výlety Úvodník současnosti Obsah

Úvodník

výlety

Jsme na začátku nového roku 2015, a tak mi nejprve dovolte popřát Vám ještě jednou, aby byl krásný, pohodový a úspěšný. Na stránkách našeho časopisu, který vstupuje do třetího ročníku svého vydávání, Vám nabídneme další pestrou nabídku aktivního odpočinku při výletech doma i v zahraničí. V tomto čísle najdete například vyprávění z mého zimního dobývání Sněžky. Na vrchol jsem nedošel, počasí bylo nad mé síly, ale to se v horách stává. Věřím, že vy budete mít lepší podmínky a tohle tradiční putování na nejvyšší českou horu si ještě tuto zimu užijete. Stojí to za to a cestu vám může usnadnit nová kabinková lanovka, která má za sebou první rok provozu. Pokračovat bude letos i náš seriál za českými památkami zapsanými na seznam kulturního dědictví UNESCO. Tentokrát Vás zvu do Třebíče, kde můžete objevit soubor výjimečných staveb. Na jedné straně bývalý židovský hřbitov a ghetto, které se zachovalo prakticky v původní podobě z 18. století, na druhé úchvatnou baziliku sv. Prokopa. Město nad řekou Jihlavou má ale mnoho dalších zajímavých tváří, takže Vám možná ani volný víkend nebude stačit. Příštím cílem se stane brněnská vila Tugendhat. Mým hostem v tomto čísle je herečka Anička Polívková. Současně je zpěvačkou, režisérkou i vítězkou taneční soutěže StarDance, majitelkou psa Huga, má ráda pohled z Letné na historické centrum Prahy, líbilo se jí v Paříži, kde dva roky studovala, ale my jsme si povídali o její cestě do Mexika. Tam se vydala v roli novinářky a podílela se na televizních dokumentech ze startu českého závodního týmu na rallye La Carrera Panamericana. Náhoda to samozřejmě nebyla, protože do Mexika zamířila zavzpomínat na dědečka Jaroslava Juhana, který na této slavné a populární soutěži startoval před šedesáti lety. Jana Vosáhlová zase vyjela na Moravu. Jako fanynka televizního seriálu Vinaři, se porozhlédla po Pálavě. Objevila při tom levandulové víno. Že jste o tomto víně ještě neslyšeli? Přiznám se, že já také ne, ale určitě si při návštěvě hotelu Marcinčák v Mikulově udělám čas a zajdu ochutnat. Nikde jinde k mání tento výjimečný mok prý není. A protože Jana byla hodně pilná, připravila i zajímavý tip na atraktivní dovolenou, nebo firemní akci. Moc se jí totiž líbilo na Moravě v penzionu Zikmundov nedaleko hradu Buchlov. A setkala se zde s Martinem Šlechtou, který patří k našim úspěšným reprezentantům ve sportovní lovecké střelbě. Věřím, že se Vám bude líbit i výlet do pražského Podskalí. Krásné výlety zimní přírodou přeje Karel Malina

současnosti

Obsah 2 Mexikem po stopách dědečka Jaroslava rozhovor s herečkou Annou Polívkovou 10 Zima na Lipně výlety za aktivním odpočinkem 16 Ve větru a sněhu ztracená Sněžka výlety Českem 21 Když dovolená, tak na Pálavě výlety za televizními Vinaři 26 Rytíř levandulového vína výlety za vínem 30 Třebíčské dědictví výlety za památkami UNESCO 37 V Chřibech skrytý Zikmundov výlety za zážitky 42 Pražské Podskalí výlety za starou Prahou 48 Myslivost není jen láska k přírodě výlety do loveckých revírů 52 Nebezpečná kousnutí výlety za zdravím 53 Příznivý vliv infrasauny výlety za zdravím 55 Školní soutěž výlety do školních lavic 59 Výlety za kulturou 60 Soutěž INZERCE

Výlety s Annou Polívkovou g Mexikem po stopách dědečka Jaroslava

Výlety s Annou Polívkovou

Mexikem po stopách dědečka Jaroslava Anna Polívková a vpravo na fotografii s pohárem Jaroslav Juhan

Aničkou Polívkovou

S herečkou jsme se sešli v Bistru v Praze na Letné. Ukázalo se, že do této sympatické kavárničky chodí, protože jsou zde milí a ještě vaří výbornou kávu. Objednali jsme si a pak už se věnovali cestování, protože naše setkání tak úplně náhodné nebylo. Anička se totiž krátce před tím vrátila ze zajímavého výletu do Mexika, kde se s českým závodním týmem zúčastnila slavné rallye La Carrera Panamericana.

Mexico City

V padesátých letech minulého století se do historie této soutěže výrazně zapsal její dědeček Jaroslav Juhan. Bývalý manžel Jiřiny Steimarové. Tehdy už ovšem emigrant, který žil v Guatemale. Stal se zástupcem značky Porsche, a tak její sportovně střižené vozy se rozhodl představit i na závodech. K nejnáročnějším motoristickým podnikům tehdy patřila mexická La Carrera Panamericana. Bojovalo se na trase, která měřila přes tři tisíce kilometrů. Soutěž byla nesmírně populární a sledovaly ji miliony fanoušků. Jaroslav Juhan vyzval současně k účasti tovární tým Porsche. Na startu se tak představily dva vozy z Německa a dalších pět přivezl Juhan z Guatemaly. Porsche vyhrálo třídu, ale Jaroslav, i když byl v popředí klasifikace, nakonec v poslední etapě odstoupil pro technickou poruchu vozu. O rok později při pátém, a posledním, ročníku La Carrery už Porsche slavilo největší jihoamerický úspěch. V absolutní klasifikaci získalo třetí místo a vyhrálo třídu lehkých sportovních vozů do 1500 cm3. Juhan dojel čtvrtý absolutně a druhý ve třídě. Úspěšné vystoupení dodnes připomíná název Carrera na těch nejostřejších sportovních vozech Porsche. 3

Výlety s Annou Polívkovou g Mexikem po stopách dědečka Jaroslava

Aničko, jaké to bylo vydat se do Mexika po stopách vašeho dědečka? Ta nabídka mě zaujala a nápad se mi líbil. Takže jsem se na Mexiko těšila. Navíc jsem tam jela v roli novinářky, protože jsme natáčeli ze závodu televizní dokumenty a já dělala rozhovory s jezdci. Pokud jde o cestování, tak mám ráda, když jedu za nějakým účelem, ne se jen tak někde potulovat. Strávila jsem v Mexiku dvanáct dní, najela přes čtyři tisíce kilometrů, ale nemohu říct, že jsem viděla Mexiko. Já prožila v Mexiku atmosféru úžasného závodu La Carrera Panamericana, který dnes jezdí historická auta, ale závodí se naplno stejně jako před šedesáti lety. Bylo to takové slavnostní Mexiko, protože ten závod všichni strašně prožívají a v každém městě, kde byl cíl etapy, se konala obrovská slavnost. Každý si to užíval a já jsem tak vlastně objevila svět svého dědečka, který jsem znala jen z jeho vyprávění nad starými fotkami. Nikdy jsem na automobilových závodech nebyla. Mě vždycky přišly jako nesmysl a ještě se člověk mohl zabít. V Mexiku jsem konečně motoristický svět poznala a lidé kolem závodů se mi strašně líbili. Byli příjemní, bezprostřední, pracovití a bylo vidět a cítit, že to je jejich vášeň.

Kdy jste se s dědečkem poprvé potkala? Dědu, tedy Jardu, jak jsme mu říkali, jsem znala nejprve z babiččina vyprávění, ale poznala jsem se s ním jako malá ještě před revolucí, když jsme byli u něho v Ženevě, kde žil. Z Guatemaly po vojenském převratu musel odjet. Zamířil nejprve do Paříže, ale pak se usadil ve Švýcarsku, kde našel čtvrtý a poslední domov. Vzpomínám si, že jsem se ho tehdy zeptala, kdy přijede k nám do Prahy. A on mi řekl, že až z názvu republiky vypadne to jedno „S“. Moc jsem mu nerozuměla, ale pak po revoluci opravdu přijel. I když ne hned. Objevil se u nás až po dvou měsících, bál se návratu starých časů. Do Prahy ale potom rád jezdil a měl tady i byt. Zemřel v Ženevě v roce 2011, v devadesáti letech.

Tušila jste, jak úspěšným byl závodníkem? Od babičky jsem to věděla, ale on závodil pouhých šest let. To byla vlastně jen taková epizoda. On nechtěl být nejlepším závodníkem. Od malička se ale s bratrem Františkem autům a motorkám věnovali a měli to rádi. František byl vynikajícím motocyklovým jezdcem, Jardovi se asi nejvíc líbil byznys kolem aut. Na závody se také nijak Jarda

S českým týmem před startem na La Carrera Panamericana

nepřipravoval, prostě sedl do závodního auta a jel. Musel mít obrovský talent, protože se mu dařilo nejen v Mexiku na La Carrera Panamericana, ale i na dalších významných závodech v Jižní Americe a v Evropě. Když se ale občas nad starými fotkami rozpovídal, tak se ukázalo, že celý jeho život byl neuvěřitelně dobrodružný. Ráda jsem ho poslouchala, protože on měl krásnou prvorepublikovou češtinu. Jen občas si nemohl vzpomenout na správné slovíčko. Třeba chtěl říct pokrývač a místo toho řekl taškář.

Jak na něho v Mexiku vzpomínali? Když jsem do Mexika odjížděla, tak jsem si říkala, jestli potkám někoho, kdo si ho ještě bude pamatovat.

Anna Polívková při vyhlášení ankety Zlatý volant 2015

Pár lidí, kteří si ho pamatovali, jsem skutečně objevila. Dokonce za mnou přišel jeden fotograf, který Jardu fotil a o závodě vydal knihu. Oni ho ale nebrali jako Čecha, ale jako Guatemalce a jeho jméno vyslovovali asi jako „Chuchan“.

A jak přivítali vás, jeho vnučku? Hlavně jsem blondýna, a tak jsem ani nemusela být od Jaroslava Juhana a způsobila bych asi stejné pozdvižení. Ale vážně. Setkání v cíli každé etapy s fanoušky byla příjemná. Oni byli hlavně nadšeni z toho, že přijel český tým a navíc se třemi závodními auty a perfektním zázemím, který dojel v kompletním složení do cíle a bojoval stále o přední umístění.

5

Výlety s Annou Polívkovou g Mexikem po stopách dědečka Jaroslava

Co Mexiko, jak na vás zapůsobilo? Na jednu stranu je to krásná země a jsou tam moc příjemní lidé. Na druhou stranu jsem cítila, že není moc bezpečná. Na cestách jsme potkávali místní pick-upy, kde seděli vojáci se samopaly. Ve městech bylo strašně moc policistů. Sama bych do Mexika nejela, na to odvahu nemám. Kluci to mají samozřejmě snazší. Jinak mě překvapilo, jak ohromná to je země. Měla jsem stále pocit, že je tam všechno větší než u nás. Hůř jsem se vyrovnávala i se střídáním nadmořské výšky, protože jsme denně ujeli přes čtyři sta kilometrů. Každý den jsme tak spali v jiném hotelu, ale každý byl úplně jiný a všechny moc hezké. Mrzí mne, že jsem si je nevyfotila. A milá byla i setkání s místními obyvateli.

V městě Zacatecas

Které město se vám nejvíce líbilo? Nádherná byla Oaxaca na jihu Mexika, která určitě patří k nejkrásnějším městům. Je tam hodně cizinců, ale i umělců. Objevili jsme tam hezké hospůdky, tržiště, náměstí s kašnami. Co mě překvapilo, že se v tomto kraji nepije u nás populární tequilla, ale mezcal. Byla jsem se podívat na jeho výrobu, a tak jsem zjistila, že mezcal je místní pálenka, která se od tequily liší tím, že se vyrábí z jiného druhu agáve. Její květ se vaří, pak peče, na rozdíl od tequily, a nakonec drtí a získaná šťáva se fermentuje a destiluje. Uchovává se v dubových sudech. Ten, který má už víc než dva roky se nazývá ańejo. U nás je to prakticky neznámé pití, ale tam se pije hodně. Přivezla jsem si dvě lahve domů, ale nikomu to moc nechutnalo. Jsme prostě zvyklí na tequillu.

V uličkách města Oaxaca

A pijí tequillu v Mexiku se solí a citronem? Já jsem opravdu nikde v Mexiku neviděla, že by k tequile dávali sůl. Citron naopak nikdy nechyběl, nebo panáček džusu. Pomáhá to prý k rychlejšímu odbourávání alkoholu v těle.

6 Plantáže agave

V kraji Zacatecas Akvadukt v městě Morelia

Jaký dojem jste měla z mnohamilionového Mexico City? Na mě padla klaustrofobie. Šílené město. Má snad na dvacet miliónů obyvatel. Nevím, jak to může fungovat. Jen to projet autem, je dobrodružství. Na bližší prohlídku jsme ale neměli čas. Těšila jsem se na Veracruz, což je přístav na břehu Mexického zálivu. A protože miluji moře, tak jsem hned běžela na pláž. Ale jak jsem se přiblížila, tak mne na koupání přešla chuť. Moře bylo špinavě hnědé. Možná dál od města jsou hezké pláže, ale poblíž přístavu to byla hrůza. Naopak příjemná byla města Morelia i Zacatecas. Když se za naší cestou do Mexika dnes ohlédnu, tak to byl i pro mne závod. Mám na to hezké vzpomínky a hlavně mohla jsem být zase s Jardou a objevit část jeho života, který jsem vlastně neznala. V městě Zacatecas Aničko, dědeček otevřel svět i vám, protože vás podporoval na Mezinárodní škole pohybového divadla Jacquesa Lecocqa v Paříži. Jak se vám líbil život nad Seinou?

Prodejna mezcalu

Především to byla velká změna. Ze začátku to na mě strašně působilo. Paříž je obrovská a já se jí doslova lekla. Když tam ale nějakou dobu žijete, tak si zvyknete. A já si tam vytvořila takovou „vlastní“ malou Prahu. Bydlela jsem nedaleko známého hřbitova Père Lachaise a pohybovala se většinou v takovém kruhu mezi Belleville, náměstím Republiky a náměstím Bastily. Tady jsem žila, chodila do školy a pracovala.

INZERCE

Výlety s Annou Polívkovou g Mexikem po stopách dědečka Jaroslava

Na Eiffelce jsem byla snad jednou. A když si dnes vzpomenu na Paříž, tak se mi vybaví třeba taková malá kavárnička u katedrály Notre-Dame s úžasnými dortíky, které tam prodávala obrovská paní. Ráda jsem chodila k Seině i proto, že se tam tancovalo. Na jednom místě vládla salza, na dalším tango a tak dál. Bylo to krásné. Paříž je zajímavá pro mne tím, že než jsem třeba došla ze školy domů, tak jsem zažila pokaždé něco zajímavého. Je to živé město, kde se pořád něco děje.

Objevila jste ve Francii i další místa, kde jste se cítila dobře? Patří k nim určitě Marseille. Je to nádherný přístav na pobřeží Středozemního moře. Chantal, bývalá manželka mého táty, tam má rodinu, takže jsem tohle město poznala opravdu dobře. Byl to krásný pobyt, protože Marseille je umělecké město. Najdete v něm spoustu divadel. Nejvíce jsem ale byla nadšená z moře, to miluji. Zavítala jsem i do Bretaně, kde měl farmu můj kamarád. Na ní žila menší cirkusácká komunita a bylo tam také příjemně. Jeden z nejhezčích výletů byl do Normandie na Mont Saint-Michel, což je vlastně ostrov spojený s pevninou náspem. Je zde největší rozdíl v Evropě mezi přílivem a odlivem, je to údajně patnáct metrů. Já si ale hlavně užila procházku opatstvím benediktinů s působivými výhledy na moře.

