občasník čáslavské farnosti
DUBEN 2014 Milí přátelé, před několika týdny jsem měl příležitost opět navštívit Vaši farnost a radovat se ze setkání s Vámi. Máte dobrého kněze, jáhna i farní společenství. Když jsem před 23 lety v Čáslavi kaplanoval, mohl jsem vidět, jak se farnost rozvíjí v podmínkách svobody... a nyní je vidět, že Boží dílo pokračuje dál... Vzpomínám na Vás i farníky v okolních vesnicích, na to, jak jsem občas na kole dojížděl na Mši sv. a za babičkami se sv. přijímáním, na středoškoláky a jejich vznikající společenství, na setkávání s rodinami, na středeční Mši svaté v kapli-nynější zákristii, na adrenalinové učení náboženství např. ve speciální škole, na laskavého pana děkana Macečka, na Bobíka, který uměl s radostí sobě vlastní vyběhat nádhernou osmičku kolem farní boudy... Jsou to střípky, které vytvářejí mozaiku, krásný obraz, který časem dozrává a stává se stále cennějším... Nicméně důležitá je současnost: prožíváme velikonoční období, tu nejkrásnější dobu jara v přírodě i v naší křesťanské víře, znovu prožíváme radost z toho, že život – život v Bohu – je silnější než smrt, dobro vítězí nad zlem, a to nejen v pohádkách, a že Ježíšovo zmrtvýchvstání je příslibem i našeho věčného života s ním. Vím, že jste to slyšeli nebo četli snad stokrát..., ale ono je moc potřebné si to znovu připomínat... Všichni zamilovaní se rádi znova a znova ujišťují o vzájemné lásce a neomrzí se jim to... Věřme, že Bůh je zamilovaný do nás - obětoval pro nás všecko, je „posedlý“ odpouštěním /jak říká P. Satoria ve svém knižním rozhovoru/, je k nám milosrdný tak, že i kdybychom tisíckrát od něj odešli, vždy bude dělat vše pro to, abychom se k němu vrátili... Bůh to s námi nikdy nevzdá! On je věrný... Přeji Vám ze srdce skutečnou velikonoční radost, která vychází z víry a čistého, pokojného srdce a tuto radost ať můžete rozdávat dál... S díky za vše Vám z HK žehná P. Jan Linhart
DĚKANSKÝ CHRÁM SV. PETRA A PAVLA V ČÁSLAVI Dr. V. V. Kremer (1981) Z kapitoly O katolických děkanech v Čáslavi – část I. Josef Kamberský se stal čáslavským děkanem r. 1782, v době nepříznivé církvi, kdy se počaly rozrůstat josefinské reformy do obrovských rozměrů. Ujal se řízení děkanátu s velkou pečlivostí. Rodem byl Čáslavan, z místní měšťanské rodiny, připomínané v Čáslavi již ke konci 16. století. Velmi lnul k děkanskému chrámu, ve kterém za jeho působení byl instalován dnešní hlavní oltář. Svým děkanátem zahajuje řadu tzv. silných děkanů, ke kterým se počítá mj. zejména děkan Nožička, Dostál a Zapletal. V roce 1738 nastala v Čáslavi změna příslušnosti k diecézi. Čáslavsko bylo vyňato z arcidiecéze pražské a připojeno k diecézi královéhradecké, takže duchovní spoje, vedoucí dosud do Prahy, se přesunuly nyní do Hradce Králové. Kamberský byl mužem přímým a vlastencem ryzího zrna. On také vítal s purkmistrem města Vorlem 7. srpna 1791 v Čáslavi svatováclavskou korunu českou, tehdy převáženou z jejího vídeňského „zajetí“ zpět do Prahy. Tito dva mužové čáslavští byli až do r. 1945 jediní z tohoto města, kteří měli čest držet tuto korunu ve svých rukách. Kamberský zemřel roku 1807. V době jeho děkanátu byl též založen děkanský archiv, počínající r. 1800 a plynule pak vedený do roku 1947. Nástupcem děkana Kamberského byl ustanoven právě v den čáslavské slavné pouti 29. června 1807 Vojtěch Landauer, za něhož se začaly vést protokoly o náboženských zkouškách snoubenců, které zavedl krátce před svou smrtí děkan Kamberský. Tyto protokoly byly pak vedeny děkany čáslavskými plynule do roku 1844. Landauer řídil čáslavské děkanství do 20. dubna 1814. Dne 20. června 1814 byl instalován čáslavským děkanem Josef Petr Neděle, který r. 1821 zavedl vedení knih svatebních ohlášek, do kterých se tyto zapisovaly a z nich činilo se ohlašování sňatků vždy při nedělním kázání do r. 1920. Také zavedl knihu, do které se pravidelně zapisoval pořádek bohoslužeb na každý týden až do r. 1931. Těžkou ranou pro něho byl požár kostelní věže 28. května 1841, způsobený neopatrností hlásného, který bydlil na věži a při