Drží Česká republika své slovo?

 

Drží  Česká  republika  své  slovo?   Jeremy  Monk,  AKRO  investiční  společnost,  a.s.  

 

Záhadný  případ  českých  předválečných  dluhopisů  a  „tajných“  smluv   z  let  1984/1986   Sběratelé  starých  dluhopisů  a  vkladových  certifikátů  jsou  občas  svědky  kontroverzních  případů.   Nedávný  objev  originálních  signovaných  dohod  mezi  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních   dluhopisů  a  československým  státem  z  let  1984  a  1986  v  archivech  v  knihovnách  Stanfordské   univerzity  zpochybňuje  transparentnost  a  morální  integritu  českého  státu  -­‐  minulou  i  přítomnou.   Analýza  materiálů  z  archivů  také  nastoluje  zásadní  otázky  ohledně  kroků  Ministerstva  zahraničí   Spojených  států  a  jím  pověřeného  platebního  agenta,  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních   dluhopisů  (Foreign  Bondholders  Protective  Council,  FBPC),  v  důsledku  nichž  mnozí  držitelé   dluhopisů  denominovaných  v  amerických  dolarech,  kteří  měli  nároky,  jež  se  jevily  jako  platné,  získali   minimální  nebo  nulovou  náhradu  a  nedomohli  se  žádných  účinných  prostředků  právní  nápravy.  Byly   bezostyšně  ignorovány  zásady  spravedlnosti  a  rovnosti  a  porušeny  zákony  (státu  New  York)   týkající  se  cenných  papírů.  Vypořádání  dluhopisů  se  namísto  toho  stalo  prostředkem,  jímž  si  tehdejší   vláda  socialistického  Československa  mohla  vyřídit  své  osobní  účty.  Obzvláště  znevýhodnění  byli   čeští  emigranti  a  ti,  kdo  měli  tu  smůlu,  že  drželi  dluhopisy  podléhající  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu   státu  New  York  proti  československému  státu.  V  rámci  „frašky  poplatné  masám“,  která   následovala,  v  případě  mnoha  dluhopisů,  i  těch,  které  byly  označeny  přetiskem  jako  spojené  s   nárokem  na  náhradu,  jejich  držitelé  tuto  náhradu  neobdrželi.     Doposud  byl  obsah  těchto  dohod  přísně  střeženým  tajemstvím  českého  Ministerstva  financí.  To  není   nijak  překvapivé,  neboť  z  analýzy  těchto  dohod  vyplývá  nejenom  to,  že  jsou  silně  diskriminující,  ale   také  to,  že  dluhopisy  opatřené  přetiskem  stvrzujícím  přijetí  Memoranda  o  procedurálních  otázkách  z   roku  1984  jsou  spojeny  s  nárokem  na  další,  velmi  vysokou  jednorázovou  platbu.    Kromě  toho   dohodou  z  roku  1984  se  československá  vláda  zavázala,  že  přijme  rozumná  opatření  pro  případ   pozdního  předložení  dluhopisů.  A  konečně  podmínky  konečného  vypořádání  z  roku  1986  zavazují   československý  stát  k  tomu,  aby  u  platebního  agenta  složil  finanční  prostředky,  které  budou   k  vyrovnání  nezbytné.  Ze  skutečnosti,  že  takové  množství  platných  dluhopisů  zůstává  v  oběhu,  z   vyhýbavého  chování  českého  státu  a  z  důkazů  z  archivů  o  opakovaných  naléhavých  žádostech  o   složení  dalších  finančních  prostředků  vyplývá,  a  to  na  základě  všech  těchto  tří  indicií,  že  dohody  z  let   1984/1986  nebyly  v  plné  míře  dodrženy.     Nyní,  když  je  pravda  venku,  se  nabízí  otázka:  Nenadešel  čas,  aby  český  stát  svou  nabídku  znovu   otevřel  a  splnil  své  slovo?  Autor  tohoto  článku  je  přesvědčen,  že  tato  část  případné  obnovené   nabídky,  jež  by  byla  vyplacena  držitelům  dluhopisů,  kteří  byli  původně  diskriminovaní,  by  měla  být   1    

  částečně  financována  americkou  vládou.  České  ministerstvo  financí  by  mělo  místo  vyhýbavých   odpovědí  otevřeně  a  poctivě  konstatovat  fakta.  Dokumenty,  u  kterých  se  má  za  to,  že  s  nimi  držitelé   dluhopisů  „vyjádřili  svůj  souhlas“,  by  jim  měly  být  dány  k  dispozici.  Čtenáři  tohoto  článku  mohou   dospět  k  závěru,  že  by  byla  v  tomto  případě  na  místě  oficiální  omluva  českého  Ministerstva  financí  i   amerického  Ministerstva  zahraničí.  Vypořádání  mohly  a  měly  obě  strany  zvládnout  lépe.    

Zvláštní  přetisk     Sběratelé  starých  českých  dluhopisů  si  mohou  povšimnout,  že  určité  předválečné  dolarové  dluhopisy   nikdy  nebyly  zrušeny  a  u  mnohých  jsou  doposud  kupóny  (k  inkasu  budoucí  výplaty  úroků).  Mnohé   dluhopisy  vydané  městem  Karlovy  Vary  (1924),  městem  Velká  Praha  (1922)  a  Československou   republikou  (1922  a  1924)  jsou  opatřeny  tímto  přetiskem:   „Tento  dluhopis  podléhá  podmínkám  Memoranda  o  procedurálních  otázkách  ze  dne  25.  května   1984  mezi  Ministerstvem  financí  Československé  socialistické  republiky  a  Ochrannou  radou  držitelů   zahraničních  dluhopisů.  V  době,  kdy  byl  tento  dluhopis  opatřen  přetiskem,  proběhla  výplata   zálohy.  Kterýkoli  držitel  tohoto  dluhopisu  přijetím  této  formulace  vyjadřuje  svůj  souhlas  se  všemi   podmínkami  Memoranda  o  procedurálních  otázkách“  [podtrženo  autorem  článku].  

  Obrázek  úplně  nahoře:  Lákavá  nabídka?  Ilustrace  ze  Zahraniční  půjčky  města  Karlovy  Vary  z  roku  1924,  která  znázorňuje  mytickou  postavu   bohyně  jménem  Hygeia.  Zdroj:  Autorova  soukromá  sbírka.     Obrázek  nahoře:  Přetisk,  v  té  podobě,  v  níž  se  objevuje  na  mnohých  předválečných  dolarových  dluhopisech.  Po  30  letech  tento  přetisk   představuje  jeden  z  mála  hmatatelných  dokladů  o  tom,  že  vůbec  nějaká  dohoda  v  minulosti  existovala.    Zdroj:  Autorova  soukromá  sbírka.  

Je  zvláštní  nacházet  na  starých  dluhopisech  ze  začátku  20.  let  tento  přetisk;  jelikož  rok  1984  zase  tak   vzdálený  v  čase  není.  Memorandum  o  procedurálních  otázkách  zmiňované  v  textu  na  přetisku  je   dohoda  podepsaná  dne  25.  května  1984  a  finalizovaná  dne  26.  listopadu  1986  mezi  československou   vládou  a  americkou  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních  dluhopisů  (Foreign  Bondholders   Protective  Council,  FBPC),  která  již  ukončila  činnost  a  která  byla  neziskovou  organizací  zastupující   zahraniční  držitele  dluhopisů.    

Diplomatické  diletantství   Dohoda  s  držiteli  dluhopisů  byla  iniciována  v  rámci  širší  diplomatické  dohody  mezi  vládou  Spojených   států  a  československou  vládou.  Součástí  dohody  bylo  vrácení  18½  tuny  československého  zlata  (10   tun  z  Británie  a  8½  tuny  ze  Spojených  států),  které  zabavili  spojenci  na  konci  druhé  světové  války.   Zatímco  komunistická  československá  vláda  na  jedné  straně  chtěla  zlato  zpátky,  na  straně  druhé   2    

  zahraniční  investoři,  včetně  držitelů  dluhopisů,  chtěli  náhradu  za  ztráty,  které  utrpěli  po  převzetí   moci  komunisty  v  roce  1948.  Kromě  konfiskace  soukromého  majetku  2  500  Američanů  komunisté   také  v  roce  1952  neplnili  své  závazky  spojené  s  dolarovými  dluhopisy.  To  byl  důvod,  proč  tato   dohoda  vznikla.   Američtí  diplomaté  bohužel  zřejmě  uvěřili  slovu  československé  vlády.  V  roce  1982  bylo  18  ½  tuny   zlata,  v  té  době  v  hodnotě  270  milionů  USD,  vráceno  československému  státu.    Náhradou  za  to  byly   poměrnou  formou  rozděleny  prostředky  finanční  náhrady  ve  výši  přibližně  81,5  milionu  USD  mezi   Američany,  kteří  v  Československu  vlastnili  majetek,  např.  domy,  statky,  budovy  pro  komerční  účely,   bankovní  účty,  automobily.  Na  základě  ustanovení  v  příloze  diplomatické  dohody¹  se  československý   stát  zavázal,  že  s  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních  dluhopisů  povede  jednání  o  dluhopisech.    

Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  vede  jednání  z  oslabené   pozice   Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  jako  taková  kritizovala  vrácení  zlata  před  tím,  než  byla   uzavřena  jakákoli  dohoda  s  držiteli  dluhopisů,  neboť  pro  ni  to  znamenalo,  že  měla  možnost   vyjednávat  z  velice  oslabené  pozice.     Kritizováno  bylo  nejenom  poněkud  předčasné  vrácení  zlata,  ale  také  pověření  Ochranné  rady   držitelů  zahraničních  dluhopisů  zastupováním  zájmů  držitelů  dluhopisů.  V  době  předání  zlata  v  roce   1982  profesor  Hubert  Park  Beck,  sám  držitel  dluhopisů,  kritizoval  způsob,  kterým  byla  tato  záležitost   řešena,  těmito  slovy:  „Tento  zákon  [o  vrácení  zlata]  oslabuje  vliv  držitelů  dluhopisů.  Jsme  zcela  v   rukou  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů.  V  minulosti  jsem  musel  konstatovat,  že  Rada   jedná,  mírně  řečeno,  svévolně“²  Tato  svá  poněkud  drsná  vyjádření  doložil  profesor  Beck  příkladem   nedávného  vypořádání  sjednaného  Radou,  které  vyloučilo  zahraniční  občany.  Poukázal  na  to,  že   kdyby  umřel,  jeho  dcera,  Kanaďanka,  by  nedostala  žádnou  náhradu.     Řešení  zvolené  Radou  neuvítali  ani  ostatní  držitelé  dluhopisů.  V  dopise  Radě  ze  dne  1.  července  1985   Kenneth  M.  Spang,  spolupředseda  Výboru  držitelů  dluhopisů  pro  vypořádání  československých   dolarových  dluhopisů,  v  souvislosti  s  nimiž  nebyly  splněny  závazky,  požadoval  toto:  „…  Rada  má   pověřit  náš  Výbor  držitelů,  aby  sjednal  podmínky  konečného  vypořádání  a  podmínky  zakládající  nárok   na  výplatu  pro  držitele  dluhopisů.  Nevztahovaly  by  se  na  ně  precedenty,  které  Rada  původně   stanovila  ve  vztahu  k  jiným  východoevropským  zemím.’’   V  návazném  dopise  ze  dne  26.  srpna  1985  následně  po  „schůzce  držitelů  převážné  většiny   nesplacených  československých  dolarových  dluhopisů,  v  souvislosti  s  nimiž  nebyly  dodrženy  závazky’’   pan  Spang  dále  uvedl:  „Výbor  byl  přesvědčen,  že  zájmy  vlády  Spojených  států  a  finanční  obce  New   York  prostřednictvím  jejich  zástupců  v  představenstvu  Rady  mohou  vyústit  v  ochotu  přijmout   vypořádání,  které  bude  polovičaté  a  vůči  držitelům  dluhopisů  nespravedlivé.’’  Váhu  kritického  postoje   Kennetha  Spanga  ještě  umocňuje  fakt,  že  dříve  působil  jako  předseda  Ochranné  rady  držitelů   zahraničních  dluhopisů³.  

Rozsáhlý  seznam  vyloučených  nebo  znevýhodněných  cenných  papírů   Slabost  vyjednávací  pozice  Rady  se  velice  brzy  jasně  projevila.  Počáteční  diskuse  se  zaměřily  na   nesplacené  dluhopisy  4  různých  emitentů  v  hodnotě  3  milionů  USD:  First  Bohemia  Glass  Works   (První  česká  akciová  společnost  pro  výrobu  skla)    (1924),  Zahraniční  půjčka  města  Karlovy  Vary   (1924),  Hypotekární  půjčka  města  Velké  Prahy  (1922)  a  Československá  státní  zahraniční  půjčka   (1922  a  1924).   3    

  a)   Přestože  se  v  případě  společnosti  First  Bohemia  Glass  Works  (První  česká  akciová  společnost   pro  výrobu  skla)  jednalo  o  znárodněnou  společnost,  bylo  pro  Ochrannou  radu  držitelů   zahraničních  dluhopisů  poněkud  překvapivé,  že  dluhopisy  vydané  touto  společností  byly  ze   seznamu  vyřazeny.  Zápis  z  pražského  zasedání  konaného  dne  9.  března  1984  obsahoval   mimo  jiné  tuto  informaci:  „Pan  Petty  poukázal  na  to,  že  dluhopisy  společnosti  First  Bohemian   Glass  Works  jsou  položkou,  která  byla  nedopatřením  ze  seznamu  českých  dluhopisů   vypuštěna.  To  vyvolalo  jisté  zděšení,  ale  účastníci  zasedání  se  dohodli,  že  tuto  otázku   projednají  později.’’  Tím  došlo  hned  zpočátku  k  redukci  nesplacených  dluhopisů  o  položku  v   hodnotě  300  000  USD.    

   

Vyřazeny  jako  první,  n eptejte  se   proč.  Dolarové  d luhopisy   společnosti  F irst  Bohemian  Glass   Works  „nedopatřením  vypuštěny   ze  s eznamu"?   Zdroj:    Muzea  cenných  papírů  

b)   Určité  dluhopisy  držené  dvěma  státními  bankami  vyvíjejícími  činnost  v  New  Yorku  byly   prodány  v  rámci  rozsudků  Soudu  státu  New  York,  Stephen  versus  Živnostenská  banka  (1962)   a  Wolchok  versus  Státní  banka  (1962),  v  rámci  odškodnění  Augsteinovy  rodiny,  jejíž  majetek   byl  znárodněn.    Československá  vláda  měla  seznam  pořadových  čísel  těchto  dluhopisů.  V     c)   zápisu  ze  zasedání  ze  dne  23.  září  1982  v  Praze  se  uvádí  toto:  „Česká  strana  zřejmě  zastává   stanovisko  v  tom  smyslu,  že...  Československo  neuznává  žádnou  další  povinnost  tyto   dluhopisy  odkupovat  od  spekulantů,  kteří  je  zakoupili  při  soudem  nařízeném  prodeji  nebo  od   nabyvatelů,  kteří  je  získali  od  těchto  spekulantů.’’  Je  zjevné,  že  českoslovenští  vyjednavači   cítili  příležitost  k  odplatě  za  soudní  rozsudek.  Tyto  dluhopisy  byly  vyčleněny  k  nabídce  za   sníženou  hodnotu,  přestože  nikdy  nebyly  zrušeny.  [Poznámka  autora:  Je  třeba  se  především   ptát,  proč  tyto  dluhopisy  držely  státní  banky?  Ve  spisech  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních   dluhopisů  opakovaně  figurují  tvrzení,  že  československý  stát,  přestože  neplnil  své  závazky,   odkupoval  svůj  vlastní  dluh  za  snížené  ceny].  Dluhopisy  Augstein  představovaly  další  položku   nesplacených  dluhopisů  v  hodnotě  200  000  USD.       d)   Dluhopisy  prodané  v  první  instanci  v  Československu  a  nikoli  ve  Spojených  státech  (takzvaný   „tuzemský  blok’’)  byly  z  celkového  balíku  nesplacených  dluhopisů  vyčleněny.  Článek  v  listu   New  York  Times⁴  citoval  výrok  příslušných  činitelů:  „Dluhopisy  propašované  do  Spojených   států  československými  emigranty  budou  také  vyřazeny.’’  Činitelé  československé  vlády  opět   cítili  příležitost  k  politické  „odplatě’’  vůči  emigrantům,  z  nichž  mnozí  byli  vůči   komunistickému  režimu  otevřeně  kritičtí.  Je  zvláštní,  že  problém  emigrace  se  nijak  neprojevil   v  paušální  nabídce  učiněné  držitelům  dluhopisů  v  britských  librách  v  roce  1960.  Tím  došlo  k   další  redukci  ve  vypořádání  nesplacených  dluhopisů  o  balík  v  hodnotě  500  000  USD.   Tato  opatření  nejenom  dramaticky  snížila  počet  dluhopisů,  s  nimiž  byl  spojen  nárok  na   vypořádání;  vypořádání  jako  takové  změnila  v  loterii.  Sériová  čísla  dluhopisů,  jichž  se  rozhodnutí   československé  vlády  týkalo,  znala  pouze  tato  vláda.  Investoři,  kteří  zakoupili  dluhopisy  obchodované   na  newyorské  burze,  neměli  žádnou  představu  o  tom,  odkud  jejich  dluhopisy  pocházejí,  jelikož  

4    

  sériová  čísla  dluhopisů,  jichž  se  rozhodnutí  československé  vlády  týkalo,  nebyla  k  dispozici  veřejnosti.   Bylo  čistě  věcí  náhody,  zda  budou  mít  nárok  na  výplatu  vypořádání  či  ne.   V  důsledku  výše  uvedených  opatření  byly  četné  dluhopisy  ve  vypořádání  diskriminovány;  jiné   dluhopisy  byly  jako  celek  vyloučeny.  Když  byla  nabídka  nakonec  oznámena  a  vyšlo  najevo,  jaké   množství  dluhopisů  bylo  vyloučeno,  dne  6.  února  1987  C.  Rodney  O’Connor,  předseda  Výboru   držitelů  dluhopisů  pro  vypořádání  československých  dolarových  dluhopisů,  v  souvislosti  s  nimiž   nebyly  splněny  závazky,  ve  sdělení  Johnu  R.  Pettymu,  předsedovi  Ochranné  rady  držitelů   zahraničních  dluhopisů,  nabídku  popsal  jako  „frašku  podbízející  se  masám’’.  Ale  rozsáhlé  machinace   tím  neskončily.      

