DreamTheAtER – Berlín 2009 Rok se s rokem sešel a nastal čas taky někdy vyrazit na Dream TheAtER, pokud možno někam za hranice, ideálně do Německa. A jelikož náš oblíbený München nebyl na tourlistu Prognation 2009 přítomen, museli jsme tentokráte pro změnu do Berlína, resp. do jeho části Treptow nacházející se dříve na té špatné straně zdi. Je dopředu jasné, na kterou ze čtyř zúčastněných kapel (Unexpect, Bigelf, Opeth, Dream TheAtER) jsme se těšili nejvíce. Ano, samozřejmě na Bigelf! Takže cíl výpravy je jasný – pořádně se nažrat v indické restauraci Amar, přetrpět Unxpect, zapařit na Bigelf a domu. Ale hezky popořadě… V úterý 29.9.2009 někdy ráno nabral Kuba někde po cestě z Prahy nikoli na parohy, ale do svého tříhrnekgenksta-husto-kcháru Fábie HTP (poslyš má to topení, že jo?) Sylvu & Wanga, trefil údajně na první pokus do Českýho Brodu, kde jsem se po malém bloudění (v dnešní době gůgl-mapz a GPSek je těžký najít místo, když vám někdo řekne přesnou adresu) a hendšejkem se Sylvou cca . 9:30 nalodil já. A zde nastalo hned první zklamání celé výpravy – Kuba neměl řízky od maminky! :-( Zatímco newcomerům to bylo tak nějak u prdele, my pamětníci jsme obrečeli tento převelice smutný fakt. Nezbylo než amáčknout slzu s vyrazit bez řízků (a bez vokurky) směr Benátky nad Jizerou, kde jsme se napíchli na highway směr Liberec za účelem vyzvednutí Martina tamtéž. Poslušně hlásím, že na trase Brod – Liberec se nic zvláštního nestalo, dokonce ani kluci nezlomili lopatu, jen jsme se zastavili u pumpy, kde jsme sežrali cigaretu a vykouřili bagetu. Nebo to bylo vobráceně? V Liberci jsme a) vyzvedli Martina, b) vyměnili Fábku drei-Töpfchen za pětidveřovou Corollu (ne, to není nehodící se škrtněte), očoudili jsme Ayreon – 01011001, kterou jsme po dohrání vyměnili za Pagan’s Mind – Celestial entrance, pokochali jsme se nádherným kruhovým objezdem odnikud nikam darovanému Libereckému kraji štědrou Kateřinou Neumannovou z enormního zisku jejího lyžařského šampionátu a vyrazili směr Berlín. Z Liberce jsme navzdory gůglmapz šikujícími nás na Zittau, vyrazili někam into the Land of the Pšonka, kde jsme natrefili na krásnou, zbrusu & fungl novou betonovou dálnici, která však skýtala dva drobné, téměř zanedbatelné nedostatky. Za prvé nebyla zanesena v mapách, takže nám GPSka Máňa vytrvale tvrdila, že se řítíme 160-kilometrovou rychlostí po poli, a za druhé jsme jeli na druhou stranu. Pravda, Wroclaw je prej taky pěkný město, leč já bych radši do Berlína. Po několika mnoha ujetých kilometrech se nám povedlo otočit se a vyrazit snad už správným směrem. Také bych na tomto místě rád zmínil, že štíhlá až hubená Sylva tento výlet pojala jako výkrmný, a celou cestu chroupala nějaké ovoce, popř. zeleninu. Ponejvíce nám utkvěl v hlavě po celém autě smrdící kedlub. Pokračovali jsme tedy za inhalace kedlubných výparů kolem několika jako prdel hnusných, krajinu hyzdících větrných elektráren, až jsme dorazili k Berlínu, kde jsme Strana 1
DreamTheAtER – Berlín 2009 někde u letiště opět narazili na jeden úsek dálnice, který Máňa neznala. A ano – opět jsme jeli blbě, nicméně na místo určení jsme se domotali včas & v pořádku. Jak Martin správně předpokládal, hala se nacházela v centru Berlína, kde platí jisté emisní zóny či 'kýho dráta. V praxi to funguje tak, že kdo chce vjet to této zóny, musí vlastnit jistou emisní povolenku, kterou jsme samozřejmě neměli. Jako správní češi jsme oněch posledních 700 metrů profrčeli na černo. Snad si toho nevšimne ein-zwei-Polizei. Jak jsme později zjistiji, Benga měli večer nějaký koncert, tak snad nebudou moc prudit. Kolem čtvrté hodiny jsme zaparkovali kchár a za stálého remcání & kritizování výběru