Při přezkoumání rozhodnutí musí služební funkcionář důsledně vycházet z právního stavu a skutkových okolností existujících v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Je nepřípustné, aby ke zrušení rozhodnutí a vydání nového v rámci přezkumného řízení vedla aplikace pozdější judikatury. Takový postup služebního orgánu popírá smysl přezkumného řízení, které má být jakousi pojistkou pro případ vydání nezákonného správního rozhodnutí, i účel přezkumného řízení, kterým zajisté není snižovat právní jistotu účastníků řízení a ex post do pravomocně vydaných správních rozhodnutí promítat nové skutečnosti. V Brně dne 11. června 2012 Sp. zn.: 3039/2011/VOP/LD Sp. zn.: 3138/2011/VOP/LD
Závěrečné stanovisko ve věci šetření podnětu Ing. J.H. a Ing. M.Š. A - Rekapitulace šetření Dne 24. 11. 2011 byla vydána zpráva o šetření dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o veřejném ochránci práv“), ve které bylo konstatováno pochybení v postupu Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje a ministra vnitra. Pochybení spočívalo (poněkud zjednodušeně řečeno) ve vydání rozhodnutí v přezkumném řízení v rozporu s ustanovením § 193 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a nerespektování soudního rozhodnutí v konkrétní věci. V podrobnostech odkazuji na zprávu o šetření. Zpráva byla zaslána oběma dotčeným orgánům a stěžovatelům. Hasičský záchranný sbor Moravskoslezského kraje (dále také „HZS“) a ministr vnitra byli požádáni o vyjádření k případům Ing. J.H. a rovněž v obecné rovině k případu Ing. M.Š., pana E.G. a Ing. R.K. B - Vyjádření dotčených orgánů Dne 29. 12. 2011 bylo doručeno vyjádření ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje, ve kterém detailně rekapituluje průběh obou případů. Současně uvádí, že dne 5. 12. 2011 bylo vydáno rozhodnutí čj. HSOS-1274/KŘ-ŘK-2009, ve kterém byl zcela respektován právní názor soudu ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 soudního řádu správního, jenž byl uveden v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009, čj. 22Ca 245/2007-75, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2009. Ing. J.H. byla započtena doba 22 let a 27 dnů k 1. 1. 2007 (tedy včetně základní vojenské služby a další činné služby). Ředitel HZS dále uvádí, že s ohledem na skutečnosti uvedené v případu Ing. H. bude stejně postupováno i v ostatních případech - dne 13. 12. 2011 bylo vydáno rozhodnutí ve
věci Ing. R.K. (22 let a 280 dnů), Ing. M.N. (25 let a 7 dnů), přičemž rozhodnutí pro Ing. M.Š. a pana E.G. budou následovat. Ředitel HZS dále uvádí, že dle sdělení stěžovatele nevyčkal ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra vydání výše uvedených rozhodnutí (po přezkumném řízení) a vydal rozhodnutí o výsluhovém příspěvku. Nevycházel přitom u Ing. H. z doby 22 let a 27 dnů, ale doby jiné. V daném případě (cituji z vyjádření ředitele): „se domnívám, že tento stav není možný, neboť oprávnění rozhodnout o zápočtu dob pro účely výsluhových nároků ke dni 1. 1. 2007 byla dána ředitelce kanceláře krajského ředitele (viz pokyn generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky č. 22/2006, kterým se stanoví pravomoci generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR a vedoucích organizačních částí Hasičského záchranného sboru ČR jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru) a rozhodnout o odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí náleží řediteli hasičského záchranného sboru kraje. Příslušní služební funkcionáři tedy rozhodnutí vydali, a zápočet dob tak byl proveden. Má za to, že ředitel odboru sociálního zabezpečení nemůže takto vstupovat do již probíhajícího řízení a provést vlastní zápočet dob‘ a na jeho základě pak vydat rozhodnutí o výsluhovém příspěvku. V danou chvíli tedy zřejmě existují (pozn. vlastní rozhodnutí o výsluhovém příspěvku Ing. J.H. mně není známo) dvě rozhodnutí o výsluhových nárocích, které však vycházejí z rozdílného zápočtu dob (pro odchodné doba 22 let a 27 dnů k 1. 1. 2007, pro výsluhový příspěvek mně není známa konkrétní doba - mohu se pouze domnívat, že jde o dobu bez zápočtu základní vojenské služby a další činné služby).“ Dne 29. 12. 