ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ - SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE

SPERANZA 2005 občanské sdružení, Luká 141, PSČ 783 24 Slavětín. IČO 26644941

ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ - SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE Sborník vědecké konference

Olomouc 10.12.2005

Česká republika

ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ

-- 2 --

SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE

OBSAH : Úvodní slovo.............................................................................................................................................................3 Ing. Zdeněk Mašek, CSc. Poděkování................................................................................................................................................................3 Věra Furišová Občanské sdružení SPERANZA 2005......................................................................................................................4 Občanské sdružení SPERANZA 2005 Česko-Německý fond budoucnosti...........................................................................................................................5 Markéta Doležel Pozdrav olomouckého arcibiskupa účastníkům konference.....................................................................................6 Mons. Jan Graubner Zdravice účastníkům.................................................................................................................................................7 Valentin Gescher Pozdrav účastníkům..................................................................................................................................................8 Ing. Miloslav Vlček Česko-německé smíření............................................................................................................................................8 Prof. Dr. Tomáš Halík Co s balvany minulosti?..........................................................................................................................................10 Václav Keprt Identita Evropanů?...................................................................................................................................................11 Jiří Rudolf Češi a Němci – vzájemné vztahy v minulosti a budoucnosti..................................................................................13 Ladislav Tichý, ThD. Mír v Evropě...........................................................................................................................................................14 Prof. Dr. med. Werner Strik Výchova k nenávisti................................................................................................................................................15 PaedDr. Dušan Špiner Překonávání averze k minulosti..............................................................................................................................18 doc. Petr Chalupa Sdružení Ackermann-Gemeinde..............................................................................................................................19 Helena Faberová Přátelské vztahy Lidic s německými partnery.........................................................................................................21 Václav Zelenka Tragické májové dny roku 1945 v Městečku Trnávce............................................................................................21 Gretl Strik Pohled občanů obce Javoříčko................................................................................................................................22 Bc. Martin Vyhlídal Jak vznikla myšlenka Společensko - vzdělávacího centra sv. Edity Steinové v Luké?..........................................23 P. Josef Opluštil Spolupráce mezi Ackermann-Gemeinde a sdružením Speranza 2005....................................................................29 Adolf Ullmann Postoj ČKA Zábřeh k česko-německému smíření...................................................................................................30 Ing. Mgr. František Srovnal Edith Steinová, domov a smíření............................................................................................................................31 Denisa Červenková Češi a Němci v nové Evropě - Smíření jako naděje................................................................................................34 Msgr. Anton Otte Společensko-vzdělávací centrum v Luké................................................................................................................35 Ing. Zdeněk Mašek, CSc. Přeji vám všem, aby budoucnost měla podobu naděje............................................................................................36 P. Josef Opluštil


-- 3 --


ÚVODNÍ SLOVO SPERANZA 2005 je občanské sdružení, které působí v obci Luká v Olomouckém kraji. Olomoucko bylo vždy domovem Čechů a Němců. Jen události, spojené s fašizmem v Německu a následně 2. světová válka přinesly utrpení tomuto regionu, celému Československu a celé Evropě včetně Německa. Zvlášť tragická událost - vypálení obce Javoříčko komandem SS dne 05.05.1945 se stále připomíná obyvatelům této obce a celého regionu. Vždyť před válkou zde žilo pokojně i mnoho smíšených česko-německých manželství v dobrých sousedských vztazích. Evropská Unie přináší nové myšlenky ve vztazích mezi národy a státy na principu humanity a vzájemné solidarity. Přináší přesvědčení, že je nutné hledat a nacházet smíření a nové pohledy do budoucnosti. Právě myšlence „SMÍŘENÍ“ chce být věnován projekt vybudování „Společensko-vzdělávacího centra v Luké“ (dále SVC). Jako centrum výuky estetiky, jazykové přípravy a duchovního rozvoje se zaměřuje především na mládež, ale i na pomoc handicapovaným občanům a občanům třetího věku. SVC Luká chce být dynamicky působícím nástrojem šíření myšlenky sbližování lidí. Místo pro vybudování SVC Luká je zvoleno proto, že obec Luká je pověřeným obecním úřadem na Litovelsku i pro zmíněnou obec Javoříčko. Příprava akce je ve stadiu organizační, finanční a projektové přípravy za přislíbené účasti německé strany, reprezentované Ackermann-Gemeinde Würzburg a Kongregace sester karmelitek sv. Terezie z Florencie. O. s. SPERANZA 2005 se angažuje v této záležitosti jako iniciátor a investor akce. Vybudování a provoz SVC je úkolem a cílem o.s. SPERANZA 2005, které zorganizovalo konferenci „Češi a Němci v nové Evropě - smíření jako naděje“. Konference se uskutečnila v prostorách Arcibiskupství Olomouc dne 10.12.2005 pod záštitou Mons.Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR a Českoněmeckého fondu budoucnosti Praha ve spolupráci s Ackermann-Gemeinde Würzburg a Českou křesťanskou akademií. Konference se zúčastnili arcibiskup Mons. Jan Graubner, představitelé německé a české Ackermann-Gemeinde, Ministerstva zahraničích věcí ČR, velvyslanectví SRN, Kongregace sester karmelitek sv. Terezie z Florencie, České a Moravskoslezské křesťanské akademie, Univerzity Palackého Olomouc, Senátu Parlamentu ČR, občanské veřejnosti z regionu Konice a Litovel, Arcidiecézní charity Olomouc a další hosté. Konferenci pozdravili svými příspěvky významní představitelé vědeckého a politického života. Moderátor a simultánní tlumočnice splnili dobře svou úlohu při konferenci. V průběhu jednání se v prostorách arcidiecézní charity uskutečnila také tisková konference. Myšlenky v příspěvcích se zapsaly do myslí a srdcí účastníků konference. Byli bychom rádi, kdyby stejně zaujaly i čtenáře „Sborníku“. Ing. Zdeněk Mašek, CSc.

PODĚKOVÁNÍ Vědecká konference „Češi a Němci v nové Evropě – smíření jako naděje“ je již minulostí a věříme, že přinese dobré ovoce. Její uskutečnění by nebylo možné bez finanční pomoci Ministerstva zahraničních věcí ČR a Českoněmeckého fondu budoucnosti a technického zajištění Arcibiskupství i Arcidiecézní charity v Olomouci. Tímto také děkujeme všem kteří se na konferenci podíleli, především: Ing. Jiří Paroubek a PaedDr. Jaroslav Soural, Csc. (vláda ČR) JUDr. Cyril Svoboda, Petr Kypr, Jozef Braun a Jan Šícha (Ministerstvo zahraničních věcí ČR) Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Valentin Gescher kulturní atašé při velvyslanectví SRN Markéta Doležel (Česko-německý fond budoucnosti) Adolf Ullmann (Ackermann-Gemeinde Würzburg) Václav Keprt, Ivana Jeništová, Mgr.Vít Peštuka (Arcidiecézní charita Olomouc) MUDr. Marcela Mašková Mgr. Valerián Bugel, dr. P. Mgr. Josef Opluštil Josef Kroul a zvláštní poděkování si zaslouží koordinátor Ing. Zdeněk Mašek, Csc. Věra Furišová, předsedkyně o.s. SPERANZA 2005


-- 4 --


OBČANSKÉ SDRUŽENÍ SPERANZA 2005 SPERANZA znamená naději. Chceme tu naději přinášet celému regionu, aby ji mohl každý znásobit a přetavit do podoby, která bude pro něj užitkem i radostí. Nezáleží nám přitom na národnosti, pohlaví, věku, vyznání nebo jiných odlišnostech. Občanské sdružení SPERANZA 2005 založila skupinka nadšenců v malé obci Litovelského regionu Luká koncem roku 2003. SPERANZA 2005 působí na západním okraji olomouckého regionu. Máme několik záměrů: 1. 2.

Výstavbu a provoz Společensko-vzdělávacího centra při klášteře sester karmelitek sv. Terezie z Florencie v Luké, jako duchovního a kulturního centra pro širší okolí. Rok 2005 byl rokem 60. výročí konce 2. světové války a současně i 60. výročí vypálení obce Javoříčko. V době, kdy Česká republika je součástí Evropské Unie a kdy vzájemné porozumění by mělo být iniciováno všemi možnými a dosažitelnými prostředky, chceme, aby se i projekt SVC stal nástrojem smíření. Proto o. s. SPERANZA 2005 započala spolupráci s německou stranou na realizaci tohoto projektu. Součástí SVC bude: klášter sester karmelitek sv. Terezie z Florencie - duchovní přínos - liturgie, výuka náboženství, asistence a vedení lidí III. věku, práce s dětmi podle potřeb - výuka jazyků, estetiky atd., – prostory pro činnost zájmových a volnočasových aktivit mládeže, seniorů a ostatních obyvatel regionu, integrace zdravotně handicapovaných, menšin atd. do společnosti, – místo rozvoje mezinárodních kontaktů - především mládeže - a spolupráce s ostatními organizacemi podobného zaměření, – součástí areálu bude i kaple sv. Edity Steinové jako symbol smíření - 60 let od vypálení Javoříčka, – spojením objektu rekonstruované fary a centra vzniknou další společenské prostory a přínosem bude také stálá přítomnost duchovního v obci. Aktivně jsme se zapojili do práce s dětmi a mládeži. Na vesnicích není pro ně většinou žádná možnost zapojit se do nějakých aktivit. Situace je taková, že pokud se místní děti rozhodnou pracovat v zájmových kroužcích, musejí dojíždět do 12 km vzdálené Litovle. Proto již nyní nabízíme dva kroužky pro děti: pěvecký a „Stonožka“ s všeobecným zaměřením. Zvažujeme i možnost výuky cizích jazyků. Mnohem širší možnosti však vidíme po výstavbě SVC a příchodu sester karmelitek, se kterými budeme spolupracovat. Asistence a duchovní vedení lidí třetího věku. V Luké a okolních obcích – Bouzově a Bohuslavicích - jsou penziony nebo domovy pro seniory, jimž by programy byly především určeny. Další činnost týkající se duchovního a kulturního rozkvětu regionu. Výuka tradičních lidových řemesel pro vedoucí a dobrovolníky pracující zájmových organizacích. –

3.

4. 5. 6.

V našem programu jsou i mezinárodní aktivity: 1. Organizování a poskytování rozvojové a humanitární pomoci v zahraniční. V současné době jednáme s jinými organizacemi i jednotlivci o možnosti pomoci v rámci projektu Arcidiecézní charity Olomouc Adopce na dálku® - Haiti. Zde se zaměřujeme hlavně na pomoc dětem. 2. Podpora mezinárodních kontaktů v kulturní a duchovní oblasti. Tragédie, která se v blízkém Javoříčku odehrála na konci II. světové války, zde zanechala nesmazatelné stopy. Setkáváním a jinými mezinárodními akcemi určenými převážně mladým lidem chceme pomoci překonávat nedůvěru ke všemu cizímu, která v regionu stále panuje. Věříme, že naše činnost bude ku prospěchu jak lidem žijícím v našem regionu, tak i mnoha lidem z celé Evropy. Věříme také, že naše pomoc lidem žijícím v zemích s materiálním nedostatkem bude pro ně pomocí a posilou na správném místě. Pro realizaci našich cílů a aktivit potřebujeme prostředky i duchovní podporu. Proto se obracíme na Vás se žádostí o duchovní podporu a cenné rady, které rádi přijmeme na nelehké cestě. Financování, stejně jako získávání důvěry a podpory projektu mezi lidmi je náročným úkolem – prosíme tedy o Vaši podporu také v tomto směru. Jménem všech, pro které bude naše činnost přínosem, Vám děkujeme za Vaši pomoc a podporu. Občanské sdružení SPERANZA 2005


-- 5 --


ČESKO-NĚMECKÝ FOND BUDOUCNOSTI Jako mezistátní instituce je Česko-německý fond budoucnosti konkrétním výsledkem Česko-německé deklarace. Podpisem statutu oběma vládami dne 29.12. 1997 byl zřízen jakožto nadační fond podle českého práva se sídlem v Praze. Posláním Fondu budoucnosti je různými způsoby podporovat porozumění mezi Čechy a Němci, zvyšovat počet vzájemných setkání a rozšiřovat spolupráci podporou společných projektů, a tím aktivně přispívat k oživování a upevňování česko-německých vztahů. Na financování svých úkolů obdržel Fond budoucnosti od obou vlád celkem 84.886.389 EURO (165 milionů DM, což činí zhruba 3 miliardy Kč), které tvořily jeho příjmy během prvních čtyř let jeho existence a byli cíleně vynakládány po dobu deseti let. Jako odpovědný orgán Fondu budoucnosti funguje správní rada, složená ze čtyř českých a čtyř německých členů, které povolává příslušný ministr zahraničních věcí. Členství ve správní radě, právě tak jako v paritně obsazené čtyřčlenné dozorčí radě, která provádí finanční kontrolu, je čestné. Průběžnou činnost Fondu budoucnosti zajišťuje sekretariát s českými a německými pracovníky/pracovnicemi. Z prostředků Fondu budoucnosti se vynakládá 90 milionů DM (cca 46 milionů EURO) na humanitární pomoc obětem nacionálně socialistického násilí, zbývajících zhruba 75 milionů DM (cca 38 milionů EURO) je – po odečtení správních a mzdových nákladů – určeno na podporování česko-německých projektů, orientovaných na budoucnost a na aktivity Česko-německého diskusního fóra. Fond budoucnosti kromě toho poskytuje 10-měsíční stipendia pro české a německé studenty humanitních a společenskovědních oborů, kteří mají v úmyslu během svého studijního pobytu v partnerské zemi zpracovat projekt s česko-německou tematikou. PODPORA PROJEKTŮ Úkolem Fondu budoucnosti je podporovat svými prostředky společné projekty českých a německých partnerů, které přispívají k dalšímu zintenzivnění dobrých sousedských vztahů. Spektrum oblastí projektů je velmi rozrůzněné, aby se vytvořila příležitost pro co možná rozmanité formy spolupráce. Důležitou oblastí je výměna mládeže. Zde se podporují studijní pobyty a školní partnerství, ale též aktivity ve volném čase, zejména jsou-li věnovány vypořádání se společnou minulostí a budoucnosti obou národů. Dialog nejenom mladých lidí podporuje Fond budoucnosti při četných akcích na obou stranách hranice: sahá od aktivit v rámci partnerství měst přes semináře politické výchovy, diskusní fóra, společné workshopy až po odborné konference a jazykové kurzy. Pro vtažení skutečně všech skupin obyvatelstva do dobrých sousedských vztahů podporuje Fond budoucnosti také projekty se sociálním zaměřením, které se orientují buď přímo na postižené, anebo slouží výměně zkušeností v oblasti sociální péče. Aby se uchovala přiměřená místa pro setkávání, podílel se Fond budoucnosti na financování řady renovací kostelů nebo kaplí, které byly iniciovány ve společné aktivitě bývalých německých i dnešních místních obyvatel. Na poli kultury podporuje Fond budoucnosti koncerty, výstavy výtvarného umění i výstavy s (kulturně) historickými tématy, divadelní, taneční nebo filmové projekty, čtení a schůzky umělců jakož i festivaly. Kromě toho umožňuje Fond budoucnosti stýkání s uměním, kulturou, literaturou a historií sousední země také tím, že poskytuje prostředky na překlady, ať to jsou knihy beletristické, vzpomínkové nebo historická pojednání. Společné zpracovávání témat česko-německé (kulturní) historie a současnosti se podporuje také na vědecké úrovni, a to ve formě výzkumných projektů, konferencí nebo publikací. Důležitou oblast výměny zkušeností tvoří kromě toho společné projekty na ochranu životního prostředí. KANCELÁŘ PRO OBĚTI NACISMU Od roku 1999 je Fond budoucnosti na prosbu úřadu spolkového kancléře českou partnerskou organizací spolkové nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“. Za zpracování žádostí a výplatu dávek v souvislosti s odškodněním za nucenou práci a jiné formy nacionálně socialistického bezpráví je zodpovědná vlastní pobočka, Kancelář pro oběti nacismu. Vyplácení těchto dávek se v prosinci 2004 nacházelo krátce před svým úspěšným závěrem. Na administrativní rovině vyřizuje kancelář kromě toho platby z rakouského Fondu smíření pro české pracovníky, nuceně nasazené za 2. světové války v Rakousku. SOCIÁLNÍ PROJEKT VE PROSPĚCH OBĚTÍ NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉHO NÁSILÍ V části VII Česko-německé deklarace se německá strana hlásí ke své zodpovědnosti vůči všem, kdo se stali oběťmi nacionálně socialistického násilí. V souladu s tím schválila správní rada již v říjnu 1998 tzv. Sociální projekt, který předložila Koordinační komise, pověřená zastupováním českých obětí nacismu. Počítá s humanitární pomocí v celkovém objemu 90 milionů DM na plánovaných 10 let pro české oběti nejtvrdších nacionálně socialistických represí (tzv. nejtěžší případy). ČESKO-NĚMECKÉ DISKUSNÍ FÓRUM Jedním z ústředních projektů Fondu budoucnosti je Česko-německé diskusní fórum, jehož založení bylo dohodnuto v části VIII Česko-německé deklarace. Má za úkol vytyčovat nové akcenty v česko-německých vztazích a poskytovat občanům obou států oficiálně platformu k dialogu. Fórum je řízeno radou, jejíchž 10 českých a německých členů jmenuje příslušná vláda vždy na 2 roky. Rada mimo jiné volí témata pro výroční konference fóra a vypracovává konkrétní návrhy pro přeshraniční spolupráci.


-- 6 --


KONTAKT Sekretariát Česko-německého fondu budoucnosti Na Kazance 634/7 CZ – 171 00 Praha 7 Tel.: 28 38 505-12,13,14 Fax: 28 38 505-03 E-Mail: [email protected] Internet: www.fondbudoucnosti.cz Česko-německý fond budoucnosti Kancelář pro oběti nacismu (pobočka Fondu budoucnosti jakožto partnerská organizace spolkové nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“) Na Poříčí 12 110 00 Praha 1 Tel.: 224 872 710 E-Mail: [email protected] Internet: www.cron.cz Kancelář Česko-německého diskusního fóra Adresa viz sekretariát E-Mail: [email protected] Internet: www.diskusniforum.cz

POZDRAV OLOMOUCKÉHO ARCIBISKUPA ÚČASTNÍKŮM KONFERENCE Vážení přátelé, jsem rád že vás mohu na začátku pozdravit. Myslím si, že téma dnešní konference je závažné, důležité a také potřebné, i když je to už mnoho let po bolestných problémech, které zažívali buď ti starší z nás, nebo generace, které už tady mezi námi nejsou. A tu se ptám, kolik může člověk, který nezažil nějakou bolest, mluvit o smiřování této bolesti, když jsme z generace mladší. Dovolte mi osobní vzpomínku. Já jsem se narodil nejen po válce, ale už i po znárodnění, i když jenom nějaký měsíc. Přesto mně mnoho let bylo připomínáno, že jsem se narodil ve špatné rodině. Ve škole, když se mluvilo o zlých kapitalistech, tak se vždycky celá třída otočila ke mně a pan učitel ještě nezapomněl ukázat, koho se to týká. Když jsem se chtěl hlásit do semináře a zjistili, že nemám dělnický původ, tak mi řekli, že bych si ho měl nejprve získat. Říkal jsem „ale já se narodil, když táta byl dělníkem“. No jo, ale to víte, ono ten původ. A proč to říkám? Abych připomněl příklad mé mámy, na kterou nemůžu zapomenout do smrti. Pro ni každá křivda skončila tím, že byla odpuštěna. Říkávala: když se modlím „odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme…“, tak přece by mně Pán Bůh neodpustil, kdybych já neodpustila. Tak musím, jinak to nejde. A druhou věc říkávala: kdybych neodpustila, tak budu škodit jenom sama sobě. Těm, co mě ublížili, je to jedno, jestli se já na ně zlobím nebo nezlobím, ale jestli já budu nosit v sobě pocit křivdy či zloby, tak mně bude chybět svoboda, radost, pokoj. Tak hloupá nejsem. A prožila toho dost. Nám dětem o tom vyprávěla moc málo. My jsme se to dozvídali spíš odjinud. Když jsme se pak ptali doma, tak nám k tomu říkala: ale víš, co jsem odpustila, to jsem zapomněla. A já v ní viděl ženu, která dovedla skutečně žít s vnitřní radostí a pokojem a nezatěžovat se tím, co bylo v minulosti. Tady jsem si to dovolil vyprávět jako malou vzpomínku na začátek vašeho jednání, protože se mi zdá, že řadu věcí, které nás pořád ještě nějakým způsobem blokují a tíží, by bylo dobré vyřešit v duchu mé mámy především každý ke svému prospěchu – k našemu prospěchu. To, co se stalo, asi nejde změnit, patří to minulosti, ale ta minulost nějakým způsobem by měla být uzavřena tak, aby nás nebrzdila v současnosti. Samozřejmě, že z té minulosti je potřebné se poučit a být ve střehu, aby se něco podobného nezopakovalo třeba v naší generaci, nebo abychom to nepřipravili generacím dalším, různými chybami či přehlédnutím a zanedbáním. Přeji vám, aby tento den byl úspěšným dnem, když se budete jistě i odborně zabývat konkrétními věcmi, o kterých je potřebné mluvit pro to, aby se jim dobře rozumělo, aby se viděly z různých pohledů, a tudíž aby ten náš pohled byl pokud možno co nejpravdivější, ale přeji si, aby jeho výsledky pak pomohly najít odvahu se od minulosti osvobodit a žít plně pro pěkný a dobrý dnešek i zítřek. K tomu vám pomáhej Pán. Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský


-- 7 --


ZDRAVICE ÚČASTNÍKŮM KONFERENCE „ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ - SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE“ Excelence, vážené dámy a pánové, naše téma se dnes prezentuje jako teze nebo výzva. Přitom se jedná o události, které jsou za námi již 60 let. Bezesporu se dotýkají i dnes našeho srdce. Dodnes je těžké podívat se ohavnostem minulosti do očí. Ale přesto se ptám, jestli můžeme tuto výzvu pominout. Copak stále ještě nejsme dále? Nemůžeme si vytknout dále umístěné cíle? Mluvím k vám jako zástupce německého velvyslanectví. Dovolte mi proto otázku: Co znamená smíření v Německu? V prvé řadě je to dar. Nemáme žádné právo na smíření. Loupežné a vražedné tažení nacistického Německa v historii nemá obdoby. Je příčinou mnoha neštěstí, která postihla Evropu a svět ještě po druhé světové válce. Pro převážnou většinu Němců znamenají zločiny třetí říše největší morální katastrofu, kterou kdy nějaký národ zažil.V Německu vnímáme jako milost našich sousedů, kteří nás postupně a přese všechno přijali mezi sebe. Německo po válce se však také přičinilo o nápravu dle svých možností. Tzv. „události 2. světové války“, tak označované komunistickou propagandou - abychom se je nebáli tak pojmenovat - byly mezitím kodifikovány a zakotveny v mnohostranných smlouvách. Německo se dobrovolně připojilo k těmto smlouvám, pokud je samo neiniciovalo nebo neprosazovalo. K tomu se počítají i smlouvy se sousedními státy, které jsme uzavřeli a které zajišťují status quo. Jsou podkladem politických konstelacích v dnešní Evropě. V prvé řadě utvořily základ pro helsinský proces v rámci konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. V konečném působení měly i vliv na sovětské panství nad částí Evropy. Za druhé smlouvy umožnily rozšíření společenství NATO směrem na východ a EU. Nežijeme již v době konferencí z Jalty a Postupimi. Naše realita je určována smlouvami z Helsink a Maastrichtu. Bohu díky! Myslím, že máme důvod být vděčni za to, co historie naší generaci nadělila. Proč ale je stále ještě třeba konference jako ta dnešní? Proč se toto téma nestalo dávno všeobecně akceptovanou a vžitou realitou? Nechte mne tu otázku převést na působnost diplomatů. Vztahy mezi ČR a Německem jsou dnes tak dobré, jako ještě nikdy nebyly v posledních 60 letech. Ale neměly by být ještě lepší vzhledem k naší společné hranici, společné historii, hospodářskému partnerství a užším vztahům v EU? Český velvyslanec v Berlíně Lazar ve svém interview v r. 2003 upozornil na elementární pravdu, když pravil, že vztahy mezi Českem a Německem jsou přesně tak dobré, jako vztahy Němců k sobě samým a Čechů k sobě samým protože z toho se vytvářejí německo-české vztahy. Přitom narážíme na jeden problém.Cituji velvyslance Lazara: „Na události mezi rokem 1945 a 1948 mnoho lidí má odlišný názor. Nyní ale říci, že musíme dojít ke společnému názoru, je absolutně špatná cesta. Jestliže se křečovitě pokusíme být stejného mínění, můžeme v budoucnosti způsobit mnoho neštěstí. Smíření dovoluje, ba předpokládá akceptovat rozdíly a přesto se domluvit. Kdo se může divit, že smíření je tak těžké? Ale je nutné. Výzvu ke smíření, které je tématem dnešního sympozia, považuji za pobídku. Taková pobídka by mohla, z německého pramene přicházející, být pochopena jako povzbuzení. Já myslím, že je to nutnost. Proč? – protože nejde jen o bilaterální německo-české vztahy a nejen o nás samotné – protože toto téma, které jedná o minulosti, popisuje aktuální problém, o kterém můžeme číst každý den v tisku – protože ještě i dnes, zde v Evropě, existuje bezprávné vyhnanství Předevčírem jsem zúčastnil v Praze v Goethe institutu sympozia o Srebrenici. Chtěl bych vás ušetřit jednotlivostí, které líčila jedna matka o obětech masakru, o nepotrestaných zločinech, o neadekvátních aktivitách nacionálních a supernacionálních úřadů, zabývajících se trestnou činností a cynizmu volně se pohybujících pachatelů, kteří částečně ve školních učebnicích dodnes jsou oslavováni jako hrdinové. Víme, jak blízko tyto události sahají na naši současnost, víme, že od r.1990 byly tři balkánské války a četné nasazení modrých přileb z UNO nezvládlo konflikty tohoto regionu vyřešit. Tyto doutnající nacionalizmy nejsou méně nebezpečné, než ty mezi oběma světovými válkami. Stále ještě znovu se jedná o otázku našeho osobního postoje v historii Jedná se o to, jak zvládneme její temné kapitoly: jestli spočítat nebo vysvětlit. Ve smíření leží velká naděje: jestli se podaří, můžeme se stát příkladem, může i jiným smíření ulehčit a mír v Evropě posunout o kus dále. Díky za pozornost. Valentin Gescher, kulturní atašé při velvyslanectví SRN


-- 8 --


ÚČASTNÍKŮM VĚDECKÉ KONFERENCE

„Češi a Němci v nové Evropě – Smíření jako naděje“ Vážení a milí účastníci konference, vážení a milí hosté, jsem poctěn a velmi si vážím pozvání organizátorů tohoto semináře. Bohužel se ho však nemohu zúčastnit kvůli časové a pracovní zaneprázdněnosti. Proto mi dovolte, abych vás alespoň touto cestou pozdravil a zároveň popřál této konferenci s potenciálně nadějným tématem „Češi a Němci v nové Evropě – Smíření jako naděje“ mnoho podnětných myšlenek a příspěvků, které mají spojitost nejen s naší společnou česko-německou minulostí, ale především se váží k naší společné přítomnosti a také budoucnosti. Z vlastní zkušenosti vím, jak bolestně a dlouho se hojí válečné rány, které zasáhly například Javoříčko v květnu před 60 lety. Mezi muži popravenými německými vojáky bylo totiž také několik bratranců mého otce. Nechtěl bych se však v tomto krátkém příspěvku příliš obracet k minulosti. Vím, že cesta ke smíření a k vyrovnání se s historií byla a ještě bude dlouhá. Avšak každý krok na této cestě je významný a důležitý. Ať se jedná například o tuto konferenci nebo o projekt Společenskovědního centra v Luké, A jsou to kroky nesporně důležité pro obě strany. Proto vám všem, kdo se na této konferenci jakýmkoliv způsobem podílíte, patří velký dík. Ing. Miloslav Vlček, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

ČESKO-NĚMECKÉ SMÍŘENÍ PROJEV K ÚČASTNÍKŮM KONFERENCE ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ Dámy a pánové! Dovolte, abych alespoň touto cestou velmi srdečně pozdravil všechny účastníky Vaší konference a vyjádřil svou velkou vděčnost, podporu a sympatii jejím organizátorům. Je Vám patrně známo, že mně osobně - a také České křesťanské akademii, v jejímž čele mám tu čest stát už víc než 15 let - velmi dlouhou dobu leží na srdci jako jeden z prioritních mravních a duchovních úkolů věc smíření a přátelské komunikace mezi našimi dvěma národy, které jsou si kulturně tak blízké a které dějinný osud spojil nejen bezprostředním sousedstvím v srdci Evropy, ale i tisíciletým spolužitím, „stýkáním a potýkáním“ na jednom území. Všichni zajisté víme, že toto spolubytí mělo také mnohé tragické rysy, že zanechalo jizvy, o jejichž uzdravení se čestní lidé na obou stranách zvláště v posledních patnácti letech snaží. Činí tak s vytrvalostí a také odvahou, kterou (bohužel) stále vyžaduje překonávání nacionálních předsudků, odvahou čelit vlnám divoké nenávisti ze strany populistů a extrémistů, kteří se naopak snaží stará záští uměle oživovat a získávat z toho politický profit. Ovšem je načase mluvit také o tom, že toto dějinné spolužití Čechů a Němců přineslo rovněž a především mnohé vynikající kulturní plody, otevřeně si přiznat, že si lze jen velmi těžko představit českou kulturu bez všeho obohacení, které představovala ona staletá těsná kulturní výměna a inspirace. Ať se to komu líbí či nelíbí, zůstává dějinným faktem, že naprostá většina kulturních plodů Evropy byla naší zemi zprostředkována našimi nejbližšími západními sousedy. Letošní připomínka konce světové války měla na mnoha místech Evropy zvláštní důraz: smíření bývalých nepřátel. Po více než půlstoletí přechází událost z „komunikativní paměti“ přímých účastníků do „kulturní paměti“, oživované připomínkami na specifických místech a v určitém čase. Tyto připomínky jsou vždy interpretací události, vykládají ji z určité perspektivy, s uvědomělým nebo nepřiznaným záměrem. Úmyslem letošní připomínky konce války – i Vaší připomínky tragédie v Javoříčku – je uzdravení ran. Ti, kteří byli přímými aktéry tragických událostí v druhé čtvrtině minulého století, v naprosté většině už nejsou mezi námi. Míra jejich vin byla zvážena soudem, který je spravedlivější než všechny lidské soudy, na místě, kde spravedlnost a milosrdenství, jak věříme, nejsou v rozporu. Po šedesáti letech existence vyspělé demokracie v té části Německa, kde bylo Němcům dopřáno svobodně utvářet svou společnost a stát, je třeba, aby Evropa uznala toto přesvědčivé svědectví. Částí toho uznání je i skutečnost, že představitelé demokratického Německa jako legitimní dědici tradice demokratického protinacistického odporu, byli letos plným právem mezi představiteli států, které oslavují jubileum vítězství nad německým nacismem. Nadešel čas, kdy i my, nejbližší sousedi Němců, musíme vzít vážně tuto zkušenost a odložit „obrazy nepřítele“, ať už vycházely z bolestných zkušeností našich předků nebo (daleko častěji) z cíleně rozvíjené komunistické propagandy. Nastal čas, abychom vnímali své sousedy nikoliv převážně prismatem událostí dvou světových válek, nýbrž v širší dějinné perspektivě jako národ, který dal Evropě Bacha a Beethovena, Goetheho a Kanta, Dietricha Bonhoeffera a množství mučedníků obou totalit, Konráda Adenauera a další budovatele demokratické Evropy, a také Karla Rahnera i Benedikta XVI. Je třeba jasně říci, že „protiněmecký afekt“ je stejně hodný odsouzení jako antisemitismus, rasismus i ostatní projevy šovinismu a národnostní či náboženské nesnášenlivosti. Abychom si dnes po všech hrůzných událostech minulosti mohli podat ruce, bylo třeba ujít velký kus cesty. Naše vztahy je však třeba stále kultivovat a prohlubovat. Je třeba si s úctou připomenout všechny, kteří přispěli k demokratické obnově Německa – nejen v oblasti budování politické a hospodářské demokracie na troskách zničené země, nýbrž i k mravnímu uzdravení německého národa z následků hnědého moru.


-- 9 --


Zatímco za úspěchy v oblasti materiální obnovy vděčí Německo kromě píle a houževnatosti svých občanů také velkorysé pomoci vítězných mocností, zejména Spojených států, v oblasti duchovní a mravní vykonali ohromné dílo zejména němečtí intelektuálové, pedagogové, filozofové, umělci a mnozí věřící křesťané, zejména kněží. Toto dílo mravní a duchovní obnovy zůstává inspirací i pro nás, kteří více jak patnáct let po zhroucení jiné diktatury stále narážíme na neodklizené trosky a špínu v mentalitě společností, které se přes „rudou minulost“ a otázku viny přenesly příliš lehce. S velkým znepokojením se díváme jak na neuzdravené rány vlastní země, tak do té části Německa, kde byl pod komunistickou diktaturou znemožněn svobodný duchovní život, kde na rozdíl od Západu dostatečně neproběhl proces vyrovnání ani s nacismem, ani s komunismem a kde dnes povážlivě roste vliv pravicového extremismu a xenofobie. Skutečnost, že na ulicích mnoha evropských měst – včetně Prahy – je možné potkat průvody mladých lidí, zfanatizovaných pravicovými i levicovými extrémními ideologiemi, nesmíme bagatelizovat. Lékem ovšem není jen represe a připomínání zločinů nacismu a komunismu v minulosti. Nejúčinnější odpovědí je rozvíjení věrohodné demokratické politické kultury. Nezapomeňme, že jak v Německu, tak v Československu diktátorské režimy dospěly k moci dvířky demokracie, získaly většinu ve volbách. Vodou na mlýn pravicového i levicového extremismu, i dnešních pohrobků nacismu a komunismu, je nevěrohodnost demokracie, špatný příklad politiků, kteří podléhají korupci a sledují bezohledně jen zájmy, diktované osobním či stranickým sobectvím bez pocitu odpovědnosti za osud společnosti. Jsem velmi vděčný Benediktu XVI., že tato zla výslovně zmínil v programatickém kázání při své inauguraci. Odvaha říkat nepopulární pravdu do vlastního prostředí, odvaha dát přednost pokání a smíření před duchem pomsty, odplaty a zastírání si vlastních vin, odvaha čerpaná z víry, spojila české a sudetoněmecké křesťany, kteří se už před mnoha lety zasvětili dílu smíření. Aktivity Ackermann-Gemeinde a České křesťanské akademie, zejména pravidelné každoroční Mariánsko-lázeňské rozhovory, přinesly své dobré plody. Bylo nezbytně třeba, abychom si po léta vzájemně naslouchali, abychom mohli vyprávět příběhy našich rodin a našich dětství, vpletené do tragických osudů našich národů, abychom se učili vcítit jedni do druhých a rozšiřovat perspektivu, z níž jsme vnímali dějiny této těžce zkoušené země, po staletí obývané oběma našimi národy. Pak mohly z našich rozhovorů vzejít myšlenky a impulsy, které našly ohlas ve známých dopisech české a německé biskupské konference a také v Česko-německé deklaraci. Za významný přínos k česko-německému smíření ocenili Českou křesťanskou akademii a AckermannGemeinde také prezidenti obou našich zemí, Václav Havel a Roman Herzog. Nedávno jsem byl dotázán, proč se česko-německému smíření a zejména smíření s našimi bývalými spoluobčany, vyhnanými po válce, věnují na české straně zejména lidé věřící a pak ti, kteří sami během nacistického teroru přišli o své blízké. Mohl jsem dát odpověď pouze sám za sebe, ale myslím, že by mnozí ostatní odpověděli podobně. I moji blízcí příbuzní byli za války zapojeni do odboje, konkrétně do pomocných akcí rodinám vězněných a můj strýc, bratr mé matky, byl v roce 1943 bestiálně umučen gestapem. Právě tato skutečnost však mne a mé blízké vedla k přesvědčení, že na bezpráví je třeba odpovědět spravedlností, ne však novým bezprávím na nevinných. Poselství evangelia varuje před roztáčením spirály násilí a odplaty a povzbuzuje ukřivděné, aby se raději svobodně zřekli svých nároků, než aby posilovali ducha nenávisti. Díky křesťanům mezi vyhnanci převládl názor, že uzdravení vztahů a náprava utrpěného bezpráví je hodnotou, jíž lze dosáhnout nikoliv na rovině ryze materiální, nýbrž především v rovině duchovní a mravní. Trpělivým úsilím českých křesťanů – katolíků i evangelíků – a několika statečných intelektuálů a publicistů se podařilo alespoň trochu v povědomí české veřejnosti zpochybnit stereotyp „Sudetského Němce“, pěstovaný po desetiletí komunistickou propagandou, stereotyp, nikoliv nepodobný karikatuře Žida v nacistické propagandě. Nedávno řada českých osobností podepsala prohlášení, vyjadřující poděkování té části Sudetských Němců, kteří nepodlehli nacistické propagandě a zůstali věrni České republice a několik konferencí připomnělo oběti nacismu v řadách Sudetských Němců. Zejména mezi mladší generací se zvětšilo procento těch, kteří uznávají, že princip „kolektivní viny“, uplatněný při vyhnání českých Němců, je přinejmenším s hlediska dnešního chápání lidských práv mravně nepřípustný a že akt vyhnání nešťastně vnesl logiku války do doby míru. Mnohá porušení práva a zásad lidskosti, jichž se někteří naši občané i naše instituce dopustily na německém civilním obyvatelstvu po skončení války, napomohly znecitlivět veřejné mínění a svědomí společnosti a usnadnily tak hrůzné akty násilí, jichž se zanedlouho na vlastních občanech dopouštěla stalinská diktatura. Na druhé straně – jak ukazují archívy, zpřístupněné po pádu komunismu – nemálo skutečných kolaborantů s nacisty a konfidentů gestapa uniklo spravedlnosti tím, že se okamžitě dali do služeb komunistů a jimi manipulované policie. Před několika lety došlo v tradici pravidelných setkávání mezi Ackermann-Gemeinde a Českou křesťanskou akademií k určité změně perspektivy a důrazu. Vyjádřil jsem to tenkrát citátem z Antoine de Saint-Exupery, že lidé, kteří se mají rádi, nepotřebují hledět jen jeden na druhého, nýbrž dívat se stejným směrem. Přestali jsme se zabývat jizvami minulosti a začali jsme se zaměřovat na naši společnou budoucnost ve sjednocené Evropě. Proces evropské integrace je tím dějinným proudem, kterému chceme propůjčit naše síly, odhodlání i dějinné zkušenosti. Jsme si vědomi toho, že tento proces nemůže zůstat pouze na rovině ekonomické a administrativní – to by společný dům Evropy byl příliš chladný a nehostinný. Proces evropské integrace, má-li vést k zdárnému cíli, musí


-- 10 --


mít také rovinu kulturní a duchovní. Také církve a univerzity, které byly po staletí zkušenými „globálními hráči“ na celoevropském poli, zde mají svou nezastupitelnou úlohu. Mravní výchovou a všestranným vzděláním je třeba rozšiřovat horizonty mladé generace Evropanů, utvářet a kultivovat společné evropské vědomí a svědomí. Při jubilejních shromážděních, vzpomínajících na konec Druhé světové války, si v tomto roce miliony lidí nejen připomínaly hrůzy a utrpení války, nýbrž zároveň vyjádřily vděčnost za 60 let míru a za všechno, co se událo dobrého na cestě, kterou od té doby naše země urazily. Připomínáme si jednotlivce i instituce – i zde zastoupené - , kteří se zasloužili o sblížení našich národů. Chceme načerpat sílu na cestu k cíli, jímž je svobodná, prosperující a sociálně spravedlivá sjednocená Evropa. Vyvést evropské národy z mentálních hranic, střežených démony minulosti, do politického i kulturního prostoru, který je třeba nadále s velkým úsilím dotvářet a kultivovat, není snadný úkol. Je třeba, abychom se my všichni, jimž na tomto díle záleží, v něm trvale vzájemně povzbuzovali a podporovali. Přeji proto zdar jednání vaší konference a upřímně zdravím všechny její účastníky. Prof. Dr. Tomáš Halík, prezident ČKA V Praze, 17. listopadu 2005

Co s balvany minulosti? Nejsem historik, nejsem politik ani politolog, ale jsem člověk, který cítí spoluodpovědnost za osud svůj, svojí rodiny, své země, Evropy a celé planety. Proto mám odvahu vyslovit se k tématu, které je nosné pro tuto konferenci. V roce 1997 jsem pracoval jako ředitel Charity v Zábřehu a bylo to v době, kdy byla celá Morava sužována záplavami do té doby nevídaných rozměrů. Navštívili mě dva pánové, pan Adolf Ullman a P. Karl Heinz Frühmorgen, představili se jako zástupci Ackermann-Gemeinde z Würzburgu a ptali se, jak nám mohou být prospěšní. Neměl jsem moc času na dlouhé uvažování, sdělil jsem jim, jaká je u nás situace a co bychom potřebovali, aby bylo možné lidem postiženým povodní u nás pomoci. V krátké době přišly první peníze, další následovaly a nezůstalo jenom u peněz, ale realizovali jsme společně i další formy pomoci. Postupně jsme zjišťovali, že si máme stále co říci, že je mnoho oblastí, kde vlastně všichni pracujeme na tomtéž díle, pouze oni v Německu a my u nás doma. Od prvopočátku nás v Německu všichni přijali ne jako chudého příbuzného, ale jako rovného partnera. Ze spolupracovníků a kolegů jsme se postupně stali přáteli. Byl jsem vychován v minulém režimu, který do nás všemi prostředky vtloukal spousty lží, třídní a také národnostní nenávist a nesnášenlivost. Němci, ale nejenom oni, byli „ti na druhé straně“. Přestože jsem byl vychováván rodiči, kteří nám říkali pravdu a byli za ni také perzekuováni, byl jsem touto ideologií poznamenán. Na stejnou vlnu uvažování byla naladěna i celá naše společnost. Najednou jsem měl uvnitř zmatek a kladl jsem si spoustu otázek. Mám se chovat opatrně a podezřívavě k lidem, kteří k nám přišli s otevřeným srdcem? Jakým právem? …Ale vždyť „oni“ přece zavinili v minulosti tolik zla a zavinili tolik lidských neštěstí! …No jo, ale to nebyli jedni a titíž. Cožpak mohu vinit syna za to, co udělal jeho otec? …Měl bych odpustit? …A co vlastně a komu, vždyť já jsem válku nezažil a mně nic neudělali? …Oproti tomu zase otázka, zda mám právo rozhodovat za ty, kterých se to skutečně týká. …Ale cožpak mně se to netýká? Ale ……. A takových „ale“ bylo mnoho. Během nekončících sporů a často velmi emotivních a účelových výměn názorů politiků o křivdách, válečných zločinech, odškodnění, na druhé straně zase o odsunu Němců a Benešových dekretech, mi hodně pomohl výrok pana Sokola, který řekl: „Hanebnost zůstává hanebností, ať ji spáchal kdokoliv“. Díky za to pane Sokole! Pak přišel den, kdy jsme se stali členy Evropské unie a najednou jsme se „s nimi“ ocitli v jednom domě. V prostoru, kde se už nedá říkat my a oni, ale kde platí „my společně“. Cítil jsem potřebu si tento problém uvnitř vyřešit. Zpočátku jsem zastával názor, že by se skutečnosti, které v minulosti způsobily tolik neštěstí, měly skutečně pravdivě pojmenovat a vyřešit. Posléze mi došlo, že jít touto cestou je nemožné. Vždycky bude stát proti sobě více „pravd“, které pravděpodobně půjdou vzájemně proti sobě a k ničemu to nepovede, jen se lidé opět nedohodnou. Máme a musíme se snažit o spravedlnost, ale existuje víc! Je možné odpustit! To je dokonce možné i tehdy, kdy o to ten, který zhřešil, ještě zatím ani nestojí! Je to akt, kterým já sám zaujímám svůj vlastní postoj. Pak jednou jsme spolu seděli na Bouzově v malé skupině, Češi i Němci a bavili se spolu o těchto věcech v naléhavé potřebě udělat pro naše vzájemné vztahy něco dobrého. Došlo nám, že cesta, po které jsme se společně vydali v roce 1997, byla ta nejsprávnější a nejefektivnější. Byli zde potřební lidé a my jsme společně začali pracovat v jejich prospěch. K tomu jsme nepotřebovali žádná gesta, politická prohlášení, mezinárodní smlouvy nebo objetí politických představitelů před novináři a televizními kamerami. Bylo to potřeba a my jsme chtěli. Současně jsem si ale kladli otázku, jak tuto naši novou současnou zkušenost nabídnout jiným. Jak do toho ty ostatní vtáhnout a zapojit a kde začít? Shodli jsme se na tom, že právě tam, kde tekla krev nevinných lidí a kde byly spáchány zločiny do nebe volající. Dlouho jsme hledat nemuseli, protože Javoříčko je jedním z takových mement. A jak začít? Původně jsme chtěli iniciovat vztyčení kříže smíření někde poblíž stávajícího památníku obětem událostí v roce 1945. Tento záměr se nesetkal s pochopením. Možná ještě nebyla vhodná doba, možná nebyla dobře připravená půda. Možná je to ale také dobře, to zatím nevím. Mohlo by se také stát, že by to nakonec bylo jen prázdné gesto, i když dobře myšlené. Co s neživým symbolem, o který se neopírá živá víra, co s chrámem, kam