Tajné  Memorandum  o  procedurálních  otázkách   Dne  25.  května  1984,  před  termínem  konečného  vypořádání,  bylo  podepsáno  Memorandum  o   procedurálních  otázkách.  Pokud  jde  o  držitele  dluhopisů,  jimiž  byli  především  Američané,  ti  obdrželi   symbolickou  výplatu  zálohy  ve  výši  2,5  %  a  přetisk  potvrzující,  že  souhlasí  „s  veškerými  podmínkami   Memoranda.’’.  Přetisk  a  počáteční  záloha  byly  kroky,  které  stvrzovaly,  že  těmto  dluhopisům  byl  v   konečném  vypořádání  přiznán  nárok  na  výplatu  vypořádání  v  plné  výši.   České  Ministerstvo  financí  do  dnešního  dne  nebylo  ochotno  sdělit  podmínky  Memoranda  o   procedurálních  otázkách  [ano,  ty  podmínky,  s  nimiž  měli  držitelé  dluhopisů  vyjádřit  svůj  souhlas!!!]   nebo  podmínky  konečného  vypořádání  z  roku  1986.  Jasné  je  také  to,  že  výměnou  za  vrácení  18  ½   tuny  zlata  mnozí  američtí  držitelé  dluhopisů  obdrželi  pouze  nepatrnou  částku  a  [bezcenný?]   přetisk,  který  poukazuje  na  dohodu,  kterou  viděl  jen  málokdo.  Ostatní  držitelé  dluhopisů  nedostali   nic.  

Otázka  transparentnosti  a  integrity  trhu?   Situace  se  jeví  tak,  že  české  Ministerstvo  financí  se  nejenom  zdráhá  zveřejnit  memorandum  jako   takové,  ale  není  ochotno  ani  potvrdit  dluhopisy,  které  memorandu  podléhaly⁵.  A  konečně  není   ochotno  ani  říci,  zda  byly  podmínky  memoranda  a  konečného  vypořádání  dodrženy  [„Americká   strana  nabídku  přijala  a  byla  podepsána  mezinárodní  dohoda’’⁶].  Přestože  autor  tohoto  článku   vlastní  některé  z  dluhopisů,  jež  byly  označeny  přetiskem  stvrzujícím  nárok  na  výplatu  vypořádání,  na   vlastní  autorovy  e-­‐maily  adresované  Ministerstvu  financí  přišly  pouze  vyhýbavé  odpovědi.  Kromě   toho,  přes  opakované  žádosti  neposkytlo  ministerstvo  autorovi  tohoto  článku  ani  kopii   Memoranda  o  procedurálních  otázkách  a  nevysvětlilo  ani  důvod,  proč  tento  klíčový  dokument   poskytnout  odmítá.    Kontroverzní  aktivista  Edward  Fagan  učinil  před  pěti  lety  podobnou  zkušenost.   Také  Česká  národní  banka,  státní  regulační  orgán,  reaguje  v  tom  smyslu,  že  nemůže  nijak  pomoci⁷.   Bez  přístupu  ke  konečným  dohodám  z  let  1984  a  1986  a  jejich  porovnání  s  platbami  poukázanými  v   návaznosti  na  tyto  dohody  je  pro  většinu  držitelů  dluhopisů  obtížné  celou  záležitost  posoudit  nebo   vyhledat  nezávislou  právní  poradu.  Snaží  se  Česká  republika  něco  skrývat?  Tím  lze  zřejmě  vysvětlit  i   současné  mlžení.    

5    

 

  Obrázek  nahoře:  Erb  a  motto:  „Pravda  vítězí’’,  v  té  podobě,  v  níž  figuruje  na  Československé  státní  zahraniční  půjčce  z  roku  1922.  Zdroj:   Autorova  soukromá  sbírka.  

„Pravda  vítězí’’  –  Jaký  byl  skutečný  stav  věcí   Autorovi  článku  se  naštěstí  podařilo  tyto  dokumenty  získat  z  jiného  zdroje.  Autor  článku  s  radostí  a   s  překvapením  zjistil,  že  archivy  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů,  která  již  ukončila   činnost,  v  knihovně  Stanfordské  univerzity  původní  dohody  obsahují.  Další  šťastnou  okolností  byla   skutečnost,  že  přítel  autora  tohoto  článku,  dr.  Jan  Červenka  v  nedávné  době  na  Stanfordské   univerzitě  přednášel  a  měl  možnost  nahlédnout  do  archivů⁸.  V  příloze  1  a  2  jsou  souhrnně  uvedeny   hlavní  podmínky,  jež  jsou  obsaženy  v  Memorandu  o  procedurálních  otázkách  a  v  dohodě  o   konečném  vypořádání  z  roku  1986.         a)   MEMORANDUM  O  PROCEDURÁLNÍCH  OTÁZKÁCH   Na  základě  podmínek  Memoranda  z  roku  1984  zaslala  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů   oznámení  o  záměru  československého  Ministerstva  financí  provést  konečné  vypořádání  přímo   známým  držitelům  dluhopisů.  Tato  oznámení  byla  zveřejněna  také  v  listech  Wall  Street  Journal  a   New  York  Times.  Držitelům  dluhopisů  bylo  doporučeno,  aby  své  dluhopisy  předložili  platebnímu   agentovi  československé  vlády  (společnost  Irving  Trust  se  sídlem  v  New  Yorku),  který  dluhopisy   převezme,  zaeviduje  informace  o  nich,  provede  výplatu  počáteční  zálohy  ve  výši  2,5  %,  dluhopisy   opatří  přetiskem  a  následně  je  vrátí  držitelům.  Informace  o  některých  dluhopisech,  tj.  dluhopisech   Augstein  a  tzv.  tuzemském  bloku,  byly  zaevidovány,  ale  podle  dohody  neměly  nárok  ani  na  přetisk,   ani  na  výplatu  zálohy.  Lhůta  pro  předložení  dluhopisů  byla  31.  července  1985.  Tabulka  1  uvádí   souhrnně  podrobnosti  o  předložených  dluhopisech  bezprostředně  před  tím,  než  byla  učiněna   konečná  nabídka.    Celkově  byly  předloženy  dluhopisy  s  nominální  hodnotou  1,65  milionů  USD.  Byl   oznámen  velký  počet  případů  „pozdního  předložení  dluhopisů“,  tj.  po  lhůtě  pro  předložení   dluhopisů,  avšak  před  tím,  než  bylo  oznámeno  konečné  vypořádání  (29.  prosince  1986),  což  odráží   skutečnost,  že  od  lhůty  pro  předložení  dluhopisů  do  dohody  o  konečné  nabídce  uplynul  rok  a  4   měsíce.  Během  této  doby  se  samozřejmě  o  potenciální  nabídce  dozvědělo  mnohem  více  držitelů   dluhopisů  a  své  dluhopisy  předložili.       6    

  Tabulka  1:  Předložení  dluhopisů  před  nabídkou   Analýza  předložených  dluhopisů  před  konečnou  nabídkou Údaje  k  datu  7 .  1 1.  1 986 Dluhopisy  Augstein     Předložené Včas Včas Nominální  hodnota  (tis.  USD) 1013,5 66,4 Vypořádání  dle  zásad  vypořádání* 993,2 13,3 Minus  zaplacená  částka  (2,5%) 24,8 1,7 Dlužná  částka 948,5 11,6

*98  %  pro  běžné  dluhopisy,  20  %  pro  dluhopisy  Augstein  

 

Tuzemské   14,9 0,0 0,4 0,0

 

Dluhopisy     Pozdě 452,0 443,0 0,0 443,0

 

 

Augstein Celkem Pozdě 104,0 20,8 0,0 20,8

1650,8 1470,3 26,5 1423,9

 

Další  poznámky:  Byly  předloženy  také  dluhopisy  společnosti  First  Bohemian  Glass  Works  v  hodnotě  1  000  USD.  Platební  agent  „omylem“   opatřil  přetiskem  dluhopisy  tzv.  tuzemského  bloku  v  hodnotě  14  900  USD.  Zdroj:  Údaje,  které  tvoří  přílohu  interního  dopisu  Ochranné  rady   držitelů  zahraničních  dluhopisů,  jenž  zaslal  Richard  Dine  Johnu  R.  Pettymu  dne  7.  listopadu  1986  a  výpočty  autora  tohoto  článku.  

b)   „Konečná“  nabídka   Když  bylo  oznámeno  konečné  vypořádání,  všechny  dluhopisy,  u  kterých  byla  vyplacena  2,5%  záloha  a   které  byly  řádně  opatřeny  přetiskem  stvrzujícím  přijetí  nabídky,  byly  spojeny  s  nárokem  na  další   jednorázovou  platbu  představující  95,5  %  jejich  nominální  hodnoty,  přičemž  celková  výše  výplaty   činila  98  %  nominální  hodnoty.  Dluhopisy  Augstein  přetiskem  opatřeny  nebyly,  ale  vznikl  u  nich   nárok  na  výplatu  ve  výši  20  %  jejich  nominální  hodnoty.  V  rámci  přijetí  nabídky  držitelé  dluhopisů   museli  své  dluhopisy  postoupit  v  době  od  29.  prosince  1986  do  31.  prosince  1987  platebnímu   agentovi  (společnost  Irving  Trust).   Nabídka  obsahovala  doporučení  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů.  

Reakce  na  nabídku   Krátce  před  oznámením  nabídky  dne  26.  listopadu  1986  byl  profesor  Beck  v  kontaktu  s  Ochrannou   radou  držitelů  zahraničních  dluhopisů  a  vyjádřil  svůj  „důrazný  nesouhlas  s  vypořádáním  nabízeným   československou  vládou’’.    V  interním  dopise  adresovaném  Johnu  R.  Pettymu  ze  dne  5.  prosince  1986  Richard  Dine  napsal:   „Pan  Beck  byl  rozčilený  zejména  kvůli  odlišnému  zacházení  s  dluhopisy  Augstein.  Uvedl,  že  státní   Nejvyšší  soud  ve  svém  rozsudku  ve  věci  Augstein  rozhodl,  že  tyto  dluhopisy  mají  rovnocenné   postavení  s  jinými  českými  dluhopisy  a  že  20%  vypořádání  je  v  rozporu  se  záměrem  soudního   rozhodnutí.  Dále  konstatoval,  že  sériová  čísla  dluhopisů  Augstein  nikdy  nebyla  zveřejněna,  takže   lidé,  kteří  tyto  dluhopisy  nakupují  na  sekundárním  trhu,  nemohli  vědět  o  případném  nižším   vypořádání.  Pohrozil  tím,  že  držitelé  dluhopisů  zažalují  Radu  a  vás’’.  Richard  Dine  dále  napsal:  „Pan   Beck  také  nesouhlasil  s  celkovým  vypořádáním.  Uvedl,  že  současná  hodnota  75%  vypořádání   dluhopisů  v  britských  librách  v  roce  1960  by  se  rovnala  225%  v  případě  dolarových  dluhopisů,  u   kterých  by  proběhlo  vypořádání  dnes’’.   Zatímco  hlavní  složka  vypořádání  98  %  nominální  hodnoty  ve  skutečnosti  nevybočovala  z  mezí   obdobných  vypořádání,  diskriminace  vůči  určitým  držitelům  dluhopisů  vyvolala  emocionální  reakci   od  jiných  členů  Výboru  držitelů  dluhopisů.  O  dopise  C.  Rodney  O’Connora  nazvaném  „Fraška   podbízející  se  masám’’  ze  dne  6.  února  1987,  jsme  se  již  zmínili.   John  R.  Petty,  předseda  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů,  v  odpovědi  na  dopis   Rodneyho  O’Connora  ze  dne  2.  března  1987  uvedl:  „Vypořádání  dluhopisů  Augstein  bylo  jednoduše   to  nejlepší,  čeho  jsme  mohli  dosáhnout.  Československá  strana  až  do  poslední  chvíle  odmítala  byť  jen   uvažovat  o  tom,  že  by  se  na  vypořádání  podílela.  Měli  jsme  dvě  možnosti:  trvat  nekompromisně  na   7    

