0/2008
1 15. ročník
Uvnitř čísla: Arnošt Lustig s novou knihou Zloděj kufrů
V posledních letech se mnohokrát stalo, že zloději kovů ukradli na železnici tu kolejové propojky, tu spojky a podkladnice, nebo dokonce měděné kabely i transformátory. Přestože šlo o trestné činy, jen výjimečně byli zloději dostiženi, usvědčeni a potrestáni. Přitom nejde vždy jen o zpomalení dopravy; za jistých okolností může odříznutí kabelu způsobit i vážnou nehodu. K poslední drzé krádeži došlo dokonce dvakrát v krátké době za sebou: večer 22. září (Den bez aut...!) vyřízli zatím neznámí pachatelé na hlavním nádraží v Praze několik metrů měděného zabezpečovacího kabelu z příčného kabelovodu u tunelu. Oprava byla dokončena ve 21.30 h, dopravu to samozřejmě ovlivnilo. O šest hodin později, 23. září ve 3.30 h, si přišli zloději pro další kabel. Nádraží je v přestavbě, proto kamerový systém zatím neexistuje. Vyřízli 35 metrů z podélného kabelovodu a tím zcela vyřadili veškeré zabezpečovací zařízení na hlavním nádraží. Od té chvíle přestaly jezdit v tomto obvodu prakticky všechny vlaky až do 11.35 h, kdy se podařilo alespoň částečně obnovit funkce zabezpečovacího zařízení. České dráhy musely ukončit a „obracet“ vlaky na nádražích na okrajích Prahy a cestujícím vyjednat bezplatnou jízdu MHD; časovým ztrátám ale zamezit nemohly. Všem se také omluvily – leč cestujícím omluva nenahradí nepříjemnosti spojené s přesedáním na tramvaj nebo metro, s ujetými přípoji či zmeškáním důležitých schůzek. ČD ani Správa železniční dopravní cesty jako správce infrastruktury nemohou proti těmto trestným činům nic zásadního udělat. Hlídat kilometry tratí nelze; zlodějnu lze omezit jen hrozícím vysokým postihem zlodějů i majitelů sběren, kteří nenechavcům ochotně platí za věci evidentně kradené, anebo přijetím razantnějších legislativních změn. Při krádežích tohoto druhu nejde jen o majetek; jde o obecné ohrožení cestujících. Pokud to nebude takto posuzováno, budou se nám aktéři tohoto byznysu stále smát do obličeje... Irena Pospíšilová
www.ceskedrahy.cz call centrum: 840 112 113 Foto na titulní straně: Prototyp nové lokomotivy řady 380 pro České dráhy na zkušebním okruhu. Foto: Michal Málek
Vydávají: České dráhy, a. s., nábřeží L. Svobody 12, 110 15 Praha 1 IČ 709942226 Vychází: 12. října 2008 Adresa redakce: ČD pro Vás, generální ředitelství ČD, nábř. L. Svobody 12, 110 15 Praha 1 Místo vydání: Praha Telefon: 972 233 091, 972 233 090 Fax: 972 233 092 Vedoucí redaktorka: Mgr. Irena Pospíšilová E-mail:
[email protected] Technický redaktor: Michal Málek Inzertní oddělení: Eva Balíková E-mail:
[email protected] Evidenční číslo MK ČR: E 6931 ISSN: 1210-9142
Exkluzivní elektronická síťová jízdenka In-gold Pokud rádi cestujete a máte v plánu projezdit naši zemi křížem krážem (anebo to v plánu nemáte, ale osloví vás tato nabídka), pak vám doporučím pospíšit si k nejbližší pokladní přepážce ČD a požádat o vystavení In-karty/Rail plus s aplikací roční síťové jízdenky In-gold. Tato unikátní síťová jízdenka stojí pouze 20 000 Kč na rok nebo 9400 Kč na čtvrtletí anebo 3900 Kč na měsíc či 1200 Kč na týden. Že se vám tyto ceny zdají vysoké? To jenom proto, že zatím nevíte, co všechno se v této nabídce ukrývá.
Foto: Michal Málek
editorial
Vážené čtenářky a čtenáři!
Co je to In-gold? In-gold je aplikace na bezkontaktní čipové In-kartě/Rail plus a obsahuje především síťovou jízdenku (roční – čtvrtletní – měsíční – týdenní) platnou v 1. i 2. vozové třídě všech vlaků ČD a slevu Rail plus na snížení ceny mezinárodních jízdenek o cca 25 % a výrazné snížení ceny místenek zakoupených u pokladních přepážek ČD (samotný průkaz Rail plus pro dospělého cestujícího stojí na rok min. 45 € = cca 1125 Kč). Držiteli tato aplikace dále umožňuje bezplatné používání lanové dráhy v provozu ČD Liberec-Horní Hanychov – Ještěd a bezplatnou přepravu jednoho spoluzavazadla a jednoho psa ve vlacích ČD. V plné výši platí držitel aplikace In-gold lůžkové a lehátkové příplatky. Jak se žádá o výdej In-karty s aplikací In-gold s akviziční slevou Nejprve si musíte obstarat tiskopis žádanky o In-kartu/Rail plus buď u některé pokladní přepážky ČD se zařízením UNIPOK, nebo na internetové adrese www.inkarta.cz a vyplňte ji podle pokynů.
Křížkem označte aplikaci In-gold a vedle ní zakroužkujte, zda si ji zakupujete na 1, 2 nebo 3 po sobě jdoucí roky, případně zda si objednáváte pouze týdenní, měsíční či čtvrtletní variantu. K žádance přiložte fotografii průkazového provedení 35 x 45 mm na lesklém fotografickém papíru, která zobrazuje vaši současnou skutečnou podobu, není vystřižena z jiné fotografie, není přerazítkována nebo opatřena zbytky hologramu a podobně, a na její zadní stranu napište své příjmení a datum narození. Vyplněnou a podepsanou žádanku odevzdejte u kterékoliv pokladní přepážky ČD. Z důvodu strojního zpracování žádostí je nutné, aby žádanka nebyla přeložena, pomačkána nebo jinak poškozena. Pokladník vám vydá výměnou potvrzení o přijetí žádosti, které ovšem nelze použít jako jízdní doklad. Vyzvednutí a zaplacení hotové In-karty/Rail plus s aplikací In-gold Hotovou In-kartu/Rail plus s aplikací In-gold si můžete vyzvednout ve zvolené železniční stanici, jejíž název bude vytiš-
rem pomůže při podání žádosti pokladník ČD. Malé počítání Aplikace In-gold například s roční cenou 20 000 Kč představuje jednak fixní částku, odolnou jakémukoliv zvyšování cen po celou dobu jednoho roku (nebo až tří let), a pak také velmi pohodlný doklad k neomezenému cestování, jehož cena přepočtená na měsíc představuje 1666 Kč. Stačí tedy pouze, abyste si spočítali, kolik peněz obvykle za měsíc projezdíte. Pokud někdo například dojíždí za prací z Kolína do Prahy (62 km), zaplatí měsíčně 2296 Kč (základní jízdné)
nebo 1722 Kč (zákaznické jízdné) za traťovou jízdenku ve 2. vozové třídě nebo 2755 Kč (základní jízdné) či 2067 Kč (zákaznické jízdné) za traťovou jízdenku v 1. vozové třídě. Se síťovou jízdenkou In-gold vyjde tohoto cestujícího již jen dojíždění na uvedené trase levněji, než kterákoliv měsíční traťová jízdenka. A to bych rád ještě připomněl, že síťovou jízdenku In-gold lze na rozdíl od traťové jízdenky navíc použít k jakékoliv další jízdě po celé ČR, a každá taková cesta je tím pádem v podstatě „zadarmo“. Roman Šulc, České dráhy, a. s.
Soutěž Skupiny Českých drah Tvář ČD 2008 V průběhu července a srpna probíhala veřejná hlasovací soutěž. Čtenáři mohli na internetových stránkách www.ceskedrahy.cz/tvarcd, pomocí SMS zpráv, v týdeníku Železničář a v měsíčníku GRAND EXPRES a ČD pro Vás zasílat hlasy vybrané dvacítce soutěžících. Na začátku září vstoupila soutěž do finále a všech dvacet semifinalistů i dva náhradníci se zúčastnili bowlingového turnaje, na kterém byla vyhlášena desítka postupujících finalistů na závěrečný Galavečer, kde porota rozhodne o Tváři ČD na rok 2008. Během hlasování jsme zaregistrovali obrovský zájem a podporu soutěžících. Po sečtení všech hlasů jsme dospěli k ohromujícímu výsledku. Celkem bylo zasláno prostřednictvím hlasovacích kuponů, SMS a internetu 37 292 hlasů.
1
2 1. Gratulujeme desítce k postupu! 2. Všech dvacet semifinalistů i dva náhradníci se zúčastnili bowlingového turnaje. 3. Soutěžící, kteří nepostoupili do finále, obdrželi poděkování a hodnotné dárky z rukou ředitele odboru komunikace. 4. Deset finalistů jsme informovali o připravovaném Galavečeru.
