Elvar Már Kjartansson (IS): Lámání a štěpení břízy, 2016 videosmyčka se zvukem, 20 min zápůjčka autora Na expedici po krajině severního Norska jsme se setkávali s řadou příkladů toho, jak protikladné jsou lidské přístupy k přírodnímu prostředí. Na vlastní oči jsme viděli, jaké důsledky vyplývají z toho být „proti přírodě“, a „s přírodou“. Rád pracuji se dřevem a zároveň mne zajímá zvuková stránka této činnosti. Máme v podstatě dvojí možnost: buď dřevo dělíme „po létech“, v druhém případě pak vlastní silou, nebo s pomocí nástroje působíme proti směru a struktuře růstu dřeva, pak se postupně ohýbá, tříští a láme. Důsledkem druhého přístupu je zřetelná destrukce materiálu. Technologie opracování dřeva klínem je jeden z prvních příkladů schopnosti člověka ovládat hmotu. Zvuky štěpeného, nebo lámajícího se dřeva jsou tak vlastně i zvukem prvotní technologie, primárního prostředku vyvinutého k ovládání přírody. Elvar Már Kjartansson a.k.a. auxpan (1982) je hudebník, zvukový a audiovizuální umělec, žije v Reykjavíku a Seyðisfjörðuru. Pod přezdívkou auxpan působí na scéně elektronické hudby, účastnil se řady festivalů a výstav na Islandu i v zahraničí. Zabývá se zvukovým uměním, pracuje se světlem, navrhuje a konstruuje původní hudební nástroje. Jeho hudební styl propojuje rytmické vzorce s terénními nahrávkami. www.laton.at/artists/auxpan
Steina Vasulka (IS): Orka, 1997 audiovizuální prostředí, 3 kanálová videoprojekce, prostorový zvuk technická asistence: Michal Kindernay, Kryštof Pešek zápůjčka autorky Steina v instalaci Orka (islandsky „síla“) tématizuje, podobně jako v několika dalších pracích, dualitu archetypálních živlů proměny – přírodních sil vody a ohně. Jsou to základní jednotky islandské krajiny: turbulence sopečných erupcí, pohyb ledovců sunoucích se po podloží černých hornin, rytmus mořských vln, vodopádů a čirých ledovcových řek. Steina se k islandské krajině vrací po celý život a její styl používání kamery jakoby připomínal perspektivu vnímání a modus pohybu ptáků vzduchem a ryb v oceánu. Její přístup k videu a zvuku lze rozdělit do tři fází: natáčení v terénu, editace ve studiu a následná prezentace; sama označuje způsob představení spíš jako „prostředí“ než „instalace“. Hudebnost jejích zvukově-obrazových environmentů hraje rovnocennou roli s organickým, magmatickým proudem pohyblivých světelných obrazů, vznášejících se v tmavém prostoru. Steina (Steinunn Briem Bjarnadottir, 1940) absolvovala obory hry na housle a hudební teorie v Reykjaviku. V roce 1959 obdržela stipendium a studovala na Hudební akademii múzických umění v Praze. S videem začala pracovat společně s Woodym Vasulkou v roce 1969 v New Yorku, kde později společně s Woodym a Andy Mannickem založili „divadlo elektronických médií“ The Electronic Kitchen. V roce 1980 se manželé Vasulkovi přestěhovali do Santa Fe v Novém Mexiku a Steina se ve sté tvorbě obrátila k možnostem zobrazování krajiny pomocí elektronických médií. V posledních letech vytváří multikanálové prostředí, čerpající zejména z islandské krajiny. Dlouhodobě se podílí na navrhování autorských tvůrčích technických nástrojů a spolupracuje na vývoji softwarových programů pro umělecké využití. (Lenka Dolanová – redakčně upraveno) www.vasulka.org
