Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva
Diplomová práce
Vyvlastnění jako institut správního práva Iva Brandejsová 2007/2008
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Vyvlastnění jako institut správního práva“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
…………………………..
- 1-
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. JUDr. Petru Havlanovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady a připomínky.
- 2-
Obsah 1.
ÚVOD.............................................................................................................................................................. 6
2.
ÚVODNÍ VÝKLADY ....................................................................................................................................... 7 2.1.
O BECNĚ NEJPRVE K VĚCNÝM PRÁVŮM............................................................................................................ 7
2.1.1.
Vlastnictví .......................................................................................................................................... 7
2.1.2.
Věcné břemeno ................................................................................................................................. 8
2.2. 3.
POJEM VYVLASTNĚNÍ..................................................................................................................................... 9 INSTITUT VYVLASTNĚN Í V SYSTÉMU PRÁVA .......................................................................................11
3.1.
SYSTÉM PRÁVA ...........................................................................................................................................11
3.1.1. 3.2. 4.
Členění systému práva...................................................................................................................12
ZAŘAZENÍ INSTITUTU VYVLASTNĚNÍ DO SYSTÉMU PRÁVA ................................................................................12 PRAMENY ÚPRAVY INSTITUTU VYVLASTNĚNÍ ....................................................................................14
4.1.
TEORETICKÁ ČÁST........................................................................................................................................14
4.1.1.
Formální prameny práva ...............................................................................................................14
4.1.2.
Postavení mezinárodního a komunitárního práva ...................................................................16
4.2.
STRUČNÝ PŘEHLED ÚPRAVY VYVLASTNĚNÍ V HISTORII ČESKÝCH ZEMÍ..............................................................16
4.3.
PLATNÁ ÚPRAVA VYVLASTNĚNÍ V ČESKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU ............................................................................18
4.3.1.
Ústavní zakotvení ...........................................................................................................................18
4.3.2.
Zákonná úprava..............................................................................................................................18
4.3.3.
Mezinárodní a komunitární právo ...............................................................................................19
5.
ÚPRAVA VYVLASTNĚNÍ P ODLE ZÁKONA O VYVLASTNĚN Í................................................................21 5.1.
ZÁKON O VYVLASTNĚNÍ ...............................................................................................................................21
5.2.
O BECNÁ USTANOVENÍ A PŘEDMĚT VYVLASTNĚNÍ ..........................................................................................21
5.3.
PODMÍNKY VYVLASTNĚNÍ.............................................................................................................................22
5.3.1.
Účel ...................................................................................................................................................23
5.3.2.
Veřejný zájem..................................................................................................................................30
5.3.3.
Rozsah ..............................................................................................................................................31
5.3.4.
Soulad s cíly a úkoly územního plánování ..................................................................................32
5.3.5.
Účelu vyvlastnění nelze dosáhnout jinak. ..................................................................................32
5.4. 6.
PRÁVA TŘETÍCH OSOB..................................................................................................................................33 NÁHRADY PŘI VYVLASTNĚNÍ...................................................................................................................34
6.1.
NÁHRADY ...................................................................................................................................................34
6.2.
O SOBA OPRÁVNĚNÁ K NÁHRADĚ..................................................................................................................35
6.3.
FORMY NÁHRADY........................................................................................................................................35
- 3-
6.4.
VÝŠE PENĚŽITÉ NÁHRADY.............................................................................................................................36
6.4.1.
Náhrada za vyvlastnění .................................................................................................................36
6.4.2.
Náhrady podle § 10 odst. 2...........................................................................................................37
6.4.3.
Náhrady podle § 12 ........................................................................................................................37
6.4.4.
Náhrady podle § 14 ........................................................................................................................37
6.5.
ROZHODNUTÍ O NÁHRADÁCH.......................................................................................................................38
6.6.
VRACENÍ NÁHRAD V PŘÍPADĚ ZRUŠENÍ VYVLASTNĚNÍ.....................................................................................39
6.7.
DALŠÍ NÁHRADY..........................................................................................................................................39
6.8.
POZNÁMKA Z OBLASTI FINANČNÍHO PRÁVA ..................................................................................................40
7.
VYVLASTŇOVACÍ ŘÍZENÍ PŘED SPRÁVNÍM ORGÁNEM .....................................................................42 7.1.
VYVLASTŇOVACÍ ŘÍZENÍ ...............................................................................................................................42
7.2.
VYVLASTŇOVACÍ ÚŘAD ................................................................................................................................42
7.3.
ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ........................................................................................................................................43
7.4.
ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ .........................................................................................................................................45
7.5.
POSTUP V ŘÍZENÍ A ÚSTNÍ JEDNÁNÍ...............................................................................................................46
7.6.
PŘERUŠENÍ A ZASTAVENÍ ŘÍZENÍ ...................................................................................................................47
7.6.1.
Přerušení řízení ...............................................................................................................................47
7.6.2.
Zastavení řízení ...............................................................................................................................47
7.7.
ROZHODNUTÍ..............................................................................................................................................48
7.7.1. 7.8. 8.
Odvolání proti rozhodnutí.............................................................................................................49
ZRUŠENÍ VYVLASTNĚNÍ ................................................................................................................................50 PROJEDNÁNÍ VYVLASTNĚNÍ V ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM.......................................................................51
8.1.
KOMPETENČNÍ SPOR ...................................................................................................................................51
8.2.
ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM..................................................................................................................................52
9.
VYVLASTNĚNÍ VE ZKRÁCEN ÉM ŘÍZEN Í ..................................................................................................54
10.
SROVNÁNÍ ÚPRAVY VYVLASTNĚNÍ V ČR S ÚPRAVOU VE VYBRANÝCH ZEMÍCH ..........................56
10.1.
SLOVENSKÁ REPUBLIKA...........................................................................................................................56
10.2.
SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO ............................................................................................................57
10.3.
FRANCIE ................................................................................................................................................57
10.4.
SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO I RSKA ......................................................................58
10.5.
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ ......................................................................................................................59
11.
ZÁVĚR ...........................................................................................................................................................61
12.
LITERATURA ................................................................................................................................................64
12.1.
O DBORNÉ PUBLIKACE .............................................................................................................................64
- 4-
12.2.
ČASOPISECKÁ LITERATURA ......................................................................................................................65
12.3.
I NTERNETOVÉ ODKAZY ............................................................................................................................66
12.4.
PRÁVNÍ PŘEDPISY ...................................................................................................................................66
12.5.
SOUVISEJÍCÍ JUDIKATURA ........................................................................................................................67
13.
RESUME .......................................................................................................................................................68
- 5-
1. Úvod Vyvlastnění lze označit za meziodvětvový institut. Může na něj být nahlíženo z pohledu práva ústavního, občanského nebo správního. Nahlížíme-li na něj z pozice ústavního práva, je nutné si uvědomit, že vyvlastnění představuje závažný zásah do vlastnického práva jednotlivce. Toto právo je obecně přijímáno jako jedno ze základních lidských práv a zásahy do něj jsou možné pouze za určitých podmínek. Splnění podmínek zásahu do lidských práv a záruky jeho souladu s právním řádem posuzuje právě ústavní právo. Občanské právo zkoumá vlastnictví jako soubor oprávnění. Ve vztahu k vyvlastnění je pak předmětem jeho zájmu především otázka, jak velkou část vlastnických oprávnění při něm vlastník ztrácí, zda je vlastnického práva zbaven úplně nebo je pouze ve výkonu omezen. S ohledem na zadání je v diplomové práci kladen důraz na správní pojetí vyvlastnění. Při jejím zpracování jsem se proto zaměřila na vyvlastnění jako proces upravený normami správního práva, na jehož konci stojí individuální správní akt s konstitutivními účinky, které spočívají v odnětí nebo omezení vlastnického práva. V úvodních kapitolách jsem se zabývala vymezením institutu vyvlastnění, jeho zařazením v systému práva a prameny jeho úpravy, jejich historickým vývojem i platnými právními předpisy, vnitrostátními i mezinárodními prameny práva. Další tři kapitoly jsou věnovány úpravě vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění – hmotným podmínkám vyvlastnění, náhradám za něj a řízení o vyvlastnění před správním orgánem. Přezkumné roli soudů v procesu vyvlastnění je věnována zvláštní kapitola. Vyvlastnění není upraveno pouze zákonem o vyvlastnění. V právním řádu České republiky vedle této úpravy existuje ještě speciální úprava podle zákona o zajišťování obrany České republiky. Vyvlastnění podle tohoto předpisu je zvláštním řízením o vyvlastnění, které také spadá do oblasti správního práva, zabývala jsem se proto i jím, a to v samostatné kapitole nazvané „Vyvlastnění ve zkráceném řízení“. Závěr práce je věnován srovnání české úpravy vyvlastnění s úpravami vybraných států a konečnému shrnutí celé dané problematiky. Následuje přehled použité literatury a cizojazyčné resumé.
- 6-
2. Úvodní výklady
2.1. Obecně nejprve k věcným právům Vyvlastnění jako pojem je definováno pomocí dalších právních pojmů, které je užitečné alespoň krátce osvětlit, ještě než se začneme zabývat samotným vyvlastněním.
2.1.1.
Vlastnictví
Vlastnické právo lze chápat jako právo objektivní, tj. jako soubor norem upravujících vlastnické vztahy, nebo jako právo subjektivní, tj. jako soubor oprávnění a povinností konkrétních osob ze vztahu ke konkrétní věci (takto bude pojímáno i v této kapitole). Obsahem vlastnického práva jsou oprávnění věc držet, užívat, brát z ní užitky a disponovat s ní (již z římského práva známé ius possidendi, ius utendi, ius fruendi, ius disponendi). Vlastnická oprávnění je nutné chápat je jako celek, neboť jednotlivá oprávnění se vzájemně podmiňují. Například bez oprávnění věc držet si lze jen těžko představit užívání věci. To ovšem neznamená, že jednotlivé oprávnění samo o sobě nemůže představovat samostatné právo – typicky držení věci v právním institutu držby. Vlastnické právo je nejvýznamnějším věcným právem. Jako takové působí erga omnes (tj. mezi všemi, vůči všem) a zavazuje všechny osoby odlišné od vlastníka negativní povinností nerušit výkon jeho vlastnického práva. Tato jejich povinnost umožňuje vlastníku vládnout nad věcí nezávisle na jiném a v případě porušení této povinnosti mu dává právo být před zásahy okolí chráněn. Ovšem ani vlastnické právo nelze označit za absolutní, neomezitelné. Okřídlené rčení říká, že svoboda začíná a končí tam, kde končí a začíná svoboda jiného. V této nejobecnější rovině spočívají limity vlastnického práva ve vlastnických a jiných právech dalších osob, které mají stejně jako vlastník právo nebýt při výkonu svých práv rušen bez právního důvodu. Toto omezení vlastnických práv je zakotveno v zásadě „Vlastnictví zavazuje“ 1, je přítomno vždy a je tak označováno za omezení pojmové2.
1
zakotvena v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením č. 2 /1993 Sb. Holub, M. – Pokorný, M. – Bičovský, J.: Občan a vlastnictví české právním řá du. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. str. 41 2
- 7-
Limity vlastnického práva mohou být dále zakotveny zákonem (např. úprava tzv. sousedských vztahů), uloženy soudem nebo správní úřadem (typicky vyvlastnění) či uložena právním úkonem samotného vlastníka, či jeho předchůdce (zřízení věcného břemene) 3. Na závěr je třeba upozornit na skutečnost, že vlastnictví se vyznačuje významnou vlastností označovanou jako tzv. elasticita. Tato vlastnost se projevuje tím, že jakkoliv je vlastnické právo omezeno, obnovuje se bez dalšího ve stejné míře jako před omezením, odpadnou-li důvody omezení.
2.1.2.
Věcné břemeno
Vedle vlastnického práva jsou další skupinou věcných práv věcná práva k věci cizí. Jejich výčet je taxativní – věcná břemena, zástavní právo a zadržovací právo. Účinky věcného práva může mít za určitých okolností4 i předkupní právo. Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch jiné osoby tím, že mu stanoví povinnost něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Občanský zákoník rozlišuje práva odpovídající věcným břemenům na práva patřící určité osobě (nepřevoditelná), nebo spojená s vlastnictvím určité nemovitosti (přechází s vlastnictvím na nabyvatele). Věcné břemeno však vždy představuje závazek vůči určité konkrétní osobě – tj. osobě, se kterou je spojena existence věcného břemene, nebo vlastníku nemovitosti. Závazek strpět nějakou povinnost vůči neurčité osobě, resp. veřejnosti nelze konstruovat jako věcné břemeno.5 Věcná břemena mohou vzniknout na základě písemné smlouvy, závěti (ve spojení s výsledky řízení o dědictví), schválené dohody dědiců, rozhodnutí příslušného orgánu, výkonem práva (vydržením) nebo ze zákona (tzv. legální věcná břemena6). Podle způsobu plnění rozlišujeme věcná břemena zřízená za úplatu (jednorázovou, či opakovanou) a zřízená bezúplatně.7 Pro zánik věcného břemene platí obecné způsoby zániku práv a povinností a zvláštní způsoby upravené v ustanovení § 151p občanského zákoníku, podle kterého mohou věcná břemena zaniknout také smlouvou, ze zákona a rozhodnutím příslušného orgánu.
3
Fiala, J. – Kindl, M. a kolektiv : Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 232 § 603 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník) 5 Pech, V.: Věcná břemena. Stavební právo bulletin, 2006, č. 2, s. 57 – 61 6 str. 306 tamtéž (pozn. 3) 7 Tamtéž (pozn. 5) 4
- 8-
2.2. Pojem vyvlastnění Ve starší literatuře nalezneme řadu pramenů, které se věnují vymezení vyvlastnění. Velice komplexně a detailně tak činí zejména Slovník veřejného práva československého 8, který pojímá vyvlastnění jako zásah od majetkových práv, zvláště práva vlastnického, ve prospěch všeužitečného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a zároveň pro jiného se práva zakládají, a to zpravidla za náhradu9. V současné literatuře je vyvlastnění chápáno jako nejzávažnější veřejnoprávní zásah do majetkových práv10. V širším pojetí lze vyvlastnění definovat jako právní institut, postihující vnucenou mocenskou změnu vlastnických práv, jehož smyslem je zprůchodnit dosažení žádoucího přechodu, popřípadě omezení vlastnického práva tam, kde by to jinak bez tohoto mocenského institutu nebylo možné11 . Zákonnou definici vyvlastnění nalezneme v zákoně o vyvlastnění (§ 2 písm. a). Vyvlastnění je pro účely tohoto zákona pojímáno jako odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Z uvedených definic vyvlastnění lze dovodit tyto jeho základní znaky: Vyvlastnění představuje zásah do vlastnického práva, -
kterým je převáděno nebo zřizováno věcné právo ve prospěch jiné osoby,
-
s cílem získat práva potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění,
-
uskutečňovaný ve veřejném zájmu (v obecném dobru, pro všeužitečné dílo atp.),
-
na základě rozhodnutí státního orgánu,
-
za který přísluší subjektu, kterému bylo takto zasaženo do jeho práv, náhrada. Dalším důležitým znakem vyvlastnění je jeho zakotvení v ústavě a zákonech12. Vyvlastnění představuje původní (originární) způsob nabytí vlastnictví. Vedle pozitivní definice vyvlastnění (viz výše) je třeba věnovat se i vymezení
negativnímu, tj. stanovit co vyvlastněním není, upozornit na odlišnosti vyvlastnění a institutů, které jsou s ním často směšovány, ale mají jinou podstatu – omezení vlastnictví ipso iure, nucené komasace (scelování pozemků v hospodářsky účelnější celky), restituce, konfiskace aj.
8
Hoetzel, J. – W eyr, F.: Slovník veřejného práva Československého – Svazek V. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2000. 9 str. 487 tamtéž (pozn. 8) 10 Hendrych, D. a kolektiv.: Správní právo. Obecná část. Praha: C.H.Beck, 2003. Str. 275 11 Madar, Z. a kolektiv: Slovník českého práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. str. 173 12 K tomu víc e kapitola Prameny úpravy institu tu vyvlastnění
- 9-
Na odlišnosti od těchto institutů upozorňuje již zmíněný Slovník veřejného práva Československého, v 90. letech se této otázce v souvislosti s restitucemi a privatizací věnoval také Ústavní soud13. Laická veřejnost (a často nejen ta) zaměňuje s vyvlastněním především pojmy restituce a konfiskace. Restitucí rozumíme odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, popř. jiného protiprávního zásahu do vlastnického práva. Děje se navrácením věci do původního stavu 14, původního právního vztahu s právními účinky ex tunc (vyvlastnění má účinky ex nunc). Na rozdíl od vyvlastnění, kde je důvodem veřejný zájem a cílem jeho naplnění, je restituce činěna z důvodu existence protiprávnosti a s cílem tuto protiprávnost odstranit. Pojem konfiskace je spojen především s obdobím po skončení obou světových válek (docházelo k ní ovšem i jindy v historii, např. v době pobělohorské). Na základě tzv. Benešových dekretů byl vymezeným skupinám osob, které byly považovány za nepřátelské, odejmut majetek ve prospěch státu a to bez náhrady. Do jisté míry tak lze u konfiskace spatřovat trestněprávní rozměr15. Konfiskací rozumíme nucené odnětí majetku bez náhrady provedené na základě zákona výrokem příslušného orgánu. Vlastníkem konfiskovaného majetku se stává stát.16 Od vyvlastnění se tak konfiskace liší tím, že za ni nepřísluší náhrada a dochází k ní ze zákona, nikoliv na základně individuálního správního aktu. Případné rozhodnutí správního orgánu je pouze deklaratorní.
