FESTIVAL DEVĚT BRAN ve spolupráci s DIVADLEM POD PALMOVKOU
VLAK LUSTIG - LUSTIG TRAIN ANEB VLAK DO NENÁVRATNA
Společný projekt festivalu Devět bran a Divadla pod Palmovkou v partnerské spolupráci s ČD, ČD Cargo a SŽDC Festival česko-německo-židovské kultury Devět bran je již třináct let významnou kulturní událostí, která seznamuje českou společnost se světovou židovskou kulturou. Festival je, co do rozsahu a koncepce, ojedinělou aktivitou na území bývalého Československa a jeho význam již dnes přesahuje hranice českého státu. Základní myšlenka festivalu je třináct let neměnná - prezentovat české společnosti židovskou kulturu jako kulturu stále živoucí a inspirující. Nejvýraznější novinkou v programu 13. ročníku mezinárodního festivalu Devět bran v roce 2012 je projekt VLAK LUSTIG - LUSTIG TRAIN ANEB VLAK DO NENÁVRATNA, který vzniká ve spolupráci s Divadlem pod Palmovkou v Praze, s ČD, ČD CARGO a SŽDC. V rámci tohoto projektu bude 13. a 14. června 2012 v Divadle pod Palmovkou uvedena také světová premiéra divadelní adaptace novely Arnošta Lustiga „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“. Tato inscenace bude v červenci 2012 uvedena také na 14 krajských nádražích v ČR – a poté i v Německu a Polsku. Výjimečnost projektu „Vlak Lustig – Lustig Train“ spočívá v tom, že bude probíhat ve speciálně upraveném vlaku, který bude částečně adaptován na netradiční divadelní jeviště, výstavní prostor i kinosál. Vlak v době od 13. do 26. července 2012 zastaví na čtrnácti krajských nádražích České republiky, kde se odehrají představení hry „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ a kde bude návštěvníkům nabídnut i zajímavý doprovodný program (výstava, projekce filmů s tématikou holokaustu aj.). V době od 20. do 26. srpna 2012 bude projekt realizován na symbolické trase Wannsee u Berlína - Praha - Krakov - Osvětim. TVŮRČÍ TÝM: režie: Petr Kracik, inscenační úprava: Petr Kracik a Ladislav Stýblo, hudba: Menorah, scéna a kostýmy: Milan David, asistentka výpravy: Jana Hauskrechtová, dramaturgie: Ladislav Stýblo, produkce: Pavel Chalupa HRAJÍ: Radek Zima (BEDŘICH BRENSKE), Dušan Sitek (HERMAN COHEN, obchodník ze San Franciska), Anna Stropnická nebo Denisa Pfauserová (KATEŘINA HOROVITZOVÁ), 1
Radek Valenta / Petr Prokeš (RABÍN DAJEM Z LODŽE, pán v sušárně vlasů), René Přibil (RAPPAPORT-LIEBEN, obchodník s démanty), Rudolf Jelínek / Václav Vostarek (OSKAR LÖWENSTEIN, právník a exekutor), Ivan Jiřík (JOSEF VARECKY, exportér), Jiří Bábek (FREDDY KLARFELD, herec), Ivo Kubečka (HORST SCHILLINGER, poručík), Ondřej Kavan (SEPP HOYER, mladý poddůstojník) a další. Mezinárodní festival česko, německo, židovské kultury Devět bran Mgr. Pavel Chalupa, UM.AG. MONTE CHRISTO Produkce: Šmilovského 3, 120 00 Praha 2 Tel.: + 420 602 449 506, e-mail:
[email protected], www.9bran.cz
2
FESTIVAL DEVĚT BRAN ve spolupráci s DIVADLEM POD PALMOVKOU
ARNOŠT LUSTIG - “MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU” Díky spolupráci Divadla pod Palmovkou a festivalu židovské kultury Devět bran se inscenace objeví v pravidelném i nepravidelném divadelním prostoru: bude uvedena ve světové premiéře na jevišti Divadla pod Palmovkou (13. a 14. června od 19 hod.) a 13. července 2012 od 21 hod. i na jevišti vzniklém ve speciálně upraveném vagónu přistaveném spolu se speciálním vlakem na nádraží Praha – Bubny, odkud během tzv. Protektorátu Čechy a Morava vyrážely transporty Židů do Terezína. Vlak budou tvořit autentické historické vozy, které byly kdysi skutečně používány pro transporty do koncentračních táborů. 14. července 2012 vyrazí vlak na cestu po České republice (ve vybraných úsecích bude tažen historickou parní lokomotivou). Vlak se speciálně upraveným „divadelním vagónem“ se zastaví ve všech krajích na vybraných vlakových nádražích. Představení budou začínat vždy od 21:00. Koncem srpna „divadelní vlak“ vyrazí také do zahraničí – a sice do Wannsee u Berlína, kde byla před sedmdesáti lety (20. 1. 1942) podepsána dohoda o tzv. konečném řešení židovské otázky. Poté bude vlak pokračovat přes Prahu do Krakova a nakonec i Osvětimi – tedy do místa, do kterého je z velké části zasazen příběh Kateřiny Horovitzové a které je bolestě spojené s životními osudy Arnošta Lustiga i minulostí našeho státu a národů, které jej obývají. Důležitou součástí inscenace, která bude vycházet z koncepce Lustigovy baladické novely, bude také živá hudba. Příprava tohoto netradičního a náročného projektu bude průběžně natáčena Českou televizí a získaný materiál bude použit pro televizní dokument.
USPOŘÁDÁNÍ INSCENACE
VLAKU
A
SCÉNOGRAFICKÉ
ŘEŠENÍ
PROSTORU
„Vlak Lustig“ bude sestaven z pěti vagónů a lokomotivy (pokud to bude technicky možné, bude se jednat o parní lokomotivy). Vagóny budou speciálně upraveny pro potřeby představení. Dva vagóny budou nákladní a uzavřené, tzv. dobytčáky. V těchto dvou vagónech budou převáženy dekorace, technika, hlediště a zároveň budou využity jako galerijní prostor pro instalaci expozice tématicky zaměřené na období holokaustu. Nejdůležitějším článkem vlaku bude divadelní vůz, speciálně upravený jako jeviště pro divadelní inscenování tragického příběhu Kateřiny Horovitzové. Dalšími vagóny budou tzv. Rybáky, ve kterých bude cestovat divadelní tým včetně herců, techniky a produkce. 3
SYMBOLIKA VLAKU – NACISTICKÉ TRANSPORTY Projekt „Vlak Lustig – Lustig Train“ je symbolickou připomínkou nacistických transportů křižujících větší část Evropy během druhé světové války a převážejících mj. miliony Židů v rámci tzv. „konečného řešení židovské otázky” přijatého 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee (70 . výročí) na návrh nacistického pohlavára a kata českého národa, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Deportacemi byl pověřen Adolf Eichmann, který první pokusy uskutečnil již v říjnu roku 1939. Deportace židovského obyvatelstva byly systematicky zavedeny v nacistickém Německu v roce 1941 pod cynickým označením „Evakuace” a pokračovaly až do roku 1944. Transporty směřovaly do všech vyhlazovacích táborů - Osvětim, Treblinka, Sobibor, Chelmno, Majdanek, Belzec ad. ve kterých zemřelo strašlivou a nepředstavitelnou smrtí na 6 miliónů Židů (ale nejen jich). V současném světě se objevila nová nebezpečná forma antisemitismu - popírání holokaustu. Arnošt Lustig považoval popírání holokaustu za odporné zvěrstvo, neboť oběti nacistického masového vyvražďování zabíjí podruhé. „Vlak Lustig“ se stává v našem pojetí, tedy prostřednictvím divadelního představení „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“, živoucím připomenutím této tragédie, která nesmí bít nikdy zapomenuta.
LITERÁRNÍ PŘEDLOHA „To, co se děje kolem není omluva, pánové. Nemohu se tvářit, že nevím co dělám a co si myslím i když je kolem tma. I tma má své stíny a světlejší místa.“ / Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Lustigova světově proslulá novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je sugestivní a umělecky výjimečně silnou zprávou o jedné z nejtragičtějších, nejobludnějších a nejvíce zarážejících událostí moderních lidských dějin – nacistického holokaustu spáchaného zejména na židech, ale bolestně se dotýkajícího i dalších národů. PŘÍBĚH Hrdinkou příběhu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou je mladá židovská dívka Kateřina, které se krátce po příjezdu do osvětimského koncentračního tábora podaří dostat do společnosti několika pohádkově bohatých židovských milionářů s americkým občanstvím, kteří byli nacisty zajati v roce 1943 v Itálii. Skupině těchto obchodníků a Kateřině, kterou se rozhodne jeden z nich ochraňovat, je po zaplacení značné sumy přislíben odjezd na svobodu – do Ameriky, kde má dojít k jejich výměně za zajaté německé důstojníky. Podmínky, za které si zajatci mohou od nacistů „koupit“ své životy a svobodu, se však neustále zvyšují a k již zaplaceným částkám přibývají další a další položky. Skupině milionářů je jako průvodce přidělen německý důstojník Bedřich Brenske, který se neobyčejně rafinovanou metodou pokouší získat neustále rostoucí finanční částky. Kateřina Horovitzová, která je zpočátku aktérkou spíše pasivní, však brzy Brenskeho krutou hru prohlédne. Právě ona se nakonec navzdory naprosto bezvýchodné situaci nestvůrnému zlu vzepře. INSPIRAČNÍ ZDROJE NOVELY Arnošt Lustig ve své novele spojil několik příběhů, které se skutečně staly. Jedním z nich je tragická událost, kdy nacisté zaplnili několik transportních lodí vězni z koncentračního tábora, zabednili je a vyslali na širé moře, kde všichni vězni zemřeli hladem. Jiným je vydírání židovských obchodníků, kteří se neprozřetelně vydali do Itálie v době před německou invazí z roku 1943 a jejichž životy i navzdory tučnému výkupnému zaplacenému nacistům skončily v osvětimských plynových komorách. 4
Zřejmě nejdůležitějším příběhem, který Lustiga při psaní novely inspiroval, bylo vyprávění česko-izraelského historika Ericha Kulky, který se zabýval mj. židovskými vzpourami a revoltami v období holokaustu. Kulka na počátku šedesátých let Lustigovi vyprávěl o jedné podivuhodné osvětimské táborové legendě, podle které se krásná mladá dívka jménem Kateřina Horovitzová, herečka nebo tanečnice, na prahu plynové komory vzepřela svému osudu a zastřelila surového dozorce Schillingera jeho vlastní zbraní, když po ní chtěl, aby mu zatančila nahá. Schillingerova mladého pobočníka přitom postřelila a střílela i na další překvapené dozorce. Nakonec sice byla zastřelena strážemi, nicméně její statečný a neobvyklý čin se pro mnohé vězně stal posilou a příkladem. Tato událost je dnes považována za jeden z nemnoha pokusů lidí deportovaných do nacistických koncentračních táborů o aktivní odpor proti jejich trýznitelům. Zajímavé přitom je, že tato legenda má reálné jádro – o mladé krásné dívce, která v předsálí plynové komory zastřelila jednoho dozorce (jménem Schillinger nebo Emmerich – tady se prameny různí) a druhého zranila, totiž u soudu prakticky stejně vypovídal i tehdejší velitel osvětimského tábora Rudolf Höss, ale i další svědci. Přinejmenším tuto část táborové legendy i Lustigova příběhu je tedy možné považovat za reálnou. Reálný základ má také postava nacistického důstojníka Bedřicha Brenskeho, rafinovaného, nemilosrdného a cynického pána nad životem zajatých milionářů i Kateřiny Horovitzové. Podle Lustigových slov nese tato odpuzující i fascinující postava jméno jistého západoberlínského soudního úředníka, který v roce 1963 arogantně „poučil“ Lustigovu ženu v souvislosti s její snahou získat zpět snubní prsteny svých rodičů umučených v koncentračním táboře, které se podle zpráv z tisku mohly nacházet v sejfech berlínského ústředí někdejší Říšské banky. Prsteny, které museli její rodiče (stejně jako ostatní Židé) odevzdat v roce 1941 před odchodem do transportu, přitom mohly být jedinou památkou na ně, která po nich (jak alespoň Lustigovi doufali) zbyla. Pan Bedřich Brenske ovšem komisní němčinou Lustigově manželce povýšeně odpověděl, že žádné takové prsteny neexistují a podle jeho názoru ani nikdy neexistovaly - a vyjádřil dokonce i pochybnosti, zda vůbec existovali lidé, kteří je nosili. Oběti koncentračních táborů zkrátka podle pana Brenskeho nikdy nežili, čímž byla celá věc pro něj jednou provždy vyřešena. „Kdybych měl vykreslit ďábla v nacistické uniformě, byl by to muž podobný Brenskemu. Uhlazený, elegantní, vysokoškolsky vzdělaný, vybraného chování, jehož každé slovo je však napuštěno jedem lži vedoucí ke smrti.“ Brenskeho pohrdání památkou obětí nacistického běsnění bylo rozhodujícím impulzem, který Lustiga podle jeho vlastních slov na dvanáct dnů „přikoval“ k psacímu stroji – tak dlouho prý trvalo kompletní napsání novely, která jistě ne náhodou připomíná hluboký a niterný výkřik na pomezí rozčileného (a trochu i cynického) smíchu a pláče. Nemilosrdný „básník pravdy“, jak Lustigovu tvorbu výstižně charakterizoval Ludvík Aškenazy, zachytil v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou s nevšední silou a přesvědčivostí úděl člověka v mezní situaci. Člověka, který je donucen hájit to poslední, co má – svou čest, svědomí a nejzákladnější důstojnost. Je to vyprávění otřesné a otřásající: koneckonců, jeho smyslem je varování, že by měl být člověk za všech okolností obezřetný a nenechal se nikdy ukolébat ke lhostejnosti. Jinak se totiž můžeme i dnes, nedej všichni bohové všech náboženství, dočkat nějaké moderní obdoby osvětimských plynových komor či „reinkarnace“ zrůdně geniálního Bedřicha Brenskeho. Ladislav Stýblo
DIVADELNÍ DRAMATIZACE Podle světoznámé Lustigovy novely vznikl v roce 1965 známý televizní film, jehož scénář napsaný přímo Arnoštem Lustigem bude částečně použit i v naší inscenaci. Nedávno se však v pozůstalosti Arnošta Lustiga podařilo nečekaně nalézt i jeho vlastní divadelní dramatizaci „Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou“, o jejíž existenci do té doby neměl nikdo ani tušení. Naše divadelní adaptace je snahou co možná nejpřesněji a nejpoctivěji uchopit příběh a téma Lustigovy 5
novely, a proto vychází ze všech těchto zdrojů: z původní Lustigovy novely, jeho televizního scénáře a z Lustigovy znovunalezené divadelní adaptace.
6
MÍSTA A TERMÍNY PŘEDSTAVENÍ: ČERVEN 2012 13. 6. 2012 a 14. 6. 2012 od 19:00 hod. Světové premiéry na jevišti Divadla pod Palmovkou. ČERVENEC 2012 13. 7. 2012 – Premiéra „vlakové verze“ od 21:00 na nádraží Praha – Bubny 14. 7. 2012 – Ostrava 15. 7. 2012 – Olomouc 16. 7. 2012 – Zlín 17. 7. 2012 – Brno 18. 7. 2012 – Jihlava 19. 7. 2012 – Pardubice 20. 7. 2012 – Hradec Králové 21. 7. 2012 – Liberec 22. 7. 2012 – Ústí nad Labem 23. 7. 2012 – Karlovy Vary 24. 7. 2012 – Plzeň 25. 7. 2012 – České Budějovice 26. 7. 2012 – Beroun nebo Kolín nad Labem SRPEN 2012 20. 8. 2012 – 26. 8. 2012 – Berlín – Praha – Krakov – Osvětim (rozpis představení bude upřesněn) INFORMACE PRO DIVÁKY Informace o rezervacích vstupenek, organizační informace a přesný popis míst, kde se budou konat představení „Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou“ a doprovodné akce naleznete od 1. července na webových stránkách Divadla pod Palmovkou a festivalu Devět bran: www.9bran.cz
7
FESTIVAL DEVĚT BRAN ve spolupráci s DIVADLEM POD PALMOVKOU
Arnošt Lustig
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Režie: Petr Kracik Inscenační úprava: Petr Kracik a Ladislav Stýblo Hudba: Josef Gušlbauer Hudební doprovod: skupina Menorah Scéna a kostýmy: Milan David Asistentka výpravy: Jana Hauskrechtová Dramaturgie: Ladislav Stýblo Produkce: Pavel Chalupa
OSOBY A OBSAZENÍ: BEDŘICH BRENSKE………………………...……….……….Radek Zima HORST SCHILLINGER, poručík……………….….………...Ivo Kubečka SEPP HOYER, mladý poddůstojník……….……….…….….Ondřej Kavan KATEŘINA HOROVITZOVÁ…………………….....….Anna Stropnická nebo Denisa Pfauserová HERMAN COHEN, obchodník ze San Franciska………..….…Dušan Sitek FREDDY KLARFELD, herec ……………………………..….....Jiří Bábek RAPPAPORT-LIEBEN, obchodník s démanty…………....……René Přibil JOSEF VARECKY, exportér………………………………..…… Ivan Jiřík OSKAR LÖWENSTEIN, právník……………..……………Rudolf Jelínek nebo Václav Vostarek RABÍN DAJEM Z LODŽE, pán v sušárně vlasů…...………Radek Valenta nebo Petr Prokeš VĚZEŇ……………………………………………….…….…Pavel Chalupa VOJÁCI……………….…Jiří Maleňák, Petr Motyka, Vojtěch Ostrowski nebo Jakub Horák, Vratislav Jelínek, Martin Knížek Představení řídí a text sleduje: Aleš Alinče nebo Jolana Běhounková Světové premiéry 13. a 14. června 2012 v Divadle pod Palmovkou 8
Arnošt Lustig (21. 12. 1926 – 26. 2. 2011) Významný český prozaik, scénárista, pedagog, publicista a novinář světového významu, jehož dílo bylo přeloženo do 23 jazyků. Narodil se v Praze v rodině Emila Lustiga, nemajetného obchodníka s textilem. Dětství strávil v pražské Libni, která byla v té době nejen periferní průmyslovou čtvrtí, ale také místem s nejpočetnějším židovským osídlením v Praze. Začal studovat na reálném gymnáziu, ale v roce 1941 z něj byl na základě tzv. norimberských dekretů z rasových důvodů vyloučen. Poté se vyučil krejčím a pracoval v ozdobnické dílně. Dne 9. listopadu 1942 byl (tehdy šestnáctiletý) poslán se svými rodiči a sestrou Hanou do ghetta v Terezíně, odkud byl 28. září 1944 deportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi – v předposledním transportu, který z Terezína do Osvětimi odjel. Zde byl, podobně jako jeho sestra a matka, vybrán na otrockou práci. Otec stejně jako část příbuzných však holokaust nepřežila. Po několika týdnech v nelidských podmínkách osvětimského tábora se Arnošt Lustig dobrovolně přihlásil spolu s dalšími na práci do koncentračního tábora Buchenwald, když zalhal, že umí pracovat se stroji na obrábění kovů – což mu pravděpodobně zachránilo život. V Buchenwaldu však pobyl pouze krátký čas, protože od konce října 1944 do začátku dubna 1945 byl vězněn v buchenwaldském pobočním táboře Meuselwitz u Lipska, kde pracoval v muniční továrně na výrobu součástek k pancéřovým pěstem. 13. dubna 1945 se mu podařilo dobrodružně uprchnout z transportu směřujícího z Buchenwaldu do Dachau a poté se skrýt až do konce války v Praze. Aktivně se zúčastnil Pražského povstání, když zásoboval jídlem a dalším materiálem provizorní povstaleckou nemocnici ve sklepě tzv. židovské radnice na Starém Městě. Po květnovém osvobození začal studovat obchodní akademii, záhy však přešel na tehdejší Vysokou školu politických a sociálních věd, kde v roce 1950 vystudoval žurnalistiku. V padesátých letech také vstoupil (podobně jako řada dalších navrátilců z koncentračních táborů) do Komunistické strany Československa – jak později uváděl, učinil tak z naivity a také z přesvědčení, že komunismus nejspolehlivěji zabrání případnému návratu fašismu. Již během svých studií přispíval do novin a časopisů (nejprve do Věstníku židovských náboženských obcí a Lidových novin) a napsal také své první povídky - většinou s tématem holokaustu, který byl z pochopitelných důvodů jeho celoživotním tématem. V roce 1948 odjel jako zvláštní zpravodaj do Izraele, odkud referoval o válce za nezávislost státu Izrael. Své příspěvky pravidelně publikoval v několika československých novinách, časopisech i v rozhlase. V Izraeli se v roce 1949 oženil s Věrou Weislitzovou (1927 - 2009), s níž měl dvě děti – Josefa a Evu. Po návratu do vlasti Arnošt Lustig pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu (1950 - 1958) a vedoucí kulturní rubriky časopisu Mladý svět (1959 – 1961). Poté pracoval jako scénárista Filmového studia Barrandov (1961 – 1968) a velmi významně přispěl k tzv. české nové filmové vlně. Svou první povídkovou sbírku vydal v roce 1957 pod názvem Noc a naděje. O rok později ji následovala sbírka Démanty noci (povídka Tma nemá stín z této sbírky byla zfilmována v roce 1964 pod názvem Démanty noci, povídka Tam a zpátky rovněž z této sbírky byla natočena pod názvem Sousto v roce 1960 jako krátký film FAMU). V roce 1959 vyšla Lustigova sbírka Ulice ztracených bratří, kterou o dva roky později následovala kontroverzní novela Můj známý Vili Feld napsaná podle skutečných událostí a vyprávějící o charizmatickém muži, který pro sebe dokáže získat výhody skutečně v každé situaci. V roce 1962 byly vydány Lustigovy novely Dita Saxová (zfilmováno v roce 1967) o složitém údělu navrátilců z koncentračního tábora a Transport z ráje (zfilmováno v roce 1962). V roce 1964 vyšla světoznámá Lustigova novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (zfilmováno v roce 1965), která autorovi s konečnou platností přinesla mezinárodní proslulost. Z dalších Lustigových děl té doby jmenujme alespoň povídkovou sbírku Hořká vůně mandlí (1968) či romány Bílé břízy na podzim (1966) o československých politických vězních padesátých let, Propast (1966) a Miláček (1968) o izraelské válce za nezávislost (náklad románu však byl z větší části zabaven cenzurou a poslán do stoupy). Ve druhé polovině šedesátých let se stal jednou z předních osobností tzv. reformního křídla KSČ: např. na IV. Sjezdu československých spisovatelů (1967) pronesl kritický projev, ve kterém mj. obhajoval izraelská stanoviska v právě probíhající izraelsko-arabské válce 9
a zasazoval se o větší svobodu literární tvorby. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 Arnošta Lustiga i s rodinou překvapila na dovolené v Itálii. Vzhledem ke svému angažování na straně reformních komunistů (a také kvůli neblahým zkušenostem jeho manželky s československým antisemitismem) se rozhodl i s rodinou emigrovat. Lustigovi se nejprve usadili v Izraeli, kde se rodina stala členy kibucu Hachotrim. Již v roce 1969 však odešli do Zábřehu v někdejší Jugoslávii, kde Arnošt Lustig spolupracoval se záhřebským filmovým studiem Jadranfilm na scénáři filmu o J. B. Titovi Soutěska, ve kterém hrál hlavní postavu Tita Richard Burton. V roce 1970 se Lustigovi usadili v USA. Arnošt Lustig učil např. na iowské univerzitě scénáristiku a tvorbu divadelních her a přednášel na Drake Univerzity v Des Moines, hlavním městě státu Iowa. V letech 1973 až 2004 pak přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu dějiny filmu, literatury a scénáristiku (v roce 1978 zde byl jmenován profesorem). Z Lustigova díla napsaného v emigraci jmenujme alespoň román Nemilovaná (1979). Po roce 1989 se často vracel do své původní vlasti a intenzívně se zapojil, i přes svůj relativně pokročilý věk, do domácího kulturního dění. Z jeho obsáhlého díla jmenujme alespoň romány Král promluvil, neřekl nic (1990), Dívka s jizvou (1995), Kamarádi (1995), Neslušné sny (1997), Krásné zelené oči (2000), „ženskou“ trilogii Colette: Dívka z Antverp (1992), Tanga: Dívka z Hamburku (1992) a Lea: Dívka z Leeuwardenu (2000) či povídkovou sbírku Oheň na vodě (1998). Svá díla až na nečetné výjimky (jednu z nich představuje novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, kterou Lustig vždy považoval za jedno ze svých nejzdařilejších děl) opakovaně přepracovával, cizeloval a doplňoval, aby jejich výpověď byla co možná nejúčinnější a nejúplnější. V roce 1995 se Arnošt Lustig stal na dva roky šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy. Byl držitelem řady prestižních ocenění a všeobecně byl považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších světových autorů dvacátého století. V roce 2012 byla nakladatelstvím Mladá fronta ustanovena Literární cena Arnošta Lustiga, jejímiž držiteli se stávají mladí spisovatelé. Ve stejném roce také vznikla Cena Arnošta Lustiga určená pro osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti, jako jsou odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost (prvním laureátem této ceny je biskup Václav Malý). Byl čestným prezidentem Společnosti Franze Kafky, festivalu Devět bran a organizace pro podporu vědy Česká hlava. Čestné doktoráty získal na chicagské Spertus College (v oboru hebrejské písemnictví) a Michiganské univerzitě (v oboru humanitních věd – tento čestný doktorát obdržel společně s Václavem Havlem). Arnošt Lustig byl také dvojnásobným držitelem Národní židovské ceny za literaturu, držitelem Ceny Emmy za nejlepší scénář k televiznímu dokumentu, Státní ceny Klementa Gottwalda za novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1967), Ceny Karla Čapka (1996), Medaile Za zásluhy I. stupně (2000), Ceny za celoživotní dílo udělované Americkou akademií umění a věd (2004), Ceny Vladislava Vančury (2005) a Ceny Franze Kafky (2008). Třikrát byl v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu, naposledy v roce 2008. Nominován byl také na velmi prestižní americkou Národní cenu za literaturu (za román Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), ale také na Bookerovu a Pulitzerovu cenu. Jeho životní osudy i neobyčejně charizmatická osobnost se staly předmětem několika domácích i zahraničních televizních dokumentů včetně dokumentů jeho syna Josefa Z deníku bláznivého manžela (1971 a 1975) a Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (2010) nebo dcery Evy Tvá slza, můj déšť (2012). Intenzívně se účastnil besed a přednášek na téma holokaustu a mnoha veřejných čtení svých děl, a to bezmála až do své smrti. Zemřel v Praze roku 2011, když po dlouhém a těžkém boji podlehl rakovině. Romány, novely a povídky Arnošta Lustiga i filmové scénáře, které podle nich vznikly, stále patří mezi nejzdařilejší díla věnovaná lidským osudům (převážně židovským, ale rozhodně ne pouze jim). Jejich hrdiny jsou především lidé nacházející se v mezní situaci, kteří jsou událostmi „šíleného“ dvacátého století donuceni jednat pod tlakem a často na samotné hranici svých možností, fyzických i morálních. Lustigovy příběhy totiž nesledují pouze boj svých hrdinů o přežití, ale také za zachování „vnitřní čistoty“ uprostřed špíny a úpadku. Lustigova díla jsou pozoruhodnou (a často silně autobiograficky laděnou) výpovědí o zlu, které neustále hrozí zničit člověka – i o nadějích, které představuje příklon k obecně platným lidským hodnotám. 10
Petr Kracik Režisér a spoluautor inscenační úpravy Narodil se v Trutnově. V letech 1975–1977 studoval herectví na konzervatoři a v letech 1980– 1986 režii na DAMU. Po ukončení studií nastoupil jako režisér do brněnského Loutkového divadla Radost, poté následovalo angažmá v tehdejším Divadle E. F. Buriana. Záhy přijal místo režiséra v Divadle pod Palmovkou, kde se zanedlouho stal také uměleckým šéfem a roku 1992 ředitelem. Věnuje se především činohře. Ve svém domovském divadle režíroval např. Sperrovy Lovecké scény z Dolního Bavorska, Shakespearův Tragický příběh Hamleta, dánského prince, Steinbeckovo O myších a lidech, Ibsenova Peera Gynta, Brechtova Pana Puntilu a jeho služebníka Mattiho, Dostojevského Idiota, Lorcův Dům doni Bernardy, Calderónův Život je sen, Molièrova Dona Juana, Gorkého Letní hosty, Goethovo Utrpení mladého Werthera, Tolstého Vládu tmy, Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, Kohoutova Ubohého vraha, Millerův Pohled z mostu, Rostandova Cyrana z Bergeracu, Ingeův Návrat do pekla, Shakespearovu Bouři, O´Neillův Smutek sluší Elektře, Boltovo Ať žije královna!, Wassermanův Přelet nad kukaččím hnízdem, Gordonova Rain Mana, Shawovu Svatou Janu či Kohoutovu hru August August, august. Spolupracoval také s dalšími českými a moravskými divadly – především s Divadlem na Vinohradech (P. Kohout: Klaun, A. Strindberg: Královna Kristina, L. Hellmanová: Podzimní zahrada, F. Schiller: Valdštejn, N. Simon: Drobečky z perníku aj.), pražským Národním divadlem (J. K. Tyl: Paličova dcera), Městským divadlem Brno (M. J. Lermontov: Maškaráda, U. Eco: Jméno růže) a Východočeským divadlem Pardubice (R. Planchon: Tři mušketýři, A. Jirásek: Vojnarka, A. Casona: Jitřní paní, K. Mann, A. Mnouchkine: Mefisto, R. Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů). Vedle činohry se věnuje také inscenacím hudebního divadla: v Divadle pod Palmovkou režíroval Dvořákova a Wenigova Čerta a Káču, Brechtovu a Weillovu Krejcarovou operu či Preissové Gazdinu robu, v Hudebním divadle Karlín režíroval Straussova Netopýra, Kálmánovu Hraběnku Maricu a Lehárovu Zemi úsměvů, v Městském divadle Brno režíroval Zolovu, Uhdeho a Štědroňovu Nanu či Dogův a Lotjanův muzikál Cikáni jdou do nebe, v Divadle Milenium (nyní Metropolitní divadlo Praha) Blažkovy a Rychmanovy Starce na chmelu a v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem Dvořákova Jakobína.
11
ZÁKLADNÍ INFORMACE K PROGAMU FESTIVALU DEVĚT BRAN TÉMATA ROKU 2012 DIALOG PRAHA, KOLÍN, TRUTNOV - MADRID, TOLEDO KAREL POLÁČEK - 120 let od narození RAOUL WALLENBERG - 100 let od narození KONFERENCE VE WANNSEE – 70té výročí Festival je již tradičně rozdělen do tří částí: I. jarní část - MADRID, TOLEDO II. letní část - PRAHA se koná ve dnech 12. - 24. června 2012 III. podzimní a zimní část - KOLÍN, TRUTNOV, PRAHA
Více informací k programu festivalu najdete na www.9bran.cz Vstupenky na všechna představení festivalu Devět bran, která se konají v Divadle pod Palmovkou je možno si objednat v pokladně divadla tel. 2830 111 27 nebo na adrese obchodního oddělení
[email protected] Vstupné je zdarma Informace o jednotlivých představeních v krajských městech a další informace pro novináře Mezinárodní festival česko, německo, židovské kultury Devět bran Tel.: + 420 602 449 506, e-mail:
[email protected], www.9bran.cz
12