Pavel Mrkus (ČR): Pád/Fall 2016 HD videosmyčka projekce a zvuk zápůjčka autora Pád/Fall představuje konfrontaci člověka s vodním živlem v jeho původní i abstrahované formě. Videoinstalace je sestavená ze záznamů pořízených během expedice po Islandu v rámci projektu Na pomezí samoty v létě 2015. Obrazové záběry procházejí digitální montáží a postprodukčním zpracováním, proměňujícím zejména rychlost videa a světelné korekce. Velkoformátová videoprojekce je inspirována základním prvkem vodní energie, přesahujícím běžnou zkušenost člověka a jeho měřítek. Čerpá ze setkání s vratkou rovnováhou biotopu Islandu a jeho exploataci. Gravitace, která stahuje veškerou hmotu ke středu Země, dává energii i padající vodě. Je to elementární vazba nezávislá na změnách v čase, prostředí, estetickém postoji, či měřítkách v rámci života člověka, je prověřená existencí vesmírných mechanismů s precizní vyvážeností hodinového stroje. Současná arytmie v dostatečnosti vodních zdrojů je jedinou proměnnou generované energie a tím také měnících se podmínek organického života. Paradox energie kolapsu. Pavel Mrkus (1970) vystudoval v letech 1989–1995 VŠUP, v roce 1991 absolvoval stáž na Polytechnic University, Stoke on Trent v Anglii a v letech 1998–1999 studoval na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Je držitelem ocenění Honorable Mention (Vessels, Koganezaki, Japonsko), Silver prize (Japan Contemporary Glass Art, Glass Museum, Notojima, Japonsko). Vystavoval např. v rámci sekce Individual Systems na Benátském bienále v roce 2003 a dalších mezinárodních přehlídkách. Vyučoval v Japonsku a USA, společně s Danielem Hanzlíkem založil ateliér Time-Based Media na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Často pracuje se změnou měřítka, s prostupováním skutečného a fiktivního, s mnohoznačným vztahem mezi interaktivitou a manipulačními metodami, s náhodou a kauzalitou. Leitmotiv Mrkusovy tvorby spočívá v tématech dotýkajících se otázek transcendence v současné společnosti. www.mrkus.ixode.org
Vladimír Turner (ČR): Funeral, 2016 videofilm, full HD, 10 min spolupráce na zvuku: Michal Kindernay mix zvuku a hudba: Martina Vídenová kamera: Vladimír Turner asistent kamery: Hynek Trojánek střih: Vladimír Turner, Jiří Procházka zápůjčka autora V krajině vystupuji já – autor a performer v jedné osobě. Před kamerou napůl improvizuji, vymýšlím „postindustriální land-artové instalace“. Zároveň vytvářím a vypořádávám se s následky těchto situací, vytržených z navyklých kauzalit a stereotypů. Vystupuji zde zároveň jako reálná a fiktivní postava, inscenuju pomyslné pohřební slavnosti pro uhlíkem prosycenou a fosiliemi prokletou podkrušnohorskou krajinu a její obyvatele. Zvuk k videu vznikl jako koláž z terénních nahrávek pořízených během expedic do okolí, kontaktního zvuku a komponované hudby. Původní záměr filmu se během pobývání v krajině změnil v nadreálnou koláž ambivalentních, instruktážních scén a živých obrazů, naznačujících kriticko-sentimentální komentář k lidskému zacházení s krajinou. (text autora) Vladimír Turner (1986) je audiovizuální umělec a filmař. Absolvoval studia na Centru audiovizuálních studií na pražské FAMU a v Ateliéru intermediální konfrontace na VŠUP, kde byl na studijních pobytech v Buenos Aires, Valencii, Brisbane, Toulouse, Rotterdamu a Austrálii. Ve své tvorbě se pohybuje mezi dokumentárním filmem, uměním ve veřejném prostoru a sociálním a politickým aktivismem. Tyto oblasti spojuje v celek, který nazývá aktivním občanským životem. Jeho práce z celého světa se objevují na ulicích, filmových festivalech i v galeriích. www.sgnlr.com
