SYLVIA 47 / 2011
Z literatury Book Reviews Kennerley P. & Pearson D. 2010: Reed and Bush Warblers. Christopher Helm, London (ISBN 978-0-7136-6022-7 tištěné vydání, 978-1-4081-2751-3 elektronické vydání, 978-1-4081-3401-6 elektronická verze PDF) 712 str., formát 17,5 × 24,5 cm, 42 barevných tabulí, 112 barevných map rozšíření, 424 barevných fotografií, 149 sonagramů, cena 65 GBP. V závěru roku 2010 obohatilo vydavatelství Christopher Helm světovou ornitologickou literaturu o další cenný přírůstek ve své edici knih zabývajících se jednotlivými skupinami ptáků. Je to monografie zahrnující druhy z čeledí cvrčilkovití (Locustellidae), rákosníkovití (Acrocephalidae) a cetiovití (Cettiidae). Produkce zmíněného vydavatelství, nastartovaná proslulou identifikační příručkou mořských ptáků světa (Harrison 1983), dnes čítá desítky titulů. Knihy na určování ptáků, kterými je tento vydavatel pověstný, se v průběhu let vyvíjely a zdokonalovaly co do obsahu, podrobnosti a zaměření. Jako průlomový lze označit rok 2001, kdy vyšla špičková monografie o pěnicích (Shirihai et al. 2001), která „nasadila laťku“ hodně vysoko. Po ní se postupně objevují další tituly podobné kvality, mezi něž patří i recenzovaná kniha Reed and Bush Warblers (dále v textu jen RBW). RBW zpracovává celkem 112 druhů patřících do rodů Bradypterus, Elaphrornis, Locustella, Acrocephalus, Hippolais, Iduna, Phragamaticola, Calamonastides, Nesillas, Oligura, Tesia, Urosphena a Cettia. Pokud jde o iden-
tifikaci těchto druhů, a to jak v terénu, tak v ruce, mnohé z nich představují skutečnou výzvu pro začínající i zkušené ptáčkaře a ornitology. Každý, kdo se zabýval určováním zástupců zmíněných rodů v různých částech světa, jistě čas od času čelil problémům spojeným s jejich determinací. Kromě několika výjimek, jsou to druhy většinou nenápadně zbarvené, vzájemně si velmi podobné, skrytě žijící a nesnadno pozorovatelné. O řadě z nich nebyl k dispozici dostatek informací – až doposud totiž chyběla ucelená monografie, která by vyčerpávajícím způsobem a na základě nejnovějších poznatků všechny tyto druhy zpracovávala. Autoři RBW Peter Kennerley a David Pearson společně s ilustrátorem představují skutečně kvalifikované trio, které se tohoto nelehkého úkolu zhostilo znamenitě. Všichni tři mají za sebou bohatou kariéru doma i v zahraničí a popisované druhy studovali v mnoha územích Evropy, Asie, Afriky a také na tichomořských ostrovech. Kromě toho jsou i zkušenými kroužkovateli a znalci ptáků, kteří dlouhodobě působili ve faunistických komisích a jsou také spoluautory dalších knih o ptácích. V úvodních částech knihy najdeme mj. barevnou mapu habitatů Eurasie, přehledné mapy pacifických ostrovů a provincií Číny, Indie a Pákistánu. Další kapitoly pojednávají o taxonomii a výběru druhů a jejich pořadí v knize a vysvětlují obsah jednotlivých částí druhových textů. Nechybí důležitý popis částí ptačího těla, výkladový terminologický slovníček, kapitoly o migraci, strategiích pelichání a určování věku. Následují části vysvětlující fylogenetické vztahy na základě molekulárních analýz a popisující původ, rozšíření a vymírání rákosníků rodu Acrocephalus na tichomořských ostrovech. Páteří knihy je 42 barevných tabulí a podrobné druhové texty. Barevné 145
Z literatury / Book Reviews
ilustrace na tabulích pocházejí z dílny Briana Smalla, velmi zkušeného malíře ptáků, s jehož vynikající tvorbou se můžeme setkat v řadě recentních publikací (např. Stevenson & Fanshawe 2002, del Hoyo et al. 2006, Porter & Aspinall 2010). Patří mezi skutečný výkvět současné světové ornitologické vědecké ilustrace. Velice oceňujeme jeho schopnost zachytit správný „jizz“ znázorněných druhů, jakož i preciznost práce a smysl pro detail, které RBW po stránce ilustrací posouvají na kvalitativně mnohem vyšší úroveň ve srovnání se starší specializovanou literaturou zabývající se některými druhy zahrnutými v knize (např. Moore 1983, Simms 1985, Parmenter 1991, Cramp 1992 – ilustrace zástupců rodu Hippolais a Iduna, Baker 1997). Na barevných tabulích jsou znázorněny nejen druhy, ale také poddruhy, morfy, sezónní šaty a věkové kategorie jednotlivých druhů v dosud nevídané hloubce zpracování. V popisu každé tabule také nechybí odstavec se stručnou informací o rozšíření, habitatu, vzhledu a hlasovém projevu. Stěžejní a precizně zpracovanou částí knihy jsou druhové texty. Úvod vždy tvoří podrobnější a výstižná charakteristika každého rodu, včetně rekapitulace druhů, které se do něj podle nejnovějších poznatků řadí. Každá druhová kapitola má pak následující strukturu: 1) stručná charakteristika druhu a jeho členění na poddruhy, 2) identifikace zahrnující mj. rozměry, popis struktury těla, šatů a neopeřených částí, 3) podobné druhy, 4) popis hlasu včetně sonagramů, 5) pelichání, 6) prostředí, 7) chování, 8) hnízdění, 9) detailní údaje o rozšíření jednotlivých poddruhů, 10) přesuny/migrace, 11) popis druhu – obsahuje podrobnosti o šatech podle poddruhů, sezóny, věkových kategorií, dále text a tabulky popisující neopeřené části těla, charakteristiky důležité 146
