Vztahy mezi Vatikánem a Německem v letech

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Lukáš Borunský

Vztahy mezi Vatikánem a Německem v letech 1933-1945 Bakalářská diplomová práce

Vedoucí bakalářské diplomové práce: Doc. PhDr. Jiří Lach, Ph.D., M.A.

OLOMOUC 2010

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 12. 2. 2010

______________

1

Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli při vypracování této práce. Obzvláště pak děkuji za výborné vedení, cenné rady a připomínky panu doc. Jiřímu Lachovi. Lukáš Borunský

2

„Třetí říše nedokázala vytvořit žádné umělecké dílo, žádný myšlenkový útvar, jenž by dostál i tomu nejnuznějšímu požadavku „úrovně“. Demolice humanity byla s konzervováním duchovních statků stejně neslučitelná jako protiletecký kryt s čapím hnízdem a bojovné obnovovaná kultura vypadala již první den jako města v den poslední: hromada sutin.“ Theodor W. Adorno

3

Obsah 1

Úvod....................................................................................................................... 5

2

Exkurz do historické debaty................................................................................... 8

3

Nacionálněsocialistická náboţenská politika ....................................................... 20

4

5

6

7

3.1

Náhled na církev .......................................................................................... 20

3.2

Přístup k církvi ............................................................................................. 21

Politika Svatého stolce vůči Německu ................................................................. 23 4.1

Vatikánská opatrnost v čase Výmarské republiky ....................................... 23

4.2

Proměny po nacistickém uchopení moci ..................................................... 25

Říšský konkordát ................................................................................................. 27 5.1

Cíle konkordátu............................................................................................ 27

5.2

Obsah konkordátu ........................................................................................ 32

5.3

Hlavní důsledky konkordátu ........................................................................ 33

Encyklika Mit brennender Sorge ......................................................................... 36 6.1

Autoři encykliky .......................................................................................... 36

6.2

Fuldská konference ...................................................................................... 38

6.3

Jednání v Římě a předčítání encykliky ........................................................ 41

6.4

Text encykliky ............................................................................................. 42

6.5

Německá reakce na nečekanou kritiku......................................................... 44

Začátek války ....................................................................................................... 46 7.1

Geneze vztahů od vydání konkordátu do započetí války ............................. 46

7.2

Druhá světová válka očima Vatikánu .......................................................... 49

8

Závěr .................................................................................................................... 53

9

Prameny a literatura ............................................................................................. 56 9.1

Prameny ....................................................................................................... 56

NOVINY A ČASOPISY ......................................................................................... 56 INTERNETOVÉ ZDROJE ...................................................................................... 56 DALŠÍ PRAMENY ................................................................................................. 57 9.2

Literatura ...................................................................................................... 57

Anotace ........................................................................................................................ 60 Přílohy.......................................................................................................................... 61 Abstrakt........................................................................................................................ 62 Abstract ........................................................................................................................ 63

4

1 Úvod V průběhu 20. století se rozvinuly hlavní totalitní ideologie, které v různých částech světa po celé století ovlivňovaly ţivoty lidí a vztahy mezi státy. Opravdový rozmach těchto ideologií se udál především v první polovině minulého století v Evropě. Po první světové válce dochází k rozpadu některých tradičních monarchií a svou cestu si definitivně klestí demokratický způsob vládnutí. Toto období však nemůţeme označit za vítězné pro demokracii, neboť po celé Evropě se následně nevynořuje ani tak strašák komunismu jako spíše pravicového extremismu. Ačkoliv to pro nás na základě struktur naší první Československé republiky není rozeznatelné, v celé Evropě se dostávaly ke slovu různé formy krajních pravicových proudů. Období nacistické vlády v Německu je jedním z velmi obšírně vysvětlovaných fenoménů moderní doby, přičemţ se dodnes nad některými rysy reţimu vede polemika. Reţim pro své etablování hodlal získat i uznání na mezinárodním poli, k čemuţ mu mimo jiné mělo dopomoci urovnání vztahů s Vatikánem. Vypořádání se s těmito vztahy a objasnění záměrů, s jakými byly budovány, je cílem této práce. Pokud pak chceme zkoumat chování nacistického reţimu v zahraniční politice, je pro nás nutné seznámit se s různými interpretacemi reţimu. Co se týče zahraniční politiky vůči Svatému stolci, realitě nejvíce odpovídá interpretace Hitlerismu Joachima Festa, dle které hrála klíčovou roli v nacistickém hnutí postava führera. Hitler totiţ měl v nacistické hierarchii rozhodující slovo, coţ v otázkách církevních platilo bezvýhradně. Tak mohl i přes hlasy zapřisáhlých odpůrců ve straně podepsat konkordát s Vatikánem, ukončit akce typu Klostersturm, nebo rozhodnout o odloţení zúčtování s církvemi na poválečné období. Vzhledem k tomu, ţe mnou zkoumané období je mimo jiné i obdobím plným ideologických paradoxů a zájmy i chování obou aktérů se výrazně liší od „klasických“ státních celků, poloţil jsem si otázku zabývající se zejména vztahem Vatikánu k nově etablovanému reţimu v Německu. Předpokládám pak, ţe vatikánská politika vůči Německu směřovala všemi prostředky k udrţení svého dosavadního statutu v Německu. Status, který církev chtěla udrţet, je charakteristický svobodou katolické církve pro působení v otázkách víry na své věřící a taktéţ moţností aktivního působení na poli církví pro 5

samotné věřící. Toto skloubení obou principů se rozpíná od moţnosti, pro věřící svobodně se přihlásit ke katolické církvi, aţ k právu církve na náboţenskou výchovu věřících či zaopatření kněţích státem. Zajímavou studií by byla komparace vztahu Vatikánu a nacistického Německa s jinými evropskými státy, kde se k moci dostala extrémní pravice. Pro sloţitou genezi vztahů mezi oběma státy a nejasnou mocenskou strukturu v Německu, ale nakonec i ve Vatikánu, je nutné tuto práci věnovat jen zkoumání tohoto konkrétního případu. Pro svou práci uţívám empiricko-analytického přístupu, který mi dovolí rozdělit pole výzkumu na jednotlivé součásti a důkladně prozkoumat vzájemné vazby. Metodicky se jedná o případovou studii, s jejíţ pomocí mohu jako výzkumník získat cenné informace o zahraniční politice Vatikánu. Jedná se fakticky o práci, kterou zaměřuji na konkrétní politický systém a snaţím se postihnout příčiny jeho vnitřního vývoje. Vztahy s Německem jsou s ostatními pravicovými reţimy v Evropě v první polovině 20. století stěţí porovnatelné. S nacistickým reţimem došlo k dohodě nad konkordátem, který přestal záhy být dodrţován a jakékoliv vzorce z předchozího jednání s fašistickou Itálií, či jinými evropskými státy, tak rychle pozbyly platnosti. Hlavním cílem této práce je důsledná analýza vztahů mezi Vatikánem a německou „tisíciletou“ říší. I kdyţ je tato problematika nanejvýš aktuální, jakékoliv zobecnění daného případu se můţe dotýkat jen první poloviny 20. století. Za pontifikátu Jana XXIII. totiţ došlo ke svolání II. vatikánského koncilu, který v nazírání církve na politiku a demokracii samotnou leccos pozměnil. Dalším cílem je objasnění velkého mnoţství obvinění a pochybností z období nacismu, které se dotýkají Vatikánu, zejména papeţe Pia XII. Tato obvinění pak zasahují aţ do dneška a proměňují vztahy Vatikánu s Izraelem, ale také třeba s Německem. Práci samotnou jsem rozdělil do několika částí. V prvních dvou kapitolách se věnuji východiskům práce – vymezení základních pojmů, politických linií obou aktérů a teoretickým otázkám spojeným se zkoumáním tohoto tématu. V následující kapitole se zabývám klíčovým dokumentem mezi oběma stranami, a sice Říšským konkordátem. V této části nastíním myšlenkové podhoubí nacismu v oblasti církevní a především chci prokázat klíčovost tohoto dokumentu pro vývoj následných vztahů. Další kapitola je 6

věnována encyklice Mit brennender Sorge, coţ je další z klíčových dokumentů, který byl jiţ vyhlášen jaksi jednostranně. Ten znamená další obrovský přelom ve vztazích s německou říší a prakticky jiţ předurčuje vztah obou celků aţ do konce války. Poslední kapitola se pak zabývá závěrečným zlomem v uspořádání vztahů. Tento zlom bychom opět mohli označit za jednostranný, jelikoţ se přístup Vatikánu začátkem války nijak význačně nezměnil. Práce vznikla na základě studia dostupných pramenů a literatury. Základna pramenů k tomuto tématu je v České republice obtíţněji dostupná. Z česky psaných publikací bych vyzvednul práci Františka Halase Fenomén Vatikán, která pro mne byla naprosto stěţejní v otázce seznámení se s vatikánskou politikou a její logikou. České překlady děl Pierra Bletta a Martina Bormanna byly pro zkoumání vatikánského, obzvláště válečného, počínání neméně důleţité. Poslední z českých překladů, který bych zmínil, je dílo Johna Cornwella, ve kterém jsem se kromě podstatných faktů mohl seznámit se zajímavými obviněními papeţe Pia XII. Na Cornwella bych navázal i dvěma knihami Daniela Goldhagena, jeţ však z hlediska faktografického za podstatné označit nemohu. Všem publikacím se věnuji v následné kritice literatury. Ze značné části jsem vycházel z německy psané literatury, kde bych se chtěl zmínit o dílech Guentera Lewyho a Anetty Mertensové. Zatímco Lewy se velmi fundovaně věnuje rozboru politik obou aktérů, dílo Mertensové mně poslouţilo spíše k sběru potřebných faktů. Některé zajímavé podrobnosti přinášejí i ţivotopisy, ke kterým je však nutné přistupovat obzvláště kriticky, protoţe dochází k snahám ospravedlnit tehdejší počínání, nebo zveličit úlohu daného jedince v dějinách.

7

2 Exkurz do historické debaty Literatura na toto téma je často tendenční a autoři se neubránili vyjadřování svých subjektivních názorů. Zařazení jednotlivých autorů v mém resumé je jednoduché. Pokusil jsem se totiţ od zastánců Vatikánu přes jejich odpůrce dojít aţ k těm obsahově nejvyváţenějším publikacím. Jako neutrální označuji především publikace autorů jako Pierra Bletta či Guentera Lewyho, byť obecně za nestranné povaţováni nejsou. Mezi „vatikánsky“ orientované se řadí Martin Bormann mladší, který se ve své ţivotopisné knize nesnaţí zakrýt určitá propojení mezi Vatikánem a Německem, avšak nevyvozuje z nich ţádné morální pochybení na straně církve. Můţeme se dozvědět, ţe Adolf Hitler byl katolíkem a německá katolická církev ve spolupráci s nacisty dokládala árijský původ obyvatel, aniţ by se této spolupráci farnosti jakkoliv výrazněji vzpíraly. Toto označuje Cornwell za součást antisemitské byrokracie a jeden z důkazů katolické spoluviny. Aktivity katolické církve při ukrývání příslušníků wehrmachtu a pohlavárů Třetí říše u něj taktéţ nevzbuzují jakékoliv známky znepokojení. Jemu samotnému totiţ po válce církev pomohla a dokonce se mu v poválečném období, samozřejmě v utajení, dostalo audience u papeţe Pia XII. Moţná morální pochybení jsou totiţ odvozena od „lidské podoby církve, kterou po celá staletí utvářejí, ale i deformují lidé, světci a hříšnici“1. Při setkání s křesťanskou a ţidovskou exegezí Nového zákona však můţeme najít i „Ţida Jeţíše“2 a tím i nový přístup k převáţně středověkému antijudaismu. Jednalo se tedy o čistou dezinterpretaci, na jejímţ základě docházelo dříve k pronásledování Ţidů. Do role rozhodného obhájce Vatikánu i katolické církve v Německu se postavil také Radomír Malý. Katolíci dle něj byli nedostatečně integrovanou menšinou, která s nepříjemnými vzpomínkami na Kulturkampf usilovala o plné začlenění do národního společenství. Pro upřesnění se sluší uvést, ţe Lewy určuje podíl katolíků v Německé říši v roce 1939 na 43%, přičemţ 22% příslušníků samotné SS byli také katolíky.3 Nacistům se jen podařilo vyuţít jejich touhy po plné národní integraci a navázání ekumenických kontaktů s protestanty. Interpretace konkordátu jako uznání Hitlerova reţimu ze strany 1

BORMANN, Martin: Život proti stínu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2004, s. Tamtéž, s. 206. 3 LEWY, Guenter: Die katholische Kirche und das Dritte Reich. München, Piper 1965, s. 320. 2

8

Vatikánu je „naprostý nesmysl“.4 Vatikán totiţ usiloval o uzavření konkordátu jiţ od dob císařského Německa a „nemohl za to, ţe teprve Hitler projevil ochotu tento říšský konkordát podepsat.“5 Při jednáních bylo jediným ústupkem ze strany Vatikánu zrušení zákazu vstupu katolíků do NSDAP. Podíl katolíků na zločinech v Chorvatsku povaţuje za moţné přejít následujícím citátem s uvedením něčeho jako „polehčující okolnosti“: „Smutné je, ţe na těchto masakrech se podíleli i někteří katoličtí duchovní, kteří se nechali strhnout primitivním nacionalismem. Srbové ovšem opláceli stejnou mincí…“6 I kdyţ se ve své knize Jean Bernard nevyjadřuje přímo k politice Vatikánu, přináší nám jeho publikace řadu cenných poznatků. Jean Bernard byl katolickým

duchovním

v Lucembursku,

který

se

částečně

účastnil

povstaleckých aktivit vůči německé okupaci. V roce 1941 byl gestapem uvězněn a přes krátkodobé pobyty v Luxemburgu a Trieru se dostává do koncentračního tábora Dachau. Skutečný důvod jeho uvěznění nám není plně znám, avšak nová německá civilní správa a Gestapo chtěly zřejmě odstranit několik známých postav a tím zlomit vůli k odporu místního obyvatelstva. V Dachau se nacházel speciální blok pro kněze, kteří po svém uvěznění byli plně odkázáni na svévůli nacistických pohlavárů, resp. na jejich vztahy s církví. A tak tedy za kaţdým zhoršením podmínek v táboře tušili nějakou energickou řeč papeţe v rozhlasu, nebo veřejné protesty biskupů.7 Během jeho pobytu se mu dostalo i devítidenní „dovolené“, coţ sám vnímal jako propagandistický akt pro lucemburské obyvatelstvo. Nakonec došlo v roce 1942 k jeho propuštění z tábora. Tento příběh si však nemůţeme vyloţit jako důkaz potenciálu moci, který dřímal v katolické církvi – to by bylo více neţ cynické. Obzvláště, kdyţ jeho odchodem toto oddělení v Dachau nezaniklo. Různé zrůdnosti se v koncentračním táboře Dachau uskutečňovaly aţ do jeho zavření 29. dubna 1945.8 Dobová publikace Rene Fontenelleho nám můţe brilantně objasnit některé milníky oné doby. Nástup hitlerismu se udál s nesmírnou rychlostí a 4

MALÝ, Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříže. Frýdek-Místek, Michael s.a. 2006, s. 16. Tamtéž, s. 16. 6 Tamtéž, s. 80. 7 BERNARD, Jean: Pfarrerblock 25487. Luxembourg, Éditions saint-paul 2004, s. 72. 8 Das Konzentrationslager Dachau 1933 – 1945 Geschichte und Bedeutung. In: Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit. http://www.km.bayern.de/blz/web/300017/system.asp (25. 10. 2009). 5

9

Hitler se ke křesťanství vyslovil pozitivně, coţ mnohé zmátlo. Přestoţe nacistický reţim nevystupoval vůči katolicismu útočně, panovalo napětí a zmatek, který ještě umocnil přeběhlík z Zentra Franz von Papen. Povinnost církve přizpůsobovat se daným situacím ji dovedla k dohodě o konkordátu, kterému se podrobně věnuje. Jeho hlavní část se týká náboţenského vyučování a z dalších bodů si pak zejména články 31. a 32. dle Fontenelleho zaslouţí, aby byly uvedeny celé. Je plně ilustrativní, jak si ještě autor nebyl vědom jedné ze zásadních chyb, která se týká těchto článků. Jedná se zde o ochranu katolických spolků a politických stran, které mají poţívat ochrany. „Seznam těchto organizací bude sepsán po dohodě mezi vládou Říše a německým episkopátem.“9 Jde o osudový seznam, který obsáhleji zmiňuje Lewy a který jiţ nikdy nebyl vyhotoven. Zřejmá prokatolická orientace autora vyplývá z řady pasáţí v knize. Autor čtenáře nabádá k obdivu moudrosti Pia XI., kterou prokázal při sepisování této smlouvy. Neboť i „čl. I, který mlčky zaznamenává rozpuštění Zentra, je v linii Katolické akce, která se snaţí vyhnout všemu nedorozumění mezi politikou a náboţenstvím.“10 Jedná se tedy o interpretaci, kdy výměnou za nespolehlivé zastoupení skrze stranu Zentrum se církvi dostává smluvní potvrzení záruk. Dále církev těšilo také to, ţe „mohla vstoupit do Německa hlavní branou a oficiálně proniknout do zprotestantizovaných oblastí, jakými je Sasko a Virtembersko.“11 Následuje však jiţ jen jedno velké zklamání za druhým a rozvíjí se kulturní boj, horší neţ za Bismarcka.12 Vypovězení konkordátu s přerušením diplomatických vztahů by trvale uzavřelo dveře moţnému smíru a tak se v závěru autor ptá, zda nevydá Pius XI. významnou encykliku.13 Mezi autory s negativním pohledem na úlohu Vatikánu se řadí John Cornwell. Okrajově se zmiňuje o rozdílu mezi církevním antijudaismem a rasovým antisemitismem, ale označuje jej za diskutabilní, a hlavně se snaţí poukázat na nevraţivost Pia XII. vůči Ţidům. Jedním z hlavních důkazů je zkušenost kardinála Pacelliho z Mnichova z dob existence Bavorské republiky rad, za jejíţ vůdce sám Pacelli označil některé konkrétní Ţidy. Jako největší 9

FONTENELLE, Rene: Jeho svatost Pius XI. Praha, Vyšehrad 1937, s. 283. Tamtéž, s. 284. 11 Tamtéž. 12 Tamtéž, s. 288. 13 Kniha byla napsána před vydáním encykliky Mit brennender Sorge 10