  rovnocenném  zacházení  s  dluhopisy  Augstein  a  s  nejvyšší  pravděpodobností  se  tím  dostat  do  slepé   uličky,  nebo  přistoupit  na  vypořádání  v  té  podobě,  v  jaké  jsme  to  učinili.  Je  třeba  připomenout,  že   pozdní  předložení  zkušeným  a  dobře  informovaným  držitelem  dluhopisů  poškozovalo  naši   vyjednávací  pozici,  jelikož  jedním  z  „ústupků"  české  strany  byla  skutečnost,  že  pozdní  předložení   akceptovala.’’    John  R.  Petty  dále  konstatoval:  „Tuzemský  blok  drželi  Čechoslováci  a  podle  devizových   předpisů  jej  měli  v  roce  1936  odevzdat  československé  vládě.    Podle  československé  strany  některé  z   těchto  likvidovaných  dluhopisů  později  zabavili  nacisté  a  následně  byly  buď  opětovně  prodány,  nebo   ukradeny  z  říšskoněmecké  centrální  banky  (Reichsbank)  během  pádu  Berlína.  Tyto  dluhopisy   nepodléhají  dalšímu  umořování.’’[Poznámka  autora  článku:  Proč  nebyly  tyto  „likvidované  dluhopisy“   zrušeny?  Ve  skutečnosti  po  vypuknutí  války  většina  z  nich  zrušena  byla!].   Dne  10.  března  1987  Kenneth  M.  Spang,  spolupředseda  Výboru  držitelů  dluhopisů,  zaslal   komplexnější  hodnocení  nabídky.  Pan  Spang  v  úvodu  svého  hodnocení  konstatoval,  že  nyní,  když   byla  nabídka  veřejně  oznámena  a  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  ji  doporučila,   držitelé  dluhopisů  nemohou  doufat,  že  by  dostali  vyšší  vyplacenou  částku.     Výbor  držitelů  dluhopisů  znovu  upozornil  na  diskriminaci  vůči  dluhopisům  společnosti  First  Bohemia   Glass  Works,  dluhopisům  tuzemského  bloku  a  dluhopisům  Augstein.  Jeho  upozornění  mělo  tuto   konkrétní  podobu:   •   Dluhopisy  společnosti  First  Bohemia  Glass  Works.    Rada  během  svých  nedávných  jednání   sdělila  Výboru,  že  očekávala,  že  tyto  dluhopisy  budou  do  vypořádání  zahrnuty.’’       •   Tuzemský  blok.  Výbor  držitelů  dluhopisů  vzal  dne  15.  února  1939  na  vědomí  prohlášení  pana   Kalfuse,  tehdejšího  československého  ministra  financí,  že  podíly  československé  státní  půjčky   (získané  po  roce  1936)  byly  vyměněny  za  dluhopisy  4,5%  Státní  unifikační  půjčky  a  následně   zrušeny.  Jinými  slovy,  zbylo  pouze  málo  dluhopisů,  pokud  vůbec  nějaké,  které  by  mohli   „zabavit  nacisté“  nebo  které  by  mohly  být  „ukradeny  z  říšskoněmecké  centrální  banky   (Reichsbank)’’.  Převážná  většina  dluhopisů  „tuzemského  bloku“,  jež  jsou  nyní  v  rukou   zahraničních  držitelů,  se  do  Ameriky  dostala  prostřednictvím  českých  emigrantů  před   zavedením  devizových  předpisů  z  roku  1936.  Dolarové  dluhopisy  na  doručitele  vydané   českým  státem,  s  nimiž  se  volně  obchoduje  v  New  Yorku,  samozřejmě  představovaly  zcela   logický  a  naprosto  legální  způsob,  jak  Češi  mohli  přepravit  své  celoživotní  úspory  do  Ameriky.   •   Dluhopisy  Augstein.  Výbor  držitelů  dluhopisů  zopakoval  stanovisko,  že  prodej  těchto   cenných  papírů  nařídil  Nejvyšší  soud  státu  New  York.  Pokud  měl  československý  stát  v   úmyslu  tyto  dluhopisy  likvidovat,  měl  jednat  rychleji  a  zajistit  jejich  zrušení.  Cenné  papíry   nelze  zrušit  zpětně.   Hodnocení  obsahovalo  také  řadu  obecných  připomínek:   •   „Vláda,   která   vydala   dluhopisy   na   doručitele   na   finančním   trhu   v   New   Yorku,   si   nemůže   svévolně  vybírat  ty,  jimž  má  vyplatit  vypořádání,  jestliže  se  na  finančním  trhu  v  New  Yorku   obchoduje   s   neoznačenými   dluhopisy   na   doručitele.’’   V   poznámce   pod   čarou   byl   uveden   tento   další   argument:   „V   nabídkách   Německa   a   Rakouska   na   vypořádání   dluhopisů   byl   pro   zneplatnění  určitých  dluhopisů  zapotřebí  validační  zákon,  který  schválil  Senát  Spojených  států     –  nikoli  jednostranné  opatření  státu,  který  je  dlužníkem.’’   •   „Schopnost  Československa  zaplatit’’  a/nebo  jeho  „schopnost  převést  prostředky’’  je  více  než   dostatečná…k  tomu,  aby  mohlo  americkým  držitelům  dluhopisů  zaplatit.’’     •   „Vláda   Spojených   států   v   uplynulých   dvou   letech   předala   československé   vládě   zlato   v   současné   hodnotě   více   než   400   milionů   amerických   dolarů....   Československá   vláda   tak   od  

8    

  vlády   Spojených   států   obdržela   zlato   v   hodnotě   stokrát   vyšší,   než   činí   celková   hodnota   nesplacených  českých  dolarových  dluhopisů  v  roce  1967!’’   •   Československá  vláda  provedla  vypořádání  tranše  státní  půjčky  v  britských  librách  emitované   v   Londýně   „za   výrazně   lepších   podmínek“.   „V   roce   1960   československá   vláda   nabídla   vypořádání   nesplacených   dluhopisů   v   britských   librách   ve   výši   75   %   jejich   nominální   hodnoty.   Současná   hodnota   750   USD   na   jeden   dluhopis,   pokud   by   byla   dnes   vyplacena   americkým   držitelům  dluhopisů  denominovaných  v  gramech  zlata  v  hodnotě  1  000  USD  na  jeden  dluhopis   v   roce   1960,   by   s   úrokem   dosáhla   nebo   překročila   částku   2   250   USD   na   jeden   dluhopis   v   hodnotě  1  000  USD,  nikoli  980  USD,  pokud  by  měla  být  výsledkem  parita!’’   •   Výbor   držitelů   dluhopisů   také   argumentoval   tím,   že   „nabídka   musí   být   prodloužena   na   neurčito   (například   vždy   o   jeden   rok),   jak   je   obvyklé.’’[Poznámka   autora   článku:   U   nabídek   tohoto   typu   je   běžné,   že   jsou   v   pravidelných   intervalech   opět   otevírány,   nikoli   však   na   neomezenou   dobu].   Dále   pokračoval:   „Je   vyloženě   absurdní,   aby   vláda,   která   je   dlužníkem,   zveřejnila  oznámení  (nebo  dvě)  v  jedněch  novinách  (nebo  ve  dvou),  a  přitom  požadovala,  aby   všichni  držitelé  dluhopisů  odpověděli  ve  lhůtě  365  dnů,  přičemž  jinak  mají  fakticky  pozbýt  svého   nároku   spojeného   s   daným   dluhopisem.   Nabídky   musí   být   s   účinností   k   30.   prosinci   1987   znovu   otevřeny   a   následně   čas   od   času   prodlouženy.   Dlužník   nemá   žádné   zákonné   právo   jednostranně  měnit  platební  podmínky  u  dluhopisů  na  doručitele  vydaných  na  finančním  trhu   v  New  Yorku  a  veřejně  obchodovaných  na  tomto  trhu.’’   Hodnocení  vypořádání  vypracované  držiteli  dluhopisů  bylo  předloženo  Ochranné  radě  držitelů   zahraničních  dluhopisů  na  schůzce  zástupců  Výboru  držitelů  dluhopisů  Spanga  a  O'Connora  a   zástupců  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů  Pettyho  a  Dina,  která  se  konala  dne  12.   března  1987.  Ve  zprávě  ze  schůzky  ze  dne  19.  března  Richard  Dine  konstatoval,  že:  „Přestože  souhlasí   s  doporučením  Rady,  aby  držitelé  dluhopisů  přijali  základní  nabídku  (98  %  nominální  hodnoty)  v   souladu  s  doporučením  Rady,  je  přesvědčen,  že  zbývající  podmínky  vypořádání  nejsou  přiměřené.   Zejména  s  dluhopisy  Augstein,  tuzemského  bloku  a  společnosti  First  Bohemian  Glassworks  by  se   nemělo  zacházet  odlišně…’’.  Ti,  kdo  předloží  dluhopisy  pozdě,  by  neměli  být  postihování  sankcemi   vzhledem  k  tomu,  že  „československá  strana  bude  moci  volně  disponovat  s  finančními  prostředky   držitelů  dluhopisů,  dokud  nebudou  předloženy  k  umoření.’’  Dále  uvedl,  že  „výše  finančních   prostředků,  jež  jsou  potřebné  k  vyřešení  problému  těchto  nesplacených  dluhopisů,  je  malá  ve   srovnání  se  schopností  československé  strany  zaplatit’’.  

Reakce  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů   Neexistuje  žádný  náznak  toho,  že  by  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  nesouhlasila  s   argumenty  vznesenými  Výborem  držitelů  dluhopisů  na  schůzce  konané  dne  19.  března.  Konec  konců   se  jednalo  o  bývalého  předsedu  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů  (Spang),  který   předkládal  své  argumenty  současnému  předsedovi  (Petty).  Skutečnost  je  taková,  že  „pan  Petty   odpověděl,  že  problém  společnosti  First  Bohemian  Glassworks  a  pozdního  předložení  dluhopisů   zůstávají  otevřené.  Naznačil  ochotu  s  Čechoslováky  dále  o  těchto  záležitostech  korespondovat.’’.   Nejzajímavější  je,  že  John  Petty  nepředkládal  argumenty  týkající  se  dluhopisů  Augstein  a  dluhopisů   tuzemského  bloku,  ale  zdůraznil  slabou  vyjednávací  pozici  Rady:  „Bylo  lepší  tento  kompromis   přijmout  a  pro  držitele  dluhopisů  zajistit  celkově  příznivé  vypořádání,  než  si  stát  pevně  za  svým  a   nároky  držitelů  dluhopisů  nejspíš  nikdy  nevyřešit.’’   Pan  Petty  pak  vysvětlil,  ‘’že  vyjednávací  pozici  Rady  oslabují  dvě  okolnosti:  (1)  Vláda  Spojených   států  odmítla  zahrnout  držitele  dluhopisů  do  vypořádání  mezi  oběma  státy.  Jakmile  bylo  zlato   vráceno  (přes  námitky  Rady),  Čechoslováci  již  měli  slabou  motivaci  požadavkům  Rady  vyhovět.  (2)   9    

  Držitelé  dluhopisů,  kteří  své  dluhopisy  předložili  po  lhůtě  stanovené  na  srpen  1985.  Z  rozhovorů  s   československou  stranou  vyplynulo,  že  československá  vláda  svůj  rozpočet  založila  na  vypořádání   částek  obdržených  před  touto  lhůtou.  Vzhledem  k  tomu,  že  hodnota  dluhopisů  předložených  po  lhůtě   činila  více  než  500  000  USD,  zbýval  jen  malý  manévrovací  prostor,  pokud  jde  o  rozpočet.’’   Československá  vláda  samozřejmě  před  podpisem  konečného  vypořádání  znala  přímo  od  svého   platebního  agenta  počet  pozdě  předložených  dluhopisů.  

Důkaz  o  nedostatečných  finančních  prostředcích  -­‐  „Potřebujeme  další   peníze’’.   Zpráva  zaslaná  Ochranné  radě  držitelů  zahraničních  dluhopisů  dne  29.  dubna  1987  platebním   agentem  československé  vlády,  společností  Irving  Trust,  naznačuje  problém  s  financováním  dohody.   Tuto  zprávu  společnost  Irving  Trust  zaslala  Ochranné  radě  držitelů  zahraničních  dluhopisů  ve  snaze   získat  pomoc  Rady.  Do  tohoto  okamžiku  byla  vyplacena  částka  1  104  602  USD,  přičemž  na  peněžním   účtu  zbylo  pouze  17  419  USD,  přestože  měla  být  vyplacena  částka  vypořádání  dluhopisů  v  nominální   hodnotě  136  200  USD.  Zpráva  obsahovala  bez  obalu  tuto  výzvu:  „Potřebujeme  další  peníze“.     Podmínky  konečného  vypořádání  zavazovaly  československou  vládu,  aby  nejpozději  do  29.  prosince   1986  složila  na  účet  svého  platebního  agenta  částku  ve  výši  přibližně  80  %  úhrnné  částky  jistiny.   Vzhledem  k  tomu,  že  částky  vyplacené  společností  Irving  Trust  k  29.  dubnu  odpovídají  přibližně  80  %   úhrnné  částky  jistiny  (viz  tabulka  1),  lze  objektivně  vycházet  z  předpokladu,  že  československá  vláda   tuto  platbu  poukázala.  Podmínky  konečného  vypořádání  (článek  4),  ovšem  vládu  zavazují  k  tomu,   aby  složila  u  platebního  agenta  další  prostředky,  které  budou  vyžadovány:   „Vláda  složí  čas  od  času  u  platebního  agenta  prostředky,  které  budou  vyžadovány  k  úhradě  výloh   majících  vztah  k  vypořádání’’.  [‘’The  Government  will,  from  time  to  time,  deposit  such  funds  with  the   paying  agent  as  shall  be  required  to  make  payment  with  respect  to  the  expenses  related  to  the   Settlement’’].   Na  konci  dubna  zjevně  nastal  problém  tak  závažný,  že  platební  agent  československé  vlády,   společnost  Irving  Trust,  musela  písemně  kontaktovat  přímo  Ochrannou  radu  držitelů  zahraničních   dluhopisů.  Kromě  toho  společnost  Irving  Trust  uvedla,  že  držitelé  dluhopisů  Augstein  nevyžadovali  v   souvislosti  se  svými  dluhopisy  žádnou  výplatu,  ani  vrácení  svých  dluhopisů,  avšak  objevila  se  nová   skupina  držitelů  dluhopisů,  „kteří  své  dluhopisy  předložili  pozdě“.  Zatímco  dluhopisy  v  hodnotě  500   000  USD  podané  po  lhůtě  k  předložení  dluhopisů,  avšak  před  oznámením  konečné  nabídky,  již  byly   identifikovány  a  do  nabídky  zahrnuty,  během  faktického  období  konečné  nabídky  se  objevila  menší   skupina  držitelů  dluhopisů,  kteří  předložili  své  dluhopisy  pozdě.  Společnost  Irving  Trust  uvedla:   „Obdrželi  jsme  dluhopisy  v  hodnotě  30  000  USD  od  různých  držitelů,  kteří  nemají  nárok  na  výplatu   vypořádání.  Tyto  dluhopisy  nebyly  předloženy  k  výplatě  2,5%  zálohy.’’   John  R.  Petty,  předseda  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů,  napsal  dne  1.  května  1987   přímo  dr.  Františku  Kudrnovi  z  Ministerstva  financí:  „Společnost  Irving  Trust  potřebuje  další  finanční   prostředky.  Pokud  mohu  přispět  ke  zlepšení  komunikace  mezi  vámi  a  společností  Irving,  aby  v   budoucnosti  k  tomuto  problému  nedocházelo,  dejte  mi  prosím  vědět.’’   Dne  6.  května  1987  John  Petty  připojí  ke  korespondenci  zaslané  velvyslanci  Julianu  M.  Niemczykovi   na  velvyslanectví  Spojených  států  v  Praze  dopis  dr.  Kudrnovi:  „Byl  bych  vám  velice  vděčný,  kdybyste   mohl  zařídit,  aby  byl  tento  dopis  předán  přímo  dr.  Kudrnovi.  Děkuji  vám  za  vaši  pomoc  v  této   záležitosti.’’  

10    

  Dne  3.  června  1987,  více  než  měsíc  po  té,  co  platební  agent  poprvé  upozornil  Ochrannou  radu   držitelů  zahraničních  dluhopisů  na  problém  chybějících  finančních  prostředků,  John  Petty  dr.   Kudrnovi  z  Ministerstva  financí  napsal  toto:  „Ministerstvo  financí  by  mělo  co  nejdříve  složit  na  účet   společnosti  Irving  Trust  potřebnou  částku…  k  výplatě  vypořádání  dluhopisů  v  nominální  hodnotě  136   200  USD,  jež  společnost  Irving  drží,  avšak  nemá  prostředky  k  jejich  výplatě,  jak  jsem  uvedl  ve  zprávě,   kterou  jsem  vám  poslal  dne  1.  května.’’  V  témže  dopise  John  Petty  vybízel  Ministerstvo  financí  k   tomu,  aby  společnosti  Irving  Trust  vyplatilo  také  přibližně  120  000  USD,  jakožto  „částku,  která  je   nezbytná  k  úhradě  všech  dluhopisů,  s  nimiž  je  spojen  nárok  na  výplatu  vypořádání  na  základě   současné  nabídky,  jako  kdyby  již  byly  předloženy  všechny  dluhopisy.’’  Závěr  je  jasný:  Bylo  zapotřebí,   aby  československá  vláda  přispěla  dalšími  finančními  prostředky  ve  výši  250  000  USD,  aby  splnila   své  současné  i  budoucí  závazky  v  rámci  konečného  vypořádání.     John  Petty  také  nastolil  otázku  pozdě  předložených  dluhopisů  v  hodnotě  30  000  USD,  přičemž   požadoval  flexibilitu  při  posuzování  pozdě  předložených  dluhopisů  jednotlivými  drobnými  držiteli   dluhopisů.  V  průvodním  dopise  velvyslanci  Spojených  států  Niemczykovi  datovanému  také  3.  června   1987  John  Petty  uvedl:  „Mnohé  dluhopisy,  které  byly  předloženy  pozdě,  pravděpodobně  zakoupili   Američané  československého  původu,  kteří  je  zakoupili  v  místních  kostelích  nebo  spolcích,  aby   podpořili  svou  vlast.’’   John  Petty  uzavřel  svůj  dopis  dr.  Kudrnovi  těmito  slovy:  „Vyzývám  vás,  abyste  postupovali  způsobem,   který  jsem  nastínil  výše,  abychom  mohli  dokončit  proces  vypořádání  s  náležitým  zřetelem  k  zájmům   vaší  vlády  a  drobných  držitelů  dolarových  dluhopisů.’’   Z  archivních  záznamů  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů  ze  dne  3.  června  1987  vyplývá,   že  československý  stát  neposkytl  další  finanční  prostředky,  jak  mu  ukládají  podmínky  konečného   vypořádání.  Ze  skutečnosti,  že  mnoho  dluhopisů  spojených  s  nárokem  na  výplatu  vypořádání  stále   zůstává  v  oběhu,  je  dost  zřejmé,  že  k  poukázání  dalších  finančních  prostředků  nikdy  nedošlo.  Lze   tím  také  vysvětlit  vyhýbavé  chování  českého  Ministerstva  financí,  když  mu  byla  položena  otázka:   Byla  dohoda  dodržena?  Odpověď:  „…dohoda  byla  podepsána’’  zní  do  značné  míry  jako  právní   obezlička  pro  přiznání  pravého  stavu  věcí:  Dodržena  nebyla!  

