Děvín (díl druhý) Šebestián Hněvkovský

Šebestián Hněvkovský – Děvín (díl druhý)

1/149

Děvín (díl druhý) Šebestián Hněvkovský §§[217] DĚVÍN. Báseň romantickohrdinská v osmnácti zpěvích od Šebestiana Hněvkovského. Díl druhý. Zpěv X. – XVIII. V Praze 1829. V knížecí arcibiskupské knihtiskárně. §§[219] Zpěv první. 1. Často nepatrná doba, pouhá chvíle, Určí osud na čas živobytí, Na ní visí zhouba nebo blaho ži, Časem žádné usilí a píle, Pozemčanu k směru neprospívá, Často vstříc se jemu vrhne samo štěstí, Nechtícího venčí ratolestí, Jinému se před očima skrývá. 2. Držela stráž noční Květka plukovnice, By se děvstvo ochránilo před outoky; Ostražité byly její kroky, V bitvách odvážlivá nad orlice, Přitom plná ušlechtilých tvarů, Kvetla právě v libostkvělém jaru, Zořila se na lících jí rudá pleť, Kam se vrhla, tam se zřela srdcí změt. 3. Ač ji mocně táhli k sobě bitev hluky, Nezavrhla hudby přeopojné zvuky, Nechtíc předčit výbornice zpěvem, Kouzlila předc srdce pod výlevem V pění krásné duše, toužebnými city; Jenž se zdály v hloubi prsou skryty,


Líbezně ty v duše přemilostné sklouzly; Čistost děvy veliké má kouzly. §§220 4. Zatesklivě hleděla si dolů luna, Vylívajíc cituplný svit: Tlačil oči obojích vojsk klid, S děvicí tou křepčí lehce její bruna, Není slyšet ani šumot od kopyta, Líbí se jí smělé projíždění: Pouští se i něco od ležení Loudíc souzvuk ze varita. 5. Přihodí se stráž též držet Přemyslovci, Nezamyslu, kněžci šlechetného ducha; Objížděl tmy mužské, s pěstounem a lovci, A když žádný do jejich se ucha Hláhol podezřelý neozíval, Usedla si druže u konývky Se pěstounem. Když tak ten hluk odpočíval, Kněžce vábil obraz přežádané dívky. 6. Jezdě vzdálí něco znamená se kmytat, Slýchá varita zvuk, libý zpěv, Mladistvá jej tamto pudí krev, Viděti jest lunu ze mraku se svitat; V blízku se mu zdá být děva ve okrase, Okouzlený stojí v jejím hlase, Na dívčici z křoviny se dívá, Vyzvědět chce, kdo to zpívá. 7. Soudí ze leposti obličeje, Z jejích se mu kmytajících vnad, Že to jeho miluše jest snad; Neví, co se s jeho srdcem děje, Cítí po ní neodolající tíseň, Neví, že jest v nejistotě jeho vaz, Proniká mu srdce její citný hlas, Počíná tu pěti znova píseň. §§221 8. „Hyne slíčnost krutě na bojišti, Život se tam váží jako pléva, Svojátka zde na se ženou oštěpišti, Zašla již tam mnohá citná děva.

2/149


Zahubil ji časem vlastní hoch, Anť s ní žíti ve blahotě moh, O kdy se to rozvodnění uchlácholí! Nad osudem otčiny mne srdce bolí.“ 9. „Panoš Střebor v bitvě Sladuše své hledal, Obcházel boj, jako kolo osu; Pro ni div duch jemu neusedal, Vynašed ji pravil: „Jako kvítek rosu Miluji tě, duch můj u tě bydlí, Odtrhni se od okřidlí Vojska, vyzískal jsem nivy, Ve blahotě můžem býti živi.“ 10. „Praví ona: Choti drahocenný, Chránit musím v bitvě živobytí máti; Pro ni chci svůj život ráda dáti, Pro ni jest můj duch jen zkormoucený. Přisahala do smrti se s muži rváti, Mne též váže ten slib zarmoucený, Na bojišti neopustím matky, Zajdu-li tu, netřeba mi statky.“ 11. „Dí rek: Nenásleduj stopy matky mstivé, Vede do boje ji záští krutokřivé; Jistě posléz děvčí rámě klesne, Potká ženy podrobení těsné, Aneb zajdou marně ve chumeli. Zašli reci, jenž se v půtkách stkvěli, Rostou na nich nebenosné duby: Jak vám možné vyjít bez záhuby?“ §§222 12. „Praví ona: Muži krutost vás jen řídí, Na čas trvá vaše vřelá milost, V brzku každý po jiné se pídí, Smutí nás ta vaše rozpustilost; Pro bezpráví máť má dřevce nosí, Neustane dokad zhoubce nepokosí, Msty ji pudí v půtku neuhaslé, Pro ni koná činy přeužaslé.“ 13. „Dí rek: Žízeň po vládě vás v půtku pudí, Chcete odejmout nám zprávy vesla, Téhož v srdcích šetříte jen hesla!

3/149


Vladičit máš, mne jen nebezpečnost trudí, Abys nezhynula v libostkvělém květu, Vytrhni se časně z bojovného změtu, Zavrhni těch hrozných zhoubných vid, Tebe volá nazpět blaha klid.“ 14. „Dí tu družka: Válčím pro občanství, Nikdý zráda mé jmě nezhanobí, Nechť si ženstvo nedobude žezla, panství, Ať si kruté muže nepodrobí, Ať se třebas také neubrání, Neprotrhnu horlivého přisahání, Uprchlici tlačí hrozná vlasti kletba, Při tom u bohu jest bláhy naší setba!“ 15. „Dí rek. To jen za výhyby, za obcházky Páčím, ukrýváš své k Mstislavovi lásky, Srdce tvé se k němu nakloňuje, chýlí, Panoš ten jest nepřítel můj hlavní, Skutkové jej hyzdí přeohavní; Oučel tvůj se šeredně s ním zmýlí, Líbí se ti ten rek v nádhernosti, Za ním mysl tvá jde v potajnosti.“ §§223 16. „Odvece ta: Mstislav jest rek tvrdý, Neustupný, bez citu co litá skála, Na svou krutou statnost hrůza hrdý, Jehož milosti jsem se vždy bála, Nenávidím jej co nerázného vraha, U tebe mně svitá čáka blaha; Vypuď z mysli k milence své nedůvěry; Pro tě uvrhne se do mezery.“ 17. „Trvej v lásce, bude jistě líp. V tom ji milenec k svým prsoum vine, Přiletí tu v dívčinin bok šíp, Mok se hned tu rudý hojně line; Jako kvítí svadlé hlavy kloní, Klesá, hyne, již jest po ní: Panoš trne, vězí ve úžasu, Viděti jest pnutí jeho vlasů.“ 18. „Líbá děvu ve posledním tahu, Vroucně svou choť zpátky na svět volá,

4/149


Ale žádný blesk v ní neplápolá. Zhlédnuv Mstislava dí: „Zrádny vrahu, Tys ji proklál, chop se meče,“ Potýkají krutě oba horlitele, Z obojích stran hojnost krve teče, Střebor uznává se za zvítězitele.“ 19. „Padnul Mstislav. Střeboru krev teče U své milenky si klekne, Líbá usta, duch jí odlít z těla schrány; Srdce lítostí víc nad ní měkne, Praví: Tys mi byla za ratolest. Slávy, uprchlo ti živobytí jasné, Nechci dél žít, svírá srdce bolest. – Domluvil tak, život též mu hasne. §§224 20. „Přišla máteř děvy, na dceru se dívá, Pozná všecky z oblíčeje, Vysvětlení jsou jí pádu děje. Bolně na dceř volá, ta se neozívá, Praví: Tedy jsem zde v světě osamělá, Máť jsem smutná! zbavená všech dětí, Stojím bolem celá zkamenělá; Zajdu! ať duch za tebou též letí.“ 21. „Zoufanlivost pokoje jí nedá, Zůřivostí do boje se vrací, Tropí divy rukou potýkací, Smrti vlastní na bojišti hledá; Celá poraněná posléz padne, V žílách jejích roznícení chladne, Hasnou na bojišti city, pudy; Družky kvílíc nesou v srdcích trudy.“ 22. „V bitvě též mne tísni jinoch sličný ranil, Zachovala jsem mu živobytí; Snad se na vždycky pryč neodstranil? Cítím plápol; nadějí jest lidské žití, Darmo z srdce libý cit se line, Vicher v podletí hned květy krutě ztřásá, Oheň srdce mého též zde zhyne; Ať zvěst aspoň osud želný hlásá.“ 23. „Varito zni! k půtce povinnost nás váže,

5/149


Zajdi plání srdce na bojišti, Vypudí se citové pryč oštěpišti, Sláva se nám v blesku proukáže, Potomkyně řeknou někdy: Odpočívá Mnohá divčice zde vyvedená k blahu, Zašla v poli ve vojenském tahu. – Bojiště to mnohé roznícení skrývá.“ §§225 24. Takto dozněl ten zpěv plný hoře. Kněžec v prsích outrpenství cítí, Zpěvkyni zná, naděje mu svítí, Chce k ní blíže hnáti svého oře: Vyletí pták z křoví, kůň se lekne, V horlení se kněžec s něho smekne, Noha ostává mu vězet v třmeně, Kůň s ním padí poplašeně. 25. Jak ten ouraz děva sličná zhlídne, Pomoci chce její srdce vlídné; Hned v tom rychle s bruny skáče, Lapnouti chce splašeného koně, Který reka vláče; Probíhá se po průhoně, Nadběhnouc mu za otěž jej chytí, A tak chrání mládci živobytí. 26. Než se kněžec vzkřísil, ušla chvíle, Děva o život se jeho leká, Rychle z odění jej svleká, Tře jej léky voňavými, a jak míle Přišel k sobě, jeví děva plesné zvuky. Kněžec zhlídna, že mu ku pomoci ruky Poskytuje děva květná, přelitostná, Mizí z mysli hned mu doba přežalostná. 27. Praví děva: „Reku, ouraz-li ti škodí, Vyjev, některá z děv tebe vyprovodí Nazpět do mužského bytu. Příhoda tě nemá svobody tvé zbavit, Buď jen stejného též citu, Hleď též ouraz některé zas ponapravit. Nenech zajít děvu ve ouhoně. Lapnu ti též přebujného koně.“ §§226

6/149


28. „Odvece rek: Jsem jen drobet přetřískaný, Můj osud jest srdci požehnaný, Velebím tu dobu, že jsem ke ourazu Přišel, a že skrovného jen nesu kazu, Připatří ti zcela to mé žití, Zachránila jsi mi dvakrát živobytí; Můj duch více cítí nežli vděčnost pouhou, Byla jsi mu dávno libovroucí touhou.“ 29. „A hned od té blahonosné doby, Co jsem poznal v půtce té tvé šlechty, Zbraň mou rozstřísla jsi jako věchty, Chránivši mi život: tebe u podoby Zříl jsem stále; pověst do mého však ucha O tobě se neprodrala ve pátrání. Teď jsem seznal znovu velkost tvého ducha, Zmahá se víc v srdci plápolání.“ 30. „Vece děva: Vězí ještě mi tvůj vzhled U paměti; jak jsi se mne plesně děsil, Když jsem v bitvě hodila ti kopí zpět, Jak jsi potom oči k zemi svěsil, Poznala jsem z citů hnutých, Že ty nejsi z mužů krutých, Že jsi zachování hoden, A tak nebyls boden.“ 31. „Dí rek: Dcero krásy, ozdobo též děv! Ty jsi zoře z Děvínského davu, Oblažiž mne, jméno své mi zjev; Ať jsem tebe vypátrat zas v stavu. Vím že sličná duše v tobě vězí, Že tě příhoda sem nepřivedla maně, Žes mi usouzená ke ochraně, A že žádný nad mou láskou nezvítězí.“ §§227 32. Dí tu ona: „Rozloučit se musím, reku, V jiná místa mne teď doba volá, Snad se sejdem někde v půtky jeku, Tam kde přeoutlý cit neplápolá; Nelze v dobrém smířit válek pletku. Měj se dobře! Lituj Květku, Jestli zajde: chce tě také želet. Musím již pryč; začíná se k vchodu bělet.“

7/149


33. Ke komoňu svému chtěla spěchat, Praví panoš: „Mne chceš nechat V nejistotě? Přislib, že chceš být mou chotí Až mír vlasti ujednotí, Plane láska šlechetná z mých prs. Povýšení slavné na tě čeká: Já jsem Nezamysl, Přemyslova trz! Což se má choť tohož leká?“ 34. Děva místo odpovědi na kůň sedá, Však jí panoš odjeti pryč nedá. Ta dí k němu: „V příští byl můj sen: Skrovný statek, nepatrná niva, Tak jsem s vyvolencem chtěla býti živa; Zdál jsi se ním býti, dokuď jen Jsi mi panošem byl; štítím se však kněžce, Povýšenost dá se mnohým nosit težce.“ 35. „Mluví z tebe nezkušená přechvaplivost, Prudká nebývává nikdý stálá milost, Jest to vření jenom mladostivé, Nebydlí v něm blaho trvánlivé; Pojednou-li se zas k jiné neroznítí? Kdo se odepřít smí proti veliteli? Zahubí jej jistě jeho střely: A tak mysl se má vznešenosti štítí.“ §§228 36. „Oučel tvůj jest sen jen holý, Peň tvůj k zasnoubení nepřivolí, Uvrh bys mne jistě do mezery. Vaše sňátky řídí jiné směry: Brzy nimi chcete rozmnožiti meze, Brzy mají sloužit stolci za podporu, Tam zas odstraniti válek sporu; Mezi vás kdo stoupí z prostých, ten se sveze.“ 37. Praví kněžec: „Mnoho pravdy řečíš; Ale tím mé prsa neulečíš. Nedám odejmout si dívky velkodušné! Otec moudrý žádosti mé slušné Neodepře, máť má nechybila, Že si chotě z lásky vyvolila: – Dělila je nerovnost též stavu, –

8/149


Držela vždy chotě za oslavu.“ 38. „Jestli sňátek s tebou vlast mou nerozšíří: Alespoň ji v kolotání smíří; Pak jest dosti silná.“ V tom tu děva bodla Svého koně, letí k hoře rychlé plemě, Podkovami dotýká se sotva země. Ač se ta řeč ještě nerozhodla, Žije kněžec předce v čáce, Nechtěv litovati žádné práce. 39. Zanechme zde tato vojska spící, Zaberme se za poslicí, Ana nese Přemilovi smutné zvěsty, Který koná u Vltavy slavné činy; Odpusťte, že ubírám se v zpěvu s cesty Od jednoty, uvádím zde míšeniny: Hrnou v směsici se také světa děje, Ve chumeli proud též řeku chvěje. §§229 40. Panoš, an se za Štěstinu posvěcence Držel, živ byl ve naději, Utěšenost stkvěla se mu v obličeji, Vzdychal často vroucně po milence Drahocenné; dozvěděv se o důznamu, Že jej přináší sem vyslankyně, Plesal, jak by viděl kněžnu samu, Aneb jak by zprávu dostal od bohyně. 41. Dí tu ona: „Odpusť, ó panoši! Že nenesu zvěsty ke rozkoši; Vlasta skazuje ti: že jí velitelství Nepřipouští vstoupit do manželství, Že tvou přítelkyní vždycky pozůstane, Že tvé činy vykonané Nosit bude vždycky ve paměti, Že je vděčností chce vypláceti.“ 42. Co ten, který plese ve prospěchu Dosahuje poslední již stupeň skály, Když mu sklouznou nohy, chytí se jen mechu, Uvrhnou jej v propast svaly, Leží polomrtvý skoro prázden dechu, Ani nezbývá mu čáka za útěchu:

9/149


Tak pozůstal panoš ve úžasu, K promluvě se nedostává jemu hlasu. 43. Teprv počal mluvit po nekrátké chvíli, Když mu smyslové zas pookříli. „Tedy počne zůření zas nové? Tedy láska nikdý neutíší války? Záměry mé byli jenom snové? Tkaniny zřím směru jasně z dálky! Vyřiď: že mne její nelaskavost rmoutí, Ustanu že přežalostnou poutí.“ §§230 44. Družka rozžehnavši se s ním chvátá zpět. Panoš bez oumyslu v lazy jede, Ve samotě želně nářek vede Praviv: „O vím Vlasto kam tvůj míří vzhled. V očích tvých se třpytí Přemyslovo žezlo, Prchá pro něj tvoje ducha ušlechtilost, Pro něj oškliví se ti má vroucí milost; Dychtění však po vládě již mnohé svezlo.“ 45. „Nenávidíš všechněch pudů libocitných, Myslíš, v hrdosti že blaho sídlí; Vzdaluješ se ale od obydlí Jeho, plujíc do skalin jen vlnobitných! Nebereš se k milokvětné nivě, K té tak drahé ženám domácnosti, Trmácíš se v půtkách trvánlivě, Stále chápáš se jen po výsosti.“ 46. „Ale jevila jsi v Ctislavovu bytu, Držíc na klíně svém klouče, outlost citů, Též i když mé rámě tebe ochránilo? Cačkost duše třpytila se v obličeji, Citlivost tvou tenkrát žádné nezakrylo Přetváření. Tak si tě vždy zříti přeji! Tenkráte jsem plesal nad militkou; Ale blahé snění bylo jenom mžitkou.“ 47. „Všecky ženy jímá marný blesk, Blahotou jest povrchní jim lesk, Štěstím vypínání, hrdé chlouby Při třpytění volí sobě zhouby, Pro tichounké blaho neznají ni citu,

10/149


Nevolno jest jim žít v nízkém bytu, Výsost jejich mysle stále plete. V nepatrných kotcích štěstí jenom kvete.“ §§231 48. „Zisk jest v plamenu i lásky jejich heslo, Žít chtí všecky ve cti, ve pohodlí, K bohům o ty dary nejisté se modlí; Upřímnost co prchla, člověčenství kleslo, Přišly s ziskem lakotnost a nedůvěry Sobství, krutost horší nad příšery, Ním i důvěření k bohům mizí: Ním jsi nakažená. Kněžno jsi mně cizí!“ 49. „Držel jsem tě někdy ve výlevu Vroucnosti tvé za vznešenou děvu, Ctil jsem tebe co vzor šlechetného ženství, Získala jsi v každém podobenství – Srdce bych byl tenkrát s celým světem zdělil! Co klam kladeš, mizí svazky společenství, Hodnosti své tratí člověčenství, Cit se s světem rozkyselil.“ 50. „Snad ti křivdu dělám, slavná děvo, Snad se smeř tvůj ještě potácí V kolotání, snad tvá mysl krvácí, Osudu loď snad tě nese mocně v levo, Snad i vězí u tě ke mně milost? Neprchla snad všecka ušlechtilost? Snad jsou vymyšlené se knížetem sňátky, Příčiny snad nemám vésti světem hádky?“ 51. „Snad si volíš zasnoubení ze vlastenství, Snad ním dychtíš rány vlasti zhojit? Přálbych tobě bleskuplná důstojenství, Chtěl bych se i v mysli upokojit; Ale k čemu jest zde zapotřebí klamu? Že nestoupíš nikdý do manželství, Co mám vyložit si ze významu, Než že kojíš ke mně nepřátelství?“ §§232 52. „Předce jsi v mých očích nejprvnější z Čech, Nápodobná denničnímu svitu! A ač půtky tebe volá stkvělý běh,

11/149


Vnadíš srdce outlostí tvých citů; Ty jsi děvic převznešeným vzorem, Podjímáš mne víc a více vzdorem; Po tobě předc stále srdce práhne, Ačkolivěk naděje své nedosáhne.“ 53. „Kruté plání ukojit se nedá. Rozum zapomenout na tebe mi káže, Proti němu mysl se předc zvedá; Na tebe se všecko pouze váže; V okrase tě obdivuji jasné, Ctím tě jako božku, když se z výší nížíš, Miluji tě, když mé srdce tížíš, S živobytím jen můj plápol zhasne.“ 54. Když tak celý zahrabaný v hoři Dále se bral lesem na svém oři, Zaslechne tu v blízku koňů klusot; Probudí ho ze sna koňský dusot, Uzří děvu, o pomoc jenž volá; Panošův duch hned tu zaplápolá, Jeho mysl hned se vzhůry zdvíhá, Stkvělý panoš odporce zde stíhá. 55. „Nejsi panoš, praví, jsi jen vilný krádce! Jak jen můžeš uraziti ženy? Povinnost jest hrdinina jejich ceny Šetřit, a ne jednat jako zrádce. Navrať se zpět! povídam ti krátce, Sice zajdeš!“ Odvece druh: „O mileny Zastati se umím, reku závistivý! Za svou odvážlivost neujdeš zde živý!“ §§233 56. Byl to Běloš znamenitý rek; Slouhovi dav ke hlídání děvu, Počal souboj plný hněvu; Rozlíhal se rázů hrozný jek, Oba zjevovali sílu, znalost, Oba v potýkání setrvalost. Bylo těžko napřed rozhodnouti, Kdo má v půtce kruté upadnouti. 57. Však v tom přiklusali sem tří reci, Přetrhlo boj jejich kvapné příští,

12/149


Běloš znamená, že krev se již mu prýští, Že zde bude déle marně teci, Kdyby soka přemoh, že zas musí S druhy potýkati: vášeň v prsech dusí, Praví ke odporci: „Nechme děvě vůli!“ A tak skončila se půtka v půli. 58. Děva sličná k vítězovi spěchá, Poznavši jej, mní že smyslové ji mámí, Jemu též se zdá být její pohled známý, Plesem stydlivosti z očí nechá, Padne obhajcovi do náručí, Upřímnost a radost ji tak učí, Z jejích ust jí plynou chvalonosné díky; Zřít je užasnuté odporníky. 59. Kdo je ta druž? Sličná Krásoběla Tu pouť předevzala pro statného druha, Mnohý táh s ní panoš odaný co sluha, V spolku jejich se co božka stkvěla; Komonstvo ji celé ctí a střeže, Každý panoš pohled libý těže Za posvěcence se páčí: Zbor vše koná, co jen děva ráčí. §§234 60. Leželo to ve Vlastině směru, Sem tam vyslat krásy dceru, Aby svými půvabnými vděky Okouzlily slavověncované reky. Byl to chumel hrdin rozmanitý, Každý z nich byl v něčem znamenitý: Ten se chlubil během, onen plecí, Ten tam vypravoval neslýchané věci. 61. Stůjmír jeví o svém u děv štěstí, Siloš o své přeobrovské síle, Kterak víckrát skolil vola pěstí, Jak jen dotknul se ho v týle; Chluban o svém koni, kterak spolu Přenesli se často přes stodolu, Nevídané že jsou jeho skoky; A tak chlubit viděti je soky. 62. Přichází se často z hádky ke zápasu,

13/149


Zlomili si mnozí reci vazy, Soci nedbají nic na úrazy, Jen když děvy slyší pochvalného hlasu. Někdy ustanoví za odměnu třepky, Nasadí tu každy potřeštěně lebky, Její úsměch vábný vnadí zástup druhů, Nasledují za ní jako spati v kruhu. 63. Stkví se děva, bohyně co ve oslavě, Po ní každý touží v celém davě; Každičký ji nazívá svou božkou Plesá v čáce lásky nad panoškou. Běloš neustupný v lásce Zřel, že neprospějí nic mu meče, Snoval dlouho se sluhami léče, Chtěl ji lapnout někdy na procházce. §§235 64. Poštěstil se únos; ale maně Pomoh Přemil potýkáním panně. Měla si teď sama reka volit; Chtěli druzí děvu uchlácholit, By si vybrala je za milence, Dcera krásy ctí jen svého vyvolence, To když zhlíží druzí soci, Ukluzují s odjížděním z její moci. 65. Jak se dělo, že ta krása vysokostná, Zřídka zřená, v zhledu přemilostná, Nepodjala srdce Přemilovo? Nevázalo jej teď žádné ženy slovo? Slepý pro krásy byl jiné tento druh, Koho kouzlí mocný družky duch, Nižadný jej svrchek stkvělý neroznítí, Onen jenom duše blaha cítí. 66. Jelo to dvé dále malou chvíli, Najde jinochy tři válčit s dívkou jednou, – Již ji vážou, již se pryč s ní zvednou, Tu rek křičí, jehož se tu nenadíli: „Propusťte ji, aneb potýkejte!“ Praví jeden: „Samého se nelekejte, Teď se ten boj dvou kras týká, Pro ně žádný jinoch z půtky neutíká.“ 67.

14/149


Naproti všem Přemil udatně se brání, Padá jeden, padá také druhý, Třetí, jemuž se zdál ten boj tuhý, Beře se pryč, jej jen rychlost chrání. Panoš nasilníku levě Rozvazuje svazky děvě, Jenž mu přinesla žel od výtečné chotě, Děkuje mu, že ji vytrh z rukou této slotě. §§236 68. Jely ty dvě družky a rek dále luhem; Rek chtěl poselkyni z lesa vyprovodiť, Praví Krasoběla k reku: „Tys mne v tuhém Osudu, kde i mně chtěla doba škodit, Znal vždy šťastně vysvobodiť: Ostane to v srdci mém vždy dluhem, Těšit tě má sám ten stkvělý skutek; Rci proč vězí na lících tvých smutek?“ 69. „Tvůj vzhled býval jako záře zorní, Šlechetný se vždy tvůj vinul duch, Žádný slávy stkvělé neodjal ti druh. Snad ti nemilenky zámyslové dvorní Srdce klíčí, kormoutí a mučí? Že se vládci podati chce do náručí? Snad ji volá k tomu vlasti blaho, – Přijde jejímu to srdci jistě draho.“ 70. „O proč žádáš lásky nenabytné? Zmuž se, najdeš ještě srdce citné, Které v tobě jedině jen žije, Jenž již ze pohledu tvého rozkoš pije, Ta chce s tebou strávit věčnost věku, Obdivuje zmužilost tvou v půtek jeku; Ctí tě ve šlechtě a ve mírnosti, Nezná nežli ve tvé lásce blaženosti!“ 71. Odvece tu ten rek: „Ty jseš předce v stavu Smířit rozhorlené srdce světem, Které pohrdalo s jejím květem, Jen když nacházím předc ve obšírném davu Jediného srdce, které dělí bol! Hrdá Vlasto, koho chceš, si zvol, Ať jen ti tvá výsost nese prospívání Chladne k tobě všecko marné plání.“

15/149


§§237 72. Takto hovoříce vyjížděli z luhu, K Děvínu se béře vyslankyně, K Branovu rek táhne, najde množství druhů Kteří patří ke družině Krásné dívky, hluk ten dennici svou vítá, Radost ve zboru se zmítá; Vše chce děvě okamžení sladit, Tak zná zachovalost děvy srdce vnadit. §§238 Zpěv jedenáctý. 1. Kdoby činy Českých Amazonek jevil Pouze ve hrdinském vážném slohu? Kdoby aspoň časem k plesu polních rohů Nepoužil hrůzy, bitev neulevil? Nejsou Slované peň kalokrevný; Zpívám zde jen jeho trsu, Jenž se stkví co národ zpěvný, Saje bodrost ze netrudných prsů. 2. Sudík vážný vyřkne propovídku, Neslušno že v přímé věci úsměch míchat? Nebezpečno jest sic v hnízdo vosí píchat, Dá se uvesti však na námítku, Že i děvy libují jen půtek hrůzy Z nuzné doby, a že hrdinskou svou chůzi Kde jen možno mění rády v kroky plesné, A že nepřichází jim vhod doby děsné. 3. A jak vypustiti z uzlu děje Nermoutící, neb je pěti hlasem trudným? Bodrost temno jasní, srdce křeje; A kdo nazve báseň chodem bludným, Zavzní-li předc ve vlastenském duchu? Nepídí se pěvec po cizinském sluchu; Následovat hodlá oučel jasných tvarů, Udržet chce střídmost u rozmaru. §§239 4. Pominulo děsení sna Přemyslova, Na obloze třpytila se míru čáka; Zněla ve ležení mužském plesná slova: Ti tam, zpomněvše si na ušáka,

16/149


Přednášejí o něm pouhé chvály; Ti tam jeví, jakých dívek by si přáli, Jaká v hod by komu přišla za útěchu! Ke Děvínu věje množství lásky vzdechů. 5. Tu zde zase mnozí přemilostní hoši Kochají se v liboplynném zpěvu, Zní jich píseň o výjevu První lásky, kterak ve rozkoši Ploul jim život ve obradujícím plání, Že tu pocítili bláhy ve hovoře, Že jim neostalo teď nic, nežli hoře! Teď jim kojí bolest želné naříkání! 6. Tam zas viděti jest jarou chasu Vybídat se ke zápasu, Ty zde těší sláva ve závodu, Ony zase ve přeplutí brodu, Zde zas jiní při píšťale Křepké kroky provádějí znale: Tito však tam v chládku převesele Zpěvný hláhol jeví u korbele. 7. Jako viděti jest času vedra Po západu slunce ve oužlabí Vodní obec, bodrý národ žabí, Prováděti hbitost, brzo bedra, Brzo vystrkovat vzhůru hlavy, Brzo tropit směle nad umělce Krátkochvilné kotrmelce, Bdělost celou jeví tisíceré davy. §§240 8. Jeden ostrým hlasem k pění vypobídá Družky; zbor se po zboru hned střídá, Celé položení hlásá vroucí řechtot, Jsou to souzvukové druhům přelahodní, Jest to plesot této obce vodní: Tak ten tábor mužů jeví chechtot, Horlivá jej baví kratochvilnost, V vyražení vězí jeho pilnost. 9. Tak též zříme ve podivném času, Rejdy držet na tisíce vran, Na stráži ty stojí, ty co ve zápasu

17/149


V povětří se hemží u všelikých hran, Provodíce křepké tůčky v letu, Veselí se v kolotavém změtu, Vyjevují radost jejich vnadné zvuky: Taká plesná živost řídí mužské pluky. 10. Předciť dychtí nad druhé v hře Pražský dav, Veselost chtě zvláštní provozovat, Jeho vůdce Zděnek, který na ní snovat Nepřestává, vězí u příprav. Třeštění chce Štansonova představovat, Jeho všecky příhody a činy znav. Dlouho se již k tomu přehorlivě chystal Mnohý bystrý hoch mu k tomu přistal. 11. Štanson přirovnat se může Orlandovi, Potkal jej též v lásce osud jeden; Byl též jak on žehravostí sveden, Neodal nic v síle Bruncvíkovi, Koruně všech Českých reků; Potřeštil se jako panoš francký v zteku. Koho plápol lásky neomámí? Komu nejsou její osudové známi? §§241 12. Cítil v srdci touhu nějakousi Po kadeřích nápodobných zlata rezu, Ve snách viděných již, jel kde Holovousy Se stkví, tam je spatřil, přitom jako z bezu Oči jasné; pohled plný vnady, Bělost pleti, ana skrývá vady, Děvu jménem Dojku, že se ráda mlékem Obírala, tam to trhlo rekem. 13. Oba chodívali vroucně k Mžinu toku; Na loďce se vozívala ráda děva, Zatím řezával rek její jméno v dřeva. Událo se jednou jeho soku, Že choť na závodní stranu vystrnadil, Pustiv po vodě loď, na koně choť vsadil; Zhlídne rek náš maní svod, Dychtí přeletěti brod. 14. Proud jej zanes, přebřed tok Mžin pozdě, Našel sice sledy koně v hvozdě,

18/149


Však jej rychle překvapila noc. Počal kvílit, zdmul se zlostí, Hořel pomstou, soptil žárlivostí, Mátly jemu smysly vlastní síla, moc; Přehrozno řval, zůřil v jeku Až se posléz ztřeštil z milostného vzteku. 15. V zmatku tropil pošílené kusy, Na všecko se počal kasat, Zavraždil i mnohá hejna prasat, Za soky je drže; za dívky měl husy, Zhlídna jednou proti sobě pádit býka, Páčiv za svého jej protivníka, Uhnuv se mu za rohy jej popad, Na hřbet skočil, darmo počal stádník kopat. §§242 16. Jezdil na něm klusem do oupadu, Až se skácel. Sjezdil potom mnohé zámky, Všude pozanechav zmatku svého známky; Slouha jeho dychtili napraviti vadu, K němu svolal zaklínače, Olejníky, líkárníky, navazače; Pomoc líku, vroucího též zaříkání Uhasily drobet potřeštěnost, plání. 17. By se spíše spustil děvy zrzé, Věští se mu, že sen Rozhonovu dci Jemu soudí, ana krásou ční. Předevzal tak s Vlastou potýkání drzé, Seznav že sic jest to děvče charpooké, Leporostlé, nedivoké; Však že mu předc chybí plamen kštice, Opovrh té slíčné krasavice. 18. Uzdravil se: důznam o milence, Dozvěděl se, že jest v děvčím hradu, Že tam sklouzla, aby do oukladu Neupadla; chvátá ke studénce Svého přání; tak se octnul v mužském bytu, Mní se tam, že v přepiatém dlí citu, A tak nechtí propustit jej s práznem, Chtí s ním laškovat co s spolubláznem. 19. Zděnek převléci dal, by sved kratochvíli,

19/149


Zrzavé tři hochy za děvčata, Za býka dva muže, mnohé za prasata, Za reka a slouhu po dvou: ti vší píli Vynakládali si ve obleku, By se podobali Dojce, reku, Z postav jedna byla jí tak nápodobná, Že se zdála děva dvojnásobná. §§243 20. Nebyl oučel Zděnkův reka nížit, trudit, Hodlal třeštěnost jen lásky představovat: Tím chtěl v vojště čilý rozmar zbudit, Dal tak na dvou ladech provozovat Jeho zmatky; na třetím chce by rek stkvělý Vytvařoval sám svůj plápol vřelý, Však mu odejmouti kázal zbroj, By se v hoře neproměnil plesu zdroj. 21. Zděnek k panošovi kvapně kročil, Praviv: „Teď jsem mezi zajatými zočil Sličnost plnou žárných vnad; Jsem skrz na skrz její krásou jat. Přichází hle! stkvělost její kryjí roušky, Po ramenu skví se ryzé kroužky; Jev, co znamená ta v znaku jejím sojka?“ Zástup volá: „Toť jest kněžna Dojka!“ 22. Přestrojenec Štansonovi libě šepce: Černoušku můj, jsi mi ještě věrný? Odpoví tu trhnuv sebou panoš černý: Jsi to Dojko? na milost se tážeš? v lebce Vězela mi, ano celičičká v mozku; Mnil jsem, zanechá že z něho pouhých trosků. Bohyně má, panovnice rudá, Ke výjevu lásky mluva má jest chudá! 23. Na to vypravuje mnohé statné činy, Co mu byly uložené od sudbiny; Zděnek místo herce, by se neprozradil Hlasem, jeví jemu známé děvy děje, Nimi reka víc a více vnadil, Který plápolností celý zeje, A tak v omylu se více sílí, Sám a jeho slouha v milence se mýlí. §§244

20/149


24. Dí ten: Všekrásovno, hvězdo z Holovousu, Jeví tvář již milost vzhledni na oslablé Reka zraky, na vyzáblé Jeho líce: toť jest od vrtousů Parné lásky; jindy krásný co vzor hejlů Podobá se nejstaršímu z chramostejlů; Pro tě válčíval i s obludami, Které cenily nať jako vrata tlamy. 25. Na to přišel Černý panoš k slovu, Vece: „Nech mě uzřít zanímavost v tváři, Tak jak hledím na tvé zlaté kštice záři; Zotavím se celý zase znovu; Oděv se mi zjasní z mraku V červec, tak co brní raku. Děvo krásolícná, ladodobná, Nehoda mne chtěla tebe zbavit zlobná! 26. Velitel hry praví: „Získáš za odplatu Děvy, nápodobné zlatu, Jejího jen otce ze zajetí zbav; Vězí na Děvíně.“ Dí rek: Nedůvěry Neklaď, vydobil jsem Rozhonovy dcery, Vyzvu do souboje dívek dav. Ač s ním válčit není dvornost, Musí se zde hledět na odpornost. 27. Přišla mluva zase na původce Veselohry, praví: „Větvi holovouská, Důvěřuj mu, jistě Děvín zlouská, Vysvobodí z vazby tvého ctného otce, Dovol hned již zasnoubení slavit, Hleď ho předc již jednou hoře zbavit; Hle jak co vosk v parnu měkne!“ Hrdina v tom na koleno klekne. §§245 28. V celé krajině jen ozívá se smích, Též i neukojitedlné řechty; Lesové a skály opakují chechty, Dál a dál se plesot vůkol líh. Herec jeden vytvařovač šlechty Mačká k srdci místo děvy vích, Panoš Černý drží posměch za plesání, Mní, že cítí s ním vše radování.