vykuřování kavčích hnízd jej způsobil. Tento náhlý požár, který způsobil hrůzu ve městě, měl za následek duševní otřes děkanův, z něhož se již neuzdravil. Dočkal se sice obnovy zničených zvonů, ale ne již obnovy věže do původního stavu a po dlouhé nemoci pak zemřel roku 1849. Jeho myšlenku na obnovu věže Rok 1861, po požáru věže, dokonal jeho nástupce děkan Jan před její opravou a dostavbou střechy Pečenka. Ten nejprve přikročil k provádění vnitřních oprav v kostele v letech 1857 až 1863, kdy byla také dokončena i oprava věže v její dnešní podobě a kdy byl na její vrchol zasazen železný kříž po velké církevní slavnosti jeho posvěcení. Tento opravdu starostlivý duchovní správce čáslavské farnosti zemřel dne 24. září 1874 a byl pohřben na hřbitově u sv. Alžběty. (z uvedeného díla upravila R.)
ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY: OSLAVA MILÉNIA SV. VÁCLAVA A DOSTAVBY PRAŽSKÉ KATEDRÁLY Při občasných setkáních na faře máme možnost shlédnout i zajímavé filmové dokumenty z historie křesťanství. Nedávno jsme se tak seznámili s velkou církevní slavností, konanou při vysvěcení dostavěné katedrály sv. Víta v Praze, v roce milénia smrti knížete sv. Václava 1929. Nabízí se otázka, zda je zajímavá historie dostavby katedrály všeobecně známá? Každý z nás má asi od školních let v paměti, že základní kámen k nové gotické katedrále položil císař Karel IV. a stavbu započal Matyáš z Arrasu. Také si pamatujeme, že pokračovatelem byl Petr Parléř, za jehož éry musela novostavbě ustoupit původní Spytihněvova bazilika z r. 1060. Rovněž musela být také zbořena i Václavova rotunda z r. 925. /viz obr. 1/ Po Parléřově smrti se započatá stavba – kněžiště s ochozem a věncem kaplí – stala na mnoho let torzem. Zajímavé je, že všechny tři stavby stojí na jednom místě, stejně jako hrob sv. Václava! Je to dokladem toho, jak obrovský duchovní i politický význam přikládali zakladatelé osobě svatého knížete. Archeologické výzkumy 2. pol. 20. stol. dokázaly zmapovat a odkrýt základy obou předešlých kostelů. Dnes jsou zčásti přístupné veřejnosti. Snaha o dostavbu katedrály byla po třicetileté válce; základní kámen položil císař Leopold I. roku 1673. Pro chybějící peníze však stavba nezačala. V r. 1770 byl jen dokončen vrchol věže barokní bání. Až v r. 1851, po téměř pěti stech letech byla ustavena Jednota pro dostavbu chrámu a 1873 položen základní kámen. Stavbu řídil arch. Mocker a dílo dokončil arch. Kamil Hilbert, který také v letech 1909-11 dostavěl a opravil náš čáslavský chrám. Zdeněk Hollegcha
PTEJME SE – DOKUD MÁME KOHO... Před několika týdny oslavila naše věrná farnice – paní MARIE NOVÁKOVÁ – krásné jubileum, 85 let. S blahopřáním přišel i GABRIEL a připojil při té příležitosti i za své čtenáře pár otázek - pro zajímavost, zamyšlení i poučení. Jak vzpomínáte na své dětství a mládí, na rodiče? Jakou roli hrála víra v jejich životě? Narodila jsem se r. 1929 na malé vesničce u lesa, Vestecká Lhotka u Jeřišna pod Železnými horami. Maminka si tatínka brala jako vdovce se dvěma malými dětmi, 6 a 8 roků. Měli jsme malé hospodářství a kousek lesa. První moje sestra zemřela na záškrt v 1 roce, pak jsem se narodila já, ale právě týden před tím jsme vyhořeli a tak se o mě staral mladší bratr, protože ten starší musel s maminkou pomáhat v hospodářství. Bylo to pro rodiče velmi těžké, ale tatínek říkával, že nás Pán Bůh neopustí a ze všeho, za pomoci přátel a sousedů, jsme se dostali. Žili jsme skromně, ráno se chléb nemazal, jen se nadrobil do melty, k večeři byly pravidelně brambory na loupačku s mlékem. Maso, z domácích zdrojů, bylo jen v neděli nebo když jsme měli lidi na výpomoc v hospodářství. Někdy pomáhal i náš důst. pán P. Hubáček, velice hodný a pracovitý nejen na vinici Boží, ale i na poli, protože rodičům propachtoval farské pole a oni mu vždy dávali naturálie. Pracovalo se těžce, ale v neděli nebo ve svátek nikdy ne, na to byl tatínek přísný. Jak Vaši rodiče předávali víru svým dětem? Život byl jistě mnohem skromnější než dnes. Z čeho jste se radovali, na co