DĚTI A DOMÁCÍ NÁSILÍ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY

DĚTI A DOMÁCÍ NÁSILÍ Children and family violence

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor práce: Blanka Klimešová Vedoucí práce: Mgr. Jana Levová

Olomouc 2012 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvádím v ní veškerou literaturu a použité zdroje, ze kterých jsem při její tvorbě čerpala.

V Brně, dne 23. listopadu 2012 …….…………………………………. Blanka Klimešová 2

Obsah ÚVOD ......................................................................................................................................................... 6 1

ÚVOD DO PROBLEMATIKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ .................................................................................. 8 1.1

DEFINICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ........................................................................................................................ 8

1.2

FORMY DOMÁCÍHO NÁSILÍ .......................................................................................................................... 9

1.2.1

Psychické násilí ........................................................................................................................... 9

1.2.2

Fyzické násilí ............................................................................................................................... 9

1.2.3

Emocionální násilí .................................................................................................................... 10

1.2.4

Sexuální násilí ........................................................................................................................... 10

1.2.5

Ekonomické násilí ..................................................................................................................... 10

1.2.6

Sociální násilí ............................................................................................................................ 10

1.2.7

Nebezpečné pronásledování (stalking) .................................................................................... 10

1.3

2

FÁZE DOMÁCÍHO NÁSILÍ ........................................................................................................................... 11

1.3.1

Vymývání mozku ...................................................................................................................... 11

1.3.2

Vytváření napětí ....................................................................................................................... 11

1.3.3

Týrání ....................................................................................................................................... 11

1.3.4

Sliby a líbánky........................................................................................................................... 12

1.4

VÝSKYT NÁSILÍ DLE ČETNOSTI A INTENZITY .................................................................................................... 12

1.5

TEORIE PARTNERSKÉHO NÁSILÍ................................................................................................................... 13

1.5.1

Psychoanalýza .......................................................................................................................... 13

1.5.2

Teorie sociálního učení ............................................................................................................. 13

1.5.3

Sociálně psychologické teorie .................................................................................................. 13

1.5.4

Teorie osobnosti ....................................................................................................................... 14

1.5.5

Teorie rodinných systémů ........................................................................................................ 14

1.5.6

Teorie stresu ............................................................................................................................. 14

1.5.7

Feministické teorie ................................................................................................................... 14

1.5.8

Současný pohled na jednotlivé teorie ....................................................................................... 15

1.6

OSOBA OHROŽENÁ – OBĚŤ ....................................................................................................................... 15

1.7

OSOBA NÁSILNÁ – PACHATEL .................................................................................................................... 15

1.8

SVĚDCI DOMÁCÍHO NÁSILÍ ........................................................................................................................ 16

1.9

VÝVOJ LEGISLATIVNÍHO UKOTVENÍ POMOCI OHROŽENÝM OSOBÁM V ČESKÉ REPUBLICE ......................................... 17

DĚTI V ROLI SVĚDKŮ DOMÁCÍHO NÁSILÍ ..........................................................................................18 2.1 VÝVOJOVÉ POTŘEBY DĚTÍ ............................................................................................................................. 18 2.1.1

Klasifikace stádií vývoje osobnosti dle E.H. Eriksona................................................................ 19

2.1.2

Hlavní psychické potřeby dětí dle Zdeňka Matějčka ................................................................ 20

2.1.3

Kritické fáze z hlediska naplnění vývojových potřeb dětí ......................................................... 21

3

2.2

2.2.1

Role matky ............................................................................................................................... 23

2.2.2

Role otce................................................................................................................................... 24

2.2.3

Matka v roli násilné osoby, otec v roli ohrožené osoby ............................................................ 25

2.2.4

Práva a povinnosti rodiny a způsob výchovy ............................................................................ 26

2.3

4

DÍTĚ JAKO SVĚDEK NÁSILÍ V RODINĚ ............................................................................................................ 27

2.3.1

Formování rolí a vzorců chování u dětí vystavených násilí v rodině ......................................... 27

2.3.2

Transgenerační přenos násilí ................................................................................................... 29

2.3.3

Dopad násilí na dívky ............................................................................................................... 29

2.3.4

Dopad násilí na chlapce ........................................................................................................... 30

2.4

3

SOCIALIZACE DÍTĚTE V RODINĚ V SOUVISLOSTI S DOMÁCÍM NÁSILÍM .................................................................. 22

VIKTIMIZACE OBĚTI TRESTNÝCH ČINŮ .......................................................................................................... 30

2.4.1

Primární viktimizace ................................................................................................................. 30

2.4.2

Sekundární viktimizace............................................................................................................. 31

2.5

DÍTĚ JAKO SVĚDEK VYKÁZÁNÍ ..................................................................................................................... 31

2.6

DÍTĚ NA ÚTĚKU PŘED NÁSILÍM V RODINĚ...................................................................................................... 32

2.7

DÍTĚ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ........................................................................................................................... 33

2.8

KONTAKT DÍTĚTE S NÁSILNÝM RODIČEM ...................................................................................................... 34

ROLE INSTITUCÍ V KONTAKTU S DĚTSKÝMI SVĚDKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ ..........................................35 3.1

METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S DĚTSKÝM KLIENTEM............................................................................................ 35

3.2

MATKA JAKO OBĚŤ - KAPACITA OHROŽENÉHO RODIČE V PÉČI O DÍTĚ .................................................................. 36

3.3

ROLE POLICIE ČR .................................................................................................................................... 37

3.4

ROLE ODDĚLENÍ SOCIÁLNĚ- PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ ........................................................................................ 38

3.5

ROLE INTERVENČNÍHO CENTRA .................................................................................................................. 40

3.6

ROLE DALŠÍCH POMÁHAJÍCÍCH PROFESIONÁLŮ .............................................................................................. 42

3.6.1

Azylový dům ............................................................................................................................. 42

3.6.2

Krizové centrum pro děti .......................................................................................................... 42

3.6.3

Zdravotnická zařízení, škola, školka ......................................................................................... 44

PRAKTICKÁ ČÁST ..............................................................................................................................45 4.1

METODY SBĚRU A ZPRACOVÁNÍ DAT ........................................................................................................... 46

4.2

DOMÁCÍ NÁSILÍ A UPLATNĚNÍ INSTITUTU VYKÁZÁNÍ – STATISTICKÁ DATA ............................................................ 47

4.3

KAZUISTIKY............................................................................................................................................ 50

4.3.1

Kazuistika první ........................................................................................................................ 50

4.3.2

Kazuistika druhá ....................................................................................................................... 53

4.3.3

Kazuistika třetí ......................................................................................................................... 57

4.3.4

Kazuistika čtvrtá ....................................................................................................................... 60

4.3.5

Kazuistika pátá ......................................................................................................................... 63

4.4

ROZHOVORY SE SOCIÁLNÍMI PRACOVNÍKY .................................................................................................... 67

4

4.5

VYHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH DAT.................................................................................................................. 68

4.5.1

Sociální práce na OSPOD .......................................................................................................... 68

4.5.2

Sociální práce v Intervenčním centru ....................................................................................... 77

4.5.3

Sociální práce v Krizovém centru pro děti ................................................................................ 81

4.5.4

Sociální práce v Azylových domech pro matky s dětmi v tísni .................................................. 84

4.5.5

Sociální práce v poradnách specializovaných na problematiku domácího násilí ..................... 87

4.6

SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ ŠETŘENÍ ..................................................................................................................... 89

ZÁVĚR ........................................................................................................................................................92 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................................................................94 SEZNAM GRAFŮ A TABULEK ......................................................................................................................97 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................................................98 ANOTACE.................................................................................................................................................188

5

ÚVOD V posledních letech často slýcháme o domácím násilí. Existují poměrně přesné metodické pokyny pro pracovníky různých pomáhajících profesí, policisty či zdravotnické pracovníky, popisující postupy při práci s osobou ohroženou domácím násilím. Méně se však už diskutuje o práci s násilnou osobou. A mnohdy také z nejrůznějších důvodů zapomínáme při posuzování a řešení případů domácího násilí na děti, které jsou násilí nepřímo vystaveny. Zaměřuje se někdo na práci s nimi? Nabízíme jim možnost zpracovat prožitá traumata související s neuspokojivou a ohrožující situací v rodině? Vycházím z praxe sociální pracovnice Krizového centra pro děti a také ze stanoviska Světové zdravotnické organizace, která považuje každé dítě, jež se stalo svědkem násilí v rodině za dítě psychicky týrané. Domnívám se, že bychom měli zaměřovat svoji pozornost a nabízet služby také dětem, které si o ně nedovedou nebo nemohou přímo požádat, zjistíme-li, že v jejich rodině dochází k násilí. Zaměřím se tedy především na práci s dětmi, které byly, nebo stále jsou, ohroženy domácím násilím ze strany svých rodičů. Buď jako svědci, pozorovatelé, nebo přímo ohrožené osoby. Cílem práce je popsat především sociální práci s dětskými svědky domácího násilí. Zjistit, jaká je dostupnost a kvalita služeb pro děti ohrožené domácím násilím. Zda-li je odborná pomoc dětem aktivně nabízena. S využitím jakých metod se s dětmi pracuje. Zda-li jednotlivé instituce v rámci řešení případů spolupracují. Zda-li se jejich práce doplňuje, překrývá nebo rozchází. Co potřebují sociální pracovníci k tomu, aby mohli s dětmi efektivně odborně pracovat. V první části práce teoreticky ukotvím problematiku domácího násilí. Definuji domácí násilí, popíši jeho formy a fáze, budu se věnovat jednotlivým teoriím partnerského násilí, vysvětlím, jakým způsobem je nahlíženo na osobu ohroženou, osobu násilnou a na svědky domácího násilí. Stěžejní část práce bude věnována dětským svědkům domácího násilí. Zde se budu zabývat vývojovými potřebami dětí, popíši roli rodičů v souvislosti se socializací dítěte a zaměřím se na popsání možných dopadů násilí na děti vyrůstající v rodině zasažené domácím násilím. Třetí část teoretického oddílu bude věnovaná především sociální práci s dětskými svědky domácího násilí. Zde se zaměřím na popsání rolí, povinností a kompetencí jednotlivých pomáhajících profesionálů, převážně sociálních 6

pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí, intervenčních center, azylových domů, krizových center, zdravotnických a školských zařízení. V praktické části budu na základě pěti kazuistik ilustrovat postupy při řešení případů domácího násilí. Budu sledovat skupinu dětí, především svědků násilí, v jejichž rodinách násilí dospělo do fáze, kdy Policie uplatnila institut vykázání. Popíši podrobně jednotlivé případy a budu v nich hledat společné prvky, úskalí spolupráce, příklady dobré či špatné praxe. Dále zmapuji praxi sociálních pracovníků při nabídce a poskytování služeb dětským svědkům domácího násilí, dětem přímo násilím ohroženým a jejich rodinám. Zaměřím se na jejich role, svěřené kompetence, nástroje pomoci, kterými disponují a metody práce, které uplatňují.

7

1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ V úvodní kapitole teoretické části bakalářské práce se zaměřuji na popsání základních obecných informací o domácím násilí. Uvádím tím čtenáře do problematiky domácího násilí. Zmiňuji zde, jak je v České republice domácí násilí definováno, s jakými formami násilí se můžeme setkat, jaký je jeho vývoj a koho se přímo dotýká (ohrožená osoba, násilná osoba, svědci domácího násilí). Zaměřuji se na legislativní ukotvení problematiky domácího násilí, přičemž se zabývám pouze současnými platnými právními normami.

1.1 DEFINICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ Pojem domácí násilí není v našem právním řádu jasně vymezen, jsou definovány pouze znaky násilí, které musí být splněny, abychom mohli hovořit o domácím násilí. Za domácí násilí je považováno násilí, které se odehrává ve společně obývaném domě nebo bytě mezi osobami, jejichž role jsou jasně rozdělené. Jedna z nich je v podřízené roli, druhá se násilí dopouští. Jakékoli násilí odehrávající se v rodinném kruhu tedy nelze označit termínem domácí násilí bez splnění určitých podmínek. Abychom mohli hovořit o domácím násilí, musí splňovat ještě několik dalších kritérií. V literatuře nenajdeme jednotnou definici, neboť ani pohled na násilí v rodině není zcela jednotný. Můžeme však vymezit dvě základní snahy o definování domácího násilí. První z nich hovoří pouze o násilí mezi partnery, druhé širší pojetí zohledňuje také fakt, že obětí se může stát jakýkoli další člen domácnosti.1 K domácímu násilí dochází v soukromí, pachatelem je osoba velmi blízká oběti, role násilné a ohrožené osoby se nemění, nejedná se také o jednorázovou epizodu, násilí trvá delší dobu a obvykle má tendenci eskalovat, stává se stále nebezpečnějším a více ohrožujícím2. Domácí násilí také nesouvisí s věkem, vzděláním, vírou, sociálním ani ekonomickým postavením3.

1

LEVOVÁ, Jana a kol. Metodika pro práci s cizinci žijícími v České republice, kteří jsou ohroženi domácím násilím. 1. vydání. Brno:

Spondea při ČČK Brno, o.p.s., 2010, s. 26. 2 3

http://www.domacinasili.cz/domaci-nasili/, ze dne 15.9.2012 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro

pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 27.

8

1.2 FORMY DOMÁCÍHO NÁSILÍ Tak jako každé jiné násilí, i domácí násilí se vyskytuje v různých podobách a stupních intenzity. Může se jednat o fyzické útoky, psychické násilí, násilí sexuální, ekonomické, sociální nebo o kombinaci zmíněných forem. Dále se pak v souvislosti s domácím násilím hovoří o nebezpečném pronásledování. Tímto termínem je označováno pokračující násilí mezi partnery, kteří již nežijí ve společné domácnosti, ale dříve tomu tak bylo.4 1.2.1 Psychické násilí Psychické násilí bývá často označováno jako počátek domácího násilí. Jeho přítomnost si oběť často nemusí uvědomovat, jelikož začíná pozvolna a mnohdy je spojováno se starostlivostí partnera. I tento druh násilí má však tendenci se stupňovat a často se také propojí s jiným druhem násilí, především s fyzickým ubližováním. Jeho cílem je ponížit oběť a učinit ji zcela závislou a nesamostatnou tím, že je neustále zesměšňována, shazována, zastrašována, jsou snižovány její osobní kvality apod.5 Je důležité si uvědomit, že ačkoli se psychické násilí často pojí s násilím fyzickým, existuje i v čisté formě, na kterou je potřeba pohlížet také jako na závažnou a ohrožující. Pokud hovoříme o domácím násilí, je psychické násilí přítomno vždy. 1.2.2 Fyzické násilí Literatura uvádí, že fyzické násilí je nejčastější formou domácího násilí. Jedná se o násilí, které je nejvíce viditelné, jelikož po něm zůstávají stopy na tělech obětí. Bývá často spojeno s násilím psychickým. Jedná se o různé způsoby ubližování oběti, které mají přímý vliv na její fyzické zdraví, např. pálení, škrcení, odpírání stravy, bití, trhání vlasů, škrábání, ohrožování zbraněmi, facky, strkání, údery pěstí apod. V partnerství tak vzniká mocensky nevyrovnaný vztah.6

4

LEVOVÁ, Jana a kol. Metodika pro práci s cizinci žijícími v České republice, kteří jsou ohroženi domácím násilím. 1. vydání. Brno:

Spondea při ČČK Brno, o.p.s. , 2010, s. 27. 5

BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro

pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí., 2006, s. 16. 6


pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 16.

9

1.2.3 Emocionální násilí Emocionální násilí je zaměřeno na předměty, zvířata či osoby, které jsou pro ohroženou osobu nějakým způsobem důležité a podstatné, má k nim citový vztah, tedy i na děti. Ty se stávají prostředkem vydírání, zastrašování a nátlaku. Oběť je tímto způsobem udržována v závislosti na násilné osobě. 1.2.4 Sexuální násilí Jedná se o násilí, které velmi hrubě narušuje důstojnost oběti. I tento druh násilí je nesnadno dokazatelný, neboť se odehrává v intimním prostředí a nezanechává stopy. V případě podání trestního oznámení bývá oběť v průběhu vyšetřování a dokazování nejvíce vystavena sekundární viktimizaci.7 1.2.5 Ekonomické násilí Ekonomické násilí omezuje základní potřeby oběti. Pachatel jí odpírá přístup k penězům, nebo o ně musí prosit, kontroluje veškeré její výdaje. Více jsou ohroženy ženy, které pečují o děti a jsou z větší míry odkázány na finanční prostředky partnera. 1.2.6 Sociální násilí Sociálním násilím rozumíme především kontrolu nad obětí. Pachatel kontroluje veškerou její činnost, nedovoluje jí vycházet z bytu, organizuje všechny její sociální kontakty. Oběť tak nemá žádnou možnost změnit neuspokojivý vztah. Dennodenní život v násilném vztahu se pro ni stává normou, kterou není třeba měnit, jelikož jí vnímaná realita je deformována z důvodu nemožnosti svoji situaci s nikým ze svého okolí konzultovat a získat na ni náhled.8 1.2.7 Nebezpečné pronásledování (stalking) Nebezpečné pronásledování neboli stalking má více rozměrů, jednou z jeho podob je pokračující násilí v době po odchodu oběti z násilného vztahu, kdy pachatel oběť neustále 7

BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní

materiál

o problematice domácího násilí pro

pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 18. 8


pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí., 2006, s. 17.

10

kontaktuje s cílem vyvolání obav o vlastní život nebo život a zdraví svých blízkých. Kontakty mohou být uskutečňovány telefonicky, formou sms zpráv či osobně, kdy pachatel oběť přímo vyhledává. Záminkou pro kontakt s ohroženou osobou bývá často deklarovaný zájem o kontakt s dětmi, které zůstaly v péči ohrožené osoby.

1.3 FÁZE DOMÁCÍHO NÁSILÍ 9 Vývoj domácího násilí můžeme rozdělit do několika fází, které na sebe navazují a mohou se cyklicky opakovat i několik let. V některých vztazích však může násilí existovat od počátku, aniž by se mu žena bránila. 1.3.1 Vym ývání mozku V počátku vztahu bývají muži velmi pozorní a svým ženám naslouchají. Různými způsoby jim dávají najevo, že je milují a udělali by pro ně cokoli. Ženám toto chování imponuje, partnera si často idealizují a zaslepené láskou se vzdávají dřívějších sociálních kontaktů, neboť muž je začne přesvědčovat, že by měly trávit čas pouze společně. Cílem agresora je v této fázi připoutat ženu ke své osobě. Jakmile se mu to podaří, vztah se stává asymetrickým. 1.3.2 Vytváření napětí Když se mužova kontrola vystupňuje natolik, že ji žena již nevnímá jako vyjádření příjemné pozornosti, začíná se stále častěji objevovat napětí ve vztahu. Muž je často podrážděný a verbálně agresivní. Pro ženu je nemožné cokoli s ním otevřeně řešit. Oběť je znejistěná partnerovými reakcemi, kdy on se snaží skutečnost zkreslit. Stále však doufá, že se situace změní k lepšímu. 1.3.3 Týrání Verbální agrese graduje a dochází k ní i na veřejnosti. Muž ženu vědomě zesměšňuje tím, že útočí na její slabá místa. Agresor ztrácí sebekontrolu a přistupuje také k fyzickému násilí. Oběť ve snaze ustoupit agresi vytváří poměrně propracované strategie, které mají

9

BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ,

Hana . Studijní materiál o problematice domácího násilí pro

pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha:Ministerstvo práce a sociálních věcí., 2006, s. 19-22.

11

zabránit eskalaci násilí. Násilí je v této fázi velmi chladné a opakující se. Agresor se vinu za útoky snaží přenést na oběť. 1.3.4 Sliby a líbánky Poslední fáze je podobná fázi líbánek. Partner je opět velmi pozorný, za své chování se omlouvá, nosí dárky, slibuje, že se násilí z jeho strany už nikdy nezopakuje, ovšem po čase se násilí začíná znovu točit v kruhu. S každým opakujícím se kruhem brutalita útoků vzrůstá a život v násilném vztahu se pro ženu stává mnohem nebezpečnějším. Ohrožená osoba násilnému partnerovi opakovaně uvěří, snaží se omlouvat jeho chování, jelikož je pro ni tím nejbližším člověkem, má tedy tendenci odpouštět. Postupně také zkresluje realitu, aby byla ve vztahu vůbec schopná přežít.

1.4 VÝSKYT NÁSILÍ DLE ČETNOSTI A INTENZITY Čírtková zmiňuje výzkumy, které zohledňují četnost a intenzitu násilí. Tyto vysledovaly tři základní vzorce násilí. Jedná se o ojedinělé incidenty s malou intenzitou, incidenty se střední četností a intenzitou, incidenty s vysokou četností a intenzitou.10 Každý zmíněný druh násilí s sebou přináší jistá specifika a vede také k různým následkům dopadajícím na oběť a děti jako svědky násilí v rodině. Čírtková dále uvádí typologii, kterou na základě empirických výzkumů zpracovala finská autorka Piispa. Ta rozlišuje čtyři nejčastější varianty násilí. Jedná se o epizodu v minulosti (nejlehčí forma výskytu domácího násilí, ojedinělé násilí, kdy je možné se svobodně rozhodnout pro odchod ze vztahu, násilník nevykazuje výraznou patologii), mentální mučení/psychické týrání (domácí násilí spočívá výhradně v psychickém týrání, jedná se o vzácnější formu násilí), krátká historie násilí (násilí se vyskytuje v cyklech, které spočívají ve fázi narůstání napětí, fázi násilí a fázi klidu, jedná se o poměrně častý vzorec výskytu násilí v rodinách s tradičním rozdělením rolí) a partnerský terorismus (nejzávažnější podoba násilí, násilí je dlouhodobé, vážně traumatizující oběť i děti žijící v rodině, jedná se o kombinaci různých forem násilí a podle současných poznatků se jej dopouštějí pouze muži s vážnějším narušením osobnosti).11

10

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 11.

11

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 12.

12

1.5 TEORIE PARTNERSKÉHO NÁSILÍ 12 V sedmdesátých letech 20. století byl fenomén domácího násilí uznán jako závažný celospolečenský problém a řada odborníků mu začala věnovat zvýšenou pozornost. Za více než třicet let výzkumu v oblasti domácího násilí odborníci dospěli ke zjištění, že v porozumění domácímu násilí je třeba zohledňovat celý rodinný systém a společnost, v níž oběť i pachatel žijí. Různé přístupy se pak snaží zmapovat výskyt domácího násilí a najít jeho příčiny. 1.5.1 Psychoanalýza Psychoanalýza vysvětluje násilí vzorci, které jsou vytvářeny a přijímány již v raném věku, ty následně předurčují násilné nebo přizpůsobivé chování jedince v dospělosti. Její pohled je ale do určité míry zkreslený, neboť nezohledňuje vliv násilí na osobnost oběti. Má tendenci oběti spíše psychiatrizovat. 1.5.2 Teorie sociálního učení Teorie sociálního učení je založena na systému nápodoby pozitivního a negativního chování, tedy i pozitivních a negativních rolí. Tato teorie upozorňuje na mezigenerační přenos násilí, tedy na kopírování násilí mezi dospělými, kteří byli jako děti svědky násilí ve svých primárních rodinách. Výzkumy přenosu násilí potvrzují, že „pouhé“ přihlížení domácímu násilí v primární rodině má výrazný vliv na pozdější užití násilí ve vlastním partnerském vztahu. 1.5.3 Sociálně psychologické teorie Sociálně psychologické teorie hovoří o tzv. traumatickém spojení, resp. o silném emocionálním spojení mezi násilnou a ohroženou osobou. To je zesilováno faktem, že násilné incidenty netrvají neustále, ale jsou mezi nimi pauzy. Tato skutečnost vede oběť k bagatelizování, zlehčování a podceňování násilí a zkreslování reality, ve které žije. Sociálně psychologické teorie hovoří také o tzv. Stockholmském syndromu. Pod tímto

12

VARGOVÁ, Branislava a kol. Partnerské násilí – Oběti partnerského násilí, násilí mezi rodiči očima dětí, pachatelé partnerského

násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 25-34.

13

pojmem si můžeme představit jakési emocionální pouto mezi obětí a násilníkem vysvětlované potřebou přežití, která je silnější než nenávist k pachateli. 1.5.4 Teorie osobnosti Teorie osobnosti se snaží zmapovat pachatele a oběti násilí podle některých osobnostních charakteristik. Pachatele charakterizují jako osoby s nízkým sebevědomím a vysokou mírou úzkostnosti. Rysy osobnosti, které by charakterizovaly oběť však nestanovují. Projevy žen vystavených domácímu násilí je však nutné vysvětlovat jako důsledek prožitého traumatu a nikoli jako charakteristiky, které byly u žen přítomny před prožitím násilí. 1.5.5 Teorie rodinných systémů Teorie rodinných systémů nahlíží na násilí mezi partnery jako na jev, který ovlivňuje všechny členy rodiny. Prvním případem aplikace teorie rodinných systémů byl Strausův systémový model násilí. Na jeho práci později navázala Giles-Simsová. Výsledkem její práce je vytvoření šestistupňového systémového modelu násilného vztahu. Teorii rodinných systémů se budu věnovat ještě dále v textu, ve druhé části teoretické části práce, ve které popisuji vztahy mezi partnery a jejich dopad na děti žijící v domácnosti. 1.5.6 Teorie stresu Teorie stresu operuje s provázaností stresu a násilí v rodině. Zmiňuje, že silné stresové reakce, kterými ovšem nemusí být pouze traumatické události, mohou vyvolávat násilí. Výskyt násilného chování zvyšuje také fakt tolerance násilného jednání jako reakce na stres, které je v západní kultuře tolerováno. 1.5.7 Feministické teorie Zastánci feministických teorií se domnívají, že násilí v partnerském vztahu se vyskytuje z důvodu nerovnovážného rozložení mužských a ženských rolí, kdy žena je kulturně stále v podřízenějším postavení.

14

1.5.8 Současný pohled na jednotlivé teorie V současné době se odborná veřejnost přiklání nejvíce k vysvětlení příčin domácího násilí na základě multifaktorových teorií, které zohledňují více různých přístupů tudíž i více možných příčin vzniku domácího násilí.

1.6 OSOBA OHROŽENÁ – OBĚŤ Termín oběť se může jevit jako zavádějící, jelikož budí domnění, že osoba vystavená domácímu násilí se chová pasivně a násilí ze strany pachatele bez jakékoli aktivity směřující ke změně přijímá. Proto je přesnější užívat termínu osoba ohrožená či osoba se zkušeností s domácím násilím, čímž dáváme této osobě větší potenciál a důvěru v její schopnost situaci řešit. Prožívané násilí ze strany partnera ohroženou osobu ovlivňuje v mnoha oblastech běžného života. Dlouhotrvající stres způsobený rodinnou situací snižuje její výkonnost v zaměstnání a tím se může dostat také do špatně zvladatelné ekonomické situace. Tím, že většinou na útěku před násilím ztrácí materiální zázemí a bydlení, se snižuje její sociální postavení. Partnerské násilí má především výrazný dopad na její psychický stav. Hrozí zde nebezpečí rozvinutí řady emočních poruch. 13 Je-li ohrožená osoba vystavena domácímu násilí, snižuje se její kapacita pečovat o děti, resp. reagovat na emoční potřeby svých dětí. V koloběhu násilí je udržována také cyklickým střídáním jednotlivých fází násilí, kdy mezi jednotlivé fáze patří i období klidu. Tím některé teorie vysvětlují fakt, že ohrožená osoba z násilného vztahu neodejde a dále v něm setrvává.14 Jednotná typologie osobnosti oběti však neexistuje.

1.7 OSOBA NÁSILNÁ – PACHATEL Stejně jako neexistuje jednotná typologie osobnosti ohrožené osoby, je tomu tak i u osobnosti násilné osoby. Informace o násilných osobách můžeme získat ze tří základních zdrojů, a to z kriminologických výzkumů, z výpovědí obětí a z psychologicky orientovaných výzkumů15. Dle Pat Cravenové můžeme rozlišit osm základních typů

13

VARGOVÁ, Branislava, VAVROŇOVÁ Marie. Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci. 1. vydání. Praha: ROSA, 2006, s. 10.

14


násilí. 1. vydání. Praha: Linde., 2007, s. 40. 15

MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, s. 228.

15

pachatelů domácího násilí, patří mezi ně: surovec, žárlivec, špatný otec, lhář, vyděrač, sexuální násilník, pán domu, psychický utlačovatel, kdy jednotlivé typy se mohou u pachatele různě kombinovat16. Jisté je, že pachatel vykazuje určitou patologii. Mezi jeho typické osobnostní rysy patří často nedostatek empatie, dále pak schopnost vystupovat jako osoba dvou tváří. Netík a Voňková popisují pachatele domácího násilí jako „anomální až psychopatickou

osobnost,

s rysy

impulzivity,

poruchami

seberegulace,

rigidity,

sebenejistoty, s nedostatečným smyslem pro realitu, ale celkem dobrou sociální kompetencí, s rysy labilní až impulsivní afektivity, jež není dostatečně zvládána rozumem a sníženou odolností vůči zátěži.“17 Tyto osobnostní charakteristiky nahrávají selhávání v konfliktních a emočně vyhrocených situacích. Vliv na rozvoj násilí může mít i transgenerační přenos, kdy je násilí přijato v procesu socializace jako jakási norma. Alkohol a drogy se mohou stát spouštěčem násilí v případech, kdy jsou k násilí sklony. Násilí může nastartovat i souhrn různých nepříznivých životních okolností, ve kterých se rodina ocitla. Je třeba zmínit i psychiatrické diagnózy násilníka, které mohou vést k užití násilí.18 Nejrůznější teorie pak stanovují typologii pachatelů partnerského násilí, kterou se však pro účely bakalářské práce nebudu v této chvíli podrobněji zabývat.

1.8 SVĚDCI DOMÁCÍHO NÁSILÍ Jelikož se domácí násilí odehrává v intimním prostředí domova, tzv. „za zavřenými dveřmi“, jeho nejčastějšími a mnohdy jedinými svědky jsou logicky rodinní příslušníci, převážně děti, či další osoby žijící ve společné domácnosti. Nepřímými svědky se pak mohou stát sousedé oběti a pachatele. Tématu dětí jako svědků násilí v rodině se budu dále podrobně věnovat v druhém oddílu teoretické části práce.

16

MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi. 1. vydání. Praha: Portál. 2005, s. 229.

17

Netík, Voňková In: VARGOVÁ, Branislava a kol. Partnerské násilí – Oběti partnerského násilí, násilí mezi rodiči očima dětí,

pachatelé partnerského násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 116. 18


pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha:Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006. s. 48-49.

16

1.9 VÝVOJ LEGISLATIVNÍHO UKOTVENÍ POMOCI OHROŽENÝM OSOBÁM V ČESKÉ REPUBLICE Abychom mohli osobám zapojeným do koloběhu domácího násilí nabídnout účinnou pomoc, je zapotřebí znát a uplatňovat právní normy upravující ochranu před domácím násilím. Nový způsob řešení případů domácího násilí přineslo přijetí zákona na ochranu před domácím násilím č. 135/2006 Sb. Zmiňovaný zákon zavádí systémový, komplexní přístup k prevenci a ochraně před domácím násilím. Upravuje a hlavně propojuje postupy policie, justice a sociálních služeb při řešení případů domácího násilí. Tento zákon zavedl do praxe institut vykázání ze společného obydlí. Rozšířil tak pravomoci policistů, kteří násilnou osobu mohou na 10 dní vykázat ze společného obydlí. Prioritu má v těchto případech ochrana života, zdraví, svobody a lidské důstojnosti ohrožené osoby oproti ochraně vlastnického práva násilné osoby. Smyslem tohoto opatření je poskytnutí dostatečného prostoru ohrožené osobě tíživou situaci řešit ve spolupráci s pomáhajícími pracovníky intervenčních center, která nabízejí psychologickou, sociální a právní pomoc při řešení domácího násilí, nejen v návaznosti na institut vykázání. Vykázání je tedy preventivním opatřením, ke kterému je přistupováno vždy, když příslušníci Policie zjistí, že lze případ kvalifikovat jako domácí násilí. Následně pak může být jednání násilné osoby vyšetřováno jako trestný čin. Nedosáhne-li intenzity trestného činu, je prováděno přestupkové řízení.19 Pro doplnění uvádím v příloze „Legislativní ukotvení domácího násilí v ČR“ výčet základních částí právních norem vztahujících se k problematice domácího násilí.20

19 20

http://www.mvcr.cz/clanek/domaci-nasili-institut-vykazani-a-dalsi-informace.aspx, ze dne 17.11.2012 podrobněji v příloze Legislativní ukotvení domácího násilí v ČR

17

2 DĚTI V ROLI SVĚDKŮ DOMÁCÍHO NÁSILÍ Statistiky intervenčních center v souvislosti s výskytem dětských obětí domácího násilí hovoří jasně. V roce 2011 provedli policisté vykázání v 836 rodinách, v nichž žilo celkem 2016 dětí, svědky násilí se stalo 1575 dětí a přímo bylo domácímu násilí vystaveno 441 dětí21. Svědky násilí se tedy stalo více než 78% zmíněných dětí. A to hovoříme pouze o násilí

v rodině,

které

bylo

řešeno

v rámci

institutu

vykázání.

Na

stránkách

www.stopnasili.cz se pak můžeme dočíst, že svědky násilí se stává až 90% dětí z rodin, kde k domácímu násilí dochází22. Tato čísla jsou značně alarmující zvláště, dáme-li si je do souvislostí se stanoviskem Světové zdravotnické organizace (World Health Organization), která považuje každé dítě, jež se stalo svědkem násilí v rodině za dítě psychicky týrané23. I z tohoto důvodu je žádoucí věnovat takto ohroženým dětem zvýšenou pozornost. V následující kapitole popíši základní vývojové potřeby dětí se zaměřením na funkčnostnefunkčnost rodiny, která hraje v rámci socializace dítěte významnou roli. Dále se budu věnovat možným dopadům a následkům násilí, je-li mu dítě přítomno. Jelikož jsem se zaměřila na úzkou skupinu dětí svědků násilí, v jejichž rodině byl uplatněn institut vykázání, popíši také situace, do kterých se dítě po provedeném vykázání může dostat (kontakt s policií a pomáhajícími profesionály při a po vykázání, útěk před násilnou osobou, kontakt dítěte s násilným rodičem).

2.1 VÝVOJOVÉ POTŘEBY DĚTÍ „Lidské potřeby chápeme jako určitý způsob začleňování do světa.“24 Zda-li bude vývoj dítěte plynout tím správným směrem, závisí na mnoha faktorech. Některé skutečnosti sice můžeme ovlivnit jen minimálně (např. vrozené dispozice), jiné ovlivníme zcela zásadně (např. orientaci dítěte ve světě, přijaté hodnoty a naučené vzorce chování). Přitom těmi nejdůležitějšími osobami, které se starají o naplňování psychických i biologickým potřeb dítěte jsou jeho nejbližší pečovatelé, ve většině případů biologičtí rodiče. Ti tak ovlivňují

21

http://www.domaci-nasili.cz/Download/statistika%202011.pdf, ze dne 15.9.2012

22

http://www.stopnasili.cz/verejnost/deti-svedci-domaciho-nasili.html, ze dne 15.9.2012

23


pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí, 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 38. 24


násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 83.

18

psychický, fyzický a sociální vývoj dítěte. Právě rodiče mohou dětem pomoci nebo naopak zabránit naplňovat potřeby v jednotlivých vývojových fázích a tak je vést správným směrem v jejich psychickém, fyzickém i sociálním růstu nebo naopak jejich vývoj negativně poznamenat. 2.1.1 Klasifikace stádií vývoje osobnosti dle E.H. Eriksona 25 Existují různé teorie vývoje a formování osobnosti jedince klasifikující jeho duševní posun od narození po dospělost. E. H. Erikson ve své teorii rozlišuje osm vývojových fází. Vybrala jsem ji z toho důvodu, jelikož akcentuje vliv rodičů na dítě při překonávání jednotlivých vývojových etap. Erikson mluví o základních vývojových překážkách. Vychází z předpokladu, že v každé fázi vývoje jedince musí být splněny, resp. překonány určité úkoly. Skutečnost, jakým způsobem byly naplněny, pak posunuje člověka k vyšším vývojovým překážkám a formuje tak jeho osobnost. První rok života a zároveň první fázi vývoje nazval Erikson stadiem důvěry – nedůvěry. Dítě si vytváří pocit důvěry či nedůvěry vůči okolnímu světu na základě vlastních zkušeností s péčí, přijetím a láskou své matky. Druhou fází je mezi druhým a třetím rokem života autonomie – pocit studu. V této fázi se formuje autonomie a pocit sebedůvěry nebo naopak pochybnosti a stud. Pokud je dítě příliš kritizováno převáží u něj pocity vlastní nedostatečnosti. Iniciativa – pocit viny musí být překonány mezi čtvrtým a pátým rokem. V této etapě je důležitá reakce rodičů na aktivitu dítěte, která buď podpoří iniciativu a aktivitu dítěte nebo naopak převáží pocity viny. Šestý až jedenáctý rok je charakterizován fází přičinlivosti – inferiority, kdy se dítě zajímá o fungování věcí, o pravidla a uspořádání světa. Opět záleží na rodičích, zda-li tento zájem podporují. Dvanáctý až osmnáctý rok je obdobím nalezení identity – difúznosti. Zájem mladého člověka o fungování světa se více prohlubuje, přijímá různé role, hledá svoji vlastní identitu, vzniká sebejistota nebo naopak vnitřní zmatek, chybí-li identita. V dospělém věku pak zbývá splnit ještě další tři překážky. V mladší dospělosti je to intimita – izolace, kdy se v erotických a jiných vztazích vytváří smysl pro vlastní i cizí intimitu, ve střední dospělosti plodnost – sebeabsorbování. Ve stáří je to pak integrita – pochybování, kdy člověk hodnotí průběh svého prožitého života.

25

NAKONEČNÝ, Milan. Encyklopedie obecné psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 1997, s. 157.

19

2.1.2 Hlavní psychické potřeby dětí dle Zdeňka Matějčka 26 Matějček definoval pět hlavních psychických potřeb dítěte. Dostatečný přísun podnětů Základní potřebou je dostatečný přísun smyslových podnětů zvenku, tedy převážně od rodičů. Jedná se o každodenní tělesný a řečový kontakt, který zprostředkovává dítěti především matka, později se připojuje více otec. Tento kontakt má význam pro rozvoj psychických schopností a dokončení vývoje nervové soustavy. Důležité je, aby podněty předávané rodiči měly jistý řád, aby jich dítě mělo dostatek, ale zároveň jimi nesmí být zahlceno. Smysluplný svět Potřeba bezpečí a jistoty osobního vztahu je další z řady potřeb. Je to potřeba určitého řádu ve věcech a vztazích. Pokud existuje řád, pak na základě podnětů, které jsou smyslovými orgány přiváděny do mozku vznikají poznatky a zkušenosti. Oceňujeme-li určité chování dítěte, dáváme-li mu zpětnou vazbu, že takto je to v pořádku, toto chování se zpevňuje. Životní jistota Dítě hledá u svých rodičů bezpečí a podporu při objevování svého životního a později též společenského prostoru. Tuto potřebu mu mohou naplnit pouze lidé z jeho nejbližší rodiny, které dobře zná, jejichž reakce jsou pro něj čitelné a proto u nich může najít ochranu. Pozitivní identita Potřeba vlastního Já a s ním spojené prosazování vlastní vůle dítěte. Dítě na základě soužití s rodiči velmi brzy zjistí, že se na své lidi může spolehnout, že k nim patří a má pro ně jistý význam. Podle toho, jak se k němu blízcí lidé vztahují, zda-li je přijímají nebo odsuzují, se vyvíjí jeho sebepojetí a sebevědomí. Otevřená budoucnost Potřeba otevřené budoucnosti je potřebou specificky lidskou. Otevřená budoucnost motivuje člověka k aktivnímu žití a vytrhává ho ze zoufalství a pesimismu. Je pro člověka jakousi nadějí, že život pokračuje. Děti však dokáží o budoucnosti plně uvažovat až ve středním školním věku.

26

MATĚJČEK, Zdeněk. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dětí. 1. vydání. Praha: Grada Publishing., 2005, s. 28-30.

20

2.1.3

Kritické fáze z hlediska naplnění vývojových potřeb dětí 27

Dalo by se říci, že každá fáze vývoje je v něčem kritická. Nejkritičtější z hlediska nemožnosti ovlivnění pak mohou být pro člověka ty fáze života, ve kterých zůstává odkázán výhradně zásahům pečujících osob, tedy zejména dětství. V případě domácího násilí či jakékoli jiné traumatizující situace v rodině a s ní spojeným zatížením do budoucího života záleží zejména na době (vývojovém období), kdy tato událost dítě zasáhne. V kojeneckém období je dítě naprosto závislé na poskytování péče ze strany matky. Na základě vazby s ní navázané získává základní důvěru ke světu. Násilí mezi rodiči jeho důvěru ke světu nabourává. Může na něj reagovat nadměrnou plačtivostí, poruchami spánku, jídla, může také neadekvátně reagovat na podněty, být ustrašené. Batolecí období je obdobím narůstání důležitosti dalších osob, ke kterým se dítě vztahuje, zejména pak otce. V této etapě se dítě učí především nápodobou blízkých osob. Je pro něj důležité, aby mělo jasně stanovené hranice, aby mohlo za podpory rodičů bezpečně prozkoumávat svět. Na násilí reaguje opožděním vývoje řeči a dalších dovedností, odtažitostí, nedůvěrou. Hrozí zde také riziko rané deprivace. Předškolní věk je jedno z nejcitlivějších rizikových období pro vznik poškození dítěte. Hodnocení okolního světa dítěte je zcela závislé na rodičích, jelikož stále ještě nedokáže věci kolem sebe adekvátně pojmenovat a tudíž i zpracovat. Díky dětské fantazii pro něj může strach a úzkost plynoucí z domácího násilí představovat velkou zátěž obrovských rozměrů. Rodina je pro něj místem, na které je zcela odkázáno. Děti vystavené násilí se špatně soustředí, mají problémy se spánkem, jsou častěji nemocné, objevuje se u nich nervozita a problémy ve vztazích s vrstevníky, které se projevují agresivním nebo naopak uzavřeným chováním vůči ostatním lidem. V mladším školním věku s nástupem do školy dochází k rozvoji myšlení dítěte. Ve škole může získat ocenění, které je pro budování jeho sebevědomí přínosné. Zároveň jsou na něj kladeny nároky spojené s povinnostmi, ve kterých může selhávat a tak se objevují také pocity méněcennosti. Dítě žijící v násilném rodinném prostředí se může stydět za situaci doma, odmítá o rodině mluvit, tím se vyčleňuje z kolektivu. Také mohou zesilovat 27

BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí – zkušenosti

z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vydání. Praha: Acorus, 2009, s. 38-39.

21

narušené vztahy k vrstevníkům. Dítě se snaží situaci doma porozumět, přijímá ji tedy jako normu. V kontaktu s ostatními dětmi mnohdy selhává, protože se v původní rodině nenaučilo řešit konflikty vhodnými vzorci chování. Ve starším školním věku již děti většinou přijaly násilí v rodině jako normu a nedokáží pochopit, proč se jejich matka rozhodla od násilného otce odejít. Těžce nesou přetrhání kontaktů s vrstevníky, ke kterým může dojít v případě, že v důsledku útěku před násilím mění bydliště. Matka předpokládá, že dítě už je natolik vyspělé, že situaci pochopí. Tomu však děti často nerozumí právě z důvodu přijetí násilí jako normy. Děti v tomto věku mohou mít omezenou schopnost vyjadřovat emoce, jejich vztahy s vrstevníky jsou neutěšené, často se chovají agresivně nebo se naopak stahují do sebe a prohlubuje se tak jejich izolace. V období adolescence se u dětí vyrůstajících v rodinách zasažených domácím násilím objevují problémy s hledáním vlastní identity. Život v atmosféře násilí a absence vhodných vzorů, se kterými by se mohly identifikovat, znesnadňuje hledání vlastního místa ve světě. U dospívajících se může stupňovat depresivní ladění, je přítomno sebepoškozování, suicidiální pokusy, předčasné navazování intimních vztahů, tendence ke zneužívání návykových látek.

2.2 SOCIALIZACE DÍTĚTE V RODINĚ V SOUVISLOSTI S DOMÁCÍM NÁSILÍM „Proces socializace probíhající jako postupné vrůstání do společenských podmínek života, tj. jako postupná orientace v daném sociokulturním prostředí a osvojování tomuto prostředí přiměřeného účelného chování, je ve své podstatě rodinnou výchovou, která psychologicky vzato, je zase procesem učení, zejména sociálního.“28 Proces socializace probíhá prostřednictvím nápodoby, identifikace či sugesce nebo sociální činnosti. 29 Rodinné prostředí je v tomto ohledu pro dítě nezastupitelné, zejména pak v raných fázích jeho života. V rodině se člověk učí orientovat se ve světě jednoduše tím, že pozoruje a napodobuje své rodiče, sourozence, prarodiče či jiné příbuzné. Osvojuje si tak vzorce

28


29


násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 80.

22

chování a jednání, které přenáší do svého vlastního života. Rodina by tedy měla být místem, kde si dítě může bezpečně odpozorované procesy prakticky zkoušet. Je to především rodina, kdo formuje identitu dítěte, má vliv na jeho sebevědomí, sebepojetí a směřování. Výzkumy také ukazují, že je důležité, aby se rodiče vhodně vztahovali k dítěti již v prvních dnech po jeho narození30. Rodina by dítěti měla poskytnout jistotu a oporu, ale také dostatek podnětů, které probouzejí aktivitu dítěte objevovat svět a mapovat vztahy a souvislosti v něm. Důležitým úkolem rodiny je pomoci dítěti svět pochopit. Dítě však přejímá vidění světa očima svých rodičů, oni mu především svým chováním ukazují, jak se v té které situaci zachovat.

I velmi malé děti, které nerozumí mluvené řeči, velmi

intenzivně vnímají emoční naladění rodičů. „Děti si v průběhu svého vývoje osvojují řadu postojů a způsobů chování nápodobou. Pokud jsou svědky násilí v rodině, mohou přebírat tento model a aplikovat ho ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům a později i do partnerského života a vůči vlastním dětem.“31 Z uvedeného vyplývá, že prožití spokojeného dětství ve vhodném rodinném prostředí je nezbytně důležité pro fyzický, psychický i sociální vývoj. Případné úmyslné či nechtěné přešlapy pečujících osob ovlivňují dítě na celý život. Přirozenou podmínkou života člověka ve společnosti je dle Nakonečného fakt, že bude jako dítě do tohoto společného života uveden tak, aby se v něm sám dokázal orientovat32. Záleží pak především na rodinném prostředí a rodinné výchově, jakým způsobem tento úkol uskuteční. 2.2.1 Role matky Každý člověk vystupuje v životě v mnoha různých rolích, z nichž některé jsou zcela přirozené a jiné mohou být pociťovány jako vnější tlaky. Samozřejmostí je pro mnoho žen naplnění role matky, jež plně odpovídá přirozeným psychickým tendencím. V případě, že je dítě chtěné a plánované, dostává se do ní žena dobrovolně a přirozeně. V krajním případě, kdy např. nechtěně otěhotní, může tuto roli zcela odmítnout. Nejedná se však jen o to, že se žena stane biologickou matkou, mnohem důležitější je pro její dítě skutečnost, jakým způsobem tento status uchopí a jak ho dokáže naplnit ve vztahu k dítěti.

30

ŠULOVÁ, Lenka. Odborná příloha časopisu Linka bezpečí, 2005, č. 3, s. 1, dostupné z

http://www.linkabezpeci.cz/data/articles/down_62.pdf, ze dne 15.10.2012 31

http://www.stopnasili.cz/verejnost/deti-svedci-domaciho-nasili.html, ze dne 15.9.2012

32


23

Matka totiž sehrává v životě dítěte stěžejní úlohu, dítě je na ní v raných fázích života plně závislé a je pro něj tedy základní osobou, která ho učí orientovat se v okolním světě, dává mu pocit jistoty a bezpečí a zakládá tak jeho důvěru v okolní svět a jeho řád. Dítě má zejména v období novorozeneckého, kojeneckého a částečně i batolecího období vytvořenou velmi silnou citovou vazbu na matku. Vnímá sebe a matku jako jednu bytost, vše co se děje matce jakoby se dělo i jemu samému33. Základním sociálním vztahem pro dítě je tedy vazba mezi ním a jeho matkou34. Dítě velmi intenzivně vnímá rodinnou atmosféru přes chování matky35.

Matka, vystavovaná

opakovaně atakám násilného partnera, zatížená nadměrným stresem a strachem, ztrácí kapacitu adekvátně naplňovat roli matky a tudíž i potřeby svých dětí. Ženy v násilném vztahu často setrvávají také z důvodu zachování rodiny pro své děti, omlouvají před nimi útoky partnera a bagatelizují násilí. Děti se proto včas nedoví, že násilí je třeba odmítnout. Matka žijící dlouhodobě v násilném vztahu ztrácí postupně respekt a úctu svých dětí, které si situaci násilí vyloží často tak, že je to právě ona, kdo dovoluje otci, aby se k ní takto choval, je tedy za násilí odpovědná. Mnoho dětí zcela pochopí, co se v rodině dělo až v dospělosti.36 2.2.2 Role otce I role otce je v životě dítěte významná. Jeho úloha ve vztahu k potomkům spočívá především v pomoci osamostatnění se a odpoutání z původní rodiny. Rozlišujeme biologickou roli otce (muž, který dítě zplodil), sociální (muž, který se o dítě dlouhodobě stará, který je vychovává) a právní (muž, který má rodičovskou odpovědnost, práva a povinnosti). V sociální a vývojové psychologii je otec spojován s identifikačním modelem chování pro syny, někdy také pro dcery.37 Muži uplatňují při péči o malé děti podobné praktiky jako ženy, jsou s nimi v kontaktu podobným způsobem, dotýkají se jich podobně, pozorují je z podobné vzdálenosti, mluví na ně vyšším hlasem apod38. I když je v raných fázích vývoje dítěte matka pro dítě nezastupitelná a je na ni velmi těsně navázáno, ukazuje

33


násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 90. 34

BOWLBY, J. In: NAKONEČNÝ, Milan. Encyklopedie obecné psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 1997, s. 320.

35

MATĚJČEK, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1. vydání. Praha: Grada, 2002, s. 15.

36


pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha:Ministerstvo práce a sociálních věcí., 2006, s. 44. 37

BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím, aneb bez otce se nedá (dobře) žít. 1. Vydání. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 28.

38

MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíce potřebují. 1. vydání. Praha: Portál., 2003.

24

se, že i přítomnost otce v tomto období je velmi důležitá pro zdravý, zejména psychický, vývoj dítěte39. Otcové se do péče a výchovy dětí většinou výrazněji zapojují až v době, kdy dítě chodí a začíná se dorozumívat řečí. Největší podíl na výchově pak mají v období od pěti do patnácti let věku dětí. V tomto období je důležité, aby rodič v rodině na děti aktivně pozitivně působil, nestačí pouze, že v ní žije. Měl by být se svojí otcovskou rolí ztotožněn, měl by ji zodpovědně přijmout a poskytovat dítěti svým chováním pozitivní identifikační vzor. Kritickým obdobím pro vytváření rodičovských postojů je předškolní věk. V adolescenci a rané dospělosti, kdy je hlavním vývojovým úkolem vytvoření vztahů k příslušníkům opačného pohlaví, dává otcova podpora, zájem a jeho dostupnost dcerám i synům výhodu v navazování úspěšných a fungujících partnerských vztahů.40 Je-li otec násilný, jdou potřeby všech ostatních členů rodiny stranou. On se stává osobou, která si manipulací, fyzickým, psychickým či ekonomickým tlakem zajistí ze strany rodiny plné plnění pouze svých potřeb bez ohledu na ženu a děti. 41 Násilný muž tedy selhává v roli partnera i otce. Nikdy nebude vhodným identifikačním vzorem pro syna ani dobrým vzorem mužského chování pro dceru42. Z rodin, kde byl otec nevhodným identifikačním vzorem, pochází také množství mužů s malou frustrační tolerancí náchylných k impulzivnímu a agresivnímu chování43. 2.2.3 Matka v roli násilné osoby, otec v roli ohrožené osoby Na organizace pomáhající osobám ohroženým nebo vystaveným domácímu násilí se ve většině případů obracejí ženy. Neznamená to však, že muži nemohou vystupovat v roli ohrožené osoby. Násilí žen má často podobu psychického týrání, na které následně muž reaguje fyzickou agresí. Tento model násilí však zůstává skrytý, neboť muži se, pokud se vůbec vnímají, jako ohrožená osoba, neobracejí s žádostí o řešení násilí v rodině na pomáhající profesionály v takové intenzitě, jako ženy. Stává se pak mnohem častěji, že ohrožený muž bývá ženou označován jako agresor. Dopad takového rodinného modelu je 39

LOVASOVÁ, L. Odborná příloha časopisu Linka bezpečí, 2005, č. 3, s. 3. dostupné z

http://www.linkabezpeci.cz/data/articles/down_62.pdf , ze dne 14.10.2012 40 41

MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíce potřebují. 1. vydání. Praha: Portál, 2003. BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí – zkušenosti

z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vydání. Praha: Acorus, 2009, s. 33. 42


násilí. 1. vydání. Praha: Linde., 2007, s. 98. 43

WARSHAK, Richard A. Revoluce v porozvodové péči o děti. 1. vydání. Praha: Portál, 1996, s. 41.

25

pro děti samozřejmě také tíživý, neboť děti dokáží velmi citlivě reagovat

a vnímat

atmosféru v rodině. Opět je zde pro děti velmi omezená možnost identifikovat se s druhým pohlavím a přirozeně načerpat správné vzorce chování. 2.2.4 Práva a povinnosti rodiny a způsob výchovy Také vztah mezi matkou a otcem se dítěti stává pravzorem sociálních vztahů, který vnímá nejprve na nevědomé úrovni, později vědomě a kriticky44. Vysvětlují-li rodiče svým dětem své vlastní chování a jsou-li pro ně současně pozitivním vzorem, pomáhají dítěti urychlit jeho vývoj ve zralou osobnost. V případě, kdy je pro dítě jejich chování nečitelné, dochází u něj k vnitřnímu zmatku, kdy přirozeně nemůže rozlišit, jaké způsoby chování jsou po něm vyžadovány.45 Rodina je v naší společnosti považována za kulturní hodnotu a proto je také různými opatřeními státu chráněna a je podporováno její fungování. Rodičovství tedy není pouze biologickou záležitostí, nýbrž i záležitostí právní, ze které vyplývají práva a především povinnosti vůči dítěti. Základní právní normou, která definuje rodinu a s ní spojená práva a povinnosti je Zákon o rodině46. Další významnou normou je pak Úmluva o právech dítěte47. V okamžiku narození dítěte vzniká právní vztah mezi rodiči a dětmi spojený se vzájemnými právy a povinnostmi. K realizaci rodičovských práv a povinností i k ochraně práv dítěte slouží institut rodičovské zodpovědnosti. Rodiče jsou povinni chránit zájmy dítěte, při výchově dítěte musí zachovávat jeho důstojnost. Dítě má právo být vyslyšeno a svobodně se vyjadřovat k věcem, které se ho dotýkají. Rodiče mají být pro děti vzorem. Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud právo vykonávat rodičovskou zodpovědnost pozastavit, omezit nebo rodiče může tohoto práva zcela zbavit. O špatném zacházení s dítětem však musí být soud informován, což se v případech domácího násilí děje až v situaci, kdy se násilné incidenty vystupňují natolik, že dochází k ohrožení na zdraví (fyzickém i psychickém) a životě. Rodičovská zodpovědnost je totiž soukromoprávním institutem.48 Rodinný život a soukromí musí být respektováno, je tedy často velmi těžké odhalit násilí vyskytující se v rodině, pokud na něj některý z členů rodiny neupozorní. 44

NAKONEČNÝ, Milan. Základy psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 1998, s. 219.

45


46

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

47

Úmluva o právech dítěte byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991

Sb. 48

KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, ŽATECKÁ, Eva, DÁVID, Radovan., KORNEL, Martin. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2011, s. 44.

26

2.3 DÍTĚ JAKO SVĚDEK NÁSILÍ V RODINĚ Děti vyrůstající v rodině ohrožené domácím násilím se nacházejí ve svízelném postavení. Jednak jsou za každých okolností násilím ohroženy, ať už vystupují v roli svědků či osob, proti kterým je násilí přímo směrováno, dále pak nemají prakticky žádnou možnost, jak situaci řešit, neboť se s tímto problémem nemohou obrátit na nejbližší pečující osoby – rodiče a jiné varianty pomoci (intervenční centra, linky bezpečí, krizová centra apod.) nemusí být pro děti vždy dostupné. Dítě uprostřed agresivního napadání rodičů ztrácí základní jistoty a pocit bezpečí, což vede k prožívání naléhavé úzkosti v těchto situacích49 Děti tedy žijí ve strachu z útoků násilné osoby, kdy ohrožená osoba často nemá kapacitu věnovat dětem dostatek pozornosti a mnohdy je vtahuje do role partnerů, se kterými důsledky násilí řeší, neboť nemá nikoho jiného, komu by se svěřila. Nebo naopak ve snaze ochránit děti před násilím mnohdy útoky bagatelizuje a ujišťuje je o tom, že „je vše v pořádku“, že „je to normální“, omlouvá chování násilné osoby. Děti se tak dostávají do bludného kruhu a život v takto postižené rodině se jim stává často doživotním traumatem. Zážitek prožitého násilí se tak může stát problémem nejen v jejich dětství, ale ovlivní jejich život a vztahy i v dospělosti.50 Jak již bylo řečeno výše, na dítě jako svědka domácího násilí by mělo být podle vyjádření Světové zdravotnické organizace nahlíženo jako na dítě psychicky týrané. Ze stanoviska Evropského hospodářského a sociálního výboru jednoznačně vyplývá, že dítě, které je svědkem domácího násilí je vždy také jeho obětí. Násilí páchané na matce dítěte pro něj vždy představuje výraznou zátěž. Nemusí se jednat pouze o přímé přihlížení násilí. I situace v rodinách, kde se dítě nestalo přímým svědkem násilí, je pro dítě stresující, neboť může pociťovat určité napětí a nejistotu.51 2.3.1 Formování rolí a vzorců chování u dětí vystavených násilí v rodině Děti potřebují určitý řád a jasné hranice, aby pro ně byl svět srozumitelný. Je pro ně důležité vidět oba rodiče v pozitivním světle také proto, aby se mohly identifikovat s jejich rolemi a bylo jim umožněno přijmout pozitivní vzorce chování. Děti vyrůstající v rodinách, kde se vyskytuje násilí, však nemají možnost přirozeně načerpat společností očekávané

49

PÖTHE, Peter. Dítě v ohrožení. 2. vydání. Praha: G plus G, 1999, s. 41.

50


násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 80. 51

http://www.domacinasili.cz/files/files/metodika_dite_svedek_dn.pdf, ze dne 15.9.2012

27

vzorce chování. V rodině, kde zastává jeden z rodičů výrazně dominantní roli a druhý se ve všem podřizuje, je dítěti poskytován ambivalentní, spíše však negativní vzorec chování. Tito rodiče nemohou získat přirozenou autoritu dětí, která je dána akceptujícím a respektujícím laskavým vztahem nejen ve vztahu k dítěti, ale též vzájemně mezi rodiči. Děti sledující násilí páchané na matce jsou silně traumatizovány a zážitky z dětství se promítají i do jejich budoucího života.52 Matka, která je násilným partnerem ponižována, stírána a trestána, nemůže dětem poskytnout pocit bezpečí a jistoty. Děti mnohdy nevěří, že je může ochránit, když nedokáže ochránit sama sebe. Často také pátrají po možných příčinách páchaného násilí, jelikož si chování otce nedovedou vysvětlit, hledají viníka, kterým se ve svých dětských očích stávají často samy. Děti, které se přiklánějí na stranu násilného otce, vidí příčinu jeho chování v matce. Ta se pro ně pak nemůže stát přirozenou autoritou, se kterou by se identifikovaly. Děti se přirozeně identifikují s jim blízkými osobami na základě citové vazby, platí tedy, že mohou přijmout matku vystavenou týrání za svůj identifikační vzor a je tudíž velmi pravděpodobné, že se v dospělosti dostanou též do role oběti, nebo se přikloní na stranu silnějšího otce, kdy hrozí, že násilné chování otce přijmou jako normu a převedou jej do svého života jako legitimní způsob řešení nejrůznějších situací. Hlavním problémem přítomnosti dětí při konfliktech v rodině je ohrožení potřeby bezpečí a jistoty, které řadíme mezi základní psychické potřeby. Vyhrocené konflikty v rodině vedou k narušení duševní rovnováhy dítěte. Pro člověka je důležité prožít „šťastné dětství“ osvobozené od dramatických situací. Zkušenost pozitivních rodinných vztahů ovlivňuje celý budoucí život dítěte, tedy i vývoj v dospělosti.53 I když rané sociální učení a s ním spojené dětské zkušenosti jsou v průběhu života modifikovány, jelikož nestačí na život v dospělosti, děti si často odnášejí ze své původní rodiny spoustu zažitých vzorců chování, které je mohou zatěžovat a stávají se těžko odbouratelnými po celý zbytek jejich života. Často ani korektivní zkušenosti uskutečněné v procesu resocializačního učení, které mohou napomoci k vytvoření nových způsobů chování a postojů, nepomohou zažité vzorce změnit. Dostáváme se tak do bludného kruhu, který nutí zažité vzorce přenášet a zatěžovat s nimi další generace.54 Navíc dítě, které je v rodině vystaveno nadměrnému psychickému tlaku, je příliš kritizováno a ponižováno, nezíská nikdy dostatečnou sebedůvěru. Svoji nejistotu pak kompenzuje agresivními 52



MATĚJČEK, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1. vydání. Praha: Grada, 2002, s. 17.

