Archivy | Texty | Ukázky | Wolf Biermann - koncert na Festivalu spisovatelů Praha
Wolf Biermann - koncert na Festivalu spisovatelů Praha Texty
Když k břehu jsme přirazili
Když k břehu jsme přirazili
a v člunu dál seděli
Tu najednou nejlíp
jsme nebe ve vodě viděli
Pár rybek tam hrušní
prolétlo a aeroplán
jezerem plul, než tiše se
o vrbu rozplynul
– se rozplynul
Kam naše sny podějí se
v té rozseklé krajině
Kde ranám se nechce hojit
kde mokvají jedině
Kam přátelé podějí se
kam ty a já asi kam –
Pryč chtěl bych být nejradši
a nejradši setrvám
– zde setrvám
Melancholie
pro Emila Ciorana
1
protože v žádné zemi zem už není
jen všude průmyslový odpad straší
jsme vesměs z míry vyvedení
bohatci chudí, malí velikáši
protože žádost je jak rakovina
což nevesele na nervy mi leze
strach ze smrti že přeřve kocovina
a svoboda, ač bezmezná, má meze
že hnusí se mi jejich alotrie
a vidím, nekapíruju však svět
melancholie
melancholie srdce
ten žlučovitý jed
2
že před přítelem nehodlám být srab
a nepřítele drzou hubou štvu
že žádná slza neodstraní svrab
a amok zahnat písní nemůžu
že k slávě přičich jsem a neměl dost
to sousto nenasytně polykám
že jistotu mi ničí pochybnost
a bez viny se vinou zajíkám
ač vzepřel jsem se, moje duše hnije
a rozpadem ji nahlodává sněť
melancholie
melancholie srdce
ten žlučovitý jed
3
kdo káže naději, jo, to je lhář
leč morduje ji jenom darebák
já obojí všem dělám tváří v tvář
ber jen, co musíš brát – víc neber však
vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště!
tak jako láska bez důvodu je
své sny já denně házím do ohniště
jen kacíř o žár v kotli pečuje
a sám když vzplane, sotvaco ho skryje
tak velkolepě stane uprostřed
melancholie
melancholie srdce
ten žlučovitý jed
4
jen podle sebe formuješ své dítě
jak Bůh: tak příliš hloupé, slabé je
a jednou stejně po svých opustí tě
a s davem do záhuby odejde
kdo hlásá: vnuk to vybojuje líp!
klid v duši má a o kolečko navíc
mír hřbitova však není žádný klid
a z péče o lid tomu zas je nanic
kdo k smrti unaven už neví, čí je
a hubenou má, ač se v tlusté zhléd‘
melancholie
melancholie srdce
ten žlučovitý jed
5
má milá, pokaždé jsou mračna fuč
když navzájem se máme a náš let
nás nese do nebes a všechna žluč
je odplavena blahem, takže hned
se v med a mléko změní zášť i krev
když pak snad přijde přítel potřebný
k nám posedět a zapít s námi hněv
mír celou tuhle válku zpříjemní
a na chvíli se skryje ona zmije
neb „stát i padat“ je má věta vět
melancholie
melancholie srdce
ten žlučovitý jed
Balada o pruském Ikarovi
1
Kde Friedrichstraße dělá krok
pozvolna přes vodní tok
tam nad Sprévou rozkročen dlí
most Weidendammský. A ve vší kráse
zde pruský orel vyjímá se
když postávám u zábradlí
tu stojí pruský Ikarus
má z kovu křídla, statný vzrůst
však tíží ho paže, jak bdí
on nevzlétne – on nepadne
vodu nezčeří – a neochabne
tam nad Sprévou u zábradlí
2
Drát ostnatý mu zarůstá
hloub pod kůži i přes ústa
a v mozek, šedou kůru
zem vězí v pásu z drátoví
ta naše země ostrovní
z vln plechu trčí vzhůru
tu stojí pruský Ikarus
má křídla z kovu tenhle Prus
však tíží ho paže, když bdí
on nevzlétne – a nepadne
vodu nezčeří – a neochabne
tam nad Sprévou u zábradlí
3
A když chceš pryč, tak musíš ven
už opustil zběh nejeden
ten poloviční kraj
já zuby nehty držím se
než hnusný pták mne popadne
a mrští přes okraj
jsem já pak pruský Ikarus
mám z kovu křídla, ryzí brus
leč tíží mě paže, jak ční
já vylétnu – a dopadnu
vodu rozčeřím – zas ochabnu
tam nad Sprévou u zábradlí
4/Barlachovská píseň (1963)
Ach, máti, okna zavírej
Déšť blíží se k nám zdáli
Mrak z druhé strany hranic ční
Div že nás nezavalí
Co jenom s námi bude
když k zemi zplanělé
už padají i z nebe
jen mrtví andělé
Ach, máti, dveře zavírej
Krys na tisíc se žene
Ty hladové jsou vepředu
A vzadu vypasené
Co jenom s námi bude
když k zemi setmělé
už padají i z nebe
jen mrtví andělé
Ach, máti, oči zavírej
Už s větry bouřkovými
Se krysy derou škvírami
Kdys zapomenutými
Co jenom s námi bude
když k zemi zplanělé
už padají i z nebe
jen mrtví andělé
Vojenská
Voják, voják a tvrdý boj
Voják, voják a stejnokroj
Voják, voják zná povinnost
Voják, voják je tváře prost
Voják, voják řadový
Voják, voják se nedoví
Proč podle normy hladoví
Válčí a umírá.