10

zradu katolické církve na katolících v Německu povaţuje Cornwell uzavření Konkordátu z roku 1933, kterýmţto se Vatikán zavázal zrušit katolickou stranu Zentrum, resp. veškeré politické zastoupení katolíků. Pacelli toho obětoval aţ příliš pro uzavření konkordátu na celoněmecké úrovni a snad při sledování tohoto cíle trpěl i přehnanou ctiţádostivostí. Doslova: „Nenechal se zastavit a nevyslyšel rady svých bratrů biskupů, ignoroval německou sociální a politickou realitu, protoţe byl tak posedlý snahou vyhrát ve školské otázce, ţe nepřihlíţel ani k dalším závaţným důsledkům.“14 Encyklika Mit brennender Sorge dle něj přichází pozdě a nedokázala jmenovitě odsoudit Adolfa Hitlera, ani nacionální socialismus. Dalším prohřeškem Vatikánu je dle Cornwella mlčení v otázce napadení Polska. Velkou pozornost věnuje také působení katolické církve v Chorvatsku. Pozastavuje se nad vatikánským uznáním nově vyhlášeného chorvatského státu a odsuzuje jeho tehdejší přístup k Chorvatsku. Daniel J. Goldhagen tato obvinění ještě stupňuje, kdyţ mluví o hmotném bohatství, konkrétně zlatu, které měli Vatikánu chorvatští masoví vrahové poskytnout a které ukradli ţidovským a srbským obětem.15 Pro vatikánské dodrţování přísné neutrality nachází pojmy jako lhostejnost a apatie, „papeţovo mlčení odhaluje morální a duchovní narušenost jeho papeţství.“16 Tato narušenost se měla projevit i zamýšleným taţením proti bolševismu. Z tohoto důvodu měl bez povšimnutí ponechat chorvatské masové vyvraţďování nebo bez jakýchkoliv skrupulí odloţit intervenci ve prospěch římských Ţidů. Na konci své knihy se dotýká otázky hierarchického uspořádání katolické církve a jejím vztahem k demokracii. Jako poslední autoritářskou politickou instituci ji označuje i Goldhagen, čímţ se ovšem dostává jiţ k jinému problému, a sice všeobjímající demokratizaci. Daniel Goldhagen nachází kořeny katolického antisemitismu uţ v Novém zákoně. Kritizuje i církev jako takovou za autoritářství, zastaralost a netolerantní nauku o spáse. Znovu se zde jedná o „mnichovská léta“ kardinála Pacelliho, který si z tamějších zkušeností jen potvrzuje své antisemitské stereotypy. Nejen to, ţe ţidovství a bolševismus znamenají to samé. Jeho popis revolučních událostí v Mnichově poukazuje na jeho údajný antisemitismus 14

CORNWELL, John: Hitlerův papež: tajný přípěh Pia XII. Praha, BB, art 2008, s. 97. GOLDHAGEN, Daniel Jonah: A Moral Reckogning: the Role of the Catholic Church in the Holocaus and its Unfullfilled Duty of Repair. New York, Alfred A. Knopf 2002, s. 218. 16 Tamtéž, s. 291. 15

11

například popisem fyziognomie ţidovských vůdců povstání. Za důkaz jeho nerovného jednání povaţuje exkomunikaci komunistů, přičemţ nacistů se toto opatření nedotklo, naopak jim bylo po konci války pomáháno při hledání úkrytů. Konkordát je interpretován jako první jasné veřejné uznání a legitimizace nacistického reţimu. Inzultace ve prospěch Ţidů konvertujících ke křesťanství jsou dle něj falešně prezentovány jako pomoc ţidovstvu. Důleţitým poznatkem je, ţe historicky je míra antisemitismu v církvi přímo úměrná míře antisemitismu dané společnosti. V tomto bodě se shoduje i s Guenterem Lewym. Jako problematické se u něj jeví rozdělení antijudaismu a antisemitismu. Katoličtí spisovatelé 19. století totiţ při obviňování Ţidů z vraţdy Jeţíše označovali Ţidy jako rasu a tím se blíţili spíše k antisemitismu. Goldhagen zprošťuje, jako mnoho jiných, Ţidy viny za vraţdu Jeţíše a jmenuje Římany. I Lewy shledává středověké církevní a moderní německé nepřátelské chování k Ţidům za obdobné, avšak obhajuje rozlišení církevního antijudaismu a německého antisemitismu. Novodobá církev se pak nadále opírala o antisemitismus v boji proti moderně. Jak katoličtí kněţí, tak i biskupové podporovali v mnoha částech Evropy rozbití demokracií v zájmu dosaţení diktátorských reţimů. Cornwell v této souvislosti doslovně zmiňuje přání Ludwiga Kaase o ujednání mezi moderním totalitním státem a moderní církví. Největší selhání hledá u kněţí a představitelů hierarchie a poţaduje omluvu pro řadové věřící. Přičemţ však Lewy přisuzuje tlak na podepsání konkordátu právě jisté nechuti katolíků v boji proti reţimu. Provinění Vatikánu nekončí s koncem války, čehoţ důkazem nám můţe být vatikánské uznání státu Izrael, ke kterému došlo aţ roku 1994. Pokud se podíváme na chování církve v průběhu holocaustu, nemůţe dle něj být instituce, která si bude drţet morální vedoucí postavení pro západní civilizaci. Ve své další publikaci se Goldhagen zaměřuje na německý aspekt holocaustu, přičemţ neopomíná úlohu církví v Německu. Poněkud překvapivě přitom hovoří v plurálu. Úloha evangelické církve totiţ nebývá tak často zpochybňována. Evangelické církve v Německu se totiţ mohou opřít o tzv. Barmské vyznání známé také jako Barmský teologický výklad.17 Mohli bychom na něj nahlíţet jako na obdobu katolické encykliky Mit brennender

17

Barmer Bekenntnis, resp. Barmer Theologische Erklärung.

12

Sorge aţ na to, ţe evangelická iniciativa se datuje jiţ do roku 1934.18 Dále pak protestantům jejich rozdrobená struktura prakticky znemoţňovala jakýkoliv ústředně řízený odpor, čímţ bývají často ospravedlňováni. Křesťanství se nejrozsáhleji

věnuje

v kapitole

zabývající

se

vývojem

antisemitismu

v novodobém Německu, coţ uţ předurčuje jeho úsudek o roli katolické církve. Vyjmenovává rozpory mezi křesťanstvím a judaismem a také důvody křesťanů k nenávisti vůči Ţidům. Několikrát se tak v knize můţeme dočíst, ţe to dle křesťanů byli Ţidé, kdo jim ukřiţovali Krista apod. Těm, kteří snad věřili, ţe antisemitismus by se mohl rozšířit v důsledku ekonomické krize, to důsledně vyvrací19 a tvrdí, ţe potřeba nenávisti k Ţidům je spojena s křesťanstvím.20 Ten, kdo zná vztah mezi křesťanstvím a antisemitismem, se nemůţe divit, ţe antisemitismus dokázal přeţít i 400 let v lidové kultuře bez fyzické přítomnosti Ţidů. O pár řádků dále se dočteme, ţe také agresivní antisemité Výmarské republiky a nacistického období přišli sotva kdy do kontaktu s Ţidy.21 Syntézou těchto dvou výroků dojdeme k tomu, ţe křesťanství sehrálo v tomto ohledu v Německu opravdu nezastupitelnou roli. Vychází z toho, ţe katolická církev měla v Německu silnou pozici a tu se nacistický reţim snaţil zlomit. Zmiňuje také velmi kontroverzní osobu vratislavského kardinála Adolfa Bertrama, o jehoţ rozporech v celoněmecké biskupské konferenci se níţe zmíním. I přes jakési zjevné kardinálovy sympatie k Adolfu Hitlerovi je však nezodpovědné nezmínit se o něm v celém kontextu a opomenout jeho postavení v biskupské konferenci a jeho vztahy s papeţem Piem XII. Aţ na pár disidentů na špici katolické církve zůstala dle něj katolická církev antisemitská. Zodpovědnými za antisemitismus v Německu činí kromě církví také ostatní německé elity – aţ by se chtělo říci všechny Němce. Výčet autorů, kteří usilují o objektivnější soud, bych započal Wolfgangem Benzem. Vztah katolíků k Říši byl ovlivněn vzpomínkami na císařství, kdy platili, nespolehlivé“.

22

stejně jako

sociální

demokraté, za „národně

Kvůli důleţité úloze Zentra a Bayerische Volkspartei (BVP)

18

LEICHT, Robert: Doppelpunkt. Chrismon, 3, 2009, č. 5, s. 44. GOLDHAGEN, Daniel Jonah: Hitlers willige Vollstrecker. München, Wilhelm Goldmann Verlag 2000, s. 65. 20 Tamtéž, s. 63. 21 Tamtéž, s. 61. 22 BENZ, Wolfgang: Geschichte des Dritten Reiches. München, Verlag C. H. Beck 2000, s. 42. 19

13

při podpoře státu po roce 1918 se Hitler snaţil o navázání pozitivních vztahů za účelem získání parlamentní většiny. Výsledkem těchto snah je pak dohoda o konkordátu. Obě strany uchlácholeny vyhlídkami na konkordát a strachem z politického radikalismus NSDAP souhlasí v březnu 1933 se zmocňovacím zákonem. K následnému porušování různých ustanovení konkordátu dodává: „Povstání z řad katolické církve se později rozrostlo do stejných rozměrů, v jakých byl nacisty porušován konkordát.“23 Počátek útoků nacistického státu na církev datuje především do rozmezí let 1935-1937, kdy dochází k útokům na církevní řády24 a během nichţ jsou konány tzv. páterské procesy25, ve kterých jsou kněţí odsuzováni za manipulaci s devizami a mravnostní provinění. Toto mělo vystrašit církevní vůdce. Ono období bylo ukončeno vydáním papeţovy encykliky, coţ uţ se v dané době dá ocenit jako skvělý organizační výkon. V následující době však většina biskupů nebyla odhodlaná nastoupit na konfrontační kurz vůči Hitlerovu reţimu. Jako zastánce přímé politiky vůči říši jmenuje von Preysina a von Galena, avšak konstatuje, ţe většina takto nevystoupila a nechali tím vyniknout aktivního Bertrama. Jednání křesťanských církví mělo jedno společné: „Proti odejmutím práv německým Ţidům skrze Norimberské zákony v září 1935, ani proti listopadovým pogromům

se

církve

jako

veřejné

instituce

nesemkly a

rozhodně

neprotestovaly.“26 Jezuita Pierre Blett popisuje mimořádně náročnou úlohu Vatikánu, který se při své snaze o udrţení naprosté neutrality dostane do svízelné situace po napadení Polska. Jak připomíná František Halas, pokládal Pius XII. za nezměnitelnou morální povinnost svého úřadu zachování míru. Po napadení Polska je naléháno na papeţovo veřejné odsouzení útoku na tuto katolickou zemi, které by narušilo plánovanou neutralitu. Blett argumentuje mnoţstvím vatikánských diplomatických protestů u ministra Ribbentropa, které polští katolíci vůbec neznali. Kromě této doktríny neutrality se Vatikán poměrně dlouhou dobu úspěšně snaţil zabránit Mussolinimu ve vstupu do války po boku Německa. Po napadení zemí Beneluxu je Vatikán v knize obhajován telegramy soustrasti, ve kterých dochází také k formálnímu odsouzení porušení neutrality 23

Tamtéž, s. 46. Tzv. Klostersturm. 25 Pfaffenprozesse. 26 BENZ, Wolfgang: c. d., s. 124. 24

14

zemí. Tyto telegramy byly dostatečně konkrétní a odsuzující uţ jen tím, ţe měly za následek hrubé útoky, obzvláště ze strany italských fašistů. Kritiky těchto nekonkrétních telegramů dle Halase můţe omlouvat snad jen neznalost církevní frazeologie a neodhadnutí síly tónu. O encyklice se zmiňuje jako o dokumentu, který „otevřel oči mnoha lidem“.27 Poté se soustředí na konkordát a jeho soustavné porušování ze strany Německa. Nezapomíná připomenout situaci v Rakousku, kde ţádný konkordát uzavřen nebyl, resp. byl zneuznán, a po anšlusu se tam postavení církví rapidně zhoršilo. V zájmu deklarované neutrality měl Pius XII. v úmyslu dodrţovat zdrţenlivost a moudré mlčení a ponechat v tomto ohledu odpovědnost na místních pastýřích. K porušení neutrality a obrovskému riziku pro Vatikán došlo aţ na konci roku 1939, kdy měl papeţ zprostředkovat kontakt mezi vnitroněmeckou opozicí a britskou vládou za účelem plánovaného státního převratu. V otázce ţidovských deportací do koncentračních táborů je pozitivně vykreslena snaha Vatikánu jim zabránit, zejména na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku. Také dojde na vánoční poselství z roku 1942, v němţ Pius XII. „odhalil všechnu krutost současné války, porušování mezinárodních konvencí a připomněl statisíce obětí“.28 Na rozdíl od Goldhagena ještě uvádí, ţe se Svatý stolec zabýval nejprve osudem pokřtěných Ţidů proto, ţe ti se skutečně nacházeli v extrémní situaci, kdyţ je ţidovské pomocné organizace často ignorovaly. Anette Mertensová se především zabývá studiem německých postupů vůči katolické církvi. Na počátku nám tedy sděluje, ţe katolíci a katolická církev se nejen postavili na odpor národně-socialistické ideologii a diktatuře, ale ţe byli i součástí německé válečné společnosti. Vzájemný vztah rozděluje do několika časových období, kdy poslední začíná rokem 1940 a tíha útoků snášejících se na církev se zvyšuje. Boj proti společnému vnějšímu nepříteli nevede k pozastavení boje – 89% duchovních odeslaných do koncentračních táborů spadá do období let 1940-45. Okrajově také zmiňuje zajímavé obvinění, dle kterého měli v zařízeních katolické církve pracovat i zahraniční nuceně nasazení dělníci. Speciální postavení v církevní politice Třetí říše měly řády a kongregace, neboť ty byly povaţovány za zdroj ţivotní síly pro katolickou 27

BLETT, Pierre SJ: Pius XII a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2001, s. 67. 28 Tamtéž, s. 311.

15

církev. Zajímavý je vztah nacistických pohlavárů k řádům. Dochází tak například příkazem Bormanna ke konfiskaci a vyvlastnění řádů. Zatímco na jedné straně pro ně byly ideologicky naprosto nepřijatelné, na druhé straně si Heinrich Himmler přebírá leccos od regulí jezuitského řádu pro výstavbu svých SS. Nacionálněsocialistická propaganda se snaţila vzbudit nedůvěru mezi katolíky vůči kněţím a příslušníkům řádů, jak jsem jiţ popisoval, dochází k páterským procesům apod. Hitler však při započetí války potřebuje alespoň částečnou podporu katolíků a tak jsou potlačeny alespoň některé procesy. Církev pak válku neviděla jako vyhlazovací, ale jako „normální evropskou válku“.29 Jasné odmítnutí války církví by totiţ také znamenalo pro miliony katolických vojáků takřka neřešitelný konflikt loajality.30 Důleţité je také její vykreslení postavy kardinála Bertrama, kterýmţ se však určitě nepokouší o zakrytí některých jeho podivných činů. Její pojetí vzájemného vztahu se pak do značné míry omezuje na souboj uvnitř nacistického vedoucího jádra s taktéţ značně rozpolcenou německou biskupskou konferencí. Jako vysoce problematický hodnotí vztah mezi katolickou církví a NSDAP Lee McGowan. Ke zmírnění tohoto napětí došlo podepsáním konkordátu. Zpočátku církev schvalovala nacistickou podporu rodiny, shovívavě se stavěla k útokům SA na levicové aktivisty a spokojeně přihlíţela likvidaci výmarského reţimu. K problémům dochází později, kdyţ nacisté chtějí zasahovat do církevních škol a mládeţnických organizací. Tento apriorně problematický vztah odvozuje od nízké volební podpory NSDAP v katolických krajích. Ve zkratce se dá říci, ţe „u protestantů na severu zaznamenala NSDAP větší volební úspěch neţ u katolíků na jihu.“31 Počátky antisemitismu vycházejí z náboţenských předsudků a pojetí Ţidů jako vrahů Kristových. Ostrakizace Ţidů je zřetelná během celého 19. století, přičemţ koncem 70. let se antisemitská

agitace

zradikalizovala

díky

přílivu

neasimilovaných

ultraortodoxních Ţidů prchajících před pronásledováním z Ruska. Přesto však antisemitismus

samotný

jako

politická

síla

v Německu

nefungoval.

Konzervativci řadou vlád od Heinricha Brüninga, přes Franze von Papena a 29

MERTENS, Anette: Der Angriff auf katholische Einrichtungen im Zweiten Weltkrieg und die Wiedergutmachung nach 1945. Paderborn, Schöningh 2006, s. 81. 30 Tamtéž, s. 87. 31 McGOWAN, Lee: Radikální pravice v Německu od roku 1870 po současnost. Praha, Prostor 2004, s. 123.

