Ekonomika krátkého období a hledání rovnováhy Teoretická východiska Makroekonomická teorie často zkoumá ekonomické ukazatele ve dvou rozdílných obdobích – dlouhém a krátkém. Za dlouhé období považuje zpravidla období delší než jednoho roku1. Vychází přitom z toho, že v dlouhém období jsou všechny ceny pružné, tj., že cenová hladina je pružná. Pokud pak dochází ke změnám makroekonomických ukazatelů (zejména HDP a míry nezaměstnanosti) je to proto, že se mění reálné veličiny (množství práce, kapitálu, půdy, technologie, že roste produktivita práce, že dochází k technologickému pokroku). V dlouhém období se předpokládá, že peníze jsou neutrální, čili, že změna peněz v oběhu nevede ke změně reálných veličin, ale pouze nominálních veličin – vychází se z toho, že v dlouhém období změna množství peněz v oběhu/peněžní zásoby/nabídky peněz vede ke změně cenové hladiny, tj. všech cen, neboli se mění jak ceny vstupů, tak výstupů. Při zvýšení množství peněz v oběhu tak firmy dostanou za své statky vyšší ceny, na druhou stranu ale zaplatí více na vstupech. Z hlediska jejich zisků se nic nemění, a proto nemají žádný důvod měnit (zvyšovat) produkci.Pro dlouhé období ekonomická teorie uvádí, že HDP je na své potencionální úrovni 2, čili, že v dané ekonomice vyrábí maximální množství statků, které lze s danými zdroji/výrobními faktory vyrobit. Pro krátké období výše uvedené předpoklady a závěry nemusí platit. Předně nemusí platit, že cenová hladina je pružná, zpravidla se naopak setkáváme s tím, že ceny vstupů i výstupů se v krátkém období z nejrůznějších důvodů nemění. V krátkém období rovněž platí, že zaměstnanci i zaměstnavatelé nejsou vždy dostatečně informováni a nejsou schopni odhadnout, z jakého důvodu se ceny mění (když už se mění), zda-li je to proto, že se mění cenová hladina (tj. všechny ceny) nebo proto, že se mění poptávka a nabídka statků či výrobních faktorů. Tyto a další důvody způsobují, že zejména výstup (HDP) krátkodobě kolísá kolem své potencionální úrovně, tedy klesá a roste (v dlouhém období je HDP na této potencionální úrovni, pokud se v dlouhém období dochází ke změně této potencionální úrovně, je to proto, že se mění jednotlivé reálné faktory). Dochází-li ke kolísání výstupu v krátkém období kolem jeho potencionální úrovně, kolísají i další veličiny – mění se míra nezaměstnanosti, (zpravidla s určitým časovým zpožděním) míra inflace (dochází ke změně cenové hladiny), saldo běžného a finančního účtu platební bilance (pokles HDP vede k poklesu dovozu apod.), saldo veřejných rozpočtů (pokles HDP vede k růstu vyplácených transferů, tj. sociálních dávek a k deficitu veřejných rozpočtů), spotřeba, investice (pokles HDP vede ke snížení spotřebních i investičních výdajů). V krátkém období tedy skutečná výše HDP může být odlišná od jeho potencionální úrovně. Ačkoliv dochází i k situacím, že skutečný HDP je o něco vyšší než potencionální HDP3, častější je situace, že skutečný HDP je nižší než potencionální.
Teorie zde není zcela jednotná, někdy se uvádí, že je to období delší než 3, (6) měsíců, jindy období delší než 2 let apod. 2 hovoříme o tzv. potencionálním HDP 3 K této situaci došlo v USA např. 60. letech 20. století a pravděpodobně rovněž na sklonku 20. století (léta 1998-2000).