21/149


29. Posléz se tu sešli ti tři Štansonové, Tolik sluh též, podobné tři Dojky; V jejich štítech bylo vidět sojky, O to bylo podívání nové! Dí rek Černý: Bdím-li, čili vězím v snění? Já jsem jistě u vidění! Slouho, pověz jestli smyslové mě třeští? Co ten úkaz milenek třech věští? 30. Praví slouha: Jsou to pouhé kouzly, Vždyť předc nemám oči v týlech; Pověz reku jsme-li ve třech dílech? Do mé podoby snad běsi sklouzli? Mně se osobnost i sama mate; Nevím, které patří z těch vám vlasy zlaté? Po kterých má šílit vaše touha, Bať i nevím, který z nás jest náš ctný slouha? 31. Byla veselá to motanice, Vydávala se tu každá za militku; Každá žádá, aby ji vzal do příbytku, Pouští se již choti do různice. Hádají se také mezi sebou soci, Štanson děvám chvátá ku pomoci, Slouhové se mezi sebou mlátí, Reka mysl sem a tam se klátí. §§246 32. Volá slouha: „Přeslovútný reku, Čas jest svrchovaný ke outěku! My jsme okouzleni; vidím holé čáry!“ Dí rek: „Podej mi zbraň, jistě skončím sváry, Já jsem sám jen Štanson, druhé za přeludy Držím, ty dvě děvy za obludy, Budiž Perun jenom s námi, Všem tu vazy hrdonosné zlámi.“ 33. V nejlepší hře přestaň, praví přísloví, By si vyváz předce s kůží celou. Často následuje na veselou Hračku smutek hotový. Často radost začátkem prý bývá Želu; často kdo si ráno zpívá, Večer pláče. Často slunce jasně svítí,

22/149


Brzo obloha se na to porozlítí. 34. Když tak plouli v rozmaru a laškování A nic slyšet nebylo než smích, Tu se proměnila nechvíst z nenadání, Užas v mužstvu najednou se zlíh. Jsou jim na zad děvy; z předu se též hrnou Muži, před nimi tu celí trnou, Ve strach obrací se vroucné plesy, Nevidět nic nežli pouhé děsy. 35. Když se dělo toto šaškování, Přišly vyslankyně děvší ke knížeti, Že si děvy nedají hrad rozházeti, A že jejich knění nesmí bez spáchání Zrady v sňátek stoupit; že mír polovičný Neuzavrou. Muži nechtí hrad mu svolit. A tak povstal tento výpad ryčný, Jak by se zbraň zase měla trolit. §§247 36 Jako když se poslední noc masopustu Hejřilcům, jenž rejdí do holého rána, Hejno děsů, které chová pekel brána, Zjeví ve zápachu sirném v hrozném šustu, Deroucí se bez okolku S výbory křepčícího spolku, Vše se hemží, přemejšlíce kudy kam: Tak to vyhlíželo také tam. 37. Marně pádí, do zajetí padli. Přednáší sic vůdce nad divadly, Že jsou pro počet jen, žeby měli slouti Pouze zhola darmožrouti, By se propustili. Prosí darmo, Jindy křepcí jako kozy, smutně kráčí: Tak se volci kolorozí, kterým jarmo Odolalo, z vorby ke domovu vláčí. 38. Vlasta měla ve poloze S zájmy oslaviti dnešní den; Zakázala, aby žádná ve lomoze Nevynikla, leda jen Kdeby kázala to nuzná doba: Muže pílí másti tůčkami a tahy,

23/149


Skrývá oučel u nástrahy, Zdá se jak by vypukala bitvy zloba. 39. S nevrlostí Pětisíla toho šetří. Tak jest nepokoj zřít u výžlence, Který zápach sledu na cízím dnu větří; Jest mu jak by šlapal na mravence, Aneb jak by válčil s hejnem střečků; Když jej lovec připne na odpornou smečku, Ještě hodlá po zápachu jechat: Tak jest bojovnici, jenž má půtky nechat. §§248 40. Jindy zvyklá srážet kštice Tak co makovice, Jednáť tak co náš rek Bruncvík dobrozvěstný, Když svůj konal život scestný, A řek k svému meči: Hlava dolů všem! Byla jich hned plničičká zem, A teď měla obrněná v zbroji Nechat hrdých kotrb mužských na pokoji. 41. Jako čilý krájič za mnoho se páče, Ostrým nožem vyjma ze koláče Přehrozného kosovatý skrojek, Druhých nechav státi spojek: Takto Vlasta pozorujíc války nivu Odděluje z ní z vojsk skývu, Marně muži vysvobodit jatých pílí, Naproti nim vzdor se dívek sílí. 42. Umko, nejsi sice vševědoucí; Však víš víc, než letopisník vroucí; O děvách vnes ve své spisy, Kterak ozbrojené byly tisy. Vyjev zmotrchané děje, na budoucí Aby přišly časy, neb ty jsi Viděla vše, nechci jeviti je v půli, Zjev i které zašly proti kněžny vůli. 43. V chumeli jsme zanechali ctného reka. Tento vyváz velešťastně ze zajetí, Důmnělá choť prchnout chtěla do daleka, Přečerný rek za patama jí jen letí, Herec myslí, že mu rek vaz zláme.

24/149


Šíbalství že nečil, bylo štěstí, Sicby jej i dívače byl utlouk pěstí, Zarazí se slyše hlasy známé. §§249 44. „Pomoc!“ volá prchající Dojka pravá, Za ní Smiloš se vší mocí pádí, Poznal ji rek, a že postava ta dravá Jeho sok jest, tu hned srdce v prsouch řádí, Bez zbraně byv, sahá po sochoru, Staví se ním soku ku odporu, Vzhůru celý velebně se vtýčil, Zajisté by odporníka zničil. 45. Jako Diomedes Homerův ctný rek, Spatřiv Hektora se zděsil, lek, Tu mu napadlo hned uprchnutí: Takto Štansonova postava a kej Velikánský soka k běhu nutí. Darmo volá za ním: „Posečkej!“ Sokovi se však to neuznává – Uprch. Panoš k milence se nazpět dává. 46. Divčice mu jeví, kterak po únosu Uprchla pryč v noci násilnému krádci, Že ji věrnost čistonitá a bosú Vyzvala pryč od něj, a že vzala k stádci Outočiště, které musila prý pásti. Nejistá že ušla k děvínskému pluku, Čest že zachovala, že chce klásti Na Peruna rádlo ruku. 47. Pravda jest, že ušla brzo témuž dravci: Ale padla jinému zas nemravci Za kořist. Rek neznav tyto vnadné chyby, Pro čistotu víc si děvu do obliby Přijal. Přestávají chybami být vady Pohřížené. Vida, co zde za ouklady Nevinné té divčici rek strojil, Její poctivostí se víc ještě kojil. §§250 48. Jevil, v cizinstvu jak dobrodružil, Mnohého jak dopad z lásky potřeštěnce, Který toužil jak on po milence,

25/149


Kterak mnohé rady od nich užil, Že se sešel s Orlandem, jak nach Plodil znamenitým rekům strach, Jak své děvě získal ctného jmena, Že s ním jednala co nemilena. 49. A že náš rek nedbal o kněžice, Ale pro čest choti jenom o rvanice, Na to děva rusá odpovídá: „Otec můj se na Děvíně co plen hlídá, Pro něj musím sloužit ještě celý rok; Trvej v lásce, neodejme mně ti ji sok.“ A v tom chvátá k děvám do ležení; Černý panoš stojí jako u vidění. 50. Hle tam co to za svar? strašně se dvé hádá. Vece žena: „Pomsta mne sem bádá; Musím ti teď všecky křivdy splatit, Prohlašuji tebe za hubence, Za krutce a za nedověšence!“ Doráží naň mečem. Dí muž: „Jen se katit Přestaň! počni ráděj jechat, Nechcešli zde živobytí nechat!“ 51. Žena vidí, že mu neodolá, Bere ke lichotě outočiště. „Sladký mede!“ přeoulisně volá, „Co rceš? chci se tobě starat o ohniště“ Usmíval se, v tom tu po něm ženouc dýku, Praví: „Za odměnu to měj, krahulíku!“ Ale při klesnutí se ji hbitě chopil, Tak zem její krví také skropil. §§251 52. Vedlé sebe padli, všecku k žití čáku Potrativše trvají předc v hádce. Ona přezdívá mu vrahů, zabíjáků! Že jest ženobijec, krutec, zrádce; On jí oblud, dračic vynadává. To dvé slábne, však předc nepřestává Pošeptmu se mezi sebou vadit, Posléz zášť svou aspoň dechy chladit. 53. Tam zas jiné dvé jest vidět svářit, Libošovy oči zůřivostí zářit,

26/149


Milenka že na soka se jeho smála, A z ust jejích o něm někdy zněla chvála. Darmo družka volá, že jsou to jen klamy, V čistotě že žije mezi děvčatami: Nic to naplat! natahuje luk, Ku pomoci spěchá jí žen pluk. 54. Ten zbor volá za ním: „Ó ty pošetilče! Ó zůřivče, nevděčníku, Ó ty přežárlivý podměšilče! Ó ty ženstva protivníku! Horlení tvé jest jen nemotornost, Věřiti nám káže dvornost, Láska naše jest jen pro vás milost; Jak ti napadnout ta mohla urputilost?“ 55. Tu hluk jiný volá: „Poďmě na padoucha, Jenž tam v zadu klamně obstupuje, Ženstvo, za kořist jen vilnou považuje, Jeho libost v lících, stkvostnost roucha Mnoho svedla: na svůdce ty nenevráží, Něžnou lásku, věrnost za nic páčí, Przní cenu ženstva, ať se v krvi máčí! Ať se všecko k zhoubě jeho vynasnaží!“ §§252 56. Zaskočen jest. Jako zajíc, jehož chrti Oloupit chtí honosného rouna, Oklikami ujíti chce smrti, Předčít klamem nad běhouna, Až se posléz vrhne do rákosí skokem, Nedostíhne víc jej žádný okem: Tak rek, jemuž neztratil se ani vous, Mezi křoví husté hbitě sklouz. 57. Tamto zase ruka osudova Hrozí přivest Lichoslava do nesnáze, Vydal o Ctislavě utrhačná slova. Dí ta, jak jsou k ochraně cti slabé hráze, Často mnohé křivé vykládání Oloupí čest, kterou hájit vadí stud, Důvěří, že nevinna se sama brání, A tak roztrousí se kradmo lichý blud. 58. Zahlídnouc jej volá: „Lichý nabádáči!

27/149


Lupiči cti, krutý utrhači! Poď sem v souboj! – Prcháš, jevíš strachy?“ Vece panoš v běhu: „Od jiného vyšel Důznam, mluvím co jsem slyšel; Povyš se jen nad ničemné tlachy. Utichne řeč. Života ni pro obuvy Nenastavím, tím míň pro pomluvy!“ 59. Praví děva: „Reku bezectného ducha! Není krádce jen, kdo jiné loupí, svláčí, Za něj se i kdo se dělí o lup páčí!“ V tom tu panoš mněv, že dostíh v běhu sucha, Zastaviv se, z děvy tropí smích; Její družka hodlá mstíti pych, Sahá po zpružném tu luku. Děva volá: „Perune řiď její ruku!“ §§253 60. A hle, urazila jemu ucho střela! Panoš pro něj víc než pro kotrbu oupí, Praví družka: „Zachovalost tvá se cněla, Zádný lichák ji víc neoloupí; Celý život spořádaný tvůj vše zvrátí!“ Volá panoš: „Žádný mne víc neobrátí, Tupit, hanět budu vás teď všecky, Nazívati stejnými i mečky.“ 61. Hle tam, co se to as děje na bojišti? Bžírka válčí se Černošem převášnivě. Jednal jedenkrát s ní urážlivě, Nechav ji stát samu na křepčišti Pro sokyni. Převedla ji sem msty zloba, Ana nechce po letech ni levit, Chtěla se již víckrát jevit; Ale teprv vyskytla se k zhoubě doba. 62. Panoš volá: „Chci tu všecko vynahradit! Chci i živobytí pro tě vsadit! Neb mé rámě s uraženou válčit nechce, Odpusť, sokyně mne k tomu popudila; Zavrh jsem ji. Msta tu krotne. Poranila Předc jej, ale velelehce. Strká do pošvy meč; podali si ruce, Panoš po rekyni touží v blahé muce.“ 63.

28/149


Tam si Lehka na bojišti skáče, Pomámila mnohé reky sliby, A tak chrabrý Zlomír došel také chyby, Za posměch a potupu to páče, Číhal na ni, až ji předce jal, K děvě mstou a láskou celý žhal; Hrozí smrtí, s ním-li volně nepotáhne, Dívka po svobodě pouze práhne. §§254 64. O pomoc zde rychlou vzívá bohy, Ti jí okřídlili spěchem nohy; Zdá se býti tak co větra plémě, V běhu sotva dotýká se země. Mnozí za ní pádí, co jen ducha měli, Za ní pouští spěchající střely. Vyvázla již v bezpečenství; Slavme její nohy, tak co udatenství! 65. Co to za hluk, odkud přichází ten hřmot? Silný, jakoby řval tisícerý skot? Jest to Vadky povyk hoden chvály, Mnohé závistivé si ho přály; Huláká tu: „O jak jest mi mílo, Že zde mohu, co mne těší z prsou svalit, Tak svůj souzvuk zdokonalit; Dosavad jde dobře naše dílo.“ 66. „Nejsou moje zvuky pouhé tlachy, Plodí mužům hrůzonosné strachy; Zástupy i plaší to mé nadírání, Slyšet je ho do končin až Čech, Hrom i nemá v prsou, co já zvučný měch! Hrome přijmi se mnou k jeku vybídání!“ V tom jí šípka do ust přímo pádí: Proti střelci rečnice ta vztekle řádí. 67. Jaký nářek to zní? Líbezna tu kvílí Nad svou plukovnicí, po kteréžto chylí. Volá: „Žalovat vše musím Leli! Zašla Vládka od milence, Že prý dbala více o výžlence, Nežli o něj; proto spustil po ní střely; Družky nezajděte pro ni v želi! Hle, jak se stkví ještě u ruměnce!“

29/149


§§255 68. „Okrasa tvá velevnadný čepec, Tento podiv krásy, umělecké dílo, Jenž se na hlavě ti přehonosně chvílo, Zašel s tebou. Kvilte pro něj, neměl tepec Aspoň tebe šípem srazit, Vznášel jsi se hrdě nad porohy Bydlitele lesa do oblohy! V čemžs mu ublížil, ach, že tě hleděl zkazit.“ 69. „Závistně i na tě zřela děva mnohá, Znavše stkvostnost té tvé velké ceny; Působila spanilost tvá velerohá V srdci mužů čarodějné změny! Kdo tě nosil, tu ta sebe škaredější Zdála se hned nejlepejší, Kdekoliv jsi se pnul hrdě vzhůru, Věštíval jsi lásku, časem buru.“ 70. „Lela na tobě, ach! kuly sličné ruce, Svou zbraň složil do tebe sám Lel; A tak nad ozdoby všecky jsi se cněl! Teď však ležíš poblátěný co onuce, Tepou tebe, ouvech, koňské nohy: V čem jsi popudil tak na se lásky bohy, Že tě opustili ve osudné chvíli? Ach, kde vezmu ke vychvale dosti síly?“ 71. „O tvé kráse pěli básníkové jací! Po krajinách hlas jen chvály zněl!“ – Chtěla dále ještě jevit žel; Ale plukové se děvčí na zpět vrací V bolné místo; zabírá se v jinou stranu, Viděti jest slavně táhnout pluku hranu, Vítězství že vydobyla malou ztrátou, Jenž se sotva získá bitvou kolikátou. §§256 72. Zájem mužstva vyved vládykyně znik, Polapeno jest ho přes třetinu; Děvy chtí je nazpět pustit na dědinu, Jestli odpřisahán bude od nich zvyk, Že víc nechtí s nimi válčit, neb jim kázat, Mají jenom vězením se vázat Mocní, znamenití pro věhlasnost,

30/149


Aneb koho povýšila rodu jasnost. 73. Štěstí určilo si ještě dnešní den Oslavit víc; lapnut být měl vzácný plen, Takto ve rozmaru s příhodami hrálo. Rubomila vychovaná u svévole, Zvykla konat, co se jí jen zdálo, Přitáhla sem s vlastní druží v pole, Tropívala všecko na opak, Na šíji svůj nosívala znak. 74. Držet stráž dnes měla s druží v lese, Ta tam křepčí, poskakuje v plese; Pásti nechává své zvíře jízdné, Polokoně, zvyklého, jak na něj hvízdne, Navrátit se. Slyšev dnes však šusty, Umyslil si místo pastvy lazem jechat, Děva volá, pronáší zvuk hvízdný usty: Nepřestává předce cvalem spěchat. 75. A tak přišel polokůň ten na vrcholi, Za ním děva, a s ní její zbor. Napadly tam vůdce, skoumavší, kam v poli Míří dnešní rozdrchaný spor: Chytrák Přibral vězí mezi nimi také, Děvy usilují ten hluk vzácný lapit, Mnohé musí za cvikířem kvapit, Který zkouší tůčky křivolaké. §§257 76. Tento výpad, zájem tropí v mužstvu zmatek, Mní, že ženstvo vězí v lese ve záloze. Zatím Rubomila, vedouc stkvělý vzatek, Jedouc na mezku co na vítězním voze, Hrdne při slavícím zvuku, Odevzdává kořist mnohocennou pluku: Přitom její šlapák, zvíře lepé, Pyšně svými kopyty zem tepe. 77. Ples zní vůkol z všech stran hlasno, Povýšují jej též polní rohy, Že se vine ze polohy Vlasta, oslava žen, míru nové jasno. Jatí smejšlí, že je potká krutá bídnost, Na svobodu propuštění dívek vlídnost

31/149


Nemohou dost vynachválit, Težko přichází jim od vnady se vzdálit. §§258 Zpěv dvanáctý. 1. Odpusťte mi, děvy ušlechtilé, Že se vaších předkyň činy zvítězilé Neustále hlásat bojím; Vás též, jejich plémě podařilé, Vaše vděky zpívati se strojím, Vám jich velké skutky za konané svojím, Na které se s podivem svět dívá: K vaší slávě se jich oslonění zpívá. 2. Čas jest, zabrati se zase k Kasalovi. Tenť se z Žatce na Kyboj zas vrací K hostinnému reku Zajícovi. Most se před ním pouští vyzdvihací, Vítá se tu upřimnými slovy; Sytí se též jeho mysl vyzvědací, O milence sličné lepostkvělé, Jeví se klam jemu ve povaze celé. 3. Dozví se tu, že část jeho hluku Stíhá Šarčinina sledu, A že neví, z jakého tu vzhledu Děvy na zpět táhly do hor, do příluku; Dvakrát že zbor jeho prospěch stkvělý Vydobyt moh, však že dvakrát děvy Postavily ctnou choť do průčelí, Že tak musil odložiti hněvy. §§259 4. Noc se sype, tráví se čas v spolku číší, Hovoří se, duch se u panošů výší. Rozváže řeč panoš Zajíc, v slovech hojný, Praví: „Dokavad mně sloužívala léta, Ved jsem život také nepokojný, A ač má choť byla Vlastinina teta, Proti rekyni té táh-bych zbrojný, Kdyby síla přála, po níž jest již veta.“ 5. „Její otec Zbislav za mladého věku Předčil v síle nejstatnější z reků;

32/149


Tam kde bylo slyšet o kolbách a boji, Přibral se tam jako náhlá bouře, Zahynuli jeho soci v spouře: Žil věk skoro celý v nepokoji, Odporníkům byly půtky nehonosné, Jemu kromě slávy nevejnosné.“ 6. „Nesundal zbraň nikdý s sebe spíše, Dokad nezvítězil; nikdý bez prospěchu Nevrátil se z půtky. Hlásá Němců říše O hrdinství jeho, o udatném Čechu; Přemnohý jej šlechtil jizev pruh; Ale splatil hojně odpůrcovy rázy; Mírný při všem byl však jeho duch, Nehledal než třeba soupeřovy zkázy.“ 7. „Ten rek spatřil jednou sedlskou děvu, Domku, Právě na bedrách když nesla krávu, Podivil se, mysle, že se u potomků Zvěční, zachová že v rodu slávu, Když si za chot jarorostlou děvu zvolí, Žádná se mu nelíbí víc ve okolí, Po té sílostkvělé dívce jenom oupí, Také i s ní v manželský stav vstoupí.“ §§260 8. „Ač ta choť se skvěla ve obrovské síle, Nevyvedla předc víc nežli jedné dcery; Kormoutil se, že se nesplnili směry; Pročež byla všecka jeho píle, Témuž miláčku dát mužské vychování. Jeví dítě sílu, otci jest to milé; Cvičí dceruška se v těžkém díle, Nachází i libost v namáhání.“ 9. „Bral ji na lov, bral ji ke souboji; Slyší dcera o statnosti zpěvy, A jak někdy Trácské zvítězily děvy, Slyší písně slávy, o chrabrosti, zdroji: Její duše plane po oslavě, Pověst věčná doutná v jejích prsech, hlavě, Po ní žížní, po ní stále touží, To jí k vyvinutí šlechty slouží.“ 10. „Otec její žil jen ve své dceři.

33/149


Prozrazuje děva ducha vznik, Napřed činí oupor rychlonohé zvěři, Brzo těší ji ten obírání cvik; Brzo za dravci se odvážlivě spoustí, Vypobídá je i často z houští; Nedvěda když zahubila v boji lítém, Otec nad svou dcerou slzel blahým citem.“ 11. „Často navštivivši zde svou tetu, V obličeji zjevovala lepost; Ale mnoho ohně; v směřích lítou slepost, V jízdě viděli jsme ji jen v letu. Mnoho potrhala mně zde koní; Ale snad se k usedlosti kloní. Tenkrát byla ještě divochyně; Mnoho pochytila od ujkyně.“ §§261 12. „Nebo má choť byla velemoudrá žena, V okolí ji měli za věštkyni; Splnila se od ní hádavána změna. Jí se stejskávalo, jako bezdětkyni; Pročež byla Vlastě mátí pravou, Zejskala jí přízní přelaskavou, Bez ní cítívala nepokojné doby, Vznešenosti ducha držíc za ozdoby.“ 13. „Zponenáhla její drsnost brousí Se uměním, šlechtí cvičné hlavy; Mírností svou krotí zpupné mravy, Pryč se hrubost ducha trousí; Divoká zde prchá mysle smělost, Její duch již jeví lepou stkvělost; V oblíčej se její přiloudily vděky, Nimi přemáhá teď rozhlášené reky.“ 14. „Dí k ní teta: Neodloučím tebe zbraně, Drž se mužno, kde jde vlasti ztěsna; Ale podrž mírnost, která patří panně. V pokoji buď libá, jako Vesna Ve své nejjasnější době. Žehnat lidstvo bude časem tobě; Podrž při statnosti jemné ženství, Takto získáš ducha důstojenství.“ 15.

34/149


„Nezbavuj se blahých duše pudů, Citu pro šlechtu a sličné činy, Zachovej své srdce prázné viny, Pro oslavu nevynalož mnoho trudu; Opovrhni necit, neoučinnost, I bez slávy zajdi pro povinnost, Odporcům svým podej k míru ruky; Zvýbornělost ducha drž jen za souzvuky.“ §§262 16. „Jako umělec ctný, poznav v rudě šedé Drahý kámen, broušením jej k zniku vede, Jako čilý štěpař ze planého stromu, Chuti drsné, vodí štěpy skvostné, Jako sochař ze hrubé kry lomu Tvoří podobizny přemilostné: Takto ta má blahá průvodkyně Vedla ku podivu ducha synovkyně.“ 17. „Její otec dí k ní: Drž to za pravidla, Drahá dcero! neopouštěj sledu slávy, Nelituj i pro pověstné zprávy Vynaložit svého žití bydla, Není těžkého nic pro oslavu zpěvnou. Život zajde; však ta nese pověst pevnou Přes života prchoucího meze; Není oslonění v světě nad vítěze!“ 18. „Žížní ona dosáhnouti obou směrů, Hledá blaha ženstvu, pověsti též slávy; Pro ni uchopila otěže se správy, Pro ni neváží si svého živobytí, Pro ni uvrhla se ve mezeru, Sem a tam s ní hází vlnobití, Vězí stále v kolotání vírném, Není dáno oučinným žít v běhu mírném.“ 19. „Zde jest její kořist mladistvého věku, Nedvědí ty velikánské kůže Svědčí, připatří že v počet reků, A co její statné rámě může; Manželku mou uchopilo toto zvíře, Druhý dravec cenil zuby v díře, Ku pomoci letíc zahubila oba: Zvítězení byla oboum blahá doba.“

35/149


§§263 20. „Tento velikán zde, povětrný plavec, Popad dítě, pospíchal s ním do povětří, Střelila šíp děva, padá dolů dravec, Zachrání tu děcko, kterého tu šetří; Jest zde v blízku ještě mnohých rodin, Jenž ji slaví, jako blahých hodin, Kterým když viděla, že je tlačí hoře, Udělila pomoc ke podpoře.“ 21. „Nepředevzala nic bez ujkyně. Tato praví, jako prorokyně: Dítě zlaté! Vysoké tě příští čeká! Vystupuješ nadevšecky děvy, O tobě znít budou přehrdinské zpěvy; Aneb zajdeš v květu; srdce mé se leká. Bohové tě vedou k svému směru, Chtějí oslaviti šlechty dceru!“ 22. „Zašla chot má, byla bez radkyně, Roní slzy co pro ztrátu matky, Ve bezdětství chtěl jsem vzdát jí statky; Však ji povolala k dvoru vládykyně. Vyřiďte jí, že v svých slovech stojím, Že jí odevzdám tvrz, že se o ni bojím; Ať se vrátí raděj hbitě zpět, Nežli sesune se na ni v bouři svět.“ 23. Hrdina dí: „Vynašel jsem málo šlechty U ní, leda pouze zoučtované z zisku, Blaho lidské ničí jako věchty, Pokojné i nenechává bez nátisků: Choť mi dala odnest; co to za urážku? Té jí výtržnosti neprominu, Ve souboji buďto ona, neb já zhynu, Vyvedu směr, nechť je co chce za překážku!“ §§264 24. Hovořili dlouho na noc, však jak jitřní Zakmytla se záře, plamen vnitřní Hrdinovi odpočívat nedal, Sluhu ke sedlání koní hledal, Na něj čekají již průvodníci, Nasledují podle nových zvědů Dívek sledu,

36/149


Přirazili se i k němu společníci. 25. Znamenali, že jsou děvy ve okolku. Scházel se rek s druhy svého spolku; Dí mu jeden: „Marně po choti se pídíš, Studnu jistě pouhou sítí cídiš. Za čarodějnice držím zrádné dívky, Jejich vůdkyně nás stále mámí kouzly; Drželi jsme se již skoro u podšívky, Předc nám z rukou do lazů zas sklouzly.“ 26. „S nimi zpřízněné jest také štěstí, Podporuje jejich bystré klamy; Sotva jsme jim za patami, Již se octnem zase na rozcestí; Všecko se zde zdá být okouzlené, Smějí se nám, když nás vidí převedené; Nevím, povedeli se ti lépe, Jestli tě i Šárka nepotepe?“ 27. V tom sem kráčí Svatka, v šatech jako dědek, Měvši vlasy, fousy bílé jako mléko, Dí tu druh: „Vid, že jsi Čechů praprapředek, Že máš domov předaleko; Viď, že páchneš Hloupětínem; Snad se narovnáš předc podouvínem; Vím, že k děví tvrzi tebe cesta vede, Pověz nám předc, jak se na tvé holy jede?“ §§265 28. „Viď, že naháníš ty Šárce strachu? Kde pak jest as? vypověz mi, brachu!“ Dí ta: „Netup ctného starce, Ukrátí ti věku Perun, žití dárce! Na cestu se tážeš k Hloupětínu? Vždyť tam kráčíš. Ptáš se po důvtipné Šárce? S ní jednati, není sedět u okřínu. Ten laz nemá této děvy v klínu.“ 29. „Blízko ke západu leží skrovná tvrz, Tam jsem zahlíd téhož zboru sled; Chceš-li za ní, musíš brát se zpět, Leží tam ves skrovná, jít se musí skrz, Za ní strmící dub cestu poukáže, Vzdálí zhlídneš stát dvě stráže.“

37/149


Tato slova a pak její šediny Odvedly je s pravé krajiny. 30. O jak lehce za pravdu se v mysl vloudí, Co si srdce neustále přeje. Náš rek zhlíd stráž podlé lesa, tu hned soudí, Že již přišel na šlápěje Bohyně své; žije pevně u naděje; Ale velice tu bloudí. Čím víc chvátá, čím víc paluje: Tím se dále utěchy své vzdaluje. 31. Pádil v lese, co měl komoň dechu, Za svou děvou, ale bez prospěchu. Přichází již k určitému hradu, Pozná teprva zde zradu. Ostane stát dlouho u vrtochů, Vzdálen tam jsa od jinochů. Slyší hláhol, myslí jeti za družinou, Kde se sejít míní, tam se minou. §§266 32. Nemoh se zde vydrat ze hustiny, Sjezdil mnohý hvozd a mnohý chlum, Volá, troubí: slyší jenom větru šum. Kůň mdlí, těžko jest mu bez příčiny Držet s rekem, jehož láska sytí; Nechá jej pást, sám si sednuv do rokytí Utrmácen v unavení usne, Posilu mu nese oddechnutí hnusné. 33. Dlouho jezdil lesem ještě druhý den, Počne upomínat též jej hlad, Až pak šťastně vyjíždí již ven. Zhlídne děvu, kterou kreje chlad, Která smíšené své stádko pase; Ona zpívá, zpěv zní ve ohlase; Utíkat chce, jak tu reka zhlídne – Panoš jeví vzhledy vlídné. 34. Praví: „Neboj se nic, dcero spanilosti, My jsme reci děvám pro ochranu, Šetříme té svaté povinnosti; Zabloudil jsem v tuto vaši stranu, Nenaleznuv výchoz v lese.