  Američané  československého  původu  patří  k  těm,  kteří  při  vypořádání  nedostali  nic.  Typografická  ozdoba  na  podílovém  listu   Československé  obchodní  společnosti  americké  (Czechoslovak  Commercial  Corporation  of  America)  (řada  c),  emitovaném  v  roce  1926.   Ilustrace  Emanuela  Boháče.  Společnost  pomáhala  Čechům  při  emigraci  do  Ameriky.  Všimněte  si  vpravo  vedle  české  vlajky  symbolického  

11    

  vyobrazení  českých  emigrantů  nesoucích  zavazadlo,  bohaté  a  úrodné  země,  která  na  ně  čeká  a  Sochy  svobody,  jež  jim  kyne.  Možná,  že  v   tom  kufru  jsou  nějaké  dolarové  dluhopisy.  Obrázek  přetištěn  s  laskavým  svolením:  Scripophily.com  –  The  Gift  of  History  (Dar  dějin)    

Diplomatický  diletantismus  nabírá  na  obrátkách   Dne  6.  února  1987,  tj.  před  tím,  než  peníze  na  účtu  platebního  agenta  došly,  československá  vláda  v   dopise  zaslaném  Ministerstvu  zahraničí  Spojených  států  požádala  o  potvrzení  toho,  že   československá  vláda  splnila  své  povinnosti  na  základě  diplomatické  výměny  dopisů  ze  dne  2.  února   1982.   Dne  24.  dubna  1987  Johnu  Emertovi  působícímu  v  Ochranné  radě  držitelů  zahraničních  dluhopisů   zatelefonoval  Jeff  Kovar,  pracovník  Ministerstva  zahraničí,  který  mu  vysvětlil  československou  žádost   o  potvrzení.  V  reakci  na  to  dne  15.  května  1987  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů   odeslala  písemnou  odpověď  H.  Rowanu  Gaitherovi  působícímu  na  Ministerstvu  zahraničí  Spojených   států:   „Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  je  přesvědčena,  že  bez  ohledu  na  prodlevu  v   dosažení  vypořádání,  a  na  základě  plateb  skutečně  poukázaných  podle  podmínek  Dohody,   československá  vláda  v  zásadě  splnila  své  povinnosti  v  rámci  výměny  dopisů  z  roku  1982."   [Podtrženo  autorem  článku]   V  upraveném  návrhu  odpovědi  Ministerstva  zahraničních  věcí  Spojených  států  byl  vyjádřen  podnět,   aby  byly  československé  vládě  poslány  zbývající  dokumenty  z  archivů  Ochranné  rady  držitelů   zahraničních  dluhopisů.  Tento  návrh  ze  dne  9.  června  1987  obsahuje  pozoruhodný  závěr:   „…Spojené  státy  mají  za  to,  že  povinnosti  stanovené  ve  výměně  dopisů  ze  dne  2.  února  1982  byly   splněny.’’   V  kontextu  toho,  že  formální  doba  nabídky  ještě  neuplynula,  a  vláda  Spojených  států  si  byla  plně   vědoma  problému  s  financováním,  odpověď  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů  s   výhradou  se  stala  výrokem  bez  výhrad,  a  sice  v  tom  smyslu,  že  povinnosti  „byly  splněny’’.    Pak   došlo  k  diplomatickému  „mytí  rukou“:     „Vzhledem  k  uzavření  dohody  o  vypořádání  mezi  československou  vládou  a  Ochrannou  radou   držitelů  zahraničních  dluhopisů  vláda  Spojených  států  nepovažuje  jakékoli  zbývající  nároky  týkající   se  dluhopisů,  na  něž  se  dohoda  o  vypořádání  vztahuje,  za  záležitosti,  které  by  bylo  třeba  projednat   mezi  československou  vládou  a  vládou  Spojených  států.’’   Právě  v  okamžiku,  kdy  byla  diplomatická  podpora  nejpotřebnější,  odeslání  tohoto  dopisu  změnilo   slabou  vyjednávací  pozici  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů  v  pozici  beznadějnou.   Československá  vláda  měla  minimální  motivaci  k  tomu,  aby  i  nadále  vypořádání  financovala,  aby   přijala  pozdě  předložené  dluhopisy  nebo  vážně  jednala  o  dluhopisech,  které  byly  ve  vypořádání   diskriminovány.  Hra  fakticky  skončila.  

Držitelé  dluhopisů  Augstein  se  snaží  domáhat  svých  nároků  žalobou   Držitelé,  kteří  měli  nárok  na  základních  98  %  (nominální  hodnoty),  vypořádání  přijali.  Držitelé   dluhopisů  Augstein,  kteří  dostali  nabídku  výplaty  pouze  20  %  nominální  hodnoty,  ji  většinou  odmítli  a   snažili  se  žalovat  československý  stát  i  Ochrannou  radu  držitelů  zahraničních  dluhopisů  v  New  Yorku.   Ve  věci  Jacob  Oliner  proti  Československé  socialistické  republice  a  Ochranné  radě  držitelů   zahraničních  dluhopisů  československý  stát  úspěšně  uplatnil  diplomatickou  imunitu.  Žaloba  proti   12    

  Ochranné  radě  držitelů  zahraničních  dluhopisů  tak  musela  být  také  zamítnuta.  Bylo  jasné,  že  ti,  kdo   byli  ve  vypořádání  diskriminováni,  nemají  žádné  účinné  prostředky  právní  nápravy.  

Mohly  být  věci  řešeny  lépe?   Je  zřejmé,  že  vrácení  18,5  tuny  zlata  před  vypořádáním  nároků  držitelů  dluhopisů  byla  hrubá   diplomatická  chyba.  Vláda  Spojených  států  dala  dlužníkovi,  který  již  v  minulosti  neplnil  své  závazky,   do  rukou  velký  trumf.  Dohoda  měla  být  souběžná  s  Vypořádáním  některých  nesplacených   pohledávek  a  nevyřešených  finančních  otázek  mezi  Spojenými  státy  a  ČSSR.  Skutečnost,  že  se  tak   nestalo  a  že  závazek  zahájit  jednání  s  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních  dluhopisů  byl  odsunut   do  přílohy  Dohody,  je  projevem  skutečnosti,  že  diplomaté  této  otázce  nepřisuzovali  velkou   důležitost.  Případné  zadržení  jen  malé  části  zlata  do  konečného  vypořádání  nároků  spojených  s   dluhopisy  by  výrazně  posílilo  pozici  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů.   Když  už  bylo  zřejmé,  že  se  vyjednávání  zadrhla  a  že  je  velký  počet  držitelů  dluhopisů  diskriminovaný,   Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  měla  možnost  vystupňovat  tlak  v  souvislosti  s  tímto   problémem  prostřednictvím  diplomatických  kanálů.  Ve  výměně  dopisů  v  roce  1982  byla  stanovena   tato  lhůta:    „…nebude-­‐li  dosaženo  dohody  do  šesti  měsíců  od  data  vypořádání  uvedeného  v  Dohodě   mezi  Spojenými  státy  a  Československou  socialistickou  republikou  (přibližně  2.  srpna  1982),  bude  tato   záležitost  projednána  prostřednictvím  diplomatických  kanálů.’’  O  skutečné  motivaci  aktérů  se  lze  jen   dohadovat,  buď  se  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  zdráhala  předat  tuto  záležitost   zpět  Ministerstvu  zahraničí  a/nebo  úředníci  Ministerstva  zahraničí  nebyli  ochotni  přijmout  důsledky   svých  kroků,  tj.  předčasného  vrácení  zlata.   Bylo  také  zřejmé,  že  Rada  mohla  volit  jinou  možnost:  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů   nemusela  nabídku  československé  vlády  doporučit.  Takovým  řešením  by  sice  podstupovala  riziko,   že  nedostane  nabídku  žádnou,  ovšem  tím,  že  nabídku  československé  strany  doporučila,  dodala   legitimitu  výrazně  nespravedlivému  vypořádání.  V  reakci  na  jednostrannou  nabídku,  již   československý  stát  učinil  držitelům  dluhopisů  denominovaných  v  britských  librách  v  roce  1960,     Britská  ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  (britské  obdoba  Ochranné  rady  držitelů   zahraničních  dluhopisů)  zveřejnila  oznámení,  ve  kterých  tuto  nabídku  odsoudila.   Po  roce  1989  nakonec  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů  svou  činnost  ukončila.  Svou   úlohu,  sloužit  jako  mechanismus  pro  vypořádání  sporů  držitelů  dluhopisů,  nesplnila  a  stala  se   naprosto  zdiskreditovanou  institucí.  Doplatila  na  vlastní  svévolné  chování.  

Současný  postoj  českého  Ministerstva  financí   V  jediné  odpovědi,  kterou  autor  tohoto  článku  obdržel  od  Ministerstva  financí,  jeho  úředníci  uvedli,   že  „pokud  by  se  nároky  řídily  nikoli  českým  právem,  ale  právem  státu  New  York,  kde  by  dluhopisy   měly  být  umořeny,  promlčecí  lhůta  pro  dluhopisy  by  činila  6  nebo  20  let.  Nároky  spojené  s  dluhopisy   by  tak  byly  nejpozději  v  roce  1986  promlčeny.’’⁹  Je  tomu  tak  skutečně?  Vzhledem  k  tomu,  že  tyto   dluhopisy  nebyly  nikdy  zrušeny,  zůstávají  splatné  do  okamžiku,  kdy  budou  splněny  povinnosti  s  nimi   spojené.  Závazek  spojený  s  určitým  dluhopisem  nekončí  uplynutím  jeho  doby  splatnosti,  pokud  je   dotčený  dluhopis  nesplacený.  V  návrhu  dopisu  Ministerstva  zahraničí  Spojených  států  ze  dne  9.   června  1987  odeslaného  Ochranné  radě  držitelů  zahraničních  dluhopisů  je  československý  stát   upozorněn  na  tuto  skutečnost:  „…československá  vláda  je  zproštěna  pouze  nároků  týkajících  se   těch  dluhopisů…u  nichž  byla  nabídka  přijata.’’  

13    

 

  Všimnete  si  nějakého  rozdílu?  Vlevo:  Platný  dluhopis  města  Velké  Prahy  emitovaný  v  roce  1922.  Obrázek  přetištěn  s  laskavým  svolením:   Securityprinting.org.  Vpravo:  Ukázka  zrušeného  dluhopisu  města  Velké  Prahy  emitovaného  v  roce  1922.  Všimněte  si,  že  zrušené  dluhopisy   jsou  buď  opatřeny  přetiskem  „zrušen“  nebo  jsou  označeny  děrováním.    Zdroj:  Ebay.  

Je  zřejmé,  že  rokem  uplynutí  promlčecí  doby  nemůže  být  rok  1986  také  v  případě  dluhopisů   podléhajících  dohodě  finalizované  v  roce  1986?  Jedná  se  o  dohodu,  kterou  by  české  úřady  raději   ignorovaly  a  kterou  se  snažily  před  držiteli  dluhopisů  zatajit.     Kromě  toho  Memorandum  o  procedurálních  otázkách  z  roku  1984  opatřené  přetiskem  stvrzujícím   přijetí  podmínek  držitelem  dluhopisu  zavazovalo  československé  Ministerstvo  financí  k  tomu,  aby  v   konečném  vypořádání  „přijalo  rozumné  opatření  pro  případ  pozdního  předložení  dluhopisů“.    Fakt,   že  dluhopisy  nebyly  potvrzeny  a  podmínky  příslušných  dohod  nebyly  dodrženy  se  autorovi  tohoto   článku  jako  „rozumné  opatření“  či  dokonce  rozumné  chování  nejeví!  Zvláštní  věc  je  také  to,  že   konkrétní  opatření  pro  případ  pozdního  předložení  dluhopisů  v  konečném  vypořádání  nefiguruje,   přestože  je  výslovně  zmiňováno  v  počátečním  memorandu  přijatém  držiteli  dluhopisů.  

Ještě  větší  držgrešle?   John  R.  Petty,  předseda  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů,  uvedl  ve  svém  dopise  ze  dne   3.  června  1987,  že  k  financování  Dohody  jsou  třeba  další  prostředky  pouze  ve  výši  250  000  USD.     Zdát  se  neuvěřitelné,  že  se  československý  stát  rozhodl  dát  všanc  svou  pověst  kvůli  tak   zanedbatelné  finanční  částce.  Jak  ovšem  uvidíme,  toto  rozhodnutí  naprosto  odpovídá  předchozímu   chování  československého  státu.  

České  úřady  čelí  dilematu   Vzhledem  k  důkazům,  z  nichž  přesvědčivě  vyplývá,  že  československý  stát  nedodržel  to,  co  bylo  již   samo  o  sobě  neuvěřitelně  jednostrannou  dohodou  (ve  prospěch  České  republiky),  současné  české   orgány  nyní  čelí  dilematu,  jelikož,  přísně  vzato,  byly  všechny  tyto  dluhopisy  navázány  na  cenu  zlata.     Nesplacené  dluhopisy  v  hodnotě  256  200  USD,  jež  měly  být  splaceny  v  červnu  1987,  představují   hodnotu  256  200  USD  ve  zlatých  mincích  v  cenách  zlata  v  roce  1922  …a  hodnota  zlata,  jak  víme,  v   uplynulých  90  letech  dramaticky  vzrostla,  zejména  od  chvíle,  kdy  Ministerstvo  financí  přijalo  závazky   v  rámci  dohody  se  zahraničními  držiteli  dluhopisů  (graf  1).  Ponecháváme  přitom  stranou  otázku   narostlého  úroku.         14    

  Graf  1:  Cena  zlata  vzrostla  od  roku  1922  šedesátinásobně  a  od  roku  1986  trojnásobně.  

