Farní zpravodaj
Farnosti Horažďovice Duben 2016 (58)
Pohled na našeho prvního biskupa sv. Vojtěcha. Co si o tomto našem svatém biskupu můţeme říci ? V prvé řadě musel projít údobím hledání a osobního zrání, ale nakonec se stal muţem skromnosti a muţem pevné víry, jak to o velikonocích vidíme na svatém Tomáši, Petrovi, či jiných apoštolech. Svatý Vojtěch ţil v době rozmachu, bohatství a světské moci církve, ale on v této době, nepodlehl lákavým svodům doby, a na praţský biskupský stolec vstoupil bosýma nohama. To učinil na znamení pokory a lásky ke Kristu. V době, kdy se křesťanství šířilo ohněm a mečem, svatý Vojtěch odmítl tento tvrdý a pyšný způsob, ale šířil křesťanství bez jakékoliv mocenské opory. Z toho důvodu byl mocnými nechápán, přehlíţel, dokonce i pronásledován. Ale tato Vojtěchova cesta – skromné lásky a oběti, je jedinou cestou, jak znovu přiblíţit křesťanskou víru našemu národu. K srdci našeho lidu se nedá jít v okovaných botách, ani ve zlatě, ale jen těma bosýma nohama, tedy se skromností a pokornou láskou, jak to činil svatý Vojtěch. Tento způsob, ač mnohými nechápán, očisťuje a upevňuje církev. A Bohu díky –ty Vojtěchovy „bosé nohy“ zůstaly příkladem a napomenutím některým duchovním pastýřům. P. Tomáš Halík vzpomíná na jednu fotografii našeho kardinála Štěpána Trochty, jednoho z našich největších biskupů nové doby. On, litoměřický biskup, po návratu z německého koncentračního tábora v Mauthausenu a po návratu z desetiletého vězení v komunistických věznicích, mohl pracovat jako instalatér. Spravoval lidem záchody. A v té době byl někým vyfocen. Na této fotografii je v dělnických šatech s dělnickou čepicí, ale z jeho tváře vyzařuje moudrost a vznešenost toho, který tuto situaci přijal a vnitřně ji proměnil a ona mu dopomohla k ještě větší pastýřské zralosti. Podobně můţeme hovořit i o kardinálu Beranovi, či našem zemřelém budějovickém biskupu Hlouchovi, a nebo řeckokatolickém biskupovi Gojdičovi. Všichni tři skromní, laskaví, prošli těţkými ţaláři a nakonec zemřeli v pověsti svatosti. A co bývalý olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan skromný lidumil. A nebo bývalý kardinál František Tomášek a mnozí jiní. Buďme vděčni Bohu za to, ţe i nedávná doba nám dala biskupy, jdoucí ve šlépějích svatého Vojtěcha, kteří s takovou skromnou moudrostí, statečností a láskou, vyzkoušenou mnoha vězeními, přistupovali ke sluţbě našemu národu. A kéţ bychom i v současnosti takovýchto pastýřů: skromných, moudrých a laskavých měli hodně. Bože, Tys naplnil svatého biskupa Vojtěcha touhou po spáse duší a posiloval ho, aby svou věrnost potvrdil mučednickou smrtí; na jeho přímluvu pomáhej biskupům a kněžím, aby svědomitě konali svou službu, a lid, který jsi jim svěřil, posiluj, ať ochotně kráčí cestou, kterou ho jeho pastýři vedou. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
