ČESKÁ ŽENA. diskuze na téma silné a slabé stránky českých žen (třetí díl debatního cyklu Úsvit v Čechách Kabinet Havel) KULATÝ STŮL FOYER

K U R L YE TŮ FO Ý S T LA

ČESKÁ ŽENA

diskuze na téma silné a slabé stránky českých žen (třetí díl debatního cyklu Úsvit v Čechách – Kabinet Havel) (foto ROMAN FRANC)

RENATA KALENSKÁ: Dnešním tématem je česká žena. Začněme Olgou Sommerovou. Ona je česká žena. Olgo, co jsou podle tebe slabé a naopak silné stránky dnešní české ženy? Ptám se tě jako jedné z největších českých feministek. OLGA SOMMEROVÁ: Silný stránky současné ženy jsou stejný, jako byly v minulosti a ve všech dobách a staletích, a to je láska. Ta silná životnost ženy, která všechno nese a všechno unese. A myslím si, že étos, což znamená i to sebeobětování, je její silnou, ale zároveň slabou stránkou — sebeobětování vnímám už léta letoucí jako cosi, co je přehnaný tím zapomínáním na sebe samu. A jakmile žena na sebe zapomíná, což se skutečně v těch minulejch dobách a vůbec vždycky dělo, tak… Člověk zkrátka musí milovat nejdřív sám sebe, aby mohl milovat ty druhý — a tohle je velmi slabá stránka žen. A další jejich slabá stránka, i v dnešní době, je, že český ženy mají pořád málo sebevědomí. Problém s jejich sebevědomím se vlastně táhnul staletíma a tisíciletíma a vydržel do dnešních časů. Přesto už se snad blýská na časy. Sebevědomí žen, to je něco, co jestli se k nám navrátí, ó, lide český, tak to bude nesmírně dobře. RENATA KALENSKÁ: A ty sama sebe miluješ? OLGA SOMMEROVÁ: Já jsem se strašně dlouho neměla ráda. RENATA KALENSKÁ: Kdy se to zlomilo? OLGA SOMMEROVÁ: Když jsem se začala emancipovat, lidsky i žensky, tak se to začalo lámat. A když jsem pochopila, že se musím mít ráda, protože jinak jsem sebevrah. RENATA KALENSKÁ: Pane Vaculíku, myslíte si, že když je žena sebevědomá, je to její slabá, nebo silná stránka? Jak to vnímáte vy? LUDVÍK VACULÍK: Přijde na to, čeho je si sebevědomá. Nějaký muž v publiku hlasitě zatleská. LUDVÍK VACULÍK: Prosím, nerušit tam! To máte z divadla. OLGA SOMMEROVÁ: To určitě nějakej machista začal tleskat. LUDVÍK VACULÍK: Jestli byste chtěla, že je to vlastnost staletá nebo tisíciletá, že žena není sebevědomá, to znamená, že po ní žádáte něco, co v ní prostě od přirozenosti sto a tisíc let není. Jak

4

FOYER

to? Tak když je to nejmíň tisíc let… v čem si není tisíc let žena sebevědomá? OLGA SOMMEROVÁ: Protože to vy, machos, jste ji ponížili, uničili a podupali a udupali! LUDVÍK VACULÍK: Celých těch tisíc let? OLGA SOMMEROVÁ: To nebylo jenom tisíc let! To bylo několik tisíc let, kdy panoval patriarchát! LUDVÍK VACULÍK: Ale podívejte se, já se tady nechci o ženách bavit jako o politickém problému. Já bych tady chtěl mluvit o ženách jako o ženských. OLGA SOMMEROVÁ: Vám to tak vyhovuje, že?! LUDVÍK VACULÍK: No… jak zní otázka? RENATA KALENSKÁ: Silné a slabé stránky současné české ženy. LUDVÍK VACULÍK: Silné stránky žen jsou ty, že která je žena, tak to je její silná stránka. Žena, která je žena. RENATA KALENSKÁ: Takže pohlaví samo o sobě je silné. LUDVÍK VACULÍK: Vědomí a vědomí své úlohy a vědomí toho, jaký význam má pro život a pro muže. Každá žena je dobrá — dobrá je pro svého muže. OLGA SOMMEROVÁ: Já bych s váma souhlasila v té první části: Každá žena je dobrá. LUDVÍK VACULÍK: Každá žena může najít k sobě muže, každý muž k sobě ženu. Já feministky neuznávám: já je neznám, nevím, co to je, já žádnou neviděl, já na ni nemůžu vůbec narazit, ona pro mě nemá feromony. Já prostě nevím o ženách jako o feministkách. Žena je… žena je… poslouchej: sebevědomá žena je nevyčerpatelná. RENATA KALENSKÁ: A to je dobře? LUDVÍK VACULÍK: Ano. RENATA KALENSKÁ: Co na to vy, Michale? MICHAL VIEWEGH: No, já to nechci komplikovat, ale jak už jste říkali na samém začátku, že je hrozně těžký zobecňovat, kdo je to současná česká žena… Vezměme namátkou: zde přítomnou úspěšnou dokumentaristku, dále submisivní ženu v domácnosti

zcela podřízenou manželovi a do třetice Janu Bobošíkovou. To máme tři typy. Nebo předsedkyni nějaký… RENATA KALENSKÁ: Jana Bobošíková je kategorie? LUDVÍK VACULÍK: Nebo Bublíková nebo jak ta se jmenuje. OLGA SOMMEROVÁ: Bubílková. RENATA KALENSKÁ: Bubílková. LUDVÍK VACULÍK: Bubílková, Bubílková. MICHAL VIEWEGH: Zkrátka s předznamenáním, že jsme si vědomi obtížnosti pojmu „současná česká žena“, se o tom snad dá mluvit. RENATA KALENSKÁ: Tak zkuste. MICHAL VIEWEGH: No… a k tomu ještě… celou dobu tady v duchu řeším, co mě vůbec kvalifikuje, abych na tyto otázky odpovídal. RENATA KALENSKÁ: Píšete o ženách. Z toho si může leckdo dedukovat, že si myslíte, že rozumíte ženám. MICHAL VIEWEGH: To právě ne. Já můžu mluvit jenom o tom, co jsem zažil nebo slyšel. Třeba z těch příběhů z poslední doby, tak to bych řekl, že když jste dobrá, silná… některý ty ženský se začínají emancipovat, začínají bojovat a nenechávají si věci líbit. Ale to je paradoxně zároveň i jejich slabá stránka. Máme typy, který to pořád ještě jaksi mají v sobě — to je ta setrvačnost. Vlastně mluvíme o tomtéž, neříkám to přesně, ale že jakoby jedna část žen už je schopna se emancipovat a druhá si v sobě furt nese to dědictví — že vycházejí tomu mužskýmu šovinismu, o kterým je ten můj román, jakoby trošku vstříc. RENATA KALENSKÁ: A ty dobré situace? MICHAL VIEWEGH: Jediná kladná postava toho románu je žena. OLGA SOMMEROVÁ: Správně. LUDVÍK VACULÍK: Já mám otázku. Co myslíte tím slovem emancipace u žen? MICHAL VIEWEGH: Emancipace je rovná šance pro všechny. Nenechat si nic líbit, nerezignovat na křivdu, nenechat sebou vláčet.

Kabinet Havel — Úsvit v Čechách (www.usvitvcechach.cz) je cyklus diskusních setkání významných osobností kulturního, vědeckého a společenského života. Cílem debat je kritická reflexe současné české společnosti i hledání cest k její perspektivní budoucnosti. Přepisy všech debat, které v roce 2009 měsíčně probíhaly v Divadle Husa na provázku, postupně v RozRazilu otiskujeme. Tentokrát o silných a slabých stránkách českých žen s Olgou Sommerovou, Ludvíkem Vaculíkem a Michalem Vieweghem. Role moderátorky se jako vždy ujala Renata Kalenská. LUDVÍK VACULÍK: To patří do kategorie obecně lidské vlastnosti. To platí pro muže taky. OLGA SOMMEROVÁ: Emancipace je vlastně pochlapení se, že jo… LUDVÍK VACULÍK: No právě, no právě. OLGA SOMMEROVÁ: A vzniklo to strašný, že ty ženy se pochlapily! RENATA KALENSKÁ: Pane Vaculíku, během vašeho života… vám je tuším 83? LUDVÍK VACULÍK: Ano. RENATA KALENSKÁ: Tuším správně. Jak se ve vašem vnímání změnily ženy za tu dobu? LUDVÍK VACULÍK: Strašně zestárly. RENATA KALENSKÁ: Kdy jste se stal mužem? LUDVÍK VACULÍK: Od narození. Podívejte se, vy jste mně tuto otázku prozradila. Já jsem nad tím přemýšlel. To není jaksi věcná otázka z toho důvodu, že co se s čím má srovnávat, víte? A jak se ženy změnily? Já jsem měl tehdy jiná měřítka, jiné vjemy z žen, než mám dnes. RENATA KALENSKÁ: Dá se říct, že jste u nich oceňoval jiné věci? LUDVÍK VACULÍK: Ne. U žen, kterých jsem si vůbec všiml, jsem oceňoval to, jak se mně líbí, jak mě zajímají. RENATA KALENSKÁ: A teď ne?

ROZRAZIL 30

5

LUDVÍK VACULÍK: No to je furt to samé pravě. To je furt to samé. Víte, že otázka z tohoto druhu, kterou jsem si sám pro sebe řešil, že kdybych dneska si měl mezi ženami vybírat… to by bylo jiné. To je jiný materiál na výběr. RENATA KALENSKÁ: V čem jiný? LUDVÍK VACULÍK: A teď zase: ta otázka také není korektní, protože já bych asi taky byl takový, jak ony dneska, a pasoval bych k nim a ony ke mně. Ale když dneska tak pozoruju, když mám příležitost, tak si říkám: No, mezi těma děvčatama já bych si těžko vybíral, těžko vybíral. Ale to jsou taky jiné podmínky: výběr tehdy a výběr dnes. Já, když mně začalo být 16, 18, 20 let, kde jsem poznával ženy a jaké? No ve fabrice u Baťů. Tam jsme si byli rovni. Tam jsem měl veliký výběry děvčat a snadno se mezi nima vybíralo, protože mezi těma děvčatama ve fabrice, bylo to za protektorátu, čili tam byly i mladé ženy, které by jinak do fabriky nešly, tak se snadno našla bystrá tvář, vkus, pěkné chování, vtip — a to se mně líbí i doteďka. A zjistil jsem, že kdybych dneska… jak vídám mladé ženy, tak je vyřazuju všecky. Vyřazuju ženy s někde cvočkama nějakýma, to je vyřazuju. Pak vyřazuju ženy, které nosí kalhoty a mají velký zadek moc. A vůbec, což vy o mně víte, jaksi já apriori nevybírám mezi ženama v džínech… RENATA KALENSKÁ: Ano, to vím dobře. LUDVÍK VACULÍK: … nemá! Nemá džíny! RENATA KALENSKÁ: Výjimečně. LUDVÍK VACULÍK: Poslyšte… (šeptem) řeknete jim to sama, nebo jim to mám říct já? RENATA KALENSKÁ: Já bych to nechala být. Olgo, zkusme to srovnat za kratší období. Jak se podle tebe změnily ženy dejme tomu v 70. a 80. letech a ženy po revoluci? OLGA SOMMEROVÁ: Jasné zcela je, že pan Vaculík je partiarchální zkamenělina! Že s ním už nic neuděláme, že to nebude… LUDVÍK VACULÍK: A víte, že se to ženám líbí? OLGA SOMMEROVÁ: Ne, myslím, že se to ženám nelíbí. LUDVÍK VACULÍK: Já se setkávám s těma, kterým se to líbí. OLGA SOMMEROVÁ: Tím chcete říct, že se jim líbíte vy. To jo — ale jenom některejm. LUDVÍK VACULÍK: Ne já. Ta zkamenělina. OLGA SOMMEROVÁ: Zkamenělina… A jak se ženy změnily? Když si vezmeme, že Božena Němcová se narodila 1820 nebo 1818, a to znamená, že žila v polovině 19. století, to je 150 let i víc zpátky, tak to je žena, která by sem mohla přijít a mohla by tady s náma bejt a vůbec bychom si nevšimli, že je z jinýho století. To byla žena, která předběhla dobu, žena, která byla předčasná. A je na ní vidět, jak se společnost musela vyvinout, protože doba 19. století, doba toho vrcholnýho patriarchátu, to byla doba, která ženy utiskovala, a ona se tomu postavila. A je to dávno, 150 let. A byla by taková, jako jsou dnešní ženy.

