zbrojit dorost znalosti „marxisticko-leninské védy o společnosti, o vývojových zákonech společnosti, o vývojových zákonech proletářsk é revoluce, o vývojových zákonech so cialistické výstavby, o vítězství kom unism u“, jak praví Stalin. Protože znalost m arxism uleninism u potřebuje každý pracovník, ať stojí na kterém koli úseku, výběr předm ětů z oboru společenských věd bude tém ěř pro všechny odborné školy stejný. Důležité však je, abychom si uvědomili, že je lépe zařadit raději m éně předm ětů a učit jim dobře, než před k lád at žákům ve shonu celou m osaiku předm ětů. M ám e-li odstran it všechny nedostatky, k te ré jsou ještě na odborných školách, je třeba, abychom se ještě více než dosud učili od Sovětského svazu. Sm ěrnice XIX. sjezdu KSSS o zavedení všeobecného středoškol ského vzdělání ukazují, jakou cestou Sovět ský svaz uskutečňuje ideál všestranně roz vitého člověka. My dnes ještě nejsm e v si tuaci, abychom veškeré mládeži mohli dávat široké obecné vzdělání v tom rozsahu, jak to činí Sovětský svaz, a teprve na něm b u dovat vzdělání odborné. Pro nás to bude další etapa. Můžeme a m usím e si však z po stupu Sovětského svazu vzít příklad v tom, co uskutečn it za našich pom ěrů lze. To zn a mená vyučování na odborných školách postavit skutečně na rozvíjení základů věd a nepřecházet k předčasné odbornosti, dále dát obecnému vzdělání to místo, které mu patří a vidět před sebou jednotný cíl celé školy, t. j. přibližo vat se ideálu socialistické pedagogiky, v y chovat všestranně rozvitého člověka. Budem e-li usilovat o tento cíl, nebude odbornost absolventů našich odborných škol brzdou jejich rozvoje, jak tom u bylo za k a p ita lismu, nýbrž naopak; solidní, hlubší p ro n ik n u tí do jednoho oboru zvýší celkovou úroveň jejich vzdělanosti. P ři plnění těchto dílčích a časových úkolů musíme však m ít i m y stále před očima
jako svou perspektivu úplné všeobecné poly technické vzdělání, k jehož uskutečňování nyní p řistupuje Sovětský svaz. T eprve te h dy, až je i m y budeme moci uskutečnit, dobudujem e totiž naši jednotnou školskou soustavu. M ám e-li však splnit nynější i příští, p e r spektivní úkoly, je třeba, abychom už nyní usilovali o zlepšení obsahu a organisace školní práce a zajišťovali soustavný růst učitelských kádrů. Zejm éna důležitá bude nyní péče 0 učitelstvo, neboť uskutečňování socialis tické náplně naší školy je v jeho rukou. Učitel má vedoucí úlohu při vyučování, on in te rp re tu je obsah osnov, on volí učební metody. Naši učitelé m ají velkou většinou živý zájem na tom, aby dobře učili, m ají mnoho dobré vůle a věnují škole mnoho úsilí. Mnozí také dosahují ve své práci úspěchů. Bylo by chyba, kdyby jejich zájem a úsilí n e bylo podchyceno a využito pro další rozvoj naší školy. J e třeba si uvědomit, že rostoucí úkoly naší socialistické výstavby kladou stále větší požadavky na kvalifikaci p ra covníků. To, co se v tom ohledu pro naše učitele dělalo dosud, už nestačí; nyní je třeba opravdu systematicky plánovat a řídit zvyšováni jejich odborné i pedagogické ú ro v ně. Důležité při tom bude zajišťovat i hmot ně úspěch různých zařízení, která budou tak to uskutečněna. Bude na př. nutné za jistit učitelům ke školení a studiu dosta tek klidu a času bez narušování chodu školní práce, na př. používáním form y v e černího a dálkového studia, ale také řeše ním otázky doplnění učitelských kádrů, k te rá je na odborných školách zvlášť naléhavá. Stojím e tedy před úkolem velkým a slo žitým, k te rý nelze řešit najednou, jedno rázově. Důležité však je, abychom p ři tom postupovali system aticky a podle plánu. P ř í klad a pomoc Sovětského svazu nám Ipude 1 zde oporou, jako jí je na všech úsecích naší cesty k socialismu.
DĚJINY VÝCHOVY A PEDAGOGIKY
Z bojů o první dívčí gymnasium. Ing. D r L. MUŽIKOVA, členka k ated ry základů m arxism u-leninism u K arlovy universityi Praha. I. KOŘENY, Z NICHŽ VYRŮSTALY SNAHY O ŽENSKÉ GYMNASIALNI VZDELANI. 1. Postaveni žen koncem 19. století v našich zemích.
