Vzor citace: Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1040. Právní stav učebnice je k 1. 9. 2014. Recenze: doc. JUDr. Věra Kalvodová, Dr. JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D. JUDr. Tomáš Sokol © JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D., JUDr. Adolf Dolenský, CSc., doc. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D., JUDr. Jaromír Hořák, Ph.D., JUDr. Jiří Krupička, Ph.D., prof. JUDr. Oto Novotný, CSc., JUDr. Stanislav Rizman, prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. Radek Šmerda, Ph.D., prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc., JUDr. Marie Vanduchová, CSc., JUDr. Rudolf Vokoun, CSc., 2014 ISBN 978-80-7478-616-7 (váz.) ISBN 978-80-7478-617-4 (e-pub)
Vydává Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3, v roce 2014 jako svou 1793. publikaci. Odpovědný redaktor Vít Lederer. Jazyková korektura Kateřina Balgová. Vydání 7., přepracované. Stran 1040. Sazba Cadis Praha. Tisk TOTEM, ul. Jacewska 89, 88-100 Inowroclaw, Polsko. Obsah této publikace naleznete také v systému ASPI. E-kniha k dostání na www.wolterskluwer.cz/obchod. www.wolterskluwer.cz, e-mail:
[email protected], tel.: 246 040 405, 246 040 400, fax: 246 040 401
Seznam autorů
Vedoucí autorského týmu: – prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Tajemnice vedoucího autorského týmu pro obecnou část: – JUDr. Marie Vanduchová, CSc.
Tajemník vedoucího autorského týmu pro zvláštní část: – JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D.
Obecná část: JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D. – kapitola XX JUDr. Adolf Dolenský, CSc. – kapitola II doc. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D. – kapitola X, XIII doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. – kapitola VIII, XI, XII prof. JUDr. Oto Novotný, CSc. – kapitola I, II, III, IV, V, XIV, XV, XVI, XVII prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. – kapitola I, VI, VII, XIX, XX prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. – kapitola II JUDr. Marie Vanduchová, CSc. – kapitola XV, XVI, XVII, XVIII JUDr. Rudolf Vokoun, CSc. – kapitola IX
Zvláštní část:
JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph.D. – kapitola III JUDr. Adolf Dolenský, CSc. – kapitola I, IV doc. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D. – kapitola III, X doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D. – kapitola II, XIII JUDr. Jaromír Hořák, Ph.D. – kapitola I JUDr. Jiří Krupička, Ph.D. – kapitola V, VIII prof. JUDr. Oto Novotný, CSc. – úvodní kapitola JUDr. Stanislav Rizman – kapitola IX prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. – úvodní kapitola, kapitola V, VI JUDr. Radek Šmerda, Ph.D. – kapitola XI, XII JUDr. Marie Vanduchová, CSc. – kapitola IV JUDr. Rudolf Vokoun, CSc. – kapitola VII, VIII, X Autoři děkují JUDr. Evě Hammerschmiedové a MUDr. Sylvě Dolenské, dcerám JUDr. Adolfa Dolenského, CSc., za souhlas k použití a přepracování textů
5/52
Seznam použitých zkratek
Právní předpisy:1 Ústava ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ze dne 16. 12. 1992, ve znění pozdějších předpisů Listina usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, uveřejněné pod č. 2/ 1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Deklarace Všeobecná deklarace lidských práv, In Mezinárodní dokumenty o lidských právech, anglicky a česky (sestavil Adamus, V.), Linde Praha 2000 Úmluva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto Úmluvu navazující (č. 209/1992 Sb.) MPOPP Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) SFEU Smlouva o fungování Evropské unie SEU Smlouva o Evropské unii branný zákon zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zjišťování, ve znění pozdějších předpisů celní zákon zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů devizový zákon zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů insolvenční zákon zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů o. s. ř. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů obč. zák. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ř. v. t. Řád výkonu trestu odnětí svobody, vydaný vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů tr. řád zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
tr. zákoník zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
7/52
tr. zákon z r. 1852 zákon č. č. 117/1852 ř. z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění pozdějších předpisů tr. zákon z r. 1950 zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů tr. zákon z r. 1961 zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákl-1 Základní řád ozbrojených sil České republiky zák. o advokacii zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů zák. o ochraně hosp. soutěže zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších zákonů zák. o Policii zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zák. o přestupcích zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů zák. o Rejstříku trestů zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů zák. o soudech a soudcích zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů zák. o tr. odpovědnosti p. o. zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů zák. práce zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů z. m. j. s. zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů z. o. k. zákon č. 90/2009 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů z. p. m. s. zákon č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů z. s. m. zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů z. s. z. zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů z. v. t. zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů živnostenský zákon zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Další zkratky:
8/52
EP Evropský parlament ES Evropské společenství ESD Evropský soudní dvůr ESLP Evropský soud pro lidská práva EU Evropská unie Sb. Sbírka zákonů Sb. m. s. Sbírka mezinárodních smluv SDEU Soudní dvůr Evropské unie Sb. n. a u. ÚS Sbírka nálezů a usnesení (vydávaná Ústavním soudem České republiky v nakladatelství C. H. Beck, Praha) Sb. NSS Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu Sb. rozh. tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávaná Nejvyšším soudem ČR v nakladatelství Novatrix Praha). sp. zn. spisová značka
9/52
1Pozn.: Tam, kde u citovaného paragrafu není uvedena žádná zkratka právního předpisu, rozumí se tímto předpisem trestní zákoník, nevyplývá-li z textu něco jiného.
Předmluva k 7. vydání
Jsme potěšeni, že po téměř čtyřech letech můžeme čtenářům nabídnout již sedmé vydání učebnice trestního práva hmotného. Trestní právo patří k těm právním oborům, které se v současnosti nejrychleji rozvíjejí, neboť v posledních letech prochází zásadními legislativními změnami. V rámci reformy trestního práva byl přijat zejména nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.). Další podstatnou změnu, jež má význam z hlediska pojetí trestního práva a jeho funkce ve společnosti, přinesl zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tyto zákony tvoří ve spojení s již dříve přijatým zákonem č. 218/ 2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, základ trestního práva hmotného. Nový trestní řád jako základní předpis trestního práva procesního se již několik let připravuje. Trestní právo hmotné má subsidiární povahu, v rámci níž poskytuje ochranu právním statkům chráněným primárně jinými právními odvětvími. Pro trestní právo mají však také velký význam morální pravidla, která plní ve společnosti značnou roli a na něž trestní normy také velmi významně navazují. V té souvislosti se často zdůrazňuje, že trestní právo hmotné nejvíce ze všech právních odvětví celého právního řádu vyjadřuje „morální (etické) minimum povýšené na zákon“ a zejména „hierarchii hodnot dané společnosti“, a to v tom smyslu, že trestní zákoník by měl vyjadřovat ve své systematice a stanovením typové společenské škodlivosti jednotlivých trestných činů ve vzájemných vazbách „ocenění“ společenských hodnot v určitém období vývoje společnosti. Tuto skutečnost je třeba mít stále na zřeteli i při studiu trestního práva, aby byly náležitě pochopeny nejen jeho základní zásady, instituty a přístupy, ale také jeho role v moderní demokratické a pluralitní společnosti. S přihlédnutím k moderním pedagogickým a didaktickým přístupům jsme se v novém vydání učebnice pokusili vyložit základní souhrn odborných poznatků, které předkládáme zejména studentům právnických fakult. Pokud jde o rozsah výkladu, vycházeli jsme především z vymezení požadavků na znalosti potřebné pro absolvování studia v oboru trestního práva. Z tohoto hlediska jsme text učebnice potřebným způsobem utřídili a zkrátili. Přitom jsme usilovali o lapidárnost výkladu, zvýraznili jsme základní požadované znalosti oproti poznatkům, které jsou sice jistě také důležité, ale výklad spíše vysvětlují, dokreslují nebo doplňují. Zhodnocení, jak se nám to podařilo, již patří studentům, a proto bychom přivítali jejich připomínky a ohlasy. Učebnice v novém vydání samozřejmě zachovává a rozvíjí vše osvědčené z textů obsažených v řadě předchozích vydání, a to především členění na dva základní díly – obecnou a zvláštní část, naopak jsme upustili od třetí části věnované vybraným judikátům,
11/52
které jsou zapracovány přímo do textu učebnice. Snažili jsme se také o vhodné spojení teoretických výkladů s praktickými přístupy, zejména pokud jde o využívání publikovaných rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a dalších obecných soudů, samozřejmě se zásadním zohledněním judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Proto učebnice také pokračuje v osobitém systému práce s příklady (jejich vymezení a pozdější řešení na šedém pozadí), jehož cílem je na základě analýzy předložených případů rozvíjet trestněprávní myšlení studentů a blíže jim zpřístupnit teoretické výklady. V potřebné míře jsou do učebnice zařazeny tabulky a grafy, jež napomáhají pochopení výkladu, který přehledným způsobem doplňují. Proto učebnice může dobře sloužit i širšímu okruhu zájemců o trestní právo. Autorský kolektiv tvoří převážně interní a externí členové katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. V té souvislosti je třeba uvést, že v jeho složení došlo k určitým změnám. Z vedení autorského týmu odstoupil prof. JUDr. Oto Novotný, CSc., jemuž je třeba za dosavadní práci upřímně poděkovat, a novým vedoucím autorského kolektivu se stal prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. Dále bylo jeho složení doplněno o členy katedry JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., a JUDr. Jiřího Krupičku, Ph.D. Učebnice je především určena studentům právnických fakult. Připomínáme, že při studiu trestního práva se však nelze omezit jen na použití textu učebnice, ale je zcela nezbytné pracovat i s právními předpisy, zejména trestním zákoníkem, zákonem o soudnictví ve věcech mládeže a zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Z hlediska procesních souvislostí je důležité používat též trestní řád. V potřebném rozsahu je nutné využívat rovněž literaturu a judikaturu. V neposlední řadě chceme poděkovat všem, kteří nám sdělili své poznatky a připomínky týkající se předchozího vydání učebnice. Naše poděkování patří i všem pracovníkům nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, kteří se podíleli na vydání tohoto díla. Práce odpovídá právnímu stavu a judikatuře k 1. 9. 2014. prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., jménem autorského kolektivu
DÍL PRVNÍ – OBECNÁ ČÁST
KAPITOLA I Trestní právo hmotné, jeho funkce a jeho místo v právním řádu § 1 Trestní právo, jeho pojem a funkce
A. Česká republika má od roku 2009 nový trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.). České trestní právo je součástí českého právního řádu a je odvětvím veřejného práva. Cílem trestního práva je chránit práva fyzických i právnických osob a další elementární hodnoty garantované Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (tzv. právní statky) a v konfliktních případech prosadit právo proti bezpráví. Míněna je ochrana před trestnými činy vypočtenými taxativně v trestněprávních normách. Trestněprávní ochrana záleží v tom, že trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné, a stanoví tresty za jejich spáchání a upravuje i ukládání tzv. ochranných opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci či jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova). Právě v trestním právu nejvýrazněji vystupují základní etické hodnoty, na kterých je založen právní stát a občanská společnost. Z nich vychází utváření právních statků, trestněprávních norem a skutkových podstat trestných činů i pravidel pro aplikaci trestních sankcí. Vymezujeme-li tedy na základě těchto obecných přístupů pojem trestního práva, musíme vyjít z ochrany, kterou trestní právo poskytuje před kriminalitou, která útočí proti nejdůležitějším právním statkům naší společnosti v daném stadiu jejího vývoje, tedy nejdůležitějším chráněným právním hodnotám či chráněným společenským zájmům (objekt či předmět ochrany trestného činu). Chráněnými právními statky jsou zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky. V té souvislosti je však třeba zdůraznit, že ze subsidiárního charakteru trestního práva vyplývá, že trestněprávní ochrana je namístě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví, zejména práva správního, občanského, rodinného, obchodního apod., neboť trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení ve smyslu principu ultima ratio (srov. § 12 odst. 2). Lze tedy říci, že trestní právo chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky, jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují. V tomto smyslu se někdy mluví o trestním právu jako o právu sekundárním (druhotném) a někdy i o jeho podpůrné fragmentární povaze, neboť normy trestního práva neupravují primární předmět mimotrestní právní regulace v celé jeho šíři, ale vybírají si jen určité fragmenty společenských vztahů, které jsou primárně chráněné (upravené) jinými právními odvětvími.2 Nebylo by však jistě správné chápat to v tom smyslu, že trestní právo je jen jakýmsi doplňkem tohoto
14/52
primárního předmětu právní regulace ve smyslu jeho sankcionování, neboť jde o právo zcela samostatné, které vykazuje veškeré elementy práva ve smyslu právního odvětví, neboť jednoznačně vymezuje předmět ochrany jak obecně tím, že vymezuje, co je trestný čin, a vlastním pojmoslovím stanoví podmínky trestní odpovědnosti, tak i konkrétně vymezením jednotlivých skutkových podstat trestných činů, a stanovením zvláštních trestních sankcí. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že trest je specifickou sankcí pouze práva trestního.3 Doplňujícím prostředkem ochrany v rámci trestních sankcí jsou ochranná opatření, která však již nejsou vlastní jen trestnímu právu.4 V návaznosti na to si můžeme definovat trestní právo hmotné jako odvětví veřejného práva, které chrání nejdůležitější právní statky naší společnosti, zejména práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky před trestnými činy taxativně uvedenými v trestněprávních normách tím, že vymezuje, co je trestný čin, stanoví podmínky trestní odpovědnosti, okolností vylučujících trestní odpovědnost a důvody zániku trestní odpovědnosti, druhy trestních sankcí, způsob jejich ukládání, výkonu i zániku jejich výkonu, včetně podmínek zahlazení odsouzení. Trestní právo hmotné se uplatňuje i v rámci trestněprávních vztahů, když základním trestněprávním (hmotněprávním) vztahem je poměr pachatele trestného činu a státu, který vzniká spácháním trestného činu, kde právu státu uložit pachateli trestní sankci odpovídá jeho oprávnění, aby bylo přitom postupováno jen podle a v rámci ustanovení trestního zákoníku.
Proto se někdy trestní právo hmotné definuje jako systém právních norem regulujících vznik, změnu a zánik ochranných trestněprávních vztahů.5 Takový přístup k vymezení pojmu trestního práva hmotného však nepovažujeme za zcela přesný, neboť v případě vzniku trestněprávního vztahu již trestněprávní ochrana selhala a došlo ke spáchání trestného činu. Trestní právo však svou ochrannou funkci splňuje i v případě, kdy ještě nedošlo ke spáchání trestného činu, a proto definice trestního práva hmotného zaměřující se na vznik, změnu a zánik trestněprávních vztahů, byť zdůrazňující ochrannou funkci těchto vztahů, je příliš zužující, když náležitě nevyjadřuje ani preventivně-represivní funkci trestního práva, zejména pokud se zaměřuje na předcházení trestné činnosti.