restaurace všech krom Martina a Sylvy vyrazili směr mnou vybraná indická restaurace Amar (na mapě na křižovatce v levém horním rohu). Pohodlně jsme se usadili, ťukli si ananasovo-kokosovým welcome-drinkem, objednali si jídlo, dostali jsme ještě nějaké indické placičky se třemi druhy dipů. Jídlo (v mém případě kuřecí Madras curry) bylo samozřejmě výborné, dokonce i řídké německé pivo Becks se nechalo pít (takovej gambáč desítka, no). Po jídle mi of course zablikala kontrolka, a jelikož hospoda byla celá nekuřácká, nezbývalo, než si jít zakouřit ven, kde jsem si pokecal s majitelem restaurace. Docela fajn týpek, mu řikám, že jsme z Prahy, že jsme přijeli na koncert a tak. Poté jsem se vrátil dovnitř, že budeme zahlen. Dostali jsme tedy ještě farewell drink, který ovšem již nebyl tak chutný jako ten úvodní, a přinesli nám účtenku, kde nebyl naúčtován Mikael Åkerfeldt ani cent navíc, žádný couvert, nic. To i ti nejskalnější remcalové uznali, že jsem vybral dobrou restauraci. Inu – na dobrý jídlo já mám prostě čuch! 8-) Vyskládali jsme peníze na stool a já šel s pískem. Mezitím majitel odnesl peníze a když jsem se vrátil, Wang mi povidá: „Ty vole voni asi uměli česky. Ten týpek věděl, že jsme z Prahy a že jsme sem přijeli na koncert.“ Po dobré večeři jsme se vydali zpátky k hale (na mapě označena jako bod A) s mezipřistáním u auta. Tentokráte jsme ovšem areál neobcházeli jako při cestě tam, nýbrž jsme ho zkusili projít skrz. Díky tomu jsme měli unikátní možnost shlédnout výstavu keřů ve tvaru aut, a taktéž jsme se dověděli, že zlatým bodem večera bude Ohne strom. To nám přišlo docela líto, Dream TheAtER už jsme viděli, ale jak někdo ohýbá strom… No nic, šli jsme tedy dál. Před halou pokuřoval nějakej týpek a mně byl vodněkad povědomej… Ty pyčo dyk to je Mikael Åkerfeldt1!!! Tak jsme si s Wangem nenápadně došli pro autogram, když v tom kolem nás prosvištěl Myung v dodávce a já ho nestih. Fuck! Nu což, Myunga už mám podepsanýho z pražskýho M&G, Åkerfeldta ne… Před halou nás čekalo překvapení v podobě prímo učebnicové německé spořádanosti. Zatímco v Čechách by lidi byli naprcaný před vchodem a tlačili se hlava-nehlava, němci stáli velmi dlouhou frontu v dvojstupu. To jsem před žádným koncertem nezažil. Mělo se začít pouštět v 18:00, tradiční zpožděníčko nemohlo chybět, a tak jsme cca v 18:20 vstoupili do haly. Byla to nějaká bejvalá fabrika, poměrně velká (abych to tak kvantifikoval – byla dost velká), cca čtvercového půdorysu. Po pravé straně od vstupu stálo pódium a proti němu ve vzdálenosti cca 20 metrů byly postaveny 4 tribuny, každá pro cca 100 lidí, vzadu a u vchodu pak 1
For Jolie: Mikael byl hrozně roztomilej, moc mu to slušelo a celkově byl prostě k zulíbání. :-)
Strana 2
DreamTheAtER – Berlín 2009 bar s vcelku přijatelnými cenami – Bier 0,4l 3 EUR, limča 0,33l 2,50 EUR, Becherpfand (navzdory sympatickému názvu se nejedná o německou variaci na oblíbený český bylinkový likér, to je záloha na kelímek) 1 EUR. Ihned jsme aplikovali metodu Ser ho tam, Kadle™ a obsadili pět míst na tribuně po zvukařově levé ruce, v předposlední řadě, blíže prostředku (tedy dále od schodů) a netrpělivě vyčkávali příchodu první kapely. Čekání nám Kuba krátil poskytování informací o tom, od kterých holek by si nechal pochcat vrták a kterým by přečetl knihovnu. Pár minut po devatenácté hodině se za naprosto příšerného, nesrozumitelného, přereverbovaného zvuku jali oblažovat naše ouška kanadští Unexpect, kteří dostáli svému jménu (tohle jsem opravdu nečekal). Za bicí v pravém rohu pódia se posadil bubeník (ok, to zas tak velký překvápko nebylo), dvě kytary, přičemž growlující kytarista na opačné straně pódia než bubeník jako by z