Es gibt eine wunderbare Geschichte in thorsten

transit 68/89

GS

autor  DE Hortensia Völckers, Künstlerische Direktorin der Kulturstiftung des Bundes CZ Hortensia Völckers, umělecká ředitelka německé Spolkové kulturní nadace Übersetzung | Překlad Jan Zmatlík

Geleitwort

Slovo úvodem

de

cz

Es gibt eine wunderbare Geschichte in thorsten trimpops Theaterstück „Alles wird anders“, das im Rahmen des Projekts „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ im November 2008 auf Kampnagel in Hamburg uraufgeführt wurde. václav trojan, der Computer-Programmierer aus Prag, erzählt darin, wie er einmal seinen alten Freund, den Nuklearphysiker ivan hartl in seiner Londoner Wohnung besuchte. Eine Wohnung, die der 1968 aus der čssr emigrierte Wissenschaftler ins Laboratorium einer verlorenen Zeit verwandelt hat – voll gestopft mit unzähligen Dingen, deren Altern und Verfall er tagtäglich beobachtet. Eines dieser Dinge ist ein Atlas. Er liegt aufgeschlagen mit der Doppelseite von Gesamteuropa inmitten eines Stapels von Müll. Über ihn legt sich eine mit jedem Tag dichter werdende Schicht aus Staub. „Da liegt Prag“ – sagt václav trojan, als er den Atlas sieht und drückt mit dem Zeigefinger ein Loch in den Staub. ivan hartl reagiert entsetzt – jetzt sei das Kunstwerk zerstört, empört er sich zunächst, um später, als auch dieses Loch im Staub wieder von Staub bedeckt ist, voller Genugtuung den Sieg der Zeit über das Menschenwerk festzustellen. „Ich glaube“, sagt der Prager václav trojan über seinen Londoner Freund, „seine Kunst besteht im wesentlichen darin, Zeit zu sammeln.“ Das ist gute Beschreibung. Sie trifft genau das Gegenteil von dem, was das Zipp-Projekt unter dem Titel „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ leistet. Kein Sammeln, Aufschichten und Bewahren erstarrter Zeitdokumente. Die Kunst des Projektes besteht vielmehr darin – wie es václav trojan im erstarrten Ding-Museum seines II

Z divadelní hry „Všechno bude jinak“ od thorstena trimpopa , která byla v rámci projektu „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ v listopadu 2008 uvedena v Kampnagelu v Hamburku, bych si ráda vypůjčila jeden krásný příběh. václav trojan, programátor z  Prahy, vypráví, jak jednou navštívil svého starého kamaráda, atomového fyzika ivana hartla v  jeho londýnském bytě. Vědec, jenž emigroval z Československa v roce 1968, proměnil tento byt v laboratoř ztraceného času, kde den za dnem pozoroval stárnutí a rozpad nesčetných věcí, jimiž byl byt přecpán. Jednou z těchto věcí je atlas. Atlas rozevřený na  dvojstraně s mapou Evropy leží na hromadě odpadků a každý den na něj usedá další vrstva prachu. „Tady je Praha“ – řekne václav trojan, když atlas spatří, a zaboří ukazováček do prachu. ivan hartl se zděsí – je rozhořčen, že jeho umělecké dílo je zničeno, ale později, jakmile díru v prachu opět přikryje nový prach, konstatuje pln zadostiučinění vítězství času nad lidským dílem. „Myslím,“ říká Pražan václav trojan o svém londýnském příteli, „že jeho umění spočívá v podstatě v tom, že sbírá čas.“ To je výstižný popis – nicméně popis přesného opaku toho, o co jde v projektu Zipp s názvem „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“. Žádné sbírání, kupení a uchovávání strnulých dobových dokumentů. Tento projekt se snaží spíše o to, co v divadelní hře v  ustrnulém muzeu věcí svého přítele zastupuje postava václava trojana : s  pátravým pohledem kreslit vždy nové a vždy jiné tvary do „prachu zapomnění“, který se po desetiletí snášel na naši mentální mapu Evropy. Tady leží

Freundes vormacht – mit entdeckendem Blick immer neue und immer wieder andere Figuren in den ‚Staub des Vergessens‘ zu zeichnen, der sich in Jahrzehnten über unsere mentale Landkarte von Europa gelegt hat. Hier liegt Prag. Da Berlin, Hamburg und Brno. Dort im Westen liegt London, von Osten rollten die Panzer, von Norden nach Süden war Europa zerschnitten durch den Eisernen Vorhang. Auch „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ findet vor dem Hintergrund der wechselvollen europäischen Geschichte des 20. Jahrhunderts ganz eigene Erzählmuster, Perspektiven und Darstellungsformen. Das Theaterstück „Alles wird anders“ ist davon ein ebenso sichtbarer Beweis wie dies hier vorliegende Buch. Es dokumentiert das Resultat eines Verständigungsprozesses zwischen Kunst und Wissenschaft, der in dieser Konsequenz selten versucht wird: Zeitgeschichte, die in verschiedensten Ausprägungen zum Ereignis von Bühnenarbeiten wird und umgekehrt Ereignisse des Theaters, der Literatur aber auch des Fernsehens und der Pop-Kultur, die das Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ in den Fokus wissenschaftlicher Analyse rückt. Das Institut für Zeitgeschichte der Akademie der Wissenschaften in Prag, das Zentrum für Zeithistorische Forschung in Potsdam, das Archa Theater Prag, das Zentrum für experimentelles Theater in Brno, die Sophiensaele in Berlin und das Kampnagel Theater in Hamburg – sechs Einrichtungen sind im Rahmen dieses Projektes zusammengekommen für einen intensiven Austausch und eine enge Kooperation nicht allein zwischen Tschechen und Deutschen, sondern auch über die Grenzen der Disziplinen hinweg. Fingerzeige im Staub der Erinnerung – dieses Bild ist einfach, aber die Aufgabe, diesen Erinnerungs-Spuren im deutsch-tschechischen Miteinander und im Dialog der verschiedenen Wissenskulturen von Kunst und Wissenschaft eine ganz eigene Gestalt zu geben, ist groß. Das Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ hat sie eindrucksvoll erfüllt. Einen Beweis bietet dieses Buch. Es ist – darin dem Staub vergleichbar – ein Buch, das hervorgegangen ist aus den verschiedenen Zeitschichten und organisatorischen Ebenen des Projektes. Es wartet auf Leserinnen und Leser, die sich die historischen und aktuellen Landkarten von Europa genau ansehen und fest aufdrücken, wenn es darum geht, neue Verbindungslinien zwischen Hamburg und Brno, zwischen Berlin und Prag zu ziehen.

Praha. Tady Berlín, Hamburk a Brno. Tady na Západě je Londýn, od Východu se přivalily tanky, od severu na jih dělila Evropu železná opona. Projekt „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ nachází na pozadí proměnlivých evropských dějin 20. století zcela vlastní způsoby vyprávění, perspektivy a způsoby ztvárnění. Hmatatelným důkazem toho je nejen divadelní hra „Všechno bude jinak“, ale také kniha, kterou máte před sebou. Dokumentuje výsledek procesu dorozumívání se mezi vědou a uměním, o jaký se s takovou důsledností dosud usilovalo zřídka: soudobé dějiny se v  nejrůznějších projevech stávají námětem scénických prací a naopak události divadla, literatury, ale i televize a popkultury staví projekt „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ do ohniska vědecké analýzy. Ústav soudobých dějin Akademie věd v  Praze, Centrum pro výzkum soudobých dějin v  Postupimi, divadlo Archa v  Praze, Centrum experimentálního divadla v  Brně, Sophiensaele v  Berlíně a divadlo Kampnagel v Hamburku – těchto šest institucí se v rámci projektu sešlo k intenzivní výměně a úzké spolupráci nejen mezi Čechy a Němci, ale také mezi jednotlivými disciplínami. Stopy prstů v  prachu vzpomínek – to je prostý obraz, nicméně úkol dát těmto vzpomínkovým stopám v  německo-českém spolužití a v dialogu rozdílných kultur v  umění a vědě také zcela vlastní podobu, není zanedbatelný. Projekt „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ se ho zhostil dokonale: důkazem budiž tato kniha. Je to kniha (a tím se podobá onomu prachu), která povstala z  různých časových a organizačních rovin projektu. Čeká na čtenářky a čtenáře, kteří mají chuť sfouknout prach z historické a současné mapy Evropy a prstem jet po nových spojnicích mezi Hamburkem a Brnem, mezi Berlínem a Prahou.

III

VP

Die Herausgeber | Editoři  Jürgen Danyel, Jennifer Schevardo, Stephan Kruhl Die Redaktion | Redakce Fedor Blaščák, Vit Havránek, Jiří Hoppe, Thomas Irmer, Tomáš Vrba Übersetzung | Překlad Jan Zmatlík

Vorwort

Předmluva

de

cz

Mitte 2007 fanden sich auf Anregung von „zipp  – deutsch-tschechische Kulturprojekte“, einer Initiative der Kulturstiftung des Bundes, Historiker, Theatermacher und Künstler aus Deutschland und Tschechien zusammen, um eine Perspektive auf die Umbrüche von 1968 und 1989 zu entwickeln, mit der die bislang separierten Erinnerungsmuster aufgebrochen werden sollten, damit eine gemeinsame, Ost und West integrierende und beide historische Zäsuren überbrückende Sicht entstehen könnte. Das aus diesem Kontext hervorgegangene Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ präsentiert mit dem vorliegenden Band einen wichtigen Teil seiner Ergebnisse. Er bündelt vier Einzeljournale, die im Laufe der einjährigen gemeinsamen Arbeit entstanden sind. Sie widmen sich mit den Themen „crossing 68/89“, „misunderstanding 68/89“, „performing 68/89“ und „transforming 68/89“ den kulturellen Transfers zwischen Ost und West, den Missverständnissen und Fremdbildern der Akteure, der performativen Dimension und den längerfristigen kulturellen Zusammenhängen zwischen 1968 und 1989 im deutsch-tschechischen Kontext. Die Publikationen und der vorliegende Band wurden von einem achtköpfigen, deutschtschechisch-slowakischen Redaktionsteam erarbeitet, das sich regelmäßig in Prag und Berlin getroffen hat. Es führte Historiker, Philosophen, Journalisten, Dramaturgen und Künstler zusammen und spiegelte damit den interdisziplinären Ansatz des gesamten Projektes wider. Auch bei der Auswahl der Themen und Autoren stand dieser Gedanke im Vordergrund: Es IV

V polovině roku 2007 se z podnětu Zipp – německo české kulturní projekty – iniciativy Spolkové kulturní nadace, shromáždili historici, divadelníci a umělci z Německa a Čech, aby se zabývali převratnými léty 1968 a 1989 a pokusili se prolomit dosud izolované vzorce vzpomínek a rozvíjeli společnou, Východ a Západ integrující a oba historické přelomy zastřešující perspektivu. Z tohoto kontextu vzešel projekt „68/89 – umění, doba, dějiny“. Důležitou část výsledků tohoto projektu představuje tento sborník. Zahrnuje čtyři jednotlivé svazky, které vznikly během roční společné práce. Pod tituly „crossing 68/89“, „misunderstanding 68/89“, „performing 68/89“ a „transforming 68/89“ se věnovaly kulturnímu transferu mezi Východem a Západem, vzájemným nedorozuměním a představám protagonistů, performativnímu rozměru a dlouhodobým kulturním souvislostem let 1968 a 1989 v německo-českém kontextu. Tyto publikace i zde představovaný sborník zpracoval osmičlenný německo-česko-slovenský redakční tým, který se pravidelně setkával v Praze a Berlíně. Sdružoval historiky, filosofy, novináře, dramaturgy a umělce a odrážel s v něm tak interdisciplinární přístup celého projektu. Také při výběru témat a autorů stála tato myšlenka v popředí: šlo o spojení nejrůznějších typů příspěvků od historických analýz přes eseje a vzpomínky současníků až po umělecké produkce. Kromě vydaných textů byly v rámci projektu a s podporou kulturního programu Evropské unie uspořádáno také pět tématickych večeru v Berlíně, Praze, Hamburku Žilině a Brně a sedm divadelních produkcí.

sollten unterschiedliche Beitragsformate von der historischen Analyse über Essays oder Erinnerungsberichte von Zeitzeugen bis hin zu künstlerischen Positionen zusammengeführt werden. Neben den Journalen sind im Rahmen des Projektes und mit zusätzlicher Unterstützung durch das Kulturprogramm der Europäischen Union zudem fünf thematische Abendveranstaltungen in Berlin, Prag, Hamburg, Žilina und Brünn sowie sieben Theaterproduktionen entstanden.