Rozlišujeme trestní právo hmotné (materiální) stanovící, co je trestným činem a jaký trest lze za něj uložit a jaké ochranné opatření lze při jeho spáchání uložit, a trestní právo procesní (formální) upravující trestní řízení, tj. procedurální postup trestních orgánů v trestních věcech.6 Někdy se mluví i o tzv. trestním právu vykonávacím (míněny jsou zvláště právní normy upravující výkon trestů a ochranných opatření). Jakkoli je smyslem trestního práva procesního prosazení trestního práva hmotného, je třeba mezi hmotněprávním a procesněprávním aspektem obvykle přísně rozlišovat. Zvláště je nutno rozlišovat mezi pachatelem (hmotněprávní termín) a podezřelým, obviněným, obžalovaným či odsouzeným (procesněprávní termíny), mezi tresty a ochrannými opatřeními (hmotněprávní sankce) a předvedením, zadržením či vazbou (procesněprávní opatření) i v jiných směrech. Tyto diference vystoupí názorně do popředí při srovnání
15/52
hmotněprávního vztahu, který vzniká spácháním trestného činu mezi jeho pachatelem a státem, a hlavního procesněprávního vztahu, kterým je vztah mezi obviněným (obžalovaným) a orgány činnými v trestním řízení. Trestní právo hmotné je kodifikováno v trestním zákoníku, trestní právo procesní je kodifikováno v trestním řádu. Tato učebnice je věnována trestnímu právu hmotnému. Podobně jako v občanském právu můžeme od trestního práva ve smyslu objektivním, jako souhrnu závazných a vynutitelných právních norem upravujících trestní moc státu a poskytujících shora uvedenou ochranu nejdůležitějším právním statkům, odlišovat trestní právo ve smyslu subjektivním, které obsahuje právo státu, aby za činy, které jsou v trestním zákoníku označeny za trestné (srov. § 13 odst. 1), ukládal prostřednictvím trestních soudů trestní sankce (tresty a ochranná opatření), které trestní zákon stanoví (§ 36 a násl.). Trestní právo subjektivní v tomto smyslu však není ničím jiným než jednou z funkcí státu, která nezbytně vyplývá z trestního práva ve smyslu objektivním. Součástí trestního práva hmotného je i trestní právo mezinárodní, které je třeba odlišovat od mezinárodního trestního práva, které je součástí mezinárodního práva veřejného a upravuje trestní odpovědnost fyzických osob za zločiny podle mezinárodního práva, jimiž se rozumí zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, o kterých rozhodují mezinárodní trestní tribunály (např. stálý Mezinárodní trestní soud v Haagu zřízený na základě tzv. Římského statutu přijatého dne 17. 7. 1998).7 Trestní právo mezinárodní je součástí vnitrostátního práva, neboť se jím rozumí ty součásti trestního práva hmotného, které jsou důsledkem promítnutí mezinárodních závazků (zejména ve formě mezinárodních smluv) do trestního zákoníku (srov. hlavu XIII zvláštní části trestního zákoníku o trestných činech proti lidskosti, proti míru a válečných trestných činech). O trestním právu hmotném se někdy hovoří jako o trestním právu v užším slova smyslu nebo jako o kriminálním trestním právu, neboť vedle něj existuje i správní trestní právo, kde ovšem nauka správního práva přesněji hovoří o správním trestání, které je součástí práva správního a nikoli trestního, byť se také významně podílí na ochraně před protiprávními činy, které však mají povahu správních (nikoli trestních) deliktů (přestupky, jiné správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob), za něž jsou ukládány správní sankce (nikoli tresty), a proto podle našeho názoru není vhodné užívat pojem „správní trestní právo“, který může být i zavádějící.8
B. Funkce trestního práva se vyvozují z koncepce právního státu, vycházející zejména z vázanosti demokratického státu právem a z ochrany lidských práv, jakož i v návaznosti na to z postavení trestního práva v našem právním systému. Přitom je třeba reflektovat i základní ústavní principy zákonnosti, garance lidských práv a svobod a ochrany individuálních a společenských zájmů. S přihlédnutím k obecným funkcím práva se na tomto podkladě pak zpravidla vymezují ochranná, regulativní a preventivněrepresivní funkce trestního práva.
16/52
Listopadová revoluce, ze které vzešel náš současný demokratický systém, vedla a vede nutně k metamorfóze celého právního řádu včetně práva trestního. Při této demokratické trestněprávní reformě je třeba vycházet v prvé řadě z komplexu mezinárodních dokumentů o lidských právech, zejména ze Všeobecné deklarace lidských práv, z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z dokumentů Helsinské konference i z jiných mezinárodních dokumentů. Dlouhá řada novelizací trestního práva hmotného, ke kterým od té doby došlo, nemohla toto očekávání splnit v celém rozsahu. Proto byl v roce 2009 přijat trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.). Na nové kodifikaci trestního práva procesního se pracuje. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, tj. ochrana před trestnými činy, za které lze považovat pouze činy vyššího stupně škodlivosti pro společnost (pro chráněné právní statky).9 Ochrana společnosti před kriminalitou se uplatňuje především prostřednictvím postihu trestných činů, za které lze považovat pouze ty protiprávní činy, které trestní zákoník označuje za trestné a jejichž znaky jsou uvedeny v tomto zákoníku (srov. § 13 odst. 1); jiný zákon v současné době nestanoví trestné činy, byť trestní odpovědnost mladistvých a sankce jim ukládané upravuje zákon č. 218/ 2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (§ 109; srov. i § 110) a trestní odpovědnost právnických osob a sankce jim ukládané upravuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (srov. § 110). Trestní právo jako součást systému společenské a státní kontroly se soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností, přičemž musí významně přispívat k udržení kriminality v určitých hranicích a podle možnosti i k jejímu postupnému omezování. Zároveň však musí být utvářeno v souladu s demokratickými, společensko-politickými, kriminologickými a právními idejemi.10 Vztah trestního práva vůči demokracii je především v tom, že trestní právo vytváří demokracii náležitý a potřebný prostor, ale zároveň nezasahuje a nesmí zasahovat do společenského, politického a hospodářského života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými činy vymezenými v trestním zákoníku, popř. v dalších zákonech, které jsou prameny trestního práva. Tím ochranná funkce navazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, včetně principu ultima ratio (§ 12 odst. 2), čímž tato funkce brání i tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro totalitní režimy,11 byť i v demokratických režimech v určitých obdobích může docházet k zostřování trestní represe v závislosti na aktuální společenské situaci. Funkce regulativní spočívá v přesném vymezení podmínek a hranic trestní odpovědnosti a vymezení podmínek ukládání trestů a ochranných opatření, včetně stanovení jejich druhu a výměry, čímž navazuje na zásadu zákonnosti (§ 12 odst. 1). Tím, že regulativní funkce diferencuje formy, kritéria a hranice uplatňování trestní odpovědnosti a právních následků trestné činnosti, napomáhá správné kvalifikaci spáchaných skutků a uložení spravedlivých a přiměřených trestů a ochranných opatření jejich pachatelům. Na ochrannou funkci trestního práva navazuje funkce preventivně-represivní, která v sobě zahrnuje v dialektické jednotě prevenci i represi, poněvadž trestní právo se
17/52
zaměřuje nejen na předcházení trestné činnosti, ale současně i na diferencovaný a individualizovaný spravedlivý postih pachatelů trestných činů. Jednota prevence a represe se uplatňuje jak z hlediska základů trestní odpovědnosti, tak i při ukládání trestů. V případech spáchání trestných činů trestní právo působí v souladu s touto funkcí represivně i preventivně. V rámci pojetí trestní odpovědnosti trestní právo působí jak preventivně stanovením skutkových podstat trestných činů a dalších podmínek trestní odpovědnosti, tak i represivně uplatňováním trestní odpovědnosti vůči pachatelům (fyzickým osobám a právnickým osobám) konkrétních trestných činů. Stejně tak v oblasti trestních sankcí plní funkci ochrany společnosti uložený trest jak vůči pachateli trestného činu, kterému byl trest vyměřen, čímž se projevuje moment represe (ve formě postihu pachatele a zabránění mu v další trestné činnosti), ale zároveň i moment individuální prevence (ve formě výchovy pachatele – fyzické osoby k řádnému životu, jeho resocializace a reintegrace do společnosti, anebo u pachatele – právnické osoby k ovlivnění její další činnosti, aby byla v souladu s právním řádem a aby se vyvarovala protispolečenských trestných činů), a současně i moment generální prevence vůči dalším osobám – potenciálním pachatelům – fyzickým osobám a právnickým osobám (výchovné působení trestu na ostatní členy společnosti). Preventivní význam trestního práva je však třeba spatřovat i v tom, že zákonné definice trestných činů pomáhají při formování pravidel řádného chování lidí ve společnosti, při utváření právního vědomí lidí a veřejného mínění, ale i v některých jiných směrech. Trestní právo je ovšem pouze součástí systému sociální a státní kontroly a při ochraně před kriminalitou musí být jeho působení doplněno o mimotrestní preventivní opatření.
Přestože se někdy tato funkce dělí na funkci preventivní a funkci represivní, není to podle našeho názoru správné, neboť tyto funkce nelze od sebe oddělit, když preventivní působení je vždy spojeno i s represivním působením a naopak. Nezbytné spojení působení preventivního a represivního je možné také ukázat na tom, jak trestní právo zabraňuje pachateli v dalším páchání trestné činnosti, když se tak může stát přímo tím, že se pachateli uložením např. trestu odnětí svobody fyzicky znemožní dopustit se určitého jednání, anebo nepřímo už samotnou existencí trestu v zákoně za určité jednání a obavou z jeho uložení a výkonu, vědomím jeho neodvratnosti nebo určitým specifickým způsobem výkonu některých druhů trestů (např. obecně prospěšných prací, které jsou vykonávány na veřejnosti). Proto i autoři, kteří tyto funkce trestního práva oddělují,12 buď poukazují na zásadu jednoty trestní prevence a represe, neboť trestněprávní prostředky, které využívá trestní právo, mají nejen represivní, ale plní mimo negativních úloh i preventivní účel,13 anebo uvádějí, že individuální represe působí zároveň do jisté míry (svou určitou částí, tj. výchovnými metodami negativní povahy) jako represivní prostředek výše zmíněné individuální prevence, a to pokud možno s účinkem i generálně preventivním. Tím je individuální represe vtahována do „hry“ rovněž jako prostředek generální prevence, platí pro ni obdobně vše, co bylo a bude řečeno o poměru individuální a generální prevence v souvislosti s uloženým trestem. Individuální preventivní funkce trestního práva se orientuje vedle metod pozitivních i na metody represivní, restriktivní … ve smyslu negativní metody výchovy.14 Aby pak tito autoři překonali nutnost spojení preventivního a represivního působení, dovozují, že individuální prevence a individuální represe představují překrývající se kruhy, přičemž toto „překrytí“ je tvořeno negativními preventivně výchovnými metodami
18/52 působení na pachatele, tzn. individuální preventivní represí. Mimo toto překrytí stojí na jedné straně individuální zabraňující represe a na straně druhé individuální pozitivní prevence.15 Tato řešení však dostatečně nevyjadřují shora uvedený dialektický vztah prevence a represe, jak je vyjádřen ve shora uvedeném vymezení funkce preventivně-represivní.
Základním vztahem jednotlivých funkcí trestního práva je vztah funkcí ochranné a regulativní, který je doplněn působením funkce preventivně-represivní. Aniž bychom chtěli podceňovat působení regulativní funkce trestního práva, máme za to, že dominantní je působení ochranné funkce trestního práva, a to jak z hlediska působení ve společnosti, tak i ve vztahu ke kriminalitě. Na druhé straně je ochranná funkce zajišťována prostřednictvím regulativní funkce trestního práva, čímž se právní regulace stává prostředkem ochrany trestním právem chráněných právních statků, jakož i naplňování dalších cílů, obsažených zejména ve funkci preventivně-represivní. Při uplatňování funkce preventivněrepresivní je totiž třeba také dbát na vyvážené uplatňování trestní represe a prevence při ukládání trestních sankcí (srov. § 36 a násl.). Trestní zákoník z roku 2009 tu vychází ze zásady pomocné úlohy trestní represe (srov. § 38 odst. 2), což z hlediska účelu trestu znamená, že k jeho dosažení má vést jen nezbytná míra trestní represe, která je nutná s ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu, poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy (§ 39). Negativním projevem nesprávného poměru mezi generální a individuální prevencí známým z minulosti je tzv. exemplární potrestání spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňovala hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli. Exemplární potrestání je tak vždy důsledkem porušení vyváženého vztahu mezi prevencí a represí a povýšení momentu trestní represe na úkor prevence (srov. nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 47 ve sv. 10 roč. 1998 – I. díl Sb. n. a u. ÚS). Jako součást systému sociální a státní kontroly se musí trestní právo soustředit a omezit na ochranu před kriminalitou, musí významně přispívat k udržení kriminality v patřičných mezích a podle možností i k jejímu omezování, přičemž musí být v souladu s demokratickými kriminálněpolitickými a právními vymoženostmi i utvářeno.
