Emma, Emma! Barbora Baronová

Emma, Emma! Barbora Baronová 17. cˇ ervence 2001

EPILOG Toho léta vykvetlo obzvláštˇe hodnˇe žlutých sluneˇcnic. Otáˇcely své tváˇre za sluncem, aby ukázaly smˇer dˇetem, které se rozhodly jít postavit se válce ve Vietnamu. Toho léta si vítr pohrával s vlasy tˇech, kteˇrí se vydali hledat smysl všeho krásna, tu jedinou cˇ istou, neposkvrnˇenou nadˇeji. Toho léta byly nejjasnˇejší a nejteplejší noci. Hvˇezdy jako toužící žhavé lucerny posvˇecovaly svým jasem cestu k Chrámu Extravagantního Nakousnutého Mˇesíce. Toho léta se ulice mˇest zavlnily a dˇeti se vydaly na cestu.

1

Kapitola 1

Zdá se, že... Slunce od cˇ asného rána hˇrálo, ale ještˇe stále nemohlo rozproudit ztuhlou krev. Stíny se rozestupovaly a u potoka se probral vítr. Mokrá a studená tráva bolela do chodidel, ale dlanˇe hˇrály. Mé vlasy, dlouhé jak samotné rˇ asy andˇelu, ˚ padaly po bílé vlnˇe. Jak smutné mají oˇci. I mé oˇci jsou prázdné. A proto musím jít dál. Jako odporný, asfaltový had se vlní polem. Jak krade ticho. Utíkala jsem od betonových konstrukcí bezduchých mˇest. Nedá se utéct. Poˇrád vás to všechno pronásleduje. Nˇekolik let bez života. Mˇesto vám zabije i duši. A taky lásku. Lásku k lidem, k sobˇe, k pˇrírodˇe. Ke všemu živému i neživému. A pak osvícení! Tolik let jsem byla mrtvá. Nebyla jsem. Neexistovalo nic. Ani prázdno už nebylo. Ale ted’ tak moc toužím po všem. Ach Bože, díky za tu krásu, za tu nádˇ heru, co jsi všude kolem stvoˇril. Tˇech nádherných kvˇetin! A tˇech barev! Cervená, zelená, žlutá, modrá. Ružová ˚ a fialová. A pak taky sníh. A hrob a smrt. ˇ ˇ Cerná. Cerná živelná hlína a v ní cˇ erní brouci. A taky voda. Prusvitná ˚ hebká voda. A malé vlnky a malé ryby. A lesklí vodní ptáci kroužící ve vzduchu. 2

3 A ohen? ˇ Miluji ohen. ˇ Miluji vuni ˚ ohnˇe a kouˇre. Toho vonavého, ˇ když se pálí zem. Slunce zaˇcínalo umírat, ale já jsem vnímala jen modrou oblohu a tep zemˇe. Tak prudký a živelný. Jenom tu krásu. Já jsem kdysi umírala taky. Nutnost. Nutnost pˇrežít. Nutnost pˇrežít je v nutnosti existence. Nutnost existence souvisí s nutností kapitálu. Ne, dnes ještˇe ne. Bojím se toho, jak všechno odchází. Už neexistuje nic cˇ istého. Dobrá vule? ˚ Jak hloupá, prázdná fráze. Dostihnou vás všude. Slaný mrak pˇrichází neˇcekanˇe jako jarní bouˇrka. Asfaltový had se bouˇrí. "A tobˇe to, Bože, nevadí???" kˇriˇcela jsem. "Nevadí ti, že ti niˇcí tu tvou náramnou zem? Ten náramný vzduch? Nevadí ti, že na nás skrz ten humus nevidíš? A co modré nebe? Zdá se ti tak modré jako prve? A voda? Copak ty nevidíš, že se nedá pít? A že ptáci nemohou létat? A že ti zabíjejí zvíˇrata? A proˇc? A aby mohli nosit cizí krásu? Trhají ptákum ˚ kˇrídla a berou jim vzduch. a co kytky? Asi se ti už omrzely. Ale mˇe tedy rozhodnˇe ne. Já je mám poˇrád ráda. Ty se na nˇe tˇreba koukáš už tisíce let. Ale já teprve chvíli. A nemíním se jich vzdát. Proˇc jsi tak krutý?" A Buh ˚ mi odpovˇedˇel. "Nejsem krutý. Jsem spravedlivý." "A co je na tobˇe spravedlivého? To, že necháváš zbyteˇcnˇe umírat lidi? Války? Vietnam?" "Jsem spravedlivý. Lidé se zabíjejí sami. To oni si mezi sebou vyvolávají pseudokonflikty. Bojují o nová území. Jsou nenasytní. Chtˇejí moc. A v tom je ta veškerá pˇríˇcina." "Jenom lidi obvinuješ. ˇ Tak proˇc je nezastavíš?"

4 "Lidé sami musí pochopit. Já jsem toho rˇ ekl už dost. Ale oni mˇe neposlouchají." "Proˇc tedy neuˇciníš zázrak?" Buh ˚ se rozhnˇeval. "Což celý tvuj ˚ život není jeden velký zázrak? Copak nevidíš? Ale musíš se dívat srdcem. Oˇci jsou slepé." "Tak proˇc mi, Bože, upíráš lásku?" "Cesta k lásce je složitá. Ale nezáleží na mnˇe. To ty sama musíš vnímat." "Bože, co mám tedy dˇelat?" "Hled’ tedy, at’ svˇetlo v tobˇe není tmou." (Lukáš 11/35) A Buh ˚ usoudil, že zkrotí mou drzost. Toho léta jsem vykvetla ve smutnou kvˇetinu. Pˇri dešti kvˇetiny nekvetou. Snad pro muj ˚ žal stal se zázrak. Proklínat. Je to hanba proklínat za vlastní osud? I taková kvˇetina má svuj ˚ život. Jenom nevím, jestli muže ˚ dojít spasení. "A co když tˇe nˇekdo utrhne z lásky?" zeptal se Buh. ˚ "Ani potom ve spasení neuvˇerˇ íš?" Buh ˚ se pousmál a vzdálil se. "Proˇc odcházíš?" Otoˇcil se. "Já nikdy neodcházím." Zmizel mi z dohledu. A co když se stane zázrak? A co když se stane zázrak? A co když se stane zázrak? A co když se stane zázrak? A co když už se stal zázrak? Z té nadˇeje jsem usnula. Probudil mˇe déšt’. Chutnal slanˇe. Tak ráda bych zrovna ted’ vidˇela slunce. Takovou nadˇeji. Nadˇeji a víru. Chtˇela jsem, aby mˇe slunce hladilo. Zelený chlad. Zelený ráj nebo peklo? Opodál se plazil první sluneˇcní paprsek.

5 Nade mnou se sklánˇelo dítˇe. Z oˇcí padaly zelené slzy. Mé city? Tˇem jen stˇeží porozumí. Vedle dítˇete kleˇcí stará žena. Jak kruté je první setkání se smrtí. Žena zvedla dítˇe do náruˇce a odnáší ho pryˇc. "Bože, jak jsi krutý? Bereš lidem to, na cˇ em jim záleží. To je ta tvá spravedlnost? Pˇrestanˇ být pomstychtivý. Pˇrestanˇ být zlý." Buh ˚ se zamraˇcil. I mraky zˇcernaly. Déšt’. Viním Ho. Za to, co jsem. Kdybych se mohla rozebˇehnout a schovat se nˇekde pod stromy. Schovat se tam, kde mˇe nezasáhne ani jediná kapka. Alesponˇ kdyby mi Buh ˚ sebral vnímání. Necítila bych chlad, který se plíží zelenou trávou. Zeleným žalem. Kolem se prochází hmyzí tváˇre. Volám, ale jejich zájmy jsou nepatˇriˇcné. "Bože! Jak dlouho ještˇe? Slyšíš?! Chci zase žít jako cˇ lovˇek!" Ale Buh ˚ se opravdu zlobil. Jenom prohodil. " Až mˇe pˇrestaneš obvinovat. ˇ A až se koneˇcnˇe nauˇcíš mít nˇekoho ráda. Ale opravdu." Vstoupil do nebeského kabrioletu a naposledy mi zamával. "Že se nestydíš, Bože, takhle zneˇcišt’ovat nebeské prostˇredí!!!"

Kapitola 2

...pláˇceme... "Bˇež už!" rˇ ekla by mu urˇcitˇe máma, kdyby ještˇe žila. "A neubližuj lidem!" Volala by ještˇe nˇeco, ale už by jí nerozumˇel. Utíkal by, aby se vyhnul jejím slzám. Už dlouho chtˇel pryˇc. Musel z toho mˇesta pryˇc. Daleko od toho nešt’astného místa, které pomalu umíralo. Všichni odcházeli za prací do Yorku. Nebo jen tak, aby se tam ztratili, utekli pˇred minulostí, nebo pˇred budoucností. Sám chtˇel vždycky zustat ˚ doma. Ale poslední dobou to už nebylo ono. Všichni pˇrátelé skonˇcili ve Vietnamu. Nenávidˇel to místo. Nechápal, proˇc se zrovna Amerika musí angažovat v nˇecˇ em tak povrchním, jako je válka. Nesnášel ji. Už dávno pochopil, že válka nic neˇreší. Chtˇel zustat ˚ cˇ istý, neposkvrnˇený. Toužil po vˇecˇ né svobodˇe. Nechtˇel zabíjet. Chtˇel žít a nechat žít. Váhal. Bál se toho, co pˇrijde. Penˇez moc nemˇel. Jenom vˇedˇel, že musí odejít co nejdál. A už nikdy se nesmí vrátit. Nejlepší by bylo zašít se do jednoho z tˇech velkomˇest. Ale tak hroznˇe je nesnášel! Nevˇedˇel kam dál. Mít tak kousek životní jistoty, životního zázemí. Ale kdo ho v dnešní dobˇe má? Pár dní se toulal po lesích a polích. Necítil nic. Rozhodl se odejít nˇekam do malého mˇesta. Práci tam spíš sežene. 6

7 Peníze. Nesnášel je. Došel na silnici. Pár lidí chtˇelo za svými sny. Mladí a beznadˇejní jako on. "Kam jedete?" "Do Kalifornie." "A co tam?" "Je tam krásnˇe, hlavnˇe sluníˇcko. A taky San Francisko. Tam se bude žít nádhernˇe!" Upoutala ho dívka s cˇ ernými vlasy. Vlasy jako havran. Jako uhel. "Pojedeš s námi?"zeptala se ho. Kousek opodál zastavil autobus. Veselý jako její oˇci. "Snad. Nevím." Podala mu ruku. "Podruhé už nebudeš mít šanci!" Váhal okamžik. "Tedy, dobrá." Pouštˇeli si rádio. "Kdo to zpívá?" "Janis Joplin" "Má nádherný hlas." Nádherné vlasy. Zamiloval se do dívˇcích vlasu. ˚ "Miluji tvoje vlasy!" "Jenom?"usmála se. "Nejenom,"opravil se. Její život byl pˇríliš rychlý. Brzy se vedle ní cítil prázdný a zbyteˇcný. Musel jít dál. "Až se dostaneš do San Franciska, vzpomenˇ si na mˇe. Urˇcitˇe tam nˇekde budu," louˇcila se s ním. "Vzpomenu si. Vzpomenu si na tvé vlasy." Vzala nuž ˚ a vlasy si uˇrezala. "Na památku. Abychom nikdy nezapomnˇeli," podala mu je. Nemˇel sílu se naposledy otoˇcit. Pár dní pracoval pˇri oˇrezávání dˇreva. Pak se vydal dál na cestu. Chtˇel si najít nˇejaký cíl. Závidˇel tˇem, kteˇrí ho už našli. Byt’ až nˇekde v San Francisku.

8 Pochyboval, že se jim tam bude daˇrit lépe. Ted’ v létˇe snad, ale pˇrijde zima a nikde už nebude tak krásnˇe a bezstarostnˇe jako bylo pˇredtím. Chtˇel si užít trochu sluníˇcka. Na polní cestˇe potkal dívku. Byla krásná, bezstarostná. Nevidˇela ho. Mˇela krásné dlouhé vlasy. Vˇedˇel, že pokaždé propadne jejich kouzlu. Usmál se její neteˇcnosti. Rozebˇehla se do polí. Chvíli šel za ní. Jeho tváˇr se mˇenila. Byl jedním z motýlu, ˚ kteˇrí se kˇrídly dotýkali dívˇciných dlaní. Tak rád by se jich dotýkal ještˇe chvíli. Myšlení uletˇelo na vzdušných kˇrídlech pryˇc. Dívka se mezitím nˇekde ztratila. Lehl si do lánu a brzy usnul. Probudila ho zima. Obloha byla už doˇcista ztracená. Zvedl se tˇežký vítr. A brzy pˇrišel i déšt’. Vnímal jen nové ráno. Den se probudil do nádherného pˇredˇcasného zrání. Vydal se po cestˇe, ale brzy z ní sešel. Nechtˇel dýchat. V Boha nevˇerˇ il, ale kdyby pˇrece jen byl, asi by ho za to proklel. V poledne se obloha znovu zatáhla. Spatˇril starou ženu a plaˇcící dítˇe. Bál se pláˇce. Nenávidˇel ho. Snad proto, že nikdy nedokázal potlaˇcit lítost a lidé se mu za to smáli. Ale nikdy se necítil slabochem. Pláˇc pˇrinášel úlevu. Brzy první kapky pohladily zem. Pˇrišel k malému altánku u potoka. Nedaleko se rozprostírala louka. Byla plná nádherných kvˇetin. Miloval louky, protože byly bohaté. Byly tak krásnˇe barevné. Toužil po kvˇetinách. Vlastnˇe nikdy nikomu žádnou kvˇetinu nedaroval. Bál se, že kdyby ji utrhl, umˇrela by v kvˇetinˇe duše. A toho se bál. Sám se bál smrti a proto ji nepˇrál nikomu. At’ to byl cˇ lovˇek ve Vietnamu, v Americe, nebo kvˇetina v polích. Lehl si v altánku na kabát. Prokˇrehlými prsty se probíral ve svých dlouhých hustých vlasech. Miloval vlasy. Byly pro nˇeho vším, celým životem, byly znamením jeho svobody. Zaplétal si do nich korálky, šátky. Tak hroznˇe rád by si ted’ s nˇekým popovídal. Tˇech pár dnu, ˚ co odešel, vlastnˇe ani

9 poˇrádnˇe s nikým nemluvil. Vzpomnˇel si na dívku. Na její vlasy. Tváˇr si už nepamatoval. Ale ty vlasy. Vyndal je ze šátku. Od nikoho nikdy nic nedostal. Právˇe proto si jich tolik vážil. Dala mu je z lásky? Snad. Taky jí mohl nˇeco dát. Ale z lásky by to urˇcitˇe nebylo. Mít rád. To nikdy nedokázal. Svým zpusobem ˚ mˇel rád všechny. Mámu. Hlavnˇe mámu. Ale takovou tu lásku, tu opravdovou lásku, o které cˇ etl v knihách, tu chtˇel zažít. Vzpomnˇel si na jednoho spisovatele z Evropy. Shakespeare. Elegantní jméno pro elegantního Angliˇcana. Romeo a Julie. Tolik chtˇel prožít nˇeco podobného. A že nakonec zemˇreli? Ale zažili tu opravdovou lásku! Spal jenom chvíli. Byla mu zima. Mohl jít dál. Ale kam? Co by kde dˇelal? Rozhodl se v altánku pˇrenocovat. Mohl by si nˇekde rozdˇelat ohen, ˇ ale všechno bylo tak zoufale mokré. Tˇrásl se. Nejspíš mˇel horeˇcku. Doufal, že léto bude milosrdné. Ale zatím to tak nevypadalo. Hodiny míjely. Každou vteˇrinu vnímal jako velkou tˇežkou bolest. Chlad se rozlezl po celém tˇele. Dlanˇe, tváˇre, chodidla, rty, vlasy. Tˇresení a chlad se transformoval do pˇríšerné kˇreˇce. Tak rád by usnul, ale celé já ho bolelo. Pomalu se dusil, pˇri kašli mu plíce praskaly pˇretlakem. Musel dýchat. Vyšel ven. Hvˇezdy znovu vysvitly a mˇesíc otoˇcil další kolo. Brouzdal se mokrou trávou. Miloval louky zalité zlatem. Na chvíli uvˇerˇ il na zázraky. Ale jeho rozum se mu dlouze vysmál Udˇelal pár rychlých pohybu, ˚ ale tˇelo mu nedalo šanci. Dˇrepl si do trávy. Jak jednoduchá vˇec vás pˇrivede k osudu. Jeho zrak upoutal nádherný kvˇet. Jeho krása mu pˇripomínala vlasy. Vlasy dívky z polí. Kvˇetina spala. Pˇres svuj ˚ tˇežký dech rozeznával jemný pláˇc doteku˚ jejich listu. ˚

10 Okvˇetní plátky se v mˇesíˇcním rozpuku dotýkaly nebe. Vidˇel žluté tváˇre mezi smutnými kˇrídly, tak rád by je chtˇel poznat. Kouzlo noci. Vzpomnˇel si na pohanský svátek starého kontinentu. Svatojanská noc. Zázraky? Plní se tajná pˇrání? Tak toužil po nˇecˇ í ruce. Ted’ v noci a ještˇe po dešti. Snad je ta kvˇetina kouzelná. Spí? Snad ji probudila cˇ istota toho okamžiku. Vrátil se k altánku. Nemohl zavˇrít oˇci pro samou nadˇeji zítˇrejších rán. Vrátil se na louku. Sedl si do trávy. Co na tom, že byla mokrá. Najednou všechno ucítil. Pochopil? Tichost mˇesíce ho ukolébala ke spánku. Krásná jsou hˇrejivá rána. Teplo. Rozednívalo se a slunce se ohlašovalo barevnými proužky na východˇe. Tak prudké nutkání rozbˇehnout se po obloze a být v záˇri tˇech nádherných paprsku. ˚ Nˇemé pohledy kolem. Mokrá tráva se rozhoˇrela rudými paprsky. Vidˇet tuhle krásu a pochopit smrt. Slepé kapky se zbarvily krví slunce, které se pomalu vyhoupávalo z pod obzoru. Milovala jsem rána, ale zapomíná se tak prostˇe. Louka se pˇrelévala barevnou duhou. Tolik krásy! Bože, tolik krásy! Nemohla jsem tomu uvˇerˇ it. Všude kolem byly v kvˇetinách jen samé nadˇeje. Ani jim nedokážou prosté vˇeci zevšednˇet. I ráno jsem se otáˇcela za sluncem.

11 Už jsem nevnímala strach. Snad jsem se kdysi bála, aby mi nespálilo oˇci. Pˇres svoji schopnost zázraku˚ bylo tak spalující. Ale ted’ jsem jej vnímala jako nadˇeji. Pár krátkých pohledu. ˚ A jeden dlouhý na zázrak. Škoda spánku pro tak cˇ arovné oˇci. Oˇci. Jako svˇeží mokrá hlína na poli. Nebo jako dno horských potoku. ˚ Nebo jako cˇ erstvˇe pokošená tráva. Být kvˇetinou. Jak beznadˇejné pro lidského cˇ lovˇeka. Beznadˇejné? Proˇc hned myslet na beznadˇej? Ale další prázdné studny uprostˇred pouští. Jak by cˇ lovˇek mohl milovat kvˇetinu? Kousek opodál ležely jeho vlasy. Jako med. Jako pravý vˇcelí med. Byly tak živé. Jako voskové plástve s medem. Natáhnout se a jemnˇe se jich dotknout! Ruce. Vrat’te mi dlanˇe! Tiše. Tiše nesmát se smí. Možná mˇe slyšel. Probudil se. Pohledy do prázdna. Pohledy na kvˇetinu. Pohledy zoufalé. Ale to on netušil. Netušil že i já mám oˇci. Že i já mám tváˇr. Sklonil se ke mnˇe. "Jsi tak krásná." Padala ranní rosa. Ale jedna z kapek byla mou slzou.

12 "Tak krásná. Ale tak smutná." ˇ c. Reˇ Chápejte i bez rˇ eˇci! Byl vítr. Ale jeden z tˇech žalostných pohybu˚ byl muj. ˚ "Tak rád bych si tˇe odnesl nˇekam s sebou. Ale nemužu." ˚ Poodešel. Proˇc se vrátil? "Tak rád bych ti chtˇel vyprávˇet o své touze, ale ty mlˇcíš." Odvrátil hlavu. "Jak bys mi mohla odpovˇedˇet." Touha kˇriˇcet. Touha bolí. Nemít hlas. "Chci tady zustat. ˚ Tˇreba mi pˇrineseš štˇestí." Den beznadˇeje. Veˇcer nové nadˇeje. "Budu pracovat na statku." Pˇrinesl si nˇekolik dek a suché dˇríví. Lehl si na zem. "Budu ti vyprávˇet svuj ˚ sen, chceš?" Vítr si pohrával s mým stonkem. "Šel jsem dlouhou cestou pˇres zahradu plnou vlˇcích máku˚ a dalších krásných kvˇetin. Všechny vonˇely omamnou vuní ˚ jara, léta i podzimu. Párkrát jsem zavadil o keˇre, které si mˇe chtˇely pˇripoutat svými trny. Já jsem ale bˇežel dál. Cesta vedla kolem neznámých barev. Byly nádherné, ale brzy se mi všechny slily v jednu jedinou šmouhu. Beztvarou, smutnou špínu. A z vunˇ ˚ e mˇe rozbolela hlava. Toužil jsem po jediném. Najít nˇeco jiného. Nevšedního, tajemného. Jedineˇcného. Krásného svou prostotou. A potom jsem došel na konec. Rostly tam jenom bodláky. Stará vrata se špatnˇe otevírala. Pˇrišel jsem na louku. A na ní jsi byla ty. Tak samotná na té krásné louce. Když jsem se probudil, uvidˇel jsem tˇe. Oddechl jsem si, že nejsi jenom sen." Pohledem mˇe pohladil. "Tak rád bych se tˇe dotkl, ale mohl bych ti ublížit." Chtˇela jsem, aby mi ublížil. Nic nebolí krásnˇeji než doteky.

13 Posmutnˇel. S jarem pˇrichází beznadˇej a melancholie. S létem pˇrichází beznadˇej a melancholie. S podzimem pˇrichází beznadˇej a melancholie. Se zimou pˇrichází beznadˇej a melancholie. Ale s nimi pˇrichází i nová nadˇeje. Ještˇe dlouho jsem poslouchala jeho dech. "Bože, prosím Tˇe. Vyslyš mˇe. Už nechci být jenom kvˇetinou. Chci být zase cˇ lovˇekem." Ale Buh ˚ mˇe neslyšel. Nebo slyšet nechtˇel. Dny odcházejí zoufale jako má nadˇeje. "Dnes v noci se mi zdál další zvláštní sen." Bože, kdybych tak alesponˇ nemˇela sny. Každou noc mám tváˇr. Nohy, ruce, oˇci, tváˇre, ústa, vlasy. "Stál jsem na cestˇe. Pˇrišla dívka, kterou jsem nedávno potkal. Chtˇela, abych s ní jel do San Franciska. Tenkrát jsem odmítl. Ale v tom snu jsem cítil potˇrebu tam odejít. Za ní. Mˇela nádherné vlasy. Chceš je vidˇet?" Držel v ruce vlasy. ˇ Cerné vlasy. Jako by je vytáhl z pekla. Nebo z ohnˇe. Bylo jich tak hodnˇe. Nˇekolik jich spadlo ke mnˇe do trávy. Bolestnˇe se opíraly o muj ˚ stonek. Chtˇelo se mi zcela nepoeticky zvracet. Ale to kvˇetina neumí. "Byla milá. Ale ke mnˇe nepatˇrila. Tak jsem ji nechal jít dál. Ale v tom snu se vrátila. Chtˇela mˇe. Cítil jsem, že mˇe potˇrebuje. Ale tak strašnˇe se mi ještˇe nechce odejít. Zustanu." ˚ Dˇekovat. Každý se o to musí asponˇ pokusit. Sebastian. Jméno pro spravedlivé andˇely. Nemám jméno. Jako lidský rozmar snad ano.

14 Emma. Ale ted’? Vyprávˇel mi o vodˇe. O vˇetru. Vítr tak krásnˇe cuchá vlasy. Zmáˇcené vlasy v kaskádách. Splétání. Vítr mu nahrazoval mámu. Snad se po smrti promˇenila ve vítr. Vyprávˇel mi o svých snech. Toužil po lásce. Nikdy se mu jeho sny nevyplnily. A on pˇresto tak prahnul. Ochladilo se. Slunce už nˇejaký cˇ as spalo za horami. "Zustal ˚ jsem sám. Poˇrád jsem sám." Bolí. Tak jako ostrá hrana v ránˇe. Sama. Vždy jsem byla sama. Litovat? Ne, nikdy jsem niˇceho nelitovala. Ani to, co jsme udˇelala, pro co jsem se rozhodla. Taky jsem toužila nauˇcit se žít. Nejdˇrív sama pro sebe. Abych lépe porozumˇela. Sama sobˇe. Svým hlasum. ˚ Svým kˇrikum ˚ a pláˇcum. ˚ A potom teprve ostatním. Nauˇcit se mít ráda a neubližovat. Neubližovat. Jak moc jsem ublížila, když jsem všechny opustila? Bolest je menší, než umírat se zoufalstvím. Žít s vˇedomím, že tady nejsem zbyteˇcnˇe. Že jsem nˇekoho rozesmála, že jsem nˇekomu ukázala cestu v životˇe, že jsem nˇekoho udˇelala št’astným.

15 Nikdy jsem ten pocit nedokázala získat. Už jsem se nedokázala usmívat. Už jsem neumˇela rozdávat radost. Stal se ze mˇe cˇ lovˇek, který odchází ze dne na den. Ze dne na den silou poslední vule ˚ pˇrežívá. Spíš jen tak. Automaticky pˇrežívá. Tˇech pár dní, co jsem žila v pˇrírodˇe, mi pˇrišlo jako vykoupení. Jako vykoupení z toho nejˇcernˇejšího lidského hˇríchu. Mohla jsem se radovat z krásy, která byla všude kolem. A nepotˇrebovala jsem k tomu vubec ˚ nic. Jenom dvˇe oˇci, uši, nos. A hlavnˇe srdce a duši. Hodnˇe otevˇrené srdce a vnímavou duši. "Ještˇe že mám tebe," usmál se. "Takovou malou, bezvýznamnou kvˇetinu, jako jsi ty. Asponˇ nˇeco mi v mém životˇe pˇrináší radost." A pak si ještˇe chvíli zpíval, aby nakonec upadl do krásného barevného snu. Tu noc však spal neklidnˇe. Oblohou kráˇcel mˇesíc, ten den v úplnku. ˇ "Bože, uˇcin, ˇ prosím tˇe, zázrak!" A Buh ˚ pokynul a já jsem vstoupila do jeho snu. "Zdáš se mi, nebo opravdu žiješ?" Byla jsem nˇemá. Kráˇcela jsem jeho snem, ale nemohla jsem existovat víc. "Jak se jmenuješ? Slyšíš?! Zastav se! Nemužeš ˚ mi odejít podruhé." Musela jsem vystoupit. V oˇcích byly slzy. Ale nadˇeje nezmizela. Buh ˚ mu vnukl Emmu. Ráno se probudilo do pˇrekrásných zvuku. ˚ Všude zpívali ptáci. Zpívali o lásce, o nešt’astné lásce Romea a Julie. O nešt’astné lásce Tristana a Izoldy.

16 O nešt’astné lásce Emmy a Sebastiana. Rána jsou prázdná. Sebastian neexistuje? Mˇela jsem pocit, že právˇe odešel kousek mé duše. Prázdno. Snad ho muj ˚ dar ve snech polekal. Snad jsem se mu nemˇela vzpomínat. Vrátil se veˇcer. Žár nikdy nepolevuje. V noci rozdˇelal ohenˇ a obˇradnˇe spálil dívˇciny vlasy. "Zustanu ˚ s tebou. Život je dlouhý. Muj ˚ možná delší než ten tvuj. ˚ A oba mají stejnou cenu. Tˇreba jsi opravdu zázrak. Štˇestí?" Lidé se mu smáli. Nˇeco takového ještˇe Amerika v šedesátých letech nezažila.

Kapitola 3

...hˇrešíme... Angus. Jak šlechetné jméno pro cˇ lovˇeka. Jak šlechetné jméno pro divadlo. Je toho na Anguse pˇríliš. Už zase nevidˇel domov. Všechna ta ubíhající mˇesta byla odpudivá, ale vzpomínka na horké léto a teplé moˇre mu vrátila sílu. Tak rád by jel domu, ˚ ale cítil, že své poslání ještˇe nesplnil. Den ode dne cˇ ekal, že nˇekdo pˇrijde a koneˇcnˇe mu rˇ ekne, já jsem ten, na koho cˇ ekáš. Všichni od divadla se mu pro to už smáli. Nesnažili se pochopit, že Angusuv ˚ vnitˇrní pocit, jakási vnitˇrní síla, cˇ i vlastní mysl mu rˇ íká, poˇckej, ted’ to pˇrijde. Intuice? Ano, nˇekteˇrí tomu rˇ íkali intuice. Hnutí mysli. Pˇri meditaci? Ne, jen tak. Cítí to. Bože, at’ se naplní všechno, co se naplnit muže. ˚ Nepˇresvˇedˇcoval je. Nepˇremlouval je. Už mnohokrát je vybízel k tomu, aby odjeli sami. Bez nˇej. On že pujde ˚ vlastními cestami. Ale oni nechtˇeli. Divadlo bez Anguse by nebylo ono. 17

18 Tohle malé koˇcovné divadýlko se po Státech motalo už hezkou rˇ ádku mˇesícu. ˚ Hrálo hlavnˇe Shakespeara, toho Angus miloval. Cítil z nˇeho propracovanost, dramatiˇcnost a záchvˇev vzrušení. Nemohl ho už kolikrát vydýchat. Tak ho žil. Do posledních výdechu. ˚ Lear, Othello, Hamlet, Romeo. Lear, Lear, Hamlet. Jenom Romeo. Tˇrikrát Leara. Každé mˇesto, každá hra, každý cˇ lovˇek. Tˇrikrát Hamleta do první rˇ ady. Do první rˇ ady? ˇ Rady nevedeme. Divadýlko s malebným názvem. Sedmikráska. Nikdy sedmikrásku nevidˇel. Ale cˇ asto o ní snil. Angus. Angus zní skoro stejnˇe krásnˇe jako sedmikráska. "Angusi, ještˇe dnes poˇckáme, ale už zítra odjedeme. Festival skonˇcil. Nemužeme ˚ ve mˇestˇe zustávat ˚ tak dlouho." Jeden den. Co všechno se ještˇe muže ˚ stát za jeden den. "Já vím, že musíme jít dál, ale bojím se, že nˇekoho minu. Nˇekoho, kdo mˇe ˇ bude potˇrebovat. Nebo koho budu potˇrebovat já. Cekám, protože se bojím, že se s nikým nepotkám. Ale já to tak strašnˇe cítím!" Ruta byla nesmlouvavá. "Když nˇekomu máš utéct, tak i kdyby jsi na nˇeho mˇel cˇ ekat do soudného dne, stejnˇe mu odejdeš." Angus. Jak si zamiloval ten španˇelský temperament. "Poˇrád na nˇekoho cˇ ekáš. Co když je to chyba? Co když máš nˇekoho dohonit?" Vˇecˇ né otázky. Vˇecˇ ný smích. ˇ "Ceká na zázrak," smála se Ruta.

19 "Bojím se, že se nikdy nedoˇckám." Ruta se zamyslela. "A proˇc nejdeme osudu naproti? Tˇreba na nás nˇekde cˇ eká. Tˇreba ..." "Tˇreba nic. Niˇcemu nechod’ naproti. Sama víš, že zázraky si tˇe najdou všude." Rozesmála se. "V tom pˇripádˇe mužeme ˚ vyrazit." Angus nechtˇel pustit své myšlenky okamžiku. "Vysvˇetli mi jediné, Ruto. Proˇc jsi tak pˇrízemní?" Dívala se na Anguse. "Nejsem pˇrízemní. Pouze racionální." Nechápal. "Jak mužeš ˚ milovat Shakespeara? Vždyt’ Shakespeare byl pˇrece o lidských snech, o nerealitˇe, o nadpˇrirozenu, o Bohu." "Ale i Shakespeare prožíval reálno." "V cˇ em?" "Mˇel lásku." "Lásku? Láska je podle tebe nˇeco, co mužeš ˚ mít? Co je reálné? Racionální? Ne. Láska je abstrakce, láska je nˇeco neuchopitelného. Vždyt’ prvotní lásku nelze mít. Ani tu druhou, ani tu poslední. Tu si cˇ lovˇek musí prožít. Jenom prožít." Už zase prožíval zklamání z prázdného mˇesta. ˇ Cekal od nˇeho víc, než jen pár hloupých dolaru. ˚ Ruta. Jeho sestra? Jeho žena? Jeho život? Sám nevˇedˇel. Snad nˇeco tušil, ale pro odpovˇed’ se chodí daleko. Pˇres život. Pˇres všechny dny, které zbývají do posledního odrazu pádla lodi, která pˇreváží na druhý bˇreh. Další z tˇech prázdných dnu, ˚ další z tˇech sluncí, která ten den svítí zbyteˇcnˇe. Tak mít kˇrídla!!! A pˇriletˇet k nˇemu blíž. A dotknout se ho. Jak jen asi bolí dotek slunce?