Voják, voják šel bojovat
Voják, voják ve válce pad
Voják, voják teď padne zas
Voják, voják to není špás
Voják, voják je řadový
Voják, voják se nedoví
Že v další válce světový
Nebude vítězů
Voják, voják a tvrdý boj
Voják, voják a stejnokroj
Voják, voják zná povinnost
Voják, voják je tváře prost
Voják, voják řadový
Voják, voják se nedoví
Proč podle normy hladoví
Válčí a umírá.
Hroby
Kdes‘ na Krétě našel jsem hřbitov
pro vlast a pro vůdce
Tam německých vojáků spousty
spí u cesty do kopce
A nad nimi sládnou hrozny
a vinou se vinice
Těch hroznů jsem natrhal hrsti
a nacpal se od srdce
A mrtví na Formenteře
ti bydlí bezmála ve vozech
Hned u pohřebiště aut leží
což vzalo mi drobet dech
Jak bojovník se svou zbraní
tak zchystáni kost co kost
Že s vybrakovanými auty
si vyrazí na věčnost
Ať kdekoli cestuji k lidem
i mrtvé rád navštívím
I o domě v Barceloně
té supermoderně, vím
Tam v činžáku z kamenných boxů
se zesnulí tumlují
A jako dřív na televizi
dnes na moře zevlují
A hřbitov jeptišek v Moskvě
kde pod malbou v kameni
se s oběťmi jejich vrazi
zas ocitli spojeni
Tam klnou si, přou se a rvou
a utrží nejeden šrám
Řvou, křičí a krvavou hlínu
maj’ v ústech dokořán
Tak slídil jsem na mnohém hrobě
jenž sešel a osiřel
Zved’ v Praze jsem židovský kámen
jej do duše uzavřel
Jak zvláštní je život mrtvých
a jejich řeč zjevením
I někdejší lži se zde mění
v pravdu jen mlčením
Vím dobře, že mrtví žijí
a návštěvy vítají
Kdo chladně své vychladlé míjí
toho prokletím stíhají
– ne mne! Svého otce pomník
mám na dosah v suchu i bouři
Hrob nemusím hledat
on tyčí se všude
kde jen se z komína kouří
Povzbuzení
věnováno Peteru Huchelovi
Hej, nezatvrzuj ty se
V té zatvrzelé době
Kdy tvrdý rozbije se
A ostrý bodne sice
Leč zlomí hrot sám sobě
Hej, nezatrpkni ještě
V té naší trpké době
Kdy smáčejí tě deště
A svírají tě kleště
A hrdlo tisknou tobě
Hej, zastrašit se nenech
V tom strašidelném čase
Kdy oni mají na spěch
Ti v chládku zřídit pelech
A mít tak po zápase
Hej, zneužít se nedej
Líp využij svůj čas
Ne ven, k nám cestu hledej
A jinak na nic nedbej
Tvůj potřebujem‘ hlas
Nic nechcem‘ zamlčovat
V tom čase mlčení
Že zeleň chce se klubat
Vždy budem prohlašovat
Ať znají naše mínění
Jen kdo se mění, stálý je
pro Arna Lustigera
Vplul krví jsem rovnou do světla
a z břicha vyšel zvědavý
Já zvíře jsem byl. A taky člověk
už od počátku tázavý
Tak při výslechu gestapa
jsem z prsu nasál, mordie!