Proti těmto elementárním zásadám právní kultury se náš stát od roku 1948 neustále prohřešoval. Podobně jako ve všech totalitních státech došlo i u nás ke značné hypertrofii státních mocenských mechanismů, včetně hypertrofie trestní represe, což značně kontrastovalo s deklarovaným postulátem pomocné úlohy represe. Především bylo trestní právo koncipováno jako instrument k potlačení politické opozice, politických protivníků i lidí jiného politického, mravního či náboženského smýšlení a k postihu jednotlivých projevů neposlušnosti a bylo v těchto směrech vydatně uplatňováno. Protože trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117 z roku 1852 a zákon na ochranu republiky č. 50 z roku 1923, které tehdy u nás platily, dávaly v naznačených směrech státu málo možností, byl přijat v roce 1948 zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově-demokratické republiky, a v tomto duchu byla koncipována i řada ustanovení v pozdějším trestním zákoně č. 86/1950 Sb., i v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. (viz zejména tehdejší ustanovení o trestných činech proti republice, o trestném činu výtržnictví podle § 202 tr. zákona z roku 1961 a o některých jiných trestných činech a jejich výklad v komentářích
19/52 a v judikatuře).16 V těchto směrech byly důvodem postihu většinou činy, jimiž se občané stavěli totalitní moci na odpor a jimiž využívali svých nezadatelných lidských a občanských práv na svobodu pokojného shromažďování a sdružování, na svobodu přesvědčení a projevu, práva podílet se na vládě své země, práva svou zemi opustit a jiných práv a svobod, což jsou zajisté činy společensky adekvátní a prospěšné a nikoli činy škodlivé pro společnost.17 Škodlivost těchto činů pro tehdejší vládnoucí skupinu stranických a státních činitelů byla ovšem nepopiratelná. Trestního práva bylo dále používáno jako instrumentu politických a ekonomických reforem (např. při kolektivizaci zemědělství – ustanovení § 135 a § 136 tr. zákona z roku 1950 o trestném činu ohrožení jednotného hospodářského plánu a jiná ustanovení) i k pokusům o řešení ekonomických problémů represí (např. ustanovení § 128 tr. zákona z roku 1961 o trestném činu dodávky výrobku a prací zvlášť vadné jakosti). Namísto práva nastoupil politický účel. Ale nespravedlnost se nestává spravedlností, má-li formu spravedlnosti, dostane-li formu zákona. Ke zmíněné hypertrofii přispívalo však i přeceňování úlohy trestního práva a možností trestů při ochraně před pravou kriminalitou. Naivní představa o všemocnosti trestní represe, podle níž je v zájmu účinné ochrany společnosti používat širokých formulací skutkových podstat trestných činů a podle níž je účinnost trestů přímo úměrná jejich přísnosti, dlouhá léta dominovala. Tyto deformace trestní politiky, které byly často zdůvodňovány potřebami boje s kriminalitou, účinnost těchto snah ve skutečnosti nakonec zeslabily, vedly zejména k deformacím společenského právního a morálního vědomí, k určitému setření hranic mezi delikventy a řádnými občany a k opačným účinkům trestů či alespoň k zeslabení žádoucích účinků. V šedesátých letech se v těchto směrech společenská situace poněkud zlepšila, avšak po potlačení Pražského jara v letech 1968 a 1969 opět došlo k podstatnému zhoršení. V období tzv. normalizace bylo trestní právo rozšířeno o řadu nových deliktů. Zákon č. 150/1969 Sb., o přečinech, prohlásil za trestnou např. účast na akci narušující veřejný pořádek, odpírání plnit povinnosti vyplývající z pracovního zařazení v úmyslu podpořit akce poškozující zájmy socialistické společnosti aj., byly posíleny represivní prvky trestu odnětí svobody, byl zaveden tzv. ochranný dohled, který byl co do svého výkonu dohledem policejním apod. Kroky k odstranění deformací trestního práva byly zejména novela z prosince 1989 (zák. č. 159/ 1989 Sb.), novela z května 1990 (zák. č. 175/1990 Sb.) a trestní zákoník č. 40/2009 Sb. V návaznosti na to v posledních desetiletích neustále roste pozornost věnovaná problematice kontroly kriminality. Pod kontrolou kriminality je míněno úsilí státu i společnosti o udržení kriminality v určitých přijatelných mezích nebo o její omezování. Kontrola kriminality se uskutečňuje prostřednictvím trestněprávní strategie či preventivních strategií. Trestněprávní kontrola se uplatňuje v případech, kdy došlo ke spáchání trestného činu. Někdy se o ní mluví jako o tzv. formální kontrole kriminality, kterou provádějí aplikací trestního práva k tomu povolané státní instituce, tj. trestní soudnictví, státní zastupitelství, policie, vězeňství i probační a mediační služba. Tresty a ochranná opatření jsou nepochybně významnou složkou široké oblasti kontroly kriminality. V naší společnosti tento represivní přístup zatím dokonce převažuje. Ve vyspělých státech se stále výrazněji prosazují tendence preferovat prevenci kriminality. Oproti trestní represi se prevence často jeví jako účinnější a méně nákladná a bezesporu i více perspektivní. Preventivní strategie se uskutečňují hlavně v rámci kriminální prevence. O ní se někdy mluví jako o tzv. neformální kontrole kriminality, kterou provádějí společenské i státní instituce, rodina, škola, média, charitativní organizace, církve, veřejnost. Kriminální prevence záleží v předcházení trestným činům. Jedná se o nejrůznější aktivity mimotrestního charakteru orientované na kriminogenní faktory, na vytváření zábran proti páchání trestných činů, na omezování příležitostí a podnětů k páchání trestných činů i působení na potenciální pachatele a potenciální oběti. Kriminální prevence je orientována na takové sociální kriminogenní jevy, jako jsou prostituce, alkoholismus a jiné toxikomanie, nezaměstnanost,
20/52 chudoba, záškoláctví, extremistické skupiny, kasina, bezdomovci aj., na deformace v oficiální politice a v právním řádu či v působení médií, které mohou mít kriminogenní účinky, a na otázky kriminálně preventivního či socializačního působení rodiny, školy, sociálních služeb a jiných institucí. Preventivní význam mohou mít i ustanovení mimotrestních zákonů. Takovým správným krokem bylo v nedávné době např. zrušení anonymních kont v peněžních ústavech (§ 782 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění novely obsažené v zákoně č. 367/2000 Sb.; srov. k tomu i dikci § 2676 obč. zák.) Nejohroženější města zpracovávají preventivní programy zaměřené zvláště na opatření situační prevence (např. kamerové televizní systémy v městských kriminogenních zónách) a sociální prevence (např. práce s ohroženou mládeží). Iniciujícím a koordinujícím celostátním orgánem je Republikový výbor pro prevenci kriminality, jehož předsedou je ministr vnitra. Rozlišování mezi trestní represí a kriminální prevencí je ovšem relativní potud, že kvalifikovaně aplikovaná trestní represe bezesporu má preventivní účinky a v tomto směru můžeme hovořit o prevenci represí.
§ 2 Právní stát a trestní právo
A. Mezi našimi autory není v současné době sporu o tom, že prováděná koncepční přestavba našeho právního řádu musí vycházet z učení o právním státě. Souvislosti trestního práva s tímto učením jsou jednak materiální, jednak formální. Především se budeme zabývat souvislostmi materiálními (obsahovými). a) Z myšlenek právního státu vychází již pojetí trestního práva, podle něhož základní funkcí trestní represe je ochrana společnosti před kriminalitou. Ve spojitosti s ujasňováním koncepčních trestněprávních otázek píše řada autorů o druhotném (sekundárním), akcesorickém či subsidiárním charakteru trestního práva, nejčastěji k vystižení jeho závislosti na ostatních právních odvětvích. Těchto charakteristik se většinou používá ve dvojím smyslu. Buď v tom smyslu, že trestní právo chrání společenské hodnoty a vztahy pravidelně již upravené jinými právními odvětvími, což ovšem zdaleka vždy nemusí znamenat recepci jejich právních pojmů, neboť má vlastní pojmosloví se zcela svébytným výkladem základních pojmů, který se mnohdy velmi liší od výkladů pojmů zejména v právu soukromém. Jindy v tom smyslu, že trest je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu, k němuž je možno sáhnout teprve tehdy, když prostředky ostatních právních odvětví nepostačují. Podobná myšlenka je vyjádřena v zásadě pomocné úlohy trestní represe a ostatně i v požadavku ekonomie trestní hrozby.18 Podstata problému v tomto druhém pojetí je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení představuje tedy „ultima ratio“
21/52
(nejzazší řešení) pro zákonodárce i pro soudce (viz § 12 odst. 2 tr. zákoníku a č. 26/ 2013 Sb. rozh. tr.). Patrně nejvýstižnější by bylo mluvit o zásadě subsidiarity represe. K dřívější hypertrofii trestního práva docházelo často na úkor práva administrativního, občanského, pracovního i jiných právních odvětví. Trestní právo do určité míry pohlcovalo jiná právní odvětví nebo je suplovalo. Např. nedovolené opuštění republiky nebylo nikdy nebezpečným a zavrženíhodným jednáním, aby ho bylo možno oprávněně prohlásit za trestný čin, nanejvýš mělo povahu administrativního přestupku, přesto bylo trestným činem postižitelným i několikaletým trestem odnětí svobody, a dokonce i trestem propadnutí majetku. Nelze ovšem zveličovat ani úlohu represe v ochraně před pravou kriminalitou. Již Montesquieu, Beccaria, Marat a jiní myslitelé XVIII. století, kteří se zabývali vztahem mezi účinností trestů, jejich neodvratností a přísností, dospívali k závěrům, podle nichž vede k bezmocnosti zákonů nikoli mírnost trestů, ale beztrestnost. V oblasti trestněprávního postihu má prvořadý význam hlavně dosažení co nejvyšší objasněnosti trestných činů. To je třeba zvlášť zdůraznit v současné době, kdy se kriminalita velmi rozmohla. Z řečeného samozřejmě nelze dedukovat, že otázka přísnosti trestu je nicotná. Příliš mírné tresty nejsou při páchání trestných činů dostatečnou zábranou, naopak potenciální pachatele k trestným činům podněcují. Přísnější trestní sankce však není oprávněná, postačí-li mírnější. Se zásadou subsidiarity represe nerozlučně souvisí uznání primárního významu prevence při ochraně před kriminalitou, soustavné úsilí k omezování kriminogenních faktorů a kriminogenních situací i nejrůznějších příležitostí k páchání trestných činů. To však je již problematika kriminologická. b) Další okruh koncepčních trestněprávních otázek vychází z priorit hodnotového systému právního státu. Již I. Kant zdůrazňoval, že „veškerá politika musí padnout na kolena před lidskými právy“. Svoboda může být zachována jedině tak, že se s ní bude nakládat jako s nejvyšším principem, který nesmí být obětován účelnosti a jednotlivým výhodám.19 Subjektivní práva musí tvořit základ každého právního státu a v každém demokratickém právním řádu musí mít základní lidská a občanská práva a svobody stěžejní zvláštní nezadatelné postavení.20 Listina základních práv a svobod z roku 1991 v čl. 1 uznává, že „lidé jsou svobodní a rovni v důstojnosti i v právech“ a že „základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. Demokratické trestní právo proto koncentruje svou pozornost v prvé řadě na ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnosti a jeho práv a svobod. Tato orientace trestněprávní ochrany vytváří pro rozvoj lidské osobnosti a pro lidské aktivity patřičný prostor. V těchto směrech došlo k podstatným zlepšením již v novelizacích provedených po „listopadové“ revoluci, jimiž bylo zejména dosaženo, aby občan nemohl být brán k trestní odpovědnosti za využívání svých práv, ve kterých byla posílena ochrana
22/52
politických práv (volebního práva, svobody sdružování, svobody shromažďování), zdokonaleno ustanovení o trestném činu porušování domovní svobody i řada jiných ustanovení. Řadu z těchto otázek zdařile řeší trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Do popředí trestněprávní ochrany se dostal člověk, jeho život a zdraví, jeho práva a svobody, přičemž byla v novém trestním zákoníku provedena zásadní diferenciace míry postihu mezi trestnými činy proti životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti v sexuální oblasti na jedné straně a trestnými činy majetkovými a hospodářskými na straně druhé. Prvořadá orientace na ochranu člověka, jeho práv a svobod se v novém trestním zákoníku promítla i do uspořádání systematiky jeho zvláštní části. Na začátku zvláštní části nového trestního zákoníku jsou umístěna ustanovení o skupinách trestných činů proti člověku a jeho právům. Ve zkratce řečeno, je logičtější začínat katalog trestných činů nikoli vlastizradou (jako trestní zákon z roku 1961), ale vraždou. I v tomto směru znamenalo přijetí nového trestního zákoníku – oproti předchozí úpravě – podstatný pokrok. Přitom třeba mít na paměti, že mezi chráněnými právními hodnotami (právními statky) existuje určitá vzájemná podmíněnost a určité vnitřní sepětí. Práva a svobody lidí jsou předpokladem existence demokratického státu, který je současně jejich garantem. c) Jiný okruh koncepčních trestněprávních otázek vyplývá ze zásady odpovědnosti za spáchání trestného činu. V demokratickém trestním právu je základem trestní odpovědnosti spáchání trestného činu. Trestní právo je konstituováno na odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin, který je mu možno a třeba vytknout. Škodlivosti a vytýkatelnosti spáchaného trestného činu musí odpovídat i aplikovaný trest. Na této koncepci je založena i spravedlivost rozsudku a trestu. Nespravedlivý rozsudek a trest nejen náležitě nechrání společnost před trestnými činy, ale i narušují společenské vztahy, na kterých je založena. Z velmi naivních východisek pramení představa, že je možné upevnit společnost porušováním právních norem v neprospěch mnohonásobných recidivistů nebo ve prospěch zasloužilých občanů. Charakter trestu jako právního následku trestného činu je odůvodněn myšlenkou odpovědnosti za vinu a myšlenkou zákonnosti. Právo, zákonnost, právní jistota, právní stát, kterých si po zkušenostech z minulosti začínáme konečně vážit, jsou neodmyslitelné od odpovědnosti za jednání. Rovnost všech občanů před trestním zákonem předpokládá, že občan vstupuje do právní sféry teprve svým činem. Zásada, podle níž je základem trestní odpovědnosti spáchaný trestný čin, byla často porušována ve spojitosti se sporným ustanovením § 41 a § 42 tr. zákona z roku 1961 o zvlášť nebezpečných recidivistech. Podle tohoto ustanovení byly v minulých letech vícenásobným recidivistům za majetkové delikty, kterými byla způsobena škoda ve výši několika set korun nebo dokonce i nižší, leckdy ukládány několikaleté tresty odnětí svobody. Tyto aplikované tresty závažnosti spáchaných činů neodpovídaly, a tak převyšovaly míru viny jejich pachatelů. V zájmu ochrany společnosti se v těchto případech vina pachatelů shledávala spíše v jejich životním stylu a ukládané tresty nebyly spravedlivé.
23/52
Z této zásady se do určité míry vymyká institut tzv. ochranných opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova, zabrání věci), která lze podle platného trestního práva v zájmu ochrany společnosti aplikovat zejména v případech nebezpečných pachatelů nebo nebezpečných věcí. I u ochranných opatření však je namístě požadavek přiměřenosti prostředků. Tato zásada bývá běžně spojována se zásadou individuální trestní odpovědnosti fyzických osob za jejich čin. V současném českém trestním právu je uplatňována i zásada individuální trestní odpovědnosti právnických osob za jejich čin (zák. č. 418/2011 Sb.). Stejně jako mnohé evropské země jsme opustili postoj charakterizovaný slovy „societas delinquere non potest“ („společnost – tj. korporace, právnická osoba – nemůže jednat protiprávně“). Nejčastější výhrada k postihu právnických osob patrně záležela v tom, že je při něm velké riziko, že budou postiženy i nevinné osoby, které se na trestné činnosti nijak nepodílely. Toto riziko je však i při trestní odpovědnosti fyzických osob (např. u blízkých příbuzných odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody či k majetkovým trestům). S rozmachem ekonomiky a s růstem role právnických osob v současné společnosti je pak stále častěji zjišťováno, že pokud právnické osoby nerespektují právní řád, nelze je dostatečně postihnout sankcemi a odpovědnost v rámci správního trestání mnohdy nepostačuje. V daném kontextu je vhodná zmínka i o zásadě odpovědnosti za zavinění („nullum crimen sine culpa“ – srov. § 13 odst. 2, § 15–19 tr. zákoníku). Odpovědnost podle českého trestního práva je tzv. odpovědností subjektivní, jedním z jejích hlavních předpokladů je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Při rozhodování o trestném činu a o potrestání pachatele nelze pachateli přičítat k tíži žádnou skutečnost, na kterou by se nevztahovalo jeho zavinění (výjimku tvoří tzv. objektivní podmínka, kterou je u trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku „čin jinak trestný“ – tzv. kvazidelikt). Jinak je tomu však při rozhodování o ochranných opatřeních. Trestní zákoník z roku 2009 zásadu odpovědnosti za zavinění prohlubuje úpravou vztahu pachatelova zavinění k protiprávnosti. O subjektivní odpovědnost jde i u trestní odpovědnosti právnických osob. Zavinění právnické osoby se odvozuje od zavinění fyzické osoby, pokud jsou splněny podmínky pro přičítání jednání fyzické osoby osobě právnické obsažené v ustanoveních § 8 zák. o tr. odpovědnosti p. o. d) S myšlenkami právního státu nerozlučně souvisí často zdůrazňovaná zásada humanismu, ať již je koncipována šířeji a zahrnuje i ochranu společnosti a jejích humanitních hodnot i potenciálních obětí před trestnými činy, nebo úžeji se zaměřením hlavně na problematiku resocializace pachatelů a na výkon trestů a ochranných opatření. Projevem této zásady bylo zrušení trestu smrti a jeho nahrazení doživotním trestem odnětí svobody, k němuž došlo v našem trestním právu v roce 1990. Podobným projevem je i ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny, podle něhož jsou u nás zakázány kruté, nelidské nebo ponižující tresty. Zásadní vodítko v této oblasti představuje i ustanovení čl. 10 MPOPP, podle něhož se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky
24/52
a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti (odst. 1) a vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je jejich převýchova a náprava (odst. 3). Podle nového trestního zákoníku nelze pachateli uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce a výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost (§ 37 odst. 2 tr. zákoníku). Humanizaci trestního práva, trestněprávní odpovědnosti a vězeňství nelze však ztotožňovat s mírností. Již proto, že v zájmu humanity je mnohdy nutno čelit kriminalitě i přísnými tresty.