16

Kurta von Schleichera svou snahou o zavedení autoritářského způsobu vlády vydláţdili cestu Hitlerovi. Ten se pak dočkal i podpory Zentra, z jehoţ strany to však měl být prostředek boje proti levici a vysoké míře politického násilí. Guenter Lewy datuje kladný vztah mezi Vatikánem a říšskou vládou jiţ od roku 1918, kdy Němcům šlo o to, aby Vatikán nezměnil diecézní hranice na nově odtrţených územích (Sársko, Gdaňsk, Horní Slezsko) a tím nepotvrdil francouzské a polské nároky na daná území. Jednání v otázce konkordátu tedy byla podporována z obou stran, avšak ve Výmarské republice dominovala nekatolická většina a tudíţ nebylo moţno se dohodnout. Nový impuls k jednáním vyšel v roce 1933 zřejmě ze strany německé vlády zastoupené vicekancléřem Papenem. Dle Hitlerových záměrů měl konkordát dopomoci ke zlepšení jak ve vnitropolitickém, tak v zahraničním prostředí. Církev měla v úmyslu dostatečně zajistit svou vlastní existenci a ochranu v Německu a poté byla ochotna zříci se svého podílu na politice, protoţe by cíl jejich politického snaţení byl dosaţen. Byla v tom obsaţena i jistá dávka pragmatismu, protoţe Vatikán povaţoval takovouto dohodu za lepší způsob pro ujasnění vztahů s Hitlerem a stranu Zentrum by po vyhlášení zmocňovacího zákona uţ prakticky nemohl nijak vyuţít. Navíc také církev věřila, ţe Hitlerův reţim nebude dlouho u moci a po jeho odchodu bude mít v ruce legální podklad pro vynucení svých práv na příštím reţimu. Projevy násilí na katolících těsně před podpisem konkordátu nemusely být zamýšleny jako donucovací prostředek, v kaţdém případě tak ale zafungovaly. Další chybou Vatikánu byla nejednotná definice některých článků smlouvy. Za pozdějším smířlivým jednáním církve mohou být také státní subvence, protoţe němečtí katolíci nebyli zvyklí financovat své kněze a konfesní školy. Církev si zkrátka zpočátku z vícero důvodu nechtěla nacistický reţim znepřátelit. Vinu za mlčení během holocaustu připisuje především německé církvi, avšak také upozorňuje na to, ţe při opačném postupu by se pravděpodobně setkala s odporem věřících, protoţe sama církev učila o škodlivosti Ţidů. O jisté rozpolcenosti církevního přístupu k nacistickému Německu hovoří Heinz Hürten. Němečtí biskupové sice jiţ dávno před rokem 1933 upozorňovali na nebezpečí nacionálního socialismu, ale Hitlerova nečekaně umírněná prohlášení po jeho jmenování říšským kancléřem je přiměla přehodnotit názory a věřícím byl povolen i dříve zapovězený vstup do 17

NSDAP. Nacionální socialismus jim nabízel obnovení jednoty s německým národem a moţnost společného zdolání svých nepřátel, liberalismu a komunismu. První pastýřské listy biskupů neodmítaly nový reţim, přičemţ se však i pokusily o vymezení hranic pro společné působení. Nabízí nám i zajímavou teorii, která je v protikladu k tvrzení Lewyho, ţe církev počítala s rychlým pádem nacismu. Církev totiţ musela dát šanci nově se etablujícímu reţimu, protoţe povaha a následky jeho vládnutí v té době nebyly předvídatelné. Odvrácená tvář reţimu se ukázala s prosazováním jeho „světového názoru“ (Weltanschauung), jehoţ prvním signálem bylo oficiální jmenování Alfreda Rosenberga do stranického vedení 24. 1. 1934.32 A tak zatímco Rosenbergovo dílo Mythus des 20. Jahrhunderts předtím ve vatikánské kurii nevzbuzovalo ţádnou pozornost, pár dní po jeho jmenování se ocitne na indexu zakázaných knih. Církev odsoudila základy této doktríny např. i formou kázání ke tříkrálovému svátku, kdy bylo poukázáno na rozdílnou barvu kůţe třech králů. Celkově je vyzdvihována úloha episkopátu, především odváţného kazatele biskupa von Galena. Jeho linii politiky se přibliţoval celý německý episkopát a tak dochází i k vydání pastýřského listu, jehoţ úryvek cituji: „My biskupové

se

nepřestaneme

ohrazovat

proti

zabíjení

nevinných.“33

V následujícím roce kritika biskupů pokračovala jasnými vyjádřeními, ovšem bez předsedy jejich konference kardinála Bertrama. Vyhraněnější část biskupské konference se dostává do kontaktu i s různými hnutími odporu, především

tedy

s Kreisauer

Kreis.

Přes

jednoznačné

odmítnutí

nacionálněsocialistického systému nabádali biskupové k občanské loajalitě. Podle slov arcibiskupa Fringse a mínění ostatních: „Násilné revoluce jsou totiţ s katolickým pojetím stěţí slučitelné.“ Katolické společenské prostředí tedy zůstalo zachováno, avšak k základům odhodlané opozice se nedopracovalo. Bylo to především díky tomu, ţe se jednalo o náboţenské a ne politické společenství, základna tvořící společenství se nezmohla na vytvoření jakýchsi směrnic pro jednání a německý katolicismus přišel o své staré zvyklosti jednání – především tradiční katolické strany.

32

HÜRTEN, Heinz: Widerstehen aus katholischen Glauben. In: STEINBACH, Peter – TUCHEL, Johannes (Eds.): Widerstand gegen die nationalsozialistische Diktatur 1933 – 1945. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2004, s. 134. 33 Tamtéž, s. 138.

18

Halas konstatuje, ţe vatikánská diplomacie si aţ příliš pozdě uvědomila, jak moc ztratila uzavřením konkordátu s Německem. K němu dospěla odvoláním trestů za členství německých věřících v NSDAP a odhlasováním plné moci pro nového kancléře pod taktovkou preláta Ludwiga Kaase s následným vyloučením kléru z veškerého politického ţivota. Podpis konkordátu se také váţe k víře Eugenia Pacelliho, ţe budou ustanovení smlouvy dodrţována. Vyjmenovává výtky kritických historiků s moţnými motivy Pia XII. (germanofilství, antisemitismus). Kritikové ze všech táborů se pak shodnou, ţe se papeţ snaţil o záchranu „aspoň některých“34 Ţidů a toto úsilí mělo také konkrétní výsledky. „Papeţ dal přednost snaze o záchranu lidských ţivotů před hlasitým pojmenováním zla.“35 Stran kritiky Pia v otázce holocaustu se Halas také dobírá k tomu, ţe pramení do značné míry z kritiky instituce papeţství a soudobých struktur katolické církve.

34 35

HALAS, František X.: Fenomén Vatikán. Brno, CDK 2005, s. 405. Tamtéž, s. 411.

19

3 Nacionálněsocialistická náboženská politika 3.1 Náhled na církev Na křesťanství bylo nahlíţeno jako na ţidovský starozákonní element a tento pohled na katolictví byl umocněn jeho orientací na Řím.36 Internacionalismus byl totiţ povaţován za neněmecký. V tomto ohledu byly za nejpropojenější a tudíţ i nejnebezpečnější povaţovány různé řády a kongregace. Katolictví se s nacistickou ideologií neslučovalo v mnoha bodech, jakými byly například láska k bliţnímu, celibát kněţí, „oslava“ smrti Jeţíše. Dne 24. 1. 1934 byl Alfred Rosenberg pověřen dozorem nad duchovní a světonázorovou výchovou a jeho kniha Mythus des 20. Jahrhunderts se stala základem pro vzdělávání. V této knize vychází z rasistického výkladu dějin. Rasové uvědomění je dle něj nejvyšší hodnota, které je vše ve státě, umění i náboţenství, podřízeno. Němci, kteří jsou rasově nejednotní jako kaţdý evropský národ, náleţí převáţně k nordické rase, která měla uţ vţdy nad ostatními převahu. Polemizuje převáţně s katolickou církví a jejím učením. K pochopení jeho vztahů s katolicismem dojdete po přečtení několika málo stran jeho knihy. Můţeme se tak například dočíst, ţe „preláti a kardinálové mobilizující věřící masy a Řím, který se spojil s ateistickým Marxismem, tzn. s mocenskopolitickou podporou podlidí vedou zničující boj proti Německu i za cenu obětování německých katolíků.“37 Vztah k církvím u Adolfa Hitlera byl jistě taktický, coţ jde i vyčíst z jeho vyjádření v knize Mein Kampf. Pro Hitlera však představovala církev a religiozita obecně jeden z hlavních problémů pro prosazení cílů jeho národního hnutí. Vítězství jeho idejí neviděl v přímém konfrontačním kurzu – vznik národního náboţenství či reformace – ale ve vzniku politické strany. „Víra a dogmata jsou stranickými zásadami pro tvořenou stranu.“38 Tento náhled potvrzuje i Josef Goebbels ve svém deníku: „K čemu je nám dnes náboţenství? Nacionální socialismus je náboţenstvím.“39 Dále pak pokračuje ve svém 36

LILL, Rudolf: Ideologie und Kirchenpolitik des Nationalsozialismus. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, MatthiasGrünewald-Verlag 1980, s. 24. 37 ROSENBERG, Alfred: Der Mythus des 20. Jahrhunderts: eine Wertung der seelisch-geistigen Gestaltenkämpfe unserer Zeit. München, Hoheneichen-Verl.1940, s. 6. 38 HITLER, Adolf: Mein Kampf. München, Eher 1942, s. 422. 39 GOEBBELS, Joseph: Die Tagebücher von Joseph Goebbels. München, Saur 1987, s. 278.

20

výkladu: „Nacionální socialismus se musí také stát státním náboţenstvím Němců. Moje strana je mi církví a věřím, ţe nejlépe poslouţím mému pánovi, pokud splním jeho vůli a osvobodím můj zotročený národ.“ Mezi nepřátele německého národa řadil všechny přesvědčené křesťany i Heinrich Himmler.40 Pro získání hlasů křesťanských voličů se však předseda NSDAP musel vyvarovat protináboţenských vyjádření, coţ se mu po celou dobu také dařilo. „Hitler se ani na samé výši své moci nikdy nesměl odváţit nezakrytě vyslovit, ţe křesťanství je bolševismus.“41 I kdyţ to za centrální tezi v Tischgespräche pokládá Ernst Nolte. Katolickou církev hodnotí Hitler pozitivně, především co se týče papeţského nepřátelského postoje k ţidovskému národu, hierarchické uspořádanosti církve a pevnosti přesvědčení věřících. Zejména s postojem k Ţidovstvu se dokonce mohl ucházet o přízeň katolíků, jelikoţ to oni, Ţidé, byli přeci jenom ti dávní vrahové Jeţíše atd. Důkazem Hitlerova ambivalentního jednání je program strany z 24. 2. 1920, zejména článek 24. V něm je vyţadováno zachování svobody církvím a sama strana zastupuje tzv. pozitivní křesťanství, aniţ by se vázala na určité vyznání. 42 Dalším příkladem můţe být vánoční představení z roku 1933, kdy v představení tematicky zaměřeném na boj a vítězství křesťanství bojují a následně k Betlému pochodují oddíly SA s vlajícím hákovým kříţem.43

3.2 Přístup k církvi Dle sčítání lidu z 16. června 1933 bylo z 65,2 miliónů Němců 21, 2 miliónů římských katolíků, coţ tvoří necelou třetinu obyvatelstva. 44 Tento poměr se později ještě změnil připojením katolického Rakouska. Katolíci tak byli početně zastoupenou skupinou, ke které bylo potřeba přistupovat smířlivě. Tuto linii zastával především samotný Hitler, který však ve straně měl v tomto ohledu mnoho odpůrců. Mezi extrémně antiklerikální členy nacistického vedení řadí Guenter Lewy Goebbelse a Heydricha, kteří do poslední chvíle 40

Tamtéž, s. 504. NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše. Praha, Argo 1998, s. 426. 42 Das Parteiprogramm der NSDAP vom 25. Februar 1920. In: Shoa.de. http://www.shoa.de/drittes-reich/textquellen/22.html (29. 10. 2009). 43 O’SULLIVAN, Noël: Fašismus. Brno, Centrum demokracie a kultury 2002, s. 102. 44 HEHL, Ulrich von: Das Kirchenvolk im Dritten Reich. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980, s. 63. 41

21

před podepsáním konkordátu proti jeho ratifikaci protestovali.45 Radikálně nenávistným postojem vůči křesťanství se vyznačoval i Martin Bormann, jenţ byl přesvědčen o správnosti náboţenských kořenů nacistické ideologie.46 V roce 1935 bylo vytvořeno říšské ministerstvo pro církve pod vedením Hannse Kerrla. Účelem jeho vytvoření nebylo jen řešení problémů s katolickou církví, ale také ne zcela vyjasněná situace v církvi evangelické. Jmenování Kerrla, který na rozdíl od mnoha jiných ve straně zastával náboţenskokřesťanskou linii nacionálního socialismu, mohlo být vykládáno jako přátelské gesto vůči církvi a zároveň ukazuje, ţe se Hitler ještě nechtěl vůči církvím vymezit.47 Kerrlův vliv na skutečnou politiku vůči církvím však byl hodně omezen a ve skutečnosti se v této oblasti projevovali straničtí funkcionáři a mluví se o tzv. polykratické struktuře církevní politiky.48 Kromě daného ministerstva se na církevní politice podílela i Reichskanzlei vedená HansHeinrichem Lammersem a Parteikanzlei, která byla od roku 1941 vedena Martinem Bormannem. Výjimečné postavení zde měla také SS řízená Himmlerem, který měl přímý vliv na organizace, které byly k SS přidruţeny. Za války pak probíhá spor uvnitř strany o to, zda stále vést boj proti církvi, nebo jej odloţit aţ na období po válce. Dochází k jistému uklidňování situace, které podporuje Hitler. Himmler s Bormannem však ve svém proticírkevním úsilí nepolevují a v této otázce se s Hitlerem rozcházejí. A tak například Bormannův rozkaz k tzv. Nacht-und-Nebel-Aktion z 13. ledna 1941, kdy měl být zahájen zábor církevních objektů (především klášterů), je 30. července 1941 tajným Hitlerovým příkazem opět zastaven. 14. prosince 1941 Kerrl umírá, jeho ministerský post jiţ není znovu obsazen a ministerstvo směřuje pod Bormannovu kontrolu, čímţ dochází k omezování církví: Kostelní zvony musely být dodány na roztavení pro výrobu vojenského materiálu, letecké útoky na západě Říše jsou důvodem pro zákaz nedělních bohosluţeb před desátou hodinou a pod záminkou nedostatku papíru likviduje Joseph Goebbels v březnu 1941 i církevní tisk. Ukázkou válečné nekoncepčnosti politiky vůči církvím nám můţe být Hitlerův váţně míněný návrh na únos papeţe do Berlína. 45

LEWY, Guenter: Die katholische Kirche und das Dritte Reich. München, Piper 1965, s. 95. BORMANN, Martin: c. d., s. 58. 47 HÜRTEN, Heinz: c. d., s. 130. 48 MERTENS, Anette: c. d., s. 36. 46

22

4 Politika Svatého stolce vůči Německu 4.1 Vatikánská opatrnost v čase Výmarské republiky Vatikánská politika vůči Výmarské republice mohla stavět na předchozích vztazích s Pruskem. První dohoda Vatikánu s Pruskem se datuje jiţ do roku 182149 a od roku 1870 dochází k navázání oficiálních diplomatických styků mezi oběma státy.50 Hlavním cílem vatikánské politiky je upravit legislativně postavení katolické církve formou mezinárodní smlouvy, kterou uzavírá daný stát se Svatým stolcem. Svatý stolec chce při jednání dosáhnout prakticky vţdy stejného cíle, avšak v jednotlivých případech se musí přizpůsobovat „místním podmínkám“.51 Takovýmto podmínkám poté musí papeţský diplomat přizpůsobit nejen svůj postup a taktiku, ale také samotné vymezení cíle. V období po konci první světové války mezi ně patřil mimo jiné i boj za zničení komunismu a liberalismu, třeba i v podobě pozdějšího propojení s nacisty. To nejlépe vyjadřuje výrok Pia XI.: „Na záchranu duší, jednali bychom se samým ďáblem.“52 Pokud pak nejsou situace v daných národech v zásadním odporu se základními poţadavky katolictví, jako tomu bylo v případě „komunistické hydry“53, tak má církev povinnost s těmito národy vycházet. Pokusy o jednání s Ruskem naprosto ztroskotaly a z příkladu ruské revoluce se po Evropě začala šířit hrozba komunismu. Rusko pro Svatý stolec bylo neproniknutelnou oblastí, kterou pak také nadlouho zůstalo. Na vznik nových demokratických zřízení pohlíţela církev stále poněkud podezřívavě a měla tendenci podporovat i diktátorské reţimy. Sama katolická strana Zentrum se tak musela vzepřít naléhání Pacelliho a papeţe Pia XI. při podpoře sociálních demokratů a tím i nově vzniklé demokratické republiky.54 Nové rozdělení Německa přineslo územní ztráty, s kterými se Německo nehodlalo smířit a hlavně na východě Říše mohlo počítat i s jistou pomocí Vatikánu. Tato podpora vypadala konkrétně tak, ţe nebyly dle nových státních hranic rozděleny hranice diecézní.

49

HALAS, František X.: c. d., s. 285. Tamtéž, s. 292. 51 Tamtéž, s. 363. 52 FONTENELLE, Rene: c. d., s. 281. 53 Tamtéž, s. 251. 54 CORNWELL, John: c. d., s. 81. 50

23

Roku 1917 se stává Eugenio Pacelli papeţským nunciem v Mnichově. V roce 1918 dochází k ukončení války a se vznikem nestabilní republiky souvisí i mnoho povstání a pokusů o puč. Jeden takový se udál i v listopadu v Mnichově, kde se povedlo nezávislému sociálnímu demokratovi Kurtu Eisnerovi převzít moc. Později byl ovšem zastřelen a vlády se ujímá vláda revolučního teroru, která se pokouší urychlit nástup diktatury proletariátu. Tato nová vláda měla ţidovské vůdce a vedla násilnou revoluci, která postihla celý Mnichov. V této revoluční době pobýval ve městě i kardinál, který v té době přišel do těsného kontaktu se smrtí a do ohroţení se dostal i jeho vlastní ţivot. Tato událost jej měla poznamenat na celý ţivot. Rozbitím pevné struktury Říše vyvolalo potřebu znovu vybudovat vztahy mezi státem a církví. Pomoc Německu, které v té době nemělo ţádné spojence, by pak mohla Vatikánu pomoci při obhajobě svých vlastních zájmů. Nuncius Pacelli si dobře uvědomoval svou novou roli. „Uţ časně z jara 1919 oznamoval do Říma, ţe nové uspořádání věcí, které je v plánu, se zdá moţné cestou obsáhlého konkordátu s německou říší. Kdyby tato moţnost oproti očekávání ztroskotala, musí se rychle přistoupit k uskutečnění zemských konkordátů, především s katolickým Bavorskem.“55 I kdyţ tedy myšlenka říšského konkordátu Pacelliho nepřetrţitě zaměstnávala, dospěl k názoru, ţe kvůli silně federativní struktuře mladé republiky je jeho realizace nemoţná a rozhodl se pro zemské konkordáty.56 V roce 1925 je tak bavorským sněmem ratifikován první z konkordátů a Pacelli se přesunuje z Mnichova do Berlína. V roce 1929 je realizován konkordát s Pruskem. Uzavření tohoto konkordátu v zemském parlamentu odmítli schválit poslanci za NSDAP, dle kterých tato smlouva odporovala zájmům státu. Jiţ zde je vidět postoj členů strany k urovnání vztahů s církví, který zůstal značně odmítavý i v samotném roce 1933. Pozoruhodná je ještě námitka poslance německé nacionální lidové strany von Hinterfelda, ţe dle smyslu výmarské ústavy nemělo Prusko o této smlouvě vůbec jednat.57 Pacelli totiţ vyuţil mezery v článku 78 výmarské ústavy, kde si starost nad udrţováním styků s cizími zeměmi přebírala výhradně Říše. Protoţe však Svatý stolec byl pouze papeţským úřadem, odvodil z toho Pacelli 55

WALTER, Otto: Pius XII. Brno, Edice Akord 1947, s. 120. Tamtéž, s. 122. 57 Tamtéž, s. 132. 56

24

moţnost uzavírání styků s jednotlivými německými zeměmi.58 Těsně před uzavřením konkordátu s Německem dochází ještě v roce 1932 k podepsání konkordátu s katolicky silně ovlivněným Bádenskem.59 V první řadě tedy bylo Pacelliho cílem zajištění zájmů církve a následně také zajištění jakési loajality německé hierarchie, k čemuţ svým obratným jednáním značně dopomohl.