3
4
rady na cesty
těn na potvrzení o přijetí žádosti, ihned po jejím dodání na pokladní přepážku nebo v termínu uvedeném na potvrzení o přijetí žádosti. Hotovou In-kartu/Rail plus překontrolujte a pokud je vše v pořádku, zaplatíte cenu podle doby její platnosti. Převzetí pak potvrdíte podpisem a obdržíte také potvrzení o zaplacení. Pokud by se stalo, že ztratíte potvrzení o přijetí žádosti, neprodleně se dostavte k pokladní přepážce ČD a domluvte s pokladníkem další postup. Seznam železničních stanic, ve kterých si lze vyzvednout hotovou In-kartu/Rail plus s aplikací In-gold, je zveřejněn na www.inkarta.cz, nebo vám s jejím výbě-
kraje a České dráhy
Otázky pro hejtmana Plzeňského kraje MUDr. Petra Zimmermanna
Úroveň železniční přepravy se přes všechny problémy přece jen postupně zlepšuje Jak vidíte v perspektivě příštích deseti let význam železniční dopravy v Plzeňském kraji? Byl bych rád, aby se železnice udržela jako přepravce nákladů i osob v době, kdy mnoho lidí dává přednost automobilům a individuální dopravě. Mluvilo se o tom, že byste rádi viděli na tratích mezi Plzní a Domažlicemi německá Desira. Jak to s nimi vypadá? To je otázka spíš pro České dráhy. Samozřejmě modernizace vlaků by mohla zvýšit atraktivitu cestování po železnici. Dálnice se Plzni vyhnula, ale přesto jsou na příjezdových komunikacích občas ráno zácpy a auta stávají v kolonách. Pomohla by masivní podpora příměstské hromadné dopravy? Myslím, že spíše nikoli. Pomoci by mohl např. severozápadní okruh Plzně a druhé spojení Lochotína se zbytkem Plzně. Počítáte v příštím roce s rozšiřováním Integrovaného dopravního systému, kte-
rý ve vašem kraji funguje už řadu let? Zásadní rozšíření neplánujeme. Vždy je otázka, kde nakreslit hranice IDS – v Liticích, v Dobřanech nebo až Přešticích či
dokonce v Klatovech. Druhá otázka je, kolik lidí tento systém opravdu využívá a kolik stojí. Chystáte s ohledem na to, že cestující i náklady na provoz přibývají, přehodnocení systému úhrad v IDS? Chceme, aby úhrady odpovídaly výkonům a aby se spíše sjednocovaly či zprůměrovávaly ve vztahu k jednotlivým dopravcům. Je to i otázka nastavení cen jízdného. Svezete se občas vlakem? Jak jste spokojen s kulturou cestování v regionálních vlacích ve vašem kraji? ANO. Na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří o dráze jen hezky hovoří, nejméně několikrát za rok vlakem jedu. Nejčastěji o prázdninách nebo v zimě na Šumavu. Úroveň železniční přepravy se přes všechny problémy přece jen postupně zlepšuje. Přeji drahám, aby v tomto trendu vytrvaly. Připravil: Ivo Štecha
Navštívenka největších lázní na Moravě
Nádražní budova v Luhačovicích nedávno prošla celkovou rekonstrukcí. Luhačovice jsou perlou mezi moravskými lázněmi; najdeme je asi 20 km od Zlína v údolí říčky Horní Olšava, známé také pod jménem Šťávnice. Na lázeňských budovách i celkovém urbanistickém řešení zanechal nesmazatelnou stopu architekt Dušan Jurkovič, lázně si oblíbilo mnoho slavných umělců, za všechny jmenujme světově proslulého Leoše Janáčka. Léčivých pramenů tu napočítáme patnáct, většinou jde o hydrouhličitanosodné kyselky; pouze jeden z pramenů je sirný. Lázně jsou indikovány pro široké spektrum chorob: one-
mocnění dýchacích cest, poruchy pohybového aparátu, cukrovka, trávicí ústrojí a další. Lázně a jejich okolí nabízejí mnoho možností pro sportování i pro kulturní vyžití. Koncerty,
Lázeňské divadlo a další kulturní akce, hudební festivaly a přehlídka komorních divadel, poznávací výlety do okolí – prostě v Luhačovicích se nikdo nemůže nudit. Mezi řadou lázeňských domů jsou oblíbené domy NIVA I. a II. Jde o nestátní zdravotnická zařízení, která představují dva moderně řešené a na sobě nezávislé lázeňské komplexy. Železničáři je velmi dobře znají. Najdeme je v klidné části města asi 1,5 km od kolonády. Jejich ideální poloha láká k vycházkám po překrásném okolí, kde sama příroda léčí a uklidňuje duši unavenou každodenním shonem. Nedaleká přehrada je rájem rybářů a vyznavačů vodních sportů. V areálu se nabízejí venkovní i kryté bazény, sauna, fitcentrum, stolní tenis i tenisové kurty, kulečník; samozřejmostí je vinárna a denní bar. Kdo si chce odpočinout v poklidném lázeňském prostředí, určitě nebude litovat. Do lázní jezdí také přímý rychlík Praha – Luhačovice, i v opačném směru. Nedávno tu byla téměř do původní podoby opravena také historická nádražní budova. Připravila: –rn–
Výhodné nakupování s ČD Bonusem Cestování a vůně patří k sobě aneb získejte slevu ve FAnn parfumeriích Ať už se chystáte vlakem do zahraničí nebo třeba jen do Prahy, můžete si z cesty kromě zážitků dovézt i skvělou slevu do sítě FAnn parfumerii ČR. Za jízdenku Českých drah v minimální hodnotě 200,- Kč obdržíte jednorázovou 7% slevu na veškeré zboží ve FAnn parfumeriích ČR (více informací na www.cd.cz/cdbonus). A protože jsou FAnn parfumerie už více než 17 let skutečným královstvím vůní a krásy, máte záruku, že si na 36 místech po celé České republice určitě vyberete z více než 100 světových
značek vůní, dekorativní kosmetiky i péče. K nejznámějším patří HUGO BOSS, BULGARI, DOLCE & GABBANA, GUCCI, ESCADA, VERSACE a řada dalších. V nabídce nechybí ani skutečné kosmetické „perly“, jakou je třeba exkluzivní švýcarská značka LA PRAIRIE, která se dá přirovnat k Rolls Royci v péči o pleť. A pozor, slevu můžete uplatnit i v kosmetických salónech ART of BEAUTY a MATIS Paris v Praze a v Brně. Další info a přesné adresy FAnn parfumerií a kosmetických salonů naleznete na www.fann.cz.
PS–COMPUTERS, prodejce výpočetní techniky – váš správný tip a trefa do černého V dnešní době již asi nikdo nepochybuje o tom, že výpočetní technika a všeobecně IT hýbou světem. Každý má samozřejmě individuální požadavky na to, jak by jeho PC či notebook měl vypadat a k čemu ho bude převážně používat. V současnosti se stalo fenoménem nakupování různého zboží přes internet. Nakupování tímto způsobem je velice pohodlné, bezpečné a v neposlední řadě mnohem ekonomičtější, než nakupování v kamenných obchodech. Z tohoto důvodu i naše fi rma přistoupila k prodeji výpočetní techniky a komponent formou e-shopu. Zboží odebíráme od předního dodavatele IT v ČR eD´ system Czech, což je zárukou dodávky toho nejkvalitnějšího zboží na našem trhu. Každý náš zákazník si může v klidu domova či kanceláře objednat zboží z několika desítek tisíc položek. Také si může sestavit svůj počítač dle svých představ, za použití konfi gurátoru PC sestav LYNX, nebo HP TOP. Pokud je objednané zboží skladem a objednávka byla provedena do 16.00 hod. a následně potvrzena akceptace mailem, zákazník obdrží zboží následující pracovní den. U PC sestavených za použití konfi gurátoru je dodávka vyřízena zpravidla do jednoho týdne. Podrobnější informace o všech nabízených produktech a kontakty zjistíte na www.ps-computers.cz. V rámci programu ČD Bonus máte možnost při objednání veškerého zboží z našeho e–shopu získat 5% slevu z celkové ceny Vaší objednávky. Více informací na www.cd.cz/cdbonus.