54


28

výpady na slabší jedince nebo se uzavře do sebe, odmítá komunikovat a tváří se, že se nic nestalo. Psychická bolest je totiž mnohem výraznější než bolest fyzická a přetrvává dlouho po ublížení. Pro děti vyrůstající v rodinách s výskytem domácího násilí je velmi těžké zavolat si pomoc, jelikož jsou často rodiči přesvědčováni, že násilí je vnitřní záležitostí rodiny, o které se nemluví na veřejnosti. Násilí pak přijímají jako běžnou součást života. 2.3.2 Transgenerační přenos násilí Přejímání vzorců chování a komunikace a přenášení souboru očekávání z původní rodiny do rodiny nově založené je přirozeným jevem. V nově založené rodině pak může dojít ke korekci prožitých dětských traumat nebo se naopak mohou tyto rané negativní zážitky zopakovat. Tyto nezpracované negativní zkušenosti z raného dětství se mohou v nově vzniklém vztahu otvírat a oživovat, zejména pak v zátěžových situacích. Některé teorie rodinné terapie poukazují na nutnost analýzy a zvládnutí traumatických zkušeností z dětství, neboť nezpracované negativní zážitky mohou ovlivňovat jedince v jeho fungování také v nově vzniklé rodině.55 2.3.3 Dopad násilí na dívky Literatura a provedené výzkumy hovoří o tom, že dívky se častěji identifikují s rolí oběti. Násilné chování tak přijmou jako skutečnost, kterou je možné či nutné tolerovat. V dospělosti se pak často dostávají do podobné situace jako jejich matky, opakují stejný vzorec chování, vybírají si násilného partnera, kterým byl v době jejich dětství a dospívání jejich otec a setrvávají v násilném vztahu, jelikož se násilí naučily přijímat jako přirozenou složku života56. U dívek pozorujeme dále kromě identifikace s rolí oběti také poruchy nálady, agresi namířenou vůči sobě, narušení sebepojetí, problémy s vyměšováním a izolaci od okolního světa57. Dle Bentovima dochází u dívek často k internalizačním procesům, které jsou spojeny s úzkostí, sníženým sebehodnocením, sebetrestáním a přijetím role oběti58.

MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce.1. vydání. Praha, Portál, 2003, s. 187.

55 56


pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 2006, s. 41. 57

GNANADASON In: VARGOVÁ, Branislava a kol. Partnerské násilí – Oběti partnerského násilí, násilí mezi rodiči očima dětí,

pachatelé partnerského násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s.91. 58

BENTOVIM, Arnon. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 1998, s. 22-23.

29

2.3.4 Dopad násilí na chlapce Chlapci se učí vnímat násilí jako běžnou, žádoucí či alespoň tolerovanou formu sociálního chování. Agresí si tak zajišťují bezpečí v duchu hesla „silnější vítězí“. Z praxe také vyplývá, že mnoho mužů vyrůstajících v rodinách, kde bylo násilí zcela běžnou záležitostí, je přenáší i do svých vztahů59. Druhou variantou vyrovnávání se s násilím je strach, úzkost, nejistota a ohrožení šikanou ze strany vrstevníků z důvodu přijímání agrese jako normy nebo neschopnosti se vůči agresivnímu jednání bránit. Chlapci také často ve snaze ochránit matku zaujímají ochranitelskou roli jakéhosi náhradního partnera matky, která je neadekvátně zatěžuje svěřováním se s probíhajícím násilím. Gnanadason popisuje u chlapců vystavených domácímu násilí zvýšenou agresivitu, potíže s vyměšováním, negativní postoj k druhým lidem, znejistění v mužské roli a identifikaci s agresorem60. Dle Bentovima u chlapců v důsledku prožitého traumatu dochází k externalizačním procesům, které se projevují v odmítání a agresivitě vůči druhým lidem a značným úsilím o moc a převahu nad druhými společensky neakceptovatelným násilím61.

2.4 VIKTIMIZACE OBĚTI TRESTNÝCH ČINŮ 62 2.4.1 Primární viktimizace Pojem viktimizace označuje proces, kdy se člověk stává obětí trestného činu. Viktimizace však nezačíná a nekončí trestným činem. Z pohledu oběti je trestný čin pouze začátkem, neboť nyní, zasažen trestným činem, je nucen přijmout další role (roli poškozeného a roli svědka). Nejinak je tomu i u dětí. Újma v podobě primární viktimizace zahrnuje tzv. primární rány mezi něž řadíme fyzickou, finanční a emocionální újmu. Z pohledu poškozeného mohou být emociální rány velmi naléhavé a obtížně odstranitelné. Záleží vždy na osobnosti jedince, jak se dokáže s emocionální újmou vyrovnat. Ta bývá charakterizována vnitřní nepohodou, labilitou a tenzí spojenou se strachem z pachatele. V případě domácího násilí, kdy se násilí cyklicky opakuje, jsou obavy z pachatele o to výraznější. 59



GNANADASON In: VARGOVÁ, Branislava a kol. Partnerské násilí – Oběti partnerského násilí, násilí mezi rodiči očima dětí,

pachatelé partnerského násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007, s.91. 61

BENTOVIM, Arnon. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 22-23.

62

ČÍRTKOVÁ, Ludmila, VITOUŠOVÁ, Petra a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. 1. vydání. Praha: Grada Publishing,

2007, s. 12-21.

30

Zážitek trestného činu naruší celý další život poškozeného, neboť roztříští důležité mentální mapy a zažité jistoty oběti. Hovoříme o tzv. psychické fragmentalizaci, kdy restrukturalizace kognitivních map je náročným procesem ve fázi vyrovnávání se s následky trestného činu. Trestný čin totiž výrazně otřese se dvěma základními životními scénáři oběti.

Jedná se o ztrátu iluze dobrého světa (svět se stává nepřehledným,

nepředvídatelným a nespravedlivým) a kontroly (oběť se cítí slabá a bezmocná, nekompetentní v řízení a ovlivňování vlastního života). Lidé v souvislosti s prožitím trestného činu ztrácejí pocit důvěry v sebe sama i okolní svět a jejich pocit vlastní autonomie je narušen. 2.4.2 Sekundární viktimizace Sekundární viktimizací je označován proces druhotného zraňování v průběhu vyšetřování trestných činů, kdy je oběť v rámci nadbytečných procedur souvisejících s objasňováním trestných činů opakovaně zraňována. Celé vyšetřování je pro oběť nepříjemným zážitkem, jelikož je spojeno se stresem a je pro ni tudíž velmi emocionálně náročné. Oběť je nucena hovořit o nejintimnějších záležitostech s cizími lidmi, což je mnohdy velmi nepříjemné. Sekundární viktimizace má strukturální příčiny, které vyplývají z formálních předpisů při řešení trestných činů, příčiny sociálně psychologické, které souvisejí s psychologickou potřebou vnímat svět jako bezpečné místo a přijetí faktu, že někomu mohlo být neprávem ublíženo aniž by k tomu dal příčinu, by bylo pro mnoho lidí ohrožením těchto zažitých struktur. Dále se jedná o postoje a kognitivní schémata jednotlivců přicházejících do styku s obětí, které řadíme mezi příčiny individuální. Mezi ně zařazujeme i fenomén fascinace násilím, kdy se okolí zajímá převážně o trestný čin a oběť se svými emočními prožitky je spíše na okraji zájmu. Oběť od svého okolí očekává, že bude dostatečně informována o vývoji případu a o probíhajících procedurách, že bude zajištěno její bezpečí, že není její verze příběhu zpochybňována, že bude respektována jako člověk. Frustrace těchto potřeb pak vede k druhotnému zraňování.

2.5

DÍTĚ JAKO SVĚDEK VYKÁZÁNÍ

Pro dítě je velmi zatěžující, žije-li v prostředí domácího násilí. Provedené vykázání pro něj může být značnou úlevou, vysvobozením ze života plného násilí, zároveň se však jedná o výrazně stresující událost. K vykázání dochází převážně v době, kdy násilí eskaluje 31

natolik, že se objeví nutnost zásahu jiných subjektů, většinou příslušníků Policie České republiky. Institut vykázání63 se uplatňuje často po předchozím vyhroceném incidentu násilí (stává se také, že PČR vykazuje pachatele násilí na základě výpovědi ohrožené osoby provedené na policejní služebně). Policii mohou zavolat ve vypjaté situaci také děti ohrožené osoby, které v tu chvíli zažívají velmi silný strach o ohroženého rodiče, sebe a své sourozence. Následně se pak u nich mohou objevit pocity viny za „rozbití rodiny, vyhnání násilného rodiče z domu či jeho vzetí do vazby“. Situace vykázání je emočně náročná pro všechny zúčastnění strany, může při ní docházet ke slovním potyčkám i dalšímu fyzickému napadání. Zasahující policisté by proto měli být citliví vůči potřebám dítěte. Je vhodné, aby dítě nebylo přítomno rozhovoru policistů a ohrožené osoby, při zjišťování délky, stupně a intenzity násilí. Děti by detailní popis událostí násilí mohl ještě více traumatizovat. Policisté by se také neměli zaměřit pouze na přímé účastníky násilí (osobu ohroženou a násilnou). Je žádoucí, aby dítěti, které je svědkem násilí vysvětlili adekvátně jeho věku vzniklou situaci, poskytli mu informace o funkcích institutu vykázání a sdělili mu doporučení, kterým by se mělo společně s ohroženým rodičem řídit, aby se ochránilo od případných dalších útoků či nežádoucích kontaktů s násilnou osobou64. Dítě by nemělo nabýt dojmu, že je za situaci zodpovědné a že ji musí řešit.

2.6 DÍTĚ NA ÚTĚKU PŘED NÁSILÍM V RODINĚ I když je institut vykázání vytvořen především proto, aby pomohl řešit ohrožené osobě situaci vyhroceného násilí bez nutnosti opouštět obývaný byt či dům, nastávají situace, kdy je hrozba dalších útoků ze strany pachatele tak výrazná, že v zajištění bezpečí je pro ohroženou osobu a její děti bezpečnější vyhledat jiné místo pobytu. Pro dítě je tento odchod dalším nepříjemným zásahem do jeho života. Zvláště dětmi ve starším školním věku je odchod těžce snášen. Děti ztrácejí sociální kontakty se svými kamarády a vrstevníky, přetrhávají vazby s blízkými lidmi, stěhují se na místo, které neznají, jsou nuceni změnit školu, kde navazují nové vztahy s vrstevníky. Často je pro ně nepříjemné hovořit o důvodech stěhování, o násilí, které prožily, proto se od vrstevníků spíše odtahují. Ekonomická situace ženy žijící v dlouhodobém svazku s násilným partnerem nebývá v době odchodu dobrá. Řešením je pro ni tedy pobyt v azylovém domě 63

Institut vykázání ze společného obydlí upravuje § 44 – 47 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České

republiky. 64

více informací v kapitole „Role Policie“

32

pro matky s dětmi, což je finančně snesitelnější varianta. Jelikož nemá dostatek finančních prostředků, je mnohdy závislá na pomoci státu v podobě dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Děti jsou všemi těmito okolnostmi vystaveny nadměrné zátěži. V takovéto situaci pak mohou pociťovat nadměrný tlak, uzavírat se do sebe a odmítat kontakt s okolím nebo se u nich objevují obrany v podobě agresivního chování. Zkušenost pracovníků azylových domů pro matky s dětmi dokresluje situaci tím, že drtivá většina chlapců ve věku 10 až 13 let se během pobytu v azylových domech začne k matce chovat násilně, přebírá roli otce.

2.7 DÍTĚ V TRESTNÍM ŘÍZENÍ Dítě, v jehož rodině došlo k odhalení domácího násilí, se nachází v nelehkém postavení. Musí zpracovávat trauma násilí, čelit změnám spojeným s následným řešením násilí a ještě je v kontaktu se státními orgány (Policií České republiky, oddělením sociálně-právní ochrany dětí a soudem), kde je dotazováno na věci, které zažívalo. Žádá se po něm, aby vydalo svědectví o násilí, aby se vyjádřilo k setkávání s násilným rodičem, aby sdělilo, se kterým rodičem chce po rozpadu jejich vztahu zůstat apod. Je proto pochopitelné, že je třeba s dětmi takto ohroženými pracovat velmi citlivě, neboť necitlivý kontakt s institucemi může jejich trauma ještě více zesílit. Dítě je v průběhu vyšetřování vystavováno nadbytečné psychické zátěži a tím je dále zraňováno. Toto druhotné zraňování je také formou sekundární viktimizace, která je popsána výše65. Hovoříme o ní, jestliže je dítě nuceno opakovaně vypovídat, je obviňováno z toho, že mělo na násilí podíl, je na něj přenášena zodpovědnost, která mu vzhledem k jeho věku nepřísluší, jeho slova nejsou brána vážně s odůvodněním, že je manipulováno ohroženým rodičem apod. Dítě by tedy nemělo být zatěžováno nadbytečnými formálními úkony spojenými s vyšetřováním. Výslech v dané věci by měl proběhnout minimálně za přítomnosti sociální pracovnice OSPOD, která vystupuje většinou v roli kolizního opatrovníka dítěte. Ideální je, aby byl u výslechu přítomný psycholog. Dítěti můžeme pomoci také tak, že ho na výslech připravíme tím, že ho dostatečně seznámíme s průběhem výslechu, jakým způsobem bývá veden, co může očekávat, a odpovíme na všechny jeho otázky. Mohou to udělat rodiče, sociální pracovníci OSPOD či krizových center, psychologové či policisté. Žádoucí je také informovat dítě o všech krocích, které jsou v dané věci podnikány, samozřejmě s ohledem na jeho věk a mentální zralost. 65

Podrobněji popsáno v kapitole „Viktimizace oběti trestných činů“.

33

2.8 KONTAKT DÍTĚTE S NÁSILNÝM RODIČEM Život dítěte v prostředí psychického a fyzického násilí je pro něj vždy zatěžující a přináší s sebou vážné následky. Proto je důležité, aby byla upřednostňována za každých okolností ochrana dítěte před právem násilného rodiče na kontakt s ním66. Zákon o sociálně právní ochraně dětí67 jasně stanoví, na jaké informace má násilný rodič právo. Sociální pracovníci a soudci rozhodující o styku dítěte vystavenému domácímu násilí s násilným rodičem by se měli řídit platnými právními normami a doporučeními a měli by respektovat vyjádření dítěte. Často je těžké rozhodnout, zda-li je dítě k odmítání kontaktu s násilným rodičem manipulováno rodičem ohroženým. Ohrožený rodič může kontaktu bránit ve snaze ochránit své dítě. Je však třeba si uvědomit, že dítě vystavené domácímu násilí často vnímá násilnou osobu jako člověka, který si vše vynucuje násilím a manipulací, má z něj strach a tak je zcela pochopitelné, že má strach i z kontaktu s ním. Pracovníci oddělení sociálněprávní ochrany dětí se navíc často setkávají se situacemi, kdy se dítě po odchodu ohroženého partnera z násilného vztahu stává pouhým objektem manipulace násilného partnera. Je pouze „něčím“, co je pro oba rodiče společné a tudíž je pro násilného partnera možné prostřednictvím předstíraného zájmu o dítě udržovat kontakt s ohroženým partnerem, v horším případě se dítě stává prostředkem vydírání a pokračující manipulace.

66

http://www.domacinasili.cz/files/files/metodika_dite_svedek_dn.pdf, ze dne 15.9.2012

67

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

34

3 ROLE INSTITUCÍ V KONTAKTU S DĚTSKÝMI SVĚDKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ V České republice existuje poměrně široká síť státních i nestátních organizací zabývajících se pomocí ohroženým dětem. Na trhu však chybí subjekt, který by se specializoval pouze na nabídku služeb dětem vystaveným domácímu násilí. Dostupné jsou podrobné metodiky práce s ohroženou osobou, málokdo však zaměřuje svoji pozornost na děti, které se ocitají v roli svědků domácího násilí. Z hlediska primární prevence by jim měla být věnována stejná péče jako osobám přímo ohroženým, především z důvodu hrozícího nebezpečí transgeneračního přenosu nežádoucích vzorců chování. V následující kapitole se zaměřím na možnosti práce osob setkávajících se s dětskými svědky domácího násilí. Přiblížím, jaké mohou využívat nástroje v práci s dětskými klienty. Zaměřím se na právní normy, vzdělání, znalosti a dovednosti, které by měli při své práci uplatňovat. Popíši roli matky (osoby ohrožené domácím násilím) v situaci odchodu z násilného vztahu. Následně se budu zabývat kompetencemi Policie, oddělení sociálněprávní ochrany dětí, Intervenčních a Krizových center a okrajově zmíním i další pomáhající profesionály. Svoji pozornost budu směrovat především na sociální práci s ohroženými dětmi.

3.1 METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S DĚTSKÝM KLIENTEM Sociální pracovník by si měl k dítěti nejprve najít cestu. Předpokládá se, že nepracuje pouze s dítětem, ale s celou jeho rodinou. Měl by umět aktivně naslouchat, pozorovat a pokoušet se vcítit do vnímání situace jednotlivých členů rodiny. Při práci s dítětem je žádoucí zmapovat zdroje rodiny, funkčnost rodičovského systému a komunikační mechanismy mezi rodiči a dětmi.68 Při hodnocení rodiny je vhodné, aby posuzování provádělo více osob. Sociální pracovník může využít následující metody:

68

-

rozhovor týkající se vlastního chování posuzovaného člena rodiny,

-

rozhovor týkající se chování jiných členů rodiny a fungování rodiny jako celku,

-

pozorování spontánní interakce rodiny,

MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce.1. vydání. Praha, Portál, 2003, s. 192.

35

-

pozorování interakce navozené nějakým zadáním, např. otázkou na nějakou společnou činnost,

-

dotazníky a testy jako vhodnou doplňkovou metodu pro dospělé nebo větší děti,

-

konstrukci genogramu zobrazujícího příbuzenské vztahy mezi členy rodiny,

-

strukturované techniky, jako např. hry, modelování, kreslení, dokončování příběhů,

-

rozbor dokumentů vytvořené jinými pracovníky,

-

ekomapu jako dynamický způsob znázornění kvality a intenzity vztahů v rodině.69

3.2 MATKA JAKO OBĚŤ - KAPACITA OHROŽENÉHO RODIČE V PÉČI O DÍTĚ „Selhává-li ve výchově osoba dítěti nejbližší, dítě je ohroženo na fyzickém, psychickém, duševním a sociálním zdraví, někdy dokonce i na životě. Věk dítěte a podoba násilí je vždy rozhodující.“ 70 Matka v roli oběti domácího násilí řešící situaci odchodu z násilného vztahu nemá často kapacitu zaměřit pozornost na své děti. Je natolik zahlcená emočně náročnými tématy, že její schopnost adekvátně reagovat na potřeby svých dětí se tímto omezuje. Je to však především ona, na koho padá zodpovědnost za řešení vzniklé situace. Neměla by tedy zatěžovat děti tím, že na ně přenáší a deleguje úkoly, které jejich věku i psychickému stavu nepřísluší. Matka by ale také neměla děti z řešení zcela vylučovat. Je žádoucí, aby jim vhodným způsobem vysvětlila co se děje, proč od otce odcházejí, proč s nimi po provedeném vykázání otec již nebydlí, ptala se jich, zda-li se s otcem chtějí setkávat, za jakých podmínek apod. Pro dítě je také důležité, aby dostávalo informace o vývoji situace (kde je otec, jak tam bude dlouho, kdy se s ním uvidí, budou muset k výslechu, kde budou bydlet apod.). Může se tak zmírnit jejich strach a úzkost z budoucnosti. Matka by měla být otevřená rozhovorům o násilí. Děti často potřebují sdílet negativní zážitky se svými blízkými. Pokud matka nedokáže o násilí s dítětem otevřeně hovořit, přispívá tím k tabuizaci násilí a potvrzuje mu tím, že je zcela zbytečné hledat pomoc, že nikdo nebere vážně jeho pocity. Zároveň by však měla respektovat i skutečnost, kdy dítě o násilí mluvit odmítá.

69

MATOUŠEK, Oldřich, PAZLAROVÁ, Hana. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. 1. vydání. Praha: Portál, 2010, s. 112.

70


H. Beck, 2011, s. 43.

36

Někdy se však stává, že matka děti zatěžuje věcmi, které by s nimi řešit neměla. Dělá to často proto, že nemá nikoho jiného, komu by se mohla svěřit. Děti a matka se tak dostávají do nerovnovážného stavu, kdy děti plní spíše roli partnerů matky. Postavení rodič-dítě je v této chvíli ohroženo, což může vést k negativnímu ovlivnění vztahu dítěte k matce. Pokud je pro matku emočně náročné s dětmi o násilí hovořit, poskytnout jim podporu a dostatečný pocit bezpečí, může se obrátit na pomáhající profesionály z řad psychologů a sociálních pracovníků, kteří jí a jejím dětem pomohou situaci lépe zpracovat. Nabízí se možnost využít široké sítě sociálních služeb, které jí pomohou zorientovat se ve vzniklé situaci a podniknout kroky k zajištění bezpečí pro ni i pro její děti. Role těchto organizací ve vztahu k osobě ohrožené spočívá tedy v poskytnutí dostatečné podpory ke zvládání náročné životní situace a poradenství týkající se ošetření traumatických zážitků u jejich dětí.

3.3 ROLE POLICIE ČR Příslušníci Policie České republiky (dále jen PČR) se dostávají do kontaktu s dětskými svědky domácího násilí většinou pouze při intervenci v rodině, kde domácí násilí vygradovalo natolik, že byli přivoláni, aby zajistili bezpečí pro osoby ohrožené domácím násilím. Následně pak v roli vyšetřovatelů případu násilí. Kompetence PČR spočívají zejména v zajištění bezpečí všech ohrožených osob, přičemž mohou využít institutu vykázání71. Policisté by měli kalkulovat také s tím, že po příjezdu do domácnosti může nastat situace, kdy nebudou řešit pouze násilí mezi partnery, ale bude nutné zajistit bezpečí i pro další přítomné osoby, včetně dětí. Prvním krokem v této chvíli by mělo být oddělení násilné a ohrožené osoby tak, aby spolu dále nemohly komunikovat. V případě zranění pak přivolají policisté lékaře. Komunikace s ohroženou osobou musí být vedena velmi citlivě, je potřeba nenaléhat a potvrzovat, že věří sdělovaným informacím. Ohrožené osoby mají často strach vypovídat, neboť nevědí, jak se bude situace dále vyvíjet a tudíž je v podání výpovědi brzdí obava z dalších útoků partnera. Měly by tedy dostat od PČR dostatečné množství informací o možném řešení případu. Policisté výpovědi ohrožené i násilné osoby zaznamenávají a následně se podle závažnosti násilí rozhodují, zda-li v zájmu zajištění bezpečí uplatní institut vykázání.72

71

Institut vykázání ze společného obydlí upravuje § 44 – 47 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Policisté se řídí také

metodikou „Závazný pokyn policejního prezidenta č. 200/2008, o provádění vykázání. 72

http://domacinasili.cz/files/uploaded/UserFiles/manual%20pro%20prislusniky%20PCR.pdf, ze dne 15.9.2012.

37

Na děti by se však nemělo zapomínat ani v průběhu samotného zásahu. Policisté by proto neměli zjišťovat informace od rodičů před dětmi a v době zásahu by měli být schopni zajistit přítomnost osoby, která by se jim věnovala. Pokud je nutné poskytnout dětem okamžitou pomoc v podobě krizové intervence, mohou přivolat kolizního opatrovníka nebo doporučit kontaktování krizového nebo intervenčního centra, případně tento kontakt přímo zprostředkovat. Zasahující policisté nejsou sociálními pracovníky ani psychology, i když by měli být v této problematice patřičně vyškoleni, měli by se však zachovat citlivě a vnímat potřeby přítomných dětí a v odůvodněných případech pro ně zajistit náležitou odbornou péči. Povinností PČR je o provedeném vykázání vyrozumět Intervenční centrum a příslušný soud, který rozhoduje o návrhu na předběžné opatření, v případě, že v rodině vyrůstají nezletilé děti, také Oddělení sociálně- právní ochrany dětí. Dále zajišťuje prošetření případu násilí.73

3.4 ROLE ODDĚLENÍ SOCIÁLNĚ- PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ Nejvíce kompetencí v zajištění péče a pomoci ohroženým dětem je státem svěřeno sociálním pracovníkům vykonávajícím sociálně-právní ochranu dětí na odděleních sociálně-právní ochrany dětí na pověřených městských úřadech (dále jen OSPOD). Řídí se přitom dvěma základními právními předpisy – zákonem o rodině74 a zákonem o sociálněprávní ochraně dětí75. „Jak zákon o rodině, tak zákon o sociálně-právní ochraně dětí musí být interpretován a aplikován tak, aby sloužil nejlepším zájmům dítěte.“ 76 „Role OSPOD v případech domácího násilí v rodině s nezletilým dítětem je nepopiratelná a nepřenosná vzhledem ke skutečnosti, že dítě jako přímá oběť domácího násilí i dítě jako svědek domácího násilí je vždy ohroženým dítětem.“77 Pracovníci OSPOD se o domácím násilí v rodině v souvislosti s provedeným vykázáním dovídají nejčastěji od PČR, která je povinna doručit OSPOD kopii rozhodnutí o vykázání a kopii úředního záznamu o provedených úkonech a opatřeních. Tyto informace získává

73

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

74

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

75

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

76


H. Beck, 2011, s. 43. 77

Metodické doporučení MPSV č. 3/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech domácího násilí.

38

OSPOD od PČR nejpozději do 24 hodin od vydání rozhodnutí o vykázání v případě, že jsou v rodině přítomny nezletilé děti. 78 Dále mohou OSPOD informace o ohrožených dětech získávat na základě: -

oznámení klienta,

-

vlastní činnosti,

-

oznámení od jiného OSPOD,

-

upozornění fyzické osoby podle § 7 odst. 2 zákona o SPOD,

-

žádosti rodiče dítěte o poskytnutí pomoci podle § 9 zákona o SPOD,

-

oznámení subjektů majících oznamovací povinnost uvedených v § 10 odst. 4 zákona o SPOD,

-

upozornění jiných subjektů.79

Role sociálního pracovníka OSPOD je specifická v tom, že vykonává pomoc (klienti se na něj v případě zájmu mohou obracet), ale také kontrolu (státem svěřené kompetence vycházející ze zákona o SPOD, kdy mj. zastupuje dítě v průběhu soudního řízení). Je tedy pochopitelné, že se snaží od dítěte získat co nejvíce poznatků, neboť je to právě on, kdo na žádost příslušného soudu shromažďuje informace o potřebách a přáních ohrožených dětí. Pracovníci OSPOD mají, v případě podezření na přítomnost domácího násilí nebo po provedeném vykázání, možnost provést v rodině šetření. Následně by měli umět situaci v rodině dobře analyzovat a uplatnit v rámci svých kompetencí všechny kroky, které považují za důležité. Měli by však přemýšlet také nad tím, zda-li jednotlivými opatřeními nezpůsobí další eskalaci násilí80. Sociální pracovník má tedy při řešení případů domácího násilí celou řadu povinností. V první řadě by měl poskytnout poradenskou pomoc rodičům a dítěti, zprostředkovat v případě potřeby dítěti psychologickou či jinou odbornou pomoc, ubytování v azylovém domě, pomoci s vypracováním bezpečnostního plánu. Dále to může být právě on, kdo dává návrhy a podněty soudu směřující k zajištění ochrany ohroženého dítěte. Sociální pracovník má také povinnost oznamovat orgánům činným v trestním řízení skutečnosti, které nasvědčují tomu, že je dítě násilím v rodině ohroženo. Žádoucí se jeví mezioborová spolupráce s ostatními institucemi a organizacemi. V případě řešení komplikovaných případů je možné realizovat odbornou diskuzi o konkrétním případu ohroženého dítěte, tzv. případovou konferenci81. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí pak upravuje další 78

http://domacinasili.cz/files/uploaded/UserFiles/manual%20OSPOD.pdf, ze dne 15.9.2012.

79

Metodické doporučení MPSV č. 3/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech domácího násilí.

80

http://domacinasili.cz/files/uploaded/UserFiles/manual%20OSPOD.pdf, ze dne 15.9.2012.

81

http://www.mpsv.cz/files/clanky/9086/Metodika_pripadove_konference.pdf, ze dne 12.10.2012

39

povinnosti ve vztahu k ohroženým dětem, z nichž považuji za důležitý zmínit paragraf 57 odst. 1 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví povinnost zachovávat mlčenlivost o místu pobytu ohroženého dítěte. Poskytuje rodičům poradenství o svěření dítěte do péče. Velmi sporným tématem je setkávání násilného rodiče s dětmi, kdy sociální pracovník OSPOD pracuje s oběma rodiči v roli mediátora sporu, převážně sporu o dítě. I když není mediace v případech domácího násilí doporučována, v případě řešení kontaktu násilné osoby s dětmi je velmi často využíván tento postup, neboť sociální pracovník OSPOD by měl pracovat s celým rodinným systémem. Vůči dítěti pak vystupuje v roli kolizního opatrovníka. Kontakt s dětským klientem by měl být veden v přátelské atmosféře velmi pozvolně. Děti často z jakéhokoli důvodu nechtějí o násilí hovořit, neznamená to však, že nemají potřebu traumatické zážitky zpracovávat. Hovor s nimi by se tedy neměl zaměřovat na zjištění informací o zažívaném násilí, spíše by měl být dítěti věnován prostor, aby mohlo začít samo negativní zážitky ventilovat. V případě, že sociální pracovník podmínky pro takovouto práci s dítětem nemá, může doporučit rodiči kontakt s jinou institucí. Dítě by mělo získat pocit, že se o násilí může hovořit, nemělo by však být do rozhovoru nuceno. Pozornost při rozhovoru s dítětem by měl pracovník věnovat vyjádření podpory dítěti. Je třeba mu sdělit, že za násilí v rodině není odpovědné, že se takové věci stávají a že má právo na své pocity, být naštvané, smutné, mít strach a obavy. Sociální pracovník by měl pokládat především otevřené otázky a dávat dítěti najevo, že věří jeho odpovědím, vysvětlit mu, co bude následovat. Na jeho otázky odpovídat srozumitelně a ujišťovat se, že všemu porozumělo. Důležité je nespěchat, neslibovat, co nemůže splnit, neptat se na to, co se stalo a nepoužívat slova a formulace, kterým dítě nerozumí. Dítě bude se sociálním pracovníkem hovořit, jestliže mu bude důvěřovat, bude se v kontaktu s ním cítit bezpečně a nebude-li cítit nátlak z jeho strany. Toho může sociální pracovník docílit tím, že bude autentický a poskytne klientovi dostatek času a prostoru k vyjádření jeho emocí.82

3.5 ROLE INTERVENČNÍHO CENTRA Intervenční centrum (dále jen IC) je sociální službou, která nabízí osobám zažívajícím domácí násilí odbornou sociální, psychologickou a právní pomoc. Jeho činnost upravuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Sociální služby jsou zde v souladu s dikcí tohoto zákona poskytovány jako služby ambulantní, terénní nebo pobytové. Ne všechna 82

Aplikace speciálních technik sociální terapie v problematice domácího násilí, Praha 24.2.2011 (materiály z kurzu)

40

Intervenční centra v České republice poskytují stejné služby. Jejich rozsah se liší. Nejširší nabídku služeb poskytuje Intervenční centrum Brno. Zaměřuje se na práci s ohroženými osobami a poskytnutí pomoci nepodmiňuje nutností odchodu z násilného vztahu. Konzultace s klientem jsou zaměřeny především na mapování možností klienta, poskytnutí podpory, hledání vnitřních zdrojů klienta. Předáním dostatečného množství informací pomáhá klientovi zorientovat se v situaci a hledat společně vhodná řešení. V souvislosti s provedeným vykázáním je zákonnou povinností pracovníků Intervenčního centra nabídnout pomoc ohroženým osobám, a to nejpozději do 48 hodin po realizaci vykázání. Práce s dětmi spočívá především v poskytnutí informací, podpoře a zvyšování kompetencí jejich rodiče. Ohrožené osoby mají možnost konzultovat otázky týkající se svých dětí, na které násilí ve vztahu rodičů dopadá a jsou nuceni se s ním vyrovnávat. Klientovi je potřeba věnovat mnoho času a trpělivosti a postupnými krůčky ho vést na cestě k uvědomění si nebezpečnosti násilí. Intervenční centrum je v podstatě nízkoprahovým zařízením, které mohou vyhledat všechny osoby ohrožené a vystavené domácímu násilí, také jejich děti, známí a příbuzní. Sociální pracovník jim pomůže zorientovat se v situaci násilí, rozebere s nimi možná rizika, pomůže vytvořit bezpečnostní plán, připraví klienta na odchod z násilného vztahu, nabídne možnosti práce s dětmi zaměřené na zpracování traumatu z prožívaného násilí. V kompetenci sociálního pracovníka je pracovat také s dětmi. Může využít podobné metody a techniky jako sociální pracovník OSPOD. Stát mu však nesvěřuje možnost provádět v rodině dítěte sociální šetření či vystupovat v roli kolizního opatrovníka. Sociální pracovník by měl být orientovaný v právních normách a souvisejících předpisech, měl by mít přehled o existenci organizací a institucí, na které může klienta odkázat. Intervenční centra úzce spolupracují s PČR, která je informuje o provedených vykázáních. Následně pak kontaktují ohroženou osobu i její děti, pokud je policisté v záznamu o vykázání označí též za osoby ohrožené. Vždy však informují rodiče a dítě přímo kontaktují pouze, dá-li k tomu ohrožený rodič souhlas.83 Dále jsou v kontaktu s oddělením sociálněprávní ochrany dětí a azylovými domy pro matky s dětmi. Fungují na základě interdisciplinární spolupráce, mohou také iniciovat setkání pomáhajících profesionálů zaměřená na řešení konkrétního sporného či náročného případu domácího násilí. Ze zákona je jim uložena povinnost zajišťovat spolupráci a vzájemnou informovanost mezi intervenčními centry a dalšími poskytovateli sociálních služeb, OSPOD, PČR a dalšími

83

Kontaktování dítěte je upraveno vnitřními pravidly IC Brno, nejedná se o praxi všech Intervenčních center.

41

orgány veřejné správy.84 Intervenční centrum plní funkci koordinátora při zajištění spolupráce všech zainteresovaných institucí v daném kraji.

3.6 ROLE DALŠÍCH POMÁHAJÍCÍCH PROFESIONÁLŮ 3.6.1 Azylový dům Azylový dům poskytuje ohroženým osobám a jejich dětem bezpečný prostor pro zvládnutí první etapy po útěku z násilného vztahu. Tuto sociální službu85 využívají zejména klienti, pro které je s ohledem na závažnost násilí ohrožující setrvávat v místě bydliště, neboť hrozí, že násilná osoba nebude respektovat provedené vykázání. Nejedná se však pouze o ubytování. I tato organizace poskytuje svým klientům možnost sociálního poradenství a pomoc při zorientování se v situaci. Odchod do azylového domu je pro matku velkým krokem, přichází o svůj domov, dobře známé věci a prostředí, sociální kontakty a je nucena žít v zařízení s jasně danými pravidly mezi zcela cizími lidmi. Je na ni kladen velký tlak, neboť musí řešit záležitosti spojené s odchodem z domova, rozchod či rozvod, vytvořit si nové sociální kontakty a naučit se znovu rozhodovat o sobě a svých dětech. Také adaptace dětí na prostředí azylového domu není snadná. Děti přicházejí nejen o svůj domov a kamarády, ale ztrácejí definitivně také iluzi úplné fungující rodiny. Často tak matce odchod vyčítají a přilnou více k násilnému otci. Proto je pro sociálního pracovníka důležité zmapovat celou situaci a navrhnout bezpečný kontakt s otcem, pokud si to dítě přeje. Azylové domy se specializují spíše na posilování rodičovských kompetencí než na přímou práci s dětmi.86 3.6.2 Krizové centrum pro děti Krizová centra87 pro děti jsou, jak z názvu vyplývá, přímo určena dětem, které zde mohou za podpory odborníků zpracovávat negativní zážitky z prožitého násilí. Pracují zde vedle 84

§ 60a odst. 4 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

85

Azylové domy poskytují sociální službu na základě § 57 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Mají také většinou pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí na základě Zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. 86

BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí – zkušenosti

z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vydání. Praha: Acorus, 2009, s. 65. 87

Krizová centra pro děti většinou poskytují služby krizová pomoc, telefonická krizová pomoc, sociálně-aktivizační služby pro rodiny

s dětmi, které upravuje Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Dále pak mají pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a mohou provozovat Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle Zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

42

sociálních pracovníků také psychologové. Nabídka služeb ohroženým dětem je zde tedy komplexní. Důležitým předpokladem pro práci s klienty je fakt, že přicházejí do organizace většinou dobrovolně. Sociální pracovník zde nevystupuje v roli někoho, kdo bude rozhodovat na základě výpovědi dítěte o jeho budoucím životě, jak to může být vnímáno ze strany dítěte zejména ve státních organizacích. Pracovník má také dostatek času a prostoru k pozvolnému navazování bezpečného vztahu s dítětem. Výhodou sociální práce v krizových centrech je možnost přímé spolupráce s psychologem, dítěti je tak poskytnuta dostatečná opora a péče. Také od pracovníků krizových center se očekává spolupráce s ostatními institucemi. Musí se řídit platnými právními normami, na základě zákona o sociálně-právní ochraně dětí spolupracují při řešení případu s oddělením sociálně-právní ochrany dětí a dalšími pověřenými organizacemi. Základní kompetencí pracovníka je poskytnout dítěti krizovou intervenci, dále pak nabídnout dlouhodobější péči. Pravidla pro rozhovor jsou podobná jako při práci v jiných zařízeních. Pracovník hovoří s dítětem samostatně bez přítomnosti rodiče. Při vstupní konzultaci dává dítěti a jeho rodiči jasnou informaci o tom, že zastupuje především zájem dítěte. Vytváří pro dítě bezpečný prostor, vysvětluje mu každý svůj krok, aby tak eliminoval úzkost dítěte. Dává volný průchod všem emocím dítěte, respektuje mlčení dítěte a jeho tempo. Emoce dítěte zrcadlí a potvrzuje dítěti, že na ně má právo. Jasně dítěti sděluje, že za násilí v rodině není odpovědné, což je vhodné zařadit na začátek rozhovoru. V úvodu je také vhodné pracovat s potvrzením identity dítěte, což zároveň umožňuje i navázání kontaktu. Měl by pozorovat také neverbální reakce dítěte. Opět platí, že kontakt s dítětem by měl být přiměřený jeho mentálnímu věku. Rozhovor by měl být oproštěn od kladení uzavřených otázek. Pracovník by neměl odsuzovat osobu násilného rodiče, ale upozornit pouze na jeho negativní chování. Je žádoucí, aby si dítě zachovalo pozitivní obraz obou svých rodičů.88 V některých krizových centrech se realizují kontakty násilného rodiče s dítětem. Role sociálního pracovníka pak spočívá v koordinaci práce s rodinou za spolupráce ostatních institucí, především oddělení sociálně-právní ochrany dětí a místně příslušného soudu. Dítěti by nemělo být bráněno se s násilným rodičem stýkat, pokud si to samo přeje, je však potřeba zajistit, aby bylo setkání pro dítě bezpečné a respektovat přání dítěte, pokud násilného rodiče vidět nechce. Existuje možnost využít i tzv. asistovaného předání, které probíhá za přítomnosti sociálního pracovníka nebo psychologa krizového centra.

88

VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. 1. vydání. Praha: Portál, 2002, s. 458 – 481.

43

3.6.3 Zdravotnická zařízení, škola, školka Jen velmi stručně zmíním povinnosti lékařů, zdravotnického personálu, učitelů a vychovatelů ve školách a školkách. Jsou to lidé, kteří s dítětem přicházejí také do kontaktu. Mohou tak zaznamenat změnu v jeho chování či zdravotním stavu a včasnou intervencí zajistit jeho bezpečí. V případě, že mají jakékoli podezření nasvědčující násilí páchaném na dítěti (psychickém či fyzickém), měli by se s oznámením obrátit na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, které je kompetentní k podniknutí dalších kroků směřujících k zajištění bezpečí dítěte. Právě lékaři a pedagogové, se kterými jsou zejména malé děti v častém kontaktu, mohou pomoci odhalit probíhající domácí násilí v rodině.

44

4 PRAKTICKÁ ČÁST V praktické části bakalářské práce budu zjišťovat, jakým způsobem je nabízena pomoc dětským svědkům domácího násilí, jak se s nimi pracuje, jaké jsou potřeby sociálních pracovníků při práci s touto cílovou skupinou a zaměřím se také na možnosti spolupráce jednotlivých organizací a institucí při řešení těchto případů ve městě Brně. Vycházím ze své vlastní profesní zkušenosti sociální pracovnice Krizového centra pro děti, kdy jsem se často setkávala s případy domácího násilí v rodinách, ve kterých vyrůstaly nezletilé děti. Existuje dostatečné množství různých metodik pro práci s dospělými ohroženými osobami. Méně informací však nalezneme o práci s nezletilými dětmi přímo ohroženými domácím násilím. Pokud jsou děti „pouhými“ svědky násilí, pracuje se s nimi minimálně. Vycházím tedy z předpokladu, že při řešení případů domácího násilí zaměřují sociální pracovníci svoji pozornost především na osoby přímo ohrožené domácím násilím. Sociální práce s dětmi vystavenými násilí v rodině v roli svědků je stále opomíjena a podceňována. Cílem práce je popsat především sociální práci s dětskými svědky domácího násilí. Zjistit, jaká je dostupnost a kvalita služeb pro děti ohrožené domácím násilím. a.) Zda-li je odborná pomoc dětem aktivně nabízena. S využitím jakých metod se s dětmi pracuje. b.) Zda-li jednotlivé instituce v rámci řešení případů spolupracují. Zda-li se jejich práce doplňuje, překrývá nebo rozchází. c.) Co potřebují sociální pracovníci k tomu, aby mohli s dětmi efektivně odborně pracovat. Na přiložených kazuistikách pak budu ilustrovat, jaký je vývoj případu domácího násilí řešeného po provedeném vykázání s ohledem na bezpečí a zpracování traumatu dětí vystavených násilí v roli svědků v situaci kooperace nebo odmítání spolupráce zainteresovaných institucí (OSPOD, PČR, IC, KC, AD, příp. dalších)89.

89

OSPOD = Oddělení sociálně-právní ochrany dětí, PČR = Policie České republiky, IC = Intervenční

centrum, KC = Krizové centrum pro děti, AD = Azylový dům.

45

4.1 METODY SBĚRU A ZPRACOVÁNÍ DAT Empirická část bude rozdělena do dvou oddílů. V prvním budu na zpracovaných kazuistikách popisovat pět případů vykázání, ke kterému došlo v rodinách ohrožených domácím násilím, kdy zde vyrůstají nezletilé děti nacházející se v roli svědků domácího násilí. Zaměřím se na podrobné popsání práce s těmito rodinami. Důraz bude kladen na spolupráci jednotlivých zainteresovaných institucí a na samotnou sociální práci s dětmi, její rozsah a formu. Ve druhé části budu na základě částečně standardizovaných rozhovorů se sociálními pracovníky shromažďovat poznatky o jejich práci s dětskými svědky domácího násilí s ohledem na splnění výše uvedených cílů. Výstupem pak bude popsání příkladů dobré a špatné praxe, spolupráce, nespolupráce, pochybností a návrhů na změny. Empirické šetření bude provedeno na základě částečně standardizovaného rozhovoru se sociálními pracovníky přicházejícími do kontaktu s dětskými svědky domácího násilí na území města Brna. Vycházím ze skutečnosti, že sociální pracovníci zde mají téměř shodné možnosti navazovat spolupráci. Rozhovory budu zaznamenávat na diktafon nebo pouze písemnou formou do záznamového listu, s ohledem na přání respondentů. Předpokládám, že může nastat situace, kdy mi respondenti nebudou ochotni poskytnout rozhovor např. z důvodu časové vytíženosti. Budu tedy žádat alespoň o vyplnění dotazníku distribuovaného prostřednictvím elektronické pošty a telefonicky s respondenty rozeberu jednotlivé otázky, aby nedocházelo k odlišnému pochopení a tím ke zkreslení dat. Data budu získávat také studiem dokumentů Intervenčního a Krizového centra, zejména pak budu vycházet z informací ze spisové dokumentace jednotlivých případů vykázání a využiji i statistická data. Pro realizaci výzkumu jsem zvolila časové období leden – prosinec 2011. V kalendářním roce 2011 bylo ve městě Brně provedeno 33 vykázání, z toho v jedenácti případech byly v rodinách přítomny nezletilé děti, buď jako osoby přímo ohrožené násilím nebo jako svědci násilí. Jelikož bakalářskou práci zaměřuji především na dětské svědky domácího násilí, vyberu z těchto dvanácti případů pouze ty rodiny, ve kterých žijí děti v roli svědků. Dalším kritériem výběru je zájem o spolupráci ohrožených osob s pomáhajícími profesionály, věk dětí, kdy je dítě starší tří let, a ukončená nebo téměř ukončená spolupráce s klientem ze strany Intervenčního centra. Věkové kriterium dětí splňovalo devět případů, 46

z toho dvě ohrožené osoby nenavázaly spolupráci, ve dvou případech byly děti násilím přímo ohroženy. Popíši a rozeberu pět zbývajících případů vykázání a následné práce s dětskými svědky násilí v rodině. Dále se zaměřím na zmapování situace ve městě Brně. Oslovím sociální pracovníky oddělení sociálně-právní ochrany dětí na jednotlivých Úřadech městských částí města Brna, Intervenčního centra, Krizových center, Azylových domů pro matky s dětmi a dalších převážně neziskových organizací, které se věnují sociální práci s osobami, v jejichž rodinách docházelo k domácímu násilí.90 Zkontaktuji všechny sociální pracovníky s cílem získat rozhovor alespoň od jednoho zástupce každé organizace.

4.2 DOMÁCÍ NÁSILÍ A UPLATNĚNÍ INSTITUTU VYKÁZÁNÍ – STATISTICKÁ DATA Z následující tabulky je patrné, v kolika případech vykázání, z celkového počtu za jednotlivé roky, byly přítomny děti.

TABULKA Č. 1: POČET VYKÁZÁNÍ V JMK A MĚSTĚ BRNĚ V Počet vykázání

90

LETECH

Jihomoravský kraj

2007 - 2011

Brno

v letech

Celkem

Přítomnost dětí

Celkem

Přítomnost dětí

2007

83

49

37

24

2008

72

46

37

24

2009

82

43

24

15

2010

87

44

17

7

2011

119

55

33

11

Celkem

443

237

148

81

Výčet organizací v příloze „Organizace zabývající se problematikou domácího násilí ve městě Brně pracující s dětskými klienty“.

47

GRAF Č. 1:

Počet vykázání v Jihomoravském kraji v letech 2007 - 2011 počet vykázání

přítomnost dětí

119 83 49

2007

87

82

72 46

2008

2009

55

44

43

2010

2011

GRAF Č. 2:

Počet vykázání ve městě Brně v letech 2007 - 2011 počet vykázání 37

přítomost dětí

37 33 24

24

24 15

17 11 7

2007

2008

2009

2010

2011

Od počátku roku 2010 uvádí policisté v úředních záznamech o provedeném vykázání nejen přítomnost dětí, ale specifikují také, které děti jsou společně s dospělou ohroženou osobou přímo násilím ohroženy a které vystupují v roli svědků. Graf č. 3 ukazuje, kolik dětí bylo v roce 2011 dle vyhodnocení policistů přímo ohroženo domácím násilím ze strany rodiče a 48

v kolika případech přihlížely násilí v roli svědků. Zohledňuje však pouze institut vykázání. Graf č. 4 zohledňuje také věk dětí.

GRAF Č. 3:

Počet dětí v rámci vykázání v roce 2011 v JMK a ve městě Brně děti jako svědci domácího násilí

děti označené jako ohrožené osoby

96

25

21 6

Jihomoravský kraj

Brno

GRAF Č. 4:

Děti přítomné v rodinách, ve kterých bylo provedeno vykázání v roce 2011 - rozdělení podle věku dětí

děti jako svědci

děti přímo ohrožené 22

19

18

14 7

6

4

2

1 0-3

4-6

7-10

11-15

1 16-18

49

4.3 KAZUISTIKY V následující kapitole zaměřím svoji pozornost na popis jednotlivých případů domácího násilí v rodinách, kde násilí vygradovalo natolik, že bylo nutné uplatnit institut vykázání. Zaměřím se především na popis rodinného prostředí, vývoje násilí, násilného incidentu a kroků, které byly podniknuty k zajištění bezpečí přítomných dětí a ohrožené osoby. Za rodinu budu pro účely této práce považovat soužití muže a ženy, kteří vychovávají děti ve společné domácnosti bez ohledu na skutečnost, zda-li se jedná o biologické rodiče dětí nebo též rodinu neúplnou, kdy dítě vychovává pouze žena. Ve všech pěti případech je ohroženou osobou žena (matka, manželka, partnerka, babička). Ve třech případech je násilnou osobou muž (otec, manžel, partner). V jednom případě je násilným mužem zletilý syn, otec není v rodině přítomný, kdy je násilí směrováno vůči matce a verbální útoky jsou vedeny také vůči mladšímu nevlastnímu bratrovi. Poslední kazuistika popisuje násilí v rodině, kde nezletilé dítě vychovává babička a násilnou osobou je dcera (matka dítěte). 4.3.1 Kazuistika první Rodinné prostředí Ohrožená osoba je 29 letá matka dvou synů ve věku šest a dva roky. Žije sedm let v manželství s 34 letým otcem svých dětí, který je násilnou osobou. Vývoj násilí Násilí ze strany manžela je přítomné od počátku vztahu. V posledních třech letech vygradovalo natolik, že má žena vážné obavy o své zdraví a zdraví svých dětí. Ohrožená osoba třikrát v průběhu jedenácti měsíců přivolala k incidentu násilí PČR. Potřetí vykázali policisté násilnou osobu ze společně užívaného bytu a pachatele násilí umístili do cely předběžného zadržení. Žena následně podala trestní oznámení. Muž ji opakovaně verbálně i fyzicky napadal. Nadával vulgárními výrazy, podezříval ji z nevěry, vyhrožoval sebráním dětí, bil ji otevřenou dlaní do obličeje, plival jí do obličeje, škrtil ji tak, že jí způsoboval výrazné hematomy. Ke zranění, které by vyžadovalo lékařské ošetření však nikdy nedošlo. Násilí vygradovalo v době narození druhého syna, kdy jí manžel před odjezdem do porodnice „popřál“ ať umře na porodním sále, zesměšňoval ji následně, když kojila syna. O útocích byla informována matka ohrožené osoby a věděli o nich i sousedé. Problémy ve vztahu potvrdil také otec násilné osoby, ten však zastává 50

názor, že jeho syn není schopen agresivního jednání, tudíž se domnívá, že vina je na straně ohrožené osoby. Útoky dávala žena nejprve do souvislostí s psychickou nevyrovnaností manžela. Od počátku vztahu věděla, že má její muž problém s gamblerstvím, věřila však, že to dokáže změnit. Když prohrál, přicházel domů naštvaný a vztek si ventiloval na ní. Alkohol nezneužíval, útoky probíhaly vždy za střízliva. K prvnímu fyzickému napadení došlo dva roky po svatbě. O čtyři roky později, po narození druhého syna, se situace výrazně zhoršila. Ohrožená osoba však stále věřila, že se situace změní. Také byla zahlcena péčí o děti, útoky se tedy snažila nevnímat. Dva měsíce před provedeným vykázáním došlo k incidentu, ke kterému žena také přivolala Policii. Bránila tehdy děti, na které začal muž bezdůvodně křičet. Manžel ji povalil na zem, klekl na ni, plival jí do obličeje. U všeho byly přítomné děti, které po celou dobu plakaly a křičely, ať jí neubližuje. Popis násilného incidentu, na jehož základě PČR přistoupila k uplatnění institutu vykázání Při posledním útoku zareagoval pachatel na skutečnost, že jeho žena chtěla odejít na návštěvu k přátelům, začal na ni řvát, kopal do ní, rozbil dveře, vyhrožoval jí smrtí. Děti byly opět přítomné, seděly vedle sebe a plakaly. Starší syn prosil otce, ať přestane bít matku. Pohled násilné osoby Násilná osoba před příslušníky Policie České republiky incidenty zcela popírá. Přítomnost dětí při násilných incidentech Děti byly často u násilných incidentů přítomné. Bránily matku, většinou plakaly a prosily otce, ať matce neubližuje. Otec na děti také častokrát bezdůvodně křičel, ponižoval je, netrávil s nimi čas, výchovu a péči o ně zajišťovala převážně matka. Starší syn byl u incidentů přítomen častěji a spontánně hovořil o probíhajícím násilí na návštěvách u prarodičů. Mluvil o tom, že tatínek maminku škrtil a on se bál, že mu umře. Kroky, které podnikla ohrožená osoba Ohrožená osoba přivolala příslušníky PČR. Podala trestní oznámení. Vyhledala právníka. Požádala o pomoc sociální pracovnici OSPOD, využila nabídky spolupráce s Intervenčním centrem i doporučení péče pro staršího syna v Krizovém centru.

51

Práce v Intervenčním centru Žena s intervenčním centrem spolupracovala, načerpala zde informace o svých možnostech. Využila sociální a právní poradenství. Psychologická péče jí byla nabídnuta, ale neměla o ni zájem. Několikrát do Intervenčního centra telefonovala s obavami, že se násilný manžel vrátí, že soud neprodlouží dobu vykázání, měla strach o život. Ze strany sociálních pracovníků jí byla poskytnuta podpora a zprostředkována právní pomoc při sepsání návrhu na předběžné opatření, kterým bylo vykázání prodlouženo. Práce na OSPOD Sociální pracovnice OSPOD kontaktovala matku po provedeném vykázání. Pomohla jí s podáním žádosti o svěření dětí do péče. Mluvily společně o podobě kontaktu manžela s dětmi. Matka sdělovala, že kontaktu bránit nechce, pokud si to budou děti přát. Kontakty dětí s otcem se však ani po několikaměsíčním odstupu od uplatnění institutu vykázání nerealizují. Sociální pracovnice hovořila také s dětmi a doporučila matce vyhledat pro ně psychologickou péči. Zprostředkovala jí kontakty na Krizová centra. Sociální pracovnice navštěvuje rodinu (resp. matku a děti) a hovoří s dětmi mimo jiné také o možnosti setkávání s otcem. Děti však setkávání odmítají. Pozorováním sociální pracovnice zjišťuje, že matka zřejmě zcela na nevědomé úrovni přenáší svůj strach z manžela také na děti. Práce PČR a soudu PČR přistoupila k institutu vykázání až po třetím incidentu nahlášeného násilí. Následně zadržela pachatele a umístila ho do cely předběžného zadržení. Ohrožená osoba si podávala návrh k soudu na prodloužení vykázání, kterému soud vyhověl a dobu vykázání prodloužil na jeden rok, což je maximální možná doba. Soudní cestou se také řeší svěření dětí do péče jednoho z rodičů, rozvod manželství a úprava styku otce s dětmi. Využití péče pro dítě/děti Klientka nejprve chtěla využít nabídky podpůrné péče pro svého staršího syna v Krizovém centru pro děti. Následně však kontaktovala jiné psychology, ke kterým s oběma dětmi docházela. Práce pomáhajících profesionálů v jiných institucích Dle sdělení sociální pracovnice OSPOD, vyhledala matka psychologickou pomoc pro své děti u několika psychologů. Nyní dochází s dětmi do psychologické ambulance jednoho 52

zdravotnického zařízení, kde mají děti možnost za podpory psychologa zpracovávat zážitky a situace, kterým byly vystaveny. Spolupráce jednotlivých institucí Jednotlivé instituce spolu v průběhu řešení situace po provedeném vykázání nebyly v kontaktu91. Poradenství poskytované matce se na OSPOD a v IC částečně dablovalo, zejména v otázkách rozvodu a svěření dětí do péče, dále pak také nabídka psychologické péče pro děti. Péči nabízelo Intervenční centrum, které děti směrovalo k psychologovi Krizového centra pro děti. Sociální pracovnice OSPOD nabízela matce využití odborné psychologické péče u jiných psychologů. Matka konzultovala otázky svěření dětí do péče v IC i na OSPOD. Shrnutí Tento příběh ilustruje, jak „pouhé“ přihlížení násilí může zcela změnit vnímání otcovské postavy v rodině. Synové se zcela přimknuli k matce. Striktně odmítají kontakty s otcem. Ty se dosud nerealizovaly ani za asistence odborných pracovníků. Děti tak ztrácejí pozitivní obraz otce, což se s největší pravděpodobností negativně odrazí na jejich vývoji a formování mužské role. V současné době jsou vystaveni v souvislosti s řešením styku s otcem a rozvodu rodičů nadměrnému tlaku. Matka, zřejmě zcela nevědomě, přenáší na děti svůj strach z násilné osoby. Ty tak k otci nemohou najít cestu. Ačkoli násilí nesměrovalo přímo proti dětem, mají z otce stále strach. Jelikož jsou obě děti mužského pohlaví, existuje vysoké riziko, že budou mít v průběhu dospívání problém odpoutat se od matky a identifikovat se se svou mužskou rolí. 4.3.2 Kazuistika druhá Rodinné prostředí Ohrožená osoba je 40ti letá matka dvou dětí, devítileté dcery a šestiletého syna. Žije téměř deset let v manželství s 45ti letým mužem, otcem dětí. Vývoj násilí Násilí se ve vztahu objevilo přibližně čtyři roky po uzavření sňatku, zpočátku byla žena napadána manželem s četností jedenkrát až dvakrát za měsíc, kdy do ní manžel strkal a dával jí záhlavce. Od roku 2009 ji pak napadal i několikrát za měsíc. Jednalo se o fyzické 91

Za kontakt nepovažuji podávání návrhů k soudu.

53

násilí (facky, záhlavce, strkal do ní, kroutil jí rukama, bil ji pěstmi do celého těla, včetně obličeje), sexuální násilí (opakovaně žádal sexuální styk a vynucoval si ho násilím), psychické (nadávky a ponižování), ekonomické (bránil jí v přístupu k penězům, o všechny peníze musela prosit), sociální (postupně musela omezit kontakt se všemi přáteli a rodinou, kontroloval jí telefon). Později nedovoloval jíst a spát. Měla spoustu povinností spojených s chodem domácnosti, které musela mít vždy perfektně splněné, aby ji manžel netrestal. Proto vstávala brzy ráno, aby vše stihla. Manžel pochází z rodiny, kde násilí ze strany otce probíhá dodnes. Manžel se choval na veřejnosti i v kontaktu s širší rodinou vždy vzorně. Žena nikdy s nikým o násilí nehovořila, snažila se udržet úplnou rodinu. Popis násilného incidentu, na jehož základě PČR přistoupila k uplatnění institutu vykázání Při posledním útoku ženě manžel způsobil vážná zranění nohy, kdy musela vyhledat lékařské ošetření. Jednalo se o sexuální napadení, kdy po ní vyžadoval sexuální styk. U tohoto incidentu byly přítomny obě děti. Klientka se snažila bránit. Muž ji však povalil na zem, klečel na ní, tahal ji za vlasy a snažil se ji znásilnit, což se mu podařilo. Po útoku žena odešla i s dětmi ke své sestře, která žije s rodinou v sousedním domě a přivolala Policii. Ta následně manžela vykázala a odvezla do cely předběžného zadržení. Pohled násilné osoby Manžel před PČR všechny informace o průběhu násilí sdělované ohroženou osobou popřel. Připustil pouze, že jí kontroloval telefon. Sdělil, že ji k sexu nikdy nenutil. Uvedl, že po hádce od něj odešla i s dětmi a nevrátila se, což dává do souvislosti s jejím špatným psychickým stavem. Přítomnost dětí při násilných incidentech Nejen při posledním útoku byly přítomny děti. Impulsem k odchodu bylo pro ženu sdělení dětí, které jí řekly, že měli všichni od tatínka odejít už dávno. Žena sdělila, že byla rozhodnutá dát manželovi další šanci, ale vyjádření dětí jí otevřelo oči. Kroky, které podnikla ohrožená osoba Odstěhovala se i s dětmi k rodičům. Vyhledala právníka, který jí pomáhá řešit záležitosti spojené s podáním žádosti o rozvod a svěřením dětí do péče. Je v kontaktu s Intervenčním

54

centrem. Pro starší dítě využila nabídku zprostředkování psychologické péče v Krizovém centru pro děti. Práce v Intervenčním centru Ohroženou

matku

kontaktovala

po

provedeném

vykázání

sociální

pracovnice

Intervenčního centra. Nabídla jí možnost využití sociálního a právního poradenství a možnost psychologické péče. Matka nabídku využila, i když zpočátku váhala, měla obavy, že bude pracovníky IC zatěžovat. První konzultace proběhla za přítomnosti sociální pracovnice a právníka. Matka hovořila s pracovníky IC o možných variantách řešení. Rozhodla se, že využije možnosti prodloužení vykázání. Právník IC jí pomohl sepsat první návrh k soudu na prodloužení vykázání, následně si z vlastní iniciativy vyhledala právníka. Ve věcech svěření dětí do péče jí bylo poskytnuto základní poradenství a dále byla odkázána na OSPOD. Matce byla nabídnuta psychologická péče, kde by mohla zpracovávat negativní zážitky z prožitého dlouhodobého násilí. Práce byla zaměřena především na podporu matky v zátěžové situaci a hledání vnitřních zdrojů pro řešení. Mluvila o silném vyčerpání a o ztrátě schopnosti být podporou pro své děti. Na konzultacích byla řešena i témata související s vedením rozhovoru o násilí s dětmi. Matka do IC docházela přibližně dva měsíce. Na poslední konzultaci bez udání důvodů nedorazila. Práce na OSPOD Sociální pracovnice OSPOD odmítla sdělit informace o práci s touto rodinou. Ze spisové dokumentace IC je patrné, že pomáhala matce především v řešení svěření dětí do její péče, kdy se otec domáhá kontaktu s dětmi, oni se s ním však vidět odmítají. Není mi známo, zda-li hovořila s dětmi. Práce PČR a soudu Policie chránila bezpečí matky a dětí tím, že uplatnila institut vykázání a násilného partnera umístila do cely předběžného zadržení, následně byl vzat do vazby, kde strávil přibližně měsíční dobu. Informace o průběhu výslechu matky a dětí mi nejsou známy. Soud vyhověl matčině žádosti o prodloužení doby vykázání a předběžným opatřením ji prodloužil na dobu jednoho roku. Předběžně také svěřil děti do výchovy matky. Kontakt dětí s otcem zatím není dořešen.

