Češi - nejzápadnější slovanský kmen na stráži Slovanstva

Češi - nejzápadnější slovanský kmen na stráži Slovanstva Ing. Miroslav Pavlák, Ph.D. (přednáška v rámci kurzu Hledání rodových kořenů) Alšova vlast Ladislav Stehlík1 Bdí stráže v hvozdu na pomezí vlasti, dlaň na lučišti, zrak upřený v dálku. Mráz krutě šlehá, až praská kmen smrku, ani zvěř divá nevyleze z doupat, buď štasten každý, koho střecha kryje. Bdělosti jejich svěřený je domov, stavení, sady, včelíny a studně, sladká řeč rodná, svatý odkaz předků, mohylové háje s vírou v staré bohy, chorovod dívek, jímž vítají Vesnu, osetá pole, ženy obtěžkané… Robátka v jizbách, pokojně už spěte, kravičky teple oddychujte v stájích – Až do tmy náhle strážný oheň vzplane, jak roj se vrhnou muži proti vrahu.

Mikoláš Aleš. Stráž na pomezí.

1

Stehlík, Lad.: Alšova vlast. Státní nakladatelství dětské knih. Praha. 1953

1

1 Etnogeneze Slovanů Mnich Nestor z kyjevskopečorské lávry (tj. kláštera) vyjádřil těmito slovy svůj názor na původ Slovanů: „…po mnoha letech se Slované usadili na Dunaji, kde nyní je země uherská a bulharská. A tito Slované se rozešli po zemi a nazvali se jmény podle toho, kde se usadili, na kterém místě. Tak například jedni, když přišli, usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravany a jiní se nazvali Čechy.“ Nestorovu verzi o pravlasti a rozchodu Slovanů z jeho díla „Povesť vremennych let“, vzniklého okolo roku 1113, přejali později mnozí středověcí kronikáři, například v Čechách takřečený Dalimil.

Řeka Visla hrála významnou roli v etnogenezi Slovanů. Od 1. stol. před n. l. do počátku 5 stol. n. l. žila v jejím povodí etnicky smíšená kultura przeworská, na níž se podíleli Germáni i záhadní Venedi, považovaní za předky Slovanů. Historičtí Slované se tu objevují od konce 5. stol. Foto In: Váňa: Svět dávných Slovanů. Artia. Praha. 1983.

Otázka slovanské pravlasti a etnogeneze je jedním z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších, ale i nadále nejsložitějších problémů. Při jejím řešení prvořadé místo připadá jazykovědě, historii, archeologii, etnografii i folkloristice, ale kromě nich i dalším humanitním, přírodovědným i technickým disciplínám. Jaké byly a jsou hlavní směry v hledání původní slovanské pravlasti? Zastánci teorie viselsko dněperské umístili Slovany do povodí Dněpru a východního povodí Visly. Teorie odersko - dněperská vycházela z toho, že pravlast Slovanů byla na území, na kterém sídlili i v raném středověku, šlo tedy o jednu variantu hovořící o jejich autochtonnosti. Dněperská teorie klade zase slovanskou pravlast do jižního nebo severního povodí Dněpru; Slované tu měli sídlit už v 5. stol. př. Kr. Teorie odersko - viselská umísťuje původní pravlast Slovanů mezi Odru a Bug, časově do 6. - 5. stol. př. Kr. Z uvedených hlavních teorií je možné odvodit dva základní přístupy k určování východiska, z kterého dávní Slované nastoupili pouť do svých historických – v podstatě tedy dnešních – sídel. V tomto smyslu lze pak hovořit o teorii západní a východní. Zastánci západní teorie kladou pravlast Slovanů do povodí Visly a Odry, a to už od doby vzniku a rozvoje lužické kultury v mladší době

2

bronzové (1200 př. Kr.). Východní teorie je v podstatě viselsko - dněperskou, která připisuje slovanské pravlasti území mezi Vislou a středním Dněprem.2

Střední Evropa v 6. století.