prdele vypadl Chrisu Porcziankovi z Vanishing Point (možná byl ještě tak o deset kilo tlustší), basman držel v ruce prkno o osmi(!) strunách, beztvarý nepopsatelný klávesista působil poněkud sjetě a jako bonus houslista, který se zmítal, jako když mu jeho instrument probíjí. Poměrně nemastné-neslané vystoupení provázené za prahovno stojícím zvukem způsobeným rozlehlostí haly a třískáním zvuku o dost nízko položené nosníky stropu zachraňovala charismatická a z dálky tribuny dle mého voka-pidlovoka© i velmi pohledná zpěvačka. Tedy aby bylo jasno – zachraňovala vizáží, nikoli zpěvem. Dost špatný zvuk byl hlavní příčinou toho, že mě Unexpect krajně nudili. I usoudil jsem, že zvednu prdel z pohodlí tribuny a sestoupím mezi řídký prostý lid nahromaděný pod pódiem a přesvědčím se, zda je zpěvačka opravdu tak hezká, jak vypadá z dálky. A ano – je velice hezká. Unexpect Kuba by jistě dodal něco o vrtáku. :-) Unexpect jsou rozhodně zajímavá kapela, leč ocenil jsem, že po dvaceti minutách vypadli a já mohl bez pocitu, že bych o něco přišel, odejít na cigárko… V hale se tak nějak nesmělo kouřit (teda nikde to explicitně napsaný nebylo, asi se to v dojčlandu tak nějak předpokládá), pro kuřáky byla vyhrazená tzv. Raucher-lounge. Nečekejte ovšem žádnou luxusní loži, prostě se chodilo kouřit ke dveřim vedoucím ven. U cigárka jsem se seznámil s velice zajímavou dvojící: vněmecku-žijící-amík & španěl. Amík byl hovornější a byla s nim docela prdel. You crazy Czech fuckers drove all the way from Bigelf Prague here to see the show?! Taktéž nám doporučil Burritorestauraci v Praze, kterou asi brzo testnu. :-) To už se ale blížila třešnika na dortu, kterou člověk, chce-li sníst dort, musí pozřít jako první, protože jinak by se k dortu nedostal – BIGELF!!! Pánové od Velkého Elfa vypadali, jako by je v roce 1969 navštívil Hiro Nakamura a přenesl je v čase o 40 let napřed až do roku 2009, a světe div se – oni i úplně stejně hráli. Takový mix všech kapel té doby, co se vám vybaví, ponejvíce Zeppelin (Led) a Purple (Deep). Zpěvák opřený každou rukou o jedny hamondky po své pravé, resp. levé straně se více klátil než stál čelem k lidem. Celkově mě to docela nudilo, doma bych si to určitě neposlechl. Strana 3
DreamTheAtER – Berlín 2009 To už se ale blížilo vystoupení Opeth, takže nezbytná návštěva Raucher-lounge, pokec se stále více ožralým amíkem a cp-cp-cp do kotle, který naštěstí nebyl tak moc hutný. Opeth hráli o poznání hlasitěji než předchozí dvě kapely, a také s o poznání lepším zvukem. Alespoň dole v kotli. První začali Windowpane, což je jistě velmi populární a kvalitní song, leč na začátek koncertu imho dosti ucouraný. Zato Harlequin forest, kterou na nás vybalili později, stejně jako tři pecky z aktuálního alba Watershed – to byla jinačí kávinka, nemluvě o závěrečné Deliverance, kterou jsem si již „vychutnával“ z pohodlí tribuny. Uvozovky proto, že na tribuně byl zvuk opět o třídu níž. :-( Ve velmi silném reverbu (jak kráva) naprosto zanikla parádní riffovačka v závěru Deliverance. Celkově Opeth hráli cca 60 minut a bohužel trpěli syndromem DT-předkapely – halt sebelepší kapela hrající před DreamTheAtER působí jako vodvar. Stage se začala přestavovat pro Dream TheAtER, i došlo na tradiční čadipauzu, v jejímž zápětí jsme se se Sylvou, Wangem a Kubou keabelovali dopředu, zatímco Martin se dobrovolně pasoval na pozici Tribuna-keeper®. Zaujal jsem strategické místo před Myungem s dobrým výhledem na celou stage cca někde za desátou řadou. V průběhu se nám dokonce podařilo pro-cp-cp-cp se ještě o pár řad blíže. Koncertu Dreamů předcházela reprodukovaná hudba v podobě prd-prdfrdly-frdly brass & string tribute to Dream Opeth TheAtER (jó, jste slavný, máte tributy, to už víme). Poté následovalo u DT již tradičně trapné string-intro (letos ještě trapnější, než kdy předtím – asi ho vyprali v Perwolu blek-medžik). Pár minut po dvaadvacáté hodině jsme se konečně dočkali! Úvodní A nightmare to remember byla opět provázená chabým zvukem – tentokráte bylo brutálně přebasováno, takže si člověk z té dunikoule jen tak tak vytáhl kopáky a basu, zbytek bylo třeba si domyslet. To mi poněkud kazilo zážitek z jinak velice zdařilé skladby, jejíž celosvětová premiéra proběhla přesně před 13 týdny v Praze. Vizáž kluků-drýmáků netřeba nijak dateilně rozebírat – prostě všichni krom Myunga vypadali tak nějak stejně, jako před čtvrt rokem v Praze, pouze John Myung vypadal stejně jako posledních 20 let. Ačkoliv ani Pana Basmena neminula drobná změna – stříbrnou Bongo bass vyměnil za černou. Po bleskurychlé výměně basy za taktéž černou šestistrunnou Bongo humbucker-single, ovšem tenkokrát v ladění [cokoliv]-D-A-DG-C mohla na A nightmare to John Myung remember v duchu alba Black clouds & silver linings navázat lehce odrhovačkovitá, leč hned tak neoposlouchatelná A rite of passage, kterou si cca třítisícový dav v čele se mnou a Wangem náležitě užil. Turn the key, walk through the gate… zpívala když ne celá hala, tak určitě většina. Mike Portnoy s modrou bradkou řádil za svou Black & Silver Monster sadou jak se sluší a patří a své pověsti největšího šoumena kapely učinil náležitě za dost. Na nezbytné, až překvapivě poslouchatelné drnkity-drnk Petrucci-Rudess-sólo/intro navázala Hollow years ve stejné extended verzi, jako v Praze. Někteří by mohli remcat, že to
Music Man Bongo bass 6 string black
Strana 4
DreamTheAtER – Berlín 2009 jsme už viděli, někteří (viď Wangu) tak dokonce i činili, já si ale nestěžoval – tohohle songu není nikdy dost. A ti, jež již byli znuděni čuměním na stále tu samou pětici na pódiu, se mohli kouknout na LCD TV za Jordanem (tipoval jsem to na Samsunga 786ku), na které běžela naprosto boží animace Jordana Wizzarda Rudesse trapped inside this (keyboard) octavarium. Animaci nám o pár minutek později produkce nabídla i na hlavním projektoru, jež však vysílal tak trochu nakřivo. Pravda, takováto poněkud pokřivená projekce v momentech, kdy kamera zabírala Johna Petrucciho, mohla být interpretována tak, že John je takový velikán, až se ani na obří plátno nevejde. Ovšem nebyla by to ta správná německá preciznost, kdyby ihned nepřikvačil týpek s několikametrovou tyčí, o které jsem si původně myslel, že jejím účelem je bacit mě a Wanga po kebuli za to, že kouříme, i když rauchen-verboten. Naštěstí nedošlo ke konfrontaci tyče a mé hlavy. Ukázalo se totiž, že primárním účelem tohoto jednoduchého až primitivního inštrumentu Mike Portnoy nebylo trestat neukázněné fanoušky, nýbrž narovnat projektor, což se po chvilce podařilo a technik s dlouhou tyčí vyfičel. Po Hollow years si Jordan narazil na palici komickou (debilní?) wizard-hučku červené barvy s půlměsícem a hvězdami (ne nepodobnou vlajce domoviny Simíra Gerchána), uchopil své magic Michal-David-like klávesy a jal se vystřihnout nějaké to sólo. Názory na sólo se liší, já takovéto zpestření koncertu vnímám kladně. Nejen my pražští jsme byli napjati, která z alternujících se variant setlistu bude navazovat. Bohužel pro nás nastala ta horší varianta a přišel na řadu dvojblok námi ne moc oblíbených skladeb Erotomania + Voices, které v úplně stejné podobě zazněly v Praze. Zpestřením Erotománie budiž alespoň velice zajímavá animace zobrazují artwork téměř všech alb Dream TheAtER, a to tak, že kamera najela na krabičku od CD, ta se otevřela, CD se roztočilo, kamera projela, a album art zde byl ve 