HISTORIE Kaple Panny Marie v Kejnicích Další naše putování nás dovede do pošumavské krajiny Nezamyslicka. Jiţně od výrazných hřebenů Karloveckého hřbetu a Kovářovky, které oddělují údolí řeky Otavy od krajiny Pošumaví navštívíme malou obec Kejnice, která je dnes spojena se známou „Malou muzikou Nauše Pepíka“. V okolí Kejnic nalezneme nejen několik romantických rybníků, ale třeba i vrch Stráţ (jv. od vsi) s dosud nezkoumaným starým hradištěm. Historie Kejnic je velmi dlouhá, začíná jiţ rokem 1045, kdy jsou Kejnice jmenovány jako součást tzv. nezamyslického benediktinského újezdu. Po jeho násilném zániku za husitských válek císař Zikmund dává bývalé území újezda do zástavy majitelům rabského hradu – Švihovským z Rýzmberka, kteří jej později získávájí do dědičného drţení. Při rabském panství Kejnice zůstávají poměrně dlouho. Od počátku 17. století se Kejnice stávají příslušenstvím ţichovického panství. Dominantou malebné kejnické návsi je kromě lipového stromořadí i pečlivě udrţovaná kaple Panny Marie s výraznými rysy selského baroka. Nejstarší písemná zmínka o mariánské kapli je datována k roku 1846. Výrazné rekonstrukce a rozšíření se dočkala roku 1861, kdy roli světitele přijal nezamyslický děkan P. Duben. Památkově chráněná stavba vyrostla na obdélném půdorysu o rozměrech cca 500 x 700 cm. Závěr, v jehoţ interiéru se nachází barokní oltářík s mariánskou plastikou, má tvar výrazně stlačeného oblouku. Niky v bočních stěnách interiéru pak zdobí sochy sv. Šebestiána a sv. Biskupa. Exteriér objektu zaujme barevností a bohatým členěním fasád. Sokl je nazančen světle šedou omítkou. V hlavním průčelí se nalézá vstup do kaple sklenutý půlobloukem. Pilastry jsou zvýrazněny červenou barvou. Hlavní štít s motivem vlaštovčích křídel korunuje jeho horní část zakončená ve tvaru trojúhelníku. Boční okna jsou obdélná, okno v závěru je slepé (ve tvaru kruhu). Vlastní stavba je završena drobnou čtyřbokou plechovou zvoničkou ve tvaru jehlanu s makovicí a kříţem. Kaple disponuje i zvonkem. (Roman Vaněk)
Co jsou to svátostiny ? Svátostina (lat. sacramentalium) jsou symbolické liturgické úkony, kterými se na způsob svátosti naznačují účinky, zvláštně duchovní, jichţ se dosahuje na prosby církve (SC 60). Existuje celá řada rozličných svátostin, všem je jim společná modlitba ve jménu církve. Pro římskokatolickou církev definuje svátostiny kán. 1166 CIC/1983: „Svátostiny jsou posvátná znamení napodobující určitým způsobem svátosti, jimiţ se naznačují účinky, zvláště duchovní, a získávají se na přímluvu církve.“ Mezi svátostiny patří: Ţehnání osob, například ţehnání rodin, ţehnání matkám čekajícím dítě, manţelům, dětem, rodičovské poţehnání, ţehnání při zásnubách, nemocným a starým lidem, poutníkům… ţehnání lektorů, akolytů, katechetů… obřad zasvěcení panen, obřad řeholních slibů, posvěcení opata. Ţehnání věcí, například kostelů, kaplí, předmětů k bohosluţbě, kříţů, kříţové cesty, obrazů, soch, varhan, zvonů, růţenců, modlitebních knih, svící, vody… ţehnání v určité dny církevního roku, například adventního věnce o první neděli adventní, vína 27.prosince, vody, kadidla a křídy 6.ledna, svatoblaţejské poţehnání 3.února, popela a udílení popelce na Popeleční středu, pokrmů o Velikonocích, květin 15.srpna, prvotin úrody… Ţehnání míst, například, hřbitovů, hrobů, domů, škol, bytů, místností, polí luk, pastvin… Svátostiny neudělují milost Ducha svatého jako svátosti, avšak prostřednictvím modlitby církve připravují na přijetí milosti a pomáhají spolupracovat s Boţí milostí, které vyvěrají z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a jeho vzkříšení.