B. Mezi učením o právním státě a trestním právem existují i mnohé spojitosti determinující formu trestního práva, která je garancí správné funkce trestního práva, garancí právní jistoty a zábranou proti libovůli. Mezi formálními hledisky má kardinální význam zásada „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona“ (nullum crimen, nulla poena sine lege). Jedná se o ústavněprávní zásadu, která je v ustanovení čl. 39 Listiny vyjádřena slovy: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“21 Trestní zákoník o této zásadě mluví jako o zásadě zákonnosti (§ 12 odst. 1 tr. zákoníku). V evropské trestněprávní literatuře je všeobecně uznáváno, že z této zásady vyplývají čtyři podstatné důsledky, z nichž každý bychom mohli označit za samostatnou zásadu. Jde v podstatě o čtyři zákazy: zákaz obyčejového práva, zákaz analogie, zákaz retroaktivity a zákaz neurčitosti (viz tabulku č. 1).22
Tabulka č. 1
25/52
scripta = pramenem trestního práva může být pouze zákon (zákaz obyčejového práva)
Nullum crimen, nulla poena sine lege
stricta = zákaz analogie v neprospěch pachatele
praevia = zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona
certa = určitost trestněprávních norem (zákaz neurčitosti)
a) Je vyloučeno, aby pramenem trestního práva byl obyčej, trestní právo je právo zákonné, jen psaný zákon může stanovit trestnost činu a odpovídající trest za jeho spáchání (nullum crimen, nulla poena sine lege scripta). Trestněprávní normy musí mít zákonnou formu. Trestněprávní normu může tedy vydat, změnit a zrušit Parlament ČR (čl. 15 odst. 1 Ústavy), a pokud by vydaná trestněprávní norma byla v rozporu s ústavním pořádkem, může ji zrušit Ústavní soud [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. b) Významným důsledkem je i zásada zákazu analogie v neprospěch pachatele (nullum crimen, nulla poena sine lege stricta). Užitím analogie rozumíme subsumpci případu pod zákonné ustanovení, které upravuje případ podobný. Analogií se tedy vyplňují mezery v zákonech, řeší se jí případy, které přinesl život, ale na které zákonodárce nepamatoval. Trestní právo však musí obsahovat uzavřený katalog trestných činů a uzavřený katalog trestů i ochranných opatření, a je tedy zakázána analogie při řešení otázek zvláštní i obecné části, pokud by byla v neprospěch pachatele (in malam partem). Analogie ve prospěch pachatele (in bonam partem) je přípustná. V trestním právu procesním je analogie zásadně přípustná. c) Dalším důsledkem plynoucím z postulátu zákonnosti je zásada zákazu retroaktivity přísnějšího trestního zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege praevia) [lex praevia = předchozí zákon]. Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona jen tehdy, je-li pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny, § 1 a § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Výjimkou
26/52
ze zákazu retroaktivity přísnějšího zákona byla zejména zpětná působnost retribučního zákonodárství. V oblasti trestního práva procesního platí opačná zásada, podle níž se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době trestního řízení a nikoli v době spáchání trestného činu. d) Konečně vyplývá z postulátu zákonnosti zásada určitosti trestněprávních norem (nullum crimen, nulla poena sine lege certa). Zákonný katalog trestných činů musí obsahovat nejen výčet všech trestných činů podle jejich názvů, ale i jejich dostatečně určité, jasné a přesné definice a zákonný katalog trestů musí zahrnovat nejen všechny druhy trestů, avšak i dostatečně určitá vodítka pro výběr druhu trestu a jeho výměry.
V těchto spojitostech je namístě upozornit na význam zákonných definic trestných činů. První význam zákonných definic trestných činů vyplývá z hledisek společenských a právněpolitických. V podobě zákonných definic trestných činů publikuje stát seznam činů, které považuje za antisociální (přesněji za zvlášť škodlivé pro společnost a zavrženíhodné), a tím formuluje důležitá pravidla pro chování lidí v občanské a politické společnosti. Druhý význam zákonných definic trestných činů záleží v tom, že jimi stát stanoví zákonné limity omezující zákonná práva a svobody občanů. Třetí význam zákonných definic trestných činů tkví v tom, že jsou stěžejním elementem trestněprávních norem a že jejich jakost je zárukou zákonnosti trestněprávního postihu. Ve všech těchto směrech záleží na náležité určitosti, jasnosti a přesnosti zákonných formulací (nález ÚS publikovaný pod č. 16 ve sv. 1 roč. 1993, 1994 – I. díl Sb. n. a u. ÚS). Před listopadovou revolucí však náš zákonodárce toto stanovisko nesdílel. Naopak doslova se obával přílišné přesnosti při formulaci zákonných definic trestných činů, obával se, aby určité a přesné zákonné formulace nebyly při zákazu analogie na překážku účinné ochraně společnosti. Všimněme si zejména, jak mlhavě bylo dříve vymezeno jednání pachatele u trestného činu rozvracení republiky (§ 92 tr. zákona z roku 1961), kde byla vedle účasti na násilných akcích uvedena alternativně účast na hromadných nepokojích nebo jiná zvlášť nebezpečná činnost. Stejně tak u trestného činu podvracení republiky (§ 98 tr. zákona z roku 1961), kde se požadovalo pouze provádění podvratné činnosti, a u trestného činu pobuřování (§ 100 tr. zákona z roku 1961), kde se jednání definovalo slovy „pobuřuje nejméně dvě osoby“. Tyto krajně neurčité formulace byly v rozporu se zásadou „nullum crimen sine lege certa“, která znamená, že trestní zákon bude obsahovat definice trestných činů, a to definice dostatečně přesné a jasné. Co je to ovšem za definice, když podle zákona – řečeno s určitým zjednodušením – se dopustí podvracení republiky ten, kdo provádí podvratnou činnost, nebo pobuřování se dopustí ten, kdo pobuřuje. Při novelizacích v devadesátých letech se objevil názor, že by bylo možné zákonné dispozice upřesnit uvedením generální klauzule, podle níž nejde o trestnou činnost, jestliže občan svým jednáním uplatňuje svá práva a své svobody. Tudy však cesta k řešení
27/52
problému nevede. Občanská práva a svobody stanovené Listinou nejsou bezbřehé, mají své meze. Jednou z funkcí trestního zákona je právě tyto meze stanovit a v tomto smyslu správně, přesně a jasně stanovené zákonné definice trestných činů jsou zárukou občanských práv a svobod. Požadavkem zákonných, určitých, jasných a přesných skutkových podstat trestných činů nemíníme kazuistické skutkové podstaty, které již jsou překonané, ale syntetické skutkové podstaty, vznikající v procesu zobecňování a diferenciace tak, aby výstižně charakterizovaly typy činů společensky škodlivých. Při jejich tvorbě by měla být dávána přednost popisným znakům, zatímco normativní znaky by měly být omezeny na nezbytné minimum. Požadavek náležité určitosti je třeba uplatňovat i v oblasti zákonné úpravy systému trestů a ochranných opatření, která musí respektovat zásadu zákonnosti i zásadu přiměřenosti a individualizace trestního postihu. Optimální jsou trestní sankce (sazby) relativně určité. Šíři skutkové podstaty trestného činu by měla korespondovat šíře trestní sazby. Z tohoto pohledu nemohla obstát pravidla pro ukládání peněžitého trestu obsažená v posledních letech v trestním zákoně z roku 1961 (§ 53, § 54), která byla velmi neurčitá. Trestní zákoník z roku 2009 přišel s lepším řešením, neboť recipoval skandinávský institut tzv. denních pokut.
§ 3 Místo trestního práva hmotného v právním řádu
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti a jejích základních hodnot před trestnými činy. Trestní právo chrání základní společenské hodnoty a vztahy upravené již jinými právními odvětvími, zejména ústavním právem, občanským právem, obchodním právem, administrativním právem aj. Jestliže prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, je právem i povinností státu vzít jeho pachatele k trestní odpovědnosti a právní chování vynutit. Výklad o vztahu mezi trestním právem hmotným a trestním právem procesním byl podán v úvodní části této kapitoly. Základní postavení v právním řádu má ústavní právo, upravující zejména státní zřízení a základní práva a svobody občanů. Ústavní zákony formulují i principy trestního práva hmotného a procesního. Listina základních práv a svobod stanoví pro trestní právo hmotné zejména zásadu „nullum crimen, nulla poena sine lege“ (čl. 39), zákaz zpětné působnosti trestního zákona (čl. 40 odst. 6), nepřípustnost trestu smrti (čl. 6 odst. 3), zákaz krutých, nelidských nebo ponižujících trestů (čl. 7 odst. 2) aj. Naproti tomu trestní právo svými definicemi trestných činů garantuje základním právům a svobodám i jiným právním hodnotám trestněprávní ochranu, současně konkretizuje také zákonná omezení základních práv a svobod a rovněž určuje hranice státních zásahů do nich.
28/52
Velmi významné jsou spojitosti trestního práva s mezinárodním právem. Podle Ústavy Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2). Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10). Takovými smlouvami jsou především Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod obsahující řadu trestněprocesních i trestněprávních ustanovení. V těchto směrech má mezinárodní právo pro české trestní právo bezprostřední význam a můžeme hovořit o tom, že ho dotváří. Vedle toho existuje i mezinárodní trestní právo aplikované mezinárodními trestními tribunály, které berou k trestní odpovědnosti pachatele zločinů podle mezinárodního práva (válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, zejména genocidia, zločinů proti míru). Na základě mezinárodního trestního práva proběhly po druhé světové válce před Mezinárodními vojenskými tribunály v Norimberku a v Tokiu procesy s hlavními válečnými zločinci. V těchto letech probíhají takové procesy před Mezinárodními trestními tribunály pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu. Všechny tyto tribunály byly ustaveny ad hoc. Na základě Římského statutu byl v roce 2002 v Haagu ustaven stálý Mezinárodní trestní soud. 23
O evropském právu je možno mluvit v širším smyslu, kdy zahrnuje především právo Rady Evropy jako mezinárodní organizace regionální povahy, jehož nejdůležitější konvencí je evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, o které jsme se již zmínili. V užším smyslu zahrnuje evropské právo právo Evropských společenství a právo Evropské unie. Evropské právo je chápáno zejména jako soubor právních norem k ochraně ekonomických svobod: volného pohybu zboží, služeb, pracovníků a kapitálu v rámci jednotného vnitřního trhu. Dosud nelze mluvit o nadstátním evropském trestním právu a orgány Evropských společenství a Evropské unie ani nemají k jeho vytváření patřičné kompetence. Existuje však proces europeizace trestního práva členských zemí, který se zaměřuje především na harmonizaci skutkových podstat vybraných trestných činů (praní peněz, penězokazectví, podvody proti finančním zájmům Evropských společenství, ekologické trestné činy aj.), na „eurokonformní výklad“ trestněprávních norem členských zemí a na práce na evropském modelovém trestním kodexu.24 V několika směrech má blízký vztah k trestnímu právu i právo správní, které významně participuje na ochraně společenských hodnot a vztahů. Máme na mysli zejména správní trestní právo a policejní právo. Správními delikty jsou hlavně přestupky, jiné správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob. Problematiku přestupků upravuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění novel). Zákonná úprava ostatních správních deliktů je mimořádně roztříštěná a nejednotná a je obsažena ve velkém množství jednotlivých zákonů.25
§ 4 Trestněprávní nauka a související vědní obory
29/52
Trestněprávní nauka se zabývá trestním právem de lege lata (studium platného trestního práva a jeho výklad) a de lege ferenda (úvahy o optimální budoucí trestněprávní úpravě). Ze souvisejících vědních oborů je třeba jmenovat v prvé řadě kriminologii (nauka o kriminalitě, o jejích pachatelích a obětech, o jejích příčinách a její kontrole) a penologii (nauka o trestech, jejich výkonu a jejich účincích). V obou směrech se jedná o interdisciplinární a empirické nauky, využívající pro svá zkoumání poznatky sociologie, psychologie, pedagogiky i jiných vědních oborů. Oprávněně se penologie často považuje za součást kriminologie. Díky spolupráci kriminologie, penologie a trestněprávní nauky podařilo se ve dvacátém století trestní právo ve vyspělých státech výrazně zdokonalit (zvláštní trestní právo mladistvých delikventů, omezení trestu odnětí svobody a zavádění alternativních trestů, zavádění podmíněného odsouzení a propuštění, vězeňské reformy, zrušení trestu smrti aj.). Spíše pro trestněprocesní nauku než pro nauku trestněprávní je významná kriminalistika, zkoumající vědecky taktické, technické a metodické otázky odhalování a vyšetřování trestných činů, jejich pachatelů a jejich příčin v jednotlivých trestních věcech a využívající přitom poznatků soudního lékařství, soudní psychologie a jiných forenzních oborů.