-- 11 --


nikdo nechodí. Ať ten pravý pomník povstane ze skutečné současné potřeby dnešních lidí a pojďme na něm pracovat společně. Tato cesta se nám jevila jako dobrá, protože někam vede. Velmi mě zaujala myšlenka občanského sdružení Speranza na vytvoření společensko-vzdělávacího centra v Luké. Centra, které by měli společně vybudovat Češi i Němci, a které by mělo sloužit potřebám místních lidí, ale zároveň by mělo být místem společného setkávání. Vidím to jako velmi prospěšné a považuji to za výborné pokračování snah obyčejných lidí, které již byly doposud realizovány. Ale neměl by to být jediný a osamocený „výkřik do tmy“. Je spousta lidí, kteří potřebují naši podporu a pomoc. Pojďme je společně hledat a pracovat v jejich prospěch! Dnes například pracujeme společně s našimi přáteli, a nejenom z Německa, na pomoci těm nejchudším lidem v zahraničí a pracovat budeme dál, i kdyby žádný pomník z kamene nebo kovu nestál. Co jsme ale věděli, že se stát nesmí? Na minulost nesmí být nikdy zapomenuto! Zapomenout by znamenalo riskovat, že se tyto hrůzy v nějaké podobě mohou znovu opakovat a to dopustit nesmíme! Tento odkaz musí být předáván novým generacím stále. Z tohoto pohledu by měl smysl i ten symbol neživý. Nesmíme zavírat oči před tím, že i v současné době jsou mezi námi lidé, kteří vzhlížejí k Hitlerovi a jemu podobným jako ke svým vzorům a neštítí se používat jakékoliv prostředky k dosažení svých nízkých cílů. Cílů, které jsou zaobaleny do pěkných slov a rádoby ušlechtilých ideálů zneužívajících pojmy tak velké, jako jsou národ a vlast. Co tedy vlastně můžeme? Jsme jenom lidé a nemůžeme vyřešit minulost. Máme-li ale dobrou vůli a odvahu, pojďme o ní diskutovat a hledejme v ní poučení pro sebe i pro příští generace a současně pracujme na lepší budoucnosti. Nemůžeme stoprocentně nikdy odčinit a napravit křivdy spáchané v minulosti. Vždyť kolik lidí z těch, kterých se to osobně týká, ještě dnes žije? Měli bychom ale vidět křivdy páchané v jakékoliv podobě dnes a můžeme proti nim bojovat. Jeden dobrý skutek neodstraní všechnu bídu světa, což ale neznamená že je to důvod jej neudělat. Vždyť přece pomůže jednomu konkrétnímu člověku! Vzpomínám si na myšlenku z filmu Šindlerův seznam: „Kdo zachránil jednoho člověka, zachránil svět.“ Chtěl bych na závěr použít jedno přirovnání ze života. Mám rád hory a velmi rád na ně chodím, když mám možnost. Čím delší ale volím trasu a čím náročnější má být výstup k cíli, tím lépe musím být připraven. Nesmí mi chybět nic, co bych mohl potřebovat, ale nesmím s sebou brát zbytečné věci. Ty by mě zatěžovaly, vyčerpávaly a možná bych kvůli nim ani k cíli nedošel nebo bych byl tak unavený, že bych neměl možnost vychutnat si radost z krásného výhledu. Dnes jako bychom se chystali na další společnou cestu. Odložme nepotřebné a zbytečné, ale nezapomeňme si vzít všechno nezbytně nutné. Pokud poneseme na zádech těžký balvan minulosti, můžeme pod ním nakonec padnout. Pokud jej shodíme, můžeme jít lehčeji bez něj. Můžeme ale mnohem víc. Můžeme jej použít do základů nového domu, ve kterém budou žít lidé. Václav Keprt, ředitel Arcidiecézní charity Olomouc

IDENTITA EVROPANŮ? Vážené dámy, vážení páni, přátelé, stojím v této chvíli před Vámi s dvojnásobně nelehkým úkolem. Za prvé zde mám zastoupit pana Jana Březinu, poslance Evropského parlamentu. Tímto Vás tedy zdravím jeho jménem a prosím za omluvení jeho nepřítomnosti, protože se z pracovních důvodů nemůže zúčastnit osobně. Pan Březina Vám všem přeje, aby tato konference naplnila Vaše očekávání. Věří, že i tato konference může být dalším kamínkem při opravě stavby. Stavby, která se jmenuje česko-německé vztahy v Nové Evropě. Druhým neméně obtížným úkolem je samotné téma této konference. Téma, kterým jsou česko-německé vztahy, smíření a nová Evropa. Mám-li být zcela upřímný připadám si vedle těchto témat příliš mladý a příliš nezkušený. Prosím Vás proto o shovívavost ve Vašem hodnocení. Dějiny českých, moravských, slezských i slovenských zemí se vždy prolínaly s dějinami jejich nejbližších sousedů. Již v dávné historii bylo zřejmé, že podle dějinného sledu událostí se nám Němci stávali podle potřeby spojenci, jindy nesmiřitelnými soupeři a protivníky, kteří se chtěli vzájemně zničit. Dějiny obou národů od nejranějších dob byly tak barvité, že jen zřídka kdy šlo rozeznat, kde končí dějiny německé a kde začínají dějiny české. Mohli bychom dlouze hovořit o dávných událostech a zajisté na této konferenci vystoupí řečníci i s renomovanými výklady. Nebudu tedy vyjmenovávat boje německých, českých a moravských knížat, i když jedna z nejstarších postav sv. kníže Václav, měl co do činění s odvrácením německého vlivu. Nebudu ani vyjmenovávat zástupce obou národností na královském stolci českém a císařství německém, i když je to látka zajímavá a i pro dnešní časy z ní můžeme brát poučení. Rád bych se zaměřil na můj pohled vývoje vztahů v nové době, a to zejména v průběhu minulého století. Je zřejmé, že 20. století poznamenaly dvě významné válečné události, první a druhá světová válka, v nichž oba národy sehrály osudovou až tragickou roli. Právě proto, že tyto konflikty vznikaly a vrcholily v samém středu Evropy. I na toto téma si zřejmě vyslechnete řadu zasvěcených historických výkladů, neboť dějiny jsou tak spletité, že příčiny konfliktů můžeme dlouze rozebírat od samotných příčin vzniku první světové války, přes Versailleský mír, období meziválečného nástupu fašizmu, fanatické snahy o znovuzrození pravého německého ducha, přes tragický průběh druhé světové války a jejího ukončení. V těchto událostech, které si jako příslušníci českého národa, jsme schopni


-- 12 --


historicky vysvětlit, zůstává, podle mého názoru, stále dosud nevyřešený a lidsky nevyjasněný konflikt, který vyvrcholil vysídlením nebo chcete-li vyhnáním Němců zejména z pohraničních oblastí. Když naslouchám vyjádřením politiků, když čtu historická pojednání a články v novinách, mám pocit, že situace je stále nevyjasněná. Je to jistě i tím, že se jedná o minulost relativně nedávnou a že všichni známe tragické události v rodinách blízkých i vzdálených příbuzných. Osobní neštěstí, ztráta vlasti, majetku, příbuzenských vazeb a všeobecné rozčarování jsou v mnoha případech příliš bolestné, aby bylo možné zapomenout nebo potlačit vzpomínky. Tyto tragické příběhy se děly jak v rodinách německých tak v rodinách českých a na obou stranách jistě najdeme i mnoho napáchaných nepravostí a zlovůle. Toto léto jsem měl možnost navštívit pohraniční část jižních Čech a velmi mne zaujala působivá výstava v Nových Hradech v bývalém obnoveném klášteře sv. Petra a Pavla spravovaném řádem Servitů. Na této výstavě byly shromážděny fotografie zaniklých a rozbořených německých obcí na samé česko-rakouské hranici. Byl to smutný pohled do vlastní minulosti. Ještě smutnější byl počet takto zaniklých obcí. Pro příklad německého vlivu však nemusíme chodit až do Sudet. Vždyť i Olomouc byla ještě před válkou městem s význačným německým vlivem, což dokazují statistiky podle kterých je zřejmé, že německé obyvatelstvo tvořilo významné procento. Historická situace v Olomouci byla nadále komplikována i tím, že významnou část obyvatelstva tvořili Židé. Je tedy zřejmé že události druhé světové války a jejich neblahý vliv, který dodnes můžeme připomínat téměř zlikvidováním židovské komunity a zničením největší židovské synagogy, jsou dodnes živé. Nápravu vzájemných vztahů nepřinesly mezinárodní smlouvy, česko-německé deklarace, státnické omluvy ani opatrná vyjádření o možných restitucích. Je zřejmé, že řešení a smíření je věcí jednotlivců a dovolím si tvrdit každého z nás. Jedině tento osobní postoj pak může být základem všeobecného přátelského postoje jednoho národa k druhému. Dovolte mi tedy tvrdit, že smíření není výhradně otázkou našich představitelů politických či kulturních, ale otázkou především naší. Myslím si, že k pochopení, odpuštění a smíření může významným dílem pomoci novodobá církev, neboť smíření a odpuštění je trvalým tématem křesťanství. Smíření nelze dosáhnout odplatou, pomstou ani pomyslným vyrovnáním účtů. A jestliže v dnešní době církve hledají nové sféry působení a do jisté míry i modernější tvář, domnívám se, že by se tohoto úkolu mohly zhostit také ony. Vidím, že působení v této oblasti řada občanů vítá a oceňuje. Dovolte mi však přes současnost přejít k budoucnosti a dát této budoucnosti jméno. Budoucnost našich vztahů se jmenuje Evropská unie. Vstup České republiky do Evropské unie považuji za velkou událost dějinného charakteru. Jsem přesvědčen, že vstupem do unie se i pro česko-německé vztahy začala nová kapitola. Nečekejme však, během prvních dnů či prvních měsíců se tyto vztahy promění k nepoznání. Jistě ne. Přesto se každým dnem naše společnost, naše vztahy a snad i my sami budeme měnit. Ptáte-li se mne jak? Zda k lepšímu? Musím poctivě říct, že nevím. Dovolím si tvrdit, že to neví nikdo. Dokonce si dovolím tvrdit, že to není předurčeno rozhodnutím Evropské unie, naší vlády ani žádným z politiků. Jsem přesvědčen, že to závisí jen a jen na nás, na nás všech. Na našich rozhodnutích, na našem chování a na našich činech. Záleží jen na nás, zda možnosti, které nám Evropská unie nabídne, využijeme a jak. Pokud zde dnes hovoříme o vztazích Čechů a Němců pak Evropská unie, společná Evropa či Nová Evropa může být právě jednou z cest k překonání bariér, odcizení a zloby. Stali jsme se členy jedné velké komunity – Evropy, máme šanci stát se Evropany a naše děti se Evropany již budou rodit. Pokud se staneme Evropany, jsme na dobré cestě. Nechci přestat být Čechem, Moravanem či Slezanem. Jsem Jiří Rudolf, Olomoučan, Moravan a dnes jsem také Evropanem. Tím vším jsem, aniž bych se něčeho musel vzdávat. A záleží jen na mně, čím se budu cítit více a čím měně. Nebojme se záhadného a dnes často skloňovaného evropanství. Co to je, být Evropanem? Také jste tuto otázku již slyšeli? Myslím, že odpovědět na ni je stejně složité či lehké jako odpovědět na otázku, co to je být Moravanem nebo Čechem. Je to dáno místem narození, bydlištěm, jazykem, kterým hovoříme, nebo tím jak vypadáme? Asi je to určující pro většinu z nás. Přesto existují lidé, kteří nic z toho nesplňují, a přesto mezi nás patří. Většinou si to ani neuvědomujeme, ani o tom nepochybujeme. Tak kde se ukrývá evropanství, které ze mne udělá Evropana? Domnívám se, že být Evropanem je pocit příslušnosti ke skupině, ke společenství. Ke společnosti, která je větší než na co jsme byli zvyklí. Je to ve vnímání ostatních členů tohoto společenství. Francouz, Ital, Polák, Španěl, Němec nebo Slovák by pro nás neměl být tím čím dřív. Cizincem, kterého možná nemilujeme, ale ani nenávidíme, přesto je pro nás něčím vzdáleným, něčím cizím. V posledních jmenovaných Slovácích však máme skvělou zkušenost, skvělý příklad. Po soužití ve společném Československu snad nikdo z nás Slovensko nevnímá jako cizinu, Slováky jako cizince. Až budeme mít takový pohled i na ostatní, pak jsme Evropany. Neznám lepší příměr jak vysvětlit něco tak abstraktního jako je evropanství. Nedělám si žádné iluze, že vstup do Evropské unie nás smíří se všemi jejími občany a národy. Někteří z nás tohoto pocitu smíření a příslušnosti nedosáhnou nikdy. Minulost se prostě vymazat nedá a ještě stále žijí lidé, pro které je životní zkušenost tak intenzivní, že zapomenout nemohou. Chápu je. Jsem však přesvědčen, že lidé přicházejí a odcházejí. A ti, kteří přicházejí na jejich místo, jsou jiní. Věřím, že přicházejí Evropané. Věřím, že jsme Evropany. Věřím, že naše děti budou Evropany. Jiří Rudolf, asistent europoslance Jana Březiny


-- 13 --


ČEŠI A NĚMCI – VZÁJEMNÉ VZTAHY V MINULOSTI A BUDOUCNOSTI V r. 1999 vyšla v nakladatelství Vitalis v Praze knížka německých povídek s názvem „Deutsche Erzählungen aus Mähren“. Je mezi nimi také zahrnut výňatek z knihy „Skizzen von Fürstenhöfen des Kontinents“ (Skicy z knížecích dvorů kontinentu) od Charlese Sealsfielda (vlastním jménem se jmenoval Karl Postl, narodil v Popicích u Znojma v r. 1793 a žil potom ve Spojených státech, kde vynikl nejen jako spisovatel, ale také jako šiřitel demokracie, nakonec žil ve Švýcarsku; zemřel 1864). V tomto úryvku je popisována cesta z Čech do Rakouska. Sealfield se přitom zmiňuje o jazykové hranici, která probíhala před Znojmem. Potom říká: „Na sever od Znojma se mluví stejně jako před třemi sty lety ještě česky. Naproti tomu na jih najdeme sotva nějakého člověka, který česky mluví. Stejným způsobem je odlišný také charakter obyvatelstva. U německy mluvících Moravanů nenajdeme ani stopu ponurého, s nepřátelstvím vůči lidem hraničícího smýšlení Čechů. Mezi oběma kmeny neexistuje žádná souvislost a žádné smíšení ras. Jsou od sebe přesně tak odděleni jako Němci a Francouzi, a život vedle sebe po tři sta let nemůže potlačit jejich vzájemnou averzi, ba ani odstranit přezdívky, kterými se navzájem častují.“1 Tento text na mne působil nejprve tak, že jsem si řekl: Jestliže už na začátku 19. století byly vztahy Čechů a Němců v Českých zemích takové, pak se snadno dá pochopit to, k čemu došlo v první polovině 20. století, kdy nacionalismus byl ještě mnohem silnější. Ale potom jsem si vzpomněl, že ze svého života mohu uvést příklad, který vypovídá o něčem jiném. Jedna teta mého otce pocházela z německé vesnice nedaleko Poličky a provdala se na konci 1. světové války do čistě české vesnice, která leží u historické hranice Moravy. Její manžel, strýc mého otce, zemřel už koncem 30. let 20. století. Ale ona žila ve svém domku dál ještě několik desetiletí. Můj otec jí říkal „kmotřičko“, i když přesně vzato jeho křestním kmotrem byl její manžel. Občas jsme ji společně navštěvovali a ona nás s úsměvem přijímala a nezřídka pohostila právě tím, co měla doma. Vyjadřování v češtině jí stále působilo určité potíže, někdy několik okamžiků hledala správné slovo, některý moderní výraz trochu zkomolila, ale vyjadřovala se zcela bezprostředně a z jejích očí vždy vyzařovala dobrota a laskavost. Ze zpětného pohledu mohu snad bez přehánění říci, že to byla nejpřívětivější, nejlaskavější a nejpohostinnější ze všech mých příbuzných, které jsem poznal. Můžeme se zeptat, co ji vedlo k tomu, že dokázala odejít do cizího prostředí, kde se nehovořilo jejím mateřským jazykem a byl asi také odlišný způsob života. I když nevíme, do jaké míry bylo její rozhodování před uzavřením manželství výhradně a pouze její záležitostí, dokázala zcela pozitivně v nové situaci vytvářet a udržovat vynikající mezilidské vztahy. Takové příklady by se daly jistě rozmnožit. Konečně i mladší sestra oné tety mého otce se provdala do stejné obce a také žila celkem spokojeně v prostředí pro ni původně cizím. Vyjadřovala se česky mnohem samozřejměji a já si nevzpomínám si, že bych z její mluvy poznal její původ, i když setkání s ní byla mnohem řidší a kratší, protože to už nebyla příbuzná, nýbrž jen sousedka mé babičky. Myslím, že příklad tety mého otce usvědčuje „průkopníka demokracie“ (jak je Karl Postl v uvedené publikaci německých povídek označován) minimálně z jednostranného pohledu, třebaže nemůžeme říci, do jaké míry si byl jednostrannosti svého líčení vztahů Čechů a Němců vědom. Každopádně však jej lze stěží označit za čistě neutrálního a objektivního pozorovatele. Mohli bychom samozřejmě uvést i příklady opačné, než je příklad tety mého otce (a její sestry a mnoha dalších). Byly by možná početnější. Určitě by se daly poměrně snadno najít. Především ve 20. století bychom po nich nemuseli namáhavě pátrat. Jeden za všechny, který neměl nějaké tragické následky a je pochopitelný z doby, ve které se odehrál: Edith Steinová (sv. Terezie Benedikta od Kříže) uvádí ve svých životopisných vzpomínkách („Aus dem Leben einer jüdischen Familie“), že když v r. 1915 pracovala jako dobrovolnice Červeného kříže ve vojenském lazaretu v Hranicích na Moravě a chtěla ji v červenci toho roku navštívit její starší sestra Erna, aby tam trávila dovolenou, hledala Edith pro ni ubytování ve městě. Když se dotazovala v příslušných zařízeních, nedostávala vůbec žádnou odpověď, protože mluvila německy.2 Erna potom ovšem mohla bydlet v prostoru samotného lazaretu. Ptáme-li se, co vedlo tetu mého otce, že dovedla nejenom žít v pro ni etnicky cizím prostředí, ale být ještě příkladem vytváření dobrých mezilidských vztahů, nelze najít odpověď jinde než v tom, že nad etnickou příslušnost stavěla jiné hodnoty, které jsou důležité pro lidský život. Myslím, že jako teolog je mohu poměrně snadno pojmenovat. Byla to nepochybně víra, naděje a láska, co ji vedlo. Tyto hodnoty jí umožňovaly žít v dobrých vztazích s druhými lidmi. Víme, že nestačí tyto hodnoty (teologové říkají „božské ctnosti“) pouze znát, ale je nutné je také žít. 1

H. SALFELLNER (vyd.), Deutsche Erzählungen aus Mähren, Praha: Vitalis, 1999, s. 168: „Nordwärts von Znaim wird, so wie vor dreihundert Jahren, noch böhmisch gesprochen. Dagegen findet man etwas südlicher kaum einen Menschen, der böhmisch spricht. In der gleichen Weise ist auch der Charakter der Bevölkerung verschieden. Bei den deutsch sprechenden Mährern findet man keine Spur der düsteren, an Menschenfeindlichkeit grenzenden Sinnesart der Böhmen. Zwischen den beiden Volksstämmen besteht kein Zusammenhang und keine Rassenvermengung. Sie sind ebenso scharf voneinander geschieden, wie die Deutschen und Franzosen, und ein Nebeneinanderleben von dreihundert Jahren kann ihre gegenseitige Abneigung nicht überdrücken, ja nicht einmal die Spitznamen verschwinden machen, mit denen sie sich gegenseitig belegen.“ 2 Viz: E. STEIN, Aus dem Leben einer jüdischen Familie und weitere biographische Beiträge, zprac. a úvod M. A. Neyer OCD, Freiburg: Herder, 2002, s. 293.


-- 14 --


Známe – i když ne v dokonalé plnosti – vztahy Čechů a Němců v minulosti. Známe také současnost. Jaká bude budoucnost? To přesně nevíme. Víme ovšem, že je třeba udělat všechno možné, aby se to špatné z minulosti neopakovalo a aby budoucnost byla co nejlepší. Co všechno je zapotřebí pro to udělat, to se nedá vyjádřit jednou větou. Ale musí to být každopádně pěstování dobrých vzájemných vztahů. Dobré vzájemné vztahy mohou existovat jenom na základě určitých základních společných hodnot, které vedou člověka k tomu, že dovede respektovat druhého, nemyslí jen na sebe, ale přeje si, aby i ostatní mohli dobře žít. To jsou jistě hodnoty, na nichž stojí evropská civilizace. I když její minulost není v mnohém ohledu povzbuzující, je třeba navazovat na všechny dobré příklady a nenechat se odradit. Jen tak bude budoucnost soužití v Evropě mnohem povzbudivější a také vztahy Čechů a Němců budou jak k prospěchu obou národů, tak i příkladem a povzbuzením pro druhé. Na to je třeba se nejen těšit, ale pro to musíme také v každodenním životě pracovat. Ladislav Tichý, ThD.