Církevní řády a kongregace Bosí Augustiniáni (Ordo Augustiniensum Discalceatorum, Ordo Fratrum eremitarum S. Augustini Discalceatorum – OESA disc. nebo OAD) Myšlenkově vychází tento kontemplativní řád z duchovního odkazu a regulí svatého Augustina. Zaloţení prvotního augustiniánského bratrstva inicioval jiţ v roce 1256 papeţ Alexandr IV. Ten sloučil na základě společné řehole několik do té doby samostatných eremitských kongregací. Augustiniáni jsou řádem ţebravým, vzniklým na území dnešní Itálie, který si získal rychle oblibu, a začal se šířit nevídaným tempem po celém regionu Evropy. Jedním z prvotních významných augustiniánských center se stal klášter Santo Spirito ve Florencii. Bratři augustiniáni se především věnují duchovní správě, zejména pak ve městech, jejich konventy se pak řadí mezi důleţitá centra vědy a vzdělávání. Heslem augustiniánů je – Tolle lege! Tolle lege! (Vezmi a čti! Vezmi a čti!) Jako symbol pak augustiniáni uţívají červené planoucí srdce ve zlatém poli, postavené na černé knize a obtočené černým pásem, srdce je probodeno šípem, kříţícím se s pastýřskou holí. Řeholním oděvem pak je černý hábit s černým koţeným řemenem a dlouhou kapucí, bosí augustiniáni nosí koţené sandály. V roce 1533 byla ve Španělsku zaloţena reformovaná větev augustinánů, zv. bosí augustiniáni. Nová větev se posléze rozdělila do tří samostatných kongregací, španělské, francouzské (ta zanikla za Velké francouzské revoluce) a italské, zaloţené roku 1592 P. Ondřejem Diazem. Naše konventy byly právě součástí italské kongregace. Velkou osobností italské kongregace byl proslulý rakouský kazatel Abraham a Santa Clara. Italská odnoţ jiţ v roce 1624 disponovala čtyřmi, posléze dokonce devíti provinciemi. Nejstarší konvent na našem území vyrostl v Praze na Zderaze jiţ roku 1623. Další kláštery pak jsou budovány v Táboře (1640), Lnářích na Strakonicku (1672), Havlíčkově Brodě (1674), Vratěníně (1687) a Lysé nad Labem (1713). Praţský konvent se stal mateřským roku 1630 pro klášter u svatého Augustina ve Vídni.
Jestliže ten rychlejší kráčí jak nejrychleji může, pomalejší s ním nemůže držet krok. Ten rychlejší musí svůj krok zpomalit, aby neopustil toho pomalejšího . Hledej tak, abys objevoval, a objevuj tak, abys nepřestával hledat. (Sv. Augustin)
Stručná kronika křesťanství Roku 1439 – FELIX V. (Amedeus VIII. Savojský) – vzdoropapež (1439–1449) 6.VII.1439 – Florentský koncil vyhlásil unii ortodoxní a latinské církve. Roku 1447 – MIKULÁŠ V. byl zvolen 208 papeţem (pontifikát 6.III.1447 – 24.III.1455)
V roce 1448 založil Vatikánskou knihovnu a také uzavřel tzv. vídeňský konkordát, který byl právním rámcem vztahů Apoštolského stolce se Svatou říši římskou až do jejího zániku. 29.V.1453 – Turci dobyli Konstantinopol a chrám Boží moudrosti a proměnili na mešitu. Moskva se stala třetím Římem. Roku 1455 – KALIX III. Byl zvolen 209 papežem (pontifikát 8.IV.1455 – 6.VIII.1458) Pocházel z rodu Borgiů. Po dobu svého krátkého pontifikátu usiloval Kalixt III. především o válečné tažení proti Turkům, kteří v roce 1453 rozvrátili Byzantskou říši a stále více ohrožovali Evropu. Kalixt III. opakovaně vyzýval národy Evropy k účasti na křížové výpravě, neúnavně sháněl peníze a zcela vyprázdnil papežskou pokladnu, jen aby mohl financovat stavbu válečných lodí. Jeho snaha o zorganizování křižové výpravy ale nenašla žádnou odezvu u evropských královských dvorů, které válčily a soupeřily vzájemně mezi sebou. Výzvu Kalixta III. vzala na vědomí jen část šlechty v Uhrách. Uherská armáda pod vedením magnáta Jana Hunyadiho se spojila přibližně se sedmdesáti tisíci dobrovolníky, které získal po celé Evropě fanatický žebravý mnich Jan Kapistránský, a