DreamTheAtER – Mnichov 2007 Inu překonal jsem lenost a na četné žádosti ostatních (jednu) sepisuji tedy report. Tento výlet na Dream TheAtER, jak mnozí z vás dobře vědí, se plánovaj už hodně dlouho dopředu, vždyť jen tickety mi doma smrděly už někdy od července a nyní konečně nadešel onen Den s velkým DT. Začátek výpravy byl stanoven (že to ale dalo práce) na 21.10.2007 (well, dohodnout datum nebyla až taková věda), McDonald, Praha Florenc (to taky šlo) 11:00 (některým lenochům se halt nechtělo ráno vstávat :-P ). Po dlouhé a strastiplné cestě do Prahy se naše sedmičlená parta sešla ve správný čas na správném místě, následovalo přivítání, seznámení, oběd v mekáči a rozdělení do vozidel. Ve voze A (Škoda Fabia combi 1.2 HTP; řidič Dekl) jsem skončil já na sedadle zadním a hellcka, k mému údivu navzdory jejímu dlouhému těšení se na koncert tvářící se kyseleji, než Kubovy kyselé okurky zabalené mu maminkou k řízkům, na sedadle spolujezdce. Ve vozidle B (to je pouze pro účely rozlišení, nijak to nesouvisí s prioritou) vedle řidiče Martina Saliiika z ValMezu spočinul Martin Bakoš z Liberce, vzadu se pak uprdelili Láďa s Mončou. A mohlo se vyrazit… Přestože cesta byla nerovná, nikdo nešlápl do hovna. O náladě ve voze B nejsem informován, s případnými dotazy volejte Novu. U nás ve voze A to probíhalo tak, že jsme z empé-trosky přes rádiový vysílač a autorádio ve funkci přijímače (balšája rosinskája techňyga) pouštěli hudbu občas proloženou nějakým tím rádiem, jehož vlny tou dobou zrovna běžely okolo. Ponechme stranou, co není naše věc, a sice co hellce rozštelovalo potenciometry, nicméně její výraz utrápeného baseta nemizel a nemizel, a to ani přes více či méně akční (časem jsme to prostě vzdali) snahu mou a Kubovu zapřést s ní alespoň nějaký primitivní hovor, popř si pro zabití nudy alespoň zahrát hru „myslím si osobnost“. Hellcka bohužel na jakékoliv komunikační pokusy nereagovala, a když, tak jen velmi stroze. Říkal jsem si, kdo to po cestě zabil onu veselou, vtipnou, šarmantní a pohodovou Helenu a vetřela se k nám pod jejím jménem. Jestli se říká, že lidé se jeví jinak po internetu a jinak naživo, tak toto byl nepopiratelný důkaz. Komunikaci ve voze tak držel Dekl, povětšinou to byla taková one-man-talk-show, jak jí mnozí znáte např. z pořadu Na stojáka. Já bych se býval také zapojil do debaty, ale situaci mi poněkud komplikoval prostý fakt, že vzadu je prostě obecně hůře slyšet, natož když vám za hlavou chrmlá reprák. Nu což – aspoň mě od toho (ne)kecání ani po pěti hodinách cesty nebolela huba. První přestávka přišla velmi brzy, bo vůz A prostě neměl fuel, a tak jsme po zběsilém kličkování Prahou a několika porušení dopravních předpisů zastavili na benzínce ještě v Praze. Poté jsme se z Prahy nějakou šťastnou náhodou vymotali a vyrazili směr Plzeň –> Rozvadov –> Mnichov. Jak jsem se již zmínil, v našem voze v podstatě k ničemu zmíněníhodnému nedošlo, a proto následujících několik hodin cesty jen velmi telegraficky. Jedna nebo dvě chcavě-cigárové pauzy v Čechách, z toho poslední na Rozvadově spojená Strana 1
DreamTheAtER – Mnichov 2007 s dalším dotankováním, přes hranici, na hájvej a do Mnichova. Cesta i přes silnou nepřízeň počasí a morous inside® docela odsejpala. Díky Kubo že jsi takovej šoumen, jinak bych cestou nejspíš chcípnul. A to rozhodně ne z důvodu mírného nepohodlí tvého vozu, jež se mi celou cestu snažil zlomit záda. Ještě po cestě německem si Láďa udělal u Kuby voko, a to tím, že se ujal jednoho z bohaté zásoby řízků od Kubovy maminky. Okurku bohužel, alespoň co je mi známo, nechtěl. Saliiik měl GPS a na tu jsme všichni spoléhali. Balšája