pro určování v ruce (včetně křídelního vzorce) a další znaky nezbytné pro determinaci, určování věku a pohlaví, 12) geografická variabilita – popis jednotlivých poddruhů u polytypických druhů, 13) taxonomie a systematika. Text je vhodně doplněn barevnými dostatečně velkými mapami rozšíření zobrazujícími hnízdní areály i zimoviště a také pravděpodobná, nebo nejistá území rozšíření a území, ve kterých druh vyhynul, dále tabulkami s biometrickými daty, perokresbami (detaily hlavy, zobáku, běháku, struktury křídla, rýdovacích per) a množstvím barevných fotografií ilus trujícími druhy, subspecie, sezónní šaty a věkové kategorie. Potěšitelné je, že se v knize objevují také snímky z České republiky od Jiřího Bohdala. Z úvodních kapitol bychom rádi vyzdvihli srozumitelnou část týkající se fylogenetických vztahů mezi zájmovými druhy z pera Staffana Bensche. Je třeba si uvědomit, že naše poznání příbuznosti jednotlivých taxonů pokročilo díky novým analýzám natolik, že „stará dobrá“ čeleď Sylviidae již neodráží současný stav našich vědomostí. Autoři knihy tyto nové poznatky respektovali, a proto již píší o třech samostatných čeledích, čtyři „šedé“ sedmihlásky řadí spolu s dvěma druhy z rodu Chloropeta do samostatného rodu Iduna apod. Po uzávěrce knihy byly známy předběžné výsledky fylogenetických analýz pro čeleď Locustellidae (Alström et al. 2011); pravděpodobné taxonomické revize v rámci cvrčilek se ale autorům podařilo ještě zařadit na konec knihy, u cetií si ale na výsledky budeme muset ještě chvíli počkat. Dále nelze přehlédnout pečlivou snahu o zahrnutí co nejaktuálnějších poznatků o všech druzích. Tak např. se dozvídáme o nedávno objeveném zimovišti rákosníka ostřicového v Senegalu (nejnovější výsledky expedice do Mali a objev tahové cesty ukrajinských ptá-
SYLVIA 47 / 2011
ků přes Itálii byly bohužel známy až po vydání knihy) a o nových nálezech vzácného rákosníka severoindického (Acrocephalus orinus) z Afghánistánu a Tádžikistánu. Podobně nechybí zmínka ani o pilotních genetických analýzách libyjských rákosníků obecných a o úplném pelichání hnízdní populace tohoto druhu v Maroku s následnou diskusí o možné afinitě severoafrických populací k rákosníku africkému (Acrocephalus baeticatus), resp. o potřebě revize celého komplexu scirpace us/baeticatus. Když podrobněji studujeme texty jednotlivých druhů, nelze jim upřít snahu o kvalitní syntézu dosavadních poznatků, to ale neznamená, že by se v nich nenašly určité mezery. Např. v částech textu popisujících hlasové projevy rákosníka obecného je sice zmíněno, že vokalizace představují v Evropě nejužitečnější vodítko pro identifikaci vzájemně si podobných druhů (rákosník obecný, zpěvný a pokřovní), není zde však uvedeno, že zpěv některých jedinců může být velmi podobný až identický s r. tamaryškovým (vyjma typických „tamaryškovských“ tónů „dý-dý-dý-dý…“). V textu u r. tamaryškového je sice zmíněno, že vyrovnané tempo zpěvu a opakování frází připomíná r. obecného, ovšem bez zmínky o tom, že někteří r. tamaryškoví mohou někdy produkovat i dlouhé pasáže velmi monotónního zpěvu s absencí charakteristického motivu „dý-dýdý-dý…“ a takovýto zpěv je pak pro lidské ucho nerozlišitelný od r. obecného. Na lokalitách syntopického výskytu je ve sporných případech tudíž nezbytné identifikaci podle hlasu doplnit ještě identifikací vizuální. Z věcných nepřesností dále zmiňme mylnou informaci, že rákosníci obecní z ČR táhnou na zimoviště přes východní Středomoří (ve skutečnosti se to týká jen Břeclavska, ostatní ptáci letí
jihozápadním směrem). Z formálních chyb vzpomeňme kromě občasných překlepů ve jménech autorů a zeměpisných názvech vymazanou západní hranici ČR ve všech druhových mapkách. Člověka zprvu zamrazí, když uvidí naše území autory jistě nechtěně přivtělené k Německu... Svojí úrovní a hloubkou zpracování se kniha řadí mezi nejlepší světové monografie ptáků tohoto typu a stává se nepostradatelnou nejenom pro určování jednotlivých druhů v terénu či v ruce, ale také cenným zdrojem dalších informací, včetně ekologie, chování, rozšíření a migrace. Tyto informace mohou také významně rozšířit naše vědomosti potřebné k ochraně některých druhů, jako jsou např. ohrožený rákosník dlouhozobý Acrocephalus caffer, nebo kriticky ohrožený r. laysanský A. familiaris. Při srovnání podrobnosti a kvality textu se starší příručkou Bakera (1997) můžeme konstatovat, že RBW je mnohem detailnější a pečlivěji zpracovaná. Obě knihy mají stejný formát, rozsah textů se však výrazně liší. Srovnáme-li např. některé velmi dobře prostudované palearktické druhy (např. rákosník obecný a velký), nalezneme zásadní rozdíly. Zatímco Baker (1997) popisuje r. velkého i obecného drobným fontem na cca třech stranách, v RBW je to u prvního druhu sedm a u druhého druhu dokonce deset stran textu při stejné velikosti písma. Obě příručky mají obsáhlou část popisující identifikaci včetně zaměnitelných druhů (v RBW je podrobnější), RBW však výrazně vede v popisu pelichání, habitatu, chování, rozšíření, šatů a věkových kategorií. Baker (1997) má vyloženě „podvyživenou“ část textu o geografické variabilitě, vůbec neobsahuje samostatné části popisující hnízdění a přesuny/migrace a nejsou v něm ani tabulky s biometrickými údaji, ani barevné fotografie. Barevné mapky roz147
Z literatury / Book Reviews