38/149


Zdaž vám záhuba zde jaká hrozí?“ V tom sem její sestra mladší krmy nese, Mákovec a mléko kozí. 35. Panoše hned ku pokrmu nutí, Dí: „Snad hladový jsi? jez jen reku.“ Tu on: „Díky! třeba mi jest téhož léku.“ Snídaní to požívá zde s chutí. Tato hostina je pro něj blahá, Síla v něm se zase zmáhá; Svému koni pookřání přeje, Mysl mužná nadějí ho hřeje. §§267 36. Přichází mu rozkošné to položení, Prodlití tu plné příjemnosti, Stromy sem tam v květu, luka v zelenosti, Mdlému srdci lejí občerstvení. Skákají tu přeradostně jehňátka, Štěbetají v křoví ptačátka. Obživující vše máti přirozenost Vnadí ve své tvory opojenost. 37. Libý větřík vlny Labe čeře, Leje vůkol přívětivost, Panuje zde přelíbezná živost; Panoš dotýká se libě o kadeře Děvy, o předešlou písničku ji prose, Při žádosti slzi tísně rose. Praví děva: „Zazpívám ti o nádherné Panošce a o pástýřce věrné.“ 38. Počne: „Chvalboj panoš do porážky jede, S srdcem smutným do ní klusá, Káže mu tam Krasomila rusá; Láska planoucí jej v půtku vede. O proč zahlíd její líce sněžná!? O proč zaslech její slova zběžná: Tvou chci býti, zvítězíš-li v půtce!? Odplatu máš vnadnou ke pohnutce.“ 39. „Květka zajít musí ve zápasu. Nad všecky chce krásou vyniknouti; Jedna z nás má jenom sličnou slouti. Chvalboj důvěřuje sotva hlasu,

39/149


Podjala jej zcela její stkvělost, Slábne jeho chrabrá smělost: Válčiti má se příbuznou; Ale kterak pominouti dobu nuznou?“ §§268 40. „Počíná se dvouboj. Praví Květka k reku: Odkud povstává zde tolik vzteku? Co tě k půtce ve přátelství bádá? Dí rek: Krasamila smrti tvé mít žádá: Tak zde pro ní živobytím mrhám, Vlastní srdce z prsou sobě trhám, Potkati mne musí trudné příští. Děva statná v tom štít jeho tříští.“ 41. „Bledne Dechna, přistrojená za zbrojnoše, Rychle prsa reka pavézou svou chrání; Potýkat chce sama za panoše. Odpornice shlíží, že se neubrání; Že nic není v potýkaní známá, Ustrnutím srdce se jí lámá. Praví: Nechci potýkat se s nestatnými. Reku, nedej se mu svésti směry zlými.“ 42. „Panoš přímo se tu béře k Krasomile: Hořekuje, příhodu jí jevě. Dí ta: Hanobí tě srdce nezmužilé, Ty jsi odolati ani nemoh děvě; Zrádce, hrdina ty s srdcem babím, Když se bojíš smrti sama tebe zabím. V tom tu Dechna dýku její chytí, Zachrání tak podruhé mu živobytí.“ 43. „Prchla nezbednice. Dechna k reku vece: Uveď na pamět si oné blahé časy, Když jsem pásla bravy při bystravské řece: O lásce tu zněli naše hlasy, U tebe jsem sedávala ráda; Jevil jsi, že miluješ ty sivou děvu, Ploul nám život jako v libozpěvu: Nech mne zas tam pásti stáda!“ §§269 44. „Objal u bojišti tu svou hájitelku, Pravil: Nemáš více skotu hlídat,

40/149


Volím tě si za manželku. Krasomila chtěla jej sic vypobídat Se svou vnadnou opojností k plání; Ale panoš jeví v lásce setrvání. Nepase víc bravu choť, však střeže dítek, Věrnost zajisté je blahý kvítek.“ 45. Vzdych si Kasal. Zpěvkyně dí: „Reku! Nějaká tě tíseň tlačí, tíží; Snad se osud tvůj k té děvě blíží? K děvě sličné, plné vděku, Která u nás ty dni dlela, Kterou těšiti jsem bděla?“ Panošovi zdá se býti snáže, Po dívčici se tu rychle táže. 46. Dí ta: „Kdo jest ona nemohu ti říci; Ale sličnější jsem nad ní jak tě živa Neuzřela: ana milostnými líci, Vnadným duchem podjímá vše; a ač křivá Zdá se jí být Láda, zdá se jí též spřící, A ač ona byla přetesklivá; Předc se u ní krásy skvělost zřela, Nad vše jiné čackostí svou čněla.“ 47. „Půl dne se mnou pásla toto stádo Ostražena. Zřím ji, kterak v dálku hledí, A jak do vln Labe slzy cedí, Pravíc: Srdce by zde přebývalo rádo; Nechci krajinami vlásti, Kýž jen mohu se svým chotěm bravek pásti! V této oudolině sídlí blaho; Můj stav přichází mi draho.“ §§270 48. „Přitáhly s ní ozbrojené děvy, Které nad tím citem zjevovaly hněvy, Dí k ním ona: Vy jste líté ukrutnice! Proč jste vytrhly mne z matiččina sídla? Co vám budu platná jako bojovnice? V míru nalezám jen blaženosti řídla: Jakého vy ke mně máte práva? Neváže mne vaše krutá správa.“ 49. „Praví jedna: Ta nás tupí, ta nás haní,

41/149


Domnívá se, že jest ještě paní, Nedržíme tě víc za kněžici, Zde se hodnost dobývá jen zbraní: Musíš s námi vlezti pod přílbici, Sic tě zahubíme jako odpornici. Odívaly ji teď od obleku Rekyň; neubylo jí v něm čackých vděků.“ 50. „Vece: Proč mám nosit zbroje smrtonosné? Nevřu na vraždy a na krve prolití; Vítězství jest proti mužům nehonosné! Nám jest uloženo šetřit živobytí, O život jen blahé vésti péče, Zdáliti se půtek, v nichž krev drahá teče. Ukrutnice! spouštíte se dráhy pravé, Připatříte k zvěři líté – dravé.“ 51. „Kážete mi vraždit muže: Snad mám vésti půtku s vlastním chotěm? Mé jste protivnice, když mám válčit: nuže! S vámi potýkat chci hrotem! Potepat chci nezdařilé ženy. Množství mužů dosáhli jsou velké ceny, Kteří slouží vlasti za okrasu: Chcete tehdy hubit otčiny své spasu?“ §§271 52. „Nic to naplat! musila být volná. Často láska přeplápolná Porosila slzy skvělé tváře. Noc tu protrávily u veselí; A jak třpytila se růžonosná záře, Odtáhly pryč. Ten zbor zatvrzelý Zacházel s ní sporně; Vůdkyně však jejich vlídně, dvorně.“ 53. „Tento prsten zavdala mi při odjezdu, Že by jí ho odjal zlostný zbor. Viděla jsem ji tu mizet, jako hvězdu Zajít, tamto do těch skalných hor; Viděla jsem, jak ji s sebou vlekou, Cítila jsem sama pro ní hoře.“ Kasalovi tajně slze tekou: Běží sedat na rychlého oře. 54.

42/149


Dal též za snídaní dívčici té dar. Jeho kůň jej k straně vykázané nese; Celý den tu unavený bloudí v lese; Tma již přikvapila, hrozí mu zde zmar, Nemůže dál; ale světlo vzdálí zhlídne. Tu se pustit k němu vypobídne, Znamená, že nějaký to hrad, Dopídil se již i jeho vrat. 55. Neví, co to za tvrz, za krajinu; Myslí, že zde přijat bude pohostinnu; Přiblíží se k němu, jako dobrodruh. Pouští se hned k vjití most, Uctivostí přivítán jest host. Obstoupne ho družic jako much: Jeho kůň se vede ve skalnatý chlév; Mluví k reku jedna z děv: §§272 56. „Vítej ty nám reku do našeho hradu! Spolek památní den panovnice slaví, Plesnou rozkoší se každý u nás baví; Vynajdeš zde blaho života i vnadu, Scházíš se zde s udatnými hrdinami, Kteří uznávají, že jsou půtky klamy. Nežijem zde v žádné černé zradě.“ Rek seznává, že jest v Milohradě. 57. Neví panoš v prvním rozhorlení, Máli z pošvy vytasiti meč, Počít mezi dívčicemi seč: Čili ráděj nekaziti vyražení. Zří, že nelze přemoci zde sídla; Však jak dlít zde v rozkošení klínu? V tom se hned mu nosí skvostná jídla, Zve se k blahostnému vínu. 58. Počne se zpěv, počnou zvuky na kytary, „Nezpívám zde smrtonosné zbroje, A jak život nimi zajde v zmary; Chvalím děvy, any šetří mílka boje; Naše živobytí nám tak milé Rychle plyne: proč bychom mu pošetile Uprchnouti daly v péčích bez radosti? Jaké blahé doby v světě bez milosti?“

43/149


59. „Pokuď osud přeje, použíme doby, Okusme teď mladistvého věku: Nežnost děvic kdo zavrhne z reků? Proč nás přirozenost vrhla do ozdoby? Půvaby zde samy do náručí loudí; Kdo té doby blahé nepokusí, bloudí, Nevrátí se prchlá neužilá chvíle: V lůně rozkošení dlí se míle.“ §§273 60. „K čemu vesti se přírodou půtky? Ty jen na čas srdce uchlácholí; Kroť jej slovy stále, předce vnitřku bolí; Ale kde lze sedět v lůnu u lahůdky, Touhy milostné tam marně nezápolí. Zněte plesné liboplynné zvuky Zbytečně ať nehláholí Utichnou ať všecky osudovy muky.“ 61. Tam zas jiná ozívá se píseň. Děvy v rouchách jako z pavučiny Poskakují lehce, chtějí u hrdiny Zbudit k milostnosti tíseň. Panoš ostrým okem prohlíží zde síně: Vidí, jak rek mnohý drží na svém klíně Děvu lepou, pak tam mnohý křepče hejří, Znamená též, že se mnohý pejří. 62. Panošové, jenž se reka stydí, Tiše kradmo pryč se klidí, V okamžení v průchodišti zmizí; Jsou to, kteří na Kybujském dvoře Přísahali s děvami být ve odpoře; Stavivše se, jak by byli cizí: Tak zbor nočních oblud, když blesk ranní zlatí Jejich obor, do svých děr se ztratí. 63. Přišedši v tom k němu hradu vládykyně, Praví: „Zanech trudy, reku stkvělý, Vyjasni své líce u veselí Já jsem zmužilosti ctitelkyně; Za reka dnes tebe sobě volím, Hrdinám sic ráda nechlácholím: Nazván být předc můžeš jejich vzorem, Vládařit zde můžeš nad oborem.“

44/149


§§274 64. Znala jevit půvabné své vnady; Však, ač podala se tuze světu, Skvěla se předc ve leposti květu; Okouzliti dychtí reka svými slady, Srdce zajmout přenáchýlnou opojností. Družky počínají kněžnu veleslavit; Přemejšlí rek, jak se leček zbavit, Mní že odvaha z nich jej jen sprostí. 65. Děvy pějí: „Má tě za zlatouška, Za kochánka, za milouška, Ty jsi jediný ten oblaženec, Přijmi upřímně to její srdce hnutí; Těšiti tě má dnes její obejmutí. Marně po něm dychtil mnohý rozhorlenec, Tobě kloní se jen blahé přízně věnec, Duch tvůj povýší se u nadchnutí.“ 66. Objala jej kněžna. Spořádaný host – Nedala se déle v prsech dusit zlost – Praví: „Pryč se odbeř, chlipná rozkošnice, Povrhelem jste z všech v světě tvorů: Ve přírodě nenajdete svého vzoru; Přirozenost nenávidí milostnice, Žijete jen pouze ve hanobě, Nepopouzejte mne déle k zlobě!“ 67. Touto řečí celá zahanbená Odpoví mu: „Hejsku přeproklatý! Láskou pohrdavší tropíš vzdory jatý? Zkusíš, co zná Láskomila rozlobená!“ Běží do zbrojnice, dřevce se hned chopí; Děvstvo popadá zbraň, na reka se sopí. „Ať jest zhlazen!“ kněžna pomstan křičí, „Má zbraň samého jej zničí!“ §§275 68. Na reka se sype celý zbor; Jako když vlk vrazí na divokou svini, Ona jiskříc očma postaví se vzdor, Kňučíc volá na družiny, Ku pomoci pádí líté hejno s hor, Obstoupnouce v okrouhlosti nepřítele,

45/149


Povstane tu hrozný spor: Takto obkličily reka děvy v čele. 69. Však co luňák, ptactva libý vrah, Něděsí se, nejde mu tu strach, Když se lašťovek hluk ve povětří zmítá, Nad ním nelitostně plesá; Za kořist svou všecky v mysli čítá, Jedna po druhé tu klesá: Tak ten panoš odpornice cení, Ve své mysli ten hrad již již plení. 70. Vyrazí v tom vévodkyni kopí, Popadna ji v polovici, Mrštil udatně ní po světnici; Ona z hubi po síni krev kropí, Odletí až rázem na veřeje Kosti v letu její chřestí, Vězí s světem na rozcestí. Děvy trnou nad tím, co se děje. 71. Jako snadně za našeho věku, Mnohý z nenestatných reků, Práznou od Franského vína lahvicí Toče hodí do povětří, Když již douškem posilněný větří: Takto Kasal chlipnou ženicí Snadně po plesišti hodil; Tím se úžas u děv přebázlivých plodil. §§276 72. Děvy vězí všecky ve úžasu, Tratí k potýkání chuť, Jeví zvuky děsícího hlasu; Však se brzo ztratí jako rtuť. Utíkají podzemskými spády, Stydí se tu panoš s nimi dlíti v boji. Po nich hází hudebnými stroji, Skončiti chtě hanebné ty vlády. 73. Podpálil hned spíží naplněné chlévy, Oheň rozmáhá se ze všech stran; Z hradu utíkají polonahé děvy: Panoši též berou se tu z bran; Na mnoho mil jest tu vidět záři,

46/149


Odráží se stkvělost od oblohy. Spokojenost panoš jeví v tváři, Sám a sám že vítěží tu nad brlohy. 74. Opouští rek téhož hanebného hnízda; Ale potká se s ním skvostná jízda, Jenž mu zprávu nese za poselství, Vece: „Velekníže klade velitelství Nad svým vojskem do tvých rukou, Poznává křivd; vězí pod naukou, Věřiti že odporníkům není hodno, Nahradí ti všecko, co ti bylo škodno.“ 75. „Posílá ti skvostnosti zde, drahé dary! Odbeř se jen s námi ke Děvínu; Vidíš vlast svou v jejím rozsápaném klínu!“ V mysl panoše se líhnou tvary Vlastenství a slávy, ke vyslancům praví: „O kýž záměr tento půtek vlasti zbaví! Zajít chci rad.“ V tom se na kůň sází: Zbor i druže jeho se tu šťastně schází. §§277 Zpěv třináctý. 1. Žádné štíty, brnění a jiné zbroje, Žádné hradby sebe podstatnější, Žadné důstojenství sebe vznešenější Neochrání srdce od Lelova boje. Ba co platno brněním se krýti, Prsy ocelem mít ohražené, Když hned srdce citné, láskou naplněné, Při pohledu květné krásy počne zžíti? 2. Lásko! lásko! blaho vnikající! Jak jest možné tvé se protiviti moci? Podrobuješ srdce vzdorující, Jasno blahodějné tvoříš z šeré noci, Kruté odporníky měníš ve přátele, V mírnost obracuješ ukrutenství; Tvá moc v nesnázích nám růže stele, Vyvádí i ze bludných cest člověčenství. 3. Jak jest možné jevit o předmětu Všech děv lásky, o milostném plání?

47/149


Přednest musím vše jen jako v letu, Mnohých děvic s Lelem potýkání, Snažících se dojít slávy břehu. Tam zas, kterak ve zážehu Hoří zvláště sprostné bojovnice, Marně v uzdě držet je chtí plukovnice. §§278 4. Často děvu miloňádrou, přebojovnou, Milostný cit na bojiště vyprovází; Tam ta zapomíná na rekovnou Práci, po milenci očima hází, Spravujíc se po znamení zkázky; Shledavše se jeví sobě stálost lásky. Jinoch děvu k uprchnutí bádá, Družka setrvati v zbrani sobě žádá. 5. Což ty, Vlasto? což ty, Pětisílo? Máte srdce z ledu, čili z kamene? Nebojíte se nic lásky plamene? A ty kněžno, nad láskou že zvítězilo Usilí tvé, před ní jsi snad jista? Vnadí přehorlivě také láska čistá; Všecky srdce jsou jen kořist Lela, Neodolající jestiť jeho střela. 6. V blízku u Děvína ostrov jarý ležel, Posvěcený Žižlile byl bohyni; Tam i vidět bylo její svatyni. Z levé strany potok bystrý běžel, Nazván byl ten osyp Citulibý. Bylo přerozkošné toto položení, Pookřálo se tu jako v opojení. Zde k té Božce kladly děvy vroucí sliby. 7. Často nosíval sem děvu Květku člun, V převážení zněla libost strun, Pohrávala vroucně na kytaru, Dychtívala po posvátné svídě; Tam zněl souzvuk zdroje ve rozmaru; Kněžec Pražský po milence slídě, Vypátral tak její obyčejné plutí: Rozvášnivost k odvaze jej nutí. §§279 8.

48/149


Připloul k ospu převlečený za divčici, Spatřit dychtiv milokvětnou milovnici, Ana písně spokojnosti pěla; Libozvučnost ve okolí zněla, Nesly souzvuk vlny Vltaviny, Rozptyloval se tu přes hladiny; Všecko vkříše lásky plným citem. Kněžec diví se tu nad varitem. 9. „Ó Žežlilo! pěje, Dcero Perunova! Oblažitelkyně člověčenstva, Z tebe plyne žití veškerenstva, Vše, co zajde, vzkříšíš z prachu znova, K vzniku blaženému sličné odmladnosti Řídíš, bytností všech bezkončený kruh, Proniká tvůj všecko tvorstvo duch, Netrpí smrt, vede k žití, k blaženosti.“ 10. „Tvory přivinuješ na mateřské prsy, Lahodou je milolibou kojíš, Ourazy jich blahodějně hojíš, Ohněm naplňuješ laskavosti trsy, Žijí blaze ve plápolu zžatém, Blíží se ti ve nadchnutí svatém, Tvojí září naplnění hoří, Blahý svět se v obrazích jim tvoří.“ 11. „O své tvory vedeš stále péče: Když tvá milost naši vlasť zas spojí? V její prsou kochají se meče, Zbor se svárů v prsích její rojí. Ach, což žádný z bohů, jako Škřítek, Neochrání vlasti mladistvé co kvítek, Což má zajít ještě ve poupěti? Nemá přestat nikdý krváceti?“ §§280 12. „Ještě zašlo v libokvětném věku Málo-stkvělych rekyň, málo-slavných reků? Pomoz Božko ukojiti sváry! Máš být pochována, mutná vlasti, Čechům sloužit máš jen za požáry? Pro tě tekou slze; nutí je ven strasti, Zašlas taky v boji, mati srdci drahá! Po tobě se touha stále zmáhá.“

49/149


13. „Ty mně v dobách jasných vězíš ve paměti; Důvěřuji v bohy, že se sejdem jistě, Že nám přáno bude, na se pohleděti. Vyjev, ó kde bydlíš, v jakém blahém místě? Snad se snažíš kročeje mé stříci, Řiď je, zachovám vždy srdce u neviny. Nemají me jméno hyzdit nectné činy, Sic bych život nechtěla dél vlíci.“ 14. „Darmo po příštím se mysl pídí, Vím že bohové zde všecko řídí, Že jsou také skutků našich plátce, A že věčný Perun hromovládce Vede mocnou vládu nad osudem. Odpusťtě zde vlasti, jestli někde bludem Pochybeno; jste-li uražení, Stane se vám hojné nahražení.“ 15. „K tobě znovu volám, světa máti! Ujmi se té mladistivé usedliny, Ať nezhrkne ve rozkvětu ve sutiny, Ať jí popřáno zas pookřáti, Ať jest duch tvůj jí zas nápomocný; Zachovat ji může, jen tvůj oučel mocný. Smíř jich srdce, budou svorně živy. Zazelenají se zase české nivy.“ §§281 16. Kněžec, který plesal nad tím citem, Rychle z křoví ke pěvkyni skočí; Ona ale jak jej zočí, Po jílci hned sahá v hněvu lítém. On tu volá: „Nejsličnější z děv! Poslechni mne, kroť svůj hněv. Mne sem nepřivádí žádný oučel vilný, Ale Lel jen nenáchylný.“ 17. „Tvoje líce jako zoře zdoba, Tvoje duše vlídná, jako blahá doba, Tvůj cit, ducha souzvuk jímajicí Naplnili srdce láskou roznitící. Ty mne vnadíš osutá i v zvuku zbraně. Tam, kde jevíš síly, ducha spružnost, Obrání vlasť proti cizincům jen zmužnost, Té my zapotřeby máme ke obraně.“

50/149


18. „Vlastenství též jevila tvá slova, Co rceš: jestli vůle osudova Za člen určila tě blaženého míru? Ty jsi v stavu v člancích upevniti víru. Zavrhneš i tenkrát mne z vlasti blaha? Tato uložena jest ti dráha. Dovol přístup k tobě, třebas v družek spolku, Ač však zrazen nejsem ve okolku!“ 19. Stojí děva dlouho v mysli pohřížená, Praví posléz: „Šlechta-li tě vede V tato místa, osud-li zde přede Blaho vlasti: ať jest vlasť má ukojená! Vězí všecko v budoucnosti šedé: Jsem zde v rozvážení unáhlená. Tvá mne vášeň tuze smutí; O míru ač ráda slyším navrhnutí!“ §§282 20. Čatso shledavše se, na obchoz si zvykli. V děvy srdci city, plání vznikly, Naplňovala se láskou její duše; Plouli oboum doby jako libý sen, Prch-li bez sejití se, držívali den Za ztracený; kněžec u miluše Novou sílu, velkost ducha cítí, Blahé vidy o vlasti se v příští svítí. 21. Sukoslav ctný, slovútnosti člen, Čije lásku kněžce ze patrných změn, Pronásleduje dál její sledy; Vypátrav vše, praví: „Tvoje vzhledy Nepřipustí ti tvé důstojenství, Přetrhnouti musíš nízké společenství; Rovnou za chot musíš sobě zvolit: Otec nedá se ti uchlácholit.“ 22. „Ta se ti však hodí za milenu, – Přivol: tak se ti hned zaopatří. Ujištěn buď, že tě sice sotva spatří, Zajde. Přikládáš jí vymyšlenou cenu; Považ! do jaké se vrhneš nejistoty, Jak si lehce upadnut moh do zajetí, Uvrh by jsi na vlasť mnohé psoty,

51/149


Co by muselo se splácet za přispětí.“ 23. Praví na to kněžec: „Šlechta u děv vládne, Já k nim nepřicházel v nepřátelství, Nejsou schopné ohavy té zrádné. Neodloučí žádný s ní mne od manželství! Čistotná a vznešená jest její duše, Zivot můj jest s žitím jejím spojen: Snad i pod ní ženstvo odloží své kuše, A snad bude v zemi konec děvčích vojen.“ §§283 24. „Kdoby však mi sáhnouti chtěl na nevěstu, Ať se zhrozí mstiplného trestu!“ V tom tu kníže volati dá syna k lovu, Nerad, ale musí s otcem zvěře stopy Stíhat; zatím jeho pěstoun se pochopy; Ve obleku děvic pluje ke ostrovu; Oklamav tak vystavené stráže, Do zájmu je bere, k stromům váže. 25. Zvěděv, že se Květka s druží z druhé strany K Pšarům libě strmícího břehu Koupá, kradmo slídí stopy této panny: Ve vodě hle uzří děvu, jako z sněhu, Ve sličnosti ctnoucí jako Božku, Obdivuje ji, a zdá se Ní mu býti; praví, že nic nad panošku Tuto nezřel sličnějšího v také kráse. 26. Jako růže štěpná spanilostí skvělou Převýšuje všecko polní kvítí; Jako jitřenka svou září přezardělou, Když v svém jasnu na východu svítí, Předčí převelebná hejna mlíčných družek: Takto děva čněla nad tovaryškami, Zdály se jen býti hejno služek. Předek v kráse připouští jí děvy samy. 27. Pěstoun řečí k sobě po nějakém času, Když již vyváz drobet ze úžásu: „Jaká jest to čackost, jaká vnada, Co to cítím v srdci za přelívky?!“ Nahlas volá: „Podrobte se dívky! My jsme muži, sice.“ – Děvy křičí: „Zráda!“

52/149


Pěstoun do kořán má jako vrata hubn, V nepohnutosti je nápodoben dubu. §§284 28. Jako ten, an kouzly přimrazený byv, Stojí, jakby ani nebyl živ, V posledním svém stavu bezevšeho hnutí, Ač se při něm chumel kutí: Tak stál pěstoun, maje oči jako sova, Vyvalené; nejdou mu z ust slova; Ač se pohybovat nutí, Vězí dlouho bez vládnutí. 29. Zatím mnohé děvy do vody dál lezou. Květka popadši šat, letí mezi houští, Nastraženci za ní se hned spouští, Brání se tam dlouho za pavezou, Chycená jest – přejou k dostrojení dobu. Pěstoun s užasnutím hledí na ozdobu, Dí že divu není, že se knězec ztřeštil, Sám pak o kráse jen její vřeštil. 30. Pěstoun nesebral se v mysli dlouho, Praví k sobě: „Roztomilý slouho Všechněch slečen, milostkvělých děv, Jak ti pohled dívky zpružnil krev! Připravit tě mohl o slovútnost! Odkud se mi vzala v síle nemohútnost? Statnost se mi vrací, jsem zas v stavu Vytasit meč, najíti svou hlavu.“ 31. Zatím nesou lepou děvu k prámu, Na něj kladou drahocenné břímě. Zvolá Květka: „O proč, kněžče, přímě Se mnou nenakládaš? přišel jsi též k chrámu Žížlilinu, abys snoval vilné směry? Neoklamals ještě války dcery. Za odměnu tobě, ouskočníku, Vreji v prsy vilné volnonosnou dýku!“ §§285 32. „Kdo ti o tvůj strastný stolec stojí? Nebyl nikdý oučel mého snění. Otroctvím jest ženám. Vládce často změní Zástoj lásky: co ji potom srdce kojí?

53/149


Chceš snad, bych tvou byla souložnicí? Abych za mzdu přepouštěla lásky přízeň? Mníš, že jednáš s lehkovážnou milostnicí? Umačkala by mne hanebná ta trýzeň.“ 33. Takto kořistníci plavou s děvou; Pěstoun hrdne, že tu krásu veze, Prohlásit se dává za vítěze. A již dosahují stranu levou. Vůdce posměšně jest od nich zloben, Že jest ve podobě, ve převleku Potvoře jen čudné nápodoben; Přitom tropí jaté děvy hláhol jeku. 34. Vlasta, ana nikdý místu, nikdý času Nevěřivši, projížděla s druží břeh, Zhlídla nedaleko přeplavenou chasu, Ana k mužstvu obrací svůj běh; Pozná zradu z nářeku a hoře hlasu, Vidí Sukoslava jeti jako měch Nafouknutý: vrazí rychle na ten zbor, Který tropí ale statný spor. 35. Druže a též Vlasty pobočnice, Provozují udatnou svou vůli, Dokazují, že jsou statné bojovnice, Vévodkyně téhož roztne v půli, Tomu vyrazí ven rázem duši, Lítají zde hlavy, a tam uši, Provádí tak zůřivosti hněvy; Radují se spaté děvy. §§286 36. Sukoslav, an v tomto matném shoně Ztratil větrného koně, Nemoh z místa pro své břicho pádit, Bylo mu tak, jako rybě kde je sucho: Dostížený od děv ztratil mečem ucho. Slyšeti jej bylo pro něj řádit, Praví: Nastojte, strach, běda, kruté licho! Raději bych ztratil slovútné své břicho.“ 37. Pádí druzí, jako hejno ovec, Když v něj sápe vlk neb nedvěd dravý, Neb co brav srn, když v něj střelí lovec,

54/149


Utíká dav tento přelekavý Bez ústání stále v strachu, hrůze, Když již životem jest ubezpečen, Jakby pazoury měl býti sečen: Takto k duhu šlo též této luze. 38. Mnozí padli v zájem. Sličná Květka Ochráňkyni do náručí letí, Plesají tu obě ve oběti: Vypravuje, jaká milostná ji pletka S kněžcem Pražským přivedla zde do známosti, Že vždy mluvil o milosti, Však že poznává teď, že jest zrádce, Že sem vyslal jistě tyto krádce. 39. Však že neušli zde svému trestu, Že jí díky za ochranu skládá. Vévodkyně bojovnice žádá, Aby převazaly raněné, a cestu Nastoupily k hradu; sama se zas vrací Pomoci-li které bude zachovací Třeba: jitří se tu nad domnělou zrádou, Překážky že muži sami k míru kladou. §§287 40. Statná Vlasto! došlas slávy zlatostkvělé! Ale jaký osud na tě nečeká? Blíží se sem panoš, an žít nechce déle, Tvých se hromoblesků neleká! Vede ho sem žalost bezděká. K potýkání volá této směle: „Potýkat poď, krutá bojovnice, Ouraz určen jest ti od sudice.“ 41. Praví Vlasta: „Vyjev, zatemnělý reku, Kdo jsi? a též jaký tě sem vede směr? Co tě vábí k záhubnému vzteku? Nejsem některá z těch slabých dcer, Co chceš získat tu tím potýkáním. Hledáš pomsty, čili svého bezživotí? Myslíš, že se tobě neubráním? Můj meč jistě tu tvou zpupnost skrotí.“ 42. Odpoví rek: „Co zde vedeš za výmluvy, Právě v době, kde tě k půtce zůvi?

