Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra občanského práva
Rigorózní práce
MAJETKOVÁ PODSTATA JAKO ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ INSTITUT INSOLVENČNÍHO PRÁVA
Lucie Podařilová 2011/2012
Čestné prohlášení : „Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Majetková podstata jako základní právní institut insolvenčního práva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
31. prosince 2011
…………………………………..
2
Obsah SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ................................................................. 5 1.
ÚVOD .................................................................................................. 6
2.
MAJETKOVÁ PODSTATA ................................................................... 12 2.1 2.2
DEFINICE MAJETKOVÉ PODSTATY .................................................. 12 MAJETEK DLUŢNÍKA ................................................................... 16 2.2.1 Negativní vymezení majetku ................................................. 19 2.2.2
2.3
Pozitivní vymezení majetku ................................................. 25
MAJETEK TŘETÍCH OSOB .............................................................. 32 2.3.1 Majetek nabytý na základě neplatných právních úkonů ............. 35 2.3.2
Majetek třetích osob nabytý na základě neúčinných právních úkonů .............................................................................. 42
2.3.3
Majetek ve společném jmění manželů ..................................... 62
2.3.4
Majetek
osob,
jejichž
věci,
práva
nebo
pohledávky
zajišťují
pohledávky vůči dlužníku .................................................... 71 2.4 3.
.................................................... 76
SOUČINNOST SOUČINNOST SOUČINNOST SOUČINNOST
.......... ORGÁNŦ VEŘEJNÉ SPRÁVY .......................................... VĚŘITELSKÉHO VÝBORU............................................. DALŠÍCH SUBJEKTŦ................................................... DLUŢNÍKA PŘI ZJIŠŤOVÁNÍ MAJETKOVÉ PODSTATY
83 90 94 94
SOUPIS MAJETKOVÉ PODSTATY ....................................................... 98 4.1 4.2
5.
MAJETKOVÉ PODSTATY
ZJIŠŤOVÁNÍ MAJETKOVÉ PODSTATY ............................................... 82 3.1 3.2 3.3 3.4
4.
ROZSAH
NÁLEŢITOSTI SOUPISU MAJETKOVÉ PODSTATY ............................... 100 PRÁVA A POVINNOSTI INSOLVENČNÍHO SPRÁVCE PŘI VYHOTOVOVÁNÍ SOUPISU ................................................................................. 107
VYLOUČENÍ A VYNĚTÍ Z MAJETKOVÉ PODSTATY .......................... 116 5.1
VYLOUČENÍ Z MAJETKOVÉ PODSTATY .......................................... 116 5.1.1 Soupis, vyrozumění o soupisu a osvědčení o soupisu .............. 117 5.1.2
Vyloučení mimo incidenční spor ......................................... 121
5.1.3
Vyloučení majetku na základě excindační žaloby v incidenčním řízení ............................................................................ 122
5.2
VYNĚTÍ Z MAJETKOVÉ PODSTATY ................................................ 135 5.2.1 Vynětí dle ust. § 226 IZ ..................................................... 136 5.2.2
Vynětí dle ust. § 227 IZ ..................................................... 140
3
6.
DISPOZIČNÍ OPRÁVNĚNÍ K MAJETKOVÉ PODSTATĚ A JEJÍ SPRÁVA ............................................................................................ 148 6.1
OSOBA S DISPOZIČNÍMI OPRÁVNĚNÍMI .......................................... 148 6.1.1 Osoba s dispozičními oprávněními dle jednotlivých fází insolvenčního řízení ........................................................ 151 6.1.2
Osoba s dispozičními oprávněními dle způsobu řešení úpadku . 153
6.1.3
Osoba s
dispozičními
oprávněními
dle
vlastnictví
majetku
v majetkové podstatě ....................................................... 167 6.2 6.3
NAKLÁDÁNÍ S MAJETKOVOU PODSTATOU EVENT. S MAJETKEM, KTERÝ DO NÍ NÁLEŢÍ .............................................................................. 168 SPRÁVA MAJETKOVÉ PODSTATY .................................................. 172
7.
ZÁVĚR ............................................................................................ 177
8.
CIZOJAZYČNÉ RESUME – DIE ZUSAMMENFASSUNG ....................... 184
9.
SOUPIS POUŢITÝCH PRAMENŦ ....................................................... 188
4
SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ABGB Zákon č. JGS Nr. 946/1811, (rakouský) Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch BGB
Zákon ze dne 2.1.2002, BGBl. I S. 42, ber. S. 2909, 2003, I S. 738, Bürgerliches Gesetzbuch, ve znění pozdějších předpisŧ
BGH
Bundesgerichtshof – německý Spolkový soudní dvŧr
DŘ
Zákon č. 380/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisŧ
Eslp
Evropský soud pro lidská práva
InsO
Zákon
č.
RGBl.
Nr.
337/1994,
(německý)
Bundesgesetz
über
das
Insolvenzverfahren (Insolvenzordnung), ve znění pozdějších předpisŧ IO
Zákon ze dne 5.10.1994, BGBl. I S. 2866, (rakouský) Insolvenzordnung, ve znění pozdějších předpisŧ
IZ
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a zpŧsobech jeho řešení, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisŧ
NS
Nejvyšší soud České republiky
ObčZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ
ObchZ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ OGH
Oberste Gerichtshof – rakouský Nejvyšší soudní dvŧr
o.s.ř.
Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisŧ
SJM
Společné jmění manţelŧ
ZKV
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
ZKR
Zákon č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii, ve znění pozdějších předpisŧ.
ZPO
Zákon ze dne 5.12.2005, BGBl. I S. 3202, ber. 2006 I S. 431, 2007 I S. 1781, (německý) Zivilprozessordnung, ve znění pozdějších předpisŧ.
ZSDP
Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatkŧ, ve znění pozdějších předpisŧ.
ZSSP
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisŧ.
5
1. ÚVOD Skutečnost, ţe dluţník má více věřitelŧ a není schopen jim uhradit své závazky je známá jiţ od první poloviny 5. století před n.l., kdy bylo v zákoně dvanácti desek kodifikováno římské obyčejové právo. Jakými zpŧsoby budou řešeny právní vztahy mezi dluţníkem a jeho věřiteli se vţdy přizpŧsobovalo ekonomickému vývoji. Především přizpŧsobení se aktuální ekonomické situaci bylo hlavním motivem pro českého zákonodárce k přijetí nové právní úpravy týkající se insolvenčního řízení. Vznik nové právní úpravy byl rovněţ reakcí na výtky a doporučení orgánŧ Evropské unie a Světové banky1. Dne 1.1.2008 tak nabyl účinnosti zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a zpŧsobech jeho řešení, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen IZ). Jelikoţ přijetím insolvenčního zákona došlo k úplné rekodifikaci českého úpadkového práva, není doposud ustálen výklad některých ustanovení zákona a judikatura se doposud nestačila rozvinout, je téma insolvenčního práva v současné době nadmíru aktuálním tématem. Insolvenční řízení v našem právu nabývá na významu také s ohledem na rostoucí počet insolvenčních návrhŧ. V prvním roce účinnosti zákona bylo k insolvenčním soudŧm podáno celkem 5.306 insolvenčních návrhŧ, v roce 2009 celkem 9.514 a v roce 2010 celkem 16.0112. Ke dni vyhotovení této práce, tj. k 31.12.2011 je v insolvenčním rejstříku evidováno za rok 2011 celkem 24.681 insolvenčních návrhŧ3. Z uvedeného je zřejmé, ţe od prvního roku účinnosti insolvenčního zákona se nápad insolvenčních návrhŧ zvýšil téměř pětinásobně. Jak je uvedeno na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti České republiky, hlavními cíli insolvenčního zákona je: „zajištění větší transparentnosti a předvídatelnosti úpadkového řízení , posílení postavení věřitelů, motivace dlužníka ke snaze řešit svůj úpadek včas, možnost sanace dlužníka tam, kde je to vhodné a celkové zrychlení a zefektivnění úpadkového řízení“4. Za účelem dosaţení těchto cílŧ zavádí nový insolvenční zákon řadu nových právních institutŧ insolvenčního práva, které nám doposud nebyly vŧbec známy. Především právě jako ohlas na současnou ekonomickou situaci zavádí po vzoru zahraničních
1
ZOULÍK, F. Naše insolvenční právo ve světle Studie Světové banky. Právní rozhledy. 2001, č. 12, s. 583 – 586. 2 Insolvenční zákon – Statistiky [online databáze]. Dostupné z: < http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertniskupina-s22/statistiky.html >. 3 Formulář pro lustraci – ISIR – Insolvenční rejstřík[online databáze].Dostupné z:< https://isir.justice.cz/isir/ >. 4 Insolvenční zákon – insolvenční právo [online databáze]. < Dostupné z: http://www.insolvencnizakon.cz/obecne-informace/insolvencni-pravo.html >.
6
právních úprav sanační zpŧsoby řešení úpadku dluţníka – reorganizaci a oddluţení. V případě splnění podmínek daných insolvenčním zákonem pro nařízení těchto zpŧsobŧ řešení úpadku jsou tyto zpŧsoby řešení úpadku výhodné jak pro věřitele, kteří budou uspokojeni vyšším procentem, tak pro dluţníka, kterému se dává druhá šance k obnovení svých ekonomických aktivit, ať uţ jako podnikatele či nepodnikatele – spotřebitele. Koncepce insolvenčního zákona se od zákona o konkursu a vyrovnání liší podstatným zpŧsobem. Na první pohled jsou patrné především změny v pojmosloví a struktuře insolvenčního zákona. Insolvenční řízení je napříště jednotným celkem. O dluţníkově úpadku se však nově rozhoduje dvoufázově. Rozhodování se rozpadá na rozhodnutí o úpadku dluţníka a rozhodnutí o zpŧsobu jeho řešení – konkurs, reorganizace, oddluţení. Tato idea zákona se odráţí i na jeho struktuře, kdy v obecné části zákona jsou společná ustanovení pro všechny zpŧsoby řešení úpadku. Pro aplikaci nového zákona je dŧleţitým momentem zakotvení zásad, na kterých insolvenční zákon stojí. Významnou změnou je elektronizace justice prostřednictvím insolvenčního rejstříku, který je přístupný na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti5. Insolvenční rejstřík plní nejen funkci informační (ust. § 419 a násl. IZ), ale je současně významným prostředkem doručování (ust. § 71 IZ). Insolvenční zákon dále značně posílil postavení věřitelŧ6, včetně věřitelŧ zajištěných7. K prosazení jednoho ze základních cílŧ insolvenčního zákona – rychlosti řízení, zákon pouţívá jako nástroje mj. větší mnoţství pořádkových lhŧt, administrativní aparát soudu8, insolvenční rejstřík, přísnější kritéria pro výběr funkce správce9, rozhodování incidenčních sporŧ insolvenčním soudcem. S ohledem na zásadní koncepční změny v českém insolvenčním právu, je pochopitelné, ţe se odborná veřejnost zabývá spíše problematikou nových institutŧ v insolvenčním právu, zejména novými zpŧsoby řešení úpadku. Právní úprava majetkové podstaty však také doznala významných změn a rovněţ s novým insolvenčním zákonem vznikly ve vazbě na majetkovou podstatu úplně nové právní instituty (např. vynětí z majetkové podstaty, institut neplatnosti právních úkonŧ, osoba s dispozičními
5
Formulář pro lustraci – ISIR – Insolvenční rejstřík[online databáze].Dostupné z:< https://isir.justice.cz/isir/ >. Srov. ust. § 29 IZ, § 149 a 151 IZ, § 286 IZ, § 50 odst. 2 IZ. 7 Srov. ust. § 298 IZ a ust. § 293 IZ. 8 Srov. ust. § 13 IZ. 9 Srov. ust. § 6 zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisŧ. 6
7
oprávněními). Nejenom proto si však zaslouţí majetková podstata pozornost. Téma majetkové podstaty jsem zvolila především proto, ţe majetková podstata, jak napovídá sám název, je pro insolvenční řízení nepostradatelná. Bez majetkové podstaty ztrácí insolvenční řízení svŧj smysl, kterým je poměrné a současně co nejvyšší uspokojení věřitelŧ10. Zcela nedostačující majetek dluţníka k uspokojení věřitelŧ je totiţ dŧvodem pro zrušení konkursu (ust. § 308 odst. 1 písm. d) IZ). Za podmínek stanovených insolvenčním zákonem v ust. § 144 IZ je nedostatek majetku dokonce dŧvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu. Rovněţ dle modelového přeshraničního právního předpisu Legislative Guide on Insolvency Law vypracovaného Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) je podstatou insolvenčního řízení identifikace, shromáţdění, zachování, ochrana a zpeněţení majetkové podstaty.11 Obsahem této práce je vymezení majetkové podstaty (definice, obsah, rozsah), zjišťování majetkové podstaty, její soupis, vyloučení a vynětí z majetkové podstaty a dispoziční oprávnění k majetkové podstatě a její správa. Tato práce se zabývá částí insolvenčního řízení, která následuje po rozhodnutí o úpadku, a to tzv. fází přípravnou, která předchází fázi distribuční (konečné rozdělení výtěţku zpeněţení majetkové podstaty na základě rozvrhového usnesení mezi věřitele). V rámci fáze přípravné je věnována pozornost tzv. etapě zjišťovací (zjištění a soupis majetkové podstaty), nikoliv etapě likvidační (zpeněţení majetkové podstaty)12. Tématem této práce je majetková podstata pouze ve fázi přípravné – v její etapě zjišťovací, neboť povaţují tuto fázi za stěţejní pro úspěch celého insolvenčního řízení. Jestliţe nebude řádně zjištěna majetková podstata, nemohou proběhnout další fáze (či etapy) tak, aby bylo skutečně dosaţeno co nejvyššího uspokojení dluţníkových věřitelŧ. Obsah i struktura práce odpovídá v podstatné míře pojetí majetkové podstaty obsaţené v obecných ustanoveních insolvenčního zákona (hlava VI. části první – ust. § 205 aţ 230 IZ). Za účelem úplného vymezení obsahu majetkové podstaty je v práci nad rámec právní úpravy majetkové podstaty obsaţené v obecných ustanoveních zákona věnováno místo rovněţ neplatnosti a neúčinnosti právních úkonŧ a společnému jmění manţelŧ.
10
Ust. § 1 písm. a) IZ a ust. § 5 písm. a) IZ. Legislative Guide on Insolvency Law [online]. UNCITRAL, 2004 [cit. 05.06.2011]. Dostupné z:
. s. 75. 12 DROZD, J. Konkurzní řízení – činnost správce a daně: 1. část. Daně a právo v praxi, 2002, č. 4, s. 24. 11
8
Rovněţ je nutné uvést specifika týkající se majetkové podstaty u jednotlivých zpŧsobŧ řešení úpadku. Hlavní pozornost je však v tomto směru věnována likvidační formě zpŧsobu řešení úpadku – konkursu, event. oddluţení zpeněţením majetkové podstaty, pro které se ustanovení o konkursu pouţijí přiměřeně, neboť právě v těchto formách hraje majetková podstata největší roli. Na druhou stranu se práce vŧbec nezabývá problematikou hypoteční majetkové podstaty, neboť tento institut má jiţ výrazný přesah do ekonomické oblasti. Z metod, které se v práci uplatní, je třeba zmínit především metody logické, interpretační a metodu historicko-srovnávací. V práci však zaujímá své výsadní postavení komparativní metoda. Součástí práce je srovnání ve dvou rovinách. V první rovině jde o srovnání právní úpravy obsaţené v zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen ZKV nebo konkursní zákon) s novým insolvenčním zákonem. Uvedené srovnání má svŧj význam především s ohledem na souběţnou aplikaci obou zákonŧ, neboť dle ust. § 432 odst. 1 IZ se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona pouţijí dosavadní právní předpisy. Pro přehlednost je tak cílem vystihnout základní shody a rozdíly v obou právních úpravách. Ve druhé rovině se jedná o srovnání české právní úpravy obsaţené v insolvenčním zákoně se zahraničními právními úpravami. Smyslem takového srovnání je za pomocí sledování základních podobností a zvláštností pochopit smysl nových ustanovení zákona, která vycházejí ať uţ přímo či nepřímo z těchto právních úprav. V neposlední řadě by takové srovnání mělo být námětem pro případné úvahy de lege ferenda. Zkoumanými právními úpravami jsou právní úprava rakouská, německá a slovenská. Výběr těchto právních řádŧ
má dva dŧvody.
Německá a slovenská právní úprava byla pro tvŧrce nového insolvenčního zákona významnou inspirací. Rakouská právní úprava pak byla v některých otázkách rovněţ inspirací pro německé insolvenční řízení. Rakouské a slovenské insolvenční právo má nadto s českým insolvenčním právem historickou provázanost. Druhým dŧvodem je dostatečná jazyková vybavenost k tomu, aby bylo moţné v práci postihnout i detailní shody či rozdíly jednotlivých právních úprav. Je třeba upozornit na to, ţe srovnání bude především srovnáním základních právních předpisŧ upravujících problematiku majetkové podstaty. Jde tedy o srovnání právní úpravy insolvenčního řízení obsaţené v rakouském spolkovém zákoně o insolvenčním řízení, Insolvenzordnung, BGBl. Nr. 337/1914, ve znění pozdějších
9
předpisŧ (dále jen IO), který nabyl účinnosti dne 1.7.199513, německém insolvenčním řádu – zákon ze dne 5.10.1994, BGBl. I S. 2866, Insolvenzordnung, ve znění pozdějších předpisŧ (dále InsO), který nabyl účinnosti aţ v roce 1999 a slovenském zákoně o konkurze a reštrukturalizácii - zák. č. 7/2005 Z.z. (dále jen ZKR), který nabyl účinnosti dne 1.7.2005. Z uvedeného dŧvodu tak nebude v práci věnována významná pozornost např. řízení o vylučovací ţalobě ve zkoumaných právních úpravách, neboť právní úprava tohoto řízení je předmětem obecných procesních předpisŧ. Tato práce však neaspiruje na práci srovnávací. Srovnání je pouze pomocnou metodou. Předmětem srovnání tak budou především nová a problematická ustanovení insolvenčního zákona týkající se majetkové podstaty. Tato práce vychází ze staré zásady Consuetudo est optima legum ineterpres (nejlepší výklad zákonŧ dává praxe). Jsem si vědoma toho, ţe všechny zkoumané právní řády náleţí do evropského kontinentálního právního systému, který judikaturu soudŧ za pramen práva nepovaţuje. Stejně jako u nás tedy nejsou rozhodnutí soudŧ obecně závazná. Přesto je judikatura nejvyšších soudŧ fakticky pramenem práva u nás i v Německu, Rakousku a na Slovensku. Především tzv. konstantní judikatura vyšších soudŧ významně pŧsobí na rozhodování soudŧ v obdobných případech v budoucnu. Jak rozhodl Ústavní soud k závaznosti soudní judikatury ve svém nálezu ze dne 25.1.2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 „již učiněný výklad by měl být, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010 vyplývá, ţe v odŧvodnění rozhodnutí se soudy musí zabývat argumentací účastníkŧ řízení spočívající v citaci určitého judikovaného právního názoru a v případě nesouhlasu s takovými právními argumenty „v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu 13
Od stávající podoby dělí zákon přibliţně 50 novel. K nejvýznamnějším patří novela z roku 1993 (účinná k 1.1.1995), která zavedla tzv. Schuldenregulierungsverfahren (obdoba našeho současného oddluţení), novela, resp. zákon BGBl. I Nr. 114/1997 z roku 1997, účinnost k 1.10.1997, Unternehmensreorganisationsgesetz, který zavedl do rakouského právního řádu reorganizaci a novela z roku 2010 (účinnost 1.7.2010), která zavedla jednotné insolvenční řízení, nové sanační zpŧsoby řešení úpadku, došlo obdobně jako u nás ke změně pojmosloví, mj. se napříště zákon nazývá Insolvenzordnung nikoliv Konkursordnung.
10
vyložit, proč judikovaný právní názor nebylo možno zohlednit při rozhodování..., případně pro jaké důvody jej soud považoval za překonaný“. Vyslovený judikatorní závěr odpovídá právní úpravě obsaţené v novém občanskoprávním kodexu14. Stěţejní judikaturu by tak měl znát nejenom kaţdý soudce, ale rovněţ kaţdý insolvenční správce. Pokusím se do práce včlenit především judikaturu Nejvyššího soudu k zákonu o konkursu a vyrovnání, která je nadále pouţitelná pro nové insolvenční řízení. Jako zdroj praktických zkušeností bude v práci zahrnuta rovněţ rozhodovací činnost rakouských a německých nejvyšších soudŧ, neboť rakouské soudy moderní insolvenční právo aplikují jiţ více neţ 15 let. Také německá právní úprava, která byla v mnohém rakouskou inspirována je v účinnosti jiţ od roku 1999. Aktuální české a slovenské judikatury k modernímu insolvenčnímu právu je s ohledem na kratší dobu aplikace obou zákonŧ nedostatek. Proto budou v práci citovány rovněţ některá rozhodnutí soudŧ prvního a druhého stupně. Účelem této práce není v ţádném případě poskytnout úplné a vyčerpávající shrnutí problematiky majetkové podstaty. Pozornost je zaměřena především na nové instituty týkající se majetkové podstaty, na změny týkající se právní úpravy majetkové podstaty ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání a dále na problematická ustanovení insolvenčního zákona týkající se daného tématu. Cílem této práce je především za pomoci komparace právní úpravy obsaţené v insolvenčním zákoně s dosud účinnou pŧvodní právní úpravou obsaţenou v zákoně o konkursu a vyrovnání a se zahraničními právními úpravami upozornit na základní shody a rozdíly a současně vystihnout úspěšnost rekodifikace českého insolvenčního práva ve vazbě na majetkovou podstatu, tzn. zda právní úprava postihuje nejdŧleţitější otázky týkající se majetkové podstaty a zda je efektivní. Pokusím se v práci upozornit na situace, které jsou v právní úpravě opomenuty a které mohou do budoucna pŧsobit problémy při aplikaci zákona a současně navrhnout řešení de lege ferenda. Tato práce vychází z právního stavu účinného ke dni 31.12.2011.
14
Dle ust. § 13 nového občanského zákoníku kaţdý, kdo se domáhá právní ochrany mŧţe dŧvodně očekávat, ţe jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který jiţ byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má kaţdý kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení dŧvodŧ této odchylky.
11
2. MAJETKOVÁ PODSTATA 2.1 Definice majetkové podstaty Pojem podstata resp. konkursní podstata se poprvé objevuje v ust. § 1 (účinky prohlášení konkursu) konkursního řádu15
16
, účinného od 1.1.191517. Rovněţ zákon o konkursu a
vyrovnání pouţívá pojem konkursní podstata. Insolvenční zákon jiţ pojem konkursní podstata nezná a s ohledem na tři zpŧsoby řešení úpadku (konkurs, oddluţení a reorganizace) zavádí nadřazený pojem – majetková podstata. Majetkovou podstatu insolvenční zákon v ust. § 2 IZ definuje stejně jako výše uvedený konkursní řád jejím účelem. Majetková podstata je tak majetkem určeným k uspokojení dlužníkových věřitelů. Insolvenční zákon jiţ výslovně nedeklaruje, ţe konkursní podstata je majetek „podléhající konkursu“18 právě s ohledem na nové sanační zpŧsoby řešení úpadku. Dle Legislative Guide on Insolvency Law19 se majetková podstata týká majetku dluţníka, který je pod kontrolou representantŧ insolvenčního řízení a je předmětem insolvenčního řízení. I s ohledem na nové zpŧsoby řešení úpadku lze tento závěr uţít rovněţ pro českou majetkovou podstatu, neboť majetková podstata je bezpochyby předmětem insolvenčního řízení a je pod kontrolou subjektŧ insolvenčního řízení (více viz oddíl 6.1.2).. Jak insolvenční zákon tak zákon o konkursu a vyrovnání pro definici podstaty pouţívají pojem majetek. Pod pojem majetek náleţí především věci. Majetek je však pojmem širším, coţ vyplývá jak z ustanovení § 118 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen ObčZ)20, tak z ust. § 6 odst. 1 zák.
15
Dle ust. § 1 odst. 1 a 2 konkursního řádu prohlášením konkursu odejme se úpadci veškeré, exekuci podrobené jmění, které úpadci v tomto času náleţí nebo kterého za konkursu nabude (konkursní podstata), ţe jím nemŧţe volně vládnouti. Loterní výhry a úsporné vklady u poštovní spořitelny náleţejí ke konkursní podstatě. Konkursní podstata buď podle předpisŧ konkursního řádu do schování a správy vzata a buď jí pouţito ke společnému uspokojení osobních věřitelŧ, kterým v čase prohlášení konkursu příslušejí majetkové právní nároky proti úpadci (konkursní věřitelé). 16 Předchozí zákon č. 1 ř.z., ze dne 25. prosince 1868, jímţ se zavádí řád konkursní, znal pojem masa konkursní. 17 Konkursní řád byl zaveden císařským nařízením č. 337 ř.z., ze dne 10. prosince 1914, jímţ se zavádí řád konkursní, řád vyrovnací a řád odpŧrčí. 18 Ust. § 6 odst. 1 ZKV. 19 Legislative Guide on Insolvency Law [online]. UNCITRAL, 2004 [cit. 05.06.2011]. Dostupné z: . s. 175. 20 Předmětem občanskoprávních vztahŧ jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
12
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen ObchZ)21. Součástí majetkové podstaty jsou pouze aktiva, neboť zákon uţívá pojmu majetek nikoliv jmění. Co konkrétně patří do majetkové podstaty je závislé na aktuální historické době. Do majetkové podstaty tak jiţ od dob Říma náleţí movité věci, nemovité věci a pohledávky. Majetková podstata se přizpŧsobuje moderní době a je proto širší o majetkové hodnoty jakými jsou např. know-how a goodwill.
Insolvenční zákon je ve vymezení obsahu
majetkové podstaty na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání konkrétní. V ust. § 206 IZ vyjmenovává majetek, který náleţí do majetkové podstaty. I kdyţ se jedná pouze o demonstrativní výčet, je uvedené ustanovení dobrým interpretačním vodítkem. V předmětném ustanovení pod písmenem j) navíc zákon uvádí, ţe majetkovou podstatu tvoří dále další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu. Insolvenční zákon tak zdŧrazňuje v pojetí majetku náleţejícího do podstaty hledisko jeho zpeněţitelnosti. Teorie německého insolvenčního práva hovoří v této souvislosti o tzv. Teilungsmasse, tj. o majetkové podstatě, která je určena k rozdělení mezi věřitele, a která je hlavním cílem insolvenčního řízení. Aby mohli být věřitelé uspokojeni, je totiţ cílem insolvenčního řízení získání peněţních prostředkŧ. V minulosti teorie rozlišovala rŧzné druhy podstat. Majetkovou podstatu lze dělit podle objektu (obsahu), podle cíle, dle její právní povahy (zda se jedná o subjekt či objekt insolvenčního práva) a podle subjektu. Významnou roli zaujímala teorie o konkursní podstatě ideální (jaká má být) a konkursní podstatě reálné (jaká je). Ideální podstata (podstata jaká má být) je výsledkem ideálního insolvenčního řízení a patří do ní všechny majetkové hodnoty, které jsou v majetku dluţníka a které se mají do podstaty zařadit. Reálná podstata (podstata jako taková) je výsledkem insolvenčního řízení, které skutečně proběhlo a velice často bývá uţší neţ ideální podstata. Náleţí do ní všechny majetkové hodnoty, které jsou ve vlastnictví dluţníka a náleţí do podstaty, zredukované o majetkové hodnoty, které byly např. na základě excindačního sporu z majetkové podstaty vyloučeny. Uvedené rozlišování doposud uţívá rakouská a německá teorie insolvenčního práva. Pojmy „Sollmasse“ (ideální podstata) a „Istmasse“ (reálná podstata) pouţívají také běţně rakouský Nejvyšší soudní dvŧr, Oberste 21
Ust. § 6 odst. 1 ObchZ za majetek označuje věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty.
13
Gerichtshof (dále jen OGH) a německý Spolkový soudní dvŧr, Bundesgerichtshof (dále jen BGH) při svém rozhodování22. Pro účely insolvenčního zákona lze z německé teorie převzít rovněţ dělení majetkové podstaty na aktuální (současný) majetek, budoucí majetek a majetek předchozí (bývalý)23. Současný majetek je majetek, který patřil dluţníkovi k určitému časovému okamţiku – nejčastěji zahájení insolvenčního řízení, rozhodnutí o úpadku atd. Budoucí majetek je majetek, který dluţník nabyl v prŧběhu insolvenčního řízení, resp. po rozhodném okamţiku.24
25
Za určitých podmínek do podstaty náleţí rovněţ majetek předchozí, tj.
majetek, který dluţník vlastnil ještě před rozhodným okamţikem. Typicky se jedná o majetek nabytý na základě neúčinných či neplatných právních úkonŧ (dále viz oddíl 2.3.1 a 2.3.2). Jiná právní teorie rozlišuje konkursní podstatu aktivní a pasivní. Aktivní podstata vzniká, pokud dluţníkovy závazky jsou menší neţ jeho majetek. Pasivní podstata naopak, kdyţ dluţníkovy závazky jsou větší neţ jeho majetek. Rovněţ bylo zmíněné dělení zúţeně chápáno tak, ţe pasivní podstata jsou dluhy dluţníka vŧči jeho konkursním a odděleným (zajištěným) věřitelŧm a aktivní je pak souhrn dluţníkova majetku. Také tyto pojmy zná německá i rakouská praxe insolvenčního práva.26 Zúţený pohled na pasivní majetkovou podstatu pouze jako na závazky dluţníka je pro české insolvenční právo nepřijatelné, neboť jak jiţ uvedeno majetkovou podstatu tvoří vţdy jen aktiva. V závislosti na tom, kdo příp. co má být z podstaty uspokojeno (dle cíle) lze pohlíţet na majetkovou podstatu jako na společnou a oddělenou. Insolvenční zákon i zákon o konkursu a vyrovnání vycházejí z koncepce jednotné podstaty. Teorie českého
22
Dle rozhodnutí OGH ze dne 28.01.2003, sp. zn. 1 Ob 290/02g konkursní podstata se dělí na „Soll- a Istmasse“, tedy podstatu jaká má být a podstatu, jako takovou. Dle usnesení BGH ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IX ZB 225/ 03 „Ist-masse“ je majetek, který musí insolvenční správce pojmout do své drţby nebo majetek, který je do podstaty poţadován. Majetek zatíţený právem na uspokojení zajištěných věřitelŧ (Absonderungsrecht) nebo majetek, ke kterému je uplatňováno právo na jeho vyloučení (Aussonderungsrecht) patří bez výjimky do „Ist-masse“. 23 Srov. PAULUS, Ch. G. Insolvenzrecht. Frankfurt am Main: Verlag Recht und Wirtschaft GmbH, 2007. s. 79 24 Srov. tamtéţ s. 79 . 25 Srov. ust. § 6 odst. 2 ZKV a ust. § 205 odst. 1 a 2 IZ 26 Např. dle rozsudku BGH ze dne 22.12.2005, sp. zn. IX ZR 190/02 jestliţe jednání pasivní podstatu (Schuldenmasse) zvětšilo nebo naopak aktivní podstatu (Aktivmasse) zmenšilo, vzniklo tím poškození věřitele. Dle rozhodnutí OGH ze dne 25.3.1992, sp. zn. 3 Ob 16/92 při posouzení otázky, zda je aktivní podstata dostatečná, se nepřihlíţí k popřeným pohledávkám.
14
úpadkového práva však pojem oddělené podstaty zná a pouţívá.27 Koncepce dvojí podstaty naproti tomu vyplývá přímo z rakouské a slovenské právní úpravy. Z ust. § 50 IO vyplývá, ţe společná majetková podstata je tvořena majetkem, který neslouţí k uspokojení pohledávek za podstatou a k uspokojení nárokŧ oddělených věřitelŧ. Rovněţ ZKR v ust. § 68 upravuje tzv. všeobecnou podstatu, která obsahuje majetek podléhající konkursu s tím, ţe netvoří ţádnou z oddělených podstat. V ust. § 69 ZKR pak upravuje tzv. oddělenou podstatu „zabezpečeného“ věřitele. V souladu s tímto ustanovením zahrnuje oddělená podstata nejen majetek zajišťující pohledávku, ale rovněţ výtěţek ze zpeněţení majetku, který tuto oddělenou podstatu tvoří. Německé i rakouské insolvenční právo zná ještě tzv. zvláštní podstatu („Sondermasse“), kterou tvoří pozŧstalost dědice – dluţníka, ze které se v případě předluţení pozŧstalosti mohou uspokojit pouze věřitelé „pozŧstalosti“, nikoliv věřitelé dluţníka.28 Jedna z teorií nahlíţí dokonce na majetkovou podstatu rovněţ jako na právní subjekt, kdyţ insolvenčního správce povaţuje za zástupce majetkové podstaty. Český zákonodárce měl v úmyslu subjektivitu konkursní podstaty do ZKV zakotvit. Návrh zákona č. 105/2000 Sb. (novela ZKV) počítal s tím, ţe podstata bude mít právní subjektivitu a jejím zástupcem bude správce s ohledem na naši právní tradici.29 Nezbytnost právní subjektivity podstaty dle dŧvodové zprávy k uvedené novele vyplývá především z toho, ţe je nutné, „aby konkursní podstata sama mohla být v průběhu konkursu účastníkem incidenčních sporů na místo správce konkursní podstaty a aby rozhodnutí z těchto sporů zavazovaly výlučně konkursní podstatu a nikoliv správce. Správce konkursní podstaty pak vystupuje ve vztahu k podstatě pouze jako její zákonný zástupce, když za ni jedná.“30 V konečné podobě se zákonodárce
27
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005 má-li být bezezbytku naplněn účel sledovaný ust. § 28 ZKV, tedy přednostní uspokojení oddělného konkursního věřitele ze zajištění, jeţ potud tvoří do značné míry „oddělenou“ konkursní podstatu, pak příslušenství té části výtěţku zpeněţení zajištění, určené k vyplacení oddělenému věřiteli (k oddělenému uspokojení), musí sledovat (s omezením daným výší zajištěné pohledávky) „oddělený“ osud jistiny. 28 Německé i rakouské právo projednává předluţení pozŧstalosti ve zvláštním insolvenčním řízení (srov. ust. § 98 b) IO, ust. § 83 a 315 a násl. InsO), nikoliv v rámci civilního soudního řízení (srov. ust. § 175u a násl. o.s.ř. o likvidaci dědictví) . 29 Dle dŧvodové zprávy k zák. č. 105/2000 Sb., konkursní podstata byla před r. 1950 vţdy zcela samostatnou procesní stranou (§ 373 zák.č. 113/1895 ř.z. civilního řádu soudního). 30
Dŧvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisŧ, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.7.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 >.
15
k právní subjektivitě podstaty nepřiklonil. Jako dŧsledek zamýšleného však ponechal v ustanovení zákona o sporech o vyloučení majetku z podstaty (ust. § 19 ZKV) jako pasivně legitimovanou podstatu. Uvedený nedostatek byl napraven novelou zákona č. 370/2000 Sb. Právní teorie přisuzující subjektivitu majetkové podstatě je však jiţ překonána. Neexistuje totiţ ţádný rozumný dŧvod proč by majetková podstata – majetek, měl mít v dŧsledku rozhodnutí o úpadku dluţníka právní subjektivitu, kdyţ ji před takovým rozhodnutím neměl. Insolvenční zákon proto právní subjektivitu majetkové podstatě nepřisuzuje. V německé a rakouské teorii se v této souvislosti hovoří o tzv. Organteorie. Německá i rakouská právní teorie od nahlíţení na podstatu jako na subjekt rovněţ upouští. Na podstatu je převáţně nahlíţeno spíše jako na objekt – předmět insolvenčního řízení, resp. jako na majetek, kterým dluţník ručí („Haftungsobjekt“). Přesto teorie o majetkové podstatě jako subjektu přetrvává v terminologii insolvenčního práva doposud. V českém insolvenčním zákoně najdeme např. termín „plnění ve prospěch majetkové podstaty“31 a v judikatuře se hovoří např. o tom, ţe spor o vyloučení „vede podstata s osobou, která si činí na majetek nárok“.32 Konečně lze podstatu dělit podle subjektu. Majetková podstata tak zahrnuje majetek dluţníka a majetek třetích osob (viz podkapitola 2.2 a 2.3). S ohledem na shora uvedené lze majetkovou podstatu, tak jak ji chápe insolvenční zákon, definovat jako specifický druh majetku (věci, práva, pohledávky a jiné penězi ocenitelné hodnoty) ve vlastnictví dlužníka či třetích osob, který je určen k uspokojení dlužníkových věřitelů a za tím účelem je nakládání s ním podrobeno právní úpravě obsažené v insolvenčním zákoně.
2.2 Majetek dluţníka Do majetkové podstaty náleţí především majetek dluţníka. Insolvenční zákon rozlišuje majetek stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání pomocí časového kritéria. Dle ust. § 6 odst. 2 ZKV se konkurs týká majetku, který patřil dluţníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu.33 Insolvenční zákon však jde dále a majetek spadající do
31
Např. ust. § 178 IZ. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007. 33 Stejně ust. § 67 ZKR. 32
16
majetkové podstaty především specifikuje podrobněji a rozsah majetkové podstaty z časového hlediska řeší v závislosti na tom, kdo byl insolvenčním navrhovatelem. majetek dluţníka dle ust. § 205 IZ
dlužnický návrh
majetek, který dluţníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení
majetek, který dluţník nabyl v prŧběhu insolvenčního řízení
věřitelský návrh
majetek, který dluţníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběţné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dluţníka nakládat s jeho majetkem
majetek, který dluţník nabyl v prŧběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí majetek, který dluţníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dluţníka
Pokud jde o dluţnický návrh váţe insolvenční zákon okamţik ke kterému náleţí majetek do majetkové podstaty na zahájení insolvenčního řízení (nikoliv na prohlášení konkursu jako je tomu dle ust. § 6 odst. 2 ZKV). Rovněţ německá a rakouská právní úprava váţe tento okamţik na zahájení insolvenčního řízení.34 Podáním věřitelského návrhu patří majetek dluţníka do majetkové podstaty aţ na základě rozhodnutí o úpadku s tím, ţe do majetkové podstaty patří rovněţ majetek, který dluţníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběţné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dluţníka nakládat s jeho majetkem. Touto dvoukolejnou právní úpravou poskytuje insolvenční zákon především ochranu dlužníkovi v případě šikanózního věřitelského insolvenčního návrhu. V takové situaci je totiţ dluţník jiţ nevratně poškozen zveřejněním usnesení o zahájení insolvenčního
34
Dle ust. § 35 odst. 1 InsO insolvenční řízení zahrnuje veškerý majetek, který dluţníkovi náleţí v době zahájení řízení a který v prŧběhu řízení nabyl. Dle ust. § 1 odst. 1 IO zahájením konkursu ztrácí dluţník dispoziční oprávnění k veškerému majetku podléhajícímu exekuci, který mu k tomuto okamţiku náleţí nebo, který během konkursu získal.
17
řízení v insolvenčním rejstříku.35 Dále je dluţník omezen v nakládání s jeho majetkem dle ust. § 111 odst. 1 IZ.36 Ochrana dluţníka sočívá v tom, ţe dluţník je v nakládání s majetkem omezen, ale jeho majetek do majetkové podstaty nenáleţí do doby, dokud není rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku dluţníka postaveno najisto, ţe dluţník je v úpadku. Insolvenční zákon poskytuje rovněţ ochranu věřitelům tím, ţe v případě věřitelského návrhu do majetkové podstaty spadá majetek, který dluţníkovi patřil ještě v době před rozhodnutím o úpadku – v době, kdy insolvenční soud nařídil předběţné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dluţníka nakládat s jeho majetkem. Německá, rakouská ani slovenská právní úprava stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání nerozlišují majetkovou podstatu ve vazbě na to, kdo je insolvenčním navrhovatelem. Přitom všechny právní úpravy stojí rovněţ na zásadě veřejnosti insolvenčního řízení.37 Německá právní úprava dluţníka chrání tak, ţe mu v souladu s ust. § 270 InsO umoţňuje pod dohledem správce s majetkem disponovat. To však pouze za předpokladu, ţe insolvenční soud tuto tzv. vlastní správu (Eigenverwaltung) v usnesení o zahájení řízení nařídí (viz oddíl 6.1.2). Nicméně majetek dluţníka zŧstává součástí majetkové podstaty. Obsah majetkové podstaty se liší s ohledem na typ subjektu dluţníka, tj. zda je dluţník právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem nebo nepodnikatelem. U dluţníkŧ – právnických osob bude majetkovou podstatu tvořit pouze jejich obchodní majetek ve smyslu ust. § 6 odst. 1 ObchZ. U fyzické osoby – nepodnikatele majetkovou podstatu tvoří majetek v jeho výlučném vlastnictví, v podílovém spoluvlastnictví (resp. podíl na tomto majetku) a majetek ve společném jmění manţelŧ. Nejširší vymezení majetku náleţejícího do majetkové podstaty připadá na dluţníka, který je fyzickou osobou –
35
Ust. § 101 odst. 1 IZ. Dle ust. § 111 odst. 1 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dluţník povinen zdrţet se od okamţiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní mŧţe náleţet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, vyuţití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněţité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dluţník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. 37 Dle ust. § 9 odst. 1 InsO k veřejnému obeznámení dochází prostřednictvím centrálního a přeshraničního zveřejnění na internetu – www.insolvenzbekanntmachungen.de. Dle ust. § 173a IO písemnosti a usnesení se zveřejňují v insolvenční databázi (Insolvenzdatei (§ 14 IEG). Dle ust. § 199 odst. 1 ZKR jestliţe tento zákon nestanoví jinak, usnesení a jiné písemnosti soudu se podle tohoto zákona doručují jejich zveřejněním v Obchodním věstníku. 36
18
podnikatelem. Předmětem je totiţ jak jeho „osobní“ sloţka majetku, tak jeho sloţka „obchodní“.38 Právnická osoba obchodní majetek dle ust. § 6 odst. 1 ObchZ
Fyzická osoba podnikatel
majetek ve výlučném vlastnictví dluţníka event. v podílovém spoluvlastnictví
Fyzická osoba nepodnikatel
majetek ve společném jmění manţelŧ
2.2.1 Negativní vymezení majetku Zkoumané právní úpravy pro posouzení toho, zda určitý majetek do majetkové podstaty náleţí, či nikoliv vycházejí z toho, zda na takový majetek mŧţe vést věřitel úspěšně exekuci mimo insolvenční řízení. Jenom takový majetek totiţ má hodnotu a měl by být součástí majetkové podstaty.39 Rovněţ dle insolvenčního zákona do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Přitom platí, ţe věci slouţící k podnikání dluţníka z majetkové podstaty vyloučeny nejsou. Negativní vymezení majetku náleţejícího do majetkové podstaty zŧstává stejné jako podle zákona o konkursu a vyrovnání.40 Při negativním vymezení majetku pro účely insolvenčního řízení lze vyjít především ze zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen o.s.ř.) a z insolvenčního zákona. Další výjimky stanoví zvláštní právní předpisy .41
38
Srov. ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. s. 140. 39 Srov. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 270-271. 40 Dle ust. § 6 odst. 2 ZKV do podstaty nenáleţí majetek, jehoţ se nemŧţe týkat výkon rozhodnutí; majetek slouţící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není. 41 Např. dle ust. § 132 odst. 1 zák. č. 256/2004, o podnikání na kapitálovém trhu majetek zákazníka není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle zákona upravujícího úpadek a zpŧsoby jeho řešení, a je-li vydáno rozhodnutí o úpadku obchodníka s cennými papíry, insolvenční správce je povinen jej bez zbytečného odkladu vydat zákazníkŧm.
19
Do majetkové podstaty dle ust. § 207 IZ za pouţití o.s.ř. nepatří: movité a nemovité věci, jejichţ prodej je podle zvláštních předpisŧ zakázán, nebo které podle zvláštních předpisŧ výkonu rozhodnutí nepodléhají (ust. § 321 o.s.ř.), věci, které dluţník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění pracovních úkolŧ, jakoţ i jiných věcí, jejichţ prodej by byl v rozporu s morálními pravidly (ust. § 322 odst. 1 o.s.ř.)42, dle ust. § 322 odst. 2 o.s.ř. jde zejména o -
běţné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti43, snubní prsteny a jiné předměty obdobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které dluţník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky 1000,- Kč. Ust. § 322 odst. 3 o.s.ř., na základě kterého se výkon rozhodnutí netýká věcí dluţníka z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, se s ohledem na ust. § 207 odst. 1, věta za středníkem, IZ nepouţije. Pokud tedy výše vyjmenované věci slouţí k podnikání dluţníka, patří do majetkové podstaty vţdy. Ochrana dluţníka s ohledem na jeho sociální poměry se týká pouze fyzických osob. technické prostředky, na nichţ se podle zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisŧ, vede evidence investičních nástrojŧ nebo se uchovávají dokumenty týkající se údajŧ v této evidenci, a dále technické prostředky slouţící k poskytování údajŧ o vlastnících investičních nástrojŧ podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu, základní částky, které nesmí být dluţníkovi sraţeny dle ust. § 278 o.s.ř. ze mzdy (čisté mzdy)44 a jiných příjmŧ dle ust. § 299 o.s.ř.; dluţníkovi tak nesmí být sraţena
42
Jiţ zákon č. 1 ř.z. ze dne 25. prosince 1868, jímţ se zavádí řád konkursní v ust. § 5 stanovil, ţe dluţníkovi obecnému budiţ ponecháno to, čeho svou pilností nabude, pokud toho má zapotřebí k vyţivení sebe a osob, které dle zákona mají právo, ţádati na něm výţivy. 43 Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003 otázku, zda jde o věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti ve smyslu § 322 odst. 2 písm. a) o.s.ř., je nutné posuzovat z hlediska uvozujícího ustanovení § 322 odst. 1 o.s.ř. a tam vtěleného kritéria jejich „nezbytné potřeby“ při uspokojení hmotných potřeb povinného a jeho rodiny; výkonem rozhodnutí proto nelze postihnout jen takový majetek, který slouţí k uspokojování těch ţivotních potřeb, které lze hodnotit jako základní. Při úvaze, zda daná věc je z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí podle § 322 o.s.ř. vyloučena, jsou významná i konkrétní zjištění o tom, jaké potřeby jsou jejím prostřednictvím v osobních poměrech povinného a jeho rodiny uspokojovány, jakou roli v jeho osobním a rodinném ţivotě hrají, a zda a s jakým (niţším) nákladem jsou uspokojovatelné jinak. 44 Do čisté mzdy se dle ust. § 277 odst. 2 o.s.ř. započítávají i čisté odměny za vedlejší činnost, kterou zaměstnanec vykonává u toho, u koho je v pracovním poměru. Nezapočítávají se však do ní částky poskytované na náhradu nákladŧ spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách.
20
z měsíční mzdy či jiných příjmŧ základní částka; zpŧsoby jejího výpočtu stanoví nařízením vláda České republiky45, pohledávky náhrady, kterou podle pojistné smlouvy vyplácí pojišťovna, má-li být náhrady pouţito k novému vybudování nebo k opravě budovy (ust. § 317 odst. 1 o.s.ř.), peněţité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, jednorázově (ust. § 317 odst. 2 o.s.ř.), peněţité pohledávky, které jsou předmětem finančního zajištění (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění) dle obchodního zákoníku nebo podle zahraniční právní úpravy (ust. § 317 odst. 3 o.s.ř.), a v souladu s ust. § 320 odst. 1 o.s.ř. dluţníkovy členské podíly ve stavebních bytových druţstvech46 a další pohledávky omezené pouze na osobu dluţníka47 např. právo na bolestné a náhradu za ztíţení společenského uplatnění48. Do majetkové podstaty dle insolvenčního zákona nepatří: a) na základě účelového kritéria uvedeného v ust. § 208 IZ majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naloţit pouze zpŧsobem, k němuţ byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, 45
Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o zpŧsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sraţena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postiţitelná sráţkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách), ve znění pozdějších předpisŧ, ve spojení s dalšími předpisy – zák. č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisŧ; zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisŧ; nařízení vlády č. 414/2010 Sb., kterým se pro účely příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory pro rok 2011 stanoví výše nákladŧ srovnatelných s nájemným, částky, které se započítávají za pevná paliva, a částky normativních nákladŧ na bydlení, ve znění pozdějších předpisŧ. 46 Uvedené vyplývá z ust. § 320 odst. 1 o.s.ř. dle kterého, výkon rozhodnutí lze nařídit postiţením jiného práva neţ mzdy, peněţité pohledávky nebo nároku uvedeného v § 299, jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. 47 Dle rozhodnutí BGH ze dne 24.03.2011, sp. zn. IX ZR 180/10 do majetkové podstaty s ohledem na skutečnost, ţe se vztahuje pouze k dluţníku a není tak převoditelné na jiného, a nelze tak na něj vést exekuci, nenáleţí Evropským soudem pro lidská práva přiznané odškodnění za poškození lidského práva dŧsledku prŧtahŧ v řízení jako nemajetkové újmy; takové odškodnění nespadá při zahájení insolvenčního řzení do majetkové podstaty dluţníka. Totéţ platí pro uznané odškodnění za náklady před Evrospkým soudem pro lidská práva. Náklady přiznané tímto soudem vzniklé ve vnitrostátním řízení jsou naopak převoditené, podléhající výkonu rozhodnutí a spadají tak do majetkové podstaty dluţníka. 48 Srov. HOLEYŠOVSKÝ, M. Aktuální problémy konkurzní podstaty. Právní rádce. 1996, č.7, s.10.
21
finanční rezervy vytvářené podle zvláštních předpisŧ (např. dle ust. § 31 odst. 6 a § 37a zák. č. 44/1988 Sb., o ochraně a vyuţití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisŧ (horní zákon), majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboţí propuštěné celním úřadem k dočasnému pouţití, a majetek státu v rozsahu stanoveném v zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisŧ. b) na základě subjektivního kritéria dle ust. § 6 odst. 1 IZ bez časového omezení majetek ve vlastnictví státu, územního samosprávného celku, České národní banky, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Fondu pojištění vkladŧ, Garančního fondu obchodníkŧ s cennými papíry, veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení zřízeného dle zák. č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisŧ, veřejné vysoké školy, a právnické osoby, jestliţe stát nebo vyšší územní samosprávný celek před zahájením insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ni zaručil. c) na základě subjektivního kritéria dle ust. § 6 odst. 2 IZ po časově omezenou dobu majetek ve vlastnictví finanční instituce, po dobu, po kterou je nositelem licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisŧ, upravujících její činnost, zdravotní pojišťovny zřízené podle zák. č. 280/1992 Sb. o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisŧ, po dobu, po kterou je nositelem povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění, a politické strany nebo politického hnutí v době vyhlášených voleb podle zvláštního právního předpisu.
22
d) majetek vyloučený a vyňatý49 (více viz kapitola 5.) majetek, který byl vyloučen ze soupisu majetkové podstaty na základě pravomocného rozhodnutí o ţalobě na vyloučení majetku podle ust. § 225 IZ, majetek, který byl na základě rozhodnutí insolvenčního soudu v rámci výkonu jeho dohlédací činnosti z majetkové podstaty na návrh dluţníka v souladu s ust. § 226 IZ vyňat, jelikoţ do majetkové podstaty dle ust. § 207 a 208 nepatří, a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou slouţit k uspokojení věřitelŧ, pokud byly správcem vyňaty z majetkové podstaty se souhlasem věřitelského výboru a insolvenčního soudu dle ust. §227 IZ. Insolvenční zákon nepřebírá úpravu obdobnou ust. § 69 odst. 1 ZKV, ze kterého vyplývá, ţe do majetkové podstaty nenáleţí nemovitosti nacházející se v cizině.50 Uvedené kolizní pravidlo bylo ve prospěch státŧ Evropské unie mimo Dánsko nahrazeno principem univerzálního rozsahu majetkové podstaty dluţníka, které podle nařízení Rady ES č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, platí v insolvenčních řízeních ohledně dluţníkŧ, kteří mají na území Evropské unie středisko hlavních zájmŧ.51 Ust. § 69 odst. 1 ZKV tak jiţ vstupem České republiky do Evropské unie, tj. od 1.5.2004 nebylo moţno aplikovat. S účinností insolvenčního zákona tak nedošlo k ţádné změně. V této souvislosti lze kritizovat, ţe pravidla týkající se státŧ, které nejsou členy Evropské unie, v insolvenčním zákoně úplně chybí. Dle ust. § 68 odst. 1 ZKV do konkursní podstaty nepatřily rovněţ věci, které měly být vydány oprávněným osobám podle zákonŧ upravujících zmírnění některých majetkových křivd (např. zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následkŧ některých majetkových křivd, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahŧ k pŧdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisŧ), jestliţe nároky byly uplatněny v zákonem stanovených lhŧtách a nebyly zamítnuty. Ustanovení
49
Srov. KOZEL, R. Problémy konkursního řízení a jejich řešení. 2. rozšíř. a přepr. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2003. s. 150. 50 Dle ust. § 69 odst. 1 ZKV nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a jeţ byla uveřejněna ve Sbírce zákonŧ, vztahuje se konkurs prohlášený soudem i na úpadcovy movité věci, které jsou v cizině. 51 S rov. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 280.
23
týkající se restitučních nárokŧ však v insolvenčním zákonem jiţ nenajdeme, neboť v současné době jiţ všechny lhŧty k uplatnění restitučních nárokŧ uplynuly. Jak slovenská, německá i rakouská právní úprava vycházejí při negativním vymezení majetku z obdobných principŧ s tím, ţe jednotlivé předpisy odkazují rovněţ na procesní právo. V souvislosti s negativním vymezením majetkové podstaty stojí za zmínku nad rámec zkoumaných právních úprav americká právní úprava obsahu majetkové podstaty. Podle ust. § 541 (a) (6) Hlavy 7 Bankruptcy Code52 týkající se tzv. přímého bankrotu s likvidací dluţníkova majetku (obdoba našeho konkursu) do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení nepatří budoucí příjem fyzické osoby. Nejčastěji si dluţník dle této právní úpravy mŧţe ponechat své obydlí, zařízení domácnosti, oblečení, movité věci osobní spotřeby své a své rodiny, rodinné auto a ţivotní pojištění53. V některých státech USA (např. v Texasu) je rodinný dŧm vyňat z podstaty zcela bez ohledu na jeho cenu. V dŧsledku uvedeného dochází k přesídlování dluţníkŧ za výhodnější právní úpravou a tím ke ztenčování majetkové podstaty.54 Jako ochranu před zneuţíváním této právní úpravy stanoví zákon časový úsek, ve kterém musí dluţník ve státě podle jehoţ normy bude jeho úpadek hodnocen, ţít. Tato právní úprava upřednostňuje dluţníka a jeho rodinu před jeho věřiteli a je k dluţníkŧm ve srovnání s naší právní úpravou a ve srovnání se zkoumanými právními úpravami velice benevolentní. De facto je dluţník z majetkové podstaty vyţivován ex lege (více viz podkapitola 2.4).
52
Bancruptcy Code, The Title 11 of the U. S. Code z roku 1978, účinný 1.10.1979 [online]. United States Government Printing Office [cit. 20.05.2011]. Dostupné z: . 53 Dle ust. § 522 d) Hlavy 7 Bancruptcy Code z majetkové podstaty jsou vyňaty: celková částka majetkových práv dluţníka, nepřesahující 18. 450 USD k nemovitostem nebo movitým věcem a právŧm; majetkové právo dluţníka k jednomu motorovému vozidlu nepřesahující 2.950 USD; majetkové právo dluţníka nepřesahující 475 USD k jakékoliv jednotlivé věci a částku 9.850 USD v případě celkového zařízení domácnosti, šatstvo, přístroje, knihy, zvířata, úrodu nebo hudební nástroje, které jsou drţeny pro osobní nebo rodinnou potřebu nebo potřeby domácnosti; souhrn majetkových práv dluţníka nepřesahující 1.225 USD ke šperkŧm; nespecifikované poskytnutí částky 975 USD; 1.850 USD v souvislosti s nástroji, osobitnými knihami, nářadím k podnikání osoby závislé na dluţníkovi; dosud neskončené smlouvy o ţivotním pojištění; dŧchodové fondy na účtech nepodléhající zdanění. 54 Srov. KUČ, R. Bankrot: americká inspirace. Právní rozhledy. 1996, č. 2, s. 54.
24
2.2.2 Pozitivní vymezení majetku Insolvenční zákon v ust. § 206 odst. 1 IZ uvádí demonstrativně výčet obsahu majetkové podstaty. Majetkovou podstatu v souladu s tímto ustanovením tvoří zejména peněţní prostředky; věci movité a nemovité; podnik; soubor věcí a věci hromadné; vkladní kníţky, vkladní listy a jiné formy vkladŧ; akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichţ předloţení je nutné k uplatnění práva; obchodní podíl; dluţníkovy peněţité i nepeněţité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které nejsou splatné; dluţníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena druţstva a příjmy, které dluţníkovi nahrazují odměnu za práci (zejména dŧchod, nemocenské, peněţitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci; další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu. Ust. § 206 odst. 2 IZ výslovně zmiňuje, ţe majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírŧstky, plody a uţitky majetku uvedeného v odst. 1. V zákonu o konkursu a vyrovnání obdobné ustanovení chybí. Právní teorie sice v prŧběhu aplikace zákona obsah konkursní podstaty jiţ stejným zpŧsobem dovodila, přesto odstranila nová právní úprava právní nejistotu týkající se obsahu majetkové podstaty. Dle dŧvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu „i když nejde o výčet taxativní, spočívá jeho význam v tom, že čelí chápání majetkové podstaty zúženě jen na některé položky“.55 Obdobné ustanovení neobsahuje ani rakouská, německá či slovenská právní úprava. Obsah majetkové podstaty tak dovozuje jako v případě ZKV buď teorie nebo judikatura. Rakouský IO pouze výslovně v ust. § 1 odst. 1, in fine, IO zdŧrazňuje, ţe do podstaty náleţí výhry ze sázek a vklady u poštovní spořitelny56.
55
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 >. 56 Srov. obdobně dle ust. § 1 (účinky prohlášení konkursu) konkursního řádu, účinného od 1.1.1915, zavedeného císařským nařízením č. 337 ř.z., ze dne 10. prosince 1914, jímţ se zavádí řád konkursní, řád vyrovnací a řád odpŧrčí, loterní výhry a úsporné vklady u poštovní spořitelny náleţejí ke konkursní podstatě.
25
Obsah majetkové podstaty p p ř í
P
1) věci peněţní prostředky
movité
nemovité
P
s
O
l
soubor věcí a věci hromadné
u
O
š
2) pohledávky
e n
D peněţité
nepeněţité
s t v í
D vkladní kníţky vkladní listy jiné formy vkladŧ
_
dluţníkova mzda dluţníkŧv plat dluţníkova pracovní odměna jako člena druţstva příjmy, které dluţníkovi nahrazují odměnu za práci
N N
p l o d y
I
nesplatné
splatné
I podmíněné
nepodmíněné
_
K
u ţ
3) práva a jiné majetkové hodnoty
i t k y
akcie směnky šeky jiné cenné papíry jiné listiny, jejichţ předloţení je nutné k uplatnění práva
obchodní podíl
26
další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu
K
2.2.2.1 Věci Obsah majetkové podstaty tvoří především věci. Insolvenční zákon z movitých věcí výslovně na prvním místě uvádí peněžní prostředky. Jedná se o peněţní prostředky v hotovosti nebo na bankovním účtu, v české nebo cizí měně. Obsahem majetkové podstaty jsou pak další movité věci a nemovitosti. Do majetkové podstaty náleţí rovněţ soubor věcí a věci hromadné. Věcí hromadnou sui generis je podnik57. Podnik však není sloţen pouze a jenom z věcí movitých a nemovitých. Dle ust. § 5 odst. 1 ObchZ podnik je souborem hmotných, jakoţ i osobních a nehmotných sloţek podnikání. K podniku náleţí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, jeţ patří podnikateli a slouţí k provozování podniku nebo s ohledem na svojí povahu mají tomuto účelu slouţit. V případě řešení úpadku dluţníka oddluţením podnik součástí majetkové podstaty nebude, neboť oddluţení se týká pouze osob, které nejsou podnikatelem, resp. jak uzavřel Nejvyšší soud osob, které nejsou zákonem za podnikatele povaţovány a současně nemají závazky z podnikání.58 2.2.2.2 Pohledávky Velice častým jevem je situace, ţe dluţník – podnikatel se dostane do úpadku v dŧsledku druhotné platební neschopnosti. Za takové situace lze očekávat, ţe převáţnou část jeho majetku ke dni zahájení insolvenčního řízení budou tvořit pohledávky. Do majetkové podstaty náleţí peněţité i nepeněţité pohledávky, a to pohledávky podmíněné a nepodmíněné a pohledávky splatné i nesplatné. Pohledávkami dluţníka jsou pohledávky dluţníka za jeho dluţníky event. jejich ručiteli. V případě podnikatele jde nejčastěji o pohledávky za poskytnutá plnění. Jako další pohledávky dluţníka lze příkladmo uvést směnečné pohledávky, nároky na dividendy a na upisování akcií, nároky na náhradu škody, nároky na vydání bezdŧvodného obohacení, reklamační nároky, smluvní pokuty, úroky a úroky z prodlení, právo na vypořádací podíl pokud se nejedná o společnost s jedním společníkem (viz pododdíl 2.2.2.3), podíly na likvidačním zŧstatku atd. Pohledávkou dluţníka je i pohledávka za správcem daně z titulu daňového přeplatku. Součástí majetkové podstaty je daňový přeplatek vţdy. Při aplikaci zákona o konkursu
57
Dle ust. § 5 odst. 2 ObchZ podnik je věc hromadná. Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněné pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 58
27
a vyrovnání byla však nejasná otázka, zda je součástí konkursní podstaty daňový přeplatek, jestliţe dluţník má u správce daně daňový nedoplatek. Judikatura zabývající se tímto problémem byla roztříštěná. Nejvyšší správní soud zastával stanovisko59, ţe daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, ţe se jedná o tzv. vratitelný přeplatek, tj. není-li evidován na ţádném z jeho osobních účtŧ ţádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemţ není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Dle odlišného stanoviska uvedený postup správce daně za trvání konkursu byl nepřípustným započtením. Obdobně rozhodl Ústavní soud60, kdyţ potvrdil nepřípustnost započtení takové pohledávky. Insolvenční zákon jiţ nepřebírá absolutní zákaz započtení a stanoví podmínky, za kterých k započtení mŧţe dojít. Dle ust. § 140 odst. 2 IZ (účinky rozhodnutí o úpadku) započtení vzájemných pohledávek dluţníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliţe zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o zpŧsobu řešení úpadku. Nový daňový řád (dále jen DŘ)61 v ust. § 242 nově vztah k insolvenčnímu řízení upravuje a v odstavcích 2 a 362 se zabývá rovněţ otázkou vzniklého přeplatku a problém však řeší odlišně v závislosti na účincích rozhodnutí o úpadku. Daňový řád tak odstranil pŧvodní pochybnosti, kdyţ vyšel z názoru Nejvyššího správního soudu o tzv. vratitelném přeplatku a současně právní úpravu přizpŧsobil právní úpravě obsaţené v insolvenčním zákonu, která spočívá v tom, ţe daňové pohledávky, které je třeba uplatnit
59
Stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29.4.2004, č.j. Sst 2/2003-225 [online]. Nejvyšší správní soud ČR, 2007 [cit. 23.10.2007]. Dostupné z: k výkladu vztahu ust. § 64 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatkŧ, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen ZSDP) a § 14 odst. 1 písm. i) ZKV. Ke dni vyhotovení této práce jiţ není stanovisko na webových stránkách Nejvyššího správního soudu dostupné. 60 Např. ve svém nálezu ze dne 23.2.2006, sp. zn. III. ÚS 208/05, dle kterého ust. § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrţ rovněţ soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako taková má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaţenou v ust. § 37a zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 40 odst. 11, § 59 a 64 ZSDP. Pohledávka z titulu daňového přeplatku je tedy součástí konkursní podstaty a stát má postavení konkursního věřitele jako kterýkoli jiný subjekt. 61 Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisŧ. 62 Dle ust. § 242 odst. 2 DŘ pro potřeby insolvenčního řízení je za majetek daňového subjektu povaţován vratitelný přeplatek s tím, ţe přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, se pouţije pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, nejpozději do jejich přezkoumání při přezkumném jednání. Dle ust. § 242 odst. 3 DŘ přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti
28
přihláškou v insolvenčním řízení, není moţno započíst s daňovými pohledávkami vzniklými po rozhodnutí o úpadku63. Specifickými pohledávkami jsou dle ust. § 206 odst. 1 písm. e) IZ pohledávky z vkladů – vkladní kníţky, vkladní listy a jiné formy vkladŧ (ust. § 716 a násl. ObchZ a § 778 aţ 787 ObčZ). Vkladní kníţka ani vkladní list nejsou cennými papíry64. Jako zvláštní kategorii pohledávek insolvenční zákon rovněţ uvádí dluţníkovu mzdu nebo plat, jeho pracovní odměnu jako člena druţstva a příjmy, které dluţníkovi nahrazují odměnu za práci, přičemţ demonstrativně uvádí dŧchod, nemocenskou, peněţitou pomoc v mateřství, stipendium, náhradu ucházejícího výdělku, náhradu poskytovanou za výkon společenských funkcí, podporu v nezaměstnanosti, podporu při rekvalifikaci. Je zde patrná inspirace ust. § 299 o.s.ř. obsahující taxativní výčet poloţek, na které lze vést výkon rozhodnutí. Insolvenční zákon však uvedený výčet nepřebírá úplně. Jelikoţ je ust. § 206 IZ o obsahu majetkové podstaty pouze interpretačním vodítkem a výčet uvedený v zákoně je demonstrativní, lze dojít k závěru, ţe do majetkové podstaty budou náleţet další příjmy dluţníka uvedené v ust. § 299 o.s.ř. K uvedenému závěru lze dospět rovněţ výkladem ust. § 207 IZ. Pokud lze na příjmy uvedené v ust. § 299 o.s.ř. vést výkon rozhodnutí, patří takové příjmy rovněţ do majetkové podstaty. S ohledem na uvedené lze do majetkové podstaty zahrnout dále odměnu z dohody o pracovní činnosti, odměnu za pracovní nebo sluţební pohotovost, dávky státní sociální podpory, které nejsou vyplaceny jednorázově (pohřebné, porodné). Z dávek státní sociální podpory dle zákona o státní sociální podpoře65 nelze za pohledávky dluţníka povaţovat přídavek na dítě66 a z dávek pěstounské péče příspěvek na úhradu potřeb dítěte67, neboť nárok na tyto dávky má nezaopatřené event. nezletilé dítě. Mezi příjmy, které nahrazují dluţníku plat občanský soudní řád navíc řadí ošetřovné nebo podporu při ošetřování člena rodiny, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství,
63
Viz Důvodová zpráva k daňovému řádu, k zák. č. 280/2009 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 685/0. Poslanecká sněmovna. 5. volební období. 2006 - 2010 [cit. 14.06.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=685&ct1=0 >. 64 Nestanoví tak ani občanský ani obchodní zákoník. Rovněţ dle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisŧ, není vkladní kníţka ani vkladní list cenným papírem 65 Zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen ZSSP). 66 Ust. § 16 ZSSP. 67 Ust. § 37 odst. 1 ZSSP.
29
odstupné, popřípadě obdobná plnění poskytnutá v souvislosti se skončením zaměstnání, peněţitá
plnění
věrnostní
nebo
stabilizační povahy poskytnutá v souvislosti se
zaměstnáním, úrazový příplatek, úrazové vyrovnání a úrazovou rentu. Uvedené pohledávky dluţníka nenáleţí do majetkové podstaty v plné výši, nýbrţ dle ust. § 207 odst. 2 IZ ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou při výkonu rozhodnutí nebo exekuci být uspokojeny předností pohledávky dle § 279 odst. 2 o.s.ř.68 Mzda náleţí do podstaty i v případě prohlášení konkursu na majetek dluţníka či oddluţení zpeněţením majetkové podstaty, nikoliv pouze při oddluţení plněním splátkového kalendáře. Častým jevem je opomenutí správce dluţníkovu mzdu do podstaty v případě tzv. překlopení oddluţení plněním splátkového kalendáře do konkursu zahrnout69. Je třeba upozornit na to, ţe do majetkové podstaty náleţí rovněţ pohledávka vzniklá z titulu náhrady škody za společníky dluţníka a s tím souvisí i povinnost insolvenčních správcŧ takovou pohledávku vymáhat. Tato pohledávka je jako součást majetkové podstaty dluţníka rovněţ často správci opomíjena. 2.2.2.3 Práva a jiné majetkové hodnoty Součástí majetkové podstaty dle insolvenčního zákona jsou cenné papíry. Zákon uvádí akcie, směnky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichţ předloţení je nutné k uplatnění práva. Výčet cenných papírŧ v ust. § 206 odst. 1 písm. f) IZ je výčtem demonstrativním. Dle ust. § 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech cennými papíry jsou kromě akcií a směnek zejména, zatímní listy, poukázky na akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, opční listy, šeky, náloţné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy.
