Ekonomika výrobního podniku

-1-

ekonomika podniku

Ekonomika výrobního podniku Postavení podniků před rokem 1989 bylo poznamenáno příklonem k sovětskému chápání ekonomiky, který je založen na centrálním plánování. Důvody příklonu k tomuto modelu po skončení druhé světové války byly emocionální, ekonomické a politické. Selhání a zrada západních spojenců a důsledky Mnichova byla hlavním emocionálním důvodem.Hlavním ekonomickým důvodem bylo uznání a ocenění obrovské zátěže sovětské ekonomiky v průběhu války. Polické důvody vyplynuly z cílené orientace československé politiky na Sovětský svaz. Komunistický puč 25 února 1948 byl impulsem pro budování československé ekonomiky podle sovětského vzoru. Rok 1989, který odstartoval rozsáhlé ekonomické změny v naší ekonomice přinesl definitivní ukončení centrální plánovité ekonomiky poznamenané návazností na bývalý východní blok a Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Pro naše podniky nebyl vstup do tohoto období jednoduchý, protože jej poznamenalo uplynulých čtyřicet let. Hlavní překážkou byla:
Celková byrokratizace ekonomiky, kdy byl schopný vedoucí nahrazen uvědomělým a často špatným byrokratem.
Vytvoření velkých ekonomických celků - výrobně hospodářské jednotky (VHJ) byly gigantická uskupení s desetitisíci zaměstnanci, kdy každý pracovník podléhal svému generálnímu řediteli, svému ministru, vládě a generálnímu tajemníkovi KSČ.
Podřizování politickým kritériím – do vedení podniků se často dostávali lidé politicky uvědomělí, bez manažerských schopností
Vytváření nadbytečných kapacit – v oblasti těžkého průmyslu, výroby železa a oceli jsme měli takové množství podniků, jejichž produkce přesahovala potřeby státu. Před státem stál problém celé hospodářství skládající se ze státních podniků přeměnit tyto podniky v celky, který by se dokázaly sami uživit, vydělávat a konkurovat západním firmám. Tato přeměna (transformace) prakticky proběhla třemi formami:
restitucí - firmy byly vráceny původním majitelům
malá privatizace – týkala se malých podniků, kdy vedení mohlo podat privatizační projekt a tak přeměnit podnik na jiný právní subjekt
velká privatizace (kuponová) – proběhal ve dvou vlnách a každý občan měl možnost koupit v každé vlně kuponovou knížku za 1.000 Kč a investovat do vybraných podniků a tak se stát akcionářem. Občan měl možnost volby buď svěřit knížku některému z investičních privatizačních fondů a nebo investovat sám. Podíl drobných akcionářů na podnicích je tak nepatrný, že prakticky nemá na řízení firmy vliv. Hovoříme o „třetí vlně“ kuponové privatizace, kdy investiční fondy koncentrovali moc do rukou omezeného počtu vlastníků (nešlo již o převod státního vlastnictví na privátní subjekty). Způsob kuponové privatizace je často kritizován, protože vlastníci získali akcie zdarma a nemuseli investovat vlastní kapitál, firmy naopak žádný kapitál nezískaly a tak jim chyběly zdroje pro další rozvoj.

-2-

ekonomika podniku

Základní charakteristiky výrobního podniku Abychom mohli jednoznačně určit co je a co není výrobní podnik musíme si zvolit určité znaky, které ho budou vymezovat. Každý podnik je především uspořádaná soustava, které se skládá z určitých prvků(znaků), které jsou na sobě vzájemně závislé a které se navzájem doplňují. Těmito prvními znaky jsou: a) lidé (pracovníci, zaměstnanci, společníci, družstevníci) b) peníze c) věcné prostředky trvale sdružené pod jednotným vedením Druhým znakem je účel, cíl a smysl výrobního podniku a jeho činnosti. Mezi tyto prvky zahrnujeme výrobu výrobků, nebo poskytování výrobních služeb (opravy). Třetím znakem je samostatné jednání pod vlastní firmou. Tato samostatnost se projevuje jako samostatnost: Právní – podnik může uzavírat, rušit a nebo měnit své právní vztahy (uzavírat smlouvy s odběrateli a dodavateli, propouštět a přijímat pracovníky, uzavírat nájemní smlouvy) Toto označujeme jako právní subjektivita. Majetková samostatnosti znamená, že podnik může volně nakládat se svým majetkem, může ho prodávat, pronajímat, zastavovat. Ekonomická – podnik své výkony (výrobky, služby) samostatně prodává. Sám si může určit cenu a rozhodnout jaké množství, kdy a komu prodá za sjednanou ceno. Tato činnost se ději v podmínkách konkurence. Rozhodujícím při této činnosti je dosáhnout zisku. Při konkurenci je podstatou hry to, že na trh vstupují prodávající se zbožím u kterého si stanovily ceny a snaží se přimět spotřebitele, aby toto zboží koupil. Spotřebitel se může rozhodnout co a za jakou cenu koupí. Čtvrtým znakem je převzetí hospodářského rizika – podnik vždy ví, kolik prostředků do podnikání vložil, ale nikdy neví kolik prostředků může z podnikání dostat zpět. Proto při špatném rozhodování a podnikání může podnik zkrachovat. Podnikatelským rizikům se dá do jisté míry předejít znalostí trhu a spotřebitele. Kromě podnikatelského rizika musíme očekávat provozní riziko, které může být způsobeno krádeží, povodní, požárem, havárií a dá se mu předejít pojištěním. Výrobní podnik je právně, majetkově a ekonomicky samostatně hospodařící hospodářská organizace, která trvala sdružuje pod jednotným vedením lidi, peníze a věcné prostředky k výrobě statků a poskytování služeb pro trh. Jejich prodejem dosahuje většinou zisku, a to v podmínkách pravidel hospodářské soutěže a při převzetí podnikatelského rizika.

-3-

ekonomika podniku

Okolí podniku Žádný podnik nepůsobí samostatně, ale je ovlivňován okolním světem. Okolní svět je vše co přesahuje pomyslnou hranici podniku. Vliv okolí na podnik je zpravidla velmi silný, zatímco možnost podniku toto své okolí ovlivňovat je zanedbatelná. Některé součásti okolí jsou hmotné povahy (geografické podmínky) jiné jsou nehmotné povahy (politika, ekologie, právo). Mezi rozhodující prvky okolí podniku patří: Geografické okolí – má vliv na pohyb materiálových toků (nákup materiálu, dopravu hotových výrobků, dojíždění pracovníků do zaměstnání). Můžeme sem zařadit vzdálenosti od spotřebitelských center, silniční, železniční síť, reliéf terénu. Sociální okolí – vliv podniku na společnost. V ideálním případě by činnost podniku měla být prospěšná i společnosti. Protože podnik je orientován na zisk může se dostávat do rozporu se sociálními zájmy. Ani zájmy zaměstnanců se nemusí shodovat se sociálními zájmy okolí. (stávka železničních zaměstnanců má vážné sociální důsledky). Politické okolí – vládnoucí stana ve státě může v rámci svého programu podnikání podporovat a nebo naopak potlačovat Právní okolí – zákony prakticky vymezují podnikání a podle toho jaké zákony v současné době platí, je podnikání buď snadnější a nebo naopak obtížnější. Některé zákon určitou činnost podporují a jinou potlačují. Ekonomické okolí – zásadní vliv na činnost podniku, protože určuje ceny výrobních faktorů, daňovou zátěž podniku, úrokové sazby a měnový kurz Ekologické okolí – ekologie je faktor, který musí podniky stále více respektovat, pokud tak neučiní nutí je k tomu stát a nebo občanská sdružení (Děti země, Greenpeace, Duha). Ekologie na jedné straně vytváří pro podnik překážky na druhé straně dává možnost výroby ekologicky žádaných výrobků, recyklaci obalů. Technologické okolí – změny technologií umožňují úspornější výrobu, zvyšování zisku a zvyšování konkurenceschopnosti. Na druhé straně přináší negativní vliv na životní prostředí a vznik sociálních problémů. Etické chování – zabývá se tím co je a co není dobré, jak by se měl člověk chovat jak by měl jednat v souladu s tím co považuje za dobré a správné. V hospodářském prostředí znamená dodržování etických principů např. poskytování dobrých služeb, poskytování pravdivých informací, dodržování daných slibů. Kulturně historické okolí – předpokladem pro vyšší stupeň ekonomického rozvoje společnosti je kulturní zázemí daného státu. Toto kulturní zázemí není dílem okamžiku, ale vytváří se

-4-

ekonomika podniku

složitou cestou po mnoho let či lépe řečeno po staletí. Obecná vzdělanost národa jeho kulturní úroveň je základním předpokladem pro další ekonomický rozvoj.

Podnikání a podmínky pro jeho rozvoj Podnikáním rozumíme cílevědomou činnost prováděnou pravidelně pod vlastním jménem, na vlastí riziko a za účelem dosažení zisku. Právní rámec podnikatelské činnosti je vymezen právními normami závaznými pro všechny podnikatelské subjekty. Především se jedná o následující právní normy:
Občanský zákoník
Obchodní zákoník
Živnostenský zákoník Právní normy samy o sobě nejsou pro podnikatelskou činnost rozhodující, na rozvoj podnikání mají rozhodující vliv následující předpoklady:
Svobodný, demokratický společenský řád
Právo vlastnit legálně nabytý majetek
Právo zaměstnávat jiné občany
Ekonomika založená na volném trhu a konkurenci respektující potřeby obyvatelstva
Vzdělanost obyvatelstva Podnikatelská aktivita Podnikatelská aktivita je představována sice snahou o dosažení zisku, ale ne za každou cenu. Podnikatel by měl při své činnosti respektovat společenské zájmy „službu veřejnosti“. Tento cíl je obecnější a trvalejší a předpokládá od podnikatele určitou mravní vyspělost. Okamžitá honba za ziskem za každou cenu podle hesla „urvi co můžeš“ má k tomuto cíli daleko. Základem seriózního podnikání je chování jednotlivců i podniků, které by mělo respektovat zásadu „čtyř S“ slušnost a zdvořilost samostatnost spořivost spolehlivost a spolehnutelnost

Základní charakteristika výrobního podniku Chceme-li se při charakteristice výrobního podniku vyhnout složitým a spletitým definicím je nejjednodušším řešeních charakteristika na základě následujících znaků: Každý podnik je složitý systém, skládající se ze vzájemně propojených prvků, mezi nimiž existují určité vazby. Těmito prvky jsou lidé (pracovníci, zaměstnanci), peníze a věcné prostředky (stroje, zařízení, budovy, pozemky, zásoby). Všechny tyto prvky jsou trvale spojeny jednotným vedení.

-5-

ekonomika podniku

Cíl a smysl podniku je výroba výrobků, popřípadě poskytování některých služeb pro neznámého odběratele (trh). Výroba sleduje uspokojování potřeb obyvatelstva (konečná spotřeba) a nebo podniků (výrobní spotřeba). Pro tuto výrobu je podnik speciálně vybaven. Produkce a následný prodej sleduje prvotní zájem – zisk. Podnik ve své činnost jedná samostatně tzn. má právní, majetkovou a ekonomickou samostatnost.

Právní samostatnost znamená, že podnik může vstupovat do právních vztahů jako samostatný subjekt, může zakládat, měnit a nebo rušit právní vztahy (uzavírat obchodní smlouvy, zaměstnávat pracovníky, prodávat a pronajímat svůj majetek). Jedná pod svým jménem (firmou Jitka a.s.) na vlastní odpovědnost. Majetková samostatnost vyplývá z Obchodního zákoníku a přestavuje souhrn penězi ocenitelných hodnot a majetkových hodnot, které jsou určenu k podnikání a tvoří dohromady obchodní majetek. Pokud k tomuto obchodnímu majetku připočítáme závazky vzniklé z obchodních vztahů dostaneme – obchodní jmění. Samostatnost ekonomická tuto samostatnost můžeme označit jako rozšířenou reprodukci. Podnik své výkony (výrobky, služby) samostatně prodává a z tržeb získává jednak úhradu svých nákladů, jednak zisk, který mu umožňuje další rozvoj (nákup zásob, dlouhodobého majetku a pracovní síly). Podnik na sebe přebírá riziko (možnost ztráty a nebo neúspěchu), které může být jednak podnikatelské, jednak provozní. Podnikatelské riziko podnikatel vždycky zná vstupy do podnikání, ví kolik prostředků do podnikání vložil, ale nikdy nezná realizované výstupy, nedokáže přesně určit jaké množství výrobků, nebo služeb se mu podaří na trhu prodat. Příčinou tohoto rizika může být pokles odbytu, zaostalost výrobku, změna preferencí odběratelů, výkyvy módy. Tomuto riziku je možné předejít analýzou trhu. Provozní riziko vyplývá z faktorů, které je velice nesnadné odhadnou (havárie, přírodní katastrofa, krádež). Tomuto riziku se můžeme bránit pojištěním. Výrobní podnik je samostatně hospodařící organizace s právní, majetkovou a ekonomickou samostatností, která trvale sdružuje pod jednotné vedení lidi, peníze a věcné prostředky za účelem výroby a nebo poskytování služeb. Prodejem svých výkonů se snaží dosáhnout zisku a to v podmínkách konkurence a za podnikatelského a nebo provozního rizika.