2
30/52
Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 9–10. Např. ve správním právu se tento pojem nepoužívá – srov. např. § 11 zák. o přestupcích, podle kterého lze za přestupek uložit tyto sankce: a) napomenutí, b) pokutu, c) zákaz činnosti, d) propadnutí věci. 4 Jsou ukládány i ve správním právu – srov. např. § 16 zák. o přestupcích, podle kterého ochrannými opatřeními jsou omezující opatření a zabrání věci. 5 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 10. Srov. i definici v Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 8: „Trestní právo hmotné je systém právních norem regulujících vznik, změnu a zánik trestněprávních vztahů, jejichž prostřednictvím sleduje stát veřejnoprávní, fragmentární a subsidiární ochranu individuálních a celospolečenských zájmů, vztahů před pro společnost nejškodlivějšími, nejzávažnějšími útoky fyzických či právnických osob na ně.“ 6 Viz Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna T. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Leges, 2013; Šámal, P., Musil, J., Kuchta J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. 7 Srov. Šturma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanizmy v oblasti lidských práv. 2., doplněné vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 83n. 8 Srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 417. 9 K tomuto pojetí trestního práva viz Novotný, O. O trestu a vězeňství. 2. vyd. Praha: Academia, 1969, s. 7 a násl. 10 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. Praha: CODEX Nakladatelství Hugo Grotius, a. s., 1992, s. 14; 2., přepracované vydání. Praha: Codex, 1995, s. 12; 3., přepracované vydání. Praha: Codex, 1997, s. 12; 4., přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 15. 11 Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 5. vyd. Praha: ASPI, 2007, s. 30–32. 12 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3., přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 16–20; Baláž, P. Trestné právo hmotné. Všeobecná a osobitná časť. 1. zväzok. Bratislava: IURA EDITION, 2001, s. 10–12. 13 Baláž, P. Trestné právo hmotné. Všeobecná a osobitná časť. 1. zväzok. Bratislava: IURA EDITION, 2001, s. 11. 14 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3., přepracované a doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 19. 15 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3., přepracované a doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 19. 16 K historickému vývoji trestního práva na našem území viz Malý, K., Soukup, L. (ed.) Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989. Praha: Karolinum, 2004. 17 Pavlíček, V., Novotný, O. Ke vztahu ústavní svobody pouličních průvodů a manifestací a trestného činu výtržnictví. Právník. 1967, č. 9, s. 874. 18 Miřička, A. Trestní právo hmotné. Část obecná i zvláštní. Praha: Všehrd, 1934, zvl. s. 12. 19 Hayek, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda. I. díl – Pravidla a řád. Přel. T. Ježek. Praha: Academia, 1991, s. 56 aj. 20 Veverka, Vl. K otázce pojmu práva a mezí společenské působnosti práva. In Efektivnost společenského působení práva v přestavbě. Praha: Univerzita Karlova, 1989, zvl. s. 88 a násl. 21 Viz Kallab, J. Trestní právo hmotné. Praha: Melantrich, 1935, s. 20; Jescheck, H. H., Weigend, Th. Lehrbuch des Strafrechts. Berlin: Duncker & Humblot, 1996, zvl. s. 26; Pavlíček V. a kol. Ústava a ústavní řád ČR. 2. díl. Praha: Linde, 1995, s. 284 a násl. 22 Viz např. Wessels, J., Beulke, W. Strafrecht. Allgemeiner Teil. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2006, s. 11 a násl.; Haft, F. Strafrecht. Allgemeiner Teil. München: C. H. Beck, 2004, s. 30 a násl.; Hoyer, A. Strafrecht. Allgemeiner Teil I. Berlin: Luchterhand, 1996, s. 9. 3
23
31/52
Šturma, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Karolinum, 2002; Čepelka, Č., Šturma, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 786 a násl. 24 Tomášek, M. a kol. Europeizace trestního práva. Praha: Linde, 2009; Tomášek, M. (ed.) Grundfragen des europäischen Strafrechts. In Sborník z německo-českého semináře konaného v Praze v roce 2005. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta 2005; Aktuální otázky europeizace trestního práva. Praha: Karolinum, 2005; Kmec, J. Evropské trestní právo: mechanismy europeizace trestního práva a vytváření skutečného evropského trestního práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006; Fenyk, J. Europeizace trestního práva. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2008; Wessels, J., Beulke, W. Strafrecht. Allgemeiner Teil. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 26 a násl. 25 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 413 a násl. Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013.
KAPITOLA II Prameny trestního práva, jeho internacionalizace a europeizace a jeho výklad § 1 Prameny trestního práva
A. Jednou ze základních zásad demokratického trestního práva je zásada „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona“. Listina formuluje tuto zásadu v ustanovení čl. 39 takto: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“ Z toho zejména vyplývá: a) Podmínky trestní odpovědnosti, tresty a ochranná opatření, jakož i podmínky jejich ukládání musí být stanoveny v zákoně.
Nestačí tedy nižší norma, např. nařízení; zákon může ovšem zmocnit, aby nařízení blíže vymezilo obsah zákonného předpisu (např. podle § 289 odst. 2 tr. zákoníku vláda nařízením stanoví, co se považuje za jedy ve smyslu § 283, § 284 a § 286 tr. zákoníku).
b) Pramenem českého trestního práva není ani obyčej, ani rozhodnutí soudu vydané v jiném případě, třebaže se týkalo téže právní otázky.
B. Podejme nyní přehled pramenů trestního práva: a) Na prvém místě jsou pramenem trestního práva ústavní zákony. Jedná se o Ústavu ČR stanovící zejména případy tzv. trestněprávní exempce poslanců a senátorů (čl. 27 odst. 1, 2) a o Listinu základních práv a svobod obsahující zákaz trestu smrti (čl. 6 odst. 3), zmíněnou zásadu „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona“ (čl. 39), zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona (čl. 40 odst. 6) a řadu dalších ustanovení, ze kterých vycházejí normy trestního práva hmotného i procesního. b) Pramenem trestního práva jsou dále mezinárodní smlouvy. Podle ustanovení čl. 10 Ústavy ČR „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Takové smlouvy jsou tedy bezprostředně aplikovatelné a mají přednost před běžnými zákony. Patří mezi ně zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/ 1976 Sb.), Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto úmluvu navazující (č. 209/1992 Sb.), dále např. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.), Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 9/1996 Sb.), Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) atd. (srov. k tomu i výklad v § 2 a 3 níže).
34/52 Četná ustanovení Ústavy, Listiny a mezinárodních smluv se týkají i trestního práva procesního a organizace soudů.
c) Hlavním pramenem práva trestního je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., v platném znění. Trestní zákoník, jako základní kodex trestního práva, obsahuje převážnou část platného trestního práva. Dělí se na část obecnou a zvláštní, dále obsahuje ustanovení přechodná a závěrečná. Rozdělení na obecnou a zvláštní část je odůvodněno hospodárností zákonodárné techniky. Část obecná a zvláštní tvoří celek, ustanovení části obecné se mohou uplatnit jen v souvislosti s některým ustanovením části zvláštní a naopak ustanovení části zvláštní lze užívat jen spolu s příslušnými ustanoveními části obecné. Část obecná obsahuje ustanovení společná buď všem trestným činům, anebo alespoň určitým skupinám trestných činů. Platí, není-li stanoveno jinak, i pro pozdější změny a doplňky trestního zákoníku. Obecná část upravuje zejména tři hlavní úseky: základy trestní odpovědnosti (hla- va II–IV), ukládání trestů a ochranných opatření (trestní sankce – hlava V). Kromě toho obsahuje ustanovení o působnosti trestních zákonů (hlava I), ustanovení o zahlazení odsouzení (hlava VI), zvláštní ustanovení o některých pachatelích (hlava VII) a výkladová ustanovení (hlava VIII). Část zvláštní obsahuje znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Trestné činy jsou rozděleny podle druhového objektu do třinácti hlav. V čele systému zvláštní části je ochrana osobnosti člověka, jeho práv a svobod a jeho důstojnosti; tyto právní hodnoty mají v právním státě ústřední postavení. Především jde tedy o ustanovení o trestných činech proti životu a zdraví, proti svobodě, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a proti rodině a dětem. Následují skupiny trestných činů proti majetku, hospodářských trestných činů, trestných činů obecně nebezpečných a trestných činů proti životnímu prostředí. Další místo patří trestným činům proti České republice, která je hlavním garantem práv a svobod svých občanů. Navazují trestné činy proti cizím státům, proti mezinárodním organizacím, proti pořádku ve věcech veřejných, proti branné povinnosti a posléze trestné činy vojenské. Závěrečné místo patří trestným činům proti lidskosti, proti míru a válečným trestným činům, které jsou většinou současně zločiny podle mezinárodního práva (stricto sensu). d) Vedle trestního zákoníku jsou trestní ustanovení hmotněprávní povahy v těchto zákonech (v platném znění): – zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, – zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, – zákon č. 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů (ve spojitosti s 2. světovou válkou), – zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
35/52
– ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, – zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, – zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, – zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence.
Mezi prameny trestního práva patří i amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky, vydaná na základě ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR.
Naše trestní právo je převážně kodifikováno v trestním zákoníku, v jiných státech je obsaženo ve větším počtu zákonů. Prvý způsob je přehlednější, přehlednost ovšem závisí i na řadě dalších okolností. Změny a doplňky trestního práva se provádějí buď tak, že se mění a doplňuje přímo znění trestního zákoníku, anebo tak, že se nová trestněprávní materie upraví v samostatném zákoně; druhému způsobu legislativní techniky se dává přednost tam, kde jde o větší samostatné celky (např. výkon trestu odnětí svobody), anebo kde pro to jsou jiné důvody (např. zvláštní povaha trestní odpovědnosti a sankcionování mladistvých v zákoně č. 218/2003 Sb. nebo právnických osob v zákoně č. 418/2011 Sb.). Jinak je pravidlem, že se změny a doplňky zapracují přímo do textu trestního zákoníku. Někdy trestní norma vydaná původně v samostatném zákoně je později při rekodifikaci nebo novelizaci převzata do trestního zákona (např. § 4–6 zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, přešly v upravené podobě do § 227–229 trestního zákona z roku 1961).
C. V dané spojitosti je vhodné si všimnout struktury trestních zákonů, struktury trestněprávních norem. Hlavním obsahem trestních zákonů je výčet znaků trestných činů (dispozice) a trestů, popř. ochranných opatření (sankce). Přesné a jasně formulované dispozice trestních zákonů jsou důležitou podmínkou pro dodržování zákonnosti, neboť jsou jednou ze záruk jednotného a přesného používání zákona v praxi, ale i důležitou podmínkou právní jistoty občanů. Podobný význam má i konstrukce sankcí, neboť na ní závisí šíře soudcovské úvahy při ukládání trestu. Trestní zákon z roku 1961 představoval určitý pokrok v přesnosti dispozic proti trestnímu zákonu z roku 1950. Další podstatný pokrok představují trestněprávní reformy po listopadu 1989 a zejména trestní zákoník z roku 2009. Rozlišení dispozice a sankce je patrno nejnázorněji v ustanoveních zvláštní části. Nutno však pamatovat na to, že zvláštní část obsahuje jen část normy a je třeba ji doplnit příslušnými ustanoveními části obecné. Teprve po tomto doplnění je tu úplná dispozice a sankce.
Tak např. § 140 odst. 1 stanoví: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.“ Slova „kdo jiného úmyslně usmrtí“ obsahují jen část dispozice, kterou je nutno doplnit zejména podle § 25, § 26 (věk a příčetnost), stejně jako slova „bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let“ obsahují jen část sankce a je třeba je doplnit zejména obecnými ustanoveními o trestech.
36/52
Dispozice v trestním právu je část normy, která vyjadřuje zákonné znaky trestného činu; zahrnuje v sobě i tzv. hypotézu, tj. označení podmínek, za kterých se norma jako pravidlo jednání uplatní a kdy orgány trestního soudnictví jsou povinny uložit sankci. Dispozice zároveň obsahuje zákaz určitého konání, pokud je zákonným znakem trestného činu konání, nebo příkaz k určitému konání, pokud je znakem trestného činu opominutí (např. neoznámení trestného činu podle § 368). Podle úpravy rozeznáváme dispozice popisné, odkazovací a blanketní. Dispozice popisné popisují znaky trestného činu. Dispozice odkazovací odkazují na určitou jedinečnou normu (např. § 309). Blanketní dispozice neodkazuje na určitou jedinečnou normu, ale obecně na normu nebo více norem určitého druhu (např. § 412 odkazuje na předpisy mezinárodního práva). Povahu sankce mají v trestním právu tresty a ochranná opatření i výchovná opatření. Podle toho, s jakou určitostí je trest v sankci vymezen, lze rozlišovat: a) tresty absolutně určité (zákon stanoví druh i výměru trestu, např. odnětí svobody na 25 let – § 216 odst. 2 tr. zákona z roku 1950 ve znění novely z roku 1956), b) tresty relativně určité (zákon stanoví druh trestu, přičemž výměra se může pohybovat v určitém rámci, např. odnětí svobody na 5 až 12 let), c) tresty absolutně neurčité (např. uložit trest „nejpříhodnější“ – § 525 rakouského tr. zákona z roku 1852).
V jedné trestní sankci může být několik trestů, a to alternativně nebo kumulativně. V našem trestním právu naprosto převládají tresty relativně určité (výjimkou jsou tresty neodstupňovatelné – § 78, § 79). U jednoho a téhož trestného činu stanoví zákon zpravidla dvě i více trestních sazeb trestu odnětí svobody, sazbu základní a sazby zvýšené (podrobněji v kapitole o ukládání trestů).
D. S trestním právem souvisí řada mimotrestních zákonů a jiných právních norem. Lze tu rozlišit několik skupin: a) Normy postihující jiná méně závažná protispolečenská jednání. Sem patří především zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění novel, a zákony upravující další přestupky či jiné správní delikty, např. devizové (zák. č. 219/1995 Sb.) a celní (zák. č. 13/ 1993 Sb.). Dále jsou to četná ustanovení o odpovědnosti za disciplinární či pořádkové delikty: odpovědnost uplatňovaná orgány kontroly, orgány některých státních inspekcí, kárná odpovědnost soudců, kázeňská odpovědnost příslušníků bezpečnostních sborů aj. b) Normy upravující ty společenské vztahy, jejichž porušení je postiženo v trestním zákoníku. Trestní zákoník se někdy výslovně o takových předpisech zmiňuje (např. § 248 – „Kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži“), jinde mluví jen o porušení určitých povinností (např. § 196 – „povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“) nebo
37/52
o určitých předmětech (např. § 279 – „zbraně nebo střelivo“), aniž odkazuje na normy, jež upravují příslušné právní poměry. Materie takto související s trestním právem je obsažena nejen v zákonech, ale i v četných normách sekundárních (vládních nařízeních, vyhláškách apod.). Bližší vymezení pojmů užívaných v trestním zákoníku cestou prováděcího předpisu předvídá např. § 154 a § 289 tr. zákoníku.