2011 bylo rovněž doručeno vyjádření ředitele Kanceláře ministra vnitra Mgr. Pavla Koláře, který se s mými právními názory neztotožnil. Z jeho vyjádření si pro jeho obsáhlost dovoluji citovat jen vybrané pasáže (bez chronologického shrnutí, které je všem dotčeným známo a nijak se neliší od skutkového zjištění prezentovaného v mojí zprávě o šetření). Především popisuje, že po vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009, čj. 22Ca 245/2007-75, byl názor vyjádřený soudem respektován, přičemž ředitel Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje započetl Ing. H. a ostatním příslušníkům i základní (náhradní) vojenskou službu. Kasační stížnost nebyla podána. Poté ovšem v jiném případě (tedy věcně shodném, ale ve vztahu k odlišnému příslušníkovi) rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, čj. 3Ads 161/2010-73, odlišně. „Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) se ve svém rozsudku, v němž je uvedená problematika pregnantně popsána a právně srozumitelně zdůvodněna, neztotožnil s právním názorem nižšího správního soudu. NSS předně zdůraznil, že při započtení dob rozhodných pro výsluhové náležitosti je třeba vždy vycházet z konkrétní právní úpravy určitého služebního poměru. Rekapituloval dále, že podle přechodného ustanovení § 224 odst. 2 služebního zákona se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou doby, po které trval služební poměr a podle odst. 3 též doby pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby služebního poměru. Při výkladu ustanovení § 224 služebního zákona je podle názoru NSS třeba zodpovědět otázku, zda zákonodárce zamýšlel do doby rozhodné pro výsluhové nároky přiznávané podle služebního zákona započíst doby služby, tak jak je tyto jednotlivé služební zákony samy zohledňovaly pro vlastní výsluhové nároky. Odpověď na tuto otázku je nutně negativní. Úprava výsluhových nároků je ve služebním zákoně provedena nezávisle na jednotlivých služebních zákonech, které samostatně stanovily i podmínky jejich přiznání. NSS rovněž uvážil, 2
zda lze dobu trvání základní vojenské služby (a další služby) posoudit jako dobu služebního poměru vojáka bez ohledu na to, jak ji zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, či zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, hodnotí ve vztahu k výsluhovým náležitostem. V této souvislosti upozornil, že se jedná o posouzení, zda tyto druhy služby mají povahu služebního poměru podle ustanovení § 224 odst. 2 služebního zákona, a nikoliv podle odst. 3, jak se domníval (ve věci projednávané NSS) Městský soud v Praze. Ustanovení § 224 odst. 3 služebního zákona se totiž vztahuje na doby zvláštního pracovního poměru příslušníků, které se podle právních předpisů zastřešených služebním zákonem považují za doby služebního poměru. K charakteru základní vojenské služby NSS citoval dřívější i současnou právní úpravu k této službě se vztahující. Ustanovení § 20 zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona, vymezuje vojenskou činnou službu, do níž je kromě dalších zahrnuta základní služba a služba vojáků z povolání. Vojenská činná služba je zde širším pojmem než samotný služební poměr. Podle ustanovení § 25 cit. zákona totiž vykonávají vojenskou službu jako své povolání pouze vojáci z povolání. Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. jsou vojáci z povolání praporčíci, důstojníci a generálové, kteří vykonávají vojenskou službu jako své povolání ve služebním poměru, do něhož byli přijati na vlastní žádost po vykonání základní (náhradní) služby. Z toho je zřejmé, že základní služba nebyla vykonávána ve služebním poměru. Stejným způsobem je chápána základní služba i v zákoně č. 221/1999 Sb. Podle ustanovení § 3 tohoto zákona je jednou z podmínek povolání do služebního poměru výkon základní nebo náhradní vojenské služby. Podle názoru NSS nelze z popsaných důvodů výkon základní vojenské služby považovat za dobu trvání služebního poměru ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 služebního zákona.“ S ohledem na výše uvedené proto podal ředitel Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ministrovi vnitra podnět k přezkoumání pravomocných rozhodnutí, kterými byla na základně citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě započtena i doba základní (příp. další) vojenské služby. Podnětu bylo vyhověno, rozklad zamítnut právě s odkazem na rozsudek NSS čj. 3Ads 161/2010-73. Ředitel Kanceláře ministra vnitra je přesvědčen, že je nezbytné: „podpůrně při posuzování této problematiky vycházet i z ustanovení § 77 odst. 8 služebního zákona, podle něhož je bezpečnostní sbor při vytváření podmínek výkonu služby povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi příslušníky, zejména pokud jde o odbornou