Pod stromeček patří kniha
Na celkem dvaačtyřiceti místech po celé republice jsou cestujícím Českých drah k dispozici knihkupectví Kanzelsberger. S jízdenkou z vlaku v hodnotě alespoň dvou set korun zde můžete nakupovat s desetiprocentní slevou. To se jistě hodí zvláště nyní, před vánočními svátky. Knihkupectví Kanzelsberger prodávají veškerý sortiment knih včetně novinek a široké nabídky levných titulů. Slevu v rámci programu ČD Bonus přitom můžete uplatnit i na nákup dárkových poukázek v hodnotách 50, 100, 200 a 500 korun. Dárkové šeky jsou v posledních letech stále oblíbenějším řešením právě v situacích, kdy svým blízkým chcete udělat radost, ale nevíte, co konkrétně jim koupit. Poukázky vám na počkání vydají v kterémkoli knihkupectví Kanzelsberger a platí rovněž v celé síti prodejen. V knihkupectvích Kanzelsberger vám vyjdou vstříc celou řadou služeb, zakoupené zboží vám například krásně zabalí do dárkového papíru. Ve všech prodejnách fi rmy zákazníkům rádi poradí a pomohou vyhledat tu správnou knihu. Navíc si zde můžete vybrané tituly v klidu prohlédnout, ve většině prodejen existují i čtenářské zóny. A pokud přijdete nakupovat do pražského Domu knihy Kanzelsberger na Václavském náměstí (v dolní části, u stanice metra Můstek), můžete si vychutnat dobrou kávu, kvalitní čaj nebo lahodná vína v historické kavárně v 1. patře, nebo si popovídat s kamarádkou, zatímco si vaše děti budou hrát v dětském koutku. Více informací najdete na www.kanzelsberger.cz
rozhovor Mnohé cesty na čtenářské debaty a literární večery absolvuje Arnošt Lustig společně se svou nakladatelkou Markétou Mališovou.
Horovitzovou. Je zvláštní tím, že v jedné knize je uveřejněn česko-anglicko-hebrejský text. Pan Lustig je šestnáctým rokem čestným prezidentem pražského Centra Franze Kafky. Proto tento zvláštní knižní projekt vyšel jako dík za jeho podporu centru. Evokujeme i místa, která má Arnošt Lustig rád: Česko, kde se narodil a strávil své dětství a mládí, Izrael, kde žil dva roky a stále se tam vrací, a také Spojené státy, kde od roku 1968 žije dosud, vysvětluje záměr ojedinělého knižního projektu Markéta Mališová. Oba se shodují, že rádi jezdí vlaky. Pokud je pan Lustig v České republice, používáme vlak hlavně při cestách na Slovensko. Z celé vlakové soupravy nás nejvíce lákají jídelní či bistro vozy. Sice si pro jistotu kupujeme kromě jízdenky i místenku, ale hned po nástupu do vlaku naše kroky míří do restauračního oddílu, kde většinou trávíme celou cestu. Nejlepší cestování je v Pendolinu, které je srovnatelné s letadlem, vysvětluje společný způsob cestování s úsměvem paní Mališová. Pendolino je jedním z nejelegantnějších vlaků. Pochází z krásné Itálie a současně projíždí líbeznou českou krajinou. Jedinou
Rozhovor se spisovatelem Arnoštem Lustigem a ředitelkou Centra Franze Kafky Markétou Mališovou
Dívat se na věci lepší než dobré a horší než špatné Nic nebylo vzdálenější mladistvému Arnoštu Lustigovi než umění a literatura. Do šestnácti či sedmnácti let se zabýval spíše rošťárnami, aby na prahu dospělosti, v osmnácti letech, napsal svůj první román. Řada čtenářů zná jeho knížky Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a mnohé další. Dvaaosmdesátiletému věčnému mladíkovi vyšly knihy nejen česky, ale také v překladech po celém světě. Arnošt Lustig je legendou české literatury a filmu. Prošel peklem koncentračního tábora v Osvětimi za druhé světové války, koncem čtyřicátých let pracoval jako dopisovatel v Izraeli a po odchodu do exilu jako profesor tvůrčího psaní, literatury a filmu na Americké univerzitě ve Washingtonu. Potkal jsem se s ním při jedné z jeho cest za svými čtenáři. Cestoval rychlovlakem Pendolino se svou nakladatelkou a současně ředitelkou Centra Franze Kafky Markétou Mališovou z Prahy do Bratislavy. V Bratislavě Arnošt Lustig četl ze své knihy Noc a naděje, jež právě vyšla ve slovenštině díky nakladateli Paľo Mešťanovi, který je současně ředitelem tamního Židovského muzea. K začátkům psaní Arnošta Lustiga mohu uvést nedávnou příhodu, svěřila se paní doktorka Mališová. Při jednom čtení mě
Arnošt upozornil na dámu jménem Eva Weilová. Seděla v obecenstvu. Byla to podle jeho slov krásná holka z bohaté židovské rodiny, seděla před ním v lavici v obecné škole a Arnošt jí lepil do vlasů žvýkačky. Paní Weilová mně po besedě otevřeně řekla, že mladý Arnošt byl takový rošťák, že jí s ním rodiče zakazovali kamarádit. A v osmnácti, kdy napsal první knihu, prý všichni zírali, že třídní sígr byl tohohle schopen. Nazírat svět očima průměrného člověka je podle Arnošta Lustiga nuda. Je dobré se dívat na věci, které jsou lepší než dobré a horší než špatné, jinak to nikdo nebude číst. Literatura a umění je dar, který člověk dostává, protože ho potřebuje. Aby se cítil duchovně bohatší a v rovnováze, vysvětluje svůj postoj pan Lustig. V nedávné době vyšlo sedmé vydání jeho románu Modlitba pro Kateřinu
chybou při cestě Pendolinem je občasný slabší nebo také nulový telefonní signál, ale to není až tak chyba vlaku, dodává spisovatel Arnošt Lustig. Alfou a omegou a celoživotní láskou je pro známého spisovatele Izrael, na který nedá dopustit. Nedávno jsem vydal knihu s názvem Nemáme na vybranou – příběh izraelských letců, kteří v roce 1948, což je doba, kdy jsem v Izraeli pobýval jako dopisovatel společně s Ludvíkem Aškenazym a Ladislavem Mňačkem, přebírali do své výzbroje letouny československé výroby. V té době neměl Izrael vojenskou výzbroj. Vojsko nebylo vycvičené. Pro mě to mělo úžasný náboj. Kluci, s kterými jsem byl v lágru v Osvětimi, se přes noc stali bojovými letci na moderních strojích. Tehdejší Československo vydatně Izraeli pomohlo, i když připouštím, že to nebylo úplně nezištně. Izraelci platili zlatem. Nicméně nás v Izraeli měli velice rádi a trvá to dodnes. O Izraeli mám v současné době rozepsaných několik příběhů najednou. Připravil: Martin Harák
(Úryvek z připravované knihy Arnošta Lustiga Zloděj kufrů, která vyjde na podzim letošního roku.) V dáli bylo slyšet vlak. Vzal jí k ohradě, oddělující terezínské ghetto od světa, kam se nikdy nedostali. Slyšeli hrát německou kapelu z kamenného altánu nacistického důstojnického Kameradschaftsheimu. Tiskli se z židovské strany k prknům, vonícím čerstvým dřevem. Hezky hrajou, řekl Ludvíček. Němci mají podobné polky a valčíky, na jaké jsi zvyklá z domova. Bavilo ho poslouchat německé písničky. Pochody, polky. Píseň německých pilotů. Námořníků. Posádky ponorek. Dělostřelců. Pěšáků. Je ale lepší nesnažit se rozumět slovům. Těm jejich kravinám o vítězství, proti všem, pochodu do širého světa. O dobývání cizího území. Zpívají o Anglii. Za chvíli to uslyšíš. Denn wie fahren gegen England. Do Anglie se nedostali, řekla Markéta Fischerová. Doufám, že to nestihnou ani k mým dvanáctým narozeninám. Kolik je tobě? Čtrnáct, odpověděl Ludvíček. Přes moře jim to nejde. Snad kdyby překročili průplav suchou nohou jako staří Židé. To zvládnul Mojžíš. Ukázal holí a moře se rozestoupilo. Pomáhal mu Bůh. Tak jsem to slyšela v náboženství, dokud jsem ještě směla chodit do školy, řekla. Proč vlastně nacisti tak urputně válčí? Chtějí mít Německo větší a ještě větší. Od Biskajského zálivu až po Ural. Pět set milionů Němců. Slyším z jejich tanečních písní ozvěnu okovaných bot, řekla. Jako když přichází bouřka. Máš hudební sluch? Nic moc. Seznámila jsem se na půdě s holkou, která chtěla zpívat v opeře. Jasmína Morgethauová. Myslí hodně na krev. Ženskou krev. Ne na tu neúprosnou, o které zpívají za ohradou. Za ohradou jsme my, řekl. Ty a já. Oni jsou před. Mají tam ubytovny, park, kamenný altán pro kapelu. Viděla bys to, kdybys bydlela ve vyšším poschodí v Jugendheimu pro kluky jako já. Ostýchala se otázat, jestli ví, o jaké krvi mluvila. Rychle rostu, řekla. Trochu jí při tom přeskakoval hlas, nutila se do dospělejšího tónu a částečně se styděla. Už jsem to měla třikrát, Dělá mě to dospělou. Mlčel a neodpovídal.
