrtém pivu jdeme dál podél moře mezi balvany. Najdeme jedno strategicky kvalitní místo. Také jsou tu dva ploché kameny, i když už zdaleka ne tak ploché a tak nádherně velké. Petr vstupuje do vody a pod rouškou tmy srdnatě odhazuje šutry stranou. Budeme mít vlastní písečnou cestičku. Nikomu ji neukážeme a při vstupu do vody budeme předstírat, jak klopýtáme. Jsme šťastní mladí sobci z Čech. Petr je báječný! Je báječný, a tak se nikdy nestane prezidentem. HANA PACHTOVÁ, nenarozena, není nic.
ROZRAZIL 31
53
Staré pověsti české nám vyprávějí o bájném praotci Čechovi, který nás kdysi zavedl do naší krásné země — bohužel bez moře. A právě absence moře patří asi k největším českým mindrákům: a také k naší věčné touze vycestovat alespoň jednou ročně o dovolené k moři, nadávat tam na drahé pivo, cpát se konzervami z domova, spálit se při opalování a šlápnout bosou nohou na mořského ježka.
D ÍL N A
ČEŠI V ROLI TURISTŮ, ČI MOŘSKÝCH VLKŮ?! (JINDŘICH MAREK)
Český c. k. Jadran Poněkud však zapomínáme na to, že Terst, Pula, Šibenik, Boka Kotorská, ostrov Šibenik, Zadar, Split či Rijeka se v letech rakousko-uherské monarchie staly významným kusem života mnoha našich předků, kterým náročnou čtyřletou službu u válečného námořnictva ještě více zkomplikovala 1. světová válka, kdy žili v rozporuplné realitě volby mezi loajalitou k císaři a odporu k jeho monarchii. Po roce 1848, kdy se rakouská marína začala formovat a sílit, přicházeli do námořní služby z českých zemí zatím jen jedinci jako např. brněnský rodák MUDr. Jindřich Vávra (či také Heinrich Wawra), který od roku 1855 postupně proslul nejen jako námořní lékař, cestovatel, botanik a sběratel, ale za své zásluhy byl dokonce císařem v roce 1872 povýšen do rytířského stavu! Jiný český námořník, Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem, se v letech 1857–1859 pro změnu zúčastnil jako příslušník rakouského válečného námořnictva s fregatou Novara plavby kolem světa. K růstu počtu námořníků z Čech a Moravy však došlo až s výraznou modernizací válečného loďstva na počátku 20. století, kdy námořnictvo stále více potřebovalo vzdělané a technicky zdatné muže. Jestliže v roce 1897 jen 96 českých rekrutů představovalo 5% námořních nováčků, v roce 1912 to již bylo 506 českých námořníků a poslední mírový rok 1913 dokonce 589 mužů. Celkem v letech
56
DÍLNA
1905–1913 k rakouskému válečnému námořnictvu narukovalo 2 921 českých mládenců. Téměř tisícovka Čechů byla potom povolána k námořnictvu v roce 1914, kdy rakousko-uherské loďstvo mělo v srpnu 1914 po dokončení mobilizace 33 736 mužů. Během válečných let počet českých povolanců opět zesílil a seriozní odhady ukazují, že počet asi 6 tisíc českých námořníků v rakouském loďstvu na konci války by neměl být nijak přemrštěným číslem. Češi však hráli v rakouském námořnictvu mnohem významnější roli, než představoval jejich celkový počet. Přestože nehráli sice velkou roli v mase méně vzdělaného palubního mužstva, důležitější je skutečnost, že 20 % důstojníků, 30 % lodních lékařů, 50 % lodních konstruktérů a asi 60 % dělostřeleckých důstojníků bylo českého původu! Obdobná situace byla mezi poddůstojníky a některými odbornostmi vyžadující určité vzdělání a inteligenci (strojníci, elektrotechnici, dělostřelci, potápěči, radiotelegrafisté, zdravotníci, hudebníci…). Bohužel zde pečlivému rozboru trvale brání smutný fakt, že ve Vojenském historickém archivu v Praze došlo v 80. letech k neomluvitelné a trestuhodné skartaci evidence českých námořníků, ve které bylo v srpnu 1919 podchyceno 4 879 osob! Přesto nejedna česká rodina dodnes s pýchou schraňuje památky na své předky s námořnickou čepicí. Byli mezi nimi například i otec známého herce Radoslava Brzobohatého, otec popového skladatele a muzikanta Karla Vágnera či dokonce děde-