6

FOYER

RENATA KALENSKÁ: Já jen připomenu, že Božena Němcová je tvůj vzor a máš doma knihovnu plnou knih Boženy Němcové. To je asi největší sbírka v České republice. OLGA SOMMEROVÁ: Mám asi 120 nebo 130 Babiček. A stalo se mi, že za mnou přišly děti a stouply si před tu knihovnu a říkaly: Hele, a kterou knížku si vybereme? Ale ty ses ptala na tu proměnu. Myslím, že ženy, který byly mladý už koncem 60. let jako já a chytila je ta vlna 60. let, vlna hippies a volný lásky, se najednou probudily. Ale potom přišly do manželství a znovu to pokračovalo, ten patriarchální způsob života a takový to obětování se, jak jsem o tom mluvila. A myslím si, že ta velká proměna nastala po revoluci: jak přišly politická svoboda a demokracie, tak se začaly ženy emancipovat, začaly si uvědomovat svou roli ve svým osobním životě. Chtějí bejt svobodný a chtějí žít v demokracii, protože demokracie znamená rovnost — skutečnou rovnost. A Vaculík říkal, že neví, co to je feminismus. Feminismus je jako člověk, kterej vždycky bojoval za spravedlnost — je to touha, abychom si byli rovni, je to touha po svobodě a rovnosti a demokracii. LUDVÍK VACULÍK: Na to nemusí být člověk feminista. To je normální… normální mužský. OLGA SOMMEROVÁ: Jo, dobře. — Takže ses ptala, jak se ženy změnily. Myslím, že ta změna je veliká. Máme za sebou dvacet let svobody a demokracie, a musím říct, že dnešní holky už jsou jiný, než jsme bývaly my. Znám mnoho třicetiletých holek, který se vlastně nechtějí ani vdávat, protože nechtějí opakovat vzory svejch maminek — a to je zase na druhý straně strašně smutný. A zrovna tak jsou ženy, kterým je třicet a opakujou ty starý chyby, ve kterejch jsme žily my. A já, protože jsem v tom žila, tak jsem si jednoho dne řekla: Takhle už ne! Já se musím z těch patriarchálních okovů osvobodit! Tak jsem se osvobodila… a přišla jsem tím o manžela. RENATA KALENSKÁ: Michale, vy byste se teď označil za feministu? MICHAL VIEWEGH: Já vlastně nevím. A ani bych nechtěl zabřednout do toho, co to je feminismus. Nemám to načtený. RENATA KALENSKÁ: Máte nějakou jednoduchou definici? OLGA SOMMEROVÁ: No vždyť jsem to říkala: svoboda a demokracie. MICHAL VIEWEGH: Nemůžeme popírat, že tady určitá nespravedlnost přetrvává. Když vezmeme počet žen v politice, platy mužů a žen a tak dále… Takže ano; tímto způsobem ano. RENATA KALENSKÁ: Jsou podle vás ženy dnes ve srovnání s dobou před Listopadem sebevědomější? MICHAL VIEWEGH: No tak to bezpochyby. Já jsem chodil na gympl, kde ředitel zpíval Internacionálu a my všichni s ním, a ty spolužačky jsme si pak brali, když to trochu nadsadím, ve dvaceti. Dneska — filmovej střih „o 20 let později“ — dneska je úplně normální, že žijou singles, že žijou nesezdaný, že čekají

s dětma, až jim bude pětatřicet. Já měl první dítě ve dvaceti. Čili to jenom říkám všeobecně známý věci. RENATA KALENSKÁ: Ve srovnání z praxe — protože jste učil na Škvoreckého literární akademii, takže jste byl v blízkém kontaktu se studentkami — jak je tedy srovnáte s dívkami z toho gymplu těsně před Listopadem? Je tam rozdíl? MICHAL VIEWEGH: No, pokud se bavíme o sebevědomí, tak sebevědomí některých studentek tvůrčího psaní bylo až přílišné, řekl bych. Ale ne, je sympatický, že ne všechny chtěly bejt spisovatelkami, ale… OLGA SOMMEROVÁ: A čím chtěly bejt? MICHAL VIEWEGH: Tak třeba chtěly dělat v rádiu, v televizi… OLGA SOMMEROVÁ: Aha. Já jsem myslela, že chtěly s vámi navázat známost. MICHAL VIEWEGH: To ne… Tak třeba moje žena. Teď zakládají v Sázavě mateřský centrum. A tady vidím… já nechci říkat emancipační proces, ale že se dá dohromady parta mladých holek, který něco vymyslej, něco dělají, tak tohle jsou ty věci. RENATA KALENSKÁ: Já si myslím, že muži si často představují, že emancipace žen spočívá v tom, že si založí mateřské centrum. MICHAL VIEWEGH: To je jedna z možností… RENATA KALENSKÁ: Já nejsem feministka, ale teď jsem se sama zarazila. MICHAL VIEWEGH: Já netvrdím, že to je jediná varianta. Ale ten rozdíl ženský v 80. letech a teď, tak mě napadlo tohle, no. OLGA SOMMEROVÁ: Těch občanských sdružení, který zakládají ženy, nebo vůbec feministických organizací je strašně moc. Je třeba se podívat na internetu na www.feminismus.cz — tam je mnoho a mnoho organizací, v kterejch je třeba padesát procent žen. To znamená, že už ledaskde ve veřejným prostoru skutečně ženy dostaly padesát procent: v parlamentu, ve vládě s muži. A co se týče politiky vrcholné u nás, tak to je přece něco tak tristního, že my máme ve vládě dvě ženy! Ve Španělsku, v katolickým Španělsku, kde je 19členná vláda, je deset žen. Tam ty ženy převažujou! RENATA KALENSKÁ: Ale čím to je? Helena Třeštíková vydržela ve vládě týden. Dana Kuchtová byla odvolána (a fakt je, kdo sledoval, co se na tom ministerstvu dělo, že ono to svůj důvod mělo). Teď tedy přibyla k Vlastě Parkanové Daniela Filipiová, a tak uvidíme, jestli se… OLGA SOMMEROVÁ: Já si myslím, že je to tím teďka, jak se stala Parkanová vicepremiérkou, tak velkej jásot, jako že je to poprvé v historii žena… RENATA KALENSKÁ: Tak koho tam měli dát? OLGA SOMMEROVÁ: Ne, ale jakože… Já si myslím, že těch důvodů je několik. Zaprvé, muži nechtějí ženy pustit do vlády a parlamentu, protože by se musel udělat systém kvót. A bez

toho systému kvót to nepůjde ve Francii, tam je čtyřicet procent parlamentu… RENATA KALENSKÁ: Když jsem se ptala političek na kvóty, tak je ty kvóty urážejí. OLGA SOMMEROVÁ: To už je ale starodávná věc. To jsi se ptala před… RENATA KALENSKÁ: Před rokem. OLGA SOMMEROVÁ: A koho ses ptala? RENATA KALENSKÁ: Lucie Talmanové. OLGA SOMMEROVÁ: Dobře, Talmanové… ale já znám poslankyně, který už to neuráží. A myslím si, že to je jediná možnost. Druhá věc je, že pro vysokou politiku potřebuješ silnou agresivitu k sebeprosazení, a to ženy v sobě jako bytostně nemají. To znamená… RENATA KALENSKÁ: Pak je tady ovšem „kategorie Bobošíková“. OLGA SOMMEROVÁ: No dobře, to je výjimka. To znamená, že se to může i učit, a na to je třeba, aby se zakládaly kurzy, aby se ženy učily politickýmu boji, protože to se nikdy v historii… RENATA KALENSKÁ: A to se někde dělá? OLGA SOMMEROVÁ: No to se dělá… to se dělá v Rusku. A to se dělá i tady, že se zakládají takovýhle kurzy, organizace, který ty ženy naučej, aby se v politice prosadily a orientovaly. RENATA KALENSKÁ: No ale jak vypadají třeba kvóty v ČSSD? Tam je ve stanovách, že jeden člen vedení musí být žena. A vypadá to tak, že se zvolí celé vedení — a pak se zvolí žena, aby se dostálo stanovám. OLGA SOMMEROVÁ: Takhle to není správný. To je špatně. Protože veřejnej život a politika potřebujou dvojí pohled, mužskej a ženskej, protože ty pohledy jsou různý. RENATA KALENSKÁ: Pánové, jako mužský pohled můžete klidně vstoupit do debaty. OLGA SOMMEROVÁ: Protože když jsou tam jen muži, tak to je, jako bychom se dívali jedním okem. Jo. My nemáme dvě oči. My máme jedno oko. RENATA KALENSKÁ: Pan Vaculík přemítá. LUDVÍK VACULÍK: No, já rovnoprávnost mezi ženou a mužem vidím v tom: hledá se nějaký pracovník, jsou určité požadavky a dostane to ten lepší, ať je to muž, nebo žena. Čili jaké kvóty? Kvóty by znamenaly, že si přejeme… OLGA SOMMEROVÁ: Ale to jsou předsudky, to už je dávno překonaný. LUDVÍK VACULÍK: Kvóty jsou překonaný? OLGA SOMMEROVÁ: Ne, ten předsudek, že kvóty někoho urážej. LUDVÍK VACULÍK: Ne „urážej“. Kvóty zaručují mylnou volbu. OLGA SOMMEROVÁ: Ale to jsou předsudky. Vy se v tom neorientujete. Vy se o to nezajímáte. LUDVÍK VACULÍK: Já se o to velice zajímám.

ROZRAZIL 30

7

OLGA SOMMEROVÁ: Ale… LUDVÍK VACULÍK: Prostě já bych rovnoprávnost viděl v tom: přihlásí se muži a ženy, beru ty lepší. OLGA SOMMEROVÁ: Ale on se vždycky bere spíš muž, protože žena… LUDVÍK VACULÍK: To bych já nedělal. OLGA SOMMEROVÁ: … je potenciální matka… LUDVÍK VACULÍK: To vám slibuju, že to nikdy neudělám. OLGA SOMMEROVÁ: …bude mít děti, budou nemocný a tak dále. A to je něco, co je trestný, a vlastně se to vždycky dělalo a dělá se to dodnes. LUDVÍK VACULÍK: Prosím vás, já se přimlouvám k tomu vidět rovnoprávnost, aby žena mohla pracovat jako muž, znamená nepočítat s tím, že sama péče o děti je zaměstnání, rovnocenné s mužovým, výchova dětí. OLGA SOMMEROVÁ: Takže to je zaměstnání? LUDVÍK VACULÍK: Ano, to je zaměstnání. OLGA SOMMEROVÁ: To ano. RENATA KALENSKÁ: A je to zaměstnání jenom pro ženy? Co muž na mateřské? LUDVÍK VACULÍK: No tak to je zajímavá… ano, to nic proti tomu nemám. RENATA KALENSKÁ: Šel byste do toho? LUDVÍK VACULÍK: Nešel bych do toho. Ale já to taky nemám zapotřebí. RENATA KALENSKÁ: Co to znamená „nemám zapotřebí“? LUDVÍK VACULÍK: Já už to mám za sebou. Podívejte se… RENATA KALENSKÁ: Tak kdyby ale. LUDVÍK VACULÍK: Podívejte se… Zapomněl jsem to. Pokračujte. OLGA SOMMEROVÁ: To je dobře, že to bereme jako zaměstnání. Jenomže to není placený zaměstnání. A někdo spočítal, že žena v domácnosti s dětma, která dělá všechno — nebudeme si nic vykládat, všichni víme, o čem je řeč — by musela mít plat minimálně 35 000 měsíčně za to, co všechno udělá. Jenomže ona ty peníze nedostane. A nemít vlastní peníze, to je právě ten pokles sebevědomí. Můžu mít muže, kterej je úžasnej, řekne, to všechno je tvoje… jenomže bohužel ono to takhle nefunguje. Ta žena, jako každý člověk, musí vědět, že si ty peníze vydělala sama. Ale protože to bohužel placený není, měl by muž té ženě platit polovinu toho, co ona udělá v té domácnosti, polovinu za sebe, polovinu za něj. RENATA KALENSKÁ: Tak kolik, pánové, platíte ženě? OLGA SOMMEROVÁ: Navíc — já teď nemluvím o rozpočtu domácnosti, ale o jejím osobním kontě. Minimálně 17 000 by jí každej měsíc poslal na konto. Jenom pro ni. MICHAL VIEWEGH: Já tady jaksi nechci probírat rodinný finance, ale my to neřešíme. Je to z jednoho zdroje. RENATA KALENSKÁ: Máte společný účet?

