Přednáška 1 - Historie krajky a krajkářství jako fenoménu
16. století – Benátky, krajka šitá a posléze krajka paličkovaná Teorie o původu krajky: asi se vyvinula v Malé Asii, na styčném území mezi Východem a Západem. Zde doloženy nejstarší formy krajek a dochované výrazy, které mají stejný slovní základ výšivka je v italštině „ricamo“ a v arabštině „rabuna“ krajka je v italštině „trine“ v arabštině „target“ Starověk Egypt - paličky a zbytky krajky nalezeny na oblečení mumií ze starověkého Egypta, myčkový steh na ponožce ze starého Egypta. Mezopotámie - doklady o síťování a pletení na krosienkách, ženy si vlasy vázaly do síťek. Síťováním a výrobou šňůr - Meziříčí na Ukrajině a z Kosoutsy v Moldavsku (cca 17 tis. let), Lascaux ve Francii (15000 př. n.l.), Číny a Japonsko (cca 13500 let). Na lokalitě Na Valech ve Starém městě u Uherského hradiště nalezen a rozpoznán zbytek krajkoviny (hrob č. 77/48), 6.–7. stol. Z pozdně slovanských sídlišť v Polsku a u Znojma jsou dochovány háčkovací a síťovací jehlice, klešťové jehlice (filetovací) dochovány z lokalit z Poledovic, Gdaňsko, Bělorusko, Francie a Asie. Nejstarší evropský nález s přímou vazbou na paličkovanou krajku je asi 200 ks kostěných paliček pocházejících z Kypru z města Kourion – 4. stol.n.l. a doklady také k technice síťování. Tkaní pruhů a pásků na destičkách, na svislém vertikálním stavu, síťování a pletení na krosenkách - 5. století severní Evropa (univerzitní sbírka v Oslo) + znalost užití smyčkovacího stehu (užívaného v šité krajce). U Germánů (do r. 476) - technika tkaní na svislých rámech, na karetkách, pletení na krosenkách a smykovací steh. Kopti– pletení na krosenkách 5–8. stol. n.l. Středověk - do 16. století vývoj není zcela jasný, pravděpodobně cestovala z Byzantské říše na jaderské pobřeží – do Dalmácie. Dál se krajka přesunula do západní Evropy do Benátek, také díky tomu, že Dalmácie byla součástí benátské republiky ve 14–15. století a hlavním benátským přístavem byl Dubrovník. Za vznik paličkovaná krajka svědčí možná také faktu, že se výrobci snažili zrychlit výrobu šité krajky a to dalo podnět k vynálezu paličkované krajky. Vynález krajky si přisvojují Itálie, Španělsko a Nizozemí. Spíše se všude pracovalo podobným způsobem díky rozšíření celoevropských církevních řádů v jejichž dílnách se pozamenterie ve středověku zhotovovaly.
Modelbuchy – pro krajkářky se vydávaly tištěné vzorníky tzv. modelbuchy. Nejstarší pocházely z měst Benátky, Augsburg, Lipsko a Kolína nad Rýnem z let 1524–1529, zásluhu na nich má i rozvoj knihtisku v těchto městech. díla: Petr Quentel: Eyn new kunstlich boich - 1529 Kolín n. R. (možná i 1527). Nicola d´Aristotelo (zvaný Zappino): Esemplario dei lavori - 1530 Benátky
1
Francesco Pellegrino - vzorník z roku 1530 (Paříž) - dekorativní arabeskové vzory vhodné pro umělecká řemesla obecně – tedy pro vyšívání, intarzie i mříže. Le Pompe – 1557, dnes v knihovně Arsenálu v Benátkách, vyobrazena poduška – herdule. Tagliente: Esamplario nuovo, Benátky 1531 Matio Pagano: vzorník, Benátky 1542 - prolamované mřížky s geometrickými a figurálními vzory Giovanni Andrea Valvassore: Esamplario nuovo, Benátky 1552 Pagano: Opera nuova, Benátky 1546 Giovanni–Battista a Marchio Sesa: Le pompe, Benátky 1557 - první vzorník pro paličkovanou krajku, pod zkráceným názvem ještě v několika vydáních do roku 1562. Pagano: La gloria et l´honore de ponti tagliati, e ponti in aere (Rum und Uhre der Durchbrucharbeit und Luftstickerei), Benátky 1558 R.M.: Nüw Modelbuch, Curych 1561 Christoff Froschower: New