Typologie sídel, zásady památkového urbanismu

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“

Typologie sídel, zásady památkového urbanismu

metodika přednášky

Karel Kuča


Typologie sídel Typologie sídel znamená třídění sídel podle různých hledisek. Pro nás bude nejdůležitější půdorysná typologie sídel, tedy třídění podle charakteru celkové urbanistické struktury, jejíž nejdůležitější složkou je půdorysné uspořádání. To bylo často ovlivněno utvářením terénu: zatímco město na rovině nebylo ve volbě půdorysu terénem limitováno, město položené na úzké strmé ostrožně mělo půdorys z velké části determinován. Podobné je to u města položeného v úzkém údolí. Hledisko terénní konfigurace není nepodstatné ani u vesnic. Základní typologické rozdělení sídel má vazbu na historické právní postavení sídla, které úzce souviselo i s jeho hospodářskou charakteristikou a účelem. Z tohoto hlediska rozlišujeme sídla městská a vesnická.To jsou dvě základní typologické skupiny, které doplňuje početná skupina třetí: sídla, která vznikla jako vesnice, ale v průběhu vývoje byla povýšena na město či městečko a v kratším či delším časovém úseku potom nabyla městského charakteru.

vznikala od poloviny 13. století jako královská založení při cíleném budování sítě královských měst v českých zemích. Poměrně brzy byl tento princip napodobován také u poddanských měst (Český Krumlov, Bavorov). U méně významných z nich se často půdorys omezil na pravoúhlé náměstí.

Půdorysná typologie městských sídel Středověká města Nejvýraznější skupinou středověkých městských lokací jsou ortogonální města. Jejich půdorysná kompozice má pravoúhlý základ, jehož základem je čtvercové (České Budějovice, Vysoké Mýto) nebo obdélné náměstí (Jihlava, Plzeň), z jehož koutů vybíhají obvykle dvojice ulic, které tvoří základ uliční osnovy. V našich zemích poměrně vzácná je osnova, v níž dominují osové hlavní ulice protínající středy stran náměstí (Nový Bydžov, částečně Jevíčko). Města byla obvykle koncipována jako opevněná (ačkoli definitivní opevnění bylo budováno až později), sevřená do hradebního okruhu, který měl obvykle oválný obvod; pravoúhlý obrys města se uplatňoval spíše výjimečně (Nový Bydžov, Litovel). Města této skupiny

01. České Budějovice, kresba Karel Kuča.

Nejpočetnější skupinou středověkých měst jsou města s neortogonálním půdorysem, jehož základní osnova může mít někdy raně středověký základ, nebo ji město převzalo ze starší vesnice. Půdorys měst této skupiny byl obvykle ovlivněn komunikační situací (průběžná cesta, vidlice cest, poloha při přechodu řeky, křižovatka cest), vztahem k feudálnímu sídlu, konfigurací terénu a podobně. Z hlediska typologie jde o vnitřně rozrůzněnou skupinu, kterou můžeme dále členit podle různých hledisek: podle cha-


3


03. Počátky, mapa stabilního katastru. ÚAZK Praha, graficky upraveno.

02. Nový Bydžov, mapa stabilního katastru. ÚAZK Praha, graficky upraveno.

04. Holešov, mapa stabilního katastru. ÚAZK Praha, graficky upraveno.


4


rakteru dominantního prostoru (od prostorného náměstí k úzké hlavní ulici), podle jeho tvaru (náměstí vřetenové, vidlicové, nepravidelné) a podobně.

Novověká města Mnoho sídel se městského statutu dočkalo až v mladší době, nejčastěji v 16. století. V té době se v severním pohraničí českých zemí prosadil pod saským vlivem specifický typ renesančního ortogonálního horního města. Jde o schematickou aplikaci pravoúhlého schematu, s velkým čtvercovým náměstím s koutovými a osovými ulicemi, jejichž rastr se mohl libovolně rozšiřovat, protože města nebyla opevněná (Horní Blatná, Jiřetín pod Jedlovou, Výsluní). Půdorys tohoto typu byl užit bez ohledu na modelaci terénu, třeba i ve velmi prudkém svahu (Mikulov).