-6-

ekonomika podniku

Náklady podniku Úspěšnost každého podniku je dána tím, jak se mu daří dosahovat zisku. Dosažení zisku je do značné míry závislé na nákladech podniku. Čím nižších nákladů podnik dosáhne tím je vyšší pravděpodobnost úspěšné realizace na trhu – prodeje a následně i zisku. K výrobě dochází spojením, kombinací a použitím výrobních faktorů (práce, půda a kapitál), z nichž některé se ve výrobě spotřebovávají naráz (materiál, obaly, náhradní díly), některé se spotřebovávají postupně tzn. že se opotřebovávají (stroje a budovy). Spotřeba výrobních faktorů vyjádřená v penězích se označuje jako náklady. Náklad podniku je tedy spotřeba výrobních faktorů vyjádřená v penězích a účelně vynaložená na dosahování výnosů podniku. Náklady podniku můžeme třídit podle: a) druhů (druhové třídění) b) účelu (účelové třídění ) c) podle útvarů a nebo výkonů d) podle změn v závislosti na objemu produkce e) původu spotřebovaných vstupů f) podle podnikových funkcí Druhové třídění nákladů Podrobné členění nákladů z tohoto hlediska nám ukazuje základní podnikový výkaz a tím je výkaz zisků a ztrát, zkráceně výsledovka. Ta kombinuje dvojí třídění nákladů a to na náklady podle oblasti činnosti (provozní, finanční a mimořádné) a podle nákladových druhů. Za základní nákladové druhy můžeme považovat následující náklady:
Spotřeba materiálu a energie
Osobní náklady – mzdy, platy, náklady na sociální zabezpečení
Odpisy
Finanční náklady – úroky Toto třídění poskytuje údaje pro řadu podnikových rozborů. Účelové třídění nákladů Z tohoto pohledu se používá dvojí třídění nákladů a to třídění podle podnikových útvarů a třídění podle výkonů. Vnitropodnikovým útvarem jsou střediska. Středisko je místě vymezená část podniku (lakovna, sklad, mechanická dílna), která eviduje náklady a výnosy, za které jsou zodpovědné. Třídění nákladů podle útvarů je prakticky sledování nákladů podle jednotlivých středisek. Náklady, které můžeme přímo přiřadit jednotlivému středisku označujeme jako náklady jednicové (mzdy zaměstnanců střediska, spotřeba materiálu střediska), náklady, které nelze připočítat přímo označujeme jako náklady režijní( střediskové) příkladem střediskového nákladu je například spotřeba vody, energie a nebo plynu.. Přehled o nákladech střediska je rozpočet střediska.

-7-

ekonomika podniku

Sledování nákladů podle jednotlivých výkonů (výrobků) nám dává možnost zjistit náklady na konkrétné výrobek (na jeden pár bot, na 1 kg mouky) a tím zjistit výnosnost (rentabilitu) výrobku. Z tohoto pohledu rozdělujeme náklady na jednicové (přímé) je možné je zjistit na konkrétné výrobek (spotřeba přímého materiálu – kůže na boty, přímé mzdy – mzda výrobního dělníka, který boty vyrábí) a náklady režijní (nepřímé). Ty je nutno na výrobek vypočítat některou z kalkulačních metod (spotřeba elektrické energie na pár bot, mzda uklízečky připadající na pár bot). Písemní přehled o jednotlivých položkách nákladů na konkrétné výrobek je kalkulace.

Náklady podle závislosti na změnách objemu produkce Z tohoto hlediska náklady třídíme na náklady fixní (stálé) a variabilní (proměnné). Variabilní náklady se s objemem produkce mění to znamená, že rostou. Růst se mění podle toho o jaké náklady se jedná, můžeme zaznamenat stejně rychlý růst jako je objem výroby – náklady proporcionální (spotřeba materiálu na pár bot), rychlejší růst než je objem výroby – náklady progresivní (mzdy za práci přesčas) a nebo rostou pomaleji než je objem výroby náklady degresivní (spotřeba olejů a mazadel na údržbu strojů). Fixní náklady zůstávají na stejné úrovni bez ohledu na objem výroby (nájemné, odpisy), pokud dochází k jejich změně, pak se jedná o změnu skokem (zvýší se nájemné, zvýší je odpisy protože jsme nakoupily další stroje). Náklady podle původu spotřebovaných vstupů Vstupy, které v podniku používáme mohou pocházet buď z vnějšího okolí podniku (spotřebované energii, materiál, služby). Tyto náklady označujeme jako externí náklady a nebo častěji prvotní náklady. Druhou skupinou jsou náklady, které vznikají spotřebou vnitropodnikových výkonů (výroba vzduchu pro pohon tryskových stavů, výroba nářadí) a tyto náklady označujeme jako náklady interní, častěji náklady druhotné. Náklady podle podnikových funkcí Z tohoto hlediska členíme náklady na:
Náklady na pořízení
Náklady na skladování
Náklady na výrobu
Náklady na odbyt

Výnosy a zisk podniku Výsledkem činnosti podniku jsou vyrobené výrobky a nebo služby. Pokud tyto výkony oceníme v peněžním vyjádření při prodeji za určité období získáme výnosy podniku. Výnos podniku je realizovaný (prodaný) výkon (výrobek, služba) za určité období.

-8-

ekonomika podniku

Hlavními výnosy podniku jsou tržby za prodej vlastních výrobků a služeb. Podnik ovšem může dosahovat i dalších výnosů a to například z prodeje nepotřebných materiálových zásob.Tržby (T) jsou závislé na objemu prodaných výrobků (q) a jejich ceně (p). Předpokládáme–li, že podnik prodává více druhů výrobků můžeme tržby vypočítat:

T=Σp.q Každý podnik se snaží své tržby maximalizovat a to tak že bude prodávat maximální množství výrobků za nejvyšší ceny. Rozdíl mezi výnosy a náklady podniku za určité období (rok, měsíc, čtvrtletí) označujeme jako hospodářský výsledek.

Jsou-li výnosy větší než náklady jedná se o zisk, je-li tomu naopak jedná se o ztrátu. Z hlediska dosahování zisku je pro podnik důležitý tzv. bod zvratu. V tomto bodě leží objem výroby při které se tržby rovnají celkovým nákladům a podnik již není ztrátový, ale ještě nedosahuje zisku.

Efektivnost Pokud se podaří podniku vyrábět takové výrobky, které se dobře uplatňují na trhu s maximálním využitím všech výrobních faktorů a navíc jsou tyto výrobní faktory v optimálním množství, můžeme prohlásit, že podnik vyrábí efektivně. Pojem efektivnost je odvozen od slova „efekt“ – výsledek, účinek. Celkovým efektem podniku jsou veškeré statky, které poskytuje (výrobky, služby) neboli výstupy (outputy). Tyto výstupy vznikají tak, že spotřebováváme výrobní faktory, které tvoří vstupy do výroby neboli (inputy). Efektivnost pak můžeme vyjádřit jako poměr výstupu (outputu) ke vstupu (inputu). Tímto způsobem bychom mohli měřit účinnost každého výrobního faktoru. Účinnost lidské práce označujeme jako produktivitu práce, účinnost strojního zařízení označujeme jako produktivitu strojů a zařízení, u zásob hovoříme o spotřebě materiálu na jednotku produkce. hodnota výstupu Měřítko efektivnosti =

--------------------------------

hodnota vstupu hodnota výstupu je tvořena všemi statky, které jsem vyrobili za určité období. Tato hodnota může být měřena jako tržba a nebo zisk. Hodnota vstupu je představována hodnotou výrobních faktorů, které jsme spotřebovali na daný vstup tedy náklady. V praxi se nejčastěji používá ukazatel haléřové nákladovosti (ukazatel nákladovosti). náklady Koeficient nákladovosti = -----------výnosy tento ukazatel nám říká jakou hodnotu tržeb (zisku) jsme získali z jedné koruny investované v nákladech.

ekonomika podniku

-9-

Základní pohledy na podnik Systémový přístup Na podnik jako celek můžeme pohlížet z různých úhlů, ale pokaždé do bude pohled na jeden a ten samý celek, pouze se změní pohled na vstupy a výstupy, které bude tento pohled zahrnovat. Složitý systém jakým podnik bezesporu je není možné postihnout najednou v celé jeho šíří, ale musíme ho rozložit na jednotlivé jednodušší systémy a ty pak zkoumat odděleně. Tímto způsobem zachováme systémový přístup k podniku. Podnik jako uspořádaný systém se skládá z určitých částí, které jsou spolu spojené vazbami jsou na sobě závislé a navzájem se doplňují (výroba by nemohla fungovat bez zásobování, zásobování nemůže fungovat bez dopravy a doprava nefunguje bez pracovníků). Ze systémového hlediska pohlížíme na podnik jako na složitý systém: a) b) c) d) e)

provozně technický ekonomický informační organizační sociální

a) provozně technický systém Z tohoto pohledu sledujeme hmotné vazby, které se účastní výrobního procesu. Na jedné straně to jsou hmotné vstupy, které se v průběhu výrobního procesu přeměňují (transformují) ve výstupy, kterými jsou výrobky a služby. Hmotné vstupy a výstupy podniku můžeme graficky znázornit následujícím schématem:

Hmotné vstupy a výstupy podniku

materiál

V

výrobky

Ý stroje a zařízení

R O

pracovníci B A

služby

ekonomika podniku

- 10 -

b) ekonomický systém

Pokud budeme sledovat vstupy do výroby, ve finančním vyjádření dostaneme druhý pohled na stejný systém a to pohled ekonomický. I zde jsou vstupy do výroby, ale už ne v hmotném vyjádření, ale ve vyjádření finančním. Stejně tak jsou zobrazeny i výstupy z podniku. Finanční hledisko je zde určující. Penězi zde vyjadřujeme spotřebu všech faktorů, které jsou pro fungování podniku rozhodující stejně jako u provozně technického systému. Výstupy zde představují výnosy podniku a to ve formě tržeb.

Porovnáním těchto finančních vstupů a výstupů dostaneme hospodářský výsledek podniku a tím je případě, že jsou výnosy vyšší než náklady zisk, v opačném případě ztráta.

materiálové náklady

odpisy DM

mzdové náklady

NÁKLADY

v ý r o b a

tržby z prodeje

VÝNOSY

c) organizační systém Pokud má podnik fungovat správně a směřovat k cíly ke kterému je určen tj. k dosahování zisku je nutné, aby jednotlivé prvky tohoto podniku pracovaly ve shodě a vzájemně se doplňovaly a podporovaly. Pro to aby podnik fungoval tímto způsobem je nezbytné, aby jednotlivé prvky (vnitropodnikové útvary) byly řízeny a usměrňovány. Činnost, která zajišťuje vzájemnou spolupráci a součinnost vnitropodnikových útvarů se označuje jako organizování. Způsob jakým je podnik uspořádán se označuje jako organizaci, organizační systém.

- 11 -

ekonomika podniku

Základem organizační struktury podniku je vnitropodnikový útvar. Tento útvar vzniká na základě dělby práce, podle místa a nebo podle vykovávané činnosti ( zásobování, provoz, doprava). Jednodušší organizační útvary se mohou sdružovat v organizační útvary složitější, tímto způsobem vznikají organizační stupně.

Dílna

Provoz

Závod

Podnik

Toto uspořádání organizačních stupňů, které postupuje od nejnižšího (dílna) k nejvyššímu označujeme jako vertikální členění.

Organizační útvary jsou uspořádány do dvou skupin podle toho jaký mají vztah k hlavní činnosti podniku. První skupina útvarů tuto hlavní činnost vykonává a odpovídá za ni a označujeme je jako útvary lineární (závod, provoz, dílna). Mezi těmito útvary jsou vztahy založené na pravomoci, kterou potřebují pro řízení a vykonávání činnosti a odpovědnosti za výsledky, kterých dosahují. Druhou skupinou jsou útvary štábní (útvary metodického, odborného vedení). Tyto útvary nemají rozhodovací pravomoc, ale slouží jako servisní články. Zabývají se zpracováváním informací, poradenskou a metodickou činností. Mezi tyto útvary patří například archiv, právní útvar, útvar pro ochranu životního prostředí, útvar bezpečnosti práce. d) informační systém Informace, jejich soustřeďování, zpracování a hodnocení je významnou činností, kterou prakticky provádějí v omezené míře všechny podnikové útvary. Stěžejní činnost v této oblasti leží na informačním systému podniku, který musí zabezpečit potřebné informace, nutné pro bezprostřední chod podniku, jeho výroby, správy i odbytu. Informační systém podniku se skládá z následujících částí: 1) 2) 3) 4) 5)

účetnictví statistika operativní evidence rozpočetnictví kalkulace

1) Účetnictví se zabývá sběrem, tříděním a zpracováním informací hospodářského charakteru, výsledkem je přehled o hospodaření podniku, jeho hospodářském výsledku, nákladech, výnosem aktivech a pasivech. Tyto informace poskytují dva rozhodující účetní výkazy a to rozvaha a výsledovka. Údaje poskytuje ve finančních jednotkách. 2) Statistika shromažďuje informace o hromadně se vyskytujících sociálně ekonomických jevech. Tyto informace hodnotí, třídí a interpretuje především ve formě tabulek a grafů.Výsledky svého zjišťování předkládá ve finančních i naturálních jednotkách ( průměrná mzda v podniku, procento plnění plánu, objem výroby v kusech, tunách, metrech).

- 12 -

ekonomika podniku

3) Operativní evidence je nástrojem pro řízení výrobních procesů podniku. Informace jsou převážně v naturálních jednotkách a umožňují bezprostředně reagovat na výrobní činnost. Pomocí těchto informací zjišťujeme skutečný stav, porovnáváme ho s nějakou normou a nebo standardem a opravujeme případnou odchylku. (údaj na teploměru porovnáme s požadovanou hodnotou a buď teplotu snížíme a nebo zvýšíme). 4) Rozpočetnictví je činnost při které předem stanovujeme náklady a výnosy jednotlivým podnikovým útvarům a sledujeme jak se tyto daří plnit. Poskytuje nám přehled o podílu na celkovém zisku podniku. Informace jsou ve finančním vyjádření. 5) Kalkulace jsou metody pomocí kterých zjišťujeme náklady na jednotlivé výrobky a nebo služby a jsou podkladem pro stanovení ceny na trhu.

Sociální systém Podnik není tvořen jen hmotnými vazbami a vztahy, ale i vztahy mezi lidmi a pracovními skupinami. Tyto vztahy mohou mít charakter formálních vztahů. Formální vztahy vznikají na základě organizační struktury (vztahy nadřízenosti a podřízenosti) a jsou vlastně uměle vytvořené, protože nevznikly přirozenou cestou, ale cizím zásahem. Neformální vztahy vznikají samovolně spontánně, bez cizího přičinění či zásahu. Jedná se o vztahy, přátelství, sympatie, antipatie a to jak mezi jednotlivci tak i skupinami. Hlavním úkolem sociálního systému podniku je vedení lidí. Vedení a řízení lidí by mělo vytvářet příznivé sociální klima v podniku. Sociální klima tvoří jednotlivý pracovníci se svými mezilidskými vztahy. Tyto vztahy jsou často odrazem úrovně řízení a vedení podniku. Lidé citlivě reagují na veškeré změny, které se jich dotýkají. Jde především o změny v oblasti odměňování a hodnocení pracovníků. Každý pracovník tráví v pracovním procesu nejméně jednu třetinu svého života a proto je nutné, aby podnik pro své zaměstnance vytvářel příznivé pracovní podmínky. V oblasti práce s pracovníky sledujeme sociální cíle, které se dotýkají široké škály činností (rekreace a sport, kultura, bydlení, dojíždění do zaměstnání, vzdělávání pracovníků atd.). Spokojenost pracovníků může rozhodující měrou ovlivnit hospodářskou činnost podniku.