55

Využití péče pro dítě/děti Psycholožka Intervenčního centra pracovala s matkou intenzivně na znovunabytí sebevědomí a hledala s ní vnitřní zdroje, které by jí pomohly zátěžovou situaci zvládnout tak, aby byla schopná být oporou pro své děti. Prakticky se zaměřovaly také na vedení rozhovoru matky s dětmi o prožitém násilí. Pomoc dětem byla tedy ze strany IC realizována přes podporu kompetencí matky. Práce pomáhajících profesionálů v jiných institucích Dcera hovořila třikrát s psycholožkou Krizového centra pro děti. Setkání byla věnována zpočátku především seznamování a navazování vztahu. Následně však na konzultace přestala docházet, protože sama necítila potřebu a matka respektovala její rozhodnutí. Ačkoli se jí psycholožka i matka snažily k terapeutické práci motivovat, nepodařilo se zřejmě navázat mezi ní a psycholožkou bezpečný vztah, který by umožňoval pokračovat v terapii. Spolupráce jednotlivých institucí Není mi známo, v jakém byly jednotlivé instituce a organizace kontaktu. Intervenční centrum kontaktovalo Krizové centrum pro děti a nabídlo péči pro děti. Předpokládám, že OSPOD byl v kontaktu s Policií a soudem, neboť probíhaly výslechy dětí a probíhalo řízení o svěření dětí do péče. Tento případ byl vzhledem k jeho závažnosti řešen v rámci Řešitelské skupiny interdisciplinárního týmu města Brna. Podnět byl vznesen z iniciativy Intervenčního centra za účasti zástupců Intervenčního centra, Policie České republiky a Krizového centra. Shrnutí Předložený příběh je ilustrací systematického promyšleného intenzivního násilí, které výrazně narušilo matčinu schopnost reagovat na potřeby svých dětí. Chod celé domácnosti byl zcela podřízen potřebám násilného partnera. I děti byly jeho požadavky omezovány. Sebemenší nesplnění jeho přání bylo trestáno. Matku před dětmi verbálně i fyzicky napadal, nedovoloval jí naplňovat ani základní biologické potřeby, odpíral jí jídlo, spánek. Snažil se z ní udělat psychicky labilní osobu. Násilí bylo skryté. Ohrožená osoba o něm s nikým nemluvila. Manžel se prezentoval v širší rodině a okolí jako vzorný manžel a otec. Děti byly touto rodinnou atmosférou velmi zasaženy. Opakovaně prosily matku, aby s nimi od otce odešla. Kapacita matky, pečovat o své děti a naplňovat jejich potřeby byla zatížena probíhajícím násilím. Ačkoli je z výpovědi matky patrné, že děti chování násilného 56

partnera velmi negativně zasahovalo, nebyla schopná ze vztahu odejít a naplnit tak přinejmenším jejich potřebu bezpečného domova. 4.3.3 Kazuistika třetí Rodinné prostředí Domácí násilí bylo směrováno proti 35ti leté ženě, matce dvou dětí ve věku 7 a 4 roky (chlapci). Násilnou osobou byl její o dva roky starší manžel. Jako ohrožené osoby označila PČR i její děti. Dle sdělení klientky však násilím nebyly přímo ohroženy. Partneři spolu žili12 let, z toho 8 let v manželství. Bydleli v rodinném domě, jehož vlastníky jsou ženiny rodiče. Obývali jednu bytovou jednotku. V dalších dvou žije ženin bratr s rodinou a její rodiče. Vývoj násilí Manželství bylo zpočátku spokojené. K násilí začalo docházet koncem roku 2010. Po několika letech společného soužití vyvolával manžel konflikty. Důvodem byly maličkosti týkající se společného soužití všech tří rodin, kdy žádal klientku, aby vše řešila ona. Postupně se tedy s bratrem a rodiči stýkali jen minimálně, každý víkend jezdili k manželově matce, významné události se slavily jen s jeho rodinou. Manžel se však odmítal odstěhovat z domu ženiných rodičů, i když to manželka navrhovala. Vše v domácnosti kontroloval. On měl na starost finance, rozhodoval o tom, jak bude rodina trávit volný čas, kam se pojede na dovolenou, co se nakoupí apod. Klientka pouze zajišťovala péči o děti. Problém nastal, když po šesti letech strávených na rodičovské dovolené nastoupila do práce. Vyčítal jí, že chodí z práce pozdě domů, nesměla se opozdit ani o pár minut, telefonoval do práce, podezříval ji z nevěry. Z jeho iniciativy navštívili rodinnou poradnu. Manžel však nebyl spokojený s přístupem poradce a proto spolupráci ukončili. Manželé se často hádali, kdy muž vyžadoval sex po hádkách, když ho žena odmítla, vynutil si ho násilím. K vyhrocení situace došlo na konci roku 2010, kdy žena úplně odmítala intimní styk. Muž tedy navrhl rozluku na zkoušku. V momentě, kdy žena souhlasila, namítl, že nikam neodejde, začal ji osočovat z nevěry, vyčítal jí, že rozbíjí rodinu. Žena následně podala návrh na rozvod, na což manžel reagoval pokusem o suicidium. Od podání žádosti jí vulgárně nadával, vyvolával konflikty, nenechával ji spát.

57

Popis násilného incidentu, na jehož základě PČR přistoupila k uplatnění institutu vykázání Žena spala v pokoji dětí. Manžel ji uprostřed noci vzbudil a přikázal jí, aby šla za ním do ložnice, to odmítla, načež ji začal násilím tahat z postele tak, že jí roztrhal prádlo. Podařilo se jí vytrhnout, vzala mobilní telefon s cílem přivolat si pomoc. Manžel jí ho sebral a vyhodil z okna. Volala tedy na matku, která přivolala PČR. Pohled násilné osoby Není znám. Přítomnost dětí při násilných incidentech Děti byly u násilí (psychického, fyzického, sexuálního) přítomné. V úředním záznamu o provedeném vykázání byly společně s matkou uvedeny jako ohrožené osoby, i když se později ukázalo, že násilí nebylo směrováno proti nim. Kroky, které podnikla ohrožená osoba Ohrožená osoba využila nabídku pomoci IC, podala k soudu návrh na prodloužení vykázání. Má podanou žádost o rozvod a návrh na svěření dětí do péče. Práce v Intervenčním centru Po provedeném vykázání byla sociální pracovnicí kontaktována ohrožená matka. Nabídku služeb využila. První osobní konzultace za přítomnosti sociální pracovnice a právničky byla velmi nabytá emocemi. Matka si potřebovala ujasnit, co má dělat, byla velmi nerozhodná, plačící, ve velkém napětí. Nemohla se rozhodnout, zda-li prodlužovat vykázání, zda-li podat návrh na zákaz kontaktování dětí. Nakonec se rozhodla kontakt s otcem dětem umožnit. Mluvila o obrovských pocitech viny za to, co udělala manželovi, cítila vinu i za podaný návrh na prodloužení vykázání. Ve vztahu probíhalo intenzivní sexuální násilí. Matce byla nabídnuta psychologická péče. Nechala si čas na rozmyšlenou, ale nakonec ji nevyužila. Také nabídku psychologické péče pro děti, kterou IC zprostředkovává v Krizovém centru, nevyužila, jelikož jí sociální pracovnice OSPOD nakontaktovala na jiné zařízení. Následně se osobně na IC obracela pouze, potřebovala-li prodloužit vykázání. Využívala spíše sociální a právní poradenství. Několikrát telefonovala a sdělovala, že ji manžel i přes zákaz kontaktuje, posílá jí e-maily, ve kterých ji obviňuje z rozbití rodiny. Vždy byla vyslechnuta a bylo jí poskytnuto poradenství, jak může postupovat. 58

Práce na OSPOD Sociální pracovnice OSPOD sdělila následující informace: Bylo velmi těžké navázat s dětmi nějaký vztah a vytvořit atmosféru důvěry. Policie totiž nepřivolala OSPOD a výslech dětí byl veden bez přítomnosti sociální pracovnice. Nikdo dětem dopředu nevysvětlil, co se bude dít. Když s nimi začala pracovat, cítila velkou nedůvěru dětí ve všechny instituce. Nechtěly o násilí mluvit, nechtěly vlastně mluvit vůbec o ničem. Matka se snažila, aby děti na všechno zapomněly. Ihned po vykázání jim vysvětlila, že to tatínek tak nemyslel, což dělala po všech útocích, kterým byly děti přítomny. Chování otce před dětmi opakovaně omlouvala. Nepřála si, aby s nimi o násilí kdokoli hovořil. Sociální pracovnice je odkazovala na dětské psychology, matka tuto nabídku využila, ale po několika sezeních byla spolupráce ukončena. Děti o násilí nehovořily, chtěly se vídat s otcem, mluvily o něm hezky, násilí páchané na matce nevnímaly jako problém, necítily potřebu docházet na terapii. Situace se vyřešila tak, že se otec odstěhoval do jiného bytu a matka s dětmi zůstala v jejich původním bydlišti. I když byl otec vykázán, tak se se starším synem vídal, doprovázel ho na sportovní aktivity. Matka mu v tomto ustupovala a tím vlastně oba porušovali vykázání. Nyní jsou děti svěřeny do péče matky, s otcem mají pravidelný kontakt. Zbývá, aby rodiče vyřešili majetkové poměry. Probíhá rozvod manželství. Práce PČR a soudu Policie po přivolání k incidentu domácího násilí uplatnila institut vykázání. Matku i děti následně odvezla k výslechu. K výslechu dětí nebyla přivolána sociální pracovnice OSPOD. Soud návrh matky na prodloužení vykázání schválil a předběžným opatřením rozhodl o jeho prodloužení na dobu jednoho roku. Vyhověl také matčině žádosti o svěření dětí do její výhradní péče. Využití péče pro dítě/děti Matka psychologickou péči pro děti v Krizovém centru nevyužila, neboť byla sociální pracovnicí nakontaktována na jiné zařízení. Tam proběhlo pouze několik konzultací. Děti o násilí nechtěly hovořit, chtěly se vídat s otcem a násilí páchané otcem na matce nevnímaly jako problém. Ačkoli bylo z pohledu psychologa žádoucí ve zpracovávání negativních zážitků prostřednictvím psychoterapie pokračovat, matka s dětmi na konzultace přestala docházet.

59

Práce pomáhajících profesionálů v jiných institucích Děti krátkodobě docházely na psychoterapii do ambulance klinického psychologa. Spolupráce jednotlivých institucí Intervenční centrum a OSPOD nebyly v kontaktu. Psycholog, který měl děti v péči, spolupracoval se sociální pracovnicí OSPOD, kdy s ní konzultoval postup při stanovení kontaktů otce se syny. Policie selhala při práci s dětmi, které byly nešetrně vedeným výslechem sekundárně viktimizovány. Shrnutí Policie v tomto případě chránila ohroženou matku uplatněním institutu vykázání, do ohrožených osob zahrnula i nezletilé děti, ačkoli násilí nebylo přímo směrováno proti nim. Výslech dětí však proběhl nešetrným způsobem. Děti tak byly zbytečně stresovány. Pracovníci Intervenčního centra a také oddělení sociálně-právní ochrany dětí poskytli matce a jejím synům adekvátní pomoc. Matka však ve snaze ochránit děti ve své roli selhala, neboť násilí páchané otcem před syny neustále omlouvá a bagatelizuje. Nepřímo tak dává synům informaci o tom, že otcovo chování je zcela v pořádku. Děti pak nechápou, proč by měly o prožitém násilí mluvit či zažité situace nějak zpracovávat, neboť v něm nevidí žádný problém. S otcem se vídat chtějí. Mají ho rády a aktivně s ním tráví volný čas. Je žádoucí, aby si synové zachovali vztah i s druhým rodičem (otcem). Otázkou však zůstává, zda-li nebudou opakovat chování otce a přenášet ho i do svých budoucích vztahů, když jim nikdo z blízkých osob nedává informaci o tom, že násilí není tolerováno. 4.3.4 Kazuistika čtvrtá Rodinné prostředí Ohrožená osoba je 59letá matka pěti dětí. Čtyři dospělé děti má z předchozího vztahu. Žije ve společné domácnosti s 25letým synem a nejmladším 10letým synem. Násilnou osobou je starší syn. Děti vychovává sama. Žádný partner v této domácnosti nefiguruje. Otec čtyř dospělých dětí rodinu opustil, když byly malé a přerušil s nimi veškeré styky. Otec desetiletého syna s matkou nikdy nežil. Vývoj násilí Jedná se o sociálně slabou rodinu. Matka má zdravotní problémy. I přes nepříznivou materiální a zdravotní situaci však péči o děti velmi dobře zvládá. Tři dospělé děti se již odstěhovaly. V domácnosti zůstal pouze 25letý syn a jeho nezletilý 10letý bratr. Starší syn 60

byl před pěti lety účastníkem vážné dopravní nehody, při které zemřel otec jeho kamaráda, který tehdy řídil. Syn utrpěl velmi vážná poranění hlavy a páteře a několik měsíců strávil na nemocničním lůžku. Po nástupu do zaměstnání se jeho zdravotní stav zhoršit natolik, že musel opakovaně prodělat další náročné operace. Zůstal bez práce v bytě matky, jelikož jeho zdravotní stav mu nedovoluje vykonávat práci, které se věnoval před autonehodou. Přesto nemá nárok na invalidní důchod, je tedy veden jako nezaměstnaný na Úřadu práce a od státu dostává pouze minimální finanční podporu. Jeho psychický stav se zhoršil, upadá do depresí, objevuje se sebelítost. Několikrát do roka se opije a následně napadá matku i mladšího bratra. Většinou verbálně, sprostě jim nadává, vyhrožuje sebevraždou, sebepoškozuje se před mladším bratrem. Popis násilného incidentu, na jehož základě PČR přistoupila k uplatnění institutu vykázání K vykázání došlo opakovaně dvakrát v průběhu jednoho roku. Vždy byl spouštěčem násilného chování syna alkohol. Syn přišel v podnapilém stavu z restaurace, začal verbálně napadat matku a mladšího bratra a vyhazoval je z bytu, začal ničit vybavení bytu a nožem si způsobil řezné rány na zápěstí. Matka s mladším synem odešla před byt a přivolala Policii. Ta následně syna vykázala. Druhé vykázání o půl roku později proběhlo obdobným způsobem. Syn tehdy křičel na matku, ať vypadne z bytu nebo se zabije. Pohled násilné osoby Násilná osoba si svoje chování přesně nevybavuje. Přiznává, že verbálně napadá matku a bratra a organizuje, co mají v domácnosti dělat. Přítomnost dětí při násilných incidentech Mladší syn bývá při incidentech vždy přítomný. Je hodně závislý na matce a útoky bratra směřující proti ní nese velmi těžce. Byl svědkem vyhrožování bratra sebevraždou, bratr se před ním také opakovaně sebepoškozuje. Kroky, které podnikla ohrožená osoba Ohrožená osoba využila možnosti konzultace v Intervenčním centru. Doprovázela ohroženého syna na konzultace s psychologem, které probíhaly v Krizovém centru pro děti. Spolupracovala s OSPOD, Intervenčním i Krizovým centrem. Podávala návrh na prodloužení doby vykázání o jeden měsíc, další prodloužení vykázání nevyužila.

61

Práce v Intervenčním centru Matka byla kontaktována sociální pracovnicí Intervenčního centra. Dále v IC absolvovala dvě konzultace, které byly zaměřeny spíše na řešení praktických věcí spojených s prodloužením vykázání. Sepsala ve spolupráci s právničkou Intervenčního centra návrh k soudu na prodloužení vykázání. Následně však nevyužila možnosti prodloužení vykázání, návrh k soudu nepodala. Argumentovala tím, že syn nastupuje protialkoholní léčbu. Syn léčbu po několika dnech ukončil a matka ho vzala zpět domů. Násilí se v průběhu několika měsíců opět zopakovalo. Práce na OSPOD Sociální pracovnice OSPOD pracuje s rodinou dlouhodobě. Zná matku i všechny její děti. Byla přítomna u výslechu nezletilého syna na Policii a provedený výslech hodnotí jako zdařilý. Jelikož ji chlapec dlouhodobě zná, mohla mu být při výslechu oporou a vnímala, že se na ni ve chvílích nejistoty obracel. Hovořila také s násilným synem a nabídla mu možnost ubytování na ubytovně a vyřízení sociálních dávek. S matkou i jejími syny je nadále v pravidelném kontaktu. S ohroženým synem o násilí nemluvila. Považuje za nadbytečné s ním o tom hovořit. Dostal od ní informaci, že za ní může přijít, pokud bude potřebovat. Práce PČR a soudu Policie po verbálním útoku a vyhrožování syna přistoupila opakovaně k uplatnění institutu vykázání. Na Policii byl také veden výslech nezletilého ohroženého syna, u kterého byla přítomná sociální pracovnice a psycholožka. Policie případ uzavřela jako přestupek a je nadále v kontaktu se sociální pracovnicí OSPOD. Soud vyhověl matčině žádosti o prodloužení vykázání na dobu jednoho měsíce. Následně si matka návrh na prodloužení již nepodávala. Využití péče pro dítě/děti Matka využila nabídku psychologické péče pro syna v Krizovém centru pro děti. Práce pomáhajících profesionálů v jiných institucích Psychologická péče pro syna byla realizována v Krizovém centru pro děti. Syn absolvoval přibližně deset setkání s psychologem. Byl velmi uzavřený, nechtěl s psychologem hovořit ani o běžných tématech. Byl schopný zůstat s psychologem sám, neustále se však ujišťoval, kde je matka. Prvních pět setkání bylo vyplněno pouze četbou knížky. Chlapec 62

odmítal komunikovat. Postupně se dařilo navazovat kontakt v podobě rozhovoru, kdy polovina času byla věnovaná čtení a druhá polovina rozhovoru. Chlapec postupně začínal mluvit o vztazích se starším bratrem, o strachu z něj a strachu o matku. Spolupráce však byla bez udání důvodů ukončena. Spolupráce jednotlivých institucí Zaštiťující roli převzala sociální pracovnice OSPOD, která je v kontaktu se všemi zmíněnými organizacemi a vystupuje v roli koordinátora celého případu. Shrnutí Nejedná se o typický případ domácího násilí. Nyní násilný syn byl v minulosti člověkem se spoustou sociálních kontaktů s vrstevníky a chutí do života. Změna v jeho chování nastala po tragické autonehodě, která mu zcela změnila život. Dříve byl aktivně zapojený do pracovního procesu, soběstačný, finančně nezávislý. Nyní je nucen žít v bytě s matkou a mladším sourozencem. Perspektiva na zlepšení zdravotního stavu je mizivá. Jeho psychický stav se zhoršuje. Neuspokojivou životní situaci řeší alkoholem, kdy následně v opilosti napadá matku i mladšího sourozence. Nejedná se tedy o typicky násilnou osobu. Popisuji spíš nešťastného člověka, jehož vnímání světa se po prožitém traumatu zcela změnilo. Čímž však neomlouvám jeho násilné chování. Je pochopitelné, že mladšímu synovi se v takovéto atmosféře nežije dobře. Je ale také pochopitelné, že ačkoli je starší syn násilný, zůstává pořád matčiným synem. Matka bude zřejmě těžko volit mezi tím, zdali bude chránit bezpečí mladšího syna nebo zda-li vyhostí z domu syna staršího. Pro mladšího syna by bylo žádoucí, aby mohl o situaci v rodině s někým hovořit, zpracovávat ji. Matka ho však nepodporuje v návštěvě psychologa. Na druhou stranu i krátká zkušenost s psychologem – mužem, může být pro syna mírnou korektivní zkušeností. Pozitivní v řešení případu je opravdový zájem a připravenost sociální pracovnice OSPOD, která bude i nadále s celou rodinou spolupracovat. 4.3.5 Kazuistika pátá Rodinné prostředí V roli ohrožené osoby vystupuje 67letá babička. Násilnou osobou je její 40letá dcera. Babička se stará o 9letého vnuka. Ten jí byl svěřen do péče poté, co byla její dcera zbavena rodičovských práv. O vnuka pečuje od jeho dvou let.

63

Vývoj násilí Příslušníci PČR opakovaně zasahovali u násilných incidentů dcery vůči matce. Dcera zneužívá alkohol a jiné návykové látky. V opilosti a pod vlivem drog vystupuje vůči okolí velmi agresivně. Násilí bylo odhaleno v roce 2004, jednalo se o verbální a fyzické útoky vůči babičce. Za ublížení na zdraví jí byl uložen tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody. Po návratu z výkonu trestu si našla přítele, který na ni měl dle slov babičky dobrý vliv. Nebyla tak často opilá, synovi se věnovala. Babička ji právě kvůli synovi pouštěla k sobě do bytu, neboť se domnívala, že je pro něj dobré, aby neztratil kontakt s matkou. Postupně zde začala i přespávat. Agresivní napadání se začalo objevovat v době, kdy se dcera s přítelem rozešla a vrátila se k biologickému otci svého syna. Začala na matku naléhat, aby na ni přepsala svůj byt, což neudělala, ale dceru zde nechávala bydlet a hradila veškeré náklady na bydlení a stravování. K násilným incidentům, kdy dcera pod vlivem návykových látek matku fyzicky napadala a vyhazovala z bytu, sprostě jí nadávala a vyhrožovala zabitím, docházelo opakovaně. Většinou byly tyto útoky vyhodnoceny jako přestupek. Babička však nikdy návrh na projednání přestupku nepodala. Popis násilného incidentu, na jehož základě PČR přistoupila k uplatnění institutu vykázání První vykázání bylo provedeno v roce 2008, do roku 2011 pak vykázala Policie násilnou dceru z bytu ještě dvakrát. Na linku 158 telefonoval při posledním útoku nezletilý vnuk. Vždy se jednalo o napadání pod vlivem návykové látky, které je popsáno výše. Pohled násilné osoby Fyzické napadání odmítá. Připouští pouze slovní napadání matky. Přítomnost dětí při násilných incidentech Chlapec je často přítomen při násilném chování matky vůči babičce. Ačkoli matka v bytě babičky již trvale nežije, tráví zde většinu času. Babička ji k sobě do bytu pouští, jelikož se domnívá, že by měl mít vnuk pravidelný kontakt s matkou. Kroky, které podnikla ohrožená osoba Využila nabídku psychologické péče v IC. Dále umožnila vnukovi absolvovat psychoterapii a herní terapii v KC. Když nezvládala agresivní výpady vnuka, které byly s největší pravděpodobností způsobeny neutěšenou situací v rodině a narůstající tenzí 64

vnuka, umisťovala vnuka do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Opakovaně kontaktovala sociální pracovnici OSPOD s žádostí o pomoc při řešení situace. Práce v Intervenčním centru Po provedených vykázáních kontaktovala sociální pracovnice Intervenčního centra babičku s nabídkou pomoci. Ta nabídku využila. Řešila zde praktické otázky spojené s prodloužením vykázání. Babička podala návrh na prodloužení vykázání vždy pouze o jeden měsíc, čemuž soud vyhověl, dále o prodloužení lhůty nežádala. Po druhém vykázání využila také nabídku spolupráce s psychologem, především jako podporu a načerpání sil pro zvládání náročné péče o vnuka. Práce na OSPOD Informace ze spisové dokumentace KC – sdělení babičky: Rodina je v evidenci OSPOD vedena dlouhodobě. Babička opakovaně kontaktovala OSPOD a stěžovala si, že výchovu vnuka nezvládá. Ten ji ve vyhrocených situacích začal také napadat. Sama si nevěděla rady s jeho agresivním chováním, proto žádala o pomoc sociální pracovnici OSPOD. Ta však žádné výrazné kroky nepodnikla. Chlapec byl dvakrát umístěn do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Po prvním pobytu byl umístěn na doporučení OSPOD do Psychiatrické léčebny pro děti, kde však lékaři naznali, že nespadá do jejich klientely. Jeho agresivní výpady vůči babičce se však stupňovaly. Babička na OSPOD opakovaně sdělovala, že situaci nezvládá, že vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nemá kapacitu se o vnuka adekvátně postarat, sociální pracovnice s ní však žádná řešení nehledala. Doporučovala pouze péči psychologů. Práce PČR a soudu Policie opakovaně násilnou osobu z bytu vykazovala. Dcera byla za násilné chování dokonce nepodmíněně odsouzena a odpykala si tříletý trest odnětí svobody. Soud zbavil dceru rodičovských práv a svěřil vnuka do výchovy babičky. Využití péče pro dítě/děti Intervenční centrum nakontaktovalo vnuka na psycholožku Krizového centra pro děti, ke které docházel pravidelně na psychoterapii. Občas byla na konzultacích přítomná i babička, pokud bylo žádoucí, aby si některé věci týkající se jejich vztahu a společného soužití vyjasňovali společně. Vnuk docházel i na herní terapii. Babička měla také možnost pravidelně konzultovat s psycholožkou sporné otázky výchovy vnuka. Po odchodu 65

psycholožky z KC rodina spolupráci přerušila. Babička KC kontaktovala pouze tehdy, když si nevěděla s péčí o vnuka rady a selhávaly všechny její podpůrné mechanismy. Dvakrát byl vnuk umístěn do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc při Krizovém centru. Jeho poslední pobyt trval tři měsíce. Babička ho sem umístila s tím, že už se o něj nedokáže postarat a sociální pracovnice OSPOD s ní tuto krizovou situaci odmítla řešit. Po dobu pobytu se chlapci intenzivně věnoval psycholog KC. Dle jeho sdělení bylo velmi náročné navázat s klientem vztah. Chlapec, který se projevoval jako velmi vnímavý a inteligentní, těžce nesl, že ho babička do KC odložila. Také nevěděl, co se bude dít dál, zda-li se vrátí k babičce, jak už několikrát před tím nebo bude žít v Dětském domově. Ani pracovníci KC mu tuto otázku nedokázali zodpovědět, neboť sami informace od babičky a OSPOD neměli. Chlapcova tenze se stupňovala, nedůvěra rostla, reagoval opět agresivními výpady nebo odmítal zcela komunikovat. Práce pomáhajících profesionálů v jiných institucích Chlapec docházel do Krizového centra pro děti na psychoterapii. Byl také na žádost babičky a OSPOD opakovaně umisťován v ZPDVOP. V Psychiatrické léčebně, kam byl babičkou ve spolupráci s OSPODem umístěn, mu byl diagnostikován hyperkinetický syndrom. Spolupráce jednotlivých institucí Dle sdělení Krizového centra nebyla spolupráce s OSPOD na dobré úrovni. Pracovníci Krizového centra zastávali názor, že by se situace měla řešit pružněji a bez zbytečného odkladu s ohledem na zájmy chlapce. Ten byl tři měsíce udržován v nejistotě, neboť sociální pracovnice OSPOD řešení odsouvala. První měsíc za chlapcem do ZPDVOP docházela, následně s ním už nepřišla do kontaktu. Chlapec nebyl připraven na odchod ze ZPDVOP do Dětského domova, neboť sociální pracovnice OSPOD o tomto rozhodla v podstatě ze dne na den. Pohled OSPOD mi není znám. Spolupráce Intervenčního a Krizového centra byla provázaná. Shrnutí Chlapec byl v raném věku odmítnutý svými rodiči, což výrazně ovlivnilo i jeho vztah s babičkou. Babička jeho výchovu s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a přirozené potřeby devítiletého dítěte nezvládala. Byla jí nadměrně zatížena, i když se snažila dát vnukovi, co bylo v jejich silách. Napětí, které se ve vnukovi hromadilo, ventiloval agresivními výpady. Chování matky vůči babičce se projevilo výrazně i v chování vnuka. 66

Ten začal vůči babičce vystupovat agresivně, oslovoval ji vulgárními výrazy, stejnými jako matka. Babička se však za každou cenu snažila udržet kontakt dcery s vnukem, opakovaně ji umožňovala bydlet v jejím bytě a vídat se s vnukem. U chlapce se na podkladě probíhajícího domácího násilí v rodině, objevily poruchy chování, které již babička nebyla schopná zvládnout. Následovalo pak opakované umisťování dítěte do ZPDVOP, které vyústilo v umístění chlapce do Dětského domova. Psycholog Krizového centra zde chlapce několikrát navštívil. Ten se do kolektivu dětí nedokázal zařadit, stále věří, že ho babička vezme zpět. V Dětském domově ho opakovaně telefonicky kontaktují matka s otcem, kteří na něj vyvíjí neúměrný tlak. Psycholog Krizového centra dává do souvislostí současný nadměrný zájem rodičů o syna s možným ekonomickým násilím páchaným na babičce jeho rodiči. Tento příběh je možné shrnout, jako nezdařenou intervenci ze stran pomáhajících profesionálů. Nedostatečná kapacita babičky pečovat adekvátně o potřeby svého vnuka nebyla při svěření dítěte do její péče zohledňována. Nedostatečná podpora ze strany OSPOD pak zřejmě také přispěla k vyhrocení celé situace až do fáze umístění vnuka do Dětského domova bez toho aniž by mohl celou situaci řádně zpracovat. Toto dítě si tak nejen na základě násilí v rodině, ale také nešetrnými zásahy vůči jeho osobě ze strany pomáhajících profesionálů a úřadů, nese obrovské břímě do budoucího života.

4.4 ROZHOVORY SE SOCIÁLNÍMI PRACOVNÍKY Se sociálními pracovníky jsem provedla celkem 26 rozhovorů. Z toho odpovídalo osmnáct pracovníků oddělení sociálně právní ochrany dětí, dvě pracovnice Intervenčního centra, dvě pracovnice Krizového centra, tři pracovnice Azylového domu pro matky s dětmi v tísni a jedna sociální pracovnice poradny zabývající se problematikou domácího násilí. Otázky k rozhovoru jsem rozdělila do tří okruhů. První je zaměřen na zjištění základních informací o osobě sociálního pracovníka. V další, stěžejní, části se zabývám otázkami souvisejícími s výkonem sociální práce s dětskými klienty. Zbývající dva celky se pak věnují potřebám sociálních pracovníků a hodnocení spolupráce jednotlivých subjektů poskytujících služby související s řešením případů domácího násilí. 92

92

Příloha č. 4: „Podklad k rozhovorům se sociálními pracovníky“

67

4.5 VYHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH DAT 4.5.1 Sociální práce na OSPOD Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Výstupy z odpovědi na otázku: Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Všichni sociální pracovníci někdy ve své profesní praxi v rámci práce na oddělení sociálně-právní ochrany dětí řešili případ domácího násilí v rodinách, kde byly přítomny nezletilé děti. Průměrný počet řešených případů se pohybuje do deseti případů ročně. Je nutné rozlišovat, kdy se jedná o podezření na domácí násilí a kdy je násilí v rodině skutečně prokázáno. Sociální pracovníci sdělili, že řeší minimum případů vykázání, průměrně asi jeden až dva ročně v rámci celého OSPOD. Mnohem častěji jsou upozorňováni na násilí v rodině příslušníky Policie České republiky, kteří na místě zasahují. Často se nejedná o domácí násilí, ale spíše o potyčky a šarvátky mezi partnery. Sociální pracovníci jsou rádi, že je Policie upozorňuje i na tyto případy, neboť vnímají, že je potřeba s takto ohroženými rodinami pracovat. Mnohem častěji jsou kontaktováni sociální pracovníci Úřadů městských částí, ve kterých žijí sociálně slabé rodiny a romská komunita. Ti řeší přibližně deset případů domácího násilí ročně oproti ostatním pracovníkům, kteří pracují průměrně se třemi rodinami, ve kterých je podezření na výskyt domácího násilí. Výstupy z odpovědi na otázku: Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Zaměstnavatel nenabízí přímou supervizi vedenou kvalifikovaným supervizorem 39% sociálních pracovníků. Z tohoto počtu vnímá supervizi jako přínosnou 86% zaměstnanců, 14% o ni nemá zájem. 61% sociálních pracovníků má možnost nějaký typ supervize využít. Z toho 89% tuto možnost aktivně využívá a 11% raději sporné případy konzultuje v týmu s kolegy. Intervizi v rámci týmu využívá 100%, individuální supervizi 28%, týmová supervize je nabízena a využívá ji 33% sociálních pracovníků z celkového počtu oslovených sociálních pracovníků. Sociální pracovníci, kteří nemají možnost přímé supervize zprostředkované zaměstnavatelem využívají kromě intervize ve 43% možnost konzultací s metodiky na Magistrátu města Brna, 14% dochází na supervizi a financuje si ji samo a 14% nepovažuje nabízenou supervizi za přínosnou a uvítalo by spíše praktické a

68

pružné řešení jednotlivých případů ze zkušenými odborníky z řad sociálních pracovníků. Zmiňováno je také, že chybí odborná supervize zaměřená přímo na sociální práci. Výstupy z odpovědi na otázku: Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Sociální pracovníci se o případech domácího násilí nejčastěji dovídají od Policie (31%), která v rodině zasahuje, následně pak rodinu kontaktují. Dále pak přicházejí klienti sami (20%), většinou jsou to ohrožené matky. Oznámení o podezření na domácí násilí oznamuje dále školské zařízení (10%), anonym (10%), sousedé (8%), lékař (5%) a zástupci neziskových organizací zabývající se problematikou domácího násilí (3%). Domácí násilí je odhaleno také vlastním šetřením v rodině (5%) nebo na jednáních o rozvodu manželství a svěření dětí do péče jednoho z rodičů v rámci kolizního opatrovnictví (8%). Klienti (ve většině případů matky) žádají poradenství. Chtějí pomoci řešit situaci násilí většinou po praktické stránce, pomoci s hledáním bydlení, svěřením dětí do péče. Stává se, že očekávají, že sociální pracovníci budou situaci řešit s násilnou osobou. V případě, že na domácí násilí upozorní třetí osoba, ohrožené osoby často nerozumí tomu, proč sociální pracovníci v rodině intervenují. Zkušenost sociálních pracovníků s rodinami ze sociokulturně nižších vrstev poukazuje na vnímání násilí v partnerském vztahu jako na normu. Sociální pracovníci často hovoří o neschopnosti matek násilí přerušit, odejít z násilného vztahu a zajistit tak bezpečí pro děti. Sociální pracovník OSPOD je tak stavěn do role někoho, kdo přesvědčuje matku o rizicích spojených se setrváváním v násilném vztahu. Výstupy z odpovědi na otázku: Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Všichni oslovení sociální pracovníci nabízejí využití odborné péče nejen dětem přímo ohroženým domácím násilím, ale i dětem v roli svědků domácího násilí. Primárně neodkazují na OSPOD, ale na možnost využití především odborné psychologické péče v Krizových centrech pro děti, rodinných poradnách, ale i obecně u jiných psychologů, se kterými mají dobré zkušenosti a proto je rodinám doporučují. Dále pak odkazují ohrožené rodiče na Intervenční centrum a poradny zabývající se problematikou domácího násilí. Většina z nich reflektuje, že pro terapeutickou práci s rodinou není dostatečně vzdělaná a nemá na ni ani dostatek času, proto péči o děti přenechává odborníkům s řad psychologů.

69

Výstupy z odpovědi na otázku: Jak s dítětem navazujete kontakt? Sociální pracovníci navazují kontakt s dítětem prostřednictvím rozhovoru. Pomocnými metodami jsou pro většinu z nich hry nebo různé projektivní techniky. Od neformálních bezpečných témat se postupně dostávají k závažnějším věcem. Většina se snaží s dítětem mluvit v jeho přirozeném prostředí. Pokud hrozí ovlivňování rodiči, kontaktují dítě ve škole. Shodují se v tom, že materiální a prostorové vybavení jejich kanceláří není dostatečně uzpůsobeno pro práci s předškolním dítětem a dítětem mladšího školního věku. Sdělují také, že není pravidlem, že by s dítětem (svědkem domácího násilí) mluvili vždy. Většina sociálních pracovníků navazuje prvotní kontakt s dítětem přes jeho rodiče (ohroženého rodiče), se kterým se domlouvá, zda-li bude lepší, bude-li dítě hovořit rovnou s psychologem. S dětmi se tak do kontaktu téměř nedostávají. Odůvodňují to většími kompetencemi psychologů pro práci s touto cílovou skupinou. Potřeby dítěte tedy často mapují na základě vyžádaných informací od třetích osob. Kontakt s dítětem je pro pracovníky OSPOD snazší navázat, pokud spolupracují rodiče. Výstupy z odpovědi na otázku: Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? 56% sociálních pracovníků se snaží pracovat s dětmi samostatně. Zohledňuje při tom věk, psychický stav a přání dítěte. Pokud dítě trvá na přítomnosti rodiče, nenutí ho do samostatného rozhovoru. 33% sociálních pracovníků pracuje s dítětem výhradně bez přítomnosti rodičů. 11% sociálních pracovníků se rozhoduje individuálně podle subjektivního zhodnocení situace. Žádný sociální pracovník primárně nezve ke konzultaci s dítětem rodiče. Výstupy z odpovědi na otázku: Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? Základní a nejvyužívanější metodou práce s dětským klientem je otevřený rozhovor, kdy je dítěti dána možnost sdělit, co potřebuje. Při vedení rozhovoru používají sociální pracovníci různé pomocné techniky, jako např. hru, kresbu. Rozhovor je veden většinou v přirozeném prostředí, tedy rodině, kde je možné pozorovat také interakce mezi jednotlivými členy rodiny. Dalšími využívanými metodami je pozorování, jak se dítě projevuje, jak reaguje, jak se vztahuje k rodičům, sourozencům. Dále pak aktivní naslouchání, pozorování neverbální komunikace. Hojně využívanou metodou je šetření v rodině dítěte, studium dokumentů získaných spoluprací s jinými institucemi (školou, předškolním zařízením, lékařem, psychologem) a předávání poznatků s těmito institucemi a organizacemi. 70

Některé sociální pracovnice používají různé projektivní techniky – kresbu rodiny, kresbu stromu. Většina se však shoduje v tom, že s těmito diagnostickými metodami by měli pracovat vyškolení psychologové. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Většina sociálních pracovníků přistupuje ke konkrétním krokům, které mají zajistit bezpečí dítěte – hledání ubytování pro ohroženého rodiče a jeho děti, pomoci vyřešit finanční situaci vyřízením dávek pomoci v hmotné nouzi, v krajním případě umístění dítěte do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, podání návrhu na předběžné opatření, je-li dítě ohroženo na zdraví a životě. Své kompetence v naplňování potřeb ohrožených dětí vnímají především v mapování, poskytnutí poradenství, kompetenci vytrhnout dítě z ohrožujícího prostředí, působení na rodinu jako celek a vtáhnutí rodiny do řešení problému, podílení se na její stabilizaci. Při řešení případů domácího násilí spíše pomáhají ohroženému rodiči k tomu, aby byl schopný naplňovat potřeby svých dětí. Pracují také s násilnou osobou. Děti mohou vést k uvědomění, že za násilí nejsou zodpovědné. Výstupy z odpovědi na otázku: Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete (příp. jak byste postupoval/a)? Děti se s žádostí o pomoc při řešení domácího násilí v rodině obrátily pouze na 22% sociálních pracovníků OSPOD. 78% sociálních pracovníků nemá zkušenost s tím, že by se na ně obrátilo samotné dítě. Sociální pracovníci by situaci řešili různým způsobem. Všichni by nejprve vyslechli dítě. Pouze 11% pracovníků sdělilo, že by dítěti věřilo, snažilo by se dítěti být podporou, snažilo by se ho uklidnit, zajistilo jeho bezpečí a situaci by prošetřilo. 5% pracovníků by dítěti přímo poskytlo nebo zprostředkovalo krizovou intervenci v odborném zařízení a bylo by ochotno ho tam také doprovodit. Ostatní by ihned přistoupili k praktickým krokům, provedli by šetření v rodině, škole, u lékařů a sousedů a pokud by naznali, že je dítě ohrožené, zajistili by pro něj bezpečné přechodné ubytování. Výstupy z odpovědi na otázku: Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Všichni sociální pracovníci dávají dítěti informaci o tom, že se na ně může kdykoli v budoucnu obrátit. Někteří předávají informační letáky a telefonní čísla. 71

28% sociálních pracovníků má zkušenost s tím, že se na ně dítě obrátilo i po vyřešení situace násilí v rodině. 72% sociálních pracovníkům se to nestalo. Domnívají se, že se děti obracejí spíše na odborné organizace, na které je sociální pracovníci nakontaktovali nebo se více svěřují ve škole. Zpětnou vazbu od dětí tedy nezískávají. Spíše mají zkušenost, že se s nimi dostanou do dalšího kontaktu při preventivní návštěvě v rodině. Výstupy z odpovědi na otázku: Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Zkušenost s kontaktem s násilnou osobou, kdy ona přímo sociálního pracovníka OSPOD vyhledala, má 72% sociálních pracovníků. 28% sociálních pracovníků násilná osoba nikdy nekontaktovala. Nastávají spíše situace, kdy sociální pracovníci chtějí násilnou osobu kontaktovat, ale nepodaří se jim to. Hovoří také o zkušenosti s tím, že je násilná osoba kontaktuje jako první a vydává se za ohroženou. Násilné osoby mají většinou potřebu ospravedlňovat svoje jednání, resp. vysvětlovat, že k žádnému násilí z jejich strany nedocházelo, dále žádají kontakt se ženou, případně s dětmi. Zkušenost sociálních pracovníků je i taková, že v některých případech méně závažného násilí pomáhá, když si násilnou osobu pozvou na konzultaci, násilí pak na nějakou dobu zmizí nebo se zmírní. Výstupy z odpovědi na otázku: V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou. Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Polovina sociálních pracovníků doporučuje kontakt dítěte s otcem za asistence třetí osoby, většinou zástupce organizace, která nabízí asistované kontakty nebo asistovaná předávání. 28% pracovníků nejprve vyhodnocuje situaci, zjišťuje, zda-li si dítě přeje být s násilným rodičem v kontaktu, na základě zjištěných informací pak dává rodině doporučení. 11% sociálních pracovníků dítě do kontaktu nenutí a doporučuje rodičům řešit styk násilného rodiče s dítětem soudní cestou. Zbylých 11% pak doporučuje násilnému rodiči dítě nekontaktovat. Jestliže je přímo kontaktuje násilná osoba, argumentují paragrafem 57 odst. 1 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, který jim stanoví povinnost zachovávat mlčenlivost o místu pobytu ohroženého dítěte.

72

Potřeby, zkušenosti a vnímání role sociálních pracovníků Výstupy z odpovědi na otázku: Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Sociální pracovníci vnímají svoji roli jako důležitou především s ohledem na dítě vyrůstající v rodině, kde se vyskytuje domácí násilí. Také se často považují za jediné osoby, které s rodinou pracují komplexně a které ji sledují a nabízejí podporu až do zletilosti dítěte. Jejich role by se dala specifikovat jako role poradce. Tak se vnímá 89% sociálních pracovníků. Zbylých 11% vnímá svoji roli nejen jako poradenskou, ale především jako koordinátorskou. Vnímání své vlastní role jednotlivých sociálních pracovníků je velmi různorodé. Sociální pracovníci sdělovali následující informace o vnímání své role: -

poradce,

-

pomocník,

-

prvokontakt,

-

koordinátor,

-

organizační a informační jednotka,

-

dohled,

-

prostředník mezi rodiči, soudem a dítětem,

-

ten, kdo zmapuje a dává doporučení,

-

ten, kdo může v rodině přímo zasáhnout,

-

ten, kdo nasměruje rodiče na odborná pracoviště,

-

ten, kdo zajistí, aby bylo zamezeno dalšímu ohrožení dítěte,

-

ten, kdo chrání zájmy dětí

-

ten poslední, kdo tu pro řešení zbyl, když selhala rodina a ostatní instituce,

-

ten, kdo má zajistit, aby se dítě cítilo bezpečně a bylo v péči někoho, koho má rádo.

Výstupy z odpovědi na otázku: Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Role kolizního opatrovníka je všemi sociálními pracovníky vnímána jako role osoby, která jednoznačně za každých okolností zastupuje a hájí zájmy dítěte. Sociální pracovníci zmiňují, že vystupují často v roli jakéhosi mediátora sporu, i když se k tomu necítí být kompetentní. Z této pozice však musí pracovat s celou rodinou, aby mohli rozpoznat zájmy dítěte a zjistit, co je pro něj v dané situaci nejvhodnější. Hovoří také o komplikacích 73

spojených s touto rolí. V situaci, kdy jako kolizní opatrovník vystupují spíše v kontrolní roli (skutečnosti, o kterých s dítětem hovořili, sdělují následně soudu, který v rámci soudního řízení rozhoduje), což jim následně znesnadňuje jejich roli pomocníka v práci s dítětem a jeho rodinou, neboť se stává, že dítě s nimi o závažných věcech odmítá hovořit. Zkušenosti sociálních pracovníků také hovoří o tom, že soudci mnohdy rozhodují převážně na základě jejich doporučení. Roli kolizního opatrovníka tedy vnímají jako velmi zodpovědnou, někdy až tíživou, s ohledem na zajištění naplnění potřeb dítěte. Výstupy z odpovědi na otázku: Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Při práci s dětmi se osvědčuje nespěchat, získat si nejprve jejich důvěru, čehož sociální pracovníci docílí vedením pozvolného neformálního rozhovoru. Často probíhá rozhovor při hře s dítětem nebo v prostředí rodiny, což sociálním pracovníkům pomáhá k vytvoření přátelského kontaktu s dítětem. Dále je to přímá komunikace s dítětem, kdy mu není nic zamlžováno, sociální pracovníci se snaží mluvit s dítětem otevřeně, s ohledem na jeho rozumovou vyspělost mu vysvětlují situaci a kroky, které podnikají a dávají prostor pro jeho otázky, respektují jeho osobnost a snaží se maximálně přizpůsobit jeho světu Vnímání, pojmenování a potvrzování emocí dítěte, např. jeho strachu a obav, se objevuje méně často. Výstupy z odpovědi na otázku: Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Sociální pracovníci zmiňují nejčastěji následující požadavky: -

více času na práci s klienty, přetížení množstvím práce je na úkor kvality řešení situace daného případu, menší množství případů,

-

dostupnost odborných profesionálních pracovníků - pracovníků OSPOD, dětských psychologů a psychiatrů, jejich nedostatek neumožňuje řešit vzniklé krizové situace,

-

jistotu v ostatních institucích, do kterých mohou klienty odesílat, např. kapacita azylových domů,

-

více odborných zařízení, která by pracovala s rodinami komplexně,

-

vybavení kanceláří – uzpůsobení prostoru dětskému klientovi,

-

větší spolupráci s ostatními organizacemi,

74

-

odborné prakticky zaměřené semináře a workshopy, které by se zabývaly problematikou domácího násilí se zaměřením, jakým způsobem hovořit s dětským klientem,

-

respekt společnosti a tedy i rodičů k profesi sociálního pracovníka OSPOD by usnadnil spolupráci a samotnou práci s dětským klientem.

Spolupráce s ostatními organizacemi Výstupy z odpovědi na otázku: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Pokud ano, se kterými? Všichni sociální pracovníci spolupracují v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi. Sociální pracovníci sdělují, že jsou v rámci řešení domácího násilí v kontaktu s těmito organizacemi a institucemi: -

Policie ČR a občas i v Brně fungující Skupina Domácí násilí Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR,

-

Intervenční centrum,

-

Krizová centra pro děti (Spondea, Hapalova),

-

lékaři,

-

školy,

-

manželské a rodinné poradny,

-

poradny pro oběti domácího násilí (Persefona, Bílý kruh bezpečí),

-

Azylové domy pro matky s dětmi v tísni,

-

soudy,

-

Státní zastupitelství,

-

psychologové, psychiatři,

-

zařízení nabízející asistované kontakty rodičů s dětmi (Triáda, Spondea, Fond ohrožených dětí),

-

Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Každý ze sociálních pracovníků preferuje jiný typ zařízení, převážně dle osobní zkušenosti s danými pracovníky. Většina podotýká, že spolupráce je velmi individuální s ohledem na skutečnost, jak závažný případ násilí řeší.

75

Výstupy z odpovědi na otázku: V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Sociální pracovníci jsou s ostatními organizacemi a institucemi především v telefonickém kontaktu. Hodně také v písemném, neboť často vyžadují zprávy, které jim pak slouží jako podklad pro soudní řízení v situaci, kdy jsou postaveni do role kolizního opatrovníka. V osobním kontaktu jsou pak především s organizacemi, do kterých děti dochází (školy, školky) nebo kde jsou děti umístěny (ZPDVOP, AD). Na navazování osobních kontaktů nezbývá čas. Někteří také do zařízení doprovázejí klienty. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Hodnocení spolupráce je různorodé, většinou odráží osobní zkušenost sociálních pracovníků s konkrétními pracovníky v daných zařízeních. Obecně však zmiňují, že spolupráci ztěžuje nedostatečné propojení zákona o sociálně-právní ochraně dětí a zákona o sociálních službách, tudíž naráží na kompetence jednotlivých pomáhajících pracovníků v poskytování odborné pomoci. Dále pak, že pomoc v odborných poradnách zabývajících se danou problematikou je nabízena převážně ohroženým osobám. Nepracuje se tedy s celou rodinou komplexně, což oni ze své pozice pomáhajícího profesionála, který musí přinejmenším monitorovat celý rodinný systém, vnímají jako velký nedostatek na trhu. Dále chybí osoby, které by nenabízeli pouze poradenství, ale které by pracovaly v terénu (doprovázely klienty do bytů, k soudním jednáním, na úřady apod.) Někteří sociální pracovníci zmiňují, že je pro ně náročné sanovat rodiny bez spolupráce zainteresovaných institucí (lékařů, psychologů, dalších pomáhajících profesionálů z jiných organizací). Často se stává, že tito přenášejí zodpovědnost za rozhodnutí na pracovníky OSPOD, i když se sami dovědí o ohrožení dítěte. Souvisí to s neochotou sdělovat svoje poznatky OSPODu písemnou formou. V případě náhlého řešení krizových situací je kapacita zejména krizových lůžek v Zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc nedostatečná. Krizová lůžka v Azylových domech zcela chybí. Tato skutečnost také ovlivňuje spolupráci. Sociální pracovníci se nemohou spolehnout na to, že klientovi v krizové situaci budou moci poskytnout adekvátní pomoc. Chybí prostor pro setkávání pracovníků OSPOD a neziskových organizací, která by mohla napomoci k lepší a pružnější spolupráci.

76

Výstupy z odpovědi na otázku: Svoláváte případové konference? Sociální pracovníci minimálně využívají možnosti svolávání případových konferencí, do kterých by byli zapojeni i pracovníci jiných institucí. Někteří sdělují, že by jim v práci pomohli, nikdy je však sami z vlastní iniciativy nesvolali. Diskuse o složitých a sporných případech je vedena většinou pouze mezi pracovníky OSPOD v rámci intervizních setkání.

4.5.2 Sociální práce v Intervenčním centru Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Výstupy z odpovědi na otázku: Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Sociální pracovníci v Intervenčním centru řeší přibližně 520 až 550 případů domácího násilí ročně. Odhadují, že více než v polovině všech řešených případů jsou přítomny děti. V minulém roce (2011) řešily celkem 55 vykázání v rodinách, ve kterých byly děti přítomné. Výstupy z odpovědi na otázku: Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? V Intervenčním centru probíhají pravidelně týmové, individuální i případově zaměřené supervize, kdy si tým zvolí případ, který má potřebu supervidovat. Dále probíhají každý týden intervize v rámci pravidelných porad. Výstupy z odpovědi na otázku: Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Klienti se do Intervenčního centra dostávají na základě provedeného vykázání, kdy je následně kontaktují sociální pracovníci a nabídnou jim možnost využít poskytovanou službu. Dále nízkoprahově, kdy přicházejí sami, někdy na základě doporučení jiných odborníků nebo Policie. Často se stává, že IC kontaktuje třetí osoba, která je násilí svědkem nebo se k případům dostávají na základě spolupráce v rámci účasti v Interdisciplinárním týmu. Klienti žádají většinou poradenství, jak mají postupovat v případech řešení domácího násilí, dotazují se, jaké mají možnosti.

77

Výstupy z odpovědi na otázku: Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Sociální pracovníci aktivně nabízejí ohroženým osobám využití odborné péče pro jejich děti, kterou následně realizují psychologové Krizového a Intervenčního centra Spondea. Snaží se ohroženému rodiči podat dostatečné množství informací o možných dopadech násilí na děti, i když nejsou násilí přímo vystaveny. Často se setkávají s odmítavou reakcí rodičů, kteří se domnívají, že dítě je v pořádku, pokud se nějak výrazně odlišně neprojevuje, když o násilí nemluví apod. Sociální pracovníci vnímají, že je náročné rodiče přesvědčit o smyslu odborné péče pro děti, které byly svědky násilí v rodině. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak s dítětem navazujete kontakt? Dlouhodobá práce sociálních pracovníků s dětmi se v IC nerealizuje. Sociální pracovníci mohou být přizváni ke konzultacím s psychologem, pokud je potřeba dítěti něco dovysvětlit nebo vedou se starším dítětem společně s psychologem vstupní konzultaci. Starší děti označené ve vykázání jako přímo ohrožené osoby většinou sami kontaktují a nabízejí pomoc. Pro mladší ohrožené děti je pomoc v první fázi nabízena prostřednictvím práce s ohroženým rodičem. Ve vztahu ke starším dětem se snaží volit rovný otevřený přístup, dávají dítěti prostor mluvit o násilí a zodpovídají mu všechny dotazy, které vznese. Výstupy z odpovědi na otázku: Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Sociální pracovníci pracují s dítětem většinou za přítomnosti rodiče. Následná psychologická péče je poskytována bez jeho přítomnosti. Opět zde platí, že záleží na individuálním posouzení. Vyžaduje-li dítě přítomnost rodiče, je rodič přítomen. Výstupy z odpovědi na otázku: Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? Sociální a psychologická práce se v Intervenčním centru velmi prolíná. Sociální pracovníci většinou volí pouze rozhovor. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Domnívají se, že potřeby dětí má naplňovat především rodič a oni ze své pozice mohou rodiče směrovat, a aktivně to dělají, k tomu, aby byl schopný potřeby svých dětí naplnit. Dávají dětem prostor k tomu, aby o násilí mluvily a poskytují jim dostatečné množství informací o úkonech, které v souvislostech s řešením násilí probíhají.

78

Výstupy z odpovědi na otázku: Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete (příp. jak byste postupoval/a)? Přímo v Intervenčním centru tato situace nenastala. Občas se děti obrátí v rámci preventivních přednášek pořádaných na školách. Sociální pracovníci by nejprve dali dítěti prostor, aby mohlo o násilí hovořit, poskytli by mu krizovou intervenci a potom by podnikali další kroky. Výstupy z odpovědi na otázku: Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Dítě má možnost obracet se na IC i po vyřešení situace, ale nevyužívá toho. Výstupy z odpovědi na otázku: Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Stává se zřídka, že by IC kontaktovala násilná osoba. Většinou se obracejí násilné vykázané osoby. Popírají, že násilí páchaly a žádají poskytnutí stejné péče jako ohrožená osoba. IC s násilnými osobami nepracuje, proto jim podá základní informace a odkáže je na jiná zařízení. Výstupy z odpovědi na otázku: V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou. Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Sociální pracovníci doporučují ohroženým rodičům, aby kontakt umožnili v případě, že o něj má dítě zájem. Doporučují pak zpočátku realizovat asistovaný kontakt nebo předání v zařízeních, která tuto službu nabízejí. Potřeby, zkušenosti a vnímání role sociálních pracovníků Výstupy z odpovědi na otázku: Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Sociální pracovníci vnímají svoji roli jako velmi širokou. Vidí ji především v podpoře, zmapování zdrojů a stabilizaci klienta, v poskytnutí krizové intervence a postupném plánování jednotlivých kroků klienta. Dále také záleží na tom, zda-li konzultují společně s psychologem nebo s právníkem (pozn. vstupní konzultace probíhají v IC Brno za přítomnosti dvou pracovníků). Od toho se potom odvíjí, zda-li dávají klientovi spíše podporu ve zvládání a ventilování jeho emocí nebo poskytují pouze poradenství.

79

Výstupy z odpovědi na otázku: Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Osvědčuje se hovořit s dětmi o násilí a poskytovat jim o něm takové informace, které samy žádají. Výstupy z odpovědi na otázku: Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Sociální pracovníci si uvědomují, že se nabídka pomoci k dětem vystaveným násilí v roli svědků nemusí vždy dostat, jelikož je nabízena přes ohroženého rodiče. Ze své pozice to změnit nemohou, ale spíše vnímají, že v takovýchto případech musí v rodině zaintervenovat OSPOD. Spolupráce s ostatními organizacemi: Výstupy z odpovědi na otázku: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Sociální pracovníci spolupracují s ostatními organizacemi. Výstupy z odpovědi na otázku:Pokud ano, se kterými? Nejčastější spolupráce je s Policií, která odkazuje klienty, i když přistupuje k jiným opatřením než k vykázání. Dále spolupracují s ostatními Intervenčními centry, OSPODy, azylovými zařízeními s utajenou adresou. Výstupy z odpovědi na otázku: V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Ve všech typech kontaktů, nejvíce v telefonickém. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Spolupráci hodnotí jako dobrou s odkazem na konkrétní pracovníky na konkrétních místech. Chybí kapacita ubytovacích služeb s utajenou adresou a návaznost dalších služeb (v azylových domech se s klienty intenzivně nepracuje). Chybí nabídka služeb pro klienty cizince v jiném jazyce než v češtině.

80

4.5.3 Sociální práce v Krizovém centru pro děti Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Výstupy z odpovědi na otázku: Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Sociální pracovníci řeší případy domácího násilí. V rámci Krizového centra se setkávají maximálně s dvaceti případy ročně. Výstupy z odpovědi na otázku: Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? V Krizovém centru probíhá pravidelně týmová i individuální supervize, kterou sociální pracovníci využívají. Výstupy z odpovědi na otázku: Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Klienti se do Krizového centra dostávají většinou přes doporučení OSPODu, Policie, lékaře, školy, Intervenčního centra. Stává se také, že děti kontaktují KC prostřednictvím emailu nebo chatového poradenství. Většinou přicházejí děti s rodiči na základě doporučení Intervenčního centra. Tito klienti žádají přímo psychologickou péči. Ostatní klienti žádají informace nebo přicházejí s tím, že v rodině nechtějí zůstávat. Výstupy z odpovědi na otázku: Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Možnost využití odborné psychologické péče je v KC přímo nabízena. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak s dítětem navazujete kontakt? V KC je úzce propojena spolupráce psychologů a sociálních pracovníků. U ambulantních klientů sociální pracovník většinou pracuje pouze s rodičem, zjišťuje anamnézu. Psycholog se věnuje dítěti. První kontakt probíhá u mladších dětí většinou přes hru, využívají se různé projektivní techniky. U klientů ubytovaných v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc se dítěti věnuje spíše sociální pracovnice, kdy kontakt navazuje neformálním rozhovorem a hrou.

81

Výstupy z odpovědi na otázku: Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? S dítětem se primárně pracuje samostatně. Pokud se objeví potřeba práce na vztahu rodiče a dítěte, tak se pracuje i s rodičem, většinou je práce zaměřena na vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi. Výstupy z odpovědi na otázku: Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? Sociální pracovníci využívají převážně rozhovor, pozorování, projektivní techniky, hru. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Sociální pracovníci se snaží posilovat kompetence rodiče, motivují rodiče ke spolupráci a nabádají je, aby umožnili dítěti zpracovat témata násilí na setkáních s psychologem. Dále se snaží dítěti situaci vysvětlovat a dávají mu prostor, aby mohlo negativní zážitky ventilovat. Výstupy z odpovědi na otázku: Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete (příp. jak byste postupoval/a)? Na KC se několikrát obrátilo dítě s žádostí o řešení domácího násilí v rodině. Většinou první kontakt proběhne telefonicky, následně dítě přichází na konzultaci. Sociální pracovnice pak vstupují do komunikace s OSPOD a žádají o prověření situace v rodině. Pokud dítě žádá pouze poradenství a nesděluje, že situace v rodině je závažná a ohrožující, tak sociální pracovnice OSPOD nekontaktují. Výstupy z odpovědi na otázku: Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Možnost dítě dostává, ale nevyužívá ji. Výstupy z odpovědi na otázku: Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Násilná osoba Krizové centrum kontaktuje zřídka. Žádá většinou informace o tom, jaká péče je poskytovaná dětem. Pokud není ohroženo bezpečí dětí, tak je přizvána po individuálním zvážení na konzultaci a pracuje se i s ní. Výstupy z odpovědi na otázku: V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou. Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Pokud je dítě označeno ve vykázání jako ohrožená osoba, tak platí zákaz kontaktování dětí násilným rodičem a sociální pracovnice doporučují vykázání respektovat. Pokud je dítě 82

svědkem násilí a s rodičem se vídat chce, doporučují asistovaný kontakt. Asistované kontakty a předávání KC nabízí. V rámci vykázání však odkazuje na jiná pracoviště, neboť v situaci, kdy se KC a IC nachází v jednom domě, by nebylo zajištěno bezpečí ohrožené osoby a jejích dětí. Potřeby, zkušenosti a vnímání role sociálních pracovníků Výstupy z odpovědi na otázku: Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Role sociálního pracovníka je vnímána spíše jako podpůrná. Sociální pracovníci sdělují, že by měli být především těmi, kteří by měli motivovat ohroženého rodiče k řešení situace tím, že mu dají dostatečné množství informací a pomohou mu hledat vnitřní zdroje k řešení. Výstupy z odpovědi na otázku: Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Osvědčuje se vést přímý rozhovor, pojmenovat násilí, které se doma děje, vysvětlit dětem, co potřebují, dát jim jasné informace, hledat s nimi vlastní zdroje řešení, pomoci jim připravit se na situaci tím, že s nimi sestavují bezpečnostní plán. Výstupy z odpovědi na otázku:Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Sociální pracovníci vnímají, že základním stavebním kamenem pro práci s dítětem je motivace ke spolupráci jeho rodičů. Proto připravuje KC novou koncepci v poskytování péče pro rodiny, která bude zaměřena na práci s celým rodinným systémem. Spolupráce s ostatními organizacemi: Výstupy z odpovědi na otázku: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Pokud ano, se kterými? Nejužší spolupráce je s Intervenčním centrem, dále pak s OSPOD, Policií, školami, azylovými domy, soudy. Výstupy z odpovědi na otázku: V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Ve všech typech kontaktů. Nejčastější je telefonický kontakt.

83

Výstupy z odpovědi na otázku: Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Sociální pracovníci zmiňují velký pozitivní posun ve spolupráci při řešení případů domácího násilí. Pozastavují se nad skutečností, kdy někteří pomáhající profesionálové z řad OSPOD nedokáží identifikovat rizika domácího násilí. Spolupráce by tedy byla výrazně lepší, kdyby problematiku domácího násilí řešili proškolení odborníci.