Josef Koudelka (FR/ČR): Z Černého trojúhelníku, 1990–1994 část fotografického cyklu, publikace, videoprojekce zápůjčka autora a sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Josef Koudelka se po roce 1990 vracel pravidelně do Československa mimo jiné za účelem zaznamenat v sérii panoramatických snímků zdevastovanou krajinu pod Krušnými horami. Jako „Černý trojúhelník“ bylo označováno rozsáhlé území, sledující zhruba trojmezí severní části Čech, Saska a Slezska. V průmyslem postižené krajině probíhala od začátku 60. let 20. století do současnosti intenzivní povrchová těžba hnědého uhlí. Celý region se stal postupně jednou z ekologicky nejpostiženějších oblastí Evropy. Výstava a publikace „Černý trojúhelník“ byly poprvé představeny v roce 1994 v Salmovském paláci v Praze. Koudelkova série fotografií souvisí s jeho dalšími cykly o průmyslové krajině ve Welsu, Polsku, Německu nebo severní Francii a jsou součástí souboru fotografií, který autor věnoval sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Josef Koudelka (1938) je umělec a fotograf českého původu. V roce 1961 absolvoval ČVUT v oboru leteckého inženýrství. V 60. letech pracoval na souboru Cikáni, až do roku 1970 jako nezávislý fotograf přispíval do časopisu Divadlo, spolupracoval s Divadlem Na zábradlí a Divadlem za branou. V roce 1968 zachytil invazi Varšavské smlouvy do Prahy, na základě série dostal v roce 1969 cenu Roberta Capy a nabídku na spolupráci s agenturou Magnum Photos. V roce 1970 dostal azyl ve Velké Británii, o čtyři roky později se stal členem Magna. V roce 1975 měl samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku a ve Francii a USA mu vyšla kniha Cikáni, za kterou o dva roky později získal Nadarovu cenu. V roce 1984 měl první soubornou výstavu v Londýně. V roce 1988 získal francouzské státní občanství. V roce 1990 se vrátil do Československa, kde s Annou Fárovou uspořádal retrospektivní výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. V roce 1992 byl jmenován Rytířem řádu krásných umění a literatury. O dva roky později mu vyšla kniha Černý trojúhelník, v 90. letech pak Reconnaisance: Wales a Chaos, apokalyptické svědectví, které připravil s Robertem Delpirem. V roce 2002 měl retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci NG, o rok později byl oceněn jako Osobnost roku české fotografie. V roce 2006 vyšla kniha Roberta Delpira: Koudelka, v roce 2008 kniha Invaze 68: anonymní český fotograf Josef Koudelka. Ve stejnou dobu proběhla na Staroměstské radnici v Praze stejnojmenná výstava. (Má české a francouzské občanství, žije v Praze a v Paříži). www.pro.magnumphotos.com
Julia Martin (IS/NSR): Kárahnjúkar-Reyðarfjörður-Heraðsflói, 2011–2012 dokumentace performance videosmyčka, monitor zápůjčka autorky Spojujícím elementem výzkumného terénního projektu na východě Islandu je voda v řece a v přehradní nádrži elektrárny Karahnjukar. Elektřina z turbíny vodní elektrárny je využívaná hliníkárnou koncernu Alcoa Fjarðaál v městečku Reydarfjordur. Posledním článkem v řetězci je Heradsfloi – říční delta, kde se dvě z postižených řek vlévají do oceánu. Julii Martin zajímají hlavně vztahy a infrastruktury, jejich politicko-geografická podmíněnost, provázanost a proměny způsobené nedávnou industrializací krajiny, celého prostředí a vliv globální ekonomiky na morfologii místa. Uvažuje o hyperobjektech (hyperrozšířený objekt), o komplexní environmentální síťové formaci, zahrnující komplexní ekologické systémy i přírodní procesy, provázané s lidskými aktivitami do takové míry, že