4.2 Proměny po nacistickém uchopení moci Politický katolicismus v Německu reprezentovaly strany Zentrum a Bayerische Volkspartei (BVP). Existence BVP oslabovala Zentrum, především v Bavorsku. Dalšími reprezentanty byly různé svazy a katolický tisk. Od konce 19. století existovaly spolky katolických dělníků pro udrţení církve a její obranu před ateistickou propagandou. Jedním z hlavních bylo Katholische Arbeitnehmer Bewegung (KAB), jehoţ členové „aţ do konce“ podporovali bezvýhradně Zentrum a k pozdějšímu uzavření konkordátu se stavěli skepticky.60 Naopak, i kdyţ na počátku dvacátých let označil v bavorském zemském sněmu předseda frakce BVP Hitlerovo hnutí jako veliké hnutí odpadnutí od katolické víry, dokázali Hitler s Ludendorffem najít podporu i v bavorských katolických kruzích.61 Nejednalo se o podporu jejich programu, ale o formu nesouhlasu s parlamentně-demokratickou a krizemi otřesenou Výmarskou republikou, ke které zůstal konzervativně-agrárnicky ovlivněný a instinktivně monarchistický bavorský katolicismus v odstupu. NSDAP se přitom stále silněji vyvíjela jako strana protestantské části obyvatelstva.62 Pozice Zentra ve vztahu k Výmarské republice byla nejednoznačná, coţ se koneckonců ukázalo například i při působení Franze von Pappena ve straně. Ulrich von Hehl mluví o skupině katolíků fascinovaných Hitlerovým národním apelem, kteří chtěli podpořit nový stát. To platí zvláště u malé, ale ne úplně

58

CORNWELL, John: c. d., s. 86. HALAS, František X.: c. d., s. 380. 60 ARETZ, Jürgen: Die Katholische Arbeiterbewegung (KAB) im Dritten Reich. In: GOTTO, Klaus (Ed.): Die Katholiken und das Dritte Reicht. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1983, s. 87. 61 MORSEY, Rudolf: Ludwig Kaas. In: GOTTO, Klaus (Ed.): Die Katholiken und das Dritte Reicht. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1983, s. 10. 62 Tamtéž, s. 65. 59

25

bezvýznamné skupiny kolem vicekancléře von Papena.63 Jeho předchůdce v úřadu Ludwig Kaas byl naopak Vatikánu zcela loajální a ze své funkce se od roku 1930 podílel na vyjednávání konkordátu s Bádenskem. Pohled Vatikánu na nástup nového reţimu není jednoznačně interpretovatelný. Hitlerův reţim se původně jevil vůči katolictví poměrně nepřátelsky, na coţ zavčas upozornili němečtí biskupové. Ti varovali před nacionálním socialismem jiţ před rokem 1933 a to hlavně kvůli nacistickému kultu násilí a rasy, odmítnutí Starého zákona, tendencím k vytvoření národní církve a ohroţování lidské svobody. Po nástupu Hitlera k moci se však Vatikánu dostalo uklidňujících prohlášení a nabídky na vyjednávání o konkordátu, coţ mimo jiné dovedlo biskupy k tomu, ţe zrušili zákaz členství ve straně.64 Církev také zůstala věrna své zásadě, kdy ponechávala věřící svobodné v otázce politického uspořádání do té doby, dokud nebyly porušovány principy spravedlnosti a legitimita daného reţimu. Tak také nebyla schopna aţ do konce Výmarské republiky věřícím, kteří volili většinou Zentrum, uloţit závaznou politickou orientaci. Jednou z důleţitých otázek, kterou nemohly vyřešit zemské konkordáty a o které se jednalo uţ od roku 192165, byla účast kněţí v armádě jako vojenských kaplanů. Na vyřešení této otázky však neměl zájem jen Svatý stolec, ale byla to také jediná záleţitost, na potřebě jejíhoţ vyřešení se shodla i většina politických špiček v mladé republice. S rostoucím vlivem nacistů se však církev musela bát o zachování své současné pozice a tak jednání o budoucím uspořádání mohlo církvi pomoci vyhnout se budoucím represím, ze strany nově se etablujícího reţimu. Církev v zemi neohroţovaly jen komunistické pokusy o převrat, ale silně ji odmítala také komunistická strana ve výmarském parlamentu (KPD). Nálada v tomto parlamentu byla celkově protikatolická a byl to i jeden z hlavních důvodů nemoţnosti uzavření konkordátu v dobách Výmaru.

63

HEHL, Ulrich von: Das Kirchenvolk im Dritten Reich In: . In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980, s. 67. 64 HÜRTEN, Heinz: c. d., s. 132. 65 LEWY, Guenter: c. d., s. 79.

26

5 Říšský konkordát 5.1 Cíle konkordátu Aniţ bychom se dotkli samotného obsahu či podmínek při vyjednávání konkordátu, musí být zdůrazněno, ţe Říšský konkordát z července 1933 byl prvním mezinárodním dokumentem66, který potvrdil legitimitu Hitlerova reţimu a tím i výrazně přispěl k jeho etablování. Podepsání tohoto dokumentu předcházelo opakované snaţení kardinála Pacelliho překonat nechuť různých politických stran Výmarské republiky k ratifikaci podobného dokumentu. Poté přišla Hitlerova nabídka, která nabízela moţnost uzavření konkordátu. Vatikán přijal nabídku pozitivně, neboť bylo čím dál tím jasnější, ţe ústavou zaručená práva jiţ reţim nehodlá nadále respektovat. Oběma stranám však v podepsání konkordátu bránilo několik, především ideologických, překáţek. Pro jejich překonání musely být obě strany značně motivovány moţností dosaţení jiných cílů. Hitlerova nabídka je povaţována za jednoduchou moţnost, pomocí níţ nastupující reţim mohl získat mezinárodní legitimitu. V takovém případě pro Hitlera nebylo

nijak

velkým

problémem

umlčet

pevně ideologicky

zakořeněnou opozici ve straně. O jakémsi nabytí legitimity reţimu se však mluví spíše s odstupem. Soudobé nacistické cíle byly poněkud jiné: Především to byla záhuba politického katolicismu67, přičemţ mohlo jako vzor poslouţit italské uspořádání. Lateránské dohody zaručily církvi něco, co pro ni bylo daleko důleţitější neţ politické zastoupení. Vatikánská vůle angaţovat se ve stranické politice je značně pochybná a tuto skutečnost mohla ještě umocnit zkušenost se stranickou politikou Výmarské republiky. Lateránskými dohodami byla taktéţ zrušena katolická politická strana (partito popolare), která měla ve sněmovně přes sto poslanců.68 „Menšími jednotkami“ katolické církve jsou farnosti či diecéze, ne politické strany. Svatý stolec neprosazuje (a hlavně v minulosti neprosazoval) podporu demokracie nebo politické plurality. Jeho politickými záměry jsou zachovávání lidských práv a hlavně získání 66

Lewy jeho „prvenství“ zpochybňuje existencí tzv. Paktu čtyř mocností. ALBRECHT, Dieter: Der Heilige Stuhl und das Dritte Reich. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980, s. 36. 68 RÁČEK, Blažej T. J.: Církevní dějiny v přehledu a obrazech. Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1940, s. 629. 67

27

prostoru pro své aktivity.69 Na působení německých konfesních stran navíc pohlíţela kurie dost nelibě a Pius XI. viděl spojenectví Zentra s SPD jako „špatnou cestu“.70 Jako alternativní se nabízelo spojenectví s německými nacionalisty nebo NSDAP. Pacelli jistou dobu nutil Zentrum a hlavně jejího předsedu ke spolupráci s nacionálními socialisty, na coţ zevrubně upozorňuje např. Cornwell. Spolupráci v únoru 1933 však Pacelli jiţ prosazoval z jiného důvodu: Zentrum výměnou poţadovalo zachování ústavy.71 Druhým nacistickým cílem bylo uznání Říma (resp. Vatikánu) jako nového státu, coţ mělo přiblíţit německé katolíky k NSDAP. Jednání jsou vedena v roce 1933 a v té době ještě Hitler neměl v Německu neotřesitelné postavení. Tato jednání jsou vedena hlavně z vnitropolitických důvodů. Uznáním legitimnosti zájmů Svatého stolce v otázkách katolické

církve

v Německu

dle úmluvy

mezinárodního práva však zároveň opravňovalo Vatikán vznášet různé námitky a poţadavky vůči Německu. Říše to pak nemohla odmítnout jako vměšování do vnitřních záleţitostí. A tímto se také Hitler vystavil riziku, ţe se při kaţdém sebemenším porušení takovéto smlouvy můţe jeho zahraničněpolitická hodnověrnost ocitnout v sázce. Někteří obhájci encykliky Mit brennender Sorge zdůrazňují, ţe bez existence konkordátu by sama encyklika, nebo přinejmenším její ostré a přímé provedení, nemohla být vůbec vydána. Vzhledem k tomu, ţe Hitler označil za jeden z úspěchů konkordátu to, ţe s ním Vatikán vůbec jednal72, je těţké nahlíţet na konkordát bezvýhradně pozitivně. Všem jednáním o konkordátu s Adolfem Hitlerem předcházel 30. leden 1933, kdy byla moc ve státě jeho jmenováním říšským kancléřem předána Hitlerovi. Nacionálněsocialistické hnutí se tak stává státní autoritou, kterou Svatý stolec musí dle církevní nauky respektovat.73 Situace se v roce 1933 radikálně změnila a církev se po vstřícném jednání Hitlera snaţí změnit svůj postoj k jeho hnutí. Biskupové zrušili tresty za příslušnost k nacistické straně74, Zentrum pod vedením Ludwiga Kaase hlasuje 23. března pro schválení 69

HALAS, František X.: c. d., s. 347. VON HUBERT, Wolf: Wie der Papst zu Hitlers Machtantritt stand. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 59, 2008, č. 73, 28. 3., s. 38. 71 Tamtéž. 72 LEWY, Guenter: c. d., s. 95. 73 VON HEHL, Ulrich: Das Kirchenvolk im Dritten Reich. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980, s. 66. 74 HÜRTEN, Heinz: c. d., s. 134. 70

28

zmocňovacích zákonů.75 I přes předchozí jasné odsouzení nacistického hnutí ze strany německých biskupů dochází v onom roce k jasné změně kurzu. A tak kdyţ se 21. března na Postupimském dni Hitler s Goebbelsem demonstrativně nezúčastnili katolické mše, vyjádřil papeţský nuncius v Berlíně Cesare Orsenigo nutnost tento konflikt co nejrychleji vyřešit.76 Victor Klemperer se po jmenování Hitlera kancléřem ptá, jak k tomu mohlo dojít tak hladce: „Kde je Bavorsko, kde Reichsbanner atd.?“77 V knize Joachima Festa se ale dozvídáme, ţe Reichsbanner musel čelit teroru KPD78 a nacističtí drţitelé moci zahájili (zejména po 28. únoru 1928) novodobou občanskou válku.79 Tento teror zapůsobil zřejmě i na představitele katolické církve, obzvláště jeho vystupňování těsně před podpisem konkordátu. Setkání katolického spolku Kolping v Mnichově je 8. června násilně rozehnáno, 24. června je rozpuštěn kongres křesťanských odborových organizací. Kardinál Faulhaber si 5. července stěţuje, ţe v posledních týdnech bylo zatčeno skoro 100 kněţí.80 Popis jednání církve v první polovině roku 1933 se však radikálně liší. Wolf von Hubert, drţící se vatikánských pramenů, tvrdí, ţe němečtí biskupové o zrušení svého zamítavého stanoviska k nacionálnímu socialismu dospěli sami a rozhodnutí o tom padlo v Německu, nikoliv v Římě. Toho měl litovat Pacelli, jelikoţ biskupové za změnu svého stanoviska nevyjednali ţádný ústupek z nacistické strany. Další ztrátou pro Pacelliho mělo být to, ţe neměl přímou kontrolu nad rozhodnutími aktérů v Německu. Takto podlehlo Zentrum tlaku nacionálních socialistů a samo se rozpustilo jiţ 5. července 1933, čímţ se článek o odpolitizování církve měl stát pro další jednání bezcenným.81 Cornwell, který zjevně disponuje jinými zdroji informací, obviňuje z rozpuštění Zentra Pacelliho s bývalým předsedou strany Kaasem, kteří k tomu měli donutit Brünninga. Zároveň se však zmiňuje o Pacelliho nelibosti z toho, v jaké době byla strana rozpuštěna.82 Je nutné si uvědomit, ţe po zákazu 75

HALAS, František X.: c. d, s. 391. VON HUBERT, Wolf: Wie der Papst zu Hitlers Machtantritt stand. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 59, 2008, č. 73, 28. 3., s. 38. 77 KLEMPERER, Victor: Deníky: chci vydat svědectví. 1, 1933-1941. Praha, Paseka 2002, s. 11. 78 FEST, Joachim: Já ne! Práh 2009, s. 48. 79 Tamtéž, s. 53. 80 LEWY, Guenter: c. d., s. 89. 81 VON HUBERT, Wolf: Wie der Papst zu Hitlers Machtantritt stand. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 59, 2008, č. 73, 28. 3., s. 38. 82 CORNWELL, John: c. d., s. 142. 76

29

KPD a SPD rostl u zbylých stran strach z pronásledování, jehoţ následkem byl i úbytek stranických členů. Zákazu jejich činnosti tedy strany předcházely svým samostatným rozpuštěním. Jako poslední je takto zrušeno Zentrum a devět dní (14. července) po jeho zrušení následuje zákon proti utváření nových stran.83 Jednoznačně tedy můţeme konstatovat snad jen to, ţe klíčovou postavou při dohodě mezi Zentrem a nacisty, kdy byl přislíben konkordát výměnou za podpoření zmocňovacích zákonů, je Ludwig Kaas. Naopak jediným politikem Zentra, který zrazoval Svatý stolec od uzavření konkordátu, byl Heinrich Brüning.84 Jednání také doprovází jeden z prvních rozkolů v katolické církvi v Německu: Objevuje se totiţ malá skupina katolíků, kteří chtějí podpořit nový stát – fascinováni Hitlerovým národním apelem. Takto se profilovala i významná skupina kolem vicekancléře Franze von Papena z řad šlechty, akademicky vzdělaného obyvatelstva a členů kléru. Samotný von Papen byl 1. června 1932 jmenován za stranu Zentrum říšským kancléřem, avšak jiţ od 3. června se z něj stal nestraník.85 K tomu se váţe i strach Svatého stolce z vytvoření německé národní katolické církve. Určité tendence se k tomu v Německu projevovaly a byl to jeden z hlavních důvodů pro uzavření konkordátu.86 Podepsáním konkordátu bylo také pro Vatikán stvrzeno nové postavení Německa proti bolševismu a ateistickému hnutí.87 Tuto tezi by potvrzovala i poznámka Pacelliho na audienci u Pia XI. ze 4. března 1933: „Hitler je první (a jediný) státník, který dosud veřejně vystoupil proti komunismu. Dosud to byl jen jediný osamělý papeţ.“88 Ústřední motivace církve je ale zdůvodňována rozdílně. Církev se dle některých snaţila nacionálněsocialistickému experimentu vyhovět, protoţe nebylo moţno odhadnout povahu, následky a dobu trvání reţimu.89 Druhou moţnou motivaci 83

Auflösung der Zentrumspartei In: Willy Brandt Biographie. http://willy-brandt.org/bwbs_biografie/Aufloesung_der_Zentrumspartei_B1106.html (28. 12. 2009). 84 MAY, Georg: Ludwig Kaas. Der Priester, der Politiker und der Gelehrte aus der Schule von Ulrich Stutz. Band III. Grüner, Amsterdam 1981, s. 401. 85 Bormann, Martin: c. d., s. 197. 86 HALAS, František X.: c. d., s. 415. 87 MÜLLER, Helmuth M.: Schlaglichter der deutschen Geschichte. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2007, s. 267. 88 VON HUBERT, Wolf: Wie der Papst zu Hitlers Machtantritt stand. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 59, 2008, č. 73, 28. 3., s. 38. 89 HÜRTEN, Heinz: c. d., s. 133.

30

uvádí Lewy kdyţ tvrdí, ţe církev měla jiţ při uzavírání smlouvy postranní myšlenky. Věřila, ţe Hitlerův reţim nebude mít dlouhého trvání a při nástupu následujícího reţimu jiţ bude mít, na legálním základě pořízenou, dohodu, která by ji značně pomohla při určení pozice církve ve státě.90 Tuto druhou motivaci soudobě ve svém deníku potvrzuje i Klemperer: „Církev se vyhýbá konfliktu, jak jen můţe, za důleţité povaţuje jiné věci, zastává názor, ţe doba pomine a ona tu zůstane – tak nač se vystavovat nepříjemnostem?“91 O tom jak silná byla pozice Adolfa Hitlera a nakolik ji posílil konkordát, dnes můţeme jiţ pouze spekulovat. V kaţdém případě však Svatý stolec zvolil politiku obezřetnosti namísto tvrdosti, nekompromisnosti. 5. července 1933 se tak muselo Zentrum jako poslední politická strana Výmarské republiky rozpustit a Adolfu Hitlerovi se tak daří odstranit politický katolicismus.92 Přes toto všechno však měl v tuto chvíli Vatikán písemně zaručenu, popř. slíbenu, ochranu svých zájmů v zemi a ústupky nacistickému reţimu se nezdály nijak drastické. Byl to spíše Hitler, který musel obhajovat dohodu s katolíky. Pokud katolíci tuto dohodu odsuzovali, tak pro ně byli zrádci spíše Franz von Papen a Ludwig Kaas.93 Problém vyvstal následně, kdyţ reţim porušil své sliby a dohody. V této spojitosti je dnes obviňován hlavně Pacelli, který měl jako „člověk 19. století“ nebo také „vystudovaný právník“ věřit všemu co je napsáno na papíře a nebyl schopen odhadnout Hitlera. „Vatikánská diplomacie je právem proslulá, ale v Hitlerovi narazila na mistra, který ji překonal.“94 Je vskutku těţce zodpověditelnou otázkou, jaký byl význam konkordátu pro církev a která práva jí reálně zajišťoval. O délce trvání těchto záruk bychom také mohli pochybovat. Bezprostředně po podepsání konkordátu byly kostely slavnostně vyzdobeny nacistickými vlajkami, čemuţ se vzepřel jeden frankfurtský kněz. Byl uvězněn a s ním i mládeţnická skupina, jejíţ někteří členové se z vězení jiţ nikdy nevrátili.95 Na základě dohody s nacistickým Německem bývají často srovnávány obě německé křesťanské církve. Evangelická církev byla přes značný odpor některých teologů 90

LEWY, Guenter: c. d., s. 111. KLEMPERER, Victor: c. d., s. 145. 92 MORSEY, Rudolf: c.d., s. 19. 93 FEST, Joachim: c. d., s. 79. 94 HALAS, František X.: c. d, s. 391. 95 LEUNINGER, Ernst: Der Widerstand von Kirchen und Christen im 3. Reich. In: Katholischer Soziallehre http://www.leuninger.de/sozial/artike4.htm (29. 12. 2009). 91

31

Hitlerovým reţimem jako společenská síla značně oslabena. Zatímco katolický boj za udrţení církve jako opravdové lidové církve, jak jej nazývá Repgen, byl přes mnohé chyby o poznání úspěšnější.96 Konkordát k tomu významně přispěl.