68
V souladu s nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách, základní částka, která nesmí být dluţníkovi z jeho měsíční mzdy sraţena činí součet částky - 2/3 součtu částky ţivotního minima jednotlivce ve výši 3.126,- Kč a částky normativních nákladŧ na bydlení pro jednu osobu ve výši 4.863,- Kč (nezabavitelná částka) a částky ¼ nezabavitelné částky na kaţdou osobu, které je dluţník povinen poskytovat výţivné, tj. ¼ z 5.326,- Kč.) Jednotlivé nezabavitelné částky se sečtou a výsledek se zaokrouhlí na celé koruny nahoru. Celková základní částka se následně odečte od čisté mzdy. Ze zbytku čisté mzdy lze následně bez omezení srazit vše nad součet ţivotního minima jednotlivce a částky normativních nákladŧ na bydlení pro jednu osobu, tj. nad částku 7989,- Kč (tzv. plně zabavitelná částka). Zbývající částka se zaokrouhlí dolŧ na částku dělitelnou třemi a rozdělí se na třetiny. Ze zbývající částky lze srazit dvě třetiny. Celková zabavitelná částka pak činí součet tzv. plně zabavitelné částky a částky, kterou lze srazit pro přednostní pohledávky. 69 Srov. ust. § 418 odst. 1 IZ.
30
Jinou majetkovou hodnotou, kterou insolvenční zákon výslovně uvádí je obchodní podíl dluţníka. Obchodní podíl je součástí majetkové podstaty pouze u společnosti s ručením omezeným v případě řešení úpadku konkursem za podmínek stanovených v ust. § 148 odst. 3 ObchZ jde-li o společnost s jedním společníkem. Obchodní zákoník stanoví, ţe prohlášením konkursu se obchodní podíl jediného společníka stává součástí majetkové podstaty a práva společníka je oprávněn vykonávat pouze insolvenční správce s tím, ţe přijatá plnění náleţí do konkursní (správně majetkové) podstaty. Jak vyplývá z ust. § 148 ObchZ pokud není dluţník jediným společníkem, zaniká v případě řešení úpadku konkursem jeho účast ve společnosti. Společníkovi tak v souladu s ust. § 61 odst. 2 ObchZ vzniká právo na vypořádání (vypořádací podíl). Obchodní podíl tak sice do podstaty spadá, avšak v podobě vypořádacího podílu jako „ryze majetkového práva“70. Jedná se tak de facto o pohledávku dluţníka (viz pododdíl 2.2.2.2). Do majetkové podstaty patří další práva a jiné majetkové hodnoty za podmínky, ţe jsou penězi ocenitelné. Pŧjde zejména o tvŧrčí práva duševního vlastnictví (autorská práva, práva prŧmyslového vlastnictví – např. patentové právo) a netvŧrčí práva duševního vlastnictví (prŧmyslová práva jako práva na označení – firemní právo, známkové právo, pŧvod výrobku a jiná – know-how, obchodní tajemství). 2.2.2.4 Příslušenství, přírůstky, plody a užitky Insolvenční zákon výslovně stanoví, ţe majetkovou podstatu tvoří i příslušenství, přírŧstky, plody a uţitky majetku. Uvedené ustanovení tak rozptýlilo pochybnosti např. o tom, zda do podstaty náleţí přírŧstky – úroky přirostlé na účtu majetkové podstaty za dobu trvání insolvenčního řízení71 či nájemné z bytŧ a nebytových prostor, leasingové nájemné event. podnájem.72 Insolvenční zákon nezmiňuje, zda do podstaty náleţí rovněţ součást věci. Jelikoţ součást věci k věci podle své povahy náleţí a nemŧţe být oddělena, aniţ by se tím 70
Srov. odŧvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2000, sp. zn. 21 Cdo 1573/99. Uvedené bylo dovozeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005 (posuzováno podle zákona o konkursu a vyrovnání), podle kterého, obecně platí, ţe mezi úpadcovy věřitele mají být rozvrţeny také úroky z částek dosaţených zpeněţením majetku konkursní podstaty. 72 Uvedené bylo moţné dovodit jiţ z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, ve kterém soud uvedl, ţe ţádné ustanovení části šesté občanského soudního řádu neomezuje ani nevylučuje výkon rozhodnutí vedený na pohledávky povinného (pronajímatele) vŧči jeho dluţníku (nájemci) z titulu nájemného za nájem nemovitosti, bytu nebo nebytových prostor. Takový výkon rozhodnutí by probíhal v reţimu ustanovení § 312 a násl. o.s.ř. (výkon rozhodnutí přikázáním pohledávek), přičemţ příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolují postiţení těchto pohledávek bez omezení. 71
31
věc znehodnotila73, nejsou pochybnosti o tom, ţe patří do majetkové podstaty vţdy. Součást věci vţdy sleduje osud věci hlavní.
2.3 Majetek třetích osob Do majetkové podstaty náleţí především majetek dluţníka. Součástí majetkové podstaty však mŧţe být rovněţ majetek třetích osob, stanoví-li to insolvenční zákon (§ 205 odst. 4 IZ). Insolvenční zákon tak vychází nadále z obdobných principŧ jako zákon o konkursu a vyrovnání74. Nadále tak platí mutatis mutandis závěry Nejvyššího soudu
o tom, ţe
„majetkem dlužníka“, na který lze prohlásit konkurs, je vše, co má či může náležet do konkursní podstaty, bez zřetele k tomu že jde o majetek ve vlastnictví jiných osob, a to i když možnost využít takový majetek k uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů případně založí právě až prohlášení konkursu na majetek dlužníka (v jehož důsledku bude majetek dlužníka sepsán do konkursní podstaty a následně zpeněžen).75 Insolvenční zákon uvedený závěr přebírá, kdyţ v ust. § 205 odst. 4 IZ zakotvuje zásadu, podle které se pro účely zpeněţení na majetek třetích osob pohlíţí jako na majetek dluţníka. Na vymezení majetku třetích osob se uţije rovněţ ust. § 206 IZ o obsahu majetkové podstaty, neboť zákon v ust. § 206 IZ odkazuje na ust. § 205 IZ, které se týká rovněţ majetku třetích osob (ust. § 205 odst. 4 IZ). Samozřejmě do majetku třetích osob nespadá majetek, který ust. § 206 výslovně váţe na osobu dluţníka (např. dluţníkovy pohledávky, dluţníkova mzda). Do majetkové podstaty především náleţí plnění z neúčinných právních úkonŧ a majetek, který třetí osoby nabyly na základě neplatných právních úkonŧ. Neplatnost a neúčinnost právních úkonŧ je v insolvenčním zákoně upravena v obecných ustanoveních zákona, samostatně v hlavě VII, části první (§ 231 aţ 239 IZ). Nejvýznamnějším majetkem třetích osob pro naplnění účelu insolvenčního řízení je plnění z neúčinných právních úkonŧ, neboť na základě odpŧrčí ţaloby mŧţe dojít k významnému rozmnoţení majetkové
73
Srov. ust. § 120 odst. 1 ObčZ. Srov. ust. § 6 odst. 3 ZKV a ust. § 19 odst. 1 a 2 ZKV. 75 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2006, sp. zn. 29 Odo 707/2004, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2007. 74
32
podstaty. Insolvenční řízení bez institutu neúčinnosti „je nemyslitelné“.76 Právě proto insolvenční zákon za součást majetkové podstaty plnění z neúčinných právních úkonŧ v ust. § 205 odst. 4 IZ označuje výslovně. V ust. § 236 odst. 1, věta za středníkem, IZ (v ustanoveních týkajících se neúčinnosti právních úkonŧ) duplicitně stanoví totéţ. Do majetkové podstaty s ohledem na dikci ust. § 205 odst. 4 IZ (zákon pouze příkladmo uvádí jako majetek třetích osob plnění z neúčinných právních úkonŧ) mŧţe náleţet rovněţ další majetek. Do majetkové podstaty tak v souladu s ust. § 224 IZ náleţí bezpochyby rovněţ majetek, který třetí osoby nabyly na základě neplatných právních úkonŧ. Insolvenční zákon se ve svých ustanoveních zabývá vztahem mezi neplatností a neúčinností právních úkonŧ a zavádí zásadu preference neplatnosti před neúčinností právního úkonu. Vychází se totiţ z obecně platné zásady, ţe pouze platný právní úkon mŧţe být neúčinný77
78
. Na druhou stranu dle ust. § 236 odst. 1 IZ platí, ţe neúčinností právního
úkonu není dotčena jeho platnost79. Nejvyšší soud80 za majetek, který náleţí do podstaty v souladu s ust. § 206 IZ povaţuje rovněţ zadrţovanou věc věřitelem, který je v úpadku. Je-li totiţ věřitel oprávněný ze zadrţovacího práva v úpadku, podléhá zadrţovaná věc soupisu, jelikoţ jde o majetek, jenţ mŧţe plnit ve vztahu k pohledávkám takového věřitele uhrazovací funkci81. 76
Srov. ZOULÍK, F. Zákon o konkursu a vyrovnání: [komentář]. SEVT Praha, 1992. s. 68. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 104, ročník 2000, určením právní neúčinnosti právního úkonu (vyslovením odporu) ve smyslu ust. § 42a ObčZ nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zŧstává platným právním úkonem, avšak v poměrech účastníkŧ se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, ţe právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vŧbec nenastávají; na právní vztahy se hledí stejně, jako by vŧbec nebyl učiněn. U právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu. 78 Srov. rovněţ rozhodnutí Najvyššího súdu ze dne 24.1. 2003, sp. zn. 2 Cdo 110/02 k zák. č. 328/1991 Zb., o konkurze a vyrovnaní, podle kterého, podstatou právního institutu odporovatelnosti je neúčinnost platného právního úkonu vŧči určití osobě, v dŧsledku čehoţ mŧţe tato osoba (věřitel) poţadovat uspokojení svojí pohledávky z předmětu odporovatelného právního úkonu tak, jakoby k tomuto úkonu vŧbec nedošlo. Neplatný právní úkon nemá ţádné právní následky, je proto nadbytečné domáhat se určení jeho neúčinnosti vŧči věřiteli. 79 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, dle kterého skutečnost, ţe úpadce po prohlášení konkursu učinil právní úkon týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, nemá sama o sobě za následek neplatnost tohoto právního úkonu dle ust. § 39 ObčZ. Tyto právní úkony jsou neúčinné vŧči konkursním věřitelŧm, a to jen tehdy jestliţe poškozují podstatu; mají-li za následek rozmnoţení konkursní podstaty, jsou vŧči konkursním věřitelŧm také účinné. 80 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2011, sp. zn. 29 Cdo 3031/2009. 81 Dále se k tomu v rozhodnutí Nejvyššího soudu říká, ţe spor o příslušnost takového majetku k majetkové podstatě věřitele oprávněného ze zadrţovacího práva se pak vede jako spor o jeho vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dluţníka (věřitele oprávněného ze zadrţovacího práva) ve smyslu ustanovení § 225 insolvenčního zákona. Je-li v prŧběhu insolvenčního řízení prohlášen konkurs na majetek věřitele oprávněného ze zadrţovacího práva a probíhá-li v době prohlášení konkursu spor o existenci zadrţovacího práva formou 77
33
Při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání neexistovala právní shoda o tom, zda do konkursní podstaty spadá plnění z ručení vzniklého do prohlášení konkursu, tj. plnění ručitele jako třetí osoby. Dle jednoho názoru takové plnění s odkazem na ust. § 20 odst. 4 ZKV82 do podstaty náleţí83 Dle opačného názoru však s ohledem na smysl ručení nikoliv, neboť „jde o přímý rozpor s akcesoritou i subsidiaritou zajištění“84. Insolvenční zákon uvedené pochybnosti odstranil, kdyţ stanoví, ţe přihláškou podmíněné pohledávky není dotčeno právo věřitele poţadovat plnění od dluţníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případŧ ručení85. Z uvedeného lze s jistotou dovodit, ţe plnění z ručení do podstaty nenáleţí. Insolvenční zákon na majetek manţela náleţející do společného jmění manţelŧ (dále jen SJM) – na jeho nárok na vypořádací podíl – nepohlíţí jako na majetek třetí osoby. Vztah majetkové podstaty ke společnému jmění zákon totiţ upravuje zvlášť v ust. § 205 odst. 3 IZ společně s institutem podílového spoluvlastnictví. Platí, ţe do podstaty náleţí majetek ve společném jmění dluţníka a jeho manţela jako celek. I kdyţ se tedy nejedná o typický majetek ve vlastnictví třetí osoby (pokud nejde o majetek této osoby v jejím výlučném vlastnictví), zaslouţí si uvedená problematika týkající se SJM a manţela dluţníka rovněţ prostor v této kapitole, neboť majetek manţela (třetí osoby), na který by měl v rámci vypořádání nárok je dotčen. Jestliţe má dluţník majetek v podílovém spoluvlastnictví, není spoluvlastníkŧv podíl na majetku ţádným zpŧsobem dotčen – do podstaty se zahrnuje pouze podíl dluţníkŧv. Otázkou je, zda součástí majetkové podstaty je rovněţ ostatní majetek jehoţ zahrnutí do podstaty je sporné, protoţe k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují (srov. ust. § 224 odst. 1 IZ). Dle stanoviska Najvyššího súdu86 k zák. č. 328/1991 Zb., o konkurze a vyrovnaní, ve znění pozdějších předpisŧ, do pravomocného rozhodnutí soudu o vylučovací ţalobě nemŧţe být majetek k němuţ třetí osoby uplatňují právo „považován za . vindikační ţaloby, kterou se vlastník zadrţené movité věci domáhá jejího vydání po tom, kdo mu ji zadrţuje, nastává ve vztahu k tomuto sporu účinek přerušení řízení předjímaný ustanovením § 263 odst. 1 IZ (jde o spor o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty). 82 Dle ust. § 20 odst. 4 ZKV ručitel přihlašuje svoji pohledávku, která mu vŧči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vŧči věřiteli jako pohledávku vázanou na podmínku. 83 Srov. CHALUPA, L. Ručení a konkurs. Právní zpravodaj. 2005, č. 12. s. 8 – 9. 84 KAVAN,P.K právnímu postavení ručitele v případě konkursu na dluţníka.Právní rozhledy.2006,č. 17.s. 624. 85 Např. ust. § 76 odst. 1 ObchZ. 86 Stanovisko Najvyššího súdu ze dne 16.12.2002, sp. zn. Obpj 7/2002.
34
tvořící podstatu.“ Domnívám se, ţe tento názor nelze pro insolvenční řízení dle českého insolvenčního zákona převzít. V souladu s ust. § 224 odst. 1 IZ se takový majetek zapisuje do soupisu majetkové podstaty a dle ust. § 217 IZ pak platí, ţe soupis je listinou, do které se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Z uvedeného plyne opačný závěr, ţe takový majetek do podstaty náleţí s omezeními danými ust. § 225 odst. 4 IZ, podle kterého správce nesmí s takovým majetkem po dobu vylučovacího sporu nakládat (více viz pododdíl 6.1.2.1). Rovněţ dle ust. § 224 odst. 3 IZ platí, ţe nebyla-li ţaloba podána včas, platí, ţe označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Lze uzavřít, ţe po dobu vedení sporu, se jedná o tzv. ideální podstatu. K zásadní změně dochází, kdyţ insolvenční zákon nepřebírá problematické ust. § 27 odst. 5 ZKV. Do majetkové podstaty dluţníka tak jiţ nenáleţí majetek třetích osob, jejichţ věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vŧči úpadci, které na výzvu správce nevyplatili zajištěnou pohledávku nebo nesloţili cenu předmětného majetku. Protoţe v komentářích k insolvenčnímu zákonu najdeme nesprávné tvrzení, ţe majetkem třetích osob ve smyslu ust. § 205 odst. 4 IZ je rovněţ majetek, který slouţí k zajištění pohledávek vŧči dluţníku87, je tomuto majetku věnováno místo v této kapitole. Současně má ust. § 27 odst. 5 ZKV nadále s ohledem na paralelní aplikaci obou zákonŧ vliv na obsah majetkové podstaty dle insolvenčního zákona, kdyţ mŧţe docházet ke střetu konkursní a majetkové podstaty (viz oddíl 2.3.4).
2.3.1 Majetek nabytý na základě neplatných právních úkonŧ Majetek nabytý na základě neplatných právních úkonŧ náleţí do majetkové podstaty za podmínek uvedených v obecné části zákona (hlava II. první části IZ, ust. § 231 aţ 234 IZ). Zatímco dle zákona o konkursu a vyrovnání se pro neplatnost uţil občanský zákoník, insolvenční zákon zavádí nově speciální právní úpravu neplatnosti právních úkonŧ k právní úpravě obsaţené v občanském zákoníku. Cílem této právní úpravy je řešit zjištění neplatnosti takovým zpŧsobem, který by vylučoval neodŧvodněné zkracování majetkové podstaty. Tato zvláštní ustanovení rovněţ vycházejí z toho, ţe neplatnost se zjišťuje
87
Srov. ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 343 a KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 509.
35
(deklaruje), avšak vyţadují, aby toto zjištění provedl jedině insolvenční soud, a to buď rozhodnutím v incidenčním sporu, jehoţ předmětem je tato otázka nebo jako řešení předběţné otázky v insolvenční řízení anebo v jakémkoli jiném incidenčním sporu.88 Právní úpravu neplatnosti právních úkonŧ ţádný ze zkoumaných zahraničních právních předpisŧ (slovenská, rakouská ani německá právní úprava insolvenčního práva) buď vŧbec neobsahuje nebo ve velice omezeném rozsahu. Rakouský IO a německý InsO tak upravují pouze tzv. odpŧrčí právo (Anfechtungsrecht) s tím, ţe na rozdíl od české a slovenské právní úpravy není v zákonech uvedeno jaký je dŧsledek takového odpŧrčího práva (zda neúčinnost či neplatnost)89. Převaţující právní teorie uzavírá, ţe jde o neúčinnost takového právního úkonu.90 V ZKR je neplatnosti věnováno pouze ust. § 80 odst. 2 ZKR, dle kterého platí, ţe majetek nabytý na základě neplatných právních úkonŧ podléhá soupisu podstaty. Právní úprava neplatnosti v rámci insolvenčního práva je tak velkou výjimkou. Nicméně jde o výjimku velice pozitivní, kdyţ insolvenční zákon tímto zpŧsobem „zabraňuje roztříštění soudní pravomoci a příslušnosti ve vztahu k otázkám souvisejícím s majetkem a závazky dlužníka“ a tyto otázky koncentruje bez ohledu na to „zda je spor stylizován jako spor o neplatnost či neúčinnost dlužníkova jednání“ v řízení u insolvenčního soudu91. Insolvenční zákon zakotvuje zvláštní právní úpravu charakteru hmotněprávního i procesněprávního. Předně zakotvuje výjimku z obecného pravidla překážky litispendence a v rozsahu uvedeném v zákoně rovněţ překážky rei iudicatae92. Insolvenční zákon stanoví výjimku z pravidla závaznosti soudních rozhodnutí dle ust. § 159a o.s.ř., kdyţ dle ust. § 231 odst. 1 IZ platí, ţe insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu,
88
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 231 IZ. 89 Podle tzv. věcné teorie (dingliche Teorie) je takové odporovatelné jednání relativně neúčinné. Podle tzv. teorie závazkověprávní (schuldrechtliche Teorie) zŧstává dokonce takový odporovatelný právní úkon účinný s tím, ţe dŧsledkem je pouze to, ţe má být do podstaty vydáno plnění z takové právního úkonu. Teorie o ručení (haftungsrechtliche Teorie) povaţuje taková plnění za plnění z neplatného právního úkonu s tím, ţe náleţí tomu, kdo takové plnění od dluţníka nabyl, nicméně, jedná se o plnění, kterým nadále dluţník bude svým věřitelŧm ručit. Viz FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 168 a 169. 90 BARTSCH, R., POLLAK, R., et al. Österreichisches Insolvenzrecht: Kommentar, Band I, §§ 1 bis 4 Konkursordnung. 4. vyd. Verlag SpringerWienNewYork, 2004, s. 425. 91 Srov. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 335. 92 Srov. KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a zpŧsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 523.
36
kterým v prŧběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazkŧ dluţníka, ani jiným zpŧsobem tohoto zjištění. Podle ust. § 231 odst. 2 IZ v prŧběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud. Dle ust. § 232 IZ platí, ţe byla-li neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazkŧ dluţníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, povaţuje se právní úkon, jehoţ se rozhodnutí týká, za neplatný. Jelikoţ dikce zákona je nepřesná a právní úprava je v mnoha ohledech neúplná vznikají zásadní problémy při interpretaci zákona. Především jde o paralelní prŧběh řízení před obecným soudem a insolvenčním soudem, o výklad pojmu zjištění neplatnosti právního úkonu, o výklad ust. § 231 a ust. § 232 IZ ve vzájemné souvislosti a skutečnost, ţe insolvenční zákon vŧbec neřeší právní postavení účastníkŧ řízení, kteří v souladu s ust. § 159a o.s.ř. jsou pravomocnými rozhodnutím obecných soudŧ vázáni. Z ust. § 231 odst. 1 a ust. § 232 IZ vyplývá, ţe jestliţe rozhodnutí nenabylo právní moci nebo bylo rozhodnuto aţ po zahájení insolvenčního řízení, insolvenční soud není takovým rozhodnutím vázán. Insolvenční zákon tak počítá s tím, ţe řízení o neplatnosti právního úkonu bude probíhat paralelně s insolvenčním řízením s vědomím, ţe takové rozhodnutí nebude pro insolvenční soud závazné. To potvrzuje i ust. § 263 a násl. IZ a ust. § 109 IZ, ze kterých vyplývá, ţe k přerušení soudních a jiných řízení dochází aţ v dŧsledku prohlášení konkursu, nikoliv zahájením insolvenčního řízení. Kotoučová93 ke vztahu těchto dvou paralelně probíhajících řízení nabízí řešení spočívající v tom, ţe po ukončení insolvenčního řízení – znovuzahájení řízení před obecným soudem, by v případech kdy insolvenční soud vydá rozhodnutí ve věci samé, obecný soud řízení z dŧvodu rei iudicatae zastavil. Dle ust. § 232 IZ je vázán insolvenční soud pravomocným rozhodnutím, byla-li neplatnost právního úkonu zjištěna. Ze znění zákona není zřejmé, zda postačí vyřešení otázky neplatnosti jako otázky předběţné či zda měl zákonodárce na mysli vyslovení přímo ve výroku rozhodnutí (tj. určení neplatnosti). Jelikoţ zákon uţívá širšího pojmu, lze zřejmě za zjištění povaţovat jak vyřešení neplatnosti jako otázky předběţné tak její určení.94
93 94
Srov. tamtéţ s. 527. Srov. tamtéţ s. 527.
37
Z insolvenčního zákona není dále vŧbec zřejmé, zda by insolvenční soud měl respektovat pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti. Problém tkví v tom, ţe ust. § 231 odst. 1 IZ a ust. § 232 IZ jsou v rozporu. Dle ust. § 231 odst. 1 IZ soud není v prŧběhu insolvenčního řízení vázán pouze rozhodnutím, kterým došlo ke zjištění neplatnosti. O tom, ţe by insolvenční soud nebyl vázán rozhodnutím o zamítnutí ţaloby se ustanovení vŧbec nezmiňuje. Dle ust. § 232 IZ je však vázán insolvenční soud pouze pravomocným rozhodnutím, byla-li neplatnost právního úkonu zjištěna, nikoliv byloli o neplatnosti rozhodnuto. I přes dikci ust. § 232 IZ (zjištěna) by bylo dle Kotoučové95 v daném případě za přiměřeného pouţití o.š.ř. v souladu se zásadou překáţky věci rozhodnuté vhodné respektovat rovněţ rozhodnutí obecného soudu o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti. Rovněţ proto, ţe insolvenční zákon v ust. § 231 odst. 1 IZ výjimku z této zásady v případě zamítnutí výslovně nestanoví. S takovým názorem se lze ztotoţnit. Nicméně dikce ust. § 231 odst. 1 a ust. § 232 IZ je velice nepřesná a zavádějící. Z nastíněných problémŧ vyplývá, ţe by si tato právní úprava zaslouţila včasnou změnu. Ust. § 231 IZ se dále odchyluje od postupu upraveného v ust. § 135 odst. 2 o.s.ř., dle kterého platí, ţe otázky, o nichţ přísluší rozhodnout jinému orgánu, mŧţe soud posoudit sám; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Aktivně legitimováni k podání ţaloby na určení neplatnosti dle insolvenčního zákona jsou účastníci řízení s výjimkou dluţníka (nejde-li o dluţníka s dispozičními oprávněními), insolvenční správce a státní zastupitelství. Přitom platí, ţe správce musí být buď ţalobcem nebo ţalovaným. V případě relativní neplatnosti dle ust. § 40a ObčZ se mŧţe takové neplatnosti dovolat ten, kdo je takovým úkonem dotčen s tím, ţe výslovně je aktivně legitimován k podání ţaloby rovněţ insolvenční správce (srov. ust. § 231 odst. 3 IZ). Jelikoţ se jedná o speciální právní úpravu, omezení dle ust. § 40a ObčZ, dle kterého se neplatnosti nemŧţe dovolávat ten, kdo ji sám zpŧsobil, se nepouţije. Tento závěr lze učinit rovněţ s přihlédnutím k základním zásadám insolvenčního řízení dle ust. § 5 IZ, neboť v duchu těchto zásad je hlavním cílem získat co nejvíc pro podstatu.
95
Srov. tamtéţ s. 527.
38
Neplatnost právního úkonu mŧţe být v souladu s ust. § 231 odst. 2 IZ zjištěna buď prejudiciálně (typicky při rozhodnutí o vylučovací ţalobě podle ust. § 225 IZ), či přímo v incidenčním sporu, jehoţ předmětem je tato otázka – ve výroku rozhodnutí96. Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí97 v této souvislosti zabýval otázkou konkurence řešení otázky neplatnosti v incidenčním sporu a jako otázky předběţné. K tomu uzavřel, jestliţe předmětem incidenčního sporu (v tomto případě sporu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku dluţníka), je otázka platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ţalobcem a dluţníkem, a insolvenční soud si v tomto incidenčním sporu posoudil otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběţnou, ţaloba správce na určení neplatnosti takové smlouvy je ţalobou nadbytečnou, na níţ ţalovaný naléhavý právní zájem (ust. § 80 c) o.s.ř.) mít nemŧţe, a to ani ve smyslu ust. § 233 odst. 3 IZ98. Z ust. § 231 IZ vyplývá, ţe neplatnými právními úkony nejsou na rozdíl od právní úpravy neúčinnosti pouze úkony dluţníka, ale jakékoli právní úkony, týkající se majetku nebo závazkŧ dluţníka bez ohledu na to, kdo je jejich účastníkem. Dŧvody neplatnosti vyplývají nadále z občanského zákoníku, některé stanoví sám insolvenční zákon. Dle ust. § 246 odst. 4 IZ je neplatný právní úkon, kterým dluţník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce. Totéţ platí, jestliţe dluţník uzavře bez souhlasu správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdrţet méně neţ činí jeho dědický podíl (srov. obdobně ust. § 412 odst. 3 IZ v případě zpŧsobu řešení úpadku oddluţením). Souhlas insolvenčního správce vyţaduje insolvenční zákon nejen proto, aby dluţník nemohl zabránit rozmnoţení majetkové podstaty, ale v určitých situacích i proto, aby v případě rozmnoţení podstaty, nebyla tato v dŧsledku takového rozmnoţení nadbytečně zatěţována nadbytečnými výdaji (např. dar k němuţ se váţí rozsáhlé povinnosti zpŧsobující ztrátu jeho faktické hodnoty, předluţené dědictví99). Prohlášení konkursu se stávají neplatnými smlouvy či dohody uzavřené mezi
96
Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3. 2009, č.j. 1 VSPH 109/2009-P3 7, ke sp. zn. KSUL 69 INS 4837/2008. 97 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.11.2009, č.j. 15 Cmo 154/2009–73, ke sp. zn. KSUL 69 INS 4837/2008. 98 Ust. § 233 odst. 3 IZ se týká platnosti smluv, kterými došlo ke zpeněţení plnění, jehoţ se týká neplatný právní úkon. 99 Srov. KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 319.
39
manželi vyjmenované v ust. § 269 odst. 1 IZ100101. Pokud insolvenční správce dojde k závěru, ţe došlo k takovému neplatnému právnímu úkonu v souladu s ust. § 205 odst. 3 IZ majetek zahrne do SJM a tento majetek bude v rámci insolvenčního řízení vypořádán. V souladu s ust. § 457 ObčZ následkem zjištění neplatnosti právního úkonu je vznik povinnosti kaţdého z účastníkŧ smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Rovněţ v ust. § 233 odst. 1 IZ zákon jako dŧsledek stanoví povinnost vydat majetkový prospěch. Tuto povinnost však váţe na pravomocné rozhodnutí o zjištění neplatnosti. K tomu judikoval Vrchní soud v Praze102, ţe dokud nebyla neplatnost zjištěna pravomocným rozhodnutím, nevzniká v insolvenčním řízení ani povinnost vydat bezdŧvodné obohacení plněním z takového úkonu získané.103 Ust. § 233 IZ připouští další výjimku z obecné úpravy v občanském zákoníku o vydání majetkového prospěchu z bezdŧvodného obohacení, a to v tom směru, ţe rozhodující je, zda došlo k obohacení majetkové podstaty104. Insolvenční zákon tak porušuje synallagma105 a umoţňuje insolvenčnímu správci, aby plnil jako druhý, poté, kdy jiţ svŧj závazek z tohoto ustanovení plynoucí povinná osoba uhradila106. Správce tak mŧţe odmítnout vydat plnění, jestliţe nedošlo k obohacení majetkové podstaty (ţádné plnění nebylo poskytnuto) nebo je-li poţadováno více, neţ činí toto obohacení. Pokud insolvenční správce majetkový prospěch nevydá, musí jej zahrnout do majetkové
100
Dle ust. § 269 odst. 1 IZ prohlášením konkursu se stávají neplatnými a) smlouvy o zúţení rozsahu SJM, b) smlouvy o rozšíření rozsahu SJM, jestliţe se na jejich základě stal součástí SJM majetek do té doby náleţející jen dluţníku, c) smlouvy o rozšíření rozsahu SJM, jestliţe se na jejich základě staly součástí SJM závazky náleţející do té doby jen manţelu dluţníka a d) dohody o vypořádání SJM včetně soudem schváleného smíru, které byly uzavřeny po podání insolvenčního návrhu dluţníkem a jde-li o insolvenční návrh věřitele poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení 101 Obdobně ust. § 53 odst. 4 ZKR. 102 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3. 2009 1 VSPH 109/2009-P3 7 ke sp. zn. KSUL 69 INS 4837/2008. 103 Dále se v rozhodnutí uvádí, ţe jestliţe insolvenční správce zapsal plnění, které podle něho mělo být předmětem neplatného právního úkonu, do majetkové podstaty, mŧţe plnění (peněţitou náhradu) na základě ţádosti o její vydání z majetkové podstaty vyjmout a vydat tomu, na jehoţ úkor se dluţník obohatil. Nevyhovíli insolvenční správce takové ţádosti, je přípustným právním prostředkem pro vydání plnění ţaloba o vyloučení majetku z majetkové podstaty (vylučovací ţaloba) podaná podle ust. § 225 IZ. 104 Důvodová zpráva k daňovému řádu, k zák. č. 280/2009 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 685/0. Poslanecká sněmovna. 5. volební období. 2006 2010 [cit. 14.06.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=685&ct1=0 > k ust. § 233 IZ. 105 Jinak srov. KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 529. 106 Srov. ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. S. 358.
40
podstaty107. Proti takovému postupu správce se lze bránit podáním vylučovací ţaloby, a to ve lhŧtě 30 dnŧ od doručení písemného vyrozumění správce o odmítnutí ţádosti osoby, která o vydání majetkového prospěchu ţádá. Z uvedeného vyplývá, ţe s nárokem protistrany se nezachází jako s věřitelskou pohledávkou, ale jako s vlastnickým nárokem, uplatňovaným vylučovací ţalobou (ust. § 233 odst. 2 IZ)108 109. Odlišnou koncepci zavádí ZKR, kdyţ v ust. § 80 odst. 2 ZKR výslovně stanoví, ţe nárok na vydání bezdŧvodného obohacení z dŧvodu vydání majetku nabytého na základě neplatného právního úkonu do podstaty je moţné v konkursu uplatnit jako pohledávku za podstatou. Uplatnit ji však lze pouze v rozsahu, v jakém by byl tento nárok uspokojený, kdyby se uplatnil přihláškou; to neplatí jestliţe byl uplatněn přihláškou. Insolvenční zákon za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou povaţuje v souvislosti s neplatností právních úkonŧ pouze náhradu nákladŧ, které třetí osoby vynaloţili na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho dŧvodu proti dluţníku pohledávku z bezdŧvodného obohacení (ust. § 169 odst. 1 písm. f) IZ). Insolvenční zákon v ust. § 233 odst. 2 IZ zavádí nerovné postavení a právní nejistotu pro třetí osoby. Třetím osobám je určena konkrétní lhŧta 30 dnŧ k podání ţaloby. Insolvenčnímu správci však určuje k vyřízení ţádosti lhŧtu neurčitou – lhŧtu přiměřenou. Běh lhŧty k podání vylučovací ţaloby insolvenční zákon nadto váţe výslovně pouze k odmítnutí ţádosti insolvenčním správcem. Zákonodárce se opomněl zabývat situací, kdyţ se správce vŧbec nevyjádří, resp. nevyjádří-li se v přiměřené lhŧtě. Nevyjádří-li se insolvenční správce k ţádosti, lhŧta nepočne vŧbec běţet a zřejmě tak lze ţalobu podat kdykoliv. Lze taktéţ výkladem dovodit, ţe lhŧta by v takovém případě běţela obdobně jako v situaci, kdy správce ţádost odmítne, tedy ţalobu by musel ţadatel podat ve lhŧtě 30 dnŧ od uplynutí přiměřené lhŧty. Běh lhŧty však v ţádném případě nelze vázat na začátek, který lze
107
Srov. Důvodová zpráva k daňovému řádu, k zák. č. 280/2009 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 685/0. Poslanecká sněmovna. 5. volební období. 2006 - 2010 [cit. 14.06.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&ct=685&ct1=0 > k ust. § 233 IZ. 108 Srov. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 335. 109 Dále srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3. 2009, č.j. 1 VSPH 109/2009-P3 7 ke sp. zn. KSUL 69 INS 4837/2008, ze kterého vyplývá, ţe je pojmově vyloučeno uvaţovat o nároku věřitele tak, ţe má být uplatněn přihláškou. Jestliţe i přesto věřitel svŧj tvrzený nárok z titulu bezdŧvodného obohacení ve výši zaplacení kupní ceny přesto uplatnil tzv. podmíněnou přihláškou, není ţádného dŧvodu spojovat s takovým uplatněním dŧsledky plynoucí z opoţděně podané přihlášky (§ 185 IZ).
41
těţko určit. Lze se tak klonit spíše k první variantě. Taková právní úprava je nepropracovaná a bude bezpochyby podnětem pro budoucí moţné nadbytečné soudní spory. V ust. § 233 odst. 3 IZ je dále stanoveno, ţe platnost smluv, kterými došlo ke zpeněţení plnění, jehoţ se týká neplatný právní úkon, lze napadnout jen ţalobou podanou u insolvenčního soudu. Insolvenční zákon moţnost podání ţaloby omezuje trváním insolvenčního řízení. Výslovně stanoví, ţe jde o incidenční spor (srov. ust. § 159 odst. 1 písm. f) IZ). Dŧvodová zpráva k tomu uvádí, ţe jde o postup srovnatelný se zpochybněním zpeněţení prodejem mimo draţbu, k němuţ dochází v rámci konkursu dle ust. § 289 odst. 3 IZ. Jak uvádí Kučera110 tato úprava zřejmě míří na situace, kdy insolvenční správce v rozporu s § 225 odst. 4 a 5 IZ zpeněţoval věci, jejichţ vydání se mohl domáhat druhý účastník vztahu z neplatné smlouvy, popř. téţ na situace, kdy naopak tento účastník zpeněţil plnění, jeţ měl vydat insolvenčnímu správci.
2.3.2 Majetek třetích osob nabytý na základě neúčinných právních úkonŧ Zákon výslovně zmiňuje, ţe do majetkové podstaty dluţníka náleţí majetek nabytý na základě neúčinného právního úkonu (§ 205 odst. 4 IZ). Odpŧrčí ţaloby v úpadkovém právu se vyvinuly z Actio Pauliana jiţ v letech 150 aţ 125 př.n.l.111
112
Institut neúčinnosti má
tradici rovněţ v českém v insolvenčním právu113.
110
ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 358. 111 Viz Úvod Stanoviska generálního advokáta Damása Ruiz-Jaraba Colomera přednesené dne 16.října 2000 ve věci C-339/07 (Rechtsanwalt Christopher Seagon als Insolvenzverwalter über das Vermögen der Frick Teppichboden Supermärkte GmbH proti Deko Marty Belgiím NV [online]. Eur – Lex, 2011 [cit. 10.09.2011]. Dostupné z: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62007CC0339:CS:HTML >. 112 Actio Pauliana byla ţaloba pojmenovaná po římském právníkovi Iuliu Paulovi, která umoţňovala věřitelŧm uspokojit se z majetku, který dluţník převedl k újmě věřitelŧ – infraudem creditorum. 113 Zákon č. 1 ř.z., ze dne 25. prosince 1868, jímţ se zavádí konkursní řád v ust. § 3 stanoví, ţe všeliké opatření nebo jednání právní obecného dluţníka po započatém konkursu, které se týče jmění jeho k mase konkursní náleţejícího, jmenovitě všeliký prodej, všeliké zastavení nebo zavazení jest naproti věřitelstvu neplatné. Zákon č. 35 ř.z., ze dne 16. března 1884, jímţ se na ochranu věřitelŧ proti činŧm jim na újmu jsoucím doplňují některá ustanovení řádu konkursního a řízení exekučního v ust. § 2 stanoví, ţe jestliţe věřitel, za zavedení konkursu na jmění svého dluţníka ţádající, existenci nějakého nároku odpŧrčího učiní hodnověrnou, buď konkurs zaveden i také tenkráte, kdyţ při usnášení o ţádosti za zavedení konkursu se objeví, ţe jest zde toliko jediný osobní věřitel, nebo ţe jmění jest příliš nepatrné, aby uhrazeny byly náklady řízení konkursního. Zákon č. 36 ř.z., ze dne 16. března 1884, o odporu proti právním činŧm, jeţ týkají se jmění dluţníka insolventního v ust. § 1 stanoví, ţe po zavedení konkursu mohou právní činy před tím předsevzaté, jeţ týkají se jmění dluţníka obecného, dle předpisŧ tohoto oddílu v odpor brány a naproti věřitelŧm za neúčinné prohlášeny býti.
42
Současná právní úprava neúčinnosti obsaţená v insolvenčním zákoně vychází v podstatné míře z doporučení obsaţených v Legislative Guide on Insolvency Law. Legislative Guide on Insolvency Law vymezuje nejprve situace, za kterých mŧţe v praxi k neúčinnosti dojít. Insolvenční řízení mohou být zahájena hodně dlouho poté, co se dluţník poprvé dozvěděl o tom, ţe se úpadku jiţ nelze vyhnout. V této uplynulé periodě mŧţe vzniknout řada významných příleţitostí pro dluţníka pokusit se utajit před věřiteli jeho majetek, brát na sebe předstírané závazky, dávat dary příbuzným nebo přátelŧm nebo vyplácet některé z věřitelŧ přednostně. V tomto období mohou rovněţ vzniknout příleţitosti pro věřitele pokusit se dostat do výhodnější pozice neţ ostatní věřitelé. Výsledek těchto aktivit v období případného insolvenčního řízení, jde všeobecně k tíţi nezajištěných věřitelŧ, kteří nebyli těchto aktivit účastni114. Institut neúčinnosti právních úkonŧ tak reaguje na dvě základní situace. Snaţí se zamezit snaze dluţníka, kterému je známo, ţe je v úpadku, převádět majetek na třetí osoby (nejčastěji osoby blízké) a rovněţ tak na snahu věřitele, který rovněţ ví o dluţníkově blíţícím se úpadku, dosáhnout uspokojení přednostního, úplného a individuálního. Podstatou odpŧrčího práva tak je ochrana kolektivnosti insolvenčního řízení. Subjektem, který je především chráněn je nezajištěný věřitel115. Odpŧrčí právo je proto pro majetkovou podstatu – de facto pro celé insolvenční řízení významným právním institutem. Význam neúčinnosti potvrzuje i Nejvyšší soud, kdyţ judikoval, ţe „není vyloučeno, aby majetek konkursní podstaty (majetek, na který byl prohlášen konkurs), tvořily jen věci ve vlastnictví třetích osob, které patří do podstaty v důsledku neúčinných úkonů.“116 Jak vyplývá z dŧvodové zprávy k ust. § 235 IZ117 efektivnost kaţdého konkursu spočívá do značné míry na tom, jak dalece se podaří odporovat dluţníkovým úkonŧm, jimiţ zkracoval věřitele. Záleţí tak na insolvenčním správci, zda bude tento institut skutečně správně a efektivně vyuţit. V této souvislosti je třeba poznamenat, ţe v dŧsledku přijetí insolvenčního zákona se podstatně změnil zpŧsob odměňování insolvenčních správcŧ. Především dle ust. § 1 odst.
114
Legislative Guide on Insolvency Law [online]. UNCITRAL, 2004 [cit. 05.06.2011]. Dostupné z: . s. 135. 115 RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, 472 s. 321. 116 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
43
2 vyhl. č. 313/2007 Sb.118 odměna insolvenčního správce při zpŧsobu řešení úpadku konkursem určená z výtěţku zpeněţení připadajícího na zajištěného věřitele činí pouze 2% z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Odměna dle vyhlášky k zákonu o konkursu a vyrovnání119 pro výpočet odměny nerozlišuje mezi zpeněţením zajištěného a nezajištěného majetku. Pokud se tak v majetkové podstatě nachází atraktivní majetek dluţníka event. třetích osob, slouţící k zajištění závazkŧ dluţníka (srov. ust. § 27 odst. 5 ZKV), postačí správci zpeněţit tento majetek. Podle nové právní úpravy však jiţ nestačí pasivita správcŧ při zjišťování a následném zpeněţování majetkové podstaty. Jestliţe se správci podaří na základě odpŧrčí ţaloby do majetkové podstaty získat majetek, pak odměna z takového zpeněţení nečiní pouze 2% jako u zajištěného majetku, ale nejméně 15% z výtěţku zpeněţení, coţ je bezpochyby velkou motivací k podávání odpŧrčích ţalob. 2.3.2.1
Typy neúčinnosti
Právní teorie rozlišuje dva typy neúčinnosti právního úkonu, a to neúčinnost na základě rozhodnutí soudu a neúčinnost ze zákona. Mezi základní rozdíly neúčinnosti na základě rozhodnutí soudu a ze zákona v insolvenčním řízení patří: neúčinnost na základě rozhodnutí soudu
neúčinnost ex lege
je starší
zavedena teprve novelou zákona o konkursu a vyrovnání (zák. č. 94/1996 Sb.)
zakládá se rozhodnutím soudu, které má konstitutivní účinky
neúčinnost se pouze deklaruje
majetek lze zahrnout do podstaty aţ na základě právní moci rozhodnutí
majetek lze do podstaty zahrnout okamţitě jakmile jsou splněny podmínky dané zákonem
majetek je v podstatě najisto (vylučovací ţaloba není přípustná, srov. § 239 odst. 4 IZ, in fine, platí zásada rei iudicata)
vylučovací ţalobou se lze domáhat vyloučení majetku z podstaty
. 117
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 235 IZ. 118 Vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajŧ, o odměně členŧ a náhradníkŧ věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajŧ, ve znění pozdějších předpisŧ.
44
Institut neúčinnosti na základě rozhodnutí soudu vznikl pŧvodně na pŧdě insolvenčního práva (zák. č. 64/1931 Sb. z. a n.) a teprve následně byl převzat obecnou právní úpravou120. Neúčinnost na základě rozhodnutí soudu je upravena v ust. § 42a ObčZ. Soud vysloví neúčinnost právního úkonu na základě odpŧrčí ţaloby. Podmínky za nichţ lze odpŧrčí ţalobě vyhovět vyplývají ze zákona. Nová právní úprava obsaţená v insolvenčním zákoně je stejně jako právní úprava obsaţená v občanském zákoníku postavena na principu neúčinnosti na základě rozhodnutí soudu. Podmínky pro podání ţaloby jsou však odlišné: odpŧrčí ţaloba dle ust. § 42a ObčZ
odpŧrčí ţaloba dle ust. § 235 a násl. IZ
aktivně legitimován k podání ţaloby je věřitel
aktivně legitimován k podání ţaloby je insolvenční správce
ObčZ nestanoví propadnou lhŧtu k podání ţaloby
odpŧrčí ţalobu lze podat ve lhŧtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku
pasivně legitimovány jsou osoby, v jejichţ prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch
okruh pasivně legitimovaných osob je rozšířen za podmínek dle ust. § 237 IZ o dědice a právní nástupce těchto osob (stejně jako ZKV)
„skutkové podstaty“ uvedeny v ust. § 42a odst. 2 ObčZ
obecná skutková podstata uvedena v ust. § 235 odst. IZ a speciální v ust. § 240, 241, 242 IZ
o ţalobě rozhodují obecné soudy
o ţalobě rozhoduje insolvenční soud (jedná se o incidenční spor)
Vztah zahájeného řízení o odpŧrčí ţalobě dle ust. § 42a ObčZ podané věřitelem k zahájenému insolvenčnímu řízení vyplývá z ust. § 239 odst. 1 IZ. Jestliţe v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téţe věci řízení na základě odpŧrčí ţaloby jiné osoby (neţ-li správce), nelze v něm aţ do skončení insolvenčního řízení pokračovat. Dále k tomu v ust. § 243 IZ insolvenční zákon uvádí, ţe jestliţe dluţníkŧv věřitel dosáhl na základě své odpŧrčí . 119
Vyhl. č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ. 120 Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 235.
45
ţaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před „právní mocí rozhodnutí o úpadku“, mŧţe se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu. Toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty. K ust. § 243 IZ neobsahuje dŧvodová zpráva ţádný komentář, coţ lze s ohledem na význam tohoto ustanovení zákona, kdy se jedná de facto o jakési přednostní uspokojení věřitele mimo insolvenční řízení, povaţovat za neuspokojivé. Uvedená právní úprava tak vyvolává řadu právních otázek. Kozák121 ve vazbě na dikci ust. § 239 odst. 1 IZ upozorňuje na nepřesnost ust. § 243 IZ. je totiţ otázkou, zda v ust. § 239 odst. 1 IZ je upraveno skutečně přerušení řízení ve smyslu občanského soudního řádu (insolvenční zákon totiţ pouţívá pojem „nelze pokračovat“, nehovoří výslovně o přerušení řízení). Jestliţe se jedná o přerušení ve smyslu občanského soudního řádu dochází po zahájení insolvenčního řízení k přerušení řízení o neúčinnosti a lhŧty dle ust. § 111 odst. 1 o.s.ř. neběţí (rozhodnutí nemŧţe nabýt právní moci) a proto by také nebylo moţné vydat rozhodnutí o neúčinnosti po zahájení insolvenčního řízení. Názor, ţe se jedná o omyl zákonodárce podporuje i znění ust. § 232 IZ týkající se neplatnosti právního úkonu, které povaţuje za závazné rozhodnutí, které nabylo právní moci jiţ před zahájením insolvenčního řízení, nikoliv před právní mocí rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon rovněţ
neupravuje postup v případě, kdy správce bude tvrdit
neplatnost dluţníkova úkonu, jenţ byl k věřitelově odpŧrčí ţalobě shledán neúčinným. Buď bude úspěšný s ohledem na dikci ust. § 243 IZ věřitel, neboť dle tohoto ustanovení nemusí plnění vydat do majetkové podstaty nebo bude úspěšný správce, protoţe „tvrdí-li takovou neplatnost správce, zřejmě by mohl věc zapsat do soupisu a v rámci excindačního řízení by se platnost posuzovala jako předběžná otázka.“122 S tímto názorem se plně ztotoţňuji především s odkazem na preferenci neplatnosti v insolvenčním řízení. Dalším argumentem pro tento závěr je „skutečnost, že správce ani dlužník nebyli účastníky sporu a rozhodnutí tak pro ně není závazné, a že výrok rozhodnutí soudu neomezuje správce v jeho právu uplatnit u soudu neplatnost dlužníkova právního úkonu“.123
121
KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 314. 122 ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 369. 123 Tamtéţ s. 369.
46
Právní úprava obsaţená v zákonu o konkursu a vyrovnání – právní úprava neúčinnosti ex lege – je k úpravě obsaţené v občanském zákoníku rovněţ speciální a uţije se pouze pro konkursní a insolvenční řízení . Dŧvodem zavedení institutu neúčinnosti ex lege bylo, ţe neúčinnost na základě odporovatelnosti nedostatečně chránila věřitele proti zkracovacím úkonŧm dluţníkovým, zejména pro dŧkazní obtíţnost dluţníkova zkracovacího úmyslu124. Jestliţe správce plnění z neúčinného právního úkonu do podstaty sepsal, bylo na druhé straně, aby podala ţalobu na vyloučení. Insolvenční zákon situaci obrací a navrací se k pŧvodní koncepci. Podle nové právní úpravy je aktivní stranou insolvenční správce. Jeho aktivitu podporuje insolvenční zákon motivací správcŧ vyšší odměnou a rovněţ ji zajišťuje ust. § 239 odst. 2, věta první IZ, podle které platí, ţe rozhodne-li o tom věřitelský výbor, musí insolvenční správce odpŧrčí ţalobu podat vţdy. V této souvislosti lze hodnotit rovněţ jako pozitivní zveřejňování informací o insolvenčním řízení včetně dokumentŧ v insolvenčním rejstříku. Podnět k podání odpŧrčí ţaloby tak mŧţe přijít rovněţ zvenku. Z jakého dŧvodu zákonodárce opustil myšlenku neúčinnosti ex lege dŧvodová zpráva nesděluje. Zákonodárce se zřejmě přiklonil k zahraničním právním úpravám125. I kdyţ právní úprava obsaţená v zákonu o konkursu a vyrovnání byla ojedinělá výhodou byla skutečnost, ţe okamţitým soupisem majetku do podstaty přecházelo na správce oprávnění s takovým majetkem nakládat, resp. nemohl s ním nakládat nikdo jiný neţ správce. Dle insolvenčního zákona neţ správce majetek mŧţe do podstaty sepsat, musí být nejprve o odpŧrčí ţalobě pravomocně rozhodnuto. To samozřejmě zvyšuje riziko dalších nevratných dispozic s majetkem získaným na základě neúčinných právních úkonŧ. Na druhou stranu právní úprava obsaţená v ZKV nebyla správci dŧsledně aplikována a jak uvedeno výše vedla k jejich pasivitě. Jistěţe je třeba kladně hodnotit, ţe v dŧsledku opuštění koncepce neúčinnosti ex lege došlo ke sblíţení zahraničních právních úprav. K odstranění neúčinnosti ze zákona však nedošlo dŧsledně, neboť insolvenční zákon ponechal v zákoně na řadě míst apendix institutu neúčinnosti ex lege. V ust. § 248 odst. 2 IZ stanoví, ţe nejde-li o zajištění poskytnuté podle ust. § 41 IZ (smlouvy o úvěrovém financování), stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dluţníkovi
124
ZOULÍK, F. Zákon o konkursu a vyrovnání: komentář. 3. vyd., v nakladatelství C.H.Beck vyd. 2. Praha: C.H.Beck, 1998. s. 113. 125 Např. americká právní úprava (ust. § 546 aţ 548 Bankruptcy Code z roku 1978), slovenská právní úprava (§ 57 aţ 66 ZKR), německá právní úprava (§ 129 aţ 147 InsO) a rakouská právní úprava (§ 27 aţ § 43 IO).
47
věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení126. To platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Dále platí, ţe byl-li majetek slouţící k zajištění v této době také zpeněţen, náleţí do majetkové podstaty výtěţek získaný zpeněţením a jeho nabyvatel je povinen jej vydat na výzvu insolvenčního správce. Rovněţ tak v souladu s ust. § 248 odst. 3 IZ jsou neúčinnými ze zákona prohlášením konkursu věcná břemena zatěţující majetkovou podstatu, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení127. Neúčinnost ze zákona najdeme v insolvenčním zákoně rovněţ na jiných místech neţ je úprava neúčinnosti právních úkonŧ. Insolvenční zákon tak konstruuje neúčinnost právních úkonŧ ve vazbě na právo nakládat s majetkovou podstatou. Dle ust. § 111 odst. 3 IZ právní úkony, které dluţník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v dŧsledku účinkŧ spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vŧči věřitelŧm neúčinné; dle ust. § 246 odst. 2 IZ právní úkony podle ust. § 246 odst. 1 IZ, které dluţník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelŧm neúčinné. Uvedené pozŧstatky jsou výsledkem legislativního procesu, kdyţ pŧvodní návrh insolvenčního zákona vycházel ze zachování institutu neúčinnosti ze zákona (srov. pŧvodní znění ust. § 239 IZ) a odporovatelnosti právním úkonŧm (srov. pŧvodní znění ust. § 240 a násl. IZ)128. Komplexním pozměňovacím návrhem129 však byla neúčinnost ze zákona vypuštěna. 2.3.2.2
Skutkové podstaty neúčinnosti
Insolvenční zákon obsahuje tzv. generální klausuli a následně tři speciální skutkové podstaty, přičemţ platí, aby soud mohl ţalobě vyhovět, musí být splněny vţdy jak podmínky uvedené v ust. § 235 odst. 1 IZ (obecná skutková podstata) tak podmínky speciální (§ 240, 241, 242 IZ).
126
Srov. obdobně ust. § 14 odst. 1 písm. f) ZKV (účinky prohlášení konkursu). Srov. obdobně ust. § 14 odst. 1 písm. j) ZKV (účinky prohlášení konkursu). 128 Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: k ust. § 239 a 240 IZ. 129 Komplexní pozměňovací návrh k tisku 1120/0 [online]. PSP sněmovní tisk 1120/1. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 12.08.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=1 >. 127
48
Neúčinnými dle ust. § 235 odst. 1 IZ jsou: právní úkony ( jednání či opomenutí) , kterými dluţník zkracuje moţnost uspokojení věřitelŧ nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných
§ 240 IZ neúčinnost bez přiměřeného protiplnění
§ 241 IZ neúčinnost zvýhodňujících právních úkonŧ
1. právní úkon, který učinil v době, kdy byl v úpadku 2. právní úkon, který vedl k dluţníkovu úpadku
právní úkon učiněný ve prospěch osoby dluţníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dluţníkem koncern (domněnka úpadku)
byl-li učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení
byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení
pozitivní vymezení právní úkon, jímţ se dluţník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehoţ obvyklá cena je podstatně niţší neţ obvyklá cena plnění, k jehoţ poskytnutí se zavázal dluţník
pozitivní vymezení právní úkon, v jehoţ dŧsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelŧ vyššího uspokojení, neţ jaké by mu jinak náleţelo v konkursu + demonstrativní výčet ust. § 241 odst. 3 IZ negativní vymezení 1 . zřízení zajištění závazku dluţníka, obdrţel-li za ně dluţník současně přiměřenou protihodnotu 2. právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dluţník obdrţel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch 3. právní úkon, který dluţník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanových tímto zákonem
negativní vymezení 1 . plnění uloţené právním předpisem 2. příleţitostný dar 3. poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledŧm slušnosti 4. právní úkon, o kterém dluţník se zřetelem ke všem okolnostem dŧvodně předpokládal, ţe z něj bude mít přiměřený prospěch
49
§ 242 IZ neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonŧ
právní úkon, kterým dluţník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele 1. byl-li tento úmysl druhé straně znám 2. nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám 3. učiněný ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která tvoří s dluţníkem koncern (domněnka známosti úmyslu) byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení
Neúčinným mŧţe být pouze právní úkon, kterým dluţník zkracuje moţnost uspokojení věřitelŧ nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Insolvenční zákon nově výslovně za právní úkon povaţuje téţ dluţníkovo opomenutí. Uvedené bylo dovozováno teorií jiţ při aplikaci ZKV. Insolvenční zákon však k tomu dále nestanoví ţádné podrobnosti. Lze vyjít z toho, ţe i při opomenutí budou muset být splněny podmínky dané generální klausulí a jednotlivými specielními skutkovými podstatami odporovatelných právních úkonŧ. Současně však musí platit, ţe k opomenutí došlo tam, kde bylo třeba jednat130. Takovými právními úkony tak mohou být úkony, které zpŧsobují např. zánik práv nebo promlčení – např. neuplatnění úrokŧ z prodlení, smluvních pokut, reklamací vad apod. Dokonce mohou být taková opomenutí procesněprávního charakteru – např. vzdání se nároku či soudního smíru nebo nedostavení se k soudu131. Nabízí se otázka, zda lze odporovat rovněţ nedbalostním opomenutím. Ve vazbě na ZKV právní teorie dovodila, ţe nelze odporovat nedbalostnímu opomenutí, neboť odporovatelnost předpokládá zkracovací úmysl132. Právní úprava obsaţená v insolvenčním zákoně však poţaduje zkracovací úmysl pouze u neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonŧ (ust. § 242 IZ). U skutkových podstat neúčinnosti bez přiměřeného protiplnění (ust. § 240 IZ) a neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonŧ (ust. § 241 IZ) však úmysl nevyţaduje. Proto se domnívám, ţe podle nové právní úpravy jiţ bude moţné za splnění podmínek generální klausule a specielních skutkových podstat dle ust. § 240 a 241 IZ nedbalostní opomenutí za neúčinné povaţovat. Německá právní úprava rovněţ výslovně opomenutí v ust. § 129 odst. 2 InsO zmiňuje. Opomenutí staví naroveň právnímu úkonu. Rakouská právní úprava za opomenutí dluţníka dle ust. § 36 IO povaţuje taková opomenutí, kterými dluţník pozbyl právo nebo na základě kterých naopak došlo ke vzniku, získání či zajištění majetkoprávních nárokŧ vŧči dluţníkovi. Totéţ platí jestliţe dluţník opomene ujmout se dědictví. Bez zajímavosti není judikatura rakouského Nejvyššího soudního dvora k tomuto problému, podle které platí, ţe odporováno mŧţe být kaţdému opomenutí. Opomenutí trvá tak dlouho, jak dlouho by mohl být proveden právní úkon – jednání. Lhŧta k podání odpŧrčí ţaloby tak trvá, pokud alespoň
130
FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. opr. a dopl. vyd.. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 27. BEJČEK, J. Je spravedlivě upraveno vyvaţování zájmŧ v konkurzu? Poznámky k neplatnosti, neúčinnosti a odporovatelnosti právních úkonŧ v konkurzním řízení. Bulletin advokacie. 2003, č. 2, s. 17. 132 Tamtéţ s. 18. 131
50
konec takto vymezeného období spadá do této lhŧty133.
Soud uzavřel, ţe opomenutí
dluţníka podat návrh na prohlášení konkursu, není opomenutím ve smyslu ust. § 36 IO a nelze mu tak odporovat134. Procesněprávním opomenutím je např. nepodání opravného prostředku dluţníkem proti usnesení o nařízení exekuce. K tomu však soud dodává, ţe by v takovém případě muselo být prokázáno, ţe by takový opravný prostředek býval měl úspěch135. Dle Legislative Guide on Insolvency Law existují pro rozlišení odporovatelných právních úkonŧ dvě kritéria – objektivní a subjektivní, příp. jejich kombinace. Objektivními dŧvody odporovatelnosti právním úkonŧm je především právní úkon, který byl učiněn v zákonem stanoveném časovém období a dále pokud takový právní úkon splňuje znaky stanovené zákonem – převod majetku bez přiměřeného protiplnění nebo dispozice jejímţ dŧsledkem je vznik nepřiměřeného závazku nebo vztah mezi subjekty takového právního úkonu. Jako příklady subjektivních dŧvodŧ odporovatelnosti doporučení UNCITRAL zmiňuje vědomí dluţníka o jeho úpadku, stal-li se dluţník insolventním v dŧsledku takového právního úkonu, upřednostňování některých věřitelŧ, vědomí druhé strany právního úkonu o úpadku dluţníka atd. Nejčastější je kombinace objektivního a subjektivního kritéria136. Insolvenční zákon uvedené kategorie respektuje, kdyţ zavádí tři skutkové podstaty neúčinnosti – neúmyslné, zaloţené na objektivních dŧvodech odporovatelnosti (úkony bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 IZ a úkony zvýhodňující některého věřitele na úkor jiných dle ust. § 241 IZ) a úmyslnou, zaloţenou na subjektivních dŧvodech odporovatelnosti (podvodně či úmyslně zkracující úkony dle ust. § 242 IZ). Konstrukce neúmyslných skutkových podstat je velice obdobná. Insolvenční zákon vţdy nejprve definuje konkrétní odporovatelný právní úkon. U obou skutkových podstat platí, ţe odporovatelným je pouze právní úkon, který dluţník učinil v době, kdy jiţ byl v úpadku nebo právní úkon, který k jeho úpadku vedl. Insolvenční zákon presumuje, ţe právní úkon byl učiněn za úpadku dluţníka, jestliţe byl takový právní úkon učiněn ve prospěch osoby dluţníku blízké (ve
133
Rozhodnutí OGH ze dne 10.11.1982, sp. zn. 1 Ob 756/82. Rozhodnutí OGH ze dne 16.11.1995, sp. zn. 8 Ob 1020/95. 135 Rozhodnutí OGH ze dne 9.3.2000, sp. zn. 6 Ob 26/00t. 136 Legislative Guide on Insolvency Law [online]. UNCITRAL, 2004 [cit. 05.06.2011]. Dostupné z: , s. 137 a 138. 134
51
smyslu občanského zákoníku) nebo osoby, která tvoří s dluţníkem koncern137. Dále zákon u obou skutkových podstat v negativním taxativním výčtu vyjmenovává, co se za takové úkony ze zákona nepovaţuje. U neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonŧ navíc zákon obsahuje demonstrativní pozitivní výčet138. Zákon stanoví v rámci uvedených skutkových podstat lhŧty, ve kterých lze právním úkonŧm odporovat. Obecně stanoví objektivní lhŧtu jednoho roku od zahájení řízení zpětně. Speciální prodlouţená tříletá lhŧta je stanovena v případě právních úkonŧ učiněných ve prospěch osoby dluţníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dluţníkem koncern. V případě úmyslného právního úkonu – úmyslného zkrácení věřitelŧ s vědomím protistrany je právní úprava přísnější. Tato skutková podstata: „obsahuje delší lhůtu zpětného dosahu – lhůtu pěti let před zahájením insolvenčního řízení, neobsahuje podmínku úpadku dlužníka v době právního úkonu nebo úpadku dlužníka v důsledku tohoto právního úkonu a neuvádí žádné druhy právních úkonů, které mají být chráněny“139. Německý InsO (ust. § 133 InsO) i rakouský IO (ust. § 28 IO) jsou v určení lhŧty mnohem přísnější, kdyţ lze odporovat úmyslnému právnímu úkonu, o kterém bylo druhé straně známo, ke kterému došlo 10 let před zahájením insolvenčního řízení (InsO), event. před prohlášením konkursu (IO). Úprava obsaţená v insolvenčním zákoně je však přísnější ve srovnání s právní úpravou obsaţenou v občanském zákoníku týkající se dluţníkovy osoby blízké, kdyţ insolvenční zákon stanoví domněnku, ţe u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dluţníku blízké nebo osoby, které s dluţníkem tvoří koncern, byl dluţníkŧv úmysl této osobě znám aniţ by umoţňoval této osobě se nějakým zpŧsobem „vyvinit“140. Velmi podobná je struktura speciálních skutkových podstat v zákoně o konkurze a reštrukturalizácii141. 137
Německý InsO v ust. § 138 a rakouský IO v ust. § 32 obsahují definici osoby blízké přímo pro účely insolvenčního řízení, resp. pro účely odporovatelnosti. 138 Zvýhodňujícími právními úkony jsou v souladu s ust. § 241 odst. 2 IZ zejména úkony, kterými dluţník a) splnil dluh dříve, neţ se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svŧj prospěch, c) prominul svému dluţníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umoţnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svŧj majetek k zajištění jiţ existujícího závazku, ledaţe jde o vznik zajištění v dŧsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. 139 Srov. RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. 2006, č. 21, s. 765. 140 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2008, sp. zn. 30 Cdo 978/2007: Odporovatelným je – jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 ObčZ – takový právní úkon dluţníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a dŧkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dluţníka cum animo fraudendi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliţe „druhou stranou“ jsou osoby dluţníkovi blízké; úmysl dluţníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dluţníkovi blízkých, aby prokázaly, ţe úmysl dluţníka zkrátit
52
2.3.2.3
Odpůrčí žaloba
Insolvenční zákon obsahuje zákonnou definici odpŧrčí ţaloby. Odpŧrčí ţaloba je v souladu s ust. § 235 odst. 2 in fine IZ ţalobou insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dluţníkovým právním úkonŧm. Odpŧrčí ţaloba je určovací ţalobou. Insolvenční zákon odstranil pochybnosti o tom, zda spory z odpŧrčích ţaloby jsou skutečně incidenčním sporem142, kdyţ je za incidenční spory výslovně v ust. § 159 odst. 1 písm. d) IZ označuje (rovněţ ust. § 239 odst. 1, věta první za středníkem IZ). Pravomoc k projednání odpŧrčí ţaloby má soud. Věcně příslušnými v incidenčních sporech jsou v souladu s ust. § 9 odst. 4 o.s.ř. jako soudy prvního stupně krajské soudy. Jelikoţ insolvenční zákon stojí na koncepci jednotného insolvenčního řízení, místně příslušným je v souladu s ust. § 160 odst. 1 IZ insolvenční soud, tedy soud před kterým probíhá insolvenční řízení143. Insolvenční zákon jako dŧraz na rychlost řízení umoţňuje, aby spor rozhodl jiný soudce insolvenčního soudu, jestliţe by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu mohlo vést k prŧtahŧm v řízení. Insolvenční správce je v souladu s ust. § 11 odst. 2 písm. q) IZ osvobozen od soudních poplatkŧ. Insolvenční soud vyhoví ţalobě za splnění těchto podmínek: odpŧrčí ţalobu podal insolvenční správce odpŧrčí ţaloba byla podána ve lhŧtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (jinak se právo prekluduje) insolvenční řízení není ukončeno (incidenční spory mohou probíhat pouze za trvání insolvenčního řízení) . věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náleţité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana ţalované, dluţníkovi osoby blízké, podle ustanovení § 42a odst. 2 ObčZ spočívá nejen v jejím tvrzení, ţe o úmyslu dluţníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, ţe o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestoţe vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dluţníka a šlo o „náleţitou pečlivost“. Vynaloţení náleţité pečlivosti předpokládá, ţe osoba dluţníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dluţníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dluţníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledkŧ poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). 141 Ust. § 58 – § 60 ZKR. 142 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2007, sp. zn. Opjn 82/2006, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, ţe spory z odpŧrčích ţaloby podle ust. § 16 ZKV, podaných za trvání konkursu na majetek úpadce (dluţníka) správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelŧ, jsou spory vyvolanými konkursem (incidenčními spory). 143 Ust. § 2 písm. b) IZ.
