Ekologizace provozu školy

Publikace je zpracována v rámci projektu EVVO „Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků“, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/14.0075

Eva JIŘÍKOVÁ, Lubomír PÁNA, Milada ŠVECOVÁ

Ekologizace provozu školy

České Budějovice 2012

Vzor citace: JIŘÍKOVÁ, E., PÁNA, L., ŠVECOVÁ, M. Ekologizace provozu školy. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 108 s. ISBN 978-80-87472-15-6. Anotace: Udržitelný rozvoj je velmi úzce spojený se šetrnou spotřebou a využíváním přírodních i dalších zdrojů. Publikace se zaměřuje na možnosti ekologického provozu školy a prezentuje, že i ve školním prostředí je možné hospodárně a efektivně nakládat s odpady, vodou i energií. Provoz školy může být šetrný k životnímu prostředí, aniž by omezoval významným způsobem její funkci. Ediční rada VŠERS:

Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., dr. h. c. EKOLOGIZACE PROVOZU ŠKOLY

© Mgr. Eva Jiříková, CSc., doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D., doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Recenzenti: doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vydavatel:

Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz

ISBN 978-80-87472-15-6

POUŽÍVANÉ SYMBOLY

Začátek kapitoly

Výklad dílčího pojmu

Shrnutí kapitoly

Nejdůležitější pojmy

Informace o problému

Studijní literatura

Kontrolní otázky a testy

OBSAH Předmluva

Úvod

1 Vymezení pojmů

2 Udržitelný rozvoj, udržitelná spotřeba, Strategie UR 2.1 Udržitelný rozvoj 2.2 Udržitelná spotřeba 2.3 Strategie udržitelného rozvoje 2.4 Agenda 21

3 Vzdělávání pro udržitelný rozvoj 3.1 Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR) 3.2 Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR 3.3 Škola - její poslání v oblasti EVVO a VUR

4 Ekologizace, východiska a principy 4.1 Ekologizace, ekologizace provozu, principy ekologizace 4.2 Zelené úřadování 4.2.1 Principy Zeleného úřadování 4.2.2 Kritériaa opatření Zeleného úřadování 4.2.3 Udržitelná veřejná správa 4.3 Zelené nakupování 4.3.1 Legislativa Zeleného nakupování 4.3.2 Osmero zeleného nakupování 4.3.3 Kritéria zeleného nakupování 4.3.4 Značení výrobků 4.4 Mezinárodní projekt Ekoškola (Eco–School) 4.4.1 Sedm kroků Ekoškoly 4.4.2 Základní témata Ekoškoly

5 Ekologizace provozu školy 5.1 Ekologizace provozu školy, principy 5.2 Role školy v procesu ekologizace 5.3 Kroky ekologizace provozu školy 5.3.1 Realizační tým 5.3.2 Informace a osvěta 5.3.3 Organizační opatření 5.3.4 Finanční otázky spojené s úsporami 5.4 Analýza ekologického stavu školy (ekologický audit)

7 9

12

18 18 21 23 25

30 30 31 34

40 40 42 43 43 44 45 45 46 48 48 52 53 54

58 58 59 62 62 63 65 66 67

5.5 Oblasti ekologizace 5.5.1 Odpady 5.5.2 Energie 5.5.3 Voda 5.5.4 Prostředí školy (vnější a vnitřní) 5.6 Plán ekologizace provozu školy 5.6.1 Plánování 5.6.2 Monitorování a evaluace 5.6.3 Evaluace (hodnocení)

Závěr Literatura

69 70 75 82 88 95 95 96 97

100 103

Předmluva

Naše publikace „Ekologizace provozu školy“ je součástí projektu „Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků“. Projekt vychází z §9 odst. 1 vyhl. 317/2005 Sb. o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků a z potřeb základních i středních škol a školských zařízení. Je určen pro koordinátory environmentální výchovy a vzdělávání (EVVO) Jihočeského, Středočeského, Plzeňského kraje a kraje Vysočina, kteří již tuto činnost vykonávají, či se na ni připravují. Klade si za cíl zvýšit jejich kvalifikaci, vybavit je vhodnými kompetencemi. V uvedených krajích vznikla střediska pro environmentální vzdělávání, výchovu a poradenskou činnost, na něž se mohou koordinátoři EVVO i ostatní pracovníci škol obracet při začlenění environmentálního vzdělávání do školních vzdělávacích programů a při jejich realizaci. V rámci své ediční činnosti vydává Vysoká škola evropských a regionálních studií 16 publikací, z nichž některé budou vydány jako studijní texty (opory) nebo monografie. Zvolená forma publikace odpovídá obsahu, který bude využíván spíše k praktickým účelům (studijní text), anebo k seznámení s teorií (monografie). V našem případě jsme zvolili formu studijního odborného textu. Každá publikace řeší a popisuje svoji problematiku a zároveň se obsahově prolíná a doplňuje s ostatními. Jsou to: Domácí ekologie a životní cyklus výrobku, odpadové hospodářství; Environmentální výchova v České republice a v EU; Environmentální výchova v terénu; Ekologická etika; Environmentální politika; Financování EVVO v ČR; Globální souvislosti, globální problémy a globální výchova; Metodologie EVVO; Role a funkce koordinátora EVVO; Principy udržitelného rozvoje; Práce se skupinou, programy a nabídka Střediska ekologické výchovy; Systém EVVO v ČR, Školní projekty v EVVO, EVVO a praxe; Vývoj vztahu člověka a přírody/krajiny; Zdravá města a místní Agenda 21; Životní prostředí v České republice a regionu. Naše publikace napomůže naplnit hlavní cíl projektu, tj. zvýšit kvalifikaci a vybavit vhodnými kompetencemi nejen pedagogy, kteří na základních a středních školách a ve školských zařízeních vykonávají roli koordinátora EVVO, případně, kteří se na tuto funkci připravují, ale i dalších zájemců o environmentální problematiku. Pro vydání publikace je významným faktorem nejen samotná 7

realizace zmíněného projektu, ale také partneři projektu. Například Ústav pro hospodářskou úpravu lesa Brandýs nad Labem, jehož jedním z bodů činnosti je „Poradenská, metodická a osvětová činnost“, zajišťuje lesní pedagogiku pro různé cílové skupiny, z nichž nejčastější jsou školy. Biskupské gymnázium J. N. Neumanna v Českých Budějovicích si velmi dobře uvědomuje potřebu společenské a ekologické zodpovědnosti, což se snaží dlouhodobě promítat do svých vzdělávacích programů. Stěžejními oblastmi aktivit gymnázia je vzdělávání dětí a mládeže s cílem, aby absolvent školy měl široký vzdělanostní rozhled, slušnou sumu vědomostí a uměl vyhledávat, třídit, využívat a aplikovat získané informace. Lesy České republiky, s. p. mají dlouholeté zkušenosti v oblasti environmentální osvěty. Podpora vzdělávání je jednou z priorit v politice komunikace s veřejností a společenské odpovědnosti firmy. Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, Národní park Šumava chrání typické ekosystémy středoevropské horské krajiny, zejména lesy, ledovcová jezera, rašeliniště a horské louky, včetně všech jejich vývojových stádií. Zajišťuje ochranu přirozených přírodních procesů v souladu s celosvětovým posláním národních parků, a zároveň poskytuje dostatek prostoru pro aktivní ochranu druhové a genetické rozmanitosti. Pro zajištění environmentální výchovy pracují tři střediska ve Vimperku, v Kašperských Horách a ve Stožci. Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava v nich připravila pro děti a mládeže výukové programy. Jejich stěžejní část však probíhá přímo v přírodě. Děkujeme za podporu při psaní publikace vedení vysoké školy, manažerce projektu a odborným garantkám projektu za inspirativní náměty a připomínky, které jsme dle našich možností do textu zapracovali. V neposlední řadě děkujeme Janě Píchové za pomoc při technicko-organizačním zpracování našich myšlenek.

8

Úvod „Dva milióny let vykořisťoval člověk přírodu a konečně stvořil svět podle svých potřeb a přání. Teprve pak si uvědomil, nebo spíš začíná uvědomovat, následky své neskromnosti. V ničem neznal míru: bezhlavě se množil a zvyšoval světovou populaci, bezohledně drancoval a ničil přírodní zdroje. Nijak nešetřil ani vzduchem a vodou, které ho spojují s ostatním životem planety, na němž je závislý. Porušuje život v divočině a ničí tak poslední společenstva, která se ještě udržují v přírodní rovnováze.“ (Peter Farb)

V posledních letech a především v současné době ve většině vystoupení zahraničních i našich politiků slyšíme výzvy k záchraně planety Země. Autoři hesel, frází, varování, výzev, článků, publikací, knih atd., ať už laických, nebo odborných, používají různé pojmy a výrazy. Co však mají společné? Je to snaha o ochranu a záchranu planety Země. Může se také škola podílet na šetrném přístupu k planetě Zemi? Děti často uvádějí, že je potřeba chránit deštné pralesy, bránit tání ledovců, předcházet znečišťování moří, oceánů. Problémy svého okolí však dokáží definovat jen obtížně a složitě, často ani nevědí, že součástí životního prostředí, které je třeba chránit a tvořit, je jejich dům, ulice, část města či vesnice, kde se narodili a žijí. Často ani nemají pocit, že v jejich bezprostřední blízkosti jsou problémy, od kterých se právě ty globální odvíjejí, a že se mohou velmi významně a účinně na jejich řešení sami podílet. Praxe ukazuje, že i sami dospělí, laická veřejnost, jsou schopni lépe definovat problémy globální, aniž by si uvědomovali, že se odvíjí právě od místních problémů, od postojů a přístupů každého jednotlivce. Kroky vedoucí k řešení řady problémů na úrovni jednotlivce nejsou nereálné. Prvním nejdůležitějším krokem k pozitivním změnám je změna myšlení a následně chování. Většina chyb, nesprávných kroků, či zásadních prohřešků vůči přírodě, kterých se jako občané dopouštíme, je velmi často z neznalosti základních pravidel, z určité pohodlnosti, častou příčinou jsou důvody sociální. Co je v našich silách na úrovni škol? Vybavit všechny pedagogy, a to nejen přírodovědných předmětů, kvalitními vědomostmi a informacemi o tom, jak žít „trvale udržitelným“ způsobem života, které jsou pak schopni předat svým žákům, jejich rodičům i široké veřejnosti. Není to jen o množství a kvalitě informací a vědomostí, je to především o schopnosti a odhodlání změnit své chování a přístupy v každodenním životě. Naším 9

posláním je učit děti pokoře a úctě k přírodě a jejím zákonům, vybavit děti základními znalostmi o přírodě a jejích zákonitostech, posílit aktivní zapojování žáků, pedagogů, zaměstnanců školy, potažmo rodičů a široké veřejnosti do ochrany přírody a životního prostředí. V dětech je velký potenciál. Právě ony mohou ve školách a jejich okolí, v místě, kde žijí, s podporou dospělých přispět ke snižování množství odpadu, spotřeby vody a energií, k péči o zeleň, a převzít tak spoluzodpovědnost za stav prostředí, ve kterém žijí. Svými každodenními činy přispívat ke snižování zátěže na přírodu a v samotném důsledku nepřispívat k prohlubování globálních problémů. Hlavním záměrem tohoto textu je poskytnout koordinátorům ekologické výchovy, pedagogům, případně i budoucím učitelům návod, jakým způsobem mohou realizovat praktické kroky snižování ekologické zátěže v podmínkách školy. Propojení environmentální výchovy s konkrétními praktickými kroky – s procesem ekologizace provozu školy umožňuje při aktivní účasti žáků, pedagogů, provozních zaměstnanců, konkrétní naplňování principů udržitelného rozvoje v praxi na úrovni školy. Našim společným cílem je, aby se ekologicky šetrné jednání nestalo pouze módním trendem, záležitostí jednotlivců, nýbrž nedílnou součástí životního stylu, součástí moderního způsobu života všech. Učební text vznikl pro specializační studium koordinátorů EVVO realizovaném Vysokou školou evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích, je tedy určen především školním koordinátorům EVVO, tedy absolventům VŠ studia, u kterých se předpokládá znalost základních pedagogických a psychologických aspektů práce ve škole. Z tohoto důvodu je text zaměřen především na praktické otázky řešení daného problému. Učební text je pomůckou nejenom pro koordinátory EVVO a pedagogy, kteří se environmentální výchovou na školách zabývají, ale také jej mohou využít ředitelé škol a vedoucí pracovníci výchovně vzdělávacích institucí jako jsou střediska ekologické výchovy či střediska volného času pro děti, mládež a veřejnost. Publikace je tedy určena všem pracovníkům vrcholového a středního managementu výchovně vzdělávacích zařízení, a to formálního i neformálního vzdělávání. Studijní text „Ekologizace provozu školy“ se zabývá vývojem teorie a praxe procesu ekologizace, vysvětluje pojmy: udržitelný rozvoj, vzdělávání pro udržitelný rozvoj, ekologizace, analýza ekologického stavu školy. Jsou zde uvedeny přístupy a náměty k řešení této problematiky. Koordinátorům se otevírá možnost vytvořit si vlastní 10

názor na proces ekologizace provozu v podmínkách školy i na zavedení řady kroků ekologicky šetrného chování v domácnosti. V každé kapitole bude část teoretická, na kterou naváží otázky nebo úkoly k samostatnému zpracování.

Po studiu textu (doplněného aktivním absolvováním kurzu koordinátorů EVVO, či jiného kurzu, do kterého je uvedená problematika zařazena):  budete umět vysvětlit podstatu udržitelného rozvoje a pojmy vztahující se k této problematice  získáte odpovědi na to, co je to udržitelný rozvoj, udržitelná spotřeba, jaké jsou základní cíle tohoto procesu a jak je aplikovat v každodenním životě  seznámíte se s podstatou tzv. Zeleného úřadu a aktivitami směřujícími k ekologizaci provozů úřadů, kanceláří i škol  získáte informace o pravidlech tzv. Zeleného nakupování  získáte základní informace o Agendě 21 a Místní Agendě 21  budete umět vysvětlit, co je to ekologicky šetrný provoz a jakými cestami k němu můžete dojít  seznámíte se s mezinárodním programem pro školy – Ekoškola  budete schopni nalézt odpovědi na otázky týkající se procesu ekologizace v podmínkách školy  dokážete definovat nejdůležitější oblasti ekologizace v podmínkách školy  dokážete vidět problémy procesu ekologizace v širších souvislostech  dokážete naplánovat a provést společně s žáky i zaměstnanci školy „Analýzu ekologického stavu školy“  dokážete zpracovat konkrétní Plán ekologizace provozu školy  dokážete výsledky analýzy rozpracovat do školního plánu EVVO  svými kroky přispějete ke snížení „ekostopy“ školy  dokážete aplikovat své získané teoretické vědomosti do praktické činnosti školy i do každodenního života své domácnosti

11

Průvodce studijním textem

Nejprve si v každé kapitole, tedy i v této, prostudujete vysvětlující text. Kapitoly jsou doplněny o úkoly k zamyšlení a kontrolní otázky. Na nich si ověříte, zda jste správně pochopili probíranou látku. V závěru každé kapitoly bude seznam doporučené literatury a dalších zdrojů, kde můžete najít potřebné informace, metodické materiály nezbytné pro práci v této oblasti.

1 Vymezení pojmů

Po úspěšném a aktivním studiu této kapitoly:  seznámíte se se základními pojmy, které s tématem učebního textu bezprostředně souvisí  budete umět vyhledat tyto pojmy v literatuře, případně na internetu, a budete s nimi umět pracovat

Klíčová slova kapitoly č. 1 V této části uvádíme jen některé pojmy, které se zaměřením skript bezprostředně souvisí, v textu kapitoly jsou vyznačeny tučně.

Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) – Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách. (Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 16.)

VUR – Vzdělávání pro udržitelný rozvoj je proces vedoucí k osvojení si takových způsobů myšlení, rozhodování a chování jedince, které vedou k udržitelnému jednání v osobním, pracovním i občanském životě. Agenda 21 dokument přijatý na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro v roce 1992. Je to akční program pro uplatňování udržitelného rozvoje v různých sférách a na různých hierarchických úrovních.

Místní Agenda 21 (MA21) je programem rozvoje obce, regionu, který zavádí principy udržitelného rozvoje do praxe. (Místní – odkazuje na vlastní místo působení, bydliště, obec, případně region; Agenda – je slovo latinského původu a znamená program nebo také seznam věcí, které je třeba udělat, aby bylo dosaženo cíle; 21 – znamená, že se jedná 12

o to, co musíme udělat pro v 21. století, vyzývá k uvažování v delším časovém horizontu.)

Ekologizace – v angličtině – greening, snižování negativních vlivů na životní prostředí, vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí. Ekologizace = zavádění ekologických přístupů, hledisek, prostředků, zařízení ap. do materiální lidské činnosti, do lidského myšlení, chování a jednání; přeměna dosavadních prostředků, zařízení na ekologické s úmyslem snížit jejich negativní vliv na životní prostředí.

Ekologizace provozu školy = environmentálně příznivé chování školy. Vnášení ekologického aspektu do výchovně vzdělávacího procesu a do samotného provozu školy. Formování ekologicky šetrného myšlení, postojů a chování žáků, pedagogů i provozních zaměstnanců.

Ekoznačení (ecolabelling) – je označování výrobků a služeb, které jsou v průběhu celého životního cyklu prokazatelně šetrnější nejen k životnímu prostředí, ale i ke zdraví spotřebitele. Jejich kvalita přitom zůstává na velmi vysoké úrovni.

Ekoznačka – Ekologicky šetrný výrobek/služba a Ekoznačka EU jsou zárukou ekologické šetrnosti, zdravotní nezávadnosti a kvality u produktů, které jsou jimi označeny. Věrohodnost ekoznaček je garantována Ministerstvem životního prostředí.

Ekologická stopa (Ekostopa) je uměle vytvořená jednotka, která určuje, kolik metrů čtverečních Země potřebuje člověk k dané činnosti, či kolik metrů čtverečních Země potřebuje pro svůj život. Jednotka v sobě obsahuje vše od získání potravin, dopravu až po odpad, který člověk vyprodukuje. Někdy se pro přehlednost čísel používají též hektary. Ekologická stopa je plocha tzv. ekologicky produktivní země (zahrnuje pevninu i vodní plochu), kterou člověk (resp. město, stát, lidstvo) ročně potřebují k zajištění všech zdrojů a k likvidaci odpadů.

Audit (audit) – je obecný pojem pro revizní postup, kterým se vzájemně porovnávají dvě řady hodnot. Většinou se zjišťuje, zda kontrolované v praxi existující hodnoty odpovídají hodnotám požadovaným nebo hodnotám uváděným v materiálech. Název „audit“ vznikl ve starém Římě, kdy jeden z úředníků vyhlašoval císařské nařízení a druhý ho sluchem kontroloval. V současné době existuje mnoho různých druhů auditů. Podle účelu auditu může jít o audit finanční, audit environmentální, audit shody s legislativními předpisy, audit jakosti apod. 13

Podle vztahu auditora k předmětu auditu může jít o audit vnitřní (auditor je placen auditovanou organizací), audit vnější (auditorem je nezávislý odborník). Příkladem vnějšího auditu je audit certifikační, na jehož výsledku závisí získání certifikátu.

Environmentální audit (environmental audit) – Posouzení ekologické zátěže a ekologických závazků. Zahrnuje: zhodnocení dodržování platných právních předpisů v oblasti životního prostředí, zhodnocení předchozího využití území z pohledu možné ekologické zátěže, využití archivních leteckých snímků, průzkum ekologické zátěže pozemků a objektů, posouzení stávajících ekologických závazků, návrh finančního ohodnocení případných ekologických závazků a ekologické zátěže, návrh nápravných opatření.

Environmentální audit interní – Hodnocení souladu s legislativou v oblasti životního prostředí, environmentálního chování podniku, apod. Zahrnuje: posouzení dodržování platných právních předpisů v oblasti životního prostředí, vyhodnocení případných nesouladů s platnou legislativou v oblasti životního prostředí, identifikaci a vyhodnocení významných aspektů činností, výrobků a služeb ve vztahu k životnímu prostředí, určení nejzávažnějších aspektů ve vztahu k životnímu prostředí, stanovení priorit opatření k nápravě nevyhovujícího stavu, návrh postupu nápravných opatření, návrhy systému řízení podniku z hlediska ochrany životního prostředí.

Energetický audit – soubor činností, jejichž výsledkem jsou informace o způsobech a úrovni využívání energie v budovách a v energetickém hospodářství prověřovaných subjektů včetně návrhu na opatření, která je třeba realizovat pro dosažení energetických úspor. Je zpracován v souladu se zákonem o hospodaření energií č. 406/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a s prováděcí vyhláškou č. 213/2001 Sb., kterou se vydávají podrobnosti náležitostí energetického auditu, ve znění pozdějších předpisů.

EM – Energetický management – personální a metodické zajištění hospodaření s energií, pravidelné sledování a vyhodnocování spotřeb. Je soubor opatření, jejichž cílem je efektivní řízení a snižování spotřeby energie. Jedná se o uzavřený cyklický proces neustálého zlepšování energetického hospodářství, který se skládá z následujících činností: – měření spotřeby energie, – stanovení potenciálu úspor energie, – realizace opatření, vyhodnocování spotřeby energie a účinnosti realizovaných opatření, 14

– porovnávání velikosti úspor předpokládaných a skutečně dosažených, – aktualizace energetických koncepcí, energetických plánů města (dále také EPM) a akčních plánů k EPM.

Zavedení energetického managementu je systémovým a investičně nenáročným krokem. Cílem je postupné dosahování významných úspor energie a zlepšení organizace práce.

Eco Management and Audit Scheme – EMAS je jedním z dobrovolných nástrojů ochrany životního prostředí, pozitivně motivujícím organizace k odpovědnému přístupu a ke zlepšování environmentální výkonnosti nad rámec legislativních požadavků.

ISO 14001 – Mezinárodní norma pro systémy environmentálního řízení. ISO 14001 je druhým nástrojem sloužícím k zavedení systému environmentálního managementu. Byla vydána v roce 1996 Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO – International Organization for Standardization) a slouží, stejně jako EMAS, pro certifikaci podniku nezávislou třetí stranou. Oficiální definice EMS podle normy ČSN EN ISO 14001: „systém environmentálního managementu je ta součást celkového systému managementu, která zahrnuje organizační strukturu, plánovací činnosti, odpovědnosti, praktiky, postupy, procesy a zdroje k vyvíjení, zavádění, dosahování, přezkoumávání a udržování environmentální politiky.“ Z hlediska environmentální politiky patří systém environmentálního managementu mezi tzv. dobrovolné nástroje. Podnik k jeho tvorbě není nucen žádným zákonem, ale na druhé straně státní správa může různými způsoby zavádění EMS podporovat.

ISO je zkratka pro International Organization for Standardization (Mezinárodní organizace pro normalizaci), jedná se o využití slova řeckého původu s významem „rovnat se“. Tato mezinárodní síť organizací se sídlem v Ženevě a s více než 157 členy koordinuje uspořádání a publikování schválených norem.

EPD – environmentální prohlášení o produktu – Environmentální prohlášení o produktu (Environmental Product Declaration – EPD) je soubor měřitelných informací o vlivu produktu (výrobku nebo služby) na životní prostředí v průběhu celého životního cyklu (např. spotřeba energií a vody, produkce odpadů, vliv na změnu klimatu, eutrofizaci, rozrušování ozonové vrstvy apod.). Tyto informace se zjišťují metodou analýzy životního cyklu (LCA) podle norem ČSN 15

ISO 14040–49 a mohou být ještě doplněny různými dalšími údaji, jež jsou považovány za podstatné. Dokument (EPD) s těmito údaji musí být veřejně přístupný a údaje v něm obsažené musí být ověřitelné. V podstatě tedy jde o podrobný průkaz produktu o jeho vlivu na životní prostředí. LCA – metoda analýzy životního cyklu

Princip 3R – Reduce, Reuse, Recycle (minimalizace, opakované použití, recyklace).

Princip 4R – Reduce, Reuse, Recycle, Recover (minimalizuj, znovu využívej, recykluj, obnov). Tento pojem se uvádí v Příručce pro energetické manažery měst a obcí, www.emaspromesta.cz.

Zelené úřadování je zkrácený název pro environmentálně příznivé chování institucí financovaných z veřejných prostředků. Zelené nakupování je takový způsob nákupu či zásobování, při kterém je brán ohled na dopad vybraného zboží a služeb na životní prostředí. Udržitelná spotřeba – je naplňování potřeb současné společnosti, aniž by tím byla omezena možnost kvalitního života příštích generací.

UNECE (United Nations Economic Commission for Europe) Evropská hospodářská komise OSN.

Udržitelný rozvoj – Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožování možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Je v podstatě procesem změn, ve kterém jsou využívání zdrojů, orientace vývoje technologií a transformace institucí zaměřeny na harmonické zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování lidských potřeb a aspirací.

TUR – Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. (Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 6.)

SUR – Strategie udržitelného rozvoje je dokument vymezující hlavní strategické cíle k dosažení udržitelnému rozvoje i způsoby a cesty, které umožňují tyto cíle naplnit. Národní strategie udržitelného rozvoje implementuje Agendu 21 na úrovni státu, přitom zohledňuje specifické podmínky dané země. SRUR – Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR 16

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se vyhledat v literatuře některé z uvedených pojmů a srovnejte rozdíly mezi jejich výklady. 2. Zamyslete se nad tím, se kterými z výše uvedených pojmů jste se ve své praxi setkali a které jsou pro vás zcela nové. 3. Zamyslete se nad tím, které z těchto pojmů představují východiska pro práci koordinátora EVVO.

Doporučená literatura a zdroje Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2010–2012 s výhledem do roku 2015. Schválen vládou ČR usnesením č. 1302/2009. MEZŘICKÝ, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 207 s. ISBN 80-7367-003-8. MOLDAN, B. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 102 s. ISBN 80-246-0246-6. PÁNA, L., POSPÍŠILOVÁ, K. Globální souvislosti, globální problémy a globální výchova. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011. 144 s. MÁCHAL, A. (ed.). Malý ekologický a environmentální slovníček, 5. vyd., Brno: Rezekvítek, 2008. 56 s. ISBN 80-86626-08-3. RÁBELOVÁ, E., TŘEBICKÝ, V., BENDL, J. Unese Země civilizaci? Životní prostředí, migrace a bezpečnost, ekologická stopa. Planeta 2000, VIII, 1/2000, 48 s. REMTOVÁ, K. Výkladový slovník základních pojmů z oblasti udržitelného rozvoje. Praha: MŽP 2009, 67 s. ISBN 978-80-7212-506-7. KUŠKOVÁ, P. Ekologická stopa jako indikátor udržitelného rozvoje. Essentia 2003. /www.essentia.cz/. TŘEBICKÝ, V., LUPAČ, M. Zrcadlo místní udržitelnosti. Ekologická stopa města a školy. Praha: Timur 2008. ISBN 978-80-254-2501-5. Strategie udržitelného rozvoje České republiky, listopad 2004 doc.pdf. Výkladový slovník životní prostředí, udržitelný rozvoj / Slovník udržitelné výroby a spotřeby, zpracovaný K. Remtovou (Enviros) a výklady pojmů zpracované Ústavem pro ekopolitiku. http://udrzitelnyrozvoj.ecn.cz/slovnicek.shtml http://udrzitelnyrozvoj.ecn.cz/strategie.shtml http://www.cenia.cz www.slovnik.ekopolitika.cz, www.energetickýmanagement.cz 17

2 Udržitelný rozvoj, udržitelná spotřeba, Strategie UR

Po úspěšném a aktivním studiu této kapitoly:  seznámíte se se základními pojmy udržitelný rozvoj (UR), udržitelná spotřeba, Strategie udržitelného rozvoje  seznámíte se s cíli a principy udržitelného rozvoje  budete umět vysvětlit podstatu udržitelného rozvoje, pojmy týkající se UR  získáte odpovědi na to, co je to udržitelná spotřeba  budete umět vyjmenovat principy udržitelného rozvoje  dokážete vysvětlit podstatu a význam Strategie udržitelného rozvoje

Klíčová slova kapitoly č. 2 Ekologizace, udržitelný rozvoj, principy udržitelného rozvoje, udržitelná spotřeba, Strategie udržitelného rozvoje, Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj

2.1 Udržitelný rozvoj

Ekologizace jakéhokoli provozu, tedy i provozu školy, bezprostředně souvisí s pojmy „udržitelný rozvoj“ a „udržitelná spotřeba“. Existuje mnoho definic a na mezinárodní úrovni se k udržitelnému rozvoji vede mnoho diskusí a jednání. Základní aspekt udržitelného rozvoje asi nejlépe vystihuje definice ze Zprávy pro Světovou komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj (WCED) nazvané Naše společná budoucnost, kterou v roce 1987 předložila její tehdejší předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová. Udržitelný rozvoj je novým rámcem strategie civilizačního rozvoje. Vychází z klasické a široce přijaté definice Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj z r. 1987, která považuje rozvoj za udržitelný tehdy, naplní-li potřeby současné generace, aniž by ohrozil možnosti naplnit potřeby generací příštích. Jeho obsah byl poté rozvíjen jednotlivými státy i v mezinárodním měřítku; poslední z velkých setkání, Světový summit o udržitelném rozvoji (WSSD, Johannesburg 2002) zdůraznil, že cílem je takový rozvoj, který zajistí rovnováhu mezi třemi základními pilíři: sociálním, ekonomickým a environmentálním, jak symbolicky vyjádřilo jeho heslo: lidé, planeta, prosperita. Podstatou udržitelnosti je naplnění tři základních cílů: 1. sociální rozvoj, který respektuje potřeby všech 18

2. účinná ochrana životního prostředí a šetrné využívání přírodních zdrojů 3. udržení vysoké a stabilní úrovně ekonomického růstu a zaměstnanosti.