těšili? V neděli se chodívalo pravidelně do kostela v sousední Heřmani, pěšky 1,5 km. Také jsme se v rodině pravidelně modlili, všichni nahlas. Ráno jsme prosili o požehnání na celý den a večer jsme děkovali za vše, co se nám během dne podařilo na poli i ve škole - a běda, abychom neudělali alespoň kříž před jídlem a pak Pán Bůh zaplať – na poděkování. Do školy jsme chodili též pěšky, za každého počasí 5 km do Malče u Chotěboře. Největší radost jsem mívala, když s ostatními dětmi z vesnice jsme chodívali pást krávy a občas jsme se na nich mohli i svézt. Těšili jsme se na vánoce a na dárky, které nám přinášel „Ježíšek“. Byly ovšem daleko skromnější /např. panenka vyrobená z polínka a ozdobená kukuřičným šustím/ a určitě v mnohem menším počtu, než v dnešní době dostávají děti. Nejhorší léta byla léta padesátá. Tatínek nechtěl vstoupit do zemědělského družstva, tak ho zavřeli. Za měsíc ho ale propustili domů, protože nenašli důvod ho věznit. A život šel dál a Vy jste se ocitla v Čáslavi... Po ukončení základní školy jsem absolvovala střední rodinnou školu v Přibyslavi a dostala umístěnku do nemocnice v Turnově, kde jsem pracovala jako zástupce vedoucího kuchyně. V roce 1953 jsem se vdala a požádala o přeložení. Protože manžel byl vojákem, kuchařem na letišti v Chotusicích, vzala jsem nabídku do nemocnice v Čáslavi, kde jsem pracovala jako vedoucí stravovacího Májový oltář P. Marie, zařízení 25 roků, až do důchodu. Měla jsem dvě děti, a při 1960 nich jsem pečovala několik let o dvě děti bratra, který zemřel náhle ve 40 letech a zůstalo po něm 6 malých dětí. Jaký byl náboženský život v Čáslavi v době, kdy jste se sem dostala? Manžel jako voják měl časté potíže s tím, že dovolí manželce chodit s dětmi do kostela, že se to neslučuje s tehdejším režimem, ale mně v nemocnici potíže nedělali. Děti měly nejraději májové pobožnosti. Přednášely básničky, nejen děvčata, i chlapci, a ostatní děti stály kolem nich, bylo jich až 20 každý den. Maminek a babiček byly plné lavice. Často jsme spěchali do kostela, hlavně v neděli, abychom si měli kam sednout. O ministranty též nebyla nouze, bývalo jich 12 až 14. Mše
svatá se sloužila tehdy v latině a chlapci se museli naučit latinské odpovědi. Dohlížel na ně řádový františkán pan Komárek, který určitou dobu bydlel dole na faře. Jak se náboženský život měnil a vyvíjel dál? Za těch 60 let se zde ve farnosti vystřídalo mnoho kněží. V 50. letech zde byl starší důstojný pán P. Josef Zapletal, který měl velmi rád děti. Učil je ve škole náboženství a svým přístupem si je získával. Vzpomínám, jak na začátku školního roku dával dětem plnící pera či jiné školní pomůcky a pak na závěr roku zase různé sladkosti. Doba však začínala být vážná a bylo mu zakázáno v učení náboženství pokračovat. Učení se tehdy ujal pan učitel Švanda. Po smrti důst. pána na konci června 1967 sloužil zde p. prof. P. Mejsnar z Třebonína, než přišel v r. 1968 P. Michael Maceček. Ten se snažil vše sám opravovat, v kostele i na faře. Byl velmi pracovitý, ochotný a obětavý ve službě Pánu Bohu v kostele i v soukromí. Ačkoliv věřící si ho velice vážili, moc ho trápil úbytek lidí, kteří pak v 70. letech přestali chodit do kostela. První sv. Přijímání, r. 1968 Zdravotní stav P. Macečka se postupně zhoršil a roku 1995 odešel do svého rodiště na Moravu na Horní Bečvu. Po r. 1990 jsme zde měli několik výborných mladých kněží, kteří tu působili krátce. Byl to P. Jan Linhart, P. Petr Stejskal, P. Daniel Kolář, P. Antonín Brychta a více roků pak P. Pavel Tobek. V srpnu 2005 k nám do farnosti nastoupil P. Bohuslav Stařík. Kdy podle Vás asi nastal největší úbytek věřících? Úbytek nastal postupně v 60. – 70. letech, starší věřící umírali a po r. 1969 se zpřísnilo též politické vedení státu pod dozorem KSČ. Kdo zastával nějaké vedoucí místo, nesměl chodit do kostela, na to přísně dohlížel okresní církevní tajemník. Z Čáslavi se stalo vojenské město, byly zde čtvery kasárna a letecká základna. Ve školách bylo zakázáno vyučování náboženství. Kdo neposlechl nařízení, byl soudně trestán