k výrobě prům yslové. V polovině století re p resen tu je naši společnost zámožné m ěšťan stvo a form uje se proletariát; ty to dvě a n ta gonistické tříd y vyvíjejí se v souvislosti s v ý vojem výrobních forem tak, že se z m ěšťan V hospodářském v ^ o j i 19. století v na^ stva vytváří novodobá bi^žoasie a že se šich zemích můžeme jasně pozorovati záko dělnická tříd a v rostoucích továrnách, ve nitost, s níž probíhá vývoj od jednodušších vztahu k výrobním prostředkům a ve spo forem výroby řem eslné a m an u fak tu rn í lečné práci stále více uvědom uje a roste v sílu,
156
která už staví hospodářské i politické poža davky. M ěšťanstvo svedlo s feudály rozhodný zápas, vyvrcholený v našich zemích v roce 1848, kdy zrušení roboty legalisovalo vítěz ství nad jedním z rozhodných znaků feudál ních privilegií. Nebyl to ovšem konec exis tence privilegií, ale pouze jejich přesun na novou třídu, k terá v dějinném procesu za ujala stejně výsadní a vykořisťovatelské posice, jaké až do té doby držela v rukou šlechta. Přechod řádu feudálního v řád k ap italis tický, provázený voláním po lidských p rá vech člověka a občana, po svobodě, kterou potřebovaly nové výrobní formy, po rovnosti a bratrstv í, k teré reklam ovala nově n astu p u jící třída proti feudálům , nepřinesl plam en svobody všem. Pracující masy, k te ré již ve francouzské buržoasní ^evoluci i v buržoasních revolucích v polovině 19. století byly mocným činitelem revolučním, byly nastupujícím m ěšťanstvem zrazeny a oklam ány. Hesla „Volnost, ro v nost, b ra trstv í“ nebyla důsledně revoluční. Stala se výrazem volání po pouhé liberalistické volnosti podnikání prům yslového a obchodního, po rovnosti nikoliv všelidské, ale po^ rovnosti výsadní třídy, po b ratrstv í 3en m ěšťáckém k společném u ú tisk u v ydě děnců buržoasní společnosti — proletářů. Zvrat, k terý m přecházel řád feudální v řád l^ p italistick ý , nebyl ovšem krátkodobý. P rivilegia feudální ustupovala jenom postupně privilegiím m ěšťáckým . Zápas obou společen ských tříd byl zprvu veden o posice hospo dářské a potom s nim i o posice politické a o skutečnou moc v třídním m ěšťáckém státě, ■ každý tříd n í stát — ztělesňoval ^ uplatňoval moc vládnoucí tříd y proti třídě Vykořisťované, utiskované. Šlechta měla dobu svého rozvoje již za sebou. Celé její rody byly degenerované. Jý ro b n í form y, k te ré po celá staletí zaklá^^ly její blahobyt, se přežívaly. M ěšťanstvo, rozvíjející se s pokrokovým i výrobním i formami, bylo mladé, svěžejší a rychle dohánělo ^ předhánělo šlechtu rozvojem svého podnia vzrůstem svého m ajetku. Nebylo tom u stejně v životě k u ltu rn ím , kde v prvé fázi Upadalo ve své většině do bezduchého napov-^bení clvilisačních zvyklostí šlechty. Chtělo jako žila šlechta, protože neznalo jiného tJ^^sobu, ja k „užiti“ svého bohatství. Daleké dal 1 chápalo p řev ratn é zjevy revoluční, «leké toho, aby rozum ělo příčinám a zákospolečenského vývoje, opájelo se b,.^.\?^stvo nabytým bohatstvím a snažilo se hii iv „vznešenosti“ a „velkopanství“. zaleželo m u na v n itřn ím obsahu, stačilo cni X^^jsí zdání. M luvilo něm ecky a fran j^ ^ s k y , zam ěstnávalo šlechtické krejčí a jíi^ d o b o v a lo šlechtické byty. Teprve v slo vní procesu vývoje vytv ářelo m ěšťanstvo
svoji vlastní k u ltu ru se silným i pn^ky po krokovosti, k teré v dalším vývoji přecházely v dekadenci a v reakčnost. Jak é bylo postavení žen v období k apitalis tického vývoje v našich zemích? Odpovídá třídním u rozvrstvení společnosti, v níž se ženy diferencují podle příslušnosti ke své třídě. Zcela jiné je postavení žen b u r žoasních a zcela jiné postavení proletářek. A mezi nim i se pohybuje žena střední vrstvy, stejně rozkolísaná jako maloburžoasie, k níž patří. Ženy ovšem netvoří tříd u samy o sobě. J e nom jedno jim je společné: jak v obou a n ta gonistických třídách, buržoasii i proletariátu, tak stejně ve střední vrstvě tvoří vždy složku slabší, utlačenější, bezprávnější. Muž má ve společenském zřízení třídní společnosti, v níž je typická monogamní ro dina, postavení prvořadé, žena druhořadé. Proč? Připom ínám e Bedřicha Engelse, k te rý ve svém „Původu rodiny, soukrom ého vlast nictví a stá tu “ vysvětluje monogamii jako vítězství soukrom ého vlastnictví nad v la st nictvím společným, k teré má zajistit i vládu muže v rodině a dědictví m ajetku jeho v la st ním dětem. »»První tříd n í rozpor, k te rý se ob jevuje v dějinách, spadá v jedno s vývojem antagonism u mezi mužem a ženou v monogamním m anželství a první třídní potlačování je potlačování ženského pohlaví pohlavím m užským “ (vyd. 1949, str. 62). S rozvojem m ěšťanstva a s jeho přechodem v buržoasii roste typ ženy buržoasní, i když početně pom ěrně omezený. Tato buržoasní žena, „dám a“ v kapitalistické společnosti, nemá hm otné starosti. Namnoze je i spolu vlastnicí výrobních prostředků, leckdy k ryje m anželův m ajetek pro případ konkursu. V po m ěru k proletariátu je stejným vykořisťova telem jako muž nebo se podílí na jeho vykořisťování. Občanským zákoníkem je však podřízena muži. Potřebuje manželova souhlasu k transakcím m ajetkovým , nemůže sam ostatně rozhodovat! v záležitostech v la st ních dětí, je právně postavena na podřadné místo. Muž je hlavou rodiny, pánem domu, rozhodujícím činitelem. To proto, že on je podnikatelem , k te rý rozmnožuje m ajetek svůj i své ženy. Manželství, v němž žijí, je namnoze obchodní smlouvou, uzavřenou v zájm u scelování a zmnožování m ajetku, žen a je ozdobou domu, věcí rep resen ta ce po‘dniku» její obleky a šperky jsou v ý věsním, reklam ním štítem podniku! Toto m anželství z rozum u je logicky doprovázeno prostitucí a cizoložstvím — oba tyto průvod ní zjevy zastírá kapitalistická společnost po k rytecky pláštíkem občanské vážnosti a důstojnosti buržoasní rodiny. P řitom je m an želství fakticky nerozlučitelné, i když je pro obě stran y peklem ; m ajetkové v á ^ n q s ti a společenské konvence jsou nadřazeny všem osobním citům a touhám.