53
ţalovanými jsou osoby, které mají povinnost vydat dluţníkovo plnění z neúčinných právních úkonŧ do majetkové podstaty (ust. § 239 odst. 1 IZ) jsou splněny podmínky stanovené obecnou generální klausulí v ust. § 235 odst. 1 IZ jsou splněny podmínky jedné ze specielních skutkových podstat uvedených v ust. § 240, 241, 242 IZ Nově má podle insolvenčního zákona v rámci insolvenčního řízení aktivní legitimaci k podání odpŧrčí ţaloby podle ust. § 239 odst. 1 IZ pouze insolvenční správce. Věřitel tak jak tomu bylo dle ZKV toto oprávnění nemá. K výlučné pravomoci správce k podání odpŧrčí ţaloby se v dŧvodové zprávě pouze uvádí, ţe rozšíření legitimace na další osoby, např. na všechny věřitele, není na místě především pro moţné duplicity a jiné komplikace (není uvedeno jaké), ale i proto, ţe neúčinnost pŧsobí vŧči všem věřitelŧm. Proto se přerušují i jiţ probíhající řízení o neúčinnosti. Právě s ohledem na tuto skutečnost se v justiční praxi aktuálně řeší otázka, zda to, ţe věřitelé jiţ nejsou nově aktivně legitimováni k podání odpŧrčí ţaloby není protiústavní144. Pachl145 se kloní k názoru, ţe uvedená ustanovení nejsou protiústavní především s ohledem na skutečnost, ţe insolvenční zákon obsahuje dostatečné nástroje k tomu, aby věřitelŧm, byly jejich základní práva zaručena – věřitelský výbor mŧţe insolvenčnímu správci uloţit podat odpŧrčí ţalobu, věřitelé si mohou „dosadit“ vlastního správce146, věřitelé mohou iniciovat jeho odvolání z funkce atd. Bylo by moţné souhlasit s argumentem, ţe věřitelé se mohou svého práva domoci, a to prostřednictvím insolvenčního správce dle ust. § 239 odst. 2 IZ. Nicméně ust. § 239 odst. 2 IZ omezuje jednotlivé věřitele tím, ţe iniciovat podání odpŧrčí ţaloby mŧţe pouze věřitelský výbor a nikoliv jednotlivý věřitel. Poţadavek přiměřené zálohy mŧţe být rovněţ příčinou sporŧ mezi správcem a věřiteli. Rovněţ se ustanovení jeví značným odchýlením od obecné právní úpravy obsaţené v ust. § 42a ObčZ, kdy právě odpŧrčí právo je svěřeno pouze do rukou věřitelŧ. Insolvenční správce není zástupcem věřitelŧ, naopak Ústavní soud pohlíţí na
144
Dne 14.1.2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stíţnost – návrh na zrušení ust. § 235 odst. 2 a ust. § 39 odst. 1 IZ. Ústavní stíţnost byla Ústavním soudem usnesením ze dne 7.6.2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/11, ke sp. zn. KSBR 39 (37) INS 398/2010, odmítnuta. 145 PACHL, L. Mŧţe kauza OP Prostějov změnit insolvenční zákon? Konkursní noviny. 2010, č. 21, s. 3. 146 Srov. ust. 29 odst. 1 IZ.
54
insolvenčního správce jako na orgán veřejné moci147. Tím spíš nemŧţe být věřiteli prostřednictvím orgánu veřejné moci jeho právo bez náhrady odňato. Jako další argumenty lze pouţít závěry Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil ust. § 192 odst. 1, věty první včetně věty za středníkem, IZ, které neumoţňovalo insolvenčním věřitelŧm (odlišně od ZKV) popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. V duchu uvedeného nálezu je moţné i v daném případě povaţovat nemoţnost podat odpŧrčí ţalobu za anulování práva věřitele domáhat se svých práv u soudu (čl. 36 ost. 1 LZPS, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Insolvenční zákon neposkytuje věřitelŧm ochranu (v podobě ţalobního nároku) v situaci, kdy správce odpŧrčí ţalobu ve lhŧtě určené zákonem u soudu nepodá. „Zhojen takový stav nemůže být ani uplatněním institutu domáhání se náhrady škody po insolvenčním správci dle § 37 insolvenčního zákona, a to už proto, že v případě odpovědnosti za škodu se jedná o institut sekundární povahy. Uvedené platí tím spíše, že insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit za podmínek uvedených v ust. § 37 IZ.“ Dle rakouské právní úpravy stejně jako dle insolvenčního zákona platí, ţe odpŧrčí právo je monopolem148 insolvenčního správce (ust. § 37 IO). Letitá judikatura pak nabízí argumenty, proč je tomu právě tak. Předně stojí na závěru, ţe v rámci insolvenčního řízení uvedené právo náleţí nikoliv správci, ale majetkové podstatě s tím, ţe správce pouze takové právo vykonává149. Judikatura zdŧvodňuje odejmutí práva jednotlivým věřitelŧm tím, ţe v insolvenčním řízení platí zásada rovného zacházení – proto
prohlášením konkursu
jednotliví věřitelé právo odporovat ztrácí150. Závěr soudu o oprávněnosti výlučné aktivní legitimace správce s odkazem na subjektivitu majetkové podstaty je však jiţ i v rakouském insolvenčním právu zastaralý. Především však právní úprava obsaţená v IO obsahuje ve srovnání s naší právní úpravou některé zvláštnosti a proto nelze uvedené závěry bez dalšího pouţít. Kupříkladu věřitelé (pouze věřitelé!) mají právo podávat odpŧrčí ţaloby v insolvenčním řízení vedeném na majetek fyzické osoby151, s odŧvodněním, ţe se v takovém případě jedná o vlastní správu majetku dluţníkem (tzv. Eigenverwaltung)
147
Nález Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, 403/2002 Sb. Srov. rozhodnutí OGH ze dne 11.11.1999, sp. zn. 8 Ob 140/99t a ze dne 26.8.2009, sp. zn. 3 Ob 124/09w. 149 Srov. rozhodnutí OGH ze dne 3.11.1981, sp. zn. 5 Ob 575/81. 150 Srov. rozhodnutí OGH ze dne 30.6.1982, sp.zn. 1 Ob 653/82 a ze dne 26.8.2009, sp. zn. 3 Ob 124/09w. 151 Ust. § 189 IO. 148
55
a v takovém případě totiţ není správce vŧbec ustanovován (§ 190 odst. 1 IO) – tzv. Schuldenregulierungsverfahren dle ust. § 186 a násl. IO).152 Dále v souladu s ust. § 37 odst. 5 IO mohou k ochraně jejich práva na „oddělené uspokojení“ a popření jejich nároku věřiteli, odporovat právním úkonŧm jednotliví zajištění věřitelé. Insolvenční správce takové právo neztrácí. Rovněţ dle německé právní úpravy je aktivně legitimován k podání odpŧrčí ţaloby insolvenční správce (ust. § 129 InsO). Ve zjednodušeném řízení (tzv. Kleinverfahren) je však také oprávněn k podání odpŧrčí ţaloby pouze věřitel. Problém, kterým se zabývá dŧvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu – moţné duplicity, řeší v takovém případě InsO ve zjednodušeném řízení tak, ţe schŧze věřitelŧ mŧţe k podání odpŧrčí ţaloby pověřit jednoho z nich event. „opatrovníka“ (tzv. Treuhänder153)154. Teorie dovozuje, ţe rozsudek na základě ţaloby takovou zmocněnou osobou (věřitel či opatrovník) je následně závazný pro i proti všem věřitelŧm155. K tomu je třeba poznamenat, ţe aktivní legitimace věřitele dle ZKV nevedla při aplikaci zákona v tomto ohledu k problémŧm. V souvislosti s uvedeným lze dále kritizovat skutečnost, ţe insolvenční zákon nejen, ţe k podání odpŧrčí ţaloby legitimuje pouze jednu osobu, ale rovněţ této osobě – insolvenčnímu správci – stanoví poměrně krátkou prekluzivní lhŧtu k výkonu tohoto práva – lhŧtu jednoho roku od účinkŧ rozhodnutí o úpadku. Dŧvodová zpráva se k uvedené lhŧtě nijak nevyjadřuje. S ohledem na skutečnost, ţe jedním z hlavních cílŧ insolvenčního zákona je rovněţ urychlení řízení, lze se domnívat, ţe motivem zákonodárce byla právě rychlost řízení. V takovém případě však nelze rychlost řízení klást nad základní smysl celé úpravy insolvenčního řízení – uspokojení věřitelŧ. Je třeba upozornit na to, ţe ve sloţitějších insolvenčních řízeních správce ve lhŧtě jednoho roku nemusí vŧbec odhalit všechny neúčinné právní úkony dluţníka. Na počátku řízení znají mnohdy situaci dluţníka mnohem lépe jeho věřitelé, neţ-li nově ustanovený insolvenční správce. Navíc tato lhŧta mŧţe být pro věřiteli nově ustanoveného správce (v souladu s ust. § 29 odst. 1 IZ) de facto ještě kratší. Slovenská právní úprava zakotvuje rovněţ krátkou lhŧtu – lhŧtu šesti měsícŧ. Váţe však její běh aţ na prohlášení konkursu, nikoliv na rozhodnutí o úpadku. To má význam právě
152
Srov. rozhodnutí OGH ze dne 22.4.1997, sp. zn. 4 Ob 99/97f. Dle ust. § 313 odst. 1 InsO platí, ţe ve zjednodušeném řízení vykonává úkoly insolvenčního správce opatrovník – tzv. Treuhänder (ust. § 292 a 293 InsO). 154 Srov. ust. § 313 odst. 2 InsO. 155 FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 171. 153
56
v souvislosti se zmíněným odvoláním správce. I kdyţ rakouská právní úprava stanoví rovněţ lhŧtu jednoho roku, kterou váţe na prohlášení konkursu (ust. § 43 odst. 2 IO), německá právní úprava naopak od jednoroční lhŧty upustila a zavedla tříletou promlčecí lhŧtu156. Lhŧta však začíná běţet jiţ zahájením insolvenčního řízení157. Na druhou stranu u právní úpravy odporovatelnosti obsaţené v insolvenčním zákoně mŧţe v některých případech dojít de facto k prodlouţení lhŧty. ZKV sice nestanoví správci omezení obdobné ust. § 239 IZ, ale odporovatelný právní úkon je moţné napadnout jako je tomu dle obecné právní úpravy (ust. § 42a ObčZ) pouze po dobu tří let od jeho provedení (prekluze). Insolvenční zákon však běh lhŧty k napadení právního úkonu váţe na zahájení insolvenčního řízení, nikoliv na jeho provedení. Lhŧta tří a pěti let do zahájení řízení tak mŧţe být v některých případech delší neţ-li lhŧta dle ZKV. Omezení správce lhŧtou jednoho roku však klade na správce nejen nároky časové, ale rovněţ odborné. Jestliţe totiţ správce v uvedené lhŧtě sice ţalobu podá, avšak tato bude z formálních dŧvodŧ odmítnuta, event. bude řízení zastaveno a dojde k uplynutí lhŧty jednoho roku, odpŧrčí nárok zanikne. Pasivně legitimovanými ve sporu jsou dle ust. § 239 odst. 1 IZ osoby, které mají povinnost vydat dluţníkovo plnění z neúčinných právních úkonŧ do majetkové podstaty. Okruh osob, které jsou povinny toto plnění do podstaty vydat stanoví zákon v ust. § 237 odst. 1 IZ. Dle ust. § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dluţníkovo plnění z neúčinných právních úkonŧ mají osoby, v jejichţ prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch158. Povinnost vydat plnění tak nemají pouze účastníci neúčinného právního úkonu ale všichni, kdo z něj měli prospěch. Dle ust. § 237 odst. 2 písm. a) IZ tak dědici nebo právní nástupci mají povinnost vydat plnění do majetkové podstaty, jestliţe jim byl v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odŧvodňují právo dovolávat se neúčinnosti a b) rovněţ mají tuto povinnosti, jestliţe se jedná o osoby blízké nebo osoby, které tvoří s dluţníkem koncern. Insolvenční zákon se nezabývá otázkou střetu dvou majetkových podstat, tj. kdyţ na majetek povinné osoby bude prohlášen
156
Srov. ust. § 146 InsO. Rozsudek BGH ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IX ZR 33/ 04. 158 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98 podle kterého, dospěje-li správce konkursní podstaty k závěru, ţe právní úkon není účinný, nebo rozhodne-li se neúčinnost právního úkonu neuplatnit, je oprávněn poţadovat, aby bylo vydáno plnění, které patří do konkursní podstaty; toto plnění mŧţe poţadovat jak od druhého účastníka právního úkonu, tak i od úpadce (obdrţel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu poskytnuto. 157
57
konkurs. Domnívám se, ţe v takovém případě lze pouţít závěr Okresního soudu v Bánské Bystrici o tom, ţe osobou ve sporu pasivně legitimovanou je dluţník, nikoliv insolvenční správce159. 2.3.2.4
Důsledky úspěšné odpůrčí žaloby
Dŧsledkem pravomocného rozhodnutí, kterým bylo odpŧrčí ţalobě vyhověno, je ţe osobám uvedeným v ust. § 237 IZ vzniká povinnost vydat plnění přijaté na základě neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dluţníka. Insolvenční zákon stanoví zákaz započtení proti pohledávce na vydání dluţníkova plnění z neúčinného právního úkonu. Dle ust. § 236 odst. 2 IZ (odlišně od ust. § 458 odst. 1 ObčZ a ust. § 16 odst. 4 ZKV) není-li moţné do majetkové podstaty vydat pŧvodní dluţníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Insolvenční zákon tak připouští nejen peněţitou náhradu, ale jakoukoliv rovnocennou náhradu. Odlišně situaci upravuje ZKR, kdyţ dle ust. § 63 odst. 1 ZKR dává zákon přednost peněţité náhradě a jestliţe má osoba majetkovou hodnotu u sebe, mŧţe, (nikoliv musí) se správce domáhat vydání této majetkové hodnoty. Insolvenční zákon stanovní povinnost vydat plnění do podstaty bez výjimky. Naproti tomu německý InsO v ust. § 143 odst. 2 připouští výjimku u nepeněţitého plnění. Uvedené ustanovení umoţňuje výjimku z pravidla povinnosti vydat plnění do podstaty v situaci, kdy plnění jiţ neexistuje a osoba nebyla obohacena160. Pokud však povinná osoba věděla nebo musela vědět o tom, ţe takovým nepeněţitým plněním bude poškozen některý z věřitelŧ, uvedená výjimka se neuplatní. Tato osoba nese dŧkazní břemeno nejen o tom, ţe nedošlo k obohacení, ale musí rovněţ dokázat, ţe takové plnění není moţné. Insolvenční zákon se nezabývá otázkou, jak postupovat v případě, jestliţe povinná osoba odmítá správci plnění, které má v drţení, vydat. Namístě bude postupovat v duchu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a insolvenční správce tak bude muset povinnou osobu
159
V tomto případě lze pouţít závěr učiněný v rozsudku Okresního soudu v Bánské Bystrici ze dne 10.6.2010, sp. zn. 26 Cbi 87/2008-156 k ZKR, podle kterého správce konkurzní podstaty není pasivně legitimovaný v řízení o neúčinnost právního úkonu. Toto řízení není řízením týkajícím se majetku podléhajícího konkurzu, i kdyţ následkem vyslovení neúčinnosti je povinnost osoby, vŧči které se toto právo úspěšně uplatnilo, poskytnout do dotčené konkurzní podstaty peněţní náhradu za věc, právo, či majetkovou hodnotu, anebo poskytnout do dotčené podstaty samotnou věc. Řízením dotýkajícím se majetku podléhajícího konkurzu je jen řízení o vydání peněţité náhrady jako následku vyslovení o neúčinnosti právního úkonu. Zde je ţalovaným správce konkurzní podstaty. Určení neúčinnosti právního úkonu je nutné domáhat se vŧči podvodnému úpadci. 160 Rozsudek BGH ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. IX ZR 16/ 09.
58
ţalovat na vydání věci (ţaloba vindikační), v případě nemovitosti ţalobou na vyklizení nemovitosti161. V případě peněţních prostředkŧ, pak bude namístě ţaloba na zaplacení. Jestliţe povinné osoby dle ust. § 237 IZ vydaly dluţníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do podstaty, upravuje insolvenční zákon následky specielně pro plnění ze synallagmatického právního vztahu (vzájemně podmíněný). Dle ust. § 237 odst. 4 IZ bylo-li plnění vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám. Insolvenční správce však takové plnění vydá za splnění několika předpokladŧ. Insolvenční zákon stejně jako u právní úpravy neplatnosti upřednostňuje zájmy majetkové podstaty před zájmy jednotlivcŧ – třetích osob. Nejprve tak musí plnit oprávněné osoby do podstaty a teprve poté správce těmto osobám plnění vydá. Vydá je však pouze tehdy, je-li takové plnění v podstatě rozpoznatelné. Současně se musí takové plnění v podstatě nacházet. Jestliţe plnění není rozpoznatelné nebo není v podstatě, ex lege se povaţuje pohledávka takových oprávněných osob za přihlášenou pohledávku. Zákon o konkursu a vyrovnání tuto situaci vŧbec neupravuje. Uvedená legislativní mezera byla překonávána výkladem s obdobnými dŧsledky, podle kterého taková pohledávka účastníka synallagmatického právního vztahu byla uspokojena v rozvrhovém usnesení, aniţ by bylo nutné ji přihlašovat162. Vydání plnění z podstaty, tedy de facto přednostní uspokojení věřitele během insolvenčního řízení však moţné dle ZKV není. Pokud jsou splněny všechny podmínky pro vydání plnění, insolvenční zákon opět uţívá lhŧtu určenou neurčitým pojmem, kdyţ správce musí plnění vydat bezodkladně. ZKR podrobně specifikuje následky úspěšného uplatnění některých ze třech skutkových podstat v závislosti na povaze konkrétního napadeného právního úkonu a v závislosti na osobě vŧči které se tato neúčinnost uplatňuje.163 Jako dŧsledek neúčinného právního úkonu, kterým dluţník splnil svŧj peněţitý závazek ZKR stanoví, ţe věřitel je povinen vrátit plnění do podstaty s tím, ţe v dŧsledku takového plnění do podstaty oţívá
161
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003 bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné a dluţníkovo plnění z takového úkonu bylo sepsáno do konkursní podstaty, mohou se osoby, jejichţ majetek byl takto sepsán a které se o soupisu dozvěděly před uplynutím propadné dvouměsíční lhŧty počítané od prvního přezkumného jednání, domáhat plnění, které samy poskytly pozdějšímu úpadci, přihláškou pohledávky do konkursu. Dojde-li k soupisu aţ po uplynutí označené propadné lhŧty, povaţuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dluţníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. 163 Důvodová zpráva k návrhu zákona o konkurze a reštrukturalizácii, k zák. č. 7/2005 Z.z.k ust. § 63 ZKR[online]. Parlamentní tisk 835. Národná rada Slovenskej republiky. 3. volební období. [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: 162
59
jeho zaniklá pohledávka v pŧvodním rozsahu. Takovou pohledávku lze uplatnit jako pohledávku za podstatou ovšem pouze v rozsahu v jakém by obnovená pohledávka byla uspokojena, kdyby se uplatnila přihláškou164 Obdobnou právní úpravu obsahuje ust. § 144 odst. 1 InsO a ust. § 41 pdst- 2 IO. Dle rakouského OGH dokonce platí, ţe takovým zpŧsobem oţívá rovněţ pohledávka, která je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v konkursu (např. pokuta dluţníka)165 166. Dŧsledkem však je to, ţe taková pohledávka mŧţe být uspokojena v prŧběhu konkursu pouze z majetku, který nenáleţí do podstaty nebo aţ po zrušení konkursu167. ZKR se ve vymezení dŧsledkŧ úspěšného pravomocného rozhodnutí o odpŧrčí ţalobě neomezuje pouze na vydání věci. Ust. § 63 odst. 3 ZKR na rozdíl od insolvenčního zákona navíc obsahuje úpravu, dle které pokud nejde o neúčinný právní úkon týkající se věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nebo o právní úkon, kterým dluţník splnil svŧj peněţitý závazek, lze se domáhat, aby povinná osoba něco dala, konala, něčeho se zdrţela anebo aby něco strpěla tak, aby se majetek podléhající konkursu dostal do stavu, v jakém by byl, kdyby neúčinný právní úkon nebyl učiněn. Insolvenční zákon nově upravuje oprávnění osob, které poskytly do podstaty plnění z neúčinného právního úkonu, domáhat se jeho vrácení (ust. § 237 odst. 3 IZ). Dle tohoto ustanovení se lze domáhat vrácení pouze po ukončení insolvenčního řízení. Zákon stanoví dále podmínku – nebylo-li plnění pouţito k uspokojení věřitelŧ nebo nebylo-li s ním nakládáno jiným zákonem povoleným zpŧsobem. Uvedený postup je moţný, neboť právní úkon dluţníka se stal pouze neúčinným, nikoliv neplatným. Proto mŧţe být plnění vydáno zpět. Plnění mŧţe být vydáno jen jestliţe nebylo pouţito k uspokojení věřitelŧ. Takovým plněním mŧţe být plnění vyňaté dle ust. § 227 IZ, které jiţ nemŧţe slouţit k uspokojení věřitelŧ. Co rozumí zákon pod spojením „nebylo-li nakládáno jiným zákonem povoleným způsobem“ není zřejmé ani z dŧvodové zprávy. Uvedený postup neupravuje ţádná ze zkoumaných právních úprav. Rovněţ dostupná literatura k tomu neobsahuje ţádné interpretační vodítko. Je otázkou, zda uvedené ustanovení není nadbytečné. Vezmeme-li za
164
Srov. ust. § 63 odst. 2 ZKR. Srov. rozsudek BGH ze dne 14.10.2010, sp. zn. IX ZR 16/10, dle kterého odporovatelným právním úkonem je rovněţ dluţníkem uhrazená pokuta. Trestněprávní charakter neopravňuje k jinému zacházení. Dle ust. § 39 odst. 1 InsO sice není pokuta vyloučena z uspokojení jako tomu bylo dle pŧvodního KO, ale lze ji uspokojit pouze jestliţe jsou uspokojeny všechny pohledávky věřitelŧ. 166 Uvedený závěr by tak bylo moţno s ohledem na ust. § 170 písm. d) IZ pouţít rovněţ při aplikaci IZ. 167 Rozhodnutí OGH ze dne 12.4.2007, sp. zn. 2 Ob 177/06b. 165
60
příklad výše uvedené vynětí majetku z podstaty, potom se po vynětí majetku z majetkové podstaty plnění nedostává zpět do dispozice dluţníka, ale zpět do dispozice osoby, která takové plnění do podstaty poskytla. Taková osoba se jiţ dle mého názoru nemusí vŧbec vydání domáhat. Z insolvenčního zákona nevyplývá vzájemný vztah ustanovení § 237 odst. 3 a 4 IZ. Není totiţ vŧbec zřejmé, jakým zpŧsobem postupovat v situaci, kdy na straně věřitele budou splněny podmínky jak dané v ust. § 237 odst. 4 IZ tak v ust. § 237 odst. 3 IZ, tj. jestliţe věřiteli bylo během insolvenčního řízení vydáno vzájemné plnění, přičemţ plnění, které věřitel do podstaty poskytl nebylo v souladu s ust. § 237 odst. 3 IZ spotřebováno. Ztotoţňuji se s názorem Kučery168 o tom, ţe povinná osoba by se neměla na úkor věřitelŧ obohacovat a nelze jí plnit dvakrát. Vrácení dle ust. § 237 odst. 3 IZ, pŧjde-li o peníze by tak mělo být kráceno v rozsahu přijatého uspokojení dle ust. § 237 odst. 4 IZ. Bude-li po skončení insolvenčního řízení vrácena věc, měla by povinná osoba vydat vše co jiţ dostala, i kdyţ pŧjde o obtíţně řešitelnou situaci. V obou případech (ust. § 237 odst. 3 a odst. 4 IZ) pak platí, jestliţe plnění vydané oprávněnou osobou bylo zhodnoceno, je v souladu s ust. § 169 odst. 1 písm. h) IZ povaţována za pohledávku postavenou naroveň pohledávkám za podstatou náhrada nákladŧ, které třetí osoby vynaloţily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho dŧvodu proti dluţníku pohledávku z bezdŧvodného obohacení. Konečně posledním dŧsledkem pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo odpŧrčí ţalobě vyhověno, je nemoţnost podání vylučovací ţaloby (ust. § 239 odst. 4 IZ in fine). Ustanovení zákona tak respektuje zásadu rei iudicata. Dle ust. § 239 odst. 4 IZ rovněţ právní mocí takového rozhodnutí dluţníkovo plnění z neúčinných právních úkonŧ náleţí do majetkové podstaty. Kučera169 se zabývá otázkou jakým zpŧsobem je vhodné postupovat, jestliţe dluţník plní dobrovolně, tedy plnění se ocitne v podstatě nikoliv na základě pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu jak stanoví insolvenční zákon. Lze přisvědčit názoru, ţe s ohledem na prekluzivní lhŧtu jednoho roku, by bylo vhodné, aby správce postupoval s odbornou péčí a ţalobu v zájmu právní jistoty k insolvenčním soudu
168
ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 363. 169 ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 365.
61
podal. Uvedenou otázku řeší v ust. § 57 odst. 2 ZKR, kdyţ připouští, aby správce odpŧrčí právo uplatnil nejen na soudě, ale rovněţ u povinné osoby s tím, ţe právo odporovat právnímu úkonu se povaţuje za uplatněné u povinné osoby, jen pokud povinná osoba toto právo písemně uznala. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe právní úprava dŧsledkŧ úspěšné odpŧrčí ţaloby trpí nedostatky, které mŧţe napravit pouze změna zákona v podobě upřesnění či doplnění nebo uvedené nejasnosti pomŧţe odstranit aţ rozhodovací činnost Nejvyššího soudu.
2.3.3 Majetek ve společném jmění manţelŧ Právní úprava týkající se společného jmění manţelŧ v insolvenčním řízení navazuje na právní úpravu obsaţenou v zákonu o konkursu a vyrovnání s tím, ţe ji zpřesňuje a doplňuje. Judikatura k zákonu o konkursu a vyrovnání dovodila, ţe „do konkursní podstaty náleží bez dalšího i majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení konkursu ve formě bezpodílového spoluvlastnictví. Správce konkursní podstaty je tedy povinen zařadit po prohlášení konkursu do soupisu konkursní podstaty všechny věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce170. Insolvenční zákon závěry rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přebírá potud, ţe v ust. § 205 odst. 3 IZ stanoví, ţe majetek ve společném jmění manţelŧ náleţí do majetkové podstaty dluţníka. Insolvenční zákon i v tomto případě respektuje novou koncepci – dvoukolejnost obsahu majetkové podstaty v závislosti na tom, kdo insolvenční návrh podal171. Jestliţe insolvenční návrh podal dluţník, náleţí majetek do podstaty ve společném jmění manţela ke dni zahájení insolvenčního řízení a rovněţ majetek ve společném jmění manţelŧ, který
nabyli v prŧběhu insolvenčního řízení. V případě
insolvenčního návrhu věřitele, náleţí majetek ve společném jmění do podstaty buď jiţ od vydání předběţného opatření, kterým soud zcela nebo zčásti omezil právo nakládat s majetkem dluţníka nebo majetek, který patřil manţelŧm v době, kdy soud vydal rozhodnutí o úpadku a dále majetek nabytý po vydání uvedených rozhodnutí. Lze tak dovodit, ţe insolvenční správce má povinnost uvedený majetek ve společném jmění v duchu judikatury Nejvyššího soudu sepsat do majetkové podstaty dluţníka. Majetek ve společném jmění manţelŧ, který náleţí do podstaty odpovídá opět demonstrativnímu vymezení obsahu
170
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006.
62
majetkové podstaty dle ust. § 206 IZ, neboť ustanovení odkazuje na ust. § 205 IZ aniţ by majetek dle ust. § 205 odst. 3 IZ vylučovalo. Takovým majetkem se tedy rozumí věci, pohledávky, jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi. Jestliţe insolvenční zákon hovoří o majetku, který spadá do podstaty, nenáleţí do podstaty pasiva (např. společné závazky manţelŧ). Majetek ve společném jmění manţelŧ náleţí do podstaty bez ohledu na zpŧsob řešení úpadku. Ustanovení § 205 IZ je nadřazené všem zpŧsobŧm řešení úpadku. Jelikoţ majetek ve společném jmění manţelŧ náleţí do podstaty, je tím dotčeno právo třetí osoby – manţela dluţníka (viz dále). 2.3.3.1
Konkurs a oddlužení zpeněžením majetkové podstaty
Právní úprava týkající se společného jmění v konkursu je mnohem podrobnější neţ-li úprava obsaţená v ZKV. Společnému jmění manţelŧ jsou věnována ust. § 268 aţ 276 IZ (účinky prohlášení konkurs na společné jmění manţelŧ). Uvedená ustanovení se pouţijí přiměřeně je-li schváleno oddluţení zpeněţením majetkové podstaty (srov. ust. § 408 odst. 1 IZ). Hlavním dŧsledkem prohlášení konkursu na majetek dluţníka je stejně jako dle ZKV zánik společného jmění dluţníka a jeho manţela (ust. § 268 odst. 1 IZ). Zánik společného jmění manţelŧ v dŧsledku prohlášení konkursu na majetek dluţníka je nezbytným předpokladem proto, aby mohlo být provedeno jeho vypořádání a následně zpeněţení toho majetkového podílu, který připadl dluţníkovi172. SJM se dle insolvenčního zákona vypořádává pouze je-li prohlášen konkurs nebo je-li schváleno oddluţení zpeněţením majetkové podstaty. Veškerý majetek tvořící společné jmění do podstaty náleţí do doby neţ dojde k jeho vypořádání. K vypořádání SJM dochází buď rozhodnutím soudu, dohodou, nebo na základě domněnky dle ust. § 150 odst. 4 ObčZ s modifikací dle ust. § 269 odst. 2 IZ. . 171
Ust. § 205 odst. 3 IZ odkazuje na ust. § 205 odst. 1 a 2 IZ, které rozlišují majetek náleţející do podstaty v závislosti na navrhovateli. 172 ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 665.
63
K vypořádání SJM rozhodnutím soudu dochází buď v rámci insolvenčního řízení (jedná se o incidenční spor) nebo v rámci jiţ probíhajícího sporu o vypořádání SJM před okresním soudem za dodrţení podmínek uvedených v ust. § 271 odst. 3 IZ a 273 IZ173, neboť takové řízení se dle ust. § 266 odst. 1 písm. e) IZ nepřerušuje. Ustanovení občanského zákoníku jsou k ustanovením týkajícím se vypořádání SJM dle insolvenčního zákona ve vztahu obecného ke speciálnímu. Účel insolvenčního zákona se tu prosazuje omezením smluvní volnosti účastníkŧ řízení – především nemoţností vypořádat SJM mimosoudně – dohodou (srov. ust. § 271 odst. 1 IZ)174. Dohoda o vypořádání podléhá souhlasu insolvenčního soudu, jinak není dohoda účinná. Neţ insolvenční soud dohodu schválí zkoumá, zda dohoda byla namísto dluţníka uzavřena insolvenčním správcem, není v rozporu s právními předpisy (tj. především s ust. § 150 ObčZ), souhlasí s dohodou věřitelský výbor. Usnesení insolvenčního soudu o schválení dohody není rozhodnutím při výkonu dohlédací činnosti dle ust. § 10 písm. b) IZ175. Insolvenčním soudem schválená dohoda má účinky pravomocného rozsudku. Do vyhovujícího usnesení o schválení dohody tak není odvolání přípustné. Speciální ustanovení k občanskému zákoníku týkající se běhu lhŧty obsahuje insolvenční zákon rovněţ ve vztahu k ustanovení § 150 odst. 4 ObčZ, které zakotvuje domněnku vypořádání SJM, nedošlo-li k němu do tří let od jeho zániku.176
173
177
Insolvenční
Insolvenční správce se stává automaticky účastníkem řízení tohoto sporu místo dluţníka; trvají-li účinky rozhodnutí o úpadku nelze toto řízení skončit soudním smírem; okresní soud musí řízení přerušit, jestliţe bylo podáno odvolání proti rozhodnutí jímţ insolvenční soud neschválil dohodu o vypořádání SJM; naopak jestliţe insolvenční soud dohodu o vypořádání schválí, okresní soud musí řízení zastavit pro překáţku věci rozsouzené, neboť schválení dohody insolvenčním soudem má účinky pravomocného rozsudku. 174 Srov. odŧvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98. 175 Dle ust. § 10 písm. a) IZ insolvenční soud v insolvenčním řízení vydává rovněţ rozhodnutí, jejichţ vydání zákon ukládá nebo předpokládá. 176 Dle ust. § 150 odst. 4 ObčZ nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manţelŧ k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, ţe se manţelé vypořádali podle stavu, v jakém kaţdý z nich věci ze společného jmění manţelŧ pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník uţívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, ţe jsou v podílovém spoluvlastnictví a ţe podíly obou spoluvlastníkŧ jsou stejné; totéţ platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manţelŧm společných.
64
zákon v ust. § 268 odst. 2 IZ ukládá insolvenčnímu správci povinnost po prohlášení konkursu provést vypořádání společného jmění manţelŧ, které a) zaniklo prohlášením konkursu, b) do prohlášení konkursu zaniklo, ale nebylo vypořádáno, nebo c) bylo zúţeno smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do prohlášení konkursu nebylo vypořádáno. Insolvenční zákon ke splnění povinnosti vypořádat SJM s ohledem na ochranu věřitelŧ v případech podle ust. § 268 odst. 2 písm. b) a c) IZ poskytuje správci časový prostor tak, ţe staví běh zákonné prekluzivní lhŧty pro vypořádání zaniklého SJM dle ust. § 150 odst. 4 ObčZ, jestliţe má skončit nejpozději do 6 měsícŧ od prohlášení konkursu (ust. § 268 odst. 3 IZ in fine). Dokonce jestliţe jiţ v době prohlášení konkursu uvedená lhŧta uplynula, nastanou právní účinky domněnky dle ust. § 150 odst. 4 ObčZ aţ po 6 měsících po prohlášení konkursu. Do té doby mŧţe správce uzavřít se souhlasem insolvenčního soudu novou dohodu o vypořádání nebo podat návrh na vypořádání SJM rozhodnutím soudu (ust. § 269 odst. 2 IZ). Jestliţe insolvenční správce promarní výše uvedenou lhŧtu 6 měsícŧ, teprve poté nastanou účinky domněnky. Dalším omezením smluvní volnosti při vypořádání SJM v rámci insolvenčního řízení je omezení zpŧsobu vypořádání ohledně majetku, se kterým dluţník podnikal. Do majetkové podstaty tak náleţí v souladu s ust. § 270 odst. 2 IZ vţdy (i po vypořádání SJM) část společného jmění manţelŧ, kterou dluţník pouţil se souhlasem manţela k podnikání. Insolvenční zákon stanoví podmínku souhlasu manţela výslovně. Navazuje tak na judikaturu Nejvyššího soudu178, která dovodila ţe aplikace ust. § 14 odst. 1 písm. k) ZKV není podmíněna jen tím, zda pozdější úpadce s příslušným majetkem vskutku podnikal, nýbrţ i tím, ţe se toto podnikání odvíjelo od souhlasu druhého manţela ve smyslu ustanovení § 146 ObčZ. Souhlas manţela je neodvolatelný a platí, ţe jej lze udělit i konkludentně179. Uvedený závěr o konkludentním souhlasu lze bezpochyby pouţít i při aplikaci insolvenčního . 177
Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009 došlo-li rozsudkem soudu podle ust. § 148 odst. 1 ObčZ nebo podle ust. § 148 odst. 2 ObčZ k zúţení společného jmění manţelŧ aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manţelŧ k ostatním věcem, které tvoří vybavení společné. Věci, které byly takto ze společného jmění manţelŧ vyloučeny, podléhají podle ust. § 149 odst. 4 ObčZ vypořádání jako v případě zániku společného jmění manţelŧ. Pokud po zániku společného jmění manţelŧ k uvedeným věcem nenásledovalo do tří let jejich vypořádání dohodou nebo nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí podle ust. § 150 odst. 4 ObčZ ohledně nemovitých věcí nevyvratitelná domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví. Tyto závěry se uplatní rovněţ v případě zúţení společného jmění manţelŧ smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu podle ust. § 143a odst. 1 ObčZ. 178 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98.
65
zákona. Jestliţe manţel dluţníka udělil souhlas dle ust. § 270 odst. 2 IZ dluţníku k pouţití veškerého majetku náleţejícího do SJM k podnikání, lze uzavřít, ţe v takové situaci bude určen ke zpeněţení v rámci insolvenčního řízení veškerý majetek náleţející do SJM. Naopak jestliţe takový souhlas nebyl vŧbec manţelem dluţníka udělen, ust. § 270 odst. 2 IZ nelze aplikovat a bude se postupovat standardním zpŧsobem, tj. rozsah majetku bude určen na základě incidenčního sporu o vypořádání SJM180. Mohlo by se zdát, ţe v dŧsledku ust. § 270 odst. 2 IZ je narušen princip rovnosti podílŧ obou manţelŧ zakotvený v ust. § 149 odst. 2 ObčZ. Pro pochopení ust. § 270 odst. 2 IZ, lze pouţít mutatis mutandis závěr formulovaný Nejvyšším soudem181 o tom, ţe „i při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zaniklého prohlášením konkursu, zůstává zachován princip rovnosti podílů manželů na společném majetku (kvantitativní hledisko), manžel úpadce je však ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) ZKV zbaven možnosti prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho přikázáním do svého výlučního vlastnictví182. Jak uvádí Zelenka183 od zásady, co ze zaniklého společného jmění manţelŧ (resp. jejich společných aktiv) fakticky náleţí vţdy do podstaty, je třeba odlišovat principy, kterými se řídí vlastní vypořádání SJM dle ust. § 149 ObčZ. Teprve dŧsledkem vypořádání je určení definitivní příslušnosti majetku do majetkové podstaty dluţníka a má tak přímý vliv na vymezení majetkové podstaty184, případně vznik pohledávky manžela v dŧsledku vypořádání (ust. §
275 IZ). Vznik
pohledávky manţela za dluţníkem si lze představit, jestliţe vypořádání nelze provést nebo . 179
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2007,sp. zn. 29 Odo 492/2004. Srov. DVOŘÁK, T. Společné jmění manţelŧ a insolvenční zákon, Právní fórum. 2010, č. 2, s. 58. 181 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98. 182 V rozsudku se jako odŧvodnění uvedené právní věty uvádí, ţe vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelŧ zaniklého prohlášením konkursu má přímý vliv na vymezení konkursní podstaty. Ratio legis úpravy obsaţené v ust. § 14 odst. 1 písm. k) ZKV tkví (pouze) v tom, ţe soud musí při rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví tu část majetku, s níţ úpadce podnikal, přikázat do výlučného vlastnictví úpadce; jen tak se totiţ definitivně stane součástí konkursní podstaty zpeněţitelnou v dalším prŧběhu konkursního řízení. Uvedené platí bez zřetele k tomu, zda úpadcŧv díl majetku bude coby dŧsledek takového vypořádání větší neţ díl majetku přikázaný druhému manţelu. Samotným prohlášením konkursu však k rozdělení masy majetku zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví (na část, který do konkursní podstaty spadá a bude do ní sepsána, a na část zbývající, jeţ by připadla manţelu úpadce) nedochází a děje se tak aţ rozhodnutím, jímţ soud spoluvlastnictví vypořádá nebo schválí smír účastníkŧ ve věci. 183 ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící: komentář. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. s. 665. 184 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1998, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/2000. 180
66
by bylo neúčelné. Pŧjde např. o situaci, kdy dle ust. § 270 odst. 2 IZ do podstaty bude náleţet např. 80% majetku ze společného jmění, který dluţník pouţil se souhlasem manţela k podnikání, nicméně při zachování principu rovnosti podílŧ, manţelovi dluţníka vznikne za dluţníkem pohledávka. Jako neúčelné vidí Kozel185 vypořádání SJM vydáním věci za situace, kdy je ve společném jmění např. pouze jedna nemovitost. Takový majetek by byl na manţela dluţníka přednostně převeden. Navíc v jiné situaci by manţelu dluţníka vznikla pouze pohledávka. Celý majetek by tak naopak měl připadnout do podstaty a manţelovi by tak měla vzniknout pohledávka. Pohledávka manţela vzniklá po prohlášení konkursu vypořádáním SJM se povaţuje za přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Insolvenční zákon opět výslovně stanovil a odstranil tak pochybnosti týkající se charakteru pohledávky manţela a navázal tak na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu186, kdyţ dle ust. § 275 IZ platí, ţe pohledávka manţela není pohledávkou za podstatou. K vypořádání SJM však nemusí vţdy dojít. SJM se nevypořádává za situace, kdy zpeněţení bude postačovat na úhradu všech přihlášených pohledávek a pohledávek za podstatou nebo naopak za situace, kdy majetek je i s ohledem na majetek, který náleţí do společného jmění manţelŧ, nedostatečný. Vypořádání SJM totiţ není předpokladem pro zrušení konkursu. V souladu s ust. § 274 IZ se nově rovněţ nevypořádává majetek, který je součástí předluţeného SJM. Dle ust. § 274 IZ totiţ do majetkové podstaty náleţí celý majetek náleţející do společného jmění manţelŧ, jestliţe nelze provést vypořádání SJM proto, ţe závazky dluţníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší neţ majetek, který náleţí do SJM. Takový majetek zahrne insolvenční správce do podstaty bez dalšího. Právní úpravu tzv. předluženého společného jmění zákon o konkursu a vyrovnání nezná. Dvořák187 kritizuje úpravu, neboť z ní není zřejmé, zda náleţí manţelu dluţníka i v tomto případě také jeho podíl z vypořádání zaniklého SJM. Dochází k závěru, ţe „vzhledem k tomu, že dlužník odpovídá svým věřitelům veškerým svým (výlučným i společným) majetkem, manžel dlužníka
185
KOZEL, R. Problémy konkursního řízení a jejich řešení. 2. rozšíř. a přepr. vyd. podle právního stavu k 1.3.2003. Praha: Linde, 2003. s. 329. 186 Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31 Cdo 1908/98 ze dne 16.8.1998 pohledávka manţela úpadce, zaloţená po prohlášení konkursu rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je pohledávkou třetí třídy – nyní pohledávkou druhé třídy. 187 Srov. DVOŘÁK, T. Společné jmění manţelŧ a insolvenční zákon, Právní fórum. 2010, č. 2, s. 58.
67
nic nedostane“. Dále uvádí druhý dŧvod svědčící ve prospěch uvedeného závěru, ţe při vypořádání zaniklého SJM platí zásada rovnosti podílŧ (bývalých) manţelŧ (§ 149 odst. 2 ObčZ). „Je-li předluženo SJM samotné, byly by předluženy i oba majetkové podíly, které by z vypořádaného SJM vznikly. I manželovi dlužníka by hrozilo, že se pozornost insolvenčních věřitelů obrátí i na něj, neboť vypořádáním zaniklého SJM nikdy nemohou být dotčena práva věřitelů (ust. 150 odst. 2 ObčZ)“188. S tím lze souhlasit. Domnívám se však, ţe při řešení tohoto problému lze vystačit s jazykovým výkladem předmětného ustanovení. Jestliţe insolvenční zákon v ust. § 274 IZ, stanoví, ţe takový majetek se zahrne do podstaty nelze-li vypořádání provést, je zřejmé, ţe se v této situaci vŧbec vypořádání SJM neprovádí, a proto nemŧţe v souladu s ust. § 275 IZ náleţet jeho podíl z vypořádání ve formě pohledávky, které nebylo vŧbec provedeno. Z ust. § 275 IZ totiţ vyplývá, ţe pohledávka manţela vzniká pouze v dŧsledku vypořádání SJM. Uvedený závěr nachází podporu v samotné dŧvodové zprávě k tomuto ustanovení, kdyţ je v dŧvodové zprávě řečeno, ţe „v takovém případě se vypořádání neprovádí a celé společné jmění manželů se zahrne do majetkové podstaty“. Problematické se jeví předmětné ustanovení spíše s ohledem na postavení manžela dluţníka a jeho ochrany. Lze dovodit, ţe hodnota majetku náleţejícího do majetkové podstaty bude určena v souladu s ust. § 219 IZ (ocenění poloţek soupisu). Hodnota majetku tak bude stanovena buď insolvenčním správcem nebo znalcem za podmínek uvedených v tomto ustanovení. V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, zda se manţel dluţníka v případě jeho nesouhlasu s takto určenou hodnotou majetku náleţejícího do podstaty a tedy se soupisem majetku dle ust. § 274 IZ mŧţe bránit podáním ţaloby, příp. o jaký typ incidenčního řízení se bude jednat. V úvahu přichází ţaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty nebo ţaloba na vypořádání SJM. Insolvenční zákon záměrně jako speciální incidenční spor výslovně uvádí ţalobu na vypořádání SJM. Jestliţe tedy nebylo SJM vypořádáno, nelze podat ţalobu na vyloučení majetku z podstaty189. Ţalobě manţela by nebylo moţné vyhovět, neboť nelze vyloučit veškerý majetek náleţející do SJM. Taková
188
Uvedený závěr potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.3.2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, ve kterém vysvětlil, ţe vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelŧ v konkursu na majetek jednoho z manţelŧ nezbavuje věřitele práva domáhat se uspokojení pohledávek i z majetku přikázaného v rámci vypořádání do výlučného vlastnictví manţela úpadce. 189 Shodně dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1998, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce je zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem, kterým se vymezuje
68
ţaloba by musela být insolvenčním soudem, řešícím tento incidenční spor zamítnuta pro předčasnost. Bylo by proto (s ohledem na moţné prŧtahy v řízení) vhodné, aby insolvenční správce manţela dluţníka při vyrozumění o soupisu majetku v SJM dluţníka a jeho manţela dle ust. § 224 IZ o moţnosti podat ţalobu na vypořádání, nikoliv na vyloučení majetku, z podstaty vţdy poučil. Německá právní úprava insolvenčního práva vychází z naprosto odlišné koncepce. Především prohlášení konkursu nemá účinky obdobné insolvenčnímu zákonu, tj. zánik společného jmění. Právní úprava je odlišná také v závislosti na právní úpravě společného jmění manţelŧ obsaţené v německém Občanském zákoníku (dále jen BGB)190. Předně dle německého insolvenčního řádu nespadá majetek náleţející do SJM (Güttergemeinschaft) do podstaty bez výjimky. V ust. § 37 InsO dělí zákon situace podle toho kdo majetek ve společném jmění spravuje. Dle německého občanského zákoníku si manţelé v manţelské smlouvě musí dohodnout, který z nich bude majetek spravovat event. zda budou majetek spravovat společně191. Jestliţe majetek spravuje dluţník, pak majetek do majetkové podstaty náleţí (ust. § 37 odst. 1 InsO). A contrario pokud majetek spravuje druhý z manţelŧ, pak do podstaty nenáleţí. Platí totiţ, ţe v insolvenčním řízení vedeném na majetek manţela, který společné jmění nespravuje, není společné jmění dotčeno (ust. § 37 odst. 1 InsO, in fine)192. A konečně spravují-li společné jmění oba manţelé, není insolvenčním řízením vedeným na jednoho z manţelŧ společné jmění vŧbec dotčeno (ust. § 37 odst. 2 InsO). Proto InsO obsahuje v ust. § 333 a 334 zvláštní typ insolvenčního řízení, který se týká pouze společného jmění manţelŧ. Podmínkami pro zahájení tohoto insolvenčního řízení je skutečnost, ţe manţelé společně spravují majetek ve společném jmění a dále, ţe společné jmění je předluţeno. V dŧsledku takového předluţení společného jmění, se na oba manţele pohlíţí jako na dluţníky. Věřitelé se však mohou uspokojit pouze z této zvláštní majetkové podstaty . rozsah majetku konkursní podstaty a který nahrazuje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty. Tento závěr lze bezezbytku platí i pro institut společného jmění manţelŧ (pro vypořádání společného jmění manţelŧ). 190 Zákon ze dne 2.1.2002, BGBl. I S. 42, ber. S. 2909, 2003, I S. 738, Bürgerliches Gesetzbuch, ve znění pozdějších předpisŧ. 191 Dle ust. § 1421 BGB jestliţe v manţelské smlouvě takové ustanovení chybí, má se za to, ţe budou manţelé spravovat majetek společně. 192 Dle usnesení BGH ze dne 4.5.2006, sp. zn. IX ZB 285/04 a) V insolvenčním řízení vedeném na manžela, který společné jmění nespravuje (der nicht verwaltende Ehegatte), nenáleží jeho podíl na společném jmění do majetkové podstaty. b) Manžel, který majetek spravuje, se může v insolvenčním řízení vedeném na majetek manžela, který společné jmění nespravuje domoct vyloučení majetku náležejícího do společného jmění.
69
a jedná se jen o věřitele, kteří mají pohledávky za manţeli vyplývající ze správy společného jmění193. Rakouské a slovenské insolvenční právo vychází z obdobných principŧ jako česká právní úprava. Rakouský insolvenční řád však neobsahuje vŧbec úpravu týkající se majetku ve společném jmění manţelŧ. Společné jmění a vazba na insolvenční řízení je však upravena v Obecném občanském zákoníku (dále jen ABGB)194. Dle ust. § 1262 ABGB tak platí stejně jako u nás, ţe prohlášením konkursu na majetek jednoho z manţelŧ jejich společné jmění zaniká s tím, ţe k vypořádání dojde jako v případě smrti jednoho z manţelŧ. 2.3.3.2
Sanační způsoby řešení úpadku (reorganizace a oddlužení)
Insolvenční zákon jako dŧsledek rozhodnutí o zpŧsobu řešení úpadku dluţníka reorganizací či oddluţením plněním splátkového kalendáře zánik SJM nestanoví. Společné jmění se tak u těchto zpŧsobŧ nevypořádává. Je tomu proto, ţe se nejedná o likvidační zpŧsoby řešení úpadku a jejich cílem tak není zpeněţení majetkové podstaty. To však neznamená, ţe by společné jmění dle ust. § 205 odst. 3 IZ, které je společné všem třem zpŧsobŧm řešení úpadku nebylo součástí majetkové podstaty dluţníka. Význam soupisu majetku v SJM tkví především v tom, ţe oba dva sanační zpŧsoby řešení úpadku dluţníka, se mohou kdykoli změnit na likvidační formu zpŧsobu řešení úpadku – konkurs195. Jestliţe podle reorganizačního plánu má být pouţit majetek ve společném jmění dluţníka a jeho manţela, poţaduje insolvenční zákon v ust. § 342 písm. c) IZ jako povinný doklad prohlášení dluţníkova manţela, ţe souhlasí s použitím majetku ve společném jmění manţelŧ. Uvedené ustanovení zákona lze označit za mrtvé ustanovení, neboť lze jeho uplatnění v praxi s ohledem na ekonomické předpoklady stanovené v ust. § 316 odst. 4 IZ a ust. § 316 odst. 5 IZ o přípustnosti reorganizace u podnikatele – fyzické osoby jen stěţí předpokládat. V případě oddluţení poţaduje insolvenční zákon v ust. § 392 odst. 3, věta druhá, IZ souhlas manţela s povolením oddlužení196. Z dikce ustanovení výslovně nevyplývá, zda-li 193
Srov. FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 308. Zákon č. JGS Nr. 946/1811, (rakouský) Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch 195 Srov. ust. § 363 IZ a ust. § 418 IZ. 196 To neplatí, jestliţe oddluţením nemŧţe být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manţelŧ, rozsah vyţivovacích povinnosti dluţníka vŧči jeho manţelu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyţivovacích povinností dluţníkova manţela. 194
70
tento souhlas manžela znamená rovněţ souhlas s pouţitím takového majetku. Vrchní soud v Praze se přiklonil k extenzivnímu výkladu obdobnému dikci ust. § 342 písm. c) IZ a uzavřel, ţe bez ohledu na zpŧsob oddluţení – plněním splátkového kalendáře nebo zpeněţením tímto podpisem dává manţel „souhlas k tomu, aby pro účely oddlužení byl použit veškerý majetek ve společném jmění“.197 Z uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, ţe pro oddluţení v takovém případě mohou být pouţity i příjmy manţela dluţníka, které budou v budoucnu vypláceny. Rozhodovací praxe týkající se výkonu rozhodnutí dle o.s.ř. se ustálila na tom, ţe mzdový nárok manţela povinného není součástí SJM. SJM mŧţe tvořit majetek jiţ nabytý některým z manţelŧ nebo jimi oběma společně za trvání manţelství (viz ust. § 1453 odst. 1 písm. a) ObčZ). Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat jiţ je součástí SJM a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle ust. § 320 o.s.ř., jestliţe by šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manţel povinného uloţený na účtu u banky. Právní úprava majetkové podstaty stojí na zásadě, ţe majetek, který je v SJM dluţníka a jeho manţela, náleţí do majetkové podstaty dluţníka, coţ musí dluţníkŧv manţel (oba manţelé) respektovat198.
2.3.4 Majetek osob, jejichţ věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vŧči dluţníku Pokud jde o majetek osob, který slouţí k zajištění pohledávek vŧči dluţníku, doznala právní úprava v insolvenčním zákoně významné změny. V souladu s ust. § 27 odst. 5 ZKV199 pokud jsou pohledávky vŧči úpadci zajištěny (typicky zástavním právem), je postup správce rozdělen do dvou fází. Nejprve je správce povinen osoby, jejichţ věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vŧči úpadci,
197
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2009, č.j. 1 VSPH 669/2009-A-21, ke sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009 dále vyplývá, ţe není ani nemŧţe být rozdílu v tom, zda společné dluhy manţelŧ se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehoţ účastníkem je jeden z manţelŧ, který podá návrh na povolení oddluţení a druhý k tomuto návrhu připojí svŧj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manţelé podají jako navrhovatelé a dluţníci společný insolvenční návrh (popřípadě kaţdý z nich samostatně). 198 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2010, č.j. 2 VSPH 746/2010-A-12, ke sp. zn. KSHK 40 INS 5995/2010. 199 Dle ust. § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichţ věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vŧči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnŧ vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhŧtě sloţily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiţ je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené
71
vyzvat k vyplacení pohledávky nebo sloţení ceny a teprve, pokud výzvu třetí osoba nesplní, mŧţe správce zapsat věc, právo či pohledávku do soupisu podstaty. V pŧvodním znění zákona o konkursu a vyrovnání ustanovení § 27 odst. 5 ZKV zcela chybělo. Aţ zákonem 12/1998 Sb., bylo postavení osob, které zajišťují pohledávky úpadce (ve znění účinném do 30. dubna 2000) v zákoně upraveno. Dle ust. § 27 odst. 5 ZKV v tomto znění platilo, ţe od osob, které zajišťují pohledávky vŧči úpadci, si správce vyţádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniţ by bylo třeba ji přihlásit. Soudní praxe200 pak dovodila, ţe podle tohoto ustanovení byl správce konkursní podstaty oprávněn okamţitě po prohlášení konkursu na majetek dluţníka sepsat do konkursní podstaty majetek, kterým třetí osoby zajišťují pohledávky vŧči úpadci. Následně bylo ustanovení novelizováno s ohledem na nejisté postavení správce i třetích osob. Dle dŧvodové zprávy k zákonu č. 105/2000 Sb.,201 který novelizoval předmětné ustanovení do současné podoby, smyslem úpravy je především donutit uvedené osoby k peněţitému plnění ve prospěch podstaty a pokud tyto osoby tak neučiní, dát správci reálný prostředek k vymoţení tohoto plnění. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 6.4.2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006 doplnil, ţe ustanovení je „zjevným posunem k posílení právní jistoty třetích osob. Prostřednictvím výzvy jsou tyto osoby seznamovány s tím, že i z titulu sjednaného způsobu zajištění již nemají plnit zajištěnému (oddělenému) věřiteli, nýbrž do konkursní podstaty. Jsou dále seznamovány s podmínkami, jejichž splnění zabrání tomu, aby byly nuceny plnit majetkem, který slouží k zajištění (tím, že správce takový majetek sepíše do konkursní podstaty úpadce). Výzva plní též informační funkci.“ Insolvenční zákon se vrátil k pŧvodní právní úpravě obsaţené v ZKV před novelou zák. č. 12/1998 Sb. Dle ust. § 183 odst. 1 IZ přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění. Jestliţe majetek třetí osoby zajišťuje . osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloţí-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty. 200 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.9.2000, sp. zn. 23 Co 340/2000, uveřejněném pod č. 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 201 Důvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0.
72
pohledávku dluţníka, věřitel se tak mŧţe domáhat v souladu s ust. § 183 IZ uspokojení ze zajištění „mimoinsolvenčním pořadem práva“202, tedy v souladu s ust. § 165 a 165a ObčZ. Současně platí, ţe osoby, od kterých mŧţe věřitel poţadovat takové plnění, mohou pohledávku, která by jim proti dluţníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliţe však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němţ pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj. Tyto osoby vstupují na místo věřitele ve smyslu ust. § 18 IZ. Výslovně se v dŧvodové zprávě uvádí, ţe povinnosti plnit ze zajištění se uvedené osoby zprostí tím, ţe budou plnit i v prŧběhu insolvenčního řízení přímo zajištěnému věřiteli. V zájmu zvýšení ochrany věřitelů umožňuje zákon, aby věřitelé své pohledávky ze zajištění mohli uplatňovat mimo insolvenční řízení, jde-li o zajištění z majetku třetích osob“.203 Správce jiţ nemá moţnost vymáhat toto plnění ve prospěch majetkové podstaty. Insolvenční zákon nově dává věřiteli v této situaci prostor k tomu, aby se rozhodl jakým zpŧsobem si svoji pohledávku vymŧţe. V ust. § 183 IZ tak prolamuje zásadu stanovenou v ust. § 5 písm. d) IZ, podle které platí, ţe věřitelé jsou povinni zdrţet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení. Pohledávky věřitelŧ, jejichţ pohledávka je zajištěna majetkem třetí osoby, se nově nepovaţují za pohledávky zajištěné (srov. ust. § 2 písm. g) IZ)204. Z uvedeného bezpochyby vyplývá, ţe insolvenční zákon nepřevzal problematickou právní úpravu obsaţenou v ust. § 27 odst. 5 ZKV, a ţe majetek zástavního dluţníka do majetkové podstaty obligačního dluţníka v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek nenáleţí. Ustanovení § 27 odst. 5 ZKV činilo a činí v praxi velké obtíţe. Často dochází k tomu, ţe ţaloba na vyloučení je ze strany soudu zamítnuta „pro předčasnost“, neboť nejsou dodrţeny ze strany správce náleţitosti výzvy, které dovodila judikatura205. Další otázky,
. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 >. 202 RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 277. 203 Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 183 IZ. 204 RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 242. 205 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.4.2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006.
73
které nejsou řešeny ZKV se týkají doručení výzvy206, výkladu pojmu obvyklá cena zástavy207, dispozičního oprávnění správce a osoby zajišťující pohledávky dluţníka208, uplatnění ustanovení za situace, kdy věřitel takto zajištěnou pohledávku vŧbec do konkursu nepřihlásil atd.209 V souvislostí s aplikací ust. § 27 odst. 5 ZKV samozřejmě existují v praxi další výkladové problémy, které judikatura dosud neřešila210. Největší aplikační problémy však vznikají při střetu dvou konkursních podstat211. Z uvedeného přehledu je zřejmé, ţe upuštění od právní úpravy obsaţené v ust. § 27 odst. 5 ZKV v aktuálním znění je krokem správným směrem. Dŧsledkem bude bezpochyby mimojiné zjednodušení a především zrychlení řízení, kdyţ insolvenční řízení (resp. insolvenční správce) nebude napříště zbytečně zatěţováno procesem zpeněţení takového majetku na úkor většiny nezajištěných věřitelŧ. Dle nové právní úpravy jsou totiţ zajištění věřitelé uspokojováni 100% po odečtení nákladŧ na správu a zpeněţení, nikoliv 70% jako tomu bylo dle ZKV a zpeněţení takového majetku tak nemá pro podstatu ţádný přínos. Významným pozitivním dŧsledkem je především skutečnost, ţe odpadly dlouhé a sloţité spory vyplývající z aplikace předmětného ustanovení. Při aplikaci insolvenčního zákona by tak nemělo docházet ke střetu majetkových podstat dvou obligačních dlužníků212, neboť jak bylo uvedeno výše majetek zástavního dluţníka do podstaty vŧbec nenáleţí. Ke střetu majetkové podstaty obligačního a zástavního dlužníka však mŧţe dojít nadále. Insolvenční zákon však uvedenou situaci řeší v ust. § 166, věta druhá, IZ, kdyţ připouští, ţe zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vŧči
206
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006, sp. zn. 29 Odo 824/2003. Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.4.2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006. 208 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2006, sp. zn. 29 Odo 824/2006. 209 Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXXV. 210 Vznikají např. otázky, zda má správce povinnost vyţádat si od věřitelského výboru stanovisko pro sloţení ceny věci, zda lze zpeněţovat majetek pouze ve veřejné draţbě, zda je správce oprávněn u takto sepsaného majetku právo inkasovat nájemné, zda je správce při zpeněţování po uplynutí lhŧty 30 dnŧ vázán cenou věci uvedenou ve výzvě, zda je moţné zpeněţit tímto postupem majetek, jestliţe na majetek zástavního dluţníka je vedena exekuce v dŧsledku čehoţ je zástavní dluţník omezen v dispozici s jeho majetkem (střet zákona o veřejných draţbách a ZKV) atd. 211 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2007, sp. zn. 29 Odo 1346/2004. 212 Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005, sp. zn. 29 Odo 783/2004 v případě prohlášení konkursu na majetek (rozdílných) osobních dluţníkŧ, jejichţ závazky jsou zajištěny zástavním právem ke stejným 207
74
dluţníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Zajištěný věřitel si tak mŧţe do insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dluţníka přihlásit pohledávku vŧči obligačnímu dluţníkovi, jelikoţ se mŧţe uspokojit pouze z jeho majetku jako tzv. nekonkursní věřitel. Insolvenční zákon se v tomto ohledu nechal inspirovat judikaturou Vrchního soudu v Olomouci, která uspokojení nekonkursního věřitele připouští213 a současně judikaturou Nejvyššího soudu, která připouští uspokojení věřitele pouze pokud svoji pohledávku uplatní přihláškou214. Problematické ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání má však dalekosáhlé dŧsledky. Jelikoţ na probíhající konkursní řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona se nadále pouţije zákon o konkursu a vyrovnání215, mŧţe předmětné ustanovení ZKV nadále negativně ovlivňovat insolvenční řízení v podobě střetu obou právních úprav216. Insolvenční zákon se však přiblíţil západoevropským právním úpravám (rakouské a německé právní úpravě), kdyţ majetek třetích osob, který zajišťuje pohledávku dluţníka tedy majetek zástavních dluţníkŧ do majetkové podstaty dluţníka nezahrnuje217. Zákon
. nemovitostem, má pro řešení otázky, ve kterém konkursu mají být tyto nemovitosti zpeněţeny, rozhodující význam pořadí zástavního práva (doba jeho vzniku). 213 Dle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.12.2005, č.j. 6 Cmo 99/2003-110 postavení tzv. nekonkursních věřitelŧ se prohlášením konkursu na majetek zástavního dluţníka změní pouze v tom smyslu, ţe uhrazovací funkce zástavy bude realizována v konkursním řízení prodejem zástavy, která je součástí konkursní podstaty. Z výtěţku tohoto prodeje pak bude takovýto zástavní věřitel uspokojen podle pořadí vzniku zástavního práva do výše své zajištěné pohledávky s příslušenstvím. Pravidla pro uspokojení ze zástav zakotvená v ust. § 165 odst. 2 ObčZ nejsou zákonem o konkursu a vyrovnání pro zástavní věřitele, kteří nejsou současně věřiteli úpadce dotčena. Právo ţádat vydání odpovídající části výtěţku zpeněţení zástavy však pro tohoto zástavního věřitele nevyplývá ze zákona o konkursu a vyorání, nýbrţ z občanského zákoníku. Zapsáním zástavy do konkursní podstaty a jejím případným zpeněţením tedy není dotčeno ani „lepší právo“ zástavního věřitele, který měl zapsanou zástavou zajištěnou svou pohledávku vŧči jinému dluţníku, neţ je úpadce. Rovněţ dle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.12.2005, č.j. 3 Cmo 32/2004-1777 v případě, ţe ţalobce není konkursním věřitelem a prokáţe-li v konkursním řízení, ţe má skutečně splatnou pohledávku zajištěnou zástavním právem (v pořadí prvním) na majetku, jeţ je součástí konkursní podstaty, pak nic nebrání tomu, aby byl po zpeněţení tohoto majetku (předmětu zástavy) uspokojen. 214 Dle r ozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 věřitel, který nepřihlásil svou pohledávku do konkursu, ač tuto povinnost měl, nemŧţe být po dobu trvání konkursu uspokojen z majetku konkursní podstaty; to platí i pro zajištěné věřitele. 215 Srov. ust. § 432 odst. 1 IZ (přechodná ustanovení). 216 Srov. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.8.2010, č.j. 2 VSOL 245/2010-A-26, ke sp. zn. KSOS 25 INS 8991/2009. V uvedené věci správkyně zařadila majetek dle ust. § 27 odst. 5 ZKV do konkursní podstaty úpadce, následně bylo rozhodnuto o úpadku osoby, který zajišťuje pohledávku věřitele vŧči úpadci ve smyslu insolvenčního zákona. 217 Dle ust. § 35 odst. 1 InsO do majetkové podstaty náleţí pouze majetek dluţníka a dle ust. § 48 IO – věřitelé, kteří mají nárok na „oddělené uspokojení“ z určitého majetku dluţníka.
75
o konkurze a reštrukturalizácii koncepci obdobnou ustanovení § 27 odst. 5 ZKV doposud obsahuje218.
2.4 Rozsah majetkové podstaty Jak jiţ bylo uvedeno v prŧběhu insolvenčního řízení se tzv. ideální podstata mění na tzv. reálnou podstatu. V prŧběhu insolvenčního řízení tak dochází ke změně v rozsahu majetkové podstaty, buď jejím zúţením či rozšířením. Ke změně v rozsahu majetkové podstaty mŧţe dojít především v závislosti na výsledku incidenčního sporu. K zúţení rozsahu majetkové podstaty tak mŧţe dojít v dŧsledku úspěšné ţaloby na vyloučení majetku z podstaty (viz oddíl 5.1.3) a v dŧsledku sporu o vyloučení majetku z podstaty sui generis – sporu o vypořádání společného jmění manţelŧ219 (s výjimkou danou ust. § 274 IZ, dle kterého se SJM nevypořádává). K obohacení na druhou stranu dochází na základě úspěšné odporovací ţaloby insolvenčního správce (viz oddíl 3.3.2). Vliv na změnu rozsahu majetkové podstaty má rovněţ samotné insolvenční řízení. K nejdŧleţitějším zúţením v rozsahu majetkové podstaty tak dochází vynětím majetku, který do podstaty nepatří na základě návrhu dluţníka dle ust. § 226 IZ (viz oddíl 5.2.1), vynětím majetku, který nemŧţe slouţit k uspokojení věřitelŧ dle ust. § 227 IZ (viz oddíl 5.2.2), vydáním výtěţku zajištěnému věřiteli dle ust. § 298 IZ, částečným uspokojením věřitelŧ v dŧsledku provedení částečného rozvrhu v souladu s ust. § 301 IZ atd. Významným zpŧsobem je majetková podstata zúţena rovněţ v dŧsledku úhrady pohledávek za podstatou (ust. § 168 IZ)220 a pohledávek jim na roveň postavených (ust. § 169 IZ)221, jelikoţ takové pohledávky se hradí kdykoli po rozhodnutí o úpadku v plné výši. Pokud insolvenční správce takové pohledávky neuspokojí řádně a včas, mŧţe se v souladu s ust. § 203 odst. 4 IZ věřitel domáhat jejich splnění ţalobou (nejde o incidenční spor). Insolvenční zákon dokonce stanoví
218
Srov. ust. § 67 odst. 1 písm. c) a ust. § 79 ZKR (majetek třetích osob zabezpečující závazky dluţníka. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní SJM) je zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem (incidenčního sporu), kterým se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a který v případě, ţe dŧvodem zařazení věcí do soupisu byla jen okolnost, ţe nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, nahrazuje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty.“ 220 Z ejména se jedná o hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, náklady spojené s udrţováním a správou majetkové podstaty dluţníka. 219
76
pokud insolvenční správce v případě úspěchu ţalobce dobrovolně povinnost uloţenou mu soudem nesplní v ust. § 267 odst. 2 IZ výjimku ze zákazu provádění exekuce. Návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuce se v takovém případě podává proti insolvenčnímu správci. Insolvenční zákon nově konstruuje moţnost, kdy dochází k obohacení podstaty v závislosti na výsledku přezkoumání přihlášených pohledávek. V souladu s ust. § 178 IZ bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, ţe skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně
neţ 50 % přihlášené částky,
k přihlášené pohledávce se nepřihlíţí ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, mŧţe insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uloţit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Jde o incidenční spor. V ust. § 179 IZ insolvenční zákon obsahuje analogickou právní úpravu pro zajištěné věřitele s tím, ţe výše uvedené plnění bude poskytnuto ve prospěch zajištěných věřitelŧ, kteří právo uplatnili ke stejnému majetku. V obou případech pak platí, ţe nelze věřiteli takovou sankci uloţit, jestliţe práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v prŧběhu řízení nevykonával. Smyslem uvedených ustanovení je „snaha předejít (na základě zkušeností s podobnými postupy v konkursním řízení podle stávajícího zákona) účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech“222. Při tvorbě insolvenčního zákona se zákonodárce nechal významně inspirovat ust. § 30 ZKR (zodpovědnost věřitele za nesprávnost přihlášky).
Pŧvodní znění
předmětných ustanovení bylo podrobeno značné kritice a vyvolávalo interpretační i aplikační potíţe223
224
. Nedostatky právní úpravy spočívaly především v tom, ţe .
