#21 OÁZA Zvuk sirén, jako každé ráno poslední tři měsíce. Šedesát vteřin, osmdesát vteřin, sto vteřin, stopadesát vteřin……stopadesát ?! Zkouška má trvat jen stočtyřicet sekund. Stopadesát může znamenat jen… Ne, to není možné, musel jsem se přepočítat. Ale nespletl jsem se, nehledě na to, jak moc bych si to přál. Začínám balit. Pokud jsem se nemýlím, tak můj autobus vyjíždí až za pětatřicet minut, takže mám hodně času. Oblečení, knihy, rodinné album, cennosti, peníze, doklady - a to nejdůležitější: potvrzení o tom, že mě přijali. Moji naději na přežití. Běžím jako o závod. Nakonec jsem zase tak moc času neměl, autobus za pár minut odjíždí. Nastupuji, ještě přibíhá pár opozdilců a vyrážíme. Centrum necháváme za sebou, a pomalu, ale jistě, se blížíme k cíli. Kolem našeho autobusu pobíhají lidé šílení strachy, několik aut už hoří, ale nikdo se o to nestará. Lidé utíkají z domů a řítí se směrem k metru a k veřejným krytům. Vidím několik autobusů, jako je ten náš vyrážet do jiných směrů, další se připojují k nám. Oddíl národní gardy se snaží uklidnit dav, pak zazní výstřel, slyším křik. Vojáci prchají, ale několik jich lidé ušlapou, nikdo jim nejde na pomoc. Hořících aut znatelně přibylo, a přidaly se k nim obchody s rozbitými výkladními skříněmi, a skupinami rabujících lidí. Město umírá… Vyjíždíme z něj a konečně je na dohled naše záchrana ! Na místě už stojí desítky dalších autobusů a několik limuzín, lidé podávají svá zavazadla zřízencům, a já taky. Před námi se otevírá vchod do skály a do našeho nového domova. Naposledy se otočím, dívám se na město. Budovy v plamenech, je slyšet křik, nářek a střelba ze samopalů. Podávám zřízenci svoje doklady, pokývá hlavou a posílá mě dál - prý už není moc času.
Jdu chladnými kamennými chodbami až k obrovským tlakovým dveřím ve tvaru ozubeného kola. Dveře se pomalu odvalí stranou, a náš pohled padne do relativně prostorné haly, zakončené dalšími mohutnými dveřmi. I ty se otvírají a my vcházíme do chodeb za nimi. Nastupujeme po skupinách do výtahu, a sjíždíme dolů,až do druhého podzemního patra, dávají nám kombinézy, vodu páchnoucí chlorem, avšak jinak podivně postrádající chuť, prefabrikované jídlo a krabičku tabletek jódu - máme prý dvě sníst rovnou teď. Snažím se spát ….musím spát…ale jak !? Dunění pomalu ustává, avšak jako bych ho slyšel dál, jako bych pořád dál slyšel to dunění. Dunění atomového ohně nade mnou. Já přežil, ale kolik lidí dnes zahynulo ? ………………………………………………………………………………………………….. Ráno mě budí hlas z reproduktorů: ,,Všichni obyvatelé vaultu nechť se okamžitě dostaví před kancelář číslo 7, aby si vyzvedli své Pip-boye!“ Oblékám si kombinézu, do kapsy strkám svoji identifikační kartu. Jdu po dobře osvětlené chodbě, a potkávám sousedy. Lidi, se kterými tady strávím dalších 20 let… Když konečně dorazím před kancelář číslo sedm, zjišťuji, že přede mnou už čeká pěkná řádka lidí. Dveře se otevírají, a my postupně vcházíme dovnitř - vstupuji do kanceláře. Je to vlastně menší sklad elektronických zařízení. Technik mi dává na výběr z několika možností. Říká že je prý velmi oblíbený model 3000 série Lil. Já si ale vybírám model 3000 A, protože na rozdíl od jiných vydrží daleko víc, má Geigerův počítač a větší paměť, i když za cenu kratší výdrže baterií. Dostávám k němu příslušenství: nabíječku, programové karty a čistící hadříky na displej. Připevňuji si svého nového společníka na ruku pomocí speciální rukavice, a technik ještě jednou kontroluje, jestli je všechno správně nastaveno. Brzo zjišťuji, že pokud nastavím jas displeje na maximum, dá se použít také jako baterka, ale raději to dělat nebudu, už tak ho budu muset nabíjet každé ráno. Cestou zpátky do pokoje se stavím v jídelně.