20 Usmál se. Vzpomnˇel si na své dˇetství. V Kalifornii slunce pálilo poˇrád. Jeho kuže ˚ byla ale cˇ erná jako tma. Angus a konˇe. Základ života na cestách. Popravdˇe rˇ eˇceno, Angus láskou ke koním neoplýval. Trochu se jich bál. Ale Ruta si je vždycky moc pˇrála a on sám na nˇe zatím nedal dopustit. Hrávali na malomˇestských festivalech, pˇred supermarkety, u benzinových cˇ erpadel. Nemuseli nikam pospíchat, chodili po lesích, polích, loukách. A tˇech pár rekvizit, co mˇeli s sebou pro život, v dˇrevˇených vozech vždy uvezli. "Podívej se!" Rutina jemná dlan. ˇ Vuz ˚ a stovky kvˇetin. V trávˇe veselí lidé. Tak krásní a bezstarostní. Ale na jak dlouho? Bál se, aby nedopadl jako oni. Jenom žít a nevˇedˇet proˇc. Angus. Tak moc si pˇrál vˇedˇet. Ruta. Jak bolí španˇelský temperament! "Pro co žijeme? Jenom pro ostatní. Pro úsmˇevy cizích lidí." "A to je málo?" Angusova slova Rutu zabolela. "A proˇc nežijeme i pro sebe?" Jak divoce bouˇrí slaný oceán v oˇcích. "Ale život není o tom si ho užít, ale naplno ho prožít. Umírat s nadˇejí, že jsi zustal ˚ nˇekomu v duši, a že nikdy neodejdeš," utˇešoval ji Angus. "Chci dítˇe!" Angus nenašel na svém jazyku pravdu. "A hraní pro tebe není dítˇetem?" "Bože, jaký jsi sobec!!!" Nemohl uvˇerˇ it, že o chvíli pozdˇeji odjela do Kalifornie. San Francisko. Bylo pozdˇe litovat toho, co nikdy nedokázal rˇ íct. "Angusi, proˇc jsi ji nechal jít?"

21 Nedokázal ostatním vysvˇetlit, že ji mˇel až pˇríliš rád. Ruta, jak skvostné jméno pro malou temperamentní Španˇelku. Všechny dny se slily v jednu nepovedenou barvu. Pˇresto cítil nadˇeji. Nadˇeji, že se blíží konec jeho první cesty. Že se blíží den, pro který ho Buh ˚ stvoˇril. Vˇedˇel, že brzy potká svuj ˚ osud. Tam nˇekde mu Buh ˚ dal úkol. Zablýsklo se. Jak prudké a uchvacující znamení. Dny a noci. Sami podél silnice. Lidé a únava. Konˇe. Nˇekolik malých mˇest. Jak se cítí cˇ lovˇek, když ztratí nadˇeji, pro kterou tolik nocí dýchal. Angus. Hloupé vˇety ho dˇelí od štˇestí. Od štˇestí, nebo od dalšího zapírání? Jak tˇežké je rˇ íct. Jak bolí ta poprvé když struny praskají a kolem srdce ostnatým drátem hˇrmí dˇela V uších ti umírá zvoneˇcek usychá a po nocích blouzní harfami moˇrí a vˇetru˚ a bouˇrí samoty. Kdyby umˇel zpívat, vyvrhl by bolest ze samoty. Kdyby umˇel hrát na flétnu, vydal by ji lidem do oˇcí. Romeo bez Ruty byl smˇešný.

22 Pochopil, proˇc nemohli žít.

Kapitola 4

...chceme... Sebastian odcházel každé ráno. Poledne. Nekoneˇcný tok. Jeho cˇ istá slova. Smutek pˇrechází do oˇcí. "To bolí. Všechny jejich lži a žaly." Nikdo nic neví. A proto ty doteky dlaní na tváˇrích. Odsoudí bez poznání. Nerozumí. Nechápou. A vubec ˚ nechtˇejí. Nˇekomu ublíží, ale ta bolest není jejich. Nevím, jestli necítí, jak to bolí. Neuvˇedomují si to, nebo jenom nechtˇejí? Proˇc se asponˇ nesnaží. Je tˇežké pochopit nˇekoho, když ho neznáš. Ale oni mˇe ani pochopit nechtˇejí. Nesnaží se o to. Otáˇcejí se zády. Nemají odvahu podívat se mi do oˇcí. Bojí se mˇe, protože jim už nˇekdo ublížil a oni se bojí, že se to bude opakovat. Staví si hloupé ohrady, v kterých umˇrou. Sami. Nejsou bez duší. Jen mají strach sami o sebe.

23

24 A Buh ˚ ke mnˇe sestoupil. "Ale Emmo!!! Já jsem jediný Buh." ˚ Znát pravdu je nˇekdy složité. ˇ "Clovˇ ek si zbožšt’uje lásku?" Odpovˇedˇel mi. "Ne, jenom si nejdˇrív myslí, že je ideální." Sebastian a malé dítˇe. Vím. Je ted’ tak samo. A muj ˚ laciný dar hloupého podbízení za ztrátu mámy? ˇ Clovˇ ek se stydí, když odhalí své vnímání. Jeho pravé city. Dˇetská dlanˇ a ruce dvaceti mozolu. ˚ "Podívej se na tu krásnou kvˇetinu. Ta vykvetla jenom pro tebe." Dívenka se sklání. Tlusté prstíky hladí moji starou tváˇr. Slza. Buh ˚ mi nechal city. "Ale ta kvˇetina pláˇce!!!" "I kdepak. Kvˇetiny nepláˇcou." Eliška chápe. Já vím. Malé tajemství, jak je svˇet doopravdy. Eliška chápe. Malé dítˇe a zná tajemství vesmíru. Pˇrinesla malou konviˇcku s vodou z potoka. Opatrnˇe zalévá vyprahlou pudu ˚ kolem mých chodidel. Po koˇrenech stéká jemná krupˇ ˚ ej. Tak nˇežná, posílaná z lásky a obdivu cˇ tyˇrleté sleˇcny, která ještˇe vˇerˇ í na zázraky. Cítila jsem, jak mužu ˚ najednou svými koˇreny hýbat. Narostla mi motýlí kˇrídla, tak jak jsem si to vždycky pˇrála. Má duše se rozletˇela ke slunci. Cítila jsem na koˇrenech mazlavé bláto, stonkem jsem nedosáhla dál než do prvního rostlinného patra, a pˇresto jsem mohla letˇet. Znovu jsem vnímala, že mám ruce a že hladím dítˇe po vlasech. Tak jak ji dozajista hladila její máma. Uchopila jsem ji do náruˇce a vzlétla spolu s ní.

25 Rozhlížely jsme se po kraji a já jí ukazovala potok, odkud pˇred chvílí nabírala vodu, pole, na kterém rostla cizokrajná rostlina, cestu, která vedla na statek. A taky její babiˇcku se slzami v oˇcích a poˇrád usmˇevavého Sebastiana, jemuž se do vlasu˚ opíralo slunce a lesklo se jako ryzí zlato. A pak jsme zase letˇely zpátky a já jí jemnˇe dosadila do krásnˇe mˇekké trávy. A pˇritom jsem vˇedˇela, že jsem byla poˇrád kvˇetinou a nikdy žádným motýlem. To jen Buh ˚ nám dal spoleˇcný sen s Eliškou. Ještˇe jednou se ten den na mˇe Eliška usmála a pak odešla. Sebastian mi veˇcer vyprávˇel o dvou krásných motýlech, které ten den doletˇely na statek. Mˇely prý hodnˇe barevná kˇrídla, která se jim tˇrpytila na slunci. Pˇrišla s nimi Eliška. Když se k nim chtˇel Sebastian pˇriblížit, zvedli kˇrídla a sedli si Elišce do vlasu. ˚ Prý zázrak. Bože jak jsi rozverný. Ale to se ocenuje. ˇ Ten den mi Sebastian vyprávˇel krásný pˇríbˇeh, který se stal na starém kontinentˇe. Žila jedna dívka, která toužila po svobodˇe. Byla dcerou žaláˇrníka a celý život strávila v podzemí. Nikdy nevidˇela slunce. Tak strašnˇe po nˇem ale toužila. Rodiˇce jí varovali, že nikdy nesmí jít ven, natož aby pohlédla na slunce. Když bylo dívce patnáct let, nevydržela to a utekla. Tak dlouho prahla po slunci, že nedbala a venku hned do slunce pohlédla. Ale nemilosrdné slunce jí zrak sežehlo. A dívka už nikdy nic nespatˇrila. Kvuli ˚ tomu, že byla tak netrpˇelivá. Nevˇedˇela jsem, proˇc mi ten pˇríbˇeh vypráví. Ještˇe nebyl ten správný cˇ as, abych ho pochopila. ˇ Ten den byl na louce muž. Kosil trávu a poslouchal Cajkovského D dur. Zemˇrít pˇri Allegru moderatu by byla pocta. Blížil se ke mnˇe s kosou. Vím, že bych necítila ani jedno žatí. Jak jemnˇe by se padalo do trávy. Kousek opodál narazil na kámen a otupil si nástroj. Ale hudba nepˇrestávala znít. Ani v noci, ani když na mˇe promlouval Sebastian.

Kapitola 5

...sníme... Angus. Angus a Ruta. Ruta navždy bez Anguse. Angus navždy bez Ruty. Další mˇesto bez odezvy. Nechápal, proˇc najednou na jejich pˇredstavení chodí tak málo lidí. Snad s Rutou odešlo všechno štˇestí. Nˇekolika dalšími místy projeli bez povšimnutí. V noci pˇricházejí sny. Byl na louce, kde spala krásná dívka. Ale nemˇela tˇelo. Všude kolem byly její vlasy. Rozstˇríhané a koneˇcky upálené. Dívka dýchala, ale nebyl si ve snu jistý, jestli žije. Kolem létalo spousta motýlu. ˚ Rozhlédl se. Všude kolem vidˇel nádherné kvˇetiny. Najednou si uvˇedomil, že je v zahradˇe. Na konci, kde konˇcila cˇ ervená zídka, spatˇril stará železná vrata. Šel se k nim podívat blíž. Snažil se je úplnˇe potichu otevˇrít, ale šlo to velmi ztˇežka. Vrata skˇrípala. Hroznˇe se bál, aby nˇekoho neprobudil, nebo aby na sebe nestrhl pozornost roje motýlu, ˚ který oblétával dívˇcí vlasy. Za vraty ležel na zemi cˇ lovˇek. Všude kolem byla krev. Tak strašnˇe se ho bál. Cítil, že ten cˇ lovˇek zemˇrel za nˇeho. Obˇet’ je nejvˇetší ctnost, blesklo mu hlavou. Vrátil se do zahrady. Motýli odletˇeli. Snad uvidˇeli Boha. Cítil jeho blízkost. 26

27 Tak pravil Buh. ˚ A dívka se rozpadla v prach. Na jejím místˇe vykvetly malé bílé kvˇetiny. Obˇetujeme se, nebot’ i Buh ˚ poslal svého syna, aby zemˇrel za naše hˇríchy na kˇríži. Angus pochopil, že nastal jeho cˇ as. ON si ho vybral.

Kapitola 6

...trápíme... Ten den se ráno probralo do krásných barev, zvuku˚ a vuní. ˚ Další den, kdy jsem nemohla uvˇerˇ it, že byl stvoˇren urˇcitˇe i pro mˇe. Sebastian zustal ˚ u mˇe. Eliška pˇrišla se starou ženou. Obdivovala krásu. Ale snad i ona cítila, jak se jí všichni bojíme. Je tak pomíjivá. Ještˇe nˇekolik dlouhých chvil a všechno bude pryˇc. Žena je krásná. Vrásky jsou požehnáním. Její oˇci ted’ skrápˇejí mou zem. Jedna kapka padá na ruku. Propálila mé cévy a dosedla do toho nejzazšího koutku duše. Jak št’astný cˇ lovˇek, kterému zase dala novou nadˇeji. Nebe cˇ erná. Odcházejí. Sebastian natáhl ruku. "Tak rád bych tˇe chtˇel uchopit a vzít s sebou. Ale nemužu. ˚ Víš líp než já, jak by to skonˇcilo. Nechci tˇe ztratit. Jsi na to moc vzácná. Kdyby mi tak Buh, ˚ jestli existuje, chtˇel alesponˇ naznaˇcit, proˇc jsem tady s tebou, proˇc nejdu svou cestou. Proˇc jsem s tebou? Asi jsem se opravdu zbláznil. Nevím, co mˇe k tobˇe poutá. Nˇekolikrát jsem chtˇel odejít, ale vždy jsem se vrátil. Nevím, co to se mnou je. Nevím. A možná to ani vˇedˇet nechci." Jemnˇe se dotkl okvˇetních plátku. ˚ "Bože, jako bych držel tvé vlasy!!!" 28

29 Bouˇrka trvala celou noc. Nemohl spát. Mˇel horeˇcku na rtech. Usnul až pozdˇe k ránu. Muj ˚ spánek nepˇrišel. Déšt’ byl mnohem slanˇejší než obvykle. Bože jak mužeš ˚ dopustit, aby se nˇekdo tak niˇcil. Kvuli ˚ mˇe. Kvuli ˚ mˇe!!!!! A Buh ˚ se na mˇe podíval a rˇ ekl. "A nechtˇela jsi to???" Angus se probudil ze sna. Tˇežká panika v jeho žhavých oˇcích. Stejný sen se mu vrátil hned druhého dne. Už nechtˇel pˇremýšlet. Jenom se toužebnˇe modlil, aby jeho osud už koneˇcnˇe pˇrišel. "Angusi, co kdybychom dneska hráli Sen noci svatojanské?" Neposlouchal nikoho. Zahlédl dívku s havraními vlasy. Upoutala ho její obˇet’. Nevypadala zcela stejnˇe jako dívka ze snu, ale ty vlasy!!! "Jedete do Kalifornie?" "Jasnˇe, kam jinam. Tam je ráj. Pojed’ s námi." Usmívali se, ale za jejich výrazem cítil obrovský smutek a úzkost. "Nemužu," ˚ ukázal rukou na vozy za sebou. Ještˇe se ho chtˇeli na nˇeco zeptat, ale Angus jim nevˇenoval žádnou pozornost. Tak strašnˇe rád by zustal ˚ s tou dívkou o samotˇe. Podvˇedomˇe tušil, že má pro nˇeho zprávu, kam jít. V rádiu zpívala nˇejaká dívka. "Kdo to zpívá?" "Janis Joplin." "Má krásný hlas." "Já mˇela krásné vlasy!" "A kde je máš?"

30 "Darovala jsem je jednomu cˇ lovˇeku, kterého jsem potkala. Byl hroznˇe smutný. Nejdˇrív chtˇel do San Franciska s náma, ale pak odešel. Dala jsem mu je." "Musí to být št’astný cˇ lovˇek." "Nebyl. Tˇreba by byl št’astný, kdyby tˇe mohl potkat. Vˇerˇ il na zázraky a vˇecˇ nou lásku." Ukázala na vozy. "Tˇreba bys mu mohl zahrát Romea a Julii. Aby pochopil, že všechno nejkrásnˇejší má nejsmutnˇejší konec." To byly ty vlasy. Ale co zbytek snu? Od jeho spasení ho dˇelil už jen okamžik. Sebastian se po pár dnech vrátil na louku. Cítil, že už tak dál žít nemuže. ˚ Kvˇetina ho hroznˇe pˇritahovala, ale chápal, že život není jen o kvˇetinách. "Bojím se, že se blíží den, kdy se budeme muset rozlouˇcit." Síla, aby tekly slzy. Nemohly téct. Ještˇe poˇrád tady byl. Ještˇe stále svítilo slunce. "Nechci tˇe opustit, ale bojím se zustat." ˚ Rozebˇehl se pryˇc. Nakonec se vrátil. "Ještˇe stále je slunce nad našimi hlavami. Ještˇe stále mužu ˚ zustat." ˚ Sám vˇedˇel, že jeho hlas už nezní tak pˇresvˇedˇcivˇe. "Ještˇe stále mužeš ˚ odejít..." Chtˇel se smát, ale zradil se sám. "Co se to dˇeje? Být posedlý kvˇetinou. Jak smˇešné a ubohé." Vrátil se na statek. Léto se už nezdálo být tak bezstarostné jako na zaˇcátku. Každý den pˇremýšlel nad tím, proˇc zustal ˚ zrovna tady. Snad jakýsi osud, snad omamná vunˇ ˚ e kvˇetiny, snad jakési kouzlo, snad nˇekdo nad ním. Nevˇedˇel. Toulat se tak znovu po loukách, cítit na svých chodidlech mrazivou rosu, vˇerˇ it na pohádky o dobrém konci. Bože, uˇcinˇ zázrak!!!

31 A toho dne zase vyšlo slunce po své dráze a spalovalo všechno neposkvrnˇené. A bylo krásnˇe a na mou dlanˇ pˇrilétl motýl. Sedˇel a díval se na mˇe. "Já vím, kdo jsi," rˇ ekla jsem mu. Pochopil. "Nežádej po mnˇe to, co ti nemužu ˚ dát." Chtˇela jsem ho poprosit ještˇe jednou. Moc jsem toužila po tom, aby se zase vrátil. Aby mi bylo krásnˇe, jako tenkrát. Bylo to za úplnku. ˇ To se vracejí vzpomínky. Sliboval mi všechno a pˇritom nic. Hodnˇe toužil a pˇritom už možná tušil, že to nikdy nesplní. Poslal mi ze svého kraje snˇehovou vloˇcku a já ji neumˇela pˇrijmout. Byla jsem hloupá? Ubližovala jsem. Po chvíli motýl odletˇel. Byla jsem rozˇcarovaná. "Ach Bože, proˇc jsi mi vrátil motýla!!! Vždyt’ víš, že mˇe ty vzpomínky tak bolí." A Buh ˚ se jenom usmál. "Víš, co to znamená?" Nechtˇela jsem to vˇedˇet. Tolik jsem se bála smrti. "Snad mi nechceš naznaˇcit, že muj ˚ život je už na sklonku? Proto mi vracíš vzpomínky???" Nedokázala jsem se ovládat. "Bože, dej mi ještˇe pár dní. Chci ti dokázat, že taky umít milovat. Nechci odejít, aniž bych poznala pravou lásku." Buh ˚ možná zrozpaˇcitˇel. "Pane, ty se umíš slitovat." "Snad to nebyla lichotka," koneˇcnˇe promluvil. Proˇc? "Bojím se, že když vás ted’ vystavím zkoušce, nenajdete k sobˇe už nikdy cestu." Pˇrekvapení, úžas. "Cožpak Bože ty nejsi všemohoucí a vševˇedoucí?" Musel se dlouze pˇremáhat. "Právˇe snad proto." Nechtˇela jsem ho chápat. "Cožpak to všechno jsi udˇelal zbyteˇcnˇe???" Chtˇela jsem, aby mi všechno vysvˇetlil, ale najednou mˇel naspˇech.

32 "Brzy poznáš pravdu. Já tˇe chtˇel jen pohladit." Motýl ke mnˇe létal každou chvíli. Brzy si toho všiml i Sebastian. "Nˇejaký nápadník!" Netoužila jsem po tom, aby si z toho dˇelal legraci. Jakákoliv láska, byt’ slepá cˇ i platonická, je nádherná, vzdušná, ružová. ˚ Den ode dne byly mé pocity z motýla intenzivnˇejší. Vzpomínala jsem na nˇeho. Tak moc jsem toužila po pohlazení, které mi dopˇrával svými slovy. Ale nic už nešlo vrátit. Už jsem nemˇela kˇrídla, abych odletˇela s ním. Tenkrát mi je Buh ˚ vzal. Nezlobila jsem se na nˇeho. Trápila jsem se, nebot’ touha po kousku citu byla pˇríliš velká. A v poslední chvíli mi ustˇrihli kˇrídla. Vˇedˇeli, že bych spadla. Popálila bych se od slunce. Ne, urˇcitˇe bych uhoˇrela. "Nezlobíš se, když tˇe poprosím, abys tady už nelétal?" Bála jsem se, že umˇre, jako kdysi. V okamžiku, kdy jsme mˇeli k sobˇe hodnˇe blízko. Motýl mˇe pohladil kˇrídlem. "Už jenom tˇri dny a pak bude konec." Nenenenenenenenenenenenenenenenenenenene!!!!!!!!!!!! To pˇrece nemuže ˚ dopustit, abych ho vidˇela zase umírat!!! Ne, jak byl Buh ˚ krutý!!! Už mi nevadilo, že jsem se stala kvˇetinou. Ale proˇc musím znovu prožívat to utrpení? Proˇc? Abych se nauˇcila si vážit vˇecí, které tady jsou a brzy tady už nebudou??? Vždyt’ to je otázka lítosti a soustrasti, ne lásky!!! To je vydírání. Tˇretí den pˇriletˇel. Na dlani jsem cítila, jak mu puklo srdce. Jak mu pˇrestala tepat horká krev v tˇelíˇcku. Listy ztmavly rudým suknem. "Umˇrel žalem," rˇ ekl Buh. ˚ Jeho drápky se zaˇcaly promˇenovat ˇ v jeho ruce, které jsem nikdy nespatˇrila. Mˇel je tak krásné, nˇežné. Tak moc bolesti jsem kvuli ˚ nˇemu vytrpˇela a ted’ se moje srdce na chvíli zastavilo. Jeho tˇelo se zaˇcínalo ve vˇetru rozpadat. Jenom prach, prach, prach... Prach, který dává motýlum ˚ kouzelnou moc létat. Z jeho oˇcí stékala slza. Zustal ˚ nˇemý. Tak moc toužil po tom, ještˇe nˇeco mi rˇ íct, ale už nemohl. "Kdyby tady byl, urˇcitˇe by ti podˇekoval. Ale je to jenom jeho stín."

33 Nikdy nezapomenu na cˇ lovˇeka, který mi tenkrát daroval na pár dní ten pocit.

Kapitola 7

...nenávidíme... Už ráno Angus vˇedˇel, že dnes se to stane. Mˇel obzvláštˇe slavnostní náladu. Chybˇela mu Ruta, ale vˇedˇel, že pˇríští okamžiky života budou možná mnohem silnˇejší, než láska k ní. Ještˇe za úsvitu probudil ostatní a s vozy se vydali na cestu. I dnes potkával št’astné lidi. Mˇel je rád, ale pocity jeho duše ho naplnovaly ˇ jinak. Veˇcer dorazili na malou louku u mˇesta. Zaˇcal to tak hluboce cítit. A samotná louka promluvila. "Stuj! ˚ Málem bys to minul." Už mu nic nescházelo. Nesnažil se pochopit. To patˇrilo k vˇeci. "Už tady zustaneme. ˚ Ráno se zajdu podívat do mˇesta." Stmívání. Miloval to drobné komíhání ohnˇ u. ˚ Podél potoka rostly kvˇety. Zahlédl ohen. ˇ Záˇre plamenu˚ byla jasnˇe modrá. Na zemi spal cˇ lovˇek. Už zdálky poznal omamnou vuni ˚ kvˇetiny. Sebastian se probudil. 34

35 "Co chceš?!?" "To je tvoje kvˇetina?" Sebastian se usmál. Nebyl si tak jistý. "Takovou krásu mohl stvoˇrit jenom Buh," ˚ opáˇcil Angus. Byl pevnˇe pˇresvˇedˇcen, že našel to, co hledal. "Možná, ale tohle léto patˇrí jenom mnˇe!" Angus zesmutnˇel. Jakým právem si nárokujeme nˇecˇ í život. "Asi si myslíš, že jsem hloupý." "Nevím. Nedokážu to posoudit." "Myslíš si, že cˇ lovˇeka nemuže ˚ potkat zázrak?" Angus se rozesmál. "Celý tvuj ˚ život je jeden velký zázrak. Každý den, každá noc. Zázraky se dˇejí poˇrád, ale cˇ lovˇek je zaˇcal brát za samozˇrejmou vˇec. A to je škoda. Myslíš si, že naše setkání je obyˇcejné? Není. Je to další ze zázraku. ˚ Dalo mi to práci tˇe najít." Sebastian nikdy nevˇerˇ il, ale ted’ o tom zaˇcal uvažovat. Ano, urˇcitˇe tady má nˇejaké své poslání. Angus vycítil, na co myslí. "Ne, ani ta kvˇetina tady není zbyteˇcnˇe, je tady kvuli ˚ nám všem. I ona má své poslání. Kdybys tady u ní nespal, asi bychom se nikdy nepotkali. Opravdu, život je jeden velký zázrak!" Angus tu noc zustal ˚ na louce a povídal si se Sebastianem. O všem, co si za celý život, který s nimi prošel, nemohli ještˇe rˇ íct. Povídali si o dívce s ustˇriženými vlasy, o upálených kadeˇrích, o Rutˇe, o Emmˇe, o snech, o kvˇetinˇe, o motýlech. Angus zustal ˚ ve mˇestˇe nˇekolik dní. Sebastian se rozhodl, že odjede spoleˇcnˇe s divadlem. Tak toužil naplnit svuj ˚ život. "Musím odjet. Ta kvˇetina mˇe bolí." Z cˇ eho pramení zlo? "Bože, vidíš tu nenávist?" Nechtˇela jsem tomu vˇerˇ it. Bála jsem se. Nevˇedˇela jsem, co cítit. Lásku? Rozhoˇrcˇ ení? Lítost?

36 Sebastian nemluvil. Byl ke mnˇe otoˇcený zády. Nechtˇel, abych vidˇela slzy. Koneˇcnˇe jsem pochopila. Nikdy mˇe nenávidˇel. Jenom nechtˇel dát najevo city, za které se pˇrede mnou stydˇel. Bože, proˇc nejsme my lidé nikdy št’astní? Jak rˇ íct bez slov, aby neodcházel? Buh ˚ mi dovolil, abych podruhé vstoupila do jeho snu. Sebastian se ocitl na rozkvetlé louce. Všude bylo tolik nádherných kvˇetin. Cítil, že jeho sen je zvláštní. Vlastnˇe byl, když si jasnˇe dokázal uvˇedomit, že je to jenom sen. Proˇc bych nemohl létat? A Sebastian se rozletˇel. Dostal kˇrídla, kterými se jemnˇe dotýkal drobounkých kvítku. ˚ Hladil je po tváˇrích. Ano, ty kvˇetiny dostávaly tváˇre. Letˇel ještˇe kousek. Narazil na zrcadlo. Povídej si se mnou, prosím. ˇ Rekni mi, proˇc se trápím? A zrcadlo mu odpovˇedˇelo. "Trápíš se pro jednoho cˇ lovˇeka. Myslíš, že je pro tebe duležitý?" ˚ "Ano, myslím, že je." "Tak to dokaž." A Sebastian se rozletˇel a z jeho ted’ už motýlích oˇcí stékaly slzy. Vrátil se k zrcadlu. "Myslím, že ji miluješ. Vlastnˇe ne, vím to. Vˇedˇel jsem to už od zaˇcátku. Nevím, proˇc jsem chtˇel tak pošetile tvuj ˚ dukaz." ˚ Sebastian cítil, jak ze zrcadla prudce vane vítr. Trhal mu kˇrídla, ale on chtˇel vˇedˇet pravdu. Byl si vˇedom toho, že ještˇe chvilku, a už nikdy nebude moci létat. Z kˇrídel mu mizel kouzelný prach. "Myslíš, že bys pro pravou lásku obˇetoval ten nejvˇetší dar, který jsem ti dal?" Bolelo to, ale chápal, že jiná cesta nevede. "Myslím, že dnes už ano. Jestli to bude ta pravá láska, láska navˇeky, vsadím všechno. I sebe." "Jsem št’astný, že jsi na to pˇripravený. Vím o cˇ lovˇeku, po kterém toužíš. Podívej se." A v zrcadle mu ukázal kvítek. Sebastian to už dlouho ve snech tušil.

37 "Odkud víš, že je to ona? Jak poznáš, že Emma je ta pravá? Jak víš, že na ni myslím?" A zrcadlo se zasmálo. "Já vím všechno." "Jakto? Vždyt’ to já jsem v zrcadle a z mých rtu˚ plynou slova!" Zrcadlo se zakalilo, ale ještˇe staˇcil v jeho oˇcích vyˇcíst, že pˇrece stvoˇril cˇ lovˇeka, aby byl jeho obrazem. Ve vteˇrinˇe puklo a jeho stˇrepy se rozletˇely po louce. Jeden se zaleskl obzvláštˇe nádherným pˇreludem. Vidˇel v nˇem Emmu v polích. Znovu pocítil motýlí doteky jejích tváˇrí. Druhý stˇrep se zaleskl spálenými vlasy. Ucítil jejich hoˇrící vuni. ˚ Tˇretí stˇrep pˇrinesl Angusuv ˚ úsmˇev. Tak bezstarostný a št’astný. A pak bolestný. A bez nadˇeje. ˇ Ctvrtý a pátý stˇrep mu pˇrinesl kvˇetiny, slunce, slanou vodu. Šestý stˇrep mu pˇrinesl víru. Ano, víru. Nadˇeji, že se znovu setká s Emmou. Kolem bylo hodnˇe lidí, ale on cítil, že tam nˇekde je jeho slunce. Cítil i pˇres ten stˇrep, jak pálí a žhne. Vidˇel, jak se lidé kolem kvˇetiny hromadí. Za zvuku a zpˇevu náboženských písní. Vidˇel i pokušení. Dalekou cestu. A pak kolem proletˇelo nˇekolik stˇrepu, ˚ snad rudých krví. Odvrátil se. Nechtˇel vidˇet kdo, jak a proˇc. Slyšel kˇrik, pláˇc a rány. Zrcadlo mluvilo a odráželo to, co Sebastian už dlouho vˇedˇel a tušil. Ještˇe mnoho bolesti se musí vytrpˇet, než cˇ lovˇek dojde svého cíle. Aby cˇ lovˇek došel tam, kam chce, musí jít rovnˇe. Nesmí se nechat svést pokušením. Každé zaváhání ho vrací zpátky. Poslední stˇrep byl bílý. Hodnˇe zakalený, ale št’astný. Sebastian ho už nevidˇel. Nechtˇel. Tak moc toužil po lásce. Za úplnku ˇ se prý dˇejí zázraky. Za úplnku ˇ se prý opravdu dˇejí zázraky. Za úplnku ˇ se urˇcitˇe dˇejí zázraky. Stavíme si mosty na mˇesíc a procházíme se tam. Možná jsme všichni opravdu tak pošetilí, že tomu vˇerˇ íme.

38 Ale proˇc bychom nemˇeli mít právo na svuj ˚ osobní zázrak? Kdo tvrdí, že jeho se to netýká, ten lže. No není to alesponˇ krásná pˇredstava, že najednou dopadneme na kˇrehký zlatavý povrch mˇesíce a v kráteru plném nˇehy si budeme povídat s hvˇezdami o nekoneˇcnosti vesmíru. A pak tam pˇrijde po stˇríbrném žebˇríˇcku cˇ lovˇek s nádherným srdcem, které nám otevˇre? Za úplnku ˇ se stal zázrak. Sebastian se vytrácel. Zítra ráno pˇrijde Angus a spoleˇcnˇe odjedou za sluncem. Tak moc jsem toužila odejít s nimi. Ale kvˇetinám nohy nerostou. Ba ani kˇrídla ne, vˇerˇ te mi. Veˇcer se ke mnˇe Sebastian sklonil. Naposledy. "Emmo, mám toho tolik na srdci, ale nevím jak zaˇcít. Zrcadlo, nebo Buh, ˚ nebo nˇekdo, já nevím kdo, mi dnes slíbil, že se znovu setkáme. Ale musíme jít jinou cestou. Tak tady jenom sedíme a mlˇcíme. Nic nového nám to nedá. Já tˇe nechci opustit, ale vˇerˇ , je to ted’ to nejlepší. Potkáme se brzy. Ten svˇet je tak smˇešnˇe malý. Já vím, že mˇe slyšíš. Vím to." Když se otoˇcil, ukápla mi pravá slza. "Bože, tak ty pláˇceš. Ty máš city, i oˇci, i srdce, i duši." Rozesmál se tím nejšt’astnˇejším smíchem. "Já to vˇedˇel, že mˇe nezklameš!" Slzy stékaly po jeho rtech. "Byl bych tak št’astný, kdybych jenom na chvíli mohl spatˇrit tvuj ˚ úsmˇev. Ale tvé oˇci jsou mnohem hlubší. Vím, že je jednou uvidím." Byl tak strašnˇe št’astný. "Celý život je jeden velký zázrak a já cˇ ekám, kdy se zaˇcne naplnovat. ˇ Vždycky prosíme, aby se naše sny splnily. A o to ted’ pokoˇrenˇe prosím i já."

