Obsah
Předmluva profesora Miroslava Vernera Předmluva autorky Jak se žilo v českých zemích na přelomu 19. a 20. století Doba studií, hledání místa v české egyptologii Role Jaroslava Černého v české egyptologii, jeho vztahy k Lexovi, Žábovi a dalším českým egyptologům Egypt – třetí vlast Jaroslava Černého Osudy Jaroslava Černého za 2. světové války Jaroslav Černý ve Velké Británii Jaroslav Černý a jeho vztahy s egyptology z Francie a dalších zemí Dílo Jaroslava Černého Jaromír Málek: Jaroslav Černý, egyptolog Poznámky k jednotlivým kapitolám
7 9 11 18
103 119 123 128
English version of this book Notes to English version
138 272
Bibliografie Jaroslava Černého / Bibliography of Jaroslav Černý Seznam zkratek / List of abbreviations
283 292
32 54 79 84
The English text varies a little from the Czech, however the content is practically identical, but some of the English text has been shortened and in some parts it was necessary to explain the political situation in detail which a Czech reader would not need. Anglický text není zcela totožný s českým. Po obsahové stránce je sice prakticky stejný, jen na některých místech v anglické verzi trochu zkrácený a jinde – pokud se jednalo o nutnost podrobnějšího vysvětlení politické situace, kterou není třeba vysvětlovat českému čtenáři – naopak obšírnější.
Předmluva profesora Miroslava Vernera
Knihou Jiřiny Růžové dostává česká veřejnost příležitost blíže se seznámit s životem a dílem egyptologa Jaroslava Černého, výji‑ mečné osobnosti české a světové vědy 20. století. U nás doma, až na nevelký počet lidí zajímajících se o egyptologii, téměř neznámý Jaroslav Černý je dnes – a byl už za svého života – ve světě přitom právem považován za jednu z nejvýznamnějších osobností světové egyptologie minulého století. Zároveň se na příkladu jeho osudu odráží v mnoha ohledech nesnadné a často pohnuté cesty české vědy 20. století. Vždyť při zamyšlení se nad životem a dílem Ja‑ roslava Černého, horoucího českého vlastence, si nelze nepoložit otázku, jak mnoho Česká republika (a předtím Československo), poznamenaná v minulém století dvěma světovými válkami a dvě‑ ma totalitními režimy, ztratila odchodem statisíců lidí do exilu. Pro českou egyptologii vykonal Jaroslav Černý mnoho. Jestliže lze o jeho učiteli Františku Lexovi říci, že šlo o zakladatele české egyptologie, pak to byl především Jaroslav Černý, kdo jí dal mezi‑ národní dimenzi a vědeckou spoluprací se zahraničními egypto‑ logy ji intenzivně zapojil do mezinárodního povědomí. A od sa‑ mého počátku své mezinárodní vědecké spolupráce ji svým dílem na špičkové odborné úrovni i reprezentoval. Pověst, které se česká egyptologie ve světě díky působení Jaroslava Černého těšila, kon‑ cem 50. let 20. století usnadnila v Egyptě vytvoření optimálních podmínek pro založení Čs. (dnes Českého) egyptologického ústavu. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že to byl Jaroslav Černý, kdo pro nově založený ústav vytipoval vhodné místo k zahájení vlastních archeologických výzkumů (ponecháme‑li stranou účast 7
na mezinárodní záchranné akci UNESCA v Núbii) v Egyptě: Ptah šepsesovu mastabu v Abúsíru. Nesmírný význam pro další směřování české egyptologie mělo rozhodnutí Jaroslava Černého věnovat svou vzácnou egyptolo‑ gickou knihovnu ČEgÚ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Černý si knihovnu zakládal ještě v Československu před 2. světovou válkou za materiálně velmi obtížných podmínek, v době, kdy doufal, že se mu podaří založit ještě druhé egyptolo‑ gické pracoviště, a to na Masarykově univerzitě v Brně. K tomu nakonec nedošlo, ale Černému se naštěstí podařilo už tehdy vý‑ znamnou knihovnu vyvážet z Československa do Velké Británie krátce před komunistickým pučem i po něm (únor 