157
ste jn ě j'ako poknrteckou m orálku zastírá mácnosti, častým těhotenstvím a výchovou kapitalistická společnost i druhořadé posta dětí. vení ženino její společenskou privilegovaI proletářka má společný úděl všech žen — ností, konvenční galantností, m ěsťáckou obje ve své třídě ještě slabší a proto ještě řadností, form ální zdvořilostí, s níž se k b u r utlačenější, ještě více vykořisťována nežli žoasní ženě chovají muži její třídy. dělník. Má ještě nižší mzdy, je ještě bezbran I p ři tom to druhořadém postavení má nější. I muži proletáři se na ni v počátcích buržoasní žena společné zájm y se svým m u vývoje dělnického hnutí, v období živelnosti, žem. N ení jeho konkurentkou. Má zájem na kdy jim ještě chybí theoretické prohloubení, tom, aby jeho podnikání mělo úspěch, aby dívají jako na konkurentku, k terá jim kazí jeho zisky bvly co největší. Podporuje jeho mzdy. Jsou proti ní, stejně jako proti stro postavení pečí o společenský lesk rodiny. jům , k te ré rozbíjejí. T rpí a hledají vinníka J e duší společenských salonů, a proto se jí svého utrpení, jehož nedovedou ještě správně už od m ladí dostává více méně povrchního odhaliti. souboru jazykových, literárních, historických, Ale tak, jak proletariát roste, jak se třídně estetických a hudebních vědomostí, o patřo uvědom uje a organisuje, tak poznává i sk u vaných soukrom ým i hodinami. P ro obživu tečného vinníka a nepřítele, kterým je sám vzdělání nepotřebuje. k apitalistický řád ve své podstatě — a zde K p roletářkám má pom ěr kastovnický, po pak roste pochopení proletářů k spolutrpivýšenecký. Pakliže není i sama p odnikatel telkám . A tady už je kro k k tomu, že se p ro kou, což je případ pravidelný, p řijde s d ěl letář začíná dívat na p roletářky správně jako nicem i továrním i do sty k u pouze při n ě ja na spolubojovnice. kých „dobročinných“ vystoupeních, jimiž V dalším vývoji poletářského hnutí jdou šíří popularitu svého manžela a zastírá zrak již ženy s muži. V bídě vykořisťování se neuvědom ělým dělnicím. Zato je v denním zrodila důstojnost ženina! D ělník se dívá na sty k u se služkami, v němž plně u platňuje ženu jako na člověka. Na pohřbech oběta tříd n í nadutost, v nejlepším případě p ak vých dělnických pracovnic vidím e v zástu blahosklonnost. Ale ať nadutá, hrubá a k ru tá pech stovky mužů. Není zde laciná galant nebo blahosklonná, vlídná a shovívavá — nost m ěšťácké společnosti s rubem peněžních nik d y nevidí v služce člověka sobě rovného, vztahů a s vředem prostituce i hanbou cizo ale osobu nižší, otroka. Všechen útlak, v še ložství, ale poctivý lidský vztah dvou chu chnu nerovnost, k te ré jsou jí sam otné ú d ě dáků, k te ří si navzájem pom áhají v nouzi a lem, přenáší na služky. Jedině vůči nim se bídě proti surovém u vykořisťování, k teří ve cítí skutečně paní. dvou lehčeji snášejí životní ú strk, hlad, n e Společnost ji v tom n ija k nebrzdí. P o d ří zam ěstnanost i bědnost bydlení — a k teří zené postavení děveček a služek je považo společně bojují za své osvobození. váno za tak přirozené, že se nad ním nikdo Často je žena proletářka sama živitelkou nepozastavuje. O ficiální světový názor sa n k rodiny. A tu „ztrácí poslední zbytek m užské cionuje kastovnictví mezi lidmi. Má oporu nadvlády v proletářské rodině půdu pod no v náboženství, k teré odvrací oči utlačovaných hama, až snad na trochu té b ru tality k žea vykořisťovaných mas od strádání tohoto ná;n, k terá se rozmohla po zavedení m ono světa a upíná jejich pozornost k posm rtné gamie. T ak není rodina proletáře monogamblaženosti. Církevní dogm ata vedou cílevě ním m anželstvím v přesném slova smyslu, domě k poslušnosti pánů, zam ěstnavatelů. ani při nejvášnivější Lásce a nejpevnější v ě r „Dávejte což je císařovo císaři a což je bo nosti obou m anželů a ani když se mu snad žího^ Bohu“ a „Koho chléb jíš, toho píseň dostalo duchovního i světského požehnání.“ zpívej“, to je výraz kapitálistické m orálky (B. Engels: Původ rodiny ..., vyd. 1949, str. podporované církví. 68.) Buržoasní ^ žena nem á pocit solidarity Do boje za zlepšení svého postavení jde s ostatním i ženami. Svůj zájem vidí v inditedy proletářská žena společně s muži p ro vidualistickém zabezpečení svých m ajetk o letáři. Chápe, že ji osvobodí jenom společný vých a společenských posic v daném spole boj s muži. A ta k na 1. m áje 1890, na p am át čenském zřízení, kteťé považuje za nezvratné ném vystoupení dělnické třídy, m luví již a — pokud jí sam otné zabezpečuje luxus i zástupkyně žen. a společenské výsady — za vhodné i výhod I pro letářk a se dopouští taktických chyb né; vůbec jí nenapadne, aby přem ýšlela spolu s muži své tříd y — ale jedno cítí jasně: o jehQ spravedlnosti. že jí pomůže jenom základní přem ěna spo P rotikladným k postavení buržoasní dámy lečnosti. C ítí nespravedlnost hospodářského je postavení proletářky. a společenského řádu a nem á zájem na jeho J e zbědována hm otnou bídou. N evlastní zachování. výrobní prostředky, nem á nic, stejně jako P ro letářk a nemá v životním boji, při dvaproletář, jenom svoji pracovní sílu. Na roz náctihodinové i delší práci, čas na sebevzdědíl od něho je slabší, je omezena pracovním i lání. Ale sam a cítí, že nevzdělanost jé brzdou povinnostm i k vlastní rodině, pracem i v do v jejím sociálním zápase. B ojuje proto za