Typologie podniků V době, kdy je zvykem všechno zařazovat do příslušných kategorií, škatulek, postavení můžeme podniky v národním hospodářství třídit podle jejich charakteristických znaků. Členění můžeme provádět podle různých hledisek, z nichž některá uvedu v následujícím textu. Typologie podniku je tedy vlastně přehled o podnicích vymezením jejích charakteristických znaků.

- 13 -

ekonomika podniku

Podniky podle velikosti Velikost podniku je relativní pojem, protože pod velikostí si každý může představit něco jiného. Jeden bude rozumět velikostí zastavěnou plochu, kterou podnik zaujímá, jiný dosaženým ziskem, další počtem zaměstnanců, velikostí majetku a kapitálu nebo roční přidanou hodnotou na zaměstnance. V České republice používáme v současné době kombinované kritérium a tím je počet zaměstnanců a výše dosaženého obratu. Z tohoto hlediska mluvíme o:  malém podniku – méně než 100 zaměstnanců, roční obrat menší než 30 milionů Kč  středním podniku – méně než 500 zaměstnanců, obrat menší než 100 mil. Kč  velkém podniku – všechny ostatní Některé země EU používají členění podniků podle počtu zaměstnanců:    

mikropodniky malé podniky střední podniky velké podniky

1-9 zaměstnanců 10-99 zaměstnanců 100-499 zaměstnanců více jak 500 zaměstnanců

Podniky můžeme sledovat podle sektorů národního hospodářství. Sektor NH je část národního hospodářství do které je hospodářství určité země podle určitého hlediska rozčleněno. Podniky mohou být začleněny do sektoru:  primárního – podniky získávají statky z přírody – zemědělství lesnictví, těžba surovin  sekundárního – podniky zpracovatelského průmyslu  terciárního – podniky služeb Podrobnějším tříděním je členění podniků podle jejich příslušnosti k hospodářským odvětvím. Odvětvím rozumíme určitou část NH, vyrábějící určitou skupinu stejných výrobků nebo výrobků podobných a nebo poskytuje určité služby (strojírenství, textilní průmyslu atd.) Česká republik rozděluje hospodářská odvětví podle Odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ), kde se:  zemědělství člení na tři odvětví – zemědělství a myslivost, lesnictví, rybolov  průmysl do 17 odvětví – například průmysl paliv, strojírenství, průmysl potravin atd.  služby do 9 odvětví – například školství, doprava

- 14 -

ekonomika podniku

Zásobování Jedním z výrobních vstupů jsou zásoby. Množství potřebných věcí, které jsou nezbytné pro bezproblémové fungování výrobního podniku. Zásoby začleňujeme mezi oběžné prostředky pro které je charakteristická přeměna jedné formy v druhou v průběhu výrobního procesu. Tyto prostředky můžeme také označit jako prostředky jednorázové spotřeby. Zásoby podniku můžeme rozdělit na dvě velké skupiny a to:  zásoby nakupované  zásoby vlastní Zásoby nakupované získává podnik od dodavatelů a to především na základě uzavřených hospodářských smluv. To této početné skupina zásob můžeme začlenit:









základní materiál a základní suroviny – dřevo, kůže, stavební hmoty železo a ocel pomocný materiál – barvy, laky, maziva obaly – kartony, lahve, plechovky, plastové a papírové krabičky pohonné hmoty – nafta, benzin drobné nářadí – klíče, šroubováky, vrtáky kancelářské potřeby – papír, tužky, propisovačky, rychlovazače, pořadače čistící prostředky – úklidové prostředky, prostředky pro hygienu zaměstnanců zboží – je představováno vším co podnik nakupuje a beze změny dále prodává

Zásoby vlastní Pro tuto skupinu zásob je charakteristické, že vzniká vlastní činností podniku, mezi vlastní zásoby můžeme zařadit:
nedokončenou výrobu – výroba, který bude dokončena až v příštím roce, rozestavěné stavby, ozimé plodiny v zemědělství
polotovary – jsou z hlediska technologického procesu hotové, dokončené na určitém stupni výroby – rozešité kalhoty
hotové výrobky – výsledek výroby, který splňuje užitné funkce a prošel výstupní kontrolou a je určen ke konečné a nebo výrobní spotřebě – rohlík, pneumatika, košile
zvířata – specifický druh vlastních zásob pro zemědělskou výrobu. Zařazujeme sem zvířata, které jsou určena ke konečnému konzumu – jatečná prasata , kuřecí brojleři, jateční býci

- 15 -

ekonomika podniku

Jak bylo výše uvedeno zásoby jsou oběžné prostředky, protože v podniku obíhají. U oběžných prostředků můžeme zjišťovat rychlost oběhu zásob následujícími ukazateli: celková spotřeba Počet obrátek = ------------------------- (počet) průměrná zásoba

365 dní Doba obratu = ------------------------- (dny) počet obrátek pro podnikatele je důležité zvyšovat počet obrátek a snižovat dobu obratu zásob. K tomuto cíly se podnik může dostat jedním ze dvou cest: 1. můžeme zvyšovat objem výroby a tím i celkovou spotřebu zásob za rok, s tím, že průměrná zásoba bude na stejné výši. 2. snižovat průměrnou zásobu při stejné celkové spotřebě za rok. Pokud bychom tuto cestu dovedli až do extrémního konce, můžeme konstatovat, že nejlepší zásoby jsou žádné zásoby. Z této myšlenky vychází metoda zásobování Just in time (zásobování právě včas), kdy smlouvy s dodavateli jsou uzavřeny tak, že dodávky jsou přímo z dopravního prostředku do výroby (automobilky). Touto metodou podnik ušetří obrovské náklady, které jsou jinak spojené se skladování a manipulací se zásobami. Zásady racionálního zásobování:
Nakupujte jen to co potřebujete – nekupuji proto že ve výhodná cena, ale proto, že danou věc potřebujeme
Nakupujte jen tolik kolik potřebujete – netřeba se předzásobovat, na trhu je dostatek dodavatelů daného výrobku
Zvažujete náklady na pořízení zásob – nákup není zadarmo doprava, mzda zásobovače.

Zásobováním v podniku se zabývají specializovaná pracoviště, jejichž velikost je odvislá od velikosti podniku. Ve velkých podnicích mají zásobování na starost zásobovací útvary s několika desítkami pracovníků, ve středních a malých podnicích to jsou specializované oddělení s několika pracovníky. V případě rodinných firem má tuto činnost na starost pracovník, který současně zabezpečuje i jiné činnosti (kumulovaná funkce). Hlavní úkoly zásobovacího útvaru je :    

zajistit dodávku materiálu uzavřením hospodářské smlouvy příjem materiálu na sklad péče o materiál ve skladě výdej materiálu do spotřeby

Základem pro racionální zásobování je podrobná znalost podnikového výrobního plánu a to především objemu výroby, který je stanoven výrobním plánem. Plánování v oblasti zásobování je základním předpokladem úspěšného fungování celého zásobovacího procesu.

ekonomika podniku

- 16 -

Plán zásobování se zpracovává jako plán krátkodobý s platností na jeden kalendářní rok a rozpracovává se na dílčí plány (čtvrtletí, měsíce, dekády). Z hlediska zpracování má dvě části a to část finanční a naturální.

Plán zásobování má podobu bilance. zdroje

potřeby

počáteční zásoba

konečná zásoba

nákup

spotřeba

Σ

=

Σ

Počáteční zásoba + nákup = spotřeba + konečná zásoby Nákup = spotřeba + konečná zásoba – počáteční zásoba

Plánování zásob zahrnuje:

stanovení spotřeby (výpočtem) stanovení zásoby (běžné, pojistné, technologické) stanovení nákupu

Spotřeba se počítá jednou z následujících metod: A. Podle technické dokumentace Tato metoda je velmi přesná a používá se tam, kde je možné přesně znormovat spotřebu jednotlivých materiálu na výrobek. Například v textilní výrobě při kovovýrobě). Nutností je znalost norem spotřeby, které můžeme vyhledat v různých sbornících. B. Podle výtěžnosti V případě některých materiálů nelze přesně spočítat spotřebu na jeden výrobek ( l tunu železa vždy vyrobíme z různého množství železné rudy dle obsahu železa. V tomto případě používáme průměrnou výtěžnost z větších objemů materiálu, kde jsou výsledky statisticky relevantní. Stejným způsobem postupujeme při stanovení výtěžnosti na jatkách. Tato metoda je méně přesná než předešlá, ale postačující. C. Indexní metoda Vychází ze znalosti spotřeby v minulém roce. Pokud plánujeme výrobu stejnou jako v tomto období bude spotřeba stejná. Stejným způsobem určíme spotřebu při vyšší nebo nižší očekávané výrobě. Metoda je méně přesná, ale velmi jednoduchá. Celková spotřeba (S) = Objem výroby . Norma spotřeby

- 17 -

ekonomika podniku

S Průměrná denní spotřeba (s) = -----360 Objem výroby zjistíme z plánu výroby Norma spotřeby – maximální množství, které můžeme na výrobek spotřebovat Konečná zásoba (KZ) Konečnou zásobu si podnik určuje sám s ohledem na předpoklad počáteční zásoby v příštím roce KZ = ČN . s ČN – časová norma zásob s – denní spotřeba Počáteční zásoba (PZ) Na počátku ji známe odpovídá konečné zásobě PZ = skutečný stav zásob + očekávané dodávky – předpokládaná spotřeba Nákup Neznámá, kterou je třeba z rovnice vypočítat

Řízení zásob pohled na podnikové zásoby jako na celek nám ovšem neřekne mnoho o jednotlivých druzích zásob, které se v podniku nacházejí. Ve velkých podnicích nacházíme velké množství zásob, které pro podnik nemají stejný význam. Některé druhy zásob používáme soustavně a jsou prakticky nezbytné pro plynulý chod výroby. (materiál, obaly, náhradní díly). Jiné druhy zásob se používají jen občas a to v omezených množstvích a pro výrobu nejsou nezbytně nutné (kancelářské potřeby, hygienické prostředky). Pro řízení zásob podniku můžeme použít celou řadu metod. Nejběžnější a neužívanější metodou je metoda řízení zásob ABC. Z pohledu té to metody se zásoby třídí do tří skupin. skupina A – sem zařazujeme základní suroviny a materiál nezbytný pro vlastní výrobu. Spotřeba těchto zásob je vysoká a peněžní prostředky na tyto prostředky jsou velké. V tomto případě se vyplatí spočítat optimální zásobu. Zásoby skupiny A bývají druhově málo početné, ale finančně nejnáročnější. skupina B – patří sem zásoby, které je možné snadno objednat a pro podnik již nejsou rozhodující. V případě těchto zásob je výhodné stanovit a hlídat minimální skladový limit. Pokus zásoba klesne pod tuto hranici je třeba doplnit zásobu. Druhově je tato skupina rozmanitější, objem peněz vydávaný na tyto zásoby je menší (náhradní díly, pohonné hmoty). skupina C – skupina druhově největší, objemem peněz méně významná. U těchto zásob není nutné plánovat nákup samostatně, ale můžeme využít metodu souhrnného finančního normativu. (organizace stanoví množství peněz, které můžeme za měsíc za tyto zásoby utratit). Do této skupina patří například kancelářské potřeby, čistící a hygienické prostředky.

- 18 -

ekonomika podniku

Metoda Just in Time a její význam v současné době se pro řízení zásob využívají počítačové systémy, které umožňují řídit zásoby v reálném čase. Prakticky to znamená spojit a sladit vstupy tj. nákupy s výstupy s prodejem. Účelem je dosáhnout co nejlepšího využití zásob, které měříme: − počtem obrátek zásob – (tržby/průměrný stav zásob) − koeficientem využití zásob – (průměrný stav zásob/tržby( − dobou obratu zásob ve dnech – (průměrný stav zásob/průměrné denní tržby)
zabezpečuje přímou dodávku z dopravních prostředků do výroby bez skladování
dodávky jsou zajišťovány před zahájením výroby a pohybují se spolu s výrobou
výrobky jdou do expedice přímo podle požadavků zákazníků
snížení zásob uvolňuje peněžní prostředky a snižuje náklady na skladování
malé dodávky se lépe kontrolují a zamezuje se výrobě zmetků Tato metoda vyžaduje spolehlivé dodavatele, jejich malý počet a velký důraz je kladem na spolehlivost dopravců. Normování zásob stanovení norem pro zásoby skupiny A je metoda velice účinná, i když poněkud pracná. Základem této metody je stanovení následujících normativních ukazatelů. Zásoba běžná – je to zásoba, ze které se běžně vydává do spotřeby podle potřeb výroby. MAX je maximální stav zásoby po dodávce od dodavatele. MIN je minimální stav zásoby těsně před novou dodávkou. Zásoba pojistná – je množství zásoby na skladě nevíc nad běžnou zásobu pro případ, že se dodávka od dodavatele opozdí. Tato zásoba zajistí, aby výroba nestála kvůli nedostatku materiálu. Zásoba technologická – je jen u některých druhů zásob u kterých se požaduje určitý technologický čas např. na dosušení (u dřeva), na dozrání (u sýra). Tuto zásobu nejsme schopni, protože není technologicky připravená. Dodávkový cyklus je doba mezi dvěma dodávka od dodavatele.

ekonomika podniku

- 19 -

Schéma normování zásob MAX

běžná zásoba

MIN

pojistná zásoba

technologická zásoba 1.2

10.2

20.2

dodávkový cyklus (datum)

2.3

12.3

23.2

Normativy základem účinnosti normování je stanovení výchozích veličin (běžná, pojistná, technologická zásoba a dodávkový cyklus). Z těchto údajů pak stanovíme tři základní normativy: Časová norma zásob (ČN) – udává nám čas na který nám vydrží průměrná zásoba DC ČN = ------ + ZP + ZT (dny) 2 DC – dodávkový cyklus ZP – zásoba pojistná ZT- zásoba technologická

Normovaná zásoba (ZN) v naturálních jednotkách – udává nám fyzický objem průměrné zásob. (tento údaj je zajímavý pro nákupce)

ZN = ČN . s (naturální jednotky) s – průměrná denní spotřeba

- 20 -

ekonomika podniku

Normovaná zásoba (FN) ve finančním vyjádření – udává nám objem peněz, který máme vázaný v zásobách (údaj je podstatný pro ekonoma firmy) FN = ZN . p (Kč) p – cena za naturální jednotku (Kč/kg, Kč/kus, Kč/l) Úkolem normování zásob je zajistit optimální velikost zásoby pro výrobu a současně i optimální velikost finančních prostředků, které tato zásoba bude vázat. Protože tato metoda je pracná je vhodné použít ji jen u rozhodujících zásob ve firmě. Normy spotřeby materiálu normy spotřeby nám určují maximální množství, které je možné spotřebovat na jeden výrobek a nebo na jednici výkonu (na 10, 100, 1000 kusů). Norma spotřeby materiálu obsahuje:





přesné označení materiálu předmět spotřeby druh výrobku a nebo práce na které se materiál spotřebovává způsob spotřeby závisející na technologii celkový údaj o spotřebě

Celkový údaj o spotřebě se dělí na čistou váhu (vlastní spotřebu na výrobek) a technologický odpad a jiné ztráty. Normy spotřeby mohou mít platnost celostátní, oborovou a nebo podnikovou. Pokud normu vytváří sám podnik, svěřuje tuto činnost technickému útvaru a schvaluje ji hlavní omžených, mechanik, energetik apod. NS = SU + SO + SZ SU – užitečná spotřeba (materiál je součástí výrobku) SO – technologický odpad (část materiálu nelze na výrobek použít – odstřižky) SZ – ztráty

Normy spotřeby materiálu jsou uvedeny v technologickém postupu na výrobu (kuchařský předpis je prakticky norma spotřeby jednotlivých součástí pokrmu).

