DŘEVINY Kmen: KRYTOSEMENNÉ (Angiospermae) Čeleď: Vrbovité – Salicaceae Rod: VRBA Salix L. Vrba jíva Salix caprea L. Strom nebo keř dorůstající výšek 4 – 12 (15)m s průměrem kmenem 50 cm a dožívající se stáří 40 – 60 let. Na hladké šedohnědé kůře se později tvoří kosočtverečné lenticely a při bázi se vytváří podélně rozpukaná borka. Silné, žluté až červenohnědé letorosty nesou vejčitě kuželovité střídavé pupeny kryté pouze jednou šupinou. Květní pupeny jsou znatelně větší než listové. Široce 6 – 10 x 3 – 6 cm velké listy jsou na obvodu listové čepele vlnité až nepravidelně vykousané. Na rubu jsou šedozeleně plstnaté se značně vyniklou žilnatinou. Dva malé palístky brzy opadávají. Vrby patří mezi dvoudomé dřeviny s různopohlavními jehnědovitými květy. Květe v březnu. Plodem je krátce stopkatá kuželovitá tobolka s četnými semeny. Ochmýřená podlouhlá semena jsou 0,5 – 1 mm velká. Druh rozšířen po celé Evropě a zasahuje hluboko do Asie. Roste od nížin až do 2 000 m n. m (Alpy). Slunná, mrazuvzdorná, na úrodnost a vlhkost stanoviště nenáročná dřevina. Je velmi ceněna včelaři, protože už brzy z jara poskytuje bohatou včelí pastvu (pyl i nektar). Je také ve volné krajině, zejména pro krásné květy (kočičky) velmi dekorativní dřevinou. V okolí parku roste několik náletových jedinců tohoto druhu.
Obr. č. 1: Vrba jíva Salix caprea 1
Rod: TOPOL Populus L. Topol balzámový Populus balsamifera L. Syn.: P. tacamahaca Mill. Strom dorůstající výšek až 25 (30) m a průměru v prsní výši přes 100 cm. Žlutošedá hladká kůra se později mnění na šedočernou šíťovitě rozpukanou borku. Žluté až žlutohnědé letorosty nesou střídavé, žlutohnědé, dlouze přišpičatělé pupeny, kryté lepkavou balzámovou vrstvou. Vejčitě přišpičatělé, na okraji jemně pilovité listy 5 – 12 x 2,5 – 7,5 cm jsou po vyrašení lepkavé, později hladké nelepkavé, tuhé a dosti silné. Na rubu mají bělavý nádech. Samčí jehnědovité květy jsou 5 – 7 cm dlouhé a mají 12 – 20 tyčinek. Samičí jehnědy jsou 8 – 14 cm dlouhé. Plodem jsou krátce stopkaté, kuželovité, vejčitě vyklenuté tobolky 4 – 5 mm velké, které jsou srostlé do jednědovitých plodenství. V tobolkách je větší počet bíle ochmýřených semen (asi 1 mm). Zraje v květnu. Dřevina původně rozšířena v severních státech USA a v Kanadě kde zasahuje až k polární hranici. Světlomilný druh odolný mrazu, náročný na vzdušnost a úrodnost půdy. Při rašení příjemně vonící topol je často vysazován do parků jako solitéra. Na okraji městského parku naproti síni B. Martinů roste jediný exemplář tohoto druhu.
Obr. č. 2: Topol balzámový Populus balsamifera
Čeleď: Bukovité – Fagaceae Rod: BUK Fagus L. Buk lesní Fagus sylvatica L. Statný strom 30 - 40 m vysoký, s trvale hladkou, šedohnědou později bělošedou kůrou. Jen výjimečně vytváří šedočernou, mělce podélně rozpraskanou borku. Metlovité letorosty jsou tenké, hnědé. Pupeny mají podlouhle vřetenovitý tvar s ostrou špičkou. Listy jsou vejčité až elipčité 5 - 10 cm dlouhé a 2,5 - 7 cm široké. Okraj listové čepele je vlnitě zubatý až celokrajný, jemně ochmýřený.
2
Květy jsou různopohlavné, jednodomé. Samčí kulovité, převislé jehnědy jsou tvořeny klubíčkovitě nahloučenými květy s velkým počtem tyčinek. Samičí květy vyrůstají ve vzpřímené červené číšce. Rozkvétají současně s rašením listu. V ostnité tvrdé číšce asi 2 cm velké vyrůstají trojboké nažky (bukvice) s tvrdým lesklým osemením. Zrají v říjnu. Je rozšířen skoro po celé Evropě. Stinná dřevina vyžaduje minerálně bohaté půdy se stálou mírnou vlhkostí. V mládí trpí omrzáním a na slunci korní spálou. V parku roste větší počet jedinců. Je zde zastoupen též v těchto kultivarech: Fagus sylvatica ʻAtropuniceaʼ syn. F. sylvatica ʻAtropurpureaʼ Ait. Po vypučení jsou listy krásně červené, později ztmavnou. (Dobře se udržuje toto zbarvení listů roubováním). Fagus sylvatica ʻAsplenifoliaʼ Má hluboce laločnaté až peřenodílné listy. Roste pomaleji než původní druh.
Obr. č. 3: Buk lesní Fagus sylvatica, list – Fagus sylvatica ٬Asplenifolia’
Rod: DUB Quercus L. Dub letní Quercus robur L. syn.: Q. pedunculata Ehrh. (Křemelák) Mohutný strom, dorůstající výšek 30 - 35 m má značně rozložitou korunu. Letorosty jsou silné, podélně rýhované, převážně červenohnědé s bělavými lenticelami. 3
Terminální pupen je tupě pětihranný. Květy jsou jednodomé, různopohlavné. Listy jsou střídavě postavené, obvejčité, mělce laločnaté, krátce řapíkaté až 12 cm velké. Postranní žilky vybíhají ve spodní polovině listu i do zářezů čepele. Při bázi čepel vybíhá ve 2 lalůčky. Plody rostou nejčastěji po 1 - 3 na dlouhé plodní stopce. Plodem je válcovitá podlouhlá nažka (žalud), ve svěžím stavu tmavě pruhovaná, 1,5 - 3 cm velká. Vyrůstá ze stopkaté miskovité číšky. Dozrává v září až v říjnu. Je naší domácí dřevinou. Má poměrně vysoké nároky na světlo a úrodnost půdy. V parku roste 5 jedinců, z nichž jeden má úzce kuželovitou korunu
Dub zimní Quercus petraea Liebl. syn.: Q. sessilis Ehrh., Q. sessiliflora Salisb. (Drnák) Strom mohutného vzrůstu 30 – 40 m má užší korunu než dub letní. Letorosty jsou lysé, červenohnědé. Pupeny jsou podobné dubu letnímu, jsou však protáhlejší a špičatější. Listy vyrůstají na větévkách střídavě. Jsou obvejčité 8 - 12 cm velké, mělce laločnaté, při bázi klínovitě sbíhavé. Řapík mají 1 - 3 cm dlouhý. Postranní nervy vybíhají pouze do laloků. Plody jsou přisedlé po 2 - 3 na větévkách. Nažka je většinou menší, než u dubu letního, bez znatelných tmavých pruhů. Je méně náročný na vlhkost a úrodnost půdy než dub letní. V zahradách a arboretech jsou pěstovány různé okrasné formy. V parku roste jediný zástupce ʻMespilifoliaʼ Waltr. s listy úzkými, k oběma koncům přišpičatělými, celokrajnými. Ve spodní části kmene je však značně poškozen a napaden Václavkou obecnou (Armilaria melea).
Dub bahenní Quercus palustris Muench. Statný strom s vejčitou korunou dorůstá výšek až 30 m. Letorosty jsou červenohnědé a lysé. Pupeny jsou podobné dubu červenému, jsou však menší. Listy jsou na větévkách střídavě postavené 8 - 11 cm dlouhé. Na každé straně mají 2 -4 laloky, s hlubokými zářezy. Na rubu listu v úhlech jsou chloupkaté. Na podzim se listy částečně zbarvují do červena. Plody (nažky) jsou podobné plodu dubu červeného, jsou však menší asi 1 cm velké. Dozrávají v říjnu. Tento druh je podobný dubu šarlatovému Quercus coccinea Moench., ten však má u listů širší lalok, méně kolmo odstávající od hlavní osy. Pochází ze Severní Ameriky, kde je rozšířen od Massachusetts až k dolnímu toku řeky Missouri a do Virginie. Je mrazuvzdorný a světlomilný.
4
Dub červený Quercus rubra L. syn.: Q. borealis ʻMaximaʼ Sarg. Statný strom dorůstající výšek až 35 m, vytváří poměrně širokou korunu. Letorosty jsou olivově hnědé, lesklé, podélně výrazně rýhované. Pupeny jsou mírně špičaté, hnědě, lesklé, až 8 mm velké. Listy jsou jednoduché, střídavé, 12 - 22 cm velké, se 4 - 5 ostnitě zubatými laloky na každé straně. V úhlech nervů jsou chlupaté. Na podzim se zbarvují červeně. Květy jsou podobné květům dubu letního. Prašné jehnědy jsou až 15 cm dlouhé na tenkých stopkách. Plody rostou po 1 - 5 na krátkých silných stopkách. Nažka (žalud) je soudečkovitého tvaru, při bázi zploštělá 1,5 - 2,5 cm velká. Vyrůstá z široké, ploché číšky. Dozrává druhým rokem v září až v říjnu. Pochází ze Severní Ameriky. Je mrazuvzdorný a světlomilný. Proti našim dubům je na úrodnost půdy méně náročný a snáší i kyselejší stanoviště.
Obr. č. 4: Dub letní Quercus robur (habitus, list, kvetoucí větvička, plod), dub zimní Quercus petraea (list, kvetoucí větvička, plod), dub červený Quercus rubra, dub bahení Quercus palustris.
5
Čeleď: Lípovité - Tiliaceae Rod: LÍPA Tilia L. Lípa malolistá Tilia parvifolia Ehrh. syn.: Lípa srdčitá Tilia cordata L. Strom 25 – 30 m vysoký. Roste-li jako solitéra, vytváří mohutný krátký kmen s nízko posazenou širokou korunou. Hnědošedá hladká kůra se ve stáří mění v šedavou podélně rozpukanou borku. Letorosty jsou zprohýbané, zelenohnědé nebo načervenalé. Pupeny jsou tupě vejčité se dvěma obalnými šupinami. Listy jsou okrouhle srdčité 5 - 8 cm velké, na obvodu pilovité. Na líci jsou tmavě zelené, na rubu šedozelené, hladké. V úhlu žilek vyrůstají chomáčky rezavých chloupků. Nervatura třetího řádu je slabě zřetelná. Květy jsou oboupohlavné. Vyrůstají po 5 - 7 (10) ve vzpřímených, nebo jen trochu převislých vidlanech. Listen květenství je 3,5 - 8 cm dlouhý, lysý. Květy silně voní a medují. Rozkvétají v červenci. Plody jsou tenkostěnné, hladké oříšky, 4 - 6 mm velké, mezi prsty lehce rozmáčknutelné. Tento druh je rozšířen téměř po celé Evropě. U nás vystupuje do výšek až 600 m n. m. Nemá příliš velké nároky na světlo a netrpí mrazem. Je cennou dřevinou zápojnou a meliorační. Často vysazována v alejích podél cest, nebo pouze jako solitéra. V parku roste větší počet zástupců tohoto druhu.
Lípa velkolistá Tilia platyphyllos Scop. syn.: T. grandifolia Ehrh. Statný strom dorůstající výšek 25 - 30 (40) m. Pupeny a letorosty bývají silnější než u Tilia parvifolia. Listy jsou často nepravidelně široce srdčité 6 - 12 cm velké, na obvodu pilovité. Na rubu zelené, pýřité. V úhlu žilek vyrůstají bílé chloupky, které často ke konci vegetačního období rezavějí. Na listech je dobře rozpoznatelná výrazná žilnatina 3. řádu. Květy jsou podobné Tilia parvifolia. Vyrůstají však pouze po 2 - 5 v převislých vidlanech a listen je dlouhý 5 - 12 cm. Na žebru je vespod pýřitý. Rozkvétá přibližně o 14 dnů dříve než Tilia parvifolia. Oříšek je kulovitě protáhlý až 8 mm velký se silnostěnným oplodím, se 4 - 5 podélnými žebry. Oříšek mezi prsty nerozmáčkneme. Zraje v září. Je rozšířena téměř po celé Evropě. U nás vystupuje do výšek 500 - 700 m n. m. Nároky na stanoviště jsou stejné jako u Tilia parvifolia. V parku rostě větší množství jedinců o výšce až 35 m.
6
Lípa krymská Tilia euchlora K. syn.: Lípa zelená Tilia caucasica ʻEuchloraʼ K. Koch., T. europaea ʻDasystylaʼ Loud. Statný strom dorůstá výšky 20 – 25 m. Letorosty i pupeny jsou podobné jako u lípy malolisté. Listy jsou podobné velikostí a tvarem listu T. platyphyllos. Mají však zuby na okraji listové čepele zakončeny osténky a na líci jsou leskle zelené. Květy podobné T.parvifolia. Plody jsou krátce elipčité, plstnaté, slabě pětižeberné. Tento druh je pravděpodobně křížencem lípy malolisté a lípy kavkazské. Pochází z Kavkazu a černomořské oblasti. Dobře snáší suché lokality a je odolná proti znečištěnému ovzduší, proto je vhodná pro výsadbu do městských aglomerací. V parku roste v aleji u bývalé zahradní restaurace několik vzrostlých jedinců.
Obr. č. 5: Lípa velkolistá Tilia platyphyllos, lipa krymská Tilia euchlora, lípa malolistá Tilia cordata.
7
Čeleď:
Jilmovité - Ulmaceae
Rod: JILM Ulmus L. Jilm vaz Ulmus laevis Pall. syn.: U. effusa Willd. Strom dorůstající výšek 20 - 30 (35) m se štíhlým, často pokřiveným kmenem a širokou korunou. Na kmeni vyrůstá velké množství výmladků. Listy jsou střídavě postavené, elipsovité, vejčité až obvejčité (příčná osa většinou nejširší těsně nad polovinou). Na obvodu jsou dvakrát pilovité, při bázi asymetrické, na rubu pýřité. Mají (12) 15 - 20 párů postranních žilek. Řapík je 4 - 6 mm dlouhý. Květy jsou oboupohlavné. Rostou ve svazečcích na dlouhých převislých květních stopkách. Květe v březnu. Též plody vyrůstají nahloučeny na dlouhých tenkých nících stopkách. Plodem je nažka umístěná uprostřed malého kožovitého křidélka s brvitým okrajem. Dozrává v květnu. Je rozšířen ve střední a východní Evropě. Stinná dřevina se značnými rozdíly v nárocích na úrodnost půdy.
Jilm drsný Ulmus scabra Mill. syn.: Jilm horský Ulmus glabra Huds., U. montana Stokem. Strom 25 - 35 m vysoký se štíhlým kmenem a široce rozložitou až nepravidelnou korunou. Listy jsou střídavě postavené, obvejčité 8 - 15 (17) cm dlouhé, při ostré špičce listové čepele se objevuje náznak dvou nebo i tří laloků. Na okraji jsou dvakrát pilovité, při bázi asymetrické. Na líci jsou drsné, na rubu chlupaté s 12 - 14 páry žilek. Řapík je jen 4 - 6mm dlouhý. Květy jsou oboupohlavné, jednoobalné. Kvete v březnu před rašením listu. Plody vytvářejí krátké stopkovité svazečky. Nažka má okrouhlý tvar a je umístěna uprostřed křidélka. Zraje v květnu. Roste ve střední a severní Evropě a západní Asii. Není náročný na světlo. Půdy vyžaduje hluboké, vlhké a kypré. Je odolný proti mrazu a exhalátům. V sadovnictví je používána řada kultivarů. V parku roste pouze jediný exemplář Ulmus scabra ʻPendulaʼ (syn.: U. montana horizontalis Kirchn.). Má deštníkovitou korunu a vodorovné, na konci převislé větve.
Jilm habrolistý Ulmus carpinifolia Gled. syn.: U. campestris L., U .foliacea Gilib. Statnější strom dorůstá výšky i přes 30 m. Korunu má rozložitou, široce kuželovitou. Na víceletých větévkách vyrůstají korkové lišty.
8
Listy 5 – 10 m velké mají elipčitou čepel, při bázi asymetrickou. Na okraji listové čepele jsou dvakrát pilovité. Mají 8 - 13 párů postraních žilek. Řapík je 6 - 14 mm dlouhý. Květy podobné jako U. scabra. Plod je tvořen nažkou opak vejčitého až srdčitého tvaru, se širokým blanitým křídlem. Nažka je posunuta k hornímu konci křídla. Zraje v květnu. Roste v jižní a střední Evropě. Dřevina zpočátku stinná, později polostinná. Má poměrně vysoké nároky na vlhkost a úrodnost půdy. Tento druh je značně náchylný na grafiózu jilmů. V parku rostou dva mladší exempláře. V okolních porostech je však značně zastoupen.
Obr. č. 6: Jilm vaz Ulmus laevis, jilm drsný Ulmus scabra, jilm habrolistý Ulmus carpinifolia
Čeleď : Břízovité - Betulaceae Rod: BŘÍZA Betula L. Bříza bradavičnatá Betula verrucosa Ehrh. syn.: B. bělokorá, B. bílá B. pendula Roth., B. alba L. Strom (nebo keř) dorůstá výšky až 25 (30) m. Koruna bývá vejčitá s převislými konci větví. Kůra v mládí hladká, bílá až hnědočerná. Ve stáří se ve spodní části kmene vytváří černá borka, často podélně rozpraskaná, v horní části kmene bílá, hladká, sítkovitě odlupčivá. Na letorostech se objevují voskové kupičky a vytvářejí tak drsný povrch. Pupeny jsou střídavé, spirálně postavené, vejčité až vejčitě kuželovité. Listy jsou 3 - 7 cm dlouhé, kosočtverečné, dvakrát pilovité. Při bázi je listová čepel klínovitě zakončena, nebo uťata. Tenký řapík je 2 - 3 cm dlouhý. 9
Květy jsou různopohlavné, jednodomé a vytvářejí jehnědy. Rozkvétají současně s rašením listů v březnu až v dubnu. Plody jsou nažky, kryté šupinami trojlaločnatého tvaru. Nažky jsou 2 - 3 mm velké se dvěma průhlednými ouškatými křidélky. Zrají v červenci. Tato světlomilná dřevina je velmi nenáročná na úrodnost a vlhkost půdy a je rozšířena téměř po celé Evropě. Patří mezi průkopnické dřeviny. V parku a lesoparku rostě větší množství jedinců, převážně z náletu.
Bříza papírovitá Betula papyrifera Marsh. syn.: B. papírová B. papyracea Ait., B. latifolia Taush. Statný strom dorůstající výšek 20 - 30 (40) m. Kůra je až do vysokého stáří hladká, bílá s velkými až 10 cm dlouhými lenticelami. Letorosty jsou tmavě hnědé s drobnými lenticelami. Pupeny přisedají střídavě. Jsou ostře přišpičatělé až 1 cm dlouhé. Obalné šupiny jsou světlezelené, hnědě lemované. Listy jsou 4 - 10 cm velké, vejčité, nebo úzce vejčité. Při bázi je listová čepel uťatá, nebo mírně srdčitá, na okraji dvakrát pilovitá. Na rubu v úhlech žilek vyrůstají chloupky. Květy jsou různopohlavné, jednodomé, jehnědovité. Plody jsou podobné jako u B.verrucosa. Dozrává v červenci. Tato slunná a na úrodnost a vlhkost půdy nenáročná dřevina pochází ze Severní Ameriky. Je značně přizpůsobivá a u nás zcela odolná mrazu. V parku rostě pět exemplářů.
Bříza žlutá Betula lutea Mich. syn.: B. alleghaniensis Brit. Strom až 30 m vysoký, s široce vejčitou nepravidelnou korunou. Mladé letorosty jsou jemně ochlupené, světle olivově zelené. Kůra aromatická, žlutavá až stříbrně šedá, vrstevnatá, uvolňující se v tenkých vločkách, na starých stromech červenavě hnědá. Listy jsou vejčité, dlouhé 8 - 12 cm, s dlouhými bledými chloupky na žilkách na obou stranách listu. Na podzim mají sytě žlutou barvu. Plody jsou uspořádány v krátce stopkatých šištičkách 2 - 3 cm dlouhých. Pochází z východní Kanady a USA. Je dřevinou světlomilnou bez větších nároků na úrodnost a vlhkost půdy. Při tuhých zimách trpí omrzáním. Zejména na podzim je velmi dekorativní dřevinou. V parku roste šest jedinců tohoto druhu.
Bříza trpasličí Betula nana L. Roste jako keř metlovitého, často poléhavého vzrůstu do výšky 20 - 150 cm. Letorosty zpočátku plstnaté se světlými lenticelami později olysávají. Pupeny drobné, okrouhlé, červenohnědé mají na šupinách drobné voskové žlázky.
10
Listy jsou okrouhlé 5 - 15 mm dlouhé, vroubkované, zpočátku lepkavé s 1 - 2 mm dlouhým řapíkem. Na rubu jsou světle zelené. Květy jsou podobné jako u B.verrucosa. Samičí jehnědy jsou jen 5 - 7 mm dlouhé. Kvete až po olistění v květnu. Šištičky jsou skoro přisedlé 7 - 10 mm dlouhé. Nažka je široce oválná s úzkými křidélky. Tato vzrůstem velmi malá bříza byla původně rozšířena v severní a střední Evropě, severní Asii, Grónsku a na Aljašce. U nás roste v Orlických horách, Jizerských horách, v Krkonoších a na Šumavě. Je světlomilnou dřevinou náročnou na vlhkost půdy. Je však úplně odolná mrazu a nenáročná na úrodnost stanoviště. V arboretu při SLŠ rostou dva jedinci tohoto druhu.