Evropský parlament definoval udržitelný rozvoj jako „zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystému při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace“. V České republice v r. 1992 byl trvale udržitelný rozvoj definován zákonem č.17/1992 Sb. jako „takový rozvoj, který současným a budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému“. Udržitelný rozvoj znamená především rovnováhu – rovnováhu mezi třemi základními oblastmi našeho života (ekonomikou, sociálními aspekty a životním prostředím), také rovnováhu mezi zeměmi, různými společenskými skupinami, dneškem a budoucností apod.

Cíle a principy udržitelného rozvoje Cílem udržitelného rozvoje je poskytnout společnosti perspektivní vize. Aktivity, které uspokojují současné potřeby, mohou mít krátkodobý horizont, ale vždy musí také obsahovat dlouhodobou perspektivu.

Základní principy udržitelného rozvoje 1. Princip integrace tří /čtyř/ pilířů udržitelného rozvoje – podstata spočívá v zachování dynamické rovnováhy mezi vývojem ekonomické, sociální a environmentální dimenze udržitelného rozvoje. Jde o to, aby se jeden z pilířů nevyvíjel na úkor druhého či ostatních dvou. 2. Princip partnerství – stanoví, že vztahy mezi environmentálními, ekonomickými a sociálními subjekty musí být založeny na bázi partnerství a nikoli konfrontace. 3. Dlouhodobá perspektiva – každé rozhodnutí je třeba zvažovat z hlediska dlouhodobých dopadů, je třeba strategicky plánovat. 4. Kapacita životního prostředí je omezená – nejenom jako zdroje surovin, látek a funkcí potřebných k životu, ale také jako prostoru pro odpady a znečištění všeho druhu. 5. Předběžná opatrnost – důsledky některých našich činností nejsou vždy známé, neboť naše poznání zákonitostí fungujících v životním prostředí je stále ještě na nízkém stupni, a proto je na místě být opatrní. 19

6. Prevence – je mnohem efektivnější než následné řešení dopadů; na řešení problémů, které již vzniknou, musí být vynakládáno mnohem větší množství zdrojů (časových, finančních i lidských). 7. Kvalita života – má rozměr nejen materiální, ale také společenský, etický, estetický, duchovní, kulturní a další, lidé mají přirozené právo na kvalitní život. 8. Sociální spravedlnost – příležitosti i zodpovědnosti by měly být děleny mezi země, regiony i mezi rozdílné sociální skupiny. Chudoba je ohrožující faktor udržitelného rozvoje; proto je až do jejího odstranění naše odpovědnost společná, ale diferencovaná. Sociálnímu pilíři udržitelného rozvoje se přikládá stále větší význam a udržitelný rozvoj je čím dál častěji chápán jako trvalé zlepšování sociálních podmínek v rámci ekologické únosnosti Země. Ekonomika v tomto výkladu hraje roli nástroje k dosažení zlepšení sociálních podmínek. 9. Zohlednění vztahu lokální – globální – činnosti na místní úrovni ovlivňují problémy na globální úrovni – vytvářejí je nebo je mohou pomoci řešit (a naopak). 10. Vnitrogenerační a mezigenerační odpovědnost (či rovnosti práv), tj. zabezpečení národnostní, rasové i jiné rovnosti, respektování práv všech současných i budoucích generací na zdravé životní prostředí a sociální spravedlnost; mluvíme o morální povinnosti k budoucím generacím – zajišťujeme jim možnost života ve zdravém prostředí? Nebudou muset spíše řešit problémy, které dnes my vytváříme a nad kterými přivíráme oči? 11. Demokratické procesy – zapojením veřejnosti již od počáteční fáze plánování vytváříme nejen objektivnější plány, ale také obecnou podporu pro jejich realizaci.

Jak poznáme, že společenství směřuje k udržitelnému rozvoji? Při plánování rozvoje i při řešení problémů jsou současně zohledňovány všechny aspekty problému (sociální, ekonomické, ekologické a další). Pokud upřednostníme jeden ze zmíněných aspektů na úkor druhých, jedná se o dlouhodobě neudržitelné řešení problému. Udržitelný rozvoj pak můžeme přirovnat k míčku balancujícímu na trojnožce. Při naplňování individuálních i sociálních potřeb jsou respektovány limity, které nám dává životní prostředí, a to z hlediska místního i globálního životního prostředí. Zohledňování všech aspektů rozvoje společenství (ekonomika, společnost, životní prostředí, kultura atd.) 20

vede k takovým rozhodnutím, která podpoří udržitelný rozvoj společenství.

2.2 Udržitelná spotřeba

S pojmem udržitelný rozvoj jde ruku v ruce udržitelná spotřeba.

„Až budeme vědět, jak by udržitelná spotřeba měla vypadat a kdo by se na ní měl podílet, jak se k ní dopracujeme? Jednou z příčin, proč se zatím nedaří výzvu k trvalé udržitelnosti plně uchopit, je nedostatečné vyjasnění, porozumění a sebevědomí v otázkách udržitelné spotřeby. Co je to ‚udržitelná spotřeba‘? Jak do sebe její různé aspekty zapadají? Nespočívá pouze v omezení toho, co máme?“ Klaus Töpfer, výkonný ředitel UNEP

Výzva k trvale udržitelné spotřebě, jako jedné ze součástí trvalé udržitelnosti byla přednesena na Summitu Země v Riu v roce 1992. Tak, jako trvale udržitelný rozvoj je úkolem pro zástupce průmyslu, trvale udržitelná spotřeba by měla být jedním z hlavních cílů státních institucí. Jejich stěžejní role spočívá v přijímání takových legislativních a ekonomických opatření, která povedou k reformě veřejné spotřeby státu a veřejných rozpočtů. Má-li být zavádění principů udržitelnosti účinné, musí být začleněny do všech sektorových politik. Mezi konkrétní nástroje patří mimo jiné užívání výrobků z recyklovaných surovin, ekologicky šetrných výrobků, snižování objemu vyprodukovaného objemu, nebo využívání obnovitelných zdrojů energie. Zájem o tuto problematiku bývá nejčastěji motivován nerovnovážným rozvojem regionů, což může vyvolávat nejen sociální napětí, ale i ekonomickou nestabilitu. Při řešení problematiky regionálního rozvoje se hledá kompromis či konsenzus mezi výší solidarity bohatších regionů s chudými, mírou zasahování státu do ekonomiky na úkor potlačování ekonomické (blíže viz DUŠEK, J. in DUŠEK, J., GREGOR, 2011). Základní charakteristikou trvalé udržitelnosti je naplňování potřeb současné společnosti, aniž by tím byla omezena možnost kvalitního života příštích generací. Na rozdíl od myšlenky trvale udržitelného rozvoje, zaměřeného zejména na podnikovou sféru, trvale udržitelná spotřeba je jedním z hlavních cílů státních institucí, je úkolem zejména pro spotřebitele – ať už jde o jednotlivce, nebo o stát. K zapamatování Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby součas21

nosti bez ohrožování možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Udržitelný rozvoj může být východiskem, které přispěje k zachování přírodních zdrojů a celkovému zlepšení stavu životního prostředí. Udržitelná spotřeba je charakterizována jako naplňování potřeb současné společnosti, aniž by tím byla omezena možnost kvalitního života příštích generací. Existuje mnoho definic a na mezinárodní úrovni se k udržitelnému rozvoji vede mnoho diskusí a jednání. Základní aspekt udržitelného rozvoje asi nejlépe vystihuje definice ze Zprávy pro Světovou komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj (WCED) nazvané Naše společná budoucnost, kterou v roce 1987 předložila její tehdejší předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová.

Úkoly k zamyšlení 1. Vysvětlete principy udržitelného rozvoje. 2. Kterých témat se problematika udržitelného rozvoje nejvíce týká? 3. Navrhněte opatření, která v prostředí školy naplňují myšlenku udržitelného rozvoje a s ním související udržitelné spotřeby. 4. Uveďte příklady respektování principu udržitelného rozvoje v každodenním životě. 5. Vyjmenuj rozhodující akce a aktivity, které sehrály klíčovou roli v definování problematiky UR. 6. Pokuste se vysvětlit základní rozdíl mezi pojmy trvalá udržitelnost a udržitelný rozvoje. 7. Zamyslete se nad tím, jakým způsobem můžete principy udržitelné spotřeby aplikovat v každodenním životě i v podmínkách školy.

Doporučená literatura a zdroje ČERVINKA, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s. ISBN 80-86034-63-1. DUŠEK, J. Dopady ekonomické krize na české regiony. in DUŠEK, J., GREGOR, J. et al. Udržitelný rozvoj v podmínkách ekonomické krize. České Budějovice: VŠERS, 2011. 420 s. ISBN 978-80-87472-04-0. GORE, A. Země na misce vah. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 807203-310-7. JENÍČEK, V., FOLTÝN, J. Životní prostředí a trvale udržitelný rozvoj v soustavě globálních problémů. Praha: MŽP ČR, 1996. 130 s. ISBN 80-85368-94-3. Moldan, B. a kol. (ed.). K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek. Svazek 4 – Vzdělávání, informace, indikátory. 22

1. vydání. Praha: Centrum pro otázky ŽP UK, 2002. 407 s. ISBN 80238-8378-X. KELLER, J. Až na dno blahobytu. Hnutí Duha, Brno 1993. 127 s. KRUŽÍKOVÁ, E., ADAMOVÁ, E., KOMÁREK, J. Právo životního prostředí Evropských společenství. Praktický průvodce. Praha: Linde, 2003. 410 s. ISBN 80-7201-430-7. KUŠKOVÁ, P. Deset let udržitelného rozvoje. Praha: UK Praha, 2003. 72 s. ISBN 80-239-2010-3. KUŠKOVÁ, P. Ekologická stopa jako indikátor udržitelného rozvoje. Praha: Essentia, 2003. (http://www.essentia.cz) KVASNIČKOVÁ, D. Co je udržitelný rozvoj? Praha: KEV, 2001. REMTOVÁ, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: MŽP ČR, 1996, 97 s. REMTOVÁ, K. Výkladový slovník základních pojmů z oblasti udržitelného rozvoje. Praha: MŽP, 2009 67 s. ISBN: 978-80-7212-506-7. RITSCHELOVÁ, I. a kol. Ekonomické nástroje pro trvale udržitelný rozvoj České republiky. Svazek č. 24, Environmentální a ekonomické účetnictví, Praha: CUKŽP.

2.3 Strategie udržitelného rozvoje

Strategie udržitelného rozvoje je dokument vymezující hlavní strategické cíle k dosažení udržitelného rozvoje i způsoby a cesty, které umožňují tyto cíle naplnit. Strategie udržitelného rozvoje České republiky se opírá o čtyři základní pilíře: ekonomický pilíř (posilování konkurenceschopnosti ekonomiky); environmentální pilíř (ochrana přírody, životního prostředí, přírodních zdrojů a krajiny, environmentální limity); sociální pilíř (posílení sociální soudržnosti a stability) a o pilíř tvořený výzkumem, vývojem a vzděláváním. Obecně se uvádějí tři základní pilíře udržitelného rozvoje, a to pilíř ekonomický, environmentální a sociální. Základní úlohou tohoto dokumentu bylo a je upozornit na existující a potenciální problémy, jež by mohly ohrozit přechod ČR k udržitelnému rozvoji, a iniciovat opatření, jak těmto hrozbám předejít nebo je alespoň zmírnit. Národní strategie udržitelného rozvoje implementuje Agendu 21 na úrovni státu, přitom zohledňuje specifické podmínky dané země. Strategie udržitelného rozvoje České republiky byla schválená vládou ČR usnesením č. 1242 ze dne 8. prosince 2004 a tvoří rámec pro zpracování materiálů koncepčního charakteru. Strategie UR v ČR se opírá o soubor principů, z nichž nejvýznamnější je princip úcty k lidskému životu (etický princip), k přírodě 23

a k civilizačním a kulturním hodnotám. Je východiskem pro strategické rozhodování v rámci jednotlivých resortů i pro meziresortní spolupráci a spolupráci se zájmovými skupinami. Definuje hlavní (strategické) cíle, dále dílčí cíle a nástroje, ty jsou formulovány tak, aby co nejvíce omezovaly nerovnováhu ve vzájemných vztazích mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti. Směřují k zajištění co nejvyšší dosažitelné kvality života pro současnou generaci a k vytvoření předpokladů pro kvalitní život generací budoucích. Ze Strategie udržitelného rozvoje ČR vychází obsah a principy výchovy k udržitelnému rozvoji. Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR představuje dlouhodobý rámec pro politické rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které Česká republika přijala nebo hodlá přijmout v rámci svého členství v OSN /Organizace spojených národů/, OECD /Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj/ a EU /Evropská unie/ při respektování specifických podmínek a potřeb ČR. Principy udržitelného rozvoje je nutno chápat v dlouhodobé perspektivě. Základním poselstvím Strategického rámce je upozornit na rizika a výzvy, před nimiž dnes stojíme. Cílem dokumentu je dále vymezit klíčová témata a problémy udržitelného rozvoje České republiky a nalézt příslušná opatření k jejich řešení a též vytýčit cestu vpřed.

K zapamatování Strategie udržitelného rozvoje je dokument vymezující hlavní strategické cíle k dosažení udržitelnému rozvoje i způsoby a cesty, které umožňují tyto cíle naplnit. Strategie udržitelného rozvoje České republiky se opírá o čtyři základní pilíře: ekonomický, environmentální, sociální a pilíř tvořený výzkumem, vývojem a vzděláváním. Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR představuje dlouhodobý rámec pro politické rozhodování v kontextu mezinárodních závazků.

Úkoly k zamyšlení 1. Vysvětlete podstatu jednotlivých pilířů udržitelného rozvoje. 2. Pokuste se vysvětlit, proč je důležité, aby všechny pilíře udržitelného rozvoje byly v rovnováze, a co se stane, pokud dojde k narušení rovnováhy mezi nimi. 3. Vysvětlete, proč je nezbytné a v jakém rozsahu dodržovat pravidla UR v podmínkách školy. 4. Navrhněte opatření, která v prostředí školy naplňují myšlenku udržitelného rozvoje a s ním související udržitelné spotřeby. 24

5. Pokuste se vysvětlit, jaký význam má dokument Strategie udržitelného v ČR pro každého.

Doporučená literatura a zdroje ČERVINKA, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s. ISBN 80-86034-63-1. KVASNIČKOVÁ, D. Co je udržitelný rozvoj? Praha: KEV, 2001. MOLDAN, B. Co to je trvale udržitelný rozvoj. Praha: Sysifos 7 až 8/2000. MOLDAN, B. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. Praha: Karolinum, 2001. 102 s. MOLDAN, B. Indikátory trvale udržitelného rozvoje. Ostrava: VŠB – TU, 1996. 87 s. ISBN 80-7078-380-X. NOVÁČEK, P. Strategie udržitelného rozvoje. Praha: G plus G, 1996. Strategie udržitelného rozvoje České republiky, Praha 2004. PÁNA, L. Trvale udržitelný rozvoj a jeho měření. In Udržitelný rozvoj v evropských regionech, České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. ISBN 80-86708-90-4. s. 30–36. SVOBODA, R. Základní koncepty trvale udržitelného rozvoje. Deblínský zpravodaj. 2011, roč. 1, č. 1, s. 10–20. ISSN 1234-5678. ZELENKA, J. Trvale udržitelný rozvoj. České Budějovice: Životní prostředí, 1999, ISSN 0044–4863. DLOUHÝ, J., JECH, K. (ed.). Evropská unie a ochrana životního prostředí očima nevládních organizací. Praha: Společnost pro trvale udržitelný život, 1998. 116 s. ISBN 80-902635-0-X. HOLÝ, M., ŘÍHA, J., SLÁDEK, J. Společnost a životní prostředí. Praha: nakladatelství Svoboda, 171 s. 1975. Bedrník – časopis pro ekogramotnost. Horní Maršov: SEVER – Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory, 2002. ISSN 1801–1381. Envigogika [online]. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 2006–. Dostupné na: . ISSN 1802–306.

2.4 Agenda 21

Agenda 21 je rozsáhlý dokumentem OSN, který rozpracovává principy udržitelného rozvoje v globálním měřítku do jednotlivých problémových oblastí. Tento dokument byl přijat v roce 1992 účastníky Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala v brazilském Rio de Janeiru pod názvem „Summit Země“. AGENDA 21 představuje program pro 21. století, ukazující cestu 25

k udržitelnému rozvoji na naší planetě. Je komplexním návodem globálních iniciativ, směřujících k udržitelnému rozvoji. Agenda 21 se stala strategickým plánem rozvoje společnosti na prahu třetího tisíciletí, určuje hlavní směry omezení negativních projevů naší civilizace v různých oblastech (sociální rozdíly mezi bohatým a chudým světem, nedostatky ve zdravotní péči, globální ohrožení životního prostředí, expanze lidských sídel, nárůst populace, atd.). Je koncepčním podkladem pro vytvoření Místní Agendy 21.

Místní Agenda 21 Místní Agenda 21 (MA 21) je program, který prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování a řízení a zapojování veřejnosti zvyšuje kvalitu života ve všech jeho aspektech. Místní Agenda 21 (MA 21) je strategický a akční program rozvoje obce či regionu, který zavádí principy udržitelného rozvoje do praxe. Je to strategický nástroj, který propojuje ekonomické a sociální aspekty s oblastí životního prostředí a je vytvářen ve spolupráci s veřejností. Místní Agenda 21 zohledňuje konkrétní místní problémy s aktivním zapojením veřejnosti do plánování i do realizace plánů. Veřejná správa sama kvalitní místní Agendu 21 nezajistí. Jde o proces participativní, tedy účastenský, nezbytně k tomu potřebuje spolupráci s různými složkami místní společnosti – neziskovými organizacemi a spolky, podnikateli, provozovateli služeb, či třeba školskými zařízeními, zdravotnickými institucemi a řadou dalších subjektů, včetně široké neorganizované veřejnosti (blíže viz DUŠEK, J., PÁNA, L., 2011). V současnosti je například v rámci 5 měst a jednoho mikroregionu Jihočeského kraje zapojeno do MA21 192 574 obyvatel Jihočeského kraje (30,3 % kraje), plocha zainteresovaného území činí 712,86 km2, což je 7,1 % kraje (DUŠEK, 2010).

Termín Místní Agenda 21 znamená: – Místní – odkazuje na vlastní místo působení, bydliště, obec, případně region – Agenda – je slovo latinského původu a znamená program nebo také seznam věcí, které je třeba udělat, aby bylo dosaženo cíle, – 21 – znamená, že se jedná o to, co musíme udělat pro (v) 21. století, vyzývá k uvažování v delším časovém horizontu.

V roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru se zástupci 170 zemí světa (včetně tehdejšího Československa) dohodli na tom, jak systematicky směřovat k udržitelnému rozvoji. Přijetím dokumentu 26

Agenda 21, ve kterém formulovali jednotlivé kroky v různých oblastech a jeho zaváděním do života došlo k celosvětovému rozvoji „místních Agend“. Ministerstvo životního prostředí uvádí, že v roce 2002 pracovalo asi 6400 komunit ve 113 zemích na tomto principu. Od druhé poloviny devadesátých let se za podpory MŽP stala Místní Agenda 21 součástí Státní politiky životního prostředí (1999, 2001). V roce 1994 vznikla v ČR Národní síť zdravých měst, která později převzala model Místní Agendy 21 jako jeden z hlavních nástrojů „dobré správy“. Základem úspěšných kroků Místní Agendy 21 je spolupráce všech sektorů – nevládních neziskových organizací, radnice, podnikatelů, škol a školských zařízení, kulturních, vzdělávacích a sociálních institucí, občanů. Legislativa však mnohdy omezuje v meziobecní spolupráci zapojení dalších partnerů, jako jsou podnikatelské organizace, neziskové organizace a další instituce. Problémy související s realizací konkrétní formy spolupráce se až dosud řešily převážně vytvořením jiné formy, která umožnila naplnění dalších nových cílů a záměrů spolupráce. Je bohužel zřejmé, že prioritními formami pro spolupráci budou vždy ty formy, které městům a obcím přinesou nejvyšší ekonomický zisk. Na druhou stranu je pozitivní skutečností, že se první města a obce začaly zapojovat do forem spolupráce, které jsou v souladu s principy trvale udržitelného rozvoje území, kdy ekonomický a společenský pokrok postupuje vždy se záměrem zachování životního prostředí (DUŠEK, J. in DUŠEK, J., PÁNA, L. et al., 2010).

K zapamatování Místní agenda 21 je program jednotlivých obcí, měst či regionů zaměřený na místní rozvoj, na povzbuzení ekologických aktivit obyvatel, místních občanů a veřejných činitelů a zájmu o kulturní život měst a obcí. Jedná se o to, aby byly principy udržitelného rozvoje zapracovány do koncepcí, plánů i každodenní agendy – ekologické vytápění, třídění komunálního odpadu, nákupy respektující udržitelnost spotřeby a řada dalších aktivit by se měly postupně stát samozřejmou součástí života obce, města, regionu. Předpokladem pro uskutečňování Místní agendy 21 je aktivní zapojení místních občanů a veřejných činitelů. Agenda 21 je soubor problémových okruhů k vyřešení při vstupu do 21. století. Jde o souhrnný název asi 38 obecných okruhů (odpady, chudoba, ochrana vody, ochrana přírody). Agenda 21 (a její rozpracování na místní úrovni) znamená postup k určitému stupni společenského 27

porozumění, při kterém jednotliví občané, podnikatelé, státní správa, samospráva i organizace jsou schopni a ochotni dát ruku k dílu.

Úkoly k zamyšlení 1. Vysvětlete, co je to Agenda 21 a jaký byl hlavní důvod jejího přijetí. 2. Co je to Místní agenda 21 a jaké funkce plní na úrovni regionu? 3. Jedná se o nástroje dobrovolné, či závazné? 4. Zjistěte, na jaké úrovni je MA 21 realizována ve vašem regionu. 5. Seznamte se základními dokumenty MA 21 vašeho regionu. 6. Promyslete způsob navázání spolupráce a propojení v této oblasti s místním úřadem. 7. Pokuste se vysvětlit, jaký význam má MA 21 pro život regionu.

Doporučená literatura a zdroje AGENDA 21 (Příloha II dokumentu „Report of the UN CED“, Rio de Janeiro, 1992); česky vydalo MŽP v r. 1998, 328 s. ČERVINKA, P. Životní prostředí České republiky. Praha: Karolinum , 1999. 102 s. DUŠEK, J. Faktory regionálního růstu a rozvoje (se zaměřením na spolupráci měst a obcí v Jihočeském kraji). 1. vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s., 2010. 294 s. ISBN 978-80-86708-94-2. DUŠEK, J. Města a obce Jihočeského kraje v kontextu trvale udržitelného rozvoje. In DUŠEK, J., PÁNA, L. et al. Udržitelný rozvoj v evropských regionech. České Budějovice: VŠERS, 2010. 400 s. ISBN 978-80-86708-90-4. DUŠEK, J., PÁNA, L. Zdravá města a místní Agenda 21. 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011. 134 s. ISBN 978-80-87472-07-1. KAŠPAR J., PETROVÁ M. Místní Agenda 21: informace, postupy, kritéria. Praha: MŽP, 2006. CD-ROM. KRAJŠEK, B. Úvod k místním Agendám 21 v České republice. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 1998. 43 s. ISBN 80–7212–052–2. Metodika pro místní Agendy 21 v České republice. MOLDAN, B. (Ne)udržitelný rozvoj: ekologie – hrozba i naděje. Praha: Karolinum, 2003. 141 s. ISBN 80-246-0769-7. REITSCHMIEDOVÁ, A. Práce s veřejností a místní agenda 21. Praha: MŽP ČR, 1998. ISBN 80–7212–047–6. Zákon č. 17/1992 S. o životním prostředí http://obcan.ecn.cz/ 28

Kontrolní otázky ke kapitole č. 2 1. Co je to udržitelný rozvoj? 2. Jaké jsou základní cíle udržitelného rozvoje? 3. Na jakých základních principech je udržitelný rozvoj založen? 4. Jaké jsou základní nástroje udržitelného rozvoje? 5. Pro koho jsou principy udržitelné rozvoje závazné? 6. Co je Strategie udržitelného rozvoje? 7. Jaké jsou základní cíle Strategického rámce udržitelného rozvoje? 8. Kdy byla Strategie udržitelného rozvoje schválena a kým? 9. Co je hlavním cílem dokumentu Strategický rámec UR? 10. Jaké jsou hlavní cíle Strategického rámce UR? 11. Co je to Agenda 21 a z jakého důvodu byla přijata? 12. Jaké jsou hlavní cíle Agendy 21? 13. Co je to Místní agenda 21(MA 21)? 14. Jaké jsou hlavní cíle MA 21? 15. Je účast v MA 21 závazná? 16. Které z výše uvedených dokumentů jsou závazné a které dobrovolné?