ček prezidenta Václava Havla Hugo Vavrečka, který coby námořní důstojník v záloze patřil v říjnu 1918 v Terstu k protagonistům tamního převratu a k propagátorům myšlenky, že by Československo mohlo mít i své kolonie a přístavy. Osudy českých námořníků ve válečném loďstvu bývalé rakousko-uherské monarchie, kdy námořnické čepice s nápisem K.u.K. Kriegsmarine nosily tisíce Čechů, byly stejně zajímavé i po skončení 1. světové války. Podobně jako činnost českých mariňáků na Jadranu je dosud minimálně známa i jejich činnost při vzniku a obraně mladé Československé republiky. Kdo dnes ví, že její první domácí bojovou jednotkou v Praze 28. října 1918 se stala právě setnina českých námořníků? Ti byli v Praze právě na dovolených či nasazeni ve válečném průmyslu a jako jednotka dobrovolníků také v listopadu 1918 obsazením Chebu, kde bylo tehdy jediné vojenské letiště v českých zemích, položili dokonce de facto i základ čs. vojenskému letectvu. Po návratu z Jadranu, kde v listopadu 1918 pod českou vlajkou za poněkud kuriózní situace vypluly na moře dokonce bitevní lodi Radetzky a Zrinyi, se stovky dalších českých námořníků jako pěchota či posádky obrněných vlaků zúčastnily bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku.
Smáčet si nohy ve slané mořské vodě lákalo již českého krále Přemysla Otakara II. při jeho válečných výpravách ve 13. století či husitské vojsko Jana Čapka ze Sán v roce 1433. Tehdy čeští válečníci táhli k studenému Baltu. Dnes je však v módě již desítky let především slunný Jadran. V minulosti nás od něj neodradily ani potupné žádosti o výjezdní doložky se šedivými pasy v dobách komunistické totality či obstarožní legendy o tom, že na Jadranu žraloci svačí zvláště rádi české učitelky…
Pluli pod sochou Svobody i v Číně… Málo známým je však i fakt, že i československé legie v Rusku měly v roce 1919 svůj námořní oddíl ve Vladivostoku a že improvizo-
ROZRAZIL 31
57
vané dělové čluny legionářů sváděly úspěšné boje s bolševiky na Volze, Angaře a Bajkalu, kde stojí zvláště za pozornost bitva s bolševickými loďmi u Mysové 15. srpna 1918. Také samotný námořní transport 56 459 legionářů po moři do osvobozené vlasti lze právem počítat k české „mariňácké“ historii. Právě v legiích a ve vladivostockém námořním oddíle sloužili i bývalí čeští námořníci z křižníku „Kaiserin Elisabeth“, který byl potopen u čínských břehů 3. listopadu 1914 během bojů s Japonci. Z japonské a čínské internace se potom někteří námořníci dostali k legionářům a s nimi po sedmileté odysseji domů ke svým blízkým. Někteří z nich potom v srpnu 1920 dokonce pluli pod československou vlajkou s modrým klínem na naší první zaoceánské lodi „Legie“ a dali tak základ slavné historii československé námořní plavby, kterou zlikvidoval až v 90. letech minulého století během svého pochybného pseudopodnikání neblaze proslulý „pirát z Prahy“ Viktor Kožený. Jiní Češi v námořnických uniformách poznali již v roce 1907 americké mrakodrapy, když na křižnících Sankt Georg a Aspern vypluli na základě pozvání vlády USA do Severní Ameriky k oslavám 300. výročí založení Jamestownu ve Virginii. Obě lodě i s českými mariňáky ve svých posádkách mimo jiné pluly v New Yorku i pod známou sochou Svobody. Někteří naši rodáci během služby v námořnictvu dosáhli značné