První jasné a přesvědčivé zmínky o Slovanech souvisejí s onou obrovskou změnou etnické a politické mapy Evropy, kterou označujeme jako stěhování národů. Spolehlivé zprávy o Slovanech se objevují v šestém století po Kr.3 Podle současných archeologických poznatků víme, že někdy koncem 5. a počátkem 6. století se vydaly mohutné slovanské skupiny ze svých dosavadních sídel v Zakarpatí, vymezených přibližně řekami Vislou, Bugem, Pripjatí a Dněprem, přes karpatský oblouk na cestu do střední a jižní Evropy.4 Slovanská kolonizace a expanze skončila přibližně v 7. století, přičemž odchodem Slovanů z pravlasti do nových sídel se vytvořil a definitivně ustálil etnický obraz Evropy přibližně tak, jak jej známe dnes.5 2

Chropovský, B.: Slované. Historický, politický a kulturní vývoj a význam. Orbis Praha. 1989

3

Profantová, N.; Profant, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Nakladatelství Libri Praha. 2000

4

Profantová, N.; Profant, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Nakladatelství Libri Praha. 2000

5


Ottův slovník naučný. Díl XXI. Heslo: Rakousko (dějiny politické). Argo / Paseka 2000: V tom čase (v 6. stol.) vyskytují se zde Slované, kteří z původního svého sídla mezi Karpaty a Pripetí neodolatelnou silou šířili se na všechny strany. V 6. stol. zaujímají krajiny sudetské, osazují východní Alpy až k pramenům Drávy a území Pannonské a usazují se na Balkáně. Mnohde jsou pod krutou nadvládou avarských kočovníků, ale v 7. stol vzniká mezi nimi mocná říše Sámova se střediskem nejspíš v Čechách, jež dovedla se uhájit i proti Avarům i proti Frankům, ale jen do smrti svého tvůrce. Slované alpští pozbyli velmi záhy své samostatnosti. Rhaetie i Norika zmocnili se germánští Bavoři, kteří ok. r. 738 osobili si ochranu nad nimi, salcpurští arcibiskupové starají se o šíření křesťanství mezi nimi a vévoda Thassilo konečně r. 772 podrobí si je úplně. Brzké pokoření Thassilovo znamená pro Slovany korutanské jen změnu pána. Bavory r. 788 stávají se provincií říše Franské, která tím dostává se do těsného sousedství s Avary, jejichž říše v l. 791 – 803 ztroskotána, načež – tísněni od Slovanů – mizejí nadobro z dějin (r. 822).

3

Hranice států a jazykových území v roce 2010. In: Breton, R.: Atlas jazyků světa. Soužití v křehké rovnováze. Albatros. Praha. 2007.

4

2 Slovanské archeologické památky Prokazatelně nejstarší slovanské památky se ve východní Evropě objevily někdy okolo poloviny 5. století a váží se na oblast lesostepní zóny Ukrajiny. Jsou spojovány s materiální náplní tří velkých kulturních celků. Z nich nejseverněji, na horním Dněpru a v povodí Desny a sejmu se rozprostírala kultura koločinská. Podle polského badatele Michala Parczewského je možné, že jejími nositeli byli historičtí Veneti. Ve svém díle „Getika“ je vzpomenul gótský spisovatel Jordanes, který psal v byzantském prostředí 6. století, tedy v době, kdy Slované začali zřetelněji zasahovat do evropských dějin. Jižně od území koločinské kultury, mezi východními svahy Karpat a řekou Dněprem, žil početný slovanský lid s kulturou pražsko - korčackou. Ten je ztotožňován s Jordanovými Sklaviny. Konečně území východně a zčásti jižně od pražsko - korčacké kultury zabírala kultura peňkovská. Její materiální náplň byla do značné míry ovlivněna prvky z nomádského prostředí, jehož se na jihu a jihovýchodě bezprostředně dotýkala. Za nositele peňkovské kultury jsou považováni Jordanem zmiňovaní Antové.6 Můžeme vyvodit závěr, že na počátku slovanské etnogeneze existovaly tři velké kmeny. Byli jimi Veneti, Sklavini a Antové. Znění Jordanovy zprávy bývá však někdy chápáno i tak, že termín „Venet“ označoval obecně Slovana, zatímco termíny „Antové“ a „Sclavini“ byly skutečné názvy velkých slovanských, tedy vlastně venetských kmenů.7 Proces velké slovanské migrace započal někdy v průběhu druhé poloviny 5. století a byl veden dvěma hlavními směry, na západ a na jih. Představiteli západního a částečně i jižního proudu byli Sklavini, tedy tvůrci pražsko - korčacké kultury. Západním proudem Sklavinů byly v průběhu asi 150 let postupně osídleny dnešní Polsko, Německo po Polabí, Morava, Čechy, Dolní Rakousko, Slovensko a dále části Maďarska, Podkarpatské Rusi a Sedmihradska. Jižním směrem postupovali Skalivini a Antové společně, přičemž dosáhli podunajské hranice Byzantské říše.8