13
Srov. Nález pléna Ústavního soudu České republiky č. 16/93 dokument č. 25/1994 Sb. ÚS Odtud i označení restituce – z lat. restitutio in interegnum 15 Horák, O.: Konfiskace, vyvlastnění, zábor. Právní rádce, 2005, č. 9, str. 48-50. 16 Madar, Z. a kolektiv: Slovník českého práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. str. 585 14
- 10 -
3. Institut vyvlastnění v systému práva
3.1. Systém práva Chceme-li zařadit vyvlastnění jako institut do systému práva, měli bychom se nejprve věnovat samotnému systému práva. Obecně systém představuje část prostředí, kterou lze od jeho okolí oddělit prostřednictvím fyzické nebo myšlenkové hranice 17 . Systém se vyznačuje jednak určitou jednotou, homogenitou, jednak určitou diferencovaností, tj. skládá se ze vzájemně propojených částí či odvětví, na něž jej lze rozčlenit.18 Právo je pojímáno jako soubor pravidel chování, které regulují společenské vztahy a vyznačují se státem stanovenou formou, obecnou závazností a které jsou vynutitelné státní mocí. Základním stavebním prvkem systému práva je právní norma, tj. obecně závazné pravidlo lidského chování stanovené nebo uznané státem, jejichž porušení stát sankcionuje.19 Vyšším stupněm struktury systému práva jsou právní odvětví, tj. soubory norem, které spojuje shodný předmět, metoda, účel úpravy. Teorie práva hovoří o tzv. odvětvotvorných kritériích. Podle normotvorných kriterií můžeme systém práva členit (viz níže). Právní odvětví se projevují relativní samostatností v rámci systému práva. Mezi základním stupněm systému práva, právní normou, a právním odvětvím se nacházejí právní instituty. Institut lze definovat jako souhrn norem upravující stejnorodé vztahy20 . Nelze obecně tvrdit, že všechny normy se uspořádávají do institutů, které následně tvoří právní odvětví. Právní instituty nejsou pravidelnou součástí právních odvětví. Instituty nenalézáme pouze v rámci jednoho odvětví, ale též v rámci celého systému práva, kdy se prolínají vícero právním odvětvími (hovoříme o meziodvětvových právních institutech).
17
Citováno z internetové učebnice dostupné z: http://dce.felk.cvut.cz/sri2/ss/definice.htm [15.11.07] 18 Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch , A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004. str. 97. 19 Gerlo ch, A.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 36. 20 Str. 97 tamtéž (pozn. 18)
- 11 -
3.1.1.
Členění systému práva
Hledisko předmětu Pro celý systém práva platí, že předmětem právní úpravy jsou společenské vztahy. Podle charakteru společenských vztahů se systém práva člení na odvětví (například právo občanské, obchodní, trestní, finanční, správní a další). Toto dělení vzniklo kombinací věcných charakteristik předmětů právní regulace a subjektivního cítění21. Jednotlivá odvětví se konstituovala postupně, za nejstarší jsou považované právo ústavní, trestní, správní a občanské. Další dnes známá odvětví se z nich vyvinula postupně specializací.
Hledisko metody Teorie práva rozlišuje metodu soukromoprávní, která je založena na rovnosti subjektů a primátu autonomie vůle, a metodu veřejnoprávní, jejímž charakteristickým rysem je vztah nadřízenosti a podřízenosti subjektů a právní účinky nastávající nezávisle na vůli subjektů. Již názvy metod dávají tušit, že metoda je hlediskem pro dělení práva na právo soukromé a právo veřejné. Toto hledisko rozlišování veřejného a soukromého práva ovšem není jediným, v literatuře se setkáváme i s dalšími teoriemi (zájmová, mocenská, organická). Přes všechny pokusy o jasné vymezení hranice mezi soukromým a veřejným právem je tato hranice nejasná a dochází tak k jejich prolínání.
Hledisko účelu Podle účelu právní úpravy je rozlišováno právo hmotné a procesní. Hmotné právo, resp. jeho normy, upravuje práva a povinnosti subjektů právních vztahů, které směřují bezprostředně k naplnění účelu práva. Normy procesního práva upravují výkon a ochranu těchto hmotných práv.
3.2. Zařazení institutu vyvlastnění do systému práva Podle výše uvedených tezí můžeme právní normy upravující vyvlastnění zařadit následovně: Z vymezení institutu vyvlastnění vyplývá, že je to proces, který se děje ve veřejném zájmu. Dle zájmové teorie tedy vyvlastnění spadá do kategorie veřejného práva. Toto zařazení podporuje i dnes teoretiky více přijímané dělení dle metody úpravy. Při vyvlastnění
21
Gerlo ch, A.: Teorie práva. 4. upr. Vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 127
- 12 -
dochází k rozhodování subjektu, který je v nadřazeném postavení, o právech ostatních právních subjektů, což je podstatou veřejnoprávní metody. Typickými právními odvětvími v rámci veřejného práva jsou právo ústavní, trestní, správní a finanční. Institut vyvlastnění je řazen do práva správního jako jeho obecný institut22 . Důvody spatřuji především ve funkci vyvlastnění a v tom, že vyvlastnění představuje projev realizace výkonné moci ve státě, vyvlastnění probíhá před správním orgánem, nikoliv soudem (ten plní v procesu vyvlastnění přezkumnou funkci), vyvlastňovací řízení končí vydáním správního aktu. Je však nutno připomenout, že svým obsahem zasahuje vyvlastnění i do práva ústavního a občanského. Z tohoto pohledu jde o meziodvětvový institut. Normy upravující institut vyvlastnění jsou normami jak hmotného, tak procesního charakteru.
22
Kliková, A. – Havlan,P. – Vala chová, K. – Hamplová, E.: Stavební právo. Praktická příručka. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. str. 211.
- 13 -
4. Prameny úpravy institutu vyvlastnění
4.1. Teoretická část Při definování právních pramenů se v teorii setkáváme se třemi odlišnými přístupy – materiálním, formálním a gnozeologickým23. Obecně pod pojmem pramen rozumíme zdroj. Pramen práva lze tedy chápat jako zdroj obsahu norem práva. Při pátrání po zdroji obsahu se ptáme na otázku, co určuje, determinuje obsah právních norem. V takovém případě pak hovoříme o materiálním pojetí pramene práva. Za určující činitel obsahu práva jsou považovány různé společenské zájmy a historický kontext. Formální pojetí chápe pramen práva jako vnější formu právních norem. Státem uznaná forma je tím, co dodává pravidlům chování v normě obsaženým charakter práva obecnou závaznost, vynutitelnost státní mocí. O pramenech práva ve formálním pojetí bude pojednáno ještě dále. Širším pojetím než formální je pojetí gnozeologické, které pramen práva pojímá jako pramen poznání práva. Jsou to všechny informace, které lze o právu získat. Zdrojem nejsou pouze vnitrostátní a mezinárodní prameny práva, ale také individuální právní akty, smlouvy, právní literatura a další.
4.1.1.
Formální prameny práva
Teorie práva rozlišuje nejčastěji čtyři formální prameny práva: právní obyčeje, normativní právní akty, precedenty, normativní smlouvy. Soustava pramenů práva ve formálním pojetí se označuje jako právní řád24. V českém právním řádu jsou typickými prameny práva obecně závazné normativní právní akty. Zastoupeny jsou také normativní smlouvy. Naopak pramenem práva nejsou právní obyčeje, precedenty a interní normativní právní akty.
Normativní právní akty Normativní právní akty jsou výsledky činnosti orgánu veřejné moci, které obsahují obecně závazné právní nomy jako předem daná pravidla chování 23
Gerlo ch, A.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 74 str. 75 tamtéž 25 str. 75 tamtéž 24
- 14 -
25.
Právní nauka běžně
používá termín normativní akty, v právním řádu České republiky je běžné též označení právní předpisy.26 Právní předpisy lze členit do skupin podle různých hledisek: a) Podle toho, kdo má pravomoc vydávat normativní akty: - Parlament o Zákonodárné akty = zákony, zákonná opatření - Orgány výkonné moci o Rozhodnutí prezidenta republiky o Prováděcí předpisy = nařízení vlády a právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů - Orgány územních samosprávných celků o Obecně závazné vyhlášky územních samosprávných celků – vydávané v samostatné působnosti o Nařízení územních samosprávných celků – vydávané v přenesené působnosti b) Podle toho, zda jde o prvotní nebo odvozené normativní akty: - Prvotní (originární) prameny práva = zákonodárné akty. - Odvozené prameny práva = normativní akty ostatní, odvozené od aktů zákonodárných. c) Podle stupně právní síly Právní síla určuje postavení právního předpisu v hierarchii právních pramenů. Jednotlivé skupiny právních předpisů tvoří dle své právní síly pomyslnou pyramidu, na jejímž vrcholu jsou ústavní zákony. Sestupně pak stojí: - zákonodárné akty, - nařízení vlády, - právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů, - právní předpisy územních samosprávných celků V souvislosti s touto hierarchií platí následující pravidla: Každý normativní akt nižší právní síly musí být v souladu s normativními akty vyšší právní síly. Každý normativní akt může být zrušen nebo změněn jen normativním aktem stejné nebo vyšší právní síly.
26
Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004. str. 39-40
- 15 -
Normativní smlouvy Normativní smlouva je druh smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování27 . Hlavní rozdíl proti normativním právním aktům spočívá v tom, že vznikají na základě konsensu, nikoliv z rozhodnutí legislativního orgánu.
4.1.2.
Postavení mezinárodního a komunitárního práva
Normy mezinárodního práva zavazují primárně státy. Uvnitř jednotlivých států, vůči jednotlivcům se tyto normy uplatní teprve poté, kdy jednotlivé státy umožní těmto normám mít účinky i ve vnitrostátním právu tzv. recepcí. Česká republika reformou ústavy z roku 2001 změnila znění čl. 10 Ústavy, a tím přijala inkorporaci (způsob recepce, při které norma mezinárodního práva neztrácí svoji formu mezinárodního práva, pouze jsou jí propůjčeny účinky ve vnitrostátním právu) jako obecnou formu recepce mezinárodních smluv.28 Od vstupu České republiky do EU je nutno při zkoumání pramenů práv a zaměřit pozornost také na právní předpisy Evropského společenství – na jeho primární právo (zřizovací smlouvy, jejich doplňky a revize) a sekundární právo (normy orgánů Společenství, především nařízení a směrnice). Nařízení jsou akty normativní povahy, které jsou závazný nejen na úrovni Společenství, ale také na úrovni jednotlivých členských států, a jsou tedy přímo závazné i pro jednotlivce. Naproti tomu směrnice takovýto účinek nemá, zavazuje pouze státy. Za určitých okolností však může přímý účinek získat a jednotlivec se jí může dovolávat v soudním řízení.29
4.2. Stručný přehled úpravy vyvlastnění v historii Českých zemí V Českých zemích bylo vyvlastnění v moderním pojetí poprvé upraveno ve druhé polovině 19. století. České země byly součástí habsburské monarchie a na jejich území tak platily její předpisy. Za všeobecnou vyvlastňovací normu té doby je považován § 365 obecného občanského zákoníku30. Vyvlastnění bylo pro jednotlivé účely upraveno zvláštními zákony. Nejvýznamnějším byl zákon č. 30/1878 ř.z., o vyvlastnění k účelům vybudování a provozu drah, na který pro jeho komplexní úpravu vyvlastnění odkazovaly i
27
Gerlo ch, A.: Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str.79. Např. Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště právu českému. Brno: Masarykova univerzita, 2004. Str. 369 a n. 29 Např. Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. Str. 69 -70 30 Publikován jako Císařský patent č. 90/1811 Sb. zák. soud. 28
- 16 -
jiné předpisy, ač byl přijat jako zákon speciální pro vyvlastnění za účelem výstavby a provozu železniční dráhy31 . První samostatná úprava vyvlastnění v rámci Československého státu je zakotvena v ústavě z roku 1920. Ustanovení § 109 odst. 2 stanovilo, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že náhrada se poskytnout nemá. Detailněji se však vyvlastnění samostatně upravit nepodařilo, proto v této oblasti platily právní předpisy z období monarchie až do roku 1951, kdy byly zrušeny generální derogační klauzulí. Následně se při vyvlastnění postupovalo obdobně podle ustanovení zákona č. 280/1949 Sb. a vládního nařízení č. 93/1950 Sb. o výstavbě obcí, a předpisů podle nich vydaných. V roce 1958 byl přijat zákon č. 87/1958 Sb. stavební řád, který již vyvlastnění nově upravoval. Jeho úprava byla nahrazena zákonem č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, který upravoval vyvlastnění v §§ 108 - 116. Vzhledem k rozsahu právní úpravy byl považován za tzv. obecný vyvlastňovací předpis. Vedle toho byla úprava vyvlastnění rozptýlena v řadě dalších právních předpisů. Takto provedená úprava vyvlastnění platila i po rozpadu Československa – v České republice do konce roku 2006, pro Slovenskou republiku je platná stále. V roce 2002 schválila vláda věcný návrh zákona o vyvlastnění práv k pozemkům a stavbám a uložila vypracovat návrh zákona. Následně byl v roce 2006 přijat nový stavební zákon (z. č. 183/2006 Sb.), ve kterém již vyvlastnění obecně upraveno není, neboť obecná úprava vyvlastnění byla nově přesunuta do samostatného předpisu
– zákon
32
č. 184/2006 Sb. . Tyto předpisy ještě spolu se zákonem č.186/2006 Sb. o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastění s účinností od 1.1.2007 zcela nahradily dosavadní úpravu provedenou zákonem č. 50/1967 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. Důvody uvedených legislativních změn shrnují důvodové zprávy33 k nově přijatým předpisům. Ze zpráv vyplývá, že dosavadní platná právní úprava vyvlastnění z poloviny 70. let odpovídala potřebám centrálního řízení a plánování hospodářství. Po roce 1989 sice doznala změn, které měly za cíl odstranit zásadní disproporce vůči novým politickým, hospodářským a společenským podmínkám, v praxi se však prokázala potřeba nové koncepce obsahu a úpravy vyvlastnění s tím, že budou zachovány a využity ty zásady právní 31
Hoetzel, J. – W eyr, F.: Slovník veřejného práva Československého – Svazek V. Praha, Eurolex Bohemia s.r.o., 2000. str. 492 32 Přijetí tohoto zákona se neobešlo bez komplikací – prezident využil svého práva a zákon vetoval, Poslanecká sněmovna pak na znění zákona setrvala usnesením č . 185/2006 Sb. 33 dostupné z: http://old.mmr.cz *citováno 4.2.2008+
- 17 -
úpravy, které se osvědčily jak v naší současné úpravě, tak i v zemích s nepřetržitým demokratickým právním vývojem. Jelikož otázka úpravy vyvlastnění práv k pozemkům a stavbám se svým posláním a významem nejeví jako zcela organická součást stavebního zákona, byla obecná úprava vyvlastnění provedena zvláštním zákonem. V nové úpravě vyvlastnění byly přehodnoceny především způsob a výše náhrady za vyvlastnění. Dosud byla výše náhrady zjišťována podle již překonané náhradové vyhlášky a cenového předpisu, a tak mohla být v mnoha případech výrazně odlišná od ceny, které by obvykle vyvlastňovaný dosáhl při smluvním převodu. Přijatá úprava tento problém za použití ceny obvyklé odstranila. Nově se v úpravě vyvlastnění objevila vázanost účinků vyvlastnění na poskytnutí náhrady. Nová úprava vyvlastnění byla přijata také s ohledem specifičnost vyvlastňovacího řízení a snahu redukovat počet vyvlastňovacích úřadů.
4.3. Platná úprava vyvlastnění v českém právním řádu 4.3.1.
Ústavní zakotvení
Institut vyvlastnění je v nejzákladnějších ohledech upraven ústavními předpisy, speciálně v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina). Listina je součástí ústavního pořádku České republiky34 . Článek 11 Listiny je věnován vlastnictví, zakotvuje právo vlastnit majetek a možnosti jeho omezení. Vyvlastnění je upraveno v odstavci čtvrtém. Listina v něm stanoví tři základní kumulativní požadavky na vyvlastnění, podle kterých je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.
4.3.2.
Zákonná úprava
Obecnou zákonnou úpravu vlastnictví a vyvlastnění najdeme v občanském zákoníku. Ustanovení § 128 odst. 2 stanoví, že ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Podobná je úprava obsažená v obchodním zákoníku v § 25. Ustanovení obchodního zákoníku se však týká pouze majetku zahraničních osob souvisejícím s podnikáním v České republice, nebo majetku právnických osob se zahraniční majetkovou účastí. Stěžejním zákonem upravujícím institut vyvlastnění je zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Zákon definuje vyvlastnění a další pojmy, stanoví podmínky vyvlastnění, upravuje práva 34
čl. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů
- 18 -
třetích osob ve vztahu k vyvlastnění, náhrady při vyvlastnění a vyvlastňovací řízení. Zákon neupravuje účely vyvlastění, v tomto odkazuje na zvláštní zákony. Zákon ruší vyhlášku č. 122/1984 Sb. o náhradách při vyvlastnění staveb a pozemků, porostů a práv k nim. Další právní předpisy, které budou aplikovány v souvislosti s vyvlastněním, jsou správní řád, katastrální zákon aj. Specifická úprava vyvlastnění je obsažena v zákoně o zajišťování obrany České republiky. Vyvlastnění podle tohoto předpisu je možné využít pouze v situacích, kdy je ohrožen stát nebo za válečného stavu. 35
4.3.3.