hned pravdu s mlékem mateřským:
Jen kdo se mění, stálý je
Pak z Hamburku jsem včas v šestnácti
v zem zaslíbenou utíkal
když miliony tou cestou šly
však jejich proud se naproti bral
Pryč chtěl jsem totiž z domova
a domů! Neboť nesporně
Ten, kdo je mladý, hledá vlast:
Jen kdo se mění, stálý je
Já šajnu neměl a dorazil
jsem s duší slepě nadšenou
a zjistil, že rudí bozi též
jen podlí mizerové jsou
Mě otec věru nezplodil
jen abych přežvykoval lži
I vyřvávám teď do světa:
Jen když se měníš, stálý jsi
Ať horká válka či studená
pouť ze Západu na Západ
jsem se svými prošel zbraněmi
Moh‘ na kytaru spoléhat
Já vždycky budu, co jsem byl
Žid napůl s Gójem nedílně
však jedno uhájím si vždy:
Jen kdo se mění, stálý je
Nic se ženskými já neměl jsem!
než kliku. Bloud a utřinos
už snad jsem tušil, že ženské jsou
též lidi, nejen hnízdo vos
Až do morku dnes dobře vím
– své ženě radost dělám tím –
že vláda mužů padá už:
Jen kdo se mění, že je muž
Byl od počátku jsem zoufalý
a stále znovu doufal jsem
– tak možno je žít. Než přijde smrt
Znám s Heinem se, svým přítelem
Mým nepřítelem zůstává
však rýmů ať si užije
I z posledních sil vydechnu:
Jen kdo se mění, stálý je
Rencontre à Paris
pro J. B.
Mí staří přátelé, ti stárnou
a jinak než já, už dobu drahnou
Čas na Východě je jiný čas
Mí přátelé tam stárnou
A když se přece uhlídáme
Zde, na tomto světě, mimoděk
pak radost je to veliká a vděk
O těch, co nezbylo z nich popele
– my staré ohně rozdmýcháváme
Hle přítel našel přítele
tak bezmocně se rádi mívali
vždy navzájem si rány lízali
Zas tečou dávno uschlé slzy
když dlouhé ticho roztlacháváme
a přece jsou díry, které nás mrzí
Touž loď už na věky obýváme
– a přece plujeme po jiné řece
Té odvahy dříve! – teď zvažujeme:
Východ či Západ. Stát nebo stát
Chce každý chtít a žádný muset nechce
Co vzájemná vážnost! Co kujeme?
Teď vzájemně vážíme? Zrnka zrad?
A nacházíme ve známé tváři
hrst nových rysů. Známí i v stáří
a přece přec! – se nepoznáváme
Mí staří přátelé, ti stárnou
a jinak než já, už dobu drahnou
Čas na Východě je jiný čas
Usmějeme se
a zmlkneme zase
zjihle a s trpkostí v hlase
Domov
Klid hledám, nacházím však hádky
Jak umanutý živým žitím
Můj dlouhý čas je příliš krátký
Chci dát, a beru, co jen chytím
Žrout přátel jsem, ó lituji
Mám na domov hlad od kdovíkdy!
Je smrt to, kam já směřuji
Tam dojít ale – ne, to nikdy
Spát hluboce, snít bez křiku
Pak probrat se a podřimovat
Hlt čaje, sousto rohlíku
A světa bídu začarovat
Tak zmizí každá překážka
A snést lze všechno, bez nadsázky
Je ve vítězství porážka
A přec se odvažuješ lásky
Nuž večer vínem smočíš ret
Ach ženo, orgiemi vzkvétat!
Pojď, uděláme dvojí hřbet!
Leť, leť, a já též budu létat
Rád sepíši ti baladu
Jak mlokův ocas vyváz’ z tísně
A hned zas dostal náladu
A tak se, bloudi, dělaj písně
Klid hledám, nacházím však hádky
Jak umanutý živým žitím
Můj dlouhý čas je příliš krátký
Chci dát, a beru, co jen chytím
Žrout nepřátel jsem, lituji
Hlad po pomstě mám od kdovíkdy!
Je smrt to, kam já směřuji
Tam dojít ale – jó, to nikdy
z němčiny přeložila Věra Koubová