společně v roce 1456 porazili turecká vojska u Bělehradu. V době, kdy umíral, došlo v Římě k nepokojům, které vyvolala mocná rodina Orsiniů. Cílem těchto nepokojů a násilností bylo zlikvidovat a odstavit od moci příbuzné umírajícího papeže. Roku 1458 - PIUS II. byl zvolen 210 papežem (pontifikát 19.VIII.1458 – 14.VIII.1464) Jako papež vystupoval Pius II. velmi autoritativně, což měli pocítit právě kališničtí Čechové, když odmítl žádost Jiřího z Poděbrad potvrdit basilejská kompaktáta, jež jim dovolovala přijímat pod obojí způsobou. Pius II. již dříve požadoval, aby český král Jiří z Poděbrad přestoupil ke katolické víře, odstranil kališnictví a obnovil tak jednotu církve v Čechách. V tomto duchu si vykládal slib, který král tajně učinil papežským legátům v předvečer své korunovace. Slíbil totiž pronásledovat kacíře, což ovšem splnil pouze v případě příslušníků nově vznikající jednoty bratrské. Když se papež splnění svého požadavku nedočkal, zasáhl proti utrakvistům sám. Za přítomnosti kurie, českých poslů a mnoha dalších přítomných vyslovil 31. března 1462 konečný verdikt o zrušení basilejských kompaktát. Papež odmítnutí odůvodnil tím, že římská kurie nikdy neuznala basilejská kompaktáta pro jinou než nejstarší generaci kališníků. Zároveň Pius II. odmítl slib poslušnosti českého krále, který mu čeští poslové tlumočili, dokud Jiří z Poděbrad svůj závazek vůči papeži nesplní. Svoje vlastní rozhodnutí postavil, jak uvádí český bratr Daniel Adam z Veleslavína, nad usnesení velikého koncilu basilejského a ukázav na sebe prstem prohlásil, že on papež je jediná brána, kterou lze dojíti spasení, a učení Jakoubka ze Stříbra o přijímání z kalicha označil za bludné. .
Dějiny církevního umění
Renesance – úvod – č 4. část Významnou osobností počátků renesanční kultury byl Roger Bacon (12201292) – tento muţ objevil naturalismus pro výtvarné umění. Člen františkánského řádu, kazatel a filosof se zabýval barvou a světlem. Obraz byl dle jeho mínění důleţitým nejen pro prostý lid, ale i pro kazatele. V encyklopedii Opus maius (konkrétně ve čtvrté knize) vypovídá o perspektivě a geometrii. Má se reálně zobrazovat a současně znázorňovat duchovní smysl (alegorický, morální, mystický) a obsah Písma – je třeba teologické kompozice. Baconovým teoriím naprosto dokonale odpovídá bazilika svatého Františka v Asissi. Ta má tři patra, stojí ve svahu. Malby v interiéru splňují Baconovy představy. Dva způsoby uspořádání klenebních polí – horizontální a vertikální – umoţňují dvě zobrazení nad sebou, která spolu přímo souvisejí. Malby tak můţeme chápat dvěma způsoby – za chůze můţeme sledovat obrazy ze ţivota svatého Františka, při zastavení pod kaţdým klenebním polem – nahoře stvoření světa, vpravo -stvoření Adama (stěţejní), vlevo – Noe staví archu. Dle zobrazení Bůh Stvořitel stojí mimo náš svět, ale je přítomna jeho ruka drţící svitek – Bůh má tvůrčí slovo – tento motiv je čerpán z raně křesťanského umění, renesance totiţ úzce navazuje na antiku. Noe – trůní, nestaví – člověk je nadán schopnostmi, které jej přidruţují k Bohu, můţe sice tvořit hodnoty, ale nemá tvůrčí slovo. Malby naznačují příbuznost člověka a Boha. Bez horního obrazu nemá ten dolní smysl. Protorenesanční umělci měli dostatek vzorů. Dole jsou pak obrazy na motivy ţivota svatého Františka. Na pravé straně můţeme sledovat svatého Františka, který se s chudým rytířem dělí o plášť, vlevo pak slabomyslný klade plášť před Františka. Středový obraz pak ukazuje hlavní okamţik volby mezi světskou a duchovní slávou. Na dalších klenebních polích se pak František zříká svého otce, František si volí budoucnost s stává se oporou církve. (Roman Vaněk)
K zamyšlení.