není snadné je rozlišit. Julia Martin (1976) je vizuální umělkyně a krajinná architektka, žije a pracuje v Berlíně a v Seyðisfjörðuru. Od roku 2011 se zajímá o stavbu přehrady Kárahnjúkar, o Reyðarfjörður a Heraðsflói. V roce 2014 získala titul Ph.D. na Goldsmiths College, pracovala jako lektorka a koordinátorka programu MFA „Umění, prostor, příroda“ na Edinburgh College of Art. V roce 2006 získala titul Magistr výtvarných umění v oboru „Umění, prostor, příroda“ na Edinburgh College of Art, v roce 2003 diplomovala v oboru „Zahradní a krajinářská architektura“ na Berlínské technické univerzitě, kde také pracovala v Ústavu teorie a dějin rozvoje krajiny. www.juliamartin.de
Layla Curtis (UK): Antipodes 2013–2016 online video, PC a monitor, fotografie zápůjčka autorky Antipodes je probíhající online a fotografický projekt, ve kterém Layla Curtis vyhledávala a srovnávala stovky hodin přenosů webových kamer, provozovaných na protilehlých místech Země. Ať už jde o topografické ozvěny v krajině, nebo o podobnosti v architektonických a kulturních jevech, hledala vždy analogické obrazy: například vrchol sopky Tungurahua v Ekvádoru je umístěn vedle sopky Sinabung v Indonésii na opačném konci světa, záběr přístavu v Melbourne s přístavní scénou na Azorech. Jde o cvičení koncentrace, uměleckou apropriaci technologie sledování a dozoru, srovnávací studii paralelity a protikladů, i mimoděčné sledování změn prostředí, s jejichž symptomy se setkáváme v médiích a v realitě. Autorka v projektu naznačuje jak vzdálené, rozdílné a přesto podobné jsou geografie, krajina a společenství planety Země. A jak magická i ambivalentní je snadnost, s níž technologie metaforicky i reálně propojují místa, lidi a standardizují skutečnost. Layla Curtis (1975) ve své práci zkoumá symptomy hranic a pomezí ve fyzickém i v metaforickém smyslu. Rané kartografické dílo, na němž pracovala během rezidence v Akiyoshidai International Arts Village v Japonsku je série koláží fiktivních map měst a cest. Schopnost trpělivě pozorovat nabízí porozumět problematice, která se jeví být jako jen zdánlivě jednoduchá. Layla Curtis díky stipendiu Britské rady absolvovala expedicí pořádanou British Antarctic Survey do Antarktidy. Výslednou prací se účastnila na výstavách v Ormeau Baths Gallery v Belfastu a New Art Gallery ve Walsallu. Pracovala také v deštném pralese na Borneu, kde žila s lovci-sběrači. Dokument o jejím filmu „Stopaři“, byl promítán v ICA v Londýně a byl součástí programu Festivalu architektury připraveným Britským filmovým institutem. Práce Antipodes byla prezentována na samostatných výstavách v Spacex, Exeter a Phoenix, Leicester. Curtis absolvovala výtvarné umění na Chelsea College of Art. Její díla jsou součástí například Tate Collection a uměleckých sbírek Britské vlády. Její dílo bylo zařazeno do výstav například v Tate Modern; v Pavilhão Lucas Nogueira Garcez-Oca v Sao Paulu, v galerii RMIT v Melbourne, nebo v Centru pro architekturu v Montréalu. www.laylacurtis.com