29

3 Vzdělávání pro udržitelný rozvoj

Po úspěšném a aktivním studiu této kapitoly:  seznámíte se se základními pojmy vzdělávání pro udržitelný rozvoj, Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj  budete umět vysvětlit podstatu vzdělávání pro udržitelný rozvoj, osvojíte si pojmy týkající se VUR  získáte odpovědi na to, na jakých principech je VUR postaveno  dokážete vysvětlit poslání školy v procesu VUR

Klíčová slova kapitoly č. 3 Vzdělávání, vzdělávání pro udržitelný rozvoj, Desetiletí OSN pro vzdělávání k udržitelnosti Strategie VUR, Akční plán

3.1 Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR)

Vzdělání, kromě toho, že je lidským právem, je nezbytným předpokladem pro dosažení udržitelného rozvoje a zásadním nástrojem pro dobré řízení, informované rozhodování a prosazování demokracie. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR) představuje aktuální přístup v oblasti vzdělávání, který aplikuje základní principy a témata udržitelného rozvoje do vzdělávání všech typů a úrovní. Rozvíjí a posiluje schopnost jednotlivců, skupin, společenství, organizací a zemí činit úsudky a rozhodnutí ve prospěch udržitelného rozvoje. VUR se stále vyvíjí jako široký a komplexní pojem zahrnující vzájemně propojené environmentální, ekonomické a sociální otázky. Rozšiřuje pojem environmentálního vzdělávání, které stále více řeší širokou škálu témat v oblasti rozvoje. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj je prostředkem k osvojení si takových způsobů myšlení, rozhodování a chování jedince, které vedou k udržitelnému jednání v osobním, pracovním i občanském životě. Je třeba zdůraznit, že „VUR je celoživotní proces od raného dětství po vyšší vzdělání a vzdělávání dospělých a sahá za rámec formálního vzdělávání. Protože hodnoty, životní styly a postoje se utvářejí od raného věku, má vzdělávání zvláštní význam u dětí. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj by mělo prostupovat výukovými programy na všech úrovních, včetně profesního vzdělávání, školení vzdělavatelů a kontinuálního vzdělávání odborníků a pracovníků s rozhodovacími pravomocemi.“ (Strategie pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj přijatá na Zasedání na vysoké úrovni ministerstev školství a životního prostředí, Vilnius, březen 2005.) 30

Pro oblast vzdělání pro udržitelný rozvoj neexistuje v České republice samostatný zákon. Nicméně národní koncepce vzdělávání téma udržitelného rozvoje zakotvují (Strategie celoživotního učení, Strategie udržitelného rozvoje …). V zákoně o právu na informace o životním prostředí (zákon č. 123/1998 Sb.) je zakotveno environmentální vzdělávání jako vzdělávání ve smyslu udržitelného rozvoje. Na zasedání zástupců ministerstev životního prostředí a školství členských států EHK OSN ve Vilniusu, které se konalo 17–18. března 2005, byla přijata Strategie EHK OSN pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj, která poskytuje základní rámec pro prosazování vzdělávání a výchovy k udržitelnému rozvoji ve všech členských zemích EHK OSN (včetně České republiky) s ohledem na priority, specifické potřeby a podmínky každé z členských zemí. Strategie je současně koncipována jako příspěvek regionu EHK OSN k Desetiletí OSN pro vzdělávání k udržitelnosti, které koordinuje UNESCO pro léta 2005–2014. Kontaktním místem pro spolupráci na implementaci „Vilniuské strategie“ je v České republice Ministerstvo životního prostředí. Dne 9. července 2008 přijala vláda České republiky Strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR (2008–2015), která stanovuje priority a strategická opatření v oblasti vzdělávání pro udržitelný rozvoj pro období 2008 až 2015. Ke Strategii byl dne 23. února 2011 usnesením vlády č. 143 schválen Akční plán na léta 2011 a 2012, který rozpracovává konkrétní opatření pro tato klíčová témata: 1. Rozvoj občanské participace a dobrovolnictví 2. Vztah k místu 3. Udržitelná spotřeba a výroba 4. Snižování sociálního napětí 5. Průřezová opatření k realizaci VUR

3.2 Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR

Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR je v oblasti vzdělávání jedním z klíčových dokumentů, který rozšiřuje zavedenou oblast environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty zejména o nové přístupy, témata a ekonomické a sociální souvislosti rozvoje. Strategie vzdělávání byla schválena usnesením vlády ČR č. 851/2008. Autonomním a klíčovým strategickým vzdělávacím dokumentem specializovaným na oblast životního prostředí s přímou vazbou na Státní politiku životního prostředí ČR zůstává Státní program EVVO ČR. Strategie VUR ČR obsahuje vazby na následující strategické dokumenty: 31

– – – – –

–

Strategii udržitelného rozvoje ČR Státní program EVVO ČR Strategii celoživotního učení ČR (Strategie CŽU CR) Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky 2007 (Dlouhodobý záměr) a Strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj Evropské hospodářské komise OSN Vilniuskou strategii

Ze Strategie udržitelného rozvoje ČR vychází obsah a principy vzdělávání pro udržitelný rozvoj, ze Strategie celoživotního učení vychází zejména spektrum cílových skupin, členění dle etap vzdělávání a část problémových okruhů pro VUR. Strategie bude realizována prostřednictvím Akčních plánů Strategie, které stanoví konkrétní aktivity v jednotlivých strategických oblastech a odpovědnosti za jejich plnění. K zapamatování Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR je stěžejní dokument, jehož hlavním cílem je stanovení priorit a opatření v oblasti vzdělávání pro udržitelný rozvoj do roku 2015. Je to strategický dokument, podle kterého se bude vzdělávání pro udržitelný rozvoj v České republice systematicky a koordinovaně rozvíjet.

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se zamyslet, jakou roli sehrává škola v procesu UR. 2. Které zásadní dokumenty řeší otázky EVVO? 3. Co je hlavním cílem Strategie VUR ČR? 4. Na jaké dokumenty Strategie VUR bezprostředně navazuje? 5. Co je to Akční plán strategie a jaký má význam? 6. V jakých dokumentech jsou výchova a vzdělávání k udržitelnému rozvoji zakotveny? 7. Na jakých principech je založena strategie vzdělávání pro UR? 8. Jakou roli sehrává Národní koncepce vzdělávání při řešení otázek vzdělávání k udržitelnému rozvoji?

Doporučená literatura a zdroje BRANIŠ, M. Základy ekologie a ochrany životního prostředí. 3. aktualizované vydání. Praha: Informatorium, 2004. 203 s. ISBN 80-7333024-5. ČERVINKA, P. Životní prostředí České republiky. Praha: Karolinum, 1999. 102 s. 32

ČINČERA, J. Environmentální výchova. Od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007. ISBN 978–80–7315–147–8. DUŠEK, J., PÁNA, L. et al. Udržitelný rozvoj v evropských regionech. České Budějovice: VŠERS, 2010. 400 s. ISBN 978-80-86708-90-4. HORKÁ, H. Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 158 s. ISBN 80-210-3750-4. KVASNIČKOVÁ, D. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Biologie, chemie, zeměpis. Praha: SPN, ročník 17 4/2008. s. 3. KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. a kol. Vstupní informace pro pedagogy a školní plány vzdělávání a výchovy k udržitelnému rozvoji pilotních středních škol k projektu „Pilotní střední školy KEV a příprava učitelů pro vzdělávání k UR“, Praha. 2008, 178 s. KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. Pojetí vzdělávání k udržitelnému rozvoji a přehled dokumentů v této oblasti. Informace pro ředitele škol v projektu „EKOGRAMOTNOST“. Praha: KEV 2006c., 24 s. MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou, Brno: Rezekvítek, 2000. MATEJOVIČOVÁ, B. a kol. Dekáda OSN výchovy a vzdělávání pro udržitelný rozvoj v kontextu terciálního vzdělávání. Praha: Univerzita Karlova 2007. 108 s. ISBN 978-80-86561-80-6. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Č. j. 16745/2008 – 22. MOLDAN, B., HUBA, M., KÁRA, J., MLČOCH, S., VAVROUŠEK, J. Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Praha: Management Press, 1993. 260 s. ISBN 80-85368-51-X. RYNDA, I. Trvale udržitelný rozvoj a vzdělávání. In Dlouhá, J. (ed.). Sborník z konference Hledání odpovědí na výzvy současného světa. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí UK, 2000. ŠVECOVÁ, M. a kol. Komplexní pojetí výchovy pro udržitelný rozvoj v České republice a na modelovém příkladu pražských škol, 2007. Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky (2008 až 2015) schválená usnesením vlády ČR č. 851/2008. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR) Opatření pro roky 2011 a 2012 ke Strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky (2008–2015).

33

3.3 Škola – její poslání v oblasti EVVO a VUR

Stav prostředí, ve kterém žijeme a pracujeme, je jedním z hlavních důvodů, proč se výchova k udržitelnému rozvoji dostává stále více do popředí zájmu škol. Cílem je učinit výchovu k udržitelnému rozvoji přirozenou součástí života školy, a to nejen na úrovni teoretické, ale především praktické, a pozitivně tak ovlivňovat postoje žáků, pedagogů i rodičovské veřejnosti k životnímu prostředí a k životu samému. Trvalá péče o životní prostředí úzce souvisí se stavem environmentálního vědomí a vzdělanosti obyvatel. Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) má v České republice dlouhodobou tradici. Významným mezníkem bylo v říjnu 2000 přijetí základního strategického dokumentu zajišťujícího dlouhodobý rozvoj EVVO v ČR – Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Dokument stručně uvádí čtenáře do problematiky a definuje nezbytnou terminologii. Posouvá pojetí výchovně vzdělávacího procesu z roviny ekologie jako vědy o vztazích mezi organismy a prostředím do roviny environmentální, kde jsou základem systémové souvislosti v kontextu stále se zrychlujícího antropocentrického ovlivňování přírodního prostředí, stanovuje cíle, nástroje a úkoly dělené dle cílových skupin. Úspěšnost vzdělávání pro nastávající období je založena na čtyřech pilířích: učit se poznávat (tj. osvojovat si nástroje pochopení), učit se jednat (být schopen tvořivě zasahovat do svého prostředí), učit se žít společně (spolupracovat s ostatními a podílet se na všech lidských činnostech), učit se být (ve smyslu rozvoje osobnostního potenciálu). (Podle tzv. Delorsovy zprávy Mezinárodní komise „Vzdělávání pro 21. století“ zpracované pro UNESCO v roce 1997 pod názvem Učení je skryté bohatství.) Ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, zveřejněném na stránkách ministerstva životního prostředí se konstatuje, že „populace ČR není dostatečně informována o principech udržitelného rozvoje a není ani dostatečně připravena na jejich uplatňování v praxi“. Jako jeden z nástrojů pro změnu tohoto stavu navrhuje environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu. Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) jsou ve zmíněném dokumentu definovány takto: „Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách.“ (Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 16.) 34

UNESCO ve svém dokumentu z konce devadesátých let zavádí slovní spojení „vzdělání pro udržitelný rozvoj“, jež je součástí procesu budování informované, zainteresované a aktivní populace. „Zahrnuje iniciativy pro rozvíjení kultury vzájemného respektu v komunikaci a rozhodování, čímž dochází k přesouvání ohniska pozornosti od pouhého přenosu informací na správné vyhodnocení situace a odpovědné jednání na ni. Ideálním výsledkem celého tohoto procesu by měl být environmentálně vzdělaný a ekologicky gramotný jedinec, u kterého došlo ke kvalitativnímu posunu myšlení – s prohloubením zájmu o souvislosti. Ekologická gramotnost se vyznačuje širším porozuměním vztahům lidských společenství a přírodních systémů. Environmentální gramotnost vede k vytváření občanských postojů, schopnosti vyvodit závěry a odpovědět odpovídajícím jednáním na vzniklé situace. Ať už jsou definice, ale i formy ekologické výchovy jakékoliv, měly by vést k výslednému cíli, kterým je vzdělání, jež se vztahuje k prostředí. Zahrnuje nejen vzdělání o prostředí, vzdělání v nebo skrze prostředí, ale také vzdělání pro prostředí, to znamená soubor poznatků, dovedností, vyznávaných hodnot, které vedou ke schopnosti realizování praktických akcí, je zdůrazňováno i rozvíjení informovaného zájmu o prostředí. V jeho důsledku by si měl každý uvědomovat široké souvislosti i dopady svého chování a své chování podle potřeb současnosti uzpůsobit a řídit.

Čeho bychom se měli v ekologické výchově vyvarovat? – Používání informačních zdrojů, které by poskytovaly žákům příležitosti omlouvat ekologicky nevhodná rozhodnutí. – Využívání materiálů, které popisují negativní situace a jejich neřešitelnost. – Nesoustředit se výhradně na ekologické katastrofy a beznadějnost stavu životního prostředí, ale na problémy každodenního života.

Je třeba předpokládat, že žáci a studenti díky svým malým životním zkušenostem nemohou mít informace a povědomí o řadě problémů a situací. Podávané informace by měly být srozumitelné s možností ověření si či prohloubení informací o daném problému. Žáci by měli v průběhu školní docházky kromě teoretických vědomostí: – pochopit význam postojů a správného přístupu každého jednotlivce k řešení otázek životního prostředí a UR, – získat a upevnit sebevědomí a důvěru ve vlastní schopnosti, 35

–

–

uvědomit si svůj význam a vlastní možnosti, podílu na tvorbě a ochraně životního prostředí, pokračovat v prohlubování a rozšiřování vědomostí a dovedností souvisejících s respektováním pravidel udržitelného rozvoje.

Je určitě nutné učit žáky určitým vědomostem a dovednostem v této oblasti. Daleko významnější by však měl být rozvoj postojů a životních hodnot žáka. Nejde přece o to, aby žák jen teoreticky popisoval nutnost ekologicky šetrného chování, ale aby aktivně realizoval jednotlivé kroky. K naplňování cílů EVVO je proto nezbytné využívat takové metody, formy a postupy práce, které jsou založené na prožitcích a zkušenostech žáků v přímém kontaktu s prostředím, na aktivní práci, výchově příkladem. Jedná se zejména o kooperativní učení (skupinové řešení problémů, diskuze, simulace, hraní rolí, projekty), ale také o formy a metody na rozhraní kooperativního a individuálního učení (experimenty a laboratorní práce) nebo individuálního učení (seminární práce, referáty, exkurze). Mezi účinné organizační formy ekologické výchovy patří projektová výuka, praktické činnosti v ochraně přírody a péči o životní prostředí, práce na školním pozemku, práce s přírodními materiály a jiné tvořivé činnosti, ekologické výukové programy organizované školou nebo poskytované středisky ekologické výchovy, krátkodobé i pobytové, krátkodobé i dlouhodobé školní ekologické projekty, zapojení do regionálních, celostátních projektů. Je na místě ještě připomenout, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo v říjnu 2008 novelizovaný Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, kterým informuje zřizovatele a ředitele škol a školských zařízení o environmentálním vzdělávání, výchově a osvětě a stanoví doporučené postupy při jeho realizaci ve školách. Metodický pokyn poskytuje názorný a konkrétní návod, jakým způsobem realizovat environmentální vzdělávání ve škole a jak tuto realizaci zakotvit v dokumentaci školy. Reaguje na aktuálnost a naléhavost problematiky ochrany životního prostředí, zejména přihlášení ČR k Evropské strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj, která vyžaduje zkvalitnění EVVO ve školách a školských zařízeních. Součástí Metodického pokynu je i část vymezující pozici koordinátora EVVO ve školách, jeho úkoly a pravomoci a neméně důležitou oblast vytváření podmínek pro EVVO ze strany vedení školy i zřizovatele. 36

K zapamatování Vzdělávání pro udržitelný rozvoj je program směřující k osvojení si takových způsobů myšlení, rozhodování a chování jedince, které vedou k udržitelnému jednání v osobním, pracovním i občanském životě a je součástí procesu budování informované, zainteresované a aktivní populace. Úspěšnost vzdělávání v nastávajícím období je založena na čtyřech pilířích: učit se poznávat, učit se jednat, učit se žít společně a učit se být. (Podle tzv. Delorsovy zprávy Mezinárodní komise „Vzdělávání pro 21. století“ zpracované pro UNESCO v roce 1997 pod názvem Učení je skryté bohatství.)

Úkoly k zamyšlení 1. Které dokumenty jsou pro školu závazné? 2. Které dokumenty využíváte na vaší škole jako klíčové pro naplňování environmentální výchovy na škole? 3. Které další úkoly byste do dokumentů doporučovali doplnit? 4. Do jaké míry jsou tyto dokumenty pro školu závazné? 5. Máte otázky vzdělávání pro udržitelný rozvoj zahrnuty do ŠVP a v jakém rozsahu 6. Je ve vaší škole jmenován koordinátor ekologické výchovy? 7. Má koordinátor ekologické výchovy ve vaší škole odpovídající kvalifikaci /případně si ji doplňuje studiem Specializačního studia pro koordinátory EVVO? 8. Vytváří vedení školy na vaší škole pro rozvoj EVVO odpovídající podmínky? 9. Jakou pozici máte jako koordinátor EVVO v systému vaší školy? Doporučená literatura a zdroje JAVNA, J. (překlad Marešová, Z.) 50 nápadů pro děti k záchraně Země. Praha: Český svaz ochránců přírody, 1991. 158 s. KVASNIČKOVÁ, D. Co je udržitelný rozvoj? Praha: KEV, 2001. KVASNIČKOVÁ, D. a kol. Ekologické vzdělávání v oblasti středních škol a přípravy dalšího vzdělávání učitelů. In K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek, svazek 4 Vzdělávání, informace indikátory. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2002, s. 95. KVASNIČKOVÁ, D. Ekologická výchova a vzdělávání ve školství. Praha: Klub ekologické výchovy, 1996. KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. Pojetí vzdělávání k udržitelnému rozvoji a přehled dokumentů v této oblasti. Informace pro ředite37

le škol v projektu „EKOGRAMOTNOST“. Praha: KEV 2006c., 24 s. MÁCHAL A. (ed.). Malý ekologický a environmentální slovníček, 5. vyd., Brno: Rezekvítek, 2008. 56 s. ISBN 80-86626-08-3. MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno: Rezekvítek, 2000. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Č. j. 16745/2008 – 22. MATEJOVIČOVÁ, B. a kol. Dekáda OSN výchovy a vzdělávání pro udržitelný rozvoj v kontextu terciálního vzdělávání. Praha: Univerzita Karlova 2007. 108 s. ISBN 978-80-86561-80-6. ŠVECOVÁ, M. a kol. Komplexní pojetí výchovy pro udržitelný rozvoj v České republice a na modelovém příkladu pražských škol. Praha: KEV 2007. Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2010–2012 s výhledem do roku 2015. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO), MŠMT, Praha 2008. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice – Bílá kniha Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. www.vur.cz – Vzdělávání pro udržitelný rozvoj – Oficiální informační a metodické stránky Ministerstva životního prostředí a Ministerstva školství pro environmentální vzdělávání a vzdělávání pro udržitelný rozvoj.

Kontrolní otázky ke kapitole č. 3 1. Vysvětlete podstatu pojmu vzdělávání pro udržitelný rozvoj. 2. Jaké jsou hlavní cíle vzdělávání pro udržitelný rozvoj? 3. Ve kterých základních dokumentech jsou zakotveny otázky vzdělávání pro udržitelný rozvoj? 4. Jaká je hlavní funkce dokumentu Strategie VUR a jaký má význam v oblasti vzdělávání? 5. Na jaké dokumenty Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR navazuje? 6. Jaké úkoly řeší Akční plán na léta 2011 a 2012? 7. Jaké funkce plní v systému vzdělávání Státní program environmentálního vzdělávání výchovy a osvěty v České republice? 8. Kdy byl Státní program environmentálního vzdělávání výchovy a osvěty v České republice schválen? 38

9. Jaké hlavní úkoly vyplývají z tohoto dokumentu pro školy? 10. Na jakých pilířích je založena úspěšnost vzdělávání v nastávajícím období? 11. Jaký význam má v oblasti environmentální výchovy Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty? 12. Jaké povinnosti vyplývají z Metodického pokynu MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty pro vedení škol? 13. Jaké povinnosti vyplývají z Metodického pokynu MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty pro koordinátora ekologické výchovy?

39

4 Ekologizace, východiska a principy

Po úspěšném a aktivním studiu této kapitoly:  dokážete objasnit podstatu pojmu ekologizace  dokážete vysvětlit principy ekologizace  seznámíte se s programem Zelené úřadování  seznámíte se značením ekologicky šetrných výrobků  seznámíte se s pravidly Zeleného nakupování  seznámíte se s mezinárodním programem Ekoškola a principy, na kterých je založen  dokážete transformovat základní principy těchto programů do podmínek své školy

Klíčová slova kapitoly č. 4 Ekologizace, principy ekologizace, Zelené úřadování, Zelené nakupování, Ekoškola

4.1 Ekologizace, ekologizace provozu, principy ekologizace

Pod pojmem ekologizace se rozumí – snižování negativních vlivů na životní prostředí. Vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí. Výraz ekologizace není pojmem neznámým. Dal by se vyjádřit jinými slovy – ekologicky šetrné chování? Významnou roli v jeho zavádění sehrává Místní Agenda 21 a iniciativy a aktivity, které jsou v ní zastoupené.

Východiska: – Legislativa, další dokumenty v ČR: – Usnesení vlády č. 1048/2000 – Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty pro ČR – Usnesení vlády č. 1155/2006 – Akční plán SP EVVO – Usnesení vlády č. 720/2000 k návrhu podpory rozvoje prodeje a užívání EŠV – Zákon o zadávání veřejných zakázek – Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby ČR – Ekologizace provozu (školy, institucí, úřadů) – Proces ekologizace provozu školy by měl být založen na těchto principech: – Preventivní ochrana životního prostředí – Šetření zdrojů 40

– – –

– –

Předcházení vzniku odpadů Environmentálně vhodné nakládání s vzniklými odpady Omezení zátěže životního a pracovního prostředí nebezpečnými chemickými látkami Podpora využívání lokálních zdrojů Soulad s legislativními požadavky

K zapamatování Ekologizací se rozumí snižování negativních vlivů na životní prostředí a vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí. Proces ekologizace je založen na principech, které jsou v souladu s cíli UR a jsou v souladu s legislativou ČR.

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se svými slovy vysvětlit význam pojmu ekologizace. 2. Pokuste se zformulovat vlastní pravidla ekologizace provozu školy. 3. Vyhledejte strategické dokumenty vztahující se k problematice vzdělávání pro udržitelný rozvoj. 4. Na jakých principech by měl být proces ekologizace provozu školy založen.

Doporučená literatura a zdroje ČERVINKA, P. Životní prostředí České republiky. Praha: Karolinum, 1999. 102 s. LISA, A., PÁNA, L. Environmentální politika. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011, 176 s. MOLDAN, B. Indikátory trvale udržitelného rozvoje. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava ve spolupráci s MŽP a UK, 1996. 87 s. MOLDAN, B. (Ne)udržitelný rozvoj: ekologie – hrozba i naděje. Praha: Karolinum, 2003. 141 s. ISBN 80-246-0769-7. MOLDAN, B. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. Praha: Karolinum, 2001. 102 s. PAPUŠEK, J. Hovory o ekologii. Praha: Portál, 2000. 179 s. KELLER, J. Až na dno blahobytu. Brno: Hnutí Duha, 1993. 127 s. www.ekoskola.cz Existuje celá řada organizací, které se aktivně podílí na vyhlašování projektů, na tvorbě metodických materiálů, organizaci různých aktivit, které mají vést k environmentálně příznivému chování ve41

řejných institucí (úřadů, škol, knihoven…). Zmíníme se o některých z nich, především o těch, kde můžete čerpat nápady, náměty ke konkrétním krokům směřujícím k ekologizaci provozu školy.

4.2. Zelené úřadování

Zelené úřadování je zkrácený název pro environmentálně příznivé chování institucí financovaných z veřejných prostředků, jako jsou např. obecní, městské či krajské úřady, školy, školky, domy s pečovatelskou službou. Zahrnuje jednak systémová opatření zaměřená zejména na provoz a chování a jednak nakupování. V České republice se až jedna čtvrtina hrubého domácího produktu vydá na nakupování ve veřejném sektoru. O významné části našeho rozpočtu můžeme do jisté míry rozhodnout, za co budou peníze utraceny. Environmentálně příznivé chování veřejných institucí (úřadů, škol, knihoven…) šetří životní prostředí a navíc dále pozitivně ovlivňuje jejich okolí – zaměstnance a jejich rodiny, návštěvníky, spoluobčany, žáky, firmy.

Co zelené úřadování přináší? 1. Snížení zátěže životního prostředí díky pořizování environmentálně příznivého zboží a služeb 2. Poptávka zvyšuje dostupnost výrobků příznivějších pro životní prostředí na trhu 3. Příklad pro ostatní občany, jiné úřady, firmy 4. Podporu uvádění na trh a další šíření ekologicky příznivých výrobků 5. Stimulaci ekologické inovace výrobků 6. Úspory nákladů 7. Zdravější prostředí pro pracovníky a návštěvníky

Legislativa Udržitelná spotřeba je zakotvena v různých dokumentech na mezinárodní i národní úrovni. Světový summit o životním prostředí v Johannesburgu 2002 stanovil v jednom ze svých cílů podporovat takové strategie nakupování ve veřejné správě, které podněcují rozvoj a šíření ekologicky šetrného zboží a služeb. Akční program pro životní prostředí EU (usnesení č. 1600/2002/EG) mluví o podpoře nakupování ve veřejném sektoru, které se řídí ekologickými kritérii promítnutými například do ekologického značení. Do nákupních postupů lze zahrnout kritéria týkající se životního cyklu výrobku včetně výrobní fáze. V České republice platí usnesení vlády č. 720/2000 42

k návrhu podpory rozvoje prodeje a užívání ekologicky šetrných výrobků (EŠV) – doporučuje vládě a státní správě upřednostňování těchto výrobků; usnesení vlády č. 1155/2006, jehož přílohou je Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2007 až 2009, Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby. Při nákupu nového zboží, služeb, rekonstrukcí či staveb budov je důležitý Zákon o veřejných zakázkách (č. 137/2006 Sb.), který pro zadání veřejné zakázky umožňuje stanovit dílčí hodnoticí kritéria. Dílčí hodnoticí kritéria se musí vztahovat k nabízenému plnění veřejné zakázky a mohou jimi být vedle nabídkové ceny i kvalita, technická úroveň, estetické a funkční vlastnosti, vlastnosti plnění z hlediska vlivu na životní prostředí, provozní náklady či návratnost nákladů.

4.2.1 Principy Zeleného úřadování Základní principy, kterými se řídí zelené úřadování: – Preventivní ochrana životního prostředí – Šetření zdroji – Předcházení vzniku odpadů – Nakládání se vzniklými odpady šetrné k životnímu prostředí – Omezení zátěže životního a pracovního prostředí nebezpečnými chemickými látkami – Podpora využívání lokálních zdrojů – Zohlednění sociálních a etických požadavků – Soulad s legislativními požadavky

4.2.2 Kritéria a opatření Zeleného úřadování Základní principy se promítají v konkrétních opatřeních a nákupních kritériích. Můžeme je realizovat v níže vyjmenovaných oblastech: – Kancelářské potřeby – Papír a výrobky z papíru – Nakládání s odpady – Spotřeba energie
Vytápění budov
Úsporně energetická opatření – izolace budov, zlepšení kvality oken
Používání elektrických přístrojů
Osvětlení – Čištění a úklid – Zařízení interiéru, podlahové krytiny a nátěrové hmoty 43

– – –

Hospodaření s vodou Jídlo – občerstvení na poradách, kantýna, jídelna Doprava

4.2.3 Udržitelná veřejná správa Zelené úřadování může zohledňovat kromě environmentálních a ekonomických aspektů i rozměr sociální a etický – např. nákup Fair Trade občerstvení (káva, čaj) pro pracovní porady, nákup výrobků z chráněných dílen (např. vánoční přání, tašky) apod. Hovoříme o udržitelné veřejné správě. K zapamatování Zelené úřadování je zkrácený název pro environmentálně příznivé chování institucí financovaných z veřejných prostředků, tedy i pro školy. Je to soubor systémových opatření zaměřených na provoz, chování a nakupování zainteresovaných institucí, který významnou měrou přispívá k ekologicky šetrnému chování zúčastněných. Jedná se o dobrovolný nástroj udržitelného rozvoje, založený na principech, jejichž dodržování v samotném důsledku zúčastněnému úřadu přináší změnu chování jeho zaměstnanců, snížení zátěže na životní prostředí a rovněž nemalé finanční úspory.

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se svými slovy vysvětlit, co je to „Zelené úřadování“ a komu je určeno. 2. Na jakých principech je „Zelené úřadování“ založeno? 3. Do jakých oblasti se principy „Zeleného úřadování“ promítají? 4. Jaký přínos může mít „Zelené úřadování“ pro práci úřadu? 5. Zamyslete se nad tím, jakým způsobem je možné principy „Zeleného úřadování“ aplikovat v práci školy. 6. Je dodržování principů „Zeleného úřadování“ závazné pro všechny úřady?

Doporučená literatura a zdroje KANICHOVÁ, K. (ed.). Zelené úřadování. Síť ekologických poraden, 2004. Elektronická verze ke stažení na www.ekoporadna.cz. KANICHOVÁ, K. Udržitelná spotřeba a výroba: Příklady dobré praxe – zelené úřadování; 3.4 2007, Praha: STEP – Síť ekologických poraden STEP. Kolektiv autorů. Zrcadlo místní udržitelnosti. Barometr udržitelnosti 44

měst. Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj, Praha, 2006. Elektronická verze ke stažení na www.timur.cz. KUPČÍKOVÁ, L., PACÁK, J. Ekologicky šetrný, ekonomicky přínosný provoz kanceláří a rejstříky ekovýrobků. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2006. 96 s. ISBN 978-80-903244-0-4. Elektronická verze ke stažení na www.ekopolitika.cz. LEDVINA, P. (ed.). Standardy zeleného úřadování. Příručka pro menší úřady a instituce. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2007. Elektronická verze ke stažení na www.veronica.cz. www.zeleneuradovani.cz – webová stránka věnovaná zelenému úřadování a všemu, co s tím souvisí. Jsou zde podrobná kritéria pro nákup nových výrobků či služeb. Tyto stránky se zaměřují hlavně na veřejné instituce (obecní a městské úřady, školy…) a menší podniky. Zdejší informace však většinou využijí i domácnosti.

4.3 Zelené nakupování

Zelené nakupování je takový způsob nákupu či zásobování, při kterém je brán ohled na dopad vybraného zboží a služeb na životní prostředí. Upřednostňují se produkty, jejichž negativní dopad na životní prostředí je co nejnižší. Kritéria, která je třeba brát v úvahu při výběru výrobků jsou: recyklovatelnost, biologická rozložitelnost, materiální a energetická náročnost výroby, zdravotní nezávadnost, transportní vzdálenost od výrobce ke spotřebiteli atd.