8

FOYER

MICHAL VIEWEGH: Ano. Ale na mateřskou bych šel, kdybych byl o 15 let mladší. Dneska už ne. Kdo si to zkusil — já mám dvě malý děti — tak klobouk dolů. Smekám před každou ženskou, která to zvládne, a ještě k tomu s jistým nadhledem. Ale ještě abych se vrátil, tak já jsem samozřejmě taky pro kvóty. A myslím si, že kde je diskriminace, musí být pak ta pozitivní. Protože když rovný podmínky, tak by platilo to, co říkal pan Vaculík: že by vzali toho lepšího. Ale tady ty rovný podmínky, ta startovní čára, pro všechny stejný nejsou. RENATA KALENSKÁ: Tak to jsme dva na dva, protože já jsem taky proti. OLGA SOMMEROVÁ: Ale ty seš antifeministka. Nevím vůbec, proč vedeš tuhle diskuzi. RENATA KALENSKÁ: Já se chci od tebe nechat přesvědčit, ale… OLGA SOMMEROVÁ: Představte si, že když jsem ji potkala před dvěma rokama, jely jsme do Peru, tak ona mi řekla, že je novinář. A já jí řekla: Cože?! Ty seš chlap nebo co?! Ale ona pořád trvala na tom, že je novinář. Tak jsem jí musela vysvětlit, že je novinářka. RENATA KALENSKÁ: A představte si, že Olga Sommerová tady není host, ale hostka. OLGA SOMMEROVÁ: To se vymyslelo tady v Brně, pozor, to je brněnskej výmysl! Tady je Nesehnutí — Nezávislý sociální a ekologický hnutí, já se s nima potkala, mladý lidi, bezvadný… A oni vymysleli „hostka“, protože host je jedno z mála slov, který nemá ženskej ekvivalent. RENATA KALENSKÁ: Dobře, a tak mi řekni, Václav Klaus je hlava státu, tak má být hlavoun? Protože hlava je ženskýho rodu. OLGA SOMMEROVÁ: No ale on je prezident — i když pro mě prezident není, já ho za prezidenta nepovažuju, já jsem momentálně bez prezidenta — a ženskej ekvivalent k prezidentovi je prezidentka. RENATA KALENSKÁ: A když se používá hlava státu, to ti nevadí? OLGA SOMMEROVÁ: Ale to je něco jinýho. Podívej se, Božena Němcová v jednom dopise těsně před smrtí, když byla v Litomyšli, napsala: Stala jsem se korektorkou u Augustů. Napsala korektorkou. Ty bys dneska napsala: Stala jsem se korektorem u Augustů. LUDVÍK VACULÍK: Ne. Napsala by korektorkou. OLGA SOMMEROVÁ: Když je novinář? RENATA KALENSKÁ: Tak, pane Vaculíku… LUDVÍK VACULÍK: Já jí věřím. OLGA SOMMEROVÁ: Vy jste totiž na jedný lodi, že? RENATA KALENSKÁ: …jsou ženy podle vás stále něžné pohlaví? Třeba tady na základě této debaty. LUDVÍK VACULÍK: Jak která a jak pro koho. RENATA KALENSKÁ: Tak to zkuste trochu rozvést. Jel jste sem dvě sta kilometrů.

Olga Sommerová, Michal Viewegh

ROZRAZIL 30

9

LUDVÍK VACULÍK: Jsou. RENATA KALENSKÁ: Chcete to doplnit, Michale? MICHAL VIEWEGH: Já má problém s tím zobecněním. O kterých ženách teď tady mluvíme? Já jsem četl nedávno rozhovor s jistou nejmenovanou českou herečkou, a ta říkala, že když pro ni chlap přijede špinavým autem, tak že ho odmítne… RENATA KALENSKÁ: Jitka Asterová. MICHAL VIEWEGH: …a to už je pro mě za čárou. Ne třeba ani tak slušnosti jako spíš… vstřícnosti nebo dobrý vůle… porozumění mezi pohlavími. RENATA KALENSKÁ: Tak mi řekněte, jaké ženy máte nejraději. To bude možná konkrétnější. MICHAL VIEWEGH: Který neztratily ženskost. OLGA SOMMEROVÁ: Ono je těžký, aby si žena ženskost udržela, když je jako kůň, kterej musí dřít, že jo. Žena je sice něžný pohlaví, ale silný. Silnější než muž samozřejmě — víc vydrží, víc unese. A ta ženskost… ono je to pěkný, ale ty nároky jsou někdy tak strašně těžký, že ta ženskost… A taky podle toho, jak si ji představuješ. Jestli je to noblesa ducha, anebo jestli máš na mysli, že si leští nehty. MICHAL VIEWEGH: Spíš tu noblesu teda. RENATA KALENSKÁ: A co je pro tebe, pro feministku, sexy žena? OLGA SOMMEROVÁ: Sexy žena? RENATA KALENSKÁ: Hm. Já totiž furt nevím, jestli třeba feministky chtějí být sexy. OLGA SOMMEROVÁ: Jéžiš, proč ne?! RENATA KALENSKÁ: Jo? Já nevím. OLGA SOMMEROVÁ: Ty ale, Renato, v těch předsudcích opravdu setrváváš. Já znám tolik feministek nádhernejch, krásnejch žen! A ten předsudek, že feministka je hnusná, odporná ženská, která nezajímá chlapy, a proto je feministkou, to už patří do minulýho století, fakt. To je něco tak ubohýho, tak hnusnýho… RENATA KALENSKÁ: A narážíš na ten názor? OLGA SOMMEROVÁ: Už ne. Ve 20. století byl feminismus sprostý slovo. Ale to už se změnilo. A myslím si, že společnost se už emancipovala aspoň v tom, že ztratila tyhle předsudky a že ty machos, který dřív vykřikovali takový ty řeči, jak je třeba ženskou především zmlátit a doma ji dát na řetěz, že už se styděj, protože to není „in“. Ti už zalezli. Tohle už není problém — tím je dneska politika a řízení věcí veřejných. RENATA KALENSKÁ: A nejsou, nebo nezačínají být, naopak muži tím slabým pohlavím? OLGA SOMMEROVÁ: No samozřejmě! MICHAL VIEWEGH: Já — zase s tím předznamenáním, jak jsem už řekl, že o feminismu nic nevím, takže čistě jen z laický pozice — bych jen k tý debatě připodotkl, že znám feministky, o kterých si myslím, že nedělají tomuto hnutí dobrou službu. Že

10

FOYER

to, co dělají, je kontraproduktivní. Konkrétní příklad, jo? Zase, já nebudu nikoho jmenovat, vy to uděláte za mě… OLGA SOMMEROVÁ: Ty ale, Michale, jmenuj, ty seš spisovatel, to je přece zajímavý, když jmenuješ, ne? MICHAL VIEWEGH: No, s tím nebudu polemizovat. — Já jsem měl takovej komickej konflikt, proto to vlastně říkám, abych to malinko odlehčil. Jak byly v metru takový ty básničky, tak tam byla taky jednou Halasova básnička: „Slečno, řekněte mi, jak to děláte, že hodiny neoněmí, když se svlékáte.“ A Pavla Jonssonová označila tuhle básničku za sexistickou, což byl zárodek toho sporu. Já si myslím, že to je oslava ženské krásy, a rozcházím se s ní v názoru. A pak jsme měli takovej ten komickej spor, že v tom gender studies ony vydaly výzvu, ale zcela vážně míněnou výzvu, aby — cituji teď: „spisovatelé, vědci, filozofové a sociologové více mluvili o menstruaci, protože je to zbytečně tabuizované téma, a že je potřeba to téma otevřít“. A mě tahleta formulace, přesněji představa, jak vědci a sociologové přemýšlejí o menstruaci, pobavila natolik, že jsem napsal takový fejeton, kde se jako omlouvám, že jsem nenapsal ještě ani jeden román o menstruaci, a že se teda musím omluvit za celou českou literaturu, protože kromě písně Hapky a Horáčka „Z fotky mé mámy kape krev“ se tím nikdo nezabýval. Čili já jsem chtěl tím fejetonem naznačit, že je to přeťáplý, že bušej do otevřenejch dveří, protože já nevím, jestli… já teda ne, nikdo z mých kamarádů taky ne… nepovažujeme za problém tohle. OLGA SOMMEROVÁ: Já bych k tomu chtěla zcela konkrétně něco říct. Já si na to velmi dobře pamatuju — na tu báseň v metru a na tu reakci Pavly Jonssonový. Já jsem tehdy byla z tý Pavly úplně v šoku, protože to byla skutečně politická cenzura. Cenzura politický korektnosti. Protože to byla nádherná báseň. A Pavla Jonssonová je senzační holka, já jsem s ní kdysi točila film Feminismus po česku, ona byla baskytaristkou skupiny Zuby nehty, krásná holka… ale tohleto hrozně přepískla. Já vím, že ona je napřed a že musí provokovat, já taky provokovala — ale toto bylo strašný. A taky si pamatuju, že jednou kritizovala velikonoční vypráskávání holek, a Břéťa Rychlík tenkrát napsal takovej fejeton někam do Lidovek, ale sranda k počůrání, jak tam psal, jak prostě tady na Moravě, jak se ty holky… a jak se to teda bude dělat… bylo to strašně vtipný. Tak to byl druhej případ, kdy se Pavla vyjádřila tak, že mně to bylo hrozně divný. LUDVÍK VACULÍK: Odkud je ta Pavla? Jak vypadá? OLGA SOMMEROVÁ: Krásný modrý oči, blond vlasy, je z Prahy a vzala si Američana. RENATA KALENSKÁ: Je pěkná. OLGA SOMMEROVÁ: A protože byla v Americe, tak tam k tomu čuchla. Ale tohle mě tenkrát hrozně mrzelo. RENATA KALENSKÁ: A co si o tom, pane Vaculíku, myslíte vy? LUDVÍK VACULÍK: O čem? RENATA KALENSKÁ: O psaní o menstruaci a takových…

LUDVÍK VACULÍK: To mě vůbec nezajímá. Na to já nemohu narazit. Já jsem na to nenarážel už ani v době, kdy jsem ještě psal. RENATA KALENSKÁ: Olgo, jak bys třeba zhodnotila výstavu, která se, když už tady Michal otevřel tohle téma, týkala vysloveně menstruace? OLGA SOMMEROVÁ: Já jsem tu výstavu neviděla. Ale k tý menstruaci chci říct, že nevím, proč jste byli vyzváni vy, spisovatelé, abyste o ní psali… MICHAL VIEWEGH: Já nevím. OLGA SOMMEROVÁ: …když o ní pořád píšou ženy. A těch spisovatelek už je opravdu hodně, a já jsem strašně šťastná… A nejenom spisovatelek, ale režisérek a tak dále. A novináři… Jsem strašně šťastná, že ten ženskej pohled se prezentuje, ten ženskej pohled na svět a na život, a že ženy, který hodně píšou — a mě to hrozně baví, protože já celej život četla jenom mužskou literaturu, tak teď čtu tu ženskou — tak píšou pořád o menstruaci. Já nevím, proč byste to měli psát vy. RENATA KALENSKÁ: Ženský pohled? Co to je? OLGA SOMMEROVÁ: Ženskej pohled je jiná existenciální zkušenost. Já nevím, jestli máš zkušenost chlapa, když se mě na to ptáš. RENATA KALENSKÁ: Spíš mám problém s termíny jako ženská literatura. OLGA SOMMEROVÁ: Neříkejme tomu ženská literatura, to je blbost. Říkejme tomu literatura, kterou napsala žena, protože v tom je rozdíl. Je velkej rozdíl v tý zkušenosti, v tom, co je mi sdělováno, s čím já se ztotožňuju, protože jsem to procítila a prožila. Takže já teďka vlastně čtu kromě Viewegha jenom ženy. MICHAL VIEWEGH: Já myslím, že se to možná trochu moc dramatizuje, ty rozdíly, protože přece to základní u spisovatelů je převtělovat se do různých postav bez ohledu na pohlaví. Anna Karenina… je to… máš pocit, že… OLGA SOMMEROVÁ: Anna Karenina, to je zajímavý! To člověk má pocit, že to napsala ženská. MICHAL VIEWEGH: No a je to důkaz dobrého spisovatele. OLGA SOMMEROVÁ: No dobře, ano. I Dostojevskij to stejný má, to je ovšem génius. Jo, génius to dokáže. Ale já jsem naprosto přesvědčená, že je to jiná zkušenost. A ta jiná zkušenost je mi sdělována — a já najednou čtu jinej svět, než to bylo kdysi, když jsem četla jenom tu mužskou literaturu. Je v tom rozdíl — a velkej rozdíl! Moje a tvoje — ženská a mužská — zkušenost je naprosto rozdílná. RENATA KALENSKÁ: Ty si myslíš, že kdybys četla úryvek z knížky, nevěděla bys autora, že poznáš, jestli to psal… OLGA SOMMEROVÁ: Poznám. Ale můžu se zmýlit. Budu číst Viewegha — a řeknu, že je to ženská. RENATA KALENSKÁ: Je Viewegh ženská literatura? OLGA SOMMEROVÁ: Kdybych četla Vaculíka, tak řeknu, to je chlap.