Paul Chaney (UK): Lizard Exit Plan, 2015–2016 kyanotypy, videosmyčka, fotografie, monitor zápůjčka autora Jaká je šance přežití obyvatel malého opuštěného území Lizard Land, neboli Ještěrčí země na pobřeží Cornwallu v jihozápadní Anglii? Jak dlouho by z lokálně dostupných zdrojů mohla izolovaná komunita přežít, pokud by zkolabovala globální ekonomika? Chaney se otázkám možné budoucnosti a tomu, jak přírodní prostředí nebo například geologie determinuje kulturu, věnuje dlouhodobě. Svoje koncepty a poznatky představuje v podobě souborů dat, sérií obrazů i příběhů, odhalujících často temnější stránky života v postapokalyptické krajině. Pomocí teoretické reflexe i modelového ověření v praxi dekonstruuje a klade do širších souvislostí zavedené kulturní vzorce, propojuje ideologii, biopolitiku, ekologii, site-specifické umění, nebo DIY architekturu. Chaney používá často nástroje mezioborového výzkumu a participatorní metody. K jeho výrazovým prostředkům patří fotografie, sítotisky, video, kyanotypy s mapami a diagramy, počítačové modely, konstrukce experimentálních přístřeší, společně realizovaných během dílen v terénu. Paul Chaney (1974) zkoumá způsoby jak kulturu a myšlení determinují environmentální, například geologické, nebo energetické, sociální a ideologické podmínky a struktury. Používá často metody participace a mezioborového výzkumu. Mezi jeho poslední výstavy a projekty patří například The Sun is Black a Divus, The Lonely Now, Goldfish. Skupinové výstavy: TURBOREALISM - Breaking Ground, IZOLYATSIA Center for Cultural Initiatives; FIELDCLUB and Friends – Late v Tate St. Ives, In Abundance, Kestle Barton; Garden Marathon, Serpentine Gallery, Art and War in the Last Resort, Kettle’s Yard v Cambridgi. Mezi jeho kurátorské aktivity patří například program a umělecké residence v Falmouthu a v organizaci London for Urbanomic, nebo iniciace programu London HQ při vydavatelství DIVUS. Na konec roku 2016 připravuje svoji autorskou výstavu v galerii Tranzitdisplay v Praze. www.paulchaney.co.uk
JSD a GŠD (ČR): Hygroskopické detašované pracoviště (2016) psychoscénografický galerijní provoz zápůjčka autorů Jedinečné Svatopěstitelské Družstvo a Generální Štáb Ducha představují poprvé v Ústí nad Labem prozatímní provoz speciálního hydrobiologického zařízení HPP. Včetně částečného instrumentáře a jako bonus pravidelné ochutnávky vybraných jednotek z databáze čistých, zkalených, minerálních, železitých, sirných, uranových (těžkých) či jinak zdravotně závadných, léčivých, toxických vod, či roztoků. Ty byly získané z pramenů, zřídel, studánek, potoků, louží, kanalizace, odkalovacích a retenčních nádrží, nebo řek. Vzorky byly průběžně sbírány od roku 2011 pro výzkum v terénu, analyzovány, kategorizovány, sedimentovány, restaurovány a archivovány v ústředí HPP, detašovaným v objektu Upsychu316a v Kuřívodech u Ralska. Dotyčné vody pocházejí zejména z ústeckého, karlovarského a teplického katastru, ale i z Bezdězska, nebo Mimoňska. Během trvání výstavy mohou návštěvníci darovat, nebo dlouhodobě zapůjčit do sbírek HPP svoje vlastní vody, které budou vloženy do databáze. Název obce Kuřívody odkazuje na termální prameny, které se kdysi v okolí nacházely a které vlivem dlouhodobého pobytu vojenských jednotek a těžbě uranu nenávratně zmizely. Jedinečné svatopěstitelské družstvo (JSD), Univerzální PSYchiatrický Chrám 316a v Kuřívodech, Špružení šmelcu, či Generální Štáb Ducha (GŠD) jsou společenství, která se řídí podle pečlivě kanonizovaných a většinou dodržovaných pravidel. Jejich předsednictvo i členská základna plní nejrůznější ceremonie, pěstují vlastní hagiografii a vyznávání patafyzicky a experimentálně metafyzicky uspořádaných událostí. Spolkový život má zázemí v severočeské lokaci UPSYCH 316a v Kuřívodech. Zde lze po předchozí domluvě na vlastní zrak spatřit složitý systém souvislostí, labyrint skutečných prostorů spolu s typologiemi pomyslných obyvatel – chovanců Chrámu.