Mezinárodní a komunitární právo
V oblasti mezinárodního práva se v souvislosti s úpravou institutu vyvlastnění uplatňují především dvoustranné smlouvy na ochranu investic. Úmluvy tohoto typu jsou obecně postaveny na těchto společných zásadách36: - Stát má právo na vyvlastnění, resp. jiné opatření účinkem srovnatelné se znárodněním. - Vyvlastňovací zásahy musí být činěny na nediskriminačním základu, z titulu veřejného zájmu, na základě zákona a musí být zajištěno právo na neodkladné přezkoumání soudním nebo jiným nezávislým orgánem. - Vyvlastňovací zásah může být učiněn pouze za náhradu, která musí být poskytnuta okamžitě, v přiměřené výši, s úroky až do doby platby a musí být volně převoditelná do zahraničí. Česká republika uzavřela smlouvy o ochraně mezinárodních investic s řadou států, mezi prvními s Dánskem, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, Slovinskem, Austrálií. Prozatím poslední úmluva o ochraně investic byla uzavřena s Čínou37. V mnohostranných úmluvách konkrétní úpravu vyvlastnění nenalezneme. Může však být dovozena z lidsko-právních smluv v návaznosti na právo vlastnit majetek. Tak je tomu například v souvislosti s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a jejím Dodatkovým protokolem č. I, kterými je Česká republika vázána38 . Podle čl. 1 Dodatkového protokolu je každá fyzická nebo právnická osoba oprávněna pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
35
K tomu víc e kapitola Vyvlastnění ve zkrá ceném řízení Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu. Praha: Aspi, a.s., 2006. str. 111 -112 37 Publikováno ve sdělení č. 89/2006 Sb. m. s. 36
- 19 -
Vedle této úpravy v úmluvách o lidských právech je institut vyvlastnění upraven také v souvislosti
s
diplomatickými imunitami a výsadami,
ochranou majetku
diplomatických a konzulárních misí a mezinárodních organizací. Právo evropských společenství (komunitární právo) se v úpravě výrazněji vyvlastnění neuplatní. Každá z členských zemí upravuje institut vyvlastnění samostatně. Pramenem komunitárního práva, který jim v tomto směru stanoví určité mantinely, je prozatím pouze vyhlášená Listina základních práv Evropské unie, jenž upravuje právo na vlastnictví a s tím spojené otázky jeho omezení v čl. 17.
38
Publikováno jako sdělení č. 209/1992 Sb.
- 20 -
5. Úprava vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění
5.1. Zákon o vyvlastnění Jak již bylo uvedeno, stěžejní úpravu vyvlastnění nalezneme v zákoně č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Text zákona o vyvlastnění je rozdělen do 8 částí – obecná ustanovení, podmínky vyvlastnění, práva třetích osob, náhrady při vyvlastnění, vyvlastňovací řízení, zrušení vyvlastnění, projednání vyvlastnění v řízení před soudem a společná, přechodná a závěrečná ustanovení. Řízení o vyvlastnění zahájená před účinností této úpravy se projednají a rozhodnou podle zákona o vyvlastnění39. Pro vyvlastnitele to v praxi znamená povinnost doplnit žádost znaleckým posudkem náhrady, splnění informační povinnosti podle § 5 odst. 1 se nevyžaduje. Nebude-li stavební úřad příslušný k projednání věci, předá spis příslušnému vyvlastňovacímu úřadu k dokončení řízení a vydání rozhodnutí.
5.2. Obecná ustanovení a předmět vyvlastnění V obecných ustanoveních se zákon věnuje předmětu úpravy a základním pojmům. Vyvlastnění definuje jako odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Z této definice vyplývá, že vyvlastněním nelze omezit jakékoliv vlastnictví, ale jeho předmětem může být pouze vlastnické právo k pozemku nebo stavbě. Pozemek představuje přesně vymezenou část zemského povrchu. Jde o vymezení plošné, ovšem užívání pozemku je prováděno do určité meze také v prostoru nad a pod ním, jako by šlo o příslušenství nebo součást pozemku40. Meze pozemku jsou dány právními předpisy o katastru nemovitostí – především zákonem č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákonem č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky.
39
§ 31 zákona o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vyvlastnění) 40 Holub, M. – Pokorný, M. – Bičovský, J.: Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praktická příručka. Praha: Linde Praha a.s., 2002. str. 15
- 21 -
Vymezení stavby je obtížnější než v případě pozemku. V právní úpravě najdeme dvě odlišná pojetí. Občanský zákoník stavbu obecně nedefinuje, stanoví pouze, že musí být spojena se zemí pevným základem, aby mohla být považována za nemovitost. Ustanovení § 120 odst. 2 stanoví, že stavba je považována za věc samostatnou (neuplatní se tedy zásada „superficies solo cedit“). Podle judikatury to však neplatí vždy, některé výsledky stavební činnosti součástí pozemku jsou. Jde např. o podzemní stavby (např. meliorační zařízení) a některé stavební prvky (zahradní chodníky, nádrže apod.) 41. Stavební zákon definici stavby obsahuje v ustanovení § 2 odst. 3. Za stavbu je podle zákona považováno hotové dílo i činnost k němu vedoucí. V pochybnostech je rozhodující stanovisko úřadu. Pojetí stavby podle stavebního zákona je přijímáno i pro účely vyvlastnění42 . Předmětem vyvlastnění tak může být stavba bez ohledu na to, zda jde o stavbu movitou či nemovitou, trvalou či dočasnou43.
5.3. Podmínky vyvlastnění Aby mohlo být vyvlastnění uskutečněno, musí být kumulativně naplněny všechny podmínky dané zákonem o vyvlastnění. Nalezneme je zejména v ustanovení § 3 – 5, kde je stanoveno, že vyvlastnění je přípustné v případě, že: a. účel vyvlastnění je stanovený zvláštním zákonem, b. veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, c. práva k pozemku či stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění nelze získat dohodou či jiným způsobem, d. účel vyvlastnění je v souladu s cíli a úkoly územního plánování (v případě, že vyvlastněním je sledováno provedení změny ve využití nebo v prostorovém upořádání území, včetně umisťování staveb a jejich změn), e. rozsah vyvlastnění je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, f. veřejný zájem na vyvlastnění je prokázán ve vyvlastňovacím řízení.
41
Fiala, J. – Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 236 Doležal, J. a kolektiv : Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha. Linde Praha, a.s., 2006. str. 330 43 Sedláčková, V.: Nová úprava problematiky vyvlastnění. Stavební právo, bulletin, 2006, č. 4, str. 819. 42
- 22 -
5.3.1.
Účel
Účel vyvlastnění představuje zákonem stanovený právní titul (důvod), pro který je možné odejmout nebo omezit vlastnické právo. Zákon o vyvlastnění stanoví, že účel vyvlastnění musí být dán zvláštním zákonem. V případech, které stanoví zákon o vyvlastnění, musí být navíc v souladu s cíli a úkoly územního plánování44. Zvláštními zákony a v nich vymezenými účely vyvlastnění jsou:
Stavební zákon Účely vyvlastnění podle stavebního zákona45 nalezneme v ustanovení § 170. Práva k pozemkům a stavbám lze podle něho omezit nebo odejmout pro tyto účely: - Veřejně prospěšná stavba dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel; - Veřejně prospěšné opatření, a to snižování ohrožení v území povodněmi a jinými přírodními katastrofami, zvyšování retenčních schopností území, založení prvků územního systému ekologické stability a ochranu archeologického dědictví; - Stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu; - Asanace (ozdravění) území. Pouze práva vztahující se k pozemku lze omezit, či odejmout také v případě, že je to nutné k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemkům nebo stavbě. Pro všechny účely podle stavebního zákona obecně platí, že vyvlastnění je možné uskutečnit, jsou-li účely vyvlastnění podle stavebního zákon vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci. Územně plánovací dokumentace je upravena v díle 3 stavebního zákona. Zahrnuje zásady územního rozvoje, územní plán, regulační plán46.
Zákon o pozemních komunikacích Zákon o pozemních komunikacích47 upravuje účely vyvlastnění v § 17. Podle tohoto ustanovení lze pro uskutečnění stavby dálnice, silnice či místní pozemní komunikace vyvlastnit dle zvláštního předpisu (zákon o vyvlastnění) vlastnické právo ke stavbě, pozemku nebo jinému zařízení.
44
Blíže k tomu subkapitola Soulad s cíly a úkoly územního plánování Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon) 46 Blíže např. Doležal, J. a kolektiv.: Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha. Linde Praha, a.s., 2006. str. 96 a násl. 47 Zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů 45
- 23 -
Zákonodárce pamatuje též na situace, kdy stavba dálnice, silnice či místní pozemní komunikace na cizím pozemku již uskutečněna byla ovšem bez prokazatelného řádného majetkového vypořádání s majitelem pozemku. V tomto případě je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Ať již bylo vydáno rozhodnutí o řádném vyvlastnění pro účely dle zákona o pozemních komunikacích, či bylo dodatečně na návrh zřízeno věcné břemeno, je součástí rozhodnutí stanovení výše jednorázové náhrady.
Energetický zákon Podle ustanovení § 24 odst. 3 písm. e) energetického zákona48 má provozovatel přenosové soustavy (tj. právnická osoba, která je držitelem licence na přenos elektřiny) právo v souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení přenosové soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení. Pro tyto účely je provozovatel přenosové soustavy povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části. Přednost má tedy zřízení věcného břemene smlouvou. Teprve v případě, že k dohodě s vlastníkem, resp. vlastník není znám, určen nebo je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh provozovatele přenosové soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Stejná práva a povinnosti mají též: - provozovatel distribuční soustavy s licencí na distribuci elektřiny při provozování této distribuční soustavy, - provozovatel přepravní soustavy v souvislosti se zřizováními a provozováním plynárenských zařízení, - provozovatel distribuční soustavy v plynárenství, - provozovatel podzemního zásobníku plynu při zřizování a provozu plynárenských zařízení.49
zákon o elektronických komunikacích Zákon o elektronických komunikacích 50 upravuje v ustanovení § 104 zřizování a provoz komunikačních vedení veřejné komunikační sítě a anténních stožárů s jejich
48
Zákon č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (energetický zákon) 49 Srov. příslušná ustanovení energetického zákona (§§25, 58 – 60)
- 24 -
příslušenstvími. Uvedená technická zařízení je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť oprávněn zřizovat a provozovat na cizím pozemku nebo v něm, pokud je to v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí vydaném podle zvláštního právního předpisu (stavební zákon) a za splnění dále stanovených podmínek. Podle těchto podmínek je provozovatel povinen uzavřít s vlastníkem dotčené nemovitosti písemnou smlouvu o zřízení věcného břemene k dotčené části nemovitosti. (V některých případech postačí k výkonu oprávnění pouze písemný souhlas vlastníka dotčené nemovitosti.) Nedojde-li k dohodě s dosavadním vlastníkem, není-li vlastník dotčené nemovitosti znám, je prokazatelně nedosažitelný či nečinný, nebo je vlastnictví dotčené nemovitosti sporné, rozhodne na návrh podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť příslušný vyvlastňovací úřad podle zákona o vyvlastnění o zřízení věcného břemene v nezbytném rozsahu. 51
Zákon o drahách Pro vedení elektrických, telekomunikačních a dalších sítí v blízkosti dráhy (tj. cesty určené k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy) platí zvláštní ustanovení zákona o drahách52 . V odstavci prvním ustanovení § 5a zákona o drahách se poněkud neurčitě stanoví, že z důvodů veřejného zájmu se dráha a stavba dráhy může křížit nebo stýkat s energetickými, vodovodními, stokovými, telekomunikačními, popřípadě jinými sítěmi technického vybavení, které neslouží k provozování drah a drážní dopravě na dráhách, (dále jen "sítě technického vybavení") tak, aby práva a povinnosti vlastníků a provozovatelů těchto zařízení byly zabezpečeny ve shodě s právy a povinnostmi vlastníků a provozovatelů drah a drážní dopravy na dráze. Již konkrétněji hovoří odstavec druhý – sítě technického vybavení mohou být umísťovány v obvodu železniční dráhy jen na základě písemné smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi vlastníkem dráhy a vlastníkem sítě technického vybavení, a to za
50
Zákon č. 127/2005 o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejí cích zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o elektronických komunikacích) 51 Pozn.: V případě zmíněného energetického zákona a zákona o elektronických komunikacích lze upozornit na společný rys jejich úpravy, a to že oba zákony obsahují ustanovení o tom, že věcná břemena vzniklá před účinností zákona zůstávají nedotčena (srov. § 98 odst. 4 energ etického zákona, § 147 odst. 1 zákona o elektronických komunika cích). Cílem této úpravy je nepochybně zajištění právní kontinuity a stavu právní jisto ty. Má to však za násled ek i to, že vedle seb e platí celkem 7 zákonných úprav pro oblast energetiky a 3 zákonné úpravy v oblasti telekomunikací. (k tomu více Handerlica, J.: Veřejnoprávní oprávnění provozovatelů sítí k cizím nemovitostem. Správní právo, 2007, č. 1, s. 6.) 52 §5a zákona č. 226/1994 Sb. o drahách, ve znění pozdějších předpisů (zákon o drahách)
- 25 -
úhradu. Nedojde-li k uzavření smlouvy, lze vlastnická práva omezit jen rozhodnutím speciálního stavebního úřadu. V řízení o omezení vlastnických práv postupuje speciální stavební úřad podle zvláštního zákona, kterým je nyní zákon o vyvlastnění. V dalších odstavcích ustanovení jsou pak stanoveny povinnosti vlastníka sítě technického vybavení a dalších osob v souvislosti s jejich činností v obvodu dráhy.
Zákon o státní památkové péči Zákon o státní památkové péči53 zajišťuje ochranu nemovitých a movitých věci, popřípadě jejich souborů, které se vyznačují zákonem aprobovanými vlastnostmi
54
. Podle
stupně ochrany rozlišujeme kulturní památky, národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny. Vyvlastnění jako způsob ochrany je upraveno v § 15 odst. 3 zákona o státní památkové péči. Toto ustanovení se týká nemovitých kulturních památek, z logiky věci a s ohledem na celé znění ustanovení lze dovodit, že se týká i nemovitých národních kulturních památek. Zanedbává-li vlastník nemovité památky (vyjma památek ve vlastnictví státu) trvale své povinnosti a ohrožuje tím její zachování nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se ve společenském zájmu výjimečně kulturní památka rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit. Zákon o památkové péči však i zde však upřednostňuje povinnost pokusit se nejprve dohodnout s vlastníkem o prodeji. Žádost o vyvlastnění může podat obecní úřad obce s rozšířenou působností, v případě vyvlastnění nemovité národní kulturní památky krajský úřad. V dalších otázkách pro vyvlastnění platí obecné předpisy. Další možnost vyvlastnění nabízí ustanovení § 17. V některých případech je pro ochranu nemovité kulturní památky nutné zřídit tzv. ochranné pásmo. Pro jeho vytvoření lze, je-li to nezbytné, získat některé pozemky a stavby, provést jejich odstranění a nedojde -li k dohodě s vlastníkem, také je vyvlastnit. Obdobně lze postupovat v případě ochrany národních kulturních památek, památkových zón, památkových rezervací. Z povahy věci vyplývá, že vyvlastněním vznikne vyvlastňovanému majetková újma, za kterou mu náleží náhrada.
53
Zákon č. 20/1987 o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (zákon o státní památkové péči) 54 § 2 tamtéž
- 26 -
Zákon o ochraně přírody a krajiny Zákon o ochraně přírody a krajiny55 v ustanovení § 60 stanoví, že vyvlastnit nemovitost či práva k ní za účelem ochrany a krajiny lze v případech stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním předpisem, na který zákon v poznámce odkazuje, je stavební zákon č. 50/1976 Sb., který však již není platný. Přesto se domnívám, že vyvlastnit za účelem ochrany přírody a krajiny lze, a to s využitím znění ustanovení § 170 odst. 1 písm. b) nového stavebního zákona. Toto řešení umožňuje využít k ochraně přírody a krajiny tzv. veřejně prospěšné opatření tak, jak je v zákoně vymezeno. Otázkou spíše pro přírodovědce a ekology je, zda je takto zákonem definovaný účel dostatečně široký pro to, aby zahrnul celou škálu zájmů v oblasti přírody a krajiny, které se mohou projevit jako hodné ochrany právě prostřednictvím institutu vyvlastnění. Návrh na zahájení řízení o vyvlastnění je oprávněn podat orgán přírody. Postup při řízení je upraven zvláštním předpisem o vyvlastnění. Zákon o ochraně přírody a krajiny stále ještě odkazuje na stavební zákon z roku 1976, ovšem vzhledem k znění ustanovení zákona bude v současnosti využit zákon o vyvlastnění.
Vodní zákon Vyvlastnění podle zákona o ochraně přírody a krajiny lze vztáhnout i na oblast vod jako na jednu ze složek přírody. Vedle toho upravuje vyvlastnění v souvislosti s vodami vodní zákon56 , a to hned v několika ustanoveních. Podle ustanovení § 11 vodoprávní úřad může po provedeném řízení rozhodnout o povinnosti oprávněného subjektu umožnit konkrétní využití svého vodního díla nebo zařízení k povolenému nakládání s vodami za účelem zajištění veřejného zájmu, v případě, kdy oprávněný své povolení nakládat s vodami zcela nebo zčásti nevyužívá. Vodoprávní úřad zároveň rozhodne, kdo bude využití vodního díla provádět. Tyto povinnosti mohou být uloženy na konkrétní dobu nezbytně nutnou k zajištění veřejného zájmu nebo do doby rozhodnutí o vyvlastnění, a to za přiměřenou náhradu. Toto ustanovení se mi jeví jako problematické ze dvou důvodů. V zákoně chybí odkaz na zákonnou úpravu vyvlastnění, a navíc zakotvuje možnost zasáhnout do práv vyvlastňovaného (umožněním využití jeho vodního díla nebo zařízení) ještě před vlastním vyvlastněním.