Kapitola 8

...neduvˇ ˚ erˇujeme... Byl to hodnˇe zvláštní pocit, jít po polích, po lesích, jen tak. Zastavit se uprostˇred cesty, poslouchat a vnímat. A koneˇcnˇe jednou ve svém životˇe dˇelat to, co cˇ lovˇek chce. Co mu pˇrinese pocit štˇestí. Divadlo jako jedna velká smutná rodina. Flora a Farmáˇr. Koˇcovné divadlo se stalo jejich životním stylem. Johanka byla Rutina sestra. Mˇela právo se na Anguse zlobit, ale nikdy mu nic nevyˇcítala. Žila jenom ve svých snech. Pro své hry. Ada byl Angusuv ˚ pˇrítel. Velmi dobrý pˇrítel. Právˇe skrze nˇeho se Angus uˇcil chápat svˇet. Mala byla nejstarší a nejezoteriˇctˇejší bytostí koˇcovného divadla. Hrávala s Angusem hru na tichou imaginaci. Lehli si vždy naproti sobˇe do trávy a pozorovali nebe. Pak na kusy papíru kreslili to, co cítili. Hodiny si dokázali vyprávˇet o tom, proˇc jsou. Mala mˇela už bílé vlasy a Angus o ní tvrdil, že v ní koluje cˇ istá indiánská krev. Sebastian si starou ženu zamiloval pro její moudrost. Angus mu vyprávˇel, že umí cˇ arovat. Smál se jeho slepé duvˇ ˚ erˇ e. Jednou byl ale svˇedkem toho, jak se žena pomalovala hlínou, rozpustila si dlouhé stˇríbrné vlasy a zaˇcala bubnovat na malý, kuží ˚ potažený bubínek. Radˇeji nechápal. "Prosí o duše." 39

40 Sebastian si pˇripadal na jiném bˇrehu. Na nic se od té doby neptal. Ale pomalu zaˇcínal vˇerˇ it. Pršelo. Vzduch byl tˇežký a ptáci létali nízko. Zdvihl se obrovský vítr. "Bojíme se," rˇ ekl Farmáˇr. "Z cˇ eho pramení strach?" otoˇcila se Flora na Malu. Stará žena se pousmála. "Tkví ve tvém srdci od té doby, co chápeš a rozumíš svˇetu. Jsem ráda, že je to strach o druhého, a ne strach o nás samé. Ten se zase do tebe odráží z cˇ lovˇeka, kterému na tobˇe záleží." Flora se pousmála. "Jsem tedy zrcadlem." "Ano, já i ty jsme zrcadlem. A navzájem se odrážíme až do nekoneˇcna." "Ó, jak ušlechtilá myšlenka," usmál se Ada. Mala mlˇcela. V oˇcích se jí zraˇcily myšlenky. "Ano, právˇe ted’ jsou tvé oˇci tebou, tvou duší." Sebastian byl rád, že stejnou vˇec postˇrehla i Flora. "Ted’ vím, že se už nezlobíš na Ada. Není hloupý. Jen obˇcas pronáší myšlenky bez svých pravých pocitu." ˚ "Máš pravdu, Floro. Jeho cˇ as ještˇe nepˇrišel. Prozˇrení je dílem pravých okamžiku, ˚ okamžiku˚ poznání." "V cˇ em spoˇcívá poznání? Máme cˇ ekat na zázraky, jako Angus?" "Snad." "A ty víš, Malo, jaký zázrak pˇrijde? Má k nám pˇrijít štˇestí? Nebo brzké spasení? Co vidíš?" Mala se zahledˇela do Sebastianových oˇcí. Vˇedˇel to. Pochopil. Ano, k nˇemu sestoupí andˇel. Andˇel? Zeptal se Maly. "Nejsi andˇel?" Smála se.

41 "Ale jdi. Zítra bude zase zázrak. Zítra zase vyjde slunce. Takhle mávnu rukou a zase vyjde slunce. Umím cˇ arovat. Jestli chceš, taky mávni rukou. Zjistíš, že umíš cˇ arovat, protože rozhodnˇe zítra ještˇe konec svˇeta nebude." Snažil se zapamatovat si její slova. Nedalo mu to. "Setkala ses nˇekdy s andˇely?" "Mnohokrát!" Nevˇedˇel, jestli mluví vážnˇe, nebo si z nˇeho dˇelá hloupý žert. Když pohlédl do jejích oˇcí, vˇedˇel, že nelže. Mluví pravdu. "A kde?" Zavrtˇela hlavou. "Ne, ještˇe dnes ne. Až bude celý mˇesíc." Sebastian pohlédl na vycházející mˇesíc. Ještˇe pár dní. "Vˇerˇ mi, za úplnku ˇ má Buh ˚ dobrou náladu. I ten váš!" Bylo to pˇred úplnkem, ˇ když se veˇcer všichni sesedli kolem ohnˇe. Byla noc plná záˇrících hvˇezd a hoˇrícího mˇesíce. "Musím vám rˇ íci, jaký sen jsem pˇred pár dny mˇela," rˇ ekla Mala a vnoˇrila dlanˇ do jiskerného popela. Sebastian. S nˇecˇ ím takovým se setkal poprvé ve svém životˇe. "Nechci, abyste z nˇeho nˇeco vyvozovali, ale pro mˇe mˇel velký mytický zážitek." "Týkal se ten sen tvého rodu? Mám na mysli, jestli v nˇem byla tvá duchovní indiánská symbolika," zeptal se Farmáˇr. "Ne, tentokrát to nebyla má víra." Naklonila se k Floˇre. "Tvuj ˚ rod pochází z Evropy, máš v sobˇe pohanskou krev. Snad to má nˇeco spoleˇcného s Bohem. Sama nevím, ale je v tobˇe porozumˇení a já to cítím. Musíš rozumˇet!" Její slova byla úpˇenlivá, i Sebastian vnímal jejich bolest. "Bojím se, že se nedokážu do tvých snu˚ vcítit. Nechci ti ublížit." "Ale trocha starého moudra a pochopení v tobˇe je." Flora se usmála. "Jsem ráda, že mi vˇerˇ íš." Mala chytla popelavˇe Johanku za ruku. "Moc tˇe potˇrebuji. Prosím, abys mˇe nepouštˇela. Potˇrebuji tvoji malou dlan." ˇ

42 Kˇrehké Johanˇciny prsty ji uchopily za obˇe ruce. "Neopustím ji." Mala se zadívala do ohnˇe a pustila svuj ˚ sen do mˇekké tmy. "Stojím na hlínˇe. Hnˇedé, trochu podmáˇcené hlínˇe. Všude kolem se rozprostírá pach. Hnilobný, zetlený pach starého listí a možná pozdnˇe jableˇcného podzimu. Prší. Jsem mokrá a studená. Na tˇele mˇe však pálí had. Je to kov, zelený kov, který prorustá ˚ pˇres mé bílé bˇricho. Ovíjí se kolem prsou a kouše mˇe do rtu. ˚ Na bosé nohy stékají sliny. Je to má propálená žluˇc. Pach se stává nesnesitelným. Pˇricházejí první lidé. Dívají se temnˇe na mé nahé tˇelo. Ale nevidí ho. Všude je mlha. Za mým tˇelem roste kamenný kˇríž. Lidé jsou slepí, vypálili jim oˇci. Pˇricházejí dˇeti. Dávají mi bílé roucho a požehnání. Jsem v jiném stavu. Z hada roste dˇet’átko. Má zelené oˇci. Mé tˇelo trouchniví, ale má stále více a více života. Had je zase zpátky. Praská jako starý vˇred. Všude se rozlévá vroucí bˇreˇcka. Ve snu ji poznávám. Podle prastarých legend si ji vaˇrím už osmnácet let a pˇetašedesát dní. Lidé mi dávají chléb. A pak mˇe kamenují. Hoˇrím. Všude lítá popel, jenom já se smˇeji. Jsem stará bílá žena. Nevinná a neposkvrnˇená. Pro závist jsem jejich obˇetí. Je mi krásnˇe. A pak uvˇerˇ ím. Vím, že existuje." Dlouhé mlˇcení. Jen v dálce kˇriky dravcu. ˚ Floˇrin tichý hlas: "Bojím se o tebe. Bojím se. Vím. Nevím. Vidím v tom tvé prozˇrení, ale o tom se musíš rozhodnout sama. Vlastnˇe to cítíš, ale bojíš se to rˇ íct. Nechceš. A pˇresto tolik toužíš." Den, kdy oˇcekávali úplnˇek, zustali ˚ v malém mˇestˇe. Všude se toulali mladí lidé. Ve vlasech mˇeli kvˇetiny a na dlaních barevné PEACE. "Co se tady dˇeje?" Sebastianova touha po zbyteˇcné odpovˇedi. "Demonstrace proti válce ve Vietnamu. Trvá už mnoho let a poˇrád se nic neˇreší. Ameriˇcané by se mˇeli stáhnout. Tolik lidí už položilo své životy zbyteˇcnˇe. Proˇc? Jestli tˇe to zajímá, pˇrijd’." Žena mu strˇcila do ruky papír. "Urˇcitˇe pˇrijd’. Bude tam i Vudce." ˚ Chtˇel se zeptat, kdo to je, ale dívka zmizela. Šel za Malou.

43 "Kdo je to Vudce?" ˚ Mala se rozesmála. "Jeden z tˇech lidí, kteˇrí se snaží pobláznit kˇrehké dˇeti. Všichni se tváˇrí hluboce nábožensky založení, ale vˇerˇ mi, je to jenom otázka jejich momentálního životního stylu." Sebastian si uvˇedomil, jak blízko je Mala pravdˇe. Byli k smíchu, celý ten jejich fingovaný vztah k modle. Zvˇedavost mu nedala. Na námˇestí sedˇely stovky mladých lidí. Na cˇ ele mˇeli namalovanou teˇcku. "..., a proto si myslím, že dá - li nám Velký otec požehnání, vlastními tˇely se postavíme zbraním. Vytrhneme jim z rukou pušky a namíˇríme je proti sobˇe. Dáme se za obˇet’. At’ vidí, jak je milujeme. At’ vidí, že naše láska je obˇetující!" Davy zaˇcaly radostnˇe kˇriˇcet. "Ano! Ano! Velký otec! Ano!" Vudce ˚ horlivˇe vykˇrikoval, jak se ted’ všichni seberou, nastoupí do letadla a odletí do Vietnamu. Pomalu se zaˇcínalo stmívat, když Vudce ˚ domluvil. Mladí lidé se ještˇe dlouho drželi za ruce a zpívali. Kolem pobíhalo nˇekolik malých dˇetí. Byly veselé, bezstarostné. Jejich mámy se o nˇe nestaraly. Ležely v trávˇe a dívaly se do nitra svých duší. Jak smutný to byl pohled. Sebastian se podíval za Malu. "Vidˇela jsi už nˇekdy Velkého otce?" zeptal se jí. "Ne a ani oni ho nikdy nevidˇeli." "Kdo je to tedy?" "Je to urˇcitˇe nˇejaký mnich, který Vudce ˚ svou myslí instruuje z tibetských chrámu." ˚ "Malo, ty vˇerˇ íš na takovou moc?" Zasmála se. "Snad, ale ne v jeho pˇrípadˇe." "To by tedy znamenalo, že je ovládá. Snad silou své mysli." "Ne, žádná tajemná síla mysli to není. Pouhý dar ovládat a zneužívat masy. Podívej se. Nˇekolik takových Vudc ˚ u˚ už tady bylo. Tˇreba v Nˇemecku. Lidé ho hloupˇe následovali a nakonec stejnˇe prohrál. Kolik miliónu˚ za jeho rozmar zaplatilo životem. Ten kousek pocitu moci mu ale asi stál za to. V pˇrípadˇe téhle sekty to dopadne stejnˇe, jako u všech. Nakonec budou všichni uctívat jeho. Vždyt’ žáden Velký otec není! Ale rˇ ekni jim to. Neuvˇerˇ í ti. Potˇrebují ve svém životˇe nˇejakou útˇechu." "A myslíš si, Malo, že kˇrest’anská víra je založená na stejném principu?"

44 "Máš na mysli to, jestli vznikla ze stejné potˇreby mít nˇejakou útˇechu?" "Ano. A jestli jenom nebyl nˇejaký cˇ lovˇek, který si taky Velkého otce, Boha, vymyslel?" "Ano, cˇ lovˇek potˇrebuje ve svém životˇe útˇechu. A jestli Buh ˚ vznikl jenom na pˇrání cˇ lovˇeka, nevím. Kˇrest’ané mají svá dogmata. Nepˇremýšlejí nad tím, jestli nˇeco existuje, nebo ne. Prostˇe existuje. Nepˇripouštˇejí si žádné námitky. Jsou si tím jistí. Alesponˇ to tvrdí. Domnívám se ale, že neexistuje cˇ lovˇek, který by alesponˇ obˇcas o existenci nˇecˇ eho božského nezapochyboval. I kdyby byl sebevíc vˇerˇ ící." "A jak je to s tvým Bohem, Malo? Jak se jmenuje?" "Muj ˚ buh ˚ je stále se mnou. Nepotˇrebuji mu dávat jména. Vím, že je. Byt’ by to byl Alláh, Jahve nebo Buh. ˚ Vždy je to jeden a ten samý. Jen národy si ho pˇrizpusobují ˚ sami sobˇe. Lidé se mu snaží dávat jména. A pak mu dávají i tváˇre. Je mi to jedno. Miluji ho. Protože i já potˇrebuji útˇechu. I ty potˇrebuješ útˇechu. Vím, že je v tobˇe pochybnost. Nezazlívám ti ji. Jednou se stane zázrak a ty uvˇerˇ íš. Tak jako já." "Co se ti stalo, Malo?" Tajuplnˇe se pousmála. "Až vyjde mˇesíc. Až bude svítit nejjasnˇeji. Má obrovskou moc. Dokáže ˇ uzdravovat. Ríkám mu boží posel. Pˇrináší krásný den a neklidný spánek. Dneska je ta pravá noc." Angus rozdˇelal ohenˇ na louce. Místní rada to dovolila s ohledem na pˇredešlou demonstraci. "Mám opravdu radost, že i dnes si mužeme ˚ vyprávˇet pˇri ohni. Za posledních nˇekolik týdnu˚ jsme tolik štˇestí nemˇeli. Všude jsme se pohybovali po soukromém pozemku." "Jestli dovolíte, ráda bych se vám svˇerˇ ila se svým vˇcerejším snem. Myslím, že zaˇcínám chápat význam svého pˇredešlého snu," rˇ ekla Mala, když na obloze vzplanul mˇesíc v celé své kráse. "Vˇcera jsem vám vyprávˇela svuj ˚ sen a dnes na nˇeho navážu. Když jsem se dnes ráno probudila, nemohla jsem si na svuj ˚ sen vzpomenout. Ale pak za mnou veˇcer pˇrišel Sebastian a já si ho uvˇedomila." Obrátila se na Johanku. "Ne, dnes nebudu potˇrebovat tvoji kˇrehouˇckou dlan. ˇ Jsem dost silná. Díky úplnku." ˇ Vzhlédla k nebi.

45 Chvíli nˇeco šeptala hvˇezdám a pak se otoˇcila tváˇrí k ohni. "Sedím na louce. Na hoˇrícím uhlí. Padá hvˇezda a já jdu za ní. Pálí mˇe do srdce. Pˇrímo. Cítím chlad kovu jako vˇcera. Ale dnes pˇricházejí kováˇri. Rozpalují mi tkánˇ žhavˇe do ruda. Už není zelená. Dítˇe má rudé oˇci. Bojím se ho. Zase praská vˇred, ale vytéká z nˇeho posvátná voda. Je mi osmnácet let a šestašedesát dní. Jdu kolem slepých dˇetí v cˇ erném rouchu. Oni nepochopili, jsou slepí bez své víry. Nˇekdo mˇe vyvádí z mlhy a já stoupám." Zase dlouhé ticho. "Co sis uvˇedomila?" ptá se Johanka. "Uvˇedomila jsem si, že vˇerˇ ím. Že koneˇcnˇe vˇerˇ ím. Už nepochybuji. Vím, že má koneˇcná víra mˇe dovedla na konec mé cesty. Ted’ pˇrekroˇcím rˇ eku a pujdu ˚ po jiné cestˇe. Jenom musím pomoci slepým dát jim nadˇeji." Obrátila se na Sebastiana. "Ty budeš vˇedˇet víc. Už brzy pochopíš." Pak se na nás obrátila. "Lidé mˇe obˇetovali. Pujdu ˚ už dál sama. Nˇekdo mˇe zradí a já pˇrijdu o život. Má víra je ale silnˇejší než touha vyhnout se svému osudu." Johanka se zalekla. "Bože, ty jsi mˇela prozˇrení. To nebyl sen. To byla tvá cesta." Rozplakala se. "Neodcházej. Musíš zustat ˚ s námi! Já nechci, abys šla jinou cestou." Sebastian upadal do hysterie. "Když víš, co se stane, proˇc se tomu nevyhneš? Proˇc tomu neuteˇceš?" Zasmála se. "Ach, jak jste malicherní. Za každou hloupost se musí platit. Za každou myšlenku se musí platit. Ba i za každý sen. Kdyby osudu utíkal každý, co by tady zustalo? ˚ Pˇrišlo mi poselství. Už zapeˇcetˇené. Já nemám právo se nˇecˇ emu vyhýbat. Za nitky tahá nˇekdo jiný. Ty jsi jen jeho vykonavatel." Trochu posmutnˇele ještˇe dodala. "Tuto noc se setkáváme naposledy. Pˇred svítáním odejdu." Sebastian nechtˇel pochopit, že tuto ženu ztrácí. Celou noc nespal, a když nad ránem odcházela, šel za ní. "Malo, co mi to dˇeláš. Ted’, když jsem zaˇcal pˇremýšlet nad svým životem, ted’, když jsem byl na cestˇe ke svému nitru, tak mˇe opouštíš? Nedalas mi znamení, kudy mám jít." Znovu se usmála tím svým vševˇedoucím úsmˇevem.

46 "Dala jsem ti toho namouvˇeru hodnˇe. Zavedla jsem tˇe na lesní pˇešinu, po které už musíš dojít sám. Pootevˇrela jsem ti oˇci. Ted’ už všechno záleží jenom na tobˇe. A na tvé lásce." "Ale neˇrekla jsi mi o svém andˇelovi." "Že neˇrekla? Tak se rozhlédni kolem. Jsou jich tady tisíce. Zrovna jeden se usmívá na tebe. To bude ten tvuj. ˚ Jen si s ním obˇcas popovídej. A že ho nevidíš oˇcima? To nevadí. Já ho taky nikdy jinak nevidˇela, než svým srdcem." Už ji nikdy nepotkal, ale nemohl na její slova zapomenout. Vˇedˇel, že mu dala to nejvˇetší tajemství, které mˇela. I jemu ode dneška svítí jeho andˇel na cestách.

Kapitola 9

...zabíjíme... Chtˇeli byste vˇedˇet, jak pláˇcou andˇelé? Vidíte, i Sebastian si to pˇrál. Jinak by neobcházel svuj ˚ osud tak dlouho. Když se ráno vracel na louku, našel umírající dívku. Ležela na zemi. Na bílých šatech mˇela rudou skvrnu a v ruce držela nuž. ˚ "Pro našeho Vudce," ˚ rˇ ekla mu. Nikdy nevidˇel umírajícího cˇ lovˇeka, jenom prázdná tˇela bez duše. Tehdy poprvé spatˇril všude kolem andˇely. Na louce jich byla spousta, všichni k dívce snášeli hoˇrící svíce. Dívka je vidˇela taky. "To je krása, že? Tolik krásy jsem v životˇe nevidˇela. Tolik svˇetla a té bílé cˇ istoty. Kvuli ˚ tomu bych chtˇela umˇrít klidnˇe stokrát." Kdyby mu Mala své tajemství neprozradila, myslel by si, že tak nˇejak blouznivˇe musí smrt vypadat. Ale ted’ chápal. Nerozmýšlel se dlouho. "Jak ti mám pomoci? Co mám dˇelat? Já nechci, abys umˇrela!" Dívka si utˇrela rudou dlaní slzy z oˇcí a rˇ ekla mu: "Já chci umˇrít. Prosím. Dnes je pravý den na umírání. Už mi nepomáhej. Cítím, že odcházím nˇekam do dálky. Nemá to cenu." I v té velké bolesti se usmívala. 47

48 "Prosím, jenom ještˇe chvíli neodcházej. A pak mˇe zakopej pod tamten velký strom." Sebastian si zacpal uši. "Jak tak mužeš ˚ mrhat svým životem? Jak vubec ˚ mužeš? ˚ Vždyt’ ten ti byl dán a ty ho takhle prodáš. Pro bláznivého cˇ lovˇeka. Pro hloupou kratochvíli a pro pomatení mysli. Ani nevíš, co to dˇeláš. Pro tohle tˇe matka porodila, abys mohla zemˇrít? Kolik lidí jsi udˇelala št’astnými? Kolika lidem jsi dala své srdce? Kolikrát jsi ty darovala život? Proˇc jsi neumˇela žít." Její slzy byly cˇ ím dál tím víc krvavˇejší. "Já nechci. Já nechci umˇrít! Proˇc musím umírat?" Bál se, že se pomátla smysly. "Tak proˇc umíráš?" Uvˇedomoval si, jaké pseudorozpravy vede. Bylo víc než jisté, že umˇre. Nechtˇel se vzdát. Nechtˇel, aby lidé prohrávali. Ale ted’ to bylo marné. Tahle dívka vsadila všechno a vykoupila si prázdnotu. Smrt. "Já ale vím, že mˇe tam obleˇcou do bílého roucha a nauˇcí mˇe hrát na píšt’alu. Vždy jsem toužila hrát na píšt’alu. A možná mi dají kˇrídla, jaké mají oni." Vidˇel, jak pˇrichází malý andílek a jen stˇeží nese dlouhou bílou svíˇcku. Vane vítr, který chce plamen sfouknout. Malinká dlanˇ dítˇete se ale snaží, aby zustal ˚ hoˇret. Andílek pláˇce a volá. Pláˇce po mámˇe. "Já jsem ta havraní matka. Já jsem odešla. Kdo se o nˇeho bude starat?" Dívka zaˇcíná kˇriˇcet. Andˇelé poplašenˇe mávají kˇrídly. Od jejich kˇrídel se zvedá chladný vír. Dítˇe už nemá sílu. Zaˇcíná prohrávat. Sebastian se rozbˇehl pryˇc. Nemohl vidˇet ten zbyteˇcný zápas. Ani jeho marný konec. To ráno bylo tˇežké. Angus se snažil Sebastiana probudit. Když se probral, nevˇedˇel, co je a co není pravda. "Flora odešla?"

49 "Odešla." "Pojd’ se mnou, prosím." Sebastian vzal Anguse za ruku. Vedl ho na louku, kde vˇcera vidˇel padat hvˇezdu. "Tady byla." "Kdo?" Angus nechápal. Sebastian mu vyložil vše, co se vˇcera stalo. "Kde je?" Ani Sebastian to nevˇedˇel. Když odcházeli, vidˇeli nad loukou kroužit havrana. "Její hˇríšná duše," žertoval Angus. "Jsi hloupý. Promin, ˇ ale musel jsem to rˇ íct." Angus zvážnˇel. "Možná se ti jenom nˇeco zdálo." "Ne, vím to pˇresnˇe. Odcházel jsem s Malou. A pak jsem vidˇel..." Ne, nechtˇel to rˇ íct. "Co jsi vidˇel?" byl Angus zvˇedavý. "Ale nic. Kdybych rˇ ekl, že andˇely, tak by ses jen smál." "Ne, nesmál. Víš, i Ruta byla andˇelem. Možná trochu jiným, než jsi vidˇel ty, ale ta nebeská bˇelost a jemnost v ní byla taky. Tˇreba ta dívka byla jedním z andˇelu. ˚ A chtˇela ti ukázat cestu." Sebastian si uvˇedomil, že už dávno touží po dítˇeti. Tak jako ještˇe stokrát ve svém životˇe. Když pˇricházeli na louku k vozum, ˚ pˇribˇehla k nim od rˇ eky Flora s Farmáˇrem. Už z dálky ukazovali na skupinu sedící poblíž mˇesta. "Vudce ˚ se zlobí. Utekla od nich v noci jedna mladá žena. Nechala jim tam malé dítˇe." Angus se pˇrekvapenˇe podíval na Sebastiana. "Tak co to bylo? Byla to pravda, nebo jenom sen? Prorocký. Tˇreba je to poslední Malino rozlouˇcení." "Nevím. Možná ta žena opravdu jenom odešla." Sebastian nevˇedˇel. "A co její dítˇe?" Angus nemohl nˇekolik nocí spát. Pˇremýšlel o dítˇeti. Vˇedˇel, že svuj ˚ cˇ as už prošel. Musel se smíˇrit se svým životem.

50 Bože, vždyt’ ty víš, že každý den nemuže ˚ svítit slunce. Angus si pˇredstavoval, že tak nˇejak mohl vypadat i Rutin dar. Ruta by byla mámou. Dobrou. Tou nejlepší. Nikdy by své dítˇe nenechala samotné. A on taky ne. Angus by ho nazval Gabriel Dom Jorcha. Dom Jorcha. To jméno si pamatoval. Tak nˇežnˇe kdysi znˇelo z Rutiných úst. Bylo to její vysnˇené jméno. A Gabriel je pˇrece posel boží. Když by dítˇe ještˇe neumˇelo chodit, ušila by mu Ruta indiánský vak. Navlas stejný, jaké šila Mala všem indiánským dˇetem. Angus by ho nosil na zádech. Jeho slzy stékaly na polštáˇr. Bylo moc pozdˇe. Nemohl uvˇerˇ it, že Ruta odešla. Ne, vlastnˇe ji vyhnal. Stydˇel se, ale bylo to už tak zbyteˇcné. Nikdo nestál o pozdní prázdná gesta. Nemˇel komu rˇ íct, je mi líto. Jak moc mi je líto. Bylo nádherné léto. Uprostˇred tˇech parných dnu˚ odešel Ada. Angus tomu nemohl uvˇerˇ it. "Je to kvuli ˚ mˇe?" Ada se smutnˇe pousmál. "Není. Ale už dál nemužu. ˚ Ruta mˇela pravdu. Nemužeme ˚ se obˇetovat pro celý život. Asi jsem jiný, než ty. Nedokážu svuj ˚ život zasvˇetit ostatním. Možná jsem sobec, ale asponˇ jednou v životˇe bych chtˇel být št’astný." "A nebyl si?" Rozpaˇcitˇe se na Anguse podíval. "Byl, ale ty sám moc dobˇre víš, o jakém štˇestí mluvím. Tys pˇrišel o Rutu. Ale já o ten svuj ˚ život pˇrijít nechci. Je mi líto. Ale nikdy jsem nechtˇel divadlu zasvˇetit celý život. A ted’ je ten nejkrásnˇejší den odejít." Když odcházel, ještˇe se na Anguse otoˇcil.

51 "A máš nového pˇrítele. Já to cítím. Tohle je tvuj ˚ život. Ale já už musím jít. Pojedu na jih. Do Mexika. Mám tam spoustu pˇrátel. Ale nikdy nezapomenu." "Proˇc to dˇeláš? Ještˇe není zima." Angus se ho snažil zadržet. "Ale brzy bude." "Vrátíš se na jaˇre?" Zavrtˇel hlavou. "Chci si založit rodinu. Opravdovou. Musím trochu žít. Vy se všichni máte kam vracet. Nikdy jsem nepoznal pravou rodinu. Ale mám dobrou vuli ˚ pro to nˇeco udˇelat." Angus se usmál. "Jsem rád, že jsi k tomu došel. Víš, já svoji šanci už promarnil. Ale ty máš spoustu cˇ asu. Bˇež. Jsem rád, že odcházíš kvuli ˚ té správné vˇeci." "A co konˇe?" Angus pokrˇcil rameny. "Farmáˇr se postará. A zbytek prodáme." "Kde budete spát? Místa je málo a noci se ochlazují." Angus se pousmál. "S jedním vozem už sezónu dojezdíme. A pˇríští rok se uvidí." Ada si posbíral své vˇeci. V bednˇe nechal nˇekolik kostýmu. ˚ "Tohle vám tady nechám. Odehrál jsem v tom pár let." "Nikdy už to bez tebe nebude ono." Angusovi stékaly slzy z oˇcí. Pˇricházel o tˇretího cˇ lovˇeka. Po Rutˇe a Male odcházel i Ada. Angus z toho obvinoval ˇ sebe. Ještˇe nˇekolik dní se toulal po lesích. Teprve po týdnu se vrátil, aby prodal vuz ˚ a konˇe. Vydali se znovu na cestu. Pˇet lidí, dva konˇe a jeden vuz. ˚ Angus poˇrád mlˇcet. Všichni ho opustili. Láska. A pˇrátelství. Dvanáctý den se poprvé usmál. A zaˇcal vˇerˇ it, že ještˇe není všechno ztraceno.

Kapitola 10

...nedˇekujeme... Jak krásný den zase jednou seslal Buh ˚ na zem. Jednou z mých ctností se stávala trpˇelivost. Už jsem neprosila o lásku. Mˇela jsem ji. Každý den jsem mˇela návštˇevu. Pˇricházely sny. Barevné. Pravdivé. Chodil ke mnˇe život. Byly to vzpomínky, které se vracely. Ukazovaly mi cesty, po kterých jsem chodila. Ukazovaly všechno bláto a kamení. Ukazovaly mé rozedˇrené nohy. Mohla jsem znovu cítit všechnu bolest, která sužovala mé pozemské tˇelo. Ale byla jsem št’astná. Znovu jsem pocit’ovala okamžiky narození. Vidˇela jsem svˇetlo, které mˇe oslepilo. Cítila jsem slané slzy, které stékaly po tváˇri a chladily mé horké tˇelo. Vnímala jsem studenou vodu, kterou mˇe polévali. Vnímala jsem chlad, který vycházel odevšad. Pak jsem cítila máminy ruce, které mˇe ovíjely. Nechtˇelo se mi žít, jenom vnímat. Být poˇrád v bezstarostném rozpoložení. Vznášet se. Vidˇet a cítit. Vnímat. Muj ˚ kvˇet byl stále plný života. Neuvadal. Byla jsem št’astná a nemˇela jsem duvod ˚ cˇ ehokoli litovat. Pˇres svˇeží kvˇet jsem cítila, jak stárnu. 52

53 Každým dnem mi ubývalo sil. Ale ta hlavní síla a láska a všechno to kolem proudilo a pulsovalo úžasným tempem. Proto jsem neuvadala. Každý den mi odcházela jedna vzpomínka. Každý den mˇe další a další míjely a já je nedokázala zachytit. Každý den jsem se dívala na východy slunce a slibovala si, že neuroním slzu. Každý veˇcer jsem se dívala na západy slunce a poˇcítala noci do úplnku. ˇ Ještˇe pár dní bude léto a pak mˇe zastihne chlad. Nepˇripravenou, ale pˇresto se nepoddávající. Budu horkem sálat, budu roztápˇet všechny vloˇcky, které ke mnˇe omylem zbloudí a které mˇe budou chtít ledovˇe políbit. Míjel už tˇretí úplnˇek. Nesmím se vzdávat. Vím, že se vrátíme. A pak pˇrijde jaro a já porodím dítˇe. Dám život.

Kapitola 11

...toužíme... Muj ˚ život se jednoho dne zase zmˇenil. Potkala jsem ho. Jeho. Jej. On mˇe. Byl to milý cˇ lovˇek. S velmi jemnou, trochu dekadentní duší. Mˇel cˇ erný klobouk. Tak hroznˇe se bál svˇeta. Byl to básník. Tvurce. ˚ Tvurce ˚ celým svým srdcem. Tak moc toužil po citu. Tak moc, že ho daroval Bohu. Vlastnˇe ne. Ten jeho buh ˚ se dozajista nejmenoval Buh. ˚ Snad nˇejak jako vánek. Tak cˇ istý a pruzraˇ ˚ cný. Éterický jako básníkova duše. Urˇcitˇe ne buh ˚ Buh. ˚ Urˇcitˇe jinak než Pán Buh. ˚ Ukázal mi cestu. 54

55 Vždyt’ vubec ˚ nezáleží na tom, jaké jméno náš Buh ˚ má. Ale jestli umí odpouštˇet. A jestli mu umíme rˇ íct, jak moc jeho pomoc potˇrebujeme. Nevím, jak se ten cˇ lovˇek jmenoval. Jenom vím, že moc toužil po nˇecˇ í pozornosti. Neumˇel mluvit. Jenom dýchal. Ale jeho dech mˇel slova. Jeho dech do mˇe vstupoval. Cítila jsem to. Vnímala jsem ho. Vˇedˇela jsem, že ho znám. A vˇedˇela jsem, že mi Buh ˚ v ten okamžik dal šanci. Umˇela jsem si s ním povídat. Rozumˇela jsem jeho hnˇedým oˇcím. Hladily. Podávaly mi ruku. Hladily mˇe po vlasech. Jeho pohled do mˇe pronikl. Nevˇedˇela jsem jaký je. Hroznˇe jsem se ho bála. Vlastnˇe ne. Hroznˇe jsem toužila ho poznat. A zárovenˇ jsem se bála, co se v jeho oˇcích objeví. Tak strašnˇe jsem po nˇem toužila. Možná jsem však jenom toužila po kousku nadˇeje. Nadˇeje, že nejsem ztracená. Že nejsem na tomhle svˇetˇe poslední, kdo touží po opravdovém citu. Ach, jak mi ted’ pˇripadaly smˇešnˇe bolestné všechny hádky s mými nejbližšími. Tolikrát jsem se zbyteˇcnˇe provinila. Až dnes jsem tomu dosáhla do hloubky. Pochopila jsem, jak moc cˇ lovˇek dokáže toužit. Ale nikdy se nesmí zapomínat na letmé doteky. Na letmé pohledy. Uvˇedomila jsem si, jak zbyteˇcnˇe jsem mrhala svým životem, když jsem ubližovala ostatním.