kariéry jako například tři pražští rodáci. Prvním byl kontraadmirál Bořivoj Radoň (1867–1954), který sloužil u válečného námořnictva od roku 1886 a po celou tu dobu si udržel národní cítění, což se projevovalo nejen jeho přísným lpěním na přesné transkripci svého jména. Za války velel zprvu křižníku Sankt Georg a později se stal velitelem rakousko-uherského námořního letectva. Druhou významnou osobností křtěnou Vltavou je i pražský Žid, generální inženýr lodních staveb Siegfried Popper (1846–1933), který projektoval nejvýznamnější válečné lodě císaře pána. Život milovníka moře a krásných lodí však ve stařeckém věku ukončila pražská tramvaj… Pražský lokálpatriot se může chlubit i tím, že viceadmirál František Holub (1865–1924) to dotáhl ve své předlouhé službě až na šéfa námořní sekce ministerstva války, což lze přirovnat k funkci náčelníka generálního štábu pozemních vojsk. V letech Masarykovy republiky tuto zajímavou „českou“ námořní historii v tisku propagovali především aktivisté z řad členů veteránské Čs. obce bývalých námořníků, kteří se pod vedením neúnavného nadšence a organizátora Tomáše Nitky scházeli nejčastěji ve své spolkové místnosti v restauraci „U Medvídků“ na pražském Perštýně. Především díky jim dnes můžeme ze zachovaných střípků v dobovém tisku, archivech a rodinných pozůstalostech dávat dohromady pestrou a zajímavou mozaiku pomalu již zapomenuté historie českých námořníků v uniformách rakouskouherského válečného námořnictva.
58
DÍLNA
MUDr. Jindřich Vávra
Dobří mariňáci, rebelové i recesisté Mořští vlci z Čech a Moravy byli povětšinou vynikající námořníci, avšak také uličníci a recesisté, a když bylo třeba — i rebelové… Humoristické tradice symbolizuje především český mariňácký spolek Konev svérázného Františka Srbka, který jej založil v Pule u moře na holém skalnatém místě pod střelnicí na Monte Sallino v roce 1911. „Konvisté“ nejčastěji schůzovali v pulské kavárně Rauch. Měli dokonce i svůj „ansámbl“ bramborového divadla, které nechávalo příležitostně „pohostinsku“ v plném lesku i zcela bez něho vystoupit toho či onoho mocnáře. V čele Konve stál její „doživotní čestný pohlavár“ František Srbek a jádro spolku tvořili čeští námořníci s přezdívkami Tvrdý Lebec, Zlámaná Ruka, Kvintpor, a Hádě. Ty doplňovali tzv. Plebejci — Astronom, Příčné Dřevo, Hadroplán, Potápník, Dlouhá Noha či Výměnkář. Zbývající adepti byli zatím většinou v ranku „žabařů“. Od roku 1911 až do posledního roku světové války spolek střídal momenty rebelantské s uličnictvím ryze relaxačním. Tíseň válečné reality však nešlo zahánět jen humorem a mnozí čeští námořníci potřebovali najít morální či psychickou posilu při odloučení z domova a vytržení z mírových zvyků i v kvalitní české knize… Tu jim nabízela tajná knihovna na křižníku Sankt Georg, kterou zde na podzim roku 1914 založili Otakar Kočiřík z valašského Vsetína a Tomáš Nitka z Prahy, jenž se ujal role knihovníka, což mu usnadňovala jeho služba v námořní kapele. Od prvních 46 českých čtenářů z křižníku Sankt Georg oba nadšenci postupně
Vzpoura námořníků v Boce Kotorské, 1918