Jednoduché vázovité tvary, nazývané archeology pražským typem, dokládají přítomnost prvních Slovanů ve střední Evropě (Březno u Loun, Čechy, 6. stol.).

6

Galuška, L.: Slované. Doteky předků. Moravské zemské muzeum. Brno. 2004

7


8


5

Území s nejstaršími slovanskými kulturami a pravděpodobné směry expanze jejich nositelů na přelomu 5. a 6. století podle K Godlovského. In: Galuška, L.: Slované. Doteky předků. Moravské zemské muzeum. Brno. 2004

V oblastech severně od Dunaje nositelé materiální kultury pražského typu narazili na zbytky germánského osídlení, které se počátku vyskytovalo vedle nových slovanských sídlišť. Taktéž Slované přicházející na jih se ocitali v osídlených zemích. Na středním Dunaji se setkali se zbytky keltských, germánských a sarmatských kmenů, mezi kterými se usadili zbytky Hunů. Na dolním Dunaji převládal trácký a v samotné Byzanci řecký živel. Slované v průběhu svého postupu některé z osad tohoto typu vyplenili, na troskách jiných založili svá sídla. V některých oblastech s řidším slovanským osídlením bylo slovanské obyvatelstvo asimilované jinými etnickými skupinami. Tak např. v Rumunsku získali rozhodující převahu Románi, v Řecku, kde Slované obsadili především vesnické oblasti, byli jejich oddíly několikrát poražené byzantskými vojsky, a tak se tito Slované pořečtili. O osudech maloasijských Slovanů, kteří ve službách byzantských císařů bojovali proti Arabům, podrobnější zprávy nemáme. V Albánii postupně podlehli Slované domácímu ilyrskému obyvatelstvu, které v 9. - 10. století sestupovalo z hornatých oblastí do úrodných nížin, do té doby osídlených Slovany zabývajícími se zemědělstvím.9

Nádoby časně slovanské kultury s keramikou pražského typu z 6. století pocházející z pohřebiště v lese „Trnava“ u Břeclavi.

9


6

3 Slovanská historiografie Vedle archeologie patří významná role v procesu slovanských dějin studiu soudobých písemných zpráv.