a jeho děti neměly možnost studia na vysokých školách. Měli jste v té době možnost jezdit třeba na pouti? Osobně jsem organizovala každoročně v květnu, červnu a v září zájezdy na různá poutní místa. Zájem byl veliký, jezdívali jsme dvěma autobusy. Nejoblíbenější byla Stará Boleslav, Svatá Hora u Příbrami, Svatý Hostýn a Svatý Kopeček, ale i Křtiny, Šaštín a později Mariazell v Rakousku. Na objednávce autobusu musel však být napsán jiný důvod cesty – například návštěva zoo, vojenské muzeum apod, jinak dopravce autobus nepovolil. Nesmíme též zapomenout na úctu k Panně Marii Čáslavské. Přijíždělo sem mnoho poutníků, aby pozdravili Pannu Marii v kapli pod věží, aby si vyprosili ochranu a pomoc. Co pro Vás osobně znamená víra a co byste ráda odkázala dnešní generaci? Byla jsem k víře vedena odmala, o všechno Pána Boha prosit a za vše též děkovat, i když to mnohdy bylo těžké a bolestné. Víru jsem se snažila předávat svým dětem i vnoučatům. Nyní ve stáří děkuji synovi a celé rodině, že mě neopustili a podali mi pomocnou ruku i v nemoci. Hlavně děkuji Pánu Bohu a Panně Marii. A co bych odkázala dnešní generaci? Aby nezapomínali na modlitbu sv. růžence, měli jeden k druhému úctu a lásku a starým, nemocným a opuštěným lidem se snažili pomáhat! Pán Bůh jim oplatí stonásobně. Děkujeme paní Novákové za ochotu rozdělit se o své vzpomínky! Přejeme jí za celou naši farnost Boží požehnání a ochranu pro každý nový den a rok!
SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ o první neděli po Velikonocích Sestra Marie Faustyna Kowalská se narodila v Polsku r. 1905 jako třetí z deseti dětí v chudé a zbožné rolnické rodině. Od dětství vynikala zbožností, láskou k modlitbě, pracovitostí a poslušností i velkou citlivostí k potřebám druhých. Hlas povolání pociťovala už v 7 letech, ale až roku 1925 vkročila do klauzury kláštera Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství ve Varšavě. Celý její život se soustřeďoval na snahu o stále dokonalejší sjednocení s Bohem a na obětavou spolupráci s Ježíšem na díle záchrany duší. Přesto navenek nic neprozrazovalo její bohatý mystický život. Pán ji obdařil velkými milostmi. Řekl jí: „Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm pro všechny duše a zvláště pro ubohé hříšníky. Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu - svátek mého milosrdenství...". Velikost tohoto svátku je dána velikostí neobvyklých příslibů, které Pán Ježíš tomuto svátku dal. „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů". "V ten den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit..." Přípravou na tento svátek je novéna, která spočívá v modlitbě korunky k Božímu milosrdenství. „Jak velké milosti udělím duším... Každou duši, která se tuto korunku bude modlit, bráním v hodině smrti jako svou chválu a stejné výsady dosahují umírající, když se ji druzí u nich pomodlí. I kdyby byl hříšník sebevíc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, dosáhne u mého nekonečného milosrdenství milost". Hodinu své smrti pojmenoval Pán Ježíš Hodinou Milosrdenství pro svět. Vyzývá nás, abychom se ve tři hodiny odpoledne každého dne na chvíli zahloubali do jeho umučení, zvláště do jeho opuštěnosti v hodině smrti. „Snaž se v tuto hodinu vykonat pobožnost křížové cesty... nemůžeš-li, ucti mé Srdce, které je plné milosrdenství v Nejsvětější Svátosti... a jestliže nemůžeš přijít do kaple, ponoř se do modlitby tam, kde jsi, alespoň na okamžik. V tuto hodinu vyprosíš pro sebe i pro jiné všechno. V tuto hodinu se dostalo milosti celému světu". Řekni duším, ať hledají útěchu v tribunále milosrdenství, ve svaté zpovědi, tam jsou největší zázraky, které se neustále opakují. K získání tohoto zázraku není třeba podniknout dalekou pouť ani konat nějaké vnější obřady, nýbrž stačí s vírou přistoupit k nohám mého zástupce a vypovědět mu svou bídu... Dcero má, piš o mém milosrdenství znaveným duším. Napiš: dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti..." "LIDSTVO NENALEZNE POKOJ, DOKUD SE S DŮVĚROU NEOBRÁTÍ K MÉMU MILOSRDENSTVÍ."