V

01

autor DE Katrin Klingan für Zipp – deutsch-tschechische Kulturprojekte / r elations e.V. CZ Katrin Klingan, Zipp – česko-německé kulturní projekty / r elations e.V. Übersetzung | Překlad Jan Zmatlík

Missverstehen – Neporozumět – aber bitte richtig! ale prosím správně ! de

cz

Was passiert, wenn ein deutscher Außenminister und eine tschechische Rockband mit dem klingenden Namen „ plastic people of the universe“ aufeinander treffen? Wenn tschechische und deutsche Historiker mit Theatermachern und Künstlern aus beiden Ländern Themenabende rund um „1968“ und „1989“ konzipieren und Schriftsteller, Komponisten, Regisseure und Filmemacher für die beteiligten Theaterhäuser Arbeiten anfertigen? Oder wenn Zeitzeugen und Historiker aus beiden Ländern über die Bedeutung der beiden Jahreszahlen diskutieren? Dies sind Fragen, die am Anfang des ZippProjektes „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ standen und die uns im Laufe der konkreten Umsetzung immer wieder beschäftigten – auch unter ganz pragmatischen Gesichtspunkten: Läuft alles glatt mit dem „Reißverschluss am Trainingsanzug der Geschichte“, wie wir unser Programm „Zipp“ zu Beginn einmal nannten? Oder hakt es hier und da? Heute – nach zwei Jahren intensiver Planung und Realisierung des Projekts – wissen wir: Manchmal hakt es – wie bei jedem Reißverschluss. Und wir wissen auch: Dieses Verhaken kann ungeheuer produktiv sein. Denn wer sich verhakt, der lernt sich kennen – und hält manchmal länger aneinander fest, als wenn alles glatt läuft. Gerade wenn es um Erinnerung geht, um die Auseinandersetzung mit individuellen wie kollektiven Geschichtserfahrungen, um kulturelle Implikationen von politischen Ereignissen, um gegenseitiges Verstehen und Missverstehen. Da kann und will VI

Co se stane, když se německý ministr zahraničí setká s českou rockovou kapelou se zvučným jménem „ plastic people of the universe “? K  čemu dojde, když čeští a němečtí historici, divadelníci a umělci z  obou zemí společně připraví tematické večery k  letopočtům „1968“ a „1989“ a spisovatelé, skladatelé, režiséři a filmaři pro zúčastněná divadla vytvoří scénické práce? A nebo když o významu těchto přelomových let budou diskutovat doboví pamětníci a historici z obou zemí? To jsou otázky, které stály na samém počátku projektu Zipp – česko-německých kulturních projektů s názvem „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“. Během práce na jeho konkrétní realizaci jsme se jimi zabývali vždy znovu – často ze zcela pragmatických hledisek. Spojuje „zip u teplákové soupravy dějin“ – jak jsme náš program „Zipp“ zpočátku obrazně nazvali – všechno hladce? Nebo se snad něco zadrhává? Dnes, po dvou letech intenzivního plánování a realizace, již víme, že to občas vázne, stejně jako u každého zipu. A víme také, že toto zadrhávání může být nesmírně produktivní. Neboť ti, kdo se „zaseknou“, se také lépe poznají a často spolu setrvají déle, než běží-li všechno jako po másle. Právě tehdy, když jde o vzpomínání, o vyrovnávání se s individuální i kolektivní zkušeností dějin, o kulturní implikace politických událostí, o vzájemné porozumění a neporozumění, nemůže a nechce seriózní kulturní projekt působit pouze jako jakýsi mazací olej. Nechtěli jsme, aby se diskurs hladce přenášel přes rozdíly, ani jsme nehodlali diplomaticky vytvářet harmonii mezi zúčastněnými. Upřímné a produktivní vý-

ein ernsthaftes Kulturprojekt wie dieses nicht einfach wie Schmieröl wirken, den Diskurs über Differenzen hinweg gleiten lassen und mit diplomatischem Kalkül künstliche Harmonien stiften. Da sind ehrliche und produktive Auseinandersetzungen zwischen Vertretern unterschiedlicher Disziplinen, Generationen und Nationen nicht nur erlaubt, sondern Teil des Programms. Verbunden hat unser Projekt aber nicht nur die verschiedensten kulturellen und künstlerischen Akteure aus zwei Ländern, sondern auch zwei Jahreszahlen, deren historischer Zusammenhang bislang – sofern er überhaupt Beachtung fand – eher wie eine mystische Formel beschworen, aber nie tief greifend kulturell reflektiert worden ist. Und dabei ging es nicht nur um die Ereignisse der beiden Jahre selbst, sondern auch um die Zeit des „Dazwischen“, um eine Zeit, der im Osten die „Normalisierung“ verordnet wurde und die man im Westen dagegen gern als „Liberalisierung“ deutet. Und die sich – in beiden Ländern auf unterschiedliche Weise – auch durch ihre staatlichen Strukturen vom Heute unterscheidet. Das Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“, dessen Themenvielfalt dieses Buch versammelt, ist Teil von Zipp – deutsch-tschechische Kulturprojekte, einem Initiativprojekt der Kulturstiftung des Bundes. Wesentlich für Zipp war und ist das gemeinsame Entwickeln von Ideen: Die Initiatoren haben sich sehr bewusst für eine Programmstruktur entschieden, die nicht auf Projektanträge von außen wartet und dann Jury-Entscheidungen trifft. Als kuratiertes Programm hat Zipp, begleitet und unterstützt von einem tschechisch-deutschen Expertengremium, selbst Themen definiert, Ideen entwickelt und mit ausgewählten Partnern umgesetzt. Dies geschah frei von jedem kultur- oder geschichtspolitischen Masterplan und mit dem Ziel, neue Bewegungen zu initiieren, Richtungen auszuloten und Wege einzuschlagen. Gerade dazu braucht es Differenzen und Brüche, unterschiedliche Meinungen und deren Konfrontation – genau so wie eine strukturelle Plattform und den Willen zur Begegnung. Wie fruchtbar diese Konfrontationen sein können, zeigt sich in den vier Publikationen, die im Lauf des Projekts „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ entstanden sind und die hier im Zusammenhang vorgelegt werden. Die Ergebnisse übertrafen unsere Erwartungen bei weitem.

měny názorů mezi představiteli různých disciplín, generací a národů byly nejen povoleny, nýbrž jsou přímo součástí programu. Náš program tak spojil nejen nejrůznější kulturní a umělecké aktéry z obou zemí, nýbrž i dva letopočty, jejichž historická souvislost – pokud se o ní vůbec hovoří – byla dosud zaříkávána jako mystická formule, ale nikdy nebyla do hloubky kulturně reflektována. Přitom nám nešlo jen o události těchto dvou přelomových let, nýbrž také o období „mezitím“, o dobu, která se na Východě označuje nálepkou „normalizace“, zatímco na Západě se s oblibou hovoří o „liberalizaci“ . Tato doba se od naší současnosti liší také státními strukturami, jež v obou státech vypadaly odlišně. Projekt „68/69 – Divadlo.Doba.Dějiny.“, jehož tematickou rozmanitost dokumentuje tento sborník, je součástí Zipp – česko-německých kulturních projektů, iniciovananých německou Spolkovou kulturní nadací. Pro Zipp bylo a je podstatné společné rozvíjení idejí: iniciátoři se zcela vědomě rozhodli pro programovou strukturu, která nečeká na návrhy předkladatelů projektů zvenčí, z nichž pak vybírá porota. Zipp je projekt vedený kurátory, doprovázený a podporovaný česko-německým grémiem expertů, a jako takový vypracoval vlastní témata a vlastní ideje, které pak s  vybranými partnery realizoval. Dělo se tak bez jakéhokoli kulturního nebo historicko-politického „generálního plánu“, s  cílem iniciovat nová hnutí, odhalit nové směry a vydat se novými cestami. Právě k tomu jsou zapotřebí rozdíly, diskontinuita, odlišné názory i jejich konfrontace – ale také strukturní platforma, na níž se vše může odehrávat, a vůle k setkávání. O tom, jak plodné mohou být takové konfrontace, svědčí čtyři publikace, které vznikly v  průběhu projektu „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ a které jsou zde nyní představeny v souborné podobě. Výsledky daleko předčí naše očekávání. To neplatí jen pro vnitřní, kulturní souvislost protestních hnutí, které oba letopočty symbolizují, nýbrž i pro jejich dimensi jdoucí za hranice systému. Ačkoli v  minulém roce proběhla celá záplava akcí ke 40. výročí roku 1968 na Západě a Pražského jara na Východě, byly obě tyto události nahlíženy většinou nezávisle na sobě – a naše publikace ukazuje, že neprávem. Z kulturního hlediska to byly otřesy se společným epicentrem, jež se skrývá zřejmě někde v  hloubce každé moderní společnosti, nezávisle na jejím politickém uspořádání. Opíráme-li se pouze o neúprosná fakta politického dějepisectví, pak VII

Das gilt nicht nur für den inneren, kulturellen Zusammenhang der Protestbewegungen, für die beide Jahreszahlen stehen, sondern auch für ihre systemübergreifende Dimension: Trotz der großen Flut von Veranstaltungen zum 40. Jahrestag von 1968 im Westen und dem Prager Frühling im Osten wurden beide Ereignisse meist losgelöst voneinander betrachtet – zu unrecht, wie diese Publikation deutlich macht. Aus kultureller Sicht waren sie Erschütterungen, die ein gemeinsames Epizentrum hatten – eines, das vielleicht irgendwo in den Tiefen jeder modernen Gesellschaft liegt, unabhängig von ihrer politischen Verfasstheit. Man übersieht diesen Zusammenhang leicht, wenn man sich ausschließlich auf die harten Fakten der politischen Geschichtsschreibung stützt. Aber er wird deutlich, wenn man kulturelle Reflexionen integriert, die jeweiligen Akteure ins Gespräch bringt und die Folgen für die künstlerischen Praxen in beiden politischen Systemen berücksichtigt. Dieses Desiderat hat das Projekt zu beseitigen versucht – mit großem Erfolg, so hoffe ich, sagen zu können. Die Diskussionen um die beiden Jahreszahlen entwickeln sich anhand von vier Begriffen: crossing, misunderstanding, performing und transforming – eine Begriffskette, wie sie eher an ein zeitgenössisches Tanzstück als an eine primär von Zeithistorikern betreute Publikationsreihe erinnert. Exemplarisch für die Funktionsweise von „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ mag der Band misunderstanding 68/89 stehen. Wie ein roter Faden durchzieht die Abschrift eines bedeutsamen Telefonats den Band – es wurde geführt zwischen leonid breschnew und alexander dubček kurz vor der Invasion in Prag. In dieses Gespräch integriert sind Betrachtungen, Erinnerungen und kritische Reflexionen von Zeitzeugen, Historikern und kulturellen Akteuren – Texte, die abstrahlen auf das folgenreiche Gespräch, neue Zusammenhänge und Bedeutungsschichten aufzeigen und auf diese Weise in Dialog treten zu einem historischen Dokument. Das Ergebnis ist eine Form von Intertextualität, die weiter webt am Stoff der Geschichte – und deutlich macht, dass dieser bis in die eigene Gegenwart reicht. In diesem Sinne kann der vorliegende Band  – das ist meine persönliche Hoffnung – jene Diskussionen, die durch „68/89 – Kunst.Zeit. Geschichte.“ angestoßen worden sind, nicht nur dokumentieren, sondern weiter schreiben. VIII