4.3.1 Legislativa Zeleného nakupování V české legislativě se pobídky k zelenému nakupování vyskytují hned v několika předpisech. Usnesení Vlády České republiky č. 720/ 2000 k návrhu podpory rozvoje prodeje a užívání ekologicky šetrných výrobků například doporučuje členům vlády, vedoucím ostatních ústředních orgánů státní správy, aby v jimi řízených organizacích jedním z kritérií pro hodnocení nabídek veřejných zakázek byla ekologická šetrnost výrobku (např. označení ochrannou známkou Ekologicky šetrný výrobek), aby upřednostnili přímý nákup takto označeného zboží a výrobků. Zelené nakupování je zohledněno i v Zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Tento zákon uvádí mezi dílčími kritérii (§78) kromě nabídkové ceny také např. – provozní náklady, – návratnost nákladů a – kvalitu, technickou úroveň nabízeného plnění, estetické a funkční 45

vlastnosti, vlastnosti plnění z hlediska vlivu na životní prostředí.

Příkladem implementace na úrovni organizace je Příkaz 1/2005 ministra životního prostředí o ekologizaci úředního provozu na Ministerstvu životního prostředí. Stanoví například používání recyklovaného papíru, ekologicky šetrných výrobků a přednostní nakupování nápojů ve vratných obalech pro pracovní pohoštění. O zeleném nakupování se zmiňuje i Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, přijatý vládou jako usnesení č. 1048/2000, v kapitole věnované veřejné správě. V této oblasti si klade tyto cíle: – Zabezpečit odpovídající vzdělanost a informovanost zaměstnanců všech resortů a všech stupňů veřejné správy v problematice životního prostředí. – Zabezpečit ekologicky šetrné chování a postoje zaměstnanců veřejné správy během pracovního procesu, zabezpečit provoz úřadů šetrný k životnímu prostředí a šetřící přírodní zdroje, tzn. např. racionálně užívat energie, vodu, šetřit kancelářskými potřebami, používat recyklované výrobky a další. V případě starých budov zavádět potřebná opatření při rekonstrukcích a opravách. – Zabezpečit provoz svých úřadů šetrný k životnímu prostředí a šetřící přírodní zdroje (ekologicky šetrný provoz budov, motivování pracovníků k ekologicky šetrnému chování, zavádění environmentálního managementu a ekoauditu, ekologicky šetrné postupy). – Zabezpečit provoz úřadů včetně řízených organizací šetrný k životnímu prostředí a šetřící přírodní zdroje.

4.3.2 Osmero zeleného nakupování Chceme-li dodržovat principy „Zeleného nakupování“ je vhodné si osvojit jednoduchá pravidla, která jsou vyjádřena v osmi bodech v metodickém doporučení „Osmero zeleného nakupování“. S největší pravděpodobností se nepodaří, a není to ani cílem, v podmínkách školy dodržet okamžitě a do důsledku všechna pravidla. Důležité je učinit první kroky a změnit své spotřebitelské chování. V podmínkách školy se doporučuje principy uplatňovat při nákupech pomůcek a školního zařízení, současně je to vhodné a zajímavé téma vhodné do výuky. 1. 3R (Reduce, Reuse, Recycle) Kupujte jen to, co potřebujete, nechte funkční věci dosloužit, abyste nevytvářeli zbytečný odpad. Kupujte výrobky na více použití, které dlouho vydrží. Nepotřebných a nefunkčních věcí se přednostně 46

zbavte tak, aby je mohl využít ještě někdo jiný, a každopádně, aby alespoň materiál z nich mohl být znovu zužitkován.

2. Biologicky rozložitelné a recyklovatelné materiály (včetně obalů) Dávejte přednost výrobkům, které jsou biologicky rozložitelné nebo alespoň recyklovatelné s možností jejich předání k recyklaci ve vaší obci – to platí i o obalech.

3. Čím méně obalů, tím lépe (větší balení) Větší balení šetří obalový materiál a zmenšují množství odpadu. Optimální jsou obaly vratné a znovu použitelné/naplnitelné. Opakem jsou obaly na jedno použití. Ze stejného důvodu se vyplatí upřednostňovat koncentrované prací a čisticí prostředky.

4. Výrobky s co nejnižším obsahem látek poškozujících životní prostředí a lidské zdraví Zvažte nákup výrobků obsahujících jedy, organická rozpouštědla a další látky, které se uvolňují do prostředí, akumulují se v tělesných tkáních a jsou těžko odbouratelné – tím spíše, je-li dostupná nějaká šetrnější (přírodní) alternativa.

5. Výrobky a potraviny zblízka Nakupováním místních produktů podporujete místní živnostníky a tím i prosperitu regionu. Nepřímo také chráníte životní prostředí tím, že snižujete nutnost dálkové (většinou silniční) dopravy – šetříte ovzduší, vodu, silnice, pohonné hmoty a v konečném důsledku i zdraví a lidské životy.

6. Výrobky šetřící zdroje a energii Dávejte přednost takovým výrobkům, jejichž výrobou i provozem jsou materiální (přírodní) suroviny i energie využívány s maximální efektivitou. Kupujte spotřebiče s energetickým štítkem pokud možno s označením „A“ (ideálně A++), případně jinými systémy značení vztahujícími se k úsporám energie. Sem patří i využívání obnovitelných zdrojů energie (slunce, voda, vítr, biomasa).

7. Výrobky vzniklé udržitelným způsobem Upřednostňujte produkty, jejichž způsob výroby je v souladu se zásadami udržitelného rozvoje. Kupujte produkty ekologického zemědělství, které se vyhýbá používání umělých hnojiv a pesticidů. Dbejte, aby vaše dřevěné výrobky pocházely z šetrně obhospodařovaných porostů a ne tropických pralesů či jiných míst, kde kácení ohrožuje vzácnou faunu a flóru. Kupujte výrobky spravedlivého obchodu (Fair Trade), který zaručuje šetrný management území a spra47

vedlivý výdělek lidem v rozvojových zemích. To se týká hlavně těch produktů, které nejsou „zblízka“, ale přesto je nezbytně potřebujeme.

8. Výrobky dokládající svoje kvality týkající se vlivu na zdraví a životní prostředí certifikátem (ekoznačky) Pro snazší orientaci spotřebitelů byly vyvinuty systémy ekologického značení. Ekoznačka na výrobku znamená, že daný produkt splňuje předepsaná kritéria vlivu na životní prostředí.

4.3.3 Kritéria zeleného nakupování Tato kritéria představují standardy, které určují, kdy může být produkt považován za šetrnější k životnímu prostředí. Chceme-li nakupovat a hospodařit ekologicky šetrněji, je nezbytné vědět, jak takové výrobky poznat. Je třeba si dobře osvojit význam údajů na obalech, vědět jak a kde je možné získat další potřebné informace o výrobku, např. jeho chemické složení, vliv na lidské zdraví, apod.

4.3.4 Značení výrobků V této části se zmíníme jen o základním značení výrobků. Podrobnější informace můžete najít na webových stránkách www.ekoznacka .cz. Pro lepší orientaci zákazníka mezi výrobky bylo vyvinuto tzv. ekologické značení. Systémy ekologického značení slouží k označení produktů, které jsou v průběhu celého životního cyklu prokazatelně šetrnější nejen k životnímu prostředí, ale i ke zdraví spotřebitele než jiné výrobky sloužící ke stejnému účelu. Kvalita těchto výrobků přitom zůstává na velmi vysoké úrovni. Tato kritéria jsou obvykle garantovaná státem. V České republice existuje Národní program označování ekologicky šetrných výrobků, který je zajišťován Agenturou pro ekologicky šetrné výrobky spadající pod Českou informační agenturu životního prostředí CENIA. Tato agentura uděluje certifikát „Ekologicky šetrný výrobek/služba“. Takové výrobky nebo služby lze (např. v obchodě) poznat podle jednoduchého a snadno zapamatovatelného symbolu, tzv. ekoznačky – odtud ekoznačení. Firmy mohou ekoznačku efektivně využít při marketingu takto oceněných produktů a spotřebitelé zase jako vodítko při nákupu ekologicky šetrnějšího zboží a služeb.

Ekologicky šetrný výrobek S pojmem ekologicky šetrný výrobek se setkáváme v současné době téměř na každém kroku. Je třeba si ale uvědomit, že zdaleka ne všechny výrobky, které nesou tento název, patří do kategorie certifikovaných ekologicky šetrných výrobků. O certifikaci žádá výrobce 48

a udělení značky je zpoplatněno. Současné směrnice obsahují kritéria podmiňující udělení certifikátu široké škále výrobků – od textilu přes čisticí prostředky, kotle a nábytek po výpočetní a kancelářskou techniku. CENIA zprostředkovává udělování ekoznačky Ekologicky šetrný výrobek/služba a Ekoznačky EU. Seznamy označených výrobků a směrnic s příslušnými požadavky a další podrobné informace pro spotřebitele na jedné straně a výrobce a prodejce na straně druhé najdete na stránkách www.ekoznacka.cz. Kromě těchto dvou značek se můžeme na našem trhu setkat s výrobky s některými certifikáty ostatních národních systémů značení – nejčastěji pravděpodobně rakouského, německého („Modrý anděl“) a skandinávského („Severská labuť“). Ekologicky šetrný výrobek

Česká republika

„Umweltzeichen“ Der blaue Engel „Severská labuť“

Rakousko

Německo

Skandinávie

„The flower“

Evropská unie

Kromě těchto systémů certifikace existují další se speciálním zaměřením, např. značení produktů ekologického zemědělství, potravin a výrobků spravedlivého obchodu (Fair Trade) nebo dřeva ze šetrně obhospodařovaných lesů FSC (Forest Stewardship Council). Co ekoznačky nejsou Jak již bylo zmíněno, velmi často se setkáváme s označeními, která si výrobce sám udělil. I kdyby tyto výrobky splňovaly daná kritéria, jejich skutečná kvalita není garantována nezávislým subjektem. Jsou to značky a symboly, které si vymysleli sami výrobci a toto označení není garantováno, hlídáno ani přidělováno nezávislou institucí. Neskýtají tedy žádnou záruku, že takto označený výrobek je šetrnější k životnímu prostředí. Ve většině případů se jedná o značky a nápisy matoucí, falešné a zavádějící, například „ekologicky nezávadné“, „ekologii ku prospěchu“, „geprüfte Qualität“ a podobně. Ve většině případů se jedná se o reklamní tah či strategii a často o cílené klamání spotřebitele. Chceme-li jít cestou používání ekologicky šetrných výrobků, je důležité si pravé „ekoznačky“ dobře osvojit. Příklady klamných značek: 49

Energetický štítek Za zmínku stojí i současné značení elektrických spotřebičů. Energetický štítek není klasická ekoznačka, ale obsahuje základní důležité informace o výrobku o jeho energetické i materiální spotřebě. Označení A++ znamená nejúspornější a G nejméně úsporný výrobek. U myček nádobí a praček štítek obsahuje i údaje o spotřebě vody, účinnosti praní, hlučnosti a další. Opatření vybraných elektrických spotřebičů energetickým štítkem je povinné. Štítkování se týká těchto spotřebičů:
Automatické pračky
Bubnové sušičky prádla


Pračky kombinované se sušičkou


Chladničky, mrazničky
Myčky nádobí


Elektrické trouby


Elektrické ohřívače vody


Zdroje světla


Předřadníky k zářivkám
Klimatizační jednotky

50

K zapamatování Ekologizací se rozumí snižování negativních vlivů na životní prostředí a vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí. Zelené nakupování je takový způsob nákupu či zásobování, při kterém je brán ohled na dopad vybraného zboží a služeb na životní prostředí. Uplatňováním pravidel Zeleného nakupování v každodenním životě kanceláře, školy i domácnosti významnou měrou přispívají k procesu ekologizace jejich provozu a snížení zátěže na životní prostředí.

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se vysvětlit podstatu Zeleného nakupování. 2. Na jaký program „Zelené nakupování“ navazuje? 3. Jaká jsou základní kritéria „Zeleného nakupování“? 4. Co je to „ekoznačka“ a jaký má význam pro spotřebitele? 5. Vyznáte se v ekoznačkách? Pokuste se vysvětlit, jaký je význam „Ekoznačení“ výrobků? 6. Jak souvisí ekoznačky se „Zeleným nakupováním“? 7. Řídíte se při nákupu štítky, či značkami na výrobcích. Které ekoznačky jste na výrobcích při nákupu zaznamenali? 8. Jaké typy výrobků upřednostňujete v každodenním životě?

Doporučená literatura a zdroje Doporučení rady OECD z 21. 3. 1996 ke zlepšení environmentálního chování veřejné správy – C(96) 39/Final (pracovní překlad Velek – duben 2000). HRUBÝ, P. Příručka pro zelené nakupování v obcích. České Budějovice: Rosa, 2006. Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. Překlad původní knihy UNEPu: Tomáš Hakr: Arnika, Praha 2010. ISBN 978-80-904409-9-9. KANICHOVÁ, K. Udržitelná spotřeba a výroba: Příklady dobré praxe – zelené úřadování; 3. 4. 2007, Praha: STEP – Síť ekologických poraden STEP /v pdf. formátu. KELLER, J. Až na dno blahobytu. Brno: Hnutí Duha, 1993. 127 s. PLACHEJDOVÁ, E., KOCOUREK, P. a kol. Ekologické vzdělávání a výchova pro pracovníky ve státní správě, jejichž působení ovlivňuje terén školy. Modul č. 4, PHARE – VŠB TU Ostrava, PedF UK Praha, 1996. LEDVINA, P. Do čista. O environmentálně šetrném uklízení. ZO ČSOP Veronica 2008, 27 s. ISBN 978-80-904109-8-5. 51

LEDVINA, P. Nekup to!: o environmentálně šetrném nakupování. 2. vyd. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2008. 72 s. ISBN 978-80-9041094-7. MÁCHAL, A. (ed.). Malý ekologický a environmentální slovníček, 5. vyd., Brno: Rezekvítek, 2008. 56 s. ISBN 80-86626-08-3. MÁCHAL, A. Špetka dobromysli. Brno: Rezekvítek, 1996. 153 s. ISBN 80-901668-6-5. MÁCHAL, A., VLAŠÍN, M., SMOLÍKOVÁ, D. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek, 2002. 159 s. ISBN 80-86626-01-6. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Č. j. 16745/2008 – 22. Standardy zeleného úřadování, příručka pro menší úřady a instituce. ZO ČSOP Veronica, Brno 2007. 31 s. www.cenia.cz www.zeleneuradovani.cz – stránky věnované přímo zelenému úřadovaní s konkrétními radami, typy a odkazy www.ekoporadna.cz – stránky Sítě ekologických poraden, která se zabývá rovněž zeleným úřadováním www.ekoznacka.cz – stránky k ekologicky šetrným výrobkům spravované agenturou CENIA www.eco–label.com www.eu–energystar.org www.veronica.cz – stránky Ekologického institutu Veronika, samostatná sekce o zeleném úřadovaní http://www.pro–bio.cz/

4.4 Mezinárodní projekt Ekoškola (Eco–School)

Jedním z nejlépe postavených programů pro školy realizovaných v České republice v současné době je mezinárodní program Ekoškola, který významně přispívá k dosahování obecných cílů environmentální výchovy. Svým rámcem odpovídá současným trendům v environmentální výchově. Je postaven na aktivní účasti žáků v projektech zaměřených na ekologicky šetrné chování s konkrétními výstupy, na participaci žáků a pedagogů a propojení školy s místní komunitou. Program zapojující žáky do života školy a jejího okolí. Ekoškola (Eco–School) je program mezinárodní neziskové organizace FEE (Foundation for Environmental Education). Byl vyhlášen v roce 1995 jako reakce na Summit Země v Rio de Janeiro s cílem 52

zapojit mladé lidi do hledání řešení pro udržitelný rozvoj. Po rozšíření v Evropě se díky podpoře UNEP a Evropské komise dostal i do dalších regionů, zejména do Afriky (program je velmi populární např. v Jihoafrické republice), Latinské Ameriky, Oceánie a východní Asie. V roce 2006/2007 probíhal ve 40 zemích a účastnilo se jej přibližně 21 000 škol (FEE, 2003). V České republice je na národní úrovni koordinován Sdružením TEREZA, regionálními koordinátory jsou střediska ekologické výchovy Divizna a Lipka. V současné době je do něj zapojeno v České republice 276 škol (z toho kolem 30 středních). Přes 70 zapojených škol získalo „zelenou vlajku“ Ekoškoly a prestižní mezinárodní titul Ekoškola, který je přidělován školám, které splňují standardy programu. Prostředkem naplnění stanovených cílů je zapojení dětí do procesu snižování environmentálních dopadů školy na životní prostředí. Žáci vytváří tzv. Ekotým – dobrovolný aktiv dětí i dospělých a společně s pedagogy a dalšími zaměstnanci školy postupují v sedmi navazujících krocích, které tvoří jádro metodiky programu. Aktivní účast v projektu Ekoškola pomáhá školám: – zvýšit povědomí o problémech současnosti – zlepšit životní prostředí školy a jejího okolí – snížit produkci odpadků a odpadu – snížit účty za elektřinu, vytápění a vodu – podporovat zdravý životní styl – zlepšit spolupráci mezi žáky, učiteli a vedením školy

4.4.1 Sedm kroků Ekoškoly Zapojení do programu vyžaduje splnění podmínek vyjádřených v 7 základních krocích: 1. Vytvoření koordinačního týmu Ekoškoly. Tým je tvořen dobrovolníky z řad studentů a pedagogy, zástupci provozních zaměstnanců školy a místní komunity (např. na ZŠ Zlín je mezi členy amatérský přírodovědec a náměstek primátora). Členové týmu koordinují realizaci programu na škole. 2. Analýza ekologického stavu školy. Žáci zjišťují současný stav školy v oblastech nakládání s odpady, energií, vodou a prostředí školy. Analýzu provádí sami s pomocí pracovních listů. Výstupem může být např. SWOT analýza. 3. Plán činnosti. Na základě provedené analýzy navrhují týmy plán ekologizace školy a okolí. Úkoly mají být navrženy tak, aby za ně mohli zodpovídat samotní žáci. 53

4. Monitorování a vyhodnocení. Proces klade důraz na průběžnou kontrolu, zda škola v programu postupuje směrem k vytčeným cílům a zda se plány naplňují. Ve většině škol je plán vyvěšen na nástěnku, aby každý mohl sledovat pokrok. Na některých školách fungují tzv. ekohlídky, které kontrolují průběžné plnění dohodnutých zásad. 5. Environmentální výchova ve výuce. Cílem je provazovat konkrétní činnosti školy s probíranou látkou. Témata mohou navrhovat sami žáci. 6. Informování a spolupráce. Školy se snaží informovat o své činnosti místní komunitu, např. formou nástěnky, školního časopisu či webu. 7. Ekokodex. Společná dohoda žáků o sdílených hodnotách a environmentálně odpovědném chování.

4.4.2 Základní témata Ekoškoly Program Ekoškola je zaměřen především na čtyři základní témata: – Energie – Odpady – Voda – Prostředí školy

Témata odpovídají sledovaným oblastem a současně prolínají do výuky. Školy, které splnily všech sedm kroků na úrovni odpovídající zveřejněným kritériím, mají právo zažádat o obdržení titulu Ekoškola, který platí dva roky a je symbolizován zelenou vlajkou. Titul získá škola, na které proběhne úspěšná návštěva auditorů hodnotící dosažení stanovených kritérií. Zapojené školy mají k dispozici řadu kvalitních metodických materiálů, mezi které patří: – Příručka pro školy – základní příručka s bližšími informacemi o programu a jeho realizaci – Pracovní listy Ekoškola – pracovní listy a metodické listy pro učitele, pomáhající s analýzou školy ve všech čtyřech tématech programu – Příručka dobré praxe – ukázka a inspirace ze škol, které se do programu již zapojily – Pracovní listy „Na vlastních nohou“ – návod pro realizaci vlastního školního projektu Dále mají školy možnost využít nabídku výukových programů na míru. Součástí nabídky jsou i semináře určené pedagogům a k tomu 54

servis poradenství a konzultací po celou dobu účasti v programu. Kromě metodických materiálů je školám zajištěna kvalitní kompletní metodická pomoc ze strany sdružení Tereza a krajských koordinátorů projektu. Nevýhodou je podle našeho názoru především to, že podmínkou zapojení do projektu, či spíše realizace jednotlivých kroků, které program Ekoškola stanovuje, je oficiální přihlášení školy do projektu. Aktivní účast v programu je také podmíněné zaplacením poplatku za účast v programu: 2990 Kč za první školní rok programu, 1990 Kč další roky do získání titulu, 1390 Kč pro školy s platným titulem Ekoškola, které v programu pokračují. Uvedeme několik čísel, které vyplývají ze statistik školního roku 2010/2011. V České republice je do programu Ekoškola zapojeno celkem 237 základních a středních škol, z toho 79 získalo mezinárodní titul Ekoškola. (V celosvětovém měřítku je zapojeno již přes 32 000 škol, 912 5 000 žáků, 628 000 učitelů, tisíce místních úřadů ve 47 zemích.) Pokud si uvědomíme, že je v České republice v současné době 4123 základních škol se 789,5 tis. žáky a 1423 středních škol s 532,9 tis. žáky, procento škol zapojených do programu Ekoškola představuje cca 4 % z celkového počtu. Statistiky sdružení Tereza dále uvádí, že se více jak 60 000 žáků z více než 600 ze základních a středních škol z celé ČR, které se v průběhu roku účastní programů organizovaných sdružením Tereza. V praxi to neznamená, že by se pouze tyto školy chovaly šetrně k životnímu prostředí. Bez ohledu na uvedená čísla a na skutečnost, že středisky nabízené programy i metodické materiály jsou založené na vysoké odborné úrovni a mezinárodních zkušenostech a umožňují realizovat environmentální výchovu ve škole dlouhodobě a systematicky, ostatní nezúčastněné školy mají přístup k vhodným metodickým materiálům i metodické pomoci omezenou, nebo velmi zúženou. Proto chceme tímto textem poskytnout školám návod, jakými způsoby je možné proces ekologizace provozu školy realizovat.

K zapamatování Ekoškola je mezinárodní program, v rámci kterého se žáci učí o environmentálních tématech a zároveň sami usilují o minimalizaci a třídění odpadů, úspory energií, vody, zlepšení životního prostředí školy a jejího okolí. Zakládají celoškolní pracovní tým Ekoškoly, vytvářejí si vlastní Ekokodex, analyzují současnou situaci na škole v uvedených oblastech a navrhují zlepšení, která se snaží posléze naplnit. 55

Úspěšné školy získávají prestižní ocenění – mezinárodní titul a zelenou vlajku Ekoškoly. Program vznikl v roce 1994 na základě potřeby zapojit mladé lidi do problematiky životního prostředí. Do programu Ekoškola je v současné době zapojeno 38 zemí z Evropy, Afriky, Jižní Ameriky, Asie a Oceánie. Cílem projektu Ekoškola je učinit environmentální výchovu a praktické činnosti na ochranu životního prostředí samozřejmou součástí života žáků i zaměstnanců školy.

Úkoly k zamyšlení 1. Zamyslete se, zda ve vaší škole, regionu, kraji se realizuje projekt postavený na podobných principech. 2. Setkali jste se ve své práci s projektem Ekoškola a zaujal vás? 3. Zamyslete se, zda máte podmínky pro to, abyste se do programu zapojili. 4. Máte v blízkosti nějakou školu, která je aktivně zapojena do programu Ekoškola? 5. Pokuste se zjistit, zda by nebylo možné navázat neformální spolupráci s nějakou školou či zařízením, které má ve svém plánu a realizuje aktivity spojené s procesem ekologizace provozu.

Doporučená literatura a zdroje Sdružení Tereza Ekoškola. Kritéria pro získání titulu Ekoškola. Sdružení Tereza Ekoškola. Příručka dobré praxe. Praha: Sdružení TEREZA, 2007. Sdružení Tereza Ekoškola. Pracovní listy Ekoškola: Analýza. Praha: Sdružení Tereza, 2009. Sdružení Tereza Ekoškola. Po stopách pražských Ekoškol. Praha: Sdružení Tereza, 2008, 36 s. Sdružení Tereza Ekoškola. Příručka pro školy Ekoškola. Praha: Sdružení Tereza 2007, 36 s. www.ekoskola.cz www.zelenaskola.sk http://www.eco–schools.org/

Shrnutí Ekologizací se rozumí snižování negativních vlivů na životní prostředí a vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí. Existuje řada programů i projektů, které poskytují komplexní návod, jakým způsobem je možné provoz ekologizovat. Mezi osvědčené patří program „Zelené úřadování“, což je název 56

pro environmentálně příznivé chování institucí financovaných z veřejných prostředků, jako jsou např. obecní, městské či krajské úřady, školy, školky, domy s pečovatelskou službou. Zahrnuje jednak systémová opatření zaměřená zejména na provoz a chování a jednak nakupování. Cílem zeleného úřadování je snížení zátěže životního prostředí díky pořizování environmentálně příznivého zboží a služeb. Zelené úřadování může zohledňovat kromě environmentálních a ekonomických aspektů i rozměr sociální a etický nákupem Fair Trade výrobků a výrobků z chráněných dílen. Se Zeleným úřadováním je úzce spjato tzv. „Zelené nakupování“, což je program, který umožňuje se orientovat na takový způsob nákupu či zásobování, při kterém je brán ohled na dopad vybraného zboží a služeb na životní prostředí. Programem pro školy, který poskytuje školám komplexní návod ekologicky šetrného chování ve všech směrech je mezinárodní program Ekoškola.

Kontrolní otázky ke kapitole č. 4 1. Vysvětlete pojem „ekologizace“. 2. Co je to „Zelené úřadování“ a jaká opatření zahrnuje? 3. Komu je „Zelené úřadování“ určeno? 4. Patří „Zelené úřadování“ mezi závazné nebo dobrovolné strategie? 5. Co Zelené úřadování přináší? 6. Na jakých principech je „Zelené úřadování“ postaveno? 7. Jakých oblastí se „Zelené úřadování“ dotýká? 8. Vysvětlete podstatu „Udržitelné veřejné správy“. 9. Vysvětlete podstatu „Zeleného nakupování“. 10. Na jakých principech je „Zelené nakupování“ postaveno? 11. Co je to ekoznačka a jakou plní funkci? 12. Kdo „ekoznačky“ uděluje? 13. Jakým výrobkům může být ekoznačka udělena? 14. Jakou otázky řeší Zákon o veřejných zakázkách? 15. Co mají programy „Zelené úřadování“ a „Ekoškola“ společného? 16. Na jakých principech je postaven program Ekoškola.

57

5 Ekologizace provozu školy

Po úspěšném a aktivním studiu této kapitoly:  seznámíte se s pojmy ekologizace provozu školy  budete umět vysvětlit podstatu procesu ekologizace i jeho jednotlivé etapy  dokážete sestavit řešitelský tým školy  dokážete sestavit dotazník pro analýzu ekologického stavu školy  dokážete vyhodnotit výsledky analýzy a na jejich základě sestavit plán ekologizace školy

Klíčová slova kapitoly č. 5 Ekologizace, analýza ekologického stavu školy, monitorování, evaluace, plán ekologizace

5.1 Ekologizace provozu školy, principy

Pod pojmem ekologizace se rozumí snižování negativních vlivů na životní prostředí, vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí v podmínkách školy. Začít s procesem ekologizace není úkol snadný ani krátkodobý. Musí být souvislou iniciativou, úzce propojenou s výchovně vzdělávacím procesem, ne jenom sbírkou jednorázových akcí či dílčích školních projektů. Přístup k tomuto procesu musí být systematický s dlouhodobou perspektivou a uplatněním principů udržitelnosti. Podstatné je přijmout rozhodnutí začít, první kroky zaměřit na problémy, které nepředstavují velká organizační a finanční opatření, ale jsou pro školu důležité a přinesou škole postupné úspěchy. Ekologicky šetrné chování školy je proces dlouhodobý, na jehož realizaci se musí podílet všichni, kdo mají se školou něco společného, zřizovatelem školy počínaje, rodiči žáků konče. Cílem tohoto procesu je dosažení zásadní změny chování žáků, pedagogů, personálu, rodičů i veřejnosti, což se v důsledku projeví ve změně chování a postojů, v uplatňování principů udržitelné spotřeby v každodenním životě školy. V procesu ekologizace provozu školy by měly být uplatněny tyto principy: – Preventivní ochrana životního prostředí – Šetření zdrojů – Předcházení vzniku odpadů – Environmentálně vhodné nakládání s vzniklými odpady 58

–

– –

Omezení zátěže životního a pracovního prostředí nebezpečnými chemickými látkami Podpora využívání lokálních zdrojů Soulad s legislativními požadavky

Samotný proces se skládá z několika kroků, které jsou spolu úzce provázané. Jsou to: 1. Vstupní analýza ekologického stavu školy (ekologického auditu), která pokrývá oblasti: kancelářské potřeby, technika, pomůcky, vybavení kanceláří, tříd, kabinetů, energie, osvětlení, voda, úklid, odpady, doprava, občerstvení/potraviny) včetně návrhů na opatření a zlepšení. 2. Vypracování akčního plánu zavádění šetrného provozu včetně návrhu monitorovacích kritérií. 3. Zpracování hodnotící (monitorovací) zprávy shrnující aktivity a výsledky analýzy. 4. Seznámení aktivu žáků, pedagogů, provozních zaměstnanců i rodičů s výsledky analýzy a navrhovanými opatřeními.