NAŠE FARNÍ PUTOVÁNÍ A VÝLETOVÁNÍ… DO VÁPENNÉHO PODOLA... Už jsme se těšili na poslední únorovou sobotu, na další putovní výlet. Od vláčku v Třemošnici jsme se vydali k továrně Kovolis Hedvikov a Hedvičiným údolím do Starého Dvora, pak Skoranova, kde jsme se zastavili u pěkně upravené kapličky s pamětními deskami obětem I. a II. světové války. Pokračujeme polní cestou i po silnici k Prachovicím a lesní cestou do kopce, až se nám otevírá krásný výhled na lom a cementárnu. Zde Z vyhlídky nad obřím lomem malý odpočinek a společné foto. Stoupáme lesem a cementárnou Prachovice a z vršku již vidíme ves Vápenný Podol s kostelem. V ohybu silnice míjíme vápenku, zajímavá technická památka. Rozhlížíme se u kostelíka a již přichází pan starosta otevřít. Vcházíme do pěkně upraveného kostela sv. Václava a pan starosta (a zároveň kostelník) Motl nás seznamuje s historií obce i kostela. Podol – Mohutná ložiska šedého zrnitého vápence, z něhož se pálí vápno – tedy Vápenný. První písemná zmínka r. 1513, slavili tedy nedávno 500. výročí. Obec se nachází v nadm. výšce 477 m. Panství i s okolními osadami vlastnili páni ze Zaječic, pak Mikuláš Trčka z Lípy a Rudolf II. Prodáno Janu Josefovi ze Šporku. Roku 1828 kupuje panství kníže Rudolf Kinský, později Ferdinand B. Kinský. Kostel sv. Václava – v roce 1716 byla v obci postavena kaple, r. 1788 na základě reforem císaře Rudolfa II. přestavěna na kostel sv. Václava. Je ale Vitráž z kostela zmínka o kostele v Hrbokově již ze 13. stol., kam Vápenný Podol sv. Václava a jeho osady náležely. V roce 1874 byly na věž vestavěny hodiny a v roce 1892 postaveny varhany. Lázně – na úpatí vrchu jihovýchodně od Podola vytékal od r. 1586 ze země pramen. Od r. 1659 je využíván jako léčebný, zřizuje se lázeňský dům, do 19. stol. lázně úspěšně fungují. Léčily se tu nemoci kožní, chudokrevnost, nemoci jater, ledvin, revmatismus. Na empírovém lázeňském domě sv. Václava pamětní deska hudebního skladatele Otakara Ostrčila. Již v 16. století tu byly rozsáhlé vápencové lomy, od osad Podola, Nutic a Cítkova až k Boukalce a k Prachovicím. Roku 1965 ale končí téměř 400letá historie vápencového lomu a výroba podolského vápna. Vzhledem k nové cementárně v Prachovicích se lomy okolo Podola zavážejí a s nimi mizí i dvě jezírka s průhlednou uhličitou vodou. Škola – založena r. 1796. Dozor nad vyučováním vedla duchovní správa, od 1868 přešlo řízení na stát. Roku 1876 byla postavena nová, neb přibývalo dětí. Školní rok 1974/75 byl zde posledním rokem školní docházky. Na staré budově je pamětní deska básníka S.K. Neumanna, který se zde skrýval za okupace. Po klidném odpočinku v kostele a modlitbě růžence, rozloučení s p. starostou, pokračujeme stezkou po úbočí Bukoviny, nejvyššího vrchu Železných hor a ještě jednou hledíme na obrovský lom a areál Prachovické cementárny. Pěkný rozhled i krásné počasí! Máme před sebou ještě kus cesty: před Kraskovem nás u usedlosti na samotě zvou k milému zastavení krásné ovečky a hýkající oslík; následují pekelské rybníky a údolí, podél Zlatého potoka a Hedvičiným údolím míříme zpět do Třemošnice. Ušli jsme dobrých 20 km a spokojeni se vracíme domů. (M.P.)