1
Vzniká tak produkční mezera. Ekonomové si kladou otázku, jak tuto produkční mezeru odstranit4. Pro dlouhé období platí, jak je uvedeno výše, že se dané kolísání vyrovnává a že reálný HDP je ovlivňován pouze reálnými faktory. Teoreticky bychom se tedy tímto kolísáním v krátkém období nemuseli zabývat. Dané kolísání však má spoustu důsledků (např. v podobě růstu nezaměstnanosti) a bezprostředně ovlivňuje životy většiny lidí. Proto je dané krátkodobé kolísání příčinou zájmů ekonomů, politiků apod. V dlouhém období nás toto kolísání nemusí zajímat, krátkodobě ale můžeme trpět vysokou nezaměstnaností, nízkým růstem, vysokými schodky veřejných rozpočtů a dalšími negativními jevy. Pro dlouhé období je ostatně charakteristický citát J. Keynese: „z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtvi“. Pokud pak makroekonomie zkoumá kolísání v krátkém období, tak ji velmi zajímá jak tomuto kolísání zabránit. Tento problém je ekvivalentní problému, jak zajistit, aby vše, co je vyprodukováno bylo zároveň spotřebováno – pokud tomu tak je, tak firmy nemají důvod měnit výši své produkce, čili nedochází ani ke zvyšování či snižování HDP. Daný problém potom můžeme převést na otázku: jak dosáhnout toho, aby úroveň produktu (HDP), při které platí, že vše co je vyprodukováno, bylo zároveň spotřebováno, byla co nejvyšší. Platí zde závislost čím vyšší je tato úroveň HDP, tím vyšší množství potřeb můžeme uspokojit, čili tím více jsou lidé spokojeni. Má male smysl zdůraznit, že tento bod rovnováhy (často se hovoří o rovnovážném produktu), je teoretickým bodem, který v praxi nebude dosažen. Ekonomika se vždy dynamicky vyvíjí, lidské potřeby se v čase neustále mění, mění se i počet obyvatel apod. Krátkodobě vždy bude na dílčích trzích (jako je trh obilí, automobilů, bytů5) docházet k nerovnováze, kdy se nabídka a poptávka bude lišit, právě proto, že se změní počet výrobců, počet poptávajících, jejich vkus apod. Trhy mají tendenci se vyčisťovat, a pokud bude tato nerovnováha přetrvávat, bude se měnit produkované množství i cena statků. Krátkodobě však vždy bude docházet k tomu, že na nějakém trhu bude vyprodukováno větší množství statků než jaké je poptáváno a naopak. Pokud je v nerovnováze nějaký dílčí trh, nemůže být v rovnováze ani celá ekonomika. Usilování o dosažení bodu rovnováhy, pro který platí, že vše, co je vyprodukováno, je zároveň i spotřebováno, respektive o maximalizaci tohoto bodu, tedy neznamená dosažení daného bodu, ale přibližování se k němu. Vzhledem k neustálým změnám toto přibližování může být jen přibližné. Nesmíme dále zapomínat ni na to, že jednotlivé složky HDP, respektive agregátní poptávky závisí na řadě faktorů, přičemž tato závislost není vždy jednoznačná, respektive je obtížně statisticky měřitelná. Níže uvedené modely, jak si ukážeme, z těchto faktorů vybírají jen některé, a proto nutně vypovídací schopnost těchto modelů bude vždy omezená. Přes všechny zde uvedené výhrady jsou teorie/modely dosahování ekonomické rovnováhy užitečné, ukazují nám způsoby, které vedou (směřují) k ekonomické rovnováze, respektive, které působí na to, aby rovnovážný bod byl co nejvyšší. V praxi se používají nejčastěji tři modely ekonomické rovnováhy v krátkém období: I když tedy situace, kdy skutečný HDP je na stejné, respektive o něco málo vyšší úrovni než potencionální, není příliš obvyklá, makroekonomie rovněž věnuje této situaci pozornost. Je užitečné vědět, jak se v takové situaci bude ekonomika chovat, k čemu povede zvýšení vládních výdajů apod. 5 Tyto trhy můžeme dále specifikovat např. na trh chleba v Třebíči, na trh s byty 3+1 v Praze na Vinohradech