1948). V Britá‑ nii knihovnu intenzivně dál budoval s přáním a v pevném přesvěd‑ čení, že se knihovna, a možná i on sám, jednou domů vrátí. Ve své závěti také knihovnu ČEgÚ v Praze odkázal. Tento odkaz, k němuž došlo roku 1971 krátce po jeho smrti, představoval zásadní pomoc Čs. egyptologickému ústavu a české egyptologii vůbec. Tehdejší knihovna ústavu zůstala vzhledem k výše zmíněným okolnostem na úrovni doby krátce po 2. světové válce, neboť během komunis‑ tického režimu a vzhledem k nesměnitelnosti tehdejší naší měny se na několik desítek let přestala prakticky doplňovat. Jaroslav Černý tak darem své knihovny umožnil nejen zacelit obrovskou knihovní mezeru ČEgÚ, ale i vytvořit jeden ze základních předpokladů pro to, aby se česká egyptologie mohla po letech vrátit na úroveň, které se dnes opět v mezinárodním měřítku těší. v pr a z e 23. dubna 2010 mir osl av verner
8
Předmluva autorky
Ke vzniku této knihy od začátku až do konce přispělo několik mých přátel: profesor Miroslav Verner mi před pěti lety zadal toto téma (v rámci projektu řešeném ČEgÚ v letech 2005–2011), k českému textu měl řadu užitečných připomínek a napsal předmluvu. Adéla Macková Jůnová mě provedla spletí archivů v ČR, Hana Navrá‑ tilová nasměrovala první kapitolu a pomohla s několika doplňky do anglické verze. Dana Steinová společně s Ericem Reidem přelo‑ žili český text do angličtiny, Gae V. Callender anglický text zkori‑ govala i z egyptologického hlediska. Fayza Haikal mi poslala své vzpomínky a fotografie, což učinila i Anna Allot, dcera paní Marie Sargant (její sestra Naomi Mac Intosh svůj slib už splnit nestihla, zemřela roku 2008); Fayza ještě napsala na tuto práci posudek, a stejně tak Ladislav Bareš. Jaromír Málek se mnou o Jaroslavovi Černém několikrát mluvil a napsal o něm příspěvek, Jane Jakeman úplně nakonec pohlédla na anglický text jako na celek zkušeným okem spisovatelky anglických historických detektivních románů. Všem přátelům za tuto spolupráci upřímně děkuji. Tato biografie vychází ke 40. výročí úmrtí českého egyptologa Jaroslava Černého. Proč název Písař Místa pravdy? Říkalo se tak vesnici dělníků – stavitelů královských hrobek, tedy místu, kde Ja‑ roslav Černý strávil mnoho času jak fyzicky, tak i v myšlenkách. Dočtete se málo o jeho mládí, více o jeho životě v dospělosti. Nedal se použít všechen materiál, který se zachoval v Griffithově ústavu na univerzitě v Oxfordu i v Praze, je ho příliš velké množství. Jistě bude možné využít tuto korespondenci a další dokumenty později. Shodou okolností se mi roku 2009 dostaly do rukou dopisy, které po 9
smrti jeho bývalého tajemníka M. Raaba přinesla do ústavu jeho paní a které tam měly být předány již před mnoha lety. Díky těmto početným dopisům napsaným Zbyňkem Žábou Jaroslavovi Černé‑ mu jsem mohla mnohem lépe než předtím pochopit a představit vám, jak důležitou roli J. Černý v české egyptologii hrál. Pokud bych měla Jaroslava Černého charakterizovat jednou větou, řekla bych: „Byl to člověk, který mnohem víc rozdal, než kolik dostal.“ Nicméně pokud by někdo po přečtení tohoto životo‑ pisu nabyl dojmu, že šlo o člověka slabého, chci předeslat, že Čer‑ ný, kterého přátelé většinou nazývali Jaro, slabý rozhodně nebyl. Měl pevný charakter, jednoznačné profesní nasměrování, které dokázal hájit za všech okolností, a velmi vstřícný vztah k lidem. K určitým zdravotním selháním v jeho životě došlo patrně díky propojení jistých genetických předpokladů s hodně složitými a ne‑ příznivými cestami osudu. Domnívám se, že by Jaro Černý měl z přátelské součinnosti ve vztahu ke své biografii radost. Potěšilo by ho jistě i to, že pokračuje spolupráce mezi Prahou a Oxfordem (ČEgÚ FF UK a Griffithovým ústavem na Univerzitě v Oxfordu), kterou právě on začal. Využívám této příležitosti, abych poděkova‑ la Janovi a Kornélii Haškovým a Jeleně Petrákové, představitelům Anglicko‑českého fondu pro vzdělání, za podporu této spolupráce. Je mi líto, že už nebudu mít příležitost poděkovat samotnému Ja‑ roslavovi Černému za všechno, co pro českou egyptologii udělal. jiř in a růž ová