LUDVÍK VACULÍK: Ale jak jsem vyrozuměl, tak vy čtete teď jenom romány od ženy? OLGA SOMMEROVÁ: Tak vás já mám už dávno přečtenýho. LUDVÍK VACULÍK: Ale pozor, já jsem nedopsal! RENATA KALENSKÁ: Jak se žena dívá, nebo jinak řečeno, s jakými pocity jsi četla knížky pana Vaculíka? Třeba Jak se dělá chlapec. To je velmi otevřené a… OLGA SOMMEROVÁ: To mě bavilo. RENATA KALENSKÁ: A neměla jsi pocit, že tě třeba mohlo urážet, jak se asi cítila manželka pana Vaculíka? OLGA SOMMEROVÁ: Měla. Měla jsem ten pocit velmi silnej! To jo. LUDVÍK VACULÍK: Hm, hm. Já taky. OLGA SOMMEROVÁ: Ale oni ti spisovatelé, když už nevědí kudy kam, musí brát z konkrétního života — a denuncujou. Ono to není tak snadný. Člověk musí brát ze svýho života jak z dojný krávy. Takže hrozně mě to bavilo a fascinovala mě ta upřímnost a otevřenost. Ale ono bylo to trošku na cizí účet, že jo? RENATA KALENSKÁ: Já myslím, pane Vaculíku, že vaše paní to snad ani nečetla. LUDVÍK VACULÍK: Paní Vaculíková ode mne knížky, ve kterých čeká něco, co by jí vadilo, nečte. Ona ani Český snář nepřečetla, protože jí třeba vadí to, co bych řekl o nějakých kamarádech. RENATA KALENSKÁ: Takže ví paní Vaculíková, jak píšete? LUDVÍK VACULÍK: Ví, ví, ví. Podívejte se, řeknu typický příklad. Když jsem napsal Sekyru, dal jsem ji Ivanu Klímovi. Sekyra vyšla v roce 1963, Ivan Klíma byl tehdy redaktorem v nakladatelství Spisovatel. Před několika lety už to je, mně Ivan při nějaké příležitosti odevzdal dopis, který mu psala paní Vaculíková: „Proboha, Ivane, zařiď, ať to nevyjde!“ Protože ona četla za těmi postavami ty konkrétní lidi, konkrétní tetičku. Jí se zdálo, že denuncuju tu rodinu a tak podobně. Takže ona má v tomto přecitlivělý ten… Mně to nevadí. Mně to vědomí, jaksi bych řekl, zbavuje malicherných trapností. To se vás zeptám. Neslyšel jsem o té knížce Jak se dělá chlapec mnoho názorů od žen, jestli si nějak… ani si žádné nepamatuju… teda od mužů. Slyšel jsem vždycky od žen a vždycky to bylo jakési uznání nebo že jim to pomohlo poznat toho muže nebo že porozuměly mužskému chování. Ale já říkám, a to si nikdo jaksi nevšiml, že knížka Jak se dělá chlapec, její smysl je v tom, jak se dělá, když už se narodil. Když se narodil ten chlapec. To je druhá část: jak se z toho děcka dělá chlapec. Jak otec chce mít kluka jako kluka. No tak já vidím těžisko v tom. Některé to poznají. OLGA SOMMEROVÁ: Fakt? LUDVÍK VACULÍK: Ano. Máte tu knížku? OLGA SOMMEROVÁ: Já jsem ji četla, když vyšla, a to už je dávno, takže já v tom mám takovej… LUDVÍK VACULÍK: Ale já s vámi nepolemizuji.

ROZRAZIL 30

11

OLGA SOMMEROVÁ: Mám pocity z toho, jak to bylo hrozně dobrý a důležitý — a jak zároveň ta rozpolcenost, že jste takhle denuncoval svou… MICHAL VIEWEGH: Já bych se pana Vaculíka zastal. Já vás s vaším dovolením budu citovat. Citát, který jsem, pane Vaculíku, použil z vaší knížky: „Napiš dobře, cos udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení.“ LUDVÍK VACULÍK: A je to opravdu jediné, co může člověk jaksi očekávat nebo s jakou sebeomluvou. A já jsem si vymyslel toto: nezapírám žádnou chybu, ale prosím, aby bylo povšimnuto, že jsem se ve svých chybách snažil chovat co nejlíp. RENATA KALENSKÁ: A vy se, Michale, nesetkáváte doma s kritikou, že vaše žena hledá za různými příběhy různé… MICHAL VIEWEGH: Ivan Klíma říká, že nikdo nemůže najít jiný příběh než svůj vlastní. Čili všichni píšem z vlastních příběhů. Lišíme se v tom, jak moc to kamuflujeme. Myslím, že já to ve všech románech kamufluju hodně. Jedinej text, kde jsem do toho šel takříkajíc s odkrytým hledím, je ten můj deník — tam jsem samozřejmě tyhle problémy měl. A alibisticky jsem si pomohl citátem z Ludvíka Vaculíka. RENATA KALENSKÁ: Pane Vaculíku, chtěla jsem se zeptat na ženy v disentu. LUDVÍK VACULÍK: Ano. RENATA KALENSKÁ: Vy jste se mezi nimi pohyboval. Saša Vondra, Jiřina Šiklová, to jsou dva lidé, od kterých jsem slyšela termín dělnice disentu. Oni tvrdí, že ty ženy, které v podstatě odvedly největší kus práce, tu mravenčí práci dělaly v zázemí: tvořily rodiny, vychovávaly děti, přepisovaly texty, šířily texty a tak dále. A ve chvíli, kdy došlo k revoluci, tak zůstaly opět v pozadí. LUDVÍK VACULÍK: Ano. Tak, a to mně vadilo a vadí. Zaprvé, já jsem těch žen, jak se říká v disentu, nepoznal moc; jenom tolik, se kterými jsem, disent nedisent, měl přirozený nějaký pracovní styk, a to byly ženy, se kterými jsem tu práci dělal anebo jsme byli přátelé. Taková Bednářová, která byla velice výkonnou písařkou Petlice, byla zároveň kamarádka a kolegyně z práce v rozhlasu. Mirka Rektorysová, to byla redaktorka z Literárních novin. Já bych řekl, že jsem znal tak nějak blíž jenom písařky, a těch v největším rozvoji Petlice bylo sedm. Každá měla svou značku. Bednářová měla tu formuli: „Bez souhlasu autora není rozmnožování dovoleno.“ Rektorysová: „Rukopis se nesmí dále…“ Akorát ta, co to založila, to byla Zdena Herteltová, ta měla tu původní formuli: „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu.“ Tak já jsem vlastně znal jenom ženy, se kterými jsem pracoval. Pak jsem věděl, že existuje sympatická žena Dana Němcová. Pak jsem věděl, že existovala taky nějaká Bělunková. No ale já je neznal… Byla to hezká holka. RENATA KALENSKÁ: Ale existovala i Jiřina Šiklová, ke které jste chodil na poradu.

12

FOYER

LUDVÍK VACULÍK: Šiklová, ano, ano. RENATA KALENSKÁ: Ona vám radila v sexuálních otázkách. LUDVÍK VACULÍK: Ne. RENATA KALENSKÁ: Ona to říkala. LUDVÍK VACULÍK: Ať to říká. RENATA KALENSKÁ: No ale chtěla jsem se zeptat… LUDVÍK VACULÍK: Ne. Ona vyslovila teorii, kdy se spíše narodí kluk a kdy se spíše narodí holka. RENATA KALENSKÁ: No dobře, ale já bych se chtěla bavit o tom, kam ty ženy zmizely? LUDVÍK VACULÍK: Tak z části… Podívejte se. Když se začalo, teda po tom devadesátém roce, a chodili za člověkem novináři a televize a všecko, tak já jsem jednou řekl: Já si přeju udělat pořad o písařkách a o těch knihařkách. A domluvil jsem to s jednou knihařkou, která nám brala Petlici. Představil jsem ji a pak jsem odcitoval ze Snáře návštěvu u ní. A teď jsem tam měl větu… ona byla tmavovláska… a já jsem tam měl větu: „Prohrábla své blond vlasy…“ a tak dále, to se natočilo. A husa hloupá emancipantka nějaká to vystřihla, že to není pravda, že tam mluvím o blondýně, a je to bruneta. Když já jsem to uváděl jako příklad, jak se kamuflovala a zastírala totožnost, protože se říkalo, že prozrazujeme, že vyzrazujeme. Potom jsem několikrát navrhl Zdenu Herteltovou, posílal jsem ty reportéry za ní, i protože měla vlastně největší zásluhu v Petlici. No a oni řekli: Ona odmítla. A rovněž tak Otka Bednářová — ta prostě odmítla jakýkoli další styk potom. RENATA KALENSKÁ: Jak si to vysvětluješ, Olgo? Proč ty ženy chtěly zůstat v pozadí? OLGA SOMMEROVÁ: Já nevím. To je vždycky. Ty ženy, ta drobná, mravenčí práce. A ti muži stojí na těch tribunách. RENATA KALENSKÁ: Ale proč? OLGA SOMMEROVÁ: No protože to tak od věků bylo a tady do dneška… LUDVÍK VACULÍK: Protože to tak ženy od věků dělaly, jo? OLGA SOMMEROVÁ: Ne. Nedělaly to ženy, ale muži je k tomu donutili. LUDVÍK VACULÍK: Tak proč teda ta… OLGA SOMMEROVÁ: No dobře, já neříkám teďka. Já říkám od vzniku patriarchátu. Vždyť je to pět tisíc let! LUDVÍK VACULÍK: Ona se ptala na disent. OLGA SOMMEROVÁ: No dobře… to ne… promiňte… já jsem chtěla… promiň… LUDVÍK VACULÍK: My si vykáme? OLGA SOMMEROVÁ: My si vykáme. LUDVÍK VACULÍK: Tykněme si. OLGA SOMMEROVÁ: Dobře… Dobře… Tykněme si. LUDVÍK VACULÍK: Ale až to navrhnete vy. OLGA SOMMEROVÁ: No dobře, já jsem starší než vy, tak: prosím.