Michal Kindernay (ČR): Cargo, 2016 videosmyčka, projekce, zvuk zápůjčka autora Video bylo natočeno ve skladišti nákladového přístavu v Hamburku v ústí řeky Labe, což je druhý největší přístav Evropy a patnáctý na světě. V roce 2015 zde bylo vypraveno kolem sto miliónů objemových jednotek, které odpovídají obsahu jednoho standardního šestimetrového kontejneru. Pozemek, včetně zastavěné plochy, pokrývá 73.99 km² a je s celým světem propojen dopravní infrastrukturou i digitálními sítěmi. Tisíce podobných aglomerací bez obyvatel včetně stovek kilometrů ulic, rámovaných kontejnery se rozprostírají po celé planetě. Konteinerová architektura transportu zboží je jedním z nejviditelnějších symptomů globální ekonomie a neoliberalismu. Kontejnery jsou všude stejné, ale liší se logem a barevností, označující příslušnost k několika nadnárodním cargo společnostem. Michal Kindernay (1978) je umělec a kurátor. Absolvoval studia na FaVU v Brně a v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Jeho audiovizuální instalace propojují oblasti a nástroje umění, technologie a vědy. Často se dotýká témat ekologie a skrze aplikování technologických přístupů ve vztahu k přírodě reflektuje problematiku environmentálních otázek. Jeho práce zahrnují videoperformance a interaktivní instalace, intermediální a dokumentární projekty a hudební zvukové kompozice. Je spoluzakladatelem umělecké organizace yo-yo, iniciátorem projektu RurArtmap a členem kolektivu galerie Školská 28 v Praze. Působí jako externí pedagog v Centru audiovizuálních studií FAMU a na Prague College v Praze. www.yo-yo-yo.org/mk.html
Martin Zet (ČR): Ventarola, 2016 videosmyčka, 2016 dvojprojekce a zvuk Video zachycuje a využívá funkční mechanismus, umístěný v obytné části oseckého kláštera. Po zrušení řeholních řádů v roce 1948 se komplex proměnil v internační středisko pro řeholníky a v roce 1954 pak v charitní zařízení pro mentálně postižené děti a domov, ve kterém působily řeholní sestry. Klášterní komplex v Oseku leží na dohled a doslech velkolomu Bílina. Směrem k jihu je z oken kláštera vidět nápadná sopečná vyvřelina Bořeň. Vrch Bořeň je proslulý mimo jiné tím, že se tam nalézají ventraroly – otvory, jimiž vydechuje teplý vzduch z podzemí. Slovo vychází z latiny: ventus znamená vítr. Martin Zet (1959) je výtvarný umělec a performer. Působil jako vedoucí Ateliéru videa Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Zúčastnil se desítek výstav a festivalů po celém světě. Prošel klasickým sochařským studiem na AVU v Praze, postupně se přiklonil ke koncepci umění jako otevřeného gesta. Jeho přístupy mají často podobu metafory, odkazující ke svému významu prostřednictvím podobnosti viditelných rysů. Využívá často možnost vzájemného zastoupení blízkého a vzdáleného, známého a neznámého či konkrétního a abstraktního. Ve svých performancích, instalacích a akcích nechává působit čas jako průběh, trvání a entropii a čas jako tvůrce stop paměti či minulosti.