158
přístup ke vzdělání. Bojuje za své děti, za to, aby mohly navštěvovali školu, k terá je theoreticky sice od dob M arie Terezie po vinná, ve skutečnosti proletářským dětem nedostupná. Vždyť je mučí dětská práce to vární, nedostatek teplého oděvu, nedostatek obuvi, tříd n o st kapitalistické školy, která zůstává školou výsadní. Nezná sice již stavů, zná jenom občany, ale vyžaduje jedno — aby každý za své vyučování zaplatil, jak nás po učuje V ladim ír Iljič Lenin. I tad y se p ro je vuje všemocná síla m ajetku, tak typická pro kapitalistickou společnost. U prostřed mezi těm ito dvěm a třídam i jsou střední vrstvy, m aloměšťačky, ženy malovýrobců a úředníků. Jsou to ženy, k teré si o sobě namnoze myslí, že p atří k buržoasii, ačkoliv jejich zájm y se od zájm ů buržoasních žen podstatně liší. Postavení žen této v rstvy prodělávalo prudký vývoj, na k te rý působil rozvoj industrialisace. V období rozvoje řem eslné výroby a s ní spojené patriarchální rodiny nalézaly tyto ženy h o s p c ^ řs k é u platnění v širší doniácnosti. ^Názorně to ukazuje Eliška K rásnohorská, představitelka m alom ěšťanských žen, ve své »»Ženské otázce české“ z ro k u 1881: „Za časů, kdy převeliká část domácích potřeb, od sirky počínaje, doma se vyráběla, nem ařila žádná pracovitá ru k a ženská času a nam áhání zby tečným i trety, byloť plno díla ta k řk a ve dne Y. noci, a každá dospělá dívka i paní zaslou žila si zajisté toho chleba, k te rý jí p osky tován byl, aniž by z rodinného k ru h u na k rok yystoupila. T en k ráte měla domácí práce ženská vysokou cenu peněžitou, neboť ob sahovala ■ ‘V sobě m nohé výkony, k te ré jsou ^yní základem prům yslových výrob značně výnosných. Jelikož se však tak m nohé od větví práce vystěhovalo z dom ácnosti ven a stroje v dílnách nyní m ísto rukou ženských laciněji a pohodlněji pro dom ácnost vyrábějí tolik potřebných předm ětů, není jin ak možno, ^ežli že se práce v dom ácnostech velmi Zjednodušila, m éně vyžadujíc ženských rukou ^®zli jin d y a že valné části ženštin nezbývá, ^^žli^z trého voliti: buď vym ýšleti zbytečné titěrn é zam ěstnání v domácnosti, buď zan^leti anebo za prací vykročiti též přes práh domácího zátiší ven do prům yslového zavo žení.“ (Str. 18-19.) Situace m alom ěšťanské ženy se mění. D říbyla po hospodářské stránce důležitým yyrobním činitelem v domácnosti. Rozvojem jndustrialisace ztrácela její práce v d o n ^cí?osti stále více peněžité výhody pro rodinu. Jr^niácenská ^ r o b a byla výrobou konservaoproti pokročilejší výrobě tovární, rive se doma lily svíčky, vařilo mýdlo, zaarelo a nakládalo ve velkých množstvích, ly se a spravovaly šaty a prádlo, vyráběla doitócká obuv. hodina proto potřebovala více ženských
pracovnic. I svobodné tetičky byly vítaným i členy rodiny, neboť svojí prací přispívaly k jejím u hospodářském u blahobytu. Tovární výroba zmenšila rodinu. Tovaryši a učňové nezasedali již k společnému stolu, ale přecházeli k strojové práci tovární. To v ární výroba zastala m nohou činnost žen lépe a hlavně laciněji. To mělo odraz na po stavení žen. N ejprve na postavení svobodných příbuzných, které již nebyly vítaným i členy rodiny, ale hmotnou přítěží. Cítily, že se m usí živit samy. Ja k é byly jejich vyhlídky na obživu? ž en y z lidu, ať venkovské či m ěstské, šly do to váren jako dělnice nebo do m ěšťanských a buržoasních rodin jako služky, žen y střední v rstvy byly vychovány v nesprávném n á zoru, k te rý — vyplývaje z rozdělení společ nosti na tříd u vládnoucí a ovládanou — hod notí lidi podle toho, ke které třídě patří. D cery z m ěšťanských rodin, i když zchudlé, nechtěly ztratiti příslušnost k výsadní třídě. J iti ďo továrny, stá ti se „fabričkou“, to byla pro dívku z m ěšťanské společnosti p e r spektiva nepřijatelná, perspektiva ponižu jící! Proto usilovala o nějakou možnost, která by jí otevřela cestu k t. zv. „vyššímu povo lání“ nebo k povolání prům yslovém u a ob chodnímu, v němž viděla zdroj blahobytu.^ Jak é byly možnosti uzavírání sňatků žen střední vrstvy? V prvním období, kdy jejich výrobní činnost byla v souhlase s rozvojem výrobních sil, byly potřebným i pomocnicemi a snadno nalézaly manžela. V období dalším, k dy industrialisace učinila jejich práci zbyt nou i dokonce nepotřebnou, měly horší v y hlídky na sňatek nežli^ženy buržoasní, které m ěly věno, i nežli ženy proletářské, které svou výdělečnou prací pom áhaly uživiti ro dinu. Ženy střední v rstv y čekaly na ženichy, slevujíce s rostoucím počtem let z ro m an tk kých představ a snů. P ři tom nehledaly p ří činy svého ponižujícího postavení ve spole čenském zřízení. Toužily jenom zaujm outi v něm individuálně výhodné místo, nabýti rovnoprávnosti s muži, udržeti se ve své s w lečenské vrstvě a zachovati si — aspoň zdán livě — její životní úroveň. Postavení ženy v kapitalistické společnosti je po všech stránkách horší nežli postavení muze. S tím jde ru k u v ruce i větší zaostalost žen, jevící se nejvýrazněji u m ěšťanských žen v období, kdy jejich výrobní činnost je již na odstupu. Zatím co m už-m ěšťák je účasten výrobní nebo obchodní činnosti a přichází do sty k u s více lidmi, je žena^ uza v řena do zdí domácnosti. Jediná společnost, v níž se může pohybovati, jsou j>aní stejně ujařm ené, pro k teré kávová společnost s p ro gram em omezeným na hovory o domácnosti a módě, n ářk y na služky a společenské k líp k y jsou jedinou společenskou událostí. Tato omezenost m ěšťanských žen jeví se