Poznámka redakce: V citacích byl ponechán původní pravopis. Graffita (grafita) je egyptology běžně používaný termín převzatý z angličtiny, jeho význam je: nápisy. 10
Jak se žilo v českých zemích na přelomu 19. a 20. století
O dětství Jaroslava Černého víme jen velmi málo. Jeho pamětníci již nežijí a v dochované četné korespondenci převážně s egyptology a orientalisty jiných oborů z celého světa jsou sdělení týkající se osobního života pouze řídká. Nikdy se nevracejí do „předegyptologického období“ a neobsahují žádné vzpomínky na dětství a rané mládí. Egyptologií se Jaroslav Černý začal zabývat velmi záhy, údajně již ve věku osmi let dokázal malovat stejně úhledné hieroglyfy jako po celý zbytek života. Jaroslav Černý se narodil v Plzni 22. 8. 1989 v rodině poštovního úředníka Antonína Černého a jeho manželky Anny, za svobodna Navrátilové, kde vyrůstal spolu s bratrem. O bratrovi se z korespondence dovíme pouze, že byl inženýrem, byl ženatý a měl manželku a dceru Milinku. Současníci si nepamatují ani jeho křestní jméno. Základní školu a gymnázium absolvoval mladý Jaroslav v rodné Plzni v letech 1904–17. Studoval vždy velmi pilně, byl vyloženě studijní typ a již za gymnaziálních studií se začal, byť zatím nesystematicky, zabývat egyptologií. Do jakých politických, společenských a rodinných poměrů se tento nadaný egyptolog narodil? Abychom si dokázali představit, jak taková úřednická rodina na přelomu 19. a 20. století žila, pokusím se toto období stručně představit. V českých zemích vládl rod habsbursko‑lotrinský, na trůně Rakouska‑Uherska seděl od roku 1848 císař František Josef I., který v době narození J. Černého panoval již více než 40 let. V monarchii žilo ve 2. polovině 19. století asi 40 milionů lidí různých 11
národů, sociálního rozvrstvení, politického přesvědčení i náboženského vyznání. Patřily do ní tzv. dědičné země Rakouska (Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutansko a další), země Koruny české (Čechy, Morava a zbytek Slezska), země koruny Svatoštěpánské (Uhry, Chorvatsko‑Slavonsko, Sedmihradsko), ale i další celky, které dnes tvoří části území Polska, Rumunska, Ukrajiny či Bosny a Hercegoviny. Podunajská monarchie se o rozhodující vliv ve střední Evropě – a hlavně v Německém spolku – střetla roku 1866 s Pruskem a porážka přinesla hned několik závažných důsledků: ztrátu dosavadních držav v Itálii a přechod k tzv. dualismu, kdy se roku 1867 z rakouské říše stalo Rakousko‑Uhersko. Fakticky se tím osamostatnilo Uhersko, spojené pak s Rakouskem, respektive Předlitavskem, jen osobou panovníka, měnou a armádou. To, že podobné postavení nezískaly i země Koruny české, vedlo v českých zemích k narůstajícímu odporu vůči vídeňské vládě, byť jinak ústavní poměry zaručovaly rozsáhlé a liberální občanské svobody. Na konci 19. století dozráli Češi v hospodářsky, sociálně i kulturně vyspělou společnost, která hledala odpovídající místo pro svou národní existenci a nehodlala se spokojit se stavem, kdy není brána jako svébytný politický subjekt. Česká společnost, usilující o plnou emancipaci politickou i státoprávní, nenarážela jen na odpor ústřední vlády ve Vídni, ale hlavně na početnou německy mluvící menšinu doma. Ta se v Čechách i na Moravě těšila privilegiím zejména v otázce úředního jazyka, což vedlo mezi oběma skupinami k narůstajícím rozporům, jež se nedařilo překonat. Jedním z „ústupků“, jehož se Češi domohli a který měl