Modellbuch/ Allerley gattungen Däntelschnür/ so diesel zyt in hoch Tütschlanden geng und brüchig (gebräuchlich) sind/ zu underricht jren Leertöchtern uhne allen Andersen schnůrwürckeren/ zu Zürych … durch R.M., Curych mezi lety 1561– 1562. Cesare Vecellio: Habiti antichi e moderni, Benátky 1589 Isabela Catenea Parasole: Studio delle virtuose dame, Řím 1597 Isabela Catenea Parasole: Teatro delle nobili et virtuose donne –stále reticela, Řím 1616 Matthes Beckers: Schón neues Modellbuch, Frankfurt nad Mohanem 1601 Matthes Beckers: Teutsche und Welsche, Frankfurt nad Mohanem 1601 Wilhelm Hoffman: Newes Vollkommenes Modelbuch (Vierhundert schne, auserwählte künstliche und ausgeschnitten, sowol Italiänische, Frantzösische, Niederländische, Engeländische ale Teutsche Mödel und Muster für Nadelspitzen). 1605 Sigismund Lathomusa: Schön newes Modelbuch (600 vzorů), Frankfurt nad Mohanem 1607. Renesance ½ 16. století - šitá krajka, nejstarší je reticela s geometrickým vzorem, přiznává pravoúhlé křížení nití původní síťoviny tkaniny (někdy se jí říkalo také řecká krajka) Pravá šitá krajka - stehy se oprostí od podkladu a tvoří různě tvarované motivy – punto in aria. Nejoceňovanější šité krajky z Benátek, rozmach 1480–1620. Baroko – ručně šitá a paličkovaná krajka byly z ekonomického hlediska komoditami prvořadé důležitosti. Barokní krajka vstřebala v různých zemích národní vlivy, a proto se také různě vyvinula. Charakteristické barokní ornamenty benátských šitých krajek sloužily často jako napodobované předlohy pro místní krajkářky. Rozhodujícím byl ovšem vliv francouzského dvora během 17–18. stol. na rozvoj a podobu krajkářství. Šitá reticela se postupně nahrazuje paličkovanou krajkou napodobují reticelu s jejím geometrickým členěním. Nejoceňovanější krajky pocházely z Milána, Janova a měst v jeho okolí (např. Rapallo). V Itálii a Nizozemí se zhotovovaly do 17. století jak krajky šité tak paličkované. Od poloviny 17. století se Itálie spíše specializovala na krajku šitou a Nizozemí na paličkovanou. (rozuměj území dnešní Nizozemí, Belgie, Lucemburko a část Francie). Pro krajky z tohoto území se složitým geopolitických vývojem se v 17. století ustálilo označení flanderské nebo vlámské krajky. Zhotovovaly se z velmi jemných lněných nití. Nejkvalitnější paličkovací příze pocházely z okolí města Haarlemu. Nejstarší flanderské krajky napodobovaly v 17. stol. šitou reticelu a později měly stále charakteristický zubatý okraj. Zuby či cípy vyplňovaly vzory ze
2
stylizovaných květů (karafiáty) nebo celých kytic vyrůstajících ze srdce, tulipánu nebo vázy. Krajky se paličkovaly v celé šíři a najednou takže působí kompaktně a pevně. Ve Španělsku se zhotovovaly také kvalitní krajky, často černé. Paličkování se rychle šířilo po Evropě. V 17. století se setkáváme také s kovovou krajko na mužských kazajkách (vyšší móda). V Benátkách se od 2/4 17. stol. přestala vyrábět krajka reticela a nahradily ji těžké vysoce reliéfní krajky známé pod označením gros point (de Venice). Jednotlivé velké květinové motivy o průměru až 5 cm spojovaly spojky s pikotkami, vlnící se úponky a zavinuté listy. Jednalo se o luxusní krajky zhotovené z nejjemnějšího lombardského lnu, jednotlivé motivy se obšívaly přes několik silných vlněných nití. a tím se dosáhlo plastičnosti a tuhosti. Nejčastěji takto dělali mužské límce. Postupně se motivy zmenšovaly a celkově byla jemnější. Tato krajky byly na vrcholu popularity okolo r. 1650 a říkal se jim point rose (rozalinová krajka). V Nizozemí – kromě zubatých druhů se zejména v