4.5.4 Sociální práce v Azylových domech pro matky s dětmi v tísni V azylových domech se primárně nepracuje s dětmi, v jejichž rodinách probíhalo domácí násilí. Služba je zaměřena spíše na poskytnutí bezpečného materiálního zázemí a podporu rodičovských kompetencí. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Výstupy z odpovědi na otázku: Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Sociální pracovnice azylových domů řeší průměrně pět případů problematiky domácího násilí ročně, jedná se o ubytované klienty. Žadatelky o pobyt často uvádějí, že jsou vystaveny domácímu násilí, aby podpořily svoji šanci na přijetí do azylového domu, data jsou tedy značně zkreslená. Výstupy z odpovědi na otázku: Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Je nabízena možnost individuální i týmové supervize. Výstupy z odpovědi na otázku: Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Klienti přicházejí sami, odešle je Policie nebo na doporučení sociální pracovnice OSPOD. Žádají poskytnutí ubytování. Výstupy z odpovědi na otázku: Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Sociální pracovníci pracují většinou s matkou na plánování praktických kroků při řešení konkrétní situace domácího násilí. Většinou ohrožené rodiče odkazují na zařízení, kde pracuje psycholog. 84

Výstupy z odpovědi na otázku: Jak s dítětem navazujete kontakt? Sociální pracovníci s dětmi přímo nepracují. Pokud dítě přijde samo a chce o násilí mluvit, což se občas také stává, tak mu dávají prostor pro vyjádření. Mnohem více jsou s dětmi v kontaktu vychovatelky v dětských koutcích fungujících při azylových domech, které mohou na potřebu dítěte o násilí mluvit sociální pracovníky upozornit. Výstupy z odpovědi na otázku: Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Sociální pracovníci pracují především s matkami. Výstupy z odpovědi na otázku: Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? Rozhovor a pozorování. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? V AD jsou naplňovány spíše materiální potřeby – potřeba bezpečného domova. Prvořadě se sociální pracovníci zaměřují spíše na podporu matky v zátěžové situaci. Výstupy z odpovědi na otázku: Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete (příp. jak byste postupoval/a)? Stává se, že se na sociální pracovníky obracejí děti ubytovaných klientek. Nechtějí řešit konkrétní násilí v rodině, ale spíše komunikaci s matkou, která je narušená. Výstupy z odpovědi na otázku: Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Děti bývají často navázané na azylové domy a vracejí se tam i po odchodu ze zařízení. Výstupy z odpovědi na otázku: Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Násilné osoby azylová zařízení kontaktují. Žádají odpověď na otázku, zda-li je v zařízení ubytovaná jejich partnerka s dětmi. Výstupy z odpovědi na otázku: V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou. Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? V rámci řešení problematiky kontaktu dítěte s násilným rodičem odkazují sociální pracovníci na OSPOD.

85

Potřeby, zkušenosti a vnímání role sociálních pracovníků Výstupy z odpovědi na otázku: Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Role sociálních pracovníků azylových domů je vnímána jako podpůrná. Sociální pracovníci se snaží vytvořit ohrožené matce pocit bezpečí, kdy by se mohla v klidu rozhodnout, jak dál bude situaci řešit. Výstupy z odpovědi na otázku: Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Osvědčuje se hlavně nabídka klidného zázemí a bezpečí, také angažovaná komunikace s dítětem. Výstupy z odpovědi na otázku: Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Sociální pracovníci s dětmi přímo nepracují, proto také nesdělují, co by potřebovali změnit. Spolupráce s ostatními organizacemi: Výstupy z odpovědi na otázku: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Pokud ano, se kterými? Pracovníci Azylových domů spolupracují především s OSPODem, Krizovým centrem pro děti a Intervenčním centrem, s Persefonou, s Magdaleniem. Výstupy z odpovědi na otázku: V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Převážně v telefonickém kontaktu. S OSPODy v osobním. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Spolupráce s jmenovanými organizacemi funguje. Někdy by bylo potřeba, aby pracovníci OSPOD více spolupracovali s matkami a dětmi, které jsou v Domovech pro matky s dětmi ubytované. Chybí také pružnější spolupráce s Krizovým centrem, co se týče umístění klientů k pobytu v nouzových situacích, kdy např. matka musí být hospitalizována v nemocnici.

86

4.5.5 Sociální práce v poradnách specializovaných na problematiku domácího násilí V poradnách specializujících se na řešení problematiky domácího násilí se primárně s dětmi nepracuje, proto byly pokládané otázky přizpůsobeny této skutečnosti. Výstupy z odpovědi na otázku: Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? V rámci poradny se řeší asi 200 případů domácího násilí ročně. Většina klientů jsou ženy, mužů jsou asi 2 %. Výstupy z odpovědi na otázku: Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Zaměstnavatel nabízí individuální a týmové supervize. Výstupy z odpovědi na otázku: Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Klienti se o službě dovídají většinou od pracovníků OSPOD, Policie nebo od známých. Žádají poradenství a právní pomoc. Výstupy z odpovědi na otázku: Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Poradny nenabízí odbornou péči pro děti. Odkazují na specializovaná pracoviště (krizová centra, psychology). Rodičům ohrožených dětí poskytují poradenství, jak s dětmi o domácím násilí mluvit. Pokud zjistí závažné skutečnosti, z nichž usoudí, že je dítě přímo ohroženo násilím, kontaktují v rámci oznamovací povinnosti OSPOD. Pokud je dítě svědkem násilí, motivují rodiče k vyhledání péče pro něj. Výstupy z odpovědi na otázku: Poskytujete služby i násilným osobám? Pokud ano, co s nimi řešíte? Násilná osoba žádá většinou terapie, které poradna zprostředkovává u odborných psychologů. S mnoha motivovanými násilnými osobami se však sociální pracovníci nesetkávají. Výstupy z odpovědi na otázku: Řešíte také setkávání násilné osoby s dětmi v době vykázání nebo odchodu ohroženého partnera? V rámci konzultací jsou vždy poskytována doporučení, jak upravit kontakt s dítětem. Právníci poradny pak s ohroženou osobou plánují a realizují další kroky. V případě, že je 87

dítě přímo ohroženo, kontakt nedoporučují, v případě, že se děti s násilnou osobou vídat chtějí, doporučují asistované setkávání nebo předávání. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Role sociálního pracovníka je vnímána jako role poradenská, která pomáhá klientovi zorientovat se v situaci, především v systému poskytování pomoci ze strany státu. Výstupy z odpovědi na otázku: Co byste pro zkvalitnění práce s klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Pružnější systém v poskytování pomoci ze strany státu v krizových situacích. Výstupy z odpovědi na otázku: Spolupracujete v rámci řešení domácího násilí s jinými institucemi? Pokud ano, se kterými? Poradny spolupracují s OSPODy, Úřady práce, bytovými odbory, psychology, psychiatry, azylovými domy, soudy. Výstupy z odpovědi na otázku: V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Kontakt je převážně telefonický a prostřednictvím e-mailu. Výstupy z odpovědi na otázku: Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Spolupráce se odvíjí od konkrétní práce konkrétních lidí. Chybí pružnost a propojenost. Výstupy z odpovědi na otázku: Jaké další služby osobám ohroženým domácím násilím poskytujete? Zprostředkování terapií pro násilné osoby a advokátní zastupování ohrožených osob.

88

4.6 SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ ŠETŘENÍ Realizovaným šetřením jsem dospěla k následujícím závěrům: Profesní praxe Profesní praxe s cílovou skupinou dětí ohrožených domácím násilím je u pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí výrazně vyšší než délka praxe sociálních pracovníků v ostatních organizacích (IC, KC, AD, poradny specializující se na problematiku DN). Ze zjištěných informací vyplynulo, že sociální pracovníci na odděleních sociálně-právní ochrany dětí se této práci věnují dlouhodobě, zatímco fluktuace pracovníků v ostatních organizacích je mnohem výraznější. Dostupnost a kvalita služeb pro děti ohrožené domácím násilím Ve městě Brně pracují s dětmi ohroženými domácím násilím sociální pracovníci a psychologové Krizových center a Intervenčního centra, sociální pracovníci Úřadů městských částí - oddělení sociálně-právní ochrany dětí, dále pak psychologové v poradnách, privátních ambulancích a zdravotnických zařízeních. Kapacita těchto organizací je však nedostatečná. Čekací a objednací doby pro dlouhodobou péči jsou dlouhé. Není tedy možné poskytnout všem dětem adekvátní odbornou pomoc ve chvíli, kdy ji potřebují. Pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí jsou přetíženi množstvím případů, které musí řešit, není tedy v jejich silách intenzivně pracovat s rodinou. Nabídka odborné pomoci dětem vystaveným domácímu násilí Odborná pomoc je sociálními pracovníky přicházejícími do kontaktu s dětskými svědky domácího násilí doporučována. Není však nabízena přímo dětem. Děti se k nabídce dostávají zprostředkovaně přes ohroženého rodiče. Zkušenost sociálních pracovníků poukazuje na skutečnost, že se děti často k nabízené službě vůbec nedostávají, neboť ohrožení rodiče nemají kapacitu nebo necítí potřebu pro ně odbornou, zejména psychologickou pomoc vyhledat. Odborná pomoc je dětem přímo nabízena v Krizových centrech a Intervenčním centru, kde pracují v problematice domácího násilí vyškolení sociální pracovníci a psychologové. Sociální pracovníci z Úřadů městských částí, oddělení sociálně-právní ochrany s dětmi intenzivně

nepracují.

Odkazují

a

zprostředkovávají

odbornou

pomoc

většinou

prostřednictvím Krizových center či ambulantních psychologů. Jejich role spočívá spíše 89

v poskytnutí poradenství ohroženému rodiči, monitorování a sledování dítěte a nasměrování na příslušná odborná pracoviště. Stává se minimálně, že by samy ohrožené děti kontaktovaly organizace nabízející odbornou pomoc. Pokud tak učiní, obracejí se zejména na Krizová centra prostřednictvím telefonu, e-mailu a chatu. Metody práce s dětmi vystavenými domácímu násilí Při přímé práci s dětmi vystavenými domácímu násilí (přímo ohroženými nebo v roli svědků) volí sociální pracovníci rozhovor a pozorování. U mladších dětí je pomocnou metodou hra. S dítětem se snaží hovořit o násilí v rodině otevřeně a poskytují mu odpovědi na jeho otázky. Volí takové prostředí pro rozhovor, které mu umožní cítit se bezpečně. Pracovníci OSPOD mají dále kompetenci provést šetření v rodině, informace získávají ze spisové dokumentace (shromažďují odborné zprávy od ostatních pomáhajících profesionálů, lékařů, Policie). Pracovníci OSPOD často konzultují s celou rodinou (osobou ohroženou, násilnou, dětmi). Nabízená péče pro děti v Krizových a Intervenčních centrech se jeví jako komplexnější, neboť je postavena na úzké spolupráci sociálních pracovníků a psychologů. Spolupráce jednotlivých institucí v rámci řešení případů domácího násilí Jednotlivé instituce v rámci řešení případů domácího násilí spolupracují. Spolupráce se většinou odvíjí od konkrétní zkušenosti s konkrétními pracovníky dané organizace. Sociální pracovníci jsou především v telefonickém nebo písemném kontaktu. Osobně se setkávají pouze při řešení komplikovanějších případů v rámci interdisciplinární spolupráce. Šetřením bylo zjištěno, že jejich práce se výrazně překrývá, zejména poradenské služby. Poradenství týkající se následných kroků po provedeném vykázání či odchodu z násilného vztahu poskytuje OSPOD, IC i poradny, někdy také KC a AD. Oproti tomu doprovázení a zastupování u soudu nabízí pouze poradny, částečně také AD. Poradenských služeb je dostatek, terénní a následné dlouhodobější služby chybí. Chybí také dostatek organizací, které by nabízely dlouhodobější intenzivní terapeutickou práci s celým rodinným systémem. Kapacita krizových lůžek je nedostačující. Potřeby sociálních pracovníků pro zkvalitnění práce s dětskými klienty Sociální pracovníci by pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovali řešit méně případů, jelikož přetížení množstvím práce je na úkor kvality odvedené práce. Potřebovali

90

by pracovat v jiných prostorách, které by umožnily dítěti cítit se při kontaktu s nimi příjemněji a přirozeněji (tuto potřebu zmiňují převážně sociální pracovníci OSPOD). Dále z provedeného šetření vyplynula potřeba dalšího prakticky zaměřeného vzdělávání v problematice práce s dětskými svědky domácího násilí. Efektivnímu řešení případů by prospělo, kdyby se pracovníci OSPOD a organizací poskytujících sociální služby pravidelně setkávali a případy řešili multidisciplinárně.

91

ZÁVĚR Předkládaná bakalářská diplomová práce je sondou do problematiky práce sociálních pracovníků s dětmi přímo či nepřímo ohroženými domácím násilím. Zmapovala jsem v ní poskytnuté intervence, potřeby a spolupráci sociálních pracovníků jednotlivých organizací poskytujících služby osobám ohroženým domácím násilím a jejich dětem. Stěžejní část teoretické práce je věnována dětským svědkům domácího násilí, zejména pak sociální práci s dětmi vystavenými domácímu násilí v rodině. Aby byla práce komplexní, zaměřila jsem se v úvodu také na podrobný popis průběhu domácího násilí a jeho možných dopadů, opět s důrazem na dětské klienty. Cílem práce bylo popsat především sociální práci s dětskými svědky domácího násilí. Zjistit, jaká je dostupnost a kvalita služeb pro děti ohrožené domácím násilím. Zda-li je odborná pomoc dětem aktivně nabízena. S využitím jakých metod se s dětmi pracuje. Zdali jednotlivé instituce v rámci řešení případů spolupracují. Zda-li se jejich práce doplňuje, překrývá nebo rozchází. Co potřebují sociální pracovníci k tomu, aby mohli s dětmi efektivně odborně pracovat. Na základě provedeného šetření jsem dospěla k výše uvedeným závěrům, které je možné shrnout do následujících bodů. 1. Převážná většina sociálních pracovníků je pro klienty spíše průvodcem v prvních chvílích po provedeném vykázání nebo rozhodování o odchodu z násilného vztahu. Následně pak klientům doporučují využít péče psychologů. Dlouhodobější intenzivní sociální práce s dětskými klienty není realizována. Základní užívanou metodou práce je rozhovor. 2. Ve městě Brně existuje poměrně široká síť zařízení nabízejících služby osobám ohroženým domácím násilím a jejich dětem. Kapacita těchto zařízení však není dostatečná a stává se, že neumožňuje řešit pružně krizové situace. Služby jsou nabízeny většinou pouze na úrovni poradenství. 3. Odborná pomoc je dětem nabízena často zprostředkovaně přes ohroženého rodiče. Stává se tak, že se k dětskému klientovi nabídka pomoci mnohdy vůbec nedostane, necítí-li ohrožený rodič potřebu vyhledat odbornou pomoc pro své dítě. Práce sociálních pracovníků tedy spočívá zejména v motivaci ohroženého rodiče k vyhledání odborné péče pro dítě. 92

4. Spolupráce mezi jednotlivými institucemi funguje. Žádoucí by bylo realizovat více pracovních setkání, což by přispělo k efektivnímu řešení případů. Nabízené služby se často překrývají. 5. Ze strany sociálních pracovníků vyplynula potřeba dalšího prakticky zaměřeného vzdělávání v problematice práce s dětskými svědky domácího násilí. Je pochopitelné, že většina sociálních pracovníků poskytuje klientům především poradenství, případně krizovou intervenci, neboť nemá vzdělání a podmínky k tomu, aby mohla s dětmi pracovat terapeuticky. Aby byl pohled na problematiku pomoci dětským svědkům domácího násilí úplný, bylo by zajímavé zmapovat práci psychologů a terapeutů, na které sociální pracovníci rodiče dětských klientů odkazují.

93

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím, aneb bez otce se nedá (dobře) žít. 1. Vydání. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-605-0 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně – právní ochrany dětí. 1. vydání. Praha:Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006. ISBN 80-8687850-3 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí – zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vydání. Praha: Acorus, 2009. ISBN 978-80-254-5422-0 BENTOVIM, Arnon. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 1998. ISBN 80-7169-629-3. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-2207-8 ČÍRTKOVÁ, Ludmila, VITOUŠOVÁ, Petra a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2014-2 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, ŽATECKÁ, Eva, DÁVID, Radovan., KORNEL, Martin. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-381-3 LEVOVÁ, Jana a kol. Metodika pro práci s cizinci žijícími v České republice, kteří jsou ohroženi domácím násilím. 1. vydání. Brno: SPONDEA při ČČK Brno, o.p.s., 2010. ISBN 978-80-254-8499-9 MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíce potřebují. 1. vydání. Praha: Portál., 2003. ISBN 978-80-7367-504-2 MATĚJČEK, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1. vydání. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0332-7 MATĚJČEK, Zdeněk. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dětí. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0870-1 MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha, Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2

94

MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi. 1. vydání. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-X MATOUŠEK, Oldřich, PAZLAROVÁ, Hana. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. 1. vydání. Praha: Portál, 2010, 184 s. ISBN 978-80-7367-739-8 NAKONEČNÝ, Milan. Základy psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 1998. ISBN 80200-0689-3 NAKONEČNÝ, Milan. Encyklopedie obecné psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7 PÖTHE, Peter. Dítě v ohrožení. 2. vydání. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86103-21-8 VARGOVÁ, Branislava a kol. Partnerské násilí – Oběti partnerského násilí, násilí mezi rodiči očima dětí, pachatelé partnerského násilí. 1. vydání. Praha: Linde, 2007. ISBN 97880-86131-76-4 VARGOVÁ, Branislava, VAVROŇOVÁ Marie. Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci. 1. vydání. Praha: ROSA, 2006. VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. 1. vydání. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-696-9 WARSHAK, Richard A. Revoluce v porozvodové péči o děti. 1. vydání. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-089-8 Metodické doporučení MPSV č. 3/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech domácího násilí Metodické doporučení MPSV č. 2/2010 pro postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí při případové konferenci Sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte Stanovisko Odboru bezpečnostní politiky MV ČR k postupu policie vůči dítěti – svědkovi domácího násilí Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 95

Zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů Zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Závazný pokyn policejního prezidenta č. 200/2008, o provádění vykázání Aplikace speciálních technik sociální terapie v problematice domácího násilí, Praha, 24.2.2011 (materiály z kurzu) http://www.domaci-nasili.cz http://www.stopnasili.cz http://www.linkabezpeci.cz www.mpsv.cz

96

SEZNAM GRAFŮ A TABULEK Tabulka č. 1: Počet vykázání v JMK a městě Brně v letech 2007 - 2011 Graf č. 1: Počet vykázání v Jihomoravském kraji v letech 2007 - 2011 Graf č. 2: Počet vykázání ve městě Brně v letech Graf č. 3: Počet dětí v rámci vykázání v roce 2011 v JMK a ve městě Brně Graf č. 4: Děti přítomné v rodinách, ve kterých bylo provedeno vykázání v roce 2011 - rozdělení podle věku dětí

97

SEZNAM PŘÍLOH 1. Legislativní ukotvení domácího násilí 2. Organizace zabývající se problematikou DN ve městě Brně 3. Podklad k rozhovorům se sociálními pracovníky 4. Přepisy rozhovorů se sociálními pracovníky

98

Příloha č. 1 LEGISLATIVNÍ UKOTVENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR Stěžejní je samotné definování domácího násilí a zavedení do českého trestního zákoníku. I když zákonodárce neužívá přímý pojem domácí násilí, nýbrž pojem „týrání osoby žijící ve společném obydlí“, jasně definuje v § 199 zákona č. 40/2009 Sb, Trestní zákoník toto jednání jako trestný čin. (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt. Od 1.1.2010 je trestným činem také nebezpečné pronásledování, které upravuje trestní zákoník paragrafem 354 následovně. (1) Kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři roky bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) vůči dítěti nebo těhotné ženě, b) se zbraní, nebo c) nejméně se dvěma osobami. Procesním aspektům domácího násilí se věnuje zákon č. 218/2009 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Nyní upravuje také stalking (nežádoucí sledování a obtěžování) a možnost opětovného výkonu rozhodnutí. Občanský soudní řád umožňuje řešit akutní případy domácího násilí prostřednictvím předběžných opatření a prostřednictvím řízení ve věci samé lze adekvátně reagovat na dlouhotrvající případy násilí. Zásadním mezníkem v řešení případů domácího násilí je ovšem zákon na ochranu před domácím násilím č. 135/2006 Sb. Zákon zavádí systémový, komplexní přístup k prevenci a ochraně před domácím násilím. Upravuje a hlavně propojuje postupy policie, justice a 99

sociálních služeb při řešení případů domácího násilí. Tento zákon zavedl do praxe institut vykázání ze společného obydlí. Rozšířil tak pravomoci policistů, kteří násilnou osobu mohou na 10 dní vykázat ze společného obydlí. Prioritu má v těchto případech ochrana života, zdraví, svobody a lidské důstojnosti ohrožené osoby oproti ochraně vlastnického práva násilné osoby. Smyslem tohoto opatření je poskytnutí dostatečného prostoru ohrožené osobě tíživou situaci řešit ve spolupráci s pomáhajícími pracovníky intervenčních center, která nabízejí psychologickou, sociální a právní pomoc při řešení domácího násilí, nejen v návaznosti na institut vykázání. Intervenční centra fungují na základě zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který byl novelizován zákonem č. 29/2007 Sb. Intervenční centra pracují na základě interdisciplinární spolupráce s policií, orgány sociálně právní ochrany dětí, lékaři, psychology či sociálními pracovníky. Intervenční centra jsou sociální službou a náplň jejich činnosti je popsána v § 60a. (1) Na základě vykázání ze společného obydlí podle zvláštního právního předpisu (§ 21a a 21b zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.) je osobě ohrožené násilným chováním vykázané osoby nabídnuta pomoc nejpozději do 48 hodin od doručení kopie úředního záznamu o vykázání intervenčnímu centru. Pomoc intervenčního centra může být poskytnuta rovněž na základě žádosti osoby ohrožené násilným chováním jiné osoby obývající s ní společné obydlí nebo i bez takového podnětu, a to bezodkladně poté, co se intervenční centrum o ohrožení osoby násilným chováním dozví. Sociální služby v intervenčním centru jsou poskytovány jako služby ambulantní, terénní nebo pobytové. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) sociálně terapeutické činnosti, b) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. (3) Služba podle odstavce 1 poskytovaná formou pobytových služeb obsahuje vedle základních činností uvedených v odstavci 2 tyto základní činnosti: a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy. (4) Součástí služby je zajištění spolupráce a vzájemné informovanosti mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálně-právní ochrany dětí, obcemi, útvary Policie České republiky a obecní policie, jakož i ostatními orgány veřejné správy. Možností, jak pomoci ohroženým osobám a jejich dětem je také sociální služba „Azylové domy“. Paragraf 57 zákona o sociálních službách ji upravuje následovně. (1) Azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, b) poskytnutí ubytování, c) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Zákon č. 273/2008 Sb., o policii ČR pak upravuje postupy policistů při řešení případů domácího násilí. V § 44 vymezuje, kdy je policista oprávněn k vykázání přistoupit. Je to v případech, kdy lze „na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví a nebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem 100

ohroženou osobou (dále jen „společné obydlí“), jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí. Policista je oprávněn tuto osobu vykázat i v její nepřítomnosti.“ Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí definuje situace, za kterých je nutno věnovat zvláštní pozornost rodinám ohroženým násilím s ohledem na zdravý vývoj a bezpečí nezletilých dětí. Základním hlediskem při uplatňování sociálně právní ochrany je, jak zákon stanoví, zájem a blaho dítěte. Paragraf 6, ostavec 1, bod g jasně uvádí, že sociálně-právní ochrana je poskytována také dětem, „které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami“. Jistě bychom v našem právním řádu našli i další odkazy, které bychom si mohli dát do souvislostí s domácím násilím. Na tomto místě však uvádím pouze základní právní normy související s touto tématikou.

101

Příloha č. 2 ORGANIZACE ZABÝVAJÍCÍ SE PROBLEMATIKOU DOMÁCÍHO NÁSILÍ VE MĚSTĚ BRNĚ PRACUJÍCÍ S DĚTSKÝMI KLIENTY Specializované poradny Intervenční centrum pro Jihomoravský kraj Sýpka 25, Brno www.ic-brno.cz Persefona, o.s. Jiráskova 8, Brno www.persefona.cz Bílý kruh bezpečí, o.s. - pobočka Slovinská 41, Brno www.bkb.cz

Azylová zařízení Magdalenium, o.s. utajená adresa www.magdalenium.cz Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni Staňkova 47, Brno www.brno.charita.cz Domov pro matky s dětmi Zvonek Terezy Novákové 62a, Brno - Řečkovice www.css.brno.cz Domov pro matky s dětmi Společná cesta Heyrovského 11, Brno – Bystrc www.css.brno.cz

Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Chovánek – dětské centrum rodinného typu Vejrostova 8, Brno www.chovanek.cz ZPDVOP při Spondea, o.p.s. Sýpka 25, Brno www.spondea.cz 102

ZPDVOP při Krizovém centru pro děti a dospívající Hapalova 4, Brno www.krizovecentrum.cz

Krizová centra Krizové centrum pro děti a mládež při Spondea, o.p.s. Sýpka 25, Brno www.spondea.cz Krizové centrum pro děti a dospívající Hapalova 4, Brno www.krizovecentrum.cz

Další organizace Skupina Domácí násilí Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Městské ředitelství Brno – město, Cejl 4/6, Brno Ve městě Brně mohou uplatnit Institut vykázání pouze policisté ze Skupiny Domácí násilí.

Interdisciplinární tým Interdisciplinární tým tvoří ze zákona členové Policie ČR, odbory sociálně-právní ochrany dětí, intervenční centra, případně další organizace pověřené sociálně-právní ochranou dětí a zabývající se problematikou domácího násilí.

www.idtbrno.cz

103

Příloha č. 3 PODKLAD K ROZHOVORŮM SE SOCIÁLNÍMI PRACOVNÍKY Rozhovor je anonymní, v bakalářské práci bude uvedena pouze obecná informace o pracovišti sociálního pracovníka (sociální pracovník OSPOD, KC, IC, AD) Základní informace o osobě sociálního pracovníka: V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Jak dlouhou máte profesní praxi? Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete kolik jich řešíte ročně? Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Jak s dítětem navazujete kontakt? Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete (příp. jak byste postupoval/a)? Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou. Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? (otázka pouze pro pracovníky OSPOD) Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Pokud ano, se kterými? V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí?

104

Příloha č. 4 PŘEPISY ROZHOVORŮ SE SOCIÁLNÍMI PRACOVNÍKY Rozhovor č. 1 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Na OSPODu. Jak dlouhou máte profesní praxi? 14 let na tomto pracovišti. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Je to mojí povinností pracovat také s dětmi ohroženými domácím násilím. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Samozřejmě, s těmito případy se setkáváme. Policie má povinnost nám tyto oznamovat, aby s dětmi mohlo být pracováno. Co se týká statistiky, zpracováváme za každý rok. Možná celkovou byste získala na Krajském ředitelství PČR, tam si vedou databáze. Co se týká nás, tak je to tak, že těch tvrdých případů domácího násilí není tolik jako těch podezření na domácí násilí. Jednotkou pro řešení domácího násilí, která nás oslovuje v případě, že se něco děje, jsme kontaktováni zhruba tak 6x do měsíce a těch skutečných případů, že by se opravdu jednalo o domácí násilí, ono taky vykázání zhruba máme tak jednou za tři měsíce, to nebývá častěji a že by se prokázalo, že se jednalo skutečně o domácí násilí, že by to bylo odstíhané, těch případů je minimálně. Spíš jsou to takové ty potyčky a šarvátky, které nejsou na to, aby se to řešilo v rámci řešení domácího násilí, ale aby se tam udělal pořádek, takže naše práce tam potom potřeba je. A Policie Vás kontaktuje i v případech, kdy nebylo provedeno vykázání? Policie má ze zákona povinnost nás kontaktovat vždy, pokud je tam ohrožené dítě. Chvilku to trvalo, než se ten systém nastavil, ale teď už to funguje tak, že pokud se Policie dostane k případu DN, kde jsou přítomné děti, tak nám to vždycky hlásí. Svým způsobem to berou i trochu alibisticky, kdy Policie jasně řekne, že se nejedná o domácí násilí, že jsou to jen potyčky mezi rodiči, ale řešte si to po své linii, ale my jsme za to rádi, protože se dozvíme, že se v té rodině něco děje a můžeme těm dětem pomoct. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Určitě, tak samozřejmě to probíhá v rámci linie našeho OSPOD. Kolegové mezi sebou, nadřízení, podřízení a pak máme vlastního supervizora pro potřeby OSPOD, takže tady u té supervize, kde se otevírají ostatní případy, tak se dají otevřít i případy domácího násilí. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Buďto si nás najdou sami. No, zakázka našich klientů jsou šťastné a spokojené děti žijící ve fungujících rodinách, takže to je takový cíl, kterého se snažíme dosáhnout. Buďto si je najdeme sami, v rámci depistáže, nebo nám o nich řeknou nějací naši jiní klienti, protože hodně našich klientů se mezi sebou zná, ví co se děje v lokalitě. Máme i noční preventivní akce za účasti policie, takže tam se taky odhalí hodně věcí. A nebo se právě osoba místo, aby se obrátila na nás obrátí na policii a ti nás informují, takže tímhletím způsobem. Neziskovky taky, když mají klienta. Tam je spíš problém s těma neziskovkama, že oni si hrozně lpí na mlčenlivosti podle zákona o sociálních 105

službách a pak zjistíme, že nějaká neziskovka nám nedala vědět, že v rodině jsou děti ohrožené násilím a podobně. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Určitě. Záleží na tom, jaká ta situace je. Někdy se to těch dětí třeba tak nedotkne. Vyřeší se to třeba rozstěhováním rodičů, pak už je klid. Některé děti to nesou hůř, takže doporučujeme dětské psychology, rodinné poradny atd. Já třeba jsem si mnohem víc slibovala od Intervenčních center, že se tam třeba jako pro ty klienty bude dít víc, ale není to až tak úplně, je to spíš na ten kontakt. Třeba Spondea mívá i ubytování, to je dobré, ale zase ta kapacita není až tak vysoká. Vždycky s přihlédnutím k tomu individuálnímu případu se pro tu rodinu snažíme udělat maximum. Jak s dítětem navazujete kontakt? No, tak jak s dítětem. Podle všech metodik, doporučení a psychologických knih. Tady bych vyzdvihla hodně pana Matějčka nebo pana doktora Dunovského. Takže tímto způsobem. A musím říct, že my tady navazujeme kontakty s dětmi. Není to jen o tom, že bychom mluvili s rodiči, mnohdy i proti vůli těch rodičů, někdy s tím třeba nesouhlasí, ale my si na tom důsledně trváme, když máme pocit, že to tomu dítěti nějak pomůže. A těm dětem to samozřejmě pomáhá si o tom promluvit, často jenom promluvit a nemusí pak k žádnému psychologovi a nepotřebují navazující intervenci, když to tady můžou v podstatě „vyklopit“. Každé dítě, které bylo v kontaktu s domácím násilím, chceme vidět. Záleží na intenzitě násilí. Pokud je to tak, že včera někdo někoho napadl, maminka je někde mimo, tak tam běžíme a děje se to vlastně za pochodu, takže podle intenzity. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Obojí, samozřejmě s dětmi mluvíme bez přítomnosti rodičů, aby se mohly vyjádřit. A vždycky dáme tomu dítěti na vědomí, že jsme tu kvůli němu, nikoli kvůli rodičům, aby se na nás mohly obracet. A často se potom stává, že děti se obracejí sami i bez rodičů. Jaké metody práce používáte? Tak ono zase na to není tolik času, abychom si tady s nimi malovali začarované rodiny a dělali testy, které se dělají v psychologických poradnách, takže spíš je to otevřený rozhovor, kdy tomu dítěti dáme šanci sdělit to, co sdělit potřebuje. Samozřejmě takové ty úhybné manévry, že ho u toho necháme malovat nebo mu dáme bonbon, aby se navodila nějaká atmosféra důvěry a samozřejmě, že taky není úplně ve střehu, taky děláme. A pak samozřejmě může říct to, co potřebuje. Potom je to také pozorování, pokud jsme v těch rodinách, tak vidíme, jak to dítě reaguje na osobu jednoho druhého rodiče, sourozence. A pokud je tam opravdu zapotřebí nějakého zásahu psychologického, tak to už necháváme na odbornících. A na jakém místě s dětmi pracujete? Někdy je to lepší v rodině, někdy na úřadě. Já tady mám hračky, mám tady všechno možné. Některé děti se víc otevřou doma a některým je zase příjemnější, že nejsou v tom prostředí. Takže skoro bych řekla půl na půl, ani bych neřekla, že je to podle věku. Za některými dětmi jdeme třeba i do školky, do školy. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Tam je otázka, jestli někdo v té rodině spolupracuje nebo nespolupracuje. Pokud někdo spolupracuje, tak se dá všechno, pokud někdo nespolupracuje, tak ho musíme donutit, aby začal. Mám na mysli rodiče, protože co se týká domácího násilí toho standardního, tak bych řekla, že ty děti většinou jsou u toho jenom svědci nebo oběti. Takové to, že pak děti už jsou agresivní na rodiče, to řeší kurátoři, ale není to domácí násilí většinou. Takže se snažíme tu rodinu vtáhnout do toho řešení těch problémů, děláme tu v podstatě něco jako mediaci, ale není to mediace. Ale máme tu oba dva. Často toto je jediná neutrální půda, kde si jsou schopni něco říct nebo komunikovat. Takže snažit se nejprve přesvědčit rodiče, že je potřeba to řešit. Pokud se zjistí, že už to řešit nejde, nebo nejsou schopni vzájemné komunikace, tak potom samozřejmě se hledá způsob, jak se rozstěhovat, jak třeba to omezit tím omezením kontaktu a tak dál. 106

Takže potřeby dětí se snažíte naplnit tak, že působíte na rodiče? Teď jde o to, co nám to dítě řekne. Samozřejmě, pokud mi dítě řekne, že doma je to dobrý, jenom kdyby na sebe tak nevřískali, tak se vrhneme spíš na ty rodiče. Pokud by dítě řeklo, že je třeba nějak ohroženo násilím, spíš fyzickým ze strany jednoho z rodičů, tak potom se snažíme poskytnout dítěti odbornou psychologickou pomoc, zjistíme, jestli je to pravda a snažíme se třeba o odstranění toho rodiče z té rodiny. Nebo třeba to dítě má pocit, že s ním nikdo nekomunikuje a chtělo by si o tom promluvit, tak buďto to může vysypat tady a udělat si partnera z toho sociálního pracovníka nebo jenom pomoci v tom, aby on mohl mluvit s maminkou. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/byste postupoval/a? Určitě, akorát si myslím, že to není přímo v případech domácího násilí. Spíš jsou to děti, které nezvládají komunikovat s rodiči nebo nejsou spokojeni v péči rodičů a většinou jsou to děti, se kterými jsme už někdy jednali. Muselo by se to samozřejmě nějak objektivizovat, zjistit v čem je ten problém a začít to řešit s rodiči. Samozřejmě, pokud by to dítě nechtělo, tak bychom rodičům neřekli, že máme ten impuls od něj, my jsme povinni reagovat na jakékoli podněty odkudkoli. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Samozřejmě. Složku všech dětí, které řešíme, tady máme do jejich 18ti let, takže většinou jsou to rodiny, kde už se třeba něco děje. My jsme vlastně jediná instituce v tom systému, která s tím dítětem pracuje po celou dobu. Takže kdykoli má potřebu přijít, tak může, dáváme jim vizitky, telefonní kontakty. Při domácím násilí toho moc nevyužívají, protože většina domácích násilí skončí tím, že ti rodiče jdou od sebe, rozestěhují se a tím to skončí, takže děti pak už nemají potřebu. Spíš je tam problém v kontaktu dítěte s tím druhým rodičem. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Často nás kontaktují násilné osoby, je jim jasné, že se budou řešit děti, taky je jim jasné, že to bude řešit OSPOD, taky jsou to rodiny, které známe často z jiných situací. Takže se většinou snaží ospravedlnit svoje jednání, ukázat se v lepším světle a většinou ta osoba žádá kontakt s těmi dětmi. To je asi nejčastější. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Tak tam potom ti tatínci argumentují tím, že budou zavržení rodičové a že teda jako nemají možnost k dětem přistoupit. Já si myslím, že pokud jsou schopni před očima dětí fyzicky ublížit jejich matce, tak to taky dost svědčí o jejich morálně volních vlastnostech. Každopádně, pokud se toho ten rodič domáhá, dítěti z jeho strany ublíženo nebylo a na policii to dořešeno taky není, tak jsme třeba pro v případě, že to dítě chce a pak třeba dojde k předání dítěte na nějaké neutrální půdě. Ale pokud to dítě nechce, má trauma z toho co se stalo, vidělo například nějakou velmi závažnou situaci, tak já děti nikdy nenutím. Děti v podstatě nikdy nenutíme do toho, aby se viděli s rodičem. Spíš, pokud je tam podezření na nějakou manipulaci ze strany toho druhého rodiče, tak se zase snažíme zjistit, čím to může být způsobeno a potom třeba zprostředkovat ten kontakt. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Pracovník OSPOD je tu od toho, aby dítěti zajistil, aby se dítě cítilo dobře, bezpečně a bylo v péči někoho koho má rádo, takže moje osobní pocity musí jít stranou, zaměřuji se na dítě, snažím se zjistit, co je pro něj nejlepší a pak mu to zajistit. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Kolizní opatrovnictví je v rámci nějakých řízení, takže tam už je potom jasné, co je předmětem a my tam vždycky zastupujeme to dítě. Vždy říkáme dětem, že tam budeme za ně, takže ať řeknou, co by si představovaly a my se to pokusíme tomu soudu nějak přetlumočit. V souvislosti s DN 107

řešíme většinou svěření dítěte do péče a kontakty s násilným rodičem, takže zase, jak by si to představovalo to dítě, plus samozřejmě nemohou si ty děti úplně určovat, jak by to chtěly, protože tam je zase snadná ovlivnitelnost ze strany jednoho z těch rodičů nebo obou, takže udělat z toho nějaký konsenzus o kterém se domníváme, že je pro to dítě nejvhodnější. My jsme tady od toho, abychom ze signálů, které dítě vysílá, pochopili, že to takhle myslí, a zajistili mu nějaký komfort v této situaci, aniž by muselo dojít k přímé konfrontaci. To taky vnímám jako velký přínos do té situace. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Osvědčuje se ta konkrétní komunikace, konkrétní komunikace s rodiči, s dítětem a osvědčuje se nám dětem vysvětlit, že to co se děje není za prvé jejich vina, že nejsou povinny to snášet a že není jejich povinností zastávat se jednoho z rodičů. To často dělají maminky u starších kluků, volají je k tomu, když na ně ten taťka vříská a řeknou, zastaň se mě. Hledají toho partnera vlastně v tom dítěti, což je úplně, úplně špatně. Že mají právo se toho neúčastnit, nezapojovat se do toho, mají dokonce právo to nekomentovat. Ale pokud se v té situaci necítí dobře, tak nám to můžou říct a my se pokusíme jim něco zajistit. Mě se v tomhletom nejvíc vyplácí ta otevřenost, ta férovost. Takže otevřenost, přímá komunikace a včasnost. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Více času. Určitě víc času. Protože těch spisů tady kolem leží spousta a všechno jsou to velký rodiny. Není v mých možnostech pomoci tak, jak bych si já představovala. Ale kromě toho také víc odborných pracovníků, specialistů, ale taky těch ospodových pracovníků. Spolupráce s ostatními organizacemi: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Na začátku jsme je posílali do Intervenčního centra hodně a oni se nám vraceli, že jim tam nic moc neřekli, že jim tam řekli to, co my. Hodně pro nás jsou důležitý ubytovací služby. Vykázání neřeší totiž všechny případy násilí. Naši klienti nemají vlastní byty, nemají často ani oprávnění někde bydlet. I když je vykázání, často končíme tím, že ohrožená osoba s dětmi z bytu odchází. Potom teda psychologové a dokonce se mi osvědčilo, že normální psychologický poradny nebo rodinný poradny fungují líp než specializovaná pracoviště. Tam se mi nelíbí systém zakázek, že řešíme oběti a násilník nás nezajímá. Ten by měl mít možnost se taky vyjádřit. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Samozřejmě, když jsou tam umístěné děti, tak tam chodíme, tak je vidíme, ale spíše telefonicky. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Chybí mě ti, co by fakt pracovali, co by dělali ty věci fakticky, chodili s klienty a vyhledávali jim to, co potřebují. Spousta neziskovek je nastavených na to, že tam klient musí přijít včas, musí být řádně oblečený a nesmí být pod vlivem návykové látky. Někteří lidi nepotřebují pouze nasměrovat, ale pomoci. Sociální služby jsou pouze pro motivované klienty. Chybí více terénních pracovníků, organizace, které by doprovázely klienty. Také fluktuace a neinformovanost některých sociálních pracovníků v neziskových organizacích je velká. Chybí mi také odborná supervize zaměřená na sociální práci

108

Rozhovor č. 2 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD Jak dlouhou máte profesní praxi? 16 let na OSPOD Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? ano Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila. Každý rok řeším případy domácího násilí, jak fyzické, tak psychické, tak na dětech. A za rok 2011 to bylo tak do deseti případů. Ve třech případech děti i svědčily u soudu. Ale dá se říct, že někdy ti rodiče se odvolávají i na výpovědi dětí, že dítě toho bylo svědkem, ale je hodně zavádějící, když se řekne domácí násilí a je to hodně psychický teror v té rodině. A já bych to považovala už za domácí násilí, protože ty děti jsou toho svědky, dá se říct v každém případě. V roce 2011 jsem měla asi 4 nebo 5 vykázání. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Případové konference pro mě měly větší přínos než supervize, jak jsou pojaté v současné době. Ale mně tady teď na tomto odboru schází to, že nás tady není víc, že nemůžu řešit jednotlivé případy v rámci týmu. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Ve většině případů jsem já povolána jako přítomnost u výslechu dětí v případech domácího násilí. Potom někdy mě vyhledá samotný rodič. Dokonce v jednom případě se stalo, že ten rodič mě vyhledal, že je oběť domácího násilí, ve skutečnosti se potom přišlo na to, že to je agresor v té rodině. A v jednom případě mě vyhledaly samotné děti s tím, jaká je u nich rodinná situace a jak to tam probíhá. Takže dá se říct, tak mě vyhledali všichni, jak agresor, tak oběť, tak svědci, ale ve většině případů to je, že mě o tom obešle policie. A asi ve dvou případech jsem dostala informace, že je tam vykázání a já jsem s tou rodinou začala pracovat, vyloženě co se týká dalšího, v případě návratu toho agresora do té domácnosti, tak jak to bude dejme tomu probíhat, odkázání na nějaké ty další organizace, na pomoc terapeutů, psychiatrů, psychologů a i trošičku možnosti nějakého dalšího bydlení. A policie vám dává vědět, i když se nejedná o vykázání? Nedává. Ani mi to nedal v kopii soud, ale policie. Pouze vykázání. Ale pravidelnost to není, i když to mají za povinnost, protože ona ta povinnost je, dát to vědět podle trvalého bydliště dětí. V dnešní době je trvalé bydliště dítěte dejme tomu v Olomouci, ale ve skutečnosti bydlí tady u mě. Takže oni sice obešlou úřad v Olomouci, ale mě už se to sem nemusí zpětně dostat. Problém je trošičku, že všechny spisy jsou vedeny podle trvalého bydliště dětí. Vykázání je vlastně na tu konkrétní adresu a některé rodiny mají pronajaté byty na měsíc, dva, takže migrují. Takže je to hodně složité. Ohrožené děti se tímto způsobem ztrácí z dohledu. Ke mně se to nemusí hned dostat a může se to dostat až po desetidenním vykázání, ale ještě jsem vlastně nezažila, že by vykázání nebylo prodlouženo. A ještě se zeptám, jaká je zakázka? Všichni chtějí klid. Chtějí, abychom jim pomohli tak, aby s tím agresorem se už nemuseli stýkat, abychom jim to zajistili, co se týká budoucnosti. A většinou jim pomáháme dejme tomu, co se týká podání návrhu k soudu na výkon rodičovské zodpovědnosti, ale většinou to je, že ti rodiče hodně 109

často namotivování, aby vyhledali např. BKB, takže i taková je to od nich zakázka, jak bych to řekla, většinou to je, že to není něco čerstvého, co se týká toho domácího násilí, že je to dlouhotrvající záležitost, takže když už se odhodlali to řešit, tak už to chtějí dotáhnout do konce, takovéto upevnění v tom jejich přesvědčení. Když nás vyhledají, tak už je to ve fázi, kdy to chtějí řešit. Pomoc s tím, kde si co podat, jaký návrh a taky ta psychická podpora tady je, já bych řekla, taková ta prvotní zakázka tady u nás od těch ohrožených rodičů a především i pro ty děti. Takže někdy jsem využila i toho, že pokud tam neprošlo to vykázání, tak jsme umisťovali děti do ZPDVOP. Potom jsme mohli pracovat jenom s tou maminkou, která vyhledala ubytování v neznámém prostředí pro toho agresivního rodiče. A děti byly v zařízení a agresorovi bylo oznámeno, kde ty děti může vyhledat, ale bylo to všechno pod dohledem, aby bylo zajištěno především bezpečí pro ty děti. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? To je vždy. A pracujete s dětmi tady nebo je odkazujete někam jinam? Záleží na věku dětí a na problematice, někdy si na to troufnu sama, ale ve většině případů je odešlu k odborníkům, především k dětským psychologům. Zjistím, co dítě potřebuje, a hledám následnou péči. Mám přehled i o tom, jaký psycholog by mohl typově sedět tomu kterému klientovi. Jak s dítětem navazujete kontakt? Většinou se domluvím s rodičem, který vyhledá tady u mě tu pomoc, co je pro to dítě lepší, jestli, aby přišlo sem ke mně do neznámého prostředí nebo aby proběhl v rámci školy, kde to třeba zná a bude to ve třídě po vyučování nebo jestli pro to dítě bude lepší v domácím prostředí. Takže záleží na vyjádření rodiče, co si myslí, jak zná to dítě, co pro něj bude příjemnější, takže tímto způsobem já vlastně začínám. Kde to proběhne, v kolik hodin a potom už dá se říct podle věku i podle mentálního a rozumového věku toho dítěte, takže většinou jsou to takové ty obecné otázky a postupně jdeme dál. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Většinou dělám to, že pokud je to možné a dítě se mě nebojí, tak většinou chci, aby u toho nebyl rodič. Zažila jsem situaci, kdy přišla matka s tím, že je oběť a dosvědčí to to dítě a nakonec jsem od dítěte zjistila, že tím agresorem je maminka, takže kdyby u toho ta maminka byla, tak by to dítě mě to neřeklo, takže vždy to je dá se říct bez přítomnosti rodičů, i když si pak následně pozvu ty děti sem ke mně na odbor, tak ty děti tady usadím, vytáhneme hračky, knížky, obrázky a rodiče čekají v čekárně nebo jim řeknu, aby přišly za hodinu. Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? Já tam používám hodně kresbu rodiny a aktivní naslouchání hlavně. Většinou, když je to menší dítě, tak se do toho tak moc nepouštím sama a nechávám to na psychology a když už je to opravdu dítě školou povinné a vidím, že by to rádo řeklo, tak se ho trošičku vyptám do podrobností. Takže rozhovor, nemám ráda ty techniky, testy nebo nějak tak, ale občas využiji kresbu rodiny, kresbu stromu. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? To nedokážu Vám asi zodpovědět. Jakoby naplnit potřeby dětí. Ty děti jsou samozřejmě zraněné. Tam jde o to, aby si uvědomily, že ty problémy jsou mezi rodiči, takže nějaké ty citové problémy, ale to bych si moc fandila, když bych řekla, že jim jsem schopná toto dát. Aspoň třeba narovnat nějaký přístup k životu, co se týká budoucnosti, ale jestli se mi to daří - nedaří. Snažím se jim dát jiný pohled na tu situaci. Někdy se opravdu přijde na to, že rodič má nějaký psychický problém, kolikrát za to nemůže, jak se chová dejme tomu. Těch kompetencí není zase tak moc. Tam jde o to, že my si s ním můžeme popovídat, vyslechnout ho a pak opravdu záleží na těch rodičích, jak to budou plnit, respektovat a jak oni budou chtít oba dva. Ať děláme my, co děláme, tak dá se říct, že všechno změnit nemůžeme. Rodiče jsou vždycky tím základem. 110

Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/jak byste postupoval/a? Ano. Dá se říct, tam já jsem si pozvala každého rodiče jednotlivě a zjišťovala jsem, jak ta rodina funguje, jestli je všechno v pořádku. Dotázala jsem se školy, dětské lékařky a oba dva rodiče připustili, že to u nich není ideální, ale nebrali to tak, že by se tam něco dělo, ale byly tam opravdu takové psychické nátlaky. Takže vlastně zjišťuji pohled všech stran. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Samozřejmě, tu možnost jim vždycky dávám, ale když už to dítě má problém vyřešeno, tak se mi málokdy stane, abych já měla úplně tu zpětnou vazbu, spíš se někde potkáme na ulici a já vidím, že to dítě je spokojené. Přichází spíš zase s nějakým dalším problémem. Jde o to, že třeba jako dítě bylo svědkem násilí a potom třeba v pubertě má nějaké výchovné problémy třeba ve škole, objevuje se záškoláctví nebo cokoli jiného. Ale ještě, jak jsme se bavily, jak se přijde na to, co se týká toho domácího násilí, takže ten impulz vzejde třeba od školy, že to dítě se nějak nevhodně chová, takže ta možnost tady také je. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Tak jak jsem říkala, že jsem tady měla situaci, kdy ta osoba vystupovala jako oběť a ve skutečnosti to byla násilná osoba. Ale jinak jsem nic takového neřešila. A v rámci vykázání Vás násilné osoby kontaktují? To spíš vyhrožují, co jsme to provedli apod. Ale, že by ony od nás žádaly pomoc, tak to ne, to spíš je, že je potřeba s nimi pracovat, alby se tam udělala terapie pro celou rodinu. Ale tak, jak je to v knížkách, tak to většinou v praxi nefunguje, oni většinou ty děti mají opravdu rády oba dva rodiče. Nikdy jsem ale neměla případ, že by byl ten člověk agresor ze svého já, vždy to bylo něčím vyprovokováno, ať třeba nějaká šikana v zaměstnání nebo vyloženě psychická nemoc. Ta pravá příčina byla někde jinde. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Většinou v době, kdy děti jsou v nějakém krizovém centru nebo s ohroženou osobou není ještě žádná úprava ohledně dětí, takže těm rodičům radím, ať si dávají návrh na úpravu styku. Ale osobní asistenci u styku nedělám, to bych nebyla schopná všechno zvládnout. Mám zkušenosti z rozhodování Krajského a Městského soudu, že dítě má právo na oba rodiče a pokud chtějí děti rodiče vidět, tak on má právo se s ním vídat. Tak většinou se snažíme, aby to bylo zajištěno prostřednictvím nějaké organizace, aby u toho někdo byl, aby to bylo zadokumentováno, jestli se to dítě bálo, nebálo a mohlo to být použito i u soudního řízení ohledně úpravy styku. Takže já u toho nechci být. Často se to dělá v rámci pohotovosti OSPOD. Stalo se Vám někdy, že se děti s násilným rodičem vyloženě vídat nechtěly, odmítaly kontakt s ním? Děti většinou nechtějí, ale když se s nimi ta situace rozebere, chci zjistit proč, tak to je tak, že většinou to slyšelo od matky, od příbuzných, že by se s tím druhým rodičem nemělo vídat, ale dá se říct, že pokud je ta agrese směrována přímo vůči tomu dítěti, tak to dítě řekne, já bych ho mohlo vídat. Nikdy jsem neřešila případ, že by dítě mělo panický strach se vídat s násilným rodičem. To jsem tady neměla, aby tam vyloženě byla násilná agrese na dítěti, to ne. To spíš to bylo, že to dítě bylo svědkem takovéto agrese vůči matce anebo spíš formou takového toho křiku, hádek, napadání, jak teda fyzického, tak i psychického rázu. To ano, ale to říkám, že právě už i to dítě to kolikrát zažije za ten svůj život delší dobu, tak se v tom tak nějak zorientovalo, že ani vůči jednomu z rodičů nic nemá, že to pořád jsou jeho rodiče, přijímá to jako normu, že to takto je v pořádku. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Tam bych řekla, že jsem zažila výhrůžky po telefonu i čekání před domem. Když jsou to vyhrocené případy, tak to není nic příjemného pracovat jako sociální pracovník, ale zase můžu říct, že když 111

pak vidím to spokojené dítě a řekne mi, jak to doma funguje, i když ne že by přišlo sem ke mně, ale třeba na ulici, tak to je pro mě takové zadostiučinění, že to smysl má a přináší mě to až jako situace okamžiky strachu a neštěstí, ale že je dobře, že jsem se tak zachovala. A jak vnímáte svoji roli z té profesní stránky? Co byste v té roli měla dělat pro ohrožené dítě nebo pro dítě svědka násilí? To je právě o tom, že já si myslím, že my jsme tady pouze od toho, abychom tu rodinu někam nasměrovali, že nejsem tady od toho, abych to přímo konkrétně řešila, takže tady já bych řekla, jenom takový záchytný bod, a měli bychom přesně ty rodiče podle jejich potřeb nasměrovat tam, kde jim bude pomoženo a dostanou nějaký směr a nějakou motivaci to dál někam dotáhnout. Takže ty prvotní informace. Volat policii, aby se to opravdu už řešilo, když vyhodnotím, že je to závažné. I to takovéto, že těm rodičům, že je to takováto role pomocníka, že to není vyloženě jen rádce, ale že jsme i pomohli. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Ten kolizní opatrovník, když to teď řeknu obecně, že to ti rodiče berou tak automaticky, že to co my řekneme třeba u soudu, tak se ten soud rozhodne, což není pravda. My máme jen takový poradní hlas, vyjadřujeme se k tomu, co by pro to dítě bylo nejlepší. Třeba tady jedna soudkyně městského soudu to bere automaticky, že nejdůležitější je vyjádření dítěte. Taky jde o to, že ta zpráva je někdy tak napsaná, že se to některého z rodičů dotkne a on je tím pobouřen, uražen a má vůči nám nějakou zášť a pak se s ním těžko pracuje, takže my bychom tu měli být od toho, abychom ty rodiče poslali někam k odborníkům, protože tím, by byla zavřená cesta, co se týká nějaké té pomoci rodině. My vykonáváme pomoc i kontrolu, takže proto si myslím, že tam všechno je tak zvláštně postavené v tom, já nevím, no teď jsem dělala opatrovníka v trestní věci, ale zároveň ho musím ještě kontrolovat. Já ho musím motivovat a pak na něho musím psát zprávy, jako to co jsem se z těch důvěrných rozhovorů od něj dozvěděla, tak je potom hned sdělit tomu soudu, takovýto hned všechno napráskat, když to řeknu expresivně. Potom se špatně buduje vztah s klientem. Je to hodně složitý, protože to kolizní opatrovnictví je hrozně široký, proto, já bych tady byla raději, aby nás tady bylo víc a s tou rodinou pracovalo víc lidí. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Já bych řekla i vyjádření strachu. Já jim řeknu, že je třeba pochopitelný, když má z něčeho strach, že to dítě se více otevře k tomu, když mu řeknu, no v takové situaci bych se taky bála. Takovýto vyloženě, že je podpořím v tom, že je v takovéto situaci úplně normální cítit strach. To se mně osvědčilo v tom, že to dítě si potom řekne, no to je asi normální, že mám teď takový hrozný strach a vyjádří se víc, co třeba dejme tomu jakoby v tu chvíli prožívalo, cítilo a tak. Někdy ty děti jsou opravdu uzavřený z toho strachu a nechtějí nic říct, a potom se to nedá jakoby víc rozvinout. Oni jsou nejistí, oni se opravdu bojí, ale oni se bojí nejen o sebe, ale i o ty svoje rodiče, protože oni je tam viděli se navzájem třeba pomlátit, ale oni mají strach, aby to co oni řeknou, tak aby jim neublížilo, neublížilo oběma rodičům. I když třeba vidělo, že tatínek mamince dal pár facek, maminka mu to vrátila, on se bojí toto říct. Když mu řeknu, maminka s taťkou se tam nějak pohádali a budeme o tom teď mluvit, ale o tom fyzickým už mluvit nechtějí, protože se bojí, že z toho budou mít problémy. To stejný je, že někdy ty děti mají i strach, co po nich všechno budou chtít na té policii, jestli skutečně budou muset vypovídat na policii. Takže říct, že to co jsme si povídali tady, že tak podobně to bude probíhat na policii, a že tam samozřejmě u toho budeme. Pro ty děti je mnohem lepší, když jsou tam s nimi nějaké známé osoby, o které se mohou alespoň tím pohledem jakoby opřít. Takže potvrzujete emoce dětí, že na ně mají právo a dáváte jim informace, jak to bude postupovat? Určitě. Ony se ptají, co z toho bude, a mají strach. Taky jsem měla případ, že maminka tloukla otce obrazem do hlavy a rozbila o něj lampu a to dítě reagovalo tak “no jo, ale ta lampa se rozbila“ a ono vidí i to, že se tam stala nějaká škoda, co z toho jako bude dál. Mají strach, aby ta mamka z té policie ještě mohla vyjít ven, aby si ji hned nezatkla nebo cokoli jinýho. Mají strach z toho, co sdělí, aby to nemělo hrozný následky nejen pro něho, ale i pro celou rodinu. 112

Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Rozhodně personální posílení tady. Taky by mi pomohlo mít nějak víc vybavení i pro ty děti, takže o mnoho víc hraček, nějaký to dětský sezení a myslím si, že by vůbec nebylo na škodu, kdyby byl v rámci OSPODů i psycholog a samozřejmě i potom větší počet dětských psychologů a psychiatrů, což si myslím, že jich je ohromný nedostatek. A to stejné i co se týká zařízení, kdy vyloženě dávali rozhádaným rodičům informace a pracovalo se s nimi, že s nimi pracoval sociální pracovník, psycholog, terapeut, rodinný poradce a měli z toho určité výstupy a potom vlastně pracovali něco jako mediační pracovník a to si myslím, že v Brně schází, taková jako komplexní pomoc. Že s každým z rodičů pracuje jiný odborník, ale ty informace už si nepředávají, takže to mě spíš schází tady taková jakoby komplexní pomoc, aby existovala pro rodinu, pro celou komplexní rodinu. To v Brně schází. Spolupráce s ostatními organizacemi: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? To určitě. Se kterými? Já teda hodně s Bílým kruhem bezpečí, pracovní skupinou pro DN u PČR, dále psychologové, psychiatři, Persefona, ale nemůžu říct které přesně. V rámci vykázání jsme v kontaktu s Intervenčním centrem, ale čekala bych větší spolupráci, ale je to o tom, že to vykázání je krátká doba. Já jsem spíš teď omezená tím, že mám hodně práce a nezvládám všechno. V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Dá se říct ve všech. S některými hodně v osobním, i osobní doprovod. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já si myslím, že v současné situaci to funguje, ale moje přání je, aby existovala nějaká organizace, která bude dávat komplexní pomoc celé rodině, to si myslím, že by bylo dobré, to postrádám. Aby to nebyla vyloženě jen pomoc oběti. Často to je, že ta rodina nemá možnost najít si během krátké doby jiné bydlení, takže často to je, že se k sobě po uplynutí vykázání vracejí. Aby s nimi bylo pracováno i po dobu vykázání, protože pokud mají děti, tak se budou vídat, takže aby s nimi bylo pracováno, nejdříve individuálně a následně pak s celou rodinou. Jenže jde o to, že když to mezi partnery nefunguje, tak dá se říct, že ve většině případů tam nějaké domácí násilí je, takže záleží na tom, jestli v tom chtějí zůstat, a pak to graduje, nebo to řešit. Záleží na těch rodičích, jak se dokážou rozumnou cestou domluvit, protože dá se říct, že čím dřív se třeba rozejdou a každý sežene samostatný bydlení, tak tím je to lepší. Ale když tady třeba si povídám s dětmi, co se týká běžného rozpadu rodiny, tak ve většině případů je tam dítě svědkem nějakého napadání mezi rodiči, takže to už záleží na tom, jestli to budeme přímo specifikovat, že tam proběhla nějaká forma domácího násilí nebo ne. Takže tam je to o tom, že já bych tady měla nějaké případy drastického násilí, to ne. Je to o tom, že to domácí násilí může být někdy formou takového obtěžování, pronásledování, takže je to o tom, že když s tím násilným rodičem je pracováno a on si to uvědomí, tak si mohou třeba předávat dítě, ale třeba v rámci školy, že matka ráno vypraví dítě do školy a odpoledne si ho vyzvedne otec. Ale s těmi rodiči musí být pracováno. Když mají spolu děti, tak oni budou vždycky rodina, sice rodina, která se rozpadla. Ale co vím, tak snad nikdy nebyl zákaz styku.

Rozhovor č. 3 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD Jak dlouhou máte profesní praxi? 20 let tady na OSPOD 113

Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Ano, ale není toho moc. Tak jeden ročně. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Většinou v rámci týmu, supervizi jako takovou moc nevyužívám. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Většinou Policie nám to dá na vědomí. Nejen v případě, že je tam vykázání, ale i když je tam nějaký problém, ale výjimečně, že třeba přijde ta ohrožená osoba. Úplně nejčastěji, že nám dá vědět Policie. Tak za mnou přišla většinou nějaká ta maminka. No, tak chce pomoct, no. Většinou s tím, jak řešit když odejde, takže pomůžu napsat třeba návrh na soud a odkážu ji na nějaký ty organizace, většinou na Spondeu, kde teda tam by s ní měli pracovat. Myslím si, že tam jsou na to zaměření. Oni většinou přijdou s tím, co mají dělat, spíš nějakou oporu, podporu, ale hodně chtějí pomoci s tím řízením na soudě nebo tak. S tím, s čím si nevědí rady. To jsou většinou lidi, kteří už odejdou, kteří už vědí, že chtějí. Bydlení jsem snad nikomu nezajišťovala. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano, nabízíme. Odkazujeme. Máme většinou už vytypovaný, nějakého psychologa, Spondeu a tak. Spíše k psychologům. Jak s dítětem navazujete kontakt? Já většinou se snažím, aby s ním mluvil ten psycholog, protože si myslím, že je kompetentnější. Když s ním mluvím, no tak jak to zvládnu, rozhovor. A rozhovor probíhá tady nebo chodíte do rodiny? Tady. V té rodině není to dítě tak koncentrovaný. Když s dětmi chci opravdu o něčem mluvit, tak si je pozvu sem. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Sama, vždycky. Když je to složitý případ, tak se snažím, aby u toho někdo byl. Vždycky rodič čeká venku. Jaké metody práce s dětmi používáte? No, mluvím s nimi. Málokdy se stane, že si spolu třeba nějak hrajeme nebo tak. Záleží také na tom, jak dlouho jsem s dětmi v kontaktu. Také, jak jim to podají rodiče, za kým jdou. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Když pomůžu rodičům, když je nasměruju na ty psychology, já nemůžu udělat nic jinýho, než je nasměrovat, co mají dělat. Já jinak tomu dítěti nepomůžu. Nevím, jestli to dítě bude nadšený, když já budu do něj hučet. Je potřeba s ním dlouhodobě pracovat, aby někam chodil a to tady nejde. Spíš pomůžu těm rodičům, třeba i s pěnězma, s dávkami, sepíšu jim návrhy na soudy. Pomůžu té celé rodině, spolupracuju, dám vědět do školy, aby na něj brali ohledy. Ne, že bych vyloženě pracovala s tím dítětem přímo.