šíření jsou v Bakerovi (1997) umístěny u barevných tabulí a jsou ve srovnání s RBW mnohem menší. V zájmu objektivity je nutno zdůraznit, že obě knihy mají poněkud odlišné spektrum zahrnutých druhů. Baker (1997) ve srovnání s RBW obsahuje navíc zástupce rodů Megalurus, Chaetornis, Schoenicola, Gramnicola, Cisticola, Scotocerca, Prinia, Ortho tomus, Phylloscopus, Seicercus, Tic kelia, Abroscopus, Rhopophilus, Pa risoma (dnes Sylvia), Sylvia, Regulus a Leptopoecile. Zatímco se však Baker (1997) zabývá pouze druhy vyskytujícími se v Evropě, Asii a v severní Africe, pokrytí RBW je v rámci rodů, které obsahuje, globální. Přesto je jistě škoda, že 9 rodů z čeledi Locustellidae a 4 z čeledi Cettiidae RBW opomíjí. Podobně zkrátka zůstaly čeledi Cisticolidae a Bernieridae, které by se sem rozhodně co do příbuznosti, vzhledu i náročnosti identifikace hodily. Pokud nahlédneme do dalších knih, v příručce Simmse (1985) lze najít např. údaje o ekologii, chování a zpěvu 45 druhů včetně těch, které dnes už nepatří do tří čelení zahrnutých v RBW, avšak málo o popisu druhu a identifikaci. Kniha Moora (1983) obsahuje užitečné údaje o rozšíření, habitatu, popis druhu a zmiňuje podobné druhy. Odstavec popisující hlasové projevy je velmi dobře napsaný a poskytuje více informací než většina dalších knih. Parmenter & Byers (1991) zabývající se 62 západopalearktickými druhy v rámci bývalého pojetí čeledi Sylviidae, s rozsahem 1–2 stránky textu o jednotlivých druzích a také popisem výrazných poddruhů, poskytuje detailní popisy zabezpečující informace k rozlišení obtížně určitelných druhů. Slabší stránkou příručky jsou ale popisy hlasových projevů. Důležitý doplněk knihy tvoří tabulky a poznámky zaměřující se na zaměnitelné druhy. Kniha je 148
adekvátním, i když ne tak dobrým zdrojem popisů druhů jako příručka Moora (1983). Ani jedna z výše citovaných publikací se však ve své komplexnosti, kvalitě zpracování a rozsahu nemůže vyrovnat RBW. Z ostatních identifikačních příruček, ve kterých lze najít poněkud podrobnější údaje o některých druzích cvrčilek, rákosníků, cetií, nebo sedmihlásků, zmiňme alespoň čtyři – Harris et al. (1989), Lewington et al. (1991), Harris et al. (1996), Rasmussen & Anderton (2005), ani tyto se však rozsahem zahrnutých informací nevyrovnají recenzované monografii. RBW jistě ocení i všichni kroužkovatelé, a to zejména při určování ptáků za hranicemi západní Palearktidy. Pro ty pracující v Evropě bude kromě této knihy jistě i nadále nepostradatelná příručka Svenssona (1992), která bývá právem nazývána „biblí“ kroužkovatelů. Pokud hledáme vhodný kompromis ve smyslu kvalita – cena, je RBW skutečně vynikajícím zdrojem nejnovějších a obsáhlých informací, nicméně velmi vážný zájemce hledající vyčerpávající údaje o některých druzích ptáků se neobejde bez velkých světových monografií jako jsou, Dementjev & Gladkov (1954), Glutz von Blotzheim (1991), Cramp (1992), Urban et al. (1997), Higgins et al. (2006) a Wells (2007), které jsou ale velmi drahé a většinou nedostupné v našich veřejných knihovnách. Velmi přínosným zakončením knihy jsou přílohy uvádějící zdroje originálních popisů, typových lokalit a synonym jednotlivých druhů podle čeledí, dále tabulky uvádějící délku křídla vybraných palearktických migrantů, důležité rozměry získané měřením muzejních exemplářů, původ (rozšíření) a strategie pelichání, srovnávací terénní charakteristiky podobných druhů, vědecká jména jiných ptačích druhů zmíněných v textu a nejnovější objevy
SYLVIA 47 / 2011
uskutečněné do r. 2010. Úplný závěr knihy tvoří obsáhlý seznam literatury čítající stovky citací, mezi nimiž nechybí ani důležité práce českých autorů, dále seznam video a DVD nahrávek a audio nahrávek ptačích hlasů, po kterých následují rejstříky anglických a vědeckých jmen. Recenzovaná kniha je natolik zásadní, že by neměla chybět v knihovně žádného vážného zájemce o ptáky a lze ji doporučit všem amatérským i profesionálním ornitologům, včetně kroužkovatelů. Věříme, že zvýší povědomí o těchto zajímavých pěvcích a pomůže při determinaci i v případě možných záletů druhů, které z ČR neznáme (např. cvrčilka žíhaná, rákosník pokřovní, sedmihlásek šedý). Ty z vás, kteří se hlouběji zajímají o biologii rákosníků a jejich příbuzných, potěšíme již teď tím, že Bernd Leisler a Karl Schulze-Hagen připravují do tisku v nizozemském nakladatelství KNNV výjimečnou knihu o biologii, chování a evoluční ekologii rákosníků, která si na rozdíl od recenzované publikace klade za cíl ukázat srovnávacím přístupem, jak ekologické podmínky utvářely životní strategie druhů při diverzifikaci čeledi Acrocephalidae. Více o ní se dočtete v příští Sylvii.
LITERATURA Alström P., Fregin S., Norman J. A., Ericson P. G. P., Christidis L. & Olsson U. 2011: Multilocus analysis of a taxonomically densely sampled dataset reveal extensive non-monophyly in the avian family Locustellidae. Mol. Phylogenet. Evolution 58: 513–526. Baker K. 1997: Warblers of Europe, Asia and North Africa. Christopher Helm, London. Cramp S. (ed.) 1992: The Birds of the Western Palearctic. Vol. VI: Warblers. Oxford University Press, Oxford & New York. Del Hoyo J., Elliott A. & Christie D. (eds) 2006: Handbook of the Birds of the World.