5.2 Role školy v procesu ekologizace

Jak vyplývá ze strategických dokumentů, i školy jsou součástí struktur, na které se vztahují opatření týkající se ekologizace jejich provozu. Jaká kritéria by měla tedy naplňovat současná škola? – měla by být šetrná k životnímu prostředí a schopná šetřit významné finanční prostředky ekologizací svého provozu – měla by být místem, kde se děti učí nejen znalostem, ale i kritickému myšlení, týmové práci a realizaci praktických projektů na zlepšení svého okolí – měla by být místem, kde spolupracují učitelé navzájem, učitelé s dětmi a provozními zaměstnanci a celá škola s rodiči, obcí i krajem – škola, která si vezme za svůj „Program“ spojující environmentální výchovu se skutečnými „zelenými“ úsporami

Projekty, programy, metodické materiály V České republice projevuje o ekologizaci zájem stále větší počet škol. Nabídka projektů a programů, do kterých se mohou školy zapojit a které řeší otázky ekologizace komplexně včetně odpovídající metodiky, takových, které by poskytovaly školám návod, jakým způ59

sobem mohou proces ekologizace provozu školy realizovat, není příliš široká. Konkrétní náměty je možné najít v programu Zelené úřadování, jak je uvedeno v první části skript. Jedná se o metodickou pomoc a podporu určenou především úřadům, školy z nich sice mohou velmi dobře čerpat, ale chybí v nich pro školu tolik potřebná metodika. Kde tedy můžete najít náměty, vhodné materiály, týkající se procesu ekologizace provozu, které můžete v práci využít? Je to například Síť ekologických poraden STEP – která v roce 2002 realizovala mezi prvními proces zavádění environmentálně šetrných opatření v brněnské Kanceláři veřejného ochránce práv. V rámci této akce byla přijata opatření v oblasti nákupu spotřebního materiálu, rozšíření nabídky stravování o produkty ekologického zemědělství, minimalizace a separace odpadů, omezení čisticích prostředků či úspor vody a energie, Sdružení Arnika, Veronica, Zelený kruh (měření ekologické stopy školy), sdružení Tereza. K zapamatování Pod pojmem ekologizace se rozumí – snižování negativních vlivů na životní prostředí. Vnášení ekologického aspektu do materiální lidské činnosti a do myšlení a chování lidí. Proces ekologizace provozu školy by měl probíhat na principech udržitelného rozvoje.

Úkoly k zamyšlení 1. Vysvětlete pojem ekologizace. 2. Na jakých principech musí být proces ekologizace založen? 3. Jakou roli sehrává škola při naplňování cílů udržitelného rozvoje? 4. Z jakých dokumentů vyplývá pro školy povinnost ekologicky šetrného chování? 5. Které kroky je třeba učinit, aby mohl být proces ekologizace úspěšný? Doporučená literatura a zdroje BAČÍK, O., HLAVÁČEK, J. (ed.). Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby v České republice. Praha: MŽP, 2005. 32 s. BIČAN, J., PAVELČÍK, P., ZÁBRANSKÁ, D. Ekologizace úřadu. Město Uherské Hradiště. Uherské Hradiště, 2008. ČINČERA, J. Environmentální výchova. Od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-147-8. 60

DIRNER, V. a kol. Ochrana životního prostředí: základy, plánování, technologie, ekonomika, právo a management. Praha: MŽP a Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1997. 337 s. Ekologizace středisek ekologické výchovy, návrh opatření. Český svaz ochránců přírody Vlašim, 14 s. KANICHOVÁ, K., (ed.). V podniku ekologicky. Praha: MŽP, 2004. 52 s. ISBN 80-7212-330-0. KANICHOVÁ, K. Odpovědné nakupování. Praha: CENIA, 2008. 40 s. ISBN 978-80-85087-61-1. DOBEŠ, V. a kol. Manuál udržitelné spotřeby a výroby. Praha: CENIA, 2008. 98 s. ISBN 978-80-85087-64-2. LEDVINA, P. (ed.). V obcích ekologicky. Praha: MŽP, 2006. 56 s. ISBN 80-7212-460-9. KVASNIČKOVÁ, D., RYCHNOVSKÝ, B. a kol. Školní plány vzdělávání a výchovy k udržitelnému rozvoji k projektu „Pilotní základní školy KEV jako centra modernizace vzdělávání pro UR“. Praha 2008, 225 s. KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. Základní pokyny pro školního koordinátora. ESF JPD 3 „Ekogramotnost“, KEV 2006b, 10 s. MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno: Rezekvítek, 2000. ISBN 80–902954–0–1. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Č. j. 16745/2008 – 22. PLACHEJDOVÁ, E., KOCOUREK, P. a kol. Ekologické vzdělávání a výchova pro pracovníky ve státní správě, jejichž působení ovlivňuje terén školy. Modul č. 4, PHARE – VŠB TU Ostrava, PedF UK Praha, 1996. REMTOVÁ, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: MŽP ČR, 1996, 97 s. ŠVECOVÁ, M., SÁSIKOVÁ, K. Výchova k udržateľnému rozvoju v podmienkách škol a jej manažment. Banská Bystrica : UMB FPV, 2008. 161 s. ISBN 978–80–8083–684–9. ŠVECOVÁ, M., KVASNIČKOVÁ, D., SÁSIKOVÁ, K. Manuál koordinátora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. KEV 2009, 30. s.

61

5.3 Kroky ekologizace provozu školy

1. Vytvoření řešitelského týmu 2. Vstupní analýza, zhodnocení současného ekologického stavu školy 3. Návrh konkrétních opatření pro šetrný provoz školy v oblasti energetiky, spotřeby vody, nakládání s odpady, spotřebního materiálu a vybavení 4. Návrh indikátorů a měřitelných kritérií 5. Návrh implementačního plánu zapojení širšího okruhu 6. Stanovení finančních zdrojů pro implementaci, informační kampaň 7. Osvětová a informační kampaň

5.3.1 Realizační tým Založení realizačního týmu, který se bude na jednotlivých krocích ekologizace podílet po rozhodnutí se otázkou ekologizace zabývat, je první důležitý krok, který je třeba učinit. V programu Ekoškola se doporučuje a je obecným pravidlem tohoto programu, že koordinaci prací na analýze řídí školní Ekotým. U škol, které nejsou do projektu zapojeny, a těch je v ČR většina, je několik možností. Co je důležité zdůraznit? V řešitelském týmu by měli být zastoupeni nejen žáci, ale také zástupce z řad pedagogů /koordinátor EVVO, vyučující přírodopisu, ekologie/, vedení školy /ředitel/, provozních zaměstnanců /školník/. Jednou z možností výběru žáků je využití členů žákovského parlamentu /žákovské samosprávy/, nebo vytvoření zvláštní skupiny dětí – aktivu /týmu/ dětí, které si vezmou analýzu za své, budou ji provádět a podílet se na zpracování výsledků. K řešení tohoto problému je také možné přistoupit několika způsoby. Jednou z možností je úkol zadat žákům, kteří navštěvují povinně volitelný předmět /přírodovědná praktika, ekologie atp./ nebo úkoly rozdělit mezi více předmětů. Například oblast energie by mohly děti řešit v rámci předmětu fyzika, oblast prostředí školy v rámci pracovních činností, výchovy ke zdraví atp. Otázka zapojení dětí a rozdělení úkolů analýzy mezi ně je na vnitřních podmínkách a rozhodnutí jednotlivých škol. Co je ale důležité? Aby se na zpracování analýzy a jejím vyhodnocení podílelo co nejvíc žáků školy a celý proces analýzy koordinoval jeden člověk, nejlépe školní koordinátor ekologické výchovy, nebo vedením školy pověřený pedagog. Do analýzy je třeba také zapojit další pedagogy a zaměstnance školy, bez jejichž pomoci se žáci neobejdou. Jedná se především o učitele přírodovědných předmětů /přírodopis, fyzika, ekologie/, ale i matematika, ICT, český jazyk, občanská vý62

chova pracovní činnosti, výtvarná výchova. Je třeba si uvědomit, že řada zjištění a výsledků analýzy bude vyžadovat další zpracování v podobě matematických výpočtů, tabulek, grafů včetně formulace závěrů a doporučení. Důležité je také zpracování příloh formou nákresů, fotodokumentace atp. Důležité je, aby se tým dětí, který bude koordinovat realizaci analýzy, bezprostředně podílel na průběhu všech dalších kroků, které s analýzou bezprostředně souvisí. Systematické sledování spotřeby energií, vody množství hygienických potřeb, pomáhá odhalovat možné rezervy v hospodárnosti provozu školy. Vede-li škola přehled spotřeby energií za určité období, může velice přesně vyhodnocovat energetická opatření realizovaná v jednotlivých bodech. Nutným předpokladem jakýchkoli motivačních opatření ze strany školy /zřizovatele/ je – jasná podpora vedení školy a pedagogického sboru – analýza ekologického stavu školy tak, aby byly zřejmé hranice pro motivační opatření – stanovení dlouhodobých i krátkodobých cílů a indikátorů k jejich měření – vypracování pánu ekologizace provozu školy a jeho implementace do školního plánu EVVO – určení nástrojů k dosažení stanovených cílů, například pomocné tabulky, software na sledování a vyhodnocování spotřeby energií, vody, nakládání s opady a péči o prostředí školy /vnitřní i vnější/ – vyčlenění lidských i finančních zdrojů – vhodné rozdělení pravomocí /např. vymezení pravomocí realizačního týmu, koordinátora EVVO, osoby pověřené tímto úkolem atd./

Z pohledu školy je klíčová následující otázka: Jak motivovat žáky, pedagogy, provozní zaměstnance k tomu, aby se trvale zapojili do procesu ekologizace jejího provozu a respektovali opatření přijatá na cestě ke zkvalitnění života školy? K dosažení tohoto cíle lze využít širokou škálu nástrojů a opatření, kterým se budeme věnovat v následujícím textu.

5.3.2 Informace a osvěta Základním předpokladem úspěchu je informační a osvětová činnost zaměřená na všechny cílové skupiny, pedagogy, žáky, provozní 63

zaměstnance školy, rodiče, zřizovatele školy. Na zavádění environmentálně šetrného provozu je nutné pedagogy i provozní zaměstnance nejdříve dobře připravit. Jde o to, aby ze strany dospělých šlo o uvědomělý, nikoliv pouze formální přístup. Vhodné formy přípravy a přenosu informací: – Seznámení s hlavními cíli a úkoly /proškolení koordinátorem EVVO, pokud má zkušenosti a absolvoval specializační studium pro koordinátory EVVO/. – Výměna zkušeností mezi školami. – Další vzdělávání pedagogických pracovníků /využít nabídek Klubu ekologické výchovy, Středisek ekologické výchovy/. – Zpřístupnění informačních materiálů /sborovna, školní knihovna atd./. V praxi se osvědčila řada způsobů.  Informování o možnostech úspor Prosté informování o správném chování a možnostech úspor energií, vody, hygienických a čisticích prostředků může být prvním účinným krokem ke snížení spotřeb energie a vody. Pedagogy i provozní zaměstnance lze ústně, nebo prostřednictvím viditelně vystavených instrukcí /směrnic, manuálů, provozních řádů a informačních materiálů apod./ poučit o správných zásadách větrání, používání elektrospotřebičů, kopírování, užívání vody, nakládání s odpady. Součástí může být i on-line informační kampaň určená především rodičům žáků a široké veřejnosti.  Další vzdělávání pedagogických pracovníků Ekologizace provozu školy, osvětová kampaň a příprava pedagogů na začlenění zvolených témat do výuky je vhodným námětem pro rozšíření témat dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v rámci školy – k zajištění dostatečné odbornosti přednášejících je možné využít nabídky vzdělávacích programů Klubu ekologické výchovy /KEV/ Středisek ekologické výchovy /SEV/. Možnost dalšího kvalitního vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti ekologizace provozu školy je názoru klíčová pro motivaci především koordinátora ekologické výchovy, případně pro pověřeného pracovníka pro tuto oblast.  Zveřejňování informací a možnost srovnání Zveřejňování konkrétních informací o nákladech na spotřebu energií, vody, nakládání s odpady i na prostředí školy patří mezi významné nástroje procesu ekologizace provozu školy. Neméně důležité 64

je mít možnost srovnání současných výsledků s daty z minulého období. Pro tyto účely je nezbytné zvolit vhodné indikátory, s jejichž pomocí bude možné sledovat trendy v oblasti hospodaření s energiemi, vodou, nakládání s odpady i péči o prostředí. Pokud mají žáci i pedagogové možnost vidět konkrétní finanční částky, které škola vynakládá na dané oblasti i možnosti úspor s konkrétním srovnáním, jaké pomůcky a vybavení školy by se za ušetřené částky mohly pořídit, jsou lépe motivováni pro zapojení do aktivit spojených s ekologicky šetrným chováním.  Osvětové akce pro veřejnost Osvětové a informační akce, které škola pořádá pro své žáky i pro širokou veřejnost, jsou důležitým nástrojem komunikace s veřejností. Příkladem mohou být projektové dny zaměřené na jednotlivá témata – Energie, Voda, Odpady, Prostředí, Dny vody, Dny udržitelné energetiky, programy v rámci Dnů Země, výtvarné, literární soutěže, foto soutěže a další jsou vhodnými nástroji pro tuto kampaň.

5.3.3 Organizační opatření Základem jakéhokoli motivačního systému jsou nízkonákladová opatření. Taková opatření, která již dopředu slibují úspěch bez velkých finančních nákladů. Proto je nutné mít přehled, kolik škola ročně vydá ze svého rozpočtu za elektřinu, teplo, vodu, hygienické potřeby svoz odpadu, za zlepšení prostředí školy. Tato informace by měly být součástí Analýzy ekologického stavu školy.  Rozdělení pravomocí a zodpovědnosti Realizační tým získaná data zpracovává, vyhodnocuje a na jejich základě navrhuje vhodná opatření, které předkládá vedení školy, se kterými seznamuje žáky, pedagogy a provozní zaměstnance. Respektování a podpora výsledků analýzy a návrhů opatření za strany vedení školy potažmo i zřizovatele jsou klíčovým předpokladem fungování ekologického managementu ve škole.  Podpora „Zeleného nakupování“ Při nákupech školního vybavení, spotřebičů, či zadávání veřejných zakázek škola klade důraz na nákup energeticky úsporných či ekologicky šetrných výrobků. Do kategorie motivačních opatření lze zařadit nízkonákladová investiční opatření. Tato opatření mohou buď sama o sobě snížit spotřebu energií, vody, nebo žáky a zaměstnance školy k úsporám motivovat a šetrné chování jim usnadnit. Příkladem je instalace teploměrů na chodby, do tříd, osazení radiátorů regulačními 65

ventily, vytvoření informačních cedulí k vypínačům, na WC, na odpadkové koše, atp.  Stanovení závazných pravidel chování Relativně snadnou a rychle účinnou možností je zavedení závazných pravidel chování pro žáky, pedagogy, pracovníky kanceláře školy, provozní zaměstnance, školní jídelnu. Pro žáky to může být rozšíření školního řádu, často stačí žákům připomenout a zdůraznit některá pravidla zakotvená ve školním řádu (povinnost se přezouvat, šetrně nakládat se školním majetkem, péče o učebnice atd.), pro učitele povinnosti zakotvené ve Vnitřním řádu pro pracovníky školy. Je však vždy vhodné zvážit zavedení jakýchkoli „příkazů“ a „zákazů“, při nevyužití dostupných dobrovolných nástrojů a při špatné úrovni komunikace (především pokud ti, komu jsou zákazy určeny, plně nechápou jejich význam a smysl), může být vynucování dodržování těchto pravidel kontraproduktivní. Do formulování závazných pravidel ekologicky šetrného chování je vhodné zapojit samotné děti, které dokáží velmi dobře definovat problémy i cesty jejich řešení. Pokud si pravidla stanoví samy děti, ve většině případů si je vezmou za své a nečiní jim velké problémy je dodržovat.

5.3.4 Finanční otázky spojené s úsporami  Finanční zdroje Pro dobře fungující systém hospodaření je důležité kvalitní plánování, a to jak dlouhodobý plán ekologizace provozu školy jako součást Školní koncepce EVVO a stejně tak plán krátkodobý – na příslušný školní rok. Součástí plánu by měla být i stránka finanční. Uvedení finanční náročnosti té které akce či jednotlivých kroků.  Co s ušetřenými financemi Pokud chceme žáky, pedagogy i provozní zaměstnance vhodně motivovat k ekologicky šetrnému chování, je vhodné ušetřené finance investovat do opatření, které navrhli samotní žáci (přestavba školní zahrady, vybudování venkovní učebny, nákup nádob na tříděný odpad, nákup moderních pomůcek do výuky, příspěvek na výjezdy dětí na terénní ekologické pobyty atd.).

K zapamatování Má-li proces ekologizace přinést předpokládané výsledky, je doporučováno dodržovat doporučované postupy. Mezi důležité kroky patří založení realizačního týmu, vstupní analýza (audit) ekologického stavu školy, návrh konkrétních opatření pro šetrný provoz školy, na ně nava66

zující stanovení indikátorů a měřitelných kritérií. Na základě těchto kroků je možné vypracovat implementační plán ekologizace, na jehož realizaci se bude podílet širší okruh zúčastněných. Důležitým krokem je stanovení finančních zdrojů pro realizaci účinných opatření. Nedílnou součástí celého procesu je osvětová a informační kampaň uvnitř i vně školy.

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se navrhnout strukturu realizačního týmu tak, aby svým počtem odpovídal velikosti vaší školy a byly v něm zastoupeny všechny věkové i sociální skupiny /navrhněte současně rozdělení rolí v týmu/. 2. Navrhněte harmonogram analýzy tak, aby následující krok – zpracování plánu ekologizace provozu školy mohl být zpracován v jednom školním roce. 3. Promyslete a navrhněte následné využití uspořených finančních prostředků v souladu s podmínkami a plány Vaší školy.

Doporučená literatura a zdroje PLACHEJDOVÁ, E., KOCOUREK, P. a kol. Ekologické vzdělávání a výchova pro pracovníky ve státní správě, jejichž působení ovlivňuje terén školy. Modul č. 4, PHARE – VŠB TU Ostrava, PedF UK Praha, 1996. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Č. j. 16745/2008 – 22. ŠVECOVÁ, M., KVASNIČKOVÁ, D., SÁSIKOVÁ, K. Manuál koordinátora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. KEV 2009, 30 s.

5.4 Analýza ekologického stavu školy (ekologický audit)

Analýza ekologického stavu školy představuje druhý, po rozhodnutí se otázkou ekologizace zabývat, důležitý krok, bez kterého se další postupy, mají-li být účinné, neobejdou. Jejím cílem je prozkoumat, objektivně zjistit – jak se ve škole hospodaří: – s vodou a energiemi – jak a na jaké složky se třídí odpad – jakým vybavením interiérů – kanceláří, kabinetů, tříd škola disponuje 67

–

– –

–

–

kolik a jakého papíru spotřebují učitelé ve výuce, jaká je spotřeba papíru v kanceláři školy jakými čisticími prostředky se ve škole provádí úklid jaká je spotřeba hygienických potřeb a jaké finanční náklady představuje jejich nákup jaké pomůcky, z jakých materiálů mají žáci k dispozici, zda škola nakupuje předměty na jedno použití jakým způsobem se dopravují žáci i zaměstnanci do školy

Smyslem analýzy je získat jasnou představu o přístupu školy k řešení otázek spojených s ochranou životního prostředí. Analýza pomůže odhalit nedostatky, které je třeba konkrétně pojmenovat a následně navrhnout opatření k jejich odstranění. Analýza ekologického stavu školy je hlavním východiskem k vytyčení cílů pro úspěšnou ekologizaci provozu školy. Způsoby, jakými je analýza prováděna, se mohou lišit. Co by však měli mít ale společného, má-li být proces ekologizace úspěšný ve všech směrech, je nezbytné propojit teoretické vědomosti s praktickými kroky a do celého procesu zapojit samotné žáky. Je to současně vhodná příležitost k nastartování a prohloubení spolupráce mezi žáky, pedagogy a provozními zaměstnanci. Především žáci by měli dostat za úkol zjistit, zaznamenat a společně s pedagogy zhodnotit současný stav školy v oblastech, o kterých se zmíníme dál v textu. Zkušenosti potvrzují, že žáci prvního i druhého stupně jsou velmi aktivní, dokáží vytrvale a s nadšením řešit zadané a zejména volně vybrané úkoly, které se jich bezprostředně dotýkají a nejsou povinnou součástí výuky. Zde může sehrát významnou roli koordinátor ekologické výchovy, který bude celý proces koordinovat. Ve spolupráci s vyučujícími, vedením školy, školníkem připraví soubor otázek k jednotlivým oblastem, vhodné je připravit pro žáky pracovní listy, které poslouží jako základ pro analýzu. Zajímavé a podnětné materiály je možné najít i na stánkách www.ekoporadna.cz, www.ekoskola.cz, jak bylo uvedeno v předcházející části. K zapamatování Analýza ekologického stavu školy je důležitý krok vedoucí k pozitivním změnám v životě školy. Je to proces, ve kterém jde o přezkoumání a zhodnocení vlivů školy na životní prostředí. Cílem analýzy je najít silné a slabé stránky provozu školy ve čtyřech základních oblastech (Odpady Energie, Voda, Prostředí školy), ty zaznamenat a navrhnout případné kroky řešení. Do procesu analýzy i následných kroků je vhodné zapojit žáky ve spolupráci s pedagogy a provozními zaměst68

nanci školy. Na výsledky analýzy bezprostředně navazují kroky plánování, realizace, řízení programu a monitoringu.

Úkoly k zamyšlení 1. Jakou úlohu sehrává v celém procesu ekologizace koordinátor EVVO? 2. Pokuste se společně s žáky najít výraz adekvátní pojmu analýza ekologického stavu školy. 3. Pokuste se naplánovat celý proces analýzy (rozdělení úkolů, termíny, zodpovědnost, přenos informací uvnitř školy). 4. Zamyslete se, jakým nejlepším způsobem byste provedli vyhodnocení zjištěných údajů analýzy a seznámili s nimi spolužáky, zaměstnance školy, veřejnost? 5. Proveďte dotazníkové šetření s cílem zjistit, jaká je úroveň informovanosti i zájmu o danou problematiku mezi žáky, pedagogy, provozními zaměstnanci. 6. Výsledky šetření vyhodnoťte a navrhněte způsob propagace (přenosu informací) ve škole, v regionálním tisku s cíle zvýšit informovanost i zájem spolužáků, pedagogů i provozních zaměstnanců o tuto problematiku. Doporučená literatura a zdroje Ekoškola Příručka pro školy, Sdružení Tereza, Praha 2008. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, č. j. 16745/2008 – 22. ŠAJDLEROVÁ, I., KONEČNÝ, M. Základy managementu /učební text/ VŠB – Technická univerzita Ostrava 2007, 197 s. ISBN 978-80248-1520-6. ŠVECOVÁ, M., SÁSIKOVÁ, K. Výchova k udržateľnému rozvoju v podmienkách škol a jej manažment. Banská Bystrica: UMB FPV, 2008. 161 s. ISBN 978-80-8083-684-9. ŠVECOVÁ, M., KVASNIČKOVÁ, D., SÁSIKOVÁ, K. Manuál koordinátora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. KEV 2009, 30 s.

5.5 Oblasti ekologizace

Mezi rozhodující oblasti, na které je třeba se ve škole zaměřit, patří nakládání s odpady, energiemi, vodou, péče o prostředí školy. Na co 69

je tedy vhodné se v analýze ekologického stavu školy v jednotlivých oblastech zaměřit?

5.5.1 Odpady Jak na odpady ve škole Odpady jsou na světě stejně dlouho jako živé organismy. Živočišné či rostlinné pozůstatky se v přírodě stávají surovinami pro jiné organismy a rozloží se přirozenou cestou. Na rozdíl od přirozených procesů koloběhu látek v přírodě nemá odpad, který uměle vyprodukoval člověk, žádné odběratele. I když jsou nejstarší nalezená smetiště předmětem archeologických výzkumů, lze těžko předpokládat, že by „naše“ současné odpadky splnily pro budoucí generace stejnou funkci jako „smetiště“ z doby kamenné. Pokud svůj přístup, postoje i chování k životnímu prostředí nezměníme, mohlo by se stát, že žádné příští generace nebudou, ale odpadky tu budou stále. Třídění a všeobecné omezování množství vyprodukovaných odpadů doma i ve škole významnou měrou ovlivňuje stav životního prostředí. Podle známých statistik v ČR připadá na jednoho obyvatele ročně cca 200 kg odpadů. Pokud hovoříme o produkci odpadů, nejedná se pouze o odpady, které vyhodíme přímo do popelnice, v tom horším případě na ulici či do volné přírody, ale i odpady nepřímé, tedy ty, se kterými sice nepřijdeme do styku, ale jejichž množství svým nakupováním výrazně ovlivňujeme. Než se věc stane odpadem, musí být někde vyrobena a právě průmyslová výroba je jedním z největších původců odpadů. Likvidace vzniklého odpadu představuje další problém, jehož řešení by nám nemělo být lhostejné. Chceš-li „něčemu“ předcházet či „něco“ chránit, musíš to dobře znát! Domníváme se, že hlubší povědomí a informovanost o způsobech likvidace odpadu, době rozkladu jednotlivých materiálů a konkrétních dopadech na životní prostředí a na zdraví každého z nás, by mohly značnou měrou ovlivnit přístup veřejnosti k této problematice. Hovoříme-li o prostředí školy, tedy i přístupu této instituce ke komplexnímu řešení problematiky odpadů. Komunální i průmyslový odpad končí ve většině případů na skládkách. Velmi malá část odpadů je likvidována ve spalovnách, jejichž dopad na životní prostředí není zanedbatelný. Ve všech zákonech týkajících se odpadu je proto kladen důraz na snižování množství odpadu a především na prevenci jeho vzniku. Opatření, kterými může každý z nás přispět ke snížení množství odpadů, nejsou ani finančně náročná a ve své podstatě jsou část i jednoduchá. Většina odpadu by vůbec ne70

musela vzniknout. Nabízí se několik jednoduchých pravidel, která mohou pomoci omezit množství vyprodukovaného odpadu ve škole. Žáky je třeba vést k pochopení toho, co jsou odpady, kde se vzaly a proč představují pro životní prostředí ohrožení. Do podvědomí všech je třeba dostat podstatu a hlavně pochopení principu 3R Reduce – Reuse – Recycle (omezit, znovu použít, recyklovat) a jeho uplatňování v každodenním životě. Odpady vyprodukované ve škole lze rozdělit na: – recyklovatelné odpady (papír, plasty, sklo, nápojové kartony a biologický kompostovatelný odpad, rovněž elektrozařízení), – objemné odpady (nábytek, vyřazené přístroje apod.), – nebezpečné odpady (zářivky, baterie, chemikálie), – směsný odpad.

Jaké jsou tedy možnosti environmentálně šetrného provozu školy v oblasti odpadového hospodářství?