Mír v Evropě Velectění hosté! Vážené dámy a pánové! V prvé řadě bych chtěl zdůraznit, že je mi velikou radostí a ctí mít možnost k Vám dnes zde v Olomouci promluvit. Když mně s mou ženou byla v roce 1998 v pražském Karolínu předána rektorem Karlovy univerzity Jubilejní medaile Karlovy univerzity, znamenalo to pro nás návrat na univerzitu našich otců. Zde v Olomouci se vracíme do země mých hanáckých předků, mého českého pradědečka Eduarda Stryka z Lesnice a mé německé prababičky Eleonory Gürtler z Litovle. Ale nejen to: V Olomouci ve vojenské nemocnici Klášterní Hradisko sloužil za první republiky můj otec jako lékař. Zde také, coby občan Československa německé národnosti, dne 24. září 1938 mobilizoval a připojil se ke své české armádní jednotce! Následující poznámka se týká mého referátu: Minulý rok pořádal duryňský a francký Rotary-Club v souvislosti se vzpomínkou na konec války přednášku na téma „Mír“. Náš Rotary-Club ve Würzburgu pověřil tímto úkolem mne. Tak vzniklo to, co nyní přednesu. Z dálky bylo slyšet střílení. Přicházelo čím dál blíže. Strach a hrůza se šířily. Co dělat? Potom bylo řečeno: „Pryč!“ Ale kam? Paula Heim, roz. Kohl, *1929 z České Radiměře ----------------------------------------------------------------------Mein Resümee Mé shrnutí z výše uvedené přednášky Vztah mezi Čechy a námi, Němci z Čech a Moravy a Slezska ve mně silně vyvolává vzpomínku na část mých hluboce znepřátelených příbuzných, kteří jsou nekonečně zklamáni tím, co si vzájemně způsobili. Přijde jim neskonale těžké si po všech těch příkořích opět podat ruku a usmířit se. Předpokladem pro smíření je vzájemné porozumění a schopnost nezaujatě naslouchat. Audiatur et altera pars! To se podaří jen tehdy, když se my – Němci i Češi – osvobodíme od autisticko-nacionalistické historické vzpomínky. Neboť: „Neexistuje mír bez smíření a smíření bez pravdy a spravedlnosti!“ My Němci si musíme uvědomit, jaká příkoří a utrpení přinesla českému národu Mnichovská dohoda a obsazení zbytku Čech „Resttschechei“, což znamenalo šest let utlačování nacistickým terorem, a posléze čtyři desetiletí komunistické diktatury. Češi na druhé straně by zase měli vědět, že materiální ztráta domu či statku byla velice bolestivá a bezdomovina, do které jsme byli vyhnáni, nás v srdcích hluboce zasáhla. My Němci musíme pochopit, že nám, kteří jsme byli vysídleni do západních, americkými vojsky obsazených zón zničeného Německa, byly ušetřeny desetiletí nesvobody komunistického režimu – tak kruté to tehdy bylo! Bohužel na obou stranách jsou lidé, kteří se nedokáží oprostit od jednostranných, zkostnatělých pohledů na dějiny a asymetrického vykazování vin. Lidé, kteří ani nejsou schopni překonat překážku formulovanou v doslovu knihy Zdeňka Susy „Dokument o událostech v Městečku Trnávce“: „My máme . . . stále tendenci u druhých videt nežádoucí nacionalismus, který ve vztahu k nám samým nazýváme oprávněným národním patriotismem.“ V současné době nemáme problém mluvit s našimi českými přáteli o pravdě, spravedlnosti a morálním stanovisku. To bych si přál i v naší německé společnosti: Existuje jen jedna morálka, neboť morálka je nedělitelná. Neexistuje kolektivní, ale jen individuální vina.


-- 15 --


Neexistuje kolektivní vlastnictví morálky jako vlastnictví nějaké národnosti, státu, strany, ale jen jedna individuální morální bezúhonnost. Nehraje roli jazyk nebo národní identita tato morální bezúhonnost je kritériem každého člověka. Proto zločiny spáchané na Němcích není možno jinak ohodnotit než jako zločiny napáchané Němci. Svůj referát uzavírám tam, kde jsem začal: v mé rodné vesnici Radiměř v severní části Českomoravské vrchoviny. Před rokem jsem předal se svou manželkou faráři finanční dar na opravu střechy kostela, ve kterém jsem byl před 75 lety pokřtěn. Vedle stála paní, která mne česky oslovila: „Váš tatínek mi zachránil život. Byla jsem tehdy malé dítě ...“ Vyslovení díků po šesti desetiletích. Možná mi rozumíte, že jsem nebyl schopen slova. Objali jsme se a mezi námi panoval mír. Pokoj mezi Češkou, která jako malé dítě v roce 1945 přišla spolu se svými rodiči do naší německé vesnice a Němcem, synem lékaře, jejího zachránce, jenž v onom roce 1946 – jako všichni Němci – tuto rodnou vesnici spolu se svou rodinou musel opustit. Prof. Dr. med. Werner Strik Walther-von-der-Vogelweide-Straße 37 97074 Würzburg Übersetzung: Iva Slancová Würzburg

VÝCHOVA K NENÁVISTI AKO I NOVÉ VZÝVANIE NENÁVISTI V DOBE VÝCHOVY K DEMOKRACII A DOSTOJNOSTI (ROZPRAVA O IDENTITE) (Predchodci, ktorým bola udelená mierová cena: Albert Schweitzer, Martin Buber, Karl Jaspers, Sarnepolli, Rada Krishnan, Janusz Kortzak) Za čo je nutné im vďačiť: U č i l i n á s - ako je možné zúčastniť sa boja a zároveň byť oslobodený od nenávisti – ako sa zriecť jazyka nenávisti – ako odstrániť historicky nakopené nálože nenávisti medzi národmi. Pojem strednej Európy ako kultúrne prepojeného priestoru, oslobodeného od vlád, je rovnako možný, ako aj úsiliahodný a dokonca sa môže ukázať, že je to otázka rozhodujúca pre osudy Európy. O jave nenávisti: Svet bez nenávisti ako heslo nie je lákavé a cenené ako hodnota bez hlbšieho vysvetlenia. Je ale tým prevdepodobnejší, čím menej nenávisti sa objaví v súčasných konfliktoch. P r o p a g a n d a n e n á v i s t i a jej prejavy prezentujú sa ako spôsoby k vybudovaniu bratskej spolupatričnosti na svete. Nenávisť ku zlu (alebo aj k tomu, čo sa za zlo považuje) nerobí nenávidiaceho svätým: ako by išlo o zákon DVOJITEJ NEGÁCIE: ten, kto nenávidí toho, kto nenávidí sväté veci, je sám „svätý“. Vety: – Nenávisť bez ohľadu na svoj predmet nenávisti, rodí zlo. (Úslovie) – Nenávisť nikdy nemôže byť dobrá. (Spinoza). – Dobrým premáhaj zlé. (Svätý Pavol XII.21) Záver je ten, že ak aj niekto je nepriateľom lepšieho sveta, nie je „hoden“ nenávisti. V mravnej náuke významných religióznych prorokov a filozofov sú vyjadrené princípy, ktoré možno považovať za extrakt toho, čo je najlepšie a najstálejšie a pre nás najnevyhnutnejšie: – že neexistuje právo na nenávisť, nech by sa udiali akékoľvek udalosti, – je bez zmyslu tvrdiť o niekom, že si zaslúži nenávisť, – je v našich silách žiť bez nenávisti – zriecť sa nenávisti vôbec, neznamená zriecť sa boja, – každé správanie prestáva byť oprávneným, ak sa usiluje o sebapotvrdenie v nenávisti službou za spravodlivosť, tento dôvod je deštrukčným prvkom každej činnosti. Potvrdzuje to dávna tradícia a reálna skúsenosť. Predsa však stoja proti obom morálne aj vecné argumenty: 1) Nenávisť je p r i r o d z e n ý m javom, a teda je nevyhnutná. N á i e t k a : Ako všetky živelné vášne, aj nenávisť možno pomenovať ako prirodzený jav. Nemôže to ale znamenať, že človek nie je schopný žiť bez nenávisti. Všetky morálne príkazy po určitý stupeň odporujú prírode, no


-- 16 --


boli by neúčinné, aby sa plnili iba silou inštinktu. Vieme, že v našich silách je krotiť prirodzené vášne, ale vieme aj to, že mnoho z nás žije v zle, no vieme aj to, že je v našich silách prirodzené vášne krotiť. No zhoršili by sme svoje postavenie, ak by sme prijali Lutherov názor, že „Boh nám dáva prikázania, na ktoré vôbec nestačíme, a teda Boh od nás najzvyčajnejšie požaduje zákony nesplniteľné.“ Z toho by vyplývalo, že ak morálny zákon prekračuje ľudské schopnosti, museli by takmer úplne zaniknúť morálne rozdiely medzi ľuďmi. Aj keď by sme sa akokoľvek spoliehali na božie milosrdenstvo. Proti Lutherovým pochybnostiam stavia Kolakowski kantovský princíp: Ak vieme, že podľa morálneho zákona musíme niečo urobiť, tak zároveň vieme, že to urobiť môžeme, ale nevieme nevyhnutne, či naše záväzky vo chvíli tej skúšky zvládneme, ba ani nevieme nespochybniteľne, či je svet bez nenávisti vôbec možný, alebo či existujú prirodzené príčiny, ktoré svet bez nenávisti vylučujú. No ak sme presvedčení, že nenávisť na zemi nemožno nikdy vykoreniť, tak naša osobná nenávisť, tlejúca v každom z nás, nie je nijako ospravedlniteľná. Teda z l o musí byť na svete , ale „beda tomu, od koho pochádza“, preto nijaká štatistika zla nerobí zlo vo mne nevinným. Inak by pojem zodpovednosti bol prázdny a zbytočný. Ako je prirodzeným faktom, že nenávisť rodí nenávisť, tak je to prirodzený fakt a nie bezpodmienečná nevyhnutnosť. Voľne pustené telesá padajú, namiesto aby sa vznášali nahor: Nenávisť teda nie je nevyhnutnosť bezpodmienečná, proti ktorej by sme sa nemohli postaviť bezvýhradne vlastnou obranou. Takto môže vzniknúť aj rad otázok: „Máme očakávať, že Hitlerove či Berijove obete nebudú nenávidieť svojich katov? Že ľudia mučení, ponižovaní, pozbavení dôstojnosti, slobody a elementálnych práv, budú oprostení od nenávisti k svojim tyranom? Že všetci budú nasledovať Krista?“ I keď niečo také nemôžeme očakávať, pretrváva otvorená otázka, či v takýchto podmienkach máme právo na nenávisť, či naša nenávisť, akokoľvek prirodzená a očakávaná, je tiež právoplatná, teda či existujú ľudia, ktorí si nenávisť zasluhujú? Ale nenávisť, rovnako ako lásku zaslúžiť si nie je možné. Ani jednu ani druhú nemožno odvodiť z regulí spravodlivosti. Zaslúžiť si čokoľvek možno len silou zákona. No zákonom nie je možné lásku vnucovať. A teda ani nenávisť. Jedna i druhá sa dávajú zadarmo, bez právnych podkladov. Nenávisť nie je totožná s túžbou po zničení a tým menej s presvedčením, že niečo si zničenie zasluhuje. I keď existujú ľudské zariadenia, inštitúcie, hnutia, politické systémy názory, možno i ľudia, ktorí si spravodlivo zasluhujú úplné zničenie. Naša nenávisť ako taká obracia sa proti ľuďom a ľudským skupinám, proti národom, rasám, triedam, stranám, proti bohatým alebo chudobným, proti čiernym alebo bielym. Nenávisť neobracia sa proti abstraktám (politickým stranám a názorom). Odium peccati – nenávisť k hriechu je iba metaforickým vyjadrením. Vyžaduje si živý objekt: hriešnikov, možno vrátane nás samých. Obsahuje podobne ako láska osobitý typ nekonečnosti, nenásytnosti. Je viac ako siahať po zničení, po nekonečnom utrpení, preto sa rovná túžbe stať sa diablom. Povaha diabla spočíva v tom, že sa nemôže nasýtiť ničenia. 2) Nenávisť je účinná v každom boji, a teda aj v boji o spravodlivosť. Ako prirodzený a preto nevyhnutný jav, môže teda byť v tomto význame s v ä t á ? Jednoznačne „nie“! Prečo? Aby sme získali odpoveď, pýtame sa: „Prečo všetky totalitné systémy potrebujú nenávisť ako nevyhnutný prostriedok zabezpečiť požadovanú pripravenosť k mobilizácii, aby ľudské zúfalstvo beznádejnosti a nabitú masu agresívnosti usmernili a neskôr obrátili proti iným, a tak ju prekuli vo vlastnú zbraň. Avšak potrebu nenávisti možno vysvetliť hlavne tým, že vnútorne ničí práve tých, ktorí nenávidia, stávajú sa voči štátu bezmocnými. Ich nenávisť rovná sa duchovnej samovražde, samozničeniu. A tak vytŕha aj korene solidarity vo vzájomnom vzťahu nositeľov onej nenávisti. Nenávisť morálne ospravedlňovaná, ak je nasmerovaná voči ľuďom a veciam hodným nenávisti. Výraz „slepá nenávisť“ (pleonazmus – vyjadrenie veľkej miery deja hromadením synoným) je nenávisť v d okonalej podobe. Vypĺňa celý duchovný priestor človeka – v čom sa podobá láske. Zdanlivo by sa mohla považovať za prostriedok osobnej integrácie. Rozdiel je však v tom, že stoja proti sebe v asymetrickej podobe nenávisť a láska – no na druhej strane totalitaritmus a nenávisť tvoria čistú negatívnosť, ktorá znehybňuje akékoľvek ľudské porozumenie, čím rozkladá vnútornú osobnú integritu. Až natoľko sú na sebe neoddeliteľne závislé. Avšak naša vnútorná integrácia sa uskutočňuje v porozumení s inými v dôvere a v priateľstve, nie v monadicky uzavretom prázdne „JA“ orientovanom k sebe samému. Okrem toho všepohlcujúca energia nenávisti marí akékoľvek porozumenie, a tým sa duchovne rozkladá skôr, než som schopný rozbiť „môjho nepriateľa“. Z toho vyplýva, že žiť v nenávisti znamená žiť v smrti. Ak nenávisť trvalým spôsobom ovláda dušu, znásobuje sa v nej dvojnásobne. Stáva sa odprirodnenou nekrofilnou náruživosťou. ČÍM JE NENÁVISŤ POZNATEĽNÁ? Hnutia, totalitné systémy všetkých odtieňov nepotrebujú nenávisť iba proti vonkajšiemu ohrozeniu alebo nepriateľom, ale aby vnútorne spustošili, duchovne premohli a tak zneschopnili svojich odporcov. Manifest totalitarizmu pestuje vedomie vlastnej dokonalosti vo svojom usilovaní a poukazuje na tých druhých, akí sú prehnití: už dávno by ste boli v raji, keby vám zloba vašich nepriateľov nestavala prekážky. V takejto výchove nie je obsiahnutá solidarita nenávisti, ale vo svojich chovancoch pestuje vedomie solidarity a výlučnosti. V tomto samouspokojení získavajú majetnícky pocit vlastníctva absolútnych hodnôt. Nenávisť sa napokon kumuluje do groteskného samozbožstvenia a je (ako u padlých anjelov) obrátenou stranou zúfalstva.


-- 17 --


Kto skutočne miluje, je k predmetu svojej lásky nekritický, kto nenávidí, je rovnako nekritický: voči sebe samému, ako aj voči tomu, čo nenávidíme my. Byť naopak kritickým, znamená vedieť d i f e r e n c o v a ť. Našu totálnu a bezpodmienečnú pravdu stavia proti rovnako totálnej, bezpodmienečnej, ako nevyliečiteľnej ničomnosti iných. To je tajná zbraň totalitarizmu: nenávisťou otráviť celé duchovné tkanivo človeka, a tým ho zbaviť d ô s t o j n o s t i . Vo vlastnom svojom ošiali ničenia sám podlieham zničeniu vo svojom samouspokojení, v mojej nevinnosti sa moja dôstojnosť nemôže zachrániť: moja vlastná integrita hynie a s ňou i porozumenie a solidarita voči iným. Taký jav ako s o l i d a r i t a v n e n á v i s t i takmer nejestvuje; nenávidiaci sa nestanú priateľmi na základe toho, že majú spoločného nepriateľa, ktorého nenávidia. Iba vo chvíľach priameho boja. Potom sa stanú sebe takmer isto cudzí a nepriateľskí. Podzemná, ale i prejavená nenávisť budujú svoju jednotu, aby zinštitucionalizovali bratstvo. Tvrdenie, že nenávisť treba odplácať nenávisťou, znamená toľko, ako prísť o dôvod oprávnenosti vlastného boja. Vôbec nemusí platiť, že bez nenávisti sme v boji bezmocní: sila v boji pochádza menej z vlastnej nenávisti, ako skôr zo zbabelosti protivníka. Naša zbabelosť je teda aj naším hlavným nepriateľom. Preto, ak sa zriekneme nenávisti a fanatizmu, neznamená to, že vycúvame z bojiska. Ale ak vlastnú zbabelosť budeme prekonávať fanatizmom a zaslepenosťou, právoplatnosť tohto boja okamžite spochybňujeme. VÝCHOVA K DEMOKRACII A VÝCHOVA K DOSTOJNOSTI Obidva tieto fenomény predpokladajú neoddeliteľne: – pripravenosť k boju - a zároveň – oslobodenie od nenávisti Oslobodenie od nenávisti ú t e k o m od konfliktov je iba zdanlivou čnosťou: všetky ľudské konflikty sa dejú vlastným samohnacím mechanizmom, keď konflikt – sám o sebe bezvýznamný – mení sa na smrteľné nepriateľstvo, pri ktorom spôsob jeho riešenia vytvára nové a stále ostrejšie konflikty. Schopnosť odstrániť prebytok nepriateľskosti, bez ústupkov voči jadru veci, je u m e n i e , ktoré zaiste nikomu nespadne bez námahy ak prirodzený dar. Od našej schopnosti osvojiť si toto umenie, však závisí osud demokratického poriadku vo svete. Proti sebe stoja dve hlavné formy výchovy, ktorými možno poukázať na dve základné teórie ľudskej povahy, z ktorých každá odvodzuje vlastné výchovné pravidlá. Schematicky ich možno označiť ako kalvínsku a jezuitskú metódu edukácie, z ktorých každá odvodzuje vlastné výchovné pravidlá. KALVÍNSKA DOKTRÍNA vchádza z predpokladu, že ľudská povaha je beznádejne skazená, jej spása závisí od iracionálne bez zásluh rozdeľovanej milosti. Podobne ani výchova nemôže dostať zatratených z priepasti zatratenia, ale rovnako nemôže tam uvrhnúť ani povolaných ku sláve. A tak úlohy výchovy nespočívajú v pomoci ľuďom na ich ceste spásy, ale skôr k nátlaku zmenšiť počet činov urážajúcich Boha, ale len kvôli Bohu, nie pre ľudí. Strnulosť neodvolateľnej dvojitej predestinácie robí výchovné úsilie beznádejnou zbytočnou vecou. Úplná skazenosť ľudskej povahy ju robí diabolskou a nenávistihodnou. A potreba zdisciplinovania vonkajšej hriešnosti pripúšťa akékoľvek prostriedky. JEZUITSKÁ FILOZOFIA naopak predpokladá, že nikto na zemi nie je beznádejným absolútnym spôsobom skazený a prirodzené pudy a energie človeka obsahujú v sebe niečo dobré a môžu byť nasmerované k dobru. Takže nadprirodzená pomoc vždy nachádza čosi, o čo sa môže zachytiť. Tento princíp obsahuje zákonite prajný postup voči ľuďom (nech by bol i ohrozený rôznymi spôsobmi zneužitia). Jav nenávisti má tri rozmery: – morálny – politický – religiózny Morálna a politická stránka nenávisti si navzájom neodporujú. oslobodiť svet od nenávisti nemožno tak, že sa bude nenávisť odporúčať ako vhodný politický prostriedok, ktorý svätí cieľ. Religiózna tradícia v okruhu našej kultúr sa domáha viac než len rezignovať na nenávisť. Naviac svojim prenasledovateľom máme konať dobro, modliť sa za nepriateľov. Aj keď je pravdou, že vždy bude málo takých, ktorí na túto požiadavku skutočne dorástli. Pravda ale je taká, že práve na pleciach týchto málopočetných je vystavaná budova našej civilizácie a za to málo, čoho sme my schopní, vďačíme im. Vo všetkých priestoroch ľudského sveta v každej chvíli nás môžu ohrozovať všeničiacou explóziou vzájomne sebapodnecujúce nároky a tie pripomínajú skôr trestnú kolónu. Ale naša ľahostajnosť, či útek od napätí pozvoľna ponúkajú miernu, postupnú, sotva postrehnuteľnú a p o k a l y p s u. Hľadáme tajomný alchymistický vzorec na oheň očistca, na oheň, ktorý očisťuje a prináša bolesť len zároveň s nádejou, keď sa nejasne domýšľame, že sa nenamáhame celkom márne. Usilujeme sa ho nájsť v našej filozofickej a religióznej tradícii. Pre naše duchovné pretrvanie máme len nepočetné znaky, ktoré vcelku možno sústrediť do jednoduchých príkazov a zákazov známych od nepamäti. Medzi nimi je i tento: pripravenosť k boju bez nenávisti, zmierlivý duch bez ústupkov voči podstate veci.