Faktory ovlivňující celkovou spotřebu materiálu v podniku 1. objem a sortiment výroby – při větším podílu materiálově náročných výrobků se zvyšuje i celková spotřeba materiálu 2. využití materiálu – podíl odpadu má být co možná nejmenší – procento využití materiálu

- 21 -

ekonomika podniku

MV PV = ------ x 100 M PV – procento využití materiálu MV – materiál obsažený ve výrobku v měrné jednotce M – materiál vydaný za období v měrné jednotce V této části jsme si odpověděli na otázku, co, kolik a kdy nakoupit. Doposud jsme neřešili otázku od koho nakoupit a jak. Jednou z činností zásobovacího útvaru je i výběr dodavatele a uzavření hospodářské smlouvy. Výběr dodavatele je spíše marketingovou záležitostí. V době tržní ekonomiky není problém vyhledat vhodného dodavatele, protože v tomto směru existuje na trhu převis nabídky nad poptávkou. V tomto směru se spíše jedná o to vyjednat co nejlepší podmínky dodávky. Při výběru dodavatele musíme zvažovat, vzdálenost dodavatele jeho spolehlivost a solidnost, kvalitu nabízeného zboží, termíny dodávky, způsob dopravy, záruční podmínky atd. Z hlediska práva se jedná v konečné fázi o uzavření kupní smlouvy a nebo smlouvy o dílo. Právní hledisko ponecháme na specializovaném předmětu práva. Odběratel je povinen při dodávce zboží zkontrolovat, zda dodávky odpovídá smluvním podmínkám. Kontrola dodávky se realizuje prostřednictvím přejímky. Fyzická přejímka je kontrola dodávky po stránce: 1. kvantitativní – počítáním, měřením vážením a nebo jinak kvantitativně zhodnotíme dodané množství. Podkladem pro tuto činnost je Dodací list. Rozpory v dodávce okamžitě reklamujeme. 2. kvalitativní – kontrolujeme, zda odpovídá dohodnutá jakost (barva, rozměry, druh materiálu, množství látky. Tuto kontrolu provádíme jako smyslovou (zrakem, hmatem, čichem), v případě, že na tuto činnost naše smysly nestačí, provádíme kontrolu laboratorní, odebráním vzorku a rozborem v laboratoři. Tuto činnost můžeme provádět u veškerého materiálu, pokud to není možné (nebudeme kontrolovat všechny pytle s dodanými brambory), provedeme přejímku statistickou. Podle dané metodiky náhodně vybereme určitý počet vzorku a na základě tohoto výběrového souboru usuzujeme na soubor základní.

Logistika Jak se v praxi realizují obchody spojené s nákupem materiálu? Po jakých cestách a jakým způsobem proudí zásoby na cestě od dodavatele k odběrateli a jaké informací toky tento proces doprovázejí a to jak v ústní tak v písemné podobě? Všemi těmito problémy se zabývá vědní obor, který nazýváme logistika. Tento vědní obor řeší toky mezi firmami i toky, které probíhají uvnitř podniku s jediným cílem – ušetřit. Náklady spojené s pohybem zásob nejsou zanedbatelné a snižování těchto nákladů je jednou z cest jak uspět na trhu.

- 22 -

ekonomika podniku

Problematika efektivního, včasného a laciného pohybu zásob není nijak nová. Těmito problémy se lidé zabývali již ve starověku. Příkladem může být výstavba pyramid. Tato činnost sebou přinášela podstatné logistické problémy, které bylo nutno řešit. Jakým způsobem přepravit ze značné vzdálenosti kamenné bloky, jak zajistit a dopravit potravin pro tisíce pracovníků, jak dopravovat nástroje a krmivo pro zvířata. Tato veskrze mírová aplikace našla použití ve vojenství. Armády světa musely řešit obdobné problémy: přepravu vojsk, jejich nasycení, dopravu zbraní a ubytování vojáků. Proto se logistika nejprve uplatnila ve vojenství a její úspěšné využití bylo zejména za druhé světové války. (vylodění spojenců v Normandii byl jeden z největších logistických problémů, který se podařil úspěšně vyřešit). Později se logistika přenesla do hospodářské sféry a vzniká hospodářská logistika s celou řadou aplikací, pro ekonomiku má význam podniková logistika. Vývojové etapy podnikové logistiky:
logistika jako distribuce (60. léta 20 století) – zahrnuje obchodování s hotovými výrobky
zásobovací logistika (70.léta 20 století) – zahrnuje opatřování zásob
integrovaná logistika (The Total Supply-Chain) – zahrnuje propojení výroby, zásobování, dodavatelsko-odběratelských vztahů. Hlavním úkolem zásobovací logistiky je, aby byly zásoby ve správný čas ve správném množství na správném místě s co nejnižšími náklady. Cílů logistiky je dosahováno pomocí optimalizace logistických výkonů, které se vztahují k požadavkům trhu a mají dvě stránky:
logistické služby – tak je vnímají zákazníci
logistické náklady – tak je vnímá firma logistické služby jsou tvořeny : dodacími lhůtami dodací spolehlivostí dodací pružností (flexibilitou) dodací kvalitou náklady na řízení systému – plánování, kontrola … náklady na zásoby – udržování a financování zásob náklady na skladování náklady na dopravu náklady na manipulaci – balení zboží Logistika je nucena řešit řadu problémů a současně využívat nejmodernějších technologií zvláště z oblasti výpočetní techniky. Jedním z problémů logistiky jsou tzv. kolovací obaly. Většina zboží je balena do obalů, které je mají chránit, usnadňovat manipulaci a transport. Tyto obaly plní jednorázovou funkci (po použití se zlikvidují, například kelímek od jogurtu, obal od sušenek). Některé ovšem svou funkci plní opakovaně. Tímto obalem jsou vratné lahve. Tyto obaly plní funkce obalů a současně šetří životní prostředí. Mají ovšem tu nevýhodu, že je nutné zajistit jejich zpětný pohyb k dodavateli, speciální přepravky a jejich čištění a třídění. To všechno je drahé a stojí to peníze. Se zavedení PET obalů si výrobci oddechli a množství vratných obalů se podstatně snížilo. Došlo však současně ke snížení nákladů. Nikoliv, zákon o odpadech ukládá výrobcům PET lahve sbírat, třídit a recyklovat. logistické náklady tvoří:

- 23 -

ekonomika podniku

Dalším zajímavým postupem z hlediska logistiky je traktátová výroba. Tento systém používají především automobilky (např. Auto ŠKODA). Systém spočívá v tom, že výrobce uzavírá s dodavatelem takovou smlouvu, která ho zavazuje dodat materiál až přímo k výrobní lince a ještě navíc ho zabudovat do větších montážních celků budoucího auta. Dochází k významné úspoře skladovacích nákladů a současně odpadá přejímka, protože dodavatel součástky namontuje a odzkouší. Velké potravinářské řetězce (Helvita, Tesco) používají elektronický systém označovaný jako ECR (efektivní zákaznická odezva). Tento systém používá čárových kódů a to jak při přejímce zboží a tím firma získává přehled o stavu skladových zásob a současně i při prodeji. Tak má prodejce možnost kdykoliv říci svému dodavateli kolik jeho zboží ještě má a včas udělat objednávku. Vyšší formou je systém označovaný jak EDI (firma Heineken), kdy firmy propojené počítači pracují s informacemi v reálném čase. Systém zjistí kolik plechovek piva se v daném okamžiku na světě prodalo a okamžitě může dát pokyn k výrobě. Tyto systémy jsou efektivní, ale velice drahé a tak si je může dovolit jen velká firma. Malé podniky musí hledat jiné cesty k úspoře nákladů. S logistikou a zásobováním je spojen i oběh dokladů. Při zásobování se setkáme s následujícími doklady:
dodací list – většinou se vystavuje trojmo (jedna kopie zůstává dodavateli, druhá se připojuje k faktuře, třetí doprovází zboží). Fyzicky musí jít s dodávkou, aby odběratel mohl provést přejímku zboží.
faktura – daňový doklad – vystavuje jej dodavatel v okamžiku zaplacení a nebo předání zásilky odběrateli, popřípadě veřejnému dopravci. Je to podklad pro úhradu zásilky.
příjemka – doklad, který se vystavuje ve skladu odběratele (počet vyhotovení je různý, dle požadavků podniku)
skladní karta – interní doklad, který slouží pro evidenci stavu a pohybu jednoho druhu zásob, podkladem pro zápis na skladní kartě je příjemka, převodka a nebo výdejka.
výdejka (převodka) – slouží k výdeji zásob se skladu a k převodu do jiného podnikového útvaru, na podkladě výdejky (převodky) se provádí zápis na skladní kartě.

Skladování úkolem procesu skladování je zachování užitných vlastností skladovaných zásob. Proces začíná převzetím zásob na sklad a končí výdejem do spotřeby. Typy skladů závisí na druhu zásob a charakteru činnosti daného podniku. Nejčastějším členěním skladů je podle druhu zásob. Jsou to například sklady materiálu, zboží, paliv a obalů. Skladové hospodářství v podniku může být organizováno jako centralizované a nebo decentralizované. Jedno i druhé uspořádání má řadu výhod a nevýhod.

- 24 -

ekonomika podniku

Centralizované sklady centralizované sklady obsluhují veškeré podnikové činnosti a všechny druhy zásob jsou umístěny na jednom místě. Výhodou tohoto uspořádání je maximální využití skladových prostor, možnost zavedení špičkové skladové technologie, maximální využití pracovních sil, stálý přehled o skladovaných zásobách a v neposlední řadě i snadnější proces inventarizace. Nevýhodou tohoto sytému je odloučenosti od jednotlivých provozů, prodlužování zásobovacích cest a nutnost dobré komunikace a dopravního spojení mezi centrálním skladem a místem spotřeby. Decentralizované sklady v tomto případě jsou skladovací prostory v každém provozním útvaru. Vlastní sklady má útvar výroby, odbytu, správy. Výhodou je rychlá reakce na potřeby provozu a snadná doprava a manipulace se zásobami. Odpadá nutnost převážení a zdlouhavé komunikace se skladem. Nevýhodou je větší nárok na řízení těchto skladů, roztříštěnost prostředků a tím i větší nákladovost. Tento systém je podstatně dražší než předchozí. Universální sklady nacházíme ve většině výrobních podniků. V těchto skladech se skladuje veškerý sortiment zásob. Zásoby se ukládají do polic a regálů, jde o jednoduše skladovatelný sortiment zásob, které nepotřebují žádné zvláštní prostory a technické vybavení. Speciální sklady jsou určeny výhradně pro jeden druh zásob, kterému je uzpůsobeno technické řešení skladu a popřípadě speciální vybavení. Jedná se o sklady pohonných hmot (podzemní a nebo nadzemní nádrže), obilí (obilní sila) ovoce a zeleniny (klimatizované sklady), masa (chladicí a nebo mrazicí boxy), krmiva pro hospodářská zvířata (silážní jámy a senážní věže). Stejně jako u logistiky je při skladování kladen důraz na racionalizaci a snižování nákladů. Organizace skladového hospodářství, využívání poznatků logistiky, skladovací systémy (palety a kontejnery), využití prostředků mechanizace (paketovací a vysokozdvižné vozíky, dopravníky, lanovky a jeřáby), tuto činnost jednak usnadňují, jednak zlevňují. Organizace zásobování zabezpečení zásobovací činnosti znamená vytvořit v podniku organizační útvaru, který se bude touto činností zabývat. Obecně platí, že se tyto útvary vytváření na vyšších organizačních úrovních a jsou součástí odborného útvaru vedoucích (ředitele podniku, závodu). V některých podnicích existuje pouze jeden útvar, který organizuje zásobování pro celý podnik – centralizované zásobování a nebo existují útvary na nižších stupních (závody, provozy) – decentralizované zásobování. V některých případem může být část zásob centralizována pro celý podnik (materiál, suroviny) a část decentralizována (obaly, náhradní díly, pohonné hmoty). Velikost a počet útvarů se řídí velikostí podniku a vnitřní dělbou práce a závisí na konkrétních podmínkách každého podniku.