JDEME NA LOCHY! Je nás stále ještě dost, kteří jsme neznali kostelík v Lochách. A tak jsme se těšili, že příští výlet začátkem dubna bude právě tam. Scházíme se u sv. Alžběty, jdeme Nazaretem ke kapličce Panny Marie, Hejdof a odbočíme podél potoka Klejnárka, okrajem lesa, cestičkami v polích, kde již pokvete řepka. Jsme sice urousaní, ale za chvilku nohavice oschnou a je tu osada Lochy. Ves nachází se v písemných pramenech již roku 1258. Kostelík je jednolodní, pochází z dob Slavníkovců, rodu sv. Vojtěcha; patronem se stal sv. Bonifác. Byli sem dosazováni kněží ze sázavského kláštera. Za husitských válek byl kostelík zdevastován, za třicetileté války devastace pokračovala. Od 16. stol. zde měli faráře z Církvice, evangelického. Počátkem 17. stol. Lochy patřily do farnosti Kluky, po obnovení katolické fary v Církvici r. 1655 přešly opět pod ní. Větší opravy kostela byly zahájeny 1648. Majitel statků v Nových Dvorech dal postavit ke kostelíku Kostel sv. Bonifáce, Lochy věž. Do ní byly zavěšeny r. 1801 dva zvony. Poté 1871 byl kostel opět restaurován hrabětem Chotkem: nový oltář a kazatelna, okna s barevnými mozaikami. Po těchto úpravách byl na dlouho ponechán osudu. Až muzejní spolek Včela Čáslavská se nedávno zasadil o to, že je opravena střecha kostela a upraveno okolí. A tak i my jsme se sem mohli podívat za lepšího počasí, než naši výletníci loni v únoru. Údaje o kostelíku sv. Bonifáce a obci nám poskytl pan Hollegcha, který se zajímá o historii. Prohlížíme kostel zvenku i zevnitř a obdivujeme stavbu na skále i jeskyňku pod ní. Pomodlíme se zde slavný růženec a venku Čáslavská výprava na Lochách ještě chvíli posedíme. Z Lochů pokračujeme do Třebešic k zámku, pak k rybníku „Vrabčák“, který je vidět i z hlavní silnice. Obejdeme ho a pěšinami svítícími rozkvetlými trnkami se vracíme k Lochům a podél tratě, přes Kalabousek zpět do Čáslavi. Poznali jsme kousek z historie místa nedaleko od nás. Hezký den v jarní přírodě končíme osvěžením v zahrádce u Bílé růže. Díky Bohu za všecko! Marie Prášková
POUŤ PRAHOU Dne 8. března se konala pouť Prahou Za národ se svatyňkami. Rády se této akce účastníme s paní Tvrdíkovou. Každoročně se scházíme v Praze u sochy sv. Václava vždy druhou sobotu v březnu. Přijíždějí účastníci z celých Čech a Moravy – od Hodonína, Olomouce, Havlíčkova Brodu, Ústí nad Orlicí a nejvíc z Prahy. Pomodlíme se k patronům České země a společně odcházíme Na Příkopy do kostela Sv. Kříže, kde je sloužena Mše svatá. Dále
Svatyňky na místě mariánského sloupu
pokračujeme na Staroměstské náměstí k místu, kde stával Mariánský sloup. Modlíme se zde za navrácení sloupu zpět na toto místo. Za Týnským chrámem, kde na vysokém pylonu čeká obnovená socha Panny Marie na svůj návrat na náměstí, zpíváme mariánskou píseň. Jdeme dále Karlovou ulicí, všude je mnoho turistů. U kostela Nejsv. Salvátora nahlížíme přes mříže dovnitř, modlíme se. Pokračujeme přes Karlův most se zastavením u sv. Kříže a u sochy sv. Jana Nepomuckého. Rozhled na Prahu a panorama Hradčan je překrásný! Ještě pohled na rytíře Brunclíka na Vltavě a musíme dále – k cíli! Postranní ulicí, kde není tolik lidí, se dostáváme ke kostelu Pražského Jezulátka, kde se pomodlíme. Pak přes Malostranské náměstí dojdeme k Parlamentu ČR. Pomodlíme se. Nerudovou ulicí vystupujeme na Hradčanské náměstí a zase krásné panorama Prahy! Zpíváme hymnu se všemi slokami. V katedrále nám otevírají adorační kapli, kde setrváváme asi půl hodiny. Sestra