114

Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Stalo, velká holka. Věřím jim a pak teprve zkoumám co a jak dál. V tomto případě jsem ji myslím umístila do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Když někdo přijde, že tam nechce být a že se mu tam něco děje, tak v první řadě jim věřím a pak to řeším dál. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Ano, dávám jim na sebe kontakt, kdyby něco potřebovali. Tahle ta holčina za mnou občas přijde, že potřebuje poradit. Já jsem tam řešila vztah s tatínkem a myslím, že se to docela povedlo. Ta byla velká, takže jsme nějak navázaly kontakt. Když klienti nemají problém, tak se obrátí jen výjimečně, občas se to stane, ale když pak už nemají problém, tak na nás zapomenou. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Výjimečně. Křičí, že to není pravda. Většinou nežádá, většinou vyhrožuje. Většinou přijde z pozice, že děláme něco špatně, ale není to časté, že by nás nějak vyhledávali. Pokud my si je nezavoláme, tak ne. Pokud nám dá samozřejmě policie vědět, ví něco, co my nevíme, tak si ho volám. Ji, se mně ještě nestalo. Takže si ho zavolám a mluvím s ním o tom. Pokud mi to dá vědět policie, tak pracuji s celou rodinou. Pokud přijde nějaká ta ohrožená osoba, která třeba zatím ani nechce, abych kontaktovala tu násilnou, tak to nedělám, pracuju s ní a pak se uvidí. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? To je těžký, řešila. Teď tady jedna matka byla nějak napadená, co za mnou přišla. Tak není proti tomu, aby se s těma dětma otec vídal, to je strašně citlivý, to záleží na všech okolnostech. To se nedá jednoznačně říct. Tam může fakt ten vztah být s těma dětma dobrej. To záleží na okolnostech. I na těch dětech, jaký to pro ně má přínos nebo nemá. Zjišťuji si to nejen od dětí, ale i někde jinde, když chodí do školy, do školky, snažím se to zmapovat. To se nedá tak jednoznačně říct, že vždycky ne. On třeba může být agresivní jenom na tu mámu. Co se týká předání, tak se to třeba domlouvá, že se děti budou předávat třeba u prarodičů nebo v nějakém zařízení. Základ je, jestli je to pro ty děti dobrý. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu DN? Radši bych u toho nebyla. No, snažím se pomoct, jinak nevím, co k tomu mám říct. Já si myslím, že bych měla dělat hlavně tu poradenskou činnost. Já nechci nějak zasahovat do těch vztahů nebo tak. Fakt si myslím, že to by měl ten psycholog, nějaký odborník, co je na to školenej, my nejsme psychologové, že jo, nejsme teda ani právníci, ale přece jenom se orientujeme v těch zákonech a tak. Doporučit kam jít a spíš je někam nasměrovat, to je podle mě to hlavní. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Zastupujeme děti u soudu, takže snažím se, aby to pro ně dopadlo co nejlíp. Někdy se to povede a někdy ne. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Tak to teda nevím, každý dítě je přeci jiný, to se nedá říct přece tak jednoznačně. Některé naváže vztah a řekne vám všechno, až se divíte a některé s váma nekomunikuje. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Já si myslím, že nic. Já jsem spokojená. S kolegy vycházím, znám kolegy v jiných institucích. Spolupráce s ostatními organizacemi: Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Určitě. 115

Se kterými? Policie, teď ty různý krizový centra, školy, doktoři, manželský poradny, soudy a já nevím, co všechno. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Většinou telefony, mejly a někdy i osobně. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Většinou je to o lidech, většinou kladně, se všema se většinou domluvím, s někým samozřejmě ne, ale většinou kladně. Spíš možná ta psychologická péče není, stalo se mi, že jsem doporučila dítě do krizového centra a měli volné termíny jednou za měsíc, což je málo nebo asistované kontakty, taky už na to dnes ta kapacita nestačí.

Rozhovor č. 4 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Jsem sociální pracovnice na Úřadu městské části na úseku sociálně-právní ochrany dětí. Jak dlouhou máte profesní praxi? 16 let na tomto pracovišti. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Ano, řešila. Ročně asi čtyři až pět. V rámci institutu vykázání to byly dva až tři případy v loňském roce. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Pokud bych potřebovala, tak ano, ale moc toho nevyužívám. Můžeme si to zařídit. Případy řešíme v týmu, jsme tady tři, takže je možnost, abychom se poradily, případně máme možnost na Magistrátu, tam je komise sociálně právní, takže není problém si zažádat a v té komisi to probrat, nicméně, my jsme povinni dát komisi vědět, že tady máme nějaké dítě týrané, takže je naší povinností ohlašovat i případy domácího násilí. Svoláváte případové konference? Zatím jsme tuto možnost na našem úřadě nevyužili. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Většinou se o nich dozvíme od policie, takže já se o nich dozvím a většinou je pak zkontaktuji já a začnu to prošetřovat a řešit s nimi, co je potřeba, ale většinou to vím až od té policie. Málokdy se stane, že ti rodiče sem přijdou sami. Někdy se to dozvím i při řešení jejich návrhu na rozvod. Vlastně, když toto prošetřuji, tak ti rodiče řeknou, co se tam děje. Ale většinou opravdu až od policie. Já teda budu hovořit jen o matkách, mně se ještě nestalo, že bych tu měla týraného muže, ono to samozřejmě může být i obráceně, ale mě se to tady ještě nestalo. Oni ty maminky, případy domácího násilí známe, jak to vypadá, a ony ty maminky se většinou podle toho chovají, mají problém něco přerušit, něco ukončit, neví, do čeho půjdou, takže jejich zakázka je taková, že oni vlastně ani neví, ony neví, nedovedou si představit, že by to bylo jinak, takže je to strašně těžký a já asi o zakázce přímo bych nehovořila, protože bych řekla, že s nimi jde spolupráce velmi pomalu, po malých krocích, takže ony by byly nejraději, kdyby se odstěhovaly do nového bytu, aby byly 116

finančně zajištěny a to my jim tady hned tak nabídnout nemůžeme. Je to spíš takové hledání zakázky než, že by měly konkrétní představu o tom, co po nás potřebují. A kdo má představu, tak chce třeba zajistit azylový dům, řešíme s nimi spíše praktické věci. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Samozřejmě, vždycky a je to teda podle věku dítěte a intenzity násilí, které se dělo doma. Je to opravdu různý, je to individuální od toho co se tam dělo. Odkazujeme na instituce, my to přímo nenabízíme. Na Krizové centrum, dobrou spolupráci máme rozvinutou v rodinné poradně, záleží na tom, čeho se to bude týkat, hodně pracujeme také s Triádou, Spondeou, Persefonou. Péči pro děti doporučujeme v organizacích, které se přímo na domácí násilí specializují. Se Spondeou a Persefonou mám hodně dobré zkušenosti, protože jsem tam poslala několik maminek a já jsem to na nich přímo viděla, jak se mění, ono to šlo třeba pomalu, ale ony se opravdu změnily k tomu, aby měly větší sebevědomí, aby viděly, že takto se partner nemá chovat. Tam je vlastně i právní poradna, kterou hodně využívají. Jak s dítětem navazujete kontakt? Zatím vždy jsem to dělala přes rodiče. Kdybych zjistila, že ani matka nechce spolupracovat, tak bych musela navštívit školské zařízení, kde dítě je, ale zatím se mi to vždycky podařilo přes matku. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Záleží na věku dítěte, ale já s nimi pracuji raději samostatně, protože jsou hodně ovlivňované přítomností rodiče, takže pokud se podaří, tak je lepší bez toho rodiče. Dítě může být v kanceláři v dětském koutku nebo v domácím prostředí, kde se děti cítí dobře, kde jsou doma. Když chci, aby u toho maminka nebyla, tak maminku pošleme ven a já tady s tím dítětem zůstanu sama, pokud je to u ní doma, tak tam si myslím, že je to menší problém, tam ty děti mají svůj koutek, svoje hračky. Já se neptám cíleně, jestli tatínek mamince ublížil, já se bavím opravdu obecně, aby si se mnou vůbec povídalo a potom tak v průběhu toho rozhovoru samozřejmě zjistím víc informací. Používám spíše nepřímé otázky a tak si mapuji, jak to v rodině vypadá. Jsem také zásadně proti tomu, abych o násilí hovořila s matkou před dítětem, i když to matce nevadí, raději si ji pozvu na jiný termín. Kolik času dětem věnujete? Když je to na psychoterapii, tak je rozumnější nebo já to tak vnímám, aby těch pracovníků do rodiny nechodilo moc, takže pokud je tam nějaká psychoterapie, tak už to nechávám na psycholozích a potom se s nimi zkontaktuji, aby mi dali nějakou zprávu, nicméně jednou za dva měsíce se do rodiny podívám také a nemyslím si, že je vhodné, aby dítě chodilo každý týden k psychologovi a pak ještě za mnou, myslím si, že by to pro to dítě bylo nepříjemné. Je to individuální. Pokud dítě nechodí k jiným odborníkům, tak jsem s ním v kontaktu až do zklidnění situace. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Já konkrétně můžu pomoci najít azylový dům, pomoci s finanční stránkou, že jim řeknu, jaké si mohou vyřídit dávky, případně to ještě obvolám, abych se ujistila, že je to takto možné, když něco doporučuji. Ještě právní poradenství, pokud je v dohlednu rozvod. Já poskytuji pouze sociálně právní poradenství, ale nesepisujeme tady návrhy, návrhy sepisují na soudu, já jim dávám pouze vzory. Když vidím, což se také stalo, že je tam dítě ohrožené, tak jsem dělala i návrh na předběžné opatření podle paragrafu 76a, takže do 24 hodin soud rozhodl o svěření dítěte matce, takže mohu zasáhnout i tímto způsobem, když vidím, že bude problém. Spíše dávám ohroženému rodiči informace o tom, co může udělat, aby zajistil bezpečí. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/byste postupoval/a? Ne, mě se to nestalo. Asi bych se v prvé řadě snažila zajistit bezpečí dítěte.

117

Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě má možnost se obrátit, ale mně se to nestalo, protože já jsem měla samé malé děti tak zhruba do deseti jedenácti let. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Asi tak po měsíci, možná po dvou po vykázání, že chce vidět dítě. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Pokud to jde, tak se tomu otci snažíme vysvětlit, aby nechal situaci uklidnit, aby se věci trošičku stabilizovaly, a já teda musím říct, že na to nechtějí slyšet. Protože chtějí svá práva a mají jinou pravdu než matka, takže je to těžké, nicméně, my máme ze zákona povinnost tajit, kde matka s dítětem pobývá, když je tam ohrožení domácím násilím. Ale zatím to otcové respektují, využíváme paragrafu, že nesdělujeme místo a dvakrát se mi to zrovna v minulém roce podařilo. Naléhají na zprostředkování kontaktu. Já to pak následně řeším s matkou, která mi řekne, ne, já se ho bojím, ne, děti se ho bojí apod. Takže tam je rozjetá ta psychoterapie, protože děti z něj mají trauma, i kdyby ne, tak minimálně vidí ustrašenou matku. Eventuelně, může se někdy stát, že trošičku ovlivňuje ať už vědomě či nevědomě děti tímto svým postojem. Když mám doporučení od psychologa, že kontakt nedoporučuje, tak to nedoporučím i já a odkazuji na řešení soudní cestou. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Já svou roli vnímám jako, že je důležitá pro tu rodinu, i když se to někdy rodičům nelíbí, násilné osobě určitě ne, ale bohužel se to někdy nelíbí také matce, která není ráda za to, že násilí vyšlo najevo. Ale z pohledu dítěte si myslím, že je to důležitá funkce. Je důležité, abych zajistila bezpečí dětí, aby členové rodiny minimálně věděli, že jsou pod dohledem sociálního odboru, protože pachatelé si podle mě dají pozor. Když třeba i navštívíme sousedy, já si myslím, že oni si to řeknou, takže si myslím, že vědí, že se to dozvíme, pokud se tam bude něco dít. Setkala jsem se s rodinou, kdy opravdu litovali toho, že se násilí provalilo, a to tomu dítěti bylo asi jedenáct a mělo úplně modrou opuchlou hlavu od toho, jak ho ten otec zbil. A byly tam tři děti a otec vždycky někoho z nich si vybral, včetně matky dětí a toho zbil. Ti ostatní na to koukali a říkali si, hurá, zrovna dneska to nejsem já, tehdy celá tamta rodina litovala, že se to provalilo a dodneška jsou spolu. On byl dokonce za to odsouzený a byl tam dohled, ale ten dohled byl velmi těžký, protože všechny ty děti výborný, všechno perfektní. I ty děti to asi vnímaly, jako že je všechno v pořádku, protože toho otce obdivovaly. Takže takový ten model, že to násilí bude zase pokračovat dál. Všichni jedničkáři, výborní, sportovci, vysokoškolsky vzdělaní rodiče. Tam jsem maminku poslala k odborníkům zabývajícím se domácím násilím a ona tam chodila skoro dva roky a myslím si, že se to tam fakt zlepšilo. Nemyslím si, že tam to násilí touto měrou je. To, že on tam bude křičet a řvát na ně, to tam bude pořád, ale už je fyzicky netrestá. Aspoň doufám, že to tak je. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Role kolizního opatrovníka je vždy o tom, že zastupuji dítě a ne rodiče, to každému rodiči vždy říkám, že jsem tu pro děti a za děti a ne pro ně. A samozřejmě, pokud je páchané násilí na matce, tak pomáhám jí, protože je to v zájmu dětí, aby se situace zlepšila. Já si myslím, že je to důležitá práce, někdy jsou ty děti otevřený, spíš ve většině případů, málokdy se stane, že by se jim nechtělo se mnou mluvit. Myslím si, že s dětmi se mi daří navazovat dobře kontakt. Já tady tu roli kolizního opatrovníka vnímám tak, že je důležitá, protože opravdu se stává, že matka řekne ne, já násilí nebudu řešit, ale je to tam potřeba řešit, ona to tak sice nevidí, ale z pozice dítěte je potřeba to řešit. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Asi nejprve získat jejich důvěru, kterou získávám pozvolným neformálním rozhovorem s ním, co má za koníčky, zájmy, co ve škole, co ho baví, nenásilnou formou a v klidu, netlačit na něho, neptat se na ty cílené otázky, které oni nemají rády, protože se bojí něco říct.

118

Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Já bych potřebovala změnit to, abych měla více času. Asi více času. Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Když je tam vykázání, tak rodiče dostanou instrukce, takže na policii dostane instrukce, následně jde do intervenčního centra, kde zase dostane instrukci, že má navštívit i nás, takže tam začíná ta práce společná. Se kterými? Krizové centrum, manželská a rodinná poradna, Spondea, Persefona, samozřejmě lékaři, školy, málokdy Policie, soud. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Podle potřeby. Do škol a k lékaři si automaticky píši žádost, jaká je péče a potom, když chodí dítě na psychoterapii, tak jsem s psychologem většinou v telefonickém kontaktu. Známe se spíše po telefonu. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já jsem hrozně spokojená. Nenapadá mě, co by chybělo. Jen v případě asistovaných kontaktů, když maminky chodí s dětmi do KC a IC Spondea, a je tam potřeba do budoucna asistovaný kontakt, tak oni mě ho tam potom už neudělají a to je fakt problém, protože je to jediná organizace v Brně, kde je u kontaktů psycholog.

Rozhovor č. 5 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD Jak dlouhou máte profesní praxi? Celkově asi 12 let, na OSPODu 5 let. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešil jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešil, asi dvakrát, třikrát, ale vždy tam byly velmi malé děti, takže jsem svým způsobem řešil tu matku, protože to dítě podle mého názoru to mohlo vnímat spíš nějakou nepohodou, ale těžko si o tom s miminem popovídám, takže já jsem se nesetkal, že bych měl už starší dítě, se kterým bych musel nějak řešit, jak to na něho působí. Takže spíš přes ty rodiče, protože já jsem řešil případy týraných matek s malinkými dětmi. V minulém roce jsem řešil tři případy, předtím jsem je neměl. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Jakási supervize nám byla nabídnuta, ale to nebylo pro nás přínosný. To byla supervize ve stylu, jak se cítíme a jestli je nám dobře nebo špatně, což na jednu stranu je fajn, ale vzhledem k tomu, že my tady máme ještě dobrej kolektiv, tak tuhle potřebu necítím, že jsme spíš potřebovali poradit, jestli ty naše kroky jdou správným směrem, což už nám tady tato podpora nenabízela, ta jenom pracovala s tím, jestli jsme momentálně v pohodě nebo ne. Spíš bych potřeboval nějakou případovou supervizi s někým, kdo s tím má letitý zkušenosti nebo řešil před nedávnem něco podobnýho a to nám nikdo nenabízí. Magistrát pouze formální věci, čemuž se ani nedá říct pomoc. 119

Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Co se týče toho domácího násilí, tak to já nemůžu říct, protože ty případy, co jsem tu měl, jsem na to svým způsobem přišel sám, oni sem nepřišli. Dostali se sem tím, že jsem to zjistil. V rámci toho, že to tam nějak nefungovalo a tím, že tam byly malý děti, tak se samozřejmě ozývaly doktorky, že se jim tam neobjevuje maminka s dítětem nebo, že se objeví až o tři týdny později než původně slíbí, že přijde. Tak pak tam člověk jde a hledá ji a pak zjistí nějaký anonymní zprávy, že snad je v nějaké kolonii v chatě a nemá kde bydlet a teď člověk pracuje s těma rodičema a ty různě lžou a vymýšlí si až nakonec to dojde do fáze, kdy už je lepší říct pravdu. No, na jeden případ domácího násilí jsem přišel tak, že sem dorazil ten chlapík a napadl tu ženskou přímo u mě v kanceláři, takže tam už nebylo nic jednoduššího než zasáhnout. Mnoho těch případů je skrytých a spousta těch rodičů to ani neřeší. Jsou komunity, kde to berou jako běžnou věc. Mám tu spoustu romských rodin, který na to vzpomínají. Přijdou mi sem maminky plakat, když jim zemře manžel, jak to s ním bylo skvělý, když on se napil a zuřil a dal jim tři facky a ony na to vzpomínají s takovou láskou, že jsou tu opravdu komunity, kde to berou jako běžnou věc, takže ono je to těžký na to někdy přijít. A spousta těch obětí si to možná ani neuvědomuje, že je něco špatně. Vnímají to jako normu nebo že si to zaslouží, tam i různý psychický věci k tomu, takže přijít na to opravdu není jednoduchý. Spousta těch žen je tak dlouhodobě nějak psychicky na tom špatně, někdy se snaží to hájit. Zažil jsem tu případ, kdy k tomu jsem se jenom přichomejtnul a dělal jsem tam prvotní zásah, kdy děti jsem odvedl do krizového centra, mamince jsme s policií zajistili ošetření. Byt celý od krve, násilí jak blázen a půl roku poté, když se to řešilo u soudu, tak všichni zúčastnění tvrdili, že to vůbec není pravda, že je všechno v pořádku. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? No, nabízíme. Já nenabízím jako hlavní možnost, aby chodily za mnou, protože si myslím, že já jsem sociální pracovník a že na to mají být opravdu odborní psychologové. Mě se zdá, že v dnešní době je takovej ten trend, že sociální pracovník všechno zná a všechno ví a je naprosto geniální od hlavy až k patě, ale myslím si, že to je špatněj pohled. A sociální pracovník, kterej si toto o sobě myslí, je taky špatnej sociální pracovník. Takže nebudu nahrazovat péči někoho, kdo se v těchto věcech vyzná a kdo na ně několik let studoval a ví, jak je dělat. Já jsem tu, abych udělal nějakej počáteční zákrok, nějak je zklidnil, nějak je povzbudil, že na to tady je spousta lidí a že jim budu nápomocen ve všem v čem budu moct, ale nebudu jim tady dělat nějaký psychoanalýzy nebo něco, já nejsem psycholog. Já se spíš snažím působit optimisticky, že všechno se dá řešit, že tady na to nejsou sami, ale nehraju si na někoho, kdo jim to jako rozebere, kdo je z toho dostane, protože na to nejsem dostatečně vzdělanej. Jak s dítětem navazujete kontakt? To je právě to, co nemůžu říct, protože já jsem takový dítě prostě neměl. Já jsem měl tři malý miminka. A kdybyste s takovýmto dítětem přišel do kontaktu? Já nemám problém v navazování kontaktu s dětma, takže myslím, že by se to nějak zvládlo, takže rozhovorem. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Jak kdy, to záleží od situace, já nemám žádnou šablonu na nic, já se řídím tím, co vidím, i když se jedná o netýrané děti, tak poznám na tom dítěti, že když tu sedí rodič, že mi řekne ani ne třetinu toho, co bych potřeboval slyšet. Takže pokud vidím, že to dítě pošilhává celým nadšením po rodiči a potřebuje ho tu mít, tak mu ho tady nechám. Když vidím, že je to naopak, nebo že různě vybočuje z rozhovoru, tak řeknu mamince, že tady budeme mít jedno velký tajemství a mluvím jen s ním. Opravdu podle situace.

120

Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Já si myslím, že těch kompetencí zase tolik nemáme. Tak nemáme kompetence to nějak vyšetřit, nemáme kompetence toho rodiče zatknout druhýho, máme kompetence ve stylu, že to dítě ochráníme pobytem v nějakých zařízeních nebo že té mamince nabídneme nějaký azylový dům nebo utajenou adresu, to všechno už jsem zažil, to jsem dělal tady s těma rodinama, kde byly ty malý děti, takže v tomhle ohledu jakoby ty kompetence jsou velký, ale co se týče té samotné konkrétní pomoci, tak to nevím, to si myslím, že už je spíš práce samotné rodiny, pokud tam někdo je. My máme ty kompetence v tom mapování si myslím, kompetenci zasáhnout hned, nějak to dítě ochránit tím, že můžeme zmapovat tu situaci v rodině, jestli je tam někdo, kdo tu ochranu zajistí a tudíž ho nebudeme muset nikde vytrhovat z prostředí nebo tam není nikdo, kdo to zajistí a musíme ho vytrhnout z prostředí a máme kompetence pak zajistit, aby se ten násilný člověk k tomu dítěti nedostal. Máme kompetence pomáhat těm rodičům i při soudních jednáních o zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo nějaký zákazy styku a tak, ale to jsou takový podpůrný organizační funkce. Já to taky trošičku beru tu naši roli, že jsme taková ta výkonná jednotka, co má dělat tu mravenčí práci kolem toho. My nemůžeme zasáhnout proti tomu tyranovi, to musí Policie, my můžeme zajistit, aby dítě a matku ten tyran někde nenašel, neviděl. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete, případně, jak byste postupoval? Ne. Věřil bych mu. I v případě, že by tam byly nějaký nejasnosti, tak tohle to se nedá brát na lehkou váhu, takže já bych se určitě nějakým způsobem snažil zeptat, jestli má někoho komu bezmezně věří, kde může být a to by se muselo řešit hnedka, pokud ne, tak bych mu musel nějak citlivě vysvětlit, že třeba bude pár dní někde jinde, kde se o něho postarají, než někoho najdu, než zjistím co a jak, to by se asi zvládlo. Někdy mě na tom trápí, že se po nás hodně chce, ale málo jsme respektovaní v tom ohledu, když se pak následně zjistí, že to není pravda, protože dneska chtějí, ať to perfektně vyřešíme, ale myslím si, že ty podmínky k tomu jsou špatný, že pak se zjistí, že to není pravda, že to dítě si to vymyslelo a už je člověk popotahovanej, že vnikl někam do bytu, když ho tam nikdo nechtěl, otravoval cizí lidi atd. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Má, ale moc toho nevyužívají. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Mě kontaktovala ve dvou případech a dožadovala se přístupu k ženě, o ty děti tam vůbec nešlo. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Já vůbec nevím, jak bych v tomto postupoval. Já jsem se s tím ještě nesetkal, takže bych asi požádal o radu, je to případ od případu. Ve většině případů bych to zamítl, teda pokud by to bylo násilí vůči dítěti, tak to vůbec nemá smysl, a pokud by to bylo násilí vůči nějaké ženě, tak asi bych to nějak umožnil, pokud by tam bylo patrný, že to dítě má toho člověka rádo a chce se s ním vidět, ale asi pod nějakou kontrolou, aby tam nedošlo k nějaké manipulaci, ovlivňování, zatahování a tak, takže v nějakým zařízení pod kontrolou nějakýho pracovníka dohledovýho. Protože tam je to zase těžký, jsou rodiny, kde jsou nějaký psychický problémy, který řeší manžel tím, že bije ženu, to je neomluvitelný samozřejmě, ale funguje zase třeba velmi dobře vůči tomu dítěti, který ho může mít radši než tu matku, takže pak je to takový, že bych to umožnil, ale pod nějakým dohledem, kdy bych násilníkovi řekl, že musí respektovat přání těch dětí. Ihned bych to nedovolil, až potom, jak bych zjistil, jak ta situace vypadá. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Čistě jako organizační jednotka a informační, že je potřeba udělat nějaký základní záchyt a ochranu a kontaktovat dál. No, jak bych to řekl, spíše koordinátor. 121

Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? No, to je blbá role, to nevím, jak vnímám. Tam je člověk někdy jak rozhodčí. Ono by to sice být nemělo, ale někdy to tak je, protože bohužel v dnešní době, ono by to tak sice být nemělo, udělají ty soudy to, co říká sociální pracovník, ale je fakt, že ten člověk toho ví nejvíc. Takže hodně zodpovědně. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? To nevím, já jsem s nimi nepracoval. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřeboval změnit? Potřeboval bych celkovou nějakou reorganizaci tady té práce. Je prostě nesmysl, co po nás zákon chce, když má člověk tři sta rodin krát tři, čtyři děti, tisícdvěstě dětí na starost, to je prostě nehorázný. Ubrat nesmyslné úkony, které může dělat kdokoli a mít opravdu víc úcty k té práci, aby se té sociální práci mohl člověk věnovat naplno. Pokud po nás chtějí to, co chtějí, tzn. všechno, až takovou supermanskou práci, tak žádám, že chci maximálně sto klientů, aby se to dalo zvládnout. Pokud to nejsou schopni zajistit naši zákonodárci, tak pak po nás nemůžou chtít tuto práci, ale měli by to nastavit tak, aby ta práce dávala smysl, ale pokud na ni není čas, tak to nemůžu. Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano, no ono jich je hodně. Se kterými? Téměř se všema, co se dá, od doktorů přes policii až po krizový centra a psychology. To zas není tak špatný, jak se o tom mluví, ono to funguje, akorát, kdyby na to bylo víc času a možnost jim poskytnout mravenčí práci, tak by byly i lepší výsledky. Spolupracujeme hlavně s intervenčním centrem, s krizovým centrem, s azylovými domy. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? No, jak s kterýma, s některýma ve větším, s některýma v menším. Já jsem rád vždycky za osobní kontakty. Já jsem trochu vybíravej se přiznám, takže mě se víc líbí utvořit nějakou skupinku lidí, který poznám, kteří poznají mě a pak jim při tom řešení dávám přednost, což myslím jako v dobrým, protože vím, že ty lidi jsou dobří, že se nám to podaří vyřešit, že už se nějakým způsobem známe. Což si člověk nevybere u doktorů a policajtů, tam je prostě někdo, kdo to má na starost, ale třeba tady ty různý krizový a azylový domy, tam je to nějak nastavený a člověk ví, s kým se mu spolupracuje líp a s kým o něco hůř. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já si nemyslím, že by to bylo nějak úplně v nepořádku a já mám pocit, že všeobecně všem těm složkám chybí odvaha a je to fakt spojené s tím, co následuje potom. Jakože řada doktorů nám třeba sice zavolá, ale už nám nikdy nenapíše opravdu nějakou konkrétní zprávu, o kterou bychom se mohli opřít. Školy nám zavolají a pak říkají rodičům, že to není pravda, že vůbec neví, co jsme si vymysleli a že mají obrovský strach všechny tady ty instituce a myslím, že to někdy dopadá i na nás. Hodně se přehazuje zodpovědnost, toto se hodně děje a myslím si, že to opravdu souvisí s tím naším postavením, kdy je opravdu velice jednoduchý pro ty lidi přijít, řvát na nás, vytahovat svoje práva a stěžovat si u ombucmanů, což je instituce, která má nějaký zvláštní význam. V tomto mi právě chybí, že si myslím, že máme špatný jméno všichni, od doktorů počínaje, přes policisty, je to vidět opravdu i mediálně. Když policista někde zasáhne, tak dostane po ťapkách, že zasáhl a byl tvrdej a hnusnej a policejní násilí a palcový titulky všude. Když nezasáhne, tak je to to stejný, tak jsou palcový titulky, že nezasáhl. U toho OSPODu je to podobný. Chybí mi trošku to pochopení toho, jak těžká je to práce, aby člověk měl víc odvahy do toho šlápnout, i když je možné, že šlápne vedle. Mně se zdá, že to je spíš strach z té nejistoty, že se stane něco špatně a pak nás bude všude vláčet, jak zneužíváme svých pravomocí. Ten tlak je opravdu citelnej tady v tom. To mě nikdo nevymluví, že opravdu cítím, do telefonů jsou to horlivé informace a pak dojde zpráva a v té nic 122

není, a my pak jdeme po rodičích a ten mi řekne, tak mi teda řekněte, od koho to víte, ale v těch zprávách nic není, tam už se to bojí napsat takhle natvrdo a podepsat se pod to. Uvítal bych, aby i ostatní kolegové byly schopni do toho jít a abychom měli větší toleranci v tom, že to může nevyjít nebo že se může zjistit, že jsme někoho i nařkli křivě nebo prostě se přijde na jinej problém, aby tam bylo i větší pochopení i v té veřejnosti a na ministerstvech a na kontrolních institucích, že se to prostě může stát při té těžké práci. My po tom prostě půjdem, na něco přijdem nebo nepřijdem, ale pak musí být schopni se nás trošku zastat, že se někdy třeba šlápne vedle, ale tohle svazuje ruce obrovské spoustě lidí. Ještě mě napadá, jestli jste někdy využil případové konference? No, v tomto zrovna ne, to byly takový jasný případy, takže tam jsem to zvládl normálně při běžné spolupráci se všema, s kým přijdu do styku, ale já je při práci běžně používám, ale akorát nemůžu tak často, jak bych chtěl, protože na to opravdu není prostor. Tady na tom úřadu to nejde, protože opravdu těch případů je taková lavina a někdy je opravdu potřeba je řešit hned, takže mi často nezbývá než to vynechat a je to škoda.

Rozhovor č. 6 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Takže já pracuju na OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? Pracuju tady čtvrtým rokem. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? A je v mé kompetenci pracovat i s dětmi ohroženými domácím násilím. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila jsem jeden případ a druhý jsem neřešila, ten jsem převzala už po někom, ten jsem nedělala už od začátku, takže za ty tři roky zhruba dva, dejme tomu. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano, máme tady supervize a máme možnost i těch individuálních supervizí a tam vlastně můžeme probírat ty případy, který nás tíží. Zhruba jednou za měsíc je supervize pro všechny a ta individuální jak kdo chce, jak si to kdo domluví. A využíváte toho, je to pro Vás přínosné? Ano, já jsem osobně využila i tu individuální supervizi. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Tak většinou se nám dostane prvokontakt třeba od dětské lékařky, ze školy, nebo to může být i anonym, může to být i od sousedů. Kolikrát se ty děti přijdou zeptat třeba i samy, ale ony se bojí, takže ony to tak nějak oťukají a pak třeba po čase se k nám někde něco dostane. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Určitě. My spolupracujeme s různýma tady těma odbornýma zařízeníma, jako je Krizový centrum pro děti, Spondea, dětští psychologové, psychiatři, takže máme už vytvořenou nějakou síť spolupracujících organizací. U nás je možnost poskytnutí krizové intervence v tom daným okamžiku a následně odkazujeme dál.

123

Jak s dítětem navazujete kontakt? No, tak pokud zjistíme, že se tam jedná o domácí násilí, tak většinou se snažíme tu situaci zmapovat tím, že se udělá nějaký šetření po sousedech, zjistí se, jaká je zpráva ze školy, jaká je zpráva od dětské lékařky. Pak se nějak snažíme zkontaktovat s těma rodičema, poslechneme si, co nám řekne jak ta násilná osoba, tak ta osoba ohrožená a pak v rámci toho buďto při šetření v rodině navážeme kontakt s tím dítětem nebo za ním jdeme do školy nebo se rodiče dostaví s dítětem sem k nám na úřad do kanceláře. Jaké metody práce používáte? Většinou s tím dítětem pouze mluvíme, protože my nejsme psychologové ani vyloženě odborníci, abychom dokázali odhadnout, co se tomu děcku honí hlavou. Je to tak, že já jsem za ním zašla do školky a během hry, když jsme s tím dítětem stavěli kostečky, tak jsem se ptala na otázky, co mě zajímaly, samozřejmě se nemůžu zeptat napřímo, ale ptám se oklikou, kdo se s ním učí, takže třeba maminka nebo tatínek a už navážete takhle na mámu nebo na tátu, kdo vaří a takhle. Takže většinou formou toho rozhovoru. Samozřejmě s větším dítětem už je to jiné, protože mu můžu hned narovinu říct, o co se jedná, ale malému dítěti to jakoby ani nevysvětlíte. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Většinou se teda při těchto situacích snažíme, aby to dítě mělo možnost mluvit samo bez těch rodičů, aby ta výpověď nebyla zkreslená nijak. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Tak hlavně se snažíme je od toho domácího násilí jakoby dostat a zamezit tomu, aby se to v té rodině odehrávalo, čímž pádem je směrujeme na ty organizace, které jim můžou nadále pomoci, které se vyloženě tím domácím násilím zabývají. Takže zprostředkujeme, pomůžeme jim sepsat, dáme jim kontakty, vysvětlíme jim, jak to bude probíhat a co se jich kdo bude ptát. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Ne, tak to se mě nestalo, abych pravdu řekla. A v případě, že by se to stalo, tak jak byste postupovala? No, tak jak už jsem říkala, tak vyslechla bych si samozřejmě, s jakou tou žádostí by dítě přišlo. Pak bych asi nějak zkontaktovala školu, dětskou lékařku, udělala bych šetření po sousedech a promluvila bych si se samotnýma rodičema a pak bych dál musela zhodnotit, co se v té rodině děje a podniknout nějaké další kroky. Ono je to individuální, ale jako zmapovat tu situaci. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě má možnost, ale nestalo se mi, že by toho někdo využil. Spíš, až když je další problém. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Mě teda nekontaktovala a já když jsem se s tou násilnou osobou chtěla zkontaktovat, tak se mi to většinou jakoby nedařilo. Oni se vyhýbají kontaktu s úřady. A když se potřebujete s násilnou osobou zkontaktovat, tak jakými způsoby to děláte? My mu můžeme zatelefonovat nebo mu poslat pozvánku nebo rovnou do té rodiny můžeme jít a promluvit si s ním v domácnosti, ale většinou ty lidi, jak už říkám, se tomu vyhýbají, takže někdy musíme využít třeba i asistenci policie. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Zajímá mě hlavně, jestli se dítě chce vidět s násilným rodičem. Pokud by nechtělo, tak bych ho asi do ničeho nenutila. A pokud by chtělo a byl by ten zájem, tak bych to udělala určitě na nějaké neutrální půdě třeba na Fondu ohrožených dětí a za přítomnosti nějakého pracovníka, jako je třeba psycholog nebo někdo takový, kdo by ten kontakt monitoroval a sledoval, jestli je v pořádku. 124

Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Tak, ty lidi se na nás obrací víceméně jako na takovej prvokontakt, a my jim vlastně dáváme doporučení, co můžou dělat dál, Obrací se na nás s žádostí, jak dál postupovat, takže to my jim asi umožňujeme, dáváme jim na vybranou různé organizace, posíláme je, kde jim můžou dál pomoct. Takže takovej prvokontakt bych řekla. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? No, tak že zastupujeme a hájíme zájmy dítěte ve všech možných variantách. Ono je to individuální, podle toho o co se v té rodině jedná, ale vždycky všem tady těmto problémům je nadřazeno blaho dítěte, takže zajímat se o to, co to dítě chce, protože my tady nejsme pro rodiče, jak si oni kolikrát myslí, ale jsme tady pro ty děti. Což často ty rodiče nechápou a mají pocit, že se stavíme na stranu otce nebo na stranu matky, ale ono to tak vůbec není. Takže hájit ten zájem těch dětí. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Osvědčilo se mi mluvit s těma děckama na rovinu, když se vyloženě na něco zeptají, proč to tak je, tak jim říct pravdu. Osvědčilo se mě vést ten rozhovor, pokud je vedenej, tak v rámci nějaké hry nebo kreslení nebo ten rozhovor provádět třeba i za přítomnosti oblíbené třídní učitelky, když to jsou děcka v mateřské školce, ty děcka jsou uvolněnější. Nebo jít za tím dítětem do rodiny, takže asi toto. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Asi větší spolupráci s těmi ostatními organizacemi, aby to tak nějak rychleji navazovalo. Ono je to někdy prostě pomalý, takže se nám někdy nedostává rychle zpětná vazba a někdy nevíme, co se děje na té druhé straně v tom druhým zařízení a dostáváme se k těm informacím třeba pozdě nebo vznikají různý takový informační šumy. Takže asi zkvalitnit takovouto transparentnost tady těch zařízení s náma. Takže, aby to bylo pružnější. Často třeba škola si to řeší po svém, a my se to dozvíme třeba za rok, kdy už je v té rodině rozjetej velkej problém a my už máme moc málo prostředků těm lidem pomoct, protože kdyby se to začalo řešit hned, kdyby nám to dala škola vědět hned, jak se to doví, tak by i ta práce byla snazší a přínosnější. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano… Se kterými? ….jak jsem říkala, Krizové centrum pro děti, Spondea, Fond ohrožených dětí, psychologové, psychiatři, manželský rodinný poradny. A jak je to s policií? Jak kdy. Někdy je to dobrý a někdy je to teda hrozný. Třeba, jak jsem měla já ten případ domácího násilí, tak to byla zrovna špatná spolupráce s policií. Příklad byl to, že měnila se zrovna služba těch policistů, když jsem zasahovala u případu domácího násilí a jedni naznali, že bude na toho pachatele uvaleno vykázání a přijela druhá hlídka a ta už to neudělala, takže to jsem teda byla překvapená. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Tak většinou v telefonickém, písemném stoprocentně, a osobním výjimečně, osobně se známe jak s kým. S kým spolupracujeme delší dobu, tak jo, ale ne se všema.

125

Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Jako ta spolupráce tady je, ale myslím si, že by mohla být lepší. V té návaznosti, v té pružnosti, v tom aby opravdu my jsme věděli, co se děje u nich a oni věděli, co se děje u nás. V tom, aby se ty informace nějak rychleji šířily a aby ta spolupráce šla úplně maximálně využít. Co mi chybí, no těžko to takto popsat. A ještě mě teda napadlo, jestli jste v rámci řešení domácího násilí využila možnosti svolání případové konference nebo něčeho podobného? Je, to je na Magistrátu, to je ten multidisciplinární tým a tam se řeší nejen domácí násilí, ale veškeré více problémové rodiny, kde je ten problém dlouhodobej nebo kde je těch problémů víc a nabalují se na sebe, tak máme možnost využít komise pro sociálně- právní ochranu dětí. Je to na vyžádání, ta komise se svolá, určí se nějaký termín a vlastně za přítomnosti multidisciplinárního týmu, kde jsou policisté, psychologové, dětští lékaři, zástupci manželských poraden, tak se ten případ rozebírá a oni vám vlastně navrhují různá řešení. Využila jsem toho.

Rozhovor č. 7 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji na OSPODu. Jak dlouhou máte profesní praxi? Čtyři roky, nebo respektive teď pátým rokem. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? S dětmi ohroženými domácím násilím pracujeme. Ne moc často, protože u nás se moc často nevyskytuje domácí násilí, ale určitě pracujeme. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila, ale myslím, že v minulém roce (2011) jsem žádný takový případ neřešila. To se prostě nedá odhadnout. V naší městské části jich není tolik, protože ta skladba těch rodin tady není taková, jak třeba někde jinde, ale pár případů domácího násilí za rok máme, ale to je řádově do deseti případů. Vykázání je úplně minimálně, ale spíš, že v té rodině probíhá domácí násilí a my se to dozvíme nějak zprostředkovaně třeba ze školy nebo nějakým způsobem jiným. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? My máme pravidelné supervize a v případě, že někdo z nás potřebuje, tak můžeme mít i individuální kdykoli. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Většinou je to tak, že k nám se dostane nějaká rodina většinou, že tam probíhá nějaký výkon rodičovské zodpovědnosti nebo nějaké jednání a rozkryje se tam i něco dalšího nebo nás třeba osloví škola, že tam mají podezření na to, že by se v té rodině mohlo něco dít a většinou to není tak, že by k nám přišel klient jenom s tím, že se u nich děje domácí násilí a chtěl pomoct, protože to spíš ty lidi chodí většinou do těch odborných zařízení, do nějakých organizací, které se zabývají domácím násilím. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano, určitě. Pokud je domácí násilí v té rodině nebo jakýkoli problém, tak většinou ty rodiče odkazujeme buďto na krizová centra nebo na nějakého psychologa nebo na nějaké poradny nebo na nějaké odborníky. Zprostředkováváme odbornou péči na nějakém odborném pracovišti. 126

Jak s dítětem navazujete kontakt? No, je otázka, do jaké míry my přijdeme do kontaktu s tím dítětem, protože minimálně se stává, že by bylo domácí násilí na dítěti, ale obecně s těma dětma navazujeme kontakt, no, jak kdy. Někdy jdeme do té rodiny a pak vlastně přes rozhovor, záleží na tom, jak je to dítě staré, tak přes rozhovor o tom, co dělalo o prázdninách, o víkendu, přes kroužky, přes školu se dostaneme třeba k jádru věci. Je to hrozně individuální, záleží na každým tom dítěti jaké je, jak je komunikativní, co řekne, neřekne. Někdy za nimi jdeme i do školy, když potřebujeme něco zjistit, když jsou třeba ty děti větší, tak. Ale většinou je ten postup stejný, že to většinou zjišťujeme právě takhle přes to, že s nima navážeme na nějaký jejich volnočasový aktivity nebo na něco a ono se pak to dítě rozpovídá. My to máme tak, že v případě, že je v rodině jakýkoli problém, i když se to třeba nedá hned nazvat domácím násilím, ale jsou tam velké konflikty mezi rodiči, tak to samozřejmě ovlivňuje i to dítě, tak i tady se snažíme nějakým způsobem namotivovat tu rodinu, aby navštívili nějakou tu poradnu nebo nějakého toho odborníka, protože samozřejmě na těch dětech se to taky podepíše, tady toto ovzduší v té domácnosti. Jaké metody práce používáte s dětmi? My většinou vedeme jenom rozhovor s těmi dětmi. My vyloženě nic jinýho tady nemáme. Jenom navážeme rozhovor. Záleží většinou na dětech, oni si třeba kreslí a tak nějak přirozeně si povídáme a když vidím, že to dítě je vyložene tak nějak zaražený a nemluví, tak ho nenutím do ničeho a přijdu znovu a ono už pak bude vědět, pozná mě a když si s ním budu povídat o těch obecných věcech, tak postupně se třeba dostávám k jádru věci. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Jak kdy, to je taky individuální. Když je to něco, co zhodnotím, že není potřeba, aby ti rodiče u něčeho byli nebo slyšeli, že by to pak mohlo napáchat víc škody než užitku, tak samozřejmě si ty děti bereme samotné. A když víme, že by rodiče mohli ty děti nějakým způsobem třeba ovlivňovat v té výpovědi, tak právě jdeme do té školy, kdy to nemusíme dát vědět dopředu těm rodičům, nebo respektive vůbec jim to nemusíme dát vědět. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Tak určitě můžeme nasměrovat ty rodiče k tomu, aby spolupracovali s nějakým tím zařízením, tedy respektive celou tu rodinu. Stává se i to, že je zřejmé, že ta rodina to potřebuje, nějakou tu pomoc toho odborného zařízení nebo nějakého odborníka, ale ty rodiče se tomu brání nebo se různě vymlouvají, tak už jsme i v poslední době několikrát udělali to, že jsme jim uložili povinnost navštívit toto zařízení a funguje to. Samozřejmě je lepší, když je to na dobrovolné bázi, ale když už není cesty, tak to zafungovalo. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Ne, nikdy. Většinou, když je to rodina, kde je nějaký problém, tak už se na nás obrátí někdo jiný, ale nikdy samotné to dítě. A kdyby se to stalo, tak jak byste postupovala? Záleží, s čím by se to dítě na nás obrátilo, ale určitě si zjišťujeme v takovýmto případě pověst té rodiny, děláme šetření po sousedech. Kontaktujeme školu s tím, jaká tam ta situace je nebo není a případně potom navážeme nějakou komunikaci a kontakt s těmi rodiči a určitě se to nějak snažíme řešit. Takže zjišťování té situace, protože taky někdy se stává, že to dítě přijde s něčím, ale ve finále to pak vůbec není pravda, ale my to musíme prošetřit. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě jim to říkáme, že kdyby cokoli bylo, tak není problém, aby sem zašly. Říkáme jim, když jsou ty děti větší, že můžou klidně i sami sem přijít. Ale, že by toho využívaly? Tak to ne. Ale to je taky daný tím, že my to násilí řešíme opravdu minimálně, takže tady ta cílová skupina opravdu ani moc není. 127

Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Nikdy. My samozřejmě pracujeme s celou rodinou, takže pracujeme i s tím násilníkem, ale to většinou je taková jako spolupráce docela těžká, protože ty lidi to samozřejmě odmítají, to, že by se podíleli na nějakém páchání té trestné činnosti. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Tak to jsme snad neřešili nikdy, protože to vykázání jsme tady měli snad jednou, ale to záleží podle mě na individuálním posouzení toho případu, protože může ten člověk páchat násilí, ale nemusí to být na tom dítěti, takže nejdřív za přítomnosti nějakého zařízení třeba a potom vyhodnotit ty rizika, případně taky ten zájem toho dítěte a přání toho dítěte. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Tak, když je nějaké domácí násilí, tak mi přijde, že ti lidi se na nás třeba obrátí, že neví kam by měli jít hledat pomoc. Tak my jim právě že zprostředkujeme nějaké to odborné zařízení, protože většinou jsou to lidi, kteří už tady nějakým způsobem, nebo ne většinou, ale hodně lidí tady nějakým způsobem figuruje, vedeme tady jejich spisovou dokumentaci, tak oni v nás vidí nějakou takovou podporu, že bychom jim mohli nějakým způsobem pomoci, tak přijdou se jenom tak zeptat, nebo i se stává, že třeba zavolá někdo, že nějaký náš klient jim dal kontakt na nás, jestli bychom jim mohli poradit, takže spíš takový jako prostředník. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Tak to nevím, jak Vám na toto mám odpovědět. Jako my děláme kolizního opatrovníka a je to jedno jestli je to problematika domácího násilí nebo něco jiného. Ta práce s tou rodinou je víceméně stejná. Musíme navázat nějakým způsobem kontakt s tou rodinou, ale v rámci toho domácího násilí se snažíme pracovat se všema, i s tím násilníkem. Poslechnout názory všech stran a z toho nějak vycházíme. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? No, to se takhle nedá říct, protože to, co jsem měla já, tak to bylo dost malé dítě, takže tam jako nevím, no. Důležitý podle mě je při té práci s těma dětma, jít do jejich přirozeného prostředí. Nenavazovat s nima, nebo nesnažit se z nich získat nějaké informace třeba v kanceláři, kde oni, no prostě není to pro ně přirozené prostředí a necítí se tady dobře, takže vlastně základem všeho je jít do jejich přirozeného prostředí a přes nějaký ty hry nebo přes nějakej ten rozhovor s nima navázat kontakt. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Myslím si, že je nedostatek, přesto, že Brno je velký a je tady spousta zařízení, tak pořád máme takový pocit, že je nedostatek zařízení, který by pracovaly s těma rodinama komplexně, s těma rodinama, kde jsou nějaký problémy, ať už je to domácí násilí nebo v těch rozvodových věcech, kdy ty konflikty mezi těma rodičema narůstají, čím dál horší jsou ty kauzy a prostě nejsou kapacity na to, aby s tou rodinou někdo pracoval. Pokud je někde objednají za dva za tři měsíce, tak to podle mě vůbec neřeší problém té rodiny, který je potřeba řešit hned. To si myslím, že je velká mezera. To nefunguje úplně dobře. Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Vykázání měla tady kolegyně jen jednou. Ale určitě spolupracujeme. Se kterými? Nějaká spolupráce je se Spondeou, nějaká spolupráce je určitě s Hapalkou, obracíme se i na Skupinu domácího násilí, Bílý kruh bezpečí, Persefonu, azylové domy. 128

V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Většinou v telefonickém. S některými se znám osobně. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Jako ta spolupráce s těmi organizacemi, to si myslím, že tam není nějaký zásadní problém z naší strany, protože co takhle jsme potřebovali, tak jsme se relativně na všem domluvili, ale jak jsem říkala, to co nám chybí je právě víc rodinných poraden nebo nějakých takovýchto zařízení, kde by pracovali komplexně s celou tou rodinou a nějak jako delší dobu. Protože třeba na Hapalce jim můžou poskytnout nějakou konzultaci, ale nemají tam kapacitu, aby dlouhodobě s tou rodinou pracovali a čím dál víc rodin z mého úhlu pohledu potřebuje tu dlouhodobou spolupráci. U nás vesměs chybí práce s násilnou osobou. Vím, že někdo nějaký program má, ale rozhodně to není ideální. Málo a chvilku.

Rozhovor č. 8 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji na OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? Více jak 15 let. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano, je to v mojí kompetenci. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešil jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? No, tak není to naštěstí, že by to bylo třeba měsíčně tři čtyři, ale stává se. Někdy se to vyřeší samo, že jeden rodič, když to řeknu, ten násilný se z té rodiny odstěhuje nebo dokonce je Policií vykázán, tak jak je to podle zákona možné, někdy je vykázání prodlouženo soudem. Takže se stane, že se to zklidní. Pokud ne, pokud ty rodiče musí spolu zůstávat, hádají se, tak samozřejmě je problém. Myslím, že mám tak tři čtyři případy do roka. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Samozřejmě, máme tady supervize, můžeme i sami mezi sebou jako kolegové, můžeme to probrat s odborníky, psychology, jinými sociálními pracovníky z jiných úřadů a jinak tady u nás na úřadě probíhají supervize a tam je možnost, pokud by člověk chtěl to téma probrat. Já osobně mám radši, když u toho není třicet lidí, ale když to řeším s jedním kolegou nebo kolegyní, takže možná raději tak. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Možnosti jsou různé, nejčastěji bych řekl, že Policie nám to oznámí nebo současně Policie a ten klient, což je druhá varianta a nebo třetí varianta, že přijde sám klient, že přijde maminka třeba, že má doma problémy s otcem dítěte, partnerem, manželem, může to být druh, družka, nějaký jiný člen rodiny, ale nejčastější násilí je asi mezi rodiči, tak jak říkám, ty zdroje informací pak ještě mě napadá třeba sousedi, že zavolají z toho domu, že se tam křičí v tom bytě a ať to jdeme zkontrolovat. A asi nejčastěji policie. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano. Odkazujeme spíš na odborné organizace. My tady máme velice dobrou spolupráci právě s Krizovým centrem Hapalova. Vím, že se tam můžu spolehnout na ty pracovníky, je to vždycky na lidech. 129

Jak s dítětem navazujete kontakt? No, samozřejmě, pokud je to nějaká složitější kauza, tak je samozřejmě lepší s tím odborníkem psychologem. Samozřejmě může mít člověk nějaké základy nějakého vzdělání v oboru psychologie, sociologie, ale jako kontakt, no ono je to složité, takže třeba za přítomnosti toho rodiče, který třeba se cítí být ohrožený, že trpí tou situací v rodině. Když přijde maminka, která si stěžuje, tak za přítomnosti maminky, ale je to někdy složitý, když třeba malují obrázek, mluvíte s ním neformálně na téma jiný, úplně o něčem jiným, a ono se k tomu nějak dostane vždycky, ale je to někdy složitější s těma dětma, není to jednoduchý, není to na jedno sezení. Jaké metody práce používáte? No tak nejčastěji rozhovor, pozorování, jak se to dítě chová, jak reaguje, kresba, malují třeba rodinu, ale do toho by zase neměl sociální pracovník zase tak vstupovat, ale částečně to zase o něčem vypovídá. Když dítě namaluje rodinu a nenamaluje tam někoho z těch rodičů, tak to svědčí, že má asi nějakej vztah jenom k jednomu nebo že je nějakej problém nebo z těch obrázků nám vyplyne něco, ale je to spíš pomocné, od toho jsou odborníci. Ale spíš je to, že maluje obrázek a tím se uvolní a třeba povídá. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Jak říkám, někdy přijde třeba ten rodič s dítětem a maminka doplňuje tu výpověď dítěte, ale ono se spíš vyplácí někdy to dítě vyslechnout spíše bez přítomnosti rodiče, protože dítě se třeba stydí mluvit před rodičem nebo to může být i úplně obráceně, že někdy se třeba zjistí, že to může být úplně obráceně, že přijde třeba maminka a bude si stěžovat na tatínka a někdy je to úplně naopak, že si třeba ten rodič chce udělat nějaké alibi nebo se dostat do nějaké pozice lepší, takže přijde první a pak zjistíme, že to není zase tak jednoznačné. Nakonec výpověď dítěte tu výpověď matky úplně obrátí. Někdy se stane, že problémy v rodině jsou tak vyhrocené, že padne nějaká facka, což samozřejmě je problém tohle to fyzický násilí, ale není to domácí násilí. Ale někdy to zase není tak dramatické z toho, co to dítě vypoví. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? No, tak nabídnout jim pomoc odbornou, myslím tím třeba psychology, krizový centra, kterých je v Brně víc, nějaký manželský poradny, rodinné poradny. Předat jim adresu, přímo telefon na ty odborníky, být v kontaktu. Nabídnout jim to, že se mohou kdykoli ozvat, že se nás nemusí bát, že tady jsme kvůli tomu, abychom jim pomohli, nebo můžou zavolat, přijít a vypovídat se. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Přímo na mě ne, ale to dítě třeba zašlo do krizového centra nebo ve škole to někdy řeklo psycholožce nebo učitelce a ta škola nebo to odborné krizové centrum nás potom kontaktovalo, takže ne jakože na mě ale zprostředkovaně to dítě se samo bez rodiče obrátilo o pomoc a ti pracovníci se sami ozvali nám, že se jedná o situaci, kterou chce dítě samo řešit a mělo by se to řešit u nás na našem úřadě. No, tak se snažíme zjistit více informací, nejenom to, co řekne to dítě, ale jak říkám, je třeba to ověřit ve škole, u dětské lékařky nebo u sousedů, u policie, pokud jsou tam nějaké záznamy, samozřejmě i druhého rodiče se musíme zeptat, nejenom toho jednoho, o kterém je řeč, že dělá nějaký problém nebo naopak, že je to rodič, který nedělá žádný problémy, tak si to samozřejmě ověřit z více stran, z více zdrojů a do toho zapojit nějaké odborníky, pokud je to potřeba. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Nabízíme jim to, říkáme, že se můžou obrátit, i když se jim bude zdát všechno v pořádku, nebo se objeví znovu tento problém nebo jiný problém. Může nastat třeba situace, kdy maminka od násilného otce odejde a najde si jiného partnera a dítě s ním třeba nevychází, nebo se taky chová nějak nevhodně nebo tak podobně. Děti toho moc nevyužívají, spíš se asi svěřují víc ve škole.

130

Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Často to přetočí. Vzpomínám si na nějakého tatínka, který se snažil vše přetočit, že on nic špatného nedělá. Nepřiznají chybu, řekne třeba, že maminka je alkoholička, že se špatně stará o dítě, ale pak se zjistí, že tam nějaký druh domácího násilí opravdu je, ale oni to často vůbec nepřiznají ti agresoři, často svalují vinu na tu druhou stranu a tak. Snaží se nás pouze přesvědčit o své pravdě. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? No nejlepší je samozřejmě dohoda rodičů. No, zase se mi vybavil jeden případ, kdy maminka pochopila, že dítě potřebuje taky tatínka a že ten spor byl mezi nima jako rodičema, ale často ty maminky říkají, že vůči dítěti si ten otec nic nedovolí. Samozřejmě jestli je to domácí násilí mezi rodiči, tak dítě tím trpí také, vidí, co si rodiče dělají, ale je pravda, že ty maminky často říkají, ne vůči dětem si nic nedovolil, děti ho mají rády, on je má taky rád, ale on mě bude bít, bude na mě křičet, ale dětem neublíží. No, ten problém v tom styku samozřejmě je, pokud je ten násilný rodič opravdu problémový, tak je pak těžké rozhodnout. Většinou je to tak, že to zmapuju a zeptám se dítěte a zjistím, jestli je to pro něj bezpečné. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Jako v podstatě i důležitou. Řekl bych, že my jsme takový ten prostředník mezi rodiči nebo mezi soudem a dítětem, když už probíhá nějaké soudní jednání nebo často se mi stává, že nejsem třeba vzděláním mediátor, ale někdy se snažím ty rodiče dovést k nějakému řešení. Takže určitě zmapovat tu situaci, zjistit všechny informace kolem, no a potom využít ty informace tak, aby se ta situace vyřešila a hlavně bych řekl v zájmu dítěte, protože vždycky se má hledět na zájem dítěte. Jestliže je rodič nespokojený a dochází k násilí, to je samozřejmě taky hrozný, ale hlavně by z toho mělo být vyloučeno to dítě z těhle těch konfliktů. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? V podstatě jsem už odpověděl. My jsme vlastně zástupci toho dítěte, protože dítě nemůže mít právního zástupce. Rodiče si často myslí, že zastupujeme jednoho rodiče, ale tak to není. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Rozhovor, kresba, osvědčilo se využít zkušenosti z jiných případů podobných, takže člověk využije těch metod a způsobů, které v té dané problematice už někdy byly k dispozici. Takže asi zkušenosti a informace o tom, že existují pomáhající organizace, kam můžu nasměrovat, že když to budu dělat, tu práci nově, tak ty informace, ty zkušenosti člověk teprve načerpá. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Možná, aby bylo méně případů na jednoho pracovníka, aby jeden pracovník měl víc informací a víc času pracovat s rodinama a dětma. Když mám hodně případů, tak se nemůžu klientům věnovat s takovým nasazením, jak bych chtěl. Objeví se jeden případ, pak zase druhý případ, pak třetí, pak zase druhý, starší a zase nový a jak je toho víc najednou, tak je to složitější. Takže možná menší množství těch případů na jednoho pracovníka. Já bych nejradši mluvil s dětma denně, ale technika a papíry nás zdržují. Chtělo by to míň papírování a více práce v terénu a spolupráce s tou rodinou. Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Tady v Brně se tomu hodně věnuje Spondea, jsou tam ty intervenční centra, kde se na ně rodiče obracejí, nebo teda Policie dává kontakt na Spondeu. Odsud nám volají nebo řeknou rodiče, že tam chodí, nebo můžeme spolupracovat s Krizovým centrem nebo s policií nebo se soudem, kdy se řeší, u koho to dítě bude. Někdy i zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Taky s Policií, tady na 131

obvodě je spolupráce dobrá, ale někdy se stane a to zklame, že to uvízne na tom třeba například, že nemají dostatek důkazů a dítě pod tlakem rodičů řekne, že se nic nestalo, a pak to dítě zůstává v té situaci násilí a my to pak musíme zase řešit jiným způsobem. Takže po té trestní stránce se často stává, že se to nedořeší a dítě tam pořád zůstává. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Jak s kterými. S mnoha jsme v kontaktu i osobním, záleží, jak s kterou institucí, většinou telefonicky, ale také hodně v písemném, když potřebujeme zprávy. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já si myslím, že spolupráce se soudy je určitě dobrá, s policií taky dobře. Spolupráce mezi úřady funguje dobře. Pak využíváme asistované styky v neziskových organizacích, krizová centra. Chybí třeba nějaký zákony, legislativa, třeba že by byla přísnější na tyhlety situace, ale zase ty zákony na to jsou. A v rámci spolupráce ostatními organizacemi je něco co vám chybí? Někdy ta kapacita. Když chceme dítě umístit do nějakého zařízení. Stalo se mi jednou, že jsem hledal opravdu nějaké zařízení tady v Brně a jedno bylo plné, druhé bylo plné, bylo to v pátek odpoledne…no, chtělo by to víc těchto zařízení a větší kapacity. Mě nechtěli ty děti nikde vzít, takže se pak řešilo i mimo Brno, což je pro ty rodiče někdy složitější, potom už přemýšlíme do budoucna co dál, protože když ty děti umístíte někde jinde a oni jsou s Brna, tak je někdy těžké pro rodiče děti navštěvovat, sociálně slabší rodiny nemají třeba na cestu. Také azylové domy, ubytování pro ty rodiny, mají přeplněno. Aby děti mohly být s rodičem. A využil jste někdy možnosti svolání případové konference? Tady přímo na úřadě ne, ale my to můžeme svolat na Magistrátě a tam probíhají nějaká setkání, když je případ, který bychom chtěli řešit, tak se můžeme obrátit. Ale není to moc pružné.