přípravu a dosažení služebního postupu, odměňování, jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty. Z rozsudku NSS čj. 4Ans 3/2009-76 je podáván právní názor, jaký vliv má judikatura na správní praxi při změně nebo přijetí nové judikatury. Tedy, zda to může být důvodem pro přezkumné řízení. NSS zde vychází z právní doktríny, podle které je nepochybné, že v českém právním systému existuje v zásadě pouze incidentní retrospektiva, tedy aplikace nové soudem utvořené (dotvořené) normy na všechny kauzy aktuálně před soudem probíhající, stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru. Incidentní retrospektiva současně vylučuje mimořádné opravné prostředky typu obnovy řízení proti pravomocným rozhodnutím jen z důvodu změny judikatury, a to jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení správním. Domníváme se však, že uvedená teorie se netýká projednávané věci, která není ovlivněna změnou či upřesněním judikatury. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, čj. 3Ads 161/2010-73, totiž nedošlo ke změně judikatury. Důvodem jeho vydání byly ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zjištěné nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky 3
nižším správním soudem v předcházejícím řízení. NSS tedy z uvedených důvodů zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v konkrétní věci příslušníka-hasiče. Právní princip vyjádřený v konstatování vigilantibus iura scripta sunt znamená, že právo je psáno pro bdělé - ve smyslu, že zákony jsou psány pro ty, kdo dovedou své právo uplatnit. Stěžovatelé ve zmíněném řízení u Krajského soudu v Ostravě uspěli a základní (náhradní) vojenská služba jim byla podle ustanovení § 224 služebního zákona do doby rozhodné započtena. Rozhodnutí v rozporu s právními předpisy ale jistě nelze bez dalšího považovat za uplatnění práva, které nelze prolomit opravným prostředkem.“ Ředitel Kanceláře ministra vnitra k této otázce uzavírá, že: „postupem ministra vnitra v přezkumném řízení byl nově založený protiprávní stav uveden do souladu s právními předpisy. Právní názor vyjádřený rozsudkem Nejvyššího správního soudu tedy nebyl žádnou novou skutečností, která by byla promítnuta do přezkoumávaných rozhodnutí, ale potvrzením správnosti postupu služebních funkcionářů při zápočtu dob účastníků řízení v roce 2007. Tvrzení, že správní orgán je výhradně vázán pravomocným rozhodnutím soudu v konkrétním případě, nelze přijmout jako absolutní pravidlo bez výhrad. Právní stát je primárně založen především na úctě k právním předpisům, které nemají právo přetvářet ani soudy.“ (…) „Stěží pak lze akceptovat Váš názor, že ministr vnitra rozhodoval v rozporu s ustanovením § 193 odst. 3 služebního zákona, jestliže nerespektoval - ovšem po podrobném zdůvodnění - právní názor krajského soudu. Vázanost správního orgánu právním názorem soudu ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 soudního řádu správního není absolutní a nemůže v konkrétních případech znamenat vědomé řetězení, resp. zakonzervování nezákonnosti v situaci, kdy již existovalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Absence kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu nevypovídá nic o skutkovém a právním stavu v době rozhodování a souladu pravomocných rozhodnutí s právními předpisy. Pravomocná rozhodnutí ministra vnitra, která jsou předmětem Vašich námitek, jsou samozřejmě přezkoumatelná správním soudem. Účastníci řízení budou proto mít možnost nově konfrontovat své právní názory a přesvědčení před krajským správním soudem, a případně i před Nejvyšším správním soudem. V budoucím soudním řízení, které lze předpokládat, bude zároveň odpovězeno i na Vaše námitky a reagováno na právní názor Ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra bude rozsudek krajského správního soudu, a v případě neúspěchu v řízení ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, akceptovat. Pouze pro doplnění uvádíme, že Ing. J.H. vyjádřil nesouhlas s přezkumným řízením, když nebylo v jeho prospěch, i trestním oznámením. K věci proto podávalo Ministerstvo vnitra informaci službě kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha I a Praha IV.“ Nakonec ředitel Kanceláře ministra vnitra dodává, že nesouhlasí s mými závěry, a proto nenalézá důvod přijímat žádná opatření k nápravě, jak požaduji. Současně popírá, že by byl jeho postup jakkoli motivován úsporou finančních prostředků, jak naznačuji, ale výhradně zněním právních předpisů. K vyjádření ředitele Kanceláře ministra vnitra ani k vyjádření ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje nebyla přiložena žádná rozhodnutí, ovšem z doplnění Ing. H. plynou následující skutečnosti, které jsou, dle mého názoru, nezbytné pro další posouzení předmětné (resp. předmětných) záležitosti: 4