Cyrila, která nás celou cestu vede, vyjadřuje poděkování všem, kdo přijíždějí a účastní se pouti. Předává pozdravy od s. Bernadetty, která se nemohla účastnit pro nemoc, a pozdravy všem, kteří si svatyňku doma předávají. Protože modlit se společně se svými přináší tolik potřebný soulad a klid do rodin. Nakonec máme možnost vejít do Svatováclavské kaple, pomodlit se, děkovat a zazpívat svatováclavský chorál! Loučíme se a rozcházíme. Chtěli bychom se sejít za rok znovu. Bylo nás 38 účastníků. Doufám, že i od nás z Čáslavi nás pojede více. Tento rok 2014 je rok výroční – Schonsttatské hnutí trvá 100 let. V září a říjnu se budou konat v Schonsttatu a v Římě slavnostní setkání k tomuto výročí. U nás v poutním místě v Rokoli. Zprávy jsme již dostali a máme je v doprovodných knížkách. Tady v Čáslavi jsou stále aktivní čtyři okruhy, zaplať Pan Bůh za ně! Jistě si vzpomínáte na tu velkou svatyňku, kterou jsme měli v Čáslavi před třemi lety a zažívali s ní velký svátek. Prosím, kdo by se chtěl zapojit do putování svatyňky, může k nám. Jsou to pěkné tři dny, když máme svatyňku doma. Panna Maria působí a ochraňuje! Marie Prášková
POCHOD PRO ŽIVOT již tradičně poslední březnovou sobotu prošel centrem Prahy. Mezi asi 3 tisíci účastníky byla i skupinka farníků z Čáslavi, s osmi dětmi a p. farářem. PRO ŽIVOT u nás jasně a příkladně vedou manželé Pavel a Martina Voclovi nejen počtem svých ratolestí a vzornou jejich výchovou, ale i svou obětavostí pro POCHOD, jehož se účastní pravidelně, is tím nejmenším v kočárku... Hlavním cílem Pochodu je upozornit na skutečnost, že i v minulém roce bylo denně usmrceno na 63 nevinných dětí, celkem téměř 23 000!
Letošní Pochod začal na Mariánském nám. u pražského Magistrátu. Po vystoupení řady osobností kulturního, neziskového a politického sektoru, vyšel průvod s vlajkami, bílými kříži, balónky a transparenty přes Smetanovo nábřeží kolem Národního divadla, na Můstek a k soše sv. Václava na Václavském náměstí. Tam vystoupil se svým životním příběhem želivský opat J. Šimek. Narodil se jen díky oběti své babičky, která nedala na rady doktorů a nešla na potrat; zemřela po porodu, ale mohla se tak narodit jeho maminka... Také jsme ocenili projev biskupa Launa, který krásně a jasně vysvětlil, proč není možné akceptovat ani potraty eugenické a potraty po znásilnění. Vyznal, že pokud by toto „řešení“ před lety zvolila jeho matka, on sám by nespatřil světlo světa... „Vím, že umělý potrat je dnes největším nebezpečím pro mír, protože je to válka, vedená proti dítěti – přímá vražda nevinného vykonaná samotnou matkou. A když dopustíme, že matka může zabít dokonce své vlastní dítě, jak můžeme chtít po jiných, aby se nezabíjeli navzájem? A proto je potrat úhlavním nepřítelem lásky a míru.“ Matka Tereza
DUCHOVNÍ OBNOVA S CESTOU NA BLÍZKÝ VÝCHOD Kalendář P. Jana Linharta je nyní na jeho novém působišti v diecézi jistě notně zaplněný. Už někdy na podzim si v něm ale ochotně na 8. března poznačil Čáslav. A byl to opravdu požehnaný den! Mše svatá, po ní dopolední program duchovní obnovy, dvě přednášky o Mojžíšovi a sv. Petru. Poutavý výklad nás vedl k zamyšlení nad jednáním těchto biblických postav, mohli jsme si tak uvědomit i své vlastní nevěrnosti a selhání. A tak poté mnozí z nás uvítali příležitost ke svaté zpovědi. Odpoledne se pak farní sál proměnil v malé „kino“ a P. Jan nás pozval na dalekou cestu! Přenesli jsme se na Mše svatá v maronitském kostele východní břehy