221
Např. pracovněprávní pohledávky dluţníkových zaměstnancŧ, pohledávky věřitelŧ na výţivném ze zákona Viz Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 >k ust. § 178 a 179 IZ. 223 Dle důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, k zák. č. 69/2011 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 233/0. Poslanecká sněmovna. 6. volební období. od 2010 [cit. 10.09.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=233&CT1=0 > dosavadní úprava sankcí podle § 178 a § 179 insolvenčního zákona, jeţ pro svou kusost přináší problémy v aplikační praxi (a sniţuje tak míru uplatnění těchto sankcí), se navrhuje doplnit tak, aby bylo zřejmé, ţe jde o incidenční spor zahájený na návrh insolvenčního správce; soudu se stanovují taková hlediska pro rozhodování, jeţ mají umoţnit náleţité přihlédnutí ke všem skutečnostem významným pro uloţení sankce; jinak bude pro tyto spory platit (vedle 222
77
insolvenční soud neměl na uváţení zda sankci uloţit či nikoliv a soud při svém rozhodování nemohl zváţit konkrétní okolnosti případu. Výsledkem uvedeného byla nečinnost insolvenčních soudŧ, které o sankci nerozhodovaly225. Určité výkladové problémy však trvají doposud. Ve vztahu k majetkové podstatě vzniká interpretační a především aplikační problém s ohledem na dikci ust. § 179 IZ. Insolvenční zákon totiţ stanoví, ţe uvedená „pokuta“ se neskládá ve prospěch majetkové podstaty, jako je tomu dle ust. § 178 IZ, ale ve prospěch zajištěných věřitelŧ. „Nabízí se pak otázka kdo, kde a z jakého titulu by měl takto složené prostředky opatrovat či vyplácet...Zákonodárce se již vůbec nezabýval situací, co nastane v případě, že jiní zajištění věřitelé než ten, jehož pohledávka zůstala nezjištěna, v dané věci vůbec nefigurují.“226 Insolvenční zákon se současně od slovenské právní úpravy v zásadních bodech odchýlil, kdyţ český zákonodárce poněkud „přestřelil227“, neboť stanoví kromě sankce ve formě pokuty a nepřihlíţení k neoprávněně přihlášené pohledávce rovněţ nepřihlíţení ani k oprávněně přihlášené části pohledávky. K zúţení majetkové podstaty mŧţe dojít rovněţ v dŧsledku úhrady existenčních potřeb dluţníka a jeho rodiny dle ust. § 282 odst. 2 IZ. Zákon o konkursu a vyrovnání obdobné ustanovení neobsahuje. Přesto Nejvyšší soud rozhodl228, ţe i dle ZKV není vyloučeno, aby na základě ţádosti úpadce správce poskytl úpadci, který si za trvání konkursu neopatřil vlastní činností ţádné příjmy, částku potřebnou (nutnou) k zajištění jeho výţivy z majetku konkursní podstaty. Jako podmínku Nejvyšší soud stanovil souhlas věřitelského výbor s tím, ţe úpadce nárok na to, aby byl vyţivován z majetku konkursní podstaty, nemá. Insolvenční zákon se nechal judikaturou Nejvyššího soudu inspirovat, kdyţ v ust. § 282 odst. 2 IZ rovněţ připouští úhradu existenčních potřeb dluţníka jeho rodiny . ustanovení o incidenčních sporech v § 159 aţ 164 insolvenčního zákona) přiměřeně úprava v občanském soudním řádu. 224 Vrchní soud v Praze podal k Ústavnímu soudu 20.11.2009 návrh na zrušení § 178, § 179, § 180, §181 a § 182 IZ v pŧvodním znění podle § 95 odst. 2 Ústavy České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 36/09. O návrhu nebylo ke dni vyhotovení této práce dosud rozhodnuto. 225 srov. např. Usnesení Krajského osudu v Ostravě ze dne 28.11.2008, č.j. KSOS 13 INS 93/2008-B-70 a Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.5.2011, č.j. 3 VSOL 20/2011- P4-18 ke sp. zn. KSBR 32 INS 3806/2008 o odmítnutí přihlášky pohledávky v celém rozsahu, nikoliv pouze v rozsahu popření, kdyţ pohledávka věřitele byla zjištěna v rozsahu menším neţ 50%. 226 Srov. ŠEVČÍK, D. Apendix insolvenčního zákona – povinnost věřitelŧ platit do majetkové podstaty v závislosti na výsledku přezkumu přihlášek. Bulletin advokacie. 2010, č. 3, s. 28. 227 RICHTER, T. Česká rekodifikace insolvenčního práva ve světle její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly. Justičná revue. 2007, č. 3, s. 428. 228 R ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007.
78
pouze na ţádost dluţníka nebo některého ze členŧ jeho rodiny a po rozhodnutí schŧze věřitelŧ.229 Insolvenční zákon tak umoţňuje zmírnění tvrdosti zákona, nicméně vţdy bude záleţet na kaţdém jednotlivém případě. Při posuzování ţádosti schŧzí věřitelŧ lze nadále vyuţít závěry Nejvyššího soudu. Při rozhodování schŧze věřitelŧ dle ust. § 282 odst. 2 IZ o ţádosti dluţníka se tak zohlední, zda a jak dluţník svou činností za trvání konkursu přispěl k zachování a rozmnoţení majetku majetkové podstaty (např. tím, ţe pro ni činností uskutečněnou v prŧběhu konkursu zajistil příjem, který celý podléhá výkonu rozhodnutí), zda za trvání konkursu jedná zpŧsobem, jímţ přispívá k rychlému a zdárnému prŧběhu konkursu a zda zde naopak nejsou osoby povinné výţivou dluţníkovi. Při nesouhlasu schŧze věřitelŧ nemŧţe být na základě rozhodnutí insolvenčního soudu rozhodnuto jinak230. Obdobnou právní úpravu obsahuje německý InsO231
232
i rakouský IO233
234
s tím, ţe
německá právní úprava je podrobnější, kdyţ upravuje jakým zpŧsobem postupovat v případě ţádosti dluţníka o „výţivné“ z podstaty do doby rozhodnutí schŧze věřitelŧ235. Rakouský insolvenční řád výslovně jako podmínku stanoví, ţe takové výţivné nelze poskytnout dluţníkovi, jehoţ síly stačí k tomu, aby si příjem obstaral vlastní činností236. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii obdobné ustanovení neobsahuje.
229
Rovněţ dle ust. § 5 zák. č. 1 ř.z. ze dne 25. prosince 1868, jímţ se zavádí řád konkursní, dluţník obecný nemá však práva, ţádati výţivy z jmění k mase konkursní náleţitého. Zda-li se mu má takové výţivy dopřáti, záleţí na vŧli těch věřitelŧ, kteří by tím škodu vzali. 230 Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007 v případě nesouhlasu věřitelského orgánu nebo nesouhlasu správce konkursní podstaty s takovým krokem není soudně vynutitelný (postoj správce konkursní podstaty mŧţe být korigován opatřením soudu přijatým v rámci dohlédací činnosti, nesouhlas věřitelského orgánu reprezentujícícího společné zájmy věřitelŧ s takovým postupem však svým rozhodnutím nemŧţe překonat ani konkursní soud). 231 Srov. ust. § 100 InsO. 232 Dle rozhodnutí BGH ze dne 4.5.2006, sp. zn. IX ZB 202/05, jestliţe dluţník dále pracuje v podniku, který insolvenční správce provozuje a dostává za to finanční podporu, lze předpokládat, ţe jde o odměnu za jeho spolupráci a nejedná se tak o „výţivné“ z podstaty. 233 Srov. ust. § 5 odst. 2 IO. 234 Dle rozhodnutí OGH ze dne 14.11.1973, sp. zn. 5 Ob 219/73 jestliţe je dluţníkovi ponecháno vedení jeho restauračního zařízení za účelem pokrytí jeho výţivy, nejde o opatření dle ust. § 5 odst. 2, věta druhá, IO – takové opatření totiţ předpokládá, ţe dluţník nemá ţádné nebo nedostačující příjmy a proto je odkázán na výţivu z podstaty, jde totiţ o aplikaci ust. § 5 odst. 1 IO, podle kterého si dluţník mj. vše co získá vlastní činností mŧţe ponechat, pokud je to potřeba pro jeho výţivu a výţivu jeho příbuzných, ke ketrým je k jejich výţivě povinen. 235 Do rozhodnutí schŧze věřitelŧ mŧţe insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru dluţníkovi poskytnout nezbytné výţivné. 236 Dle rozhodnutí rakouského Oberlandesgericht (OLG) Linz ze dne 7.6.1999, sp. zn. 2R 111/99b rovněţ příslušníka rodiny, který má nárok na výţivné z podstaty, nelze z podstaty podporovat, jetliţe je schopen vlastními silami získat příjem.
79
Insolvenční zákon výslovně správci v ust. § 230 IZ ukládá, aby postupoval tak, aby se majetková podstata rozmnoţila. V závislosti na samotné činnosti insolvenčního správce – správě majetkové podstaty by mělo docházet k rozmnoţení majetkové podstaty. Typickým příkladem bez významného přičinění insolvenčního správce, jsou přirostlé úroky na účtu (více viz podkapitola 6.3). V rámci dobré správy, neţ správce přikročí ke zpeněţení věci (nejčastěji věci nemovité), mŧţe uzavřít jako pronajímatel s nájemcem nájemní smlouvu. Uvedený postup správce vede jistě ke zmnoţení podstaty ve formě nájemného. Při aplikaci ZKV často takový postup vede k protahování řízení, kdyţ stejně jako rostou peněţní prostředky v podstatě, roste i odměna správce. Uvedený postup ze strany správce lze povaţovat za správný pouze za situace, ţe nebyla ještě zpeněţena celá majetková podstata dluţníka a nájemné převyšuje náklady na údrţbu pronajaté věci. Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce stanoví nově odměnu dle ust. § 1 odst. 4 této vyhlášky z výtěţku zpeněţení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele237, nikoliv tedy z veškerých příjmŧ majetkové podstaty. Výpočet odměny tedy zohledňuje nejen příjmy, ale také výdaje majetkové podstaty238. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou správci nyní motivování spíše ke zpeněţení takového majetku. Naopak je povinností insolvenčního správce vymáhat nájemné ve prospěch podstaty z majetku po dobu, co jej nelze zpeněţit (k tomu více oddíl 6.1.1). Na změnu v rozsahu majetkové podstaty mají vliv i tzv. nesplněné smlouvy dle ust. § 253 IZ. Nesplněná smlouva je v souladu s ust. § 253 IZ smlouva o vzájemném plnění, která v době prohlášení konkursu nebyla zcela splněna ani dluţníkem ani druhým účastníkem smlouvy. Insolvenční zákon dává správci na rozdíl od právní úpravy obsaţené v ust. § 14 odst. 4 ZKV239 na výběr zda smlouvu splní místo dluţníka a bude ţádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo zda od smlouvy odstoupí240. Správce se musí
237
V ýtěţek zpeněţení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěţek zpeněţení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelŧ postavených na roveň pohledávkám za podstatou. 238 Odlišně srov. ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. 239 Jestliţe smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, nebo byla splněna jen částečně, kaţdá smluvní strana mŧţe od smlouvy odstoupit. 240 Srov. obdobně ust. § 23 odst. 1 zák. č. 64/1931 Sb. z. a n., dle kterého platilo, ţe nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení konkursu ještě splněna úpadcem ani druhou stranou nebo nebyla-li splněna úplně, mŧţe správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a ţádati splnění od druhé strany nebo od smlouvy odstoupiti.
80
rozhodnout zda smlouvu v poměrně krátké lhŧtě 15 dnŧ od prohlášení konkursu splní. Jestliţe se v této lhŧtě nevyjádří zakládá insolvenční zákon fikci, ţe správce od smlouvy odstoupil. Správce při svém postupu bude muset zvolit pro majetkovou podstatu výhodnější postup. Splnění smlouvy ze strany správce tak lze očekávat např. při smlouvě o koupi najaté věci, kde dluţníkovi zbývá jiţ doplatit méně, neţ za jakou částku lze koupenou najatou věc v insolvenčním řízení zpeněţit. „Nesplněné smlouvy dle ust. § 253 IZ v sobě obsahují jak pohledávku tak závazek“241. Současně proto mŧţe dojít k rozšíření majetkové podstaty i jejímu zúţení. K zúţení a rozšíření podstaty mŧţe dojít rovněţ v dŧsledku pravomocného zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazkŧ dluţníka (viz oddíl 2.3.1).
241
Srov. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, s. 295.
81
3. Zjišťování majetkové podstaty Zjišťování majetkové podstaty je prvním krokem, který musí insolvenční správce ve vztahu k majetkové podstatě učinit. Tato fáze je současně s rozhodnutím o úpadku dluţníka nejdŧleţitějším momentem insolvenčního řízení. Pokud totiţ správce nezjistí veškerý majetek, který náleţí do majetkové podstaty, pak jsou v ohroţení i další fáze jako je soupis majetkové podstaty a následně zpeněţení majetkové podstaty, které je hlavním cílem insolvenčního řízení, neboť jedině tak mŧţe dojít k uspokojení věřitelŧ. Zjišťování majetkové podstaty je upraveno komplexně v obecných ustanoveních insolvenčního zákona, a to v ust. § 209 aţ 216 IZ. Zahrnuje jednotlivé zpŧsoby i metody tohoto zjišťování, s určením subjektŧ, které je provádí, a se stanovením oprávnění, která při tom mají242. Právní úprava je převzata ze zákona o konkursu a vyrovnání pouze s několika málo odchylkami. Insolvenční správce nebo předběţný správce zajišťuje od svého ustanovení zjišťování majetkové podstaty. Přitom je povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu. I při zjišťování majetkové podstaty se uplatní obecná ustanovení týkající se výkonu funkce správce. Insolvenční správce je tak při zjišťování majetkové podstaty povinen postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě poţadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Správce je tak povinen zjistit veškerý majetek dluţníka a majetek třetích osob. Čím je větší majetková podstata, tím je větší její zpeněţení a věřitelé tak mohou být uspokojeni v co nejvyšší míře. Insolvenční správce nebo předběţný správce provede vlastní šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva, pohledávky a majetkové hodnoty neţ ty, které dluţník uvedl v seznamu majetku. V kaţdém insolvenčním i konkursním řízení tak záleţí především na tom, jaké iniciativy je správce schopen. I kdyţ správce informace o majetkové podstatě získává především od dluţníka, v případě jeho nečinnosti je hlavním zdrojem informací především jeho vlastní činnost.
242
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 209 aţ 216 IZ.
82
Insolvenční správce získává informace o majetku, který náleţí do majetkové podstaty od těchto subjektŧ: od dluţníka a ze seznamu majetku dluţníka, od orgánŧ veřejné správy vyjmenovaných v ust. § 43 odst. 1 IZ, od věřitelského výboru od třetích osob.
3.1 Součinnost dluţníka při zjišťování majetkové podstaty povinnosti dluţníka vŧči insolvenčnímu správci
povinnosti dluţníka vŧči insolvenčnímu soudu
povinnost poskytnout správci všestrannou součinnost
povinnost umoţnit správci přístup na všechna místa, kde má umístěn majetek náleţející do majetkové podstaty
povinnost předloţit insolvenčnímu soudu seznam majetku povinnost dostavit se k výslechu k insolvenčnímu soudu povinnost dostavit se k insolvenčnímu soudu k prohlášení o majetku
Povinnost součinnosti dluţníka se správcem je v ust. § 210 IZ uloţena nejen dlužníku, ale je-li dlužníkem právnická osoba jejímu statutárnímu orgánu a jeho členŧm nebo likvidátorovi dluţníka243. Povinnost součinnosti platí pro tyto osoby rovněţ v případě, ţe jejich postavení v právnické osobě zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční zákon se tak obdobně jako zákon o konkursu a vyrovnání snaţí zamezit spekulativním jednáním výše uvedených osob s tím rozdílem, ţe není vyznamné jakým zpŧsobem funkce zanikla.244 Jak uvádí Kotoučová245 insolvenční zákon jiţ
243
Dle ust. § 210 odst. 2 a 4 IZ je-li dluţníkem právnická osoba, má povinnost poskytovat insolvenčnímu správci součinnost její statutární orgán nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Je-li dluţníkem fyzická osoba, má tuto povinnost její zákonný zástupce. 244 Srov. dle ust. § 17 odst. 3 ZKV …této povinnosti se uvedené osoby nemohou zprostit ani tehdy, pokud ze své funkce odstoupí nebo se jí vzdají v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu.
83
pamatuje na situaci, kdy se např. jednatel tříčlenné společnosti s ručením omezeným nechá svými společníky na valné hromadě odvolat ze své funkce. Z ust. § 210 odst. 3 IZ vyplývá, ţe k součinnosti ke které je povinen dluţník – právnická osoba a osoby výše uvedené, jsou povinni i společníci, zaměstnanci nebo členové právnické osoby. Od těchto osob však mŧţe splnění povinností poţadovat pouze insolvenční soud, nikoliv správce s tím, ţe tyto osoby jsou povinny splnit povinnost v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu. Je-li dluţníkem fyzická osoba má tuto povinnost součinnosti rovněţ její zákonný zástupce. Dle ust. § 211 odst. 1 IZ je hlavním východiskem zjišťování majetkové podstaty seznam majetku. Seznam majetku je dluţník povinen připojit jiţ ke svému insolvenčnímu návrhu. I pokud není insolvenčním navrhovatelem dluţník, mŧţe dle ust. § 128 odst. 3 IZ insolvenční soud rozhodnout, aby mu dluţník předloţil seznam majetku. Pokud má navrhovatel vŧči dluţníku vykonatelnou pohledávku, uloţí insolvenční soud dluţníku tuto povinnost vţdy. Insolvenční zákon zdŧrazňuje význam seznamu majetku pro fázi zjišťování majetkové podstaty dluţníka a oproti zákonu o konkursu a vyrovnání proto upravuje podrobně náleţitosti seznamu majetku. Dle ust. 104 odst. 2 a 4 IZ náležitosti seznamu majetku jsou: jednotlivé označení majetku dluţníka, včetně pohledávek, skutečnosti, na kterých se pohledávky zakládají, jejich výše, dobytnost, označení probíhajících soudních nebo jiných řízení ohledně dluţníkova majetku včetně pohledávek, označení majetku včetně pohledávek, o kterých jiţ bylo rozhodnuto příslušným orgánem, výslovné prohlášení o tom, ţe dluţník nemá ţádné dluţníky, označení osob dle ust. § 103 odst. 1 IZ, podpis dluţníka, výslovné prohlášení, ţe seznam je správný a úplný. Insolvenční zákon výslovně stanoví, ţe dluţník je povinen označit i svoje pohledávky za jeho dluţníky. Činí tak zřejmě proto, ţe neuvedení dluţníkových pohledávek bylo nejčastější chybou, které se dluţníci dopouštěli při vyhotovování seznamu majetku dle ZKV.
. 245
KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 492.
84
I kdyţ se stanovení náleţitostí seznamu majetku mŧţe zdát pouhou formalitou, při zjišťování majetkové podstaty mají tyto náleţitosti značný význam. Pro správce je takový seznam majetku přehledným zdrojem informací a díky tomu mŧţe rychleji a efektivněji dojít ke zjištění majetkové podstaty, samozřejmě za předpokladu „spolupracujícího“ dluţníka. Význam formálních náleţitostí seznamu majetku potvrzuje i skutečnost, ţe s účinností od 1.7.2010 jsou podrobně náleţitosti seznamu majetku, předloţeného dluţníkem nově upraveny rovněţ v rakouském insolvenčním řádu246. Dluţník a další osoby uvedené v ust. § 210 IZ jsou povinny správci poskytnout při zjišťování majetkové podstaty tzv. všestrannou součinnost. Insolvenční zákon jako příklad součinnosti v ust. § 210 odst. 1 IZ uvádí, ţe dluţník je povinen dbát pokynŧ insolvenčního správce. Jestliţe dluţník správci neposkytuje součinnost, mŧţe v souladu s ust. § 211 odst. 3 IZ insolvenční správce navrhnout insolvenčnímu soudu přijetí příslušného opatření. Takovým opatřením bude zejména ţádost správce o rozhodnutí soudu, kterým insolvenční soud dluţníku, příp. uvedeným osobám uloţí, aby dluţník ve lhŧtě určené soudem splnil určitou povinnost. Jestliţe tedy dluţník na takovou výzvu soudu nebude reagovat je sankcí za tuto nečinnost pořádková pokuta. O moţnosti uloţení pořádkové pokuty však musí insolvenční soud dluţníka poučit. Rovněţ mŧţe insolvenční správce soudu navrhnout, aby dluţníka nebo osoby jednající za dluţníka předvolal k výslechu a k prohlášení o majetku. Uvedená ustanovení vycházejí z právní úpravy obsaţené v ust. § 260a a násl. o.s.ř. a jsou k právní úpravě v o.s.ř. v postavení lex specialis a navazují v mnohém na právní úpravu obsaţenou v zákoně o konkursu a vyrovnání247. Insolvenční zákon na rozdíl od právní úpravy obsaţené v ZKV výslovně nedává dluţníkovi druhou šanci obdobně jako je tomu v ust. § 17a ZKV, podle kterého opatřením ke splnění povinnosti dluţníkem je mj. výzva ke splnění povinností
246
Dle ust. § 100a odst. 1 IO do seznamu majetku se zapisuje majetek (aktiva) a závazky (pasiva) s uvedením jejich hodnoty nebo ceny. U pohledávek dluţník uvede osobu dluţníka, u závazkŧ osobu věřitele, dále pak v obou případech uvede právní dŧvod vzniku pohledávky či závazku, splatnost a například vzniklé zajištění. K pohledávkám dále uvede, zda a v jaké míře jsou dobytné. Jestliţe je pohledávka nebo závazek sporná, pak to dluţník uvede. Jestliţe je věřitel nebo dluţník dluţníkovi blízkým příbuzným, musí na to dluţník v seznamu upozornit, stejně tak pokud bude věřitel nebo dluţník zaměstnancem dluţníka nebo s ním bude v obchodním či jiném blízkém vztahu. Ke všem věřitelŧm a dluţníkŧm dluţník uvede jejich adresu. Dle ust. § 100a odst. 2 IO v seznamu dluţník učiní prohlášení o tom, zda v prŧběhu dvou let před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení mezi ním a jeho blízkými příbuznými bylo uzavřeno majetkové vypořádání, dále jestli a k jakým došlo v prŧběhu dvou let k dispozici s majetkem dluţníka ve prospěch jemu blízkých příbuzných. 247 Srov. ust. § 17b a 17c ZKV.
85
v dodatečně určené lhŧtě. Dle této právní úpravy tak soud nejprve dluţníka vyzve opakovaně ke splnění povinností a teprve potom jej mŧţe předvolat k výslechu. Insolvenční zákon takovou podmínku nestanoví a nově umoţňuje bez předchozí opakované výzvy předvolat dluţníka k výslechu, čímţ umoţňuje urychlení řízení za situace, kdy je taková opakovaná výzva jen formalitou. Předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat248: účel výslechu, poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajŧ249, poučení o tom, ţe pokud se předvolaný nedostaví, bude předveden. V prohlášení o majetku je předvolaný povinen uvést250: plátce mzdy dluţníka nebo jiného jeho příjmu postiţitelného sráţkami ze mzdy a výši této pohledávky, banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrní druţstva, u kterých má dluţník účty, výši pohledávek a čísla účtŧ, dluţníky, u nichţ má dluţník jiné peněţité pohledávky, dŧvod a výši těchto pohledávek, osoby, vŧči nimţ má dluţník jiná majetková práva nebo majetkové hodnoty, jejich dŧvod a hodnotu, movité věci dluţníka nebo spoluvlastnický podíl na nich, a kde, popřípadě u koho se nacházejí; totéţ platí o vkladních kníţkách, vkladních listech a jiných formách vkladŧ, akciích, směnkách, šecích nebo jiných listinných cenných papírech anebo o jiných listinách, jejichţ předloţení je nutné k uplatnění práva, jakoţ i o zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírech dluţníka, nemovitosti dluţníka nebo spoluvlastnický podíl na nich, podnik dluţníka a jeho části, a kde se nachází, další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.
248
Srov. obdobně ust. § 260d o.s.ř. Dle ust. § 227 (porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisŧ kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé údaje, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti. 250 Srov. obdobně ust. § 260e o.s.ř. 249
86
O prohlášení o majetku dluţníka sepíše soud protokol (§ 216 IZ). Protokol obsahuje poučení poskytnuté insolvenčním soudem a prohlášení předvolaného o tom, ţe uvedl pravdivé a úplné údaje o majetku dluţníka. Protokol mŧţe sepsat pouze soudce. Jestliţe se dluţník bez včasné a dŧvodné omluvy k insolvenčnímu soudu osobně nedostaví, stíhá jej insolvenční zákon sankcí v podobě jeho předvedení. Sankcí za odmítnutí prohlášení o majetku, nebo za vyhýbání se takovému prohlášení, či uvedení nepravdivého údaje v prohlášení o majetku je trest odnětí svobody aţ na jeden rok nebo zákaz činnosti. Další povinnost součinnosti dluţníka vŧči insolvenčnímu správci je stanovena v ust. § 212 IZ, kdyţ dluţník musí správci umoţnit přístup na všechna místa, kde má umístěn majetek náleţející do majetkové podstaty. Sankcí za neposkytnutí součinnosti dluţníkem je zásah do ústavně zaručeného práva Listinou základních práv a svobod, kdyţ ust. § 212 IZ připouští zásah do dlužníkovi domovní svobody. Insolvenční zákon přebírá právní úpravu obsaţenou v zákoně o konkursu a vyrovnání s tím, ţe ji podstatně rozšiřuje a zpřesňuje. Zřejmá je inspirace ust. § 323 a násl. o.s.ř. o prodeji movitých věcí, která se i při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání přiměřeně na prohlídku obydlí úpadce uţije. Jestliţe dluţník svoji povinnost uvedenou v ust. § 212 odst. 1 IZ nesplní, mŧţe insolvenční soud na návrh správce nařídit prohlídku bytu, sídla, místa podnikání a jiných místností dluţníka, jakoţ i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má dluţník svŧj majetek. Za tím účelem je insolvenční správce oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít. V souladu s ust. § 18 odst. 6 ZKV je předmětem prohlídky pouze obydlí úpadce s podmínkou, ţe slouţí také k podnikání. Návrh na nařízení prohlídky musí insolvenční správce řádným zpŧsobem zdŧvodnit. Především musí označit svoje dosavadní kroky při zjišťování předmětného majetku. S ohledem na výrazný zásah do práv dluţníka, je moţné nařízení prohlídky učinit pouze pokud nelze zjistit a zajistit majetkovou podstatu jinak (např. na základě opakované výzvy k předloţení seznamu majetku s pohrŧţkou pokuty či předvolání dluţníka k výslechu), nicméně insolvenční zákon výslovně nestanoví pořadí učiněných krokŧ ke zjištění majetkové podstaty. Např. od výslechu dluţníka resp. od prohlášení o majetku lze v souladu s ust. § 87 IZ upustit, jestliţe se dluţník zdrţuje v cizině a je-li zde nebezpečí nepřiměřeného prodlení; totéţ platí není-li znám pobyt dluţníka. V souladu s tímto ustanovením však mŧţe soud vyslechnout rovněţ osobu dluţníkovi blízkou. Současně však z insolvenčního zákona 87
vyplývá, ţe postup soudu by měl být zvláště rychlý, kdyţ v souladu s ust. § 212 odst. 2 IZ rozhodnutí o nařízení prohlídky nemusí obsahovat odŧvodnění a není proti němu odvolání přípustné. Dluţníku rozhodnutí doručuje insolvenční správce aţ při prováděné prohlídce. Nepodaří-li se správci takto doručit, vrátí rozhodnutí soudu k jeho doručení dluţníku. V ust. § 212 odst. 5 IZ zákon výslovně stanoví pravidla k provedení prohlídky. Je-li to potřebné, přibere insolvenční správce k prohlídce vhodnou osobu, podle moţnosti zástupce orgánu obce. O prohlídce sepíše správce protokol. Insolvenční zákon nově výslovně stanoví náleţitosti protokolu – uvedení majetku, který byl při prohlídce zjištěn, majetku, který byl při prohlídce zajištěn, podpis insolvenčního správce event. osoby, kterou k prohlídce přizval. Vyhotovený protokol předá insolvenční správce soudu. Opis protokolu náleţí správci, dluţníkovi a věřitelskému výboru. Právní úpravu obsaţenou v insolvenčním zákoně týkající se součinnosti dluţníka se správcem je třeba podrobit značné kritice. Insolvenční zákon vŧbec neodstranil nedostatky této úpravy obsaţené v zákoně o konkursu a vyrovnání, kdyţ ji principielně převzal a pouze doplnil. V situaci, kdy je dluţník nečinný, nemá právní úprava dostatečné efektivní nástroje k tomu, aby dluţníka k činnosti přinutila – ke spolupráci dluţníka nemotivuje dostatečně. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii v ust. § 74 odst. 5 ZKR motivuje osoby uvedené v ust. § 74 odst. 2 ZKR251 ke spolupráci se správcem značným finančním postihem. Dle zmíněného ustanovení jestliţe tyto osoby na výzvu soudu neposkytnou správci součinnost poţadovanou zákonem, mŧţe jim soud uloţit na návrh správce pokutu do 965.969,59 €252 s tím, ţe pravomocné usnesení o uloţení pokuty je exekučním titulem. Výnos z pokuty je příjmem konkursní podstaty a jestliţe byla tato pokuta uloţena mimo konkursní řízení, je příjmem státního rozpočtu. Jak uvedeno výše rovněţ insolvenční soud mŧţe uloţit osobám povinným k součinnosti za nesplnění povinností pokutu, výše pokuty je však v souladu s ust.
251
Statutární orgán úpadce, člen statutárního orgánu úpadce, prokurista, odborný zástupce zodpovědný za podnikání úpadce, likvidátor, nucený správce a zákonný zástupce úpadce. 252 K uvedené částce dospěl zákonodárce přepočtem z pŧvodní výše pokuty ve výši 5.000.000,- Sk. Netypickou výši pokuty vysvětluje zákonodárce v dŧvodové zprávě k návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákony v pŧsobnosti Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky v oblasti civilního práva v souvislosti se zavedením měny euro ve Slovenské republice, k zák. č. 477/2008 Z.z. [online]. Parlamentní tisk 717. Národná rada Slovenskej republiky. 4. volební období. [cit. 11.08.2011]. Dostupné z: < http://www.nrsr.sk/web/Default.aspx?sid=zakony/cpt&ZakZborID=13&CisObdobia=4&ID=717 >, ve které je uvedeno, ţe přepočet horní hranice pokuty vyjádřené v platném znění zákona ve slovenské měně na měnu euro se navrhuje vykonat neutrálně podle generálního zákona vzhledem k tomu, ţe uloţená pokuta mŧţe být i příjmem všeobecné podstaty.
88
§ 53 o.s.ř. maximálně 50.000,- Kč. Tato právní úprava je jistě významným přínosem, i kdyţ motivuje ke spolupráci pouze osoby odlišné od dluţníka. Rakouská a německá právní úprava jde mnohem dál, kdyţ ke spolupráci motivuje samotného dluţníka hrozbou odnětí svobody. Jedná se o speciální druh vazby dluţníka, kterou nařizuje insolvenční, nikoliv trestní soud. V souladu s ust. § 98 InsO tak mŧţe soudce253 takovou vazbu nařídit za splnění několika předpokladŧ. Nejprve musí dluţníka, event. další osoby označené zákonem vyslechnout254 a musí být o moţnosti nařízení vazby poučen (jiţ při zahájení insolvenčního řízení nebo v předvolání k výslechu255). V usnesení o nařízení vazby musí insolvenční soud uvést povinnosti dluţníka k součinnosti, které mají být touto vazbou prosazeny určitým zpŧsobem tak, ţe dluţník bez pochybností rozpozná na základě, kterého jeho jednání svoje povinnosti k součinnosti splní256. Usnesení o nařízení vazby soud zruší, jakmile zaniknou dŧvody k jejímu nařízení. Současně platí, ţe proti usnesení o nařízení vazby je přípustná stíţnost257. Dále InsO výslovně v ust. § 98 odst. 2 InsO stanoví, kdy lze takovou vazbu nařídit258. Rakouská právní úprava (ust. § 101 IO) je obdobná s tím, ţe výslovně stanoví, ţe před rozhodnutím o vazbě či jejím zrušením, pokud je to moţné by měl být vyslechnut věřitelský orgán. V obou případech pak platí, ţe délka vazby nesmí přesáhnout 6 měsícŧ259. Německá i rakouská právní úprava obsahuje dále institut tzv. Postsperre260
261
(poštovní
uzávěry), který slouţí rovněţ ke zjištění a zajištění podstaty. Na základě usnesení soudu tak dochází k zásahu do listovního tajemství, kdyţ v usnesení mŧţe soud nařídit, aby určité nebo
253
Skutečnost, ţe vazbu mŧţe nařídit pouze soudce vyplývá z ust. § 4 odst. 2 zákona o justičních úřednících (zákon ze dne 5.11.1969, BGBl. I S. 2065, Rechtspflegergesetz, ve znění pozdějších předpisŧ), podle kterého nemŧţe justiční úředník rozhodovat o odnětí svobody; vazbu tak mŧţe nařídit pouze soudce. 254 V ust. § 10 InsO jsou stanoveny výjimky z tohoto pravidla. Dle ust. § 10 odst. 1 InsO výslech dluţníka nemusí být proveden, jestliţe se dluţník zdrţuje v zahraničí a takový výslech by nadbytečně zatěţoval a prodluţoval insolvenční řízení nebo pokud není pobyt dluţníka znám.V takovém případě lze vyslechnout jeho zástupce nebo příbuzného („osobu blízkou“). 255 FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 73. 256 Rozhodnutí BGH ze dne 17.2.2005, sp. zn. IX ZB 62/04. 257 Tzv. sofortige Beschwerde dle ust. § 6 InsO. 258 Dle ust. § 98 odst. 2 InsO mŧţe soud nechat dluţníka předvést a po výslechu vzít do vazby jestliţe 1. dluţník odmítl poskytnou vysvětlení, místopříseţné prohlášení nebo součinnost při plnění úkolŧ insolvenčním správcem 2. se dluţník vyhýbá plnění uvedených povinností, zejména se chystá k útěku 3. nebo je to potřebné k vyvarování se úkonŧ dluţníka, které směřují ke znemoţnění splnění jeho povinnosti vysvětlení (Auskunftspflicht) a součinnosti (Mitwirkungspflicht). 259 Srov. ust. § 913 zákona ze dne 5.12.2005, BGBl. I S. 3202, ber. 2006 I S. 431, 2007 I S. 1781, Zivilprozessordnung, ve znění pozdějších předpisŧ (po uplynutí lhŧty šesti měsícŧ musí být dluţník z úřední povinnosti z vazby propuštěn) a ust. § 101 odst. 2 IO. 260 Ust. § 99 InsO. 261 Obdobně srov. ust. § 78 odst. 2 a 3 IO.
89
všechny poštovní zásilky určené dluţníkovi byly doručovány přímo správci. Správce má oprávnění takové zásilky otevřít. Pokud se obsah poštovní zásilky netýká majetkové podstaty dluţníka, musí ji správce neprodleně doručit dluţníkovi. Do ostatních zásilek mŧţe dluţníka nahlédnout. Je zřejmé, ţe s rozmachem doručování zpráv elektronickou poštou ztrácí uvedené ustanovení na významu. Z výše uvedeného zjišťujeme, ţe německá, rakouská i slovenská právní úprava kladou na fázi zjištění majetkové podstaty mnohem větší dŧraz neţ je tomu v insolvenčním zákoně, čímţ je potvrzeno, ţe řádné a úplné zjištění majetkové podstaty dluţníka je skutečně jedním z nejvýznamnějších úsekŧ insolvenčního řízení. Na druhou stranu uvedené zásahy (s výjimkou finančního postihu) jsou závaţnými zásahy do základních práv a svobod dluţníka, příp. dalších povinných osob a je tak jistě při jejich pouţití postupovat obezřetně (s nejvyšší procesní opatrností).
3.2 Součinnost orgánŧ veřejné správy Podpŧrným zdrojem ke zjišťování majetkové podstaty by měla být vlastní zjištění správce při zjišťování majetkové podstaty. Insolvenční zákon tak insolvenčnímu správci ukládá povinnost provádět rovněţ vlastní šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiný majetek neţ ten, který dluţník uvedl v seznamu majetku (ust. § 211 odst. 2 IZ). Velice často jsou však taková zjištění v situaci kdy dluţník zŧstává nečinný, nikoliv podpŧrným, ale hlavním zdrojem informací pro správce. Významným a základním zdrojem při zjišťování majetku dluţníka pro správce jsou informace poskytnuté správci orgány veřejné správy a dalšími subjekty vyjmenovanými v ust. § 43 IZ. „Bez potřebné součinnosti nejen účastníků konkursu, ale i třetích osob, na konkursu přímo nezainteresovaných, nemůže kterýkoliv správce efektivně vykonávat svoji funkci.“262 Subjekty vyjmenované v ust. § 43 odst. 1 IZ, orgány veřejné správy (zejména katastrální úřady, orgány evidující motorová vozidla a jiné správní úřady), notáři, soudní exekutoři, osoby vedoucí evidenci cenných papírŧ, finanční instituce, provozovatelé telekomunikačních poštovních sluţeb a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek,
262
Důvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 > k ust. § 9d aţ 9f.
90
vydavatelé tisku a dopravci, jsou povinni poskytnout insolvenčnímu správci na jeho písemnou ţádost bez zbytečného odkladu údaje o majetku dluţníka, a to ve stejném rozsahu, v jakém by je poskytly přímo dluţníku. Insolvenční zákon přebírá právní úpravu obsaţenou v zákonu o konkursu a vyrovnání a zachovává přímo správci právo obracet se na uvedené orgány. Toto oprávnění bylo na správce přeneseno aţ novelou zákona o konkursu a vyrovnání zákonem č. 105/2000 Sb. Do té doby nebyl správce k takovým krokŧm oprávněn a potřebná šetření činil na základě podnětu správce soud. S ohledem na těţkopádnost takového postupu a dále s ohledem na to, ţe výdaje na zjišťování podstaty šly na účet podstaty, došlo k významné změně a přesunu těchto pravomocí na správce. Rovněţ soud suploval v zásadním rozsahu výkon funkce správce, čímţ byl popřen smysl a účel jeho funkce a současně byl soud zatěţován nadbytečnými úkony, coţ se projevovalo značnými prŧtahy v řízení263. Součinnost dle ust. § 43 IZ spočívá také v tom, ţe uvedené subjekty a osoby, které mají u sebe listiny nebo jiné věci, které mohou slouţit ke zjištění dluţníkova majetku, je bez zbytečného odkladu po doručení ţádosti vydají nebo zapŧjčí insolvenčnímu správci. Součinnost orgány poskytují zejména tak, ţe osoby vedoucí evidenci cenných papírŧ sdělí insolvenčnímu správci údaje o tam evidovaných cenných papírech, které náleţí do majetku dluţníka, banky, spořitelní a úvěrní druţstva a pobočky zahraničních bank sdělí insolvenčnímu správci čísla dluţníkových účtŧ, informují jej o stavech těchto účtŧ a pohybech peněţních prostředkŧ na nich a podají mu informace o dluţníkových úschovách a vkladních kníţkách, provozovatelé poštovních sluţeb a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek, informují insolvenčního správce o dluţníkových doručovacích místech, rozsahu a povaze doručovaných zásilek a úhrnu peněţních prostředkŧ, které dluţník přijímá jejich prostřednictvím, poskytovatelé sluţeb elektronických komunikací oznámí insolvenčnímu správci údaje o dluţníkových telefonních, dálnopisných, telefaxových a jiných elektronických stanicích a adresách, které nejsou uvedeny v dostupných seznamech,
263
Tamtéţ.
91
pojišťovny sdělí insolvenčnímu správci údaje o dluţníkových pojistných smlouvách a pojistných plněních, vydavatelé tisku sdělí insolvenčnímu správci údaje o inzerci, která se týká majetkové podstaty, dopravci sdělí insolvenčnímu správci údaje o přepravovaných dluţníkových věcech a jejich příjemci. Úprava součinnosti orgánŧ veřejné správy se neliší významným zpŧsobem od úpravy obsaţené v zákonu o konkursu a vyrovnání. Dle dŧvodové zprávy264 se tato ustanovení osvědčila a není je dŧvodu měnit. Insolvenční zákon však navíc výslovně stanoví, ţe tuto součinnost poskytují orgány veřejné správy bezplatně. Nejde-li o orgány veřejné správy, přísluší tomu, kdo součinnost poskytl, právo na náhradu nákladŧ s tím spojených hotových výdajŧ. Stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání pro případ, ţe orgány zŧstanou vŧči správci nečinnými zakotvuje insolvenční zákon jejich odpovědnost. V případě, ţe orgány veřejné správy neposkytnou správci součinnost řádně a včas, odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou zpŧsobily. Zákon v ust. § 43 IZ stanoví, ţe subjekty jsou povinny poskytovat součinnost bez zbytečného odkladu. Cílem zákona je motivovat tyto orgány k včasnému a navíc k řádnému265 sdělování informací správci. Zdá se mi, ţe by bylo vhodnější kdyby zákon nepouţíval neurčitých pojmŧ (včas a bez zbytečného odkladu) a raději stanovil konkrétní lhŧtu k provedení úkonu. Insolvenční správce musí v souladu s ust. § 44 odst. 2 IZ na ţádost subjektŧ uvedených shora doloţit své ustanovení do funkce rozhodnutím insolvenčního soudu. Insolvenční zákon v podstatě přebírá znění zákona o konkursu a vyrovnání s tím, ţe učinil právní úpravu přehlednější. Spojil dikci ust. § 9d odst. 5 ZKV, ve kterém je insolvenčnímu správci uloţena povinnost doloţení jeho ustavení do funkce na ţádost a ust. § 9f ZKV, které stanoví, ţe ustavení do funkce dokládá správce rozhodnutím soudu, kterým byl ustanoven do funkce.
264
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 43 aţ 45 IZ. 265 Srov. ust. § 9e ZKV, dle kterého jsou třetí osoby povinny poskytovat součinnost bez zbytečného odkladu; zákon nestanoví těmto osobám povinnost poskytovat součinnost rovněţ řádným zpŧsobem.
92
Lze tak převzít závěr Nejvyššího soudu266 přizpŧsobený dikci a smyslu insolvenčního zákona o tom, ţe v případě, pokud byl insolvenční správce ustaven do funkce později, předloţí společně s rozhodnutím insolvenčního soudu o ustanovení do funkce rovněţ usnesení o úpadku dluţníka. Rozhodnutí o úpadku dluţníka nemusí být opatřeno doloţkou právní moci. Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamţikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku267. Německý ani rakouský insolvenční řád nestanoví povinnost spolupráce třetích osob přímo s insolvenčním správcem stejně jako tomu bylo dle ZKV před novelou – zák. č.105/2000 Sb.268 Dle ust. § 96 IO mŧţe k provedení „soupisu majetkové podstaty“ (de facto k jejímu zjištění) činit potřebná opatření insolvenční soud. Dokonce mŧţe být z úřední povinnosti nebo na návrh insolvenčního správce pověřen vyhotovením soupisu jiný zplnomocněnec
soudu
(nejčastěji
soudní
vykonavatel).
Rovněţ
dle
německého
insolvenčního řádu spolupracuje insolvenční správce při zjišťování majetkové podstaty dluţníka a při jejím zajištění s orgány výkonu rozhodnutí. Dle ust. § 150 InsO mŧţe insolvenční správce k zajištění majetku náleţejícího do majetkové podstaty poţádat o zapečetění majetku k tomu oprávněnou osobou – soudním vykonavatelem event. jinou ze zákona oprávněnou osobou. V souladu s ust. § 148 odst. 2 InsO mŧţe insolvenční správce na základě usnesení o zahájení insolvenčního řízení jako vykonatelného rozhodnutí poţadovat cestou výkonu rozhodnutí vydání majetku dluţníkem, který je v jeho drţení a dluţník jej odmítá dobrovolně vydat. Přenos dalších pravomocí na správce dle naší právní úpravy zajišťuje rychlost insolvenčního řízení, resp. rychlost zjištění majetkové podstaty. Na druhou stranu mŧţe být výlučná pravomoc insolvenčního správce při zjišťování majetkové podstaty – svěření takové pravomoci pouze jedinému subjektu (stejně jako tomu je dle ZKV po novele zák. č. 105/2000 Sb.) s ohledem na význam této fáze problémem. I kdyţ v souladu s ust. § 209 odst. 1 IZ je správce při zjišťování podstaty vázán pokyny soudu, v praxi bude mnohdy obtíţné takové pokyny správci udělovat, kdyţ insolvenční soud nemusí mít k dispozici 266
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXVII. 267 Dle st. § 89 odst. 1 IZ není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamţikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. 268 Srov. znění ZKV před novelou 105/2000 Sb.
93
dostatek informací. Výkon dohledu soudu dle ust. § 11 IZ je tak v rámci této fáze za situace, kdy zákon správci neukládá ve vztahu k zjišťování majetkové podstaty ţádnou informační povinnost vŧči soudu, značně ztíţen. Insolvenční zákon v tomto ohledu ponechává kontrolní činnost na věřitelském výboru (viz dále).
3.3 Součinnost věřitelského výboru Obecně platí, ţe věřitelský výbor poskytuje správci podporu při jeho činnosti (ust. § 58 odst. 2 písm. b) IZ). Věřitelský výbor je tak rovněţ povinen správci poskytovat součinnost při zjišťování majetkové podstaty dluţníka. Přístup věřitelského výboru ke zjišťování majetkové podstaty a poskytování součinnosti dluţníku by měl být nadmíru aktivní. Je v zájmu věřitelŧ, potaţmo věřitelského výboru, aby zjištění majetkové podstaty bylo správné a úplné. Uvedená součinnost poskytovaná insolvenčnímu správci by tak měla spočívat nejen ve spolupráci se správcem. Věřitelský výbor má totiţ rovněţ povinnost sám aktivně dohlíţet na činnost správce při zjišťování majetkové podstaty (ust. § 58 odst. 2 písm. a) IZ). Výslovně ve vztahu ke zjišťování majetkové podstaty je věřitelskému výboru uloţena povinnost v ust. § 211 odst. 2 IZ. Věřitelský výbor je tak povinen poskytnout správci součinnost při šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva, pohledávky a majetkové hodnoty neţ ty, které dluţník uvedl v seznamu majetku. Členové a náhradníci věřitelského výboru jsou povinni postupovat při výkonu své funkce, tj. rovněţ při poskytování součinnosti insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou zpŧsobí porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce.
3.4 Součinnost dalších subjektŧ Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání nestanoví obecnou povinnost součinnosti všem subjektŧm nezúčastněným na insolvenčním řízení – subjektŧm neuvedeným v ust. § 43 IZ. V některých ustanoveních zákona však ukládá těmto třetím subjektŧm konkrétní povinnosti. Jiţ v rozhodnutí o úpadku je uloţena povinnost všem věřitelŧm dluţníka, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dluţníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením 94
o následcích nesplnění této povinnosti (ust. § 136 odst. 2 písm. f IZ). Insolvenční zákon však vŧbec nestanoví jaké jsou dŧsledky nesplnění této povinnosti uloţené věřitelŧm v rozhodnutí o úpadku. Nelze tak s jistotou uzavřít jaké má soud věřitelŧm poskytnout poučení. V praxi se tak lze setkat s poučením o tom, ţe „zpeněžením věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty v konkursu zaniká zajištění pohledávky zajištěného věřitele, a to i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky“
269
. Takové poučení lze však vztáhnout
pouze ke zpŧsobu řešení úpadku konkursem a bezpochyby se nejedná o poučení týkající se dŧsledku neposkytnutí informací správci, nýbrţ o dŧsledky zpeněţení takového majetku. Rovněţ se lze setkat s poučením o tom, ţe „pokud věřitel v přihlášce pohledávky neuvede, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a neoznačí druh zajištění a dobu jeho vzniku, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo“270. Eventuelně pouze, ţe pokud tak osoby neučiní, má se za to, ţe právo na uspokojení ze zajišťované pohledávky uplatněno nebylo, příp. soud v poučení uvede obě varianty
271
. Přesto je otázkou, zda zákonodárce měl skutečně uvedený
dŧsledek ve vazbě na přihlášku pohledávky na mysli, zvláště pak, zda lze zmíněný dŧsledek aplikovat přímo na nesplnění povinnosti uloţené v rozhodnutí o úpadku. Uvedená právní úprava tak není dostatečně určitá. Je s určitými odchylkami převzata ze zákona o konkursu a vyrovnání (srov. ust. § 13 odst. 3 ZKV) s tím, ţe v zákoně o konkursu a vyrovnání byla výzva zajištěným věřitelŧm součástí samotné výzvy k podávání přihlášek. V takovém případě by poučení týkající se přihlášky pohledávky mělo svŧj význam. Kotoučová272 za dŧsledek nesplnění povinnosti uvedené v rozhodnutí o úpadku povaţuje odpovědnost za případnou škodu, příp. uloţení pořádkové pokuty a navrhuje o tom zajištěného věřitele poučit. S ohledem na celou škálu moţností je na zákonodárci, aby uvedené nejasnosti napravil. Lze uzavřít, ţe poučení o moţnosti uloţení pořádkové pokuty, příp. o vzniku odpovědnosti za škodu není bezpochyby nesprávným poučením. Dle ust. § 28 odst. 2 InsO je rovněţ vznik odpovědnosti za škodu dŧsledkem neposkytnutí takové součinnosti s tím, ţe insolvenční řád v takovém případě vyţaduje zavinění.
269
Např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.2.2011, č.j.. KSHK 40 INS 1/2011- A-12. Např. usnesení Krajského soudu v Brně KSBR 37 INS ze dne 27.7.2011, č.j. 15217/2010-A-19. 271 Např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.7.2011, č.j. KSPH 38 INS/11688/2010 A-28. 272 KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 345. 270
95
Dle ust. § 213 IZ jsou třetí osoby povinny oznámit insolvenčnímu správci nebo předběţnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku („ten kdo se dozví“), ţe mají u sebe dluţníkŧv majetek náleţející do majetkové podstaty a uvést právní dŧvod, na jehoţ základě má tento majetek u sebe (nejčastěji se jedná o nájem či výpŧjčku). Na výzvu insolvenčního správce nebo předběţného správce mu musí umoţnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění. Obdobnou úpravu najdeme i v konkursním zákoně273. Insolvenční zákon však nestanoví výslovně dŧsledky neposkytnutí součinnosti tak jako je tomu v zákoně o konkursu a vyrovnání v podobě odpovědnosti za škodu. Nicméně taková osoba je nadále odpovědná za škodu vzniklou neposkytnutím součinnosti, obzvláště za situace, kdy podle insolvenčního zákona je rozhodnutí o úpadku zveřejňováno v insolvenčním rejstříku. Dle ust. § 212 odst. 4 IZ kaţdý, v jehoţ objektu má dluţník svŧj byt, sídlo, místo podnikání nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby insolvenční správce, který provádí
soupis
nebo činí úkony směřující k řádnému zajištění a správě
majetkové
podstaty, provedl prohlídku bytu a jiných místností dluţníka. Nesplní-li tuto povinnost, je insolvenční správce oprávněn si zjednat k bytu nebo jiné místnosti dluţníka přístup. Z tohoto ustanovení je patrná inspirace právní úpravou obsaţenou v ust. § 325b odst. 2 o.s.ř. 274. Jestliţe bude insolvenční správce vyţadovat po třetích osobách jinou součinnost nutnou ke zjištění, zajištění a soupisu majetkové podstaty mŧţe se na uvedené osoby obrátit nepřímo
prostřednictvím
insolvenčního
soudu.
Insolvenční
správce
tak
mŧţe
insolvenčnímu soudu v souladu s ust. § 11 odst. 1 IZ v rámci výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu navrhnout, aby soud třetí osobu vyzval k součinnosti se správcem, resp. se soudem na základě ustanovení § 128 o.s.ř.275 s poučením o moţnosti uloţení pořádkové pokuty. Rovněţ mŧţe správce soudu navrhnout, aby tyto osoby insolvenční soud předvolal jako svědky dle ust. § 126 o.s.ř. Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu
273
Dle ust. § 18 odst. 4 ZKV kdo má věc náleţející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umoţnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněţit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. 274 Dle ust. § 325b odst. 2 o.s.ř. kaţdý, v jehoţ objektu má povinný svŧj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup. 275 Dle ust. § 128 o.s.ř. kaţdý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí.
96
a vyrovnání neukládá povinnost třetím osobám k předloţení dokumentŧ týkajících se majetkové podstaty276. Třetí osoby tak nejsou přímo správci, tak jako je tomu dle ust. § 75 odst. 4 ZKR, povinny poskytovat součinnost v uvedeném směru. K předloţení listin, příp. jiných věcí, které mohou být dŧkazním prostředkem mŧţe třetí osoby dle ust. § 129 odst. 2 o.s.ř. opět vyzvat insolvenční soud. Významné informace týkající se majetku dluţníka tímto zpŧsobem mŧţe insolvenční správce získat např. od obchodních partnerŧ dluţníka, od samotných věřitelŧ, jeho bývalých zaměstnancŧ nebo bývalých společníkŧ277.
276
V návrhu zákona č. 105/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon o konkursu a vyrovnání bylo obdobné ustanovení pŧvodně obsaţeno, nicméně nakonec zákon v tomto znění schválen nebyl. 277 S ohledem na znění ust. § 210 odst. 2 IZ, ve kterém je výslovně stanoveno, ţe statutární orgány dluţníka a jejich členové mají povinnost poskytovat součinnost správci i v případech, ţe jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení, lze dovodit, ţe povinnost součinnosti uloţená zaměstnancŧm a společníkŧm dluţníka v ust. § 210 odst. 3 IZ se nevztahuje na bývalé zaměstnance a společníky (výklad a maiori ad minus).
97
4. Soupis majetkové podstaty „Cílem zjišťování majetkové podstaty je sestavení soupisu majetkové podstaty.“278 Pojem soupis konkursní podstaty se poprvé objevuje jiţ v zákonu z roku 1931279. Předchozí zákony pouţívaly pojem inventář (jako synonymum k soupisu a k seznamu majetku).280
281
Soupis
majetku jako takový je procesním úkonem správce (obdobně jako soupis majetku pořizovaný soudním vykonavatelem nebo soudním exekutorem při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci). Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání povaţuje soupis majetku za obligatorní součást insolvenčního řízení. Soupis plní dvě základní funkce. Především plní funkci informativní. V ust. § 217 IZ definuje zákon soupis jako listinu, do níţ se zapisuje majetek náleţející do majetkové podstaty. Forma soupisu je tedy stanovena stejně jako v zákoně o konkursu a vyrovnání obligatorně listinná. Soupis majetkové podstaty musí být především přehledný, a proto insolvenční zákon jinou formu neţ-li listinnou nepřipouští. Soupis je tak listinou, která poskytuje správci, soudu, věřitelŧm a třetím osobám přehled o majetku, který náleţí do podstaty. „Jeho prostřednictvím se navenek projevuje mínění správce o tom, který majetek pokládá pro účely uspokojení věřitelů za dlužníkův majetek (nebo na který majetek takto pohlíží bez zřetele k tomu, že jej formálně vlastní osoba odlišná od dlužníka)“.282 Insolvenční zákon i zákon o konkursu a vyrovnání přisuzuje soupisu majetku další významnější funkci, kdyţ soupis opravňuje správce ke zpeněţení sepsaného majetku a tvoří tak právní podklad pro zpeněţení majetku283. Majetek zapsaný do soupisu je na druhou stranu insolvenční správce povinen zpeněţit.
Uvedené závěry
potvrzuje stanovisko Nejvyššího soudu, podle kterého „zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty představuje titul,
278
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 217 IZ. 279 Dle ust. § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 64 Sb. z.a n. ze dne 27. března 1931, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpŧrčí konkursní komisař nebo k jeho příkazu správce podstaty i jiná osoby, které to konkursní komisař přikáţe, provedou soupis podstaty. Je-li to moţno budiţ k soupisu přibrán úpadce. Se soupisem buď zpravidla spojen odhad. 280 Zákon č. 1 ř.z., ze dne 25. prosince 1868, jímţ se zavádí řád konkursní a řád konkursní, zavedený císařským nařízením č. 337 ř.z., ze dne 10. prosince 1914, jímţ se zavádí řád konkursní, řád vyrovnací a řád odpŧrčí. 281 Srov. obdobně § 96 IO. 282 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006 s nezbytnými úpravami. 283 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006 s nezbytnými úpravami.
98
kterým správce dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat“.284 Je třeba upozornit na skutečnost, ţe mezi soupis majetkové podstaty a majetkovou podstatu nelze klást rovnítko. Z uvedeného vyplývá, ţe majetek, který do podstaty náleţí, ale nebyl sepsán, nelze zpeněţit. Naopak soupis majetku nedokazuje, ţe sepsaný majetek patří do podstaty, neboť nemá konstitutivní účinky.285 Jestliţe správce zpeněţí majetek, aniţ by jej předtím sepsal do majetkové podstaty, jde o absolutně neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem286. Absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem Nejvyšší soud spatřuje v tom, ţe dŧsledkem prodeje majetku, který není sepsán do podstaty je zasaţeno do práva nakládat s předmětem vlastnictví ve smyslu ust. § 123 ObčZ. Naprosto odlišný náhled na soupis majetkové podstaty má rakouská a německá právní úprava. Soupisu majetku přisuzuje pouze funkci informativní, kdyţ na něj pohlíţí pouze jako na přehledný seznam majetku dluţníka. Se „soupisem podstaty“ nespojuje dŧsledky týkající se dispozice s majetkem v podstatě.287 Ty váţe na zahájení insolvenčního řízení288. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii naproti tomu vychází z obdobných principŧ jako právní úprava obsaţená v insolvenčním zákoně, kdyţ v ust. § 76 odst. 1 ZKR dokonce na prvním místě (v první větě předmětného ustanovení) povaţuje soupis za listinu, která správce opravňuje ke zpeněţení sepsaného majetku. Insolvenční zákon na soupis majetkové podstaty klade větší dŧraz neţ zákon o konkursu a vyrovnání. To potvrzuje nejen úprava jeho náleţitostí (viz dále), ale rovněţ jeho povinné zveřejnění (§ 222). Insolvenční zákon nově stanovuje povinnost insolvenčního soudu zveřejnit soupis podstaty v insolvenčním rejstříku. Tato skutečnost vyplývá především z ust. § 421 odst. 1 písm. b) IZ, podle kterého se v insolvenčním rejstříku zveřejňují veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu. Dŧraz na zveřejnění soupisu insolvenční zákon stanoví dále v ust. § 222 IZ, ve kterém stanoví soudu lhŧtu ke zveřejnění.
284
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ. 285 SCHELLEOVÁ, I., MAREK, K., SCHELLE, K. et al. Zpeněžení konkurzní podstaty. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. s. 38. 286 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003. 287 Srov. rozhodnutí OGH 13.12.1967, sp. zn. 5 Ob 253/67, dle kterého inventář podle ust. § 96 a násl. nezpŧsobuje vznik ani zánik práv. Osoba odlušná od dluţníka si proto nemŧţe stěţovat proti zápisu jejích věcí do inventáře. 288 Srov. ust. § 1 odst. 1 IO a § 80 odst. 1 InsO.
99
Soud je povinen soupis a doplněný soupis zveřejnit v insolvenčním rejstříku neprodleně. Insolvenční správce je tak kromě dohledu insolvenčního soudu a věřitelského výboru289 podroben dohledu třetích osob.
4.1 Náleţitosti soupisu majetkové podstaty Náleţitosti soupisu majetkové podstaty vyplývají z ust. § 218, § 219, § 222, § 221 a § 224 IZ. Další podrobnosti týkající se náleţitostí soupisu upravuje v ust. § 14 vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. Zákon o konkursu a vyrovnání náleţitosti soupisu konkursní podstaty neupravuje. V ust. § 18 odst. 5 ZKV pouze uvádí, ţe součástí soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo správcem a dále v ust. § 19 odst. 1 ZKV je uvedena další náleţitost soupisu, a to poznámka o nárocích uplatněných jinými osobami event. poznámka o jiných dŧvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Konečně zákon o konkursu a vyrovnání v ust. § 18a odst. 1 ZKV poţaduje soupis podniku jako souboru. Podle ustálené judikatury však „k obecným požadavkům kladeným na soupis podstaty patří především požadavek, aby majetek konkursní podstaty v něm byl zapsán pod samostatnými položkami. Není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. Dále musí být součástí i ocenění sepsaných položek provedené úpadcem nebo správcem. Z toho, že soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat, plyne i požadavek, aby ze soupisu bylo patrno, kdy byl pořízen.. Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, má být v soupisu uveden i důvod soupisu příslušné položky, a to zvláště tam, kde tímto důvodem není vlastnictví úpadce k sepisovanému majetku. Konečně má být ze soupisu také patrno, kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze soupisu vyloučil, jakož i údaj, z nějž bude patrno, že příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení290.
289 290
Srov. ust. § 58 odst. 2 písm. a) IZ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 ze dne 27. října 2004.
100
Náleţitosti soupisu majetkové podstaty
dle IZ majetek se zapisuje samostatnými poloţkami (ust. § 218 odst. 1 IZ) majetek musí být označen zpŧsobem umoţňujícím jeho identifikaci (ust. § 218 odst. 1 IZ, § 220 IZ) podnik nebo jiná hromadná věc se zapisuje jedinou poloţkou (ust. § 218 odst. 2 IZ) ocenění majetku (ust. § 219 a § 220 IZ) den soupisu (ust. § 220 IZ) dŧvod soupisu (ust. § 220 IZ) den vyloučení majetku (ust. § 220 IZ) dŧvod vyloučení (ust. § 220 IZ) event. prohlášení dluţníka o správnosti soupisu (ust. § 221 IZ) v případě soupisu majetku třetích osob – poznámka o tom, komu sepisovaný majetek náleţí, nebo kdo k němu uplatňuje své právo (ust. § 224 odst. 1 IZ) event. k majetku náleţejícímu do SJM, který byl správce sepsán, poznámka o tom, ţe dosud neproběhlo vypořádání SJM
dle ust. § 14 vyhl. č. 311/2007 Sb. označení insolvenčního soudu spisová značka označení dluţníka označení insolvenčního správce pořadové číslo poloţky sepisovaného majetku ocenění majetku event. informace o tom, ţe od ocenění bylo upuštěno údaje o osobě, která ocenění provedla údaje o osobě, která k sepisovanému majetku uplatňuje své právo údaje o osobě, které sepisovaný majetek náleţí údaje o osobě, která tvrdí, ţe je tu jiný dŧvod, pro který by poloţka majetku neměla být zahrnuta do soupisu dŧvod zapsání sepisovaného majetku do soupisu dŧvod jeho vyloučení ze soupisu den zapsání poloţky sepisovaného majetku den vyloučení nebo vynětí
Z tabulky je zřejmé, ţe nové insolvenční právo v podstatě přebírá judikatorní závěry týkající se náleţitostí soupisu. Právní úprava obsaţená v insolvenčním zákoně a vyhlášce k tomuto zákonu je aţ na formální náleţitosti (označení soudu, spisová značka, označení dluţníka, označení správce) duplicitní. K tomu je třeba poznamenat, ţe úprava obsaţená ve vyhlášce je v praxi velice často správci opomíjena. Protoţe právní úprava náleţitostí v insolvenčním zákoně je rozptýlená do několika ustanovení a je tak velice nepřehledná, insolvenční správci často předkládají soupis i nadále bez stanovených náleţitostí. Duplicitní úprava se mi jeví jako nadbytečná, kdyţ by postačila přehledná právní úprava obsaţená v insolvenčním zákoně nebo naopak pouze v prováděcím právním předpise. I kdyţ by se mohlo zdát, ţe náleţitosti soupisu jsou jen formálními poţadavky zatěţujícími insolvenční správce, není tomu tak. Přehledné stanovení náleţitostí soupisu má svŧj význam pro hladký a rychlý prŧběh řízení). V dŧsledku nepečlivého vyhotovení soupisu 101
totiţ dochází ke komplikacím při realizaci jednoho z hlavních cílŧ insolvenčního řízení – zpeněţení majetkové podstaty. Označení majetku v soupisu zpŧsobem umoţňujícím jeho identifikaci je významnou náleţitostí soupisu podstaty. Smysl právní úpravy označení majetku v soupisu tkví v tom, „předejít sporům o to, zda určitý majetek byl vskutku seznatelným způsobem sepsán“291. Nepečlivost správcŧ při identifikaci majetku zatěţuje nadbytečně soud výzvami na správce k opravě soupisu v rámci dohlédací činnosti soudu a vede tak k prŧtahŧm v řízení. Bez dostatečné identifikace majetku by soud správci nemohl např. dát souhlas s prodejem mimo draţbu, souhlas s vynětím majetku, vydáním výtěţku zajištěnému věřiteli atd., neboť výrok soudu musí být vţdy výrokem určitým. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3.10.2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 k identifikaci movitých věcí uvádí, ţe platné právo, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811 se touto problematikou nezabývá a odkazuje na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu292, ze kterého vyplývá, ţe „není třeba tak zevrubný popis věcí, aby byly rozlišeny ode všech ostatních věcí stejného druhu – vůbec ve světě existujících. Stačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možno rozeznati od věcí stejného druhu, jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání“. Pro soupis majetku lze z uvedeného dovodit, ţe takový majetek musí být rozeznatelný od ostatních věcí dluţníka či třetí osoby, která je jejím vlastníkem. U nemovitostí lze jako vodítko pro jejich označení pouţít ust. § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí. Je-li předmětem soupisu stavba, bylo by vhodné označit rovněţ pozemek, na kterém se nachází.293 Velice častým jevem je identifikace pohledávky v soupisu pouze částkou a označením subjektu pouze názvem, jménem. Často správci předkládají soudu pouze účetní záznamy. Určité označení pohledávky však musí kromě částky a určitého označení dluţníkova dluţníka obsahovat uvedení skutečností, na kterých se pohledávka zakládá294. Bylo by rovněţ ţádoucí uvádět
291
Viz důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 218 IZ. 292 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.9.1944, sp. zn. RV I 1110/44 (Váţný 18.813). 293 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006, sp. zn. 29 Odo 1063/2004, dle kterého je-li předmětem vylučovací ţaloby podle ust. § 19 odst. 2 ZKV pouze stavba, musí být stavba v rozsudku identifikována téţ označením pozemku, na kterém se nachází. 294 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98, dle kterého k obsahovým náleţitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníkŧ (postupitele a postupníka)
102
výslovně splatnost pohledávek, neboť uvedení splatnosti pohledávek má význam pro jejich následné zpeněţení a v dŧsledku toho pro dohled insolvenčního soudu. Je-li zde překáţka dočasné povahy bránící řádné identifikaci sepisovaného majetku, je správci stanovena zákonem povinnost doplnit označení neprodleně po jejím odpadnutí. Identifikace majetku dle insolvenčního zákona není třeba u majetku nepatrné hodnoty. Dŧvodová zpráva se pojmem majetek nepatrné hodnoty vŧbec nezabývá. Zákon o konkursu a vyrovnání obdobné osvobození správce od identifikace majetku v soupisu neobsahuje a absence této úpravy nezpŧsobovala a nezpŧsobuje v praxi ţádné potíţe. Ustanovení insolvenčního zákona se jeví naopak jako problematické a zbytečné. Je totiţ na správci vyhodnocení uvedeného neurčitého pojmu. Domnívám se, ţe vţdy lze i majetek nepatrné hodnoty identifikovat a mnohdy majetek nepatrné hodnoty v podstatě bude tvořit soubor. Majetek tak lze sepsat jednou poloţkou (ust. § 218 odst. 2 IZ). Ocenění poloţek soupisu je součástí soupisu i dle zákona o konkursu a vyrovnání. Ocenění majetku podstaty má význam jednak pro posouzení dostatečnosti majetku podstaty ve vztahu k nákladŧm insolvenčního řízení a jednak pro vytvoření určitého reálného vodítka pro následné zpeněţování podstaty295. Ocenění majetku mŧţe být rovněţ východiskem pro rozhodnutí soudu o zrušení konkursu dle ust. § 308 IZ odst. 1 písm. d) IZ a nabývá dále na významu v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. I kdyţ pro budoucí prodej majetku není rozhodné v jaké výši správce majetek dluţníka ocení, lze ţádat od správce alespoň zdŧvodnění prodeje majetku za nepřiměřeně niţší cenu. Správce se tedy mŧţe při prodeji majetku vţdy od pŧvodního ocenění odchýlit. Mŧţe tento majetek zpeněţit za vyšší nebo za niţší cenu. Podle konkursního zákona mŧţe tyto poloţky ocenit dluţník, správce či znalec. Podle insolvenčního zákona jiţ ocenění nemŧţe provádět dluţník. Správce vychází při oceňování z údajŧ v účetnictví dluţníka nebo v evidenci dle základě zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmŧ, ve znění pozdějších předpisŧ a z dalších dostupných informací. Ocenění musí být v souladu s předpisy o oceňování majetku. Ocenění majetku znalcem . patří téţ identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dluţníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichţ se zakládá; postupovaná pohledávka přitom musí být identifikována dostatečně určitě, a to tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dluţníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. 295 ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící: komentář. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. s. 512.