159
v celém jejich pasivním poměru k veřejnému životu, stejně jako k mohutnému národnímu hnutí 19. století. Konstituování národů, provázející osvobozenské hnutí na přelomu feudalismu v ka pitalismus, které bylo živeno bohatým zdro jem ryzího českého jazyka prostého lidu venkova i měst, nenalezlo pochopení a pod pory u nevzdělaných měšťanských žen. Když v 1. polovině 19. století začali vyrůs tat! a od omezeného šosáckého měšťanstva se oddělovali pokrokoví vlastenci, byly mezi nimi jen výjimečně ženy. Ale i později, v le tech sedmdesátých až devadesátých byla neuvědomělost maloburžoasních žen v otázce národnostní žalostná, zatím co prosté ženy z lidu nám zachraňovaly lidové pohádky, písně a říkanky. Ve snaze dosáhnouti vyššího životního uplatnění stávají se měšťanské ženy konkurentkam i mužů své společenské vrstvy. Vzniká ženské emancipacní hnutí, které — „stávajíc se promyšleným a rostoucím taže ním nápadné shodným ve všech kulturních zemích, jemuž ani nejzarytější odpůrci ne mohli učiniti přítrž — vězí v hospodářských a společenských podmínkách.“ (S. K. Neu mann: Dějiny ženy. žena novověká a moder ní, str. 434.) Toto ženské emancipační hnutí není hnu tím všech žen — je typickým hnutím žen hlavně středních vrstev, žen měšťanských a žen zchudlé buržoasie. Je hnutím třídním, vyrůstajícím z hospodářských kořenů, smě řujícím k vyrovnání nerovnoprávného posta vení ženy a k jejímu uplatnění se v kapita listické společnosti. ' Jeho prvním projevem je boj za vzdělání. Než věc blíže objasníme, podívejme se na stav dívčího školství v období rozvíjejícího se kapitalismu. 2. Ženské vzdělávací ústavy v polovině 19, století.
Třídní diferenciace kapitalistické společ nosti nesla s sebou i diferenciaci školního vzdělání podle m ajetku a tím podle třídního složení obyvatelstva. Týká se to dívek ještě ve zvýšenější míře nežli hochů. Na rozdíl od stavovských škol feudálních přináší s se bou kapitalistická společnost svobodu vzdě lání — ovšem pro ty, kdo si je mohou zapla tit!. Faktor „peníze“ hraje rozhodující úlohu — prolíná školství stejně jako celý život člověka. Z postavení žen v kapitalistické společnosti plynulo to, že hoši měli ve vzdělání prioritu oproti dívkám. Zatím co měšťanští sjmkové byli posíláni pravidelně nejen do škol elemen tárních a normálních, ale i na studie, dostá valo se jejich sestrám nejubožejší náhrady vzdělání v soukromých a klášterních školách. Od dob Marie Terezie byla sice zavedena po vinná školní docházka, ale nebyla dodržo
160
vána a nevymáhala se, hlavně ne u chudiny a zvláště ne u dívek. Dcery zámožných měšťanských rodin byly vyučovány soukromě. Soukromé vyučování zámožných měšťanských dívek mělo býti známkou přepychu, důkazem, že si to rodina „může dovoliti“. Dcery venkovské i městské chudiny nemohly školu navštěvovat! z dů vodů sociálních. Nedostatek teplého oděvu a obutí s hospodářskou nutností přidržeti dcery k domácí neb i výdělečné práci zbavovaly rodinu povinnosti, posílat dcery pravidelně do školy. Chudé dívky m am ě toužily po škole. Tento stav trval až do 20. stol. Dočítáme se o tom v mnoha článcích v „ženském listě“, sociálně demokratickém ženském tisku, kde se znova a znova objevuje volání žen po vzdělání. Těm dcerám z lidových vrstev, které do školy mohly chodit, dostávalo se školního vzdělání formou i obsahem mnohem demo kratičtějšího a pokrokovějšího, než byla sou kromá výchova dcer z rodin, v jejichž ru kou spočívalo hospodářské i společenské ve dení tehdejší společnosti. Navštěvovaly třítřídní školy obecné, u nichž byly od roku 1865 zřizovány 4. třídy. V Praze byla v Týně t. zv. škola hlavní, později škola měšťanská. Úroveň vzdělání dívek „z d o b ác h rodin“, t. j. měšťanských dcer, byla nízká, jedno stranná, třídní. Byla zaměřena na činnost ženy ve vlastní domácnosti; udržovala ji v na prosté neznalost! problémů hospodářských a politických a dávala jí nejpovrchnější nátěr idealistického světového názoru. Během 19. století procházelo ovšem vzdě lání dívek procesem vývoje, který odpovídal vývoji kapitalistické společnosti. V první polovině století jsou typické vzdě lávací kroužky pro dívky z měšťanských rodin, jaké vedla na př. Magdalena Dobro mila Rettigová. Shromažďuje měšťanské dívky — ne ovšem dívky z třídy proletářů — v Litomyšli a kromě vaření a ručních prací je seznamuje s literaturou a snaží se četbou zábavných knih a rozhovory rozšířit! jejich obzor. Působení M. D. Rettigové je v úzkém třídním rámci — skvěle je zachycuje Julius Fučík ve své „Boženě Němcové bojující“. Byla to „důstojná“ matróna, pro niž sociální zápasy byly neznámou pevninou pro ni ne existujícího světa. Idea osvobození člověka, kterou kapitalis mus pro svůj rozvoj potřeboval, proklamo vala — ve smyslu idealistické filosofie a je nom pro ženy výsadní třídy — právo na vzdělání. Pokrokoví vlastenci volali po vzdě lání i pro ženy, „které by ženu především eticky povznášelo ^a potom teprve k život nímu povolání připravilo; vzdělání, které usiluje, aby z žen člověkově byli, pak teprve ženštiny," panny, ženy a babičky.“ (Vlasta Kučerová: K historii ženského hnutí v Če chách, Brno 1914, str. 19.)