55/149


Jakého je třeba k boji dvorství? Dost jest na tom, žijem ve odporství; Na jmenu nic v bitvě nezáleží, Jestli neznámé či příliš jasné. Onen slabý bude, koho jméno zhasne. Nuže k zbrani! doba rychle běží.“ 43. Počala se půtka. Vlasta znamená, Že se panoš slabě jenom brání, Že se před výrazem jejím neochrání: Stydne její mysl plamenná. S třesením rek opakuje rázy; Kněžna sráží vpády zkázy, Nechce zvítěziti v nestejnosti, Praví posléz k reku v horlivosti: §§288 44. „Jaké vlnobití mysli tebou kácí, Vlastního že hledáš bezživotí? Což tvou hrdost rozum neukrotí? Zoufalost zdaž tebou nepotácí? Neb tě kalokrevnost v půtku strká? Jaká osudu tíž na tě hrká? Snad jest možné odstraniti zlobu? Zanech půtky, jevíš k zkáze mdlobu!“ 45. Odpůrce dí: „Blíží se teď doba, Kde se ukojit má osudova zloba; Jen se udatně braň! zvítězí má ruka; Nenazívej jen mne slabým. Ty mne nepřemůžeš, já tě zabím.“ Šeptá k sobě: „Jaká tlačí mne tíž, muka.“ Jeví ve souboji nyní zběhlost, Zmizela tu jeho ducha zkřehlost! 46. Nad změnou se rekyně ta leká, Obává se želu ve předcitu, Ráda by zde nějakého svitu Vyzvěděla; bránivši se čeká Výchoz tmavý; rádaby tu reku Zachránila život; zdá se ve obleku Neznámý jí, i též podlé hlasu. Chrání si tu oba život ve zápasu. 47. Tu se rek zdá krutě hnáti po ní;

56/149


Ve bránění poranění rázné Dotklo se jej, tak že meč mu vázne V těle, a on s komoně se kloní Na zem. Vidí téci vládkyně krev hojně, Tluče jí tu srdce nepokojně, Cítí, jak ji svírá smutek, hoře, Skáče rychle ku pomoci s oře. §§289 48. Přilbici mu rychle odepíná, V křiknouc: „Běda, Přemil!“ ruce spíná, „On jest mrtev! jaký osud lichý Tlačí ke zemi mne, který neunesu! Strachem trnu, celičká se třesu. Nehýbá se, bude věčně tichý: Snad jest pomoc!“ Rychle reka svláčí, Váže rány, rek již nekrvácí. 49. Jak se dělo, že jej potkal úraz milny? Přišel důznam pro něj nenáchylný, Že jej kněžna ouskoky jen mámí, Že jest její sňátek se knížetem známý. Radili mu mnozí, aby nešlechetné Zrady nesnes, aby činy ošemetné Trestal; že jest u všech Čechů Pouze ve posměchu. 50. Tenkrát pravil k sobě: „To tvé nakládání Bouří srdce; jestli vinou bylo plání: Proč jsi rozžala jej více přípovědí? Bohové tu na mé srdce hledí, Vidí, že se odříci chci sňátku, Když se vlnobití vlasti upokojí. Přeji, ať se se knížetem spojí; Jen ať učiní se konec zmatku.“ 51. Jinou dobou pravil: „Co jest živobytí, Když má vězet stále v vlnobití? Když se vleče v strasti bez útěchy? Nebolí nic více nad posměchy! Uráží mne všecko, příroda i lidé, Nenajdu tě v světě, blahý klide! Rozdrtěno jest mé všecko blahožití, Ošklivuje se mi vlastní živobytí.“ §§290

57/149


52. Podával se celý tížicímu smutku, „Ujednocen,“ praví, „jsem již u úsudku, Potrestám předc nějak ouskočnici, Bodnout to má libou ukrutnici, Když mne ve souboji zabitého zhlídné. Bude pomstění to sice bídné; Ale kterak déle snášet lásky muky? Aspoň od její tak zajdu ruky!“ 53. Takto hořem tento panoš kles. Nyní kněžna skormoucená bolem Schne, a vadne u něj pod plápolem, Zdá se že dech. Srdce její jeví ples; Ke rtům jeho propůjčuje ust a ucha. Jaká radost! když v něm shledá ducha! „Ží jen! pro tě tluče srdce věrné!“ volá, „Sice zoufalosti neodolá:“ 54. Přišedv Přemil panoš drobet zase k sobě: Na milenku pohlíd litostivě, Pravě: „Proč mne voláš nazpět v smrti době Ty i v vykročení jednáš semnou křivě; Vytrhnutý hyl jsem ze zážehu, Se srdce se kámen mého svalil; Zpět mne voláš k obtížnému běhu. Chceš snad, bych si mžitky vykročení zkalil?“ 55. „Co ti více po umdleném nešťastníku, Jemuž jsi ty k srdci sama vedla dýku? Odpouštím ti všecko: doba prchá valem; Rozpojení zajisté nás smíří. Ukoj vlasť jen, jenž se ještě víří: Na věky se rozejdeme v malém Okamžení; srdce mé jest zpráhlé, Utěchou jest vykročení náhle!“ §§291 56. Odvece tu Vlasta; „Choti drahocenný, Osud rozpojil nás milný! Nebyl směr můj k tobě nikdý nenáchylný, Život můj byl tobě posvěcený; Tys byl srdce mého zlato-skvělý sen, Byls z všech reků v srdci nejvejš ctěn: Chmouru budu vidět v světě celém, Bez tebe též zajdu smutná želem.“

58/149


57. „Doufej! Trvej ještě u náděje; Sudička snad ještě nedopředla Života nit!“ Přemilostně na něj zhledla: Okřál, jako když se balšán v ránu leje. Jí se zdají rány nebezpečné; Mní že přijde brzy rozloučení věčné. Pochybnost jí tato srdce svírá; Ač se ten rek předce drobet zbírá. 58. Praví panoš: „Děvo lepocitná! Ta tvá pomoc mého ducha sílí; Ač jej udržet zde ještě pílí. Pomoc k životu jest již již nenabytná. Jeviš outlou duši ke přátelství, Jiné břímě ukladá ti velitelství. Polituj mne! zavedlo mne hoře; Mnil jsem, že mi zašla v světě čáky zoře!“ 59. Vlasta, která želem nechtěla víc rány Rozjížeti, pomoc nese reku; Klade do ran jeho mocnost léku; Jeví ve krátkosti z srdce schrány Vnitřní plání, a že zasnoubení Pro něj opovrhla se knížetem; Že se dělo všecko bludu změtem. Zřít je u ní slzy zkormoucení. §§292 60. Na koně chce svého reka vložit, S ním se pustiti chce ke Děvínu; Praví k sobě: „Kterak si tam hoře množit? Kterak plápol žhavý ukrýt v klínu? Ten jest jenom nelítosti byt, Zakázán tam každý lásky cit. Kterak býti děvám ke posměchu? Zde se pomoc žádá ve pospěchu!“ 61. Dlouho v mysli její se tak zmítá Oučel lásky, hrdosti a panování, Dlouho trvá v matném kolotání, Vítězství až posléz láska vítá: Sama chce jej na hradu tu léčit, By se mohla u vší snáze ubezpečit, Říci chce, že raněnému reku

59/149


Slušno přispět, podat leku. 62. Hned když dlela ještě na rozpacích, Blížili se k ní dva panošové, Kteří měli orla na svých znacích, Ve postavách statní jako lvové, Volali tu děvu do souboje; Ale ona cítíc v srdci nepokoje, Ponejprv zpět ke ležení spěchá, Kořist vnadnou na starost jim nechá. 63. Jako hladový vlk z stáda kořist nesa, Od střelce když dojde poranění, Nerad pustiv loupež, dopídit se lesa Dychtí, hledí života jen obhájení, Ač v něm msta vře, strach mu válčit nedá: Takto Vlasta poraněna lásky šípem Ponejprv se leká před oštipem Ve outěku nectné spomožení hledá. §§293 64. Vracuje se na hrad proměněná; Nekráčí víc hrdosmělým krokem, Nepřehlíží řady bystrým okem, Hledí celá v sobě pohřížena; Zpěvy hlučné znějí smělé kněžně O vítězné duši statečnosti: Všecko slyší nevrle a zběžně, Žádá dopídit se samotnosti. 65. Opovrhla dívek vyražení, Urážkou jí byly jejich plesy, Netěšilo ji nic pod nebesy: Nářek jí nes jenom utěšení. Cítí v srdci plápol žírající, V prsech osten hoře svírající, Vytrženost v oblíčeji jeví, Co má předevzíti v kolotání neví. 66. Tma se přiblížila. Dlouho v noci Nepodřímla; její sen byl děsení, Samé divoké jen měla vidění, Zdálo se jí o svém choti, o nemoci. „Ach on umřel!“ sama k sobě praví, „Ach, vy nejste snové lhaví,

60/149


Zachází tu panoš nejstatnější, Ze všech milovníků nejvěrnější.“ 67. „Kdo tě zabil? milovnice snáhou, Ana kráčí nelitostnou dráhou, Ta tě urazila duší hrdou. Kde jsi mého příští věrný druhu? Tys mně život chránil v nuzném tuhu! Lásku tvou jsem zapudila myslí tvrdou. Co mi v světě pozůstává za podporu? Jaké svazky, když zde ztratím skvělost vzorů? §§294 68. „Musím za tebou! Co druhé bojovnice Řeknou, slyšíc o všem zprávy; Mluvit budou: Dcera slávy Naše hrdotvrdá poručnice Dá se láskou podmanit, co slabá děva, Její zákon přísný jest jen pleva; S námi nemívala ustrnutí: Teď ji trescí osudové krutí.“ 69. „Ach co všecka vítězství mi prozpívají? Jakou rozkoš sláva, vyvýšenost Srdci zvášněnému podávají? Milejší jest v lásce podrobenost: Podrobenost? svobod milovnice, Po prvníkrát její lahodění chválí. O jak vášeň srdce me teď šálí! Jsem to hrdá Amazonek náměstnice?“ 70. „Ale což jen samým mužům sluší Navštiviti milenky své přemilostné? Nesmíme snad následovat reky ctnostné? Těšit v smrti muže, snad řád ruší? Srdce mé bol hořký tuší. Uzřím doby reka přežalostné. Umru jistě na prsou mu bolem: Touto vášní svět mi zde jde kolem!“ 71. Jako když se někomu zdá, že se topí, Brzy ve ouzkosti utonuje, Brzy v unavení břehu dosahuje, A když se jej radostně již chopí, Trhá se s ním, neb mu ustupuje,

61/149


A neb se mu skála v cestu klopí: Takto Vlastu zámyslové matou, Uvozuje myslí láskou jatou. §§295 72. Posléz uzavřela odebrat se z hradu, Zanechati na čas vlády Pětisile, Určíti jí, aby neválčila, radu, Pozůstat vše mělo na omyle; Vyjíti chce jako samodružka, Žádná nemá nasledovati jí služka, Vyjevit chce, že se v brzku vrátí. Často osud směrem, co vzduch listím, klátí. §§296 Zpěv čtrnáctý. 1. Množství bouří, jenž se v světě dály, svědčí, Že tak snadný ouřad není země řízení; Ale že jest těžkost mnohem větší, Spravovati krásné stvoření. Dotvrzují každodenní rozbrojové, Stěžují si na ženy i mudrcové, Že jim jedné nelze přivest k poslušenství, Že jim vězí sami v podrobenství. 2. Nyní chopila se uzdy velitelství Pětisila, Amazonek náměstnice. Kojí proti mužům věčné nepřátelství Pro vládnutí, upevnit chce ředitelství Ženám: naplňuje bojovnice Duchem války, dává plukovnice Povolati do vojenské rady. Pospolu jsou zvýbornělé řady. 3. „Statné Dívky!“ praví, „uzdu zprávy Vlasta do mých rukou popustila: Což myslíte dobudem-li slávy? Zda-li tato kněžna sama zvítězila? Vojsko chrabré mocí, svou, a sílou vlastní Vítězení se jen vydobývá, Žádný vůdce slabým neprospívá, U udatných jsou jen výchozové šťastní.“ §§297 4.

62/149


„Nechci řečit proti naší velkekněžně, Známé jsou nám její stkvělé činy; Ale připomenout musím předce stěžně, Hovila že příliš mužům bez příčiny. Na vlídnosti ústavy své bytné Zakládala, na ní nejistou svou vládu: Kdežto měla následovat starozitné Přísných, širovládných Amazonek řádu.“ 5. „Zbytečně teď krev zas naše teče: Uvrhla bych byla muže do poroby, Že by nevyvázli ze otrocké zloby, Nebyliby v stavu uchopit se meče. Následky teď zříme ve ovoci, Pozůstávali již muži v naši moci; A teď musíme je z novu; Namaháním uváděti do okovů.“ 6. „Panovat má naše pokolení, Zplozeno jest pro žežlo a zprávy. Která necítí z vás žížně k vládaření? Která neznamená v sobě tísně slávy? Muži o nás řečí, že jsme marné: Kdo tak nazve po cti pudy ušlechtilé? Kterak bez nich vyvest činy podařilé? Kterak předevzíti podniknutí parné?!“ 7. „Panství děliti se nedá v spolek soků. Jaká jest jen vláda bez otroků? Někdo upadnout z nás musí v podrobenství: Která by z vás byla ráda otrokyní? Ztratímeli nyní vrchnostenství: Žena na vše časy zadětiní, Na budoucnost poutami jí ducha sklíčí. Kterak otrocká se mysl platně spíčí?“ §§298 8. „Půtka rozhodne zde příští osud žen, Určí porobu, neb věčnou naši volnost: Kdoby neválčil rád pro pospolnost? Vlastní radč ať s námi zajde Český peň, Nežbychom zas měly žíti ve otroctví! Lehce udatným jest jej se zbavit. Trpět nebudeme vlády soctví, Potomkyně budou naši stkvělost slavit.“

63/149


9. „Jestli potomstvo má dědit naši přednost: Založiti musíme ji na zákony; Nesmí popřána být mužům žádná vzhlednost, Uvyknout hned z mládi musí na poklony. Utlačit-li muže poroby má rána: V krvi ať jsou práva naše psána; Ty jen ztvrdí vlády naší pevnost: Zahubí nás každá s nimi levnost. 10. „K čemu dlíme zde tak ve zahálce, Jako v nějaké tak kolotave pitvě? Prodlíváním neurčíme konec válce. Připravme se raděj k přeosudné bitvě, Ní jen dobudeme zprávy širovládné, Bez úsilí nezískáme slávy žádné: K půtce osud ošťastněný sám nás volá: Kdo z nás po vítězství neplápolá?“ 11. Skončila řeč. Zní hned hláhol ke pochvale, Všecko v rozhorlení sahá k jilci. Nejsou bohové jim více milci: O získání slávy jsouť teď dbalé; Horlivost jest jejich nápodobná sopce: V půtce, v oslavení zří jen ceny, Uvesti chtí amazonské obce. O jak náchylné jsou k změnám ženy! §§299 12. Mnohá mluva proti Vlastě ženy jímá; Za vinu jí předhazuje neoučinnost, Že teď jenom na oslavě dřímá, Že teď jeví zcela nehrdinnost. Pětisila jest teď duší hradu, Pro přísnost jen ona schopna ke ouřadu. Přetěžkého děvic ředitelství, Jí že přináleží velitelství. 13. Mnohé vyzvědačné poklepačky Vedou o vládkyni tajné šepty, Za pravdivost roztrusují blepty: Zvoní se tu mnoho které povídačky, Že vždy jak se ukázalo hejno hvězd S milencem svým držívala sjezd, Že jest teď to její žití osamělé Ženám podezřelé.

64/149


14. Promluvila přítelkyně Budislava: „Co je slyšet proti kněžně za úrážky? Kdy vás bez prospěchu vedla do porážky? Která předčila z vás nad ní hlava? Oučel směru jistě zdlouha zraje, Kdo chce stále bitvy, štěstím příliš hraje; Pojednou-li nezhraní se střídná? Potom za patami chvátá bída.“ 15. „Často vroucnost rozvášněná mate, Často nasleduje na přepaté Kvasy pouhá horlitelů zhouba: Ať ta vaše udatnosti chlouba Nepřijde všem ženám příliš draze! Ať zpět nevoláte kněžny ve ouraze! Ana v uzdě drží štěstininy koně. Zřím, že bez ní zajdem ve ouhoně.“ §§300 16. Dí tu Vatka: „Též se jiné o vítězství Postaraly při skrovnější síle. Půtky žádám; neb se odporníků peství Dobrým nezapudí. Použit se chvíle Musí; Ke zničení mužů zvou nás doby. Vůdkyni ctím, která velí boje, A ne která dlít chce u pokoje, A tak uvrhne nás do poroby.“ 17. Hravka praví: „Ustanovme práva, Dívčicím ať patří země zpráva, Nad hrdlem vládne manželovým žena; Ať zbroj beře ženstvo jenom na ramena. Narozenci ať jest do projití roka Uťat, a ta děvě prs, a chlapci palec Pravý, ať jest zbaven taky téhož oka, Aby neškodil nám jako zbraně znalec.“ 18. „Dívčici buď volno, zvolit sobě chotě, Jí též volno, zapudit jej každou chvíli; Ať jest umořen muž na robotě, Utahán ať pracnými též díly: Spoura neujde ať bez ouhony.“ Sotva domluvila, všecko volá: „Berem navržení za zákony!

65/149


Teď nám nižádný zbor neodolá!“ 19. Po ní Stratka do mluvy se dala, Která nevrazila na Přibrala; Povrh její láskou někdy: teď mstu nesla, Usiluje, aby jeho hlava klesla. Popaden byl ve poslední půtce. Praví: „Jak pak dlouho ouhlavního škůdce Po Děvíně zanecháme hrdě chodit? Necháme ho odbůjnictví nové plodit?“ §§301 20. „Potýkáme přesměle a horce. A kdy vynikneme nad odporce: Ukazujem místo pomsty šlechtu. V klínu hradu máme bouře tvorce, Popudil ten Čechy pod praporce, Ten si váží velké mysle jako věchtu. Přibral má ten panoš klamný jmeno; Ať jest jeho zrádství jednou dopředeno!“ 21. „Trestejme ho, jako vlády zrádce; Nedrží nic v klamech na přísahu, Protrhnout ji radil, pohnul muže k tahu: Čiňme s křivopřísežníkem krátce! Ve klamech ať ještě neoblisí, Ať nám nepodkopá náš hrad klamy.“ Pohnula řeč tato děvčatami; Všecko volá: „Ať rek lstivý visí!“ 22. Nevím, jak se chytráku ti zvede – Přivedený k oběšení stojíš – Zdali kdo kde na pomoc ti jede? Žádný. Jakou nadějí se kojíš? Ani nemáš meče Bruncvikova, Ani pohotovu jeho lvíka; Není možna sednouti si na šemíka: Ke tvé straně není slyšet ani slova. 23. Žádný z bohů, žádná bohyně Nevzali si tebe pod ochranu. Vzdálí odtuď jest tvá Šárka, rekyně; Viděti jest jenom jednu pannu, Sestru Květku, že má o tě péči: Zajíká se, nemůže ni mluvit bolem,

66/149


Kvílí, hlava jí jde kolem. Neleká se panoš, když jen přišel k řeči. §§302 24. „Sejít mám, dí, bojovnice osloněné, Váš to vládomocný zákon káže, Citnost má mne na osud váš váže; Dovolte, bych v době prodloužené Vyjevit moh vaší slávy výši, Tu svou čistou neznámou vám citnost: Že vám připatřila všecka moje bytnost; Potom chci rád přijmout smrti číši.“ 25. „Slyšte, bojovnice sličné jako zoře! Co vám věštím duchem zjevím při odchodu. Muži válčí pouze pro nehodu Vlastní, pro své dojít chtící hoře. Dokázaly jste v té svaté půtce, Že vám možno zničit naše schopné vůdce; A co vzniky vaše vykonat jsou v stavu, K vládnutí že příroda vám dala hlavu.“ 26. „Potýkaly jste, co pro své plody lvice, Nakloněné měly jste vždy bohy; Vaše sláva vynáší se přes hranice V cizí kraje, právě do oblohy: Propůjčí i cizí vaší slávě sluch, Obdivovav naši statnou smělost, Víc však vaši velkomyslnosti stkvělost; Kouzlí svět váš ušlechtilý duch.“ 27. „Šeredné jest plémě ukrutenství; Zhoubu vlastní nosí ve svém klínu, Nad ním roznítí se člověčenství, Budí též i slabé mysle k udatenství. Kdož jest ve osloně poškvrny té špínu Vymazati v stavu? Velké činy v stínu Pro ni pozůstanou; každý mysli líté Nenávidí: zdali ostane co skryté?“ §§303 28. „Převýšujete i muže ve vzdělání“ Ducha jejich ještě tíží šerá temnost: U vás kmytá se již mravu čilá jemnost, V umění též blahé vynikání

67/149


Pro vzdělanost připatří vám vlády veslo; Vaše krátké vládnutí již neslo Vlasti velemilé blahodějné květy: Co se očekávati dá ještě lety?“ 29. „Tato vaše velevnadná lepost Kouzlí v prsa naše blahou slepost, Přítomnost co některé ctné božky. Velebíme vás co příchod světlonošky. Tato čacká krása v srdcích naších vládne! Plodí touhu; na nás vede: a ne žádné Pudy k zhoubě, k krve prolívání; Ale milostné to po vás plání!“ 30. „Což neznáte žádných lásky pudů? Nezbudili nikdý jitřenky vás svity Ke vzdychání, k milostnému trudu? Co zde řečím? Vás jen řídí slávy city; Ó blaženost neprosíte Lady, Nespatřené ostanou nám vaše vnady. Dá se sláva se milostí spojit: Hleďte s pohlavím se naším upokojit.“ 31. „Držíte mne za původa téhož tahu, Jehož kůjce Bodrák tvrdě odpočívá Na bojišti, blaha směru nepožívá. Kdybych byl i dodal také k němu zvahu, Nebyloby mne sem vedlo vlády soctví, Ani přivesti vás do otroctví, Nepřipatřím mezi krutce ženstva; Vede se to všecko ze vlastenstva.“ §§304 32. „Strasti vlastenců všech srdce hryzou; Bojí se, by neupadli v mocnost cizou. Nestává se to sic z nedůvěry: Že by neudatné byly vlasti dcery; Ale považte i samy, děvy božné, Kterak schodek bitev dosaditi možné? Samým vítězstvím se udoláte: A tak sebe i vlast pochováte!“ 33. „Všickni národové znajíc ženstva ceny, Zastali je rádi svými prsy, Zašli v půtkách pro ně, pro své trsy;

68/149


Brzo se však obnovili vlasti kmeny; Nesvolili, aby ženy vedly zbroje. Však tam, kde i statně ženstvo vede boje, Vlasť se kloní k svému uhasnutí; Nesídlí tam nových jetví vyvinutí.“ 34. „Odpočívejte teď na vítězných Ratolestech plných zlatorůžné slávy! Uchopte se v domácnosti uzdy zprávy. Nedlete dél krutě ve železných Zbraních: veďte v lůnu blaha žezla! Muži nežádají více vlády – Naděje je k zvítězení svezla – Podržte jen blahonosné řády.“ 35. „Jevily jste veliko-myslné činy, V šlechtě předcházevše české syny; Ve vítězstvích řídila vás ukojenost, Vyňala se sličná ženství přirozenost. Nyní chcete poškvrniti ruce vraždou; Ale zákon války křivdu každou Nelitostně odporcům svým splácí: Ať vlasť teprv krutě nekrvácí!“ §§305 36. „Pojednou-li nemůže též, děvy statné, Některá z vás do zajetí upadnouti? Často mocní hrdinové v době matné Osamotní; jest jim zahynouti Neprospěšně. Ať se muži na odplatné Právo nestahují, ať též uvrhnouti Nechtí jatých ke pohromě stejné! Neopovrhnou též šlechty blahodějné?“ 37. „Přitom, kdo se bude děsit vězně, Jehož ruce upaté jsou nelíbezně, Jehož výchoz věže, hradby stráží? Kdo se tu co kouti opováží, Kde co klásti za nesnáze, za mrzutost? K čemu volit za prostředky krutost? Budou rychle krajiny ji věstit: Snad se i vám potom nebude dél štěstit.“ 38. „Nechci připomenout, že to páže nahé Zastávalo mnohé utlačené děvy,

69/149


Že jim zachránilo vnady, žití drahé, Ukrotilo mnohé zhoubné hněvy! Kázala to povinnosti doba. Snážil jsem se, aby války zloba Umírnila nelidského vzteku; Snad i ke vlídnosti vedla více reků.“ 39. „O vy stkvělé udatnosti dcery! Mne k vám vlastenské sem vedli směry, A též vaše lepocitná vnada; Suďte znova, jestli tato vada Zasluhuje trestu bezživotí? Jestli tyto city hněv váš neukrotí: Vězte, že zde zachází váš vroucí přítel, Který proti mužům jednal co žen mstitel.“ §§306 40. Domluvil rek; stál zde bez nádhery, Jeho páždí mužné bylo polonahé, Blednul pro své živobytí drahé, Trápily ho předce nedůvěry: Stál tak ve mužnosti sličné, stkvělé. Líbilo se děvám přednešení smělé, Jeho postava i mluva, obě Pomáhaly krotiti hněv v nuzné době. 41. Obdivují všeckny jeho ducha čilost, Křičí větší částka: „Ať má milost! Ať rek žije!“ veselý hlas zvučí: Praví se, že i též vevodkyně Volala ta slova v zmatenině. Sestra bratru padá do náručí: Srdečné to bylo obejmutí. Odvod jeho do vězení ji zas smutí. 42. Slunce bylo ještě nevysoko, Velitelky jeví bouři oko, Volá: „Připravme se k půtce, Ať jest podmaněný Čechů mocný vůdce! Hned jak bojovnice k posilnění jídla Použijí, povedem svá křídla Bez protahu rychle k zvítězení: Zajdou muži v náhlem překvapení.“ 43. Plesá mnohá plukovnice nad rozkazem.

70/149


Svatava zde jenom odpor vede, Praví: „Třes se kněžno před ourazem, Sudice dnes sotva štěstí přede. Co tu počnem, nehoda-li se ti udá? Není počet odporců nám známý; Žížeň po cti tebe jenom mámí; Bude porážka to rudá.“ §§307 44. „Neprozřetedlně jest na náspy jich vrazit, Když je nelze na prach zkazit. Čekej ráděj bitvou do návratu Kněžny.“ Ta dí: „K čemu vězet ve záchvatu? Bez ní nenajdem snad cesty ke prospěchu? Co jestli se nikdý nenavrátí? – Při ztrátě nám poslouží hrad za útěchu, A tak odporci nás nezachvátí.“ 45. „Vidím mnohé po půtce jen práhnout, Do ní dychtěly již dávno táhnout. Zvítězíme pouhým udatenstvím, Pohrdejme klamu oučastenstvím. Můj pluk mužů střed sám ztříská; A tak naše vojsko slávy získá, Že jsme přemohly je statností, ne klamy, A že bez ní hodláme i válčit samy.“ 46. „Přitom o sňátku se kněžny pověst trousí, Mohla by se ním dát lehce uchlácholit; Pročež nelze nežli bitvu volit!“ „Bitva!“ se tu volá. Tu si zuby brousí Vadka proti čilé Vladislavě Obhájkyni nalezá sic v Budislavě, Však nic nespomáhá její zastávání, Určilo se předce potýkání. 47. Již žen davy postupují vázně, směle, Nesouc luky hlučné, dřevce sáho-dlouhé; Jejich brní, lebky třpytí se tu skvěle, Jak by byly zlato, stříbro pouhé; Komoňové pod děvami skáčí. Velitelka za vteré se vojsko páčí, Myslí na porážky, na oslavu; Svatava však pouze na opravu. §§308

71/149


48. Muže děsí tato náhlá kvapnost. Spoléhá se děvstvo na nejapnost Mužstva; však se ono statně brání. Velitelka statné davy shání; Budislava s Květkou vede sem ve pluky; Přeudatné Stratky chrabré zbory Vyprázdňují touly, znějí jejich luky. Muže brání pevnost kolmé hory. 49. Jako příval, když se jeho toku Hráze kladou, přibývá když moku, Zdmutím drtí odpor valný, Valí s sebou hráze skalní: Tak dav, hluky postupují; žádné hradby Nedrží jich proudy. Války mlatby Počínají; muži ustupují zpět: Proražen jest mužstva střed. 50. Jako času bouřek, když dva vstříční mraky Potkají se, a do sebe vrazí, Hučí obor, leje se tok, nivy kazí, Vír se točí, všecko trne pod oblaky: Tak se proti sobě kněz a Vládka blíží – Válčí; zbraň se blýská, lítě kříží; Ale síla vládykova hyne, Z ran se mu krev již již line. 51. Hned jak Nezamysl spatřil, kterak hrozí Nebezpečnost svému vznešenému otci, Chvátá s družinou mu ku pomoci: – S ní se také k němu prolomozí Osvobodil otce; ale druže řídne, Vůdkyně s ním válčí. To když Květka zhlídne, K rekyni té pádí letem, Praví: „Lvíce neválčivá se vížletem.“ §§309 52. „Popusť mně boj s mládkem.“ Svolí vévodkyně. Volá kněžec: „Božská ochránkyně Odpusť! Unos tvůj jsem nenařídil; Bez viny jsem.“ Ona kopí meče Vedlé něho, přitom vece: „Zrádce: Pomocník tvůj by se nedopídil O mně bez tvé zrady.“ A vtom jinám táhne. Kněžec nevinu svou dokázati práhne.

72/149


53. Velitelka Kolostoje, Halislava Poraňivši táhne na Rozhoně, Hlavama se sejdou jejich koně, Vrávorá již Kouřímská ctná hlava; Však se dává rychle do outěku, Kněžna za ním letí v vzteku. Všecko se má za ním k prchu, Pádíc ke květnému vrchu. 54. Teprv povstala tu v mužstvu chumelice: Množství prchlých bere s sebou řady, V patách jsou jim stále bojovnice, Ve ležení nachaziviše sklady. Všecko, rek i vojín, dobrodruzi v směsu Pádí v háje ze bojiště; Děvy výskají již v bodrém plesu, Nepopřávše mužům nikde outočiště. 55. V tom tu přichází sem na divadlo Státný Kasal s udatnými druhy. Zbírá zbytky, uvrhna se v luhy, Volá: „Slunce ještě nezapadlo, Konati má ještě dlouhé hony: Lze jest vytrhnout se ze ouhony. Zbuďte mužskou mysl, srazujte se v davy, Vynaložte péči pro opravy.“ §§310 56. Hluknou pluky, táhnou jako skvělé řeky, Na zad děvám přijít dychtí oklikami; Táhnou tíše, není slyšet jeky. Budislava znamená ty klamy, Rychle s Květkou chvátá ke Svatavě. Ta tu vidí zkázu nenabytou, Oznámit ji dává děvic hlavě, Aby přispěla jim sílou znamenitou. 57. Tyto rekyně tři sráží honem hluky, Budislava skrytě v zadu s davem stojí, Vedou sem též Vadka, Sošna pluky, Jenž se nad přemnožstvím nepokojí; Velitelka pomoci jen neposílá, Bázlivkyň jen nestatečných spílá, Že se u ní zase odpor množí,

73/149


Že však rychle pro ně všeckno vynaloží. 58. Kasal táhne s hejnem vážným krokem, Po pluku se nejprv zlých žen sháně, Vypátrav jej, ostře jako káně Přepadá jej: hynou pod outokem, Nezbývá jim ani uprchnutí; Ke odporu zoufalost je nutí, Zachází zde mnohý státný rek, Množí se tu nad vše vojsko jek. 59. Zabil Kasal Vadku, její pobočnice Zašla Hádka: jsou teď bez řečnice; Zbytek se tu sype na panoše, O něj odráží se skvělé hroty; Tepe je však bez strachoty, Jeví v půtce sílu Smrtonoše, Všecko klesá tak, co stýbla pod ramenem Žence, v tomto jeho vzteku rozhorleném. §§311 60. Dále s Hravkou setkal se ten rek – Vrážejí tak časem na se dvě kry skalní; – Počne se tu souboj valný, Který neuvidí nikdý žádný věk! Strachují se o ně jejich zbory, Chtějí sloužiti jim za podpory, A tak vmíšením tím roztrhnutí Odvrátili oboum zahynutí. 61. Svatava zří sem a tam již průval, ztrží, Vidí, že se děvstvo neudrží, Sama Pětisílu nazpět k tahu nutí, Která divy udatenství kutí; Bezděky zpět ku pomoci kráčí, Celé vojsko za svou kořist páčí; Vše jest naplněno duchem vládičiným, Vše potýká zvahem přehrdiným. 62. Pražský kněžec vábený jest sledem Milenky své, její stopa se mu mihá: Takto hvězdář svým dalekohledem Běh své vypátrané hvězdy stíhá, Ji jen nese v mysli, ve zřeteli. Nachází ji obkličenou ve chumeli

74/149


Půtky. Křičí: „Chraňte této děvy! Má jest to choť!“ Přestali tu hněvy. 63. Nachází ji, že jest poraněná, Že mdlí. Její rány rychle váže, Ze bojiště odnesti ji káže, Pravíc: Ty „jsi sice polapena, Ale budiž na svobodu propuštěna Na Děvín tě vyprovodí stráže. Mé jen srdce k tobě čistá láska kloní.“ Slze oboum přes líce se roní. §§312 64. Množství mužů se zde stále sílí; Děvy dávají se do outěku. Štěstí pro ně, že se slunce chýlí Ke zapadu: snadby zašly chvílí. Volá Kasal: „Chraňte mladistvého věku, Proti válčícím jen jevte plápol vzteku; Hleďte ráděj zájmem ztenčit hejno děv; Ať zde teče skrovně jenom krev.“ 65. Velitelka vidí bitvy ztrátu, Sejít dychtí statně na bojišti; Divy tropí rázy železného klatu; Obkličují ji již oštipišti, Její pobočnice v krvi leží, Okolo ní mrtvole se věží; Darmo Svatava ji ke návratu volá, Dálší potýkání že jest zkáza holá. 66. Uvrhne že v zhoubu její bezživotí Vojsko, jindy že se všecko vynahradí, Že se potřískané osení i zmladí; Darmo její zoufanlivost krotí. Posléz vypudí ji z půtky temnost. Při návratu jeví nepříjemnost; Se zbytky se na hrad beře zpátky, Všude nachází jen nepořádky. 67. Největší však zhoubu kruté ženy Zakusily: zašel celičký ten zbor. Vlasti kvíliž pro ten zloby vzor! Kde vzít pro potomstvo jiné kmeny? Ty jsou ženských svobod pravé chránitelky,

75/149


Narozené velitelky, Znají proti outiskům se mužů spříčit, V stavu jsou i jejich pejchu sklíčit. §§313 68. Škoda, že tak zašel jarobujný peň, Ženy předuševné, nažvané tak zlice! Jejich ztrátu želí mnohá náměstnice: Tyby navrátily mužům pomsty deň! Ale mužstvo tuto dobu zhouby slaví, Jest mu ten den památný a svátek pravý. Že tak zašlo v Čechách mnoho zloby, A že vytrženi byli ze poroby. 69. Zbory mužů jeví vroucí plesy, Přeodaným srdcem reka chválí, Nad něj že zde není pod nebesy, Že tak prospěch získal nenadalý. Sám i k němu kráčí Pražský kníže, Vece: „Tys mně svalil z srdce mého tíže. Odpusť: že jsem slyšel hlasu soků; Lituji teď předešlých svých kroků.“ 70. „Za odměnu obdržet máš statky! Ty jsi zhouby vlasti sprostitelem; Činím tebe nad vším vojskem velitelem. Lehce rozplášíš i dálší zmatky; Schvaluji, žes vlasti, naší matky, Nezarmoutil krutostí v svém tahu stkvělém.“ Panoš knězi vzdává vroucí díky, Slyšeti jest plesat bojovníky. §§314 Zpěv patnáctý. 1. K jaké mám vzít outočiště Umce? Mám tě, Kaliope, ku pomoci volat? Čili jinou božku z panenského chlumce? Těžko v nouzi po vás neplápolat! Kterak krotit hrůzonosné hádky, Mířit soctví, vymlouvat též zradu, vzatky? Hleďte svými křejícími vzhledy Ukojiti rozkvašených vašní jedy! 2. V mužském bytu panoš z Hloupětína

76/149


Hrdoslav, a Ctibor panoš z Holešovic, Pro děvu se vadí jatou u Děvína, Jenž jim připatřit by měla na polovic, Pro Sivošku, děvče lepotvárné, Jehož oči jeví pudy blahodárné, Jehož vnadí vinoucí se vzrůst: To vše nepřestává srdce k lásce bůst. 3. Jestli slavně bylo v vojště Řekům Zápasiti pro výbornost zbraně: Ke cti sloužit musí slovenským i rekům Souboj vesti k vůli běloprsé panně. Tam je lákala jen stkvělost přílbice, Slovútný terč, znamenité kopí: Za podnět zde slouží jará divčíce. Kdo se pro spanilost zbraně neuchopí? §§315 4. Vládyka se nerád díval na nevole; Soudruhové chtí je privest k míru. Dí tu Přelouč: „Proč vězíte ve plápole, Ve roztržkách, ve neškvíru? Ráději se zbavte zhoubné sváru látky, Přepusťte mi vášnivý zdroj hádky! Kladete v ni vymyšlené ceny; Vyhlíží jen jako jiné ženy!“ 5. Na to se tu Ctibor zvedá, Praví: „Ač se dívka dělit nedá, Předc ji nepřepustím za Jíloví doly! Sličnější jsem děvu se drloly Nad ni nezřel; co ji kdy mé oči zhlídly, Její pudy k vzdychání mne vypobídly. Plála též i po mně. Jak se pro ni vadit Nemám? vaz i pro ni vynasadit?“ 6. Odpovídá druh mu: „Já ji chytil, A tak mně teď podlé umluv přináleží. Jestli jsi se v zhledu jejím někdy sytil: Střídat se chci, mnoho vnad v něm leží. Však předc, vzáctný pane z Holešovic, Co rceš? Nechme si ji na polovic. Věz, že se rád rvávám pro dívčice; Přitom se chce mně dnes také do pranice!“ 7.