  Zdroj:  AKRO  investiční  společnost,  a.s.,  Bloomberg  

I  v  případě,  že  navázanost  na  cenu  zlata  nevezmeme  v  úvahu  a  zaměříme  se  pouze  na  rozsah  závazku   na  základě  vypořádání  z  roku  1986,  vzniká  potenciální  problém.  Přestože  se  částka  zhruba  250  000   USD  jeví  jako  zanedbatelná,  z  hlediska  tehdejších  i  dnešních  měřítek,  přičteme-­‐li  k  ní  sankční  úrok  za   30  let,  jedná  se  o  sumu  značnou.  Jen  pro  představu,  pokud  by  byl  zpětně  účtován  10%  složený  úrok   za  dobu  30  let,  z  250  000  USD  se  dostáváme  na  částku  4,35  milionu  USD.  Při  složeném  úroku  ve  výši   15  %  výsledná  částka  činí  16,5  milionu  USD.  Zajímavé  je,  že  česká  vláda  v  roce  2013  provedla  do   vnitrostátního  práva  právní  předpisy  směrnice  EU  2011/7/EU  o  postupu  proti  opožděným  platbám  v   obchodních  transakcích.  Účelem  těchto  právních  předpisů  je  zlepšit  platební  morálku  v  obchodních   transakcích!     Je  toto  důvod,  proč  české  úřady  nenašly  dost  odvahy  příslušný  problém  přehodnotit?  Kvůli  hrozícímu   potenciálnímu  závazku?  Nebo  se  jedná  o  pocit  provinění  v  důsledku  vlastního  „selektivního  neplnění   závazků"?  Nebo  snad  vcelku  pochopitelnou  odtažitost  smluvní  strany,  která  nedodržela  své  slovo?   Zveřejnění  podmínek  dohod  z  let  1984/86  by  pravděpodobně  okamžitě  vyústilo  v  podání  žalob  proti   státu.  Investoři  mohou  sotva  podat  žalobu,  jestliže  nevědí,  na  co  mají  nárok!  Zajímavé  je,  že  po   vypořádání  z  roku  1986  český  stát,  jeho  orgány  a  hlavní  město  Praha  emitovaly  dluhopisy.  V  jejich   prospektech  není  žádná  zmínka  o  vypořádání  z  let  1984/86  a  o  závazku,  který  představuje.     Nedostatečnou  transparentnost  a  administrativní  překážky  kladené  v  souvislosti  s  potvrzením   dluhopisů  lze  možná  vysvětlit  kombinací  výše  uvedených  problémů.  Určitou  roli  v  tom  mohla  také   sehrát  setrvačnost  státní  administrativy:  československé  úřady,  které  před  30  lety  přijaly  špatné   rozhodnutí,  nejsou  ochotny  tuto  otázku  znovu  posoudit.    

15    

 

Ztráta  paměti:    Neplnění  závazků?  Memorandum?  

 

   

 

  Vlevo  nahoře:  Kolektivní  ztráta  paměti.  Dokument  nabídky  hlavního  města  Prahy  z  roku  1994  se  nezmiňuje  o  předchozí  půjčce  hlavního   města  (vpravo  nahoře)  nebo  o  předchozím  neplnění  závazků  emitenta.  Není  zde  také  žádná  zmínka  o  Memorandu  z  roku  1984  nebo  o   konečném  vypořádání  z  roku  1986.  V  dokumentu  nabídky  se  uvádí,  že  „obsahuje  všechny  informace,  které  jsou  v  souvislosti  s  daným   problémem  významné...a  nejsou  zavádějící".  Autor  tohoto  článku,  který  je  profesionálním  správcem  fondu,  je  přesvědčen,  že  emitentovo   předchozí  neplnění  závazků  a  nezveřejnění  dohody  s  držiteli  dluhopisů  z  nedávné  minulosti  jsou  významná  opomenutí.  Ve  skutečnosti  si   lze  jen  stěží  představit  závažnější  opomenutí.  Zajímavé  je,  že  jedna  z  emitujících  bank  Kidder,  Peabody,  byla  jednou  ze  tří  amerických  bank,   které  se  podílely  na  financování  původní  státní  půjčky  z  roku  1922  (vpravo  dole),  v  souvislosti  s  níž  v  roce  1952  rovněž  nebyly  plněny   závazky,  a  která  podléhá  témuž  Memorandu  z  roku  1984.  Obdobně  se  dokumenty  nabídky  České  republiky  (vlevo  dole),  zastoupené   českým  Ministerstvem  financí,  nezmiňují  o  neplnění  jejích  minulých  závazků  (v  souvislosti  s  dolarovými  dluhopisy  v  roce  1952  a  dluhopisy  v   britských  librách  v  roce  1959)  nebo  neplnění  dohod  z  let  1984/86.    Zdroj:  Bloomberg,  Wall  Street  Journal,  6.  června  1922,  New  York  Times,   6.  dubna  1922.  

  16    

 

Zastavená  aktiva  nepřinesla  žádný  užitek;  ani  v  minulosti  ani  v  rámci  restituce   Čtenáře  by  mohlo  zajímat,  že  všechny  tyto  emise  dluhopisů  byly  zajištěny  zastavenými  aktivy.   Hypotekární  půjčka  města  Velké  Prahy  z  roku  1922,  kromě  toho,  že  představovala  přímý  závazek  a   právní  povinnost  hlavního  města,  byla  zajištěna  konkrétní  hypotékou  na  elektrárenské,   plynárenské  a  vodárenské  podniky  a  tramvaje  vlastněné  hlavním  městem.  Obdobně  Zahraniční   půjčka  města  Karlovy  Vary  z  roku  1924,  kromě  toho,  že  představovala  přímý  závazek  a  právní   povinnost  tohoto  města,  byla  zajištěna  všeobecným  zástavním  právem  na  veškeré  nemovitosti,  jež   město  vlastnilo.  Od  roku  1946  za  splátky  půjčky  města  Karlovy  Vary  ručil  československý  stát.     A  konečně  Československá  státní  zahraniční  půjčka  z  roku  1922  byla  prioritně  zajištěna  nárokem  na   příjmy  z  cel  a  z  čistého  zisku  z  tabákového  monopolu.  Následná  emise  v  roce  1925  měla  dodatečné   prioritní  zajištění  zástavou  výnosů  ze  spotřební  daně  z  cukru  a  alkoholu.   Proč  byly  tyto  půjčky  tak  vysoce  zajištěny?  Gaspard  Farrer,  Director  v  bance  Barings,  to  vysvětloval   svému  příteli  ve  společnosti  Kidder,  Peabody  &  Co  takto:     „Pokud  nemůžeme  získat  zajištění,  o  které  jsme  žádali,  dáváme  přednost  tomu,  aby  to  za  nás  udělali   jiní.  Československo  je  ale  státem  z  minulé  epochy  a  celá  střední  Evropa  je  v  pohybu.  U  půjček  nebo   peněžních  závazků,  které  nebyly  přímo  a  nezpochybnitelně  schváleny  zástupci  státu,  existuje  vysoká   pravděpodobnost,  že  v  případě  dalších  politických  změn  v  této  části  Evropy  může  být  jejich  splácení   nebo  dodržování  jejich  podmínek  ohroženo’’¹°.   Bankéři  měli  tak  veliké  obavy,  že  trvali  na  tom,  aby  parlament  schválil  zvláštní  zákon,  kterým  by  byly   cenné  papíry  státní  půjčky  zastaveny.  Političtí  činitelé  se  nejprve  přijetí  takového  zákona  bránili,   jelikož  jej  všechny  politické  strany  považovaly  za  pokoření  československého  národa.  Ve  snaze   odvrátit  potřebu  zvláštního  zákona,  který  by  měl  přijímat  parlament,  dne  31.  ledna  1922  Edvard   Beneš  oznámil,  že  má  formální  souhlas  Ministerstva  financí  a  poskytl  své  „jednoznačné“  ujištění,   že  stát  za  půjčku  ručí¹¹.   Bankéře  toto  ujištění  jednoznačně  nepřesvědčilo  a  i  nadále  trvali  na  přijetí  zákona  parlamentem.   Nakonec  byl  schválen  všeobecný  zákon,  který  vládu  zmocňoval  k  čerpání  půjček  v  zahraničí  a  v   případě  potřeby  k  poskytování  záruk  v  podobě  peněžního  závazku  z  určitých  typů  příjmů  státu.  V   rámci  vyjednaných  ústupků  byl  na  žádost  Ministerstva  financí  a  premiéra  Beneše  objem  půjčky   zdvojnásoben  z  5  milionů  britských  liber  (25  milionů  USD)  na  10  milionů  britských  liber  (50  milionů   USD).  

Schválení  prezidentem   Historický  kontext  Československé  státní  zahraniční  půjčky  z  roku  1922  je  obzvláště  pozoruhodný,   jelikož  souvisí  se  samotnými  kořeny  Československa  jakožto  nezávislého  národa.  Československý  stát   patří  k  zemím,  které  vyšly  z  první  světové  války  jednoznačně  vítězně,  přičemž  získal  mnohem  více  než   pouhou  nezávislost.  Nová  republika  s  celkovým  počtem  13,5  milionu  obyvatel  a  rozlohou  téměř  jako   Anglie  a  Wales  dohromady,  zahrnovala  přibližně  75  %  hlavních  průmyslových  center  bývalého   rakouskouherského  impéria.     Zatímco  půjčka  národní  svobody  z  roku  1918  představovala  první  půjčku  nově  vzniklé  republiky,   zahraniční  půjčka  z  roku  1922  byla  výrazem  formálního  uznání  československého  státu  velmocemi,   např.  Británií,  Francií  a  Spojenými  státy.  Z  mezinárodního  hlediska  byla  československá  emise   dluhopisů  z  roku  1922  průlomovou  transakcí,  jelikož  se  jednalo  o  první  úspěšný  pokus   středoevropského  státu  refinancovat  své  dluhy  na  mezinárodních  kapitálových  trzích  po  skončení   17    

  1.  světové  války.  Celkový  objem  nabídky  činil  50  milionů  USD  (tehdejší  ekvivalent  10  milionů   britských  liber),  přičemž  počáteční  balík  dluhopisů  v  hodnotě  14  milionů  USD  se  prodal  v  New  Yorku,   další  v  hodnotě  2,8  milionu  britských  liber  v  Londýně  a  balík  v  hodnotě  0,8  milionu  britských  liber  v   Amsterodamu.   Politický  a  hospodářský  význam,  který  Čechoslováci  připisovali  zajištění  Státní  zahraniční  půjčky  z  roku   1922,  lze  poměřovat  těmi,  kdo  se  na  ní  podíleli  (a  také  těmi,  kdo  se  na  ní  nepodíleli).  V  období  let  1919-­‐ 1922  se  československý  premiér  Edvard  Beneš  a  syn  prezidenta  Masaryka  Jan  Masaryk  intenzivně   zapojili  do  jednání  o  zajištění  zahraniční  půjčky.  Beneš  několikrát  odcestoval  do  Londýna  k  jednáním,   kromě   jiného,   s   guvernérem   Bank   of   England   a   s   bankéři   z   banky   Barings,   a   s   bankéři   z   rodin   Rothschildů   a   Schröderů.   Kopie   dopisu   podepsaného   Benešem   byly   předány   potenciálním   investorům.  Edvard  Beneš  ocenil  rozsáhlou  pomoc,  jíž  se  mu  při  jednáních  dostalo  od  Jana  Masaryka,   který   mluvil   dokonalou   angličtinou   (jeho   matka   byla   Američanka).   Britští   bankéři,   jak   ukazuje   korespondence,  považovali  Jana  Masaryka  za  „velice  důvěryhodnou  osobu’’.  Rodina  Masaryků,  která   se   v   Americe   těšila   velké   úctě,   považovala   za   blízkého   přítele   amerického   prezidenta   Woodrowa   Wilsona.   Muži  s  mravní  integritou.  Tato  fotografie   byla  pořízena  v  roce  1926  p ři  návštěvě   prezidenta  Masaryka  u  rodiny   průmyslníka  Bartoně-­‐Dobenina.   Uprostřed  je  prezident  T.  G.  Masaryk,  po   jeho  levici  (ve  slaměném  klobouku)  stojí   Edvard  Beneš  a  za  nimi  Jan  Masaryk.    

   

T.G.  Masaryk  zemřel  14.  září  1937   přirozenou  smrtí.  Jeho  syn  Jan  Masaryk   byl  dne  10.  března  1948  nalezen  m rtvý,   pouze  v  pyžamu,  na  nádvoří  budovy   Ministerstva  zahraničí,  pod  oknem   koupelny  v e  svém  bytě.  Zpráva  pražské   policie  z  roku  2004  obsahuje  závěr,  že   Masaryk  byl  vyhozen  z  okna  a  po  pádu   zemřel.  Edvard  Beneš  zemřel  dne  3.  září   1948  jako  zlomený  člověk  po   komunistickém  puči.  Foto  s  laskavým   svolením:  Zámek  v  Novém  Městě  nad  Metují  

Řešení  problémů  spojených  s  půjčkou  u  prezidentova  syna  neskončilo.  V  pojednání  profesora   Eduarda  Kubů  a  dr.  Jiřího  Šouši  Československá  půjčka  z  roku  1922…¹²  se  připomínají  tyto   skutečnosti:   „Po  návštěvě  přísně  tajného  jednání  s  P.  Barkem,  generálním  ředitelem  Bank  of  England,  prezident   napsal  v  listopadu  1924  dopis  [tehdejšímu]  premiérovi  Antonínu  Švehlovi,  v  němž  požadoval   okamžitou  výměnu  ministra  financí,  jelikož  ministr  Bohdan  Bečka  vyslal  do  Londýna  vyjednavače  k   vyjednání  druhé  tranše  půjčky,  a  tento  vyjednavač  byl  zástupcem  jedné  z  předních  domácích   finančních  institucí  a  údajně  prokázal  takovou  míru  „provincialismu’’,  že  se  mu  nejenom  nepodařilo   půjčku  získat,  ale  poškodil  také  pověst  země.  Masaryk  v  závěru  problém  shrnul  takto:  „Stručně   řečeno,  tento  Bečkův  krok  nás  velice  poškodil  a  je  důkazem  jeho  naprosté  nekompetentnosti.  ‘‘‘‘  

18    

  Lze  jen  spekulovat,  jak  by  prezident  Masaryk  reagoval  na  skutečnost,  že  Ministerstvo  financí   neplní  závazky  v  souvislosti  s  dolarovou  tranší  (v  roce  1952);  a  to  v  situaci,  kdy  zbývaly  nesplacené   dluhopisy  ve  výši  pouhých  2,7  milionu  USD,  dále  pak  v  souvislosti  s  tranší  v  britských  librách  (v   roce  1959);  a  to  v  situaci,  kdy  zbývaly  nesplacené  dluhopisy  ve  výši  pouhých  240  000  britských  liber   a  rovněž  v  souvislosti  s  nedostatečným  financování  dohody  s  držiteli  dluhopisů  (v  červnu  1987);  a   sice  v  situaci,  kdy  byly  zapotřebí  další  prostředky  ve  výši  pouhých  250  000  USD!   Z  hlediska  držitelů  dluhopisů  je  zajímavé  konstatovat,  že  přes  působivý  seznam  zajištěných  aktiv,   ujištění  československého  Ministerstva  financí,  zvláštní  zákon  přijatý  parlamentem,  schválení   dvěma  československými  prezidenty  (jedním  současným  a  jedním  budoucím),  ani  v  době   komunismu,  ani  při  restituci  po  pádu  komunistického  režimu,  držitelé  dluhopisů  neměli  z  těchto   zajištění  žádný  užitek.  

Jak  byly  finanční  prostředky  využity?   Je  jistě  snadné  zaměřit  se  na  závazek,  který  tyto  dluhopisy  představují  pro  své  dlužníky,  je  však   přitom  důležité  neztratit  ze  zřetele  skutečnost,  že  město  Praha  a  Karlovy  Vary  a  československý  stát   celkově  měly  z  těchto  peněžních  prostředků  získaných  od  zahraničních  investorů  nesmírný  užitek.   Skutečnost,  že  příjmy  státu  a  příjmy  komunálních  orgánů  z  mnoha  různých  zdrojů  měly  charakter   sdružených  prostředků,  ve  svém  důsledku  znamená,  že  je  obtížné  určit  konkrétní  zdroje  peněžních   prostředků  na  konkrétní  projekty.  V  dokumentech  nabídky  je  ovšem  uvedeno,  pro  jaké  obecné  účely   měly  být  získané  prostředky  použity.     Hlavní  město  Praha  použilo  částku  7,5  milionu  USD  ze  své  emise  dolarových  dluhopisů  na  „výstavbu   elektrárny,  pořízení  a  montáž  elektráren  a  rozšíření  vodárenských  zařízení  a  tramvají  do  bývalých   předměstí’’.  Finanční  prostředky  získané  od  zahraničních  investorů  tudíž  měly  na  hlavní  město  Praha   hluboký  a  trvalý  pozitivní  dopad.     Obdobně  finanční  prostředky  ve  výši  1,5  milionu  USD  získané  ze  Zahraniční  půjčky  města  Karlovy   Vary  byly  použity  na  „trvalá  zlepšení  komunální  infrastruktury  vytvářející  výnosy’’.  Nejvýznamnější   investicí  magistrátu  města  Karlovy  Vary  byly  pravděpodobně  předběžné  práce  na  vytipování  místa   pro  nové  letiště,  jehož  výstavba  byla  tehdy  financována  z  prostředků  československého  státu.  Dnes   se  toto  letiště  může  pochlubit  přímými  lety  nejenom  do  Prahy,  ale  taky  do  Moskvy  a  do  Petrohradu.   Díky  těmto  leteckým  spojením  dnešní  Karlovy  Vary  prosperují  jako  turistická  destinace  a  staly  se   domovem  početné  komunitě  rusky  mluvících  občanů.  