Projevem toho bylo, že již v době před březnové pojal Karel Slavoj Ammerling do svého širokého školského plánu i oddělení pro ženy. Tento praktický lékař, polyhistor, peda gog a filantrop považoval soustavnou vý chovu a řádně vybudovanou školní organisaci za nejpevnější a nej bezpečnější podklad pravého vzdělání, které zabezpečuje blaho hmotné i duševní. Proto chtěl vybudovati vzorný výchovný ústav pro učitele škol ná rodních, odbornou školu pro řemeslníky a vzornou výchovnu pro ženy. Na jeho plány měly zřetelný vliv panso fické snahy J. A. Komenského; ve snahách po vzdělání žen se přímo odrážela Komen ského IX. kapitola Veliké didaktiky: „Také nemůže býti podáno žádného dostatečného důvodu, proč by druhé pohlaví mělo býti vůbec vylučováno od studia moudrosti. Ne boť jsou stejně obrazem božím, stejně účast ny milosti a království budoucího věku, stejně obdařeny myslí čilou a moudrostí p ří stupnou, často i více než naše pohlaví; stejně mají přístup k velikým věcem, ježto často jich užil sám Bůh ke kralování nad lidmi, k udílení velmi zdravých rad králům a kn í žatům, k lékařství a k jiným věcem pro pokolení lidské užitečným, také k úřadu pro rockému a ke kárání kněží a biskupův. Proč b>chom je tedy měli připouštěti k abecedě, avšak potom odháněti od knihy?“ Ve snaze dáti ženě hlubší vzdělání a vy chování dobré vlastenky a vzdělané paní dpmu zahájil K. S. Ammerling zprvu kursy přednášek, jejichž program byl polyhistoricky. V roce 1843 zřídil výchovný ústav pro dívky od 5—18 let, který vedla z počátku Bo^^slaya Reissová-Rajsltó. Úkolem této ženské »»Budče“ bylo „vzdělání zdatných hospodyň "^ jakožto základu rodinného, národního a státního života“. Učebními předměty byl jazyk český, německý, francouzský, litera tura, přírodní vědy a ženské ruční práce. í^dyž se Bohuslava Rajská v roce 1845 provdala za Františka Ladislava čelakovskeho, bylo to pro „Budeč“ otřesem. V její P^aci pokračovala pozdější choť Ammerlingova, Františka Svatava z Michalovic, ale SKola pod jejím vedením již ztrácela svůj Vlastenecký a pokrokový charakter a v leech 60tých se v důsledku politické reakce Poněmčila. , ^ když byl tento Ammerlingův ústav, ‘javně ve svých začátcích pod vedením BoRajské, pokrokovým přínosem do Poustě dívčího „vzdělávání“ měšťanských , p í' v soukromých kursech, věnovaných ručním pracím, byl zaměřen úzce t i l 1 . ^ neznamenal nic pro dívky z prole^ s k y c h rodin, které nemohly býti účastny ^ ^ o v á n í. Také odchovanky ústavu nenašly ^ charity — bližší cestu k dělnicím
Příznačné pro výchovu dívek z m ěšťan ských rodin byly soukromé dívčí vzdělávací ústavy. Podnikatelství, kterým bylo pro dchnuto měšťanstvo, našlo svůj výraz ve zřizování těchto ústavů. Jedním z nejznámějších byl^ soukromý vy učovací ústav Mme Svobodové, rozené Francouzky a dříve vychovatelky v rodině n ě meckého advokáta; její soukromá škola byla v polovině století považována za nejlepší svého druhu v Praze. Jejím i žačkami byly dcery z vlasteneckých rodin české společ nosti, neteře Riegrovy, Zdeňka Havlíčková, dcera Erbenova Blažena, sestra Svatopluka Čecha Božena, dcery českých podnikatelů Kavallierů, Jahnů a m. j. Přitom byla výchova vedena zcela německy s povinnou výukou francouzštině. Mimo čtení, psaní a trochu počítání učily se žačky v 1. ročníku jenom náboženství a pouze letmo něco z rostlinopisu. Vyrývání kostrba tých čárek tvrdou tužkou na papíru se — jak vzpomíná Eliška Krásnohorska — nazý valo kreslení. Učení doplňoval ve vyšších ročnících předmět Deutsche Sprachlehre. Zato o českém jazyku nebylo poučení žádné. Ostatním předmětům učily se žákyně vesměs z německých knih. Byly to Weltgeschichte» Erdebeschreibung, Naturlehre, Naturge schichte, Stillehre, Geschichte der deutschen Literatur a Sittenlehre. Vyučovalo se 2 ho diny denně, ostatní čas zabraly ruční práce. Jiný podobný ústav byl ústav slečen Voglových. čty ři sestry měly dívčí ústav ve Vladi slavově ulici, kdysi chvalně znám j. Dvě vy učovaly literárním předmětům, třetí hře na klavír, čtvrtá vedla domácnost. Některé dív ky k nim docházely, venkovské u nich bydlilyÚstavy byly doplňovány jakýmisi speciál ními školami šití, spravování prádla, ozdob ných ručních prací. Tato vychovatelská činnost byla slušným zdrojem příjm ů a váženou existencí pro mnohé dcery z chudších měšťanských rodin» které v ní spojovaly smysl pro podnikání s nevelikou mírou vlastního vzdělání. Samy žily v plné oddanosti řádu a pořádku měš ťanské společnosti. Namnoze si mezi žadatelkami — budou cími žákyněmi — z měšťanských rodin mohly vybírat dcery jen z vážených a^ ma jetných rodin, které mohly — kromě škol ního platu — vyjádřiti i jiným hmotným způsobem své uznání vedení školy. Že by se do školy dostala dívka z třídy utlačo vané, nebylo myslitelné. Školy nebyly laciné a zdaleka nestačily uspokojit! poptávku všech měšťanských ro din. Společnost nepotřebovala opravdově vzdě laných žen. Připomeňme, jak to ve s^^ch „Upomínkách“ osvětluje Karolina Světla: „Nikomu ani na mysl nevstoupilo, že by česka
161