4
- model s přímkou pod úhlem 45 stupňů - model křivek/přímek IS a LM - model agregátní nabídky a agregátní poptávky Tyto modely na sebe navazují, proto si je zde postupně rozebereme. Model s přímkou pod úhlem 45 stupňů. Podstata modelu Všechny modely jsou obecně založeny na tvrzení, že makroekonomická rovnováha nastává tehdy, pokud se výstup rovná agregátní poptávce. Výstup můžeme vyjádřit jako: Y = C+I+G+NX (rovnice 1) Jednotlivé symboly jsou vysvětleny dříve. Agregátní poptávku potom můžeme vyjádřit jako: AD = C+IP+G+NX (rovnice 2). Prozatím můžeme agregátní poptávku definovat jako výdaje, které jednotlivé subjekty (spotřebitelé, firmy/investoři, vláda, zahraniční subjekty) plánují vynaložit. Jediný rozdíl v obou rovnicích spočívá v položce investic. V případě rovnice HDP zahrnují investice i neplánovanou změnu zásob (tj. pokud I >IP produkty, které firmy vyrobily, předpokládaly, že prodají, nicméně ostatní subjekty si je nekoupily, eventuelně, pokud I < IP produkty, které firmy chtěly mít na skladě, ale v důsledku vysoké (firmami neočekávané) poptávky o ně přišly). V případě rovnice agregátní poptávky zahrnují investice IP pouze plánované investice, tj. investiční výdaje, které firmy vskutku vynaložit chtějí (včetně plánované změny zásob). Pokud dochází k nesouladu mezi položkami I a IP, tak firmy reagují omezováním produkce (za situace I >IP), případně jejím rozšiřováním (za situace I < IP). Postupně budou firmy reagovat i změnou cen, v krátkém období však zpravidla firmy netuší, co způsobilo neplánovanou změnu zásob. Protože změna cen je pro firmy nákladná (viz dále), spíše nejprve zvýší či sníží produkci. Výše uvedené může osvětlit následující příklad. Příklad: předpokládejme, že ekonomiku daného státu tvoří pouze stánek se zmrzlinou (je to jediný podnik v daném státě). Hrubý domácí produkt daného státu je potom roven tržní hodnotě statků, které zmrzlinář vyprodukuje. V krátkém období se nepochybně poptávka po zmrzlině bude měnit (např. proto, že je teplo nebo zima, všední den nebo svátek, zda kolem stánku projde průvod apod.) Zmrzlinář však není schopen tyto změny odhadnout a určit jejich příčiny. Proto bude zmrzlinu prodávat za stále stejnou cenou (tudíž se nebude měnit ani cenová hladina). Teprve, pokud by změny poptávky byly dlouhodobé, zareaguje zmrzlinář změnou ceny. Obdobně se chová většina firem, proto můžeme v krátkém období prohlásit cenovou hladinu za stabilní. Prozatím budeme proto předpokládat, že v krátkém období je cenová hladina stabilní/konstantní, neměnná. Tento předpoklad později rozšíříme, respektive opustíme. Dále předpokládáme, že firmy jsou ochotny jakékoliv množství produkce, které jsou schopny vyrobit, tj. předpokládáme, že setkají-li se firmy s neuspokojenou poptávkou, zareagují na ni, pokud mají volné kapacity, rozšířením produkce. V tomto modelu se zatím rovněž nezabýváme úrokovou mírou a jak změny úrokové míry ovlivní domácí i zahraniční investice.
Pokud si nakreslíme dvě osy a mezi nimi přímku pod úhlem 45 stupňů, je zřejmé, že kolmá vzdálenost všech bodů této přímky od osy je stejný. Naneseme-li si na vodorovnou osou výstup (Y) na svislou osou agregátní poptávku (AD), můžeme říci, že pro všechny body přímky s úhlem 45 stupňů platí Y = AD. AD
45
Obr: přímka pod úhlem 45 stupňů.
Y