poznávání

prvopočátků

Poprvé se o Slovanech zmiňuje pod tímto jménem na počátku 6. století Pseudo Caesarius Nazianus ve své knize Dialogī. Hlavními informátory o Slovanech jsou však Prokopios a Jordanes.10 Byzantský dějepisec Prokopios z Caesareie se zúčastnil bojů Byzance s germánskými Góty a napsal o tom knihu. Mimo jiné v ní vypráví o dlouhém putování germánských Herulů, kteří roku 512 táhli odkudsi ze středního Podunají „přes všechny slovanské národy“ a pustými kraji k Varnům v Polabí, odkud se vrátili do svého původního domova ve Skandinávii. I když přesnější průběh jejich cesty není zcela jasný, dosvědčuje tato zpráva, že Slované byli tehdy již ve střední Evropě. Neobsadili ji však zatím úplně – byly tu ještě „pustiny“, tj. neosídlené kraje. Na jiném místě k roku 535 Prokopios vypráví o dobrodružných bojích Langobarďana Hildigise, který ve svých proměnlivých životních osudech často nalézal útočiště u Slovanů. Protože germánští Langobardi sídlili tehdy v rakouském a maďarském Podunají a na východ od nich v Potisí žili jejich nepřátelé Gepidi, můžeme sídla Hildigisových slovanských přátel hledat nejspíše v severním sousedství Langobardů, tj. na Slovensku nebo na Moravě. Znamená to tedy, že tu v první polovině 6. stol. Slované již byli. Kdy a odkud sem přišli, nelze ze zprávy vyčíst. Prokopios z Caesareie při popisování války s Góty charakterizoval Slovany takto: „Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů není příliš světlá a ani nepřechází docela do černé, ale všichni jsou rusí. Vedou život drsný a primitivní jako Masagetové a jsou plni špíny jako oni…, ale nejsou zlomyslní ani záludní.“11 Ani Jordanovy údaje nejsou příliš uspokojivé, přestože jsou obsažnější. Psal rovněž o dějinách Gótů, které znal z vlastní zkušenosti, neboť kdysi působil ve službách gótského krále Gunthigise. Jordanes ve svém spisu „Getica“ mimo jiné píše: „Podél levého svahu Alp, který směřuje na sever až po prameny řeky Visly, na nesmírných prostorách usadil se početný kmen Venedů. Ačkoliv se jejich jména mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Sclaveny a Anty. Sclaveni sídlí od města Novietunum a jezera zvaného Mursiánské až k Dněpru a na sever až k Visle… Anté, kteří jsou mocnější než Sklavini, jsou rozšířeni tam, kde se Černé moře zakřivuje mezi Dněprem a Dněstrem“.12 Jordanes se tedy o Slovanech, jež nazývá Venedy či Venety, zmiňuje jako o početném lidu, zaujímajícím nesmírné prostory a dělícím se na mnoho kmenů; za nejvýznamnější z nich považuje Sklaveny a Anty. Sklaveni měli sídlit mezi Vislou, Dněstrem, městem Novietunem a jezerem Mursijským. Novietunum je zřejmě totožné s antickým Noviodunem v dunajské deltě na území Rumunska. Jen poloha Mursijského jezera není jasná: bývá ztotožňováno s Blatenským jezerem nebo se soutokem Tisy a Dunaje, někdy i se soutokem Sávy a Dunaje.13 Jordanes pod „Alpami“ chápal oblouk Karpat. A protože Venedi sídlili podél jeho levých 10

Váňa, Zd.: Svět dávných Slovanů. Artia. Praha. 1983

11


12


13


7

svahů, znamená to, že přinejmenším severní polovina Karpatské kotliny byla v té době Slovany už zabrána.14 V každém případě Jordanes zachycuje stav, kdy Slované již opustili svá původní sídla. Záhadní Anti – původně asi íránský, později poslovanštělý kmen – žili někde mezi Dněprem a Dněstrem. V 7. století podlehli Avarům a zanikli. Z historických pramenů lze spolehlivě vytěžit jen poznatek, že Slované jako celek vstupují do evropských dějin teprve od 6. století n. l.; tehdy začali osídlovat svá nynější území, aniž by bylo jasné, kde žili předtím a jaký byl jejich předešlý vývoj.

Slovanské osídlování střední Evropy v 6 - 7. stol. In: Váňa: Svět dávných Slovanů. Artia. Praha. 1983.

14


8

Hlavní proudy slovanských kolonistů Balkánského poloostrova In: Váňa: Svět dávných Slovanů. Artia. Praha. 1983.