Slyšel o ženské krvi. Kdo by o ní neslyšel? Navázal na to, o čem mluvil prve. V Domě zábavy mají taneční sály, tělocvičnu a bazén. Jídelnu. Tak si představuju, na čem si pochutnávají, řekl. Kdykoli slyšel hudbu, myslel na to, jak důstojníci hodují. Maso, dorty, ovoce. Jinak jim nezáviděl. Probouzeli v něm opovržení. Němci si rozdělili svět na rasově čisté a méněcenné. Někomu život, někomu smrt. Někdy ho napadlo, co by dělal, narodit se jako Němec a oblékat se do uniformy Hitlerjugend. To bylo skoro lepší být čtvrteční Žid, der Vierteljude, míšenec, židovská maminka a nežidovský tatínek. Škoda, že ani jeden už není naživu. Hráli pochod, trubky, bubny, trumpety, fanfáry: Bismark, Hitler, Vítězství. Hudba se napírala zvenku do ohrady. Mohli se dívat přes suky na kapelu. Vyšňoření muzikanti v uniformách, červené obličeje, vyleštěné boty, sytě zelené sukno se zlatými knoflíky. Opakovali píseň třikrát. Zněla v tom neúprosnost, zuřivost. Údernost a důslednost. To velice německé, pro co ani nejsou slova. Panská rasa. Břink. Kapela končila hymnou SA marschiert... Die Fahne hoch, die Reihen dicht geschlossen. Sbor burácel. Markéta Fischerová myslela na to, jaký by mohla mít ze zeleného sukna zimní kabát. Hrát, to Němci umí, řekla. Vyprávěl jí, jak tu jednou poslouchal a stařík z Zentralstelle mu řekl, že by se měl stydět. Pak se zastavil a sám poslouchal a nemohl se odtrhnout od prken ohrady. Končí vždycky tou jejich hymnou, SA marschiert, řekl Ludvíček. Podal jí ruku, aby ji odvedl. Zase si sem dojdeme. Cítil její živočišné teplo. Napadlo ho, že by se o ni v noci hřál, jako o vlněnou deku. To je to, co je na holkách zvláštní. Vyvolávají v člověku touhu přilísat se k nim a hřát se. To bylo zvláštní. Vůbec se mi nechce umřít, řekla Markéta Fischerová. Ráda bych se dožila roku dva tisíce. Je ti málo. Mně se taky nechce umřít. A už je mi čtrnáct. Umřít je blbost. Vedl ji cestou, kterou se vcházelo na hlavní třídu ghetta, Bange Strasse. Mluvil s ní, jak se
s nikým nebavil. Vyvolávala to v něm. Vysílala snad tajné signály, na které se mu dobře odpovídalo? Docela rád bych se taky dožil roku dva tisíce, řekl. Měli bychom si domluvit schůzku. Třeba nahoře u sochy na Václavském náměstí. Mám pocit, jako bych tě znal odedávna, řekl Ludvíček. Někdy ke mně přicházíš ve snu a známe se. Jindy mám dojem, že jsem tě viděl ještě dřív, než jsem tě doopravdy potkal. To mně tedy vysvětli. Proč se mi o tobě zdá? Svět s tebou mně připadá jako trychtýř, kterým se do mě všecko sype. Chtělo se mu povědět jí, že má dlaň teplou jako letní vítr. A příjemnou kůži. Ztrácíš se tu někdy? zeptala se. Tak mě napadlo, co bych si myslela, kdyby ses mi ztratil. Hledal bych tě, než bych tě znovu našel. Asi se ti neztratím, řekla. Leda že by odeslali naši rodinu narychlo na východ. To bych jim neradil, řekl Ludvíček. Chtěl bych, abys byla vždycky blízko. Chtěl bych, abys byla jako nejdelší den. Třeba i noc, řekla. To si taky přeju. Neřekla, co jí straší a znechucuje. Pootevřela ústa. Chtěla něco říct a neřekla? Cítil v ní něhu a bezpečí. I v tom, co asi vynechala. Příliv a odliv úlevy. Záchvěvy vzduchu a u srdce. V hrdle. Okamžik stvoření. Očistu. Přál bych si, aby se hodně z toho, co si přeješ, vyplnilo, řekl Ludvíček. Držel Markétu Fischerovou za ruku a cítil, jak do něj proniká její živočišné teplo. Vnímal závrať, která neměla následky, jen pohled a podobu jejích zelených očí, z nichž stékala stříbrná záře měsíčního svitu, zlaté paprsky slunce. Byly to neznámé, nepovědomé pocity, které ho vyplňovaly a vyprazdňovaly. Když se loučíme, myslím na to, jak se zase sejdeme, řekla Markéta Fischerová, než vykročili opačným směrem. Do zítřka, otočil se Ludvíček. Rukulíbám. Do zítřka, opakovala po něm. Napadlo ji, že rozchod s Ludvíčkem, i když jen na noc, jí připadá, jako když se jednou chtěla podrbat za krkem a roztrhly se jí korále. Už se jí nepodařilo posbírat si je všechny. Vlak už byl v nedohlednu.
Arnošt Lustig Arnošt Lustig (narozen 1926), český spisovatel světového významu, prozaik, publicista, filmový scenárista, autor rozhlasových her, profesor emeritus literatury a filmu a čestný prezident Společnosti Franze Kafky. Lustig je nositelem mnoha prestižních cen – Emmy Award, Lifetime Achievement Award, American Academy for the Arts and Letters (2004), Jewish National Book Award, nominace na Pullitzerovu cenu (2003), Knight of the Order of Mark Twain, medaile Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis za dlouholeté a systematické šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí (2006), medaile Za zásluhy I. stupně (2000). V Čechách byl letos navržen Svazem spisovatelů k nominaci na Nobelovu cenu.
knižní novinka
Za ohradou
eurovíkend
Podzim: čas eurovíkendů městem se na mnoha místech setkáte se jmény, která připomínají bývalé české předky současných obyvatel. Turisty všude provází obrázky císaře Františka Josefa i jeho manželky proslulé pod jménem Sisi. S jejich životním příběhem se setkáte v císařské rezidenci Schönbrun i v centru města v Hofburgu. Ten, kdo touží po dávce zábavy a adrenalinu, pak může navštívit slavný zábavní park Prater. Své zde najdou jak děti, tak ti, kteří touží po Při cestě do evropských měst je třeba zajistit také příjemné ubytování. Jednou z možností je rezervace ubytování prostřednictvím internetové stránky www. octopustravel.com. Držitelé In karty navíc obdrží slevu 5 % na cenu ubytování při vyhledání ubytování přes internetové stránky Českých drah.
Letní prázdniny jsou za námi a zimní lyžařská sezona je daleko. Právě v tomto období je ideální čas podniknout návštěvu některých zajímavých evropských měst, a nemusí jít jen o hlavní města. Vedle nich je i řada dalších, velmi příjemných, na památky, nákupní příležitosti, lázně a jiné atrakce bohatých měst. Do zemí v blízkosti naší vlasti je přitom velmi výhodné cestovat vlakem. Většina z těchto měst má velmi kvalitní železniční spojení s Českou republikou. Vlaky jsou poměrně rychlé, bezpečné a velmi pohodlné. V nabídce je i celá řada slev a cenově zvýhodněných jízdenek. Na sever i na jih Německa Velmi vyhledávané jsou poznávací cesty do německých měst. Přímé vlaky nabízejí snadnou návštěvu jak velkoměst na severu spolkové republiky, například Drážďan, Berlína nebo Hamburku, tak na jihu v Bavorsku: Norimberka, Řezna či metropole Mnichova. Východní část Berlína byla do roku 1989 jedním z mála evropských velkoměst, kam jsme mohli cestovat bez větších komplikací.
proslavené bustou královny Nefertiti, datovanou do doby více než tisíc let před naším letopočtem. Současný Berlín je pak živou sbírkou moderní světové architektury. Její stavby vznikají přímo v centru velkoměsta na místech „nikoho“ mezi východním a západním Berlínem. Proslulá je například rekonstrukce Spolkového sněmu, který získal moderní skleněnou kupoli od architekta Sira Normena Fostera. Z kopule je jedinečný výhled na město a ohromný park Tiergarten v centru města. Naproti parlamentu je moderní budova kancléřství od architektů Axela Schultese a Charlotte Frankové. Pro svůj tvar si budova u Berlíňanů získala přezdívku Waschmaschine – pračka.
