Kriminalistická identifikace Podstata: Teorie kriminalistické identifikace je učením o obecných principech ztotožňování různých objektů podle jejich odrazů, a to za účelem získání trestně procesních a jiných důkazů. Jedná se o specifickou metodu kriminalisticko praktické činnosti. Teoretický základ kriminalistické identifikace tvoří systém pojmů, zásad a metod. Tento systém umožňuje vědecky určovat totožnost materiální objektů podle jejich odrazů a získané výsledky využívat především pro účely trestního řízení. Základním východiskem je teorie vzájemného působení uplatněna v teorii kriminalistických stop – materiální objekty podílející se na trestném činu (pachatel, jeho obuv, nástroje apod.), působí v průběhu trestného činu na jeho obklopující vnější prostřední – odráží se, čímž na něm vyvolávají určitou změnu – odraz – v kriminalistice mají tyto změny nejčastěji podobu stopy. Pro identifikační účely se využívají stopy materiální, tak i stopy paměťové. Stopy materiální jsou využívány v kriminalistické technice, stopy paměťové se nejčastěji využívají v kriminalistické taktice.
Teorie kriminalistické identifikace vychází z poznatku, že neexistují dva naprosto stejné objekty, které mohou zanechat naprosto stejné stopy. Druhým poznatkem, ze kterého vychází kriminalistická identifikace, je nezbytnost relativní stálosti objektů. Význam: pro kriminalistickou vědu, kriminalistickou praktickou činnost, trestně procesní dokazování. Pojem : „Kriminalistická identifikace je proces, během kterého se zjišťuje, kterým konkrétním objektem byla vytvořena konkrétní kriminalistická stopa. Jedná se o proces ztotožňování objektů podle kriminalistických stop a jiných zobrazení, ve kterém se hledá souvislost osoby nebo věci s kriminalisticky relevantní událostí.“
Základ kriminalistické identifikace : Základem kriminalistické identifikace je učení o totožnosti, individuálnosti a relativní stálosti objektů identifikace. a) Totožnost : jedná se o vztah mezi dvěma nebo více odrazy jednoho a téhož objektu. Cílem kriminalistické identifikace je určení vztahu objektu ke stopě. Zjištění totožnosti v kriminalistice znamená stanovení, že na určitém odrážejícím objektu se zobrazil určitý odrážený objekt. Kriminalistickou identifikací se tedy rozumí proces , který se určuje vztah mezi stopou a objektem, který stopu vytvořil. b) Individuálnost objektu : Teorie kriminalistické identifikace vychází ze zásady, že každý objekt je individuální a neopakovatelný. Variabilita objektů živé i neživé přírody je tak vysoká, že je vyloučeno, aby dva objekty byly absolutně shodné. Objekty mají obecné a specifické vlastnosti. Obecné jsou takové, které jsou společné pro určitou skupinu objektů – nástroj, palnou zbraň, obuv apod.. Specifické jsou takové, které jsou v kriminalistice označovány jako individuální identifikační znaky nebo markanty, ty mají nahodilý charakter a jsou spojeny s procesem vzniku konkrétního objektu a jeho používáním – proces výroby obuvi, zbraní, nástrojů apod.. c) Relativní stálost objektů : Identifikaci lze provést jedině tehdy, když objekt, který kriminalistickou stopu vytvořil, je po určitou dobu relativně neměnný. Proměnlivá jsou zobrazení vzniklá v souvislosti s vyšetřovanou událostí a proměnlivý je i objekt, který zobrazení vyvolal. Na objekty krim.
identifikace působí různé vlivy – povětrnostní, fyzikální, chemické, vzniklé používání objektů, úmyslný zásahem pachatele.
Objekty identifikace jsou: - osoby, - zvířata, - věci. V procesu kriminalistické identifikace se nepodrobují rozboru všechny vlastnosti odráženého (identifikovaného) objektu, ale zkoumají se jen takové vlastnosti, které se odrazily v objektech identifikujících. Objekt ztotožňovaný (identifikovaný nebo zjišťovaný) : je takový objekt, který se odrazil ve stopě a který chceme v procesu krim. identifikace identifikovat, ztotožnit. Jedná se o objekt, který jednoznačně souvisí s kriminalisticky relevantní událostí a to nejčastěji proto, že vytvořil konkrétní kriminalistickou stopu. V kriminalistické praktické činnosti se vždy jedná o konkrétní objekt (osobu, zvíře, věc).