není těžké tuto souvislost přehlédnout. Jakmile zahrneme kulturní reflexe, k rozhovoru přizveme tehdejší aktéry a přihlédneme k následkům pro uměleckou praxi v  obou politických systémech, pak se projeví zřetelněji. Právě to se náš projekt snažil ukázat – a jak doufám, s velkým úspěchem. Diskuse o obou letopočtech se v  rámci našeho projektu odvíjela na základě čtyř pojmů: crossing, misunderstanding, performing a transforming. Tento řetězec pojmů připomíná spíše choreografii moderního tance než publikační řadu vydávanou historiky soudobých dějin. Pro způsob, jakým projekt „68/89 – Divadlo.Doba. Dějiny.“ funguje, je dobrou ilustrací svazek misunderstanding. Jako červená linie se jím vine transkripce jednoho důležitého telefonátu – a sice mezi leonidem brežněvem a alexandrem dubčekem krátce před invazí v Praze. Do tohoto hovoru jsou integrována pozorování, vzpomínky a kritické reflexe pamětníků, historiků a kulturních aktérů – texty, které telefonát s dalekosáhlým dopadem zasazují do nových souvislostí, ukazují nové roviny významu a vstupují tak s  historickým záznamem do dialogu. Výsledkem je určitá intertextualita, která dále spřádá látku dějin a ozřejmuje, že tato látka zasahuje až do vlastní současnosti. Sborník, který máte před sebou, bude – jak osobně pevně doufám – ony diskuse, které projekt „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ zahájil, nejen dokumentovat, nýbrž i dále psát: spojí tak dvě různé země, různé generace, disciplíny a aktéry až daleko za hranice projektu.

Und auf diese Weise zwei verschiedene Länder, verschiedene Generationen, Disziplinen und Akteure verbinden – weit über unser Projekt hinaus.

IX

02

autor Jürgen Danyel Übersetzung | Překlad Jan Zmatlík

Transit 68/89

Transit 68/89

Deutsch-tschechisch/slowakische Kulturgeschichten

Německo-česko-slovenské kulturní příběhy

de

cz

Die Jahre 1968 und 1989 gehören zu den wichtigen Landmarken der europäischen Nachkriegsgeschichte. Als Zeiten des Aufruhrs waren sie durch tief greifende gesellschaftliche Konflikte geprägt. Politische, soziale und kulturelle Bewegungen gaben ihnen ihr spezifisches Gepräge. Alte Ordnungen und Wertesysteme gerieten ins Wanken. Grenzen zwischen Ost und West wurden durchlässiger und zu guter Letzt ganz überwunden. Eine wachsende Zahl von Menschen war nicht mehr bereit, die von ihnen als beklemmend empfundenen Verhältnisse und Wertesysteme hinzunehmen, artikulierte öffentlich Protest und brachte den Mut zur Veränderung auf. Als Zeiten des Umbruchs waren beide Jahre von Utopien und Hoffnungen geprägt, die sich im weiteren Verlauf der Geschichte abzunutzen begannen oder als Illusionen herausstellten. Die Studentenrevolte von 1968 im Westen, der Prager Frühling im Osten, die friedlichen Revolutionen in Ostmitteleuropa und der Fall des Eisernen Vorhangs verdichteten sich in der Erinnerungs- und Erfahrungswelt ganzer Generationen zu Geschichtserzählungen mit jeweils eigenen Dramatisierungen und Stilisierungen. Letztere haben sich inzwischen fest im Gedächtnis nicht nur der Zeitgenossen eingenistet und werden von den geschichtssüchtigen Medien immer wieder gern kolportiert. Die beiden Jahre 2008 und 2009 sind anlässlich wichtiger Jahrestage mit einer nie gekannten Wucht in das kollektive Gedächtnis und die Öffentlichkeit gerückt. Umso mehr überrascht, dass beide Ereignisse kaum miteinander in Beziehung X

Léta 1968 a 1989 patří k důležitým mezníkům evropských poválečných dějin. Tato období vzepětí měla své kořeny v hluboko sahajících společenských konfliktech. Osobitý charakter jim dávala politická, sociální a kulturní hnutí. Staré pořádky a hodnotové systémy byly zviklány. Hranice mezi Východem a Západem se stávaly prostupnějšími a nakonec byly úplně překonány. Stále více občanů už nebylo ochotno akceptovat poměry a systémy hodnot, jež pociťovali jako svazující, veřejně artikulovali svůj protest a nacházeli v sobě odvahu ke změně. Tato přelomová léta byla charakterizována utopiemi a nadějemi, jež se v dalším běhu dějin začaly opotřebovávat nebo se ukázaly jako iluze. Celé generace zhutnily svoje zkušenosti a vzpomínky na studentskou revoltu roku 1968 na Západě a Pražské jaro na Východě, na pokojné revoluce ve východní a střední Evropě i na pád železné opony v osobních dramatizacích a stylizacích. Tyto se mezitím pevně zahnízdily v paměti nejen současníků a média dychtící po příbězích je opakovaně ráda kolportují. Oba zmíněné roky se díky kulatým výročím v letech 2008 a 2009 s nebývalou vehemencí vnucovaly kolektivní paměti a veřejnosti. O to překvapivější je, že obě události nejsou uváděny do souvislosti a velmi vzácně jsou kladeny otázky po historické spojitosti mezi oběma přelomy a společenskými pohyby, které k nim vedly. Přesto, že se hnutí roku 1968 a revoluce roku 1989 pro časové srovnávání přímo nabízejí, k podobné konfrontaci téměř nedochází. Pro pamětníky ohromující dojem z toho, že pád komunismu a berlínské zdi byly zcela překvapivé

gesetzt werden und höchst selten nach den historischen Zusammenhängen zwischen beiden Umbrüchen und den sie tragenden gesellschaftlichen Bewegungen gefragt wird. Obwohl sich die Bewegungen von 1968 und die Revolutionen von 1989 darüber hinaus für einen diachronen Vergleich anbieten, wird er kaum praktiziert. Der für die Zeitgenossen überwältigende Eindruck, dass es sich beim Ende des Kommunismus und beim Fall der Mauer um völlig überraschende und von niemandem vorhergesehene Ereignisse gehandelt habe, liegt wie ein dichter Nebel über den historischen Rückblicken auf die turbulenten Tage des Herbstes von 1989. Es scheint so, als hätte 1989 keine Vorgeschichte, obwohl es an Hinweisen auf die Politik gorbatschows, die Wirkungen der Schlussakte von Helsinki, die Bewegung der polnischen Solidarno ´s ´c oder die kollabierende Wirtschaft als mutmaßliche Sargnägel des Staatssozialismus im Ostblock keineswegs fehlt. Lineare Kausalitäten, die von 1968 zu 1989 führen, wird man in der Tat kaum finden, aber die Geschichte nimmt manchmal merkwürdige Umwege und schlägt ihre eigenen Haken. Dass 1968 als Vorgeschichte von 1989 kaum wahrgenommen wird, hat vielleicht auch mit einem anderen Umstand zu tun: Die Studentenrevolte im Westen und der tschechoslowakische Versuch eines „Sozialismus mit menschlichem Antlitz“ werden in der Regel als linke politische Bewegungen verortet. Letztere wurden aber in Europa 1989 zusammen mit dem untergegangenen Staatssozialismus „abgewählt“, und dies hat auch im Westen dazu geführt, dass linke Positionen in die Defensive gerieten. Insofern erscheint 1989 eher als ein Kontrapunkt zu 1968. Diese Einschätzung ist nicht von der Hand zu weisen. Allerdings ist die entsprechende politische Einordnung von 1968 noch stark durch die außen- und innenpolitischen Lagerbildungen des Kalten Krieges geprägt. Deren Eindeutigkeit bröckelt, wenn man die bequeme Vogelperspektive politikgeschichtlicher Meistererzählungen verlässt und die gesellschaftlichen und kulturellen Wandlungsprozesse der langen 1960er-Jahre in Ost und West in den Blick nimmt. Auch der soziale und politische Differenzierungsprozess der „68er“ im Westen bei ihrem „Marsch durch die Institutionen“ in den 1970er- und 1980er-Jahren verlief anders, als es das traditionelle Lagerdenken suggeriert. Gleiches gilt für das gewaltsame Ende des Prager Frühlings,

a nikým neočekávané události, leží jako neprostupný mlžný závoj na historických ohlédnutích za turbulentními dny podzimu 1989. Zdá se tedy, jakoby rok 1989 neměl žádnou předehru, ačkoli nechybějí poukazy na gorbačevovu politiku, na závěrečný akt z Helsink, hnutí polské Solidarity nebo hroutící se hospodářství jakožto hřebíčky do rakve státního socialismu v zemích východního bloku. Přímé příčinné souvislosti mezi roky 1968 a 1989 lze opravdu sotva nalézt, avšak dějiny někdy kličkují a pohybují po podivných cestách. To, že chybí vnímání roku 1968 jako předehry roku 1989, má snad co dělat i s jinou okolností: ve studentské revoltě na Západě a československém pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ jsou zpravidla spatřována levicová politická hnutí. Ta však byla v Evropě v roce 1989 spolu s rozpadnuvším se státním socialismem „odvolena“ a to také na Západě vedlo k tomu, že se levicové pozice dostaly do defenzivy. Potud vypadá rok 1989 spíše jako kontrapunkt roku 1968. Toto tvrzení nelze jen tak odbýt. Jistě, politické zařazení roku 1968 je podnes silně určováno vnitropolitickými i mezinárodně politickými tábory studené války. Jednoznačnost těchto protipólů se hroutí, jakmile opustíme pohodlnou ptačí perspektivu akademických politologických teorií a pohlížíme na historické a kulturní procesy změn v dlouhých šedesátých letech na Východě i na Západě. Také sociální a politický proces diferenciace „osmašedesátníků“ na Západě při jejich „cestě institucemi“ v sedmdesátých a osmdesátých letech probíhal jinak, než jak to sugeruje tradiční bipolární myšlení. Totéž platí pro násilné potlačení Pražského jara, jež mělo rozhodující vliv na politický hierarchický systém v Československu i na emigrantská společenství, která vznikla po exodu po 21. srpnu. Stejně tak to platí pro nová opoziční uskupení kolem Charty 77 a s ní spojený kulturní underground a alternativní mladou kulturu, které nelze podřídit běžnému schématu levice-pravice. Nejinak tomu bylo při formování nových politických hnutí na Západě. K ikonografii „sametové revoluce“ v Československu podzimu 1989 patří fotografie, zachycující studenty, jak malují plakáty. Vidíme na ní učebnu, kde jsou na podlaze vedle plechovek s barvami rozprostřeny čerstvě namalované archy papíru. Datum „68“ zdobí přídomek „jaro“. Otočením plakátu o 180 stupňů se objeví „89“, teď již s doplňkem „podzim“. Ačkoli Češi přikládají na základě svých dějin „osmičkovým“ rokům zvláštní osudovost, XI