77/149


Na to odpůrce se v řeč mu vřítil, An jen očma žárlivostí svítil, Praviv: „Není ona žádná milostnice, Jest to poklad zdárný, přeneviný; Nemá, co živ budu, na ni sáhnout jiný: Zastávána bude od pravice, Od ramena mého; chci ji do ustání Stříci. Nuže, koho bodá mysl k potýkání?“ §§316 8. Vytasil v tom meč svůj panoš z Hloupětína, Ujímají se hned téhož druha Blahník, samovládce z Podivína, Stášek z Přelup. Počne půtka z tuha, Neb k nim hlukne Přibík z Dušník, oheň pouhý, O němť jeví starožitný zvěst, Že meč od jedné měl brány k druhé dlouhý, Že ním vlád tak, jak by držel slabou trest. 9. Přistupují k němu ještě braši mnozí, Zástupníci z přeslovútných měst, Rozmnožit chtí svojencům vždy čest, Jejich počet zhoubou odporníkům hrozí Zde je vidět Zdenka, Sudomíra, Tlachomila, Sporuslava, Bečkoboje, V znaku nesou chramostejle, nedopýra, Nezavrhujíce medoviny zdroje. 10. Přiráží se ke odporné straně, K ctnému panošovi z Holešovic, K vůli němu a ctné sněhoňádré panně, Pyšák panoš z Dudákovic, Dřevoslav rek z místa, kde tré milostenek Nevytvařuje se bez dřevěnek, Kde i hrdinové nosíc také škorně, Vyšlapují sobě divotvorně. 11. Též jim přidali se ke podpoře Hrdinové neustupní, nepovolní, Jaroš, an nes v štítu stříbrného tchoře, Přelouč krajinu svou polní, Chrabroš, Sudomel a Míroboj: Vyhlíží vše jako vosí roj; Kdyby i se ukojili zápasníci, Neucoufnou jejich společníci.

78/149


§§317 12. Obě strany hádkou oslavy chtí získat. Ti zde radí, by pán z Holešovic Nepřál druhu svému děvy na polovic; Že chtí pro něj odporce své střískat. Oni radí, by rek neprohloupil, Od své děvy neustoupil, Že chtí pro ni vesti půtky. Počínají z obojích stran čilé důtky. 13. Ti těm nadávají nedvědářů, Oni druhým čumdů, česnekářů; Ti těm kolomazníků a kouzelníků; Oni těm zas Poperdorum, kabátníků; Ti těm karabáčníků, omáčkářů; Oni druhým koudelníků, kobylkářů: Ale porouhati po vznešené luze Nelíbí se déle Muze. 14. Do plápolu teprv přišli pro přezdívky, Opomenouc zastávati jaté dívky. Praví Jaroš: „Mohby mnohý vtipný tvar, Mnohe čilé slovo přijít v hluku v zmar: Nadávejte sobě po pořadě, Aneb volte smírce.“ Tu hned ve hromadě Hrdoslava zvolen Bítěz za řečníka: Z druhé strany padli hlasy na Krásníka. 15. Počne řečit Bítěz: „Holešovští braši, Kolikráte vašimi pak městy Šly me cesty! Znám i dobře pověst vaši! Tam jsem byl, co stkví se ušák v vašém štítu, Kde voláte o přímluvu k Svantovítu, Co jste táhli býka k pastvě na radnici, Co jste odsoudili kozla k šibenici.“ §§318 16. „Nebyl jsem sic ještě všudy; Však tam předc, co máte v obětnic dudy, Tam, co ctíte Perunovi třepky, Bruncvíkova lva kus lebky, Zkrvácenou co máte uzdu po Šemíku, Z Svantovíta bruny kousek náčelníku, Ve lahvici ptačí hlasy,

79/149


Byl jsem v městě někdy obleženém ďasy.“ 17. Na to mluví Krásník: „Měl bych za urážky Stejnou mírou zase splácet: Můj směr není vaši slávu skácet; Nýbrž vynesti vás nad překážky, By se slavná města neuvedla do potupy. K čemu odkrejvati náhod strupy? Pro jediné horlí velesivé plémě: Jakoby jich neměla víc naše země?“ 18. „K čemu zapotřebí zbraně v pěstech? Podobných jich máte dosti v městech. Nechte tyto nadechnuté zaslepence, Ať si válčí, ať si zlomí vazy; Jen ať vy jste ochráněni před ourazy. Snad jest možna ukojit ty rozhorlence? Nebo není děva pravý ohnivaček. Utichne spor, umlkne kde poštívaček.“ 19. „Nepohrdejte jen se svým živobytím! Co říkáte: dá-li se pře pitím Rozhodnouti? jste v něm oba znalci! – Podstoupí kdo více, toho ať jest panna. Vítěze ať chrání každá strana; Sice odřeknu se jednat se zoufalci!“ Tu hned hovor tichne, mizí vztek, S dychtivostí čeká vejnos každý rek. §§319 20. Byli tito znamenití odporníci V přihýbání výborníci. Ctibor pokusil se v závod s cizozemci; Jindy požívával jenom hrnce mléka; Však co zdědil statky, víno jako řeka Do něj teklo; v závod vešel často s Němci. Hrdoslav vznik v pití zdědil po svém otci, Zvýbornělost stromu stkví se ve ovoci. 21. Přijalo se plesně navrhnutí. Těžko bylo hádat, přemůže kdo koho; V obou vězelo pak chvály mnoho, Stejný podnět oba k vítězení nutí. Nesou se sem vína vědra, Oba cítí plamen vedra,

80/149


Jiskří se jim oči pod plápolem. Podílnci obstoupíli je kolem. 22. V tom tu praví Krásník: „Slavní hrdinové! Potřeba jest, než se potýkání nové Počne, ptát se některého ptakopravce, Jestli dnes dal pozor na krkavce? Aneb zvěsta, tenli závod svesti sluší? Rekovskéli řády zápas neporuší? Jestli schválí pro děvčici pitku, By ji vítěz neměl za výčitku.“ 23. Dí tu Dechslav věstec: „Složte nedůvěru! Nekazí cti zápas. Reci od severu Znamenití, plní slávy, Nezavrhli utěšené šťávy! Takto po ní, jako po oslavě, práhli, Ní i opojeni v bitvy táhli: Tropili tam divy udatnosti, A tak došli zlatostkvělé slovútnosti!“ §§320 24. „S rozumem-li se ten zápas nesrovnává? K čemu si dát nadělati v kůži děr? Zde se beze škody vyvine sám směr; Žádný o život se neobává. – V okřání dlí. Vidím v očích, ze úsměchu, Kterak v mysli žijete již u prospěchu! Nuže, reci chrabří, hodně přihněte si, Následovat budem také vaše plesy.“ 25. S chloubou zhůru pozdvih Hrdoslav svůj džbán; Byl to vysoký a veleširý stroj, Trudoplašný, širovládný velikán, Vece: „Byl jsi mého utěšení zdroj, Dnes mám vesti pro divčici s tebou boj! Jako jindy líbezni můj chřtán, Ať se propadá v něj ohňoplavý mok, Ať i pukne zlostí nepříznivý sok.“ 26. Na doušek mok vypil. Ctibor snes Potupu tu tíše, praví: „Aspoň dnes, Silný bůžku vína, přijď mi ku pomoci, Ať mne nepřenáhlí v mysli mraky noci, Válčím pro svou děvu, nepřetrhni svazky;

81/149


Čekej vděčnost, doufej na bandasky, Které denně vínem chci ti obětovat; Nech mne milenku svou vybojovat!“ 27. Když tak vzíval nebe, obruč puk. Pozarazil se tu nad tím hluk. Jedni drží za zázrak to patrný; Druzí křičí, že byl popruh chatrný; Ctibor za božské to drže známě, Zlehka zdvíhá jeho posilněné rámě Číši, častěji si při ní pooddechne: Blažený, kdo osudu vznik uposlechne. §§321 28. Sotva Hrdoslav svůj proved statný doušek, Začala mu kotrba jít kolem, Zdálo se mu, že by křepčil s stolem, Jazyk mu tuh, zdál se býti hloušek, Svírali se mu již také zraky, Až se sesypali na něj noční mraky, – Na zem klesnul. Ozívá se hláhol v sudu, Ctibor určen vítězem jest od osudu. 29. Střízlivý rek ještě skáče přes nádobu Vinní. Volá věštec: „Když dnes za ozdobu Bohové tě vyvolili, za vítěze, Přes našinské sláva tvá se vnese meze! Tvá jest děva, odplaty své ve milence Najdeš. Slavme ozdobou jej věnce, Potáhnem tě ve slavícím voze; Budem pít až zajdou hvězdy na obloze.“ 30. Když se to tak dělo ve táboře, Jiné vidět je tu podívání: Ke knížeti žene Přibral oře, Šest s ním věznů jede v palování. Veselí se všecko u shledání. Přemysl sám téhož reka vítá. Plesot plodí správa, kudy lítá; Vojsko jeví všude radování. 31. Sotva u Přemysla složil zprávu, Přijíždí sem baba přeškaredá, Praví: „Kníže mocný! já přicházím k právu. U tebe můj oučel slušnost hledá.

82/149


Nevede mne k tobě nepřátelství; Soudit se zde musím o manželství. Slíbil mi je Přibral.“ Vše se směje, Při té zprávě sám i kníže křeje. §§322 32. Kněz jest nakloněný k Hrozně, žalobnici. Dí ta dále: „Bude snad ti zjevně, Že ten můj choť odsouzen byl k šibenici; A co děvy usoudějí, drží pevně. Vylhal se jim na čas tento šibal. Měla jsem jej v hradu pod svou kázní, Onť mne jako mladistvou choť vroucně líbal: Bála jsem se, že se láskou zblázní.“ 33. „Pravil opravdově hlasem plno medu: Milenko má! velebnost se z hledu Tobě jeví, pouhá usazenost, Přitom líbezný cit převnadného ženství; S tebou žíti držím za blahoslavenství. V rozmazaných lících pro mne utěšenost Nevězí; jsou mladice jen štěbetalky, Prázdné mysli, přitom namlouvalky.“ 34. „Vážím si tě, moudrosti co božky; Cosi vábného mne k tobě táhne; Moudrostí neb předčíš nad panošky Jiné. Jestli srdce sňátku nedosahne: Zajdu želem. Blaho dlí v tvém obejmutí, K celování tebe tvůj mne pohled nutí. Našla jsem též v jeho mluvě zalíbení, Vězela jsem také v opojení.“ 35. „Pravila jsem mu: Reku, jsem již pro tě stará. Odpověděl: Ty jsi ve nejlepší síle, Pokvete vždy ta tvá mysl jará. Pohlednutí na tě jest mně blahá chvíle. Živá moudrost nesestará lety, V podzimku i živobytí vnadí; Kdežto zanese dech větru těla květy; Však tvá stkvělost těla doposavád sladí.“ §§323 36. „Řekla jsem mu: Reci, když jste v tuhu, Aneb když jste ve plápoli,

83/149


Slibujete ženstvu hory doly; Neznáte se brzo na to k dluhu. Praví panoš: Jestli mnozí po té stezce Kráčí: mezi ně mne nepočítej. O dne blaha, ty mně vítej! Zle-li s tebou smejšlím, ať mne Perun tresce!“ 37. „Přisahám ti lásku! Srdce jeho hnutí Cítila jsem; nebo velmi tlouklo. To mne z hradu vyponouklo. Šest mne věznů s sebou vzíti nutí. V noci vykonali jsme to uprchnutí; Oni převlečeni za dívčice. Stíhaly nás mnohé bojovnice; Teď mne ten čin přešeredně smutí.“ 38. „Vyvázli jsme šťastně. Chci, by na svůj statek Odebral se přímo, a tam za manželku Pojal bývalou svou velitelku: Nyní odpírá mi slib i sňátek, Chce, bych žila v jeho hradu, Ptá se, co vše žádám za náhradu. Já jsem prchla pouze pro manželství, To ať splní, neb ať zkusí nepřátelství.“ 39. „On byl u mně někdy u podnoží; Nad vězny jsem vedla v hradu veslo. Mní snad, že mé štěstí láskou kleslo? Ale má msta všecko vynaloží, Bych se jemu odsloužila za ouskoky. Jako lovec v stopách činil kroky, Všelijak tu uměl líce strojit, S klamy čipernosti spojit.“ §§324 40. Odpoví rek jeden: „K čemu tuto babu Necháme zde množství tropit křiků? Nehodí se k nižádnému vzniku. Dovol, kníže, přibiji ji někde k žlabu, By se mohla ve obloze houpat; Neb svol, bych ji ve Moldavě mohl skoupat. Tropí v světě rekům pouhou zlobu.“ Dí kněz: „Co zde reku říkáš na žalobu?“ 41. Praví Přibral: „Širomocný vládce,

84/149


Nebyl můj směr nikdý při počátce, Podvest tuto vážnou žalobnici; Skoumat jsem chtěl krasomluvy sílu, Jestli z každičkého věku bez rozdilu Možná sobě získati ní milovnici. Nechtěl jsem pak její velitelství zničit; Chtěl jsem se jen v krasomluvě cvičit.“ 42. „Mnohý pro volnost vlez do beranní kůže, Mnohý pro ní kozla představoval: Napadlo mi, jestli lásky bůže, Mocný Lel, jenž divy víckrát provozoval, Místo toho chtěl mně býti ke prospěchu? Obrátil jsem k němu vroucích vzdechů, Ten mi vnuk, že jest ta pomoc možná, Že mi prospěje zde chytrost zbožná.“ 43. „Že i často ženy ošklivé co žluvy, Slyší o kráse své květné mluvy, Že se chytit dají na udici: Počal jsem tak řečit ke babici. Div se tu děl, její vetché oudy Jeví oheň, jako suché troudy! Vidím čáku k vyváznutí; Touha po svobodě ke mluvě mne nutí.“ §§325 44. „Posuď z její vlastní řeči, Že jsem sliboval jí jenom lásku, vděčnost; Žádný sňátek: sama přivodí se k léči. Lásku držím, žádám ji i o společnost; Ale nikterak pak o manželství. Má však žíti na mém statku, A to bezevšeho nedostatku, Ve přízni a ve přatelství.“ 45. Praví kníže: „Dosti jest ti vděčen. Hanba rekům mařit síly s babicemi; Vlasť nám rozmoženost káže v zemi. Odvolej hned, sňátek by byl ubezpečen Před nátisky, sic tě pošlu k Vlastě!“ Choť ta, kterou oklamaná čáka hněte, Praví: „Vlezla jsem zde sama v pastě: Muži od mužů vy nebudete.“ 46.

85/149


Nechme na čas muže. Neškodí se stočit K Lomce, ji jsme zanechali v hradu v Sedle, Jak tam děvu měvší líce přeprobledlé, Bylo s unešeným hochem zočit. Uloven byl Strachně; ale Lomoslava, Která byla této tvrze hlava, Této dívce jinocha zas chňapla, Naděje tak podnikatelce té sklapla. 47. Vyřizuje Hromka, co má za obsílky, Že se rozbořit má každý menší hrádek, Že se má pluk srazit ze posádek, Jak se vrátí, že tu žádné dýlky Čekat nemá; že hned musí táhnout s zborem. Vádka slibuje vše vyvest v skutek. Vyslankyně táhne k Strachně borem; Tam pak sídlí jenom hnusný smutek. §§326 48. Strachna bez milence jest co ryba leklá. Dlouho stojí jako zkamenělá socha, Vyskočí v tom zhůry celá jako vzteklá, Praví: „Jaký život bez mlíčného hocha? Snad jest pryč již předaleko! Bylť to jinoch jenom krev a mléko, Na bradě mu pučelo jen drobet prachu; Pro něj žila jsem jen pořád v strachu.“ 49. „Kdo jest v stavu tento osud snesti!? Vypátrám snad předce loupežnici, Srdce vytrhnu té ouskočnici. Mělo právě mi s ním štěstí kvesti. Za něj dám zas znova kozí hluk, Když mi popřán bude jeho libý zvuk. Přenešťastná, velelichá chvíle! Zmařená jest všecka moje píle.“ 50. „Marně sebrala jsem přeošklivé baby Okolo jen sebe, myslíc aby, Když hoch bude hledět na šeredy, Že mé jemu zdát se budou libé vzhledy! Řekla jsem sic jednou rozkacená: Nevzdášli se, zbor můj tebe zohaví, Nepozná tě žádné pohlaví! Pohledem tvým byla jsem zas ukrocená.“

86/149


51. „Odpusť, nebyl to můj opravdový směr. Snad jsi se dal proto do outěku? Ledacos se řekne arci v vzteku; Jen se ráděj zase zpátky ber. Láska vroucí všude tebe hledá, Ta ti ublížiti nedá. Ty zas budeš roztomílkem mým, Když jen, kde zas vězíš, zvím.“ §§327 52. Takto tato kněžna nářek vedla. Dozví se tu, že s ním poselkyně z Sedla Tajně hovořila nejspíš o únosu, A že spustila se v noci po provaze; Skoumaly že stráže hnutou rosu, Stopa že jde ve Mokřínském laze. Všecko sedat musí na komoně: Stíhá je dav, za nimi se honě. 53. A to byl rejd, co když luňák nebo káně Lapne líčku ve venkovském dvoře, Nese svůj lup v dravém chřtáně, Křičí hospodyně: Jaké hoře! Vemte hrábla, pometla a vídle! Všecko vzhůru jest v tom rozhorleném sídle, Všecko těmi nástroji se zbíhá, Hrozením a láním dravce stíhá: 54. Tak to v patách hemží. To dvé musí vrazit V Sedlo, aby neupadlo ke chňapnutí. Darmo musila se poselkyně plazit: Od vládkyně přišel jinoch k odejmutí. Vlastní si jej; jeho tváře přerozkvětlé Líbí se jí. Kdo jest v stavu vzobrazit Strachny smutek? Jezdí v hradu na pometle, Jeví pomatení v celém světle. 55. Napřed spustila se na milušky, Totiž kočíčí zbor. Tyto tloukla; Že z nich jenom drobet jedna mňoukla, Z oken pádí. Obrací se na své sušky, Držely že špatně hlídky, Zajíti že musí pod obušky; Hrozí, že i spálí neochranné skřítky. Darmo klečí před ní její služky.

87/149


§§328 56. Naposled se pouští na zrcadla, Na hrnce a na bandasky: Všecko trpět musí sprasky! Jaká myšlínka jí ještě nenapadla! Na vratech chce viset pro panice, Aby měly příklad stále milovnice. Když si dělá oko na oprátce, Dí k ní družka: „Miluješ předc zrádce!“ 57. „Považ, že jsi kněžna převelebná, A on že jest padouch předarebná. Proč as svolil ke unosu, ke nevěře? Sám si odemk ke prchnutí dveře? Oběšení jest smrt přehanebná! Najdeš všude takovánské zběře!“ Odpoví tu Strachna: „Před něj kleknu! Neprospějeli to, pak se láskou vzteknu.“ 58. Praví družka: „Chcešli za věrného chotě Předc jej zvolit, tak ti pomoc zjevím. Nenecháme tě žít ve tíhotě, Spomožení u družiny převím. Vypověz boj, potáhneme k její tvrzi; Hocha dobudeme brzy.“ Jasní se vzhled její, chválí navrhnutí: Družky odplatami k tahu nutí. 59. Jako někdy skoro celé Řecko K Troji táhlo jaře pro Helenu, Že si vyvolil ji Páris za milenu: Tak hrad celý Strachny pro spanilé děcko Hlukne hbitě dohromady, Kouzlí všecky jeho sličné vnady; Chtějí kněžně holoubečka získat. Již jest vidět v zbraň je blýskat. §§329 60. Vyslala k ní Zvěstku, tato vroucně praví: „Nesu návěští ti od sousedy Širovládné, došly i ji zvědy, Že v tvé tvrzi sídlí její poklad pravý, Jinoch lepotvárný, utěšený, Který jí byl zradně unešený;

88/149


Žádá ho mít zpátkem, Mní, že nebudeš chtít milostnit se vzatkem.“ 61. „A tak látku míru, látku boje nesu, Ať se nehoníme ve okresu. Vládkyně má od něj neustoupí; Zjednala jej zástupem koz koupí. Nevol spouru, a to k tvému klesu; Kněžna kněžnu o milence neoloupí, Tvoje líce nejsou bez ruměnce, Netřeba se starat o milence.“ 62. Praví na to Sedla panovnice: „Kdyky z celičkých Čech přitáhly sem baby, Z oborů všech sjely se tvé spomocnice Ve své zbraně hrůze, řkouce, aby Vydán byl hoch, neb by jsme se o půvaby Rozdělily: zavrhla bych navrhnice. Nevydám tvé kněžně z mládka ani chlupu; Ponížit se slouží za potupu.“ 63. Smutně řečnice se nazpět beře; Jeví zprávu. Popadá se za kadeře Vnadná kněžna. Zvěstka k tahu troubí, Div se nadýmáním nerozpukne: Ohlas zvuku všecko v tvrzi zvroubí, Vše se rychle v řady hlukne. Do pořadu staví se tu lučišťnice, Za nimi se k tahu strojí kopinnice. §§330 64. Ke sto hlavám silný jest ten tem; Plukovnice sama prápor nese, Strachna láskou se tu celá třese; Ta jest samovládce, rozkazuje všem, Poslouchá ji celá její zem. Táhnou vojenínky k Sedlu v plese. Obě vojska pak se uzří v šiku, Tropí jekot, hrůzu křiku. 65. Jedna z bab dí: „Družky ušlechtilé! Což vám není živobytí vaše milé? K čemu nastavit zde choulostného vazu K vůli ssajícímu holobrádku? Mníte, že vyváznem bez ourazu?

89/149


Ať si naše kněžna skončí sama hádku, Koho se to týče, ať si mysli dodá, Ať se kněžna s odpornicí bodá.“ 66. Schválily hned druhé moudré navrhnutí. Strachnu zoufanlivost do souboje nutí; Boroslava přivolí též ke zápasu. Stará kněžna letí odporkyni vstříc: Obličej jí drápe, teče krev jí z líc; Druhá chůmáče rve z šedivělých vlasů. Žluč jim kypí; vyrvouce se, zpátky skočí, Jedna proti druhé košťaty se bočí. 67. Jako když dva znamenití kohoutové Válčí o své právo na smetišti, Kousají a štípají se, jakby na bojišti Zajít měli, jakoby se o bobkové Věnce rvali, jeden za druhým se honí, Krev se ze hřebene oboum roní, Slepky hledí mile na vítěze Napnutého, druhý sotva leze: §§331 68. Tak se držely též zápasnice; Strachují se o ně oučastnice. Přichází v tom Hromka vyslankyně; Vyzvěděvši, proč ty válčí vládykyně, Praví: „Zanechte hned všechněch hádek! Půtku v jmenu Vlasty zapovídám! Velitelkám nepřipatří žadný mládek. Ať jej v spolku vašem víckrát neuhlídám.“ 69. Co ten, jenž den celý válčí do umdlení, Znamenav, že odporci víc neodolá, Nakloněn jest hbitě ke smíření, Plesá, když hlas k udobření volá: Tak se radovala Strachna holá, Tak i její poškrabaná odpornice. Obejmou se, jako věrné důvěrnice; Radost a ples v vojště zaplápolá. 70. Zatím jinoch hledal té své první děvy, Shledal se s tou drahou obhájitelkyní, Přísahají, že se bez ulevy Milovat chtí, sliby sňátku činí;

90/149


V tom tu Hromka, statná plukovnice, Stíhá dáleji své cesty, Jedouc veleslovútnými městy, Zbíra děvčí obci spomocnice. §§332 Zpěv šestnáctý. 1. Velmi často mysli prozřetedlné cena Uznává se právě v ztrátě, Když nás potká nenadálá krutá změna, Když vězíme po krk v blátě, Vážíme si mnohdykráte Jenom vzdálí výborného jména! Tak tu pohřešily Vlasty nedosáhlé, Díc: „Ta přinesla by spomožení náhle.“ 2. Pětisila sedí na Děvínském skalí, Držíc v rukou hrozenácký hrot, Řečí k sobě: „Jak se obloha mně kalí, Jak se neštěstí též na mne valí. Kde jest vylitý ten pro oslavu pot? Proč jsem opustila ve otčině skot? Neostala raděj nepatrnou? Jak se příční na mne osudové hrnou!“ 3. „Perune, ty běhů našich říditeli, Proč jsi mně dal okusiti slávy zdroje? Popřáv stkvělé chvály na oceli, Do rukou dav hromonosné zbroje, Zvítězení uděliv i nad zástupy, Povýšiv tak na nejvyšší slávy stupen: Vrháš mne teď krutě do potupy!? Necháš zajít mne co v lesích lupen!?“ §§333 4. „Ctěná kráčela jsem mezi zbory, Šeptávala často družka k druhé: Hle, zde kráčí, ana drtí mužů vzdory, Podporou jest nám všem v bitvě tuhé. Jiná řekla: Ta jest děva nejstatnější; O kýž možné nastupovat její sledy! Vůkol lahodily mně vždy děvčí zhledy: Tu jsem byla citem nejblahejší.“ 5.

91/149


„Nyní žiji bolně bez oslavy: Bez ní nelze žíti Pětisile! Darmo mysliti zde na opravy; Nechtí válčit dívky nezmužilé! Měj se dobře, háji! a vše, eo mi milé Jindy bylo, žite s bohem davy! Kráčet od vás musí děvče smělé, Uráží je tklivě položení celé.“ 6. „Jak jest žití bojovnice smutné! Dokud Štěstěna jí přeje, tu jest stkvělá: Proměníli přízeň, dřevní díla smělá Zapomene každý; jméno neslovútné Pozůstane po ní, pověst oněmělá, Ustydne hned příznivost a vážnost vřelá. Kdo chce záviděti osud vojenínu? Utěchy jen najde ve obydlí stínů.“ 7. „O vy věčné tmy, a ó ty šerá noci, Vy teď srdci mému milá řídla, Přijměte mne, vám zde vězím v moci, Na mé činy krýte temná křídla! Odporné jest vlastní živobytí, Množí se též v mysli vlnobití; Nechci žíti déle, opouští mne sláva, Vysýchá s ní křísící vznik šťáva.“ §§334 8. „Proč, ó štěstí, volíš mnohé za miláčky? Na nebezpečné je střežíc dráze, Necháš vyvinout je jako ohniváčky; Ty tam statné vrhneš do nesnáze – Hynou – nic jim neprospívá namahání: Tak i Vlasta požívá tvé stálé přízně! Však též byla v nouzi, prospělo jí setrvání. I chci přečkat kruté ducha tryzně.“ 9. „Kasale, ty oslavy mé nepříteli! Tys mne, co mne osud pooslavil, Dvakrát zvítězení zbavil! Bez tebe by se mé činy věčně stkvěly: Zajít musíš, já tě nenávidím! Buďto klesnu od tvé kruté ruky, Neb tě z světa přetrudného sklidím; Tím jen zajdou bolné mysli muky.“

92/149


10. Vyšle rychle k vývodovi poselkyně S důznamem, že vévodkyně V souboji chce zkusit síly Kasalové, Jenž se drží v vojště za okrasu; By též přišli k půtce hrdin výborové, Že jim volno bude, vstoupit do zápasu; Však že vítěz právo má, si svého soka Pojmout za otroka. 11. Odpoví kněz: „Ač sic nerozhodne Souboj válku, vyřiď, že mám vzory hodné Udatnosti, že jsou k půtce pohotovu; Kasal že zde není; však že vynahradí Jiný jeho místo.“ Kněžnu sic jen vnadí Po odporci pomsta, chce předc státi v slovu, Umíní předc souboj s nimi svesti, Mníc, že vyzíská si slávy ratolesti. §§335 12. Praví kníže k hrdinnému družstvu: „Požádala souboje zde Pětisila; Přijal jsem jej; vynajde se někdo v mužstvu, Kdo jej zvolí. Kdo chce, by jej oslavila Půtka, ať se hlásí. Reci přeudatní, Dokažte teď, že jste nemalatní; Potýkali jste již často s hrdinami: Snad i zvítězíte nad děvami!“ 13. Hlásilo se tu hned deset reků, Všickni ještě v jarém věku: Bítěz, Krásník, Stěmil, Budvoj velehlasný, Střislav, Rozbroj, čilý Svatopluk, Lumír, jehož šlechtí lýry zvuk, Jehož stkví se zpěvem osud jasný, Prostřelov a Střebor chtí též chvály získat; Všickni dychtí, ve vlasti se slávou blýskat. 14. Sotva vyšla ráno jitřní zoře, Šumí jekot ve Děvínské hoře. Vracuje se velitelce statnost spící, Cítí, že jest zase bojovnicí; Vítězstvím své nadchlé srdce kojí; Do ocele se tu chutě strojí. Hluknou vojska ve určité prostraniště; Táhnou bitcové sem na bojiště.