zásadní význam pro další vývoj, a to včetně studií Jaroslava Černého a české egyptologie, bylo i rozdělení pražské univerzity (v té době ještě nesla jméno Karlo‑Ferdinandova) roku 1882 na českou a německou část. Patrně žádný jiný stát Evropy nebyl tak rozmanitý jako c. a k. monarchie. Překotný růst měst na přelomu 19. a 20. století umožnil velmi příznivý demografický vývoj, nicméně i když se velká města v monarchii začala blížit světovým metropolím, většinou si jak velká, tak zejména malá města a městečka zachovala malebný ráz. Koncem 19. století se monarchie změnila díky pracovitosti 12
obyvatel v agrárně průmyslový komplex s dobrou hospodářskou stabilitou: Zalitavsko představovalo oblast téměř výlučně agrární, ovšem Předlitavsko, a pro české země to platilo dvojnásob, mělo silný průmysl a vyspělé zemědělství. Podíl na evropském obchodu řadil monarchii na 4. místo za Velkou Británii, Francii a císařské Německo. Ve vztahu k Egyptu, hlavnímu předmětu zájmu pozdějšího života Jaroslava Černého, připomeňme zajímavý fakt, že se císař František Josef I. roku 1869 spolu s dalšími „korunovanými hlavami“ zúčastnil slavnostního otevření Suezského průplavu, u jehož počátků stál rakouský inženýr Alois Negrelli. Tehdy ještě mladý mocnář navštívil i Káhiru a v Gíze vystoupil na Cheopsovu pyramidu1). Díky otevření průplavu se podstatně zkrátila vzdálenost k zemím Orientu, byl obnoven obchod monarchie s Egyptem, tehdy stále součásti Osmanské říše, a došlo k hlubšímu poznávání severní Afriky i zemí Orientu. Přes výše zmíněnou urbanizaci bychom v Rakousku‑Uhersku velkoměst s počtem obyvatel nad 100 000 napočítali pouze osm, přes milion měly jen Vídeň a Budapešť. V Praze, Brně, Krakově či Terstu žilo stále méně než 250 000 obyvatel. Typický vzorek urbanizace i městské kultury ke konci existence monarchie tak stále tvořilo maloměsto s asi 5 000 obyvateli. Nejvýznamnějším městem byla Vídeň s postavením hospodářského, politického, kulturního i vědeckého centra. Ale i z Prahy se Čechům koncem 19. století podařilo vytvořit moderní metropoli, byť na venkově stále žilo na 60 % populace ve vesnicích do 2 000 obyvatel. Na konci 19. století vzrostl národní důchod v zemích monarchie ve srovnání s polovinou tohoto století více než 7× a hospodářský růst přetrval víceméně až do vypuknutí 1. světové války. V životním stylu rakouské, a v jejím rámci i české společnosti došlo za vlády císaře Františka Josefa I. k mimořádným změnám, které se dostavily v souladu s demokratizací a industrializací společnosti. Do každodenního života se promítl ekonomický vzestup, občanské svobody (roku 1907 bylo uzákoněno i všeobecné volební právo pro muže), možnost projevů národní kultury a v neposlední řadě technické vynálezy. Třeba všeobecné rozšíření železnice velmi zkrátilo vzdálenosti mezi jednotlivými městy i zeměmi. Češi – 13
právě v každodenním stýkání a potýkání se s Němci – postupně došli k názoru, že je třeba formulovat jasný názor nejen na minulost, poslání a charakter jejich národa, ale především na jeho další vývoj. Vznikala tak i svébytná česká móda, kuchyně, vlastní divadelní, osvětové, ale i tělocvičné spolky (zejména Sokol) a vlastně celý styl vedení české domácnosti a také česká kultura a věda. Po definitivním pádu feudalismu se od 50. let 19. století s příchodem množství nových obyvatel měst, kteří byli zvyklí mluvit doma česky, ujala čeština i ve velkých městech a proces obvykle označovaný jako národní obrození úspěšně skončil. Byť jazyková otázka hrála (zejména ve školách a na úřadech) stále ještě důležitou roli, o „probuzení“ českého národa už nikdo nepochyboval, nyní však šlo o jeho plnou politickou a státoprávní emancipaci. Ještě koncem 19. století tvořilo Prahu jen pět čtvrtí: Staré Město, Malá