19    

 

Obrázek  nahoře.  O kamžitě  po  úspěšném  získání  finančních   prostředků  z  roku  1924  začalo  město  Karlovy  Vary  s polečně   s  blízkým  městem  Mariánské  Lázně  a  v  nedávné  době  i   československým  státem  zkoumat  způsoby,  jak  vybudovat   zlepšená  letecká  s pojení  do  tohoto  r egionu.  Ukázalo  se,  že   výsledné  letiště,  které  je  na  obrázku,  mělo  transformační   vliv  na  ekonomickou  situaci  města  Karlovy  Vary,  j ež  j e  nyní   jedním  z  nejnavštěvovanějších  měst  v  České  republice.   Foto:  s  laskavým  svolením  převzato  z:  airport-­‐k-­‐vary.cz/en.  

 

 

 Vlevo:  Hlavním  příjemcem  částky  v e  výši  7,5  milionu  USD   získané  z  Hypotekární  půjčky  města  V elké  Prahy  byla   tramvajová  síť,  která  byla  rozšířena  do  odlehlejších  čtvrtí   metropolitní  Prahy,  jako  například  Dejvic,  Nuslí  a  Žižkova.  V   roce  1927  délka  této  sítě  překročila  100  km.  Obyvatelé  v   Praze  měli  možnost  dlouhá  léta  využívat  výhod  jedné  z   nejlepších  infrastruktur  veřejné  dopravy  v  Evropě.  Foto:   evasionicral.com  

  Průvodní  dopis  premiéra  Beneše  k  nabídce  dluhopisů  obsahoval  tuto  formulaci:  „Výnosy  z  půjčky  se   použijí  na  zásadní  práce  veřejného  rozvoje,  železnice,  kanály  a  pro  podobné  účely  a  splácení   předběžných  záloh  v  souvislosti  s  tím’’.  Tyto  předběžné  zálohy  zahrnovaly  takzvanou  „půjčku  na   mouku’’  v  hodnotě  2  miliony  britských  liber,  již  Spojenci  poskytli  novému  československému  státu   bezprostředně  po  první  světové  válce  s  cílem  odvrátit  riziko  hladomoru  a  podvýživy.   Úspěšnost  nabídky  dluhopisů  bezesporu  přispěla  k  hospodářské  i  politické  stabilitě  nové  republiky.   Příjmy  v  zahraniční  měně  také  pomohly  ke  stabilizaci  české  měny  a  vytvořily  finanční  „rezervu’’.   Vytvořily  také  příznivé  podmínky  pro  pozdější  emise  komunálních  dluhopisů,  tj.  Hypotekární  půjčky   hlavního  města  Prahy  a  Zahraniční  půjčky  města  Karlovy  Vary  a  např.  První  brněnské  strojírenské   společnosti  v  roce  1925,  které  následovaly.     Přitom  státní  dluh,  včetně  této  půjčky,  činil  necelých  53  USD  na  hlavu;  dluhové  zatížení  tedy  nebylo   přílišné.  Nová  republika,  která  byla  uznána  jako  jedna  ze  „spojených  a  sdružených  mocností“,  kromě   toho  nepodléhala  kontrole  reparační  komise  (která  mohla  uplatňovat  značnou  kontrolu  nad  státními   příjmy  a  majetkem  bývalých  znepřátelených  států).  Díky  své  průmyslové  základně  a  rozsáhlým  a   dobře  načasovaným  emisím  zahraničních  dluhopisů  se  Československá  republika  během   meziválečných  let  stala  průmyslovou  velmocí.  Toto  období  je  dnes  všeobecně  uznáváno  jako  „belle   époque“  pro  Československo.  

20    

 

Britská  a  nizozemská  zkušenost   Doposud  jsme  se  zaměřili  na  dohody  z  let  1984/86,  které  se  vztahují  pouze  k  dolarovým  dluhopisům   nabízeným  v  New  Yorku.  V  případě  Československé  státní  zahraniční  půjčky  a  Hypotekární  půjčky   města  Velké  Prahy  byly  nabízeny  tranše  v  britských  librách  na  prodej  v  Londýně  (a  pokud  jde  o   Československou  státní  zahraniční  půjčku,  také  v  Amsterodamu).     Výplaty  držitelům  dluhopisů  z  emisí  Československé  státní  zahraniční  půjčky  z  roku  1922  v  britských   librách  a  Hypotekární  půjčky  města  Velké  Prahy  z  roku  1922  pokračovaly  až  do  podzimu  1959,  kdy   náhle  a  bez  vysvětlení  ustaly.  Obě  půjčky  měly  být  umořeny  v  průběhu  roku  1960.  Je  neuvěřitelné,   že  komunisté  přestali  plnit  závazky  z  těchto  půjček  v  okamžiku,  kdy  zbývala  nesplacená  částka  ve  výši   pouhých  240  000  britských  liber!  [Ano,  čtete  správně].   Kniha  Josepha  Wechsberga  The  Merchant  Bankers  (Obchodní  bankéři)¹³  obsahuje  vzpomínky  Sira   Edwarda  Reida,  bankéře  působícího  v  bance  Barings,  v  souvislosti  s  neplněním  závazků   československého  státu:     „Banka  Barings  odeslala  dopis,  a  po  něm  další.  Žádná  odpověď.  Odeslala  telegramy,  na  které   nepřišla  také  žádná  odpověď.  U  jednotlivců  se  s  takovým  jednáním  setkáváme,  je  ale  těžko  k   uvěření,  že  se  vlády  mohou  chovat  jako  nevychované  děti.  Sir  Edward  Reid  se  nakonec  letecky   dopravil  do  Prahy.  Tam  vstoupil  do  podivného  světa  podobného  románům  Franze  Kafky.  V   byrokratických  labyrintech  nemohl  najít  nikoho,  kdo  by  věděl  nebo  připustil,  že  něco  ví  o  Státní   zahraniční  půjčce  z  roku  1922.  Zdálo  se,  že  ta  půjčka  neexistuje.  Možná,  že  nikdy  neexistovala.  [Jako   by  se  od  návštěvy  sira  Edwarda  v  roce  1959  změnilo  jen  málo!].   Sir  Edward  vedl  několik  rozhovorů  s  úředníky  Ministerstva  financí  i  státní  banky,  ale  byly  „zcela   neuspokojivé.’’  Příslušný  úředník  nakonec  připustil,  že  československá  vláda  stále  dluží  částku  240   000  britských  liber  v  souvislosti  s  nesplacenými  dluhopisy,  které  zůstávají  v  rukou  veřejnosti.  Řekl  siru   Edwardovi,  že  mají  k  dispozici  spoustu  peněz  k  tomu,  aby  tyto  dluhopisy  vyplatili,  ale  dodal,  že   nebudou  platit  své  dluhy  „kapitalistům  v  londýnské  City’’.’’     Joseph  Wechsberg  se  k  tomu  vyjádřil  takto:  „Skutečnost,  že  vláda  národa,  který  kdysi  míval  svou   hrdost,  je  ochotna  riskovat  ztrátu  dobré  finanční  pověsti  kvůli  mizerným  dvě  stě  tisícům  britským   librám,  je  samozřejmě  pro  [sira  Edwarda  Reida]  vnuka  krále  Edwarda  VII.  něčím   nepředstavitelným.’’   Nakonec  po  tlaku  britské  vlády  v  roce  1960  československá  vláda  oznámila  jednostrannou  nabídku   představující  75  %  nominální  hodnoty  nesplacených  dluhopisů.  V  reakci  na  to  Britská  ochranná  rada   držitelů  zahraničních  dluhopisů  ve  stejný  den,  kdy  byla  zveřejněna  jednostranná  československá   nabídka,  vydala  oznámení  kritizující  krok  československé  vlády,  jelikož  způsobí  „neomluvitelnou   škodu  držitelům  jejích  dluhopisů,  kteří  měli  veškeré  důvody  k  tomu  předpokládat,  že  malé  částky,  o   které  jde  …se  brzy  dostanou  do  jejich  rukou’’.  Většina  držitelů  dluhopisů  v  britských  librách,   vzhledem  k  tomu,  že  neměli  jinou  možnost,  nabídku  přijala.  V  současnosti  jsou  nesplacené  dluhopisy   Československé  státní  zahraniční  půjčky  v  britských  librách  pouze  v  hodnotě  13  000  britských  liber  a   dluhopisy  Hypotekární  půjčky  města  Velké  Prahy  v  britských  librách  pouze  v  hodnotě  7  400  britských   liber.  

Proč  československá  vláda  nedodržela  své  slovo?   Můžeme  jen  spekulovat,  proč  se  československá  vláda  rozhodla,  že  nedodrží  v  plném  rozsahu   podmínky  konečného  vypořádání.  Tím  nejevidentnějším  důvodem  je  to,  že  ji  k  tomu  nic  nenutilo.   21    

  Jakmile  bylo  československému  státu  vráceno  18,5  tuny  zlata,  vláda  Spojených  států  ztratila   jakýkoli  vliv  na  zajištění  toho,  aby  vypořádání  dohodnuté  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních   dluhopisů  bylo  dotaženo  do  konce.     Československá  vláda  se  ochranou  své  dobré  pověsti  zjevně  nezatěžovala.  Zápis  z  jednání  dne  23.   září  1982  v  Praze  zachycuje  tento  dojem,  který  z  něj  měl  zástupce  Ochranné  rady  držitelů   zahraničních  dluhopisů:  „…Ministerstvo  financí  s  námi  nevyjednává  pouze  proto,  aby  ukázalo  světu,   že  závazek  české  vlády  je  posvátný,  ale  spíše  proto,  aby  se  ujistilo,  že  vláda  Spojených  států  nebude   na  porušení  ducha  nedávných  dohod  reagovat  prosazováním  nějaké  doposud  neznámé  sankce.’’    Je  také  možné,  že  pro  diskriminační  povahu  a  pravděpodobné  nesplnění  dohody  z  roku  1986   existoval  politický  motiv.  Postoj  tvrdé  linie  uplatňovaný  prezidentem  Reaganem  vůči  Sovětskému   svazu,  který  nakonec  vedl  k  rozpadu  Sovětského  svazu,  mohl  vyvolat  antagonistický  postoj  tehdejší   československé  komunistické  vlády.  Držitelé  dolarových  dluhopisů  se  tak  mohli  stát  obětí   malicherného  aktu  politické  nevraživosti.    

Potřeba  obnovené,  rozšířené  a  aktualizované  nabídky   Problém  nesplacených  československých  dolarových  dluhopisů  a  nesplněné  dohody  s  držiteli   dluhopisů  z  roku  1986  měl  být  řešen  v  období  let  1989-­‐93  okamžitě  po  „Sametové  revoluci“,  ale  před   emisí  nových  dluhopisů.  Místo  toho  byla  příležitost  splnit  konečnou  dohodu  a  poskytnout  náhradu   diskriminovaným  držitelům  dluhopisů  s  minimálními  náklady  promarněna.  Rozdělení  Československa   dne  1.  ledna  1993  celou  situaci  ještě  dále  zkomplikovalo.   Autor  tohoto  článku  doufá,  že  po  posouzení  historického  kontextu  těchto  dluhopisů  a  konečného   vypořádání  z  roku  1986  česká  vláda  dobrovolně  splní  své  slovo  a  nabídku  obnoví,  rozšíří  a   aktualizuje.  Činnost  Ministerstva  financí  pochopitelně  podléhá  dohledu  ministerstva  a  vládního   kabinetu.  Nový  pohled  na  daný  problém,  tím  spíše,  že  klíčové  skutečnosti  jsou  veřejně  přístupné,   může  přinést  příznivý  výsledek.  Obnovením  předchozí  nabídky  se  lze  vyhnout  obtížným  problémům   týkajícím  se  navázanosti  těchto  cenných  papírů  na  cenu  zlata  a  zajištění  kolaterálem.   Podepsané  konečné  vypořádání  stále  existuje.  Vše,  co  musí  české  Ministerstvo  financí  udělat,  je   splnit  je.  Platby  se  mohou  opozdit  o  30  let,  je  však  lepší  je  poukázat  pozdě,  než  vůbec!  Vzhledem  k   době,  která  od  té  doby  uplynula  a  zřejmým  machinacím  úředníků  na  Ministerstvu  financí,  minulém  i   současném,  se  zdá,  že  by  v  případě  opožděné  platby  měl  být  uplatňován  výhradně  správný  a  náležitý   zákonný  úrok.  Ministerstvo  financí  není  nadřazeno  právním  předpisům  o  opožděných  platbách,  o   nichž  tvrdí,  že  je  podporuje.  Pouze  v  případě,  že  bude  uplatněn  sankční  úrok,  můžeme  oprávněně   doufat,  že  se  podaří  změnit  chování  ve  státních  institucích.  Prospěch  z  takového  přístupu  by  měli   Češi  i  cizinci.   Další  dobrou  zprávou  je  to,  že  velmi  málo  předválečných  dolarových  dluhopisů  je  nesplacených.   Vzhledem  ke  kombinaci  postupných  zpětných  odkupů  v  souladu  s  umořovacími  fondy  navázanými  na   každou  emisi,  výměny  a  zrušení  dluhopisů  československého  státu  v  hodnotě  12,84  milionů  USD  v   roce  1939,  údajného  odkupu  po  neplnění  závazků  a  samozřejmě  zpětného  odkupu  dluhopisů  v   hodnotě  1,15  milionů  USD  v  roce  1987,  zůstávají  nesplacené  pouze  dluhopisy  v  hodnotě  1,91  milionu   USD  (tabulka  2).  

22    

 

Tabulka  2:  Nesplacené  československé  dolarové  dluhopisy Úvěr Československo  8%  (6%)  1922  a  1924 Město  Karlovy  Vary  8%  (4%)  1924   Město  Velká  Praha  7,5%  (6%)  1922 First  Bohemia  Glass  Works Minus  různé  e mise  (zaplaceno  18.  3.  1987)*

31.  12.  1984 Nesplaceno  $              1  467  800    $                      776  500    $                      490  000    $                      327  000  

Vydáno  $                23  250  000    $                    7  500  000    $                    1  500  000    $                    1  500  000  

 $                33  750  000    $              3  061  300  

29.  4.  1987 Nesplaceno  $              1  055  300    $                    623  000    $                    280  500    $                    327  000    $                    373  100    $              1  912  700  

Zdroj:  Archiv  FBPC,  a utorovy  odhady *K  datu  1 8.  3 .  1 987  platební  a gent  zaplatil  v  s ouvislosti  s  ,různými'  e misemi  v  j ejich  držení.