Vol. 11: Old World Flycatchers to Old World Warblers. Lynx Edicions, Barcelona. Dementjev G. P. & Gladkov N. A. (eds) 1954: Pticy Sovetskogo Sojuza. Tom VI. Sovetskaja Nauka, Moskva. Glutz von Blotzheim U. N. & Bauer K. M. (eds) 1991: Handbuch der Vögel Mitteleuropas. Band 12/I, Passeriformes (3.Teil) Sylviidae. AULA Verlag, Wiesbaden. Harris A., Shirihai H. & Christie D. 1996: The Macmillan Birder’s Guide to European and Middle Eastern Birds. Macmillan, London. Harris A., Tucker L. & Vinicombe K. 1989: The Macmillan Field Guide to Birds Identification. Macmillan, London & Basingstoke. Harrison P. 1983: Seabirds: An Identification Guide. Christopher Helm, London. Higgins P. J., Peter J. M. & Cowling S. J. (eds) 2006: Handbook of Australian, New Zealand and Antarctic Birds. Vol. 7: Boatbill to Starlings. Part B: Dunnock to Starlings. Oxford University Press Australia, Melbourne. Lewington I., Alström P. & Colston P. 1991: A Field Guide to the Rare Birds of Britain and Europe. HarperCollins, London. Moore A. 1983: Field Guide to the Warblers of Britain and Europe. Oxford University Press, Oxford & New York. Parmenter T. & Byers C. 1991: Guide to the Warblers of the Western Palearctic. Bruce Coleman Books, Uxbridge, Middlesex. Porter R. & Aspinall S. 2010: Birds of the Middle East. 2nd Edition. Christopher Helm, London. Rasmussen P. C. & Anderton J. C. 2005: Birds of South Asia. The Ripley Guide. Vols 1 & 2. Smithsonian Institution & Lynx Edicions, Washington, D. C. & Barcelona. Shirihai H., Gargallo G. & Helbig A. J. 2001: Sylvia Warblers: Identification, Taxonomy and Phylogeny of the Genus Sylvia. Christopher Helm, London. Simms E. 1985: British Warblers (New Naturalist series no. 71). Collins, London. Stevenson T. & Fanshawe J. 2002: Field Guide to the Birds of East Africa. T & A D Poyser, London. Svensson L. 1992: Identification Guide
149
Z literatury / Book Reviews
to European Passerines. 4th edition. Lullula, Stockholm. Urban E. K., Fry C. H. & Keith S. 1997: The Birds of Africa. Vol. V: Thrushes to Puffback Flycatchers. Academic Press, London & San Diego. Wells D. R. 2007: The Birds of the Thai-Malay Peninsula. Vol. 2: Passerines. Christopher Helm, London.
Miroslav Čapek & Petr Procházka
Kovalik P., Pačenovský S., Čapek M. & Topercer J. 2010: Slovenské mená vtákov sveta. SOS/BirdLife Slovensko, Bratislava (ISBN 978-80-970481-0-5) 396 str., cena 7 EUR. Když v roce 1990 publikoval B. Matoušek návrh změn stávajícího slovenského názvosloví ptáků, vyvolalo to odmítavý postoj části slovenské ornitologické veřejnosti, která preferovala zavedené Feriancovo názvosloví z r. 1958. Proto v reakci na existenci dvou odlišných verzí slovenského názvosloví v roce 2002 inicioval P. Kovalik široké diskusní fórum, z něhož nakonec v r. 2010 vzešla kniha, která je předmětem této recenze. Jedná se o první úplný seznam slovenských jmen všech ptáků světa, zpracovaný čtyřčlenným autorským kolektivem pod vedením právě P. Kovalika. Publikace se objevila 7 let po obdobném počinu na poli českého ptačího názvosloví. Během jednoho roku tak na Slovensku vyšla hned dvě významná názvoslovná díla slovenských ornitologů – tím dalším byla kniha B. Matouška a W. Schmidta Pôvod a význam vedeckých mien vtákov, což je publikace, která svým zaměřením nemá v češtině obdobu. Je třeba přiznat, že zde recenzovaná kniha je dokonalejší než její starší český 150
protějšek. To platí zejména o formální, ale zčásti i obsahové stránce publikace, která se úspěšně vyhnula nedostatkům způsobeným problémy s poněkud uspěchanou tiskovou finalizací českého názvosloví. Kniha o rozsahu 396 stran textu má velký formát, pevnou vazbu a atraktivní vzhled díky obálce opatřené barevnými fotografiemi ptáků. Je zde zahrnuto zhruba 13 tisíc slovenských druhových názvů, přičemž dosud mělo slovenský název jen něco přes 3 tisíce druhů ptáků. Uvedený počet přesahuje obvykle uváděný počet druhů ptáků světa (ovšem v závislosti na zvoleném konceptu druhu), což je dáno tím, že sem byly zahrnuty nejen všechny recentní a nedávno vyhubené ptačí druhy, ale i druhy potenciální, dubiózní či hypotetické. To ovšem na druhé straně z důvodu používání četných zkratek poněkud snižuje přehlednost takto komplexně pojatého textu. Slovenština se tak zařadila mezi 15 jazyků, které disponují jmény pro všechny ptáky světa, přičemž více názvů existuje zřejmě jen v angličtině. Ke stabilitě tohoto názvosloví nepochybně přispěje i výše zmíněný fakt, že prošlo dlouhodobým procesem připomínkování a mnohaletou diskusí na internetových konferencích. U jednotlivých druhů je uvedena aktuální kategorizace podle Červeného seznamu IUCN z r. 2010 a zkratkou i oblast hnízdního rozšíření. Součástí knihy jsou i nová pravidla slovenského názvosloví živočichů, odvozená od návrhu pravidel slovenského názvosloví ptáků, jejichž hlavním autorem je J. Topercer, spoluautor recenzované publikace. Přínosem je i zařazení obsáhlých rejstříků synonym jak vědeckých, tak i slovenských jmen ptáků. V současnosti dochází k neustálým, mnohdy velmi radikálním změnám v systému živočichů včetně ptáků. Bude náročné reagovat na tyto změny úpra-
SYLVIA 47 / 2011