103
přichází v úvahu pokud věřitelský výbor, který to poţaduje, znalecký posudek finančně zajistí. Správce mŧţe znalecký posudek nechat vyhotovit v případě obtíţně ocenitelného majetku (zpravidla pŧjde o nemovitosti, zejména stavby a prŧmyslová práva). Nemŧţe však ocenění zadat znalci, pokud lze dŧvodně předpokládat, ţe náklady na ocenění majetku budou vyšší neţ přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto zpŧsobem jeho ocenění (zásada hospodárnosti). Naopak obligatorně musí správce zadat ocenění znalci v případech uvedených v ust. § 219 odst. 4 IZ (je-li uplatněno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstaty zpeněţena podle § 290 nebo 292 IZ). V souvislosti se zásadou hospodárnosti je třeba zmínit, ţe dle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, ve znění pozdějších předpisŧ, je podmínkou provedení draţby např. u nemovitostí ocenění znalcem. Znalecký posudek však nesmí být starší šesti měsícŧ. U věcí, které správce zamýšlí zpeněţit veřejnou draţbou by měl na uvedenou lhŧtu pamatovat a pokud je to moţné vyhotovení znaleckého posudku zadávat pouze jednou.
Ocenění poloţek soupisu znalcem
na návrh věřitelského výboru
bez návrhu věřitelského výboru
nelze-li dŧvodně předpokládat, ţe náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší neţ přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto zpŧsobem zpeněţení
je-li uplatněno právo na uspokojení ze zajištění má-li být dluţníkŧv podnik být zpeněţen jedinou smlouvou dle ust. § 290 IZ je-li jedinou smlouvou zpeněţována celá majetková podstata nebo část podniku dle ust. § 292 IZ
Náleţitostí soupisu je rovněţ dŧvod a den soupisu, příp. dŧvod a den vyloučení sepsaného majetku ze soupisu. Důvod soupisu je však pouze informativní pro dluţníka, věřitele a především třetí osoby. Pro tento závěr je nadále pouţitelný závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005 o tom, ţe při projednávání 104
vylučovací ţaloby není správce, ale ani soud vázán dŧvody soupisu. Nejvyšší soud v odŧvodnění k tomu uvedl, ţe „nejde o popření důvodů soupisu, nýbrž o zjištění, zda osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokáže, že má k majetku právo, jež příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstaty vylučuje. Kromě toho nemůže být znalost důvodů soupisu ve výše uvedeném smyslu přeceňována tam, kde jiný důvod příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě možnému vyučovateli je (musí být) znám“296. Zákonodárce se dopustil jazykové nepřesnosti, kdyţ je v zákoně jako náleţitost soupisu uveden mj. důvod a den „vyloučení“ majetku ze soupisu. V souladu s ust. § 226 a 227 IZ však mŧţe rovněţ dojít k tzv. vynětí z podstaty (viz podkapitola 5.2). Bezpochyby je správce povinen vyznačit v soupisu rovněţ den a dŧvod, kdy poloţka soupisu opustila majetkovou podstaty v dŧsledku jeho vynětí. V souladu s ust. § 220 IZ platí, ţe v pochybnostech se má za to, ţe insolvenční správce příslušnou poloţku sepsal nebo ji ze soupisu vyloučil v den, kdy tuto skutečnost oznámil insolvenčnímu soudu. Insolvenční zákon tak opět přebírá závěry Nejvyššího soudu učiněné v souvislostí s aplikací ZKV297. Další obligatorní náleţitost soupisu podstaty vyplývá z ust. § 224 odst. 1 IZ. Dle uvedeného ustanovení je správce obdobně jako dle ust. § 19 odst. 1 ZKV povinen k majetku, ke kterému uplatňují právo třetí osoby učinit poznámku, komu sepisovaný majetek náleţí, nebo kdo k němu uplatňuje své právo. I kdyţ to nevyplývá z insolvenčního zákona, lze za pouţití judikatury k zákonu o konkursu a vyrovnání dovodit, ţe insolvenční správce by měl do soupisu k majetku ve společném jmění manţelŧ, který dosud nebyl vypořádán, učinit o tom rovněţ poznámku298.
296
Rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vychází při tomto závěru z toho, ţe tentýţ předmět řízení je dán, jestliţe tentýţ nárok nebo stav vymezený ţalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiţ byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku lze přitom spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl zpŧsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, ţe umoţňuje z projevŧ vŧle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. 297 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, dle kterého v pochybnostech o době soupisu příslušné poloţky se má za to, ţe dotčený majetek byl sepsán dne, kdy správce konkursní podstaty tuto skutečnost oznámil konkursnímu soudu. 298 Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006 do konkursní podstaty náleţí bez dalšího i majetek, který dluţníkovi patřil v den prohlášení konkursu ve formě bezpodílového spoluvlastnictví. Správce konkursní podstaty je tedy povinen zařadit po prohlášení konkursu do soupisu
105
Fakultativní náleţitostí soupisu je dle ust. § 221 IZ nově prohlášení o správnosti soupisu. Smyslem ust. § 221 IZ je zjistit úplně a správně majetkovou podstatu dluţníka a tuto podstatu zapsat do soupisu. Jestliţe o to insolvenční správce poţádá, je dluţník povinen písemně potvrdit úplnost a správnost soupisu. To mŧţe dluţník odmítnout pouze pokud současně uvede dŧvody, pro které soupis nebo jeho část nepovaţuje za správný. Prohlášení o správnosti soupisu se děje na ţádost správce. Zákon nestanoví ţádná specielní sankční opatření pro případ dluţníkovi nesoučinnosti. Splnění povinnosti soud za přiměřeného pouţití občanského soudního řádu mŧţe po dluţníkovi poţadovat pouze pod pohrŧţkou uloţení pokuty příp. předvoláním k výslechu a následným předvedením. Obdobně
dle
ust.
§ 154
InsO,
dle
kterého
po
sestavení
přehledu
majetku
(„Vermögensübersicht“) mŧţe insolvenční soud na návrh správce nebo jednoho věřitele uloţit dluţníkovi, aby potvrdil místopříseţně jeho úplnost.299 Slovenská právní úprava má nad rámec ust. § 77 ZKR (náleţitosti soupisu), která je obdobná naší právní úpravě, stanoveny další náleţitosti soupisu, které v insolvenčním zákoně nenajdeme. V sedmé hlavě týkající se správy a zpeněţování majetku (v ust. § 87 odst. 5 ZKR) je správci uloţena povinnost po vzniku pohledávky za podstatou, přiřadit pohledávku za podstatou té soupisové sloţce majetku, v souvislosti s kterou pohledávka proti podstatě vznikla300. O přiřazování a rozpočítávání pohledávek za podstatou správce vede přehlednou evidenci tak, aby z ní byl nepochybný věřitel, právní dŧvod, čas vzniku a čas uspokojení pohledávky za podstatou, rovněţ jako její přiřazení soupisové sloţce majetku a dŧvod tohoto přiřazení. Evidenci vede správce zvlášť pro všeobecnou a zvlášť pro . konkursní podstaty všechny věci náleţející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, avšak s poznámkou, ţe dosud neproběhlo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. 299 Dle usnesení BGH ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. IX ZB 24/ 10, dle kterého dluţník nemŧţe odmítnout místopříseţné prohlášení o úplnosti přehledu majetku vyhotoveného správcem s odvoláním na nesprávnost nebo neúplnost. V rozhodnutí se dále uvádí, ţe smyslem tohoto ustanovení je s pomocí dluţníka vyhotovit úplný a správný přehled majetku. Úkolem dluţníka je tak jeho nedostatky odstranit. 300 Jestliţe pohledávka proti podstatě vznikla v souvislosti s vícerými soupisovými sloţkami majetku, správce poměrně pohledávku za podstatou rozpočítá mezi dotknuté soupisové sloţky majetku podle jejich vzájemné hodnoty, přičemţ vychází z hodnoty uvedené v soupise; jestliţe je soupisová sloţka majetku zpeněţená, správce vychází z hodnoty ještě nerozvrhnutého výtěţku ze zpeněţení. Jestliţe není moţné určit, v souvislosti s kterou soupisovou sloţkou majetku pohledávka za podstatou vznikla, správce rozpočítá pohledávku za podstatou mezi všechna soupisové sloţky majetku; jestliţe však pohledávka za majetkovou podstatou vznikla v souvislosti s uplatňováním práva odporovatelnosti, správce poměrně rozpočítá pohledávka za podstatou mezi ty soupisové sloţky majetku, které tvoří podstatu, která mŧţe mít z uplatňování práva odporovatelnosti prospěch.
106
oddělenou podstatu. Uvedené ustanovení má bezpochyby význam, neboť jsou tak přehledným zpŧsobem zachyceny výdaje majetkové podstaty a její změny, coţ umoţňuje snazší dohled soudu, věřitelŧ a dluţníka nad správcem a umoţňuje tak jednodušší vyvození odpovědnosti v případě neúčelných nebo nehospodárných nákladŧ, coţ potvrzuje následující odstavec ust. § 87 ZKR301. Další povinnou „náleţitost“ soupisu upravuje ust. § 91 ZKR o zpeněţování majetku, kdyţ stanoví, ţe správce po zpeněţení kaţdé soupisové sloţky majetku přiřadí výtěţek ze zpeněţení té soupisové sloţce majetku, které byla předmětem zpeněţení302. Nejvyšší soud judikoval k náleţitostem soupisu dle ZKV, kdyţ jako jednu z náleţitostí poţaduje „údaj, z nějž bude patrno, že příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení.“303 Uvedení výtěţku zpeněţení však Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí za náleţitost soupisu nepovaţuje. Ustanovení ZKR je jistě přínosem, neboť přináší určitý a jasný přehled o nejvýznamnější části insolvenčního řízení – zpeněţení majetkové podstaty. I kdyţ insolvenční zákon uvedené náleţitosti soupisu neupravuje, insolvenčnímu soudu nic nebrání, aby v rámci výkonu dohlédací činnosti soudu po správci doplnění soupisu v tomto ohledu na základě udělení pokynu dle ust. § 217 věta třetí IZ poţadoval. Nicméně, přístup jednotlivých insolvenčních soudcŧ mŧţe být odlišný, coţ zakládá nerovný přístup v jednotlivých insolvenčních řízeních. Navrhovala bych proto, aby se český zákonodárce nechal slovenskou právní úpravou inspirovat rovněţ v tomto ohledu, neboť přehledné zachycení zpeněţování majetkové podstaty je pro dohled insolvenčního soudu nezbytným pomocníkem.
4.2 Práva a povinnosti insolvenčního správce při vyhotovování soupisu Insolvenční správce musí především soupis majetkové podstaty provést. S ohledem na koncepci jednotné majetkové podstaty, provádí správce soupis podstaty jako celku. Naproti tomu dle ust. § 76 odst. 1 slovenského ZKR soupis podstaty správce vyhotovuje zvlášť pro všeobecnou podstatu a zvlášť pro kaţdou jednotlivou oddělenou podstatu. Osobou
301
Dle ust. § 87 odst. 6 ZKV správce odpovídá věřitelŧm anebo jiným osobám za škodu, kterou jim zpŧsobí neúčelně anebo nehospodárně vynaloţenými náklady na správu anebo zpeněţování majetku podléhajícího konkursu anebo na chod dluţníkova podniku. Této odpovědnosti se správce nemŧţe zbavit. 302 Jestliţe správce společně zpeněţí víceré soupisové sloţky majetku a jednotlivé výtěţky nelze určit, společný výtěţek správce poměrně rozpočítá mezi dotknuté soupisové sloţky majetku podle jejich vzájemné hodnoty, přičemţ vychází z hodnoty uvedené v soupisu. 303 R ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003.
107
oprávněnou provádět soupis je pouze insolvenční správce, a to bez ohledu na to, kdo je osobou s dispozičními oprávněními. Při této činnosti musí insolvenční správce respektovat především insolvenční zákon a dále dbát pokynŧ insolvenčního soudu304. To vše za součinnosti věřitelského výboru, event. zástupce věřitelŧ. Soupis podstaty je tak ve srovnání s přezkumem přihlášených pohledávek, který je svěřen výlučně správci305 podroben významnému dohledu insolvenčního soudu a věřitelského orgánu. Insolvenční správce musí při provádění soupisu postupovat v souladu s ust. § 36 IZ a při jeho vyhotovování postupovat svědomitě a s odbornou péčí. V praxi tak tomu však často není. Častými pochybeními insolvenčních správcŧ jsou chyby při samotném vyhotovování soupisu. Pochybení vyplývají především z toho, ţe správci vyhotovují soupis majetkové podstaty opakovaně a ve zautomatizované podobě nebo se jedná o nesvědomitost při vyhotovování soupisu (neurčité označení majetku, sepsání majetku třetích osob bez poznámky, neuvedení dne, kdy majetek opustil soupis, neuvedení dŧvodu soupisu majetku atd.). Dokonce se lze setkat stále s tím, ţe správce úplně opomene majetek, k jehoţ zpeněţení následně přistoupí, do soupisu zahrnout. Další chyby vyplývají ze skutečnosti, ţe na sebe naráţejí dvě paralelní právní úpravy – insolvenční zákon a zákon o konkursu a vyrovnání. Lze se tak v praxi stále setkat s tím, ţe insolvenční správce sepíše do podstaty majetek třetích osob bez dalšího z titulu neúčinnosti ex lege. S ohledem na skutečnost, ţe při aplikaci insolvenčního zákona v dŧsledku „nevydařených“306 oddluţení přibylo konkursŧ na majetek fyzických osob (počet konkursŧ na majetek fyzických osob dle ZKV byl minimální), je běţné nesepsání příjmŧ dluţníka do podstaty nebo naopak sepsání majetku,
304
Správce konkursní podstaty dle ust. § 18 ZKV je rovněţ vázán pokyny soudu. Nadále tak lze vyuţít judikaturu týkající se charakteru pokynu soudu. Dle Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.1.2000, sp. zn. 1 Ko 363/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura. 2002, č. 62, s. 513, rozhodnutími, která konkursní soud vydává při výkonu své dohlédací činnosti jsou i rozhodnutí…., jimiţ upravuje postup správce a součinnost věřitelského výboru při soupisu majetku konkursní podstaty. Rovněţ dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXIX. konkursní soud je oprávněn udělit správci v souvislosti se soupisem podstaty pokyny, které jsou pro jeho další postup závazné. 305 Dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.1.2000, sp. zn. 1 Ko 363/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura. 2002, č. 62, s. 513 konkursní soud není oprávněn přezkoumat přihlášené pohledávky při výkonu dohlédací činnosti. 306 Dle ust. § 396 odst. 1 IZ jestliţe insolvenční soud návrh na povolení oddluţení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o zpŧsobu řešení dluţníkova úpadku konkurse. Dle ust. § 405 odst. 2 IZ jestliţe insolvenční soud oddluţení neschválí, rozhodne současně o zpŧsobu řešení dluţníkova úpadku konkursem.
108
který nelze postihnout výkonem rozhodnutí. To vše s sebou přináší nemalé problémy v prŧběhu insolvenčního řízení. Bez řádného soupisu majetku totiţ nelze přistoupit k jeho zpeněţení a insolvenční soud nemŧţe poskytnout např. souhlas s prodejem mimo draţbu či s vynětím majetku z majetkové podstaty dluţníka. Jestliţe insolvenční správce provádí soupis liknavě, je to dŧvodem pro zproštění správce funkce307. Insolvenční správce je povinen soupis provést co nejrychleji současně však úplně. Soupis majetkové podstaty musí být vyhotoven s co největší rychlostí, aby nedocházelo k únikŧm z majetkové podstaty a v dŧsledku těchto únikŧ ke zbytečným sporŧm. Insolvenční zákon ani zákon o konkursu a vyrovnání správci výslovně nestanoví lhŧtu k vyhotovení soupisu podstaty. Je tak na soudu, aby v rámci jeho dohlédací činnosti na správce dohlíţel, příp. jej k předloţení soupisu vyzval. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii stanoví správci k předloţení soupisu lhŧtu 30 dnŧ od prohlášení konkursu s tím, ţe soud mŧţe tuto lhŧtu správci prodlouţit308. Je tak na správci, aby buď soupis ve lhŧtě stanovené zákonem předloţil nebo řádně ţádost o prodlouţení lhŧty odŧvodnil. Jelikoţ hlavní myšlenkou insolvenčního zákona je především rychlost řízení a rovněţ s ohledem na význam soupisu majetkové podstaty, bylo by vhodné, aby lhŧta k předloţení soupisu majetku byla insolvenčním zákonem rovněţ stanovena. Správce by tak byl motivován „k rychlejšímu procesu rozhodování a v důsledku toho k rychlejšímu dosažení zamýšlených cílů.“309 Rovněţ německý insolvenční řád stanoví správci v ust. § 154 InsO lhŧtu k předloţení tzv. soupisu předmětŧ majetkové podstaty (Verzeichnis der Massegegenstände), soupisu věřitelŧ (Gläubgerverzeichnis) a přehledu majetku (Vermögensübersicht)310. Oba dva soupisy včetně přehledu majetku musí správce předloţit nejpozději týden před schŧzí věřitelŧ svolané za účelem rozhodnutí o dalším postupu řízení (tzv. Berichtstermin), na
307
Dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.5.2011, sp. zn. 1 VSPH 552/2011-B-31, ke sp. zn. KSLB 57 INS 12631/2010 za relevantní dŧvody, pro něţ mŧţe insolvenční soud zprostit správce funkce, povaţuje odvolací soud zejména skutečnost, ţe … liknavě provádí soupis majetkové podstaty … nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. V závislosti na míře a intenzitě pochybení správce mŧţe vést soud i zjištění ojedinělého, leč závaţného porušení dŧleţité povinnosti stanovené zákonem nebo uloţené soudem k tomu, ţe rozhodne o jeho zproštění, ale - obvykle jedná-li se o pochybení méně závaţné – omezuje se na to, ţe vyuţije svého oprávnění uloţit správci pořádkovou pokutu. 308 Ust. § 76 odst. 2 ZKR. 309 Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.9.1998, sp. zn. III. ÚS 545/99 smyslem právního institutu lhŧty obecně je sníţení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomoci, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosaţení zamýšlených cílŧ. 310 Přehled majetku je sloţen ze dvou částí: soupisu předmětŧ majetkové podstaty a soupisu věřitelŧ a slouţí jako podklad k učinění prognózy správce o uspokojení věřitelŧ, resp. ke stanovení úspěšnosti řízení.
109
kterém správce informuje věřitele o hospodářské situaci dluţníka a o moţnostech dalšího postupu. V ust. § 281 IZ stanoví insolvenční zákon správci lhŧtu k předloţení zprávy o hospodářské situaci dluţníka – insolvenční správce předloţí zprávu soudu nejméně 7 dní přede dnem konání první schŧze věřitelŧ. Zákon stanoví, ţe zprávu o hospodářské situaci správce sestaví na základě seznamu přihlášených pohledávek a soupisu podstaty. Z uvedeného lze dovodit, ţe stejně jako je tomu v německé právní úpravě jiţ při podávání zprávy o hospodářské situaci dluţníka, musí mít správce soupis vyhotoven. Je však velice řídkým jevem, ţe by správce jiţ na první schŧzi věřitelŧ svolané po prohlášení konkursu soupis podstaty měl k dispozici. Ve srovnání s výše uvedenými právními úpravami insolvenční zákon dává správci mnohem větší volnost, coţ mŧţe mít za následek zbytečné prŧtahy v řízení. Zdá se mi poněkud nekoncepční, jestliţe zákon v ust. § 222 IZ soudu ukládá neprodlené zveřejnění správcem předloţeného soupisu či doplněného soupisu, správci však lhŧtu k vyhotovení ani předloţení soupisu ţádnou neukládá. Jestliţe smyslem insolvenčního zákona je rychlost řízení a jeho transparentnost, domnívám se, ţe by soupis měl být správcem vyhotoven a předloţen co moţná nejdříve, aby tak zŧstal zachován smysl ust. § 222 IZ. Lhŧtu k vyhotovení, resp. předloţení soupisu však nelze zaměňovat s právem správce majetek do podstaty sepsat. Dle Nejvyššího soudu právo na soupis majetku do majetkové podstaty se totiţ nepromlčuje311. Tyto závěry byly převzaty insolvenčním zákonem, kdyţ dle ust. § 217, in fine, IZ povinnost insolvenčního správce k provádění a soustavnému doplňování soupisu nezaniká uplynutím doby (viz dále). Vyhotovení soupisu musí tedy proběhnout co nejrychleji. Současně musí být majetková podstata úplná, aby tak mohlo být dosaţeno jedné ze základních zásad insolvenčního řízení – zásady co nejvyššího uspokojení věřitelŧ (srov. ust. § 5 písm a) IZ). Za tím účelem insolvenční zákon správci nově výslovně ukládá a současně umoţňuje soupis soustavně doplňovat. Insolvenční zákon tak navazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího
311
Dle závěrŧ Nejvyššího soudu, které lze nadále pouţít, uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006 není-li se soupisem majetku jako takovým spojen vznik, změna či zánik „hmotného“ práva, nelze ani uvaţovat o promlčení práva určitý majetek sepsat. Neexistuje ostatně ţádný rozumný dŧvod, pro který by správce měl být v právu přikročit k soupisu úpadcova (dluţníkova) majetku do podstaty, vyjde-li jeho existence najevo a jde-li o majetek, který je pro podstatu přínosem. Absurdní a nesmyslná je naopak představa, podle které by úpadce (tj. dluţník) měl v dŧsledku prostého plynutí času těţit z toho, ţe svŧj majetek před věřiteli a správcem tajil a skrýval. Plynutí doby sice nemá vliv na právo správce sepsat určitý majetek do podstaty, mŧţe se však projevit ve vztahu k majetkovému právu, jeţ bylo dŧvodem
110
soudu ve vazbě na zákon o konkursu a vyrovnání. „V souladu s logikou věci příslušný majetek může být sepsán v různé době, např. ve vazbě na to, kdy byl správcem pro podstatu „objeven“(za den soupisu není možné pokládat automaticky den prohlášení konkursu, když v řadě případů rozsah sepisovaného majetku a jeho rozmístění takový úsudek naopak apriori vylučuje).“312 Z dŧvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu vyplývá, ţe tato činnost správce probíhá v prŧběhu celého insolvenčního řízení a není nijak časově limitována. Jedinou výjimkou z této zásady je ust. § 239 odst. 3 IZ. Dle tohoto ustanovení je totiţ insolvenční správce omezen prekluzivní lhŧtou jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, k podání odpŧrčí ţaloby (viz kapitola 2.3.2). Jakmile uvedená lhŧta uplyne, majetek uţ nemŧţe být nikdy do podstaty zapsán. Insolvenční zákon nestanoví jakou formu má insolvenční správce pro doplňování soupisu zvolit, zda je vhodné předkládat soudu stále aktualizovaný úplný soupis podstaty a nebo předkládat jednotlivé dodatky soupisu podstaty. Situace, kdy zákon (rovněţ tak zákon konkursu a vyrovnání) tyto formální poţadavky neřeší, je velice nepřehledná. V dŧsledku absence této úpravy dochází opět ke zbytečným prŧtahŧm v řízení v souvislosti s výzvami soudu správcŧm k předloţení opravy doplnění soupisu a dále k nejednotnému přístupu jednotlivých insolvenčních soudcŧ. Insolvenční zákon ani zákon o konkursu a vyrovnání neřeší problematiku tzv. opětovného soupisu majetku do podstaty. Typickým příkladem je zpeněţení majetku sepsaného v podstatě dluţníka na základě neplatného právního úkonu, tj. na základě pochybení insolvenčního správce. Uvedenou problematikou se zabýval okrajově313 ve svém nálezu Ústavní soud ve vazbě na aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání314. Ústavní soud ve svém rozhodnutí vyjádřil pochybnost nad moţností opětovného soupisu majetku do podstaty v dŧsledku neplatného zpeněţení majetku. K tomu uvedl, ţe ust. § 19 ZKV, tj. ustanovení upravující postup správce při soupisu majetku, o kterém je pochybnost, zda náleţí do podstaty či nikoliv (obdobně nyní ust. § 224 a 225 IZ) upravuje postup správce před zpeněţením sepsaného majetku. Ústavní soud se zamýšlí nad tím, zda uvedené ustanovení upravuje postup správce i po zpeněţení takového majetku, „zda je na místě spíše restriktivní . soupisu, ve sporu o vyloučení majetku ze soupisu. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl oslabení majetkového práva (např. promlčení) nebo dokonce jejich zánik (např. vydrţení). 312 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003. 313 Dále uvedený problém nebyl stěţejním předmětem nálezu Ústavního soudu. 314 Nález Ústavního soudu ze dne 17.3.2005, sp. zn. III ÚS 22/04.
111
přístup či nikoliv“. K tomu poznamenává, ţe předmětná právní úprava staví správce do výhodné pozice, kdyţ procesní aktivitu přesouvá na stranu, „jejíž právo je fakticky (zapsáním do soupisu) zpochybňováno, a to se všemi negativními důsledky pro ni z toho plynoucími“. Dále uvádí, ţe „daný přístup může mít své opodstatnění v počáteční fázi konkurzu, neboť správce podstaty je osobou, jež právních úkonů úpadce účastna nebyla, osobou teprve zjišťující rozsah majetku úpadce, a tak, aby mohlo dojít k naplnění účelu konkurzu, správce podstaty dostává v zásadě efektivní nástroj k rychlému vymezení majetku, který je možné následně zpeněžit Jiná situace je však, jestliže správce konkurzní podstaty již tyto kroky učinil, když předmětný majetek pokládal za nesporný jako takový jej zpeněžil, a jestliže se tedy převodem majetku věc (právo) v podstatě dostala mimo režim konkurzu, resp. zákona o konkursu a vyrovnání. Proto se může jevit nanejvýše sporné, zda by správce podstaty měl za této situace i nadále požívat do určité míry „privilegovaného“ postavení, nebo by měl vystupovat jako „běžný“ procesní subjekt, jenž pokud by chtěl práva osoby, která uplatňuje k majetku právo zpochybnit, musel by tak činit prostřednictvím příslušné soudní žaloby.“ Ústavní soud jednoznačnou odpověď nepředkládá, nicméně z odŧvodnění je zřejmé, ţe se kloní spíše k řešení, kdy v dŧsledku pochybení správce jako osoby, která má jednat s odbornou péčí, je namístě přenesení aktivní legitimace na správce. Z uvedeného tak vyplývá, ţe insolvenční správce by v takovém případě k soupisu majetku měl přistoupit aţ v dŧsledku úspěšného sporu v němţ by zaujímal postavení ţalobce. Odlišně se k této otázce ve svém rozhodnutí postavil Nejvyšší soud315, který vychází z toho, ţe „pro závěr, zda takový majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné, že se tak již jednou stalo nýbrž to, že poté co tento majetek konkursní podstatu opustil, vznikl nový důvod pro jeho soupis.“ Na rozdíl od Ústavního soudu povaţuje ve sporu o vyloučení majetku za aktivně legitimovanou osobu tímto soupisem dotčenou. K uvedenému závěru dochází na základě své předchozí rozhodovací praxe, podle které platí, ţe správce nemá naléhavý právní zájem na určení, ţe vlastníkem určité věci je úpadce (dluţník). Titulem pro nakládání
315
Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003 má-li konkursní správce za to, ţe pro neplatnost kupní smlouvy úpadce nepřestal být vlastníkem sporných nemovitostí, nic mu nebrání v tom, aby při dodrţení náleţitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty přikročil k jejich opětovnému soupisu a aby osoby tímto soupisem dotčené hájily svá práva prostřednictvím vylučovací ţaloby podle ust. § 19 odst. 2 ZKV. Pro závěr, zda takový majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné, ţe se tak jiţ jednou stalo, nýbrţ to, ţe poté co tento majetek konkursní podstatu opustil, vznikl nový dŧvod soupisu.
112
s majetkem úpadce je totiţ soupis podstaty.316 Nejvyšší soud s odkazem na uvedené rozhodnutí uzavřel, ţe skutkové okolnosti případu (tj. skutečnost, ţe správce uzavřel neplatnou smlouvu), neopodstatňují jiný postup ve věci. Proti názoru Ústavního soudu, který se kloní k ochraně třetích osob – laikŧ proti insolvenčním správcŧm coby odborně zpŧsobilým osobám, nelze nic namítat. K závěrŧm Ústavního soudu se však za současného znění insolvenčního zákon nelze přiklonit. Při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání je nejčastějším dŧvodem absolutní neplatnosti a v dŧsledku toho opětovného soupisu zpeněţení majetku zpŧsobem mimo draţbu bez souhlasu soudu či věřitelského výboru.317 Insolvenční zákon je v tomto ohledu mírnější, kdyţ v souladu s ust. § 289 odst. 1, věta třetí, IZ, dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji účinnosti. Opomenutí správce tak lze napravit dodatečným souhlasem soudu či věřitelského výboru. Neplatnost smlouvy však mŧţe vzniknout z mnoha dalších dŧvodŧ a proto otázka týkající se opětovného soupisu je i při aplikaci insolvenčního zákona stále aktuální. S ohledem na uvedené, se jeví jako vhodné, aby se s takovým postupem vypořádal přímo insolvenční zákon, neboť zásadně by nemělo k opětovnému soupisu majetku docházet. Otázkou je rovněţ, zda je opětovný soupis na místě v případě zrušení pravomocného rozsudku odvolacího soudu o vyloučení majetku z podstaty dovolacím soudem. V tomto případě se nelze jiţ vŧbec inspirovat závěry Ústavního soudu, neboť se nejedná o pochybení insolvenčního správce. Mlejnková318 k tomu dovozuje, ţe zrušením pravomocného rozhodnutí o vyloučení majetku ze soupisu podstaty pominou účinky aţ na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jestliţe v dŧsledku takového rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodnutí o vyloučení majetku ze soupisu neexistuje, soupis majetku zŧstal zachován.
316
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2004, sp. zn. 29 0do 31/2004 souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněţil majetek podstaty prodejem mimo draţbu není odkládací podmínkou ve smyslu ust. § 36 ObčZ, nýbrţ předpokladem platnosti právního úkonu, jímţ správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným zpŧsobem zpeněţí; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§ 39 občZ). 318 MLEJNKOVÁ, I. Poradna konkursních novin: Nemovitosti byly zapsány do podstaty na základě pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, ţe vlastníkem je úpadce. K dovolání ţalobce Nejvyšší soud rozsudek zrušil. Mezitím bylo na základě excindační ţaloby téhoţ ţalobce pravomocně rozhodnuto o vyloučení předmětných nemovitostí z podstaty úpadce. Nemovitosti přitom byly v konkurzní podstatě několik let a za tu dobu z nich byl získán vysoký zisk. Je správce povinen tento zisk vydat vlastníkovi nemovitostí anebo byl v „dobré víře“ a proto tento zisk zŧstává v podstatě? Konkursní noviny.2007, č. 5, s. 3. 317
113
Z toho vyplývá, ţe není dŧvodu takový majetek znovu do podstaty sepisovat, jestliţe podstatu nikdy neopustil. Insolvenční správce při vyhotovování soupisu musí dbát rovněţ na to, aby soupis majetku nebyl tzv. předčasný. Předčasný soupis majetku je takový soupis, ke kterému by mělo dojít aţ za splnění určitých předpokladŧ. Při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání se jednalo typicky o soupis majetku dle ust. § 27 odst. 5 ZKV, kdy správce sepsal majetek předčasně z dŧvodu nedodrţení postupu stanoveného v tomto ustanovení. S ohledem na absenci obdobné právní úpravy, k předčasnému soupis z tohoto dŧvodu jiţ dle insolvenčního zákona nemŧţe dojít. Dle insolvenčního zákona mŧţe dojít k předčasnému soupisu např. majetku získaného na základě neúčinného právního úkonu bez předchozího vedení sporu na základě odpŧrčí ţaloby. Nadále tak lze pouţít závěry Nejvyššího soudu319 o tom, ţe „důsledkem takového předčasného soupisu (tj. soupisu, ke kterému nebyl správce oprávněn – nevznikly zákonné podmínky soupisu), může být odpovědnost za škodu způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo, příp. vznik nároku na vydání užitků vzešlých z tohoto majetku.“ Insolvenční správce není k provedení soupisu povinen bez výjimky. Insolvenční zákon připouští v souladu s ust. § 223 IZ upuštění od soupisu nebo ocenění sepsaného majetku. Z předmětného ustanovení je patrná inspirace německou právní úpravou320. Dle ust. § 223 IZ lze v případech stanovených zákonem od soupisu nebo ocenění na základě rozhodnutí soudu upustit. Po právní moci takového rozhodnutí soudu správce pouze předloţí zprávu o stavu majetku náleţejícího do majetkové podstaty. Insolvenční zákon uvedený postup připouští v případech stanovených zákonem. Na ţádném místě v insolvenčním zákoně však takto insolvenční zákon výslovně nestanoví. Dŧvodová zpráva k zákonu nic neuvádí. V úvahu tak připadá tento postup pouze v rámci nepatrného konkursu na základě ust. § 315 odst. 2 IZ, podle kterého insolvenční soud mŧţe s odvoláním na rychlost a hospodárnost takového řízení pro nepatrný konkurs stanovit další odchylky neuvedené v ust. § 315 odst. 1 IZ. V případě upuštění od soupisu, musí insolvenční soud při svém rozhodování především zkoumat dŧvody předloţené správcem k upuštění od soupisu. Bez jakýchkoli pochybností
319
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006. Dle ust. § 151 odst. 3 InsO na návrh správce mŧţe insolvenční soud povolit upuštění od soupisu; návrh musí být odŧvodněn. Jestliţe došlo k ustavení věřitelského výboru, mŧţe správce návrh na upuštění od soupisu podat pouze se souhlasem věřitelského výboru. 320
114
nelze insolvenčnímu správci povolit upuštění od soupisu v případě zamýšleného zpeněţení majetku, neboť majetek nesepsaný v soupisu majetkové podstaty by nebylo moţno zpeněţit (viz oddíl 5.2.2). Vyuţití upuštění od soupisu tak lze očekávat především v případě zamýšleného vynětí majetku z podstaty dle ust. § 227 IZ. Domnívám se, ţe v praxi nelze očekávat vyuţití takového ustanovení. Ţádost insolvenčního správce soudu o rozhodnutí dle ust. § 315 odst. 2 IZ a následné rozhodnutí insolvenčního soudu představuje obdobnou administrativní zátěţ pro obě strany jako soupis takového majetku správcem, návrh správce na vynětí takového majetku a poté rozhodnutí insolvenčního soudu o vynětí takového majetku dle ust. § 227 IZ.
115
5. VYLOUČENÍ A VYNĚTÍ Z MAJETKOVÉ PODSTATY Insolvenční zákon upravuje postup insolvenčního správce, soudu a věřitelského orgánu v případě opuštění majetku z podstaty v ust. § 225 a násl. IZ (Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty). Postup soudu a správce je odlišný v případě majetku, o kterém neexistuje pochybnost o jeho náleţitosti k podstatě (majetek náleţející do podstaty) a přesto dojde k jeho vynětí, neboť nemŧţe slouţit k uspokojení věřitelŧ (ust. § 227 IZ), o kterém je pochybnost, zda do postaty náleţí a je veden o právní dŧvod soupisu takového majetku spor (vyloučení majetku z podstaty dle ust. § 225 IZ), který do podstaty vŧbec nepatří (vynětí dle ust. § 226 IZ). Vyloučením a vynětím z majetkové podstaty dochází k uvolnění majetku z podstaty dluţníka do právní sféry vlastníkŧ takového majetku. Nároky těchto osob jsou de facto uspokojeny stoprocentně a v naturální podobě321 a nemohou jiţ slouţit k uspokojení věřitelŧ.
5.1 Vyloučení z majetkové podstaty Insolvenční zákon přebírá právní úpravu vyloučení majetku, který do podstaty nenáleţí dle zákona o konkursu a vyrovnání s tím, ţe dochází ke změnám a doplněním na základě praxe a judikatury. Ustálená judikatura týkající se vyloučení majetku z podstaty, která se vyvíjela v prŧběhu aplikace ZKV je hojná, coţ dosvědčuje fakt, ţe spor o to, zda majetek náleţí do podstaty či nikoliv je vskutku podstatnou otázkou insolvenčního řízení. Závěry rozhodnutí soudŧ lze v převáţné míře vyuţít i pro nové insolvenční právo. Dle ust. § 224 odst. 1 IZ součástí majetkové podstaty je rovněţ majetek, který nenáleží dlužníku. Jedná se zejména o majetek, který nabyly třetí osoby na základě neplatných nebo neúčinných právních úkonŧ. Správce rovněţ zapíše do soupisu majetkové podstaty majetek třetích osob, u kterého je sporné322, zda do podstaty náleží či nikoliv. Insolvenční zákon navazuje na zákon o konkursu a vyrovnání, kdyţ dává přednost majetkové podstatě a zájmu věřitelŧ před zájmem třetích osob.
321 322
Srov. SCHELLEOVÁ, I. Vyloučení věcí z podstaty. Ekonom. 1995, č. 51, s. 61. ZKV pouţívá pojem pochybnost.
116
Sporný majetek mŧţe majetkovou podstatu opustit mimo incidenční řízení (viz oddíl 5.1.2). Insolvenční správce buď dobrovolně majetek vyřadí nebo dojde k jeho vyloučení323 na základě pokynu insolvenčního soudu uděleného správci. Jestliţe však zŧstává sporné, zda majetek do podstaty náleţí či nikoliv, mohou se osoby, které k majetku uplatňují své právo domáhat vyloučení takového majetku z podstaty dluţníka dle ust. § 225 IZ ţalobou na vyloučení v rámci incidenčního řízení (viz oddíl 5.1.3).
5.1.1 Soupis, vyrozumění o soupisu a osvědčení o soupisu Do soupisu majetkové podstaty se dle ust. § 224 odst. 1 IZ poznamená, komu sepisovaný majetek náleţí, nebo kdo k němu uplatňuje své právo (obdobně jako dle ust. § 19 odst. 1 ZKV324). Insolvenční správce je rovněţ do soupisu povinen uvést dŧvod takového soupisu, který je obligatorní náleţitostí soupisu (viz podkapitola 4.1). I kdyţ v řízení o vylučovací ţalobě nejde o „popření důvodů soupisu“ a správce ani soud není dŧvodem soupisu vázán (viz podkapitola 4.1), znalost dŧvodŧ soupisu majetku ve vlastnictví osoby odlišné od dluţníka do podstaty je pro tuto osobu – potenciálního vyučovatele nezbytná, byť i jen proto, aby se rozhodla, zda vŧbec podá vylučovací ţalobu.325 Jestliţe zŧstává sporné, zda majetek náleţí do podstaty, insolvenční správce vyrozumí v souladu s ust. § 224 IZ osoby uplatňující k majetku nárok o jejich soupisu. Uvedené osoby mohou v souladu s ust. § 225 IZ podat ţalobu na vyloučení majetku z podstaty. Dle právní úpravy obsaţené v ZKV nemá správce povinnost tyto osoby vyrozumívat. Soupis s poznámkou správce předloţí soudu a soud v souladu s ust. § 19 odst. 2 ZKV uloţí tomu, kdo uplatňuje, ţe majetek neměl být do soupisu zařazen, aby ve lhŧtě určené soudem podal ţalobu proti správci. Insolvenční zákon výzvu soudu k podání vylučovací ţaloby nepřevzal.
323
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 pouţívá Nejvyšší soud v souvislosti s opuštěním majetku z konkursní podstaty v dŧsledku uděleného pokynu soudem pojem „vyloučení“. Dle uvedeného rozsudku za škodu zpŧsobenou třetí osobě tím, ţe konkursní soud bez dalšího nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k tomu, aby určitou věc vyloučil z majetku konkursní podstaty, mŧţe stát odpovídat jen tehdy, je-li tato nečinnost konkursního soudu ospravedlnitelná z pohledu skutečností, jeţ mu byly o sepsaném majetku známy. Samotná skutečnost, ţe bylo zahájeno řízení o vylučovací ţalobě ve smyslu ust. § 19 odst. 2 ZKV, nečinnost konkursního soudu neospravedlňuje. Podstatné je, zda nároky třetích osob, jeţ měly soupis vylučovat, byly natolik zřejmé, ţe nečinnost soudu nebyla nečinností odŧvodněnou. Taková situace nastává i tehdy, jestliţe konkursní soud zŧstane nečinným přesto, ţe ví nebo musí vědět o tom, ţe správce konkursní podstaty sepsal neoprávněně. 324 Dikce ust. § 19 odst. 1 ZKV je „zapíše…s poznámkou“. 325 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005.
117
Tato právní úprava přinesla určité zlepšení v tom, ţe povinnost vyrozumět třetí osobu o soupisu majetku přenesla na insolvenčního správce. Soupis majetkové podstaty je totiţ výhradní povinností správce a pouze správce má nezprostředkovaný přehled o majetku v majetkové podstatě. Nikoliv zřídka v praxi dle ZKV dochází k tomu, ţe správce soudu předloţí soupis podstaty bez poznámky dle ust. § 19 ZKV. V dŧsledku takového pochybení pak výzva k podání vylučovací ţaloby je soudem učiněna aţ po nápravě provedené správcem. Mnohdy se konkursní soud o tom, ţe třetí osoba uplatňuje k majetku právo, dozví aţ po letech vedení konkursu. Tím dochází ke značným prŧtahŧm v řízení. V dŧsledku přenesení této povinnosti na správce by mohlo dojít ke zkrácení prŧběhu insolvenčního řízení. Na druhou stranu však právní úprava vŧbec neobsahuje náleţitosti vyrozumění správce stejně jako ZKV neupravuje náleţitosti výzvy k podání vylučovací ţaloby. V praxi se však jiţ ustálily. Náleţitostmi výzvy k podání vylučovací ţaloby se lze inspirovat rovněţ při vyhotovování vyrozumění o soupisu dle ust. § 224 IZ. Vyrozumění by tak mělo obsahovat326: označení osoby, jíţ je výzva adresována, přesné označení majetku, vhodné je rovněţ přesné označení správce jako pasivně legitimované osoby, informaci o tom, ţe majetek byl sepsán do majetkové podstaty dluţníka, dŧvod soupisu, poučení o moţnosti domáhat se vyloučení majetku ze soupisu (označení soudu, u kterého lze vylučovací ţalobu podat, uvedení zákonné lhŧty, ve které lze ţalobu podat, poučení o následcích zmeškání lhŧty, event. poučení o tom, ţe lhŧta k podání vylučovací ţaloby je lhŧtou hmotněprávní, event. sdělení místně a věcně příslušného soudu). Především správci zákon neukládá poučovací povinnost o tom, ţe v souladu s ust. § 225 IZ třetí osoby, jejichţ majetek v souladu s ust. § 224 IZ zahrnul do majetkové podstaty mohou ve lhŧtě 30 dnŧ ode dne doručení vyrozumění o soupisu podat u insolvenčního soudu vylučovací ţalobu. Přitom jestliţe není ţaloba podána vŧbec nebo není podána včas, platí v souladu s ust. § 225 odst. 3 IZ nevyvratitelná právní domněnka, ţe majetek je do soupisu pojat oprávněně. S ohledem na tyto dŧsledky by správce měl postupovat s odbornou péčí a s cílem předejití zbytečným sporŧm třetí osoby ve vyrozumění o soupisu o těchto
118
dŧsledcích poučit327. Základní smysl vyrozumění spatřuji právě v tom, ţe se třetí osoba mŧţe bránit proti soupisu majetku u soudu. Vyrozumění bez poučení tak ztrácí význam. Insolvenční správce jako odborně zpŧsobilá osoba by proto měl třetím osobám uvedené poučení poskytnout, i kdyţ mu to zákon neukládá. Jinak by právní úprava byla v rozporu s ust. § 5 o.s.ř., neboť účastníkŧm řízení se musí dostat poučení o jejich procesních právech (tj. lhŧta k podání ţaloby). Insolvenční soud jiţ o tom dle IZ poučovat nemŧţe, protoţe výzva jiţ není v jeho kompetenci. S ohledem na uvedené nejasnosti by bylo jednodušším řešením ponechat dle ZKV výzvu, nikoliv vyrozumění s tím, ţe by byla povinnost učinit výzvu k podání ţaloby přenesena pouze ze soudu na správce. Takovou úpravu obsahuje v ust. § 78 odst. 2 zákon o konkurze a reštrukturalizácii. Slovenská právní úprava v rámci uplatnění práva třetí osobou obsahuje dvě fáze. V první fázi třetí osoba, v jejíţ prospěch zapsal správce poznámku, ve lhŧtě určené zákonem uplatní svoje právo u správce včetně předloţení dŧkazŧ a teprve ve druhé fázi, jestliţe správce „ţádosti“ třetí osoby na základě předloţených dŧkazŧ nevyhoví, vyzve ji opětovně, aby do 30 dnŧ od doručení výzvy uplatnila svoje právo na soudě ţalobou podanou proti správci s poučením o následcích zmeškání této lhŧty. Slovenská právní úprava tak přenáší na správce ještě více povinností a nezatěţuje tak v nepochybných případech soud nadbytečnými incidenčními spory. Specielně k ust. § 224 odst. 1 IZ stanoví insolvenční zákon další vyrozumívací povinnost správci, a to je-li do soupisu zapsána nemovitost, která podle katastru nemovitostí není ve vlastnictví dluţníka, vyrozumí o tom insolvenční správce příslušné katastrální pracoviště, je-li do soupisu sepsána věc, která podle Rejstříku zástav není ve vlastnictví dluţníka, vyrozumí o tom insolvenční správce Notářskou komoru České republiky, je-li do soupisu zapsána kulturní památka, sbírka muzejní povahy nebo předmět kulturní hodnoty, vyrozumí o tom insolvenční správce neprodleně Ministerstvo kultury.
. 326
Uvedené doporučené náleţitosti vyrozumění vychází z praxe soudŧ při vyzývání osob k podání vylučovací ţaloby dle ust. § 19 ZKV. 327 Srov. BUDÍN, P. Insolvenční zákon krok za krokem: majetková podstata. Noviny pro konkurs a vyrovnání, 2007, č. 1, s. 1-2 a KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 228.
119
Vyrozumění doručuje správce v souladu s ust. § 76 IZ jako soudní doručovatel a písemnosti doručované prostřednictvím provozovatelŧ poštovních sluţeb, o jejichţ doručení je nutný doklad, zasílá s dodejkou nebo jako poštovní zásilku určenou k dodání do vlastních rukou adresáta. Teprve poté, co se insolvenčnímu správci nepodaří v souladu s tímto ustanovením doručit, mŧţe poţádat o doručení insolvenční soud. Jelikoţ ust. § 225 odst. 2 IZ váţe běh lhŧty na doručení vyrozumění správce o soupisu, je třeba ze strany insolvenčních správcŧ dbát zvýšené opatrnosti při vyhotovení a doručování vyrozumění dle ust. § 224 IZ a jeho doručení. Insolvenční správce by měl postupovat s odbornou péčí. Správce tak musí věnovat pozornost tomu, zda vyrozumění je určité a srozumitelné a dále zda v případě doručování prostřednictvím pošty byla dodejka vyplněna úplně a správně a zda zásilku převzala oprávněná osoba. Neurčité či nesrozumitelné vyrozumění, příp. vyrozumění, které nebude řádně doručeno, nemŧţe vyvolat zamýšlené právní následky, tj. běh lhŧty k podání ţaloby. I přes výše uvedené nedostatky právní úpravy, lze konstatovat, ţe ve srovnání s rakouskou a německou právní úpravou, naše i slovenská právní úprava aţ nadmíru chrání postavení třetích osob. Rakouský insolvenční řád stanoví sice správci povinnost uvést u majetku třetí osoby poznámku o uplatněném nároku328, nicméně jiţ nestanoví správci vŧbec ţádnou vyrozumívací povinnost v duchu insolvenčního zákona. K uplatnění ţaloby však nestanoví ţádnou lhŧtu. Proto třetí osoba mŧţe poţadovat náhradu škody, jestliţe majetek v jejím vlastnictví byl jiţ zpeněţen. Učinit tak mŧţe pouze do doby, dokud plnění nebylo vyplaceno329. Německá právní úprava je obdobná rakouské s tím, ţe insolvenční řád ani správci neukládá učinit o uplatněných právech třetích osob poznámku330. V souvislosti se zápisem majetku třetích osob do majetkové podstaty vzniká správci nově v souladu s ust. § 224 odst. 1 IZ povinnost na ţádost třetí osoby vydat osvědčení o takovém soupisu. Insolvenční zákon zdŧrazňuje, ţe takové osvědčení musí obsahovat i dŧvod, pro který správce majetek do podstaty sepsal.
328
Dle ust. § 97 a) odst. 1 IO u věcí, u kterých existuje pochybnost, zda náleţí do podstaty, se zapisují do inventáře (rozuměj soupisu podstaty); nároky uplatněné třetími osobami se poznamenají. 329 Ust. § 44 IO. 330 Ust. § 47 a 48 InsO – tzv. Aussonderungsrecht.
120
5.1.2 Vyloučení mimo incidenční spor Insolvenční správce mŧţe sepsaný majetek dobrovolně ze soupisu vyřadit (vyškrtnout)331, jestliţe sám dojde k závěru (např. na základě nových informací získaných od osoby, která k majetku uplatňuje právo), ţe majetek do podstaty dluţníka nenáleţí. Rovněţ není vyloučeno, aby správce uzavřel s osobou uplatňující k sepsanému majetku nárok mimosoudní dohodu. Taková dohoda však nesmí de facto nahrazovat prodej majetku takové osobě, neboť takový postup je obcházením zákona. Prodej mimo draţbu mŧţe správce učinit pouze se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského orgánu332. I kdyby soud souhlas s takovým prodejem mimo draţbu udělil, nemŧţe udělit souhlas s prodejem mimo draţbu konkrétní osobě, neboť zpeněţení musí být především v zájmu věřitelŧ. Soud pouze určuje jakým zpŧsobem bude zpeněţování probíhat. Dohody, které nahrazují prodej mimo draţbu jsou však v praxi mezi správci časté s tím, ţe insolvenční soud se o uzavření takové dohody mnohdy dozví aţ při předloţení konečné zprávy správcem. Problémy, které v této souvislosti vznikaly v podobě absolutní neplatnosti takového právního úkonu správce insolvenční zákon odstraňuje, kdyţ dle ust. § 289 IZ jiţ mŧţe soud udělit souhlas k prodeji mimo draţbu dodatečně (smlouva nabývá účinnosti po udělení souhlasu). V takovém případě bude insolvenční soud zkoumat, zda postup insolvenčního správce sledoval prospěch majetkové podstaty. Souhlas s prodejem mimo draţbu (dohodou) konkrétní osobě však ani dle insolvenčního zákona dodatečně udělit nemŧţe. V souladu s ust. § 10 písm. b) IZ (dohlédací činnost soudu) nelze rovněţ vyloučit, ţe by insolvenční soud dal správci v rámci dohlédací činnosti závazný pokyn k vyloučení (vyřazení)333 majetku z podstaty, který náleţí třetí osobě. K uvedenému postupu v praxi dochází zřídka, neboť insolvenční soud většinou nedisponuje potřebnými informacemi k takovému rozhodnutí. Jelikoţ výzvu k podání vylučovací ţaloby jiţ soud nevyhotovuje
331
Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání uvedený pojem nezná. Praxe však s takovými pojmy pracuje. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2009, sp. zn. 29 Cdo 1490/2007 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXIX. 332 Ust. § 289 odst. 1 IZ. 333 Srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXIX. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, ve kterém Nejvyšší soud pouţívá pojmu vyloučení.
121
a vyrozumívací povinnost je přesunuta na správce, lze očekávat, ţe takových pokynŧ soudu bude napříště podstatně méně neţ při aplikaci ZKV. Jediným zdrojem informací pro soud je pouze soupis majetkové podstaty a zprávy insolvenčního správce, příp. sdělení třetích osob. Jestliţe však soud bude mít dostatečné podklady a bude zřejmé, ţe správce sepsal majetek neoprávněně (pŧjde např. o zřejmé bezdŧvodné obohacení na straně majetkové podstaty), je namístě, aby soud takový pokyn k vyloučení majetku vydal.334 Je-li však otázka sporná a závisí na dokazování je v rámci procesní opatrnosti vhodnější ponechat uvedenou spornou otázku na konkrétním řízení o předmětu sporu.
5.1.3 Vyloučení majetku na základě excindační ţaloby v incidenčním řízení 5.1.3.1 Předmět sporu Předmětem sporu o vyloučení majetku z podstaty jsou v souladu s ust. § 224 odst. 1, věta první IZ věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáleţejí dluţníku nebo jejichţ zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, ţe k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Insolvenční zákon předmět sporu v podstatě přebírá ze zákona o konkursu a vyrovnání s tím, ţe navíc jako předmět sporu označuje pohledávky. Pŧvodní znění ust. § 19 ZKV účinné do 30.4.2000 za předmět sporu označovalo pouze věci. Zákonem č. 105/2000 Sb. bylo ust. § 19 ZKV zpřesněno a doplněno o práva nebo jiné majetkové hodnoty. V dŧvodové zprávě k zák. č. 105/2000 Sb.335 je výslovně uvedeno, ţe
334
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, dle kterého za škodu zpŧsobenou třetí osobě tím, ţe konkursní soud bez dalšího nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k tomu, aby určitou věc vyloučil z majetku konkursní podstaty, mŧţe stát odpovídat jen tehdy, je-li tato nečinnost konkursního soudu ospravedlnitelná z pohledu skutečností, jeţ mu byly o sepsaném majetku známy. Samotná skutečnost, ţe bylo zahájeno řízení o vylučovací ţalobě ve smyslu ust. § 19 odst. 2 ZKV, nečinnost konkursního soudu neospravedlňuje. Podstatné je, zda nároky třetích osob, jeţ měly soupis vylučovat, byly natolik zřejmé, ţe nečinnost soudu nebyla nečinností odŧvodněnou. Taková situace nastává i tehdy, jestliţe konkursní soud zŧstane nečinným přesto, ţe ví nebo musí vědět o tom, ţe správce konkursní podstaty sepsal neoprávněně. 335 Dle důvodové zprávy k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 > rozšíření moţnosti postupu podle § 19 i u dalších majetkových poloţek podstaty (tj. u práv a jiných majetkových hodnot) je nezbytné vzhledem k dnešnímu omezenému právnímu pojetí ”věci”. Podle pŧvodní prvorepublikové právní úpravy, ze které dnešní ZKV stále vychází, pojem ”věc” v sobě zahrnoval vše včetně práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot. Dnešní právní řád vymezuje ”věc” podstatně úţeji (věci movité a nemovité). Toto omezení nelze výkladem překlenout, kdyţ současná právní teorie mezi sebou dŧsledně rozlišuje věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty.
122
„postup podle § 19 lze přitom aplikovat na jakoukoliv majetkovou položku podstaty (mimo pohledávek)“. Přitom ze stanoviska Nejvyššího soudu z roku 1998336 k tomuto ustanovení vyplývá, ţe Nejvyšší soud povaţuje za předmět sporu rovněţ pohledávky, kdyţ k ust. § 19 ZKV ve znění účinném do 20.4.2000 shrnuje, ţe „správce konkursní podstaty zařadí do soupisu konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty…“. „Zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty skutečně patří, mohou být ze soupisu vyloučeny…“ Insolvenční zákon tak napravuje omyl zákonodárce, kdyţ výslovně v ust. § 224 IZ pohledávky zmiňuje. Jestliţe pohledávka náleţí do podstaty dluţníka, není dŧvodu proč by třetí osoba nemohla uplatnit právo na vyloučení takové pohledávky, o níţ se domnívá, ţe je jejím věřitelem. Jinak je tomu v případě, kdy taková osoba pouze tvrdí, ţe není dluţníkem takové pohledávky337. Vyloučit na základě rozhodnutí insolvenčního soudu nelze rovněţ pohledávku, kterou dluţník jeho věřiteli postoupil k zajištění jeho pohledávky za dluţníkem. V takovém případě je totiţ namístě aplikace ust. § 298 a násl. IZ o uspokojení zajištěných věřitelŧ. Majetek, v tomto případě pohledávka dluţníka, který zajišťuje pohledávku věřitele za dluţníkem, tak bude zpeněţen v insolvenčním řízení a zajištěný věřitel postupem v souladu s ust. § 298 a násl. IZ z výtěţku zpeněţení uspokojen338. Předmětem sporu mŧţe být pouze majetek, který je individuálně určitelný. Rovněţ při aplikaci insolvenčního zákona je moţné nadále pouţít závěry Nejvyššího soudu týkající se této problematiky. Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, ţe „domoci se vyloučení peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka z titulu ochrany vlastnického práva by bylo možné pouze tehdy, pokud by předmětem vylučovací žaloby bylo vyloučení jednotlivě určitelných bankovek či mincí.“339
336
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXIX. 337 Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9.2.2011, č. j. KSBR 26 ICm 1212/2010- 53 ke sp. zn. KSBR 26 INS 9358/2009. 338 K tomu srov. mutatis mutandis rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.2004, č.j. 15 Cmo 193/2003 35, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2004, č. 8, poř.č. 657. 339 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.10.2009, č.j. 13 Cmo 2/2009- 32 ke sp. zn. KSOS 22 INS 2846/2008.
123
5.1.3.2 Charakter vylučovací žaloby Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání přímo pojem ţaloba na vyloučení, excindační ţaloba či vylučovací ţaloba nepouţívá. Termín vylučovací ţaloba znal např. zákon č. 161/1936 Sb., kterým se měnil zákon z roku 1881 o exekučním řízení.340 Občanský soudní řád zná pojem návrh na vyloučení.341. Při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání se objevily pochybnosti342 o tom, zda ţaloba podle ust. § 19 odst. 2 ZKV je skutečně ţalobou na vyloučení. Z ust. § 19 odst. 2 ZKV totiţ vŧbec nevyplývá, ţe by se ţalobou měla osoba, která uplatňuje, ţe majetek neměl být do soupisu zařazen, domáhat vyloučení takového majetku z podstaty. V ustanovení zákona se pouze konstatuje, ţe ţaloba má být podána proti správci a charakter ţaloby však vŧbec není uveden. Insolvenční zákon pochybnosti odstranil, kdyţ v ust. § 225 odst. 1 IZ výslovně stanoví, ţe osoby uvedené v tomto ustanovení, se mohou ţalobou domáhat rozhodnutí, ţe se tento majetek „vylučuje“ z majetkové podstaty K charakteru vylučovací ţaloby lze nadále vyuţít judikatorní závěry Nejvyššího soudu. „Vylučovací žaloba je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu (nyní insolvenčního řízení) konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.“343 Účelem vylučovací ţaloby je přezkoumání správnosti postupu správce, který do podstaty přes předchozí či následný nesouhlas určité osoby sepíše určitou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu.344 Podstatou vylučovací ţaloby je závazným zpŧsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat
340
BARTOŠ, A. Konkursní podstata. Konkursní noviny. 2001, č. 19, s. 11. Dle ust. § 267 odst. 1 o.s.ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vŧči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. 342 Srov. BARTOŠ, A. Konkursní podstata. Konkursní noviny. 2001, č. 19, s. 11. 343 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005. 344 KOZÁK, J. Prŧvodce konkursním řízením: Přezkumné jednání a incidenční spory: praktická příručka. Právní rádce. 2004, č. 7, s. XI. 341
124
oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby, které soupis tohoto majetku vylučuje.345 Spor o vyloučení majetku z podstaty náleţí do kategorie „sporů, jimiž se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty.“346
347
Ţaloba na vyloučení majetku z podstaty je ţalobou
určovací, jejímţ cílem však není určení vlastnictví k majetku, ale skutečnost, ţe majetek do podstaty nenáleţí. Petit takové ţaloby pak musí znít, tak, ţe se věc, právo nebo jiná majetková hodnota vylučuje, nikoli tak, ţe správce je povinen majetek vyloučit348. Z dikce ust. § 225 odst. 1 IZ vyplývá, ţe i dle insolvenčního zákona se jedná o určovací ţalobu (srov. „osoby se mohou žalobou domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty dlužníka“). Jestliţe insolvenční správce sepíše majetek do podstaty, ztrácí tímto soupisem vlastník pouze právo disponovat s majetkem zapsaným v soupisu podstaty, nikoliv však jeho vlastnické právo. Právní teorie i soudní praxe proto nevylučuje souběh vylučovací ţaloby a ţaloby na určení vlastnického práva. Ţalobou na určení vlastnického práva však ţalobce nedosáhne vyloučení majetku z podstaty349. Dle rakouské právní teorie je smyslem práva na vyloučení majetku z podstaty (tzv. Aussonderungsrecht), aby součástí majetkové podstaty byl majetek, který skutečně náleţí dluţníkovi350. Majetek zjištěný insolvenčním správcem na počátku řízení – ideální podstata (Istmasse) zpravidla totiţ neodpovídá reálné majetkové podstatě (Sollmasse), protoţe majetek náleţející do majetkové podstaty se buď nalézá u třetích osob, nebo k němu třetí osoby uplatňují nároky. Je proto úkolem insolvenčního správce, aby přetvořil ideální podstatu na reálnou podstatu, s tím, ţe majetek, který do podstaty nenáleţí musí být vyloučen351.
345
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002 a nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2005 sp. zn. I. ÚS 69/04. 346 K charakteru incidenčních sporŧ dále srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2007, sp. zn. Opjn 8/2006 a nález Ústavního soudu I. ÚS 69/04 ze dne 13.4.2005. 347 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004. 348 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006 sp. zn. 29 Odo 1063/2004, který je mutatis mutandis pouţitelný i pro insolvenční řízení, dle kterého ţalobní petit, jímţ se ţalobce domáhal toho, aby správkyně konkursní podstaty „byla povinna vyloučit“ označenou věc ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, neodpovídá charakteru vylučovací ţaloby, jeţ je ţalobou určovací (v souladu s tím, je ţalobní ţádost o vydání rozhodnutí, jímţ se označená věc, právo nebo jiná majetková hodnota, „vylučuje“ ze soupisu majetku konkursní podstaty označeného úpadce). 349 Srov. odŧvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002. 350 Rakouská právní úprava neobsahuje obdobu ust. § 27 odst. 5 ZKV a do majetkové podstaty tak náleţí vţdy pouze majetek dluţníka, majetek třetích osob náleţí do podstaty pouze do doby neţ je ve sporu o vyloučení takového majetku zjištěno komu skutečně náleţí 351 Srov. odŧvodnění rozhodnutí OGH ze dne 10.7.2008, sp. zn. 8 Ob 131/07h.
125
K projednání ţaloby na vyloučení dochází odlišně od ZKV s odkazem na rychlost řízení v rámci reţimu insolvenčního řízení, s tím ţe pro toto řízení platí zvláštnosti uvedené zejm. v ust. § 160 aţ 164 IZ. V ostatním v souladu s ust. § 7 odst. 1 IZ platí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Německá i rakouská právní úprava je odlišná, kdyţ se právo na vyloučení (tzv. Aussonderungsrecht) uplatňuje podle obecných předpisů mimo insolvenční řízení352. Rovněţ dle ust. § 88 odst. 1 písm. i) zák. č. 99/1963 Z.z., občansky súdný porádok, je sice k řízení o vyloučení majetku z podstaty příslušný soud, na kterém probíhá konkursní řízení353, avšak ZKR procesní pravidla neobsahuje354. Insolvenční zákon v ust. § 159 odst. 1 písm. b) IZ na rozdíl od úpravy obsaţené v ZKV spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty výslovně označuje za tzv. incidenční spor355. 5.1.3.3 Předpoklady za nichž lze vyhovět žalobě na vyloučení majetku z podstaty Jelikoţ řízení o vyloučení majetku z podstaty je incidenčním řízením, platí o pravomoci, věcné příslušnosti a místní příslušnosti totéţ co pro řízení o odpŧrčí ţalobě (viz pododdíl 2.3.2.3) s tím, ţe soudní poplatek činí za kaţdou nemovitost 5.000,- Kč, za kaţdý podnik 15.000,- Kč, o jejichţ vyloučení se jedná a v případě vyloučení jiného majetku 2.000,- Kč356. Pokud však bude ţalobcem, který uplatňuje k majetku právo insolvenční správce či dluţník jako osoba s dispozičními oprávněními, jsou od poplatku osvobozeni357. Nárok na vyloučení z podstaty lze uplatnit pouze ţalobou na vyloučení v souladu s ust. § 225 odst. 2 IZ, nikoliv přihláškou358.
352
Srov. ust. § 47 InsO, dle kterého nárok na vyloučení majetku z podstaty se určuje podle zákonŧ které platí mimo insolvenční řízení a ust. § 44 IO, dle kterého věcné nebo osobní právo na vyloučení majetku z podstaty ze uplatňuje podle obecných právních předpisŧ. Dle právní věty rozhodnutí OGH ze dne 7.5.1981, sp. zn. 7 Ob 606/81 nezávislost nárokŧ na vyloučení majetku z podstaty dle ust. § 44 odst. 1 KO (nyní IO) na konkursním řízení znamená, ţe řízení ve kterých je právo na vyloučení majetku z podstaty uplatňováno, nejsou konkursním řízením dotčena…. 353 s výjimkou ţaloby na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelŧ 354 Dle ust. § 196 ZKR (pouţití občanského soudního řádu, sedmá část – procesní ustanovení) jestliţe tento zákon nestanoví něco jiného, na zahájení konkursního řízení, na konkursní jednání, na zahájení restrukturalizačního řízení a jednání o oddluţení se přiměřeně pouţijí ustanovení občanského soudního řádu. 355 Uvedený pojem byl však v praxi běţně pouţíván, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2005, sp. zn. I. ÚS 69/04. 356 poloţka 4, bod 1 a 3 Sazebníku poplatkŧ, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen ZoSP). 357 Ust. § 11 odst. 2 písm. q) ZoSP. 358 Srov. obdobně rozhodnutí OGH ze dne 23.11.2006, sp. zn. 8 Ob 128/06s, dle kterého v konkursu mohou být přihlášeny pouze konkursní pohledávky, nikoliv nároky na vyloučení majetku z podstaty. Totéţ platí pro nárok na vydání náhradního plnění.