Prevence vzniku odpadů Na prvním místě je třeba produkci odpadu předcházet a výrazně ji omezovat. Jaká mohou být jednoduchá doporučení? – k pití lze využít vodu z vodovodu – ta je svojí kvalitou většinou srovnatelná s prodávanou vodou balenou, – kupovat zboží bez zbytečných obalů, – kupovat jen to, co je pro provoz školy nezbytné, – nepoužívat věci na jedno použití, upřednostňovat výrobky s dlouhou životností, – upřednostňovat velká balení, – dávat přednost takovým prostředkům, které je možno po spotřebování doplnit – tonerové kazety, fixy, čisticí prostředky, psací potřeby, vratné lahve apod., – vyhnout se, pokud možno, hliníku (velká energetická náročnost při výrobě), nápojovým kartonům (recyklace velmi obtížná a vždy jen částečná), – vyhýbat se bateriím a akumulátorům (stávají se nebezpečnými odpady) – tj. snažit se používat přístroje, které jsou napájeny přímo ze sítě, pokud je to nutné, použít alespoň vhodné typy nabíjecích akumulátorů, – vést osvětu mezi dětmi a rodiči, aby balili svačiny do omyvatelných boxů. 71

Třídění odpadů Co by měl obsahovat systém třídění odpadů v budově školy – Nádoby na tříděný odpad (velikostí, barvou, značením) umístit na vhodných místech tj. tam, kde jsou dobře přístupné žákům i úklidovému personálu – ukládání odpadu i vyprazdňování by mělo být snadné. – Třídit přinejmenším papír, plasty, PET láhve, co se týká dalších druhů jako je sklo, hliník, železo, nebezpečný odpad, bioodpad, nápojové kartony – tyto druhy odpadů ve většině škol během výuky žáci nevyprodukují, je proto zbytečné, aby byla sběrná místa ve škole vybavena všemi typy popelnic. Sběrné nádoby na sklo, bioodpad, nápojové kartony atp. mohou být na stanovišti s odpadními kontejnery přístupné především personálu školy. – Jednu nádobu na baterie umístěnou na bezpečném místě a viditelně označenou. – Sběrné nádoby na nebezpečný odpad a chemický odpad. Měly být umístěny na bezpečném místě, nepřístupném žákům.

Činnosti spojené s tematikou odpadů – Zavedení třídění odpadů v celé škole při respektování předcházejících doporučení (papír, plasty, sklo, hliník, organický odpad, PET víčka, kov při respektování možností a podmínek školy). – Zajištění zpětného odběru vybitých baterií, zářivek, elektrospotřebičů (popř. nebezpečného odpadu), které škola vyprodukuje. – Upřednostňování výrobků, které se dají znovu použít nebo takových, které jsou opatřeny minimem obalů. – Používání recyklovaného papíru. – Oboustranný tisk a další využití jednostranně potištěného papír. – Pořádání osvětových akcí a programů s tématikou odpadů pro mateřské školy v místě, pro rodiče žáků i širší veřejnost apod. – Aktivní účast žáků na pravidelných úpravách a úklidu okolí školy. – Mapování černých skládek v okolí školy a spolupráce na jejich odstranění. – Mapování rozmístění a využití kontejnerů na tříděný odpad v místě bydliště a okolí školy.

Námětů je celá řada, je nezbytné mít na paměti, že přijatá opatření a náklady s nimi spojené by neměly představovat pro životní prostředí větší zátěž, než běžný provoz. Nákupem velkého množství nádob na tříděný odpad i na ten, který škola ve velkém nevyprodukuje a jejich rozmístění ve třídách a na chodbách problémy správného třídění ne72

vyřeší. Je nutné učit žáky vědomostem a dovednostem v této oblasti, ale je třeba mít na paměti především rozvoj postojů a životních hodnot žáků. Nejde o to, aby dokázali popsat a teoreticky zdůvodnit nutnost třídění odpadů a do jakých kontejnerů patří, ale aby se odpad aktivně třídili doma i ve škole. V praxi řady škol se osvědčily barevné nádoby na tříděný odpad, nejčastěji na plasty, papír, směsný odpad se zřetelnou informací co do nich patří a co ne. Vhodnou formou osvěty jsou nástěnky, na kterých jsou zveřejněny i další informace, např. o dalším zpracování a využití vytříděného odpadu, o úsporách, které recyklace přináší, o čase rozkladu konkrétních výrobků ve volné přírodě. V rámci osvětových kampaní se v řadě škol osvědčily programy, které organizují starší žáci pro mladší spolužáky, děti z mateřských škol, pro rodiče a veřejnost, ve kterých zábavnou formou, formou kvízů, soutěží seznamují se základními principy třídění atd. V této souvislosti je na místě připomenout, že existuje celá řada projektů a výstupů z nich, metodických materiálů, které jsou většinou bezplatně nebo za únosnou částku k dispozici školám i jejich pedagogům. Příkladem je „PROJEKTOVÝ BALÍČEK ODPAD – DOPAD“. Soubor podrobně popsaných originálních aktivit a materiálů připravených pro aplikaci v různých vyučovacích hodinách, materiál je vhodný i pro projektové vyučování – prodejní materiál. Materiály na téma BIOodpady občanského sdružení Ekodomov, projekty pro školy společnosti Ekokom například program Tonda Obal na cestách, který společnost bezplatně realizuje ve školách, které ji osloví.

K zapamatování Odpady jsou na světě stejně dlouho jako živé organismy. Odpady živočišného a rostlinného původu jsou surovinou pro jiné organismy. Odpad uměle vyprodukovaný člověkem nemá v přírodě své odběratele, proto je nejlepší cestou vzniku odpadů předcházet, vzniklý odpad znovu využít, nebo bezpečně zlikvidovat. Problematika odpadů je podnětná, široká svým rozsahem, dotýká se každého z nás. Škola v procesu ekologizace provozu sehrává významnou roli. Existuje řada jednoduchých pravidel, která při správném respektování pomohou školám výrazně omezit množství vyprodukovaného odpadu a snížit zátěž na životní prostředí.

Úkoly k zamyšlení 1. Co je odpad, jak jej můžeme kategorizovat? 73

2. Vysvětlete obecná pravidla nakládání s odpady. 3. Myslíte si, že se tato pravidla obecně dodržují? 4. Zamyslete se, jak dalece vy sami dodržujete pravidla nakládání s odpady. 5. Ve spolupráci s dětmi připravte jednoduchý scénář programu určeného mladším spolužákům na téma odpady. 6. Naplánujte pro žáky exkurzi do nejbližšího sběrného dvora, /spalovny, na skládku/. 7. Zamyslete se a uveďte příklady odpadů vyprodukovaných ve škole, které mohou být ještě využity k jinému účelu, než sloužily původně. 8. Navrhněte podle vašeho názoru nejúčinnější strategii nakládání s odpady.

Doporučená literatura a zdroje BRAUN, Ch. Odpad. Arge (překlad z německého jazyka). Vídeň: Impressum, 1992, 44 s. BUREŠOVÁ, K. a kol. Odpady, problém nás všech. Brno: MŽP ČR, 1994. Bioodpad není odpad – metodická příručka pro podporu separace bioodpadů a kompostování ve školách. Ekodomov, 36 s. ČERVINKA, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s. ISBN 80-86034-63-1. FRANTA, J., LEDVINOVÁ, J. Obaly bez obalu: pracovní sešit o tom proč potřebujeme obaly k životu a jak s nimi hospodařit. Praha: OS Tereza, EKO-KOM, 2. vydání, 1998, 37 s. JURÁSKOVÁ, P., ERNEKEROVÁ, P. Odpady. Pracovní listy pro děti, Metodika pro učitele. Praha: OS Tereza, sdružení pro ekologickou výchovu, 2007. Kolektiv autorů. Jak neskončit v koši. Malý inspirátor o tom, jak vytvořit školní projekt na téma odpady. CEA Sluňákov, Horka nad Moravou 2003. Kolektiv autorů. Všeho s mírou – Životní styl, Praha: Tereza, 2003. LEDVINA, P. Do čista. O environmentálně šetrném uklízení, Veronica 2008, 27 s. ISBN 978-80-904109-8-5. LEDVINA, P. Nekup to!: o environmentálně šetrném nakupování. 2. vyd. Brno: Veronica, 2008. 72 s. ISBN 978-80-904109-4-7. LEDVINOVÁ, J. Co můžeš recyklovat dnes. In Přes tři schody do života, aneb co se v mládí naučíš. Praha: OS Tereza a ČEZ, 1995. 250 s. MORAVEC, F., BARTHEL, K. Na vlastních nohou. Praha: OS Tereza, 2006. 74

Kolektiv autorů. Naše BIO odpady. Ekodomov, 2007. 37 s. Odpad, vzdělávací projekt o problematice odpadu. Realizátor projektu Egredior, centrum rozvoje zkušenostního učení, Kladno (www.odpad– dopad.net). Odpad z nebe nespad – pracovní a metodické listy pro projektovou výuku o odpadech. Ekodomov. Kolektiv autorů. PROJEKTOVÝ BALÍČEK ODPAD-DOPAD, Egredior o. s., 2005. Sborník Vzdělávacího programu Minimalizace odpadů. Praha: Ekodomov, 2008. 292 s. ŠŤASTNÁ, J. Kam s nimi. Vše o třídění a recyklaci odpadu. Praha: EKO-KOM, 2007. 120 s. ISBN 80-85005-72-7. VRBOVÁ, P., NOVÁČKOVÁ, H. Poklad z hlubin a co s ním. Inspirace k průřezovému tématu Environmentální výchova. CEA Sluňákov, Horka nad Moravou 2009. ZELENÝ BALÍČEK. Příručka pro učitele. Regionální environmentální centrum pro střední a východní Evropu, 2003. ISBN 963-942441-2. www.ekoškola.cz www.zeleneuradovani.cz/odpady www.veronica.cz/nakupovani www.jaktridit.cz www.ekodomov.cz (Vše o kompostování bioodpadu na stránkách sdružení Ekodomov.) www.ekokom.cz (Na stránkách Ekokomu je možné nalézt obecné informace o odpadech, v sekci pro školy si objednat výukový program o odpadech nebo putovní výstavu o odpadech k vám na školu.) www.biom.cz (Internetové stránky s praktickými informacemi o nakládání s odpady a kompostování.)

5.5.2 Energie Energie je každodenní součástí našeho života. K tradičním zdrojům energie patří fosilní zdroje jako uhlí nebo ropa. Aktuálním trendem je podpora alternativních, resp. obnovitelných zdrojů energie. Česká republika patří k těm státům Evropské unie, kde jsou pro výrobu energie z velké míry využívána fosilní paliva. Zhruba 60 % elektřiny je v ČR vyráběno z uhlí. Celosvětovým trendem je snižování fosilních zdrojů energie. Česká republika podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Výrazná podpora je směřována na opatření vedoucí k úsporám energií, například zateplování budov, užívání energeticky úsporných 75

elektrospotřebičů, žárovek, tepelných čerpadel nebo výstavba energeticky úsporných a pasivních domů. Výroba a spotřeba energie jsou jedním z hlavních faktorů ovlivňujících stav našeho životního prostředí. Základním přístupem pro dosažení udržitelné spotřeby a výroby je náhrada materiálů, energií, procesů, výrobků lepšími alternativami. Tyto přístupy lze v praxi uplatnit pomocí konkrétních technik a nástrojů s ohledem na místní podmínky. Instalace solárních panelů, větrné elektrárny či jiného alternativního zdroje energie je ve většině škol nereálná a problém snížení nákladů nevyřeší. Nejjednodušší a nejúčinnější krok, který může udělat každý z nás, je ten, že se začneme k energii chovat s úctou a respektem a začneme s ní šetřit. Výsledky se dostaví téměř okamžitě. Jsou problémy, které pouhou změnou chování nezměníme, ale praxe ukazuje, že právě od těch malých kroků se odvíjí větší.

Provoz škol je náročný na spotřebu elektrické energie, která je potřebná pro: – osvětlení – osobní počítače, tiskárny, kopírky a další kancelářskou techniku – rychlovarné konvice, lednice – zařízení školní kuchyně – vytápění.

Náklady na energie patří k těm, které významně zasahují do rozpočtu školy, proto je nezbytné řešit komplexně otázku úspor energií. Výsledky energetického auditu, provedené odbornou firmou, ale i výstupy analýzy ekologického stavu školy, které zpracují samotní žáci, umožní definovat problémy a na jejich základě zpracovat systém úsporných opatření ve škole.

Úsporná opatření lze rozdělit: Podle rozsahu investice: – Beznákladová – Nízkonákladová a středně nákladová – Vysokonákladová Podle velikosti úspor a ekonomické návratnosti: – Opatření s rychlou návratností – Opatření nenávratná nebo s vysokou dobou ekonomické návratnosti

Beznákladová opatření Beznákladová (organizační) opatření se týkají zejména organi76

začního systému školského zařízení, kde vedení školy formou osvěty mění chování žáků, pedagogů, personálu vedoucí k hospodárnému provozu celé budovy. Jedná se například o pravidelnou kontrolu v průběhu vyučování zavírání oken a dveří, zda se nesvítí v nevyužívaných prostorách školy, vypínají spotřebičů po ukončení výuky, či práce s nimi. Jedná se o opatření, která by neměla být pouze věcí školníka nýbrž každého zaměstnance školy a v řadě případů i samotných dětí. Jedná se tedy o opatření především organizačního charakteru, o tzv. energetický management Skládá se z těchto činností: – měření spotřeby energie, – stanovení potenciálu úspor energie, – realizace opatření, – vyhodnocení a porovnání velikosti úspor předpokládaných a skutečně dosažených.

Příklady beznákladových opatření: např. seřízení stávajících regulačních prvků, označení vypínačů, výroba cedulek upozorňujících na nutnost zhasínání při odchodu z místnosti atd.

Základní kroky opatření energetického managementu: – Kontrola doby svícení. – Omezení provozu elektrických spotřebičů. – Zavírání dveří vytápěných nebo ochlazovaných místností. – Vhodný režim vytápění – nepřetápění prostor – udržování teploty v daných prostorách na přiměřené úrovni (zvýšení teploty v prostorách o 1 °C znamená zvýšení nákladů na vytápění o cca 6 %). – Provádět útlum vytápění – v nočních hodinách a zejména v době nepřítomnosti uživatelů. – Zamezení nadměrnému větrání okny a dveřmi. – Ekonomické hospodaření s teplou vodou. – Průběžné sledování spotřeby tepla pro vytápění a teplou vodu. – Každý spotřebič nově zakoupený, např. lednice, by měl být vybaven štítkem s energetickou náročností. Je doporučeno nakupovat spotřebiče třídy A. Finanční náklady jsou minimální, jedná se o finanční pokrytí nákladů na výrobu cedulek, informačních tabulí, případně finanční odměna pro personál zajišťující chod budovy (řádově v tis. Kč).

Nízkonákladová a středně nákladová opatření Zahrnují náklady, které při relativně nízkých vstupních investicích do vylepšení hospodárného provozu budov výrazně sníží spotřebu 77

energií. Zpravidla jsou zaplaceny formou nižších nákladů za energie do tří let. Jde zejména o regulaci ústředního topení s nadřazenou řídicí jednotkou umožňující zvolit nejvhodnější tepelný režim v budově, výměnu ohřevu teplé užitkové vody /TUV/ (bojler) za efektivnější ohřev, výměnu starého typu osvětlení za úsporná osvětlení apod. – Výměna osvětlovací soustavy (úsporné zářivky) – Instalace pohybových čidel – Regulace zdrojů a otopných těles – Tepelné izolace rozvodů ústředního topení a teplé vody – Decentralizace systému vytápění a systému ústředního topení a teplé vody – Příprava teplé vody – lokalizace boilerů, při které dochází k nižší ztrátě tepla rozvodem – Optimalizace odběratelsko-dodavatelských vztahů

Řada nízkonákladových opatření například osazení termostatických regulačních ventilů, výměna vchodových dveří za zateplené apod. může být prováděna v rámci běžné údržby školníkem, správcem budovy.

Vysokonákladová opatření jsou ve vztahu k finančnímu krytí a v návratnosti vložených investic nejnáročnější. Týkají se zejména zateplení obvodového pláště a střešních krytin, výměny dveří, oken apod. Tato opatření zajišťují větší tepelnou pohodu v budově, nižší náklady za energie a také dodávají škole novou, pěknější a zajímavější podobu. Pokud se podaří například zohlednit návrhy na vzhled fasády, které zpracovali samotní žáci, prohloubí se vztah dětí ke škole a životu v ní. Další možná vysokonákladová opatření, jako je rekonstrukce otopného systému, dodatečné tepelné izolace obvodových stěn, střešních konstrukcí, stropů a podlah, vnitřních stěn, oken a dveří je v kompetenci zřizovatele. Za pozitivní ale považujeme, pokud opatření navrhnou samotné děti, na základě jimi provedeného auditu, výpočtů a vlastních zjištění. Využívání techniky ve výuce a kancelářské techniky patří mezi další oblast, ve které je možné za minimálních nákladů dosáhnout významných úspor elektrické energie. Energetická náročnost kancelářské techniky nesouvisí jen s vlastním provozem přístrojů, daleko vyšší spotřebu energie představuje jejich výroba a doprava, tzv. vtělená energie. Jaká jsou obecná doporučení ke snížení energetické náročnosti učebních pomůcek a kancelářské techniky? Prvořadé a základní pravidlo při pořizování nových spotřebičů je 78

při jejich výběru dbát na energetickou úspornost – nakupovat taková zařízení /počítače, tiskárny, skenery, monitory, kopírky a další, která jsou opatřena mezinárodní značkou, garantovanou Evropskou komisí, „Energy Star“, která je implementována ve směrnici pro „Ekologicky šetrné výrobky“. Mezi další doporučení patří: 1. Mezinárodní ekoznačka „TCO Development“, kterou lze vidět na monitorech a dále především na LCD displejích a noteboocích. 2. Důležitá je co nejnižší spotřeba energie jak při plném provozu, tak v pohotovostním režimu (tzv. režim stand – by) a když je přístroj vypnutý. 3. Při výběru a nákupu nové tiskárny či kopírky pořídit přístroj s duplexním modulem umožňujícím oboustranný tisk a tisk více stran na jeden list papíru; používat místo k ukládání z jedné strany potištěných, nepokrčených papírů, např. pro tiskové zkoušky. 4. Důležitá je možnost vypnout přívod elektřiny – pokud nelze využívat na vypínání zásuvkovou lištu s červeným vypínačem (hlavně na noc a přes víkend). 5. Přepínat počítač s monitorem do úsporného režimu, když se nějakou dobu nevyužívají (při plánované nečinnosti 30 minut a více – např. přestávka na oběd); v tomto režimu je minimální odběr proudu. 6. Doporučuje se také po dosloužení přístroje nabídnout někomu k využívání (tato alternativa není ve škole možná vzhledem k inventarizaci majetku a povinnosti při jeho vyřazení provést jeho ekologicky šetrnou likvidaci) nebo vrátit u prodejce, výrobce či v jiném sběrném místě určeném obcí pro nebezpečný odpad nebo elektroodpad. 7. Tonery u tiskáren a kopírek pořizovat s možností znovu naplnit (součástí této služby by měla být i celková kontrola toneru s případnou výměnou poškozených částí). 8. Kopírovací stroje uvádět do spacího režimu, kontrolovat, zda všechny počítače a další přístroje mají aktivován úsporný režim, tedy vypnutý monitor. 9. Přístroje zapínat pouze když je s nimi potřeba pracovat. 10. Dbát na správné umístění přístrojů, aby nedocházelo k jejich zbytečnému přehřívání. 11. Při nutnosti používat přístroje na baterie používat dobíjecí akumulátory, vyvarovat se používání obyčejných jednorázových baterií. 79

12. Při vaření vody v rychlovarné konvici ohřívat pouze nezbytné množství vody. 13. Nové přístroje kupovat s ohledem na nízkou spotřebu energie opatřené energetickým štítkem.

Je na místě upozornit, že je od prosince 2010 v platnosti nová evropská legislativa měnící pravidla pro energetické štítky domácích elektrospotřebičů. Během roku 2011 se u nás můžeme setkat s oběma typy štítků (starým i novým) a na konci roku 2011 už bude povinné užívání nových energetických štítků, upravených graficky i obsahově. Informace na nich budou vyjádřené piktogramy, toto opatření zajistí jazykovou neutralitu. Novým opatřením je označení nejúspornější energetické třídy: A+, A++ a A+++. Štítky budou obsahovat i další nové informace, například měření spotřeby energie u praček za plný cyklus (60 stupňů Celsia) i při praní na 40 i 60 stupňů Celsia s celou i s poloviční náplní.

Co mohou v oblasti úspor energiemi udělat samotní žáci? – Vytvořit cedulky k vypínačům do tříd, chodby na WC „Při odchodu, zhasni!“ – Označit vypínače, k jakému osvětlení patří (velmi často žák či pedagog rozsvítí a zhasne postupně všechna světla, než najde ten správný vypínač). – Provést měření spotřeby energie a výpočet nákladů na provoz různých elektrospotřebičů, například nápojových a jídelních automatů, počítačů a další dostupné techniky. Praxe ukazuje, že tato měření jsou žáky oblíbená a řada škol na základě výsledků provedla obměnu elektrospotřebičů za nové třídy A, nebo byly na doporučení nápojové automaty zrušeny a byla zahájena informační kampaň o složení pitné vody. – Informovat spolužáky, zaměstnance i veřejnost formou veřejně dostupných informací, školního časopisu, nástěnek s upozorněním, např. jaké náklady ročně škola vynaloží za energie, kolik se prosvítí za hodinu na WC, na chodbě, ve třídě, pokud se nezhasne – vyčíslení nákladů za měsíc, za rok, s konfrontací, co by se dalo za ušetřenou částku pořídit (počítač, fotoaparát, kamera, interaktivní tabule atd.). – Provádět pravidelné kontroly zhasínání (na konci přestávek na WC a chodbách, které se po zvonění vyprázdní). – Na základě vlastních zjištění navrhovat vedení školy způsoby řešení energetických úspor. 80

K zapamatování Energie: V České republice je cca 60 % elektřiny vyráběno z fosilních paliv. Celosvětovým trendem je snižování fosilních zdrojů energie. Výrazná podpora ze strany státu je věnována alternativním zdrojům energie a opatřením vedoucím k úsporám energií. Provoz škol je náročný na spotřebu energií a náklady za energie představují značnou část rozpočtu školy. Opatření, kterými lze docílit výrazných úspor, dělíme na beznákladová, nízko a středně nákladová a vysokonákladová. Existuje celá řada beznákladových a středně nákladových opatření, na jejichž realizaci se mohou podílet samotné děti a které mohou škole přinést významné úspory. Úkoly k zamyšlení 1. Které zdroje využívá vaše škola? Zjistěte, z jakého podniku je energie dodávána. 2. Promyslete témata projektů pro starší žáky na téma obnovitelné zdroje energie. 3. Zjistěte, jaká je roční spotřeba energie školy. Ve spolupráci s vyučujícím fyziky zpracujte náměty příkladů zaměřených na výpočty spotřeby energie, včetně návrhů případného řešení úspor energií. 4. Promyslete, jak by moha vypadat informační kampaň ve škole směřující k úsporám energií. Současně promyslete zapojení žáků do této kampaně. 5. Promyslete zaměření výtvarné a literární soutěže na téma energie.

Doporučená literatura a zdroje BERANOSVKÝ, J. a kol. Energeticky soběstačná obec. Praha: Ekowatt, 2006. BÍLKOVÁ, M. Energetické úspory ve školách a na úřadech. Enviros, s.r.o. www.enviros.cz. Červinka, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s ISBN 80-86034-63-1. Člověk a příroda – Energie. Učebnice pro integrovanou výuku. Plzeň: Fraus, 2005, 1. vydání. 64 s. ISBN 80-7238-341-8. HLOBILOVÁ, I. Úsporné spotřebiče. Pracovní listy. Doplňující pracovní listy k projektu „Posviťme si na úspory“. Praha: Tereza, sdružení pro ekologickou výchovu, 2003. Hnutí DUHA. Aby se nám rozsvítilo. Brno: DUHA, 2000. Hnutí DUHA. Čistá energie u vás? Brno: DUHA, 2007. HOLUBCOVÁ, I., KÖNIG, J. Posviťme si na úspory. Praha: Tereza, sdružení pro ekologickou výchovu 1. vydání, 2001. 81

Kolektiv autorů. Energie. Přepracovaná a doplněná verze pracovních listů Všeho s mírou. Praha: OS Tereza, 2007. Kolektiv autorů. Ceníme si energie. Malý energetický audit & akční plán, Pracovní listy. Brno: Rezekvítek, 2000. MÁCHAL, A., VLAŠÍN, M., SMOLÍKOVÁ, D. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek, 2002. 159 s. ISBN 80-86626-01-6. MORAVEC, F., BARTHEL, K. Na vlastních nohou. Praha: OS Tereza, 2006. PŘIBYLOVÁ, M. Skleněné a PET láhve na minerální vody: posuzování životního cyklu. Olomouc: Hnutí Duha, 2000. RÁBELOVÁ, E., TŘEBIKÝ, V. Unese Země civilizaci? (strategie prevence násilí ve vztahu k ekosystémům a k lidem). Praha: MŽP, 2000. SEYMOUR, J., GIRARDET, H. Zelená planeta: ekologický program pro každého. Praha: Mladá fronta, 1993. 190 s. ISBN 80-204-0396-5. SRDEČNÝ, K. S energií efektivně: Příručka pro energeticky úspornou domácnost. Magistrát hl. m. Prahy, 2007. SRDEČNÝ, K., GAILLYOVÁ, Y., DOUCHA, P. Průvodce ekologického spotřebitele. České Budějovice: ROSA, 2000. TINTĚRA, L. a kol. Úsporná domácnost. Brno: Era, 2002. 66 s. ISBN 808-65-1716-0. www.svn.cz (SEVEN, Středisko pro efektivní využívání energie.) www.uspornespotrebice.cz Poskytují množství informací o úsporách energie při nákupů a využívaní elektrospotřebičů. Je zde možné nalézt konkrétní návod, jak se při koupi nových elektrospotřebičů orientovat podle energetických štítků. Součástí je aktualizovaná databáze energeticky nejúspornějších spotřebičů, které jsou v České republice v prodeji. www.ekoporadna.cz; www.energetika.cz; www.env.cz; www.mpo.cz; www.eru.cz; www.enviros.cz; www.svn.cz; www.nazeleno.cz/energie/; www.energieplus.cz; www.cez.cz/cs/uvod; www.teachers4energy.eu 5.5.3 Voda Mimořádný význam vody je třeba mít neustále na paměti. Zvykli jsme si, že ji máme na dosah, kdykoliv si vzpomeneme. Otočíme kohoutkem a během několika vteřin k nám „doteče“, jak je libo – teplá, nebo studená. Informace o vodě, o jejím významu v přírodě i pro člověka, o tom, že je třeba s vodou nakládat jako s tou nejcennější surovinou na planetě Zemi, často vnímáme jako fráze bez hlubšího pochopení a respektování. 82

Všeobecně se ví, že voda je nejrozšířenější látkou na povrchu země. Vyskytuje se trvale v zemské atmosféře, na povrchu i pod povrchem. Je součástí půdy, je nenahraditelnou složkou mnoha technologických procesů, je obsažena v tělech živočichů a rostlin, je nezbytnou podmínkou života a jednou z hlavních složek životního prostředí. Více než 97 % vody je slaných, asi 2 % tvoří polární led a ledovce a 0,3 % podzemní voda. Našim územím procházejí hlavní evropská rozvodí, která řadí Českou republiku mezi významné pramenné oblasti Evropy. Proto je třeba si uvědomit, že všechny dopady našeho nešetrného nakládání s vodou pociťujeme na vlastní kůži nejen my, ale i obyvatelé států, kterými toky u nás pramenící protékají. Dopady nešetrného jednání člověka k životnímu prostředí, prohřešky člověka vůči přírodě se neblahým způsobem odrážejí na kvalitě a množství pitné vody. Otázky snižování spotřeby vody v podmínkách školy patří mezi klíčové kroky procesu ekologizace jejího provozu. Hovoříme-li o snižování spotřeby vody, je třeba si uvědomit, že jednotlivé kroky těchto procesů jsou úzce provázány s úsporami energií potřebných na čerpání, čištění a rozvod vody, s omezením množství odpadních vod, ochranou vodních zdrojů před nadměrným využíváním, snížení zátěže na ekosystémy i s otázkami ekonomickými, se snižováním nákladů za vodné a stočné. Rok Litrů na osobu a den

1760 20

1850 80

1945 100

1965 300

1989 171

2000 110

Z celkového množství pitné vody je jen malá část spotřebována skutečně na pití, vaření či mytí nádobí. V našich domácnostech představuje nezbytná spotřeba pitné vody na osobu je cca 10 l ze 110. Pro většinu účelů by stačila voda nižší kvality (dešťová, filtrovaná použitá voda…), kterou by nebylo třeba upravovat jako vodu pitnou (úspory energie a látek potřebných pro úpravu). Jaké kroky můžeme učinit, abychom spotřebu vody snížili? Voda je omezený přírodní zdroj, se kterým se denně značně plýtvá. Přiznejme si, kolikrát za den porušíme nějaké z pravidel ekologicky šetrného chování. Přitom omezení spotřeby vody není pro nikoho z nás úkol nereálný. Často postačí zavedení jednoduchých a nenáročných pravidel do svých každodenních stereotypů. Co je na tomto úkolu nejnáročnější? Je to opět změna myšlení, přístupů, ale především umění vzdát se léty zažitých stereotypů. Řešení nespočívá v tom, že přestaneme dodržovat základní 83

hygienické návyky, ale že se nad jednotlivými kroky a postupy zamyslíme, vzdáme se vlastního pohodlí a zvolíme cestou k životnímu prostředí šetrnější. Není tomu tak dávno, co jsme bez uvážení platili za vodu symbolické poplatky bez ohledu na skutečnou spotřebu. Dnes je situace jiná, a proto vytváříme programy, které jsou založené kromě výchovně vzdělávacích aspektů také na myšlence snížit finanční náklady na vodu, energii a odpad. Jakými způsoby lze docílit téměř okamžitých výsledků – snížení spotřeby vody ve škole? Největší spotřeba vody je vázána na toalety a umyvadla. Žáci by se měli proto při analýze ekologického stavu školy zaměřit na to, zda nedochází ke zbytečným únikům vody z v důsledku mechanických závad základních systémů. Praxe ukazuje, že k největším ztrátám (únikům) vody dochází při kapání kohoutků, protékání splachovacích nádrží, mytí čehokoliv pod tekoucí vodou. Ne nadarmo se říká, že malé kapky představují velké plýtvání. Sebeúspornější zařízení nepomůže, když kape kohoutek nebo protéká záchod. I slabě protékajícím splachovadlem totiž může zbytečně protéci až 1000 litrů vody denně. Zkušenosti potvrzují, že kapající kohoutek může způsobit ztráty 20–55 litrů za den. Protékající splachovač na WC od 150 do 2000 l vody za den. Existuje celá řada jednoduchých postupů i výrobků, které pomáhají tyto situace ve školách řešit. Jsou firmy, které školám nabízejí komplexní programy na úsporu pitné vody, energie související s ohřevem teplé vody a následně na úspory spojené s odpadní vodou. Jedná se např. o úsporné perlátory pro umyvadla, regulátory do sprch a splachovadel WC. Jednoduchá a čistá montáž, nízké pořizovací náklady na regulační a provzdušňovací techniku škole zajistí úsporu vody a energie cca 20–40 %. Které oblasti práce školy jsou náročné na spotřebu vody: Provoz ve školách je stejně tak náročný na spotřebu vody, která je potřebná pro: – hygienu – vodovodní kohoutky – toalety – úklid – školní kuchyni – příprava jídel, mytí nádobí – výuku (výtvarná výchova, pracovní činnosti, chemie, fyzika …) – topení – péče o pokojové rostliny 84

–

zálivka školní zahrady, výpěstků na školním pozemku

Jaké kroky můžeme ve škole učinit v oblasti úspor spotřeby vody.