das beträchtliche Auswirkungen auf das politische Koordinatensystem der tschechoslowakischen Gesellschaft sowie auf die im Zuge des Exodus nach dem 21.  August entstandenen Emigrantenmilieus hatte. Dies gilt auch und gerade für die neuen oppositionellen Gruppierungen im Kontext der Charta 77, den mit ihr verbundenen kulturellen Untergrund und die alternative Jugendkultur, die sich nicht mehr so eindeutig unter das gängige Links-Rechts-Schema subsumieren lassen. Nicht anders sah es im Westen mit dem Aufkommen der neuen politischen Bewegungen aus. Zur Bilderwelt der „samtenen Revolution“ in der Tschechoslowakei im Herbst 1989 gehört eine Fotografie, die Prager Studenten beim Malen von Plakaten zeigt. Der Betrachter blickt in einen Seminarraum, auf dessen Boden neben Farbtöpfen die gerade fertiggestellten großformatigen Papierbögen ausgebreitet sind. Alle zieren die Jahreszahl „68“ mit dem Zusatz „Frühling“. Dreht man das Plakat um 180 Grad im Uhrzeigersinn ergibt sich die „89“ nunmehr mit dem Zusatz „Herbst“. Obwohl die Tschechen aufgrund der Schicksalshaftigkeit der „Achterjahre“ für ihre Geschichte bestimmten Jahreszahlen eine besondere Bedeutung beimessen, handelte es sich bei dem von den Studenten gewählten Motiv um mehr als eine Zahlenspielerei. Viel wichtiger war eine andere Assoziation, die das Plakat auslösen sollte: In der Wahrnehmung vieler Zeitgenossen knüpften die friedlichen Proteste gegen das in den Altersstarrsinn verfallene Normalisierungsregime in der Tschechoslowakei an den gesellschaftlichen Aufbruch von 1968 an, den der Einmarsch der sowjetischen Truppen und ihrer Verbündeten am 21.   August auf brutale Weise beendet hatte. Andere symbolträchtige Bilder aus den turbulenten Herbsttagen des Jahres 1989 schienen diesen Eindruck zu bestätigen: alexander dubček und václav havel fielen sich am 24. November 1989 auf einem Podium des Bürgerforums in die Arme, als der Rücktritt von Parteichef miloš jakeš bekanntgegeben wurde. Beide standen am 26. November gemeinsam auf dem Balkon des melantrich-Verlagsgebäudes, unter ihnen der von jubelnden Menschen überquellende Wenzelsplatz. Der aus der Verbannung zurückgekehrte ehemalige Parteichef erlebte diesen Moment wie eine Art Déjà-vu und sah sich – so beschreibt es dubček XII

jednalo se u studentů o něco více, než pouhou hru s čísly. Důležitější zde byla jiná asociace, kterou měl tento plakát vzbudit: v povědomí mnoha současníků navazovaly nenásilné protesty proti zkostnatělému normalizačnímu režimu v Československu na společenské vzepětí roku 1968, brutálně potlačené 21. srpna invazí sovětských vojsk a jejich spojenců. I jiné symbolické obrazy z převratných podzimních dnů roku 1989 tento dojem potvrzují: alexandr dubček a václav havel si 24. listopadu na pódiu Občanského fóra padají do náruče, když je oznámeno odstoupení stranického tajemníka Miloše Jakeše. Oba stojí o dva dny později na balkóně nakladatelství Melantrich a pod nimi jásajícími lidmi přeplněné václavské náměstí. dubček svůj návrat z vyhnanství prožíval – jak to popisuje ve svých vzpomínkách – jako určité déjà vu a připadalo mu, jako by se znovu ocitl na prvomájové tribuně roku 1968. Kruh dějin se uzavřel. Jakkoli podnětně toto symbolické propojení „sametové revoluce“ s Pražským jarem zpočátku působilo, ukázalo se být iluzí. Někdejší reformátoři, kteří se s velkými očekáváními vrátili na politickou scénu, se již záhy ocitli v osamění. Postkomunistická společnost ztratila relativně rychle jakýkoli zájem o další socialistické experimenty. Stejnou měrou, jako se tragicky ztroskotavší pokus roku 1968 stal zároveň mýtem i otevřeným účtem v politické pustině normalizační éry, byl teď krok za krokem zbavován kouzla a odsouzen k zapomnění. Potud je obraz otočeného letopočtu na studentském plakátě veskrze zavádějící. Nejenže vzbuzoval klamný dojem, že lze znovu navázat na ideje osmašedesátého, ale ponechával také vše, co se odehrálo mezi 21. srpnem 1968 a podzimem 1989, v podivném bezčasí. Jakoby československá společnost a lidé byli svým způsobem hibernováni. Tento kontrast mezi někdejší ztrnulostí a opojným pocitem z překotného vývoje pociťovali skutečně mnozí z těch, kdo se na podzim 1989 začali politicky aktivizovat. „Čas totálně explodoval“, vzpomíná spisovatel jáchym topol . A přece se i v „olověné době“ mezi rokem 1969 a pádem režimu děly rozhodující věci: československá společnost se s komunismem vnitřně rozešla již dlouho před rokem 1989. To znamenalo rozchod také s utopií roku 1968. To nedokázal zvrátit ani gorbačov, když s odkazy na Pražské jaro uváděl svůj v zahraničí vysoce oceňovaný politický kurs. Výrok „kdo se opozdí, toho život ztrestá“, který mu novináři vložili do úst, platil tedy i pro něj samotného.

in seinen Erinnerungen – auf die Tribüne der Maidemonstration von 1968 zurückversetzt. Der Kreis der Geschichte schien sich zu schließen. So motivierend diese symbolische Rückbindung der „samtenen Revolution“ an den Prager Frühling zunächst auch gewirkt haben mag, sie erwies sich als eine Illusion. Die ehemaligen Reformer, die mit hohen Erwartungen auf die Bühne des politischen Geschehens zurückgekehrt waren, waren schon bald sehr einsam. Die postkommunistische Gesellschaft verlor relativ schnell jeglichen Appetit auf weitere sozialistische Experimente. Im gleichen Maße, wie der tragisch gescheiterte Versuch von 1968 in der politischen Einöde der Normalisierungszeit zum Mythos und zur offenen Rechnung zugleich geworden war, wurde er nun schrittweise entzaubert und ins Vergessen gedrängt. Insofern war das Bild der um 180 Grad drehbaren Jahreszahl auf dem Studentenplakat durchaus trügerisch. Es erweckte nicht nur den falschen Eindruck, dass man erneut an die Ideen von 1968 anknüpfen könne, sondern es ließ auch alles, was nach dem 21. August 1968 bis in die Herbsttage 1989 geschehen war, als seltsam zeitlos erscheinen. Als ob die tschechoslowakische Gesellschaft und mit ihr die Menschen in eine Art Gefrierzustand versetzt worden wären. Tatsächlich empfanden viele, die im Herbst 1989 politisch aktiv wurden, diesen starken Kontrast zwischen der einstigen Erstarrung und dem atemberaubenden Gefühl der sich überschlagenden Entwicklung. „Das war eine totale Explosion der Zeit“, erinnerte sich der Schriftsteller jáchym topol . Und doch war auch in der „bleiernen Zeit“ zwischen 1969 und dem Kollaps des Regimes Entscheidendes passiert: Die tschechoslowakische Gesellschaft hatte sich innerlich schon lange vor 1989 endgültig vom Kommunismus verabschiedet. Dieser Abschied schloss aber auch die Utopien von 1968 mit ein. Auch ein gorbatschow konnte dies nicht mehr rückgängig machen, als er den Prager Frühling für seinen im Ausland hoch gehandelten Kurs in Anspruch nahm. Der ihm von der Presse in den Mund gelegte Ausspruch „Wer zu spät kommt, den bestraft das Leben“ galt insofern auch für ihn. Hinzu kam, dass die kurze Rückbesinnung auf 1968 während des „samtenen“ tschechoslowakischen Herbstes nicht überdecken konnte, dass der Prager Frühling nicht nur von sowjetischen Panzern niedergewalzt worden war,

Navíc nemohla krátká nostalgie po osmašedesátém zakrýt tu skutečnost, že Pražské jaro bylo rozdrceno nejen sovětskými tanky, ale bylo po invazi zrazeno i samotnými reformátory kolem dubčeka . Sověty v nouzi zrozená strategie se ukázala pro československou společnost být psychologicky zničující: protože se nenašlo dost loutek pro pučistickou vládu, museli špinavou práci kompromisů a ústupků převzít sami reformátoři. Student jan palach se svým burcujícím činem 16. ledna 1969 pokusil zabránit nastupující společenské letargii. Vést paralely mezi roky 1968 a 1989 se ovšem z jiného hlediska veskrze nabízí: Stejně jako během Pražského jara k sobě Praha v listopadu 1989 poutala zraky celého světa. Po letech hřbitovního ticha tu pojednou vřely dějiny, ohlašoval se návrat do Evropy. Jenomže tentokrát nebyli občané sousedních zemí státního socialismu pouhými diváky, ale již týdny předtím se objevily působivé mediální obrazy mírumilovných protestů plných fantasie a padajících hraničních zátarasů. Pád berlínské zdi pak o několik dní později Prahu znovu vytlačil ze scény. Ale i v tom hrála Praha svou roli. Východoněmečtí uprchlíci v lobkovickém paláci na pražské Malé Straně, jejichž osiřelými trabanty a wartburgy byly přeplněny její úzké uličky, nejenom rozhýbali poměry v ndr , ale probudili i dotud poklidné Čechy. Bez této mediálně zprostředkované mezinárodní dynamiky obrazů otevření maďarské hranice a uprchlíků na pražském vylvyslanectví se podzimu 1989 nedá porozumět. Stejně jako už v roce 1968 se počátkem roku 1990 do Prahy valily houfy politických a kulturních turistů z Východu i Západu, aby vdechovali atmosféru spektakulárního a nikým neočekávaného převratu. Se zlomem roku 1989 a s rozpadem komunismu se rozhodujícím způsobem změnil i pohled na hnutí osmašedesátníků jakožto levicový politický koncept. To platí stejnou měrou na Východě i na Západě. Po zkušenostech okupace, normalizace a rozkladu ztratilo Pražské jaro svou historickou nevinnost. To nemohli popřít ani ti, kdo vyjádřili svou oprávněnou skepsi vůči „konci dějin“ deklarovanému záhy po roce 1989. Naivní návraty už nebyly a nejsou možné. Dívat se na rok 1968 perspektivou devětaosmdesátého by ovšem znamenalo neabsolutisovat přelomový charakter těchto let. Tím se nabízí šance uvažovat v delších časových úsecích a přesahujících souvislostech. Přesto, že u mnoha lidí přetrvala představa Pražského jara jakoby z XIII

sondern nach dem Einmarsch auch von den Reformern um dubček im Stich gelassen wurde. Eine von den Sowjets zunächst aus der Not geborene Strategie erwies sich bezogen auf die tschechoslowakische Gesellschaft als psychologisch verheerend: Da man nicht genügend Marionetten für eine Putschregierung fand, mussten die Reformer selbst die Drecksarbeit der faulen Kompromisse und des allmählichen Rückzugs übernehmen. Der Student jan palach hat mit seiner Selbstverbrennung am 16.  Januar 1969 gegen die dadurch erzeugte gesellschaftliche Lethargie anzugehen versucht. In einer anderen Hinsicht ist es jedoch durchaus naheliegend, Parallelen zwischen 1968 und 1989 zu ziehen: Wie schon während des Prager Frühlings zog die Hauptstadt Prag und mit ihr das ganze Land im November 1989 erneut die Blicke der Welt auf sich. Hier brummte nach Jahren der Friedhofsstille auf einmal wieder Geschichte, hier kehrte man wieder nach Europa zurück. Nur diesmal waren die Menschen in den ehemaligen staatssozialistischen Nachbarländern nicht nur Beobachter, sondern hatten in den Wochen davor schon selbst eindrucksvolle Medienbilder von friedlich-phantasievollen Protesten und fallenden Grenzzäunen geliefert. Die fallende Berliner Mauer lief dann wenige Tage später Prag erneut den Rang ab. Aber auch dieser Vorgang war von hier aus beeinflusst worden. Die ostdeutschen Botschaftsflüchtlinge im Palais lobkowicz auf der Prager Kleinseite, deren zurückgelassene Trabis und Wartburgs die engen Gassen verstopften, brachten nicht nur die Verhältnisse in der ddr zum Tanzen, sondern rüttelten auch die bis dahin ruhig gebliebenen Tschechen wach. Ohne diese medial vermittelte transnationale Dynamik der Bilder von der ungarischen Grenzöffnung und den Prager Botschaftsflüchtlingen ist der Herbst 1989 nicht zu verstehen. Wie schon 1968 kamen sie dann Anfang der 1990er-Jahre in Scharen nach Prag, die Polit- und Kulturtouristen aus Ost und West, und suchten teilzuhaben an der Atmosphäre des spektakulären und von niemandem vorhergesehenen Umbruchs. Die Zäsur von 1989 und der mit ihr verbundene Zusammenbruch des Kommunismus haben die Perspektive auf die 68er-Bewegungen als linke politische Entwürfe und Praxen entscheidend verändert. Dies gilt gleichermaßen für Ost und West. Mit den Erfahrungen von Okkupation, Normalisierung und Zusammenbruch XIV