vami národních názvosloví, což představuje nikdy nekončící mravenčí práci. Systematika ptáků použitá v recenzované knize je syntézou nejnovějších názorů. Je ovšem otázkou, zda z důvodů snazší orientace v textu by nebylo lepší setrvat na tradičním pořadí řádů a čeledí (byť zastaralém), které však má většina ornitologů v povědomí ze starší literatury a určovacích příruček. A to tím spíše, že některé změny jsou jen stěží uvěřitelné – např. úplné oddělení sokolů od dravců a jejich umístění do blízkosti papoušků a pěvců nebo včlenění bývalého řádu veslonohých mezi řád čápů a řád volavek. Čas totiž ukazuje, že některé dřívější revize systému živočichů byly poplatné neadekvátnímu výběru molekulárně biologických metod (např. dnes již opuštěný systém ptáků dle Monroea, Sibleyho a Ahlquista), což se může týkat i metodik, z nichž vychází nové zařazení. Již stávající slovenské názvosloví ptáků se oproti češtině více blížilo vědeckému názvosloví a tím i přesněji vyjadřovalo např. rodovou příslušnost (viz názvy jako sokol lastovičiar /ostříž lesní/, drozd čierny /kos černý/, kačica chrapačka / čírka modrá/, stehlík konôpka /konopka obecná/ apod.). Rovněž v recenzované knize bylo přistoupeno u exotických ptáků ve větší míře než v českém názvosloví k novotvoření slovenských rodových názvů odpovídajících existenci více rodů ve vědeckém názvosloví v rámci určité čeledě. Autorům nelze upřít značnou vynalézavost, i když některé názvy působí poněkud uměle, alespoň uchu českého čtenáře (např. vzduchoplavec, sadziar, srp – rorýsi, slnečníček, andárik, nymfárik, kvetobozk, jagavička – kolibříci, plodožer – holub nebo nočnár – lelek). Knize se dá vytknout jen málo nedostatků. Patří k nim např. použité vědecké názvy domestikantů, což je ovšem celosvětově nedořešený problém, a to i u savců. Způsob jejich psaní by ovšem měl být
v rámci dané publikace sjednocen, zde se však domestikovaní ptáci označují jednou jako variety – Anser anser [var. domesticus], jindy jako formy – Columba livia [f. domestica] nebo dokonce jako samostatné druhy – Streptopelia riso ria. To je sice v souladu s Clementsem, ovšem ve skutečnosti jde jen o domestikovanou formu druhu S. roseogrisea, která by proto měla být označena analogickým způsobem jako ostatní domácí ptáci. Navíc slova jako varietas nebo forma i jejich zkratky se na rozdíl od rodového, druhového či poddruhového jména nepíší kurzívou. Nevím, zda ve slovenštině lze říci „domestifikovaná forma“- v češtině je rozhodně správně pouze forma domestikovaná. Příklady vědeckých rodových názvů (s. 11) by měly být psány kurzívou. K označování rozšíření jednotlivých druhů by bylo vhodnější použít zoogeografické oblasti než kontinenty (viz seznam zkratek na s. 14). U některých západopalearktických druhů tak třeba není zmíněn výskyt v severní Africe, místy vypadla i zmínka pravidelného hnízdního výskytu na určitém kontinentu (např. u Chersophilus duponti). Souhrnně je však třeba konstatovat, že dílo jako celek je zpracováno s velkou precizností a důsledností. Třetí z autorů – M. Čapek představuje pojítko mezi českým a slovenským názvoslovím. Jako v Česku působící bilingvální ornitolog s celosvětovým záběrem a se zájmem o taxonomii a zoogeografii se zásadním způsobem zasloužil o české názvosloví a nyní se zapojil také do zpracování názvosloví slovenského. Kromě inspirace některých novotvořených názvů českým názvoslovím tuto knihu s českou ornitologií pojí i sponzorská podpora poskytnutá několika českými respektive moravskými subjekty, kromě zmíněného M. Čapka i D. Horalem, Jihomoravskou pobočkou 151
Z literatury / Book Reviews
ČSO a cestovní kanceláří Etours Travel s.r.o. z Uherského Hradiště. Knihu lze doporučit všem slovenským ornitologům a zájemcům o ptáky a přírodu vůbec; z českých ornitologů pak zejména těm, jejichž zájem překračuje okruh středoevropské avifauny nebo těm, kdo se zajímají o nejnovější změny v systému ptáků. Kniha rovněž může v budoucnu posloužit jako významná inspirace pro dopracování a zdokonalení existujícího českého názvosloví ptáků. Lze jen doufat, že mnohaletá náročná práce autorů nového názvosloví nalezne adekvátní uplatnění v populárně naučných a odborných knihách a časopisech, televizních dokumentech, v překladech chovatelské a ornitologické literatury i při označování muzejních exponátů a chovanců v zoologických zahradách. Jiří Klimeš
Krištín A. (ed) 2010: Vtáctvo Chráneného vtáčieho územia Poľana. Slovenská ornitologická spoločnosť/ BirdLife Slovensko, Bratislava (ISBN 978-80-88855-80-4) 145 str., cena neuvedena. Poľana je nejvyšším vulkanickým pohořím Slovenska, které, společně s pěti dalšími orografickými celky a třemi kotlinami, je součástí geomorfologické oblasti Slovenské stredohorie. V r. 1981 byla vyhlášena CHKO Poľana zahrnující geomorfologické celky Poľana a Veporské vrchy s několika státními přírodními rezervacemi a chráněnými přírodními výtvory a od 1990 je území také biosférickou rezervací UNESCO. Území Poľany je významné z mnoha hledisek. Např. díky vulkanické činnosti se zde vytvořila mohutná sopka o průměru 20 km pat152
řící mezi největší vyhaslé sopky Evropy. Vrcholový autochtonní porost smrku ztepilého (Picea abies) je nejjižnějším výběžkem původního areálu této dřeviny v Západních Karpatech na andezitovém podkladu. Území je pověstné také jedinečnou sítí potoků nemající na Slovensku obdoby a prolínáním teplomilných a horských druhů flóry a fauny, díky čemuž se zde vyskytuje mnoho rostlinných a živočišných druhů, včetně řady druhů vzácných, resp. ohrožených. Již v r. 1992 byla Poľana poprvé a právem navržena na zařazení do sítě celosvětově významných ptačích území, v r. 2000 se následně podařilo zařadit její území o rozloze 28 930 ha do evropského seznamu významných ptačích území. V r. 2004 bylo na základě Směrnice EU o ptácích, jakož i na základě evropského seznamu významných ptačích území a aktuálních ornitologických poznatků navrženo ještě větší území o rozloze 37 669 ha jako Významné ptačí území Poľana, jež by tvořilo součást národní sítě NATURA 2000. Navržené území, i když bohužel v menší výměře 32 188 ha, bylo pak v r. 2008 nakonec posvěceno i vyhláškou Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky. Avifauna Poľany v průběhu let přitahovala pozornost celé řady slovenských i zahraničních ptáčkařů a ornitologů včetně světoznámého zoologa a prvního slovenského ekologa Františka J. Turčeka (1915–1977). Výsledky ornitologických výzkumů najdeme rozptýleny v mnoha populárních a vědeckých časopisech, knihách i publikacích jiného druhu. Doposud ale chyběla práce, která by uceleným způsobem zpracovávala ptactvo celého chráněného ptačího území. Tohoto úkolu se zhostil tým pod vedením entomologa a ornitologa Antona Krištína. V 145 stránkové knize najdeme stručnou syntézu dosavadních poznat-