Obr. č. 7: Bříza sp. Betula
Rod: HABR Carpinus L. Habr obecný Carpinus betulus L. Strom často nevzhledného habitu se svalcovitým a pokřiveným kmenem dorůstá výšky jen málo přes 20 m. Zelenošedá kůra bývá až do vysokého stáří nerozpukaná a hladká. Na olivově hnědých, lesklých větévkách vyrůstají lysé, vejčité 5 – 12 mm velké pupeny. Jsou rozloženy střídavě ve dvou řadách a mají zelenohnědé nebo hnědé, mírně odstávající obalné šupiny. Květní pupeny jsou kulatější. Vejčité nebo podlouhle vejčité listy jsou při bázi srdčité nebo zaoblené občas mírně asymetrické 5 – 11 x 3 – 5 cm velké. Okraj listové čepele je 2x pilovitý. 9 – 14 párů postranních nervů je mírně vnořeno do listové čepele. 11
Na jednodomé dřevině vyrůstají různopohlavné jehnědovité květy. Nící válcovité samčí jehnědy mají pod vejčitými šupinami dvouřadě rozložené tyčinky s prašnými váčky. Plodové jehnědy 7 – 14 cm dlouhé mají listeny o rozměrech 3 – 5 cm a vytvářejí vejčitě kopinatý střední lalok. Postranní laloky jsou vejčité. Kvete v dubna až v květnu před olistěním. Plodem je vejčitý, podélně rýhovaný oříšek 5 – 8 mm velký, přirostlý k trojlaločnému listenci. Plody vyrůstají v převislém klasovitém plodenství, dlouhém 6 – 14 cm. Semenáček má obvejčité děložní lístky, při bázi se dvěma ostruhami. Od semenáčku jilmu se liší dlanitě větvenou žilnatinou. Primární lístky jsou již podobné listům dospělého stromu. Je rozšířen téměř po celé Evropě. Nemá příliš velké nároky na úrodnost a vlhkost půdy. Vyžaduje polostinná až stinná stanoviště. Výborně snáší sestřih, proto je velmi vhodný pro zakládání hustých živých plotů. V parku roste větší počet vzrostlých jedinců.
Obr. č. 8: Habr obecný Carpinus betulus
Rod: LÍSKA Corylus L. Líska obecná Corylus avellana L. Keř 2 – 5 (7) m vysoký s široce vejčitou korunou si až do vysokého stáří udržuje hladkou hnědavou kůru. Letorosty jsou žláznatě pýřité. Listy vyrůstají střídavě a jsou okrouhle obvejčité, dvakrát pilovité, 7 - 12 cm velké na rubu žláznatě pýřité, Listová čepel je při bázi srdčitě vykrojená. I na řapíku 1 2 cm dlouhém vyrůstají chloupky. Květy jsou různopohlavné, jednodomé. Samčí květy vyrůstají do 5 - 7 cm dlouhých jehněd. Samičí květy jsou pupenovité. Kvete v březnu. V oříškovitém plodu 1 - 1,5 cm velkém vyrůstá pouze jedno semeno. Poloslunná, na vlhkost a úrodnost půdy nenáročná dřevina je rozšířena téměř po celé Evropě. Ve vyšších polohách netrpí omrzáním. Často je vysazována jako průkopnická dřevina, neboť svým opadem rychle kryje a zlepšuje půdu. V parku roste větší počet jedinců. Je zde zastoupena též v červené formě C. avellana ʻFuscorubraʼ.
12
Líska velkoplodá Corylus maxima Mill. syn.: L. největší C. tubulosa Willd. Keř, řidčeji strom 6 - 10 m vysoký. Na letorostech jsou malé bělavé podlouhlé lenticely. Listy jsou velmi podobné C. avellana, mají však delší řapík 1 - 2,5 cm a jsou velké 7 - 14 cm. Květy i květenství jsou shodného složení jako C. avellana. Plody vyrůstají po 1 - 3 ve svazečku. Oříšky jsou vejčitě podlouhlé, větší než u C. avellana. Plodní obaly jsou pýřité, slabě stažené v širokou trubkovitou češuli. Pochází z jižní a jihovýchodní Evropy a západní Asie. Má přibližně stejné nároky na stanoviště jako C. avellana, trpí však více omrzáním. Pro větší a chutnější plody, které dříve dozrávají, je vhodnější na pěstování. C. maxima ʻPuprureaʼ má tmavě červené listy a v parcích je velmi dekorativní. V trutnovském parku roste včetně červeného kultivaru pouze na jednou místě.
Líska turecká Corylus colurna L. Strom 20 - 25 m vysoký s vejčitou korunou. Již od mládí (8.-14. rok) se na kmeni a víceletých větévkách vytváří mělce rozpukaná borka s korkovitými lištami. Listy jsou 8 - 12 cm dlouhé. Na rubu, zejména na žilnatině jsou žláznatě pýřité, na okraji dvakrát pilovité. Jsou okrouhlejší a kratčeji zašpičatělé, než u C. avellana. Řapík je 2 - 4 cm dlouhý. Stavba květu a květenství je stejné jako u C. avellana. Samčí květenství je mohutnější, 6 - 12 cm dlouhé. Oříšky vyrůstají po 2 – 8. Jsou menší, kulovitější a mají silnější skořápku. Plodní obaly jsou zvoncovité, hluboce rozdělené žláznaté češule. Zraje v září. Tato polostinná dřevina je rozšířena na Balkánském poloostrově, Kavkaze, Íránu a Malé Asii. V literatuře je často uváděno, že má vysoké nároky na úrodné svěží půdy. Existují však případy, kdy roste bez vážnějších problémů i na extrémních stanovištích. V městském parku je zatím pouze jediný exemplář, jehož růst je mírně potlačen přílišným zastíněním.
13
Obr. č. 9: Líska obecná Corylus avellana, líska turecká Corylus corulna, líska velkoplodá Corylus maxima.
Čeleď: Ořešákovité - Juglandaceae Rod: OŘECHOVEC Carya L. Ořechovec srdčitý Carya corgiformis Koch. srdcovitý
syn.: O.
Strom dorůstající 30 m výšky má vejčitou korunu. Kůru má rozpraskanou v tenké, světle hnědé šupiny. Listy jsou opadavé, střídavé, lichozpeřené 12 - 25 cm dlouhé, složené z 5 - 9 pilovitých kopinatých lístků. Květy jsou různopohlavné, jednodomé. Samčí květy tvoří úžlabní, nící jehnědy. Samičí květy vytvářejí dvou až desetikvěté klasy. Plodem je peckovice, která po dozrání praská čtyřmi chlopněmi. „Ořechy“ jsou hranaté a síťované. Jádro je nahořklé. Tato poloslunná dřevina, která je rozšířena po východní části Severní Ameriky, vyžaduje hlubokou mírně vlhkou půdu. Netrpí omrzáním. Dřevo tzv. „hikory“, je značně tvrdé, těžké, pružné a trvanlivé. Proto je velmi ceněné a dříve bylo používáno na výrobu lyží. V parku je pouze jediný exemplář.
14
Obr. č. 10: Ořechovec srdčitý Carya corgiformis
Čeleď: Platanovité - Platanaceae Rod: PLATAN Platanus L. Platan javorolistý Platanus acerifolia Willd. Strom dorůstající výšky 30 - 35 m má košatou až široce rozloženou korunu. Ve stáří vytváří tenkou borku, která se odlupuje ve velkých deskovitých šupinách. Opadavé listy jsou dlanitě laločnaté, 3 - 5 laločné, při bázi srdčité až uťaté. Řapík je dutý ve spodní části zesílený a zcela zakrývá pupen. Květy jsou různopohlavné, jednodomé. Vytvářejí kulovité hlávky. Ve spodní části koruny jsou hlávky samičí, v horní části koruny hlávky samčí. Kulovité plodenství se rozpadá až na jaře druhým rokem na drobné nažky. Je kříženec Platanus occidentalis x Plananus orientalis. V parku roste jediný exemplář.
Obr. č. 11: Platan javorolistý Platanus acerifolia
15
Čedeď: Javorovité - Aceraceae Rod: JAVOR Acer Javor polní Acer campestre L. syn.: Javor babyka Roste převážně jako strom s často pokřiveným kmenem a nízko posazenou korunou. Dorůstá výšek 15 - 20 m. Na neúrodných suchých lokalitách občas vytváří keřovitý vzrůst. Starší větévky mívají podlouhlé korkovité lišty. Pupeny jsou křižmo vstřícné. Obalné šupiny mají hnědou barvu. Listy jsou dlanitě 3 - 5 laločné, s tupě zašpičatělými téměř celokrajnými laloky. Jsou 5 - 10 cm veliké. Květy vyrůstají po vyrašení listů v dubnu až v květnu. Jsou zelenavé a vytvářejí několikakvěté vzpřímené pýřité laty. Jsou mnohomanželné. Plodem jsou dvounažky. Křídla dvounažek jsou vodorovně rozložena 2,5 - 3 cm dlouhá. Semena jsou plochá. Roste téměř po celé Evropě a západní Asii.
Javor mléč Acer platanoides L. syn.: Javor mléčný Strom dorůstající výšek 25 - 30 m má protáhle vejčitou korunu. Ve stáří vytváří podélně mělce rozpraskanou, hnědočernou borku. Na červenohnědých, lesklých letorostech vyrůstají křižmovstřícně přitisklé pupeny s červenohnědými obalnými šupinami. Dlanitě laločnaté listy jsou tvořeny 5 - 7 ostře zašpičatělými laloky. Listová čepel je 10 - 18 cm dlouhá, na líci i rubu přibližně stejně zelená. Řapík je 5 - 14 cm dlouhý a při utržení mléčí. Květy kvetou v dubnu před rašením listů. Jsou zelenavě žluté, mnohomanželné a vytvářejí mnohokvěté vzpřímené laty. Dvounažky tvoří řídké laty. Křidélka nažek svírají tupý úhel. Semena jsou plochá. Zrají v září. Roste téměř po celé Evropě, vystupuje do výšek 700 - 800 m n. m.
Javor horský Acer pseudoplatanus L. syn.: Javor klen Mohutnější strom, dorůstající výšek 30 - 40 m má zpočátku hladkou, šedou, později tmavošedou, šupinovitě až deskovitě odlupčivou borku. Nazelenale šedé letorosty jsou přímé se vstřícnými, křižmostojnými pupeny, které mírně odstávají. Zelené obalné šupiny mají hnědé lemování. Listy jsou tvořeny 5 - 7 laloky. Po celém obvodu jsou nerovnoměrně pilovité. Na líci mají tmavě zelenou barvu a na rubu jsou šedozelené (mohou být i šedočervené).
16
Květy rozkvétají během května až po vyrašení listu. Jsou zelenavě žluté a vyrůstají po několika květech v nících latách. Plodem je dvounažka. Křídla dvounažky svírají ostrý úhel. Semena jsou kulovitá. Zrají v září. Vyskytuje se převážně ve střední a jižní Evropě od pahorkatin až vysoko do hor.
Javor stříbrný Acer saccharinum L. syn.: A. dasycarpum Ehrh. Strom 25 - 30 m vysoký se široce rozvětvenou, vejčitou, často však nepravidelnou korunou. Větve jsou dlouhé a tenké. Hladká nahnědlá kůra se ve stáří mění v hnědošedou borku, odlupčivou v podélných pruzích. Letorosty jsou světle hnědé s bělavými lenticelami. Vstřícné pupeny jsou drobné, zploštělé, přitisklé k letorostu. Obalné šupiny jsou červené, v dolní části nažloutlé. Listy jsou 3 - 5 (7) laločné. Hluboce zaříznuté laloky jsou protáhle zašpičatělé. Na rubu je list stříbrošedý, lysý. Řapík 10 - 15 cm dlouhý. Mnohomanželné květy vytvářejí přisedlá nebo krátce řapíkatá svazečkovitá květenství. Květe již v březnu. Plody rostou po třech až pěti ve svazečcích. Křídla dvounažky svírají tupý úhel a jsou srpovitě zahnutá, dlouhá až 7 cm. Semeno je vejčitě protáhlé. Tento druh javoru je původně rozšířen ve východní části Severní Ameriky a v Kanadě. Vyžaduje svěží, úrodné, středně těžké půdy. Je odolný proti exhalátům i proti mrazu. Je velmi dekorativní, proto je často vysazován v zahradách i parcích. V městském parku je tento druh zastoupen několika vzrostlými jedinci.
Javor tatarský Acer tataricum L. Roste jako keř nebo strom 5 - 10 m vysoký. Koruna je často široce rozložitá, kmen pokřivený. Hladká kůra je černavá, ve vysokém stáří vytváří deskovitě rozpraskanou borku. Letorosty jsou hnědé až hnědočervené, tenké, lysé. Pupeny podobné pupenům A. campestre. Terminální pupen často chybí. Vstřícné listy jsou vejčité až široce vejčité, někdy s náznakem dvou postranních laloků. Jsou 6 - 10 cm dlouhé, řapík je načervenalý, dlouhý až 4,5 cm. Květy mnohomanželné, bělavé, vyrůstají ve vzpřímených latách. Kvete v květnu. Plody rostou v menších dvounažkách a vytvářejí řídké laty. Křídla se v ostrém úhlu překrývají. Pochází z jihovýchodní Evropy a západní Asie. Patří mezi poloslunné dřeviny, odolné proti suchu a mrazu.
17
Javor jasanolistý Acer negundo L. syn.: Negundo fraxinifolium Nutt. Strom menšího vzrůstu dorůstající výšky maximálně 20 m. Má řídkou nepravidelnou korunu a krátký kmen. Hladká šedohnědá kůra se mění ve stáří na slabě podélně brázditou borku. Letorosty mají většinou tmavě zelenou, výjimečně hnědozelenou barvu. Zpočátku jsou bělavě plstnaté. Polokulovité pupeny jsou kryté nejčastěji třemi plstnatými šupinami. Listy jsou lichozpeřené 13 - 25 cm dlouhé, složené z 3 - 5 (7) vejčitých, pilovitých až zubatých lístků. Květy jsou dvoudomé, zelenožluté. Květe v březnu až v dubnu. Dvounažky vyrůstají v řídkých nících latách. Křídla nažek svírají ostrý úhel, někdy se dokonce překrývají. Žluté až žlutohnědé nažky jsou podélně rýhované. Zrají v září až v říjnu. Tato poloslunná až slunná dřevina pocházející se Severní Ameriky nesnáší příliš zamokřelé nebo velmi suché a chudé půdy. Proti exhalátům a mrazu je však poměrně odolná. V parku si můžeme prohlédnout jediného zástupce tohoto druhu, který však vlivem zastínění okolními vzrostlými buky roste velmi pomalu a má nevzhledný habitus. Několik nových jedinců bylo vysázeno ve spodní části loučky pod paradráhou.
18
Obr. č. 12: Druhy javoru
19
Čeleď: Jírovcovité - Aesculaceae Rod: JÍROVEC Aesculus L. Jírovec maďal Aesculus hippocastanum L. Rychle rostoucí strom, dorůstá výšky 25 - 30 m. Korunu má široce oválnou, často značně rozložitou. Na hnědých větvičkách vyrůstají lepkavé pupeny, s hnědými obalnými šupinami. Listy jsou vstřícné 10 - 25 cm dlouhé, dlanitě pěti až devítičetné. Jednotlivé lístky jsou podlouhle obvejčité, dvakrát pilovité 10 - 25 cm dlouhé. Dlouhý řapík je podkovovitě zakončen. Květy jsou oboupohlavné, bílé s červenými a žlutými skvrnami. Vytvářejí mohutné 20 - 30 cm velké laty. Rozkvétají počátkem května. Plodem je masitá, ostnitá 4 - 6 cm velká tobolka, pukající třemi chlopněmi. Uvnitř jsou 1 - 3 leskle hnědá semena (kaštany). Plodí téměř každoročně. Tento druh pocházející z Balkánu je odolný proti mrazu a exhalátům a ani na úrodnost stanoviště není příliš náročný. V parku roste větší množství jedinců.
Jírovec červený Aesculus x carnea Hayne. syn.: A. Rubicunda Loisel. Roste jako strom až 20 m vysoký. Vzrůstem i listy je podobný A. hippocastanum Listy jsou většinou pětičetné tvořené lístky krátce stopkatými 8 - 15 cm dlouhými, které jsou na okraji listové čepele tupě pilovité. Květy tmavorůžové až červené vytvářejí 12 - 20 cm dlouhé laty. Plody jsou kulovité, mírně ostnité 3 - 4 cm velké tobolky žlutozelené barvy. Tento druh vznikl křížením A. hippocastanum x A. pavia. Půdní a klimatické nároky má podobné jako A. hippocastanum. V parku byl pro špatný zdravotní stav vykácen poslední zástupce tohoto druhu. Můžeme jej však nalézt v lesoparku pod paradráhou kousek od Schwantneropovy sochy se srnkou.
20
Obr. č. 13: Jírovec maďal Aesculus hyppocastanum, jírovec červený Aesculus x cornea
Čeleď: Růžovité - Rossaceae Rod: JEŘÁB Sorbus L. Jeřáb muk Sorbus aria L. Strom 6 - 15 m vysoký, často s pokřiveným kmenem a hustou válcovitou až kuželovitou korunou. Kůra je černošedá, hladká s bílými skvrnami. Listy jsou jednoduché, vejčité 6 - 12 cm velké, ostře pilovité. Na líci jsou zelené, na rubové straně šedobíle plstnaté. Od konce května do poloviny června vytváří drobné bílé květy. Plodem je kulovitě vejčitá oranžově červená malvice. Pochází z jižní a střední Evropy. V Čechách a na Moravě roste na teplejších lokalitách. Je dřevinou slunnou, na půdu nenáročnou, vyžaduje však dostatek vápníku v půdě. V parku rostou čtyři exempláře.
Jeřáb ptačí Sorbus aucuparia L. Nízký strom 10 - 20 m vysoký, má zpočátku hladkou, lesklou, světle šedou kůru, která se později mění v tmavě šedou, slupkovitě odlupčivou borku. Listy jsou lichozpeřené 10 - 20 cm dlouhé a mají 9 - 15 ostře pilovitých, podlouhle elipčitých lístků. Bílé květy jsou obojaké a vyrůstají v chocholičnatých latách. Rozkvétají v květnu nebo počátkem června. 21
Plody, vyrůstající taktéž v bohatých chocholičnatých latách, jsou tvořeny z jasně červených kulovitých malvic 7 - 11 mm velkých. Je rozšířen téměř po celé Evropě. Je odolný proti exhalátům a na stanoviště nemá zvláštní nároky. V okolí parku je hojně rozšířen.
Jeřáb Mougeotův Sorbus mougeotii Soy. - W. et Godr. Roste jako strom až 20 m vysoký. Listy jsou v obrysu vejčité, ke spodu klínovitě zúžené, na rubu bíle plstnaté. Plody jsou červené malvičky až 8 (10) mm velké. Původně rozšířen ve východní části střední Evropy. V parku je jediný zástupce.
Obr. č. 14: Jeřáb Mougeotův Sorbus mougeotii, jeřáb muk Sorbus aria, jeřáb ptačí Sorbus aucuparia
Rod: TŘEŠEŇ Prunus L. Střemcha pozdní Prunus serotina Ehrn. Strom až 30 m vysoký vytváří podlouhle vejčitou korunu. Kůra v mládí hladká, hnědá s množstvím vodorovných pruhů a lenticel, ve stáří vytváří tmavě hnědou až černohnědou borku, odlupující se ve vodorovných šupinách. Listy jsou elipčité, nebo kopinaté, pilovité až 12 cm dlouhé, na rubu světle zelené, často podle žebra chloupkaté. Bílé květy vytvářejí vzpřímené válcovité hrozny 10 - 14 cm dlouhé. Kvete v květnu a v červnu. Plodem je 8 - 10 mm černá peckovice. Pochází ze Severní Ameriky. V parku rostou dva exempláře.
22
Obr. č. 15: Třešeň pozdní, třešeň hroznovitá
Třešeň ptačí Prunus avium L. syn.: Cerassus avium Moench. Strom až 25 m vysoký s kuželovitou až vejčitou korunou. Kůra v mládí je červenohnědá s výraznými vodorovnými lenticelami, později se odlupuje v tenkých vodorovných pruzích. Listy jsou podlouhle opakvejčité, na okraji listové čepele hrubě pilovité 6 - 15 cm dlouhé. Na 2 - 5 cm dlouhém řapíku vyrůstají 1 - 3 drobné bradavičnaté žlázky červené barvy. Bílé květy jsou 1,5 - 2 cm velké, vyrůstající na 3 - 5 cm dlouhých stopkách. Vytvářejí okoličnaté svazky a jsou pětičetné. Kvete v dubnu a v květnu. Plodem je drobná peckovice asi 1 cm velká, tmavočervené až hnědočervené barvy. Pochází z Malé Asie a je rozšířena téměř po celé Evropě. Je světlomilná, snáší i mírný zástin a na úrodnost stanoviště nemá příliš velké nároky. Je odolná proti mrazu a kouřovým exhalátům. Kultivary jsou pěstovány jako ovocné stromy. V parku rostou tři exempláře.
Obr. č. 16: Třešeň ptačí Prunus avium
23
Višeň jedoská Prunus yedoënsis Matsum. Okrasný strom až 16 m vysoký. Listy jsou elipticky vejčité 6 - 12 cm velké, dvakrát pilovité s přišpičatělými zuby a pýřitým řapíkem. Květy jsou bílé až růžové 30 35 mm velké, slabě vonné. Vytvářejí pěti až šestikvěté, krátce stopkaté hrozny. Plodem je kulatá černá peckovice. Je slunná, snáší i mírný zástin. Na úrodnost a vlhkost půdy nemá příliš velké nároky. Pochází z Japonska. Pouze jediný vzrostlý zástupce tohoto druhu roste na začátku parku u lesnické školy.
Obr. č. 17: Višeň vdovská Prunus yedoensis
Rod: ZÁKULA Kerria Dc. Zákula japonská Kerria japonica Dc. Hustý keř i přes 2 m vysoký. Má zelené metlovité výhony. Listy jsou vejčitě kopinaté až podlouhle vejčité. Jsou dvakrát ostře pilovité, 3 8 cm dlouhé s výraznou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, pětičetné, sytě žluté a kvetou v květnu až v červnu. Plodem je hnědočerná nažka. Pochází ze střední a západní Číny, odedávna je však pěstována také v Japonsku. Je jediným zástupcem tohoto rodu. Vyžaduje spíše slunná místa a úrodné půdy. Na vlhkost půdy nemá zvláštní nároky. Při tuhých zimách mladé výhony často omrzají.