5.2 Obsah konkordátu V konkordátu měl katolicismus od Hitlera z taktických důvodů zaručen poměrně široký prostor k působení, zatímco nacistům nakloněných článků v dohodě mnoho nenajdeme. Klíčový byl pro Německo samozřejmě článek 32 o depolitizaci církve, který znamená definitivní konec působení církve ve stranické politice. 16. článek nařizující nově jmenovaným biskupům přísahu věrnosti státu, Hitlerovi ţádný vliv nepřinesl, coţ nakonec ukázalo i chování biskupské konference. Praktičtěji nastavený byl uţ spíše článek 11, který uchovává hranice diecézí a o jehoţ významu se zmiňuje i Lewy. Důleţitou otázku zastoupení duchovních v armádě řešil článek 27 a jistou kuriozitou se vyznačuje článek 10, který za neoprávněné nošení duchovního oděvu ukládal stejné tresty jako za zneuţití vojenské uniformy. 97 Ze samotného textu konkordátu se mohl katolíkům vkrást pocit vítězství, avšak Hitler patřičně vyuţil příleţitosti a neváhal pouţít k propagandistickým účelům toto uznání nového německého státu katolickou církví. Aţ se sám Pacelli ve dvou anonymně vydaných příspěvcích 26. a 27. července v Osservatore Romano vyjádřil negativně k Hitlerovým deklaracím o uznání nacionálního socialismu ze strany Vatikánu.98 Článek 32, který byl klíčovým pro Hitlera, byl zároveň i článkem nejdiskutovanějším. A částečně jej lze i označit za zrádný pro německý politický katolicismus. Proces rozpuštění strany Zentrum jiţ sice byl v plném proudu, avšak Vatikán se taktéţ nenamáhal stranu, jako jemu nepotřebnou, zachraňovat.99 Čl. 32 se však vůbec nejeví jako zásadní, pokud si uvědomíme, ţe jiţ 5. července se rozpustilo Zentrum a 14. července vstoupil v platnost 96

REPGEN, Konrad: Das Reichskonkordat bot einen gewissen Schutz. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 53, 2002, č. 35, 11. 2., s. 11. 97 Reichskonkordat. In: Verfassungen der Welt. http://www.verfassungen.de/de/de3345/reichskonkordat33.htm (28. 12. 2009). 98 Pope Pius XII. In: ECONOMIC expert. http://www.economicexpert.com/a/Pope:Pius:XII.htm (28. 12 2009). 99 LEWY, Guenter: c. d., s. 92.

32

zákon zakazující utváření nových politických stran. Předchozí 31. článek byl za klíčový povaţován církví, která se ale při jeho dojednání dopustila hrubé chyby. Během jednání nedošlo ke shodě na výčtu organizací, které by měly být státem chráněny. Svatý stolec tak souhlasil s přiloţením věty do tohoto článku, která odsouvala výčet organizací na pozdější dobu. Organizace disponující těmito sjednanými ustanoveními měly být vyjmenovány po dohodě mezi německou vládou a episkopátem. Shody nad tím nebylo ovšem uţ nikdy dosaţeno.100

5.3 Hlavní důsledky konkordátu Ze strany státu docházelo prakticky neustále k porušování jednotlivých ustanovení konkordátu. Nejprve se to dotklo oblasti výchovné a jednalo se zejména o články 5, 21, 23 a 25. Intenzivní propaganda a nátlak na rodiče, vytlačení duchovních z pedagogické sféry a omezení výuky náboţenství. 1. července 1937 nařídil říšský ministr vyučovat náboţenství jen ve výjimečných případech.101 Reţim se snaţí o vytlačení církve z veřejného ţivota, čehoţ součástí je i politika „Klostersturm“. Tyto útoky na církevní majetek a členy církve porušuje mnohá ustavení konkordátu, ale nacisté se snaţili o to, aby rozsudky nad příslušníky církve byly juristicky nenapadnutelné. 102 Sem bychom mohli zařadit například Bernharda Lichtenberga, který byl odsouzen za svá kázání. Ţádné z ustanovení konkordátu jej neochránilo a dokonce byl odsouzen za porušení zákona z dob Kulturkampfu.103 Duchovní se do koncentračních táborů mohli dostat kvůli tolikrát Říší zaručované výuce náboţenství, kdy k transportu do koncentračního tábora mohly vést i výroky nepřímo kritizující katolické noviny apod.104 V roce 1935 upravil reţim výuku náboţenství na školách a to tak, ţe si úřady vyhradily právo samy určit příslušného učitele, třeba i přes nesouhlas církve105. Katolickým dětem sice zůstala povinná výuka náboţenství, kterou ovšem vedli pro církev pochybní lidé. Nacisté rozšiřovali hlavně novopohanskou teorii Alfreda Rosenberga. 100

Tamtéž, s. 94. MERTENS, Anette: c. d., s. 61. 102 Tamtéž, s. 56. 103 VON OPPEN, Beate Ruth: Nazis and Christians. World Politics, 21, 1969, č. 3, s. 395. 104 LEUNINGER, Ernst: Der Widerstand von Kirchen und Christen im 3. Reich. In: Katholischer Soziallehre http://www.leuninger.de/sozial/artike4.htm (29. 12. 2009) 105 MALÝ, Radovan: c. d., s. 19. 101

33

Nepřekvapí tudíţ, ţe ihned po jmenování Rosenberga do úřadu pro duchovní a světonázorové vzdělání a výchovu NSDAP v lednu 1934 se jeho kniha Mythus des 20. Jahrhunderts dostává ve Vatikánu okamţitě na index zakázaných knih.106 Vatikánská předchozí ignorace této knihy (kniha vychází jiţ v roce 1930) je povaţována za snahu Vatikánu o pozitivní vztahy s Říší. Rozsah opatření proti církvi vypočítavá podrobná zpráva předsedy biskupské konference ve Fuldě z ledna 1940. „Vedle rozpuštění spolků, obsazení domů, vyhnání řeholních komunit bylo zvláště školství postiţeno postupným zavíráním soukromých církevních škol. K tomu přistupují ještě opatření přijatá proti účasti lidí na náboţenských obřadech, zákazy mluvit s kněţími o důvěrnostech, hrozby zákazu občasných katolických nedělních tiskovin, zastrašování lidí při vstupování do katolických organizací, nepřímé překáţky k zabránění mládeţi asistovat při bohosluţbách, zavádění do škol dějepisných knih napadajících církev.“107 Konkordát ovšem nebyl porušován jen Německem, ale i Vatikánem a to konkrétně v článku 32. Rozpuštění politického zastoupení v Německu jakoby odpadlo s ukončením činnosti strany Zentrum a Vatikán jiţ nikdy nevydal nařízení, které by kněţím zapovídalo členství v politických stranách. To znamenalo, ţe duchovní s členstvím v NSDAP mohli u strany také zůstat nebo do ní vstoupit, aniţ by porušili církevní disciplínu.108 Přehlíţeným se stal čl. 31 a to nejen kvůli nedojednanému seznamu katolických organizací. „Bylo jasné, ţe zákaz politické činnosti katolického duchovenstva a zákaz všeho spolčování s výjimkou čistě náboţenských sdruţení se podle článku 31 navrhovaného konkordátu vztahovalo na kaţdou a všechny katolické činnosti, jeţ nacisté povaţovali za politické.“109 Největší pouť katolických dělníků, tzv. Tříkrálová pouť, z 30. ledna 1935 byla nacisty označena jako politická díky modlitbám, které na ní zazněly. 110 Zajímavý společný osud měli Joseph Ratzinger111 a Joachim Fest112. Oba jejich otcové 106

HÜRTEN, Heinz: c. d., s. 134. BLETT, Pierre SJ: c. d., s. 73. 108 LEWY, Guenter: c. d., s. 103. 109 CORNWELL, John: c. d., s. 140. 110 LEUNINGER, Ernst: Der Widerstand von Kirchen und Christen im 3. Reich. In: Katholischer Soziallehre. http://www.leuninger.de/sozial/artike4.htm (29. 12. 2009). 111 MALÝ, Radovan: c. d., s. 19. 112 FEST, Joachim: c. d., s. 101. 107

34

byli propuštěni ze státních sluţeb pro jejich vyznání a Ratzinger i Fest mladší se ocitli v Hitlerjugend a Wehrmachtu. Toto jejich členství bylo určitě porušením 3. odst. čl. 31, jeţ se věnuje mládeţnickým organizacím vedeným státem. Jelikoţ k tomu ale došlo v pokročilé fázi války, bylo porušování nepodstatné v porovnání s jinými zločiny nacistů. Absence konečného seznamu katolických

spolků

přiloţeného

k dohodě

dala

zaniknout

největšímu

katolickému odborovému svazu Katholische Arbeitnehmer-Bewegung (KAB). I přesto se ale nacisté snaţili dojít k rozpuštění svazu právnicky nenapadnutelnou cestou. 27. dubna 1934 vychází zákaz dvojího členství v Deutsche Arbeitsfront (DAF, proreţimní svaz) a jiné organizaci. To značně oslabilo katolické svazy, neboť neúčast v DAF znamenala v zaměstnání značné nevýhody.113 Po jeho nuceném rozpuštění se zachoval jen Westdeutsche KAB, coţ je v roce vstupu Německa do války poslední opoziční odborové hnutí. Jeho existenci pak ukončil aţ podíl na von Stauffenbergově atentátu na Hitlera, kde se angaţoval především Berhard Letternhaus.114

113

KISSENER, Michael: Widerstand aus der katholischen Arbeiterschaft. In: STEINBACH, Peter – TUCHEL, Johannes (Eds.): Widerstand gegen die nationalsozialistische Diktatur 1933 – 1945. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2004, s. 95. 114 ARETZ, Jürgen: Die Katholische Arbeiterbewegung (KAB) im Dritten Reich. In: GOTTO, Klaus (Ed.): Die Katholiken und das Dritte Reicht. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1983, s. 98.

35

6 Encyklika Mit brennender Sorge 6.1 Autoři encykliky Papeţova encyklika Mit brennener Sorge je povaţována za logické vyústění neustálého nacistického porušování článků konkordátu. Mnozí dokonce označují podpis Říšského konkordátu okamţikem, kdy bylo rozhodnuto i o vydání encykliky. Na její vydání němečtí katolíci ovšem museli počkat čtyři roky od podepsání konkordátu. Šlo totiţ o iniciativu samotného Vatikánu, která mohla být brána jako vměšování se do cizích státních záleţitostí. Říšský konkordát se k takovéto iniciativě nevztahoval a její publikace

mohla

vést

aţ

k

samotnému vypovězení

konkordátu.

To

mimochodem byla jedna z hlavních obav kardinála Pacelliho a biskupa Michaela von Faulhabera. Encyklika byla sice publikována v roce 1937 za pontifikátu Pia XI., ale na úpravě jejího znění se téměř výhradně, jako znalec německých reálií, za vatikánskou stranu podílel kardinál Pacelli. Státní sekretář Eugenio Pacelli, který pocházel z významné římské rodiny, byl vzděláním právník a věnoval se diplomacii. Od roku 1917 byl papeţským nunciem v Mnichově, kde se stal nesmírně populárním. Z výkonu této funkce byl účasten na jednáních s císařem o ukončení bojů první světové války. V těchto jednáních se dočkal několika velmi hořkých zklamání a těm je také připisována jeho nesmírná opatrnost v papeţském úřadě. Další významnou událostí bylo jeho setkání s mnichovskými ţidovskými revolucionáři. Z této zkušenosti si měl odnést potvrzení mnoha antisemitských předsudků. V roce 1925 pak Pacelli přesídlil do Berlína a zřizuje tam nově nunciaturu u úřadu říšské vlády. Do této doby se datují jeho největší politické úspěchy za působení v Německu, a sice konkordáty s Bavorskem (1924) a s Pruskem (1929). Podílel se ještě i na přípravě konkordátu s Bádenskem (1932). Za největší úspěch bychom mohli vyzvednout konkordát s Pruskem – jiţ tradičně protestantským státem. V roce 1929 byl povolán zpět do Říma a o rok později je jmenován kardinálem státním sekretářem, čímţ se stává zodpovědným za vnitřní i zahraniční politické záleţitosti týkající se Vatikánu. Kriticky nahlíţen je často i jeho vřelý vztah k Německu získaný během dvanáctiletého pobytu v této zemi. Dle mého však naprosto zbytečně. Z této nové vatikánské pozice se poté podílel na uzavření Říšského konkordátu a uveřejnění encykliky. Po smrti Pia 36

XI. byl kardinál Pacelli hladce zvolen papeţem pro jeho oblíbenost a také pro moţnost rychlého navázání, resp. udrţení stejné linie politiky v těţkých časech. Na snahu o navázání kontinuity odkazuje i jméno nového papeţe: Pius XII. Nejvýznamnějším německým spoluautorem byl kardinál Michael von Faulhaber pocházející z Dolních Frank, který se jako bývalý nadaný student dočkal jmenování na biskupa jiţ v roce 1910. V biskupské funkci tak zaţil válku, za které projevil nesmírnou loajalitu státu jako bohem dosazené vrchnosti. V roce 1917 byl jmenován arcibiskupem Mnichova a Freisingu. V této funkci zaţívá i pokus o puč v listopadu 1918. Faulhaber zůstal věrný monarchii a její zrušení nesl nelibě.115 Jako „správný bavorský“ biskup se vyhrazoval proti centralismu Výmarské republiky a politicky nerad viděl, stejně jako papeţ, spolupráci Zentra se sociálními demokraty. Identifikoval se především se stranami Zentrum a BVP. V roce 1921 mu byl papeţem udělen kardinálský titul, coţ psychologicky významně podpořilo solitérní smýšlení Bavorska.116 Jeho vztah vůči Berlínu byl ovlivněn stereotypními předsudky o „protestantskému severu“. Mnohé se pro něj změnilo po uzavření konkordátu s Bavorskem v roce 1924. Mezitím však rozeznal další nebezpečí, kterým byl nacionální socialismus. V Mnichově se mu snad ani uniknout nedalo, obzvláště po Hitlerově puči v roce 1923. Hnutí odsuzoval z monarchistických pozic a obzvláště nepříjemným mu byl nacistický apel na rasu a lid.117 Ve svých kázáních z roku 1933 se postavil za Starý zákon, který nacisté tak odmítali. Na biskupských konferencích navrhoval omítnout udělovat svátosti nacistům a po uzavření konkordátu se tvrdě vyjadřoval ke všem jeho porušením – v této záleţitosti se z něj brzo stal hlavní mluvčí biskupské konference. Odmítl zaujmout stanovisko k bojkotu ţidovských obchodů, protoţe „to není záleţitost církve“118. V roce 1936 došlo k Faulhaberově osobnímu setkání s Hitlerem na Obersalzbergu, kde se Hitlerovi podařilo sama sebe prezentovat jako náboţensky zaloţeného státníka. Následně cestuje spolu s dalšími kardinály

115

VON DROBINSKI, Matthias: Republik im Schatten der Kardinäle. Süddeutsche Zeitung, 23. 4. 2009, http://www.sueddeutsche.de/politik/467/466052/text/. 116 Lebenslauf Michael Kardinal von Faulhabers. In: Erzbistum München und Freising. http://www.erzbistum-muenchen.de/EMF072/EMF007160.asp (29. 12. 2009). 117 FITSCHEN, Klaus: Faulhaber, Michael. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. http://www.bautz.de/bbkl/f/faulhaber_m.shtml (29. 12. 2009). 118 Tamtéž.

37

(hlavně von Preysingem a von Galenem) do Říma a tam dokončují znění encykliky. Vydavatelem encykliky a osobou, která na veřejnosti plně ručila za její obsah, byla osoba papeţe. Pius XI., občanským jménem Achille Ratti, pocházel z Lombardie. Jako papeţský nuncius působil od roku 1919 v Polsku a zároveň byl i pozorovatelem pro pobaltské státy. Do tohoto období se váţe jeho prvotní zkušenost s komunismem a ta na něj později měla zásadní vliv. Za papeţe je zvolen v roce 1922 a od počátku se snaţí o přetvoření „poevropštěné církve“ v církev „světovou“. Lateránskými dohodami se mu podařilo vyřešit problém „zajetí papeţů“. Pro uzavření dohody však musel přistoupit na omezení teritoria papeţského státu na samotný Vatikán. Pozitivní dopad Lateránských dohod na italskou společnost s rozšířením vlivu církve a pozitivní zkušenost s italským fašismem jej činili otevřeného pro jednání s nacistickým Německem. V Německu viděl hodnověrného spojence proti komunismu. Jeho konec v úřadu byl poznamenán nemocí a proto postupně sílil vliv Pacelliho, který ještě umocňovala jeho znalost německých poměrů.

6.2 Fuldská konference Biskupská konference je setkání biskupů všech diecézí v Německu. V době Třetí říše však koexistovaly dvě biskupské konference. Od roku 1873 se totiţ bavorští biskupové rozhodli sdruţovat se jen mezi sebou a vzniká tak Freisingská konference. Zbytek německého episkopátu se scházel ve sdruţení, které se nazývalo Fuldská konference a existovalo od roku 1867. Fuldskou konferenci vedl od roku 1920 vratislavský biskup a kardinál Adolf Bertram, zatímco vedení freisigské se ujal o tři roky dříve kardinál Michael von Faulhaber.119 Aţ od roku 1933 se na Fuldskou konferenci začali dostavovat i bavorští biskupové a od roku 1938 se účastnili i biskupové rakouští. Freisingská konference však rozpuštěna nebyla a fungovala paralelně. 120 Po rozpuštění Zentra jiţ katolíci nedisponovali politickým zastoupením a význam konference významně vzrostl.