Esoterika Název vychází z řečtiny, kde znamená vnitřní kruh, to, k čemu je zapotřebí zasvěcení, má-li tomu člověk rozumět. Od 19. st. se tohoto pojmu pouţívá pro souhrn duchovních nauk a praktik, ve kterých je člověk veden k tzv. „pravému poznání“, které je přítomno v něm. Z východních náboţenství přebírají panteismus, tedy názor, ţe vesmír a vše co je, je součástí boha. Předpokládají, ţe ze všech ţivých organismů (např. stromů) i neţivé přírody (magnety, krystaly) vychází „duchovní, kosmická energie“, která má léčivé účinky. Východní náboţenství mluví také o auře, čakrách… Zvláště některé druhy jógy pracují s těmito naukami. Věří také v reinkarnaci (minulé ţivoty). Esoterici většinou zastávají názor, ţe člověk dokáţe spasit sám sebe. To odporuje židovsko-křesťanskému poznání Boha, který se zjevuje jako osobní bytost, Stvořitel, který nekonečně přesahuje všechno stvoření a je odlišný od všeho, co stvořil. Člověk je bytost Bohem chtěná a stvořená, je ale zraněný hříchem, ohroţován smrtí, a proto potřebuje spásu. Křesťané věří, ţe jediným, kdo nás spasí = zachrání, je Ježíš Kristus a Boží milost. Mnohé z esoteriky je z křesťanského hlediska pověrou nebo okultismem – a tedy proviněním proti 1. přikázání Desatera, které říká: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Písmo mluví o Boţí ţárlivosti na Jeho obraz v nás. Kontaktem s okultismem a jeho praktikováním se člověk otevírá temným silám, které ničí člověka, jeho ţivot i jeho poslání.
Okultismus vychází z přesvědčení, ţe ve světě kromě racionálně poznaných sil existují ještě jiné neznámé síly, se kterými můţe člověk nějakým způsobem zacházet a je ovládat pomocí magie nebo tajné praktiky, a tak dosáhnout nadvlády nad lidmi nebo věcmi. Takovými praktikami za účelem tajného poznání nebo moci se lidé otevírají působení zlých duchů, i kdyţ si to neuvědomují a často mají pocit, ţe nedělají nic špatného. Všechny křesťanské církve povaţují jakékoli formy okultismu za hříšné a škodící člověku na jeho ţivotní cestě. Mezi okultní praktiky patří např. magie (černá a bílá), satanismus (uctívání satana – hudbou, symboly), proklínání, zaříkávání, nošení amuletů, spiritismus (vyvolávání duchů zemřelých a komunikace s nimi), woodoo a druidismus (pohanské obřady), pouţívání různých kyvadel, astrologie (horoskopy), psychotronika a jasnovidectví, numerologie, výklad karet-Tarot, chiromantie (vykládání z ruky), věštění z křišťálové koule a výklad snů, channeling (přijímání kosmické energie, pokus o navázání kontaktu s bytostmi mimo viditelný svět - hlavně v New Age), transcendentální meditace, Hathajóga, Rádţajóga, Feng-Shui, silvova metoda... léčitelství – alternativní medicína (homeopatie, makrobiotika), biotronika (u nás známý Josef Zezulka a jeho nástupce Tomáš Pfeiffer), reiki, Shamballa (léčivé náramky), ... Písmo nám říká: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“ (1Tes 5,21-22). Církevní dokument primárně nasměrovaný proti New Age se nazývá „Jeţíš Kristus nositel ţivé vody“ . Bohuţel i dokonce v Horaţďovickém obzoru jsou propagovány jako kulturní aktivity okutismem zatíţené programy: Kouzlo úsměvu, Tomáš Pfeiffer, je zde obchod Sluneční záře, v Městské knihovně se pořádají kurzy reiki... Říká se, ţe neznalost hříchu nečiní, ale naše naivita můţe mít, bohuţel, negativní následky v našem vztahu s Bohem, v rodinných vztazích,… Vţdyť ďábel slibuje hory doly (zdraví, peníze, moc a slávu) a vše je ochoten zařídit, jen kdyţ se odvrátíme od Boha. Ale i z této situace je cesta ven – Bůh je milosrdný a odpouští nám. Máme svůj ţivot znovu odevzdat Jeţíši, zříci se okultních praktik, odříci se Zlého, vyznat své hříchy ve svátosti smíření. Někdy je potřebné prosit o modlitbu rozvazující pouta s démony (exorcismus). (Jana de ND)