SYLVIA 47 / 2011
ků o ptácích CHPÚ Poľana, které na Slovensku patří k nejcennějším chráněným územím. Kromě Antona Krištína jsou spoluautory textů také Radovan Václav a Vladimír Hrúz. V úvodních kapitolách najdeme přehled historie ornitologického výzkumu a dosavadního stavu poznatků, přehled historie vyhlášení ptačího území, jeho základní charakteristiky včetně abiotických podmínek, rostlin i živočichů. Samostatné kapitoly se zabývají ochranou přírody a chráněnými územími v rámci CHPÚ Poľana a uvádějí metodiku a materiál práce. Hlavní část publikace začíná kapitolou o ptactvu chráněného území a jeho struktuře, kde najdeme kromě jiného také seskupení ptáků podle nejdůležitějších biotopů a výškových vegetačních stupňů s vyjmenováním charakteristických hnízdičů a uvedením hnízdní denzity ornitocenóz. Text je doplněn šestistránkovou tabulkou uvádějící přehled výskytu všech 186 doposud zjištěných druhů ptáků podle sedmi hlavních skupin biotopů. Nechybí ani stručný přehled kroužkování a odchytů ptactva ve studovaném území. Nejdůležitější a podrobněji zpracovanou částí publikace je kapitola s přehledem druhů a poznámkami k jejich výskytu a ekologii, a to zejména její první část zabývající se tzv. kritériovými druhy CHPÚ Poľana, jmenovitě tetřev hlušec, jeřábek lesní, křepelka polní, chřástal polní, strakapoud jižní, strakapoud bělohřbetý, datlík tříprstý, krutihlav obecný, datel černý, žluna šedá, včelojed lesní, skřivan lesní, bramborníček černohlavý, lejsek malý, lejsek bělokrký a ťuhýk menší. Najdeme zde údaje o počtu hnízdících a zimujících párů, statut druhu a jeho populační trend v EU, na Slovensku a na Poľane, grafy populačních trendů jednotlivých druhů, údaje o výskytu a hlavních biotopech, údaje o ekologii druhu a faktorech ohrožení. Texty o ostatních druzích
jsou stručnější a jsou přehledem faunistických a hypsometrických dat, u některých druhů (např. sokol stěhovavý) najdeme i poněkud podrobnější údaje o historii jejich výskytu a ekologii. Menší závadou zmíněných textů je skutečnost, že taxonomie a nomenklatura použitá v publikaci neodpovídá současným poznatkům. Texty jsou vhodně doplněny barevnými fotografiemi jednotlivých typů prostředí a zejména ptačích druhů. Neméně důležitou částí knihy je kapitola s názvem „Význam území“ analyzující ptactvo Poľany a porovnávající zahrnutou oblast s dalšími územími v jejím bližším i širším okolí. Závěr publikace tvoří slovenský, anglický a maďarský souhrn, seznam literatury včetně ornitologické bibliografie Poľany. Recenzovaná publikace je důležitým přehledem dosavadních poznatků o avifauně Poľany, která s doposud zjištěnými 186 druhy ptáků, včetně řady vzácných nebo ohrožených druhů patří k velmi významným územím Slovenska i Evropy. Stane se cenným podkladem nejenom pro všechny zájemce o ptactvo tohoto území, ale také pro pracovníky a instituce zabývající se ochranou přírody včetně státních úředníků a v neposlední řadě může sloužit jako stimulace pro zpracování avifaun dalších chráněných území nebo orografických celků Slovenska, které zatím podobně zaměřenou publikaci nemají. Domnívám se, že území podobného významu by si zasloužilo ještě podrobněji zpracovanou knihu, zejména kapitoly o ptačích společenstvech jakož i části o jednotlivých ptačích druzích. Pokud by rozsah publikace nebyl omezen financemi, předpokládám, že tým autorů pod vedením A. Krištína by jistě rád napsal i obsáhlejší monografii.
Miroslav Čapek 153
Z literatury / Book Reviews
Blackburn T.M., Lockwood J.L. & Cassey P. 2009: Avian Invasions. The Ecology and Evolution of Exotic Birds. Oxford University Press, Oxford (ISBN 10: 0199232555) 305 str., cena 34,5 GBP. Česká republika je na exotické druhy ptáků, tedy nepůvodní druhy, které byly vysazeny a založily u nás životaschopné populace, poměrně chudá. Proti takovým šampiónům jako je Havajské souostroví nebo Nový Zéland to ani nestojí za řeč. Proč se ale oblasti tolik liší v počtu nepůvodních, exotických druhů ptáků? Jsou některé oblasti náchylnější k invazím exotů, nebo v nich prostě byly tyto druhy častěji vysazovány? A které skupiny ptáků jsou nejčastěji invazivní a proč? Recenzovaná kniha je aktuální a fundovaný přehled odpovědí na tyto a jiné zajímavé otázky týkající se nepůvodních druhů ptáků. První kapitola knihy se zabývá obecnými charakteristikami invazního procesu, druhá pak transportem a vysazováním ptáků do nových oblastí. Autoři identifikují výrazné taxonomické a distribuční nerovnoměrnosti ve vysazování ptáků. Nejvíce byli vysazováni hrabaví a vrubozobí (lov) spolu s pěvci a papoušky (potěšení). Největší proud ptáků směřoval ze severního mírného pásu na oceánické ostrovy kolem 35. stupně severní a jižní zeměpisné šířky. Nejvíce ptáků bylo přivezeno z oblasti palearktické a orientální do oblasti australské a pacifické. Velkou část tohoto provozu měla na svědomí silná evropská diaspora proudící mezi lety 1850 a 1930 do všech koutů světa, zejména do severní Ameriky a Oceánie (Austrálie, Nový Zéland). Je také zajímavé, že druhy, které jsou vysazovány, jsou zpravidla druhy se širokým rozšířením, početnými 154