těchňyka ale kapánek nepočítala s různými uzavírkami, a tak jsme skončili u benzínky, kde jsem se snažil z obsluhy lámanou němčino-angličtino-bulharštinou vypáčit, kde že to ta Tonhalle je. Nevěděla. Nepřekvapila. Poučení: obsluha benzínky je stejně inteligentní ve všech státech. Bo Saliiik neni žádný máslo, vygómal plán B a dovezl nás na místo, na kterém bylo totální nic, jen nějaký plot, tvrdíc, že jsme tady. Tedy GPS a Saliiik tvrdili, že jsme na místě, ne ten plot. I když ten možná taky, neb byl oblepen plakáty lákajícími na koncerty do Tonhalle. Divili jsme se i ušima, ale když to říkala chytrá krabička… No jo čeče – máme něco po čtvrté hodině a opravdu jsme tady. Tedy… obrovskou halu ála Spodek Katowice či Sazka Arena jsem nikde neviděl, zato Zone Industrielle předělanou v Zone Party-pyčo ano. A tam že to prej je. Zvláštní… Po obhlídce terénu jsme to našli. Na jedné z bývalých továrních hal rozměrů vskutku majkro se krčil nápis TonHalle. Hmm – nu což. Následovala mírná obhlídka liduprázdné zóny, procházka po a , pozdrav Leninovy busty a poslech Ministry of lost souls v rámci zvukové zkoušky. Serem na vás – jdem se nafutrovat! Teď ovšem kam. Tady to zrovna moc civilizovaně nevypadá. Saliiikova GPS našla v okruhu několik restaurací, i vydali jsme se na průzkum. Jako první jsme narazili na typickou pivnici na Piusplatz, naproti Piusstrasse u kostela Sv. Pia. Mončo máš bod za dobrý džoukování na toto téma ;-) Dekl se nás stále snažil do kostela nahnat, ale jakožto košer neznabozi jsme mu ukázali prst… Konkrétně myslím, že to byl prostředníček. Vzhledem k chabému výběr jídel (mohli jste si dát guláš, guláš a nebo guláš… jo a eště měli guláš) jsme demokraticky odhlasovali, že na to serem a jdeme hledat dál. Po chvíli putování a několika podnětných multijazyčných konverzací s místními Evženy jsme se dopachtili až k metru na Karl Preis Platz, kde jsme zahučeli jakožto správná banda křupanů do řecké restaurace Poseidon… Byli jsme usazeni ke stolu, kam se nás všech 7 trpraslíků (including Sněhurka) krásně vešlo a byl nám dán krom panáku ouza pro každého také jídelní lístek. Germán ve své samolibosti automaticky počítal s tím, že všichni umíme německy. To se ale přepočítal!! (asi neměl kalkulačku) Louskat názvy řeckých specialit v němčině je fakt nářez, zvlášť když máte na jídeláku položky jako např. „Suzuki“ a k tomu několik vysvětlujících německých slov, jimž rozumíte asi tak jako ten pán v baloňáku, co fotbalu rozumí jak kozel náklaďáku. Po čtvrt hodině dumání a popíjení hodně řídkého německého… no klidně si to pijte, když vám to chutná, ale neřikejte tomu pivo, a po třech dotazech pingla, zda máme vybráno, mě napadlo optat se na english version of the menu. Co čert nechtěl – měli! I donesl nám všechny dostupné výtisky jídeláku v angličtině (tři) a my si mohli nerušeně vybírat. Nakonec jsme si všichni ku své větší či menší spokojenosti vybrali a objednali. Málokdo našel odvahu se do ouza pustit a tak jich drtvá většina (čtyři) z původního počtu sedmi panáků skončila u hellcky. Geniální nápad!!! Na obličeji, na kterém se Strana 2