24
Obr. č. 18: Zákula japonská Kerria japonica
Rod: HLOH Crataegus L. Hloh jednosemenný Crataegus monogyna L. Roste jako keř nebo strom do výšky až 10 m. Korunu má hustou, kulovitou, až tupě vejčitou. Listy jsou vejčité, hluboce vykrajované 3 - 7(9) laločné, 2 - 5 cm dlouhé. Řapík je jeden až dva cm dlouhý, s velkými zubatými palisty. Květy jsou pětičetné a vyrůstají v chocholících. Rozkvétají v květnu. Plodem je světle červená malvicovitá peckovice, obsahující pouze jedno semeno. Je rozšířen v celé Evropě, severní Africe a západní Asii. Na stanoviště nemá zvláštní nároky, též proti mrazu a exhalátům je odolný. V parku roste v podobě živých plotů.
Obr. č. 19: Hloh jednosemenný Crataegus monogyna
25
Rod: TAVOLA Physocarpus Max. Tavola kalinolistá Physocarpus opulifolius L. syn.: Tavolník kalinolistý Spiraea opulifolia L. Keř dorůstající výšky 2 - 3 m. Kůra starších větví se odlupuje v nepravidelných šupinách. Listy jsou střídavé, dlanitě 3-5 laločnaté. Na okraji listové čepele jsou pilovité, dlouhé 2 - 7 cm. Bílé květy s načervenalými tyčinkami vyrůstají v polokulovitém okolíku. Kvete v červnu. Plodem je měchýřek. Ještě nezralé červené měchýřky jsou na keři značně ozdobné. Tento druh pocházející ze Severní Ameriky je vysazován na slunných lokalitách i v polostínu. Na vlhkost půdy a čistotu ovzduší nemá zvláštní nároky. V tuhých zimách mírně omrzá, dobře však regeneruje. P. opulifolius je v parku zastoupen dvěma jedinci.
Obr. č. 20: Tavola kalinolistá Physocarpus opulifolius
Rod: TAVOLNÍK Spiraea L. Tavolník japonský S.japonica, ožankolistý S.chamaedryfolia, Billiardův S.billiardii, van-Houtteův S. van Houttei
Obr. č. 21: Tavolník sp. Spirea
26
Nízké až středně vysoké keře. Opadavé listy jsou střídavé, jednoduché, zubaté nebo pilovité, výjimečně celokrajné. Pětičetné oboupohlavné (řidčeji mnohomanželné) květy vytvářejí okolíky, chocholíky, nebo laty. Plodem jsou měchýřky s větším počtem semen. Slunné dřeviny snášející i menší boční zástin, méně však kvetou. Více se jim daří na úrodnějších stanovištích. Je známo asi 90 druhů, rozšířených v mírném pásmu severní polokoule. V Asii tvoří jižní hranici výskytu pohoří Himaláje a v Severní Americe jsou rozšířeny na jih až do Mexika. Často jsou pěstovány kříženci, kteří mají větší estetickou hodnotu. Dají se snadno množit řízky, které se odebírají již v prosinci a zakládají se.
Tavolník van Houtteův spiraea x vanthouttei Zab. Kříženec S. cantoniensis x trilobata Keř 1,6 až 2 m vysoký s převislými konci větví. Žluto zelené letorosty, později hnědé větévky nesou střídavé kuželovité pupeny s hnědými obalnými šupinami. Střídavě postavené, široce vejčité, mělce tří až pěti laločné listy jsou 3 – 4 cm velké. Okraj listové čepele je pilovitý. Bílé oboupohlavné květy vytvářejí mnohokvěté chocholíky. Květe v květnu až začátkem června. Plodem je červenohnědý měchýřek s drobnými semeny. Dozrává v červenci. Často vysazován v parcích jako solitéra i do kvetoucích živých plotů. V parku roste větší počet jedinců.
Tavolník japonský Spiraea japonica L. Keř dorůstající výšky 1,5 m. Protáhle vejčité 2x pilovité listy jsou až 10 cm dlouhé a na rubu mají sivé zbarvení. Květy jsou růžové nebo bílé. Kvete v červnu až v červenci. V parku byl zastoupen v těchto kultivarech: Spiraea japonica ‘Atrosanguinea’ – tmavě růžové květy s pýřitým květenstvím. Spiraea japonica ‘Ovalifolia’ – nízký jemně větvený hustý keřík. Elipčité až 6 cm dlouhé listy na rubu šedozelené. Květy jsou bílé.
Tavolník ožankolistý Spiraea chamaedryfolia L. et Jacq. Keř dorůstající výšky až 1,5 (2)m. má hranaté lysé výhony. Listy jsou 2x hrubě pilovité, při bázi celokrajné, mají vejčitý kraj a jsou 4 – 6 cm dlouhé, na líci žlutozelené. Bílé květy vytvářejí bohaté hrozny. Plodem je lysý, lesklý měchýřek Hojně roste na Slovensku, kde je součástí horských porostů na slunných stráních. V parku roste několik jedinců tohoto druhu.
27
Rod: SKALNÍK Cotoneaster Deche. Skalník vodorovný Cotoneaster horizontalis Deche. Z malého kmínku vyrůstají větve horizontálně rozložené, které jsou velice pravidelně dvouřadě větvené. Dospělý keř dorůstá výšky až 1 m a šířky i přes 2 m. Listy jsou široce eliptické, téměř okrouhlé, 5 – 15 mm dlouhé, krátce a ostře špičaté. Na líci jsou tmavě zelené, lesklé, krátce řapíkaté. Růžové květy jsou přisedlé a vyrůstají jednotlivě nebo po dvou. Plodem je malvice velká asi 5 mm a obsahuje zpravidla tři semena. Původně rozšířen v západní Číně. Je slunnou dřevinou, která snáší suchá stanoviště. Je často vysazován do skalek. V parku roste několik jedinců tohoto druhu.
Obr. č. 22: Skalník vodorovný Cotoneaster horizontalis
Rod: OSTRUŽINÍK Rubus L. Ostružiník vonný Rubus odoratus L.
Obr. č. 23: Ostružiník vonný Rubus odoratus
28
Rod: RŮŽE Rosa L. Růže svraskalá Rosa rugosa L. Keř až 2 m vysoký hustě porostlý ostrými ostny. Má velmi silnou kořenovou výmladnost, proto vytváří hustá neprostupná keřoviště. Na ostnitých letorostech vyrůstají střídavě vejčité pupeny s načervenalými obalnými šupinami. Tmavozelené, lichozpeřené, svraskalé listy 10 – 20 cm veliké jsou složeny z elipsovitých pilovitých listových úkrojků. Oboupohlavné červené až červeně růžové květy mají 5 – 9 cm v průměru a vyrůstají jednotlivě nebo po dvou až třech pohromadě. Kvete v červnu. Šípkovité červené plody mají výrazně dlouhé pokroucené cípy kalicha. Uvnitř šípku dozrávají nepravidelně hranaté, žlutohnědé pecičkovité nažky asi 4 mm velké. Dozrávají v říjnu. Východoasijský keř je u nás s velkou oblibou pěstován v parcích. Musí se však pro svoji vysokou kořenovou výmladnost často redukovat. Pro svůj vysoký obsah vitamínu C v plodech je také s oblibou pěstován v zahradách. V parku roste větší počet jedinců tohoto druhu.
Obr. č. 24: Růže svraskalá Rosa rugosa
Rod: KDOULOVEC Chaenomeles Lindl. Kdoulovec japonský Chaenomeles japonica Lindl. Syn.: Cydonia japonica Pers., Ch. lagenaria Koidz. Trnitý keř dorůstající výšky 1 – 1,5 (2) m. Na hnědých nebo olivově zelených letorostech zpočátku hustě chlupatých střídavě vyrůstají drobné kulovitě vejčité pupeny, kryté dvěma načervenalými obalnými šupinami, které jsou na okraji jemně chloupkaté. Vejčité až elipčité listy 3 – 5 (8) cm velké mají okraj listové čepele hrubě vroubkovaně pilovité. Při bázi řapíku vyrůstají dva velké okrouhle částečně se překrývající palístky. Oboupohlavné, cihlově červené, pětičetné květy dva až čtyři cm velké vyrůstají současně s rašením listu v dubnu až květnu.
29
Plodem je 4 – 5 cm velká kulovitá, nebo mírně protáhlá malvice zelenohnědé později hnědé barvy se světlými skvrnami. Původně rozšířen v Číně a v Japonsku. Mrazuvzdorný, okrasný keř s nízkými nároky na úrodnost a vlhkost půdy. V zástinu příliš nekvete. V parku a v arboretu roste více těchto jedinců.
Obr. č. 25: Kdoulovec japonský Chaenomeles japonica
Čeleď: Olivovité - Oleaceae Rod: ŠEŘÍK Syringa L. Šeřík obecný Syringa vulgaris L. Roste jako keř nebo malý strom až 7 m vysoký. Listy jsou vejčité až široce vejčité, při bázi mírně srdčité 5 - 12 cm dlouhé. Květy jsou trubkovité, čtyřcípé, většinou silně vonné. Vyrůstají v latách. Plodem je tobolka. Druh pocházející z jihovýchodní Evropy nemá zvláštní nároky na světlo. V zástinu však méně kvete. Dobře snáší znečištěné ovzduší, proto je vhodný pro výsadbu v městských aglomeracích. Bylo vypěstováno velké množství barevných forem.
Obr. č. 26: Šeřík obecný Syringa vulgaris
30
Rod: JASAN Fraxinus L. Jasan ztepilý Fraxinus excelsior L. Strom vysoký 30 – 40 m vytváří široce vejčitou řídkou korunou. Hladká, šedá kůra se později mění v šedou, podélně brázditou borku. Silné, šedé letorosty jsou v místě pupenů značně oploštělé. Kulovité pupeny jsou často šikmo vstřícné. Terminální široce vejčitý pupen je větší. Lichozpeřené listy jsou složené ze 7 – 13 nejčastěji však z 11 kopinatých lístků 6 – 12 cm dlouhých. Po celém obvodu jsou pilovité. Mnohomanželné květy vyrůstají ve svazečkovitě stažených přímých latách. Kvete v dubnu před olistěním. Plody 1 – 1,5 cm dlouhé nažky s plochým křidélkem vytvářejí převislé laty. Roste po celé Evropě a v Malé Asii. U nás roste od nížin až vysoko do hor i přes 1 000 m n. m. Polostinná, později slunná dřevina, má velké nároky na úrodnost i vlhkost půdy. Mladé letorosty ve vyšších polohách občas omrzají. Má několik odrůd. V parku před lesnickou školou a u Schvantnerova pomníku se srnkou roste po jednom exempláři F. excelsior ʻPendulaʼ. Je převislý a pomalu roste.
Obr. č. 27: Jasan ztepilý Fraxinus excelsior
Rod: ZLATICE Forsythia Vahl. Zlatice prostřední Forsythia intermedia Zab. Kříženec F. viridisima x suspensa „Zlatý déšť“ Hustý rozložitý keř i přes 2 m vysoký. Vstřícné křižmostojné protáhle vejčité pupeny vyrůstají na žlutavě zelených letorostech s vystouplými lenticelami a s přehrádkovanou dření. Na obou stranách bočních pupenů často vyrůstají přidatné pupeny. Jednoduché, vejčitě kopinaté v horní polovině pilovité listy jsou i přes 10 cm dlouhé. Sytě žluté květy s dlouhým pestíkem vyrůstají jednotlivě nebo po dvou až šesti pohromadě. Kvete velmi bohatě a sadovnicky je nejvíce ceněna. 31
Plodem je dvoupouzdrá tobolka s větším počtem okřídlených semen. Po dozrání tobolka puká dvěma chlopněmi a semena vypadávají. Přirozeně je rozšířena v Číně. Slunná dřevina v zástinu méně květe. Nesnáší extrémní stanoviště. V parku rostla Forsythia intermedia spectabilis – tato forma je nejhezčí a nejpěstovanější.
Obr. č. 28: Zlatice prostřední Forsythia intermedia
Rod: PTAČÍ ZOB Ligustrum L. Ptačí zob obecný Ligustrum vulgare L. Keř 1 – 3 (4) m vysoký s rozkladitými šedými větvemi. Bohatá kořenová výmladnost a kořenící postranní větve vytvářejí neprostupné křoviny. Žluto šedé přímé letorosty s četnými hnědými lenticelami a vyniklými listovými polštářky vytvářejí metlovitá zakončení větví. Kuželovitě vejčité, tmavohnědé pupeny jsou na větévkách přitiskle vstřícné až šikmovstřícné. Podlouhle kopinaté, mírně kožovité, celokrajné 3 – 6 cm dlouhé listy opadávají pozdě na podzim a některé vytrvávají na podzim i přes zimu. Oboupohlavné, bílé, čtyřčetné, nepříjemně vonné květy vytvářejí konečné přímé 5 – 8 cm dlouhé laty. Kvete v červnu. V černých kulovitých asi 6 mm velkých bobulovitých plodech jsou většinou dvě hnědofialová podlouhlá semena asi 4 mm velká. Zraje v říjnu. Evropský druh se severní hranici výskytu po Baltické moře a na východě zasahuje až do Asie. Mrazuvzdorná, polostinná dřevina nemá příliš velké nároky na úrodnost a vlhkost půdy. Výborně zmlazuje, proto je tento druh často využíván na husté živé ploty, kde je využíváno několika vzrůstových i barevných kultivarů. Je řazen mezi medonosné dřeviny. Tmavě, sytě červenofialovou šťávou z plodu se dříve přibarvovalo víno. Tato šťáva byla kdysi také používána pro barvení látek na fialovo. Při požití většího množství plodů dochází k zažívacím potížím nebo i k otravě. Tvrdé, těžké a trvanlivé dřevo bývalo značně vyhledáváno dřevořezbáři. V parku rostě několik jedinců tohoto druhu.
32
Obr. č. 29: Ptačí zob obecný Ligustrum vulgare
Čeleď: Zimolezovité - Loniceraceae Rod: VAJGELIE Weigelia Thunb. Vajgelie květnatá Weigelia florida Thunb. Syn.: Diervilla floribunda S. et.Z Keř 1 - 2 (3) m vysoký s mírně převislými větvemi. Na žlutočervených až červenohnědých letorostech vstřícně vyrůstají protáhle vejčité nahnědlé pupeny. Elipčité až protáhle vejčité, na konci zašpičatělé listy 5 – 9 cm velké jsou na okraji listové čepele jemně pilovité. Žilnatina na rubu listu je jemně chloupkatá. Listy mají velmi krátký řapík (do 0,5 cm). Oboupohlavné, růžové, zvonkovité květy jsou až 3 cm dlouhé, pětičetné. Vyrůstají jednotlivě, nebo vytvářejí úžlabní vrcholíky. Rozkvétají v červnu. Plodem je podlouhlá tobolka asi 2 cm dlouhá, pukající dvěma chlopněmi. Uvnitř v září dozrává větší počet protáhlých semen. Druh původně rozšířen v Číně a v Koreji. Slunná dřevina snáší mírný zástin. Na chudších lokalitách se ji nedaří a při tužších zimách omrzá. V parku a v arboretu jsou pěstovány dvě formy: W. florida alba – květy má bílé, při odkvětu růžové W. florida venusta – listy jsou menší, květy růžové
Obr. č. 30: Vajgelie květnatá Weigelia florida 33
Rod: PÁMELNÍK Symphoricarpos Juss. Pámelník bílý Symphoricarpos albus Blacke. syn.: Pámelník poříční S. rivularis Sulsd., S. racemosus Mich. Keř dosahuje výšky 1,5 - 2 m. Větve má slabé, vzpřímené, výjimečně polehavé. Silně odnožuje a vytváří hustý keřovitý porost. Vstřícné listy jsou 3 - 7 cm dlouhé, tvarově značně proměnlivé (celokrajné až laločnaté). Květy jsou bělorůžové v krátkých hroznech, značně medonosné. Kvete v červnu až v srpnu. Plodem je bílá 8 - 12 mm velká bobule. Pochází ze Severní Ameriky. Je polostinný, mrazuvzdorný, nenáročný na úrodnost a vlhkost půdy a na znečištěné ovzduší. Netrpí okusem, dobře snáší sestřih, proto je často vysazován do živých plotů. V parku tvoří část živých plotů, je zde však na mnoha místech obtížnou plevelnou dřevinou.
Obr. č. 31: Pámelník bílý Symphoricarpos albus
Rod: BEZ Sambucus L. Bez černý Sambucus nigra L., ʻLaciniataʼ
Obr. č. 32: Bez černý Sambucus nigra L., ʻLaciniataʼ
34
Rod: KALINA Viburnum L. Kalina obecná Viburnum opulus L. Keř 2 – 4 m vysoký s vidličnatým větvením a kořenovými výmladky. Slabě hranaté, žlutavé až červenohnědé letorosty nesou vstřícné, přitisklé, polokulovité pupeny, kryté dvěma zelenohnědými nebo načervenalými obalnými šupinami. Vstřícné, široce vejčité, dlanitě 3 – 4 laločné listy mají okraj čepele oddáleně hrubě pilovitý až zubatý. Na horní části řapíku vyrůstá několik oválných žlázek. Bílé oboupohlavné květy, tvořící latnatý vrcholík, mají po obvodu velké sterilní květy a u středu jsou drobné plodné kvítky. Rozkvétají v květnu až v červnu. Plod tvoří jasně červená peckovice. Uvnitř nepříjemně páchnoucí dužiny je narůžovělá plochá pecička srdčitého tvaru. Dozrává koncem září. Plody často vytrvávají na větévkách až do jara následujícího roku. Tento druh roste po celé Evropě, na severu až k polární lesní hranici. Polostinná dřevina, odolná k mrazu, u nás roste od nížin až do horského pásma. V parku roste několik jedinců. V arboretu při SLŠ je vysazena její okrasnější plnokvětá forma V. opulus ʻRoseumʼ.
Obr. č. 33: Kalina obecná Viburnum opulus
Čeleď: Zimostrázovité - Buxaceae Rod: ZIMOSTRÁZ Buxus L. Zimostráz vždyzelený (syn.:obecný) Buxus sempervirens L. Keř nebo strom dorůstající výšek 3 – 9 m vytváří v pozdějším věku mělce rozpraskanou černošedou borku. Listy jsou neopadavé, (vždyzelené), vstřícné, elipčitého tvaru 1 – 3 cm dlouhé. Na rubu mají žlutozelené zbarvení, na líci jsou leskle, tmavě zelené. Různopohlavné jednodomé květy vyrůstají v paždí listů. Kvete v březnu a v dubnu. Plodem je tobolka asi 8mm dlouhá. Uvnitř jsou černá, lesklá semena. Dozrává v říjnu nebo v listopadu. 35
Pochází z oblasti kolem Středozemního moře. Roste na suchých, převážně vápencových lokalitách. V tuhých zimách často mladé větévky omrzají. V parcích je využíván na stříhané živé ploty, protože je hustý a dobře zmlazuje. Roste však pomalu. Je využíváno několik forem tohoto druhu: B. sempervirens ʻAureo – variegataʼ má listy žlutě pestré B. sempervirens ʻArgenteo – variegataʼ má listy bíle pestré B. sempervirens ʻArborescensʼ L. představuje botanický typ tohoto druhu. Využívá se na pěstování v živých plotech, nebo jako volně rostoucí keř. V parku roste samostatný nestříhaný keř přes 2 m vysoký. Vzrostlý, po mnoho let udržovaný živý plot musel ustoupit výstavbě pomníku Uffo Horna.
Obr. č. 34: Zimostráz vždyzelený Buxus sempervirens
Čeleď:
Šácholanovité - Magnoliaceae
Rod: LILIOVNÍK Liriodendron L. Liliovník tulipánokvětý Liriodendron tulipifera L. Strom dorůstající výšek i přes 40 m. Vytváří širokou nepravidelnou korunu, rovný kmen a podélně rozpraskanou borku. Pupeny jsou smáčklé, modravě ojíněné. Listy mají lyrovitý tvar a jsou 10 - 20 cm dlouhé. Na podzim se krásně zlatožlutě zbarvují. Květy jsou oboupohlavné, tulipánovitého tvaru, žlutozelené barvy s oranžovými proužky. Rozkvétají během června. Šišticovité souplodí je tvořeno nažkami. Druh pocházející z východní části Severní Ameriky je světlomilný a vyžaduje živinami bohatou, hlubokou půdu. Patří k nejdekorativnějším dřevinám parků a zámeckých zahrad. V trutnovském parku jsou dva značně vzrostlí jedinci, kteří pravděpodobně pocházejí z původní výsadby.
36
Obr. č. 35: Liliovník tulipánokvětý Liriodendron tulipifera
Rod: ŠÁCHOLAN Magnolia L. Šácholan Soulangeův Magnolia soulangeana Soul. Košatý, poměrně řídce větvený keř dorůstá výšky až 5 m. Listy jsou obvejčité 8-15 cm dlouhé. Květy jsou zvonkovité, velké i přes 10 cm, bílé nebo slabě purpurové. Na větvích často vyrůstají vzpřímeně. Květe v květnu. Tento druh je křížencem: M. denudata x M. liliiflora Existuje řada forem lišící se zbarvením květů. Magnalia soulangeana vypěstoval a rozšířil francouzský pěstitel Soulange roku 1826. Bastardní formy tohoto druhu však byly známy již mnohem dříve v Japonsku. Vyžaduje úrodnější vlhké a provzdušněné půdy. Je odolný mrazu. V parku rostou dva jedinci.
Šácholan hvězdokvětý Magnolia stellata Max. Roste jako keř s nápadnými bílými, vonnými, krátce stopkatými až 8 cm velkými květy. Kvete v dubnu. Listy jsou 4 –10 cm dlouhé, na líci lysé a tmavě zelené. Rubová strana listu je zbarvena světlezeleně a na žilkách je lysá nebo mírně pýřitá. Plod asi 5 cm dlouhý má podobu šišky. Protože tento druh kvete ze všech magnolií nejdříve, je třeba jej vysazovat na chráněná místa do závětří. Vyžaduje spíše lehčí úrodnější půdy a chráněnou teplou polohu. V parku roste jediný exemplář.