Jednoduchá ekonomika (bez vlády a zahraničního obchodu) Předpokládejme nyní jednoduchou ekonomiku, bez vlády a zahraničního obchodu. V této ekonomice platí Y = C+I, respektive AD = C+IP . Vyjděme z jednoduché keynesiánské spotřební funkce a předpokládejme, že spotřební výdaje se skládají pouze z autonomních spotřebních výdajů Ca a spotřebních výdajů závislých na důchodu. Můžeme potom psát: C = Ca+ c*YD (rovnice 3) Ca = autonomní spotřeba (nezávislá na důchodu, tj. spotřební výdaje, které musíte v daném období vynaložit, i když nemáte v tomto období žádný důchod), c = mezní sklon ke spotřebě (o kolik se zvýší naše spotřeba, vzroste-li výstup (Y) o nějakou jednotku, (viz kapitola věnovaná rozboru jednotlivých složek HDP)). YD = disponibilní důchod, YD = Y-TA-GBS+TR (rovnice 4) Zatím předpokládáme, že investice jsou autonomní, na ničem nezávislé IP = Ia (rovnice 5) Pro úspory platí potom platí: S = Y – C = Y – (Ca+ c*YD) = Y-Ca-c*( Y-TA-GBS+TR) = Y*(1-c) Ca+cTA+cGBS-cTR (rovnice 6) Podmínku rovnováhy Y = AD můžeme v jednoduché ekonomice vyjádřit dosazením za agregátní poptávku, respektive za spotřebu a disponibilní důchod (plyne z rovnice 3 a rovnice 4): Y = C+I Y = C+I= Ca+ c*YD + Ia = Ca+ c*YD+Ia=Ca+ c*( Y-TA-GBS+TR)+Ia Y = cY + Ca-cTA-cGBS+cTR+Ia Ca+Ia+cTR-cTA-cGBS+Ia si označíme jako A – jedná se o autonomní výdaje, které nezávisí na výstupu. Potom lze psát: Y = c*Y + A (rovnice 7). Pravá strana rovnice 7, která vyjadřuje agregátní potávku říká, že agregátní poptávka závisí na autonomních výdajích A (čím vyšší A, tím vyšší agregátní poptávka) a na výstupu (čím vyšší výstup, tí vyšší agregátní poptávka). Rovněž rak agregátní poptávka závisí na mezním sklonu ke spotřebě (čím vyšší mezní sklon ke spotřebě,
tím vyšší agregátní poptávka). Rovnici můžeme dále upravit a získáme podmínku rovnováhy. Y*(1-c) = A Y = A/(1-c) (rovnice 8) Rovnice 8 říká, že existuje právě jedna rovnovážná úroveň HDP, pro kterou platí, že vše, co je vyprodukováno, je zároveň i spotřebováno. Smysl této rovnice můžeme chápat tak, že ekonomika může být v celkové rovnováze, že tato rovnováha ale nastává pouze při jedné výši HDP. Pokud se v ekonomice skutečná hodnota HDP (tj. Y) odlišuje od rovnovážné, bude existovat přebytečná nabídka nebo poptávka, na kterou budou firmy reagovat rozšiřováním nebo omezováním výroby. AD
P
AD = C+I
Y0
45
Y
Obr. Rovnováha v jednoduché ekonomice Položme si nyní otázku, co se stane, pokud se změní autonomní výdaje A (resp. některá část autonomních výdajů?). Logicky platí, že změna autonomních výdajů povede ke změně výstupu, tedy ⌂A→⌂Y, přičemž z rovnice 8 platí: ⌂Y = ⌂A/(1-c) (rovnice 9) Výraz 1/(1-c) (rovnice 10) se nazývá jednoduchý výdajový multiplikátor. Multiplikátor obecně udává, o kolik se změní výstup, pokud se některá z autonomních výdajů změní o jednu jednotku. Protože mezní sklon ke spotřebě c je v desetinném tvaru, je výdajový multiplikátor větší než jedna a zvýšení A vede k tomu, že růst Y je větší než růst A (obdobně při poklesu). Princip jednoduchého výdajového multiplikátoru lze pochopit na příkladu: Příklad: předpokládejme, že mezní sklon ke spotřebě je 0,9 (tedy z každé koruny je 90 hal. spotřebováno, 10 hal. uspořeno). Dále předpokládejme, žes e autonomní spotřební výdaje Ca zvýší o 100 mil. Kč. Zvýšení těchto výdajů se zároveň projeví jako příjem vlastníků výrobních faktorů, které vyprodukovali navíc spotřebované statky. Tito vlastníci výrobních faktorů navíc získaný příjem utratí, jejich spotřeba se zvýší o (0,9*100 mil Kč =) 90 mil. Kč. Někdo další opět získá navíc