čistého nebe spadnuvšího lednového pléna ksč a shora naordinované volby dubčeka tajemníkem strany, je tento populární omyl dávno doveden ad absurdum. Pražskému jaru předcházela dlouhá prehistorie se svými sociálními, ekonomickými, kulturními a politickými aspekty, jež ještě zdaleka nebyly zpracovány. K těm patří i legendární kafkovská konference, kterou organizovali pražští germanisté v čele s eduardem goldstückerem roku 1963 v liblickém zámku, stejně jako rozkvět divadla a filmu nebo menší či větší troufalosti spisovatelů. A je tu také nové sebevědomí dětí socialismu, které po vyprahlých letech stalinistické masové mobilisace, občanských válek a megalomanie průmyslové produkce, chtěly žít trochu moderněji, individuálněji a lépe, a proto pohlížely k Západu. Celkový obraz doplňují také filmy beatles v pražských kinech, rockenrollové hříchy mládí karla gotta , který v Lucerně předváděl elvise a kopíroval Paint it black od rolling stones, nebo kult allena ginsberga , který Československo navštívil už v roce 1965 a byl zvolen králem majálesu. Nová politika reformátorů kolem dubčeka, šika, smrkovského, mlynáře a dalších se rozvíjela ve společnosti, která už byla na změny připravena. Tato společnost se nenechala znovu zkrotit, když noviny, rozhlas i televize oproštěné od censury zacházely dále než i leckterý z reformátorů byl ochoten překousnout. Co leonid brežněv řekl předákovi československých komunistů  – „ alexandře stěpanoviči , musíme si spolu naléhavě pohovořit“ – a co bylo směsí výhrůžek a proseb – je známo díky jejich dokumentovanému telefonátu z 13. srpna 1968. Jakkoli byla invaze z 21. srpna 1968 nepochybně hlubokým zářezem, neměli bychom ztrácet ze zřetele kontinuitu. Déle než rok trvalo, než se okupantům a jejich domácím nohsledům podařilo Pražským jarem probuzenou společnost znovu uchopit do svého sevření. A i v této době pokračovaly ve skrytu některé z reformních aktivit, vyšla nejedna kritická kniha a v kinech se objevily vzdorné filmy. Otázka, zda bylo možné československou společnost mobilisovat k ozbrojenému odporu proti okupaci, jaké by byly šance a zda po 21. srpnu ještě šlo situaci zvrátit, zůstává čirou spekulací. Křídlu znovunastolujícímu komunistické panství vedenému gustávem husákem , který mutoval ze Šavla v Pavla, se nakonec podařilo situaci zvládnout jenom s masivním nasazením státní a policejní moci. První výročí invaze v roce 1969 s celostátními protesty obyvatel bylo prubířským kamenem.

im Rücken verlor auch der Prager Frühling seine historische Unschuld. Selbst diejenigen, die berechtigte Skepsis gegenüber dem nach 1989 schnell verkündeten „Ende der Geschichte“ hegten, können dies nicht bestreiten. Naive Rückreisen waren und sind nicht mehr möglich. 1968 durch die Brille von 1989 zu betrachten würde dann allerdings auch heißen, die Jahre des Umbruchs in ihrem Zäsurcharakter nicht zu verabsolutieren. Dies böte die Chance, in größeren Zeiträumen und übergreifenden Zusammenhängen zu denken. Auch wenn immer noch in mancher Darstellung der Prager Frühling quasi aus heiterem Himmel nach dem Januarplenum der ksč und der Wahl dubčeks zum Parteichef von oben verordnet hereinbricht, ist dieser populäre Irrtum inzwischen längst ad absurdum geführt. Der Prager Frühling hat eine lange Vorgeschichte mit vielen sozialen, wirtschaftlichen, kulturellen und politischen Facetten, die längst noch nicht alle aufgearbeitet sind. Zu ihr gehört die inzwischen legendäre, von eduard goldstücker und seinen Prager Germanistenkollegen 1963 organisierte kafka-Konferenz im Schloss von Liblice ebenso wie die Blüte von Theater und Film oder die kleinen und großen Frechheiten der Schriftsteller. Zu ihr gehörte ein neues Selbstbewusstsein der Kinder des Sozialismus, die nach den Durstjahren von stalinistischer Massenmobilisierung, Bürgerkrieg und Tonnenideologie ein wenig moderner, ein wenig individueller und ein wenig besser leben wollten und dafür den Blick nach Westen richteten. Dazu gehören auch die beatles-Filme in Prager Kinos, die rock ‘n‘ rollenden Jugendsünden eines karel gott, der in der Lucerna den elvis gab und „Paint it black“ von den rolling stones coverte, oder der Kult um allen ginsberg, der schon 1965 die Tschechoslowakei besuchte und zum König des Studentenfestes Májales gewählt wurde. Die neue Politik der Reformer um dubček, šik, smrkovsky, mlynář und die anderen traf auf eine bereits vorbereitete Gesellschaft, die auf Veränderung aus war. Sie ließ sich auch nicht mehr zähmen, als das zensurbefreite Treiben in den Zeitungen, in Rundfunk und Fernsehen oder auf den Bühnen selbst manchem der Reformer zu bunt wurde. Was leonid breshnew diesbezüglich dem tschechoslowakischen kp -Chef – „ alexander stepanowitsch, wir müssen dringend miteinander reden“ – in einer Mischung aus Drohung

Následovaly bezpříkladné čistky ve straně a společnosti, jež dubčeka degradovaly na lesního dělníka a kritické intelektuály proměnily hromadně v topiče, vrátné a tovární dělníky. Kritičtí duchové houfně opouštěli zemi, pakliže za hranicemi nezůstali už bezprostředně po invazi. Čechům a Slovákům zůstala malá útěcha, když alespoň na mistrovství světa v ledním hokeji v březnu 1969 nenáviděným Sovětům uštědřili porážku. Ani nový režim však nemohl vývoj započatý v šedesátých letech a zrychlený v několika měsících Pražského jara vrátit zcela zpět. „Normalizaci“ situace nebylo možné provést bez úliteb. Režim musel lidi pragmaticky uplácet v sociální politice, aby vyhověl jejich požadavkům na konsum, životní styl a volný čas, které se rozvinuly s modernisací a otevřením československé společnosti vůči Západu a nechal se tak zatáhnout do soutěže, ve které Západ určoval měřítka a která byla dlouhodobě nejen hospodářsky nad jeho síly. Přínos této nepsané společenské smlouvy, která chtěla odměnit politickou loajalitu spotřebou a zábavou, byl jen nepatrný a přechodný. Často jako zkorumpovaná kritizovaná úniková společenství soukromých zájmů a víkendových chalup však byla ambivalentním způsobem apolitická. Na jedné straně odtud nehrozily žádné politické potíže v podobě opozičních aktivit. Na druhé straně už takovou společnost nebylo tak snadné mobilizovat pro cíle vládnoucího systému, a to přesto, že až do svého trpkého konce praktikoval rituály masového souhlasu a nadšení, aby uchoval vnější zdání. Ve svém životním stylu i formách masové kultury byla československá společnost i v sedmdesátých a osmdesátých letech prosáklá západním duchem. Jako takovou zemi poznávaly i masy východoněmeckých turistů, pro něž Praha spolu s Budapeští stále patřily k nejsvobodnějším a nejvíce západním metropolím východního bloku. Tento světový nádech dovoloval návštěvníkům z ndr lépe snášet všechno to skryté či otevřené ponižování, jemuž byli ve srovnání se svými německou tvrdou měnou vybavenými bratry a sestrami vystaveni. Zmíněná kulturní kontinuita neplatí jen pro oblast spotřeby a soukromého stylu života, ale zejména pro alternativní formy mladé kultury a pro oblast popové kultury. Také československá společnost zažila svá šedesátá léta s rockenrollem importovaným ze Západu, estetikou hippies a novými módními styly. S pomocí těchto prostředků a symbolů se mladá generace XV

und Bitte in dieser Sache ins Ohr flüsterte, ist dank eines dokumentierten Telefonats der beiden vom 13.  August 1968 bekannt. So einschneidend der Einmarsch vom 21.  August 1968 zweifelsohne war, sollte man auch den Blick für Kontinuitäten nicht verlieren. Es dauerte gut ein Jahr, bis es den Besatzern und den einheimischen Moskowitern gelang, die durch den Prager Frühling entfesselte Gesellschaft wieder in die Zange zu nehmen. In dieser Zeit wurde manches Reformvorhaben im Stillen einfach weitergeführt, erschien noch so manches kritisches Buch und kam noch dieser oder jener aufmüpfige Film in die Kinos. Die Frage, ob sich die tschechoslowakische Gesellschaft für einen bewaffneten Widerstand gegen die Okkupation hätte mobilisieren lassen, wie dessen Chancen gestanden hätten und ob es noch nach dem 21.  August möglich gewesen wäre, die Situation zu kippen, bleibt spekulativ. Den Restauratoren der kommunistischen Herrschaft unter dem vom ReformerSaulus zum Hardliner-Paulus gewandelten gustáv husák gelang es schließlich nur mit einem Großaufgebot an staatlicher und polizeilicher Gewalt, die Verhältnisse in den Griff zu bekommen. Der erste Jahrestag der Invasion 1969 mit landesweiten Bevölkerungsprotesten wurde zur Probe aufs Exempel. Es folgte eine beispiellose Säuberungswelle in Partei und Gesellschaft, die den abgesetzten dubček zum Forstarbeiter degradierte und kritische Intellektuelle reihenweise zu Heizern, Pförtnern und Fabrikarbeitern machte. Die kritischen Geister verließen in Scharen das Land, so sie nicht schon unmittelbar nach dem Einmarsch im Ausland geblieben waren. Den Tschechen und Slowaken blieb der schwache Trost, dass sie zumindest bei der Weltmeisterschaft im Eishockey im März 1969 den gehassten Sowjets eine Niederlage bereiten konnten. Aber auch das neue Regime konnte nicht hinter bestimmte Entwicklungen zurückgehen, die in den 1960er-Jahren ausgelöst und in den wenigen Monaten des Prager Frühlings beschleunigt worden waren. Die „Normalisierung“ der Situation war nicht ohne Zugeständnisse zu haben. Das Regime musste mit sozialpolitischen Geschenken und ideologischem Pragmatismus jenen Veränderungen in den Lebensstilen, Konsumbedürfnissen und Freizeitinteressen der Bevölkerung Tribut zollen, die durch die Modernisierung und die Öffnung der tschechoslowakischen Gesellschaft XVI