37
Obr. č. 36: Šácholan hvězdokvětý Magnolia Magnolia soulangeana
stellata, Šácholan Soulangeův
Čeleď: Bobovité - Fabaceae Rod: ČIMIŠNÍK Caragana Lam. Čimišník stromový (syn.:obecný) Caragana Lam.
arborescens
Keř až malý strom 3 - 6 m vysoký má šedozelenou hladkou kůru. Listy jsou střídavé sudozpeřené, až 10 cm velké. Jsou složené ze 4 - 7 párů protáhle elipčitých lístků 7 - 30 mm dlouhých. Na konci listového úkrojku vybíhá střední nerv v krátký trn. Při bázi řapíku vyrůstají dva špičaté palístky, které zůstávají po opadu listu na větévkách. Žluté květy vyrůstají po 1 - 4 z úžlabí listů a jsou veliké 15 - 25 mm. Plodem je lusk asi 5 cm dlouhý a 5 mm široký, s vytrvalým pěticípým kalichem. Semeno je ledvinitého tvaru nezploštělé. Pochází ze západní Sibiře. Snáší mírné zastínění. Je cennou dřevinou pro znehodnocené půdy a znečištěné ovzduší. Dobře snáší sestřih a netrpí omrzáním. V parku rostou čtyři jedinci tohoto druhu.
38
Obr. č. 37: Čimišník stromový Caragana arborescens
Rod: ŠTĚDŘENEC Laburnum Med. Štědřenec převislý Laburnum vulgare Bercht. syn.: Štědřenec odvislý L. anagyroides Med. Cytisus laburnum L. et. Presl. Keř nebo keřovitý stromek vyrůstá až do 7 m výšky. Kůra zelenohnědá zůstává až do vysokého stáří hladká. Listy jsou střídavé, trojčetné. Jednotlivé lístky jsou elipčité až 8 cm dlouhé a až 3 cm široké, celokrajné, na rubu stříbřitě pýřité. Žluté květy vyrůstají ve velmi nápadných až 20 cm velkých převislých hroznech. Rozkvétají v květnu. Plodem je plochý lusk. Vyžaduje slunná místa a středně těžké půdy s dostatkem vápníku. Náročnost na půdní vlhkost je nízká. Tento dekorativní druh pocházející z jižní Evropy je u nás často pěstován. Obecně je nazýván stejně jako některé jiné druhy „zlatý déšť“. V parku roste jediný vzrostlý exemplář.
39
Obr. č. 38: Štědřenec převislý Laburnum vulgare
Čeleď: Svídovité - Cornaceae Rod: SVÍDA Cornus L. Svída bílá Cornus alba L. Široce rozložitý keř 2 - 3 m vysoký. Letorosty jsou žluté, žlutočervené, až krvavě červené, lesklé. Starší větévky mají černavé zbarvení. Vstřícné listy jsou široce vejčité 5 - 12 cm velké, celokrajné. Mají 5 - 8 párů vrcholoběžných nervů. Na rubu mají modrozelené zbarvení. Na podzim jsou karmínově červené. Obojaké bílé květy vytvářejí vrcholičnaté květenství. Rozkvétají v květnu a v červnu. Plodem je kulovitá bílá až slabě namodralá peckovice, maximálně 5 mm dlouhá. Pecka má elipsoidní tvar, na koncích je zúžená. Zraje v září. Pochází ze severní části Ruska a ze Sibiře. Slunná dřevina dobře snáší i polostín a znečištěné ovzduší. Je odolná mrazu. V parku se keře tohoto druhu značně rozrostly a musely být redukovány.
40
Obr. č. 39: Svída bílá Cornus alba
Svída výběžkatá Cornus stolonifera Michx. Keř dorůstající výšky až 2,5 m. Větve jsou poléhavé s výběžkatými mladými výhony. Větvičky jsou tmavě krvavé, existuje však hodně variant s odlišnou barvou letorostu. Listy jsou široce elipčité nebo vejčité, na rubu zelené, mírně plstnaté 6 - 12 cm velké. Na podzim jsou karmínově červené. Jsou však menší a užší než listy C. alba. Květy mají matně bílou barvu a vyrůstají ve vrcholících, které měří 3 - 5 cm v průměru. Pochází ze Severní Ameriky. Na stanoviště má přibližně stejné nároky jako C. alba. V parku roste větší počet zástupců tohoto druhu.
DŘÍN obecný Cornus mas L. Syn.: Svída dřín Statný keř, nebo stromek s pokřiveným kmínkem a košatou korunou. V teplejších oblastech Evropy dorůstají dříny do výšky až 8 m. Při této výšce mají kmínek až 50 cm v průměru a dožívají se věku přes 250 let. Tenká žlutohnědá borka se odlupuje v šupinách různého tvaru. Tenké, zelené, nebo olivově hnědé letorosty nesu vstřícné, podlouhle kopinaté listové pupeny s obalnými, na okraji vroubkovanými šupinami. Větší květní kulovité pupeny vyrůstají na postranných větévkách. Vejčité 4 – 9 cm velké, zašpičatělé, celokrajné listy mají 3 – 4 (5) páry vrcholoběžných nervů. V paždí žilek na rubové straně listu vyrůstají bělavé chloupky. Drobné, žluté květy vyrůstají před rašením listu v hustých okolících. Na spodní straně jsou obklopeny 4 kožovitými nažloutlými listeny. Podlouhlé, soudečkovité, karmínově červené plody vyrůstají na větvích buď jednotlivě, nebo vytvářejí skupinky po dvou až pěti peckovicích. Plochá, elipsovitá, béžová pecička má na jedné straně dvě a na druhé straně tři rýhy. Od svídy poznáme dřín podle odlupčivé borky a odstávajících pupenů. Listy mají na rubu v úhlu žilek bělavé chloupky, květy jsou žluté a plody červené. Rozšířen ve střední jižní Evropě, v Malé Asii a na Kavkaze. Světlomilná dřevina snáší i mírný boční zástin a suchá stanoviště. V tužších zimách mírně omrzá. 41
V parku roste jediný zástupce tohoto druhu.
Obr. č. 40: Dřín obecný Cornus mas
Čeleď: Lomikamenovité - Saxifragaceae Rod: PUSTORYL Philadelphus Riv. Pustoryl věncový Philadelphus coronarius L. Vzpřímený keř 2 - 3 m vysoký. Listy jsou vstřícné široce vejčité 4 - 8 cm dlouhé, přišpičatělé. Okraj listové čepele je v horní části ostře pilovitý, v dolní části je list celokrajný. Květy jsou krémově bílé, pronikavě vonné 2,5 - 3 cm v průměru. Vyrůstají v pěti až sedmikvětých hroznech s lysými nebo pýřitými stopkami. Přirozeně je rozšířen od Itálie po Kavkaz. Daří se mu v polostínu i na přímém slunci. Na úrodnost a vlhkost půdy a na teplotu nemá příliš velké nároky. Je hojně pěstován v zahradách i parcích v četných zahradních odrůdách a křížencích s květy jednoduchými až poloplnými. Často je nesprávně označován jako jasmín. V parku je větší počet exemplářů.
Obr. č. 41: Pustoryl věncový Philadelphus coronarius
42
Rod: TROJPUK Deutzia Thunb. Trojpuk něžný Deutzia gracilis Thunb.
Obr. č. 42: Trojpuk něžný Deutzia gracilis
Rod: MERUZALKA Ribes L. Meruzalka srstka Ribes uva – crispa (L.) Sm. Syn.: (Angrešt) Ribes grossularia L., Grossularia reclinata Mill. Křivolace větvený trnitý keř 1 – 1,5 m vysoký. Na bělošedých až hnědošedých větévkách vyrůstají jednoduché až třídílné ostny. Na starých větévkách se odlupuje kůra v nepravidelných šupinách. Pupeny jsou střídavé a mají protáhle vejčitý tvar. Tří až pěti laločné 2 – 5 cm velké listy vyrůstají střídavě. Listová čepel laloků je pilovitá. Oboupohlavné květy s narůžovělými zelenavými korunními lístky vyrůstají jednotlivě nebo ve svazečku po dvou až po třech pod paždím listů. Kvete v dubnu až v květnu. Plodem je jedlá zelenavá, později načervenalá chlupatá bobule asi 1 cm velká. Obsahuje větší množství nahnědlých kapkovitých semen. Zraje v červnu až v červenci. Tuto meruzalku poznáme bezpečně podle toho, že jako jediná z meruzalek je trnitá a má trojdílné ostny. Je rozšířena téměř po celé Evropě. Snáší silný zástin, proto často roste v lesích v keřovém patře jako podrost. Vyhýbá se výrazně suchým stanovištím. Subnitrofilní dřevina, klimaticky odolná, u nás roste od nížin do hor. Často zplaňuje, proto její výskyt je mnohde druhotný. Je hostitelem rzi vejmutovkové a podporuje její šíření, proto v jehličnatých lesích není příliš vítanou dřevinou. V parku a v jeho lesní části roste několik jedinců tohoto druhu.
Meruzalka horská Ribes alpinum L. Syn.: Meruzalka alpínská Keř 1 – 2 (2,5) m vysoký. Žlutohnědé, tenké letorosty se později mění v černošedé, bezostné větévky s odlupující se kůrou. Krátce stopkaté, podlouhle
43
vejčité, přišpičatělé pupeny jsou kryty světle hnědými odstálými šupinami. Postranní pupeny bývají přihnuté k větévce. Troj až pěti laločné listy 3 – 5 cm velké mají laloky přišpičatělé. Střední lalok je největší. Po obvodu jsou listy hrubě pilovité, na rubu chloupkaté. Na řapíku vyrůstají drobné žlázky. Dvoudomé, různopohlavné květy vytvářejí hroznovitá květenství. Samčí vzpřímené hrozny jsou 3 – 6 cm dlouhé a jsou tvořeny 20 – 30 žlutými květy. Samičí hrozny jsou menší zelenožluté. Květe v květnu. Bobulovité červené plody vyrůstají po jednou až po třech na stopkách. Uvnitř je větší počet drobných žlutohnědých semen. Dozrává v červenci až v srpnu. Od ostatních meruzalek se liší menšími užšími listy. Od srstky ji poznáme podle beztrnných větví a má špičatější zakončení laloků u listů. Původní v jižní a střední Evropě. Snáší dlouhodobější zástin a je odolná proti klimatickým extrémům. Roste i v polohách přes 1 000 m n. m. V parku roste na několika místech zejména v udržovaných živých plotech.
Obr. č. 43: Meruzalka srstka Ribes uva – crispa, Meruzalka alpínská Ribes alpinum
Čeleď:
Vřesovcovité - Ericaceae
Rod: PĚNIŠNÍK Rhododendron Pěnišník Rododendron sp. L.
L.
Keře, řidčeji menší stromy. Neopadavé, střídavé listy jsou krátce řapíkaté, celokrajné, výjimečně vroubkované, nebo brvitě pilovité. Květy tvoří bohaté okoličnaté hrozny, výjimečně vyrůstají jednotlivě. Kvete v květnu až v červnu. Plodem je vejčitá tobolka s četnými drobnými semeny. Původní výskyt těchto krásných keřů je v Číně, Koreji a v Japonsku, v USA, Kanadě a v Mexiku. Několik druhů je původních také v Evropě. Rostou na slunných lokalitách i v zástinu. Jsou náročné na půdní vlhkost a kyselost půdy. Určování pěnišníku je velmi obtížné. Existuje totiž velký počet druhů, které si jsou velmi podobné a dochází mezi nimi k mnohonásobné hybridizaci. V parku je vysázen větší počet jedinců.
44
Obr. č. 44: Pěnišník Rododendron sp.
Čeleď:
Jesencovité - Celastraceae
Rod: BRSLEN Euonymus L. Brslen evropský Euonymus europaeus L. Keř až malý strom dorůstající výšky 2 - 7 m. Kůra zůstává i ve stáří hladká zelenošedá. Na starších větévkách se často vytváří hnědé lišty. Vstřícné listy jsou podlouhle vejčité až kopinaté, jemně pilovité 4 - 10 cm velké. Řapík 0,2 - 2 cm dlouhý. Oboupohlavné zelenobílé květy vyrůstají v chudých vzpřímených vidlanech a jsou čtyřčetné. Plody jsou čtyřlaločné a čtyřpouzdré tobolky 1 - 1,5 cm velké „kněžské kvadrátky“. Svoji červeno růžovou barvou jsou na podzim velmi dekorativní. Tato polostinná až poloslunná dřevina, původně rozšířena v Evropě a v západní Asii netrpí mrazem a proto je vysazována i v horském pásmu. V parku roste jediný exemplář.
Obr. č. 45: Brslen evropský Euonymus europaeus
45
Čeleď:
Dřišťálovité - Berberidaceae
Rod: DŘIŠŤÁL Berberis L. Dřišťál Thunbergův Berberis thunbergii Dc. Husté keříky 1 - 2,5 m vysoké. Na větévkách vyrůstají ostré jednoduché trny. Listy jsou opakvejčité až podlouhle lopatkovité, celokrajné až 3 cm dlouhé, nesíťkované. Květy vyrůstají na štíhlých stopkách 6 - 10 mm dlouhé, žluté, zevně mírně načervenalé 8 - 10 mm v průměru. Vyrůstají jednotlivě nebo po 2 - 4 ve svazečcích nebo v okolíku. Plody jsou asi 1 cm dlouhé, červené bobule. Pochází z Japonska. Je značně odolný k suchu, má však velké nároky na světlo. Je velice často pěstován v parcích v několika formách. Dobře snáší sestřih - snadno zmlazuje. V trutnovském parku roste v podobě živého plotu převážně jako červenolistá forma B. thunbergii ʻAtropurpureaʼ Chenault.
Obr. č. 46: Dřišťál Thunbergův Berberis thunbergii
Rod: MAHONIE Mahonia Nutt. Mahonie cesmínolistá Mahonia aquifolium Nutt. Stále zelený keř 1 – 1,5 (2) m vysoký. Lichozpeřené, polokožovité listy jsou tvořené 5 – 9 ostnitě pilovitými, podlouhle vejčitými, leskle zelenými lístky o rozměru 3,8 – 8 x 1,5- 2,5 cm. Oboupohlavné, zlatožluté květy vytvářejí jednoduché vzpřímené nebo převislé latovité hrozny. Kvete v dubnu až v květnu. Modročerné, ojíněné, kulovité, bobulovité plody 8mm velké s fialově barvící šťávou obsahuje 3 – 5 trojbokých načervenalých nebo černých semen, max. 5 mm velkých. Zraje v září. Severoamerický druh s původním rozšířením od Kolumbie až do Oregonu. Poloslunná dřevina, nenáročná na vlhkost půdy. U nás v tužších zimách omrzá, výborně však zmlazuje. Je často sestříhávána a využívána v zahradnictví při tvorbě dušičkových věnců a kytic. V parku roste několik jedinců tohoto druhu.
46
Obr. č. 47: Mahonie cesmínolistá Mahonia aquifolium
Čeleď: Klokočovité – Staphylaeaceae Rod: KLOKOČ Staphylea L. Klokoč zpeřený Staphylea pinnata L. Keř nebo menší strom 2 – 6 m vysoký, řídce vidličnatě větvený. Zelená kůra je šedě podélně proužkovaná. Silné olivově zelené, později hnědé letorosty s podlouhlými lenticelami nesou vstřícné, vejčitě přišpičatělé pupeny, kryté pouze jedinou zelenou nebo zelenohnědou šupinou. Na terminálu vyrůstají pupeny ve dvojicích a jsou větší než postranní, které jsou přisedlé a odstálé. Lichozpeřené listy mají 5 – 7 vejčitých lístků 5 – 9 x 3,5 – 4 cm velkých, jemně pilovitých, na konci přišpičatělých. Pětičetné, žlutobílé, vně mírně narůžovělé, oboupohlavné květy vyrůstají v převislých hroznovitých latách. Plody jsou tvořeny nafouklými blanitými měchýřkovitými žlutozelenými tobolkami, v nichž jsou 2 – 4 kulovitá, žlutohnědá, lesklá, tvrdá semena. Přirozeně rozšířen ve střední a jihovýchodní Evropě a zasahuje až do Malé Asie. Polostinná dřevina s nároky na svěží a bohatší půdy. V parku roste několik jedinců tohoto druhu.
Obr. č. 48: Klokoč zpeřený Staphylea pinnata
47
Čeleď:
Vrabečnicovité - Thymelaeaceae
Rod: LÝKOVEC Daphne L. Lýkovec jedovatý Daphne mezereum L. Drobný keřík i přes 1 m vysoký, řídce větvený. Listy má jednoduché, střídavé, vyrůstají převážně na koncích větví. Jsou kopinaté nebo obvejčité, světle zelené 3 - 8 cm dlouhé. Květy jsou trubkovité, čtyřčetné, růžové, silně vonné. Rozkvétají v únoru až v dubnu na loňských větvičkách před rašením listu. Plodem je až 8 mm velká peckovička červené barvy. Vyžaduje polostín a humózní půdy. Je jedovatý a ve volné přírodě chráněný. V parku roste ve skalce jediný exemplář.
Obr. č. 49: Lýkovec jedovatý Daphne mezereum
Čeleď:
Pryskyřníkovíté – Ranunculaceae
Rod: PIVOŇKA Paeonia L. Pivoňka keřovitá Paeonia suffruticosa Andr. syn: Pivoňka dřevitá P. arborea Donn. Má keřovitý vzrůst o výšce max. 2 m. Listy jsou opadavé 10 - 25 cm dlouhé, střídavé, dvojitě trojčetné s 3 -5 laločnými lístky. Květy jsou nápadně bílé, růžové, červené a žluté 10 - 30 cm v průměru. Kvete v květnu až červnu. Od pradávna je pěstována v Číně a v Japonsku. U nás je roste v četných hlavně plnokvětných zahradních odrůdách. Vyžaduje hluboké úrodné půdy se stálou zásobou vláhy. V zimě často omrzá, proto je třeba vysazovat pivoňku na teplejší chráněná místa.
48
Obr. č. 50: Pivoňka keřovitá Paeonia suffruticosa
Rod: PLAMÉNEK Clematis L. Plamének plotní Clematis vitalba L. Dřevnatá popínavá liána 6 – 10 (12)m velká. Na starším kmínku se kůra odlupuje v dlouhých úzkých provazcovitých šupinách. Na podporu (př. kmínky jiných dřevin) se přichycuje letorosty, které jsou provazovitě ovíjivé, šestihranné. Jejich hnědé zbarvení se později mění do šeda. Osní kmínky jsou bez dřeně. Drobné, zploštělé, šedavě plstnaté pupeny jsou kryté pouze jednou obalnou šupinou. Vstřícné lichozpeřené listy jsou složeny většinou z pěti vejčitě zašpičatělých, dlouze řapíkatých listových úkrojků. Jsou velké 3 – 10 x 3 – 4,5 cm a mají hrubě pilovitý okraj čepele s občasným náznakem laloků. Žilnatina je na rubu řídce porostlá chloupky. Oboupohlavním květům chybí korunní lístky. Čtyři bílé kališní lístky jsou kolmo odstálé. Má větší počet dlouze nitkovitých tyčinek a na květním lůžku vyrůstá větší počet pestíků s dlouhými pérovitými bliznami. Kvete v červnu. Plodem jsou nažky (4mm) vždy s jedním semenem, vyrůstající na společném lůžku jako souplodí. Původní dřevina ve středozemí zasahuje až do střední Evropy, kde druhotně zplaněle roste ve vinohradech a na křovinatých stráních. Světlomilná dřevina vyžaduje hlubší humózní půdy. V teplejších oblastech nížin a pahorkatin je poměrně hojný. V parku roste několik jedinců tohoto druhu.
Obr. č. 51: Plamének plotní Clematis vitalba 49
Čeleď: Hlošinovité – Elaeagnaceae Rod: RAKYTNÍK Hippophae L. Rakytník úzkolistý Hippophae rhamnoides L. Syn. Rakytník řešetlákový Keř nebo malý stromek s četnými dlouhými trny dorůstající výšky max. 10 m. Již v mládí se na kmínku vytváří černohnědá borka s odlupujícími šupinami. Mladé žlutohnědé letorosty se následujícího roku zbarvují tmavě hnědě a bývají zakončený ostrým trnem. Kulovitě hranaté střídavé pupeny jsou kryty lesklými rezavě hnědými šupinami. Velmi úzce kopinaté celokrajné listy 4 – 7 cm dlouhé a pouze 5 – 8 mm široké mají mírně podhrnutý okraj listové čepele. Na lícové straně jsou šedozelené a na rubu výrazně stříbřitě plstnaté. Květy jsou dvoudomé. Nazelenale samičí květy s rezavými šupinami mají dlouhou čnělku, která přesahuje okvětí. Vytvářejí hroznovitá květenství. Samčí jednoobalné květy jsou opatřeny vždy 4 tyčinkami a jsou nahloučeny na spodní straně letorostu. Kvete zpravidla již před rašením nebo současně s rašením listu v březnu až v dubnu. Plodem je podlouhlá, oranžová peckovice 6 – 8 mm velká s jednou tmavohnědou peckou uvnitř mazlavé dužniny. Zraje v září nebo v říjnu. Plody mají vysoký obsah vitamínu C a v lidovém léčitelství jsou často užívány jako prevence proti rakovině. Přirozeně rozšířen v jižní a západní Evropě a jeho výskyt zasahuje v Asii až do oblasti Himaláje. Slunný, mrazuvzdorný, s velmi nízkými nároky na úrodnost a vlhkost půdy. V parku i v arboretu roste několik jedinců tohoto druhu.
Obr. č. 52: Rakytník úzkolistý Hippophae rhamnoides
50
Čeleď: Řešetlákovité – Rhamnaceae Rod: ŘEŠETLÁK Rhamnus L. Řešetlák počistivý Rhamnus cathartica L.