Ludvík Vaculík

ROZRAZIL 30

13

LUDVÍK VACULÍK: To bych nikdy neřekl. OLGA SOMMEROVÁ: Já chci říct jenom, že když bylo výročí Charty 77, tak byl v televizi cyklus Ženy Charty 77 a byly tam takový ty méně známý. Vybraly se takový ty méně známý, takže se jim složil jakýsi hold, protože se vlastně o nich nevědělo. RENATA KALENSKÁ: A tím to skončilo. OLGA SOMMEROVÁ: Jasně, ale to je princip týhletý společnosti. Muži jsou vidět, muži se natřásaj na těch tribunách a ženy dělají tu drobnou práci. A to je to, co jsem říkala: že aby se ženy prosadily v politice, tak je tady třeba, aby se to vlastně naučily. Ony se nenaučej to, aby byly agresivní jako chlapi, aby dělaly to, co chlapi, to by nebyla potom žena v politice, to nemá smysl, to by byl chlap v sukni, ale já tomu… LUDVÍK VACULÍK: Promiň, tys to celé zavedla jinam. Ona se ptala na ženy v disentu. OLGA SOMMEROVÁ: Já jsem to zobecnila. RENATA KALENSKÁ: Já jsem se ptala, proč ty ženy se potom ztratily. OLGA SOMMEROVÁ: No vždyť jsem to říkala. Já nevím, já si to tak prostě představuju. RENATA KALENSKÁ: Tomuto přece žádné kvóty nepomůžou. Já jsem se jednou o tom bavila… LUDVÍK VACULÍK: Jestli to taky není tím… RENATA KALENSKÁ: Můžu něco doříct? Já jsem se o tom bavila se Sašou Vondrou, který v době, kdy kandidoval na senátora, tak objížděl svůj kraj a říkal: Já jsem vždycky poznal, když jsem přišel do vesnice, jestli v té vesnici je starosta, nebo starostka, protože ty vesnice s těmi starostkami byly prostě upravenější, lepší. Tím dokládám tu mravenčí práci. OLGA SOMMEROVÁ: Ano, to je přesně ono. RENATA KALENSKÁ: A dodal, že opravdu takové to podávání rukou v salonech a podobně už mají na starost muži. A já nejsem s to pochopit proč. OLGA SOMMEROVÁ: No protože žena je… holt se pořád bavíme o tom stejným, že jo? Jako ty ženy v disentu… Vem si, že je mnoho a mnoho starostek, protože tam je ta denní práce, tam je ni zisk, ni sláva. RENATA KALENSKÁ: A to nás baví? OLGA SOMMEROVÁ: Ne baví. Ale ty ženy jdou jako ty dělnice a jdou to prostě udělat — zatímco ten chlap potřebuje tu slávu a zisk. RENATA KALENSKÁ: Takže se vnucuje otázka, když se zeptám hodně zjednodušeně a vulgárně, jestli teda pak vlastně nejsou blbé. Nebo čím to je? OLGA SOMMEROVÁ: Nejsou blbé. Jsou zdevastované a musej se naučit… prostě příští prezidentka by měla být prezidentka. A já už si dneska myslím, že… když se mě vždycky ptali, kdo by to měl bejt, tak já jsem říkala: Já nevím… LUDVÍK VACULÍK: To by byla taková Obama, že jo?

14

FOYER

OLGA SOMMEROVÁ: No, taková Obama. A já si myslím, že jakákoli žena, která se pohybuje v politice, by byla lepší než Klaus. LUDVÍK VACULÍK: Ale kam se ty ženy poděly? Já bych řekl to, že jakmile nastala svoboda, tak ty ženy se začaly věnovat tomu, co ony za změněných poměrů chtěly dělat. RENATA KALENSKÁ: Udělaly zázemí svým mužům? LUDVÍK VACULÍK: Která jo, tak jo. RENATA KALENSKÁ: Dobře. MICHAL VIEWEGH: Já bych k tomu měl praktický připodotknutí. Já samozřejmě nemůžu mluvit o ženách v disentu, ale byl jsem včera v rádiu a fotil tam syn Dany Němcové a řeknu číslo, který mě šokovalo: paní Dana Němcová bere důchod asi 6 000. Když se ptáme, kam ty ženy zmizely, tak já se obávám, že některý z nich mají prostě praktický starosti. RENATA KALENSKÁ: Dvacet let po listopadu. Jaká je nálada ve společnosti? Já jsem to trochu teď přeskočila, protože nám opravdu Vladimír zazvonil. OLGA SOMMEROVÁ: A proč zazvonil? RENATA KALENSKÁ: Čtvrt hodiny máme. Takže nálada ve společnosti dneska. Jak to cítíte? Poprosíme třeba tady Michala. MICHAL VIEWEGH: Já neumím zobecňovat, ono je to opravdu… OLGA SOMMEROVÁ: Já, já! MICHAL VIEWEGH: …já mám dobrou náladu. Na Sázavě to docela žije. V Nuslích se to zlepšilo hodně poslední dobou. Ale já to fakt neumím zobecnit. Já nevím, jestli jsou na tom v Mostu stejně. RENATA KALENSKÁ: Je třeba finanční krize. MICHAL VIEWEGH: Jo, uměl bych si nají důvody pro pesimistickou zprávu o společnosti. OLGA SOMMEROVÁ: Já to cejtím jako velký zklamání a velkou katastrofu — současnej politickej stav český společnosti, resp. současnou reprezentaci. Určitě jsou dobrý věci a dobrý poslanci, kteří něco dělaj, to jako mluvím o té mravenčí práci. Ale ta nemravnost a ten zisk, ty prachy a všechno, co převážilo nad mravností a nad tím, že teda jestliže jsem ve veřejný správě, tak něco dělám pro věci veřejný a nestarám se o to, kde co získám, jakou moc, jaký prachy, jaký výsady, tak to je pro mě velký zklamání. A myslím si, že se to vývojovou evoluční cestou hned tak rychle nezmění, a že kdybych doufala v příchod nějakýho mesiáše, kterej nepřijde samozřejmě… Ale myslím si, že člověk, kterej se zajímá o věci veřejný, o politiku, o občanský věci, musí bejt velmi zklamán, i když ví, že se děje spousta dobrej věcí. A proto já hrozně doufám a věřím v občanskou společnost. Což znamená v to, co se dělá zdola — a co ten občan staví proti plánům těch, kteří mají moc. RENATA KALENSKÁ: Ty odpovídáš podobně, jako odpovídala nedávno Anna Šabatová a Ivan Medek na otázku, kterou položil už v roce 1975 Václav Havel Gustávu Husákovi. Anna Šabatová řekla, že v podstatě se v české společnosti etablovala bezo-

hledná tržní ideologie, která výslovně odmítá mravní hodnoty. Ivan Medek zase tvrdí, že kritéria úspěchu zůstala bohužel stále stejná: peníze a moc. Souhlasíte, pane Vaculíku? LUDVÍK VACULÍK: To je pravda. To je pravda, ale ta společnost… je pod tímhletím vlivem, ano. Ale společnost sama, když jste se ptala na tu náladu ve společnosti, společnost je ze zklamání apatická, a je to hrozné, protože má se bránit. Má se bránit. Podívejte se, když se zeptám, proč si necháváte odsunout to nádraží kamsi. Co bude s tím nádražím? Co bude s tím nádražím?! OLGA SOMMEROVÁ: To myslíš Masaryčku? LUDVÍK VACULÍK: Prosím? OLGA SOMMEROVÁ: Masaryčku? Jo tady v Brně vlastně… LUDVÍK VACULÍK: Jo. RENATA KALENSKÁ: Čekáme odpověď. Odpoví někdo Ludvíku Vaculíkovi? LUDVÍK VACULÍK: Podívejte, já vám dám vzorný příklad. V Praze se objevily návrhy pod tím soklem Stalinova pomníku udělat oceanárium. Na Letenské pláni udělat nový stadion, sportoviště. Proti tomu se postavilo tolik lidí, že už bylo přijato závazné usnesení, že tyto zrůdné myšlenky padají. To prostě záleží na tom, jak jsou lidi aktivní. OLGA SOMMEROVÁ: Určitě. Já v to strašně věřím. A já jsem dokonce šla Bémovi předat s Kateřinou Jacques všechny ty petice, ty tisíce podpisů — a on tam veřejně řekl, že to nebude. Takže to se nám, doufám, zatím podařilo. LUDVÍK VACULÍK: Tady funguje dvojí škodlivý moment. Zaprvé, zklamání na jedné straně, které demobilizuje lidi. A zadruhé, příležitost využít svobody k zisku. No a to jsou ty dva bacily. OLGA SOMMEROVÁ: Ale já musím říct, že Češi a Moravani v České republice se přece jenom zajímají: umí se bránit, dělají petice a zakládají sdružení. Já jezdím učit na Slovensko. Už pět let tam učím na Akademii umění. A ti Slováci absolutně nemají zájem o veřejný věci. Já jsem z toho úplně zděšená, jak v tý společnosti nic nedělaj, nic neodmítaj, všechno si nechaj líbit a jdou jenom po osobním životě. A dokonce ani ti studenti, ani ti neudělaj nic, i ti držej hubu! A já jsem z toho tak otrávená, že jsem se zařekla, že se tím nebudu zabývat. RENATA KALENSKÁ: Takže ve srovnání se Slovenskem jsme na tom lépe? OLGA SOMMEROVÁ: Ano, ano! RENATA KALENSKÁ: Další otázka Václava Havla z pětasedmdesátého roku je, k jak hluboké duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace jeho kultury. Pakliže si připustíme, že se dá tato otázka převést do dneška, jak na ni odpovíte? OLGA SOMMEROVÁ: Kultura jest. Kultura, to je jediná naděje. LUDVÍK VACULÍK: Já taky si myslím, že kultura je. Kultura pracuje, funguje, existuje.

MICHAL VIEWEGH: Já taky nesdílím nějaký pesimismus — jenom když vezmu věci, co znám, co se dělá, filmy, knížky, co vycházej… LUDVÍK VACULÍK: Neměl byste mluvit hlasitěji? Že je málo on slyšet? MICHAL VIEWEGH: Ne, to ani nestálo za zvýšení hlasu… RENATA KALENSKÁ: Jste, Michale, nějaký unavený. MICHAL VIEWEGH: Mně to přijde těžký, ta otázka. Mně by připadalo zpupný, kdybych já sdělil, jak to je. RENATA KALENSKÁ: Takže takhle, není to aktuální otázka. OLGA SOMMEROVÁ: Ona byla položena v tom pětasedmdesátým roce, v podstatě sice alternativně nebo undergroundově, ale vlastně i veřejně. Prostě: kultura je. LUDVÍK VACULÍK: Přijde na to, co se tím slovem myslí, když se nepočítají zrovna filmy, výstavy a divadla. Já vám řeknu, my se s paní Vaculíkovou setkáváme s velice častým zjevem, že kamkoli přijdeme, na každé obci, skoro i na té nejbezvýznamnější, je hnutí za významnost té obce. Obce si vydávají archivy, památníky, kde vycházejí publikace, kdy tam vzniklo Družstevní hnutí hasiči; prostě ta ctižádost tady je a na každé obci skoro byste našli skupinu lidí, kteří o něco osobního usilují. Skutečně. A my taky odebíráme nebo nám tak spontánně posílají takové ty místní zpravodaje Hlas Nadějkova, Okénko do farnosti… OLGA SOMMEROVÁ: Já jsem taky blízko Nadějkova! LUDVÍK VACULÍK: No Nadějkov. Že to je dobrá, aktivní obec? OLGA SOMMEROVÁ: No dobrá. LUDVÍK VACULÍK: Malá obec to je. OLGA SOMMEROVÁ: Ochotnický divadlo tam je! Když je někde ochotnický divadlo na vsi, tak je to zachráněný. LUDVÍK VACULÍK: Vedrovice. Tady Vedrovice, to je ve vašem… Vedrovice u Moravského Krumlova. Ctižádostivá obec a ctižádostiví kulturní lidé, kteří chtějí, aby se to taky vědělo, co oni tam dělají. Nejenom že to dělají, ale chtějí, aby se vědělo, že to dělají. RENATA KALENSKÁ: Takže to vypadá, že podle vás to není tak špatné. LUDVÍK VACULÍK: Není vůbec. A zlepšuje se to. RENATA KALENSKÁ: Já bych si dovolila ještě poslední otázku. Václav Havel, kterým vlastně začal tenhle cyklus, tady řekl, že ho občas ho napadá, když vidí současnost, současnou společnost a tak dále, jestli to tehdy všechno nedělali zbytečně. Chápete ten jeho optimismus? Sdílíte ho občas? OLGA SOMMEROVÁ: Myslíš pesimismus. RENATA KALENSKÁ: Pesimismus, pardon. OLGA SOMMEROVÁ: Já ho chápu. Ale nedělali to zbytečně. RENATA KALENSKÁ: Co myslíte? LUDVÍK VACULÍK: Já jsem nedával pozor. Já jsem přemýšlel nad zajímavým příkladem, který vám řeknu. Zeptejte se mě znovu prosím. Jak zněla otázka?