rozšířili svou činnost v Pule a později v Boce Kotorské i na další lodě a zdejší námořní útvary do takové míry, že do prosince 1917 vznikla rozvětvená čtenářská síť, kdy v ní mohl pan „bibliotekář“ Tom Nitka evidovat celkem 341 českých námořníků ze 42 lodních jednotek! Pokračující válka však postupně i mnohé české námořníky radikalizovala. Nechuť umírat za monarchii jako první výrazně projevili sedmadvacetiletý torpédista Bohumil Brkl, rodák ze Záchlumí u Žamberka, spolu s třicetiletým strojníkem Bohumírem Petrlou z Čejče na Hodonínsku. Oba mariňáci se sokolskou vlasteneckou výchovou zorganizovali s několika dalšími slovanskými námořníky 5. října 1917 únos torpédovky Tb. 11 do Itálie, kde oba „vlastizrádci“ vstoupili do čs. legií. Jiní rebelové neměli tolik štěstí. V neděli 7. října 1923 byla na Kladensku na průčelí sokolovny tělovýchovné jednoty Sokol Hnidousy slavnostně odhalena pamětní deska na počest zdejšího rodáka Františka Kouckého, který byl dne 10. května 1918 na dvoře námořní věznice v istrijské Pule spolu s chorvatským námořníkem Ljubomirem Krausem z příkazu kontradmirála Miklóse Horthyho na základě udání německého námořníka z českého pohraničí zastřelen pro údajnou přípravu únosu torpédovky Tb. 80 do Itálie. Nejznámější je však asi velká třídenní námořnická vzpoura v Boce Kotorské v únoru 1918, ve které vynikli vedle popraveného vůdce rebelie přerovského rodáka Františka Rasche především čeští mariňáci z již několikrát zmiňovaného křižníku Sankt
Georg — například muzikant Rudolf Kreibich z Prahy, radiotelegrafista Alois Brejcha z Hýskova u Berouna, horkokrevný bouřlivák topič Josef Kříž z Prahy, dělostřelec Karel Salač z Mladé Boleslavi či nenápadný poddůstojník elektroslužby Zdeněk Hora z Prahy, který z rozkazu námořnického revolučního výboru na křižníku po tři dny a dvě noci obsluhoval dynamo, které dodávalo lodi tolik potřebný elektrický proud. Proto také předseda soudu, který trestal potlačenou vzporu, major Eugen Ehrenhofer během soudního řízení zcela výstižně prohlásil: „Bez Čechů zhroutila by se celá akce v Boce Kotorské hned první den…“ To je však již pro mnohé z nás neskutečně vzdálená minulost. Mindrák z absence moře u „břehů“ České republiky však zůstává, a proto s novou turistickou sezónou opět potáhnou jako hejna tažných ptáků statisíce Čechů k mořským břehům s řízky a paštikami z domova a s láteřením na drahé pivo, spálená záda i praotce Čecha za jeho pochod k Řípu místo k moři. Nezapomínejte při tom, vnukové Františka Srbka a dalších „konvistů“, na historii! Není zase tak nezajímavá, jak si někdo může na břehu mořském myslet… JINDŘICH MAREK, narozen 1952, učitel, muzejník, novinář, tramp, politický poradce, spisovatel literatury faktu, napsal dvacet knih, stovky historických reportáží, spoluautor řady televizních dokumentů, jeho stěžejním zájmem jsou osudy českých mužů v uniformách během 20. století.
ROZRAZIL 31
59
D ÍL N A
MOŘE SE VRACÍ (LUDVÍK VACULÍK)
My jsme už moře měli, já u něho byl, ale ono bylo právě pryč. Bylo to moře Tortonské. Na jižních svazích Pálavy jsou jeho geologické stropy. Šel jsem se tam podívat, protože jsem chtěl psát satirický film „Naše ponorka“. Ale tehdejší režim padl, satira ztratila účel, zaplatili mi cosi za synopsi, a byl jsem rád. Werich tam měl hrát vězně na majáku a měl si to velice libovat. — „Torton je geologický stupeň miocénu v mediteránní oblasti. Obsahoval část sarmatu, panon a část pontu v centrální Paratethydě…“ a dál si to najděte už každý sám. Moře mě ovšem zajímalo vždycky. Ale bral jsem je jako literární postavu například v „Dětech kapitána Granta“, v „Tajuplném ostrově“ atd. Nikdy se mi po něm nestýskalo. Ani mi nenapadlo, že bychom je snad měli mít. Prostě jsou státy přímořské a státy vnitrozemské. Dokonce jsem naši polohu vnímal jako bezpečnější. Nějak se mi v paměti míhá, že však jsme měli část přístavu v Terstu a dneska snad máme v Hamburku. Že máme námořní loď(stvo), to je fakt. Setkával jsem se s mořem v úloze poetické: „… co duší moře hýčkala náruč měkká, kolik jich ještě na lodi na ni čeká,“ zpívá se v La Palomě. Můj tatínek zpívával píseň „Plují lodi do Triany, plují lodi do Malagy, plují lodi na vše strany a nenese mě žádná z nich…“. Cítil jsem stesk jeho ubíhajícího života, já neměl žádný. Sám jsem se u moře prvně octl a vlezl do něho v prosinci 1968 v Norsku. Vyšla mi tam „Sekyra“, pozvali mě. Předtím jsem