Obr. č. 53: Řešetlák počistivý Rhamnus cathartica
Čeleď: Sazaníkovité – Calycanthaceae Rod: SAZANÍK Calycanthus L. Sazaník květnatý Calycanthus floridus L. Opadavý keř malého vzrůstu má šedozelené, vejčité až úzce eliptické 5 – 12 cm velké listy, které jsou na rubu hustě pýřité, na konci přišpičatělé, s řapíkem max. 5 mm dlouhým. Tmavě červenohnědé, vonné květy s hnědými nebo žlutohnědými tyčinkami (10 – 30) mají okolo 5 cm v průměru. Kvete v červnu až v červenci. Opakvejčité 6 – 7 cm dlouhé plody jsou v ústí značně stažené. Druh původní v Severní Americe kde rostou i další druhy např. s. západní a s. plodný. Má střední nároky na úrodnost i vlhkost půdy. V tužších zimách u nás trpí omrzáním. Je však odolnější než choulostivý sazaník západní. V parku rostou dva kvetoucí zástupci tohoto druhu.
Obr. č. 54: Sazaník květnatý Calycanthus floridus
51
Kmen: NAHOSEMENNÉ (Gymnospermae) Čeleď:
Tisovité - Taxaceae
Rod: TIS Taxus L. Tis červený Taxus baccata L. Syn.: Tis obecný Taxus communis Senilit. Pomalu rostoucí strom nebo keř dorůstající výšky až 27 m. Borku má hnědočervenou až nafialovělou, odlupující se v nepravidelných šupinách. Ploché až 3,5 cm dlouhé a 2 mm široké jehlice jsou svrchu tmavozelené, lesklé, vespod žlutozelené se 2 bělavými pruhy průduchu. Květy jsou různopohlavné, dvoudomé. Samčí žlutavé květy s četnými prašníky tvoří drobné kulovité šištičky. Samičí květy jsou pupenovité vždy pouze s jedním vajíčkem. Vyrůstají na spodní straně loňských větévek. Kvete v březnu a dubnu. Plody dozrávají od září do října. Vejcovitá až soudečkovitá asi 6 mm dlouhá, olivově hnědá semena jsou obalena červeným, jen zřídka žlutým míškem (arillem). Slizovitý míšek je jedlý a pro svou nasládlou chuť vyhledávaný ptactvem. Semeno, jehlice i větvičky obsahují jedovatý alkaloid TAXIN C37 H51NO10. Za smrtelnou dávku se považuje 50 g a smrt nastane do 24 hodin. Tis nemá zvláštní nároky na světlo. Může růst v zástinu i na přímém slunci. Také na čistotu ovzduší není příliš náročný, proto je často vysazován v městských aglomeracích. Dobře snáší sestřih a výborně zmlazuje. Je naší původní dřevinou. Roste roztroušeně po celé Evropě a Přední Asií. Dožívá se věku i přes tisíc let. Husté těžké dřevo s velkým hnědočerveným jádrem bylo již v 16. století využíváno v řezbářství, nábytkářství, na obklady atd. Dnes je tis pěstován a často tvarován pro ozdobu v parcích a ozdobu v zahradách, kde je využito mnoha tvarových a barevných forem tohoto u nás chráněného druhu.
Obr. č. 55: Tis červený Taxus baccata
52
Čeleď: Jedlovité - Abietaceae Rod: JEDLE Abies Mill.
Obr. č. 56: Jedle Abies
Jedle bělokorá Abies alba Mill. syn.: A. minor Gilib., A. vulgaris Poir., A. taxifolia Desf., A. nobilis Dietr., A. metensis Host., A. duplex Horm. Strom s korunou v mládí úzce jehlancovitou, později válcovitou. Poslední přesleny ve stáří přerůstají terminál a vytvářejí na vrcholu tzv. „čapí hnízdo“. Dorůstá výšky i přes 60 m a v dolní části kmene dosahuje průměru i přes 2m. V mládí hladká olivově zelená kůra kolem 50. roku přechází ve světle šedou šupinatou borku. Na tmavošedě chlupatých letorostech vyrůstají nepryskyřičnaté široce vejčité tupě zaoblené pupeny. Ploché, na konci vykrojené jehlice jsou 2 - 3 cm dlouhé a 2 - 3 cm široké. Na lícové straně jsou tmavě zelené, na rubu mají 2 výrazně bílé pruhy průduchů. Při bázi se jehlice stopkovitě sbíhají a přisedají na větévku terčovitě rozšířenou základnou. Na větévkách jsou dvouřadě rozčísnuté. Ve vrcholových partiích koruny nemají jehlice vykrojenou špičku a od větví odstávají na všechny strany. Opadávají po 10 - 11 letech. Samčí květní šištice jsou žluté, samičí zpočátku zelené, později nafialovělé. Krátce stopkaté, vzpřímené šišky válcovitého tvaru 10 – 20 x 3 - 5 cm velké. Nezralé šišky jsou zelené, později zhnědnou. Podpůrné šupiny (brakteje) přesahují plodní šupiny a jsou zpět zahnuté. Šišky se po dozrání rozpadají na stromě. Téměř trojhranná hnědá až nafialovělá semena 7 - 9 mm dlouhá jsou opatřena 2 cm křidélkem. Abies alba je dřevinou stinnou se značnými nároky na vzdušnou i půdní vlhkost a čistotu ovzduší. Nesnáší tuhé mrazy. Je rozšířena po jižní a střední Evropě. Měkké, lehké, bezjaderné, pružné dřevo je bez pryskyřičných kanálků. Má široké
53
uplatnění při výrobě hudebních nástrojů a šindelů. Využívalo se také v důlním průmyslu i při vodních stavbách.
Obr. č. 57: Jedle bělokorá Abies alba
Jedle obrovská Abies grandis Lindl. Syn.: Abies gordonia Carr., A.amabilis Murr., A. organa Hort. Strom s jehlancovitou korunou dorůstající ve své domovině až 100 m výšky. Roste rychle a dožívá se pouze 200 - 250 let. Hnědá hladná kůra se ve stáří mění v tmavě hnědou rozbrázděnou borku. Jemně pýřité olivově zelené až hnědé větvičky brzy olysávají. Malé vejčité pupeny jsou pryskyřičnaté. Ploché jehlice jsou dlouhé 30 - 60 x 2 - 2,5 mm na špičce zaokrouhlené i vykrojené, tmavě zelené. Na rubu mají dva bělavé pruhy průduchů (v každém pruhu je 7 – 10 řad průduchů). Po rozemnutí jsou jehlice silně aromatické. Válcovité šišky 5 – 10 x 4 cm jsou při špičce mírně zúžené. Podpůrné šupiny brakteje jsou skryté. Šišky se rozpadávají na stromech v září a říjnu. Světle hnědá, trojhranná, 9 mm dlouhá semena mají křidélko dlouhé až 18 mm. Pochází ze západní části Severní Ameriky, kde v horských oblastech vystupuje do výšky 2 100 m nad mořem. Do Evropy byla dovezena Davidem Douglasem r. 1831. Při ústupu Abies alba je Abies grandis stále častěji vysazována v porostech. Je méně náročná na zástin. Světle žlutavé až nahnědlé dřevo je však dosti špatné jakosti a málo trvanlivé. V městském parku je zastoupena mohutným vzrostlým jedincem, který pravděpodobně pochází z původní výsadby z roku 1888.
54
Obr. č. 58: Jedle obrovská Abies grandis
Jedle ojíněná Abies concolor Hoopes. Strom s hustou kuželovitou korunou dorůstá výšek až 40 m. Světle šedá kůra se ve stáří mění v podélně rozpraskanou načervenale šedou borku. Na šedozelených lysých větévkách vyrůstají žlutavé, kulovité, silně pryskyřičné pupeny. Ojíněné, srpovitě zahnuté 4 – 8 cm dlouhé jehlice jsou na větévce ježovitě rozložené. Celé jehlice jsou šedozeleně zbarvené. Krátce stopkaté šišky jsou 7 – 12 x 3,5 – 5 cm velké. Podpůrné šupiny brakteje jsou kratší než šupiny plodní a nevyčnívají ze šišky. Světle hnědé semeno 7 mm velké má načervenalé křídlo. Šišky dozrávají v září. Původní dřevina Severní Ameriky, kde vystupuje do nadmořských výšek až 3000 m n. m. V Evropě je pěstována od roku 1851. Je dřevinou polostinnou až poloslunnou. Má menší nároky na vzdušnou vlhkost i na vlhkost a úrodnost půdy. Je mrazuvzdorná a odolná proti znečištěnému ovzduší. Pro svůj velmi dekorativní vzhled je často vysazována v parcích i zahradách. Bývá zaměňována s druhem jedle stejnobarvá Lowova (Abies concolor ʻLowianaʼ Gord.), která v Oregonu či Kalifornii dorůstá výši až 80 m. Proto, že má řídkou korunu a spodní větve brzy odumírají, vytvářejí nevzhledný habitus. Je také méně odolná proti mrazu. Od jedle ojíněné ji dobře poznáme podle kratších jehlic (3 - 6 cm), které jsou dvouřadě rozložené a nebývají srpovitě prohnuté. Na konci jsou slabě vykrojené. Na kmeni mají „kresbu“ po opadlých větvích.
55
Obr. č. 59: Jedle ojíněná Abies concolor
Jedle niko Abies homolepis Sieb. Et Zucc. Syn.: Jedle nikoská Abies Tschonoskiana Regel., A. brachyphylla Maxim. Strom s kolmo ve šroubovici odstávajícími větvemi dorůstá v domovině 30 40 m a průměru až 200 cm. Kuželovitá koruna je později svrchu mírně zploštěná. Již od mládí šupinovitá a svraštělá kůra se později mění v podélně rozpraskanou borku. Žluté lysé větvičky jsou na povrchu hluboce rýhované, což je pro tento druh typické. Tupě kuželovité až tupě vejčité pupeny jsou značně zasmolené. Tuhé, lesklé, svrchu tmavě zelené jehlice 15 - 30 mm dlouhé 1,5 - 2 mm široké mají na rubu dva široké, bílé pruhy průduchu. Na konci jsou vykrojené. Válcovité šišky 7 - 10 x 3 - 3,5 cm jsou na obou koncích mírně zúžené, zpočátku nafialovělé nebo zelené (ʻUmbilicataʼ) se později zbarví dohněda. Brakteje jsou skryté, o polovinu kratší než plodní šupiny. Semena mají načervenalou barvu. Pochází z japonského ostrova Honšú, kde roste v horských oblastech i 2000 m n. m. V Evropě je tato jedle pěstována od roku 1854. Je mrazuvzdorná, má však vyšší nároky na půdní i vzdušnou vlhkost.
Jedle korejská Abies Koreana Wils. Strom menšího vzrůstu 14 - 18 m, má široce kuželovitou korunu. Světle šedá hladká kůra s purpurovým nádechem se později mění v červeno hnědou, hluboce rozpraskanou borku. Slabě rýhované žlutavé letorosty nesou kulovité, kaštanově hnědé, pryskyřičnaté pupeny. 56
Tuhé, lesklé, tmavě zelené jehlice 10 - 16 (20) mm x 2 - 2,3 mm jsou při špici nejširší, hustě nahloučené, odstávají od větévky všemi směry. Křídově bělavé pruhy na rubu jehlice zabírají téměř celou plochu jehlice. Válcovité, nafialovělé šišky jsou 4 – 7 cm x 2,5 - 3 cm velké, na špičce ploché. Plodní šupiny jsou širší než delší. Brakteje vyčnívají přes plodní šupiny a jsou zpět zahnuté. Fialově purpurová semena s křidélkem jsou až 12 mm dlouhá. Plodí velmi brzy od deseti až dvanácti let. Původně rozšířena v horách Jižní Koreje a na sopečném ostrově Čedžudo. V horách roste v nadmořských výškách až 1850 m n. m. Do Evropy ji v roce 1905 přivezl misionář M. Faurie. Netrpí omrzáním, má však větší nároky na půdní a vzdušnou vlhkost.
Jedle Veitchova Abies veitchii Lindl. Syn.: Abies Eichleri La uche. Strom s jehlancovitou korunou dorůstající výšek 30 - 40 m. Krátké větve vyrůstají z kmene ve vodorovných přeslenech. Světle šedá kůra zůstává hladká i do vysokého stáří. Na červenavě hnědých nebo zelených, krátce chlupatých větvičkách vyrůstají načervenalé, kulovité pupeny, kryté sklovitě pryskyřičnatou vrstvičkou. Svrchu tmavě zelené měkké a ohebné jehlice 12 - 25 (28) x 2 mm veliké mají na rubu dva velmi výrazné, bílé pruhy průduchů. Na špičce jsou mělce vykrojené. Přisedlé, téměř válcovité šišky 5 - 7 x 3 cm fialově purpurové, výjimečně zelené (var. Olivacea Shir.) s malými a hustými šupinami. Brakteje jen mírně vyčnívají nad plodní šupiny ( asi 1 mm ). Křídlaté semeno 4 - 5 mm velké je obvejčité, klínovitě hranaté. Pochází z japonského ostrova Honšú, kde vystupuje vysoko do hor až 2300 m n.m. Dřevina je v Japonsku využívána na výrobu papíru. V Evropě pěstována od roku 1865. Velmi dekorativní dřevina, značně odolná k mrazu, snáší zastínění. Má však vyšší nároky na půdní i vzdušnou vlhkost.
Obr. č. 60: Jedle Veitchova Abies veitchii 57
Jedle kavkazská Abies nordmanniana Spach. Syn.: Abies leioclada Strom s kuželovitou až válcovitou korunou dorůstající výšek až 50 (60) m. Kmen dosahuje průměru až 200 cm. Dožívá se stáří až 500 let. Černošedá až šedohnědá borka je ve stáří mělce rozbrázděna. Na žlutozelených letorostech vyrůstají nažloutlé chloupky, brzy však opadávají. Nepryskyřičnaté pupeny mají vejčitý tvar a jsou kryté mírně kýlnatými, špičatými šupinami. Lesklé, tmavozelené jehlice 20 – 25 x 2 – 2,5 mm mají na rubu dva bílé pruhy průduchů. Špičku mají zaoblenou nebo vykrojenou. Válcovité, tmavohnědé, pryskyřičnaté šišky 12 – 15 x 5 cm mají plodní šupiny široce klínovité. Přes ně přečnívají brakteje, které jsou na špičce zpět ohnuté. Rozpadají se v listopadu a na větvích zůstává pouze vřeteno šišky. Téměř trojhranná, vejčitá semena jsou 7 – 10 (12) mm dlouhá s širokým, hnědofialovým křídlem. Tento druh rozeznáme od jiných druhů jedlí podle nepryskyřičnatých pupenů. Jehlice nejsou dvouřadě rozloženy a horní řada jehlic značně přiléhá k větvičce a svrchu ji překrývá. Po rozemnutí jehličí balzámově voní. Pochází z oblasti Kavkazu, kde vystupuje do výšky až 2 500 m n. m. V západní Evropě je pěstována od roku 1840. Od desátého roku svého věku roste poměrně rychle. V městském parku je tento druh zastoupen pouze jedním exemplářem. Jedle kavkazská se kříží s jedlí španělskou a je označována jako Abies insignis Carr.
Jedle španělská Abies pinsapo Boiss. Strom s kuželovitou, nízko posazenou korunou dorůstá výšek až 25 m a průměru 100 cm. Hladká kůra se ve stáří mění v tmavošedou, rozpukanou borku. Na lysých červenohnědých větvičkách vyrůstají vejčitě tupé, pryskyřičnaté pupeny. Silné, nápadně tuhé, tmavě zelené jehlice 8 – 15 (18) mm dlouhé a 2 – 2,5 mm široké, odstávají od větviček na všechny strany. Většinou jsou na konci špičaté, řidčeji zaoblené. Nikdy však nemají vykrojenou špičku. Hnědé, válcovité šišky jsou 10 – 15 x 4 - 5 cm veliké. Podpůrné šupiny mají skryté za plodními trojúhelníkovými šupinami. Dosahují maximálně do poloviny jejich výšky. Tmavohnědá obvejčitá semena 7 – 8 mm jsou opatřena světle hnědým blanitým křídlem. Tento druh dobře poznáme podle krátkých, tužších jehlic, vyrůstajících na větvích kolmo na všechny strany. Původně rozšířena v oblasti Malagy v jižním Španělsku, kde vystupuje do hor až 2 000 m n. m. Při tuhých zimách mladé výhony občas omrzají. Vyžaduje přiměřenou vzdušnou i půdní vlhkost. Je to velmi dekorativní parkový strom. V arboretu při SLŠ je vysazen jeden exemplář.
58
Obr. č. 61: Šišky jedlí
Obr. č. 62: Větvičky jedlí
59
Rod: DOUGLASKA Pseudotsuga Carr. Douglaska tisolistá Pseudotsuga menziesii Mirb. Syn.: P.taxifolia Britt., P. Douglasii Carr., P. mucranata Carr. Strom s kuželovitou korunou dorůstá výšky 50 - 60 (90) m a průměru i přes 200 cm. Z počátku hladná zelenošedá kůra pokryta pryskyřičnatými puchýři se ve stáří mění v červenohnědou podélně hluboce rozbrázděnou silnou korovitou borku. Žlutohnědé až hnědé větévky nesou protáhle vejčitě kuželovité, ostře přišpičatělé kaštanově hnědé lesklé pupeny. Tmavě zelené při bázi stopkatě zúžené jehlice 15 - 35 mm x 1 - 1,5 mm na konci přišpičatělé vodorovně odstávají od větviček. Na rubu mají méně výrazné dva světlé pruhy průduchů. Po rozemnutí příjemně voní ovocně balzámově. Krátce stopkaté, podlouhle válcovité šišky měří 4 - 10 cm x 2 - 3 cm. Trojcípé podpůrné šupiny jsou velice nápadné a směřují ke špičce šišky. Trojhranná červenohnědá semena 7 mm mají křidélko dlouhé 7 - 10 mm. Pochází ze západní části Severní Ameriky. V Sierra Nevada roste v horách v nadmořské výšce 2000 – 2600 m. Roku 1795 douglasku objevil Menzies a do Evropy ji přivezl roku 1827 David Douglas. Mírně trpí omrzáním, je však poměrně nenáročná na úrodnost půdy. Dřevo douglasky je všestranně využitelné. V městském parku vedle domova mládeže lesnické školy je značně vzrostlý jedinec Pseudotsuga menziesii, který pochází z původní výsadby z roku 1888.
Douglaska sivá Pseudotsuga glauca Mayr. Syn.: Douglaska modrá Pseudotsuga taxifolia ʻGlaucaʼ Schw., P. Douglassii Mayr., P. glaucescens Bailly. Dorůstá maximálně výšky 45 m. Horní větve v úzké kuželovité koruně vyrůstají šikmo nahoru. Jehlice jsou kratší a silnější než P. menziesii. Jsou modro až šedozelené a více přitisklé k větévce. Šišky jsou 5 - 7 cm velké. Výrazně delší podpůrné šupiny odstávají kolmo od šišky, nebo jsou zpět ohnuté. Pochází ze skalnatých hor Severní Ameriky, kde vystupuje do nadmořské výšky až 3000 m n. m. Proti P. menziesii roste výrazně pomaleji. Je odolná k mrazu. Do Evropy byla dovezena roku 1884. Několik vzrostlých jedinců roste v lese v zápoji nad psincem SLŠ.
60
Obr. č. 63: Douglaska tisolistá Pseudotsuga Pseudotsuga glauca
menziesii, Douglaska sivá
Rod: JEDLOVEC Tsuga Carr. Jedlovec kanadský Tsuga canadensis (L.) Carr. Syn.: Pinus canadensis L., P. americana Marsh. Strom dorůstající výšky i přes 30 m. Tenké na konci převislé větve vytvářejí široce kuželovitou korunu. Štíhlý kmen je pokryt hnědočernou rozpukanou borkou. Mladé, tenké, žlutohnědé větévky jsou chloupkaté. Vyrůstají na nich vejčitě zašpičatělé pupeny. Tmavozelené, jemné jehlice jsou téměř pravidelně do dvou řad uspořádané, jemně pilovité 8 – 18 x 1 - 1,5 mm velké. Na rubové straně jsou dva úzké bílé pruhy (každý pruh je složen z 5 - 6 řad průduchů). Drobné, vejčité, krátce stopkaté šišky 15 - 25 x 12 – 15 mm veliké, zůstávají po vypadání semen na stromě několik let. Semena jsou malá, světle hnědá s podlouhlým křídlem. Pochází z Kanady a východní části USA. Do Evropy byl přivezen již roku 1736, kde se vyskytuje v západní a střední části. Je nenáročný na světlo a teplotu. Na vlhkost a úrodnost půdy má vyšší nároky. V parku roste několik vzrostlých jedinců.
61
Obr. č. 64: Jedlovec kanadský Tsuga canadensis
Rod: SMRK
Picea Dietr.
Obr. č. 65: Smrk Picea
62
Smrk ztepilý Picea abies Karst. Syn.: Picea excelsa Link., P. vulgaris Link. Strom s větvemi vodorovně odstávajícími, nebo mírně skloněnými, tvořícími kuželovitou korunu. Dorůstá výšek 40 - 60 m a průměru až 200 cm. Borka v mládí hladká, světle hnědá se později mění v červenohnědou až šedou odlupující se v penízkovitých šupinách. Žlutavé až hnědé letorosty jsou lysé nebo řídce chloupkaté. Na nich výrazně vystupují hranaté listové polštářky. Pupeny jsou nesmolnaté vejčitě kuželovité. Na průřezu čtyřhranné jehlice jsou 10 - 30 mm dlouhé, na konci zašpičatělé. Válcovité šišky 8 - 16 x 3 - 4 cm jsou před dozráním zelené (‘Chlorocarpa’), nebo červené (‘Erythrocarpa’), po dozrání jsou hnědé. Plodní šupiny mají různý tvar zakončení. a) zaokrouhlené (‘Obovata’) b) mírně protáhlé a zubaté (‘Vulgaris’) c) protáhlé v dlouhý jazýček (‘Acuminata’) Vejčité, ostře zašpičatělé, tmavě hnědé semeno 4 - 5 mm velké má křidélko 12 - 15 mm. P. abies je přirozeně rozšířen v severní a střední Evropě. Je stinný až polostinný, odolný k mrazu. Má vyšší nároky na vzdušnou a půdní vlhkost i na čistotu ovzduší. Má povrchový kořenový systém, proto značně trpí vývraty. Je také často napadán dřevokaznými houbami a kůrovci.