93/149


15. Tu se věštec statné děvy táže, Koho si chce za odporce volit? Dí ta: „Ať hluk válčí, hodlám reky skolit!“ Kníže vrhy metat káže; Určený jest Krásník; s celou snáží Na odporkyni svou vráží; Marně! proklán leží v prachu: Druhým nahání ten ouraz strachu. §§336 16. Po něm vstoupí Bítěz na bojiště; K statečnosti ponouká jej čest, I též jeho rozhlášená byla pěst. Oba proti sobě vedou oštěpiště; Ale ten rek klopí se již s koně. Děva statná ve osloně Proti Budvojovi zbraň svou žene: Jeho zahynutí jest již zřené. 17. Po něm Svatopluk též raněn s koně spadne! Střída přichází teď na slavného zpěvce Lumíra; tu děvy kvapnost chladne, Dlouho zkouší proti sobě dřevce, Až tu kníže, který o něj peče nese, Boje se, by nezašel snad v klese, Dává konec půtky provolávat: Mužstvo hledí vítězkyni slávu vzdávat. 18. Ta, jenž nejvíc nese pomstu na soupeře Vítězného, ke odkladu přivoluje, Při návratu jeho souboj vymiňuje; Ve plesu se na hrad nazpět béře. Komonstvo si kráčí ve nádheře. Vojsko s novou myslí ji též nasleduje, Jak by potlouklo zas celé mužské zbory, Sprostilo též od obležení své hory. 19. Záslušno jest, vrátiti se ke milostné Hlavě hradu, kterou hoře přežalostné Vyloudilo z udatenství sídla, Vyjeviti, jaké potkaly ji děje. Ona nad osudem slze leje, Zavrhujíc nápoje a jídla, Jede zkormoucená, tichá;

94/149


„Tehdy mrtev jest rek!“ žalostně si vzdychá. §§337 20. Tato zpráva v Vršovicích se jí dala. Když se, přijedši tam ve oděvu Mužském, po témž reku ptala, Pravila jí služka ve výlevu Hoře: „Zabitý jest, milý reku, Zabila ho vlastní milovnice. To byl dobrý panoš ve kvetoucím věku. Vlastislava jest ta ukrutnice.“ 21. „To byl panoš! příklad statečnosti, Ve záměřích stálý jako skála, Duch byl jeho plný šlechetnosti; Ukrutnice bohyní se jemu zdála, Duše čistá jeho jenom po ni plála, Neznal krom ní žádné blaženosti.“ Při té řeci Vlasta slze roní, Rozbouřenost mysli lebkou cloní. 22. Přivedla ji vedlé do světnice. Milenec se patří ve obrazu. Praví služka: „Ten rek od ourazu Chránil jednou necitné své milovnice, Zde jsou po ní nakoupené pozůstatky: Snad by byl dal za ně i své statky. Ve hradišti leží jeho popelnice.“ Brala se pryč odtuď smutně bojovnice. 23. Počne naříkati v širém poli, Slze z očích jejích hojně tekou; Praví: „Kam jen oči pohnu koli, Na smrt jeho jen mé smysly vlekou. Odebral se tehdy na dalekou Tmavou cestu; zašel ve plápoli! Jeho rány vidím rozšklebené: Zajde želem srdce roznícené!“ §§338 24. „Co jsi, mrzká slávo! co jste vznešenosti? Jaké dáte srdci utěšení? Ráda bych vás, pověsti, cti, důstojnosti, Dala za jedinké okamžení, Bych jej ještě spatřit jedenkráte

95/149


Mohla, třebas zabitého: Potěšila bych tu srdce v smutné ztrátě; Pak bych zašla bolem vedlé něho.“ 25. „Co ti ještě prospěla tvá statnost, Níž jsi ženstvo ze otroctví vytrhla: Když tě do zármutku uvrhla? Jakou srdci milostnému plodí platnost? Ráda bych se vrhla do poroby, Kdyby možné bylo u ozdoby Veškerého mužstva živobytí vesti: Chtěla bych tu pouta ráda nesti.“ 26. Takto v prsech bouří této rekyně, Jenž se bere k oznámené dědině. Jede celá utrápená, celá bledá, Jest již blízko téhož sídla, Také je již v zamyšlení zhlídla. Ještě hořem pohřbená jej hledá, Vypadne tu na pastevce v luhu, Vyptává se po svém velemilém druhu. 27. Odpoví tu: „Ušlechtilý reku! Téhož jinocha jsem dobře znal, V jeho prsech neštastný se oheň zňal, Ten ho vyved z vlasti ve mladistvém věku. Jeho ujec Kroťboj jej tu často želí; Nevrací se, bloudí v světě širém. Přivezli sem sice reka předevčírem; Kdo byl, nevím; Kroťboj však s ním hoře dělí.“ §§339 28. A když vstoupí do té tvrze, Věstec ptá se jí tu po hodnosti drze. Dí ta: „Přicházím sem, cedit do popele Drahých Přemilových zbytků slze vřelé.“ Na ta slova Kroťboj vstříc jí běží, Vede ji v síň, kde ten panoš leží. Jaké obou blahé uleknutí! Ples jim plodí pouhé pohlídnutí! 29. Jako onen, který v nemocnici Protrávil čas zimní, v nemotoře, V ouzkostech a bídách se jen moře, Nabyde když zdraví, maní ve štěpnici

96/149


Vkroče, najde přirozenost v květu, Vidí na sta broučků stkvělých v květin lůně, Slyší zpěvot ptactva, zarazí jej vůně, Všecko plyne blaze ve podnětu; 30. Zdá se býti narozený znova, Plesá, jakby všecko s ním se radovalo: Takto Vlastě srdce zaplesalo, Takto panošovi! Oba ani slova Nemohouce přednest, libě na se hledí, V obejmutí vroucném slze cedí. Diví se tu každý nad proměnou blahou; Světí v srdci oba tuto dobu drahou. 31. Sám se Kroťboj nad výlevem diví: Odkaď přichází ten plápol živý? Odkaď tyto srdečnosti plesné? Nemocný tu drobet unavený klesné; Však se jeho hoře upokojí, Čáka blahá jeho srdce hojí. Milena jej drahocenná sama léčí: Okřívá tu celý její péčí. §§340 32. Praví k němu: „Ty bys brzo v zlotě Osudové sešel od mé ruky; V stavu snesti nebyla jsem hoře muky, Zajít jsem zde chtěla ve truchlotě, Skončit život u tvé popelnice.“ Dí rek: „Žádal jsem si od sudice, By přestříhla živobytí nitky, Chtěl jsem skončit sám ty jeho mžitky.“ 33. Vykřík Kroťboj: „U všech všudy Šetků! Ty jsi milenka to jeho drahá! On si přitáh sám tu zhoubnou pletku; Nevinná jsi! Doba tě sem vede blahá. Vítej ty nám tu v tom našem bytu! Přinášíš zas synovci zpět svitu; Přijal jsem jej co milého syna, Připadne mu někdy ta má divočina.“ 34. Přemilostná děva, ve léčení zběhlá, O reka se neustále stará; Občerstvuje jeho mysl zkřehlá,

97/149


Vracuje se mu zas mysl jará: Plynou oboum jako voda blahé doby. Vězí hrdina již v bezpečenství; Seznává, že neblaží tak udatenství, Zapomíná na vojenské zloby. 35. Minul již jí šťastně pátý den; Zdál se ten čas jí co blahá chvíle. Panoš přicházel již více k síle; Vyšel s chotí před hrad někdy ven, Usedli si na překolmé skalí. Děva dí: „Hle, jak se mraky valí, Poslyš, jak tam bura v proudech ječí, Kterak ptactvo cítíc změnu škřečí.“ §§341 36. „Slyš, jak vichr v lesích hučí, Kterak vrcholemi pohybujíc mlátí, Kterak strašně tam doubravou klátí, A jak živlové zde v bojí skučí; Poslyš, vzdálí ozívá se hromobití: Toť jest obraz všeho živobytí, Toť jest naší vlasti podobenství, Tak vyhlíží u pohlaví společenství.“ 37. „Blahý, kdo vyvázne z téhož víru! Vidím ještě v Čechách všecko v šeru temném: Muži nechtí žíti v spolku jemném, Otroctví žen za základ chtí míru! Kterak možné ukojiti sváry?“ Praví panoš: „Hledím z dálí na požáry Naší vlasti; k žádné nepřidám se straně. Právem jste se uchopily zbráně.“ 38. „Poslyš příběh z mého živobytí: Pamatuješ, že mne z vlasti lásky hoře Vypudilo. Byl jsem v Čára Řeků dvoře Přijat. Vyslán jsem byl ke prolití Krve; zoufalost mne hnala v moře; Padli na korábu vůdci znamenití: Sám jsem posléz hlavní řídil lodě, Zvítězil jsem nejspíš ve náhodě.“ 39. „Byl jsem povýšený. Tu jsem slávy dráhu Nastoup, a jsem k vyniknutí všecku snáhu

98/149


Vynaložil; vítězství mně bylo stále; Všecko znělo v Řecku ke mé chvále; Přived k mlčení jsem všecky soky: V tom však přelstil v bitvě nenadále Odpůrce mne; zradou byly tyto kroky, Sepat jsem byl se otroky.“ §§342 40. „Přišla vítězství má ke zapomenutí, Život mně jen zachovalo uprchnutí; Místo chvály zněla všude kletba. Ach, nejistá v půtkách jest cti setba! Nejsouli též nehody ti možné? Zapomenou skutky kněžny zbožné, A vše, když se vítězství jim skvělo. Vrať se, dokud uvěnčeno slávou čelo.“ 41. „Ráda přijme vládu mnohá vévodkyně, Jsou to záměrové pro ně neobtížní; Pětisila statná dávno po ní žižní. Se mnou bydli v blahu na dědině; Poklad pravý, jest tam spokojenost; Citné srdce denně blaží přirozenost. Kdybych mohl za ni získat žežlo čára, Zavrh bych je: jest jen stkvělá pára!“ 42. „Blaho sídlí v domácnosti kruhu S vroucnou láskou v společnosti spatém; Bydlí se tu jako v věku zlatém: Žádný nevládaří, žádný sluhu Nepředstavuje zde; vše se snáší, Každý mrak se nevol vzdálí pláší, Neznají zde mrzké nedůvěry, Svornost v pohlaví jsou přirodiny směry.“ 43. „Jestli bohové je obdařejí dítky, Jsou jim nová řídla žadoucího blaha, Vyrostají jim tu jako jaré kvítky; Vyměřuje se jim záhy jejich dráha: Ze synů se vyvinují reci, Kteří zastanou vlast se statnými pleci; Jsou jich dcery květy šlechetnosti, Vládaří tak máti v rodu domácnosti“ §§343 44.

99/149


„Tuto blahu zbraň jim neudělí. Sláva mnohých nehod bývá símě, Jest i často mužským plecím těžké břímě; Ale povinnost jim půtku, slávu velí. Vám se čáka blahých časů svitá: Stejnost přejou ženám národové druzí, Blíží se již správa pospolitá, Přestávají u žen okovové tuzí.“ 45. „Družko milá! vlasť svou mírem spoj, Tímto předčíš slávu v potýkání.“ Praví ona: „I mně nelibý jest boj; Ale povinnost mi káže setrvání. Mluvíš pravdu; ale bez dojití směru Nevrátí se Vlasta, nedbá na mezeru, Do které snad spadne z nenadání; Zmařeno být nemá naše namahání.“ 46. „Drahý choti! jenž jsi v hloubi srdce vryt, Na kterém můj visí všecken cit, Loučiti se brzo s tebou musím. Přej mi slze, jestli v boji zhoubu zkusím. Osud, který srdce láskou naše váže, Pro povinnost vytrhnouti srdce káže. Světím se tu děvám ke oběti, Zachovej mne aspoň na paměti.“ 47. Praví Přemil: „Obloha se jasní, Prestal nyní mezi živly jek: Snad se bouře v Čechách ztíší, snad se věk, Snad se dnové vrátí zas k nám hlasní. Kdybys zašla: udolá mne žel, Žádný nevytrhne z srdce těchto střel. Utěchas má, jsi mé živobytí, Neznám bez té nižadného blahožití.“ §§344 48. „Potká-li tě osudova pochvist, bída, Uchyl se sem: žádná jeho střída Neumenší mého srdce plání. Mne tvá duše kouzlí ušlechtilá; Třebas zašla ti tvá libost přespanilá: Pozůstane podnět k milování; Tvého ducha žádný výsost nedosáhne, Po něm vnitřnost dychtí, práhne.“

100/149


49. „S tebou získám ve vlasti své ceny; Postavený budu slávě na vrcholí, Že mne její hrdost za milence volí; Že jsem vážen předce od mileny, Že snad předčím nad panoše jiné.“ Takto hovoříce čas jim blahý plyne, Večer se již blíží, vracují se zpět, Bytem bohů zde se jim zdá svět. 50. Sotva kněžna zhlídla jitřní hvězdu, Připravena byla ke výjezdu Z hradu; chtíc se pustit po jelenu, Letí do lesa již se výžlenci, V mysli touží jenom po milenci. Hle, tam zhlídne z zdálí zbrojnou ženu, Která naproti ní přímo spěchá. Kněžna zastavíc se, lovu nechá. 51. Jest to Ludislava. Pokoj jí to nedá, Musí k kněžně; myslí že je u milence; Nemejlí se. Takto manželka ctná hledá Svého chotě, jenž ví o myšlence Každé jeho; neprobíhá hospod věnce, Vejde do jedné neb druhé, kde rád sedá, Najde zdravého tam vedlé žbánku, Jenž tam s druhy sedí při dýchánku: §§345 52. Takto tato družka lehce našla vládykyni; Praví: „Smutné správy nesu za návěští! Pětisila uvrhla nás do neštěstí; Kasal vyrval vítězství té vévodkyni. Ve hrad zahnány jsou naše davy. Muži starají se o přípravy Ke outoku: děvy nechtí potýkati; Muži počnou brzo náš hrad dobývati.“ 53. „Právě, Vlasto, v tomto okamžení, Když jest třeba odvážného spomožení, Když je zapotřebí statné pravice, Opouštíš své věrné divčice! Trpíš jejich zkázu nenabytou! Muži shromážďují sílu znamenitou; Bez tvé pomoci se neubrání hrad, Než se nadáme, tu bude brzo jat!“

101/149


54. „A co činíš? dlíš jen ve zahálce, Vězíš v klamu lásky, ve pohodlí, Kde se doba k zvítězení prodlí. Konec moh být této zhoubné válce. Nyní vězíš co mdlá děva od milosti Přemožená; kde je jiskra vznešenosti? Trpíš rozmnožení dívek rovů, Hledáš vyražení křejícího lovu.“ 55. Vězí Vlasta nad návěštím ve úžasu, Celá dřevení a hrůzou bledne; Aniž oči k přítelkyni zvedne; Sotva lekem dopídí se hlasu; Praví posléz celá hnutá: „Příhoda to strašná, velekrutá! Což ji není možno přejinačit? Nemá žádná pomoc ke opravě stačit?“ §§346 56. „Což má zmařena být všecka naše snáha? S hanbou dokonána stkvělá dráha? O kýž vězím v lůnu země chladném! O kýž zajdu, nežli zcela padnem! Kam mne přivedla má nesmyslná milost? Čáka se mi svitá, snad děv čilost Může ještě nazpět slávu vrátit.“ Domluví tak, pílí k hradu cestu skrátit. 57. Když tak jely spolu dlouhou dobu, Vypadly tu nenadále na ozdobu Všechněch slavných českých panoší. Vykřík Kasal vzdálí rozkoší: „Právě vás sem Chrvoř v hod mi nese, Šárky klamné zradné družiny! Vaše nešlechetné mrtviny Sápat budou dravcové zde v lese.“ 58. Vece Vlasta: „Reku, zanech hany, Živost zachován jest ladné Běle! Což as konat měli nepřátelé? Protrhla se půtka zradně z vaší strany. Jednáme co svých práv obhájkyně; Vy co člověčenstva odbůjcové. Nezná přirozenost žádné otrokyně,

102/149


Její zákon není právo nové.“ 59. Praví Kasal: „Vy jste ouskočnice, Mužů bojce, odbůjnice! To vše dokáži vám mečem, Konec učiním těm řečem. Já vás žádám potýkejte obě.“ Praví Vlasta: „Já odolám tobě, Neodpovím ani na přezdívky; Pokus, jestli znají potýkati dívky.“ §§347 60. Strhla se tu půtka znamenitá; Dívka nejstatnější z dívek všech, A rek nejslavnější z celých Čech, Bojovali; jejich srdce byla lítá; Jeho pro únos své Běly mstou a zlostí, Její u velikém rozhorlení, Skrze dívek poražení; Nad sebe si chtěli předčít udatností. 61. Neviděl svět podobného boje! Jakby v půtce síly nabývali, Bez přestání na se hnali, Od tisíc ran lítali pak kusy zbroje, Od mečů pak rozlíhal se v lesích zvuk, Jiskřili se meče, hrozné rány Rozmáhaly v lesích hluk, Ješto vyháněl zvěř lítou ze své schrány. 62. Vítězství však bylo v pochybnosti. Zdálo se, že do unavení Budou zkoušet síly své a statečnosti, Ažby přišli oba k shlazení. Ale Kasal učinit chce konec půtce, Oběma pak rukama meč vzal, Se vší sílou do lebky ji ťal, Pravě: „Zde máš odměnu svou, škůdce! 63. Po té ráně jako omráčená Pozůstala; ale v okamžení Zlostí, hanhou roznícená, Nabývajíc nového vždy posilnění, Rozlobená jako lítá lvice, Tne ho mocně do pravice.

103/149


Krev se ze ramena reku cedí, Kněžna použíti příhody té hledí. §§348 64. Tu se obnovilo znovu potýkání, Kasala pak podjal nový vztek; Ale krvácel již tuze tento rek, Toť ho přivádělo k umdlívaní. Mnohé šířila mu štěrbiuy, Nebyl v stavu odolat víc rekyni; Ač jej neopouští ještě mysl statná: Není pro něj více půtka platná. 65. Srdce Budislavy bylo tuze v těsnu, V prsech lásku nesla k témuž druhu, Trnula, když zřela kněžnu v tuhu. Praví: „Nesnesu to, ouzkostí tu klesnu! Zajisté to vlastní smrtí zplatím, Jestli mílka, jestli přítelkyni ztratím; Přítelkyni, nad níž nemám v světě; Reka: jenž mi smysly plete!“ 66. Outrpností Vlasta jatá „Reku, praví, Zanech boje! přestaň od nestejné Půtky. Vítězství je dnes ti nenadějné; Zdaž ti rámě silné nekrvaví? Zdaž tě poranění slávy zbaví? Tyto příhody jsou rekům obyčejné; Oba v jedné půtce nikdý nezvítězí; Často přízeň osudu v tom vězí.“ 67. „Nestyď se, že přemohla tě divčice! Nezvítězí se nic v potýkání jmeny; Což pak nemá nikdý pravice Děvy ve válčení získat ceny? Má se každý bitec živobytí zbavit, Že jej jiný předčil v statečnosti? Dá se časem ztráta ponapravit: Svoboden jsi, ži si ve volnosti.“ §§349 68. „Neválčila s tebou žádná nestatečná: Řídím v Čechách statné bojovnice.“ Dí rek: „Ouveh, tys ta ukrutnice, Ty jsi to ta vlasti nebezpečná!

104/149


Tlačila by hanoba mne věčná, Nade mnou že zvítězila ouskočnice. Ještě doufám přijít ke prospěchu – Válčit budu, dokuď pozůstane dechu!“ 69. Když tak reka k půtce msta a čest Ponouká, Budislava k němu skočí, Meč mu páčí, z ruky točí, Odevře tak přeudatnou pěst. O život se jeho dlouho bála, Dí: „Proč chvátáš v zahubení vstříc? Což máš ještě živobytí víc?! Ustoupiti v nemožnostech bývá chvála.“ 70. Praví Vlasta: „Přehrdinský reku, O nás smejšlíš nectně v překrvavém vzteku; Naše půtky budou Čechům blahodějné. Neohlížíš se ty na stežejné Půtek půhonenstva, nezříš na nátisky. Jaké chce mít z nich vlast zisky? Nerády sic nosíme té zbraně, Bez ní volněji jest mnohé panně.“ 71. „Vím, co srdce tvé tak svírá, tlačí: Soužíš se jen stále pro milušku; Ale tvůj se osud přeonačí – Máš ji zpět mít.“ Vidí kněžna družku, Jak jí toto slovo mysl plete, Zpomene si, že se dotkla její látky, Odvolat chce přípovědi zpátky; Překvapené slovo Vlastu bolně hněte. §§350 72. Praví panoš: „Nejspíš pod šlechtami K očekávání mám zase klamy; Předzvídám zde nějaké zas leče; Tíž však s sevřených mně padá prs.“ Praví kněžna: „Družko, na nejbližší tvrz Vyprovoď jej, tam nes o něj péče, Zavaž rány jemu; celý bledne.“ Ochotnost se tu hned všecka zhledne. 73. Šeptmo družka k velitelce praví: „Vím, co prsa tvé tak svírá bolně: Buď se můj zde osud ponapraví,

105/149


Neb ustoupím od plápolu volně; Nechci chotě, jenž by lásku choval k jiné; Buď ať připatří mi jeho srdce celé, Aneb ustoupit chci sama Běle. Netrap nad slibem své srdce přehrdinné.“ 74. V rozmlouvání spatří ustrašenou děvu, Celou bledou, prostovlasou, Která úžas ukazuje ve výjevu, Hoře vede nad okrasou Dívky, stále ouveh, běda, křičí, Spíná ruce, bolestí jen řičí Praví: „Tamhle v skalí u homole Spatřit úraz u mrtvole.“ 75. „Milosta jest mrtvá! Šedé ukrutenství, Nad kterým se zhrozí člověčenství, O mstu krutou vůkol volá. Hosteň jest ten krutec, padouch přešeredný, Který vykonal ten skutek přenezbedný, Nad kterým kdo pomstou neplápolá? Jenž jen vykonala převrácenost holá, Který nespáchal by dravec lidojedný!“ §§351 76. „Co jsem spatřila to, ach, já smutná! Jak se třásla, a jak celá zbledla, A jak bolně nářek vedla! Byla to smrt přeurputná! Násilníci tamto na té skále Vypadli tu na nás nenadále, Tam jsme do zajetí padly obě, Nemohouce pomoci tu sobě.“ 77. „Hosteň následoval Milostiny stopy, Která pohrdala jeho pláním; Vypátral sled její; tu hned se pochopy Za ní chvátá vroucním palováním, Uchopiv ji praví: Chceš dlít ještě v spouře? Neprospěje dnes ti srdce bouře, Dnes mi ke kořisti sloužit musíš; Sice krutost neslýchanou zkusíš!“ 78. „Děva zbledla; zří, že v pustotině Vězí v rukou ukrutníka.

106/149


Praví: Nehrozím se ještě násílníka; Vyžádám si pomoc od bohyně, Která střeže libokvětnou čistost, Jí se obětuji: tknešli se mne, jistost Pomsty její bude tebe stíhat, Dračice tě budou někdy švihat.“ 79. „Zarazil se; ale mysle na násile, Oběti své dal hned ruce svázat. Prosila ho pro vše, co jest v světě milé – Marně! – žádá, by chtěl aspoň proukázat Jí tu libost, by ji svazků sprostil, A ji tudy zcela nerozhostil, Že se mu vzdá: k čemu Hosteň svolil, Mní, že ji tak uchlácholil.“ §§352 80. „Svobodná tak z ňáder vyjme dýku, Čistost nad život si více váží, Mezi prsy ji si mužně vráží, Praví: Nezvítězils ještě, rozkošníku, Nebudeš mne míti za souložku! Vidíš vítěziti čistotnosti božku, Které vzdávám vroucnost díků, Ana pomstu pošle ukrutníku.“ 81. „Nad tím činem Hosteň se tu lek; Zůstal státi zkamenělý chvíli, V tom ho napad předešlý zas vztek, Vece: Ještě neschází mi síly Potrestat tě. Zůřiti chtěl vrah – Nevím co se více dálo, Ustrnutí srdce mě se jalo, Žene mne sem hrůza, strach.“ 82. Takto skončila tu smutnou zprávu; Vlastě z očí hojný mok tu teče, Praví: „Toť jest proti všemu právu! Neujde ten pomsty meče!“ Praví Kasal: „Statná panovnice, Jsi-li tys to, co tvé slzy svědčí: Neznám nad tě v mysli duše větší; Zůř tu nad ním nad dračice.“ 83. Vlasta horlivostí roznícená

107/149


Rychle ke krajině letí, Božce pomsty téhož reka světí: Leží u skály též děva zavražděná, Její mrtvol ukazuje hrůzu. Zůří tato vládykyně rozlobená; Viděti je prchnout panoše i luzu. Za ním chvátá kněžna pomstou zplameněná. §§353 84. Dohoní ho; před ní padá na kolena, Vola: „Děvo mnohocenná! milost! Rozumu jsem pozbyl pro spanilost; Naproti mé vůli stala se ta změna; Ona odjala si život sama, Neumřela pod rukama Mýma, smrt pak její nižádný můj oučel Nebyl, já jí usmrtit se neporoučel.“ 85. Vece na to kníní rozhorlená: „Svědčí na tě děva zavražděná, Její mrtvol strašné pomsty žádá!“ V tom se chopí reka za pačesy: Vláčí jej mstně přes pahrbky, lesy, U skaliny umdleného skládá; Zhlídnouc kníně proklaný prs děvy, Rostou více její hněvy. 86. Popadnouc jej zlostně v poli, O skalu ním mrští ke mrtvoli: Míjí hned jej zrak i sluch, Vine se ven jeho černý duch; Praví se, že to tré dračič sester lítých Odplatnic všech zločinů i skrytých, Vyprovázelo jej ke Chrvoři, Tam že věčně sídlit bude v hoři. 87. Jeho mrtvol zanechán jest líté zvěři. Družka Vlasty reje čistotné rov dceři. Kněžna přislibuje vsadit na mohylu Náhrobek ctný; slze jí tam roní. Zatím když se slunce ke západu kloní, Spěchá dále. – Přemil vězí na omylu, Mní, že zašla někde ve ouraze, Kříž na kříž ji dává hledat vůkol v laze. §§354

108/149


Zpěv sedmnáctý. 1. Vlasta nemohouc se bráti ke Děvínu – Obleženť byl vůkol dívek hrad – Obrací se přímo ke Libínu: Druhého dne dostíhla již jeho vrat. Tam se slaví plesuplné hody, Že sem Šárka vtrhla bez nehody, Že i zbory Hromky, Borky přezmužilé Táhnou ke posile. 2. Propuštěná jako dobrodružka Vchází vážně do hostinské síně, Rekyně kde řečí ve pohodlí klíně. Obřady jí činí dvorná služka, Do spolku ji téhož slušně vítá. Šárka, v níž se oučel k pomožení zmítá, Která po kněžně se stále shání, Dí: „Snad o Vlastě nám neseš jisté zdání?“ 3. „Jaký kraj ji drží, jakou jezdí pouští? Ta by napravila zhoubný kles!“ Místo odpovědi kněžna lebku spouští – Po síni se rozléhá hned ples: „Vlasta jest zde!“ křičí plukovnice, „Vlasta, Vlasta!“ opakují bojovnice, Všecko ze sedadel skáče hbitě, Všecko mysl jeví mužnou okamžitě. §§355 4. „Ať jest živa!“ hláhol stále zvučí; Padá Šárka jí tu do náručí; Volá jedna: „Přichází sem v pravém času.“ Druhá křičí: „Ta nám nese spasu!“ Vlasta praví: „Jestli takto s myslí hlasnou Pytykati budou: neuhasnou O nás slávy zvěsty, nezhltí je věk!“ V tom tu k Hromce šeptá ruský rek: 5. „Kněžny líce rdí se jako raní zoře, Pleť jest ještě v květu spanilosti, V obličeji sídlí něco hoře, Pohled jeví výši vznešenosti, Ve vzezření spatřuje se velkost duše; Duch pak její přesílu svou tuše

109/149


Ční a podniká vše ke vážnosti, Drtě všecko zvahou výmluvnosti!“ 6. Kněžna na pomocné zástupy se táže, Vyzví, že zbor Hromky vězí u Sazavy, Moravky a Slovačky s ním: na opravy Přemejšlí hned; poselkyni káže, Tejně ten zbor blíže k hradu přivest lesy. S výborem se radí, jakby klesy Vyvedli se bez velkého namahání: Přednáší tu mnohá bytná zdání. 7. Rozvážit chce ráno kněžna navrhnutí. A když pookřívá pitím, jídly, Volaly tu družky ve nadohnutí, Aby zpěvkyně je zpěvu řídly Občerstvily o slávě a o předmětu Kněžny jasné; ona o vtipnosti květu, O Šárce chce písně. Jak ji oslyšeti? Božka při varitu počíná tu pěti: §§356 8. „Skály Šárské! Podbabské též ouvaliny! Jevte bystrost předovtipné děvy; Rozhláší se v Čechách vaše pustotiny: Zníti budou o nás děvčí zpěvy! Nepominou, jako šeptot třtiny, Aneb jako ve pustině hláholiny; Padnou v citné srdce, do ohlasné Dívek duše: pročež jich vznik neuhasne.“ 9. „Lítá v větru ptáče přesvobodné, Šíp jej myslivce tam nedostíhne; Přitáhne zvuk píštaly je svodné, Tak si na žerdu sám zhoubu líhne: Takto napala si Šárka na panoše Přelítého. Nebylo tu nad hrdoše Téhož; nebyl ve tvrzi k dostíhnutí: Na klamy tu smejšlet ji to nutí.“ 10. „Dvořan Ctirad ke Podbabě jede; V srdci nenávidí děvy zbrojné, K jistotě si strážný zástup vede; Přemejšlí zas na nátisky hojné; Jediného muže za kopu žen páčí:

110/149


Kdežto za sto mužských stojí pohled děvy, Původem jest, že se ve vlastenské máčí Krvi meče, doutnají že hněvy.“ 11. „Vznikla hádka ve vsi Kopanině, Charouš s Malým žili ve nevoli; Dleli dlouho v zpupné zmatenině, Nemohvše se shodnout o zděděné voly, Zvláště ale o jarého býka; Každý pokládal se za vlastníka Jeho: bělounké byl srsti – Každý z nich měl pro něj kopí v hrsti.“ §§357 12. „Brzy ten jej lapnul s svými chlapy, Brzy onen jatého měl ve svém chlévu; Pro něj zašly mnohé chrabré škápy. Dvořan učinit měl konec témuž hněvu: Spatřiti chce sám to čilé zvíře, Vyměřiti jeho vejšku, statnost, šíře; Tam se beře Podbabskými lesy; V davu panují jen pouhé plesy.“ 13. „Hovoří dav o divčicích, a si přeje Sjít se s nimi: a hle, co se děje? Šárka vyzvěděvši o jejichžto tahu, Pozorovavši, že její skrovná druže Není sílou v stavu přemoct muže, Bere klamy pod rozvahu; Dá se vedlé cesty přivázati k svídě, Hořekuje jako v nuzné bídě.“ 14. „Panoš těmi místy jeda, Jak jen zaslech nářek ouveh, běda! Líbý hlásek, k němu spěchá: Vida děvu v slzích, v hoři, V kráse nápodobnu zoři, Skáče s koně, stát jej nechá. Svazky divčici té hbitě váže, Na příhodu její se tu táže.“ 15. „Praví: Pověz, jaký krutý vrah, Jenž jest zralý pro krkavce, Přived tebe do svazku a do ohlavce? Děva čile jevíc strach,

111/149


Krejíc ňádra, očkem po něm hází; Dvořan krotký vedlé ní se sází, Pokusí se líce hebké hladit; Ona pílí vzdechy reka vnadit.“ §§358 16. „Odvece ta v roztomilém vzhledu: Nižádný to nebyl z lidojedů, Vykonaly to vše dívky zbrojné; Do svého mne zvaly spolku. Mně se jejich živobytí nepokojné Nelíbilo; ty mne bez okolků Připojily k chladícímu kmenu, Abych poznala tím jejich cenu.“ 17. „Volala jsem, že mne polkne vlk: Chechtaly se, že se mi tak dobře stane; Posléz jekot jejich mlk. Hrůza podjala mne, zlatý pane! Když jsem viděla se v lese samou, Mním, že nedvěd po mně sápe tlamou, Když jsem zaslechla jen někde šustot, hrk, Mníla jsem, že to jde o můj krk.“ 18. „Pamatovat budu věčně na nehodu, A že tys mne přived na svobodu. Poslyš dále, že jsem Slavošova trz Libejnin mne kojil prs. Přišla navštivit jsem ujce Koloděje; Když mne těší jediné jen lovský hluk, Dnes jsem ráno vzala toul a luk, Lahvici též, která mysl silní, křeje.“ 19. „Vyjela jsem s druží skrovnou: Dařilo se nám tam, padla mnohá laně, Jelena i bodla povětrná zbraně, Raněn pádí, s vašní přemilovnou Jeho stopy stíhám, za ním spěchám, Druži milou osamělou nechám; Jelen z lazu do lazu dál pálí: Tak mne horlivost má od svých vzdálí.“ §§359 20. „Poslez padna: troubím, nic se neozívá, Hledám cesty, lesi jsou mi nevědomí,

112/149


Troubím znovu, tu mi trubka odpovídá – Plesám; ale padnu do pohromy: Vyvalil se na mne děvic roj, Který chválil půtku jako slávy zdroj. Pravím, že jsou činové ti předivocí; Chtěly mne vzít s sebou mermomocí.“ 21. „Pravila jsem, že tam některou z nich zabím. Řekla jedna: S děvčetem co počnem slabým? Přivažme je k některému stromu. Mníla jsem tu, že víc nevrátím se domů. Miluji víc nad svého tě otce. Lichotí se k němu vnadně, krotce, Podávajíc lahvici mu s medovinou Radí, by se dělil také se družinou.“ 22. „Že je silná, by pil každý jenom trochu. Zakusili všickni osudní ten mok. Začne dřímat ten dav chrabrých hochů, Dvořan děvě přiblížit chce bok, Ana jemu zpívá, zná ho k plesu lákat, Musí podlé její vůle skákat, Posléz nohama tu sotva plete, Její zpoura dvořenína hněte.“ 23. „Jako dudař nadma čilé kejdy Nedvědem dle chtění pohybuje, Tropit musí podlé zvuku rejdy: Tak ten dvořák nemotorně poskakuje, O přízeň té děvy škňourá, Posléz ale sotva mhourá, Do trubice lovské pudem drobet foukne, Oči zamkne, klesna neprokoukne.“ §§360 24. „Hned jak skryté děvy slyší, že se troubí, Vyvalí se k svídě známkou z doubí, Vidí, že dav celý silně chrápe, Po zbrani se jeho sápe, Odnášíc ji do lesa ji sklizí; Vládkyně je k vraždám nenabízí; Ale jenom sepnouti je káže. Již se dvořenín a zástup jeho váže.“ 25. „Stráž se probuzuje ze záchvatu.