- 25 -

ekonomika podniku

Pracovníci zásobovacího útvaru by měli ovládat následující dovednosti:








znalost druhů materiálu, vlastnosti materiálu a technické normy znalost dodavatelů a podmínek prodeje znalost právních norem dovednost jednání s lidmi znalost podmínek pro skladování jednotlivých druhů zásob znalost prvotní evidence ve skladech ovládání mechanizačních prostředků ve skladech

Výroba výrobní činnost podniku podstatným způsobem ovlivňuje efektivitu podniku a jeho konkurenční schopnost. Výroba sama o sobě rozhoduje o výši výrobních nákladů, zkracování dodacích lhůt o šíři sortimentu. Rozhodování o samotné výrobě je věnována prvořadá pozornost na všech organizačních stupních podniku. Ve velkých podnicích výrobní činnost plánuje, organizuje a kontroluje výrobní ředitel, který stojí v čele výrobního úseku. Výrobní činnost (výroba) představuje přeměnu výrobních faktorů (vstupů, inputů) ve výrobky (jízdní kola, rádia, počítače, cigarety) a služby (opravárenské). Výrobky nejsou bezprostředně spotřebovávány, služby jsou uskutečňovány při spotřebě. Přeměna vstupů ve výrobky probíhá jako výrobní proces, sestávající se z řady procesů pracovních (nutná přítomnost člověka). Tyto pracovní procesy můžeme dále rozdělit na procesy ruční, strojně-ruční, a strojní. Dále jsou součástí výroby procesy nepracovní, mezi které řadíme procesy přírodní (působí přírodní síly pro které člověk připravil podmínky a může je regulovat – kvašení vína, kynutí těsta) a procesy automatické (bez přímé účasti člověka). Podle použité technologie jde o výrobní procesy:
mechanicko-fyzikální – podstata suroviny zůstává stejná, soustružení, šití, zdění
chemické – mění se látková podstata – zpracování ropy
biologické – surovina mění vlastnosti – výroba penicilinu, kvašení zelí Samotnou výrobu můžeme rozdělit na:
hlavní výrobu – tvoří hlavní náplň výroby podniku, zaměstnává nejvíce lidí, přináší nejvyšší zisky
vedlejší výrobu – výroba polotovarů, náhradních dílů pro zabezpečení hlavní výroby
doplňková výroba – využívá a zpracovává odpad z hlavní a vedlejší výroby – výroba dřevotřískových desek při zpracování dřeva
přidružená výroba – nesouvisí z hlavní činností podniku – výrobní podnik má zahradnictví, pěstírnu žampiónů, chov šneků Vedle těchto činností v podniku probíhají činnosti pomocné (opravy a údržba, výroba energií) a obslužných procesů (doprava, skladování, balení).

- 26 -

ekonomika podniku

Procesem v podniku rozumíme činnosti, které na sebe navazují věcně i časově a to v určitém pořadí a tím vzniká určitý výkon (výrobek). Proces vaření guláše je tvořen dílčími procesy (krájení masa, cibule, zahušťování), které musíme uskutečnit v přesném pořadí (prvně maso nakrájíme, pak ho dusíme ne naopak) a trvají určitou dobu, kterou stanoví kuchařský předpis. Podle počtu vyráběných druhů výrobků rozeznáváme výrobu: 1. kusovou (výroba na zakázku) – vyrábí se na zakázku, každý výrobek je originál, výroba je drahá, vyžaduje pracovníky s universálními znalostmi a dovednostmi, strojní vybavení je universální, rychle reaguje na požadavky zákazníka (šití šatů, stavba lodí, výroba nábytku) 2. sériová výroba – výrobky se vyrábějí v různých sériích, pracovníci se stávají specialisty, strojní vybavení je speciálnější, výroba se hůře podřizuje požadavkům trhu (výroba automobilů, motocyklů, televizorů) 3. hromadná výroba – vyrábí omezený okruh výrobků, které jsou určeny pro běžnou denní potřebu, strojní vybavení je jednoúčelové, pracovníci mají nízkou kvalifikaci, obtížně reaguje na změnu požadavků trhu (plastové obaly, lahve, igelitové sáčky a tašky).

Výrobní program a plán Stejně jako u ostatních činností i výroba je řízena a usměrňována plánem. Výrobní plán je podkladem pro stanovení ostatních podnikových plánů a jeho sestavení by měla být věnována patřičná pozornost. Plánování jako jedna ze stěžejních manažerských dovedností nám dává možnost ujasnit si představy, které máme o budoucí činnosti podniku a stanovit cíle pro nejbližší období. Výrobní plán je prostředek pomocí něhož si podnik stanovuje výkony, prostředky a pracovníky, které bude nezbytně potřebovat pro realizaci své výrobní činnosti. Tyto své představy vyjadřuje v jednotkách peněžních i naturálních.

Výrobní program je souhrn výrobků a služeb výrobní povahy, které podnik vyrábí a nebo poskytuje v rámci hlavní výroby podniku. Při určování výrobního programu se vychází z : − − − − −

úkolů stanovených vlastníkem požadavků odběratelů poptávky potřeb zákazníků poznatků marketingu

Při sestavování výrobního programu musí podnik respektovat své možnosti, efektivnost výroby a vývojové změny. Rozsah výrobního programu závisí na předmětu výroby a velikosti podniku.

- 27 -

ekonomika podniku

Příprava výroby vlastní výrobní činnosti předchází řada přípravních činností, které jsou nezbytné pro to, aby vlastní výrobní činnost mohla bez problému fungovat. Předvýrobní činnosti můžeme rozdělit na:
vývoj výrobku konstrukční příprava výroby
osvojení výrobku technologickou přípravu výroby organizační a materiálovou přípravu výroby ověřovací (nultou sérii) Konstrukční příprava výroby v této fázi si podnik ujasňuje jakým směrem se bude při zavádění nového výrobku do výroby ubírat. Máme v podstatě dvě možnosti a to:
vyrábět zcela nový výrobek – vývoj nového výrobku je velice náročná a drahá záležitost a z časového hlediska tato etapa může trvat i několik let. Výsledek tohoto vývoje je vždy nejistý, protože nedokážeme odhadnout jak bude na tento výrobek trh reagovat. Na druhé straně v případě úspěchu nám přináší náskok před konkurencí, výhodu na trhu a vysoké zisky.
inovace stávajícího výroku – v tomto případě vycházíme z osvědčeného výrobku, který je ve výrobním programu. Výroba je osvědčená technologicky připravená a vyžaduje pouze uzpůsobení, které není finančně náročné. Inovace spočívá ve změnách, které se týkají designu (vzhledu), parametrů, výkonu a nebo funkcí. Při vývoji vycházíme z:

plánu rozvoje příkazu vedoucího požadavku odběratele

Na vývoji nového a nebo inovaci stávajícího výrobku se podílí konstrukce, která je součástí technického úseku podniku (oddělení konstrukce a technologie).

Na počátku tohoto procesu je konstrukční příkaz, který stanovuje cíl (nový a nebo inovovaný výrobek). Po vydání tohoto technického příkazu následuje: studium literatury návrh konstrukce výroba prototypu zkoušky výrobku

zkoumání tendencí, konkurenčních výrobků, vynálezů, zlepšovacích návrhů, patentů projekt nového výrobku (technický výkres), zlepšení části výrobku prototypová dílna vyrobí vzorový výrobek ne kterém se ověří jeho funkčnost, spolehlivost a vyrobitelnost výrobek musí před zahájením výroby projít sérií zkoušek a ověřování kde se zkoumá jeho funkčnost, bezpečnosti, nezávadnost

- 28 -

ekonomika podniku

Technologická příprava výroby v okamžiku, kdy je výrobek odzkoušen a schválen je třeba stanovit výrobní postup jakým se bude daný výrobek vyrábět. Vlastní technologická příprava výroby se skládá: − − − − −

zvolení technologického postupu stanovení výrobních operací, pracovišť, postup montáže výrobku určení nástrojů, nářadí, přípravků a pomůcek výpočet norem času a mzdových nákladů rozmnožení technologických postupů

Organizační a materiálová příprava výroby pokud máme zajištěn technologický postu, jakým se bude nový výrobek vyrábět musíme určit kdo bude danou výrobu realizovat. Tato část výroby zahrnuje zajištění výroby po lidské stránce. Musíme si uvědomit, že každou část výrobku bude vyrábět pracovník, který musí mít odpovídající kvalifikaci, zkušenosti a vzdělání. Pracoviště na sebe musí navazovat, tak, aby se výroba zbytečně nebrzdila a jednotlivá pracoviště nemusela čekat. Tato část zahrnuje:
organizaci a uspořádání pracovišť
stanovení potřeby pracovníků ( z hlediska počtu a kvalifikace)
propočty spotřeby materiálu. Pokud máme zajištěnu výrobu i po technologické stránce můžeme spustit ověřovací sérii. Tato ověřovací série je vlastně zkušební provoz, který má ověřit funkčnosti předchozích postupů a kvalitu vyráběného výrobku. Vyráběné výrobky musí odpovídat ČSN (česká státní norma) je to závazný předpis, který stanovuje určité parametry výrobku (napětí v síti, velikost zástrček ,rozměry šroubů). Výrobce musí tyto normy respektovat. Pokud chceme výrobky vyvážet na zahraniční trhy musíme dále respektovat mezinárodní technickou normalizaci. Mezi významné mezinárodní normalizační instituce patří ISO (International, Organization for Standardization) se sídlem v Ženevě. V rámci úspor ve výrobě podniky používají následujících metod 1) Typizace –omezování velkého počtu výrobků, výrobních postupů a projektů řešení na relativně málo typů vzhledem k velikosti trhu. Využívá se zde tzv. „dědičnost“, kdy se do nových výrobků uplatňují osvědčené prvky výrobků překonaných (automobily značky Škoda sice jinak vypadají, ale mají stále stejné brzdové systémy). Využívá se stavebnicových systémů, které umožňují kombinací normalizovaných dílů vytvářet nové výrobky. 2) Specializace – omezování výroby jen na několik málo typů, většinou těch pro které má podnik nejlepší podmínky materiální, duševní a nebo jiné. Specializace je předpokladem pro hromadou a sériovou výrobu.

- 29 -

ekonomika podniku

3) Racionalizace – metoda zdokonalování výrobních a hospodářských procesů jejichž cílem je dosažení optimálních výsledků s minimálními náklady. Smyslem racionalizace je − zjednodušení a mechanizování pracovních postupů − vyloučení zbytečných činností − úspora pracovních sil − úspora materiálu − zvýšení výnosů, snížení nákladů 4) Automatizace – použití technických prostředků, matematicko-ekonomických metod a prostředků řízení, které osvobozují člověka od bezprostřední účasti ve výrobních procesech.

Výrobní kapacita je obecnou charakteristikou výrobních možností podniku. Na rozdíl od surovin a materiálu výrobní kapacity nemohou být skladovány a musí být k dispozici v době kdy je potřebujeme. Výrobní kapacita představuje maximální objem produkce, který může výrobní jednotka (podnik, závod, provoz, dílna) vyrobit za určitou časovou jednotku (rok, měsíc, den). V souvislosti s výrobní kapacitou řešíme otázky týkající se:
jaký druh a jaká velikost výrobních kapacit je potřeba
jak budou výrobní kapacity rozmístěny
kdy budou výrobní kapacity potřeba Tyto otázky řeší investiční výstavba jak při budování výrobních kapacit (závodů, provozů), tak v průběhu jejich využívání – hovoříme o kapacitním plánování. Praxe jak se výrobní kapacity v jednotlivých zemích určují se odlišují, ale v ČR je způsob určování výrobní kapacity následující. Kapacita podniku je závislá na mnoha činitelích a to především na technologii a technické úrovni použitých strojů. Dále má nemalý vliv i organizace práce, kvalifikace pracovníků a použité suroviny. Kapacita podniku představuje jeho výkon a dobu po kterou je v činnosti. Doba činnosti se určuje pomocí časových fondů. Výkon výrobního zařízení představuje maximální výrobnost za jednotku času, zpravidla za 1 hodinu za optimálních podmínek (jakost surovin, dodržení technologického postupu). Výkon výrobního zařízení se určuje ve výrobcích stejně jako výrobní kapacita.. Výkon výrobního zařízení se určí jako kapacitní norma výrobnosti – je to maximální množství výrobku, které je možné na daném zařízení vyrobit za časovou jednotku.
časový fond výrobního zařízení - je plánovaný počet hodin činnosti za rok
kalendářní časový fond TK - počet dní v roce používá se v nepřetržitých provozech
nominální časový fond TN - od kalendářního fondu odečteme nepracovní dny (soboty, neděle a státní svátky)
využitelný časový fond TP – z nominálního fondu odečteme plánované prostoje (opravy).

ekonomika podniku

- 30 Výrobní kapacitu vypočítáme: QP = TP x VP QP – výrobní kapacita v naturálních jednotkách TP – využitelný časový fond VP – výkon v naturálních jednotkách za 1 hodinu

Pokud jsou výrobní kapacity řazeny paralelně (vedle sebe) je výrobní kapacita dána součtem výrobních kapacit jednotlivých strojů.

1 1+2+3 = Σ VK 2 3

Při sériovém řazení stojů je výrobní kapacita určena hlavním výrobním článkem(HVČ), který je rozhodující například unikátní stroj. Stroje s nižší výkonností označujeme jako úzké profily(ÚP).

HVČ

ÚP

Dílčí výrobní kapacity musí být spojeny tak, aby nedocházelo ke zbytečným prodlevám a časovým ztrátám, to je zvláště důležité u výrobních linek. Kapacita textilní továrny (např. Jitka a.s) je určena výrobními kapacitami provozů a dílen, kterými je přádelna, tkalcovna, barevna a úpravna. Dílčí výrobní kapacity jsou určeny součtem výrobních kapacit strojů (kde jsou stroje řazeny vedle sebe) a kapacita celého podniku je určena hlavním výrobním článkem a tím je tkalcovna.

- 31 -

ekonomika podniku

Využití výrobní kapacity výrobní kapacita představuje maximální množství produkce, ale to je pouze teoretická hodnota, která prakticky nebude nikdy dosažena. Skutečný objem výroby bude vždy nižší. Poměr mezi skutečným objemem výroby a výrobní kapacitou představuje využití výrobní kapacity. Toto využití se může pohybovat v rozmezí 0-1 násobeno 100 je využití v %. QS kC = ------QP kC – koeficient využití výrobní kapacity QS – skutečný objem výroby QP – výrobní kapacita Stupeň využití výrobní kapacity ovlivňuje řada faktorů a to především samotný plán výroby určuje plánované využití. Rozdíl QP – QS označujeme jako kapacitní rezervu – objem výroby, který by mohl být vyroben navíc při plném využití výrobní kapacity. Rozdíly ve skutečné a potřebné výrobní kapacitě je možné řešit různými způsoby. Při nedostatečné kapacitě je možné: − potřebné stroje a zařízení se pronajmout (operativní leasing) − dohodnout kooperaci s jinou firmou, které nám vypomůže − potřebné stroje a zařízení nakoupit V opačném případě tzn. když je výrobní kapacita nadbytečná může podnik: − dočasně stroje pronajmout − nabídnout nadbytečnou kapacitu jinému podniku − nadbytečné stroje a zařízení odprodat Sestavit plán výroby – sladit potřeby výroby s výrobními zdroji je obtížný úkol z toho důvodu, že potřebujeme uspořádat řadu velmi protichůdných veličin. Plán má stejně jako plán zásobování podobu bilance, která porovnává potřeby výroby s výrobními zdroji.