Objekt prověřovaný je tedy objekt, o kterém se domníváme, že mohl vytvořit konkrétní kriminalistickou stopu – skupina objektů, které mají shodné skupinové vlastnosti, odpovídajícím skupinovým vlastnostem objektu, který vytvořil kriminalistickou stopu. Objekt hledaný je objekt ze souboru prověřovaných objektů, který vytvořil kriminalistickou stopu. Objekt ztotožňující (identifikující) : je takový objekt, s jehož pomocí identifikujeme osoby, věci nebo zvířata. V kriminalistické praktické činnosti to jsou kriminalistické stopy a srovnávací materiály. Stopy jsou nejčastějším a nejdůležitějším nositelem informace o identifikovaném objektu. Stopy mohou být nahrazeny jejich kopiemi (odlitek obuvi). Srovnávací materiál nese informaci o bezpečně známém identifikovaném objektu. Základní vlastností je nepochybná vědomost, od kterých konkrétních objektů pochází. Srovnávací vzorky mohou být přirozené ( ukázka písma, která vznikla náhodně) a umělé – pokusně vytvořené.
Identifikační znaky : Identifikační znaky jsou ty vlastnosti identifikovaného objektu, která se odrazily ve stopě nebo v jiném zobrazení a které se využívají v procesu identifikace. Obecné (skupinové) Zvláštní ( individuální, detailní, specifické) Souhrn obecných a zvláštních znaků má jen určitý objekt a jen tímto neopakovatelných souhrnem je dána jeho totožnost. U věcí a lidí nevznikají pouze ojedinělé zvláštní, specifické znaky a vlastnosti, ale celý soubor znaků, který je jedinečný a neopakovatelný u jiného objektu (opotřebování nástroje, sešlapání obuvi apod.).
Druhy kriminalistické identifikace: 1. Podle subjektu uskutečňujícího proces identifikace. 2. Podle ztotožňovaných objektů. 3. Podle odborných znalostí nutných ke zkoumání a použitých metod. 4. Podle toho, zda se dospěje ke zjištění totožnosti či nikoliv. 5. Podle druhů identifikujících znaků využívaných k identifikaci. Ad 1) rozeznáváme dva druhy identifikace – znaleckou a rekogniční. Při znalecké identifikaci se ve veké míře využívají materiální stopy (identifikaci uskutečňuje znalec), při rekogniční se zpravidla využívají zpravidla paměťové stopy (svědek, poškozený). Ad 2) rozlišujeme identifikaci na identifikaci osob, věcí a zvířat. Prostředkem ke ztotožnění objetu jsou stopy trestného činu a srovnávací materiály. Ad 3) rozlišujeme dále následující druhy kriminalistické identifikace - daktyloskopickou, portrétní, zkoumání písma, listin a dokladů, trasologickou, balistickou, biologickou, mechanoskopickou atd..
Ad 4) rozeznáváme : Individuální identifikaci Nedovršenou identifikaci (určení skupinové příslušnosti) Individuální identifikace : je výsledkem zjištění totožnosti individuálního (konkrétního) objektu, jde tedy o zjištění, že stopa má tentýž souhrn identifikačních znaků jako zkoumaný (podezřelý) objekt. Z takového zjištění je pak vyvozen závěr, že stopu vytvořil konkrétní zkoumaný objekt. Nedovršená identifikace : znamená, že proces identifikace není ukončen zjištěním totožnosti individuálního (konkrétního) objektu, odráženého ve stopě. V tomto případě hovoříme pouze o zjištění skupinové příslušnosti objektů ( určení druhu podešve, velikosti obuvi, určení typu palné zbraně atd.). Skupinová identifikace má význam ten, že je možné vyloučit některé osoby nebo věci. Ad 5) využíváme k identifikaci různých odrážených vlastností. Zpravidla to jsou: - Vlastnosti, jež obsahují informaci o vnější stavbě objektu – sem řadíme vlastnosti, které nám definují vnější strukturu povrchu objektu – např. tvar a uspořádání papilárních linií. - Vlastnosti, jež obsahují informaci o vnitřním složení objektu – jsou zahrnovány vlastnosti, které nám určují chemické složení, molekulární, krystalickou a biologickou stavbu objektů (krev, barvy, různé matriály atd.).