113/149


Povstává křik, ten i zbudí dvořenína; Dí ten: Bdímli, či se ve snách ještě matu? Vůdkyně dí: Postupujte do Děvína; Neublíží se těm, kteří volně kráčet Budou; sice se zbraň v krvi vaší máčet Bude. Dvořan se tu nad řečí tou děsí, Jeho druže hlavy dolů svěsí.“ 26. „Bylo jemu jako křídlatému dravci, Když se pustí po volavci, Prudkostí svou přivede se v leče, Chycen darmo zobcem osídlo své seče, Darmo pomáhá si přeostrými drápy, Rozdrtit chce všecko v střápy: Tak se chová, durdí dvořan; však tu zhlíží, Kde moc prchla, důstojnost že tíží.“ 27. „Vece panoš: Děvče zlaté, Nevěděl jsem, žes tak liché; Zdálo jsi se jako vody tiché. Propusť mne jen, nech si druhé jaté. Nebojte se šedivého kmeta, Jehož tíží vetchá leta; Chci vám zjednat volnost u vévody, Máte žíti zase u svobody.“ §§361 28. „Praví děva: Jevíš libý zpěv; Však vím, že máš srdce překrutého dravce, Že nás uvesti chceš do ohlavce; Však tvá nemá předce teci krev; Nepropustím však tě vazby, Nepřevedou mne tvé mazby: Nedá se pták po druhé zas chytit, Nedají se děvy sliby sytit.“ 29. „Praví dvořan: Lichý osude! Kdo naříkat na tě nebude, Na tě býku bílý, že jsi jak živ řval! Tys mne co odplata k sobě zval; Nyní některé jen dívky, O kterých jsem myslil, že jsou pro lívky, Lapily nás – jaké hoře! Nezmeje té hanby celé moře.“ 30.

114/149


„Jako kouzedlník hvízdav na píšťalu Za sebou si vede hejno bodrých myší, Jenž se mezi sebou hbitě liší: Takto Šárka s hrstkou ten zbor ze ouvalu K hradu vede. Ale nad sochu jsou tišší. Ctirad nabízel je ke podpalu, Možné že jim bude rozprchnutí, Ke cti že jim sloužit bude vyváznutí.“ 31. „Na vše strany dávají se do outěku; Ctirad se vší sílou do hustiny běží; Děvy tepou uprchlence v vzteku, Sám i dvořan šípem prohnán v krvi leží; Praví: Zacházím já milerád zde v lese; Sloužit nebudu víc ke posměchu: Vedly by mne děvy na hrad v plném plese, Budeš bez mne otročiti vlasti Čechů!“ §§362 32. „Zašli mnozí, málo kdo z nich utek; Několik jich k hradu krotce kráčí! Podbabo, jev potomstvu ten skutek! Žádný důvtipnosti žezlo nevypáčí, Odvážný klam oslaví tu děvu, Žíti bude u potomstva v zpěvu; Dokázala, co jest možno vyvest panně. Děvy hleďte klamu! ty jsou pro vás zbraně!“ 33. Takto dozpívaly; druhé ještě tíše V poslouchání dlely. Tu se táže Dobrožížeň, zdali Vlasta zpívat káže O Šárce dál? Přivolila. Děva spíše, Nežli počne, prsty obratnými Varita probíhá struny zlaté, – Každá dychtí slyšet o divčici jaté – Počne takto slovy lahodnými: 34. „Ten, kdo malou sílou, vtipem čilým Kuje věci velké, dosahuje směru, Může v závod v slávě s rekem přezmužilým Vstoupit; pozůstat jmě jeho nemá v šeru: Pročež veleslaviti chci vtipu dceru, Která prováděla duchem zvítězilým Prospěšné a velestkvělé činy; Povýšiti je ji slušno nad hrdiny.“

115/149


35. „Uložen byl Šárce, děvě čilé, tah, Kasalovi odejmout choť z klínu, Témuž lvovi, z něhož šel jen strach, Který hlídal nevěsty své ve Bylínu, Jako šetří lvíčata své lvice, – Skoro bez zbraně a pomocnice; Měla odnest děvu libocitnou, Uchvátiti kořist nenabytnou.“ §§363 36. „Do hradu se beře za poutnici Převlečená; chýlí její zvědy Vypátrati všecko o kněžici; Vyskoumané jsou již všecky sledy; V noci co pták velikánský nese Kořist milou, břímě drahocenné; Čeká na ní hrstka družek v lese, Unáší tak děvče poděšené.“ 37. „Však je ženich jako jestřáb stíhá, Jako rozdrážděný vosí roj; Jeho družina se množí, sbíhá: Jak má malá hrstka vydržeti boj? Lehce by jí bylo prchnout oklikami, Děvu lepotvárnou do Děvína vnesti; Ale velí kněžna mužstvo vzdálit klamy: Ale kterak přesíle vždy oupor plesti?“ 38. „Děva sem tam posilu si zbírá, Zástup rozmnožený dělí na víc stříd, Jest víc v šatech Běly. Kde se osud spírá, Kde se měla krev žen lít, Staví se choť klamná do průčelí tahu. Tu pak oděv kněžny známý Samého i chotě mámí, A tak mine pravé choti dráhu.“ 39. „V Chebsku prostřed Ohře na ostrově Opustilo vévodkyni štěstí. Děvy strážné, které bděly pro návěští, Byly jaté, ona jako ryba v lově Obklíčená vězí. Tu co věštkyně S kouzedlným prutem, v šatech samé hvězdy, Praví: Co zde chtějí vaše sjezdy? Zde jest Krosinina svatyně.“

116/149


§§364 40. „Hledáte snad u nás děvy zbrojné? Ty zde nikde nenajdete: Netrpí zde Božka, co jest nepokojné. Nechoďte sem, mocí její zahynete: Přišla čásť sem dívek, ta ji v ryby, v žáby Obrátila, Šárku ve okouna; Mnohého z vás změní do běhouna, Obrátí též z hrdin mnohé za jestřáby.“ 41. „Vyjeveno jest jí příští od osudu, Každičkého člověka ví běh, Vykládá vše, jako z svatých kněh. Kdo z vás nechce žíti v temnu jako v sudu, Kdo chce zvědět, co se přirodí mu v chlívku, Aneb jakou osud určil jemu dívku, Co ho potká šťastného též časem: Vyzví Božčiným zde hlasem.“ 42. „Však ať každý je z vás v této řece mytý; Zbroj sem vzíti každičký se chraň; V nenávisti bohyně má zbraň: Sice ostane mu osud neodkrytý. Ať sem přijde několik z vás k přesvědčení. Muži stojí jako v omámení, Každý by rád příští svou choť zhlíd; Tři se na přezvědy vybídli tam jít.“ 43. „V jejich šatech děvčata se k břehu vrací, Jeví mužstvu neslýchané divy, Že je neviděli jaktě živy! Meje se tu mužstvo a zbraň potýkací Se sebe hned kladou, přes řeku se plaví, Zhledem budoucnosti se již baví: A tak vlezli sami do osídla, Děvy upínají muže na udidla.“ §§365 44. „K oslavě jí sloužil ourazný ten pád. Po druhé zas okřávala na návrší Podlé Ohře, měvši dvě tam stráže stát, Které klesly; muži se tam, jen to srší, Valí; brání děvám outěk skála, V levu rozvodněná řeka,

117/149


Zdruhých stran zas hejno reka: Ztracená se již být zdála.“ 45. ,Mní již druže, že víc nevyvázne, Že nic neprospěje potýkání rázné, Že zde vyváznutí nelze vyvest klamem; Trnou mnohé nad důznamem Kasalovým: jestli nevrátí mu plen, Že neujde žádná z žen. Šárka vzkazuje mu, chceli vyvest směru, Že mu pošle mrtvou Kašininu dceru.“ 46. „Panoš obsadiv tu každý výchoz stráží, Hodlá podrobiti kořist hladem. Vévodkyně vylezt z pasti všelijak se snáží, Zhlíží, že jen vyváznouti pod oukladem Možná, že tu pomoc vězí ve odvaze; Dvé z děv pod večer se po proprovaze S srázné skály k řece spouští, Postupují dále k směru pouští.“ 47. „Druhého dne beře se sem svadba z rána, Pravíc, že jim nelze jinou vzíti cestu; Byla jim i k bytu panošovu přána. Jedna z nich jest přestrojena za nevěstu. U stráně zbor křepčí, tam se svadebčanky Mnozí vydávajíce se za krajanky, Zbytek vojenínek ostal na vrcholi, Rozlíhá se jeho jehot ve vůkolí.“ §§366 48. „Vesele tak chvátá ke východu tah, Ratolestí Svantovítu nese, Poskakuje s hudhou jako v plese; Prohlíží se mužů fousy, tyto zvah Dodávají k jejich vyváznutí; Šárka jako dědek s Bělou kráčí Přebabělou, k mlčení ji dýkou nutí; Kasal ji zhlíd, za babici ji však páčí.“ 49. „Kněžice tu: Choti zlatý! křikne; Rek mní, že chce úsměch jen s ním tropit, Mímo to, co měl se milenky té chopit, Odjíždí pryč; v srdci ale vznikne Touha po ní. Zatím klamný zbor

118/149


Dopídil se jiných hor. Kasal poznává klam, ale pozdě! Marně hlídají se déle v hvozdě.“ 50. „Jinou dobou ulovit chtěl Vitouš rek Šárce kořist; číhal dlouho na kněžici, Jeho mladý slouha musil za divčici Přestrojit se – posloužil mu outlý věk. – Pozdravil ji Kasalovým slovem, Že choť čeká na ní pod ochranným krovem Posvátného dubu, aby prchla v noci, Že ji vytrhne tak z dívek moci.“ 51. „Přislíbila vykonat vše pro milence. Slouha ji tam v noci vyprovází. Strachuje se, měsíc šeré stíny hází, Srdce jí tu tluče, myslí vyvolence Brzo spatřit; ale najde jeho soka, Jenž dí: Ty jsi v bezpečenství, Neodá nic choťovu mé důstojenství. Z zoufalství jsem na tě klad ta oka.“ §§367 52. „Osudu se děva hrozí. Tak se lekne, Kdo nachází v skále místo choti pěkné Dravé zvíře. Praví: Mrzký berče! Nejsi šlechtic, násilnický derče, Zhroz se rodu mého, a též pomsty chotě! Dí rek: K manželství se každá děva zdráhat Dává, brzy zvyknouc žije ve jednotě; Co se zpouzí, to moc musí zmáhat.“ 53. „Šárka o zmizení Běly brzo zprávy Dosáhnuvši, počíná se děsit, hrozit, Strachuje se, že tím ztratí stkvělost slávy, Pro níž musila se hrozno nalomozit. Na ní ať si žádný mnoho nezakládá, Ona, která takto zlatostkvěle bádá, Prchne maní; zmařena jest všecka snáha! Nebezpečna jest to blaženosti dráha.“ 54. „Sotvička se Šárce jiskra stopy kmitla, Vypátrala udalost hned děje; Touha po pomoci v prsech se ji chytla, Pro směr potýkat chce do krůpěje

119/149


Krve; vidouc, že zde síla neprospěje, Že je zde vše marně, kdyby neposkytla Chytrost pomoc, že má vojsko ve záloze; Odloudit ho od něj jest jí ve poloze.“ 55. „Troubením se ten dav do skal vábí. Štěstí jej tak zklame, že pad do jestřábí Skrejše Stratoch. Tam se hned zbor beře, Šárka činí výpad, kněžna city plesné Jeví: vzdává se jí ve důvěře; Potýká se, zrádce posléz klesne, Roní se krev, na zemi se ledva hýbá. Kněžna zachovatelku svou vroucně líbá.“ §§368 56. „Obdrževši Šárka brzo zprávy, Že se Kasal zabral do mužského bytu, Zanechat že musil milostného citu, Že teď následuje stopy slávy, Hořem, že tam přitáh bez nevěsty; Pročež zanechala bludné cesty, A tak zabrala se ke Děvínu, Odevzdává kořist kněžně ve Libínu.“ 57. „Toto vykonala v slávy naší květu; Nastoupne zas nové chvalné cesty Ve okresu větším. O kdo o předmětu Důvtipnosti její může jevit zvěsty? Sláva její vynáší se nad hrdiny: Náhlým klamem ničí jejich skvělé činy, Pomůže i vytrhnout nás z tuhé tísně, A tak věčně o ní zníti budou písně.“ 58. S posloucháním dlely družky tíše, Popadly v tom naplněné číše, Na zdraví se Šárky, Vlasty pije, Volá se: „Ať to dvé slavně žije! Dokuď trvat bude výboru ten květ: Otročení nevrátí se zpět! Nezapomeňme též na zpěvkyně, Umek okřejících milovkyně.“ 59. Vece Vlasta: „Vyvedla jsi těžké podniknutí; Ač mne jiný oučel propustit choť nutí, Pozůstane předc tvé jméno

120/149


Pro směr vyvedený oslaveno. V větším okresu teď musíš oučinkovat, Oslona tě stkvělá bude následovat, Vyvest musíme teď nejhlavnějších kusů, Slávy získáme již ve pokusu.“ §§369 60. Schylovalo se již ke půlnoci; Vše se chystá ke odpočinutí, Unavení Vlastu samo k spání nutí; Chápá ale stále po pomoci, Až v tom usne: zjeví se jí sen, Kterak vede bitvu, hledí na požáry, Kterak plamenové pohlcují Pšáry, A v tom budí kouři mladý den. 61. Tato kněžna více oka nezamhouří, Přemejšlí jen stále na polohu: Přijímá zde záměr, boří jej zas v slohu, V mysli se jí Pšáry ještě kouří. Snad jest to sen seslán mocí bohů? Uzavřela záměr: děvy z spání bouří, Vyšle k zborům Domky, Borky, vyslankyně, Jiné plují ke Děvínu po hladině. 62. Oznamuje plukovnicím směry, V jaké mají vrazit místa, Ráděj dvoje poselkyně z nedůvěry Vysílá zde, aby dozajista Prováděly směry zoučtované, Aby byly k rázu odhodlané Osudnému, a ním vlasť svou ukojily, A ji mírem jedenkráte oblažily. 63. Hned jak druhého dne vyšla ranní zoře, Šárka táhla rychle k Pšárské hoře Oklikami: vše s ní táhnout musí; Starec, baba, mladík nese kyje, Sice smrt hned v okamžení zkusí; Brzo zástup okolek Pšar krýje, Každý otep slámy s sebou nese, Tvrz se nad množstvím tu vetchým třese. §§370 64. Pomocné v tom zbory táhnou skrze lesy

121/149


Obcházkami kradmo ke Petřínu. Kněžna jest tam; slyšíc šumot ve Děvínu – Šťastnou známku pro ni – cítí v srdci plesy, Že jest všecko k vítězení uchystáno. Šero mine, blíží se již rano. Šárka slaví se tak, jak by ve outoku Chtěla Pšary jíti jako ve poskoku. 65. Vzhůry hoří Vyšehradské věže, Hází tam dav Šárčin podnět slámy. Křičí kníže: „Co se děje s námi?“ V tom sem pádí jezdec bez otěže, Volá: „Zle jest, jsou tam Hromky pluky, Padne zajisté tvůj do její hrad ruky, Nebudešli rychle bránit té své hory.“ Pluk již táhne mužstva přes spojené vory. 66. Sotva přebral se dav přes Vltavu, Mizí u Pšar strašná hrůza davu Co prach kolotavý u povětří; Vlasta, ana této doby šetří, Ze zad proráží byt mužů klínem, Drtí most, i ty, co stáli před Děvínem; Tu se z hradeb jeho v půtku děvy pouští, Zbraň se láme, brnění se louští. 68. Již jest roztříštěno levé mužů křídlo; Obrací se děv klín k středu, Osvobodit chce své u vrat vjezdu sídlo, Postupuje již tam statně k předu: Kníže pozdě zhlíží, že jej ztenčil klam, U Pšar zmizel zástup, neví se ni kam: Našli tam jen děti, báby, starce, Nimi zvítěziti jest jen dáno Šárce. §§371 68. Vypadá ctná Pětisila na Rozhoně; Brání se kněz s svými pobočníky; Zabila již pod ním velikána koně: Marně ke přispění volá bojovníky; Kles než přišli. Plémě ztráty, snědý strach, Zmocnil se tu celičkého davu. Vlasta na odpor se staví Halislavu; Jednal s ní, co nestatečný vrah. 69.

122/149


Vypad na ni, při tom ouklad líčil, Postupoval nazpět, dokať neobklíčil Jeho zbor ji. Zříc se burou války temnou Obstoupenu, hrůzopřevznešené tvary Dmou jí prsa; neděsí ji zmary, Praví: „Perun jest zde semnou!“ Takto smělý plavec, od chmur vyprovázen, S čákou na boj živlů hledí, sem tam házen. 70. Stratka pobočnice jen ji vyprovází. Kněžna po odporci zpupném kopím hází – Pad již; tím se nezdaluje nebezpečnost. Kněžna nedůvěřuje zde na válečnost; Nelze vrátit se zpět: uklouznouti pílí, Za vládkyni udávajíc pobočnici; Ta se dává zajmout – tak se všecko mýlí, Na Vlastu se nezpomene v chumelici. 71. Všecko v plesu volá: „Vlastu jatou máme!“ Zatím ona ze zad vracujíc se láme Dřevce s knížecími pobočníky, Zahubit je dychtí jako nákeřníky, Roznícená zdá se strašnou burou; Vše se před ní straní, jako přede chmurou Krupobitnou ptactvo, rychlonohá zvěř; Reci pádí, tak co plachá zběř. §§372 72. V tom tu ctného Dobroslava spatří, Jenž chtěl po ní kopím hodit, K němu dí: „Tvé rámě nemůže víc škodit; Tobě ve moudrosti zvítězení patří! Přemůžeš nás jistě krasomluvou: Jaké záměry tě k potýkání zůvou? Vypuď mužů předsudky, vztek půtek zhasne, Navrátí se do Čech nebe jasné.“ 73. Táhne v tom dál. Kníže jme se za ní volat: „Počkej ještě chvíli, kněžno bohorovná, Duch tvůj jistě vlasti naše srovná. Nemožno jest po tvé mysli neplápolat, Utiš putku!“ Kněžně se tu rozprostírá Niva půtky; vidí, že se ještě spírá Zástup Nezamysla, Svatopluka: Pomoci chce i tam její statná ruka.

123/149


74. Však i klín děv zástupy ty zmáhá, Vůdců důvtip je víc nevystřáhá, Opouští i zahražený tvrze vjezd; Jest hrad osvobozen, vojenská i čest Ženám navrácená. Kněžna ke návratu Dává troubit. Svatava dí: „Možná v zmatu Zbory mužů zcela zničit, Sic se budem od nich ve přísnosti cvičit.“ 75. Odvece tu: „S cizinci boj nevedeme; Není oučel otčinu svou zkazit, Směr byl pro svobodu k hradu sem jen vrazit; Zničímeli muže, i my zahyneme Od cizinců. Přitom šlechtí mysl děvy Mírnost, velkomyslnost též krotí hněvy. Posledně ať válečné zní trouby: Nechcemeli na vlasť uvrhnouti zhouby!“ §§373 76. Pětisila, jenž v tom boji čněla Nadevšecky, jak by sama měla Dobyt zvítězení, Vlastě zbraň svou skládá, Vážně o trest vlastní žádá, Že protrhla poslušenství: Při tom hrdinská jí líce zbledla. Na to vece družka: „Žádné nevlastenství Vábilo tě, horlivost tě svedla.“ 77. „Zvítězení dar jest bohů! dá se získat Jenom nimi. Děvo nejstatnější z vzoru, Slavná pozůstaneš: bylas za podporu Hradu!“ V tom jest slyšet davy výskat, Vítězství se v plese provolává. Velitelka družce zbraň zas nazpět dává, Pravíc: „Kýž jich není třeba více!“ Družce líbá slzmi porošené líce. §§374 Zpěv osmnáctý. 1. Boje družek se již končí, děvo Česká! Pěvec mírnil struny, kde šlo v bitvách horce, Ví, že píseň nemůže se zdát všem hezká; Tvá-li lepota však přízně pozatleská: Opovrhne záštím hanotvorce.

124/149


Tobě pěl a vlasti: kdo dbát na odporce Bude? nevlastenská zášť jej částo táhne, U něj žádný žící ceny nedosáhne. 2. Měl sic jevit pěvec ještě mnohé děvy, Osudy též jejich přeurputné, A co působili víckrát Mílka hněvy, Co se dělo z žehravosti neslovútné, A jak mnohý panoš mužný Milence své přijel na posilu, Jaké příhody se děly ze omylu: Jaký obor odvírá se dobrodružný! 3. Ale k předmětům všem sto by zpěvů Nestačilo: bojí se, by při výjevu Neuprhli poslouchači mnozí, Jako věstci, který nehodami hrozí. Přitom zbrojné děvy, oslavení hodné, Zbudí, nadchnou zpěvce veleplodné, Uchopí se rádi oslavení zdroje Stkvělejšího nad trojánské boje. §§375 4. Po vítězství ráno kněžna mluví k sobě: „Tehdy se již končí vlnobitná plavba? Vlasti svatá, utišíš se v malé době; Volností však upevněna není stavba! Má se stvrdit na základy bytné, Zmizet musí křivdy starožitné: Ale temnoli se zase smrkne, Podniknutí s vlastí v říceniny zhrkne.“ 5. „Mocní bohové vy! stále jste mne střehli, Když se nepřátelé v vzteku zběhli. Vám chci odevzdati ze vděčnosti zbraně! Nosila jsem je jen ke obraně! Srdce plá vám díky, vám jest blaho milé Ochráněných! přiďte teď mi ku posile, Zvlášť ty, jenž jsi vytrh ze okovů ženstvo, Povýšením k výbornosti člověčenstvo!“ 6. „Neznám tehe: silen jsi však; tvá se blíží Moc k nám. Stejného jsem hledala též směru Pro krajanky; ale kladu nedůvěru V každý základ. Předsudkové hnusní víží

125/149


Mysly mužů; jest to podniknutí těsné! Tvá mne pomoc drží u naděje; Tali ke oučeli nepřispěje, Naše vážnost s vlastí na vždy klesne!“ 7. ,Na mír čelí má teď všecka snáha. Jaká skončit musí hrdinský běh dráha, Bych se nezbavila sama blesku slávy? Nad láskou snad osloní jmně zvítězilost; Zdělené snad zvěční se knížetem zprávy: Čili s jasnotou se spojit nedá milost? Neb ní zajde oslavení v šeru? Jakého se uchopit mám směru?“ §§376 8. Vězela tak kněžna v kolotání: Nenávidí bojů, krve prolívání, Řídí ji jen k vlasti láska čistá. Poselkyně míru k vládci rychle chystá, Výbor růžokvětných, vděkůplných děv, An jest v stavu zhledem utišiti hněv. Zří se Května, Duchka ve vyslanství čele, Všemila a Krasoběla, děvy stkvělé. 9. Co když přichází k nám květorouchá Vesna Ve své celé stkvělé odmladnosti, Cítíme tu její opojnosti, Mizí z mysle všecka trudoplná těsna, Oddýcháme plesně, volně: Takto příchod lepotvárné druže Podjal spanilostí všecky muže; Vítají se vyslankyně přeplápolně. 10. Řečí Krasoběla: „Mocný Čechů vládce, A vy blahorodní vládykové! Nesem pokoj; mají zlatostkvělí dnové Těšiti vlasť, má se oupor činit hádce: Vyjasní se v Čechách doby blahé, Vlasť se zase jarně zratolestí. A ač se nám zvítězení štěstí: Oběti předc velké chcem klást vlasti drahé.“ 11. Jako muži uznávali za okrasu Ženstva leporostlé vyslankyně: Takto uslyšavše o smíření hlasu,

126/149


Nemohou se dosti mluvy medovině Jejich vynadivit – jejich mysle jímá, Vládykovi strasti z prsou snímá, Jeho oko se mu plesně jasní: Citové se srdce ozívají hlasní. §§377 12. Vece: „Vaše příští jest všem Čechům milé, Děvy hrdinské a zvítězilé Nesou vlasti drakocenný klid, Přivádí je sem k ní vroucí cít. Netluče v nás též i srdce nevlastenské, Ctíme vaši zvýbornělost; ze panenské Ruky rádi přijmem pokoj blahodějný, Blažit vás má stav i s námi stejný.“ 13. „Vypravil jsem posly k vašemu též hradu; Mírnost za pravidlo k udobření kladu, Má vás pokoj milolibě blažit, Poštěstit vlasť chci se vynasnažit.“ Mužstvo počíná děv slíčných přichod slavit, Provádí jim ke cti kratochvíle, Připravuje, co by je jen mohlo bavit: Plynou doby jim tam utěšeně, míle. 14. Příměří jest uzavřeno obapolně, Jistcové se dali do zástavy, Přitom oboum stranám stojí volně, Navštivovat odpornické davy. Řádají se umíření články, Rostou ve zástupích radovánky, Srdce počínají se tu k sobě blížit, Láska vroucí nádhernost zná nížit. 15. Nový odvírá se děvám svět: Slyší hudby, kouzedlné zvuky, Vidí hochů roztomilých květ, Cítí v mílo měniti se tísně muky, K plesání je budí sladký úsměch, vzhled, Zří, že srdce bylo studené co led, Předešlý stav neposkytuje jim ceny, Slaví teď jen nových citů změny. §§378 16. Jako děvče od přírody nevidome

127/149


Skáče plesně, kde mu místo povědomé, Teprv tenkrát, když se odejme mu slepost, Sezná, že jen žilo v tmavém rovu, Nemůže dost navelebit světla lepost, Přiviknuvši změně žije jako z novu, Valí se mu v mysl nepředcitné tvary, Omylem se zdají podobizny stary: 17. Takové též podjaly je city, Zhlídše vroucí lásky svity, Vidí nespatřené v světě spanilosti; Všecky tvory kouzlí jim ted lahodnosti, Počínají žíti v blahonosném pudu; Půtek nenávidí tak co bludu, Diví se, jak mohly s hochy vesti vojen, Přejí si, by byl již rozbroj upokojen. 18. Jako mnohá dcera citná, Již zisk roditele, aneb starožitná Zvyklost přilákala do nevolné vazby, Kde jí neprospěly žádné svaté mazby, Kde se chytati ji chtěla vytrženost; Když ji dobrý vládce svazku sprostí, Zajde skoro pod radostí, Cítí blahou v mysli naděšenost: 19. Tak jest vidět mnohou děvu plesat, Ana svému do naručí padla, Divší: „Bez tebe jsem na Děvíně vadla, V boji jsem tě zřela víckrát klesat.“ Dí choť: „To též žhavé plání Působilo bázeň v potýkání, Pro tebe mne nepokojil strach; V objetí v tvém nad vládce jsem blah.“ §§379 20. Tam zas děvy láskou nadechnuté, Dráždí hochy vyhlídnuté, Dí z nich mnohá: „Ten hoch švárný lásky nezná!“ Odpoví on: „Děvo přelíbezná, Děvče lepotvárné, vlídné, Od ní jest hned pojat, kdo tě zhlídne; Tvůj vzhled citný jeví duši jemnou, Hleď se zabrat na dědinu semnou.“ 21.

128/149


Zde dí jiná k družce: „V prsech nesu Vnadné štěstí pro milence, Oblažit chci svého vyvolence.“ Dí hoch vytržený jako v plesu: „Děvo lepá, velkodušná, Odplata tě dojde odměnná a slušná, I v mých prsech tluče srdce citné, Sídlit bude u nás blaho bytné.“ 22. Tam zas jinoch vece: „Děvče převálečné, Považ, že jsou půtky nebezpečné; Jaké slasti cítíš v statečnosti? Věčně žít chceš bez milosti? Či jsi bez citu co skalná socha? Neodlučuj laskavosti od jinocha, Který nectí nad mužátku žádne jiné!“ Děva poznavši jej v naručí jej vine. 23. Tu zde viděti je k hradu spěchat matku, Táže se tam na své drahé trsy, Zhledavši dceř, hned ji na své tiskne prsy, Najdouc druhou, poděšená jako v zmatku Do hlasitého se dává plesem pláče, Od jedné tu k druhé skáče, Volá: „Mám svůj statek, mám své děti drahé!“ To tré plyne v opojnosti blahé. §§380 24. Tam zas bojovnice vece k synu: „Po tobě jsem marně hledívala v boji, Chtíc jen tobě říci, bys dal výhost zbroji; Podnětu vždyť nemáš k vojenskému činu? Nenásleduj otce záště zlostné. Našla jsem ti děvče přelubostné, Pravý poklad.“ Dí syn: „Zlatá máti! Odvedu ji, nechám jiné kopím kláti.“ 25. Dí tam bratr k sestře: „Tvůj duch vbitvě větřil, Ani bratra svého neušetřil; Hle, jak jsi mne do ramena bodla; Chránila tě víckrát paveza má zvučná.“ Odvece mu sestra: „Odpusť, bouře hlučná Spletla mysl, žes to, jsem hned neuhodla: Poznavši tě, krve jsem se lekla, Tu se druhá rána hbitě smekla.“

129/149


26. Praví mnohý manžel vynašedvší ženě: „Zlatá družko, v ztrátě jsi mně v ceně; Ze častých změn mnoho nepochází; Byl jsem prudký, a ty časem nepovolná: Co rceš, jestli udobří nás obapolná Přízeň? jestli hněv se tvůj již sází? Vrátíšli se? ctítli budeš zas mé Skřítky?“ Dí ta: „Mohli jsme žít tak co dítky.“ 27. Oboum stranám plouly doby ve rozkoši: S děvčatami hovořili hoši O milosti, neslo blaha rokování, Slibovali si již věčné milování, Myslivše, že usmíření není v dálce, Slyšet nechtěli nic o záhubné válce, Plesali, že víc je zloba nezachvátí: Nechtí děvy jevit, že se rády vrátí. §§381 28. Když se to tak ve leženích dalo, Slavný velitel se ještě v Skreji léčil, Sloužila mu Budislava, v ní se zňalo Více plání; panoš o Vlastě s ní řečil, Kterak si té panovnice váží. Družka u něj plápol podníti se snáží, Neví začít jak a kudy, Vázaly jí jazyk study. 29. Posléz vece: „Divně se to děje, Že si málo kdo i z reků přeje Zasnoubenu býti s dcerou statečnosti, Kterou často řídí mysl vznešenosti?“ Panoš odvece: „Ctím dívek udatenství, Blažilo by mne i mnohých společenství; Ale ranila mne na vždy Lela kuše, V svazcích pevných drží milostná mne duše.“ 30. V tom sem kněžice ta vnadná vchází; Panoš plesá, srdce se mu mocně hází, K prsům vyvolenou vroucně tiskne; Radost oboum z očí svítí, Ve objetí blaženými se zde cítí. Budislava zkormoucená sotva piskne. V tom se zase odvírají dveře, Panoš Čáslav se sem beře.