socializovaná v epoše státního socialismu pokoušela vykročit z ideologicky a kulturně nalinkovaných drah. Jedna z nejpůsobivějších fotografií josefa koudelky z období Pražského jara ukazuje tváře dívek, jež se jako květinové děti vmísily do prvomájového průvodu roku 1968. Jak silně tento kulturní transfer ve společnosti působil bylo možno pozorovat o každém víkendu, kdy se václavské náměstí změnilo v jedinou obrovskou výměnnou burzu gramofonových desek ze Západu. Tuto kulturní erozi už nebylo možno zvrátit. I po násilném ukončení liberalizace si rocková hudba podržela svou podvratnou energii a žila dále v československém undergroundu 70. a 80. let. Všechny pokusy se strany státu tuto hudbu domestikovat a nahradit socialistickými náhražkami vedly k trapným výsledkům a jenom zvyšovaly chuť na originály. Zatímco na Západě se rebelantský duch rockové a popové kultury díky komercializaci ponenáhlu stal pouhou pózou, mnohde na Východě zůstal živý. V jedné zprávě o „popu v pražském undergroundu“, která vyšla roku 1975 ve Spolkové republice jako zvláštní Praze věnované číslo časopisu „Kontinent“, popisoval ivan martin jirous, jeden z vůdčích představitelů undergroundu, tuto živou hudební scénu orientovanou na

velvet underground, franka zappu, doors, erica burdona, jimi hendrixe nebo grateful dead, a to, jak tyto vlivy obohatila o vlatní emocionální a estetická hlediska. Podnětem ke vzniku Charty 77 bylo, jak známo, v roce 1976 zatčení členů skupin plastic people of the universe a dg307, které se normalizační režim vysokými tresty a bezpříkladnou difamační kampaní snažil umlčet. Když v Československu stále ještě populární zpěvačka velvet underground nico cestou z Maďarska do Německa uspořádala v Brně a Praze dva tajné koncerty, vzbudilo to velký rozruch v celé alternativní scéně a způsobilo paniku na oficiálních místech. tom stoppard tento nepodcenitelný podíl rockové hudby jako životního stylu na pádu komunistického režimu učinil námětem své hry „Rock ´ n´ Roll“, která měla premiéru roku 2006 v Londýně. Hra postihuje období mezi invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 a pražským koncertem Rolling Stones roku 1990. Hlavní postava, student jan, se po svém návratu domů z Oxfordu jako nadšený příznivec rockové hudby a fanoušek plastic people dostane mezi mlýnská kola státní represe. Poté, kdy mu režim v bezmocném vzteku zničí starostlivě ochraňovanou sbírku desek, je mladík přinucen se rozhodnout a vyjít

gegenüber dem Westen ausgelöst worden waren. Damit ließ es sich auf einen Wettlauf ein, in dem die westliche Seite die Maßstäbe setzte und der den Staatssozialismus auf lange Sicht nicht nur wirtschaftlich hoffnungslos überforderte. Die Integrationsgewinne dieses ungeschriebenen Gesellschaftsvertrages, der den Verzicht auf politische Rebellion mit Konsum und Unterhaltung aufzuwiegen suchte, blieben gering und nur vorübergehend. Die oft als korrumpiert gescholtene Nischengesellschaft der Wochenendgrundstücke und privaten Inseln war jedoch auf ambivalente Weise apolitisch. Auf der einen Seite drohte dem Regime von dieser Seite kein politisches Ungemach in Gestalt von oppositionellen Bestrebungen. Auf der anderen Seite war diese Gesellschaft nicht mehr ohne weiteres für die Zwecke des Herrschaftssystems mobilisierbar, obwohl mit den bis zum bitteren Ende praktizierten alten Ritualen der Massenakklamation und Begeisterung versucht wurde, den schönen Schein aufrechtzuerhalten. In lebensweltlicher und massenkultureller Hinsicht blieb die tschechoslowakische Gesellschaft in den 1970er- und 1980erJahren weiter vom Geist der Verwestlichung infiltriert. Als solches erlebten das Nachbarland auch die Scharen von ostdeutschen Touristen, für die Prag neben Budapest immer noch zu den freizügigsten und westlichsten Metropolen des Ostblocks gehörte. Dieser Gewinn an Weltläufigkeit ließ die Besucher aus der ddr auch geduldig alle subtilen oder offenen Demütigungen ertragen, die sie mit Blick auf ihre mit der harten D-Mark auftrumpfenden westdeutschen Brüder und Schwestern über sich ergehen lassen mussten. Die genannte kulturelle Kontinuität gilt nicht nur für den Bereich des Konsums und der privaten Lebensstile, sondern besonders für die alternativen Jugendkulturen und die Popkultur. Auch die tschechoslowakische Gesellschaft erlebte ihre Swinging Sixties, in denen der aus dem Westen importierte Rock ‘n‘ Roll, die Flower-Power Ästhetik der Hippiebewegung und die neuen Modestile zu Mitteln und Symbolen wurden, mit denen eine im Staatssozialismus sozialisierte junge Generation aus den ideologisch und kulturell normierten Bahnen auszubrechen suchte. Eine der eindrucksvollen Fotografien von josef koudelka aus der Zeit des Prager Frühlings lässt den Betrachter in die Gesichter einer Gruppe junger Mädchen sehen, die sich als Blumenkinder

ze své ulity. Situovat Pražské jaro do dlouhodobějšího společenského a kulturního horizontu má význam i v jiném ohledu. Pohled na záplavu vzpomínek na rok 1968 ukazuje, že osmašedesátnické hnutí na Západě a tehdejší vývoj v Československu i v dalších zemích východního bloku jsou ve vzpomínkách vnímány stále ještě odděleně. Někdejší protagonisté studentských protestů v Paříži, Berlíně nebo Berkeley vzpomínají na své buřičské mládí se sebezalíbením. Nekonal se velký roll back těch, kdo v osmašedesátém větří kořeny všeho zla, od rozpadu světového řádu až po rozklad rodiny. Opájení se vzpomínkami na studentskou revoltu a z ní vzešlou kulturní revoluci nápadně kontrastuje s pozoruhodnou nerozhodností, s níž Češi ještě nedávno zacházeli se svým „osmašedesátým“. Toto teprve ponenáhlu překonávané rozštěpení vzpomínky překrývá skutečnost, že v tehdejším vývoji na Východě a na Západě bylo mnoho společného. Tuto komparativní a nadnárodní perspektivu roku 1968 bude bezpodmínečně nutno rozvíjet: i během Pražského jara hráli studenti jako motor změny důležitou roli. Mladá generace v Československu pohlížela na Paříž a Berlín: formy, rituály a symboly protestu putovaly přes hranice, ztrácející svou neprostupnost. Na Západě i na Východě bylo studentské hnutí v šedesátých letech svého druhu seismografem probíhajících modernizačních procesů i výsledných společenských konfliktů. Příběhy o setkání protagonistů obou hnutí, které od té doby vešly ve známost, bude třeba dále zkoumat a dokumentovat. Neplatí to jen pro mnohokrát uváděnou cestu rudi dutschkeho do Prahy koncem března 1968 a jeho diskuse s českými studenty na Karlově universitě. Jeho představa o možném společném postupu hnutí na Východě a Západě zůstala v menšině. Kriticky zpracovat bude třeba odstup, který si tehdejší západoněmecká levice udržovala vůči Pražskému jaru, protože za „socialismem s lidskou tváří“ větřila liberalismus směřující ke kapitalismu. maocetung byl pro ně často důležitější než dubček a jeho spojenci v Praze. Příběhy vztahů a vzájemného vnímání politicky angažovaných studentů na Východě a na Západě byl právě příběhem nedorozumění a rozdílných očekávání. Navzdory tomu některá tehdejší setkání přetrvala mrazivou dobu po sovětské invazi. Po násilném ukončení Pražského jara se ovšem vzdálenosti mezi Východem a Západem v kulturním ohledu zase zvětšily a zájem Západu o sousední zemi relativně brzy opadl. To se dalších 20 let nemělo změnit. XVII

in den Demonstrationszug zum 1.  M ai 1968 gemischt hatten. Wie weit dieser kulturelle Transfer in die Gesellschaft hineinwirkte, ließ sich auch an jedem Wochenende in Prag beobachten, wo sich der Wenzelsplatz in eine riesige Tauschbörse für Schallplatten aus dem Westen verwandelte. Diese kulturelle Erosion ließ sich nicht mehr rückgängig machen. Auch nach dem gewaltsamen Ende der Liberalisierung behielt die Rockmusik ihre subversive Kraft und lebte im tschechoslowakischen Underground der 1970er- und 1980erJahre weiter. Alle staatlichen Versuche, die Musik und die mit ihr verbundene Subkultur durch sozialistische Kopien zu domestizieren führten zu peinlichen Ergebnissen, die den Appetit auf die Originale nur umso größer werden ließ. Während im Westen der rebellische Geist der Rock- und Popkultur durch die Kommerzialisierung der Musik- und Modeszenen allmählich zur wohlfeilen Pose erstarrte, blieb er im Osten vielerorts lebendig. In einem Bericht über den „Pop im Prager Untergrund“ in dem 1975 in der Bundesrepublik erschienenen Sonderband Prag der Zeitschrift „Kontinent“ beschrieb mit ivan martin jirous einer seiner führenden Köpfe eine lebendige Musikszene, die sich an den velvet underground, frank zappa , den doors, eric burdon, jimi hendrix oder den grateful dead orientierte und diese Einflüsse mit eigenen emotionalen und ästhetischen Gesichtspunkten verband. Den Auslöser für die Gründung der Charta 77 bildete bekanntermaßen 1976 die Verhaftung von Mitgliedern der plastic people of the universe und der Band dg307, die das Normalisierungsregime mit hohen Haftstrafen und einer beispiellosen Diffamierungskampagne mundtot zu machen suchte. Als die in der Tschechoslowakei immer noch populäre velvet underground -Sängerin nico 1985 auf der Durchreise von Ungarn nach Deutschland zwei geheime Konzerte in Prag und Brünn gab, versetzte dies die gesamte alternative Szene in Aufruhr und die staatlichen Stellen in Panik. tom stoppard hat diesen kaum zu überschätzenden Anteil der Rockmusik als Lebensform am Zusammenbruch des kommunistischen Regimes mit seinem 2006 in London uraufgeführten Stück „Rock ‘n‘ Roll“ zum Thema gemacht. Das Stück spannt einen Bogen vom Einmarsch der Truppen des Warschauer Paktes in die Tschechoslowakei am 21.  August 1968 bis zu dem Konzert der rolling stones in Prag im XVIII