populacemi a jsou zároveň oblíbené člověkem. Důvod této oblíbenosti se však historicky lišil – nejprve převládal lov, poté estetická kritéria a potěšení ze zpěvu. Kapitoly 3 až 5 se zabývají faktory, které určují, zda druh vytvoří v nové oblasti stabilní populaci. Nejsilnější zárukou úspěšné introdukce je intenzita vysazování, tj. kombinace počtu pokusů o vysazení s průměrnou početností vysazované skupiny. Identifikace dalších znaků ptačích druhů, které vedou k úspěchu v ustavení životaschopné populace, je ztížena mnoha faktory. Protože jsou vysazovány hlavně široce rozšířené a početné druhy s ekologickými charakteristikami odlišnými od druhů omezeně rozšířených a málo početných, ekologické charakteristiky identifikované jako silné koreláty úspěchu v usazení mohou být artefakty intenzity vysazování. A skutečně: většina analýz, která kontrolovala pro intenzitu vysazování, nenašla žádné vztahy mezi ekologickými charakteristikami druhu a jeho úspěšností v usazení se v nové oblasti. Jedinou výjimkou se zdá být ekologický generalismus a inovační potenciál. Úspěšněji se usazují druhy, které ve své původní oblasti obývají širokou škálu biotopů a také druhy s velkým mozkem, které vykazují mnoho behaviorálních inovací. Důležitým faktorem určujícím úspěšnost v usídlení mohou být ale také vlastnosti oblasti, kam je druh vysazován. Nikoliv však samy o sobě, ale právě svým průnikem s nároky vysazovaných druhů. Největší šanci na úspěšné usazení tak mají druhy, které se dostanou do oblasti podobné své domovině, protože v ní mohou najít vhodné podmínky k životu. Kapitoly 6 až 9 se zabývají ekologickými, genetickými a evolučními procesy v populacích introdukovaných druhů ptáků. Exoti představují unikátní příležitost testovat obecné ekologické a evoluč-
SYLVIA 47 / 2011
ní zákonitosti. Jedním z takových ekologických pravidel je například stoupající druhová rozmanitost směrem k rovníku. Jak je to u nepůvodních druhů ptáků? Zde to platí mezi 70. a 25. stupněm severní zeměpisné šířky, ale v pravých tropech (25 až 0 stupňů) se etablovalo nepůvodních druhů překvapivě málo. Ukazuje se, že toto rozmístění nepůvodních druhů je spíše výsledkem vysazovacího úsilí, protože nejvíce ptáků bylo vysazováno kolem třicátého stupně zeměpisné šířky, což by vysvětlovalo, proč právě zde je druhová rozmanitost nepůvodních druhů největší. Dalším obecným ekogeografickým pravidlem je pozitivní vztah mezi velikostí areálu a početností druhu: široce rozšířené druhy jsou i lokálně hojné. Ukázalo se, že tato závislost platí i u introdukovaných druhů, což ukazuje, že na tyto druhy působí stejné zákonitosti jako na druhy původní; potvrzují tak obecnost a robustnost tohoto pravidla. Závěrem (kapitola 10) autoři rekapitulují, co víme o invazích ptáků mimo oblast jejich přirozeného výskytu a jak může studium exotických ptáků přispět studiu invazní ekologie obecně. Nejvýraznějším příspěvkem studia ptáků je určitě identifikace důležitosti vysazovacího úsilí. Ptáci jsou unikátní v tom, že máme podrobné záznamy o tom, jaké druhy byly kde vysazovány, v jakém počtu a které z nich se v oblasti úspěšně usadily a které naopak neuspěly. Tyto informace jsou k dispozici díky podrobným záznamům vedeným aklimatizačními společnostmi a loveckými kluby. Ukázalo se, že závěry v podstatě všech studií se výrazně změní, pokud do analýz zahrneme právě znalost o vysazovacím úsilí. Velkým problémem je fakt, že takové podrobné záznamy neexistují pro žádnou jinou skupinu živočichů nebo rostlin, a tak analýzy těchto skupin (např. které znaky predisponují druh k tomu být invazivním, které oblasti jsou zvláš-
tě náchylné k invazím) jsou nepřesné a zavádějící. Naneštěstí neexistuje žádná jednoduchá metoda jak tento problém ošetřit a autoři navrhují místo přesných záznamů o vysazovacím úsilí použít hrubé odhady založené na hustotě lidského osídlení a intenzitě dopravy a obchodu. Dalším důležitým závěrem je nutnost spojovat znalosti náhodných (stochastických) a systematických (deterministických) procesů při studiu a predikci ekologických jevů. Dlouho se například uvažovalo o roli mezidruhové konkurence o zdroje při určení, který druh se úspěšně usadí a který ne. Předpoklad byl takový, že pokud je druh vysazen v oblasti, kde už přirozeně žije jeho silný konkurent, nemá šanci se úspěšně etablovat. Problémem bylo, že skoro žádné studii se nepovedlo takový efekt konkurence prokázat. Teprve když byly analýzy kontrolovány pro stochastickou komponentu (počet vysazovaných jedinců) a vzata do úvahy síla konkurence mezi druhy a početnost konkurenta vyskytujícího se v oblasti vysazení, vliv konkurence se ukázal jako významný. Jako hlavní mezeru našich znalostí invazní ekologie ptáků autoři identifikují nedostatek studií evolučních změn u introdukovaných populací. Jediné dvě rozsáhlé studie se týkají vrabce domácího (Passer domesticus) a hýla mexického (Carpodacus mexicanus) v severní Americe. Invazivní druhy však představují obrovský potenciál, protože při přenesení druhu z mírného pásu do subtropů nebo na jižní polokouli na druh začnou působit naprosto jiné podmínky prostředí (teplota) a jiní nepřátelé (predátoři, paraziti). Existuje mnoho evolučních teorií k jakým změnám by u introdukovaných populací mělo dojít a exotické druhy ptáků proto nabízejí unikátní příležitost testovat obecné evoluční hypotézy. Při četbě knihy nápadně vystupuje 155
Z literatury / Book Reviews
jeden zajímavý rys. Přes desítky studií faktorů zodpovědných za úspěch versus neúspěch introdukovaných ptáků teprve studie z posledního desetiletí byly schopny kontrolovat všechny potenciálně komplikující proměnné a ukázat, jak to (zřejmě) doopravdy je. Pesimista by řekl, že mnoho úsilí bylo za poslední desítky let vyplýtváno zbytečně. Optimista by však podotkl, že teď už konečně víme, jak příroda funguje. A tak je to v ekologii a vědě často. Ač je recenzovaná kniha poměrně odborná a místy náročnější, určitě ji doporučuji všem zvědavým ptáčkařům i ornitologům k přečtení. Vladimír Remeš
Duivendijk N. van 2010: Advanced bird ID guide: The Western Palearctic. New Holland Publishers, London (ISBN 978 1 84773 607 9) 304 str., cena 14,99 GBP. Duivendijk N. van 2011: Advanced bird ID handbook: The Western Palearctic. New Holland Publishers, London (ISBN 978 1 78009 022 1) 416 str., cena 24,99 GBP. Od prvního vydání všeobecně známého Svenssonova klíče již dávno uplynulo jedno desetiletí. Kniha doznala mimořádného rozšíření a stala se standardní referenční příručkou, kterou vlastní prakticky každý, kdo se alespoň vzdáleně zajímá o evropské ptáky. Není divu, vždyť kvalitou textu a neobvykle zdařilými ilustracemi představuje “Collins” zřejmě nejlepší určovací příručku na světě a je skoro vyloučeno, aby byl v dohledné době překonán jinak než vlastními 156