příjem/disponibilní důchod. Spotřeba těchto lidí se zvýší o (0,9*90) = 81 mil. Kč. Takto lze stále pokračovat. Aplikací vzorce součtu pro geometrickou řadu lze odvodit, že celkem se spotřeba zvýší o prvotní růst výdajů vynásobený jednoduchým výdajovým multiplikátorem. Rovnice 9 nám vysvětluje, proč v ekonomice může docházet k recesi. Předpokládejme, že se sníží autonomní spotřeba (např. z důvodu růstu ceny ropy). Tento pokles autonomní spotřeby povede k tomu, že některé statky firem nebudou spotřebiteli koupeny, takže firmám neplánovaně vzrostou zásoby. Na tento neplánovaný růst zásob zareagují firmy poklesem produkce. Vše má ale multiplikační účinek. Tím, že klesá produkce firem, tak někteří vlastníci výrobních faktorů
nedostanou zaplaceno za statky, které mají podobu neplánovaných zásob. Tito vlastníci výrobních faktorů rovněž omezí svou spotřebu. Celý proces pokračuje, výsledné snížení HDP (tj. Y) je vyšší než počáteční pokles autonomních spotřebních výdajů. Ekonomika s vládou Opusťme svět jednoduché ekonomiky a zabývejme se ekonomikou s vládním sektorem (ale zatím bez zahraničního obchodu). Setkáme se zde navíc s vládními výdaji a daňovou sazbou. V tomto případě je AD rovna: AD = C+IP+G (rovnice 11) Vládní výdaje G stejně jako TR jsou autonomní, nezávisí na výstupu (viz kapitola věnovaná jednotlivým složkám HDP, část vládní výdaje). Prozatím předpokládáme, že jsou autonomní (na ničem nezávislé i plánované investiční výdaje I (IP =Ia). V této ekonomice daně můžeme rozdělit na autonomní daně (TAa), tj. daně, které platíme vždy, bez ohledu na výši našeho (disponibilního) důchodu – typickým příkladem jsou majetkové daně, a daně, které závisí na výši našeho (disponibilního) důchodu – s výši důchodu daně rostu, s poklesem klesají, typickým příkladem jsou daně z příjmu – s vyšším příjmem, je vyšší daňový výnos (a to i při stejné daňové sazbě, tj. rovné dani), a spotřební daně (daň z přidané hodnoty a spotřební daň) – s vyšším příjmem můžeme více spotřebovávat, takže více zaplatíme na daních. Daně tedy můžeme rozepsat: TA = TAa + t*Y (rovnice 12), kde: t = daňová sazba6. Stále platí, že ekonomika je v rovnováze, pokud Y=AD. Dosazením za AD dostaneme Y = C+IP+G. Za C a IP dosadíme a můžeme psát: Y = Ca+c*YD+Ia+G Za YD dosadíme rovnici 4 a můžeme psát: Y = Ca+c(Y-TA-GBS+TR)+Ia+G = Ca+c(Y-TAa-tY-GBS+TR)+Ia+G=Ca+c(Y(1-t)-Taa-GBS+TR)+Ia+G Y= c(1-t)Y+Ca+c(-TAa-GBS+TR)+Ia+G (rovnice 13) Výraz Ca+c(-TAa-GBS+TR)+Ia+G v rovnici 13 si označíme jako A (opět se jedná o autonomní výdaje, které nezávisí na výstupu). Potom lze rovnici 13 napsat: Y= c(1-t)Y + A (rovnice 14) Stejně jako v jednoduché ekonomice (viz rovnice 7) nám i rovnice 14 říká, že agregátní poptávka, která je vyjádřena na pravé straně rovnice 14, závisí na výši autonomních výdajů, výstupu a mezním sklonu ke spotřebě. Oproti jednoduché ekonomice však přibyla daňová sazba, závislost AD na daňové sazbě je zřejmá: čím nižší daňová sazba, tím vyšší agregátní poptávka. Rovnici 14 můžeme upravit a vyjádřit podmínku rovnováhy. Y-c(1-t)Y = A Y*(1-c(1-t)) = A Y = A/(1-c(1-t)) (rovnice 15) Interpretace rovnice 15 je stejná jako interpretace rovnice 8.
Daňovou sazbu zde nemůžeme chápat jako konkrétní sazbu daně (např. jako sazbu daně z příjmů fyzických nebo právnických osob). Spíše ji musíme chápat jako podíl důchodových a spotřebních daní (eventuelně plus podíl zdravotního a sociálního pojištění) na HDP. Pokud tento podíl činí např. 35 %, můžem eříci, že daňová sazba je 0,35.