 

Nesplacené  dluhopisy  v  nominální  hodnotě  1,9  milionu  USD  představují  teoretické  číslo,  za   předpokladu,  že  se  všechny  nesplacené  dluhopisy  podaří  najednou  najít.  Ve  skutečnosti  ty,  které   nebyly  předloženy  v  rámci  nabídky  z  let  1984/1986,  se  buď  ztratily,  nebo  byly  z  nabídky  vyloučeny.   V  tabulce  3  jsou  uvedeny  odhadované  náklady  na  předložení  rozšířené,  obnovené  a  aktualizované   nabídky.  Odhad  do  velké  míry  závisí  na  předpokládaném  počtu  dluhopisů,  které  budou  skutečně   předloženy  k  úhradě,  a  na  uplatněné  sazbě  sankčního  úroku.  Za  předpokladu  15%  sankčního  úroku   po  dobu  30  let  se  dostáváme  na  přibližnou  částku  36  milionů  USD.  A  konečnou  potenciální  dobrou   zprávou  je  to,  že  pokud  Ministerstvo  financí  nakonec  v  roce  1987  dalo  k  dispozici  další  finanční   prostředky,  v  souladu  s  tím,  co  bylo  povinno  učinit  podle  dohody  z  roku  1986,  tato  částka  by  se   snížila  o  polovinu.   Tabulka  3:  Pravděpodobné  náklady  na  předložení  rozšířené,  obnovené  a  aktualizované  nabídky Nabídka  z  r.  1986  (k  datu  29.  4.  1987) Nominální  hodnota   Přijaty  a  předloženy  k  proplacení    -­‐  nefinancované $136  200 Přijaty  avšak  nepředloženy  k  proplacení  -­‐  nefinancované $120  000 Dluhopisy  předložené  pozdě  -­‐  nefinancované $30  000 Mezisoučet  (nabídka  r.  1986) $286  200 Rozšířená  nabídka Předložené  -­‐  tuzemské Předložené  -­‐  Augstein First  Bohemia  Glass  (25%  nesplaceno) Československá  státní  zahraniční  půjčka  v  britských  l ibrách  (25%  nesplaceno) Město  Praha  -­‐  britské  l ibry  (25%  nesplaceno) Ostatní  (dluhopisy  v  zahraniční  měně) Mezisoučet  (rozšířená  nabídka) Celkem  (1986  a  rozšířená)

Jednotná  nabídka Minus  pZákladní   latba   nabídka Vč.  sankčního  úroku   98%  Nominální  hodnoty na  účet  2,5%  15%  p.a. $133  476 $3  337 $130  139 $8  616  734 $117  600 $2  940 $114  660 $7  591  842 $29  400 $0 $29  400 $1  946  626 $280  476 $6  277 $274  199 $18  155  202  

 

$14  500 $169  400 $81  800 $4  900

$14  210 $166  012 $80  164 $4  802

$0 $0 $0 $0

$14  210 $166  012 $80  164 $4  802

$940  869 $11  056  836 $5  307  800 $317  949

$2  800 $0 $273  400 $559  600

$2  744 $0 $267  932 $548  408

$0 $0 $0 $6  277

$2  744 $0 $267  932 $542  131

$181  685 $0 $17  805  139 $35  960  341

 

Zdroj:  Archivy  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů.  Pozn.:  Během  nabídky  v  roce  1986  byly  předloženy  pouze  dluhopisy   společnosti  First  Bohemia  Glass  v  hodnotě  1  000  USD.  Mohlo  se  jednat  pouze  o  „symbolickou“  nabídku,  jelikož  nikdy  nebyla  formálně   zveřejněna  výzva  k  předložení  těchto  dluhopisů.  Autor  předpokládá,  že  bude  předloženo  25  %  všech  nesplacených  dluhopisů  společnosti   First  Bohemia  Glass.  Byla  provedena  úprava  počítající  s  přijetím  nabídky  z  roku  1986  na  základě  jednoho  dluhopisu  Augstein  v  nominální   hodnotě  1  000  USD.  Je  velice  pravděpodobné,  že  se  v  uplynulých  30  letech  některé  dluhopisy  ztratily  a  jiné  zase  byly  objeveny.  Podle   autorova  názoru  představuje  nejhorší  scénář  částka  36  milionů  USD.  Sazba  sankčního  úroku  ve  výši  10  %  p.a.  by  náklady  dramaticky  snížila   z  36  milionu  USD  na  9,5  milionu  USD.  

Můžete  si  všimnout,  že  byla  vytvořena  rezerva  na  předložení  případných  nesplacených  dluhopisů  v   britských  librách.  Zůstává  jen  zanedbatelný  počet  nesplacených  dluhopisů,  bylo  by  ovšem   nedůsledné  vyloučit  dluhopisy  jenom  proto,  že  jsou  denominovány  v  britských  librách  a  nikoli  v   dolarech.  Doplnili  jsme  také  kategorii  „jiné“,  v  případě,  že  budou  zjištěny  jiné  nesplacené  dluhopisy  v   zahraniční  měně.  Ty  lze  pak  zkoumat  s  cílem  zjistit,  zda  jsou  spojeny  s  nárokem  na  výplatu   vypořádání  či  ne.  Existují-­‐li  jiné  emise,  pravděpodobně  podnikových  dluhopisů,  spojené  s  nárokem  

23    

  na  výplatu  vypořádání,  počet  nesplacených  dluhopisů  bude  pravděpodobně  významně  nižší  než   primárně  státní  a  komunální  dluhopisy,  které  již  byly  identifikovány.                     S  tím  jak  se  blíží  výročí  sto  let  od  založení  republiky  by  obnovená  nabídka  měla  silný  symbolický   význam.  Období  nabídky  by  mohlo  dokonce  časově  odpovídat  oslavám  stoletého  výročí  založení   republiky.  Skutečnost,  že  některé  z  těchto  počátečních  dluhopisů  zůstávají  nesplacené,  představuje   pro  Českou  republiku  příležitost  pozitivním  způsobem  obnovit  vztah  s  minulostí  a  znovu  stvrdit   hodnoty,  na  nichž  byla  republika  vybudována.  Signál,  který  by  tímto  krokem  vyslala,  by  byl  jasný:   Česká  republika  „drží  své  slovo“  do  posledního  dolaru.                                

Právní  náprava     Autor  tohoto  článku  se  považuje  za  českého  patriota,  spíše  volbou  než  místem  narození.  Doufá   proto,  že  nebude  nutné  hledat  prostředky  právní  nápravy.  Držitelé  dluhopisů  ovšem  mají  k  dispozici   četné  právní/regulační  možnosti.   Veřejný  ochránce  práv  (ombudsman)  je  nezávislým  státním  orgánem.  Úkolem  veřejného  obhájce   práv  je  pomáhat  fyzickým  osobám  i  právnickým  osobám  v  obhajobě  jejich  práv  a  svobod  ve  vztahu  k   jednání  orgánů  veřejné  správy,  které  porušují  zákon  nebo  zásady  demokratického  právního  státu  a   řádné  správy  a  rovněž  ve  vztahu  ke  stížnostem,  týkajícím  se  toho,  že  tyto  orgány  nepřijmou  určité   opatření,  oddalují  jednání  nebo  z  titulu  nevhodného  či  neetického  chování  nebo  jednání  veřejných   činitelů.                   Přestože  český  prezident  má  omezené  formální  pravomoci,  a  platilo  to  tehdy,  i  nyní,  má  významnou   neformální  pravomoc.  Pověst  dvou  českých  prezidentů,  i  celého  českého  parlamentu,  bezprostředně   souvisí  s  těmito  půjčkami,  zejména  se  státní  půjčkou.  Případný  zásah  Pražského  hradu  nelze  vyloučit.   V  době  jednání  o  státní  půjčce  z  roku  1922  Spencer-­‐Smith,  zastávající  funkci  Director  v  Bank  of   England,  údajně  vyjádřil  nepříliš  lichotivý  názor,  že  s  Čechy  nelze  vyjednávat  jinak  než  tím,  že  se   „přiloží  zbraň  k  jejich  hlavě.’’  Spencer-­‐Smith  by  si  asi  oddechl,  kdyby  věděl,  že  u  současného   prezidenta  se  předpokládá,  že  má  právě  pro  tyto  účely  automatickou  zbraň  kalašnikov.         Bude-­‐li  zapotřebí  přijmout  právní  opatření,  je  zřejmé,  že  řada  stran  v  různých  jurisdikcích  mohla   porušit  četné  zákony/kotační  předpisy.  Hlavním  viníkem  je  jednoznačně  české  Ministerstvo  financí.   Jako  zástěrka  před  trestním  stíháním  mohou  být  použity  imunita  vládních  činitelů  a  promlčecí  lhůta.   •   Vzhledem  k  tomu,  že  dolarové  dluhopisy  byly  emitovány,  jsou  splatné  k  umoření  a  dohody  z   let  1984/86  byly  podepsány  v  New  Yorku:  s  největší  pravděpodobností  se  na  ně  vztahuje   zákon  státu  New  York.  Podle  specialisty  na  obchodní  právo,  který  v  minulosti  vedl  řadu   úspěšných  soudních  řízení  proti  českému  Ministerstvu  financí,  je  možné  tento  případ   postoupit  soudu  v  Praze  podle  práva  státu  New  York.  V  úvahu  by  připadal  i  soud  podle   českého  práva.     •   Dluhopisy  jsou  nesplacené  a  nebyly  zrušeny.  Podle  práva  státu  New  York  se  na  dohodu  z   roku  1986  pravděpodobně  nevztahuje  promlčecí  lhůta.  Dalším  faktorem  je  i  skutečnost,  že   přetrvávají  praktiky  z  minulosti,  v  jejichž  rámci  odpovědní  činitelé  odmítají  vydat  klíčové   dokumenty,  s  nimiž  by  se  držitelé  dluhopisů,  kteří  by  s  případnými  právními  kroky  souhlasili,   měli  mít  v  přiměřené  míře  možnost  seznámit.  V  tomto  případě  lze  uvést  jako  analogii   chování  zlé  Popelčiny  macechy,  která  se  snaží  ukrýt  závěť,  aby  Popelka  nemohla  získat   dědictví  po  svém  otci.  Když  po  letech  při  úklidu  Popelka  poslední  vůli  najde,  samozřejmě,  že   dědictví  získá  a  my  díky  tomu  máme  možnost  poznat  úskočný  charakter  macechy.    Popelku  v  tomto  případě  obrazně  představují  zejména  američtí  držitelé  dluhopisů,  kteří   věřili  v  hodnoty  nové  republiky.  Popelčiným  otcem  jsou  otcové  zakladatelé  republiky.   24    

  Poslední  vůlí  jsou  dohody  z  let  1984/6.  Zkuste  hádat,  kterou  instituci  lze  připodobnit   úskočné  maceše!  [Skrývá  se  ale  někde  také  dobrá  víla?]   •   Klauzule  o  pozdním  předložení  dluhopisů  byla  také  výslovně  přislíbena  v  Memorandu  z  roku   1984,  které  držitelé  dluhopisů  tehdy  přijali.   Důkazy  z  archivů  rovněž  zpochybňují  právoplatnost  a  kompetentnost  kroků,  jež  učinilo   Ministerstvo  zahraničí  Spojených  států  a  agent,  kterého  si  zvolilo  jako  zástupce  držitelů  dluhopisů  -­‐   Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů.  Američtí  držitelé  dluhopisů  mohou  mít  oprávněný   pocit,  že  Ministerstvo  zahraničí  by  mělo  tyto  otázky  zodpovědět.  Mohou  mít  také  pocit,  že  by   Ministerstvo  zahraničí  mělo  k  vypořádání  přispět;  zejména  k  té  části  obnoveného  vypořádání  týkající   se  dluhopisů,  které  byly  diskriminovány.  

„Mé  slovo  je  platné  stejně  jako  mé  dluhopisy’’   Takže  jaký  bude  osud  nesplacených  dolarových  dluhopisů?  V  době  podepsání  původního   Memoranda  z  roku  1984  byl  citován  tento  výrok  obchodního  rady  československého  velvyslanectví  v   New  Yorku:  „Z  této  dohody  získáme  morální  užitek,  jelikož  jsme  splnili  své  povinnosti.’’¹⁴  Je  tomu  tak   skutečně?  Důkazy  mluví  o  opaku.   Vzhledem  k  diskriminační  povaze  dohod  z  let  1984/6  a  k  důkazům,  z  nichž  vyplývá,  že  konečné   vypořádání  nemuselo  být  financováno  v  plném  rozsahu  by  vláda  měla  obnovit,  rozšířit  a   aktualizovat  svou  nabídku.  18,5  tuny  zlata  ukradeného  nacisty  a  vráceného  Spojenci  (Amerika  a   Británie)  v  roce  1982  představovaly  595  000  trojských  uncí.  Současná  hodnota  tohoto  zlata  činí   přibližně  750  milionů  USD!  I  v  případě,  že  by  nastal  nepravděpodobný  scénář,  a  sice  že  by  byly   předloženy  k  proplacení  nesplacené  dluhopisy  v  hodnotě  550  000  USD,  včetně  sankčního  úroku  za   dobu  30  let,  představovalo  by  to  pouze  zlomek  toho,  co  Spojenci  vrátili  komunistům  (a  zlomek   současné  hodnoty  dolarových  dluhopisů,  v  souvislosti  s  nimiž  komunisté  v  roce  1952  nesplnili  své   závazky).  Odstranilo  by  to  také  skvrnu,  která  kazila  pověst  českého  kapitálového  trhu  po  dobu  více   než  tří  desetiletí.  Je  to  míněno  jako  konstruktivní  návrh.   Nezapomeňme  na  to,  že  mnozí  z  těchto  zahraničních,  zejména  amerických  investorů,  byli  čeští   emigranti  a  vlastenci.  Jiní  pouze  věřili,  že  nově  vytvořený  československý  stát  „plní  své  slovo“.  S  tím   jak  se  blížíme  stému  výročí  založení  republiky,  není  ještě  pozdě  na  to,  abychom  potvrdili,  že  jejich   přesvědčení  bylo  správné.     Jeremy  Monk  MBA,  ASIP,  BSc  (Hons),  DIC   Investiční  ředitel   AKRO  investiční  společnost,  a.s.   Praha,  Česká  republika   1.  srpna  2016     Poznámky  pod  čarou:   ¹Výměna  dopisů  ze  dne  2.  února  1982  mezi  českým  ministrem  zahraničí  a  velvyslancem  Matlockem.  Tato  výměna  dopisů  byla  zařazena   jako  příloha  Dohody  mezi  vládou  Spojených  států  amerických  a  vládou  Československé  socialistické  republiky  o  vypořádání  některých   nesplacených  pohledávek  a  nevyřešených  finančních  otázek.   ²The  New  York  Times,  ‘’Czechoslovak  Bonds’  Status’‘’  (Stav  československých  dluhopisů),  2.  března  1982.  