Plán výroby

potřeby výroby

Σ

výrobní zdroje =

Σ

ekonomika podniku

- 32 -

Může nastat situace, že nebudeme moci vyrobit dostatečné množství výrobků z důvodu nedostatečné výrobní kapacity, nezajistíme dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků a v neposlední řadě může nastat potřeba finančních zdrojů na zajištění výroby, které nebudou k dispozici. Problémy, které nastávají se změnou výrobního programu nabývají na významu. Podnik musí velmi pružně reagovat na požadavky trhu. Z důvodu pružného přizpůsobení se výrobě vyvstává požadavek na vybavení universálními stroji, které se snadno přizpůsobí měnící se výrobě.

Technicko hospodářské normy (THN) ve výrobní činnost více jak v jiných činnostech může docházet k finančním ztrátou vlivem špatného plánování, nehospodárnosti a prostojů. Tyto negativní vlivy je možné kromě jiného omezit důsledným normováním všech výkonů a činností, které s výrobou souvisejí. THN jsou závazné předpisy, které stanovují v podniku spotřebu prostředků a práce na jednotku výkonu (kalkulační jednici), popřípadě množství prostředků vázaných například v zásobách. THN můžeme rozdělit podle následujícího schématu:

prostředků

N spotřeby materiálu N obsluhy N spotřeby energie

práce

N výkonové N obsluhy zařízení N početních stavů

spotřeby

THN vázanosti prostředků

N zásob

výkonnosti prostředků

N kapacitní

Normování výkonů představuje činnost při které propočítáváme výkonové normy času rozborem postupu a podmínek za kterých činnost probíhá. Výkonovou normu použijeme pro: − stanovení výkonu pracovníka − stanovení výrobního úkolu – stanovení počtu pracovníků − stanovení objemu mezd

ekonomika podniku

- 33 Celkový čas směny(T) se děl - čas normovatelný TN časové ztráty TZ

čas práce T1 čas přestávek – obecně nutné podmínečně nutné osobní ztráty času technicko organizační – prostoje –čekáním víceprací z vyšší moci

Zjišťování potřeby pracovního času metody sumární – používáme odhadu, tato metoda je nepřesná metody rozborové - rozborově chronometrážní – během pracovní činnosti vytváříme snímek průběhu práce a údaje se zaznamenají na pozorovací list rozborově výpočtové – pro stanovení normy využijeme sborníky normativů času (pokud jsou k dispozici) Nejčastěji používanou metodou je chronometráž – kdy měříme čas práce a zapisujeme výsledky na krycí list. Této metoda je velice přesná a celá činnost vyžaduje:
přípravu – popis práce a jednotlivých úkonů, pohybů
měření úkonů – každý úkon měříme alespoň 10x pro větší objektivitu
kontrola spolehlivosti – stanovíme koeficient rozpětí řady a vyloučíme extrémní hodnoty
výpočet hodnot – použití průměru, modu a mediánu – vznikne normativ času Normativ času je čas, který pracovník potřebuje na potřebný úkon a nebo pohyb. Tyto údaje vznikají právě prostřednictvím chronometráže. Snadnější postu je vyhledat je ve sbornících normativů času pokud jsou k dispozici. Normativy rozeznáváme:

prvotní – čas na jeden úkon (vyvrtání otvoru do součástky) odvozené – čas na několik úkonů (upnutí součástky, vyvrtání otvoru, vyjmutí součástky ze stroje) komplexní – započítáme přirážku na oddech mikroelementární – čas na pohyb a nebo jeho část

Normy spotřeby práce do těchto norem zařazujeme výkonové normy, normy obsluhy zařízení a normy početních stavů.
Výkonová norma času stanovuje potřebu času na jednotku výkonu (na přišití pěti knoflíků je potřeba 3 minuty času)
Výkonová norma množství stanovuje úkol, který je třeba za časovou jednotku vykonat (za 1 hodinu se přišije 100 knoflíků)
Normy obsluhy zařízení udávají potřebný počet pracovníků k obsluze určitého výrobního zařízení (pro obsluhu linky na výrobu chipsů je potřeba 5 pracovníků)
Normy početních stavů nám stanovují optimální počet pracovníků určitého podnikového útvaru.

- 34 -

ekonomika podniku

Produktivita práce vyjadřuje účinnost práce a měříme ji objemem produkce (výrobků, služeb) za jednotku času. Čím více výrobků za časovou jednotku pracovník vyrobí tím je produktivita práce vyšší. Produkci můžeme stanovit v jednotkách peněžních a nebo naturálních. Můžeme ji počítat jako produktivitu práce hodinovou, denní, měsíční a nebo roční. Produktivita práce se v praxi zjišťuje na pracovníka, dělníka a nebo výrobního dělníka. produkce Produktivita práce (PP) = ---------------------odpracovaný čas Převráceným ukazatelem produktivity práce je pracnost a říká nám kolik času potřebuje pracovník, dělník a nebo výrobní dělník na jednotku produkce (výrobek, službu) odpracovaný čas Pracnost = ----------------------produkce Produktivitu práce ovlivňuje jakost materiálu a surovin, úroveň techniky a technologie a kvalifikace pracovníků.

Evidence výroby základem pro evidenci výroby jsou záznamy o provedených výkonech v provozních útvarech podniku – dílnách. Tyto údaje slouží pro plánování výroby a její kontrolu. Evidence výroby se uskutečňuje na podkladě prvotních dokladů jimiž se zadává práce na jednotlivá pracoviště. Základem je měsíční plán, který obsahuje seznam a počet výrobků, které má dílna vyrobit a na podkladě tohoto plánu se dělníkům zadává práce. Dělník obdrží výkres součástky a nebo výrobku a technologický postup. Evidence se provádí na pracovním lístku, který obsahuje úkol a THN. Po splnění úkolu vedoucí potvrdí na lístku provedení práce a vedení dílny (mistr)¨zadá pracovníkovi novou práci.

Řízení jakosti (technická kontrola) jakost výrobků je základním požadavkem trhu a významným nástrojem v boji o místo na trhu Stoprocentní jakost výrobků umožnila Japonsku dostat se během velmi krátké doby mezi nejvyspělejší země světa. V současné době hovoříme o systémech totální jakosti (TQM – total duality management) jako o modelech řízení jakosti, které se nevztahují jen na výrobu, ale veškeré procesy, které ve firmě probíhají (jakost marketingové práce, personální práce zásobovací činnosti). Firmy v naší republice se snaží získat mezinárodně uznávaný certifikát , že splňují normy ISO, které nás přibližují systému řízení v EU. Některé firmy dávají stále přednost systému, kdy v podniku existuje útvar řízení jakosti ŘKJ řízení a kontrola jakosti). Tento útvar má na starosti nejen kontrolu jakosti, ale i prevenci a pochopitelně i sledování a aplikaci norem ISO.

- 35 -

ekonomika podniku

Jakost výrobků v podniku je stanovena: − technickými normami − technickými podmínkami (ujednání, dohoda mezi odběratelem a výrobcem). Z hlediska funkčních vlastností a použití rozeznáváme:
dobré výrobky – odpovídají normám a technickým podmínkám
vadné výrobky – některý parametr neodpovídá
zmetky – výrobky nefunkční a nebo odlišných vlastností Kontrola jakosti v podniku nezahrnuje jen kontrolu hotových výrobků, v této době je již pozdě, ale jedná se o kontrolu materiálů a surovin a kontrolu mezioperační tj. kontrolu polotovarů. Kontrola zahrnuje posouzení vnějšího vzhledu, tvaru, rozměrů, jakosti ploch fyzikální a chemické zkoušky v laboratoři a funkční zkoušky.

Investiční výstavba pokud budeme posuzovat investiční výstavbu v širším slova smyslu, můžeme si pod tímto pojmem představit získávání a rozmisťování kapitálu v podniku. My budeme pro naše účely investováním rozumět samostatnou činnosti podniku, která se bude zabývat vytvářením a nebo rozšiřováním výrobní kapacity podniku. Investiční činnosti rozumíme výdaje vynaložené na výstavbu, modernizaci, rekonstrukci a nebo obnovu majetku podniku. Máme na mysli pořizování strojů, zařízení a budov. V praxi jde o výstavbu nových výrobních provozů, zavádění nových technologií a výměnu starého a nepotřebného výrobního zařízení, popřípadě o ekologické investice.

Investice v podniku můžeme rozdělit na:
rozšiřovací investice – rozšíření výrobní kapacity, zavedení nové technologie, investice na ochranu životního prostředí a zlepšení prostředí pracovního
obnovovací investice – výměna stávajícího zařízení novým s cílem snížit výrobní náklady. Jedna forma zpravidla přechází v druhou, protože při obnově zastaralých výrobních zařízení se současně modernizují, zvyšuje se výrobní kapacita a snižují se náklady.

Rozhodování o investicích přijmout rozhodnutí o tom kolik prostředků a do čeho, kdy a jak investovat je rozhodování o budoucnosti podniku. Proto rozhodování o investicích patří k nejdůležitějším rozhodnutím, které musí vedení podniku přijmout. Investice budou sloužit mnoho let a proto rozhodují o úspěšnosti podniku o velikosti budoucího zisku i o nákladové zátěži podniku. Tato rozhodnutí jsou obsažena v investičním plánu, který je strategickým podnikatelským plánem. Investiční plán je pouze představa, která se uvádí do života v investičních projektech z kterých se vybírají ty, které budou vyhovovat po stránce technické i ekonomické. Pro investiční projekt, který se zdá nejvhodnější se vypracovává technicko-ekonomická studie, která se zabývá věcnou i finanční stránkou investičního projektu. V projektu se uvádí

- 36 -

ekonomika podniku

jaké stroje a zařízení se mají obnovit a nebo nově pořídit, jak má být rozšířena výrobní kapacita, kdo investici uskuteční a v jakém čase. Z ekonomického hlediska se posuzuje ekonomická efektivnosti a způsob financování. Rozhodování o investicích vychází z výrobní kapacity podniku. Potřeba nových investic vzniká:
dosavadní výrobní kapacita je nedostatečná
zařízení je staré a opotřebované
kapacitu nelze plně využít Investice zahrnuje:

stavební práce (inženýrské sítě) strojní investice (stroje, zařízení, montáž)

Plánování investiční výstavby v plánu posuzujeme co je pro podnik výhodnější, zda pořízení nových investic, rekonstrukce a nebo modernizace. Rekonstrukce – zásahy do konstrukce a technologie, které mají za následek zvýšení technický parametrů a nebo funkce Modernizace – změny investic při nichž se uplatňuje technický pokrok, zvyšuje se výkonnost a rozšiřuje se použitelnost V plánu IV se posuzují souhrnné ukazatele IV: − celkový objem investiční výstavby k Kč − objem strojních investic − objem stavebních investic − zůstatek nedokončených investic ke konci roku Do plánu přednostně zařazujeme: − rozestavěné investice − stavby na které je projektová dokumentace − stavby zajištěné dodavatelský a finančně Při posuzování variantního řešení investiční výstavy posuzujeme dva základní ukazatele: čistý výnos za rok Koeficient efektivnosti E = -------------------------investiční náklady tento ukazatel nám říká, kolik korun čistého zisku získáme z jedné koruny vložené v investičních nákladech (čím je tento ukazatel vyšší tím je investice efektivnější) investiční náklady Doba návratnosti T = -------------------------čistý výnos doba návratnosti se počítá v letech a říká nám za jakou dobu se nám vrátí náklady vynaložené na investici (čím je ukazatel nižší tím kratší doba návratnosti)

- 37 -

ekonomika podniku

Příprava investiční výstavby investor (organizace, která investiční výstavbu realizuje a financuje) předkládá investiční záměr realizovat určitou investici. Na tento investiční záměr navazuje investiční studie, která stanovuje účel a řešení investice a technologický postup výstavby. Pokračováním investiční studie je projektový úkol. Projektový úkol obsahuje údaje o výrobě, údaje pro posouzení efektivnosti investice, posouzení vlivu na životní prostředí. Na projektový úkol navazuje vlastní projekt, který zpravidla vypracovává specializovaná organizace. Projekt – souborné řešení stavby po všech stránkách (architektonické, technické a ekonomické. Projekt obsahuje i rozpočtovou dokumentaci, která stanovuje vlastní cenu investice. Za provedení projektu odpovídá – generální projektant. Po vypracování projektu se zajistí dodavatel, který budu investici realizovat – generální dodavatel s kterým se uzavře hospodářská smlouva, určí se termín dokončení, splátkový kalendář a způsob fakturace. V návaznosti na tyto činnosti musí mít investor zajištěny finanční prostředky, které tvoří vlastní zdroje(odpisy a hospodářský výsledek) a zdroje cizí (investiční úvěr, půjčka, leasing popřípadě vydané obligace).

Odbyt (marketing) Výrobou výrobku zdaleka nekončí činnost podniku, ale v podstatě začíná boj o existenci podniku o zisk. V současné situaci není problémem vyrobit dostatečné množství kvalitních výrobků, ale nastává rozhodující etapa, ve které je třeba přemístit výrobek ke spotřebiteli. Toto zakončení podnikového reprodukčního procesu zaměřené na uspokojování potřeb označujeme jako odbyt. Podstatou odbytu je, je aby jeden subjekt, v našem případě výrobní podnik přenechal jinému subjektu (podniku, státu a nebo jednotlivci) za peněžní a nebo věcnou protihodnotu své statky (výrobky a nebo služby). V dnešní době není bezpodmínečně nutná peněžní forma zúčtování mezi prodávajícím a kupujícím. Odbyt je možné uskutečnit prostřednictvím barterových obchodů, kdy kupující pro nedostatek finančních prostředků uhrazuje prodávajícímu hodnotu jeho dodávky dodáním svých a nebo jiných výrobků. V podmínkách tržního hospodářství, kdy je znatelný převis nabídky nad poptávkou se organizace musí orientovat na potřeby a přání svých zákazníků. Tyto potřeby se musí nejen zjišťovat, ale i vyvolávat a hledat způsoby je uspokojovat. Tyto činnosti jsou předmětem marketingu. Marketing je lidská činnost, umožňující organizaci zjistit neuspokojené potřeby a přání, přeměnit je do podoby ziskových příležitostí a tento zisk realizovat (Kotler). Pro uplatňování marketingového přístupu je nutné, aby ve společnosti existovaly předpoklady, který zabezpečuje nezávislost nabídky a poptávky. Svobodná vůle prodávajícího jaké výrobky a za jakou cenu bude na trhu realizovat a současně stejné vůle kupujícího jaké výrobky za jakou cenu a od koho nakoupí je realizovatelné v demokratickém systému, kdy funguje tržní ekonomika.