Až na údržbáře je prázdná. Beru si z automatu něco, co má být podle nápisu káva, to je ovšem velmi nadsazené tvrzení. Stejně jako ta voda z minulého dne, má i tohle kafe podivnou chuť a zápach chloru. Na nějaký čas se raději kávy vzdám. Do mého Pip-boye přichází zpráva. Je od automatického systému vaultu, a oznamuje mi, že se mám dnes večer dostavit do atria na proslov našeho správce. Kdo to vlastně je? V mém dopisu se psalo, že ještě nenašli příhodného kandidáta, takže se jim to později povedlo. Co se vlastně stalo s těmi lidmi z Vault-Tec, kteří mi dali místo ve vaultu ? Snad se zachránili. Náhle na mne doléhá celá tíha téhle hrůzy, celý den jsem si ji nepřipouštěl, ale o to je to teď horší. Jak se to mohlo jenom stát !? Co způsobilo tuhle hroznou katastrofu !? ……………………………………………………………………………………………… Za několik minut za mnou přichází jeden z mých sousedů - jedná se o pana Johna Peterssona. Přináší mi velmi zvláštní vzkaz . Jak se ukazuje, jeden z techniků nestihl autobus, a nejspíš zahynul venku… Po krátkém hledání doporučil počítač našemu vrchnímu technikovi, jistému panu Davidu Alisterovi, právě mě, jako náhradu, neboť moje testy ukázaly, že jsem středně dobrý v technických oborech, zvláště pak v mechanice. Mám se dostavit do velínu údržby a počkat na další instrukce. Po krátkém představování mi Alister - jak mu začínám říkat - dává mé první pracovní zadání: kontrolu pečetí na počítači zajišťujícím koloběh vody v mém novém domově, a zvláště na jeho centrálním čipu. Je prý dost křehký, takže jsme jich dostali skoro sto. Snad to bude stačit… Mám z toho trochu obavy. Pečetě se zdají být nepoškozené, ale v blízkém skladu No.13 nacházím slabý průsak vody. Odebírám vzorek, snad to bude v pořádku. Po podání hlášení se vracím do svého pokoje, a cestou se znovu stavím v jídelně. Několik lidí tam sedí, a se zkřivenými obličeji pijí tu divnou kávu.
Když mám teď pravomoci technika, možná bych mohl zkusit s tím kávovarem něco udělat. ……………………………………………………………………………………………… Zbývají dvě hodiny do projevu našeho správce. Dost času na to, abych se postaral o pár maličkostí… předně vybalit zbytek věcí, a zajít do hlavního skladu pro další kombinézy. Každý obyvatel vaultu by jich měl mít nejméně pět. Všechny jsou modré se žlutým pruhem a mají na sobě číslo vaultu. Bohužel páchnou stejně jako skoro všechno tady. Vyrážím do atria poslechnout si našeho správce, pořád ještě nevím kdo to je. Á…to je on, muž ve středních letech, trochu při těle, s mírným úsměvem na tváři. Vypadá jako docela příjemný chlapík. Za svůj život jsem už slyšel hodně : ty sirény, které ohlašovaly konec světa, projev prezidenta, když Číňané dobyli Anchorage anebo to ilegální komunistické rádio, které mne přivádělo k depresi, ale tohle předčilo všechno ! Projev našeho správce byla ta nejhorší snůška keců, co jsem kdy slyšel. Jak jsme základem pro novou Ameriku, a jak musíme táhnout za jeden provaz. A taky že máme brát vault jako oázu v poušti hrůz… Co to vykládá, říkal jsem si, a když jsem se rozhlédl po ostatních, bylo jasné, že si myslí totéž. Cestou do pokoje slyším, jak lidé reptají…ani jim se to očividně nelíbilo. Co si ten chlap vůbec myslí !? Vždyť před pár dny zemřely stovky miliónů lidí, a on dělá jako by se nic nestalo… Jdu spát, a doufám, že zítřek skončí lépe než dnešek. ……………………………………………………………………………………………… Od chvíle, kdy jsme vstoupili do vaultu uběhlo už šest týdnů. Lidé se usazují, a i když někteří pořád trpí depresemi, tak se věci docela uklidnily. Poslední dobou se zdá i voda víc pitná, ale kávy se pořád bojím. Nicméně přibývá problémů s technickým vybavením, zvláště pak s radiační ochranou. Já, i ostatní z technického týmu, si začínáme dělat starosti:
ve vstupní komoře se od uzavření dveří zvýšila radiace už pětkrát ! Jestli to takhle půjde dál, budeme muset evakuovat celé první patro, a přijdeme o tamní ošetřovnu a sklady. Správce nám ale pořád říká, abychom se nenechali znervóznit, a starali se raději o jiné věci. Jak se ale nemáme starat, když tohle přímo ohrožuje celý vault !? Ostatní to cítí stejně jako já. Poslední dobou se začínají ozývat hlasy, že je správce neschopný, a že by měl konečně začít něco dělat. Těmhle hlasům dává za pravdu i náš počítač - čím dál víc nám podává varovná hlášení, která správci přeposíláme s poznámkou, že je akce nutná co nejdříve, ale on na to vůbec nereagoval. Roboti, které jsme ve vaultu našli, nám hodně pomáhají. Bez nich by byly větší problémy než teď. Už několikrát jsme byli v situacích, které by bez robotů nešly vůbec vyřešit. Jeden robot pracuje i v jídelně, a zdá se že je to on, kdo je zodpovědný za odpornou chuť kávy. Tyhle věci v sobě mají, nehledě na jejich přednosti, kousek ošklivé zlomyslnosti. Občas si říkám, jestli by nějaký z nich mohl dojít dál, než mu dovoluje jeho programování. Ale to mi asi jen leze na mozek naše situace. ……………………………………………………………………………………………….. Vault je zavřený už téměř čtyři měsíce… A věci se začínají kazit. Za poslední týden onemocněli dva členové našeho týmu, ale podobné ztráty hlásí i ostatní oddělení. Co se to sakra děje !? Správce je pořád jako hluchý - sám už začínám pochybovat, jestli v té své hezké kanceláři vůbec něco dělá. Počítač nám hlásí divné věci, a někteří technici začínají mít strach. A k tomu se objevila ta loupež… Při cestě do práce mě zastavil John, a ptal se mě, jestli jsem neviděl jeho hodinky. Řekl mi, že je dostal od svého staršího bratra z Anchorage před tím, než město obsadili komunisti.
Bojí se, že mu je někdo vzal. Uklidňuji ho, že tady se přece nekrade, když nám jde o přežití… ale osobně si tím nejsem jistý. Kdo ví, jaké pudy vyvolal v lidech nukleární holocaust, a co teprve ti chudáci na povrchu ? Po krátkém hledání, do kterého se zapojila většina sousedů, je jasné, že John měl pravdu: někdo mu ty zatracené hodinky ukradl. Vyrážíme do kanceláře bezpečnosti, a John žádá řádné pátrání a spravedlnost. Já uplatňuji svůj vliv technika, a nenápadně seržanta upozorním, že záchody v jeho obytném bloku by mohly každou chvíli vypovědět službu, a že pokud nám nepomohou, budu muset hodinky hledat sám, a možná mi na opravu jejich problému s potrubím nezbude čas. Po velmi krátkém zamyšlení nás seržant odkázal na svého velitele, a ten nám velmi zdvořile řekl něco, co jsme opravdu nečekali. Nejsme první ! Ano, za poslední týden k němu přišlo hned několik obyvatel vaultu s tím, že se jim něco ztratilo. Svačinová krabička tady, trocha hnojiva pro hydroponické farmy tam. No, a paní Smithové někdo sebral měděný šperkařský drát. Řekl nám, že nehledě na to, jak rád by pomohl, nemá prostě dost lidí, aby to všechno ohlídal. Už teď zavádí častější patroly na chodbách, ale to je všechno, co může dělat, protože na rozsáhlejší operace by potřeboval správcův souhlas, a ten stále nemá. Správce s ním, nepočítaje zdvořilostní omluvy, skoro nemluví. ……………………………………………………………………………………………… Odcházíme se smíšenými pocity…nejistota, vztek, otázky bez odpovědí.