-- 18 --


Vo svete preplnenom nenávisťou, závisťou, túžbou po pomste, vo svete, ktorý vďaka koristníckej nenásytnosti zdá sa čoraz tesnejší. Nenávisť patrí k tým druhom zla, ktoré nebudú môcť odstrániť nijaké inštitucionálne postupy. Je to záležitosť bytostne zaväzujúca – keď každý z nás v sebe skrotí toto zlo, pričiní sa k tomu, aby ho skrotil vo svete. PaedDr. Dušan Špiner

Překonávání averze k minulosti Co dělá konferenci vědeckou? S vděčností za pozvání hovořit na konferenci zabývající se tak závažným tématem jako jsou Češi a Němci v nové Evropě dovolím si položit na začátku svého příspěvku otázku: Co vlastně dělá tuto konferenci vědeckou? Teoreticky bychom mohli uvažovat o vědeckosti ve vztahu k předpokládaným referátům od vědecky pojaté historie přes politologii snad až k žurnalistice. Prakticky zde zastupuji teologii jako vědu, konkrétně biblistiku. Otázka se tedy v tomto případě klade se zvláštním zaměřením: Může snad přispět biblická věda k uvedenému tématu? Josef Scharbert I když je metodologie vědecké nutně abstraktní, skutečné bádání provádějí vždy lidé, konkrétní osoby. Dovolte mi tedy, abych nejprve vzpomněl na významného exegetu a zároveň představitele Sudetoněmeckého kněžského díla, prof. Josefa Scharberta (1919 - 1998). Ten přirovnával vysídlení Němců z českých zemí po Druhé světové válce k vyhnanství vyvoleného národa v Babylónii. Jeho studie o nucených deportacích ve starověku byly nejen příspěvkem pro starozákonní vědu.3 J. Scharbert se takto pokusil aktualizovat poselství biblického textu, jako kněz chtěl využít nadějeplné starozákonní zvěsti k duchovnímu prospěchu svých vysídlených krajanů. V závěru vlastního životopisu, který nadepsal citátem z knihy proroka Izaiáše - „Neboj se, já budu s tebou“ (Iz 43,5) – s podtitulem – „zpětný pohled profesora teologie na mládí v chaotické době“ – uvádí text své promluvy, kterou pronesl při mši svaté slavené se skupinou rodáků i současných obyvatel ve farním kostele v Hrozové na Osoblažsku dne 25. 11. 1990. Vybírám z tohoto textu pasáže, které můžeme považovat za Scharbertův příspěvek k tématu této konference. „V dnešním evangeliu jsme slyšeli slova našeho Pána Ježíše Krista řečená Petrovi: Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). Pravdivost těchto slov se znovu potvrdila v naší době. Po 50 let se v této zemi pokoušel nejprve nacismus a pak stalinismus církev vytěsnit a nakonec zničit. Ale Kristus s církví zvítězil, nacismus i stalinismus skončily v propadlišti dějin. Dnes je církev ve vaší republice… znovu svobodná. Proto také mohu dnes s vámi slavit mši svatou v kostele, v němž jsem byl pokřtěn. Chápete zajisté, že my, dřívější obyvatelé těchto vesnic, máme dodnes rádi svou vlast – místa, kde jsme se narodili, kde jsme chodili do školy, kde jsme pracovali na našich polích a kde na hřbitově odpočívají naši rodiče a prarodiče. Už se sem natrvalo nevrátíme, protože jsme v Německu nalezli novou vlast, protože tam máme své domy, svou práci, své rodiny. Jsme spokojení a šťastní, že teď můžeme navštívit naši starou vlast a ukázat našim dětem, kde jsme žili a pracovali. Někteří z nás už zde byli několikrát. Já jsem však vždy říkával: Pojedu do své vlasti teprve tehdy, až tam bude mít církev opět svobodu a budu moci slavit mši svatou v kostele, kde jsem byl pokřtěn. Nyní konečně přišel ten okamžik a já děkuji Bohu za milost, že jsem si mohl takříkajíc zopakovat svou primici v tomto kostele… S Antonínem Bilíkem jsem studoval tři semestry ve vidnavském semináři… Právě on přišel koncem listopadu 1945 jako administrátor do Hrozové a byl dobrým pastýřem i svých německých farníků až do jejich vyhnání… Na závěr vám navrhuji, abyste nás navštívili v Mnichově… Mohl bych vám ukázat Mnichov, mohli bychom se vydat na pouť do Andechsu, kde se narodila sv. Hedvika, patronka Slezska. Mohli bychom my, Češi a Němci ze společné farnosti Hrozová, přispět k usmíření našich národů. Amen.“4 Lothar Ullrich Dalším významným představitelem teologie jako vědy je prof. Lothar Ullrich. V dobách bývalé NDR působil po mnoho let jako profesor dogmatické teologie na erfurtském Filozoficko-teologickém učilišti, v současné době pomáhá svou odborností na Teologické fakultě Univerzity v Opolí. U příležitosti 40. výročí založení erfurtského Filozoficko-teologického učiliště pronesl dne 11. června 1992 slavnostní přednášku, z níž si dovolím citovat svědectví o přesahování tehdy platných a dobře hlídaných hranic.

3

Např. v dílech: Volk, Heimat und Vertreibung in der Bibel. In: Begegnung und Entfremdung im Spannungsfeld von Volk und Glaube. FS. P. Paulus Sladek OSA, hrsg. von Josef Rabas u.a., [=Kleine Reihe des Institutum Bohemicum. Beiträge; 9], 1988, 65-78; Zwangsumsiedlungen in Vorderasien zwischen dem 10. und 6. Jahrhundert v. Chr. nach altorientalischen und biblischen Quellen, [=Sitzungsberichte der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Künste; 1988/1], 4 Viz J. Scharbert, „Fürchte dich nicht! Ich bin bei dir“ (Jes 43,5). Rückblick eines Theologieprofessors auf seine Jugend in chaotischer Zeit. Königstein : Sudentendeutsches Priesterwerk, 1991, 311-313.


-- 19 --


„Vděčně vzpomínáme na všechny rektory, studenty a profesory, kteří se neobávali námahy a času, s nimiž byly spojeny nesnáze při cestování k nám… Jiným druhem budování mostů směrem k církvi v zemích tehdejšího „socialistického tábora“ byla pomoc, kterou někteří členové erfurtského učitelského sboru poskytovali českým salesiánům, kteří museli pracovat utajeně. Jejich provinciál… požádal r. 1982 kardinála Meisnera o pomoc při vzdělávání šesti docentů pro jejich utajené studium. Kardinál Meisner, který se v této důležité otázce ujistil papežovým souhlasem, nechtěl tuto pomoc vázat na instituci erfurtského učiliště. Někteří profesoři byli vybráni a zavázáni k mlčení, takže ostatní kolegové se o tomto vzdělávání dozvěděli teprve po revoluci. Prvním studijním prefektem salesiánů byl prof. J. Reindl, který věděl jako jediný, který kandidát se vzdělává u některého z kolegů. Po smrti J. Reindla převzal L. Ullrich úlohu koordinátora. Po revoluci mohla být tato studia veřejně uznána. Papežská salesiánská univerzita v Římě uznala tato studia a propůjčila šesti studujícím akademický titul licenciáta teologie… Dva z nich přednášejí na olomoucké teologické fakultě…“5 Georg Hentschel Jedním z těch, o nichž se L. Ullrich zmiňuje jen anonymně, je autor tohoto příspěvku. Pro ročenku vídeňské arcidiecéze 2005 napsal v článek Biblická pastorace a biblická věda s podtitulem Budování biblické práce v jedné z postkomunistických zemí. Mimo jiné v něm píše: „S vděčností myslím na kolegy z Katolické teologické fakulty erfurtské univerzity, zvláště na prof. G. Hentschela.6 U něho jsem mohl postgraduálně studovat Starý zákon. Během několikaleté přípravy k licenciátní práci a disertaci mě nejen uváděl do exegetických metod, ale doprovázel svého žáka s přátelskými sympatiemi. Obecně mohu říci: Otevřenost „západních“ kolegů přispěla k tomu, že jsme se hned po revoluci dokázali přizpůsobit nové Evropě. Dostávalo se nám od nich rozmanité pomoci. Pro nás, kteří jsme dlouho žili za železnou oponou, to bylo znamení účinné solidarity.“7 Franz Olbert Zpráva, která byla velkým překvapením: dlouholetému generálnímu sekretáři Ackermann-Gemeinde Franzi Olbertovi byla o státním svátku České republiky (28. 10. 2005) propůjčena prezidentem Václavem Klausem medaile za zásluhy. Ve zdůvodnění se píše: F. Olbert „se zasloužil o překonání tíživého dědictví česko-německých vztahů.“ Lidé vysídlení z Čech a Moravy se solidárně spojili v Ackermann-Gemeinde, aby v křesťanském duchu usilovali o smíření a kulturní i politické porozumění s obyvateli své bývalé vlasti. F. Olbert, který také pracuje ve správní radě Fondu česko-německé budoucnosti, je prvním význačným představitelem vysídlenecké organizace, který byl vyznamenán tímto vysokým vyznamenáním. Touto státní poctou byla přirozeně nepřímo oceněna i Ackermann-Gemeinde, která se do jiných vysídleneckých spolků liší angažovaným křesťanským postojem v dialogu… Snaží se…o realistickou cestu k pokojnému a plodném vztahu obou národů.8 doc. Petr Chalupa, z CMTF UP v Olomouci

SDRUŽENÍ ACKERMANN-GEMEINDE Původ Sdružení Ackermann-Gemeinde vzniklo na počátku roku 1999 v České republice jako občanské sdružení. Navazuje na působení jiného spolku působícího od roku 1946 nejdříve ve SRN a později i v Československu – Ackermann Gemeinde. Hlásí se k morálnímu odkazu tohoto spolku a k jeho nejlepším tradicím. Název AckermannGemeinde je odvozen od literárního díla ze 14. stol. „Ackermann aus Böhmen“/„Oráč z Čech“ (Vyšehrad, 1994), které napsal Jan ze Žatce, rodák ze západních Čech a notář Nového Města Pražského. Je to dialog člověka se smrtí o životě a o smrti, o smyslu života, o bolesti… . Zakladatelé Ackermann-Gemeinde byli natolik zasaženi tímto dílem, že po něm pojmenovali své sdružení. Poslání Posláním našeho sdružení je přispívat ke konstruktivnímu utváření budoucnosti Evropy. Činíme tak u vědomí staletí trvajících společných dějin Čechů a Němců. Svou prací se zasazujeme o smíření obou národů a o uchování vědomí společné kultury. Při naší práci vycházíme z křesťanských zásad. Podstatným úkolem naší organizace je také sociální a charitativní činnost jako jeden ze základních postojů křesťana. Ke spolupráci však zveme nejen křesťany, ale všechny občany, kteří se chtějí zasazovat o mírové soužití ve střední Evropě. 5

Viz L. Ullrich, Dankbare Erinnerung. Festvortrag zur Vierzigjahrfeier des Philosophisch-Theologischen Studiums am 11. Juni 1992. In: Die ganz alltägliche Freiheit. Christen zwischen Traum und Wirklichkeit (Hrsg. C.-P. März), Erfurter Theologische Schriften 65. Leipzig : Benno-Verlag, 1993, 138. 6 Nedávno recenzoval studii P. Chalupy, Královna Ester. Kniha Ester v pohledu synchronním a diachronním. Svitavy : Trinitas 1999. In: Theologie der Gegenwart.48 (3) 2005. Kevelaer : Butzon & Becker, s. 230 - 231. 7 Viz P. Chalupa, Bibelpastoral und Bibelwissenschaft. Aufbau der Bibelarbeit in einem postkommunistischen Land. In: Gehen und Verkünden: Jahrbuch der Erzdiözese Wien 2005. Wien : Pastoralamt der Erzdiözese Wien, 2005, s. 58 - 60. 8 Srov. J. R. Am Nationalfeiertag. Tschechische Verdienstmedaille für Franz Albert. In: Christ in der Gegenwart 47 (2005), 20. 11. 2005, 386.


-- 20 --


Činnost K dosažení svých cílů využívá Sdružení Ackermann-Gemeinde těchto forem činnosti: a) provozuje ústřední kancelář sdružení, b) oslovuje a vzdělává spolupracovníky v oblasti mravní, náboženské, kulturní, sociální a občanské, c) pořádá přednášky, pódiové diskuze, odborné semináře a kolokvia, národní i mezinárodní konference, kongresy a sympozia, d) působí v kulturní, vzdělávací a sociální oblasti i přes hranice státních útvarů, pracuje s mládeží, vytváří podmínky k setkávání a dialogu, e) vydává knihy a časopisy, f) spolupracuje s podobně zaměřenými organizacemi a institucemi. Přehled aktivit Sdružení Ackermann-Gemeinde 1999 – 2005 Výroční konference: (Každý druhý rok spojené s volbou předsednictva) Únor 1999: Ustavující konference s volbami prvního předsednictva SAG, Únor 2000: „Česko-německé porozumění v rámci procesu integrace Evropy“ Únor 2001: „Kulturní mosty mezi Čechy a Němci – příklady z literatury a duchovních dějin„ Listopad 2002: „Třetí tisíciletí- šance pro nové vztahy Čechů a Němců“ Listopad 2003: „Evropa - společný domov?“ Listopad 2004: „Češi, Němci, Židé – minulost, současnost, budoucnost“ Listopad 2005: „Spolupráce české a německé mládeže“ Součástí každé konference jsou česko-německé bohoslužby (i večerní posezení při zpěvu českých a německých písní.) Semináře: říjen 1999: „Blízcí či vzdálení - Češi, Němci, Rakušané – včera, dnes a zítra“- týdenní seminář v Nových Hradech. říjen 2001: Mezigenerační setkání SAG – Janské Lázně - 4-denní seminář září 2002: Mezigenerační setkání SAG – Janské Lázně – 5-denní seminář organizovaný společně s Landesversammlung Regionální víkendová setkání v Karlových Varech: březen 1999: „Křesťanské kořeny kulturního dědictví – příklady z regionu.“ březen 2000: „Společné kulturní dědictví Němců a Čechů na Chebsku“ březen 2001: „Kulturní krajiny Chebsko a Krušné hory jako domov Čechů a Němců v minulosti a přítomnosti.“ červen 2002: „Dny setkávání a informací“ březen 2003: „Dny setkávání a informací“ březen 2004: „Dny setkávání a informací“ duben 2005: „Dny setkávání a informací“ Studentské konference Ústí n.Lab.: říjen 2000: „Perspektivy mladé generace pro Evropu – česko-německé vztahy v pracích studentů.“ září 2003: „Perspektivy mladé generace pro Evropu 2003 – česko-německé vztahy v pracích studentů.“ Z příspěvků obou konferencí byly vydány česko-německé sborníky. Poutě SAG: květen 2000: Maria Hilf – Zlaté Hory v Jeseníkách – společná česko-německá křížová cesta přírodním terénem. Bohoslužby v chrámu, který byl za totality zničen a v r. l995 úsilím Čechů, Němců a Poláků znovu vybudován. květen 200l: Pouť též na Zlatých horách. červenec 2002: Pouť ve Skocích u Karlových Varů – spolu s AG Würzburg. květen 2003: Pouť ve Filipově (německo-česko-polské hranice). říjen 2004: Pouť ve Vranově u Brna květen 2005: Pouť na Svaté Hoře s následnou akademií v Příbrami


-- 21 --


Informační list: 4x ročně (v počtu 500 ks) vydáváme Informační list, kde se čtenáři dozvídají nejen o našich aktivitách, ale i o dalších zajímavostech z oblasti česko-německých vztahů. Další možností jak získat informace o Sdružení Ackermann-Gemeinde jsou naše web. stránky: www.sag-praha.com Helena Faberová, předsedkyně Sdružení Ackermann-Gemeinde

PŘÁTELSKÉ VZTAHY LIDIC S NĚMECKÝMI PARTNERY Vážené dámy, vážení pánové! Osud Vaší i jiných obcí je mi znám a při mojí cestě s rodinou na slovensko jsme navštívili hrad Bouzov a Javoříčko. Na základě rozhovoru s Vámi Vás chci seznámit s některými našimi kontakty ve Spolkové Republice Německo. Nejstarší kontakt uzavřený s obcí Lidice je tzv. „Brémská iniciativa“, jejímž zakladatelem je Dr. Ernst Uhl, tehdejší biskup Evangelické brémské diecéze. Přestože uzavírání řádných kontaktů trvalo asi 25 let, plně se mohly rozvinout až po roce 1990. Od této doby dochází k výměnným pobytům mládeže a zároveň i část občanů se zúčastňuje při oslavách významných událostí v Brémách. Dr. Uhl je velkým přítelem naší obce a ve snaze pomoci lidickým občanům inicioval sbírku finančních prostředků jejímž cílem bylo vybudovat něco, co by sloužilo lidem. Ze sbírek organizovaných Dr. Uhlem a přispěním německé a české katolické církve a částečně i z německého fondu, byl v Lidicích na sklonku 90. let vystavěn dům pro seniory. V 80. letech se začal pomalu rozvíjet kontakt se skupinou, která si vytkla heslo „minulost, přítomnost, budoucnost“, dnes pod názvem Arbeits Kreis. tato skupina pocházela z tehdejšího Západního Berlína. V čele této organizace byl Ernst Froebel, člověk, který se od roku 1933 skrýval před nacisty a po zatčení prošel mnoha nacistickými káznicemi. Po válce se zapojil do práce s mladými lidmi na školách a svými přednáškami se snažil je vychovávat proti válce a rasové nenávisti. Organizoval také zájezdy studentů do Lidic, kteří pomáhali při údržbě růžového sadu. Po roce 1990 se tyto kontakty prohloubily a vyvrcholily zájezdem lidických žen a dětí do tehdy ještě západního Berlína. Hlavní náplní tohoto zájezdu byly návštěvy v tamních školách, kde byli studenti lidickými ženami seznamováni s tragickými událostmi, které postihly naši obec během války. Závěrem tohoto zájezdu byla návštěva koncentračního tábora Ravensbrück, které se zúčastnili i žáci a učitelé navštívených škol. Tyto přátelské kontakty trvají dodnes, přestože jejich zakladatel již před čtyřmi lety zemřel. každým rokem, o výroční vyhlazení obce, k nám přijíždí skupina dětí s učiteli, kteří se zúčastňují pietního aktu. V roce 1999 opět z iniciativy Dr. Uhla vznikl další kontakt se skupinou Porýní – Vestfálsko v jejímž čele stál pan Amonayt. O rok později přijela do naší obce skupina německých učitelů a mistrů odborného výcviku a spolu s učiteli a mistry našich odborných škol byla dohodnuta vzájemná spolupráce při rekonstrukci růžového sadu. Toto jednání vyvrcholilo na podzim roku 2001, kdy studenti pod odborným dohledem vysadili 22 000 růží. Na jaře příštího roku se jedna skupina zúčastnila konečných úprav sadu a druhá ve spolupráci se slánským odborným učilištěm se podílela na rekonstrukci dětského hřiště v Lidicích dle požadavků Evropské unie. Jejich pobyt u nás nebyl spojen jen s prací, ale i s návštěvou a prohlídkou památek hlavního města a sportovním vyžitím. Závěrem celé této akce bylo pozvání studentů českých škol do Německa. Toto je výčet hlavních akcí, ale každým rokem k nám přijíždějí němečtí studenti, aby spolupracovali s místním Památníkem Lidice. Celkově můžeme tyto kontakty hodnotit velice kladně. Václav Zelenka, starosta Lidic

Tragické májové dny roku 1945 v Městečku Trnávce Velectění hosté! Vážené dámy a pánové! Byla jsem požádána poreferovat o mostu přátelství, který se mi podařilo vybudovat v mém rodném Městečku Trnávce. Můj otec působil v této německo-české obci od roku 1924 jako lékař a ošetřoval Čechy i Němce asi na deseti místech až do hlubokého, česky mluvícího vnitrozemí. Roku 1940 přestěhoval svou ordinaci do Moravské Třebové a odtud i nadále pečoval o své německé a české pacienty v Trnávce.


-- 22 --


Trnávka byla vždy víceméně českým městečkem ležícím na jazykovém rozhraní k Hřebči, která byla až do roku 1945 největším, německy mluvícím ostrovem v českých zemích. Do 19. století žili Češi spolu s Němci v přátelství. Na konci 19. století se spolu s vývojem všeobecného nacionalistického cítění postupně začaly vyvýjet vzájemné averze, které dosáhly ve třicátých letech 20. století a především během německé okupace od roku 1938 nepřátelských dimenzí. Na konci války ve dnech 9. - 11. května 1945 došlo k vyvrcholení této nenávisti. Při něm bylo zavražděno 22 Němců: ubitím, zastřelením, upálením. Mrtví byli bez uvedení jmen pohřbeni ve společném hrobě. Strýc mého muže byl před tímto osudem varován. Svůj domov navštěvujeme s mým mužem opět od roku 1974. Nejprve se návštěvy konaly ve větších časových intervalech, ale od dob sametové revoluce dvakrát až třikrát ročně. Pokaždé jsme stáli nad masovým hrobem v Trnávce a stále více v nás rostla touha navrátit těmto mrtvým jejich jména. Roku 1998 jsme mluvili se starostou Václavem Neubauerem o možnosti umístení pamětní desky na stěnu hřbitovní kaple. Pan Neubauer dokázal přesvědčit obecní zastupitelstvo a já zase rodinné příslušníky mrtvých. Dne 13. května 2000 se sešli v chrámu Páně v Trnávce bývalí němečtí obyvatelé spolu se současnými občany městečka ke společnému slavení mše svaté. Chrámový sbor zpíval známou Schubertovu mši s takovým procítěním, že mnoho Čechů i Němců bylo hluboce dojato. Poté vysvětil páter Jan Dobeš pamětní desku se jmény mrtvých. Hodně jsem přemýšlela o své promluvě k vysvěcení desky na hřbitově. Uvědomila jsem si, že nemohu nikoho poprosit o odpuštění a ani nemohu nikomu odpustit. Když ke všemu došlo, byla jsem ještě malé dítě. Nikdo z mé rodiny se nestal obětí tragických událostí a také se na nich nepodílel. Při jedné bohoslužbě mne napadla myšlenka vyjádřit své prosby v přímluvách. Tyto přímluvy bych Vám nyní ráda přečetla: (viz originál s. ???) Mé pohnuté myšlenky jsem formulovala ve svém proslovu před pamětní deskou. Doslovný překlad četla paní Irena Kuncová, vedoucí německo-českého centra setkávání v Moravské Třebové. Proslov bych Vám nyní ráda přečetla: (viz originál s. ???) Po mém proslovu na hřbitově si mnoho přátel z dětských, mladistvých let, Němci s Čechy padlo do náruče. Ve společenském sále se poté všichni sešli ke společnému obědu a někteří Němci byli od svých bývalých sousedů pozváni na návštěvu. O průběhu událostí roku 1945 jsem sepsala dokument ve spolupráci s jedinou žijící vdovou jednoho zavražděného a dětmi dalších obětí. Právě tak jsem se vyptávala i Čechů žijících na tom místě. Dokument vydal jako dvoujazyčnou publikaci náš přítel MUDr. Zdeněk Susa, docent na Karlově Univerzitě v Praze. Samozřejmě jsme pátrali i po příčinách tohoto masakru. Jednou z našich hlavních otázek bylo, zda vše nějak souviselo se zločinem Němců v obci Javoříčko. Trnávka je vzdálena asi jen 25 km. Nase domněnka byla z české strany znegována. S největší pravděpodobností se jednalo o jednotlivé Čechy z Trnávky vybíjející si svoji osobní pomstu. Při našich rešerších k dramatickým událostem roku 1945 jsme narazili na jednu obzvláště tragickou skutečnost: Dr. Franz Hodina, jeden ze zastřelených Němců dne 10. května 1945, byl strýcem Čecha Dr. Františka Wenzla zavražděného německou justicí v Brně v červnu 1942. Jeho syn Jiří Wenzl se přidal k partyzánům a byl krátce před koncem války německým Volkssturm v sousední vesnici zastřelen. Tak úzká byla mnohdy příbuzenská propojení a strašné následky národního dělení rodin. Jeden aforismus moravské básnířky Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916) praví: „Mír můžeš mít jen tehdy, když ho sám dokážeš dát!“ Tato věta se nám stala motivem při setkáních s našimi českými krajany. Gretl Strik Wather-von-der-Vogelweide-Straße 37 D 97074 Würzburg Übersetzung: Iva Slancová Würzburg

POHLED OBČANŮ OBCE JAVOŘÍČKO ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ – SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE Vážené dámy, vážení pánové, úvodem mého příspěvku bych chtěl nejdříve poděkovat panu Ing. Zdeňku Maškovi za pozvání na tuto konferenci. Dovolte mi rovněž, abych se Vám představil. Jmenuji se Martin Vyhlídal a v současné době jsem studentem 5. ročníku Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Jsem velice poctěn, že mi byla dána důvěru zastupovat zde svoji rodnou obec Javoříčko. Všechny své spoluobčany jsem seznámil s dnešní konferencí a požádal je, aby se vyjádřili k tématu „ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ – SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE“ Velice potěšující bylo zjištění, ze občané Javoříčka k této otázce zaujímají jednotný postoj. Jelikož je tento názor společný, budu dále citovat v množném čísle.