66
DÍLNA
nesměl ani do Bulharska a potom zas. Na podzim roku 1991 mi Jiřina Šiklová zařídila na tři měsíce stipendium v Holandsku: u moře. Bylo to září, říjen… ale koupal jsem se. Hledě z balkonu svého hotelu na moře, nemohl jsem uvěřit, že zeměkoule je už takto, pouhýma očima, kulatá. Pak jsem byl se svou ženou u moře v Piranu. V Izraeli jsme vstoupili do Mrtvého moře, ale to ani není moře, to je fyzikální pokus, a já si velice přeju, aby ho zachránili před zánikem. U moře je smutno. A já vždycky, když mám něco pěkného nebo monumentálního, chci to předvést svým lidem: do toho Holandska jsem vytáhl celou svou rodinu. Jsem stíhaný pocitem, že všecko pěkné mám už naposledy. Myslím, že sám pojem moře není v našem vědomí, kultuře nijak zakořeněn: není životně potřebný. Lovil jsem ve své obsáhlé paměti lidových písní, ale objevil jsem moře jenom jednou. V písni Dalmácia je druhá sloka takto:
Dobre bylo tým dormusom v Prešpurku ležat, zakáď oni nemoseli vojny zkusovat. Jak vyjeli na širé moře, spánembohem ostávajte, rodičové! A pak je lidový cajdák, který končí takto: Pusť mě, plavče, za miláčkem, pusť mě za ním do moře! Když pátrám ve svých pocitech, cítím, že se bez moře obejdeme: máme o jednu starost míň a nejsme tak otevřeni útokům pirátů. Myslím si ale, že ještě budeme mít s mořem co dělat: až začnou Holanďané a jiní od něho utíkat. Nezačíná to vlastně už? Nejenže tají ledy, ale Země se bude jaksi naklánět. Za pár milionů let máme tu moře zas. LUDVÍK VACULÍK, narozen 1926, prozaik, fejetonista a publicista.
ROZRAZIL 31
67
PR O PA
Před soudem v Terstu stanul Julius Födransperg, obviněný z vraždy své milenky — zpěvačky Lucienny Fabiové, kterou rozsekal na kusy a naházel do moře. Tak zněla zpráva uveřejněná v dubnu roku 1909 v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu. V domácí rubrice! Protože to ještě Češi měli opravdové moře.
D LI ŠT Ě
KOLIK STÁLO ČESKÉ MOŘE ANEB ČESKÝ TISK NA MOŘSKÝCH VLNÁCH (IVAN MOTÝL)
Těrlicke moře a Zemplínske moře
Doma v Bašce Občan rakousko-uherský si prostě na terase hotelu U arcivévody Štěpána (později Evropa) v Praze otevřel noviny a v domácí rubrice prochodil celou Cislajtánii i Translajtánii, což byly vžité žurnalistické pojmy pro Předlitavsko a Zalitavsko. A k Předlitavsku náležely i mořské provincie Dalmácie, Gorice a Gradiška, Istrie či Terst, zatímco k Zalitavsku Charvátsko-Slavonsko. Miliony hektolitrů slané vody v domácí rubrice. Jak skvostný to musel být pocit. Právě před sto lety, v létě roku 1909, Češi poprvé kolonizovali třeba chorvatský ostrov Krk. Historik Ladislav Chrudina dokonce zjistil jména prvních českých turistů. Měla to být skupina asi pěti lidí kolem paní Marie Hausové, vdovy po smíchovském úředníkovi, která přijela do Bašky již někdy v červnu. A 16. srpna 1909 přijel do Bašky ředitel tiskáren Politika Emil Geistlich s dcerou Aničkou a přítelem Antonínen Westerlövem, aby o dva roky později otevřeli na Krku první český hotel s názvem Baška (stojí podnes, i když neslouží ubytování). Od pádu Rakousko-Uherska už se ale v novinách o českém moři jen snilo — nebo se dokonce vytvářela různá moře falešná.