55
Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně přírody a krajiny) 56 Zákon č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (vodní zákon)
- 27 -
Vyvlastnit lze taktéž podle ustanovení § 68. Pro zmírnění účinků povodní může vodoprávní úřad rozhodnutím vymezit území určená k rozlivům povodní a po projednání s dotčenými úřady státní správy může za náhradu omezit právo užívání pozemků a staveb v tomto území. Takovéto zásahy představují preventivní opatření v záplavovém území místo jiných opatření na ochranu před povodněmi. Jejich cílem je připravit vymezená území na rozliv povrchové vody a zmírnit případné škody na majetku, ke kterým zaplavením těchto území může dojít. Pozemky určené k rozlivům povodní mohou být také na návrh vodoprávního úřadu vyvlastněny. O tomto rozhoduje příslušný vyvlastňovací úřad. Vyvlastnit lze také pozemky v souvislosti s povolením ke vzdouvání povrchových vod. Osoba, která žádá o povolení ke vzdouvání vod, je povinna doložit, že má právo k pozemkům a stavbám, jenž jsou vzdouváním dotčeny. Popřípadě musí prokázat, že podala návrh na jejich vyvlastnění nebo učinila jiná opatření k objasnění vlastnických vztahů k těmto pozemkům a stavbám nebo ke zjištění pobytu jejich vlastníků, nejsou-li jí známi 57 .
Lázeňský zákon S vodami souvisí také vyvlastnění za účelem uvedeným v lázeňském zákoně 58. Přirozeně se vyskytující minerální voda může být přírodním léčivým zdrojem, jehož využití a ochrana jsou upraveny právě lázeňským zákonem. Přírodním léčivým zdrojem není jen voda, ale také plyn či tzv. peloid (tj. rašelina, slatina nebo bahno). Omezit vlastnická práva lze pole ustanovení § 33, jehož formulace je poněkud nešťastná. Zákonodárce v něm zaměňuje účel vyvlastnění za veřejný zájem, když stanoví, že veřejným zájmem se pro účely vyvlastnění rozumí zájem na vyhledávání a využití zdroje k léčebným účelům a zájem na ochraně zdrojů v zájmu zachování jejich kvalitativních a kvantitativních vlastností a zdravotní nezávadnosti. K omezení nebo vyvlastnění vlastnických práv lze přistoupit pouze tehdy, pokud vlastník brání vyhledání, využívání, ochraně přírodního léčivého zdroje nebo ochraně zdroje přírodní minerální vody. Žádost k takovému omezení může podat Ministerstvo zdravotnictví. Náhradu za vyvlastnění určí příslušný vyvlastňovací úřad dle zvláštního zákona, kterým je zákon o vyvlastnění.
57
§ 115 odst. 15 vodního zákona Zákon č. 164/2001 Sb. o přírodních léčivýc h zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (lázeňský zákon) 58
- 28 -
Horní zákon O vyvlastnění se horní zákon59 zmiňuje v § 31 odst. 4 písm. b), kde je stanoveno, že organizace je pro účely dobývaní výhradního ložiska oprávněna nabývat pro plnění úkolů stanovených tímto zákonem nemovitostí nebo práv k nemovitostem a rozhodnutím o vyvlastnění, popřípadě zřízením užívacího práva. Organizací se rozumí právnická a fyzická osoba, která v rámci podnikatelské činnosti při splnění podmínek stanovených právními předpisy vykonává tyto úkoly: vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost60. Pro úpravu vyvlastňovacího řízení odkazuje zákon na zvláštní předpis. V současnosti je jím zákon o vyvlastnění.
Zákon o geologických pracích Zákon o geologických pracích 61 stanoví, že organizace je povinna před zahájením geologických prací spojených se zásahem do cizího pozemku uzavřít s vlastníkem, popř. nájemcem pozemku písemnou dohodu stanoveného obsahu62. Nedojde-li k uzavření této dohody, rozhodne o omezení vlastnických práv příslušný krajský úřad. Vydání tohoto rozhodnutí limituje tento zákon veřejným zájmem, souladem se státní surovinovou politikou, nezbytným rozsahem a těmito účely: a. vyhledávání ložisek ropy nebo zemního plynu, b. vyhledávání ložisek vyhrazených nerostů hrazené plně z prostředků státního rozpočtu, c. vyhledávání a průzkum zdrojů podzemních vod pro hromadné zásobování pitnou vodou nebo přírodních léčivých zdrojů (minerálních a termálních vod, plynů a emanací), d. zjišťování a hodnocení geologických údajů pro tvorbu a ochranu životního prostředí, e. vyhledávání a průzkum geologických struktur vhodných pro ukládání rizikových a radioaktivních odpadů, f. vyhledávání a průzkum geologických struktur vhodných pro budování podzemních zásobníků zemního plynu a ropy, g. geologické práce potřebné pro jiné činnosti prováděné ve veřejném zájmu,
59
Zákon č. 44/1998 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (horní zákon) 60 § 5a tamtéž 61 Zákon č. 62/1988 Sb. o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o geologických pracích) 62 § 14 odst. 1 tamtéž
- 29 -
h. zjišťování a vyhodnocování geologických údajů nezbytných pro prevenci nebo likvidaci stavů veřejného ohrožení zdraví a bezpečnosti obyvatelstva, i. geologické práce prováděné při výkonu státní geologické služby. Omezení je možné pouze na dobu určitou a za náhradu. Zákon o geologických pracích v ustanovení § 14 odkazuje na zvláštní zákon, za který lze považovat po zrušení zákona č. 50/1976 Sb. zákon o vyvlastnění. Odlišně je pro účely geologických prací upraven režim vstupu do prostorů a objektů užívaných ozbrojenými silami nebo ozbrojenými sbory, dále vstup na místa, kde jsou umístěna zařízení sloužící obraně a bezpečnosti státu, a na území, pro které lze vydat územní rozhodnutí nebo stavební povolení jen se souhlasem příslušných správních úřadů. V tomto případě je nutno použít zvláštní předpisy, např. zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.
5.3.2.
Veřejný zájem
Obecně k pojmu veřejný zájem Veřejný zájem je pojem, který přes časté použití v zákonech není definován, a spadá tak do kategorie tzv. neurčitých pojmů ve správním právu63 . Jedná se o jevy a skutečnosti, které nelze vždy zcela přesně definovat, jejich obsah se může měnit v závislosti na různých faktorech, zejména místu a časovém období. Zákonodárce proto nechává správnímu orgánu prostor, aby podle konkrétních právních a faktických souvislostí posoudil, zda konkrétní případ odpovídá obsahu neurčitého pojmu. V této činnosti mu může být nápomocný uvedením výčtu charakteristických znaků, které má neurčitý pojem zahrnovat, nebo pokynem ke zpřesnění v prováděcím předpise. Nemůže však předem stanovit, že určitá věc je ve veřejném zájmu. Tímto by zákonodárce neoprávněně zasáhl do výkonné moci, která má existenci veřejného zájmu posoudit. Při zjišťování obsahu se také výrazně uplatní judikatura soudů64 . Použití neurčitých právních pojmů bývá často směšováno se správním uvážením. Takový přístup je nutno označit za nesprávný, tyto dvě kategorie se liší ve své podstatě a poslání65. Veřejný zájem je v základním pohledu charakterizována jako zájem, který není zájmem tzv. soukromým, resp. je opakem zájmu soukromého. Z povahy věci plyne, že jde o takový zájem, resp. zájmy, jež je možné označit za obecné či veřejně, resp. obecně
63 64
Blíže viz: Madar, Z.a kolektiv: Slovník českého práva. Praha, Linde Pra ha,a.s. – 2002. Str. 1654 Hendrych, D. a kolektiv.: Správní právo. Obecná část. Praha: C.H.Beck, 2003. str. 82
- 30 -
prospěšné, zájmy, jejichž nositeli jsou blíže neurčené, nicméně alespoň rámcově determinovatelné okruhy či společenství osob jako tzv. veřejnost, popř. zájmy, u nichž jde o tzv. zájmy společnosti (celospolečenské zájmy). 66 Nelze však tvrdit, že o veřejný zájem se jedná pouze tehdy, když je to zájem přímo státu, státních institucí či skupiny občanů, popř. celospolečenský. I zájem jednotlivce může podle okolností převažovat nad zájmy vlastníka a být zájmem veřejným. Např. vytvoření podmínek pro nezbytný přístup ke stavbě, která je ve vlastnictví jednotlivce, její řádné využívání nebo příjezd k ní je ve veřejném zájmu, neboť žádnou stavební aktivitu v území nelze vnímat izolovaně jako čistě soukromou iniciativu, jen osobní seberealizaci stavebníků, odtrženě od rozvoje území, v němž k ní dochází, neboť jde o věc navýsost veřejnou 67. V tomto směru již bylo mnohokrát judikováno68. Na závěr ještě připomenutí, že veřejný zájem nesmí být v rozporu s platnými právními předpisy.
Veřejný zájem ve vyvlastňovacím řízení Veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení. Je jednou z nutných podmínek, která musí být splněna, aby mohlo dojít k samotnému vyvlastnění. Nestačí však pouhá existence veřejného zájmu. Veřejný zájem musí dosahovat určitého stupně kvality, tj. musí převažovat nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Posouzení poměru všech v úvahu přicházejících zájmů v daném konkrétním případě je úkolem správnímu orgánu, kterým je v otázkách vyvlastnění vyvlastňovací úřad. Tento úřad při rozhodování všestranně posoudí faktické a právní skutečnosti, partikulární zájmy, námitky a připomínky. Z odůvodnění rozhodnutí pak musí jasně vyplynout, proč převážil veřejný zájem nad ostatními, partikulárními zájmy.69
5.3.3.
Rozsah
Vzhledem k závažnosti zásahu do lidského práva, který vyvlastnění představuje, je stanoven požadavek na jeho provedení pouze v nezbytném rozsahu (někdy je v souvislosti
65
K tomu víc e srov.: Skulová, S.: Správní uvážení – základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita, 2003. Kapitola 1.2. 66 Madar, Zdeněk a kolektiv: Slovník českého práva. Praha: Linde Praha,a.s., 2002. str. 1653 67 Citováno z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 31 Ca 82/2000 68 Srov. např.: rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 10 Ca 65/98, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 30 Ca 228/97, nebo detailnější rozbor v již zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 31 Ca 82/2000 69 Doležal, J. a kolektiv : Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. str. 336
- 31 -
s tím zmiňována zásada přiměřenosti). Tuto podmínku lze chápat ve dvou rovinách – kvalitativní a kvantitativní, přičemž vždy je nutno zvážit obě roviny zároveň. Kvalitativní pojetí rozsahu představuje rozhodnutí o tom, jakou formu bude mít vyvlastnění – zda půjde o omezení vlastnictví (např. zřízením věcného břemene), nebo bude nutno vlastnictví zcela odejmout. Kvantitativní pojetí rozsahu se zaměřuje na velikost vyvlastňovaného pozemku nebo stavby, otázku plochy nezbytně nutné k dosažení účelu vyvlastnění. Výjimku ze zásady vyvlastnění jen v nezbytném rozsahu upravuje ustanovení § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Zákonodárce pamatuje na situaci, kdy by nebylo možné pozemek nebo stavbu užívat bez jejich vyvlastňované části vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, a stanoví, že za těchto podmínek a na žádost vyvlastňovaného lze vyvlastnění rozšířit na zbylé části, i když to není nezbytné k dosažení účelu.
5.3.4.
Soulad s cíly a úkoly územního plánování
Podmínka souladu s cíly a úkoly územního plánování se uplatní v případě, že účel vyvlastnění zasáhne do způsobu využití nebo prostorového uspořádání území. Má-li uskutečněním záměru vyvlastnění dojít ke změně v území, musí to být v souladu s cíly a úkoly územního plánování70. Soulad se prokazuje předložením územního rozhodnutí nebo regulačním plánem, rozhoduje o něm tedy orgán, který tyto dokumenty vydává. Pokud se územní rozhodnutí nevydává, musí soulad zkoumat vyvlastňovací úřad přímo ve vyvlastňovacím řízení.
5.3.5.
Účelu vyvlastnění nelze dosáhnout jinak.
Vyvlastnění představuje krajní zásah do vlastnických práv. Lze ho použít pouze subsidiárně, a to tehdy, pokud jiné způsoby k dosažení účelu, který je sledován, selžou. Tento „jiný způsob“ představuje v prvé řadě smlouva o převodu práv. Zákon vyvlastňovateli stanoví povinnost pokusit se získat práva k potřebnému pozemku nebo stavbě dohodou s vyvlastňovaným. Vyvlastňovatel je proto povinen učinit vše pro to, aby vyvlastňovanému byl po dobu alespoň šesti měsíců znám účel vyvlastnění podle zvláštního zákona. Kromě této informační povinnosti má vyvlastňovatel také nabídkovou povinnost, tzn. je povinen předložit vyvlastňovanému návrh dohody o převodu práv k pozemku nebo stavbě. Teprve nepřijme-li vyvlastňovaný tento návrh ve smlouvou určené lhůtě, která nesmí být kratší než 60 dní, může být podána žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení.
- 32 -
K obsahu smlouvy zákon stanoví, že musí obsahovat nárok vyvlastňovaného na vrácení převedených práv, pokud nebude zahájeno uskutečňování účelu převodu do 3 let od uzavření dohody. S ohledem na uvedené lze jen doporučit, aby smlouva o převodu práv obsahovala nejen zákonem požadované ustanovení, ale také zakotvila účel převodu (např. v úvodních ustanoveních). Splnění informační a nabídkové povinnosti se nevyžaduje, jestliže není vyvlastňovaný znám, není znám jeho pobyt nebo se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině. Dalším způsobem k dosažení účelu může být například vypořádání spoluvlastnictví (a to i soudní cestou), je-li pozemek nebo stavba ve spoluvlastnictví vyvlastnitele a vyvlastňovaného, nebo soudní vypořádání vzájemných vztahů vlastníka pozemku a vlastníka stavby.
5.4. Práva třetích osob Vyvlastněním zaniká zástavní a podzástavní právo váznoucí na vyvlastňovaném pozemku nebo stavbě, zajišťovací převod práva týkající se tohoto pozemku nebo stavby vždy. Zánikem práv se dosud nesplatné zajištěné pohledávky stávají splatnými. Úhradu za ně poskytne věřitelům vyvlastňovatel71. Není-li stanoveno jinak, zaniká též nájemní právo k vyvlastňovanému pozemku, stavbě (popř. jejich části) a věcné břemeno na nich váznoucí. Tato práva nezaniknou, vyžaduje-li veřejný zájem, aby i po vyvlastnění pozemek nebo stavbu nadále zatěžovaly. Nájem bytu vyvlastněním zásadně nezaniká. To ovšem nebrání tomu, aby nájem skončil na základě jiných skutečností. K obecným výpovědním důvodům podle občanského zákoníku, zákon o vyvlastnění přidává další – vypovědět smlouvu o nájmu bytu lze též tehdy, jestliže dalšímu užívání bytu nájemcem brání účel vyvlastnění. Právo na bytovou náhradu podle zvláštního právního předpisu72 není dotčeno.
70
Část třetí stavebního zákona K tomu víc e kapitola Náhrady při vyvlastnění 72 § 712 ObčZ 71
- 33 -
6. Náhrady při vyvlastnění Požadavek přiměřené a spravedlivé náhrady majetkové újmy způsobené vyvlastňovanému v zájmu vyvlastnitele je základním atributem celého vyvlastnění73. Vyvlastnění se může uskutečnit pouze za náhradu. Stanoví tak Listina základních práv a svobod v čl. 11 a občanský zákoník v § 128 odst. 2. Podmínky poskytnutí náhrady při vyvlastnění upravuje zákon o vyvlastnění74.
6.1. Náhrady V zákoně o vyvlastnění nalezneme tyto druhy náhrad: 1) Náhrada za vyvlastnění upravená v ustanovení § 10 odst. 1 je svým charakterem náhradou pouze za zásah do vlastnického práva. Nárok na náhradu za vyvlastnění však svou povahou nemůže být považován za náhradu škody. Jednání ze strany vyvlastnitele totiž není zaviněním, ale využitím práva na vyvlastnění a vyvlastňovaný koná svoji povinnost. Jde tedy o nárok sui genesis75. 2) V přímé souvislosti s vyvlastňovacím zásahem mohou vyvlastňovanému vzniknout náklady, na něž náhrada vymezená v bodě 1 nedopadá. Závisle na konkrétním předmětu vyvlastnění, mohou vyvlastňovanému vzniknout náklady spojené se stěhováním (např. je-li vyvlastňován jeho obytný dům), změnou místa podnikání (např. je-li vyvlastňována stavba, ve které je zapsána jeho společnost, provozovna) a další náklady vzniklé následkem a v souvislosti s vyvlastněním. Požadavek, aby mu byly nahrazeny i tyto náklady, je přijímán za rozumný a spravedlivý, zákon ho upravuje v § 10 odst. 2 jako náhradu nákladů vzniklých následkem a v souvislosti s vyvlastněním. 3) Náhrady náležejí podle zákona též nájemci či oprávněnému z věcného břemene, zanikají-li vyvlastněním jejich práva (ať už z nájemní smlouvy, či odpovídající věcnému břemeni). Náhrady pro tyto osoby jsou upraveny v ustanovení § 12. 4) Náhrada může podle § 14 připadnout také zástavnímu věřiteli, podzástavnímu věřiteli, nebo osobě oprávněné ze zajišťovacího převodu práva. A to v případě, že jejich zástavní nebo podzástavní právo váznoucí na pozemku nebo stavbě nebo 73
Plos, J.: Nový stavební zákon s komentářem. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. str. 156 § 1 odst. 1 písm. b zákona o vyvlastnění 75 Hoetzel, J. – Weyr, F.: Slovník veř ejného práva Československého – Svazek V. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2000 str. 498 74
- 34 -
zajišťovací převod práva vyvlastněním zaniklo, ledaže se práva na úhradu zajištěné pohledávky vzdali.