-- 23 --


Záměr o.s. Speranza 2005 vybudovat „Společenskovzdělávací centrum“ v Luké považujeme za jeden z možných přínosů pro naplňování volného času dětí a mládeže. Výuka zájmových kroužků, jako je např. hudební výchova, modelářství nebo výtvarná výchova, jistě povede k rozvoji talentu, vzdělanosti a potenciálu naších dětí. Vítanou a velmi záslužnou činností je pak myšlenka pomáhat zdravotně či sociálně postiženým spoluobčanům. Chtěli bychom však poukázat na názory některých lidí, že se v naší obci objevují pocity o jakési zapšklosti či antipatií občanů Javoříčka k Německu. Myslíme si, že tyto nálady jsou uměle vyvolávány a neprávem občanům Javoříčka přisuzovány. V poválečném období byly vztahy mezi Čechy a Němci bezpochybně velmi napjaté, ale i přesto, že pamětníci javoříčské tragédie na tento hrůzný zločin nikdy nezapomenou, protiněmecké postoje v naši obci zcela vymizely. Jako jeden z možných důkazů lze uvést přirozeně projevenou vstřícnost a laskavost místních občanů k německým turistům, kteří hojně navštěvovali a navštěvují javoříčské krasové jeskyně. Nechceme proto, aby vybudování „SVC“ bylo přímo spojováno s javoříčskou tragédií a myšlenkou výstavby kříže usmíření v Javoříčku. Velmi neradi bychom však byli obviněni, že náš odmítavý postoj stojí za problémy s výstavbou církevního objektu v Luké. Každý rok 5. května se v obci Javoříčko pořádá pietní shromáždění. Hlavním cílem této veřejné sešlosti je vzpomínka na tragicky zesnulé javoříčské muže, kteří byli 5. května 1945 německým komandem SS zastřeleni. Je nutné si připomínat tento osudný den, neboť zcela změnil na mnoho let vývoj obce. Díky účasti žáků základních škol působí tato akce rovněž jako výchovný a názorný prostředek o krutostech II.světové války. K samotné otázce „SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE“ pak dodáváme, že 60 let po událostech v Javoříčku nejsou již pravděpodobně viníci této tragédie mezi živými. S nimi by však jakékoliv smíření či porozumění nikdy nastat nemohlo. Uvědomujeme si však, že takovéto smírčí gesto nikdy nikdo po občanech Javoříčka nepožadoval. K současnými Němcům, nyní evropským spoluobčanům, pak zachováváme přátelské vztahy, neboť současní občané obce Javoříčka se s tragickou minulostí své obce zcela vyrovnali. V současné době obec trápí spíše jiné problémy. Javoříčko navštěvuje v průměru 60 000 turistů ročně. Společně s nedalekým hradem Bouzovem patří Javoříčko k nejvyhledávanějším turistickým destinacím Olomouckého kraje. Přestože zájem o javoříčské krasové jeskyně a pomník je veliký, nemůže obec svým návštěvníkům nabídnout kvalitní turistické služby. Prvořadým úkolem je proto vybudování nového sociální zařízení u parkoviště k jeskyním. Turisté zde rovněž postrádají jakékoliv informační služby vztahující se k historii obce, k tragické události z konce války nebo možnostem dalších turistických výletů. Tento již několik let nevyhovující stav byl jeden z impulsů, který mě přiměl založit minulý rok občanské sdružení Javoříčko. V současné době jsou členy tohoto sdružení všichni občané obce Javoříčka. Jeden z prvních cílů sdružení bylo vydat k 60. výročí javoříčské tragédie informační publikaci a nabídnout tak turistům možnost blíže se seznámit s historií naší obce. Pro zahraniční návštěvníky jsme texty přeložili do anglického a německého jazyka. Příští rok bychom chtěli podél přístupové cesty k pietnímu areálu vybudovat několik informačních tabulí. Další úspěšnost naších cílů závisí na výsledcích podaných žádostí o dotace a vstřícnosti sponzorů. Společně s obcí Luká bychom chtěli vybudovat příjemné a kvalitní zázemí pro návštěvníky. Občanské sdružení Javoříčko rovněž spolupracuje Českým svazem bojovníků za svobodu. Závěrem bych Vás jménem všech spoluobčanů velice rád pozval na pietní shromáždění u památníku v obci Javoříčko, které se uskuteční příští rok 5. května. Děkuji za pozornost. Bc. Martin Vyhlídal V Javoříčku 24. listopadu 2005

Pokus o odpověď na otázku: „Jak vznikla myšlenka Společensko - vzdělávacího centra sv. Edity Steinové v Luké?“ Dovolte mi, abych toto pojednání začal trochu osobněji, protože bude řeč o záměru, který vznikl na základě souznění mezi několika známými a přáteli. Nejdříve se stručně představím. Jmenuji se Josef Opluštil, je mi 45 roků a knězem jsem téměř 6 roků. Můj osobní zájem o českoněmeckou problematiku začal už během studií teologie v Olomouci, kdy jsem se díky svému zájmu o německý jazyk seznámil s lidmi z Ackermann-Gemeinde. (Pozn. Ackermann – tzn. oráč; název této organizace usilující o česko – německé smíření byl inspirován středověkým dramatem Jana ze Žatce Oráč z Čech) Dnes jsou někteří z nich mými přáteli a musím s povděkem konstatovat, že později tyto vztahy mohly přinést svoje plody. Po studiích jsem nastoupil na svoje první místo v Zábřehu na Moravě, který v tu dobu patřil do okresu Šumperk. Tam se mi do jisté míry podařilo úspěšně navázat na již existující partnerství mezi Šumperkem a Würzburgem a navíc získat velice dobré zkušenosti. Nyní už téměř pět roků působím jako duchovní správce na Bouzově, v Luké a v Bílé Lhotě. Je to moje druhé působiště, ale jsem zde na rozdíl od předchozího místa už farářem. První dvě jmenované farnosti mají hodně společného s českoněmeckými vztahy. Jak jistě víte, hrad Bouzov spolu s přilehlou oblastí byl po několik staletí majetkem kdysi mocného Řádu německých rytířů. Po první světové válce nově vzniklý stát začal svůj spor o tento majetek, protože ho neprávem považoval za majetek Habsburků (poslední velmistr řádu byl blízce pokrevně spřízněný s panovnickým rodem).


-- 24 --


Vleklá jednání mezi československým státem a suverénním Řádem německých rytířů domu P. M. v Jeruzalémě ukončil až Mezinárodní trestní soud v Haagu. Jakkoliv tehdy soud dal Řádu za pravdu, dnes je to znovu český stát, který podle mého mínění neoprávněně hrad vlastní. Hodně tomu napomáhají protiněmecké nálady určité části naší společnosti. V blízkém okolí hradu a vesnice Bouzova je také osada Javoříčko, která však patří úředně i církevně pod obec Luká. Tato obec byla na samém konci II. světové války Němci vypálena. Jednotka SS tam 5. května 1945 u hořících domů postřílela 38 mužů – téměř všechny dospělé muže z této malé osady. Pro vyjádření nesmyslnosti toho, co se stalo, se mi nabízí refrén jednoho evergreenu: „Kdo to kdy pochopí…? “ Absurdita této tragedie umocňuje její bolestnost. Navíc nikdo z viníků nebyl dopaden a potrestán. Snad právě proto je stigmatem viníka označen v povědomí lidí z této oblasti každý Němec. Zlo nebylo pojmenováno, a proto má anonymní tvář masy národa, který po staletí žil s Čechy, s Židy i s ostatními národnostními skupinami na jednom území. Tím však tragedie neskončila. Komunistická ideologie je postavená na nenávisti. O tom mě přesvědčila rétorika některých účastníků pietních slavností, které se každoročně pořádají u masového hrobu ve výroční den tragedie. Mnozí lidé se zde setkávají, jen aby se utvrdili v nenávisti, kterou pak infikují své okolí. Na starých fotkách je mezi troskami domů vidět krásnou kapličku. Ta byla zničena až později spolu s křížem na hrobu obětí. Kříž musel udělat místo pomníku s rudoarmějcem a nápisem „Se Sovětským svazem navěky.“ Kříž vadil kvůli Kristu, který podle některých „slabošsky“ odpustil svým katům. Musel jít odtud, aby nedával špatný příklad. Na místech, kde se stalo něco zlého, stavěli naši zbožní předci smírčí kříže. Také v okolí je jich rozeseto několik. Tragédie, zločiny a neštěstí se nevyhýbají žádné době ani žádnému místu. Je však nutné říci, že zlo musí být vždy nejen potrestáno, ale také odčiněno pokáním ve formě nějakého dobra. V případě smírčích křížů tedy nešlo o magický prostředek, ale spíše symbol, který měl vyjádřit konkrétní lidské úsilí o zmírnění následků zla, které způsobil člověk. Úvahy tohoto druhu daly dohromady několik lidí, kteří pojali záměr zmírnit následky zla. Symbolickým vyjádřením našich aktivit měl být kříž smíření na místě javoříčské tragedie. Skutečným těžištěm snahy však mělo být především objasnění mnoha otazníků, souvisejících s touto historickou událostí. Domnívali jsme se, že už je vhodný čas pro objektivní zkoumání příčin tragedie. V poznání pravdy jsme viděli lék na mnohé porušené mezilidské vztahy. Uzdravení minulosti mělo být výchozím bodem pro další aktivity, a ty jsme chtěli směřovat jak do přítomnosti, tak i do budoucnosti. Připojuji text dokumentu, kterým jsme proklamovali náš záměr. (viz příloha č. 1) Tato naše aktivita však záhy narazila na nepřekročitelnou překážku. Bolest z tragedie je stále živá. Ještě dříve, než jsme stačili podniknout něco konkrétního, postavili se proti naší iniciativě samotní občané Javoříčka. Dokladem toho je i přiložený novinový článek z pera jednoho významného javoříčského občana, jehož nejbližší byli mezi obětmi tragické události z května 1945. (viz příloha č. 2) V následujícím dopise jsme se snažili reagovat na vzniklé nepochopení naší snahy. Vážený pane starosto, dovolujeme si obrátit se na Vás a Vaším prostřednictvím také na občany Javoříčka, které bylo téměř před šedesáti lety poznamenáno hroznou událostí. Neštěstím o to větším, že jeho příčinou nebyla třeba přírodní katastrofa, která se sice nedá pochopit, ale dala by se lépe přijmout než to, že zde byla příčinou lidská zvůle, krutost a násilí. Od začátku nám bylo jasné, že pokud chceme nějakým způsobem vstoupit na půdu poznamenanou krví nevinných lidí, vstupujeme na půdu posvátnou, kam se smí jen s velkou pokorou, úctou a doslova „po špičkách.“ Protože jsme ale byli, a stále jsme, přesvědčeni, že náš úmysl je dobrý a čistý, máme odvahu se po této půdě pohybovat. Kdo jsme? Jsme zcela obyčejní lidé, kteří spolu dohromady nemají žádné politické, ekonomické nebo jiné ambice. Iniciativa „Javoříčko 60 let poté“ vznikla na základě naší dlouhodobé spolupráce s německým sdružením Ackermann Gemeinde a společné touhy udělat pro obě země něco dobrého. Tato spolupráce se začala v roce 1997, kdy se naši přátelé velmi významným způsobem (v řádech desítek milionů) prostřednictvím Charity zapojili do pomoci lidem postiženým záplavami na Moravě. Předtím jsme se vůbec neznali. Jejich dobrý čin byl tím impulsem, na základě kterého se vzájemné vztahy postupně rozvíjely. My sami jsme k nim zpočátku přistupovali poněkud rezervovaně, protože jsme byli také stigmatizováni neblahými zkušenostmi z naší společné historie, přestože ta naše zkušenost, vzhledem k našemu věku, nebyla osobní. Postupně jsme získali jistotu, že nemají žádné postranní úmysly, pouze upřímnou snahu udělat pro naše vzájemné vztahy něco pozitivního a napravit rány minulosti, které sice nezpůsobili, ale za které cítí spoluzodpovědnost. Pokud se chce něco napravovat, tak právě tam, kde se toho nejvíc pokazilo. Je to cesta samozřejmě těžší, ale asi jediná možná. My víme, že tato událost, zrovna tak jako celá společná česko-německá historie, se tím nedá vyřešit. To neumíme a ani nechceme. Nechceme ani zbytečně jitřit staré rány. Protože jsme na obou stranách lidé věřící, chceme na tomto místě nabídnout jednu z největších deviz křesťanství, a to je odpuštění a smíření. Bez toho totiž


-- 25 --


neexistuje perspektivní budoucnost. A neplatí to jenom pro česko-německé vztahy, ale také například pro manželství, přátelství apod. Chceme, aby vztahy mezi lidmi dobré vůle měly šanci. To jsou velké věci, které na obou stranách předpokládají nesmírnou velkorysost, protože i my, Češi, máme v historii temná místa, která nás zrovna nešlechtí. Dovolte, bychom citovali našeho přítele, Adolfa Ullmana, který na německé straně zastupuje spolek Ackermann Gemeinde. „V první řadě musíme my, Němci, s nejhlubší pokorou a lítostí přijít a vyznat, že jako národ jsme zhřešili a způsobili spoustu bolesti nevinným lidem.“ Takový krok je ale účinný pouze v případě, že na druhé straně pro něj bude pochopení a vstřícnost. A prvním krokem, který by nám měl pomoci otevřít k sobě cestu, je vzájemná komunikace. Komunikace nejen o tom, co nás rozdělilo a dělí, ale také o tom, co nás spojovalo a spojuje. Komunikace o možnostech spolupráce, o budoucnosti Evropy, kam oba národy patřily a patří. Nové cesty, chcemeli, musíme všichni znovu objevovat a budovat. Nikdo z nás nedokáže pochopit míru bolesti, kterou jste mnozí prožili a která by takovým krokem nebyla menší, snad jen snesitelnější. Z tohoto pohledu by bylo možná snazší počkat, až lidé, kterým javoříčská tragédie nejvíc poznamenala život, postupně odejdou. To jsme ale nechtěli. Právě naopak! Byli jsme toho názoru, že je potřeba spěchat, aby se toho dožili právě oni. Kromě toho jsme chtěli a chceme, aby ani dnešní generace na obou stranách na tyto události nikdy nezapomněla a vzala si z toho velké poučení. Taková historie se nesmí opakovat! Vzhledem k úmyslům, které máme a které nás vedly, nás velmi zamrzel článek v novinách „Národní obrození“ v čísle 9 z 24. dubna 2003, který vylíčil naši aktivitu v těch nejhorších barvách. Nevíme, zda si pisatel, který není jmenován, uvědomil, že se tím mohl velmi dotknout slušných lidí. Svoje dedukce povýšil na fakt bez toho, že by stál o náš názor. Nejsme ale malí kluci, kteří by se chtěli zabývat takovými malichernostmi. Stáli jsme a stále stojíme o to, abychom vám mohli svoji iniciativu osobně představit, vysvětlit a zdůvodnit, a to přímo a bez zkreslování, kterému bychom se v tisku nevyhnuli. Nechceme Vám nic vnutit, chceme jen nabídnout. Jsme všichni svobodní lidé, kteří se mohou rozhodnout podle svého, my jenom chceme, abyste naši aktivitu a nás předem neodsuzovali a dali nám šanci na setkání s Vámi, ať už výsledek dopadne jakkoliv. Vážený pane starosto, vážení občané! Předem Vám děkujeme za trpělivost a ochotu se tímto dopisem vážně zabývat. Za celou skupinu iniciativy „Javoříčko 60 let poté“ Josef Opluštil Dr. Pavel Nováček Václav Keprt Dnes nikdo nedokáže vysvětlit, proč se tento dopis nedostal k adresátům. Názory se zde různí. Nepokládám to dnes za podstatné, kde nebo u koho tento dokument v době zjitřených emocí uvázl. Důležité je, že tehdejší mlčení adresáta jsme přijali jako podnět pro hledání jiné cesty smíření. Vyřešení zápletky nám napověděla svatá Edita Steinová a svatý Gothard. V předvečer jeho svátku (5. května), který je mimochodem také spojen zvláštním způsobem s datem výše zmíněné tragédie, jsem měl dlouhý rozhovor s dívkou, která hodlala vstoupit do kláštera. Jejím cílem byl Karmel. Během tohoto povídání mě napadlo několik věcí, které nebyly úplně shodné s účelem této rozpravy. Podnět mi dala zmínka o tom, že existuje možnost, aby se sestry Karmelitky mohly usadit kdekoliv, kam je pozvou a vytvoří jim vhodné podmínky. Od zmíněného rozhovoru uplynuly téměř tři roky a to, o čem jsem tehdy uvažoval, dostává konkrétní, viditelnou i hmatatelnou podobu jako je třeba tento projektu domu sv. Edity Steinové, který by byl zároveň jak malým klášterem (3-5 sester), tak i ne malým společenským centrem pro různé aktivity s kapacitou až 30 účastníků. Podobně koncipovaných zařízení má daná kongregace sester karmelitek od sv. Terezie z Florencie řadu po celém světě. Prezentaci našeho záměru bych chtěl uzavřít úryvkem dopisu adresovaném generální představené kongregace. Bouzov 13. ledna 2004 Vážená sestro Představená, zdravím Vás i jménem svých farníků z Bílé Lhoty, Bouzova a Luké a především jejich jménem se obracím na Vás s velikou prosbou. Rádi bychom Vaši kongregaci pozvali k nám nejen na návštěvu, ale natrvalo. Činíme tak po dlouhém zvažování a mnoha rozhovorech s mnohými lidmi. Nakonec jsem s Vámi a Vašimi sestrami o celé záležitosti několikrát jednal i já osobně. V našich stanoviscích se od té doby nic nezměnilo, naopak naše představy o přítomnosti sester na faře v Luké a o jejich působení dostávají stále konkrétnější podobu. Nebude jistě na škodu, když zopakuji alespoň hlavní důvody, proč tolik stojíme o jejich přítomnost a v čem by mohla být náplň Vaší kongregace v této oblasti. Hned na úvod musím připomenout, že myšlenka na příchod sester do Luké nevznikla účelově, ale přišla jako výsledek dlouhého duchovního hledání. Do farnosti Luká také náleží obec Javoříčko, která byla na úplném konci II. světové války vypálená nacisty. Němci tam také postříleli 5.5. 1945 všechny dospělé muže od 15 do 75-ti roků. Stín této tragédie padá na celou tuto oblast a nese s sebou i velké břemeno nenávisti. Hned od počátku svého působení v těchto farnostech jsme spolu se skupinou lidí dobré vůle vytvořili iniciativu usilující o smíření mezi národy. Viditelným symbolem těchto aktivit měl být kříž smíření, který jsme chtěli vztyčit na místě tragedie. Slibně vyvíjející


-- 26 --


se aktivita, do které se začali zapojovat další a další lidé jak z české, tak i z německé strany, narazila na tuhý odpor a nepochopení obyvatel Javoříčka a části účastníků odboje. Tehdy jsem pochopil, že musíme změnit přístup k tomuto problému v mnoha směrech a to především v tomto: „Namísto politického řešení je nutné k této skutečnosti přistoupit především duchovně a bolestivé oživování minulosti jsme se rozhodli vyvážit pohledem do budoucnosti (a také do věčnosti).“ Chtěli bychom, s Vaší pomocí, namísto symbolu, který by zůstal jen mrtvou věcí, nabídnout místním lidem požehnání, které můžou přinést jen živí lidé s živou vírou. Rádi bychom zasvětili, s Vašim souhlasem, celou záležitost člověku patřícímu do Vaší duchovní rodiny - svaté Editě Steinové. Věříme, že i její přímluva nám pomůže vyprosit zázrak smíření. Samozřejmě Bůh zázraky dělá jen tam, kde se lidé za to modlí. Protože vaše komunita je nadnárodní, může vybudovat most mezi oběma národy, které budou chtít i v této oblasti vybudovat prostor důvěry. To je také hlavní důvod, proč vás tady potřebujem. Můj dopis zde končí, aby mohl pokračovat jiným způsobem v souladu s Boží vůlí… P. Josef Opluštil, administrátor aex. římskokatolické farnosti Luká