Tunel na Jadran Psal se rok 1919 a noviny citovaly místopředsedu Národního shromáždění Antonína Hajna: „Když již mluvíme zde o Jugoslá-
76
PROPADLIŠTĚ
vii, dovolte mi, abych, čím větší a upřímnější jsou naše city a naše přátelství, dal výraz tím větší své lítosti, že mír nám nepřinesl toho, čeho jsme si přáli: přímého sousedění mezi naší republikou a mezi Jugoslávii, že koridor padl.“ Stalo se na mírové konferenci ve Versailles, když československá delegace vznesla požadavek na koridor, který by vedl po území východního Rakouska a západního Maďarska a spojoval tak československé a jugoslávské území. „Naprosto nestoudné a neobhajitelné,“ měl na návrh zareagovat David Lloyd George, který na Pařížské mírové konferenci zastupoval Británii. Psal se rok 1968 a časopis Reportér otiskl krátce před sovětskou okupací reportáž z Jugoslávie. Redaktorka Anna Tučková se v textu zasnila: „Existuje projekt našeho inženýra Karla Žaluda na tunel Československo–Jadran. Celá trasa by byla dlouhá 350 km a přiblížila by moře nejen našemu obchodu, ale i našim turistům. Stali bychom se vlastně přímořským státem — a co víc by si mohl přát náš občan, pro něhož je modrá hladina Jadranu toužebnou vidinou?“ No nic, koridor nemáme a je nutno se spokojit s českými moři. „Tvrdím, že Máchovo jezero je české moře,“ začínala reportáž Jiřího Šlechty v časopise Týden. Psalo se září 2009. „Člověk naší doby je už dost namlsaný, ledacos viděl. Rekreační středisko Dolu Antonín Zápotocký u Těrlické přehrady obstojí i v konkurenci Balatonu či Černého moře,“ přesvědčo-
val deník Krajského výboru KSČ Nová svoboda obyvatele Ostravska. Těrlické moře nad všechna skutečná moře. Bylo léto roku 1973. Těch „moří“ jsme tehdy měli více. Třeba na Zemplíně: „Už když přijíždíte autobusem od Prešova přes Michalovce na Zemplínskou Šíravu, tušíte, že to zde — v nejvýchodnějším cípu naší republiky — myslí se systematickým zlepšováním služeb rekreantů vážně. Silnice jsou většinou rozšířené, upravené a přímo kolem zemplínského moře dnes vedou až čtyřproudové tahy,“ líčil reportér deníku Práce v létě 1979. Místní orgány se však zároveň obávaly, aby nebylo u zdejšího moře přelidněno: „Jestliže dojde k přelidnění jednotlivých středisek, upozorní na to rekreanty prostřednictvím rozhlasu. Vždyť jde o to, aby všichni, kteří chtějí strávit dovolenou na východě naší republiky, byli plně spokojeni.“ Deník Práce přinesl na počátku července 1979 i reportáž z dalšího českého moře, kterým byla Lipenská přehrada. „Šumavské moře nabídlo své vody i okolní hluboké lesy dětem. Odboráři z Jihočeských papíren ve Větřní modernizovali pionýrský tábor Větrník a vytvořili tak příznivé podmínky pro rekreaci 480 dětí, které se vystřídají ve třech turnusech.“ Svaz československo-sovětského přátelství tehdy na Lipně uspořádal 12 táborů s výukou ruštiny, když na čtrnáct set tuzemských dětí vyučovalo 180 pedagogů ze Sverdlovské oblasti Sovětského svazu.