56 Kolika lidem jsem už ublížila. A kolika ještˇe ublížím. Když jsem se ale dnes podívala do jeho oˇcí, tak hroznˇe jsem chtˇela být bez hˇríchu. Bez ubližování, bez posmˇechu. Bez špinavých doteku, ˚ které osahávaly moji duši. Pˇred ním jsem chtˇela zustat ˚ bílá. Bála jsem se pohledu do jeho oˇcí, aby nepoznal, jak jsem hˇríšná. Ten jeho pohled všechno odhaloval. A ten jeho úsmˇev. Proˇc? Odhaloval mˇe. Vidˇel, jak jsem šedá. Jak jsem prostá, ale ocenil okolní kvˇety. Prý si umím vybrat spoleˇcnost. ˇ Cetla jsem to z jeho oˇcí. Dˇekovala jsem mu za to. Snad že dneska poprvé a naposled. Ale život je krásný a cˇ iní nám pˇrekvapení. Toužím po jeho pˇrátelství. Toužím po jeho doteku. Toužím po doteku jeho duše. Aby mˇe mˇel rád. Aby si mˇe vážil. Aby nikdy nezapomnˇel. Aby uvˇerˇ il, jak pusté srdce muže ˚ být. Aby uvˇerˇ il, že i moje srdce je hladové. Aby uvˇerˇ il, že nemluvím ve frázích. Aby uvˇerˇ il, že jsem bílá, že jsem cˇ istá. Aby mi uvˇerˇ il. Tak moc toužím po opravdovém citu. Bála jsem se o Sebastiana. Bála jsem se o všechno. Pˇrestala jsem být egocentrická. Uvˇerˇ ila jsem, že žít se dá pro každého. I pro zvíˇrata se musí žít. Pro všechno živé, co vycítí naše prsty.

57 Pro všechno, co si vážíme. Pro lásku se žít musí. Lásky si musí cˇ lovˇek vážit. Nikdy nesmí zpochybnovat ˇ city ostatních. Musí vˇerˇ it, že jeho láska je vyjímeˇcná. Vždyt’ je pro dva vyjímeˇcné lidi. Pro mˇe a pro nˇeho. Hned od prvního dne, kdy si sedl a potom dlouze hluboce mlˇcel, mi toho dokázal rˇ íct spousty. Pochopila jsem, že není podstatné znát lidská jména, ale lidské city. Lidské tužby a lidská pˇrání. Je tˇreba toužit. A pˇrát si. Bála jsem se, že ho odvede jiný zájem, ale on se na mˇe usmíval. Vím, že byl duchem jinde. U jiného cˇ lovˇeka. A to bolelo. Snažil se soustˇredit, ale mysl ho cˇ asto zrazovala a on se propadal do temného víru cizích myšlenek. Ale cˇ as mˇe nauˇcil ovládat i jednu z dalších mých nectností. Nevˇedˇela jsem, jak žárlit. Byl to trest, nebo jeden z mých daru? ˚ Chtˇela jsem žárlit. A jednoho dne i zaˇcala. Buh ˚ si asi musel myslet nˇeco o mé pošetilosti a hloupých rozmarech, ale to k lásce patˇrí. Bolest. Hˇrešení. ˇ Cistota. Neposkvrnˇenost. Vˇecˇ né odpuštˇení. A vˇecˇ ná prosba. Vˇecˇ ná víra. Vˇecˇ né uvˇerˇ ení a duvˇ ˚ era. Nezklamat duvˇ ˚ eru. Nikdy nezhˇrešit.

58 Neublížit. Netancovat na stˇrepech. Polykat je. Polykat je se slzami v oˇcích. Protože láska opravdu bolí. A trápí.

Kapitola 12

...zranujeme... ˇ ˇ Clovˇ ek pˇri mˇe každý den sedával. Hlasitˇe mlˇcel a vyprávˇel mi svým vnímáním o mém dˇrívˇejším dotýkání svˇeta. Chvílemi jsem vˇerˇ ila, že cˇ lovˇek byl ke mnˇe seslán Bohem, ale obˇcas jsem mˇela pocit, že to sám Buh ˚ se do muže vtˇelil, aby mi zvˇestoval svou vuli. ˚ Jeho vnitˇrní hlas byl nˇežný. To jen já jsem ho zranovala. ˇ To on mi ukazoval cestu. Už nikdy nechci být zlá. "Myslíš si, kvˇetino, že byl tvuj ˚ život dobrý? Rozesmála jsi lidi kolem sebe?" "Snad ano." "Ale byl ten smích upˇrímný? Vycházel od srdce? Nebo byl tuze povrchní? Byly tvé žerty opravdu opravnˇené? Neublížily nikomu?" "Možná jsem opravdu zhˇrešila. Možná jsem opravdu ublížila. Možná jsem ..." "A co víš urˇcitˇe? Kolik lidí jsi udˇelala št’astnými? Ale pravdu. Pˇrece víš, že každá lež, každá kˇrivda se sˇcítá!" "A kdo jsi, že po mnˇe žádáš ospravedlnˇení? Jsi Buh? ˚ Ne, to jistˇe ne. Ten by se neskrýval za nˇekoho s konkrétní lidskou identitou." "Ne, nejsem Buh. ˚ Muj ˚ Buh ˚ je...?" 59

60 "Tvuj ˚ Buh? ˚ Kdo jsi, že dˇelíš nedˇelitelné? Kdo jsi, že dˇeláš závˇery. Že rˇ íkáš muj ˚ Buh ˚ je jiný než tvuj ˚ Buh. ˚ Dozajista ted’ zaˇcneš tvrdit, že ten tvuj ˚ je lepší. Ne, na to nemám sílu. To jenom hloupí lidé dˇelí na muj ˚ a tvuj. ˚ Vždyt’ je jenom jeden. To jenom lidé mu dávají jména. A pˇrizpusobují ˚ si ho." A cˇ lovˇek se hluboce zamyslel. Až pozdˇeji si utˇríbil sledování svých slov. "Mám odejít?" Nechtˇela jsem ho pustit. "Ne, myslím, že ne. Urˇcitˇe tˇe sem nezavedla pustá náhoda, ale osud. Ne, ne. Urˇcitˇe máš nˇejaké poslání." Jeho duše se jemnˇe usmála. "Dobˇre. Konec pseudokomunikací. Chtˇel bych se s tebou o nˇeco podˇelit." Polichotilo mi to. "Myslíš si, že jsi už pˇripravená na to pochopit smysl své existence?" Zavrtˇela jsem svým kvˇetem. "Nevím. Nikdy jsem nad tím nepˇremýšlela. Vždy jsem jenom toužila svuj ˚ život naplnit." "A smím se zeptat, jak jsi ho tedy už naplnila?" Hroznˇe jsem se stydˇela. "Vlastnˇe nijak. Lidé poˇrád jenom mluví o tom, jak plný je jejich život. Jak se snaží dát mu nˇejaký smysl. Ale to jsou jenom slova. Nikdo pro to nikdy nic neudˇelá. Jsme slepí. Potˇrebujeme se navzájem. Ale neumíme si to rˇ íct. Pˇremýšlíme, slibujeme, ale nikdy tak nežijeme." ˚ život. Neumíme "A to je ta nejvˇetší chyba. Všichni žijeme svuj ˚ život. SVUJ se podˇelit. Jsme sobeˇctí. A proto jsme sami. A proto cˇ lovˇek nikdy nemuže ˚ najít svoji druhou polovinu. Protože žije sám pro sebe. Jenom pro své blaho." "Myslíš tedy, že cˇ lovˇek nikdy nenajde svou druhou polovinu?" "Najde. Najde svoji energii. Nastane harmonie. Ale jen tomu, kdo bude žít opravdový život. Kdo uvˇerˇ í. Kdo pochopí. Kdo se bude snažit. Víš, cˇ tu tvé myšlenky. Vím, že cˇ ekáš. Nezabýváš se ted’ koneˇcnˇe nepodstatnými vˇecmi. Opravdu se snažíš žít. A pˇremítáš. Vím to, ale chci to slyšet od tebe. Na co jsi pˇrišla?" "Uvˇedomila jsem si, že jestli chci najít ty pravé pocity, musím hledat. Musím být trpˇelivá. Nemužu ˚ se zabývat malichernostmi. Kvuli ˚ jejich povrchnímu prožívání bych opominula procházející doteky. Pohlazení. Kvuli ˚ tomu, že bych byla hloupˇe nedoˇckavá. Tak moc bych litovala." "A dále? Co tˇreba procházející myšlenky? Nezdá se ti, že nˇekdy moc dlouze pˇremýšlíš? Nebere ti to svobodu? Závislost na snovém svˇetˇe je

61 zhoubná. Nikdo není ideální." "Není, ale já vím, že má druhá polovina existuje. Pˇrece nemužu ˚ být až do konce života sama. Vždyt’ bych byla prázdná. Nenaplnˇená. Poˇrád by mi nˇeco scházelo. Scházela by mi polovina života." "Ale uvˇedomuješ si, že naplnˇený cˇ as života, cˇ as strávený s cˇ lovˇekem, kterého opravdu miluješ, ubíhá tisíckrát rychleji? Rychleji zestárneš. Rychleji umˇreš." "Ale smrt je pˇrece vykoupení. A vˇecˇ ný cit trvá vˇecˇ nˇe. Vˇecˇ nost je vˇecˇ ná. Jenom ostatní vˇeci jsou relevantní. Umírají spolu s námi. A poˇrád se promˇenují. Tak jako my. Lidé. I všechno ostatní, co má dech. A srdce a taky duši." "Vím." "A myslíš si, že duvodem ˚ mé svˇežesti je má osamˇelost? Neuvadám, ale cítím že stárnu?! Proto, že nikdo nelituje, že neprojevuje své city. Myslíš, že mám srdce jako kámen? Že studí? Jenom proto, že ted’ nemám komu dávat najevo své city?" "Snad." "Ale v každé tváˇri a v každém kvˇetu se zraˇcí bolest. Nebo láska. Myslíš, že odpovˇednost za druhého cˇ lovˇeka nám dopomáhá ke stárnutí?" "Mám to chápat jako otázku na spoleˇcné sdílení starostí?" "Ano. Ale hlavnˇe mˇe, prosím, neubij frází, že sdˇelená bolest je poloviˇcní bolest." "A není? Možná máš pravdu. Lidé se téhle otázce vyhýbají. Vlastnˇe se lidé vyhýbají všem otázkám. Bojí se své vlastní odpovˇedi. Snad že by sami pˇred sebou lhali. Všichni totiž lžou. Stále si nˇeco namlouvají. Nevˇerˇ í už ani sami sobˇe." "Když se ale cˇ lovˇek o druhého cˇ lovˇeka bojí, zvˇetší se jeho bolest. V tom vidíš rychlé stárnutí? Že stárneš kvuli ˚ cˇ asu, který strávíš staráním se o druhého cˇ lovˇeka?" "Možná ano, ale i v tom, že si cˇ lovˇek toho druhého váží. Pokud dýcháš nˇejakého cˇ lovˇeka, nevnímáš, že dech je pomalejší než cˇ as. A proto ti s každým spoleˇcným dechem odchází život. Mnohokrát rychleji, než kdybys život strávil sám. Bolest ze samoty mrhá cˇ asem, ale ten cˇ as je pomalý. Vleˇce se. Protože ho nežiješ. Jenom bereš. Ale nejduležitˇ ˚ ejší je, aby byl život naplnˇený. Aby sis mohla na konci rˇ íct, že je dobˇre, že jsi tady byla zrovna ty, a ne nˇekdo jiný. Že ho neprožiješ sama, ale pro nˇekoho druhého."

62 "Kvˇetino, zdalipak se tˇe smím zeptat znovu na smysl života. Smysl tvého života. Opravdu si myslíš, že tvuj ˚ život ještˇe nenabyl smyslu?" "A co tˇreba hledání pravdy?" ˇ Clovˇ ek se rozesmál. "Tyhle slova miluji. Hledání pravdy. Milióny lidí už hledaly pravdu. A myslíš si, že ji nˇekdy našly? Ale kdepak. Proˇc si myslíš, že ji najdeš zrovna ty? Proˇc se cˇ lovˇek zabývá takovými malichernostmi? Jak se vubec ˚ muže ˚ opovážit? V cˇ em chceš tu pravdu hledat? V cˇ lovˇeku? V moudrých knihách? Ve slovech? V sobˇe?" "Nevím." "Myslím si, že jedinou výsadu na pravdu má ten nad námi." "Snad ano. Je to tedy ztráta cˇ asu? Snažit se najít odpovˇed’ na nezodpovˇeditelné otázky?" "To nemužu ˚ rˇ íct. Ani já neznám pravdu. Ani bych ji poznat nechtˇel." "O jaké pravdˇe ale mluvíme? O té pozemské, anebo o té nekoneˇcné, absolutní?" "O pravdˇe pravd. O té jediné, všeobjímající. Která zodpoví všechny tvé otázky." "Myslíš si, že ji nˇekdy poznáme?" "Tˇežko rˇ íci. Vlastnˇe i na tohle se jednou dozvíme odpovˇed’." "Pravda je tedy pro tebe odpovˇed’ na všechny tvé otázky. I na ty nevyˇrcˇ ené." "Ano. Ale já jako prostý cˇ lovˇek na to nemám právo. Myslím si, že takové vˇeci jsou výsadami našich bohu." ˚ "Víš, vlastnˇe jsem si už párkrát s Bohem povídala. A myslím si, že on je ˇ tou absolutní pravdou. Ríká se, že cˇ lovˇek, až umˇre, pozná Boha. A když mám pocit, že Buh ˚ je tou absolutní pravdou, tedy po své smrti poznám i absolutní pravdu." "Snad. Muj ˚ buh, ˚ vlastnˇe náš Buh, ˚ ale s trochu jinou tváˇrí, mˇe uˇcí hledat pravdu už tady. Pravda je možná v cˇ istém životˇe. V životˇe bez hˇríchu. V životˇe života. V mém nitru. Možná znám odpovˇedi na všechny otázky, ale jsou uvnitˇr mého srdce, nˇekde v koutku mé duše, a já je nedokážu najít. Nedokážu je pojmenovat. Nedokážu je definovat. Tˇreba jim jenom prostˇe nerozumím." "Porozumˇení. I v komunikaci cˇ lovˇek musí umˇet porozumˇet. Musí porozumˇet lidskému chování. Musí uvˇerˇ it pravosti lidské lásky. Jinak nikdy nic nebude chápat."

63 "Kvˇetino, ale stále odbíháme od tématu." "Myslíš si, že odbíháme od tématu? Já si jenom myslím, že ho rozvíjíme. Co je na tom špatného?" "Promin, ˇ nechtˇel jsem se tˇe dotknout. Jmenuješ se Emma, vid’?" "Ano. Emma. Vlastnˇe mˇe ani nepˇrekvapuje odkud znáš mé jméno. Na tomhle svˇetˇe, kde se každou vteˇrinou dˇejí nové zázraky, to beru za samozˇrejmou vˇec. Ale nedokážu z tvých myšlenek vyˇcíst tvé jméno. Jak se jmenuješ?" "Nemám jméno. Vlastnˇe se jen tak procházím po svˇetˇe a promlouvám se zakletými kvˇetinami." "Se zakletými kvˇetinami? Tolika lidem promˇenil Buh ˚ tváˇr?" "Nevím, kdo promˇenil jejich tváˇr. Ale všechny jsou smutné. Žily zbyteˇcný život." "Zbyteˇcný život? Chceš tím rˇ íct, že žiju zbyteˇcný život?" "Ne, vlastnˇe žádná z kvˇetin nežila zbyteˇcný život. Mˇela svuj ˚ význam, ale ten si neuvˇedomovala. Nedokázala ocenit svuj ˚ pˇrínos na tomto svˇetˇe. A právˇe proto rozdávám radost a nadˇeji. Chtˇela by ses nauˇcit hrát na harfu? Nˇekdy tˇe to možná nauˇcím. Vždy tak úpˇenlivˇe toužím nˇekoho udˇelat št’astným. Nˇekoho nauˇcit rozdávat radost. Nˇekomu dávat nový smysl života. Chceš nauˇcit žít?" "Moc po tom toužím." "Ta cesta ale vede od tebe samé. Proto si nejdˇrív musíš uvˇedomit, kdo jsi. A proˇc tady jsi. Máš nˇekoho ráda? Ne, vím to. Máš. Ale byl bych rád, abys na všechno pˇrišla sama." "Mám ráda. Vím to. Cítím to. A bolí mˇe celé zelené tˇelo. Toužím. Prahnu. A to bolí. Je daleko." "Umˇela bys bez nˇeho umˇrít?" "Bez nˇeho?" "Bez nˇeho. I pro nˇeho." "Chtˇela bych umírat s ním. Nesnesla bych žádnou jednostrannou bolest. Toužím po sblížení celého svého nitra." "Možná jsou to jenom fráze. Ale dukaz ˚ nežádám. Nechci, aby se tvé tˇelo samo usoužilo." " A co ty, cˇ lovˇecˇ e. Máš city?" "Kdybych nemˇel city, nebyl bych. Jak bych se o nˇe mohl dˇelit, kdybych je sám nemˇel? Jak bych žil? Poˇrád bych jenom bloudil. Pustou vˇecˇ ností." ˇ "Ríkáš, že nemáš jméno? Jak muže ˚ cˇ lovˇek existovat, když nemá jméno?" "Sama jsi rˇ íkala, že jména nejsou duležitá." ˚

64 "Co se bohu˚ týˇce. Ale ne cˇ lovˇeka." ˇ "Jsem cˇ lovˇek. Prostˇe Clovˇ ek." "Je to zvláštní. Umíme si povídat beze slov, ale tvá mysl je rozostˇrená. Nevím, co v ní máš. Máš v ní i to jméno? Proˇc ho nesmím znát? Proˇc ty muj ˚ život umíš cˇ íst a já ten tvuj ˚ ne?" "Nejdˇrív se každý cˇ lovˇek musí nauˇcit cˇ íst sám v sobˇe. Musí se nauˇcit si porozumˇet. Jinak nedokáže pˇreˇcíst a už vubec ˚ ne interpretovat, co vnímá ten druhý. Snad se to jednou nauˇcíš." "Tak co bude, Emmo, s tím smyslem života?" "Opravdu se na to snažím soustˇredit, nicménˇe má mysl dnes není s to, aby se mohla soustˇredit na tvé otázky tak jak by chtˇela." "Cítím to. Pˇresto se, prosím, snaž nad tím chvíli zamyslet. V cˇ em vidíš smysl ty sama. Co by sis pˇrála, aby do posledního místeˇcka zaplnilo tvuj ˚ život?" "Nevím. Vlastnˇe vím. Vím to docela pˇresnˇe. Láska. Láska by mˇe urˇcitˇe naplnila." "Podle cˇ eho tak soudíš? Jak si mužeš ˚ být, obˇcas tak strašnˇe pošetilým citem, jistá? Kde máš záruku, že tˇe nikdo nezklame?" "To spoˇcívá pˇrece v duvˇ ˚ erˇ e!" "A ty jsi našla nˇekoho, o kom víš, že bys mu mohla do konce života uvˇerˇ it?" "Možná. I když si tím nejsem tak jistá. Víš, vždycky se objeví pochybnosti. A navíc, cˇ lovˇek si dnes není jistý ani sám sebou. Natož aby ještˇe duvˇ ˚ erˇ oval nˇekomu jinému." "Ale to je právˇe ta nejvˇetší chyba. Jestli chceš, aby tˇe nˇekdo naplnil, musíš mu uvˇerˇ it. Musíš si jím být jistá. Naprosto. Musíš mu vˇerˇ it stoprocentnˇe. Jinak ani on tvým citum ˚ neuvˇerˇ í. Nesmíš být povrchní, jinak nikdy nepoznáš souznˇení. Nikdy nebude tvuj ˚ život naplnˇen až do konce. Myslím, že dnes všichni zapomínají. Nejenom na své sliby, které si dávají, ale i na lásku. Zapomínají se mít rádi. Je to všechno strašnˇe povrchní. A máš pravdu v tom, že nejduležitˇ ˚ ejší je znát nejdˇrív sám sebe." "Ale toho se taky nejvíc bojíme. Odhalit si sami pˇred sebou své nitro. Stydíme si to všechno pˇriznat." "Takže jsi ten pravý smysl života ještˇe nenašla?"

65 "Hovoˇrili jsme o lásce. Myslím že mým smyslem života by mohla být láska." "A dál?" "A dál? Co bys chtˇel ještˇe slyšet?" "Pˇrece všechno. Všechno, at’ si jsem jistý. At’ vím, že tady spolu nemluvíme zbyteˇcnˇe. At’ si mužu ˚ být jistý, že tvá slova nejsou prázdná. Jak si tu svou lásku pˇredstavuješ?" "Jako motýla. Malého krásného motýla. S perletí na kˇrídlech. S prachem, který mu dává moc létat. Víš, právˇe to mu závidím. Že umí létat. Taky bych se to chtˇela nauˇcit. Myslíš, že nˇekdy poletím? Mˇela jsem už na louce párkrát ten pocit, ale všechno to byla pouhá pˇrevtˇelená myšlenka. Tak bych toužila letˇet doopravdy." Neusmíval se. "Asi si myslíš, cˇ lovˇecˇ e, že jsem pošetilá." "Ne, vubec ˚ ne. Jenom ti chci rˇ íct, že každý umí létat. Staˇcí zavˇrít oˇci a už se vznášíš. Ten opojný pocit, neznáš ho? Urˇcitˇe si vzpomínáš!" "Ne, asi nemám dostateˇcnˇe velkou pˇredstavivost ve svých snech." Byl cˇ ím dál tím víc vážnˇejší. "Opravdu si na to nepamatuješ? Ani z dˇetství? Jsem si jistý. Všechny dˇetské sny jsou barevné. Všechny jsou lítací. Copak ty nesníš?" "Sním, právˇe že sním. Ale mé sny nejsou zdaleka tak krásné, jak ty líˇcíš. Nejsou barevné. Ani cˇ ernobílé. Bolí. Jsou prázdné." "To bude asi v tom, že své sny nechceš. Odmítáš je. Zkus uvˇerˇ it. Pokus se jim dát nˇejaký význam. Až budeš nˇekdy usínat, pˇrej si je. Když budeš zavírat oˇci, zkus se na svˇet podívat zhora. Oˇcima motýlu. ˚ Uvidíš, jak snadné to je." Byl smutný. "Na tomhle svˇetˇe mˇe, Emmo, nejvíc mrzí, že lidé pˇrestávají chtít. Prahnou jen po obyˇcejných vˇecech. A proto mají tak obyˇcejné sny. Nikdy si ve svých snech nepˇrejí vidˇet krásu. Víš proˇc? Protože po ní ani ve svém životˇe netouží." "Jak jsi povrchní. Pˇremýšlíš o kráse. Ta ale pˇrece není duležitá!" ˚ Koneˇcnˇe se pousmál. "Špatnˇe jsi mˇe pochopila. Vlastnˇe stejnˇe, jako ti ostatní, se kterými si o tˇechhle vˇecech povídám. Krásou nemyslím krásu tˇela. Mám na mysli krásu duše. A víš proˇc všichni myslí nejdˇríve na svuj ˚ vzhled než na jemnost své duše? Protože duši pomíjí. Starají se jenom o svuj ˚ život na zemi, starají se o svuj ˚ vzhled. Ale ten není pravý. Je barevný. Ale podle barev duše naprosto bezbarvý. Lidé cˇ asto hovoˇrí o tom, že takový cˇ lovˇek je cˇ ernobílý. Ale to není

66 pravda. I bílá je barva. A co teprve cˇ erná! Jsou nádherné. Nemyslím si, že cˇ erná vyjadˇruje zlo. Je to stejná barva jako ostatní. Je vlastnˇe jenom trochu jiná. Ale moc krásná. Prázdní lidé jsou bezbarví. Neexistuje cˇ erno-bílý svˇet." "A co by mˇeli lidé chtít? Lásku?" "Ne, lásku nelze chtít. Tu si nemužeš ˚ vyprosit. Láska musí pˇrijít sama. Až bude ten správný cˇ as." "A jak to muže ˚ cˇ lovˇek poznat?" Rozesmál se. "To pˇrece cítíš. Vnímáš, že se propadáš. Vlastnˇe ne. Letíš. Ano, letíš. Láska ti dává kˇrídla." "Je tedy pravá láska jenom sen?" "Ale kdepak. Jenom ji nˇekteˇrí lidé nikdy nenajdou." "Nenajdou? Proˇc?" "Našli by ji, kdyby nespˇechali do povrchních vztahu, ˚ ale kdyby poˇckali a rozhlédli se kolem. Tam nˇekde prochází jejich druhá polovina. Ale oni jsou tak zaslepeni povrchní krásou, že ji nevidí. A proto je na zemi tolik smutku." Obloha zešeˇrela. "Snáší se veˇcerní rosa. Asi je ten správný cˇ as nˇekde najít místo ke spánku." Rozhlédl se kolem. "Dobrou noc. Když se ráno probudíš, staˇcí si na mˇe vzpomenout. Vrátím se." Strašnˇe dlouho jsem sbírala odvahu zeptat se ho. Nemusela jsem. Sám mi odpovˇedˇel. "Když chceš, aby se ti zdál barevný sen, prostˇe si to pˇrej. Usínej s úsmˇevem na rtech. Motýl k tobˇe sám pˇriletí." A potom jsem celou noc snila barevný sen. "Krásné ráno, Emmo." "Krásné ráno, cˇ lovˇecˇ e." "Tak o cˇ em se ti zdálo?" "Zdálo se mi o létání. Pˇresnˇe tak, jak jsi o tom vˇcera vyprávˇel. Musím se ti omluvit. Vˇcera jsem si prostˇe jenom nechtˇela vzpomenout. Ale ted’ už vím, že jako dítˇe byly mé sny vždy barevné. Ve svých snech jsem navštˇevovala zahrady s kvˇetinami, tak jako vˇcera. Ale bojím se. Jako dítˇe byly mé sny obˇcas velmi smutné. Byla jsem ve válce. Všude tekla krev, umírali lidé. A pak jsem tam zustala ˚ sama. Sama živá. A zbranˇe se blížily."

67 "Možná se ti vracejí vzpomínky na nˇeco, co jsi už kdysi prožila." "Myslíš reinkarnaci? Nene, v tu nevˇerˇ ím. Ale tˇreba je to v genech zakódovaný prožitek mých pˇredku. ˚ Tak jak jsem zdˇedila po nˇekom barvu vlasu, ˚ tak ted’ i jeho prožitky." "Snad. A co jiné sny?" "Mívala jsem sny o blízkých, o lásce, o lidech. Zdávalo se mi, že nˇekam jezdím. Nejpodivnˇejší na tom bylo, že jsem nˇekterá místa potom poznávala. Nebo situace. Zkrátka že jsem už tohle prožila. Ale byla jsem už i v požehnaném stavu. Mˇela jsem dítˇe. Co myslíš, že tyto sny znamenají?" "Nevím, neznám pravdu. A co ještˇe jiné sny? O cˇ em jsi ještˇe mˇela sen." Sklopila jsem okvˇetní plátky. "Možná si o mnˇe budeš myslet, že jsem blázen. Ale já mˇela sen o konci svˇeta." "O konci svˇeta? Kdy?" "Bylo mi tenkrát asi deset let. Víš, ten sen byl strašnˇe živý. Cítila jsem, jak se i mé tˇelo pohybuje. Vidˇela jsem cˇ istý plamen ohnˇe." "Chci, abys mi ten sen rˇ ekla. Tak strašnˇe bych o tom chtˇel nˇeco slyšet." "Z toho snu si už dnes moc nepamatuji. Vzpomínám si jen na nˇekteré okamžiky. Vidím zemˇekouli, jak žhne obrovským plamenem. Jak hoˇrí. Strašnˇe cˇ istým plamenem. Není vidˇet žáden kouˇr. A já jsem na oblaku a letím na nˇem pryˇc. A vím, že se mnou na tom oblaku je On. Prostˇe nˇekde vedle mˇe. Vidím strašnou cˇ istotu. V tom ohni, i na tom oblaku. Letím pryˇc a dívám se na hoˇrící zemi. Všechno je bílé, i naše roucha. A najednou jsem v depresivní zahradˇe. Stojíme u nˇejakých dveˇrí, kudy se vchází na Poslední soud. Vím to. U dveˇrí jsou se mnou mí blízcí. Bolí to, když se dozvídám, kdo z mých nejbližších nepujde ˚ do nebe, protože neuvˇerˇ ili a ve svém životˇe ubližovali." "Smím se zeptat, koho jsi tam vidˇela?" "Ne, to ti neˇreknu. Mám svoji nadˇeji. Nechci nikomu ublížit." "A nemyslíš si tˇreba, že kdybys nˇekomu rˇ ekla, kam po smrti pujde, ˚ že by se zlepšil k lepšímu?" ˇ "Nevím. Asi ne. Clovˇ eka nezmˇeníš. Budou si o tobˇe myslet, že jsi blázen. ˇ Reknou ti, vždyt’ to byl jenom sen. Sen jsem nˇekolika lidem vyprávˇela. Jejich reakce byla pˇresnˇe taková." "Víš o nˇekom dalším, kdo by mˇel podobný sen?" ˇ "Snad. Mˇela jsem kamarádku, které jsem sen vyprávˇela. Ríkala, že mˇela podobný. Bála se, že když pohlédne do tváˇre Boha, tak umˇre. Vyprávˇela mi, jak ji Buh ˚ ve snu pronásledoval. Nechtˇela umˇrít, tak strašnˇe se bála. A Buh ˚ ji

68 poˇrád pronásledoval. Ona pˇred ním utíkala a schovávala si tváˇr, jenom aby na nˇeho nemusela pohlédnout. Zavírala za sebou dveˇre. Nikdy se na nˇeho nepodívala." Zavládlo dlouhé ticho. "Odkud pramení náš strach? Strach z nˇecˇ eho tajemného?" "Nevím. O strachu se mi hovoˇrí špatnˇe. Bojím se neustále. A nejenom z nevysvˇetlitelných záhad, ale i z obyˇcejných vˇecí. Hroznˇe se bojím, že mi lidé zase ublíží. Že ublíží všemu a všem." "Proˇc se bojíš, když nejsi nikdy sama?" "Nevím. Myslím, že je to zakoˇrenˇené v naší pˇrirozenosti. Neznám nikoho, kdo by se nebál." "Ani tví pˇrátelé." "Mí pˇrátelé? Kdo to jsou? Ti zbyteˇcní lidé, co mezi sebou vedou zbyteˇcné rˇ eˇci?" "Nezapomen, ˇ Emmo, že i ty jsi byla jednou z nich." "Ach ano. Poˇrád jsem. Muj ˚ život byl hroznˇe prázdný. Zbyteˇcný. Ted’ ale zaˇcínám cítit, že nabývá svého smyslu." "Co tedy tví pˇrátelé?" "Myslím, že jsem nikdy nemˇela pravé pˇrátele. Snad jsem tak nˇekteré nazývala, ale až ted’ si uvˇedomuji, jak povrchní to všechno bylo. Jak jsme vedli prázdné rˇ eˇci. Jak jsme se snažili navzájem na sebe zapusobit ˚ falešným dojmem. Byli jsme tak zbyteˇcní. Tak zlí. Tak nicotní. Teprve ted’ si uvˇedomuji, jak smutný život jsem vedla. Mí pˇrátelé si navzájem lhali. I já jsem lhala. Nikdy jsem se na nˇe nemohla v niˇcem stoprocentnˇe spolehnout. Slibovali jsme si pomoc, ale když došlo na lámání chleba, vždy jsme od sebe odešli. Teprve ted’ si uvˇedomuji tu bolest. Mrzelo mˇe to, ale nikdy jsem jim to nedokázala rˇ íct. Naše myšlenky byly prázdné. Vždycky jsme si jenom rˇ íkali, kdyby tak nˇeco bylo. Vždy jsme jenom snili a nic jsme pro to neudˇelali. Zustali ˚ jsme jen u rˇ eˇcí. Tak jako poˇrád. V rˇ eˇcích jsme silní. To ano. Umíme si navzájem svými jazyky ubližovat, ale neumíme už pohladit. Když za námi nˇekdo pˇrišel, ˇ rˇ ekli jsme mu, že nic není tak špatné, jak to na první pohled vypadá. Rekli jsme, napij se, tancuj, zapomen. ˇ A oni se usmáli, ale jejich bolest byla poˇrád velká. A pak odešli a cítili se sami. I já jsem to mockrát vidˇela a cítila. Snažili jsme se zavírat oˇci pˇred cizími problémy. Vždy jsme v koutku duše dostávali záchvaty smíchu a kˇreˇcovitˇe jsme se smáli. Ano, smáli jsme se. Tomu, že my jsme zrovna v pohodˇe. Že se ta bolest nedotýká zrovna nás. A pak jsme

69 sami chodili a plakali. A nikdo nevidˇel, vlastnˇe vidˇel, ale dˇelal že nevidí, jak umíráme bolestí. A oni se smáli a uvnitˇr vlastnˇe plakali. Jak jsme byli smutní." "Když má cˇ lovˇek hodnˇe problému, ˚ nechce vidˇet ještˇe další, cizí. Potˇrebuje smích a nadˇeji." "Dobˇre, ale cˇ lovˇek nemuže ˚ žít sám pro sebe." "Jsem rád, že si to uvˇedomuješ. Tak co, už vˇerˇ íš, že sdˇelená bolest je poloviˇcní bolest?" "No, nˇeco pravdy na tom asi bude." "Takže si myslíš, že jsi nikdy nenašla ty pravé pˇrátele?" "Ne." "Jak si tím mužeš ˚ být tak jistá?" "Nevím, myslím si to." "Smím se zeptat, podle cˇ eho tak soudíš? Jak si vubec ˚ pˇredstavuješ pˇrátelství?" "Ve svém životˇe jsem potkala spoustu lidí, kteˇrí se tváˇrili jako mí pˇrátelé. A pak mˇe zklamali." "Ale urˇcitˇe jsi potkala i mnoho lidí, kteˇrí se tváˇrili docela cize, a pak se z nich vyklubali ti praví pˇrátelé. Tˇreba se ve tvém životˇe jenom mihli a šli dále. Ale kdyby zustali, ˚ stali by se tvými pˇráteli." "Možná, ale taky by mˇe mohli znovu zklamat." "To už dnes ale nezjistíš. Nicménˇe po nˇejaký cˇ as byli pro tebe oporou." "Ano." "Tak proˇc si myslíš, že jsi nikdy nepotkala pˇrátelství." "To asi tím, že jsem si myslela, že pˇrátelství nikdy neodchází, že trvá vˇecˇ nˇe." "Ale kdepak. Mnoha lidem na tobˇe záleží. Nepovažuj za zradu, že jejich cesta životem se vine jinudy než ta tvoje." "Asi máš pravdu. Nemužeme ˚ být svázáni poˇrád u jednoho stromu. Každý potˇrebuje jít a hledat tu svoji pravdu." "Správnˇe." "A co tví pˇrátelé, cˇ lovˇecˇ e? Máš nˇejaké?" "Já jsem št’astný cˇ lovˇek. Žiju pro ostatní. A cítím kolem sebe zvláštní nasládlou vuni. ˚ To je všuderozptylující se pouto. Vztah. Pˇrátelství." "Jsi tedy opravdu št’astný, cˇ lovˇecˇ e." "Ty taky mužeš ˚ být!"