Zákonů i nižších norem, jež víceméně těsně souvisejí s trestním zákoníkem, je řada a nelze je zde všechny uvádět. Vždyť většina ustanovení zvláštní části stanoví trestní sankce na některá závažnější porušení právních povinností upravených v jiném právním odvětví. Proto se někdy hovoří o sekundární nebo akcesorické povaze trestního práva. Trestní právo jakoby jen přistupuje se svou sankcí k právním vztahům, jejichž základ leží mimo ně. Tuto myšlenku nelze směšovat se zásadou subsidiarity represe (srov. § 2 kapitoly I. obecné části).
c) Normy trestního práva procesního, jakož i normy upravující organizaci justice a státního zastupitelství a dalších institucí. Je to především trestní řád č. 141/ 1961 Sb., ve znění zákonů a nálezů Ústavního soudu jej měnících, dále zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb., v platném znění, zákon o státním zastupitelství č. 283/ 1993 Sb., ve znění novel. V této souvislosti je třeba připomenout i zákon o Policii České republiky č. 273/2008 Sb., v platném znění, zákon o Vězeňské službě a justiční stráži ČR č. 555/1992 Sb., ve znění novel, a zákon o Probační a mediační službě č. 257/2000 Sb., ve znění novel. I k těmto zákonům je řada sekundárních norem. Z nich pro trestní právo hmotné má zvláštní význam zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, v platném znění (srov. § 4 kapitoly XVII. obecné části).
§ 2 Internacionalizace trestního práva
Proces internacionalizace trestání, který zřejmě souvisí s procesy globalizace světa, se projevuje především ve dvou směrech: na jedné straně se v průběhu 20. a 21. století v rámci mezinárodního práva veřejného postupně konstituuje mezinárodní právo trestní (v širším i užším smyslu) a na druhé straně mezinárodní právo veřejné stále více ovlivňuje vnitrostátní trestní právo. Klasické mezinárodní právo neznalo žádnou trestní odpovědnost jednotlivých osob za spáchaný zločin. Teprve mimořádné zločiny státních činitelů ve 20. století podnítily takový vývoj mezinárodního práva, který umožnil, aby na jeho základě proběhly po druhé světové válce před Mezinárodními vojenskými tribunály v Norimberku a v Tokiu procesy s hlavními válečnými zločinci. Statut Mezinárodního vojenského trestního tribunálu v Norimberku obsahoval tři skupiny zločinů podle mezinárodního práva: zločiny proti míru (plánování, příprava, zahájení nebo vedení útočné války), válečné zločiny (závažná porušení mezinárodního válečného práva, např. vražda válečných zajatců, usmrcení
38/52
rukojmích, plenění) a zločiny proti lidskosti (zločiny proti civilnímu obyvatelstvu). Snahy o kodifikaci zločinů podle mezinárodního práva vedly v následujících desetiletích k práci Komise OSN pro mezinárodní právo na návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva. I když zmíněný kodex nebyl dosud přijat, rozhodla Rada bezpečnosti OSN o zřízení Mezinárodních trestních tribunálů pro stíhání zločinů proti mezinárodnímu humanitárnímu právu spáchaných na území bývalé Jugoslávie (1993) a na území Rwandy (1994). Jedná se sice o tribunály dočasné, ustavené ad hoc, nicméně jejich význam pro mezinárodní trestní soudnictví je nepochybný.26 Na základě Římského statutu, který podepsala většina států, byl v roce 2002 zřízen stálý Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu, který je příslušný pro nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva. Jedná se o čtyři skupiny zločinů: genocidium, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese (čl. 5). Podle Římského statutu nepřipadá v úvahu trestní odpovědnost za činy spáchané před jeho vstupem v platnost (čl. 24). Imunity podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva nebudou soudu bránit při výkonu jeho jurisdikce (čl. 27). Statut soudu je založen na zásadě komplementarity, předpokladem jurisdikce soudu je, že stát nechce nebo není schopen zločin stíhat sám (čl. 17). Statut obsahuje nejen definice zločinů, ale stanoví i obecné zásady trestní odpovědnosti za ně a podrobně upravuje trestní řízení před Mezinárodním trestním soudem i jeho složení, správu a mezinárodní spolupráci. Česká republika Římský statut podepsala a ratifikovala v létě 2009.27 Výrazně ovlivňuje mezinárodní trestní právo trestní právo jednotlivých států multilaterálními smlouvami, které stanoví pro smluvní státy povinnost vybrané činy kriminalizovat. Jedná se o úmluvy o odstranění diskriminace, úmluvy proti obchodu s lidmi, protidrogové úmluvy, úmluvy o postihu tzv. leteckého pirátství, úmluvy o boji s korupcí a řadu dalších úmluv. Některé z úmluv mají regionální povahu, týká se to např. části úmluv o boji s korupcí, jež byly uzavřeny v rámci Rady Evropy. Normy těchto mezinárodních smluv však musí být nejdříve recipovány do vnitrostátního trestního práva, neboť nejsou vnitrostátně přímo aplikovatelné. Tyto trestněprávní normy jsou totiž neúplné, nemají patřičnou strukturu a zejména v nich chybí aplikovatelné trestní sankce. Např. v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia (č. 32/1955 Sb.) je obsažena poměrně přesná definice tohoto trestného činu, avšak v otázce sankcí úmluva pouze požaduje, aby smluvní strany stanovily „účinné tresty“. Přes požadavek obsažený v čl. 10 Ústavy je zřejmé, že tyto smlouvy jsou adresovány především českému zákonodárci, neboť trestněprávní normy v nich obsažené nejsou zpravidla k vnitrostátní aplikaci způsobilé, nejsou tzv. selfexecuting. Jinak je tomu u mezinárodních smluv o lidských právech. Jedná se především o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech přijatý v rámci OSN (č. 120/ 1976 Sb.) a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) přijatou v rámci Rady Evropy. Mnohá jejich ustanovení jsou vnitrostátně aplikovatelná přímo, a to i ve vnitrostátním trestním právu (viz např. čl. 10 MPOPP, podle něhož se
39/52
všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti).28
§ 3 Europeizace trestního práva
A. Evropské trestní právo v pravém smyslu tohoto slova dosud neexistuje a v dohledné době zřejmě ani existovat nebude. Bezesporu však lze mluvit o procesu europeizace trestního práva evropských zemí, které svými záslužnými aktivitami výrazně ovlivňuje na jedné straně Rada Evropy jako mezinárodní organizace regionální povahy a na druhé straně Evropská unie. Rada Evropy, která je mezinárodní organizací suverénních států, se orientuje především na přípravu a uzavírání mezinárodních smluv vyžadujících ze strany členských států jejich ratifikaci. Z nich nejvýznamnější je evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) obsahující řadu trestněprávních a trestněprocesních ustanovení (např. v čl. 7 formuluje zásadu zákonnosti trestných činů a trestů „nullum crimen, nulla poena sine lege“, i když s určitou výhradou – viz 2. odst. tohoto článku). „Respektování principů Úmluvy je společným jmenovatelem všech evropských trestních systémů a jejich určité harmonizace na tomto základě.“29 K zajištění plnění závazků přijatých smluvními státy byl podle Úmluvy zřízen Evropský soud pro lidská práva (čl. 19). Soud může přijímat i stížnosti zaslané jednotlivci, kteří se považují za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou (čl. 25). Judikatura soudu je bohatým zdrojem poznatků k dané problematice, i když více k procesněprávním než hmotněprávním aspektům. Za pozornost stojí i srovnání podmínek nutné obrany podle ustanovení § 29 našeho trestního zákoníku a podle článku 2 Úmluvy, podle něhož je přípustné usmrcení útočníka při obraně člověka proti nezákonnému násilí, ale nikoli např. jen při obraně majetku.30 V rámci Rady Evropy byla přijata i řada dalších mezinárodních úmluv týkajících se trestního práva hmotného a procesního. Jedná se o úmluvy zabývající se potlačováním terorismu, praním špinavých peněz, korupcí, počítačovou kriminalitou a jiné úmluvy. Byla přijata i mnohá doporučení. Zvlášť významné bylo a je Doporučení č. R/87/3 Evropský vězeňský řád (Evropská vězeňská pravidla), který představuje evropskou verzi Souboru minimálních pravidel pro zacházení s vězni, schváleného na 1. Kongresu OSN pro prevenci zločinu a zacházení s delikventy v r. 1955 a ve kterém jsou obsažena především základní pravidla pro výkon trestu odnětí svobody i výkon vyšetřovací vazby. Zásadní význam bývá přisuzován i Doporučení č. R/96/8 Evropa v čase změn: trestní politika a trestní právo, které reaguje na změny nastalé v Evropě po roce 1989 (pád totalitních režimů ve východní a střední Evropě a vytvoření jednotného trhu v západní Evropě) a na jejich vlivy na vývoj kriminality.31 Dokument doporučuje členským státům řadu opatření: dbát na ochranu zájmů obětí zločinu, akcentovat prevenci (sociální a situační), pamatovat na specializaci právníků zabývajících se hospodářskou kriminalitou, řešit
40/52
otázku trestní odpovědnosti právnických osob, ve spojitosti s organizovaným zločinem kriminalizovat praní peněz, zabezpečit ochranu svědků, posoudit možnost vytvořit mezi členskými státy počítačovou informační síť zahrnující všechny složky trestní justice a další opatření. V posledních letech ožila v Evropě myšlenka zpracování Evropského modelového trestního zákoníku, který by mohl přispět k harmonizaci trestního práva evropských států nebo dokonce k vytvoření evropského trestního práva.32 Nešlo by o první modelový trestní kodex. V minulosti již byl zpracován Americký modelový trestní zákoník (USA, 1962) a Latinskoamerický modelový trestní zákoník (Chile).
B. Na rozdíl od Rady Evropy je Evropská unie mezinárodní organizací s nadstátními prvky, na kterou členské státy přenesly část svých výsostných práv a delegovaly některé své pravomoci.33 Pozornost věnovaná Evropskou unií otázkám ochrany před kriminalitou bezprostředně souvisí s novými jevy, jež se ve vývoji kriminality v Evropě v devadesátých letech minulého století objevily. V Evropě došlo k fenoménu, o němž se mluví jako o „europeizaci kriminality“. Společný evropský vnitřní trh v rámci Evropské unie a otevření středoevropských a východoevropských států vedly v oblasti kriminality k řadě změn, které se projevují zejména u hospodářské a organizované kriminality, zvláště ve spojitostech s větší pohyblivostí pachatelů a se zrušením hraničních kontrol. Podvody ke škodě Evropské unie a evropská hospodářská kriminalita jsou podle všech známek stále více páchány dobře vybavenými organizacemi. Europeizace kriminality vyvolává potřebu europeizace trestního práva hmotného a trestního práva procesního nebo alespoň harmonizace národních úprav členských zemí.34 a) Vztah trestního práva hmotného k právu Evropské unie je od účinnosti Smlouvy o fungování EU (dále jen SFEU) dnem 1. prosince 2009 vymezován v rámci tzv. „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“. Území EU je tu „prostor“ bez vnitřních hranic, vymezený vůči třetím zemím jen hranicí vnější. „Svoboda“ znamená nejen volný pohyb osob po území EU, ale také pohyb osob do EU, jako přistěhovalectví, azyl a vízový režim. Pojem „bezpečnost“ zahrnuje policejní a justiční spolupráci, výměnu informací nebo opatření proti terorizmu a obchodu s omamnými látkami za účelem boje proti kriminalitě. A právě pojem „právo“ je z celé této definice pro trestní právo nejdůležitější, neboť znamená vzájemnou spolupráci justičních orgánů, vzájemné uznávání procesních rozhodnutí a harmonizaci některých právních pojmů a institutů, např. skutkových podstat trestných činů.35 Konkrétně pro trestní právo hmotné má zásadní význam právě harmonizace skutkových podstat trestných činů. Prostor svobody, bezpečnosti a práva patří podle čl. 4 SFEU mezi pravomoci sdílené mezi EU a členskými státy. Trestní právo hmotné v zásadě zůstává v pravomoci členských států, ale z výkladu čl. 4 SFEU, jakož i z judikatury Soudního dvora EU (dále jen SDEU) vyplývá, že unijní právo stanoví určité meze výkonu
41/52
takové pravomoci, zejména s ohledem na kontrolní opatření ve spojení s volným pohybem zboží a osob. Trestní sankce nesmějí být chápány tak, aby omezily svobody zaručené SFEU, a nesmějí být nepřiměřeně přísné ve srovnání se závažností protiprávního jednání do té míry, že by se staly překážkou výkonu těchto svobod.36 Ačkoli je trestní zákonodárství v zásadě v pravomoci členských států, nesmí vytvářet překážky základním svobodám, zaručeným unijním právem.37 Judikatura SDEU razí zásadu tzv. „funkcionálního přístupu k trestnímu právu a trestní pravomoci“,38 tedy implicitní sektorově vymezenou pravomoc EU v oblasti trestního práva. Evropská unie může přijímat opatření, vztahující se k harmonizaci skutkových podstat trestných činů, jestliže je to nezbytné k dosažení plného účinku norem přijímaných v oblasti pravomocí, svěřených členskými státy Evropské unii. Z teoretického hlediska jde o logické vyústění doktríny effet utile, vyžadující efektivní aplikaci unijních pravidel, včetně kriminalizace jejich nejzávažnějších porušení, což vedlo k nutnosti přiznat EU pravomoc zajistit, aby taková porušení byla efektivně postihována ve všech členských státech, přičemž však volba použitelných trestních sankcí je ponechána členským státům.39 b) Nástroji sbližování trestního práva hmotného členských států EU jsou kromě pramenů primárního práva (SFEU) a pramenů práva sekundárního (směrnic) též rozhodnutí SDEU nebo národních soudů. SDEU jako orgán zajišťující jednotný výklad a jednotnou aplikaci práva EU nepochybně zasahuje jak do pozitivního, tak do negativního formování trestního práva. Příklady negativních zásahů v podobě omezování trestnosti v souvislosti s výkonem základních svobod jednotného vnitřního trhu byly ukázány výše. SDEU ovšem rovněž deklaroval nadřazenost evropského práva také v oblasti justice a vnitra v tom smyslu, že bude do budoucna kontrolovat dodržování základních práv40 v oblasti spolupráce členských států ve věcech trestních.41 Pokud jde o národní soudy, ty jsou vzhledem k nesporné zásadě přednosti práva EU před národním vnitrostátním právem členského státu povinny vykládat vnitrostátní pravidla v maximální možné míře v souladu s pravidly evropského práva.42 Tento argument se opírá o obecný princip loajality, zakotvený v čl. 4 Smlouvy o Evropské unii (dále jen SEU). Členské státy podle něj učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů EU, usnadňují unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů unie. Předmětem tohoto tzv. „eurokonformního výkladu národního práva“ je rozhodující úsek národního práva, který se srovnává s právem EU.43 Eurokonformní výklad může ovlivnit i harmonizaci trestního práva napříč EU. V rámci sdílených pravomocí EU a členských států v trestních věcech se naskýtá možnost promítat normy evropského práva i do některých oblastí práva trestního. Povinnost národního soudu k eurokonfomnímu výkladu má své hranice tam, kde by mohla narážet na realizaci obecných principů právních (např. zákaz retroaktivity podle
42/52
§ 1 tr. zákoníku). Ve vztahu k trestnímu právu by neměla zejména vést k zavedení nebo zvýšení trestní odpovědnosti jednotlivce za konání, které by bez eurokonformního výkladu jinak trestné nebylo.44 Jinými slovy, mezí eurokonformního výkladu je tu střet se zásadou předvídatelné trestnosti. Takové úvahy mají praktický význam například při výkladu pojmu úřední osoby (§ 127 tr. zákoníku). Význam formulace trestního zákoníku při vymezení pojmu „úřední osoba“ je nepochybně značný, neboť při stanovení trestnosti útoků na takové osoby nelze s eurokonfomním výkladem vystačit. Předvídatelnou trestnost útoku na úředníky EU jako úřední osoby při výkonu jejich povinností vyjasňuje dikce § 127 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož se ochrana poskytuje též mezinárodně chráněné osobě, kterou se rozumí osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace za podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Ve vztahu k EU tu je jednoznačná vazba na Protokol ke Smlouvě o společných orgánech ES z 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách ES. Dále by národní trestní právo mělo poskytovat zásadně stejnou ochranu právním a finančním hodnotám EU jako těmto hodnotám vlastním. Jestliže ustanovení § 212 tr. zákoníku poskytuje ochranu proti dotačním a subvenčním podvodům, spáchaným na úkor ČR, je třeba připustit jeho aplikaci i u subvenčních podvodů na úkor EU (jeho formulace takový výklad připouští). c) U trestných činů mezinárodně uznávaných za zvláště zavrženíhodné delikty s přeshraničním rozměrem, za které pokládá článek 83 odst. 1 SFEU terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, nedovolený obchod se zbraněmi, praní špinavých peněz, korupce, padělání platebních prostředků, trestnou činnost v oblasti výpočetní techniky a organizovanou trestnou činnost, mohou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla týkající se vymezení trestných činů a sankcí z důvodu povahy nebo dopadu těchto trestných činů nebo kvůli zvláštní potřebě potírat je na společném základě.