reedicemi. Nepřekvapí proto, že zájem terénních ornitologů vzbudilo až vydání pozoruhodné publikace Advanced bird ID guide sice podobného zaměření, ale zásadně odlišného konceptu. Na úvod je nutno upozornit na matoucí skutečnost, že londýnské nakladatelství New Holland přišlo v rychlém sledu hned se dva tituly podobného názvu a prakticky totožného obsahu. V roce 2010 se komunita anglicky mluvících ornitologů poprvé seznámila s titulem Advanced bird ID guide, jehož autorem je prvotřídní terénní ornitolog a člen nizozemské faunistické komise Nils van Duivendijk. Kniha vyšla v klasickém terénním formátu (13 × 21 cm). Několik nadšených recenzí a vidina komerčního úspěchu zřejmě přiměly vydavatele, aby se záhy pustil do přípravy jen velmi málo upravené verze nesoucí název Advanced bird ID handbook, která se na trhu objevila v srpnu 2011 ve větším, studijním formátu. Faktické rozdíly mezi oběma verzemi jsou minimální a nadále budu hodnotit oba tituly společně. V čem je koncept díla tak nezvyklý? Na rozdíl od standardních určovacích klíčů v něm nenajdeme žádné ilustrace. Jednotlivé druhy jsou zpracovány pouze pomocí heslovitého přehledu určovacích znaků. Jak lze zjistit z předmluvy k anglickému vydání, původ knihy je nutno hledat v autorově potřebě systematicky zaznamenávat určovací znaky s nimiž se setkával při četbě literatury, při debatách s dalšími pozorovateli a samozřejmě které sám aktivně vyhledával při práci v terénu. Postupně vznikla jedinečná kolekce poznámek vydaných knižní formou v rodné holandštině. Přepracování a podstatné rozšíření originálu dalo vznik anglické verzi. Krátké úvodní kapitoly objasňují cíle knihy, historii jejího vzniku, poznámky k praktickému používání a taxonomii spolu s použitou nomenklaturu. Hlavní
SYLVIA 47 / 2011
část tvoří systematicky řazené druhové pasáže zpracované pro více než 1 300 taxonů (včetně subspecií) zaznamenaných na území západního palearktu. Rozsah pasáží věnovaných jednotlivým taxonům je úměrný tomu, jak komplikovaná je determinace daného druhu či poddruhu v terénu. Velmi podrobně jsou zpracováni zejména dravci, někteří bahňáci (např. druhový komplex Charadrius mongolus s. l.), většina druhů racků, rybáků, chaluh a řada druhů pěvců (např. druhový komplex Phylloscopus collybita s. l.). Zejména u orlů (Aquila sp.) a větších druhů racků (Larus sp.) bylo nutno zohlednit specifika různých věkových skupin. Použitá systematika je poplatná místu svého původu a je odvozena z doporučení Nizozemské komise pro systematiku ptáků (CSNA) známé svou propagací fylogenického konceptu druhu. V praxi to často znamená povýšení subspecií na druhovou úroveň. S přihlédnutím k účelu knihy je to snad omluvitelné, přesto u části zájemců předpokládám počáteční údiv nad devíti „novými“ druhy konipasů v tradičním pojetí považovaných za subspecie konipasa lučního (Motacilla flava). Podobných příkladů je v knize řada. Velkoryse autor přistoupil i k problematice výčtu subspecií některých druhů, např. skřivánek menší (Calandrella rufescens) je zastoupen osmi poddruhy, ovšem jejich determinaci je věnován jen minimální prostor. A zcela logicky – jak také v praxi odlišit jedince z populací lišících se statisticky např. velikostí zobáku nebo intenzitou skvrnění na hrudi? Nabízí se tedy otázka, zda výsledkem takového pojetí není spíše poukaz na zoogeografickou pestrost regionu. Je nepochybné, že expert van Duivendijkova formátu si je dobře vědom možností i omezeních takového přístupu. Jak jinak totiž vysvětlit absenci zmínky o kavkazském poddruhu cvrčil-
ky zelené (Locustella neavia obscurior), když identifikace sibiřské formy L. n. straminea je v textu zohledněna relevantně? Podobně odkaz na pontickou subspecii cvrčilky slavíkové (L. luscinio ides sarmatica) budeme v knize hledat marně, nepochybně proto, že zmíněná forma představuje přechod mezi evropskou L. l. luscinioides a západoasijskou L. l. fusca. Faktických chyb je v textu podle všeho naprosté minimum. V obecnému části věnované určování věku káňat (Buteo sp.) jsem zaznamenal konstatování, že adultní ptáci mají v letu patrnou tmavou pásku na konci rýdovacích per. To je pravda, ovšem neplatí to pro adultní ptáky světlé fáze káně bělochvosté (B. rufinus), u kterých jsou ocasní pera světle rezavá s mírnou gradací odstínu od kořene ke špicím per. V několika málo případech také nesouhlasím tak docela s pasážemi věnovaným akustické determinaci vybraných skupin pěvců – tato problematika bývá komplikovaná a je možná lépe ji vynechat než podat zjednodušující vysvětlení. Čas ukáže, jakou oblibu si obě van Duivendijkovi příručky u evropských ornitologů získají. Lze-li věřit tvrzení v předmluvě, pak v domácím prostředí se Advanced bird ID guide stal „nepostradatelným pro kohokoliv na nizozemské pozorovatelské scéně“. Na webových fórech pro terénní ornitology jsem živější debaty o příručce či jejím obsahu zatím nezaznamenal. Osobně se domnívám, že opravdu masovému rozšíření brání její určení pro zkušenější pozorovatele; řadový zájemce o pozorování ptáků snadno vystačí s některým z moderních obrazových klíčů. Část pozorovatelů bude jistě postrádat obrazový doprovod – málo naplat, pozorování ptáků je z definice především vizuální zkušeností. Vážnému zájemci o identifikaci ptáků však nezbude než rozšířit svou 157
Z literatury / Book Reviews
knihovnu o jeden ze dvou nabízených titulů. Ať už se rozhodne pro kterýkoliv z nich, získá knihu mimořádné informační hodnoty. To, jak zúročí nepřeberné množství vědomostí v ní obsažené už bude záviset na jeho vlastní píli. Tomáš Koutný
158