6.2. Osoba oprávněná k náhradě Vyvlastnitel je povinen oprávněné osobě poskytnout náhradu ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o vyvlastnění. Podle výše uvedeného lze konstatovat, že oprávněnými osobami jsou vyvlastňovaný, popř. též nájemce či osoba oprávněná z věcného břemene, zástavní věřitel, podzástavní věřitel, nebo osoba oprávněná ze zajišťovacího převodu práva. Není-li oprávněná osoba známa, není-li znám její pobyt, nebo je-li v prodlení s plněním svých povinností, složí vyvlastnitel náhradu ve lhůtě dle rozhodnutí o vyvlastnění do úschovy soudu. Řízení o úschovách se řídí občanským soudním řádem (§ 185a a n.). Pokud oprávněná osoba zemřela, bude náhrada vyplacena správci dědictví, nebo přímo dědicům. V případě, že to nebude možné, složí ji vyvlastnitel ve stanovené lhůtě (míněno dle rozhodnutí o vyvlastnění) u soudu příslušného k projednání dědictví nebo u pověřeného soudního komisaře.
6.3. Formy náhrady Náhrady jsou poskytovány zásadně jednorázově v penězích, tzv. relutární náhrada76. Pouze v případě náhrady za odnětí vlastnického práva podle § 10 odst. 1 písm. a) může být místo peněžité náhrady poskytnuta vyvlastňovanému věcná, naturální náhrada – jiný pozemek nebo stavba (dnes již trochu úsměvnou zajímavostí je, že Hoetzel ve svém pojednání o vyvlastnění hovoří též o náhradě formou elektrického proudu77). Podmínkou takového postupu je dohoda vyvlastnitele a vyvlastňovaného o tomto způsobu náhrady. Věcná forma náhrady ve svém obsahu představuje směnu pozemků nebo staveb. Obecně se směna může uskutečnit, pokud jsou směnované věci srovnatelné kvality a rozsahu. V praxi představuje nalezení pro směnu vhodného pozemku nebo stavby často obtížný úkol. Zákon proto počítá s možností dorovnání náhrady v penězích a stanoví, že právo na vyrovnání rozdílu mezi obvyklou cenou vyvlastňovaného a náhradního pozemku nebo stavby tímto není dotčeno (§ 11 za středníkem). K vyrovnání rozdílu může být povinen
76
Kliková, A. – Havlan, P. – Valachová, K. – Ha mplová, E.: Stavební právo, praktická příručka. Praha, Linde Praha, a.s. – 2007. str. 215 77 Hoetzel, J. – Weyr, F.: Slovník veř ejného práva Československého – Svazek V. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2000. str. 499
- 35 -
vyvlastnitel (hodnota náhradního pozemku nebo stavby je nižší než u vyvlastňovaného), ale i vyvlastňovaný (v případě, že hodnota náhradního pozemku nebo stavby je vyšší).
6.4. Výše peněžité náhrady Obecně platí, že náhrada musí být stanovena takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která je vyvlastňovanému vyvlastněním způsobena. To znamená, že náhrada nesmí být nepřiměřeně nízká, ovšem příliš vysoká78.
6.4.1.
Náhrada za vyvlastnění
Zákon o vyvlastnění upravuje výši náhrady za vyvlastnění v § 10 odst. 1. Rozlišuje mezi rozhodnutím o odnětí vlastnického práva a jeho omezením, či odnětím a omezením práva odpovídajícího věcnému břemenu. V případě, že je rozhodnuto o odnětí vlastnického práva, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně jejich součástí a příslušenství. V případě, že by takto určená cena byla nižší než cena podle cenového předpisu, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné. Je-li vlastnické právo omezeno, či je-li odňato nebo omezeno právo odpovídající věcnému břemeni, náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu. Pojmy obvyklá cena a cena práva odpovídajícího věcnému břemenu jsou upraveny v zákoně o oceňování majetku79. Určujícím pojmem je přitom pojem „cena obvyklá“, který se použije i pro určení ceny práva odpovídajícího věcnému břemeni. Obvyklou cenou se podle zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Pojem obvyklá cena je v úpravě zákona o vyvlastnění použit s cílem individualizovat zkoumání a posuzování výše náhrady tak, aby při stanovení výše náhrady bylo přihlédnuto k místním poměrům, účelu vyvlastnění a dalším okolnostem80 . Konkrétní výše náhrady za vyvlastnění se stanoví na základě znaleckého posudku, který nesmí být při zahájení řízení starší 90 dnů. Žádost o vyhotovení znaleckého posudku 78
Na toto, i když v souvislosti s francouzskou úpravou, upozorňuje i Hoetzel ve svém pojednání o vyvlastnění (srov. Hoetzel, J. – Weyr, F.: Slovník veřejného práva Československého – Svazek V. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2000. str. 490) 79 zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů 80 Plos, J.: Nový stavební zákon s komentářem. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. str. 156
- 36 -
podává vyvlastňovaný. Může ji podat i vyvlastnitel, vyslovil-li s tím vyvlastňovaný souhlas. Nepožádá-li o vyhotovení posudku ani jeden z nich, ustanoví znalce vyvlastňovací úřad. Náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku hradí vždy vyvlastnitel.
6.4.2.
Náhrady podle § 10 odst. 2
Nahrazeny budou též účelně vynaložené náklady vzniklé v důsledku a v souvislosti s vyvlastněním. Jejich existenci a výši je povinen prokázat vyvlastňovaný, jenž může k prokázání využít i znaleckého posudku, náklady spojené s jeho vyhotovením opět h radí vyvlastnitel81 .
6.4.3.
Náhrady podle § 12
Výše náhrady za práva nájemců a dalších oprávněných, která zanikla v důsledku vyvlastnění, bude určena podle obecného předpisu o oceňování majetku.
6.4.4.
Náhrady podle § 14
Výše náhrady, která náleží zástavnímu věřiteli, podzástavnímu věřiteli nebo osobě oprávněné ze zajišťovacího převodu práva, je dána výší dosud neuhrazené zajištěné pohledávky včetně příslušenství (dále jen „pohledávka“). V rozsahu takto poskytnutého plnění se vyvlastňovatel zprošťuje své povinnosti vůči vyvlastňovanému. To tedy znamená, že tu část náhrady, kterou poskytl na úhradu pohledávek, věřitel již nemusí poskytovat vyvlastňovanému. Literatura82 v úpravě náhrad za zánik zástavních práv váznoucích na vyvlastněné nemovitosti spatřuje několik nedokonalostí. Problematickým je případ, kdy výše pohledávky bude stejná nebo vyšší než náhrady při vyvlastnění, a vyvlastňovanému se tak díky uvedenému zproštění povinnosti nedostane žádné náhrady. Tento stav je v rozporu s čl. 11 odst. 4 LZPS. Sporná je též situace, kdy je dohodnuta naturální náhrada za vyvlastnění. Není zcela jasné, zda je v tomto případě vyvlastnitel povinen zaplatit zástavnímu věřiteli pohledávku zajištěnou zanikajícím zástavním právem. Zákon tak výslovně nestanoví. Podle mého názoru není možné interpretovat zákon tak, že poskytnutím naturální náhrady vyvlastňovanému zaniká zástavní právo k vyvlastňované nemovitosti bez dalšího. Náhrada ve výši dosud neuhrazené pohledávky věřiteli být poskytnuta musí, v opačném
81
§ 21 zákona č. 500/2004 Sb. Správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) Grulich, T.: Několik poznámek k otázce vyvlastnění zastavené nemovitosti.Právní rozhledy, 2006, č 16, s. 588-591. 82
- 37 -
případě by došlo k vytvoření stavu právní nejistoty. Je však otázkou, v jaké formě. Nabízejí se tato řešení: a) Vyvlastňovanému je poskytnut jiný pozemek nebo stavba a peněžitá náhrada poskytnutá zástavnímu věřiteli ve výši pohledávky se stane předmětem práva na vyrovnání rozdílu (ať již ze strany vyvlastnitele, či vyvlastňovaného) podle § 11 zákona o vyvlastnění. Toto řešení naráží na již zmíněný problém. V případě, že pohledávka je stejně vysoká, nebo vyšší než je náhrada poskytovaná vyvlastňovanému, se vyvlastňovanému v konečném důsledku nedostane náhrady. b) Vyvlastněním automaticky vznikne zástavní právo k nemovitosti, která je poskytována jako náhrada. Tomuto podle mého názoru ideálnímu řešení v praxi brání neexistence jeho úpravy v zákoně o vyvlastnění, jak to ke vzniku zástavního práva vyžaduje občanský zákoník83 . c) Dalším řešením by mohlo být vydání nemovitosti přímo zástavnímu věřiteli. Tomuto postupu brání rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny (vyvlastňovanému by se tak nedostalo náhrady). Navíc pohledávka zajištěná zástavním právem může být uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy (tedy nikoliv zástavou samotou), nestanoví-li zákon jinak. Platný zákon o vyvlastnění připouští pouze peněžitou formu náhrady zástavnímu věřiteli, když v ustanovení § 14 odkazuje na § 10, proto se domnívám, že za dané situace je jediné právně správné řešení uvedeno pod písmenem a).
6.5. Rozhodnutí o náhradách Rozhodnutí o náhradách je součástí rozhodnutí o vyvlastnění (§ 24 odst. 2 písm. c) a e) ). Úřad v rozhodnutí stanoví výši náhrady, která má být poskytnuta jednotlivým oprávněným osobám a lhůtu, ve které mají být náhrady vyvlastněnému zaplaceny, přičemž délka lhůty nesmí být delší než 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Tato úprava platí jak pro náhrady poskytované vyvlastňovanému, tak pro náhrady nájemce a oprávněného z věcného břemene podle § 12 zákona. Podle mého názoru není důvodu domnívat se, že se stejná lhůta nepoužije pro úhradu náhrad dle § 14. Je-li jako způsob náhrady za odnětí vlastnického práva dohodnuto poskytnutí jiného pozemku nebo stavby, určí úřad, jaký pozemek nebo stavba přechází do vlastnictví vyvlastňovaného, a případně rozhodne také o vyrovnání rozdílu v obvyklých cenách
- 38 -
vyvlastňovaného a náhradního pozemku nebo stavby, včetně lhůty k poskytnutí tohoto (těchto) plnění. Ani tato lhůta nesmí být delší než 60 dní od právní moci rozhodnutí. Domnívám se, ač tak zákon výslovně nestanoví, že součástí rozhodnutí o věcné náhradě je také určení ceny náhradního pozemku nebo stavby v penězích. Je to logické s ohledem na případné stanovení rozdílu v cenách vyvlastněného a náhradního pozemku či stavby, a pro určení základu daně z převodu nemovitosti (viz níže).
6.6. Vracení náhrad v případě zrušení vyvlastnění V případě zrušení vyvlastnění84, je vyvlastňovaný povinen náhrady vrátit do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zrušení vyvlastnění. Náhrady za vyvlastnění podle § 10 odst. 1 je povinen vrátit v plné výši, náhrady podle § 10 odst. 2 ve výši, která dosud nebyla skutečně vynaložena. Byla-li poskytnuta náhrada ve formě jiného pozemku nebo stavby podle § 11, přechází dnem právní moci rozhodnutí o zrušení vyvlastnění poskytnutý jiný pozemek nebo stavba zpět do vlastnictví vyvlastnitele. Je nutno zdůraznit, že vracení náhrad se týká pouze vyvlastňovaného. Další oprávněné osoby náhrady nevracejí, a to z toho důvodu, že zrušením vyvlastnění se jejich práva neobnovují. V souvislosti s touto úpravou literatura85 upozorňuje na další případný problém při aplikaci. Pokud dojde ke zrušení vyvlastnění k pozemku nebo stavbě, na níž vázlo zástavní právo, toto právo zpětně neobnovuje a vyvlastňovaný se vůči vyvlastniteli, který uhradil zajištěnou pohledávku, dostává do pozice dlužníka. Tento stav může mít pro vyvlastňovaného často velice tvrdé důsledky.
6.7. Další náhrady Vyvlastnitel má nahrazovací povinnost i v případě, že k vyvlastnění ještě nedošlo, řízení o něm bylo zastaveno, žádost o vyvlastnění byla zamítnuta či vyvlastnění bylo zrušeno86 . Odpovědnosti za škodu a jinou újmu, s výjimkou náhrady za omezení dispozic s vyvlastňovaným majetkem, se vyvlastňovatel zprostí, pokud by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak.
83
§ 156 odst. 1 ObčZ K tomu víc e v subkapitole 7.8. Zrušení vyvlastnění 85 Grulich, T.: Několik poznámek k otázce vyvlastnění zastavené nemovitosti. Právní rozhledy, 2006, č. 16, s. 588-591 86 K tomu srovnej ustanovení § 19 odst. 4, § 23 odst. 4, § 24 odst. 1 a § 27 zákona o vyvlastnění 84
- 39 -
6.8. Poznámka z oblasti finančního práva Dojde-li při vyvlastnění k odnětí vlastnického práva, jedná se o úplatný převod vlastnictví k nemovitosti, který je předmětem daně z převodu nemovitostí podle zákon o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí87 . V případě poskytnutí peněžité náhrady za vyvlastnění je otázka, co je předmětem daně a kdo je poplatníkem jasná. Předmětem je úplatný převod nemovitosti (§ 9 odst. 1) a poplatníkem nabyvatel, tj. vyvlastnitel (§ 8 odst. 1 písm. b). Ovšem v případě, kdy dojde k poskytnutí věcné náhrady podle § 11 zákona o vyvlastnění, a tím ve své podstatě ke směně, se situace komplikuje. Pro směnu nemovitostí obecně platí, že poplatníkem jsou obě dvě strany převodce i nabyvatel, kteří jsou povinni zaplatit daň společně a nerozdílně. V situaci, kdy dochází k vyvlastnění, by nebylo spravedlivé požadovat po vyvlastňovaném, aby platil daň z převodu nemovitostí. Zákon na tyto situace pamatuje ve zvláštním ustanovení § 9 odst. 4 zákona o dani z převodu. Takto uskutečněné přechody se považují se za jeden přechod a daň se vybere z přechodu nemovitosti z vlastnictví vyvlastňovaného. Poplatníkem je tedy opět pouze vyvlastnitel. Základem daně je výše náhrady za vyvlastnění stanovená v rozhodnutí, kterým se provádí vyvlastnění. Došlo-li k dohodě o věcné náhradě, určí se základ z ceny náhradního pozemku nebo stavby, popř. ještě v součtu/rozdílu se sumou peněz, které byly použity pro vyrovnání rozdílu mezi vyvlastněným a náhradním pozemkem nebo stavbou88. Sazba daně činí 3 % ze základu daně. Daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí je povinen podat vyvlastňovatel nejpozději do konce třetího měsíce po měsíci, v němž rozhodnutí nabylo právní moci 89. V této lhůtě je také splatná daň z převodu nemovitostí. Odborná literatura90 však odlišně od zákona říká, že lhůta pro podání daňového přiznání běží od nabytí vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění. Činí tak zřejmě z procesní opatrnosti. Okamžik vykonatelnosti rozhodnutí o vyvlastnění splývá s okamžikem nabytí právní moc91. Ovšem dostane-li se rozhodování o vyvlastnění do stadia řízení před soudem, může být okamžik nabytí právní moci a vykonatelnosti oddělen. Ve fázi, kdy je podáno dovolání, 87
Publikován pod č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z převodu) K tomu víc e podkapitola Formy náhrady 89 § 21 odst. 2 písm. d) zákona o dani z převodu 90 Např.: Doležal, J. a kolektiv : Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. 91 § 74 správního řádu 88
- 40 -
je již rozhodnutí v právní moci (jinak by dovolání nebylo přípustné) a tato již nemůže být odložena, avšak vykonatelnost odložena být může (na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu, že řízení o vyvlastnění může být skončeno, s výjimkou ústavní stížnosti, až rozhodnutím Nejvyššího soudu, lze považovat za taktické vyčkat až na okamžik, kdy nabude právní moci jeho rozhodnutí. Dojde-li ke zrušení vyvlastnění do 3 let od dne, kdy rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moc, může daňový subjekt (vyvlastnitel) požádat Finanční ředitelství o prominutí daně. Lhůta pro podání žádosti o prominutí je tříletá a běží od dne, kdy došlo k rozhodné skutečnosti, tj. od dne, kdy bylo vyvlastnění zrušeno.
- 41 -
7. Vyvlastňovací řízení před správním orgánem
7.1. Vyvlastňovací řízení Vyvlastňovací řízení (dále také jen řízení) je zvláštním druhem správního řízení v režimu zákona o vyvlastnění, a to mj. již vzhledem ke svým hmotně právním podmínkám92 . Zákon o vyvlastnění jej definuje jako řízení o odnětí nebo omezení vlastnického práva, nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě, o přechodu vlastnického práva nebo o nebytí práva odpovídajícího věcnému břemeni k tomuto pozemku nebo stavbě a o poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo stavbě93. Subsidiárně, pro otázky v zákoně o vyvlastnění neupravené, se pro vyvlastňovací řízení použije také správní řád94 . Vyvlastňovací řízení musí předcházet zahájení uskutečňování záměru. Nelze vyvlastnit zpětně a tím legalizovat fakticky dosažený stav. Vznikla-li již stavba na cizím pozemku bez předem získaných práv k němu, jedná se o neoprávněnou stavbu. K úpravě takového stavu slouží žaloba na vypořádání vzájemných vztahů vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Tato žaloba představuje „jiný způsob“ získání práv k pozemku nebo stavbě95 , a vyvlastnění proto není přípustné.
7.2. Vyvlastňovací úřad Ústředním orgánem ve věcech vyvlastnění je Ministerstvo pro místní rozvoj 96. Samotné řízení je vedeno před vyvlastňovacím úřadem (dále jen úřad), kterým je: a) obecní úřad obce s rozšířenou působností97 , b) Magistrát hlavního města Prahy, c) Magistrát územně členěného statutárního města.