DreamTheAtER – Mnichov 2007 dosud střídaly výrazy „kterej kretén mi vrazil tu osinu do prdele?!?!“, „proč mi celej svět ubližuje :‘( “ a „proč kurva zrovna já se musim účastnit týhle vopičárny“ se alespoň na chvíli objevil krásný úsměv a našemu pánskému osazenstvu bylo dopřáno alespoň krátce zaslechnout hellcky hlas & ostravky přyzvuk. Vyvěste prápory, vypalte twenty one gun salute – máme tady onu starou dobrou veselou hellcku!!! Nemohl jsem se ubránit myšlence, jestli doma u ICQ taky dycky něco nenatankuje, že je pořád taková veselá… Pššššt, nerušit! Jídlo je na talíři. Po jídle jsme se vydali otestovat místní toalety (každý zvlášť), z nichž si někteří odnesli doživotní zážitek, a to nejen poté, co po zmáčknutí příslušného ovladače nezačala téct voda, nýbrž vypadlo mýdlo (jo Láďo já ti řikal, ať se chováš jako běloch). I zaplatili jsme vcelku rozumných 10 ojro na osobu a vydali se směrem k areálu. Ještě cestou jsme potkali partičku lehce nakřáplých čechů. Prostor před branou se nám poněkud zahustil, in fact tam nebylo k hnutí. Naši mírně nalámaní spoluobčané tlačenici vyřešili vskutku šalamounsky, a sice tak, že si vylezli po schodech do prostoru nad vchodem. My se mezitím nějak procpali davem pod stříšku, aby nám nekapalo na karbid (ono totiž tak nějak poprchávalo), hellcka opět nasadila svůj pro tento výlet charakteristciký výraz difusilem otráveného švába a po otevření bran jsme se mohli nakeabelovat dovnitř. Jestliže údiv nad celou zónou a velikostí haly zvenční lze nazvat překvapením, pak pohled na halu zevnitř rovná se čirý šok. Dream TheAtER budou hrát v tomhle kamrdlíku? Dyk je to jen o trošku větší než Retro!! No snažme se na věc nahlížet z té lepší stránky – alespoň budeme klukům jedněm ušatejm o něco blíže. Láďa s Mončou hnedka provedli CP-CP-CP co nejvíc dopředu, já & zbytek party jsme se postavili opodál. Deklovi nejspíš nějak netěsnil dekl, bo se záhy poté vydal otestovat místní zasedací místnost. Dobrá věc se evidentně podařila, neb se vrátil s velice šťastným výrazem a také něco povídal o černochovi u hajzlů. I nedalo mi to a v rámci preventivního opatření jsem taky vyrazil na WC. Já ovšem přeci jen na tu menší stranu. ;-) Černoch tam opravdu byl. 8-) Nyní máme něco před půl sedmou večerní, dav se poněkud zahušťuje, stojíme nějakých 10 metrů od pódia ve složení já, Saliiik, Martin, Kuba a hromádka neštěstí. V rámci boje s utrápeným výrazem jsme hellcku alespoň vyslali pro pití (ono když se řekne „vyslali pro pití“, vypadá to jednoduše, ale v praxi nám to dalo docela dost přemlouvání a to ještě musel jít Kuba s ní. Nejspíš aby ta zlá čarodejnice prodávající Coca Colu za 3 EURa nekousla hellcku do prdele). Áááá – drink! Bomba – už sem měl žízeň. Vystoupení Symphony X se začalo blížit… …a já jsem se rozhodl zařadit zpátečku. Pěkně klídek, easy, šetříme síly na Dreamy. V celé hale panoval zákaz-nezákaz kouření. Totiž kouření vlastně zakázáno nebylo, jen nás žádali, abychom na přání kapely v hale nekouřili. Tuto prosbu podpořily maníkem pod pódiem čumícím do davu a buzerujícím každého, nad nímž se zrovna nacházel obláček modravého kouře. Strana 3
DreamTheAtER – Mnichov 2007 A copa to nevidím u zvukaře? Týpek si zde vesele vypaluje zobák! I dal jsem se do řeči nejprve lámanou němčinou, posléze jsme přešli na angličtinu. Pán byl fakt v pohodě, pocházel odněkud od rakouských hranic, u cigárka jsme pagavárili a já se pak vydal obhlédnout terrain dozadu. Zde jsem opět potkal onu partičku našich spoluobčanů. Chvilku sem hodil řeč s nimi, to už ale udeřila osmá hodina večerní a Symphony X začli oblažovat naše ouška svou tvorbou. Nebudu se o nich rozepisovat, jen stručně: muzikanti skvělí, zpěv skvělý, pódiová prezentace skvělá, muzika mně nicneříkající. Využil jsem jejich koncertu k obhlédnutí davu a hledání skulinek… ;-) Totiž abych tam kapku odbočil a de facto se vrátil k popisu Tonhalle, o níž zatím víte jen to, že malá… Hala sestávala z hlavní lodě, jejímuž čelu vévodilo (překvapivě) pódium, a dvou bočních, sloupy oddělených lodí. Asi se tomu neřiká lodě, ale to je šumák. Hlavně že si rozumíme. Hlavní Titanic byl pochopitelně nakotlenej, ale vedlejší škunery