ATRIBUTY SVATÝCH A JEJICH VÝZNAM
Svatý VOJTĚCH Patron: český Atributy: biskup, berla, štíty, veslo, kopí orel Svátek slaví: 23. dubna Postavení: biskup, mučedník Svatý Vojtěch se narodil nejspíše v roce 956 kníţeti Slavníkovi a jeho choti Střezislavě na hradišti Libice. Základní vzdělání Vojtěchovi zprostředkovali kněţí z Libice. Ve studiu pokračoval v Magdeburku, kde jako nadaný ţák působil devět let (972– 981).Po svém návratu ze studií získal první stupeň vyššího kněţského svěcení – podjáhenství a stal se pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara; po jeho smrti se Vojtěch stal druhým praţským biskupem. Po vyvraţdění Slavníkovců Vojtěch pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu, později se odebral do Polska ke kníţeti Boleslavu Chrabrému s cílem podniknout misijní cestu k pohanským Luticům nebo Prusům. Vojtěch ale misie neukončil. 23. dubna 997 byl při bohosluţbě chycen, zajat a rituálně zabit. Vojtěch je pro svou smrt při evangelizační činnosti povaţován za mučedníka.
Svatý MAREK Patron: písařů, notářů, zedníků, sklenářů Atributy: kniha , lev Svátek slaví: 25. dubna Postavení: evangelista, mučedník Původním jménem Jan byl ţákem sv. Petra a podle jeho kázání napsal asi kolem roku 60 své evangelium na ţádost římských křesťanů. Byl mladším příbuzným, snad bratrancem z Cypru pocházejícího apoštola Barnabáše, jak se o něm zmiňuje Pavel (v Kol 4,10). Marek či Marcus bylo jeho pozdější římské jméno, původní hebrejské bylo Jan. Přidal se k učedníkům Jeţíšovým, kteří se scházeli v domě jeho ovdovělé matky Marie. K němu zamířil apoštol Petr po svém vysvobození ze ţaláře. Marek býval významným společníkem ap. Petra. Zemřel v Alexandrii jako mučedník, vláčen na provaze uvázaném na hrdle, dokud neskonal. Přítomnost lva má obnášet i výzvu k bdělosti a Marek zdůrazňuje: "Bděte tedy, neboť nevíte kdy pán domu přijde... Bděte!" (Mk 13,35n).
Pozdrav z nebe Tentokrát se otec Václav vypravil za hranice klatovského okresu, kde ho okouzlil poutní kostel „Zvěstování Panny Marie“ v Mariánské Týnici.
(Foto P.Václav Salák)
Kostel Zvěstování Panny Marie Chrám Zvěstování P. Marie byl vyprojektován v roce 1710. Projekt novostavby byl sice hotov jiţ o tři léta později a základní kámen stavby poloţen 2. července 1711, nicméně k začátku stavby došlo aţ v roce 1720, a stavební a výzdobné práce trvaly více jak třicet let do roku 1751, respektive 1762, kdy byl kostel vysvěcen. Proboštství bylo dokončeno o dva roky později a teprve v roce 1777 bylo sousoší Zvěstování Panny Marie přeneseno na hlavní oltář nového kostela. Ani ne deset let poté, roku 1785, byl klášter v Plasích, stejně jako jím spravované mariánské poutní místo v Týnici, zrušen. Dlouhodobě neudrţovaná stavba tedy výrazně chátrala, coţ v roce 1920 vyústilo ve zřícení kopule a části kleneb kostela. Díky dobrovolnickému Spolku na záchranu Mariánské Týnice se však podařilo degradaci zastavit, celý komplex postupně zrekonstruovat a následně v roce 2005 nad kříţením kostela opět vztyčit kopuli.