ROZRAZIL 30

15

RENATA KALENSKÁ: Vy jste opravdu vychovaný, pane Vaculíku. LUDVÍK VACULÍK: Omluvil jsem se. RENATA KALENSKÁ: Dobře. Takže Václav Havel tady při úvodním večeru řekl, že ho občas napadá, zda to všechno nedělali zbytečně, když vidí, jak současná společnost… LUDVÍK VACULÍK: Nedělali, nedělali. Ne, ne, ne. To měl takovou náladu. No prostě nedělali. Já jsem chtěl říct takový… vzpomněl jsem si na to, ale to je k tématu. To patří k tomuto tématu. Když skončil Luboš Dobrovský funkci velvyslance v Sovětském svazu ještě, dlouho tady tak byl a potkával jsem ho… „Co děláš?“ „Nic, tak pozoruju, co se děje, a tak.“ A někdy tak v té době napadlo starým rozhlasákům, že uspořádají takovou schůzku, a opékalo se sele, a pozvali staré rozhlasáky, a pozvali taky mě, konalo se to v Roztokách. A já jsem potkal tohoto Luboše Dobrovského, který říkal, že tak omrkává a chce jako zjistit, jak to tady je, co se změnilo za tu dobu, co on byl pryč. A říkám mu, protože on byl taky v rozhlase: „Koná se taková schůzka, pojď tam.“ A šli jsme tam. Schůzka vypadala takto: hořel oheň, opékalo se tam to sele, že, a všichni nadávali na všecko. Normálně jako když se lidi sejdou a všecko, co zlého a špatného vědí, co se jim stalo, se prostě probralo, nadávalo se. A když se ta látka vyčerpala, tak někdo řekl: „Pane Dobrovský, vy jste se vrátil z toho Sovětského svazu, co si o tom myslíte? Jak to tady je?“ A Luboš Dobrovský, vy ho znáte, on mluví trošku se zaťatýma zubama, říká: „Přátelé, bojím se, že vás zklamu: tato země vzkvétá.“ A kdo jste četl, a kdo ne, přečtěte si, Lízna napsal další knížku o své pouti: první byla o pouti do té Compostely a druhá je do Chersonu přes Ukrajinu. To je výpověď! To je výpověď o poměrech v zemi, kde padl komunismus a o následcích toho komunismu. Má tam několik zajímavých rozporných informací, jak ledabyle a nedbale jsou oblečeni muži a jak hezky a upraveně jsou oblečené ženy. Strašlivá je tam bída ve všem, že když přijdete na čekárnu, kde je čekárna a záchod, tak nevíte, které je ono. A vedle toho — pohostinní lidi, víte? A kolik se tam obnovuje kostelů! Tolik, že ani není dost věřících. To jsou ty rozpory. RENATA KALENSKÁ: Michale, co myslíte? Má pravdu Václav Havel, nebo tato země vzkvétá? MICHAL VIEWEGH: Ne, já si myslím, že to byla jaksi nadsázka ze skepse. Že potvrzení, že to mělo smysl, se mu dostalo tisíckrát. A samozřejmě i my všichni jsme mu tady vděční za to, že… přejeme mu tímto pevné zdraví. RENATA KALENSKÁ: Dobře. A konec debaty. Poslední otázka na Olgu Sommerovou, protože je to diskuze o české ženě. Co bys přála českým ženám? Nedívej se tak vyděšeně. OLGA SOMMEROVÁ: Českým ženám bych přála dobré muže. A myslím, že se blejská na časy. A poznala jsem teďka, v poslední době… no, mám takovou sbírku senzačních mužů… dala jsem je do vitríny, vím přesně, kdo to je. A tak se tím kochám, že přece

16

FOYER

jenom naděje umírá poslední a že jsou dobrý… Tady v Brně jsem byla asi před rokem a byla tady výstava, taková kampaň za mužské rodičovství — a ta byla tak senzační! Takže já se na to začínám dívat nadějně. Protože si myslím, že jestli žena bude nešťastná, utlačovaná a bitá, tak nemůže bejt šťastnej ani ten muž. RENATA KALENSKÁ: Krásný konec. Děkuju vám.

RozRazil — Současná česká hra OLGA SOMMEROVÁ (1949) Filmová dokumentaristka. Ve svých filmech se zabývá mezilidskými vztahy, sociálními tématy i významnými fenomény společenského a uměleckého života, feminismem a nedávnou historií naší země. Natočila zhruba osmdesát filmů, za něž získala řadu cen na domácích a zahraničních filmových festivalech. Mezi její nejslavnější filmové tituly například patří: Konkurs na rok 2000 (1979), Jednotřídka (1981), S tebou táto (1981), O čem sní ženy (1999), O čem sní muži (1999) a mnohé další. LUDVÍK VACULÍK (1926)

je pravidelná novinková řada dramatických textů. V edici vychází 10 svazků ročně. Cena jednotlivého svazku 49 Kč Půlroční předplatné (nebo cena 5 sv. dle výběru) 200 Kč Roční předplatné (nebo cena 10 sv. dle výběru) 390 Kč Desetileté předplatné (nebo cena 100 sv. dle výběru) 3390 Kč Objednávky předplatného: Větrné mlýny, Traubova 3b, 602 00 Brno, [email protected], tel. 603 876 696, www.vetrnemlyny.cz

Spisovatel. V beletrii rozvíjí prvky reportáže a eseje (Rušný dům, Sekyra). Novinář specifického výrazu a provokativních myšlenek (Jaro je tady, Srpnový rok). Autor literárního experimentu (Morčata)

Novinková řada RR — SČH vychází jako sesterská edice měsíčníku RozRazil, www.rozrazil-revue.cz

i dokumentu (Český snář ). Absolvoval politicko-novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze, poté pracoval jako vychovatel, nakladatelský, časopisecký a rozhlasový redaktor. Za normalizace se aktivně podílel na rozvoji samizdatu, do oficiální kultury se vrátil po roce 1989. V roce 2008 obdržel Státní cenu za literaturu. MICHAL VIEWEGH (1962) Nejpopulárnější český prozaik posledního dvacetiletí. Vystudoval češtinu a pedagogiku na FF UK. Pracoval jako učitel na základní škole, poté jako nakladatelský redaktor. Od roku 1995 je na volné noze. Vydal na dvacet knížek; vyzkoušel si dramatický text (Růže pro Markétu, 2004), pohádky (Krátké pohádky pro unavené rodiče, 2007), deníkovou literaturu (Báječný rok, 2006) i poezii. Hned v debutu Názory na vraždu (1990) „osvědčil smysl pro ironii, detail, zcizovací efekty, bystré psychologické postřehy a hlavně pro dovedné vypravěčství“ (Jan Nejedlý). Naposledy publikoval Povídky o lásce (2009). RENATA KALENSKÁ (1974) Od roku 1997 se věnuje novinařině. Tři roky pracovala v Lidových novinách jako politická zpravodajka a autorka velkých profilových rozhovorů s osobnostmi z uměleckého prostředí. Poté na rok zakotvila v časopisu Týden. Do Lidových novin se opět vrátila, a to na začátku roku 2001. Zde se specializuje na „Rozhovory týdne“ s českými politiky, které v roce 2000 vyšly knižně pod názvem Rozhovory na konci milénia. Kromě toho spolupracovala s TV3 a týdeníkem Respekt. Publikovala svazek povídek Vybledlo a knihu úvah na téma mezilidských vztahů Udělej motýla.

ROZRAZIL 30

17

AN

skutečnosti nikdy nepoložila. Pokud taková postava (osoba nebo stvoření) existuje v pohádce, příběhu, básni, pak tedy existuje asi nějakým způsobem i v realitě. A koneckonců, co je vlastně realita? Jejich význam je pro mě stejný jako význam jakékoliv jiné literární postavy — učí nás o našich životech. A většina z nich (a to je myslím smysl literatury) se snaží otevřít čtenáře či posluchače k Lásce.

K A ET

KDO NEBO CO JE PRO VÁS NADPŘIROZENÁ BYTOST?

Paul Maddern, Irsko Celkem důležitá postava s nadpřirozenými rysy se objevuje v irské ústně podávané lidové tradici a literatuře zvané aisling. Aisling je báseň nebo nápěv vyprávějící příběh mladého muže, obvykle básníka, který má ve spánku vidění. Je ve snu navštíven „nebeskou ženou“ (v irštině Spéirbhean), která ho plísní za to, že užívá angličtiny a nemluví irštinou. On se té ženě — jednou je popisována jako svůdná kráska, jindy jako stará čarodějnice — omlouvá a slibuje jí, že se vrátí ke své mateřštině. Samozřejmě že v tom příběhu, který je i v současném Irsku stále aktuální, je také určitý politický podtón.

Dimităr Kenarov, Bulharsko Očima básníků, kteří se zúčastnili prvního ročníku mezinárodního literárního festivalu Dny poezie a vína, Valtice 2009

Immanuel Mifsud, Malta Jako dítě jsem slyšel hodně příběhů o vílách. Většina z nich, ne-li všechny, byly tradiční anglické příběhy o vílách — Malta totiž byla v té době teprve krátce nezávislým státem, vymaňujícím se z dlouhých let britské nadvlády, která měla velký vliv na naši kulturu. Víly se objevovaly často v pohádkách, ne tolik však v místních příbězích. Každopádně mé dětské fantazie byly těmito příběhy o vílách značně ovlivněny. Každou noc před spaním jsem si představoval, že mám za sestru vílu. Zřejmě to bylo dáno i tím, že ač jsem byl ze sedmi sourozenců, ani jeden nebyl v mém věku, Ještě dnes si vzpomínám, jak má víla vypadala: měla dlouhé světlé vlasy a vždy oděna v dlouhé tunice pastelových barev. Většinou jsme si jen povídali, ale někdy jsem si představoval, že vstupujeme do vody, a dokonce trávíme nějaký čas pod hladinou. Takže má víla byla víla vodní. Neměla žádná křídla, ale uměla žít pod vodou. Ta voda byly průzračná. Nevzpomínám si, kdy jsem

26

ANKETA

na ni přestal věřit a toužit po ní. Nemám tušení. Ale víly se vrátily do mého života později, když jsem jako teenager začal chodit s děvčaty. Pamatuji si, že konverzace s každou novou dívkou začínala otázkou: „Věříš na víly?“ Zřejmě jsem musel připadat šestnáctileté dívce hodně divný, když jsem se jí ptal zrovna na tohle, ale ať chcete, nebo ne, většinou to fungovalo. Byl to prostě docela originální způsob svádění. Myslím, že všechny ty slečny už byly otázkami typu „Chceš si zatancovat?“ „Chceš společnost?“ „Studuješ, nebo pracuješ?“ poněkud unavené. Takže je asi snadno pochopitelné, že hoch, který se zeptá dívky, zda věří na víly, vzbudí její zájem.

bych nezachytila, kdybych se s nimi nesetkala. Ve skutečnosti na „nadpřirozeno“ nevěřím. Ale věřím i vím, že na světě je mnohem více věcí než ty, které jsme schopni vnímat omezenými smysly — to je přirozené. A viděno takto, můžu říct, že jsem se mnohokrát potkala s bytostmi, které ve svém životě mohu nazvat nadpřirozenými.

Doris Kareva, Estonsko Mou nadpřirozenou bytostí je moje druhá duše, můj pes — perský chrt, saluki. Jediný pes, jak mi bylo řečeno, který nevzhlíží ke svému pánovi nebo paničce, pes, který má své vlastní hodnoty a volby. Byl se mnou v divadle, kině, na koncertě, na výstavišti, v televizi, rádiu, na množství čtení a přednášek na univerzitách a školách. A každý den mě doprovází do práce. Obdivuji jeho důstojnost, nevtíravý půvab a nezávislou mysl. Život s ním není sice pokaždé pohádka — přesto je to dokonalý partner. Když se na něj dívám, cítím svou odlišnost.

Johanna Venho, Finsko Nadpřirozená bytost je asi někdo nebo něco, kdo nebo co mě neočekávaně povznese nad obyčejné každodenní bytí. Jsou to bytosti, které mi umožní vidět víc, než bych viděla, zachytit věci, které

Stanka Hrastelj, Slovinsko To je hodně zajímavá otázka hlavně proto, že se neptá, zda na nadpřirozené bytosti vůbec věřím. Takovou otázku jsem si ve

Nadpřirozená bytost je stvoření, které existuje, ale v jehož existenci nikdo nevěří. Já například nevěřím v existenci Bílého králíka z Alenky v říši divů, ale je jisté, že ten králík je skutečný. Jen za ním musíte do jeho nory, než bude příliš pozdě.