119

VOLK, Ludwig: Der deutsche Episkopat. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980, s. 50. 120 Geschichte der deutschen Bischofskonferenz. In: Deutsche Bischofskonferenz. http://www.dbk.de/wirueberuns/geschichte/langfassung/index.html (29. 12. 2009).

38

Bertram byl nerozhodný, ovlivněn obdobím Kulturkampfu a apeloval vţdy opoţděně prostřednictvím biskupa Heinricha Wienkena, který byl přítomen v Berlíně a ostatními byl povaţován za nespolehlivého. Bertram si ho přesto cenil pro jeho oddanost. Dalším problémem byla tzv. „vratislavská linie“121 biskupské politiky: Vratislavský biskup věřil, ţe můţe dodrţet harmonickou spolupráci mezi církví a státem, coţ vyvolalo střet zejména s berlínským biskupem Konradem von Preysingem. Preysing byl o 21 let mladší a do úřadu nastoupil teprve v roce 1932. Byl zvolen vyjednavačem mezi říšskou vládou a německými biskupy. Z jeho zkušeností po jednání s ministerstvem církví a zjištění, ţe reţim nebere konkordát za závazný dokument, navrhuje v roce 1937 změnu kurzu. Ten se zaměřoval na získání si veřejnosti a povzbuzení a dodání orientace věřícím. Bertram to ze strachu před represemi okamţitě odmítl. Jejich vzájemné rozepře se vyhrotily v dubnu 1940, jelikoţ vratislavský kardinál poslal Hitlerovi jménem celé konference (tzn. všech diecézí v Německu) blahopřání k jeho 51. narozeninám. Ostrá výměna názorů pak vyvrcholila na plenární konferenci v srpnu 1940, kdy Bertram jednání na chvíli dokonce opustil. Rozkol tedy vyvstal přímo uvnitř Fuldské konference a oba biskupové měli na konferenci své zastánce. Bertrama podporoval mimo jiné kolínský kardinál Schulte a biskup Wienken. Za Preysingem stáli arcibiskup Gröber z Freiburgu, biskup Galen z Münsteru a mnichovský kardinál Faulhaber. Po neúspěchu svých návrhů zvaţoval dokonce i vystoupení z konference biskup Gröber. Není jistě bez zajímavosti, ţe ve skupině připravující encykliku s Pacellim byli Bertram, Faulhaber, Galen a Schulte. Rozhodující roli sehráli Bertram a Faulhaber, neboť před prvním setkáním zaslali své rozbory, které slouţily jako podklad pro diskusi.122 Další ránou pro Bertramovu politiku byla kázání biskupa Galena v létě 1941, po kterých ţádal Bormann biskupovu popravu.123 Galen upozornil, ţe ţádný občan si jiţ nemůţe být jistý před zvůli Gestapa a varoval před truchlivěním a rozloţením německého státu. Pro udrţení klidné situace ve Vestfálsku Hitler odloţil zúčtování s Galenem aţ na

121

MERTENS, Anette: c. d., s. 286. BLETT, Pierre: c. d., s. 70. 123 CORNWELL, John: c. d., s. 185. 122

39

poválečnou dobu.124 Galenova linie se pak prosadila i vně episkopátu a v březnu 1942 došlo k vydání pastýřského listu episkopátu, ve kterém se biskupové otevřeně vyjádřili proti státní perzekuci. V adventu téhoţ roku přečetli berlínský biskup a biskupové z kolínské církevní provincie pastýřský list, který se zasazoval o dodrţování lidských práv. V následujícím roce poskytlo německým biskupům Desatero přikázání základ pro neméně ostrou kritiku, ovšem bez účasti předsedajícího jejich biskupské konference Bertrama. Papeţ si za svého hlavního německého poradce nevybral předsedajícího biskupské konference, ale jeho protipól, tedy berlínského biskupa Preysinga. Plyne to hlavně z jejich rozsáhlé vzájemné korespondence i hodnocení vnitřní situace v Německu, které Pacelli od Preysinga přebíral. Role biskupské konference nebyla zdaleka důleţitá jen při dohadování konkordátu nebo sepisování encykliky. Papeţ totiţ projevoval ve válečných konfliktech přísnou neutralitu a tak se zdrţoval toho odsoudit německý národ za jakákoliv válečná i jiná provinění. To byl také jeden z důvodů mlčení papeţe k přepadení zemí Beneluxu. Jeho zármutek nad okupací tak všechny tři národy pocítily jen skrze telegramy zaslané panovníkům zemí.125 Papeţovu neutralitu a skromnost vyjádření měla nahrazovat aktivita lokálních autorit. Jak se vyjádřil v dopise Preysingovi, „měl v úmyslu ponechat odpovědnost na místních pastýřích.“126 Preysing byl velmi aktivní v protireţimní činnosti – udrţoval kontakt s Helmuthem von Moltkem (a tedy s celou skupinou Kreisauer Kreis), přijal i atentátníka hraběte von Stauffenberga. Takovouto činností se však jiţ pohyboval na hraně, neboť biskupové nechtěli v ţádném případě být účastni na nějaké revoluční činnosti. Činnost německého episkopátu podléhá značné kritice, kvůli postoji k nacionálněsocialistickému státu. Na biskupské konferenci 30. května 1933 byl pod vlivem jednání o konkordátu sepsán pastýřský list vymezující její pozici pro další jednání a usilující o sjednocení státu s církví. Lewy v tomto postoji konference vidí přijetí základní principů nového státu. Biskupové přitom ale naprosto přehlédli povahu tohoto státu a zde šlo o základní nepochopení jeho cílů.127 Další kritice je podrobována za

124

MERTENS, Anette: c. d., s. 318. BLETT, Pierre: c. d., s. 81. 126 Tamtéž, s. 82. 127 LEWY, Guenter: c. d., s. 117. 125

40

přehlíţení ţidovských transportů. Jejich pasivita vyniká zejména v kontrastu k chování francouzských, belgických a holandských biskupů.

6.3 Jednání v Římě a předčítání encykliky Na konci roku 1936 dostali pozvání do Říma tři němečtí kardinálové. Jejich pozvání se vztahovalo k jejich prosbě vzešlé z Fuldské konference 18. srpna 1936. Na té biskupové ţádali o jasné vyjádření papeţe prostřednictvím encykliky a Pacelli obratem deklaroval připravenost Říma vystoupit proti porušením konkordátu. 15. ledna se sešli s Pacellim Bertram a Faulhaber k první poradě. O den později se s kardinálem setkalo jiţ pět biskupů (přibyli Galen, Preysing a Schulte), aby připravili audienci u papeţe. Pacelli tehdy vyzval biskupy k přípravě pastýřského listu jako podkladu pro encykliku a Faulhaber se nabídl, ţe jej napíše. Jeho první návrh byl Pacellimu doručen 21. ledna a poté prošel mnoha diskusemi, neţ jej 10. března podepsal papeţ Pius XI. 14. března se dostal, jako prvnímu německému biskupovi, text encykliky do rukou berlínského Preysinga, protoţe sousedil s nunciaturou, a o den později ji odeslal Bertramovi do Vratislavi. Ten se zpětně ptal na datum společného předčítání, a zda je moţno text zkrátit, protoţe byl dle něj pro čtení dlouhý. Preysing se tedy za dané situace stal organizátorem, coţ se Bertramovi vůbec nelíbilo. Při návrhu textu encykliky se projevilo přátelství Faulhabera s Pacellim z jeho mnichovského pobytu a teď Bertram zakusil, ţe i berlínský biskup se těší u Pacelliho váţenějšímu postavení. Nakonec se však biskupům podařilo Bertrama přesvědčit, aby byla encyklika čtena jiţ na květnou neděli a v nezkrácené formě. Protoţe však její rozšiřování muselo proběhnout pod přísným utajením, bylo zhotoveno jen 27 vyhotovení, která měla být distribuována mezi tiskárny v Německu.128 Goebbels se o vydání encykliky dozvěděl ještě v sobotu večer díky vynesení jednoho výtisku pracovníkem jedné mnichovské tiskárny. Sice zuřil, ale nedělnímu předčítání jiţ nedokázal zabránit.

128

HUMMEL, Karl-Joseph von: Gebremste Ofensive. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 58, 2007, č. 77, 31. 3., s. 9.

41

6.4 Text encykliky Encyklika začíná slovy: „S hlubokým znepokojením a stoupajícím zděšením hledíme jiţ jistý čas na utrpení naší církve v Německu.“129 Odsuzuje především rasismus a antisemitismus jako nepřijatelné pro křesťanství. Místo víry v Boha totiţ dochází ke zboţštění rasy, národa a státu. Právní myšlení nacistického státu je taktéţ kritizováno: Nic není prospěšné, pokud to zároveň není i mravné. Kaţdý člověk disponuje Bohem udělenými lidskými právy, která nesmějí být jakýmkoliv společenstvím popřena. Na protikladu Hitlerjugend s podobnými církevními organizacemi zabývajícími se prací pro mladé se encyklika také výrazně věnuje ohroţení mládeţe skrze výchovu (body 39-43). Jsou zde také připomenuta jednání o konkordátu a upozorněno na jeho porušování především v případě katolických spolků, škol, klášterů a zatýkání duchovních. Pacellimu je vyčítáno, ţe opomenul vyjádřit své stanovisko k Norimberským rasovým zákonům.130 Jejich přímá kritika v encyklice opravdu nezazněla, i kdyţ je z textu encykliky čitelná. Kritikům se pak dále v textu encykliky nedostává odsouzení Adolfa Hitlera nebo nacionálního socialismu jmenovitě.131 Jedním z hlavních nedostatků absence zmínky ţidovského národa, resp. přímé odsouzení antisemitismu a pronásledování Ţidů. Podklad pro encykliku vypracovával i kardinál Faulhaber, který se jiţ dříve vyjádřil, ţe ţidovská otázka není problémem církve. Ačkoliv to mnozí kritici rádi opomíjejí, antisemitismus nebyl v tehdejší době akutním problémem. Antiţidovský populismus byl ve společnosti jiţ dlouho přítomen, nebyl to fenomén nijak nový a o účasti Ţidů na revoluci v Rusku nemusel Hitler nikoho dlouze přesvědčovat. Strach z ruské revoluce byl v jisté části společnosti značně rozšířený. Nejtvrdší vlna ţidovského pronásledování přišla hlavně s Křišťálovou nocí v listopadu 1938, kterou ještě k tomu vyvolal Goebbels ke značnému rozčilení Hitlera. Samotné listopadové pogromy se konaly pod heslem „proti světovému ţidovstvu a jeho černým a rudým 129

Enzyklika „Mit brennender Sorge“ In: The Holy See. http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_pxi_enc_14031937_mit-brennender-sorge_ge.html (30. 12. 2009). 130 KÜNG, Hans: Hitler war für ihn das kleiner Übel. In: Südedeutsche Zeitung, 2. 3. 2009. http://www.sueddeutsche.de/politik/372/460009/text/. 131 CORNWELL, John: c. d., s. 170.

42

soudruhům.“132 A konference ve Wannsee se datuje aţ do roku 1942. Encyklika opomněla ţidovské pronásledování, coţ nechci bagatelizovat, avšak exkurz do dané doby ukazuje na nechuť církve stavět se do role vedoucí opoziční společenské síly neţ na co jiného. Přímé zmínce o Ţidech se Pacelli vyhýbal údajně především odvoláváním se na holandského biskupa, který proti transportu Ţidů vystoupil a způsobil tím transport 40 000 holandských Ţidů. Pacelli se například svěřil jedné řádové sestře, ţe pokud biskup svým hlasem zapříčinil transport 40 000, hlas papeţe by mohl připravit utrpení 200 000 lidí.133 Význam encykliky je pak zlehčován ještě vydáním encykliky Divini Redemptoris. Ta vychází o pět dní později a tvrdě odsuzuje komunismus. Úloha církví v Německu za dob nacionálněsocialistického státu bývá srovnávána na základě dokumentů, kterými se církve od reţimu snaţily vymezit. Pro protestantskou větev křesťanství je to text tzv. Barmského teologického výkladu a pro katolickou papeţská encyklika, která vychází o tři roky později. Jejich srovnání nemůţe být zcela objektivní, protoţe při vydání výkladu v roce 1934 ještě nebyl ukončen proces uchopení moci a jednalo se o vyjádření opozičního hnutí. O tři roky později, při vydání encykliky, bylo mnoho záleţitostí jasnějších, ale v jistém smyslu jiţ také hůře řešitelných a podíl Vatikánu (zahraničního elementu) předepisoval tvůrcům zdrţenlivost. Pocit prvenství oproti katolíkům je leitmotivem protestantů při svém vypořádání se s reţimem. Oba dokumenty jsou obsahově v zásadních principech podobné. Rozcházejí se jen v pohledu na státní uspořádání. Protestantský dokument odmítá princip vůdcovství a jeho postavení vůči státu je podřazené, resp. nemá přebírat jakoukoliv funkci státu.134 Aniţ by se k tomuto encyklika konkrétně vyjadřovala, z dikce dokumentu lze rozpoznat názorový opak na straně německých katolíků. K otázce rasistické diskriminace Ţidů zůstala iniciativa evangelíků hluchá. Encyklika obsahuje přece jen varování před uctíváním rasy. I přes všechny 132

VAN SCHEWICK, Burkhard: Katholische Kirche und NS Rassenpolitik. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, MatthiasGrünewald-Verlag 1980, s. 91. 133 LEUNINGER, Ernst: Der Widerstand von Kirchen und Christen im 3. Reich. In: Katholischer Soziallehre http://www.leuninger.de/sozial/artike4.htm (29. 12. 2009). 134 Die Barmer Theologische Erklärung. In: Evangelische Kirche in Deutschland. http://www.ekd.de/download/handzettel_barmer_theologische_erklaerung.pdf (31. 12. 2009).

43

okliky je ale k reţimu tvrdá a je z ní neznámější papeţský dokument všech dob.135

6.5 Německá reakce na nečekanou kritiku Německá vláda s ofenzivou Vatikánu nepočítala a ihned ji označila za provokaci. Od roku 1933 do 1939 přitom bylo doručeno říšské vládě 55 papeţských protestů. Reţim se v reakci na encykliku nepokoušel vysvětlit vyjmenovaná porušování konkordátu, ale v první řadě se snaţil zabránit šíření encykliky. Reinhard Heydrich nařídil konfiskaci všech výtisků a Gestapo vydalo prohlášení, ţe tento okruţní list papeţe obsahuje velezrádné útoky proti nacionálně socialistickému státu a zároveň upozornilo, ţe jakékoliv rozšiřování encykliky bude okamţitě co nejpřísněji trestáno.136 Ministr pro církevní záleţitosti Kerrl poslal německým biskupům dopis, v němţ tvrdil, ţe encyklika je „v přímém protikladu k duchu konkordátu… obsahuje závaţné útoky na blaho a zájmy německého národa“137. Na přetřes se dostala i v Hitlerově prvomájovém projevu. Reţim ji označil jako „vyhlášení boje“ a stala se podnětem pro závaţnější represálie.138 Vrcholem reţimní kampaně pak byl projev Goebbelse z 28. května v Deutschlandhalle v Berlíně, který byl rozšiřován rozhlasem a kde se dostalo Vatikánu z jeho úst „posledního varování“.139 Diplomatické vztahy se taktéţ okamţitě rapidně zhoršily a německému velvyslanci u Vatikánu byla zakázána účast na velikonočních slavnostech a protestně byl odeslán na dovolenou. Ironické bylo, ţe nacistická radost z antikomunistické encykliky „Devini Redemptoris“ z 19. března mohla trvat pouhé dva dny, neţ byla 21. března uveřejněna encyklika Mit brennender Sorge. Reţim poznal církevní odpor v čele s vybranými německými biskupy. Během listopadových pogromů v roku 1938 pak bylo zaútočeno i na palác ústředního německého tvůrce encykliky kardinála Faulhabera. Encyklika byla předčítána na 11 500 kazatelnách a bylo pořízeno aţ 300 000 exemplářů. Vatikán totiţ nechal jistou volnost farnostem, jakým způsobem ji budou prezentovat a tak došlo nejen k předčítání zkrácených verzí, ale i k přímé 135

ALBRECHT, Dieter: c. d., s. 42. MALÝ, Radomír: c. d., s. 31. 137 CORNWELL, John:c. d., s. 171. 138 HÜRTEN, Heinz: c. d., s. 131. 139 HALAS, František X.: c. d., s. 393. 136

44

distribuci dokumentu mezi věřící. Tiskárny podílející se na rozmnoţení textu byly uzavřeny a vyvlastněny. Encyklika se rozšířila i do Rakouska a Československa, kde ji několikrát po sobě vydal německý nakladatel Schulsche v Opavě. Ten se pak postaral o to, aby se výtisky dostaly zpět do říše, za coţ byl ihned po zabrání Sudet zatčen. Počet vystoupení z církve v Německu, který se ze 46 000 případů v roce 1936 zvýšil na 108 000 v následujícím roce, byl znamením toho, ţe němečtí katolíci jiţ nechtějí být dále protireţimně zatěţováni.140 Pacelli se později taktéţ vyjádřil v tom smyslu, ţe jejich úvahy a rozsudky

nemohou

jiţ

nadále

být

ovlivňovány

stranickopolitickými

pohnutkami, jelikoţ cílem bude vţdy spása nesmrtelných duší. Jak vystihuje název článku od Karla-Josepha von Hummela, jednalo se o zbrzděnou ofenzivu církve.

140

HUMMEL, Karl-Joseph von: Gebremste Ofensive. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 58, 2007, č. 77, 31. 3., s. 9.

45

7 Začátek války 7.1 Geneze vztahů od vydání konkordátu do započetí války Historik Hans Günter Hockerts rozdělil nesouhlasný vztah katolické církve

v Německu

k nacistickému

reţimu

do

několika

etap.