Po pracovní době dostávám zprávu: kvůli nedávným krádežím mají zástupci obytných bloků, i ostatní zájemci o zvýšení bezpečnosti, schůzku v jídelně, A to přesně v sedm třicet. Musím spěchat… Na setkání dorazím jako poslední, ale nikomu to nevadí. Jídelna šumí hovorem. Všichni vypadají dost rozhořčeně, někteří otevřeně nadávají na správce… další na neschopnou ostrahu. Několik si jich vzrušeně povídá v rohu.
Jiní ustrašeně mlčí. U dveří starší pán rozčarovaně sleduje bublinky v tom, co vypadá jako káva. Schůze začíná a pan Abernathy, starší, hubený muž s ustupujícími vlasy, přichází s návrhem. Říká, že vzhledem ke znepokojivému růstu kriminality a neschopnosti správce i bezpečnostních složek ( když řekne tohle, několik lidí zatleská ), je nutné abychom si svůj majetek chránili sami. Nakonec navrhuje založit sousedskou hlídku. Po tomto návrhu začíná diskuze. Několik lidí odejde se slovy, že toho slyšeli dost, a že nehodlají zesměšňovat práci správce. Další začnou tleskat, a pár se jich zeptá, jak že by tahle hlídka měla fungovat. Pan Abernathy vysvětluje, že základem by byly stráže na chodbách kolem našich bytů, které by, pokud by se objevilo něco podezřelého, zavolali ostrahu. Některým se ta myšlenka evidentně líbí, věci které se jim ztratili pro ně často měly nějaký význam, můj soused se svými hodinkami rozhodně nebyl výjimkou. Několik dalších odešlo. Evidentně se jim přestala sousedská hlídka líbit ve chvíli, kdy zjistili, že by museli něco dělat sami. Někteří zůstali, a diskutují dál. Ozývají se řeči o nezdravém dětství v rodinách zlodějů, případně vtipy o lobotomii, co prý byla kdysi provedena našemu správci... Unavuje mě to. Jdu spát…. Cestou domů vidím několik skupinek postávajících na chodbách. Někteří z nich si mě pozorně prohlížejí, další si vzrušeně šeptají. Cítím se…nejistě. ………………………………………………………………………………………………… Skoro šest měsíců. Tak dlouho jsme už tady. Tady v podzemí. Stoupá nervozita… Nemůžeme pořádně spát - pomalu každou noc se probouzíme. Hlídka prý něco zahlédla.
Nikoho ale zatím nechytili. O to více se však lidé snaží chránit svůj majetek. Panuje mezi námi nedůvěra. Krádeží přestaly, ale objevují se podivné poruchy vybavení. Některé dveře nejdou zavřít, a co je horší - poplašný systém má časté výpadky. Hlavní počítač nám hlásí, že radiace u dveří vaultu vystoupala do téměř smrtících mezí.Podle reklamy Valut-Tecu měly být tyhle dveře prakticky nezničitelné ! Ale nejsme tady ani rok, a zdá se, že radiace proniká dovnitř. Vyklidili jsme všechny sklady v prvním patře, a připravujeme na evakuaci i tamní ošetřovnu. Doktor předepsal každému, kdo tam pracuje, nějaké léky, ale i tak pociťují někteří první známky ozáření. I přesto, že jsme od správce nedostali povolení, začali jsme používat proti-radiační obleky. Ten chlap je úplně neschopný, teď už to říkají všichni - včetně mě. Jakého idiota ve Vault-Tecu napadlo na tak důležité místo jmenovat právě jeho !? Asi se to už nikdy nedozvíme, ale dennodenně toho člověka proklínáme. Přibývají nemocní, situace je napjatá, a k tomu ještě ty zatracené dveře. Ta nejistota nám na morálce nepřidává… A jako by toho nebylo dost, začaly znovu protékat odpadní trubky. Tím svinstvem z nich byl zamořený celý jeden obytný blok, lidi odtamtud jsme museli na tři dny vystěhovat, a ještě týden potom Byl cítit zápach všude kolem. Opravili jsme to, jak se dalo, ale raději to teď posíláme přes jiný okruh. Kafe je pořád hnusné, dokonce se zdá, že je ještě horší než kdy dřív. Robota teď podezřívá víc lidí: nikdo jiný to být přece nemůže, to on přece kávu každý den doplňuje.