Podzim roku 1989 a následná doba plná přeměn vyvolaly na Západě vzhledem k nenásilné povaze převratu a zmizení železné opony euforické reakce. Po nějaký čas poutaly radost a zvědavost pohledy k východnímu sousedovi. Potěšení ze znovu objeveného středu Evropy ale trvalo jen chvíli. Poměrně brzy problémy a náklady spojené s transformací a nové zkušenosti kulturních a mentálních odlišností, jakož i nevyhnutelně zklamaná očekávání, zkalily tento obraz. Ve srovnání s rokem 1968 jsou nápadné hluboké rozdíly mezi Východem a Západem v sociální, kulturní a politické dynamice: Zatímco proměny a zlomy, které přinesl převrat roku 1989 na Východě zachvátily skoro všechny oblasti života lidí, západní společnost se po rozpadu komunismu cítila spíše utvrzena ve svém statu quo nejlepšího z možných světů. Nadšení ze změny na Východě nebylo provázeno odpovídající dynamikou vnitřních reforem na Západě. Instituce, pořádky a hodnoty, které byly v 70. a 80. letech ještě předmětem veřejné kritické debaty, se staly vzorem pro Východ. Na pozadí katastrofálních následků plánovaného hospodářství, centralismu a neustálé státní intervence se novým politickým elitám na Východě často jevily jako jediná alternativa. To se mělo změnit teprve s příchodem mezinárodního terorismu, ekologických problémů, demografických změn, eroze politického prostředí, hospodářské globalizace, přechodu k informační společnosti a krizí finančních trhů. Převrat roku 1989 zůstává jedním z nejdůležitějších politických zlomů dvacátého století a je právem hodnocen jako vrchol v dějinách demokratických a liberálních hnutí. Pokud jde o sociální, hospodářský a politický rozvoj evropských společností, bude podobný zlom asi spatřován spíše v prvním desetiletí 21. století. V kulturním ohledu je nepřehlédnutelný rozdíl mezi roky 1968 a 1989: studentské hnutí na Západě a Pražské jaro na Východě budou připomínány především pro kulturní přeměny, jež vyvolaly respektive urychlily, ať už jde o sexuální revoluci, alternativní způsoby života nebo rozkvět umělecké, divadelní, literární a filmové scény. Nenásilné revoluce roku 1989 žádné dlouhodobě působící srovnatelné přeměny přinést nedokázaly. Vyrostly na specifické půdě konfrontace a vymezování se vůči komunistickému režimu. V okamžiku zvratu se vše kulturní nutně stalo politickým. Scény divadel se změnily v politická pódia, herci, spisovatelé a umělci stáli u řečnických pultů shromáždění. Do paměti

Jahre 1990. Die Hauptfigur, der nach Oxford geflüchtete tschechische Student jan, gerät nach seiner Rückkehr in die Heimat als leidenschaftlicher Rockmusikanhänger und Fan der plastic people in die Mühlen der staatlichen Repression. Die Zerstörung seiner sorgsam gehegten Plattensammlung symbolisiert die ohnmächtige Wut des Regimes gegen diese kulturelle Gegenmacht und zwingt den jungen Mann, sich zu entscheiden und seine Nische zu verlassen. Den Prager Frühling in einer längeren gesellschafts- und kulturgeschichtlichen Perspektive zu verorten ist auch in einer anderen Hinsicht sinnvoll. Ein Blick auf die boomende Erinnerung an 1968 offenbart, dass die 68er-Bewegungen im Westen und die Entwicklungen in der Tschechoslowakei und den anderen Ostblockländern immer noch getrennt erinnert werden. Die einstigen Protagonisten der Studentenproteste in Paris, Berlin oder Berkeley schwärmen nicht ohne Selbstgefälligkeit von ihrer rebellischen Jugend. Das große Roll back derjenigen, die in 1968 die Wurzel aller heutigen Übel vom Zerfall der Werteordnung bis zur Auflösung der Familie witterten, blieb aus. Dieses Rauschen der Erinnerung an die studentische Rebellion und die von ihr ausgelöste Kulturrevolution kontrastiert in auffälliger Weise mit der merkwürdigen Unentschlossenheit, mit der die Tschechen noch bis vor kurzem mit ihrem „1968“ umgegangen sind. Diese erst allmählich wieder überwundene Aufspaltung der Erinnerung hat verdeckt, wie viel die Entwicklungen in Ost und West damals gemeinsam hatten. Die Ansätze zu einer komparativ und transnational ausgerichteten Perspektive auf 1968 müssen unbedingt weiterentwickelt werden: Auch während des Prager Frühling spielten die Studenten als Motor der Veränderung eine wichtige Rolle. Die junge Generation in der Tschechoslowakei blickte nach Paris und Berlin: Formen, Rituale und Symbole des Protests wanderten über die durchlässiger gewordenen Grenzen. Im Westen wie im Osten wurde die Studentenbewegung zu einer Art Seismografen für die sich in den 1960er-Jahren vollziehenden Modernisierungsprozesse und die daraus resultierenden gesellschaftlichen Konflikte. Die vielen inzwischen bekannt gewordenen Geschichten der direkten Begegnungen zwischen den Protagonisten beider Bewegungen müssen weiter erforscht und dokumentiert werden. Dies

se vryly obrazy Alexanderplatzu ve východním Berlíně nebo pražských divadel, kde se scházelo Občanské fórum a „Verejnosť proti násiliu“. V paměti zůstane i nesmírná fantasie a tvořivost, s nimiž lidé vyjádřili svůj protest proti stářím zesláblému komunistickému režimu. Hnutí roku 1989 nepřineslo žádné specifické podněty v umění, literatuře, divadle, filmu nebo populární hudbě. Politický styl přímé demokracie a antiautoritářství se nedokázal natrvalo etablovat. Základna občanské společnosti v transformující se společnosti se teprve pozvolna rozvíjí. Opoziční formy kultury, které se rozvinuly v sedmdesátých a osmdesátých letech byly po kratičkém triumfu konfrontovány s tlaky tržních mechanismů a komercialisace, na něž nebyly připraveny. Globalizace a orientace na Západ se v oblasti kultury staly v postkomunistických společnostech určujícími trendy. K tomu přistupuje obtížné dědictví čtyřiceti let státního socialismu provázené leckdy vášnivými debatami o umělcích a literátech, kteří se zapletli se státem a tajnou policií. Někteří z hudebníků, kteří hráli na palubě potápějícího se Titanicu státního socialismu, přežili ztroskotání ve zdraví a těší se nové popularitě. Jen postupně se převrat roku 1989 stává námětem uměleckého zpodobení v literatuře, divadle nebo výtvarném umění. Proces kulturní sebereflexe není ani zdaleka uzavřen. Společné vzpomínky na léta 1968 a 1989 mohou přispět k tomu, aby se tento proces stal evropskou záležitostí překračující národní nálady a pocity.

XIX

gilt nicht nur für die vielzitierte Reise von rudi dutschke Ende März 1968 nach Prag und seine Diskussionen mit tschechischen Studenten an der Karls-Universität. Dessen Vorstellung von einem möglichen Zusammengehen der Bewegungen in Ost und West blieb eine Minderheitenposition. Kritisch aufzuarbeiten ist insofern die Distanz der damaligen westdeutschen Linken zum Prager Frühling, die hinter dem „Sozialismus mit menschlichem Antlitz“ eine Liberalisierung hin zum Kapitalismus witterten und denen mao oft wichtiger war als dubček oder ihre Prager Kommilitonen. Die Beziehungs- und Wahrnehmungsgeschichte der politisch bewegten Studenten in Ost und West war eben auch eine Geschichte der Missverständnisse und unterschiedlichen Erwartungen. Dennoch haben einige dieser Begegnungen aus dem Jahre 1968 die neue politische Eiszeit nach dem Einmarsch überdauert. Mit dem gewaltsamen Ende des Prager Frühlings wurden die kulturellen Entfernungen zwischen Ost und West jedoch wieder größer, und die westliche Neugier auf das Nachbarland erlahmte schon relativ bald. Es sollte über 20 Jahre dauern, bis sich dies änderte. Der Herbst 1989 und seine veränderungsgesättigte Folgezeit lösten angesichts der Gewaltlosigkeit des Umbruchs und des verschwundenen Eisernen Vorhangs im Westen euphorische Reaktionen aus. Für einige Zeit bestimmten Freude und Neugier den Blick auf die östlichen Nachbarn. Allerdings dauerte diese Lust an der Wiederentdeckung der ostwärts liegenden Mitte Europas nur eine begrenzte Zeit. Relativ bald trübten die Probleme und Kosten der Transformationen, die neuerlichen Erfahrungen kultureller und mentaler Differenz sowie die angesichts überzogener Erwartungen unvermeidlichen Enttäuschungen das Bild. Auffällig im Vergleich zu 1968 ist ein Gefälle der sozialen, kulturellen und politischen Dynamik zwischen Ost und West: Während die Veränderungen und Einschnitte durch den Umbruch von 1989 in den Ländern des ehemaligen Ostblocks nahezu alle Lebensbereiche der Menschen erfassten, fühlten sich die westlichen Gesellschaften durch den Zusammenbruch des Kommunismus eher in ihrem Status quo als beste aller möglichen Welten bestätigt. Die Begeisterung über den Wandel im Osten wurde nicht von einer vergleichbaren Dynamik innerer Reformen im Westen begleitet. Institutionen, Ordnungssysteme und Werte, die XX

in den 1970er- und 1980er-Jahren noch Gegenstand kritischer öffentlicher Debatten waren, dienten als Leitbilder für den Osten. Auf dem Hintergrund der desaströsen Folgen von Planwirtschaft, Zentralismus und permanenter staatlicher Interventionen erschienen sie für die neuen politischen Eliten im Osten oft als alternativlos. Erst mit dem Aufkommen des internationalen Terrorismus, den Fragen der Ökologie, dem demografischen Wandel, der Erosion politischer Milieus, der wirtschaftlichen Globalisierung, dem Übergang zur Informationsgesellschaft und der Krise der Finanzmärkte sollte sich dies ändern. Der Umbruch von 1989 bleibt eine der wichtigsten politischen Zäsuren des 20. Jahrhunderts und wird zu Recht als ein Höhepunkt in der Geschichte der Demokratie- und Freiheitsbewegungen gefeiert. Im Hinblick auf die soziale, wirtschaftliche und politische Entwicklung der europäischen Gesellschaften wird vermutlich eher das erste Jahrzehnt des 21. Jahrhunderts als zäsurprägend wahrgenommen werden. In kultureller Hinsicht fällt ein nicht zu übersehender Unterschied zwischen 1968 und 1989 ins Auge: Die Studentenbewegung im Westen und der Prager Frühling im Osten werden vor allem wegen der von ihnen ausgelösten bzw. beschleunigten kulturellen Veränderungen von der Popkultur über die sexuelle Revolution bis hin zu alternativen Lebensentwürfen und einer aufblühenden Kunst-, Theater-, Literatur- und Filmszene in Erinnerung bleiben. Die friedlichen Revolutionen von 1989 haben keine vergleichbare kulturelle Langzeitwirkung entfalten können. Sie erwuchsen aus einem spezifischen kulturellen Nährboden, der durch die Konfrontation mit dem und die Abgrenzung vom kommunistischen Regime geprägt war. Im Moment des Umbruchs wurde alles Kulturelle notwendig politisch. Die Theaterbühnen wurden zu politischen Podien, Schauspieler, Schriftsteller und Künstler standen an den Rednerpulten der Kundgebungen. Die Bilder vom Ostberliner Alexanderplatz am 4. November 1989 oder aus den Prager Theatern, wo sich das Bürgerforum und die „Öffentlichkeit gegen Gewalt“ zusammenfanden, haben sich eingeprägt. Im Gedächtnis bleibt die enorme Phantasie und Kreativität, mit der die Menschen ihrem friedlichen Protest gegen die altersschwachen kommunistischen Regime Ausdruck verliehen. Die Bewegung von 1989 hat keine eigenen Strömungen

in Kunst, Literatur, Theater, Film und populärer Musik hervorgebracht. Die den Umbruch prägenden basisdemokratischen und antiautoritären Politikstile konnten sich nicht dauerhaft etablieren. Ein zivilgesellschaftlicher Unterbau in den Transformationsgesellschaften, der sie beerben könnte, entwickelt sich erst allmählich. Die in den 1970er- und 1980er-Jahren gewachsenen Gegenkulturen sahen sich nach einem kurzen Triumph dem zunächst für sie ungewohnten Druck der Marktmechanismen und der Kommerzialisierung gegenüber. Globalisierung und Verwestlichung wurden auch in den postkommunistischen Transformationsgesellschaften zum bestimmenden Trend im Bereich der Kultur. Hinzu kam die schwierige Auseinandersetzung um das kulturelle Erbe von 40 Jahren Staatssozialismus mit zum Teil heftigen Debatten über die Staatsnähe und Geheimdienstverstrickungen von Künstlern und Literaten. Manche der Musiker in der Bordkapelle der staatssozialistischen Titanic haben den Untergang gut überlebt und erfreuen sich neuer Popularität. Erst allmählich wird der Umbruch von 1989 selbst zu einem Gegenstand der künstlerischen Auseinandersetzung, nehmen sich Literatur, Theater und bildende Kunst des Themas an. Der Prozess der kulturellen Selbstvergewisserung ist also noch lange nicht abgeschlossen. Die gemeinsame Erinnerung an 1968 und 1989 könnte dazu beitragen, ihn zu einer die nationalen Befi ndlichkeiten überschreitenden europäischen Angelegenheit zu machen.