Od

prvopočátečního znepokojení přechází k rezistenci vůči reţimu, která vyvrcholí ofenzivou vůči systému. Čtvrtým a nejvyšším stupněm by jiţ bylo samotné aktivní povstání vůči reţimu.141 Pokud bychom připustili existenci ofenzivy církve vůči reţimu, nemůţeme opomenout, ţe všechny tyto aktivity se děly, aniţ by církev zcela vypověděla loajalitu reţimu. Se začátkem války se definitivně vyhrotila nacistická politika vůči církvím a dosáhla tím své poslední etapy. Politika se ale nevyhrotila jen v církevní oblasti. Došlo téţ mimo jiné k vraţdění duševně nemocných (tzv. Transport nemocných, T4 apod.), coţ církví v Německu mimořádně otřáslo. Proti takovýmto praktikám se postavili někteří z německých biskupů a v důsledku jejich protestů musel být daný rozkaz 28. srpna 1941 odvolán.142 Tento významný projev odporu nebyl aktivitou episkopátu, nýbrţ jen některých jeho členů. Situace po vypuknutí války jiţ byla značně komplikovaná: legenda o dýce do zad z dob Výmarské republiky ještě nebyla zdaleka zapomenuta a rozhodný postoj biskupské církve by byl zřejmě přijat jako zrada vojáků bojujících na frontě. Nejen Goldhagen popisuje počátek válečného nadšení u široké vrstvy německého obyvatelstva. Tím byl vyvíjen na biskupy nepřímý tlak, kterému se oni sami většinově přizpůsobili. Začátek války znamenal také přelom ve vztazích s Vatikánem. Papeţ se znovu ujal své role nestranného pozorovatele, jak ji sám Vatikán oficiálně nazýval, a od této doby se začíná zdrţovat jakýchkoliv přímých kritik německého válečného vedení. Sice se jiţ znovu nedočkáme kritiky, která zazněla v roce 1937, ale Svatý stolec později svými aktivitami dokáţe, ţe mu průběh války není lhostejný. Navíc rozlišoval mezi německým národem, německou armádou a nacistickým reţimem. Usiloval o to, „abychom ušetřili 141

HOCKERTS, Hans Günter: Stufen des Widerstands. In: GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980, s. 103. 142 BAUMAN, Zygmunt: Modernita a holocaust. Praha, Sociologické nakladatelství 2003, s. 113.

46

německý lid odvetných opatření za věci, za které není jako celek odpovědný a o nichţ většina snad vůbec ani neví.“143 Vatikánská diplomacie měla zkušenosti z první světové války, dle kterých musel být Vatikán striktně neutrální, coţ mu poté dovolovalo zasílat různé protesty na všechny strany a hlavně později činit mírové návrhy. „Úzkostlivě šetřil neutrality, neprohlašuje se ani pro tu ani pro onu stranu, jsa si toho dobře vědom, ţe by nadrţováním některé straně dobré věci jen uškodil.“144 Rozšířená byla i domněnka, ţe se jedná o jednu z dalších evropských válek, ke které je nutno přistupovat dle jiţ fungujících vatikánských zásad. Ovšemţe se Vatikán tvrdě zasazoval o udrţení míru a papeţ Pius XI. za jeho udrţení měl dokonce údajně obětovat svůj ţivot.145 U tohoto snaţení mu asistoval i kardinál Pacelli, který po jeho smrti taktéţ usiloval především o udrţení míru. Za druhé světové války byla situace pro Vatikán ještě v něčem jiná: byl totiţ mezinárodně uznaným státem, coţ za první světové války neplatilo. Tato skutečnost dávala na jednu stranu větší váhu jeho diplomatickým krokům, ale zároveň se snoubila i s menším pochopením států pro jeho aktivity. Po zahájení útoku na Polsko se aktivita Vatikánu soustředila především na udrţení Itálie mimo válku a nastal čas pro dodrţování striktní neutrality. Tím se také otvírá prostor pro aktivity biskupské konference. Zde dochází k něčemu, co bychom v nadsázce mohli nazvat dýkou do zad samotné katolické církve v Německu. Kardinál Bertram se, ač byl s několika příznivci v menšině, drţí svého kurzu, kdy poţaduje cestu jednání s reţimem a apely prostřednictvím protestních nót. Biskup Preysing naopak obhajuje politiku energických protestů spojenou s mobilizací veřejnosti a spoléhá na masy věřících. Vypuknutí války není episkopátem pochopeno jako důvod k vzedmutí protestů. Problematika útočné války, resp. spravedlivé a nespravedlivé války nebyla vně episkopátu vůbec probírána, ačkoliv byly podporovány papeţské mírové apely.146 Přehodnocení priorit episkopátu směřovalo k obraně svobody církve a obraně základních lidských práv. To dokazují zejména apely některých biskupů proti eutanazii duševně nemocných spoluobčanů. Vydání pastýřského listu či podobná iniciativa byla pro neshody mezi biskupy sotva moţná. 143

BLETT, Pierre SJ: c. d., s. 79. RÁČEK, Blažej T. J.: c. d., s. 626. 145 Tamtéž, s. 631. 146 HOCKERTS, Hans Günter: Stufen des Widerstands, s. 112. 144

47

Papeţovo válečné diplomatické mlčení zavdalo jiţ během války příčiny k několika stíţnostem na chování Svatého stolce. Především po něm bylo poţadováno jeho vyjádření k situaci v okupovaném Polsku, hlavně k chování německé okupační správy. Dále potom uznání chorvatského státu, resp. ustašovského reţimu Ante Paveliće, kde došlo ke genocidě Srbů. Později se začalo mluvit o holocaustu a o mlčení Pia XII. k tomuto krutému zločinu. Pozdější vztahy Vatikánu s nově vzniklým ţidovským státem podléhají mnoha dezinterpretacím a jsou povaţovány za důkaz potlačované nenávisti Pia XII. či celé katolické církve vůči Ţidům. Církev se rovněţ zapojila do obhajoby „svého papeţe“ a s postupným rozkrýváním archivů se zveřejňují stále nové informace. Naposledy například organizace Pave the Way v polovině roku 2009 zveřejnila 2300 stran dokumentů dokládajících papeţovu pomoc ţidovskému národu za války.147 Zcela otevřená obvinění padla i v knize ředitele vatikánských novin „Osservatore Romano“ Giovanniho Marii Viana. Dle něj byly tyto útoky na papeţe a církev způsobeny komunistickou propagandou, která se během studené války vyostřila. Druhým motivem byl vnitřní rozštěp v církvi.148 O moţnosti interního souboje v řadách církve nás ve své knize zpravuje i Halas. „Při něm se holocaust stává prostě nejtlustší holí, kterou mohou mít katoličtí progresisté k dispozici jako zbraň proti tradicionalistům.“149 Výtka o papeţově „mlčení“ za druhé světové války bývá často interpretována jako největší prohřešek katolické církve v souboji s totalitarismy. O několik odstavců výše jsem poměrně nekriticky zdůvodnil podepsání konkordátu, poněvadţ k zostření pronásledování Ţidů došlo aţ po Křišťálové noci a vyřešení konečné otázky na konferenci ve Wannsee. Taktéţ vatikánský pokus o válčenou neutralitu je záleţitostí interpretace. Momentem, kdy však papeţ opravdu mlčel a pochybil, byl rok 1935. V tomto roce byly vydány norimberské rasové zákony a Pacelli tehdy nebyl papeţem, nýbrţ státním sekretářem. To nebránilo tomu, aby se lidé postiţeni těmito zákony dočkali jeho či papeţovy podpory. Stěţejnost této události zdůrazňuje Zygmunt Bauman: „V roce 1935 uţ budoucí oběti 147

Pius XII.: Neue Beweise belegen seine hilfe für Juden. In: Zenit http://www.zenit.org/article18053?l=german (23. 1. 2010). 148 Wer brachte Pius XII. in Verruf? In: Katholische Nachrichten http://kath.net/detail.php?id=23200 (23. 1. 2009). 149 HALAS, František X.: c. d., s. 410.

48

holocaustu věděly, ţe jsou samy. Nemohly počítat se solidaritou jiných.“150 Tyto rasistické zákony vytvořili kategorii „čistých občanů Říše“ a tím se staly odsouzeníhodnými, byť třeba ještě zdaleka nebyla řešena otázka konečného řešení.

„Norimberské

zákony

vytvořily

kategorii

lidí

určenou

k Sonderbehandlung a v konečném důsledku k likvidaci.“151

7.2 Druhá světová válka očima Vatikánu Vatikánská diplomacie se snaţila zachovat mír, a proto byla i nám důvěrně známá Mnichovská dohoda přijímána jako prostředek k udrţení míru. Více jiţ nebyla ve Vatikánu diskutována, byť mohla být zejména Piem XI. vnímána se smutkem a nepřímo se k ní i vyjádřil. Toto vatikánské snaţení velmi zasáhla dohoda mezi Sovětským svazem a Německem z 23. srpna 1939 – tzv. pakt o neútočení. Vatikán uţ však před jeho uzavřením věděl o tajném vyjednávání mezi Sověty a Němci a také o jejich tajném záměru rozdělit si mezi sebe Polsko. Tato zpráva byla pro Vatikán obzvláště bolestivá. Polsko totiţ představovalo velkou evropskou katolickou zemi a mělo být rozděleno dohodou dvou totalitních států, jejichţ ideologie se Vatikánu příčila. Přesto papeţ po německém obsazení Polska dlouho setrvával v mlčenlivosti a nevyslovil slova podpory pro polské věřící. Jakým pak byla pro Vatikán překvapením německá výzva z roku 1941 pro podporu „kříţové výpravy“ proti komunismu

na

východ.

Vatikán

odmítl

zapomenout

na

„chyby a

pronásledování nacismu“ a zároveň uţil pro tuto německou snahu přirovnání „vyhánět ďábla ďáblem“152. Papeţovo válečné působení pak podléhá mnoha různým interpretacím a tak telegramy panovníkům zemí Beneluxu po německém obsazení 10. května 1940 jsou některými autory (např. Cornwell) interpretovány jako zklamání a mlčení Pia XII., zatímco obhájci (např. Halas) čtou stejné řádky jako jasné odsouzení německé agrese a vyjádření soustrasti s okupovanými zeměmi. Nejvíce kritického zájmu vzbuzuje papeţova lhostejnost k probíhajícím transportům ţidovského obyvatelstva na východ a k samotnému holocaustu. Je to církvi vytýkáno jako otázka „zachování cti církve“ a také jako moţnost 150

BAUMAN, Zygmunt: c. d., s. 180. Tamtéž, s. 182. 152 BLETT, Pierre: c. d., s. 137. 151

49

pomoci Ţidům. Pokud by bylo vydáno jasné prohlášení o prolhanosti transportů, mohli si snad Ţidé svépomocí zorganizovat záchranu svých ţivotů. Podle Bletta se Vatikánu první zpráva o osudu transportovaných Ţidů dostala do rukou 26. září 1942153, poté další pramen 7. 3. 1943 a oficiální Osvětimský protokol někdy v polovině roku 1944. Papeţ poţádal o zákrok prostřednictvím velvyslance Říše u Svatého stolce, a k veřejnému projevu se neodhodlal. V této souvislosti je neopomenutelná snaha člena SS (vedoucího oddělení zdravotní techniky SS) Kurta Gersteina, který byl svědkem masového vraţdění Ţidů a dle své výpovědi se pokoušel prostřednictvím berlínského biskupa kontaktovat Vatikán jiţ někdy v roce 1942.154 Situace Vatikánu byla nicméně sloţitá a většina zdrojů tohoto druhu informací nebyla nijak prověřitelná. Navíc se Pius XII. netajil tím, ţe měl na paměti přemrštěné počínání části spojenecké propagandy.155 Přistoupit na tuto pravdu nebylo jednoduché a zpočátku se zdráhali uvěřit i němečtí odpůrci reţimu. Johannes Fest poprvé o osudu vysídlenců slyšel aţ na úplném konci roku 1942 a zaregistroval ji spíše jako jednu z drastických historek často bezskrupulózní válečné propagandy.156 Na druhou stranu je pro mnohé těţké se vyrovnat s existencí holocaustu ještě dnes a tehdejší iniciativa Vatikánu mohla napomoci k uvědomění si skutečné podstaty nacistického reţimu. Právě v době, kdy píši tuto práci, se objevilo další nepatřičné prohlášení polského katolického biskupa, ţe holocaust je vyuţíván jako propagandistická zbraň a holocaust sám označil jako ţidovský vynález.157 V obhajobě Pia XII. se klade důraz na snahu papeţe o záchranu konkrétních lidských ţivotů před hlasitým pojmenováním zla. V této věci je pravda spíše na straně historiků, kteří dávají přednost „realizovatelným drobným skutkům před kategorickými imperativy absolutní morálky.“158 I tyto imperativy jsou však v historické debatě důleţité a v této souvislosti upozorňuje Bauman na tendenci naší společnosti „prodluţovat vzdálenost mezi

153

Tamtéž, s. 179. Der Gerstein-Bericht. In: NS-Archiv, http://www.ns-archiv.de/verfolgung/gerstein/gersteinbericht.php (26. 1. 2010). 155 RÁČEK, Blažej T. J.: c. d., s. 626. 156 FEST, Joachim: c. d., s. 177. 157 Polnischer Bischof nennt Holocaust „Propagadnda-Waffe“. Spiegel online, 26. 1. 2009, http://www.spiegel.de/politik/ausland/0,1518,673999,00.html#ref=rss. 158 HALAS, František X.: c. d., s. 411. 154

50

lidmi aţ tam, kde uţ není hlas morální odpovědnosti a morálních zábran slyšet.159 V průběhu války se pak Svatý otec vyjádřil ještě dvakrát veřejně k pronásledování Ţidů, avšak konkrétního oslovení „Ţidé“ nikdy nepouţil. Jejich přímé jmenování snad mělo dostat do nebezpečí ještě více lidí. První z těchto jeho vánočních poselství z roku 1942: „…aniţ by se jakkoliv provinily a často jen kvůli své národnosti či rase byly statisíce lidí odsouzeny k smrti nebo k postupnému zbídačení“160 Druhým vyjádřením je pak jeho řeč ke kardinálům z 2. června 1943: „Nebuďte udiveni, ctihodní bratři a milí synové, kdyţ odpovídáme s obzvláště spěšnou péčí a podporou na prosby těch, kteří se na nás obracejí s očima plnýma bázlivé pokory, těch, kteří jsou na základě své národnosti či rasy terčem ještě větších katastrof a větších bolestí a kteří jsou dokonce určeni, bez vlastního provinění, k vyhlazení.“161 Při posuzování chování Pia XII. za války a jeho přístupu k nacismu v porovnání s komunismem působí poněkud nevyváţeně jeho ostrakizace komunismu a uţití institutu exkomunikace. Nacismus nebyl zpočátku k náboţenství otevřeně nepřátelský jako komunismus a tak bylo důrazné distancování se od komunismu na místě. Obzvláště pro komplikovanou politickou situaci v Itálii papeţ exkomunikoval všechny členy komunistických stran po celém světě. Toho samého jsme se ovšem nedočkali ani u nejvyšších nacistických pohlavárů, kteří byli „katolíky“. Původně sice existoval zákaz členství katolíků v NSDAP, ale ten byl na počátku 30. let zrušen a další zákazy jiţ nepřišly. Ačkoliv má tento institut široká veřejnost v asociaci se středověkem, je to stále jeden z hlavních papeţových nástrojů, za pomocí kterého je schopen si udrţet svou svrchovanost v církvi a působit na veřejnost. Nutnost uţití tohoto instrumentu vůči nacistům se jeví ještě akutněji poté, co papeţ po II. vatikánském koncilu neváhal exkomunikovat několik kněţí odmítajících nové stanovy církve – tzv. starokatolíky. Toto přirovnání se ke srovnání přímo vybízí, neboť někteří z těchto exkomunikovaných kněţí veřejně popřeli či zlehčili následky holocaustu. Nominálními katolíky z řad 159

BAUMAN, Zygmunt: c. d., s. 262. Christmas Message of 1942. In: Global Catholic Network, http://www.ewtn.com/library/PAPALDOC/P12CH42.HTM (26. 1. 2010). 161 SEIBT, Gustav von: Hier hören Sie das Schweigen des Papstes. Süddeutsche Zeitung, 69, 2009, č. 24, 29. 1. 160

51

nacistických pohlavárů byli Hitler, Himmler, Goebbels a Bormann. Odkazy na katolický původ především Hitlera s Goebbelsem obsahuje značná část odborné literatury. Na naprosté opomenutí tohoto institutu upozorňuje významný katolický teolog Hans Küng, který zároveň připojuje kritiku za nevypovězení konkordátu ze strany Vatikánu a především za pomoc církve při vydávání údajů z farních archivů pro prokázání rasového původu občanů.162 Tato církevní „pomoc“ však byla dvousečnou zbraní. Halas totiţ uvádí, ţe farnostmi bylo vydáno nesčetně potvrzení o křtu pro ţidovské spoluobčany. 163 V této souvislosti je zajímavé i očekávání některých německých katolíků, ţe s Hitlerem v čele a po připojení Rakouska k Říši by se stala Říše „katoličtější“. Katolíci totiţ všeobecně věřili velkoněmeckým představám – ostatně jako většina Němců a Rakušanů.164 Po započetí války se však církev, i přes vytvoření značně katolicky ovlivněné tzv. Altreich, ocitla v jisté společenské izolovanosti. A právě v takovýchto chvílích jí často očividně chybí vnitřní jednota a rozhodné slovo papeţe. Ne náhodou si biskup z Řezna Gerhard Ludwig Müller při současných ostrých debatách kvůli zneuţívání dětí v Německu pomohl přirovnáním k dobám nacistického útlaku.165

162

KÜNG, Hans: Malé dějiny katolické církve. Brno, Barrister & Principal 2005, s. 120. HALAS, František X.: c. d., s. 407. 164 FEST, Joachim: c. d., s. 102. 165 VON DROBINSKI, Matthias: Damals die Nazis, heute die Medien. Süddeutsche Zeitung, 22. 3. 2010, http://www.sueddeutsche.de/bayern/544/506712/text/. 163