Hlavní lékař si poslední dobou volá stále víc obyvatel k sobě do ordinace. Je to kvůli nějakým psycho testům. Jednou mi jeho asistent přišel ohlásit poruchu počítačového terminálu, a přitom se mi zmínil o tom, že výsledky testů některých lidí se jeho šéfovi ani trochu nelíbí, a že kdyby měl správcovu podporu, dalo by se s tím možná dělat, ale že takhle je úplně bezmocný. Správce má totiž jako jediný přístup k zásobám psychofarmak vaultu. Bez jeho povolení je doktor nesmí předepsat ani si je vyžádat ve skladu. To je jedna z mnoha absurdit, které Valut-Tec stanovil.
Co o tomhle správce může vědět ? ………………………………………………………………………………………………… Dvě hodiny ráno. Probouzí mě zvonění. Do pip-boye mi přichází zpráva, že odešly spínače u dveří osmnáct na druhém patře. Rychle vstávám, a jdu se na to podívat. S těmi spínači si evidentně někdo hrál ! Z venku to není vidět, ale když jsem prohlédl šrouby krytu, byly jasně poškrábané, skoro jako by se je někdo snažil otevřít nožem. Podávám do kanceláře správce hlášení o možné sabotáži, a upřímně ani nečekám, že mi někdo odpoví. Kdyby ten chlap začal hořet, nikdo by na něj ani nenachcal. ………………………………………………………………………………………………… Situace je kritická. Nebude trvat dlouho, a budeme muset vyklidit celé první patro. Po krátké poradě se správcem, který se konečně rozhodl vylézt ze své kanceláře, a postavit se problému čelem, bylo rozhodnuto: musíme někoho poslat, aby zkontroloval mechanismus dveří. David se jako náš vedoucí nabídl, že nebezpečný úkol vezme na sebe, doktor mu předtím dal několik pilulek Rad-X, aby zmírnil účinky radiace, a připravil pro něj další léky, až se vrátí. Pomáháme mu do ochranného obleku a třikrát kontrolujeme všechny spony, pak odcházíme za další dveře…a necháváme ho v chodbě samotného. Slyšíme jak se otevírají dveře do vstupní komory, pak zvuky Davidových podrážek skřípajících o ocelovou podlahu. Nastala krátká chvíle ticha…. A potom…jsme to uslyšeli ! David křičel hrůzou, jak jsem ještě nikoho nikdy neslyšel křičet. Slyšeli jsme jak běží ke dveřím, buší na ně a pořád vykřikuje jedno a to samé slovo: KRYSY !!! KRYSY !!! Bušil na dveře jako šílený, a tak jsem na sebe rychle navlékl kombinézu a šel za ním.
Křik ustal. Když jsem otevřel dveře, a uviděl co se stalo, začal jsem nekontrolovatelně zvracet. Byli tam krysy, spousty krys, a ožíraly Davida zaživa. Rychle jsem k němu běžel, a zkoušel je odehnat, ale bylo příliš pozdě. Už byl mrtvý. …………………………………………………………………………………………….. Pološílený hrůzou běžím zpět, a zavírám za sebou dveře. Řekl jsem ostatním, co se stalo. Většina odchází zvracet. Ujímá se mě doktor, a dává mi vysoké dávky RadAway. Když usínám na ošetřovně ve třetím patře, doufám že byl David opravdu mrtvý. ……………………………………………………………………………………………… Budí mě doktor. Oznamuje mi, že od smrti Davida uběhlo už osm dní. Po tu dobu mě udržoval na sedativech. Povídá, že mě ten šok a radiace dost ošklivě poznamenali, a že budu rád, když nebudu mít trvalé následky. Divím se, kde vzal pro mě sedativa. Odpovídá, že správce konečně začal jednat a uvolnil mu přístup do skladů. Jsem rád, že je věci obrací k lepšímu. Najednou se cítím tak unavený….znovu usínám. ……………………………………………………………………………………………. Záznam o ohledání těla: datum:2078 29. června čas:11:15 AE 463011 / 79553 muž věk 31let běloch Ozářen….během záchranné akce u vstupního prostoru vaultu. Příznaky nemoci z ozáření. Podány extrémně vysoké dávky RadAway. Přes veškerou péči podlehl po osmi dnech léčby. Joseph Pallmer, M.D.
přítomen:Peter Gomez asistent lékaře ………………………………………………………………………………………………