provincii Holland dělaly široké mnohapárová krajky s květinovými vzory. Údajně bylo potřeba až 600 párů paliček a na 25 mm bylo potřeba celý den. Tomu odpovídala i cena rovnající se ceně za šperky. V ornamentech se objevuje motiv roccaje. Rokokové ornamenty posílily význam výplně nazývané francouzsky réseau – česky půdice. Půdice se uplatňovala mezi vzory – síť stejných oček. Tyto půdice se staly charakteristickým znakem pro jednotlivé vzory paličkovaných a šitých krajek. V 18. století ztratily pojem jako flanderská nebo francouzská krajky vypovídací hodnotu. Výrobky se začaly označoval jménem místa, kde se vyráběly. Pro francouzský módní průmysl měly význam krajky zhotovované ve městě Alenčinu – point d´Alencon, neboť byly opakovaně předepisovány jako součást oficiálního dvorského oděvu. Pro tuto krajku je charakteristická šestiboká půdice. Podobnou krajkou byla krajka z Argentinu – point d´Argentan – pouze trochu hrubší. Výroba krajek v Argentinu skončila výroba krajek díky Nantskému ediktu koncem 18. století. K výrobkům z tohoto období patří také valencienky nebo valencijky – oblíbené jako ozdoba nedbalek, účesů a čepců. Rané valencienky byly velmi drahé neboť se paličkovaly z extrémně tenkých přízí. To vyžadovalo bystrý zrak – takže byly dílem mladých dívek z nichž mnohé osleply ještě před 30. narozeninami. Rozlišovali se valencienky pravé a falešné. Pravé – zhotovované v hranicích města a falešné – mimo hradby. Cenu krajky zvyšovalo osvědčení obchodníka, že celou krajku upaličkovaly jedny ruce. (jedna dívka též mohla pracovat na páru manžet 10 měsíců 12 hodin denně. Pod patronací Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. rovněž vzkvétala výroba mnohapárových krajek v Chantilly. Původně se zde paličkovalo z černého barevného lnu, proto se jich mnoho nezachovalo – kyselé železné barvivo časem oxidovalo, ztrácelo barvu a rozleptávalo vlákna. Obtahovačka konturovala květinové motivy vytvořené v tylové pudáci. Tato krajka se v 18. a 19. století napodobovala na mnoha místech v Evropě a stala se častou předlohou pro strojové krajky. Zhotovovaly se z černého a bílého hedvábí (přírodní má slonovinovou barvu) – francouzsky blonde. Mezinárodně se tyto krajky označují jako blonde od 18. století pro všechny krajky i pro černé. Malínská mnohapárová krajka z vlámského města Nechrlen (franc. Malinek) se podobá valencienské. Rané motivy mají květinové motivy lemované silnější hedvábnou přízí, později se objevuje od 2. poloviny 18. století šestiúhelníkovou pudáci zvanou u nás buňková nebo grošovaná s pecičkami. V 18. století se paličkovala také v brabanstských městech – Bince a Antverpy. Bruselská krajka – v okolí Bruselu a trochu i v městě samém se zhotovovala krajka ze stříhaných motivů. Do zahraničí se expedoval pod názvem point d´Angleterre (původ 3
označení není jasný). Během 18. století se postupně zvyšovala plocha půdice na úkor vzoru. U bruselské krajky se nejprve dělaly vzory a potom se plocha okolo vyplňovala šestibokými oky se dvěma řetízkem zesílenými stranami, nitě se přetahovaly přes vzor z rubu. Této půdici se v češtině říká buňková. Podobá se vláčkové a oběma se říká tylová. Později se půdice osamostatnila od vzoru úplně. V poslední třetině 18. století byl pravý ručně paličkovaný tyl luxusním výrobkem – prodávalo se pod obchodním názve – vrai réseau – pravá tylová půdice. Výrobci ovlivnění dobovou poptávkou vyvinuli pletený hedvábný tyl na konci 80. let 18. století. Snažili se vyvinout mechanismus na výrobu tylu, ale pracovali s pletacími stávky, proto výrobky