92
Madar, Zdeněk a kolektiv: Slovník českého práva. Praha: Linde Praha,a.s., 2002. str. 1735 § 2 písm. d) zákona o vyvlastnění 94 § 29 tamtéž (pozn. 93) 95 K tomu víc e subkapitola Účelu vyvlastnění n elze dosáhnout jinak. 96 § 14 zákona č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, ve znění pozdějších předpisů 97 Seznam obcí uveden v příloze č. 2 zákona č. 314/2002 Sb. o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění pozdějších předpisů 93
- 42 -
Výjimku z takto určené věcné působnosti tvoří speciální vyvlastňovací úřady podle zákona o pozemních komunikacích a zákona o drahách. Při rozhodování postupují i tyto speciální úřady podle zákona o vyvlastnění.98 Působnost ve věcech vyvlastnění je vykonávána jako přenesená působnost, je výkonem státní správy, při kterém jsou obce a její orgány povinny řídit se zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy a v jejích mezích také usneseními vlády a směrnicemi ústředních orgánů státní správy 99. Místní příslušnost úřadu je určena místem, kde se vyvlastňovaná nemovitost nachází (forum rei sitae). Pokud se nemovitost nachází ve správním obvodu více úřadů (tato situace je označována jako konflikt o místní příslušnost), rozhodne o tom, který z úřadů provede řízení, nejbližší společně nadřízený správní orgán usnesením. Je-li vyvlastnitelem, vyvlastňovaným či jiným účastníkem řízení obec, hlavní město Praha či kraj, jehož úřad (magistrát) je podle obecně určené místní příslušnosti zároveň povinen k provedení řízení, hovoříme o střetu zájmů. V tomto případě není možné, aby tento úřad rozhodoval, proto rozhodne krajský úřad (v případě obce) ne bo ústřední správní úřad (v případě hl. města Prahy a krajů) usnesením o tom, že řízení provede jiný vyvlastňovací úřad působící v jeho správním obvodu. Funkční příslušnost, tj. určení odboru věcně příslušného orgánu, který bude rozhodovat, je (resp. měla by být) upravena organizačním řádem tohoto orgánu. Například ve statutárním městě Brně bude o vyvlastnění rozhodovat odbor územního a stavebního řízení100 .
7.3. Účastníci řízení Účastníci vyvlastňovacího řízení jsou taxativně vymezeni v § 17. Z logiky věci je jím vždy: -
Vyvlastnitel, tj. ten, kdo se domáhá, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě, aby v jeho prospěch bylo k pozemku nebo stavbě zřízeno věcné břemeno nebo aby k nim bylo zrušeno nebo omezeno právo vyvlastňovaného odpovídající věcnému břemeni;
-
Vyvlastňovaný, tj. vlastník vyvlastňovaného pozemku nebo stavby nebo ten, kdo k nim má právo odpovídající věcnému břemeni
98
Doležal, J. a kolektiv : Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. str. 347 Průcha, P.: Správní právo. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2004. Str. 191 100 Jak vyplývá ze Schématu řízení statutárního města Brna a Magistrátu města Brna. Dostupný z: http://www.brno.cz/ *citováno 15.2.2008+ 99
- 43 -
V souvislosti s rovností vlastnictví je nutno podotknout, že vyvlastnitelem může být kdokoliv. Pro posouzení veřejnosti zájmu, pro nějž se má vyvlastnění provést, není rozhodné, zda je vyvlastnitelem stát, kraj, obec, jiná osoba veřejného práva, právnická či fyzická osoba. Stejně tak i vyvlastňovaným může být osoba soukromého či veřejného práva, i když možnost, že jím bude stát, kraj, obec nebo jiná osoba veřejného práva se pohybuje spíš v rovině teoretické. Dalšími účastníky řízení jsou tzv. třetí osoby, jejichž práva v souvislosti s vyvlastněním jsou upraveny zejména v části třetí zákona o vyvlastnění. Jsou jimi: -
Zástavní věřitel, tj. ten, kdo má pohledávku zajištěnou zástavním právem na vyvlastňovaném pozemku nebo stavbě;
-
Podzástavní věřitel, tj. ten, kdo má pohledávku zajištěnou zastavením pohledávky zajištěné zástavním právem na vyvlastňovaném pozemku nebo stavbě;
-
Oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká;
-
Nájemce pozemku nebo stavby, jichž se vyvlastění týká, nebo jejich částí s výjimkou nájemce bytu;
-
Oprávněný a povinný, byla-li stavba nebo pozemek, jichž se vyvlastnění týká, převedena k zajištění práva.
Postavení účastníka řízení může mít též správce dědictví, dědici zůstavitele, popř. stát, má-li nabýt dědictví dle zvláštního předpisu101 , v případě, že předmět vyvlastnění je zároveň předmětem dosud neskončeného dědického řízení, nebo účastník již zahájeného vyvlastňovacího řízení v jeho průběhu zemřel. Za stát jedná v těchto případech Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových102 . Účastníkům, kteří nejsou známi, není znám jejich pobyt, či kterým se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ustanoví úřad opatrovníka. Toto ustanovení § 17 odst. 4 v porovnání s ustanovením správního řádu rozšiřuje povinnost správního orgánu ustanovit opatrovníka také na osoby, kterým je právo omezováno (nejen odnímáno).
101
srov. např. Havlan, P.: Majetek státu v platné právní úpravě. Praha: Linde, a.s., 2006. str.122-3 § 1 odst.2 a § 2 zákona č. 201/2002 Sb. o úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů 102
- 44 -
7.4. Zahájení řízení Vyvlastňovací řízení se zahajuje pouze na žádost vyvlastnitele. Jak již bylo uvedeno, vyvlastnitelem může být kdokoliv, je však nutno upozornit, že některé zvláštní zákony103 stanovící účel vyvlastnění okruh osob, které mohou být navrhovatelem, omezují. Obsah žádosti podléhá obecné úpravě podání ve správním řádu a speciální úpravě ve vyvlastňovacím zákoně. Náležitostmi žádosti jsou: - Náležitosti podle správního řádu (§ 37 a § 45) a) Informace o osobě žadatele: Fyzická osoba je povinna uvést své jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu, popř. jinou adresu pro doručování; pokud o žádost související s podnikatelskou činností fyzické osoby, je povinna uvést jméno, příjmením (popř. také dodatek odlišující osobu podnikatele), druh podnikaní, identifikační číslo adresu zapsanou v obchodním rejstříku či jiné evidenci jako místo podnikání, popř. jinou adresu doručování. Právnická osoba je povinna uvést název nebo obchodní firmu, identifikační číslo, adresu sídla, popř. jinou adresu pro doručování. b) Označení správního orgánu, jemuž je žádost určena c) Informace o tom co žadatel žádá, čeho se domáhá (popř. označení věci, které se týká) d) Označení dalších účastníků, kteří jsou žadateli známi e) Podpis osoby žadatele - Náležitosti dle zákona o vyvlastnění (§ 18 odst. 2) a) Označení pozemku nebo stavby, jichž se vyvlastnění týká, a práv třetích osob na nich váznoucích, b) Doložení skutečností nasvědčujících tomu, že byly splněny podmínky pro vyvlastnění: Vyvlastnitel je povinen uvést konkrétní účel s odkazem na příslušný zvláštní zákon podle § 3 odst. 1 vyvlastňovacího zákona a jeho konkrétní ustanovení.; c) Údaj o tom, jakého vyvlastnění se vyvlastnitel domáhá: V žádosti je nutno uvést v jakém rozsahu je vyvlastnění požadováno, zda postačí omezení vlastnického práva či věcného břemene, nebo bude nutné úplné odnětí práva.; d) Údaj o tom, v jaké lhůtě a jakým způsobem vyvlastnitel zahájí uskutečňování účelu vyvlastění: Stanovení lhůty pro zahájení realizace účelu, pro který je vyvlastňováno, závisí především na tomto konkrétním účelu. Vyvlastnitel, který má o projektu nejvíc informací, může nejlépe odhadnout délku této lhůty. Konečné rozhodnutí je ovšem na úřadu (§ 24 odst. 2 písm. g).
- 45 -
Zákon o vyvlastnění stanoví také povinné přílohy žádosti (§ 18 odst. 3), a to: a) Výpis z katastru nemovitostí a kopii katastrální mapy o pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká; b) Listiny prokazující vlastnictví a jiná věcná práva k pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká, nelze-li je zjistit z údajů uvedených v Katastru nemovitostí České republiky; c) Kopii územního rozhodnutí, vyžaduje-li jeho vydání pro daný účel vyvlastnění zvláštní právní předpis a není-li stavební úřad, který je vydal, současně vyvlastňovacím úřadem; d) Listiny prokazující splnění podmínky vyvlastnění uvedené v § 5; e) Znalecký posudek potřebný ke stanovení výše náhrad podle § 10 odst. 1 vyhotovený na žádost vyvlastňovaného nebo s jeho souhlasem na žádost vyvlastnitele, nebudou zahrnuty náklady s vyvlastněním související (§ 10 odst. 2), které prokazuje vyvlastňovaný. Nemá-li žádost náležitosti stanovené zákonem nebo trpí-li jinými vadami, uplatní se obecná úprava podle správního řádu. Správní orgán pomůže žadateli vady odstranit nebo vyzve k jejich odstranění v přiměřené lhůtě, kterou mu určí. Současně může řízení přerušit. Žadatel může zúžit předmět své žádosti, nebo ji vzít zpět až do doby vydání rozhodnutí ve věci.
7.5. Postup v řízení a ústní jednání O zahájení vyvlastňovacího řízení úřad písemně vyrozumí účastníky řízení doručením do vlastních rukou. Doručování se řídí subsidiárně použitelným správním řádem. Zvláštní úprava je použita pro doručování veřejnou vyhláškou, kdy zákon o vyvlastnění stanoví, že ho nelze použít. Výjimkou je doručování neznámým účastníkům nebo účastníkům neznámého pobytu.104 O řízení musí být uvědomen také katastrální úřad, který o zahájení řízení zapíše do Katastru nemovitostí České republiky poznámku105, týká-li se vyvlastnění nemovitosti, která je v něm evidována. Od okamžiku doručení oznámení o zahájení řízení jsou veškeré právní úkony, kterými vyvlastňovaný převádí, pronajímá či jinak zatěžuje pozemek nebo stavbu, kterých 103
Např. zákon o státní památkové péči § 29 odst. 1 zákona o vyvlastnění 105 § 9 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů 104
- 46 -
se vyvlastnění týká, neplatné. Neuplatní se ani smluvní a jiná zákonná předkupní práva k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě. O těchto účincích musí být vyvlastňovaný poučen. Za toto omezení mu náleží náhrada ve výši újmy způsobené 106 . Následně vyvlastňovací úřad nařídí ústní jednání tak, aby o něm byli účastníci řízení a další osoby, jejichž přítomnosti je třeba, uvědomeni nejméně 30 dnů přede dnem, kdy se má konat. Ústní jednání je zásadně neveřejné107 . V oznámení musí být účastníci poučeni o tom, že námitky proti vyvlastnění a důkazy k jejich prokázání, mohou být uplatněny nejpozději při ústním jednání, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout a k takto pozdě uplatněným námitkám a důkazům se nepřihlíží108. Stejně tak nelze přihlížet k námitkám, jež již byly zamítnuty v územním řízení.
7.6. Přerušení a zastavení řízení 7.6.1.
Přerušení řízení
Podmínky přerušení řízení jsou obecně upraveny ve správním řádu. Speciální důvody jsou stanoveny v ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ve kterém se stanoví, že řízení bude přerušeno, jestliže o stejném pozemku, stavbě nebo věcnému břemenu již probíhá jiné vyvlastňovací řízení, a to až do doby, než bude dříve zahájené řízení pravomocně skončeno.
7.6.2.
Zastavení řízení
Pro zastavení řízení platí rovněž obecné podmínky stanovené správním řádem. Podle vyvlastňovacího zákona vyvlastňovací úřad řízení zastaví také z důvodu, že v jiném vyvlastňovacím řízení již bylo pravomocně rozhodnuto o vyvlastnění vůči stejnému pozemku, stavbě nebo věcnému břemenu způsobem, který vylučuje provést navrhované vyvlastnění (hovoříme o překážce vyvlastnění). Stejně tak učiní, jestliže v průběhu řízení došlo k dohodě o získání práv k pozemku nebo stavbě potřebných k uskutečnění účelu vyvlastnění. Proti rozhodnutí o zastavení řízení se lze odvolat. Výjimku tvoří situace, kdy k zastavení došlo z důvodu dosažení dohody o právech k pozemku nebo stavbě. Dojde-li k zastavení vyvlastňovacího řízení o nemovitost, která je zapsána v katastru nemovitostí, oznámí tuto skutečnost vyvlastňovací úřad katastrálním úřadu a ten zruší
106 107
K tomu víc e v kapitole Další náhrady § 49 odst. 2 správního řádu
- 47 -
poznámku zapsanou podle § 19 odst. 1 vyvlastňovacího zákona bezodkladně poté, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nabyde právní moci.
7.7. Rozhodnutí Nebylo-li v řízení prokázáno splnění podmínek pro vyvlastnění, vyvlastňovací úřad v rozhodnutí žádost zamítne. Vznikla-li v souvislosti s podáním žádost, která bylo posléze takto zamítnuta, vyvlastňovanému škoda nebo jiná újma, má právo na její náhradu, ledaže by ke škodě či jiné újmě došlo i jinak. Týká-li se rozhodnutí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, postupuje se ve vztahu k poznámce stejně jako v případě zastavení řízení. Pokud vyvlastňovací úřad dospěje k názoru, že podmínky pro vyvlastnění splněny byly, rozhodne v závislosti na tom, co vyžaduje účel vyvlastnění, o: - zrušení práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká; nebo - omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene ve prospěch vyvlastnitele a vymezí jeho obsah; nebo - odnětí vlastnického práva vyvlastňovaného k pozemku nebo stavbě a o jeho přechodu na vyvlastnitele. Rozhodnutí podle předchozích bodů má konstitutivní účinky. Zápis práv k nemovitostem zapisovaným do katastru nemovitostí, která vyplývají z rozhodnutí o vyvlastnění, se provede záznamem na základě pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění109. Záznam nemá vliv na změnu práva. Součástí rozhodnutí je dále: - určení práv spojených s pozemkem, stavbou nebo jejich částí, která vyvlastněním nezaniknou; - určení výše náhrady pro vyvlastňovaného, popř. i nájemce a oprávněného z věcného břemene, jejichž práva vyvlastněním zanikají, a lhůty, ve které je vyvlastnitel povinen náhrady zaplatit; - došlo-li k dohodě o věcné náhradě za vyvlastnění, určení, jaký pozemek nebo stavba přechází do vlastnictví vyvlastňovaného, popř. také o vyrovnání rozdílu v obvyklé ceně vyvlastněného a náhradního pozemku nebo stavby a lhůtě k poskytnutí plnění - a další náležitosti dle zákona110. 108
označováno jako zásada koncentrace řízení Srov. zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a prováděcí předpis k zákonu o vyvlastnění pokyn ČÚZK č. 888/2007-22 110 § 24 odst. 2 zákona o vyvlastnění 109
- 48 -
Významnou částí rozhodnutí o vyvlastnění je určení lhůty a způsobu zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění. Tato lhůta, ve které je vyvlastnitel povinen zahájit realizaci účelu vyvlastnění, nesmí být delší než 2 roky. Úřad může tuto lhůtu samostatným rozhodnutím prodloužit maximálně o další dva roky, a to v případech hodných zvláštního zřetele a pouze na žádost vyvlastnitele podanou před uplynutím lhůty uvedené v rozhodnutí o vyvlastnění a pouze jednou. Povinnou součástí rozhodnutí je poučení111. Jeho obsah je obecně stanoven správním řádem. Zákonem o vyvlastnění stanoví navíc zvláštní povinnost poučit o: - podmínkách složení náhrady do úschovy u soudu nebo soudního komisaře, - možnosti a podmínkách zrušení vyvlastnění, - odvolání proti rozhodnutí (lhůtě, správním orgánu, u kterého se odvolání podává a který o něm rozhoduje) - projednání v občanském soudním řízení. Rozhodnutí o vyvlastnění nelze oznámit ústním vyhlášením, musí být oznámeno doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou účastníkům řízení. Nestanoví-li zákon o vyvlastnění jinak, platí pro veškeré otázky týkající se rozhodnutí (jeho obsahu, formy, lhůty pro vydání, oznámení, právní moci aj.) obecná úprava ve správním řádu.
7.7.1.
Odvolání proti rozhodnutí
Proti rozhodnutí o vyvlastnění se lze odvolat. Podmínky podání odvolání a řízení o něm zákon o vyvlastnění speciálně neupravuje, platí proto obecná úprava ve správním řádu. Včas podané odvolání proti rozhodnutí o schválení vyvlastnění má odkladný účinek, který nelze vyloučit. Správní řád umožňuje uvést v rozhodnutí více výroků a podat odvolání jen vůči jednotlivému výroku. Obecně platí, že odvoláním proti jednotlivému výroku, nabývá zbytek výrokové části právní moci, umožňuje-li to povaha napadaného výroku a celé věci112. Tato úprava v případě rozhodnutí o vyvlastnění neplatí. Odvoláním proti jednotlivému výroku nenabývají právní moci ani výroky ostatní. Výjimkou je odvolání jen proti výroku podle § 24 odst. 2 písm. e) nebo f), anebo jen proti výroku o náhradě nákladů řízení.
111 112
§ 68 odst. 1 správního řádu § 82 odst. 3 správního řádu
- 49 -
7.8. Zrušení vyvlastnění Zákon o vyvlastnění v ustanovení § 26 stanoví podmínky, při jejichž splnění může vyvlastňovaný žádat úřad o zrušení vyvlastnění. Důvody pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění spočívají v těchto skutečnostech: - vyvlastnitel nezaplatil vyvlastňovanému náhradu za vyvlastění do 30 dnů od uplynutí lhůty určené ve výroku rozhodnutí podle § 24 odst. 2 písm. c); - vyvlastnitel nezahájil uskutečňování účelu vyvlastňování ve lhůtě určené v rozhodnutí o vyvlastnění, příp. v prodloužené lhůtě podle § 25 odst. 4; - před uplynutím lhůty pro zahájení realizace vyvlastnění bylo zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku nebo stavby pro daný účel. Úřad žádosti vyvlastňovaného ze zákona vyhoví, je-li naplněna alespoň jedna z uvedených podmínek. Vyvlastňovaný nabývá odňatá či omezená práva zpět dnem právní moci rozhodnutí o této žádosti. Obnovení se netýká práv třetích osob, účinky vyvlastnění podle § 6, § 7 odst. 2 a § 9 zůstávají zachovány i po rozhodnutí o jeho zrušení. O vracení náhrad vyplacených při vyvlastnění již bylo pojednáno v kapitole 6.6.