- Vlastnosti funkční a dynamické – vlastnosti člověka, které mají určitou individualizační hodnotu ( chůze).
Stádia kriminalisticko-identifikačního zkoumání : Nejčastější kriminalistickou identifikací je identifikace prováděná expertizním (znaleckým) zkoumáním. Stádia : 1) Příprava k identifikačnímu zkoumání : - Zjištění a fixace stop nebo jiných zobrazení - Sestavení souboru ztotožňovaných objektů¨ - Opatření srovnávacího materiálu - Zajištění dalších podkladových informací 2) Vlastní identifikační zkoumání, které se dělí na tři etapy : a) Oddělení zkoumání b) Srovnávací zkoumání c) Vyhodnocení výsledků zkoumání
Ad A) oddělením zkoumání se zjišťuje individuální souhrn identifikační znaků objektů zkoumání. Oddělené se nazývá proto, že se zkoumá zvlášť stopa nebo jiné zobrazení a zvlášť ztotožňovaný objekt nebo srovnávací matriál. Cílem je odhalení identifikačních vlastností resp. znaků a analýza a studium identifikačních vlastností a znaků. Ad B) srovnávacím zkoumáním objektů identifikace se zjišťuje, zda identifikační znaky (markanty) odpovídají, či zda jsou odlišné. Ad C) závěry musí být jednoznačné, stručné a srozumitelné.
Základní způsoby identifikačního zkoumání : Při srovnávacím zkoumání rozlišujeme, zda se ke kriminalistické identifikaci využívají materiální stopy nebo stopy ve vědomí člověka. Při zkoumání zobrazení objektů, které souvisí s materiálními stopami, rozlišujeme čtyři způsoby srovnávacího zkoumání : 1. 2. 3. 4.
bodování – položením vedle sebe s vyznačením identifikačních znaků, spojení zobrazení, překrytí, geometrické měření.
Kromě těchto způsobů se využívají i další způsoby, zejména v případě zkoumání stop, které obsahují informaci o vnitřním sležení působícího objektu. Ad 1) spočívá v umístění srovnávacích zobrazení, podle potřeby zvětšených do jednoho zorného pole, aby bylo možno snadno zkoumat, srovnávat, bodovat a popisovat vybrané identifikační znaky ( komparační mikroskop, komparátor – daktyloskopie, atd.).
Ad 2) spočívá v tom, že zobrazení srovnávacích objektů se připojují k sobě tak, že jedno zobrazení tvoří přirozené pokračování druhého. Má značný význam při srovnání sešinutých a jiných dynamických stop. (komparační mikroskop ve spojení s fotoaparátem, spojení dvou fotografií) Ad 3) spočívá v tom, že jedno průhledné zobrazení se přiloží na druhé tak, že se nám obě zobrazení jeví jako souhlasné, jsou-li jednotlivé znaky shodné (např. trasologie). Ad 4) spočívá v tom, že se měří vzdálenosti různých vybraných bodů, úhly svírané jejich spojením apod.. Používá se např. při srovnání stop lokomoce, identifikaci osob podle fotografií, ale i jako doplněk některého předchozího způsobu.
Použitá literatura:
STRAUS, J. a kol., Úvod do kriminalistiky, 2.vydání, Plzeň, Aleš Čeněk, 2006, 175 s, ISBN 80-86898-95-4. STRAUS, J. a kol., Kriminalistická technika, 2. vydání, Plzeň, Aleš Čeněk, 2008, 431 s, ISBN 978-80-7380-0529. STRAUS, J. a kol., Kriminalistika, Kriminalistická technika (pro kvalifikační kurz kriminalistických expertů), 2. Vydání, PA ČR, Praha 2006.
Děkuji za pozornost Bc. Petr Kepka