Příloha č. 1

-- 27 --



Příloha č. 2

-- 28 --



-- 29 --


SPOLUPRÁCE MEZI ACKERMANN-GEMEINDE A SDRUŽENÍM SPERANZA 2005 Vážené dámy a pánové, původně jsem si připravil delší referát. Vzhledem k programu jsem musel svůj příspěvek spontánně a radikálně zkrátit. O to se nyní pokusím. Abych přibližně vysvětlil motivaci a ducha, v němž je nesena práce organizace Ackermann-Gemeinde, přečtu vám úryvek z jedné delší modlitby. Jak již řekla paní Faberová naše sdružení bylo založeno v roce 1946 a to již 13. ledna v Mnichově, bylo založeno sudetoněmeckými katolíky, kteří se již v dobách první československé republiky angažovali v katolickém mládežnickém hnutí Staffelstein, Quickborn a v křesťanských sociálních a odborářských hnutí, a kteří se tak již znali z těchto dob, bylo založeno osobami, které byly v lednu 1945 vyhnány na západ „do Říše“, bylo založeno tedy v době, kdy milióny Němců byly na útěku, respektive vězely ve vyháněných masách a kdy ještě nebylo dosaženo vrcholu vyhnání cca 15 miliónů Němců ze střední a východní Evropy. Ke svému založení sepsali takzvanou modlitbu pokání (Sühne-Gebet). Rád bych vám z ní přečetl některé části. Modlitba se obrací přirozeně k Bohu. „S velikou bolestí jsi nás postihl za naše hříchy. Ale všechno, co jsi učinil, ó Pane, učinil jsi po spravedlivém soudu. My se nemáme tázat na hříchy druhých, my se musíme přiznat ke svým vlastním vinám. V Tvých službách jsme zlenivěli, stali se nemilosrdnými a nelítostnými vůči bližnímu, lhostejnými vůči Tvé milosti a svátostem. I my máme podíl na vině, která ulpěla na našem národu. Přiznáváme a litujeme.“ Vyznání z ledna 1946, uprostřed zcela zničeného Mnichova. Modlitba pokračuje: „I když nás stíháš pohromami, chceš nás zachránit. Tobě chceme důvěřovat, Tvé prozřetelnosti se podřídit. Svůj život vkládáme do Tvých rukou. Opět chceme brát vážně naše křesťanské povinnosti. Ať myšlenky na pomstu a odplatu neovládnou naše srdce. Na Tvé vůli chceme ponechat naše věci, Tobě, který jsi Pánem nad všemi národy a který předvoláváš všechny před svůj soud.“ Z modlitby bychom si měli odnést toto: 1. Cesta usmíření začíná v nahlédnutí vlastního selhání, vlastních hříchů a vlastní viny. 2. Cesta usmíření pokračuje přiznáním své viny a lítostí. 3. Pomsta a odplata, tehdy celoevropský myšlenkový vzor – a na mnohých místech, jak jsme mohli slyšet, je jím ještě dodnes – nesmí určovat myšlení ani jednání člověka. 4. Kdo takto přemýšlí, nechává se vést Bohem – v doslovné formulaci – „bere své křesťanské povinnosti opět vážně“. S těmito myšlenkami, z počátku Ackermann Gemeinde, jdeme již celých 60 let, výročí oslavíme příští rok. Na základě kontaktu se Šumperkem jsem se ocitl v roce 1991 na severní Moravě. S motivací, kterou jsem si osvojil a zvnitřnil v Ackermann-Gemeinde. Průběh byl dnes již jednou vylíčen. Nemusím to opakovat. Povodeň, katastrofa z roku 1997 nás, Václava Keprta a mě, přivedla dohromady. Tato cesta a osoby, které jsem na ní potkal: Václav Keprt ze Zábřeha, páter Josef, a jeho přeložení na Bouzov na místo faráře, mě a mé kolegy z Würzburgu přivedla ke konfrontaci s událostmi v Javoříčku. A když páter Josef před více než třemi lety přišel za zástupci Ackermann-Gemeinde ve Würzburgu s prosbou, abychom se podíleli na projektu usmíření v Javoříčku a Luké, tušili jsme, že vstupujme na tenký led. S plnou důvěrou jsme však věřili, že projekt 2005, jak jsme pojmenovali tuto iniciativu ve Würzburgu pro německé stránky, je možné v roce 2005 také dokončit. Po mnoha rozhovorech, konferencích a mnoha e-mailech stojíme dnes v prosinci 2005 stále ještě na počátku. Přitom, a to tu ještě nebylo tak jasně řečeno, jsme byli jeden večer na faře v Bouzově blízko rezignace. Důvodem byl masivní odpor, na který jsme narazili v okolí Luké, Javoříčka a Bouzova. Tehdy jsem řekl: „Přátelé, tato činnost nemá smysl. Pokud naše myšlenky vyvolávají pouze konfrontace, pak to není žádná cesta smíření. S projektem bychom proto měli buď ihned skončit, nebo hledat jinou cestu.“ Onu noc jsme pak několik hodin v malém kruhu zvažovali, jak pokračovat dál. Když jsem sem po několika měsících přijel znovu, nalezl jsem Speranzu, sdružení, které se angažuje ve věcech občanů okolo Luké. Do Würzburgu jsem se vracel s myšlenkou, společně s lidmi dobré vůle v Luké a jejím okolí, promyslet, jak by mohla církev a obec spolupracovat pro dobro lidí a pomáhat jim. Problémy tohoto kraje mi byly vylíčeny: chybějící vzdělání mladistvých, následně nízké šance na získání povolání, málo vzdělávacích míst a špatné perspektivy pro život. Otázka tedy zněla: jak můžeme my, církev a obec, přispět k lokálnímu rozvoji, pomoci lidem, kteří zde žijí, a vyhovět jejím potřebám? Domnívám se, že toto je cesta, kterou je třeba dále promýšlet, dále zkoumat. Navrhuji, aby se tomuto tématu věnovaly i budoucí konference, budoucí spolupráce, abychom od toho odvíjeli konkrétní projekty a touto cestou ukázali lidem, že je možná spolupráce mezi Němci a Čechy i v tomto těžce zkoušeném regionu, zejména takovým lidem, kteří dnes ještě nejsou na takové mentální nebo i intelektuální úrovni, aby nás mohli následovat.


-- 30 --


První projekt, na který jsme narazili – krok, ze kterého se pak odvíjeli všechny ostatní – byl tento vzdělávací projekt v Luké, v bývalé faře, ve faře, která je nedotčena a s jejíž sanací již začali někteří lidé z vlastní iniciativy. Naším prvním krokem je naplnit tento projekt myšlenkovým obsahem. Jedná se o společnou práci, ale konkrétnější než doposud: – Co se zde má dít? – Co nabídnout mladistvým, seniorům a postiženým? – Co zde mohou sestry poskytovat? – Jaké máme síly? – Co můžeme realisticky dokázat? Nesmí vyrobit velký mrak, který zmizí při nejbližší bouři a nic po něm nezůstane. Zůstanu u obrazu, který předložil Václav Keprt dnes ráno: již nacházíme kameny, ze kterých bychom mohli vystavět nové sousedství, pokud my, všichni lidé dobré vůle, budeme spolupracovat. Před námi stojí obrovský finanční problém. Nevíme, jak pokryjeme 18 milionů korun, kterých je podle odhadů zapotřebí. Ackermann-Gemeinde to nezvládne, to jsem řekl na začátku. Musíme se snažit získat dotace: od německočeského fondu budoucnosti (na základě mě známých úkolů a cílu je spojeno s velkými těžkostmi), od Renovabis. A – musíme najít sponzory. Tolik finanční otázka. Ta nejdůležitější otázka však zní: Je tento projekt atraktivní a smysluplný pro investory? Projekt je třeba naplnit obsahem, takovým obsahem, kterým bychom mohli eventuální investory přesvědčit. Na tom musíme ještě zapracovat. Vidím zde v sále dva starosty, kterých se tyto naše úvahy týkají, a jsem velice vděčný, že zde jsou. Společně s nimi a jejich obcemi musíme promyslet, jak toto celé uvést do pohybu, pro dobro lidí v Luké, Javoříčku a v okolí těchto pamětihodných míst. Tolik ke vzniku spolupráce mezi Ackermann-Gemeinde a sdružením Speranza. Na úplný závěr chci přečíst ještě jeden text: je ze společného prohlášení sudetoněmeckých a českých křesťanů z ledna 1991, čili z doby bezprostředně po sametové revoluci a to je již dávno. Tento text má však pro mě platnost ještě dnes, beze změny formy a obsahu: „Ještě jednou se obracíme společně na Čechy i Němce s prosbou, aby bez ustání usilovali o dobrou atmosféru ve vzájemných vztazích. Musíme využít každé příležitosti, kdy lze prostřednictvím setkání a rozhovorů odbourávat předsudky a pomocí „diplomacie od člověka k člověku“ přispívat ke vzájemnému sblížení. Je třeba hledět ke společným kulturním, hospodářským, ekologickým a náboženským cílům a prakticky spolupracovat na jejich uskutečnění. Je třeba dbát na formy vzájemného styku. Mnohé závisí na tónu, jakým jsou určitá politická stanoviska zastávána, ale také na způsobu, jak si počínají návštěvníci v sousední zemi. Oč více společného tímto způsobem vznikne, o to snazší bude překonávání toho, co nás v minulosti rozdělilo. Mezi Čechy a Němci jsou lidé dobré vůle ve většině.“ Mezi Němci a Čechy jsou lidé dobré vůle ve většině, o tom jsem ještě přesvědčen i dnes. Jen: nesmějí mlčet! Neboť německo-české sousedství se musí zdařit! Adolf Ullmann, Ackermann-Gemeinde Würzburg

POSTOJ ČKA ZÁBŘEH K ČESKO-NĚMECKÉMU SMÍŘENÍ Dámy a pánové! Dovolte mi, abych ve svém příspěvku tlumočil postoje místní skupiny České křesťanské akademie v Zábřehu a mohu-li, i osobní poznámky k dnešní problematice. Omluvte mne, pokud budu konkrétní a adresný. Nejprve ale chci poděkovat P. Josefu Opluštilovi z Bouzova a jeho kolegům z občanského sdružení Speranza za to, že dnes svým dílem můžeme společně usilovat o jednotu a naději ve smíření nás zde přítomných i německého a českého národa. Na mnoha místech naší republiky blahodárně působí občanské sdružení Česká křesťanská akademie, která trvale usiluje o rozmach vzdělanosti a všeobecné lidské kultury v duchu křesťanských výzev, pramenících z evangelia. Nedávno měl v Zábřehu přednášku viceprezident České křesťanské akademie PhDr. Jan Stříbrný „O historické paměti národa“. Zdůraznil, že Čechy, Morava a Slezsko byly ve své historii průsečíkem evropských snah o sjednocení proti cizím nepřátelským vlivům a na území dnešní republiky se svorně prolínaly západoevropské a východoevropské národnosti. Například v naší rodině máme německé a francouzské předky a není tomu tak i v jiných rodinách? Jen ideologie nacismu a komunismu se snažila vytvořit monogamní stát, u nás vyhnáním německy mluvícího obyvatelstva a nepohodlných menšin. Narodil jsem se v roce 1947, kdy byl na pranýři světový nacismus a u nás v Československu se připravoval zrůdný komunismus. Rodiče z tatínkovy strany pocházeli z Vilémova a Kovářova a v Javoříčku měli své příbuzné. Jako dítě jsem se u bábinky nesetkal s nenávistí a záští, i když dědeček v 74 letech zahynul v Osvětimi, kam se dostal na udání Čecha. Dva moji strýci byli zastřeleni nacisty 8. května 1945 u mostu přes Moravskou Sázavu v Zábřehu. Jak je těžké přijmout tyto skutečnosti, žít s nimi a


-- 31 --


proměnit v odpuštění, smír a naději v přirozeně dobré lidské vlohy. A dnešní pokusy o demokracii zřetelně nahlodává diktatura peněz, korupce a konzum. Nezapomenu, jak nám v době komunistické perzekuce pomáhali přátelé ze svobodnějších území, především z tehdejšího Západního Německa, NDR, Rakouska, Francie, Švýcarska, Itálie a Slovinska a povzbuzovali nás propašovanou literaturou, periodickými tisky a mnohdy i významnou finanční pomocí na opravy chrámů, disidentskou činnost, viz kardinál Meisner a jiní. Známý chartista a obhájce lidských práv univerzitní profesor Josef Zvěřina, prof. Oto Mádr a jiní by mohli vyprávět, co praktické pomoci a povzbuzení plynulo z těchto zemí. A když jsem se po revoluci v prvních svobodných volbách stal starostou Zábřehu, jeden z prvních, kdo přispěchali na pomoc byl P. Anton Otte z Ackermann-Gemeinde s vybavením kuchyní pro obnovující se Oblastní charitu Zábřeh, či německé řádové sestry se zásilkou polohovacích postelí pro místní nemocnici. Němečtí křesťané šli příkladem svým spoluobčanům a doslova se otevřela stavidla pomoci pro dobrá díla. Ve svobodné společnosti mohl náš syn prožít jeden rok výuky na jezuitském gymnáziu v St. Blasien, nebo naše dcera mohla dokončit svá studia sociální práce na univerzitě v Pasově, nehledě na konkrétní projekty našeho regionu s würzburgskou oblastí, činnost Česko-německého fondu budoucnosti a jiných pozoruhodných aktivit. Všechny tyto a jiné iniciativy se snaží prohlubovat vzájemné vztahy v příznivém prostoru evropské integrace. Dosud není zmapováno drama vyhnání sudetských Němců z jejich domovů. Nedávno jsem se stal svědkem vyprávění jednoho z mnoha příběhů tohoto období z nedalekého Medlova. Rodina německého sedláka byla vypuzena ze statku, kde bydleli a hospodařili a statek zabrala rodina volyňských Čechů. Původní obyvatelé statku do chvíle odsunu zde museli vykonávat potupné pomocné činnosti. Syn volyňských Čechů s kamarádem se v roce 1953 jednoho dne rozhodli, že nenastoupí vojenskou službu v komunistickém Československu, odjeli na motocyklu do zaměstnání, ale domů se již nevrátili. Podařilo se jim uprchnout do Západního Německa bez znalosti jazyka, bez peněz. Syn volyňských Čechů při strádání v uprchlickém táboře si vzpomněl na rodinu, která byla vyhnána ze svého hospodářství. A tato rodina v Západním Německu se chlapce ujala, přijala jako svého, zajistila výuku řeči, sehnala zaměstnání. Na nesmiřitelnou křivdu odpověděla bratrskou láskou, přijetím, praktickou pomocí. Nedávno jsem se setkal s tímto člověkem – synem volyňských Čechů, který žije šťastně u Frankfurtu, je vděčný rodině, která ho zachránila a rád stále se vrací na návštěvy ke své sestře do Medlova. Co životních příběhů by se dalo zachytit a zaznamenat pro další generace! Závěrem bych chtěl říci, že současný papež Benedikt XVI., jenž v minulých letech – ještě jako kardinál Ratzinger, přijal pozvání k přednášce na půdě České křesťanské akademie v Praze, oslovil mládež na světovém setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem, neklamně usiluje o ekumenu mezi křesťany a má upřímný zájem o hledající sympatizanty - navazuje dialog se zastánci nejrůznějších proudů. V Jeho intencích hodlá nadále pokračovat Česká křesťanská akademie i v rámci česko-německých vztahů. Bez vzájemného odpuštění, smíření a nastoupení společné cesty nelze mluvit o dobré vůli, otevřenosti a bratrství. Vůle k ochotě naplnění těchto premis nechť vyvěrá z hlubší vnitřní reflexe každého jedince, a jak doufáme, probudí se ve vědomí, ale i svědomí nových generací našich národů. Ing. Mgr. František Srovnal Místní skupina České křesťanské akademie Zábřeh Zábřeh, 3.12.2005

Edith Steinová, domov a smíření „Naše láska k člověku je měřítkem naší lásky k Bohu. Pro křesťany – a nejen pro ně – nikdo není cizincem. Kristova láska nezná hranice.” E.S. Když jsme ve spolupráci s veronskou diecézí a tamní univerzitou připravovali putování italských studentů po Střední Evropě, zvolili jsme jako leitmotiv postavu Edity Steinové, protože svým životem propojuje všechna území, která jsme chtěli představit a jednak jde o osobnost mnohotvárnou: filosofku, karmelitku, světici, ale také patronku Evropy, svědka víry uprostřed totalitního režimu, jednu z prvních žen, které se staly univerzitními docentkami, a především člověka vzácně celistvého, jenž neodmítá spoluodpovědnost za svět, v němž je nám dáno žít. Edita Steinová (1891-1942) se narodila ve Vratislavi, ve městě, v němž se po staletí snoubí kultura slovanská s německou.9 Hlásila se vždy k dvojí příslušnosti: „Jsem Židovka a Prušanka“, napsala v autobiografické knize o svém mládí.10 Bývá ostatně považována spíše za světici německou než polskou, přestože ve svém životopise poutavě líčí život dolnoslezské židovské rodiny žijící v pokojné symbióze se smíšeným slovansko-německým národním společenství typickým pro tento kraj. Svou autobiografickou knihu Aus dem Leben einer jüdischen Familie začala psát v r. 1933 a pozůstalí členové rodiny Steinovy se po válce dlouho bránili její publikaci: texty tohoto žánru bývají 9

Dovolujeme si připomenout, že Vratislav-Wroclaw-Breslau, hlavní město Dolního Slezska založil český kníže Vratislav, během staletí byla spravována střídavě Poláky a Prusy, po generace tu sídlila významná židovská komunita. 10 Své „prušanství“ si uvědomila během univerzitních studií. K přednáškám Maxe Lehmanna, který se netajil vlastními antipruskými názory, Steinová poznamenává: „Protože jednostrannost ve mně vždy probouzela touhu vyslechnout také opačný názor, začala jsem se zabývat přednostmi pruského charakteru a posílila jsem mé „prušanství“ víc než v domácím prostředí.“ (srv. E.STEINOVÁ, Aus dem leben, cit podle itals. překladu Storia di una famiglia ebrea, Roma 1992, s. 243).


-- 32 --


ambivalentní, vedle jejich nesporné literární a dokumentační hodnoty, často příliš nahlíží do soukromí. Pro Editu Steinovou ovšem takové psaní bylo otázkou zásadní pravdivosti, proto nemohla zatajit ani některé konflikty, sporné osobní postoje a názory členů rodiny, které měly dokreslit obraz běžné židovské rodiny, jež se podstatně nelišila od svého polsko-německého kulturního prostředí, což mělo být hlavním poselstvím knihy. Vedle filozofčina úsilí o autenticitu připomeňme dobový kontext, který podnítil vznik tohoto díla: období prudké eskalace antisemitismu jež Steinovou, jako mnoho dalších, přinutilo zříci se slibné univerzitní kariéry. Literární zpracování dějin vlastního rodu se pro Editu Steinovou stalo příležitostí vyjádřit své pojetí domova, vlasti, pocitu odpovědnosti za osudy místa, kde žijeme. Filozofickou a literární reflexi však vždy doprovázela koherentní životní gesta, jimiž stvrzovala svá ideová východiska. Jako příklad zmiňme její reakci na počátek první světové války: přesvědčena, že nelze zůstat stranou, přerušila studia a nastoupila jako dobrovolná zdravotní sestra do vojenského lazaretu v Hranicích na Moravě. Dostala tak příležitost uvědomit si, že i její němectví/prušanství může být pociťováno jako cosi konfliktního, zdroj nepřátelství a odcizení. Česky mluvící obyvatelé Hranic zdaleka nesdíleli její válečný patriotismus: „Na pomoc obyvatelstva městečka… se nedalo spoléhat. Češi se dívali na Němce s jistou nevraživostí. Jestliže jste se někoho na ulici zeptali na cestu, nedostali jste odpověď. Nemocnice, ve které pracovaly německé sestry nedostávala žádné dary od obyvatel města. Byly jsme odkázané jen na pomoc z vlasti.“11 Steinová naštěstí brzy dospěla k pochopení a vcítění do situace národů monarchie, které se bez viny ocitly ve válce:12 "V našem lazaretu byly zastoupené všechny národy rakousko-uherské monarchie: Němci, Češi, Slováci, Slovinci, Poláci, Rusíni, Maďaři, Rumuni, Italové. Nezřídka také Cikáni. K tomu mnohdy ještě nějaký Rus nebo Turek. … Bylo mi jich velice líto, oněch ubohých Slováků a Rusínů, které vyrvali z pokojných vesniček a poslali do pole. Co jim bylo po dějinách německé říše a habsburské monarchie? Teď tu leželi a trpěli, aniž by věděli proč.“13 Jinou odpovědí na situaci, v níž je člověk nucen žít jako cizinec v zemi, kterou považoval za vlast, byla pro Editu Steinovou její úvaha o státě a na praktické rovině pak především její mučednictví. Ve studii Eine Untersuchung über den Staat (1925) rozlišuje stát jako společnost (Die Gesellschaft) a stát jako společenství, pospolitost (Die Gemeinschaft). Vedle právní a interpersonální státní struktury podle Steinové existuje cosi jako národní společenství, které se ovšem neidentifikuje prostě s jedním národem či kulturou, ale ani se sdružením několika kulturních tradic do jediného státního celku. Živé národní společenství má být neseno společnou intencí, k níž pak směřuje veškerá odpovědnost občanů.14 Společnou intencí ale není stanovení společných etických kritérií, ta jsou podle Steinové určující v oblasti individuálního chování a mezilidských vztahů. Úkolem státu nemá být tedy garance určitých etických hodnot, ale zajištění a ochrana určité autonomie jednotlivců vůči státu, podporovaná a vyjádřená menšími společenskými uskupeními (komunitami) uvnitř státu.15 Edita Steinová nekapitulovala na plnoprávné začlenění do společnosti, její úvaha o státě je podnícena jednak některými rysy pruského státního uspořádání a jednak chovala naději na možný přínos onoho specifického života v rozpětí mezi několika národy a kulturami. Věřila v možnou pozitivní formulaci "multikulturality středoevropského prostoru", smíme-li zesoučasnit její vyjádření. Před časem opět zveřejněný dopis Steinové papeži Piu XI., týkající se rostoucího pronásledování Židů v Německu, je dalším dokladem konkrétních a někdy jistě riskantních činů, jimiž vyjadřovala svou spoluodpovědnost za stav společnosti. A když pak v závěru života vytušila svou blízkou násilnou smrt, zahlédla v ní hlubší smysl, který vyjádřila v následujícím listě svým představeným: „Prosím Pána, aby ráčil přijmout můj život a smrt ke své cti a slávě, /.../, za smíření, /.../ za to, aby Pána přijali ti, kdo jsou jeho, a aby jeho království přišlo ve slávě; prosím za záchranu Německa a mír ve světě“16 … „Pevně věřím, že Pán přijme můj život za všechny. Musím neustále myslet na královnu Ester, která byla proto vzata ze svého národa, aby se za něj přimlouvala před králem.“17 „Za všechny stát před Bohem“, tak shrnuje Edita Steinová význam vlastního povolání. Vždy pro ni bylo podstatné zaměřit se na co nejplnější rozvinutí pozitivního lidského potenciálu svěřených osob. Přestože pro ni samotnou vrcholem sebeuskutečnění byl vstup do kontemplativního kláštera a mučednictví, nepřestala zdůrazňovat odpovědnost každého za současný i budoucí stav světa, v němž žijeme, a který si v napjaté době může vyžádat i oběť vlastního života pro život druhých. Její smrt však zůstává gestem lásky, nikoliv náboženského fanatismu. Lásky, 11

cit. in V. BEDNÁŘ, Okolnosti pobytu Edith Steinové v Hranicích v roce 1915, in Sborník SOA v Přerově 2004, s. 123. "Válečná ani poválečná generace si neumí představit, v jak pevné jistotě a bezpečí jsme žili do roku 1914. Pokoj, pojištění získaného majetku a stabilita poměrů byly pro nás téměř neotřesitelným základem života... Za několik měsíců bylo po všem." E. STEINOVÁ, Ze života, cit. in BEDNÁŘ, s. 123. 13 cit. (s úpravami) podle Edith STEINOVÁ, Ze života jedné židovské rodiny. Služba v Lazaretu v Hranicích na Moravě, in Karmel 1-2/1999. 14 Neexistuje-li tato společná intence, státnímu útvaru hrozí smrt. Srv. A. A. BELLO, Edith Stein, http://www.emsf .rai.it/interviste/interviste.asp?d=497 15 Stát navíc, jak ukazují dějiny, není jedinou, absolutní formou společnosti, ač dnes jistě zůstává formou nanejvýš cennou, dodává Steinová ve své studii. K hodnocení této koncepce státu v díle Edith Steinové srov. např. A.A. BELLO; E. GARCIA ROJO, Edith Stein, existencia y pensamiento, Madrid 1998.s. 136-142. 16 M.A. NEYER, Edita Steinová, Život v obrazech a dokumentech, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1993, 71 (překlad upraven podle V.KOHUT, Pokoj před tváří Hospodina. Edith Stein a její přímluva za mír ve Svaté zemi, Karmel 2/2003). 17 tamtéž, s. 63. 12