zdaleka ne až zas tolik. A přitom se jimi dalo projít až k pódiu… Pravda – z boku, ale až k pódiu. I zapamatoval jsem si své „kančí stezky“. O půl deváté jsem si ještě jednou preventivně odběhl s pískem, neb jsem čuchal blížící se mrzký konec Symphony X a metodou jemně nenápadného, leč efektivního CP-CP-CP (již jsem si skromně nazval „ser ho tam, pyčo“) jsem se začal kupodivu bez většího odporu posouvat směrem k naší partě. Ohmy naskákaly, až když sem byl skoro u našich, to jsem se ale nenechal odradit a skopčáka sem prostě rozebral stylem UD (Uhni Debile). To akorát dohrála iksovitá symfonie. Vše při starém. Helenka nám zřejmě trénuje do soutěže „Utrápenec roku“, neb její výrazová sada se střídala ve stále stejné smyčce. Aktuálně byl na řadě výraz „raněný baset“ (možná to byl kokr, nejsem si zcela přesně jist), s kterým se marně obracela na Kubu s prosbou, aby se procpal k ní o metr a půl bléže k pódiu. Asi po deseti minutách, v rámci kterých nepřišla hora k Mohammedovi, to Mohammed vzdal a přišel k hoře. Aneb Helí’s back – say hooray!! Nadšení opadlo poté, co jsme paušálně všichni dostali sprďáka, jaký že jsme to másla, že se nechceme nacpat o metr dopředu a ona chudinka malá utrápená by tam musela bejt samotná. Poněkud trapné frdly-frdly intro (oficiálně A string quartet tribute to Dream Theater). Na semaforu s mravenci nad pódiem svítila červená. Poté ještě trapnější intro splácené ze slavných Dream TheAtER melodií (ano, to jsem kritizoval již v červnovém reportu z Katowic), oranžová. A je to tady! Constant motion jako první. Kterápak barvička nám to asi svítí na semaforu? :-) Přestože jsme nebyli nijak extrémně blízko byl okolo nás slušný kotel, který se naštěstí záhy zklidnil. Můj první pohled směřoval pochopitelně na Myunga a jeho překrásnou šestistrunnou Ernie Ball MusicMan Bongo bass. Další pohled šel v ose na Jordana. Jeho equipment poslední dobou přestává vypadat jako klávesy a připomíná spíše nějaké kosmické plavidlo. Při následující Strange dejá vu jsme si krásně zapařili. Poštěstilo se mi i více se zakoukat na Petrucciho. Boha jeho ten Strana 4
DreamTheAtER – Mnichov 2007 má zase ránu!! V červnu v Polsku mu to slušelo, teď se opět snaží vypadat jako Usáma bin Petrucci. Asi mu věnuji svůj Gilette Mach 3. Začátek Never enough jsem trávil fascinovaným pohledem na Myunga a jeho prsty kmitající po Bongo bass. Tak nějak mě napadlo, za kolik bych asi tak tu svou basu prodal… Neuvěřitelné! Opravdu virtuoz! Následná Scarred byla tak trošku nuda, takže jsem spíš v duchu měřil úroveň vnitřní žížně a přemítal, zda si dojít pro pití teď a nebo až potom… Věčná temná noc rozprášila mé hříšné myšlenky a já se opět naplno věnoval paření a sledování koncertu. Jako péro z gauče jsem čuměl na Jordanovo závěrečné sólo na Continuum. Hergot jak já bych si chtěl na tenhle bazmeg někdy zahrát! Nejpříjemnějším bodem koncertu pro mě byla Misunderstood. Ani v koutku duše bych nečekal, že tenhle geniální song zahrají. Očividně jsem nebyl jediný, soudě podle Tonhalle svorně bok po boku zpívající „How can I feel abandoned even when the world surrounds me? How can I bite the hand that feeds the strangers all around me? How can I know so many never really knowing anyone? If I seem superhuman I have been misunderstood.