Obr. č. 66: Smrk ztepilý Picea abies
Smrk sibiřský Picea obovata Ledeb. Syn.: P. excelsa ʻObovataʼ Blytt. Strom stejného habitu i stejných letorostů a jehlic jako Picea abies. Dorůstá výšek 30 m výjimečně i 50 m.
63
Od našeho smrku ztepilého se liší především šiškami, které jsou vejčitě válcovité 6 - 8 (12) cm velké. Plodní šupiny jsou celokrajné, široce zaokrouhlené. Je značně rozšířen na Sibiři a ve Skandinávii, kde dobře odolává mrazu. Roste pomalu.
Smrk Engelmannův Picea engelmannii Engelm. V domovině tento strom dorůstá výšek až 50 m. Má hustě kuželovitou až úzkou špičatou korunu. Tenká světle hnědá borka je šupinovitě odlupčivá. Žlutohnědé jemně žlaznatě pýřité větvičky nesou žlutohnědé kuželovité pupeny. Na průřezu čtyřhranné, namodrale zelené jehlice 15 - 25 x 1,5 - 2 mm po rozemnutí nepříjemně páchnou. Válcovitě vejčité šišky 3,5 – 7,5 x 2,5 - 3 cm jsou světle hnědé. 3 mm dlouhá, vejčitá semena mají hnědofialové křidélko. Původní areál je ve Skalnatých horách v Severní Americe. V horských oblastech vystupuje do nadmořské výšky 3500 m n. m. V Evropě je pěstován od roku 1863. Má vysoké nároky na vlhkost a úrodnost půdy je však odolný k mrazu. Roste pomalu. Často bývá zaměňován s P. pungens, od kterého se odlišuje měkčími jehlicemi, které po rozemnutí nepříjemně páchnou, žlaznatými letorosty, drobnějšími šiškami a tenčí odlupčivou borku.
Obr. č. 67: Smrk Engelmannův Picea engelmannii
Smrk pichlavý Picea pungens Engels. Syn.: Picea commutata Hort., P. Parryana Sarg.
64
Strom 30 - 40 (50) m vysoký dorůstá průměru do 120 cm. Silné vodorovné větve vytvářejí kuželovitou korunu. Dožívá se až 600 let. Šedohnědá kůra se ve stáří mění v podlouhle šupinatou borku. Silné, žlutohnědé mladé větvičky nesou široce kuželovité až okrouhlé pupeny bez pryskyřice. 18 - 30 mm dlouhé jehlice jsou na průřezu čtyřhranné, na konci ostře přišpičatělé. Podle zbarvení jehlic (matně zelené, sivozelené, stříbřitě bělavé), i podle habitu je P. pungens členěn do mnoha forem. Jehlice od větve odstávají na všechny strany. Válcovité šišky 5 - 10 x 2,5 - 3 cm mají jemně ohebné plodní šupiny na okraji vlnitě roztřepené. Dozrávají začátkem září. Na hnědé semeno 3 – 4 mm zboku lžícovitě přirůstá dvakrát větší křidélko. Pochází ze Severní Ameriky, kde ve Skalnatých horách vystupuje do nadmořské výšky 2000 až 3300 m n. m. Byl objeven roku 1862 Parrym na Pikes Peak. V roce 1863 byl již vysazen v Evropě, kde výborně domestikoval. Je značně odolný proti mrazu, znečištěnému ovzduší a okusu zvěře. Je poloslunnou dřevinou a má větší nároky na vlhkost půdy. Je často vysazován v parcích a okrasných zahradách jako solitéra.
Obr. č. 68: Smrk pichlavý Picea pungens
Smrk sivý Picea glauca Voss. syn.: Smrk bílý Picea alba Link., P. canadensis Link., P. laxa Sarg. Strom s hustou kuželovitou korunou dorůstá výšky 20 – 30 m. (ʻAlbertianaʼ až 50 m) šedohnědá hladká kůra se ještě v mládí mění na šupinovitě odlupčivou borku. Šedožluté větvičky jsou lysé, lesklé. Nepryskyřičnaté, světle šedé pupeny mají tupě vejčitý tvar. Čtyřhranné, špičaté, namodrale zelené jehlice jsou 8 – 20 mm dlouhé 1 – 1,5 mm široké, často srpovitě prohnuté. Po rozemnutí nepříjemně páchnou.
65
Válcovité šišky měří 3,5 – 6 x 2 - 2,5 cm. Nezralé mají zelené zbarvení, zralé jsou světle hnědé. Malá hnědá semena 2 mm dlouhá mají vejčitý tvar. Třikrát delší křídlo má hnědé zbarvení. Pochází ze severní části Severní Ameriky, kde je značně rozšířen. V Evropě je pěstován již od roku 1700. Odolný k mrazu a znečištěnému ovzduší, roste i na suších stanovištích.
Obr. č. 69: Smrk sivý Picea glauca
Smrk východní Picea orientalis (L.) Link. Strom s kuželovitou hustou korunou dorůstající výšek 30 – 40 (50) m se dožívá až 400 let. Ještě v mládí vytváří hnědou šupinatou borku. Z vystoupavých větví vyrůstají drobné, slabě převislé větvičky. Mladé výhony jsou žlutošedé, silně lesklé, pýřité, s velmi výraznými listovými polštářky. Nesmolnaté červenohnědé pupeny jsou maximálně 3 mm velké. Na průřezu čtyřhranné jehlice jsou tmavozelené, nepichlavé 6 – 8 (10) mm dlouhé. Jsou na větévkách velmi hustě nahloučeny a jsou k nim často přitisklé. Hnědé šišky jsou vejčitě válcovité 5 – 9 x 2 – 2,5 cm velké. Plodní šupiny mají na obvodu zaoblené celokrajné zakončení. Obvejčité černavé semeno asi 4 mm velké s třikrát větším obvejčitým křídlem. Původně rozšířen v západní části Kavkazu, ve výškách od 1400 do 2100 m n. m. a v tureckých horách. Do západní Evropy byl dovezen roku 1827. Částečně trpí omrzáním. Je polostinný, méně náročný na vlhkost a úrodnost půdy. Roste velmi pomalu. Jeho dřevo je kvalitní, tuhé, trvanlivé, ale značně pryskyřičnaté.
Smrk omorika Picea omorica (Panc.) Purk., syn.: Smrk Pančičův
66
Strom 30 – 40 (50) m vysoký s úzkou kuželovitou korunou s převislými větvemi. Dožívá se věku 100 – 150, výjimečně 300 let. Červenohnědá kůra se z kmene odlupuje v okrouhlých šupinách. Mladé větvičky jsou šedohnědé, pýřité. Tmavohnědé široce vejčité pupeny jsou bez pryskyřice. Ploché jehlice 8 – 20 x 1,5 – 2 mm velké mají na spodní straně dva výrazné bílé pruhy. Na lícové straně jsou bez průduchů. Samčí květní šištice mají světle červené zbarvení. Samičí květy rostou vzpřímeně na krátkých stopkách a mají purpurově fialové zbarvení. Protáhle vejčité šišky měří 3 – 6 x 2 – 2,5 cm. Před dozráním se zbarvují hnědofialově, později hnědě. Široké okrouhlé plodní šupiny mají vlnitě zoubkaté, dovnitř zahnuté okraje. Obvejčitá, černohnědá semena 2,5 – 3 mm dlouhá mají 8 mm dlouhé křidélko. Od P. jezoenzis a P. sitchensis má chlupaté výhony a jemnější na konci méně zašpičatělé a méně pichlavé jehlice. Původní dřevina v některých částech Balkánského poloostrova (Bosna), kde vystupuje v horách do nadmořských výšek až 1500 m n. m. Tato polostinná až poloslunná dřevina je odolnější na sušších lokalitách i proti znečištěnému ovzduší než náš P. abies. Pro atraktivní habitus je tento smrk často vysazován v parcích i v městských zástavbách.
Obr. č. 70: Smrk omorika Picea omorica
Smrk sitka Picea sitchensis Carr. Syn.: P. falcata Valck., P. sitkaënsis Mayr. Strom s široce kuželovitou korunou 30 – 40 m v domovině až 50 m vysoký. Ve spodní části kmene dosahuje průměru až 300 cm a dožívá se 500 – 800 let. Červenohnědá kůra se později mění v šupinovitě odlupčivou borku. Lysé, leskle žluté větvičky mají výrazné, hranaté listové polštářky. Světle hnědé kuželovité pupeny jsou pryskyřičnaté.
67
Tuhé, ostře pichlavé jehlice 15 – 25 mm dlouhé a 1 mm široké jsou víceméně ploché, mírně kylnaté (sekce omorica). Svrchu mají zelené zbarvení. Na spodní straně vytvářejí dva stříbřitě bílé pruhy. (V každém pruhu je 5 – 6 řad pruduchů ). Válcovité, světle hnědé šišky 6 – 9 x 2 – 3 cm s kosočtverečnými plodními šupinami, na konci nepravidelně zubatými. Hnědé semeno je 2 – 3 mm velké, světlé křídlo až 12 mm. Pochází ze Severní Ameriky, kde roste od Aljašky až do Kalifornie. V Evropě je pěstován od roku 1831. Byl přivezen Davidem Douglasem. Vyžaduje vlhčí stanoviště. Lehké pevné dřevo je vysoce ceněno. Je velmi často zaměňován s P.omorica, od kterého se liší úzkými špičatými, tuhými, velmi pichlavými jehlicemi, málo dřevnatými šiškami a načervenalou šupinovitě odlupčivou borkou.
Obr. č. 71: Smrk sitka Picea sitchensis
68
Obr. č. 72: Smrkové šišky
Obr. č. 73: Větvičky jednotlivých druhů smrku
69
Obr. č. 74: Větvička, špička a průřez jehlic jednotlivých druhů smrku
Obr. č. 75: Typy větvení u smrku
70
Čeleď: Borovicovité - Pinaceae Rod: BOROVICE Pinus L.
Obr. č. 76: Borovice lesní Pinus sylvestris
Borovice lesní Pinus sylvestris L. Syn.: P.altissima Ledeb., P. caucasica Diech., P.genevensis hort., P.haguensis Loud., P. humilis Link. Strom 20 - 45 m vysoký s průměrem kmene do 100 cm. Dožívá se 350 – 500 let. Zpočátku kuželovitá koruna se později mění v korunu deštníkovitě zploštělou, vysoko nasazenou. Mladé stromy mají kůru světle červenohnědou až oranžovou, odlupující se v papírovitých šupinách. Borka starších stromů je při bázi šedohnědá, podélně brázditá, odpadávající v podlouhlých nepravidelných šupinách. Kolem podélné osy spirálovitě stočené jehlice 3 – 8 cm dlouhé a 1,5 – 2 mm široké, jsou na průřezu polokruhovité na hranách jemně ostnité, šedozeleně zbarvené. Vyrůstají po dvou ve svazečku na malých brachyblastech. Při bázi jsou spojené blanitou pochvou. I s brachyblasty opadávají po třech až šesti letech. Jednodomé, různopohlavné květy rozkvétají v dubnu až v květnu. Samčí, vejčité, žluté, šišticovitě květy vytvářejí nahloučené klasy. Samičí načervenalé šištičky jsou stopkaté a vyrůstají na konci větévek. Krátce stopkaté, vejčité šišky 3 – 7 x 2 – 3,5 cm velké mají matně šedý štítek na plodních šupinách: a) plochý (‘Plana’), b) slabě vyklenutý (‘Gibba’), c) zobancovitý (‘Hamata’). Šišky se vyvíjejí dvě vegetační období a až třetím rokem na jaře se otvírají. 3 – 4 mm velká semena jsou různě zbarvená od světle béžových až po hnědočerná. Křidélko semeno klíšťovitě obepíná. P. sylvestris je rozšířena téměř po celém mírném pásmu Euroasie. Druh s širokou ekologickou amplitudou. Je dřevinou slunnou a mrazuvzdornou. Nemá příliš velké nároky na úrodnost a vlhkost půdy, dobře snáší teplotní výkyvy. Vysázena v městských zástavbách a u exponovaných vozovek trpí kouřovými a výfukovými 71
plyny. Na stromě zůstává jehličí posledních dvou až tří ročníků, proto má řídkou korunu. Pryskyřičnaté dřevo s červenohnědým jádrem je lehké, měkké, velmi trvanlivé. Jeho pružnost však je nízká.
Obr. č. 77: Borovice lesní Pinus sylvestris
Borovice kleč (kosodřevina) Pinus mugo Turra. Syn.: P. montana ʻMughusʼ Wilk. Keř s mnoha plazivými nebo vzpřímenými kmínky, dosahující výšky 3 – 4 m, vytváří povrchový kořenový systém. Kořeny zasahují do vzdálenosti několika metrů. Propletené kořeny v hustém porostu kleče mají na horských svazích výrazný protierozní význam. Lysé, zelenavé, mladé větévky nesou silně zasmolené hnědé asi 6 mm velké pupeny. Hustě na větvích nahloučené jehlice vyrůstají na brachyblastech vždy po dvou. Jsou 2 – 5 cm dlouhé a 1,5 – 2 mm široké, na průřezu půlkruhovité. Symetrické, vejčité až kulovité, krátce stopkaté šišky mají na plodních šupinách ploché štítky bez trnů. Jsou 2 – 5 cm velké. Při dozrání se široce otvírají. Různobarevné semeno je 4 mm velké a křidélko je až 3 x větší. Roste ve střední a jižní Evropě, v Alpínském pásmu hor a na rašeliništích. Je světlomilnou dřevinou zcela odolnou k mrazu. Na úrodnost půdy nemá příliš velké nároky, vzdušnou i půdní vlhkost však vyžaduje. Tvoří významné porosty ve vyšších horských polohách, kde plní především funkci ochranného vegetačního krytu. Dřevo má červenožluté, barevně odlišené jádro s velmi úzkými letokruhy. Je silně pryskyřičnaté, tvrdé a středně těžké. Dříve ze slabších ohýbaných kmínků byly vyráběny sněžnice. Dnes je využíváno pouze na palivo. V parku roste několik vzrostlých jedinců tohoto druhu.
72
Obr. č. 78: Borovice kleč (kosodřevina) Pinus mugo
Borovice blatka (bažinná) Pinus rotundata Link. Syn.: P. montana ʻUncinataʼ Pilg. Nižší strom dorůstajících výšek 18 – 25 m vytváří úzkou kuželovitou korunu. Celkový habitus má však na různých stanovištích značně proměnlivý. Hladká kůra se poměrně záhy mění v šupinovitě rozpraskanou hnědočernou borku, která vystupuje vysoko do koruny. Lysé nazelenalé větévky nesou silně zasmolené hnědé až 6 mm velké pupeny. 3 – 8 cm dlouhé a 1,5 – 2 mm široké mírně prohnuté jehlice vyrůstají po dvou ve svazečku. Na průřezu jsou půlkruhovité a na hranách ostnité, na konci zaoblené. Vejčité šišky 3 – 6 x 2 – 3 cm veliké jsou asymetrické s šikmo posazenou krátkou stopkou. Na vyklenuté straně šišky jsou na pupku plodných šupin výrazné zobanovité výrustky. Mírně vypuklé štítky (ʻRotundataʼ Hoopes.) nebo zobanovitě protáhlé (ʻRostrataʼ hoopes.). Různobarevné semeno 4 mm velké je klíšťovitě obepnuto až 12 mm dlouhým křidélkem. Od kosodřeviny blatku rozeznáme podle větší, při bázi asymetrické šišky s většími zobanovitými výrustky na pupku plodních šupin. Od borovice lesní blatku poznáme podle jehlic. Blatka má jehlice kratší a nejsou spirálovitě stočené kolem podélné osy. Blatka je rozšířena v horách západní a střední Evropy. Poloslunná dřevina, odolná k mrazu, má velmi malé nároky na úrodnost stanoviště. Má význam především půdoochranný na rašeliništích, kde jiné dřeviny nerostou. Její dřevo je tvrdé a trvanlivé. Blatka vytváří křížence s P.mugo Pinus x peudopumilio (Wilk.) Beck. Často se také blatka kříží s P. sylvestris - Pinus x digenea Beck. Balatka je značně podobná borovici pyrenejské (P.uncinata Mill. ex Mirbel.), která přirozeně roste v areálu od Apl po Pyreneje.
Borovice černá (brým) Pinus nigra Arn. 73
Syn.: Pinus laricio Poir., P. nigricans Host. Statný strom s široce rozloženou korunou dorůstá výšek 30 – 40 (50) m. Přímý kmen je pokryt černošedou až šedou silnou, hluboce rozbrázděnou borkou. Silné, zelenohnědé, lysé větévky nesou válcovité, ostře přišpičatělé hnědé pryskyřičnaté pupeny 12 – 24 mm velké. Tuhé, rovné nebo mírně zahnuté tmavě zelené jehlice jsou 8 – 16 cm dlouhé. Na průřezu jsou víceméně půlkruhovité, na okraji pilovité a vyrůstají po dvou ve svazečku na malých brachyblastech. Při bázi jehlic se vytváří blanitá pochva 10 – 12 mm dlouhá. Krátce stopkaté až přisedlé vejčité šišky jsou 5 – 8 (11) x 2,5 – 4 cm velké. Černohnědé plodní šupiny mají téměř kosočtverečné štítky s příčným kýlem. Některé šupiny mohou nést krátký osten, který však brzy opadává. Se stromu opadávají až třetím rokem. Okřídlené semeno má podlouhle vejčitý tvar a různé odstíny hnědého zbarvení. Je 5 – 7 mm velké. Dlouhé křidélko je světlé, hnědě žíhané. Zeměpisné variety: 1. ʻAustriacaʼ Novák (Rakousko, Balkán) – jehlice 8 – 12 cm dlouhé, tuhé, velmi tmavé. Šišky 5 – 7 cm velké. 2. ʻLaricioʼ Novák (Kalábrie, Korsika) – jehlice 9 – 14 cm dlouhé, tenčí, ohebnější. Šišky 5 – 8 cm velké. Koruny řidčeji ojehličené. 3. ʻPallasianaʼ Novák (Řecko, Malá Asie, Krym) – má jehlice velmi tuhé, 8 – 12 cm dlouhé. Šišky 5 – 10 cm velké. 4. ʻSalzmanniiʼ Novák (jižní Francie, Španělsko) – tenké jehlice 8 – 14 cm dlouhé, štětkovitě nahloučené na koncích větví. Šišky pouze 3,5 – 5 cm velké. V České republice je nejčastěji pěstována varieta ʻAustriacaʼ. Borovice černá je nenáročná na úrodnost a vlhkost půdy. Tento teplomilný druh bez větších problémů snáší i tužší zimy. Je často vysazována v parcích i městských zástavbách jako solitéra. V parku roste několik jedinců a jeden velmi vzrostlý, pocházející z původní výsadby z roku 1888.
Obr. č. 79: Borovice černá Pinus nigra
74
Borovice banksovka Pinus banksiana Lamb. Syn.: P. divaricata Dumont., P. hudsonica Poir., P. rupestris Michaux. Strom menšího vzrůstu 8 – 23 (30) m. Na chudších lokalitách roste často keřovitě. Dožívá se stáří maximálně 150 let. Z kmene s červenohnědou borkou vyrůstají větve v nepravidelných přeslenech. Tvoří kuželovitě vejčitou korunu. Na mladých žlutozelených lysých větvičkách vyrůstají podlouhle vejčité světle hnědé pryskyřičnaté pupeny 8 mm dlouhé. Světle zelené, podél osy stočené jehlice jsou 3 – 5 cm dlouhé a 2 mm široké. Na průřezu jsou půlkruhovité, na hranách jemně ostnité. Vyrůstají po dvou ve svazečku. Malá blanitá pochva (max. 3 mm) starších ročníků jehlic je téměř neznatelná. Rohlíčkovitě zahnuté, tuhé, zdřevnatělé šišky 3 – 5 cm velké vyrůstají jednotlivě, častěji však po dvou až třech v přeslenu. Zůstávají řadu let na stromech a opadávají až se suchými větvemi. Na plodních šupinách mají světle hnědý pupek bez trnu. Drobné semeno je 3 – 4 mm velké s 3 x větším křidélkem. Tento druh je původní v Severní Americe. V Evropě je pěstován od roku 1785. Mrazuvzdorná, světlomilná dřevina, nenáročná na úrodnost půdy proto má v některých oblastech půdoochranný význam. Z hlediska dřevní produkce je však dřevinou bezvýznamnou protože tvoří velmi tenký kmen. Od borovice lesní poznáme podle světlejší, žlutozelené barvy jehlic, které jsou také kratší. Tyto dva druhy bezpečně poznáme také podle odlišných šišek. V mládí je banksovka velmi podobná kleči. Ta ale nemá tak pokroucené a světlé jehlice a má zachovány výraznější blanité pochvy. Tento druh je zastoupen v arboretu při lesnické škole.
Borovice Murrayova Pinus contorta ʻLatifoliaʼ S. Wats. Syn.: P. Murrayana Balf., P. Boursieri Carr. Strom s úzkou kuželovitou korunou dorůstá výšky 20 – 30 (50) m. Tenká šupinatá borka má světlešedá až šedé zbarvení. Ojíněné, žlutohnědé, lysé větvičky nesou vřetenovité červenohnědé, pryskyřičnaté pupeny, dlouhé asi 12 mm. Světle zelené jehlice vyrůstají po dvou ve svazečku a jsou 4 – 8 cm dlouhé a 1,5 – 2 mm široké. Na okraji mají jemné pilování a jsou stočené kolem podélné osy. Vejčité šišky 2 – 5 cm velké, téměř symetrické mají štítky na plodních šupinách mírně vyklenuté opatřené tenkým ostnem. Od borovice pobřežní se odlišuje slabší borkou, delšími jehlicemi a snáze se otvírajícími symetričtějšími šiškami. Šišky také dříve opadávají. Původní areál sahá v Severní Americe od Aljašky až do Kalifornie a vystupuje do nadmořské výšky 3 700 m n. m. k horní hranici lesa. V nejvyšších polohách ale má značně zdeformovaný habitus. V Evropě je tato borovice pěstována od roku 1 854. Je rychle rostoucí mrazuvzdornou dřevinou. Vyžaduje však čerstvé až vlhčí půdy. Dřevo je všestranně využitelné. Západoameričtí indiáni používali slabší kmeny z mladých stromů na stanové tyče. Odtud anglické jméno Lodgepole pine. Při budování
75
nové železnice bylo dřevo používáno na pražce. Pokud však nebyly inpregnovány musely být brzy měněny. V parku byl mohutný vzrostlý jedinec z původní výsadby z roku 1 888, který však v roce 1 998 uschl. V arboretu je několik nových sazenic tohoto druhu.