-
-
-
-
-
-
15. 11. 2011: ředitel odboru sociálního zabezpečení vydal rozhodnutí, kterým byl Ing. H. přiznán výsluhový příspěvek ve výši 18.869,- Kč od 1. 12. 2010, ve výši 19.237,- Kč od 1. 1. 2011. Dle odůvodnění činí celková doba služby rozhodná pro nárok na výsluhový příspěvek 22 roků; 30. 11. 2011: Ing. H. podává odvolání, domnívá se, že rozhodnutí je nepřesvědčivé a není jasné, z jaké doby bylo vycházeno. Má za to, že celková doba je v jeho případě 25 let a ne 22 let. Navíc se domnívá, že toto rozhodnutí nemůže nahradit rozhodnutí o zápočtu dob ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje; 5. 12. 2011: rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje, kterým byla započtena doba rozhodná pro výsluhový příspěvek 22 let a 27 dnů (tedy včetně základní, příp. další, vojenské služby); 7. 12. 2011: Ing. H. informuje e-mailem o tomto rozhodnutí Ministerstvo vnitra; 9. 12. 2011: Ing. H. informuje, že mu byl vyplacen výsluhový příspěvek za prosinec 2010 až prosinec 2011, ovšem má za to, že výsluhový příspěvek za prosinec 2010 mu byl neoprávněně zdaněn; 21. 3. 2012: ministr vnitra zrušuje rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ze dne 5. 12. 2011, a vyhovuje tak odvolání Ing. H.; 5. 4. 2012: ministr vnitra zamítá odvolání Ing. H. proti rozhodnutí ze dne 15. 11. 2011 a napadené rozhodnutí potvrzuje. C - Závěrečné stanovisko
Dle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv - pokud úřad na výzvu podle odst. 1 sdělí, že provedl nebo provádí opatření k nápravě, ochránce tato opatření shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli. I když ředitel Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje úřadu vzal na vědomí závěry uvedené v mojí zprávě o šetření a dne 5. 12. 2011 vydal rozhodnutí, kterým byla započtena doba rozhodná pro výsluhový příspěvek 22 let a 27 dnů (tedy včetně základní, příp. další, vojenské služby), toto bylo následně zrušeno a současný stav stále neodpovídá obsahu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009, čj. 22Ca 245/2007-75, vydávám v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 věty druhé a ustanovením § 19 zákona o veřejném ochránci práv toto závěrečné stanovisko. Obsahově trvám na tom, že jádro pochybení je v nerespektování rozhodnutí správního soudu ze dne 22. 7. 2009, čj. 22Ca 245/2007-75, přičemž mi dle ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci nepřísluší jakkoli hodnotit obsah předmětného rozhodnutí, dovolím si pouze zopakovat, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí napadnutá správní rozhodnutí ve věci stěžovatelů pro nezákonnost zrušil a věci vrátil k dalšímu řízení. V rámci rozhodnutí přitom soud dospěl k závěru, že: „i v případě nevojenských ozbrojených sborů je třeba do doby trvání služebního poměru vojáka z povolání započíst i dobu základní a další služby ve vojsku, byla-li vykonávána před 1. 12. 1999 (ustanovení § 165 odst. 6 zákona č. 221/1999 Sb.)“. Na rozdíl od ministra vnitra považuji za zásadní skutečnost, že proti danému rozhodnutí nebyla podána kasační stížnost, a toto soudní rozhodnutí tedy nabylo právní moci. Byť bylo bezprostředně po svém vydání 5
respektováno, po vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, čj. 3Ads 2010/-73, došlo k zahájení přezkumného řízení s rozporu se zákonem. Mám tedy za to, že rozhodnutí v přezkumném řízení je nezákonné jednak proto, že bylo porušeno ustanovení § 193 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, tak i proto, že nebylo respektováno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (viz výše). Současně není změna (či utvoření) judikatury důvodem pro využití mimořádných prostředků. Argumenty ministra vnitra na mém závěru nic nemění. K podstatě tvrzeného pochybení, kterým je nerespektování pravomocného rozhodnutí soudu v konkrétní věci a vydání rozhodnutí v přezkumném řízení, se nelze než odkázat a ztotožnit s judikaturou, kterou samo Ministerstvo vnitra cituje a respektuje. Dle usnesení NSS ze dne 21. 8. 2008, čj. 8As 47/2005-86, platí, že: „Ustálená judikatura vrcholných soudů představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury pak lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního předpisu tradičně má.