“ Jedním slovem paráda! A to jsem ještě nezmínil, jak parádně to vzhledem poněkud dědkovatícímu Jamesovi zpívá! Skoro jako zamlada. Následovala Take the time. Opravdu parádní podívaná. Diváky nejvíce pobavil Jordan v momentě, kdy se chopil přenosných kláves ála Michal David a vydal se do přední části pódia pařit a sólovat spolu s Petruccim. Ještě drahnou dobu před koncertem jsem slyšel spekulace, že by nám parta s Portnoyem za průhlednýma škopkama měla odehrát komplet celou In the presence of enemies. A taky jo! Odehráli. Má žízeň už byla dosti akutní, navíc jsem ucítil potřebu jít se projít okolo a podívat se na Dreamy taky z kapku jiného úhlu. Při přechodu mezi Pt. 1 a Pt. 2 jsem proto procpal davem ke stánku s nápisem getränke a za 3 EURa si došel zpískat angínu ledově vychlazenou Coca Colou. K tomu pěkně cigárko a decentní cp-cp-cp řídkým davem v levém bočním remorkéru. Došel jsem až bedně, kouknul se zblízka na Myunga (vypadá úplně stejně jako zdálky)…no dobře, kecám, byl sem si zaslintat nad Bongo bass, no O:-), na Jordana a tu jeho příšernost, do který mlátí, zcheckoval jednokopákovou polovinu Mikeových škopků a oklikou se začal cpát pro změnu k pravé bedně. Tak jsem se poněkud blížeji střetl s Jamesem a taky Petrucciho jsem prohlédl poněkud blíže. No a pochopitelně jsem se pokochal pohledem na druhou polovinu Portnoyovy sady. Na tomto místě jsem taky zůstal na závěrečnou medley, kterou jsem si opravdu, ale opravdu užil. Tomu, kdo ví o mé úchylce na In the name of god, je vše po přečtení závěrečního setlistu jasné. :-) A navíc ještě outro z Octavaria!! Pánové – bravo! Líp jste se mi mohli do vkusu trefit snad jen odehráním celé Six degrees, ale to už bych toho po vás nejspíš chtěl moc… So this is it – the show is over! Závěrečná děkovačka a cpaní se davem k vozům. Cestou vem jsem ještě potkal svého vzdáleného koncertního Strana 5
DreamTheAtER – Mnichov 2007 souputovníka, jehož jméno si bohužel nepamatuji a kterého tímto zdravím, a to navzdory tomu, že to nečte. U vozů jsem dosti nekompromisně oznámil to, o čem jsem byl rozhodnutý už cestou tam, a sice že má prdel se přesouvá z Fabie do Audi. Především kvůli bolavým zádům mi prostornější auto s pohodlnějšími sedačkami více než bodlo, ale musím se také přiznat, že mě mnohem víc lákala představa cestování s rozesmátou partou lidí probírající koncert a hudbu, nežli někoho, kdo se tváří, jako když mu ubližuje celý svět. Chudák Dekl si to halt vyžral v plné parádě, ale to se nedá svítit. Nemůžu za to, že nikdo nebyl ochoten jít k němu do auta. Cesta z Německa probíhala přesně podle mých představ, srandičky, vtípky (Mončo počítám s tebou – příští koncert Symphony Y rozhodně nevynecháme ;-) ), probírání koncertu a všemožné hudby (celá posádka auta věděla, kdo je to ten Dickinson). Kousek za Rozvadovem jsme se naposled všichni sešli, vyrovnali účty, někteří z nás pojedli řízky a přesedali jsme si (já a Martin do Fabie ke Kubovi, největší smíšek celé výpravy do Audi), rozloučili se a rozdělili se. Let’s go home. Zbytek cesty už moc za pozornost nestál, dost jsme toho prospali, občas prohodili pár slov a lehce před čtvrtou hodinou mě Kuba vykop u nádraží, kde jsem chytil první raní nikoli moč, ale vlak do Brodu a tradá do koupelny a do pelechu. A to je vše přátelé. Tádydádydá! setlist: Constant motion Strange dejá vu Never enough Scarred Dark eternal night I walk beside you Misunderstood Take the time In the presence of enemies encore medley: It's raining (part of Trial of tears with long intro) Finally free Learning to live In the name of god Octavarium outro Na závěr dodávám, že tento report je stavěný na mých subjektivních pocitech z celé akce, tedy tak, jak jsem ji já viděl svýma čtyřma očima. Má-li někdo na některé věci odlišný názor, či dokonce s něčím v tomto reportu nesouhlasí, nechť ho nečte (to řikám brzo, co? -;) ) a sepíše si report vlastní. Tak zas na dalším koncertě Dreamů… ;-) Thx to Saliiik for photo. P.S. hail to jelen!!!
Strana 6