Středozemního moře, do Libanonu a mohli sledovat pásmo snímků a filmových záběrů, doplněné písněmi a poezií, komentované autorem s postřehy a humorem jemu vlastním. Cestu s několika přáteli podnikli loni, s pomocí „agentury Boží prozřetelnosti“, jež se operativně starala prakticky o vše – kde budou spát, kudy a kam zamířit, s kým vším se setkají! Hned na začátku také svou cestu svěřili známému libanonskému světci při návštěvě jeho hrobu v klášteře, kde žil – a sv. Šarbel (více např. SVĚTLO 16/2014) rozhodně nezklamal. I agentura se plně osvědčila a zajistila krásné, velké a náročné dobrodružství, jež by slabší a opatrnější nátury sotva podnikly. Děkujeme P. Linhartovi a už se pomalu můžeme těšit na podobné setkání na podzim, se slíbenou reportáží z letošní lednové cesty do africké Etiopie! Sv. Šarbel (red)
Misijní jarmark Čtvrtou postní neděli se po Mši svaté v kostele sv. Petra a Pavla uskutečnil již téměř tradiční misijní jarmark. Děti z čáslavské farnosti si v rámci papežských misijních děl připravily výrobky, které pak za dobrovolný příspěvek nabízely. Pro misie děti namalovaly velikonoční pohlednice, za pomoci rodičů vyrobily drobné dekorace a ozdobily velikonoční kraslice. Celou akci provázela příjemná a přátelská atmosféra. Celková částka, která poputuje díky dětem z Čáslavi do misií za Misijní jarmark potřebnými, činí 3 251,- Kč. Všem dárcům patří upřímný dík! -jp-
Noc kostelů Díky všem dobrovolníkům, kteří se přihlásili a také přišli na organizační setkání na faru, mohl být již sestaven rámcový program letošní Noci kostelů: Program Noci kostelů, pátek 23. 5. 2014 19:00 Zahájení - Koncert barokní hudby v podání M. Peldové - housle, V. Janoše – violoncello a F. Nováka - varhany 19:45 Přednáška: Oprava a přestavba kostela sv. Petra a Pavla arch. K. Hilbertem 20:15 Koncert: Čáslavská chrámová schola 20:45 Historie zvonů čáslavského kostela 21:00 Stručný výklad o čáslavských varhanách a varhanní minikoncert Františka Nováka 21:30 Koncert: Petr Minář – kytara: Čekám Tě na úsvitu – současná duchovní hudba Bude též možnost navštívit věž v doprovodu průvodce v 19:00, ve 20:00 a 21:00.
Z FARNÍ MATRIKY: Křty v naší farnosti: 15. 3. 2014 – František Čureja, Čáslav 20. 4. 2014 – Albert Jiří Tulach, Čáslav - Pyšely Pohřby v naší a ostatních farnostech: 28. 2. 2014 – Václav Melcr, Chotusice - kostel sv. Václava, 79 let 13. 3. 2014 – Čeňek Čálek, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla, 86 let 7. 4. 2014 – Emilie Vaňková, Žehušice – kostel sv. Marka, 83 let
FARNÍ KALENDÁŘ So
17.5.
POUŤ NA SCHOŘOV, pro pěší s možností návratu údolím Jánského potoka
Pá
23.5.
NOC KOSTELŮ
Ne
1. 6.
PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ
Po
2.6.
SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS - koncert 18h
Ne
8. 6.
HOD BOŽÍ SVATODUŠNÍ
So
14.6.
FARNÍ POUŤ – KŘEMEŠNÍK, NOVÁ ŘÍŠE
Ne
15.6.
SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
Ne
22.6.
BOŽÍ TĚLO S PRŮVODEM
Ne
29.6.
SV. PETRA A PAVLA - pouť, žehnání varhan - p. biskup Vokál
Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti Čáslav Kontakt: Římskokatolická farnost, děkanství Čáslav Kostelní nám. 186, 28601 Čáslav, tel. 327 312 907 P. Bohuslav Stařík, tel.: 728 501 043, e-mail:
[email protected] Redakce: Marie Rumlová (
[email protected]), Martin Jusko, Markéta Paulusová Děkujeme za Vaše náměty, příspěvky a fotografie! Foto v tomto čísle: F. Novák, B. Stařík, J.a M. Práškovi, archiv J. Linharta, farní archiv.