70 "Já? To nejde. Mám pˇríliš mnoho tužeb. A já vím, že nikdy nebudou naplnˇeny. V okamžiku, kdy by byly, budu toužit zase po nˇecˇ em jiném. Víš, pˇrátelství není jediná vˇec na tomto svˇetˇe." "Já vím. Ale když máš pˇrítele, svˇet je hned veselejší. Vždyt’ jsi to sama rˇ íkala. Svˇet se stává barevnˇejší, protože existuje nˇekdo, komu na tobˇe záleží." "Jaké to štˇestí, mít slunce kolem sebe." "Ano, když je kolem tebe štˇestí, máš pocit, že je ve všem slunce. V každém cˇ lovˇeku, v každé vˇeci, v každé maliˇckosti. I v tobˇe." "A co tví nejbližší? Vnímáš je stejnˇe, jako své pˇrátele? Co máma?" "Máma. Miluji svoji mámu. Nade vše. Myslím, že lidé kvuli ˚ svému studu nikdy nepoví tomu druhému, jak moc ho milují. A ubližují. Nikdy nechci pˇremýšlet nad tím, co bude, až tu nebude. Ta ztráta bude nejvˇetší. A neptej se mˇe na to, nebot’ tyhle myšlenky bolí. Hroznˇe bolí." "A otec?" "Neptej se, prosím více. Dali nám pˇrece život." "A prarodiˇce, poznala jsi?" "S nimi mám krásné vztahy. Jsem za to št’astná. Vážím si jich." "Tak proˇc jsi jim zpusobila ˚ svým odchodem bolest?" "Víš, když chce cˇ lovˇek najít pravdu, musí jít sám. Nemuže ˚ se navždy spoléhat na ty ostatní. Bˇehem cesty potkává lidi, kteˇrí mu mˇení pohled a dávají mu nové myšlenky, které ho posunují dál. Nemuže ˚ pro nový pohled spoléhat na zpˇetnou vazbu. Možná jsem jim ublížila. Tak jako vždy. Ale pamatuj si, že nikdy to nebylo naschvál. Vždy jsem pak prosila, aby ta jejich bolest nebyla tak velká. Nikdy jsem nechtˇela." "Máš štˇestí. Všichni odpouštˇejí." "Opravdu všichni?" "Ne." "Tak proˇc jsi ted’ tvrdil opak?" "Víš, spíš než pravda ze mnˇe vytrysklo mé pˇrání. Má touha, aby všichni umˇeli odpouštˇet. Ale tomu nelze nikoho nauˇcit. Ale když máš nˇekoho ráda, jsi slepá. A odpouštíš. I když si to nezaslouží. Vlastnˇe se tím snažíš poˇrád nˇekoho ospravedlnovat. ˇ Protože tˇe pˇredtím udˇelal št’astnou." "Mluvíš ted’ o nˇekom konkrétním?" Usmál se. "Ani ne."

71 "Dnes ráno jsem ti napsala básen." ˇ ˇ Clovˇ ek se pousmál. "Nemyslím si, že by byla pro mˇe." Mé srdce zaˇcalo pulsovat. Okvˇetní plátky se tˇrásly. "Vždyt’ mi ji nemusíš darovat. Staˇcí když mi ji povíš." "A nezlobíš se?" Jeho duše zružovˇ ˚ ela štˇestím. "Ach, Emmo! Jak bych mohl proklínat to, co cítíš! Jak bych mohl hanobit jeho jméno. Vždyt’ jsi tak št’astná." Zrozpaˇcitˇela jsem. "Mohu tedy?" Neodpovˇedˇel, ale to jsem ani nepotˇrebovala. Jak jsou mé básnˇe malicherné. Jak jsem si stokrát zakazovala psát o lásce. Jak jsou všechny o stejných výkˇricích tužby! Malý motýl vykˇrikl do tmy !!! SEB A já? Motýl na jeho duši Kˇriˇc ST Prosíme o ticho Nerušte bývalou lásku I-A Oslí pláˇce Bojím se, že N enenene Tak co je prosím Vás ta pravá láska? "To je on?" "Myslím si, že ano."

72 "A co ty?" "Já?"

Kapitola 13

...nevnímáme... Tolik dní na cestách. Sebastian už ani nevnímal jména mˇest a osad, která prošli. Cítil, že v horách už zaˇcala zima. "Co asi dˇelá Emma?" Angus na nˇeho pˇrekvapenˇe pohlédl. "A já myslel, žes na ni zapomnˇel." "Myslím na ni poˇrád. Celé tˇelo mˇe bolí. V noci nemužu ˚ spát." "A právˇe spánek by ti mohl pˇrinést pokoj." "Proˇc?" "Tˇreba se každý den marnˇe snaží otevˇrít tvuj ˚ sen. A ty ho zatím odmítáš." "Sny. Na nˇe bych už málem zapomnˇel." "Když si nˇekdy nˇeco tak strašnˇe pˇreješ, dokážeš to ve svých snech najít. I já nˇekdy vidím Rutu." "A proˇc jí tedy neˇrekneš, jak moc chceš, aby se vrátila?" "Sám nevím. Snad proto, že Ruta na tyhle vˇeci nevˇerˇ ila. Byl to pro ni vždy jenom sen, který nemˇel žáden význam. Nevˇedˇela, jakou moc má." "A ty tomu veˇríš?" "Ano." "Tak moc, že bys dokázal ve snech žít opravdovˇeji než ve svém životˇe?" "Ne. Snad jsem se ještˇe tolik nezmˇenil, abych sny upˇrednostnoval ˇ pˇred dýcháním. Když si ale ve svém životˇe nˇeco hodnˇe pˇreješ, odráží se to do tvého snu. A od snu není daleko k realitˇe. Jenom sebrat odvahu a své sny uskuteˇcnit. 73

74 Když jsi o nˇecˇ em hluboce pˇresvˇedˇcen,nejenom ve snu, ale i v tvém vlastním životˇe se to stane skutkem. Jenom tomu musíš uvˇerˇ it." "Sebrat odvahu. K cˇ emu mám já sebrat odvahu, abych byl št’astný? Proˇc jsem tak nešt’astný? Nosím smulu?" ˚ "Nevím, ale možná tak máš poznat, co je v životˇe nejduležitˇ ˚ ejší." "A co je tedy?" Angus se rozesmál. "Jak to mám vˇedˇet? Na to musíš jednou pˇrijít sám. Nikdo ti nebude odpovídat na tvé otázky. Odpovˇedi musíš hledat sám v sobˇe." "A co když je nikdy nenajdu?" "To záleží na tobˇe. Ale jsem si jistý, že pravdu najdeš." "A tys ji, Angusi, našel?" Angus a jeho vˇecˇ ný smích. "Copak si myslíš, že opravdu vím všechno? Ještˇe neumírám, aby se mi zaˇcala zjevovat pravda. Sám nevím, jak mám žít, v co mám vˇerˇ it. Protože i kdybych vˇedˇel, v mé duši by byly stále pochybnosti. Nechci si je pˇripouštˇet, ale jsou." Smutek v Sebastianových oˇcích. "Ale já jsem jenom chtˇel, abys mi pomohl ukázat jediný svˇetlý bod, o který bych se mohl opˇrít, když tápu." "I ten bod si musíš najít sám. Musíš si najít jednu vˇec, nebo cˇ lovˇeka, prostˇe nˇeco, co ti dá vždy novou nadˇeji. Nadˇeji a jistotu, že kvuli ˚ tomu, komu na tobˇe záleží, nesmíš umˇrít. Že máš poˇrád pro co žít. Že je hloupost umírat zbyteˇcnˇe." "Byla pro tebe Ruta vším?" "Nevím. Ruta byla svˇetlo na mých smutných šedivých cestách. Ale nadˇeji, tu jsem našel ve víˇre." "Vˇerˇ íš tedy v nˇeco nad námi?" "Nevím, Sebastiane. Myslím si, že nˇeco nad námi je. Kdyby nebylo, nemˇel bych se o co opˇrít. Nemˇel bych duvod. ˚ Cítil bych se sám. A tak mám asponˇ nadˇeji, že nˇekomu na mnˇe záleží." "Vlastnˇe já jsem nikdy na nic nevˇerˇ il. Ale pak se stal ten zázrak. Poznal jsem v té kvˇetinˇe Emmu. Emmu z mých snu. ˚ Neumím si to vysvˇetlit. A ani nechci. Bojm se, že bych na to nestaˇcil. A taky ti andˇelé, které jsem vidˇel. Proˇc se to stalo zrovna mnˇe?" "Nevím. Ale urˇcitˇe i Emma má svého andˇela. Zkus jí poslat novou nadˇeji."

75 "Myslíš si, že to andˇelé dovedou? Tˇreba že pracují v rámci telepatie? V rámci intuice?" Angus a vˇecˇ ný pláˇc. "Snad ano." "Sebastiane, máš Emmu doopravdy rád?" "Jestli bych dokázal umˇrít?" "Ano." "Nevím. Tak moc bych chtˇel. Pˇreju si to. Ale bojím se, že moje city nejsou už tak spalující, jako kdyby tady byla se mnou." "A jak to vnímáš?" "Mám ji rád. Ale není nic, za co bych si ji vážil. Jsem onˇemˇelý její krásou. Ale krása je pomíjivá. Nevím jaká je. Jaké má city. O cˇ em sní. Vidˇel jsem ji hluboko do duše, ale ta duše mˇe nikdy nepohladila. Ano, jsem zamilovaný. Ale to má snad k lásce ještˇe poˇrád daleko. Tak moc toužím, aby ke mnˇe pˇrišla. Aby mˇe našla. Aby to všechno dokázala." "Ne, nikdy nechtˇej žáden dukaz. ˚ Tím rˇ íkáš, že tomu druhému nevˇerˇ íš. To pak už víš, že to, co cítíš, není opravdové. Opravdová láska je o splynutí duší. O pochopení, že nikdy nepotˇrebuješ dukaz ˚ lásky, protože prostˇe vˇerˇ íš." "Já vˇerˇ ím. Mám rád. Ale bojím se. Vlastnˇe nic nechápu. A to je možná dobˇre. Snad nˇekdy. Neznám na nic odpovˇedi. Nechci znát. Tˇreba by pˇrišlo zklamání. Zkus pochopit, že se stalo nˇeco vyjímeˇcného. Nˇeco, co tˇe pˇresahuje. A pak už nebudeš chtít znát odpovˇedi. Budeš jen vnímat všechno tak, jak zrovna je. Tˇreba dojde zase k rozmaru, a všechno bude skuteˇcné. Snad zacˇ ínám žít ve svých snech. Pro své sny. Nikdy se už na nic neptej. I ve mnˇe jsou pochybnosti. Nemám sílu dál vˇerˇ it. Jenom žiju. A to je ted’ nejlepší. Sny mi ukazují cestu a já cˇ ekám, až se všechno vyplní." "Ale stejnˇe si dávám otázky. Jak je to všechno možné?" "Žijeme. A to, co je kolem, je souˇcástí všeho. Nehledejme nic. Pˇrijdou další pochybnosti, ale jestli budu mít asponˇ trochu dobré víry, budu št’astný. Ted’ jsem, protože ji stále ještˇe vnímám. Ta kvˇetina mi naplnila muj ˚ život. I kdybych se mˇel upnout jenom k ní, budu mít svuj ˚ smysl.Teprve ted’ zaˇcínám cítit. A to jsem vždycky chtˇel." "Nerozumím ti. Chvíli o svém štˇestí pochybuješ a chvíli jsi jím posedlý." "Sám nevím. Cítit. To je to nejkrásnˇejší." "Jsi št’astný. Chci, aby se to všechno naplnilo. Kvˇetiny jdou za sluncem. Pujdeme ˚ na západ. Pˇres hory, do Kalifornie. Slunce. I ona ho musela milovat.

76 I její tváˇr ukazovala slunce. Jestli se má stát zázrak, tak jedinˇe tam. Všichni mluví o nadˇeji. Ale my ji zažijeme." Sebastian a chvíle zoufalé. "Mám strach. Kvˇetiny stárnou mnohem rychleji než lidé." Angus vnímal. "Tvé pochybnosti rozfouká strach. Strach je ten nejvˇetší dar. Jestli ji máš rád, nebudou ti vadit její vrásky. Bože, jak ty budeš plakat, až ji budeš vidˇet umírat." Ještˇe ten den se Sebastian a Angus rozlouˇcili s Johankou, Farmáˇrem a Florou. Postarají se o vˇeci do dalšího léta. V malém mˇestˇe zustali ˚ sami. "Kam ted’?" "Nevím, Sebastiane. Je mi smutnˇe. Každé léto si pˇreju, aby neskonˇcilo. A vidíš. Ani se neohˇreješ v jarních paprscích a pˇrijde podzim." Angus a jeho plášt. Snad nˇekomu pˇripadal komický. Odehrál v nˇem všechny Hamlety. A Hamletovi posmˇech nesluší.

Kapitola 14

...pochybujeme... Pˇrišly první podzimní deštˇe. Na západˇe napadl první sníh. "Bože, už abychom byli v Kalifornii." Cesta nebyla snadná. Auta studené stopaˇre nebrala. Pˇrišly druhé podzimní deštˇe. Na západˇe napadl tˇretí sníh. "Bože, už abychom byli v Kalifornii." Cesta nebyla snadná. Auta studené stopaˇre nebrala. Už ani nepoˇcítali, jak dlouho trvá podzim. Jak dlouho trvá sníh. Mnoho dní strávili na cestách. Ale ty cesty byly smutné. Angus pˇrišel o mít rád. Sebastian pochyboval. "Víš, Angusi, hroznˇe se bojím, že Emmu nepotkám. Je to všechno hroznˇe absurdní. Proˇc bych ji mˇel potkat ještˇe jednou? Ve svých snech ano. Ale v jednom vesmíru? To už není možné. Proˇc bys mˇel dostávat vždy to, po cˇ em toužíš?" 77

78 Angus a jeho velké smutky. "Otázky. Poˇrád se ptáš. Sám neznáš odpovˇedi. Sny. Jak velkou moc mají. Zapomínáš? Ne, nechci o tom slyšet. Víš, že ten, kdo ti je souzený, k tobˇe pˇrijde. Ale chápu. Sám jsem zoufalý." "Máme stejnou nadˇeji." "Snad. Ale já jsem v životˇe nechal už tolik zla a prodal tolik daru, ˚ že by byl hˇrích, kdybych mˇel dostat novou šanci." Jak smutné jsou nadˇeje. Jak plné jsou touhy a beznadˇeje. Jak prázdné jsou, když je vzdáváme. Další z poloprázdných lidí na cestách. Další Ruty. "Proˇc všichni odcházejí do Kalifornie?" "Za sluncem. A snad v bláhové nadˇeji, že meka lásky a svobody je pˇrivítá s otevˇrenou náruˇcí. Nene. Všichni budou hoˇrce odcházet se slzami v oˇcích. Nenajdou tam nic, než kameny. Srdce jako tvrdé kameny. Všichni budou volat po konci války. Ale nikdo pro to nic neudˇelá. Pak si všichni rozdají zbytky svých dáreˇcku˚ a rozejdou se. Ráno si už na nic nebudou pamatovat. Budou se chystat na lásku. Ale ani tam ji nenajdou. Lásku musí sami nejdˇríve dát. Musí jí ukázat. Tihle si ji berou. Neumí dˇekovat." "Pˇresto nepˇripouštíš, že mužou ˚ být št’astní? Že se už neumí opravdu radovat?" "Ale ano. Umí." "Tak proˇc jsi k nim tak zahoˇrklý?" Mlˇcel. "Ach, ano. Bojíš se, že Ruta se zmˇení. Že bude št’astná. A ty nebudeš u toho. Proˇc jí to štˇestí nepˇreješ?" Podíval se na Sebastiana. "Ano, nejdˇrív bude št’astná. Dlouho št’astná. Bude cítit, že je koneˇcnˇe úplnˇe svobodná. Bude moc št’astná. Ale jednoho dne se probudí a uvˇedomí si, že nikoho neumí udˇelat št’astnou. Že je na to štˇestí sama. I když je ted’ mˇesto plné krásných lidí." "Tak pˇrece tam nebude sama." "Ano, je jich tam hodnˇe. Ale všichni se cítí sami. Nedokážou si to nejdˇrív uvˇedomit. Ale je to tak. Nikdo tam není sám sebou." "Jak to mužeš ˚ rˇ íct? Vždyt’ je neznáš!"

79 Rozplakal se. "Každý, kdo má ted’ Rutu. Je št’astný." "Tak se jí sám nevzdávej! Ještˇe není pozdˇe. I když cˇ lovˇek prohraje nˇeco ve svém životˇe, vždy to muže ˚ získat zpátky." "Snad. Ale city už cˇ lovˇek nemuže ˚ nikdy dostat zpátky. Vždy tam zustane ˚ stigma prohry. Prohrál jsem. A dnes už musím zapomenout." Obrátil se na Sebastiana. "Už nechci vyslovit její jméno. Už nikdy." Ten den sešel Sebastian s Angusem z cesty. Natrhali kvˇetiny a hodili je do rˇ eky. "Za všechny mrtvé. Bez nadˇeje." Amen. ˇ Cím hloubˇeji vjíždˇeli do hor, tím cˇ astˇeji padal sníh. "Jsem rád, že zase vidím sníh. Na jihu je poˇrád slunce. Ale tady..." V horách byly závˇeje. Mˇeli štˇestí, že jim zastavilo auto, které je pˇrevezlo pˇres dva státy. Zaˇcátkem dalšího mˇesíce se ocitli na hranicích Kalifornie.

Kapitola 15

...obˇetujeme... Každým dnem odcházelo léto. Každým dnem pˇricházel smutek. Každým dnem pˇricházela beznadˇej. "Víš, cˇ lovˇecˇ e. Hroznˇe to bolí. Bolí. Jsem na pochybách. Nevˇerˇ ím už niˇcemu. Nevˇerˇ ím už ani Bohu. Nevˇerˇ ím ani sama sobˇe. A to jsem si byla kdysi jistá asponˇ tím, že ráno vyjde slunce. Ted’ nevˇerˇ ím sobˇe. Ani tvým myšlenkám." "To ti nemužu ˚ odepˇrít." "Já ale nevˇerˇ ím už ani tomu, že bych mohla být znovu cˇ lovˇekem." "Nevˇerˇ íš opravdu už ani své lásce?" "Ne." "Pˇricházíš tak ale o svou jedinou možnost." "Ty víš, co mi schází?" "Ano." "Co tedy?" "Tvá víra." "Ano. Vlastnˇe to vím. Co mám dˇelat?" "Nevím. Každý cˇ lovˇek pochybuje. Niˇcí víra není pevná." "Ale jak mám dojít svého štˇestí?" "Skrze pochybnosti urˇcitˇe ne." Pláˇc oˇcišt’uje a dává novou nadˇeji.

80

81 "Probud’ se, Emmo." Nenenenenene. Zrovna dnes se mi nechtˇelo probouzet. Zdálo se mi o daleké cestˇe za sluncem Má duše se chvˇela. A mé srdce se znovu rozbušilo. V mém srdci byly pochybnosti. ˇ "Clovˇ ecˇ e, jak ti mám vˇerˇ it?" Zesmutnˇel. "Už jsem doufal, že tvé skeptické období skonˇcilo. Kde je tvé odhodlání. Copak nevíš, co tˇe pro tvou víru jednou cˇ eká?" "Bojím se, že už zapomínám. Je to tím, že mi dochází trpˇelivost? Víš, obˇcas mi pˇrichází na mysl, že kdyby mˇe Buh ˚ nepromˇenil v kvˇetinu, že bych mohla udˇelat nˇeco mnohem užiteˇcnˇejšího." Rozesmál se. "Koneˇcnˇe ti zaˇcíná docházet smysl, který ti po celý život ucházel." "Co prosím?" "Nic si neudˇelala pro cizího cˇ lovˇeka jenom tak." "Myslíš, že to je ten jediný duvod, ˚ proˇc musím kvést na téhle louce?" Pocítil z mé myšlenky zlobu. "Proˇc se zlobíš? Proˇc je v tobˇe tolik nenávisti?" Vztekem jsem se chvˇela. "Už tady nechci být! Bože, vždyt’ tenhle život je tak krátký! Život tak rychle utíká. Nechci tady být. Proˇc jsi mˇe tak potrestal!? Pˇrece muj ˚ život nebyl o nic prázdnˇejší, než ty jiné. Proˇc musím trpˇet zrovna já?! Podívej se na mˇe, Bože. Stárnu. Tak rychle stárnu. Nechci prodat ten zbytek svého života. Pokazila jsem ho už tak dost. Proˇc mám trpˇet i ten zbytek? Proˇc mi nedáš pˇríležitost být znovu jako dˇrív? Proˇc mi nedáš šanci moje chyby napravit? Nejsem zbabˇelec. Neutíkám pˇred smrtí. Jenom mˇe bolí, že ty sám jsi zavinil, že ted’ žiju zcela zbyteˇcnˇe!!!" "Silná slova." Moje slzy stékaly na zem. ˇ "Clovˇ ecˇ e, ty chodíš. Dýcháš a rozdáváš nadˇeji. Ale co já? Já jsem tady úplnˇe zbyteˇcná. Jsem tady opuštˇená. Nikdo kromˇe tebe o mˇe nestojí." "A co tvá velká láska?" "Láska? Prázdnˇejší slovo jsem ještˇe neslyšela. Vždyt’ je to všechno nesmysl. Vubec ˚ ho neznám. Líbily se mi jeho vlasy. Ale vubec ˚ nevím, co cítil.

82 Vždyt’ i když tady byl, tak byly v mém srdci tˇežké pochybnosti. Ubližovala jsem. Nevˇerˇ ím, že to, co bylo mezi námi, byla láska. A jenom hlupák by se dokázal zamilovat do kvˇetiny." "Tak to je tvoje víra?" "Netrap mˇe! Ty máš všechno. Já jsem nic. Ted’ už chybí jenom nˇekdo, kdo by mˇe zašlapal do zemˇe. Zadupal do hnˇedého bahna. Umlátil. Utrhl a pohodil do trávy. Nechal usušit. Otrhal. Zabil." "A co tvá víra?" Nemohl mˇe dál poslouchat. Vstal a rozprostˇrel pˇrede mˇe svuj ˚ plášt’. "Podívej se. Uvidíš tam svoji novou nadˇeji. Ale za každý takový pohled pˇrichází jeho zrada. Musíš nˇejak vykoupit svoji hˇríšnou zvˇedavost." Slzy z mých oˇcí vyschly. ˇ "Clovˇ ecˇ e, pochop, že nechci oslepnout. Víš, Sebastian mi vyprávˇel starý pˇríbˇeh o lidské zvˇedavosti. O lidské pochybnosti. O dani, kterou musíme zaplatit za naši marnost. Vím, že dívka z toho pˇríbˇehu obˇetovala svuj ˚ zrak. Já mám pro svou marnost obˇetovat jeho lásku?" "Ne, pouze pro tvoji marnost podstoupí pokušení. Jestli je jeho láska opravdová, neprohraješ. Ale jestli je na pochybách tak jako ty, za jeho hˇrích budeš hoˇret ty. Víš, je to taky jenom cˇ lovˇek. Jako já a ty. Všichni neumíme odolávat pokušení. Ale láska nˇekdy dokáže." Bála jsem se dívat. "Ale ty víš, cˇ lovˇecˇ e, že i já jsem hˇríšná. Nedokážu cˇ ekat." "Obˇetuješ ho tedy pro jeden z rozmaru˚ povrchního života?" "Jak to zní odpudivˇe. Obˇetovat nˇekoho?" "Vlastnˇe obˇetuješ sama sebe. Pˇrinese ti to jen chvilkovou radost. A co tvé další pochybnosti?" Jak prudce smýkal vítr mými vlasy v odporu. "Ne, jestli to má být opravdová láska, chci ho vidˇet. Chci znovu spatˇrit jeho vlasy." "A co když o nˇe pˇrijde?" "Svˇet pˇrece nestojí na jeho vlasech. Ale na tom, co kdo cítí." Usmál se. "Tak moc bych ti pˇrál štˇestí. Dívej se tedy. Ale tvá touha bude bolestná. Nemužeš ˚ se ho ani dotknout." A pak mi rozestˇrel plášt’ a já jsem spatˇrila ten malý zázrak.

83 "Angusi, koneˇcnˇe jsme v Kalifornii! Vidíš to slunce? Vidíš ten jas všude ˇ kolem? Jak mohlo nˇekdy vzniknout nˇeco tak krásného? Nˇežného? Cistého, jako ranní rosa?" "Nevím." Poznávala jsem Anguse. Jeho oˇci už nebyly tak smutné. Vyzaˇrovaly novou nadˇeji. I on vˇerˇ il ještˇe nˇekdy na zázraky. "Jak asi vypadá ráno na louce? Myslíš, že je tam ještˇe léto?" Tak ráda bych mu odpovˇedˇela. Drahý Sebastiane. Léto konˇcí, ale moje nadˇeje je znovu svˇeží. Jako jarní rána. Pˇrichází podzim, ale já necítím chlad. Když tˇe znovu vidím, dokážu zapomínat. Tak ráda bych ti rˇ ekla, že mˇe mé srdce znovu ujistilo, že nespí. Že ví, jak uzdravuje úsmˇev. Že ví, jak nˇežné jsou mé vzpomínky. Ne, už nepochybuji. "Jestli na mˇe Emma vubec ˚ kdy myslela?" Angus ho utˇešil. "Pˇrece jsi vidˇel její slzu. Živou. Opravdovou. Cítíš ji ještˇe poˇrád?" Usmál se. "Cítím. Ale bojím se. Ty pochybnosti. Myslíš, že je pevná v tom, co cítí? Nepochybuje také? Víš, nˇekdy se bojím, aby nezapomnˇela. Bojím se, jestli kdy vubec ˚ nˇeco cítila." "A co tvé sny?" Rozesmál se. "Snad mluvily pravdu. Ano. Ve svých snech byla št’astná." Sebastiane, já nezapomínám. Poˇrád doufám. Ale i já pochybuji. I mˇe spaluje nepokoj. Nˇekdy pˇrestávám vˇerˇ it. Sklonil se ke mnˇe cˇ lovˇek. "Nezapomínej, že on tebe nevidí. Nemuže ˚ se tak jako ty ujistit, že stále toužíš. Vidíš, on je o své lásce pˇresvˇedˇcen. Ale ted’ do jeho života vstoupí pˇrelud. Muže ˚ zradit. A jak pak bude vypadat tvoje víra?" Zavrtˇela jsem hlavou. "Bože, jestli je opravdu pˇresvˇedˇcen o svém citu, jestli opravdu touží, dej mu sílu. Neber mu ji. Dej mu novou nadˇeji." A pˇresvˇedˇcená o tom, že láska není prázdné slovo, jsem usnula. Od toho dne byly mé sny ružové. ˚ Procházela jsem se zahradami.

84 Potkávala jsem tam Sebastiana. Drželi jsme se za ruce. Hladili jsme se po vlasech. Vˇerˇ ili jsme. Naši andˇelé byli št’astní. Každý den svítilo slunce a každou noc byl úplnˇek. Každý sen jsme se smáli. Každý sen jsme zpívali. My nikdy nezhasneme. My nikdy neodejdeme. Naši lásku nikdo nezlomí. Proˇc umíráme? Abychom našli lásku dˇrív, než se na chvíli rozlouˇcíme.

Kapitola 16

...prohráváme... "Co budeme dˇelat?" Sebastianovy beznadˇejné otázky. "Kde ted’ budeme hledat?" Angus zavrtˇel hlavou. "Už jsem se nauˇcil jednu vˇec. Nikdy nehledej. Nikdy se nesnaž jít naproti. Abys byl št’astný, musíš cˇ ekat. Láska k tobˇe vždycky pˇrijde sama. Je hloupost chodit nˇecˇ emu vstˇríc. Všechno si tˇe v ten správný cˇ as najde. I to, po cˇ em toužíš." "Máme tedy zustat ˚ v San Francisku? Jak dlouho budeme cˇ ekat?" "Opravdu to nevím, Sebastiane." Tolik toužíme po odpovˇedích. A pˇritom jsou vždy tak zbyteˇcné. Nemuseli stopovat dlouho. Zastavilo jim auto jedoucí z centra. Muž je zavezl za mˇesto "Co se tady dˇeje?" "Jeden z jejich happeningu." ˚ Všude stály autobusy a stany. "V poslední dobˇe se tady usídlila spousta lidí. Tahle louka je pˇrekrásná." Muž zastavil auto. Rukou ukazoval oceán. 85

86 Pˇred nimi se rozprostˇrel nádherný pohled na zátoku a vˇezení Alcatraz. "Bože!" Sebastian se rozhlédl kolem. "A co ti lidé. Jsou št’astní?" Muž pokrˇcil rameny. "Nevím. Nezajímám se o nˇe. Víte, i tohle mˇesto potˇrebuje penˇez. Starám se hlavnˇe o obchod. A tihle mladí lidé? Pár let se budou poflakovat, pak se vybouˇrí a skonˇcí stejnˇe jako já. Budou se muset starat o rodinu, o práci, o obchod. Zcela nepoeticky. Ted’ se všichni pohybují v jiném svˇetˇe. Ale jednou pˇrijde vlna pochopení a smete je do naprosto realistického svˇeta." Sebastian se otoˇcil na Anguse. "Myslíš, že i já jednou budu žít docela obyˇcejný život? Bez zázraku?" ˚ Angus zavrtˇel hlavou. "Ne, jestliže nepˇrestaneš vˇerˇ it na zázraky, tak tu s tebou zustanou ˚ napoˇrád." "A proˇc jste sem pˇrijeli vy," otoˇcil se na nˇe muž. "Taky si myslíte, že San Francisko je to pravé mˇesto? Nene, jste na špatné adrese. Snad jste chtˇeli vidˇet nˇeco jiného, než tohle špinavé mˇesto. Jste tady trochu pozdˇe." "A proˇcpak?" Angus si tuhle vˇetu nechtˇel pˇripustit. Byl jeden z tˇech lidí, kteˇrí nesnášeli, když o nˇeco pˇrišli. A zvláštˇe ted’ bylo jeho choulostivé období. "Znáte Beatles? No tu skupinu z Liverpoolu, po které ted’ celý svˇet šílí. Urˇcitˇe je znáte. Ty znají dneska už všichni. Nedávno hráli tady v Cadlestickském parku. Prý to byl jejich poslední koncert. Ale tyhle hvˇezdy konˇcí nastokrát." Sebastian se na muže podíval. "Kde tady mužeme ˚ najít práci?" Muž je zavezl k cˇ erpací stanice. "Tihle ví všechno. Zkuste se tady zeptat. Ale nejspíš vás zklamou. Takových jako jste vy jsem tady vysadil asponˇ už padesát. Ale pˇresto, hodnˇe štˇestí." Na cˇ erpací stanici? Nikoho na práci nepotˇrebujeme. Samozˇrejmˇe. Jakou máte praxi v obchodování?

87 Samozˇrejmˇe žádnou. Umíte spravovat auta? Že ne? Tak co tady dˇeláte? Jste cˇ erné pleti. Tady se taky nosí rasismus? Obloha se zaˇcínala stmívat. "Angusi, co jsi dˇelal celý svuj ˚ život?" Pousmál se. "Broadway." Sebastian nevˇerˇ il. "Tys hrál na Broadwayi? Co dˇeláš tady?" Jak složitý nˇekdy život je. "Jsi št’astný. Ale jednoho dne zjistíš, že už nemužeš ˚ dýchat. Že pomalu hniješ. Že už nedokážeš svá pˇredstavení prožívat. Víš, Rutu s Johankou jsem potkal tam." "Opravdu?" "Ano. A taky nemohly mˇesto vydýchat. Tolik lidí ted’ ten ruch nesnáší." "Pˇrestože Ruta mˇesto nesnesla, tak utekla do San Franciska." "Víš, možná tady ani nedorazila. Kdoví, kde je." "Nemohla se vrátit k divadlu?" Angus se rozesmál. "Pˇrece víš, že jsem už o ní nechtˇel mluvit. Ale myslím, že na Brodway by se už nikdy nevrátila. Nedokázala tam žít. Snad kdyby hrála na Off-offBroadwayi. Ale tam by se zase neuživila. A proto jsme se vždy pˇres léto toulali. Nedokázali jsme se pˇrizpusobit ˚ obyˇcejnému životu." Sebastian zesmutnˇel. "Mˇel jsi krásný život. Našel jsi úspˇech." Angus zavrtˇel hlavou. "Ale kdepak. Nikdy jsem nenašel to nejcennˇejší. Nikdy jsem nedokázal otevˇrít své srdce druhé osobˇe." Angus se posadil na zem. "Smím se tˇe, Sebastiane, zeptat, kým jsi byl pˇredtím, než ses vydal na cestu?" "Nevím." "Nevíš?" "Nevím, kým jsem byl." "Opravdu?"