126
K předpokladŧm, za nichţ soud mŧţe vyhovět ţalobě na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty (excindační ţalobě) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu359 360, jehoţ závěry lze s nutnými obměnami (především jazykovými) pouţít i v rámci insolvenčního řízení, 361 patří ţe: věc byla insolvenčním správcem vskutku pojata do soupisu majetkové podstaty, excindační ţaloba podaná osobou odlišnou od dluţníka nejpozději posledního dne lhŧty určené této osobě k podání ţaloby,
došla
soudu
ţalovaným je insolvenční správce, v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (zjištěním úpadku, prohlášením konkursu, schválením oddluţení zpeněţením majetkové podstaty) a věc je nadále sepsána v majetkové podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku správcem vyloučena), osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, ţe věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrţ i to, ţe právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetkové podstaty, svědčí jí362. Jedním ze základních předpokladŧ za nichţ lze ţalobě na vyloučení vyhovět je skutečnost, ţe majetek jehoţ se týká vylučovací ţaloba je sepsán v majetkové podstatě dluţníka363. Ţalobce tak nikdy nemŧţe ve sporu uspět jestliţe správce majetek dobrovolně z podstaty vyřadil, event. na základě mimosoudní dohody nebo došlo-li jiţ ke zpeněţení majetku. Jestliţe insolvenční správce (ať uţ z jakéhokoli dŧvodu) majetek v prŧběhu řízení o vyloučení z podstaty vyškrtne a následně opět sepíše, bude insolvenční soud postupovat přiměřeně podle ust. § 154 o.s.ř. Pro rozhodnutí „je určující, že předpoklady takového
359
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2002. V rozhodnutí Okresního soudu v Ţilině ze dne 10.11.2009, sp. zn. 26 Cbi 2/2006 soud vychází rovněţ z uvedených předpokladŧ za nichţ lze vyhovět vylučovací ţalobě formulovaných Nejvyšším soudu České republiky. 361 Např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.4.2010 č.j. 40 ICm 1909/2010-46 ke sp. zn. KSPH 40 INS 5431/2009. 362 Srov. závěry Nejvyššího soud k aplikaci ZKV v rozsudku ze dne 28.2.2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2002, č. 4, poř. č. 71. 363 Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003 skutečnost, ţe majetek, jehoţ se týká vylučovací ţaloby vŧbec nebyl nebo ke dni rozhodnutí soudu o této ţalobě jiţ není sepsán v konkursní podstatě úpadce, je dŧvodem k zamítnutí takové ţaloby. 360
127
soupisu nastaly nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě“.364 Jestliţe však právní dŧvod soupisu majetku odpadne a insolvenční správce majetek dobrovolně z podstaty nevyškrtne, bude ve sporu o vyloučení z podstaty úspěšná osoba, která tvrdí, ţe majetek neměl být do soupisu zařazen.365 Jestliţe majetek opustil majetkovou podstatu a tím i její soupis (např. v dŧsledku zpeněţení majetku dle ust. § 225 odst. 4 IZ při odvracení hrozící škody, k pochybnostem o soupisu dojde aţ po zpeněţení majetku, event. na základě liknavého přístupu správce), nelze jiţ ţalovat na vyloučení majetku z podstaty. Je to dŧvodem k zamítnutí ţaloby na vyloučení tohoto majetku z podstaty, neboť odpadl předmět sporu. Insolvenční zákon v této souvislosti opět přebírá závěry právní teorie a soudní praxe, přijaté v souvislosti s aplikací ZKV, kdyţ v souladu s ust. § 225 odst. 6 IZ má vlastník věci (správně majetku)366, která neměla být pojata do soupisu právo na vydání výtěžku zpeněžení. Jestliţe došlo ke zpeněţení v dŧsledku pochybení insolvenčního správce, má taková osoba rovněţ nárok na náhradu škody, kdyţ zákon stanoví, ţe právo na náhradu škody není dotčeno. V takovém případě má vlastník takového majetku k dispozici opět ţalobu na vyloučení – v tomto případě na vyloučení výtěţku zpeněţení367. Nejvyšší soud368 v případě zpeněţení majetku, o němţ nevyšlo před jeho zpeněţením najevo, ţe je zde osoba, která k tomuto majetku uplatňuje právo vylučující soupis judikoval, ţe ten kdo tvrdí, ţe má k majetku zahrnutému do soupisu podstaty a posléze i zpeněţenému právo vylučující zahrnutí majetku do podstaty a zároveň mu dosud neuplynula propadná lhůta k podání vylučovací ţaloby, mŧţe podat ţalobu na vyloučení náhradního peněţitého plnění získaného správcem za zpeněţený majetek. Rovněţ dle insolvenčního zákona nadále platí, ţe ţalovat na vydání výtěţku zpeněţení bude moţné pouze tehdy, pokud ţalobce ţalobu na vyloučení majetku, který následně podstatu opustil, podal ve lhŧtě určené v ust. § 225 odst. 2 IZ. Pokud totiţ ţalobu v uvedené lhŧtě nepodá, nastává nevyvratitelná právní domněnka správnosti soupisu
364
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001 ţaloba o vyloučení majetku z konkursní podstaty, mŧţe být úspěšná i v případě, ţe právní dŧvod soupisu později odpadl (ke dni rozhodnutí soudu o této ţalobě existoval. 366 Insolvenční zákon v ust. § 225 odst. 6 IZ hovoří pouze o věci. S jistotou lze tvrdit, ţe jde o legislativní chybu, kdyţ zpeněţit lze rovněţ pohledávku i jinou majetkovou hodnotu. V ostatních odstavcích zmíněného ustanovení zákon pouţívá širší pojem „majetek“. 367 Srov. STEINER, V. Zákon o konkursu a vyrovnání:komentář. 1. vyd. Praha: Linde, 1995. s. 122 – 123. 368 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002. 365
128
a z logiky věci plyne, ţe ţalobce jiţ nemŧţe ţalovat na vydání výtěţku zpeněţení takové věci. Pokud se jedná o situaci řešenou Nejvyšším soudem, takové osobě lhŧta k podání ţaloby uplynout nemŧţe, neboť k pochybnostem o soupisu dojde aţ po zpeněţení takového majetku. Insolvenční zákon jiţ neřeší situaci, pokud jiţ výtěţek zpeněţení opustil majetkovou podstatu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, ţe jestliţe došlo k situaci, kdy se jiţ výtěţek zpeněţení v podstatě nenachází „může ten kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení majetku zahrnutého do podstaty byl vyplacen neprávem, podat vůči osobám, mezi které byl tento výtěžek rozdělen, tzv. žalobu z lepšího práva“. Závěr Nejvyššího soudu je odŧvodněn především povahou vylučovací ţaloby jako ţaloby procesní, jejímţ prostřednictvím se vymezuje příslušnost určitého majetku k podstatě pouze pro dobu probíhajícího insolvenčního řízení. Uvedená osoba má moţnost podat tzv. ţalobu lepšího práva, protoţe jí podle hmotného práva svědčí lepší právo neţ měl k majetku dluţník. Z uvedeného dŧvodu nemá na takový spor vliv výsledek sporu o vyloučení majetku z podstaty369. Účinky soupisu pominou rovněţ v dŧsledku zrušení rozhodnutí o tom, ţe dluţník je v úpadku370. Jestliţe v dŧsledku nového rozhodnutí o úpadku bude proveden správcem nový soupis, je to dŧvodem k podání nové vylučovací ţaloby. V souladu s ust. § 225 odst. 1 IZ je osobou oprávněnou k podání vylučovací ţaloby osoba, která tvrdí, ţe označený majetek neměl být do soupisu zahrnut, proto, ţe to vylučuje její právo k majetku nebo ţe je tu jiný dŧvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu. Osoba, která uplatňuje, ţe věc neměla být do soupisu zařazena, je oprávněna (legitimována) podat vylučovací ţalobu jiţ na základě toho, ţe věc byla správcem pojata do soupisu majetku patřícího do majetkové podstaty371. Legitimace k vylučovací ţalobě je dána jiţ tím, ţe věc byla správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. Podmínkou tak není např.
369
srov. odŧvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 29 Odo 378/2006, podle kterého účinky soupisu zrušením rozhodnutí o prohlášení konkursu pominuly; byl-li po novém prohlášení konkursu proveden „nový“ soupis, pak je to dŧvod k nové vylučovací ţalobě, aniţ by rozhodnutí v pŧvodní věci představovalo překáţku ve smyslu ust. § 159a o.s.ř. 371 Mutatis mutandis závěry Nejvyššího soudu ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, bod XXIX. 370
129
zapsání skutečnosti o tom, ţe taková osoba uplatňuje takové právo do soupisu správcem poznámkou či výzva správce takové osobě. V souladu s ust. § 160 odst. 4 IZ jestliţe ţalobu podá osoba neoprávněná, insolvenční soud ţalobu bez dalšího odmítne. Insolvenční zákon v zájmu urychlení řízení na místě, kde by dle občanského soudního řádu následovalo zamítnutí ţaloby (a jako tomu bylo doposud u incidenčních sporŧ dle ZKV) umoţňuje pouze procesní odmítnutí bez pouţití ust. § 43 o.s.ř. Insolvenční soud tak odmítne především ţalobu osoby, která tvrdí jiné skutečnosti, neţ-li to, ţe majetek neměl být do soupisu zahrnut, proto, ţe to vylučuje její právo k majetku nebo ţe je tu jiný dŧvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu. Insolvenční soud tak odmítne např. ţalobu osoby, která tvrdí pouze, ţe vylučovací ţalobu podala na základě vyrozumění správce372. Insolvenční soud rovněţ odmítne žalobu dlužníka. Jak judikoval Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí k předpokladŧm za nichţ lze vyhovět ţalobě na vyloučení majetku z podstaty patří mj. to, ţe ţalobu podala osoba odlišná od dluţníka. Nejvyšší soud vychází z letitého chápání vylučovací ţaloby v praxi i teorii jako procesního nástroje, jehoţ prostřednictvím vede podstata (představovaná příslušným správcem majetku) k níţ byl příslušný majetek přičleněn coby majetek dluţníkŧv spor s osobou, jeţ si na tento majetek činí nárok, proto, ţe dluţníku nenáleţí373. V odborné literatuře k zákonu o konkursu a vrovnání374 lze nalézt názor podle, kterého je moţné, aby ţalobu podal „úpadce“. Hlavním dŧvodem pro takové, přesvědčení je však skutečnost, ţe dluţník nemá ţádnou procesní obranu v případě, zahrnutí majetku do podstaty, jehoţ se nemŧţe týkat výkon rozhodnutí. Uvedený dŧvod jako argumentaci jiţ nelze dle insolvenčního zákona pouţít, neboť insolvenční zákon jiţ dluţníku takovou obranu v souladu s ust. § 226 IZ poskytuje (viz oddíl 5.2.1). Dluţník tak nemŧţe být nikdy ve sporu aktivně legitimován. Dalším typickým příkladem kdy vylučovací ţaloba bude odmítnuta je situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do podstaty dluţníka domáhá dlužníkův dlužník, nikoliv osoba, která tvrdí, ţe je jeho věřitelem. V takovém případě je aktivně legitimován insolvenční správce ve sporu o zaplacení takové pohledávky, pokud nedojde k mimosoudní dohodě, resp. k zaplacení takové pohledávky dluţníkovým dluţníkem. „Dlužník má totiž
372
Srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 , sp. zn. 29 Odo 399/2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007. 374 ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící: komentář. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. s. 545. 373
130
(stejně jako by konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky.“375 Osobou oprávněnou k podání ţaloby v případě střetu dvou a více konkursů, resp. střetu dvou a více majetkových podstat je správce, který byl v soupisu majetku předstižen. Jak uzavřel Nejvyšší soud376 práva a povinnosti spojené se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci, který majetek sepsal jako první. Nejvyšší soud vychází z toho, ţe právo podat ţalobu zákon o konkursu a vyrovnání (stejně jako insolvenční zákon) nijak neomezuje – ţalobu tak lze podat bez zřetele k tomu, kdo je skutečným vlastníkem a rovněţ bez ohledu na to, ţe na osobu, která takové právo uplatňuje byl prohlášen konkurs. Datum prohlášení konkursu ani vztah dluţníka k věci nejsou rozhodné. Soupis majetku do podstaty správcem jako druhým v pořadí nemá ţádný dopad do poměrŧ insolvenčního správce, který majetek sepsal jako první. Řízení o vyloučení by v takovém případě bylo nadbytečné, neboť „rozhodnutím soudu, jímž by bylo takové žalobě vyhověno, by se totiž na obsahu a rozsahu jeho práv a povinností k věcem sepsaným do podstaty ničeho neměnilo.“377 Insolvenční soud však neodmítne ţalobu osoby uplatňující nárok na vyloučení v případě, kdy v době od podání návrhu ţalobcem do rozhodnutí soudu, byl na majetek žalobce prohlášen konkurs. Řízení o vylučovací ţalobě se prohlášením konkursu na majetek ţalobce (bez ohledu na ust. § 263 odst. 1 IZ378
379
) nepřerušuje. Účastníkem se bez dalšího
stává insolvenční správce. Uvedený závěr učinil Nejvyšší soud380 jiţ k aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání a lze jej uplatnit s ohledem na obdobné účinky konkursu381 (prohlášením konkursu se správce stává osobou s dispozičními oprávněními) i nyní382.
375
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. 29 Odo 305/2006. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, publikovaného v časopise Soudní judikatura. 2005, č. 7, poř. č. 559 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 2086/2000 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 27/2003. 377 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura. 2005, č. 7, s. 559. 378 Dle ust. § 263 odst. 1 IZ není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichţ účastníkem je dluţník. 379 Srov. stejně ust. § 14 odst. 1 písm. d) ZKV. 380 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.3.2009, sp. zn. 29 Odo 674/2006. 381 Srov. ust. § 14 odst. 1 písm. a) ZKV. 382 Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008. 376
131
Zákon o konkursu a vyrovnání od počátku jeho účinnosti povaţoval za pasivně legitimovaného správce konkursní podstaty. S účinností zákona č. 105/2000 Sb. však za pasivně legitimovanou určil konkursní podstatu. Návrh novely zákona totiţ pŧvodně počítal s tím, ţe konkursní podstata bude nadána právní subjektivitou (k tomu viz podkapitola 2.1)383. Uvedený nedostatek byl odstraněn zák. č. 370/2000 Sb., který označil jako ţalovaného správce konkursní podstaty. Rovněţ dle ust. § 225 odst. 2 IZ platí, ţe ţaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci. Jestliţe ţalobce podá vylučovací ţalobu proti jiné osobě, neţ-li insolvenčnímu správci, např. proti dluţníkovi, soud ţalobu zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Jak uzavřel Nejvyšší soud, je-li ve věci ţalován někdo, kdo není nositelem vymáhané povinnosti (zde dluţník), nejde o vadu podání zhojitelnou postupem podle § 43 o. s. ř., nýbrţ o dŧvod k zamítnutí ţaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace ţalovaného ve sporu384. Jestliţe dojde ke změně v osobě insolvenčního správce, nemá tato změna na řízení o vylučovací ţalobě ţádný vliv. Nový insolvenční správce nastoupí na místo dosavadního insolvenčního správce. Insolvenční soud bude automaticky pokračovat s novým insolvenčním správcem385. Pokud v prŧběhu řízení o vylučovací ţalobě insolvenční správce ztratí svá dispoziční oprávnění (zrušení konkursu, zrušení schváleného oddluţení zpeněţením majetkové podstaty), nastupuje bez dalšího na jeho místo opět dluţník. Insolvenční soud takové řízení v souladu s ust. § 104 odst. 1 IZ zastaví, neboť uvedenou překáţku řízení – skutečnost, ţe ţalovaným je dluţník, nikoliv insolvenční správce (srov. ust. § 225 odst. 2 IZ) a v dŧsledku uvedeného se tak nejedná o incidenční spor („spor vyvolaný konkursem – tj. spor, k němuž by, nebýt konkursu, nedošlo“386), jiţ nelze odstranit. Podmínky pro projednání a rozhodnutí sporu o vyloučení ţaloby nejsou dány ani v případě, ţe odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení konkursu a věc vrátí 383
Dle důvodové zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 > k ust. § 19 ZKV nutnost podat ţalobu na vyloučení z podstaty proti podstatě vyplývá z právní subjektivity podstaty samé 384 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura. 2000, č. 4, s. 43. 385 KRČMÁŘ, Z. Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“: 2. část III. Spory vyvolané konkursem. Justiční Praxe. 2002, č. 6, s. 340. 386 bod XXV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
132
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odlišně je tomu v případě „pominutí účinků prohlášení konkursu“ v prŧběhu dovolacího řízení o vylučovací ţalobě. Nejvyšší soud v takovém případě jednal místo se správcem nadále s dluţníkem387. Ţaloba na vyloučení majetku z podstaty musí být podána ve lhŧtě určené insolvenčním zákonem. Insolvenční zákon nově oproti právní úpravě obsaţené v ZKV výslovně v ust. § 225 odst. 2 IZ stanovil lhŧtu k podání vylučovací ţaloby, a to lhŧtu 30 dnŧ ode dne, kdy osobě, která tvrdí, ţe majetek neměl být do soupisu zahrnut, bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuţ uplatňuje právo. Do zákona tak vtělil běţnou praxi, kdy soudy prvního stupně ve výzvě k podání vylučovací ţaloby dle ust. § 19 odst. 2 ZKV nejčastěji ukládaly k podání ţaloby právě lhŧtu 30 dnŧ. Stanovení lhŧty přímo v zákoně je na místě, neboť uvedená lhŧta nyní platí pro všechny subjekty stejně a nezáleţí jiţ na úvaze soudu, resp. nyní insolvenčního správce. Insolvenční zákon rovněţ přebírá závěry ustálené judikatury o charakteru lhůty. Pochybnosti ohledně charakteru lhŧty vznikaly především s ohledem na skutečnost, ţe lhŧtu k podání ţaloby stanovil svým rozhodnutím soud.388 V ust. § 225 odst. 2, poslední věta, IZ je výslovně stanoveno, ţe lhŧta je zachována, dojde-li ţaloba nejpozději posledního dne lhŧty insolvenčnímu soudu. Jedná se tedy nadále o lhŧtu hmotněprávní389. Jestliţe je ţaloba podána opožděně, insolvenční soud ji pro opoţděnost shodně jako ţalobu podanou neoprávněnou osobou odmítne, aniţ by rozhodoval ve věci samé. Insolvenční zákon výslovně stanoví jako dŧsledek neuplatnění ţaloby v uvedené lhŧtě v souladu s ust. § 225 odst. 3 IZ nevyvratitelnou právní domněnku, ţe označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Opět téměř doslovně přebírá insolvenční zákon závěry judikatorní činnosti Nejvyššího soudu k zákonu o konkursu a vyrovnání390. Současně 387
Srov. obdobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2005, sp. zn. 29 Odo 741/2003 k zachování lhŧty k podání ţaloby o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce (§ 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) je nezbytné, aby ţaloba nejpozději posledního dne lhŧty došla soudu; na tom nic nemění skutečnost, ţe délku lhŧty vymezuje svým rozhodnutím soud. 389 Nejde o lhŧtou určenou k procesnímu úkonu příslušné osoby v konkursním řízení, nýbrţ o lhŧtu pro uplatnění práva u soudu, to jest o lhŧtu hmotněprávní. Srov. bod XXIX Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ, jakoţ i odŧvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 44/2002 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2005, sp. zn. 29 Odo 741/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2005, č. 4, poř. č. 306. 390 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, dle kterého marné uplynutí lhŧty má za následek nevyvratitelnou právní domněnku, ţe věc byla pojata do soupisu oprávněně, a ţe tedy mŧţe být bez ohledu na pŧvodní pochybnosti, zda patří do podstaty jako součást majetkové podstaty zpeněţena 388
133
insolvenční zákon v ust. § 83 IZ stanoví, ţe prominutí zmeškání lhŧty v insolvenčním řízení není přípustné. Jestliţe však ţalobce podá ţalobu předčasně, tj. ještě před tím, neţ byl insolvenčním správcem o soupisu vyrozuměn, lze nadále pouţít mutatis mutandis závěry učiněné Nejvyšším soudem o tom, ţe osoba, která tvrdí, ţe majetek neměl být do soupisu zařazen mŧţe vylučovací ţalobu podat bez ohledu na to, zda bylo osobě v souladu s ust. § 225 odst. 2 IZ doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuţ uplatňuje právo. Legitimace k podání ţaloby je totiţ dána jiţ tím, ţe majetek byl zapsán do soupisu majetkové podstaty
391
. Negativum uvedené právní úpravy spočívá v tom, ţe stejně jako dle
zákona o konkursu a vyrovnání, lhŧta nepřestane běţet tomu, kdo ţalobu podá bez vyrozumění správce nebo na základě neurčitého či nesrozumitelného vyrozumění, či na základě vyrozumění, které nebylo řádně doručeno (viz podkapitola 4.2). Pokud tedy, třetí osoba podá vylučovací ţalobu proti správci aniţ by jí začala běţet lhŧta k podání ţaloby, mŧţe po ukončení řízení (např. odmítnutím, zastavením řízení), podat ţalobu znovu. Tím mŧţe dojít k zbytečným prŧtahŧm v řízení. Taková osoba mŧţe ţalobu vzít zpět a „manipulovat s řízením způsobem, jenž zabrání zpeněžení sepsaného majetku“392, neboť insolvenční správce nemŧţe po dobu sporu přistoupit ke zpeněţení majetku. Jestliţe jiţ byla podána vylučovací ţaloba, měl by správce (stejně jako to dosud v praxi činily soudy) za účelem zastavení běhu lhŧty uvedené v ust. § 225 odst. 1 IZ, která běţí aţ od doručení vyrozumění správci, vyrozumění vyhotovit a osobě, která uplatňuje, ţe majetek neměl být do soupisu zařazen, doručit. 5.1.3.4 Důsledky úspěšné vylučovací žaloby Jestliţe bude ţalobce s ţalobou ve sporu úspěšný, insolvenční správce je po právní moci takového rozhodnutí povinen věc vyškrtnout393 ze soupisu majetkové podstaty. Jestliţe insolvenční správce nesplní vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové
391
Uvedený závěr byl učiněn jiţ v bodu XXIX. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ a rovněţ v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, dle kterého platí také, ţe osoba, která tvrdí, ţe věc, právo nebo jiná majetková hodnota do konkursní podstaty nepatří, mŧţe podat vylučovací ţalobu bez ohledu na to, zda k jejímu podání byla konkursním soudem vyzvána. 392 KRČMÁŘ, Z. Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“: 2. část III. Spory vyvolané konkursem. Justiční Praxe. 2002, č. 6, s. 341. 393 K vyloučení totiţ dochází jiţ pravomocným rozhodnutím soudu. Výrok zní ze soupisu se vylučuje.
134
podstaty je to dŧvodem pro jeho zproštění394. Teprve v dŧsledku vyškrtnutí sporného majetku ze soupisu dochází k přechodu dispozičních oprávnění na ţalobce. Insolvenční správce je povinen majetek vyloučený z majetkové podstaty vydat ţalobci. Dále je povinen vydat ţalobci rovněţ bezdŧvodné obohacení v reţimu pohledávek za podstatou395. Typickým příkladem bude nájemné, které v prŧběhu sporu správce inkasoval. „Pro rozsah těchto nároků bude významné, zda užitky z bezdůvodného obohacení byly nabyty v dobré víře“.396 Insolvenční správce bude v dobré víře týkající se soupisu majetku do podstaty např. v situaci, kdy majetek do soupisu zapsal na základě pravomocného rozsudku určujícího vlastnictví k takovému majetku s tím, ţe pravomocný rozsudek byl dovolacím soudem zrušen397. Dále v dŧsledku úspěšné ţaloby jiţ jednou vyloučený majetek nemŧţe správce znovu sepsat do podstaty, neboť v případném sporu o vyloučení opětovně sepsaného majetku, by nemohl být úspěšný, kdyţ zde platí zásada rei iudicata. Významným dŧsledkem je rovněţ změna v rozsahu majetkové podstaty, resp. k jejímu zúţení.
5.2 Vynětí z majetkové podstaty Insolvenční zákon zavádí nově pojem vynětí z majetkové podstaty. Jak vyplývá z dŧvodové zprávy k ust. § 226 IZ k odlišnému pojmosloví dochází proto, aby jasným a určitým zpŧsobem byl zřejmý rozdíl mezi vyloučení majetku z podstaty na základě excindační ţaloby, resp. incidenčního sporu a mezi vynětím, které se děje v rámci insolvenčního řízení. Vynětí dle ust. § 227 IZ v zásadě odpovídá ust. § 27 odst. 6 ZKV o vyloučení nedobytného majetku, který nebylo moţno prodat. Ust. § 226 IZ je však naprosto novým institutem, který zákon o konkursu a vyrovnání nezná.
394
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.5.2011, č.j. 1 VSPH 552/2011-B-31 ke sp. zn. KSLB 57 INS 12631/2010. 395 Srov. ust. § 169 odst. 1 písm. f) IZ (pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou). 396 KRČMÁŘ, Z. Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“: 2. část III. Spory vyvolané konkursem. Justiční Praxe. 2002, č. 6, s. 342 a 343. 397 Srov. MLEJNKOVÁ, I. Poradna konkursních novin Nemovitosti byly zapsány do podstaty na základě pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, ţe vlastníkem je úpadce. K dovolání ţalobce Nejvyšší soud rozsudek zrušil. Mezitím bylo na základě excindační ţaloby téhoţ ţalobce pravomocně rozhodnuto o vyloučení předmětných nemovitostí z podstaty úpadce. Nemovitosti přitom byly v konkurzní podstatě několik let a za tu dobu z nich byl získán vysoký zisk. Je správce povinen tento zisk vydat vlastníkovi nemovitostí anebo byl v „dobré víře“ a proto tento zisk zŧstává v podstatě? Konkursní noviny.2007, č. 5, s. 1 a 3.
135
5.2.1 Vynětí dle ust. § 226 IZ I kdyţ je okruh věcí, které nepatří do majetkové podstaty dluţníka stanoven zákonem (ust. § 207 a 208 IZ), mŧţe dojít k situaci, kdy bude na dluţníkovi, aby se domáhal toho, ţe konkrétní majetek do podstaty nenáleţí a poţádal o jeho vynětí. Insolvenční zákon posiluje nově postavení dluţníka, který se mŧţe domáhat vynětí majetku z podstaty postupem dle ust. § 226 IZ. K podání návrhu dle ust. § 226 IZ je však oprávněn pouze dluţník. Osoby odlišné od dluţníka (např. jeho manţelka) mohou uplatnit svŧj nesouhlas se zařazením majetku do soupisu pouze ţalobou na vyloučení za majetkové podstaty398. Naproti tomu dluţník nemůže svŧj nesouhlas se zařazením majetku do podstaty uplatnit jiným postupem, neţ-li postupem dle ust. § 226 IZ (viz pododdíl 5.1.3). Dluţník rovněţ není oprávněn domáhat se nařízení předběţného opatření, kterým by bylo zasahováno do zpeněţování majetku v podstatě. Jestliţe má za to, ţe majetek do podstaty nepatří, musí poţádat o jeho vynětí.399 Dluţník mŧţe uplatnit vynětí majetku z podstaty ve vyjmenovaných případech. Předmětem vynětí tak je majetek, který do podstaty nepatří: majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (ust. § 207 IZ), příjmy dluţníka které přesahují výši stanovenou právními předpisy (ust. § 207 IZ), majetek, kterým lze nakládat pouze dle zvláštního právního předpisu (ust. § 208 IZ). V praxi se lze setkat ponejvíce s návrhy dluţníka na vynětí z podstaty majetku, který dle jeho názoru nelze postihnout výkonem rozhodnutí, neboť jej nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolŧ (srov. ust. § 322 odst. 1 o.s.ř.). Motivace dluţníkŧ tak jsou především jejich základní potřeby. To, zda konkrétní věc lze či nikoliv povaţovat za věc nepodléhající výkonu rozhodnutí, je vţdy otázkou posouzení skutkových okolností se skutečnostmi předvídanými v ust. § 322 odst. 1 o.s.ř. ve vazbě na odst. 2 o.s.ř.400 Rozhodujícími faktory tak zejména jsou zdravotní stav dluţníka a jeho rodiny, počet vyţivovaných osob a jejich věk, u dětí jakou
398
Srov. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2009, č.j. 3 VSOL 78/2009-B-101, ke sp. zn. KSBR 27 INS 2155/2008. 399 Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2011, č.j. 2 VSPH 218/2011-B-31, ke sp. zn. KSCB 28 INS 3821/2009. 400 Viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.10.2005, sp. zn. 10 Co 932/2004.
136
školu navštěvují a co potřebují ke studiu, moţnosti dopravy do zaměstnání atd. Jestliţe však správce sepíše do podstaty věci, které zcela jistě výkonu rozhodnutí nepodléhají a jde tak de facto o omyl správce, měl by insolvenční soud v rámci výkonu své dohlédací činnosti udělit správci pokyn k jeho vyloučení. V takovém případě je postup dle ust. § 226 IZ nadbytečný. V insolvenčním zákoně je velice podrobně upraven: postup dluţníka při podání návrhu na vynětí, postup správce při vyřizování návrhu dluţníka, a rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu na vynětí.
návrh dluţníka na vynětí z majetkové podstaty dle ust. § 226 IZ
opoţděný návrh
bezvadný návrh
návrh je neúplný nebo vadný
výzva insolvenčního správce k opravě a doplnění
výzva insolvenčního správce věřitelskému výboru, aby se k návrhu ve lhŧtě vyjádřil
dluţník vady odstranil, dluţník návrh doplnil
dluţník vady neodstranil, dluţník návrh nedoplnil
insolvenční správce předloţí návrh insolvenčnímu soudu opakovaná výzva soudu, pokládá-li to soud za potřebné
insolvenční soud návrhu vyhoví nebo jej zamítne
insolvenční soud návrh odmítne
Dluţník musí uplatnit vynětí z majetku vŧči správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náleţité pečlivosti měl dozvědět, ţe došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu, tj. bezodkladně poté, co byl takový
137
soupis majetkové podstaty zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Správce a poté insolvenční soud posoudí, zda byl návrh podán opoţděně. V kaţdém případě tak mŧţe být opoţděné podání posuzováno odlišně. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze např. vyplývá, ţe návrh na vynětí majetku z podstaty podaný dluţníkem více neţ pět měsícŧ po zveřejnění soupisu v insolvenčním rejstříku je jiţ opoţděný. Domnívám se, ţe lhŧta k podání takového návrhu by měla činit 30 dní jako je tomu u vylučovací ţaloby a měla by být výslovně stanovena v zákoně, aby tak bylo zamezeno odlišným výkladŧm pojmu bezodkladně. V takovém případě by však musel zákonodárce vázat její běh kupř. na doručení soupisu majetku dluţníkovi401. Jinak by běh lhŧty 30 dnŧ vázaný na zveřejnění v insolvenčním rejstříku byl pro dluţníka příliš krátkou lhŧtou. Návrh dluţníka musí obsahovat: obecné náleţitosti podání dle ust. § 42 odst. 4 o.s.ř. (označení správce, označení dluţníka, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno), určité označení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, o jejíţ vynětí ze soupisu ţádá, uvedení skutečností, ze kterých vyplývá, ţe tento majetek neměl být sepsán (dluţník musí zejména tvrdit, ţe se jedná o jeden z případŧ dle ust. § 207 nebo 208 IZ a uvést konkrétní skutečnosti nedŧvodného soupisu402). Odstraňování vad návrhu je dvoufázové. V první fázi je odstranění vad návrhu insolvenčním zákonem svěřeno do rukou správce. Insolvenční zákon tak správce staví do pozice soudu, který posuzuje náleţitosti podání podle občanského soudního řádu. Při vyhotovování výzvy k odstranění vad návrhu musí správce postupovat s odbornou péčí. Výzva tak musí být především určitá – musí obsahovat konkrétní údaje o tom, v čem je návrh neúplný nebo vadný. Výzva musí být dluţníkovi srozumitelná403. K opravě nebo 401
Dle insolvenčního zákona správce nemá povinnost dluţníkovi soupis doručovat. Srov. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2009, č.j. 3 VSOL 78/2009-B-101, ke sp. zn. KSBR 27 INS 2155/2008. 403 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č. 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.4.2001, sp. zn. 16 Co 167/2001, In Soudní judikatura. 2002, č. 3, s. 209, poţadavkŧm konkrétního a srozumitelného poučení o nedostatcích podání neodpovídá poučení, v němţ se vyskytují úzce odborné právní termíny, soudní ţargon nebo zkratky, které nejsou obecně známé. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, obsahuje-li ţaloba určitá, byť z hlediska své projednatelnosti nedostatečná, skutková tvrzení, pak výzva formulovaná jen tak, aby ţalobce 402
138
doplnění návrhu určí správce dluţníkovi ve výzvě přiměřenou lhŧtu k doplnění. Správce má zákonem stanovenou poučovací povinnost. Proto další zákonnou náleţitostí je poučení o tom jak má dluţník opravu provést a dále jestliţe dluţník opravu neprovede, poučení o následcích, tj., ţe neopravené či nedoplněné podání insolvenční soud odmítne (přiměřené pouţití ust. § 43 odst. 2 o.s.ř.). Ve druhé fázi, poté co předloţí insolvenční správce soudu návrh dluţníka jehoţ vady či neúplnost se nepodařilo odstranit, mŧţe je-li to potřebné insolvenční soud výzvu správce zopakovat nebo dokonce učinit výzvu novou. Jestliţe dluţník předloţí řádný návrh nebo se správci podaří vady návrhu odstranit, insolvenční správce vyzve věřitelský výbor, aby se k němu ve správcem stanovené lhŧtě vyjádřil. Vyjádření věřitelského výboru má však pouze podpŧrný charakter. Jestliţe věřitelský výbor vyjádří svŧj nesouhlas, předloţí správce návrh s nesouhlasným stanoviskem věřitelského výboru soudu. K takovému nesouhlasu se mŧţe dluţník vyjádřit. Insolvenční zákon výslovně neupravuje postup správce ve vztahu k věřitelskému výboru v případě, ţe k odstranění vad dojde nikoliv správcem, ale insolvenčním soudem dle ust. § 226 odst. 3 IZ. Není tak zřejmé, zda výzvu věřitelskému výboru k vyjádření bude činit správce či soud. Praktické bude v takové situaci řešení, kdy věřitelský výbor bude jiţ vyzývat insolvenční soud, neboť návrh dluţníka jiţ bude v jeho kompetenci. Takový postup neodporuje zákonu, kdyţ dle ust. § 58 odst. 2 písm. h) IZ je věřitelský výbor povinen plnit úkoly uloţené mu insolvenčním soudem. O návrhu dluţníka rozhoduje insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti. Insolvenční soud rozhoduje usnesením. I kdyţ se jedná o rozhodnutí v rámci dohlédací činnosti soudu, stanoví zákon výjimku z pravidla404 a připouští proti tomuto rozhodnutí odvolání přípustné. Insolvenční soud návrh pro vady či nedoplnění odmítne (§ 226 odst. 2 IZ), návrhu vyhoví nebo jej zamítne. Rozhodování o návrhu dluţníka na vynětí z podstaty je rovněţ dle německé právní úpravy v rukou insolvenčního soudu. Právní úprava je ve srovnání s naší právní úpravou velice strohá, kdyţ se jí insolvenční řád věnuje pouze okrajově v ustanoveních zákona týkajícího se negativního vymezení majetku405. Na rozdíl od . doplnil ţalobu tím, ţe uvede skutková tvrzení, o která opírá svŧj nárok, není řádnou výzvou ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. neobsahuje totiţ řádné poučení ţalobce o tom, v čem spočívá vadnost stávajících (v ţalobě obsaţených) tvrzení. 404 Dle ust. § 91 IZ proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběţných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak. 405 Srov. ust. § 36 odst. 4 InsO.
139
úpravy obsaţené insolvenčním zákoně poskytuje moţnost podat návrh na takové vynětí i věřiteli, jehoţ jménem návrh podává insolvenční správce. Insolvenční zákon poskytuje dluţníku stejnou ochranu jako je tomu za situace, kdy je podána excindační ţaloba. V době od podání návrhu do rozhodnutí o něm tak nesmí správce majetek zpeněţit s výjimkami uvedenými v ust. § 225 odst. 4 a 5 IZ.
5.2.2 Vynětí dle ust. § 227 IZ Smyslem právní úpravy vynětí majetku z podstaty je především osvobození majetkové podstaty od majetku, který je pro účel insolvenčního řízení, tj. pro uspokojení věřitelŧ neupotřebitelný. Účelem je rovněţ vynětí takového majetku, jehoţ setrvání v majetkové podstatě je neekonomické – je pro majetkovou podstatu nadměrnou finanční zátěţí. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí406 rovněţ za majetek, který podléhá ust. § 227 IZ povaţuje vedle majetku, který nemŧţe slouţit uspokojení věřitelŧ rovněţ majetek, jehoţ správa by majetkovou podstatu zatěţovala zbytečnými náklady. Budín407 vidí smysl právní úpravy rovněţ ve skutečnosti, ţe v dŧsledku vynětí mŧţe s majetkem disponovat dluţník, kterému se mŧţe podařit majetek zpeněţit, aniţ by tím byla zatíţena majetková podstata a takový výtěţek ze zpeněţení bude náleţet do podstaty. V souladu s uvedeným smyslem vynětí dŧvodová zpráva označuje právní postup upravený v ust. § 227 IZ jako tzv. vynětí z dŧvodu vhodnosti408. Dle ust. § 227 IZ insolvenční správce mŧţe z majetkové podstaty kdykoli v prŧběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou slouţit k uspokojení věřitelŧ. Vynětí majetku z podstaty dle ust. § 227 IZ je obdobou ust. § 27 odst. 6 ZKV. Princip právní úpravy zŧstává stejný. Dikce zákona se však změnila, kdyţ insolvenční zákon reflektuje na uvedený smysl právní úpravy vynětí majetku z podstaty. V dŧsledku uvedeného došlo k rozšíření předmětu vynětí. Pro vyloučení majetku z podstaty (ve smyslu dnešního vynětí) musela být dle ZKV splněna podmínka, podle které nebylo moţno majetek prodat. Z dikce zákona o konkursu a vyrovnání tak
406
Usnesení ze dne 22.9.2010, č.j. 2 VSOL 296/2010-B-52, ke sp. zn. KSBR 38 INS 3810/2009. Srov. KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 295. 408 Viz důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 227 IZ. 407
140
vyplývá, ţe správce mohl vyloučit z podstaty pouze majetek, o jehoţ prodej se před vyloučením pokusil. Uvedené bylo rovněţ soudy při udělování souhlasu s vyloučením majetku z podstaty po správcích poţadováno. Z podání správce tak muselo být zřejmé, ţe nabízel majetek k prodeji, jakým zpŧsobem, kolikrát a s jakým výsledkem. Insolvenční zákon je naproti tomu mírnější. Předně umoţňuje vyjmout z podstaty nejen nedobytný majetek,
ale
jakýkoli
majetek,
který
nemůže
sloužit
k uspokojení
věřitelů.
V demonstrativním výčtu zákon za takový majetek povaţuje neprodejný majetek a nedobytné pohledávky. Ze znění insolvenčního zákona vyplývá, ţe správce se vŧbec nemusí pokusit o prodej takového majetku, který je dle jeho názoru neprodejný a nebo jde o nedobytné pohledávky. Soudu však i nadále v případě pochybností nebrání, aby na správci poţadoval doloţení toho, ţe se majetek pokusil nabídnout k prodeji s negativním výsledkem. Podle právní úpravy obsaţené v insolvenčním zákoně lze za předmět vynětí povaţovat rovněţ majetek, jehoţ náklady na správu a udrţování přináší s sebou nadměrné náklady409 na její správu a údrţbu. V případě obtíţně zpeněţitelné věci (např. kontaminovaný pozemek, chátrající budova na cizím pozemku) tak případné pozdější zpeněţení není přínosem pro majetkovou podstatu, resp. pro věřitele, neboť náklady sniţují de facto výnos zpeněţení410. Neţ dojde k vynětí obtíţně zpeněţitelného majetku, který nadměrně svými náklady zatěţuje podstatu, je třeba vţdy zhodnotit, zda „je nadmíru pravděpodobné, že vynětí takového majetku je pro věřitele výhodnější, než-li jeho setrvání v podstatě“411. Zákon o konkurze a reštrutkuralizáci dokonce výslovně majetek, jehoţ náklady na zpeněţení by pravděpodobně převýšili moţný výtěţek za majetek určený k vyloučení označuje.412 Jak uvedeno výše k vynětí majetku z podstaty mŧţe dojít také za účelem přenechání majetku do dispozice dlužníkovi s tím, ţe dojde k výhodnějšímu zpeněţení neţ-li v rámci insolvenčního řízení. V našem právním řádu však bezpochyby nebude moţné stejně jako v Rakousku vynětí
409
S ohledem na demonstrativní výčet zákona je to moţné. Srov. KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 295. 411 Tento závěr rakouského OGH v rozhodnutí OGH ze dne 30.3.2006, sp. zn. 8 Ob 8/06v lze pouţít i při aplikaci ust. § 227 IZ. Dále srov. rozhodnutí OGH ze dne 29.4.1999, sp. zn. 8 Ob 23/99m, dle kterého jestliţe při vědomí hlavního účelu konkursu…. vyjde najevo, ţe ponechání majetku, který zatěţuje podstatu svými náklady v podstatě, učiní majetkovou podstatu chudší, neţ kdyby došlo k vynětí takového majetku, musí dojít k jeho vynětí z podstaty. Obdobně dle rozsudku německého BGB ze dne 1.2.2007, sp. zn. IX ZR 178/05 bylo by proti účelu insolvenčního řízení, kdyby insolvenční správce byl v takových případech nucen v podstatě ponechat majetek, který slouţí pouze k tomu, ţe zmenšuje majetkovou podstatu… 412 Ust. § 81 odst. 1 ZKR. 410
141
majetku z podstaty za tímto účelem, aniţ by byly splněny podmínky uvedené v ust. § 227 IZ. Německá teorie naopak tzv. erkaufte Freigabe (vykoupené propuštění majetku z podstaty), jejímţ cílem je především úspora nákladŧ, bez dalšího připouští413. Insolvenční zákon výslovně neuvádí, zda mŧţe být předmětem vynětí také majetek sloužící k uspokojení zajištěných věřitelů. V ust. § 227 IZ však nečiní mezi majetkem, který by měl výt vyňat z podstaty ţádné rozdíly a lze tak dovodit, ţe vynětí takového majetku z podstaty je přípustné. Bylo by vhodné pouţít ust. § 293 IZ o vázanosti správce pokyny zajištěného věřitele při zpeněţení analogicky při vynětí takového majetku z podstaty a před vynětím poţádat o souhlas zajištěného věřitele. Pokud by zajištěný věřitel nesouhlasil, lze opět analogicky pouţít ust. § 293, poslední věta IZ. Na insolvenčním soudu by potom bylo, aby při rozhodování o souhlasu s vynětím majetku z podstaty, posoudil, zda je setrvání takového majetku v podstatě skutečně přínosem pro podstatu. S vynětím (resp. s vyloučením dle ust. § 81 ZKR) zajištěného majetku počítá rovněţ slovenská právní úprava (ust. § 81 odst. 4 ZKR o převodu vyloučeného majetku slouţícího k zajištění na zajištěného věřitele). Rakouská judikatura s takové vynětí také zná. Dokonce za majetek bezcenný pro podstatu povaţuje majetek přetíţený právy na zajištění, z jehoţ zpeněţení a uspokojení zajištěných věřitelŧ nelze očekávat přebytek pro podstatu414. Rovněţ tak německá právní teorie415. Před samotným vynětím majetku z podstaty musí soud udělit s vynětím majetku z podstaty souhlas. Insolvenční zákon nestanoví, kdo je oprávněn dle ust. § 227 IZ podat návrh na vynětí majetku z podstaty. Jiţ při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání bylo v praxi běţné, ţe návrh na vyloučení ve smyslu vynětí podával vţdy správce, neboť pouze správce má k tomuto kroku přímo dostupné informace. Ne jinak je tomu v praxi dle insolvenčního zákona. Rakouská právní úprava naproti tomu výslovně k podání návrhu na vynětí opravňuje vedle insolvenčního správce rovněţ samotného dluţníka a členy věřitelského výboru. Pravomoc věřitelského výboru je dle rakouské právní úpravy značná, neboť z ust. § 119 odst. 5 IO vyplývá, ţe o přenechání majetku do volné dispozice dluţníkovi rozhoduje věřitelský výbor se souhlasem insolvenčního soudu. Věřitelský výbor se tak mŧţe sám (bez návrhu) usnést na vynětí majetku a vyţádat si k tomu souhlas soudu416.
413
Srov. FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 88. Rozhodnutí OGH ze dne 13.7.1988, sp. zn. 3 Ob 59/88. 415 srov. FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 88. 416 Viz odŧvodnění rozhodnutí OGH ze dne 23.5.1996, sp. zn. 8 Ob 2085/96t. 414
142
Insolvenční správce tak má v procesu vynětí dle rakouské právní úpravy výrazně slabší postavení. Jednotliví věřitelé mají dle rakouské úpravy pouze právo podání návrhu iniciovat417. Návrh na vynětí z majetkové podstaty by měl za přiměřeného pouţití občanského soudního řádu obsahovat nejen obecné náležitosti podání, ale rovněţ vylíčení rozhodujících skutečností a označení dŧkazŧ, resp. doloţení dokladŧ, coţ je ze strany insolvenčních správcŧ v praxi často opomíjeno. V návrhu na vynětí by správce měl tvrdit a rovněţ doloţit z jakého dŧvodu je majetek nezpeněţitelný či z jakého dŧvodu jsou pohledávky nedobytné. Zda se jedná o nedobytnost na straně „majetkové podstaty“ (nedostatečné doklady k vymáhání pohledávky, nedostatečná identifikace dluţníka v účetnictví atd.) nebo na straně dluţníka z předmětné pohledávky (dluţník je v likvidaci nebo v úpadku). I kdyţ to insolvenční zákon výslovně nestanoví, měl by správce uvést, zda příp. s jakým výsledkem se pokusil pohledávky zpeněţit, příp. z jakého dŧvodu k tomuto kroku nepřistoupil. Majetek, který správce zamýšlí vyjmout musí v návrhu označit v souladu se soupisem v majetkové podstatě. V praxi je běţné, ţe jiţ k ţádosti insolvenční správce předkládá souhlas věřitelského výboru s vynětím majetku z podstaty, coţ je přínosem pro rychlost řízení. Insolvenční soud rozhoduje o vynětí majetku z podstaty při výkonu dohlédací činnosti a proti jeho rozhodnutí tak není odvolání přípustné418. Při svém rozhodování se insolvenční soud zabývá pouze tím, zda jsou splněny podmínky pro vynětí z majetkové podstaty. Např. při vyloučení pohledávky se vŧbec nezabývá otázkou, zda je pohledávka po právu. Na druhou stranu, jestliţe by soud došel k závěru, ţe majetek o jehoţ vynětí insolvenční správce ţádá, vŧbec do podstaty nepatří, měl by mu udělit pokyn k jeho vyřazení. Pokud by takový pokyn správce nesplnil, je to dŧvodem pro jeho zproštění419.
417
Rozhodnutí OGH ze dne 23.5.1996, sp. zn. 8 Ob 2085/96t. Dle rozhodnutí Vrchního soudu v Linci (Oberlandesgericht OLG Linz) ze dne 1.1.1996, sp. zn. 2 R 295/96 skutečnost, ţe z ust. § 119 odst. 5 KO (nyní IO) nevyplývá dluţníkŧv nárok na vynětí majetku z podstaty, neznamená, ţe nemŧţe podat návrh na jeho vynětí… 418 Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2010, sp. zn. 29 NSČR 37/2009 proti usnesení insolvenčního soudu, jímţ udělil předchozí souhlas insolvenčnímu správci, aby vyňal věc, jeţ nemŧţe slouţit k uspokojení věřitelŧ, z majetkové podstaty, není odvolání přípustné, neboť se jedná o opatření, jeţ insolvenční soud činí jako potřebné k zajištění účelu insolvenčního řízení při výkonu dohlédací činnosti. 419 Dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.5.2011, sp. zn. 1 VSPH 552/2011-B-31, ke sp. zn. KSLB 57 INS 12631/2010 dŧleţitým dŧvodem pro zproštění funkce správce mŧţe být také skutečnost, ţe bezdŧvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu.
143
Insolvenční soud tak při udělování souhlasu bude zejména zkoumat: zda je majetek sepsaný v majetkové podstatě, zda k tomuto majetku neuplatňují práva třetí osoby či zda není veden spor o vyloučení těchto věcí z majetkové podstaty, ocenění majetku, vyjádření věřitelského výboru, event. zda se pokoušel správce a s jakým výsledkem nabízet majetek k prodeji, zda vŧbec majetek do podstaty patří. K vynětí z majetkové podstaty je oprávněn pouze insolvenční správce420. Insolvenční správce majetek ze soupisu vyjme a učiní o tom poznámku v souladu s ust. § 220 IZ do soupisu majetkové podstaty i kdyţ zákon hovoří pouze o vyloučení. Teprve vynětím ze soupisu ztrácí insolvenční správce oprávnění s majetkem disponovat. Jelikoţ rakouská a německá právní úprava nemá se soupisem spojeny obdobné účinky, okamţik vynětí je tak vázán na jinou právní skutečnost. Z judikatury rakouského OGH vyplývá, ţe takovým okamţikem vynětí je pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu421. Z rozhodnutí BGH422 vyplývá, ţe k propuštění majetku z podstaty (Freigabe) dochází na základě jednostranného projevu vŧle insolvenčního správce vŧči dluţníku, který musí dojít do sféry dluţníka423. Dŧsledkem vynětí majetku z podstaty je přechod majetku do právní dispozice dluţníka. Nakládat tak s ním mŧţe pouze dluţník. Dluţníkovo postavení k vyňatému majetku je tak stejné jako kdyby k jeho úpadku nedošlo. Jestliţe se však dluţníkovi podaří takový majetek zpeněţit, spadají peněţní prostředky takto získané jako příjem do podstaty424. Německá teorie i rakouská právní úprava označují institut vynětí z podstaty právě jeho dŧsledkem, kdyţ pouţívají pojem Freigabe (uvolnění, propuštění na svobodu).425
420
Srov. dikci ust. § 227 IZ „insolvenční správce může vyjmout…“ Dle rozhodnutí OGH ze dne 25.11.1998, sp. zn. 3 Ob 215/98h pravomocné rozhodnutí o vynětí majetku z podstaty znamená…, ţe uvolněný majetek přechází zpět do plné dispozice dluţníka. Dle rozhodnutí OGH ze dne 26.2.1997, sp. zn. 3 Ob 44/97k před právní mocí tohoto usnesení (tj. usnesení o vynětí majetku z podstaty) nemŧţe dluţník z vyňatým majetkem disponovat. 422 Rozsudek BGH ze dne 1.2.2007, sp. zn. IX 178/05. 423 empfangsbedürftig 424 Srov. KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 295. 425 V teorii a judikatuře se však lze setkat rovněţ s pojmem Vermögensauscheidung (vynětí majetku). K tomu srov. např. rozhodnutí OGH ze dne 28.1.1999, sp. zn. 8 Ob 333/98y. 421
144
Insolvenční zákon se nezabývá otázkou co se děje s vyňatým majetkem z majetkové podstaty po jeho vynětí. Jak uvedeno výše s majetkem po jeho vynětí mŧţe nakládat pouze dluţník. Rovněţ z rakouské judikatury vyplývá, ţe majetek vyňatý z podstaty mŧţe být přenechán pouze dluţníkovi426. Odlišnou právní úpravu obsahuje slovenská právní úprava v ustanoveních týkajících se konkursu (§ 81 odst. 3, 4 a 5 ZKR). Zákon o konkurze a reštrukturalizácii upravuje možnost převést vyloučený majetek (ve smyslu vynětí dle ust. § 227 IZ) na kteréhokoliv věřitele přihlášené pohledávky. Pokud se na vyloučený majetek vztahuje zajišťovací právo zajišťující pohledávku zajištěného věřitele, převede správce takový majetek na tohoto zajištěného věřitele. Zákon dále upravuje podmínky v situaci, kdy projeví zájem o majetek více věřitelŧ (v případě majetku z tzv. všeobecné podstaty) a podmínky v situaci, kdy zajištěný věřitel neprojeví zájem a naopak o něj projeví zájem více věřitelŧ (v případě majetku týkajícího se tzv. oddělené podstaty). Dŧsledkem vyloučení ze soupisu je ztráta oprávnění insolvenčního správce ke zpeněţení majetku. Dokud však probíhá konkurs je správce oprávněn s majetkem podléhajícím konkursu nakládat (srov. ust. § 44 odst. 1 ZKR). Mŧţe tak i po jeho vyloučení ze soupisu takový majetek převést. Zákon z dŧvodu právní jistoty výslovně, stanoví, ţe majetek přestává podléhat konkursu jestliţe o něj do 60 dnŧ o zveřejnění oznámení o vyloučení majetku ze soupisu v Obchodním věstníku (ust. § 81 odst. 2 ZKR) neprojevil zájem ţádný z věřitelŧ. Teprve potom přechází majetek do dispozice dluţníka. Obdobnou právní úpravu neobsahuje rakouská ani německá právní úprava. Rakouská i německá právní teorie se zabývá dále otázkou, zda vyňatý majetek lze pojmout zpět do podstaty – zda je možné tzv. přechodné vynětí (modifizierte Freigabe). V německém insolvenčním řádu není tato otázka upravena a judikatura na uvedené téma neexistuje. Naproti tomu v Rakousku ze závěrŧ OGH jednoznačně vyplývá, ţe takový postup není přípustný, neboť se jiţ majetek dostal mimo reţim insolvenčního řízení a je plně v dispozici dluţníka427. Oprávnění dluţníka nakládat s takto vyňatým majetkem je právem dluţníka, které mu jiţ nelze odebrat428. Uvedený závěr lze pouţít i na naše insolvenční 426
Dle rozhodnutí OGH ze dne 4.3.1976, sp. zn. 7 Ob 10/76, jehoţ závěry nebyly dosud vyvráceny pohledávky vyňatá dle ust. § 119 odst. 4 KO (nyní IO) mŧţe být přenechána pouze dluţníkovi. Rovněţ dle rozhodnutí OGH ze dne 17.10.2002, sp. zn. 8 Ob 80/02a úpadce (Gemeinschludner) nabývá k vyňatému majetku právo, které mu jiţ nelze odebrat. 427 Rozhodnutí OGH ze dne 29.4.1999, sp. zn. 8 Ob 23/99m. 428 Rozhodnutí OGH ze dne 17.10.2002, sp. zn. 8 Ob 80/02a.
145
řízení. Jestliţe se jiţ jednou dostane majetek do dispozice dluţníka, mŧţe s ním libovolně nakládat, tzn. ţe jej mŧţe mj. i zničit (ius abutendi). V takovém případě by pojmutí majetku zpět do podstaty nebylo ani fakticky moţné. Insolvenční zákon za jeden z účinkŧ spojených se zahájením insolvenčního řízení povaţuje zákaz provádění výkonu rozhodnutí či exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dluţníka, jakoţ i jiný majetek, který náleţí do majetkové podstaty (srov. ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ). Dikce zákona se liší od znění ust. § 14 odst. 1 ZKV, který stanoví zákaz provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) pouze ve vztahu k majetku náleţejícímu do konkursní podstaty. V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, zda po vynětí majetku z podstaty, lze na vyňatý majetek vést výkon rozhodnutí. Domnívám se, ţe tak nelze učinit z několika dŧvodŧ. Dikce insolvenčního zákona hovoří o majetku dluţníka bez ohledu na to, zda náleţí do podstaty či nikoliv429. Jestliţe do majetkové podstaty náleţí dluţníkŧv majetek, jak uvedeno výše, veškeré příjmy z vyňatého majetku náleţí do majetkové podstaty. Takové uspokojení věřitele by bylo rovněţ bezpochyby v rozporu se zásadami, na kterých stojí insolvenční řízení (§ 5 písm. b) IZ). Insolvenční řízení je ve vztahu k exekučnímu řízení specielním kolektivním zpŧsobem uspokojení věřitelŧ. Proto ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ by mělo být chápáno jako zákaz provádění výkonu rozhodnutí po celou dobu insolvenčního řízení a ve vztahu k veškerému majetku dluţníka. Jinak ztrácí insolvenční řízení smysl. V ust. § 89 odst. 1 InsO se výslovně zákaz provádění exekuce jednotlivými insolvenčními věřiteli během celého insolvenčního řízení týká nejen majetku náleţejícího do majetkové podstaty, ale rovněţ veškerého majetku dluţníka. Slovenská právní úprava v ust. § 14 odst. 5 písm. b) ZKR hovoří pouze o majetku dluţníka bez ohledu na to, zda náleţí do podstaty či nikoliv a dokonce v prŧběhu insolvenčního řízení nepovoluje ani zahájení exekučního řízení. Rakouská právní úprava provádění exekuce na tzv. uvolněný majetek (majetek vyňatý z podstaty) připouští rovněţ aţ po skončení insolvenčního řízení430.
429
Srov. stejně KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 308. 430 Srov. ust. § 60 a 61 IO a rozhodnutí OGH ze dne 7.8.1997, sp. zn. 8Ob 198/97v , dle kterého, nadpis ust. § 60 IO „Práva insolvenčních věřitelŧ po skončení insolvenčního řízení“ znamená, ţe právo provádět exekuci podle ust. § 61 IO je časově omezeno. Pod pojmem „uvolněný majetek“ je třeba rozumět majetek, který byl dluţníkovi přenechán do volné dispozice (např. dle ust. § 4 odst. 1, §§ 5, 8 nebo 119 odst. 5 IO) a který po skončení insolvenčního řízení zŧstal v dluţníkově majetku.
146
České insolvenční právo vynětí z majetkové podstaty nepřisuzuje zdaleka takový význam jako rakouské insolvenční právo. V praxi se na samotné vynětí a rovněţ na udílení souhlasu soudu s vynětím pohlíţí spíše jako na formální akty. Právní teorie se této problematice věnuje pouze okrajově (zejm. se vŧbec nezabývá následky takového vynětí). Význam institutu vynětí potvrzuje především hojná rakouská judikatura, podle které dokonce pravomocné vynětí majetku z podstaty znamená „částečné zrušení konkursu“.431 Proti rozhodnutí insolvenčního soudu rakouský insolvenční řád připouští odvolání. Subjekty oprávněné k podání odvolání (resp. Rekurs) jsou totoţní s těmi, kteří jsou oprávněni podat návrh na vynětí432. OGH však ve svém rozhodnutí připustil dokonce jakési podpŧrné právo odvolání všem jednotlivým věřitelŧm v případě tzv. vlastní správy – Eigenverwlatung (viz podkapitola 6.1) s odkazem na skutečnost, ţe v takovém případě nelze právo jednotlivým věřitelŧm odepřít s odŧvodněním o mnohosti podaných odvolání, která jsou příčinou prŧtahŧ v řízení.433 Na druhou stranu v německé právní úpravě není institut vynětí z majetkové podstaty vŧbec upraven, nicméně se mu věnuje především právní teorie. Existenci institutu lze však dovodit z některých ustanovení zákona434. Rovněţ judikatura potvrdila, ţe oprávnění insolvenčního správce k vynětí z majetkové podstaty uznávané dle předchozí právní úpravy nebylo odstraněno.435
431
Rozhodnutí OGH ze dne 29.4.1999, sp. zn. 8 Ob 23/99m. Rozhodnutí OGH ze dne 23.5.1996, sp. zn. 8 Ob 2085/96t. 433 Rozhodnutí OGH ze dne 18.8.2010, sp. zn. 8 Ob 4/10m, dle kterého v Schuldenregulireungsverfahren s Eigenverwaltung dluţníka nejsou dŧvody pro odmítnutí práva na odvolání jednotlivých věřitelŧ pouţitelné ve stejném rozsahu. Především je zanedbatelný argument přepokládaných prŧtahŧ v řízení z dŧvodu vysokého počtu osob oprávněných k odvolání (resp. k podání stíţnosti) s ohledem na ust. § 186 odst. 2 KO (nyní IO). Proto je třeba zváţit, zda nejsou jednotliví věřitelé v případě Eigenverwaltung oprávnění k podpŧrnému právu podat stíţnost (Rekurs) odvolání. 434 Např. dle ust. § 32 odst. 3 InsO jestliţe je pozemek nebo právo, u kterých zapsáno zahájení řízení, insolvenčním správcem vyňato z podstaty (ist freigegeben) nebo zpeněţeno, insolvenční soud poţádá pozemkový úřad o vymazání zapsání do pozemkové knihy. 435 Srov. rozsudek BGH ze dne 1.2.2007, sp. zn. IX 178/05. 432
147
6. DISPOZIČNÍ OPRÁVNĚNÍ K MAJETKOVÉ PODSTATĚ A JEJÍ SPRÁVA Nakládání a správa majetkové podstaty hrají v insolvenčním řízení významnou roli. Velice zúţeně řečeno, bez vhodné správy majetkové podstaty a jejího zpeněţení by nikdy nebylo naplněno hlavního cíle insolvenčního řízení. Insolvenční zákon se zabývá nakládáním s majetkovou podstatou a její správou mnohem obšírněji neţ zákon o konkursu a vyrovnání. Ve vztahu k dispozici s majetkovou podstatou nově zavádí zákonný pojem osoby s dispozičními oprávněními (ust. § 2 písm. f) IZ), obsahuje demonstrativní výčet úkonŧ, které zákon povaţuje za nakládání s podstatou (ust. § 228 IZ) a demonstrativní výčet činností, které jsou správou majetkové podstaty (ust. § 230 odst. 1 IZ). I kdyţ to ze zákona výslovně nevyplývá, lze z logiky věci dovodit, ţe osobě s dispozičními oprávněními náleţí rovněţ oprávnění majetkovou podstatu spravovat, neboť správa majetkové podstaty je pouze jednou z kategorií zpŧsobu nakládání s majetkovou podstatou. Platí tedy, ţe osobě s dispozičními oprávněními bude v danou chvíli vţdy náleţet i oprávnění a současně povinnost podstatu spravovat. Uvedený závěr potvrdil ve svém rozhodnutí436 rovněţ Soudní dvŧr Evropských společenství, kdyţ uzavřel, ţe zbavení práva nakládat s majetkem znamená, ţe dluţník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku.
6.1 Osoba s dispozičními oprávněními Pro pochopení dané problematiky je dŧleţité nejprve vyloţit zákonné pojmy. V souvislosti s nakládáním s majetkovou podstatou pouţívá zákon pojem osoba s dispozičními oprávněními437. Takovou osobou je v souladu s ust. § 2 písm. f) IZ osoba, které v prŧběhu insolvenčního řízení přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech 436
Rozhodnutí velkého senátu ze dne 2.5.2006 ve věci C-341/04, Eurofood IFCS Ltd. – Enrico Bondi v Bank of America N.A., Pearse Farrell, Official Liquidator, Direktor of Corporate Enforcement, Certifikate/Note holders, k výkladu článku 3 odst. 1 článku 16 odst. 1 a článku 26 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května o úpadkovém řízení: Článek 16 odst. 1 první pododstavec Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, ţe za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se povaţuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A Nařízení, vycházející z úpadku dluţníka, jestliţe toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dluţníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného Nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, ţe dluţník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku. 437 Obdobný pojem ve zkoumaných právním úpravách neexistuje.
148
oprávnění, ze kterých se skládá. Obecný pojem osoby s dispozičními oprávněními byl do insolvenčního zákona vtělen především proto, ţe došlo ke změně koncepce celého insolvenčního práva, kdyţ insolvenční zákon na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání klade dŧraz na nelikvidační (sanační) zpŧsoby řešení úpadku dluţníka. Z tohoto dŧvodu jiţ není takovou osobou výlučně správce, event. osoba, které udělí svŧj souhlas438
439
Za osobu
440
s dispozičními oprávněními označuje správce či dluţníka, nikoliv věřitele.
Ţádná ze zkoumaných právních úprav institut obdobný osobě s dispozičními právy neobsahuje. Německá i rakouská právní úprava bez ohledu na zpŧsob řešení úpadku ve svých obecných ustanoveních povaţují za „osobu s dispozičními oprávněními“ insolvenčního správce. Německá právní úprava obsahuje v ust. § 80 InsO441 zásadu platnou pro celé insolvenční řízení, podle které jiţ zahájením insolvenčního řízení přechází na správce právo spravovat a disponovat majetkovou podstatou. Insolvenční správce je tak v zásadě oprávněn disponovat a spravovat majetkovou podstatu nezávisle na zpŧsobu řešení úpadku dluţníka, resp. zpŧsobu insolvenčního řízení o jeho úpadku442. Právní úprava však dispozici dluţníka s majetkovou podstatou připouští, kdyţ dluţník mŧţe majetkovou podstatu za dohledu insolvenčního správce443 spravovat a nakládat s ní. Tato práva dluţníkovi přísluší pouze na základě nařízení tzv. vlastní správy (Eigenverwaltung) za
438
Srov. ust. § 18 odst. 3 ZKV. Jsem si vědoma skutečnosti, ţe ve vyrovnacím řízení má zásadně oprávnění dluţník s omezeními dle ust. § 49 ZKV. S ohledem na de facto mrtvá ustanovení o vyrovnání (právní úprava byla nedostatečná, nebyla přizpŧsobená aktuálnímu ekonomickému prostředí a nediferencovala dostatečným zpŧsobem mezi likvidační formou – konkursem a nelikvidační formou – vyrovnáním), lze přesto tento závěr vyslovit. 440 „Teorie univerzální sukcese za osobu s dispozičními oprávněními nepovažovala dlužníka, ale samotné věřitele, když vycházela z předpokladu, že všechna aktiva i pasiva přechází z úpadce na věřitele. Postupně se významné postavení věřitelů k podstatě snižovalo.Teorie o singulární sukcesi již považovala věřitele buď za cesionáře, asignatáře nebo reprezentanty úpadce. Teorie zástavního práva na věřitele v důsledku prohlášení konkursu pohlížela jako na zástavní věřitele úpadce, tj. věřitelé měli k podstatě zástavní právo. Teorie publicistická nebo-li zástupčí již výslovně úpadci přiznávala vlastnické právo ke konkursní podstatě. Úpadce však byl zbaven práva disponovat“. Srov. SCHELLEOVÁ, I. et al. Konkurz a vyrovnání. 2. dopl. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004. s. 149. 441 Dle ust. § 80 odst. 1 InsO se zahájením insolvenčního řízení přechází právo dluţníka spravovat a nakládat s majetkem náleţejícím do majetkové podstaty na insolvenčního správce. 442 Regelverfahren (likvidační zpŧsob řešení úpadku, obdoba konkursu), Planverfahren (sanační zpŧsob řešení úpadku, obdoba reorganizace) a Kleinverfahren (zjednodušené řízení určené pouze fyzickým osobám nepodnikatelŧm či bývalým podnikatelŧm, nejedná se o oddluţení ve smyslu insolvenčního zákona). 443 Německá právní úprava obsahuje výslovný výčet toho, co se takovým dohledem rozumí. V souladu s ust. § 74 InsO tak je správce povinen prověřovat ekonomickou situaci dluţníka, dohlíţet a prověřovat jeho účetnictví či výdaje určené k vedení jeho ţivota. 439
149
podmínek daných zákonem444 insolvenčním soudem (většinou jiţ při zahájení insolvenčního řízení)445. Vlastní správa se týká jak fyzických osob, tak právnických osob, společností bez právní subjektivity a uplatňuje se rovněţ ve zvláštních typech řízení jakými jsou řízení o pozŧstalosti a společném jmění manţelŧ446. Při vlastní správě je dluţník zákonem omezen447. Vlastní správa mŧţe být rovněţ za podmínek stanovených v ust. § 272 InsO soudem zrušena. Rakouská právní úprava stejně jako německý insolvenční řád v ust. § 1 odst. 1 IO448 vychází zásadně z toho, ţe dluţník svá dispoziční oprávnění zahájením insolvenčního řízení ztrácí. Insolvenční řád zná stejně jako německé insolvenční právo institut vlastní správy (Eigenverwaltung)449. Ta je však moţná pouze v rámci tzv. privátního konkursu (viz pododdíl 6.1.2.2). Zákon o konkurze a reštrukturalizácii stanoví pro kaţdý zpŧsob řešení úpadku vlastní pravidla pro dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. Oprávnění úpadce nakládat s majetkovou podléhajícím konkurzu a oprávnění jednat za úpadce ve věcech týkajících se tohoto majetku dle ust. § 44 odst. 1 ZKR přechází na správce prohlášením konkursu. V případě restrukturalizace dluţníka (obdoba reorganizace) je dluţníkovi ponecháno dispoziční právo s tím, ţe je v nakládání s majetkovou podstatou a vedením podniku omezen na tzv. běţné úkony (viz ust. § 10 ZKR) a ostatní právní úkony podléhají souhlasu správce (srov. ust. § 114 odst. 1 písm. a) ZKR). Jestliţe dojde ke schválení restrukturalizace, podléhají právní úkony dluţníka souhlasu správce pouze v rozsahu určeném soudem v usnesení o povolení restrukturalizace, příp. další právní úkony,
444
Srov. ust. § 270 odst. 2, 271 a 271 a násl. InsO. Srov. ust. § 270 odst. 1 InsO a ust. § 271 InsO, které připouští nařízení vlastní správy za podmínek stanovených zákonem dodatečně. 446 FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 282. 447 Významné omezení dluţníka v jeho právu nakládat s majetkem v podstatě stanoví ust. § 275 InsO, dle kterého dispozice s majetkem, která přesahuje rámec obvyklého hospodaření podléhá souhlasu správce. Závazky, které náleţí do rámce obvyklého hospodaření na sebe dluţník nesmí brát, nesouhlasí-li s tím správce. Dokonce mŧţe správce po dluţníkovi poţadovat, aby všechny peněţní prostředky ve formě příjmu byly poskytovány pouze správci a všechny peněţní prostředky ve formě výdajŧ byly vydávány pouze správcem, tzn. správce na sebe mŧţe převzít naprosto právo spravovat peněţní prostředky v hotovosti či na účtu. Nadto mŧţe insolvenční soud stanovit právní úkony, které jsou účinné pouze se souhlasem správce. Děje se tak na ţádost věřitelského výboru (ust. § 277 odst. 1 InsO). Rovněţ věřitelský výbor mŧţe významně zasahovat do práv dluţníka, kdyţ v souladu s ust. § 276 InsO mŧţe činit právní úkony, které jsou obzvláště významné pro insolvenční řízení pouze se souhlasem věřitelského výboru. Takové právní úkony vyţadují totiţ souhlasu věřitelského výboru rovněţ činí-li je insolvenční správce (ust. § 160 odst. 1, věta druhá, § 161 druhá věta, § 164 InsO). Na druhou stranu ovšem dluţníkovi přísluší právo zpeněţit majetek slouţící k zajištění jeho pohledávek (ust. § 282 InsO). 448 Dle ust. § 1 odst. 1 IO zahájením insolvenčního řízení ztrácí dluţník nad veškerým majetkem..., který mu k tomuto okamţiku náleţel a který během insolvenčního řízení nabyl, dispoziční oprávnění. 449 Ust. § 186 IO. 445
150
které určil věřitelský výbor (srov. ust. § 130 odst. 1 a 2 ZKR). Rovněţ při oddluţení zŧstávají dluţníkovi jeho dispoziční práva zachována. V usnesení o povolení oddluţení soud určí rozsah právních úkonŧ, které budou podléhat souhlasu správce (ust. § 167 odst. 3, věta první ZKR). Tyto právní úkony podléhají písemnému souhlasu správce (ust. § 170 odst. 1 ZKR). Insolvenční zákon v ust. § 229 IZ rozlišuje osoby s dispozičními oprávněními: dle jednotlivých fází insolvenčního řízení, dle zpŧsobu řešení úpadku a dle vlastnictví majetku v majetkové podstatě.450
6.1.1 Osoba s dispozičními oprávněními dle jednotlivých fází insolvenčního řízení Insolvenční řízení se nově rozpadá na fázi před rozhodnutím o úpadku a na fázi po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon tak v ust. § 229 odst. 3 IZ uvádí, ţe osobou s dispozičními oprávněními v době do rozhodnutí o úpadku je dluţník. Insolvenční zákon se v ust. § 229 odst. 3 IZ zapomněl vypořádat s obdobím od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o zpŧsobu jeho řešení. Přitom zákon v ust. § 149 IZ předpokládá, ţe lze rozhodnout o úpadku a zpŧsobu jeho řešení dvěma samostatnými rozhodnutími. Z předmětného ustanovení dále vyplývá, ţe časový úsek mezi rozhodnutím o úpadku a rozhodnutím o zpŧsobu jeho řešení mŧţe činit 3 měsíce. Expertní pracovní skupina pro insolvenční právo Ministerstva spravedlnosti451 k uvedené problematice zaujala výkladové stanovisko452. Podle tohoto stanoviska „nestanoví-li insolvenční soud jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě dlužník osobou s dispozičními oprávněními i v době do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku“. Argumentem pro tento výklad je nejprve to, ţe by bylo proti
450
ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 353. 451 JUDr. Jaroslav Bureš (Vrchní soud v Praze), JUDr. Zdenek Krčmář (Nejvyšší soud), Mgr. Rostislav Krhut (Krajský soud Ostrava), Mgr. Jan Kozák (Krajský soud Brno), JUDr. Jaromír Jirsa (Městský soud Praha), JUDr. Tomáš Richter, L.L.M. (AK Clifford Chance), Mgr. Petr Kuhn (AK White&Case), JUDr. Bohumil Havel, Ph.D. (ZČU Plzeň), JUDr. Ladislav Pauker (Česká bankovní asociace), Ing. Jaroslava Dlabolová (Olymp - finanční společnost, a.s.), PhDr. Ondřej Vychodil, M.A. (ČSOB), Ing. Miroslav Zámečník (Boston Ventura Central Europe), Mgr. Jiří Kohoutek (Ministerstvo spravedlnosti), Mgr. Petr Forejt (Ministerstvo spravedlnosti) a Mgr. Jiří Gaňo (Minisertsvo spravedlnosti)
151
smyslu insolvenčního zákona dluţníku dispoziční právo odebrat a insolvenčnímu správci přiznat a v případě povolení oddluţení nebo povolení reorganizace je opět dluţníku vrátit a insolvenčnímu správci odebrat. Druhý argument vychází z toho, jak jsou pojata omezení dluţníkových dispozičních oprávnění v ust. § 111 a § 140 IZ453. S uvedeným výkladem insolvenčního zákona expertní skupiny se lze ve všech ohledech ztotoţnit, nicméně by bylo vhodné, kdyby mezera v zákoně ohledně dispozičních oprávnění byla co nejdříve odstraněna novelou insolvenčního zákona. V uvedených případech je dluţník sice osobou s dispozičními oprávněními, nicméně je v nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní mŧţe náleţet omezen dle ust. § 111 IZ ze zákona jiţ od okamţiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (tj. okamţikem zveřejnění vyhlášky o zahájení řízení). Dŧsledkem porušení zákonného zákazu je vznik neúčinnosti ex lege (viz oddíl 2.3.2). Dluţník tak při nakládání s majetkovou podstatou: nesmí činit podstatné změny ve skladbě, vyuţití nebo určení tohoto majetku, nesmí činit kroky, které vedou k nikoli zanedbatelnému zmenšení, peněţité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.