- 50 -
8. Projednání vyvlastnění v řízení před soudem
8.1. Kompetenční spor Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu je rozhodnutím správního orgánu, k jehož projednání je podle soudního řádu správního příslušný správní soud113 . Ovšem zároveň jde o rozhodnutí, kterým je rozhodováno o vlastnickém právu a tedy o věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, a které proto podléhá projednání v občanském soudním řízení114 . Otázka, která soustava soudů je příslušná k projednání rozhodnutí, nebyla v minulosti upravena, a proto byla dlouho značně nejasná. Judikatura postupně dospěla k názoru, že je nezbytné rozlišovat, zda je předmětem řízení otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem zřizovaným správním aktem, či zda je předmětem řízení spor o vlastnické právo115. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu § 68 písm. b) s.ř.s.; jeho přezkum tak náleží do pravomoci správních soudů, a nikoliv soudů obecných. Rozhodnutím ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady.116 Na základě toho byla praktikována dvoukolejnost přezkumu. Dvoukolejnost přezkumu však nebyla překonána ani po zavedení nové úpravy zákona o vyvlastění. Ustanovení § 28 odst. 1 totiž interpretaci ve smyslu dvoukolejnosti umožňuje (a literatura117 se jí přidržela), když nestanoví jasně, kdo je příslušný k přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění. V této situaci byl pro rozhodnutí o tomto kompetenčním sporu podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů118 zřízen zvláštní senát, který usnesením rozhodl takto: Počínaje účinností zákona o vyvlastnění (zákon č. 184/2006 Sb.), tj. ode dne 1. ledna 2007, zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění
113
§ 4 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (s.ř.s) § 244 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř) 115 srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 5/2003 116 srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 47/2003 -50, také publikovaný ve Sb. NSS 448/2005 117 např. Doležal, J. a kolektiv.: Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. str. 363 114
- 51 -
ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení, a to soudy krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a n. o. s. ř.). To, že vyvlastňovací správní akt byl vydán před rozhodným datem, na tom nic nemění, protože zákon o vyvlastnění tuto otázku v přechodných ustanoveních nijak odchylně neřešil; proto se od rozhodného data užije v plném rozsahu nová právní úprava.119
8.2. Řízení před soudem Podle nejnovější judikatury jsou tedy k přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění v celém rozsahu příslušné obecné soudy. Pro řízení platí právní úprava obsažená v části páté a přiměřeně též částí první až čtvrté občanského soudního řádu120 . Speciální úprava řízení je provedena zákonem o vyvlastnění v § 28. Řízení může být zahájeno jen na návrh (tj. žalobou), k němuž je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Obsah žaloby se řídí obecnými ustanoveními občanského soudního řádu121 , lhůta pro její podání činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, její zmeškání nelze prominout. Podání žaloby má odkladný účinek na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Žalobu může vzít účastník, jenž ji podal, vzít zpět zcela nebo zčásti. Podle speciálního ustanovení vyvlastňovacího zákona je k projednání žaloby v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, místní příslušnost se určí podle polohy nemovitosti122 . Účastníky řízení jsou navrhovatel a ti, kdož byli účastníky ve vyvlastňovacím řízení. Okruh účastníků nesmí být v průběhu řízení měněn. V řízení platí zásada koncentrace řízení. Soud není vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem, má možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem, skutková zjištění správního orgánu může vzít též za své. Soud může v řízení rozhodnout takto: a) zamítnout žalobu, byla-li podána opožděně nebo osobou neoprávněnou nebo není-li přípustná, nebo dospěje-li soud k názoru, že rozhodnutí správního orgánu ve věci je správné.
118
Publikován pod č. 131/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů Srov. usnesení č.j. Konf 4/2007-6, zveřejněný také ve Sb. NSS 1312/2007 120 § 245 o.s.ř. 121 § 246 odst. 2 o.s.ř. 122 § 250 odst. 2 o.s.ř. 119
- 52 -
b) zastavit řízení, byla-li vzata žaloba zpět a ostatní účastníci řízení se zpětvzetím souhlasí. c) rozhodnout rozsudkem, dospěje-li k závěru, že ve věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl vyvlastňovací úřad. Rozsudek nahrazuje rozhodnutí vyvlastňovací úřadu v rozsahu, v jakém je rozsudkem dotčeno. Proti rozhodnutí soudu v prvním stupni lze podat odvolání, případně dovolání.
- 53 -
9. Vyvlastnění ve zkráceném řízení Podtitul této kapitoly by mohl znít „Vyvlastnění podle zákona o zajišťování obrany České republiky“. Tento zákon123 stanovuje povinnosti státních orgánů, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob k zajišťování obrany České republiky (dále jen "obrana státu") před vnějším napadením a odpovědnost za porušení těchto povinností. V ustanovení §§ 45 zákona o zajišťování obrany České republiky (dále jen „zákon o zajišťování obrany“) je stanoveno, že za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu lze pro účely zajištění obrany České republiky výjimečně vyvlastnit ve zkráceném řízení nezbytné nemovité a movité věci a práva k nim, nelze-li je získat jinak. Vyvlastnění ve zkráceném řízení se od výše uvedené úpravy podle zákona o vyvlastnění liší hned v několika bodech. Na rozdíl od vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění není možné vyvlastnění provést kdykoliv, ale pouze za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. V ústavním zákoně o bezpečnosti České republiky124 nalezneme vymezení stavu ohrožení státu a válečného stavu v čl. 2. Dojde-li k bezprostřednímu ohrožení svrchovanosti, územní celistvosti, demokratických základů České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřního pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví, majetkových hodnot nebo životního prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace vyhlásit nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. Přičemž platí, že válečný stav se vyhlašuje vždy pro celé území státu a o jeho vyhlášení rozhoduje Parlament, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení 125. Stav ohrožení státu lze vyhlásit i pro jeho omezené území, vyhlašuje ho Parlament na návrh vlády, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost nebo demokratické základy státu126. Vyvlastnit ve zkráceném řízení lze pouze za účelem zajištění obrany České republiky. Obranou státu se rozumí souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku
123
Publikován pod č. 222/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o zajištění obrany České republiky) 124 Publikován pod č. 110/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů 125 Srov. čl. 43 odst. 1 Ústavy České republiky 126 Blíže: Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář, 2. Díl, Práva a svobody. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. str. 381a n.
- 54 -
před vnějším napadením, zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému127. Předmětem vyvlastnění mohou být na rozdíl od vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění nejen pozemky nebo stavby, ale všechny movité i nemovité věci a práva k nim, které jsou k dosažení účelu nezbytné a nelze-li je získat jinak. Zvláštností je také stanovení velice krátkých lhůt pro úkony v řízení v porovnání s vyvlastněním dle zákona o vyvlastnění (viz níže). Řízení o vyvlastnění se zahajuje podáním návrhu, který může podat pouze správní úřad. V návrhu na vyvlastnění ve zkráceném řízení je nutno označit nemovitou nebo movitou věc, jejíž vyvlastnění navrhuje, důvody vyvlastnění, důvody, pro něž nelze věc získat jinak, účastníky, jichž se vyvlastnění týká a potvrzení o tom, že jde o vyvlastnění k účelům
zajišťování obrany
státu,
vydané
Ministerstvem
obrany, není-li
samo
navrhovatelem. Návrh se podává obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (dále v této kapitole jen úřad), který je k provedení řízení příslušný. Příslušnost se určuje podle: a) polohy nemovitosti, tj. obvodu, v kterém se nemovitost nachází; nachází-li se nemovitost v obvodu několika úřadů, určí Ministerstvo vnitra, který úřad vyvlastnění uskuteční; b) podle místa trvalého pobytu fyzické osoby (nebo sídla právnické osoby), která je vlastníkem movité věci. O zahájení řízení úřad uvědomí účastníky řízení a stanoví jim lhůtu pro vyjádření, která nesmí být kratší než 3 dny. Před uplynutím této lhůty úřad provede místní šetření, při kterém ocení věc, která je předmětem vyvlastnění. K ocenění se použijí zvláštní právní předpisy platné v době zahájení řízení. Rozhodnutí o vyvlastnění je nutno vydat do 7 dnů od zahájení řízení. Jeho obsahem je výrok, odůvodnění (bez utajovaných informací a údajů, které by je mohly ohrozit), rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění a poučení o odvolání. V poučení o odvolání je nutno uvést označení správního úřadu, ke kterému se lze odvolat, lhůtu pro odvolání a poučení o tom, že odvolání nemá odkladný účinek. Ani vyvlastnění za účelem zajištění obrany státu nelze realizovat bez náhrady. Náhrady za vyvlastnění vyplácí Ministerstvo financí na návrh příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který jej podá do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Nárok na náhradu se nepromlčuje.
127
§ 2 odst. 1 zákona o zajištění obrany České republiky
- 55 -
10.
Srovnání úpravy vyvlastnění v ČR s úpravou
ve vybraných zemích
10.1. Slovenská republika Slovenská úprava vyvlastnění je do značné míry podobná české, což je dáno dlouholetou existencí společného státu. Stejně jako česká úprava vychází ta slovenská z ústavního zakotvení – zcela totožně je vyvlastnění upraveno v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, navíc jej zakotvuje i ústavní zákon č. 460/1992 Zb. 128 Zákonná úprava vyvlastnění je obsažena v občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Zb., ustanovení § 128 odst. 2). Obecný vyvlastňovací předpis, kterým je v České republice zákon o vyvlastnění, dosud vydán nebyl, stále ho proto suplují ustanovení §§ 108 - 116 dosud platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Účely, pro které je možno ve veřejném zájmu vyvlastnit, jsou stanoveny speciálními právními předpisy. Úprava vyvlastnění byla od rozdělení Československa několikrát novelizována. Změny se dotkly především rozšíření účelů vyvlastnění. Vyvlastnění může být uskutečněno např. za účelem významné investice, tj. stavba určená na výrobu, jejíž výstavbu bude zabezpečovat a výrobu v ní provozovat právnická osoba se sídlem na území Slovenské republiky, pokud finanční prostředky potřebné na uskutečnění stavby jsou ve výši nejméně 1 miliardy Sk investičních nákladů, plánovaný objem výroby anebo zaměstnanost jsou národohospodářsky významné a vláda Slovenské republiky o ní rozhodla, že její uskutečnění je ve veřejném zájmu129 . Novelizací prošla též úprava peněžní náhrady za vyvlastnění. Nejnověji se její výše určuje podle tržní ceny určené znaleckým posudkem, a pro účely vyvlastnění se za tržní cenu nemovitosti považuje cena stejné nebo srovnatelné nemovitosti ve stejném čase, ve stejném místě a ve srovnatelné kvalitě. Na konci roku 2007 byl schválen zákon (zák. č. 669/2007 Z. z. o jednorazových mimoriadnych opatreniach v príprave niektorých stavieb diaľnic a ciest pre motorové vozidlá a o doplnení zákona NR SR č. 162/1995 Z. z. o katastri nehnuteľností), který umožňuje výstavbu silnice na soukromé parcele i bez souhlasu vlastníka130 . Pokud majitel
128
Text je dostupný např. na webových stránkách Úřadu vlády Slovenské republiky, web: http://www-8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1013 *citováno 13.3.2008+ 129 Zakotveno zákonem č. 175/1999 Z.z. 130 Pavel, M.: Slovenský prezident dal zelenou kontroverznímu zákonu o dálnicích. *citováno 3.1.2008+ Dostupné z: http://www.ihned.cz
- 56 -
nebude ochoten půdu prodat, může dojít podle tohoto zákona k vyvlastnění. Majetkové vyrovnání přitom bude nutno doložit až při kolaudaci stavby, (doposud se muselo dořešit před začátkem výstavby). Provoz na dálnici bude možno dokonce zahájit ještě před kolaudací. Tato úprava platí pouze pro zákonem vymezené úseky dálnic, Slovensko se tímto krokem snaží zrychlit přípravu a realizaci staveb. S úpravou vyvlastnění podle tohoto zákona nesouhlasí opoziční poslanci, kteří napadli u Ústavního soudu Slovenské republiky pro rozpor s čl. 12 odst. 1 v spojení s čl. 20 odst. 1, čl. 13 odst. 4 v spojení s čl. 20 odst. 1, 4 ústavy a s čl. 1 Protokolu č. 1 k Dohovoru131 . S podobně problematickými zákony se čas od času potýká i Česká republika, jak tomu například je v případě zákona č. 544/2005 Sb. o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R - 24L letiště Praha Ruzyně132 .
10.2. Spolková republika Německo Německá ústava, označovaná jako Základní zákon, zakotvuje vyvlastnění v čl. 14 odst. 3. Vyvlastnění je chápáno jako odnětí nebo zatížení majetku nebo jiných práv na pozemcích nebo jejich částech, a je přípustné pouze k obecnému prospěchu, ze zákona nebo na základě zákona, který upravuje způsob a míru odškodnění. Odškodnění za zásah do majetkových nebo jiných práv se provádí penězi, pozemky nebo poskytnutím jiných práv. Hodnota odškodnění se stanoví dle objektivních měřítek nezávislou znaleckou komisí. Z procesní stránky lze zmínit, že řízení se zahajuje na základě žádosti a provádí ho vyvlastňovací úřad. Proti rozhodnutí úřadu se lze odvolat ke správnímu soudu, v konečné fázi je k přezkumu pravomocný Spolkový správní soud.
10.3. Francie Základem francouzského právního řádu je ústava francouzské republiky z roku 1958 (tzv. ústava Páté republiky), která odkazuje mj. i na Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.133 Vyvlastnění upravuje článek 17 Deklarace. Vyvlastňovací řízení probíhá v několika fázích. Proti jednotlivým rozhodnutím, která jsou v jejich rámci vydána, se lze odvolat. V první fázi je zkoumán veřejný zájem na
131
Jak je patrné z přehledu aktuální rozhodovací činnosti Ústavního soudu Slovenské republiky. Dostupné z: http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=akt_cin [citováno 16.3.2008]). Protokolem a Dohovorem je zde myšlena Evropská úmluva o lidských právech a její Dodatkový protokol. 132 Podrobně viz Problematický zákon o ruzyňském letišti. Aktualita. Právní rozhledy 2006, č. 2, str. II
- 57 -
provedení vyvlastnění. Součástí zkoumání veřejného zájmu je veřejné připomínkové řízení. Následuje fáze vymezení vyvlastňované nemovitosti a vyhlášení její převoditelnosti. Ve třetí fázi je dosavadní postup a jeho výsledky přezkoumán soudem. Vyšlo-li při přezkumu najevo, že vyvlastňovací proces byl v souladu s právními předpisy, rozhodne soud o převodu nemovitosti a určí též výši a způsob náhrady. Držby vyvlastňované nemovitosti je možné se ujmout teprve jeden měsíc po jejím zaplacení.
10.4. Spojené království Velké Británie a Severního Irska Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen Británie) je kolébkou angloamerického typu právní kultury, který byl odtud rozšířen zejména do USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu. Tento typ právní kultury se vyznačuje mnohostí pramenů práva, vedle psaného práva se výrazně uplatňují soudní precedenty, právní obyčeje a literatura134. Ve vztahu ke kontinentální právní kultuře, jejíž součástí je i právní řád České republiky, působí často problémy odlišná právní terminologie. Pro český výraz vyvlastnění lze použít anglické pojmy „compulsory purchase“, „compulsory acquisition“ (především v Británii), nebo „expropriation“ či „eminent domain“ (především v USA). Británie nemá psanou ústavu, za její zdroje je považováno statutární právo (Statute Law, zákony přijaté Parlamentem, v dnešní době hlavní zdroj), zvykové právo (Common Law), ústavní konvence (Convetions of the Constitution), práce nejvýznamnějších odborníků interpretující a komentující ústavní materii (Work of Authority)135. Původní tradiční britská úprava vlastnictví založená na zvykovém právu stanovila, že každé konkrétní vyvlastnění může být provedeno jen zákonem136 . Tento systém byl později prolomen a modifikován do podoby, která existuje dnes. Provedení vyvlastnění je oprávněn žádat kdokoliv, komu přísluší pravomoc provádět vyvlastnění na základě zákona schváleného parlamentem. Stejný zákon zároveň stanoví, který orgán má pravomoc provést vyvlastnění, k jakým účelům je možno vyvlastnění provést a jaké procedurální podmínky přitom musejí být dodrženy. Obvykle je podmínkou vyvlastnění vydání vyvlastňovacího příkazu, který schvaluje Ministerstvo životního prostředí po předchozím veřejném šetření.