Seina s katedrálou Notre Dame

Přístav v Marseille

Hodně jste toho ale procestovala i s divadlem, jednak s vlastním pouličním představením Skok kachny a pak také s divadelním souborem Sabooge theatre, se kterým jste byla v Kanadě. Jaké bylo tohle putování po světě? Když jedete s divadelním souborem, tak z toho života kolem moc nevidíte. Přijedete, zkoušíte, odehrajete představení a pokračujete dál. Někdy stihnete se projít se v noci po městě. S pouličním představením, kterým jsme si s kamará-

Mont Saint-Michel

dem zpříjemnili prázdniny, zase poznáte život. Nejprve jsme to u nás nacvičili a pak vyrazili bez nějaké určitého plánu. První zastávkou byl Berlín. Tam jsme se s někým seznámili a on řekl, že jede do Skandinávie, a jestli nechceme jet také. Tak jsme se vydali nejprve do Švédska. Další zastávkou bylo Norsko, kde se mi líbil přístav Bergen a poznali jsme tam výborné lidi, kteří na své farmě pořádají divadelní představení a výstavy. Vraceli jsme se domů přes Dánsko, V Odense, kde se narodil nejslavnější pohádkář Hans Christian Anderssen, bylo hodně turistů a my jsme tam měli největší úspěch a vydělali nejvíce peněz. A pak ráda vzpomínám na cestu do Francie s Olgou Třešňákovou, kdy jsme připravovaly jedno představení, a tak jsme si udělaly takové soustředění nedaleko Paříže. To bylo

úžasné, jednak se tam hezky pracovalo, protože jsme nemusely řešit všední domácí starosti a měly jsme klid na práci. Současně jsme měly čas si v klidu popovídat, udělat si výlet na kole a také si dát něco dobrého. Já miluji francouzskou kuchyni. Je fantastická. Nevím proč, ale tam bych se třeba ujedla zeleniny, kterou doma jinak nejím. Udělaly jsme tak kus práce a přitom si odpočinuly. Takové cestování mi vyhovuje. V poslední době, ale tolik necestuji. V dětství to bylo víc. Není to o tom, že bych neměla čas, ale když nemám důvod, jsem raději doma. Anička s maminkou Evelýnou Steimarovou a její sestrou Julií Juhanovou

Pavilon Expo 58 na Letné

Bergen

A jak se vám žije v pražských Holešovicích? Já mám tuhle čtvrť ráda. Narodila jsem se tady a prožila tady dětství. Pak jsme se sice stěhovali, ale vrátili jsme se sem. Je tady hezky a líbí se mi, že to je taková „pejskařská“ čtvrť. S naším Janem Václavem Hugem,

což je takový oříšek, ale mi říkáme, že je to jezevčík, co se narodil na vysoké noze, tak mohu zajít na Letnou, nebo do Stromovky. Oblíbenou mám vyhlídku od bývalé restaurace Expo 58 na Vltavu a historický střed města. Vidíte ale i Malou Stranu a Pražský hrad. Holešovice navíc v poslední době ožily divadly. A do centra stačí přejít most.

Děkuji za rozhovor. Text: Karel Malina Foto: autor, archiv Anny Polívkové a Petr Frýba

INZERCE

Výlety za aktivním odpočinkem g Zima na Lipně

Výlety za aktivním odpočinkem

Zima na Lipně Do vánoc možná chyběl týden a na břehu Lipna v Hůrce nedaleko Černé v Pošumaví se zdálo, že se spíš blíží jaro. V nedalekém rakouském středisku Hochficht se ale na sjezdovkách rozjely vleky. A protože právě okolí Lipna patří v posledních letech k oblíbeným místům milovníků zimních sportů, zajel jsem si popovídat o nadcházející sezoně za bratry Emilem a Ivo Horváthovými. Jsou majiteli oblíbeného penzionu U Méďů a patří k zakládajícím členům nového sdružení DML, což je Destinační management Lipenska, které pomáhá zdejším obcím s rozvojem turistického ruchu.

10

Když zamrzne přehradní jezero

„Léto je na Lipně takové živelné, ale zimní sezona to je jiná. Sem jezdí lidé, kteří si tady užívají zimní sporty. Samozřejmě záleží na počasí, takže poslední tři roky například nebyla bruslařská dráha, protože přeEmil Horváth hradní jezero nezamrzlo, ale o to víc se zase mohli věnovat sjezdovému lyžování a běžkám. Rakouský Hochficht je prostě jistota. Čtrnáct let tam už vozíme naše hosty a ještě se nestalo, že by se nelyžovalo“, poznamenal Emil Horváth. Seděli jsme společně na prosklené terase jejich penzionu a dívali se na nedalekou hladinu Lipna. Hochficht je vzdálený odsud snad sedm kilometrů vzdušnou čarou, ale nějak jsem si neuměl představit, že tam už se lyžuje.

Emil Horváth: Středisko Hochficht má ideální polohu. Leží v oblasti Trojmezí na Šumavě na druhé straně Smrčiny, která má výšku 1338 m a je na samé česko-rakouské hranici. Údolí je hluboké, leží vlastně ještě necelých sto metrů pod hladinou Lipna, Jsou zde velmi dobré spadové sněhové podmínky, i když sněžná děla jsou i tam a pomáhají. Zatímco u nás na Lipensku jsme bez sněhu, tam se lyžuje.

a

Jak to, že tam jsou tak dobré sněhové podmínky?

Co všechno tohle středisko lyžařům nabízí?

Ivo Horváth: Areál má asi jednadvacet kilometrů sjezdových tratí od těch nejlehčích, modrých, po červené a nechybí tady ani nejtěžší, černá, sjezdovka. Kvalita tratí je velmi dobrá. Starají se o areál výborně. Dvě sjezdovky dokonce splňují podmínky Mezinárodní lyžařské federace FIS a konají se na nich špičkové mezi-

11

Výlety za aktivním odpočinkem g Zima na Lipně

národní závody. V roce 2014 se tam jel například v lednu Evropský pohár skibobistů. Komfortní a rychlou přepravu zajišťují tři sedačkové lanovky, pět vleků a dva pásy , jeden v zastřešeném tunelu. Pro děti na Hochfichtu je nově upravený dětský park Fichtl Kids Park s kobercem, kolotočem a k dispozici jsou i cvičné tratě různé obtížnosti. Například dětská Skiroute, dobrodružná sjezdovka, která je zavede do útulného zasněženého lesa vedoucího ze sjezdovky Hochwald až ke sjezdovce Rehberg. Tuto nenáročnou přírodní sjezdovku zvládnou bez potíží a během jízdy lesem je čeká řada překvapení. Směrem na německou stranu je Fun Park a skicrossová trať nabízí skvělý adrenalinový zážitek. Nový iSkitracker je hitem pro všechny lyžařské a snowboardové fajnšmekry. Díky bezplatné aplikaci můžete zaznamenat a analyzovat Vaše ujeté kilometry, které porovnáte s ostatními lyžaři a následně sdílet. Aplikace je kompatibilní se smartphony Apple, Android a Blackberry. Po celém středisku je bezplatná WiFi.

a Zimu na Lipně si neužívají pouze lyžaři

12

Jak organizujete zájezdy na Hochficht? Ivo Horváth: Začínáme už čtrnáctou zimní sezonu, takže máme s těmito zájezdy bohaté zkušenosti. Nejvíce se nám osvědčila nabídka pobytů v našem penzionu, ve které formou balíčku nabízíme ubytování, polopenzi, skipass a dopravu skibusem na Hochficht. Cena na týden pro jednu osobu je letos 7200,- Kč.

Po snídani se kolem osmé hodiny odjíždí na Hochficht. Vzdušnou čarou to je sice těch sedm kilometrů, ale autobus najede kolem padesáti, protože se musí objet Lipno. Bohužel zde není žádný most. Kolem deváté hodiny, kdy se začíná lyžovat, jsme ale na místě. Autobus zůstává na parkovišti, takže si kdykoliv můžete zajít na kávu či limonádu, nechat si tam věci a s dětmi si přijít odpočinout. Lyžování končí v 16 hodin a potom se

Penzion U Méďů

odjíždí k nám do penzionu. Tam už je připravena večeře a kdo chce, tak si večer může odpočinout v našem wellness. Tenhle program patří k nejoblíbenějším, ale v nabídce jsou další varianty, záleží jen na našich hostech. Mohou třeba tři dny lyžovat na Hochfichtu a pak vyrazit na běžky, brusle apod.

Jaký je zájem o další lyžařská střediska v okolí Lipna? Hochficht

Emil Horváth: Na české straně je známý skiareál Lipno na Kramolíně, který je určen více rodinám s dětmi a začínajícím lyžařům. K dispozici mají devět sjezdovek – Promenádní (930 m), Školní (1100 m), Dámskou (1090 m), Pánskou (970 m), Střechu (970 m), Snowpark (600 m), Jezerní (1300 m), Spojovací (340 m) a Foxpark (120 m).

Jejich náročnost se pohybuje od modré po červenou. Dopravu obstarávají tři čtyřsedačkové lanovky. Možnosti lyžování se snaží do budoucna rozšířit i skipark Frymburk na Martě, který bude ideální pro rodinnou dovolenou. V Rakousku mohu lyžařům vedle Hochfichtu doporučit také Sternstein, kam je to z hraničního přechodu Studánky pouhých šest a půl kilometru. V tomto velice pěkném areálu si to užijí lyžaři všech věkových kategorií. Nejvíce se tam jezdí z Frymburska, ale určitě přiláká i další, protože v na Lipně už pravidelně jezdí skibus z Černé v Pošumaví právě až na Sternstein. Na opačné straně je neméně atraktivní skiareál Mitterdorf, kam je to pouze šest kilometrů z hraničního INZERCE

Výlety za aktivním odpočinkem g Zima na Lipně

přechodu ve Strážném. Od nás je to ovšem padesát kilometrů, ale zase tam vede kvalitní silnice, takže časově je to prakticky stejné jako na Hochficht. Vhodný je určitě pro rodiny s dětmi a školní zájezdy. A pro ty, co mají rádi hlavně běžky, tak je podle sněhových podmínek k dispozici spousty udržovaných tratí na naší straně Lipna. Navíc je dostupný přes bývalý hraniční přechod Zadní Zvonková také areál v rakouském Schönebenu. Je tam na sedmdesát kilometrů upravovaných tratí v nádherné šumavské přírodě. Ze sjezdových tratí na Hochfichtu si vyberou děti i dospělí

Vrátím se ještě k vám do okolí Černé v Pošumaví a Horní Plané. Co zajímavého ještě nabízí tato oblast z pohledu aktivního odpočinku? Emil Horváth: Pokud je dostatek sněhu tak samozřejmě nabízí krásné běžkařské tratě, protože terén je kolem nás ideální, žádná náročná stoupání tady nenajdete. Přímo u našeho penzionu je nástupní místo do oblíbené běžkařské trasy, která vede přes Žlábek, Jelm až do Horní Plané. A odtud se nyní bude upravovat stopa po trase cyklostezky až do Nové Pece. A jste na Šumavské

14 Západ slunce nad Lipnem

Nejdelší bruslařská dráha Evropy

Lyžařské středisko Hochficht

JAK SE DOSTANETE Hochficht (A) hraniční přechod Přední Výtoň-Guglwald • dále vpravo přes Sankt Stefan am Walde • Haslach an der Mühl (B 38) – Rohrbach • Kimmerting (odbočka na B127) • Aigen im Mühlkreis• Ulrichsberg (silnice L589) • Salnau• vpravo Hochficht (celkem 46 km)

m m magistrále. Když je zamrzlé jezero tak se běžkařské stopy upravují i tam, nebo si naopak můžete jít zabruslit. Záleží jen na počasí, zda bude letos možné opět vyrazit na nejdelší bruslařskou dráhu světa. Poslední dvě zimy bylo teplo, ale před tím jste mohli dobruslit od nás až do Nové Pece, nebo na druhou stranu k Lipnu. Když je led, dá se po jezeře i plachtit. K dispozici máme navíc instruktory, kteří se zimními sporty zájemce seznámí. Pokud bude sněhu málo, tak stojí za to vyrazit na pěší výlet. V okolí Lipna je, co objevovat. A aby návštěvníci mohli navštívit to, co je v našem regionu opravdu zajímá, tak to je cílem našeho nového sdružení Destinační management Lipenska. Jeho úkolem je napomoci rovnoměrnému rozvinutí turistické infrastruktury v oblasti celého Lipenska, od Vyššího Brodu až na druhý konec Lipna do Nové Pece a Stožce přes Lipno nad Vltavou Frymburk, Černou v Pošumaví a Horní planou. Každé město tady má svá specifika. Pořádají se kulturní i sportovní akce, k návštěvě lákají historické památky, je možné využít nejrůznější služby. Chceme proto vytvořit takový nabídkový katalog, který bude všem k dispozici už v této sezoně.

Děkuji za rozhovor. text: Karel Malina foto: Daniel Selucký

hraniční přechod Studánky-Weigetslag (B126) • dále Bad Leonfelden (vpravo na B38) • Haslach an der Mühl • Rohrbach • Kimmerting (odbočka vpravo na B127) • Aigen im Mühlkreis • Ulrichsberg (silnice L589) • Salnau • vpravo Hochficht (celkem 65 km) hraniční přechod Zadní Zvonková-Schöneben • dále Lichtenberg • Ulrichsberg (silnice L589) • Salnau • vpravo Hochficht (celkem 12 km) Sternstein (A) hraniční přechod Studánky-Weigetschlag • dále na Bad Leonfelden (silnice B126) • Oberlaimbach vpravo na parkoviště pod sjezdovkou (celkem 6,5 km)

Mitterdorf (D) hraniční přechod Strážný-Philippsreuth • po 2 km vpravo do Mitterdorfu, obec Mitterfirmiansreut (celkem 6 km)

INZERCE

Výlety Českem g Ve větru a sněhu ztracená Sněžka

Výlety Českem

Ve větru a sněhu ztracená Sněžka

Dobývání Sněžky se stalo v našich zemích oblíbenou turistickou kratochvílí. Na vrchol nejvyšší české hory, který leží v nadmořské výšce 1602 m, je to pěšky za pěkného počasí krásný a nijak náročný výlet. Mnoha milovníkům hor tenhle zážitek ještě zpříjemňuje lanovka, která od ledna roku 1949 začala jezdit na Růžohorky a v létě následujícího roku pak až na Sněžku.

Kabinová lanovka z Pece pod Sněžkou na Růžovou horu

LANOVKOU JEN NA RŮŽOVOU HORU V Praze prosvítalo na obloze prosincové sluníčko. Po suchých silnicích přes Hradec Králové a Trutnov cesta rychle uběhla, i když radary ve vesničkách za Jaroměří nutily sundat Cesta na Růžovou horu trvá necelých šest minut

Bouda Růžohorky

V Transportě Chrudim, která ji vyrobila v licenci švýcarské firmy Von Roll, se počítalo s tím, že by mohla jezdit tak sedmnáct let. Nakonec vydržela do roku 2012, tedy neuvěřitelných třiašedesát, a svezla na dvacet milionů turistů. Sedm milionů s ní vyjelo až na vrchol. Poprvé jsem se na Sněžku vydal někdy v padesátých letech minulého století původní dvousedačkou, ovšem na klíně svého otce a pamatuji se, jak jsem se pevně držel u každého sloupu, kde to tradičně drclo. Později jsem si z polské strany vyzkoušel na Sněžku jednosedačku a někde mám ještě fotografii, kterou jste si tam mohli zakoupit při návratu. Mnohem víc ale bylo cest, kdy jsem vyšel na vrchol po svých, ať už v létě přes Obří důl, nebo přes Richtrovky, Výrovku a Luční boudu, a v zimě přes Růžohorky. Jenže to bylo před několika lety, a tak jsme s manželkou o loňských vánocích vyrazili užít si zase jednou oblíbená krkonošská panoramata.