Denisa Mirena Pişcu, Rumunsko Kam odešly víly? Nadpřirozené postavy...? Chybějí mi... Kdyby tak existovaly — mohla bych se s nimi setkávat, hovořit, hrát si s nimi... Ale myslím, že vymizely, zmizely jak dým... Odešly, aby udělaly místo dnešním pragmatickým záležitostem — vše stíhat, co nejlépe se rozhodovat, dosáhnout cíle, odevzdat práci včas — toto jsou pohádkové bytosti dnešní doby! To jsou ty nadpřirozené síly! Následující báseň je jakousi mou zpovědí plynoucí z tohoto smutného objevu. Bloumala jsem celý den kolem butiků — kolem nic, jen VĚCI, co utkvěly mi v mysli... Když odříkávám modlitbu, Bůh stojí přede mnou v podobě kabelky./*

ROZRAZIL 30

27

Mám za to, že nadpřirozené bytosti ožívají, když je poprosíme... Ale na to už nemáme kdy. Není čas na takové výzvy. Naše vlastní vnímání je příliš vysílené! Nadpřirozené bytosti mají tu vlastnost, že vědí víc než my a dokáží víc, než bychom dokázali my. V tomto ohledu jsou ony bytosti metaforami našeho já — takového, jaké bychom ve skutečnosti chtěli mít. Tyto hrdinské postavy symbolizují naše vnitřní tázání a volby, na něž sami nedokážeme odpovědět, které nedokážeme uskutečnit. A jsou to ony, kdo vznášejí otázky! Tím, že jsme s nimi konfrontováni, zrajeme. A tím, že se stáváme zralými, je (zdá se) přestáváme potřebovat... Nadpřirozenou bytost si nedokážu představit jinak než jako milou postavu — dobrou nebo zlou — která se určitě vznáší někde v povětří a která má jisté laskavé rysy... je zde, aby nám (ne)dala správnou odpověď na naše otázky... */ ze sbírky Omul de unică folosinţă (Lidé na jedno použití), Galway Print, Irsko, 2009

Manfred Chobot, Rakousko vyžádaná fantazie

Ján Litvák, Slovensko Netreba mať prehnané očakávania. Mne by predbežne stačilo, keby som sem-tam stretol aspoň prirodzenú bytosť. Najlepšie takú, čo by sa mi prirodzene páčila a ktorej by som prípadne aj ja vyhovoval taký, aký som. Niekoľkokrát sa mi to už stalo. Vo vzácnych prípadoch by to mohlo takto fungovať aj s bytosťami nadprirodzenými, ak by to bola aj pre ne schodná cesta. Žiadnu z nadprirodzených bytostí by som rozhodne nechcel zdiskreditovať nejakými jalovými opismi alebo pomätenými posmeškami len preto, že sa mi neukázala. Veď má čas. Ja počkám. K problémom dochádza vlastne len s bytosťami neprirodzenými. Na stretnutia s nimi sa vôbec neteším.

3

6

1 / Immanuel Mifsud 2 / Johanna Venho 3 / Denisa Mirena Pişcu 4 / Paul Maddern 5 / Stanka Hrastelj 6 / Ján Litvák 7 / Dimităr Kenarov 8 / Doris Kareva a Manfred Chobot 7

kdyby se zjevila dobrá víla a nabízela mi tři přání hned bych věděl jedno z nich donekonečna si povídat s mým dědečkem otcem mého otce o politice socialismu volnosti a svobodě a dalších základních pojmech nakonec o

1

4

2

5

náboženství bohu a světu je škoda že jsem se ve svém životě s dědečkem nepotkal a víly už neexistují

28

ANKETA

8

ROZRAZIL 30

29

D ÍL N A

RUSALKA: PATERO ÚVAH O POSUNU V DĚJINÁCH OPERY (MILOŠ ŠTĚDROŇ)

Jaroslav Kvapil

Rusalka (Renée Fleming) a její otec, vodník (Willard White)

Antonín Dvořák

30

I.

II.

Rusalka doby mého mládí — to byla vedle Prodané nevěsty posvátná opera českého Parnasu. Jako divadelní dítě, které chodilo i několikrát týdně do operního divadla, jsem ji absolvoval mnohokrát. Je pravda, že mi zbyl tísnivý vizuální vjem z mládí, kdy oba princové tehdejšího času — Antonín Jurečka i Jaroslav Ulrych — jaksi podivně hynuli v poslední scéně u jezera. Nevěděl jsem tehdy proč. Vypadali totiž oba velmi dobře, netrpěli nedostatkem, spíš naopak, a tak jejich smrt v podezíravém dítěti, které už začínalo číst všechno možné, i detektivky, budila dojem, že byli otráveni někým u jezera a Rusalka je pouze utěšuje. Později jsem seznal pravý stav věci, když jsem si podrobně přečetl libreto a Rusalku jsem občas i doprovázel jako korepetitor. Po celou dobu mladosti jsem však považoval Rusalku za pohádku. V této blažené nevědomosti zůstávala během dlouhých 50.–90. let minulého století i velká většina českých operních režisérů; a někteří v ní možná zůstali dodnes. Těch zatvrzelých si začínám vážit, protože se zakopali v pohádkovém lese a nehodlají Rusalku přestěhovat na operním jevišti jinam — když už ne do psychiatrické léčebny (dřív se říkalo do blázince), tak alespoň do pětihvězdičkového hotelu, do resocializačního střediska či k luxusnímu bazénu poblíž milionářské vily.

Film a televize nám objasnily, že se Princ spojený s Rusalkou nechce vrátit, neumírá na nějakou prudkou otravu houbami či jedem, ale vykupuje svou vinu podobně jako libretista Jaroslav Kvapil. Ten rozhodně nechtěl psát žádnou českou pohádku, protože jako by tušil temno budoucnosti a zahlédl plejádu českých budoucích vodníků, kteří jsou vším, jenom ne ztělesněním zásvětí, jiné dimenze, kterou humanita, člověk a jeho svět vůbec nezajímají. Tento problém už načal Sturm und Drang a raný romantismus, a myšlenka o fyzickém a emocionálním spojení člověka a ducha z vodní nebo podzemní či jiné říše a dimenze se probírala v operách typu Vampyr, Hans Heiling, Der Freischuetz a jiných… Myslím, že Kvapil ve slabé chvilce spatřil v dáli české kultury impozantní skupinku Vodníků, po jejichž působení už nikdy tato figura na českém jevišti neztratí ódium něčeho humorného, legračního a málo hrozivého. Vždyť čeští vodníci ztělesňovaní Josefem Dvořákem, Vladimírem Menšíkem, Josefem Karlíkem nepůsobili hrozivě a člověk si v souvislosti s jejich aktivitou kladl otázku, zda by se spíše neutopili sami… A tak na samém začátku existence opery bylo dilema mezi modernistickým libretistou, který zřejmě zamýšlel modernou fin de siécle poznamenaný příběh o lásce, neporozumění, míjení a smrti, protože ke všemu z toho se zoufale nedostává času. Dvořák napsal nesporně svou nejlepší operu, vyrovnal se dokonce s Wagnerem tak, že zůstal svůj a v Princově árii Vidino divná, přesladká

DÍLNA

jej přinejmenším dostihl. Dokázal najít několik zcela protichůdných poloh — Princovu, Rusalčinu, Prince a Cizí kněžny, hudbu rituálu establishmentu, ale i prostor mezi českým poddanským přisluhováním Hajného a Kuchtíka, kde se vrací ke zkušenostem s českým klasicismem, které měl už od dob Jakobína, když komponoval velkou serenádu operního typu, posléze zredukovanou do známé podoby. Kvapilovu nechuť k pohádce a touhu psát útvar blízký wildovské pohádce cítíme a v poslední době to nejlépe připomněl Geoffrey Chew ve znamenité a u nás pochopitelně podle dobrého zvyku zcela ignorované studii The Rusalka as an Endangered Species. Modernist Aspects and Intertexts of Kvapil’s and Dvořák’s Rusalka (in: Hudební věda {sic!}, ročník XL, 2003, č. 4, str. 371–379).

rozpor mezi skladatelem a o víc než generaci mladším libretistou. Navíc — změna, která často proběhne nepozorovaně, nebývá nijak výrazně proklamována generací, která je jejím současníkem. Tuto zkušenost máme i navzdory tomu, že ve stejné době vznikaly jiné podobné „pohádky“ — jako třeba Zeyerův Radúz a Mahulena s kongeniální Sukovou hudbou nebo Nedbalova baletní pantomima na libreto Františka Karla Hejdy Pohádka o Honzovi. Rusalka tedy vstoupila do českého operního povědomí, aniž by kdokoliv poukázal na tento důležitý rozpor a na jeho hudební důsledky ve struktuře opery. České operní režie začaly toto nové vidění Rusalky vnímat až koncem 20. století a politické změny na to zřejmě neměly skoro vůbec žádný vliv. Jako provokativní se jevila spíše nová a zcela netradiční řešení opery v zahraničí.

III.

IV.

V českém prostředí — a Rusalka se bohužel nedostala do Vídně, ačkoliv probíhalo v posledních letech Dvořákova života jednání s vídeňskou dvorní operou a jejím šéfem Gustavem Mahlerem — si nikdo nepovšiml této příznačné dichotomie mezi skladatelem a libretem. Zdeněk Nejedlý sice dosti podrobně o Rusalce psal brzy po premiéře, ale ani on — ačkoliv vzhledem k napjatému vztahu ke Dvořákovu opernímu principu a poetice mohl, byť negativně, postřehnout lépe než kdo jiný protiklady díla — nezareagoval nějak podstatněji na tento skrytý a nadále zakrývaný

English National Opera na sklonku 80. let 20. století uvedla v Londýně (na DVD dostupnou) inscenaci Rusalky v režii Davida Pountneye. Kdo uvidí toto řešení, zapochybuje o tom, zda kdy byla Rusalka pohádkovou operou, a rozhodně začne přemítat o nových možných výkladech. Přitom je nutné vzít v potaz, že v posledních 20–30 letech režie převzala veškerou operní iniciativu a je tím nejdůležitějším činitelem a hnacím motorem soudobé opery. Zvykli jsme si na to, že syžet a původní libreto lze interpretovat všemi možnými způsoby a hranice mezi dílem a jeho výklady je

ROZRAZIL 30

31

víc než pomyslná a elastická. Pountney se odehrává v psychiatrické léčebně, což je vůbec oblíbené místo soudobé opery. Vždyť tam stěhují režiséři i třeba Monteverdiho Odysseův návrat (Il ritorno d’Ulisse in patria), pokud se tento návrat neodehrává přímo na jednotce intenzivní péče nebo v předsálí operačního sálu, kde probíhá těžký zákrok na hlavním hrdinovi. Pountneyův Vodník je sofistikovaný a jemně cynický, na vozík odkázaný glosátor děje, Rusalka a Princ působí jako pacienti, Cizí kněžna jako interesantní nymfomanka; a snad nejlépe je domyšlena rovina sluhů, kde rozdíl mezi zvěří z kuchyně a personálem je minimální. Pountney jako by budoval inscenaci dvěma principy — jeden je wildeovský, druhý carollovský. Polonéza, příprava svatby, sbor — to vše působí jako wildeovská pohádka, která ovšem může dostat až útočné rysy postav z Carrollovy Alenky. Například sbor Květiny bílé po cestě je scéna, v níž jacísi mužští adolescenti útočí na Rusalku a doslova ji atakují květinami. Ježibaba má rysy důležité nemocniční staniční sestry. Zřejmě má i v rukou přístup k drogám, které Rusalku převedly z jedné sféry do jiné... A ještě jeden velmi podstatný moment — taneční rituál na zámku: v polonéze s jednou z nejnádhernějších Dvořákových smutných tanečních hudeb se ve většině českých dosavadních realizací (např. v televizním filmu z roku 1975; Ilja Bojanovský, Bohumil Zoul), prostě naplňuje jen taneční rituál. Cítíme choreografii, ale nic víc. V nejlepším případě (Bojanovský, Zoul) je celek rozvrstven do tří rovin — ansámbl jako zámecká společnost, sólový pár, představující patrně dřívějšího Prince a Rusalku, a nový pár Princ a Cizí kněžna, který aktivně do polonézy vtančí. David Pountney šel jinou cestou — nepovažoval polonézu jen za tanec v opeře, ale využil ji jako obrazu o stavu děje. Jeho páry tančí v kostýmech, kde ženy mají závoje přes tváře a muži čepice se štítky zcela zakrývajícími zrak. Balet působí jako scéna z Carollovy Alenky, je vznosná, pompézní, nesmyslná, každý sleduje jen sebe — je to vrcholná sebeprezentace.