. 452
Výkladové stanovisko č. 1 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 10.1.2008 [online]. Insolvenční zákon [cit. 18.4.2010]. Dostupné z: < http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertniskupina-s22/vykladova-stanoviska-expertni-skupiny/vykladove-stanovisko-1.html >. 453 Podle insolvenčního zákona dochází k zákonným omezením dluţníkových dispozičních oprávnění, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (viz § 111 IZ). Další omezení dispozičních oprávnění dluţníka mohou nastat na základě insolvenčním soudem vydaného předběţného opatření (§ 113 IZ). Dle ust. § 140 odst. 1 IZ i po rozhodnutí o úpadku trvají účinky spojené s předběţným opatřením. Insolvenční soud však mŧţe i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběţném opatření. V rozsahu, ve kterém není dluţník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o úpadku na insolvenčního správce. O rozsahu zákonných omezení dluţníkových dispozičních oprávnění ve prospěch insolvenčního správce nad rámec uvedený v ust. § 111 IZ insolvenčního zákona insolvenční zákon nic neuvádí (citované ustanovení tak ponechává dispoziční práva dluţníka rozhodnutím o úpadku nedotčena). Tím, ţe mezi účinky rozhodnutí o úpadku není zařazena automatická změna dispozičních oprávnění, je současně řečeno, ţe neurčí-li insolvenční soud jinak v rozhodnutí o úpadku, zŧstávají dispoziční oprávnění v nezměněném rozsahu zachována tomu, kdo je měl před rozhodnutím o úpadku, tedy dluţníku. Insolvenčnímu správci se právo nakládat s majetkovou podstatou přiznává rozhodnutím o úpadku pouze v rozsahu, ve kterém v době vydání rozhodnutí o úpadku nemŧţe s majetkovou podstatou nakládat dluţník (srov. § 140 odst. 1 IZ poslední věta).
152
Na druhou stranu insolvenční zákon výslovně v ust. § 111 odst. 2 IZ stanoví, kdy uvedená omezení neplatí. Omezení se tak netýká: úkonŧ nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními předpisy454, provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření455, odvracení hrozící škody, plnění zákonné vyţivovací povinnosti a splnění procesních sankcí. Dále mŧţe být dluţník omezen v nakládání s majetkovou podstatou ještě v širším rozsahu, a to v souladu s ust. § 112 IZ na základě rozhodnutí insolvenčního soudu, který ustanoví předběţným opatřením předběţného správce. Uvedené rozhodnutí mŧţe soud učinit i ex officio. Po rozhodnutí o zpŧsobu řešení úpadku je osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce či dluţník, a to v závislosti na zpŧsobu řešení úpadku.
6.1.2 Osoba s dispozičními oprávněními dle zpŧsobu řešení úpadku 6.1.2.1 Insolvenční správce v době od prohlášení konkursu V případě řešení dluţníkova úpadku konkursem nedochází ke změně oproti zákonu o konkursu a vyrovnání. Při zpŧsobu řešení úpadku dluţníka likvidační formou, tj. kdy není moţný sanační zpŧsob, se ocitá dluţník často v dŧsledku jeho nezodpovědného ekonomického chování v tzv. krizovém reţimu. V rámci takového reţimu jiţ nemŧţe být osobou s dispozičními oprávněními. Aby bylo dosaţeno základního cíle insolvenčního řízení a především za účelem ochrany věřitelŧ je v době od prohlášení konkursu dle ust. § 229 odst. 3 písm. b) IZ osobou s dispozičními oprávněními odborně zpŧsobilá třetí osoba, tj. insolvenční správce. V ust. § 246 IZ (v rámci právní úpravy týkající se konkursu) insolvenční zákon opětovně zdŧrazňuje jako dŧsledek prohlášení konkursu úplný přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na správce. Jestliţe dluţník nakládá s majetkem
454
Např. ust. § 6 odst. 1 zák. č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě. Za obvyklé hospodaření lze povaţovat pokračování ve vedení podniku a s tím spojené běţné úkony jako jsou např. koupě zboţí, platby za energie, pojištění, výplaty mezd, platby sociálního a zdravotního pojištění, platby daní a poplatkŧ a další 455
153
poté, co oprávnění nakládat přešlo na správce je takový právní úkon neúčinný ex lege. Insolvenční zákon v této souvislosti v ust. § 246 odst. 3 IZ pamatuje na specifickou situaci, kdy dluţník nakládá s majetkovou podstatou v den, kdy se rozhodnutí o prohlášení konkursu456 stalo účinným (tj. zveřejněním v insolvenčním rejstříku). Zákon konstruuje „domněnku ve prospěch přechodu dispozic na správce“457. Má se za to, ţe tak dluţník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce. Významem postavení insolvenčního správce v konkursu a jeho nezastupitelnou úlohou v insolvenčním řízení se zabýval Ústavní soud v několika svých rozhodnutích458. K jeho postavení v rámci insolvenčního řízení, resp. při nakládání s majetkovou podstatou je třeba poznamenat, ţe insolvenční správce je při dispozici s majetkovou podstatou a její správě nezastupitelný. Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání výslovně zastoupení insolvenčního správce nezakazuje. Není tak vyloučeno, aby „správce zadal provedení některých činností či úkonů osobám třetím. Faktickým výkonem své funkce třetí osobu pověřit nemůže.“459 Typicky pŧjde o zastoupení v incidenčních sporech, kterými jsou často spory týkající se majetkové podstaty. Takovým dŧvodem mŧţe být především časová zaneprázdněnost insolvenčního správce související však pouze s výkonem funkce správce v daném insolvenčním řízení, příp. velké mnoţství takových incidenčních sporŧ či odborná problematika týkající se sporu o majetek zapsaný v majetkové podstatě (např. spory týkající se práva duševního vlastnictví). Těţko si lze představit situaci, kdy by insolvenční správce pověřil samotnou dispozicí s majetkem sepsaných v majetkové podstatě třetí osobu. Funkce insolvenčního správce by tak naprosto ztratila svŧj význam. Insolvenční správce je totiţ k takovým činnostem odborně zpŧsobilý, za výkon své funkce nese osobní odpovědnost
456
Zákonodárce v ustanovení pouţil pojem rozhodnutí o úpadku, nikoliv o prohlášení konkursu. Jak uvedeno výše v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o zpŧsobu jeho řešení je osobou s dispozičními oprávněními dluţník. Z toho vyplývá, ţe se jedná o omyl zákonodárce. Srov. stejně KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 584. 457 Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 246 IZ. 458 Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 veřejný účel instituce správce konkursní podstaty nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahŧ, jeţ se dostaly do krizové situace. Ústavní soud dále judikoval, ţe správce není zástupcem úpadce ani věřitelŧ. Z uvedeného vyplývá jeho nezastupitelná úloha v insolvenčním řízení.
154
a musí být rovněţ k tomuto účelu ze zákona pojištěn (ust. § 23 IZ). Insolvenční správce ustanovený do funkce, mŧţe být odvolán pro svou podjatost. Nadto mŧţe jít o osobu, které dali dŧvěru sami věřitelé, nikoliv insolvenční soud (ust. § 29 IZ). V duchu insolvenčního zákona by však mělo jít o postup výjimečný, neboť insolvenční zákon výslovně v ust. § 40 odst. 3 IZ stanoví, ţe insolvenční správce mŧţe pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dluţníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních. Rovněţ z ust. § 33, 34 a 35 IZ vyplývá, ţe insolvenční soud mŧţe správci ustanovit zástupce pro případ, ţe by ze závaţných dŧvodŧ nemohl přechodně svou funkci vykonávat (ust. § 33 IZ)460. Soud mŧţe rovněţ ustanovit v případech, kdy je nutné řešit v řízení zvláštní problematiku vyţadující odborné specializace tzv. zvláštního správce (ust. § 35 IZ)
461
. Vţdy však bude takový
správce ustanoven soudem a nebude se tak jednat o osobu, kterou si zvolí sám insolvenční správce. V souvislosti s aplikací zákona o konkursu a vyrovnání bylo běţnou praxí, ţe vedení účetnictví a problematika daní nebyla v řízení zajišťována správcem (advokátem), ale třetí odbornou osobou. Insolvenční zákon v tomto ohledu opět nastavil přísnější pravidla, kdyţ za nakládání s majetkovou podstatou povaţuje rovněţ plnění povinností podle předpisŧ o daních, poplatcích a clech, jakoţ i podle předpisŧ o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění (ust. § 228 písm. i) IZ) a vedení účetnictví (ust. § 228 písm. j) IZ). Dle vyhl.č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náleţitostech zkoušek insolvenčních správcŧ jsou součástí ústní zkoušky insolvenčního správce v souladu s ust. § 3 odst. 3 vyhlášky mj. znalosti finančního práva včetně daňového řízení, řízení podniku a účetnictví. Lze se tak přiklonit k názoru, ţe takové zastoupení insolvenčního správce jiţ není napříště zásadně moţné. Takovou situaci si lze představit pouze u velkých konkursŧ. Jelikoţ se v případě zastoupení insolvenčního správce, jedná o výdaj podstaty, musí si správce v takovém případě vyţádat stanovisko věřitelského výboru v souladu s ust. § 58 odst. 2 písm. d) IZ. Je však otázkou, zda není vhodnější ustanovit v souladu s ust. § 35 IZ zvláštního správce, který . 459
Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.2003, sp. zn. 1 Ko 33/2003 In Soudní judikatura, 2003, č. 5, s. 385. 460 Stejně je tomu dle ust. § 9 odst. 3 ZKV. 461 Zvláštní správce je terminologicky známý jiţ ze zákona o konkursu a vyrovnání. Postavení zvláštního konkursního správce však není absolutně shodné s postavením zvláštního insolvenčního správce.
155
bude muset splňovat podmínky dané insolvenčním zákonem (zejména poţadavek odpovědnosti). Právo správce disponovat majetkem zapsaným do soupisu majetkové podstaty však není neomezené. Obdobně jako dle zákona o konkursu a vyrovnání462 se takové omezení týká majetku, o kterém třetí osoby tvrdí, ţe neměl být do soupisu zahrnut. V souladu s ust. § 225 odst. 4 IZ tak insolvenční správce od počátku běhu lhŧty k podání excindační ţaloby dle ust. § 225 odst. 2 IZ aţ do jejího skončení a po dobu řízení o této ţalobě aţ do jejího pravomocného skončení předmětný majetek nesmí zpeněţit463, ani s ním jinak nakládat.
Insolvenční
správce je tak omezen v dispozici s majetkem zapsaným v podstatě. Uvedené omezení je logické, neboť pokud by ţalující strana byla v excindačním sporu úspěšná, je dŧsledkem takového pravomocného rozhodnutí soudu vyloučení majetku ze soupisu a tím ztráta správcova oprávnění ke zpeněţení takového majetku. „Pokud by však došlo ke zpeněžení majetku před skončením řízení o vyloučení z podstaty, nelze tohoto výsledku dosáhnout, neboť jeho zpeněžením přestává být takový majetek součástí konkursní podstaty a žaloba o jeho vyloučení z podstaty by musela být zamítnuta. Ze zákona je proto žalobci poskytována ochrana, která spočívá v uložení zákazu správci majetek zpeněžit“464. Z uvedeného pravidla však existují výjimky. Výjimku dle ust. § 19 odst. 3, in fine, ZKV podle které smí správce zpeněţit takový majetek, jestliţe tím odvracel hrozící škodu, zná i insolvenční zákon. Uvedenou problematikou se rovněţ ve svých nálezech zabýval Ústavní soud, přičemţ jeho závěry lze dobře pouţít i pro insolvenční řízení. Ústavní soud uzavřel, ţe „odvracení hrozící škody musí být poměřováno závažností zásahu, neboť prodej majetku podle ust. § 19 odst. 3 ZKV umožňuje pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek zásah do základního práva vlastníka sporného majetku“.465 O návrhu na předběţné opatření ţalobce, který tvrdí a dokládá, ţe zamýšlené zpeněţení správce nesplňuje podmínky stanovené zákonem tj. škoda na majetku nehrozí, je soud povinen rozhodnout v rámci řízení
462
Srov. ust. § 19 odst. 3 ZKV. Dle ust. § 283 odst. 1 IZ zpeněţením se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleţí, na peníze za účelem uspokojení věřitelŧ. Za zpeněţení se k tomuto účelu povaţuje i vyuţití bankovních kont dluţníka a jeho peněţní hotovosti. Zpeněţením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dluţníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen. 464 Nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2005, sp. zn. II. ÚS 40/04. 463
156
o excindační ţalobě466. Nově insolvenční zákon koncipuje výjimku z pravidla zákazu zpeněţení, a to v situaci, kdy po podání ţaloby s tím sám ţalobce vyslovil souhlas. I kdyţ to insolvenční zákon výslovně nestanoví, bude zapotřebí bezpochyby souhlasu písemného. Přestoţe zřejmě nepŧjde o časté uţití uvedené výjimky z pravidla, je vhodné, ţe tuto výjimku insolvenční zákon výslovně stanoví. Lze si představit situace, kdy bude moţné mezi ţalobcem a správcem k takové dohodě dospět (v případě sloţitých a dlouhých řízení). Dŧsledkem pak je urychlení insolvenčního řízení. Významným zásahem do práv třetích osob – ţalobce v excindančním sporu, je ust. § 225 odst. 5 IZ, jehoţ ekvivalent není v zákoně o konkursu a vyrovnání obsaţen. Smyslem uvedeného ustanovení je urychlení insolvenčního řízení tím, ţe insolvenční zákon umoţňuje zpeněţení předmětného majetku ještě před pravomocným skončením řízení o ţalobě (event. připouští jiné nakládání s majetkem), jestliţe insolvenční soud v prvním stupni ţalobu zamítl, odmítl nebo řízení o ní zastavil. Právní úprava obsaţená v ust. § 225 odst. 5 IZ leţí uprostřed mezi zkoumanými právními úpravami. V souladu s ust. § 78 ZKR totiţ platí rovněţ omezení správce nakládat po dobu sporu nebo po dobu co je majetek sepsaný s poznámkou. Výslovně zákon říká, ţe jej nelze zpeněţit. Zásah do práv třetí osoby obdobný ustanovení § 225 odst. 5 IZ však ZKR neobsahuje. Na druhou stranu německá i rakouská právní úprava vŧbec nestanoví správci zákaz zpeněţovat majetek, o který se vede spor o jeho vyloučení. Dle ust. § 44 odst. 2 IO (Aussonderungsansprüche) tak platí, ţe jestliţe je takový majetek po zahájení konkursního řízení zpeněţen, mŧţe oprávněná osoba poţádat o vydání poskytnutého plnění z majetkové podstaty. Jestliţe však takové plnění doposud do podstaty nebylo poskytnuto, mŧţe poţadovat postoupení nově vzniklé pohledávky. Nárok na případnou náhradu škody tím není dotčen. Dle německé právní úpravy (ust. § 47 InsO) rovněţ platí, ţe oprávněná osoba mŧţe ţádat postoupení pohledávky nebo vydání majetkového prospěchu, jestliţe je takové plnění v podstatě stále rozpoznatelné (ust. § 48 InsO). Dle právní teorie pak v situaci, kdy jiţ takové plnění není rozpoznatelné, mŧţe oprávněná osoba ţádat vydání bezdŧvodného . 465
Nález Ústavního soudu ze dne 18.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 89/02. Uvedené vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 13.4.2005, sp. zn. II. ÚS 40/04 s odŧvodněním, ţe i kdyţ má předběţné opatření přímou vazbu na konkursní řízení, neexistuje však přímá vazba návrhu na nařízení předběţného opatření s probíhajícím konkursem vedeným na majetek úpadce, a to jiţ proto, ţe správce není účastníkem konkursu. Ústavní soud se k tomuto názoru přiklonil, kdyţ uzavřel, ţe takové navrhované předběţné opatření má naopak vazbu na řízení o ţalobě o vyloučení majetku z podstaty, jehoţ jsou ţalobce i správce účastníky. 466
157
obohacení podstaty v souladu s ust. § 55 odst. 1 č. 3 InsO. Rovněţ zŧstává zachován nárok oprávněné osoby na náhradu škody v souladu s obecnými předpisy (BGB) s tím, ţe odpovědnou osobou mŧţe být nejen insolvenční správce, ale rovněţ dluţník467. Rovněţ tak vyplývá z rakouské judikatury, ţe pokud správce zpeněţí majetek, který do podstaty nenáleţí a takové plnění jiţ není v podstatě rozpoznatelné (nelze jiţ uplatnit nárok na vydání náhradního plnění), vzniká na straně podstaty její obohacení. Třetí osoby pak mohou poţadovat vydání takového bezdŧvodného obohacení dle ust. § 46 odst. 1 řádek 6.468 Jedná se o pohledávku za majetkovou podstatou. I kdyţ jsou západní právní úpravy k třetím osobám přísnější, přesto by bylo v našem právním prostředí vhodné zachovat v tomto ohledu právní úpravu obsaţenou v ZKV či ZKR. Skutečnost, ţe rozhodnutí soudu prvního stupně není potvrzeno není ve sloţitých případech výjimkou. Lze tak do budoucna očekávat další spory vyplývající z aplikace předmětného ustanovení, coţ jistě není ţádoucí. Významné omezení insolvenčního správce v souvislosti s řízením o vyloučení majetku ze soupisu vznikne, jestliţe insolvenční správce sepíše do majetkové podstaty majetek, který je jiţ sepsán v soupisu majetkové podstaty odlišného dluţníka, jako druhý. V takovém případě platí i pro insolvenční řízení závěr Nejvyššího soudu o tom, ţe v pořadí druhý soupis majetku neopravňuje správce, který takový soupis provedl, k tomu, aby po dobu, kdy trvají účinky v pořadí prvního soupisu, s majetkem zapsaným v podstatě obou či více dluţníkŧ nakládal. V pořadí druhý soupis neomezuje správce, který majetek sepsal jako první „co do jeho možnosti věc držet, užívat, požívat její plody a užitky“. Na druhou stranu není správce, který majetek sepsal jako druhý povinen uvedený majetek spravovat.469 Jako další lze uvést omezení dle ust. § 226 odst. 5 IZ, podle kterého správce nesmí zpeněţit majetek v době od podání návrhu dluţníka na vynětí majetku z majetkové podstaty dle ust. § 226 IZ do rozhodnutí o takovém návrhu. Rovněţ platí, ţe takový majetek mŧţe zpeněţit odvrací-li újmu tomuto majetku hrozící, souhlasí-li s tím ţalobce, resp. dluţník. I v tomto případě lze majetek zpeněţit před pravomocným skončením řízení za podmínek uvedených v ust. § 225 odst. 5 IZ.
467
FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. s. 183 a 184. Usnesení OGH ze dne 22.12.1999, sp. zn. 8 Ob 157/99t. 469 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 27/2003. 468
158
Insolvenční správce je při nakládání s majetkem vázán rovněţ souhlasem věřitelského výboru, event. schŧze věřitelŧ či pokynem zajištěného věřitele. Doposud (dle ZKV) se mohl věřitelský výbor ve vztahu ke zpŧsobŧm zpeněţování majetku pouze vyjadřovat k prodeji mimo draţbu470. Uvedeným vyjádřením však nebyl soud ani vázán, pouze k němu při svém rozhodování o souhlasu s prodejem mimo draţbu přihlíţí. Insolvenční zákon značně posílil postavení věřitelŧ v insolvenčním řízení, kdyţ věřitelský výbor nově zasahuje do rozhodování správce o volbě způsobu zpeněžení majetkové podstaty, tj. zda-li bude majetek zpeněţen veřejnou draţbou, prodejem majetku dle ustanovení o.s.ř. o výkonu rozhodnutí či prodejem mimo draţbu (srov. ust. § 286 odst. 2 IZ). Insolvenční správce o zpŧsobu zpeněţení mŧţe rozhodnout pouze se souhlasem věřitelského výboru. Aby věřitelský výbor mohl rozhodnout o vhodném zpŧsobu zpeněţení, musí mu správce poskytnout k jeho rozhodnutí dostatečné informace. Uvedené informace se věřitelskému výboru dostanou ze zprávy o hospodářské situaci dluţníka dle ust. § 281 odst. 2 IZ, kterou insolvenční správce předloţí insolvenčnímu soudu nejméně 7 dní přede dnem konání první schŧze věřitelŧ svolané po prohlášení konkursu. Věřitelé mají právo do této zprávy u insolvenčního soudu nahlíţet. Nicméně správce je odbornou osobou a měl by věřitelskému výboru vhodný zpŧsob zpeněţení navrhnout. Jestliţe si schŧze věřitelŧ v souladu s ust. § 46 odst. 3, in fine, IZ atrahuje právo rozhodovat o zpŧsobu zpeněţení bude správce v takovém případě vázán dokonce rozhodnutím schŧze věřitelŧ. Souhlas věřitelského výboru event. schŧze věřitelŧ se vyţaduje vţdy, bez výjimky. Jelikoţ podle nové právní úpravy jiţ neplatí omezení dle ust. § 28 odst. 4 ZKV, tj. věřitelé se jiţ neuspokojují pouze do výše 70%, je především na zajištěných věřitelích jakým zpŧsobem bude majetek, který zajišťuje jejich pohledávku, zpeněţen. Insolvenční správce je tak dle ust. § 293 IZ při zpeněţení vázán rovněţ pokyny zajištěného věřitele. Z ust. § 286 IZ a ust. § 293 IZ vyplývá, ţe zajištěný věřitel souhlas se zpŧsobem zpeněţení nedává. Zajištěný věřitel pouze v rámci věřitelským výborem schváleným zpŧsobem zpeněţení uděluje konkrétní pokyny při zpeněţování (např. komu majetek prodat, jakým zpŧsobem stanovit kupní cenu, výběr draţební společnosti atd.). Jestliţe insolvenční správce uvedené pokyny odmítne, neboť má za to, ţe předmět zajištění lze zpeněţit výhodněji, poţádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. Z uvedené dikce vyplývá, 470
Srov. ust. § 27 odst. 2 ZKV.
159
ţe soud by měl přezkoumat pokyny zajištěného věřitele. Budín471 se přiklání k výkladu, podle kterého insolvenční soud přezkoumává nikoliv pokyn zajištěného věřitele, ale odmítnutí insolvenčního správce takový pokyn splnit. Ve výroku takového usnesení potom soud buď povolí nebo nepovolí zpeněţení majetku zpŧsobem, který správce navrhl.472 Pokud bychom se však drţeli dikce zákona, bylo by vhodnější, aby soud rozhodl tak, ţe správce není povinen, příp. je povinen se konkrétním pokynem zajištěného věřitele řídit. Specielní omezení insolvenčního správce platí při soupisu majetku náleţejícího do společného jmění manţelŧ. Bezpochyby lze nadále pouţít závěr Nejvyššího soudu473, dle kterého platí, ţe dokud není vypořádáno společné jmění dluţníka a jeho manţela, je správce omezen v nakládání s tímto majetkem ve stejném rozsahu, v jakém by se takové omezení týkalo dluţníka (kdyby konkursu nebylo). Pro správce tak platí po sepsání majetku náleţejícího do SJM do podstaty při nakládání s ním ust. § 145 odst. 2 ObčZ. Správce mŧţe vykonávat obvyklou správu474 a v ostatních záleţitostech bude třeba souhlasu druhého manţela (manţela dluţníka). Z ust. § 284 a 285 odst. 4 IZ vyplývá, ţe insolvenční správce je při zpeněţování podstaty vázán zákonným předkupním právem. Výslovně zákon uvádí předkupní právo státu k nemovitostem, které tvoří pozemní část veřejného přístavu475. Insolvenční správce je dle insolvenčního zákona rovněţ vázán právy nájemcŧ podle zák. č. 79/1994 Sb., o vlastnictví bytŧ476. Insolvenční zákon převzal úpravu obsaţenou v ust. § 27 odst. 7 ZKV podle níţ není správce vázán smluvními předkupními právy.477 Zdŧvodnění proč tomu tak je v dŧvodové zprávě k insolvenčnímu zákonu chybí. Rovněţ tak nenalezneme zdŧvodnění v dŧvodové zprávě k zákonu č. 105/2000 Sb., kterým bylo toto pravidlo vloţeno do ust. § 27
471
KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 378. 472 Srov. ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s dŧvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 430. 473 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006. Rovněţ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 2816/2007. 474 Za obvyklou správu se nepovaţuje především dispozice s nemovitostmi (prodej a darování), převod motorového vozidla, uzavření smlouvy o omezení převodu nemovitosti. 475 Ust. § 8 zák. č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisŧ, ust. § 28 vyhlášky 222/1995 Sb., o vodních cestách, plavebním provozu v přístavech, společné havárii a dopravě nebezpečných věcí, ve znění pozdějších předpisŧ. 476 Viz. ust. § 285 odst. 4 IZ. 477 Stejně ust. § 93 odst. 1 ZKR.
160
odst. 2, in fine, IZ ani k zákonu č. 179/2005 Sb., kterým bylo ust. § 27 odst. 7 ZKV o tom, ţe správce není vázán smluvními předkupními právy duplicitně vloţeno do zákona o konkursu a vyrovnání478. Insolvenční zákon stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání tak učinil zřejmě za účelem zamezení manipulace s majetkem na základě sjednaných smluvních předkupních práv. Zákon tedy v tomto případě dává bez výjimky přednost ochraně majetkové
podstaty
před
ochranou
poctivých
třetích
osob
–
před
ochranou
„tzv. mimoinsolvenčního práva“. Ochranu „mimoinsolvenčního práva“ třetích osob zakotvuje insolvenční zákon naproti tomu v ust. § 256 odst. 2 IZ, kdyţ insolvenční soud mŧţe zrušit výpověď nájemní smlouvy na dobu určitou učiněnou insolvenčním správcem. Fakultativně soud vyhoví takovému návrhu jestliţe byl nájemce takovou výpovědí nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu. Obligatorně pak soud takovému návrhu vyhoví, jestliţe bude zajištěno, ţe nájemce předmět nájmu při zpeněţení majetkové podstaty koupí za cenu obvyklou. I v tomto případě poskytuje insolvenční zákon širší ochranu neţ-li ZKV479. V dŧvodové zprávě k ust. § 256 IZ se uvádí, ţe „podle platné úpravy (tj. ZKV) mohlo dojít k poškození nájemců, kteří v dobré víře uzavřeli takovou smlouvu na
478
Důvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 > se k uvedenému vŧbec nevyjadřuje. Vládní návrh včetně dŧvodové zprávy k němu vŧbec novelizaci zákona o konkursu a vyrovnání neobsahoval. Z důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, k zák. č. 179/2005 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 884. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 2006 [cit. 18.05.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=884&ct1=0 >. vyplývá, ţe text ust. § 27 odst. 7 ZKV byl vloţen do zákona aţ na základě pozměňovacích návrhŧ. 479 Z důvodové zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období. 1998 - 2002 [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=219&ct1=0 > k ust. § 14 odst. 5 ZKV vyplývá, ţe dŧvodem bylo naplnění účelu zákona – co nejvyšší moţné zpeněţení resp. uspokojení věřitelŧ na úkor třetích osob. Dále je v dŧvodové zprávě uvedeno, ţe správce je nově oprávněn vypovědět jakoukoliv nájemní nebo podnájemní smlouvu; nájem bytu je přitom stále chráněn § 711 ObčZ. Dosavadní znění ZKV neumoţňovalo vypovědět nájemní smlouvu, kterou úpadce uzavřel jako pronajímatel. V praxi pak docházelo ke stejným situacím jako u bodu 25. Dluţník na poslední chvíli zatíţil svŧj majetek takovým nájmem (event. i antidatoval smlouvu), který ztíţil nebo i zcela znemoţnil prodej věci v konkursu (typicky nejrŧznější ”nájem” na 99 let či za nevýhodných podmínek). Novela proto stanoví správci moţnost vypovědět kaţdou nájemní nebo i podnájemní smlouvu a to v nejdéle přípustné lhŧtě 3 měsícŧ. Tím bude zajištěna moţnost prodeje podstaty bez těch zatěţujících nájmŧ, které podstatu znehodnocují. Je zřejmé, ţe tam, kde jsou uzavřeny běţné nájemní smlouvy, které podstatu neznehodnocují, nebude dŧvod k jejich výpovědím. Nepřiměřenou tvrdost postupu správce mŧţe soud korigovat v rámci své dohlédací činnosti (§ 12).
161
delší dobu a investovali do předmětu nájmu.“ Německá právní úprava se k problému staví z jiného konce a přesouvá právo výpovědi na nového nabyvatele předmětu nájmu. Jakmile vstoupí nabyvatel do nájemního vztahu namísto dluţníka, mŧţe při dodrţení zákonných lhŧt nájem vypovědět480. Německá právní úprava tak právo výpovědi správci neumoţňuje a přesouvá je aţ na nabyvatele předmětného majetku, coţ má být výhodné pro podstatu. Jestliţe nabyvatel má právo smlouvu vypovědět, nemá zřízené nájemní právo vliv na hodnotu majetku. Nadto do doby neţ dojde ke zpeněţení, se stává nájem příjmem podstaty. Německé právo dává v tomto případě přednost prospěchu podstaty před ochranou nájemce. To je však příznačné pro celou právní úpravu německého insolvenčního práva, kdyţ třetím osobám ochranu v takové míře jako české insolvenční právo neposkytuje. Teorie však zastává názor, ţe nájemce mŧţe vţdy v případě vzniku takového nároku ţádat náhradu škody a přihlásit si takovou pohledávku do insolvenčního řízení. Insolvenční správce je rovněţ při zpeněţování majetku omezen určením subjektŧ, kterým nelze v souladu s insolvenčním zákonem majetek platně zpeněţit. Správce tak nemŧţe majetek náleţející do majetkové podstaty zcizit osobám uvedeným v ust. § 295 IZ. Cílem uvedeného ustanovení by mělo být zamezit podvodným úpadkŧm. Úprava v insolvenčním zákoně je širší a přísnější neţ-li právní úprava obsaţená v ust. § 67b ZKV481. Ust. § 67b ZKV je v tomto ohledu formulačně nepřesné, neboť hovoří pouze o majetku ve vlastnictví dluţníka ke dni zahájení řízení. Zákon tu nepamatoval na to, ţe do majetkové podstaty náleţí rovněţ plnění z neúčinných právních úkonŧ event. z odporovatelných právních úkonŧ. Tento problém byl však výkladem a judikaturou překlenut,482 tak ţe uvedené omezení se týká veškerého majetku tvořícího konkursní podstatu a nikoliv jen majetku patřícímu úpadci v době zahájení řízení. Ust. § 67b ZKV váţe zákaz nabývání majetku pouze ve vztahu k funkci vedoucích zaměstnancŧ. Statutární orgány dluţníka zákon úplně vynechává. Přitom je zcela zřejmé, ţe na úpadku společnosti se nepodílejí pouze
480
Ust. § 111 InsO se týká pouze nemovitých věcí. Dle ust. § 67b ZKV nesmějí při konkursu nebo vyrovnání nabývat vlastnictví k věcem, jejichţ vlastníkem byl při zahájení řízení dluţník vedoucí pracovníci (vedoucí zaměstnanci) dluţníka, osoby blízké vedoucím pracovníkŧm dluţníka, společníci dluţníka, je-li jím veřejná obchodní společnost, komanditní společnost a společnost s ručením omezeným, pokud společníci vykonávají funkci vedoucího pracovníka, za stejných podmínek společníci akciových společností, pokud pŧsobí v jejich orgánech anebo vlastní akcie odpovídající více jak desetině základního jmění společnosti. 482 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.9.2002, sp. zn. 1 Ko 351/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2003, č. 15, s. 49. 481
162
vedoucí zaměstnanci dluţníka ve smyslu zákoníku práce, ale rovněţ a především jeho statutární orgány. Insolvenční zákon zakazuje nabývat majetek z majetkové podstaty třem skupinám osob: samotnému dluţníku, osobám mu blízkým483 koncern (§ 295 odst. 1 IZ),
484
a osobám, které s ním tvoří
osobám, které se podílely na rozhodujících činnostech dluţníka a mohly tak zapříčinit jeho úpadek – ust. § 295 dost. 2 IZ písm. a) vedoucí zaměstnanci dluţníka podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce a osoby jim blízké b) osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dluţníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost c) společníci dluţníka, je-li jím jiná obchodní společnost neţ akciová d) akcionáři dluţníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie odpovídající více neţ desetině základního kapitálu e) prokuristi dluţníka a z dŧvodu střetu zájmŧ členŧm a náhradníkŧm věřitelského výboru, kterým schŧze věřitelŧ neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty. Insolvenční zákon tak zákaz nabývání majetku rozšířil nejen na statutární orgány dluţníka, neboť statutární orgány lze ve většině případŧ zařadit do skupiny osob dle ust. § 295 odst. 2 písm. b) IZ, ale rovněţ na společníky dluţníka bez podmínky výkonu funkce vedoucího pracovníka, tak jako tomu bylo dle ust. § 67b odst. 2 ZKV. Uvedený zákaz se týká všech tří zpŧsobŧ zpeněţování majetkové podstaty. Insolvenční zákon zdŧrazňuje, ţe zákaz nabývání se týká rovněţ zpeněţení majetku draţbou. Právní úkony učiněné v rozporu s tímto ustanovením stíhá insolvenční zákon absolutní neplatností.
483
Dle ust. § 116 ObčZ osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manţel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliţe by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá dŧvodně pociťovala jako újmu vlastní. 484 S polečnost s ručením omezeným je ve smyslu § 67b ZKV osobou dluţníkovi (společnosti s ručením omezeným) blízkou, je-li jejím společníkem a jednatelem osoba, která je společníkem a jednatelem dluţníka; má-li společnost s ručením omezeným jediného společníka, který je jejím jednatelem, a daruje-li tato společnost s ručením omezeným nemovitost manţelovi společníka, je pro účely posuzování právní neúčinnosti darovací smlouvy vŧči věřiteli z hlediska § 42a odst. 1 ObčZ obdarovaný manţel vŧči společnosti osobou blízkou (Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.9.2002, sp. zn. 1 Ko 351/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2003, č. 15, s. 49.)
163
Na návrh uvedených osob mŧţe insolvenční soud v odŧvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání. Při svém rozhodování přihlédne soud k vyjádření věřitelského výboru. Insolvenční soud při rozhodování o výjimce ze zákazu nabývání z podstaty musí respektovat základní zásady insolvenčního řízení (ust. § 5 IZ). Povolit výjimku tak bude moţné, pokud to bude pro podstatu výhodné a nebude tím ţádný z věřitelŧ poškozen. Typickým příkladem je povolení výjimky v situacích, kdy vlastník budovy na pozemku náleţejícím do majetkové podstaty je osobou výše uvedenou. Mnohdy je zpeněţení takového pozemku pod stavbou v cizím vlastnictví jediným moţným řešením. 6.1.2.2 Dlužník v době od povolení oddlužení Obecně platí, ţe dluţník je osobou s dispozičními oprávněními v době od povolení oddluţení. Dispoziční oprávnění dluţníka je však nutno rozlišovat s ohledem na formu oddluţení – zda se jedná o oddluţení splátkovým kalendářem či zpeněţením majetkové podstaty. Od schválení oddluţení plněním splátkového kalendáře tak má dluţník dispoziční oprávnění k příjmŧm, které získá od schválení povolení oddluţení. V nakládání s těmito příjmy je však výrazně omezen, kdyţ je s nimi povinen naloţit zpŧsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddluţení plněním splátkového kalendáře (ust. § 409 odst. 1 IZ). K majetku náleţejícímu do podstaty má od právní moci schválení oddluţení dluţník plné dispoziční oprávnění. Jeho dispoziční oprávnění se však netýkají majetku, který slouţí k zajištění. Zde je osobou s dispozičními oprávněními správce. Současně je dluţník omezen ust. § 412 odst. 1 písm. b) IZ, ve kterém mu insolvenční zákon ukládá povinnost hodnoty získané dědictvím a darem zpeněţit a jejich výtěţek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, pouţít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Pro účely této práce je však významnější právní úprava dispozičních oprávnění dluţníka v souvislosti s oddluţením zpeněţením majetkové podstaty. Dle ust. § 408 odst. 1 IZ totiţ platí, ţe o účincích schválení oddluţení zpeněţením majetkové podstaty platí ohledně majetku náleţejícího do majetkové podstaty v době schválení oddluţení obdobně ustanovení insolvenčního zákona o účincích prohlášení konkursu. Dispoziční oprávnění k majetku, který dluţník získá po schválení oddluţení zpeněţením majetkové podstaty má 164
v souladu s ust. § 408 odst. 1, in fine, IZ dluţník. Zákon při oddluţení prodejem majetkové podstaty nestanoví ţádnou výjimku jako je tomu při schválení oddluţení plněním splátkového kalendáře a dluţník tak mŧţe volně nakládat i s jeho dědictvím a dary, pokud je nabyl po rozhodnutí o schválení oddluţení. Dispoziční oprávnění k majetku, který je označen v rozhodnutí o schválení oddluţení a ke dni vydání rozhodnutí tak náleţí do majetkové podstaty, má však insolvenční správce (srov. ust. § 406 odst. 2 písm. b) a ust. § 408 odst. 2 IZ). Kozák485 usuzuje, ţe vyjde-li dodatečně najevo, ţe dluţník vlastnil ke dni schválení oddluţení prodejem majetku ještě další majetek, který v tomto rozhodnutí nebyl uveden, ale měl být pouţit k uspokojení nezajištěných věřitelŧ, musí insolvenční soud nejdříve doplnit své předchozí rozhodnutí o schválení oddluţení a teprve následně mŧţe insolvenční správce takový majetek zpeněţit. Je třeba upozornit na skutečnost, ţe v obou případech však vţdy pro dluţníka platí omezení dané ust. § 111 IZ. I kdyţ je oddluţení pravomocně schváleno, nelze vyloučit, ţe konečným zpŧsobem řešení dluţníkova úpadku bude z dŧvodŧ uvedených v ust. § 418 IZ konkurs. Bez ohledu na formu oddluţení pak platí, ţe dluţník nedisponuje s majetkem slouţícím k zajištění. Poněkud nepřesné se zprvu zdají ust. § 229 odst. 3 IZ a ust. § 409 IZ o okamţiku přechodu dispozičních oprávnění na dluţníka. V ust. § 229 odst. 3 IZ hovoří zákon o tom, ţe dispoziční oprávnění má dluţník již od povolení oddlužení (nestanoví-li tento zákon jinak). V hlavě V. týkající se oddluţení jiţ zákon výhradně spojuje přechod dispozičních oprávnění dluţníka se schválením oddlužení (ust. § 409 odst. 1 IZ) příp. s právní mocí takového rozhodnutí (ust. § 409 odst. 2 IZ).
Následně však zákon stanoví omezení.
Předmětná ustanovení je tak třeba ve vzájemné souvislosti vykládat tak, ţe od povolení oddluţení má dluţník neomezená dispoziční oprávnění (při respektování ust. § 111 IZ, event. rozhodnutí soudu) a od schválení oddluţení v zákonem stanovených případech je jiţ ve svých dispozičních právech omezen. S právní mocí rozhodnutí o schválení oddluţení bez ohledu na jeho formu zákon rovněţ spojuje zánik omezení dispozičních oprávnění dluţníka,
485
KOZÁK, J. Poradna konkursních novin. Konkursní noviny.2009, č. 10, s. 3.
165
ke kterým došlo před jeho vydáním ex lege nebo na základě rozhodnutí soudu (ust. § 407 odst. 2 IZ). Slovenská právní úprava v ust. § 168 odst. 2 a 3 ZKR stanoví, ţe nad dluţníkem je v případě oddluţení stanoven dohled správce, stejně jako je tomu v naší právní úpravě486. Nadto však mŧţe soud ve svém rozhodnutí o povolení oddluţení stanovit, které právní úkony dluţníka budou podléhat správcovu souhlasu (ust. § 267 odst. 3 ZKR). Obdobou českého oddluţení je privátní konkurs (Schuldenregulierungsverfahren), který se rovněţ vztahuje pouze na fyzické osoby nepodnikatele. V rámci tohoto řízení zákon umoţňuje vlastní správu (Eigenverwaltung). Dluţník mŧţe rovněţ disponovat s majetkem, vţdy však pouze se souhlasem soudu487, nikoliv insolvenčního správce. Insolvenční správce dohled v takovém případě nevykonává, neboť není vŧbec ustaven. Soud jej však mŧţe ex officio, příp. na návrh věřitelského orgánu či samotného dluţníka ustanovit pro konkrétní (většinou sloţitější) právní úkony (ust. § 190 IO). K ustavení správce mŧţe dojít rovněţ v dŧsledku odnětí práva vlastní správy dluţníku za podmínek stanovených v ust. § 186 odst. 2 IO. Insolvenční zákon je oproti uvedeným právním úpravám vŧči dluţníkovi značně benevolentní. Zda je tato volnější právní úprava vhodná ukáţe aţ dlouholetá aplikace zákona. 6.1.2.3 Dlužník v době od povolení reorganizace V prŧběhu
reorganizace
je
dluţník
zásadně
osobou
s dispozičními
oprávněními.
Do schválení reorganizačního plánu je však dluţník ve svých právech omezen ze zákona a mŧţe být rovněţ omezen na základě rozhodnutí soudu. Především je podroben dohledu insolvenčního správce (ust. § 331 IZ). Právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam488, činí dluţník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru. Na základě rozhodnutí insolvenčního soudu mŧţe soud zakázat dluţníku s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou
486
Srov. ust. § 412 odst. 2 IZ. K takovým právním úkonŧm, které podléhají souhlasu soudu náleţí zejména všechna opatření dluţníka směřující ke zpeněţení movitých či nemovitých věcí a rovněţ vedení procesu týkající se takového majetku. Dluţníkovi není povoleno rovněţ sjednávat na svém majetku zajištění ve prospěch třetích osob (Rozhodnutí OGH ze dne 16.5.2001, sp. zn. 6 Ob 309/00k). Souhlasu soudu podléhá stejně tak opomenutí dluţníka, které má za následek vznik dluţníkova závazku (Rozhodnutí OGH ze dne 16.5.2001, sp. zn. 6 Ob 309/00k). Rovněţ závazky mŧţe dluţník plnit pouze se souhlasem soudu (ust. § 187 IO). 487
166
podstatou nebo mŧţe jeho oprávnění ve stanoveném rozsahu omezit (ust. § 332 IZ). Uvedený zásah do práv dluţníka je značný, neboť jak upozorňuje Kozák489, pouze tímto rozhodnutím soudu lze odebrat dluţníkovi jeho oprávnění paušálně. Soud tak učiní na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru anebo i bez návrhu v zájmu věřitelŧ zejména tehdy vzniknou-li pochybnosti o poctivém jednání nebo odborné zpŧsobilosti dluţníka nebo osob jednajících jeho jménem. Od účinnosti reorganizačního plánu však jiţ dluţník ve svých dispozičních oprávněních nemŧţe být omezen. Jeho oprávnění mŧţe být totiţ omezeno pouze reorganizačním plánem (ust. § 352 dost. 1 IZ).
6.1.3 Osoba s dispozičními oprávněními dle vlastnictví majetku v majetkové podstatě Dispoziční oprávnění k majetku ve vlastnictví dluţníka náleţejícího do majetkové podstaty má buď dluţník nebo insolvenční správce. Jak uvedeno výše, rozhodující je zpŧsob řešení úpadku. Insolvenční zákon se však v ust. § 229 odst. 2 IZ zabývá rovněţ dispozičními oprávněními třetích osob k majetku náleţejícímu do majetkové podstaty. Dle zmíněného ustanovení je-li majetek náleţející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby neţ dluţníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím soudu. Z ustanovení však není bezpochyby zřejmé, co touto právní úpravou měl zákonodárce na mysli. V dŧvodové zprávě není pohnutka zákonodárce nijak vysvětlena. Ustanovení § 217 IZ totiţ spojuje se soupisem majetku do podstaty přechod oprávnění nakládat s majetkovými hodnotami na osobu s dispozičními oprávněními. Ve výčtu osob s dispozičním oprávněním v ust. § 229 odst. 3 IZ je za osobu s dispozičním oprávněním označen pouze správce nebo dluţník. V komentáři k insolvenčnímu zákonu490 je uvedeno, ţe „ustanovení je nutno chápat v širším smyslu“. Jelikoţ se v ustanovení hovoří o majetku náleţejícím do majetkové podstaty, nikoliv o majetku sepsaném do podstaty, lze z toho dovodit, ţe lze třetí osobu omezit v dispozicích s jejím majetkem ještě předtím neţ bude majetek do soupisu sepsán. Přesto je třeba konstatovat, ţe dikce tohoto ustanovení je nejasná, a proto se lze pouze domnívat, ţe takový výklad je správný. . 488
Dle ust. § 330 odst. 4 IZ za právní úkony, které mají zásadní význam se povaţují úkony, jejichţ dŧsledkem se významně změní hodnota majetkové podstaty nebo postavení věřitelŧ anebo míra uspokojení věřitelŧ. 489 KOZÁK, J. Poradna konkursních novin. Konkursní noviny.2009, č. 10, s. 3.
167
6.2 Nakládání s majetkovou podstatou event. s majetkem, který do ní náleţí S ohledem na novou koncepci insolvenčního zákona jiţ oprávnění nakládat nepřechází ať uţ na správce nebo jinou osobu prohlášením konkursu jako tomu bylo dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) ZKV491
492
. Oproti zákonu o konkursu a vyrovnání dochází ke změně. Insolvenční
zákon v ust. § 217 IZ stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání spojuje se soupisem majetku do podstaty přechod práva nakládat s těmito hodnotami. Jakmile dojde k zápisu do soupisu majetkové podstaty, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen zpŧsobem stanoveným insolvenčním zákonem. Nakládat s majetkem zapsaným v soupisu majetkové podstaty mŧţe jen osoba s dispozičními oprávněními (viz výše). Jestliţe je osobou s dispozičními oprávněními správce, nemŧţe s majetkem dluţníka nakládat, pokud nebyl takový majetek pojat správcem do soupisu. Tuto povinnost mu není třeba opakovaně na základě návrhu dluţníka na předběţné opatření ukládat493. Ke zpeněţení majetku v konkursu však insolvenční správce mŧţe stejně jako dle ZKV přistoupit aţ po prohlášení konkursu. Na rozhodnutí o úpadku počátek zpeněţování majetkové podstaty ani vázat nelze, neboť není zřejmé, zda vŧbec ke zpeněţení dojde (v případě reorganizace, oddluţení plněním splátkového kalendáře). K významné změně však došlo tím, ţe insolvenční zákon stanoví, ţe . 490
KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 298. 491 Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. 492 Dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ úpadce prohlášením konkursu neztrácí zpŧsobilost být účastníkem v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani zpŧsobilost procesní. Ţalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, je třeba zamítnout proto, ţe dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek věcné legitimace. Kdyby úpadce nebyl zpŧsobilý k právním úkonŧm, zpŧsobovalo by to neplatnost všech jeho právních jednání (§ 38 odst.1 ObčZ). Ve skutečnosti však jsou jeho právní jen právně neúčinné, a to jen ty, které se týkají majetku podstaty, nikoli ostatního úpadcova jmění srov. § 14 odst. 1 písm. a) a b) ZKV); nejde přitom o neúčinnost vŧči komukoliv, nýbrţ pouze vŧči konkursním věřitelŧm (§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV). Nejzřetelněji se rozdíl mezi úpadcovou zpŧsobilostí k právním úkonŧm a jeho dispoziční zpŧsobilostí projevuje v ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) ZKV. Tato ustanovení totiţ počítá s právními úkony, jimiţ úpadce rozmnoţí majetek podstaty (přijme dar, neodmítne dědictví) a které jsou právně účinné i vŧči konkursním věřitelŧm. I v poměru ke konfusním věřitelŧm tedy o právní účinnosti úpadcových úkonŧ rozhoduje to, jaký hospodářský efekt mají pro konkursní podstatu. Úpadcova dispoziční zpŧsobilost je omezena právě a jen proto, aby mu bylo zabráněno konkursní věřitele poškozovat. Proto prohlášení konkursu nezakládá úpadcovu nezpŧsobilost k právním úkonŧm, která by činila jeho úkony neplatnými bez ohledu na prospěch, jenţ by pro konkursní podstatu získal. 493 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2011, č.j. VSPH 1125/2010-B-63, ke sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009.
168
ke zpeněţení majetkové podstaty lze přistoupit aţ po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu. Tato právní úprava má zabránit tomu, aby změna nebo zrušení tohoto rozhodnutí nevedla k těţko řešitelným situacím, takovým zpeněţením vyvolaným494. Zásadně tedy platí, ţe pokud insolvenční soud v souladu s ust. § 148 a 149 IZ rozhodne pouze o úpadku dluţníka, nikoliv o zpŧsobu jeho řešení, nemŧţe správce, který byl rozhodnutím o úpadku ustanoven majetkovou podstatu začít zpeněţovat. Insolvenční zákon stanoví výjimku z tohoto pravidla. Insolvenční správce mŧţe přistoupit bez dalšího (tj. bez souhlasu soudu či věřitelského výboru) ke zpeněţení věcí bezprostředně ohroţených zkázou nebo znehodnocením. Insolvenční soud mŧţe rovněţ povolit výjimku svým rozhodnutím v rámci výkonu dohlédací činnosti. Povolování výjimky z tohoto pravidla soudem lze v praxi jen málo očekávat, neboť mezi rozhodnutím o úpadku a prohlášením konkursu mŧţe dojít maximálně ve lhŧtě 3 měsícŧ (ust. § 149 IZ). Pokud by přesto insolvenční soud o výjimce rozhodoval, bylo by vhodné, aby si ve věci vyţádal stanovisko věřitelského výboru. Insolvenční zákon v souvislosti s nakládáním s majetkovou podstatou pouţívá dva zákonné pojmy. Především jde o nakládání s majetkovou podstatou jako celkem (nakládání v širším slova smyslu) a o nakládání s majetkem náležejícím do majetkové podstaty (nakládání v uţším slova smyslu). Definici nakládání s majetkovou podstatou demonstrativně předkládá zákonodárce v ust. § 228 IZ. Ust. § 228 IZ v mnohém přebírá závěry judikatury, které byly učiněny jiţ při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání. Nakládáním s majetkovou podstatou se tak rozumí zejména právní úkony, které se týkají majetku náleţejícího do majetkové podstaty, výkon práv a povinností akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě akciové společnosti495, 494
Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > k ust. § 283 IZ. 495 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2008, sp. zn. 29 Odo 1347/2006, dle kterého správce konkursní podstaty je ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 ZKV oprávněn a povinen vykonávat veškerá akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty má v rámci výkonu akcionářských práv spojených s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty zejména právo účastnit se valné hromady, hlasovat na ní, poţadovat a dostat na ní vysvětlení ohledně záleţitostí týkajících se akciové společnosti, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady,
169
výkon práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem dluţníka zahrnutým do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě obchodní společnosti496, výkon členských práv a povinností člena druţstva, rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záleţitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonŧ potřebných k zajištění financování podniku, výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnancŧ dluţníka, výkon prŧmyslových práv497, rozhodování o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, plnění povinností podle předpisŧ o daních, poplatcích a clech, jakoţ i podle předpisŧ o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění498, vedení účetnictví, plnění evidenčních povinností a výkon dalších práv a povinností, jestliţe se týkají majetkové podstaty. Dále zákon pouţívá pojem nakládání s majetkem náleţejícím do majetkové podstaty (nikoliv s majetkovou podstatou jako celkem). Uvedený pojem je pouţit v ust. § 225 IZ (excindační řízení), ust. § 226 IZ (řízení o návrhu dluţníka na vynětí z majetkové podstaty), ust. § 229 odst. 2 IZ (třetí osoba jako osoba s dispozičními oprávněními) a v ust. § 217 IZ (soupis majetkové podstaty). Insolvenční zákon přinesl změnu a snad i odstranění nejasností týkajících se výkladu pojmu nakládat, kdyţ v ust. § 228 písm. a) IZ mj. stanoví, ţe za nakládaní s majetkovou podstatou se povaţují právní úkony týkající se majetku náleţejícího do majetkové
. a uplatňovat návrhy a protinávrhy; má rovněţ právo na podíl na zisku akciové společnosti (dividendu), který valná hromada schválila k rozdělení. Má-li akciová společnost jediného akcionáře, vykonává správce konkursní podstaty pŧsobnost valné hromady; tato akcionářská práva je správce konkursní podstaty oprávněn vykonávat i v prŧběhu sporu o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. 496 Dle Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004 je-li obchodní podíl ve společnosti sepsán do konkursní podstaty jako majetek jediného společníka – úpadce (§ 148 odst. 3 ObchZ), je správce konkursní podstaty úpadce oprávněn s takovým majetkem nakládat, ledaţe probíhá řízení o vylučovací ţalobě podle ust. § 19 odst. 2 ZKV nebo řízení o vypořádání společného jmění úpadce a jeho manţela, jehoţ předmětem je i tento obchodní podíl. 497 Z nálezu Ústavního soudu ze dne 17.3.2005, sp. zn. III ÚS 220/04 vyplývá, ţe uzavřít licenční smlouvu mŧţe pouze ten komu přísluší právo nakládat s ochrannými známkami. 498 Dle důvodové zprávy k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 > plněním povinností není plnění uhrazovacích povinností, neplyne-li takový postup z ustanovení, jeţ se týkají uspokojování pohledávek věřitelŧ v prŧběhu insolvenčního řízení.
170
podstaty. Dle komentáře k insolvenčnímu zákonu499 právními úkony dle ust. § 228 písm. a) IZ, které se týkají majetku náleţejícího do majetkové podstaty jsou zejména jeho zcizování, zatěţování právními úkony, jako je uzavírání nájemních smluv, pojistných smluv, smluv o úschově, mandátních smluv, smluv o dílo, smluv o pŧjčce nebo výpŧjčce atd. To koresponduje skutečnosti, ţe „v případě prohlášení konkursu zůstává dlužníkovi pouze „holé“ (titulární) vlastnictví (nuda proprieta)“500. Zákon o konkursu a vyrovnání nestanoví definici takového pojmu, coţ s sebou přinášelo časté interpretační problémy501. Při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání bylo diskutovanou otázkou, zda v případě, kdy nesmí správce s majetkem nakládat, mŧţe vyuţívat další sloţky vlastnické triády502. V ust. § 19 odst. 3 ZKV je uvedeno, ţe v prŧběhu řízení o vylučovací ţalobě nesmí správce sporný majetek zpeněţit ani s ním jinak nakládat. V tomto ohledu je dikce ust. § 225 IZ stejná. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu503 k zákonu o konkursu a vyrovnání, platí, ţe „správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné)“. Dle odŧvodnění rozhodnutí je v souladu s ust. § 123 ObčZ se soupisem spojeno rovněţ právo věc drţet, uţívat a poţívat její plody a uţitky. I při aplikaci insolvenčního zákona se lze ztotoţnit se závěrem Nejvyššího soudu, ţe je logické, aby s ohledem na účel insolvenčního řízení, insolvenční správce poţíval plody a uţitky (v tomto případě inkasoval nájemné jako poţitek z majetku sepsaného do majetkové podstaty). Vţdy však bude namístě zvýšená opatrnost správce, který by měl takové plnění v nezměněné podobě drţet ve své správě do pravomocného ukončení sporu. Jak bylo jiţ uvedeno (viz pododdíl 5.1.3.4) v případě úspěchu ţalobce ve sporu bude správce většinou
499
ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. s. 351. 500 ELIÁŠ, K. Akcionář v úpadku – k výkonu práv z akcií zařazených do konkursní podstaty. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 91. 501 Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005. 502 P rávo věc drţet (ius possidendi), právo věc uţívat a poţívat její plody a uţitky (ius utendi et fruendi). 503 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 27/200 se ztotoţnil s názorem, ţe oprávnění poţívat uţitky zahrnuje i právo na nájemné z pronajaté věci, tedy právo k inkasu nájemného ze zástavy, byť správce konkursní podstaty toto oprávnění výslovně do soupisu nezahrnul.
171
povinen správce vydat ţalobci rovněţ inkasované nájemné. Z výše uvedeného výkladu pojmu nakládat dle ust. § 228 písm. a) IZ však vyplývá, ţe správce sice mŧţe v duchu závěrŧ Nejvyššího soudu nájemné inkasovat, nemŧţe však uzavřít po dobu zákazu nakládání s majetkem novou nájemní smlouvu. Rovněţ dle občanskoprávní teorie ius disponendi vedle práva převést věc na jiného zahrnuje i jiné zpŧsoby dispozice s věcí, při nichţ se směnná hodnota věci realizuje (např. přenechání věci do uţívání jinému, zatíţení věci apod.). Zahrnuje i rozhodování o faktickém osudu věci (spotřebování věci, změna věci) a dokonce i její opuštění (ius deriliqendi) či zničení (ius abutendi)504. V případě neúspěchu ţaloby na vyloučení se tato konstrukce jeví pro majetkovou podstatu značně nevýhodná. Proto by správce měl z dŧvodŧ opatrnosti, pokud je to moţné, v případě, ţe k majetku uplatňuje právo třetí osoba, dát tento do nájmu ještě před započatým řízením o vyloučení majetku z podstaty. Rovněţ tak vzniká otázka, zda mŧţe či má správce uzavřít kupř. pojistnou smlouvu týkající se nemovitostí, o které je veden spor o vyloučení a zda mŧţe správce nemovitost nechat opravit, tedy uzavřít smlouvu o dílo. V souladu s výše uvedeným výkladem by správce takové smlouvy v prŧběhu sporu uzavírat neměl. Insolvenční správce by se v praxi k řešení takového problému však neměl vŧbec dostat. Při respektování zásady dobré správy by totiţ správce měl takovou pojistnou smlouvu uzavřít jiţ dávno před tím, neţ dojde k takovému sporu. Pokud bude majetek ohroţen zkázou nebo zničením nemusí správce smlouvu o dílo vŧbec uzavírat, neboť u těchto věcí stanoví zákon výjimku ze zákazu s věcí nakládat (srov. ust. § 225 odst. 4 IZ).
6.3 Správa majetkové podstaty Dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 197/2003 ze dne 30.6.2004 správou konkursní podstaty se rozumí zejména činnost (včetně právních úkonŧ a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl vyuţíván v souladu se svým určením, jestliţe tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnoţila, lze-li takovou
504
BIČOVSKÝ, J. FIALA, J., HOLUB, M. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 7 dopl. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2000. s. 129. 770 s. ISBN 80-7201-249-5.
172
činnost rozumně očekávat. Uvedené závěry insolvenční zákon téměř beze změny přejímá a v návaznosti na toto rozhodnutí v ust. § 230 odst. 1 IZ demonstrativně stanoví, ţe správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakoţ i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleţí, b) majetek náleţející do majetkové podstaty byl vyuţíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnoţila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příleţitostem, d) byly vymoţeny pohledávky dluţníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonŧ. Nad rámec uvedeného rozhodnutí insolvenční zákon v demonstrativním výčtu uvádí, ţe za správu se povaţuje rovněţ vymáhání pohledávek dluţníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonŧ. Zákonodárce zřejmě zamýšlel insolvenční správce na tuto jejich povinnost upozornit, neboť při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání byla často správci tato jejich povinnost opomíjena. Především v případě neplatnosti a neúčinnosti je zákon o konkursu a vyrovnání k vymáhání takových plnění příliš nemotivoval (viz oddíl 2.3.2). Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vţdy zohlednit ust. § 36 odst. 1 IZ, které upravuje výkon funkce insolvenčního správce, kdyţ stanoví, ţe správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě poţadovat, aby věřitelé byli uspokojení v co nejvyšší míře. Uvedené ustanovení lze povaţovat za generální klausuli k ust. § 230 IZ a správce tak musí vţdy při správě podstaty postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Pozornost si zaslouţí především ust. § 230 odst. 1 písm. c) IZ, protoţe obsahuje řadu neurčitých pojmŧ. Bude záleţet na konkrétní situaci v insolvenčním řízení, jakým zpŧsobem budou tyto pojmy vykládány. Insolvenční zákon správci výslovně ukládá mj. při správě majetkové podstaty postupovat tak, aby se majetkové podstata rozmnoţila. Stanoví podmínky, za kterých je správce povinen takto postupovat. Správce musí o rozmnoţení podstaty usilovat, lze-li takovou činnost rozumně očekávat, přihlíţet je třeba rovněţ ke stavu majetkové podstaty a dále je třeba zhodnotit, zda lze tento postup očekávat s ohledem na obvyklé obchodní příležitosti. Správcovou povinností „je nejen uchovat, co tu je, a zabránit 173
poškození nebo zničení toho, nýbrž také rozvážně s tím hospodařit a vytěžit z toho, co se dá vytěžit poctivým hospodařením, tedy nakládat s každou věcí způsobem odpovídajícím jejímu hospodářskému určení.“505 Jiţ při aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání bylo samozřejmostí zaloţení účtu u bankovního ústavu, za účelem uloţení finančních prostředkŧ získaných správcem ze zpeněţení majetku podstaty. Majetková podstata se tak mŧţe rozšířit o přirostlé úroky na účtu, coţ při větším zpeněţení není pro věřitele zanedbatelné. Zaloţení účtu insolvenčním správcem tak bude aţ na výjimečné situace (např. v situaci, kdy zpeněţení bude natolik nízké, ţe poplatky za zřízení a vedení bankovního účtu by byly vyšší neţ samo zpeněţení) nutné vţdy. S ohledem na obvyklé obchodní příleţitosti lze takovou činnost v současné ekonomické situaci bezpochyby rozumně očekávat. S vloţením peněţních prostředkŧ získaných zpeněţením na bankovní účet počítá rovněţ judikatura Nejvyššího soudu506. ZKR v ust. § 91 Odst. 5 ZKR výslovně správci povinnost uloţit výtěţek zpeněţení na účet v bance ukládá. Otázkou však je, zda lze rozumně očekávat investici získaných peněţních prostředkŧ ze zpeněţení majetkové podstaty do cenných papírŧ za účelem zmnoţení podstaty. Pro zodpovězení této otázky mŧţe slouţit jako inspirace ust. § 114 odst. 1 IO, podle kterého peněţní prostředky, které nejsou pouţity k uspokojení věřitelŧ správce uloţí bezodkladně, bezpečně a co moţná nejlépe tak, aby bylo takové uloţení přínosem pro majetkovou podstatu. Jako jednu z podmínek je v ustanovení dáno, ţe takové uloţení musí být především bezpečné. Rovněţ slovenská právní úprava je v tomto ohledu o něco konkrétnější neţ úprava obsaţená v insolvenčním zákoně. V ust. § 86 odst. 1 ZKR stanoví, ţe výdaje na správu majetku musí být vynakládány v nevyhnutelné míře po dŧkladném zváţení jejich účelnosti a hospodárnosti. Jelikoţ obecně platí, ţe investice do cenných papírŧ je riziková507, nelze takový postup správce povaţovat za postup, který by bylo moţné očekávat s ohledem na
505
ŠTAJGR, F. Konkursní právo. Praha: Všehrd, 1947. s. 480. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005 i při řádném chodu konkursu tak mŧţe vzniknout situace, kdy majetek slouţící jako zajištění pohledávky odděleného (zajištěného) věřitele je zpeněţen (a výtěţek zpeněţení takto získán) dříve, neţ budou splněny podmínky pro výplatu tohoto výtěţku oddělenému (řádnému) věřiteli. Dŧsledkem toho mŧţe být, ţe správce konkursní podstaty řádnou správou konkursní podstaty rozmnoţí výtěţek zpeněţení (uloţením peněţních prostředkŧ na účtu u banky) o úroky přirostlé k němu v době od zpeněţení do vydání výtěţku oddělenému (zajištěnému věřiteli). 507 Investice obsahuje riziko kolísání hodnoty, minulé výnosy nejsou zárukou výnosŧ budoucích a návratnost pŧvodně investovaných prostředkŧ není obecně zaručena. Viz Upozornění na rizika spojena s investováním a informace o garančních systémech. Broker Consulting. [online] [cit. 27.07.2011]. Dostupné z: 506
174
obvyklé obchodní příleţitosti. V dŧsledku takové transakce by mohlo dojít ke zmenšení majetkové podstaty, resp. k jejímu znehodnocení, coţ by bylo v rozporu s dobrou správou ve smyslu ust. § 230 odst. 1 písm. a) IZ. V praxi vzniká dále otázka, zda insolvenční správce mŧţe za účelem rozmnoţení podstaty investovat do nemovitostí, kdyţ obecně platí, ţe taková investice s sebou nese mnohem menší riziko neţ-li investice do cenných papírŧ. Bez jakéhokoliv váhání i s ohledem na menší riziko lze uzavřít, ţe takový postup není moţný, neboť takové jednání správce jiţ přesahuje nadmíru správu majetkové podstaty a v dŧsledku celý smysl insolvenčního řízení. Existují však situace, kdy nebude odpověď v tomto případě bez jakýchkoli pochybností záporná. Je otázkou jakým zpŧsobem má postupovat insolvenční správce v situaci, kdy obsahem majetkové podstaty dluţníka bude hodnotná nemovitost na cizím pozemku – zda má usilovat o získání pozemku pod touto nemovitostí, čímţ by nemovitost v majetkové podstatě získala na hodnotě. I v takové situaci však existují rizika spojená s koupí takového majetku a proto lze i na takto specifickou situaci aplikovat obecný závěr uvedený shora. Jakákoliv investice insolvenčního správce tak zásadně v insolvenčním řízení nebude přípustná, a to ani v situaci, kdy k takovému výdaji udělí správci v souladu s ust. § 58 IZ souhlas věřitelský orgán. Pokud správce překročí hranice správy dle insolvenčního zákona, nese za takový postup odpovědnost. Insolvenční zákon připouští v souvislosti s právní úpravou tzv. nesplněných smluv v tomto směru výjimku, kdyţ „investici“ správce za podmínek stanovených zákonem umoţňuje (více viz podkapitola 2.4). Dalším typickým příkladem, který spadá pod ustanovení § 230 odst. 1 písm. c) IZ je přenechání majetku sepsaného v majetkové podstatě do nájmu. Zákon o konkursu a reštrukturalizácii v ust. § 86 dost. 3 ZKR výslovně stanoví podmínky za jakých mŧţe insolvenční správce uzavřít jako pronajímatel nájemní smlouvu. Smlouvu o nájmu lze uzavřít tak, aby nájemné bylo alespoň ve výšce za jakou se předmět nájmu v daném místě a čase obvykle přenechává do nájmu, úpadci nesmí na základě takové smlouvy vzniknout jiné neţ-li zákonné povinnosti, povinnosti nájemcŧ musí být přiměřeně zabezpečené a konečně výpovědní lhŧta musí činit jeden měsíc. Za jiných podmínek mŧţe správce dát . .