“ Byť lze v šetřeném případě pochybovat, zda je možné v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009, čj. 22Ca 245/2007-75, spatřovat ustálenou judikaturu, výše uvedené pravidlo samozřejmě dopadá i na utváření judikatury, kam by bylo možné zařadit právě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, čj. 3Ads 2010/-73 v dané otázce. Pokud jde o otázku vlivu judikatury na správní praxi, resp. změny či přijetí nové judikatury jako důvodu pro zahájení přezkumného řízení, tuto otázku Nejvyšší správní soud řešil mimo jiné v Městským soudem v Praze citovaném rozsudku čj. 4Ans 3/2009-76. Nejvyšší správní soud zde odkázal na stanovisko právní doktríny, podle které: „[j]e nepochybné, že v českém systému existuje v zásadě pouze incidentní retrospektiva, tedy aplikace nové soudem utvořené (dotvořené) normy na všechny kauzy aktuálně před soudy probíhající, stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru. Incidentní retrospektiva současně vylučuje mimořádné opravné prostředky typu obnovy řízení proti pravomocným rozhodnutím jen z důvodu změny judikatury, a to jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení správním.“ [Bobek, M., Kühn, Z., Polčák, R. (eds.), Judikatura a právní argumentace.Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou, Praha 2006, s. 48]. Tento argument Ministerstvo vnitra sdílí. Dále stojí za připomenutí rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. 15043/37, publ. jako Boh. F 8766/37 (na které poukazují i autoři citované publikace), podle něhož důvodem obnovy řízení není ani změna judikatury správního soudu. K týmž závěrům o temporálních účincích změn v judikatuře - což je situace srovnatelná se vznikem (vytvořením) judikatury, tj. zaujetí právního názoru k otázce dosud soudně neřešené - dospěl opakovaně i současný Nejvyšší správní soud: „Změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba obdobně viz např. nález ÚS ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, Sb. n. u. ÚS, sv. 32, č. 31, s. 281, či nález ÚS ze dne 15. 4. 2004, čj. 3Ans 6/2011-105, sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, č. 20, s. 417 … Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu
6
podle tam zaujatého právního názoru a v budoucnu zahájených řízeních.“1
postupovat
ve
všech
probíhajících
Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani argument ministra vnitra, že v šetřeném případě se nejedná o změnu či vytvoření judikatury, ale „zjištěnou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky nižším správním soudem“. V šetřeném případě je totiž nepochybná souvislost mezi vydáním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011, čj. 3Ads 2010/-73, a následně zahájením přezkumného řízení ve věci stěžovatelů. Materiálně se tedy jedná výhradně o reakci na výše uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu, tedy dikcí citovaných rozhodnutí změnu či utvoření judikatury. Jakýkoli jiný výklad je výhradně účelový. D - Opatření k nápravě Vzhledem k tomu, že pochybení vytknuté ve zprávě o šetření nebylo odstraněno, navrhuji v souladu s ustanoveními § 18 odst. 2 a § 19 zákona o veřejném ochránci práv přijetí následujícího opatření k nápravě: -
-
Především navrhuji, aby se ministr vnitra a ředitel Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ztotožnili s mým právním hodnocením případu a tento názor podpořený právní doktrínou a soudní praxí vtělili do své budoucí rozhodovací praxe v šetřeném případě Ing. J.H. a rovněž Ing. M.Š., pana E.G. a Ing. R.K. Prakticky tedy navrhuji vydání rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelům započtena doba včetně základní vojenské služby a další činné služby dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2009, čj. 22Ca 245/2007-75, a respektování tohoto rozhodnutí ministrem vnitra.
Závěrečné stanovisko s navrženým opatřením k nápravě zasílám ministrovi vnitra, řediteli Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje a stěžovatelům, přičemž šetřené orgány současně v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv žádám, aby se k tomuto stanovisku vyjádřili do 30 dnů ode dne jeho doručení.
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv (stanovisko je opatřeno elektronickým podpisem)
1
Viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8As 47/2005-86, publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS.
7