Rozhovor č. 9 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Takže je to OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? Šest let. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? V kompetenci mé je pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila, asi tak dva až tři, ale nejsou to prokázané případy domácího násilí. Policie to neohlásila.Tam já se ve dvou případech domnívám, že k němu nějakým způsobem dochází a v jednom případě to tvrdí maminka. A to řeší i s organizací, která se tím zabývá. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Máme. My máme jednou za šest týdnů supervizi. Využívám toho. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Obecně se k nám dostávají, a to je asi nejčastější, z informací od Policie, z Oznámení o události za účasti dítěte, to je ten jejich formulář. Nejčastěji chtějí azylové ubytování, ty matky, což je 132

problém, protože těch nikdy není dost. Vždycky je tam lhůta, na kterou se čeká nejméně čtrnáct dní. Takže je těžké řešit to rychle. Nejčastější zakázka je: Pokud by to šlo, tak bych odešla, ale nemám kam. Takže co by se dalo. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Samozřejmě, to je v podstatě hned na pořadu dne nabídnout nějakou psychologickou pomoc v některých psychologických poradnách nebo krizových centrech nebo psychiatrickou. Nabídka psychologů je v Brně zoufalá a o dětských psychiatrech nemluvě. Nabízíme pomoc konkrétních psychologů, se kterými spolupracujeme. Těm schopnějším dáme pouze kontakt, těm méně schopným to můžeme zprostředkovat. Jak s dítětem navazujete kontakt? Tak v jejich přirozeném prostředí, jdu k nim domů nebo pokud to není problém pro ty rodiče a zejména pro ty děti, tak přijdou sem. Tady máme skříňku s hračkami. Tady ty děti reagují celkem bez problémů na pobyt na OSPODu a rozhovor se sociální pracovnicí, pokud to samozřejmě není dítě, které má problém komunikovat s cizíma lidma, tak většina dětí se mnou komunikuje jakoby s učitelkou nebo s něčím takovým. Jaké metody práce používáte? Rozhovor, šetření, třeba i spolupráci s dalšími institucemi, kam to dítě dochází, takže školy, školky, lékaři. Potom třeba i šetření v té školce, v tom prostředí, kde se to dítě pohybuje často, to taky jde. Všechny možné dostupné metody. To je otázka věku toho dítěte a způsobu, jakým je zvyklé komunikovat, takže to je potřeba zohlednit. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Samostatně, protože pokud by měli být přítomní rodiče, tak by u toho asi měli být oba, aby měli stejné šance a jednak dítě vám neřekne všechno, když u toho jsou rodiče. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Já myslím, že teda poskytnout jim kontakt na nějaké odborné poradny, protože my samozřejmě nejsme psychologové, my jsme ten, kdo to tady má zastřešovat a právě zprostředkovat ty další pomáhající tomu dítěti, takže zprostředkovat nějakou pomoc odbornou, pokud je to potřeba, pro to děcko. No, a pokud je to v našich možnostech, tak třeba vyřešit nějakou tu třeba bytovou otázku tím, že my píšeme doporučení pro ty azylové ubytovny, kontaktujeme jiné instituce a snažíme se je celou svou osobností přesvědčit, že zrovna tento případ, že zrovna tato matka s tímto dítětem potřebuje pomoc. Azylových ubytování je zoufale málo a je pouze jedno, které je pro kompletní rodinu. To je úplně největší zoufalství, protože pokud jde o rodinu, tak tady není nabídka. Pro matky ohrožené domácím násilím je nabídka široká, ale stejně je těžké najít bydlení. Podáváme trestní oznámení, pokud shledáme, že ta intenzita je taková, že dosahuje trestného činu. Zprostředkovávám také kontakt na vyššího soudního úředníka, který může pomoci se sepsáním návrhu na svěření dětí do péče. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? No, já mám teď dítě, které je spíše útočník a obětí je matka. A samotné dítě se na mě obrátilo s tím, že jeho týrají, ale, že by přišlo dítě s tím, že rodiče mezi sebou se melou, tak to nemám. Ne takovou zkušenost nemám. Ale mám tu holčičku, kdy ta rodina se dělí, ona má tatínka a dva mladší sourozence, takže ta rodina se rozdělila, tahle ta starší dcera žije s otcem a ta matka žije s dvěma mladšíma dětma nebo té jsem teda zprostředkovala to azylové bydlení, protože oni se tam asi bijí navzájem a už se k tomu přidává i ta dcera, dvanáctiletá. A to je rodina, kterou máte nějak dlouhodobě v péči nebo, jak jste to zjistila? No, my spoustu věcí zjistíme tím, že jsme ti kolizní opatrovníci. My jsme v řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti ustanoveni opatrovníky a v tom okamžiku my vstupujeme do té rodiny a tak víme spoustu věcí, protože se musíme vyjádřit k návrhům na to, jak to má probíhat s dětma 133

poté, co se rodiče rozejdou. Takže toto vyšlo najevo při tom řízení, kdy rodiče navrhovali dohodu o rozdělení těch sourozenců, takže, když jsem se vyptávala, tak jsem zjistila, proč se chtějí rozdělit. To je vlastně další způsob, jak se dozvíme o domácím násilí, tím, že vstupujeme do těch běžných sporů a vychází na povrch věci, které by se nijak asi neukázaly. Tam je to tak, že otec pořád říkal, že se odstěhují s tou starší dcerou a pořád se nestěhovali a ta maminka už to nechtěla dál snášet, takže jsme zařídili azylové bydlení, ona s mladšími dětmi odešla a pár dní na to se ten otec odstěhovat, takže se tam mohla vrátit. Ten otec násilí dcery zdůvodňuje tak, že ta dcera se prostě dožaduje pozornosti té matky a že ta matka má takový způsob výchovy, kdy ty děti, a už i ty mladší, kdy ona jim vlastně nevěnuje pozornost a ty děti se snaží na sebe upozornit a ta dcera přešla do toho fyzického útoku, aby si jí ta matka všimla. A otec odmítá jakoukoli psychologickou pomoc pro tu holku, protože říká, že oni nikdo žádný problém nemají, problém má ta holka s matkou a on do toho zasahovat nebude, protože on si v podstatě myslí, že si to matka zaslouží. Ta holka ví, že to není v pořádku, ale má k té mamince zvláštní vztah, ta matka je velmi chladná. Já jsem viděla jako nejlepší řešení, že se rozdělí, to bylo vlastně preventivní opatření. Dcera si matky nevšímá. Vybudovat si vztah s matkou by bylo žádoucí, protože pokud nebude mít vybudovaný vztah s matkou, tak ji to bude výrazně handicapovat v budoucnosti a ovlivňovat její další vztahy. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Děti mají kdykoli možnost se na nás obracet. My houfně rozdáváme vizitky dětem. Některé děti také vyhrožují svým rodičům, že půjdou na úřad, ale přímo asi nepřicházejí, spíš si myslím, že se spíš svěří ve škole nebo na linkách důvěry, že je něco trápí. Myslím si, že to řeknou spíš učitelům ve školách, ale že by přišly samy? No, myslím si, že ani dospělí neví, co je OSPOD. Ale v mnoha případech tohle končí dohledem soudním, takže my jsme s tou rodinou dál nějakým způsobem v kontaktu. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Násilná osoba mě kontaktuje, těžko říct, oni si o sobě nemyslí, že nejsou násilní. Takže ne. Mám tatínka, u kterého se to řešilo, tam to proběhlo přes policii, ale on se netají tím, že tu matku jeho dítěte občas zmlátí, protože je to jeho životní styl, je to jeho přesvědčení, je to podle něj úplně v pořádku. Když neposlouchá, tak dostane. S tím se těžko bojuje, to je výchovou, to je prostředím, tam není z toho východiska, oni spolu naštěstí nebydlí. U tady těch typů lidí té nižší sociokulturní úrovně to je naprosto běžný způsob komunikace s partnerem, se ženou. Pokud mají dceru, jakože ti mají dceru, tak je velmi pravděpodobné, že si najde partnera, kde on ji bude bít. Tady je to dobře vidět v těch spisech, jak se to motá v kruhu. Já už jsem tady taky dlouho, takže mám ty generace po sobě jsoucí a jde to vidět, že ty děti to strašným způsobem přijímají. Jaký problémy mají matky, takový problémy mají její dcery. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Já zatím nic takovýho nemám. Tam by to záleželo na tom, jakým způsobem je ohrožováno to dítě a nebo jestli je ohrožována pouze ta matka. To je na psychologické posouzení, na soudně znalecké posudky, do jaké míry je to ohrožující a naopak do jaké míry by bylo v zájmu toho dítka udržet si kontakt s tím otcem. Těžko říct, to je individuální, ale rozhodně, já bych apriori nebránila tomu kontaktu, pokud by to nebylo pro dítě ohrožující. Já předpokládám, že pokud policie řeší toto jako domácí násilí, tak přibírá znalce na posouzení osoby pachatele a oběti. Takže my můžeme jít až do toho, nejen do zákazu styku, ale i do zbavení rodičovské zodpovědnosti, pokud se rodič toho trestného činu dopustí na dítěti, tak je to přímo ze zákona povinnost to řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti zahájit. To je ještě otázka těch utajených adres. Rodič má právo vědět, kde jeho dítě žije, takže se to dostává vždycky do rozporu, ale to je celá sociálně právní ochrana, tady vždycky jednoznačně se musíme řídit zájmem a blahem dítěte a to je nadřazeno všemu, i těm zájmům rodičů. Ale pak je v zákoně o SPO ještě paragraf, který říká, že by měla být adresa dítěte a ohroženého rodiče před násilným utajena. Ale to naráží na jeho rodičovskou zodpovědnost a právo na informace. To je ale celá ta práce tady o laborování mezi tím, co už je nebo není zásahem do kterého jiného práva, ale jak říkám, tady je 134

jednoznačně zájem toho děcka jako nadřazená věc, takže my se musíme řídit tím a individuálně vždycky vyhodnotit, co je v zájmu toho nezletilého dítěte, jestli se tedy stýkat nebo nestýkat s tím rodičem. Přes to psychologické doporučení bych se rozhodovala dál, co doporučím. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? No, vnímám ji jako pro tu oběť, že jsme v pozici mnohokrát toho posledního, kdo jim může pomoct, na koho oni se v zoufalství obrátí, protože už neví kudy kam. Selhala rodina, selhaly přátelé, v mnoha případech selhala Policie, pak jdou prostě sem a myslí si, že my to tady nějakým způsobem vyřešíme. Takže je ta role tíživá. Je to prostě tak, že v mnoha těch případech jsme jejich jedinou šancí a o to zoufalejší je, když nám nemůžou pomoct ty instituce, jako jsou třeba ty azylové domy, protože my víme, že pomoc, cesta existuje, ale jaksi není už v našich silách pomoct víc. My známe řešení, ale nemůžeme je realizovat. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Jako nevděčnou. Protože my jsme na straně toho třetího v tom sporu, což je to děcko, tak se obvykle nezavděčíme nejméně jednomu z těch rodičů, v mnoha případech se nezavděčíme ani jednomu z rodičů, takže je to často tak, že jsme společným nepřítelem, což paradoxně může tu rodinu někdy spojit. Je to složitá pozice, je těžké udržet si ten objektivní náhled, sledovat ten zájem toho dítěte a jaksi s těmi rodiči komunikovat tak, aby ani jeden z nich neměl pocit, že je poškozován, na druhou stranu natolik jednoznačně, aby věděli, že my jsme na straně toho dítěte a právě myslím si, že když se to začne dostávat do té fáze, ale já chci to a vy my to neumožňujete, což je v podstatě dobře, protože je to zájem jednoho z těch rodičů, který my nemůžeme hájit. Zájem toho dítěte je vždycky někde mezi tím, takže je potřeba balancovat a hledat to nejlepší řešení a snažit se dovést je k nějaké dohodě, na které budou schopni participovat, aby to bylo ku prospěchu toho děcka. Na jednu stranu si říkám, ačkoli se rozcházíte jako partneři, tak rodiči zůstáváte a než tomu dítěti bude minimálně těch osmnáct, tak se spolu budete muset domluvit. Těch osmnáct let spolu prostě musíte komunikovat, i když si to nedovedete představit. Pozice toho kolizního opatrovníka je pro mě nejsložitější a nejméně ji mám ráda. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? No, tak kamarádský přístup, takový jako narovinu a vysvětlit hned na začátku proč tady jsou, co se děje, že není potřeba se něčeho bát. Já se představím, podám ruku, když přijdou, tak se zeptám, jestli ví, proč tady jsou. Oni většinou tak přibližně tuší, vědí co se v té rodině děje, takže to samozřejmě není na nás, abychom jim to tady oznámili. Je potřeba si taky dávat bacha, když to třeba náhodou neví, ale já s dětma nemám problém, s dětma se dobře komunikuje. Vedu normální rozhovor. Já tada mluvím se všema dětma, jezdím za nimi u těch složitých případů opakovaně. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Já nevím, možná bych potřebovala větší kancelář, spíš materiálně, já myslím, že jinak je to v pořádku. To spíš je otázka materiální. No a dostupnost dětských psychologů a psychiatrů, to je potřeba pořešit, v Brně je to špatný. Čekací doba neřeší ty krizové situace, ve kterých se to dítě nachází. Hlavně najít odborníky. A stálost psychologů je potřeba. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano,… Se kterými? …tak tam je to jasný, Policie, státní zastupitelství, soudy a no a nejčastěji asi taky azylové domy, takže to je v Brně Svatá Markéta, Magdalenium, no a potom různá zařízení magistrátu azylovýho typu, krizové centrum a tak. Takže tady tyto, které kapacitně absolutně nestačí. A já nevím, jestli 135

někdy lze, aby nastal stav, kdy to bude kapacitně dostačující, nakolik je reálné, že kapacita bude někdy stačit. Azylové bydlení pro celé rodiny tady není vůbec, to já pociťuju jako velký problém. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? V osobním, telefonickém, mejlovém, co nejužším. Obecně asi nejvíc v telefonickém, ale když je ten klient hodně zoufalý, tak jdu s ním. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Podle mě není v pořádku, že si azylové domy vybírají jednoduché případy, které jim tam budou komplikovat. Já na druhou stranu chápu jejich pozici, že nechtějí, aby se jim to tam rozpadlo, když si tam naberou nějaké „asociály“ třeba. Chápu, že se tam musí dodržovat pravidla, ale myslím si, že v některých případech jsou zbytečně striktní a nesmyslná. Vždycky si říkám, že kdyby se to stalo mě, tak já bych tam nechtěla jít, protože ten způsob, jakým se tam dostáváte pod kontrolu je pro většinu lidí nepřijatelný a proto odtamtud odchází, že tam skutečně zůstávají lidi, které jsou skutečně v tíživé životní situaci a nemají jiné východisko a jen po tu dobu kdy nemůžou najít nějaké jiné lepší východisko. Ale to zároveň naše klientky, které jsou z těch sociokulturně hůře postavených rodin, tak ony nejsou schopné respektovat pravidla azylového bydlení, protože jsou zvyklé žít v komunitách. A oni budou raději riskovat nějaké násilí nebo špatné životní podmínky, než aby se podrobily tady tomuto režimu, což já na jednu stranu chápu, na druhou stranu si pořád říkám, když je úplně nejhůř, tak je to dobré řešení. Takže nedostatek té kapacity a příliš striktní pravidla a vybírání si těch klientek. A co se týká těch ostatních institucí, třeba policii? K tomu bych se raději ani nevyjadřovala. K Policii vůbec. A napadá Vás ještě něco, co je potřeba říct k tomuto tématu, nějaké příklady dobré nebo špatné praxe? Já myslím, že je vždycky výborné, když se všichni, co na tom spolupracují shodují a navzájem se podporují a jde to tím směrem, na kterém se shodnou, že by to jít mělo, protože já mám tady v té práci často pocit, když bojuju za své klienty, jako bych bojovala za členy své rodiny a do toho mě ty instituce tlačí spolupracující, že má člověk prostě pocit, že tady jako sociální pracovnice přesvědčuje, aby vzali klienty do azylového bydlení skutečně celou silou své osobnosti a oni s vámi jednají jako, kdyby jste to byla vy, kdo to azylové bydlení chcete. Jako že prostě máte pocit, že se doprošujete a ne jako pro klienta. Měli by nám víc naslouchat, protože my jsme skutečně ti, co jsou tady v terénu a máme přehled o tom, co se v těch rodinách děje a že by se na nás měli spolehnout, že když vyhodnotíme, že je to důležité, že není zapotřebí, aby si to vyhodnocovali oni, stačí, když si přečtou, co jim napíšeme.

Rozhovor č. 10 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? 17 let na OSPOD, 32 let v sociální práci. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila, ale není toho moc. Za oddělení asi tak pět ročně. 136

Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? To se neděje, pouze v rámci týmu s kolegy. Máme možnost výjimečně školení. Spíše si radíme navzájem a předáváme s kolegy. Podle novely zákona o sociálně právní ochrany dětí, by měly být případové konference. Zatím jsem svolání případové konference nevyužila. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? My musíme reagovat úplně na všechny podněty, což nám říká zákon, to je jasný, to znamená na všechna upozornění z venku, škola, lékařka, soused, úplně cizí osoba, může přijít dítě samo, veškerá zařízení školní, nemocniční, policie. Nejčastější je asi oznámení policie. Přicházejí s tím, že nám to nahlásí a očekávají, že se k tomu nějakým způsobem postavíme, což znamená, že musíme udělat po naší linii šetření, musíme zjistit, co se děje, spolupracujeme se školou, s lékaři a pokud je to v takové fázi, že je potřeba to řešit, tak oznamujeme policii a musíme zajistit dítě, pokud není možné zajistit bezpečí dítěte v domácím prostředí, tak zajišťujeme pro něj pobyt většinou v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Takže žádají prvotní pomoc a očekávají, že to začneme řešit. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano. Může chodit sem a také mu zprostředkováváme kontakt s odborníky, většinou psychology prostřednictvím krizových center. Jak s dítětem navazujete kontakt? Tak musí se hodně opatrně, nemůžeme hned začít tím, co se stalo, co je ti, jak si k tomu přišel. Vždycky takovou oklikou. Já to dělám tak, že oklikou se nenápadně dostaneme až k tomu problému. Snažím se to dělat tak, aby se ty děti necítily špatně tady. Takže pozvolna a postupně se dostávám k tomu, co je potřeba. Někdy u nás, někdy doma, záleží také na domluvě s rodiči, je to individuální. Jaké metody práce používáte? Základem je rozhovor. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Vždycky samostatně. Pokud je dítě malé, tak možná by u toho ten rodič byl. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Zařídit pro ně nějaké to krizové ubytování, nějaký ten azyl, třeba i matky s dětmi. Zajistit bezpečí, třeba Magdalenium, aby se mohli odstěhovat na utajenou adresu, na krizová centra, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Hlavně zajištění bezpečného prostředí. My jim taky radíme, kde si zažádat o různé dávky, pokud odcházejí a jsou ve špatné finanční situaci. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Stalo se to na našem oddělení, ale mě samotné se to nestalo. Pokud by se mi to stalo, tak bych to nějak vyhodnotila a začala bych asi dětskou lékařkou, pak bychom to asi posouvali na nějaké odbornější vyšetření, pokud by to bylo potřeba, naše šetření, škola, školka, sousedé, zmapovat, co se děje. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě. Já s tím nemám moc zkušenosti, ale na některé kolegyně se obrací. Často se stává, že s tou prací s dítětem jdete úplně do maxima, ale ty výsledky často nejsou. Můžete po určitou dobu pomoct, ale stejně vždycky všechno záleží na rodičích.

137

Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? To se mně stalo zrovna nedávno. Jedná se o klasický výkon rodičovské zodpovědnosti, ale jak do toho člověk pronikl víc, tak jsem zjistila z informací ze strany matky, která to samozřejmě chce tajit a podobně, že tam dochází k domácímu násilí. Ten otec, který je tam tím násilníkem sem za mnou přišel a velice nevybíravým a nevhodným způsobem se přišel informovat, jestli tu byla a vlastně já jsem měla informace od ní, že to bylo velice vážný, a ona to chtěla, tak jak to bývá, tajit, ale naštěstí to vyřešila sama tím, že zavčas odešla do bytu svých rodičů. Teď se to řeší v rámci policie a také výkon rodičovské zodpovědnosti. A on ten člověk vlastně přišel sem si udělat jakoby alibi, ale přitom tak nevybíravým způsobem útočil a svaloval vinu na nás, že jsem byla nucena zavolat i vedoucího, aby u toho jednání byl, protože to jeho verbální napadání mé osoby bylo neúnosné. Ale nakonec to dopadlo tak, že pán přiznal kde co, slíbil kde co, rozplakal se, několikrát se omluvil. Myslím si, že chtěl, aby jeho žena nepracovala, byla jen doma s dětmi. On vlastně po mě ani tak moc nechtěl, on přišel zjišťovat informace, s čím ta paní sem přišla a vysvětlit nám, jak to vnímá on. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? To by musela zjistit Policie. V rámci vyšetřování, zda-li to je trestný čin nebo ne, se dělají znalecké posudky a tam si myslím, že i v rámci toho znaleckého posudku bývává ošetřeno, zda-li je vhodné nebo není vhodné ten kontakt. A když by ten kontakt byl vhodný, ono to je spíš vůči té manželce, partnerce nebo matce a to bylo i v tomto případě, o kterém jsem mluvila, že on ty děti nenapadal, ty byly jen přítomny. Takže, když by to bylo vhodné, tak by to mohlo být v nějakém krizovém centru nebo za přítomnosti nějaké další osoby nebo tak. Pokud by tam bylo domácí násilí páchané na dětech, tak bych musela mít vyjádření odborníka, aby to doporučil nebo nedoporučil. My tady psychologové nejsme, ale když je něco vyhroceného, tak se musím o něco opřít. Asi bych do toho nešla tak, že bych řekla proč ne. Neptala bych se pouze dětí, ale zjišťovala bych všechno možné kolem. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Tak to, co jsem už řekla před tím, člověk pomáhá těm dětem. Jak se v ní cítím? Že je to někdy hodně těžké a mám to tak, že je potřeba pomoct a že pro to udělám maximum, ráda bych udělala. Rozhodně bych nic nepodcenila. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Prostě jsme tu od toho, abychom při té kolizi jednali ve smyslu v zájmu dítěte. Ať se na nás kdo chce, mračí, jak chce, ať nám vytýká, co chce, tak musíme to směrovat k tomu zájmu dítěte, to je to hlavní poslání tady na tomto oddělení. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Já se tak nějak snažím, aby z toho to dítě nemělo špatný pocit, nebo nechci být na ně přísná, a nebo nějaká taková odměřená. Snažím se vždycky tak nějak navázat kontakt, i třeba pochválit a začít něčím neformálním. Myslím, že se mi to celkem daří, že vždycky dospějeme k tomu, co potřebujeme, že ten kontakt navážeme. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Možná, a někdy to souvisí s tím, že je špatná spolupráce s rodičem, že nám nevěří, že nás považuje za zbytečnou instituci, co po nich chceme a co chceme po dětech a oni si nepřejí, abychom s nimi mluvili. Tak, aby s námi spolupracovali a respektovali nás a tím pádem by se nám s nimi lépe pracovalo a aby ten význam tady toho našeho poslání i oni brali vážně.

138

Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Vlastně se všema, co se do toho nějakým způsobem angažují, tak spolupracujeme nebo zjišťujeme, informujeme se navzájem. Takže Policie, soudy, státní zastupitelství, Krizová centra, azylové domy atd. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? S některými osobně, ale to spíše s policií. Myslím si, že je to tak čtyřicet na čtyřicet v písemném a telefonickém a ve dvaceti procentech v osobním, což není zase tak obvyklé. Záleží, co se řeší, jak se to vyvíjí. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? S některými je dobrá spolupráce, ale s některými by třeba byla lepší spolupráce, ale když potřebujeme nějaké vyšetření v rámci třeba rodinné poradny nebo něco odbornějšího, tak oni hodně trvají na tom, ale logiku svou to má, třeba na té dobrovolnosti a oni ti lidi třeba často nechtějí, takže i když se na ně obrátíme, tak se s tou rodinou dál nedá pracovat, pak nám to zařízení moc k ničemu není. My sice můžeme vydávat rozhodnutí, ale s tím nemáme moc dobré zkušenosti, když jim přikazujeme, že musí něco absolvovat. Ono totiž, když člověk nechce spolupracovat, tak žádné organizace ani instituce nepomůžou. V rámci spolupráce s ostatními organizacemi, tak musím zmínit případ, kdy se odkrylo domácí násilí, kdy bylo páchané na matce, ale v průběhu vyšetřování a práce s rodinou se zjistilo, že ta matka je taková provokatérka, že svým chováním provokovala toho partnera a dělaly se tam soudně znalecké posudky, kdy oba vyšly zcela rozdílně. Nakonec to dopadlo tak, že sestry vyrůstající v rodině se rozdělily. Jedna zůstala u otce, druhá u matky, takže špatné, sourozenci by měli vyrůstat spolu. Ta starší byla v první fázi zcela proti otci, pak se zjistilo, že to údajně pravda nebyla, že to bylo úplně naopak.

Rozhovor č. 11 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji jako sociální pracovník na OSPODu. Jak dlouhou máte profesní praxi? Asi 12 let tady na OSPODu. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila. Ročně asi tak dva. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Máme možnost supervize, ale nevyužíváme ji. Já raději těžší případy raději konzultuji s kolegy v týmu.

139

Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Většinou se k nám dostávají sami, že přijdou sami na vlastní žádost a většinou očekávají, že jim pomůžeme, samozřejmě. Většinou to bývá, že se chtějí dostat z toho bydlení. Takže se řeší bydlení, děti, kam s dětmi, jestli zůstanou s matkou. Na to navazuje i podání návrhů na soud např. na svěření dítěte do péče a tyto věci. Většinou žádají zajištění bydlení a abychom to vyřešili s agresorem. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Nabízíme ve spolupráci s Krizovými centry většinou, právě se Spondeou nebo s Hapalovou. Jak s dítětem navazujete kontakt? Těžko popsat. Individuálně. Po jeho linii nebo přiměřeně k věku, vidím, jak je komunikativní, jestli je uzavřené, jestli nemá problém mluvit, každému dítěti se musím přizpůsobit. Jaké metody práce používáte? Rozhovor je asi základní. Taky občas kresbu, ale oni většinou děti nechtějí malovat. Spíš si povídáme, vůbec na ně netlačím. Pokud se dozvím, to co potřebuju, tak se dozvím, pokud ne, tak ne. Netlačím na ně a ani na ně nejdu nějak cíleně otázkami. Pokud se mi podaří, tak je nejlepší s ním mluvit doma, pokud se mi ho nepodaří zastihnout doma, tak tady a pokud ani to ne, tak ve škole, ale to ve škole nevidí bohužel rádi a asi ani pro to dítě, když ho vyrušíte ve vyučování, tak to není úplně ono. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Samostatně. Z velké části. Teď jsem měla případ, kdy dítě nebylo schopné samostatné komunikace, pořád visel na matce, tak v tom případě, za přítomnosti rodiče, ale opravdu minimálně. Ale už je ten názor toho dítěte samozřejmě zkreslený, když vedle mě sedí rodič. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Můžu ho samozřejmě vzít i s tou matkou nebo s tím otcem, záleží samozřejmě na tom, kdo je tam ten agresor, vzít je z toho prostředí, to je asi takový nejdůležitější. Potom s nimi pracovat, doporučit jim terapii, chráněný bydlení. Každý případ mě donutí k tomu, abych něco udělala. Já teď nejsem schopná říct, co se v kterém případě dělá. Obecně zajistím bezpečí dítěte. Vždycky se jedná o zájem dítěte, i kdyby mělo jít od obou rodičů, ale to je až krajní řešení. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Mně ne. Pokud by se mi to stalo, tak bych prvně kontaktovala rodiče, vyslechla bych si rodiče, poslala bych je zase určitě na nějaký to Krizový centrum, aby dítě vyšetřil psycholog. Pokud by ten psycholog naznal, že není vhodné, aby v té rodině bylo….zase, je to individuální, je možné, že dítě by se muselo umístit někam do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, aby z té rodiny bylo vyňato nebo s matkou, záleží to na konkrétní situaci, Já vám to teď nedokážu přesně říct. Pokud by bylo dítě v ohrožení, tak by se samozřejmě umístilo. Záleží na situaci, určitě bych jim doporučila nějaký krizový centrum a využila služeb jejich psychologů, aby minimálně předběžně vyšetřili a potom by zřejmě následovaly soudy a znalecké posudky atd. A kontaktovala byste oba rodiče nebo jen ohroženou osobu? Určitě oba. Proč ne? Ale v první chvíli by muselo být zajištěno bezpečí. Stává se, že někdy přijde rodič a začne něco vykládat a ve finále je to třeba úplně jinak. Já nemůžu brát to, co ona nebo on mně řekne, že je pravda, že ten, kdo tu byl první má pravdu. Hlavně, aby to dítě bylo v pořádku. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě, využívají toho děti. Ty děti se sem vrací a třeba využívají informací ohledně bydlení.

140

Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Kontaktují, ale většinou si to sami vůbec nepřipouští, to co páchají, takže se cítí úplně normálně fungující a většinou žádají pomoc. Jeden případ jsem měla, kdy manžel manželku napadal, vyhrožoval jí smskama, konflikty při předávání dítěte a potom si třeba paradoxně přišel za mnou, abych mu třeba domluvila kontakt na prázdniny a ve finále to zase nevyužil. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Tady toto je věčný problém. Samozřejmě doporučujeme, aby si podala ta matka většinou návrh na předběžné opatření ohledně styku, ale zase pokud je tam opravdu prokázáno domácí násilí, tak doporučuji kontakt za účasti třetí osoby v nějakém zařízení nebo pracovníci tohoto zařízení jdou do rodiny. My to děláme velmi zřídka a velmi neradi. Nejde o to tam jít, ale narušuje to tu spolupráci s rodinou. Potřeby sociálních pracovníků Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Určitě ne hlavní roli. Ta role by spíš měla být podpůrná, pomoci těm rodičům samozřejmě, ale nehrát tam hlavní roli. Spíš poradenství, zprostředkování. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? To je hlavní náplní mé práce, ustanovení kolizního opatrovníka, ale taky tam nemůžete být ten hlavní samozřejmě. Ti hlavní jsou rodiče a dítě hlavně. V podstatě je to taky o poradenství, o rozhovorech, o zprostředkování, o vyjádření svého názoru, ale hlavní slovo má soud, samozřejmě. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Hračky, mám tu pro děti hračky, takže s mladšími navazuji kontakt přes ně. Ale osvědčilo se mně, že když jsou sourozenci, tak ten rozhovor vedeme všichni společně, když je třeba pět sourozenců, tak jich tady sedí pět a je to formou diskuse. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Já bych řekla, že to prostředí pro děti hlavně, protože tady je to opravdu jako úřední. To starší dítě už ví, že je na úřadě, okamžitě si to uvědomí, když sem vstoupí, protože sedím naproti němu, i když si třeba sednu vedle, tak pořád je to kancelář. Tak určitě bych uvítala nějaký dětský koutek. Takže to prostředí asi. Jinak asi nic. Spolupráce s ostatními organizacemi:

Spolupracujete v rámci řešení vykázání institucemi?

a domácího násilí obecně s jinými

Ano. Se kterými? Určitě jsou to orgány trestního řízení, což je Policie, soudy, státní zastupitelství, ale i nestátní organizace, jak už jsem zmiňovala, hlavně Krizová centra, potom jsou to samozřejmě Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Většinou v telefonickém. Pokud jsou děti už někde umístěny, tak i v osobním, ale většinou v telefonickém nebo v písemném. Snažíme se taky jít do zařízení, když je třeba nějaký den otevřených dveří a navazovat i osobní vazby. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Je dobrá spolupráce s ostatními nestátními i státními organizacemi. Horší je to jako úřady mezi sebou. V rámci řešení domácího násilí je spolupráce dobrá. Není nic, co mi chybí při poskytování 141

péče o děti ohroženými domácím násilím. Problém je, že organizace nechtějí vzít větší skupinu dětí, že není kapacita.

Rozhovor č. 12 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? 24 let zhruba, z toho 22 let na OSPOD Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila. V rámci celého obvodu tak dva až tři případy ročně, tady toho opravdu není mnoho. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Zatím supervize nemáme, plánujeme to. Máme intervize nebo to konzultujeme s našimi metodiky. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Buď dostaneme třeba nějaké anonymní oznámení třeba od sousedů, že tam bylo domácí násilí, ale vesměs bych řekla, že je to oznámením od Policie, že málokdy přijde ta dotyčná žena, že je ohrožená. Spíš na to někdy poukazují jako na důvod při předrozvodových stáních, kdy se jedná o svěření dětí do výchovy, kdy se spíš vytahuje špína na povrch, ale pokud by tam mělo opravdu probíhat nějaké násilí, tak policie má ze zákona povinnost nám oznamovat jakékoli násilí v rodině, kterého je dítě účastno, i když není na něm pácháno, takže v této souvislosti dostáváme oznámení, že tam zasahovala. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Samozřejmě. Takový ten první kontakt vždycky probíhá u nás. Pak dál vykonáváme takovou tu dohledovou činnost, dotazujeme se ve škole, jak dítě vnímají, jak se tam chová, jestli tam nejsou nějaké znaky pokračujícího domácího násilí, ale pochopitelně rodičům dáváme letáčky, směrujeme na další odborná pracoviště k tomu určená, která s nimi nadále pracují. Jak psychologové s dětmi, tak potom i s těmi dospělými. Pokud je to nějaký závažnější případ, tak je rovnou odkazujeme na odborná pracoviště, kde pracují odborníci vyškolení v problematice domácího násilí. Hlavně proto, aby se to dítě nemuselo svěřovat na více místech různým lidem. Když o tom má hovořit, tak aby se soustředila na jednoho člověka. Jak s dítětem navazujete kontakt? Přirozenou cestou, normální rozhovor, máme tady takový provizorní dětský koutek. Třeba teď jsme řešila případ, tam jsem podávala trestní oznámení, chlapce v první třídě, kdy žila matka s druhem, kdy přítel matky mu dal takové facky, kdy měl na tváři ještě dva dny potom obtisknutou ruku, tak jsme to řešili společně se školou a policií, podávali jsme na přítele matky trestní oznámení. Tam to skončilo pouze přestupkovým řízením.

142

A to násilí směřovalo pouze proti chlapci nebo přítel napadal i matku? Tam před časem bylo i mezi těmi rodiči, kdy teda on napadl maminku, poté se rozešli, pak se opět dali dohromady a teď spolu čekají další dítě. Teď maminka tvrdí, že tam nedochází k žádným fyzickým atakům. Tu rodinu sledujeme. Dostali kontakty do poraden, aby to řešili. Jaké metody práce používáte? Hlavně rozhovor. To je základ. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Jak kdy. Když jsou to děti mladší, tak za přítomnosti rodiče. Někdy je to za přítomnosti pedagoga, ale vždycky se na to ptáme i dítěte. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Jedině spíš dohodnout nebo zprostředkovat odbornou pomoc, odbornou péči. Pokud by děti byly ohroženy, tak pokud by to neudělal rodič, tak taky podání na Policii. Podle o jaký stupeň násilí by se jednalo, zajistit, aby v tom nadále nezůstávaly, pokud by bylo ohroženo jejich zdraví, zdárný vývoj a život. I třeba podání k soudu a různé další. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? To se nám ještě nestalo, aby přišlo samotné dítě, ani že by přišla ohrožená osoba samotná. Vesměs se to nějak tutlá a až tam zasahuje policie, tak se to dozvíme. Někdy je to i účelové při rozvodových sporech. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Pochopitelně, ale většinou je odkazujeme na odborné pracoviště, takže předpokládám, že se potom obracejí spíš tam. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Násilná osoba se spíš přichází ospravedlnit, že to třeba není pravda, že on to vidí jinak. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Přímo vykázání si nevybavuji, ale měli jsme tady stalking, kdy po rozvodu ten tatínek tu maminku neustále kontaktoval, posílal jí sms zprávy, chodil do místa bydliště, takže měl pak zákaz kontaktování. Ale s tím chlapcem se stýkal, ten ho měl nesmírně rád. Tam ten vztah byl. Když se osoba násilná nesmí kontaktovat s ohroženou, tak co doporučujete v rámci kontaktu násilného rodiče s dítětem? Pokud tam hrozí nějaká kolize mezi rodiči, tak potom jsou různá pracoviště např. Fond ohrožených dětí, Triáda. Buď můžeme nařídit my, nebo v rámci soudního řízení se nařídí styk nebo předání na nějakém odborném pracovišti nebo třeba děti předává babička. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Tak v každém případě si myslím, že ty rodiče hodně směrujeme na odborná pracoviště, podle toho, o jaké násilí se jedná. Mnohdy jsme takový ten prvotní kontakt, který učiní. Takže, pokud to nechce učinit ten rodič, který to tak nevnímá, tak podáváme i trestní oznámení za to dítě, aby bylo ochráněno, pokud je mu ubližováno nebo prostě musí v tom prostředí žít. Pokud jednáme s těmi rodiči, tak když násilník si to asi moc neuvědomuje nebo se nedokáže ovládat, tak mu doporučujeme různá odborná pracoviště, poradny, psychology, kde se různou psychoterapií mohou učit ovládat své výbuchy agrese. Takže nějaké to prvotní zajištění a potom to sledování, když oni docházejí na ta odborná pracoviště a už je pak ten kontakt tam ukončen, tak je pořád nějak sledujeme nebo se dotazujeme, pořád 143

navazujeme na takovou tu sociálně-právní ochranu dítěte tak, že se dotazujeme v místě bydliště, jestli tam něco neprobíhá nebo ve škole, jak se jim to dítě jeví a tak. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Jistě hájíme zájmy zejména dítěte. Nehájíme zájmy maminky, ani zájmy tatínka, ale vždycky je prvořadé hledisko zájem dítěte, to co je pro to dítě nejlepší. A rodič má někdy pocit, že máme ochraňovat jeho zájmy a jeho práva, ale těch on se může domoci sám, ale my musíme vždycky hájit ty zájmy toho dítěte a to, co je pro to dítě nejlepší. Zejména pak i to, co si dítě přeje, protože dítě, které je schopno vyjádřit své názory, své pocity a všechno, tak vždycky je v tomto vyslechnuto a má právo se k tomu vyjádřit, protože se jedná samozřejmě o něj. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? To, co jsem tady říkala, vedení podrobného rozhovoru, kontakty a dotazy na odborných pracovištích, jak tam komunikace probíhá. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Nevím, nic mě nenapadá. Člověk musí vycházet i z těch možností na tom úřadě, vždycky je to na individualitě toho člověka i toho dítěte. Možná jen ty prostory, nemáme možnost mít třeba i samostatnou místnost, kde je lepší prostředí pro to dítě. Spolupráce s ostatními organizacemi



Ano, spolupracujeme. Se kterými? Jednak spolupracujeme se Skupinou domácího násilí, Spondeou, Krizovým centrem pro děti, Magdaleniem, Fondem ohrožených dětí atd. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? I osobním, i telefonickém, zejména telefonickém, písemném, dotazujeme se potom třeba, k projednání soudu musíme žádat všechno písemně, abychom to měli všechno v písemné formě. Nejvíc asi telefonicky. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já si myslím, že v zásadě je to v pořádku. Akorát v případě krizových center je to složitější kapacitně, taky, pokud tam třeba nějaký psycholog třeba dlouhodobě onemocní, tak ty termíny jsou dlouhé. Takže, pokud je to naléhavé, musíme to pak řešit osobně třeba s vedoucím zařízení, aby naléhavé klienty vzal přednostně. I kapacita azylových domů, aby matka s dětmi měla kam odejít. Dříve byla krizová lůžka v azylových domech pro matky s dětmi, dnes už to není. A co spolupráce s policií? Spolupráce s Policií je tu dobrá, někdy se k nám sice oznámení dostávají se zpožděním, ale jinak si myslím, že si nemůžeme na nic stěžovat. A napadá vás ještě něco k tématu děti a domácí násilí, co považujete za důležité? Někdy je hodně složité to domácí násilí vypátrat, pokud to členové rodiny tutlají a neřeknou. Aby paní doktorky a pedagogové si to trošičku uvědomili, že v mezích zákona i oni mají ohlašovací povinnost, protože pokud ta doktorka vidí, nemyslím, jenom po fyzické stránce, ale jak se chová, jak se projevuje, tak by nám to měla oznámit. Člověk k tomu musí strašně opatrně přistupovat a někdy se bohužel stává, že děti nechtějí komunikovat ani s psychologem.

144

Rozhovor č. 13 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? 16 let. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Ano, řešila. Moc toho nemáme, tak čtyři, pět nahlášených. Spíš, že policie ohlásí, případ vykázání jsem tuším ještě neřešila. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ne, nemáme. Vzhledem k tomu, že případy nebyly zatím složité, tak jsme to zvládli v rámci týmu, ale těch složitějších případů přibývá, tak si myslím, že do budoucna by supervize byla přínosná. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Převážně to dostáváme ohlášené od Policie České republiky a pak si ty rodiny pozveme. Nepřicházejí sem s tím, že by něco žádali, ale my je vyhledáváme. Jeden případ se stal, že škola nahlásila případ domácího násilí. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Nabízíme, vždycky odkazujeme na nějakou organizaci, která se tímto zabývá, ať už je to Spondea nebo nějaká Krizová centra nebo Persefona. Dáváme jim letáčky a informace. Jak s dítětem navazujete kontakt? Nejprve si pozveme rodiče, projednáme to s nimi, o co se jedná, čemu bylo přítomno a pokud je potřeba udělat pohovor s tím dítětem, tak se domluvíme s rodiči. Postupujeme individuálně podle situace, buďto navštívíme rodinu a s tím dítětem pracujeme v rodině nebo si pozveme třeba maminku s dítětem a je to podle věku dítěte. Máme tu dětský koutek, tak je i přes tu hru lepší s dítětem navázat kontakt. Jaké metody práce používáte? Rozhovor především, šetření v rodině. Taky pozorujeme, jak se to dítě projevuje, jak se k němu chovají rodiče. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Jak kdy, většinou samostatně. A když je to malé dítě a nebylo by tu samotné bez rodiče, tak samozřejmě rodič v kanceláři může zůstat. Ta situace se musí posoudit taky podle věku dítěte. Ale pokud je to dítě opravdu malé, tak raději odkazujeme přímo na psychologa krizového centra, protože k tomu má odborné vzdělání. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Pokud by to dítě bylo ohroženo na zdraví a životě, tak samozřejmě můžeme vydat nějaký návrh na soud na umístění toho dítěte a pokud by bylo nebezpečí, že to násilí by bylo dál pácháno soustavně, tak bychom to dítě po domluvě s rodičem nebo podle našeho rozhodnutí umístili do nějakého Krizového centra do doby, než se tady to všechno prošetří a vyřídí a udělá se třeba nějaké 145

psychologické vyšetření, protože většinou ti agresoři to popírají. A kdybychom viděli, že to dítě je opravdu ohrožené v té domácnosti, tak bychom nějakou cestou to dítě z té domácnosti vzali a museli umístit do toho Krizového centra, kde by s ním pracoval ten psycholog. Kdyby bylo nebezpečí, že by agresor v tom násilí pokračoval, tak bychom ho nenechávali v té domácnosti. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/byste postupoval/a? Nestalo. Udělala bych s tím dítětem pohovor, a pokud bych nabyla dojmu, že tam je to dítě ohrožené a nemělo by tam zůstávat, tak bych se spojila s nějakým Krizovým centrem, domluvila bych se s psychologem. Dítě bych tam poslala nebo bych ho tam doprovodila, pokud by bylo menší a pak bych ve spolupráci s psychologem řešila tu situaci dál s rodiči. Většinou se snaží, spolupracovat s psychologem. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Mají vždycky, předávám jim i telefonický kontakt. No, jednou jsem tu měla chlapce, který mě kontaktoval opakovaně. Ale jinak zřídka. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Ne, nestalo se mi to. Sama od sebe ne. Spíš se násilná osoba nedostaví, když si ji pozvu. Spíš se na nás obrací matka, osoba ohrožená, kterou pošle Policie, většinou jsou to matky. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Doporučovala bych asistovaný styk dítěte s rodičem do doby, než se to vyšetří. Pokud by otec měl zájem a pokud by násilí nesměřovalo vůči těm dětem a děti by se chtěly s otcem vídat a byly by to třeba menší děti, tak s nějakým předáváním v zařízení. Ty školní děti by si mohl otec vyzvedávat třeba ve škole. Kontaktu bych nebránila, zjistila bych, jak to dítě vnímá, pokud by dítě mělo obavy a bálo se otce a tatínek by trval na kontaktu, tak za asistence nějakého odborného pracovníka nějakého zařízení. A pokud by to dítě nemělo problém se s ním vídat, chtělo by se s ním vídat, tak předávat opět v nějakém zařízení, aby rodiče nepřicházeli do kontaktu. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Samozřejmě se snažíme vždycky postupovat v zájmu dítěte. Chránit zájmy dítěte. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? To je podobné, chránit zájmy i práva dítěte. Vždycky, co se domníváme, že je nejlepší pro to dítě. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Navázat vždycky takový přátelský kontakt, popovídat si s nimi obecně, nejen o těchto problémech. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Teď mě nic nenapadá. Teď jsme si tady pro děti vytvořili jakýsi dětský koutek. Podmínky pro tu práci se zlepšily. Spolupráce s ostatními organizacemi



Ano.

146

Se kterými? My dost spolupracujeme s Fondem ohrožených dětí, s Krizovým centrem na Hapalové, se Spondeou. A ta spolupráce je dobrá a ze všech těch zařízení vstřícná. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Většinou v telefonickém a někdy i v osobním. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Možná by bylo dobré, aby bylo více těchto zařízení, protože oni nejsou schopní veškeré naše žádosti pojmout. Chybí kapacita těch lůžek. Myslím si, že je dobré, aby bylo více těch zařízení.

Rozhovor č. 14 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Já pracuji na úřadě, na orgánu sociálně právní ochraně dětí. Jak dlouhou máte profesní praxi? Tuto práci dělám deset let a před tím jsem pracovala v neziskových organizacích…. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? … nicméně, kompetentní, pokud já sama můžu posoudit, jsem těch deset let, k tomu, abych pracovala s dětmi ohroženými domácím násilím. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila. No, teď je to problém, protože já jsem přešla sem na nové pracoviště od července, takže nejsem v tomto kompetentní říct, kolik jich mám tady. Na svém předchozím pracovišti to bylo poměrně, z mého pohledu, dost. Tam si myslím, že určitě nějakých patnáct případů ročně, co jsem řešila jenom já. Předtím jsem pracovala také na OSPODu, ale v jiné městské části. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Když jsem pracovala na předchozím pracovišti, tak jsme měli supervizi až v tom posledním období, myslím si, že v roce 2012. Předtím nikoli, nicméně já jsem docházela z vlastní iniciativy na individuální supervize a tady na tomto pracovišti máme intervize. Teď to mám nastavené tak, že jsem tady poměrně krátce, že mě úplně stačí ty intervize. Zatím jsem neměla potřebu pracovat pod supervizí, ale samozřejmě je to otázka času, kdy tu potřebu mít budu, takže kdybychom měli supervizi, tak se jí nebráním. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Ono je to v podstatě dvojí. Buď, a to si myslím zejména, že přichází žena, protože, co si budeme nalhávat, to procento těch ohrožených domácím násilím jsou ženy. Takže buď přijde sama žena s tím, že potřebuje v prvé fázi poradit a je to spojené i s tím, že vychovává nezletilé dítě, anebo je druhá varianta a to, že jsme na to upozorněni třetí osobou, a ta, že v té rodině možná dochází k domácímu násilí a nejčastěji si myslím, že na to upozorňuje policie. Ono je to tak, že policie bez ohledu na to, jestli je tam vykázání, anebo jenom zasahovali, že byli přivoláni a někdo tam řekl, tam si myslím, že k domácímu násilí dochází…. Oni mají zákonnou odpovědnost nám každý takový zásah v rodině písemně oznámit… takže je to formou oznámení. V případě, že oni sami už tu věc převzali a s tou rodinou pracují, tak potom v rámci toho oznámení nás žádají o zprávu o těch rodinných poměrech.

147

A jaká je spolupráce s Policií? Je to individuální. Záleží na každém člověku, který to má na starost. Myslím si spíš, že tématu domácího násilí není věnovaná taková pozornost, jaká by měla být a já sama kolikrát nevím, jak postupovat. Ty mantinely jsou takové rozplizlé. Já osobně zastávám názor, že ve chvíli, kdy dítě žije v prostředí, kde dochází k domácímu násilí, tak to dítě je podle mě ohroženo. Myslím si, že tomu pozornost věnovaná není. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano. Nicméně, já se přiznám, že jsem byla spíš svědkem toho, že nám přišlo od Policie oznámení, že v rodině dochází nebo možná dochází k domácímu násilí a když jsem s tou rodinou přišla do kontaktu a začala s nimi pracovat, tak jsem zjistila, že ta osoba, která je ohrožená domácím násilím, většinou matka, tu situaci nechce řešit, že samozřejmě ví, že se děje něco nedobrýho, ale říká, že to dítě je v pořádku, že se mu nic neděje, že ho tatínek má rád, takže pak se dostanu do takové situace, kdy já sama tu matku nabádám, že to vlastně není v pořádku a že to dítě potřebuje odbornou pomoc a že ona by mu měla pomoct primárně, takže jsem potom v takové „legrační“ situaci, i když to vůbec není legrační, nevím, jak to jinak nazvat, ale samozřejmě ve chvíli, kdy je to klientka, která řeší tu situaci, že chce odejít, tak samozřejmě nabízím odbornou pomoc i tomu dítěti, protože vysvětluju, že jednak bude muset dítě zpracovat rozpad rodiny a jednak bude muset zpracovat to, že tatínek se nechoval hezky k mamince, takže je to pro něj samozřejmě zátěž. Já tu maminku musím ještě směřovat tak, aby si uvědomila, že tomu dítěti je velmi ubližováno, ona to kolikrát vůbec nevidí. Jak s dítětem navazujete kontakt? Je to individuální. Já se přiznám, že v případě, že maminka chce, má zájem o to, aby s tím dítětem bylo pracováno, tak já netrvám na tom kontaktu s tím dítětem, protože mě osobně by se taky nelíbilo, kdybych tady mluvila u sociální pracovnice OSPOD, pak jsem docházela do nějakého zařízení, které se věnuje problematice domácího násilí, takže ve chvíli, kdy ta spolupráce s rodinou, resp. s osobou ohroženou a s tím dítětem byla v pořádku, tak já ani nemám zapotřebí přijít do kontaktu s tím dítětem. V tomto směru se vnímám spíše jako taková postava koordinátora, že nabízím jiné služby, kde jsou kompetentnější řešit tuhle problematiku. Ve chvíli, kdy ta matka spolupracovat nechce v tomto směru, tak potom považuji zcela za optimální řešení, že s tím dítětem vejdu do kontaktu já a to já nejraději dělám v přirozeném prostředí. Nedělám moc ráda to, že bych si vzala děti sem, zvlášť když jsou menší, takže je navštívím buď doma, nebo ve škole a tam se snažím nějakým způsobem se k němu dostat a zjistit vlastně, jestli potřebuje opravdu krizovou intervenci, nebo jestli to není otázka krizové intervence, ale spíš takového postupného, aby to dítě řeklo, jo, to bylo fajn, že jsem si o tom mohlo s někým promluvit. Jaké metody práce používáte? Je to rozhovor, který, já se přiznám, že si myslím, že se mi s dětma daří navázat kontakt, že to s nima umím, a že ten rozhovor je opravdu v první fázi ta metoda nejpoužívanější. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Většinou bez rodičů, ale je to taky hodně individuální. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Asi tu pomoc vnímám i to, že s tou rodinou vůbec začnu spolupracovat a budu se snažit tu situaci stabilizovat, ať už to dělám já na začátku pohovorem s oběma rodiči, když je to ojedinělý, tak pracuji i s osobou násilníka, vysvětluji mu, že jeho chování není zcela v pořádku a jestli tak bude činit i nadále, tak i já sama na něj můžu podat trestní oznámení, takže to je jedna rovina. Pak samozřejmě to doporučení organizací, které se problematikou domácího násilí zabývají. Pak spíš si myslím tu pomoc vnímám ode mě nejvíc v tom, že tu rodinu víc někam směřuju. Spíš ty rodiče.

148

Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Ne, nestalo. Jak bych postupovala? Myslím si, že kdyby za mnou přišlo dítě s tím, že doma probíhá domácí násilí, tak bych zvedla telefon a zavolala bych do organizace, která se tímto zabývá. Domluvila bych tam konzultaci a s tím dítětem bych buď odjela tam, nebo bych poprosila kolegy z neziskovky, aby přijeli sem. Já tady nejsem primárně na to, abych pomáhala rodině překlenout tohle období. Já jsem od toho, abych vyřešila, aby dítě bylo v klidu, ale k tomu potřebuju další instituce, aby se toho klidu dosáhlo. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě má, vždycky když přicházím do kontaktu s rodinou, kde jsou nějaké problémy a opravdu s tím dítětem já navážu kontakt, tak opakovaně je z mé strany ujišťováno, že kdyby cokoli potřebovalo, tak ví, kde jsem, že se na mě může obrátit, dám mu telefonní číslo. Ale konkrétně při problematice domácího násilí se mi to nikdy nestalo. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Nestalo se mi, že by mě násilná osoba kontaktovala. Já se ji snažím zkontaktovat, a mě to i ukládá zákon, protože musím na ty rodiče působit preventivně, takže v takovém tom počátku, když já zjistím, že k něčemu takovému dochází a přijdu do kontaktu s násilnou osobou, tak se samozřejmě snažím projít s ním tu situaci, ale na druhou stranu ho také limituju tím, že to není v pořádku a že já mám nástroje, které můžu použít. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Ono totiž nejde jen o to vykázání. Ono je to i v situacích, které bývají hodně časté, že žena se rozhodne od násilné osoby odejít a vezme sebou dítě, najde si organizaci, která se zabývá domácím násilím a hodně často skončí na nějaké utajované adrese nebo na nějaké ubytovně a já se přiznám, že je to moje osobní a pracovní dilema, kdy já se sama ptám, jestli rodič, který selhává ve své rodičovské úloze v tom, že ubližuje ať už fyzicky nebo psychicky takovou měrou osobě druhé (mamince), tak jestli vůbec je výchovně způsobilý k tomu, aby s těmi dětmi přicházel do kontaktu bez dohledu třetí osoby. Já se přiznám, že tohle je moje velké dilema a zlobí mě, že nemáme jasnou metodiku v tomhle směru, že je to na našem subjektivním zvážení a pocitu a nejsem si úplně jistá, jak vám odpovědět, ale byl by to asi případ od případu, jaký já bych z toho měla pocit. Já vím, že to zní hrozně, ale nevím, co konkrétně bych dělala. Spíš se přikláním k tomu, jestliže otec selhává v tom, že před zraky dětí bije maminku a učí je těmto vzorcům chování, tak podle mě není výchovně způsobilý. Přiznám se, že hraje roli i to, a to je při naší profesi bohužel nebo bohudík jasné, že jsme ovlivňováni svými vlastními zkušenostmi. A já když si představím, že bych svoje děti dávala ke styku jejich otci a tento otec by mě „mydlil hlava nehlava“ a ty děti u toho byly a brečely a volaly, tatínku neubližuj mamince, tak si nedokážu představit, že této osobě bych dávala děti a řekla tak jo, tak si to užijte. To je můj osobní pohled, já se s tímto neztotožňuju, takže je to pro mě problém. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Já se spíš vidím v roli toho koordinátora. Zmapovat tu situaci, co je potřeba a potom odkazovat na ty dané služby, které se domnívám, samozřejmě ve spolupráci s tím klientem, co by bylo vhodné konkrétně pro ně. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? První, co mě napadá je mediátor. Já samozřejmě nedělám mediaci, nejsem k tomu kompetentní, ale nejvíc mě to tak připomíná. Mám - li tady řešit rodinu, ta rodina se rozpadá, zpracovávají to různým způsobem a já nechci ubližovat ani jednomu ani druhému. Spíš je tak zkouším tím provázet. Říkám jim, na co mají právo, na druhou stranu říkám, jaké já mám postavení v tom celým sporu, jak já vnímám ten pohled na věc. Tak spíš takový mediátor, průvodce. 149

Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Mluvit s nimi narovinu. Já nemám ráda, třeba i když odebírám děti z rodiny, takovýto pojedeme na výlet, budeš jakoby ve školce, ne. Vysvětlit jasně tu situaci s ohledem na tu rozumovou vyspělost toho dítěte konkrétního, ale prostě narovinu se mi vyplatilo. Co byste zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Mně chybí workshopy, které by se zabývaly problematikou domácího násilí, problematikou týraných a zneužívaných dětí a jakým způsobem hovořit s dětským klientem. Ale formou workshopů, ne že si tam sednu do přednáškové místnosti a oni povídají. Myslím si, že konkrétně v Jihomoravském kraji takovýto typ školení chybí. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Nejčastěji se Spondeou s ohledem na to, že je tam Intervenční centrum a je to organizace, kam klienty odkazuji, protože tam ty pracovníky znám a myslím si, že jsou dobrými odborníky. A Persefona a Magdalenium. V Brně funguje Skupina domácího násilí. Já se přiznám, že když už se dostanu do kontaktu s tou rodinou a řeším to, tak tu skupinu já v podstatě nekontaktuju. Buď je to tak vyhrocené, že už já podávám trestní oznámení a oni až si mě najdou, tak to je taková ta klasická spolupráce, oni mě žádají o zprávu a já žádám, aby teda brali zřetel na to, že v té rodině intervenuju, aby se ta situace změnila, ale aby věděli, že v tomto bytě může docházet k násilí, ale ta spolupráce tam je velmi formální. Já se přiznám, že bych si tu spolupráci představovala trošku jinak a to nejen v otázce domácího násilí. Nerozumím tomu, proč se ty organizace nesetkávají při multidisciplinárních týmech a každý má svůj pohled, svoje řešení, tak to mě chybí, tomu nerozumím, proč se to neděje. Co se týká případových konferencí , tak všichni víme, že by se měly dělat, ale nefunguje to. Dokonce pak je problém, když komunikujete s těmi ostatními organizacemi, tak najednou zjistíme, že máme problém, že každý fungujeme trošku jinak, řídíme se jinými zákony, SPO a zákon o sociálních službách funguje trošku jinak. Ze strany zákona to není pořádně ošetřeno. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Na předchozím pracovišti jsem často kontaktovala Spondeu. Asi nejvíc v telefonickém kontaktu. Nemám problém zvednout se od stolu a jít do toho zařízení, ale zase narážíme na to, jestli je to vlastně vhodný. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Spolupráce jako taková je o lidech a jsme limitovaní zákonem. Nemůžu říct, že spolupráce je dobrá nebo špatná. Je taková, jak si to sami nastavíme a dovolíme. Jsou zaměstnanci, kteří jdou i tzv. za čáru, protože je to v zájmu klienta, ale pak jsou takoví, kteří se striktně drží toho, nesdělíme, neřekneme, takže samozřejmě potom ta spolupráce je vlastně o ničem. Mě chybí to, že se nesetkáváme, že tu nejsou nějaký pracovní skupiny ospoďáků a neziskovek, aby si sdělovali zkušenost a mohli pak konkrétně říct. Chybí ta komunikace na trošku jiné úrovni, není tam větší spojení a větší zápal. Domácí násilí je téma, které mě zajímá a na druhou stranu mě neuvěřitelně dráždí v tom, že to je jenom na mě. Zodpovědnost jenom na mě, na mým subjektivním pocitu a na tom jak já to cítím a samozřejmě potom to úskalí, že já se nějakým způsobem zachovám a pak zjistím, že jsem tu situaci mnohem víc zhoršila.