25    

  ³Shodou  okolností  i  po  pádu  komunistického  režimu  v  roce  1989  si  John  Petty,  signatář  za  Ochrannou  radu  držitelů  zahraničních  dluhopisů,   zachoval  své  vazby  na  střední  Evropu,  jelikož  rozděloval  finanční  prostředky  za  Bushovy  vlády.  V  letech  1993/4  československý  stát  i  hlavní   město  Praha  vydaly  nové  dluhopisy.  Na  neutěšenou  situaci  předválečných  držitelů  dluhopisů  se  v  diplomatických  kruzích  zapomnělo.   ⁴The  New  York  Times,  ‘’Old  Czech  bonds  To  Be  Paid  In  Part’  (Proběhne  částečná  výplata  starých  českých  dluhopisů).  ‘.  28.  května  1984.  Ve   stejném  článku  byl  citován  tento  výrok  úředních  činitelů:  „…dluhopisy,  kterých  se  zmocnili  nacisté  okupující  Československo  během  druhé   světové  války,  a  které  se  následně  dostaly  do  amerických  rukou,  nebudou  považovány  za  legitimní.’’  Úředníci  zapomněli  uvést,  že  do  15.   února  1939  dluhopisy,  které  podléhaly  devizovým  předpisům  z  roku  1936,  byly  vyměněny  za  Státní  unifikační  půjčku  (1936)  a  zrušeny.     ⁵Mimochodem,  není  to  tak  dávno,  co  autor  požádal  americkou  Federální  rezervní  banku,  aby  ověřila  předválečnou  pokladniční  poukázku.   Žádost  byla  vyřízena  bezodkladně.  Příslušná  poukázka  byla  ovšem  bohužel  padělek.   ⁶Dopis  Ministerstva  financí  autorovi  tohoto  článku  ze  dne  18.  ledna  2016.   ⁷ČNB  informovala  autora,  že  nemá  regulační  pravomoci  k  tomu,  aby  nutila  Ministerstvo  financí  poskytovat  jakékoli  dokumenty  nebo   informace  týkající  se  historických  dluhopisů.  Kromě  toho  ovšem  není  v  pravomoci  ČNB  řešit  státní  dluh  nebo  údajný  státní  dluh.   ⁸Není-­‐li  uvedeno  jinak,  korespondence  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů,  na  níž  se  odkazuje  v  tomto  článku,  pochází  z   knihoven  Stanfordské  univerzity,  z  oddělení  zvláštních  sbírek:  Záznamy  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů.  Schránka  50   Československo:  složka  týkající  se  vyjednávání,  1965-­‐1988  a  Schránka  51  Československo:  korespondence,  1981-­‐1987.   ⁹Dopis  Ministerstva  financí  autorovi  tohoto  článku  ze  dne  18.  ledna  2016.   ¹°Orde,  Anne,  "Baring  Brothers,  the  Bank  of  England,  the  British  Government  and  the  Czechoslovak  State  Loan  of  1922"  (Baring  Brothers,   Bank  of  England,  britská  vláda  a  Československá  státní  zahraniční  půjčka  z  roku  1922),  1991,  strana  31-­‐3,  English  Historical  Review.   ¹¹Národní  archivy  Londýn,  FO  371,  č.  7384,  C1535,  Cecilův  kabelogram  Ministerstvu  zahraničí  ze  dne  1.  2.  1922   ¹²Kubů,  Eduard,  Šouša,  Jiří.  Československá  státní  zahraniční  půjčka  z  roku  1922:  Místo,  kde  se  setkává  finanční  elita  Londýna  a  Prahy,   2010.     Historii  Československé  státní  zahraniční  půjčky  Rudolfa  Píši  v  českém  jazyce  lze  také  najít  na  internetu:  http://www.das-­‐ mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1110.pdf.   ¹³Wechsberg,  Joseph,  Merchant  Bankers  (Obchodní  bankéři),  2014,  původní  rok  vydání  1966.  Strany  157-­‐159.   ¹⁴  The  New  York  Times,  ‘’Old  Czech  bonds  To  Be  Paid  In  Part’  (Proběhne  částečná  výplata  starých  českých  dluhopisů).  ‘.  28.  května  1984.     Autor  tohoto  článku  by  rád  ocenil  pomoc  Tima  Noakese  z  knihoven  Stanfordské  univerzity,  který  poskytl  kopie  originálních  podepsaných   dohod  z  let  1984  a  1986  mezi  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních  dluhopisů  a  československým  státem.  Autor  tohoto  článku  si  je   vědom  toho,  že  tyto  dokumenty  mohli  případně  již  dříve  zkoumat  i  jiní,  ale  toto  je  poprvé,  kdy  byly  zveřejněny  klíčové  podmínky  dohod  z   let  1984/86.  Zvláštní  poděkování  patří  dr.  Janu  Červenkovi,  který  si  udělal  čas  projít  archivy  Ochranné  rady  držitelů  zahraničních  dluhopisů   po  roce  1986  v  době,  kdy  měl  sérii  přednášek  na  Stanfordské  univerzitě.   Děkuji  také  Radku  Zábranskému  z  letiště  v  Karlových  Varech  za  to,  že  mi  nastínil,  jak  byla  financována  výstavba  letiště,  a  dal  k  dispozici   archivní  fotografie.  Holly  Waughmanové  z  archivu  Bank  of  England  děkuji  za  nalezení  listu  dr.  Beneše,  který  byl  průvodním  dopisem  k   Československé  státní  zahraniční  půjčce  z  roku  1922.   Tento  článek  nepředstavuje  investiční  poradenství  ani  doporučení  k  nákupu  nebo  prodeji  jakéhokoliv  cenného  papíru.  Názory  v  tomto   článku  vyjadřují  názory  autora  a  nemusí  nutně  představovat  názory  společnosti  AKRO  investiční  společnost,  a.s.  Ukázky  vkladových  listů   přetištěné  v  tomto  článku  jsou  součástí  soukromé  sbírky  autora  tohoto  článku,  včetně  předválečných  českých  dolarových  dluhopisů   vydaných  československým  státem,  městem  Karlovy  Vary  a  městem  Velká  Praha.  V  zájmu  úplnosti  sdělovaných  informací  by  autor  rád   uvedl,  že  jeho  zaměstnavatel,  AKRO  investiční  společnost,  a.s.,  vede  dlouholetý  spor  s  českým  Ministerstvem  financí  ohledně  nedbalosti   této  instituce  v  roce  1997,  kdy  povolila,  aby  byly  do  zahraničí  převedeny  finanční  prostředky  související  s  bývalými  CS  fondy,  které  nyní   spravuje  AKRO  investiční  společnost,  a.s.                

26    

 

Příloha  č.  1   Obsah  v  kostce    

Původní  Memorandum  o  procedurálních  otázkách  z  roku  1984   1.   Uvedlo  přehled  dluhopisů,  na  které  se  vztahovala  dohoda,  tzn.  Československá  státní   zahraniční  půjčka  z  let  1922  a  1924,  Zahraniční  půjčka  města  Karlovy  Vary  z  r.  1924  a   Hypotekární  půjčka  města  Velké  Prahy  z  r.  1922.  Bylo  identifikováno  osm  samostatných   emisí  dluhopisů.   2.   Do  šedesáti  dnů  od  data  podpisu  Memoranda  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů   zašle  oznámení  o  záloze  všem  držitelům  dluhopisů,  kteří  jsou  jí  známi,  a  otiskne  podobné   oznámení  ve  Wall  Street  Journal  a  New  York  Times.  Oznámení  bude  obsahovat  záměr   Ministerstva  financí  nabídnout  konečné  vypořádání  držitelům  dluhopisů  a  doporučení   Rady  držitelům,  aby  předložili  dluhopisy  k  zálohové  platbě.   3.   Memorandum  zavázalo  Ministerstvo  financí  k  tomu,  aby  určilo  oboustranně  vhodnou   newyorskou  banku  jako  svého  platebního  agenta  a  tomuto  platebnímu  agentovi  dalo  pokyn,   aby     a)   převzal  dluhopisy   b)   zaznamenal  emisi,  číslo  a  další  údaje  o  dluhopisech  a  jména  a  adresy  jejich   držitelů   c)   vyplatil  zálohu  rovnající  se  2,5%  nominální  hodnoty  předložených  dluhopisů,   d)   předložené  dluhopisy  opatřil  přetiskem  na  znamení,  že  byla  zaplacena  záloha   e)   každý  takový  dluhopis  vrátil  každému  držiteli,  nebo  aby  se  dohodl  s  držitelem,  že   si  ponechá  dluhopisy  až  do  konečného  vypořádání.   Nabídka  k  výplatě  zálohy  přitom  zůstane  otevřená  12  měsíců  od  prvního  písemného  zaslání   oznámení  uvedeného  v  odstavci  2.     4.   Zavázalo  Ministerstvo  financí,  aby  v  průběhu  šedesáti  dnů  od  data  podpisu  Memoranda  o   procedurálních  otázkách  deponovalo  u  platebního  agenta  částku  25  000  USD  k  úhradě   zálohy  a  rozumných  výdajů.  Dle  potřeby  budou  deponovány  další  částky.   5.   Zavázalo  Ministerstvo  financí  k  tomu,  aby  v  průběhu  šedesáti  dnů  od  data  podpisu   Memoranda  o  procedurálních  otázkách  zaplatilo  Radě  částku  12  500  USD  jakožto  počáteční   příspěvek  na  běžné  výdaje  Rady  a  dalo  k  dispozici  další  částky,  pokud  by  Radě  vznikly  další   výdaje.   6.   Veškeré  platby  budou  prováděny  v  amerických  dolarech.   7.   Na  určité  dluhopisy  uvedené  v  odstavci  1  shora,  se  použijí  zvláštní  ustanovení:   a)   Dluhopisy,  jež  nebyly  vyměněny  v  souladu  s  československými  devizovými   předpisy  zavedenými  v  Československu  v  roce  1936,  které  stanovily   československým  občanům  povinnost  vyměnit  dluhopisy  znějící  na  cizí  měnu  za   odpovídající  dluhopisy  denominované  v  místní  měně,  nebudou  přijaty  k  výplatě   zálohy  ani  ke  konečnému  vypořádání.   b)   Dluhopisy  v  hodnotě  216  000  USD,  které  byly  Československou  republikou  po   2.  světové  válce  znovu  zakoupeny  na  newyorském  trhu  a  následně  prodány  v   aukci  v  souvislosti  se  sporem  před  Nejvyšším  soudem  státu  New  York  (ve  sporu   Stephen  a  další  proti  Živnostenské  bance  a  dalším  a  ve  sporu  Wolchok  proti   Státní  bance),  budou  při  předložení  platebním  agentem  zvlášť  zaznamenány  a  

27    

  pak  vráceny  zasilateli  bez  výplaty  zálohy  a  bez  přetisku  uváděných  v  odstavcích   3c  a  3d.     8.   Určité  další  československé  dolarové  dluhopisy,  na  které  se  nevztahuje  náhradová  dohoda   mezi  Spojenými  státy  a  Československou  republikou,  které  nejsou  zvlášť  uvedeny  v  odstavci   1,  platební  agent  zaznamená  včetně  podrobných  údajů  o  těchto  dluhopisech,  ale  neprovede   výplatu  zálohy.  Povaha  těchto  dluhopisů  bude  určena  při  konečném  vypořádání.   9.   Ministerstvo  financí  a  Rada  souhlasí,  že  budou  jednat  o  konečném  vypořádání  dluhopisů,   jež  bude  nabídnuto  těm  držitelům,  jejichž  dluhopisy  byly  opatřeny  přetiskem  označujícím   přijetí  zálohy.  Takové  vypořádání  bude  obsahovat  rozumné  opatření  pro  případ  pozdního   předložení  dluhopisů.  Záloha  bude  odečtena  od  částky  dohodnuté  pro  konečné  vypořádání.   Konečné  vypořádání  bude  učiněno  bez  prodlení.  Konečné  vypořádání  může  obsahovat   doporučení  Rady,  aby  konečné  vypořádání  přijali.   Podepsáno  dne  25.  května  1984  v  New  York  City   Dr.  František  Kudrna,  Ministerstvo  financí  Československé  socialistické  republiky   John  R.  Petty,  Předseda,  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů                                                                 28    

 

Příloha  č.  2   Obsah  v  kostce    

Konečná  Dohoda  z  roku  1986  mezi  vládou  Československé  socialistické   republiky  a  Ochrannou  radou  držitelů  zahraničních  dluhopisů   1.   Vláda  uveřejní  nejpozději  do  29.  prosince  1986  svoji  nabídku:  Vypořádání  se  vztahuje  k  8   emisím  dluhopisů  denominovaných  v  amerických  dolarech  vydaných  Československým   státem,  městem  Karlovy  Vary  a  městem  Velká  Praha.  Podmínky  tohoto  konečného   vypořádání  jsou  uvedeny  v  příloze  I.  Oznámení  o  vypořádání  bude  publikováno  Radou   prostřednictvím  inzerátu  v  New  York  Times  a  ve  Wall  Street  Journal.  Zprávy  o  vypořádání   budou  také  rozeslány  finančním  informačním  službám  k  seznámení  s  podmínkami   vypořádání.   2.   Vláda  uloží  Irving  Trust  Company,  aby:   i)   známým  držitelům  dluhopisů  přímo  odeslal  zprávu  o  vypořádání  a   ii)   držitelům  dluhopisů  zaplatil  náležející  částky  vyplývající  z  vypořádání.     3.    Vláda  se  tímto  zavazuje  zaplatit  držitelům  dluhopisů  částky  v  amerických  dolarech,  které   odpovídají  výši  vypořádání.  Rada  držitelům  dluhopisů  toto  vypořádání  doporučí.   4.   Vláda  složí  čas  od  času  u  platebního  agenta  prostředky,  které  budou  vyžadovány  k  úhradě   výloh.  Vláda  zaplatí  Radě  nejpozději  do  29.  prosince  1986  částku  64  000  USD,  která   představuje  přiměřené  výdaje  Rady  vztahující  se  k  vypořádání.  Vláda  souhlasí,  že  zašle   svému  platebnímu  agentovi  nejpozději  do  25.  prosince  1986  částku  odpovídající  přibližně   80  %  celkové  náhrady  za  dluhopisy.   5.   Vláda  přijme  k  proplacení  pouze  dluhopisy,  které  byly  předloženy  platebnímu  agentu  v   období  od  31.  července  1984  do  10.  října  1985.  Vláda  prohlašuje,  že  nabídka  učiněná  ve   vypořádání  představuje  konečné  vypořádání  všech  nároků  z  nesplacených  dolarových   dluhopisů  uvedených  v  článku  1.  Rada  souhlasí  s  tím,  že  nebude  podporovat  žádné  další   nároky  vyplývající  z  dluhopisů  uvedených  v  článku  1.   6.   Tato  Dohoda  sjednaná  v  anglickém  a  českém  jazyce  nabyla  platnosti  k  níže  uvedenému  datu.    Podepsáno  dne  26.  listopadu  1986  v  New  York  City   Dr.  František  Kudrna,  Ministerstvo  financí  Československé  socialistické  republiky   John  R.  Petty,  Předseda,  Ochranná  rada  držitelů  zahraničních  dluhopisů   PŘÍLOHA  1  NABÍDKA   A    1/  Vláda  vykoupí  dluhopisy  (je  uvedeno  8  emisí  dluhopisů)  a  všechny  kupony  s  nimi   předložené  za  částku  rovnající  se  98  %  nominální  hodnoty  těchto  dluhopisů:   2/  Pokud  jde  o  určité  dluhopisy  emisí  uvedených  výše  v  článku  A  1/,  které  byly  vykoupeny   Československou  republikou  na  newyorském  trhu  po  2.  světové  válce  a  následně  prodány  v   dražbě  na  základě  rozsudku  Nejvyššího  soudu  státu  New  York  (spor  Stephen  a  další  proti   Živnostenské  bance  a  dalším  a  Wolchok  proti  Státní  bance  („dluhopisy  Augstein“),  Vláda  vykoupí   tyto  dluhopisy  a  všechny  kupony  s  nimi  předložené  za  částku  rovnající  se  20  %  nominální   hodnoty  těchto  dluhopisů.  

29    

  3/  Přijetí  nabídky  je  otevřené  pouze  pro  držitele  dluhopisů,  které  jsou  uvedeny  v  odstavcích  A   1/  a  A2/  a  které  byly  předloženy  platebnímu  agentovi  v  období  od  31.  července  1984  do  10.   října  1985.  Dluhopisy,  které  nebyly  předloženy  podle  devizových  předpisů  vydaných  v   Československu  v  r.  1936  („tuzemský  blok“)  nejsou  způsobilé  pro  nabídku.   4/  Seznam  sériových  čísel  „dluhopisů  Augstein“  a  dluhopisů  představujících  „tuzemský  blok“   budou  k  nahlédnutí  v  úřadovně  platebního  agenta.   5/  Všechny  platby  prováděné  podle  této  nabídky  se  uskuteční  v  jedné  splátce  v  amerických   dolarech.   6/  Srážka  ve  výši  2,5  %  nominální  hodnoty  každého  dluhopisu  bude  provedena  z  plateb  u  těch   dluhopisů,  u  nichž  platební  agent  poskytl  zálohu  ve  výši  2,5  %  nominální  hodnoty  v  období  od  31.   července  1984  do  31.  července  1985.   B.  Toto  je  konečná  nabídka  Vlády.  Přijetí  této  nabídky  bude  znamenat  úplné  a  vyčerpávající   osvobození  od  všech  nároků,  které  držitel  dluhopisu  mohl  mít  podle  podmínek  dluhopisů.   C.  Držitelé  dluhopisů,  kteří  přijmou  tuto  nabídku,  předloží  své  dluhopisy  společně  s  dopisem  o   přijetí  a  převodu  platebnímu  agentovi,  kterým  je  Irving  Trust  Company.   Výtisky  této  nabídky  a  vzor  dopisu  o  přijetí  a  převodu  je  možné  obdržet  u  platebního  agenta.  K   dluhopisům  musí  být  připojeny  všechny  splatné  avšak  nesplacené  kupony.  Byly-­‐li  však  takové   kupony  odděleny  a  ztraceny,  lze  připojit  zvláštní  prohlášení  o  této  skutečnosti.  V  úvahu  nebudou   brány  kupony  připojené  k  dluhopisům  nebo  od  dluhopisů  oddělené.   ******************************************************************************   Prohlášení  o  doporučení  přijetí  nabídky  ze  strany  Rady.                                               30    

                                                                                     

31