měly charakter pleteniny (viz zápisky..). Nevýhodou byl charakter pleteniny (snadné párání). Nejprve se tyto mechanické tyly vyráběly v Anglii a pak ve francii pod obchodním názvem point net nebo patent net. Faktorské krajky – ruční krajky se paličkovaly na mnoha hornických místech. Krajky se dělal podle vzorníků dodaných faktory. Krajky proto nedostaly specifickou podobu a ani se podle těchto míst nejmenovaly. Např. v dánském Tonderu se od pol. 17. stol. paličkují a šijí krajky nabízené v 18. století jako tondenské krajky malínského typu nebo tondenské krajky typu binche. Podobná situace byla i na chebsku – práci organizovali obchodníci z Annabergu, koncem 18. století v Nejdku, kteří distribuovali vzory a materiál a vykupovali hotové zboží. V roce 1710 pracovalo na obou stranách Krušných hor až 10. tisíc krajkářů a krajkářek, koncem 18. století se počet zvýšil na 16,5 tisíc osob. Úspěšné krajky byly černé hedvábné z Nejdku. Velmi populární byla krajka s typicky rokokovým ornamentem zvaná drážďanská práce nebo též point de Dresde či point de Saxe. Na jemném linonu nebo mulu vypracované stahované a vytahované mřížky doplněné o další stehy. Varianty drážďanských prací najdeme v různých regionech – v pobaltských zemích, Dánsku, ve Skotské, Ayshire a na Valašsku kde jsou známé jako tiberská výšivka. Francouzská revoluce a klasicismus - strohost a obrat k antickým ideálům. Okolo r. 1800 výzdobou byla pouze bílá výšivka. 19. století – naposledy krajky zaujímá výsadní postavené v módě. Nastupuje souboj mezi ruční a strojovou krajkou, který započal již v 18. století. Secese 1890–1914 Už bylo jasné, že ruční krajka prohrála zápas se strojní krajkou. Hledaly se cesty jak udržet výrobu ruční krajky – jednak výrobou rychlé metráže (cluny, torchton pásková krajka). Možnost se hledala i v inspiraci „lidovou krajkou a výšivkou“. Pravá ruční krajka se tak stala na přelomu 19/20. století exklusivním módním doplňkem a výšivka si našla široké uplatnění v soukromých i veřejných interiérech a na oděvech. Žádané byly plastické krajky – i tzv. irská háčkovaná. John Heathcoat v roce 1809 po několika vylepšeních zavádí bobinetový stroj kde se tyl pracuje tak, že se jednotlivé paličky okolo sebe obtáčejí. Manufaktura v Lyonu zaplavila trh výrobky. V první třetině 19. století tedy existoval tyl pletený strojní hedvábný (Francie), bobinetový bavlněný (Anglie), ručně paličkovaný nebo šitý ze lněných přízí. První dva tyly se ručně vyšívaly řetízkovým stehem nebo jemným háčkem tzv. tamburínování, nebo zadním stehem. Takto se pracovalo např. v okolí Antverp (asi 30 tisíc pracovnic). Na exklusivních tylech bylo módní protahování úzkými kovovými stříbrnými nejčastěji pásky. Snaha po vynálezu stroje na vzorování krajek vznikl v roce 1812 a1813 v Anglii patentované stroje zvané leavers a pusher se vzorovacím systémem Jacquarda. Pracovaly pomocí 4
děrovacích štítků. Na začátku 40. letech po jistých vylepšeních byly schopné produkovat imitace klasických ručně paličkovaných krajek. Pusher tvořil dokonalé napodobeniny žádané krajky chantilly – je těžké je odlišit od ručních. Jediným vodítkem je kontura, silnější nit, která se dodatečně do krajky všívala. Pro krajky vyrobené leaversem je charakteristická tzv. zik–zak nebo také vé. Koncem století už dokázal tento stroj napodobit všechny typy krajek (malínskou, valencienskou, cluny, maltskou a další – po roce 1841 už dokonce i se zapracovanou obtahovačkou). Relativně levné strojní krajky zaplavily trh a nabízely je i nově vznikající módní salony a obchodní domy.
5