Strana, Hradčany, Nové Město a od roku 1850 Židovské město (ghetto) zvané nyní Josefov. Vyšehrad v té době ještě tvořil samostatné město a k Praze byl jako VI. pražská čtvrť připojen roku 1883. Ovšem v těsném dotyku s Prahou tu byly rychle rostoucí obce a záhy města někdy i připojovaná k Praze, např. Holešovice (1884), Libeň (1901), ale další si stále uchovávala samostatnost, byť šlo fakticky o průmyslová „předměstí“ jako Karlín či Smíchov, ale také o ubytovací zázemí jako Košíře, Žižkov anebo i výstavné Královské Vinohrady. Až po válce v nově ustanovené Republice československé zákon z roku 1920 rozhodl o připojení 37 sousedních měst a obcí k Praze, a tak k 1. lednu 1922 vznikla Velká Praha. A právě Košíře, kde po přestěhování z Plzně mnoho let žila rodina Černých, tvořily koncem 19. století též samostatnou obec, roku 1896 povýšenou na město a od roku 1922 pak jednu ze čtvrtí hlavního města s názvem Praha XVII. Je třeba dodat, že byť se Praha od 80. let rychle rozrůstala, tak ještě v 70. letech 19. století nebyly ani domy v centru napojeny na městskou kanalizaci, osvětlení měla jen malá část města a okrajové čtvrti ho začaly užívat až v 90. letech 19. století. Položíme‑li si otázku, v jakých podmínkách vyrůstal Jaroslav Černý, měli bychom si říci něco o tom, jak žila úřednická rodina koncem 19. století. J. Černý patřil ke generaci, která sledovala zavádění elektřiny, používala v Praze i dalších městech tramvaje, ale 14
mohla také potkávat první automobily, viděla první představení v biografech. V domácnostech se začaly využívat technické vymoženosti, např. svícení elektřinou, pečení v plynové troubě. Vlakem se nejezdilo již jen za prací, ale i na výlety či návštěvy. Od 2. poloviny 19. století se tím také prohlubovaly rozdíly mezi městem a venkovem, byť i sem začaly přicházet nové stroje. Měšťanská rodina, jejíž živitel pracoval ve státní správě, musela při bydlení dodržet určitý standard, vhodně se oblékat, zajistit dětem přiměřené vzdělání a posléze se je pokusit výhodně provdat či oženit. Po větší část roku žila rodina státního úředníka v pokud možno moderně vybaveném bytě v Praze či jiném městě. Léto rodina obvykle trávila na venkově ve vlastním anebo pronajatém bytě či domě. Rodina poštovního úředníka Antonína Černého bydlela za dob dětství a raného mládí syna Jaroslava v Plzni v Jagellonské ulici, kde roku 2003 Jaroslavu Černému odhalili pamětní desku. Neví se bohužel přesně, v kterém domě žili, a tak je deska umístěna možná na jednom z vedlejších domů. Ve 20. letech 20. století měl Jaroslav Černý uvedenu v tzv. domovském listu jako domovskou obec Malou Kvici, čímž příslušel do okresu Slaný.2) Poté žil v podnájmu v pražské Mánesově ulici č. 80. Později jeho otce Antonína přeložili do Prahy a celá rodina se stěhovala do Košíř. Nejprve bydleli v ulici Na Václavce č. 328, později v ulici Píseckého č. 330. Obce jako Košíře si dlouho uchovávaly starosvětský ráz. Až do 1. světové války zde trávili lidé volný čas hodně na ulici a až postupem doby se začali více uzavírat do bytů, kanceláří, dílen a obchodů. V tehdejší Praze mnoho občanů bydlelo v bytech, kde jedna vytápěná místnost sloužila třem členům rodiny. Díky vysokému nájemnému patřila Praha od 70. let 19. století k nejdražším městům monarchie. Úředníci dbalí kariéry si najímali byty v centru města, hlavně na Starém Městě, Novém Městě nebo na Malé Straně. Později se zámožnější stěhovali spíše do moderněji vybavených bytů mimo centrum, hlavně na Královské Vinohrady. Na přelomu 19. a 20. století každý rok stoupal počet systemizovaných míst v rakouské státní správě o 500 až 800 osob, počet státních úředníků v českých zemích činil bez policie kolem 15 000. A úředník neměl jednoduché postavení. Ano, šlo o osobu 15