dívka ještě jiného věděti a znáti měla a v životě pohřešiti mohla, než čeho jí ne vyhnutelně potřebí pro kuchyň, fysické od chování dítek a zabezpečení sobě vlády nad služkami; ani to pak jí nepovědělo u r čitě, systematicky, s rozumem, sama to m u sila pochytiti a sobě přisvojiti. — Mělo se za to, že o vychování děvčete dostatečně postaráno, pakli k němu chodil učitel lite rárních předmětů (obyčejně student, jenž sám ještě škole neodrostl) do 12. roku, jenž nato ustoupil učiteli hudby a jazyka fran couzského; vychovatelky byly téhož času ještě málo v módě. Přidalo-li se k tomu i kreslení, tož bývala slečinka v 15. roce svém podle úsudků nejkompetentnějších vy hlášena za dokonale vychovanou, uvedena do všech bálů a společností a mohla i směla se vdáti, což neopominula co nejdříve uči niti“ (str. 96). Všimněme si, jak Karolina Světlá zde mluví o tom, že je pro^dívku důležité, aby byla poučena jak si počínátl pro „zabezpe čení si vlády nad služkami“ — to samo už ukazuje, jaká byla propast mezi ženami za kapitalistické společnosti. Měšťanské ženy hledaly jedinou cestu k proletářkám a to po linii vzdělávání — pomyšlely na různé vzdělávací kursy pro služ ky, vedeny při tom ovšem myšlenkou, aby si vychovaly dobťé pomocnice. Sem patří po kus o školy pro chudé dívky Honoráty Zaové, roz. z Wiszniowských, rodem Polky, kola měla býti spojena se zprostředkova telnou ženských prací, ale pokus se nezdařil. Znakem pokusů měšťanských žen o škol ství pro chudé dívky byla charita, vyznaču jící práci některých žen z měšťanských ro din. Viděly bídu proletářských děvčat, hlavně služek, a snažily se je povznést tak, aby se dostaly kousek výše na společenském žeb říčku, aby se provdaly za drobné řemeslníky, „lepší“ dělníky, aby se naučily ručním p ra cím. Motivy této dobročinné činnosti byly různé, ale její výsledky byly nepatrné. Představitelkou těchto dobročinných žen byla Marie R iepová-Palacká, která chtěla již v sedmdesátých letech zříditi prům yslo vou školu dívčí pro chudé dívky, která by zároveň zprostředkovala zaměstnání žaček. Podala návrh na tuto školu Spolku sv. Lud mily, jehož byla jednatelkou. Byly zřízeny kursy šití a malířství, škola však finančně těžce zápasila a když se předsedkyně spolku Schoenbornová rozhodla svěřiti vyučování jeptiškám, resignovala Marie Riegrová na svoji funkci. Průmyslová škola zanikla. Charitativní činnost Marie Riegrové pro jevila se též v jejích snahách o zřízení školy mateřské, jeslí a ústavů pro útlý dětský věk. Bojovala o nové pole pro ženskou práci v oboru vychovatelském — o pěstounky — a o doplnění veřejné nedostatečné péče o děti
t
162
pracujících matek dobrovolnými pracovni cemi. Na příkladě Marie Riegrové vidíme, jak se zámožné ženy vyrovnávaly s nespravedl ností společenského řádu dobročinností a jak třídní nerovnost považovaly za přirozenou. Prvním průlomem do vyššího vzdělání dí vek byly učitelské ústavy. Jejich zakládání souviselo s hospodářskými poměry, se ztrá tou potřeby ženiny práce v širší domácnosti. Povolání učitelky bylo pro ženu považováno za vhodné. Vyplývalo to z obecně uznávaného názoru, že ženino poslání je na prvém místě v tom, aby byla vychovatelkou dětí; nemůže-li vychovávati děti vlastní, nechť je ale spoň vychovatelkou dětí cizích. I zde byl ovšem rozhodující moment hospodářský; pro ženu byl jako samozřejmost zaváděn celibát, takže ženám provdaným a tím podle tehdej šího názoru zaopatřeným nebylo učitelství otevřeno. Nebylo tomu tak u industriálních učitelek, kde si poměry na vesnici vyžadovaly, aby vyučování ženských ručních prací p ře vzala žena učitele. Celibát učitelek byl přímo odstrašujícím dokladem zvrácenosti kapita listické morálky, žena, které byly odepřeny vlastní mateřské zkušenosti a osobní stěstí, měla být vychovatelkou nových mladých ge nerací. Rozvoj a bohatnutí českého měšťanstva vedly v šedesátých letech k založení Městské vyšší dívčí školy. Stalo se tak péčí obce praž ské. Bohatí měšťané chtěli, aby jejich dcery dosáhly vyššího vzdělání, aby dovedly obrat ně vésti společenské salony, a tak ještě po společenské linii podporovaly podnikatelské úspěchy svých otců a manželů. Výmluvným znakem volnosti a výlučnosti tohoto studia je, že byly přijímány i mimo řádné posluchačky, které si mohly volně zapsati jenom některé předměty. Významnou události v dívčím vzdělání 19. století je založení škol ženského výrobního spolku. V roce 1871 přinesla „Politika“ „Pro volání k paním a dívkám českomoravským“, aby byla zřízena obchodnicko-průmyslová škola a jiné kursy učební, k čemuž by se časem připojila poptávárna různých zaměst nání ženské výživy. Provolání, podepsahé 27 podpisy, mělo známá jména Žofie Podlipské, Karoliny Světlé, Elišky Krásnohorské (jako hlavní iniciátorky) a jiných žen z pražské měšťanské společnosti. Úkolem škol bylo, podle soudobých pro jevů, připraviti českým dcerám nezámož ných rodin ještě jinou a utěšenější budouc nost, než aby se jako dosud všechny státi musily pradlenami, švadlenkami a panskými v domech bohatých — aby co obchodnice a průmyslnice sobě a rodinám svým dobyly také špetku blahobytu a volnosti. Sociální charakter škol dokazuje skuteč nost, že v prvním pětiletí bylo z počtu 2125 žaček 1085 vyučováno bezplatně.