150

Rozhovor č. 15 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji na Úřadě městské části v Brně, mám na starosti sociálně právní ochranu dětí, tak mám vlastně kumulovanou funkci, tzn. seniory, zdravotně postižený, nesvéprávný a tím, že jsme malý úřad, tak ještě další věci. O to, bych řekla, že je ta práce těžší. Někdy mám pocit, že tu práci dělat na sto procent, protože odbíhám od jednoho k druhému. Jak dlouhou máte profesní praxi? Tady šest let. Před tím jsem pracovala se seniory. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Ano. V roce 2011 jich bylo sedm. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Nemáme. Někdy by se to hodilo, ale spíš je problém v tom, jak ji zaplatit. My to řešíme v týmu. Často chodíme na šetření do rodin ve dvojici, každá má na to jiný pohled, každá si všimne něčeho jiného a jinak hodně spolu konzultujeme, když je něco sporného. Na Magistrátě bývá jednou za čtvrt roku metodický den, takže některé případy tam si taky rozebíráme, kdo má na to jaký názor, jak by se to dalo řešit, jaké jsou možnosti. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Na přímé ohlášení policie nebo při řešení předrozvodové problematiky, když vlastně rozebírám tu rodinu, tak z toho taky něco vyvstane. Většinou jsou to ženy, které se svěří. Málokdy se setkáváme s tím, že ohlásí sousedi. Spíš u těch dětí si myslím, že sousedi se bojí nebo se do toho nechtějí zaplétat. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano. My vlastně rodičům dáváme takové ty bezpečnostní letáky, bezpečnostní plány a pokyny plus kontakty na všechny ty zařízení, která nabízejí pomoc při řešení domácího násilí. Třeba do Spondei, kde jsme řešili společně několik případů. Jak s dítětem navazujete kontakt? Tak většinou jdeme do rodiny. Já moc ráda nezvu děti sem, ale spíš chodím za nimi do domácnosti a v tom pokojíčku, aby to pro to dítě bylo příjemnější. Do školy za dětmi moc nechodím. Beru to z toho pohledu, jak by se to dítě potom cítilo, když se ho budou ptát všechny ostatní děti. Takže já se fakt snažím spíš chodit domů. Taky záleží, jestli zrovna není násilná osoba doma, tak to bych tam samozřejmě nešla, aby to dítě nemělo strach, že tam je vedle třeba ten tatínek většinou. Záleží strašně na situaci. Jaké metody práce používáte? Nejvíc rozhovor, většinou u těch menších dětí se zeptám, jestli si třeba sedneme na zem, takže si sedneme třeba na zem a hrajeme si a u toho probíhá rozhovor nebo využívám toho, aby mě něco nakreslil a u toho se bavíme. Samozřejmě, když už je to dítě třeba ve věku puberty, tak je ten rozhovor cílenější, že se ptám, co se doma děje atd., ale taky je to hrozně individuální. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Samostatně. 151

Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Spíš je to poradenství, jako že nasměruju ty rodiče s tím dítětem, pokud se u něj začnou objevovat nějaké problémy, případně i neurotické atd. Já si třeba i vyžádávám zprávu ze školy i od lékařky, jestli se tam třeba poslední dobou objevily nějaké zvláštnosti apod. Snažím se to monitorovat. Ale jinak samozřejmě ohroženým rodičům doporučuji vykázání, že mají možnost, případně azylové domy apod. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/byste postupoval/a? S tím jsem se přímo nesetkala, že by to bylo úplně typické domácí násilí. Byla jsem v kontaktu se čtrnáctiletou dívkou, která se na mě obrátila z důvodu alkoholismu matky, sice ji v opilosti občas uhodila, ale nebylo to typické domácí násilí. Asi bych to rozebrala, zjišťovala, co se tam děje. Nevím, to bych asi spíš řešila zavoláním do dalších případně organizací a poradila bych se. Protože se s tím samozřejmě nesetkávám každý den, takže bych se asi radila dál jinde, abych něco nezanedbala. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Má možnost, ale velmi často je to spíš u těch menších dětí a tam bych řekla, že asi ty na úřad nepůjdou. My spíš chodíme tu situaci monitorovat, snažíme se chodit do rodiny. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Mě osobně násilná osoba, co si tam vzpomínám, mě nekontaktovala sama. Zveme si je, ale já jsem v poslední době toho moc neřešila. Většinou to bylo tak, že se odstěhovali, ale když bylo, tak jsem si je pozvala. Ale většinou to nepřiznají nebo svalují vinu na partnera, taková ta provokace a podobně. Někdy máme problém je vůbec kontaktovat. Třeba už tam nejsou, takže se tam nedá doručovat. Spíš právě řeším to, aby ohrožený rodič byl s tím dítětem v bezpečí a to je pro mě největší cíl, protože asi, myslím si, že by se s násilnou osobou mělo pracovat, ale na to máme malý možnosti, spíš by to chtělo nějaké terapie a u některých těch psychopatických osobností, bych řekla, že je to stejně nereálný. Třeba u takových těch přepracovaných mužů se zvýšenou agresivitou a neschopností se ovládat by možná nějaká terapie postupně zabrala, ale u té skupiny psychopatických osobností, si myslím, že je to bohužel nereálné. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Já se přiznám, že s tímto mám vždycky strašné dilema, že když se jakoby do toho vcítím, že by s tou násilnou osobou to dítě mělo být, tak se mi to úplně nelíbí. Na druhou stranu jsou tady nějaký práva dětí vidět se i s druhým rodičem. Tam taky záleží na tom, co mám za různý materiály a nějaký posudky. Třeba, kdyby rodič ohrožoval to dítě, tak tam bych řekla, že bych to i zakázala a případně nějaký asistovaný styk. Zákaz styku by se taky dal udělat, ale muselo by k tomu být hodně podkladů, aby to ten soud zakázal. Ale pokud je to domácí násilí páchané jen na tom partnerovi, tak se dost setkávám s tím, že ten soud to úplně bere tak, že dítě má právo vidět se s druhým rodičem, tak s tím máme problém. Ale spíš zajistit ten kontakt pod dohledem někoho dalšího a hodně záleží na tom, jak se k tomu postaví i to dítě. Měli jsme tu jeden případ, kdy těm dětem nic neděl, spíš tu partnerku mlátil. To byl pouze partner matky, ale stejně, kdyby to byl otec, a děti by se s ním nechtěly vídat, tak nevím, myslím, že by to na zákaz styku nebylo. Určitě bych se snažila mít víc podkladů pro to, abych rozhodla, aby to vycházelo i z něčeho dalšího. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Hlavně to beru tak, že jsem tu ten první, na koho se ten člověk obrací, pokud to teda není ta policie. Oni klienti mívají od policie různý letáčky, takže to já si zjišťuju, jestli to dostali, případně, kam bych je mohla nasměrovat já, na různý psychologický pomoci, právnický, ale třeba pokud se ty 152

rodiče rozhodnou pro nějaký rozchod, tak takové ty návrhy na rozvod a snažím se maximálně pomoci. Vím, že jsem tu ten jediný, nebo ne jediný, ale takový ten první zásadní člověk, který je může nasměrovat. Otázka je, v jaké je to fázi, jestli ten člověk se dá nějak zlomit nebo ne. Ta ohrožená osoba totiž někdy přijde, že se omluvil, a že to bude dobrý a zase se vrací, takže takový ten začarovaný kruh. Je to právě i složitý v tom, že člověk udělá první poslední a pak vidí, že se ohrožená osoba k násilníkovi vrací a my jí říkáme, že se to nedělá, že by ji bil, že se to pravděpodobně bude opakovat, když už se to stalo a neposlechnou a je to zase začarovaný kruh. Horší je pak podle mě to psychický násilí, protože je špatně odhalitelný. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Jak kdy. Je to tak, že i když se člověk snaží být objektivní, tak potom se přikloní k nějaké straně. Je to tak, že radíme, co si v dohodě mohou upravit a když spěchají na rozvod, tak se mohou vzdát práva na odvolání, jako, že jsou za to rádi. Pak jsou takové ty situace, kdy se hádají o dítě, majetek apod. Dost často svalují vinu na mě, že všechno, co je špatně, je kvůli mně. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? To nevím teď. Spíš právě to, co jsem říkala na začátku, že se třeba snažím přizpůsobit tomu jejich světu, že se snažím ty jejich pocity vnímat, aby to bylo jakoby na nich, jak ten kontakt mezi námi proběhne, jestli si sedneme ke stolu nebo budeme sedět, ale nikdy nezačnu tím, tak, máme tu nějaký problém, ale spíš nějak neformální cestou, aby se to dítě uvolnilo a nebylo vystresovaný. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Možná nebývá moc školení, jak hovořit s dítětem. Kdysi jsem na nějakým takovým byla, ono se to tak nějak obdobně nazývalo, ale bylo to o něčem jiným, takže to jsem byla docela dost zklamaná, že jsem si myslela, že to bude praktičtěji zaměřené, ale bylo to pouze teoretické. Takže nabídka dalšího prakticky zaměřeného vzdělávání pro práci s dítětem. Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení vykázání s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Hodně spolupracuju se Spondeou, pak s Persefonou, to jsou asi nejčastější. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Většinou jsme v telefonickém, písemném kontaktu. Takové to někam chodit, to je výjimečné, protože na to nemáme čas. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Přijde mi docela dobrá, nic mě teď nenapadá, co bych doplnila. Asi není dostatečně pružná, ale chápu, že ostatní organizace toho mají taky hodně, tak třeba nestíhají.

Rozhovor č. 16 Sociální pracovnice písemně odpověděla na dotazy. Rozhovor s ní jsem nevedla. Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD Jak dlouhou máte profesní praxi? 3 roky s přerušením 6 let rodičovské dovolené Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? ano 153

Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? cca 6-8 Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? ano Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? nejčastěji v rámci rozvodů (resp. řešení výkonu rodičovské zodpovědnosti) nebo oznámení policie (rodiče na sebe zavolají policii, ta má povinnost oznamovat OSPOD události s účastí nezl. dítěte)....slovo zakázka nepovažuji v této souvislosti za nejvhodnější...většina rodičů se snaží OSPOD přesvědčit o své pravdě, spíše je zde potřeba intervenovat ze strany OSPOD (pohovorem, doporučením vhodných poraden, krizová intervence, pomoc azylového bydlení apod.)...sami rodiče někdy bývají pasivní...sami většinou nevyvíjejí aktivitu problém řešit Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? jistě, děti se s tímto problémem potřebují vyrovnat (nejde jen aktuálně bránit probíhajícímu násilí, ale i pomoci dítěti se srovnat se situací, která je většinou dlouhodobějšího rázu), nejvhodnějším se domnívám je nabídka nějakého dětského psychologa, ideálně toho, který se tématem domácího násilí zabývá, ten by měl potom rozhodnout o vhodné terapii (záleží asi na intenzitě násilí a době, po kterou probíhá, jak dlouho ji dítě zažívá) Jak s dítětem navazujete kontakt? se všemi dětmi obdobně, je třeba respektovat individuální zvláštnosti (např. extroverzi/introverzi, komunikační schopnosti, intelekt apod.), navázáním důvěry, dodáním jistoty, že z naší strany nehrozí nebezpečí, ale naopak pomoc...zpočátku hovorem na bezpečné téma a postupně se dostávat k jádru věci... (problémem je samozřejmě časové omezení, rušivé prvky v kanceláři – telefon apod.) Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? pokud to lze, o samotě (předpokládám to, že je dítě schopné a ochotné být o samotě v kanceláři se soc. pracovníkem a nepůsobí mu trauma odloučení od rodiče). Pokud dítě trvá na tom, být s rodičem, tak bych prvně asi navázala kontakt a snažila se získat důvěru dítěte, příště už by šlo probrat podstatné o samotě s dítětem. Velmi ale záleží na konkrétní situaci...je to individuální posouzení Jaké metody sociální práce při práci s dětmi využíváte? rozhovor, neverbální komunikace, občas krizová intervence Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? částečně, dítě většinou své rodiče miluje a pokud žije v rodině, kde domácí násilí existuje a rodiče neustoupí od takového způsobu chování a to ani po dobrém ani v případě represivních opatření, pak je pro dítě traumatizující i zůstat v rodině i ji opustit...navíc míra pomoci i kontroly rodiny je limitovaná (množství případů řešených OSPOD, nemožnost stálé asistence v rodině apod.) Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? mě asi ne, zatím... Jak postupujete (příp. jak byste postupoval/a)? dítěti bych se snažila být podporou,uklidnit ho, pomoci mu... snažila bych se v prvé řadě zajistit dítě, aby se cítilo bezpečně a lépe (třeba dočasným umístěním u pro něj důvěryhodné osoby ze strany příbuzných) a pak řešením situace s rodiči (doporučením odborných zařízení, které by 154

pomohlo jejich situaci řešit, poučením o nevhodnosti chování a důsledcích pro dítě, dále např. možností azylového bydlení pro toho rodiče, který je napadán ze strany druhého...zase by záleželo na situaci...zda je domácí násilí vzájemné, nebo ji-li agresorem jeden z rodičů atd.). Samozřejmě primárně bych dítě od rodiče, ke kterému je fixováno a není to agresor, neoddělovala, zde by byla možnost nabídnutí azylového bydlení...poté by se řešila pomoc rodině, právní kroky a psychologická terapie apod. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? určitě má, dítě má právo se na OSPOD obrátit kdykoli...ano...i když mám pocit, že jde-li o nepříznivou rodinnou situaci dlouhodobějšího rázu, děti si tyto problémy nesou často až do dospělosti a vlastně nikdy není situace tzv. úplně vyřešená...tam, kde je to jednorázová záležitost, zase asi už nemají potřebu příliš OSPOD kontaktovat...nejsem v praxi tak dlouho, tak to nemohu úplně zodpovědně zhodnotit Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? asi ani ne, a pokud ano, tak jde o osobu, která je přesvědčená o své vlastní pravdě, nemá náhled na své nevhodné chování a v tom případě by asi žádala, aby bylo ze strany OSPOD její jednání vnímáno jako adekvátní....řekla bych, že by šlo spíš o osoby s poruchami osobnosti... V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou. Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? ano, takový případ jsem měla, v kolizi byly dva rozsudky (o zákazu kontaktu matky ze strany otce a zároveň rozsudek o styku otce s dítětem...nakonec byl rozsudek o zákazu kontaktu pozměněn tak, že zákaz platí s výjimkou styku otce s dítětem...otec si pak dítě měl přebírat v místě svého bydliště, dítě bylo starší a tak jej matka doprovázela do blízkosti bydliště otce a poté již došlo samo)...já bych volila u menšího dítěte předávání přes příbuzné (tito ale musí být ochotni rodině pravidelně vypomáhat) nebo přes krizová centra či neziskové organizace, které mají vhodné prostory pro tuto aktivitu...je také ale otázka, zda vůbec je vhodné, aby se dítě s agresorem, byť rodičem, setkávalo...negativní zážitky z domácího násilí mohou být tak silné, že dítě může rodiče – agresora odmítat...pak je asi třeba, aby psycholog posoudil, zda vůbec a jakou formou a v jakém rozsahu se má s tímto rodičem stýkat (potažmo soud)...dítě se však cítí součástí obou rodičů, je tedy pro něj nejvhodnější se formou terapie zbavit absolutně negativního vnímání druhého rodiče... Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu domácího násilí (jaké z ní pro vás plynou povinnosti, jak se v ní cítíte)? viz zákon o rodině a SPOD a další navazující právní normy (Listina práv...Úmluva o právech dítěte... OSŘ, TZ a TŘ atd.) Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? hájím zájmy a práva dítěte v soudním řízení Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? respektovat osobnost dítěte, získat jeho důvěru (skrze jeho vlastní přání a zájmy), snaha mu pomoci... Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? čas (cítím se příliš přetížená množstvím práce, což je na úkor kvalitě řešení situace) a jistota v ostatních institucích (mnohdy jsou např. azylové domy plné, není možné umístění rodiny/dítěte ihned, nelze potom rodině s jistotou slíbit pomoc...,někdy také sami instituce nebo neziskové organizace nevědí, co je v jejich kompetenci a co není)

155

Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? ano Pokud ano, se kterými? soud, policie, neziskové organizace (specializující se na domácí násilí), krizová centra v případě dětí, psychologové V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? nejčastěji telefonickém (je lepší vést dialog), s některými osobně (ti kteří se zabývají dětmi – krizová centra – jejich zaměstnanci) Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? spolupráce je často o tom, na kterého zaměstnance narazím, někdo má snahu pomoci situaci řešit a někdo jen plní nezbytné a je neochotný, je to spíše o kvalitě daného pracovníka...na základě to ho pak buď spolupráce funguje nebo ne...obdobně jako u předchozí otázky č.4 v minulém odstavci – v některých případech kapacita zařízení a kompetentní ochotní pracovníci

Rozhovor č. 17 Sociální pracovnice písemně odpověděla na dotazy. Rozhovor s ní jsem nevedla. Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD Jak dlouhou máte profesní praxi? 20 let Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? ano Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Ano řešila, v naší městské části je jich však méně. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano, máme tuto možnost, a využíváme ji. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Buď nás sami navštíví, nebo nám to oznámí Policie ČR, či jiná instituce, kterou třeba osoby kontaktují (SPONDEA, SVP, psycholog, škola atd.) Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano Jak s dítětem navazujete kontakt? Kontakt většinou pohovorem, který je dle věku dítěte. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? S dětmi pracujeme bez přítomnosti rodičů. 156

Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Za pomocí různých organizací. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/ Jak byste postupoval/a? Nestalo, dítě bych vyslechla a pak bych si předvolala rodiče, případně bych se dotazovala v příslušném školském zařízení jako v MŠ či ve škole. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Ano, má tuto možnost, vždy jsme ochotni s ním každou situaci řešit a pomoci mu. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Kontaktuje, žádá samozřejmě pomoc. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Doporučujeme v prvotní fázi nekontaktovat, vykázání bývá na 10 až 14 dní, poté situaci přehodnotit. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Jako roli pomocníka. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Jako zástupce dítěte u soudního či jiného úředního jednání. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Pohovor. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Nic mě nenapadá. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? S PČR, zařízení SPODNEA, SVP a další V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Ano. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Jako dobrou.

Rozhovor č. 18 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? OSPOD. Jak dlouhou máte profesní praxi? 19 let. 157

Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Já sama bych řekla, že dva tři ročně. V rámci OSPODu myslím, že tak každá z nás má tak dva případy ročně. Ono je to těžký, něco dostaneme jenom nahlášené, ale nepotvrdí se to. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Tu možnost asi máme, prostřednictvím Magistrátu, ale my jsme to zatím moc nevyužili. My máme supervizi tady navzájem. My všechno řešíme společně s kolegyněmi a s tím si myslím vystačíme. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Hodně dostáváme anonymy, nebo se to dozvíme ze školy. Od policie minimálně. Častokrát je to třeba jen nějaká msta rodiny, sousedů, jako to, že je to fakt domácí násilí, tak toho až zas tak moc není. Většinou chce pomoci situaci řešit. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Máme tady letáčky a zrovna teď jsem minulý týden dávala myslím dokonce dvěma maminkám. Dáváme to, tam kde už to k tomu nějakým způsobem směřuje. Nebo teď jsem tady měla zrovna jednu, co to řešit nechtěla, bylo tam domácí násilí. My víme, že tam je, ona to vždycky nahlásí, ale potom to už řešit nechce, tak té jsem dávala zase nějaké letáčky, ať si to teda zváží, protože tam je to na spadnutí. Víme, že to dopadne stejně špatně, ale ona si to teda nenechá vymluvit. Jak s dítětem navazujete kontakt? Teď jde o to, jestli jde o násilí v té rodině nebo o konkrétně o to dítě. My totiž ne vždycky, když je tam to násilí na té matce, přijdeme s těmi dětmi do kontaktu. My většinou takový vykázání, teď má zrovna kolegyně, napadení dcery otcem, v noci, alkohol, holka myslím skončila v nemocnici. Tam to vykázání se prodlužuje, tak tady třeba s těma dětma ona v kontaktu je, ale jinak úplně běžný to není. Není to úplně tak, že bysme pokaždé, když je tam nějaký domácí násilí, s tím dítětem byli v kontaktu, pokud se to netýká přímo toho dítěte. Já jsem si myslela, že Policie Vám všechny ty případy hlásí. Ona nám je hlásí, ale my si prvně pozveme tu maminku s tím, že se jí ptáme, co si představuje za pomoc, protože v řadě případů je to tak na spadnutí, že si třeba chtějí podat návrh. My spíš jim pomáháme v tom, že jim pomůžeme sepsat návrh třeba na výkon rodičovské zodpovědnosti nebo zkusíme sehnat azylák, ale že bychom přímo kontaktovali to dítě, tak v tomto případě ne. My spíš pracujeme s těmi rodiči, aby oni sami byli schopní zajistit bezpečí pro to dítě. Já jsem tady teď měla zrovna dva případy, kdy ty maminky to ani řešit nechtěly, takže když oni to vyloženě nechtějí, tam my zas, že bysme úplně…já nevím, tam byla holčička dvanáctiletá, kdy ten tatínek tam tu maminu zbil, no, ale tam jako já jsem třeba tu holčičku nekontaktovala v tomto případě, protože ta mamina ani moc nechtěla, aby se to nějak řešilo, takže my s těma dětma až zas tak nepřijdeme do styku. Nehledě na to, že kolikrát jsou děti tak malý, že to třeba nemá smysl. Jaké metody práce používáte? Tak určitě je to rozhovor, vždycky přes hračky, nebo že bychom zrovna nějaké jiné metody, že bysme je tady nechali kreslit, to je tady necháme, když mají dlouhou chvíli, ale myslím, že kromě toho rozhovoru moc těch metod nepoužíváme, nebo mě zrovna nic nenapadá. Ještě vlastně pozorování, vidíme, jak se tady ty děti chovají, i z toho se dá kolikrát poznat co a jak. Pak chodíme na šetření a je fakt, že se chovají úplně jinak. Na to šetření se jde ale teprve tehdy, když už to chce ta mamina řešit nějak dál třeba výkonem rodičovské zodpovědnosti nebo tak něco. Do školy třeba chodíme, když je tam nějaký podezření, že něco tam je špatně a moc nechceme, aby už v momentě, 158

kdy bychom na to ty rodiče nějak upozornili, tak by tam mohlo být jakoby nějaký ovlivňování. Protože my můžeme promluvit s dítětem bez souhlasu rodičů, školní psycholog třeba musí upozorňovat rodiče. Pokud my dostaneme nějaké to oznámení, že se něco stalo, tak si pozveme rodiče a oni v řadě případů ty děti vezmou sebou, takže třeba promluvíme i s těma dětma. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Vždycky samostatně. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? My pro ně můžeme udělat to, že když třeba ta máma s nimi uteče, tak jim můžeme pomoct zařídit třeba bydlení. Můžeme pomoct vyřešit tu situaci té mamině, ale tomu dítěti? Takže spíš řešíme toho rodiče, aby byl nějak s tím dítětem zabezpečený. Měla jsem třeba chlapa, který to chtěl řešit, on měl zájem na tom pracovat, ale sám to nedokázal nějakým způsobem zvládnout, takže jsme odkazovali na Intervenční centrum, takže i to jsme vlastně nabízeli. Protože pro ty násilný osoby není nic, a když na sobě chce někdo pracovat, tak co s ním? Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/ Jak byste postupoval/a? Myslím, že ne. Tak určitě bysme se snažili prostřednictvím školy, doktorky, rodičů zjistit, co se dá, o co jde. V první řadě se obracíme na doktorky, protože znají ty rodiče. Takže jdeme na to trochu oklikou. Vlastně, jak jste se ptala, tak si vybavuji, že jednou přišel sedmnáctiletý kluk a umisťovali jsme do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Možnost určitě má a myslím si, že my tady vycházíme s těma dětma docela dobře, s tím asi problém nemáme. Můžou se na nás obracet, když potřebují. My se s nima třeba setkáváme třeba po delší době, tím, že jsem tady už hodně dlouho, tak už se na mě obracejí dospělé děti, které měly problémy, a už se na mě obrací třeba s problémama svých dětí, takže takovouto zpětnou vazbu. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Já si vzpomínám na jednoho otce, ale my opravdu do toho nějak nejdeme, pokud nám to přijde to oznámení, my mluvíme s tou ohroženou osobou, ptáme se jí, jak to chce řešit, dáme jí ty varianty, co může udělat, no a někdy si pozveme toho dotyčnýho, ale někdy si to ty ohrožené maminky vyloženě nepřejí. Říkají, no a ještě když Vy do toho vstoupíte. A já jim říkám, ale jsou dvě možnosti, to se mi potvrdilo. Někdy, když si toho dotyčnýho člověk pozve, tak on se fakt zalekne a někdy nějakou dobu seká latinu, ale na druhé straně se opravdu může stát, že ten dotyčný přijde domů a tys mě ještě poslala někam a je problém znovu. Mně se to v řadě případů osvědčilo, že jsme ty násilný osoby nakontaktovali a pak to bylo dobrý. Ale někde to může mít úplně opačný efekt. Já vždycky těm maminkám říkám, my to nedokážeme odhadnout, my ho neznáme, jakej on je. A stalo se vám někdy, že jste řešila případ, kdy násilnou osobou byla žena? No, teď zrovna, ale bylo to ve vztahu k dítěti, ne k partnerovi. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? No, my jsme se dokonce obraceli na soudkyni, protože jsme měli případ, kde byl zákaz kontaktování matky, tam to bylo prodloužený nějakým způsobem, a přitom tam byla úprava styku s dětmi jednou za čtrnáct dní a dokonce tam bylo snad vydaný soudem předběžné opatření, který jako vylučovalo tu dobu, kdy si má on to dítě převzít. My jsme s tím zápasili, dokonce jsme to otevřeli někde na nějakým školení a vím, že nám na to nebyli schopní přímo odpovědět. Násilná osoba měla zákaz přiblížit se k matce, ale bylo tam specifikované, že si děti za určitých podmínek převzít může. Ale moc jsem se teda nesetkala s tím, že by chtěli otcové řešit kontakt s dítětem, když byli vykázaní. 159

Vybavuje se mi případ jedné takové rodiny, kdy otec pod vlivem alkoholu napadá matku, ale ta holčička ho bezmezně miluje. Ono je to tam takové, že spíš to násilí vyprovokuje matka. Třeba byla zvláštní ta situace, že on, byť tu maminu držel pod krkem a jako pro tu holčičku to musel být hrozně nepříjemný zážitek, tak ta malá ne že by někde zalezla a jako mami, mami, ale tati pojď pryč. Ona ne, že by někde zalezla nebo bránila matku, když byla něčeho takovýho svědkem, tak ta holčička při předávání chtěla odejít s tím tatínkem, což mě třeba překvapilo. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Já už mám pocit, že se snažím spíš navést, poradit, že se vypovídají, ale ty naše kompetence, no co my můžeme, my už pak jenom řešíme takové ty extrémní případy, kdy už je to třeba na umístění dítěte, ale to mě napadají případy třeba patnáct let starý, kdy už nic jinýho nezbylo. Takže spíš poradenskou roli. Jasně, že můžeme spoustu věcí zařídit, vyřídit, zatelefonovat a taky to děláme, pokud to jde, tak jim pomůžeme i s těma návrhama. Jak vnímáte svoji roli kolizního opatrovníka? Špatně, protože teď mám poslední dobou pocit, že když už rodiče nevědí, do koho by se pustili, tak jsme to my. My do toho musíme vstoupit s tím, že zastupujeme to dítě, ale samozřejmě, když ti dva jsou proti sobě, tak my se musíme k jednomu z těch rodičů přiklonit a pokud to není dohoda, tak vždycky jsme ti špatní. Těch konfliktních případů je hrozně moc. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Kamarádský přístup určitě. Co byste pro zkvalitnění práce s klienty potřebovala změnit? Časově je to hodně náročné, víc času. A těch nestátních zařízení je strašně moc a úplně se v tom ztrácíme, ale v konečné fázi, když je fakt zle, tak je to zase jenom na nás, takže posíláme děti ohledně nějakých problémů do nějaké poradny, ale v konečné fázi to stejně řešíme jenom my. Spolupráce s ostatními organizacemi:

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? My máme velmi dobrou spolupráci se školami a ty se na nás obrací, když mají podezření nebo i naopak, když máme my nějaké podezření, tak se domlouváme se školou. I s doktorkami je to fajn. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Ve všech typech kontaktů, tím, že tu pracuji už dlouho, tak znám většinu lidí i osobně. Nejvíc si asi telefonujeme. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Že by mně tak úplně chyběly služby, tak to se říct nedá, myslím si, že jich je docela hodně, ale někdy mě spíš připadá, že do krizového zařízení chtějí přijmout dítě, které nebude mít žádný problém, ale ony to právě tyhle děti nejsou, ale já mám někdy pocit z toho jednání, že jsou takový zaskočení, že my tam pošleme dítě, které není v pořádku. To mně trochu vadí.

Rozhovor č. 19 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Krizové centrum pro děti. 160

Jak dlouhou máte profesní praxi? 7 let, 4 v KC. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila, samozřejmě. A kolik jich ročně řeším já. To je těžké, ale řekla bych tak pět. V rámci celého Krizového centra je jich asi tak dvacet. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Mám. Máme individuální a případovou kazuistickou supervizi jednou za pět týdnů. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Buď nízkoprahově, obrací se na nás přes e-mail, přes chat. Anebo někdy se stane, že starší děti přijdou sami. A jinak na doporučení ze školy třeba nebo je doprovodí učitelka, nebo přes Policii jakoby přes ty matky nebo přes OSPOD? Většinou je to tak, že chtějí informace. Pokud jsou to klienti z Intervenčního centra, tak už chtějí rovnou psychologickou péči pro děti. A přes Policii přes matky, to je jak? Že třeba matka tam přijde něco nahlásit a oni už jí doporučí, že my tady pracujeme i s dětma, takže se na nás může obrátit, kvůli těm dětem. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano. Jak s dítětem navazujete kontakt? Myšleno, jak se k tomu dítěti dostáváte a jak s ním potom přímo pracujete v rámci krizového centra. To je už spíš na psychologa. Je to tak, že když sem to dítě přijde, tak nemluví vůbec se sociální pracovnicí a jde rovnou k psychologovi? No, ty děti většinou nemluví, ty většinou nezatěžujeme nějakou anamnézou nebo tak. Většinou si bereme tu maminku nejdřív, která je na konzultaci s psychologem i sociální pracovnicí, zmapuje se ta situace a potom vlastně dítě si jde rovnou za psychologem hrát. Takže ten první kontakt probíhá přes hru, ve většině případů. Buď to jsou nějaké projektivní techniky, nebo většinou s domečkem si hrají, aby se zmapovalo, jak to to dítě vnímá, tu situaci doma. Nebo přes nějakou deskovou hru hodně. Je to podle věku. Ty mladší děti vždycky přes nějakou hru. Ty první konzultace jsou jenom o navazování nějakého vztahu s tím odborníkem. A když to jsou starší děti, tak ty většinou chtějí, no buďto o tom chtějí mluvit anebo nechtějí, takže to potom přijdou častěji a potřebují o tom mluvit, nebo řeknou, že už všechno řekly a pak už nepřijdou. A to je vlastně dál nenutíte, to je na rozhodnutí toho dítěte, nebo rodiče, že? Většinou je to na rozhodnutí rodiče, to znamená, že já tam hodně vnímám tu motivaci těch rodičů. Když to jsou starší děti, tak tam, ale řekla bych, že tak kolem patnácti let, nevím, jestli to můžu takhle říct, ale jo, myslím si, že těch patnáct let je takový významnější věk, kdy do těch patnácti, i když to dítě vlastně nechce přijít znovu nebo řekne, že už všechno řeklo, tak stejně motivujeme tu matku, aby ho přivedla. Protože to dítě se stejně před tím chce zavřít a nechce to řešit, ale my tam vnímáme to, že je to potřeba. Takže Vaše role jako sociální pracovnice je v tom, motivovat rodiče k tomu, aby umožnil chodit dítěti do KC, aby to mohlo nějak zpracovávat? Ano, dalo by se to tak říct. 161

Jaké metody práce používáte? Tak hlavně je to rozhovor, pozorování, nějaké projektivní techniky, hru. Ale já jako sociální pracovnice převážně rozhovor. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Tak to určitě záleží na věku, no, ty malinký děti, ale teď se nám stává docela často, že i ty malinký děti v pohodě odejdou s tím psychologem, takže až na nějaký separační úzkosti, což je ale pár případů, se vždycky podaří pracovat s tím dítětem samostatně. Potom samozřejmě, když se tam objeví nějaká důležitost práce na tom vztahu vzájemným té maminky, nebo tatínka s tím dítětem, tak potom určitě na to navazuje práce s oběma, ale nejdřív je daný prostor tomu dítěti samotnýmu. Vždycky je daný prostor tomu dítěti samotnýmu. Pokud ale je vidět v té práci, že to není úplně o tom pracovat s tím dítětem, tak se přizývá ten rodič a pracuje se tam na tom systému, na těch vzájemných vztazích, protože většinou je to o tom, že to dítě potřebuje tu matku víc než ji má v té rodině, když je tam to násilí. A jak je to s tou násilnou osobou? S tou se taky pracuje? Taky se do té práce zapojuje? S násilnou osobou nepracujeme. Záleží v jakém stadiu to domácí násilí je a jak sem klienti přišli. Jak to mu mám rozumět? No, pokud je to přes vykázání, tak samozřejmě ten, kdo páchá to násilí je dopředu označený jako násilná osoba a už jako ze zákona v IC se s ním nemůže pracovat a ani v KC ho ke spolupráci nepřizýváme. Pokud ale oni přijdou nízkoprahově s tím, že se tam děje nějaký násilí, děti u toho jsou, ale třeba násilná osoba není násilná k dětem, je tam problém mezi těmi rodiči převážně, ale děti to samozřejmě vidí a nerozumí tomu, tak se stává, že ta násilná osoba se na krizový centrum obrátí a samozřejmě chce informace. Co se děje s jeho dětma, proč sem ty děti chodí a potom samozřejmě hodně individuálně zvažujeme, jestli ho můžeme přizvat nebo ne. Protože někdy to může pomoct, když s ním promluvíme a vždycky je lepší objasnit mu, proč sem ty děti chodí a co je tada tím cílem, než mu pořád říkat ne, my s vámi nebudeme mluvit. A někdy si to přeje i ta matka, že řekne, že by to třeba mohlo pomoct. Takže není to úplně tak, že nepracujeme s násilnou osobou, ale pokud je samozřejmě označená za násilníka a je nebezpečná, tzn., že by byly děti ohroženy, tak ji nepřizveme. Takže se to snažíte všechno zmapovat a podle toho se rozhodujete? Ano, je to strašně individuální a vůbec se to nedá zobecnit, ale není to tak, že bychom s ním nepracovali vůbec, s tím násilným partnerem. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Tak o tom už jsme mluvily. To je ta motivace těch rodičů a motivace ke spolupráci s psychologem. Takže určitě se někdy dostaneme k tomu jako sociální pracovnice, že třeba mapujeme s těma dětma nějaký zdroje jejich nebo to okolí, na koho se můžou obrátit, jestli mají nějaký blízký osoby a potom bezpečností plán. No, ale hlavní je podpora psychologa. A co se týká zajištění nějakého bezpečného prostoru, třeba hledání jiného bydlení, v tom jim taky pomáháte nebo je odkazujete jinam? No, tak rodičům určitě. S dětma ne, ale s rodiči většinou probíráme nebo s těmi matkami ve většině případů samozřejmě azylové domy, kam by se mohly obrátit. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Na mě konkrétně ne, ale sem ano. A ten postup je takový, že kontaktujeme OSPOD s tím, že je potřeba prověřit situaci v té rodině a s tím, že s tou sociální pracovnicí na OSPODu proberu, jak by to šlo udělat co nejšetrněji, protože většinou není dobrý tam vpadnout a rovnou teda říct, slyšela jsem tohle a tohle, že se děje. A oni většinou už mají zkušenosti, nebo teda já, co jsem v kontaktu s těmi sociálními pracovnicemi, že různě sami nabízí řešení, že by šly za tím dítětem do školy nebo 162

že by nějak se k němu dostaly, aby nemusely hned vpadnout do té rodiny, že by to to dítě mohlo mít ještě horší. Takže určitě spolupráce s OSPOD a bavíme se s tím dítětem, jak si může ono samo zajistit to bezpečí, když třeba se bojí teď vrátit domů, tak samozřejmě, pokud je takto úplně vyhrocené, že řekne, že se tam nevrátí, tak potom zůstává tady, v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a potom to řešíme přes OSPOD a třeba přes Policii. Ale pokud je to jenom tak, že se přijde svěřit s tím, že se tam něco děje a potřebovalo by s tím poradit. Tak určitě ho nakontaktujeme, za kým může jít, buďto ve škole za psychologem, za sociální pracovnicí, bezpečnostní plán nějak probereme, co udělat, kdyby se stalo, že někdo tam v té rodině bude ho ohrožovat. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Tak určitě tu možnost má. Jestli toho využívá, no…jako jsou, v dnešní době jsou děti takový akční, jakože fakt si sami, co máme teď ty detaše, tak si sami vyhledají, kam jít a jdou tam a opakovaně. Děláme tam i preventivní přednášky na školách a ty děti jsou takový aktivní, že přijdou sami. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Občas kontaktuje a žádá většinou informace o dětech. Co se tady děje, proč sem ty děti chodí, že si to nepřeje třeba, tak my ho většinou odkazujeme, bohužel, je to vůči nim trochu nefér, ale odkazujeme ho na OSPOD, protože ty sociální pracovnice na OSPOD to musí mapovat z obou stran, musí se v tom nějak vyznat a většinou žádají kontakt s těma dětma a různě si stěžují, tak je odkazujeme tam. Někdy ho přizveme, pokud ta situace je taková, že nejsou ohroženy děti přímo, to je tam asi nejvíc určující, že když jsou svědci, nerozumí tomu, mluví o tom, že tatínek je na maminku zlý, ale že oni ho mají rádi a nechtějí, aby ti rodiče se rozešli, tak po projednání s tou partnerkou můžeme přizvat i tu násilnou osobu. A stalo se někdy, že by se obrátila násilná osoba jako první na KC? To je možný, že se někdy stalo, ale to teda si nevybavuji konkrétně, ale je to v rámci toho, že oni si připravují tu cestu nějak. Ale to je většinou u těch co plánují to násilí, co to tam je naplánovaný. Třeba se nám stal případ, kdy ten násilník už půl roku dopředu dělal z té ženy neschopnou, i u přátel, pořád říkal, no ona je doma, ona je na tom psychicky špatně, ona se necítí dobře, ona půjde někam na vyšetření a postupně si připravoval tu cestu, že ji chtěl prohlásit za neschopnou, vychovávat děti a vzít je. Tak to bych určitě našla víc těch případů, že se to stává, to je většinou u těch násilníků, kde je spíš násilí psychického rázu a to jsou takové ty psychopatické rysy v tom chování, co oni opravdu si různě smýšlí ty situace a připravují se na to, aby ty děti získali pro sebe. Je to asi hodně časté v rámci předrozvodových sporů, že? No, to určitě a hodně často se používá taky, že někdy ty matky jakékoli předrozvodové šarvátky nazvou násilím, takže my opravdu hodně mapujeme, jestli to bylo násilí nebo jestli je to jenom nějaká vzájemná agresivita v té situaci, když už nezvládají ani jeden to napětí z toho rozvodu. Ale není to domácí násilí, ale já si myslím, že to tak opravdu může být, že ta žena si to nezpracovala a že se jí to rozvíjí a z nějakého zážitku vyvodí, že do budoucna to bude taky takhle hrozný a do budoucna nedokáže s ním mluvit, že když mu bude chtít kdykoli cokoli říct, tak že k ní bude násilný nebo sprostě s tím mluvit atd. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? No, tam jsou zase dvě různý situace, kdy teda děti jsou přímo zahrnutý do předběžka a tam vlastně není možné doporučit nic. Tam pokud jsou ty děti ohrožený, což se stává, že OSPOD jako kolizní opatrovník vlastně někdy píše za děti předběžko na zákaz kontaktu, tak se s tím násilným rodičem prostě nevídají. A odkazujete někam násilnou osobu, když se na Vás obrátí? My v rámci KC můžeme jenom odkázat. Připravujeme projekt, který bude zahrnovat také práci s násilnou osobou, tak buďto budeme odkazovat na náš projekt nebo přes Persefonu nebo dřív jsme odkazovali na psycholožku, která pracovala i s násilnými osobami a samozřejmě jsou potom manželské a rodinné poradny, kde násilná osoba může využít individuál, oni dělají i individuální 163

práci a pokud je to člověk motivovanej, kterej má náhled na to, že to co dělá není úplně v pořádku a chtěl by s tím něco dělat, tak může využít individuální terapii a některé ženy si to taky přejí, že sice tam to násilí bylo, ale chtějí s tím ještě něco udělat, aby mohli dál pokračovat v tom vztahu. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Já bych to zase viděla na dvě části. Moji roli z té funkce, kterou mám, tak je nějaké takové metodické vedení kolegů, kdy máme nějaké intervize nebo vlastně probíráme ty případy a jak v tom postupovat, takže to je vlastně jedna část té práce a potom samozřejmě se připojím, já to dělám zvlášť v těch složitějších případech, kdy si mě ostatní přizvou k těm konzultacím, kdy to třeba nejde nebo je to tam nějaký vyhrocený, ať už přijde ta násilná osoba nebo se rozhodneme ji pozvat, tak k tomu většinou chodím já. A potom určitě v té samotné motivaci klientů k řešení té situace. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Otevřít ten rozhovor a nechodit kolem toho. Pojmenovat to, co se tam doma děje a vést ty děti k tomu, že to není jejich zodpovědnost, ale je to zodpovědnost těch rodičů a vést je k tomu, aby si uměly v té situaci pomoct, třeba utéct za sousedkou, zmapovat ty jejich možnosti a nějak je jakoby odbřemenit, protože ty děti většinou přicházejí s tím, že je to jejich vina, že kdyby míň zlobily, tak by se to nedělo, takže pracovat na těch pocitech těch dětí. Většinou je to práce psychologa, občas se k tomu přichomejtnu, že to s těma dětma probírám, takže to je to, co já si myslím, že by to mělo takhle nějak být. A jsou situace, kdy jste na konzultaci společně s psychologem? To jen, když je tam ta matka, tak můžeme být ve čtyřech, že tam jsme oba a přehráváme ty situace, který se můžou stát a jak teda by ta matka mohla zareagovat a co by mohlo udělat to dítě a tak. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Já co vnímám, tak určitě podporu těch rodičů jejich, nebo teda podporu těch ohrožených osob. Takže já tam vždycky vnímám, i když je to dětský klient, tak vždycky většina té práce je u těch rodičů nebo s tím s kým se musí pracovat, hodně jsou to rodiče. Takže ať už by to byly nějaký nadstandardní služby, který my chystáme, ať už by to byly skupiny nějaký pro rodiče, ohrožené osoby, násilné otce, když se zjistí, že je to o vzájemných konfliktech a ne úplně o promyšleném násilí a vést ty matky k tomu, že když ona bude v pohodě, tak bude líp i tomu dítěti. Takže nějak víc motivovat ty rodiče, aby na sobě pracovali, oni většinou, když už mají to nejdůležitější vyřešené, tak si myslí, že už mají vyřešené všechno. A často se stane, že buďto je to doběhne, tzn., že buďto se jim otevřou nějaký starší věci, který zažívali, když to násilí probíhalo a potom samozřejmě oni tam nemůžou být pro to dítě. Takže to je to, kde já vidím, že by se to mělo zintenzivnit, ta práce. Ještě mě k tomu napadlo, že když se ty děti nějak výrazně jinak neprojevují, o násilí nemluví nebo jsou tiché, tak si často rodiče myslí, že je všechno v pořádku. Tak se chci zeptat, jestli rodiče na to taky upozorňujete? Určitě je to hodně o spolupráci s Intervenčním centrem, zejména s psychologem matky. Lepší je, když má matka svého psychologa a někdo pracuje s těma dětma, tak je to o tom, aby to šlo nějak podobně rychle, takže to, co se otvírá u té matky, tak se postupně pracuje na tom i s tím dítětem. A velice často o tom ty děti nemluví. První sezení vůbec. Teď máme zrovna případ, kdy to dítě několik setkání si vyprávělo o počítačových hrách, vždycky je tam nějaký únik, uteče k něčemu jinýmu, ale potom si myslím, že je to i o tom trošku do toho hrábnout. Pokud matka říká, co se tam v té rodině děje, jak to děcko se projevuje, třeba teď máme maminku, která mluví o tom, jak to její dítě má úplně panický strachy, jak se doma zamyká, jak se plíží po ulicích, protože ten otec se někde objeví, tak potom z těch projevů je jasný, že to není v pohodě, takže určitě je to i na tom, co říká ten rodič. Ale pokud nechce ani ten rodič, ani to dítě ani nikdo jiný, tak s tím ale bohužel nic udělat nemůžeme. 164

Spolupráce s ostatními organizacemi:

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Je to OSPOD, soud, Policie, někdy škola, azylové domy. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Ve všech typech kontaktů. Nejčastější je telefonický, pak písemný, pak osobní, záleží jak s kterou institucí. Známe se osobně? Se sociálními pracovnicemi se známe osobně, ne se všemi samozřejmě, ale aspoň na každém tom místě je někdo s kým jsme se viděli. S některými policisty v rámci Brna také a se soudci se známe osobně. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Spolupráci hodnotím jako dobrou, hodně se to posunulo, bych řekla, vlastně od začátku co jsme začínali ty případy domácího násilí. Myslím si, že více odborníků je více proškolených a ví, co se s tím dá dělat. Co mě zaráží je to, že dost odborníků vlivy toho domácího násilí hodně podceňuje. Doteď se s tím setkávám, že hodně se nechají ovlivnit násilnou osobou, která v tom fakt umí chodit ve většině případů, pokud to není takový to situační násilí, kdy nemá potřebu někoho manipulovat, kdy on ví, že něco udělal takhle a on to klidně řekne i na tom OSPODu, ale takovéto plánované, skryté násilí, takovéto násilí pro násilí, tak tam je to velice často, kdy ty ženy hodně mluví o tom, že když byly na OSPODu, tak jí sociální pracovnice po vyslechnutí řekla, že ji podpoří a po návštěvě té násilné osoby to bylo úplně jinak. Já to chápu, že sociální pracovnice na OSPODu to mají hrozně těžké, protože musí se v té situaci nějak orientovat a mají určitě i spoustu zkušeností, kdy to bylo ze strany té ženské nějak zmanipulováno, ale zaráží mě to, že znají ten mechanismus z různých školení, ale že pořád ten mechanismus té násilné osoby nemají tak nějak prokouknutý. A co případové konference? Účastnila jste se jich někdy? Nikdy se mi nestalo, že by nás někdo přizval na případovou konferenci. To bych uvítala. Dobrý jsou interdisciplinární týmy. Těch jsme se párkrát účastnili.

Rozhovor č. 20 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? V Krizovém centru pro děti. Jak dlouhou máte profesní praxi? Od roku 2008, takže asi čtyři a půl roku. S dětma je to doba, co jsem v Krizovém centru pro děti, takže dva a půl roku. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Teď momentálně přímo ne, ale přicházím s nimi do kontaktu, ale přímo s nimi nepracuji. Teda vlastně ano, s ambulantními ne, ale v rámci pobytové služby ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Něco je v rámci těch pobytů, loni si vybavuji jednu holčinu, kdy to bylo násilí mezi partnery, tak přímo vůči té holčičce. A letos snad ani ne, takže málo, asi tak jeden dva případy ročně.

165

Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano, samozřejmě, že mám možnost. Individuální supervize je jednou za měsíc a půl až dva, takže ano. Určitě tam ta možnost je a využívám ji pravidelně. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Buď se stává, že se ozvou sami nebo nejčastěji přes OSPOD a případně někdy přijde samo dítě, ale to je spíš výjimečný případ. Nejčastěji se ozvou buď sami, nebo se ozve někdo z OSPODu, že k nám chce klienta odeslat nebo objednat. Pokud se ozvou sami, tak je to většinou tak, že dostanou informace od někoho známého, od Policie, dozví se o nás z letáčků nebo děti ve škole najdou kontakt. Většinou nevědí, co mají dělat a chtějí informace nebo, pokud je to násilí opravdu vyhrocené, tak se nechtějí vrátit do rodiny. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Nabízíme jim tu péči. Pro děti hlavně tu psychologickou. S dětmi pracují hlavně psychologové, takže tu určitě a pro rodiče potom, jak ta psychologická, tak nějaká sociálně poradenská nebo právní. Co se týká sociální práce, tak se s dítětem na této úrovni přímo nesetkávám, protože, když přijde rodič, tak první kontakt proběhne přes Intervenční centrum a pokud má ten rodič zájem o nějakou tu psychologickou péči o to dítě, tak to dítě už jde přímo do péče psychologa, takže já s ním většinou ani nemluvím, pokud se teda nedostane na ten pobyt. Pokud se to teda nevyhrotí. Jak s dítětem navazujete kontakt? Když třeba přijde to dítě na ten pobyt, tak se s ním snažím, protože většinou je to dítě nějaký vyjevený, vůbec neví, co se bude dít, je to pro něj cizí prostředí, tak se snažím navázat kontakt tak, že jdeme do té herny a přes nějaké hračky, zjišťuju, co má rádo, co rádo dělá, v podstatě formou hry, začínáme u těch témat, které jsou pro něj bezpečné a potom se postupně dostáváme k té rodině, co se tam děje, jak to vnímá a tak, takže hodně přes ty hračky, povídání o škole, o kamarádech a tak. Jaké metody práce používáte? Tak je to hodně rozhovor, to je asi základ. Dál pozorování toho, jak se to dítě projevuje. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Tak já na tom pobytu v podstatě samostatně. Jedině, když by byla nějaká konzultace, občas jsem třeba přítomná, pokud je potřeba konzultace rodiče a dítěte, tak tam občas u toho jsem, ale primárně samostatně. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? No, ze své pozice, můžu se samozřejmě snažit tím, že budu komunikovat na nějaké té úřední rovině s OSPODy, tak se snažit, aby se ta situace co nejdřív vyřešila. Vysvětlovat pracovníkům OSPOD, že ta situace je závažná, pokud je. Někdy mají sociální pracovnice OSPOD tendence to násilí bagatelizovat, nebo se stává, že ani o ničem nevědí a tu zprávu dostanou až od nás, takže snažit se uvědomit ty příslušný místa, který v tom můžou nějak konat co nejrychleji. A co se týče přímo s tím dítětem, tak tam mu třeba pomoct v tom, aby u něj nezačaly fungovat nějaký pocity viny, nebo snažit se mu tu situaci co nejvíce vysvětlovat, proč je tady, co se s ním bude dít. Protože ty děti mají kolikrát úplně zkreslené informace o tom, jak to celé probíhá nebo co bude. Takže těm dětem dávat nějakou jistotu a to bezpečí a na těch oficiálních úředních rovinách se to snažit řešit co nejdřív posunout k nějakému řešení. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Stalo se mi to, vybavuji si holčinu z loňska, i když tam to bylo násilí, jak ona to popisovala, tak, že to bylo násilí vůči ní samotné, kdy ona volala vlastně ze školy a já jsem s ní vedla ten první kontakt telefonický, s tím, že uváděla, že ji máma nepřiměřeně bije a trestá a že se nechce vrátit domů. Tak jsem jí vlastně nabídla konzultaci u nás, domluvily jsme se tehdy, že může přijít hned po škole a i 166

jsme se dohodly, že může přijít s kamarádkou, protože se bála, už v tom telefonu bylo slyšet, že je taková vyděšená, takže snaha nabídnout jí tu první pomoc a aby věděla, že se nemusí vracet domů, když má strach, že je tam nějaká varianta toho řešení. Potom ta dívčina přišla a nabídli jsme jí pobyt a ve spolupráci s OSPODem jsme to pak řešili dál. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě, nabízíme tam nějakou následnou péči, třeba i potom pobytu a konkrétně i tady ta slečna to taky využila, že ještě nějakou dobu docházela na ambulantní konzultace, které byly ukončené ve chvíli, kdy ten vztah s mámou se napravil do té míry, že už to nebylo potřeba, takže určitě mají tu možnost, vždycky jim to nabízíme. A když je to ambulantní klient, tak se vám stalo, že přijde? No, to, že by se ozvali, že už je to dobrý, se tolik nestává, vesměs u těch pobytových se v těch míň závažných případech třeba vrátí domů. U těch závažnějších skončí někde v té ústavní péči, takže tam ty informace nemáme, jak se tomu dítěti daří. U těch ambulantních málokdy se stane, že by přišel. Takže buďto už o tom klientovi neslyšíme nebo se o něm dozvíme až ve chvíli, kdy je tam nějaký další problém. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Násilná osoba mě přímo ne, ale stalo se, že jsme tu měli teď klientku s dětmi a násilná osoba ji tady vyhledala, a my jsme ho viděli na kamerách obcházet budovu a že se sem snaží dostat, takže se dělaly nějaký bezpečnostní opatření s tím, že klienti nevycházeli a potom jsme je převáželi v bezpečnou dobu do jiného zařízení. Moc často se to nestává. On se pokoušel zvonit s tím, že chce tu svoji partnerku vidět a chce vidět ty děti. Většinou je to žádost o to, co se děje s dětmi, teda spíš o ten kontakt s partnerkou a kontakt s dětmi. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? My tím, že to opravdu máme nastavené tak, že když pracujeme s dětmi matky, která je klientkou Intervenčního centra, tak u nás ten kontakt proběhnout nemůže, tak odkazujeme na možnost využití asistovaného setkávání třeba v Triádě nebo alespoň za asistence pracovníka OSPOD. My doporučujeme tento postup, protože víme, že i násilná osoba má právo na kontakt s dětmi. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Já to vnímám tak, že tu největší roli, alespoň pro to dítě má psycholog. Já svoji roli vnímám jenom takovou okrajovou nebo podpůrnou, i když si myslím, že na tom pobytu mám možnost se k dětem dostat blízko a třeba získat si tu důvěru a být tam taky takový bezpečný prvek, za kým může dítě přijít a svěřit se. Takže se vnímám spíš jako taková ta podpůrná osoba pro to dítě. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? No, osvědčuje se mi umět se přepnout do role toho staršího kamaráda, nebo spíš jít na ně tak nějak kamarádsky. Nebýt za každou cenu ten dospělej, samozřejmě v některých případech je to potřeba, ale umět být i takový, jakože tak pojď si teď zablbnout, zařádit. Být takový kamarád, za kým můžou přijít, když se bude trápit. Jít za nimi přes ty hry a přes to, co je baví, o tom už jsme vlastně mluvily. Hlavně, aby věděly, že můžou přijít a říct, co potřebují a že je za to nebude nikdo trestat a bít. To si teď vybavuju tu holčinu, když k nám přišla, tam bylo výrazné násilí ze strany matky, ona měla výrazné modřiny, řezné rány a přitom byla tak spontánní, že o tom sama hned mluvila. A my jsme hned při tom prvním kontaktu povlíkaly postel a tak jsme si povídali a já jsem ji pak chtěla pohladit, že je šikovná a tak, a ona ucukla a mě hned naskočila ta kontrolka „aha, opatrně“ a ona se zeptala: „Budete mě tady bít?“ A ona mi říkala, že jí máma říkala, že když to někomu řeknu nebo někam uteču, tak že mě tam taky budou mlátit. Takže spíš dát takovému dítěti, jednak jako upravit ty zkreslený informace, který může od kohokoli dostat a vědět, že je tady v bezpečí, že tady nebude pokračovat to násilí. 167

Co byste pro zkvalitnění práce s klienty potřebovala změnit? Tak vzhledem k tomu, že ta moje práce tam probíhá hlavně na tom pobytu, tak tam asi já až tolik nevím. No někdy je to o čase, o tom, že na toho pobytového klienta nemám až tolik prostoru, jak bych si přála. Takže někdy mi chybí prostor, aby si člověk vybudoval tak nějak přirozeně tu důvěru s těmi dětmi a moct s ním trávit čas tak nějak spontánně. Teď mluvím o pobytových klientech. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Tak asi nejužší spolupráce je s Intervenčním centrem. A s ostatními organizacemi nemůžu říct, že nějak výrazně spolupracuju, spíš je to komunikace v rovině, že někdo zavolá třeba z Magdalenia nebo odněkud, jestli máme volnou kapacitu pro práci s dětmi. Ale já to stejně předávám kolegům. S Intervenčím centrem ta práce provázaná je hlavně právě přes děti, že s nimi pracují psychologové a případně teda i já, pokud jsou na pobytu. Ještě jsou to pak OSPODy, soudy, někdy taky školy spíše v rámci nějakých provozních věcí. Málo se stává, že by do toho řešení nebo pomoci s řešením chtěla škola vstupovat nějak aktivně. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Jak se kterými. Asi nejvíc v telefonickém, pak píšeme zprávy třeba na OSPOD, k soudu, někdy přicházejí ospoďačky s klientem, kterého přijímáme k pobytu. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? S Intervenčním centrem je to všechno dobrý, tam jsme vlastně provázaný i tím, že se vidíme denně s těma lidma. S OSPODy je to hodně individuální a je to o té které konkrétní sociální pracovnici, ani nemůžu říct dobrej OSPOD, špatněj OSPOD. Je to hodně o těch lidech. Pokud ten pracovník má zájem toho klienta vidět a má zájem to řešit, tak se mi s ním spolupracuje úplně jinak, než když ještě musí tomu člověku vysvětlovat, že je to vážné, že by toho klienta měla vidět, protože se stane, že tu máme děti na pobytu a ta sociální pracovnice s nimi ani nemluví, pak píše nějaký zprávy od stolu nebo na základě informací, který má třeba jen z informací od nás, tak když je dítě tady třeba tři týdny a sociální pracovnice za ním za celé ty tři týdny nepřijede, tak pak se mi spolupracuje špatně. A napadá Vás ještě něco, o čem jsme nemluvili a co považujete za důležité? Nevím, jako obecně, teď asi úplně ne jenom k mé práci, je důležitý pracovat s dětmi na tom, aby tam neměly ten pocit té viny, to jim tam naskakuje totiž velmi často, že máma s tátou se hádají kvůli mně, anebo proto, že jsou naštvaný na mě, tak se hádají, takže za to můžu já, že táta tamhle zbil mámu. A hlavně jim to všechno vysvětlovat, což si myslím, že se nesmí podceňovat. Dítě buďto má potom hodně zkreslený představy o tom, co se děje a co bude. Hodně se totiž zaměřuje pozornost na ohrožené rodiče a ty děti jsou tam tak nějak jako sekundárně a je to podle mě prostě škoda, protože oni se v tom potom strašně plácají. Oni to kolikrát ani neumí pojmenovat a pracuje se jen s rodičem často a to dítě v tom tam úplně jako visí a není tohleto úplně dobře. Takže pracovat s těma dětma i na té vině, že to opravdu není jejich zodpovědnost, co se v té rodině děje a hlavně jim to vysvětlovat, co se děje v té rodině.

Rozhovor č. 21 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? V Intervenčním centru Brno. 168

Jak dlouhou máte profesní praxi? Tři roky. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Ano, řešila. Ročně jich je tak 520 až 550 případů domácího násilí. Co se týká dětí, tak to je určitě míň, já bych řekla, že polovina určitě, takže 250 jich bude určitě i s dětmi, ale to přesně nevím. Vím, kolik jich bylo z vykázání, to vím přesně, loni (2011) bylo 55 vykázání, kde byly děti. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano, mám možnost, je to jednou za dva měsíce, je individuální i týmová a teď máme přímo i případové supervize, které můžou být na vyžádání, kdy si tým zvolí případ, který chce supervidovat. A intervize máme v rámci porad, kdy část porady je věnovaná klientům, případům s klienty. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Tak nejvíc je to vlastně přes vykázání policejní a potom jsou to vlastně nízkoprahoví klienti, kteří se sem dostanou tak, že si zjistí o nás informace, nebo je pošle Policie nebo doktor nebo kdokoli. A nejčastější zakázka je jak mají postupovat v případech domácího násilí, jaké jsou tam možnosti řešení, což je asi to, co tady nejvíc jakoby děláme s nimi. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Ano. Vždy když jsou tam děti v rodině, tak i když tam není nějaký výrazný problém, jako, že by to domácí násilí přímo směřovalo na to dítě, tak nabízíme možnost buď v rámci Krizového centra, na které odkazujeme nebo v rámci přímo Intervenčního, možnost toho, že si to dítě může s někým promluvit, že může říct, co doma zažívá, jak se přitom cítí, takže to nabízíme skoro pokaždé, když ty děti tam jsou. A jak je to využívané ze strany dětí? No, jak kdy, ale řekla bych, že spíš ti rodiče, když tam není přímo násilí páchané na těch dětech nebo ty děti nejsou úplně přímým svědkem, tak ti rodiče mají pocit, že ty děti jsou v pohodě, že se jich to prostě netýká, takový ukazatel je, že ve škole jsou dobří, že mají dobrý známky, že nemají potíže v kolektivu. Takže to není až tak využívané, tak jak si myslíme, že by to pro ty děti bylo potřeba. A spoustu těch rodičů to špatně vyhodnocuje, že třeba přijdou s dítětem, který o tom pořád mluví a teda má ty projevy takový nějaký viditelný, ale dítě, který o tom vůbec nemluví a uzavírá se do sebe, tak to je podle nich jako v přádku, protože to dítě je jako silný a ono to zvládá. Je těžké rodiče přesvědčit, že to, že to dítě o tom nemluví, může být horší, že nemá žádné viditelné problémy a že se to může objevit třeba později, tak to ti rodiče moc nereflektují. Hodně záleží na rodičích, jestli děti využijí nabízenou péči. I když máme informaci od dětí, že by chtěly chodit, tak občas to zkolabuje na tom, že ti rodiče prostě přestanou chodit a tím přestane chodit i to dítě, že ho buď přestanou vozit, nebo jsou odněkud, že to dítě nemůže docházet samo, nebo že ta docházka je vázaná na toho rodiče, takže rodiče to vlastně utnou a nedají dítěti možnost, aby chodilo, i když chce. Jak s dítětem navazujete kontakt? Tak to dítě se k nám dostane buď přes ty rodiče, nebo pokud jsou ty děti označeny ve vykázání jako ohrožená osoba, a jsou to děti 14, 15, 16 let, tak je kontaktujeme. Přímo jim voláme, nabízíme jim možnost, že mohou přijít buď s tím rodičem anebo, že můžou přijít i sami, že tu možnost mají. Když jsou mladší a když jsou ohrožený, tak se to spíš řeší zase s rodiči. Dvanáctiletému dítěti třeba nevoláme, většinou na něj nemáme ani ten telefonický kontakt a tam je spíš předpoklad, že oni to budou řešit stejně, jako ti rodiče, takovýto základní sociálně právní. Ale těm starším už to 169

nabízíme, že mohou přijít a můžou si o tom promluvit. Nenabízíme jim to tak jako těm rodičům, jako právní, psychologické a sociální poradenství, ale spíš, že můžou přijít a promluvit si o tom. S tím dítětem, které už tu je pak pracuje víceméně psycholog, kdy ta vstupní konzultace je s rodičem, aby ten rodič řekl, jak to doma vypadá a na co se má ten psycholog připravit. Sociální pracovnice je většinou přítomná pouze u konzultace s rodičem. S dítětem pracuje už jen psycholog. V případě, že by mělo dítě nějaké otázky, tak se tam ta sociální pracovnice přizve. Přímá práce s dětmi pro sociální pracovnice zatím tady není moc rozjetá, je to spíš na těch psycholozích. Jaké metody práce s dětmi používáte? Tak já myslím, že s těma menšíma je to určitě hra. Na základě nějaké hry nebo kresby se zjišťuje, co doma funguje nebo nefunguje. Určitě ta práce je taková, že ne, že by si s ním psycholog hodinu povídal, ale tam je ta práce taková, že se činnosti střídají, aby dítě udrželo pozornost. A je to vlastně v rámci té hry, kdy se ten psycholog ptá na ty věci, které by mohly ukázat, že se doma něco děje. Už pak záleží na tom dítěti, jak o tom chce mluvit, nechce mluvit nebo nakolik je to pro něj závažné. Někdy se stane, že rodič v tom vidí problém, že maminka má pocit, že dítě je v hrozným traumatu a dítě je úplně v pohodě, má rádo tatínka a nemá vůbec žádný problém s tatínkem. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Tam záleží na tom dítěti, jestli je schopné být bez toho rodiče, tak je lepší pracovat s tím dítětem bez rodiče a s tím rodičem fakt mluvit před nebo po konzultaci, jenom na nějaké doplnění informací, ale jinak pokud to jde, tak bez přítomnosti rodičů. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Dát možnost těm dětem nějak o tom mluvit, ta ventilace toho, co zažili, u těch starších děláme i to, že jim vysvětlujeme, že se to vykázání dá prodloužit, co to vykázání znamená, taková nějaká jakoby informovanost těch dětí, některý to opravdu chtějí vědět, co to znamená, jak to funguje, takže asi takovou tu potřebu mít ty informace a tím pádem nějakou jistotu nebo orientaci v té problematice. Já si myslím, že to hodně závisí na těch rodičích, jak můžeme naplnit potřeby těch dětí, co oni nám vlastně dovolí jim poskytnout a co oni využijí, protože ty děti jsou fakt hodně svázaný s těmi rodiči tady a pokud se ta matka tam rozhodne zůstat a bude tam v tom násilí dál, akorát sem dochází na nějaký psychologický konzultace, tak samozřejmě víme, že to je na nic. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Já myslím, že se to stalo v rámci nějakých preventivních přednášek na škole, že jakoby tam přišlo dítě s tím, že nejsem si teda jistá, jestli úplně doma, ale myslím, že u někoho ze spolužáků se něco takového děje. Tak jsme předávali letáky, vysvětlovalo se, že je důležité, aby se ozvala maminka sama. Shodou okolností se pak ozvala sama, že to dítě jí pak namotivovalo nebo doneslo ten letáček. Ale samozřejmě si myslím, že se tam dá dát prostor tomu dítěti, aby o tom, jakoby mluvilo, co vlastně v té chvíli potřebuje od toho pracovníka. Jakože by sem přímo do IC přišlo nějaké dítě samo od sebe, tak to se asi nestalo. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Já myslím, že má tu možnost. Ale že by toho někdo využil? Oni toho nevyužívají ani ti dospělí klienti, natož ty děti, takže to asi ne. Spíš až je zase nějaký další problém a oni si vzpomenou, že jsme jim tady pomohli, tak se obrátí. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Někdy se to stává, většinou se to stává po vykázání, protože v tom úředním záznamu o vykázání je vlastně v rozdělovníku napsané, že ten úřední záznam jde sem k nám, takže ta násilná osoba volá s tím, že občas mají tendenci se obhájit, že ty věci, který tam jsou napsaný, nejsou vůbec pravda a proč to udělali? Někdy chtějí vědět, jestli sem dochází jejich partner a případně chtějí přijít a říct tu svoji verzi. A někdy přijdou s tím, že chtějí vědět, co mají dělat oni.