Borovice pobřežní (pokroucená) Pinus contorta Dougl. Menší strom se štíhlou korunou a pokroucenými větvemi dorůstá výšky maximálně 15 – 20 m. V domovině roste často jen jako 2 – 5 m vysoký keř. Má tenkou, hladkou, červenohnědou borku později rozpukanou na drobná políčka. Lysé zelenohnědé větvičky nesou tmavě hnědé válcovité a smolnaté pupeny. Každým rokem většinou přirůstají dva přesleny. Tmavozelené jehlice jsou 3 – 6 cm dlouhé a 1,5 mm široké, kolem podélné osy stočené. Vyrůstají po dvou ve svazečku. Pochvy jehlic jsou 3 – 6 mm dlouhé, později se však vytrácejí. Žlutohnědé, krátce stopkaté šišky vyrůstají samostatně nebo vždy několik pohromadě. Jsou kuželovitě vejčité, při bázi silně asymetrické 2 – 6 x 2 – 3 cm. Ze štítku plodné šupiny vyrůstá tenký osten. Často zůstávají několik let na stromě. Od P. banksiana se rozezná podle tmavších jehlic a asymetrických šišek s ostnitými štítky. S P. contorta ʻLatifoliaʼ tvoří jeden druh, rozdělený na zeměpisné sorty. Borovice pobřežní má užší jehlice a značně asymetričtější šišku. Je také podstatně nižšího vzrůstu a má značně pokřivené větve.
Obr. č. 80: Borovice pobřežní (pokroucená) Pinus contorta
Borovice žlutá (těžká) Pinus ponderosa Dougl. Syn.: P.brachyptera Engelm., P.latifolia Sarg., P.apacheca Lemm., P.engelmannii Torr., P.peninsularis Lemon. Strom vysoký až 50 (75) m. Vejčitě kuželovitou korunu tvoří krátké silné větve. Při bázi mívá kmen průměr až 300 (400) cm. Silná borka bývá skořicově červená až hnědočerná. Zelenohnědé až žlutohnědé větvičky nesou podlouhle válcovité až vejčité pryskyřičnaté pupeny 12 – 18 mm dlouhé.
76
Tmavě zelené, vzpřímené, tuhé jehlice vyrůstají nejčastěji po třech (občas 2 4) ve svazečku. Jsou 12 – 26 (40) cm dlouhé a 1,5 mm široké, na hranách ostnité. Pochvy jehlic mají až 22 mm. Podlouhle vejčité šišky 8 – 15 x 4 – 6 cm mají na plodních šupinách štítky rozpůleny příčným kýlem. Na pupku vyrůstá pichlavý mírně zpět ohnutý trn. Tmavě hnědá semena (5) 7 – 10 mm velká mají křidélko dlouhé 2 – 3 cm. Pochází ze západní části Severní Ameriky, kde v horských oblastech vystupuje do výšky až 2600 m n. m. V Evropě je pěstována od roku 1827 a byla zde značně rozšířena. V tužších zimách trpí omrzáním mladých výhonů. Světlomilná dřevina není příliš náročná na půdní vlhkost. V arboretu při SLŠ je tento druh zastoupen jedním stromkem malého vzrůstu.
Obr. č. 81: Borovice žlutá (těžká) Pinus ponderosa
Borovice Jeffreyova Pinus jeffreyi Balf. Syn.: Pinus ponderosa ʻjeffreyiʼ Vasey. Strom dorůstající výšky a 40 m, výjimečně i 60 m. Má úzkou řídkou kuželovitou korunu. Ve stáří vytváří šedohnědou rozpukanou borku. Na silných, ojíněných, namodralých větvičkách vyrůstají podlouhle vejčité, 25 mm dlouhé, nepryskyřičnaté pupeny. Modrozelené, tuhé jehlice 12 – 20 cm dlouhé vyrůstají po 2-4 nejčastěji však po třech ve svazečku. Na okraji jsou jemně ostnité. Krátce stopkaté, červenohnědé šišky jsou 12 – 21 cm dlouhé a 8 – 11 cm široké. Na pupku plodných šupin vyrůstají tenké, zpět ohnuté trny. Kropenatá semena 8 – 12 mm velká mají 2 – 3 cm dlouhé křidélko. Pochází ze Severní Ameriky. Je rozšířena především ve státech Kalifornie a Oregon. V Evropě je pěstována od roku 1852. Má vyšší nároky na světlo. Je středně
77
odolná mrazu. Nevyžaduje příliš vysokou půdní a vzdušnou vlhkost. Je velmi dekorativní parkovou dřevinou. V areálu školy vedle DM Lužická se nachází značně vzrostlý a plodící jedinec tohoto druhu.
Obr. č. 82: Borovice Jeffreyova Pinus jeffreyi
Borovice tuhá Pinus rigida Mill. Syn.: P. Fraseri Lodd., P. Loddigesii Loud., P. serotina Long., P. Taeda rigida Ait. Strom menšího vzrůstu 15 – 28 m vysoký a kmenem v průměru 60 – 100 cm. V mládí vytváří kuželovitou korunu, která se později mění v široce vejčitý tvar. Na chudých lokalitách tvoří nevzhledný habitus – pokřivené kmeny. Hladká červenohnědá kůra se ve stáří mění v černavou šupinatou a často rozpraskanou borku. Pro P. rigida je velmi typické, že na kmeni a silných větvích vyrůstají svazečky tenkých výhonů. Mladé větvičky jsou světle zelené, později oranžově hnědé a lysé. Na nich vyrůstají vejčité, hnědožluté pupeny, které jsou pryskyřičnaté 6 – 14 mm dlouhé. Tuhé jehlice 7 – 9 (20) cm dlouhé a 2 mm široké jsou na hranách velmi drsné (ostnité). Vyrůstají po třech ve svazečku. Vejčité až téměř kulaté šišky 4 – 7 x 3,5 – 7 cm velké vyrůstají na větvích po třech až pěti v přeslenu. Opadávají až po několika letech. Při dozrání se široce rozevírají. Na plodních šupinách je příčně kýlnatým s vystouplým pupkem, opatřeným tenkým ostnem. Tmavě hnědé semeno 4 mm má hnědé křidélko až 4 x větší. Pochází z východní části Severní Ameriky. V Evropě je pěstována již od roku 1759. Je mrazuvzdorná a světlomilná. Nemá příliš velké nároky na úrodnost a vlhkost půdy, proto je vhodná na zalesňování zdevastovaných půd. Z hlediska dřevní produkce je však dřevinou bezvýznamnou. Roste v arboretu při SLŠ.
78
Obr. č. 83: Borovice tuhá Pinus rigida
Borovice limba Pinus cembra L. Nižší strom, dorůstající výšky 18 – 25 m. Na přímém kmeni vyrůstá vejčitě kuželovitá nízko posazená koruna. Hladká šedozelená kůra se poměrně záhy mění v šedohnědou rozpraskanou borku. Rezavožluté, plstnaté letorosty se v následujícím roce zbarví do černošeda. Vejčitě pryskyřičnaté pupeny jsou velké 6 – 10 mm. Tmavozelené, tuhé a rovné jehlice 5 – 8 (12) cm dlouhé a 1 mm široké vyrůstají po pěti ve svazečku. Blanité pochvy opadávají během prvního roku. Široce vejčité až kulovité, smolnaté šišky 6 – 8 x 5 cm mají v mládí fialové, výjimečně zelené zbarvení. Zralé šišky jsou skořicově hnědé, aromatické. Jedlé tmavě hnědé semeno 8 – 12 mm je často přeléhavé a nemá křidélko. Od Pinus strobus limbu poznáme podle hustěji nahlučených tmavých jehlic na větévkách, které jsou plstnaté. Také tvoří velmi brzy borku. Stejnými znaky se liší též od Pinus peuce. Roste v Alpách a v Karpatech na nejrůznějších geologických podkladech. Je náročná na vlhkosti půdy. Je mrazuvzdorná, polostinná později poloslunná. U nás chráněná dřevina má význam především v okrasném sadovnictví. V městském parku byl ještě nedávno velmi vzrostlý jedinec, pocházející z původní výsadby z roku 1888. Často bohatě plodil.
79
Obr. č. 84: Borovice limba Pinus cembra
Borovice vejmutovka (hedvábná) Pinus strobus L. Syn.: P. nivea Booth ex Carr., P.alba canadensis Provancher. Statný strom dorůstající výšky 50 – 80 m. V mládí má řídkou kuželovitou korunu, která se postupně mění v korunu nepravidelnou deštníkovitou. Kolmo odstávající mohutné větve, často pod tíhou sněhu praskají. Šedozelená hladká kůra se ve stáří mění v tmavě hnědou, podélně rozpraskanou borku. Tenké, mladé, zelenohnědé větvičky nesou červenavě žluté málo pryskyřičnaté pupeny. Rovné, měkké, namodrale zelené jehlice 5 – 10 (14) cm velké vyrůstají po pěti ve svazečcích. Na hranách jsou pilovité a na vnitřní straně mají bělavé proužky průduchů. Stopkaté, smolnaté, úzce válcovité, žlutohnědé šišky jsou často zahnuté a vyrůstají na koncích větví po 1 – 3. Hnědě mramorované semeno je 5 – 6 mm velké, úzké křídlo je až 4 x delší. Od P. peuce se liší jehlicemi, které má jemnější a více odstálé od větví. Průduchy jsou patrné pouze na vnitřní ploché straně. Letorosty jsou žlaznaté a šišky mají užší, méně dřevnaté (poddajnější) plodní šupiny. Pochází z východní části Severní Ameriky. V Evropě byla poprvé pěstována od roku 1705 a výborně zde domestikovala. Poloslunná dřevina je odolná mrazu. Na hlinitých půdách s dostatečným množstvím půdní vlhkosti roste velmi rychle. Trpívá však celou řadou nemocí. Například rzí Cronartium ribicolum Dietr. V parcích a okrasných zahradách jsou často pěstovány zahradní odrůdy lišící se: 1. tvarem habitu př. f. ‘Fastigiata’ – úzce kuželovitý vzrůst 2. zakrslé formy př. f. ‘Pumila’ – zakrslý kulovitý keř 3. barvou jehličí př. f. ‘Aurea’ – zlatožluté jehlice 80
f. ‘Glauca’ – namodralé jehlice
Obr. č. 85: Borovice vejmutovka (hedvábná) Pinus strobus
Borovice rumelská Pinus peuce Griseb. Syn.: P. excelsa ʻPeuceʼ Beissn., P. cembra frutocosa Griseb., P.vermicularis Janka. Strom dorůstající výšky 20 – 30 m a průměru 60 cm vytváří kuželovitou nízko posazenou korunu. Šedo hnědá hladká kůra se ve stáří mění v šupinovitě odlupčivou borku. Poměrně silné zelené větvičky ve druhém roce zhnědnou a olysávají. Pupeny jsou úzce vejčité, pryskyřičnaté, asi 1 cm velké. Zelené až šedozelené tužší jehlice 7 – 10 cm x 0,7 mm jsou na hranách ostnité. Vyrůstají více přitisklé k větvi. (P. strobu má odstálejší jehlice). Krátce stopkaté šišky 8 – 13 x 4 – 5 cm mají plodní šupiny až 2 cm široké. (Podstatně širší a dřevnatější než P.strobus). Jsou hnědožluté a pryskyřičnaté. Vejčitá semena 6 – 7 mm mají načervenalé křidélko, dlouhé asi 15 mm. Plodí již v mladém věku (10) let. Pochází z oblasti Balkánského poloostrova, kde vystupuje do výšek až 2000 m n. m. Ve vyšších polohách roste keřovitě. Je pěstována i ve střední a západní Evropě. Nemá příliš vysoké nároky na úrodnost půdy a je mrazuvzdorná. V parku rostou tři poměrně vzrostlé a bohatě rodící stromy tohoto druhu.
81
Obr. č. 86: Borovice rumelská Pinus peuce
Borovice osinatá Pinus aristata Engels. Syn.: P. Balfouriana ʻAristataʼ Engelm. Velmi nízký 5 – 13 (20) m vysoký se silným sbíhavým kmenem až 60 (125) cm. Zelenavá hladká borka je ve stáří šupinatá. Oranžově žluté, mladé větvičky jsou silné, lysé, nebo chloupkaté. Vyrůstají na nich špičatě vejčité pupeny maximálně 1 cm dlouhé. Tmavě zelené jehlice 2 – 4 (5) cm dlouhé s bělavými pryskyřičnatými kupkami (skvrnami) na hřbetě jehlic. Na vnitřní straně mají bělavé proužky průduchů. Vyrůstají ve svazečcích po čtyřech až pěti se stočenými blanitými pochvami. Pochází z horských oblastí Colorada, Utahu, Nevady, Kalifornie a Arizony, kde vystupuje do hor 2800 – 3600 m n.m. Za příznivých podmínek se tento druh dožívá velmi vysokého stáří. V roce 1954 byly objeveny ve White Monntais v Arizoně jedinci P. aristata dorůstající výšky 4,5 – 9 m s průměrem kmene 125 cm a s odhadem stáří 4000 let. Dožívá se pravděpodobně tedy vyššího věku, než mohutné sekvojovce (Sequoiadendron gigantem). Dřevina světlomilná, mrazuvzdorná, nenáročná na hloubku a úrodnost půdy. Je velmi cennou parkovou dřevinou. V bývalém školním arboretu na školním polesí byly také v roce 1961 vysazeny dva jedinci tohoto druhu. V roce 1996, kdy v 41 letech dosahovaly výšky 212 cm a 236 cm, náhle uschly. Pravděpodobně to nebylo nízkými teplotami, neboť období zimy nebylo příliš extrémní. Důvodem úhynu mohly být změněné životní podmínky. Okolní porosty rychleji vyrostly a uzavřely nad borovicemi prostor. V arboretu při SLŠ je tento druh zastoupen dvěma jedinci.
82
Borovice pohorská Pinus monticola Dougl. in Lamb. Syn.: Pinus strobus ʻMonticolaʼ Nutt., P. grozelieri Carr. Strom 20 – 30 (50) m vysoký. Slabé větve tvoří kuželovitou korunu. Hladká, světle hnědá kůra se později mění v šedohnědou borku, rozpraskanou ve čtvercové destičky. Silné, žlutavé nebo červenohnědé větvičky jsou jemně chlupaté. Vyrůstají na nich vejčité pryskyřičnaté pupeny asi 12 mm dlouhé. Tuhé, rovné, namodrale zelené jehlice 4 – 10 (12) cm dlouhé mají na hranách jemné pilování. Vyrůstají po pěti ve svazečku a při bázi mají 18 mm velkou blanitou pochvu. Krátce stopkaté, mírně prohnuté, válcovité šišky 10 – 25 x 3 – 5 cm jsou žlutohnědé. Plodní šupiny mají plochý tmavohnědý pupek. Černě skvrnitá červenohnědá semena 6 x 3,5 mm jsou vejčitá a opatřena hnědým křídlem až 4 x delším. Je velmi podobná P. strobus. Má však užší a hustší korunu. Šišky jsou o poznání větší. Borka je rozpraskaná ve čtvercové destičky. Podobná P. peuce má také kratší šišky s tvrdšími šupinami a sytě zelené kratší jehlice. Pochází ze západní části Severní Ameriky. V pohoří Siera Nevada vystupuje vysoko do hor až 3250 m n. m. V Evropě je pěstována od roku 1851. Je mrazuvzdorná, ale vyžaduje přiměřenou vlhkost půdy. Roste i na méně úrodných lokalitách. V bývalém arboretu SLŠ v Horním Starém Městě roste od roku 1961 několik jedinců tohoto druhu. Protože se však nacházejí na značně podmáčené lokalitě postupně prosychají a hynou. V arboretu při budově školy je též tento druh zastoupen.
Obr. č. 87: Borovice pohorská Pinus monticola
83
Obr. č. 88: Šišky borovice
Obr. č. 89: Semena jednotlivých druhů borovice
84
Rod: MODŘÍN Larix Modřín opadavý Larix decidua MILL.
Obr. č. 90: Modřín opadavý Larix decidua
Čeleď: Cypřišovité - Cupressaceae Rod: ZERAVINEC Thujopsis Sieb.et Zucc. Zeravinec japonský Thujopsis dolaborata L. Syn.: Thuja dolaborata L. f., Phylocladus dolabrata L. f. Spach., Libocedrus dolaborata L. f. Nelson Strom nebo keř značně proměnlivého habitu dorůstající výšek 25 – 30 m. Červenohnědá borka, tvořící se již u mladých stromů, se odlupuje v dlouhých podélných šupinách. Ploché větévky, horizontálně rozložené, na líci tmavě zelené, na rubu s výraznou bělavou kresbou. Postranní šupinovité jehlice mají na rubu jednu velkou bílou skvrnu. Středové šupinovité jehlice mají dvě menší bílé skvrny. Široce vejčité šišky 12 – 15 mm jsou složené ze 6 – 10 křižmovstřícných zdřevnatělých plodních šupin, které jsou zakončené hákovitou špicí. Malá semena mají úzká křídla. Pochází z japonských ostrovů Honšú a Hokajdo, kde v horských oblastech vystupuje až do výšky 2000 m n. m. Planě vytváří dvě odrůdy: 1. var. ʻHondaiʼ Makino – roste v severní a střední části ostrova Honšú. Dorůstá 30 m výšky a kmen až 3 m v obvodu. Má menší šupinovité listy a hustší korunu. Plodní šupiny malé šišky jsou slabší s krátkým dovnitř zahnutým zobancem.
85
2. var. ʻDolaborataʼ (ʻAustralisʼ Henry.) – roste ve střední a jižní části ostrova Honšú. Strom má menší vzrůst maximálně 16 m a často roste keřovitě. Široce vejčité šišky s plodními šupinami na konci zesílenými jsou zakončeny trojhranným zobancem. V Evropě je zeravinec japonský pěstován od roku 1775. Je polostinný a v tužších zimách mírně omrzá. Vyžaduje vlhčí lokality s dostatečnou vzdušnou vlhkostí. Roste velmi pomalu. V arboretu SLŠ rostou dva jedinci tohoto druhu.
Rod: ZERAV Thuja L. Zerav západní Thuja occidentalis L. Syn.: Thuja odorata March., T. obtusa Moench., T. sibirica Hort. Strom s úzkou kuželovitou až válcovitou korunou dorůstající výšek až 20 m. Červenohnědá, rýhovaně popraskaná borka se odlupuje v protáhlých šupinách. Dožívá se i přes 100 roků. Šupinovité listy jsou na hlavních větvičkách nápadně oddálené, dlouhé asi 4 mm, ostře přišpičatělé s nápadnou siličnou žlázkou. Na postranních větévkách nejsou tolik oddálené a jsou pouze 2,5 mm dlouhé, vejčité, tupě zakončené. Na spodní straně jsou namodrale zelené. Postranní listy jsou člunkovité a přišpičatělé. Světlehnědé, podlouhlé šišky 8 mm dlouhé mají 8 – 10 plodních šupin, z nichž pouze asi 4 jsou plodné. Semena mají velikost maximálně 3 mm a jsou opatřena blanitým lemem na pólech vykrojeným. Pochází z východní části Severní Ameriky. V Evropě je pěstován již od roku 1536. Mrazuvzdorná dřevina má nízké nároky na světlo a úrodnost půdy. Vyhovují mu mírně vlhčí lokality. Dřevo je žlutohnědé, poměrně kvalitní. Příliš se nesesychá, a proto je již od pradávna využíváno na vodní stavby, na výrobu člunů, telegrafní tyče, pražce, šindele atd. Vytváří velké množství velmi dekorativních zahradních forem, z nichž některé rostou v arboretu při SLŠ.
Obr. č. 91: Zerav západní Thuja occidentalis
86
Zerav obrovský (řasnatý) Thuja plicata Lamb. Syn.: T. gigantea Nutt., T. menziesii Dougl., T. lobbii Hort. Strom mohutného vzrůstu s kuželovitou korunou a silným kmenem, dorůstající výšky 50 – 60 m a průměr kmene až 6 m. Hnědočervená borka ve stáří praská v dlouhé podélně se odlupující šupiny. Krátké větve vyrůstají kolmo od kmene a terminální výhon je vztyčený. Štíhlé větvičky jsou na vrchu lesklé, zelené na rubu mají modrobělavou kresbu. Šupinaté vejčité jehlice vyrůstající na hlavním výhonu jsou přišpičatělé a mají téměř neznatelné siličné žlázky s dlouhou a odstávající špicí. Jsou dlouhé asi 10 – 12 mm. Na vedlejších větvičkách jsou šupinaté jehlice podstatně menší maximálně 3 mm a konce mají méně zašpičatělé. Žlázky jsou neznatelné. Po rozemnutí jehlic ucítíme velmi příjemnou kořeněnou vůni. (Tento druh je nejvonnějším zeravem). Světlehnědé, protáhle vejčité šišky až 12 mm dlouhé, krátce stopkaté, tvořené 10 – 12 kožovitými šupinami. Pouze polovina vnitřních plodních šupin obsahuje vždy 2 – 3 plochá semena s asymetrickými, blanitými křídly. Pochází ze západní části Severní Ameriky, kde roste od hladiny Tichého oceánu až do horských oblastí 2100 m n. m. Je jednou z nejdůležitějších dřevit v této oblasti. Do Evropy byl tento druh dovezen Lobbem roku 1853. Je mrazuvzdorný, jen ve velmi tuhých zimách omrzá. Vyžaduje středně úrodné, svěží půdy. Na suchých lokalitách se mu nedaří. Trvanlivé a snadno opracovatelné dřevo je lehké, vonné s červenohnědým jádrem. Existuje řada zahradních forem, lišících se: 1. barvou koruny - př. f. ‘Aureo-variegata’ Hort. – jsou to žebrovité zlatožluté větévky – strakatá koruna, f. ‘Semperaurescens’ Hort. – má zlatavé mladé výhony. 2. tvarem koruny a vzrůstem – př. f. ‘Compacta’ Hort. – nízká a hustá forma, f. ‘Fastigiata’ Carr. Velmi úzká sloupovitá koruna, f. ‘Pendula’ Schneider. – obloukovitě převislé větve. V arboretu při SLŠ roste několik jedinců tohoto druhu v barevných i vzrůstových formách.