- 38 -

ekonomika podniku

Relativně samostatnou oblastní činnosti v odbytovém procesu je prodej. Při prodeji se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnická práva k užívání a kupující se zavazuje uhradit prodávajícímu smluvenou cenu.

Obchodní plán je rozhodujícím nástrojem řízení odbytové a prodejní činnosti. Sestavení tohoto plánu vychází z plánu výroby a probíhá v následujících etapách:
tržní diagnóza
tržní prognóza
plánování cílů
plánování marketingového mixu
sestavení rozpočtu 1) tržní diagnóza – charakterizuje momentální tržní situaci podniku. Zjišťuje se jak se jednotlivé výrobky podílejí na obratu a zisku a jaký je jejich tržní podíl. Posuzují se jednotlivé skupiny zákazníků (tržní segmenty) a to z různých hledisek. Můžeme zákazníky posuzovat z hlediska věku, z hlediska příjmového sociálního. Zajímají nás současné odbytové cesty (přímý prodej, prodej internetem, prodej prostřednictvím zástupců). Posuzujeme konkurenci a její nabídku posuzujeme stejným způsobem jako naši vlastní. 2) tržní prognóza – spočívá v odhadu budoucího vývoje na trhu výrobků a na uplatnění našich výrobků na trhu. Snažíme se odhadnout jaké vlivy budou na trhu v budoucnosti působit a jak se to projeví na odbytu našich výrobků. Součástí tržní prognózy je i firemní strategie v otázce volby nástrojů zaměřených na různé oblasti. Tyto nástroje tvoří součást marketingového mixu a mohou znatelné ovlivnit výkony podniku. 3) plánování cílů – v této části se snažíme co možná nejpřesněji naplánovat, čeho má být v následujícím období dosaženo tzn. kolik a jakých výrobků v následujícím období a tím je zpravidla jeden rok prodáme. Cíle z tohoto pohledu mohou být strategické, kdy stanovíme základní směry odbytu podniku (zaměření na určité cílové skupiny spotřebitelů). Taktické cíle stanovují zcela určité záměry podniku v nejbližším období ( objem tržeb, prodané množství, dosažený podíl na trhu). 4) plánování marketingového mixu – tato metoda se označuje 4 P a zahrnuje výrobky, ceny, propagaci a distribuci. Tento plán zahrnuje úvahu o výrobcích o jejich setrvání na trhu, jejich inovaci, popřípadě o jejich stažení z trhu. Dále posouzení v oblasti cenové tvorby a to sice rozhodnutí jakým způsobem budeme stanovovat cenu výrobku. V oblasti propagace bude potřebné stanovit jaké metody propagace stanovit a použít. Oblast distribuce zahrnuje rozhodnutí o způsobu prodeje (přímý prodej, prodej přes velkoobchod, prodej přes prodejce). 5) sestavení rozpočtu – porovnáváme příjmy a výdaje spojené s dosažením požadované výše odbytu. V úvahu bereme i náklady spojené s reklamou a propagací a náklady na skladování Odbytová činnost podniku ve své podstatě působí dvěma směry a to na: 1. výrobu – nutí výrobu inovovat své výrobky dle přání zákazníků 2. spotřebitele – nutí spotřebitele kupovat výrobky, které jsou módní, ekologické, podporující zdravý životní styl a současně odběratele vychovává.

- 39 -

ekonomika podniku

Odbyt můžeme realizovat jako odbyt přímý – existuje přímá vazba na spotřebitel VÝROBCE -------------------- SPOTŘEBITEL při tomto způsobu odbytu je výhodou, že se může snižovat konečná cena pro spotřebitele, protože nemusíme platit prostředníka. Nevýhodou je to, že si musíme sami shánět odběratele a tato činnost nás může finančně i organizačně zatěžovat. Odbyt formou nepřímou – mezi výrobcem a spotřebitelem je prostředník a tím je odbytová organizace. VÝROBCE ------- ODBYTOVÁ ORG. ------ SPOTŘEBITEL v tomto případě se může koncová cena pro spotřebitele zvyšovat, protože je nutné zaplatit činnost odbytové organizace, prodlužuje se doba, za kterou se výrobek dostane ke spotřebiteli. Odbytová organizace si sama shání odběratele a pro podnik je jediným odběratelem právě odbytová organizace. Výrobní podniky stejného a nebo podobného zaměření si mohou sami zřídit odbytovou organizaci, která prodává jejich výrobky. (Omnipol - odbytová organizace zabývající se prodejem zbraní).

Odbyt může být realizován formou:
odbytového útvaru podniku – jeho velikost záleží na rozsahu odbytu a velikosti podniku
odbytová organizace
podniková prodejna Odbytový útvar podniku bývá součástí obchodního úseku podniku a mezi jeho činnosti patří: − plánování odbytu – plán prodeje zboží − průzkum potřeb − vlastní odbyt – styk s odběrateli, hospodářské smlouvy, reklamace dodávek, servisní služby, zaškolení, záruční opravy − skladování (balení a expedice) − fakturace − propagace – marketingové oddělení

Plánování odbytu hlavní součástí plánu je plán prodeje zboží, výrobků a služeb, který se sestavuje buď jako dlouhodobý výhled, jako roční plán a nebo jako plány dílčí (měsíční, dekádní). Plán prodeje má podobu bilance:

- 40 -

ekonomika podniku

Plán prodeje

výroba počáteční zásoba nákup pro další prodej

prodej pro - obyvatelstvo - pro organizace - zahraničí vlastní spotřeba

Plán odbytu se sestavuje jak v naturálních tak v peněžních jednotkách a je základním prostředkem pro plán zisku podniku. Zisk podniku přímo závisí na množství prodaných výrobků a služeb za plánované období tj. za jeden rok. Součástí plánu odbytu jsou i cenové propočty a to hlavně v oblasti cen – kalkulace ceny Kalkulace se provádí na kalkulační jednici tj. na jednotku výkonu (výrobek, práci a nebo službu). Z časového hlediska rozeznáváme kalkulace předběžné a výsledné. Základním hlediskem pro kalkulaci je členění nákladů a to na náklady přímé (jednicové) a nepřímé (režijní). Základní metodou pro sestavení kalkulace je použití kalkulačního vzorce. Kalkulační vzorec 1) přímý materiál 2) přímé mzdy 3) ostatní přímé náklady 4) výrobní režie Vlastní náklady výroby 5) správní režie Vlastní náklady výkonu 6) odbytová režie Úplné vlastní náklady výkonu 7) zisk Prodejní cena bez DPH !!! Ostatní kalkulační metody a praktické sestavování kalkulací bude podrobněji probráno v předmětu účetnictví.!!! Dokončené a zkontrolované výrobky se ukládají do skladu, ke se z nich v vytvářejí zásoby, které slouží pro dodávky odběratelům. Zásoby výrobků umožňují plynulý odbyt bez ohledu na případné výkyvy ve výrobě. Výrobky se přebírají do skladu podle odváděcího výkazu a vydávají se podle expedičního příkazu. Na skladování hotových výrobků jsou kladeny podobné nároky jako při skladování materiálu. Rozdíl je pouze v tom, že u hotových výrobků je menší počet druhů a to umožňuje lépe využít skladovací prostory. Při expedici se hotové výrobky balí podle požadavků odběratele a ukládají do krabic, přepravek, kontejnerů a nebo palet opět dle požadavků.

ekonomika podniku

- 41 -

Výrobky, které se vyrábějí na zakázku se neskladují, ale ihned po dokončení se odesílají odběrateli.

Evidence výrobků evidence výrobků se provádí na základě prvotní evidence a jejím základem jsou informace o pohybu jednotlivých druhů výrobků na skladě. Evidence se provádí stejně jako u materiálu podle skladových karet. Podle odváděcích výkazů se na ně zaznamenávají přírůstky jednotlivých druhů výrobků a na základě expedičních příkazů se na ně zapisují údaje o vyskladnění a zjišťuje se skladová zásoba hotových výrobků.

Hmotné a informační vazby při prodeji výrobků

1 výroba

3 sklad a exped ice

2 prodej

4 1234-

o d b ě r a t e l

odváděcí příkaz hmotná vazba expediční příkaz informační vazba dodací list faktura, kupní smlouva

Průzkum potřeb je představován souborem činností, kterými se získávají informace o potřebách národního hospodářství jako celku (situace na trhu). Informace o potřebách zahrnují informace o vývoji potřeb a tendencích dalšího vývoje. Průzkum zahrnuje jednat potřeby dlouhodobé (výrobní prostředky) a krátkodobé (spotřební předměty) a to v členění na potřeby hlavní, doplňkové, základní a vedlejší, potřeby pravidelné a nepravidelné. Průzkum dlouhodobých potřeb se uskutečňuje přímo u výrobců, kdy se zjišťuje vybavenost podniku stroji a zařízeními, jejich stáří a technická úroveň a dále se přihlíží k technickému rozvoji podniku. Potřebné údaje se dají získat i na firemních akcích a to především na různých prezentacích firem, veletrzích a přehlídkách výrobků.

- 42 -

ekonomika podniku

Průzkum potřeb krátkodobých se provádí u spotřebitelů vyhodnocováním údajů o spotřeby (statistické údaje), nebo údajů, které se získávají od obyvatelstva pomocí různých metod (průzkumy, výstavy, ankety, módní přehlídky).

Propagace cílem propagace je podat informace o nových výrobcích, jejich obsluze, výhodách a ovlivnit tak spotřebitele, aby si daný výrobek zakoupit. Propagace má funkci ekonomickou tzn. zvýšení odbytu a tím i zvýšení zisku a funkci mimoekonomickou a tou je ovlivnění a výchova spotřebitele. Podle územního zaměření můžeme propagaci rozdělit na celostátní, oblastní, mezinárodní. Metody propagace jsou založeny na zkoumání psychologie, využívají znalostí psychologie a motivačního výzkumu. Použití propagačních prostředků je velice rozmanité a můžeme se zmínit alespoň o inzerátech, bilbordech a propagačních předmětech. Nemalý význam zde hraje i funkce obalu a význam podnikové značky. !!!Podrobněji bude tato problematika probrána v předmětu marketing ve třetím ročníku.!!!

Personální práce pro splnění všech plánovaných úkolů, které mají podniku zajistit dostatečné prostředky pro svoji vlastní reprodukci jsou rozhodující výrobní zdroje nutné ke splnění těchto úkolů. Jedním z rozhodujících zdrojů, na kterém závisí osud podniku je dostatek kvalitních pracovníků, kteří jsou pro splnění cílových úkolů nezbytní. Pracovníci nejsou jen rozhodujícím podnikovým zdrojem, ale současně i zdrojem nejproblematičtějším. Při plánování podnikových činností je možné odhadnout a stanovit potřebu výrobních prostředků poměrně přesně. To platí i o pracovnících podniku. Můžeme naplánovat potřebu pracovníků, ale nemůžeme naplánovat chování a jednání lidí. Z tohoto hlediska se stávají faktorem velice těžko předvídatelným. Stejně jako pečujeme o zásoby a výrobní prostředky, musíme se starat i o pracovníky podniku. Touto činností se zabývá řízení lidských zdrojů HRM (human resource management) jejímž cílem je zabezpečení kvantitativní stránky lidských zdrojů (počet, struktura a kvalifikace) a kvalitativní stránky (výkonnost, motivace a tvořivost). Konkrétní podobu této snaze zajistit kvalifikované a spokojené pracovníky dává personální útvar podniku, který tuto činnost realizuje prostřednictvím personální práce. Personální práce se projevuje v oblasti hospodářské a to:
optimálním využitím lidské práce
stanovením a udržením personálních nákladů (mzdy a sociální výdaje)
realizací systému odměňování tato práce se projevuje i v oblasti sociální:
naplněním osobních cílů zaměstnanců (dosažení pracovního postavení v podniku)
motivací pracovníků k dalšímu vzdělávání a zvyšování kvalifikace
zabezpečení sociální jistot zaměstnanců (bydlení, rekreace, sport)

- 43 -

ekonomika podniku

Personální práce zahrnuje řadu činností, které jsou v pravomoci personálního útvaru a můžeme sem zařadit: − plánování pracovníků − získávání a výběr pracovníků − hodnocení pracovníků − odměňování pracovníků − kolektivní vyjednávání − sociální péče Pro naše potřeby se budeme zabývat plánování a odměňováním pracovníků

Plánování pracovníků stanovení potřeby pracovníků je možné provádět různými metodami. Počty výrobních dělníků můžeme naplánovat na základě plánované výroby a norem spotřeby práce. Norma spotřeby času může být vyjádřena různým způsobem: − norma času – množství času na pracovní operaci − norma obsluhy – počet strojů a zařízení přidělený k obsluze pracovníkovi − norma pracnosti – spotřeba času na výrobek Průměrný evidenční počet výrobních dělníků určité profese na určité období zpravidla na jeden rok můžeme vypočítat podle následujícího vzorce: H DV = ---FD H – objem prací daní profese nutný ke splnění plánu výroby v hodinách FD – využitelný fond pracovní doby dělníka v hodinách Využitelný fond pracovní doby jednoho dělníka za kalendářní rok v hodinách se vypočítá podle následujícího vzorce: FD = (FK – k – ř – n – p) h FK – kalendářní fond pracovní doby ve dnech k – dny pracovního klidu ř – dny řádné dovolené n - neodpracované dny pro nemoc a nebo úraz p – neodpracované dny pro překážky ( školení, studium, prostoje) h - délka pracovního dne v hodinách Kromě výrobních dělníků se na výrobě přímo podílí pracovníci, kteří pracují jako údržbáři a nebo seřizovači. Počet těchto pracovníků se řídí podle norem individuální obsluhy.