Úspory teplé vody Spotřeba energie pro přípravu teplé užitkové vody činí přibližně 25 % z celkové spotřeby energie. Proto šetrné zacházení s teplou vodou může přinést škole výrazné úspory jak za energii, tak za vodu. Správně nastavená teplota vody je jednoduchý krok, který přinese kýžené úspory.

Pákové baterie Pákové baterie zkracují dobu potřebnou k nastavení požadované teploty vody, jsou přibližně o 40 % úspornější než normální baterie (při spotřebě energie pro ohřev teplé vody), nehledě na úsporu vody samotné. Jestliže použijeme termostatické baterie, tyto úspory budou ještě vyšší. U tohoto typu baterií nastavíme požadovanou teplotu vody a baterie pak automaticky míchá teplou a studenou vodu. V porovnání s pákovými ušetří termostatické baterie až 50 % vody. Termostatické baterie U tohoto typu baterií se předem nastaví požadovaná teplota vody, baterie pak automaticky míchá teplou a studenou vodu. Při použití termostatických baterií jsou úspory energií i vody vyšší, v porovnání s pákovými ušetří termostatické baterie až 50 % vody.

Perlátor = regulátor průtoku vody /spořič vody/ Perlátory jsou zařízení, kterými lze uspořit 50–60 % spotřeby tekoucí vody. U běžných na trhu se vyskytujících baterií a sprch je spotřeba vody dle výrobců při tlaku 3 bary 22–25 l/min. Pomocí spořičů vody /perlátorů/ jste schopni snížit spotřebu vody i na 4 l/min., při zachování příjemného komfortu. Na našem trhu je celá řada.

Úspory pitné vody Z celkového množství pitné vody je jen malá část spotřebována skutečně na pití, vaření či mytí nádobí. V našich domácnostech představuje nezbytná spotřeba pitné vody na osobu je cca 10 l ze 110. Těsnost kohoutků je velmi důležitá, jedním „málo“ kapajícím kohoutkem (deset kapek za minutu) odkape asi 160 l vody za měsíc, a jestliže jde o teplou vodu, je to ztráta i 11 kWh energie. Již zmíněné perlátory nám pomohou snížit spotřebu vody. Je ovšem důležité zvolit si správný typ. 85

Úsporné splachovače Výrazné úspory vody na toaletě dosáhneme pomocí kombinovaného klozetu s tzv. dvojím splachováním 6/3 litry. Tímto systémem můžeme ušetřit až několik tisíc litrů vody ročně. Další technické řešení představuje stop-tlačítko, které umožňuje přerušit splachování v libovolné chvíli. Pokud škola přistoupí k instalaci úsporných splachovacích ventilů či stop-tlačítek, je vhodné je viditelně a srozumitelně označit, případně na WC umístit centrálně informace o možnostech úspor a nákladech na vodu. Mezi doporučení, která mohou urychlit zavádění úsporných opatření do života, je vhodná výzdoba WC nabádající k úsporám vody i energií. Na WC je možné v podobě nákresů, cedulek, obrázků aplikovaných přímo na zeď zábavnou formou předat řadu zajímavých a poučných informací týkajících se spotřeby a úspor. Informační cedule mohou žáci vytvořit v hodinách informatiky, obrázky ve spolupráci s vyučujícím výtvarné výchovy, pracovních činností atd. Opět platí pravidlo, že je důležité, aby žáci prováděli ve spolupráci s pedagogy či panem školníkem kontroly všech zařízení. Pravidelná kontrola, údržba případně následný servis zamezí zbytečným ztrátám vody a také zvýší povědomí žáků o nutnosti šetrného nakládání s vodou i se všemi zařízeními. Co se týká úspor vody, je třeba zmínit nároky i náklady a možné úspory při nákupu hygienických potřeb. Jedná se o: – toaletní papír – papírové ručníky – tekuté mýdlo – čisticí prostředky

Náklady na spotřebu hygienických potřeb, kterými musí škola sociální zařízení vybavit, představují nemalé částky z celkového rozpočtu školy. Chceme-li se chovat šetrně k životnímu prostředí, dáváme přednost recyklovanému nebělenému toaletnímu papíru a papírovým ručníkům, ty je možné nahradit výkonnými vysoušeči. Zápachu na WC předejdeme pravidelným a důkladným úklidem a větráním. Na mytí rukou je vhodné používat mýdlo ze zásobníků s dávkovačem, které se dají průběžně doplňovat. Velkým potenciálem úspor je dešťová voda. Její využití může škole ušetřit nemalé částky. Záleží na dispozici budovy a technickém řešení odvodu dešťové vody. Dešťová voda, zachycená ze střechy je vhodná např. na zalévání školního pozemku, Náklady spojené s odběrem a spotřebou vody odčerpávají značnou část z rozpočtu školy. Žáci mají na spotřebu vody ve škole značný vliv 86

a při vhodné motivaci se dokáží významnou měrou podílet na jejích úsporách.

K zapamatování Spotřeba vody neustále stoupá a zásoby pitné vody se díky lidské činnosti neustále snižují. Přitom podíl pitné vody, která je nezbytná pro pití, představuje jen malé procento z celkového množství námi spotřebované vody. Existuje celá řada jednoduchých opatření, kterými lze dospět k výraznému snížení spotřeby vody. Kroky vedoucí ke snižování spotřeby vody se mimo jiné ve svém důsledku projeví v úsporách energií potřebných k čerpání, čištění a rozvodu vody, ve snížení množství odpadních vod, a tím i ochraně vodních toků a ke snížení finančních nákladů za vodné a stočné.

Úkoly k zamyšlení 1. Vyhledejte na internetu nebo v encyklopediích a časopisech informace o cestě vody. 2. Zjistěte, jaká je cesta vody, která teče ve vaší škole z vodovodních kohoutků. 3. Zjistěte, jaká je cena vodného a stočného ve vašem regionu. 4. Pokuste se zmapovat, jak se vyvíjí spotřeba vody ve škole a odhadnout, co má na zvyšování či snižování spotřeby největší vliv. 5. Navrhněte některá opatření, která by mohla přispět ke snížení spotřeby vody ve škole (ve vaší domácnosti). 6. Zpracujte na toto téma pracovní list pro žáky (sledování spotřeby vody v domácnosti, ve škole). 7. Vyhledejte na internetu nebo v encyklopediích a časopisech informace o zařízeních, které umožňují účinné snižování spotřeby vody. 8. Zmapujte, nakolik škola disponuje těmito zařízeními, případně jaká zařízení (baterie, splachovadla atp.) by bylo vhodné ve škole instalovat. 9. Tuto problematiku rozpracuje do pracovního listu pro žáky. 10. Na základě zjištěných informací připravte pro žáky témata pro školní projekty, pracovní listy zaměřené na sledování spotřeby vody v domácnosti, ve škole. 11. Vyhledejte na internetu informace o kvalitě pitné vody z vodovodního kohoutku a připravte zajímavou informaci, zprávu atd. pro žáky i zaměstnance školy o výhodách využívání pitné vody z vodovodního kohoutku. 87

12. Zmapujte v místě vaší školy (bydliště) hlavní potencionální znečišťovatele vody a promyslete některé cesty zlepšení. 13. Zjistěte, zda vaše škola jímá a využívá dešťovou vodu a k jakým činnostem. 14. Zamyslete se nad tím, jaké možnosti má vaše škola pro využívání dešťové vody a navrhněte způsoby možného řešení využívání dešťové vody v provozu školy. 15. Máte možnost sami dešťovou vodu jímat a k jakým činnostem ji využíváte? 16. Rozhodněte, která voda je lepší na praní prádla – voda z vodovodního kohoutku, nebo voda dešťová. Svoji odpověď zdůvodněte.

Doporučená literatura a zdroje ČERVINKA, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s. ISBN 80-86034-63-1. Člověk a příroda – voda, učebnice pro integrovanou výuku. Plzeň: Fraus, 2005. 64 s. ISBN 80-7238-337-X. MÁCHAL, A., VLAŠÍN, M., SMOLÍKOVÁ, D. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek, 2002. 159 s. ISBN 80-86626-01-6. MORAVEC, F., BARTHEL, K. Na vlastních nohou. Praha: OS Tereza, 2006. ŠIMONOVÁ, P., VOTÁPKOVÁ, D. VODA. Přepracovaná a doplněná verze pracovních listů Všeho s mírou. Praha: OS Tereza, sdružení pro ekologickou výchovu, 2007. TINTĚRA, L. a kol. Úsporná domácnost. Brno: Era, 2002. 66 s. ISBN 808-65-1716-0. Kolektiv autorů. Živá voda pro obec – obecná část (metodika, pracovní listy). Praha: OS Tereza, 2003. www.vodarenstvi.cz http://ga.water.usgs.gov/edu/watercycleczech.html (Česká verze stránky poskytující přehlednou informaci o oběhu vody na naší planetě.)

5.5.4 Prostředí školy (vnější a vnitřní) Pro kvalitu života a pohodu každého z nás je důležité nejenom vnější životní prostředí, ale i prostředí vnitřní (obytné, školní, pracovní). Většina žáků tráví ve škole téměř 1/3 pracovního dne, (značná část obyvatel vyspělého světa stráví v budovách až 80 % svého života). Stav prostředí školy výraznou měrou ovlivňuje kvalitu školní práce, pracovní výkonnost, ale i osobní spokojenost, pohodu i postoje žáků a zaměstnanců školy. 88

Dáme-li dětem možnost ovlivnit prostředí, ve kterém tráví značnou část dne, má to velký význam na formování jejich vztahu ke škole, spolužákům, dospělým i k životnímu prostředí. Co tedy mohou pro zlepšení prostředí své školy udělat? Některá opatření jsou dána školním řádem a žáci je berou jako „nutné zlo“. O ovšem při správném pedagogickém vedení jsou žáci sami schopni řadu opatření sami formulovat, zvláště když se týkají prostředí, na němž se sami podíleli. Mohou to být vlastní malby na stěnách tříd, chodeb, sociálních zařízení, vlastními silami vybudovaná školní naučná stezka, venkovní altán, vysázené stromy, keře, další výzdoba tříd a chodeb. Pokud mají možnost si ještě vytvořit „vlastní“ pravidla chování, která se stanou například doplňkem vnitřního řádu školy, přijímají je za vlastní a nevnímají je jako nutné zlo, které s docházkou do školy bezprostředně souvisí. O jaký okruh pravidel se jedná? – dodržovat ze strany žáků, ale i všech zaměstnanců školy základního pravidla – při vstupu do školy se přezouvat – dbát na pořádek ve třídách a na chodbách školy a snížit tak náročnost následného úklidu – ozelenit třídy i chodby školy a o zeleň důsledně pečovat – ke květinám umístit jmenovky (případně další informace o pěstované rostlině) ke stromům, keřům ve školní zahradě umístit podobné informace – k výzdobě třídy, chodeb školy použít výrobky z recyklovaných materiálů – podílet se přímo na výtvarné podobě malby ve třídách, na chodbách – vyhlásit soutěže mezi třídami

Úklid S procesem ekologizace provozu školy bezprostředně souvisí management úklidových prací. Úklid, mytí nádobí i praní jsou činnosti, bez kterých se provoz žádného zařízení neobejde. Hlavním cílem úklidu ve škole není viditelné odstranění nepořádku, ale jde o dlouhodobou údržbu a ochranu svěřených hodnot. Toho lze docílit jedině tehdy, pokud je ve škole odborně vyškolený management s profesionálním přístupem, který své znalosti v podobě systému úklidu předává na jednotlivé úklidové pracovníky. Dnešní management úklidových pracovníků školy ve většině případů tvoří hospodářka (ekonomka školy), školník, ředitel školy, případně pověřený zástupce ředitele školy a provozní zaměstnanci pověření úklidem. Tito pracov89

níci by měli mít základní znalosti z oblasti chemikálií, technologií, legislativy jak v oblasti pracovně-právních vztahů, tak bezpečnosti práce a ochrany zdraví, managementu a garance jakosti, ale i v ekonomice, logistice a podobně. Pro školy platí Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. března 2001, kterou se stanoví hygienické požadavky na prostory a provoz škol, předškolních zařízení a některých školských zařízení. Bez ohledu na normy a pravidla je ve školním prostředí nezbytné dodržování pravidel ekologicky šetrného úklidu. Proč tedy uklízet ekologicky? Jaké jsou přínosy takového to způsobu úklidu? – Ochrana životního prostředí i vlastního zdraví – Omezení znečištění vody těžko rozložitelnými a odstranitelnými látkami (při výrobě i jejich použití) – Nižší vystavení žáků i zaměstnanců zdraví škodlivým látkám – Výrazná finanční úspora

Základní principy šetrného úklidu: 1. Prevence znečištění – využívání opatření, která předcházejí, nebo výrazně snižují pravděpodobnost znečištění (čisticí rohože u vchodu školy, důsledné přezouvání žáků ihned po příchodu do školy). 2. Důraz klást na mechanické působení, čas působení a teplotu – toto opatření vede ke snížení, nebo výraznému omezení používání chemických prostředků. 3. Správné dávkování – důsledné dodržení doporučení výrobce na dávkování, používat dávkovací pomůcky. 4. Vnitřní pravidla jak provádět úklid efektivně a z hlediska spotřeby čisticích prostředků úsporně. Jednou z možností je sestavení vnitřního úklidového plánu. 5. Upřednostňování používání čisticích prostředků, které splňují kritéria ekologické šetrnosti. 6. Nepoužívat produkty, které nejsou nezbytně nutné. 7. Používat pomůcky, které snižují nároky na chemické přípravky, např. utěrky a mopy z mikrovlákna. 8. Nakupovat ekologicky šetrné výrobky ve velkých baleních, opakovaně plnitelných. 9. Velmi důležitá a nezbytná je osvěta úklidového personálu o dopadu různých látek na životní prostředí a lidské zdraví.

Na co je vhodné se zaměřit při výběru čisticích prostředků? Doporučuje se řídit při nákupu údaji na obalu, případně se orientovat 90

podle bezpečnostního listu. Vodítkem by měly být oficiální značky a nezávislé certifikáty, pro jejich udělení musí výrobky splňovat řadu kritérií. Je nezbytné zmínit, že ani výrobky s ekoznačkou nejsou zcela neškodné, ale dopad na životní prostředí při jejich užívání je nižší než u běžných produktů. Doporučuje se vybírat přípravky s certifikátem Ekologicky šetrný výrobek (ČR), The Flower (evropská značka) nebo oficiálních ekoznaček dalších států. Aktuální seznam výrobců a výrobků s ekoznačkou je možné najít na www.ekoznacka.cz. Čisticí prostředky, na kterých najdeme ekoznačku, jsou zároveň výrobky vysoké kvality. U označených výrobků není třeba pečlivě sledovat jejich složení a vlastnosti na obalu, protože už sama oficiální ekoznačka je zárukou nákupu kvalitního zboží. Ekoznačka na výrobcích nehovoří pouze o jejich nižším negativním vlivu na životní prostředí, ale především vypovídá o vlivu na zdraví samotných spotřebitelů. Pozor na výrobky, které mají ve svém názvu výraz „ekologický“ a značku, která není na seznamu. Vedle těchto oficiálních výrobků se doporučuje používání tzv. ekologicky bezpečné výrobky. Patří mezi ně i některé osvědčené metody našich babiček, jako je voda a kuchyňský ocet (8% roztok kyseliny octové), citronová šťáva atp.

Vnější prostředí Mezi důležité faktory patří také bezprostřední okolí školy. Žákům ani zaměstnancům by nemělo být lhostejné, v jakém stavu se nachází bezprostřední okolí školy. Pokud škola disponuje školní zahradou, má jedinečný prostor, ve kterém může environmentální výchovu a vzděávání úspěšně realizovat. Školní zahrada představuje významný prostor v areálu školy, v němž může škola účinně působit na ekologické cítění žáků a pěstovat v nich pocit sounáležitosti s prostředím, ve kterém žijí. Školní zahrada je místem, kde lze pozorovat a pochopit přírodní děje, kde lze experimentovat, získávat zručnost i dovednost, kde lze i dovádět, cvičit, relaxovat, kde je možné realizovat netradiční formy výuky. Možnosti školní zahrady a její využití pro environmentální výchovu jsou veliké. Cílem je, aby byla školní zahrada využívána k výuce nejen přírodovědných předmětů. Pokud je součástí školní zahrady pozemek, stane se i místem, kde se děti dostávají do přímého kontaktu s půdou, osvojují si řadu pracovních dovedností a učí se v dnešní době tolik důležité úctě k půdě, úctě k vlastní práci i práci druhých. O to výraznější je význam školních zahrad ve školách sídlištního typu a ve městech. 91

Jaké funkce může plnit školní zahrada? – jako přírodní učebna – prostor pro získávání pracovních dovedností – prostor pro pozorování vzájemných vztahů mezi organismy – umožňuje pozorování diverzity (plané i kulturní rostliny) – umožňuje pozorování změn v přírodě v průběhu roku – podpora spolupráce – tvorba třídního kolektivu – ověření teoretických informací z výuky v praxi – možnost osvojení manuální zručnosti žáků – možnost odpočinku a relaxace v přírodním prostředí – umožňuje naučit se pohybovat ohleduplně v přírodě (respektování uliček, záhonů …).

Jaké prvky by měla obsahovat přírodní učebna? – vlastní pozemek (skleník) – ukázky kulturních rostlin – kompost – přiměřenou travnatou plochu s možností sezení pro výuku – vodní plocha (i malá) – budky, krmítka – zdroj pitné vody – relaxační kout (přístupný i o přestávce školy).

Budování, přestavba a údržba školní zahrady představují nemalé finanční náklady, ovšem řada opatření souvisejících s provozem zahrady patří mezi středněnákladová a beznákladová a měly by se na nich podílet žáci ve spolupráci s pedagogy i rodiči.

Jakým způsobem se mohou realizovat prvky ekologizace v prostředí školní zahrady, školního pozemku? – vyloučením chemických prostředků k ošetření půdy a rostlin – využitím dešťové vody k zálivce – uplatněním tradičních postupů obdělávání půdy na školním pozemku či výzkumné ploše – pěstováním tradičních plodin na cvičných záhonech (len, mák, brambory, obilí, slunečnice) – uplatňováním tradičních osevních postupů – pěstováním „bylinek“ – vyrobením cedulí s informacemi, o jaké rostliny se jedná – vytvořením naučných cedulí a jejich pravidelnou údržbou – využitím zahrady nejen k výuce, ale i volnočasovým aktivitám v době mimo vyučování 92

– –

ke společným setkáním a akcím dětí s rodiči a veřejností využitím vlastních výpěstků ve školní jídelně.

Dodržení jednotlivých prvků i kroků využití zahrady se odvíjí od velikosti, umístění pozemku a dalších faktorů. Není nezbytné mít ve školní zahradě všechno. Stejně tak jako u ostatních oblastí je budování školní zahrady procesem dlouhodobým a ve své podstatě nikdy a ničím nekončící. Podstatné je dokázat přetvořit a využít i sebemenší „zelenou“ plochu v blízkosti školy na místo, kde budou mít děti možnost pravidelného a bezprostředního kontaktu s přírodou. Problém městských a sídlištních škol spočívá často v tom, že je navštěvují děti, které kromě betonových ulic a sídlištních trávníků neznají, jaké to je jen tak sedět v trávě nebo se jen tak procházet polem či lesem. Nemají představu o tom, jak vypadá a jak dlouho roste řada plodin, které jsou součástí jejich každodenního jídelníčku. Chybí jím základní zkušenost z každodenního kontaktu s přírodou a právě školní zahrada je místem, pomocí kterého můžeme tuto propast překlenout. Existuje celá řada projektů, metodických materiálů, doporučení pro pedagogy, které se zabývají významem i možností využití školních zahrad jak ve výuce, tak i ve volném čase. Odkazy na ně naleznete v seznamu literatury v závěru kapitoly.

K zapamatování Prostředí školy vnější i vnitřní má významný vliv na spokojenost a pracovní výkonnost žáků i pracovníků školy. Mají-li žáci možnost se aktivně zapojit do utváření prostředí, ve kterém tráví 1/3 pracovního dne, odrazí se to pozitivně i na jejich postojích a vztahu k životnímu prostředí jako celku. Významné místo vy výchovně vzdělávacím procesu školy zaujímají školní zahrady, které se při správném využití stávají prostředím, jež se významnou měrou podílejí mimo jiné na formování vztahu k půdě, úctě k práci vlastní i ostatních. S procesem ekologizace provozu školy bezprostředně souvisí management úklidových prací, který by měl být garantován proškoleným managementem s profesionálním přístupem. I při respektování VYHLÁŠKY Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. března 2001, kterou se stanoví hygienické požadavky na prostory a provoz škol, předškolních zařízení a některých školských zařízení, je možné a vhodné dodržovat pravidla ekologicky šetrného úklidu s využitím pomůcek a čisticích prostředků opatřených certifikátem Ekologicky šetrný výrobek. 93

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se vymyslet kritéria, podle kterých bude možné objektivně posoudit úspěšnost procesu ekologizace provozu školy ve vaší škole. 2. Pokuste se navrhnout „Desatero“ šetrného chování ve škole. 3. Připravte pro žáky témata projektů zaměřených na oblast energie, odpady, voda, prostředí školy. 4. Ve spolupráci s žáky navrhněte (vytvořte) vlastní logo, které bude vyjadřovat snažení školy v oblasti ekologizace. Mějte na paměti, že pro tvorbu loga platí určitá pravidla, se kterými je třeba seznámit žáky, a které je třeba dodržovat. 5. Proveďte průzkum značení čisticích prostředků i hygienických potřeb, které sami využíváte v každodenním životě a pokuste se některé z nich nahradit ekologicky šetrnými výrobky. 6. Připravte pro žáky pracovní list, ve kterém provedou průzkum využívání hygienických potřeb a čisticích prostředků využívaných ve škole.

Doporučená literatura a zdroje BUREŠOVÁ, K. a kol. Učíme se v zahradě. (...využívání školních zahrad ve výuce – doporučení, ověřené aktivity). Chaloupky 2007. ČERVINKA, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s. ISBN 80-8603463-1. LEDVINA, P. Do čista. O environmentálně šetrném uklízení. Veronica 2008, 27 s. ISBN 978-80-904109-8-5. JAK NA EKOLOGICKOU ŠKOLNÍ ZAHRADU – praktický manuál pro školy. Plzeň: Nadační fond Zelený poklad, 2010. 16 s. LAFATOVÁ, M., SMOLÍKOVÁ, K. Škola na zeleno: pracovní listy pro děti, metodika pro učitele. Praha: OS Tereza, 2006. 14 s. ISBN 80-254-1464-7. MORAVEC, F., BARTHEL, K. Na vlastních nohou. Praha: OS Tereza, 2006. Příručka pro zelené nakupování v obcích. České Budějovice: Rosa, 2006. http://ec.europa.eu/environment/ecolabel/product/pg_did _list_en.htm – Stránky EU komise; seznam DID (Detergent Ingredient Database); pdf 14 stran v češtině www.eco–label.com /oficiální stránky věnované evropské ekoznačce/ www.ekoskola.cz 94

www.ekoznacka.cz www.chaloupky.cz www.uklid.to – Česká asociace úklidu a čištění www.veronica.cz/uklid/ www.zeleneuradovani.cz

5.6 Plán ekologizace provozu školy

5.6.1 Plánování Plánování v podmínkách škol můžeme označit jako proces zahrnující výběr cílů (na základě analýzy minulého vývoje, současné situace a možných vývojových trendů), úkolů a činností potřebných k jejich dosažení a obsahující i fázi realizace a provedení zpětné vazby. Jde o proces promyšleného, do budoucnosti hledícího a dlouhodobého usměrňování činností v oblasti ekologického provozu školy. Významným znakem dobře zpracovaného plánu je dlouhodobost a kontinuita. Plán ekologizace provozu školy je základem a východiskem pro další kroky důležité pro samotný proces ekologizace. Jde o rozpracování hlavních úkolů do časového harmonogramu konkrétních kroků, které povedou ke změně postojů žáků i pedagogů, k samotné ekologizaci provozu školy a ke zlepšení jejího prostředí a okolí. Plán ekologizace vychází z výsledků analýzy zpracovaných realizačním týmem. Výsledky analýzy slouží k identifikaci /definování/ prioritních oblastí a vytvoření plánu ekologizace, v němž jsou zapracovány reálné cíle, termíny a určení zodpovědností za jejich splnění. Plán ekologizace by měl být úzce propojen s výchovně vzdělávacím procesem, měl by obsahovat i finanční vyjádření náročnosti jednotlivých kroků se stanovením systému kontroly plnění jednotlivých úkolů. Stejně jako se žáci zapojili do analýzy ekologického stavu školy, měli by se aktivně zapojit do realizace plánu a jednotlivých opatření.

Při plánování dalších kroků je nezbytné: – zapojit žáky do realizace úkolů, které z analýzy vyplynou – strukturovat plánované úkoly do časového harmonogramu – rozdělit zodpovědnosti za realizaci jednotlivých kroků – do plánu zahrnout i finanční náročnost jednotlivých kroků

Jednotlivé kroky plánu je třeba formulovat tak, aby byly reálné a dosažitelné. Příliš ambiciózní cíle se mohou ve svém důsledku stát demotivujícím prvkem celého procesu. Plán by měl být logicky uspořádán, úkoly v něm na sebe navazují od jednodušších k náročnějším 95

a dlouhodobějším a jsou v něm zakomponovány úkoly, na jejichž realizaci se budou podílet samotní žáci. S plánováním jde ruku v ruce průběžné sledování (monitorování) a hodnocení (evaluace) jednotlivých kroků. Průběžná kontrola umožní hodnotit úspěšnost jednotlivých kroků a opatření. Důležité je vést si přehled, zda zájem o realizaci a praktické uvádění jednotlivých kroků do praxe neopadá.