130/149


31. Bratru Kasalovi všecek nápodobný, Tak že se zdál tento vůdce dvojnásobný. Vítá jej rek, přitom jemu představuje Nevěstu svou, a též statnou družku, Kterou nad choť výše vychvaluje. Příchozí jat vzhledem prvním, za milušku Vyvoliti si ji v mysli ustanovil, Žádal bratra, by si v mluvě hovil. §§382 32. Dokuď se rek zcela nepozdravil, Vycházíval s chotí k Mžinu břehu, Kde se posloucháním zpěvu ptactva bavil; Jednou uzří, jak tam komoň v plném běhu Do hlubiny s neznámým se rekem kácí – Byl již ten tam, zmizel; bratři oba Pomáhají, vytáhnou jej snažnou prací Z vody; svírá oči jemu temná mdloba. 33. Leží vedlé břehu zkřehlý, bezživotný; Jede tady na hrad vyslankyně, Pozná reka, praví. „Byl jsi přeochotný Ke přispění nuzným: pro tě vévodkyně Bude slze cedit, trhat vlasy. To jest Přemil.“ V tom se dále bere; Pomáhá se, ouraz srdce všechněm žere, Posléz jeví panoš dech a slabé hlasy. 34. Po chvíli dí: „Jel jsem skrze lazy V zamyšlení tam, kam oře nohy nesly, Přejeli jsme mnohé srazy Zdlouha, co loď poháněná vesly, Maní vypad nedvěd na komoně: Činí tu skok, divoce se plaší, Huňáč oba dva nás honě, Dostíhnouti oba straší.“ 35. „V tomto vyklouzla mi otěž z ruky, Komoň nebyl více k udržení, Letěl semnou přes pahrbky, přes přeluky, Až pak posléz v upěnění Do hlubiny cvalem činí skok, Pohříz obadva nás přehltavý mok; V mysli se mi všecko zatemnilo,

131/149


Nevím, co se semnou dále dělo.“ §§383 36. „Mohli jste mne nechat v lůnu hloubi Pohřízena, byl bych klamné lásky zhouby Zlaven; pronásleduje mne ukrutnice.“ Padne v řeč mu kněžny pobočnice: „Vítej ty nám, ušlechtilý druhu, Vina pozůstává pouze na mne; Já ji odvedla pryč; děvy byly v tuhu: Jistě nejedná choť s tebou klamně.“ 37. „Nedli pro vládkyni s sebou ve oupoře, Nejednej tak, jako vlastní zkázce; Miluje tě, nese pro tě hoře, Trvá podnes k tobě v lásce, Pro tě opovrhla vášní vladýkovou! Čekej: zhlídneš svítat v Čechách zoři novou.“ Utěchu řeč hrdinovi leje, Jeho život znova křeje. 38. Oboum bratřím vroucí díky vzdává; Koná panoši se oslava a čest, Velebí se osudový sjezd. V srdci Čáslava se něco nedostává, Na svém statku chce být s milenkou svou živ, Baví jej víc, nežli jízdy na odiv; Prchá všem zde v blaženosti libá chvíle, K vojsku chvátat chtí, jak vůdce přijde k síle. 39. Když se zatím snažně o smír rokovalo, Horlivě též pečovali o to reci, Co se jejich srdcí dotýkalo, Nechali doby bez útěchy teci; Sam i Nezamysl, ke choti se bera, Praví: „Ty jseš nejsličnější vlasti dcera! Odstranila Láda všecky od tě vady, Vštípila ti stkvělost a své všecky vnady!“ §§384 40. „Dcero krásy! statná dcero slávy, Ty jseš hodná knížecího trůnu! Vlasť máš se mnou řídit přemírnými právy, Blaho zas má sídlit v jejím lůnu; Která v tebe čáku vroucí skládá.

132/149


Otec můj sám za dceru tě míti žádá, Důvěřiti bude ženstvo na mužatku Veledušnou, držet též tě za svou matku.“ 41. Ta dí: „Mátí jest mi bohurovná Teta; Schválíli ta nebezpečné směry, Pro vlasť uvrhnu se do mezery; Pro ni tráviti chci strastná léta. Ke stolci mne trápí nedůvěry, Jakbych právě vykročiti měla z světa. Kdo mi za stálost tvé lásky bude ručit? Ztráta její počne srdce mučit.“ 42. Takto to dvé hovořilo o stálosti. Tam zas Přibral, její brať, se po blahosti Lásky shání děvy chytré, Šárky čilé; Tají mu, že je jí jeho plání milé, Chce jej nějaký čas ve omylech vodit; Rek se staví, jak by byl s ní ve odpoře – Viděti je děvu celou bledou chodit: Snad se změní v dobro jejich hoře. 43. Těžko bylo volit Krasoběle Z hejna hrdin ušlechtilých, zdárných, Vázlo u ní množství reků lepotvárných, Panoši, jenž vykonali činy smělé, Vládyci, jenž měli zlaté doly, Všickni žijí ve plápoli, Hašteří se neustále zpupní soci: Všecky má co ve tenatech v moci. §§385 44. Miloboje za chotě si volí. Tenť sic s žádným v kráse nezápolí; Však jest statný ušlechtilý rek. V půtce zahlídna ji, se ji lek, Upustě zbraň, jako božce se jí divě; Děva vidí, kterak na ni živě Duší pohlíd, přízeň k němu kloní, Vrtkavost mu lásku nezkaboní. 45. Také Niva, která po umrtí Svého otce ujala se ředitelství, Nahlíží, že sama dívek nepodrtí, A že neskrotí jich nepřátelství

133/149


Bez pomoci statné, bez podpory: Prohlíží tu milovníků vzory, Posléz k Radoslavovi se plání chýlí; I on po kněžnině lásce pílí. 46. Též i Duchka, kterou k radě Vladislava Vyvolila, našla posvěcence. Prostoslav dí: „Dcero Dobroslava, Nechceš určit si mne za blažence? Důvěru svou ve tvou moudrost kladu, Líce jeví stkvělost, duše sladu; Chci vždy ctít tvé věkostálé ceny.“ Dí ta: „Což jsou již zde k zasnoubení změny?“ 47. Přitáh též sem panoš v brní černém, Rek třech sojek, nesa kopí zlaté – Bylo v půtce s Orlandem ctným v zmatku jaté; Dobyl Angeliky. V srdci věrném Dychtí po Dojce předc, po milence Rusé; ta se zdráhá zvolit potřeštěnce; Však se chýlí k němu pro statečnost, Radí jí též k tomu ustrnutá vděčnost. §§386 48. Zatím příměří se ke konci již chýlí; Ale není shodnut ještě mír, Potácí se kolem hádek vír. Děvy svého hradu udržeti pílí; Připuštěná jsou jim stejná s muži práva, Při hledání chotě stejná volnost, Spojovat má též je obapolnost: Mužům patřit má však země zpráva. 49. Muž má míti manželky jen jedné; Neplatí nic bez jejího přivolení, Žádné sňatku rozpojení! Mnohý při těch článcích bledne, Praví: „Kterak pustiti se na nezbedné Moře? svěřit větrům živobytí blaha? Vidím nesnáze tu nedohledné, Nastupuje se tu nezkušená dráha!“ 50. V sněmu Pětisila volá: „Vidím zradu, Vidím říceniny z našinského hradu, Valí se již z dálí příští klesy:

134/149


Kterak můžem z nejvyššího slávy stupně Samy vrhnouti se přepotupně Do okovů? přitom jevit plesy? Budete klít někdy vaši pošetilost, K ohavě vám bude krátkozraká milost.“ 51. „Žádná bitva, žádné nehod rázy, Nepřitáhly nám té škodné zkázy, Co ta roznícenost zarmoucená! Hynem v zvítězení bez porážky! Vystouply jsme proto přes překážky, Proto zašla mnohá družka drahocenná, Proto zrostlo množství požárů a rovů, By jsme uvrženy byly do okovů?“ §§387 52. „Tíže byla vydobyti vlády vesla, Lehce jest jej vesti. Ale zmatek Loupí o volnost vás, o ten drahý statek. Evropa co řekne, zvěděvši, že klesla Obec naše, a že ze mužatek Jsou zas otrokyně? to nám půtka nesla? Kdo se nad tím vztekem nerozlítí, Když zří: že jste jaté klamnou lásky sítí?“ 53. Odpoví tu Vlasta s myslí chladnou: „Dvě nám z věcí jenom konat zbývá: Buď ať sloupy vlasti shrknou, spadnou, Ať vlasť pohřížená s námi odpočívá – I já setrvat chci ve sesutí, Jestli větší počet schválí podniknutí; Řekne někdy pověst slavně o pohlaví Našem: Zašly, nežby žily u bezpráví.“ 54. „Aneb trvají ať déle vlasti dnové; Nejsou k zavržení. Tu však dráhy jiné Nastoupit se musí: sic vlasť zhyne. Podmaní ji chrabří sousedové. S muži musíme se na bratrstvo spolčit, Jestli vlasť má naše nepacholčit; Sice naše vlády soctví Uvrhne vlasť přímo do otroctví.“ 55. „Jindy sousedové lámali si vazy, Mezi sebou dlivše pod úrazy;

135/149


Nyní nová víra v jednotě je míří, Tím se jejich lidnatost a mocnost šíří: Běda, kde se pustí na Slovany, Kteří žijí bezstarosně, bez obrany! Nejsou jejich vlastě spaté v jeden kruh: Zajdem, jestli dlít v nás bude sváru duch.“ §§388 56. „Přitom což jest platno, s přírodou se hádat? K čemu od ní neslušnosti žádat? Určila nám dlíti v domácnosti, Při rodině tráviti čas v blaženosti. V ní jest rozkoš; ta zná mysle naše bádat. Jaká přisluší nám s muži stejná práva Potvrdí mír; ať jim patří bojů sláva Příliš drahá: k čemu břímě na se vzkládat?“ 57. „V Evropě se šíří vzdělanosti květy, V cizinstvu víc neotročí žena: To též upevní se u nás lety. Zatím udrží nám volnost zbrani cena; Nežli upevní ji vlídné mravy, Nastoupit vlasť musí na vzdělání dráhu, Zajítili nechce. Nuže, volte blahu, Sesutí neb vlasti na své hlavy.“ 58. Domluvila velevlídná panovnice. Následovaly tu mnohých řečnic zlomky, Nehodné však ke přijití na potomky. Počne mluvit Šárka plukovnice: „Spěchali sem muži, mnívše směle, drze, Že snad vyvrácením vaší tvrze Nad námi zas upevní své vlády, Otrocké že spravovat nás budou řády.“ 59. „O jak často omylné jsou lidské soudy! Jak jen svobodno jim bude volit jedné: Přednosti kdo naší nedohledne? V poddanosti naší vidím tyto bloudy! Patrné jest jejich podrobenství; Nížilo nás křivé mnohoženství, Liché změny, chlapství přepotupné: Zmizí všecko vypínání zpupné.“ §§389 60.

136/149


„Jestli některá z vás ráda vládne – Snad i mnohá – prostředků-li neuhádne? Podrobují muže čacké vnady, Sladká mluva, velelibý vzhled, Často slza, někdy muže vady: Čilost dodá, co kde třeba za podnět. Nesmíte jím být však dračicemi, Ale upřimnými družicemi.“ 61. „Pokoj ať jest!“ pokřik vůkol zněl, „Okřejí ať české usedliny!“ Však hněv v Pětisily srdci vřel, Praví: „Láska působí zde zmateniny, Pro ni spouštíte se slávy, ba i bohů, Pro ni odříci se chcete vlády vesla, Ní i vaše stkvělá mysl klesla: O kýž sama potýkati mohu!“ 62. Prchla z spolku. Mír se líbí skoro všem; Malá čášť jen k půtkám ještě bádá. Kněžnu zplnomocňuje však k míru sněm. Rozešly se. Vyslanstvo se hádá Ještě o hrad, úmluv rukojemství, Jedná se zas dále o hojemství; Svolilo se: však se schůzky brání, U mnohých se plodilo tím více plání. 63. Zatím když se toto dělo, smutné zvěsty Vyslankyně navracující se z cesty Kněžně jeví, že jest mrtev její choť, Že jej zhlídla ležet na Mženiném břehu. Užasne se, valí se jí z čela pot, Trne; vzdychá k sobě: „Mého běhu Přestkvělého jest tak konec smutný! Utlačí mne osud přeurputný!“ §§390 64. „Nic zde není, co mne na svět váže, Vidím pouhou strast a hroznou temnost, Vše mne trudí, leje nepříjemnost: Jistě zašel, po mne se jen snaže. Snad jej zachvátila zoufanlivost. Že má strast mu nejevila milost! Tento pád mne tlačí přehluboko, Hořem neoschne víc nikdý oko!“

137/149


65. „Svatá vlasti! nekojíš mne slastí blaha, Pohltila mi jej Mžina tuně; Ale bydlet má předc ve tvém lůně! Od míru se nemá odloučit má dráha, Má tě vesti ke pramenu štěstí; Blaho-li se v tobě zratolestí, Za úlevu strastí mně to bude sloužit, Po útěše této chci jen toužit!“ 66. Ta též došla správa ke Přemyslu, Jenž s ní bolest srdce vřele dělí, Vzkázav jí, že až se rána duše zcelí, Že se zasnoubiti chce s ní bez rozmyslu. Utěchu jí vňuká vnadné ustrnutí, Zavrhuje však předc libé navrhnutí, Žádavši si strávit léta ve samotě, Nenávidí žití ve lesknotě. 67. Rokovalo se teď o mír na bojišti; Vzdálí obě vojska stáli s oštěpišti, Sedadla se uchystaly v středu. Přemysl a Vlasta sedí v slávě v předu. Mílo hledět na řečníky, na řečnice, Odpor vyvádí zde mluvy výbornice; O Děvín se rozmáhají hádky, Druhé tvrze navrátit chtí zpátky. §§391 68. Neustupně zdorují zde strany; Novou půtkou hrozí zvítězilé panny, Nechtíc hradu ustoupení svolit. Zatím počíná zbor ve sněmišti stolit. Když tak sedí u hostiny pospolitě, Jme se panoš Lumír pěti při varitě, Ze strun zlatých loudí libé zvuky; Tichne hovor, tichnou výmluvnosti hluky. 69. „Nechci hlásat vnad děv, vděků nad okrasy Výtečnějších; chci zde veleslavit Českých rekyň statnost, kterak pod zápasy Usilím se znali otročení zbavit; Podnět sice k sluchu nepůvabný, Ale nad vše podniknutí jejich slavný. Postíhly tak mužů ve výsotě: Stkvít se bude jejich jmeno ve jasnotě.“

138/149


70. „Co to ječí? Vltaviny proudy zdmuté Všecko překotavši klopoty se valí, Otřásá se nimi Pšárské skalí! O kýž tak mé zpěvy citem nadechnuté Přesily té jeví, aby svými toky Pohnuli i myslí, oběma i hrady, Umírnili v opojení soky, Jako kouzlí blahodějně vaše vnady.“ 71. „Slávu věčnou jeví vaše výše, Které nikdý spíše Nepoznaly předchůdkyně; Ptát se bude mnohá blahá potomkyně, Máli držet všecko za pravdivost? Vše se zdát jí bude prozrazovat divost: Jak jste mohly v bojích mužů dostíhnouti, Ba i nad ně vyniknouti?“ §§392 72. „Jizra, Ohře, Vltava a Labe hlásá Stkvělost vaší chvalozpěvné slávy; Statnost s Evropou což neotřásá? Zdali nebojí se o svých vládců správy? Hlaholení chvály slyší všecky řeky: Viděli jsme drahocenné reky Marně páčiti vám žezla z statných pěstí. Zasnoubeno jest pak s vámi štěstí.“ 73. „Takto Sever nadchnuv všecky měchy Skáceti chtěl nebenosné Krkonoše, Vzdory činiv této velebnosti soše; Zpět se brali jeho pružné dechy, Stojí toto skalí neustupně pevně: Takto ženstvo stálo v bojích korouhevně. Vy to všecko přízni bohů počítáte; Tím víc si ji od nich vyzískáte!“ 74. „Povýšily vás i zvýbornělé vzhledy, Se umkami přepůvabné společenství, Ty vam dechly blahodějné vědy, Vypudily z srdcí ukrutenství, Věstci znamenali posvatný jich luh, České zpěvy tušil posvěcenců sluch; Libě jemu tak, co oku stkvělé květy,

139/149


Byly jste v nich za předměty.“ 75. „Vane v naší vlasti blahonosná vlídnost; Mrzáky a starce nevraždíte, Kde se najde jakákoli bídnost, Pomoc rychle jí tu hotovíte, Drsné činy pokládáte za ohavu; Vychází zde stkvělost vzdělanějších mravů. Slyšte mírné dcery otčiny své hlasy, Ana hledá v srdcích vaších spasy.“ §§393 76. „Vece: Právem uchopily jste se zbraně: V žádné vlasti nemá otročiti žena; Jako soudružka má býti ctěna. Syni moji vedli půtky ke své haně; Muž má býti ženstvu ke ochraně, Zachována má být její vzáctná cena! Považte však, že jsou vaši bratři; Svolují práv, jenž vám patří!“ 77. „Odložte již zhoubonosné zbroje; Vždyť jste oba jedné matky dítky. Zkázu nesou domácí vždy nepokoje: Odstěhovat se již chtěli odtud Skřítky! Jest vám oučel od přírody určen jiný; V kruhu jejím jí jste nad hrdiny, Tam jen pozůstává pro vás sídlo blahy: Zhoubu nesou boje dráhy.“ 78. „Na nejvyšším stupnu oslavené Vedete teď šťastně uzdu vlády, Po níž chápáte se rády, Být-li chcete u potomstva osloněné V zpěvích, u našinců věčně velebené: Musíte ji složit, nežli zajde pády Chystanými přesilami od cizinců, Nesmyslnostmi též od našinců.“ 79. „Jestli vaše statnost dobyla vám slávy: Nejstkvělejší to čin z vašich podniknutích Bude. Složily, se řekne, země zprávy Z lásky ke mně, máteři své. Na perutích Orla do oblak se skutek tento vnese, Oslaví se jméno vaše v plese,

140/149


Velkodušnost ta se bude blahoslavit. Namáhání nemá vás víc bavit.“ §§394 80. „Učiní se konec všemu lichu, Zem se zazelená ve obychu; Choti povedou vás v blahostné své statky, Čekají tam na vás přeblažení dnové, Libí, jako milotvární snové. Vyplňte to přání vaší mírné matky! Takto domluvila, Velkodušné dcery! Spasu nesou její blahodárné směry!“ 81. „O ty velkodušná, bohorovná kníní! Ač jest určen srdci tvému trud, Nestěžuj si předce na osud; Neb ti žezlo zanechati míní – Zmizí brzo touhy bolný žel. Nelaskav se zdá být tobě Lel: Za to jest ti sláva příznivější, Hromovládný Perun oddanější.“ 82. „Nesnížíš své výše se návratem, Neb ty sama zavrhuješ důstojenství: Dosáhla jsi směru, neb jsi z podrobenství Vytrhla žen: žíti budou v blahu zlatém, A ty na vítězných věncích odpočívat, Tvé jmě po vlasti se bude zpívat, Že jsi mužstvo přemohvši svým ducha zvahem, Nadchnula vlast udatností blahem!“ 83. Dozpívav tak poodkládá lýru; Obě strany, nakloněné k míru, Volají: „Ať Vlasta, ať kněz žije!“ Na zdraví se udobřených děvic pije; Láska se tu z obojích stran porozžíží, Srdce se tu k sobě více blíží, Slyšet toužebné jest hlasy: „Ať jest pokoj, ať jsou míru časy!“ §§395 84. Když tak plouli obě vojska v plesu, Přinesla sem Statka ze Klatovska zvěsty: „Bavorů jest u nás plno lesů, Zaskočené jsou již všecky cesty;

141/149


Jak nás zničí, chtí se k Praze pustit; Klatovka se sotva s davem mezi lazy Skryla; v nejistotě jsou tam dívek vazy: Hleď tam rychle naše davy zhustit.“ 85. Praví Vlasta: „Povedu ten pluk, Dokážu, že zvítězíme nad cizinci. Svatavo, střez hrad náš před našinci.“ Na to zahláholil vládce zvuk: „Nemá více krev děv v půtkách teci; Muž má zastati se o ně svými pleci; Vážit si jich chceme nad přeskvostné doly, Nechcem s nimi déle žíti ve nevoli.“ 86. Když se ještě domlouvali stranu tahu, Přijíždí sem Kasal, a s ním slíčná choť, S družkou Časlav Přemil právě v hod, A též velké kníní k blahu. Když tak vypad jako z mraku, Nechce kněžna skoro věřit zraku, Srdce plno plesného jest citu, Skrývá mocnost milostného skytu. 87. Vece Přemil vážně ke knížeti: „Jestli dobro vlasti lásky ke oběti Žádá, ní-li má znik půtky uchlácholen Býti, chceli velká družka skvělé výše Dělit s tebou: pro ni, pro vlasť jsem vše volen Konat; odberu se nazpět zase tíše!“ Dí kněz: „Vidím, že jsi převěrný syn Čech; Nechci lásky rušit, osud sám ji střeh.“ §§396 88. Přeloženo bylo sněmování Na druhý den; tu hned všecko při svítání, Strojíce se, na pokoj se těší. Mnohá praví, že dnes na sebe snad věší Posléz zbroje; na svá místa táhnou; Zbory mužů po smíru též práhnou; Všecko tu dlí v kolotavé čáce, Nelíbí se stranám vojenská víc práce. 89. Nová vyslankyně přichází zas sem, Jeví, v Klatovsku, tam že byl mnohý tem Nepřátelský; však že potloukly je děvy.

142/149


Všecko volá: „Ty ať žijí, též ať hněvy Zmizí!“ V tom sem kráčí mužů seslancové; Dí, že vojska nechtí vyjednání nové Přijmout, a že nejsou s chotí jednou Spokojení, že se všickni zvednou. 90. Dobroslav kněz jeví výmluvnosti proudy, Dokazovav, že řád vede k dobru vlasti, Že ním dítky, rodiny jen jedné oudy, Zaknsí víc roditelů lásky slasti, Že víc v domácnosti sídlí zlatá klidnost, Že se množí vlasti potřebná víc lidnost, Že se prodlouží i vnadnější jim věk: Nic to platno, hučí zpoury jek. 91. Vece Přibral: „Dobro vlasti žádá toho; Jestli vilnost ke odporu pudí koho, Jestli rád se po rozkoši shání: Medle žádný mu v tom neubrání. Leda pro křik držet v domě ženin mnoho? Při jednom spíš žena věrnosti své chrání! Volte tehdy jedné pro domácnost, Snad se nahodí mu někdy jakás vzácnost.“ §§397 92. Pak se Přemil odhodlal též k řeči, Praviv: „Mocní knížata a vladýkové! V půl Evropě tyto řády nové Jsou již uvedené; ne tak, jak zde, meči: Upevnilo je tam náboženství; Velkodušnost jeví toto společenství, Uvádí se ve manželství stejnost, Která plodí v spolku blahodějnost.“ 93. „Ten řád ke polední straně skoro všecko Přijalo již, Římsko, Řecko, U sousedstva jeví se též nebe jasné. Všecko si tam volí choti jedné, Všudy zdivočilost ředne, Hnusnost, krutost mravů mizí, hasne, Vyskytá se ve národech zvýbornělost: Množí se tím pravé udatnosti stkvělost.“ 94. „Všecko se tam jeví v blahonosném vzhledu! Přitom není třeba, by jsme s bohy předů

143/149


Pro vzdělání vlasti opovrhli; Ti nás víckrát střehli, když sem vtrhli Na nás nepřátelé hlavní: Pozůstanou u nás v úctě slavní; Pokračovat musíme předc ve vzdělání: Kdo se opozdí v něm, ten se neubrání.“ 95. „Slyšte Evropčanů příběhy; z nich spasy Sobě volte!“ Odporné v tom hlasy Zaječivše utlačili řeč. Povstal Kasal s myslí přemužilou, V lících bylo viděti, že zvítězilou Sílou ochránil vlasť jeho meč, Jeho srdce snahou vroucí plápolalo, Jeho oko srdce Čechů proníkalo. §§398 96. Vece: „Co se haštěříte s novým řádem! Vás zde za zrádce a bořitele Vlasti prohlašuji, vy jste nepřátelé Její: zvrhnouti ji chcete horem pádem. Co víc chcete od vítězkyň žádat, Když jsou k blahu vlasti přeustupné? K štěstí jejímu chtí všecko uspořádat? K čemu zdvíhati zde mysle zpupné?“ 97. „Váš vzdor přímo k vlastní zhoubě pádí. Ochablost a slabost ženy nepřivádí K míru; zvykly hledět v oči Mořeniny, Jeví věhlásnost, že svůj hrad v říceniny Zvrátit nedopouští; nachází moc vzdoru, Proti vám chci přijíti k ním ke přísporu, Obětovat se chci pro ústavu Novou, ji chci držeti jen za oslavu.“ 98. „Dovol, mocný kníže, řeč že neprospěje, Do souboje vyzvu odporníky!“ Schválil vládce oučel; nadějí vše křeje, Viděti jest k němu hluknout pomocníky: K zastání žen spěchá jarý Přemyslovec, Moudrý Dobroslav, a statný Budějovec, Přibral důmyslný, Přemil, šlechty vzor, Panošů a nižších druhů zbor. 99. Jako kosatá věž, jenž již věky stála,

144/149


Kopím nebe k půtce vybídat se zdála, Honosíc se ve svém zlata lesku, Kácí sebou v hřmotu třesku, Jak ji ze zetlelých spojek vichru dechy Vyvrátí: tak zpor ten pootřásá Čechy, Drtí předsudky zlé starožitné; K obraně se jejich žádný nevyskytne. §§399 100. Blíží se tu doba k přisahání: Slib tu činí u Peruna rádla, U všech bohů, že chtí ženu tak, kdy vládla, Ctít, a splnit články; hrozné zaklínání Nasleduje, při něm se jim ježí vlasy. Mnohá děva praví, držíc v ruce dýku: „Určena jest křivopřísežníku; Pojistí ta volnosti a spasy.“ 101. Všude ozívá se hudba přeradostná, Z obojích stran viděti je ples. Stkví se vznešená choť Květka, děva ctnostná, Za dceru svou přijímá ji velekněz; Kněžec srdcem jejím posléz hnuv, Slibuje jí lásku stálou, věčnou; Ženstvo za kněžnu ji s přízní přesrdečnou Vyvolává za jistkyni smluv. 102. Vece Vlasta: „Družky drahé, složte zbroje Ke oběti vlasti; Polela duch, vane! Musely jste šetřit přísně cnosti boje, Pro oslavu žíti neprovdané, Zapudivše každé blaženosti, Ana jenom sídlí v zlaté domácnosti; Tato nyní jiných ctností žádá, Která nepokoje v ukojení řádá.“ 103. „Lel vám přivede sám vyvolence, Přes práh k choti ne co otrokyně Přistoupíte, však co ctěné průvodkyně, Tak co spolupaní; rád se ke milence Chýlí, kterou sokům vydrat musil, Pro níž nesnáze i strasti zkusil. Žádná sokyně vás nezarmoutí, Lásku neodejme, přízeň nevykroutí.“ §§400

145/149


104. „Ten vás a též vaše zlaté trsy Zastávati bude svými prsy, Pro vás ponese i stálé peče, strasti, Budete mu pokladem a svazkem vlasti. Přitom srdce žen jest příliš vděčné: Neopustí chotě v době nebezpečné, Pro něj naloží i rádo všecku snahu; Tak váš svázek upevní se v blahu.“ 105. „Možná, že svar někdy vznikne ze začátku; Zákon však vás bude proti křivdám bránit: Vládcové, jenž přízniví jsou sňátku, Budou s soudkyněmi horlivě vás chránit, Nedopustí, by jste do traplivé nouze Vypuzené byly, aneb by jste pouze Stejných práv jen užívaly podlé jména: Neotrokyní má pozůstati žena.“ 106. „A tak zlehka zroste umluv bezpečenství, Utvrdí jej zvyk, a přízeň náboženství, Jenž se s naším spojí, které svými dechy Milostnosti oblaží i Čechy. Přitom k jistotě nám náš hrad pozůstane; Částka žen jej nějaký čas hlídat musí, Dokaď nebude žen blaho ukované: Tak se žádný obnovit křivd nepokusí.“ 107. „Ač dlím po okřání ve samotě, v touze, Bych jej v statku otce mohla podosíci, Ve náručí umek budu hradu stříci, Dokad třeba bude. Ale zbraně pouze Užívat chci proti nepřátelům Čechů. Bohové, vás nežádám zde o vládnutí; Ale aby v vlasti nezašlo mé podniknutí: Blaha jejího mně přejte za útěchy!“ §§401 108. Odpoví kněz: „Ženo převěhlásná, Právo máš mít ke jezdění k sněmu, Dobro vlasti povede tě k němu, Zkušenost a tvoje mysl jasná Ať mi pomáhá zem naši blažit, Přitom se i vroucně se mnou snažit, Vyvest řády vyjednané: A tak obou sláva v Cechách pozůstane.“

146/149


109. „A vy vojeníni, ať jest svornost, Kdyby třebas mnohá bojovkyně Nezvykla hned na ni, hleďte na výbornost Její, a že vzdala se co vítězkyně; Musíte předc něco trpět k vlasti zisku, Neslušno jest ubližovat státné Češce: A tak přivykne se žití bez nátisků; I jí nezvyklý řád plnit přijde těžce.“ 110. Tu se jeví vyjednané heslo: K svojím všecko do náručí letí. Praví kníže: „Potomstvo, ať ten den světí, Kde nám ženstvo navrátilo vlády veslo. Jsou to vaše sestry, jsou mé dcery; Bez půtek jsme měli vyplnit jich směry: Svobodného národu jsou trsy, Křeje statnost jejich sněžné prsy.“ 111. V tom tu volá Pětisila statná: „Naše obec sype se tu v rum, Žezlo složit, jaký nerozum! Co nám tehdy zvítězilost byla platná? Válčily jsme pouze pro poroby; Kýž jsem se té nedočkala zhoubné doby! Což vás všecky okouzlila láska zradná? Což z vás necítí víc podnět slávy žádná?“ §§402 112. Dí kněz: „O ty pravé Amazonek plemě! Vládnouti máš, kdyby do našinské země Nepřítel pad, nad jízdeckým zborem; Vše se hrnout bude za praporem Statné dívky, všickni konat budou divy, Oslavy tvé dojít žádostiví! Neb snad odloživši panenského studu, Následovat budeš Polelova pudu?“ 113. Zatím když se toto ve ležení dalo, Bylo vidět z hradu dívek kouř se valit, Na okamžení se krytí jeho žhalo. Obloha se počala hned kalit, Jasnost odrážela se tu od záplavy; Děvy myslí ve oužasu na opravy. Jaký praskot, jaký šumot hrůzonosný!

147/149


Jaký čin v tom vězí nehonosný! 114. Křičí Vlasta: „K zbrani! Hleďte zradu!“ Děvy bledé za ní se hned hrnou, Vlastencové nad nehodou trnou. – Přináší v tom dívky správy z hradu, Řkouce: „Muže netlačí v tom žádná vina, Podnět hodila tam z našich davů Stina, Bojíc se, že tvrze musí stříci; Prchla hned jak počal žíci.“ 115. Tito důkazové zjevní Ukojili v děvčích srdcích spor. Vece Vlasta: „Dokavad se neupevní Na dobro žen blaho: musí svatý zbor, Poodloživ na čas blahých svadeb, Hlídat těchto přeslovútných hradeb. Sochy slávy pozůstanou na pamatku; By věk příští nedržel vše za pohádku.“ §§403 116. „Budou někdy blahé potomkyní děti O vítězstvích předkyň vyprávěti, Kterak znaly šťastně vesti zbraně. Setrvejme do konce, dojdem směru! Kněžna nová sloužit bude ke ochraně Ženstvu; pomohu jí, já se nezaberu Bez splnění úmluv na hrad otcův zpátky; Sám kněz žádá, abych dbala o pořádky.“ 117. Shluk se na stráž zbor děv. Drží se tu hody, Volá věštec: „Blíží se k nám blaho z dálky; Hle, jak prchají pryč způsobené škody, Kterak mizí od nás na vždy děvčí války! Jak se vše již vrací z hradu. Byls nám k strachu! Nyní statnost, zvýbornělost z tvého prachu Vine se nám, vyniká vše k blahu skytu!“ Všecko nad smířením plesá v slasti citu. Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy A Ústav pro českou literaturu AV ČR Text byl editován a užit v rámci projektu Česká elektronická knihovna a byl poskytnut ke zveřejnění Elektronické knihovně KČL. kontaktní e-mail: [email protected] website: http://www.ucl.cas.cz/

148/149


textová edice: [ÚČL]

149/149

Děvín (díl druhý) Šebestián Hněvkovský

Recommend Documents