Robert Vlasák (ČR): Pásové dopravníky, 2015 magnetofonový pásek, reproduktory, motory, elektronika 110 × 70 × 70 mm/variabilní rozměry Pásový dopravník je komplexní soustava vzájemně propojených strojů, která je součástí řetězce těžby hnědého uhlí ve velkolomech v Podkrušnohoří. Takový systém pracuje v nepředvídatelných časových vzorcích a pracovních režimech, ovládaných z neviditelného řídícího centra. Mnohokilometrové gumové pásy obklopují a propojují jednotlivé oblasti povrchového lomu a některé segmenty běží v permanentním provozu. Krajina je pomocí této sofistikované těžební technologie postupně rozebírána na prvky, roztříděna podle užitečnosti, přesunována a znovu uložena kdesi za okrajem. Modulární a variabilní kinetická a zvuková instalace kombinuje interpretaci a model funkcionality nepřetržitého pohybu a hluku pásového dopravníku. Posunující se smyčka magnetické pásky je nosič autentického zvukového záznamu z velkolomu a miniaturizovaný nekonečný transportní pás distribuuje akustickou materii v prostoru. Robert Vlasák (1978) je výtvarník a sochař. Zajímá se o jevy, jako je funkcionalita, pohyb a rovnováha, mechanické a optické znaky objektu, nebo elektronické a zvukové aspekty objektu. Působí jako odborný asistent v ateliéru Přírodní materiály na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě Vlasák experimentuje často s fyzikou různých materiálů, principů a situací.
Robert Vlasák (ČR): Horizonty, 2016 ocel, sklo, pohybové ústrojí, uhelný prach 50 × 50 × 50 cm Kinetický objekt Horizonty připomíná princip přesýpacích hodin. Otáčející se uzavřená prachová komora vznikla podobně jako Pásové dopravníky jako autorův komentář ke způsobu fungování povrchových hnědouhelných dolů: přetváření krajiny, nákladné přemisťování obrovských objemů hmoty, obětování původních a konstrukce dočasných a nových krajinných útvarů. Robert Vlasák (1978) je výtvarník a sochař. Zajímá se o jevy, jako je funkcionalita, pohyb a rovnováha, mechanické a optické znaky objektu, nebo elektronické a zvukové aspekty objektu. Působí jako odborný asistent v ateliéru Přírodní materiály na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě Vlasák experimentuje často s fyzikou různých materiálů, principů a situací.
Dominik Žižka (ČR): Dokument z expedice Do hlubin lignitových mračen, 2016 video, 23 min kamera a střih: Dominik Žižka Tématem expedice v Mostecké pánvi byly změny průmyslové krajiny, ztráta historických souvislostí, převrácení geologických vrstev i sociálních struktur a aktuální diskuse o důsledcích prolomení územních těžebních limitů. Program expedice vycházel z předpokladu, že je nezbytné zabývat se problematikou sounáležitosti člověka s krajinou komplexně, tedy včetně tématu energetických zdrojů. Jak přehodnotit sentimentální i utilitární myšlenkové modely o spojení kultury a přírody? Tyto otázky jsou zvlášť palčivé v Mostecké pánvi – jedinečné krajině, kde najdeme ostrovy původní přírody a archeologická naleziště, obklopené stopami dlouhotrvající průmyslové destrukce a snahu o rekultivaci krajiny. Dokument zachycuje průběh expedice a dílen, které proběhly od 5. do 25. 9. 2015 v Mostě, Duchcově, Mariánských Radčicích, Oseku, zámku Jezeří a velkolomech Bílina a Tušimice 2. Dominik Lukács Žižka (1987) dokumentarista expedice Do hlubiny lignitových mračen žije a pracuje v Praze. Absolvoval ateliér Interaktivních médií na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a studoval na Experimental Studio Volta v oboru instalace/performance/video/ audio v Belgii. Dominik pracuje většinou s videem, zvukem a instalací. Dokumentoval řadu uměleckých projektů (například Cantalone group – Histeria festival, Six Acts dílny a eventy na Pražském Quadrenniale v roce 2011, Kam Ústíme? studentů DAMU, část projektu 736Km Art, a festival a symposium vs. Interpretation pořádaných nadací Agosto Foundation v Praze v roce 2014 a 2016.