133
Filip, J. a kolektiv: Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004. str. 69 Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch , A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004. str. 114 135 Filip, J. a kolektiv: Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004.str. 22 136 Hoetzel, J. – Weyr, F.: Slovník veřejného práva Československého – Svazek V. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2000. str. 490 134
- 58 -
Náhrada bývá dohodnuta při řízení o převzetí nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, je její výše stanovena pozemkovým tribunálem. Obsahem náhrady je nejen tržní cena nemovitostí, ale i další náhrady (např. za ztížení užívání nevyvlastněné části nemovitosti, náhrady nákladů na přemístění rostlina strojového zřízení, náhrada škody vzniklé v souvislosti s dočasným narušením podnikání…)
10.5. Spojené státy americké 137 Z původních 13 amerických států mělo vyvlastnění v ústavě upraveno jen několik, ovšem bylo obecně přijímáno, že toto právo je neodmyslitelnou součástí suverenity státu a není třeba jeho výslovného zakotvení. V součastné době je ustanovení o vyvlastnění za spravedlivou náhradu pravidelnou součástí ústav jednotlivých států. Výjimku tvoří státy Nový Hampshire a Severní Karolina, kde však k podmínce nutné náhrady dospěla již ustálená judikatura. Ústava Spojených
států
amerických původně
ustanovení o
vyvlastnění
neobsahovala. Vyvlastnění se do ní dostalo až v roce 1791 prostřednictvím tzv. Pátého dodatku, jehož ustanovení stanoví, že soukromý majetek nesmí být odebrán pro veřejné užití bez spravedlivé kompenzace. Vyvlastnění je tedy zakotveno jak ve federální ústavě, tak v ústavách jednotlivých států, ovšem bez jasného vymezení pravomocí federální vlády a jednotlivých států. Z tohoto důvodu bylo právo federální vlády na vyvlastnění dlouhou dobu jednotlivými státy rozporováno. Precedent v této otázce byl vytvořen v kauze Kohl v. Spojené státy americké (1875), kde soud stanovil, že právo federální vlády na vyvlastnění nemůže být státem ani zvětšeno ani omezeno, a zároveň souhlas státu s vyvlastněním nemůže být odkládací podmínkou užití tohoto práva. Vývojem prošel v historii USA i pojem „public use“, tj. veřejný účel. V devatenáctém století se vymezení veřejného účel týkalo především vybudování mlýnů, cest a odvodnění pozemků. S příchodem nových dopravních prostředků, především železnice, byl pojem veřejného zájmu rozšířen i na její budování a oprávnění k vyvlastnění bylo se souhlasem vlády přidělováno soukromým společnostem uskutečňujícím stavbu železnice. (Podobně byla vyřešena otázka rozvodů plynu, elektřiny, telefonního a telegrafního spojení, vody apod.). Ve 20. století byl pojem veřejný účel dále rozšířen tak, aby umožnil státu získat
137
Pro zpracování této subkapitoly mi sloužila jako podklad publikace: Bowd er, O . a kolektiv: Basic Property Law. St. Paul: West Publishing,co., 1989. Str. 995 a n.
- 59 -
nemovitosti v chudinských čtvrtích v souladu s programem jejich odstraňování a se zajištěním nové urbanistické výstavby.
- 60 -
11.
Závěr
Vlastnictví představuje jedno ze základních lidských práv a jako takové je široce chráněno jak vnitrostátními právními řády, tak mezinárodním právem. Není však právem absolutně neomezeným, jeho meze mohou být stanoveny za podmínek uvedených v Listině základních práv a svobod zákonem. Takovým (i když krajním) zásahem do vlastnického práva je i odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, pro které náš právní řád používá pojem vyvlastnění. Listina základních práv a svobod pro něj v čl. 11 odst. 4 stanoví tyto podmínky: uskutečnění ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Podmínky stanovené Listinou jsou rozvedeny a upřesněny v dalších zákonech, přičemž zásadní roli v úpravě vyvlastnění hraje stále poměrně nový zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) přijatý s účinností od 1.1.2007. Zákon o vyvlastnění lze označit za obecný vyvlastňovací předpis. Upravuje hmotně právní podmínky vyvlastnění (kromě účelu vyvlastnění, v této otázce odkazuje na zvláštní zákony), poskytnutí náhrady za vyvlastnění, procesní podmínky a řízení o vyvlastnění, včetně jeho případného zrušení. Je třeba upozornit, že předmětem vyvlastnění podle tohoto zákona mohou být pouze pozemky nebo stavby. Přijetím zákona o vyvlastnění byla nahrazena původní úprava obsažená ve stavebním zákoně č. 50/1976 Sb. Změny se dotkly především poskytování náhrad, vázanosti účinků vyvlastnění na jejich poskytnutí, věcné působnosti vyvlastňovacích úřadů a částečně též vyvlastňovacího řízení. Vyvlastňovací řízení je zvláštním správním řízení upraveným v zákoně o vyvlastnění za subsidiárního použití správního řádu. Řízení může být zahájeno pouze na žádost vyvlastnitele. Účastníkem řízení je vyvlastnitel, vyvlastňovaný a popř. další osoby uvedené v zákoně. Orgánem, který vyvlastňovací řízení vede je vyvlastňovací úřad. Při svém rozhodování tento úřad posuzuje splnění všech podmínek stanovených pro vyvlastnění. Jedním z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších úkolů je posouzení otázky veřejného zájmu. Nestačí totiž pouze konstatovat jeho existenci, v řízení musí být posouzeno a náležitě odůvodněno, zda veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad jinými, často protichůdnými zájmy. Výsledkem vyvlastňovacího řízení je vydání rozhodnutí o vyvlastnění. Toto rozhodnutí má konstitutivní účinky, ke změně vlastnického práva dochází tímto správním
- 61 -
aktem, nikoliv zápisem do katastru nemovitostí nebo jiné evidence, jak je tomu v případě soukromoprávních převodů nebo omezení vlastnického práva. Proti rozhodnutí lze podat odvolání, možný je také jeho soudní přezkum. Otázka, zda jsou k přezkumu pravomocné obecní nebo správní soudy, není zcela jasná. Rozřešení nepřinesla ani nová úprava vyvlastnění. Dlouhou dobu byla aplikována tzv. dvoukolejnost, nejnověji judikatura dospěla k názoru, že k přezkumu jsou pravomocné obecné soudy podle hlavy páté občanského soudního řádu. Smyslem celého nastíněného procesu vyvlastnění je dosažení přechodu, popř. omezení vlastnického práva k pozemkům nebo stavbám tak, aby mohl být realizován účel, pro který k vyvlastnění dochází. Účely, pro které lze vyvlastnění připustit jsou stanoveny zvláštními zákony, kterými jsou stavební zákon, horní zákon, vodní zákon, zákon o státní památkové péči aj. Nová úprava vyvlastnění byla připravována se cílem přizpůsobit úpravu vyvlastnění novému nazírání na vlastnické právo, jeho ochranu a možnosti jeho omezení, kte ré vyvolaly celospolečenské změny po roce 1989. Záměrem bylo též odrazit v této nové úpravě zkušenosti a praktické poznatky z předešlých let s tím, že současně budou zachovány zásady a postupy, které se osvědčily nejen v České republice. Přijatý text zákona o vyvlastnění tyto úmysly zahrnuje, i když, jak vyplynulo z komentářů odborné veřejnosti (a jak bylo pojednáno v předchozím textu), není bez nedokonalostí, či nedotažeností, které se mohou negativně projevit v aplikační praxi. V tomto směru lze proto zákonodárci doporučit, aby se v budoucnosti ve vztahu k zákonu o vyvlastnění pokusil zejména o vyjasnění důsledků vyvlastnění pro zástavní věřitele, důsledků zrušení vyvlastnění pro zástavního dlužníka a v neposlední řadě o vyřešení otázky soudního přezkumu a pravomoci k němu. Judikatura Nejvyššího správního soudu, ač požívá vysoké autority, není v České republice závazným pramenem práva. Problematickými se také jeví ustanovení některých zvláštních zákonů, kterými se snaží zákonodárce urychlit uskutečňování vybraných cílů. Je nepochybné, že stavba obchvatů, dálnic, letišť aj. přináší užitek široké veřejnosti, a je v podmínkách globalizované ekonomiky podstatným předpokladem hospodářského rozvoje státu. Ani tehdy však zákonodárce nesmí zcela mimo svoji pravomoc a priori určovat, co je či není ve veřejném zájmu. Posouzení existence veřejného zájmu a jeho převahy nad ostatními zájmy je úkolem orgánů moci výkonné (ve vyvlastňovacím řízení jsou jimi vyvlastňovací úřady). Zákonodárce by se tedy pro příště měl vyvarovat podobných kontroverzních zásahů do výkonné moci. Tyto změny pak snad přispějí k překonání pochyb o vyvlastnění jako zcela legitimním institutu, které stále přetrvávají nejen u laické veřejnosti. I s odstupem doby lze - 62 -
totiž konstatovat, že se zatím nepodařilo překonat nedůvěru veřejnosti pramenící z předešlého historického vývoje, o čemž svědčí např. i novinové články z poslední doby138. Rozpaky pak podle mých zkušeností budí tento institut i u samotných vyvlastňovacích úřadů, které většinou nemají s vyvlastněním (nejenom podle nové úpravy) výraznější zkušenosti, a podle reakcí mají před tímto institutem řekněme ostych.
138
Nejnověji např.: Bártová, E.: Spor o D11: Stát směřuje k vyvlastnění pozemků. [citováno 23.3.2008] Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=600202
- 63 -
12.
Literatura
12.1. Odborné publikace Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch, A.: Teorie práva. 4. upr. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2004. 348 s. ISBN 80-7357-030-0 Bowder, O. – Cunningham, R. – Nelson, G. – Stoebuck, W. – Whitman, D.: Basic Property Law. 5th ed. St. Paul: West Publishing,co., 1989. 1386 s. ISBN 0-314-54012-1 Doležal, J. – Mareček, J. – Sedláčková, V. – Sklenář, T. – Tunka, M. – Vobrátilová, Z.: Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. 690 s. ISBN 80-7201-626-1 Dudová, J.: Pozemkové právo. 1. vydání. Brno: KEY Publishing, s.r.o., 2007. 169 s. ISBN 97880-87071-26-7 Fiala, J. – Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. Gerloch, A.: Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7380023-9 Havlan, P.: Majetek státu v platné právní úpravě. 2. aktual. a doplň. vyd. Praha: Linde, a.s., 2006. 462 str. ISBN 80-7201-578-8 Hendrych, D. a kolektiv.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšíř. vyd. Praha: C.H.Beck, 2003. 832 s. ISBN 80-7179-671-9 Hoetzel, J. – Weyr, F.: Slovník veřejného práva Československého – Svazek V. Reprint původního vydání. Praha, Eurolex Bohemia s.r.o., 2000. 1098 s. ISBN 80-902752-4-9. Holub, M. – Pokorný, M. – Bičovský, J.: Občan a vlastnictví české právním řádu. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. 335 s. ISBN 80-7201-348-3 Kliková, A. – Havlan, P. – Valachová, K. – Hamplová, E.: Stavební právo, praktická příručka. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. 228 s. ISBN 978-80-7201-646-4 Madar, Z. a kolektiv: Slovník českého práva – I. a II. díl. 3. vyd. Praha: Linde Praha,a.s., 2002. 1842 s. ISBN 80-7201-377-7
- 64 -
Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště právu českému. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 468 s. ISBN 80-210-3375-4 Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář, 2. Díl, Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozšíř. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. 1164 s. ISBN 80-7201-391-2 Plos, J.: Nový stavební zákon s komentářem. 1. Vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. 672 s. ISBN 978-80-247-1586-5 Průcha, P.: Správní právo. Obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 360 s. ISBN 80-210-3350-9 Rozehnalová, N.: Právo mezinárodního obchodu. Praha: Aspi, a.s., 2006. 556 s. ISBN 807357-196-X. Skulová, S.: Správní uvážení – základní charakteristika a souvislosti pojmu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 241 s. ISBN 80-210-3237-5 Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. akutal. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-631-8. Zídek, M. – Klusoň, J.: Zákon o státní památkové péči a jeho prováděcí předpisy s komentářem. 1. vyd. Praha: ABF – nakladatelství Arch, 2005. 248 s. ISBN 80-86905-10-1
12.2. Časopisecká literatura Grulich, T.: Několik poznámek k otázce vyvlastnění zástavené nemovitosti. Vyšlo v čas. Právní rozhledy. Časopis pro všechna právní odvětví. Ročník 14. Č. 16/2006. Praha: C.H.Beck, 2006. ISSN 1210-6410 Handerlica, J.: Veřejnoprávní oprávnění provozovatelů sítí k cizím nemovitostem. Vyšlo v čas. Správní právo. Ročník XL, číslo 1/2007. Praha: Ministerstvo vnitra, 2007. ISSN 01396005 Horák, O.: Konfiskace, vyvlastnění, zábor. Právní rádce, 2005, č. 9, Praha: Economia, a.s., 2005 str. 48-50 ISSN-1210-4817 Mareček, J.: Nový stavební zákon. Stavební právo, bulletin. č. 2/2006Praha: ABF, a.s., 2006. Str. 3-10. ISSN-1211-6386-SP Pech, V.: Věcná břemena. Stavební právo, bulletin. č. 2/2006. Praha: ABF, a.s., 2006. Str. 57 – 61. ISSN-1211-6386-SP
- 65 -
Problematický zákon o ruzyňském letišti. Aktualita. Právní rozhledy, Časopis pro všechna právní odvětví. č. 2/2006. ISSN 1210-6410 Sedláčková, V.: Nová úprava problematiky vyvlastnění. Stavební právo, bulletin. č. 4/2006. Praha: ABF, a.s., 2006. Str. 8-19. ISSN-1211-6386-SP
12.3. Internetové odkazy Bártová, E.: Spor o D11: Stát směřuje k vyvlastnění pozemků. Dostupné na http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=600202 Důvodová zpráva k zákonu o vyvlastnění. Dostupné na: http://old.mmr.cz/ Internetová učebnice systémů. Dostupná na: http://dce.felk.cvut.cz/sri2/ss/definice.htm Pavel, M.: Slovenský prezident dal zelenou kontroverznímu zákonu o dálnicích. *citováno 3.1.2008+ Dostupné z: http://www.ihned.cz Přehled aktuální rozhodovací činnosti Ústavního soudu Slovenské republiky. Dostupné na: http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=akt_cin Schéma řízení statutárního města Brna a Magistrátu města Brna. Dostupné na: http://www.brno.cz/index.php?nav01=70&nav02=4006&nav03=1007&nav04=1018&nav05 =1022 Text
ústavního
zákona
č.
460/1992
Zb.
Dostupný
na:
http://www-
8.vlada.gov.sk/index.php?ID=1013
12.4. Právní předpisy zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník zákona č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči zákon č. 62/1988 Sb. o geologických pracích a Českém geologickém úřadu zákon č. 254/1991 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník zákon č. 50/1976 Sb. o územní plánování a stavebním řádu (stavební zákon) zákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon)
- 66 -
zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny zákon č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) zákon č. 357/1992 Sb. o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí zákon č. 266/1994 Sb. o drahách zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů zákon č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) zákon č. 164/2001 Sb. o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon) zákon č. 131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů Zákon č. 201/2002 Sb. o úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zákon č. 500/2004 Sb. správní řád zákon č. 183/2006 Sb. o územní plánování a stavebním řádu (stavební zákon) zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)
12.5. Související judikatura nález pléna Ústavního soudu České republiky č. 16/93 dokument č. 25/1994 Sb.ÚS rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 10 Ca 65/1998, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 30 Ca 228/1997 rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 31 Ca 82/2000 rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 5/2003 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.2004, č.j. 4 As 47/2003-50, také publikováno ve Sb. NSS 448/2005 usnesení ze dne 8.6.2007, čj. Konf 4/2007-6, také publikováno ve Sb. NSS 1312/2007
- 67 -
13.
Resume
Submitted work is titled „Expropriation as legal institute of administrative law“. Expropriation is considered to be the most significant interference with proprietary, it is a legal institute regularized by constitutional, civil and administrative law. Considering the title of the work, the main part is devoted to administrative procedure of expropriation in Czech Republic. Legal bases of expropriation in Czech Republic are embodied in the Bill of Fundamental Rights and Freedoms, which is part of constitutional system. According to its article no. 11 expropriation and limitation of property rights is possible only in public interest, under the rule of law and with compensation. Czech Civil Code and the Commercial Code also regulate the expropriation. Civil Code specifies conditions of article no. 11 of the Bill of Fundamental Rights and Freedom, Commercial Code determines conditions for expropriation of property owned by foreigners. General rule for expropriation is new Expropriation Act (published as act no. 184/2006 Sb.). It defines rudimentary concepts and regulates conditions of expropriation, compensation for expropriation and special administrative procedure. For regularization of expropriation (especially its procedure) we use also Code of Administrative procedure as a subsidiary rule, and other special acts – for ex. Building act, Mining Act. Provisions of these special acts regulate purposes of expropriation (one of the main legal conditions of expropriation). Expropriation includes forfeiture or limitation of property (piece of land or structure) for the purpose of gaining necessary rights for realisation of a public utility task. It can be done only in the public interest, under the rule of law and with compensation. New Expropriation Act brought changes i. a. in regularization of compensation. Current system of determination of compensation is based upon common price, which approach compensation to market-price. Compensation for expropriation includes not only compensation for the forfeiture or limitation of property, but also compensation for moving expenses etc. Procedure of expropriation is started by appeal of expropriator (person, who needs rights to the property, on whose behalf the property is ex propriated). The procedure is conducted by administrative authority. Expropriation office consider filling of conditions of expropriation, render a decision and issue an individual administrative act. There are two possibilities of the issued act - decision on expropriation or the dismissal of expropriation.
- 68 -
Court authority is legitimated to revise the legality and the faultlessness of expropriation. According to the latest decision of Supreme Administrative Court civil (not administrative) system of courts is legitimated. Main aim of my work was to define expropriation, to define its position in the legal system of the Czech Republic and to analyze the expropriation´s substantive and procedural law provisions. In the first three chapters I was trying to define expropriation within the context of rights in rem, to include expropriation in legal system of Czech Republic and to define sources of law. Feature part of my work is concerned with regularization according to Expropriation Act – legal conditions, the substantive and procedural provisions, purposes, compensation, administrative procedure of expropriation, etc. Last three chapters involve essay about judicial review, special regularization of expropriation according to the Act on Safeguard of defence of Czech Republic and comparison with regularization of selected countries.
- 69 -