170

Vím, že s v IC se s ohledem na poskytování služby s násilnou osobou nepracuje, ale je to tak, že se s nimi vůbec nebavíte nebo je alespoň nasměrujete jinam? Když je to po telefonu, tak je to o tom, že se s nimi nemůžeme vůbec bavit, že tu službu neposkytujeme. Když ten člověk přijde osobně, tak ono většinou chvilku trvá, než zjistíme, že je to násilná osoba, takže nějaký kontakt s ním proběhne, řekněme deseti, patnácti minutový, záleží, jak se ten člověk chová. Když je v klidu, tak se mu to dá v klidu vysvětlit, odkázat jinam. Když je někdo víc agresivní, tak se toho člověka snažíme trošku uklidnit a hned ho neodbýt. A co žádají? Oni chtějí vysvětlit, co se stalo, a žádají nějaké poradenství. Někdy žádají, ať stáhneme to vykázání, mají pocit, že jsme to zařídili my, anebo mají pocit, že my jsme navedli tu ohroženou osobu, aby tohle udělala, takže to je takový jako proč? Proč jsme to udělali a ať to teda stáhneme, že se úplně neorientují v tom, kdo má jaký ty kompetence. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? Záleží, jestli je to dítě braný v tom úředním záznamu jako ohrožená osoba nebo jestli je pouze jako svědek. Pokud je jako svědek, tak vlastně vždy říkáme, že ten kontakt tam je možný a říkáme, že záleží na těch dětech, jestli ten kontakt chtějí a doporučujeme ohrožené osobě, že ten kontakt musí být přes nějakou třetí osobu, ale jako že ho musí umožnit. Pokud jsou ty děti jako ohrožená osoba, tak ten kontakt tam není, tam vlastně funguje zákaz kontaktování a zákaz vstupu stejně jako na násilnou osobu. Ale prodloužení by asi na děti na rok nenapsali, napsali by to na měsíc, ale na rok to by byl hodně velký zásah do rodičovských práv a násilná osoba by se mohla odvolat a tam si myslím, že by se to muselo řešit nějak jinak. Třeba navrhnout asistovaný kontakty nebo předávání. Takže praxe je taková, že jsme ani nedělali, že bychom na rok dělali návrh na prodloužení vykázání. My tohle to neděláme a nedoporučujeme. Tam se to vyhodnocuje podle toho, jak to vypadá, třeba teď jsme měli klientku, kde byly tři děti a je ohrožená jen ta nejstarší a ty dvě menší se po tátovi ptají a chtějí ho vidět, takže s tou starší se nevídá, ale s těma mladšíma proč ne. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu DN? Můj pocit je takový, že ta role sociálního pracovníka je hodně široká a hodně záleží na tom, s kým na tu konzultaci jdu, takže, když jdu na konzultaci s právníkem, tak ta moje role je spíš psychologická, podpůrná, uklidňující. Když jdu na konzultaci s psychologem, tak tam mám spíš tu roli toho právníka, kdy už sděluju takový ty fakta a neohlížím se na to, jestli mě ten klient tam brečí nebo nebrečí, protože to už dělá ten psycholog. Takže ta role je poměrně široká. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? No, já s nimi zas až tak často nepracuju, takže těžko říct. Ale ptát se jich hodně na to, co oni teda potřebují, skutečně jim nedávat informace, který nechtějí nebo nepotřebují, ale spíš jim dávat informace, co by chtěly ony. A osvědčilo. Nevím, fakt nevím. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Asi spíš tak nějak vydefinovat, který ten dětský klient je klient Intervenčního centra a co s ním teda vlastně má být řešeno, co s ním má být děláno. Když je klient ohrožená osoba, tak s ním pracujeme přímo my, pokud jsou to svědci, tak se jim nabízí možnost spíše v tom Krizovým centru. Takže většinou se pak odkáží do toho krizovýho taky podle toho, co ty děti mají za potíže. Když ty potíže jasně souvisí s tím domácím násilím, tak se s nimi pracuje v IC, ale když jsou to nějaký problémy výchovného charakteru, tak se pak přehazují do Krizového centra. Takže je často neuchopitelný, který dítě je klientem koho. Hodně záleží na psycholozích, zda-li klient zůstává v IC nebo je předán do péče KC. Protože psychologové v IC jsou spíše zvyklí pracovat s dospělými, takže ne každého dětského klienta vezmou do péče. Úplně malé děti, řekněme do pěti let předáváme vždy do péče KC.

171

Spolupráce s ostatními organizacemi:

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Spolupracujeme a nejčastěji asi s Policií. Se kterými? S policií a poslední dobou se sociálním odborem, ale spíš v rámci práce se seniory. S OSPODy nespolupracujeme nějak intenzivně. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Asi nejvíce v telefonickém kontaktu. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Spolupráce je celkem dobrá. Chybí návaznost dalších služeb. Například v azylových domech se s klienty moc nepracuje, je tam zajišťováno pouze bydlení. Co se týká Policie , tak někdy je těžké zajistit doprovod pro ohroženou osobu v případě, když si chce vyzvednout své věci z bytu, který byla nucena opustit. Je to ale případ od případu a všechno je to samozřejmě o lidech a jejich ochotě. Také kapacita azylových domů je nedostatečná.

Rozhovor č. 22 Základní informace o osobě sociálního pracovníka: V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji v Intervenčním centru pod organizací Spondea jako sociální pracovnice. Jak dlouhou máte profesní praxi? Rok a půl. Celkově praxi v oboru sociální práce mám asi skoro šest let, ale s jinou cílovou skupinou. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Kompetenci pracovat s dětmi mám. Samozřejmě ve chvíli, kdy to dítě je buď ohrožené anebo je přímo vystavené nějaké formě domácího násilí nebo je jako svědek. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Tak to vám asi neřeknu přesně. Já mám třeba týdně čtyři konzultace, možná pět. Co se týká dětí tak to je mnohem méně, přestože to hodně nabízím a snažím se to aktivně nabízet maminkám. Které přichází, mluvíme hodně o tom, jak to ovlivňuje jejich děti, tak příliš často nemají zájem. Mají pocit, že pokud to dítě není přímo vystavené domácímu násilí, tak není až tak ohrožené. Častým argumentem maminek bývá, že když to dítě je malinké, tak že tomu ještě nerozumí, že se ho to nějak netýká, takže potom mluvíme o tom, jestli je to dítě schopno to poslouchat, takže to nějakým způsobem vnímá a jaký má potom efekt i to, že tomu nerozumí. Ty případy určitě jsou, jak jsem říkala, těch dětí v té péči není zase tolik, ale zároveň, když už chtějí nebo ti rodiče mají zájem, aby docházely, tak už ta péče pro ty menší děti je převážně psychologická. To znamená, že psychologové s těmi dětmi nějakým způsobem pracují, třeba i dlouhodobě, na tom zpracovávání těch traumatických zážitků, toho, že byly svědkem. No, a když jsou to děti starší už třeba od těch patnácti dál, tak je samozřejmě možné poskytovat i sociálně právní poradenství, takže jim vysvětlovat třeba i vykázání, co se teď děje s tatínkem, kde je, kdy může přijít, co se může teď odehrávat. Pokud je na děti ve vykázání uvedené telefonní číslo a jsou přímo označené jako ohrožené osoby, tak je kontaktujeme. Myslím si, že je to fajn, že si udělají názor na to, co se děje, jaké jsou možnosti. Přece jen zprostředkovaně tou maminkou je to většinou nějakým způsobem zkreslené. 172

Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano, supervize máme, i individuální supervize, využívám toho pravidelně. Pokaždé, když ta individuální supervize se nabízí, tak pokud člověk má zájem, tak mám zkušenost, že se dostane pokaždé. Pokud ten zájem nemá, tak to přenechá ostatním. Já ji využívám celkem pravidelně, myslím a pomáhá mi to určitě v náhledu na ty klienty. Dětský klienty jsem tam asi moc neřešila. Týmovou supervizi máme taky docela pravidelně. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Těch způsobů je několik. Jedním z nich je vykázání, to znamená, že Policie nám sem pošle úřední záznam a my kontaktujeme ohrožené osoby, nabízíme jim služby. Je tedy na jejich zvážení, jestli ty služby využijí, není to pro ně povinné nebo nutné. Druhou možností je, že nás klienti kontaktují sami dobrovolně a třetí možností je, co vnímám jako velmi časté, je že nás kontaktuje nějaká třetí osoba, která je svědkem toho všeho. Nemusí být přímo v té rodině. Je to třeba nějaký rodinný příslušník, kamarád, kdokoli, nový partner. A tady ten člověk přichází k nám a řeší tu situaci ze svého pohledu, jak se zachovat, jak nabídnout tu službu, jak s tím ohroženým mluvit a potom třeba přichází na další konzultaci už s tím, koho se to týká. Další varianta mě napadá, v rámci možná Interdisciplinárního týmu je možné řešit nějaké případy, že s něčím podobným přijde někdo z jiné organizace a máme možnost to potom řešit, ale samozřejmě se souhlasem toho klienta. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Vždy, když jsou tam ty děti jako ohrožené a teda vystavené domácímu násilí, tak naprosto vždy ještě s tím, že bývá informovaný i OSPOD, aby o tom věděl, a upozorňujeme ty rodiče na to, že OSPOD to ví, když tam proběhlo vykázání. Když ty děti nejsou přímo vystavené, mám dojem, že někdy to ti rodiče bagatelizují, proto se na to snažím upozorňovat. Řekla bych, že taky vždy, když jsou tam nějaké děti a že třeba u toho někdy byly. Popravdě, i když u toho nebyly, myslím si, že ty děti nejsou hluché a slepé, takže to zkrátka vnímají taky a nemá to na ně úplně dobré důsledky. Takže ano, snažím se s těmi rodiči se o tom aktivně bavit. Jak s dítětem navazujete kontakt? Já jsem s malými dětmi nepracovala, byla jsem v kontaktu s několika adolescentními dětmi a tam mi to přijde, že oceňují ten kontakt jakoby rovný s rovným možná, že se k nim člověk chová na stejné úrovni a že je nepovažuje za nějaké malé děti, které neví atd. Ale s těmi úplně malými jsem přímo nepracovala. Jaké metody práce používáte? Velmi často se mi stává, že když přijde maminka s dítětem, nebo s adolescentním dítětem, většinou třeba s dcerou, tak chtějí konzultovat společně. Chtějí být společně na tom nějakém poradenství. A velmi často se stává, že ta maminka je hrozně dominantní v tom kontaktu. Takže se snažím dávat dost prostoru tomu dítěti, aby si tam řeklo, jak to na něj vůbec působí, to že se o tom bavíme, co to v něm vzbuzuje, co by chtělo teď. Nebyl to zatím problém, když to dítě chtělo chodit dál, samozřejmě jsme nabízeli psychologickou péči, tak tam už teda chodí sami, odděleně. Nabízí se i takové návazné sociálně právní poradenství, jak se v tom zorientovat, tak tam už je samo. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Většinou za přítomnosti rodiče, ale psychologové bez rodiče. Stejně jako i jiné sociální pracovnice, myslím si, že vnímám různé detaily v tom kontaktu s dítětem. Když si potom psycholog přebírá to dítě do své péče, tak jsme schopní mu předat nějaké informace, které téma bylo pro to dítě třeba citlivější nebo jak reagovalo na určitý podnět, takže spíš takové podněty k tomu, na čem by se třeba mohlo pracovat dál, ale samozřejmě si to ten psycholog potom posoudí sám. Pokud je to větší dítě, tak mu to samozřejmě všechno vysvětlujeme, to znamená, že poskytujeme velmi podobné poradenství jako té mamince, takže pokud třeba i maminka sepisuje návrh na předběžné opatření, třeba chce prodloužit vykázání a chce mít v tom návrhu i to dítě, které je ještě 173

nezletilé, tak se s ním o tom také bavíme, pokud by tam byl zákaz kontaktu atd., tak co to pro něj znamená a jestli to chce, jestli s tím souhlasí a to si myslím, že už je potom lepší pro ty děti, když mluví bez toho rodiče, aby se nebály říct, tak jak to je. Protože někdy můžou mít strach mluvit o tom před maminkou, často ta maminka je taková úzkostná, takže ji nechtějí víc zúzkostňovat. A co si všímám, tak starší děti se snaží podporovat tu matku. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Myslím si, že už to nabízení aktivní psychologické péče je do určité míry nějaký krok k tomu, že na to mají právo, můžou toho využít a dokonce to doporučuju. Hlavně je to o tom, že potřeby dětí má naplňovat ten rodič převážně. To znamená, že se snažím mluvit s tím rodičem o tom, jakým způsobem o tom mluví s tím dítětem. Co se tam změnilo v tu dobu, kdy tam probíhalo domácí násilí, do jaké míry má ten rodič přehled třeba o těch potřebách toho dítěte. Do jaké míry má vůbec sílu naplňovat ty potřeby dítěte. Protože přece jen, aby naplňoval potřeby dítěte, musí někde brát i pro sebe a musí mít naplněné i svoje potřeby. A je jasné, že pokud žije ve vztahu, kde je domácí násilí, tak toho rodiče to hodně oslabuje, tím pádem i ty rodičovské kompetence. Takže jakým způsobem to třeba obnovit, jakým způsobem dodat energii. Nabízím i rodičům psychologickou péči často a poukazuji i na to, že pokud oni nebudou mít dostatečně naplněné svoje potřeby, tak nebudou možná schopní dávat tolik tomu dítěti, což teda bohužel naše klientky velmi často nedělají, protože se upozaďují hodně. Ty děti mají sice na prvním místě, ale nebyly zvyklé v těch vztazích dělat něco pro sebe. Takže, jestli tomu dobře rozumím, tak potřeby dětí naplňujete hlavně přes to, že podporujete nějak toho rodiče, aby byl schopný být tady pro to dítě. Určitě. A někdy i rodiče se ptají, jakým způsobem mluvit s tím dítětem o tom, co se děje, takže můžeme probírat i toto třeba. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete? Mě konkrétně se to asi nestalo. Myslím si, že takové případy byly v Krizovém centru vedle, kde ty linky jsou přímo pro děti, kam můžou volat. Myslím si, že děti se asi hůř dostanou k informacím o Intervenčním centru. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Určitě má možnost. Nicméně je to tak, že chce řešit už jiný problém, který se netýká přímo domácího násilí, tak se ho snažíme podpořit v tom, aby využil jinou službu, tzn. třeba Krizové centrum, které je hned vedle, takže se domlouváme s kolegy, kteří si toho klienta převezmou. I když je dítě v bezpečném prostředí, násilná osoba už s nimi třeba nežije, tak může vyhledat psychologa. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Občas se to stalo, ale velmi zřídka. Násilná osoba často ani neví, že je nějaké Intervenční centrum. Samozřejmě, vyčte si to z toho vykázání. Stalo se to několikrát. Chtěly tu stejnou péči, co dostává ta ohrožená osoba. Dožadovaly se stejných práv, stejné péče, takže to jsme jim samozřejmě odmítli, protože naší cílovou je pouze ohrožená osoba, případně blízcí a svědci. Někdy se dožadují informace, jestli už tu ta ohrožená osoba byla, jestli jsme s ní v kontaktu, co jsme jí poradili. Buď to byla kontrola, nebo to byla nějaká potřeba dovysvětlovat to, většinou to byli lidé, kteří měli dojem, že to není spravedlivé, že oni nejsou tou násilnou osobou. Násilné osoby, se kterýma jsem byla v kontaktu, jsem odkazovala na Persefonu. Je to zatím jediná organizace v Brně, o které vím, že pracuje s násilnou osobou. Někdy i ohroženým osobám dáváme kontakt na Persefonu, aby v případě, že chtějí pokračovat v soužití s násilným partnerem, aby opravdu nastavily pravidla. My tedy plánujeme v budoucnu projekt, který by se měl zaměřovat na práci s celou rodinou jako se systémem. Bylo by to z takového pohledu, že bychom nabízeli služby každému členu rodiny a ta koncepce by byla asi taková, že by to nebylo úplně pod jednou střechou, ale spolupracovali 174

bychom s více organizacemi, od kterých bychom brali nějaké zkušenosti a zároveň bychom s nimi konzultovali další věci ohledně třeba práce s násilnou osobou a vytvářeli bychom takhle ten nový koncept. S tím, že jedna z těch spolupracujících organizací by právě měla pracovat s tou násilnou osobou. Nedokážu si úplně v reálu představit, že by všichni chodili do jednoho domu. To by asi nebylo moc bezpečné pro ty ohrožené osoby, ale myslím si, že v tom je určitě obrovský potenciál, tady v tom projektu, takže bychom zaplnili tu díru v té sociální síti, která teďka je. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? První věc je, že doporučujeme nebránit v kontaktu s násilnou osobou. Většinou, když je to ohrožená osoba, ta maminka spolupracuje s OSPODem, takže se domlouvá s nimi. Doporučuju určitě asistované předávání tak, aby u toho ta maminka nebyla, protože velmi často je právě předávání dětí nějakou záminkou k tomu, aby došlo třeba k nějakému dalšímu konfliktu pro třeba i stalkery (pronásledovatele), pro které to může být záminka, aby viděli právě tu matku. Nebo potom předávání přes nějakou třetí osobu. Velmi často se stává, že to bývá třeba babička nebo někdo z rodiny, někdo známý. Určitě byly i situace, kdy ty děti zůstávaly s násilnou osobou. Je to právě takový prostředek manipulace toho manžela jako násilné osoby v tom, že opravdu ty děti se přidaly na jeho stranu a tu maminku držel v té rodině díky těm dětem, protože ty děti řekly, že neodejdou s maminkou, a ona tam zůstávala kvůli tomu, že chtěla být v neustálém každodenním kontaktu s dětmi. Potom si našla partnera a až s tím partnerem se pokusila odstěhovat, nicméně to nebylo hned napoprvé, takže se do toho domu vracela k těm dětem a potom chodila sem a dlouhou dobu si to vyjasňovala v sobě, že přece jen ten kontakt s těmi dětmi neztratí, že je může vídat prakticky každý den a zároveň se nemusí vystavovat tomu násilí ze strany manžela. Takže děti zůstaly u násilné osoby? To násilí nebylo směrováno proti nim? Nebylo, vůbec ne. Velmi často u toho nebývaly ani přítomny, ale byly na straně otce. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Svoji roli tam vidím hlavně v podpoře toho člověka, v nějakém ocenění toho, že sebral tu sílu a začal to řešit, protože si myslím, že to není jednoduché. Celkově v nějakém posílení toho člověka, aby to dokončil nebo nějakým způsobem měl sílu jít dál, protože velmi často to není řešení na týden. A potom určitě zmapování zdrojů toho klienta, stabilizace toho klienta ve chvíli, kdy je v nějaké krizové situaci, poskytnutí krizové intervence, základních potřeb, které teď vyžaduje ten klient nebo potřebuje. Rozhodně i to, aby se zorientoval v tom, jaké má teď možnosti, jaké jsou různé postupy. A potom společně s ním plánujeme, vybíráme ty jednotlivé možnosti tak, aby vyhovovaly nejlépe jemu, plánujeme s ním jednotlivé kroky, když už se rozhodne, jakou cestou se vydá, tak aby to pro něho bylo co nejméně bolestivé a aby to zvládal, takže trošku ho na to připravujeme, co ho čeká. Myslím si, že můj úkol je i v tom motivovat ty klientky, pokud byly dlouhodobě vystaveny domácímu násilí, tak aby využili i ostatních služeb, tzn. třeba psychologické péče, ať už u nás nebo kdekoli jinde, protože si myslím, že ten negativní dopad tam může být velký a rozhodně i ať už je to snížení sebevědomí, nemusí to být u každého klienta, tak velmi často nějaké psychosomatické problémy vnímám, bolesti hlavy, žaludku a další jiné, třes rukou velmi často, občas i posttraumatické stavy, takže snažím se je motivovat k tomu, vysvětlit, jaký je rozdíl mezi psychologem, psychiatrem, psychoterapeutem, ty předsudky vůči psychologům tam pořád jsou. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? S těmi dospělejšími se mi osvědčil nějaký rovný přístup, takže nějaká upřímnost. Nehrát si na toho dospěláka, který jim teď všechno vysvětlí. A myslím si, že ty děti hodně ocení, když se jich ptám na to, jak jim je, co si o tom myslí vůbec. Často se jich nikdo nezeptá. Nevím, jestli na OSPODu nebo někde jinde se jich ptají, ale třeba policie se jich neptá až tak, pokud jsou třeba jen svědky.

175

Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Já si myslí, že méně pro děti je vybavena místnost, ve které konzultujeme, která je hodně vybavená spíše pro dospělé klienty. Pokud jsou to menší děti, tak donáším hračky, se kterými si to dítě pohraje, ale já si myslím, že ten prostor pro tu sociálně právní konzultaci není až tak velký u těch malých dětí. Těm je jedno, co je vykázání a když by se jim to mělo nějak převyprávět, tak je pro to lepší osoba ta maminka nebo potom samozřejmě psycholog. Takže s těmi menšími až zas tak zkušenost nemám. Myslím si, že psychologové s nimi tady pracují dobře. Asi mě napadá, že někdy se zapomíná na děti jako svědky, když nejsou uvedeny jako ohrožené osoby ve vykázání a ta uvedená ohrožená osoba nechce využít služeb, tak tím pádem to dítě se k těm službám vůbec nedostane, nemá možnost, nejsou mu nabízeny, neví, kam se má obrátit. Z pozice pracovníků IC to dítě kontaktovat nemůžete? Ne, nemáme na něj kontakt. A máme povinnost kontaktovat jenom ty ohrožené osoby, které jsou tam uvedené. Zase je to na postoji té ohrožené osoby. Pokud ta ohrožená osoba s námi nespolupracuje, tak málokdy, ať už to bude ze strany OSPODu nebo naší, tak svolí, aby to dítě těch služeb využívalo. Já si myslím, že v těchto situacích je to víc o OSPODu, jestli tam zaintervenuje, protože nevím, jestli mají víc pravomocí, ale tady ta služba je založena na dobrovolnosti. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Spolupracujeme s ostatními Intervenčními centry v České republice, tam si myslím, že ta spolupráce je dobrá, tam je to nastavené opravdu přátelsky, na bázi vzájemné pomoci, není to nějaká rivalita. Určitě spolupracujeme s Policií se Skupinou domácího násilí tady v Brně, tam ty zkušenosti jsou taky dobré. Myslím si, že mají hodně velký zájem prošetřovat ty případy. Policie odkazuje na nás i ve chvíli, kdy nevykazuje, kdy dělá jiná opatření, takže odkazuje, posílá klienty. Spolupracujeme do určité míry s ostatními neziskovými organizacemi, určitě s OSPODy potom. Myslím, že do nějaké míry i s Bílým kruhem bezpečí. Potom funguje interdisciplinární spolupráce, kde je vlastně sestavený tým pro různé situace a je tam vždy zástupce nás, tzn. často vedoucí a v rámci těch týmů se řeší případově nějaký konkrétní případ, kde buď nějak selhává spolupráce anebo je potřeba vymyslet, jak těm lidem pomoct, když už to přesahuje třeba hranice služeb Intervenčního centra. Spolupracujeme s azylovými domy s utajenou adresou, tady s Magdaleniem, které poskytuje ubytování pro naše klienty. S tím máme velký problém, protože není dostatek míst, kam bychom mohli doporučit klientku na utajenou adresu. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Asi ve všech. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Chybí kapacita ubytování především s utajenou adresou. Potom mě ještě napadá, že chybí pro klienty cizince služby, které by byly v jiném jazyce. U nás je to tak, že si má zajistit tlumočníka sama. Ve chvíli, kdy je to osoba sociálně izolovaná, nemá peníze, žádné kontakty, tak nemá naprosto žádnou šanci si tlumočníka sehnat, zaplatit, nemá tu rodinu, známé, myslím si, že i důvěrou je to složitější, když vám někdo překládá, nevíte, co o vás říká apod. Já si myslím, že by bylo fajn, kdyby aspoň angličtina byla součástí každé sociální služby. I to dítě se bude cítit trošku líp, když je třeba na pobytu, když na něj mluvíte jazykem, kterému rozumí, než když jsou všude tety, kterým nerozumí ani slovo. Tak možná se bude cítit mnohem bezpečněji. Ta maminka získá taky mnohem větší důvěru. Já si myslím, že je hodně důležitá ta spolupráce mezi organizacemi. Myslím si, že do určité míry to funguje s těmi, které jsou potřeba, ale v některých případech, právě třeba v případech cizinců mám 176

dojem, že někdy to může vypadat, že si toho klienta předávají, že mají třeba obavu, že by se s ním nedomluvili nebo neví úplně co s ním.

Rozhovor č. 23 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? V Domově pro matky s dětmi v tísni. Jak dlouhou máte profesní praxi? Čtyři roky. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? My máme pověření k výkonu sociálně právní ochraně dětí, takže s dětmi v tomhletom slova smyslu pracovat můžeme, ale primárně jsme tu pro práci s matkami, které mohou být také oběťmi domácího násil, takže ty děti tam taky nějakým způsobem figurují v téhleté problematice. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Samozřejmě domácí násilí řešíme, ale s našima klientkama, popřípadě se žadatelkami. Kolik jich je ročně, to je těžké odhadnout, protože hodně našich žadatelek, aby tu voji žádost ještě víc podpořilo, tak skoro vždycky dodá nějaké informace, třeba psychicky mě vydírá a tady tímhletím způsobem. Jestli je to opravdu oprávněná záležitost, tak to nevím. Takové ty opravdu případy, kterými bychom se zabývaly, tak jsou to tak tři čtyři. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Máme skupinovou supervizi pro potřebu zaměstnanců, můžeme tam probírat cokoli, takže i případy. Ale supervizi pouze a jenom zaměřenou na klienty ne. Individuální můžeme mít taky, ale zatím toho nikdo moc nevyužívá. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Žádají ubytování a přicházejí buď nízkoprahově nebo je odešle sociální pracovnice OSPOD nebo jim dá kontakt Policie. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Obecně s tou maminkou probíráme celou tu situaci a do toho samozřejmě zahrnujeme i ty děti, takže pokud má ta maminka pocit, že ty děti tím jsou nějakým způsobem zasažené, nebo naši zaměstnanci, kteří mají na starosti nějaké volnočasové aktivity, třeba zjistí, že to dítě se neprojevuje úplně standardně, tak se o tom samozřejmě bavíme a právě pak nabízíme té mamince nějakou možnost právě třeba do Spondei se obrátit nebo třeba takhle. Takže odkazujeme na zařízení, kde pracuje psycholog. Jak s dítětem navazujete kontakt? My s ním nepracujeme přímo, takže s ním moc kontakt nenavazujeme. Samozřejmě to běžné ahoj, jak se máš, co ve škole a tak. Spíše zjišťujeme přes matku, jak to to dítě má. Je pravda, že jsme tu letos měli případ násilí, kdy to násilí bylo vedeno i vůči tomu dítěti opravdu hodně, to byla patnáctiletá slečna a s tou jsem párkrát mluvila, přišla za mnou sama, protože ta měla velký problém potom i vůči té matce, takže tam se to nějakým způsobem řešilo, ale tam je to trošičku jiné, ona chtěla o tom mluvit, ona přišla za mnou, takže ten kontakt se navazoval lehce. Jaké metody práce používáte? Převážně rozhovor. 177

Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? No, my pracujeme spíš s matkami. A dítě je u konzultací s matkou přítomné? Jak kdy, pokud se jedná o nějaké téma domácího násilí, tak se snažíme, aby tam to dítě nebylo, protože u těchto témat to s dětma a matkami dohromady moc nejde. Vyhledáváme ten čas takový, aby tam ty děti nebyly. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Nevím, to je těžké. Tam spíš opravdu navázat kontakt na nějakého dalšího odborníka. Nedělám si moc velké iluze o tom, že …nabídnout tu možnost si popovídat, ty klientky ani ty děti toho moc nevyužijí. Tady je to taková podpora pro ty klientky, když tady bydlí, nemusí mít strach, jak na to seženou ty peníze, protože třeba úřad pomůže s tím hrazením. Mají tady víc klid, nejsou tady stresované. Já spíš pomáhám matkám utřídit si, co je potřebné si vyřídit, jestli je důležitější zajít na byťák nebo je nejdůležitější zajít na Policii na výslech nebo do školy kvůli tomu, že se dcera pobila se spolužákem u skříňky, takže v tomhle tom, protože oni sami se v té situaci ztrácí a najednou neví, co mají dělat dřív a na začátku potřebují někoho, kdo řekne, tímhle tím se nezabývejte, to je nesmysl. Takže pomáháme zorientovat se a radíme, kam mají jít, kam si vyřídit různé dávky, většinou to už znají, s některýma to vyřizujeme a máme tady taky přímo pracovnici, která může jít s nimi na ten úřad to vyřídit. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/ Jak byste postupoval/a? Vlastně ta dcera klientky, o které jsem mluvila. Ale ono se to netýkalo přímo toho domácího násilí, ale všech těch navazujících problémů, ona potom tím vším čím si prošli, nebyla schopná s tou matkou komunikovat atd. Takže nešlo přímo o ten akt toho násilí v tu danou chvíli, ale o ty věci s tím spojené, takže psychika a tak. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Děti bývají velmi často navázané do našeho rodinného koutku, takže tam si s maminkou můžou dohodnout nějaký konkrétní čas a hodinu a ty děti můžou navštěvovat rodinný koutek, i když u nás nebydlí. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Mně se to stalo jenom jednou a tehdy ten pán přišel s tím, že má styk s dcerou, který mu byl soudem stanovený, a tehdy ta matka tu nebyla, tak mě žádal, abych mu dala pro zaměstnavatele potvrzení, že tady byl a že se sem dostavil. Ale to byl jenom trik, protože věděl, že nikdy styk tady neprobíhal a ani probíhat nebude, byl to jenom nějaký jeho test. Chtěl zjistit, jestli tu ta žena s dětmi je nebo není. Já jsem s ním neměla co řešit. Ale my žádný kontakty mezi tatínkem a dítětem zprostředkovávat nemůžeme. Pokud by chtěl být v návštěvní místnosti, tak to záleží na té matce. Párkrát se stalo, že venku někdo čekal nebo pokřikoval do okna, ale většinou je to o tom, že to zaregistrují jako první recepční a toho člověka buď vykážou nebo zavolají policii. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? No, my tyto případy neřešíme, spíš odkazujeme na OSPOD. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Ta role je tam spíš taková podpůrná. Vybavuji si jeden případ, kdy jsem pomáhala klientce zorientovat se v situaci, aby věděla, že je možné přijít si o tom se mnou promluvit a abych ji utvrdila v tom, že je dobré to řešit s právníkem. Já v tomto případě nemůžu nic moc udělat, protože ona spolupracovala s různými odborníky, takže já jsem tam byla opravdu jako podpůrný nebo 178

možná trošku uzemňující, protože ona byla rozběhnutá, nevěděla co dřív, bylo to takové neřízené, takže se to snažit nějak koordinovat. Vlastně takový průvodce. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Obecně s těma dětma, oni mají všechny takový citový nedostatek, takže mluvit na ně pěkně a v klidu, a pak najednou chlapec, o kterém maminka tvrdí, že je strašně hyperaktivní a strašně nedobrý, tak mě poslouchá s otevřenou pusou, spíš mluvit na ty děti otevřeně a v klidu a chválit je. Co byste pro zkvalitnění práce s klienty potřebovala změnit? S dětskými klienty asi nic moc, protože spíš pracuji s těmi matkami. Spolupráce s ostatními organizacemi Spolupracujete v rámci řešení případů domácího násilí s jinými institucemi? Ano. Se kterými? Nejlepší spolupráce je s Persefonou, tam mají jak psychologa, tak právníka, ti mají podle mě výborné zkušenosti a skvěle se v tom pohybují. S nimi je ta spolupráce hrozně dobrá. Jinak potom většinou s OSPODem, popřípadě pokud někdo třeba jako Policie nebo soud vyžaduje nějaké vyjádření, jestli se to dá považovat za spolupráci, ale s tím OSPODem taky docela dost intenzivně. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Asi nejvíc v telefonickém. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? S Persefonou je spolupráce výborná, s OSPODem, pokud jde o domácí násilí, tak tam je ta spolupráce taky většinou dobrá. Ale stává se nám často, že se postupem času zjistí, že to není až zas tak, jak to ta klientka na začátku říkala a potom se ty organizace snaží sebe chránit a staví nás do role toho, kdo rozhodne, jestli to tak je nebo není. Přece ona u nás bydlí a my ji tady máme pořád, ale ono to tak není, ono to tak nefunguje. Jak kdy, je to taky hodně o těch lidech. Co mě chybí, tak u OSPODů třeba to, aby ta pracovnice s tou matkou a dětmi i nadále spolupracovala, aby ji tady třeba navštívila, protože oni většinou všichni sociální pracovníci po tom, co přesunou klientku s dětmi do azylového domu, tak už potom nemají problém. Chybí mi, že se jí nevěnují dál.

Rozhovor č. 24 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? V azylovém domě pro matky s dětmi. Jak dlouhou máte profesní praxi? Profesní praxi v této organizaci už deset let. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Je. Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Určitě. To se pohybuje nepravidelně. Někdy je to více, někdy míň, kolik je domácího násilí a taky vždycky se tomu nedá věřit. Já si myslím, že tak do deseti případů ročně, nemáme rozhodně plný dům domácího násilí, i když oni u nás mají přednost.

179

Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano. Je to docela často. Ta naše klientela je hodně psychicky náročná a hodně vysává, takže si myslím, že když ta supervize je dobrá, tak to stojí za to, to využít. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Cesty jsou různé, zavolá OSPOD, Policie, ale to už docela málo, protože už nemáme krizovou jednotku, nebo třeba kamarádky jim to řeknou, někdo v okolí, někde viděli náš letáček. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Určitě. My tady nemáme žádný terapeuty, ani psychology dětské, takže je odkazujeme dál do poraden. Většinou do Persefony matky a pak k psychologům do poraden. V první chvíli, ale oni když přijdou, tak nehledají odbornou pomoc psychologa, oni potřebují bydlet. Oni potřebují z toho prostředí někam odejít, až to nějaké zázemí tady mají, tak vydechnou, až mají splněné ty základní životní potřeby. Jak s dítětem navazujete kontakt? Většinou přes tu maminku a máme tu i aktivity pro děti, takže v rámci těch aktivit, při hře s těmi dětmi. Jaké metody práce používáte? Tak hlavně pozorujeme, jak se to dítě projevuje a mluvíme s ním. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? My s těmi dětmi moc přímo nepracujeme. A když to otočím, tak je při konzultaci matky s vámi přítomno to dítě? Záleží, o co jde. Když se chce domluvit jen na nějakých provozních věcech, tak tam to dítě je. Ale jestliže přijde klientka, že chce řešit domácí násilí, to, co se tam dělo, tak je dobré, když to dítě někdo pohlídá, kolegyně nebo tak a řeší se to vlastně přímo jen s ní. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Prvořadě můžu udělat to, že to proberu s tou matkou, která si toho v těch svých starostech nevšímá, přehlíží, odsunuje dál, tak prvořadě můžu udělat to, pak to proberu s její ospoďačkou a potom ji nakonatktovat na nějakou poradnu, eventuelně ji tam doprovodit. Takže hodně přes práci s tou matkou, nebo spíš jen přes práci s tou matkou, aby ona byla schopná potřeby svých dětí nějak naplňovat. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/ Jak byste postupoval/a? Mně konkrétně ne, ale v našem zařízení ano. Pamatuju si to, že to bylo dítě, které tady bylo s matkou a chtělo od ní odejít, že radši půjde do dětského domova. Řešila se to s OSPOD a potom odešla. Byla to holka v pubertě. Důvodem odchodu té matky bylo násilí ze strany manžela. A ta dívka tvrdila, že ji matka taky bije, ale nevím, myslím, že to byly spíš jen výchovné problémy a nezvládnutá výchova. Těžko říct, co se v té rodině před tím dělo a jak to ta holčina zpracovávala, jestli to bylo na straně té matky nebo dcery. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Občas se vrací, přijdou říct, jak se jim daří, jak se mají, ale opravdu v malé míře, ale je to milé. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Ty matky někdy utíkají z domu a ten partner je hledá, takže on zkouší, jestli tady bydlí, že s ní chce mluvit, samozřejmě ona je tu v anonymitě, a nikomu nic nesdělujeme, protože po telefonu se snaží, ale my nic nesdělujeme. Potom, někdy se stává, že přijde, nahlásí se, objedná se a chce to s námi 180

probrat, že on ji neubližoval, že se chce vídat s dětma a tak. Jestliže už to ví, že tu bydlí, tak s ním mluvíme, ale musí o tom vědět ta klientka. V rámci vykázání (nebo obecně domácího násilí, kdy je matka s dětmi někde před násilnou osobou ukrytá) je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? My s ním nebudeme řešit, že chce vidět děti, to my neděláme, to musí přes OSPOD. Takže odkazujeme na OSPOD nebo na zařízení, která kontakty zprostředkovávají. My máme zkušenost, že se k nám přestěhovala klientka, kterou kontaktoval v jiném azylovém domě násilný partner, kdy otec měl zakázaný styk s dětmi a přiblížení se k matce. To jsou nepříjemné věci. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? Nevím, jak na to odpovědět. No, je spousta věcí, které jsou dané, co se mají dělat, ale já hodně dám na intuici toho okamžiku a řeším to, nebo spíš provázím toho klienta. Takže spíš průvodce. Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Osvědčuje se hlavně to klidný zázemí, že se tu cítí bezpečně. Třeba klientka s tříletým dítětem nechtěla, abychom na ni zvonili na zvonek, protože on k nim chodil, vždycky se ožral a zvonil a bouchal a holčička plakala, byly to pro ni hrozný stresy. Co byste pro zkvalitnění práce s klienty potřebovala změnit? Nevím. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Samozřejmě, ale není to jenom o tom, že chceme, ale že musíme a je to pro dobro té věci. Nebereme to jako nutnost, ale že je to dobře. Se kterými? Základem je spolupráce s OSPOD a potom ty organizace neziskové, často Persefona, někdy s Policií, potom různé poradny v tom smyslu, že tam posíláme klienty. V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Různě, s některými se známe osobně, někteří chodí pravidelně za klientkami a dětmi sem. Většinou jsme ale v kontaktu po telefonu. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Dobře. S Persefonou dobrý zkušenosti, Police jak kdy, někdy dobrý, někdy ne, OSPOD to samé. To je podle člověka, na kterém místě je jaký člověk.

Rozhovor č. 25 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji v domově pro matky s dětmi v tísni…. Jak dlouhou máte profesní praxi? ...čtvrtým rokem. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Ano. 181

Sociální práce s dětskými svědky domácího násilí Řešila jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Vzhledem k tomu, že já s nimi přicházím do kontaktu nejen ve chvíli, kdy tady bydlí, ale i ve chvíli, kdy se m přicházejí i jako žadatelé o to ubytování, tak bych řekla, že jich je poměrně dost, takže tak dvacet, třicet matek s dětmi ročně. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Ano. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Matky se k nám dostávají tak, že dostanou kontakt z OSPOD, kde řeší tu svoji situaci a ta sociální pracovnice jim předá kontakt na nás. Pak máme informační letáky ještě třeba u lékařů a mezi tou veřejností nebo se prezentujeme na různých akcích jako nezisková organizace, pak hodně přicházejí na doporučení známých nebo kamarádů, kteří o nás vědí a teď bych řekla v poslední době, že i hodně lidí si to vyhledá na internetu. Žádají poskytnutí služby azylového domu, na což si dáváme pozor, že to není jenom ubytování, ale poskytnutí celé té služby. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Nabízíme, ale vychází to vždycky z té individuální situace v té rodině. Asi to neděláme automaticky tak, že pokud je dítě svědkem domácího násilí, že bychom za každou cenu trvali na tom, že musí jít třeba k psychologovi nebo k psychiatrovi, že až podle té situace jaká je. Takže těm klientkám dáváte informace, že mají takové a takové možnosti. A odkazujete na nějaké poradny a krizová centra a můžou za vámi přijít a vy je nasměrujete dál. Určitě, že to nutně nemusí být ten psycholog a psychiatr. Že když to třeba souvisí se špatným soustředěním ve škole, tak doporučujeme pedagogicko psychologickou poradnu, případně nějaké další lékaře nebo třeba nějaké hodnotnější využití volného času a nemusí to být nutně tak, že ta maminka přijde a ptá se, co má dělat s tímhle, ale že to tady pozorujeme, že třeba není něco v pořádku, ale samozřejmě je to na rozhodnutí té klientky. Takže nabídka pomoci jde vždycky přes tu matku? Ano. Pokud se ona rozhodne, že to nebude řešit, tak s tím nic neuděláme. Samozřejmě pokud by to potom by to bylo nějak zásadně na úkor vývoje a zdraví toho dítěte, tak ano, protože máme oznamovací povinnost tak, jako každý a my tady ty klientky na to upozorňujeme a když by to bylo takto, tak je to trochu takovým nátlakem, ale to už je výjimečně, že by to bylo takto. Pak jsme v kontaktu s OSPODem, myslím si, že je to organizace, se kterou spolupracujeme asi nejvíc. Jak s dítětem navazujete kontakt? To se nedá moc zobecnit, protože ve chvíli, kdy ta klientka přichází s dítětem, tak záleží taky na tom, jaké to dítě je. Některé dítě může mít třeba hrůzu z toho, že se bude muset s někým bavit a nemusí to být nutně pro to, že špatně zpracovává to, co se dělo doma, ale může být třeba jenom introvertní. Takové dítě já raději nechávám být. Některé děti jsou společenské, chtějí se bavit. A některým dětem je třeba dvanáct nebo šestnáct, tak to už je zase potom o něčem jiném, takže se to nedá zobecnit. Když je třeba, tak se snažíme najít individuální přístup ke každému dítěti. A jinak, co se týká třeba detekce, co se s tím dítětem děje, tak tady jsou na to spíš ty vychovatelky, které s těma dětma jsou a můžou je pozorovat při tom přirozeném hraní nebo při tom, jak tráví přirozeně ten čas. My prvotně pracujeme s rodičem, některé děti sem do kanceláře ani nechodí. Spíš si toho všimnou vychovatelky. Ono to tady takto funguje a myslím si, že to tady funguje dobře, že jsme tady propojení, že se o tom bavíme, co se kde děje a snažíme se to odchytávat. Jednak chodí ty děti vychovatelkám na ty programy a instruktorky zase chodí do bytu těch klientek.

182

Jaké metody práce používáte? Tak je to hlavně rozhovor. Vychovatelky pak pozorují, jak se to dítě chová při hře a podobně, jak už jsme o tom mluvily. Pracujete s dětmi samostatně nebo za přítomnosti rodiče? Já s těmi dětmi přímo nepracuju. Jak můžete s ohledem na kompetence své profese pomoci naplnit potřeby dětí z rodin, které jsou ohroženy domácím násilím? Asi, to už jsem asi taky zhruba tak říkala, nabídnout pomoc toho odborníka, pokud je to dítě starší, tak se o tom dá mluvit přímo s tím dítětem, jak tu situaci vidí ono. Tak bych řekla, nabídnout jim spolupráci s odborníky, nabídnout jim volnočasové aktivity, ať už u nás nebo jim dát třeba kontakty na nějaká další zařízení, nízkoprahové kluby. Stalo se vám někdy, že by se na vás obrátilo samotné dítě s žádostí o řešení DN v rodině? Jak postupujete/ Jak byste postupoval/a? Mě se to asi stalo mejlem, ale už si to přesně nevybavuju, že mi psala nějaká dívka, že je hrozně nešťastná, že je tatínek zlý na maminku. Já jsem té slečně napsala kontakty, kam se může obrátit, protože já bych to s ní až tam moc nemohla řešit. A myslím, že jsem mu radila, ať se obrátí na nějakého dospělého ve svém okolí, komu věří nebo nějaký takový spíš obecnější odkaz. Myslím, že jsem jí nabízela, že pokud by si nevěděla rady, tak ať přijde i sem, ale my tady samotnému dítěti tady v azylovém domě moc pomoct nemůžeme, ale můžeme ho samozřejmě nakontaktovat dál. Myslím, že jsem odkazovala na nějakou linku, kam může zavolat hned. Má dítě možnost obrátit se na vás i po vyřešení situace a využívá toho? Mají možnost a využívají toho někteří, některé maminky, některé děti. Některé děti sem třeba potom docházejí do dětského koutku, protože jsou tu zvyklé a myslím si, že jeden z těch důvodů je ten, že tady mají dobré materiální zázemí, ale určitě to souvisí i s tím, že mají navázaný vztah s těma pracovnicema. A některé klientky přicházejí taky, ale spíš, že využívají naši terénní pracovnici na doprovod. Kontaktuje vás násilná osoba? Co žádá? Ano. Většinou žádá odpověď na otázku, jestli je tu ubytovaná jeho přítelkyně nebo žena. Asi nejčastěji je to kontrola toho partnera, ale na tuto otázku odpověď nedostane. Nebo jinak nás kontaktuje tak, že se třeba dožaduje vstupu, ale není to tak, že by sem přišel nás požádat o pomoc. Někdy to bývá tak, že chce vyřešit ten kontakt s tím dítětem a to dítě je trošku prostředníkem mezi těma rodičema. Někdy je jasné, že žena od něj odešla a strašně se dožaduje kontaktu s tím dítětem, ale zkrze to, že si vymýšlí různé podmínky, jak to bude, tak vlastně tu ženu terorizuje, ale my vzhledem k tomu, že o styku nerozhodujeme, ani není možné mít asistovaný kontakt, tak je zase odkazujeme někam jinam. V rámci vykázání je sporná otázka kontaktu dětí s násilnou osobou? Jak v těchto případech postupujete? Co doporučujete? O tom už jsem mluvila. Odkazujeme jinam, většinou na OSPOD nebo organizaci, která nabízí asistované kontakty. Vnímání vlastní role a potřeb Jak vnímáte svoji roli při řešení případu DN? No, tak v ideálním případě bych chtěla nabídnout té klientce podporu, pocit bezpečí, který není podmíněný tím, že musí třeba partnera opustit. Prostě vytvořit jí bezpečí, aby se mohla v klidu rozhodnout, co bude dál dělat s tou svojí situací. Takže bydlením a nabídkou služeb. Jak pro přímo ubytované nebo i pro ty žadatele o pobyt. A vlastně vzhledem k tomu, že pro ty oběti domácího násilí je většinou snazší najít ubytování než pro ty ženy, které skončí na ulici, protože neplatily nájem, tak je nakontaktovat na ty další organizace, kde je můžou ubytovat hned, protože to my udělat nemůžeme. 183

Co se vám při práci s dětmi osvědčilo? Nevím, co jako z obecného k tomu říct. Individuální přístup. Protože každé dítě je opravdu jiné, takže to se nedá říct, že by se osvědčilo. Nechávám to spíše na té matce nebo na těch vychovatelkách v dětském koutku, já s nimi pracuji opravdu výjimečně. Co byste pro zkvalitnění práce s klienty potřebovala změnit? Tím, že s nimi moc nepracuji, tak mě nic nenapadá. Spolupráce s ostatními organizacemi

Spolupracujete v rámci řešení vykázání a domácího násilí obecně s jinými institucemi? Spolupracujeme. Se kterými? V jakém jste kontaktu – osobním, telefonickém, písemném? Znáte se osobně? Spolupracujeme s Persefonou, spolupracujeme se Spondeou, spolupracujeme s Magdaleniem, především teda tady s těmi třemi, i s Bílým kruhem bezpečí, s tím už teda méně a většinou jsme v kontaktu telefonickém. Spolupracujeme s OSPODem, tam jsme ve všech typech kontaktů. Co se týká Persefonou, tak tam jsme v kontaktu i osobním. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já si myslím, že ta spolupráce s těmi organizacemi, co jsem jmenoval, je dobrá. Já jsem narazila spíš na to, že jsme potřebovali umístit děvče a byl to velký problém, najít pro ni ubytování. Jinak si myslím, že spolupráce byla vždycky dobrá. Snad jedině Magdalenium chrání soukromí klientek někdy tolik, že se někdy těžce domlouváme. Já to na jednu stranu chápu, já se také snažím být velice opatrná. Na druhou stranu si myslím, že to někdy brzdí spolupráci, pokud se bavíme o stejné klientce, která bydlí u nich a žádá si u nás, tak by mohli být třeba otevřenější v té komunikaci se mnou. Tak snad jedině tohle. Takže taková pružnější spolupráce mi chybí. A napadá Vás ještě něco důležitého, o čem jsme nemluvili a co považujete za důležité? Já si myslím, že z mé pozice sociální pracovnice azylového domu to docela funguje tak, jak má a vůbec, že je to teď mnohem lepší, než to bylo před nějakýma pěti rukama. Jsem strašně ráda, že vznikají takové ty skupiny, které mají pomoci i tomu násilníkovi, že je to nějaká šance ten vztah nějak obnovit, pokud ten muž má chuť do toho a všichni ti lidi, co v těch organizacích dělají, mi připadá, že jsou hrozně šikovní a že je to vidět. Takové nadšení, tak jsem to chtěla říct, nadšeně. Nevím, jak dlouho se to dá s takovým nadšením dělat, ale mám z toho radost, že to takto je.

Rozhovor č. 26 Základní informace o osobě sociálního pracovníka V jaké organizaci/instituci pracujete (OSPOD, KC, IC, AD)? Pracuji v poradně, která poskytuje odborné poradenství také obětem domácího násilí. Jak dlouhou máte profesní praxi? Čtyři roky s touto cílovou skupinou. Je ve vaší kompetenci pracovat s dětmi ohroženými domácím násilím? Je v mojí kompetenci pracovat s osobami ohroženými a nyní i s osobami násilnými, s dětmi nepracujeme, pouze s jejich rodiči.

184

Práce s osobami ohroženými domácím násilím Řešil/a jste v rámci své profesní praxe nějaké případy domácího násilí? Odhadnete, kolik jich řešíte ročně? Řešila, samozřejmě. V rámci poradny je to asi dvě stě klientů, já sama jsem jich řešila asi osmdesát. Z toho bylo asi pět mužů, jinak jsou to vesměs muži. Máte možnost případy, které řešíte supervidovat? Mám, máme jednou za šest týdnů individuální i týmové supervize, ty individuální můžeme mít i častěji, podle toho, jak potřebujeme. Jakým způsobem se k vám dostávají klienti (osoby ohrožené domácím násilím a jejich děti) a jaká je jejich zakázka? Tak většinou jim to řekne kamarádka, nebo většinou nějaká doktorka, ospoďačka, v občanské poradně dost často a pošlou je k nám. Psycholožky, psychiatričky nám docela často posílají, volají. A co žádají? Popíší to, co je doma a přijdou s tím, jak to změnit, aby to nebylo, a dost často řeší rozvod. Ne vždycky k němu dojde, ale informují se, jak to bude probíhat. Nabízíte rodičům ohrožených dětí možnost využití odborné péče pro jejich děti? Tak to ne, my je odkazujeme na jiný organizace. Odkazujeme třeba do Spondei do Krizového centra nebo do Krizového centra do Bohunic a pak třeba na psycholožky, většinou jim dáváme kontakty na různý dětský psychology, aby si pak ta oběť vybrala, jakou péči chce pro děti využít. Vy tedy přímo s dětmi nepracujete, ale pracujete s těmi ohroženými osobami, tedy rodiči, a dáváte jim na konzultacích nějakou informaci, jaký dopad můžeme mít domácí násilí na děti, jak s nimi třeba mluvit? No, tak to určitě s nimi probíráme během té konzultace. Jak s dětma má mluvit nebo nemá mluvit. Zjišťuje se taky, jestli ty děti nejsou ohroženy tím domácím násilím, zjišťuje se, jestli nejsou zneužívaný. Dost často tam na to narážíme, jestli tam nedochází k něčemu takovýmu. My to ale primárně nezjišťujeme, ale samozřejmě, když ona zmíní něco, tak se na to doptáváme, abychom nic nezanedbali. A když v rámci toho rozhovoru vyplyne něco takového, tak jak potom postupujete? Tak, my upozorňujeme rodiče, že máme oznamovací povinnost, takže pokud by tam docházelo k týrání, tak to musíme oznámit a pak záleží na tom, co ona nám řekne, jakým způsobem probíhá to násilí na dětech, a když dojde k tomu, že je tam podezření na týrání, tak to nahlašujeme na OSPOD. A s OSPODem nějak víc spolupracujete? V některých případech s nimi spolupracujeme. Většinou tam posíláme zprávy na OSPOD, pokud to chce klientka nebo pokud si to OSPOD vyžádá. My nemáme pověření k výkonu sociálně-právní ochraně dětí, ale jednou si pamatuju, že jsme docela hodně intenzivně pracovali s OSPODem, protože ten OSPOD spíš nepracoval, takže jsme ho nutili, aby nějak intenzivněji zasahoval a podkládali jsme to hodně zprávami, který jsme měli ze školy, z Policie a tak. Takže my se spíš domluvíme s tím klientem. Když víme jistě, že je to týrání, tak zavoláme na OSPOD a když si nejsme jisti, tak pošleme klientku na OSPOD a řekneme jí, ať tam řekne, co se doma děje. Vždycky ji posíláme na OSPOD. Takže je to hodně na té matce, jestli ona s tím něco dělá nebo nedělá. My s nimi řešíme hodně rozvod a podobně, takže jí říkáme, jestliže ona chce bojovat o děti, jakože často bojují, takže jí říkáme, ať na ten OSPOD určitě jde, že jí to pomůže. Ve chvíli, kdy je dítě svědek, a řeší to, tak jí doporučujeme psychology, tam doporučujeme Krizové centrum Spondea. A když je přímo ohrožené, tak vstupujeme přímo do komunikace s OSPOD.

185

A dáváte jí informace o tom, jaké dopady může mít to násilí na děti, i když jsou jenom v roli svědků? To vždycky, i když to sama neřeší nebo ji to nenapadne, tak ji vždycky navedeme k tomu, aby se zamyslela nad tím, co ty děti, jak na to reagují, jestli to vidí, nevidí nebo jestli si to uvědomuje, že to vidí nebo cítí. Když jsou tam děti, tak na to vždycky narazíme. Takže ta nabízená péče pro dítě jde vlastně vždycky přes toho rodiče. Ano. A vy vlastně pracujete i s násilnými osobami. A když se na vás obrátí násilná osoba, tak co žádá? Žádá většinou terapie, které přímo nenabízíme my, ale zprostředkováváme u psychologů, kteří se tím zabývají. A občas nás taky požádá o pomoc, že on je oběť a že si to manželka vymyslela, a že on by chtěl, abychom mu taky pomáhali. Oni se ale moc těch terapií účastnit nechtějí. V Brně jsme jenom my, kdo zprostředkovává práci s násilnou osobou. Takže buďto volá, že mu řekla partnerka, že jestli se sebou nebude nic dělat, tak že odejde, takže je motivován tímto. My vlastně nabízíme terapie práce s vlastní agresí, takže se chce třeba naučit ovládat nebo něco v tom smyslu. No a pak přijdou ti, které pošle probačně mediační služba a ti jsou většinou motivovaní tím, aby jim snížili trest nebo musí v rámci trestu docházet. A vy jako sociální pracovnice s nimi přímo pracujete? Ne, my jim zprostředkováváme ty terapie, protože když pracujeme s oběťmi, tak nemůžeme pracovat s násilníky, takže my máme externí terapeuty, takže já s nimi udělám jen ten úvodní pohovor a domluvím jim tu terapii. Řešíte s ohroženou osobou i kontaktování dětí násilnou osobou, dáváte jí nějaká doporučení? Protože, když je třeba vykázání nebo se ohrožená osoba rozhodne s dětmi odejít, tak ten násilný partner může žádat kontakt s dětmi. I v rámci těch konzultací, tak my vlastně řešíme, jak se bude stýkat s dítětem. Pomáháme jí sepisovat návrhy na soud na svěření dítěte do péče, takže tam řešíme, jak často by ho měly vidět. A co jim doporučujeme? Tak to záleží na tom případu. Když je tam podezření, že je přímo ohroženo i to dítě, tak jí pomáháme, aby byl třeba i zákaz styku. Do návrhu napíšeme, že nenavrhujeme styk s otcem. A když je to tak, že matka říká, že se k dětem chová hezky a ony se s ním chtějí vidět, tak jim řekneme, jak to tak běžně je a už je to na té matce, co si do návrhu napíše. Jak vnímáte svoji roli sociálního pracovníka při řešení případu domácího násilí? Jako, že je potřebná, že nejenom právníci a psychologové, ale taky sociální pracovníci tady mají co dělat. No, má tam svoji funkci, protože ty matky v tu chvíli nejsou schopný všechny ty věci pojmout. Nemají peníze, nemají bydlení a nejsou schopny samy to řešit v tu chvíli, protože je toho na ně moc, takže díky tomu mají někoho, kdo jim pomůže vyřešit takovýto věci, které by normálně zvládly samy nebo je to jenom prostě o tom oběhat úřady, ale třeba neví moc, co všechno existuje. Já moc nevím, jestli lidi mají povědomí o tom, že existují dávky a jestli na ně mají dávky nebo nemají, co je OSPOD a tak. Takže těmi informacemi jim vlastně pomáhám osamostatnit se, protože jim to přijde dost nereálný. Takže to vnímám jako rozšiřování povědomí, taková pomocná ruka. Co byste pro zkvalitnění práce s dětskými klienty potřebovala změnit? Co Vám chybí? Potřebuji změnit systém. Tam je třeba spoustu zákonných nařízení, ale když ta paní nemá nárok na žádný dávky jenom, že nemá trvalý bydliště a má ho někde na úřadě nebo u nějakých lidí, kde vůbec nemůže bydlet, takovýto věci bych potřebovala změnit, takový konkrétní, protože jí pak nemůžu nijak pomoct. Takže asi pružnější systém v poskytování pomoci ze strany státu v krizových situacích. Spolupracujete v rámci řešení domácího násilí s jinými institucemi? Pokud ano, se kterými? Tak s OSPODem, s Úřady práce, co vyřizují dávky, bytový odbory, psychologové, psychiatři, azylové domy, krizová centra, soudy, policie, advokáty klientů. Také nabízíme advokátní zastupování klientů. 186

A za jakých podmínek, to mohou klienti využít? No, to je kapacitně. Máme ten projekt teď na nějakou dobu, a když naznáme, že ta klientka nemá peníze na advokáta a potřebuje ho, když je to tam komplikovaný. Je to individuální. V jakém jste kontaktu (osobním, telefonickém, písemném)? Znáte se osobně? Osobně se asi nesetkáváme, víc telefonicky, mejlem. Jak hodnotíte spolupráci? Co je v pořádku, co vám chybí? Já když s někým spolupracuju, tak většinou je to bez problémů. Vím, že jsem si jednou stěžovala na postup OSPODu, ale to vždycky záleží na jedné osobě, se kterou zrovna spolupracuju, takže nemůžu obecně říct, záleží na koho narazím, ale neměla jsem nikdy žádný problém, spolupráce je celkem dobrá. OSPOD třeba pružný není, takže musím jít v mezích těch pravidel a pak je to dobrý, ale většinou podle mě moc pružný není. S Policií je to taky o osobách, které tam pracují, stává se nám, že klientkám Policie řekne, že na něco nemají právo a pak právničky řeknou, že na to právo má. A pak jsou někteří, které se hned toho případu ujmou a pak do toho nemusíme nijak zasahovat. A můžete mi říct ještě něco o práci s násilnou osobou? Zprostředkováváme pět terapií u terapeuta, který se zaměřuje na práci s agresí. Pak mohou dál pokračovat, pokud si to platí. Za těch pět sezení sice moc neudělá, ale já si říkám, že i kdyby v něm něco málo zůstalo, tak je to dobrý. Když mu psycholog (jsou to muži) dá náhled na to, že to jeho chování není v pořádku a něco málo v něm zůstane, tak to podle mě smysl má. Ale ozývá se nám tak jeden za rok.

187

ANOTACE Jméno a příjmení autora: Blanka Klimešová Název fakulty a katedry:

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci,

Katedra sociologie a andragogiky Název bakalářské diplomové práce: DĚTI A DOMÁCÍ NÁSILÍ Vedoucí práce: Mgr. Jana Levová Počet znaků: 159 544 Počet příloh: 4 Počet použitých zdrojů: 38 Klíčová slova: domácí násilí, ohrožená osoba, násilná osoba, ohrožené dítě, dítě jako svědek násilí v rodině, rodičovské role, kompetence sociálního pracovníka, sociálně-právní ochrana dětí, intervenční centrum Keywords: domestic violence, endangered person, violent person, threatened child, child witness to domestic violence, parental roles, social workers´ authority, social and legal protection of children, intervention centre Anotace: Bakalářská práce se zabývá problematikou práce s dětskými svědky domácího násilí. Zaměřuje se na popis vývoje osobnosti dítěte s ohledem na probíhající domácí násilí v rodině. Stěžejní část práce je věnována dopadům domácího násilí na dítě a popisu kompetencí jednotlivých institucí vstupujících do kontaktu s osobami ohroženými domácím násilím a jejich dětmi. Cílem práce bylo zmapovat praxi sociálních pracovníků při nabídce a poskytování služeb dětským svědkům domácího násilí, dětem přímo násilím ohroženým a jejich rodinám se zaměřením na role sociálních pracovníků, jim svěřené kompetence, nástroje pomoci, kterými disponují a metody práce, které uplatňují. Annotation: The present bachelor thesis deals with the issue of children witnessing domestic violence. The focus is on the development of a child´s personality with respect to the ongoing domestic violence. The core of the thesis lies in analysing the impacts of domestic violence on children and describing the authority of institutions that enter into contact with persons threatened by domestic violence and their children.

188

The aim of the thesis is to map the practices of social workers in offering and providing services to children witnessing domestic violence, children directly threatened by domestic violence, and their families, with the focus on the roles of social workers, their authority, available helping tools, and applied methods.

189

DĚTI A DOMÁCÍ NÁSILÍ

Recommend Documents