88 "Víš, vlastnˇe jsem nikdy ve svém životˇe nedˇelal nic naplno. Vždycky jsem všechno vzdal. Když jsem potkal Emmu, byl jsem rozhodnutý pro ni. Pro tu dívku, kterou jsem znal ze svých snu. ˚ Asponˇ chvíli jsem pocítil jaké to je k nˇekomu patˇrit. A pak jsi pˇrišel ty a já mˇel touhu najít v nˇecˇ em smysl života. Našel jsem ho v lásce k druhému cˇ lovˇeku. A taky v divadle. Mohl jsem být nˇekým jiným. I když to byla jen hra. Dal jsi mi prostor do tˇech rolí se vcítit jak chci. Možná to bylo zoufalství, co mˇe k tobˇe pˇrivedlo. Vubec ˚ ti nevadilo, že jsem si rˇ íkal, co jsem chtˇel. Mohl jsem se stát nˇekým jiným. Naprosto svobodnˇe. Naprosto krásnˇe. Já jsem Shakespeara nikdy neˇcetl. Jenom jsem se snažil napodobit roli, kterou jsi mi dal. A já byl št’astný. Nikdo mi neˇríkal, že hraju každý den jinou roli poˇrád stejnˇe. A v tom jsem vidˇel svou radost. Být nˇekým jiným. Ne tím zbabˇelým cˇ lovˇekem, který se plácá ze dne na den jenom tak. Zbyteˇcnˇe." "Myslíš si, že celý tvuj ˚ život byl zbyteˇcný?" "Nevím. A už o tom nechci pˇremýšlet, ano?" Pronajali si pokoj v malém špinavém hotelu poblíž moˇre. "Jak dlouho budeme cˇ ekat? Má smysl ještˇe vubec ˚ nˇeco? Víš, když jsem ted’ tady, mezi lidmi ve mˇestˇe, nechci vˇerˇ it na zázraky. Nedokážu každé ráno vstát a vˇerˇ it, že jsme potkali Emmu." Angus a jeho pˇrekvapené pohledy. "Nevˇerˇ íš na Emmu? Pˇred pár hodinami jsi rˇ íkal, že jsi v ní našel smysl svého života." "Prosím tˇe, Angusi, zkus si uvˇedomit tu absurditu. Ted’ jsme tady. Sedíme na posteli. Jsem já. Jsi ty. Je nˇejaká Emma? Jak muže ˚ kvˇetina pˇremýšlet?" Zakroutil prudce hlavou. "Nenene, Sebastiane. Poˇrád je to jeden a týž svˇet. Ta kvˇetina byla až moc opravdová." "Opravdu si to myslíš?" "Nevˇerˇ íš? Ale ty musíš!" "Proˇc bych musel?" "Protože na tobˇe závisí její štˇestí. Tˇreba se znovu promˇení. Jako v pohádce. Vždyt’ život je pˇresnˇe o tom. Že nás poˇrád nˇecˇ ím pˇrekvapuje." Sebastian si zaklepal na hlavu. "Uvˇedomuješ si, o cˇ em se ted’ tady bavíme? Nezní ti to hloupˇe? Jak muže ˚ v jednom svˇetˇe existovat Beatles a zaˇcarovaná kvˇetina?" Angus se rozesmál.

89 "Bože, co je tohle za rozvernou komedii?" Nevím, nevím, nevím. Zkrátka nevím. Poˇrád netušíme. Poˇrád nevíme.

Kapitola 17

...nevˇerˇíme... Tˇežko se tomu vˇerˇ í, ale už koneˇcnˇe musíte! Tohle není sen. Tohle je skuteˇcnost. Opravdu se všichni promˇenujeme ˇ za svoje hˇríchy v kvˇetiny. Chápejte! Tohle je život. ŽIVOT! Poˇrád nechápete? To proto, že nevˇerˇ íte. Zkuste to a budete št’astní. Budete se smát. Jenom vás prosím, nezbláznˇete se z toho. Jinak se budete smát ještˇe víc než já. A to je to nejkrásnˇejší. Rozesmívat lidi kolem. Dˇelat je št’astnými. Tak se už koneˇcnˇe pˇrestante ˇ tak divit. Je tolik vˇecí, které vás pˇresahují. Je toho tolik, co nevíte. Tak vˇerˇ te. At’ mužete ˚ být št’astní. Opravdu. 90

Kapitola 18

...bloudíme... "Emmo, jsi už št’astná?" ˇ Clovˇ ek se na mˇe svou nˇemou tváˇrí usmál. "Vím, že bys chtˇel slyšet, že ano. Ale nebudu ti lhát. Jsem smutná. Sám víš, že jediné štˇestí, které hledám, je láska." "Ale pˇrece jsi se pˇresvˇedˇcila, že tvá láska není ztracená." Podívala jsem se na nˇeho. "Ale sám víš, že jsi do mˇe zasel znovu pochybnost." Rozesmál se. "Ale kdepak. Ta pochybnost v tobˇe byla už dávno pˇredtím, než jsi potkala lásku." "Máš pravdu. Pochybovat není hˇríchem. Je to pokušení. Ale ne dokonaný hˇrích." Usmál se a pˇrisedl si ke mnˇe blíž. Otoˇcila jsem svou hlaviˇcku na nˇeho. ˇ "Clovˇ ecˇ e, máš tak upˇrímné oˇci. Kdo jsi? Nikdy jsi mi neˇrekl odkud pˇricházíš. Nevím nic o tvé minulosti." Rozesmál se. "A potom bys uvˇerˇ ila? Nene. Neˇreknu ti nic. To duležité ˚ jsem ti prozradil. Na ostatní vˇeci, které jsou pro tebe podstatné, pˇrijdeš sama. Nemusíš všechno vˇedˇet, abys pochopila. Staˇcí to vnímat." "Jsem ráda, že tady nejsem sama. Pˇresto poˇrád nevím, proˇc jsem tady." 91

92 "Nepˇrišla jsi na to? Ani tehdy, když jsi mˇela pochybnosti? Právˇe pˇri takových stavech máš odkryté vˇedomí. Dokážeš si uvˇedomovat svoji podstatu. Naco jsi tenkrát pˇrišla? Jen si vzpomen." ˇ Ne, nemˇela jsem chut’ vzpomínat na svuj ˚ vztek. "To není hanba. Každý má právo chovat se tak, jak se cítí. Nikdo ti tvou podstatu nebere. Nikdo se za tvou zlost nezlobí. Zusta ˚ nˇ jaká jsi. Nikdo po tobˇe nechce, aby ses zmˇenila. Nechci to. Jenom si vzpomen. ˇ Bylo ti líto." "Ano. Bylo mi líto. Bylo mi líto, že byl muj ˚ život tak zbyteˇcný." "Nebyl zbyteˇcný. Ale tys ho proplula. Tak, aby ses nikoho nedotkla. 0Dˇelala jsi zbyteˇcné vˇeci. Cítila ses nˇekdy opravdu št’astná?" Rozesmála jsem se. Tak strašnˇe jsem se smála. Kdyby kolem nebyla tak vysoká tráva, asi bych se umˇrela o zem. "Ach ano!" Byla jsem št’astná. "Byla jsem št’astná! Kdy? Když tady byl Sebastian." "A zasloužíš si ho?" Pˇrestala jsem vyvádˇet. "Ne?" "Nevíš sama?" "Bojím se hledat odpovˇed’." "Nehledej odpovˇed’. Musíš vˇedˇet." "Ano, vím. Vlastnˇe je mi jedno, jestli si ho zasloužím, nebo ne. Hlavní je, že ho mám ráda. A vˇerˇ ím mu. Jestli opravdu cítí to, co já, jsou jakékoliv další vˇeci naprosto bezpˇredmˇetné. Ne, na tohle téma se s tebou už bavit nechci." ˇ "Dobrá tedy. Dovol mi ještˇe jednu otázku. Ceho chceš ještˇe v životˇe dosáhnout?" Zamyslela jsem se. Kdysi bych si snad pˇrála úspˇech. Ale dneska? Tak hroznˇe jsem toužila po jednom cˇ lovˇeku. Ne, je mi jedno kým jednou budu. Hlavnˇe abych byla št’astná. "Ano, mohla bys být št’astná." "A nebudu?" "Nevím. Nedokážu ti rˇ íci, co tˇe cˇ eká. Já sám to nevím." Pˇrekvapenˇe jsem se na nˇeho podívala. "Ale vždyt’ ty umíš cˇ arovat. Ukázal jsi mi Sebastiana!" "Já?" Nechápala jsem.

93 "Nic jsem ti nemusel ukazovat. Vlastnˇe jsi vidˇela všechno, co sis pˇrála vidˇet. Byl to tvuj ˚ sen. Nic víc." "Takže to byla jen iluze? Žádná pravda?" Pokrˇcil rameny. "To už musíš poznat sama. Já jsem jenom obyˇcejný cˇ lovˇek." Netoužila jsem už nic chápat. "Vždyt’ jsme, Emmo, ve dvacátém století. Všechno jde vysvˇetlit." Nedokázala jsem mlˇcet. "A co já? Já se ti zdám dostateˇcnˇe vysvˇetlitelná?" Znovu se rozesmál. "Ale Emmo, i pˇríroda má právo na zázraky." "Pˇríroda?" Odkašlal si. "Anebo tomu nˇeco podobného." Podzim byl cˇ ím dál tím chladnˇejší. Lidé na polích vyorávali úrodu. Pozorovala jsem je se slzami. Pálili plesnivé natˇe. I já jsem byla už skoro stejná. Bála jsme se. Bála jsem se, že odejdu dˇríve, než mˇe ještˇe staˇcí pohladit. "Proˇc jsi smutná? Vždyt’ jsi prožila nejkrásnˇejší léto." "Ano. Bylo nejkrásnˇejší. A nejšt’astnˇejší." "Tak proˇc jsi smutná?" "Protože se nikdy nedotkl mých rukou." "A to tˇe mrzí?" "Ano. Možná se ti zdám malicherná." "Ne, vubec." ˚ "Ale stejnˇe si myslíš, že jsem hloupá." "Hloupá taky ne." "Ale zbyteˇcná. Ano, zbyteˇcná." "Zbyteˇcná?" ¨Nechápavˇe se na mˇe podíval. "Dala jsi svou lásku. A proto jsi zbyteˇcná? Snažím se tˇe, Emmo, pochopit, ale nˇekdy to nejde."

94 "Taky se snažím porozumˇet sama sobˇe. Nejde to. Nikomu na téhle zemi to nejde. Nikdo nechápe sám sebe. A kdo tvrdí pravý opak, lže. Nikdo se o to ani nesnaží. A potom požaduje po nˇekom jiném, aby se choval jinak, než se chová ted’. Upˇrímnˇe nesnáším lidi, kteˇrí jsou takoví." ˇ Clovˇ ek se na mˇe podíval. "Emmo, proˇc nenávidíš?" Kdybych mˇela ruce, utrhla bych se. "Jak se stydím. Nevím." "Z cˇ eho pramení tvá nenávist?" Nechtˇela jsem mluvit. Ani pˇremýšlet. "Cítím to v tobˇe." "Dobrá. Povím ti to tedy." Prudce zavrtˇel hlavou. "Nene. Jestli ty vzpomínky stále bolí..." "Ne. Musím ti to rˇ íct. To bolest." "Bolest?" "Ano, ten motýl." "Ach ano, cˇ tu v tobˇe lásku k létání. A ten motýl, co k tobˇe létal..." "Umˇrel." "Umˇrel..." "Kvuli ˚ lásce." "Kvuli ˚ nenávisti?" "Ach ano, nenávist. Veškerá nenávist k nˇemu. Ke mnˇe. Nenávidím se za to, že jsem nikdy nedokázala nikomu nic rˇ íct. Nenávidˇela jsem štˇestí. Tak moc mi chybˇelo. A pˇrece vždy staˇcilo tak málo. To bylo tenkrát." "A dnes?" "Chtˇela jsem zapomenout. Ale nikdy nejde zapomenout." "I tenkrát jsi byla št’astná." "Ano. Ale tenkrát to štˇestí bylo jiné." "A bolí tˇe jeho smrt?" "Koho by nebolela. Už jsem s tím ale dál nedokázala žít. Zakázala jsem si bolest. A ona pak rychle odešla." "A co lidé okolo?" "Mysleli si, že jsem tak povrchní. Že neumím projevit lítost. Že nemám slzy. Že nemám pocity." "A mˇelas je?"

95 "Ano, mˇela jsem je. Nejsem necitelná. Nemohla jsem ale pˇriznat tenkrát svou bolest. Nemohla jsem dovolit svým slzám, aby odešly." "Ale možná by s nimi odešla i tvá bolest." "Snad." "A není v tom ta povrchnost?" "Ne. Je v tom pud sebezáchovy. Když tˇe všechno bolí, vˇetší bolest už neuneseš. A jediná cesta, jak ji odehnat, je ji zatajit. Žít tak, jako že se nic nestalo. Že poˇrád stejnˇe svítí slunce. Že je všechno v poˇrádku." "A proto jsi utekla? Abys ji nemˇela na oˇcích?" "Možná." "Ale..." "Ale pˇred niˇcím nelze utéct. Ani pˇred láskou, ani pˇred nenávistí. Ani pˇred bolestí." " A pˇred svým svˇedomím?" "Nikdy." "Tak proˇc jsi odešla?" "Nenávist." "K cˇ emu?" "Sama k sobˇe. Ke svému životu." "Tak proto hledáš lásku." "Ano, chtˇela jsem se nauˇcit znovu mít ráda. Nˇekdy tˇe svˇet kolem tak umlˇcí a otupí, že nevnímáš už ani sám sebe. Jen obˇcas na tebe spadne deprese." "Tak proto ta cesta." "Ano, hledat pravdu. Hledat lásku. Hledat novou nadˇeji. A vidíš, tak brzo jsem ji pohˇrbila." "Být nˇecˇ ím tak, jak si myslíš, zbyteˇcným, jako je rozkvetlá kvˇetina, není ještˇe jámou do zemˇe." "Ale tady vidíš konec mých nadˇejí. Chtˇela jsem jít hledat. A co jsem našla? Hlínu. Nemˇela jsem možnost najít ani samu sebe." Rozesmál se. "Proˇc to rˇ íkáš? Nenašla jsi právˇe tak, jako kvˇetina, mnoho nových slov a pocitu? ˚ Nenašla jsi štˇestí? Nenašla jsi lásku? To, co prožíváš, není trest. To všechno je dar. A ty, místo aby ses radovala z toho, jaké štˇestí ti bylo dáno, jen vzdycháš." "Musím uznat, že máš nˇekdy pravdu. Ale já jsem se vydala na cestu." "A nejsi snad už blízko cíle? Myslíš si, že cesta za štˇestím je vždy dlouhá? Není duležitˇ ˚ ejší, že dojdeš cíle? Že tak brzy dojdeš cíle? Nejduležitˇ ˚ ejší je

96 cesta ve tvém srdci. Cesta tvého svˇedomí. Cesta po zemi pˇrináší jen další a další pseudozážitky, které nejsou vždy podstatné. Ale cesta ve tvém tˇele vede k daleko užiteˇcnˇejším a bohatším vˇecem. Ukazuje ti cestu do tvého já. Do tvého života. Ukazuje ti pravdu. A tu pˇrece hledáš, ne? Je zbyteˇcnou malicherností, že lidé hledají pravdu ve svˇetˇe. Je to hloupost. Jediná pravda se skrývá v cˇ lovˇeku. V jeho duši. A cesta není tak dlouhá. Staˇcí jít rovnˇe. Vˇedˇet, co hledáš. A být si jistý, že to, co hledáš, je správné. Že to stojí za to."

Kapitola 19

...obvinujeme... ˇ "Probud’ se, Sebastiane! Máme práci!" Sebastianova prázdná rána. Venku svítí kalifornské slunce. Ale že by pálilo. Blížící se zima se projevovala chladem i u moˇre. Sebastianovy rozespalé pohedy.. Ještˇe pár dní potˇreboval na to, aby si zvykl na jiné prostˇredí. Ale Kalifornie se mu zalíbila. "Víš Angusi, ještˇe nikdy jsem nevidˇel moˇre." "Nikdy jsi nevidˇel moˇre?" Angus se smál. "Ale tohle je oceán!" První dny, které na pobˇreží strávili, byly krásnˇe bezstarostné. Sluneˇcné. A až pˇríliš reálné na to, aby snadno zapomnˇeli na zázraky. "Víš, Angusi, nˇekdy mám chut’ zapomenout." "Není škoda obˇcas na nˇekteré vˇeci zapomenout?" Sebastian se smutnˇe pousmál. "Víš, je snazší zapomenout, než každou noc umírat prázdnou touhou." "A ty chceš zapomenout úplnˇe, nebo jenom na cˇ as?" Sebastian uhnul pohledem. "Víš, kdybych mˇel jistotu, že Emmu najdu, netrápil bych se. Ale pochybuji. Proˇc by to štˇestí mohlo potkat znovu mˇe? I když mé sny jsou tak plné, 97

98 nevyhnu se prázdnotˇe." Angus chytnul Sebastiana za ruku. "Moc pˇremýšlíš. Našel jsem práci v pˇrístavu. Zítra se tam zajdeme podívat." Sebastian a jeho zamyšlené pohledy. "Bojím se, že už pˇrišla zima. Nevydrží. Bože, jak asi musí umírat kvˇetina?" "Nemysli na ni. Poˇrád si budeš pˇrehazovat strach, beznadˇej. Pochyby." Nechtˇel, aby nˇekdo vidˇel jeho slzy, ale u Anguse mu to bylo jedno. "Poˇrád si musím rˇ íkat, co je vlastnˇe svˇet. A život? Záleží mi na kvˇetinˇe." Angus zesmutnˇel. "Už nedokážeme být št’astní. Už si nedokážeme povídat." "Proˇc? Mˇesto? Vzpomínky? To musíme radˇeji na všechno zapomenout? Proˇc jsme se vzdali té krásy? Naší svobody? Naší volnosti?" Angus se neubránil výˇcitkám. "Mˇeli jsme zustat ˚ všichni pohromadˇe. Co tady vubec ˚ dˇeláme? Proˇc jsme jeli sem? Ach ano. Už si vzpomínám. Mysleli jsme na slunce. Mysleli jsme na slunce sami pro sebe. Podlehli jsme jako ti ostatní. Podlehli jsme tomu, že tady najdeme štˇestí. A já poˇrád v skrytu duše doufal, že najdu Rutu. Vˇedˇel jsem, že nenajdu a pˇresto jsem byl sobecký. Je mi líto. Ne, ani tady nebudeme št’astní, když budeme sami. Pˇred samotou nejde utéct." "Opravdu se, Angusi, cítíš tak sám?" "Ano, sám. A jsem nešt’astný. Myslel jsem, že když si pˇrikážu na nˇeco zapomenout, že klidnˇe mužu ˚ zaˇcít žít nový život. Ne, nejde to. A povrchní známosti? Ne, to taky nedokážu." Cítil opravdové slzy. "Bože, proˇc jsi tak nespravedlivý? Kam jsi mi odvedl Rutu? I když jsem zhˇrešil, proˇc mˇe trestáš takovou zhoubou? Proˇc mˇe trestáš vˇecˇ ným žalem? Co to jsi za Boha? Uznávám svoji vinu. Ale proˇc jsi mˇe zavedl tak daleko od všeho? Všichni mˇe opustili. A ty mi nedáš spát. Budu za své provinˇení trpˇet v pekle. Ale ty na tom budeš mít nejvˇetší vinu!" A Angus Boha navždy zavrhl. Ještˇe tolikrát mu Buh ˚ chtˇel dát šanci, ale Angus zapomnˇel. Po plném létˇe pˇrišel smutný, mrtvý podzim. A potom postavil osud Sebastiana do pokušení. Ty havraní vlasy poznal na dálku.

99 "Hej, tak pˇrece jsme se zase potkali!" "Ahoj." Sebastian se cítil rozpaˇcitˇe. "Ještˇe poˇrád se ti líbí Janis Joplin?" "Jo. Ano. Líbí. Máš ještˇe moje vlasy?" Nevˇedˇel, co odpovˇedˇet. Ale lhát? Proˇc? Proˇc uhýbat? "Nemám. Je mi líto." Pousmála se. "To nevadí. Ty mé už zase dorostly." Usmívání. Sebastian jí ho opˇetoval. Angus si na dívku vzpomnˇel. "Poˇrád ještˇe posloucháš Janis Joplin?" Dívka se rozesmála. "Jak je ten svˇet malicherný!" Sebastian zesmutnˇel. "Nemám ten pocit." Dívka se mu pátravˇe zadívala do obliˇceje. "Jsi poˇrád smutný?" "Ano, jsem. I když na druhou stranu se cítím strašnˇe št’astný. Našel jsem to, co jsem celý život hledal." "A to?" "Lásku." Dívka se rozesmála. "Ach, Bože. Ty ještˇe stále vˇerˇ íš, že nˇeco takového existuje?" "A proˇc ne?" "Protože v tomhle svˇetˇe už není místo na nˇeco tak zbyteˇcného." "Zbyteˇcného?" "Ano. Zbyteˇcného." "Co ti na tom pˇripadá zbyteˇcné?" "No je to moc velký závazek. Ztratíš svobodu." "Nemusíš ji ztratit." "Ale ztratíš. Nebud’ naivní. Musíš se darovat tomu druhému."

100 "To není darování z nutnosti." "A co tedy?" "Je to radost." "A v cˇ em? V tom, že se musíš nˇekomu obˇetovat?" "Lásku pokládáš za obˇet’? Jak jsi povrchní. Je to tvoje dobrovolné sdílení života s nˇekým napul." ˚ "Vždyt’ jsem rˇ íkala, ztráta volnosti." "Ztráta svobody? Ztráta volnosti? To není ztráta. Tvá slova jsou zbyteˇcná. Jak tedy mužeš ˚ žít? Sama pro sebe? Bez radosti, že udˇeláš nˇekoho druhého št’astným?" Nechtˇel ji poslouchat. Její slova byla tak smutná. Tak žalostná. Zoufalá. Ano, zoufalá. Tak mu závidˇela jeho víru. "Ty vˇerˇ íš. Já nemám cˇ emu. Celý muj ˚ život byl jedno velké zklamání. Všichni mˇe opustili. A já už nikdy nedokázala nikomu uvˇerˇ it. A když jsem uvˇerˇ ila, pˇrišlo další zklamání. Další zrada." Sebastian se jí podíval do oˇcí. "Ani já jsem nemˇel štˇestí. A pak jsem se rozhodl hledat svˇetlo. Víš, nˇeco, co mi ukáže, kam mám jít. Rozhodl jsem se odejít a jít tam, kam mˇe nohy zanesou. Jít jenom tak. A sám, aniž bych se nˇejak snažil, jsem našel to, co jsem hledal. Hlavní je nikdy to nevzdat. Je hloupé se o nˇeco snažit. Dˇelat nˇeco násilím. Jenom proto, abych nemˇel ten pocit, že jsem jiný a že mˇe ostatní odsoudí. Pˇredsudky, ty jsem odhodil hned na zaˇcátku. Ostatní mˇe nezajímají. Ostatní nežijí muj ˚ život. Víš, taky mi trvalo hroznˇe dlouho, než jsem na to pˇrišel. Ale jsem za to rád." Dívka ze Sebastiana nespouštˇela oˇci. "Taky už vím, že nemá cenu se snažit nˇeco dˇelat jenom proto, že to dˇelají i ostatní. Je hloupé se o nˇeco snažit za každou cenu. Ne. Když si nˇeco moc upˇrímnˇe pˇreješ, tak se ti to splní samo. Jenom musíš doufat. Uvˇerˇ it v to. A ono to pˇrijde samo. Všechno má svuj ˚ cˇ as. Jenom si tím musíš být jistá." Po chvíli se rozesmála. "Hotový básník. Svého cˇ asu jsi byl spíše praktický." Nechtˇel se s ní hádat. "Nechci být obyˇcejný. Nechci zapadnout do davu." Usmála se.

101 "Tak bud’ jako já. Já jsem jedineˇcná, nemyslíš?" Pˇrivedlo ho to k smíchu. "Jedineˇcná? Vždyt’ jste všichni stejní." "Ale bojuju proti konzumu." Sebastian pohlédl na Anguse. "Bojuješ proti konzumismu? Ale ten se pojí k masám, ne?" Uraženˇe na nˇeho pohlédla. "Jaká já jsem masa?" Angus pochopil. "Všichni do jednoho se snažíte být, jak rˇ íkáte, jedineˇcní. Ale nikdo z vás nestojí sám za sebe. Jste stejní. Jeden jako druhý. Nemáte vlastní názor. Kopírujete se. Jak bojujete proti Vietnamu? Kolik z vás opravdu promluvilo a kolik ostatních se jenom svezlo? Jak mi leze na nervy tenhle módní trend!" Angus rozhoˇrcˇ enˇe gestikuloval. "Bojujete proti konzumismu. Bojujete proti mase. A co jste vy? Jedna velká masa s jedním velkým masovým postojem k svˇetu. Chcete zmˇenu. Ale co pro to dˇeláte? Jak proti tomu bojujete? Že tady jenom dál masovˇe parazitujete na slunci? Poˇrádáte manifesty. Jde o poˇcty lidí? Jde o peníze? Ne! Jde pˇrece o myšlenku. O myšlenku, kterou jde zrealizovat. Kterou nˇeco vybojujete." Dívka tiše pozorovala Anguse. "Co ty sama jsi udˇelala pro to, abys válku zastavila? Smím se tˇe zeptat, co si vubec ˚ o tomhle svˇetˇe myslíš?" Dívka mlˇcela. "Nic neˇríkáš. Jsi jako všichni ostatní. Jenom žiješ. Copak tohle je to, za co bojuješ? Kde máš rodiˇce? Opustilas je. Sobecky. Bezduvodnˇ ˚ e." Osmˇelila se. "Taky hledám pravdu." "A co pro to dˇeláš? Vezeš se v nˇecˇ em, cˇ emu ani sama nerozumíš." Zavrtˇela hlavou. ˇ "A jaký cíl tedy sleduješ? Ceho tímhle zpusobem ˚ chceš dosáhnout?" "Snad v tom hledám smysl života." Angus se rozesmál. "Smysl života? Ten je ale v cˇ lovˇeku. V cˇ lovˇeku, který pˇremýšlí sám o sobˇe. A ne v nˇekom, kdo podléhá masové myšlence. Masovému názoru." "A jaký je váš smysl?" "Náš smysl..." Sebastian mu skoˇcil do rˇ eˇci.

102 "My chceme opravdu žít. Nepotˇrebujeme se skrývat za nˇecˇ í myšlenky. Chceme žít opravdu. Naplno." Rozesmála se. "Taky žiju naplno." Angus ji odporoval. "Ale svým životem nikoho neobohacuješ." "Že ne? Víte kolik lidí se kolem mˇe smˇeje?" Sebastian zavrtˇel hlavou. "Tak moc bych si pˇrál, aby ten smích byl upˇrímný." Dívka zesmutnˇela. "Nemužu ˚ za to, že jsem taková. Já už se nezmˇením." "A co tvoje budoucnost?" Otoˇcila se na Anguse. "Budoucnost? Já nežiju pro to, co bude, ale pro to, co je. Nezajímá mˇe zítˇrek, protože ještˇe dnes svítí sluníˇcko. A já si ho chci užít, dokud je." "A není to trochu malicherné? Odkud bereš peníze?" Ukázala rukou do centra. "Uklízím v jedné hale." "A to tˇe naplnuje?" ˇ "Ne, ale není jiná možnost. Když pak odejdu, zase se vrátím do života. Zapomenu. A žiju." Angus nemˇel sílu dál ji poslouchat. "Tˇreba se zase nˇekde uvidíme." Sebastian ho dohonil. "Tak strašnˇe se stydím." Angus na nˇeho pˇrekvapenˇe pohlédl. "Víš, byl jsem stejný. Až nedávno jsem se rozhodl svuj ˚ život zmˇenit." Angus se na nˇeho pousmál. "Ale víš jaký je rozdíl mezi tebou a jí?" Nevˇedˇel. "Tys ho už zmˇenil. Dokázal jsi to. Ale ona nemá ani odhodlání. Nechce. A tak to všechno už dávno prohrála sama se sebou."

Kapitola 20

...nedáváme... "Emmo, blíží se cˇ as, kdy se s tebou budu muset rozlouˇcit." "Rozlouˇcit? Ty chceš odejít?" Nechtˇela jsem vˇerˇ it, že zase budu sama. Uvidˇel v mé duši hluboký smutek. "Proˇc jsi smutná?" "Chceš to vˇedˇet?" "Ano, rád bych." Pak se rozesmál. "Ach, prominˇ mi mou rozvernost. Obˇcas jsem tak malicherný. Vím to." "Taky si myslím." "Víš, nejsi zdaleka má první kvˇetina. A všechny jste tak stejné." Posadil se ke mnˇe do trávy. "Všichni jste odešli hledat štˇestí. Obvinovali ˇ jste celý svˇet za svuj ˚ život, jenom jste si nepˇriznali, že jste si svým neštˇestím vinni hlavnˇe sami. Nevážili jste si šancí, které jste mˇeli. Promarnili jste jich tolik. A nikdy jste si neuvˇedomili, jak ostatním kolem sebe ubližujete. Jsem rád, že sis uvˇedomila cenu života. Nemám vždy tolik štˇestí." Rozesmál se. "Ach, co to povídám. Vlastnˇe lidé nemˇeli mnohdy tolik štˇestí." Podívala jsem se na cˇ lovˇeka. "A ...oni umˇreli?" Otoˇcil se na mˇe. 103

104 "Pˇrece víš, že všichni lidé umírají." Osmˇelila jsem se na otázku, která mˇe už dávno tížila. "I kvˇetiny?" "Ano, i kvˇetiny." "A ti lidé umˇreli jako kvˇetiny?" "Ale kdepak." Má otázka mu pˇrišla asi hodnˇe malicherná. "Vždyt’ jsi poˇrád ještˇe cˇ lovˇek." Tížilo mˇe ještˇe hodnˇe otázek, ale on neznal odpovˇedi. "Nevím všechno. Zeptej se spíš toho, kdo rˇ ídí tvuj ˚ svˇet." Bylo mi smutnˇe. "A vrátíš se ještˇe nˇekdy?" Rozesmál se. "Chceš se zeptat, kde žiju? Sám nevím. Procházím se po svˇetˇe. Nedokážu odpovˇedˇet na všechno, co tˇe zajímá. Jsem rád, že mužu ˚ odejít s vˇedomím, že sis se mnou krásnˇe popovídala a že jsem ti neublížil. Víš, nˇekteˇrí si to myslí." Zvedl se ze zemˇe. "Kdo tedy jsi?" Pousmál se. "Ty to stále nevíš?" "Když odcházel, ještˇe se otoˇcil. "A pˇrece to není tak tˇežké." Nechtˇela jsem hádat. Nemohla jsem to vˇedˇet. Ale dozajista jsem to mohla tušit. "Není nic lehˇcího, než se nauˇcit poznávat vlastní chyby." "Mám tedy šanci ve svém novém životˇe?" Pokýval hlavou. "Och, ano. Dozajista." Byl už pˇríliš daleko, ale ještˇe jsem na nˇeho mohla zavolat. "A tvé jméno?" Naposledy se otoˇcil a já z jeho rtu˚ vyˇcetla. "Svˇedomí."

Kapitola 21

...nehledáme... Hare Hare Hare Kršna. Hare Kršna. Kršna, Kršna. Hare, Hare. Jak podivná hudba znˇela to cˇ asné ráno do mých uší. Vedle v trávˇe sedˇel muž. Mˇel šafránové roucho a oholenou hlavu, jen na temeni mˇel delší pramínek vlasu. ˚ Vedle nˇeho ležely plátˇené pytle. "Kdo jsi?" Muž mi nevˇenoval pozornost. Jeho monotónní mumlání mi opˇet zavˇrelo oˇci. Když slunce poslalo svuj ˚ první paprsek dolu˚ do trávy, probudila jsem se. Muž mˇe soustˇredˇenˇe pozoroval. Jeho mysl však byla daleko. Pˇredaleko. Po dlouhých minutách ticha koneˇcnˇe promluvil. "Má cesta byla dlouhá. Sám nevím, jak daleko už jsem od Bhaktivédánta Svámí Prabhupády." Nerozumˇela jsem mu. 105

106 Nˇekdy je to vlastnˇe nepodstatné. "To je zajisté nˇejaký cˇ lovˇek. Usmál se. "Ano, jeho guru ho pˇred válkou poslal do Ameriky, aby zde šíˇril poselství víry." Vím, že jména nejsou podstatná. Pˇresto jsem hodnˇe toužila poznat jméno jeho boha. "Jak se jmenuje tvuj ˚ buh?" ˚ "Kršna. Jedná se o osmé vtˇelení nejvyššího boha Višny." "A proˇc jsi tady?" "Šíˇrím poselství míru a všeobjímající lásky." Usmála jsem se. "Jsi tedy zajisté št’astný cˇ lovˇek." "Ó ano, to jsem. Jsem zcela oddán Kršnovi. Ten mi umožní splynutí s ním jakožto s nejvyšším božstvím a kosmickou energií." Pohlédla jsem na nˇeho. Ne zcela jsem chápala, o cˇ em mluví. "Máš na mysli život vˇecˇ ný?" "Dalo by se to tak nazvat." Svíral v rukou nˇejakou starou knihu. Nemusela jsem se ptát. "To je Bhagavadgíta. Je psána sanskrtem, indickým jazykem. Verše rozebíráme a pak si o nich rozprávíme." Ach ano, rozumím. Další z náboženství, které zahýbe materialistickou Amerikou. Muž vytáhl z pytle upeˇcené placky. Zapíjel je vodou z potoka. "Možná se ptáš, proˇc jím tak obyˇcejné jídlo. Ale ono není obyˇcejné. Každé jídlo, které máme, je velice chutné, byt’ by vypadalo sebeobyˇcejnˇeji. Jenom naše touha si vyminuje ˇ zbyteˇcnosti." "V potoce je jistˇe hodnˇe ryb. Proˇc si nˇejakou nechytneš?" Zavrtˇel hlavou. "Kdepak. My maso nejíme. Proˇc taky pˇrijímat takové maliˇckosti? Náš žaludek dobˇre nasytí i placka z mouky a vody." Než zaˇcal jíst, znovu se ponoˇril do svých myšlenek. Jídlo nabídl Kršnovi. "Víš, je to i naše duchovní potrava." Poté nˇekolik dalších hodin meditoval. "Ještˇe dnes se vydám na cestu."