často nohu z plynu. Po dvou hodinách jsme dorazili do Pece, kde po sněhu nebylo ani stopy. Zastavili jsme na tradičním parkovišti Kaplička u říčky Úpy. Cena 125,-Kč za den, ale nikde nikdo, na sváteční Boží hod to bylo gratis. Tady už se ale sluníčko neukázalo, Šlapali jsme po silnici k chatě Lesovna. Hned nad ní je budova lanovky. Cestu nám zpestřil pohled na bobovou dráhu vlevo ve svahu, která je v provozu v Relaxparku i v zimě. Je dlouhá 900 m, ale hlavně v některých místech jste prý osm metrů nad zemí. Zezdola bych řekl, že ještě víc. Musí to být zážitek. Zajímavý je speciální dvoumístný bod, který uhání

17

Výlety Českem g Ve větru a sněhu ztracená Sněžka

až čtyřiceti kilometrovou rychlostí. Asi bych chvílemi brzdil, což se dá, a zvlášť, kdybych vezl děcko. Snad si někdy najdu čas si tuhle dráhu také sjet. Před námi ale byla Sněžka. Informační tabule v Peci pod Sněžkou Když jsme došli k lanovce, bylo jasné, že tentokrát si hory postavily hlavu a při dobývání Sněžky se asi pořádně zpotíme. Údaje na velké informační tabuli nám totiž sdělovaly, že na Růžové hoře ve výšce 1260 m nad mořem je teplota 4,3 stupně Celsia, ale hlavně vítr na vrcholu Sněžky už dosáhl hranice devadesáti kilometrů v hodině a ze stanice Růžová hora lanovka dál nejede. Ta se ve druhém úseku zastaví už při větru o rychlosti 60 km/h. Pokud jsme tedy chtěli na Sněžku, tak jedině pešky. Přesto jsme to nevzdali a koupili si jízdenku alespoň na první část cesty. Dál se uvidí. Jednoho to vyšlo na 150,- Kč. Kdybychom chtěli zpáteční, zaplatili bychom 290,- Kč. A jen pro úplnost, na Sněžku stojí lanovka dospělého 390,- Kč, dítě do 10 let zaplatí 180,- Kč. Laciné to není, přesto zájem o cestu na Sněžku je stále velký. Podle informací Jiřího Martince z akciové společnosti Lanová dráha Sněžka přepravili do listopadu 2014 celkem na 220 tisíc cestujících, z toho vyjelo na Sněžku 134 tisíc lidí. Než se lanovka v určenou hodinu rozjela, prohlédli jsme si alespoň novou budovu. Vestibul nabízí příjemné občerstvení i obchod s lyžařským vybavením. O patro níž byly čisté toalety. Velká fotografie bývalé dvousedačky s letopočtem 1949–2012 na stěně vedle vchodu na nástupiště připomínala neuvěřitelnou dobu její služby turistům. Těžko říct, jestli ta současná rekord překoná, ale už dnes se může pochlubit prestižním oceněním Stavba roku, protože vybudovat ji v chráněném území Krkonošského národního parku nebylo určitě jednoduché.

18

Stanice lanovky na Růžové hoře leží ve výšce 1339 n. m.

Místo dvousedačky čeká čtyřmístná kabinka

Ostatně hovořilo se o tom od roku 1976, kdy bylo jasné, že kapacita nestačí zájmu turistů. Později se objevily i nějaké studie, ale nadlouho zůstalo jen u nich. Až v roce 1999 mělo výběrové řízení na první část lanovky na Růžovou horu dokonce svého vítěze a počítalo se současně s výstavbou nové sjezdovky do Pece. Ochránci přírody ale byly proti, a tak se opět nestavělo. Nakonec zvítězily

U lanovky na Růžové hoře

CESTA V BÍLÉM PRAŠANU kompromisy. Například kapacita lanovky se nezvýšila a zůstala na maximu 250 osob za hodinu. Stavba nové lanové dráhy byla zahájena 1. 9. 2011. Provoz původní lanovky v úseku na Sněžku skončil 13. 5. 2012, ale zůstal v provozu úsek z Pece na Růžovou horu. Původní lanovka se nakonec definitivně zastavila v neděli 2. září 2012. První úsek nové lanovky končí opět na Růžové hoře v nadmořské výšce 1339 m. V provozu je od 20. 12. 2013, úsek na Sněžku pak od 22. 2. 2014. Lanová dráha vede v původní trase, pouze spodní stanice v Peci pod Sněžkou se posunula blíž k chatě Lesovna.

Vešli jsme na malé nástupiště. Před nás přijela čtyřsedadlová kabinka a otevřené dveře zvaly dovnitř.

Na Sněžku vede žlutá značka

Nahoru se při zhoršujícím se počasí nikdo nehrnul a my měli kabinku jen pro sebe. Výhled nejprve na Pec s hotelem Horizont a pak na protější i okolní stráně jsme měli nerušený, i když kvůli počasí nic moc.

Cesta trvala necelých šest minut. Nahoře nás přivítala pravá zima. Sníh pokryl stromy a na cestě ležel bílý prašan, který pod botami krásně vrzal. Dlouho jsme se ale u lanovky nerozhlíželi. Obloha temněla stale víc a k zemi se začaly snášet první vločky. Přesto jsme se vydali směrem ke Sněžce po žluté turistické značce. Od vrcholu nás dělilo dva a půl kilometru. Stoupali jsme mezi stromy a poklid rušilo jen vzdalující se vrčení lanovky. Po chvíli ale zavládlo naprosté ticho. Skrz padající sníh se vpravo nad smrky místo Sněžky vynořily jen temné sloupy nehybné lanovky. Po pár stovkách metrů jsme potkali první turisty, kteří šli ze Sněžky. Varovali nás před větrem a zmrzlou cestou pod vrcholem, ale my si řekli, že to zkusíme jít dál. Sešli jsme do sedla pod Růžovou horou a začali opět stoupat. Smrky stále ještě tlumily vítr. Minuli jsme zasněžené odpočivadlo a dostali se až na rozcestí, odkud odbočovala cesta vpravo po úbočí na chatu Jelenka. Sněžku jsme stále ani nezahlédli, jako by se ztratila. Jen sílu větru jsme cítili čím dál víc.

19

Výlety Českem g Ve větru a sněhu ztracená Sněžka Chata Lesovna

Turistická mapa na Růžové hoře Říčka Úpa v Peci pod Sněžkou

LEDOVÝ ADRENALIN K vrcholu odtud zbýval poslední kilometr, ale před námi zůstávala stále jen šedá stěna. Tak jsme se nakonec obrátili a vydali se zpět. Došli jsme až pod lanovku k oblíbené boudě Růžohorky. Leží v nadmořské výšce 1280 m a postavili ji v roce 1903. K příjemnému posezení zvala i Děčínská bouda naproti. Chvíli jsme váhali, jestli nezajít na točeného Krakonoše, ale pak jsme si řekli, že si na horách raději užijeme procházku. A zamířili dolu do Pece po zelené značce. Tady jsme ale mrazivé počasí hodně podcenili. Zatímco nahoře byl krásný prašan, kamenitá cesta do údolí byla zmrzlá a nepříjemně klouzala. Vzpomněl jsem si na léto, kdy tady člověk kráčel v příjemném stínu pod stromy, kolem crčely potůčky vody, občas se objevil hezký výhled. Teď jsme se naopak museli v prudkém klesání soustředit na každý krok a pečlivě si vybírat místo, kam šlápnout. Občas nám přesto nohy ujely a my pokračovali po zadku, ale naštěstí se nám nic nestalo. Cesta se vlekla. Když jsme po páté hodině konečně došli k rozcestí pod Větrníkem, byla už pod stromy tma. Ještě, že dnes už neuděláme krok bez mobilu. Malá lampička stačila na to, abychom si posvítili na posledních tři sta metrů ke stanici lanovky. V Peci mezitím napadlo možná pět centimetrů sněhu, a tak se nám oblíbené zimní středisko konečně představilo v pravé vánoční atmosféře. Na Sněžku jsme nevyšli a přiznám se, že nohy mě bolely ještě tři dny, ale ten výlet stál za to. Text a foto: Karel Malina

INZERCE

Výlety za televizními VINAŘI

Když dovolená, tak na Pálavě V polovině prosince loňského roku odvysílala televize Prima poslední díl seriálu Vinaři. Humorný pohled na život v rázovité vinařské vesnici na úpatí Pálavských vrchů měl u diváků úspěch. Alespoň podle sledovanosti po dobu šestnácti nedělních večerů. A protože jsem si Vinaře oblíbila, tak jsem i já jednoho dne hodila Prahu za hlavu směr Pálava.

Pavlov

21 Pohled na Pavlov od Dívčích hradů

Výlety za televizními VINAŘI g Když dovolená, tak na Pálavě

Cílem se stal Pavlov, vinařská obec na břehu Novomlýnské nádrže, které filmaři změnili jméno na seriálové Křetice. Ubytovala jsem se v penzionu na „Pálavské riviéře“, kterou vede paní Naděžda Madarászová a její přítel Milouš Grim. Měla jsem štěstí. Jak mi sdělila paní Naďa, byli tu ubytováni někteří herci a část filmového štábu. Krásný kostel Sv. Barbory v Pavlově byl nedílnou součástí seriálu, kde ztvárnil postavu faráře herec Pavel Liška. Také velmi starý sklep pana Svatopluka Říčánka z Pavlova, zaujal filmaře k natáčení různých scének. Nelze opomenout ani natáčení na Dívčím hradě, kterému se říká Děvičky, což je zřícenina gotického hradu ze 13 století. Výhled odtamtud je překrásný. Dohlédnete až k Brnu, Břeclavi i do Rakouska.

VÍNA Z PÁLAVY Ubytování v Pavlově na „Pálavské riviéře“ mě nadchlo. Všude čisto a výhled z apartmánu na jezero byl nezapomenutelný. Večer při víně, jsme pak na seriál opět zavzpomínali. „Filmoví

Krojované hody v Pavlově

hosté byli skvělý tým, taková skromná a sehraná parta, kterou Pavlovčáci dobře přijali,“ zavzpomínala paní Naďa a dodala: „Herečka Jitka Smutná se u nás třeba naučila dojit naši kozu. Úžasná byla i produkční Jana Gospičová, která dokázala s lehkostí vyřešit jakýkoliv problém. Chutnala se různá vína z Pálavy a také burčák, na který se všichni moc těšili, i když tento rok nepatřil k těm lepším.“ Při našem posezení došlo i na některé seriálové hlášky. Nejvíc se mi líbily: „Je šest druhů vína. Dá sa, nedá sa, dá sa Pražákům, dá sa svařit, nedá sa svařit, tak sa dá vypálit a pak sa dá Pražákům”, nebo obdobná. Byl to příjemný večer.

22 Náves s kostelem v Pavlově

VINAŘI V PŮSOBIVÝCH KULISÁCH Naďa s Mildou nebyli ale jen ubytovatelé. Byli osloveni, aby se zúčastnili natáčení v komparsu, a tak se objevili v různých dílech, stejně jako jejich domácí zvířata. Před kamerou byla jejich koza Líza i fenka Betynka. A jak se v Pavlově seriál líbil? „Většině se to tady líbilo. Některé okolní vesnice možná Pavlovu záviděly, že se nenatáčelo u nich, ale rozhodly zdejší krásné lokality, jako je starobylá zřícenina hradu Děviček nebo výhled na jezero. Tak působivé „kulisy“ jinde filmaři nenašli. Hodně se tady diskutovalo o kritice seriálu. Ale je to jako, když si nalejete skleničku vína, buď je kyselé, nebo sladké, a každý by si měl vybrat to své“, dodala Naďa.

Seriáloví Vinaři Zdeněk Junák (Olin Vlček) a Václav Postránecký (Bedřich Pavlíček)

Natáčení v lomu u Mariánského mlýna

PAVLOV NENÍ JEN VÍNO Na seriál Vinaři budou v Pavlově a jeho okolí ještě dlouho vzpomínat a bez posezení u dobrého vína si to neumím představit. Naštěstí tady vinné sklípky najdete pomalu na každém kroku. A kolem vína se pořádá i řada zajímavých akcí, například v dubnu se koná tradiční výstava pálavských vín. K ochutnání je kolem 600 vín z Pavlova a okolí.

Policejní kontrola vinaře Pavlíčka

Oblíbené je Léto otevřených sklepů, kdy je každý týden otevřeno jedno vinařství. Letos bylo možné navštívit při této akci od června do září čtrnáct sklepů. Víno ale není jediným zdejším lákadlem. Pod Pavlovem se nachází vodní nádrž Nové Mlýny, což je kaskáda tří přehradních nádrží na řece Dyji o celkové rozloze 3227 ha.

23 Posezení pod Dívčími hrady na vinici u kapličky

Výlety za televizními VINAŘI g Když dovolená, tak na Pálavě

Pavlov

Současná technika ve Vinařství Nechory

Dolní nádrž slouží pro rekreaci. Na vyhlídkovou plavbu vás vezmou třeba lodě Pálava, Děvín anebo Věstonická Venuše. Romantická je hlavně večerní plavba se sklenkou vína. Spoustu aktivit nabízí i Yacht Club Dyje. Konají se zde I mezinárodní závody v plachtění. A mladí si mohou vyzkoušet kiting a flyboard. Ideální podmínky najdou na přehradě rybáři a je šance ulovit skutečně trofejní kousky. Stejně tak se tady líbí cyklistům, protože region je protkaný cyklostezkami, a samozřejmě pěším turistům. Krásná procházka je na Dívčí hrady. V Pavlově se začal stavět i nový archeologický park. Je to místo, kde se rozkládalo velké sídliště lovců mamutů. První návštěvníky by zde měli přivítat už příští rok v září. Ve vitrínách nové budovy uvidí návštěvníci umění pravěkých lovců, zejména figurky zvířat z pálené hlíny. Součástí objektu má být také sál pro přednášky, který dosud v této lokalitě schází.

24

Müllerův vinný sklep

V LOMU U MARIÁNSKÉHO MLÝNA Z Pavlova jsem zamířila do Mikulova. V tomto krásném historickém městě na česko-rakouském pomezí se filmaři také zastavili. Zlákaly je nádherné exteriéry na nedalekém Svatém kopečku, což je jeden z kopců Pavlovských vrchů, který byl vyhlášen přírodní rezervaci a vede tudy z města křížová cesta. Líbily se jim i vinice kolem Mikulova a na Pálavě. V seriálu pak dost podstatnou úlohu sehrál lom u Mariánského mlýna nedaleko Mikulova, kam se postavy z Vinařů chodily koupat i chytat ryby. Tady se odehrál i vyhlášený lov na sumce. Jinak je to nejhezčí přírodní koupaliště na Pálavě.

K NECHORÁM DO SKLEPA Poslední zastávkou na mé cestě byla vesnička Nechory, kterou tvoří pouze vinné sklepy. Ty jí dávají zajímavý ráz, protože vytváří malé náměstíčko s přilehlými uličkami. Prušánecké vinné stavby ležely nejdříve hned u vesnice, při cestě do Čejkovic, kde se nacházel nejbližší kostel. Ale protože se v nich zastavovali prušánečtí občané, zejména muži, cestou k nedělní bohoslužbě a velká část jich na mši nedorazila, nechali tehdejší majitelé panství sklepy zbourat a vystavět sklepy v dnešních místech a pro jistotu nařídili postavit kostel přímo v Prušánkách. Právě na tomto místě se natáčel i předposlední díl seriálu Vinaři. Své vinařství tady má i rodina Hnidákových z Prušánek. „Producent Tomáš Vican se tu byl podívat a zalíbilo se mu naše posezení, které máme na takové velké terase. Bylo ideální, protože se tam strhne rvačka. Natáčelo se ale i u nás ve sklepě a také v našem vinařství,“ zavzpomínal pan Hnidák mladší. „Je tady asi 470 vinných sklepů a jen slabé procento z nich je dnes obýváno. Ubytování se tady návštěvníkům zařizuje jen při akcích. Sami Hnidákovi hospodaří na 15 hektarech vinic, s roční produkcí vína 25 000 lahví ročně. Jsem ráda, že se tradice z dědy na otce a z otce na syna právě ve Vinařství Nechory poctivě a s láskou traduje. Rozloučili jsme se a já se už těším na další setkání s Nechory. Třeba při dubnové výstavě místních vín, červnových dnech otevřených sklepů K Nechorám do sklepa, nebo zářiovém krojovaném vinobraní.

Sklep Vinařství Nechory

Hnidákovi z Vinařství Nechory vám rádi pomohou s plánováním rodinných či firemních výletů, pozvou vás na ten pravý košt a na svá výborná vína. Text: Jana Vosáhlová Foto: archiv města Pavlova, TV Prima a Vinařství Nechory

INZERCE

Výlety za vínem g Rytíř Levandulového vína

Výlety za vínem

Rytíř Levandulového vína Levandulové víno nikde nekoupíte, ale můžete ho ochutnat v mikulovském hotelu Marcinčák. Je sladké a krásně voní. Levandulí je ostatně v létě rodinný hotel doslova provoněn, protože kolem něho rozkvétá na osm tisíc těchto léčivých a aromatických rostlin. V zimě se musíte spokojit s pytlíčkem voňavých usušených květů. K tomu si můžete ještě vybrat pokoj v barvě levandule, ale mají i v jiné barvě. Každý pokoj je originál a jmenuje se podle vinic majitele, takže zde najdeme Brodské stráně, Zimní vrch, Růžová hora, Janův vrch a další. A aby se vám příjemně odpočívalo, můžete si jako pozornost k tomu otevřít lahev vína s přívlastkem z vinařství Víno Marcinčák.

26

Jsem přesvědčena, že snem každé ženy je rytíř, který jí přinese modré z nebe a splní všechna přání. Paní Marcinčákové se to splnilo. Její muž Petr patří mezi čestné členy Evropského řádu rytířů vína a své manželce věnoval zcela výjimečné Levandulové víno.

Petr Marcinčák

Večer jsem pak měla čas na zajímavý rozhovor s Ing. Petrem Marcinčákem, který je současně předsedou Sdružení vinařů mikulovské podoblasti, zastupitelem města Mikulov, a ve vinařství největším vinohradnickým BIO-pěstitelem v České republice. Kdo vlastně přišel s nápadem vyrobit Levandulové víno? „Tak nějak se to vlastně nabízelo. Máme všude vysázené levandule, jak ve vinařství, tak na hotelu, a manželka levanduli používá nejen do dekorací, ale také dělá sirup, levandulovou limonádu a levandulovou zmrzlinu. Už nám proto scházelo jen Levandulové víno. Takže, když to přání zaznělo, pustil jsem se do toho. Netrvalo to ani dlouho. Byl jsem poměrně rychlý, ale za manželkou jsem přišel, když to bylo opravdu vymazlené. Tedy tak, jak má víno být.“

S Levandulovým vínem jsme se seznámili, ale vaše vinařství je výjimečné také vlastními bio vinicemi. Co si pod tím máme představit? Ekologické zemědělství neznamená, že se tam nejezdí traktorem a nepoužíváte žádné přípravky. Používají se ale přípravky, které po ošetření kdy splní svůj účel velice rychle degradují, nevstupují do rostliny a jsou velice šetrné k přírodě. Když se někomu snažím přiblížit podstatu ekologického zemědělství, vezmu jej prostě do vinice. Právě práce na vinice je základem onoho BIO přístupu v pěstování vinné révy. Nesmíte používat umělá hnojiva. Je třeba hnojit organickým hnojivem, hnojem nebo kompostem. Další zákaz patří insekticidům, tedy používat jakýkoli jed, co hubí hmyz. My ve vinicích nic nezabíjíme. Nepoužíváme ani žádné herbicidy na hubení plevelu, to znamená, že zelená vinice neuvěřitelně žije. Naše vinice jsou všechny s porostem 14 druhů bylin. Tento způsob hospodaření je schopen udržet velkou druhovou pestrost a rozmanitost, a to považuji za zásadní. Vinice musí být také z padesáti procent stále ozeleněné. Žijí v nich vzácné či přímo ohrožené druhy, např. motýl pestrokřídlec podražcový. My jsme na ekologické hospodaření přešli už v roce 2008 a od roku 2011 je naše vinařství největším vinohradnickým BIO-pěstitelem v České republice. Máme 110 hektarů vlastních BIO vinic hned v několika okolních obcích. Všechny hrozny jsou sklízeny ručně.

27

Výlety za vínem g Rytíř Levandulového vína

Jaké tedy je bio víno? Bio víno je pěstované a zpracované za přísně kontrolovaných ekologických podmínek. Ve vinicích je vyloučené používání chemických přípravků, jako jsou herbicidy či insekticidy. Zpracování hroznů na víno probíhá podle zásad ekologického zemědělství a výsledkem je přírodní bio víno bez syntetických reziduí. Nejdřív tak musíte vypěstovat bio hrozen a pak z něj vyrobit bio víno. Pokud dané parametry nesplníte, víno vám jako bio víno nezatřídí. Naše vinařství vlastní bio certifikáty. Máme dokonce i bio mošt, tedy čistou hroznovou šťávu bez alkoholu.

Čím tedy hnojíte své vinice? Já si chovám na farmě žížaly. Krmíme je hnojem, slámou nebo výlisky z hroznů, trávou, prostě organickým materiálem. A oni mi vyrobí vermikompost. Žížala totiž přeměňuje rostlinné zbytky na velmi kvalitní organické hnojivo. Je to nejlepší hnojivo jaké existuje. Dvacetkrát účinnější než hnůj. Ročně vyrobíme na 600 tun kompostu. Aplikujeme šest tun na hektar ročně. Rozmetáme a zapravíme do půdy.

Žížaly udělají nejlepší hnojivo

Jak moc vyžadují dnes zákazníci bio výrobky? Je to dnešní trend. Stále více lidí pečuje o své zdraví a orientuje se na zdravou výživu. Ekologické zemědělství přináší zdravé potraviny a je šetrné k životnímu prostředí. Je to návrat k normálnímu hospodaření a je nutný, bez toho to už nepůjde. Od přírody se máme stále co učit. Na mnohé, co dobře fungovalo v minulosti, se nějak pozapomnělo v domnění, že vše nahradíme umělými produkty. Lidstvo potřebovalo větší produkci potravin a to se díky použití umělých hnojiv podařilo. Přineslo to však vyčerpání půdy. Dnes je většina půdy ohrožená vodní a větrnou erozí a velmi rychle ztrácí úrodnost. Ekologické zemědělství je cesta, která přináší změnu.

28

Specialitou vašeho vinařství jsou vína ledová, slámová a výběr z bobulí. Kde je možné je ochutnat? Velice příjemný je náš reprezentační sklep, který se nachází přímo v areálu Vinařství Víno Marcinčák v Novosedlích. Od Mikulova je to asi 12 kilometrů.

Vinice, na kterých uplatňuje Petr Marcinčák BIO přístup v pěstování vinné révy

Vinný klep je otevřen celoročně a při cimbálové muzice je degustace vín i hodně veselá. Je to současně ideální místo i pro firemní akce. Odtud také vedou naše výlety za vínem. Nabízíme zde procházku po vinařské naučné stezce Stará hora, která je dlouhá 3,5 km a má jedenáct zastávek. Na vápencových pylonech, které obsahují informace a zajímavosti o historii a současnosti pěstování révy v tradiční vinařské obci Novosedly, najdete i popis odrůd rostoucích ve zdejších vinicích, podrobnosti o vinařství, vinohradnictví, vinařském zákoně a také o správné degustaci vína. Vydat se sem můžete i na kole, protože tato vinařská stezka je součástí 37 km dlouhého cyklistického okruhu Stará hora, který vede přes Mikulov a vinařské obce Bavory, Dolní Dunajovice, Brod nad Dyjí, Novosedly, Dobré Pole a Březí. Kola vám rádi uschováme v našem hotelu v Mikulově.

Reprezentační vinný sklep v Novosedlích

Nebude Mikulov prvním městem, kde se zruší nulová tolerance alkoholu v krvi cyklistů?

Hotel Marcinčák v Mikulově

V zastupitelstvu budeme navrhovat srovnání s okolními státy. A to má logiku, když harmonizujeme legislativu na rohlíky a na banány, tak proč bychom nemohli zharmonizovat i tohle. Například v Německu nijak nepostihují cyklisty, kteří mají v krvi méně než 1,6 promile alkoholu.

Slavnostní obřad vedl mimo jiných právě pan Petr Marcinčák. Po mé návštěvě vinohradu, vinného sklepu i hotelu, zakončím své povídání u Marcinčáků pravým rytířským pozdravem:

„In honorem Dei et in honorem Vini“, v překladu:

A jedna zajímavost nakonec. Do Evropského řádu rytířů vína, jehož členem je i náš Rytíř Levandulového vína, vstoupil v říjnu 2011 např. i známý herec Václav Postránecký.

„Ve jménu Boha a Vína, Bohu a Vínu na počest.“ Text: Jana Vosáhlová Foto z archivu Ing. Petra Marcinčáka

29

Výlety za památkami UNESCO g Třebíčské dědictví

Výlety za památkami UNESCO

Třebíčské dědictví Z kopce Hrádek jsem měl

Třebíč jako na dlani. Vlevo dominovala zástavbě městská věž vysoká pětasedmdesát metrů, která se může pochlubit v Evropě možná největšími hodinovými ciferníky, vpravo se pak vypínala mohutná bazilika sv. Prokopa z boku přilepená ke zdejšímu zámku, uprostřed místy probleskla řeka Jihlava a přímo pode mnou se rozkládalo Zámostí, čtvrť pestrých domků a křivolakých uliček, která kdysi byla židovským ghettem. Právě tento unikátně dochovaný příklad soužití židovské a křesťanské kultury zařadil soubor třebíčských památek v roce 2003 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

30

Pohled na židovskou čtvrť a románsko-gotickou baziliku sv. Prokopa

Židovský hřbitov

Obřadní síň z roku 1903

Na židovském hřbitově najdeme na tři tisíce náhrobků

Všechny třebíčské památky UNESCO propojuje naučná stezka „Po stopách opatů a rabínů“, která vám poodhalí mnoho zajímavého ze života obou náboženských komunit a současně představí historií židovských domů v ghettu i křesťanskou baziliku. Na Hrádku jsem si proto rychle nafotil panorama města a v mrazivém lednovém počasí se vydal za první ze zdejších památek UNESCO. Židovský hřbitov podle směrovky rozcestníku ležel na druhé straně kopce. Z města se sem nahoru kdysi chodilo úvozovou cestou, která se dodnes zachovala.

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV Na židovském hřbitovu se ještě donedávna pohřbívalo, a tak patří k jedněm z nejzachovalejších u nás. Pod obřadní síní z roku 1903 se dovnitř vchází zdobenou želez-

nou branou. Nebyla zavřená, a tak jsem vešel dovnitř. Až teď jsem si uvědomil, jak je hřbitov rozsáhlý a také pečlivě upravený. Přede mnou se otevírala novější část, v popředí s pomníkem padlým v první světové válce, a vlevo na úbočí pod vzrostlými stromy stály ve vyrovnaných řadách nejstarší náhrobky. Je zde na jedenáct tisíc hrobů a tři tisíce náhrobků. Nejstarší je z roku 1631. Pomalu jsem zavřel bránu hřbitova a vydal se zpět k řece Jihlavě. Scházel jsem úzkými uličkami Zámostí dolů na Žerotínovo náměstí. V jeho spodní části u řeky stojí renesanční dům z 16. století s podloubím, které podpírají tři mohutné sloupy. Na konci třicetileté války koupil tento dům Žid Abraham Nováček, který přistavěl ještě další budovy, ale průchod mezi nimi zachoval. Říkalo se mu Židovská brána a zůstala dodnes oblíbeným vstupem do ghetta. Než jsem se ale vydal na procházku po této čtvrti, neodolal jsem nedaleké cukrárně Pod lampou, abych se trochu posílil kávou a palačinkou s ovocem. Byla to příjemná zastávka a také příležitost se trochu podívat do průvodce po historii židovské obce v Třebíči.

31

Výlety za památkami UNESCO g Třebíčské dědictví

ŠEST STOLETÍ SPOLEČNÉ HISTORIE Ve středověku se tady říkalo Podklášteří, tedy místo pod klášterem benediktinů, který na hranici svých panství založila v roce 1101 moravská přemyslovská knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský. Z benediktinského opatství se postupně stalo jedno z nejvýznamnějších náboženských a kulturních center Moravy. Společně s ním vyrostlo ale neméně silné město Třebíč. Za jeho hradbami žila zřejmě už od poloviny 14. století židovská komunita. K formálnímu ustavení ghetta na levém břehu řeky Jihlavy ale došlo až za Jana Josefa Valdštejna v roce 1723. Na jeho příkaz se křesťanští majitelé domů ze židovské čtvrti vystěhovali a místo nich přišli židé z křesťanské části Třebíče. V plánu byla i stavba kamenné zdi kolem židovské čtvrti, ale k tomu nedošlo. Dala se ovšem uzavřít. Ghetto tak ve druhé polovině 18. století tvořily domy židovské obce, kterými byly dvě synagogy, obecní dům, tedy radnice, rabinát, škola, nemocnice, chudobinec a také místo rituálních porážek zvířat, a vedle toho zde stála asi stovka domů soukromých. Na tomto relativně malém prostoru žilo kolem patnácti set obyvatel. Židovské město se ale nemělo kam rozvíjet. Domky různých stavebních stylů se lepily na sebe, vytvářely úzké uličky a malá náměstíčka, cestu zkracovala schodiště a průchody. To vše dodalo ghettu jedinečný ráz, který v Třebíči dodnes zůstal zachován. Obyvatel od konce 19. století sice pomalu ubývalo, ale židovská

Nábřeží řeky Jihlavy

V uličkách židovského ghetta

32

Židovské město při pohledu z vrchu Hrádek

Přední synagoga a vpravo rabinát, dům kde bydlel rabín

Renesanční dům s rohovým loubím ze 16. století

komunita nepřežila až nacistickou okupaci. V roce 1942 byli všichni židé odvezeni do koncentračních táborů. Domů se jich vrátilo po osvobození v roce 1945 jen asi deset. Samotné ghetto ale zůstalo, i když mělo namále. V polovině 80. let už byla připravena jeho asanace. Naštěstí k ní nedošlo, a tak v novém tisíciletí obohatilo světové kulturní dědictví.

V ŽIDOVSKÉM GHETTU Prošel jsem Židovskou branou a vydal se ulicí Leopolda Pokorného, které se dřív říkalo Dolní a je jednou ze dvou hlavních ulic této čtvrti. Hned na prvním malém náměstíčku mě zaujaly dva patrové domky. Vlevo se nedal přehlédnout dofialova zbarvený renesanční dům s rohovým loubím, které podpíral mohutný sloup. Jak jsem se dočetl, dům je z 16. století a patří k nejstarším v ghettu. Původně byl pouze přízemní, ale od 18. století prošel řadou úprav. Dnes je v něm umělecké kovářství. Vpravo stál místní obecní dům, tedy radnice. Postaven byl v 17. století a sloužil židovské obci. V patře se scházela samospráva, v přízemí byly kupecké krámy a také prostory pro rituální lázeň, zvanou mikve. Pár kroků odtud jsem pak objevil Tiché náměstí, kde stojí Přední, nebo také „stará“ synagoga. Založena byla roku 5399, tedy

Renata Poulová ukazuje košérovací nůž

hebrejského letopočtu, našeho 1639. V 19. století dostala novogotickou podobu. Sloužila církevním obřadům až do druhé světové války, kdy ji nacisté hodně poničili. Dnes ji využívá Církev československá husitská. Vedle synagogy je rabinát. Dům poznáte podle mohutného pilíře. V přízemí byly krámky, v patře bydlel rabín s rodinou. Za pozornost na ulici Leopolda Pokorného stojí i dům č. 58. Tato barokní stavba má cenné klenby. V 18. století patřila kupecké rodině rychtáře Schnabela. Byla zde palírna

a také prodejna kořalky. Simon Bauer věnoval tento dům v polovině 19. století židovské obci a ta zde zřídila židovskou německou školu. Zajímavostí je i úzká ulička s rozpěrnými oblouky, tak zvanými prampouchy, které se používaly ve středověku, ale v židovském městě se udržely až do novověku. Na konci čtvrti stojí bývalá Subakova koželužna. Její přední část jsou dnes už jen holé zdi s komínem, ta zadní je ale upravena na byty.

DŮM SELIGMANNA BAUERA Na náměstíčku, kde se spojuje ulice Leopolda Pokorného a ulicí Blahoslavovou, tedy horní hlavní ulicí, stojí Turistické informační centrum a hned vedle je Zadní, nebo také „nová“ či „vysoká“ synagoga. Postavena byla v roce 1669. Barokní podobu získala začátkem 18. století. V roce 1837 získala ženskou galerii, kde se modlily ženy. Dnes se tady nachází expozice židovské kultury s názvem Makom-chajim, tedy v překladu místo života, a je zde umístěn krásný model židovské čtvrti z roku 1850. Synagoga sloužila až do roku 1927. Věřících ubývalo, a tak nakonec stačila Přední synagoga a židovská obec tu Zadní pronajala rodině Subakových, která ji využívala jako skladiště. Po druhé světové válce

33

Výlety za památkami UNESCO g Třebíčské dědictví

Přední synagoga a vpravo rabinát, dům kde bydlel rabín

Opuštěná ulička

se hodila státnímu podniku Ovoce a zelenina. V letech 1995 až 1997 prošla ale budova velkou rekonstrukcí. Dnes slouží jako výstavní a koncertní síň. Spojena je z jedné strany s Turistickým informačním centrem a z druhé s domem Seligmanna Bauera, kde je stálá expozice židovského bydlení ve 20. a 30. letech minulého století. „Třebíčské ghetto loni navštívilo na 35 tisíc návštěvníků. Nejvíce jich bylo z České republiky, ale přijeli i z Německa, Rakouska, Polska, Slovenska, USA a Izraele. Židovská komunita sice už v Třebíči není, ale čtvrť je z devadesáti procent obydlena a domy se neustále opravují. Dochovalo se zde 123 původních staveb,“ poznamenala Renata Poulová, průvodkyně z Turistického informačního centra, která se nás ujala při prohlídce synagogy a domu Seligmanna Bauera.

Nanebevzetí Panny Marie. Trvalo to šedesát let, než byla dokončena. Na jejím začátku zvolili stavebníci románský sloh, ale dál už vlastní stavba byla uskutečněna převážně gotickými uměleckými prostředky. Vzniklo tak unikátní dílo, které se řadí ke skvostům středověkého evropského stavitelství. Původně měla být největší na Moravě, nakonec zůstala alespoň nejdelší. Stavitelé využili bohaté zkušenosti z podobných církevních staveb ve Francii a v německém Porýní. Použity byly opracované žulové kaŽidovská brána meny, takže zdi přežily řadu těžkých dob, které pak Třebíč zasáhly. Benediktinské opatství se sice postupně stalo jedním z nejvýznamnějších center náboženského i kulturního života Moravy, ale po útoku uherského krále Matyáše Korvína v roce 1468, který při něm zničil město i klášter s bazilikou, se už nevzpamatovalo. Na začátku 16. století byl nakonec klášter zrušen a přebudován na renesanční zá-

BAZILIKA SV. PROKOPA Od Zadní synagogy jsem pak prošel ghetto zpět až na Žerotínovo náměstí a vydal se do kopečka k zámku s trojlodní bazilikou sv. Prokopa. Právě tady byl v roce 1101 založen benediktinský klášter. Nejprve zde stával dřevěný kostelík. V polovině 13. století ale benediktini dokončili kamennou klášterní budovu a vedle ní pomalu vyrůstala bazilika

34

Hraběcí oratoř na jižní straně kněžiště baziliky sv. Prokopa

Hlavní loď baziliky je dlouhá 65,7 m

mek. Vystřídalo se zde několik šlechtických rodů, ale až Jan Karel z Valdštejna dal roku 1704 oddělit presbytář baziliky od zbytku stavby a zřídil v něm kapli sv. Prokopa. O dvacet let později se rozhodl Jan Josef z Valdštejna renovovat poškozenou budovu baziliky, která předcházející dvě Krypta století sloužila zcela světským účelům. Byly zde sklady, stáje i pivovar. Náročné přestavby chrámu, který byl už zasvěcen sv. Prokopovi, se ujal jeden z nejznámějších stavitelů v českých zemích a tvůrce barokní gotiky František Maxmilián Kaňka. V letech 1725–1733 tak dostala bazilika barokní západní průčelí i novou klenbu.

Interiér baziliky sv. Prokopa

Roku 1862 byl objeven severní portál, který nechal hrabě Vincenc z Valdštejna obnovit. Další významné úpravy baziliky proběhly pod dohledem architekta Kamila Hilberta v letech 1924–1935, a v roce 1956 byla postavena zničená jižní kaple. Propojení hlavní lodi s kryptou v roce 1998 pak bylo poslední úpravou před zapsáním do světového kulturního dědictví. Prohlídka baziliky určitě stojí za to, protože až při vstupu do chrámu si uvědomíte jeho rozměry, působivý interiér a také výjimečnost stavby. Zde se uplatnily vlivy jižního Německa například zvoleným půdorysem baziliky, osmidílná klenba nad kněžištěm a mnišským chórem navazuje zase na stavební postupy z jižní Francie a střední okno v hlavní apsidě se podobá rozetě ve francouzské katedrále v Chartres.

35 Bazilika sv. Prokopa

Výlety za památkami UNESCO g Třebíčské dědictví

Bohatě zdobený portál v severní předsíni baziliky

Střední okno v hlavní absidě baziliky

Severní předsíň Dalším výjimečným místem baziliky je opatská kaple s původními nástěnnými gotickými freskami, které patří k nejstarším dochovaným u nás. Stejné malby zdobily před tím i interiér, ale to ještě měl chrám omítnuté zdi. Nejzachovalejší částí baziliky je krypta. Původně sloužila jako pohřebiště mnichům. Strop podepírá 50 sloupů a polosloupů, jejichž hlavice zdobí rostlinné ornamenty, zvířata a fantastické obličeje. Každý sloup je ale originál. Krypta se líbila i filmařům, kteří zde natáčeli například Markétu Lazarovou. Film režiséra Františka Vláčila byl působivý, ale krásné zážitky si z Třebíče neodvezou jen filmoví fanoušci. Text a foto: Karel Malina

Výlety s Auto Jarov za památkami UNESCO Soutěžní otázka: Kdy byl založen benediktinský klášter v Třebíči? a) 1104 b) 1101 c) 1106 Odpověď na soutěžní otázku zašlete nejpozději do 27. 2. 2015 na email: [email protected] nebo poštou na adresu: P.O.BOX 110, Praha 1 (na obálku napište výrazně soutěž Výlety s Auto Jarov)

Ceny pro vítěze

1.cena: sportovní taška Alpinestars 2.cena: sportovní batoh Alpinestars 3.cena: roční předplatné časopisu Výlety současnosti Výsledky soutěže s Auto Jarov za památkami UNESCO (ročník 2/číslo 6) 1.cena – sportovní taška Alpinestar: Alena Koubová (Nová Paka) 2.cena – sportovní batoh Alpinestar: Jindřich Štípek (Bor) 3.cena – roční předplatné časopisu Výlety současnosti: Petra Androščuková (Kaznějov) Ludmila Orálková (Prachatice) • Jana Chybová (Jemnice) • Ing. Petr Morc (Břeclav)

Výlety za zážitky

V Chřibech skrytý Zikmundov Kdo by hledal v mapách vesnici jménem Zikmundov tak jako v prvopočátku já, nikdy ji nenajde. Zikmundov je totiž název více než 400 let starého statku, který v minulosti patřil pánům z Buchlova. Současnost Zikmundova je nádherná příroda, koně, krásné ubytování, všudypřítomná pohoda a skvělé jídlo. Prostě vše, co potřebujete k tomu, abyste mohli odpočívat na míle vzdálení ruchu měst a starostí všedních dnů.

Penzion Zikmundov

37 Hrad Buchlov

Výlety za zážitky g V Chřibech skrytý Zikmundov

Byli jsme někde uprostřed cesty mezi Brnem a Uherským Hradištěm, když se na silnici spojující moravskou metropoli se slovenským Trenčínem konečně ukázala hnědobílá směrovka Zikmundov. Cesta hlubokým lesem vedla do samého srdce přírodního parku Chřiby. Netrpělivě jsme tedy vyhlíželi světla „tajemného“ penzionu, kde už na nás měl čekat zikmundovský pán.

Romantické okolí Zikmundova

38

STATEK PÁNŮ Z BUCHLOVA Penzion Zikmundov je dnes už neodmyslitelnou součástí historického statku, který v minulosti patřil šlechtickému rodu Zástřizlů, poté Petřvaldských a nakonec Berchtoldů z Uherčic, kteří se zasloužili o jeho současnou podobu. Budova penzionu prošla v roce 2013 rozsáhlou rekonstrukcí podle originálních návrhů zlínského architekta Luďka del Maschia, který vkusně zkombinoval historický původ s architekturou 21. století. A tak jsme se na chvíli ponořili do zajímavé historie tohoto místa. Historický dvůr Zikmundov je velmi starého data a jeho vznik se připisuje buchlovskému pánovi Jiřímu Zikmundovi Prakšickému ze Zástřizl z rodu Vladykovů ze Zástřizl a to pravděpodobně již roku 1612. Samotnou podobu statku poprvé vidíme z rytiny na svatební smlouvě Jana Dětřicha z Petřvaldu z roku 1719, kdy za Buchlovem a Modlou vidíme na hřebeni hor jednoduchou velkou budovu, která v těchto končinách nemůže být nic jiného než právě Zikmundov. Zakladatelem nové podoby Zikmundova byl Zikmund II. Berchtold, po němž statek dnes nese své jméno. Vzhledem k původnímu oficiálnímu názvu Berchtoldshof (Berchtoldovský dvůr) se v nedalekých Starých Hutích novější název Zikmundův dvůr či zkráceně Zikmundov nikdy nevžil a používá se výhradně názvu Dvorek. Zikmund II. Samuel Corsinus Berchtold vystudoval lesnickou a hospodářskou školu, byl hlavním porotcem krajského soudu, zemským a říšským poslancem či vice-presidentem rakouských státních drah. Zvláštní zálibu měl v chovu koní a byl delegátem ministerstva orby pro záležitosti chovu koní na Moravě a dlouholetým presidentem Spolku ku zvelebení chovu koní na Moravě.

Z HÁJOVNY VZNIKL PENZION Dnes má Zikmundov nové pány, kteří se již více než 20 let snaží napravit jizvy, které na jeho tváři zanechalo čtyřicetileté hospodaření státního statku v dobách, Budova penzionu prošla v roce 2013 rekonstrukcí podle zlínského architekta Luďka del Maschia

A právě Zikmundova záliba v koních způsobila, že statek byl přebudován a rozšířen. Ze zachovaných písemností se dozvídáme, že se tu v roce 1886 chovalo celkem 86 chovných koní. Posledním majitelem statku z rodiny Berchtoldů byl Leopold hrabě Berchtold. A právě tento ambiciózní šlechtic se stal tou nejvíce kontroverzní osobností rodu Berchtodů. Na počátku roku 1912, kdy Evropa začínala připomínat sud se střelným prachem, se téměř padesátiletý Leopold stává ministrem zahraničí Rakouska-Uherska. A byl to právě „náš“ Leopold Berchtold, který byl nucen jménem podunajské monarchie tvrdě reagovat na sarajevský atentát spáchaný Gavrilem Principem na rakouského arcivévodu a vyhlásil Srbsku ponižující ultimátum, jehož jasné odmítnutí vedlo k vypuknutí první světové války.

kdy všechno bylo všech a zároveň vlastně nikoho. Nejstarší budovou celého statku byla hájovna. Její stav byl ale po desítkách let chátrání katastrofální, a tak mimo zachovaných pozdně renesančních kamenných pilířů musela být téměř vystavena znova. Dnes někdejší hájenku připomíná především „betonový“ jelen na fasádě penzionu, jehož autorem je Ondřej Oliva, mladý sochař z nedalekého Velehradu. „Hlava je vyrobena ze sklocementu, parohy jsou však přírodní z jelena, který pocházel z buchlovských lesů“, dodává majitel Zikmundova, který dnes funguje jako rodinný statek. A tak se asi není třeba divit, že maso na večerní steak je rudě červené, pečivo domácí a ranní míchaná vejce zase krásně žlutá. Prostě jak to má být.

POKOJE PODLE NÁLADY Co však Zikmundov dělá ještě více jedinečným, je atmosféra, do které vás vtáhne interiér penzionu a jeho pokojů. Listový, vzduchoplavecký, pod pecí, zrcadlový či poličkový. Už názvy pokojů napovídají, že nás tady čeká něco netradičního. „Každý pokoj má svoji atmosféru a každý vás dostane do jiné nálady. Některé pokoje lákají vyhlídkou na majestátní Buchlov, jiné pohledem na stáda pasoucích se stáda koní, další zase atmosférou tajemné komnaty.“ vysvětluje zikmundovský pán a vzápětí dodává: „Především ručně tištěné tapety s motivy od italského

39

Výlety za zážitky g V Chřibech skrytý Zikmundov

malíře Piera Fornasetti dodávají pokojům úžasnou atmosféru“. My jsme měli možnost vyzkoušet pokoj Vzduchoplavecký, který nás okamžitě přenesl do časů romantiky prvních větroplavců. A jelikož téměř celá jedna stěna pokoje je ze skla, máte pocit, že můžete kdykoliv nasednout do jedné z vyobrazených vzducholodí a odletět vstříc majestátnímu Buchlovu. Více než sto let staré dlažby v koupelnách poté již berete jen jako běžnou součást netradičního penzionu. „Dnes u nás ubytujeme maximálně pětadvacet osob. Cena za noc se snídaní pro jednu osobu začíná na devíti stech korunách“ poznamenal majitel penzionu a dodal: „Naším cílem není zvyšovat kapacitu penzionu, ale chceme jít cestou stále větší kvality. Chtěli bychom našim hostům ordinovat atmosféru snění a pohody, ze které se nebudou chtít vrátit zpět.“

JAKO U ZNÁMÝCH NA NÁVŠTĚVĚ Když jsme poprvé otevřeli dveře do restaurace, byli jsme si jisti, že jsme právě nepovoleně v kročili do prostředí kulinářské svatyně. Praskající oheň v krbu, lavice pokryté kožešinami a dřevěné stoly ozařované plápolajícími svíčkami. Otočíme se za vůní a vidíme kuchaře, který jakoby připravoval večeři pro své blízké přátele. A těmi přáteli budeme dnes večer my. Máte okamžitě chuť vzít prkénko, nůž, sklenici červeného vína a začít vařit s ním. A jak se za chvíli dozvídáme, tak to je přesně ten koncept, který „zikmundovští“ razí. Nejen že Vám přímo před Vašima očima připraví skvělé jídlo, ale pokud máte zájem, tak Vás s radostí do vaření zapojí. Kuchař Staňa nám bez okolků prozradil i jednu ze svých specialit: „Určitě bych doporučil ochutnat vyzrálý hovězí flank steak dělaný na čerstvě umleté kávě. K němu bych doporučil naprosto skvělý Sevar od našeho vinaře z Buchlovic. Neobvyklým pokrmem jsou i naše masové „dezerty“ – například jelení steak s kaštanovým pyré a omáčkou z lesních plodů“, překvapuje nás sympatický kuchař.

40

A pan majitel ještě dodává: „Celoročně pořádáme kurzy grilování Weber grilovací akademie, kdy pod vedením našich vyškolených kuchařů z Vás uděláme pravé mistry grilu“ a současně nám předvádí jeden z dvanácti grilů, které na Zikmundově mají.

LÁZNĚ POD ŠIRÝM NEBEM Je půlnoc, teplota těsně pod nulou a my dostáváme bíle župánky a v bačkůrkách kráčíme směrem k dřevěným koupacím kádím. Jsou tři. Krásné, dřevěné finské koupací kádě, vyrobené ze severské borovice a dovezené z dalekého Finska.

Zajímavostí je i to, že zdejší voda obsahuje díky silnému sirnatému pramenu, který vyvěrá z hloubky více než 60 metrů, mangan, síru a další léčivé prvky. A jaké bylo finské koupání se sirnatými lázněmi v jednom? Neskutečná relaxace pro tělo, balzám na duši. Jak říkali staří Řekové – Kalokagathia. Harmonie duše i těla. Když se trochu rozplyne pára stoupající z naší kádě, vidíme noční nebe poseté stovkami hvězd spojených v souhvězdí, padající asteroidy, mléčnou dráhu. Pro městského člověka zvyklého na nebe znečištěné stovkami světel lidských obydlí, je to věc téměř šokující. A když Vám do kádě naservírují skvělé Prosseco, víte, že se sem musíte znovu brzy vrátit.

RELAXOVAT MŮŽETE I POHYBEM

Ráno přivítáte v altánu u zikmundovského rybníka, chytnete si kapříka, a v poledne Vám je před Vašimi zraky už kuchař připravuje na oběd. V zimě nabízí Zikmundov udržované trasy pro milovníky běžek či bruslení na zikmundovském rybníce. Lyžaři mohou vyrazit do 4 km vzdálené Stupavy, která díky umělému zasněžování a osvětlení nabízí po celou zimu výborné podmínky pro zimní sporty. V okolí je nepřeberné množství krásných míst, které stojí za návštěvu, ale na popis všech by tento článek nestačil. Mně se tady velmi líbilo, takže dovolenou mohu určitě doporučit. Na Zikmundově může být spokojený úplně každý! Text: Jana Vosáhlová Foto: archiv Zikmundova

Výlety kolem Zikmundova – typy pro celodenní výlety: (přibližné vzdálenosti od Zikmundova viz mapy.cz) Hrad Buchlov

3 km

Kaple svaté Barbory

4 km

Rozhledna Brdo Zřícenina hradu Cimburk

Milovníci pohybu si na Zikmundově přijdou na své, jelikož okolní krajina přímo vybízí k turistice a poznávání tajemných Chřibů se spoustou přírodních i kamenných památek. Hrady, zámky, zříceniny i skaliska a krásné louky lákají návštěvníky tohoto ještě stále klidného koutu Moravy. Pokud si pro výlet na kolech zvolíte Chřiby, rozhodně nebudete litovat. Z rozsáhlé sítě cyklotras si vybere vášnivý cyklista i ten, který se chce na kole spíše kochat přírodními krásami. Prostřednictvím dobře značených cyklotras se na kole dostanete například na vyhledávané hrady Buchlov a Cimburk, do archeoskanzenu Modrá, na památný Velehrad či na Brdo, nejvýše položené místo Buchlovských kopců s krásnou kamennou rozhlednou. Pro milovníky koní nabízí Zikmundov romantické projížďky okolními lesy a loukami, či pro kapánek zkušenější jezdce výlet na hrad Buchlov. Na své si přijdou i rybáři.

7 km 11 km

Skalní útvar Kazatelna

7 km

Barokní hřbitov a zámek Střílky

8 km

Střílecký hrad

9 km

Zámek Buchlovice

9 km

Lázně Leopoldov – sirné lázně Smraďavka

10 km

Přehrada Koryčany

10 km

Skalní útvar Kazatelna

10 km

Břestecká skála

14 km

Tupesy – Muzeum tupeské keramiky

14 km

Rozhledna BRDO

16 km

Velehrad

17 km

Modrá /Živá voda, botanická a sladkovodní expozice

17 km

Modrá /Archeoskanzen

17 km

INZERCE

Výlety za starou Prahou g Pražské Podskalí

Výlety za starou Prahou

Pražské

Podskalí

V mrazivém zimním čase řeka Vltava pomalu plyne Prahou a smývá z břehů čerstvě napadaný sníh. Na náplavce je rušno. V zimním dopoledni se zde procházejí lidé nebo se zastavují, krmí bílé labutě a kochají se pohledem na zasněžené pražské věže. Děti pobíhají kolem a mají radost z bílé nadílky. Mrazivý vzduch sem přináší vůni sladu z nedalekého smíchovského pivovaru. Na železničním mostě projíždí jeden vlak za druhým a pod ním potok Botič neslyšně vtéká do Vltavy. Jsme na Výtoni. V pražském Podskalí.

Kamenný pomník na Výtoni se znakem spolku Vltavan Zimní Podskalí

42

Již sám název napovídá, že Podskalí byla osada nacházející se „pod skálou“. V tomto případě šlo o skálu vyšehradskou a pás vltavského pobřeží táhnoucí se od ní k severu. Je to oblast mezi dnešním Palackého mostem a železničním mostem na Výtoni, která je v povědomí Pražanů stále spojena jako oblast „s lidmi od vody“. S voraři a pískaři – statnými a tvrdými chlapy, kteří v létě tvrdě pracovali se dřevem a pískem a v zimě ledovali. Voraři sváželi po řece dřevo a pískaři ručně těžili písek ze dna řeky. Ledaři ručně lámali led z Vltavy a v době neexistence lednic rozváželi ledové hranoly po hospodách i domácnostech.

Podskalská radnice - čili právo plavecké

DNES UŽ JEN VZPOMÍNKY První písemná zmínka o Podskalí, jakožto rybářské osadě, se objevuje roku 1199. Při výstavbě Starého Města a Malé Strany koncem dvanáctého a v průběhu třináctého století bylo dřeva velmi zapotřebí, proto se Podskaláci kromě rybaření stali zdatnými obchodníky se dřevem. Vykupovali dříví dopravované do Prahy po Vltavě a prodávali ho dále. V Podskalí se tak začali usazovat další lidé, kteří pracovali jako pomocníci dřevařů a plavců. Od radnice do Vyšehradské třídy

„ Široká, jasná, veselá řeka, líbaná sluncem, čechraná vánky….. táhlo tu dříví z českých lesů, ohromné sosny, doubce, jedle, prámy a vory jako v plesu, snášely jarní přívaly zhnědlé se skal v dáli… Oj což léty bývalo hezky na Podskalí, pod Slovany. Zde zněl hlahol vždycky český ….“ (Ukázka z básně Píseň Podskalí) Podskalí jako osada měla velmi jednoduché půdorysné schéma. Skládalo se ze dvou dlouhých ulic souběžných s řekou Vltavou a příčné krátké uličky, které se postupně vyvinuly z cestiček mezi domy, zahradami a ohradami s dřívím. Osada na vltavském břehu trpěla každoročními povodněmi, ale postihly ji i další katastrofy. Roku 1420 byla vypálena Zikmundovými vojáky a v době třicetileté války vydrancována. Teprve v období baroka, které znamenalo zvýšený stavební ruch a s ním poptávku po dodávkách dřeva, přineslo prosperitu. Velké plavecké domy při břehu v 17. a 18. století dostaly barokní podobu,

Dům ve starém Podskalí

která zůstala v podstatě zachována až do asanace. Plavecké domy byly v Podskalí největší a nejvýstavnější. Soustředěny byly v asi devět set metrů dlouhé Podskalské ulici, která měla vlastně jen jednu stranu, neboť druhou tvořil břeh řeky. Počet plaveckých domů nepřesáhl v žádném období čtyři desítky. Za jejich zadním průčelím se zahradou a dvorem, kde terén již mírně stoupal, byly drobné domy řemeslníků a dělníků.

43

Výlety za starou Prahou g Pražské Podskalí

NA VÝTONI

Staré Podskalí - pohled od řeky Vltavy

Název Výtoň pochází od slova vytínat. Z plaveného dříví se odváděla (vytínala) naturální daň městu, takže výtěžek z prodeje každého dvanáctého dřeva šel v jeho prospěch. Podskalští měli vlastní cech, který se řídil zvláštním plaveckým právem. Ještě dnes jej připomíná název ulice Na Poříčním právu. Celnice byla zřízena roku 1549 nejdříve v domě čp. 411. Ten již nestojí, ale sousedil s domem čp. 412, v němž je dnes umístěna expozice Muzea hlavního města Prahy o historii Podskalí. V celnici úřadoval výběrčí, kontrolor a dva obchodníci se dřevem. V roce 1783 se obchod dřívím stal svobodným a cech byl zrušen.

„Kostelík Nejsvětější Trojice – kostelík vltavských plavců – má nejen zajímavý vznik, ale je také pomníkem tvrdého života, vřelého srdce zdravého citu a věrné příchylnosti všech dobrých lidí, kteří prožili své životy v jeho dohledu a kteří se tam často utíkali se svými lidskými radostmi a těžkostmi pro ochranu, útěchu i sdělení radosti. Všem je tento kostel svědkem staré podskalské slávy i krušného života těch, jimž „řeka – živitelka“ dávala živobytí, ale také smrt, jimž dávala, ale také brala.“ Život v Podskalí

Přes ulici směrem k řece ještě patřily k plaveckým domům ohrady s rampou pro vytahování klád z vody. Zánik Podskalí způsobila regulace vltavských břehů. Výstavba bezpečných nábřežních zdí definitivně oddělila bývalou plaveckou osadu od řeky. Jako první zanikla v období let 1876–1878 část Podskalí v okolí Moráně, v souvislosti s vybudováním mostu Palackého a jeho předmostí. Soustavná asanace území pak probíhala v letech 1904–1914. Při velkorysé urbanistické úpravě prostoru pod Emauzy podle projektu B. Hypšmana byla roku 1924 zbořena poslední skupinka domů na sníženém terénu původní Podskalské třídy. Dodnes z celého Podskalí zbyl jen kostelík sv. Trojice v ulici Trojické a budova bývalé podskalské celnice na Výtoni.

44

(Ukázka z Katolických novin ze dne 27. června 1971, autorská značka B+H)

VORAŘI V PODSKALÍ První zmínka o plavení vorů na Vltavě pochází z roku 1316, poslední vor doplul na rozestavěnou přehradu Orlík 12. září 1960. Doba největší vorařské slávy spadá do přelomu 19. a 20. století.

„Obchod dřevařský v Praze byl dlouho provozován technicky i kupecky tak prostičce, jak bývalo v době slovanské. Venkované horáci dováželi vory po Vltavě až k Podskalí, a tu sousedé podskalští skoupili dřeva a opanovali trh. Obchod s dřívím měli v rukou dřevníci, kteří vozili do měst dřeva na prodej, a plavci, jejichž dřevěný obchod soustředěn byl hlavně v Podskalí pražském.“

Průčelí budovy zdobí velký znak Nového Města z roku 1671.

Podskalská celnice na Výtoni - budova z 16. století

„Na trh dříví v Podskalí pražském dováženo a plaveno bylo dříví dlouhé, dříví k palivu, otýpky a chamraď čili drobné dříví. Trh a obchod řídili na tom trhu starší bratrstva plaveckého a úředníci městští, písař, mýtní a výtonník. Mýtný i výtonník byli tu pro clo, starší, aby určil, kdo z plavců má dříví splaviti dolů. I losem mohlo se rozhodovati, aby plavec chudý měl stejnou živnost s bohatým.“ (Ukázky z knihy Praha se loučí s Podskalím)

Některé vory, spojené dohromady, byly až sto čtyřicet metrů dlouhé. Vozilo se na nich obilí, stavební materiál, sůl a další zboží. Někdy jich jelo až patnáct tisíc ročně, některé až do německého Hamburku. Byly levným dopravním prostředkem. Dělat voraře ale nebylo jednoduché, učedník u vorařů byl nejprve „klukem“, až když složil přísné zkoušky, dostal tzv. plaveckou knížku. Vedení voru v určitých částech řeky měli na starosti vrátní, kteří na tuto činnost vlastnili zvláštní oprávnění. Práce dřevařů a plavců byla nejen tvrdá, ale hlavně INZERCE

Výlety za starou Prahou g Pražské Podskalí

nebezpečná, i proto byl roku 1871 založen Vltavan, spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných. Dal si za úkol „nemocné syny podskalské neopouštět, zemřelé k poslednímu lůžku doprovázet, zmrzačené hojit, vetché oudy podporovat a tak od nouze pomáhat“. Na domě čp. 405 na Rašínově nábřeží se nachází pamětní deska, která připomíná, že zde stával plavecký dům s hostincem U Hejduků, v němž byl spolek Vltavan založen. Později se činnost Vltavanu soustředila na osvětu a zachování tradic starého Podskalí. Vltavané mají i krásný stejnokroj, který připomíná oblek námořníků francouzského obchodního loďstva z 18. století. Muži nosí červenobílé pruhované košile, tmavomodré sako, černou vázanku, červenou šerpu, černý klobouk s bleděmodrou stuhou, bílé kalhoty v létě, černé v zimě. Dámský úbor je obdobný, jen místo kalhot ženy oblékají sukni. Vltavan má nyní své zázemí v budově bývalé celnice Na Výtoni.

Nábřeží na Výtoni

ČTVRŤ, KTEROU UMĚLCI MILOVALI V Podskalí bydlela řada zajímavých lidí. V dnešní Ladově ulici, jak již název napovídá, bydlel malíř, ilustrátor a spisovatel Josef Lada (1887–1957). Do domu čp. 2045, do tehdejší ulice V ohradách, se nastěhoval brzy poté, co se roku 1925 oženil, a žil zde až do své smrti. Se svými dvěma dcerkami, Evičkou a Alenkou, chodíval na procházky do starého Podskalí. Na Vltavě tehdy ještě byli vidět vory a voraři. Na Rašínově nábřeží v čp. 1696 bydlel MUDr. Miloslav Seemann (1892–1975), vážený profesor Karlovy univerzity, zakladatel československé foniatrie. Organizoval péči o děti s vadami řeči v mateřských školách, studoval dědičnost vady řeči u jedno i dvojvaječných dvojčat. Napsal více než sto vědeckých prací česky, německy a francouzsky, mimo jiné dvě monografie o poruchách dětské řeči, které za jeho života vyšly ve dvou vydáních a byly přeloženy do osmi jazyků. Na rohu Rašínova nábřeží a Trojické ulice, na domě čp. 386,

46 Zimní pohoda v pozadí s železničním mostem

Pohled na dnešní Podskalskou ulici

je umístěna pamětní deska sochaře a průmyslového výtvarníka Jaroslava Horejce (1886–1983). Spolupracoval s družstvem Artěl (navrhoval umělecké řemeslné výrobky) a také s architekty Janem Kotěrou a Ladislavem Machoněm. Na výstavě Art deco v roce 1921 v Paříži dostal Velkou cenu za své skleněné vázy. Jaroslav Horejc vytvořil mnoho plastik

na veřejných budovách, mimo jiné postavy na komplexu ministerských budov pod Emauzy. Z jeho rozsáhlé tvorby jmenujme ještě alespoň venkovní mříž Zlaté brány na jižní straně Chrámu sv. Víta, kterou zhotovil v roce 1935. Proslavil se také sochou Golema pro film CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ. V Podskalí bydlel i skladatel, houslista, pedagog a jeden ze zakladatelů české moderní hudby Josef Suk (1874–1935). Připomíná ho reliéf na domě čp. 387 na rohu Rašínova nábřeží a Trojické ulice. Suk studoval na pražské konzervatoři, později zde vyučoval a jeho žáky se stali například Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů. Život vorařů na Vltavě zachytily také filmy. Asi nejznámějším filmem je Poslední Podskalák s Vlastou Burianem a Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem. A tak se zimní odpoledne v Podskalí chýlí k večeru. Na nábřeží už se neprochází tolik výletníků, bílé labutě odpluly na protější břeh Vltavy a na řeku se začal pozvolna sypat čerstvý sníh. A když sejdete dolů po starých kamenných schodech, až dolů k vodě a na chvíli se zadíváte do dáli možná, že uslyšíte, jak jemné vlnky řeky Vltavy omývají těžké klády plující po hladině. A když se ještě víc zaposloucháte a přivřete oči, tak uslyšíte vzdálený smích a vyprávění jednoho docela stařičkého rybáře, který sedí pod mostem a tká své sítě. Uslyšíte, že vypráví o vodě, tvrdé práci, statečnosti a odhodlání… Text a foto: Ing. Michaela Jozová

INZERCE

Výlety do loveckých revírů g Myslivost není jen láska k přírodě

Výlety do loveckých revírů

Myslivost není jen láska k přírodě Na mezinárodních soutěžích ve sportovní lovecké střelbě patří k našim nejúspěšnějším reprezentantům Loni se stal opět evropskou jedničkou ve střelbě z kulových zbraní. Hlavně ale má rád myslivost. Dobrého myslivce nepoznáte podle počtu jeho trofejí. Skvostem takového myslivce jsou jeho vlastnosti. Patří sem nejen láska k přírodě, ale i jeho osobní čestnost a poctivost. Myslivost posiluje nejen tělo, ale i ducha.

Martin Šlechta.

„To je prostě životní styl. Navštěvujete jiná místa než běžný člověk a jinak přemýšlíte. Vidíte kolem sebe věci, kterých si jiný v lese nevšimne. Ale není to jen láska k přírodě. Jdete víc do hloubky při poznání života zvířat. Nejste líný ráno vstát z vyhřáté postele a být za ranního rozbřesku a za každého počasí na místě, kde předvídáte, že se objeví zvěř a pozorujete ji v její přirozenosti. Myslivec vidí přírodu jinak. Vzorem byl pro mě táta – lesák a myslivec každým coulem a všichni myslivci kolem. Vyrůstal jsem na hájence a její atmosféra, ke které patřili lovečtí psi a blízkost zbraní, mě jako malého hodně ovlivnila. Vždycky jsem chtěl střílet stejně tak dobře jako okolní staří chlapy“, řekl při našem setkání Martin Šlechta.

48

Martin Šlechta

Kdy jste začal se sportovní střelbou? Na střední škole jsem studoval lesnictví v Písku. Tady už jsem vyhrál své první soutěže ve střelbě na běžící terč. Dnešní tréninkovou střelbu a soutěže beru jako nedílnou součást myslivosti. Alfa a omega lovu jako takového je přesné umístění zásahu. Je to i o té zodpovědnosti a tak trénuji a střílím. Zvláště mě baví testovat nové zbraně – jejich přesnost a své vlastní možnosti.

Která zbraň je vám nejbližší? Věnuji se kombinované střelbě. Střílím rád jak z brokovnice, tak z kulovnice. Z kulovnice střílím na běžící i pevné terče a z brokovnice zase na asfaltové holuby. Dnes ale existují i kombinované zbraně co umí oboje – nabízejí přesnost kulové hlavně s brokovou. Proto mou láskou na první pohled byl nový kulo-brok Brno COMBO, poslední novinka od České zbrojovky a.s.. Měl jsem tu čest, že jsem byl u jejího zrodu a při samotném vývoji i testování prototypu. Těším se, že budu moci brzy testovat tento kulobrok i v jiných rážích, a že se najde cesta, jak přizpůsobit standardní kulovnice i na ty disciplíny, které se střílí ve světě. Kulobrok jsem si ale oblíbil i při svých lovech a to právě pro jeho eleganci, ergonomii a přesnost. Ovšem bez puškohledu je dnes střelba sebelepší kulovou zbraní na soutěži nebo při lovu nemyslitelná. Dobrá kvalitní zbraň, ostrá přesná optika se spolehlivou mechanikou a s dobrým střelivem, to dokáže divy. U nás se vyrábí opravdu velice přesné zbraně, s kterými v zahraničí soutěžíme. A když k tomu přidáte talent a píli, musí to dopadnout dobře.

Úspěšný reprezetační tým na ME v Polsku v roce 2009

Na loňském mistrovství Evropy ve Finsku

Jak se dívají na naše zbraně v zahraničí? Pár let zpátky jsme měli zbraně vzhledově velmi skromné, ale i přesto jsme stávali na prvních stupínkách. Ze začátku se na nás dívali trošku opovržlivě díky tomu standardnímu tvarování, zbraně běžné sériové výroby. Neměli jsme nic na zakázku, nic na míru. Ale na mezinárodních závodech se nám dařilo a poráželi jsme i speciály. V zahraničí dnes sáhnou rádi po našich zbraních a na to můžeme být pyšní.

INZERCE

Výlety do loveckých revírů g Myslivost není jen láska k přírodě

Rád jezdíte do zahraničí na výměnné lovy. Jak je náročné zorganizovat takovou výpravu? Většinou jezdím do zahraničí na výměnné lovy a ty si nemusíte z finančních důvodů odpírat. Výměnné pobyty jsou o tom, že člověk nabídne k lovu něco tady u nás, postará se o zahraničního lovce a on mu to pak vrátí v zahraničí. Poznáte jiný kraj, jinou zvěř, jejich způsoby lovu a jiné prostředí. Že nemáte v revíru losa ani medvěda? Nevadí, zkuste výměnné lovy!

Kde se vám v poslední době líbilo? Naposledy jsem byl v rámci výměnného pobytu na severu Evropy, kde jsem poznával tajgu a lesy Finska při lovu tetřevů, tetřívků, jeřábků a losů. Zažil jsem tam i nový způsob lovu, kdy vám pomáhá nejen pes, ale i GPS modul, který má na sobě. Díky tomu přesně vidíte, kde se švédský jämthund, což je švédPři lovu tetřívků ve Finsku

ský losí pes, pohybuje a kde lovená zvěř je. Sledujete, jak se přibližujete ke zvěři tak, aby o vás nevěděla, anebo naopak zjistíte, jak vám úspěšně uniká. A loni jsem byl na něčem podobném v Jižní Africe. Při mistrovství světa v kulové střelbě jsme se s partou kamarádů střelců pár dnů věnovali i lovu a poznávání africké krajiny. V Africe je to speciální v tom, že tam jsou farmáři, kteří na své farmě mohou určitý počet zvěře odlovit, nebo nabídnout jiným lovcům. Při lovu s vámi vždy musí být profesionální lovec, který je za vás odpovědný, ale hlavně zná a dodržuje místní lovecká pravidla.

Co láká zahraniční lovce k nám? Naše tradice. Naše republika je zajímavou destinací dodržováním našich tradic, mysliveckou mluvou, vzdáváním pocty zvěři. To se zahraničním lovcům líbí. A k tomu druhová pestrost našich revírů. Já sám se aktivně angažuji ve třech honitbách. Jsem v nich myslivecký hospodář a myslivecká stráž. Bez souhlasu a vystavení povolenky k lovu, bez loveckého lístku a bez zbrojního průkazu nemůžete lovit. Lov probíhá za přísných pravidel, kdy na základě sčítání zvěře se stanový určitý počet zvířat k odlovení, aby příroda netrpěla přemnožením zvěře. Podobně je to v Africe. Když se přemnoží antilopy, které spásají keře, tak aby zvířata netrpěla nedostatkem vody a potravy, nebo aby nedevastovala krajinu, tak se jejich počty regulují a udržují v optimálních stavech.

Jak je to s převozem zbraní přes hranice? Převoz zbraní je čím dál tím víc administrativně a finančně náročný. Kvalitní zbraň si rád půjčím i v zahraničí. Místo složitých přejímek zbraní na letišti vyplňování desítek papírů si mohou

50

zahraniční lovci půjčit zbraň i u nás. Za zmínku stojí občanské sdružení Mezinárodní klub výměnných lovů o.s (www.exchangehunt.com). Exchangehunt má k zapůjčení připravené hned čtyři nové kulovnice CZ 557 z výroby České zbrojovky Uherský Brod, která je partnerem celého tohoto projektu. Zbrojovka ke konci loňského roku představila na trhu i nový model kombinované zbraně – kulobrokové, s názvem Kulo-brok Brno Combo. To vím mimo jiné proto, že jsem se stal tváří právě této nové zbraně.

Martine, mohu si také přímo Vás objednat jako svého loveckého průvodce? Vůbec bych se tomu nebránil. Navíc jsem ještě spoustu destinací nestihl navštívit a lákají mě. Například území od Uralu na východ, kde je krásná a divoká země. Láká mě i Kanada a Spojené státy. Nádherný a podmanivý je také sever Evropy. Ale i u nás je kam se podívat, zdravá Vysočina, zádumčivá Šumava, tajemné Brdy, barevné Křivoklátsko, máme spoustu zajímavých míst i doma. Záleží, o jakou roční dobu by šlo. Nejdříve bych Vás ale vzal na střelnici. Jednak vyzkoušet zbraně, ale i vaši zručnost.

Měl jste někdy na lovu strach? Měl, když do mě „černý rytíř“, tedy divočák, zaryl své kly. To jsem věděl, že je zle. Vyhnali jsme ho z jeho domova, psi ho vyprovokovali a on se cítil ohrožený. Čekal jsem, že uteče, ale on zaútočil. Doslova jsme se utkali holýma rukama. Byl tak blízko, že jsem zbraň již nemohl použít, abych neohrozil ostatní lovce, a on mi ji stejně vyrazil z ruky. Od té doby si držím více odstup a mám větší respekt. Také se spoléhám na svého psa barváře, i když ten už byl také několikrát roztrhaný zbraněmi černé zvěře při dosledu.

Na lovu v Jihoafrické republice

Na co se nejvíce těšíte v roce 2015? Pokud jde o závody, tak mám před sebou nejen republikové přebory, ale také mistrovství Evropy ve sportovní střelbě v Písku, kde je kvalitní a velká střelnice. Také jsme pozvaní na světový šampionát v kulovém střílení do Austrálie. A v myslivosti? Těším se na první posly jara – na přílet sluk z jihu, a v květnu na lov srnců. Na přelomu července a srpna na srnčí říji, na podzim na říji jelení. Kdo slyšel jelena zblízka troubit, ví, že to v člověku zanechává nesmazatelný rukopis přírody. A až zase zachumelí, vyrazíme na lišky a divočáky. A také se těším na to, jak se bude dařit mé prodejně pro myslivce a návštěvníky přírody Lovecký svět, kterou jsem nedávno otevřel v areálu své pily Grešlové Mýto v Blížkovicích u Moravských Budějovic. Najdete tu vše, co potřebuje člověk pro pobyt v přírodě, aby přežil a případně měl šanci i zvěř ulovit.

Děkuji za rozhovor a přejeme za redakci LOVU ZDAR! Text: Jana Vosáhlová Foto z archivu Ing. Martina Šlechty

INZERCE

Výlety za zdravím g Nebezpečná kousnutí

Výlety za zdravím

Nebezpečná kousnutí Výlety do přírody přináší nejen pozitivní zážitky, ale i určitá rizika, které není dobré podceňovat. V našich zeměpisných šířkách je poměrně reálné setkání s klíštětem, parazitem číhajícím u stezek, kde se pohybují jeho budoucí hostitelé – zvířata a člověk. Potřebuje sát jejich krev, a neúmyslnou součásti tohoto spojení je nezřídka i přenos infekčních nemocí, u nás zejména lymeské boreliózy a klíšťové encefalitidy. Riziko napadení je možné snížit použitím účinného repelentu a vhodným oblečením s dlouhými kalhotami a rukávy, šátkem na krk, pokrývkou vlasů, ponožkami. Nákaze pomůže zabránit i pečlivá prohlídka těla po návratu a co nejrychlejší odstranění přisátých klíšťat. Jedinou specifickou a vysoce účinnou ochranou proti zbytečným zdravotním problémům je však včasné očkování. Zatímco u lymeské boreliózy na účinnou vakcínu pořád čekáme, klíšťové encefalitidě lze tímto způsobem efektivně zabránit. Očkovat je možné již od jednoho roku života, trvalé následky po prodělané

52

Mapa rozšíření vztekliny ve světě

infekci přibývají s věkem. V posledních letech se rizikové oblasti této nemoci rozšířily z Jeseníků a jižních Čech prakticky do všech regionů naší země a tomu odpovídá i nejvyšší počet případů z celého území Evropské unie právě u nás. Proti klíšťové encefalitidě neexistuje specifický účinný lék. Nemoc přenáší nejen dospělé klíště, ale i menší stádia, které nemusíme včas na svém těle odhalit. K nákaze může navíc dojít už dvě hodiny od přisátí. Včasná vakcinace ochrání zdraví a pomůže předejít zbytečným stresům, jestli to klíště, které jsme si našli, nemohlo mít v sobě virus nebezpečný encefalitidy.

VZTEKLINA NEHROZÍ JEN OD PSŮ Ale nejen malé klíště může přenést jedním kousnutím nemoc s potenciálně fatálními následky. Rizikem jsou v přírodě místa s výskytem zvěře a to znamená možnost přenosu vztekliny. Příznaky této závažné infekce nemusí být u zvířete viditelné na první pohled, nakažená mohou být i malá zdánlivě roztomilá zvířátka reagující na pohlazení agresivním útokem. Nejčastějším zdrojem nákazy je na celém světě pes, nejen v Evropě mohou být

nebezpeční i netopýři, agresivní bývají v turistických oblastech zejména opice. Vzteklina však může postihnout prakticky kterékoliv teplokrevné zvíře, které jej před svým úhynem vylučuje slinami. K přenosu viru vztekliny proto dochází hlavně pokousáním a olíznutím místa poranění kůží. I když některým zemím včetně ČR se vzteklinu plošným očkováním rizikových druhů zvířat podařilo eliminovat, pořád je ve světě dost rozšířená, a to i na evropském kontinentu. Jediným způsobem jak zabránit přechodu viru z místa poranění do mozku se smrtelnými následky je preventivní nebo poúrazové (postexpoziční) očkování. Tři preventivní dávky do svalu ramena neživou vakcínou zajistí ochranu na jeden rok, následné přeočkování jednou dávkou bude chránit vždy až na 5 let. V zahraničí není vždy možné sehnat bezpečnou a kvalitní očkovací látku proti vzteklině tak jako u nás, a protože tato nemoc není jiným způsobem léčitelná, včasná vakcinace může cestovateli zachránit život. Doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D. Odborný garant center Očkování a cestovní medicína Avenier a.s.

Výlety za zdravím

Příznivý vliv infrasauny Infrasauna Picollo Infrasauna Classic

Patří k největším propagátorům infrasaun v České republice. Používá je při odborné praxi i v soukromí, když relaxuje. O přínosech a výhodách infrasaun jsme si povídali s MUDr.

Janem Hejmou.

Dr. Jan Hejma je zakladatelem České asociace Wellness, od roku 2007 je jejím prezidentem. Asociace poskytuje záštitu provozovatelům, dodavatelům a zájemcům v oblasti wellness v České republice. Ve své soukromé praxi se věnuje rehabilitaci-chiropraxi. V současné době je ředitelem VOŠ ČSTV.

Patříte mezi velké propagátory infrasaun, jak jste se k nim dostal? Samozřejmě jsem začínal s klasickou saunou. Teprve později jsem vyzkoušel infrakabinu, jak se toto zařízení odborně nazývá. Od té doby se saunuji pravidelně několikrát týdně více než deset let. Zároveň jsem začal objevovat další přínosy, které infrasauny svým uživatelům nabízí. Současně jsem infrasauny zařadil do své odborné praxe a začal je doporučovat pacientům.

53

Výlety za zdravím g Příznivý vliv infrasauny

V čem se liší klasická sauna od infrasauny? Když to odlehčím, tak společné mají pouze slovo „sauna” v názvu, jinak se liší téměř ve všem. Infrasauna pracuje na principu infračerveného záření, které proniká do tkáně a prohřívá ji do hloubky. Narozdíl od klasické sauny, která se vyhřívá třeba i hodinu, infrasauna je připravená během několika minut. Velký rozdíl je v prostorové nenáročnosti, protože infrasaunu můžete postavit prakticky kdekoliv.

Co myslíte výrazem „kdekoliv”? Je možné umístit infrasaunu třeba v bytě?

Infrasauna Dante

Jak dále infrasauny působí na náš vzhled? Jistě, ostatně řada mých pacientů si infrasaunu pořídila Inframar 3002 domů. Je malá a skladná, takže se vejde i do malého bytu v paneláku. A to už nemluvím o rychlé a jednoduché montáži, infrasaunu postavíte ve dvou lidech během půl hodiny.

Jaké jsou výhody infrasauny? Výhod je řada a vyjmenovat všechny by zabralo hodně času, proto zmíním jen některé: zlepšují imunitní systém, zbavují tělo škodlivin, podporují hubnutí, pomáhají při léčbě kožních onemocnění, posilují kardiovaskulární systém nebo odstraňují celulitidu.

Především dámy ocení příznivý vliv infrasauny na celulitidu. Stimulace krevního oběhu je skvělý způsob jak začít s redukcí celulitidy. Samozřejmě infrasauna není zázračným ani samospasitelným řešením problému s celulitidou. Na druhou stranu je velmi účinným způsobem podpory jakékoliv proticelulitidové terapie.

Doporučil byste infrasaunu coby prostředek pro relaxování?

Zcela jistě. Při infrasaunování můžeme hodit za hlavu starosti všedního dne, příjemně si odpočinout a nabrat nové Zmínil jste hubnutí, což zrovna teď po vánocích síly. Právě u infrasauny je to o to snazší, protože teplota je aktuální téma. Jak v tomto směru infrasauna uvnitř není tak vysoká jako v klasické sauně a lépe se v ní pomáhá? dýchá. Je skvělé si k infrasaunování pustit příjemnou hudbu nebo otevřít oblíbenou knížku. Díky proskleným Při pocení v infrasauně spalujete kalorie a jediné co pro to musíte udělat, je dveřím lze z infrasauny pohodlně sledovat televize. Infrasedět a relaxovat. Při pravidelném používání infrasauny je možné spálit 600 červená terapie navíc stimuluje produkci endorfinů. až 800 kalorií. Velkou zásluhu na tom mají právě infračervené paprsky, které Text a foto: Marimex zahřívají vrstvy podkožního tuku na dostatečnou teplotu. Podkožní tuk se tak uvolňuje z těla společně s potem. INZERCE

Výlety do školních lavic – Školní soutěž

Vyhraj zájezd pro svoji třídu!

Klára Svorová s poukazem vítěze

VÝHERCI 1. KOLA První místo ve fotografii vyhrála „Návštěva CENTRAL PARK ZOO“. Autorem je Tomáš Jenikovský z pražské Střední školy technické, Zelený pruh.

Třída 6.B, ZŠ Turarova

První místo v literární tvorbě obsadil článek s názvem „LES“. Autorkou je Klára Svorová, žákyně šestého ročníku ze Základní školy Turarova v Praze Holešovicích. Les

Vítězný snímek

Třída L2A Střední školy technické, Zelený pruh

S mojí nejlepší kamarádkou Káťou jsme se o vánočních prázdninách domluvily, že půjdeme vyvenčit psy do blízkého lesa. Loudaly jsme se po zasněžené cestě a psi se najednou rozběhli do pole. Vyrazili za srnkami. Volaly jsme je, ale všechno marné. Nepřiběhli. Když jsme na ně takhle vřískaly a čekaly přes půl hodiny, bylo jasné, že je zle. Vydaly jsme se tedy psy hledat. Proběhly jsme lesík, křičely do omdlení. Nic. Začalo se pomalu smrákat, bylo chladněji a chladněji. Bloudily jsme po lese a volaly. „Arny!“ „Malko!“ Byla strašná zima a ke všemu začínala padat tma. Našly jsme posed a vylezly na něj, že se rozhlédneme. Bylo na něm také o poznání tepleji. Usoudily jsme, že aspoň chvíli ještě zůstaneme na posedu. Chtěly jsme zavolat domů, ale nebyl tam signál. To už je snad naschvál! Začaly jsme se bát a byla nám strašná zima. Pokoušely jsme se zavřít okna a jakési dveře. Okna šla lehce, ale dveře ne a ne se zavřít. Hurá, nakonec se to podařilo, takže zima se trochu zmírnila. Zato strach jsme měly čím dál tím větší… Samou únavou jsme tam na chvilku usnuly. Probudil nás až známý smích a volání, blížil se štěkot našich šťastných psů. Ti psí zrádci se totiž vrátili domů a přivedli naše rodiče do lesa pro nás na posed. Naši se nám od té doby smějí, že jsme se při hledání psů nakonec ztratily my. Ale nám s Káťou to nevadí. Říkáme, že je dobře, že se máme s našimi pejsky rádi a umíme se vzájemně najít. Svorová Klára, 6.B, ZŠ Tusarova, Praha 7

Tomáš Jenikovský s poukazem vítěze

55

Výlety do školních lavic g Školní soutěž

Výlety do školních lavic – Školní soutěž 3. kolo probíhá od:

5. ledna do 28. února 2015 spolužáky é v s a e b e s pro Chceš vyhrát imo školu? m y n d i tř é n č báje bytový zájezd o p j ra h y v a ž Tak soutě na Lipno! e! ídou odvezem tř u lo e c s m My tě ta Hledáme kreativce – fotografy a psavce! Pochlub se nám svou výjimečnou „ SNĚHOVOU VLOČKOU “! Rád fotíš zimu? Dokážeš zachytit krásu sněhových vloček? Napiš cool příběh o křehkosti, tajemnosti a kráse sněhových vloček anebo pošli fotku té nejkrásnější sněhové vločky, kterou si kdy dokázal fotoaparátem zachytit. Tentokrát tě vezmeme k Lipenské přehradě, konkrétně do penzionu U MÉĎŮ. Spolu se spolužáky si užijete okružní plavbu parníkem po Lipně, návštěvu grafitových dolů v Českém Krumlově, necháte se ohromit krásou hradu Rožmberk a na závěr pro vás máme připraveny opět hory sportovních zážitků plných adrenalinu. Tak neváhej ani vteřinu a začni fotit nebo psát! Patrony naší školní soutěže jsou Jan Čenský a zámek Štiřín.

56

*QR kód lze přečíst chytrým mobilním telefonem (smartphone) nebo tabletem, který je vybaven fotoaparátem a má nainstalovanou čtečku QR kódu. Pro přehrání videa je nutné být připojen k internetu.

Výlety do školních lavic

Návraty před tabuli Anna Polívková vzpomíná: „Na základce mi říkali šídlo,“ zavzpomínala na školní léta herečka Anna Polívková a pokračovala: „Byla jsem taková neposedná, ale kupodivu tělocvik jsem nikdy ráda neměla. Hlavně míčové hry. Míče jsem se bála. Jinak předměty se mi líbily podle učitelů. Ne podle toho, zda na nás byli hodní, ale jestli mě něčím zaujali. Do osmé třídy jsem třeba nesnášela matematiku, protože jsme měli paní učitelku Markovou. Ona učila už moji starší sestru a nějak si řekla, že mi to asi také moc nepůjde. A nešlo. Jenže v deváté třídě jsme dostali učitele Srdceho a toho jsem si zamilovala. O matematiku jsem se najednou začala zajímat, protože on to uměl tak hezky vykládat. Měli jsme také úžasnou učitelku na chemii. Vypadala sice s prořídlými vlasy trochu divně, ale uměla chemii podat a mě bavilo si všechny ty vzorečky zapisovat. Strašně přísná byla učitelka na přírodopis, ale líbila se mi, jak se snažila nás naučit co nejvíc, abychom měli strýčka na střední školu. Už na základce jsem ale věděla, co chci v životě dělat. Vyrůstala jsem v herecké rodině, a tak jsem chtěla hrát divadlo. Šla jsem na konzervatoř a pak jsem studovala na HAMU u profesora Ctibora Turby neverbální divadlo. To byl krásný rok, ale po jeho odchodu jsem ze školy odešla a odjela do Paříže na Mezinárodní školu pohybového divadla Jacquesa Lecocqa. To byl zážitek. Ve všem to tam bylo jiné. Neměli jsme žádnou teorii, jen se tvrdě pracovalo. A jak to bylo přísné. Nesměli jste chybět, to nepřipadalo v úvahu. Bylo to drsné, ale současně nádherné. Jacque Lecocq tu školu vedl čtyřicet let a žil jen pro ni. Sám se od studentů učil a všechny zkušenosti dal do výuky. Člověk na sobě musel pracovat a opravdu se něco naučil a také získal potřebné sebevědomí. To bylo víc než diplom, který jsem si domů přivezla."

INZERCE

Výlety současnosti g Hasiči v zimě varují

Výlety současnosti

Hasiči v zimě varují Při bruslení na přírodních vodních plochách by dospělí i děti měli být velmi opatrní. Neznámá vodní plocha znamená už předem nebezpečí. Led se může probořit a hrozí smrt. Záchrana člověka je pak jedna z nejtěžších, protože i samotný záchranář je ohrožen. Proto by děti nikdy neměly chodit na zamrzlé vodní plochy bez doprovodu dospělého. Na ledě se nepohybujte ve skupinkách, abyste led zbytečně nezatěžovali. Při bruslení mějte vždy rukavice. Při pádu, nebo případném propadnutí vám hrozí menší nebezpečí pořezání rukou. V případě, že se rozhodnete pomoci, tak dodržujte následující postup, ale zbytečně neriskujte. K tonoucí osobě se plazte, případně použijte velké ploché předměty (žebřík, nebo třeba prkno), to napomůže k rozložení váhy. V případě, že se k osobě nemůžete dostat, tak s ní buďte v kontaktu a pokuste se jí hodit předmět, kterého se může přichytit do příjezdu záchranářů. Pokud se pod vámi prolomí led, zkuste se ihned zachytit za okraj otvoru a volejte o pomoc. Je také vhodné, obrátit se po směru odkud jste přišli, protože tam je jisté, že je led pevnější. Při vylézání z vody se na rukách nevzpírejte, ale snažte se nasunout na led celým tělem, k tomu si pomáhejte kopáním nohou, nebo vyšlapáváním vody. Když se dostanete na pevný povrch, opatrně se odkutálejte, nebo odplazte do bezpečí.

INZERCE

Výlety za kulturou

Magazín, který vás baví V každém čísle soutěž o hodnotné ceny!

59

Výlety současnosti g

Příště

Výlety Českem • Jihlava Na výletě se známou osobností • Cyklista František Raboň

Výlety Evropou • Brixen

Památky UNESCO • Vila Tugendhat v Brně

sountaěosžtrově

o pobyt

výlety

Výlety současnosti

Soutěž

současnosti

Otázky:

1. Ve kterém městě se nenatáčel televizní seriál Vinaři? a/ Pavlov, b/ Mikulov, c/ Znojmo

s u i t i r u Ma

2. Kdy začala jezdit lanovka až na vrchol Sněžky? a/ 1949, b/ 1950, c/ 1951 3. Ve které zemi leží lyžařské středisko Hochficht? a/ Německo, b/ Rakousko, c/ Švýcarsko

Odpovědi na soutěžní otázky zasílejte nejpozději do 27. 2. 2015 na email: [email protected] nebo poštou na adresu: P.O. BOX 110, 110 00 Praha 1 Ceny pro vítěze

(na obálku napište výrazně Soutěž)

1. cena: Čtrnáctidenní pobyt na ostrově Mauritius pro dvě osoby, mimo úhrady letenek* 2. cena: Víkendový pobyt v multifunkčním hotelu „Galerie Dvořák“ v Českých Budějovicích pro dvě osoby 3. cena: Víkendový pobyt v penzionu „Hradský“ v Českých Budějovicích pro dvě osoby *(Poznámka – výherce první ceny je losován pouze z předplatitelů časopisu Výlety současnosti) Výsledky soutěže časopisu Výlety současnosti (č.6/roč.2/2014) 1. cena: Týdenní pobyt v Dubaji pro dvě osoby mimo úhrady letenek: Erik Stojka (Líbeznice) 2. cena: Víkendový pobyt v barokním zámku v Liblici u Mělníka: Jakub Nezbeda (Praha 8) 3. cena: Víkendový pobyt na zámku Štiřín: Lucie Josefíková (Přerov) Roční předplatné časopisu Výlety současnosti vyhrávají: Ing. Zdena Špurková (Praha 8) Helena Tajčová (Litoměřice) • Martina Hegnerová (Beranov) • Dana Prošková (Praha 7) • Pavel Preč (Hranice) • Eva Nolčová (Šťáhlavy) Upomínkové ceny v podobě reklamních předmětů budou udělovány věrným přispěvatelům soutěže.

Výlety současnosti číslo 1, ročník III, leden–únor 2015 Vydává BOOM sport s.r.o. Kolbenova 942/38a 190 00 Praha 9 - Vysočany IČO: 28199154 Šéfredaktor PhDr. Karel Malina [email protected] Technická redakce P. O. BOX 110, 110 00 Praha 1 [email protected] Grafická úprava Lucie Laudadiová Inzerce Ing. Michaela Svobodová [email protected] Jazyková úprava Mgr. Věra Bláhová Čtenářská soutěž Kateřina Zavřelová [email protected] Školní soutěž Kateřina Zavřelová [email protected] Tisk AGP Distribuce PNS Praha První novinová společnost a.s. Paceřická ul. 1/2773 193 00 Praha 9 - Horní Počernice Povoleno MK ČR E 21 430 ISSN 2336-1891 Rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem (zejména mechanickým nebo elektronickým) bez výslovného souhlasu vydavatele je zakázáno. Redakce neodpovídá za obsah inzerce. Cena výtisku 48 Kč / 1,80 €

✁

KUPON PŘEDPLATNÉHO PRO ČR Jméno a příjmení: ................................................................................................

Platbu provedu

Firma: ..................................................................................................................



Adresa: ................................................................................................................ Tel.: .............................. Fax: .......................... E-mail: ........................................ IČO*: ............................ DIČ*: ........................



složenkou typu A (na základě údajů ze složenky A, kterou od nás obdržíte, lze platit převodem) fakturou, v tom případě uveďte: IČO .................................. DIČ ....................................

(*vyplňte pouze pokud žádáte daňový doklad)

Závazně objednávám Výlety současnosti od nejbližšího vydání   Vstupní balíček 6 čísel Výlety současnosti Cena: 249,- Kč

  Full service 12 čísel Výlety současnosti Cena: 460,- Kč

Objednávku – vyplněný kupon zašlete na adresu P. O. BOX 110, 110 00 Praha 1

Nechce se Vám objednávat předplatné poštou? Využijte pohodlné objednávky předplatného na stránkách www.vyletysoucasnosti.cz