52

8 Závěr V této práci jsem se snaţil zachytit podstatné aspekty moţná kontroverzního,

kaţdopádně

však

velmi

nejednoznačně

a

rozdílně

interpretovaného přístupu Vatikánského státu k Třetí říši. Jak jsem v práci poukázal, je důleţité rozlišovat mezi německým totalitárním státem a nacistickým hnutím, které se ujalo ve státě vedoucí role. Vatikán nikdy nedal německému lidu vinu za spáchané zločiny a po válce našel slitování i s některými nacisty, coţ by se ostatně mělo slučovat s katolickou morálkou. Jiţ prapůvodní vztah mezi katolickou církví a NSDAP byl vysoce problematický především vzhledem k vázanosti dotyčné církve na Řím. Podepsáním konkordátu se napětí mělo zmírnit, avšak jak jiţ víme, z německé strany se jednalo spíše o odloţení řešení samotného problému na pozdější dobu a tlak na církev byl vykonáván i po podepsání konkordátu. Naopak církev se snaţila přizpůsobit se poměrům v nacistickém Německu a také mnohé z nacistického programu schvalovala. Zaměření nacismu na rodinu, nelítostné potlačování levicových odpůrců, zejména z KPD, a následná likvidace výmarského systému církev neznepokojovaly. Jsou zde však i závaţnější akty, jako například norimberské rasové zákony, ke kterým chybělo rozhodné slovo církve. Problémy ve vzájemném vztahu po celou dobu přetrvávaly a k jejich vyhrocení došlo, kdyţ nacisté začali zasahovat do záleţitostí čistě církevních, jakými byly konfesní školy a mládeţnické organizace. Církev ale pozvedla svůj hlas i proti programu eutanazie, který primárně nebyl nijak zaměřen na její zařízení. Napojení církve na Řím se nacistům nepodařilo nikdy přerušit a s postupem času se v převáţně katolických oblastech, především na jihu Německa a ve Slezsku, ustanovila centra odporu vůči reţimu. Poněkud ironicky pak ve slezské metropoli Vratislavi měl své sídlo i biskup Bertram, který byl opravdovým symbolem mlčení církve vůči nebezpečí nacionálního socialismu. Obojetná pozice církve se však ukazuje například i v chování Zentra, které se výborně hodilo do společnosti německých nacionalistů, jako byl Stahlhelm, avšak zároveň ani nechtělo zapřít svůj podíl na výstavbě Výmarské republiky a členství v SPD se s katolictvím nijak nevylučovalo. I přes 53

personální propojenost se mi nepodařilo dohledat pevné napojení Zentra na Vatikán a „politickým“ zastoupením Vatikánu v Německu byla obzvláště po zrušení Zentra biskupská konference, která se ovšem také vymykala přímé a bezvýhradní kontrole Vatikánu. „Vymykala“ však není slovo zcela přesné, neboť po započetí války byl sám Vatikán velmi obezřetný a zasadil se o rozvolnění vztahů s konferencí. Vrcholem jejich kooperace bylo vydání encykliky, která se často označuje jako odpoutání se od reţimu či jeho přímé odsouzení. Další postupy jiţ nebyly koordinované a Vatikán začal jednat pomocí diplomatických nót, zatímco konference upadla do jisté letargie a musela bojovat především sama se sebou. Jediným pevným bodem při propojení Vatikánu se stranickou politikou v Německu (Zentrem) je postava Ludwiga Kaase. Prvotním cílem Vatikánu bylo od počátku zajistit svobodu pro církev a věřící. Státoprávní uspořádání nebylo prioritou, kterou by Vatikán nějak výrazně posuzoval – s výjimkou komunismu. Přes deklarovanou neutralitu po započetí druhé světové války se však dle nám známých pramenů postavil na stranu spojenců a jednal v jejich zájmu, i kdyţ třeba ne aţ tak důrazně, jak by si sami spojenci představovali. Jasně na stranu západních demokracií se Vatikán postavil aţ po druhé světové válce, kdy svět rozdělila ţelezná opona a komunistické

teritorium

se

Vatikánu

stalo

nedostupným.

Z

přísně

antikomunistického, antisemitského a jemně nacisticky ovlivněného vedení politiky je obviňován především papeţ Pius XII. Tato debata je však oblastí těţko prozkoumatelných hypotéz a pokusů o vypátrání skrytých motivů ovlivňujících Piovo jednání. Není moţno si nevšimnout, ţe mnoho z těchto apelů na morálku a svědomí Vatikánu je propojeno či podkládáno dalšími obviněními jako např. dogmatem neomylnosti papeţů nebo hierarchickým upořádáním katolické církve. Základním účelem pro řízení církve je náboţenství, politika je pouze prostředkem slouţícím k tomuto náboţenskému poslání. Rozbory vatikánské politiky vůči Německu by se tedy musely opírat o to, nakolik se papeţ odklonil od náboţenského poslání, aby udrţel církev jakoţto instituci. V souvislosti s těmito vatikánskými zásadami se pak některá špatná rozhodnutí církve dají interpretovat jako důkaz odcizenosti církve světu. Během třicátých let došlo k několika chybným osudovým rozhodnutím politického katolicismu, na která jsem se v práci snaţil poukázat. Tyto chyby 54

sbliţovaly politický katolicismus s nacistickým hnutím a dle všech dostupných informací k nim došlo s podporou Vatikánu. V první polovině třicátých let tedy Vatikán podniknul kroky k udrţení svého statutu a dokonce se mu povedlo je smluvně ošetřit. Ačkoliv byla tato smluvní ustanovení porušována a smlouva měla spíše proklamační účel, Vatikán se pomocí ní pokusil pojistit si svou pozici v nově budovaném totalitním státu. Při podpisu smlouvy v roce 1933 se však nejednalo o ujednání s nacistickým reţimem, který jiţ dokončil proces uchopení moci. Po roce 1933 se ve svých politikách oba státy začaly rozcházet a především Vatikán čekalo několik let prozření do reality nacistického reţimu. Tyto roky sice mohly být poznamenány předchozími pokusy o spolupráci na budování státu, avšak nesly se jiţ ve znamení antinacistického postoje ve Vatikánu. Vatikánská politika, a to ani na úrovni katolické církve v Německu, tedy nesměřovala všemi prostředky k udrţení svého statutu v zemi a naopak došla brzo k tomu, ţe katolické principy jsou s nacistickými naprosto neslučitelné.

55

9 Prameny a literatura 9.1 Prameny NOVINY A ČASOPISY KÜNG, Hans: Hitler war für ihn das kleiner Übel. In: Südedeutsche Zeitung, 2. 3. 2009. http://www.sueddeutsche.de/politik/372/460009/text/. LEICHT, Robert: Doppelpunkt. Chrismon, 3, 2009, č. 5, s. 44. SEIBT, Gustav von: Hier hören Sie das Schweigen des Papstes. Süddeutsche Zeitung, 69, 2009, č. 24, 29. 1. VON DROBINSKI, Matthias: Republik im Schatten der Kardinäle. Süddeutsche

Zeitung,

23.

4.

2009,

http://www.sueddeutsche.de/politik/467/466052/text/. VON DROBINSKI, Matthias: Damals die Nazis, heute die Medien. Süddeutsche

Zeitung,

22.

3.

2010,

http://www.sueddeutsche.de/bayern/544/506712/text/. Pius XII.: Neue Beweise belegen seine hilfe für Juden. In: Zenit http://www.zenit.org/article-18053?l=german (23. 1. 2010). Polnischer Bischof nennt Holocaust „Propagadnda-Waffe“. Spiegel online, 26.

1.

2009,

http://www.spiegel.de/politik/ausland/0,1518,673999,00.html#ref=rss.

INTERNETOVÉ ZDROJE FITSCHEN, Klaus: Faulhaber, Michael. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. http://www.bautz.de/bbkl/f/faulhaber_m.shtml (29. 12. 2009). Auflösung der Zentrumspartei In: Willy Brandt Biographie. http://willybrandt.org/bwbs_biografie/Aufloesung_der_Zentrumspartei_B1106.html

(28.

12. 2009). Das Konzentrationslager Dachau 1933 – 1945 Geschichte und Bedeutung. In: Bayerische

Landeszentrale

für

politische

Bildungsarbeit.

http://www.km.bayern.de/blz/web/300017/system.asp (25. 10. 2009). Lebenslauf Michael Kardinal von Faulhabers. In: Erzbistum München und Freising. http://www.erzbistum-muenchen.de/EMF072/EMF007160.asp (29. 12. 2009). 56

Geschichte der deutschen Bischofskonferenz. In: Deutsche Bischofskonferenz. http://www.dbk.de/wirueberuns/geschichte/langfassung/index.html

(29.

12.

2009). Pope

Pius

XII.

In:

ECONOMIC

expert

http://www.economicexpert.com/a/Pope:Pius:XII.htm (28. 12 2009). Wer

brachte

Pius

XII.

in

Verruf?

In:

Katholische

Nachrichten

http://kath.net/detail.php?id=23200 (23. 1. 2009).

DALŠÍ PRAMENY Das Parteiprogramm der NSDAP vom 25. Februar 1920. In: Shoa.de. http://www.shoa.de/drittes-reich/textquellen/22.html (29. 10. 2009). Der

Gerstein-Bericht.

In:

NS-Archiv

http://www.ns-

archiv.de/verfolgung/gerstein/gerstein-bericht.php (26. 1. 2010). Die Barmer Theologische Erklärung. In: Evangelische Kirche in Deutschland http://www.ekd.de/download/handzettel_barmer_theologische_erklaerung.pdf (31. 12. 2009). Enzyklika

„Mit

brennender

Sorge“

In:

The

Holy

See.

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_pxi_enc_14031937_mit-brennender-sorge_ge.html (30. 12. 2009). Christmas

Message

of

1942.

In:

Global

Catholic

Network,

http://www.ewtn.com/library/PAPALDOC/P12CH42.HTM (26. 1. 2010). Reichskonkordat.

In:

Verfassungen

der

Welt.

http://www.verfassungen.de/de/de33-45/reichskonkordat33.htm (28. 12. 2009).

9.2 Literatura BAUMAN,

Zygmunt:

Modernita

a

holocaust.

Praha,

Sociologické

nakladatelství 2003. BENZ, Wolfgang: Geschichte des Dritten Reiches. München, Verlag C. H. Beck 2000. BERNARD, Jean: Pfarrerblock 25487. Luxembourg, Éditions saint-paul 2004. BLETT, Pierre SJ: Pius XII a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů. Olomouc, Matice cyrilometodějská 2001. BORMANN, Martin: Život proti stínu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2004. 57

CORNWELL, John: Hitlerův papež: tajný příběh Pia XII. Praha, BB, art 2008. FEST, Joachim: Já ne! Práh 2009. FONTENELLE, Rene Msgre: Jeho svatost Pius XI. Praha, Vyšehrad 1937. GOEBBELS, Joseph: Die Tagebücher von Joseph Goebbels. München, Saur 1987. GOLDHAGEN, Daniel Jonah: A Moral Reckoning. New York, Alfred A. Knopf 2002. GOLDHAGEN, Daniel Jonah: Hitlers willige Vollstrecker. München, Wilhelm Goldmann Verlag 2000. GOTTO, Klaus – REPGEN, Konrad (Eds.): Kirche, Katholiken und Nationalsozialismus. Mainz, Matthias-Grünewald-Verlag 1980. GOTTO, Klaus (Ed.): Die Katholiken und das Dritte Reicht. Mainz, MatthiasGrünewald-Verlag 1983. HALAS, František X.: Fenomén Vatikán. Brno, CDK 2005. HITLER, Adolf: Mein Kampf. München, Eher 1942. HUMMEL, Karl-Joseph von: Gebremste Ofensive. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 58, 2007, č. 77, 31. 3., s. 9. KLEMPERER, Victor: Deníky: chci vydat svědectví. 1, 1933-1941. Praha, Paseka 2002. KÜNG, Hans: Malé dějiny katolické církve. Brno, Barrister & Principal 2005. LEUNINGER, Ernst: Der Widerstand von Kirchen und Christen im 3. Reich. In: Katholischer Soziallehre http://www.leuninger.de/sozial/artike4.htm (29. 12. 2009). LEWY, Guenter: Die katholische Kirche und das Dritte Reich. München, Piper 1965. MALÝ, Radomír: Katolíci ve stínu hákového kříže. Frýdek-Místek, Michael s.a. 2006. MAY, Georg: Ludwig Kaas. Der Priester, der Politiker und der Gelehrte aus der Schule von Ulrich Stutz. Band III. Grüner, Amsterdam 1981. McGOWAN, Lee: Radikální pravice v Německu od roku 1870 po současnost. Praha, Prostor 2004. MERTENS, Anette: Der Angriff auf katholische Einrichtungen im Zweiten Weltkrieg und die Wiedergutmachung nach 1945. Paderborn, Schöningh 2006.

58

MÜLLER, Helmuth M.: Schlaglichter der deutschen Geschichte. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2007. NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše. Praha, Argo 1998. O’SULLIVAN, Noël: Fašismus. Brno, Centrum demokracie a kultury 2002. RÁČEK, Blaţej T. J.: Církevní dějiny v přehledu a obrazech. Praha, Nakladatelství Vyšehrad 1940. REPGEN, Konrad: Das Reichskonkordat bot einen gewissen Schutz. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 53, 2002, č. 35, 11. 2., s. 11. ROSENBERG, Alfred: Der Mythus des 20. Jahrhunderts: eine Wertung der seelisch-geistigen Gestaltenkämpfe unserer Zeit. München, HoheneichenVerl.1940. STEINBACH, Peter – TUCHEL, Johannes (Eds.): Widerstand gegen die nationalsozialistische Diktatur 1933 – 1945. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2004. VON HUBERT, Wolf: Wie der Papst zu Hitlers Machtantritt stand. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 59, 2008, č. 73, 28. 3., s. 38. VON OPPEN, Beate Ruth: Nazis and Christians. World Politics, 21, 1969, č. 3, s. 395. WALTER, Otto: Pius XII. Brno, Edice Akord 1947.

59

Anotace Příjmení a jméno autora: Lukáš Borunský Název bakalářské práce: Vztahy mezi Vatikánem a Německem v letech 1933-1945 Název práce v AJ: Vatican and German Relations in the years of 1933 until 1945 Datum zadání: 2009-03-05 Datum odevzdání: 2010-03-28 Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Vedoucí bakalářské diplomové práce: Doc. PhDr. Jiří Lach, Ph.D., M.A. Počet znaků: 108 820 Počet příloh:1 Počet titulů použité literatury: 33 Klíčová slova: konkordát, Mit brennender Sorge, německá biskupská konference, Pius XII., Vatikán nacismus holocaust Klíčová slova v AJ: concordat, Mit brennender Sorge, episcopal conference , Pius XII., Vatican , nazism, holocaust

60

Přílohy VYBRANÉ ČLÁNKY ŘÍŠSKÉHO KONKORDÁTU Z ROKU 1933

Čl. 1: Svoboda vyznání a veřejného vykonávání katolického náboţenství. Čl. 2: Zemské konkordáty s Bavorskem, Pruskem a Bádenskem zůstávají v platnosti. Čl. 4: Volný styk Svatého stolce s katolickými příslušníky v Německu. Právo církevních úřadů na publikaci nařízení, ustanovení, pastýřských listů, úředních diecézních věstníků a jiných týkajících se duchovního vedení věřících. Čl. 5: Ve vykonávání duchovní činnosti poţívají duchovní ochrany státu ve stejné míře jako státní úředníci. Proti uráţkám jejich osoby nebo jejich církevní funkce jakoţ i maření jejich funkce bude zakročeno dle platné státní legislativy a v případě potřeby jim bude poskytnuta úřední ochrana. Čl. 21: Garance katolického vyučování náboţenství na školách niţšího a středního stupně v souladu se zásadami katolické církve. Čl. 23: Garance zachování a zřízení katolických náboţenských škol. Čl. 31: Ochrana katolických organizací a svazů ve své činnosti. Katolické organizace sociálního nebo profesního zaměření by měly, nehledě na moţné začlenění do státních svazů, poţívat této ochrany pokud poskytují záruku, ţe jejich činnost bude vykonávána mimo jakoukoliv politickou stranu. Státní mládeţnické organizace budou pečovat o to, aby bylo jejich členům umoţněno vykonávání církevních povinností o nedělích a svátcích a aby nebyli nuceni k ničemu, co by se neslučovalo s jejich náboţenskými či mravními přesvědčeními a povinnostmi.

61

Abstrakt Práce pojednává o vztazích mezi Vatikánem a nacistickým Německem v období let 1933-1945. Za úkol si stanovila prověřit, zda byl Vatikán ochoten podporovat nacisty výměnou za volnost pro své působení v Říši. Po prozkoumání linií zahraničních politik obou států a jejich ideologických předpojatostí se výzkum dostává k uplatňované vzájemné politice. Zvláštní důraz je vynaloţen na objasnění významu a původu dvou klíčových dokumentů – říšského konkordátu a encykliky Mit brennender Sorge. Práce potvrzuje nezpochybnitelný vliv těchto dvou dokumentů na vzájemný vztah obou států, který je podloţen mnoha důkazy. Dále je zkoumán vliv holocaustu a druhé světové války na politiku Vatikánu, zejména vůči Německu. Kromě toho se autor také pokusil dohledat informace o vlivu Vatikánu na vnitropolitickou situaci v Německu v posledních letech Výmarské republiky a jeho moţný podíl na zániku demokracie v této mladé republice. Se zánikem demokracie a katolické strany Zentrum se politické zastoupení Svatého stolce v Německu přeneslo na biskupskou konferenci. Oba tyto neoficiální instituty však působily velmi rozpačitě a jejich propojenost s Vatikánem nemohla být prokázána. Klíčovou osobností Svatého stolce dojednávající všechny záleţitosti s Třetí říší byl diplomat, státní sekretář a později papeţ Pius XII. Přístup k Německu určoval do značné míry on sám, coţ se v práci povedlo prokázat. Jakékoli jeho směřování ke spolupráci s nacismem se však prokázat nepodařilo a vatikánský postoj se taktéţ ukázal jako antinacistický.

62

Abstract The work deals with the relations between the Vatican and Nazi Germany from 1933 through 1945. Its objective is to examine whether the Vatican was willing to support the Nazis in exchange for freedom from the German Reich for their activities. After examining the foreign policies of both states and their ideological biases, the research was applied to mutual policy. Particular emphasis is spent on clarifying the meaning and origin of two key documents the Reichskonkordat and the encyclical Mit brennender Sorge. The work confirms the undeniable influence of these two documents in the relationship between the two countries, which is supported by a lot of evidence. Further examined is the impact of the Holocaust and World War II on the Vatican policy, particularly opposing Germany. In addition, the author is also trying to seek information on the influence of the Vatican's internal policy towards the situation in Germany in the recent years of the Weimar Republic and its possible involvement in the demise of democracy of this young republic. With the demise of democracy and the catholic Zentrum party, the political representation of the Holy See in Germany proceeded to the episcopal conference. Both of these unofficial representatives, however, act very uneasy and their link to the Vatican could not be identified. A key figure of the Holy See what dealing all matters with the Third Reich was a diplomat, Secretary of State and later Pope Pius XII. As a significant benefactor, he determined the approach and attitude towards Germany. Whichever direction he chose to take, attempting to cooperate with Nazis had failed and also the Vatican position was proved to be in opposition of them.

63