Znovu byl pravoúhlý princip použit při zakládání klasicistních pevnostních měst (Terezín, Josefov), sevřených složitým systémem bastionových opevnění. Na ortogonálním základě byly budovány i další nově městské celky: rozšíření Nového Boru (1783), Jablonec nad Nisou (1808) a později se tento princip prosadil i v pražském Karlíně (1816), původně koncipovaném jako zástavba podél jediné dlouhé ulice.

06. Josefov. Kresba Karel Kuča

Zhruba současně se začal rozvíjet fenomén lázeňských měst, kde se poprvé uplatnily rozvolněnější, v podstatě organické půdorysné formy, inspirované mimo jiné vzory anglických krajinářských parků. Ve Františkových Lázních je malé koncentrované centrum se sítí paralelních ulic obklopeno širokým prstencem parků. V Mariánských Lázních naopak park tvoří centrum kompozice, vymezené na okrajích obestavěním podél úpatí širokého údolí.

05. Jiřetín pod Jedlovou, mapa stabilního katastru. ÚAZK Praha, graficky upraveno.


5


07. Františkovy Lázně. Kresba Karel Kuča

08. Mariánské Lázně. Kresba Karel Kuča

Druhá polovina 19. století a 1. třetina 20. století pak znamenaly v důsledku zesílené urbanizace a industrializace nové uplatnění šachovnicového způsobu zastavění. Šlo jednak o nové obytné a vilové čtvrtě existujících měst, jednak o nově zakládaná města (Vinohrady, Žižkov). Monotónnost těchto urbanistických struktur byla jen ojediněle překonána invenčnějším řešením (Přívoz). 09. Přívoz, starší katastrální mapa. ÚAZK Praha, graficky upraveno. Typologie sídel, zásady památkového urbanismu

6


Od konce 20. let 20. století pozvolna začínalo rozbíjení tradičního blokového principu kompozice města. Průkopníky této dobově pochopitelné snahy byla první malá sídliště (Brno) a vilové čtvrtě. V masovém měřítku se tato myšlenka, doplněná navíc důslednou funkční segregací na principu pásového města, prosadila v Baťově Zlíně a v dalších nových městských celcích zakládaných Baťovým koncernem nejen v rámci Československa (Otrokovice, Sezimovo Ústí, Zruč nad Sázavou). Radikální společenské a politické změny po roce 1945 uvolnily cestu masové aplikace sídlištního principu budování měst. Jen krátkou protisměrnou epizodou znamenala 50. léta s direktivně prosazovanou historizující koncepcí jak architektury, tak urbanistické kompozice (Poruba, Havířov, Ostrov).

Půdorysná typologie vesnických sídel Vesnice byly – na rozdíl od velké části měst – bezprostředně spjaty se zemědělskou výrobou a s klimatickými podmínkami (rozdíly možností produkce v nížinných a horských oblastech). Půdorysnou typologii vesnic tedy nelze vytvářet jen z hlediska prostorového uspořádání vlastní zástavby vesnice, ale i s přihlédnutím ke způsobu organizace jejího zemědělského zázemí: plužiny. A to bylo zase do značné míry podmíněno modelací terénu. Například typ údolní lánové vsi bylo možné použít jen v krajině charakterizované dlouhými údolími, zatímco členitější krajina vyžadovala například radiální uspořádání plužiny. Obecně lze říci, že většina našich vesnických sídel se vyvinula či byla plánovitě založena či přeměřena v období vrcholného středověku, přibližně od poloviny 13. století do počátku 15. století. Zda lze některé půdorysné typy spojovat s předchozím, předlokačním obdobím, je dodnes předmětem sporů, i když se to alespoň v některých rysech zdá být poměrně pravděpodobné. Rovněž v novověkém období vznikla řada vesnic, ty však většinou využívaly starší půdorysná schémata. Pouze novověké parcelační a rozptýlené vsi znamenaly obohacení typologické škály. Pro typologické zatřídění vesnic je rozhodující jejich základní forma, nikoli pozdější změny, projevující se například „parazitním“ zastavěním návsi či údolní nivy nebo novověkým rozšiřováním zástavby podél komunikací.