U trestných činů obecné kriminality, které sice nejsou v čl. 83 odst. 1 SFEU výslovně uvedené, ale které mají stejnou povahu, tj. jedná se o zvláště zavrženíhodné delikty s přeshraničním rozměrem, musí na základě vývoje trestné činnosti Rada přijmout rozhodnutí určující tyto další oblasti trestné činnosti jednomyslně a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Představu o možném okruhu takových trestných činů by bylo možné dovodit z ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu, který vyjmenovává 32 druhů trestné činnosti, u nichž za podmínky, že právo členského státu, jehož justiční orgán evropský zatýkací rozkaz vydal, za ně stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, nebude při předání na základě evropského zatýkacího rozkazu vyžadována oboustranná trestnost skutku. Kromě mezinárodně uznávaných deliktních jednání zahrnuje i trestné činy obecné kriminality, jako: počítačová trestná činnost, trestné činy proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného obchodu s ohroženými
43/52
druhy živočichů a ohroženými druhy a odrůdami rostlin, napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a nedovoleném pobytu, vražda, těžké ublížení na zdraví, nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi, únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí, rasismus a xenofobie, organizovaná nebo ozbrojená loupež, nedovolený obchod s kulturními statky, včetně starožitností a uměleckých děl, podvod, vydírání a vymáhání peněz za ochranu, výroba padělků a nedovolených napodobenin, padělání veřejných listin a obchodování s nimi, padělání platebních prostředků, nedovolený obchod s hormonálními látkami a jinými prostředky na podporu růstu, nedovolený obchod s jadernými a radioaktivními materiály, obchod s odcizenými vozidly, znásilnění, žhářství, trestné činy spadající do příslušnosti Mezinárodního trestního soudu, únos letadla nebo plavidla nebo sabotáž. U nezbytného sbližování trestněprávních předpisů členských států pro zajištění účinného provádění politiky EU v oblasti, která byla předmětem harmonizačního opatření, mohou směrnice stanovit minimální pravidla pro vymezení trestných činů a sankcí v dané oblasti. Toto ustanovení umožňuje stanovit minimální pravidla např. pro vymezení trestných činů a sankcí za znečišťování životního prostředí, protože EU přijala harmonizační směrnice, které životní prostředí chrání. Trestní právo totiž hraje v právních řádech členských států sekundární roli, neboť chrání společenské hodnoty a vztahy pravidelně již upravené jinými právními odvětvími. Je tudíž v tom či onom směru na jiných právních odvětvích často závislé (např. u otázky protiprávnosti činu, kterou posuzujeme z hlediska celého právního řádu). Pokud jsou taková právní odvětví harmonizována v rámci EU, pak je jejich prostřednictvím i trestní právo závislé na právu unie, i když jím přímo ovlivňováno není a ani být nemůže. Projevy sbližování trestního práva lze dále nalézt i ve specializovaných oblastech práva EU. Kupříkladu v oblasti soutěžního práva byla již dříve zavedena pravomoc orgánů EU ukládat sankce v podobě pokut za protisoutěžní jednání. Řada dílčích předpisů práva EU předvídá hlavně peněžní sankce vůči různým subjektům apod.45 U podvodů a jiných protiprávních jednání poškozujících finanční zájmy EU je třeba pod označením finanční zájmy EU rozumět výdaje a příjmy pocházející z všeobecného a dalších rozpočtů EU, jakož i výdaje a příjmy, které jsou spravovány přímo nebo na základě pravomoci delegované unií a jejími orgány nebo institucemi. Čl. 325 SFEU zavazuje EU a členské státy přijímat opatření, která mají odstrašující účinek a poskytují v členských státech a v orgánech, institucích a jiných subjektech EU účinnou ochranu. Unie společně s členskými státy tak nesou společnou odpovědnost za přijetí opatření za účelem ochrany finančních zájmů EU, která musí poskytovat účinnou a stejnou ochranu těmto zájmům ve všech členských státech. Pod touto ochranou se rozumí prevence škody nebo ohrožení finančních zájmů podvodnou činností a mezinárodním ekonomickým a finančním trestným činem, případně postih těchto jednání. SFEU výslovně nestanoví trest za příslušná protiprávní jednání a za tímto účelem odkazuje na vnitrostátní právo vyžadujíc, aby členské státy přijaly veškerá opatření nutná k zajištění použití a účinnosti unijního práva. Ačkoli volba trestů zůstává v uvážení členských států, ty musejí za tím účelem především zajistit, aby tato jednání byla trestána za analogických podmínek aplikovaných při
44/52
porušení vnitrostátního práva podobné povahy a důležitosti a které v každém případě učiní trest účinným, přiměřeným a odrazujícím (§ 260 tr. zákoníku). Navíc ve vztahu k porušením unijního práva musejí vnitrostátní orgány postupovat se stejnou péčí, kterou věnují provádění odpovídající vnitrostátní právní úpravy.46 Proto členské státy musejí přijmout k zamezení podvodů ohrožujících finanční zájmy EU stejná opatření, jaká přijímají k zamezení podvodů ohrožujících jejich finanční zájmy. Z iniciativy Evropské komise a Evropského parlamentu zpracovala skupina expertů pod vedením profesorky pařížské Sorbonny Mireille Delmas-Marty v devadesátých letech jakýsi modelový kodex trestního práva hmotného i procesního týkající se ochrany finančních zájmů Evropské unie a nazvala ho Corpus Juris. Obsahuje osm skutkových podstat trestných činů proti finančním zájmům Evropské unie (podvod ke škodě rozpočtu Evropské unie, podvod ve sféře volné soutěže, korupce, zneužití úřední povinnosti, zpronevěra, vyzrazení služebního tajemství, praní a přechovávání majetkových hodnot získaných z nepoctivých zdrojů a zločinné spolčení), upravuje některé obecné podmínky trestní odpovědnosti (zavinění, omyl, účastenství, trestní odpovědnost právnických osob aj.), pojednává o druzích trestu a o jejich ukládání, ale zahrnuje i trestněprocesní ustanovení, mimo jiné i ustanovení o institutu evropského zatýkacího rozkazu, který byl později přijat Rámcovým rozhodnutím Rady (2002), a ustanovení o úřadu Evropského veřejného žalobce, které se později objevilo v návrhu Smlouvy o ústavě pro Evropu (2004). Corpus Juris existuje ve dvou verzích.47 V souvislosti s Corpus Juris je třeba „mít neustále na paměti, že jde o pouhý projekt, který nemá ambice být přijat v podobě evropského zákoníku“.48
§ 4 Výklad trestních zákonů a analogie Příklad č. 1: Úspěšný podnikatel dává ostentativně najevo své bohatství tím, že ve společnosti svých obchodních partnerů na večírku si zapaluje cigarety od hořících tisícikorun. Porušuje tím ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o trestném činu ohrožování oběhu tuzemských peněz? Tam se výslovně uvádí pouze poškozování tuzemských peněz, nikoli jejich zničení. Srov. též ustanovení § 228 tr. zákoníku o trestném činu poškození cizí věci, kde je mezi znaky tohoto trestného činu jak poškození, tak také zničení věci. Co kdyby to byly stoeurové bankovky? Jaké argumenty výkladu můžeme použít?
A. Úkolem výkladu zákona je zjistit jeho pravý smysl.
V praxi i v literatuře se projevovaly různé nesprávné tendence při výkladu trestního zákona. Bylo tu možno pozorovat zejména dvojí směr. Na jedné straně je to tzv. „účelový“ výklad zákona, který překrucuje skutečný smysl trestněprávní normy (např. zaměňuje zájmy společnosti jako celku s lokální „účelností“) a vede k jejímu porušování. Na druhé straně je to právnický formalismus, tedy tendence právě
45/52 protichůdná, výklad opřený pouze o slovní znění bez zřetele k logickým a systematickým souvislostem a funkci právní normy.
Také pro trestní právo je nutno rozlišovat druhy výkladu podle toho, kdo zákon vykládá (autentický, soudní a vědecký), podle závaznosti (obecně závazný nebo nikoli), podle metod výkladu (jazykový, logický, systematický, historický, teleologický) a podle poměru k doslovnému znění (doslovný, extenzivní, restriktivní). 1. Podle toho, kdo zákon vykládá, se rozlišuje výklad: Autentický. Je to výklad podaný orgánem, který normu stanovil. Je závazný jen tehdy, je-li závaznost takovému výkladu právním řádem přiznána.
Trestní zákoník uvádí sám na několika místech určitá vykládací pravidla (zejména v § 110–139). Z legislativně technických důvodů je tu smysl častěji se vyskytujících výrazů vysvětlen na jednom místě. Zde nejde o výklad ve vlastním slova smyslu, nýbrž o normu, jež je sama předmětem výkladu. Není podstatného rozdílu mezi „výkladem“ pojmů v těchto ustanoveních a např. ustanovením § 272 odst. 1, jež ve svém textu rovněž blíže určuje smysl určitého pojmu, zde pojmu obecného nebezpečí.
Soudní. Je to nejčastěji užívaný výklad. Podle něho se realizuje trestní právo v praxi. Správnější je mluvit obecně o výkladu podávaném státními orgány, neboť trestní právo aplikují i jiné orgány než soudy. Tento výklad tvoří součást rozhodnutí jednotlivých případů a jen pro konkrétní případ, který se rozhodnutím řeší, je závazný. Pro jiný soud, ba ani pro týž soud v obdobných případech závazný není. Výjimkou, kdy výklad jednoho soudu (orgánu) zavazuje druhý soud (orgán), jsou ustanovení § 149 odst. 6, § 264 odst. 1, § 265s odst. 1 a § 270 odst. 4 tr. řádu; nižší soud (orgán), kterému byla věc přikázána v opravném řízení, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil vyšší soud (orgán). Zvláštním druhem soudního výkladu jsou stanoviska Nejvyššího soudu k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Vydává je Nejvyšší soud ČR, a to v kolegiu nebo v plénu (§ 14 odst. 3, § 21 zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb.) a nejsou právně závazná. Je to jediný neprocesní prostředek ke sjednocování judikatury. V současné době zásadně nepřipadají v úvahu různé směrnice, rozbory a zobecnění určené pro soudy nižších stupňů, charakteristické pro direktivní řízení soudů. Rozhodnutí českých soudů všech stupňů, jež jsou po právní stránce zajímavá, jakož i stanoviska Nejvyššího soudu ČR a vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani publikovaná rozhodnutí a stanoviska nejsou právně závazná. Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek vydává Nejvyšší soud ČR. Oproti výkladu obecných soudů se zpravidla odlišuje výklad Ústavního soudu, ke kterému je zmocněn v rozsahu stanoveném Ústavou České republiky (č. 1/1993 Sb.). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), čímž se nepochybně myslí výrok takového rozhodnutí, ale i podstatné části odůvodnění, což vyplývá i z ustanovení § 314h tr. řádu. Sporné je, do jaké míry je
46/52
závazný právní názor včetně výkladové argumentace obsažený v odůvodnění rozhodnutí, které navazuje na výrok i pro další rozhodnutí obecného soudu nebo jiného orgánu činného v trestním řízení v obdobných případech. Vzhledem k tomu, že lze očekávat, že Ústavní soud se přidrží i v obdobných rozhodnutích již jednou vysloveného názoru, je ho třeba podle převažujícího názoru s přihlédnutím k přesvědčivosti takového výkladu respektovat i v obdobných případech. Věc je pak ještě komplikována ustanovením § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož Ústavní soud rozhoduje v plénu o stanovisku k právnímu názoru senátu, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu (§ 23 zákona č. 182/1993 Sb.).49 Ústavní soud ČR vydává Sbírku nálezů a usnesení. Vědecký (doktrinární) výklad je obsažen v učebnicích, komentářích, monografiích a v časopiseckých článcích. Není samozřejmě závazný, vykonává však značný vliv na praxi. 2. Podle prostředků a metody výkladu se rozlišuje: Jazykový výklad zjišťuje smysl ustanovení na podkladě významu použitých slov a podle zásad gramatiky a pravopisu. O jazykový výklad jde např. tehdy, jestliže z množného čísla „lidi“ v § 272 dovozujeme, že nestačí ohrožení jedné osoby, z významu rozlučovací spojky „nebo“ v témž ustanovení plyne, že stačí samo ohrožení lidí, aniž by byl zároveň ohrožen cizí majetek, a naopak. Logický výklad odkrývá smysl zákona prostřednictvím zásad logiky. Běžné typy logického výkladu se označují jako argumentum a contrario, a simili, a maiore ad minus, a minore ad maius (důkaz z opaku, podle podobného, od většího k menšímu, od menšího k většímu).50
Logickou úvahou dospějeme k závěru, že obecné ohrožení podle § 272 a § 273 je tím spíše (a minore ad maius) dáno, jestliže jsou zároveň ohroženi lidé i majetek. Jestliže ohrožení lidí je v § 272 vymezeno jako nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, lze výkladem a contrario usuzovat, že nebezpečí prostého ublížení na zdraví by tu nestačilo. V nauce není shoda, zda u logického výkladu jde o samostatnou metodu výkladu či jen o pomůcku pro výklad ostatními metodami.