Oproti Městské vyšší dívčí škole byl to ústav pokrokovější a demokratičtější — ale motiv jeho založení byl ovšem třídní. Měl zajistiti dcerám nezámožných rodin, aby ne klesly mezi proletariát, aby se udržely ve vrstvě maloměšťanstva nebo aby se do ní dostaly. A tak vidíme ve vývoji na jedné straně zprvu školy soukromé pro měšťanské dcery, které se s větším bohatstvím měšťanstva do plňují „noblesní“ Městskou vyšší dívčí školu, na druhé straně nezdařené pokusy charita tivní pro chudé dívky a mezi nimi uprostřed školy ženského výrobního spolku pro dcery ze středních vrstev, které musí mysliti na zabezpečení ^ ž iv y vlastní prací. Zatím m u^ měšťanské společnosti již do sahovali nejyyššího vzdělání. Roku 1883 byla otevřena česká universita a rozvíjela se ku l tura a vzdělání jako odraz hospodářského rozvoje české společnosti. V té době již máme začátky ženského emancipačního hnutí, které v prvé fázi soustředilo své úsilí na to, aby dívkám otevřelo přístup ke vzdělání středoškolskému a k studiu uni versitnímu, a tím jim umožnilo uplatnění se Ve vyšších povoláních, v prvé řadě v povo dn í středoškolských profesorek a lékařek. ,To již je historie vzniku „Minervy“, prv ního českého dívčího gymnasia, které vzniklo zprvu jako první soukromá střední škola
dívčí spolku „Minerva“. Vznik „Minervy“ byl těsně spjat s hospodářskými i společen skými podmínkami devadesátých let m inu lého století a s oním stupněm vývoje myšlení měšťanských žen, jak je určoval vládnoucí liberalistický světový názor, přiznávající po třebu reformismu v rámci oficiální společ nosti. Je třeba ještě konstatovati, jaký názor na dívčí vzdělání té doby mají představitelé naší historicko-pedagogické vědy. Je to názor třídní. Vidíme to jak na O. Kádnerovi, který staví ve svém „Vývoji a dnešní organisaci školství“ otázku dívčího vzdělání zcela objektivisticky, tak .n a R. Neuhofferovi, který ve své studii „Středoškolské studium dívčí“ osvětluje stejně nedostatečnost dívčího stu dia společenským názorem, že žena je tvor fysicky i duševně odlišný oá muže, obda řený menší schopností, a že její povolání je v rodinném životě a v domácích pracích, ni koliv ve veřejném životě a ve výdělečné práci. Schází mu úplně pohled prohloubený pochopením hospodářských příčin a souvis lostí. Stejně i reformisťické snahy Františka Drtiny našly výraz začátkem století v zaklá dání dívčích lyceí, které byly vysloveně úpadkovým zjevem měšťanské společnosti. Nižší vzdělání mělo ženu ponechati na niž ším stupni společenského žebříčku v kapita listické společnosti. (Pokračování.)
pedagogické vzdělání
První pololetí práce fakultní školy. Učitelský sbor fakultní školy, Praha 2. V. I. Lenin nás učí, že „účitel musí být nás postaven na takovou výši, na jaké nikdy nebyl, není a nemůže být v buržoasní společnosti. To je pravda, kterou není třeba dokazovat. K tomu musíme dospět Systematickou, důslednou a vytrvalou prací, 'usilující jak o rozšíření jeho obzoru, tak ^ 3eho všestrannou přípravu k jeho opravdu '^^^ešenému poslání.“ Naše pedagogické fakulty poskytují bu^oucím. učitelům hluboké a všestranné theoetické vědomosti. Ozývají se však hlasy, ^ absolventi pedagogických fakult nejsou ^osti připraveni po stránce praktické a že ^ po nastoupení práce na školách setkávají praxi s obtížemi,' které těžce zdolávají Praye proto, že jim pedagogická fakulta nePoskytla příležitost k osvojení základních způsobů a forem práce s dětmi. byla zajištěna tato praktická příprava t^^^^oích učitelů na pedagogických fakul, vydalo ministerstvo školství, věd^ a fau v červenci 1952 výnos o zřizování ^^Itních škol Dři Dedaeocickvch fakul
tách, na nichž „konají posluchači v učeb ních hodinách hospitace, praktické výstupy a souvislou pedagogickou praxi. Kromě toho jednotlivé katedry používají fakultních škol pro svou vědeckou, výzkumnou a metodickou práci“. Práce posluchačů pedagogické /fakulty na fakultní škole umožňuje jim póznat školu, seznámit se s třídními kolektivy, pozoro^yai vyučování a mimotřídní i mimoškolní práci, seznámit se s metodickým materiálem uči telů, s průběhem porad učitelského sboru, se žákovskými pracemi, s prací v zájmových kroužcích, v doučovacích skupinách, s prací pionýrské a žákovské organisace, studovat ^ u še n o sti učitelů a ředitele školy. Umož ňuje jim spojovat theorii s praxí. Poslu chači hospitují při vyučovacích hodinách^ a sami vykonávají samostatné výstupy za p ří tomnosti odborníka z fakulty a fakultního učitele. Poznávají pedagogický proces, složi tou a namáhavou práci učitele,^ jeho vedoucí úlohu v pedagogické práci. Učí se metodám výchovy a vyučování a získávají zkušenosti.
163