6
I v ekonomice s vládním sektorem si můžeme položit stejnou otázku jako v jednoduché ekonomice – co se stane, pokud se změní autonomní výdaje (či některá jejich část)? Opět je zřejmé, že změna autonomních výdajů povede ke změně výstupu, tedy ⌂A→⌂Y, přičemž z rovnice 15 platí: ⌂Y = ⌂A/(1-c(1-t)) (rovnice 16) Výraz 1/(1-c(1-t)) (rovnice 17) se nazývá výdajový multiplikátor při existenci daní. Je zřejmé, že výdajový multiplikátor při existenci daní je nižší než výdajový multiplikátor v jednoduché ekonomice. To potvrzuje i praktická zkušenost: zvýší-li se některá složka autonomních výdajů (např. autonomní spotřeba), získají vlastníci výrobních faktorů těch statků, které byli (v důsledku růstu autonomní spotřeby) dodatečně spotřebovány, dodatečný příjem. Část tohoto jejich příjmu je ale zdaněna, takže růst jejich disponibilního důchodu a eventuelní zvýšení jejich spotřeby nebude tak velké. Položme si další otázku: k čemu povede změna daňové sazby? Je zřejmé, že pro různé hodnoty daňové sazby, potom máme různé hodnoty agregátní poptávky a tím i rovnovážného výstupu (např. pro daňovou sazbu t0 máme agregátní potávku AD0 a rovnovážní výstup Y0, pro daňovou sazbu t1 máme agregátní poptávku AD1 a rovnovážný výstup Y1. Rozdíl mezi hodnotami rovnovážného výstupu udává k čemu bezprostředně vede změna daňové sazby. ⌂Yt = Y1 - Y0 = A/((1-c(1-t1)) - A/((1-c(1-t2)) (rovnice 18). Nezapomínejme ale, že tato změna rovnovážného výstupu v důsledku změny daňové sazby, vede rovněž ke změně disponibilního důchodu. Tato změna disponibilního důchodu vede dále ke změně spotřebních výdajů, tato změna spotřebních výdajů ke změně agregátní poptávky. Má-li být ekonomika v rovnováze, musí na základě těchto změn dojít k další změně výstupu Y. Konkrétně: ⌂Yt způsobená změnou daňové sazby vyvolá změnu disponibilního důchodu ve výši: ⌂YD = ⌂Yt. (Neb YD = Y+TR-TA-GBS. Mění se pouze Y, transfery, daně anihrubé úspory firem se nemění) Změna disponibilního důchodu ⌂YD vyvolá změnu spotřeby ve výši: ⌂C= c*⌂YD. Změna spotřeby vyvolá změnu výstupu ve výš: ⌂Y=⌂C= c*⌂YD = c*⌂Yt. Tato změna výstupu vede též k růstu daní ve výši ⌂TA = t1*⌂Yt Dále pak tato změna výstupu vede (v ekonomice se zahraničním obchodem, viz dále) též k růstu dovozu ve výši ⌂M = m*⌂Yt a k poklesu čistého vývozu ve výši ⌂NX = m*⌂Yt. Jak výše uvedená změna daní, tak změna NX dále změní rovnovážný výstup. Takto lze dále pokračovat, protože i změna rovnovážného výstupu v důsledku změny daní a čistého vývozu vyvolá další změnu rovnovážného výstupu. Celkem se výstup změní v důsledku změny výstupu, jež je způsobena změnou daňové sazby, tedy v důsledku změny ⌂Yt, následovně: ⌂Y = ⌂Yt /((1-c*(1-t)+m) (rovnice 19). Poznámka: stejně jako k čemu vede změna daňové sazby můžeme zkoumat, jaký vliv má změna mezního sklonu k dovozu (m) či změna mezního sklon ke spotřebě (c). Dojdeme k obdobným závěrům. Ekonomika se zahraničním obchodem: V ekonomice s vládou a zahraničním obchodem je agregátní poptávka rovna: AD = C+IP+G+NX (viz rovnice 2)
NX = X-M, X = export, M = inport M = Ma + mY (viz část věnována jednotlivým složkám HDP). Předpokládáme stále, že vládní výdaje G i transfery TR jsou autonomní, nezávisí na výstupu. Stejně tak stále předpokládáme, že plánované investiční výdaje nejsou na ničem závislé, tedy že IP = Ia. Aby ekonomika byla v rovnováze, tmusí i zde platit Y = AD, Dosaďme si za AD a potom za C, respektive NX: Y = C+I+G+NX = Ca+c*YD+Ia+G+(X-Ma-mY). Dosaďme dále za YD a můžeme psát: Y = Ca+c(Y-TA-GBS+TR)+Ia+G+X-Ma-mY=Ca+c(Y-TAa-tY-GBS+TR) +Ia+G +X-Ma-mYY Y = cY-ctY –mY+ Ca –cTAa +cTR + cGBS+Ia+G+X-Ma (rovnice 20.) Označme