5.6.2 Monitorování a evaluace Sledování a vyhodnocování (monitoring a evaluace) je jedinečnou příležitostí k propojení vzdělávací programů, a to zejména v oblasti fyziky, matematiky, občanské výchovy, přírodopisu i českého jazyka. Umožňuje současně rozvoj takových kompetencí, jako je schopnost řešení problémů, kritické myšlení, týmová spolupráce. Většina přijatých opatření a jejich zavádění do praxe patří mezi poměrně snadná i přesná měřítka úspěšnosti. Ke zpracování plánu je možné přistoupit několika způsoby. Je možné zapracovat výstupy analýzy do školního plánu EVVO, nebo vytvořit samostatný plán ekologizace provozu školy, který bude přílohou (doplňkem) školního plánu EVVO. Úkoly v plánu ekologizace je třeba formulovat jasně a srozumitelně, s termínem splnění a konkrétní zodpovědností. Úkoly ekologizace je možné rozdělit (několika způsoby), podle několika kritérií: – podle termínů splnění – krátkodobé, dlouhodobé – podle finanční náročnosti (beznákladové, středněnákladové, vysokonákladové) – podle toho, do čí kompetence spadají (je vhodné je formulovat tak, aby z plánu bylo jasné, kdo za daný úkol zodpovídá. Opět je vhodné zaznamenat zodpovědnost samotných žáků-členů realizačního týmu, třídních kolektivů) V plánu by měly být pojmenovány reálné cíle, jasně a srozumitelně formulované úkoly, časové termíny a za jejich splnění stanovenou odpovědnost konkrétní osoby či osob. Plán ekologizace provozu školy se může stát při zodpovědném zpracování strategickým dokumentem školy, který přinese konkrétní přínosy jak výchovně – vzdělávací, tak i finanční (v podobě finančních úspor). Jasné a srozumitelné stanovení cílů, pravidelný monitoring a evaluace jejich plnění jsou základem pro akceschopnost takového dokumentu a nezbytným předpokladem pro možnost sledování posunu v zavádění principů udržitelného rozvoje do života školy. 96

Z koncepčního hlediska je třeba monitoring a evaluaci vnímat jako kroky směřující k lepšímu nastavení jednotlivých kroků procesu ekologizace, jako nedílnou součást výchovy k udržitelnému rozvoji. Průběžné sledování naplňování cílů předchozího plánu by mělo být východiskem pro tvorby navazujících plánů ekologizace. Plán je třeba postavit tak, aby byla zajištěna kontinuita praktických kroků. Dlouhodobé úkoly je třeba plánovat s ohledem na to, že žáci 9. ročníků ze školy odcházejí, i s fluktuací pedagogů a provozních zaměstnanců.

5.6.3 Evaluace (hodnocení) Jedním z účinných způsobů, jak škola může zhodnotit dlouhodobou úspěšnost a účinnost plnění stanovených cílů je například provedení navazující a environmentální přezkoumání dopadu práce školy na životní prostředí. V programu Ekoškola je to tzv. srovnávací analýza ekologického stavu školy, ve které se provádí opakované přezkoumání ekologického stavu školy a srovnání odpovědí s těmi, které byly obsaženy v první analýze. Zjištění, srovnání posunu, porovnání nových odpovědí s těmi původními umožní získat jasný obraz o tom, co se podařilo splnit, a naplánovat další cíle. Důležité je průběžně sledovat a zveřejňovat plnění jednotlivých úkolů. Na závěr určité etapy provést společné zhodnocení toho, co se podařilo. Možností je několik, vhodnou formou je uspořádání konference, projektového dne atp. Takováto setkání, spojená s oceněním dosažených úspěchů a především těch, kdo se na nich podíleli, patří mezi silné motivační prostředky. Zveřejnění dosažených úspěchů i dalších kroků ve školním rozhlase, na nástěnkách, prostřednictvím novinových článků, informačního bulletinu, letáku, na webových stránkách školy přispěje ke zvýšení informovanosti o aktivitách školy i mezi rodiči a širší veřejností.

K zapamatování Plánování je složitý proces, který vychází z předcházející analýzy, současné situace a možných vývojových trendů. Proces plánování zahrnuje hlavní cíle, úkoly a činnosti směřující k jejich naplnění. V plánu by měly být pojmenovány reálné cíle, jasně a srozumitelně formulované úkoly, časové termíny a za jejich splnění stanovená odpovědnost konkrétní osoby či osob. Plán ekologizace provozu školy by se měl stát strategickým dokumentem školy, který přinese konkrétní přínosy jak výchovně-vzdělávací, tak finanční. Součástí procesu 97

plánování je nezbytná průběžná evaluace a zveřejňování dosažených výsledků.

Úkoly k zamyšlení 1. Pokuste se zdůvodnit, proč je důležité do celého procesu ekologizace zapojit žáky. 2. Pokuste se zdůvodnit, proč je důležitá spolupráce všech (pedagog, žák, provozní zaměstnanec, rodič). 3. Navrhněte společnou akci pro žáky a rodiče, jejímž cílem bude propagace kroků ekologizace provozu školy. 4. Navrhněte způsoby zapojení rodičů do aktivit spojených s procesem ekologizace. 5. Připravte společnou akci věnovanou vyhodnocení úspěšnosti plnění plánu ekologizace, který jste vytvořili. 6. Promyslete možnost uspořádání „Bazaru“ např. pod názvem „Vše, co u nás dosloužilo, jinému může ještě dobře posloužit“.

Doporučená literatura a zdroje BINEK, J., GALVASOVÁ, I. Monitoring a evaluace jako součást procesu strategického plánování. Pohled na lokální a regionální úroveň. Brno: GaREP. KVASNIČKOVÁ, D. Náměty pro školní plán ekologické výchovy, KEV. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, č. j. 16745/2008 – 22. ŠVECOVÁ, M., KVASNIČKOVÁ, D., SÁSIKOVÁ, K. Manuál koordinátora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. KEV 2009, 30. s. TŘEBICKÝ, V. Plánování udržitelného rozvoje. In Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005. Sdružení Tereza Ekoškola. Příručka dobré praxe. Praha: OS Tereza, 2007. Sdružení Tereza Ekoškola. Pracovní listy Ekoškola: Analýza. Praha: OS Tereza, 2009. Sdružení Tereza Ekoškola. Po stopách pražských Ekoškol. Praha: OS Tereza, 2008, 36 s. Sdružení Tereza Ekoškola. Příručka pro školy Ekoškola. Praha: OS Tereza 2007, 36 s. 98

Shrnutí Ekologizace provozu školy představuje proces, do kterého se aktivně zapojí jak žáci, tak i učitelé ruku v ruce s provozními zaměstnanci školy. Měly by v něm být uplatněny základní principy udržitelného rozvoje. Samotný proces se skládá z několika kroků, které jsou spolu úzce propojeny. Patří mezi ně vytvoření řešitelského týmu z řad žáků, pedagogů, provozních zaměstnanců i rodičů, analýza ekologického stavu školy, vypracování akčního plánu, zavádění šetrného provozu včetně návrhu monitorovacích kritérií, zpracování hodnotící (monitorovací) zprávy. Seznámení aktivu žáků, pedagogů, provoz-ních zaměstnanců i rodičů s výsledky analýzy a navrhovanými opatřeními. V procesu ekologizace je vhodné se zaměřit na 4 základní oblasti – odpady, energie, voda a prostředí školy. Vytvořením plánu ekologizace provozu a jeho uvádění do každodenního života školy vede ke změně chování a přístupů žáků, zaměstnanců školy ke každodenním otázkám, což se projeví v dosažení nemalých úspor. Proces ekologizace předpokládá dodržení základních pravidel a kroků, které se v samotném důsledku projeví ve změně chování a ve výrazných finančních úsporách. Kontrolní otázky ke kapitole 5 1. Vysvětlete význam pojmu ekologizace. 2. Co je to ekologizace a jaká je podstata tohoto procesu? 3. Jaké principy by měly být v procesu ekologizace uplatněny? 4. Vysvětlete podstatu pojmu analýza. 5. Na jaké oblasti provozu školy by se měla analýza zaměřit? 6. Na jakém principu by mě být sestaven řešitelský tým? 7. Vysvětlete význam zpracování plánu ekologizace provozu školy. 8. Jaké složky by měl plán ekologizace obsahovat? 9. Proč je nezbytná průběžné monitorování a hodnocení jednotlivých kroků plánu? 10. Proč je nezbytné průběžné informování o průběhu ekologizace? 11. Vysvětlete, proč je důležitá v procesu ekologizace spolupráce žáků s provozními zaměstnanci školy. 12. Jaký význam má v práci školy využití vnějšího prostředí (školní zahrady, pozemku, bezprostředního okolí školy)? 13. Jaké funkce může ve výuce plnit školní zahrada? 14. Jaké prvky by měla obsahovat přírodní učebna vytvořená školou? 99

Závěr

Místo závěru nabízíme shrnutí aktivit k ekologizaci provozu školy a náměty na jejich propojení a zapracování do Školního vzdělávacího programu. Vždyť mluvit o „ekologičnosti“ provozu školy či „udržitelnosti“ školy je nezáživné a asi málokdo si za tím představí něco konkrétního. Ať už jde o učitele, či ještě méně jejich žáky. Můžeme se však na tento problém podívat z druhé stránky. Podstata věci je vlastně docela jednoduchá. Každá lidská aktivita, provoz každého zařízení, stroje, budovy či dopravního prostředku je umožněn díky využívání přírodních zdrojů, jako je ropa, železná ruda či dřevo a vede k vytváření odpadů. Množství spotřebovaných zdrojů a vytvořených odpadů dokážeme změřit a porovnat s tím, kolik jich planeta Země nabízí (v případě zdrojů) a kolik jich dokáže pohltit a zneškodnit (v případě odpadů). Zjistíme tak, jak daleko či blízko jsme od společnosti, která je „ekologická“ či „trvale udržitelná“. Posouzení udržitelnosti či „ekologičnosti“ nejen společnosti, ale každé školy, je místo pro uplatnění ekologické stopy. Ekologická stopa ukazuje závislost na přírodním prostředí, ve kterém žijeme, a na přírodních zdrojích, které využíváme. Jako „ekologická kamera“ snímá požadavky lidské společnosti na přírodu a převádí je do srozumitelných obrazů a čísel. To, co platí pro celou lidskou společnost, lze v menším měřítku využít na úrovni školy. Provoz školy je umožněn díky stavebním materiálům, ze kterých byla postavena, a díky elektřině a zemnímu plynu, používaných na svícení a vytápění. Školní jídelna využívá potraviny z míst blízkých a vzdálených a žáci i jejich učitelé do školy chodí pěšky, jezdí osobním automobilem nebo veřejnou dopravou. K výuce jsou potřeba učebnice, papír, sešity, počítače a dalších věcí a zařízení. Některé suroviny se třídí, jiné končí nenávratně na skládce. Přepočtením těchto a mnoha dalších zdánlivě nesouvisejících údajů na plochu odpovídající produktivní půdě a sečtením různých složek (budova školy, stravování, doprava, spotřeba a odpady) získáme ekologickou stopu školy. Zpracování plánu ekologizace provozu školy a jeho provázání se Školním plánem EVVO a Školním vzdělávacím programem by měla vždy provázet SWOT (Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threats) analýza. To znamená určit strategické směry - koordinace EVVO, ekologizace provozu školy, zlepšování školního prostředí, integrace EVVO do výuky a do spolupráce s partnery školy. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že ekologizace provozu 100

školy je jen jednou ze součástí strategických směrů Školního plánu EVVO. Výchovně vzdělávací aktivity školy v oblasti EVVO musí být úzce provázány i se samotným provozem školy, což se projevuje v pozitivní změně chování a přístupů žáků, pedagogů a provozních zaměstnanců ke škole jako celku. Snahou je vytvořit funkční systém spolupráce vedoucí k ekologicky šetrnému provozu. Fungující systém se v samotném výsledku projeví v konkrétních úsporách energií a vody, v zodpovědném nakládání s odpady i ve vytváření pěkného prostředí školy a jejího okolí. Škola představuje veřejnou instituci, jejímž prostřednictvím zřizovatel přímo i nepřímo přenáší žádoucí hodnoty a vzorce chování na značnou část populace (děti, rodiče, firmy apod.). Jedním z cílů je tedy přispět k tomu, aby se dětem ve škole dobře učilo a učitelům dobře vyučovalo. Snahou zřizovatelů by mělo být prohloubení spolupráce v oblasti ekologizace provozu včetně poskytnutí metodické i finanční pomoci při nápravě nevyhovujícího stavu. Zřizovatel by se také měl zasadit o spolupráci mezi jím zřizovanými jednotlivými organizacemi tak, aby v této oblasti byly školy příkladem pro realizaci společného cíle. K tomu by zřizovatelé měli pravidelně zpracovávat ekologické audity zřizovaných organizací. Závěry ekologických auditů by měly být stanoveny tak, aby podporovaly hlavní cíl fungování veřejné správy, to je zvyšování kvality života občanů při respektování udržitelného rozvoje. K tomu přispívá zvyšování kvality a efektivnosti jednotlivých veřejných služeb a vzdělávání patří k nejdůležitějším veřejným službám.

Jaké hlavní cíle by mohly mít ekologické audity ve veřejné správě? 1. Prokázat, že veřejná správa jde v oblasti životního prostředí a respektování principů udržitelného rozvoje příkladem. 2. Vyslat jasný signál školám, školským zařízením a dalším příspěvkovým organizacím, že šetrný přístup k životnímu prostředí, aplikace principů udržitelného rozvoje v praxi, na místní úrovni, je pro radnici důležitý. 3. Ověřit situaci ve školách, školských zařízeních a v dalších příspěvkových organizacích a dle potřeby přispět ke zlepšení stavu. 4. Osvěta – budou-li třídit odpad děti ve školách, lze očekávat zvýšení třídění odpadu domácností. Hlavním obsahem ekologických auditů pak je: 1. Ověření naplňování Metodického pokynu k environmentálnímu 101

2.

3. 4.

5.

6. 7.

vzdělávání, výchově a osvětě MŠMT, soulad a naplňování Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy, osvěty a úkolů Akčních plánů v souvisejících oblastech. Ověření dostupnosti informací o životním prostředí a jeho ochraně, o udržitelném rozvoji obecně. Zjištění, zda jsou postupně a systematicky naplňovány kroky vedoucích k ekologickému provozu budovy a podmínkám pro zdravý životní styl. Zjištění, jak škola či školské zařízení udržuje a zvelebuje školní zahradu a bezprostřední okolí školy. Zjištění úrovně prostředí školy - estetizace vnitřního prostředí budovy školy či školského zařízení. Ověření, jak je škola či školské zařízení zapojeno do programů EVVO (ekovýchovné projekty, programy, spolupráce s organizacemi, které se EVVO zabývají apod.). Ověření zapracování EVVO do Školního vzdělávacího programu.

Po provedení auditu je vhodné, aby zřizovatel předal škole (či jiné jím zřizované organizaci) Auditní Certifikát. Může mít libovolnou grafickou formu tak, aby si jej škola či organizace mohla vystavit na veřejně přístupném místě. Provedení ekologického auditu školy, může být jedním z mnoha důležitých krůčků k udržitelnému rozvoji škol, měst a regionů. Důležité je, aby provedení ekologických auditů nebylo krůčkem jediným, ale aby patřilo k souboru opatření, která město, školy, neziskové organizace a další partneři na území měst a krajů realizují. Inspiraci k těmto krokům můžeme hledat například v síti škol, které postupují dle metodiky Zdravá škola nebo v síti měst, které usilují o zvyšování kvality života při respektování udržitelného rozvoje (více DUŠEK, J., PÁNA, L. Zdravá města a místní Agenda 21. České Budějovice, 2011).

102

LITERATURA

BAČÍK, O., HLAVÁČEK, J. (ed.). Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby v České republice. Praha: MŽP, 2005. 32 s. BERANOSVKÝ, J. a kol. Energeticky soběstačná obec. Praha: EkoWatt, 2006. 48 s. ISBN 80-254-0441-2. BIČAN, J., PAVELČÍK, P., ZÁBRANSKÁ, D. Ekologizace úřadu. Město Uherské Hradiště. Uherské Hradiště, 2008. BÍLKOVÁ, M. Energetické úspory ve školách a na úřadech. Enviros, s.r.o. BINEK, J., GALVASOVÁ, I. Monitoring a evaluace jako součást procesu strategického plánování. Pohled na lokální a regionální úroveň. Brno: GaREP. BRANIŠ, M. Základy ekologie a ochrany životního prostředí. 3. aktualizované vydání. Praha: Informatorium, 2004. 203 s. ISBN 80-7333024-5. BRAUN, Ch. Odpad. Arge (překlad z německého jazyka). Vídeň: Impressum, 1992, 44 s. BUREŠOVÁ, K. a kol. Odpady – problém nás všech. Brno: MŽP ČR a SEV Chaloupky, 1994. 79 s. ISBN 80-85368-11-0. ČERVINKA, P. a kol. Ekologie a životní prostředí. Praha: Nakladatelství české geografické společnosti, 2005. 118 s. ISBN 80-8603463-1. ČINČERA, J. Environmentální výchova. Od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-147-8. DIRNER, V. a kol. Ochrana životního prostředí: základy, plánování, technologie, ekonomika, právo a management. Praha: MŽP a Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1997. 337 s. DLOUHÝ, J., JECH, K. (ed.). Evropská unie a ochrana životního prostředí očima nevládních organizací. Praha Společnost pro trvale udržitelný život, 1998. 116 s. ISBN 80-902635-0-X. DOBEŠ, V. a kol. Manuál udržitelné spotřeby a výroby. Praha: CENIA, 2008. 98 s. ISBN 978-80-85087-64-2. DURAS, J. a kol. Člověk a příroda. VODA. Učebnice pro integrovanou výuku. Plzeň: Fraus, 2005. 64 s. ISBN 80–7238–337–X. DUŠEK, J. Faktory regionálního růstu a rozvoje (se zaměřením na spolupráci měst a obcí v Jihočeském kraji). 1. vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s., 2010. 294 s. ISBN 978-80-86708-94-2. DUŠEK, J., PÁNA, L. Zdravá města a místní Agenda 21. České 103

Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011. 134 s. ISBN 978-80-87472-07-1. DUŠEK, J., PÁNA, L. et al. Udržitelný rozvoj v evropských regionech. České Budějovice: VŠERS, 2010. 400 s. ISBN 978-80-8670890-4. DUŠEK, J., GREGOR, J. et al. Udržitelný rozvoj v podmínkách ekonomické krize. České Budějovice: VŠERS, 2011. 420 s. ISBN 978-8087472-04-0. FRANTA, J., LEDVINOVÁ, J. Obaly bez obalu: pracovní sešit o tom proč potřebujeme obaly k životu a jak s nimi hospodařit. Praha: OS Tereza, EKO-KOM, 2. vydání, 1998, 37 s. GORE, A. Země na misce vah. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 807203-310-7. HORKÁ, H. Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 158 s. ISBN 80-2103750-4. HOLÝ, M., ŘÍHA, J., SLÁDEK, J. Společnost a životní prostředí. Praha: nakladatelství Svoboda, 171 s. 1975. JAVNA, J. (překlad Marešová, Z.) 50 nápadů pro děti k záchraně Země. Praha: Český svaz ochránců přírody, 1991. 158 s. KANICHOVÁ, K., (ed.). V podniku ekologicky. Praha: MŽP, 2004. 52 s. ISBN 80-7212-330-0. KANICHOVÁ, K. Odpovědné nakupování. Praha: CENIA, 2008. 40 s. ISBN 978-80-85087-61-1. KAŠPAR, J., PETROVÁ, M. Místní Agenda 21: informace, postupy, kritéria. Praha: MŽP, 2006. CD-ROM. KRAJŠEK, B. Úvod k místním Agendám 21 v České republice. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 1998. 43 s. ISBN 80-7212-052-2. KRUŽÍKOVÁ, E., ADAMOVÁ, E., KOMÁREK, J. Právo životního prostředí Evropských společenství. Praktický průvodce. Praha: Linde, 2003. 410 s. ISBN 80-7201-430-7. KUPČÍKOVÁ, L., PACÁK, J. Ekologicky šetrný, ekonomicky přínosný provoz kanceláří a rejstříky ekovýrobků. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2006. 96 s. ISBN 978-80-903244-0-4. KUŠKOVÁ, P. Ekologická stopa jako indikátor udržitelného rozvoje. Praha: Essentia, 2003. KVASNIČKOVÁ, D., RYCHNOVSKÝ, B. a kol. Školní plány vzdělávání a výchovy k udržitelnému rozvoji k projektu „Pilotní základní školy KEV jako centra modernizace vzdělávání pro UR“. Praha 2008, 225 s. 104

KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. Základní pokyny pro školního koordinátora. ESF JPD 3 „Ekogramotnost“, KEV 2006b, 10 s. KVASNIČKOVÁ, D. Náměty pro školní plán ekologické výchovy, KEV, 2001. KVASNIČKOVÁ, D. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Biologie, chemie, zeměpis. Praha: SPN, ročník 17, 4/2008. KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. a kol. Vstupní informace pro pedagogy a školní plány vzdělávání a výchovy k udržitelnému rozvoji pilotních středních škol k projektu „Pilotní střední školy KEV a příprava učitelů pro vzdělávání k UR“, Praha, 2008, 178 s. KVASNIČKOVÁ, D., ŠVECOVÁ, M. Pojetí vzdělávání k udržitelnému rozvoji a přehled dokumentů v této oblasti. Informace pro ředitele škol v projektu „EKOGRAMOTNOST“. Praha: KEV 2006c., 24 s. KVASNIČKOVÁ, D. a kol. Ekologické vzdělávání v oblasti středních škol a přípravy dalšího vzdělávání učitelů. In K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek, svazek 4 Vzdělávání, informace indikátory. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2002, s. 95. LAFATOVÁ, M., SMOLÍKOVÁ, K. Škola na zeleno: pracovní listy pro děti, metodika pro učitele. Praha: OS Tereza, 2006. 14 s. ISBN 80-254-1464-7. LEDVINA, P. (ed.). Standardy zeleného úřadování. Příručka pro menší úřady a instituce. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2007. 32 s. Elektronická verze ke stažení na www.veronica.cz. LEDVINA, P. Do čista. O environmentálně šetrném uklízení. Brno: ZO ČSOP Veronica 2008, 27 s. ISBN 978-80-904109-8-5. LEDVINA, P. Nekup to!: o environmentálně šetrném nakupování. 2. vyd. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2008. 72 s. ISBN 978-80-9041094-7. LEDVINA, P. (ed.). V obcích ekologicky. Praha: MŽP, 2006. 56 s. ISBN 80-7212-460-9. LISA, A., PÁNA, L. Environmentální politika. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011, 176 s. MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno: Rezekvítek, 2000. 205 s. ISBN 80-902954-0-1. MÁCHAL, A., VLAŠÍN, M., SMOLÍKOVÁ, D. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek, 2002. 159 s. ISBN 80-86626-01-6. MÁCHAL, A. (ed.). Malý ekologický a environmentální slovníček, 5. vyd., Brno: Rezekvítek, 2008. 56 s. ISBN 80-86626-08-3. MATEJOVIČOVÁ, B. a kol. Dekáda OSN výchovy a vzdělávání pro 105

udržitelný rozvoj v kontextu terciálního vzdělávání. Praha: Univerzita Karlova 2007. 108 s. ISBN 978-80-86561-80-6. MEZŘICKÝ, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 207 s. ISBN 80-7367-003-8. MOLDAN, B. a kol. (ed.). K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek. Svazek 4 – Vzdělávání, informace, indikátory. 1. vydání. Praha: Centrum pro otázky ŽP UK, 2002. 407 s. ISBN 80238-8378-X. MOLDAN, B. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 102 s. ISBN 80-246-0246-6. MOLDAN, B. Co to je trvale udržitelný rozvoj. Praha: Sysifos 7– 8/2000. MOLDAN, B. (Ne)udržitelný rozvoj: ekologie – hrozba i naděje. Praha: Karolinum, 2003. 141 s. ISBN 80-246-0769-7. NOVÁČEK, P. Strategie udržitelného rozvoje. Praha: G plus G, 1996. PÁNA, L., POSPÍŠILOVÁ, K. Globální souvislosti, globální problémy a globální výchova. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011. 144 s. RÁBELOVÁ, E., TŘEBICKÝ, V. Unese Země civilizaci? (strategie prevence násilí ve vztahu k ekosystémům a k lidem). Praha: MŽP, 2000. 48 s. SRDEČNÝ, K. S energií efektivně: příručka pro energeticky úspornou domácnost. Magistrát hl. m. Prahy, 2007. 71 s. ISBN 978-80-2544898-4. SRDEČNÝ, K., GAILLYOVÁ, Y., DOUCHA, P. Průvodce ekologického spotřebitele. České Budějovice: ROSA, 2000. ŠVECOVÁ, M., SÁSIKOVÁ, K. Výchova k udržateľnému rozvoju v podmienkách škol a jej manažment. Banská Bystrica: UMB FPV, 2008. 161 s. ISBN 978-80-8083-684-9. ŠŤASTNÁ, J. Kam s nimi. Vše o třídění a recyklaci odpadu. Praha: EKO-KOM, 2007. 120 s. ISBN 80-85005-72-7. ŠVECOVÁ, M., KVASNIČKOVÁ, D., SÁSIKOVÁ, K. Manuál koordinátora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. KEV 2009, 30. s. REITSCHMIEDOVÁ, A. Práce s veřejností a místní agenda 21. Praha: MŽP ČR, 1998. ISBN 80-7212-047-6. REMTOVÁ, K. Výkladový slovník základních pojmů z oblasti udržitelného rozvoje. Praha: MŽP 2009, 67 s. ISBN 978-80-7212-506-7. REMTOVÁ, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: MŽP ČR, 1996, 97 s. RITSCHELOVÁ, I. a kol. Ekonomické nástroje pro trvale udržitelný 106

rozvoj České republiky. Svazek č. 24, Environmentální a ekonomické účetnictví, Praha: CUKŽP. RYNDA, I. Trvale udržitelný rozvoj a vzdělávání. In Dlouhá, J. (ed.). Sborník z konference Hledání odpovědí na výzvy současného světa. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí UK, 2000. SVOBODA, R. Základní koncepty trvale udržitelného rozvoje. Deblínský zpravodaj. 2011, roč. 1, č. 1, s. 10–20. ISSN 1234-5678. ŠIMONOVÁ, P., VOTÁPKOVÁ, D. Voda. Přepracovaná a doplněná verze pracovních listů Všeho s mírou. Praha: Tereza, sdružení pro ekologickou výchovu, 2007. ŠVECOVÁ, M. a kol. Komplexní pojetí výchovy pro udržitelný rozvoj v České republice a na modelovém příkladu pražských škol, 2007. TINTĚRA, L. a kol. Úsporná domácnost. Brno: Era, 2002. 66 s. ISBN 808-65-1716-0. TŘEBICKÝ, V. Plánování udržitelného rozvoje. In Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005. TŘEBICKÝ, V., LUPAČ, M. Zrcadlo místní udržitelnosti. Ekologická stopa města a školy. Praha: Timur 2008. ISBN 978-80-254-2501-5. VRBOVÁ, P., NOVÁČKOVÁ, H. Poklad z hlubin a co s ním. Inspirace k průřezovému tématu Environmentální výchova. CEA Sluňákov, Horka nad Moravou 2009. ZAHRADNÍK, G. Člověk a příroda. Energie. Učebnice pro integrovanou výuku. Plzeň: Fraus, 1. vydání. 64 s. ISBN 80-7238-341-8.

107

Autor: Název: Rozsah: Náklad: Účel: Rok vydání: Recenzenti:

Vydavatel:

Tisk:

Mgr. Eva Jiříková, CSc., doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D., doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. EKOLOGIZACE PROVOZU ŠKOLY 108 stran 100 ks STUDIJNÍ TEXT 2012 doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz Tiskárna JIE s.r.o., Dobrá Voda u Českých Budějovic

ISBN 978-80-87472-15-6