10. Poruba, zákres do katastrální mapy. NPÚ Ostrava.


7


11. Půdorysné typy vesnických sídel. Kresba Karel Kuča. Převzato z Atlasu krajiny. Lánové vsi 1 – lánová lineární ves (údolní lánová ves) 2 – lánová radiální ves 3 – lánová radiální ves s kyjovitou návsí. 4 – lánová ulicová ves 5 – valašská lánová ves Ortogonální návesní lokace 6 – návesní čtyřstranná ves 7 – návesní dvojstranná ves 8 – návesní dvojřadá ves 9 – moravská návesní dvojřadá ves.

Malé vsi 16 – malá návesní ves Novověké parcelační a rozptýlené vsi 17 – parcelační ves s geometricky tvarovanou návsí 18 – parcelační řady 19 – parcelační ulicová ves 20 – parcelační jednořadá ves 21 – rozptýlená ves 22 – valašská řetězová ves

Neortogonální návesní lokace 10 – návesní trojúhelníková ves 11 – návesní kyjovitá ves 12 – návesní okrouhlá ves 13 – návesní vřetenová ves 14 – návesní vidllicová ves 15 – návesní lalokovitá ves.


8


Středověké vsi Základní rozdělení lze provést podle koncentrovanosti zástavby vesnice a její vazby na okolní plužinu. První velkou skupinu představují vesnice s koncentrovanou zástavbou, v nichž neexistuje přímá vazba usedlosti na plužinu (která je nejčastěji traťová). Podle vlastní půdorysné formy dělíme tuto skupinu na: Ortogonální návesní lokace. Jde o jednorázově založené vsi s pevně definovaným rozsahem (počtem usedlostí kolem návsi), který bylo možné případně zvyšovat jen dělením parcel. Náves může být čtvercová, obvykle však bývá obdélná. Podrobněji je lze dále členit podle míry obestavěnosti návsi: návesní čtyřstranná ves, návesní dvojstranná ves (široký návesní prostor je obestavěn jen po delších stranách, nejčastěji proto, že osou návsi protéká potok), návesní dvojřadá ves (návesní prostor je velmi protáhlý, někdy až do ulicové formy), moravská návesní dvojřadá ves. Neortogonální návesní lokace. Tvar návsi bývá různý, i v těchto případech však jde o jednorázové založení, protože rozsah návsi je od počátku pevně dán. Podle tvaru rozlišujeme tyto podtypy: návesní trojúhelníková ves, návesní kyjovitá ves, návesní okrouhlá ves, návesní vřetenová ves, návesní vidllicová ves, návesní lalokovitá ves. Druhou velkou skupinu představují lánové vsi, charakterizované bezprostřední vazbou usedlosti na záhumenicovou plužinu, jejíž pás se obvykle táhne až na hranici katastru. Nejtypičtější jsou lánové lineární vsi (často nazývané údolní lánové vsi, protože jejich osu obvykle tvoří potok protékající mělčím údolím). Usedlosti jsou od sebe značně vzdáleny a nejčastěji zaujímají polohu na okraji údolní terasy. Mladší a částečně specifickou variantou jsou valašské lánové vsi. Pokud je zástavba koncentrovanější, vzniká lánová ulicová ves, typičtější v rovinách. Ve členitějším terénu převažují lánové radiální vsi, kde je skladba usedlostí rovněž rozvolněná, ale usedlosti nejsou řazeny lineárně, ale koncentricky. Specifickou variantou jsou lánové radiální vsi s kyjovitou návsí.