175
majetek do nájmu pouze se souhlasem příslušného orgánu. Podobné podmínky v insolvenčním zákoně chybí. V této souvislosti je třeba zmínit, ţe přenechání majetku z podstaty insolvenčním správcem do nájmu by nemělo být pravidlem. Je otázkou, zda a v jakých situacích lze dát majetek do nájmu. Účelem insolvenčního řízení je mj. rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelŧ. Úkolem insolvenčního správce tak je především majetek zpeněţovat a do doby neţ-li dojde k uspokojení věřitelŧ v rozvrhu usilovat o její rozmnoţení. Vţdy však bude třeba posuzovat uvedenou otázku s ohledem na majetkovou situaci v konkrétním insolvenčním řízení. Pokud bude předmětem majetkové podstaty pouze jeden majetek významné hodnoty (značně převyšující ostatní majetek v podstatě), který lze přenechat třetí osobě do nájmu a dále majetek, který je nehodnotný (např. promlčené, nedobytné pohledávky) a insolvenční řízení nebude moţno z jakéhokoli dŧvodu ukončit (např. incidenční spory příp. jiné spory), jeví se neúčelné přenechávat majetek do nájmu. Insolvenční správce by měl v takovém případě přikročit ke zpeněţení takového majetku a navrhnout soudu částečný rozvrh v souladu s ust. § 301 IZ. Samozřejmostí je, ţe si správce musí předem vyţádat stanovisko věřitelského výboru s takovým krokem, neboť věřitelský výbor musí s částečným rozvrhem souhlasit. Bezpochyby by však bylo přínosem přenechání věci do nájmu na kratší dobu, s čímţ počítá ZKR, kdyţ výpovědní lhŧta musí být pouze jeden měsíc.
176
7. ZÁVĚR V rigorózní práci jsem se věnovala charakteristice právního institutu majetkové podstaty dle insolvenčního zákona. Jako hlavní cíl jsem si v úvodu stanovila s pomocí srovnání vystihnout nejdŧleţitější shody a rozdíly mezi insolvenčním zákonem a stále aplikovaným zákonem o konkursu a vyrovnání a zkoumanými zahraničními právními úpravami (německá, rakouská a slovenská). Pomocí srovnání bylo dále úkolem zjistit zda změny v „nové“ právní úpravě týkající se majetkové podstaty jsou pro insolvenční právo přínosem, či nikoliv. Nejprve je třeba zhodnotit právní úpravu co do její formy. Úprava majetkové podstaty v insolvenčním zákoně je značně přehlednější neţ úprava obsaţená v zákoně o konkursu a vyrovnání, neboť je jí věnována v obecných ustanoveních insolvenčního zákona v části první samostatná hlava šestá. Jak uvedeno v úvodu s ohledem na význam majetkové podstaty, si tento institut jistě zaslouţí, aby mu zákon věnoval více pozornosti, coţ bylo v tomto ohledu splněno. Právní úprava je také podstatně podrobnější neţ-li právní úprava konkursní podstaty. Dvoukolejná právní úprava obsahu majetkové podstaty reflektuje na principy v nové právní úpravě. Další pozitivní změnou je vymezení obsahu majetkové podstaty demonstrativním výčtem v ust. § 206 odst. 1 IZ. Takové vymezení je s ohledem na význam majetkové podstaty dŧleţitým počinem pro výklad zákona a pro odstranění pochybností o obsahu majetkové podstaty. Pro rychlost insolvenčního řízení je ve vazbě na majetkovou podstatu snad nejvýznamnější, ţe insolvenční zákon nepřebírá právní úpravou obsaţenou v ust. § 27 odst. 5 ZKV týkající se majetku osob, jejichţ věci práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vŧči dluţníku, která s sebou nesla, resp. s ohledem na dosavadní aplikaci ZKV stále nese, značné problémy, týkající se především sporŧ o vyloučení takového majetku, z nichţ nejvýznamnější jsou spory vyplývající ze střetu dvou podstat. Speciálně k právní úpravě obsaţené v občanském zákoníku zakotvil insolvenční zákon docela nový právní institut insolvenčního práva – institut neplatnosti, který je vcelku kladnou změnou. Neplatnost právního úkonu je zcela přizpŧsobena specifické situaci, kterou je právě insolvenční řízení. Na druhou stranu je však tato právní úprava velice nejasná a nepropracovaná, čímţ dochází ke značným interpretačním nejasnostem. Především ustanovení týkající se vázanosti soudním rozhodnutím o neplatnosti jsou jazykově nepřesná 177
(ust. § 231 a 232 IZ). Logické nejasnosti vznikají také ve vztahu k vydání majetkového prospěchu správcem (ust. § 233 IZ). Nová právní úprava neúčinnosti je komplexní změnou, kdyţ zakotvuje pouze neúčinnost na základě rozhodnutí soudu. Neúčinnost ze zákona však zákonodárce v dŧsledku přijetí těchto nových principŧ aţ na základě pozměňovacích návrhŧ, na mnoha místech ponechal. Významnou předlohou pro českého zákonodárce byla právní úprava neúčinnosti dle ZKR. Této právní úpravě je prozatím vyčítáno pouze to, ţe se neúčinnost jako celek vztahuje jen na likvidační zpŧsob řešení úpadku – konkurs, ţe zákon neřeší vŧbec neúčinnost u oddluţení a restrukturalizace508. Naší právní úpravě lze naopak vyčíst ve vztahu k výlučné aktivní legitimaci správce k podání odpŧrčí ţaloby to, ţe se týká všech zpŧsobŧ řešení úpadku. Jde o nekoncepční postoj zákonodárce, kdyţ německá a rakouská právní úprava v tomto směru mezi zpŧsoby úpadku rozlišuje. Značně nedopracovaná je také právní úprava navrácení plnění do podstaty, která vyvolává řadu výkladových otázek. V zásadě je však právní úprava neúčinnosti vcelku zdařilá. Ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání podrobnější a přehlednější. Především však stejně jako předchozí právní úprava respektuje oproti německé a rakouské právní úpravě významným zpŧsobem práva třetích osob. Jak bylo jiţ v úvodu nastíněno, znalost obsahu majetkové podstaty je významná pro její řádné a účinné zjištění. Bez úplného zjištění obsahu majetkové podstaty, není insolvenční řízení efektivní. Právě na tomto místě si zaslouţí právní úprava týkající se fáze zjišťování majetkové podstaty obsaţená v insolvenčním zákoně největší kritiku. Kromě toho, ţe je právní úprava ve vztahu k právní úpravě obsaţené v ZKV podrobnější, upravuje nově velice podrobně náleţitosti seznamu majetku, který je významným zdrojem pro zjišťování podstaty, zakotvuje tzv. prohlášení o majetku, coţ má významný dosah do trestněprávní roviny (ust. § 227 TZ o porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku), zŧstává právní úprava co se týče její efektivity nezměněna. I kdyţ insolvenční zákon nově rozšiřuje okruh osob povinných správci k součinnosti, nedává dostatečné efektivní nástroje k tomu, aby dluţníka či další povinné osoby k součinnosti se správcem motivoval. Ţádná ze zkoumaných právních úprav není k dluţníkovi, příp. k dalším osobám povinným k součinnosti tak mírná jako naše právní úprava. Současně lze polemizovat nad
508
RICHTER, T. Slovenská rekodifikace insolvenčního práva: několik lekcí pro Českou republiku (a jedna sázka na divokou kartu). Právní rozhledy. 2005, č. 20, s. 741.
178
tím, ţe tak dŧleţitá fáze insolvenčního řízení, kterou je zjištění majetkové podstaty, je nadále přenechána pouze v rukou insolvenčního správce. Německá i rakouská právní úprava neponechává zjišťování majetkové podstaty výlučně na správci. Dochází sice k větší administrativní zátěţi soudŧ, ale fáze zjišťování majetkové podstaty jakoţto nejdŧleţitější úsek insolvenčního řízení, není v rukou pouze jednoho subjektu – insolvenčního správce. Insolvenční zákon po vzoru ustálené judikatury Nejvyššího soudu do zákona zakotvil povinné náleţitosti soupisu. I kdyţ se jedná pouze o formální náleţitosti, je jejich stanovení s ohledem na význam soupisu krokem správným směrem. S určením náleţitostí lze současně do budoucna očekávat úbytek opakovaných výzev soudu na správce za účelem jejich doplnění. Přesto by však právní úprava mohla být přehlednější a soustředit stanovení náleţitostí pouze do jednoho právního předpisu (nikoliv část do zákona a část do prováděcího právního předpisu). Insolvenční zákon stejně jako konkursní zákon neupravuje zpŧsob jakým by měl správce soupis doplňovat, coţ vede v praxi často k nepřehledným situacím. Zákon o konkurze a reštrukturalizácii ve srovnání s insolvenčním zákonem klade mnohem větší dŧraz na informativní funkci soupisu. ZKR tak stanoví další uţitečné náleţitosti, které insolvenční zákon nezná (přiřazení výtěţku zpeněţení ke zpeněţenému majetku a přiřazení pohledávky za podstatou k té soupisové sloţce majetku v souvislosti se kterou vznikla). Významnou pozitivní změnou, která souvisí s elektronizací insolvenčního řízení je zveřejňování soupisu v insolvenčním rejstříku. Se soupisem se tak mŧţe seznámit kaţdý, coţ mŧţe mít značný dopad na celkový výsledek insolvenčního řízení. Právní úprava vyloučení majetku z majetkové podstaty zŧstala principielně zachována. Především insolvenční zákon nadále ve srovnání s rakouskou a německou právní úpravou významným zpŧsobem chrání postavení třetích osob. Insolvenční zákon odstranil nedostatky pŧvodní právní úpravy, kdyţ výslovně stanoví lhŧtu k podání vylučovací ţaloby a její charakter. Rekodifikace však s sebou přinesla dvě zásadní změny spočívající v rozšíření pravomocí správce. Zákon přenáší na správce další povinnost ve formě vyrozumění třetích osob o soupisu jejich majetku do podstaty. Tato změna se zdá v celku logická, kdyţ pouze insolvenční správce má rychlou a nezprostředkovanou informaci o soupisu takového majetku. Zákonodárce však vŧbec do zákona nezařadil náleţitosti takového vyrozumění, především vŧbec správci neukládá poučovací povinnost. Insolvenční zákon tak ve srovnání s ostatními změnami (podrobná úprava náleţitostí soupisu majetkové
179
podstaty, náleţitostí seznamu majetku, náleţitostí návrhu na vynětí dle ust. § 226 IZ) pŧsobí velice nevyrovnaným dojmem. I kdyţ se mŧţe zdát, ţe se jedná pouze o formalitu, mŧţe tato skutečnost mít váţné dopady na výsledek incidenčního sporu o vyloučení majetku z podstaty ve formě neúspěchu insolvenčního správce. Dŧsledkem jsou opět prŧtahy v řízení, kdyţ správce musí řádné vyrozumění vyhotovit a doručit třetí osobě znovu. Na druhou stranu, veden snahou o rychlost insolvenčního řízení, zařadil zákonodárce do zákona nová ustanovení, která mají za cíl urychlit incidenční řízení – spor o vyloučení majetku z podstaty. Obecně platné pravidlo pro všechna incidenční řízení o moţnosti odmítnout „od stolu“ ţalobu podanou neoprávněnou osobou či podanou opoţděně, uvedený cíl mŧţe naplnit. Výjimka ze zákazu zpeněţování majetku po dobu vylučovacího řízení dle ust. § 225 odst. 5 IZ se mi však jeví velice riskantní, neboť se mŧţe jednat o významný zásah do práv třetích osob. Obzvláště ve sloţitých případech není neobvyklé, ţe bývá rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí ţaloby zrušeno. Insolvenční zákon reaguje na v praxi běţnou situaci, kdy konkursní řízení nemohlo být ukončeno pouze z dŧvodu probíhajících incidenčních sporŧ. Jestliţe si klade insolvenční zákon za cíl rychlé řízení, bylo by dle mého názoru vhodnější soustředit se na rychlost rozhodování odvolacích soudŧ o incidenčních sporech, jako je tomu v insolvenčním řízení (srov. ust. § 92 IZ). Insolvenční zákon v některých situacích chrání ve srovnání s německou a rakouskou právní úpravou aţ nadmíru práva třetích osob (např. upuštění od neúčinnosti ex lege, moţnost zrušení insolvenčním soudem výpovědi nájemní smlouvy na dobu určitou učiněné insolvenčním správcem, nezahrnutí majetku zástavních dluţníkŧ do majetkové podstaty), v tomto případě však ochranu třetím subjektŧm naopak ve srovnání se zákonem o konkursu a vyrovnání odebírá. Insolvenční zákon nově umoţňuje dluţníkovi domáhat se vynětí majetku z podstaty na základě jeho návrhu (ust. § 226 IZ) v rámci insolvenčního řízení. Zákon tak odstranil pochybnosti o tom, zda a jakým zpŧsobem se mŧţe dluţník bránit soupisu majetku do podstaty, který do podstaty nepatří (nepodléhá výkonu rozhodnutí nebo pro své účelové určení). Současně odstranil výraznou diskriminaci dluţníka. Proces uplatnění dluţníkovy námitky proti soupisu je upraven velice podrobně a celkově je právní úprava zdařilá. Poněkud nekonkrétní je však ve stanovení lhŧty k uplatnění nároku na vynětí majetku, coţ mŧţe ve svém dŧsledku vést k nerovnému postavení mezi jednotlivými dluţníky.
180
Právní úprava vynětí majetku z majetkové podstaty, který nemŧţe slouţit k uspokojení věřitelŧ, zŧstává v zásadě aţ na změnu pojmosloví nezměněna. Stejně jako zákon o konkursu a vyrovnání přistupuje insolvenční zákon k vynětí dle ust. § 227 IZ spíše jako k formálnímu úkonu správce a soudu. To vyplývá také z toho, ţe tomuto institutu věnuje pouze jedno ustanovení zákona. Insolvenční zákon tak nadále nevěnuje dostatečnou pozornost tak významnému aktu jakým je vynětí z majetkové podstaty, v jehoţ dŧsledku tento majetek opouští majetkovou podstatu a v případě konkursu přechází do dispozice dluţníka. V tomto směru se zákonodárce nenechal nijak inspirovat rakouskou či německou právní teorií či rozhodovací činností soudŧ. Nakládání s majetkovou podstatou a její správa je ve srovnání se zkoumanými právními úpravami významně podrobnější a konkrétnější, coţ přispívá k odstranění řady interpretačních nejasností, které byly typické pro řízení dle zákona o konkursu a vyrovnání. Za tímto účelem insolvenční zákon obsahuje vymezení osoby s dispozičními oprávněními a pomocí demonstrativních výčtŧ definuje nakládání s majetkovou podstatou a její správu. Významným přínosem je širší, přísnější a formulačně přesnější právní úprava zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty osobám uvedeným v ust. § 295 IZ. Přesto se však i právní úprava nakládání s majetkovou podstatou neobešla bez nedŧsledností zákonodárce, kdyţ např. ve vymezení osoby s dispozičními oprávněními zapomněl pokrýt období od rozhodnutí o úpadku po rozhodnutí o zpŧsobu jeho řešení. Lze tedy shrnout, ţe nová právní úprava některé problémy ve vztahu k tématu majetkové podstaty vyřešila, jiné naopak zpŧsobila. V zásadních momentech však přinesla nová právní úprava řadu kladných změn. Především se značným zpŧsobem přiblíţila zahraničním právním úpravám. V podstatné míře současně navazuje na naši ustálenou judikaturu, tzn. vychází z praxe. „Technická úroveň některých ustanovení zákona, metodologická nedotaženost některých řešení a jazyková nejednoznačnost“509 je však na mnoha místech patrná. Zřejmě se na definitivní podobě insolvenčního zákona projevil zpŧsob jeho přípravy a přijetí. Příprava rekodifikace insolvenčního práva totiţ trvala osm let,
509
RICHTER, T. Česká rekodifikace insolvenčního práva ve světle její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly. Justičná revue. 2007, č. 3, s. 426.
181
kdyţ k dispozici byly dva návrhy a „nakonec prošel parlamentem kompromisní návrh, který vyhovoval oběma stranám politického spektra“.510 Na závěr je třeba zodpovědět otázku, zda je právní úprava institutu majetkové podstaty jako celek efektivní. Dle Legislative Guide on Insolvency Law „k základním cílům efektivního insolvenčního řízení patří chránit hodnotu majetkové podstaty před znehodnocením v důsledku jednání jednotlivých účastníků řízení“511. Právní úpravu „ochrany hodnoty majetkové podstaty“ lze s ohledem na právní úpravu neplatnosti a neúčinnosti právních úkonŧ včetně finanční motivace insolvenčních správcŧ k podávání odpŧrčích ţalob a rovněţ s ohledem na širší vymezení osob v ust. § 295 IZ za účelem zamezení podvodným úpadkŧm, povaţovat za efektivní. Ke zjišťování majetkové podstaty ve srovnání se zkoumanými právními úpravami však insolvenční zákon dostatečně efektivní nástroje nenabízí. De lege ferenda by si tak fáze zjišťování majetkové podstaty zaslouţila výrazné změny. Rovněţ je třeba v této souvislosti upozornit na to, ţe jakým zpŧsobem a v jakém časovém horizontu bude probíhat etapa zjišťovací, leţí
v převáţné míře na
insolvenčním správci. Zjišťování majetkové podstaty, její soupis, správa a dispozice s majetkovou podstatou, která v sobě zahrnuje mnohdy vedení sloţitých soudních sporŧ, s sebou nesou značné nároky na insolvenční správce. Činnost insolvenčních správcŧ tak zpŧsobuje vysokou zátěţ a vyţaduje široké spektrum znalostí. Konečně paralelní aplikace zákona o konkursu a vyrovnání a insolvenčního zákona vyţaduje rychlou orientaci jak v konkursním tak v novém insolvenčním právu. Insolvenční zákon nadto přenesl na správce ve srovnání se zákonem o konkursu a vyrovnání ve vztahu k majetkové podstatě další povinnosti – insolvenční správci nově vyrozumívají „třetí osoby“ o soupisu jejich majetku, při doručování takového vyrozumění mají postavení soudního doručovatele, odpŧrčí ţalobu musí správce podat ve lhŧtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, jinak se právo prekluduje. Výslovně ze zákona vyplývá, ţe insolvenční správce je povinen vést sám účetnictví a plnit povinnosti podle předpisŧ náleţejících do oblasti finančního práva a do oblasti práva sociálního zabezpečení. Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisŧ, sice jako podmínku výkonu funkce správce stanoví nově vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu a sloţení zkoušky insolvenčního
510
HAVEL, J. Velké zadluţení není konečná – pomoci mŧţe osobní bankrot.Konkursní noviny. 2007, č. 6, s. 1.
182
správce, nicméně nové úpadkové právo nevyřešilo problém týkající se vzdělávání, příp. praxe a disciplinární odpovědnosti insolvenčních správcŧ. Jsem si vědoma skutečnosti, ţe mezi odbornou veřejností panují odlišné názory na toto téma. Hlavním problémem je současný výkon funkce insolvenčního správce s provozováním advokacie či daňového poradenství s ohledem na nemoţnost dvojího členství v Komoře512. Jenom tato překáţka však nemŧţe být dŧvodem k tomu, abychom rezignovali na vzdělávání insolvenčních správcŧ a jejich disciplinární odpovědnost. Nadto řada členŧ Komory specialistŧ pro krizové řízení a insolvenci v ČR (která však není zřízena zákonem) jejich povinné vzdělávání a disciplinární odpovědnost vyţaduje513. Proto si myslím, ţe by zákonodárce měl do budoucna i přes uvedené překáţky, zejména s ohledem na nově zaloţené širší pravomoci insolvenčního správce ve vztahu k majetkové podstatě, zváţit změnu právní úpravy v tomto smyslu. Bez tohoto kroku nemŧţe být dostatečně efektivní jak právní úprava majetkové podstaty, tak insolvenční řízení jako celek. Bez odborného a pečlivého přístupu insolvenčního správcŧ mŧţe být totiţ zásadním zpŧsobem ztíţeno dosaţení základního účelu zákona – poměrného uspokojení věřitelŧ. Při zpracování práce jsem vycházela především z právních předpisŧ. Pouţívala jsem zejména aktuální odbornou literaturu, časopisy, vyhledávací systémy právních předpisŧ apod. S ohledem na nedostatek zahraniční právní literatury v České republice jsem se nemohla obejít bez internetových zdrojŧ, které obsahují nejaktuálnější informace k tématu a především rozhodnutí zahraničních soudŧ. Velkým pomocníkem při sepisování této práce mi byly přehledné, srozumitelné a spolehlivé systémy vyhledávání rakouských a německých soudních rozhodnutí. Výhodou těchto vyhledávacích systémŧ je, ţe umoţňují vyhledání soudních rozhodnutí pomocí zkoumaného ustanovení zákona a kaţdé rozhodnutí je navíc opatřeno právní větou. Rakouský informační systém dokonce ke kaţdému rozhodnutí obsahuje odkazy na stejná rozhodnutí či rozhodnutí obdobného typu a rovněţ rozhodnutí, ve kterých byl vysloven opačný právní názor (coţ je spíše výjimkou). . 511
Legislative Guide of Insolvency law 25.6.2004, str. 83, str. 73???, www.uncitral.org – Uncitral texts – insolvency , United Nations Publication, ISBN 92-1-133736-4 512 KRČMÁŘ, Z., et al. Mezinárodní seminář k aktuálním otázkám úpadkového práva v Praze. Bulletin advokacie. 2002, č. 6 – 7, s. 8 – 42. 513 Komora specialistů pro krizové řízení a insolvenci v ČR. [online databáze]. Dostupné z: < http://www.kskri.cz/>.
183
8. CIZOJAZYČNÉ RESUME – DIE ZUSAMMENFASSUNG Diese Arbeit befasst sich mit der Insolvenzmasse als eines der wichtigsten rechtlichen Institutionen des Insolvenzrechts und behandelt die Feststellung der Insolvenzmasse als der wichtigste Moment im Insolvenzverfahren. Der Beweggrund dieser Arbeit ist vor allem die Tatsache, dass im Tschechischen Recht zu eine komplette Rekodifikation des Insolvenzrechts kam. Das Thema der Insolvenzmasse wählte ich wegen die Bedeutung der Insolvenzmasse für das gesamte Insolvenzverfahren. Ohne Geld kann nie der Hauptzweck des Insolvenzverfahrens – die Befriedigung der Gläubiger folgen. Das Hauptziel dieser Arbeit ist in der ersten Linie die Aufmerksamkeit auf die Gemeinsamkeiten und Unterschiede des neuen tschechischen Insolvenzgesetzes im Vergleich zu der vorherigen Rechtsgrundlage – Gesetz über Konkurs und Ausgleich (die aber immer noch angewendet wird) zu konzentrieren. In der zweiten Linie wird mit Hilfe der Vergleichung der Rechtsgrundlage des tschechischen Insolvenzrecht mit dem österreichischen, deutschen und slowakischen Insolvenzrecht zu beantworten ob und wie weit die neue tschechische Rekodifikation des Insolvenzrechts von den genannten Rechtsgrundlagen inspiriert worden ist und weiter soll diese Vergleichung zur Auslegung der neuen Gesetzgebung helfen. Ganze Arbeit respektiert die Struktur des Insolvenzgesetzes und beschreibt die Insolvenzmasse im Sinne der allgemeinen Bestimmungen die im Gesetz beinhaltet sind. Über den Rahmen dieser Bestimmungen widmet sich die Arbeit der Ungültigkeit und Unwirksamkeit der Rechtshandlungen und dem Gemeinschaftsvermögen der Ehegatten, um den Inhalt der Insolvenzmasse ganze zu beschreiben. Das zweite Kapitel behandelt die Insolvenzmasse allgemein, wobei die Definition, der Inhalt und der Umfang der Insolvenzmasse dargestellt sind. Die Insolvenzmasse im Sinne des tschechischen Insolvenzgesetzes kann man als eine bestimmte Art von Eigentum des Schuldners oder der Dritten zu beschreiben, das zur Befriedigung der Gläubiger bestimmt ist und zu diesem Zweck die Disposition mit diesem Eigentum der in der Insolvenzordnung enthaltene Rechtsgrundlage unterworfen ist. Zur Insolvenzmasse gehört also vor allem das Eigentum des Schuldners. Das Insolvenzgesetz enthält sowohl das positive als negative Abgrenzung der Insolvenzmasse. Zur Insolvenzmasse gehört aber auch das Eigentum der dritten Personen. Vor allem geht es um die Leistungen der unwirksamen Rechtshandlungen, weiter das Eigentum, das die Dritten auf der Grundlage der ungültigen 184
Rechtsakten
erworben
haben.
In
der
Arbeit
wird
auch
einen
Teil
dem
Gemeinschaftsvermögen der Ehegatten gewidmet, weil das Eigentum des Ehegatten, auf welchen der Ehegatte im Rahmen der Auseinandersetzung einen Rechtsanspruch hätte, vom Insolvenzverfahren betroffen ist. In der Arbeit wird betont, dass das Eigentum der dritten Personen, deren Sachen, Rechte oder Forderungen die Forderungen des Schuldners sichern nicht mehr (im Vergleich zum vorherigen Gesetz) zur Insolvenzmasse gehören. Das dritte Kapitel beschäftigt sich mit dem wichtigsten Teil des Insolvenzverfahrens – der Feststellung der Insolvenzmasse durch den Insolvenzverwalter. In diesem Teil der Arbeit werden im Zusammenhang mit der Zusammenwirkung des Schuldners Institute wie Vermögensverzeichnis, Vermögenserklärung, die Anordnung der Untersuchung der Wohnung, ggf. der Siedlung des Schuldners. Weiter wird über die Mitwirkungspflicht der öffentlichen Organe, Gläubigerausschuss und dritten Personen geschrieben. In dem vierten Kapitel wird das Vermögensinventar als die wichtigste Informationsquelle über dem Inhalt der Insolvenzmasse und als eine Bevollmächtigung des Insolvenzverwalters zur Verwertung der Insolvenzmasse dargestellt. Vor allem werden die Erfordernisse des Vermögensinventars und die Rechte und Pflichten des Insolvenzverwalters bei der Ausfertigung des Vermögensinventars beschrieben. Das fünfte Kapitel beschreibt eine bedeutende Änderung im Umfang der Insolvenzmasse – das Aussonderungsrecht, die Ausscheidung des Eigentums des Schuldners wegen der Nichtzugehörigkeit zur Insolvenzmasse auf Antrag des Schuldners und die Ausscheidung des Eigentums wegen der Unmöglichkeit die Gläubiger von diesem Eigentum zu befriedigen (die Ausscheidung wegen die Statthaftigkeit). Die Aussonderung aus der Insolvenzmasse wird sowohl im Rahmen des Insolvenzverfahren, als auch im Rahmen des Inzidenzstreitverfahren geschildert. Die Aufmerksamkeit konzentriert sich auf die Voraussetzungen unter welchen der Inzidenzgericht der Exszindierungsklage stattgeben kann (das laufende Insolvenzverfahren, die Verfassung des Streitvermögens im Vermögensinventar, die Aktiv – und Passivlegitimation zur Exszindierungsklage). Zu der ganz neuen Institution der Ausscheidung auf Antrag des Schuldners werden die Erfordernisse des Antrags aufgeführt und der Prozess der Entscheidung über Antrag dargestellt. Bei der Ausscheidung wegen die Statthaftigkeit werden vor allem die Folgen der Ausscheidung, die das tschechische Insolvenzgesetz nicht beinhaltet, diskutiert.
185
Was die Disposition und die Verwaltung der Insolvenzmasse betrifft, wird dieses Gebiet im Kapitel sechs beschrieben. In diesem Thema werden die neuen Gesetzbegriffe wie die so genannte Person mit dem Dispositionrecht, die Verfügung mit der Insolvenzmasse und die Verwaltung der Insolvenzmasse erklärt. Bei der Disposition werden noch die Beschränkungen des Insolvenzverwalters angeführt. Der Wirkungsgrad der tschechischen Rechtsregelung de lege lata und de lege ferenda wird unter Berücksichtigung der Vergleichung mit der vorherigen Regelung und mit den ausländischen Rechtsregelungen (österreichische, deutsche und slowakische) bewertet. Im allgemeinen kann man als eine positive Änderung die Auslegung von den Gesetzbegriffe (der Inhalt der Insolvenzmasse, die Person mit dem Dispositionrecht, die Verfügung mit der Insolvenzmasse und die Verwaltung der Insolvenzmasse) und die Bestimmung von Formalitäten des Vermögensverzeichnisses und Vermögensinventars, der Erklärung über das Vermögen und Antrag des Schuldners auf Ausscheidung des Eigentums aus der Insolvenzmasse) werten. Zu den wichtigsten Änderungen zum besseren kann man vor allem die Beseitigung der Zugehörigkeit vom Eigentum der Dritten Personen, deren Eigentum die Forderungen des Schuldners sichern zählen, weil die vorherige Rechtsregelung zur häufigen Inzidenzstretigkeiten führte. Die neu geregelte Unwirksamkeit der Rechtshandlungen, die grundsätzlich nicht mit der Unwirksamkeit ex lege rechnet, unterstützt die Stellung der Dritten Personen. Das neue Insolvenzrecht stärkte also deutlich das „Außerinsolvenzrecht“. Auch die Bestimmungen über dem Vermögensinventar kann man als gelungen betrachten. Dazu hilft auch die Öffentlichkeit des Insolvenzregisters, wo der Vermögensregister für alle zugänglich ist. Insolvenzgesetz beseitigte die Diskriminierung des Schuldners, weil der Schuldner die Ausscheidung seines Eigentums, das nicht zur Masse gehört, neu fordern kann. Anderseits in vieler Hinsicht blieb die Regelung der Insolvenzmasse de facto unverändert. Vor allem geht es um die Feststellung der Insolvenzmasse und die Ausscheidung wegen die Statthaftigkeit. Im Vergleich zu den studierten ausländischen Rechtsgrundlagen
widmet
sich
das
tschechische
Insolvenzrecht
diesen
Gebieten
ungenügend. Die Aussonderung brachte auch nicht viel neues. Zum Beschleunigung des Insolvenzverfahrens übertrug das Insolvenzgesetz die Verständigungspflicht vom Gericht auf Insolvenzverwalter, ermöglicht dem Inzidenzgericht die Exszindierungsklage die vom unberechtigten Person oder nach dem Ablauf der gesetzlichen Frist erhoben ist, ohne
186
Weiteres zu ablehnen. Endlich bestimmt das Gesetz eine neue Ausnahme vom Verbot der Verwertung der Insolvenzmasse während der Rechtsstreit, was die Dritten im wesentlichen beeinträchtigen kann. Obwohl der rechtliche Status des Insolvenzverwalters nicht das Thema dieser Arbeit ist, widme ich mich nur marginal am Ende der Arbeit der Praxis, Weiterbildung und der Disziplinarverantwortung der
Insolvenzverwalter, weil die
Feststellung als wichtigste Moment im Insolvenzverfahren eigentlich nur in ihren Händen liegt . Im allgemeinen gilt, dass die Inspiration des tschechischen Gesetzgebers der deutschen, slowakischen und auch österreichischen Regelung, man nicht übersehen kann, womit sich das tschechische Recht den modernen ausländischen Regelungen des Insolvenzrechts annäherte. Dazu geht die Rekodifikation an vielen Stellen des Gesetzes von der alten Judikatur, bzw. von der Praxis aus. Es gibt aber viele Gebiete, die unser Gesetzgeber fast nicht geändert hat. Die Konsequenzen dieser Situation sind, dass das Insolvenzgesetz ein bisschen uneinig wirkt. Vereinfacht kann man sagen, dass einerseits die Rekodifikation des tschechischen Insolvenzrecht viele Probleme der alten (immer noch angewandten) Regelung beseitigte und anderseits kann man ganz neue Interpretations- und Aplikationsschwierigkeiten erwarten, weil die Regelung an vielen Stellen technisch unvollkommen, metodologisch unbeendet und sprachlich unklar, ist. Ob die Effektivität der Rechtsregelung besser wird, zeigt uns die Zeit.
187
9. SOUPIS POUŢITÝCH PRAMENŦ 9.1 Kniţní publikace 1.
BARTSCH, R., POLLAK, R.,et al. Österreichisches Insolvenzrecht: Kommentar, Band I, §§ 1 bis 4 Konkursordnung. 4. vyd. Verlag SpringerWienNewYork, 2004, 556 s. ISBN 3-211-83386-2.
2.
BAŘINOVÁ, D. Konkurz v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004. 127 s. ISBN 80-7357-043-2.
3.
BIČOVSKÝ, J. FIALA, J., HOLUB, M. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 7 dopl. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2000. 770 s. ISBN 80-7201-249-5.
4.
BUREŠ, J. DRÁPAL, L. KRČMÁŘ, Z. et al. Občanský soudní řád: komentář: I. díl (§ 1 až 200za). 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, 1042 s. ISBN 80-7179-378-7.
5.
BUREŠ, J. DRÁPAL, L. KRČMÁŘ, Z. et al. Občanský soudní řád: komentář: II. díl (§ 201 až 376). 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, 1042 s. ISBN 80-7179-378-7.
6.
ELIÁŠ, K. et al. Obchodní zákoník: praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1990: podle stavu k 1.11.2006. 5. přepr. a rozš. vyd. Praha: Linde, 1998, 960 s., ISBN 80-7201-624-5.
7.
FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. opr. a dopl. vyd.. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 433 s. ISBN 80-210-2793-2.
8.
FOERSTE, U. Insolvenzrecht.. 4. přepr. a rozšíř. vyd. München: Verlag C.H.Beck, 2008. 348 s. ISBN 9783406564420.
9.
HOLEYŠOVSKÝ, M. Konkurs a vyrovnání po novele: zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání s komentářem změn.. Praha: Newsletter, 2000. 87 s. ISBN 80-86394-14-X.
10.
JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník: komentář. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003. 1195 s. ISBN 80-7179-797-9.
11.
KNAPP, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1995, 247 s. ISBN 80-7179028-1.
12.
KOTOUČOVÁ, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. 1056 s., ISBN 978-80-7179595-7. 188
13.
KOZÁK, J., BUDÍN, DADAM, A. et. al. Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 903 s. ISBN 978-80-7357-375-1.
14.
KOZEL, R. Problémy konkursního řízení a jejich řešení. 2. rozšíř. a přepr. vyd. podle právního stavu k 1.3.2003. Praha: Linde, 2003. 471 s. ISBN 80-7201-400-5.
15.
KRČMÁŘ, Z. Přehled judikatury ve věcech konkursu a vyrovnání: aktualizovaný text zákona s judikaturou. 1. vyd. Praha: ASPI, 2005. 712 s. ISBN 80-7357-067-X.
16.
KRČMÁŘ, Z. Zákon o konkursu a vyrovnání: úplné znění zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů: Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. 105/2000 Sb., účinné k 1.5.2000. 1.vyd. Praha: IFEC, 2000. 295 s. ISBN 80-86412-01-6.
17.
PAULUS, Ch. G. Insolvenzrecht. Frankfurt am Main: Verlag Recht und Wirtschaft GmbH, 2007. 175 s. ISBN 978-3-8252-2625-1.
18.
RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, 2008, 472 s. ISBN 978-80-7357329-4.
19.
SCHELLEOVÁ, I. Konkursní a vyrovnací řízení. Brno: IURIDICA BRUNENSIA, 1995. 335 s. ISBN 80-85964-01-5.
20.
SCHELLEOVÁ, I. et al. Konkurz a vyrovnání. 2. dopl. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004. 839 s. ISBN 80-86432-59-9.
21.
SCHELLEOVÁ, I. Právní úprava konkursního řízení (historie a současnost). Brno: Masarykova univerzita v Brně–Právnická fakulta, 1995. 311 s.ISBN 80-210-1090-8.
22.
SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2007. 94 s. ISBN 978-80-87071-54-0.
23.
SCHELLEOVÁ, I., MAREK, K., SCHELLE, K. et al. Zpeněžení konkurzní podstaty. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 133 s. ISBN 80-86432-85-8.
24.
SOJKA, D., SOJKOVÁ, P. Konkurz na počátku třetího tisíciletí: principy konkurzu v USA, Německu a Rakousku. Praha: Linde, 2002. 84 s. ISBN 80-7201-355-6.
25.
STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2003. 660 s. ISBN 80-2103271-5.
189
26.
STEINER, V. Zákon o konkursu a vyrovnání:komentář. 1. vyd. Praha: Linde, 1995. 342 s. ISBN 80-85647-91-5.
27.
ŠTAJGR, F. Konkursní právo. Praha: Všehrd, 1947. 575 s.
28.
ŠVESTKA, J. et al. Občanský zákoník: komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 1464 s. ISBN 80-7179-486-4.
29.
WINTEROVÁ, A. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou: podle stavu k 1.1.2007. 3. aktual. vyd. Praha: Linde, 2007. 1067 s. ISBN 978-80-7201-647-1.
30.
ZELENKA, J. et al. Insolvenční zákon:Poznámkové vydání s důvodovou zprávou a nařízením Rady ES 1346/2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2007. 687 s. ISBN 97880-7201-657-0.
31.
ZELENKA, J., MARŠÍKOVÁ, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící: komentář. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. 1062 s.
32.
ZOULÍK, F. Zákon o konkursu a vyrovnání: komentář. SEVT Praha, 1992. 190 s. ISBN 80-7049-033-0.
33.
ZOULÍK, F. Zákon o konkursu a vyrovnání: komentář. 3. vyd., v nakladatelství C.H.Beck vyd. 2. Praha: C.H.Beck, 1998. 284 s. ISBN 8071791032.
9.2 Časopisy a sborníky 1.
ADAM, J. Evropské úpadkové právo. Právní rozhledy. 2006, s. 366 -369.
2.
BARTOŠ, A. Konkursní podstata. Konkursní noviny. 2001, č. 19, s. 11.
3.
BEJČEK, J. Je spravedlivě upraveno vyvaţování zájmŧ v konkurzu? Poznámky k neplatnosti, neúčinnosti a odporovatelnosti právních úkonŧ v konkurzním řízení. Bulletin advokacie. 2003, č. 2, s. 7 – 20.
4.
BUDÍN, P. Insolvenční zákon krok za krokem: majetková podstata. Noviny pro konkurs a vyrovnání, 2007, č. 1, s. 1-2.
5.
BUREŠ, J., DRÁPAL, L. K některým otázkám incidenčních sporŧ v konkursu. Právní rozhledy. 1998, č. 6, s. 277 – 286.
6.
CILEČEK, F. Malé zamyšlení nad § 126 odst. 4 OSŘ aneb jak vyslýchat úpadce. Právní rozhledy. 2007, č. 5, s. 180 – 183.
7.
DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“: 1. část. Justiční praxe. 2002, č. 5, s. 237 – 250. 190
8.
DROZD, J. Konkurzní řízení – činnost správce a daně: 1. část. Daně a právo v praxi, 2002, č. 4, s. 21 - 33.
9.
DROZD, J. Konkurzní řízení – činnost správce a daně: 2. část. Daně a právo v praxi, 2002, č. 5, s. 46 – 49.
10.
DROZD, J. Konkurzní řízení – činnost správce a daně: 3. část. Daně a právo v praxi, 2002, č. 6, s. 22 - 25.
11.
DROZD, J. Konkurzní řízení – činnost správce a daně: 4. část. Daně a právo v praxi, 2002, č. 7, s. 34 – 37.
12.
DVOŘÁK, T. Společné jmění manţelŧ a insolvenční zákon, Právní fórum. 2010, č. 2, s. 56 – 63.
13.
ELIÁŠ, K. Akcionář v úpadku – k výkonu práv z akcií zařazených do konkursní podstaty. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 91.
14.
ERBSOVÁ, H. Vzájemné souvislosti daňového a insolvenčního řízení. Daňová a hospodářská kartotéka. 2007, č. 43, s. 14 – 15.
15.
HART, J. České a německé konkursní právo ve vzájemném srovnání. Právní rozhledy, 1999, č. 8, s. 407-409.
16.
HAVEL, J. Velké zadluţení není konečná – pomoci mŧţe osobní bankrot. Konkursní noviny. 2007, č. 6, s. 1.
17.
HOLEYŠOVSKÝ, M. Aktuální problémy konkurzní podstaty. Právní rádce. 1996, č.7, s.10 – 12.
18.
CHALUPA, L. Ručení a konkurs. Právní zpravodaj. 2005, č. 12. s. 8 – 9.
19.
KAVAN, P. K právnímu postavení ručitele v případě konkursu na dluţníka. Právní rozhledy. 2006, č. 17. s. 623 – 628.
20.
KAVAN, P. Právní postavení zástavních věřitelŧ ve vztahu ke konkursu. Právní rozhledy. 2002, č. 12, s. 579 – 586.
21.
KOZÁK, J. Insolvenční zákon krok za krokem: Neplatnost, neúčinnost a odporovatelnost právních úkonŧ. Konkurs a vyrovnání. 2007, č. 2.
22.
KOZÁK, J. Konkurzní řízení: Konkursní podstata a její prodej. Právní rádce. 2003, č. 11. s. 4 – 9.
23.
KOZÁK, J. Konkurzní řízení: Oddělení věřitelé a vylučovací ţaloby. Právní rádce. 2003, č. 11, s. 10 - 13.
191
24.
KOZÁK, J. Poradna konkursních novin: Změnilo se v souvislosti s přijetím nové právní úpravy vymezení rozsahu majetku, který se zapisuje do majetkové podstaty dluţníka? Konkursní noviny. 2009, č. 2, s. 1 a 3.
25.
KOZÁK, J. Poradna konkursních novin: Kdo je to osoba s dispozičními oprávněními a jaký je rozsah jejich oprávnění v jednotlivých fázích insolvenčního řízení? Konkursní noviny. 2009, č. 10, s. 1 a 3.
26.
KOZÁK, J. Poradna konkursních novin: Uplatňuje se v prŧběhu insolvenčního řízení k peněţitým prostředkŧm na bankovních účtech dluţníka účinek arrestatoria a inhibitoria, spojený s nařízením výkonu rozhodnutí proti dluţníkovi přikázáním pohledávky z účtu u peněţního ústavu? Konkursní noviny. 2009, č. 14 – 15, s. 1 a 3.
27.
KOZÁK, J. Poradna konkursních novin: Chtěl bych se zeptat zda je moţné, aby se insolvenční správce nechal, při výkonu své činnosti zastupovat na základě plné moci například advokátem. Konkursní noviny. 2009, č. 22, s. 1 a 3.
28.
KOZÁK, J. Prŧvodce konkursním řízením: Přezkumné jednání a incidenční spory: praktická příručka. Právní rádce. 2004, č. 7, s. I – XV.
29.
KRČMÁŘ, Z., et al. Mezinárodní seminář k aktuálním otázkám úpadkového práva v Praze. Bulletin advokacie. 2002, č. 6 – 7, s. 8 – 42.
30.
KRČMÁŘ, Z. Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“: 2. část III. Spory vyvolané konkursem. Justiční Praxe. 2002, č. 6, s. 321 – 349.
31.
KUČ, R. Bankrot: americká inspirace. Právní rozhledy, 1996, č. 2, s. 52 – 56.
32.
MLEJNKOVÁ, I. Poradna konkursních novin: Nemovitosti byly zapsány do podstaty na základě pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, ţe vlastníkem je úpadce. K dovolání ţalobce Nejvyšší soud rozsudek zrušil. Mezitím bylo na základě excindační ţaloby téhoţ ţalobce pravomocně rozhodnuto o vyloučení předmětných nemovitostí z podstaty úpadce. Nemovitosti přitom byly v konkurzní podstatě několik let a za tu dobu z nich byl získán vysoký zisk. Je správce povinen tento zisk vydat vlastníkovi nemovitostí anebo byl v „dobré víře“ a proto tento zisk zŧstává v podstatě? Konkursní noviny.2007, č. 5, s. 1 a 3.
33.
MLEJNKOVÁ, I. Poradna konkursních novin: Jak má správce konkurzní podstaty postupovat v případě, ţe Nejvyšší soud ČR zruší pravomocný rozsudek odvolacího soudu o vyloučení věci (nemovitosti) z konkursní podstaty? Konkursní noviny. 2007,
192
č. 13. s. 1 a 3. 34.
Mrázek, J. Insolvenční právo EU a právní úprava v ČR. Právní rádce. 2004, č. 12, s. I – XII.
35.
PACHL, L. Mŧţe kauza OP Prostějov změnit insolvenční zákon? Konkursní noviny. 2010, č. 21, s. 3.
36.
POHL, T. Základní principy nové právní úpravy řešení úpadku v České republice. Bulletin advokacie. 2007, 11, s. 19 – 37.
37.
RABAN, P. Moderní pojetí konkursu a jeho obraz v některých světových insolvenčních systémech. Právní rozhledy. 2002, č. 9. s. 429 – 435.
38.
RAKOVSKÝ, A. Neplatnost veřejné draţby a incidenční spor. Právní rozhledy. 2004, č. 5, s. 180-184.
39.
RICHTER, T. Česká rekodifikace insolvenčního práva ve světle její slovenské inspirace: podobnosti a rozdíly. Justičná revue. 2007, č. 3, s. 424 – 438.
40.
RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. 2006, č. 21, s. 765.
41.
RICHTER, T. Rekodifikace českého insolvenčního práva: Obecná východiska reformy a problémy ministerského návrhu. Právní fórum. 2004, č. 4, s. 188 – 192.
42.
RICHTER, T. Slovenská rekodifikace insolvenčního práva: několik lekcí pro Českou republiku (a jedna sázka na divokou kartu). Právní rozhledy. 2005, č. 20, s. 731 741.
43.
Salač, J. K některým otázkám evropského insolvenčního práva – nad rozhodnutím ESD ve věci Eurofood (Parmalat). Právní rozhledy. 2007, č.7, s. 209 – 213.
44.
SCHELLEOVÁ, I. Obsah konkurzní podstaty. Obchodní právo. 1995, č. 1, s. 9.
45.
SCHELLEOVÁ, I. Vyloučení věcí z podstaty. Ekonom. 1995, č. 51, s. 61 – 62.
46.
ŠEVČÍK, D. Apendix insolvenčního zákona – povinnost věřitelŧ platit do majetkové podstaty v závislosti na výsledku přezkumu přihlášek. Bulletin advokacie. 2010, č. 3, s. 28 – 32.
47.
ZOULÍK, F. Naše insolvenční právo ve světle Studie Světové banky. Právní rozhledy. 2001, č. 12, s. 583 – 586.
193
9.3 Právní předpisy 1.
Zákon č. JGS Nr. 946/1811, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch
2.
Zákon č. RGBl. Nr. 337/1914, Bundesgesetz über das Insolvenzverfahren (Insolvenzordnung), ve znění pozdějších předpisŧ.
3.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisŧ.
4.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ.
5.
Zákon ze dne 5.11.1969, BGBl. I S. 2065, Rechtspflegergesetz, ve znění pozdějších předpisŧ.
6.
Bancruptcy Code, The Title 11 of the U. S. Code z roku 1978, účinný 1.10.1979 [online]. United States Government Printing Office [cit. 20.05.2011]. Dostupné z: .
7.
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
8.
Zákon č. 328/1991 Zb., o konkurze a vyrovnaní, ve znění pozdějších předpisŧ.
9.
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ.
10.
Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisŧ.
11.
Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisŧ
12.
Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatkŧ, ve znění pozdějších předpisŧ.
13.
Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisŧ.
14.
Zákon ze dne 5.10.1994, BGBl. I S. 2866, Insolvenzordnung, ve znění pozdějších předpisŧ.
15.
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisŧ.
16.
Zákon č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
17.
Zákon č. 105/2000 Sb., změna zákona o konkursu a vyrovnání a některých dalších zákonŧ.
18.
Zákon ze dne 2.1.2002, BGBl. I S. 42, ber. S. 2909, 2003, I S. 738, Bürgerliches Gesetzbuch, ve znění pozdějších předpisŧ.
19.
Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, ve znění pozdějších předpisŧ.
20.
Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení.
21.
Zákon č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii, ve znění pozdějších předpisŧ. 194
22.
Zákon ze dne 5.12.2005, BGBl. I S. 3202, ber. 2006 I S. 431, 2007 I S. 1781, Zivilprozessordnung, ve znění pozdějších předpisŧ.
23.
Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisŧ.
24.
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a zpŧsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisŧ.
25.
Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ.
26.
Zákon č. 380/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisŧ.
27.
Vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
28.
Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o zpŧsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sraţena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postiţitelná sráţkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách), ve znění pozdějších předpisŧ.
29.
Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajŧ, o odměně členŧ a náhradníkŧ věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajŧ, ve znění pozdějších předpisŧ.
30.
Nařízení vlády č. 414/2010, kterým se pro účely příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory pro rok 2011 stanoví výše nákladŧ srovnatelných s nájemným, částky, které se započítávají za pevná paliva, a částky normativních nákladŧ na bydlení, ve znění pozdějších předpisŧ.
9.4 Dŧvodové zprávy, sněmovní tisky a doporučení 1. Důvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, k zákonu č. 105/2000 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 219/0. Poslanecká sněmovna. 3. volební období.
1998
-
2002
[cit.
20.07.2011].
Dostupné
z:
. 2. Legislative Guide on Insolvency Law [online]. UNCITRAL, 2004 [cit. 05.06.2011]. Dostupné z: .
195
3. Důvodová zpráva k návrhu zákona o konkurze a reštrukturalizácii, k zák. č. 7/2005 Z.z. [online]. Parlamentní tisk 835. Národná rada Slovenskej republiky. 3. volební období.
[cit.
20.07.2011].
Dostupné
z:
. 4. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, k zák. č. 179/2005 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 884. Poslanecká sněmovna. 4. volební období.
2002
-
2006
[cit.
18.05.2011].
Dostupné
z:
. 5. Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k zák. č. 128/2006 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 1120/0. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 05.03.2011]. Dostupné z: . 6. Komplexní pozměňovací návrh k tisku 1120/0 [online]. PSP sněmovní tisk 1120/1. Poslanecká sněmovna. 4. volební období. 2002 - 2006 [cit. 12.08.2011]. Dostupné z: < http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=1 >. 7. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákony v působnosti Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky v oblasti civilního práva v souvislosti se zavedením měny euro ve Slovenské republice, k zák. č. 477/2008 Z.z. [online]. Parlamentní tisk 717. Národná rada Slovenskej republiky. 4. volební období. [cit. 11.08.2011].Dostupné z: . 8. Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, k zák. č. 69/2011 Sb. [online]. PSP sněmovní tisk 233/0. Poslanecká sněmovna. 6. volební období.
od
2010
[cit.
10.09.2011].
Dostupné
z:
< http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=233&CT1=0 >. 9. Výkladové stanovisko č. 1 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 10.1.2008 [online]. Insolvenční zákon [cit. 18.4.2010]. Dostupné z:
196
. 10. Důvodová
zpráva
[online] .
PSP
období.
2006
k
návrhu daňového
sněmovní –
tisk
685/0.
2010
[cit.
řádu,
k
zák.
č. 280/2009 Sb.
Poslanecká sněmovna. 5. volební 14.06.2011].
Dostupné
z:
. 11. Sněmovní tisk 362/0, vládní návrh zákona – občanský
zákoník – EU [online].
Poslanecká sněmovna. 6. volební období od 2010 [cit. 14.12.2011]. Dostupné z: .
9.5 Soudní rozhodnutí a stanoviska 9.5.1 Česká republika 1.
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ.
2.
Nález Ústavního soudu ze dne 25.9.1998, sp. zn. III. ÚS 545/99.
3.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, publikováno ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1999.
4.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98.
5.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98.
6.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.6.1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/2000.
7.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura. 2000, č. 4, s. 43.
8.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.1.2000, sp. zn. 1 Ko 363/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura. 2002, č. 62, s. 513.
9.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2000, sp. zn. 21 Cdo 1573/99.
10.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99.
11.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.9.2000, sp. zn. 23 Co 340/2000, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 66/2001.
12.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98. 197
13.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 44/2002.
14.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.4.2001, sp. zn. 20.4.2001, sp. zn. 16 Co 167/2001. In Soudní judikatura. 2002, č. 3, s. 209.
15.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99.
16.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2002, č. 4, s. 71.
17.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 27/2003.
18.
Nález Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaný ve Sbírce zákonŧ č. 403/2002 Sb.
19.
Nález Ústavního soudu ze dne 18.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 89/02.
20.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.9.2002, sp. zn. 1 Ko 351/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2003, č. 15, s. 49.
21.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002.
22.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.2003, sp. zn. 1 Ko 33/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2003, č. 5, s. 385.
23.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002.
24.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001.
25.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001.
26.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003.
27.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.2004, č.j. 15 Cmo 193/2003-35, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2004, č. 8, s. 657.
28.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000.
29.
Stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29.4.2004, č.j. Sst 2/2003-225 [online].
Nejvyšší
správní
soud
ČR,
2007
[cit.
23.10.2007].
Dostupné z: . 30.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002.
31.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004.
32.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003.
33.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004.
198
34.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2005, sp. zn. 29 Odo 741/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura. 2005, č. 4, s. 306.
35.
Nález Ústavního soudu ze dne 17.3.2005, sp. zn. III. ÚS 220/04.
36.
Nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2005, sp. zn. II. ÚS 40/04.
37.
Nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2005, sp. zn. I. ÚS 69/04.
38.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura. 2005, č. 7, s. 559.
39.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005, sp. zn. 29 Odo 783/2004.
40.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003.
41.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003.
42.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.12.2005, č.j. 3 Cmo 32/2004-1777.
43.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.12.2005, č.j. 6 Cmo 99/2003-110.
44.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003.
45.
Nález Ústavního soudu ze dne 23.2.2006, sp. zn. III. ÚS 208/05.
46.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003.
47.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006, sp. zn. 29 Odo 824/2003.
48.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004.
49.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006.
50.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.4.2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006.
51.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004.
52.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2006, sp. zn. 29 Odo 707/2004, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2007.
53.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005.
54.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003.
55.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2006, sp. zn. 29 Odo 824/2006.
56.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006, sp. zn. 29 Odo 1063/2004.
57.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2007, sp. zn. 29 Odo 1346/2004, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2007.
58.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. 29 Odo 305/2006.
59.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004.
60.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 29 Odo 378/2006.
199
61.
Stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu k výkladu vztahu § 64 zákona o správě daní a poplatkŧ a § 14 odst. 1 písm. i) zákon a konkursu a vyrovnání, ze dne 29.4.2004, č.j. Sst 2/2003-224, publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004, ročník 2, rozhodnutí č. 215.
62.
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2007, sp. zn. Opjn 82/2006.
63.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005.
64.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005.
65.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005.
66.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2008, sp. zn. 29 Odo 1347/2006.
67.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006.
68.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006.
69.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006.
70.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2008, sp. zn. 30 Cdo 978/2007.
71.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.2008, č.j.KSOS 13 INS 93/2008B-70.
72.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.3.2009, sp. zn. 29 Odo 674/2006.
73.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2009, sp. zn. 29 Cdo 2141/2008.
74.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 2816/2007.
75.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.10.2009, č.j. 13 Cmo 2/2009-32 ke sp. zn. KSOS 22 INS 2846/2008.
76.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.11.2009, č.j. 15 Cmo 154/2009-73, ke sp. zn. KSUL 69 INS 4837/2008.
77.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2009, č.j. 1 VSPH 109/2009-P3 7, ke sp. zn. KSUL 69 INS 4837/2008.
78.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2009, č.j. 3 VSOL 78/2009-B101, ke sp. zn. KSBR 27 INS 2155/2008.
79.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2009.
80.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2009, sp. zn. 29 Cdo 1490/2007.
81.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007.
200
82.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.10.2009, č.j. 13 Cmo 2/2009-32 ke sp. zn. KSOS 22 INS 2846/2008.
83.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2009, č.j. 1 VSPH 669/2009-A-21, ke sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009.
84.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2010, sp. zn. 29 NSČR 37/2009.
85.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.4.2010, č.j. 40 ICm 1909/2010-46, ke sp. zn. KSPH 40 INS 5431/2009.
86.
Nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, 241/2010 Sb.
87.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.8.2010, č.j. 2 VSOL 245/2010-A26, ke sp.zn. KSOS 25 INS 8991/2009.
88.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2010, č.j. 2 VSPH 746/2010-A-12, ke sp. zn. KSHK 40 INS 5995/2010.
89.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.9.2010, č.j. 2 VSOL 296/2010-B52, ke sp. zn. KSBR 38 INS 3810/2009.
90.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008.
91.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2011, č.j. VSPH 1125/2010-B-63, ke sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009.
92.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.2.2011, č.j.. KSHK 40 INS 1/2011- A-12.
93.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze den 24.3.2011, č.j. 2 VSPH 218/2011-B-31, ke sp. zn. KSCB 28 INS 3821/2009.
94.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009.
95.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2011, sp. zn. 29 Cdo 3031/2009.
96.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.5.2011, sp. zn. 1 VSPH 552/2011-B-31, ke sp. zn. KSLB 57 INS 12631/2010.
97.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.5.2011, č.j. 3 VSOL 20/2011-P4-18, ke sp. zn. KSBR 32 INS 3806/2008.
98.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 7.6.2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/11, ke sp. zn. KSBR 39 (37) INS 398/2010.
99.
Usnesení Krajského soudu v Brně KSBR 37 INS ze dne 27.7.2011, č.j. 15217/2010A-19.
201
100.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.7.2011, č.j. KSPH 38 INS/11688/2010 A-28.
101.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2011, sp. zn. 20 Cdo 1958/2010.
9.5.2 Slovensko 1.
Rozhodnutí Najvyššího súdu ze dne 24.1. 2003, sp. zn. 2 Cdo 110/02.
2.
Stanovisko Najvyššího súdu ze dne 16.12.2002, sp. zn. Obpj 7/2002.
3.
Rozsudek Okresního soudu v Bánské Bystrici ze dne 10.6.2010, sp. zn. 26 Cbi 87/2008-156.
4.
Rozhodnutí Okresního soudu v Ţilině ze dne 10.11.2009, sp. zn. 26 Cbi 2/2006
9.5.3 Rakousko 5.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 13.12.1967, sp. zn. 5 Ob 253/67.
6.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 14.11.1973, sp. zn. 5 Ob 219/73.
7.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 4.3.1976, sp. zn. 7 Ob 10/76.
8.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 7.5.1981, sp. zn. 7 Ob 606/81.
9.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 3.11.1981, sp. zn. 5 Ob 575/81.
10.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 30.6.1982, sp. zn. 1 Ob 653/82.
11.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 10.11.1982, sp. zn. 1 Ob 756/82.
12.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 13.7.1988, sp. zn. 3 Ob 59/88.
13.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 25.3.1992, sp. zn. 3 Ob 16/92.
14.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 16.11.1995, sp. zn. 8 Ob 1020/95.
15.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Linci (Oberlandesgericht Linz) ze dne 1.1.1996, sp. zn. 2 R 295/96.
16.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 23.5.1996, sp. zn. 8 Ob 2085/96t.
17.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 26.2.1997, sp. zn. 3 Ob 44/97k.
18.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 22.4.1997, sp. zn. 4 Ob 99/97f.
19.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 7.8.1997, sp. zn. 8 Ob 198/97v.
20.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 25.11.1998, sp. zn. 3 Ob 215/98h.
21.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 28.1.1999, sp. zn. 8 Ob 333/98y.
22.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.4.1999, sp. zn. 8 Ob 23/99m.
202
23.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Linci (Oberlandesgericht Linz) ze dne 7.6.1999, sp. zn. 2R 111/99b.
24.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 11.11.1999, sp. zn. 8 Ob 140/99t.
25.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 22.12.1999, sp. zn. 8 Ob 157/99t.
26.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 24.2.2000, sp. zn. 8 Ob 235/99p.
27.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 9.3.2000, sp. zn. 6 Ob 26/00t.
28.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 16.5.2001, sp. zn. 6 Ob 309/00k.
29.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 17.10.2002, sp. zn. 8 Ob 80/02a.
30.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 28.01.2003, sp. zn. 1 Ob 290/02g.
31.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2006, sp. zn. 8 Ob 8/06v.
32.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 23.11.2006, sp. zn. 8 Ob 128/06a.
33.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 12.4.2007, sp. zn. 2 Ob 177/06b.
34.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 10.7.2008, sp. zn. 8 Ob 131/07h.
35.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 26.8.2009, sp. zn. 3 Ob 124/09w.
36.
Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 18.8.2010, sp. zn. 8 Ob 4/10m.
9.5.4 Německo 1. Usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IX ZB 225/ 03. 2. Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 13.1.2005, sp. zn. IX ZR 33/04. 3. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 17.2.2005, sp. zn. IX ZB 62/04. 4. Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 22.12.2005, sp. zn. IX ZR 190/02. 5. Usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 4.5.2006, sp. zn. IX ZB 285/04. 6. Usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 4.5.2006, sp. zn. IX ZB 202/05. 7. Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 1.2.2007, sp. zn. IX ZR 178/05. 8. Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 17.12.2009, sp. zn. IX. ZR 16/09. 9. Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 14.10.2010, sp. zn. IX ZR 16/10. 10. Usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 21.10.2010, sp. zn. IX ZB 24/10. 11. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 24.3.2011, sp. zn. IX ZR 180/10.
9.5.5 Ostatní 1. Stanovisko generálního advokáta Damása Ruiz-Jaraba Colomera přednesené dne 16.října 2000 ve věci C-339/07 (Rechtsanwalt Christopher Seagon als Insolvenzverwalter über 203
das Vermögen der Frick Teppichboden Supermärkte GmbH proti Deko Marty Belgiím NV [online]. Eur – Lex, 2011 [cit. 10.09.2011]. Dostupné z:
< http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62007CC0339:CS:HTML >. 2. Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství (velkého senátu) ze dne 2.5.2006 ve věci C-341/04, Eurofood IFCS Ltd. – Enrico Bondi v Bank of America N.A., Pearse Farrell, Official Liquidator, Direktor of Corporate Enforcement, Certifikate/Note holders, k výkladu čl. 3 odst. 1 čl. 16 odst. 1 a čl. 26 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května o úpadkovém řízení [online]. Eur – Lex, 2011 [cit. 5.09.2011]. Dostupné z: . Bulletin advokacie. 2007, č. 11, s. 56 – 59.
9.6 Elektronické prameny 9.6.1 Články 1. ĎURICA, M., HUSÁR, J. Sprievodca konkurzným právom. Ministerstvo spravedlnosti Slovenské
republiky
[online].
[cit.10.9.2011].
Dostupné
z:
. 2. FINK, H. Insolvenzrecht. Zivilrecht.online konsolidiert [online]. Universität Innsbruck [cit.10.4.2011].Dostupné z: . 3. Konkursní podstata. Konkursní noviny, 2001, č. 19 10 [online] [cit. 20.04.2011]. Dostupné z: < http://www.konkursni-noviny.cz/clanek.html?ida=128 >. 4. KOZÁK, J. Soupis konkursní podstaty a její prodej. Zákony online - Vyhlášky – ISO klasifikace – Sbírka právních předpisů – ESIPA [online] [cit. 16.8.2011]. Dostupné z: . 5.
KUSÁK,
V.
Německá
právní
úprava
konkursu
–
obecná
charakteristika.
epravo.cz – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online] [cit. 16.4.2011]. Dostupné z:
<
http://www.epravo.cz/top/clanky/nemecka-pravni-uprava-konkursu-obecna-
charakteristika-22041.html>. 6.
KUSÁK, V. Německá právní úprava konkursu – zpeněţování a rozdělení konkursní podstaty. epravo.cz
– Sbírka zákonů, judikatura, právo [online] [cit. 16.4.2011]. 204
Dostupné
z:
< http://www.epravo.cz/top/clanky/nemecka-pravni-uprava-konkursu-
zpenezovani-a-rozdeleni-konkursni-podstaty-22068.html>. 7.
KUSÁK, V. Postavení správce konkursní podstaty a věřitelŧ v konkursním řízení podle německého práva. epravo.cz – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online] [cit. 16.4.2011].Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/postaveni-spravce-konkursnipodstaty-a-veritelu-v-konkursnim-rizeni-podle-nemeckeho-prava-22059.html>.
8. NUNNER, B. Freigabe. UNIGRAZ online – Karl Franzens Universität Graz [online] [cit.20.9.2011].Dostupné z: https://online.unigraz.at/kfu_online/wbLdb2.downloadDocu ment?pLstNr=7857>. 9. Právní normy a vztahy: Právní souvislosti při plnění daňových povinností v prŧběhu konkursního řízení. Konkursní noviny, 2006, č. 10 [online] [cit. 20.07.2011]. Dostupné z: < http://www.konkursni-noviny.cz/vydani.html?id=131 >. 10. Upozornění na rizika spojena s investováním a informace o garančních systémech. Broker <
Consulting
[online]
[cit.
27.07.2011].
Dostupné
z:
http://brokerconsulting.cz/data/Upozorneni-na-rizika-spojena-s-investovanim-a-
informace-o-garancnich-systemech.pdf >.
9.6.2 Vyhledávače a databáze 1. Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem RIS – Bundesrecht konsolidiert [online databáze]. Dostupné z: < http://www.ris.bka.gv.at/bundesrecht/ >. 2. Bundeskanzleramt Rechtsinformationssystem RIS – Justiz (OGH, OLG, LG, BG, AUSL) – Suche [online databáze]. Dostupné z: < http://www.ris.bka.gv.at/jus >. 3. Die Datenbank für höchstrichterliche Rechtsprechung Lexetius.com: Gesamtübersicht http://lexetius.com/ >. 4. Formulář pro lustraci – ISIR – Insolvenční rejstřík [online databáze]. Dostupné z: < https://isir.justice.cz/isir/ >. 5. Insolvenční
zákon
–
insolvenční
právo
[online
databáze].
<
Dostupné
z:
http://www.insolvencnizakon.cz/obecne-informace/insolvencni-pravo.html >. 6. Insolvenční zákon – Statistiky [online databáze]. Dostupné z: < http://insolvencnizakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html >.
205
7. Insolvenční zákon – Výkladová stanoviska expertní skupiny [online databáze]. Dostupné z:
<
http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/vykladova-stanoviska-
expertni-skupiny.html >. 8. Insolvenzinformationssystem [online databáze].Dostupné z:< https://www.insoinfo.de/ >. 9. Judikatúra
JASPI
–
web
[online
databáze].
Dostupné
z:
< http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_jud_vyber_hl1.asp?clear=Y& cball=Y >. 10. Juristischer
Informationsdienst
dejure.org
[online
databáze].
Dostupné
z:
< http://dejure.org/ >. 11. Justiz Ediktsdatei [online databáze]. Dostupné z: < http://www.edikte.justiz.gv.at/ >. 12. Justizportal
-
Insolvenzbekanntmachungen
[online
databáze].
Dostupné
z:
< https://www.insolvenzbekanntmachungen.de/ >. 13. Komora specialistů pro krizové řízení a insolvenci v ČR. [online databáze]. Dostupné z: < http://www.kskri.cz/>. 14. Konkursní noviny . [online databáze]. Dostupné z: < http://www.konkursni-noviny.cz/>. 15. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online databáze]. Dostupné z: < http://nalus.usoud.cz/>. 16. Nejvyšší
soud
České
republiky:
Formulář
[online
databáze].
Dostupné
z:
< http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/WebSpreadSearch >. 17. Nejvyšší správní soud: Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu [online databáze]. Dostupné
z:
< http://www.nssoud.cz/main2Col.aspx?cls=AnonymizovaneZneniList&menu=188 >. 18. Portál veřejné správy – Zákony, věstníky, Evropská unie. [online databáze]. Dostupné z: < http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/6966/_s.155/699/place >. 19. Predpisy
JASPI
–
web
[online
databáze].
Dostupné
z:
< http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_zak_zobraz_skup1.asp?skupi na=1 >. 20. Súdne
rozhodnutia
JASPI
–
web
[online
databáze].
Dostupné
z:
< http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_sudr/jaspiw_mini_sudr_vyber_hl1.asp?clear=Y &cball=Y >.
206