Červenec 1989, jízdenka z Trutnova do Ostravy, tedy také k těrlickému moři
Normalizační počty Jedinými dostupnými skutečnými moři zůstával za normalizace studený Balt a Černé moře, jakási ne úplně šťastná náhražka za ztracený Jadran, neboť do Jugoslávie byla nutná speciální výjezdní doložka. Jenže v srpnu 1979 se Čechoslovákům zkomplikovala i cesta do Varny či Burgasu. Stovky rekreantů při cestě na bulharské pláže uvízly v Rumunsku, neboť v této zemi totálně vyschly benzinové pumpy. „Výbor pro zahraniční cestovní ruch ČSSR upozorňuje čs. autoturisty, aby až do obdržení dalších informací upustili od cest do Rumunska anebo přes jeho území,“ upozornilo Rudé právo na počátku srpna. Jediným řešením zůstala letadla, jenže letecké zájezdy byly při tehdejším průměrném platu 2 597 Kčs měsíčně po čertech drahé. Například třináctidenní zájezd do hotelu Praha v Albeně vyšel s Čedokem na 3 570 Kčs (dnes, při oficiální průměrné mzdě přes 22 000 Kč, se dá letecký zájezd last minute do Bulharska pořídit i za pět tisíc). Bez letadla byla bulharská dovolená levnější, čtrnáctidenní ubytování v soukromém bytě na černomořském pobřeží přišlo s cestovní kanceláří Čedok na 920 Kčs, jenže bylo nutno připočítat benzin, a ten byl vzhledem k průměrné mzdě dražší než dnes — litr benzinu „normal“ stál 6 Kčs, „super“ dokonce 7 korun a 50 haléřů. O deset let později, v létě roku 1989, se pak stala nedostupnou i polská část Baltu. Na soukromou cestu do Polska bylo totiž nutno sehnat notářsky ověřené pozvání od konkrétního polského
ROZRAZIL 31
77
občana. Pozvání nebylo nutné jen při organizovaných zájezdech pod hlavičkou polské cestovní kanceláře Orbis, která si naplánovala, že v létě 1989 vyveze do Polska 12 tisíc Čechoslováků. Zůstala východoněmecká Rujana a bulharské Zlaté písky, ale ani to nebylo právě levné cestování. Při tehdejším průměrném platu 3 170 Kčs (např. ale prodavačky braly jen kolem 1 300 korun) stál jedenáctidenní letecký zájezd do Varny s Cestovní kanceláří mládeže 4 550–5 520 Kčs. Osmidenní pobyt u ledového moře v NDR vyšel na 1 260 korun, avšak bez dopravy. Dlužno ale připomenout, že velké firmy, jako například doly a železárny v Ostravě, svým odborářům na úhradu zájezdů přispívaly, někdy umořily i polovinu z ceny dovolené, někdy ještě více, jindy vůbec. Psalo se léto roku 1969 a normalizace se naplno rozjížděla. Průměrná mzda činila 1 824 korun československých — a plac na stan a automobil v přímořském kempu u Baltu v NDR vyšel na 215 korun za týden. Jednodenní výlet do Berlína stál s cestovní kanceláří Rekrea 350 až 450 korun a desetidenní vlakový zájezd do polských Sopot přišel na 890 korun, ubytování bylo zajištěno v chatičkách u moře. Spací pytel Gracie se prodával za 225 korun, míč na odbíjenou za 140 korun, kovové lehátko za 170 korun, potápěčské ploutve za 58 korun, vařič na propan-butan za 320 korun a „záchranný zásobník na palivo“ na pět litrů benzinu za 54 korun.