Malé vsi Výše uvedené vsi charakterizovala střední či větší velikost. Vedle toho existují vsi vysloveně malé, s koncentrovanou zástavbou, jejichž půdorysná forma představuje širokou škálu od zcela nepravidelného uspořádání po malé návsi, obvykle nepravidelné. Rovněž geneticky jde o nejednotnou skupinu. Vedle jednoznačně mladších vsí však převažují sídla středověkého původu, u nichž existuje silný předpoklad, že může jít o návaznost na předlokační sídelní strukturu, tím spíše, že dominují v nejstarších či starých sídelních oblastech.

Novověké parcelační a rozptýlené vsi Jde o typově vyhraněnou skupinu novověkých vesnic, které se rozvíjely především v 18. a 19. století novou parcelací zemědělské půdy. Charakterizují především horské (Jizerské hory, Šumava) a podhorské (Těšínsko) oblasti. Neřadíme sem ty novověké (raabizační) vsi, které aplikovaly starší půdorysná schémata. Poměrně vzácné jsou parcelační vsi s geometricky tvarovanou návsí. Běžnější jsou parcelační ulicové vsi (většina skutečných ulicových vsí je skutečně poměrně mladá). Další variantou je parcelační jednořadá ves. Zejména v horských oblastech převažují parcelační řady, v nichž se domy řadí podle existujícího rastru komunikací nebo parcelních hranic a vytvářejí někdy značně rozlehlé struktury. Rozptýlené vsi charakterizuje rozvolněná kobercová zástavba na celém katastru, nebo na jeho podstatné části. Jejich variantou jsou valašské řetězové vsi, kde osu osídlení tvoří potok a usedlosti (domy) vytvořejí oddělené shluky jak podél něj, tak výše ve svazích údolí.


9


Principy památkového urbanismu

- Hmotová struktura zástavby – trojrozměrný průmět zástavby, který prozradí nejen charakteristiku výškové hladiny zástavby a její jednotnost či rozrůzněnost, ale rovněž existenci a význam výškových dominant sídla

Urbanismus je soubor vědeckých a uměleckých metod a postupů užívaných při zakládání a záměrném formování, popř. zkoumání lidského osídlení v krajině. Název pochází z latinského urbs – město. Pojem památkový urbanismus v sobě spojuje historický urbanismus jako poznání vývoje jednotlivých sídel a aktivní přístup oboru památkové péče k ochraně dochovaných hodnot, jejich dokumentaci, konzultaci plánovaných urbanitických a stavebních zásahů a návrhy na celkovou regeneraci urbanistického dědictví včetně vhodného doplnění sídel novou zástavbou, která bude harmonická ve vztahu k existujícím objektům. K 1. 7. 2012 je v České republice 40 městských památkových rezervací, 254 městských památkových zón, 61 vesnických památkových rezervací, 217 vesnických památkových zón (některé jsou ve městech), 1 památková rezervace (Kuks) (celkem 573), 1 technická památková rezervace (Josefov u Adamova), 10 archeologických památkových rezervací a 19 krajinných památkových zón. Památkovou hodnotu má však řada dalších městských a vesnických sídel, která dosud plošně chráněna nejsou. Hlavním předmětem zájmu památkového urbanismu je historická urbanistická struktura sídla. Tu lze rozdělit na čtyři hlavní složky: – Půdorysná struktura sídla – soustava urbanistických (domovních) bloků a jimi vymezených urbanistických prostorů (náměstí/návsí a ulic) – Parcelace – týká se jednotlivých domovních bloků a charakterizuje ji způsob uspořádání a konkrétní podoba jednotlivých parcel – Půdorysná (plošná) struktura zástavby – udává míru zastavěnosti parcel v rámci urbanistického bloku a způsob umisťování staveb na parcele, čímž je dána i míra koncentrovanosti zástavby