si v rovnici 20 výraz Ca –cTAa +cTR + cGBS+Ia+G+X-Ma jako A. Můžeme potom psát: Y = cY-ctY –mY+ A (rovnice 21). Interpretace rovnice je 21 stejná jako u rovnic 7 a 14. Agregátní poptávka, která je vyjádřena, na pravé straně rovnice 21 závisí na výši autonomních výdajů A, na výši výstupu Y, na mezním sklonu ke spotřebě a na daňové sazbě. Navíc přibyla závislost na mezním sklonu k dovozu (m), přičemž platí, že čím vyšší mezní sklon k dovozu, tím nižší agregátní poptávka. I zde můžeme vyjádřit podmínku rovnováhy, tj. vypočítat rovnovážnou úroveň HDP: Y –cY+ctY+my = A Y(1 – c +ct+m) = A Y (1 –c(1-t)+m) = A Potom lze psát: Y = A*(1/(1-(c(1-t)+m)) (rovnice 22). Interpretace rovnice 22 je stejná jako u rovnic 8 a 15. Výraz 1/(1-c(1-t)+m) (rovnice 23) se nazývá výdajový multiplikátor v otevřené ekonomice. Pro výdajový multiplikátor v otevřené ekonomice platí, že je menší než výdajový multiplikátor při existenci daní (a než jednoduchý výdajový multiplikátor). Odpověď proč dá praktická zkušenost: zvýší-li se některá složka autonomních výdajů (např. autonomní spotřeba), získají vlastníci výrobních faktorů těch statků, které byli (v důsledku růstu autonomní spotřeby) dodatečně spotřebovány, dodatečný příjem. Část tohoto jejich příjmu je ale použita na nákup zahraničních statků, takže celkový přírůstek HDP bude nižší než v ekonomice, kde by veškerý růst příjmů byl použit pouze na nákup domácích statků. Opět si lze položit otázku, jak se změní výstup (Y), pokud se změní autonomní výdajů nebo příjmů (některá ze součástí výrazu A). I zde platí, že ⌂A→⌂Y, přičemž z rovnice 22 platí: ⌂Y = ⌂A/(1-c(1-t)+m) (rovnice 24) Např. si položme otázku, co se stane, pokud vládní výdaje vzrostou? Změna výstupu v důsledku změny G je rovna: ⌂YG=⌂G/(1-c*(1-t)+m) (rovnice 25) Výstup roste, přičemž díky výši výdajového multiplikátoru (výdajový multiplikátor je větší než jedna) platí, že změna výstupu je vyšší než změna vládních výdajů. V současné chvíli máme již dostatek poznatků pro to, abychom dokázali zodpovědět otázku proč tedy nelze neustále zvyšovat vládní výdaje a tím dosahovat neustálého růstu výstupu (HDP)?
Nezapomínejme, že růst výstupu vede v našich vztazích k růstu dovozu a poklesu NX (neb NX=X-M=X-Ma-m*Y, roste-li výstup, roste zároveň i dovoz). Prozatím jsme předpokládali, že mezní sklon k dovozu je neměnný. To však není příliš realistické, neustálý růst vládních výdajů časem narazí na produkční kapacity dané ekonomiky (tj. na hranici jejích produkčních možností, respektive potencionální produkt, což povede k tomu, že vláda bude muset poptávané statky nakupovat z dovozu. Jinými slovy mezní sklon k dovozu se zvýší. Bude-li mezní sklon k dovozu nějaké vysoké číslo, budou-li vládní výdaje směřovat do zahraničí, povede růst vládních výdajů pouze k poklesu HDP. Obecně můžeme (bez ohledu na výši m, respektive toho, kam vládní výdaje směřují) prohlásit, že růst vládních výdajů rovněž vede k růstu dovozu. Jinými slovy vládní výdaje vytlačují čistý vývoz. O kolik růst vládních výdajů (či jiné složky autonomních výdajů) sníží čistý vývoz udává multiplikátor čistého exportu. Obecně je při výpočtu multiplikátoru čistého exportu a tedy i odpovědi na otázku, o kolik růst některé složky autonomních výdajů sníží čistý vývoz, nutno postupovat ve dvou krocích: Nejprve je nutno si uvědomit, že změna autonomních výdajů ovlivní výstup (Y), přičemž pro změnu Y platí rovnice 24: ⌂Y = ⌂A/(1-c(1-t)+m) Dále platí, že změna Y způsobí změnu čistého export, přičemž změna čistého exportu (za předpokladu, že se nemění X a Ma), je potom rovna: ⌂NX = - m⌂Y= -m⌂A/(1-c(1-t)+m) (rovnice 26). Výraz (-m/(1-c(1-t)+m)) (rovnice 27) se nazývá multiplikátor čistého exportu. Tento výraz udává, o kolik se změní čistý export, pokud se některý z autonomních výdajů změní o jednotku. Zajímavé řešení přináší odpověď na otázku: „Co se stane s produktem (Y), pokud změníme vládní výdaje (G) a autonomní daně (TAa) ve stejné výši? (Jinými slovy ⌂G=⌂TAa, čili saldo veřejných rozpočtů, objem veřejných příjmů a veřejných výdajů zůstává nezměněno) Důsledky změny vládních výdajů jsme si vyjádřily již výše, tato změna změní hrubý domácí produkt ve výši: ⌂YG=⌂G/(1-c(1-t)+m) (viz rovnice 25)). Změna autonomních daní podle rovnice 24 vede ke změně produktu ve výši: ⌂YTA = -c*⌂TAa/(1-c(1-t)+m) (rovnice 28). Rozdíl mezi rovnicemi 25 a 28 udává celkovou změnu produktu: ⌂Y=(⌂G-c⌂TAa)/(1-c(1-t)+m) rovnice 29 Protože (⌂G = ⌂TAa můžeme rovnici 29 psát: ⌂Y = ⌂G-c⌂G/(1-c(1-t)+m) = ⌂G(1-c)/(1-c(1-t)+m) (rovnice 30) Rovnice 30 je při zvýšení vládních výdajů a autonomních daní kladné číslo. Produkt tedy vzroste, aniž by se cokoliv stalo s rozpočtem. Výraz (1-c)/(1-c(1-t)+m) (rovnice 31) můžeme nazvat multiplikátorem vyrovnaného rozpočtu. Tento výraz udává, kolikrát se změní výstup, pokud vládní výdaje i autonomní daně vzrostou o stejnou výši. Opět lze odpovědět na otázku: „proč tedy vlády nezvyšují výstup tím, že by zároveň zvyšovaly vládní výdaje a autonomní daně (takže rozpočet by byl v rovnováze)“? Odpověď nám již dává rozbor základních makroekonomických identit, který jsme provedli v první kapitole. Nezapomínejme, že z hlediska užití dělíme disponibilní důchod na spotřebu a úspory domácností. YD = C+PS
Vzhledem k tomu, že YD je rovněž roven: YD = Y+TR-TA-GBS můžeme psát: C+PS=Y+TR-TA-GBS C+PS=C+G+I+NX+TR-TA-GBS+I+NX PS+GBS-I=(G+TR-TA)+NX NX=X-M=X-Ma-m*Y Roste-li G, zvyšuje se Y, čímž pádem roste M, čímž pádem klesá NX. Poptávka po zahraniční měně je v důsledku růstu M vyšší než její nabídka, to vede k znehodnocení domácí měny. Znehodnocení vede k poklesu M, dále k růstu cen některých vstupů (např. surovin), k růstu cenové hladiny, k inflaci, k růstu úrokových sazeb centrální banky, k poklesu investic. Nesmíme dále zapomínat, že i když příjmy a výdaje veřejných rozpočtů vzrostou ve stejné výši, tak vyšší daně snižují disponibilní důchody řady osob. Tyto osoby už nemají dostatek prostředků na úspory, nemohou tedy peníze investovat do nejrůznějších spořících nástrojů (bankovní vklady, obligace, akcie apod.). Nabídka domácích zapůjčitelných fondů tak klesá, což se projeví v růstu úrokové míry, jež vede k poklesu investic. Lze tedy konstatovat, že růst vládních výdajů alespoň částečně vytlačuje investiční výdaje. K závěrům modelu Model s přímkou pod úhlem 45 stupňů je relativně jednoduchým modelem s několika zjednodušujícími předpoklady – zejména, že investice jsou autonomní, na ničem nezávislé a že cenová hladina je fixní. Rovněž jsme se detailně nezabývali problematikou zahraničních vztahů. Tyto předpoklady u dalších modelů, postupně, opustíme. Přes výše uvedená zjednodušení nám však tento model dává dostatečné odpovědi na to, proč ekonomika v krátkém období kolísá. Důvody jsou následující: - změna některého z autonomních výdajů, zejména autonomních spotřebních výdajů. Tuto změnu může způsobit řada (endogenních) faktorů – např. změna ve věkové struktuře obyvatelstva, dostupnost půjček apod. Výše bylo ukázáno, že daná změna má (alespoň krátkodobě) multiplikační účinek. - změna mezního sklonu ke spotřebě, mezního sklonu k dovozu a daňové sazby. Zvláště první dva ukazatele mohou reagovat na vývoj ekonomiky (v recesi krátkodobě klesat) a tím prohlubovat kolísání ekonomiky.