Pro cesty do evropských měst lze využít řady zajímavých slev, např. zpáteční jízdenky CityStar nebo slevy Rail plus na In kartě. Zvlášť atraktivní jsou výhodné elektronické jízdenky eTicket. Cena jízdenky z Prahy do Berlína je 714 Kč, z Prahy do Vídně 468 Kč a z Prahy do Budapešti ji lze pořídit od 468 Kč. Z Brna do Berlína vyjde cesta s eTiketem na 960 Kč a do Vídně na 222 Kč. Do Mnichova se lze vydat se zpáteční jízdenkou MünchenSpezial za cenu 1400 Kč. Podrobné informace o slevách, jízdní řády i nákup jízdenek na internetu lze zajistit na internetové stránce ČD www.cd.cz. Současný Berlín je však zcela jiný díky svému sjednocení v 90. letech. Přestože nejde o město s dávnou historií, je možné v něm poznávat dávnou minulost i živou současnost. Na muzejním ostrově sídlí například světově proslulé muzeum s antickými sbírkami Pergamon nebo Egyptské muzeum
Vzpomínka na monarchii Vídeň, Budapešť, Graz a další města Rakouska a Maďarska nás mohou vrátit do dávné minulosti, kdy byly naše země spojeny v jediné podunajské monarchii. Především Vídeň v nás vyvolá vzpomínky na bývalou středoevropskou velmoc. Při procházce
pořádné dávce strachu. A vůbec nejde o návštěvu klasického strašidelného hradu. K dispozici je zde horská dráha s jízdou hlavou dolů, vystřelovací koule na pružných gumových úchytech i věž s volným pádem. Další podunajská metropole, Budapešť, pak láká například do desítek lázní. Možná vás to překvapí, ale maďarská metropole je jedno velké lázeňské město snad se stovkou termálních pramenů a množstvím kouzelných lázní. Pověstné
jsou turecké lázně v centru pod hradem s charakteristickými kamennými kupolemi. Zcela jinak působí kouzelný secesní areál lázní Gelért nebo neobarokní areál lázní Széchenyiho. Podle průvodců se jedná o největší lázeňský areál v Evropě. Budapešťské prameny působí blahodárně na revmatické potíže i na nervový systém. Blahodárnou kúru v budapešťských lázních tak v dnešní stresové době jistě ocení každý člověk. Příjemný eurovíkend ve střední Evropě lze strávit i díky pohodlné cestě železnicí. Stačí se podívat do jízdního řádu a na nabídku levných jízdenek, nastoupit do vlaku a užít si příjemného prodlouženého víkendu v evropských městech. Připravil: Petr Šťáhlavský
ohlédnutí
Bývalý místopředseda vlády Egon Lánský vzpomíná na léta 1944 – 1945:
Náš transport jel jediný opačně – od smrti Akci Vagón, názorným způsobem připomínající holocaust Židů, ale i Romů na Slovensku v dobách druhé světové války, připravilo za podpory řady českých partnerů, mj. Českých drah, a. s., ČD Cargo, a. s., a SŽDC, s. o., a dalších institucí, banskobystrické Muzeum SNP.
Dvojice dobových transportních nákladních vagonů, „dobytčáků“, za velkého zájmu veřejnosti projela mnoho českých a moravských měst. U výstavního i projekčního vozu se mladí posluchači mohli setkat i s pamětníky, kteří sami peklem transportů a vyhlazovacích táborů prošli. Na poslední zastávce v Bohušovicích, tedy ve stanici, odkud se vydávaly pochody Židů do „vzorového“ lágru v Terezíně, jsme zpovídali politika Egona Lánského, který jako malý chlapec terezínským ghettem prošel. Už jsem byl na zahájení akce „Vagón“, připravené Muzeem SNP v Praze, proto samotnou expozici nemusím podruhé vidět, říká bývalý místopředseda vlády, jeden z těch, kteří prošli Terezínem. Tady, na nádraží v Bohušovicích, jsem ale poprvé od roku 1945. Tehdy po osvobození byla v Terezíně tyfová karanténa. Mně bylo deset let, a tak jsme s klukama vždycky načerno přeskočili zeď a chodili jsme po okolních vesnicích včetně Bohušovic, odkud utíkali němečtí obyvatelé hledat hlavně jídlo. Druhá cesta Egona Lánského do Terezína se uskutečnila půlstoletí po válce. Když se vrátil z exilu, tak mu zavolal přítel ze Švédska, mimochodem kdysi také místopředseda vlády, a projevil přání, že by chtěl jet mj. do Terezína. Odpověděl jsem, že mu tuto návštěvu zprostředkuji, ale sám jsem to vidět nechtěl. Reagoval však, že beze mne by tam nejel. S ním jsem se tam tedy ocitl v 90. letech, kdy už jsem nebyl emigrantem, ale místopředsedou vlády. Ale zpátky do let okupace a pěkně popořádku. Nás deportovali ze Slovenska v roce 1944 poté, co nás chytili v horách. Moje maminka byla lékařkou u partyzánů, tak nás odvezli do Trenčína na gestapo, pak do věznice a potom do sběrného lágru v Seredi. Odtud jsme jeli vlakem rovnou do Auschwitz. Tam
nás ale ani nevyložili, protože prý likvidovali tenhle neblaze proslulý lágr; pobyli jsme tam tři dny a tři noci a pak jsme jeli rovnou sem, do Bohušovic, vzpomíná na asi nejhorší období svého života Egon Lánský. Ve srovnání s vyhlazovacími tábory typu Osvětim byl Terezín skutečně ukázkovým lágrem pro film a nebo oči pozorovatelů z Červeného kříže, ovšem i tady hlady umíraly desítky lidí denně.
Když jsem se po letech v emigraci dostal do Izraele, tak jsem si v památníku Jad Vašem našel číslo našeho transportu, dokonce i moje osobní číslo, vzpomíná Egon Lánský během návštěvy projektu Vagón v Bohušovicích nad Ohří.
Ptám se: Jaké byly poslední týdny v Terezíně? Moje maminka byla lékařka, v posledních měsících se v terezínském táboře soustřeďovali lidé ze všech koncentráků v Polsku a Německu, ti byli většinou všichni zavšivení, nemocní a podvyživení, v každém vagonu při vykládání se našlo vždy několik mrtvých. Moje maminka tehdy dostala skvrnitý tyfus.
Zážitkem bylo pro malého Egona setkání s otcem: Tatínek, který byl také lékař, se vrátil z Londýna, jel sem a nás tu jednoho dne našel. Potkal jsem ho u bran a ačkoli jsem ho neznal – vždyť odešel z domu, když mi bylo šest let! – tak jsem měl takový zvláštní silný pocit, že je to určitě můj otec. Řekl jsem mu: „Otec, ty ma nepoznáš?! Já som tvoj syn, Egon!“ Protože jsem byl špinavý a samý vřed, on se odtáhl, ale já se nevzdal, vzal jsem ho za ruku, přivedl matce a on si nás pak oba vzal do Prahy. Maminka tehdy vážila 29 kilo, ale přežila. Co víc povídat o takových vzpomínkách a pocitech? Mysleli jsme si, že to je velké neštěstí, ale měli jsme obrovskou kliku. Byli jsme tehdy jediný transport v dějinách, který sem přijel z Osvětimi. Jinak chodily transporty jedině opačným směrem, tedy do Osvětimi, na smrt, říká exministr s tím, že ani přes tyto veskrze negativní zážitky z války na železnici rozhodně nezanevřel. A co říká bývalý místopředseda vlády, někdejší redaktor Svobodné Evropy a dlouholetý emigrant na význam takové akce Vagón hlavně pro mladé? Je to určitě nesmírně užitečné. Myslím, že lidé, kteří holocaust přežili, a to nejen tady, by měli být zváni do škol na hodiny základů společenských věd, vlastivědy a povídat si s dětmi. Podobně jako třeba dřív vodili na Slovensku do škol partyzány. A závěrem stručná reakce na v poslední době tak časté zpochybňování holocaustu: Myslím, že to pochází od určité skupiny lidí, která bude holocaust zpochybňovat bez ohledu na to, zda to je k víře, nebo k nevíře. Oni těm událostem opravdu nevěří, protože to u nich má své ideologicko-politické zázemí. Připravil: Martin Navrátil
historie
Od kolébky k hrobu
Životem a dílem Aloise Negrelliho Text na již poněkud omšelé náhrobní desce na vídeňském Ústředním hřbitově svědčí o letitosti. Navzdory tomu se z něho lze dočíst, že právě tady nalezl poslední spočinutí „rytíř von Moldelbe, jemuž svět děkuje za vybudování Suezského kanálu“. Pro nejednoho návštěvníka hřbitova zůstane jméno tohoto muže prázdným pojmem. Návštěvník z Čech, konkrétně z Prahy, si možná matně vzpomene na jeden z pražských mostů. Tomu se totiž stále říká „Negrelliho viadukt“. Alois (Luigi) NEGRELLI Od smrti čestného občana Olomouce, Prahy a Curychu, nositele řádu Železné koruny (a tím i šlechtice) a mnoha vyznamenání pruských i saských, Aloise (Luigiho) Negrelliho uplynulo letos 150 roků. Narodil se 23. ledna 1799 v rodině jihotyrolského statkáře a po dětství (poznamenaném napoleonskými válkami) a studiích nastoupil k zemskému stavebnímu ředitelství v Innsbrucku. Tady se věnoval silničnímu stavitelství: upravoval horské stezky na slušné komunikace. Po sedmi létech přešel do služeb švýcarského kantonu St. Gallen, pro který pracoval jako inspektor pro silniční a vodní stavby. To jej již provázela pověst zkušeného odborníka a takového potřebovalo město Curych, hledající
železniční sítě, později téměř bezezbytku zrealizovaný. Skutečný svět kolejí se mu otevřel 24. února 1840, kdy podepsal ve Vídni smlouvu se společností Severní dráha císaře Ferdinanda (KFNB) a stal se ve svých jednačtyřiceti létech jejím generálním inspektorem. O více než rok později – v září 1841 – – jím vedená stavba železnice dosahuje Přerova a měsíc nato, 17. října 1841, vjíždí první vlak do Olomouce. Tady je Negrelli jmenován čestným občanem. Dekorování v Olomouci ale předzvěstí konec Negrelliho působení u KFNB. Rodící se státní dráhy hledají muže jeho formátu a tak od dubna 1842 nalézáme Negrelliho ve funkci inspektora generálního ředitelství rakouských státních
Text na žulovém podstavci na nádraží v italském Trentu představuje Luigiho Negrelliho především jako budovatele železnic. Foto: autor Nezůstalo jen u uznání obecného: čestné občanství Prahy a titul dvorního rady jsou toho důkazem. Negrelli však příliš světské pocty neregistroval, protože byl právě plně zaměstnán stavbou dráhy pražsko-drážďanské, kterou ozdobil i 1111 metrů dlouhým kamenným viaduktem v Praze.
Itálie a generální inspektor
Pražský most přes Vltavu, spojovaný s Negrelliho jménem, inspiroval nejednoho umělce. Takto jej zachytil malíř Johann Ranzmayer v roce 1849. Sbírka: autor vedoucího veřejných staveb. Tedy jakéhosi hlavního městského architekta. V této funkci zanechal Negrelli i svoji první velkou vizitku: katedrální most (Münsterbrücke), odevzdaný veřejnosti 21. srpna 1838. Jednalo se bezesporu o významnou událost, vždyť k ní město nechalo razit i zvláštní stříbrné mince. Pro stavitele Negrelliho pak jednu speciální ve zlatém provedení. Ve Švýcarsku strávil Negrelli celkem osm roků. Zpestřil si je několika cestami do zahraničí, konkrétně do Anglie, Belgie a Francie. Tady se setkal s právě se rodícími železnicemi, které se mu pro zbytek života měly stát osudem.
Na Ferdinandově a státní dráze Začínal zpočátku v teoretické rovině – pro tři švýcarské kantony vypracoval rámcový plán
drah. Od podzimu tohoto roku pak šéfuje stavbě olomoucko–pražské dráhy. Oba její stavbyvedoucí, Keisslera a Pernera, vedl rukou zkušeného praktika, který spoléhal na svoji přirozenou autoritu muže praxe. Nepodléhal omylům: příkladně odmítal stavět v mezilehlých stanicích skladištní budovy (ty měly nahradit kryté vozy), v nestabilním terénu u Třebovic se přikláněl k vybudování zářezu namísto bezpečnějšího tunelu. Památný den 20. srpna 1845 a příjezd slavnostního vlaku do Prahy prožíval Negrelli velmi emotivně. Svědčí o tom i úryvek z jeho dopisu do Švýcarska: V Praze bylo vítání nezměřitelné – přes sto tisíce lidu bylo shromážděno. Bylo to jako v den vysvěcení našeho katedrálního mostu – a slzy radosti proudily z mých očí při tom uznání obecném...
Po kratším působení jako ministerský sekční šéf je Negrelli vyslán do Itálie, kterou začínají cloumat prudké občanské nepokoje. Jeho úkolem je obnova poničených komunikací. Ze svého sídla ve Veroně pracuje velmi intenzivně a odměna jej nemine: řád Železné koruny III. třídy znamená povýšení do rytířského stavu. Může se nyní psát Alois Negrelli, Ritter von Moldelbe. Jako rodilý Ital se však ne zcela loajálně vyjádřil o pacifikaci vzbouřenců, což mu vyneslo odvolání; jeho osud visí na vlásku. Přátelství s legendou monarchie, maršálem Radeckým, jej však dokáže zaštítit. Z Negrelliho se stává generální inspektor státních drah. V té době, již těžce nemocný, fungoval více méně jako dekorace oficiálních akcí.
Suez Zbývá zmínit závěr života rodáka z jihotyrolského Primiera, který se odehrál ve znamení realizace velké vize. Myšlenkou průplavu mezi Středozemním a Rudým mořem se Negrelli zabýval od čtyřicátých let 19. století a ve spolupráci s Francouzem Lessepsem vypracoval i detailní projekt celé stavby. Do stavby samé mu však již nebylo souzeno zasáhnout. Dne 1. října 1858 za tiché účasti rodiny vydechl naposledy. Alois Negrelli: dvorní rada, rytíř, čestný občan, nositel řádů. Ale především budovatel železnic a duchovní otec Suezského kanálu. Především tak zůstane zapsán v paměti historie. I sto padesát roků po své smrti. Pavel Schreier
Finalizujeme povrchovou úpravu kolejiště Kolejiště již máme „zelené“, máme za sebou práce s trávami a travinami ve formě rozličných druhů posypů a foliáží. Už nám při stavbě v podstatě chybí finální povrchová úprava, osazení detailů, doplňků a dokončovací práce. Jak jsem vám slíbil minule, tak budeme sázet stromy a keře. Také vám ve stručnosti popíšu patinu domečků či jiných staveb (pokud vyjde místo). Právě vyšší porosty jsou velmi důležitou součástí budoucího kolejiště (to samé platí i pro moduly či různá diorámata). Samostatně stojící velké stromy či skupiny stromů velmi vyniknou, a proto opět čerpejte inspiraci ve skutečné přírodě. Máte dvě možnosti. Zakoupit si stromky tovární a přímo od výrobce (Model Scene, Noch, Busch apod.) a nebo si stromky vyrobit vlastní. Je to sice zdlouhavější, ale alespoň u listnatých stromů a keřů budete mít z výsledku určitě větší radost. Začneme nízkými keři. Stavět budeme z materiálu Naturex (výrobek firmy Polák, stromová foliáž), což je jemná síťovina s imitací stromového listí. Prodává se v různých odstínech a strukturách. Na trhu jsou i stromové foliáže vyrobené z jemného molitanu, jejich použití je identické, ale výsledek není tak realistický. Takže pro nízké porosty do výšky 1–1,5 mm je možné tvarovat Naturex do tvaru keřů přímo po předchozím přilepení (nejlépe se osvědčilo transparentní lepidlo na všechno UHU) k pokladu. Lepidlo nechte zaschnout a poté foliáž mírně „vytahujte“ špičatou pinzetou do požadovaných tvarů. Nemusíte se bát použít trochu více síly, jemná tkanina je velice pružná. Teď vám popíšu postup stavby vyšších keřů a listnatých stromů. Jako základ si vytvořte kostru vytvořenou z drátů (použijte měděný vodič, lanko). Svazek jemných drátků postupně stáčíte do potřebných větviček a tvarů. Dolní části kmenů je dobré fixovat proletováním cínem. Poté, co vymodelujete kostru, tak na celý povrch naneste řídký akrylový tmel barvený do hněda. Kmen můžete před zaschnutím tmelu posypat jemně nadrcenou borovou
kůrou či kmen probarvit podle typu stromu (bříza, buk apod.). Po vyrobení dostatečného počtu koster můžete postupně lepit stromovou foliáž ručně natrhanou na menší kousky (pro H0 cca 2 x 2 cm). Před nanesením na kostru ji vždy mezi prsty jemně roztáhněte do šířky tak, aby byla struktura řidší a nepůsobila moc hutně. Poté můžete pomocí
stromů) „sázení“ stromů stylem sem/tam a bez ladu a skladu. Vhodné je také umístit do jehličnatých porostů stromy listnaté, občas suché apod. Pokud „sázíte“ stromky do vzdálenější části kolejiště (ke zdi), tak na kraj porostu přijdou stromky nižší a dále od pozorovatele stromky vyšší. Vytvoříte tak dojem větší modelové „hloubky“. Břízky sázejte do hájků, vrby kolem potoků, ovocné stro-
pinzety opět tvarovat pro finální podobu stejně jako u přízemních keříků. Popsanou metodou můžete vyrobit stromky o velikostech 2–30 cm. Krátce se zastavím u stromů jehličnatých. Jejich výroba je podstatně složitější, a proto vám doporučuji použít hotové tovární výrobky. Ušetříte si čas a koneckonců asi i nervy, protože se jedná o poměrně zdlouhavý postup. Stromky a keře „sázíme“ buď do předem připravených otvorů, nebo je prostě zapíchneme do podkladu. Jak jsem uvedl v úvodu, tak si opět připravte podklady a fotografie skutečných porostů. Snažte se vždy sestavovat stromy či keře do celků. Vyvarujte se (kromě solitérních a samostatně stojících
my do alejí a sadů, neupravené keře na železniční náspy apod. Prostě fantazii se meze nekladou, ale určitá pravidla je nutné dodržovat. Pamatujte si také, že čím více stromů na kolejiště umístíte, tím lepší bude výsledek. Holé kolejiště s lesem v koutě o 10 stromech a na zbytku pár listnaných stromů ve finále nedělá moc dobrý dojem. Teď vidím, že už nemám místo na popis patiny, a proto se jí budeme věnovat v celém příštím článku. A nezůstaneme jen u budov, ale podíváme se i na patinu vozidel. Mgr. Michal Dalecký
[email protected]
Velká soutěž o digitální start set modelové železnice Redakce magazínu ČD pro Vás ve spolupráci s Ateliérem Modely.biz pro vás připravila soutěž o atraktivní ceny. Od červnového magazínu po číslo 11, které vychází 11. listopadu, máte možnost na stránce věnované modelové železnici najít soutěžní kupony. Pokud se vám podaří nashromáždit všech šest kuponů a zaslat je nejpozději do data uzávěrky soutěže na adresu redakce (ČD pro Vás – redakce týdeníku Železničář, nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha 1), budete zařazeni do slosování. Tři šťastlivci pak získají krásný vánoční dárek v podobě digitálního start setu modelové železnice v celkové hodnotě 20 000 Kč. Uzávěrka soutěže je 26. listopadu 2008. Obálku s kupony označte názvem Soutěž – modely.
2 5 soutěžní kupon
modelová železnice
Povídání o modelové železnici (8)
dětem Rok se sešel s rokem a Záhořice se opět chystaly na pouť. Myla se okna, zametaly chodníky, někteří dokonce nabílili svoje domy. Na nádraží, které bylo stále jako klícka, nebylo co vylepšovat, přesto přednosta Drahorád obcházel perony a hledal případný pohozený papírek nebo spadlý lipový list. Nenašel nic. Když se prstem přesvědčil, že ani na okenním rámu dopravní kanceláře není žádný prach, byl konečně spokojen. Ve stanici právě zastavil večerní rychlík a ze služebního vozu vykládali došlé balíky. Jeden malý úhledný balíček byl určen přímo přednos-
„Už takhle nevím, kam dřív skočit, ještě budu hlídat tebe. Ty mě také nevoláš, když ti ve stanici posunují dva vlaky najednou.“ Otakar Drahorád to musel chtě nechtě přiznat. Ale protože chtěl opravdu pomoci, objednal u svého nejlepšího kamaráda „zázračné kvasnice“. Byl to právě onen balíček. S radostí a očekáváním, že bude pochválen, pospíchal nahoru do prvního patra. Ještě ani nezavřel dveře a už šveholil: „Podívej, co ti posílá Vašek z Hamburku. Kvasnice na koláče, kdo je má ten nezapláče. Kdo do těsta je plesk, vykyne mu jako blesk.
Pavel Báča
tovi stanice. Byl z Hamburku od kamaráda Vaška. Přednosta Drahorád ho očekával. Objednal si totiž malé překvapení. Letošní pouť měla být obzvlášť slavnostní, protože tomu byl právě rok, co se Pavlík zázračně uzdravil v cirkusovém stanu. Měli přijet úplně všichni. S ubytováním nebyl problém, mají přece svůj vagon, ale nakrmit hladové krky a mlsné jazýčky, toť úkol hodný mistra, lépe řečeno mistrové. Paní Františky. Její Otakar by jí sice rád pomohl, a při té příležitosti něco dobrého smlsnul nebo olíznul, ale paní přednostová nechtěla, aby se jí v kuchyni motal. Říkala:
Záruka kvality! Tisíce děkovných dopisů!“ Paní Františka se dívala silně nedůvěřivě, ale protože nechtěla manželovi zkazit radost, poděkovala a slíbila, že kvasnice zítra použije. Ve skutečnosti to však v úmyslu neměla. Měla svoje vyzkoušené, od kupce Svobody. Druhý den ráno se všichni sjeli. Nastal ten správný pouťový zmatek. Děti chtěly na kolotoče, rodičům se ještě nechtělo. Děda Drahorád se ujal řízení situace. Ženy poslal do kuchyně pomáhat manželce, muže – svoje tři syny – poslal nakoupit, ale ještě předtím zkontroloval seznam, který paní Františka sepsala.
Kvasnice tam uvedené škrtl rázným tahem své služební tužky. „Jak jen mohla zapomenout, že už je má doma?“ zabručel si sám pro sebe. Sám pak s dětmi vyrazil do pouťové vřavy. „Někdo se přece musí obětovat, že?“ prohlásil při odchodu ve dveřích, ale oči mu hořely klukovskou nedočkavostí. Pak už to šlo jako po másle. Děti prolezly všechno, co na pouti bylo. Houpačky, kolotoče, ruské kolo, poníky, lochnesku. Otík byl z řetízkového kolotoče mírně zelený, Lenka byla upatlaná od tureckého medu. Ríša hodil opakovaně na lochnesce míč do koše a měl další jízdy zadarmo, Anička hadí kůžička se houpala tak vysoko, že měla sukni až přes hlavu. Pavlík se ztratil a našli ho teprve po dlouhé době, jak krmil poníky, a Krasomila se pochopitelně celá polila limonádou, pravou malinovou. O to nic, ale v tu chvíli byla samá vosa. A děda Drahorád? Ten se vyznamenal ve střelnici. Vystřílel tam všechny červené růže a k tomu velkého plyšového medvěda – – pro babičku! Zcela bez peněz táhli rozjaření domů k obědu. Zatímco „pouťovali“, doma se vařilo a peklo, až se kamna a trouba málem zavařily. Nákup, co přinesli tatínkové, byl v mžiku rozebrán, mandle spařeny a nakrájeny, hrozinky namočeny do rumu, máslo rozpuštěno, mouka prosáta přes síto. „Kde máte kvasnice?“ zeptala se skoro výhružně babička. „Vždyť jsem vám je jasně napsala,“ a síla jejího hlasu stoupala. „Bez kvasnic nebudou žádné koláče, pro nikoho!“ „Byly škrtnutý,“ odpověděli současně všichni tři tátové, jako malí kluci. Františka Drahorádová okamžitě věděla, kolik uhodilo. Otakar, Václav, Hamburk – prolétlo jí hlavou. Ostuda, nebo úspěch? To nevěděla. Když se totiž dal její Otakar dohromady s Václavem, nešlo nikdy předem odhadnout, jak to dopadne. Jenže, pouť na krku, dům plný hostů, trouba rozpálená, do krámu pana Svobody daleko… „Ale co, zkusím ten hamburský zázrak,“ pomyslela si a sáhla pro balíček od Václava. Měla tři pomocnice, zadělaly tedy těsto ve čtyřech velkých mísách, hezky je propracovaly a daly vykynout ke kamnům. Mezitím se vrátilo sedm statečných, z toho šest znavených z pouti. Děda Drahorád byl čilý. Že by to udělaly ty vystřílené růže? Vypravovali svoje zážitky jeden přes druhého a trvalo to hezkou chvíli, než se uklidnili. „Ježkovo zraky, koláče,“ vykřikla babička, „aby mi tak překynulo těsto!“ a vyběhla do kuchyně. Tedy vyběhla, chtěla vyběhnout. Vzala za kliku, ale dveře nešly otevřít. Jak byla rozběhnutá, uhodila se rovnou doprostřed čela.
„To by šlo,“ přitakal děda a už také okno otvíral. Vedlo naštěstí na nástupiště, kde postával výpravčí Klouček. „Pane Klouček, pojďte prosím nahoru, nemůžeme se dostat ven, zjistěte, co se děje.“ Čekali poměrně dlouho. Konečně se pan Klouček objevil, ale šel nějak divně – rozvláčně, nohy tahal za sebou, jako by se mu lepily na zem.
bude i na nástupišti. Nevím, co mám dělat.“ „Hasiče, volejte hasiče,“ duchapřítomně si vzpomněl přednosta Drahorád. „Hamburk! Kvasnice! Václav!“ úpěla za jeho zády paní přednostová. A tak se stalo, že o letošní pouti v Záhořicích psaly i krajské noviny. Kdo to kdy viděl, aby přednostu stanice museli hasiči vysvobozovat po žebříku. Kdo to kdy viděl, aby na
Sebastian Perrier – Lyon
„Pane přednosto, nevím, jak bych vám to řekl, ale všude je samé těsto! Otevřel jsem dveře z chodby, otvírají se ven, a v tu ránu jsem byl po kolena v těstě. Těsto teče všude i na schody, dveře již nešly zavřít. Za chvíli
nádraží nakládali těsto do valníku a ještě do několika vozíků. Kdo to kdy viděl, aby schody na nádraží umývali vodou přímo z hasičské stříkačky! Nakonec se tomu všichni zasmáli, byli sice bez koláčů, ale na tuhle pouť jen tak nezapomenou. Františka Drahorádová prohlásila: „Otakare, měl bys Vaškovi poděkovat za ty kvasnice. Opravdu vykynuly jako blesk, leč po koláčích máme stesk.“ Přednosta Vaškovi skutečně dopis napsal. Ale trochu jiný. „Gratuluji, vedeš 2:1, ale ještě jsme neskončili!“ Robert Drozda
Chcete svou pohádku? Umíte trochu malovat?
Markéta Kamenská
Milé děti, nakreslete přednostovi Drahorádovi obrázek, nebo pošlete námět na pohádku z železničního prostředí, kterou byste si v magazínu ČD pro Vás rády přečetly! Pohádky s vašimi obrázky vycházejí v každém sudém čísle našeho magazínu. Nejlepší autoři obdrží propagační předměty Českých drah a nejlepší dílka budou zveřejněna (pokud budou opatřena čitelnou adresou). Ta naše adresa je: redakce ČD pro Vás, nábř. Ludvíka Svobody 12, 110 15 Praha 1.
dětem
„Otakare,“ stačila jen zavolat a sesula se na zem. Děda okamžitě přiskočil, zdvihnul babičku jako pírko a položil ji na kanape. „Ríšo, běž a namoč nějaký čistý kapesník, dáme babičce na čelo obklad nebo bude mít na hlavě bouli jako kouli,“ zavelel děda. Ríša okamžitě vyskočil a rozběhl se do kuchyně. Padla rána a Ríša ležel před kuchyňskými dveřmi, stejně jako před chvílí babička. Děti vyprskly smíchy, Ríšova maminka vykřikla strachy a děda jenom zakroutil hlavou a odnesl Ríšu na kanape vedle babičky. Ještě se tam vešel. Mezitím se již přítomní tatínkové pokoušeli otevřít kuchyňské dveře. Sice pomalu, důrazně – ale marně. Otakar Drahorád je odstrčil a opřel se do dveří silou svého dvoumetrového těla. Dveře mírně povolily, ale zase je někdo nebo něco přirazilo zpět. Mezitím se probrala babička s srdceryvně zvolala pouze: „Moje koláče!“ a odešla zpět do „limbu“. „Zkusíme do dveří vyvrtat dírku a podíváme se, co se děje,“ vyrukoval s nápadem Pavlík. „Dobrý, Pavlíku, dobrý,“ pravil děda, „ale nebozízek mám v kuchyni a z pokoje jiné dveře nevedou.“ Všichni se rozhlédli a teprve nyní jim došlo, že jsou vlastně uvězněni. „A nemáme jídlo a pití,“ ozval se Otík, který již ztratil zelenou barvu a měl hlad. „A co okno?“ špitla Lenka podkolenka. „Nikam skákat nebudeš, okřikla ji starostlivě její maminka. „Ale já nemyslím skákat, já myslím zavolat o pomoc.“
vlakem do zoo
Návrat zubra na Slovensko
I přesto, že se do volné přírody vypustila zvířata odchovaná v lidské péči, pobytem
Zubr byl vyhuben ve volné přírodě r. 1921 (rok zastřelení posledního volně žijícího exempláře). Díky zoologickým zahradám přežilo ve 20. letech 20. století jen několik zvířat (celkem 56 ks). V současně době se na světě vyskytuje asi 3000 ks zubrů a zoologické zahrady z celého světa se snaží o reintrodukční programy, to znamená o jejich návrat do přirozeného prostředí. Pro zoopark je zubr význačným druhem, kterého má i ve svém znaku. Od svého založení chová zubry nepřetržitě a bylo zde odchováno více než dvacet mláďat. Podkrušnohorský zoopark se zapojil do reintrodukčního programu na vypouštění zubra evropského v oblasti NP Poloniny, který si dal za úkol posílit tamější populaci.
V létě roku 2008 nám do zooparku přišla radostná zpráva. Samice Cvinka, vypuštěná v národním parku v roce 2005, porodila v polovině července mládě – samce. Otcem mladého samce je býk Archie, který pochází z Holandska. O to zajímavější je, že akt páření byl vyfotografován zaměstnancem národního parku.
ve volné přírodě se z nich brzy stanou plachá zvířata, která se stejně jako ostatní lesní zvěř člověku zdaleka vyhnou. Text a foto: Zoo Chomutov
Přijeďte se spolu s Českými drahami podívat na
První transport na Slovensko proběhl v roce 2005, kdy byl v oblasti národního parku vypuštěn pár zubrů, samice Cvinka narozená v roce 2003 a samec Cvolonin narozen o rok později. Transportu a samotnému vypuštění předcházela celá řada vyšetření, která byla vyžádána Štátnou ochrannou prírody. Po několikadenním pobytu v aklimatizační oboře byla zvířata vypuštěna do volné přírody. O rok později se zoopark zúčastnil dalšího vypouštění v oblasti NP Poloniny. Vybrán byl opět pár zubrů, samice Cvrčala a samec Cvaku, kteří vyrazili na cestu 7. září 2006. Bohužel v průběhu transportu došlo ke komplikacím a samec uhynul. Nakonec se do aklimatizační obory dostala jen samice. V průběhu několika týdnů se zvířata připojila ke skupině zubrů, která se v oblasti již pohybovala.
Propagační partner Česko-Slovenských dnů v Plzni
VELETRH CESTOVNÍHO RUCHU PLZEŇSKÉHO KRAJE
„Kde se pivo vaří...“
23.–25. 10. 2008 DŮM KULTURY INWEST-K V PLZNI
www.plzensky-kraj.cz
www.turisturaj.cz
Čtvrtek 23. října 2008, 10.00 – 18.00 hod., (v 19.00 hod. – veletržní ohňostroj)
Pátek 24. října 2008, 10.00 – 17.00 hod. Sobota 25. října 2008, 10.00 – 16.00 hod.
Mediální partneři
tip na výlet
Skvostný zámek na Vysočině Náměšť nad Oslavou, malebné město plné historických památek, leží na Vysočině v údolí řeky Oslavy, převážně na jejím pravém břehu. Na břehu levém se na zalesněném ostrohu vypíná památka nejvzácnější, zdejší zámek. Charakterizovat bychom jej mohli dvěma slovy: koberce a hudba. Z jeho dlouhé historie vybereme dvě etapy, které představovaly největší hospodářský a kulturní rozmach, 16. a 18. století. Druhá polovina 16. století je ve znamení mocného rodu Žerotínů. Panství získali v roce 1567 a Jan starší ze Žerotína nechává v 70. letech 16. století původní středověký hrad ze 13. století přebudovat na mohutný a pohodlný renezanční zámek, připomínající italské kastely. Jádro zámku tvoří čtyři křídla, která uzavírají vnitřní, čtvercové nádvoří. Západní a jižní křídlo je směrem do nádvoří otevřeno dvoupatrovými arkádami s toskánskými, jónskými a korintskými sloupy. Zdobí je figurální a květinové vzory, motivy hudebních nástrojů, vázy a erby. Na skvostné výzdobě z pískovce pracoval Jiří Gialdi, sochař a architekt italského původu. Fasády zámku pokryl psaníčkovými sgrafity a je také autorem kamenné kašny s Neptunem uprostřed nádvoří. K hlavnímu vstupu je přistavěno monumentální reprezentativní dvouramenné schodiště. Arkády v horních patrech byly kvůli chladnějšímu podnebí později zaskleny. Z původního hradu se dochovala mohutná obytná věž, jejíž stáří dokládá tloušťka zdí kolem dvou metrů. Žerotínové podporovali Jednotu
bratrskou a do nedalekých Kralic umístili proslulou tiskárnu. Karel starší ze Žerotína v náměšťském zámku nashromáždil rozsáhlou knihovnu. Po roce 1628 však panství prodal svému příbuznému Albrechtu z Valdštejna a sám emigroval i s podstatnou částí knih do polského Lešna. Rozkvět v 18. století je spojen s rodem Haugviců. Tuto éru můžeme označit jako „hudební“. Bedřich Vilém Haugvic, nejvyšší kancléř Království českého, získává Náměšť v roce 1752. V roce 1760 zachvátil zámek požár, který postihl zejména vstupní části a vyžádal si stavební úpravy. Je přestavěno vstupní křídlo, dochází ke stržení hradeb, částečně jsou zasypány příkopy a dřevěný most před první branou je nahrazen kamenným. Jindřich Vilém III. Haugvic studoval hudbu, stýkal se s významnými hudebními osobnostmi, na zámku působila kapela složená převážně z personálu. V 19. století je před zámkem vybudován park a na místě zbylých příkopů vytvořena zahrada.
Haugvicové vlastnili zámek až do roku 1945. Poté byl zestátněn a prezident Edvard Beneš si jej zvolil za své letní sídlo. V interiérech najdeme cenný renezanční, barokní, rokokový a empírový nábytek, vzácné obrazy od Tintoretta, Veroneseho či Jana Kupeckého, sbírky porcelánu a keramiky a nádherná kachlová kamna. Jednoznačně nejvzácnější je ovšem unikátní sbírka tapiserií ze 16. až 19. století. Nejstarší kus, verdura s rostlinnými a zvířecími motivy, byl zhotoven již kolem roku 1540. Z vnitřních prostor zámku vyniká kaple s barokním mobiliářem a monumentální knihovní sál dlouhý 32 metrů. Jeho valenou klenbu zdobí plastické manýristické štuky a fresky. V dobových skříních se nachází na 10 000 knih převážně z 18. až 20. století, které nasbírali Haugvicové. Při prohlídce zámku si můžete vybrat ze dvou návštěvnických okruhů, každý stojí 70 korun. Z dalších památek města zmíníme sousoší Nejsvětější Trojice na náměstí a barokní kamenný most přes Oslavu z 18. století, který zdobí dvacet soch svatých vytesaných z vápence. Pohled na zámek přes tento most vytváří typické panorama vyhledávané fotografy. Saskia Bergerová