107

Ve své duši jsem pocítila prudkou bolest. Podívala jsem se až tam, kde jsem tušila samotné dno. Jako cˇ lovˇek jsem se tím nikdy nezabývala. Ale ted’ jsem mˇela takovou šanci poznat samu sebe! Spatˇrila jsem dlouhou cestu za sluncem. O té cestˇe jsem mˇela sny. Šla jsem po ní už tisíckrát. A tisíckrát nedošla. A ted’ jsem tak toužila. Ted’ jsem toužila dojít až na konec. Myslela jsem, že budu koneˇcnˇe št’astná. Ale necítila jsem žádnou radost. Ani smutek. Byla jsem hroznˇe prázdná. Ted’ už jsem vˇedˇela, že nebudu moct snít. Nebudu snít, protože ted’ to všechno bude doopravdy. DOOPRAVDY. ˇ Casto jsem pˇremýšlela o tom, jak poznám, že pˇrišel muj ˚ cˇ as. Ale je hloupost myslet dopˇredu. ˇ Clovˇ eku všechno dojde ve správný cˇ as Se slzami na zeleném hrdle jsem se podívala na muže. "Jestli to má být Boží vule, ˚ at’ se to stane." A muž na mˇe pohlédl a zeptal se mˇe. "Opravdu tak toužíš?" "Ano! Ano!" Mé srdce volalo radostí. "Že by žalem nepuklo!" Muž na mˇe smutnˇe pohlédl. "Nikdy jsem nezabil. Nikdy jsem neublížil. Nikdy jsem nedokázal zmˇenit osud. Ale ted’ poprvé vím, že chci. Musím to udˇelat. Byt’ bych mˇel dát za tvoji víru celý svuj ˚ život, udˇelám to. Jestli jsou tvé pocity tak hluboké, jako tvoje slepé oˇci, které vidí rovnou do srdce, potom tedy at’ se naplní."

108 Jak poznáte lásku? Bolí. Chcete pro ni postavit lod’ do nebe. A chcete tam být s ní. Jak poznáte opravdovou lásku? Dokážete pro ni umˇrít? Ale tak, že to nebolí. Nikdy pro ni neumˇrete? Budete žít. Ale nikdy ne zbyteˇcnˇe. Vstante ˇ a proste. Že tím neublížíte. Že zustanete ˚ na vˇeky. Že nikdy nepˇrejdete na tˇretí bˇreh. Vˇedˇela jsem, že mi zbývají poslední dny. Vˇedˇela jsem, že mé tˇelo zestárne. Že mé tˇelo umˇre. Vˇedˇela jsem, že už nikdy nezažiji bezstarostnost letních ˇ dnu. ˚ Cekala mˇe cesta s nejasným cílem. Ted’ už mˇe mˇelo vést jen mé srdce. Tak jsem prahla. Ale má láska byla silnˇejší. A pro lásku se neumírá. A muž mˇe uchopil za stonek. Nechtˇel mi ublížit. Opatrnˇe trhnul. Cítila jsem, jak míza, která byla kdysi dávno rudá, ted’ odchází s každým vzdechem. S každým tepem. S každým záchvˇevem mé toužící duše. Ani kvˇetinám nepˇrestává bít srdce. "Je mi líto, jestli jsem ti nˇejak ublížila." Usmál se. "Žádný skutek, který cˇ lovˇek vykoná pro Kršnu, nemuže ˚ být zlý. Kršna stojí nad dobrem a nad zlem. A já tˇe budu darovat ve jménu lásky. Ve jménu všeobjímající lásky, abych jednou i já se mohl stát její souˇcástí."

Kapitola 22

...neodpouštíme... "Mrzí mˇe vˇcerejšek." Dívka se na Sebastiana usmála. "Takže nevˇerˇ íš na opravdovou lásku?" Zavrtˇel hlavou. "Tak jsem to nemyslel. Neomlouvám se za to, co ti rˇ ekl, ale jak ti to rˇ ekl. Souhlasím se všemi myšlenkami, které Angus vyslovil." "Ty tedy..." Sebastian jí skoˇcil do rˇ eˇci. "Prosím. Radˇeji bych mlˇcel." Dívka souhlasnˇe pokývala hlavou, ale z oˇcí jí vyˇcetl, že svuj ˚ boj ještˇe nevzdává. "Chci ti jenom rˇ íct, že já jsem byl kdysi stejný. Byl jsem prázdný a nedokázal jsem si to pˇriznat." Ukázal jí rukou na oceán. "Byl jsem jako voda. Celý svuj ˚ život jsem se jenom pˇreléval pˇres kameny. Obˇcas jsem bouˇril, a nikomu jsem nic neodpustil. Stejnˇe jako voda. Ta taky pˇrijde, sebere, ublíží a už se nikdy nevrátí." Mlˇcky hledˇeli na vodu. Sebastian se ještˇe nikdy necítil tak zoufale. Pohladil dívku po dlani. Neusmála se. 109

110 "Víš, nˇekdy si pˇreju, abych byl nˇekdo jiný. Abych utekl. Abych tady nemusel být." Dívka na nˇeho koneˇcnˇe pohlédla. "Prosím tˇe, pojd’ se mnou. Dnes je poslední den, kdy mužu ˚ odejít. Ted’ je ten pravý cˇ as. Ale sama to nezvládnu. Potˇrebuju nˇekoho držet za ruku." Její oˇci byly smutné. Tak rád by šel s ní. Ale jeho city už nebyly prázdné. Toužil po Emmˇe. A tak Buh ˚ poznal, že Sebastian neumˇrel. Že alesponˇ pro jeden okamžik svého života dokázal mít rád. Ten den ve mˇestˇe probˇehla další protiváleˇcná kampan. ˇ "Tohle je další místo, které mˇe ubíjí. Bojím se všech tˇech lidí. Jsou agresivní a jejich vule ˚ není cˇ istá." Sebastian s Angusem souhlasil. "Vlastnˇe jsem odešel pryˇc, abych se tˇemhle mˇestum ˚ vyhýbal. A nakonec jsem zustal ˚ tady." "Asponˇ tady máme práci." "Ale jakou!" Sebastian se nedokázal ovládnout. "Tak proˇc tady zustáváme?" ˚ Angus se rozesmál taky. "Všude svítí slunce. To jenom lidé si namlouvají, že nˇekde pro nˇe není dost dobré." Ještˇe ten den odešli. "Sbohem San Francisko!" "Sbohem San Francisko! Štˇestí jsme v tobˇe nenašli." Angus se podíval na Sebastiana. "A hledali jsme ho vubec?" ˚ Sebastian zavrtˇel hlavou. "Nezapomínej. Štˇestí se nehledá. To pˇrijde samo." Nˇekolik dní šli stále podél pobˇreží. "Cíl naší cesty?" Angus pokrˇcil rameny. "Emma?"

111 Sebastian se pousmál. "Vlastnˇe ano. To je ten cíl, o kterém sním." Angus mlˇcel. "Angusi, máme spoleˇcný cíl cesty?" Nevˇedˇel. "Ale jdeme. Nikdy se nesmíme zastavit. Nikdy to nesmíme vzdát." "Proˇc?" Sebastian nechápal. "Aby nám to štˇestí nˇekdo nevzal. Oba se rozesmáli. Sebastian pocítil, že si s Angusem k sobˇe znovu našli cestu. Pozdˇe veˇcer došli k pˇrístavu. Už z dálky vidˇeli všechny lodˇe, jeˇráby, parníky, plošiny s náklady... "Co kdybychom jeli do Evropy?" Angus se rozesmál. "Do Evropy? To bychom ale nejdˇrív museli obeplout Asii a Afriku!" ˇ "To nevadí. Casu máme pˇrece dost. Chtˇel bych vidˇet tˇreba Paˇríž s tou jejich vˇeží..." "Nebo Londýn. Slyšel jsem o nˇem cˇ asto od starých hercu˚ na Brodwayi vyprávˇet. V Londýnˇe mˇel kdysi Shakespeare své divadlo Globe. Jak já ho mám rád." Sebastian se pátravˇe podíval na Anguse. "Proˇc si nepostavíš svou vlastní scénu? Své vlastní divadlo? A tam bys zustal ˚ do konce svého života." Angus si promnul cˇ elo. "Jsem na to až pˇríliš nestálý. Tak jako na to, abych mˇel vlastní rodinu. Abych byl za nˇeco zodpovˇedný. Dlouho jsem o tom pˇremýšlel, ale myslím si, že Ruta udˇelala to nejlepší, co mohla. Víš, asi bych na to nikdy nenašel sílu. Toužím až pˇríliš moc po svobodˇe. Po tom, toulat se po zemi. Vlastnˇe jsem to tušil, že mi nikdy nebylo souzeno žít normální život. Jsem rád, že jsem tˇe potkal. Nikdy bych nenašel ve svém životˇe klid. A ted’ ho mám. Toužil jsem celý život prožít v souznˇení. Jako krásnou harmonii. A ted’ už to vím. Všechno jsem obˇetoval divadlu. Je to hˇrích?" "Ne, není, Angusi. Ty jsi svuj ˚ život našel v rozdávání. A já jsem byl odsouzen k vˇecˇ nému hledání." Chabˇe se pousmál.

112 "Já jsem našel. I ty brzy najdeš." Tu noc zustali ˚ na pláži. Od oceánu se zvedal chladný vítr, ale oni si toho nevšímali. Každý byl zabrán do svých myšlenek. Ráno pˇrišel déšt’. Odešli do dalšího z tˇech malých pˇrístavních mˇest. "Myslím, že se tady nˇekolik dní zdržíme." Sebastian se otoˇcil na Anguse. ˇ "Zustaneme? ˚ Ríkal jsi, abychom se nikdy nezastavovali, protože nám nˇekdo vezme štˇestí pˇred nosem." Angus nedokázal mlˇcet. "Ano, ale to štˇestí pˇrijde k nám taky samo. Jde o to být ve správný cˇ as na správném místˇe." ˇ "Rídíš se tedy svou intuicí?" "Ó ano. Právˇe tohle mˇe tenkrát zavedlo k tobˇe." "Ano, vím." Pronajali si pokoj. "A co ted’ rˇ íká tvá intuice?" "Mlˇcí." Zato ta Sebastianova mu rˇ íkala mnohé. Kˇriˇcela tak sladce... Emma Emma Emma Tak nˇejak doružova. ˚ Cítil její tváˇr ve hvˇezdách. A tehdy se osud naplnil a Sebastian poznal svoji krásnou Emmu.

Kapitola 23

...tajíme... Sebastianovy sny byly bílé. Emma. Emma je natírala bíle, aby vylíˇcila kˇrehkou nevinnost. Držela se dlanˇemi nˇehy. Nechtˇela, aby Sebastian vidˇel její slzy. Radosti? Zármutku? Mohla to tenkrát už tušit? Snad ne. Jenom Buh ˚ tenkrát doopravdy vˇedˇel, jak to všechno dopadne.

113

Kapitola 24

...nechápeme... Jak toužebnˇe pálí slunce v Kalifornii. Sebastianovi se už zase zdálo o Emmˇe. "Sny mají velkou pravdu. Pamatuješ si na Malu." "Ano." "Víš, co to znamená?" "Vím. Už kdysi se mi zdál sen. Vlastnˇe už sám nevím, jestli to byla skuteˇcnost, nebo jen další dotek mého andˇela." Angus se pousmál. "Tak se ho zkus zeptat." "A jak?" "Klekat na kolena ani spínat ruce nemusíš. Je to jenom andˇel." "Jenom andˇel? Jak o nˇem mužeš ˚ takhle mluvit?" "Sám nevím. Víš, moje pochybnost je už pˇríliš velká na to, než abych mohl vˇerˇ it. Vˇerˇ it musíš celou duší. Celým tˇelem. Nikdy nesmíš ani zapochybovat." "Nesmím pochybovat? Vždyt’ ale pochybnost patˇrí každému cˇ lovˇeku. Všichni mají právo na svoje povzdechy." "Snad ano. Ale já jsem už všechno zavrhnul. Nechci vˇerˇ it, protože bych žil jenom svým pˇráním. Nežil bych opravdu. Závidím Adovi. Ten nikdy nemˇel ve své hlavˇe pochyby. Bral vˇeci tak, jak k nˇemu pˇrišly. A já to nikdy neumˇel. Ale ted’ je ten pravý cˇ as, abych se to nauˇcil." "A není to krásné poˇrád vˇerˇ it? Že jednou pˇrijde velký zázrak?" "Nˇeco velkého snad. Ale zázrak to urˇcitˇe nebude." 114

115 Smutnˇe se zahledˇel pˇres oceán. "Hroznˇe závidím dˇetem. Víš, žijou si v tom svém krásném naivním svˇetˇe. Nemají starosti, všechno rˇ ídí dospˇelí. Dˇeti vˇerˇ í na zázraky. Jsou tak krásné, ružové, ˚ jako ony samy. Žijou, smˇejí se. Vˇerˇ í, že se jednou stane zázrak. Vˇerˇ í, že budou poˇrád št’astné. Vˇerˇ í, že jenom pro nˇe bude každý den svítit slunce. A pak se jednoho dne probudí a zjistí, že jsou dospˇelí. Že žáden zázrak nikdy nebyl a nebude. Že svˇet je odporný. Že ho rˇ ídí samí ješitní lidé. Vlastnˇe samé pˇrerostlé ješitné dˇeti." "Bojíš se lidí?" "Dnes už asi ano. Mám ted’ nˇejaké špatné období. Nic nechci." Sebastian se podíval na Anguse. "Kalifornie je vubec ˚ ten nejsmutnˇejší kraj, jaký jsem kdy poznal. Všechno krásné nám bere pesimismus. Co z toho, že svítí sluníˇcko. Je to všechno jedna velká lež. Nemužeš ˚ být št’astný, když nemáš pro koho žít. Ale já vˇerˇ ím, a proto chci žít." Ten den slunce svítilo smutnˇe. Samo cítilo, že svˇet už není tak veselý, jako býval kdysi. Samo ale ještˇe poˇrád dávalo nadˇeji. Sebastian nemohl usnout. "Angusi, ještˇe poˇrád nedokážu mluvit s andˇely. Poˇrád nad tím pˇremýšlím, ale jejich hlas neslyším." Rozesmál se. "Ani já nespím. Poˇrád pˇremýšlím, jak ti pomoci s tˇemi andˇely." Seabastián zesmutnˇel. Nevˇedˇel, jestli si jimi má být jistý. Snad je kdysi vidˇel. Ale to se mu zdálo být tak dávno. Tenkrát bylo opravdové léto. "A jsou?" Angus nevˇedˇel. "Nikdy jsem je nevidˇel. Ale sám jsi rˇ íkal, že pokud uvˇerˇ íš, budou tady." "Má pochybnost je tedy odhání?" "Nevím. Snad." "Ach ano, musím vˇerˇ it. Vím, že jsou." Angus se na nˇeho zadíval. "Opravdu vˇerˇ íš, nebo si to jenom namlouváš?" Zrozpaˇcitˇel. "Sám vidíš."

116 Angus ho chytil za ruku. "Ale já vˇerˇ ím, že to dokážeš. Že uvˇerˇ íš. Tvoje víra tˇe dohnala až sem. Proˇc si ted’ najednou chceš pˇrivodit další zbyteˇcné pochybnosti?" Mlˇcel. "Nevˇerˇ ím už nikomu. Ale kdybych mˇel, tak jsi to ty. Vˇerˇ ím ti. Vím, že se tvé sny splní. Jsi si jimi tak jistý. Tvé pochybnosti jsou pryˇc. Dnešní mˇesíc svítí jen pro tebe. Tak to nepokaž. Jsi už tak blízko." A Sebastian se ohlédl a za ním stál jeho andˇel. "Angusi, vidíš ho?" Ale Angus spal. Jeho sen byl bledˇemodrý. Jako všechny sny tady v Kalifornii. Snad je to tím slaným vzduchem, pomyslel si Sebastian. Ohlédl se zpátky a vidˇel, že andˇel ještˇe stále stojí na stejném místˇe. Byl krásný. V rukou svíral svá kˇrídla. Sebastian nemohl uvˇerˇ it, když na nˇeho promluvil. "Doufám, že mi nechceš utrhnout kˇrídla!" Nezmohl se na svá slova, pˇrestože jich byl tak plný. Andˇel se rozesmál. "Ach ne, ty se mˇe bojíš?" Pustil svá kˇrídla na zem. Podal Sebastianovi ruce. "Jsem rád, že si dnes mužeme ˚ zase popovídat." Nechápal. "Zase?" Andˇel pokýval hlavou. "Ano. Už si mˇe asi nepamatuješ. Byl jsi malé dítˇe." "Malé dítˇe?" Rozesmál se. "Ano, každé malé dítˇe si hraje s námi, s andˇely. A pak zapomíná. Vlastnˇe se divím, že jsme se zase mohli setkat. To se už nestává. Až pak zase za branami." "Za branami?" Zavrtˇel hlavou. "Ne, o tom ti nechci povídat. Bude to takové malé pˇrekvapení nakonec."

117 "Nakonec?" Zavrtˇel hlavou. "Jak jste vy lidé malicherní. Copak neodcházíte ze svˇeta?" Zesmutnˇel. Andˇel se rozesmál. "Copak?" Sebastian o tom nechtˇel pˇremýšlet. Nikdy nepˇremýšlel, co bude jednou po jeho smrti. Nikdy niˇcemu nevˇerˇ il. Až ted’, v poslední dobˇe. To si pˇripouštˇel nˇejaký paralelní svˇet. Ale vˇerˇ il, že má pˇred sebou ještˇe spoustu cˇ asu. Ještˇe nechtˇel odejít. Andˇel mu rozumˇel. "Všichni mají spoustu cˇ asu. A pak jednou pˇrijde a oni prosí o jednu jedinou vteˇrinu, aby mohli odprosit za svoje provinˇení." Sebastian byl zvˇedavý. "A mají ho?" Pokrˇcil rameny. "Ale ty pˇrece nevˇerˇ íš..." Andˇel neposlouchal jeho otázky. "Nebudu ti nic rˇ íkat. Nebudu ti odpovídat. Pˇredstav si, kdyby si každý zavolal svého andˇela. V co byste pak vˇerˇ ili? Vždyt’ existují další vˇeci. Proˇc nevˇerˇ íte v nˇe?" Sebastian nevˇedˇel. "Nedokážu odpovídat za ostatní lidi, ale urˇcitˇe nevˇerˇ í proto, že je nevidí. Nemají žáden dukaz." ˚ Andˇel se rozesmál. "Nemají žáden dukaz? ˚ A co je podle tebe tenhle svˇet? To je ten nejvˇetší dukaz!" ˚ Nechtˇel se s ním hádat. Vlastnˇe vˇedˇel, že andˇelé musí mít dozajista ve všem pravdu. "Proˇc jsi mˇe chtˇel vidˇet?" Sebastian se bál rˇ íct její jméno. Andˇel pokrˇcil rameny. "Ne, Emma u nás není." Oddechl si. "Ale nemužu ˚ ti rˇ íct, kde je. Tyto vˇeci dozajista nejsou v mé kompetenci."

118 Chtˇel se zeptat, v cˇ í tedy, ale andˇel zamával kˇrídly. Polekal se. "Snad mi nechceš už uletˇet!" Zavrtˇel hlavou. "Nevím ale, proˇc jsi po mˇe toužil?" Sebastian neodpovídal. "Vždyt’ víš, že ti nemužu ˚ nic rˇ íct. Nemužu ˚ ti ani pomoci. Tak proˇc tedy?" "Snad jenom proto, abych se ujistil, že opravdu jsi." "A k cˇ emu ti to je?" Sebastian se pousmál. "Snad abych pochopil, že dokážu své sny žít." Andˇel souhlasnˇe pokýval hlavou. "Ano, tyto vˇeci jsou chvályhodné." "A taky jsem chtˇel uvˇerˇ it ve svou lásku." "A vˇerˇ íš?" Sebastian tiše promluvil. "Ano. Kdybych nevˇerˇ il, že se mnou pujde ˚ muj ˚ andˇel, který mi bude podávat svou dlan, ˇ když budu na tom nejhlubším dnˇe, nikdy bych k ní nedošel." Cítil, že se Angus probudil. Ohlédl se. Na zemi leželo bílé pírko. "Angusi, tak se probud’!" Nechápavˇe se rozhlížel. "Byl tady!" "Kdo?" "Muj ˚ andˇel!" Angus se usmál. "Tedy pˇrece vˇerˇ íš." Sebastian se pro zbytek kˇrídla sehnul, ale ranní vítr od oceánu ho zvedl a ponoˇril do hlubin tiché vody. "Vˇerˇ ím. Ted’ už všemu vˇerˇ ím. I tvému štˇestí." ˇ "Mˇel krásné vlasy. Cerné jako ty." "Andˇel a mˇel cˇ erné vlasy?" ˇ "Ano. Cerné." "A byl to vubec ˚ andˇel?"

119 Sebastian si nepˇripouštˇel pochybnosti. "A proˇc by nemohl mít cˇ erné vlasy? Barva pˇrece není podstatná." Rozesmál se. "V tom pˇrípadˇe bych chtˇel vˇedˇet, jak vypadá ten muj." ˚ "A mˇel krásná kˇrídla. Bledˇemodrá. Jako tvoje sny." Angus tázavˇe stoˇcil zrak na Sebastiana. "Jak víš, že jsou mé sny zrovna bledˇemodré?" Pokrˇcil rameny. "Nevím. Prostˇe jsem to dneska v noci vidˇel. I vˇcera. Už dávno pˇredtím." Angus zavrtˇel hlavou. "A ted’ ještˇe natáhni ruce a pˇriˇcaruj mi muj ˚ sen." Sebastian zavrtˇel hlavou. "Kdepak. Chybí ti víra. Dávno jsi ji ztratil a proto jsi sám. Kdybys asponˇ ještˇe dnes uvˇerˇ il na zázraky, možná bys ji našel. Ale ty se bojíš. Bojíš se, že jednoho dne zase pˇrijde zklamání. Bojíš se sám sebe. Toho, co dokážeš. Utíkáš pˇred sebou samým. Toužíš být bezstarostné dítˇe, ale musíš pochopit, že to už nikdy nejde vrátit. Už nikdy se nemužeš ˚ dostat zpátky. Zkus asponˇ chvíli být zodpovˇedný za svoji lásku. Zkus si ji vybojovat v cizím svˇetˇe. Tak se ho bojíš. Ale strach ti pˇrinese jenom opuštˇení." Nikdo netušil, že voda v oceánu muže ˚ být ještˇe slanˇejší.

Kapitola 25

...bojíme... Muž mˇe chtˇel dát do plátˇeného vaku, ale tolik jsem toužila po slunci. "Nechci ti ublížit ještˇe víc." Necítila jsem žáden smutek. Byla jsem št’astná. Venku byla zima, ale tˇelo pˇres oranžové roucho hˇrálo. Mˇekce pulsovalo. I já jsem zase toužila po svém pozemském tˇelu. Ale tak moc jsem vˇedˇela, že už nikdy nebude tak jemné, jako kdysi. A nenávist za nˇej? Tu jsem už necítila. Vnímala jsem, jak se uvnitˇr mé duše rodí nový život. S novým životem pˇrichází nová nadˇeje. Naposledy jsem se rozhlédla. Tady jsem prožila skoro celý svuj ˚ život. Bylo až neuvˇerˇ itelné, jak rychle cˇ as odchází. Muž se pousmál. ˇ neodchází. To jen my se blížíme nˇecˇ emu fantastiˇctˇejšímu. Vˇecˇ nému "Cas štˇestí." Ale stejnˇe jsem nechtˇela ještˇe odejít. Pˇrála jsem si toho ještˇe tolik stihnout. A poˇrád jsem doufala, že se nade mnou Buh ˚ slituje. 120

121

"Jak dlouhá je cesta pˇred námi?" Pousmál se. "Sám nevím." "Nevíš, kam jdeme?" Podíval se na mˇe. "To opravdu nevím. Jdeme hledat nešt’astného cˇ lovˇeka. Nˇekoho, komu udˇeláš opravdovou radost." Má nadˇeje se pomalu vytrácela. Tak nˇejak jsem se bála, že mi Sebastian zmizí ve svˇetˇe. Ale pˇresto jsem poˇrád vˇerˇ ila. Jestliže on byl muj ˚ osud, tak se musí naplnit. Jestli i sám Buh ˚ bude chtít, najdeme cestu. Malá duše uvnitˇr se na mˇe obrátila. Ach ano, vím. Alesponˇ jednu touhu mi splnil. Na jaˇre porodím dítˇe. Nˇekolik dní trvala cesta do mˇesta. Každou chvíli jsem cítila, jak slábnu. Pˇresto moje srdce tepalo dvakrát. Má duše se rozpínala. Svuj ˚ život jsem mˇela dát nˇecˇ emu cennˇejšímu. Nˇecˇ emu mnohem duležitˇ ˚ ejšímu. Nˇecˇ emu mnohem ménˇe zbyteˇcnému, než jsem byla sama. Nˇecˇ emu opravdovˇejšímu. "Kam chceš jít?" Muž se rozhlédl. "Nemáš už moc síly. Cítím, jak tvé tˇelo každým dnem usychá. A pˇresto vím, že je ještˇe plné života." Rozesmála jsem se. "Opravdu si myslíš, že odchází má krása? Snad. Ale ta není duležitá. ˚ Že už nevoním tak omamnˇe sladce? Nevadí. Duležité ˚ je, že nˇekomu pˇrijdu št’astná. Jen asponˇ jednou bych se s ním chtˇela setkat." Usmál se. "Tak moc ti pˇreji slunce."

122 Podíval se na mˇe. "Vlastnˇe jsem to vˇedˇel." Jen pár hodin jsme strávili v letadle. "Vítám tˇe v Kalifornii."

Kapitola 26

...tušíme... Ten den pˇrišli do jednoho z tˇech vˇetších mˇest, která už jen svým vzhledem aspirují na smetištˇe svˇeta. "Proˇc se dnes neraduješ, Sebastiane?" "Angusi, tobˇe snad nebudu znovu vyprávˇet o tom, jak tyhle mˇesta nemám rád." Angus nevˇerˇ il. "To není ten pravý duvod." ˚ Sebastian nechtˇel vyprávˇet svuj ˚ sen. Nemusí vˇedˇet, že se mu zdálo o Emmˇe. O Emmˇe se mu zdá každou noc. Ale ne o Emmˇe v San Francisku. Procházeli zatuchlými ulicemi. Pátá špinavá avenue. Angus se zastavil. Letmo se dotkl Sebastianovy dlanˇe. Sebastian cítil z jeho ruky chlad. A bezmoc. I on cítil jeho úzkost. "Sebastiane, pojd’, prosím tˇe, pryˇc." Tak strašnˇe pocítil strach. Bál se. 123

124 Sebastian nechápal. "Tohle mˇesto pˇrivolává smrt." "Angusi?" Sedˇeli v pˇrístavu. "Nevˇedˇel jsem, že jsi odešel kvuli ˚ barvˇe kuže." ˚ Angus se nedokázal ovládat. "To nebyl jediný duvod, ˚ ale byl jedním z nich. Utíkal jsem i proto, že jsem se s tím nedokázal smíˇrit. Pˇrece jsem nemohl celý život strávit v nejistotˇe. Byl jsem vždy jenom tím špinavým cˇ ernochem. Všichni si mysleli, že urˇcitˇe z Bronxu. Nezajímalo je, že nejsem takový. Že hraji na Broadwayi. Odjel jsem a myslel, že je všechno v poˇrádku. Ne, není. Dˇeti se mˇe bály. Byl jsem vždycky tím vraždícím Shakespearovým Othellem. Nechtˇel jsem na to myslet. Bál jsem se mˇest. Lidé tam jsou krutˇejší." Jsou? Mˇesto bylo šedé. Prázdné, bez duší. A pˇresto v nˇem žila spousta lidí. Chodili ráno do práce. Tam si narýžovali peníze. Pak si zašli na obˇed do jedné z tˇech snobských restaurací. Veˇcer se vrátili domu. ˚ Pak se pohádali. Šli sami spát. Ráno se sami probouzeli. Chodili ráno do práce. Tam pro ostatní narýžovali peníze. Pak si spoˇcítali své peníze a zˇrekli se v rámci úspor obˇeda. Veˇcer se vrátili domu. ˚ Pak se pohádali. Šli sami spát. Ráno se sami probouzeli. Nikdy neˇcekali na zázrak. A proto k nim zázrak nikdy nepˇrišel.

125 Plodili se. Umírali. Sami. To mˇesto utíkalo. Bˇeželo samo pˇred sebou. Jeho tep byl vraždící. Samo mˇesto proti sobˇe drželo nuž. ˚ A obˇcas s sebou pˇribralo i pár obyvatel. "Tak rád bych zase vidˇel rozkvetlou louku. Hoˇrící ohen." ˇ Sebastian pˇremýšlel a mlˇcky hledˇel na Anguse. "A taky západy slunce. Byt’ se komukoli zdají kýˇcovité, mám je rád. A rád bych zase cítil rozkvetlé kvˇetiny v horách. A vidˇel potok. Tolikrát jsem pˇred sebou samým utíkal. Vyˇcítal jsem ti to, Sebastáne, ale sám jsem nedokázal nic jiného, než to vzdát a odejít. Máš pravdu. Už žádné vzpoury. Chci být pokorný. Chci si založit rodinu. Mám na to právo, ne?" Sebastian byl rád. Vˇerˇ il Angusovi, ale bál se, že zase udˇelá krok zpˇet. Nˇeco se muselo stát, aby se zmˇenil. Mala rˇ íkala nˇeco o velkém zázraku. O velkém zázraku? Hloupost. Ten už dávno nastal. Ten zázrak je náš život. Už nemˇeli sílu odcházet stále dál a dál. Angus se rozhodl, že si najde stálou práci ve mˇestˇe. Bude zase hrát. Nevˇedˇel, jak dlouho mu jeho plán vydrží, ale chtˇel asponˇ jednou v životˇe pˇremoci svuj ˚ strach. Tak, jak mu to radil Sebastian. Neuhýbat, ale jít. Pˇrekonat sám sebe. Vˇedˇel, že pˇri první pˇríležitosti uhne, ale dopˇrával si alesponˇ pár dní ten opojný pocit, že dˇelá nˇeco vyjímeˇcného. Že neutíká, ale zustává. ˚ Sebastian brzy pochopil.

126 Ne, nemˇel mu to rˇ íkat. Je hloupost chtít, aby se cˇ lovˇek pˇrekonával. Ale sám cítil, že je už pˇríliš pozdˇe na to, aby myšlenku z jeho duše zase vyvrátil. Cítil se tak hloupˇe. Sám celý život utíkal. Nikdy nedokázal zustat. ˚ Už ten jeho zbabˇelý útˇek od Emmy. Jaký mˇel duvod? ˚ Ano, aby se ujistil, že má rád. Ale to je trochu sobecké. Sám vˇedˇel, jaký má strach. Bál se všeho. Bál se sám sebe. Vˇedˇel, že nemluvil k Angusovi, ale sám k sobˇe. Mˇel strach. Bát se. Už dávno se to nepovažuje za slabost. Ale za dukaz ˚ toho, že ještˇe stále nˇeco cítíte. Že jste ještˇe doˇcista neonˇemˇeli. Sebastian si dobˇre uvˇedomoval, že za svoje rozmary jednou zaplatí. Za svuj ˚ proflákaný život, na který celou tu dobu zvysoka kašlal. Bylo už trochu pozdˇe starat se o to, co ve svém životˇe jednou dokáže. Nemohl tušit. Celý život byl jen samá slova. O tom, jak bude osatním pomáhat. Jak je bude rozesmívat. Jak je udˇelá št’astnými. Slova. Ale nikdy nic neudˇelal poˇrádnˇe. Poprvé prosil. Prosím vás, tak toužím po tom, udˇelat nˇeco pro druhého. A potom už zaˇcínal i tušit. A osud se zaˇcal naplnovat. ˇ A cˇ lovˇeku nezbývalo než se s tím smíˇrit. Pronajali si byt nedaleko centra. V jedné z tˇech ulic, které tak nenávidˇeli. "Angusi,opravdu tady chceš zustat?" ˚ Bylo pozdˇe litovat hloupých slov. "Nˇejakou dobu snad ano. V jednom malém divadle jsem získal angažmá až do léta. Není to nic tak svobodného a krásného, jak jsme hrávali spolu, ale cˇ lovˇek si nesmí vybírat. A co ty?"