Šetřílci ve Varně Dnešní přístup hledačů levného českého moře se kupodivu shoduje s pocity mořských turistů z roku 1929. „Neušlechtilá touha po využitkování špatné bulharské valuty.“ To byl podle Lidových novin z léta roku 1929 hlavní důvod, proč si Češi oblíbili prázdniny v bulharské Varně. Některé turistické destinace si holt udržují neměnnou nabídku po dlouhá desetiletí. „Jednu ohromnou přednost má Varna, a ta vyváží mnoho nepříjemností — je tam velmi lacino.“ Zaznělo v cestopisné črtě v „lidovkách“. Stejně jako dnes trápily české turisty v Bulharsku tamní „orientální zvyklosti“, avšak negativa vyvážily ceny. „Bulharům se to snad ani nezdá, ale Čechoslovák vidí všechno ve velmi růžovém světle. Jak by také neviděl, když za 8 Kč dostane oběd, za který by doma musel dáti nejméně 20 Kč. A to se nejen dobře nají, nýbrž také napije,“ pokračovala črta v Lidových novinách. Víno bylo tak levné, že si je Čechoslováci dopřávali v nebývalém množství. „Zejména lze to pozorovati večer, jak víno rozvazuje jazyk,“ decentně poznamenal autor cestopisného článku. Varna měla uvolněnou atmosféru: osm kilometrů upraveného pobřeží bylo prošpikováno nudistickými plážemi. „Na plážích Černého moře jsou nudistická oddělení, kde se sluní hezké Čechoslovačky v kostýmech Evy a docela jim to sluší.“ Kupní síla Čechoslováků v roce 1929 byla hodně proměnlivá. Služka si denně vydělala pouhých 10 korun, to značí do 300 korun měsíčně. Stejně bídný plat měli čeledínové a pomoc-
níci v zemědělství, zatímco ostravský havíř si měsíčně vydělal až 900 korun, pomocný zřízenec finanční stráže (dnešní celník) si vydělal 1 000 korun a úředník finanční stráže po 12 letech služby 3 000 korun měsíčně. Ministr vlády pak pobíral 9 tisíc za měsíc a podpora v nezaměstnanosti činila pro svobodného muže pouhých 40 a pro ženatého 80 korun měsíčně. Jeden den pobytu ve Varně přišel v roce 1929 zhruba na 20 korun, s plnou penzí a hotelovým pokojem. Jadran byl dvojnásob dražší. „Mořské lázně Baška, český pension Vila Ruža, výborná kuchyně, byt a strava denně 40 Kč,“ inzerovala v Lidových novinách pražská Synkova cestovní kancelář. To byla levnější varianta jugoslávské dovolené. Ta dražší přišla na 55 korun denně. Dovolená s Dubrovnickou akciovou společností, která sídlila v Praze na Havlíčkově nábřeží, skutečně zaručovala mimořádný luxus. Mimo jiné „uznané nejkrásnější koupání, vyhlášenou českou a francouzskou klimaticky upravenou kuchyň, řízenou známým odborníkem Kouříkem, subtropickou květenu, hudbu, sport, pensi s obsluhou a hroznovou léčbu“. Měsíční pobyt na letním bytě v Cannes na Francouzské riviéře vyšel s Čedokem na 1500 korun. Pro člověka bez práce závratná částka, ovšem nezaměstnané to netrápilo. Před sedmdesáti lety Evropané vůbec dovolenkovali o poznání méně než dnes. Prahu například za celý rok 1928 navštívilo pouhých 40 tisíc cizozemců, dnes jsou to neuvěřitelné čtyři miliony turistů. Maximálně 50 tisíc turistů za sezonu hlásila i bulharská Varna. Zatímco si rodinka užívala dovolenou, pražský či brněnský byt výletníků byl ohrožen. Stejně jako dnes „bytaři“ kontrolovali poštovní schránky či zvonili na zvonky a vytipovaný opuštěný byt se pak stával jejich snadnou kořistí. A na strachu z vykradení se samozřejmě dalo vydělat. „Neodcestujte, dokud jste Váš byt nepředali ku hlídání Brněnskému hlídacímu ústavu, Brno, Janská 2, Telefon č. 1243,“ inzerovala hlídací kancelář v Lidových novinách A pojišťovací společnost Union z Prahy dokonce nabízela i pojištění zavazadel na cestách: „Doba cest — nejvyšší konjunktura pro dlouhoprsťáky. Už to tak bývá a nedá se tomu zabrániti i při největší pozornosti policie, nádražního a hotelového personálu. Zbavte se této starosti: kamkoliv cestujete, pojistěte své zavazadlo pro dobu od opuštění svého bytu až do návratu.“
PROPADLIŠTĚ
Jak předejít krádeži zavazadel
IVAN MOTÝL, narozen 1967, básník, publicista, redaktor časopisu Týden.
K moři na letní byt, rok 1929
78
K moři na Jadran za 55 korun na den, rok 1929
Bulharsko, hotel Asenovets, Asenovgrad, osmdesátá léta
Léto 1989, nabídka zájezdu do Bulharska
ROZRAZIL 31
79