-- 33 --


která jde až do krajnosti, která je ochotna nabídnout život i za vzdálené: za německý a za židovský národ, tedy za ty, kdo ji vytrvale odmítali přijmout do svého společenství, přiznat jí domovské právo. Její životní postoj je vzdálený onomu kafkovskému pocitu vyděděnosti, odcizení, které její pražský vrstevník tak geniálně zachytil ve svých dílech. Nesmířila se jako mnoho pražských německých intelektuálů s tím, být cizinkou ve vlastním domě, avšak ani nerozpoutala kolotoč odplaty v boji za právo na vlast. Edita Steinová své postavení, stále znejisťované a ohrožené místo ve společnosti naopak přijala jako cenný dar, jako možnost účasti na osudu všech takto postižených, ve vzácné solidaritě s trpícím společenstvím i jednotlivcem. Naději a klíč ke smyslu této situace našla ve víře v plodnost utrpení božího Syna, v němž dostaly význam všechny osudy, křivdy a utrpení. Velikonoční tajemství nám předestírá obraz Vzkříšeného Krista se stopami ran, tedy znameními prožité opravdové bolesti, ale bolesti vpravdě vykoupené a vstupující do nového života. Nic tedy není bez naděje na budoucnost. „Žádný kámen strachu, viny a bolesti není tak velký, aby nakonec nemohl být odvalen,“ píše Tomáš Halík. 18 Podobně Lévinas říká, že „žádná slova se nesmí ztratit, žádná smrt se neobejde bez vzkříšení.“ Obojí nás zároveň upomíná na význam dějin, minulosti, ať už byla jakkoliv bolestná a zraňující. „Minulost nám otevírá své možnosti a podněty k proměně přítomnosti, uvědomění si minulosti tak může vyvolat novou budoucnost.“19 Ano, chceme-li hovořit o smíření a naději, je třeba mluvit také o minulosti, vině, paměti individuální i kolektivní. Jistě je v této souvislosti případná i otázka, zda vůbec můžeme uzdravit minulost, zda máme právo revidovat historicky podmíněná a rozhodnutí druhých. České sloveso „odpustit“ můžeme chápat také jako „pustit, nechat být něčí/své provinění, vzdát se nenávisti a pomsty, a tak být osvobozen k novému životu.“20 Neznamená tedy zapomenout či ignorovat pocity zatrpklosti, zloby či zoufalství, které v nás oprávněně probouzí bezpráví. Je třeba nebrat dějinám jejich hodnotu, vždyť co se stalo, je v nás trvale zapsáno a náleží ke společné zkušenosti: a to jak křivda, tak i touha po spravedlnosti, vyrovnání. (A kdo z nás nezažil, že je těžké odpustit i všední zrady paradoxně nikoliv nepřátelům, ale partnerům, rodičům, přátelům...) Jak se tedy vrátit ke svobodě, která se nedá opanovat předsudky, nekončícím koloběhem odplaty a zastírání vlastních vin? A jak velkou vinou je, připravit někoho o domov? Nestačí-li k porozumění oněch několik poznámek ze života Edity Steinové, o jejím vnímání vlasti a její ztráty, zkusme si uvědomit, že domov je místem, které poskytuje útočiště hledajícím a přístřeší cizincům, že „kde je domov, je i oslovení, důvěra a odpovídání,“ z nichž pramení společná řeč, společné úsilí, jedním slovem „kultura“.21 Lze nějak odčinit ono vnucené cizinectví? A tím se snad konečně dostáváme k tématu, které od nás, řeholní kongregace, jež se zapojila do projektu Speranza, bylo zřejmě očekáváno. Mnohé se v naší společnosti za posledních šestnáct let změnilo, ovšem stále nám ještě schází ona hluboká a trvalá proměna mentality, jež měla navázat na politickoekonomické změny v naší zemi. Všichni si přejeme, aby opět nabylo na síle, co socialismus dlouhodobě narušil: autentický a odpovědný život ve společnosti, úctu k jednotlivci a jeho právům, kreativitu, pozitivní hodnotovou orientaci, iniciativnost atd.. Programních prohlášení o vzájemné mezinárodní podpoře v tomto smyslu, jak ze strany státních, tak církevních představitelů obou našich zemí, bylo jistě dost.22 Plně sdílíme přesvědčení, že se však jedná o dlouhodobý a komplikovaný proces usmíření a růstu k nové společné budoucnosti. A protože jsme řeholní sestry, nedomníváme se, že by naším místem byla „vysoká politika“ avšak nechceme chybět tam, kde jde o praxi dialogu, o hledání a konkrétní využití nástrojů, jež mají vnést myšlenku usmíření do všedního života jednotlivců a společnosti. Proto také naše kongregace přijala pozvání zástupců farnosti a občanských sdružení tohoto regionu ke spoluúčasti na projektu Speranza. Řeholní komunity mají být jakýmsi příkladem "skutečně dobrého porozumění, sounáležitosti, soužití".23 Samozřejmě i my se teprve „stáváme“ společenstvím podle ideálu, který vyznáváme. Jsme kontemplativně-apoštolský řád čerpající ze spirituality Karmelu, k němuž náležela také Edith Steinová. Její pedagogické úsilí je pro nás velkým vzorem. Naše řeholní společenství se po desítky let věnuje výchovně-vzdělávací činnosti, její konkrétní formy vždy určujeme v dialogu s novým prostředím, do kterého se má komunita včlenit. Podle potřeb společnosti a místní církve tedy působíme ve farnostech, v exercičních domech, ve školách a dalších kulturně-výchovných zařízeních. Stojíme o to spoluutvářet dějiny regionu, učit se srůstat s kulturou a dějinami tohoto kraje, a tak ukazovat, že tu je opravdu 18

T. HALÍK, Vzýván i nevzýván, Lidové noviny, Praha 2004, s. 254. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE. Paměť a smíření: církev a viny minulosti. Katolický týdeník, Praha 2000, s. 33. 20 srov. též Slovník spisovného jazyka českého (1989): „přestat mít někomu za zlé nějaké (zprav. závažnější) provinění“, „dovolit někomu odchod“, viz také Z. SVOBODOVÁ, Nelhostejnost, aneb (ne)náboženská výchova, Malvern, Praha 2005, 93n. 21 Z. SVOBODOVÁ, s. 109. 22 Za všechny zde připomeňme alespoň Prohlášení Stálé rady ČBK k současné situaci česko-německých vztahů z dubna 2005; Společné prohlášení českých a německých biskupů u příležitosti 50. výročí konce 2. světové války (1995); Společné prohlášení českých a sudetoněmeckých křesťanů (1992); Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21.1.1997 ad. 23 Společné prohlášení českých a německých biskupů u příležitosti 50. výročí konce 2. světové války (1995), dostupné na http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=1985 19


-- 34 --


naděje pro budoucnost, pro pokojné a smířené soužití kultur, generací, pohledů na svět. Nechceme sem vnášet něco, co zde chybí, ale spíše podporovat rozvoj místních zdrojů a personálních kvalit jednotlivců, jimiž je obdařena každá místní kultura a každý člověk. Před několika lety jsme s podobným záměrem otevřely dům v Praze, kde hostíme skupinu univerzitních studentek. Jeho cílem, je poskytnout lidské i duchovní zázemí, které by podporovalo osobnostní růst studentů skrze život ve společenství. Nemá přitom jít o společenství parařeholní, plně respektujeme odlišné profesionální i životní poslání každého: jedná se především o základní ochotu a vstup do určité dynamiky společenství, zbavování se mechanismů, které brání rozvoji přirozených lidských vztahů. Naprosto základní jsou v nabízeném formačním projektu (viz letáček k projektu Koinonia) výrazy jako svoboda, odpovědnost, tvořivost, autenticita, nezištnost ad., jejichž obsah odpovídá tradiční, tj. pokoncilní křesťanské teologicko-antropologické vizi člověka a jeho místa ve světě. Společensko-vzdělávací centrum v Luké by mělo nést jméno Edity Steinové. Tento název jsme nenavrhly my, ale samozřejmě se nám zdá nejvýš příhodný pro místo, které chce být prostorem smíření a setkání. Snad se tedy i tato vzácně celistvá žena, žijící na rozhraní několika kultur a národů, stane dalším ze „společných vzorů naší víry“,24 které spojují český a německý národ a poukazují k naději na dobrou společnou budoucnost. Jak už bylo řečeno, neaspirujeme na politická křesla a prohlášení, cítíme se povolány spíše ke spolupráci s infrastrukturami tohoto regionu a jeho konkrétními občany. Nejsme jistě první, jediné či nejlepší, ovšem zdá se nám, že oné drobné a trpělivé práce a iniciativ pro usmířenou a vykoupenou budoucnost není nikdy příliš mnoho. Denisa Červenková, Sestry karmelitky sv. Terezy, Praha

ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ - SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE Naši biskupové vydali k 60. výročí k ukončení 2. světové války prohlášení, které si podle mého názoru zaslouží větší pozornosti. Poukazuje na příčiny a důsledky 2. světové války, ale hlavně na to, co s tím dnes. V našem duchovním zamyšlení bych se rád věnoval posledním dvěma odstavcům: „Výročí konce války a vzpomínka na její oběti je velkou výzvou k evangelní ,změně smýšlení‘, k pokání a odpuštění, na němž lze také stavět nové politické uspořádání sjednocující se Evropy, aby se zde války už nemohly opakovat. Evropští křesťané a jejich církve mají velikou odpovědnost za to, aby tuto příležitost nepromarnili a nepřipustili oživování národních sobectví, podezřívání a nenávistí, jak se o to některé politické proudy opět pokoušejí. Prosíme vás tedy, bratři a sestry, využijme každou příležitost k tomu, aby si po šedesáti letech lidé i národy konečně odpustili. Přičiňujme se o smíření a vzdorujme všem pokusům oživovat staré nenávisti. ,Je-li možno, žijte se všemi v pokoji‘ (Ř 12,18).“ …aby si lidé a národy konečně odpustili! Jak ukazuje reakce na projevy německých, bavorských, českých a sudetoněmeckých politiků a předáků různých zájmových skupin, je vskutku odpouštění stále zapotřebí přes pozoruhodné snahy, iniciativy, nejrůznější akty smíření, a to právě v prostoru našich církví. Tématu odpuštění se věnoval komentář v květnovém čísle Christ in Gegenwart s nadpisem „Reue und Vergebung“. Autor píše: „Byl to nevídaný čin, když se papež Jan Pavel II. ve Svatém roce 2000 vyznal z vin za zločiny, kterých se křesťané během staletí na jiných lidech dopouštěli. Onen veřejný úkon kajícnosti s prosbou o odpuštění se ale nesetkal všude se souhlasem. V samotné církvi zaznělo, že není vhodné, aby se ukazovala slabost, a už vůbec ne v dobách, kdy je křesťanství samo oslabeno. Přesto se tento čin ukázal jako správný a osvobozující. Jan Pavel II., kterému se už říká Veliký, byl veliký také v tom, že byl schopný vyslovit i věci nepříjemné, že měl odvahu podívat se pravdě do očí. Jak těžké je přiznat se k vině – nejen k chybám – zakoušíme denně, jak v soukromém, tak ve veřejném životě. V nedávné době jsme to zažili při protestech mladých Číňanů proti aroganci japonských historiků, kteří imperialistické zločiny proti Číňanům ve 20. století bagatelizovali. Vidíme to v Turecku, které není schopno se přihlásit k nemilosrdné genocidě Arménů a asyrských křesťanů. Jednotlivé sociální skupiny, třídy a celé státy se utvrzovaly v tom, aby z těch druhých učinily obětní beránky. Naše podvědomí nás přesvědčuje, že demonstrovat sílu je správné a dobré. Pud sebezáchovy a naše agresivita jsou prý přirozeným biologickým reflexem, který má zajistit zachování druhů nám říká evoluční teorie. Toto není celá pravda. 24

tamtéž.


-- 35 --


Etologové poukazují na to, že přijímat a unést nevýhody, schopnost ukázat svoji slabost, prokazovat lásku bližnímu nám může přinést v našem životním boji leckteré výhody. Dokonce ani v ekonomické oblasti, v kapitalismu, není vůbec tím nejlepším trvalá demonstrace síly. Samozřejmě také ne nedůstojné podrobení se - jde o upřímné konfliktní vyrovnání zájmů. Poctiví obchodníci, kterým velí zdravý smysl pro obchod, vědí odedávna, že se nesmí zneužít důvěry zákazníka, že nesmí být zákazník ponižován a že nesmí na veřejnosti ztratit svoji tvář. Teprve „slabost“ dobré sociální politiky, která krotí „čistý“ trh a transformuje se v sociální tržní hospodářství, činí společnost silnou. Jedině skrze postoj studu za zločiny nacismu dosáhli Němci respektu, úcty a zakusili smíření. Bez vyznání viny, pokání a lítosti by to nebylo možné. Ale také ani bez připravenosti ze strany obětí - odpustit. Tam, kde týraní svým milosrdenstvím projevují pachatelům velikost a velkorysost; tam, kde se utlačovaní a jejich potomci navždy a trvale zřeknou toho, aby jitřili hrozné rány, tam se může historická paměť uzdravit. Je těžké se vyznat z viny, ale ještě obtížnější je odpouštět.“ Ze své zkušenosti jako vězeňský duchovní dobře vím, že odvaha vyznat se z viny a poprosit o odpuštění je závislá na naději, na naději, že toto vyznání a tato prosba budou slyšeny, vyslyšeny, že bude odpuštěno. V jistém smyslu musí nabídka odpuštění předcházet vyznání z viny a prosbě o odpuštění. To by znamenalo pro naše českoněmecké vztahy: sudetští Němci odpustí Čechům „vyhnání“ a vše, co s ním souvisí: bolest, utrpení, bezpráví a ponižování. Češi odpustí sudetským Němcům „Mnichov“ a vše, co s ním souvisí: bolest, utrpení, bezpráví a ponižování. Pro mnohé to může být přespřílišný požadavek na pozadí zla, které ohrožovalo samotou existenci. Těmto lidem patří naše hluboké porozumění a respekt. Vždyť takovému požadavku lze opravdu vyhovět jen s pomocí Boží a za pomoci vzorů a přímluv našich svatých patronů. Msgr. Anton Otte, sdružení Ackermann-Gemeinde

SPOLEČENSKO-VZDĚLÁVACÍ CENTRUM LUKÁ Luká je obcí v Olomouckém kraji s pověřeným obecním úřadem i pro obec Javoříčko, která byla 5.5.1945 vypálena a všichni muži popraveni. Událost se nesmazatelně vryla do myslí občanů regionu. Společensko-vzdělávací centrum v Luké (dále SVC) chce nasměrovat myšlení současné a přicházející generace a převzít úkol pomoci přijetí minulosti. SVC by mělo působit jako místo duchovní obrody především se zaměřením na mládež a starší občany. Ve spolupráci se sestrami řádu Karmelitek z Florencie bude SVC místem mimoškolní výuky jazyků, religiozity a estetiky a ostatní zájmové činnosti. Současně vzniknou prostory pro setkávání především mládeže různých regionů Česka i Evropy. Občanské sdružení SPERANZA 2005 je investorem akce. Technické řešení objektu využije území ve středu obce Luká s možnostmi realizace nových objektů a rekonstrukcí stávajícího objektu fary, napojení na inženýrské sítě a komunikace. Umístění objektů SVC využije parcely k. ú. Luká – p.č. 58 - zast.plocha a nádvoří ŘK farnost Luká – p.č. 18/1., 18/2., 18/3., zahrada ŘK farnost Luká – p.č. 57 - zast. plocha a nádvoří Obec Luká – p.č. 899/1., 905/6 - komunikace Obec Luká / pro uložení sítí / Objektová skladba SVC zahrne pozemní stavby a přípojky inženýrských sítí: – Fara - rekonstrukce - 1.n.p. - byt faráře - 2.n.p. - klubovna – Kaple - novostavba - 1.n.p. - kaple, učebna a knihovna - 2.n.p. - kaple, sociální zázemí pro klubovnu – Klášter - novostavba - 1.n.p. - ubytovna hostů/3 klubovny - 2.n.p. - ubytovna řádových sester - 1.p.p. - pomocné prostory – Přípojky vody, plynu, el. energie, kanalizace dešťové a splaškové s čistírnou odpadních vod – Terénní a sadové úpravy, komunikace a chodníky – Oplocení


-- 36 --

Pomocný objekt - rekonstrukce Hodnota stavby celkem cca 18,4 mil Kč – z toho německé subjekty 9,2 mil Kč – české subjekty 9,2 mil Kč


–

Termíny přípravy a realizace: - projektová a finanční příprava - realizace - uvedení do provozu

- 2006 - 2008 - 2008

Současný stav přípravy : – Studie zástavby - ing. arch. Zdeněk Quitt, Nový Jičín, 12/ 2004 – Studie a přípravné práce na rekonstrukci fary byly finančně uhrazeny Ing. J. Faltýnkem, Vojtěchov, sponzorem akce. – Prvním předpokladem realizace díla je získání rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení. Tyto dokumenty jsou podkladem pro žádosti o finanční příspěvky a podporu. – Prodej potřebné parcely za symbolickou cenu 1 Kč schválilo zastupitelstvo obce Luká Cílem vědecké konference „Češi a Němci v nové Evropě - smíření jako naděje“ je nejen myšlenka smíření s minulostí, ale také prezentace záměru výstavby SVC v Luké a podpora tohoto projektu. Ing. Zdeněk Mašek, CSc.

PŘEJI VÁM VŠEM, ABY BUDOUCNOST MĚLA PODOBU NADĚJE. Svůj proslov bych chtěl uzavřít replikou slov, která zazněla na úvod pontifikální mše sv. v Luké 30. dubna 2005. Mši sloužil otec biskup Josef Hrdlička u příležitosti 60. výročí javoříčské tragedie za její oběti Dá se říci, že jsou dva základní druhy důvodů setkání většího počtu lidí: důvody smutné a důvody radostné. Jako farář lukovké farnosti, kam patří obec Javoříčko, mohu znovu potvrdit, že důvod našeho setkání je však dokonce tragicky smutný a pro mnohé doposud velice bolestný. A jako jeden z mnoha, kteří znají tyto události jen z vyprávění, chci apelovat na vás všechny… že na to, co se stalo před 60 lety v Javoříčku se nikdy nesmí zapomenout z důvodů nám všem jasných. Nikdy se nesmí zapomenout na utrpení a bolest nevinných lidí. V každém případě jsme i my schopni cítit tady i přes značnou časovou vzdálenost mučivou absurditu smrti na prahu svobody… Proč se to muselo stát zrovna takto? To je otázka, při které člověka může bolet nejen hlava, ale i srdce… Navíc pro mne jako duchovního pastýře je těžké necítit bolestnou starost za spásu duší oněch 38 zavražděných javoříčských občanů, kteří byli všichni křesťany a patřili do lukovské farnosti. Jistě uznáte, že se mi těžko modlilo u hrobu, kde chyběl kříž, jakkoliv všichni měli křesťanský pohřeb. Nedokázal jsem to pochopit, proč tak dlouho po pádu obludné rudé totality, která zneužila tuto tragedii k politickým cílům, zde tento znovu nestojí znamení křesťanské naděje. Naděje, ke které se tito zavraždění, jako křesťané, celý život upírali. Tam u hrobu obětí tragedie, kde jsem se nedokázal modlit bez emocí, vznikla původní myšlenka naší iniciativy, kterou jsem se snažil vám přiblížit i s jejími proměnami. Chtěl bych jako autor námi již opuštěné myšlenky kříže smíření požádat zde přítomné zástupce javoříčských občanů, aby tlumočili občanům své obce moji prosbu o to, aby oni sami postavili kříž na hrob svých otců, dědů a jinak příbuzných. Druhá prosba se týká nás všech, co jsme se dnes setkali. Milí přátelé , bratři a sestry, vážení hosté - moc a moc Vás prosím o účast na zázraku. Proměňte svými slovy, postoji, skutky náš pohled do minulosti, abychom neztratili odvahu hledat pravdu (jakkoliv se zdá, že historici už řekli nebo napsali vše k danému tématu), abychom cítili ten požehnaný smutek, který léčí bolavá srdce. A ten zázrak proměny zkuste použít i pro naši budoucnost, aby toto veliké neštěstí začalo být také mohutným impulsem pro skutky velikého dobra, které jsou tím nejlepším pokáním. Prosím pomožte nám svým přičiněním proměnit smutek této tragedie ve velké dobro. P. Josef Opluštil Vážený čtenáři, pokud Vás náš záměr vybudovat Společensko-vzdělávací centrum v Luké oslovil, můžete přispět na konto veřejné sbírky, zřízené pro tento účel u Poštovní spořitelny v Olomouci: č. účtu 194846054/0300

ČEŠI A NĚMCI V NOVÉ EVROPĚ - SMÍŘENÍ JAKO NADĚJE

Recommend Documents