Dalším předmětem zájmu památkového urbanismu je detailní pohled na to, co urbanistickou strukturu sídla vytváří, tedy jednotlivé stavby (včetně drobné architektury a plastiky), historické povrchy komunikací, plochy zeleně i jednotlivá vzrostlá zeleň, vodní toky a plochy. Včetně prvků zaniklých, ať už jde o domovní bloky či jejich části (proluky), vodní toky a plochy a podobně. Zaniklé prvky nejlépe identifikujeme studiem starých map, zejména map stabilního katastru a mladších katastrálních map, včetně historických ortofotomap. Pro detailní poznání každého sídla je nezbytné provést památkové vyhodnocení zástavby, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou některé objekty chráněny jako kulturní památka (národní kulturní památka) či nikoli. Každý objekt (nebo jeho ucelenou část) lze zařadit do jedné z následujících kategorií podle památkové hodnoty: A+ – stavba architektonicky cenná, individuálně památkové hodnotná, nadmístního (regionálního) významu (zakresluje se červeně) A – stavba architektonicky cenná, individuálně památkové hodnotná (zakresluje se modře) B – stavba urbanisticky cenná, doplňkového památkového významu (zakresluje se zeleně) C – stavba nehodnotná, hmotově tradiční (zakresluje se hnědě) D – stavba hmotově a architektonicky rušivá (zakresluje se fialově) N – architektonicky kvalitní novostavba (zakresluje se tmavě šedě) 0 – stavba nehodnotná, v urbanistickém kontextu podružná (zakresluje se světle šedě) Z – stavba zaniklá, proluka vhodná k zástavbě (zakresluje se žlutě)


10


V jednotlivých kategorií se dále sledují doplňkové charakteristiky: – částečně narušená (rušivá) fasáda (fialová tečkovaná linie podél fasády) – zásadně narušená (rušivá) fasáda (fialová přerušovaná linie podél fasády) – dílčí rušivá hmotová charakteristika či architektonické narušení střechy (fialový bod v ploše stavby nebo fialové šrafování) a dále: – významná stavební dominanta (pozitivní) (silné černé orámování půdorysu) – historicky významná stavba (ve smyslu „pouze“ historicky významná, jinak spadající do kategorie C či D) (bílé šrafování půdorysu). Teprve na základě důkladného poznání památkových hodnot sídla lze vytvořit jakýkoli koncepční materiál sloužící pro ochranu a regeneraci sídla, například Plán ochrany.

12. Památkové vyhodnocení zástavby městské památkové rezervace Jičín a přilehlého území. Karel Kuča 2005.


11


Literatura: KIBIC, Karel – VOŠAHLÍK, Aleš: Památková ochrana a regenerace historických měst v České republice 1945–2010. Praha, Národní památkový ústav 2011. KUČA Karel: Půdorysné typy sídel. In: Hrnčiarová, Tatiana – Mackovčin, Peter– Zvara, Ivan, et al.: Atlas krajiny České republiky / Landscape Atlas of the Czech Republic. Ministerstvo životního prostředí Praha, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v.v.i. Průhonice 2009, oddíl 3.2, mapa č. 51: s. 82–83. KUČA, Karel – KRATOCHVÍLOVÁ, Irena – KUČOVÁ, Věra: Metodika Plánů ochrany. Praha, Národní památkový ústav, v tisku. Kuča, Karel – Kučová, Věra: Principy památkového urbanismu. Praha, SÚPP 2000. Zprávy památkové péče. Příloha. Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díly 1–8. Praha, Libri 1996–2011. LÁZNIČKA, Zdeněk: Moravská města. Antropogeografická studie. Brno, Československá společnost zeměpisná 1948. LÍBAL, Dobroslav: Problematika počátků měst z hlediska půdorysné osnovy a nejstarší zástavby. Slovnaká archeologie a studium počátků měst. Praha 1977. Městské památkové rezervace. Katalog. Půdorysy měst. Aut.: [Rákosníková, Vladimíra]. Státní ústav památkové péče. Praha 1997. SMETÁNKA, Zdeněk – ŠKABRADA, Jiří: K metodice studia půdorysu české raně středověké vesnice. Archaeologica historica 1, 1976, s. 55–60.


12

Typologie sídel, zásady památkového urbanismu metodika přednášky Ing. arch. Karel Kuča

Muzeum východních Čech v Hradci Králové Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1 tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392 e-mail: [email protected] www.muzeumhk.cz

Typologie sídel, zásady památkového urbanismu

Recommend Documents