127 "Já? Nevím. Ještˇe jsem se tady poˇrádnˇe nerozhlédl." "Co kdyby ses pˇrihlásil do jednoho z tˇech levných hereckých kurzu?" ˚ "Už nemám tolik cˇ asu." "Prosím?" Angus nechápal. Ani Sebastian nevˇedˇel, proˇc to takhle hloupˇe plácl. "Promin. ˇ Budu o tom uvažovat." Ale sám tomu moc nevˇerˇ il. Ten den pˇrinesl domu˚ Angus kvˇetinu. Sebastian si k ní pˇrivonˇel. "Odkud ji máš?" Angus mávl rukou. "Dala mi ji nˇejaká dívka." "Dívka?" "Mˇela šafránové roucho. Chtˇela, abych pˇrišel v pátek do parku na louku na jejich shromáždˇení." Sebastian i Angus moc dobˇre vˇedˇeli, že se jedná urˇcitˇe zase o nˇejakou východní náboženskou sektu. "Myslím, že je zbyteˇcné nˇecˇ emu se bránit. Chceš jít?" Angus pokrˇcil rameny. "Sám nevím. Možná. Tˇreba koneˇcnˇe najdu v nˇecˇ em smysl." Sebastian mu nic nevymlouval. Moc dobˇre vˇedˇel, jak je tˇežké zaˇcít od zacˇ átku. Váhal. Tak rád by si zase popovídal se svým andˇelem. Ale ne vždy se stane to, po cˇ em tak strašnˇe prahnete.

Kapitola 27

...lžeme... Rozhlédla jsem se po zemi. Bylo až neuvˇerˇ itelné, jak intenzivnˇe tady ještˇe slunce svítí. V horách, nad kterými pˇrelétávali, byl sníh. Už jsem se skoro bála, že sníh zamoˇril celou Ameriku. Ale tady bylo ještˇe tolik nadˇeje. Muž se usmíval. "Tady jsem doma. Kalifornie, to je sen všech Ameriˇcanu. ˚ Alesponˇ já neznám žádného, který by tohle místo odmítl." Ukázal rukou pˇred sebe. "Vidíš tohle mˇesto? Tak tady ted’ budu v komunitˇe pracovat. Myslel jsem, že poletím na východ, ale moje srdce mˇe vždy vrátí tady, ke slunci." Vyšli jsme na ulici. Venku stála spousta stejnˇe odˇených mužu˚ a žen. Všichni drželi v rukou kvˇetiny. "Proˇc mají ty kvˇetiny? To jsou taky lidé jako já?" Rozesmál se. "Snad. Na to nedokážu odpovˇedˇet." Procházeli jsme ulicemi. "Je to smutné mˇesto." Podíval se na mˇe. "Smutné mˇesto? Podle cˇ eho soudíš mˇesta?" 128

129 "Nemám je ráda. Všechno je tak rychlé. Lidé ztrácejí úsmˇevy. Nedokážou se radovat. Není slyšet smích." "Máš pravdu. Ale ukážu ti místa, kde je hˇríchem se smát. Lidé to už nedokážou. Snad z prostého zoufalství. Z beznadˇeje." Špinavá ulice. Nezmˇerný hluk. Kˇrik. Strach. Slepota. Výpary. "A pˇresto ji mám rád. Tady jsem bydlel, ale je to už dávno." Pˇred takovými ulicemi se utíká. Pˇred ulicemi? Ne, spíš pˇred lidmi z takové ulice. Pˇred životem té ulice. Ale tam už žáden život není. V takových ulicích se umírá. Ukázal pˇred sebe. "Vidíš ten dum ˚ nahoˇre na kopci? To je náš chrám." Šel mlˇcky, ale cítila jsem, jak v nˇem víˇrí myšlenky. "Mˇesto si nikdy nezamiluješ, pokud ho neznáš odjakživa. Je to zbyteˇcné. Závidím ti lásku ke všemu živému, pro co jsi schopna v lesích žít." Zastydˇela jsem se. Taková jsem opravdu nikdy nebyla. A bylo mi to líto. Muž procházel parkem. Bylo v nˇem mnoho mladých lidí. Plno smíchu a barev. Kašna. Plná svˇecené vody. Zatoužila jsem se jí alesponˇ dotknout. Opravdu? Moje touha pˇrišla. Do muže vrazily havraní vlasy. V oˇcích mˇela slzy a snad proto nevidˇela na cestu.

130 Byla jsem už pˇríliš kˇrehká na to, abych se udržela. Jak vzdalující se šafránové roucho. Jemný náraz. Chladivou vodu. Pít chladivou vodu. "Je mi opravdu líto." Ty havraní vlasy jsem znala. Vybavila se mi Sebastianova svírající dlan. ˇ A ohen. ˇ Hoˇrící vlasy. "Nic se nestalo." Dívka si hˇrbetem ruky utˇrela slzy. Muž se jemnˇe zahledˇel dívce do smutných oˇcí. "Nikdy není pozdˇe, aby se cˇ lovˇek znovu nauˇcil smát." Dívka mávla paží. "Když ale cˇ lovˇek ztratí i cˇ lovˇeka, do kterého vkládal tu úplnˇe poslední nadˇeji, jak má žít?" Nesouhlasnˇe zavrtˇel hlavou. ˇ "Clovˇ ek není jediná skuteˇcnost, do které se muže ˚ vkládat nadˇeje. Moc bych si pˇrál, kdybys nˇekdy navštívila naši spoleˇcnost." Muž se zahledˇel do kašny. Uchopil mˇe chvíli pˇred tím, než jsem zatoužila. "Jaké štˇestí má moje kvˇetina." "Tvá kvˇetina?" "Ano, má kvˇetina." "Co je na ní tak zvláštního?" Tajuplnˇe se pousmál. "Je kouzelná. Ale je zbyteˇcné vyprávˇet ti její pˇríbˇeh. Je prazvláštní." "Tak moc bych si pˇrála takovou kvˇetinu mít. Víš, aby mi pomohla." Nesouhlasil. "Ne, ta kvˇetina sama potˇrebuje pomoc. Dám ji tomu nejsmutnˇejšímu cˇ lovˇeku na svˇetˇe. kterého potkám. Víš o nˇekom?" Byla na ní znát lítost. "Pˇripadám ti dostateˇcnˇe málo smutná?" "Kdepak. Ale ten cˇ lovˇek ji má rád." Nechápala. "Jak nˇekdo muže ˚ milovat kvˇetinu? Takovou kvˇetinu?"

131 ˇ "Ríkal jsem ti, že není obyˇcejná. Ale nˇekteˇrí lidé to nikdy nepochopí." Vypadala, že se zlobí. "A v cˇ em je tak jiná?" Muž pokrˇcil rameny. "To ví jen ten cˇ lovˇek, který po ní touží." Dívka odcházela. Musel na ní ještˇe jednou zavolat. "Máš krásné vlasy!" Vidˇel, jak se rozesmála. "Jo, já vím. A Janis Joplin taky!" Položil mˇe na slunce a sám si sedl do stínu velikého stromu. Meditoval. Mé tˇelo usychalo pozvolna. Cítila jsem, jak nabírám novou sílu. Slunce pálilo. Usmívám se. Usmívá se mé tˇelo. I má duše. I všechen zbytek, který ve mnˇe ještˇe zustal. ˚ I to všechno, co mi pomalu pˇribývá pod srdcem. Nic není krásnˇejšího, než darovat život. Než dát. Než dát nˇeco svého. Než dát sám sebe. Než se stát souˇcástí všeho dobrého. Hodin míjely potichu. I mˇe se už dotkl chladivý stín. Kolem procházeli lidé a jejich tváˇre byly smutné. Nikdo se nesmál. Nikdo nemˇel pro koho. Šli. Veˇcer jsem se ocitla na šafránovém rouše. ˇ "Ceká nás dlouhá cesta." "Tak? Myslela jsem, že zustaneme ˚ tady. Chtˇel jsi žít ve svém mˇestˇe."

132 Rozesmál se. "Ano, ale muj ˚ život nespoˇcívá v tom, že budu sám v chrámˇe. Musím šíˇrit své poselství. Zítra máme shromáždˇení v jiném mˇestˇe. Asi bych tam nemˇel chybˇet." Celou noc šel. Nepotˇreboval spánek? Pˇred svítáním jsme dorazili do vˇetšího mˇesta. Všude kolem byl smích. Samá šafránová roucha. A plno kvˇetin. A plno krásných lidí. "Myslíš si, že všechny ty kvˇetiny jsou lidé?" Nevˇedˇel. "Tak se jich zeptej." Ale všichni mlˇceli. Zaˇcínalo svítat. Všude ještˇe hoˇrely ohnˇe. Všude kolem se vznášel pˇredranní opar. Hoˇrící voda. ˇ Caj. Jak prapodivná vunˇ ˚ e. Kouˇrová. Omamná. Nahoˇrklá. A pˇritom tak sladká. Zpívali to svoje Hare Hare Hare... Hráli. Tanˇcili. Usmívali se. Byla jsem št’astná. Jak? Do hloubky. Jejich zpˇev mˇe kolébal. Hladil. Uvádˇel. Odcházela jsem pryˇc.

133 Kde jsem byla? V jedné ze svých rozkvetlých zahrad. V jedné z tˇech zemí plné barev. Plné kvˇetin. Byla jsem dlaní, která pláˇce krví. Byla jsem ostnem, který si tu barvu oblíbil. Moje vlasy byly prázdné. Byly zbyteˇcné. A pˇresto tak vymodlené. Pˇricházeli lidé. Dávali mi sílu. A opojení. Hudbu. A volání. A radost. Nekoneˇcnou nadˇeji. Jemné doteky všech prstu. ˚ Modré nebe. Psí víno po rudých cihlových stˇenách. Víno, jehož pˇetiprstá dlanˇ se napínala od mokrého stínu tam nahoru. Ke slunci. Ke slunci, ke kterému všichni hledíme. Ke kterému všichni prosíme. Bílá bˇríza a její tuze bolavá kura. ˚ Vˇecˇ nˇe ospalá a umírající. Dotek pláˇce. A všude kolem omamný kouˇr. Moje zahrady jsou tuze opojné. A Buh ˚ rˇ ekl. Staniž se. A já jsem jim podávala ruce. A mé tˇelo na vteˇrinu prodechlo. A to ráno jsem se stala cˇ lovˇekem. Moje sny jsou tuze opojné. Moje zahrady umí vidˇet.

134 Kdyby chtˇely, vykˇriˇcely by do svˇeta, jaké štˇestí mˇe v nich potkalo. Kdyby umˇely, povˇedˇely by to mým andˇelum. ˚ Kdyby umˇely prosit! Kdyby umˇely prosit, modlily by se za vˇecˇ né zachování snových letu. ˚ Kdyby chtˇely, dokázaly by všechno. Kdyby cítily, nenechaly by mˇe nikdy odejít. Ale ony nemají city. A proto mˇe z ráje vyhodily. A mé tˇelo nebylo tˇelem. A mé tˇelo zelené. Emmo! Emmo! Emmo! Ach, to jméno znám! Emmo! A mé zahrady odešly. Polední slunce hˇrálo. Muž rozdával kvˇetiny. Radost. Ano, radost. Vidˇela jsme veselé tváˇre. Byly veselé? Bojím se, že byly tuze malované. Horké dlanˇe. Moc horké dlanˇe. "Bojíš se, že mají chladné srdce?" Muž pokýval hlavou. "Jak horké srdce máš ty?" Rozesmála jsem se. "Ach tuze, tuze chladné dlanˇe." A muž mi uvˇerˇ il.

135 Možná i on cítil, že život je najednou jiný. Že už není prázdný, když ho cˇ lovˇek naplní vírou. At’ v Boha. Nebo sám v sebe. Nebo v kvˇetinu, kterou nˇekde najde a utrhne. Víra. Tak malé slovo. A pˇritom tak strašnˇe silné. Ve víˇre je vždy nadˇeje. Že zase vyjde slunce. Že se narodí nový cˇ lovˇek. Že nikdo neumˇre zbyteˇcnˇe. Ani sám. Že nˇekde najde štˇestí. "Co je tedy duležité?" ˚ "Ty to nevíš?" Muž zavrtˇel hlavou. "Nevím. Je to hanba?" "Není." Nevˇedˇela jsem, jak mu to všechno najednou rˇ íct. ˇ "Duležité ˚ je to, co sám cítíš. Co ty sám jednou chceš mít. Ceho chceš dosáhnout. Ale v tom svém chtˇení nesmíš nikdy zapomínat ani na ty ostatní. Nikdy jim nesmíš ublížit. I ty sám bys cítil bolest. Vinu." "Nˇekteˇrí lidé to tak ale necítí." "Myslíš si, že za kamennou tváˇrí je kamenné srdce?" "Nevím." "Sama si tím nejsem jistá. Leckdy i sladký smích je hˇríchem." "Co je tedy ještˇe duležité?" ˚ "Nedokážu ti to všechno popsat. Ale myslím si, že nejduležitˇ ˚ ejší je tvuj ˚ život." "Muj ˚ život? Nikdy jsem se nad ním nepozastavoval. A proˇc si to myslíš?" "Tvuj ˚ život. To jsi ty. Ale i tvá láska, tvé štˇestí, tvá nadˇeje." "To všechno je moje?" "A taky zodpovˇednost za to, co dˇeláš." "Ano, vím. Zodpovˇednost. A dál?" "Co dál?" "To pˇrece ještˇe není všechno."

136 Rozesmála jsem se. "To opravdu ještˇe není všechno. Ale to ty sám na to musíš pˇrijít." Pokýval hlavou. "Vím. Jen jsem si rˇ íkal, že by bylo krásné, kdyby mi nˇekdo takhle dopomohl ke štˇestí. Jenom tím, že by mi o nˇem rˇ ekl." "A co tvá víra? Ta ti radu nedává?" Omluvnˇe se na mˇe otoˇcil. "Ale ano. Dává. Díky ní žiju. Kdybych už nikdy nemˇel na nic vˇerˇ it, umˇru." "Tak to jsi št’astný cˇ lovˇek." Nemohl uvˇerˇ it tomu, že i kvˇetiny pláˇcou. "Nˇekteˇrí mají víru. Vˇetší než jsou oni sami. A pˇresto musí umˇrít." Pochopil. Buh ˚ je spravedlivý. A osud se naplnil a já jsem se znovu dotkla Sebastiana.

Kapitola 28

...zapomínáme... Jeho chodidla se jemnˇe noˇrila do trávy. Nevnímal kameny ani vˇetve, kterých se cestou dotýkal. Ne, už opravdu nechtˇel pˇremýšlet nad svou vírou. Byl jí tak plný. Nechtˇelo se mu vˇerˇ it, že i on koneˇcnˇe našel cestu, která ho pˇrivede ke štˇestí. Tak moc si pˇrál, aby i Angus získal zpátky to, co ztratil. Ale vˇedˇel, že on sám mu nepomuže. ˚ "Sebastiane, když nechceš jít, tak nemusíš." "Jdu s tebou rád. Víš, tak si rˇ íkám, že nám chybí nˇekdo, s kým bychom si zase mohli popovídat. Jen tak." Nechtˇel rˇ íct, že ho k tˇem lidem táhne nˇejaká vunˇ ˚ e. Sladká vunˇ ˚ e, kterou on tak duvˇ ˚ ernˇe zná. Na louce hoˇrely ohnˇe. Lidé se smáli. Tanˇcili. Na bubnech zvonily rolniˇcky. Hare Kršna. Hare. Hare. 137

138 Z oˇcí mu padaly slzy. To prozˇrení. Ano, tohle už jednou zažil. Prožil. Ale kde? Z celé své duše vykˇrikoval. Ale kde? Kde? Pobíhal kolem mladých lidí. Ta barva šafránu. "Angusi, Angusi!" Pˇripadal si jako ve snu. "Ach ano, ve snu!" Vidˇel zrcadlo. Vidˇel jeho stˇrepy. Pokušení. Rudou krev. Ale i štˇestí. Písnˇe. Vidˇel Emmu. Emmu! Cítil to. Bál se, že každou chvílí urˇcitˇe umˇre. Tolik po ní toužil. A ted’, když koneˇcnˇe uvˇerˇ il, ji našel. Štˇestí. Štˇestí. Pustil Angusovu dlan. ˇ Vidˇel sám sebe, jak pˇrichází. Sedl si na zem. Nastavil dlanˇe a cˇ ekal. Ano. Ona musí pˇrijít. Angus ho z dálky pozoroval.

139 Nevˇedˇel, co se s ním dˇeje. "Sebastiane?" Vidˇel jeho slzy. "Angusi, považ jaké štˇestí se stalo. Stal se zázrak. Ano, zázrak. Já vím, že ke mnˇe ted’ pˇrijde Emma. Vím to. Zdál se mi o tom sen." ˇ "Ale Sebastiane. Ríkal jsi, že sny o ní máš každý den. Tak proˇc je dnes tak zvláštní den?" "Nerozumíš mi. Ten sen, který jsem mˇel, ten ted’ prožívám." Angus na nˇeho pˇrekvapenˇe pohlédl. "Jaký sen?" "Ach Angusi, snaž se to pochopit. Mˇel jsem kdysi sen. A ten sen se ted’ stává skuteˇcností. Chápeš? Prožívám to znovu. Ten svuj ˚ sen." Nevˇerˇ il. "Snad bych tomu nˇekdy uvˇerˇ il. Ale už mˇe zklamalo tolik lidí. Ne, nechci vˇerˇ it. Nechci se o to ani pokusit." Ale Sebastian už jeho slova nevnímal. Cítil žár. Velký žár, který k nˇemu pˇricházel. Žár, který se ho dotknul už ve snu. Cítil, jak hudba pˇrichází k nˇemu. Zavˇrel oˇci. Vidˇel sám sebe pˇred velkým zrcadlem. Tak jako ve svém snu. Vnímal každý krok, který tenkrát udˇelal. "Kdo jsi?" Ale dnes na nˇeho zrcadlo vyplázlo jazyk. Zaˇcal prosit. Dej mi ji. Dej mi ji. Prosím. Dej mi ji. Jeho prosba byla silnˇejší než zrcadlo. Prasklo. Vidˇel všechny stˇrepy. Vidˇel sám sebe. V každém stˇrepu vidˇel sám sebe. Rudé stˇrepy proletˇely zvlášt’ blízko.

140 I v nich byla jeho tváˇr. "Proˇc?" Stˇrepy promluvily. "To je trest za tvoji touhu!" "Copak láska je hˇrích? Odkdy?" Rudé stˇrepy se zakalily. "Proˇc mlˇcíte?" Jeden malý stˇrep se k nˇemu naklonil. Ten poslední, který už tenkrát nevidˇel. "Láska? Co je to láska?" Musel to rˇ íct. Tak strašnˇe chtˇel. "Láska? To je to nejkrásnˇejší na tomhle svˇetˇe. Dá ti to i víru. I nadˇeji. Je pro co žít. Není duvod ˚ umírat. Když máš lásku, jsi št’astný." Stˇrep se pousmál. "Láska. Jsem rád, že asponˇ já mužu ˚ pˇrinést nˇeco krásného." Tak toužil najít pravdu. "Budu jednou št’astný?" Poslední sklíˇcko zbˇelalo. "Láska je vˇecˇ ná. Jestli tomu uvˇerˇ íš, budeš." Stˇrepy zmizely, ale sladká vunˇ ˚ e zustala. ˚ A pak se osud naplnil a Sebastian spatˇril Emmu.

Kapitola 29

...rouháme... "Emmo!" Ten hlas jsem poznala pˇres všechnu hudbu, která kolem plula. Toužila jsem zakˇriˇcet jeho jméno. Sebastian. Ale pˇres slzy jsem nenašla svuj ˚ hlas. Neslyšel by mˇe. Šafránové roucho se zavlnilo. Muž se rozesmál. "Ale že je ten svˇet malicherný?" Dal mˇe do jeho dlanˇe. "Víra. Vždycky jsem toužil. Teprve dnes jsem si uvˇedomil, co mi scházelo." Naposledy se ke mnˇe otoˇcil. "Opravdu uvˇerˇ it. Bez pochybností." Sebastian své slzy nepoˇcítal. "Jak tˇe mohli zabít? Proˇc tˇe utrhli? Vždyt’ ty umíráš!" Nemˇela jsem už ruce, ani nohy, ale pˇresto jsem cítila doteky. Jeho dlanˇ byla horká a slaná. Nemohli jsme uvˇerˇ it zázraku. Spatˇrila jsem Anguse. Díval se na Sebastiana. Chvˇel se. Jeho mlˇcení tak bolelo. 141

142 Nedokázal se už dívat. Odešel. Chtˇeli jsme toho tolik rˇ íct, ale nedokázali jsme. Hladil mˇe svým pohledem. Byla jsem tak št’astná. Modlili jsme se. "Bože, jestli ti stojíme za to, abychom se znovu setkali, proˇc ted’ mlˇcíš? Proˇc jsi chtˇel, abychom se vidˇeli, když nás spaluješ nenaplnˇenou žádostivostí. Proˇc jsi, když se bavíš našim soužením? Víš, jak dlouho jsme toužili. Víš, kolik jsme vytrpˇeli. Víš, jak bolí, když musíme jenom žít. Je to spravedlivé?" Sebastianovy rty se pohybovaly tiše, ale já jsem všechno slyšela. "Bože, když jsi nám dal nadˇeji, když jsi nám dal víru, proˇc nechceš, aby se to všechno naplnilo? Proˇc nechceš, abychom byli št’astní? Vždyt’ to jsi celou tu dobu v našich snech sliboval!" Hodiny sedˇel na zemi. Když usínal, jeho dech ve mˇe probouzel ten muj. ˚ Otoˇcila jsme se na Boha. "Bože, to jsi pˇrece chtˇel! Proˇc nás necháváš ještˇe déle se trápit?" A Buh ˚ ke mnˇe po mnoha mˇesících toužení znovu pˇristoupil. "Jak jste vy lidé malicherní. Co si to poˇrád namlouváte?" "Pˇrece jsi mi rˇ ekl, že až poznám lásku..." "Ano. Vím." "A nepoznala jsem?" "Ano." "Ten cˇ lovˇek mˇe utrhl z lásky!" "Opravdu? A nebyl to spíš soucit?" Nechápala jsem. "A copak soucitem nevyjadˇrujeme náklonnost?" "Náklonnost nebo lítost..." "Ale dal mˇe z lásky. A to je to nejduležitˇ ˚ ejší." "Snad. Ale docela možná to byla jenom jeho nenaplnˇená touha po kousku štˇestí." "Tak proˇc ho neudˇeláš št’astným?"

143 Rozesmál se. "Nemužu ˚ každému dávat štˇestí. Štˇestí závisí na cˇ lovˇeku." "Proˇc mˇe ale trápíš? Já se sama nedokážu stát cˇ lovˇekem." Nechtˇela jsem se vzdát. "Už jsem se nauˇcila mít ráda. Už tˇe neobvinuji." ˇ Rozesmál se. "Že ne?" Ach ano. Jsem hloupá. "A kdy tedy mužu ˚ doufat?" Poslal mi obláˇcek bílé nadˇeje. "Až pˇrijde ten správný cˇ as." A cˇ as se naplnil a brzy ráno nastala v ulicích apokalypsa.

Kapitola 30

...proklínáme... Celou noc Sebastian procházel mˇestem. Nemohl uvˇerˇ it, že drží svoji malou Emmu v dlaních. Tak dlouho na to cˇ ekal. Byl vdˇecˇ ný za každý okamžik, který mu ted’ vubec ˚ nepˇripadal prázdný. Nechápal, proˇc ho Buh ˚ ještˇe tak trestá. Proˇc ho tak trápí? Je to snad kvuli ˚ tomu, že si není jistý tím, co cítí? Nebo že by Emma necítila vubec ˚ nic? Nechtˇel jí ubližovat, ale tak si pˇrál znovu vidˇet její slzy. Aby zase uvˇerˇ il, že žije. Ne. Z mých oˇcí nevytékala ani jedna slaná kapka. Kde by se v nich vzala? Uvadala jsem. Tak jako všechno, co se blíží svému konci. Nad ránem spatˇril Sebastian Anguse. "Co tady dˇeláš? Kam jsi odešel? Opravdu jsem se o tebe bál." "Bál?" Nevˇerˇ il mu. "Našel jsi své štˇestí. Já tomu nevˇerˇ il. Nevˇerˇ il jsem tomu, že ji ještˇe uvidíš. Vždyt’ kvˇetiny neumí chodit!" 144

145 Mluvilo z nˇeho zoufalství. "Potkalo mˇe štˇestí? Dá se tomu rˇ íkat štˇestí? Ani pláˇc už nedokáže rˇ íct o mém žalu. Láska ke kvˇetinˇe! Jak bizarní. Tolik jsem se modlil. A vˇerˇ il. Ale moje víra pˇrece jen není tak velká, aby dokázala vrátit život." Angus byl tak uzavˇrený. "Ne, už nikdy se nebudu rouhat. Tolik jsem chtˇel jenom kousek štˇestí. Za co mám komu dˇekovat? Za tu prázdnotu, kterou polykám? Za ta prázdná slova, která mi procházejí kolem tváˇre? Za to, že hˇreším a vím, že nedojdu odpuštˇení?" Jeho hnˇev byl tak zoufalý. "Tak za co mám ještˇe dˇekovat? Kde je ta slavná láska? Kde stojí Buh? ˚ Kde jsem já? Proklínám svuj ˚ život. Nestojí mi ani za jeden další den." Ani má duše nedokázala pojmout tolik nenávisti. Tolik smutku. A Buh ˚ mi v tom pˇrevelikém žalu vrátil rˇ eˇc. "Muj ˚ drahý Angusi. To štˇestí, které tˇe ještˇe cˇ eká, nedokážeš najednou poˇ jmout. Nechod’ prázdným okamžikum ˚ naproti. Cekej chvíli a všechno se k tobˇe navrátí. I štˇestí má svuj ˚ krásný cˇ as." Nemohli jste vidˇet tak mocnou nadˇeji ve št’astných tváˇrích. Bože, jak je ale pomíjivá.

Kapitola 31

...a proto umíráme sami. Omyly jsou jedinkrát za život. Vícekrát nás už potkat nemužou. ˚ Jak zlovˇestnˇe ta ulice vypadala. Pátá špinavá avenue. Moc dobˇre si ji pamatovali. Ale bylo už pˇríliš pozdˇe. Jak úzkostlivˇe mˇe Sebastian svíral v dlani. Pˇrestala jsem poˇcítat vteˇriny. Ani dech už nemˇel tu cenu. Pár krátkých záblesku. ˚ "Angusi!" Ten zoufalý výkˇrik z úst. Stisk v dlaních. Jak prudce chladnou. Bolest v jeho hrudi. Rudá bolest v jeho dlaních. V mých rtech a ústech. Pár stˇrepin, které zustaly ˚ v mé tváˇri. Kroky odcházejí. Slova odcházejí. Dech odchází. Bože, zastav ho asponˇ na vteˇrinu. 146

147 Na jeden dotek. "Sebastiane, zusta ˚ n!" ˇ Angusuv ˚ pláˇc. Zoufalé výkˇriky. "To já jsem mˇel umˇrít!" Moje horká dlan. ˇ "Angusi, daroval ti život. Ty to nevidíš? Naˇc ty zoufalé slzy. Mužeš ˚ žít. Tak jdi. A nepokaž už ani vteˇrinu." Neodcházel od Sebastianova tˇela. Mé ruce ožily. V mém srdci propukl ten hoˇrící plamen života. Naˇc poˇcítat vrásky do konce života. Asponˇ nˇecˇ eho chci být ušetˇrena. Sebastianovy oˇci se na chvíli otevˇrely. "Emmo, tak pˇrece jsem tˇe našel. Žiješ? Máš mˇe vubec ˚ ráda? Vím, jsem sobec. Už zase tˇe opouštím. Na vteˇriny? Na hodiny? Ne, snad jenom na chvíli." Vzpomnˇel si na zrcadlo. "A pˇrece jsme mˇeli být spolu št’astní. Navˇeky. Tak mi to sliboval i muj ˚ andˇel. Já jsem uvˇerˇ il. A vˇerˇ ím tomu poˇrád." Ztˇeží nabíral zbytky dechu. "A pˇrece jsem byl št’astný. Chtˇel jsem hladit tvé staré skránˇe, dej mi je asponˇ na chvíli!" Držela jsem jeho smutnou dlan. ˇ "Vˇerˇ íš mi?" Chtˇel slyšet muj ˚ hlas. "Emmo, rˇ ekni. Vˇerˇ íš mi? Já už neznal pochybnosti, a pˇrece mˇe Buh ˚ trestá. Za co? Že jsme chtˇeli lásku jenom pro sebe?" Hladila jsem jeho tváˇr. "Emmo, tak pˇrece jsem št’astný. Dˇekuji za tvoji tváˇr. Tvé vlasy, tvuj ˚ úsmˇev. Zmˇenil jsem se. Chtˇel jsem ještˇe žít, ale ted’ vím, že jsem nežil sám. Ani tam nebudu." "Sebastiane, to dítˇe je tvoje." Usmál se. "Ano, vˇedˇel jsem to. Už ve hvˇezdách jsem tˇe poznal. Nesmíš ho tady nechat samotné." Pousmála jsem se.

148 "Nebude. To štˇestí dáme hledajícím lidem." Stoupal. Ještˇe chvíli. A pak i jeho andˇel odletˇel. "Angusi, podívej se." Moje dlanˇ ukazovala celý vesmír. "Prosím tˇe, ještˇe chvíli se snaž uvˇerˇ it. Asponˇ tomu, co si pˇreješ. Vidíš na mé dlani louku? Tam jsem zestárla. Tam ale žije i Eliška. Vrat’ se pro ni. Nemuže ˚ být sama. Hledáš Rutu? Hledej. Ona nosí pod srdcem naše dítˇe. A ted’ se nezlob, cítím se hroznˇe ospalá." Držel mˇe za ruku. "Angusi, zaved’ mˇe pod tamten strom. Je moc krásný. Tam si ještˇe chvíli budu povídat s Bohem." Stokrát se zapˇrísáhal, že už niˇcemu nebude vˇerˇ it. Uvˇerˇ il mi? Strom mˇel tuze lahodný stín. Ranní slunce prosvítalo skrz stˇrechy domu. ˚ Tam nˇekde dole, v Kalifornii. Mé tˇelo dopadlo na zem, a já jsem si pˇrála, aby se už navˇeky roztˇríštilo. "Hˇrešila jsem. Ano, vím to. Bude smrt vykoupením? Nevím. Ale moc si to pˇreji. Bože, jakou mám ještˇe nadˇeji?" A Buh ˚ se nade mnou sklonil a podal mi ruce. "Jakou máš ještˇe nadˇeji? To musíš vˇedˇet sama." "O co mužu ˚ ještˇe prosit?" "O víru. Protože tvá víra tˇe dovede tam, kam chceš. Dovede tˇe k tomu, koho máš opravdu ráda." Bože. Všechno! Cítím to všechno. Ale nechtˇejte vˇedˇet, jak se umírá.

EPITAF Té zimy se domu˚ vrátily tisíce dˇetí. Válka zdaleka nebyla poslední. Jejich výkˇriky byly prázdné. Tak jako jádra sluneˇcnic, která už dávno vyklovali ptáci. Té zimy tisíce dˇetí padaly do hlíny. Vítr si pohrával s vlasy tˇech, kteˇrí ještˇe pˇrežili. Vraceli se s nadˇejí, že zase bude léto. Že najdou tu jedinou nádhernou, cˇ istou, neposkvrnˇenou krásu. Té zimy byly nejsmutnˇejší a nejzbyteˇcnˇejší noci, jaké si lidé do té doby vubec ˚ mohli kdy pˇredstavit. Ale v lidech neumírala nadˇeje. Všichni zpívali. Jak krásné je žít. A pak pˇrišlo zase jaro a Ruta porodila dítˇe.

149

Obsah 1 Zdá se, že...

2

2 ...pláˇceme...

6

3 ...hˇrešíme...

17

4 ...chceme...

23

5 ...sníme...

26

6 ...trápíme...

28

7 ...nenávidíme...

34

8 ...neduvˇ ˚ erˇujeme...

39

9 ...zabíjíme...

47

10 ...nedˇekujeme...

52

11 ...toužíme...

54

12 ...zranujeme... ˇ

59

13 ...nevnímáme...

73

14 ...pochybujeme...

77 150

151

OBSAH 15 ...obˇetujeme...

80

16 ...prohráváme...

85

17 ...nevˇerˇíme...

90

18 ...bloudíme...

91

19 ...obvinujeme... ˇ

97

20 ...nedáváme...

103

21 ...nehledáme...

105

22 ...neodpouštíme...

109

23 ...tajíme...

113

24 ...nechápeme...

114

25 ...bojíme...

120

26 ...tušíme...

123

27 ...lžeme...

128

28 ...zapomínáme...

137

29 ...rouháme...

141

30 ...proklínáme...

144

31 ...a proto umíráme sami.

146

Emma, Emma! Barbora Baronová Copyright Barbora Baronová 2000 elektronické vydání

152

OBSAH http://eldar.cz/emma