9

4 Slovanská jazykověda Vedle historiografie se do tajemství původu Slovanů s velkým úsilím pokouší proniknout též jazykověda, a to dojím způsobem: studiem jazykových vztahů k sousedním etnikům a analýzou místních názvů, zejména hydronymií (názvy vodních toků). Spolu s Balty, Germány, Kelty, Romány, Řeky, Albánci, Armény, Íránci a Indy patří Slované k velké jazykové rodině Indoevropanů. V minulosti byli jejími členy ještě některé vymřelé skupiny, jako byli Chetité (Anatolci), Trákové, Ilyrové a Tochaři. Zdá se, že nejprve se oddělil chetitský a indo - íránský jazyk, v další fázi pak jazyk řecký, arménský a trácký, potom postupně italický, keltský, germánský a ilyrský, posléze jednotný jazyk baltoslovanský, z něho se nakonec vydělila baltština a slovanština. I když v názorech na posloupnost tohoto vývoje, a zejména na jeho přesnou chronologii není úplná shoda, je jasné, že Slované se jako etnický celek vyvinuli poslední a že jsou ze všech indoevropských větví relativně nejmladší. Proto ještě v raném středověku byl znám pouze jednotný slovanský jazyk (lingua slavica), jímž hovořili od 6. do přelomu 9. až 10. století všichni Slované od Baltu až po Egejské moře a od Labe až po Dněpr, s malými dialektickými odchylkami Slovanů západních, východních a jižních. Ještě před vznikem národních jazyků, plně rozlišovaných teprve od přelomu 12. a 13. století, se zásluhou prvních slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje již v 9. století objevuje spisovný jazyk staroslověnský – církevní slovanština, kterého ve východním ortodoxním kultu se v místních modifikacích užívá dodnes. Teprve po konsolidaci nových sídel a po vzniku prvních slovanských států v 9. – 10. století se začaly v důsledku zeměpisné, politické a kulturní diferenciace vyvíjet národní jazyky užívané až dodnes. Ztráta vzájemného kontaktu a styk s různými kulturami a jazyky k tomuto vývoji značně přispěly.

Rozdělení na Slovany západní, východní a jižní. In: Profantová, N.; Profant, M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Nakladatelství Libri Praha. 2000

10

Indoevropské jazyky. Slované patří k velké jazykové rodině Indoevropanů; jako samostatný celek se však vydělili z původní jednoty jako poslední a jsou tedy nejmladší větví indoevropského kmene.15

15


11

Rozdělení slovanských jazyků na tři větve. Až po dokončení migračního procesu Slovanů a konsolidace jejich nových sídel došlo k diferenciaci původně jednotného etnického celku na tři hlavní skupiny – západní, východní a jižní -; a začaly se vyvíjet i jednotlivé národní jazyky.16

Když byl v podstatě dovršen proces kolonizace nových území, vstupují v 9. stol. na scénu dějin první slovanské státy. Největšího rozmachu dosáhla Velkomoravská říše ve střední Evropě, Bulharská říše na Balkáně a Kyjevská Rus na východě Evropy.

16


12

5 Slovanské písmo Počátky slovanského písma lze hledat v písmu řeckém. Podle mého názoru je povinností každého uvědomělého Slovana, aby dokázal číst a psát v azbuce. Řecká abeceda se vyvinula z abecedy fénické. Pokrok řecké abecedy byl v tom, že neobsahovala jen souhlásky, ale i samohlásky. Řeckému písmu, které mělo jen 24 znaků, se mohl každý naučit poměrně snadno. Tím, že se psaly i samohlásky, bylo čtení přesnější a jednodušší.

Část fénické a řecké abecedy

Hlaholice – nejstarší slovanská abeceda, vytvořená před r. 863 Konstantinem pro misijní účely ve Velkomoravské říši. Vznikla pod vlivem řeckého a latinského písma. Rozšířila se hlavně u jižních a východních Slovanů.

Ukázka hlaholského písma. Kyjevské hlaholské listy. Kyjev. Ukrajina.

Cyrilice (podle Cyrila – Konstantina), kyrilice – slovanské písmo vytvořené z řecké unciály a z některých písmen hlaholice v Bulharsku v 9. – 10. století. 13

Ukázka cyrilice. Proglas – předmluva k staroslovanskému překladu Bible. Athos. Řecko17

Azbuka – slovanské písmo vytvořené z cyrilice. Azbukou píší Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Bulhaři, Srbové a Makedonci.

Azbuka 17

Pauliny, E.: Proglas. Perfekt. Bratislava. 2004

14

Češi - nejzápadnější slovanský kmen na stráži Slovanstva

Recommend Documents