Systematický výklad zjišťuje smysl zákonného ustanovení v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem nebo celým právním řádem. Na smysl určitého ustanovení lze usuzovat z jeho zařazení do určité hlavy trestního zákoníku nebo z jeho umístění mezi ostatní zákonná ustanovení. Ze systematického začlenění ustanovení o trestném činu obecného ohrožení (§ 272) v souvislosti s jeho obsahem a s vysokými sankcemi plyne, že ostatní ustanovení VII. hlavy zvláštní části trestního zákoníku jsou k § 272 subsidiární. Výklad zákona musí být v souladu s Ústavou, ústavními zákony a s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami (nález ÚS publikovaný pod č. 106 ve sv. 12 roč. 1998 – III. díl Sb. n. a u. ÚS). Musí brát v úvahu i judikaturu Evropského soudu pro
47/52
lidská práva, judikaturu Evropského soudního dvora a judikaturu Ústavního soudu a právní principy, na nichž se tato judikatura zakládá (nález ÚS publikovaný pod č. 163 ve sv. 9 roč. 1997 – III. díl Sb. n. a u. ÚS). Historický výklad vysvětluje ustanovení z okolností, za nichž vzniklo; přihlíží proto k osnovám zákona, k důvodovým zprávám, k zákonům jiných států, které byly vzorem, k diskusím o zákonu, k politickým projevům v Parlamentu ČR apod. V těchto spojitostech je vhodné se zmínit, že subjektivní vůle zákonodárce (subjektivní teorie) nemusí být vždy totožná s objektivní „vůlí zákona“ (objektivní teorie),51 mimo jiné vzhledem ke změnám společenských podmínek po přijetí zákona. Teleologický výklad je v trestněprávní nauce často považován za korunu interpretační úvahy. Sleduje se tím vlastní cíl celého výkladu, hledisko účelu trestněprávního ustanovení a chráněných právních hodnot, z nichž se dovozuje smysl vykládaného ustanovení. Nepochybně je při výkladu třeba přihlížet k obecným trestněprávním zásadám. Rovněž je nepochybné, že chráněné právní hodnoty (objekt trestného činu) mají klíčový význam pro výklad smyslu toho či onoho ustanovení. Mezi teleologickou metodou a ostatními metodami výkladu existuje hlubší vztah. Lze říci, že teleologická metoda vychází z ostatních metod výkladu. Výklad začíná u slov zákona – u textu zákonného ustanovení (výklad jazykový a logický), pokračuje systémovými souvislostmi (výklad systematický a logický), všímá si geneze zákona a vůle zákonodárce (výklad historický) a jeho dovršením je poznání účelu zákonného ustanovení a chráněných hodnot (teleologický výklad).52 Při výkladu nelze postupovat podle zásady „in dubio pro reo“ („pochybnost prospívá obviněnému“), která má význam pouze v otázkách skutkových a nikoli v otázkách právních. V této souvislosti Miřička ve své učebnici velmi akcentuje teleologický aspekt: „Je-li právní otázka pochybná, sluší ji vyřešiti podle obecných pravidel o výkladu zákona, při čemž je vždy míti na mysli vrcholný účel trestního práva, jímž je účinná ochrana právních statků.“53 Teleologický výklad nemá ovšem nic společného se zprofanovaným „účelovým“ výkladem, o němž je zmínka na začátku tohoto oddílu. Jednotlivé prostředky výkladu zákona sloužící ke zjištění jeho smyslu nelze používat izolovaně, nýbrž nutno jejich výsledky navzájem konfrontovat, a nejen to, je třeba přihlížet též ke konkrétním hospodářským, sociálním, politickým a jiným podmínkám, za nichž se ustanovení zákona má aplikovat. 3. Podle toho, jaký je poměr výkladu k doslovnému znění, je tu: a) doslovný výklad, b) rozšiřující (extenzivní) výklad, c) zužující (restriktivní) výklad.
Rozšiřující výklad zůstává v mezích skutečného správného smyslu normy. Norma je tu formulována, např. ze stylistických důvodů, úžeji a nezahrnuje všechny případy, které má
48/52
na zřeteli; výklad, který vychází ze všech souvislostí, nejen z doslovného textu tu pak koriguje doslovné znění a rozšiřuje je. A naopak při textu, který je širší než smysl normy.
Rozšiřující výklad zahrnuje pod „obydlí“ v § 178 i uzavřený dvůr domu; překračovalo by však smysl § 178 a tím i meze rozšiřujícího výkladu, kdyby se toto ustanovení vztáhlo na ohradu sloužící k uskladnění stavebního materiálu. K řečenému však nutno poznamenat, že tento rozšiřující výklad je obsažen ve výkladovém ustanovení § 133 tr. zákoníku týkajícím se pojmu „obydlí“, a proto nejde o výklad ve vlastním slova smyslu (k rozšiřujícímu výkladu viz dále následující Řešení příkladu č. 1). Restriktivně je třeba vykládat v § 346 odst. 2 slova „jako svědek“; nespadá sem výpověď pachatele, který je ve vlastní věci slyšen formálně jako svědek, protože dosud proti němu nevzniklo podezření. Řešení příkladu č. 1: V závažnějším případě by se jednalo o trestný čin ohrožování oběhu tuzemských peněz podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) (srov. i § 12 odst. 2). Při logickém výkladu budeme argumentovat hlavně argumentem „a minore ad maius“ (od menšího k většímu), jestliže je totiž trestné poškození tuzemských peněz, tím spíše jejich zničení. I z hledisek teleologického výkladu je zřejmé, že smyslem tohoto ustanovení je postihnout i případy zničení tuzemských peněz, že je tu namístě extenzivní výklad. Zničení eurobankovek však v úvahu nepřipadá, jde tu pouze o tuzemské peníze.
B. Zvláštní pozornost v trestním právu je třeba věnovat otázce analogie. Užitím analogie rozumíme subsumpci případu pod zákonné ustanovení, které upravuje případ jiný, subsumovanému případu podobný. Na rozdíl od extenzivního výkladu užíváme při analogii ustanovení, které se na subsumovaný případ podle svého smyslu nevztahuje. Analogií se tedy vyplňují mezery zákonů, řeší se jí případy, které přinesl život, ale na které zákonodárce nepamatoval. V českém trestním právu analogie k tíži pachatele (in malam partem) nebyla a není připuštěna. Nepřípustnost analogie v trestním právu je na prospěch zákonnosti v práci orgánů činných v trestním řízení a právní jistotě občanů. Nepřípustnost analogie plyne ze zásady „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona“. Analogie je nepřípustná v těchto směrech: a) jde-li o rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti, b) jde-li o to, jaké tresty, ochranná opatření i jiné újmy na právech nebo majetku lze za trestný čin uložit a za jakých podmínek.
Pokud jde o zúžení podmínek trestnosti nebo o jiné otázky, může se i v trestním právu analogie použít. V úvahu připadá především oblast okolností vylučujících protiprávnost. Od analogie je nutno lišit výklad zákona s použitím argumentu a simili, ať již zákon výslovně na to poukazuje, nebo to plyne z povahy věci.
Například § 272 odst. 1 se dovolává použití obdoby slovy „jiného podobného nebezpečného jednání“. Na závažnost případu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) je možno usuzovat ze závažnosti ostatních konkrétněji formulovaných případů těžké újmy.
49/52
O analogii nejde ani tam, kde se výslovně v textu zákona uvádí, že se určitých ustanovení použije „obdobně“. Zde totiž zákon na právní úpravu otázek, o něž tu jde, pamatoval, avšak z důvodu legislativní techniky tuto právní úpravu neopakoval, nýbrž odkázal na jiné místo, z něhož ji lze vyvodit.
Zákaz analogie v neprospěch pachatele pochází z doby osvícenství a opírá se o teorii společenské smlouvy a o učení o neporušitelných přirozených právech člověka. Zákaz analogie měl být zárukou (odtud tzv. garanční funkce trestního zákona) proti státní libovůli. Byl vyjádřen v amerických ústavách státu Virginia a Maryland z roku 1776, ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789; uzákoněn byl v Evropě poprvé v trestním zákoně Josefa II. z roku 1787. V nauce trestního práva se této zásadě dostalo odůvodnění ve Feuerbachově teorii psychologického donucení. Má-li trestní zákon působit pohrůžkou tresty na jednání lidí, musí jim být předem znám. Od Anselma Feuerbacha pochází formulace „nullum crimen sine lege“. Zákaz analogie platil a platí v převážné většině evropských trestních zákoníků. Jeho význam ovšem závisí na tom, jak přesně jsou stanoveny podmínky trestní odpovědnosti, zejména na formulaci skutkových podstat ve zvláštní části. Neuplatňuje se v anglosaském právu, pokud tam platí common law. Novela německého trestního zákoníku z roku 1935 připustila analogii v neprospěch pachatele. Tento průlom do zákonnosti však neměl za nacistického režimu velký význam, protože největší zvůle režimu se dála mimozákonnými prostředky. Tzv. Schutzhaft vykonávaná v koncentračních táborech nebyla vůbec podložena trestními rozsudky, ba ani podmíněna spácháním trestného činu. Po 2. světové válce se Německo vrátilo k zákazu analogie a zakotvilo jej v ústavě. Na počátku vývoje sovětského trestního práva byla v trestních zákonících RSFSR z roku 1922 a 1926 (stejně i v dalších svazových republikách) dovolena analogie, oficiálně z obav, že v nových politických poměrech nemůže zákon předvídat, jaké všechny formy zločinnosti se budou vyskytovat. Některé zákoníky tzv. lidově demokratických států v 50. letech následovaly sovětský vzor. Československo mezi nimi nebylo. Jeho trestní zákon z roku 1950 však místy užíval velmi širokých až neurčitých formulací skutkových podstat. Např. skutková podstata trestného činu nepřátelského jednání proti republice byla v ustanovení § 129 tohoto zákona vymezena takto: „Kdo úmyslně ohrozí obecný zájem jednáním nepřátelským lidově demokratickému státnímu zřízení nebo společenskému řádu republiky, které jsou zaručeny ústavou“; na tento trestný čin byl trest odnětí svobody na šest měsíců až dvě léta. Takové široké formulace činily vlastně zavedení analogie zbytečným. Základy sovětského zákonodárství z roku 1958 analogii vyloučily.
26
50/52
K problematice odpovědnosti za zločiny podle mezinárodního práva viz Šturma, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Karolinum, 2002; Čepelka, Č., Šturma, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 721 a násl.; Seidl-Hohenveldern, I. Mezinárodní právo veřejné. Přel. M. Pauknerová aj. Praha: Codex Bohemia, 1999, s. 366 a násl. 27 K problémům spojeným s implementací Římského statutu do českého právního řádu viz Problémy implementace Statutu Mezinárodního trestního soudu do právního řádu. In Sborník ze semináře České národní skupiny Mezinárodní společnosti pro trestní právo. Praha: C. H. Beck, 2004. Srov. však nález pléna Ústavního soudu č. 434/2006 Sb. (PL. ÚS 66/2004) ze dne 3. 5. 2006 ve věci implementace Evropského zatykače, podle kterého předání občana není v rozporu s čl. 14 Listiny. 28 Viz Čepelka, Č., Šturma, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 184. 29 Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 5. 30 Srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 53 a násl. Podle našeho názoru je třeba soulad s čl. 2 odst. 2 písm. a) Evropské úmluvy v tomto směru s § 29 o nutné obraně zajistit náležitým výkladem odstavce 2 § 29 tr. zákoníku. Blíže srov. výklad v § 3 F kapitoly IX. obecné části. 31 Evropa v čase změn: trestní politika a trestní právo. Praha: IKSP, 2000. 32 Pipek, J. Evropský modelový trestní zákon. Právník. 1999, č. 9, s. 820 a násl. 33 Tomášek, M., Týč, V. a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013. 34 Novotný, O. O otázkách hospodářského trestního práva. Právní praxe. 1997, č. 6, s. 394 a násl. 35 Tomášek, M., Týč, V. a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, s. 341 a násl. 36 Rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, Casati, 203/80, Recueil, s. 2595. 37 Rozsudek ze dne 19. ledna 1999, Calfa, C-348/96, Recueil, s. I-11. 38 Rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, C-176/03, Sb. rozh. s. I-7879. 39 Tomášek, M. et al. Europeizace trestního práva. Praha: Linde, 2009. 40 Tamtéž. 41 Rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285. 42 Rozsudek ze dne 10. dubna 1984, Von Colson a Kamann, C-14/83, Recueil, s. 1891. 43 Rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing, C-106/89, Recueil, s. I-4135. 44 Rozsudek ze dne 8. října 1987, Kolpinghuis Nijmegen, 80/86, Recueil, s. 3969 nebo rozsudek ze dne 28. března 1990, Venosso a Zanetti, C-206/88 a C-207/88, Recueil, s. I-1461. 45 Novotný, O. O otázkách hospodářského trestního práva. Právní praxe. 1997, č. 6, s. 375–401. 46 Rozsudek ze dne 21. září 1989, Komise v. Řecko, zvaný „Jugoslávská kukuřice“, 68/88, Recueil, s. 2965. 47 Delmas-Marty, M. a kol. Corpus Juris. Přel. J. Fenyk, D. Jílek. Brno: Sypták, 1998; Delmas-Marty, M., Vervaele, J. A. E. Corpus Juris 2000. Přel. J. Fenyk, S. Kloučková. Brno: Sypták, 2001. 48 Polák, P., Fenyk, J. Etiologie projevů trestního práva v Evropské unii. In Aktuální otázky europeizace trestního práva. AUC – Iuridica. 2005, č. 5. Praha: UK Praha, Karolinum, 2005, s. 7–44 (zvl. s. 23 a násl.). 49 Srovnej k tomu např. Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: Codex, 1996, s. 128 a násl.; Mikule, V., Sládeček, V. O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Bulletin advokacie, 1995, č. 8, s. 35 a násl.; podobně Bárta, J. K významu právních názorů Ústavního soudu pro aplikační praxi. Správní právo, 1995, č. 6, s. 334 a násl.; Šimíček, V. Mohou být vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu všeobecně závazná? Správní právo, 1996, č. 2, s. 113 a násl.; Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl – Ústavní systém. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 1998, s. 307; Šimíček, V. Ústavní stížnost. Praha: Linde Praha, 1999, s. 129 a násl.; Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Právník. 2001, č. 9, s. 857 a násl. 50 Viz Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: ASPI, 2004, zvl. s. 183–185. 51 Jescheck, H.-H., Weigend, Th. Lehrbuch des Strafrechts, Allgemeiner Teil. Berlin: Duncker & Humblot, 1996, s. 156, 157. 52 Jescheck, H.-H., Weigend, Th. Lehrbuch des Strafrechts, Allgemeiner Teil. Berlin: Duncker & Humblot, 1996, s. 154 a násl.; Wessels, J., Beulke, W. Strafrecht, Allgemeiner Teil. Heidelberg: C. F. Müller Verlag,
51/52
2000, s. 13–15; Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: ASPI, 2004, s. 175 a násl., s. 291 a násl.; Nález ÚS č. 163/97 Sb. n. a u. ÚS. 53 Miřička, A. Trestní právo hmotné. Praha: Všehrd, 1934, s. 25.
@Created by PDF to ePub