87
Obr. č. 92: Zerav obrovský (řasnatý) Thuja plicata
Zerav východní Thuja orientalis L. Syn.: Thuja acuta Moench., Cupressus Thuja Targ., Platycladus stricta Spach., Biota orientalis Endl. Strom 5 – 20 m s úzce kuželovitou nebo vejčitě keřovitou korunou. Tenká červenohnědá borka se odlupuje ve slabých šupinách. Větvičky jsou na obou stranách stejně zelené. Šupinovité listy jsou na hlavních větvičkách s volnou odstálou špičkou a patrnými siličnými žlázkami. Na postranních větévkách jsou šupinovité listy těsně přitisklé a mají dobře patrné žlázky. Vejčité šišky 10 – 25 mm velké jsou tvořené 6 silnými plodními šupinami vejčitého tvaru zakončené hákovitým ostnem. Bezkřídlá válcovitá semena asi 5 mm velká jsou nahnědlá se světlou skvrnou při bázi. Pochází ze severovýchodní části Číny, Mandžuska a z Koreje. V Evropě byl poprvé vysázen roku 1737. Při silnějších mrazech mladé výhony omrzají. Je poloslunný. Na vlhkost a úrodnost půdy nemá příliš velké nároky. V parcích je vysazován v mnoha zahradních formách, lišících se vzrůstem, barvou a tvarem jehlic. V arboretu při SLŠ bylo již několik jedinců různých forem vysázeno, vždy však při některé tužší zimě zmrznou.
88
Rod: CYPŘIŠEK Chamaecyparis Spach. Cypřišek hrachonosný Chamaecyparis pisifera Sieb. et Zucc. Statný strom s úzkou kuželovitou korunou dorůstající výšek 25 – 40 (50) m. Hladká červenohnědá borka se odlupuje v úzkých dlouhých šupinách. Na vodorovně rozložených větvičkách vyrůstají přitisklé, dlouze přišpičatělé, vejčitě kopinaté šupinovité listy. Jejich špičky mírně odstávají. Na lícové straně jsou tmavězelené. Na rubu jsou bělavé proužky. Žlutohnědé, kulaté, hráškovité šišky 5 – 8 mm jsou tvořeny 10 – 12 plodními šupinami s malým trnem u středu. Semena mají široká křídla a 5 – 6 pryskyřičnatých žlázek. Pochází z Japonska, kde roste na ostrovech Honšú a Kjúšú. V Evropě je pěstován od roku 1861. Je mrazuvzdorný, polostinný s vysokými nároky na vlhkost půdy. Je pěstován ve značném množství zahradních forem. V parku i v arboretu roste několik jedinců v různých zahradních formách.
Obr. č. 93: Cypřišek hrachonosný Chamaecyparis pisifera
Cypřišek Lawsonův Chamaecyparis lawsoniana Parl. Syn.: Cupressus lawsoniana A. Murr., Chamaecyparis Boursierii Carr. Strom s nízko posazenou, úzce kuželovitou korunou, dorůstající výšek 40 – 60 m a dosahující průměru až 250 cm, řidčeji i 400 cm. Červenohnědá borka tvoří okrouhle šupinovité destičky. Krátké větve od kmene odstávají vodorovně. Ploché rozvětvené výhony jsou porostlé šupinovitými přišpičatělými lístky. Jsou na lícové straně zelené s dobře patrnou žlázkou a na rubové straně s bílou nezřetelnou kresbou. Postranní listy jsou kýlnaté. Drobné, kulovité hnědočervené šišky 6 – 9 mm dlouhé jsou tvořeny 8 plodními šupinami, opatřenými na středu malým trnem. Za každou plodnou šupinou jsou 2 – 4 plochá křídlatá semena.
89
Tento druh od zeravů již z dáli poznáme podle ohnutého terminálního výhonu. Od cypřišku hrachonosného se liší hustší korunou, tvarem šišek a nevýraznou kresbou na spodní straně listu. Od cypřišku nutkajského tento druh poznáme výraznější bělavou kresbou na rubu větviček. Původně rozšířen ve státech Severní Ameriky, Kalifornii a Oregonu, kde roste spíše v údolích hor a vystupuje pouze do nadmořské výšky 1500 m n. m. V Evropě je pěstován od roku 1854. Není příliš odolný k mrazu, proto často mladé výhony omrzají. Je dřevinou polostinnou a vyžaduje vzdušné dostatečně vlhké půdy. Tento druh patří mezi nejkrásnější jehličnaté stromy. Existuje přes 80 zahradních forem. Dřevo cypřišku je lehké, ale trvanlivé, příjemně vonné. Obsahuje olej, který bývá využíván jako účinné diuretikum. Působí tak silně, že někteří dělníci, kteří pracují s tímto dřevem na pilách, musejí být po určité době přeřazení na jinou práci. V parku i v arboretu roste několik zahradních forem tohoto druhu.
Obr. č. 94: Cypřišek Lawsonův Chamaecyparis lawsoniana
Cypřišek nutkajský Chamaecyparis nootkatensis Sudw. Syn.: Ch. nootkaensis (Lamb.) Sarg., Cupressus nootkatensis Lamb., Ch. nutkatensis Spach., Ch. nutkaënsis Lindl., Cupressus americana Trautv. Strom dorůstající v domovině výšek 30 – 35 (40) m. a průměru kmene až 2 m . Má úzce kuželovitou korunu. Větve i vrcholové výhony jsou na koncích převislé. Hnědošedá, tenká borka se již v raném věku odlupuje v širokých tenkých šupinách. Větévky jsou na obou stranách přibližně stejně zelené. Na spodní straně bílou kresbu nemají. Postranní i středové šupinovité listy mají stejný tvar. Postranní mírně odstávají svými konci od větévky. Červenohnědé (nebo hnědozelené modře ojíněné), kulovité šišky jsou 8 – 12 mm velké (největší šišky ze všech cypřišů). Dozrávají teprve druhým rokem v květnu. Mají 4 – 6 plodních šupin, na nichž jsou dobře patrné vzpřímené, zašpičatělé
90
výrůstky. Občas mají siličné žlázky. Za každou plodní šupinou vyrůstají 2 – 4 semena s širokými křídly. Tento druh cypřišku je velmi podobný cypřišku Lawsonovu, má však listy matně zelené, na větévkách vyrůstají hustěji a jsou téměř všechny stejně veliké. Samčí květy mají žluté, zatímco C. Lawsovův je má červené. Pochází ze západní pobřežní části Severní Ameriky. Můžeme ho spatřit od Aljašky až do Oregonu. V horských oblastech vystupuje maximálně do výšky 1200 (2000) m n. m. Byl objeven roku 1793 Menziesem v zálivu Nutka a podle něj byl pojmenován. V Evropě byl poprvé pěstován roku 1850 v botanické zahradě v Petrohradě. Mrazuvzdorný, polostinný strom vyžaduje vyšší vzdušnou i půdní vlhkost. Znečištěné ovzduší snáší poměrně dobře. Dendrologové tento druh považují za nejkrásnější, v parcích a zámeckých zahradách za nejdekorativnější dřevinu. V arboretu roste několik jedinců tohoto druhu v různých okrasných formách.
Rod: JALOVEC Juniperus L. Jalovec obecný Juniperus communis L. Strom nebo vícekmenný keř dorůstající výšky 10 – 12 (15) m. Vytváří úzce nebo široce kuželovitou korunu. Tenká červenohnědá borka se odlupuje v úzkých pruzích. Mladé větvičky jsou trojhranné. Jehlicovité listy vyrůstají po 3 v přeslenech. Jsou špičaté, pichlavé, tuhé, odstávající (4) 10 – 15 (20) x 1 – 2 mm velké. Svrchu vytvářejí mělký žlábek se širokým bělavým pruhem uprostřed. Květy jsou dvoudomé. Ojíněné, namodrale černé, kulovité plody 4 – 9 mm v průměru jsou tvořené 3 – 6 dužnatými plodními šupinami. Mají 1 – 3 hnědá, podlouhlá, trojhranná semena. Dozrávají druhým rokem, výjimečně až třetím rokem. Tento druh je rozšířen po celé Evropě a zasahuje hluboko do Sibiře. Je mrazuvzdorný, světlomilný, nenáročný na úrodnost a vlhkost půdy. V horských oblastech vystupuje do výšky až 1000 m n. m. Na pastvinách netrpí okusem. Hojně roste v oblastech s vápencovým geologickým podložím. Existuje řada geografických odrůd. Červenohnědé dřevo je vonné, dobře opracovatelné a trvanlivé. Destilací jehličí i dřeva jsou získávány silice. Dřevní silice jsou využívány v lékařství i v parfumériích. Listové silice jsou využívány hlavně v lékařství. Plody jalovce obecného jsou sbírány k přípravě oblíbených lihovin, jako je gin a borovička. V parku roste několik jedinců tohoto druhu.
91
Obr. č. 95: Jalovec obecný Juniperus communis
Jalovec čínský Juniperus chinensis L. Syn.: Sabina chinensis Ant., Juniperus sinensis Hort., J. barbadensis Thunb., J. Thunbergii Hook., J. dioica Hort., J. cernua Roxb. Roste jako strom až 20 m vysoký, kuželovitého nebo sloupovitého vzrůstu. Častěji se však vyskytuje jako poléhavý keř s vystoupavými rozkladitými větvemi. Habitus je tedy velmi rozmanitý. Listy jsou dvojího druhu: - jehlicovité listy měří 8 – 10 mm, jsou pichlavé, přisedají na větvičku vždy po 3 v přeslenu (výjimečně pouze po 2), na líci mají dva bělavé pruhy - šupinaté listy mají kosočtverečný tvar, jsou maximálně 2 mm dlouhé, s tupým zakončením. Hnědé, silně ojíněné, kulovité plody jsou 6 – 8 mm velké. Zrají druhým rokem. Obsahují 2 – 3 semena. Pochází ze severovýchodní Číny, Koreje a Japonska. V Evropě je pěstován od roku 1804, kde netrpí mrazy. Na úrodnost a vlhkost půdy nemá příliš vysoké nároky. Existuje řada zahradních forem, z nichž nejoblíbenější a v parcích nejvysazovanější je f. ‘Pfitzeriana’ Apaeth. V parku roste několik jedinců v různých formách.
92
Obr. č. 96: Jalovec čínský Juniperus chinensis
Jalovec virginský Juniperus virginiana L. Syn.: Sabina Virginiina Ant., Juniperus caroliniana Mill., J. foetida Virginiina Spach., J. arborescens Moench. Strom dorůstající až 30 m má sloupovitou až kuželovitou korunu. Kmen, který dorůstá až 100 cm v průměru, má červenohnědou borku, odlupčivou v úzkých podélných šupinách. Na tenkých větvičkách vyrůstají ve čtyřech řadách šupinovité, kosočtverečně vejčité listy 1,5 mm dlouhé. Jsou těsně přitisklé k větvičkám a mají odstálou špičku. Jehlicovité listy 5 – 6 mm dlouhé, pichlavé jsou buď vstřícně postavené ve dvojicích, nebo vyrůstají v trojčetných přeslenech. Jsou žlábkovité s bělavým nádechem, na rubu zelené. Vejčité, modře ojíněné, bobulovité šištice jsou 5 – 6 mm velké. V každé šištici jsou 1 – 2 semena. Dužnina je nasládlá. Dozrávají hned prvním rokem. Tento druh poznáme především podle jehlicovitých listů, které převážně vyrůstají ve vstřícných dvojicích. Šupinovité listy jsou přišpičatělé s odstávající špičkou od větévky. Pochází z východní části Severní Ameriky, kde je rozšířen od Floridy až po jižní Kanadu. V Evropě je pěstován od roku 1839. Je mrazuvzdorný, slunný, nenáročný na úrodnost a vlhkost půdy. V arboretu je zastoupen.
93
Jalovec poléhavý Juniperus horizontalis Moench. Syn.: Juniperus prostrata Pers., J.sabina prostrata Loud., J. repens Nutt., J. hudsonica Forb. Americký typ jalovce chvojky roste pouze jako poléhavý až plazivý keř. Šupinovité, namodrale zelené listy jsou špičaté až krátce osinaté. Na lícové straně mají žlázku. Slabě odstávající jehlicovité listy 2 – 6 mm jsou na konci ostnité a vyrůstají v trojčetných přeslenech. Plody 5 – 8 mm v průměru vyrůstají na ohnutých stopkách. Uvnitř bývají 2 – 3 semena. Dřeviny jsou však často neplodné. Pochází ze severní Ameriky. V Evropě je pěstován od roku n1836. Netrpí mrazem a i na půdní vlhkost a úrodnost půdy je nenáročný. Je pěstován v mnoha zahradních formách. V arboretu roste f. ‘Douglasii’ Rehd. plazivý, poléhavý keř s namodralými listy. Na podzim mění barvu do bledě purpurové a větvičky jsou sivě ojíněné. f. ‘Glomerata’ Rehd. zakrslá forma maximálně 20 cm vysoká s velmi krátkými větvičkami a zelenými šupinatými listy. Je vhodný do skalek.
Jalovec chvojka Juniperus sabina L. Syn.: Sabina vulgaris Ant., Juniperus foetida Spach., J. lusitanica Mill. Nízký rozložitý keř dorůstající výšek 50 – 100 cm. Jen výjimečně přerůstá přes 150 cm. Poléhavé, tenké, metlovité větve jsou na koncích vystoupavé. Po rozemnutí velmi nepříjemně páchnou. Tmavozelené, šupinovité listy jsou vstřícné, kosočtverečně vejčité, přitisklé 1 – 2 mm dlouhé, se zřetelnou žlázkou na hřbetě. Většinou na mladých jedincích (u starších keřů na spodních větvích) vyrůstají také jehlicovité vstřícné listy 3 – 5 mm velké. Mírně odstávají, na líci jsou vypuklé a mají zelené střední žebro. Ojíněné, hnědomodré, kulovité šištice 4 – 6 mm velké mají většinou pouze dvě semena. Dozrávají v podzimních měsících prvním rokem, nebo na jaře následujícího roku. Tento druh byl původně rozšířen v horských oblastech jižní a střední Evropy. Byl však nalezen také v pohoří Atlas v severní Africe. Roste většinou na slunných, suchých stanovištích, především na vápencovém geologickém podloží. Je mrazuvzdorný. V Alpách rostě v nadmořské výšce 2500 m n. m. Je prudce jedovatý (sabinol C10 H15 OH). Požití způsobuje prudké záněty žaludku, střev, ledvin a křeče dělohy. Proto byl používán k uměle vyvolaným potratům. V parku i v arboretu roste několik forem tohoto druhu:
94
f. ‘Tamariscifolia’ Ait. je nízký, rozkladitý keř, většinou má listy jehlicovité, mírně odstálé, svěže zelené. Na primárních větvičkách vytváří trojčetné přesleny. Juniperus sabina se kříží s Juniperus communis – vzniká kříženec Juniperus kanitzii Csato.
Obr. č. 97: Jalovec chvojka Juniperus sabina
Jalovec šupinatý Juniperus squamata Lamb. Syn.: Juniperus morrisonicola Hayata., J. densa Gord., J. dumosa Wall., J. recurva densa Carr. Keř nebo strom až 20 m vysoký s poléhavými větvemi. Na zelených mladých větvičkách vyrůstají jehlice v trojčených přeslenech. Jsou čárkovité až úzce kopinaté, na konci ostře zašpičatělé. K větvičkám jsou přitisklé, nebo mírně odstávají. Na svrchní straně jsou bílé a mírně vyduté. Spodní stranu mají vyklenutou, zelenou. Červenohnědé až černé, oválné 5 – 8 mm dlouhé plody mají většinou pouze 1 semeno. Pochází z Číny, kde vystupuje v horských oblastech do nadmořské výšky až 4 000 m. V Evropě je pěstován od roku 1824. Je mrazuvzdorný, nenáročný na úrodnost a vlhkost půdy. Tento druh bychom si mohli splést s velice podobnou zakrslou formou jalovce obecného, od něhož se liší jednosemennými plody. Velice podobný je také jalovec zakřivený, ten má ale užší a delší listy, slabší větvičky a řidší korunu. V arboretu je několik jedinců tohoto druhu v odlišných odrůdách.: f. ‘Meyeri’ Rehd. vzpřímený a silně rozvětvený keř s vystoupavými větvemi a krátkými rovnými větvičkami. Jehlice jsou úzce kopinaté, asi 4 mm dlouhé. (Nejčastěji pěstovaná odrůda). 95
Čeleď: Tisovcovité - Taxodiaceae Rod: SEKVOJOVEC Sequoiadendron Buchh. Sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum Lindl. Syn.: Sequoia gigantea Decne., Wellingtonia gigantea Lindl. Mohutný strom vysokého vzrůstu na původních stanovištích dosahuje výšky 70 – 90 (až 110 m) a průměru 8 m. Nejsilnější exempláře mají až 30 m v obvodu. Velmi silná červenohnědá borka dosahuje tloušťky až 50 cm. Šupinovité, vejčité až kopinaté listy jsou dvojího druhu. Na hlavních výhonech až 12 mm dlouhé, ostře přišpičatělé, šedozelené, přitisklé. Pouze špička mírně odstává od větévky. Na postranních větévkách jsou šupinovité jehlice 3 – 6 mm dlouhé, 1 mm široké a jejich špička od větévky odstává jen nepatrně. Šedozelená barva jehlic se v zimě zbarvuje slabě do hněda a až do rezava. Vzpřímené šišky vyrůstají na konci větviček v prvním roce a druhým rokem jsou převislé. Mají vejčitý tvar 5 – 7 x 4 cm a až 2,5 cm dlouhou stopku. Jsou tvořeny 30 – 40 ti dřevnatými plodními šupinami, spirálně postavenými. Štítky mají kosočtverečný tvar s dobře patrnou příčnou rýhou. Zrají druhým rokem, ale otvírají se až třetím rokem na jaře. Tento druh pochází z Kalifornie. V pohoří Sierra Nevada vystupuje v horách do nadmořské výšky 1400 – 2700 m n. m. Porost mohutných sekvojovců objevil roku 1841 Johan Bidwell. Tehdy změřil vyvrácený sekvojovec, který údajně měl výšku 144 m a v obvodu měřil 35 m. V Kew je výřez kmene sekvojovce, který má 1335 letorkuhů. Údajně se sekvojovec dožívá i 4000 let. V Evropě je pěstován od roku 1853. Poloslunná, ve stáří slunná dřevina, vyžadující teplejší chráněné lokality se svěží půdou. Omrzlé letorosty poměrně dobře regenerují. Na okraji bývalého arboreta školního polesí u cesty roste sekvojovec vysazený v roce 1961. Před dvanácti lety mu v zimě omrzl terminální vrchol a měl také značně poškozený kmen. Chybějící vrchol byl nahrazen postranní větví a otevřená rána na kmeni je již také téměř zacelena. V arboretu při městském parku jsou vysazeni dva noví jedinci.
96
Obr. č. 98: Sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum
Čeleď: Jinanovité - Ginkgoaceae Rod: JINAN Ginkgo L. Jinan dvoulaločný Ginkgo biloba L. Syn.: Salisburie adiantifolia Sm., Pterophyllus salisburiensis Nels., Salisburia biloba Hoffm., S. ginkgo Rich., Ginkgo macrophylla hort. Statný strom dorůstající výšek 30 – 40 m a průměru kmene do 2 m. Úzce kuželovitá koruna se během růstu mění na široce rozložitou. Na větvích vyrůstají zkrácené větévky brachyblasty, na nichž jsou nahloučené listy. Kuželovité pupeny jsou kryté řadou šupin. Vrcholové pupeny jsou znatelně větší než postranní. Zelené, opadavé listy vyrůstají na brachyblastech po 3 – 5. Jsou trojúhelníkovité, kožovité, dlouze řapíkaté 4 – 8 cm dlouhé. Většinou vytvářejí dva laloky (mají rozeklanou špici). Žilnatina listů je rovnoběžná a na konci se vidličnatě větví. Na podzim před opadem se zbarvuje zlatožlutě. Jehnědovité samčí květy vyrůstají na zkrácených větévkách po 3 – 5 pohromadě. Samičí květy vytvářejí stopku na konci kyjovitě rozšířenou. Zde vyrůstají dvě nahá vajíčka, z nichž bývá oplodněno a vyvíjí se v semeno pouze jedno. Semeno je až 15 mm velké. Obklopuje ho žlutavá dužnina, která v době zralosti nepříjemně zapáchá po žluklém másle. Opadává v říjnu.
97
Původní areál rozšíření zasahuje některé oblasti Asie. V Koreji a Japonsku je stáří některých jinanů odhadováno i přes 1 000 let. Do Evropy byl pravděpodobně dovezen již roku 1730. Jinan je dvoudomý – má pohlaví oddělené. Chceme li, aby plodil, musíme blízko jedince se samičími květy vysázet jedince samčího. Pohlaví se však většinou pozná, až když jinan květe. Slunná dřevina, v tužších zimách omrzá. Vyžaduje úrodné, hluboké půdy. Žlutavě zbarvené dřevo je lehké, křehké, málo jakostní. V Asii je využíváno na truhlářské výrobky. „Jádra“ semen jsou chutná a v Číně z nich připravují praženou pochoudku Pa – Kewo (bílý ořech). Látky v „jádru“ obsažené mají podporovat trávení a potlačovat nepříjemné následky při požívání alkoholu. V parku rostou dva nedávno vysazené stromky tohoto duhu.
Obr. č. 99: Jinan dvoulaločný Ginkgo biloba
98