XXi

Inhalt XXIII

XXIV

X

crossing 68/89 00 01 02

Hortensia Völkers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 02 Geleitwort | Slovo úvodem Jürgen Danyel:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 04 crossing 69/89. Grenzüberschreitungen und Schnittpunkte zwischen den Umbrüchen | Překračování hranic a průsečíky mezi přelomy Christoph Kleßmann: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1968 zwischen Ost und West. Zur Historisierung einer umstrittenen Zäsur. | Rok 1968 mezi Východem a Západem. K historizaci jedné sporné césury

03

Petr Fleischmann:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Jak jsem se stal aktérem dějin. Jeden český pohled na pařížský Květen 1968 | Wie ich ein Akteur der Geschichte wurde. Ein tschechischer Blick auf den Pariser Mai 1968

04

Pierre Restany / A lex Mlynárčik:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Zbúrať ďalšiu buržoáznu Bastilu: Po Sorbonne Múzeum moderného umenia ! | Eine weitere Bastille der Bourgoisie niederreißen: Nach der Sorbonne das Museum für moderne Kunst !

05

Jaroslav Pažout:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Československé studentské hnutí v šedesátých letech 20. století | Die tschechoslowakische Studentenbewegung der 1960er-Jahre

06 07 08

Filme, Platten, Bücher | Filmy, Gramodesky, Knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Štěpán Benda im Gespräch mit Antonín Liehm | Štěpán Benda rozmlouvá s Antonínem Liehmem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Thomas Irmer:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Die Kuh träumte von Milka. Gespräch mit Lothar Trolle | Krávě se zdálo o Milce. Rozhovor s Lotharem Trollem

09 10 11

Václav Hudeček: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Collage aus dem Alltag eines europäischen Intellektuellen | Koláž ze všedního dne evropského intelektuála

12

Daniel Grúň:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Kozmos slovenskej neoavantgardy medzi utópiou, fikciou a politikou | Der Kosmos der slowakischen Neoavantgarde zwischen Utopie, Fiktion und Politik

13 14

Brief von Günter Grass an Willy Brandt, Frühjahr 1968 | Dopis Güntera Grasse Willymu Brandtovi, jaro 1968. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Vojtěch Lindaur:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Dotknout se snu | Träume zum Anfassen Kathrin Fahlenbrach:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Globale (Medien-)Revolten. Die Rolle der Medien für die Proteste um 1968 in Ost und West | Globální revolta (médií). Role médií při protestech kolem roku 1968 na Východě a Západě

Zbyněk Baladrán: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Atlas sloganů | Atlas der Slogans XXV

XXVI

misunderstanding 68 / 89 Völckers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 00 Hortensia Geleitwort Slovo úvodem

|

01

Jennifer Schevardo:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 misunderstanding 68 /89. Fremde Zeitgenossen und umstrittene Deutungen | Cizí současníci a sporné výklady

Frei: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 02 Norbert Generation Sündenstolz. Generace hrdých hříšníků.

|

Rupnik:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 03 Jacques Pražské jaro a pařížský Květen – velké nedorozumění | Der Prager Frühling und der Pariser Mai – ein großes Missverständnis

Miroslav Kusý:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 04 O čom som rozmýšľal v šesťdesiatych rokoch ? Worüber habe ich in den

|

sechziger Jahren nachgedacht ?

Zdeněk Pinc: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 05 Cesta tam a zase zpátky aneb všechno je jinak Der Weg dorthin und wieder

|

zurück oder: alles ist ganz anders

Rudi Dutschke in Prag im Frühjahr 1968 | 06 Rudi Dutschke na jaře 1968 v Praze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222

07

Jacques Rupnik:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Interview mit Rudi Dutschke „The Misunderstanding of 1968“ | Rozhovor s Rudim Dutschkem „The Misunderstanding of 1968“

Markéta Škodová:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 08 Pražské jaro očima dnešních Čechů Der Prager Frühling aus Sicht der Tschechen heute

|

09 My 68 ? Titulní stránky a letáky | My 68 ? Titelseiten und Flugblätter. . . . . . . . . . . . 244 March:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254 10 Michael The freedom to lie 11

Der Wagen, der im Graben landet. Štěpán Benda im Gespräch mit Antonín Liehm | Vůz, který skončí v příkopě. Štěpán Benda rozmlouvá s Antonínem Liehmem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256

12

Tomáš Vrba:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 Svoboda umírala dlouho | Die Freiheit starb langsam

13

Rüdiger Wenzke: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 NVA-Soldaten versteckt in böhmischen Wäldern? | Skrývalo se východoněmecké vojsko v českých lesích?

14

Jaromír 99:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300 Láska a invaze | Liebe und Einmarsch

15

Irena Brežná:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302 Interview mit Friedrich Dürrenmatt | Rozhovor s Friedrichom Dürrenmattom

16

Milan Zigo:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 Nietzsche na Slovensku | Nietzsche in der Slowakei

17 +

Zbyněk Baladrán: Atlas sloganů II | Atlas der Slogans II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320 Telefongespräch zwischen Brežněv und Dubček, 13. August 1968. . . . . . . . . . . . . . . 178 Telefonický rozhovor Brežněva s Dubčekem, 13. srpen 1968. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 XXVII

XXVIII

performing 68 / 89

00

Hortensia Völckers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Geleitwort | Slovo úvodem

01

Jürgen Danyel / Jennifer Schevardo: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 performing 68/89 – Die Oberfläche und die Untergründe | performing 68/89 – Povrch a podzemí

02 03

Pop im Prager Untergrund | Pop v pražském undergroundu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338

04

Stephan Kruhl:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 Polyvisionen. Die Macher der Laterna magika als Medienpioniere | Polyvize. Tvůrci Laterny magiky jako průkopníci médií

05

Michaela Fišerová:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 Rekonštrukcia vizuality komunizmu v období „normalizácie“ | Die Rekonstruktion der Visualität des Kommunismus in der Zeit der „Normalisierung“

06

Svědectví z temnot. Deníky Pavla Juráčka | Zeugnis aus der Dunkelheit. Die Tagebücher Pavel Juráčeks. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384

07

Ondřej Štindl:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398 Slavíkova teflonová brka | Das Teflonfederkleid der Nachtigall

08 09

Posel dobrých zpráv | Der Bote guter Nachrichten. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410

1 0

Jan-Philipp Possmann:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 436 The Invention of the Moon Goddess. Nico als Performerin und die Krise des Popkonzerts in den 1960er-Jahren | The Invention of the Moon Goddess. Nico jako umělkyně performance a krize popového koncertu v 60. letech

1 1

Helena Srubar: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450 Wie die „Normalisierung“ in westdeutsche Wohnzimmer kam. Die Fernsehserie Pan Tau in den Jahren 1969–1975 |  Jak přišla „normalizace“ do západoněmeckého obývacího pokoje. Televizní seriál Pan Tau v letech 1969–1975

1 2 1 3

Hans Imhoff und die Ästhetik der Aktion | Hans Imhoff a estetika akce. . . . . . . . . 468

Jaromír99:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 1978 | 1978

Reisen zum begrabenen Hund. Gespräch mit Hans-Dieter Zimmermann | Cesty za zakopaným psem. Rozhovor s Hansem-Dieterem Zimmermannem . . . . . 416

Boris Ondreička: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474 Vo vzduchu medzi | In der Luft dazwischen

XXIX

XXX

TRANSFORMING 68/89

00

Hortensia Völckers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 482 Geleitwort | Slovo úvodem

01

Jürgen Danyel:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 transforming 68/89 – Umwege am Ende der Geschichte. | transforming 68/89 – Spletité cesty na konci historie.

02

Michael Špirit:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492 Pití z číše bolehlavu. Bohumil Hrabal po roce 1970. | Der Trank aus dem Schierlingsbecher. Bohumil Hrabal nach 1970.

03

Vladimír Kouřil:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508 Jazzová sekce. Co, kdo, proč a jak a co za to. | Jazzsektion. Was, wer, warum und wie und was im Gegenzug.

04

Tomáš Vrba:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520 Ironické dějiny. Československé tragikomedie očima dvou karikaturistů. | Ironische Geschichte. Die tschechoslowakische Tragikkomödie mit den Augen zweier Karikaturisten.

05

Mira Keratová:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 528 Vivez sans temps mort. Fiktívna kultúra na Slovensku sedemdesiatych rokov. | Vivez sans temps mort. Die Kultur des Fiktiven in der Slowakei der 1970er-Jahre.

06 07

Jaromír99: Comic 1989. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538

08

Fedor Blaščák:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552 Zabudnutá generácia. | Die vergessene Generation.

09     1 0

Transforming tanks . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 556

Aus einem Gespräch mit Hanns Zischler: Aktion der Bilder. | Z rozhovoru s Hannsem Zischlerem: Akce obrazů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540

Monika MacDonagh-Pajerová: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 562 Od nadějí jara 1968 k ideálům listopadu 1989. | Von der Hoffnung des Prager Frühlings zu den Idealen der Samtenen Revolution.

    1 1

Fernando de Valenzuela:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576 S privilejem exota. | Mit den Privilegien eines Exoten.

    1 2

Jiří Suk: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584 Dubčekův návrat do vysoké politiky. | Dubčeks Rückkehr in die hohe Politik.

    1 3

Tina Rosenberg: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 606 Ruhelose Länder. | Neklidné země.

    1 4

Oldřich Tůma: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 612 Verlassene Trabis in der Prager Altstadt. Eine deutsch-tschechische Botschaftsgeschichte. | Opuštěné trabanty na Starém Městě pražském. Německo-český diplomatický příběh.

    1 5

Miloš Vojtěchovský: Transforming City-Sounds . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 624

XXXI

Impressum herausgeber | editoři: Jürgen Danyel, Jennifer Schevardo, Stephan Kruhl zusammen mit | spolu s: Fedor Blaščák, Vít Havránek, Jiří Hoppe, Thomas Irmer, Tomáš Vrba Dieses Projekt findet im Rahmen von Zipp – deutsch-tschechische Kulturprojekte statt, einer Initiative der Kulturstiftung des Bundes. Tento projekt se koná v rámci Zipp – česko-německých kulturních projektů, iniciativy německé Spolkové kulturní nadace. www.projekt-zipp-de design formdusche – Büro für Gestaltung, Berlin (www.formdusche.de) Edgeprinting: Frank Rausch, Berlin (www.frankrausch.de) druck Druckerei H.Heenemann, Berlin Berlin 2009 ©  2009 Metropol Verlag Ansbacher Str. 70 | d-10777 Berlin www.metropol-verlag.de Alle Rechte vorbehalten Die Redaktion hat sich bemüht, soweit wie möglich die Quellen der benutzten Dokumente, der Illustrationen und zeitgenössischen Fotografien zu ermitteln. Sollte dies im Einzelfall nicht gelungen sein, bittet sie Personen, die es betreffen sollte, sich an den Verlag zu wenden. Redakce se snažila co možná nejlépe identifikovat autory či alespoň prameny použitých dokumentů, ilustrací a dobových fotografií. Pokud se to případně nepodařilo, vyzývá osoby, kterých by se to týkalo, aby se přihlásily nakladateli.

This project has been funded with support from the European Commission. This publication [communication] reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein