XIII. ročník festivalu
devět bran Španělská židovská kultura
praha 12. 6. – 24. 6. 2012
Stavovské divadlo Divadlo pod Palmovkou Divadlo Viola Evangelická teologická fakulta UK Kino Evald Valdštejnská zahrada
vlak lustig
13. 7. 2012 Nádraží Praha-Bubny generální dodavatel
www.9bran.cz www.archeologiezla.cz
Fotografie © Pavel Chalupa
Festival česko-německo-židovské kultury Devět bran slaví už třinácté narozeniny. O třináctce se říká, že je to nešťastné číslo, ale já věřím, že v případě tohoto festivalu to platit nebude. Na to má už příliš dobře zavedené jméno a konalo se v jeho rámci příliš mnoho povedených akcí. Na druhou stranu je neštěstí něco, co k židovské kultuře neodmyslitelně patří. Tragédie je součástí židovského osudu po staletí a každá akce, která se židovskou kulturou zabývá, to nutně musí odrážet. Dějiny Židů jsou téměř nepřetržitý sled pronásledování a utrpení, který vyvrcholil Druhou světovou válkou a nacistickou vyhlazovací mašinérií. Není možné, aby se tyto věci v židovské kultuře neozývaly. I díky tomu je však naprosto jedinečná a nezaměnitelná. Platí to i o letošním ročníku. Musím přiznat, že mě zvláště zaujala chystaná dramatizace knihy Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Za velmi trefný pokládám rovněž nápad, že se některá představení odehrají ve speciálním divadelním vlaku, který má symbolizovat transporty do vyhlazovacích táborů. Se jménem Arnošta Lustiga, svého bývalého prezidenta, bude festival Devět bran spjatý už navždy. A je to dobře. Byl to výjimečný umělec a především výjimečný člověk. Od jeho smrti uplynul před několika měsíci rok. Jsem si ale jist, že obrovské renomé a nepochybně i schopnosti, které dal do služeb Devíti bran, budou návštěvníci festivalu pociťovat i v dalších letech. Pociťovat v dobrém smyslu. Byl to člověk, který si přes všechno, čím v životě prošel, uchoval optimismus a smysl pro humor.To je vlastně něco, co by židovskou kulturu mohlo ve zkratce charakterizovat. Je v ní vždycky smutek a určitá tragika, ale také skrytý humor a obdivuhodný optimismus. Bez nich by ostatně židovská kultura nejspíš už dávno neexistovala. Milan Štěch předseda Senátu PČR
SENÁT
PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY
S radostí přijímám záštitu nad 13. ročníkem mezinárodního festivalu česko-německo-židovské kultury Devět Bran 2012. Témata vzájemného dialogu a soužití hluboce rezonují ve Švédsku: jsou nezbytná pro naší snahu o vývoj tolerantní a multikulturní společnosti. Obzvlášť to platí tento rok, kdy si připomínáme 100 let od narození Raoula Wallenberga, švédského občana který dokázal změnit svět. Raoul Wallenberg dokázal zachránit desítky tisíc maďarských židů v letech 1944-45, s pomocí pouhého švédského diplomatického statusu, organizačních schopností, duchapřítomnosti a velkou odvahou. Jeho odkaz nás všechny inspiruje v boji o větší toleranci a respektování lidských práv. Gratuluji a přeji úspěch této důležité iniciativě. J. E. Annika Jagander velvyslankyně Švédska v České republice
12. – 24. června 2012 XIII. ročník mezinárodního festivalu česko - německo - židovské kultury Devět bran 2012 Festival se koná pod záštitou předsedy Senátu PČR Milana Štěcha, předsedy vlády České republiky Petra Nečase, ministra dopravy vlády České Republiky Pavla Dobeše, j.e. Anniky Jagander velvyslankyně Švédska j.e. Pascuala Ignacio Navara Ríose velvyslance Španělska
3
PROGRAM: DIALOG PRAHA, KOLÍN,TRUTNOV – MADRID,TOLEDO Španělská židovská kultura KAREL POLÁČEK - 120 let od narození VLADISLAV VANČURA - 70 let od úmrtí RAOUL WALLENBERG - 100 let od narození KONFERENCE VE WANNSEE - 70 let od konání PRAHA 12. - 24. června 2012 Senát ČR - Valdštejnská zahrada, Stavovské divadlo - scéna Národního divadla, Divadlo Viola, Divadlo pod Palmovkou, Evangelická teologická fakulta UK Praha, kino Evald úterý 12. června 2012, 19:00hod., Stavovské divadlo, Ovocný trh, Praha 1 Slavnostní zahájení letní části festivalu Devět bran Divadelní představení Hadar Garlon: Mikve předání cen festivalu Devět bran Křišťálová menora za celoživotní přínos židovské kultuře Křišťálová Menora za hraný film a dokument středa 13. června 2012, 19:00hod., Divadlo pod Palmovkou, Zenklova 34, Praha 8 - Libeň Divadelní představení - světová premiéra / 1. obsazení Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou představení nastudováno pro festival Devět bran 2012 čtvrtek 14. června 2012, 19:00hod., Divadlo pod Palmovkou, Zenklova 34, Praha 8 - Libeň Divadelní představení - světová premiéra / 2. obsazení
4
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou představení nastudováno pro festival Devět bran 2012 pátek 15. června 2012, 19:00hod., Divadlo pod Palmovkou, Zenklova 34, Praha 8 - Libeň Divadelní představení Divadlo Arena Ostrava Georg Tabori: Jubileum sobota 16. června 2012, 19:00hod., Divadlo pod Palmovkou, Zenklova 34, Praha 8 - Libeň Divadelní představení Klicperovo divadlo Hradec Králové Karel Poláček: Bylo nás pět neděle 17. června 2012, 19:00hod., Divadlo pod Palmovkou, Zenklova 34, Praha 8 - Libeň Divadelní představení Městské divadlo Mladá Boleslav Bohumil Hrabal, Ivo Krobot: Ostře sledované vlaky pondělí 18. června 2012, 20:00hod., Divadlo Viola, Národní třída 7, Praha 1 Slavnostní zahájení mezinárodní konference “Mountains of Moses” Konference připomíná a blíže analyzuje významné události vzpoury, odporu a záchrany obětí masové likvidace 20. století. Speciální vystoupení skupiny DG 307 úterý 19. června 2012, 9:45hod. - 17:00hod., Evangelická teologická fakulta UK Praha Černá 9, Praha 1 Mezinárodní konference “Mountains of Moses” Konference připomíná a blíže analyzuje významné události
vzpoury, odporu a záchrany obětí masové likvidace 20. století. Paul A. Levine, Hugo Valentin Centre, Upsala University, Sweden Vahram Shemmassian, Californian State University, Northridge, USA Zhang Boxing, Li Jiangyong, Nanjing Massacre Musem, China středa 20. června 2012, 10:00hod. - 17:00hod., Evangelická teologická fakulta UK Praha Černá 9, Praha 1 Mezinárodní konference “Mountains of Moses” Konference připomíná a blíže analyzuje významné události vzpoury, odporu a záchrany obětí masové likvidace 20. století. Alejandro Baer, Institute of Sociology of the Maximilians Universitat Munich, Germany Paul A. Levine, Hugo Valentin Centre, Upsala University, Sweden Stanislav Motl, independente journalist, Czech Republic Igor Bartosik, Muzeum Auschwitz Birkenau, Poland středa 20. června, kino Evald, Národní třída, Praha 1 Projekce filmů španělského režiséra Fernanda Trueby 17:00 hod., Chico a Rita, simultánně tlumočeno do ČJ 19:00hod., Belle Epoque, simultánně tlumočeno do ČJ 21:00hod., Dívka tvých snů, české titulky čtvrtek 21. června 2012, kino Evald, Národní třída 28, Praha 1 Projekce španělských hraných a dokumentárních filmů 17:00hod., Konference ve Wannsee, r.: Frank Pierson, český dabing 19:00hod., Perlasca, r.: Iberto Negrin, český dabing 21:00hod., Angel de Budapest, r.: Luis Oliveros, simultánně tlumočeno do ČJ
pátek 22. června 2012, kino Evald, Národní 28, Praha 1 Projekce hraných a dokumentárních filmů 17:00hod., dokumentární filmy KF Praha - VladislavVančura, Karel Poláček 19:00hod., Nickyho rodina, r.: Matěj Mináč, anglické titulky 21:00hod., Krev zmizelého, r.: Milan Cieslar, anglické titulky sobota 23. června 2012, 19:00hod., Valdštejnská zahrada, Praha 1 - Malá Strana Koncert Sólisté, sbor a symfonický orchestr Chamartin ZARZUELA, ČR,ESP neděle 24. června 2012, 15:00hod., Valdštejnská zahrada, Praha 1 - Malá Strana Koncert MENORA, ČR MAKOM, ESP COMBO, COMBO, AUSTRÁLIE VLAK LUSTIG – VLAK DO NENÁVRATNA Speciální projekt v rámci letní části festivalu Devět Bran Divadelní představení podle literární předlohy Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou v historické vlakové soupravě 13. - 28. července ve čtrnácti krajských městech v ČR města budou zveřejněna 1. července 2012 20. - 26. srpna Trasa Wannsee, Praha, Krakov, Auschwitz
5
Slavnostní zahájení 6
Hadar Galron mikve
Překlad: Ester Žantovská Režie: Michal Dočekal Scéna: Jan Dušek Kostýmy: Zuzana Krejzková Hudba: Miloš Orson Štědroň Dramaturgie: Daria Ullrichová OSOBY A OBSAZENÍ: Šošana: Iva Janžurová Šira: Petra Špalková Esti: Jana Boušková Chedva: Eva Salzmannová Tehíla: Magdaléna Borová Miki: Antonie Talacková Hindi: Taťjana Medvecká Eliševa: Pavla Beretová Mikve – prostor rituální lázně, v níž se věřící židovské ženy pravidelně očišťují – se ve hře současné izraelské dramatičky Hadar Galron stává místem střetu různých přístupů k víře i k životu. Do ortodoxní komunity přichází Šira, nová lázeňská, před níž se pozvolna rozkrývají osudy místních žen – dramata, o nichž všichni vědí, ale nikdo o nich nemluví. Ve své snaze pomoci naráží empatická, ale přitom razantní Šira na bariéru náboženských pravidel i lidských předsudků. Ženská komunita, stmelená léta kolem lázeňské Šošany, Širu nejprve odmítá, brání se novému pohledu i nabízeným řešením, aby se posléze v dramatickém závěru ženy pokusily vzepřít svazujícím pravidlům svého společenství. Na pozadí tradičního židovského rituálu otevírá tato současná hra téma postavení žen ve společnosti, vztahu ortodoxní komunity k běžnému životu, především ale nabízí vynikající herecké příležitosti prostřednictvím psychologicky bohatých postav a jejich dramatických osudů.
7
Křišťálová Menora 8
Zuzana Ružičková to vědomí nás nikdy neopustí
Dámy a pánové, v deseti minutách shrnout čtyřletou zkušenost šoa je skoro nemožné, krom toho jsem muzikant, ne řečník a odhodlala jsem se o tom mluvit poprvé, takže, prosím, mějte se mnou strpení. Budu mluvit o naději. Začalo to v roce 1938. Tehdy desetileté děti, dosud přesvědčené, že války patří do historie, si povinně zkouší ve škole plynové masky. Zdá se mi, že to byl konec mého až dotud nádherného dětství. Bude válka? běžím s pláčem domů. Nedlouho nato obléká tatínek důstojnickou uniformu a dobrovolně narukuje bránit naše hranice. „Doufáme: Hitler nemá sílu - máme přece spojence, Anglii, Francii!“ Mnichov: v Paříži a Londýně nadšené davy vítají mírotvorce - Chamberlaina, Daladiera. Válka je odvrácena! Malý nárůdek, nově vzniklý kdesi v centrální Evropě, odevzdá Hitlerovi, zdá se, že neprávem vlastněná území, a svět bude zase žít v míru. Doufáme: celá rodina je od roku 1905 sokolská a u nás jsou bratří večer co večer: I kdyby mělo dojít na nejhorší, tady není Německo, prohlásíme vás čestnými árijci nebo vás schováme, nedáme vás! Dochází na nejhorší, Hitler zabírá republiku... Od rodiny z Chicaga přichází affidavit - potvrzení, že se za nás v Americe finančně zaručí - s tím už je jen třeba zajít pro vízum. Národ se neopouští, když je v nesnázích! říká tatínek a doufáme dál... Na řadě je Polsko a svět vstupuje do války. Teď už snad Hitler dlouho nevydrží! V tzv. protektorátu ztrácíme postupně všechna práva na normální existenci. Škola, bydlení, nákup, doprava- žlutá hvězda nám zabraňuje vstupu na plovárnu, do lesa, do kina i divadla, nesmíme bez povolení gestapa opustit město, od osmi hodin večer nesmíme být na ulici. Obchod i byt zaberou Němci, na obzoru již hrozí vyhnání do ghetta. Doma pravidelné návštěvy řvoucích a vyhrožujících gestapáků, paradoxně ještě dřív než kvůli židovství pro činnost rodiny v Sokole. Kde jsou naše naděje! ZANECHTE VŠÍ NADĚJE, KDOŽ VSTUPUJETE Koncem roku 1941 je to tady. Nacisté mají zvláštní smysl pro mučení: jsme to my, čtrnáctileté děti, které musí roznášet povolání do transportu. Za jedněmi dveřmi zápach plynu - za druhými stará paní, která vůbec nechápe, proč má odejít ze svého domova - všude pláč, nářek, zoufalství... Tahle zkušenost mi krajinu dětství zavřela navždycky.
9
Balíme svých 50 kilo. Zkuste si to někdy - redukovat všechno, co máte, na dva a půl leteckého kufru a odejít s tím do neznámé budoucnosti. V Terezíně ovšem naděje nemizí. Všechno jde, když se chce, zpíváme s Karlem Švenkem, Verdiho Rekviem, Prodaná nevěsta, Brundibár, přednášky, a přitom hlad, nemoci, smrt a stále víc transportů, na Východ. Doufáme: třebas tam bude víc jídla, budeme pracovat někde venku... až do Terezína přivezou děti z Bialystoku. Mají se tu obléct a vykrmit, snad na nějakou výměnu či co, dostanou přidělené vychovatelky a nikdo jiný k nim nesmí. Ale... proč, když se jdou umýt pod sprchy, utíkají, a zoufale křičí: Gas - plyn? Zanedlouho zmizí i s ošetřovatelkami - je mezi nimi i Ottla, milovaná sestra Franze Kafky - a s nimi mizí zas jedna naděje. Šeptá se o plynových komorách. Před Vánoci 1943 je řada na mamince a na mně. Tatínek nám zemřel v květnu - bylo mu 47 let... Prožíváme dnes už stokrát líčené: tři dny v dobytčáku bez jídla, vody, hygieny, pak osvětimská rampa, světla, křik, esesáci se psy - matky s malými dětmi jdou na smrt plynem, my ostatní do tzv. sauny. Tam jste nazí, už ne lidé, jen nově vytetovaná čísla. Pak vám hodí pár špinavých hadrů - za vězeňské šaty už nestojíte a jdeme do lágru. Arbeit macht frei stojí nad vchodem, ale mělo by tu být Dantovo Lasciate ogni speranza, voi chi entrate - Zanechte vší naděje, kdož vstupujete. BYLO JEŠTĚ HŮŘ Po půlročním pobytu, 7. března - je to náhoda nebo opět jeden z krutých esesáckých žertů, že Češi jdou na smrt v den narozenin T. G. Masaryka - odvážejí do plynu zářijový transport. Na náklaďácích zpívají Kde domov můj a Hatikvu - izraelskou hymnu. Asi tři týdny před popravou museli psát domů - máme se dobře, píší, s datem měsíc po své smrti - to je přece pro rodinu důkaz, že žijí, kdyby se náhodou něco proslechlo... My lístky dostáváme tuším koncem května. Tak, konec nadějí - tři týdny do popravy... Ale ještě není konec - aspoň ne pro ty 2000 šťastných, kteří jsou ještě natolik fit, že je opilý lagerälteste Halbhuber, a poté ještě dr. Mengele pošlou na pravou stranu - na odklízecí práce do Říše. Ti nalevo - skoro 3000 - jsou ztraceni. Spojenci se vylodili, v hořícím Hamburku, kam nás poslali, jsou nálety pravidelné jako hodinky: v poledne Američané, o půlnoci Angličané. A přeci - aspoň pro mne - není smr t jako smr t. Zemřeš možná s ostatními při náletu, ale není to totéž jako hrozná, ponižující poprava - chápete? Práce je těžká, nebezpečná, hlad je už zoufalý, však jsme se už léta nenajedli, zima, nevyspání, ruce asi už nikdy nebudou moct hrát... A přece je tu najednou zas naděje. Je únor 1945. Posílají nás kopat pasti na tanky, od Hannoveru je slyšet střelbu. Ve vzduchu jako by byl cítit závan jara, snad... snad přeci... hůř už snad nebude! Jenže bylo. To úplně nejhorší, nejnelidštější peklo ještě čekalo. POHLED HLOUBKOVÉHO LETCE Bergen-Belsen. Tady už jde jen o likvidaci. 500 až 700 vězňů na bloku - spát jde jen s hlavou v klíně druhé. Polívka už je jen za odklízení mrtvých na hromady, kde je Němci pálí. Všudypřítomné krysy roznášejí skvrnitý tyfus. Patnáctého dubna stojíme na apelu... hodinu, dvě, nikdo nejde. Naděje! Němci jsou pryč! hlásí buchenwaldští Češi, kteří jsou ještě jakž takž mobilní. Ale pryč je i všechno jídlo, přívod vody je uzavřen a vojáci s bílými páskami na rukávu naslepo střílejí do bloků. Den... dva dny... střelba se vzdaluje a s ní asi ta poslední naděje, která nás, zdá se, opět vodila za nos. Třetího dne navečer konečně přicházejí Angličané, kteří měli, po dohodě s Němci, infikovaný tábor obejít, neboť prý byl neutrálním územím. Naštěstí si jeden hloubkový letec tábor při přeletu
10
fotografoval, uviděl hromady mrtvol, zděšen informoval velitele, a ten se nakonec rozhodl vstoupit do tábora. Přežily jsme, maminka i já. Ale kolik jich nepřežilo, zahynulo třebas i v té poslední chvíli, a měli stejnou naději a stejně chtěli žít! Jak to nedávno řekla jedna z nás: toto vědomí nás nikdy neopustí, a proto dnes stojím před vámi a ve jménu těch, kteří se nedožili, skládám svědectví. Tento text profesorka Zuzana Růžičková přednesla na shromáždění Všichni jsme lidi u příležitosti Jom ha-šoa, 15. dubna. Redakčně upraveno. Zuzana Růžičková (Kalabisová) - cembalistka a pedagožka *14.1.1927 Plzeň Čestná občanka města Jindřichův Hradec. V roce 1940 absolvovala Klasické gymnázium v Plzni. Za druhé světové války strávila tři roky v nacistických koncentračních táborech - Terezín (kde poprvé slyšela zpívat Karla Bermana), Birkenau, Osvětim, Bergenbelsen. V letech 1945-47 studovala Hudební školu v Plzni, od roku 1947 začala Zuzana Růžičková studovat na pražské AMU hru na klavír. Po několika měsících si však v seznamu nepovinných přednášek přečetla o oboru hry na cembalo (studia ukončila v roce 1951). Tak se poprvé seznámila s nástrojem, který ji později přinesl světový ohlas. Zuzana Růžičková je legendou současného českého koncertního umění, která svým mimořádným interpretačním uměním dosáhla světového věhlasu, mnohdy je nazývána první dámou cembala. Její vítězství na Mezinárodní cembalové soutěži v Mnichově (1956) a studium u profesorky Roesgen-Championové v Paříži předznamenaly začátky úspěšné kariéry. Zuzana Růžičková se stala především tlumočnicí rozsáhlého Bachova díla, jehož kompletní cembalovou tvorbu natočila i na gramofonové desky (35 desek). Její repertoár zahrnuje skladby od 16. století - Frescobaldi, Vivaldi, Couperin, Scarlatti, Händel, Purcell. Stala se též významnou interpretkou hudby 20. století, zvláště Bartóka, Martinů, Poulenca a z českých skladatelů Viktora Kalabise a Rychlíka. V roce 1958 zahájila svou soustavnou koncertní činnost sólistickou i komorní. V roce 1963 zakládá s Václavem Neumannem soubor Pražští komorní sólisté, v témže roce vzniká stálé duo s Josefem Sukem, se kterým procestovala celou Evropu s výjimkou Řecka a Albánie, dále Japonsko, Thajsko, Honkong, Austrálii, USA, Kanadu. 1979–90 byla sólistkou České filharmonie. Jako sólistka koncertovala Zuzana Růžičková po celé Evropě, v USA, Kanadě, Austrálii i Japonsku. Zvláště významné je její pravidelné hostování na předních mezinárodních hudebních festivalech. Nahrála celkem 65 dlouhohrajících desek, a to u firem Supraphon, Erato (pro ni nahrála kompletní cembalovou tvorbu J. S. Bacha), Denon (komplet díla Henry Purcella), Ariola, Philips, Teldec, Opus, Orpheo, Columbia Nippon a dalších. V roce 1995 nahrála potřetí celý Bachův Temperovaný klavír, tentokrát pro firmu Panton, s Josefem Sukem, jejím nejoblíbenějším partnerem, Bachovy gambové sonáty i několik Bachovských recitálů. Kromě svého pedagogického působení na pražské HAMU, kde byla od roku 1951 učitelkou, od roku 1968 docentkou a od roku 1990 profesorkou, byla i externí profesorkou na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1979-84) a vedla též mistrovské kurzy v Praze, Zürichu, Stuttgartu a v Rize. V roce 1983 vznikl dokument Cembalo a Zuzana Růžičková - více o něm naleznete na stránkách Filmová databáze. Zuzana Růžičková je čtyřnásobnou nositelkou Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cross v Paříži a řady dalších cen. V roce 2003 převzala z rukou prezidenta republiky Vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti umění. V roce 2004 byla vydána její kniha vzpomínek Královna cembala, která vznikla z iniciativy hudební publicistky a spoluautorky těchto vzpomínek Marie Kulijevyčové, a kde vzpomíná na významné osobnosti české a světové hudby, s nimiž měla možnost se setkat nebo si s nimi zahrát. Se svým manželem, jímž je hudební skladatel Viktor Kalabis si Zuzana Růžičková zvolila Jindřichův Hradec za svůj druhý domov.
11
Matěj Mináč nickyHO rodina Narozen1961 scénárista, režisér, producent absolvent Vysoké školy muzických umění v Bratislavě - obor filmová režie nejvýznamnější projekty: NICKYHO RODINA – celovečerní dokumentární film s hranými rekonstrukcemi. Režisér Matěj Mináč kombinuje archivní materiály, hrané sekvence a výpovědi přímých účastníků do příběhu, který i dnes dojímá a inspiruje ke konání dobra, prochází vítězně mezinárodními i domácími filmovými přehlídkami, film získal 22 světových cen, promítá se v kinodistribuci v USA, v Austrálii, ve Francii. Nicholas Winton – Síla lidskosti celovečerní dokumentární film průvodce filmem je Joe Schlesinger, reportér TV stanice CBC ceny: International EMMY AWARD za nejlepší dokumentární film v roce 2002 a mnoho dalších filmových cen z významných filmových festivalů v ČR a ve světě. Všichni moji blízcí – celovečerní hraný koprodukční film (česko - slovensko – polsko- německý) s Ruppert Graves, Jiří Bartoška, Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Kryzstof Kolberger, Jiří Menzel, Ondřej Vetchý, Jiří Lábus, Tereza Brodská, Ladislav Chudík, Agneszka Wagner, Marián Labuda Čtyři rozhněvaní muži – středometrážní hraný film (cena kritiky na Filmovém Festivale komedie v Trutnově) Natáčam na konári a je mi dobre – celovečerní dokumentární film o Juraju Jakubiskovi Průvodce filmem: F. Fellini a Giulietta Massina Film byl uveden na Festivale českého filmu v New Yorku, v Los Angeles, San Francisku. Dokument byl vysílán v italské a ve francouzské televizi
12
Pro cyklus GEN, GENUS – natočil celou řadu profilů významných osobností:Tomáš Baťa, Adolf Born, Emil Zátopek, Jan Svoboda, Břetislav Pojar, Miroslav Holub; František Šmahel Umělecké, dokumentární a hudební filmy: Hebrejská meditace, Musica Yudaica - hudební filmy, Rekonstrukce rodinného alba - (s Jiřím Menzlem), Casanova – dokumentární film, Den Slováka v Paríži – strednometrážní komedie (ve frasncouzštine), Nejasná cesta na konec světa – dokumentární filmNarodila jsem se v Praze jako Židovka (hraná rekonstrukce – komentár napsal Miroslav Holub)Práce pro divadlo a jiné :Hádanky (Riddles) – režie filmové části představení LATERNY MAGIKY, 4 velkoplošné umělecké audiovizuální programy, Stopy ( Trails) – audiovizuální program oceněný na festivale ve Varně, 5-ti dílný TV seriál Kouzlo fotografie (The Magic of Photography) - o nejvýznamnějších českých a slovenských fotografech (vyrobeno pro společnost KODAK) NICKYHO RODINA Neuvěřitelné vyprávění o záchraně více než šesti set českých dětí židovského původu anglickým bankovním úředníkem Nicholasem Wintonem a jeho přáteli v roce 1939. Nickyho rodina je mimořádným filmem nejen hloubkou a intenzitou sdělení, které přináší, ale také velkým časovým úsekem, který zahrnuje: „Je to sága, pohybujeme se od roku 1938 až do roku 2010 a příběh vlastně stále nekončí. My sami se stáváme diváky, jsme potěšeni, co všechno náš nový film spustí. Objevili se další „Wintonovy“ děti a s nimi další příběhy. Náš film se stal pomyslnou škrtnutou zápalkou v duši především mladých lidí, jakýmsi startovacím blokem, s jehož pomocí se to dobré, co v nás je, může dostat na povrch,“ podotýká režisér Matej Mináč.
13
Milan Cieslar filmografie Narozen 26.4.1960 Absolvent filmové režie na FAMU (1979 – 1984) Člen Asociace českých režisérů. r. 1985 – 89 – Filmová fakulta AMU, obor hraná režie 1994 založení produkční společnosti Happy Celuloid s.r.o. 2.1.1986 – 30.10.1990 Barrandov Film Studio, zaměstnán jako režisér V současné době podniká v audiovizuálním oboru FILMOGRAPHY 2012 – Colette – válečné drama podle novely A. Lustiga 2011 – Láska je láska – romantická komedie 2010 – Dešťová víla – celovečerní pohádka; Znamení koně (13 x 50 min) seriál pro ČT Praha 2009 – Sněžná noc – tv film podle Vladimíra Kornera 2008 – Lovec vodního ticha – tv film podle Vladimíra Kornera 2007 – Nejlepší krádež mého života (tv film NOVA - epizoda ze seriálu Soukromé pasti TV NOVA) 2006 – To horké léto v Marienbadu, tv film 100 min ( romance o poslední lásce J.W.Goetha) 2004 – Krev zmizelého – podle původního scénáře Vl. Körnera 2003 – Duše jako kaviár – komedie ze současnosti 2002 – O Ječmínkovi – tv pohádka na motivy moravské pověsti 2001 – Černý slzy – televizní film, adaptace W. Shakespeara Romea a Julie 2000 – PRAMEN ŽIVOTA – Der Lebensborn, celovečerní film podle předlohy Vl. Körnera 1999 – Televizní pohádka JABLOŇOVÁ PANNA 1997 – Televizní film MARKÉTIN ZVĚŘINEC, podle knihy Ivana Klímy. 1995 – Celovečerní film JAK CHUTNÁ SMRT, kriminální příběh podle námětu Ladislava Mňačka. 1990 – Celovečerní film NĚKDE JE MOŽNÁ HEZKY, (Looking for Lennon), psychologický příběh muže, který nezapomněl na ideály Beatles. 1989 – SUPERDETEKTIV KLAPP, dětský příběh Televizní film pro německého producenta 1989 – DYNAMIT, dobrodružný příběh z prostředí dostihů. 1984 – Absolventský film FAMU podle předlohy Trumana Capose MISTR BÍDA
14
Krev zmizelého – Velkolepý epos lásky a prokletí, který se odehrává během 2. světové války a v období na ni navazujícím. Vypráví dramatický příběh matky a dcery a jejich zápasu o základní lidské právo - žít svůj život. Krev zmizelého začíná po vypuknutí 2. světové války milostným příběhem baltského šlechtice Arna von Lieven (Václav Jiráček) a Češky Helgy (Vilma Cibulková). Arno odchází před sovětskou hrozbou do finské války. V jednom z bojů je raněn a převezen do německého lazaretu, kde mu Helga zachrání život. Prožívají vášnivou lásku, ale Arno je povolán do boje proti dřívějším spojencům. Volí dobrovolnou smrt. Z krátkého vztahu se Helze narodí dcera Dorli (Ester Geislerová). Právě dítě se pro Helgu stává jediným smyslem života. Musí svou dceru ochránit a pokusit se přežít navzdory všem útrapám složité doby... Děj Krve zmizelého je rozvržen do čtyř ročních dob, které jsou pozadím pro strhující dramatický příběh, odehrávající se v divoké přírodě moravských hor, ale také v exotickém belgickém Kongu. Režisér Milan Cieslar barvitě a citlivě vypráví příběh žen ve vyhrocené historické situaci. Svébytně způsobem navazuje na svůj předcházející film Pramen života (2000), ke kterému také napsal scénář Vladimír Körner, a který byl s úspěchem uveden na Berlinale 2000 a získal hlavní ceny na mezinárodních filmových festivalech Troja, Laon, Gottbus, Rimouski, Chemnitz.
15
Vlak Lustig 16
Vlak Lustig – Lustig Train aneb vlak do nenávratna
Společný projekt festivalu Devět bran a Divadla pod Palmovkou Festival česko-německo-židovské kultury Devět bran je již třináct let významnou kulturní událostí, která seznamuje českou společnost se světovou židovskou kulturou. Festival je, co do rozsahu a koncepce, ojedinělou aktivitou na území bývalého Československa a jeho význam již dnes přesahuje hranice českého státu. Základní myšlenka festivalu je třináct let neměnná - prezentovat české společnosti židovskou kulturu jako kulturu stále živoucí a inspirující. Nejvýraznější novinkou v programu 13. ročníku mezinárodního festivalu Devět bran v roce 2012 je projekt VLAK LUSTIG - LUSTIG TRAIN ANEB VLAK DO NENÁVRATNA, který vzniká ve spolupráci s Divadlem pod Palmovkou v Praze, s ČD, ČD CARGO a SŽDC. V rámci tohoto projektu bude 13. a 14. června 2012 v Divadle pod Palmovkou uvedena také světová premiéra divadelní adaptace novely Arnošta Lustiga „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“.Tato inscenace bude v červenci 2012 uvedena také na 14 krajských nádražích v ČR – a poté i v Německu a Polsku. Výjimečnost projektu „Vlak Lustig – Lustig Train“ spočívá v tom, že bude probíhat ve speciálně upraveném vlaku, který bude částečně adaptován na netradiční divadelní jeviště, výstavní prostor i kinosál. Vlak v době od 13. do 26. července 2012 zastaví na čtrnácti krajských nádražích České republiky, kde se odehrají představení hry „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ a kde bude návštěvníkům nabídnut i zajímavý doprovodný program (výstava, projekce filmů s tématikou holokaustu aj.). V době od 20. do 26. srpna 2012 bude projekt realizován na symbolické trase Wannsee u Berlína - Praha - Krakov - Osvětim.
17
Arnošt Lustig Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Režie: Petr Kracik Inscenační úprava: Petr Kracik a Ladislav Stýblo Hudba: Josef Gušlbauer Hudební doprovod: skupina Menorah Scéna a kostýmy: Milan David Asistentka výpravy: Jana Hauskrechtová Dramaturgie: Ladislav Stýblo Produkce: Pavel Chalupa OSOBY A OBSAZENÍ: BEDŘICH BRENSKE Radek Zima HORST SCHILLINGER, poručík Ivo Kubečka SEPP HOYER, mladý poddůstojník Ondřej Kavan KATEŘINA HOROVITZOVÁ Anna Stropnická nebo Denisa Pfauserová HERMAN COHEN, obchodník ze San Franciska Dušan Sitek FREDDY KLARFELD, herec Jiří Bábek RAPPAPORT-LIEBEN, obchodník s démanty René Přibil JOSEF VARECKY, exportér Ivan Jiřík OSKAR LÖWENSTEIN, právník Rudolf Jelínek nebo Václav Vostarek RABÍN DAJEM Z LODŽE, pán v sušárně vlasů Radek Valenta nebo Petr Prokeš VĚZEŇ Aleš Alinče nebo Pavel Chalupa VOJÁCI Jiří Maleňák, Petr Motyka, Vojtěch Ostrowski nebo Jakub Horák, Vratislav Jelínek, Martin Knížek Představení řídí a text sleduje: Aleš Alinče nebo Jolana Běhounková
18
Arnošt Lustig (21. 12. 1926 – 26. 2. 2011) Významný český prozaik, scénárista, pedagog, publicista a novinář židovského původu, jehož dílo bylo přeloženo do 23 jazyků. Narodil se v Praze v rodině Emila Lustiga, nemajetného obchodníka s textilem. Dětství strávil v pražské Libni, která byla v té době nejen periferní průmyslovou čtvrtí, ale také místem s nejpočetnějším židovským osídlením v Praze. Začal studovat na reálném gymnáziu, ale v roce 1941 z něj byl na základě tzv. norimberských dekretů z rasových důvodů vyloučen. Poté se vyučil krejčím a pracoval v ozdobnické dílně. Dne 9. listopadu 1942 byl (tehdy šestnáctiletý) poslán se svými rodiči a sestrou Hanou do ghetta v Terezíně, odkud byl 28. září 1944 deportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi – v předposledním transportu, který z Terezína do Osvětimi odjel. Zde byl, podobně jako jeho sestra a matka, vybrán na otrockou práci. Otec však holokaust nepřežil, stejně jako část příbuzných. Po několika týdnech v nelidských podmínkách osvětimského tábora se Arnošt Lustig dobrovolně přihlásil spolu s dalšími na práci do koncentračního tábora Buchenwald, když zalhal, že umí pracovat se stroji na obrábění kovů – což mu pravděpodobně zachránilo život. V Buchenwaldu však pobyl pouze krátký čas, protože od konce října 1944 do začátku dubna 1945 byl vězněn v buchenwaldském pobočním táboře Meuselwitz u Lipska, kde pracoval v muniční továrně na výrobu součástek k pancéřovým pěstem. 13. dubna 1945 se mu podařilo dobrodružně uprchnout z transportu směřujícího z Buchenwaldu do Dachau a poté se skrýt až do konce války v Praze. Aktivně se zúčastnil Pražského povstání, když zásoboval jídlem a dalším materiálem provizorní povstaleckou nemocnici ve sklepě tzv. židovské radnice na Starém Městě. Po květnovém osvobození začal studovat obchodní akademii, záhy však přešel na tehdejší Vysokou školu politických a sociálních věd, kde v roce 1950 vystudoval žurnalistiku. V padesátých letech také vstoupil (podobně jako mnoho navrátilců z koncentračních táborů) do komunistické strany – jak později uváděl, učinil tak z naivity a z přesvědčení, že komunismus v poválečné době nejspolehlivěji zabrání návratu fašismu. Již během svých studií přispíval do novin a časopisů (nejprve do Věstníku židovských náboženských obcí a Lidových novin) a napsal také své první povídky - většinou s tématem holokaustu, který byl z pochopitelných důvodů jeho celoživotním tématem.V roce 1948 odjel jako zvláštní zpravodaj do Izraele, odkud referoval o válce za nezávislost státu Izrael. Své příspěvky pravidelně publikoval v několika československých novinách, časopisech i v rozhlase. V Izraeli se v roce 1949 oženil s Věrou Weislitzovou (1927 - 2009), s níž měl dvě děti – Josefa a Evu. Po návratu do vlasti pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu (1950 - 1958) a vedoucí kulturní rubriky časopisu Mladý svět (1959 – 1961). Poté působil jako scénárista Filmového studia Barrandov (1961 – 1968) a velmi významně přispěl k tzv. české nové filmové vlně. Svou první povídkovou sbírku vydal v roce 1957 pod názvem Noc a naděje. O rok později ji následovala sbírka Démanty noci (povídka Tma nemá stín z této sbírky byla zfilmována v roce 1964 pod názvem Démanty noci, povídka Tam a zpátky rovněž z této sbírky byla natočena pod názvem Sousto v roce 1960 jako krátký film FAMU).V roce 1959 vyšla Lustigova sbírka Ulice ztracených bratří, kterou o dva roky později následovala kontroverzní novela Můj známý Vili Feld napsaná podle skutečných událostí a vyprávějící o charizmatickém muži, který pro sebe dokáže získat výhody v jakékoliv situaci. V roce 1962 byly vydány Lustigovy novely Dita Saxová (zfilmováno v roce 1967) o složitém údělu navrátilců
19
z koncentračního tábora a Transport z ráje (zfilmováno v roce 1962). V roce 1964 vyšla světoznámá Lustigova novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (zfilmováno v roce 1965), která autorovi s konečnou platností přinesla mezinárodní proslulost. Z dalších Lustigových děl té doby jmenujme alespoň povídkovou sbírku Hořká vůně mandlí (1968) či romány Bílé břízy na podzim (1966) o československých politických vězních padesátých let, Propast (1966) a Miláček (1968) o izraelské válce za nezávislost (náklad tohoto románu byl zabaven cenzurou a poslán do stoupy).Ve druhé polovině šedesátých let se stal jednou z důležitých osobností tzv. reformního křídla KSČ: např. na IV. Sjezdu československých spisovatelů (1967) pronesl kritický projev, ve kterém mj. obhajoval izraelská stanoviska v právě probíhající izraelsko-arabské válce a zasazoval se o větší svobodu literární tvorby. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 překvalila Arnošta Lustiga i s rodinou na dovolené v Itálii. Vzhledem ke svému angažování na straně reformních komunistů (a také kvůli neblahým zkušenostem jeho manželky s československým antisemitismem) se rozhodl i s rodinou zůstat za hranicemi. Lustigovi měli platné výjezdní doložky a pasy až do roku 1972 a proto ještě nějaký čas zůstávali alespoň oficiálně československými občany. Nejprve se usadili v Izraeli, kde se rodina stala členy kibucu Hachotrim. Již v roce 1969 však odešli do Zábřehu v někdejší Jugoslávii, kde Arnošt Lustig spolupracoval se záhřebským filmovým studiem Jadranfilm na scénáři filmu o J. B.Titovi Soutěska, ve kterém hrál hlavní postavu Tita Richard Burton. V roce 1970 se Lustigovi usadili v USA. Arnošt Lustig učil např. na iowské univerzitě scénáristiku a tvorbu divadelních her a přednášel na Drake Univerzity v Des Moines, hlavním městě státu Iowa. Od 1. ledna 1973, kdy rodině nebyla československými úřady prodloužena platnost pasů a víz, byl Arnošt Lustig emigrantem i „de jure“ (občanem Spojených států se stal až v roce 1979). V roce 1981 byl v nepřítomnosti odsouzen československými soudy za nedovolené opuštění republiky na tři a půl roku nepodmíněně, čímž mu vlastně bylo až do pádu československého komunistického režimu zabráněno v návštěvách vlasti. V letech 1973 až 2004 Arnošt Lustig přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu dějiny filmu, literatury a scénáristiku (v roce 1978 zde byl jmenován profesorem). Z Lustigova díla napsaného v emigraci jmenujme alespoň román Nemilovaná (1979). Po roce 1989 se často vracel do své původní vlasti a intenzívně se zapojil, i přes svůj relativně pokročilý věk, do domácího kulturního dění. Z jeho obsáhlého díla jmenujme alespoň romány Král promluvil, neřekl nic (1990), Dívka s jizvou (1995), Kamarádi (1995), Neslušné sny (1997), Krásné zelené oči (2000), „ženskou“ trilogii Colette: Dívka z Antverp (1992), Tanga: Dívka z Hamburku (1992) a Lea: Dívka z Leeuwardenu (2000) či povídkovou sbírku Oheň na vodě (1998). Svá díla až na nečetné výjimky (jednu z nich představuje novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, kterou Lustig vždy považoval za jedno ze svých nejzdařilejších děl) opakovaně přepracovával, cizeloval a doplňoval, aby jejich výpověď byla co možná nejúčinnější a nejúplnější. V roce 1995 se Arnošt Lustig stal na dva roky šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy. Získal řadu prestižních ocenění a u nás i v zahraničí byl považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších světových autorů věnujících se událostem dvacátého století. V roce 2012 byla nakladatelstvím Mladá fronta ustanovena Literární cena Arnošta Lustiga, jejímiž držiteli se stávají mladí spisovatelé.Ve stejném roce také vznikla Cena Arnošta Lustiga určená pro osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti, jako jsou odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost (prvním laureátem této ceny je biskup Václav Malý). Byl čestným prezidentem Společnosti Franze Kafky, Festivalu 9 bran a organizace pro podporu vědy Česká hlava. Čestné doktoráty získal na chicagské Spertus College (v oboru hebrejské písemnictví) a Michiganské univerzitě (v oboru humanitních věd – tento čestný doktorát obdržel společně s Václavem Havlem).
20
21
Arnošt Lustig byl také dvojnásobným držitelem Národní židovské ceny za literaturu, držitelem Ceny Emmy za nejlepší scénář k televiznímu dokumentu, Státní ceny Klementa Gottwalda za novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1967), Ceny Karla Čapka (1996), Medaile Za zásluhy I. stupně (2000), Ceny za celoživotní dílo udělované Americkou akademií umění a věd (2004), Ceny Vladislava Vančury (2005) a Ceny Franze Kafky (2008). Třikrát byl v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu, naposledy v roce 2008. Nominován byl také na prestižní americkou Národní cenu za literaturu (za román Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), ale také na Bookerovu a Pulitzerovu cenu. Jeho životní osudy i neobyčejně charizmatická osobnost se staly předmětem několika domácích i zahraničních televizních dokumentů včetně dokumentů jeho syna Josefa Z deníku bláznivého manžela (1971 a 1975) a Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (2010) nebo dcery Evy Tvá slza, můj déšť (2012). Intenzívně se účastnil besed a přednášek na téma holokaustu a mnoha veřejných čtení svých děl, a to bezmála až do své smrti. Zemřel v Praze roku 2011, když po dlouhém a těžkém boji podlehl rakovině. Romány, novely a povídky Arnošta Lustiga i filmové scénáře, které podle nich vznikly, stále patří mezi nejzdařilejší díla věnovaná lidským osudům (převážně židovským, ale rozhodně ne pouze jim) odehrávajícím se v „době vymknuté z kloubů“. Hrdiny jeho děl jsou především lidé nacházející se v mezní situaci, kteří jsou událostmi „šíleného“ dvacátého století donuceni jednat pod tlakem a často na samotné hranici svých možností, fyzických i morálních. Lustigovy příběhy totiž nesledují pouze boj svých hrdinů o přežití, ale také za zachování „vnitřní čistoty“ uprostřed špíny a všeobecného úpadku. Lustigova díla jsou pozoruhodnou (a často silně autobiograficky laděnou) výpovědí o zlu, které neustále hrozí zničit člověka – i o nadějích, které představuje příklon k obecně platným lidským hodnotám. Petr Kracik Režisér a spoluautor inscenační úpravy Narodil se v Trutnově. V letech 1975–1977 studoval herectví na konzervatoři a v letech 1980–1986 režii na DAMU. Po ukončení studií nastoupil jako režisér do brněnského Loutkového divadla Radost, poté následovalo angažmá v tehdejším Divadle E. F. Buriana. Záhy přijal místo režiséra v Divadle pod Palmovkou, kde se zanedlouho stal také uměleckým šéfem a roku 1992 ředitelem. Věnuje se především činohře. Ve svém domovském divadle režíroval např. Sperrovy Lovecké scény z Dolního Bavorska, Shakespearův Tragický příběh Hamleta, dánského prince, Steinbeckovo O myších a lidech, Ibsenova Peera Gynta, Brechtova Pana Puntilu a jeho služebníka Mattiho, Dostojevského Idiota, Lorcův Dům doni Bernardy, Calderónovu hru Život je sen, Molièrova Dona Juana, Gorkého Letní hosty, Goethovo Utrpení mladého Werthera, Tolstého Vládu tmy, Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, Kohoutova Ubohého vraha, Millerův Pohled z mostu, Rostandova Cyrana z Bergeracu, Ingeův Návrat do pekla, Shakespearovu Bouři, O‘Neillovo drama Smutek sluší Elektře, Boltovu hru Ať žije královna!, Wassermanův Přelet nad kukaččím hnízdem, Gordonova Rain Mana, Shawovu Svatou Janu či Kohoutovu hru August August, August. Spolupracoval také s dalšími českými a moravskými divadly – především s Divadlem na Vinohradech (P. Kohout: Klaun, A. Strindberg: Královna Kristina, L. Hellmanová: Podzimní zahrada, F. Schiller: Valdštejn, N. Simon: Drobečky z perníku aj.), pražským Národním divadlem (J. K. Tyl: Paličova dcera), Městským divadlem Brno (M. J. Lermontov: Maškaráda, U. Eco: Jméno růže) a Východočeským divadlem Pardubice (R. Planchon: Tři mušketýři, A. Jirásek: Vojnarka, A. Casona: Jitřní paní, K. Mann, A. Mnouchkine: Mefisto, R. Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů). Vedle činohry se věnuje také inscenacím hudebního divadla: v Divadle pod Palmovkou režíroval Dvořákova a Wenigova Čerta a Káču, Brechtovu a Weillovu Krejcarovou operu či Preissové Gazdinu robu; v Hudebním
22
divadle Karlín režíroval Straussova Netopýra, Kálmánovu Hraběnku Maricu a Lehárovu Zemi úsměvů; v Městském divadle Brno režíroval Zolovu, Uhdeho a Štědroňovu Nanu či Dogův a Lotjanův muzikál Cikáni jdou do nebe; v Divadle Milenium (nyní Metropolitní divadlo Praha) Blažkovy a Rychmanovy Starce na chmelu a v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem Dvořákova Jakobína. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou „To, co se děje kolem není omluva, pánové. Nemohu se tvářit, že nevím co dělám a co si myslím – i když je kolem tma. I tma má své stíny a světlejší místa.“ (Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou) Lustigova světově proslulá novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je sugestivní a umělecky výjimečně silnou zprávou o jedné z nejtragičtějších, nejobludnějších a nejvíce zarážejících událostí moderních lidských dějin – nacistického holokaustu spáchaného zejména na židech, ale bolestně se dotýkajícího i dalších národů. Může se zdát, že doba, která nás od těchto historických událostí dělí, je příliš dlouhá na to, aby nám mohly příběhy lidí zavlečených nacisty do koncentračních táborů něco napovědět o světě, ve kterém žijeme. Opak je však bohužel pravdou. Příběhy lidí, kteří nacistickým peklem prošli, totiž mohou stále varovat před lhostejností, netolerancí, arogancí moci a především před zrůdným a chladnokrevným „inženýrstvím lidských životů“. Protože „zprůmyslnění“ lidského života i smrti, které se neštítí ničeho, aby bylo dosaženo maximální efektivity a zisku (které právě nacistické koncentrační tábory dohnaly ke zrůdné dokonalosti) je hrozbou, která se nad současnou evropskou civilizací nepřestala vznášet ani dnes. Hrdinkou příběhu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou je mladá židovská dívka Kateřina, které se krátce po příjezdu do osvětimského koncentračního tábora podaří dostat do společnosti několika pohádkově bohatých židovských milionářů s americkým občanstvím, kteří byli nacisty zajati v roce 1943 v Itálii. Skupině těchto obchodníků a Kateřině, kterou se rozhodne jeden z nich ochraňovat, je po zaplacení značné sumy přislíben odjezd na svobodu – do Ameriky, kde má dojít k jejich výměně za zajaté německé důstojníky. Podmínky, za které si zajatci mohou od nacistů „koupit“ své životy a svobodu, se však neustále zvyšují a k již zaplaceným velkým částkám přibývají další a další položky. Skupině milionářů je jako průvodce přidělen důstojník Bedřich Brenske, který se svěřenými zajatci manipuluje mimořádně rafinovanou metodou hraničící s psychologickým terorem. Několikrát se zdá, že Brenske i celý nacistický aparát opravdu usilují o hladký průběh výměnné akce. Jindy se však vkrádá nepříjemný dojem, že jde pouze o strašlivou a krutou hru, která má zadrhávajícímu se nacistickému válečnému snažení přinést peníze a nemůže pro židovské obchodníky skončit jinak než tragicky. Kateřina Horovitzová, která je zpočátku aktérkou spíše pasivní, však brzy Brenskeho krutou hru prohlédne. Právě ona se nakonec navzdory naprosto bezvýchodné situaci nestvůrnému zlu vzepře. Arnošt Lustig ve své novele spojil několik příběhů, které se skutečně staly. Jedním z nich je událost, kdy nacisté zaplnili několik transportních lodí vězni z koncentračního tábora, zabednili je a vyslali na širé moře, kde všichni vězni zemřeli hladem. Jiným je vydírání židovských ob-
23
chodníků, kteří se neprozřetelně vydali do Itálie v době před německou invazí z roku 1943 a jejichž životy i navzdory tučnému výkupnému zaplacenému za příslib, že budou odvezeni do neutrálního Švýcarska, skončily v plynových komorách. Zřejmě nejdůležitějším příběhem, který Lustiga při psaní novely inspiroval, ale bylo vyprávění česko-izraelského historika Ericha Kulky, který se zabýval mj. židovskými vzpourami a revoltami v období holokaustu. Kulka na počátku šedesátých let Lustigovi vyprávěl o jedné podivuhodné osvětimské táborové legendě, podle které se krásná mladá dívka jménem Kateřina Horovitzová, herečka nebo tanečnice, na prahu osvětimské plynové komory vzepřela svému osudu a zastřelila surového dozorce Schillingera jeho vlastní zbraní, když po ní chtěl, aby mu zatančila nahá. Schillingerova mladého pobočníka přitom postřelila a střílela i na další překvapené dozorce. Nakonec sice byla zneškodněna strážemi, nicméně její statečný a neobvyklý čin se pro mnohé vězně stal posilou a příkladem. Tato událost je dnes považována za jeden z nemnoha pokusů lidí deportovaných do nacistických koncentračních táborů o aktivní odpor proti jejich trýznitelům. Příběh mladé krásné tanečnice nebo herečky, která v předsálí plynové komory zastřelila dozorce jménem Schillinger nebo Emmerich (tady se prameny různí) u poválečného soudu velmi podobně vylíčil také tehdejší velitel osvětimského tábora Rudolf Höss i další svědci. Arnošt Lustig však později ke svému velkému překvapení v archivech zjistil, že skutečně žijící Kateřina Horovitzová, byla aktivní konfidentkou gestapa. Podle všeho měla na svědomí životy několika bohatých Židů, kteří se až do setkání s ní ukrývali ve Varšavě před nacisty. Slíbila jim totiž, že za tučný úplatek zajistí jejich odjezd do Ameriky, ale místo toho je nalákala do varšavského Hotelu Polski, kde na ně již čekalo gestapo. Vzhledem ke Kateřininým „zásluhám o říši“ jí bylo nacisty přislíbeno zvláštní zacházení – a dokonce i to, že z Varšavy bude moci odjet vlakem do Švýcarska. To se samozřejmě nestalo a Kateřina skončila v osvětimské plynové komoře, stejně jako většina varšavských Židů. Kateřinina střelba před plynovou komorou tedy ve světle těchto skutečností byla jakousi odplatou zoufalé a podvedené ženy za nesplněné sliby nacistů. Arnošt Lustig v jednom novinovém rozhovoru řekl, že by rád napsal i tento příběh. Měla to prý být novela o ženě-konfidentce, která je na konci života nucena čelit krachu svých iluzí a stane tváří v tvář zlu, kterému sama napomáhala. K napsání tohoto příběhu však nikdy nedošlo. Světová literatura proto zatím zná pouze příběh jediné Kateřiny Horovitzové – té, která podobně jako Judita ve známém starozákonním příběhu usekla hlavu ďábelskému Holofermovi. Reálný základ má také postava nacistického důstojníka Bedřicha Brenskeho, charismatického, vzdělaného, rafinovaného, nemilosrdného a skrz na skrz cynického pána nad životem zajatých milionářů i Kateřiny Horovitzové. Podle Lustigových slov nese tato odpuzující i fascinující postava jméno jistého západoberlínského soudního úředníka, který v roce 1963 „poučil“ Lustigovu ženu v souvislosti s její snahou získat zpět snubní prsteny svých rodičů umučených v koncentračním táboře, které se podle zpráv z tisku mohly nacházet v sejfech berlínského ústředí někdejší Říšské banky. Prsteny, které museli její rodiče (stejně jako ostatní Židé) odevzdat v roce 1941 před odchodem do transportu, přitom mohly být jedinou fyzicky hmatatelnou památkou na ně, která po nich (jak alespoň Lustigovi doufali) vůbec zbyla. Pan Bedřich Brenske ovšem komisní němčinou Lustigově manželce povýšeně odpověděl, že žádné takové prsteny neexistují a podle jeho názoru ani nikdy neexistovaly – a vyjádřil dokonce i silné pochybnosti, zda vůbec existovali lidé, kteří je měli nosit. Oběti koncentračních táborů zkrátka podle pana Brenskeho nikdy nežili a zločiny, z nichž byli nacisté po válce obviňováni se nikdy nestaly, čímž byla celá věc pro něj jednou provždy vyřešena... „Kdybych měl vykreslit ďábla v nacistické uniformě, byl by to muž podobný Brenskemu. Uhlazený, elegantní,
24
25
vysokoškolsky vzdělaný, vybraného chování, jehož každé slovo je však napuštěno jedem lži vedoucí ke smrti“, napsal později Listig. Brenskeho pohrdavé zesměšnění obětí nacistického běsnění bylo rozhodujícím impulzem, který Lustiga podle jeho vlastních slov na dvanáct dnů „přikoval“ k psacímu stroji – tak dlouho prý trvalo kompletní napsání novely, která jistě ne náhodou připomíná hluboký a niterný výkřik na pomezí smíchu a pláče. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je psaná velmi komplikovaným jazykem a mísí se v ní prostá lidskost a lapidárnost sdělení s košatostí a dvojsmyslností Brenskeho promluv, s jejichž pomocí rozehrává svou strašlivou hru a láká oběti do pasti. Brenskeho hra „na kočku a myš“ je do detailů promyšlená, tragická i absurdně komická, svrchovaně básnická i nemilosrdně reálná, ryze subjektivní a přesto v jistém smyslu univerzální. V podstatě jde o židovskou anekdotu obrácenou jaksi na ruby: místo „góje“ napáleného chytřejším a mazaným Židem jsou zde napáleni a doslova oškubáni židovští milionáři. Také jazyk, tradiční oporu a základnu židovské kultury a víry, ovládá a využívá nejlépe nacista Brenske, zatímco Židé se ve hře často nezmohou na nic jiného než na strohé odpovědi či jednoduché komentáře. Jakoby se nacisté zmocnili úplně všeho a byli schopní využít pro své plány cokoliv - a nakonec nic neponechali bez poskvrny. Nemilosrdný „básník pravdy“, jak Lustigovu tvorbu výstižně charakterizoval Ludvík Aškenazy, zachytil v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou s nevšední silou a přesvědčivostí úděl člověka v mezní situaci. Člověka, který je donucen hájit to poslední, co má – svou čest, svědomí a nejzákladnější důstojnost. Je to vyprávění otřesné a otřásající: koneckonců, jeho smyslem je varování, že by měl být člověk za všech okolností obezřetný a nenechal se nikdy ukolébat ke lhostejnosti. Jinak se totiž můžeme i dnes, nedej všichni bohové všech náboženství, dočkat nějaké moderní obdoby osvětimských plynových komor či „reinkarnace“ zrůdně geniálního Bedřicha Brenskeho. Ladislav Stýblo Dekoraci vyrobily dílny ČD Cargo pod vedením Šimon ve spolupráci s firmou COM-PARS s.r.o. Výroba divadelních dekorací pod vedením ing. Stanislava Hrdličky. Šéf umělecko-technického provozu: Tomáš Zmrzlý Garderoba a masky: Kristina Hončariová a Gabriela Rohlederová Světla: Petr Vodička nebo Radek Lamač Zvuk: Tomáš Hála a Mikuláš Krutský Rekvizity: Klára Paclíková Zástupci jevištního mistra: Miroslav Hora a Petr Christl Jevištní technika: Jakub Horák, Petr Christl, Vratislav Jelínek a Jiří Řehák Za poskytnutí materiálů z archivu Arnošta Lustiga a cenné připomínky k textům srdečně a velice děkujeme Josefovi Lustigovi. Práva k provozování tohoto díla zastupuje agentura AURA-PONT s.r.o., Veslařský ostrov 62, 147 00, Praha 4. Zřizovatelem Divadla pod Palmovkou je Magistrát hlavního města Prahy.
26
27
Divadlo 28
George Tabori jubileum Autor: George Tabori Překlad: Petr Štědroň Režie: André Hübner - Ochodlo Scéna: André Hübner - Ochodlo Kostýmy: André Hübner - Ochodlo Hudba: Jerzy Satanowski Scénická hudba: Adam Žuchowski Dramaturgie: Tomáš Vůjtek Inspice: Vojtěch Orenič Text sleduje: Kamila Holaňová OSOBY A OBSAZENÍ Arnold, hudebník: Vladislav Georgiev Lotte, jeho žena: Alena Sasínová-Polarczyk Mitzi, jejich neteř: Tereza Dočkalová Otto, kadeřník: Josef Kaluža Helmut, jeho žena: Michal Moučka alt. Albert Čuba Jürgen, Helmutův synovec: Marek Cisovský Duch Arnoldova otce: Marek Cisovský hrobník Wumpf čili smrt: Dana Fialková j.h. A nemluvme o neštěstí. Mluvme o hanbě. George Tabori (původním jménem György Tábori 24. 5. 1914, Budapešť - 23. 7. 2007, Berlín) napsal Jubileum na zakázku pro bochumské divadlo (Schauspielhaus Bochum) a ve vlastní režii zde hru uvedl 30. ledna 1983, kdy uplynulo přesně na den padesát let od Hitlerova nástupu k moci. Zároveň si v této hře zahrál Ducha Arnoldova otce. Téhož roku získal za svůj text nejvýznamnější německé divadelní ocenění - Cenu mülhaimerských dramatiků (Mülheimer Dramatikerpreis).
29
Taboriho Jubileum uvádíme v české premiéře. Je to brilantně napsaná hra, v níž ožívají hrůzy holokaustu, které jsou konfrontovány s naší přítomností. Bohužel, hra nijak nezestárla a je stále aktuální.Tabori totiž napsal grotesku o mrtvých i živých, o zločincích i jejich obětech, o smrti v plynových komorách, ale i o naději, že se prožité hrůzy už nebudou opakovat. I my dnes doufáme, stejně jako doufal Tabori, a stejně jako on vidíme, že hajlování zdaleka ještě nepatří jen minulosti. Hitlerův nástup k moci zažil Tabori doslova na vlastní oči, neboť v letech 1932 až 1934 pracoval v berlínském hotelu Adlon & Hessler v Kantově ulici. Ač se chtěl původně po maturitě věnovat literární práci, poslechl svého otce, který ovšem dokázal argumentovat velmi přesvědčivě („ Můj milý synu, protože je v naší zemi víc básníků než čtenářů a mnozí z nich se dopějí až k sebevraždě ulehnutím na koleje, nemám jinou možnost než tě vyslat do hotelové branže.“). Ve své vzpomínkové knize Autodafé se Tabori ke svému berlínskému pobytu vrací a jeho vzpomínky zajímavě rezonují v promluvách Arnolda a jeho ženy Lotte. Konfrontace doznívajících mírových časů s nastupující érou hnědého moru tak vyznívá velmi autenticky.
30
Karel Poláček bylo nás pět
Novou dramatizaci oblíbeného humoristického románu Karla Poláčka, popisující autorovo dětství v Rychnově nad Kněžnou, připravilo Klicperovo divadlo jako poctu k 120. výročí narození tohoto českého spisovatele a novináře. Dobrodružství nezapomenutelných dětských hrdinů, jimž vévodí Péťa Bajza, Tonda Bejval, Čeněk Jirsák, Eda Kemlink a Zilvar z chudobince, nás přivedou nejenom do malebného východočeského městečka, ale i na dvůr indického Maharadži. Kromě ústřední pětice kamarádů se můžeme samozřejmě těšit i na Rampepurdu, Evičku z cukrárny, Otakárka Soumara, nebo strýce a tetu Vařekovy. Atmosféru předválečných let podpoří dobové šlágry v živém podání vyjímečně muzikálního hereckého souboru. Všechny také jistě potěší krásný a barevný Poláčkův jazyk a sloh. Režie: Jan Frič Dramaturgie: Jana Slouková Dramatizace: Jana Slouková a Jan Frič Scéna: Nikola Tempír Kostýmy: Iva Němcová Hudba: Pavel Horák & His Melody Boys. Hrají: František Staněk, Miroslav Zavičár, Jakub Tvrdík, David Smečka, Ondřej Malý, Filip Richtermoc, Vojtěch Dvořák, Pavlína Štorková, Helena Plecháčková, Petr Vrběcký, Jan Sklenář, Kristýna Kociánová, Lubor Novotný, Lenka Loubalová, Josef Čepelka a Marta Zaoralová
31
32
Bohumil Hrabal – Ivo Krobot ostře sledované vlaky Dramatizace novely, kterou proslavil oskarový film Jiřího Menzela. Tragikomedie tělesného a lidského dospívání Miloše Hrmy na malém středočeském nádraží v době války. Režie: Ivo Krobot Dramatizace: Ivo Krobot Hudba: Lubor Šonka Scéna: Václav Špale Kostýmy: Alice Novotná-Lašková Pohybová spolupráce: David Strnad Osoby a obsazení Hrma: Matouš Ruml Hubička: Petr Halíček Přednosta: Miroslav Babuský Přednostová: Ivana Nováčková Máša: Dagmar Teichmannová Zdeňka: Tereza Rumlová j.h. Viktorie: Petra Nakládalová Hraběnka: Eva Horká Zednicek: Ludvík Jiřík Kníže: Roman Teprt Slušný: Petr Prokeš Otec: Petr Bucháček Syn Franta: Ivo Theimer 1. gestapák: Michal Kopčan 2. gestapák: Petr Zelený Klavír: Lubor Šonka Klarinet: Jaroslav Smejkal Violoncello: Vilém Bernáček
33
Konference 34
První mezinárodní konference v České republice věnovaná studiu genocidy
mountains of moses Revolta, odboj a záchrana obětí hromadného vyhlazování ve 20. století
Den 1 Pondělí, 18. června Místo: Divadlo Viola, Národní 7, Praha 1 20:00 Slavnostní zahájení ŽIVOTY? NEBO BLUDNÉ KRUHY? Nová tématická performance českého básníka Pavla Zajíčka (PZ) a skupiny DG 307 Den 2 Úterý, 19. Června Místo: Evangelická teologická fakulta, Černá 9, Praha 1 09:45 Uvítání a informace 10:00 Ústřední přednáška Studium genocidy dnes: přehled a analýza Paul A. Levine, Hugo Valentin Centre, Univerzita v Uppsale, Švédsko 10:40 Diskuse 11:00 Dokument Arménská genocida 2006, režie Andrew Goldberg 12:00 Polední přestávka 13:00 Prezentace Musa Dagh (Mojžíšova hora). Odpor proti arménské genocidě Vahram Shemmassian, California State University, Northridge, Spojené státy 14:00 Diskuse 14:30 Přestávka
35
36
14:45 Dokument Nankingský masakr 15:10 Prezentace Nankingská bezpečná zóna: záchrana obyvatel během Nankingského masakru Čang Po-sing a Li Ťiang-jung, Muzeum masakru v Nankingu, Čína 16:30 Diskuse 17:00 Film Diktátor 1940, režie Charlie Chaplin Den 3 Středa, 20. Června Místo: Evangelická teologická fakulta, Černá 9, Praha 1 10:00 Prezentace Záchrana Židů španělskými diplomaty během Holocaustu: Fakta, mýty a politika paměti Alejandro Baer, Sociologický institut při Ludwig Maximilians-Universität, Mnichov, Německo 11:00 Diskuse 11:30 Přestávka 11:45 Prezentace Záchranná činnost Raoula Wallenberga v Budapešti: mýtus či historie? Paul A. Levine, Hugo Valentin Centre, Univerzita v Uppsale, Švédsko 12:45 Diskuse 13:15 Polední přestávka 14:00 Videoprezentace Revolta v táboře Sobibor Stanislav Motl, nezávislý novinář, Česká republika 14:15 Dokument Živý mrtvý 2009, autor Stanislav Motl, režie Pavel Dražan 15:15 Přestávka 15:30 Prezentace Ilegální činnost a revolta vězňů ze Sonderkommanda koncentračního tábora Osvětim Igor Bartosik, Muzeum Auschwitz - Birkenau, Polsko 16:30 Diskuse 17:00 Závěrečná diskuse konference
37
Profily účinkujících a přednášejících Pavel Zajíček je český básník, textař, hudebník a výtvarník, narozený v Praze. Roku 1973 založil experimentální undergroundovou skupinu DG307 (se kterou, s několika přestávkami, vystupuje dodnes) a o tři roky později byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k jednomu roku vězení za výtržnictví. Roku 1980 emigroval nejprve do Švédska, později do USA, kde se věnoval převážně výtvarnému umění. Po převratu v roce 1989 žil střídavě v New Yorku a v Praze, od roku 1995 žije trvale v Praze. Dr. Paul A. Levine je docent, který přednáší dějiny holokaustu na Hugo Valentin Centrum při univerzitě v Uppsale. Doktorát získal na téže univerzitě roku 1996 za dizertaci „Od lhostejnosti k aktivismu; švédská diplomacie a holokaust v Evropě, 1938 – 1944“ [From Indiference to Activism; Swedish Diplomacy and the Holocaust 1938 – 1944]. Levine je také spoluautorem knihy „Řekněte to svým dětem, kniha o holokaustu v Evropě 1933 – 1945“ [Tell ye your Children, a book about the Holocaust in Europe, 1933- 1945]; téměř dva miliony výtisků této knihy se distribuovalo nebo prodalo ve Švédsku, Německu, Portugalsku, Finsku, Francii, Rusku, Lotyšsku, Estonsku, Norsku, Dánsku a Japonsku. Dr. Levine přednáší už více než dvacet let o Raoulu Wallenbergovi, Švédsku a holokaustu, a o paměti a pedagogice holokaustu pro akademickou i širokou veřejnost v Severní Americe, Izraeli a po celé Evropě. Jeho zatím poslední publikací je zásadní studie o Raoulu Wallenbergovi s názvem „Raoul Wallenberg v Budapešti; mýtus, historie a holokaust“ [Raoul Wallenberg in Budapest; Myth, History and Holocaust]. Dr. Vahram Shemmassian je docent a ředitel Programu arménských studií na Katedře moderních a klasických jazyků a literatur při kalifornské univerzitě California State University v Northridge. Doktorát z historie získal na UCLA (University of California, Los Angeles). Jeho dizertace nese název „Arménští vesničané z Musa Dagh: historicko-etnografická studie, 1840 – 1915.“ [The Armenian Villagers of Musa Dagh: A Historical-Ethnographic Study, 1840-1915.] Prof. Shemmassian provedl rozsáhlé bádání v třiceti pěti vládních i nevládních archivech ve Spojených státech, v Evropě, na Blízkém Východě a v Arménii, kde sbíral informace o oblastech, jako jsou Arméni na Musa Dagh a v Alexandretském Sanjaku, a také o těch, kdo přežili arménskou genocidu na Blízkém Východě na konci první světové války. Publikoval mnoho vědeckých článků, přednáší pro komunity i univerzity a účastní se mezinárodních symposií a konferencí.V létě 2010 ministerstvo pro diasporu Arménské republiky udělilo Dr. Shemmassianovi medaili Williama Saroyana za jeho příspěvek k prosazování a zachování arménské kultury v diaspoře. Čang Po-sing absolvoval studia na Čínské katedře Nankingské univerzity; v letech 2006 – 2011 byl předsedou Asociace pro dějiny Nankingského masakru. Čang Po-sing se zabýval studiem historie Nankingského masakru, redigoval sérii knih o Nankingském masakru, včetně seznamu jeho obětí, seznamu vojáků, kteří se zúčastnili bitvy na obranu Nankingu, anglických materiálů o Nankingském masakru a publikací pro nakladatelství Nanjing Press. Čang Po-sing je čestným předsedou Asociace pro dějiny Nankingského masakru.
38
Li Ťiang-jung vystudoval Nankingskou ekonomickou univerzitu, pracoval v Pamětní síni obětí Nankingského masakru zavražděných japonskými okupanty a zabývá se komplexním stavebním a a údržbářským servisem muzea a další činností související s prací Výzkumného ústavu pro Nankingský masakr. Dr. Alejandro Baer je hostujícím profesorm na Sociologickém institutu při Ludwig Maximilians - Universität v Mnichově, Německo. Jeho bádání se soustředí na: studium společenské paměti, studium židovské otázky (se zaměřením na Španělsko ve 20. století), empirický výzkum antisemitismu, sociologie kultury a náboženství a metodologie kvalitativního výzkumu. Vedle řady článků v anglištině a němčiny vydal také knihy „Holocausto: Recuerdo y Representación“ (Madrid, 2006) a „El testimonio audiovisual: Imagen y memoria del Holocausto“ (Madrid, 2005). Je spoluautorem sborníku „Espana y el Holocausto: Historia y testimonios“ (s Jacobem Israelem, Madrid, 2007). Alejandro Baer byl kurátorem výstavy „Víza do svobody: španělští diplomaté a holokaust [Visas for Freedom: Spanish Diplomats and the Holocaust] (2008). Stanislav Motl je český televizní a rozhlasový reportér, investigativní novinář a dokumentarista. Jeho rozhlasový program „Chlapec a hvězdy“, jenž vypráví příběh mladého židovského chlapce, který v terezínském ghettu spolu s přáteli vydával časopis Vedem, získal roku 2010 prestižní cenu International Media Excellence Award Asociace mezinárodního vysílání (AIB) v Londýně za nejlepší investigativní dokument. Stanislav Motl je rovněž autorem knih o historických námětech, jako je éra nacismu a holokaust. Dr. Igor Bartosik je doktor historie z Muzea Auschwitz-Birkenau a ve svém výzkumu se zabývá prostředky hromadného vyhlazování v koncentračním táboře v Osvětimi. Přednáší na konferencích, pořádaných Mezinárodním edukačním centrem pro Auschwitz a holokaust a Letní školou pro pedagogy Jagellonské univerzity. Dr. Bartosik je autorem knihy rozhovorů s vězněm Henrykem Mandelbaumem, který byl členem zvláštního komanda (Sonderkommando), „Byl jsem v osvětimském krematoriu“.
39
Film 40
Dívka tvých snů Španělsko, 1998, 121 min Režie: Fernando Trueba Hrají: Penélope Cruz, Antonio Resines, Jorge Sanz, Santiago Segura, Loles León, Miroslav Táborský, Johannes Silberschneider, Karel Dobrý, Götz Otto, Hanna Schygulla, María Barranco, Jan Přeučil, Bořivoj Navrátil, Oto Ševčík, Martin Faltýn, Jiří Knot, Petr Drozda, Rudolf Bok, Robert Fischer Španělský filmový štáb sem přijíždí realizovat dvojjazyčnou koprodukci milostného příběhu z Andalusie - Dívka tvých snů. Hlavní roli hraje mladičká hvězda Macarena (Penélope Cruz), která tajně chodí s režisérem, ten se však nehodlá rozvést. A aby jejímu trápení nebyl konec, zamiluje se do ní sám velký Goebbels. Macarena nesmí jeho okaté pozornosti, mířící zcela nepokrytě k intimnímu vztahu, odmítnout, jinak by ohrozila osud celého projektu i kariéru všech kolegů. Její citový vztah ke zdánlivě pasivnímu, ve skutečnosti však bezmocnému, režisérovi se vytrácí. S Goebbelsem bojuje a nakonec se snaží najít útěchu u mladého židovského vězně, kterého produkce najala na kompars. I tak zapeklitá siuace se zauzlí ještě víc v okamžiku, kdy se její přítel pokusí o útěk... Nejúspěšnější španělský film roku 1998 je pro nás mimořádně zajímavý nejen jako úspěšná tragikomedie ve španělském stylu, ale také účastí českých herců a tvůrců, z nichž český herec Miroslav Táborský získal poprvé jako cizinec jednu ze španělských výročních filmových cen Goya - a to za Objev roku. Za skutečně skvělé podání role Tlumočníka, kterou poté namluvil i v české verzi filmu. Film získal ještě dalších rekordních 6 cen Goya (za nejlepší film, herečku, kostýmy, masky, výpravu a produkci). Belle époque Španělsko / Portugalsko / Francie, 1992, 109 min Režie: Fernando Trueba Hrají: Penélope Cruz, Gabino Diego, Fernando Fernán Gómez, Michel Galabru, Ariadna Gil, Chus Lampreave, Jorge Sanz, Maribel Verdú Rok 1931, kdesi ve Španělsku. Mladý voják Fernando utekl z kasáren a jako dezertér bloudí po kraji, dokud mu nenabídne pomoc pan Manolo, malíř který žije sám na venkově. Manolo si mladíka oblíbí, jenže po několika týdnech se s ním musí rozloučit, protože se domů mají vrátit jeho čtyři dcery. Když
41
Fernando na nádraží dcery spatří, je okouzlen jejich krásou natolik, že se vrátí do domu s výmluvou, že mu vlak ujel. Violeta, Rocio, Clara a Luz se do Fernanda zamilují a všechny s ním prožijí krásné chvíle. Manolo by rád získal svého přítele za zetě a tak je na Fernandovi, kterou z dívek si vezme za ženu. Všichni ale vědí, že Violeta to nebude… Chico a Rita Režie: J. Mariscal F. Trueba, E, 2010, španělsky české a anglické titulky, 93 min V komiksovém vizuálním a částečně i dějovém stylu se odehrává melodramatický příběh jazzového hudebníka Chica a zpěvačky Rity. Milostný příběh začíná na konci čtyřicátých let na Kubě a postupně se přesouvá do Spojených států i do Evropy. V tradici těch nejlepších melodramat se pak rozvíjí jejich dobrodružství o věčném hledání vzájemné lásky. Do života jim zasáhne také kubánská revoluce v roce 1959. Důležitou roli hraje hudba, ať už je to jazz nebo populární latinskoamerické písně. Jazz si tvůrci vybrali záměrně, protože byl důležitým inspiračním zdrojem ve vývoji kubánské hudby a kultury vůbec. Režisér Javier Mariscal je významný výtvarník, který na sebe upozornil především jako autor maskota olympijských her v Barceloně v roce 1992. Fernando Trueba patří již mezi nejvýznamnější současné umělce. Za film Belle Epoque (1992) získal pro španělskou kinematografii Oscara. V České republice například natáčel v roce 1998 film Dívka tvých snů. Angel de Budapest Španělsko / Maďarsko Délka: 120 minut Režie: Luis Oliveros Hrají: Francis Lorenzo, Kata Gáspár, Tamás Szabó Kimmel, Anna Allen, Ana Fernández, Tamás Lengyel, János Bán, Aldo Sebastianelli, Manuel de Blas, Asier Etxeandia, Áron Őze, Victor Valverde, Sári Herrer, Lang Éva, Iván Fenyö, Athina Papadimitriu, Gyula Benedek Děj filmu se soustředí na postavu Ángel Sanz Brize, španělského velvyslance v Maďarsku během druhé světové války, který pomohl zachránit životy tisíců Židů před holocaustem ukrytých před fašisty ve Španělských azylových domech v Budapešti. Film propojuje romantický příběh židovského chlapce Antala, který se zamiluje do dcery úředníka Arrow Cross.
42
43
Konference ve Wannsee UK / USA Hrají: K. Branagh, S. Tucci, C. Firth, D. Threlfall, K. McNally, I. McNeice a další Režie: Frank Pierson Příprava největšího zločinu proti lidskosti netrvala ani dvě hodiny. Britsko-americká rekonstrukce setkání, které změnilo svět (2001). V zimě roku 1942 německé armády mrzly a hladověly v zasněženém Rusku. Amerika už byla ve válce. Hitlerův sen o říši, trvající tisíc let, byl poprvé ohrožen, vítězství rozumu a spravedlnosti však bylo ještě v nedohlednu. V té době dostalo patnáct vysokých německých funkcionářů od svých velitelů a ministerstev rozkaz vydat se do tichého sídla ve Wannsee, daleko od krize na frontě. Reinhard Heydrich, Adolf Eichmann, Wilhelm Stuckart, Gerhard Klopfer a další se sešli, aby projednali jeden jediný bod setkání: konečné řešení židovské otázky. Během dvou hodin tito muži navždy změnili svět... O poradě, která se v tomto zámečku pod nejpřísnějším utajením odehrála, se zachoval jediný záznam: kopie Martina Luthera, sekretáře ministerstva zahraničí. Nalezli ji v roce 1947 američtí vyšetřovatelé v archivu ministerstva a na jejím základě byl zrekonstruován průběh celého setkání. V téměř reálném čase sleduje divák chladné, emocemi nezatížené jednání o tom, jak ze světa odstranit jednu celou lidskou rasu. Jednání, jehož výsledkem bylo 6 miliónů ztracených životů... Snímek, jímž si připomínáme 65. výročí této události, získal řadu mezinárodních cen, nejvýznamnější z nich jsou Zlatý glóbus pro Stanleyho Tucciho za roli Eichmanna, a Cena Emmy za scénář (Loring Mandel) a hlavní roli (Kenneth Branagh za Heydricha - ten byl mj. nominován i na Zlatý glóbus).
44
Perlasca Italský koprodukční film (2002). Hrají: L. Zingaretti, J. Anger, A. Sandrelliová a další. Režie lberto Negrin Udělal jen to, co považoval za nutné. Zachránil tisíce životů. Giorgio Perlasca byl padovský obchodník s dobytkem, který se při cestě do Budapešti v roce 1943 stal vlastně náhodou svědkem masových deportací Židů. Místo osobní záchrany a návratu do Itálie Perlasca téměř impulzivně zvolil jiné řešení. Paradoxně jako člověk, který sympatizoval s fašismem a bojoval ve Španělsku jako dobrovolník na straně generála Franca, začal teď organizovat záchranu budapešťských Židů. Jen s děkovným dopisem od španělské vlády za svou účast v občanské válce pronikl na španělské vyslanectví, začal se vydávat za konzula a s několika málo dalšími se snažil ve chráněných domech a s pomocí falešných pasů pomoci co nejvíce lidem. Před transporty zachránil Perlasca údajně na 5000 Židů - ne všechny však definitivně. Každopádně se mu podařilo svými do jisté míry riskantními intervencemi „diplomata“ zabránit za pět minut dvanáct likvidaci budapešťského ghetta. Po válce Giorgio Perlasca o této „epizodě“ mlčel a žil dál v Padově, skromně a nenápadně, dokud jej v roce 1988 nevypátrala jedna z budapešťských zachráněných.Teprve pak se mu dostalo řady mezinárodních ocenění a zařadil se po bok osmi skutečných diplomatů (včetně Švéda Raoula Wallenberga), které za svou pomoc pronásledovaným Židům ocenil izraelský stát titulem Spravedlivý mezi národy. Giorgio Perlasca zemřel v roce 1992. „Na tom, co jsem dělal, neshledávám nic zvláštního a rozhodně se nepovažuji za hrdinu,“ řekl prý o své minulosti.
45
Hudba 46
Symfonický orchestr chamartín Umělecké sdružení ČVUT – Symfonický orchestr a pěvecký sbor
Symfonický Orchestr Chamartín, je jediným španělským orchestrem financovaným ze soukromých zdrojů, které získává prostřednictvím své nadace. Posláním SOC je přiblížit klasickou hudbu co nejširšímu okruhu posluchačů, podílí se na každoročním programu hudební sezóny Státní koncertní síně v Madridu. Své koncerty pro hudební sezónu doplňuje mnoha dašími činnostmi, k nimž například patří výukové koncerty pro školy, komorní koncerty a události týkající se kultury a umění. Během své desetileté existence uspořádal Symfonický Orchestr Chamartín řadu významných koncertů v Madridu a dalších španělských městech. Jednalo se například o koncert uspořádaný u příležitosti XVI. cyklu úvodu do hudby (koncertní síň Kongresového paláce v Zaragoze), třetí Koncert za mír (kostel sv. Apoštola Petra v Alcobendas), benefiční koncert hudebního cyklu Edificando (Státní koncertní síň v Madridu) ve spolupráci se sborem španělského rozhlasu a televize a školním sborem Colegio de Nuestra Señora de las Maravillas, benefiční koncert k 50. výročí založení UNICEF (Státní koncertní síň v Madridu) a koncert během slavnostního otevření Státního divadla v Burgosu. Evropskému publiku se orchestr představil na svých koncertech v pražském Rudolfinu a Obecním domě, v Arcibiskupském paláci v Kroměříži (Česká republika), ve Štrasburku, Colmaru, Ligsdorfu (Francie), Griegskirche (Rakousko), v bruselském Paláci krásného umění (Belgie) a v jiných evropských městech. S orchestrem spolupracují znamenití sólisté a pěvecké sbory, k nimž se řadí José María Ortí Serrano, Tomás Cabrera, Ramón Puchades, José Ruiz, Catalina Moncloa, Laura Alonso, Pilar Westermeier, Antonio Serrada, Fabio Barrutia, Ladislav Elgr, Španělský státní pěvecký sbor, sbor Španělského rozhlasu a televize, pěvecký sbor Talía, sbor Polytechnické univerzity v Madridu, Orfeón Villaodonense, Euskería de Bilbao aj. Orchestr účinkoval pod taktovkou tak významných dirigentů jako jsou Pascual Osa, Juan Manuel Alonso, Ignacio Yepes, Reiner Steubing, Víctor Martín, Ivo Kraupner, Lukáš Kovařík a César Belda. Pěvecký sbor Orfeón Chamartín Byl založen na počátku roku 2011 a tvoří jej 80 mladých zpěváků. Veřejnosti se poprvé představil na koncertě v květnu téhož roku, který se konal ve Státní koncertní síni v Madridu a to skladbou Johanesse Brahmse Německé requiem.
47
ZARZUELA ENRIQUE R. DEL PORTAL (tenor) Juan Luis HEVILA CARDEÑA (soprano) Raquel RUTH INIESTA (soprano) Constancica PEDRO ESPADAS (tenor) Rodrigo FERNANDO SAMPER Don Diego Orquesta Simfónica Chamartín Orfeón Chamartín CÉSAR BELDA Director
48
Sefardský osud / Creative Productions představuje makom Hudební projekt Jonathana Badichiho „Makom“ Vám – divákům – umožní prostřednictvím hudebního uměleckého vystoupení, cestovat s izraelským skladatelem Jonathanem Badichim. Jonathan nás zavede do země Galilejské, směrem k mysticismu Kabbalah. Poutník nese ve svém batohu vedění o historii hebrejštiny. Vítr se vrací jako hudební inspirace. „Makom“ (domov) uvádí ve svém repertoáru původní židovskou hudbu. Prvky židovské kultury jsou transformovány do skladeb oslavujících velikost židovského kulturního dědictví Španělska. Špičkové hudební seskupení tvoří: Juan Esteban CUACCI (klavír) David MERLIN (housle) Iris AZQUINEZER (violoncello) Jonathan BADICHI (trubka) Ruth ABRAMOWICZ (zpěv)
49
Judi & Rob combo combo Speciální hudební produkce z Austrálie pro festival 9 Bran
50
Zuzana Wirthová a Josef Gušlbauer menorah Skupina Menorah se zaměřuje na překrásnou duchovní a lidovou hudbu židovského národa v diaspoře, hudbu aškenážských či sefardských Židů v jazyce hebrejském, jidiš či ladino. Do svého repertoáru začleňuje také moderní izraelskou písňovou tvorbu, ve snaze přiblížit posluchačům nejen minulost, ale i současný život v Izraeli. Dalším okruhem, kterým Menorah doplňuje koncerty, je vlastní písňová tvorba se židovskou tématikou. Dává zapomenout na všední starosti a oslovuje vaši mysl, ale i pobaví, protože síla lidové hudby je právě v jejím širokém zaměření na každého z nás, přináší radost srdci i duchu. Jednou z vůdčích osobností skupiny je Zuzana Wirthová, která se stala působením v někdejší skupině Chesed, ale i v dalších projektech uznávanou osobností tohoto žánru. Kytarový doprovod, zpěv a mluvené slovo Josef Gušlbauer. Přijměte pozvání na koncert duchovní a lidové hudby, která spojuje kulturu Izraele s dědictvím židovské Evropy. Staví mosty mezi tehdy a dnes.
51
f e s t i va l d ě k u j e t ě m to o s o b n o s t e m : Jan Schneider Pavel Zuna Martin Římánek Zdeněk Zbořil Věra Zátopková Jan Hájek Martina Storek Taťána Horká Ondřej Šrámek Eva Kantůrková Jiřina Vaculíková Václav Vlk Petr Dvořák Jana Kasalová Zdeněk Šámal Jiří Hausner Pavlína Heřmánková Petr Mothejl Jaromír Pavlíček Karel Berka Karolína Bergmanová Tomáš Bergman Václav Petříček Zdeněk Mareš Berta Acrine Jan Birke Lenka Bauerová Aleš Knížek Adina Hrušková
52
Zuzana Svátková Tomáš Vrbík Libuše Šmuclerová Milan Kupka Guillermo Moreno Jaureuguízar Alena Konopíková Věra Zátopková Petr Štis Klára Málková Vilma Anýžová Jan Kynčl Petr Duhan Martin Kučera Stanislav Motl Robin Böhnisch Pavel Trpák Adolf Jílek Pavel Halla Jakub Ptačinský Jana Hubená Miroslav Žejdlík Zdeněk Hašek Václav Mulák Jiří Straka Václav Šimon Martin Riegl Jakub Hritz Petra Růžičková Veronika Jirků
53
54
za laskavé podpory
SENÁT
PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY
-).)34%2)/ $% !35.4/3 %84%2)/2%3 9 $% #//0%2!#).
GOBIERNO DE ESPAÑA -).)34%2)/ $% !35.4/3 %84%2)/2%3 9 $% #//0%2!#).
MINISTERIO DE ASUNTOS EXTERIORES Y DE COOPERACIÓN
-).)34%2)/ $% !35.4/3 %84%2)/2%3 9 $% #//0%2!#).
partner
media partner
koprodukce
55
56