3D a animovaný. Více než zajímavé, díky tomu jsem jim odpustil i tu stále se opakujíc Erotomanii. U Voices již žádná takto zajímavá animace nebyla, a tak jsem se poněkud nudil. Místo tohoto bloku bych mnohem více uvítal Sacrificed sons (Stockholm 25.9.2009) ideálně v kombinaci s The dance of eternity (Stockholm + Copenhagen 27.9.2009). Slyšet naživo Wither (Stockholm + Copenhagen) či dokonce Prophets of war (Oslo, 26.9.2009) by byl také jistě mnohem silnější zážitek. Na druhou můžu bejt jenom a jenom rád, že jsem nemusel potřetí přetrpět přeslazenou ucouranou The spirit carries on. Chlapci z kapely mi naštěstí mé dočasné mírné rozladění ze setlistu vzápětí vynahradili a já se KONEČNĚ dočkal komplet celé In the name of god!! Předtím jsem viděl pouze úryvek v rámci medley v Mnichově 2007. Skladbu jsem si náramně užil, snad jako jediný jsem tam pařil (ty Helmuti jsou nějaký divný, co?), dokonce jsem si i zaskákal… Tedy spíš párkrát hópnul – připadal jsem si trochu trapně, když sem tam skákal jedinej, zatímco všichni ostatní Jordan Rudess tam stáli jak před hájovnou zaražený pilot. Ovšem co se nestalo? James si mě všimnul a přímo na mě osobně ukázal a usmál se!!! Tak pro tohle stálo za to jet do Berlína!! 8-) Očividně si mě pamatuje z pražský M&G, syčák jeden. ;-) Následovalo thankyougoodnight a jako na voko se vodešlo – znáte tu hru na přídavky. :-) Mno a co že bylo přídavkem? Komplet celý The count of Tuscany!!! No comment – prostě boží!
Strana 5
DreamTheAtER – Berlín 2009 Hodinka a půl dedikovaná vystoupení Dream TheAtER uplynula jako voda a já jsi vzpomněl, že jsem odstál celý koncert v kotli, přestože jsem původně plánoval jít si po pár písních sednout na tribunu. Nezbylo než sbalit si svých pět švestek a vodvalit houm. Cesta zpátky byla náročná, všichni jsme byli utahaní a klimbali jsme – zde bych prosil big around aplaus for Martin za parádní odřízení dlouhé cesty provázené opakujícím se poslechem desky Enigmatic: calling od Pagan’s Mind (obsluha rádia – já – byla unavená & líná měnit CD v přehrávačí a navíc je to prostě kurva dobrá deska, kterou si člověk klidně poslechne vícekrát) až do Liberce, jejímž jediným vyrušením byla kontrola německých cajtů na německo-polských hranicích. V Liberci jsme přesedlali do tříhrnku s topením a valili do Práglu, kde jsme na Lehovci vykopli Sylvu, v Šoustajovicích Wanga a v Brodě jsem se vykop já. Goodnight kiss! Přestože od koncertu a potažmo od mého návratu domů uběhla poměrně krátká chvíle, již se mě spoustu lidí ptalo na srovnání s pražským koncertem v červnu. Mno abych to tak shrnul – bylo to jiný. Ono se to dá jen těžko srovnávat. Koncert v rámci samostatného turné bude jiný než ten v rámci minifestivalu. Koncert ve sportovní hale se 7 500 fanoušky se bude značně lišit od koncertu v menší hale s třetinovou obsazeností a klubovou atmosférou. Z mého pohledu jsou koncerty jiné i díky tomu, že v Praze jsem vystoupení sledoval z povzdálí a z pohodlí tribuny, zatímco v Berlíně jsem stál dost blízko u pódia. Celkově atmosféra Berlínského koncertu byla spíše klubovější, přátelštější, až intiměnjší (viď Jamesi), kapela byla lidem blíže než v Praze. I díky tomu jsme Jamesovi odpustili malý výpadek textu v The count of Tuscany. Přestože Berlínský koncert byl o něco málo kratší (přeci jen hrály 4 kapely), rozhodně stálo za to vidět oba, právě díky jejich odlišnostem. A to jsem si před dvěma týdny po koncertě Evergrey povzdechl, že už asi nikdy neuvidím DreamTheAtER v klubové atmosféře…
setlist: A nightmare to remember A rite of passage Hollow years (stejná verze jako v Praze) Nuda-blok (Erotomania + Voices) In the name of god ---------------The count of Tuscany
Strana 6