A tím toto patero krátkých úvah končím. Soudobí režiséři vymanili Rusalku z dětského pojetí pohádky a rozšířili ji nejmíň na pohádku wildeovskou či andersenovskou. Nikde není napsáno, že neexistují specifické návraty. Když jsem v Bílovicích vloni uviděl Formanova jezdce na koni, uvěřil jsem na chvíli na sílu pohádkové iluze. Stejně tak když kůň marně čekal na pána, protože loďka se vracela prázdná... Resumé je jedno a jediné: velikost Dvořákovy hudby nechť je znovu a znovu čtena, vykládána, interpretována. A nechť se znovu konfrontuje s Kvapilovým pojetím. Stesk, nostalgie i jakási hrdost na to, že existuje člověk, nás totiž v závěru opery zasáhnou — pokaždé a skoro každého. Opery, která patří k těm největším v dějinách více než čtyři sta let existujícího útvaru. MILOŠ ŠTĚDROŇ, narozen 1942, hudební skladatel, muzikolog a pedagog.

V. Opéra national de Paris v inscenaci Roberta Carsena z roku 2002 (DVD Rathaus Musik 107031) s vychvalovanou Renée Flemingovou (zpívá skvělou technikou a vládne mimořádným hlasem, ale její česká výslovnost je problematická a přesazení role do veristické stylistiky rovněž) je v podobném prostředí. Ale soustřeďme se krátce jen na polonézu z 2. jednání. Zde Philippe Giraudeau předvede skutečný výkon: nezatančí nám, ale představí soubor mužského a ženského principu v plném souladu s Dvořákovou hudbou. Samotný Dvořák podle stále omílané proustovské teze Milana Kundery je v roli toho, jehož dílo je vždy chytřejší než autor. Ten by totiž při pohledu na vše zešílel, prchl, opil se jako v Americe u Red Riveru, nebo by se dlouho a vroucně modlil za odvrácení běsů a duchů zlých...

32

DÍLNA

Repertoár /

Renée Flemingová (Rusalka) a Oleg Kulko (Princ), Metropolitní opera, 2009

edice nakladatelství Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz)

/ Žlutí už vědí!

Zásadní díla / Vynikající překlady / Čtivé studie / Portréty autorů i překladatelů Edice Repertoár v jednoduché typografické úpravě, „ášestkovém“ formátu a za lidovou cenu představuje zásadní díla světové i české dramatiky. Svojí zářivě žlutou obálkou a kapesním formátem edice připomíná německou řadu Reclam, důrazem na velmi kvalitní průvodní studii má blízko k odeonské Světové četbě.

Rudí papaláši. Démoni bez ocasů, rohů, ostnů a chapadel, ale i bez těchto atributů to byla pořádná havěť. S kým se vlastně stýkala československá politická strašidla před dvaceti lety? Například ještě třetího listopadu 1989, tedy čtrnáct dnů před sametovou revolucí, přivítali Husák s Jakešem ďábelskou delegaci čínských generálů.

Květen 1989, rumunský drákula Ceauşescu a československý zombie Jakeš

PR O PA D LI ŠT Ě

RUDÁ HAVĚŤ Z PRAHY NA CESTĚ KOLEM SVĚTA (IVAN MOTÝL)

Leden 1989, Jakeš u démonů Ortegy a Castra

Praha v roce 1989 hostila i drákulovského diktátora Ceauşesca, německého komunistického belzebuba Honeckera, severokorejské, angolské a zimbabwské šamany a hned dvakrát i věčnou palestinskou bludičku Jásira Arafata. Z Prahy zase vyjela delegace za revolučním monstrem Fidelem Castrem na Kubu, do Nikaraguy za Danielem Ortegou či za levicovými vůdci do Jemenu a Vietnamu. Na oficiální slety démonů pak českoslovenští komunisté odletěli i do Sýrie, Íránu, Iráku či Kampučie.

Vampýr na Pražském hradě Na Pražský hrad zavítal rumunský vůdce Nicolae Ceauşescu 17. května 1989. A nepřijel s prázdnou, nýbrž se svým oblíbeným amuletem v kapse — Řádem vítězství socialismu, který slavnostně předal Gustávu Husákovi. Kdo mohl tušit, že za několik měsíců oba komunističtí vůdci svůj boj za věčně vítězící socialismus neslavně prohrají. Trojice Gustáv Husák, Milouš Jakeš a Nicolae Ceauşescu však věřila magické kouli, která říkala, že socialismus přetrvá do jednadvacátého století, takže všichni slavnostně podepsali Program dalšího prohlubování výrobní kooperace a specializace. Ďáblův pakt měl platit do roku 2000. Rumunský vůdce pak v Praze povyprávěl o šťastném lidu své říše. „Odstraňuje navždy vykořisťovatelské třídy, uplatňuje neustále zásady vědeckého socialismu, náš národ pracuje v plné jednotě a tvoří si svobodně a vědomě, bez utlačovatelů, svou prospěš-

54

PROPADLIŠTĚ

nou a šťastnou budoucnost,“ prohlásil. Jeho lid ale o drákulovském panovníkovi smýšlel jinak a 25. prosince 1989 Ceauşesca a jeho ženu popravil. Rudé právo, které ještě v květnu vítalo Ceauşesca z titulní strany, pak jen suše oznámilo: „Diktátorská dvojice byla popravena. Situace v Rumunsku se normalizuje, i když přestřelky pokračují.“

Havěť na cestách První velkou zahraniční cestou československé rudé havěti v roce 1989 byla mise Milouše Jakeše do Havany. S kubánským vůdcem Fidelem Castrem se poprvé setkal v pondělí 2. ledna 1989. I Jakeš byl fetišista a Castra dekoroval Řádem Klementa Gottwalda, který představil jako výraz úcty a vážnosti československého lidu. „Českoslovenští občané dobře znají vaši neutuchající práci, váš život, který jste zasvětil boji za národní svobodu,“ prohlásil Jakeš. Při exkurzi po zásvětním „ostrově svobody“ ocenil i vědecký a technický pokrok kubánského socialismu a v továrně na elektroniku Copextol dokonce objednal pro Československo údajně vynikající kubánské počítače, které však do Prahy nikdy nedorazily. Z Kuby se malý český satanášek KSČ Milouš Jakeš vrátil do Prahy oklikou přes spřátelenou Nikaraguu, v níž ho přivítal tehdejší revoluční vůdce a šéf Sandinovské fronty národního osvobození Daniel Ortega. „Daniel Ortega ocenil solidaritu, kterou Československo vyjadřuje hrdinnému zápasu nikaragujského lidu,“

uvedlo dobové Rudé právo. Ortega těmito slovy de facto poděkoval za „pekelné stroje“ čili za československé zbraně, neboť zemi ovládala občanská válka mezi prosovětskými a prokubánskými „sandinovci“ a jednotkami „contras“, které měly podporu USA.

roku 2000. Jinak řečeno, podepsali čáry máry fuk, neboť tento ekonomický blok východoevropských zemí RVHP se rozpadl už dávno před tímto datem — v červnu 1991.

Iluzionisté ze Západu Pekelné schůzky na Hradě Také doma v Praze uvítali Jakeš s Husákem celou plejádu politických démonů. V úterý 17. ledna 1989 to byl například alibabovský tajemník ÚV Jemenské socialistické strany Alí Sálim Bajda. Komunistický Jižní Jemen byl v té době v občanské válce s proislámským Severním Jemenem a předseda Bajda si přijel do Prahy především pro příslib dalších samopalů z brněnské Zbrojovky, i když oficiálně si odvezl jen kytici rudých květů od pražských pionýrů. Jen o den později uvítal Milouš Jakeš sovětského armádního belzebuba Alexeje Lizičova, zatímco předseda vlády Ladislav Adamec zamířil do íránského Teheránu. První únorový den roku 1989 přijal Gustáv Husák šéfa polských komunistů Wojciecha Jaruzelského a už 15. února jednal v Praze Milouš Jakeš s vůdcem maďarských komunistů Károly Grószem. V pátek 17. února 1989 přijal premiéra Ladislava Adamce otec sovětské perestrojky Michail Gorbačov a společně v Moskvě podepsali takzvané Směry čs.-sovětské spolupráce na 15 až 20 let a jednali o rozvoji Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) až do

Západoevropští politikové měli do Prahy přístup, jen když ve svých zemích zastupovali iluzorní sen o světové komunistické říši. Takto byl například 16. března 1989 přivítán v Praze šéf dánských komunistů Ole Sohn, který Jakešovi pochleboval, že společně „upevňují součinnost komunistických a dělnických stran celého světa“. Podobně byl v květnu uvítán šéf norských komunistů Kåre Nilsen. K pádu komunismu ve východní Evropě zbývalo jen několik měsíců, na Pražském hradě se však vůdcové z východní Evropy nadále dekorovali obskurními škapulíři. 3. května 1989 dostal takové vyznamenání Gustáv Husák od východoněmeckého rýbrcoula Ericha Honeckera — Řád Karla Marxe. Pak Honecker v Praze odříkal svoji zaklínací formuli, že jeho země se vyznačuje „stabilitou, dynamikou a revoluční obnovou“. Na dobu deseti let byla podepsána okultní Smlouva mezi ČSSR a NDR o spolupráci mládeže a slavnostnímu podpisu přihlíželo v Černínském paláci dvě stě vybraných svazáků z obou zemí (z organizací SSM a FDJ), ačkoliv se smlouva už na podzim 1989 změnila v cár papíru a v říjnu 1990 zanikla i celá slavná „dédéer“.

ROZRAZIL 30

55

Šamani a snílci V červenci 1989 přijel do Prahy angolský šaman José Eduardo dos Santos. Komunistické Československo bylo v té době proslulým zbrojířem Angoly, například v červnu 1982 dodalo bezplatně šest tisíc samopalů, sto pušek, dvě stě těžkých kulometů a tisíc granátometů spolu s nejrůznějším ženijním, spojovacím a zdravotnickým materiálem. V roce 1989 studovalo v Československu asi dvě stě občanů Angoly. V pátek 11. srpna 1989 se v Praze ukázal Castrův kejklíř pro zahraniční styky Isidore Malmierca a tlumočil „upřímné pozdravy Fidela Castra prezidentovi ČSSR a československému lidu, které soudruh Husák opětoval“. Levicovou diktaturou byly v roce 1989 i Seychely, takže na počátku září 1989 přijal Husák na Pražském hradě předsedu Seychelské lidové pokrokové fronty France-Alberta Reného a jen několik dnů poté severokorejskou delegaci. V říjnu 1989 si premiér Ladislav Adamec odskočil do Egypta a Iráku, zatímco Gustáv Husák ve stejný čas přivítal v Praze (už podruhé v roce 1989) palestinského snílka Jásira Arafata a podepsal s ním Dohodu o spolupráci ÚV Národní fronty ČSSR a výkonným výborem Organizace pro osvobození Palestiny. Arafat se v Praze minul s voodoo delegací ze Zimbabwe. I tuto africkou zemi podporovala Praha zbraněmi, například v roce 1986 získal zimbabwský vůdce Robert Mugabe bezplatně výzbroj v ceně tří milionů korun. Zajímavé je, že mezi politickou havětí, která se střídala na Pražském hradě, se neobjevila žádná politička: socialismus prostě rusalkám příležitost k žádným rejům nedával.

Klimbající hastrmani Do sametové revoluce zbývalo pouhých čtrnáct dnů. Na Pražském hradě tomu ale nic nenasvědčovalo. Ve čtvrtek 2. listopadu 1989 tady Husák s Jakešem srdečně uvítali zástupce „nebeského míru“ — náčelníka generálního štábu Čínské lidové osvobozenecké armády generálplukovníka Sü Sina. Oba českoslovenští vůdci tak dostali z první ruky návod, jak se zbavit opozice a zatratit ji do horoucích pekel. Na počátku června 1989 totiž tanky čínské armády zlikvidovaly studentské bouře v Pekingu a Čína dodnes nepřiznala, kolik studentů tehdy skončilo pod pásy bojových vozidel (odhaduje se, že až několik tisíc). Životem utrmácení hastrmani Husák s Jakešem ale při rozhovorech s nejvyšším mužem čínské armády poklimbávali. Jak jinak si vysvětlit, že tito dva zestárlí hejkalové při následné listopadové revoluci neposlali proti demonstrantům v pražských ulicích ani jediný tank. IVAN MOTÝL, narozen 1967, básník, publicista a redaktor časopisu Týden.

Květen 1989, Jakeš vítá belzebuba Honeckera

56

PROPADLIŠTĚ

ROZRAZIL 30

57

POSLEDNÍ STRANA Milan Oh!nisko Milan Oh!nisko

VOKOLEK „Pěkně vypečený limerik!“

Chyba — spisovatel Vokolek na břehu si náhle lek. Šly rusalky vokolo, první pomoc, hohoho... a už byl zas živej jak — ryba, tendlecten jeden vypečenej spisovatel Vokolek.