Podstata víry
19.9.2010
Exodus 20,1-7 Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Exodus 32,1-8 Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her . I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“
„Hranice mezi minulostí, současností a budoucností je pouhou iluzí.“, tak kdysi shrnul svůj celoživotní výzkum slavný fyzik židovského původu Albert Einstein. Kdykoliv pročítám starozákonní příběhy, musím na tento citát myslet. Ono je totiž tak jednoduché říci „…ale kdybych já byl v té zahradě Eden, určitě bych hadovi nepodlehl. Kdybych já byl tenkrát na té poušti, určitě bych kolem zlatého býčka nekřepčil …“. Nechtějme se na minulost dívat jako na uzavřenou kapitolu, jako na něco co bylo a už nebude. Pokud takto historii chápeme, nepotřebujeme jí a nepotřebujeme si ani připomínat všechny ty dávné příběhy. To co nám nabízí ten úvodní citát je pohled na biblické příběhy jako na něco souběžného, jako – odpusťte ten neumělý příměr - na zápas ve vedlejším ringu. Dnes, stejně jako před tisíci let, je to stejná hra, stejná pravidla, stejné fauly, stejné prohry… Nejsme o nic lepší, o nic méně zranitelní než lidé žijící v jiné části světa nebo v jiné části historie. A nad tím vším, přes všechna ta staletí se klene Boží majestát, jeho svrchovaná moc ale i jeho velkorysé milosrdenství. A spolu s tím i jedna základní myšlenka: Myšlenka na zakotvení a samotnou podstatu naší víry.
Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“
Touha po duchovním rozměru života, po něčem vyšším je člověku nejen vlastní, ale je dokonce tak přirozená a palčivá jako je pro naše tělo žízeň. Nenaplníme-li tuto potřebu živou vírou v Pána Boha, bude co nevidět naplněna čímkoliv jiným „duchovnem“, které je po ruce. Jak si jinak vysvětlit, že se vám lidé vysmějí za víru v Pána Boha a pak si sami po práci zajdou ke kartářce ? Modloslužba je nebezpečná v tom, že má znaky materialismu, ale ve skutečnosti má zásadní duchovní podstatu, podstatu nepřátelskou Pánu Bohu. Ap. Pavel to překvapivě shrnuje: 1.Korintským 8,4 Víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že je jen jeden Bůh.
Tak o co tady vlastně celou historii Izraele šlo ? Proč si tady proroci mohli ústa umluvit ? Vysvětlení je jednoduché. Modly nic neznamenají pro toho, kdo je duchovně zakotven v Bohu. Naopak pro toho, kdo takto zakotven není, jsou modly zhmotněním jeho vnitřních potřeb a tužeb. Jde tu vlastně o jakýsi důkaz čistoty víry: Věříš-li celým srdcem v jediného pravého Boha, nepotřebuješ svou víru zhmotňovat ! Izrael nepostavil býčka, aby jím nahradil Pána Boha – vždyť si zároveň řekli zítra bude slavost Hospodinova ! Izrael si postavil býčka, aby jím svého boha zhmotnil ! Tím jasně dokázal v co věří a jak věří … Nechci zpochybňovat pohnutky, které vedou Izraelskou pospolitost k nějaké akci. To co izraelci prožívají na cestě do zaslíbené země se dá shrnout do několika nám dobře známých slov : vyčepání, únava, strach, nekonečné čekání, hlad, žízeň, nepohodlí, nástrahy a překážky… Vždyť už se tak dlouho jakoby nic neděje, už by se konečně mělo něco dělat… A tady je to nebezpečí ! Znalci Písma vědí jak se unáhlil král Saul, když už dál nechtěl s obětí čekat na proroka Samuele a zdržovat vojsko, neovládl se a sám obětoval. A Bůh ho zavrhl… Nahradit nezhmotnitelnou víru v jediného pravého Boha, jakýmkoliv zpodobněním našich vlastních představ, vizí a cílů je obrovský hřích. Je to porušení přikázání č.1 !
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující .
V minulosti jsme přijali za své mnohé duchovní vize, vytyčili jsme si smělé cíle, ale teď zjišťujeme, že cíle jsou dál a že cesta je náročnější než jsme předpokládali. To všechno jsou tak palčivé věci, že si v našem životě žádají nějakou odpověď. A právě tehdy přichází to pokušení. Pokušení zhmotnit si naše náboženství. Ovládnout duchovní síly a mít je k dispozici, kdykoliv si vzpomeneme. Dnešní doba je dobou dosažitelnosti, dají vám služební mobil a musíte být 24 hodin na příjmu. Zákazník si přeje čerstvou housku a musí ji dostat kdykoliv na ni dostane chuť. Firma na kterou se marně dobýváte jednou, dvakrát, třikrát je pro vás nepoužitelná. A my najednou máme čekat dny, týdny, měsíce, roky, něž se Pán Bůh rozhodne nějakým viditelným způsobem jednat ? Vždyť je přece tak snadné vybrat nějakou náhražku, nějaký jakoby projev Boží moci a začít ho uctívat !
Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
To, co se stalo ve společenství Izraele je skutečně napováženou ! Arón - Boží kněz, kterému byl svěřen kněžský úřad vede shromáždění k modloslužbě ! Jak až daleko to může ve společenství božího lidu dojít, nebdí-li na blízku prorok. Začátek může vypadat nevinně, může v něm být přimícháno možná i spoustu dobrých úmyslů, ale ty konce bývají hodně hořké… Áron zavelí a lidé dávají, zlato, šperky, amulety, svůj um a píli, aby stvořili zlatého býčka ! Na jednu stranu je to tak obdivuhodné. Je v tom spoustu obětavosti a služby. Na druhou stranu je to až nebezpečně jednoduché – davová psychóza zrodí vůdce a ten je pak vede kam sami chtějí ! Když člověk čte tyto řádky chápe, proč Nový zákon tak naléhavě mluví o všeobecném kněžství věřících, o osobní odpovědnosti každého z nás, ale především o osobním zakotvení ve víře každého z nás. Víra zakotvená v neosobním rituálu společenství je vírou na plytkém základě. Je vírou bez ochranných mechanizmů, je vírou v to „že ten druhý má správnou víru“. Pán Ježíš v Markově evangeliu říká „Mějte víru v Boha“ a odkazuje nás tak zpět do Mojžíšova zákona, k samotné podstatě naší duchovní existence.
Naše snaha zhmotnit jakkoliv si víru do konkrétní věci, třeba i do konkrtétního shromáždění věřících nebo snad dokonce do podoby fyzické budovy-modlitebny, je závažným porušením tohoto prvního přikázání. A ty důsledky si můžeme dočíst v Exodus 32 kapitole každý sám. Pro Pána Boha je takovéto počínání důkazem, že nejsme celým srdcem zakotveni v něm, že pro svou víru potřebujeme hmatatelné berličky. Náš Bůh je Bohem žárlivě milujícím a nebude se s nikým o svou slávu dělit. Výmluva, že tě k něčemu vedl tvůj kněz je výmluvou lichou. Každý z nás, z těch kdo chtějí tvořit Kristovu církev, musí být sám vnitřně zakotven v Bohu, aby to celé společenství dávalo nějaký smysl. Pak si můžeme být jeden druhému oporou. To nám potvrzuje i další definice víry z Židům 11.kapitoly: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Zákaz zpodobovat si Pána Boha, zhmotňovat si Boží moc nás má vést k jediné jedné věci a tou je plná závislost na Hospodinu. Přesto, když pročítáme biblické příběhy zjistíme, že tu a tam, když někdo prožil na nějakém místě zkušenost s Bohem, položil tam kámen, zbudoval tam oltář a nazval to místo např. „Až potud nám pomáhal Hospodin.“ Jaktože tohle není modloslužba ? Vysvětlení je myslím velmi jednoduché. Pokud je naše víra opravdová, má ty správné duchovní kořeny, tak velmi brzo začne plodit své ovoce – a tím jsou skutky. A ty skutky nebo chcete-li zkušenosti víry jsou pak žádoucím svědectvím o té víře. To je ten prostor ke sdílení - ve vlastní rodině i ve sboru! Nikdo z nás není v lehké situaci. Stejně jako Ti Izraelci na poušti potřebujeme každodenně nějakou odpověď, nějaké vedení. Když dlouho nikdo nepřichází s tím, co mu Pán Bůh dal na srdce, jak jednal v jeho životě, máme pocit velmi podobný Izraelcům očekávajícím Mojžíše. Přijde ještě vůbec ? Naznačí směr ? Dá nám vizi ? Ale Mojžíš nebyl na hoře Sinaj proto, že by Pán Bůh nemohl vést každého osobně, jako kdysi jejich otce Abrahama. Byl tam proto, že oni toto vedení odmítali, žádali si zhmotnění své víry, žádali si výčet pravidel, která pak v zápětí porušovali - nebylo s nimi lehké pořízení. Proto se Pán Bůh rozhodl vydat Desatero jako ústupek, jako vysvětlení nevysvětlitelného. Boží touhou však nadále zůstalo to, co sdělil ústy proroka Ezechiele:
Ezechiel 36,26-28 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem.
O to jde – jaká situace je v našem srdci. Rozhorlený Mojžíš bere jediný skutečný fyzický důkaz – který kdy Bůh lidem dal – kamenné desky popsané Boží rukou a rozbíjí je o skálu. To co nemáme v srdci, můžeme mít stokrát na papíře a není nám to nic platné !
Slova Písma jsou dnes obzvláště naléhavá: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující . Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Tak jako se geny přenášejí naše fyzické vlastnosti, existují tzv. memy, kterými se z generace na generaci přenášejí způsoby uvažování, myšlení a vzorce chování. Zatímco gen zdědíte, aniž jste museli svého genetického předka znát, mem lze získat pouze odpozorovaným způsobem chování,. Tři až čtyři generace, to je to přesně to, co můžeme svým chováním, svým způsobem uvažování, svou zbožností nebo bezbožností ovlivnit. Nerozhodujeme tedy jen o tom, jak se sami s vírou v životě vypořádáme. Rozhodujeme i o tom jakou ji předáme dalším generacím. „Hranice mezi minulostí, současností a budoucností je pouhou iluzí.“, tak kdysi shrnul svůj celoživotní výzkum Albert Einstein. Nechtějme se povyšovat nad své předky, nepodceňme ale ani důsledky našeho chování ve vztahu k našim potomkům: Své děti, vnuky i pravnuky učme svým příkladem: -
uznat Boží svrchovanost v našich životech odmítnout jakékoliv náhražky a napodobeniny skutečné víry v Boha odhodlaně vykročit a celým srdce se spolehnout se na to, co nevidíme !
SOLI DEO GLORIA !
AMEN