Jak jsem se stal ministrantem.
Pokračování z deníčku vzpomínek Jiřího
Kaţdé ministrantské roucho pěkně vyselo na věšáčku se jménem ministranta, který ho pouţíval. Páter Šebor nic nenamítal proti mému přijetí do řad ministrantů a hlavně se zajímal, zda-li umím zpívat, protoţe kromě jiného si vychovával chlapecký chrámový sbor. A ten uměl, jen co je pravda, moc se mi ty jejich zpěvy líbily. Ţel já ten dar neměl, tak jsem mezi ně zařazen nebyl, coţ mne velice mrzelo. Dokonce mi nebylo přiděleno ani ministrantské roucho, a tak jsem byl vţdy odkázán, zda-li nedorazí někdo, kdo má mou velikost a kdyţ to vyšlo, tak jsem se oblékl a seřadil se do zástupu neţ předstoupíme před oltář. Ještě je nutno připomenout, ţe páter Šebor byl muţ velice přísné disciplíny. Nejdříve před mší přiděloval jednotlivé funkce, které se provádějí během mše. Bylo nás vţdy hodně a na kaţdého se nedostalo. Jedni zvonili, jeden nosil misál, jeden ho oblékal a tak dále. Byla to vţdy taková odměna, kdyţ ministrant dostal nějaký úkol při mši. A kdo ji dostal,byl vţdy patřičně pyšný. Mezi největší čest patřilo nosit kaditelnici a ještě větší drţení patény, coţ je takový talířek ze zlata, který se pokládá pod bradu při přijímání, aby náhodou někomu nevypadla hostie z úst. Na mne, jako začátečníka většinou nezbylo vůbec nic, jen jsem musel poslušně klečet u oltáře celou mši a odříkávat modlitby v latinském jazyce, které jsem se musel doma předem naučit. A to nebyla ţádná legrace. Bylo toho dost a zrovna latina nebyla v tomto mládí moje pravá parketa. Tenkrát se všechno slouţilo ještě v Latině, ministranti to odříkávali pološeptem a lidičky v kostele jen zpívali a zpívali. Ale to neznamenalo, ţe by si ministranti něco brumlali pod vousy, kněz nás musel slyšet. Byl to s ním a námi takový modlitební dialog. A bylo to mnohem víc neţ dneska. A navíc dnes uţ se modli spolu s knězem i lidi a navíc ještě v češtině. Kdyţ jsem měl štěstí dostal jsem za úkol nošením svíce při příjímání a kdyţ byl nějaký významný svátek, tak i při proměňování a pozdvihování. Vţdy nás bylo vybráno šest a všichni jsme byli strašně pyšní, ţe jsme to právě my. Páter Šebor byl velice přísný farář a běda kaţdému kdo mu při mši dělal nějakou neplechu, například nějak se nepatřičně smál při Bohosluţbě, či se s někým poţďuchoval, to potom po mši, v zákristii pouţil rákosku a hříšníka majznul několikrát přes dlaň. A trestal i tím, ţe mu zakázal na jednu i víc mší, účastnit se při slouţení u oltáře, coţ hříšníka velice mrzelo. Já nikdy nezlobil a tak jsem nepoznal ţádný trest, ale byl mezi námi jeden vejlupek, který to schytával poměrně často. Kaţdou sobotu odpoledne se konalo takové školení ministrantů. Moc si nepamatuji jeho náplň, uvízlo mi pouze v paměti jak jednou přišel mezi nás jeden kapucín, který navštívil arabské země a vyprávěl nám o jejich zvycích. Nás mladíky nejvíc zaujal jejich arabský pozdrav, který se vyznačoval tím, ţe potkávající se mírně uklonili, dlaň si přiloţili na prsa a pravíce „Salam sa“ si sloţili poklonu. My, kteří jsme ještě nedosáhli pubertálního věku jsme se chovali jako puberťáci. A klášterní zahradou, kde se konala tato přednáška, se ozývalo samé Salam sa. Pokračování příště
Kdo chce sklízet ovoce, nesmí trhat květy. Mluviti znamená rozsévati. Nerozsévej ničeho, co nechceš sklízeti.