- 44 -

ekonomika podniku

Plánování THP pracovníků se prování podle následujících metod, kdy se uplatňuje především zkušenost a odhad, protože přesný propočet je velice obtížný a někdy i nemožný. Tyto metody označujeme jako intuitivní a patří mezi ně například delfská metoda a kaskádová metoda. Delfská metoda podstatou této metody je, že se skupina expertů (většinou zaměstnanci podniku, kteří mají přehled o výrobě, odbytu, technickém rozvoji a struktuře pracovních sil v podniku) snaží dosáhnout shody pokud se týká budoucího vývoje pracovníků v podniku. Cílem je předpovědět budoucí vývoj v oblasti pracovních sil. Aby se tito experti nemohli vzájemně ovlivňovat tak se veškerá komunikace vede přes prostředníka, který údaje shromažďuje a dále je předává dalším expertům.

Kaskádová metoda tato metoda odhaduje potřebu pracovních sil a současně dává i odpověď na otázku jak pokrýt tuto potřebu z vnitřních zdrojů podniku. Metoda spočívá v tom, že se podnikové úkoly rozepisují na nižší organizační složky a celý proces končí na nejnižší úrovni u mistra. Každý vedoucí na své úrovni odhadne potřebný počet pracovníků ke splnění daného úkolu a množství pracovníků, které má k dispozici. Při sestavení plánu potřeby pracovníků můžeme dojít k závěru, že se stávajícím počtem pracovníků nejsme schopni plánované úkoly splnit. V tomto případě, pokud nám to finanční prostředky dovolí musíme získat potřebný počet chybějících pracovníků. Pro získání pracovníků máme dvě možnosti: využití vnitřních zdrojů – můžeme použít vlastní pracovníky, které v rámci vnitřní reorganizace převedeme z jiných podnikových útvarů na místa, kde nám pracovníci chybějí. využití vnějších zdrojů – pracovníky zajistíme mimo podnik, prostřednictvím inzerce, úřadů práce z absolventů učilišť a nebo středních škol V některých případech může nastat i opačná situace, kdy nám pracovníci přebývají. V tomto případě můžeme převést pracovníky na jinou práci v rámci podniku, v krajním případě je musíme propustit.

Získávání a výběr pracovníků Nábor a výběr pracovníků zajišťujeme v návaznosti na předchozí činnost a to plánování pracovníků. Při získávání pracovníků musíme brát v úvahu možné zdroje pracovních sil, které můžeme rozdělit na zdroje vnější a vnitřní. Vnější zdroje jsou tvořeny hlavními zdroji:
pracovní nabídkou v daném regionu
absolventi škol
zaměstnanci z jiných organizací doplňkovými zdroji:
ženy v domácnosti
důchodci
studenti jako výpomoc o prázdninách a části týden
pracovní zdroje ze zahraničí

- 45 -

ekonomika podniku

vnitřní zdroje tvoří:
pracovníci uvolnění v rámci technického rozvoje
pracovníci usilující o pracovní růst
pracovníci chtějící změnit pracoviště Při výběru pracovníků, můžeme využit oba dva tyto zdroje. Každý z těchto zdrojů má své výhody a nevýhody. Pracovník, který přichází do podniku není zatížen stávajícím prostředím, dívá se na podnik jinýma očima a může do podniku přinést nové poznatky a zkušenosti, které nabral v předešlém zaměstnání. Na druhou stranu potřebuje delší dobu na seznámení s podnikovým prostředím, zvyklosti a specifiky. Výhodou při obsazování místa vlastním pracovníkem je to, že zná podnik, nedělá mu problém přizpůsobit se novému prostředí v rámci téhož podniku. Na druhou stranu je příliš svázán s dosavadním prostředím a se stylem práce a do podniku nepřináší, žádné nové zkušenosti. Při obsazování míst se dává obecně přednosti vlastním pracovníků, kteří museli být uvolněni z důvodů technických organizačních a nebo jiných. Pokud nemáme možnost obsadit pracovní místo z tohoto zdroje obracíme se mimo podnik. V tomto směru zde sehrává pozitivní úlohu úřad práce, který nám může určitého pracovníka zajistit. Pro získávání pracovníků z vnějších zdrojů můžeme využít celé řady možností. Je vhodné využít služeb úřadů práce, které mají přehled o profesích v rámci své působnosti. Dále je možné využít „burz práce“, které pořádají školy pro své absolventy a můžeme zde vybírat z poměrně široké základy. Další možností je provést nabídku zaměstnání pomocí inzerce a to především v regionálním tisku. V neposlední řadě můžeme využít specializované agentury, které se specializují na vyhledávání vhodných pracovníků. Formulace nabídky zaměstnání Vyplývá z popisu pracovního místa a přihlíží k volbě dokumentů požadovaných od uchazeče. Nabídka by měly obsahovat body, které korespondují s obsahem inzerátu. V některých případech se některé informace neuvádějí a sdělují se až zájemcům, kteří na nabídku reagovali. Jestliže některé podstatné skutečnosti neuvedeme snižuje se efektivnost nabídku a klesá míra odezvy na naši nabídku. Zásadně by se nemělo zaměstnání nabízet anonymně – vzbuzuje to nedůvěru v uchazečích. V inzerátu by se neměly uvádět jen požadavky na pracovníka, ale i konkrétné nabídky ze strany podniku. Neurčité sliby mohou vyvolat očekávání a pozdější realita může pracovníka odradit a popudit. Firma však nemá zájem o jakéhokoliv zaměstnance. Zájem je o zaměstnance, kteří disponují určitými vlastnostmi, odpovídají nárokům pracovního místa. Získáním takového pracovníka se uskutečňuje prostřednictvím výběrového řízení. Výběrové řízení se může uskutečnit na základě informací získaných od pracovníka prostřednictvím dotazníku, životopisu, referencí a nebo posudku. Další možností je výběr pracovníka na základě osobního pohovoru , psychologického testu a nebo praktické zkoušky. V případě většího počtu uchazečů je možné postupovat ve více krocích:
předvýběr
vlastní výběr
rozhodnutí z užšího počtu uchazečů

- 46 -

ekonomika podniku

Předvýběr – administrativní kolo účelem je z celého souboru uchazečů na základě předložených dokumentů vybrat ty, kteří budou zařazeni do užšího výběru. Po uchazečích můžeme vyžadovat následující dokumenty: − osobní dotazník − životopis − reference − motivační dopis − zdravotní vysvědčení − pracovní posudek − esej Některé podniky realizují předvýběr formou předběžného pohovoru s uchazečem. Výsledek předvýběru: a. velmi vhodní uchazeči – budou pozváni k výběrovému řízení b. vhodní – doručení rezervačního dopisu s oznámení, že se na ně obrátíme v budoucnosti c. nevhodní – zdvořilý odmítavý dopis s poděkováním Vlastní výběr pracovníků Se odehrává formou strukturovaného a nebo nestrukturovaného pohovoru Výběr pracovníků a posuzování jejich pracovních a osobnostních předpokladů je vysoce specializovaná činnost, které se účastní jak externí specialisté tak řídící pracovníci vlastního podniku. Kromě obecných předpokladů (vzdělání, praxe, znalosti, dovednosti) se zjišťují i osobní a charakterové vlastnosti (svědomitost, odpovědnost, osobní cíle, motivace k práci). Činnost spojená se získáváním a výběrem pracovníků je velice citlivá oblast. Firma přichází do kontaktu s širší veřejností a způsob jejího postupu vůči uchazečům o zaměstnání formují názory na podnik (image) v očích veřejnosti. Druhou možností, která může vyplynou z personálního plánu je situace, kdy je podnik nucen část zaměstnanců propustit a to z důvodů technickoorganizačních a nebo výrobních. V tomto případě se podnik snaží pro pracovníky nalézt jiné vhodné uplatnění v rámci podniku. Pokud není možné pracovníky v podniku dále zaměstnat musí být podnik nápomocen při hledání nového pracovního uplatnění.

Odměňování pracovníků každá firma má pro odměňování svých pracovníků vytvořen mzdový systém, který musí zajistit mzdovou diferenciaci (rozdílné odměňování podle složitosti, kvality a množství odvedené práce s přihlédnutím ke kvalifikaci, vzdělání a délky praxe).

- 47 -

ekonomika podniku

Mzdový systém je projevem mzdové politiky podniku. Prováděním mzdové politiky zaměstnavatel sleduje následující cíle:
získat a udržet kvalifikované zaměstnance
stimulovat pracovníky k výsledkům
udržet mzdové náklady ve stanovených mezích Podle zákona č 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku je stanoveno, že zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou rozumíme peněžité plnění a nebo nepeněžité plnění (naturální mzda) za práci a to podle složitosti, odpovědnosti, namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek a pracovní výkonnosti. Pracovní výsledek musí být podrobně vymezen pomocí faktorů, které ovlivňují stanovení mzdy. Mzda je pro podnik i pro zaměstnance nástrojem k realizaci cílů, musí ovšem zohledňovat i cíle státu dané zákony. Mzda může být sjednána v pracovní smlouvě a nebo v jiné smlouvě (manažerské smlouvě, kolektivní smlouvě). Mezi nejčastěji používané mzdové formy patří: 1. Časové mzda – používá se pro odměňování dělníků v pomocných a obslužných procesech a THP, uplatňuje se u činnosti, kde není možné a nebo účelné zpracovat výkonové normy, například kvůli dodržování BOZP a nebo je zájem o kvalitní práci. 2. Úkolová mzda – používá se u výrobních dělníků na pracovištích kdy jsou zavedeny výkonové normy a není ohrožena bezpečnosti a ochrana zdraví při práci 3. Prémie – doplňují úkolovou a nebo časovou mzdu a jsou poskytovány za výsledky práce, které jsou měřitelné a nebo vyčíslitelné. Pro poskytování prémií musí být v podniku vypracován prémiový řád s kterým musí být pracovníci seznámeni. Na prémie po splnění kritérií je právní nárok. 4. Odměny – jsou vypláceny za mimořádné a jednorázové výsledky práce a to zejména u činnosti, které nelze přesně vyčíslit a nebo měřit. 5. Účast na výsledku – je podíl zaměstnance na lepším než plánovaném výsledku podniku. Smyslem tohoto mzdového stimulu je podporovat pocit sounáležitosti zaměstnance s podnikem. Tuto odměnu doprovází základní myšlenka, že každý pracovník podniku bez ohledu na vzdělání kvalifikaci a postavení může přispět ke splnění plánovaných úkolů. Účast může být vyplácena v hotovosti, formou zaměstnanecké výhody a nebo formou zaměstnaneckých akcií. Zaměstnanecké akcie v pracovnících posilují pocit sounáležitosti s podnikem a vlastnické vztahy je motivují ke zvýšené pracovní činnosti. Metody odměňování je nutné spojovat s úspěchy i neúspěchy vlastní práce, práce pracovního kolektivu a částečně i práce podniku. Množství vyplácených prostředků a výše mezd je vždy limitována možnostmi podniku. Podnik může na mzdách vyplatit jen tolik peněžních prostředků kolik má k dispozici.

- 48 -

ekonomika podniku

Kolektivní vyjednávání Právo zaměstnance být členem odborové organizace je zakotveno v Zákoníku práce. Odborová organizace, je-li v podniku ustanovena se účastní kolektivního vyjednávání, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy, která se uzavírá mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem. Kolektivní smlouvy jsou:
podnikové – platí jen pro jednoho zaměstnavatele
vyššího stupně – uzavřené pro větší počet zaměstnavatelů Kolektivní smlouva uzavřená odborovou organizací je platná i pro zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni. Pokud smlouva nestanoví jinak je její platnost na jeden rok. Šedesát dnů před koncem roku musí odborová organizace se zaměstnavatelem zahájit jednání o nové kolektivní smlouvě. S obsahem kolektivní smlouvy je odborová organizace povinna seznámit zaměstnance do 15 dnů od uzavření kolektivní smlouvy. Pokud nedojde ke shodě při sestavování kolektivní smlouvy mohou obě strany požádat o pomoc zprostředkovatele. Krajní možností při uzavírání kolektivní smlouvy je stávka ze strany zaměstnance a výluka ze strany zaměstnavatele.

Sociální péče Ze strany zaměstnavatel je potřebné, aby pro své zaměstnance vytvořil takové prostředí, které odpovídá zákonným normám a současně vytvořil takové sociální klima, které bude napomáhat stabilizaci a spokojenosti zaměstnanců v podniku. Do působnosti personálního útvaru patří také péče o pracovní podmínky, bezpečnost a hygienu práce. Jedná se o vysoce specializovanou činnost, která má v konečném důsledku příznivý vliv na spokojenost zaměstnanců, ovlivňuje jejich výkonnost, zdravotní a psychický stav a přispívá k příznivému sociálnímu klimatu v podniku. Činnosti, které vedou k uspořádání pracovního prostředí tak, aby negativně neovlivňovalo pracovníka označujeme jako humanizace práce. Cílem této činnosti je odstraňování monotónní práce, práce nadměrně namáhavé popřípadě práce rizikové. V rámci této činnosti je cílem učinit práci pro zaměstnance přitažlivou. Významným prvkem, který vytváří pocit spokojenosti s prací je úroveň sociálních potřeb pracovníků. Zaměstnavatelé systémem sociálních požitků ovlivňují motivaci pracovníků, připoutávají pracovníky k podniku a napomáhají rozvoji osobnosti pracovníka. Množství a úroveň sociálních požitků je zcela v kompetenci podniku a závisí na možnostech organizace a to především na možnostech finančních.

- 49 -

ekonomika podniku

Mezi tyto sociální požitky patří: − příspěvky na stravování − firemní rekreace − zdravotní péče − péče o děti předškolního věku − penzijní připojištění − podnikové půjčky − firemní bytová výstavba − vzdělávací a kvalifikační programy Množství poskytovaných sociálních požitků je stanoveno kolektivní smlouvou, tak kde odborová organizace není vytvořena interním mzdovým předpisem. Není vhodné poskytovat tyto požitky plošně a paušálně, protože to přináší snížení jejich motivačního účinku (pracovník má své vždy jisté). V současné době se prosazuje tzv. cafetería systém v sociálních požitcích zaměstnanců. Kdy každý ze zaměstnanců má k dispozici určitou výši „bonus“ hodnoty těchto požitků. (podle postavení, pracovních výsledků atd..) a sám si podle firemní nabídky určuje jak je vyčerpá.