Náš host P. Jenda Turek, „farář“ katovický. Otče Jendo, mít na starosti více farností – kostelů roztroušených po okolí,různě vzdálených, musí být těţký úděl slouţit za kaţdé nepohody počasí, navštěvovat potřebné a nemocné a tak dál co je všechno potřebné, jak se s tím vyrovnáváte? „To, co vnímám jako těžké v kněžské pastoraci je asi úplně něco jiného: Sloužit jedné farnosti pořádně je větší výzva, než se zabývat povrchně mnoha farnostem. Já mám pouze čtyři farnosti, přesto mnoho pro duchovní pozvednutí farníků nedělám.Snad Bůh doplní svou mocí to co pokazím“. Někdy mi to připadá, ţe jsme jako na počátku, kdy apoštolové vyšli do světa hlásat evangelium mezi nevěřící. Tak jsem si všiml, ţe na vesnicích čím dál více lidí se nehlásí k víře našeho Pána Jeţíše Krista, nevíte čím to je ? Co se dá proto udělat, aby opět našli tu pravou cestu k našemu Pánu ? „Čím více budeme žít svou víru pravdivě (jako apoštolové), tím více lidí se k nám přidá. Zcela jistě mnoho lidí, mimo církev totiž touží po duchovním životě,ale my jim bráníme svou nedůvěřivostí ve vstupu do společenství s Kristem. Život katolíků, kteří žijí mimo kostel naprosto světským životem je odpuzující“! Kdyby jste chtěl dát mladým lidem (nebo farníkům) nějakou radu, jaká by to byla ? Nebojte se žít šťastný a plný život. Hledejte v čem je opravdové štěstí. Myslíte si, ţe demokracie po roce 1989 naši církvi nějak pomohla? Zcela jistě. Je to příležitost. Jak jí využijeme nezáleží jen na biskupech“. Můţete nám říct, něco veselého, či podnětného co jste proţil ve vaší farnosti. „Prožívám obrovskou radost, když se dozvím, že moje kázání dalo podnět k hlubšímu prožívání víry některého z mých farníků. Chtěl bych, aby všichni poznali, jak nás má náš Otec rád“. Děkuji Jiří Vašků
NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ
Modleme se za pohany a nevěřící, kteří ještě neznají Boží milosrdenství. Nejmilosrdnější Jeţíši, který jsi světlem celého světa, vezmi do Svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce pohany a nevěřící, kteří tě ještě neznají: nechť paprsky tvé milosti je osvítí, aby i oni spolu s námi oslavovali dobrodiní tvého milosrdenství na věky. Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na duše pohanů a nevěřících, kteří ještě neznají nejmilosrdnější Srdce tvého Syna a našeho Pána Jeţíše Krista: přitáhni je do světla Evangelia, aby pochopili, jak velkým štěstím je milovat tebe a oslavovat tvé milosrdenství na věky. Amen.
POŘAD BOHOSLUŢEB v NAŠÍ FARNOSTI
Kaţdá výzva je znamení. Buď se ji chytneš, v srdci procitneš a nebo jsi v tomto ţivotě uţ ztracený. To ale pak neproţiješ to správné prozření. To potom prázdný ţivot máš, a spasení se nedočkáš. Za tvou námahu a strádání, věčným ţivotem se ti odmění.
Informační list farnosti Horaţďovice. Vydává: Jiří Vašků mobil: 728 300 488 E-mail:
[email protected] Náklady na výrobu jednoho čísla jsou 8 Kč, za kaţdý malý příspěvek vhozený do pokladničky u vchodu do kostela předem děkujeme (není to povinné). NEPRODEJNÉ
