Teplice sever západ východ

svazek 2 / Teplice

sever

západ východ

Ústí nad Labem

ISBN 978-80-7414-234-5 3

OBSAH

Radek Fridrich: Do města Tee��5

První historický exkurs PhDr. Jiří Wolf: Z literárního života na Teplicku v XVII. a XVIII. století. Poznámka k morbidním základům současné místní literatury��7

Druhý historický exkurs Pavel Koukal: Od Casanovy po Karla Kryla. Mozaika literárního Teplicka��11 František Cajthaml-Liberté: TROJICE��19 Alois Šefl: ZE STARÝCH VZPOMÍNEK��20 Leo Freimuth: ZÁZRAK��23 Alois Věkoslav Haber: PÍSEŇ ZÁVĚREČNÁ ��24 Hugo Kepka: NA KOŠŤÁLOVĚ��25 František Kaftan: HAVÍŘSKÉ PÍSNIČKY��26 Michal Mareš: Přicházím z periferie ��27 Imre Forbáth: Až němý promluví ��28 Leo Karmín: TOVÁRNA��30 Karl Friedrich – Kossat: V LÉTĚ��31 Jindřich Černý: DUCHCOVU ��32 Josef Klein: VRÁNY��34 Hanuš Bonn: TOLIK KRAJIN ��35 Marie Valachová: ŠPATNÝ DEN��36 Ilja Bart: MŮJ SEVER��38 Karel Kryl: STÍN TOPOLŮ ��39 Patrik Linhart: Dandy v Teplicích��41 Neznámý autor: A PŮJDU K TOMU CÍLI SILOU DRTIVOU��41

Antologie současných autorů Patrik Linhart: Teplická scéna na přelomu století��43

Patafyzické kolegium Teplice Eduard Vacek: Z historie Patafyzického kolegia v Teplicích��45 4

OBSAH Eduard Vacek: Jak dopadla sklizeň��49 Svatava Antošová: Teplice jsou snad v Kamerunu ��54 Miroslav Wanek: BRATR, V NOCI ��60

Skupina XXVI Roman Szpuk: BLUDIŠTĚ��65 Marie Dolistová: JULIU PAYEROVI A JINÉ BÁSNĚ��69 Iveta Maria Pokorná: KOLOBĚH A JINÉ BÁSNĚ ��72

Teplická Nová vlna Pavel Jazyk: Teplická Nová vlna ��74 Ota Chlupsa: Proč město Teplice už nežije��76 Josef Pondělík: Chlupatý bonbóny��78 Tomáš Hanzlík: Halucinogenní vítr��80 Lukáš Rusek: V létě (Sirény)��82 Jan A. Novák: Husákovy děti��85

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Jaroslav Balvín: Od brutálního striptýzu k aktivizaci každodenního života��90 Petr Tygr & Jan Nejedlý: 20 let Vyžvejklé Bambule ��91 Radim von Neuvirt: Kánoe přátelství, Kňiha knich��93 Jiří „Blackfoot“ Šerý: Stručný životopis a jiné texty��98

Divadlo poesie Teplice Svatava Antošová: Tradice autorských čtení v Teplicích �� 101 Martin David: DiPoT�� 103 Martin David: DVEŘE A JINÉ BÁSNĚ�� 105 Pavel Rajčan: MÉ MĚSTO�� 108

Dekadent Geniální Albert Krásno: Dekadent Geniální: Od Půnebí ke Staré milence �� 112 Radim Husák: Buďme k sobě jako děti �� 114 Patrik Linhart: Jarmulky z vosích hnízd�� 118 Jaromír Urban: TEXTY 1970 - 2003 �� 122

OBSAH Anna Marie Pecháčková: Psáno hrůzou a klínovým písmem�� 127

Teplický Šlauch 2000 Martin Tomášek: 10 let Teplického Šlauchu 2000 �� 129 Martin Tomášek: Tibetská A JINÉ BÁSNĚ �� 131 Věra Bartošková: Podzimní skizza A JINÉ BÁSNĚ �� 132 Šárka Koukalová: SPLYNUTÍ A JINÉ BÁSNĚ�� 135 Pavel Polívka: Dívčí výmysly A JINÉ BÁSNĚ �� 137

Duchcovská mlha/ Duxer Nebel Jiří Wolf: SKŘÍTCI A DÉMONI KRUŠNÝCH HOR�� 141 Radek Hořejší: Lidé jsou andělé s jedním křídlem�� 144

Horror a fantasy Patrik Linhart: Horror a fantasy�� 146 Lux von Dux: Encyklopedie Neexaktních jevů�� 148 Siegfried Neumaier: Valkýřin slib�� 150 Laura Neumaier: Přítel �� 155

Světoběžníci i samotáři Jaroslav Pichlík: Hlavně „potom…“�� 162 Vladimír Ondys: Nesnesitelnej Blue M. a jeho svět�� 165 Jiří Berka: Statečný andílek�� 169 Rudolf Velvarský: RÁNO A JINÉ BÁSNĚ�� 170 Dušan Kukal: ANTONIO �� 172 Milan Šedivý: V černé i v bílé�� 175 Pavel „Chroust“ Wotický: za kilo ti hodím na hruď mořskou pannu�� 179 Jakub Čermák: SVATEBNÍ PÍSEŇ A JINÉ BÁSNĚ�� 182

Insitní a marginální básníci Horymír Zelenka Uteplický �� 187 Radek Hásek: KAVKA A JINÁ BÁSEŇ�� 189 Eva Žvachtová: ZATÍM STAČÍ�� 190 Ivan Maksimik: SLEPÍ PTÁCI�� 193

Sever Západ Východ / Svazek 2 - Teplice

OBSAH Jaroslav Matiščák: VTEŘINY PO ELEKTROŠOKU �� 194 Aleš „Anton“ Jindra: Můj nový archeologický výzkum �� 195 Martin Novák: GARSONKA DUŠE�� 195 František Škutil: NA ŠICHTĚ /DOLŮM BÍLINA �� 196 Harald Eichhorn: DENÍK�� 197 Zdeněk „D. D.“ Rusín: MISTŘI OD FORMULE�� 198 Patrik Koubek: ČTYŘI�� 198 Lucie Hauptvogelová�� 199

Výtvarníci Horymír Zelenka / 111, 186 Jaromír Urban / 126 Jiří Wolf / 10 Markéta Reimannová / 68 Martin Tomášek / 130, 136 Patrik Vetrugin / 113, 147 Pavel Kreml / 168, 200 Petr Kuranda / 48, 84, 104 Petr Reimann / 42 Petra Kofroňová / 140 Radek Hořejší / 145 Radim von Neuvirt / 44 Radka Müllerová / 79, 154 Rainer Peschl / 59 Rudolf Velvarský / 71 Stanislav Müller / 154, 161 Sylvie Pulkrábková / 117 Tomáš Füllsack / 89, 178 Vladimír Muzička / 192

Do města Tee Hommage á Teplitz Radek Fridrich Spisovatel Johann Wolfi Goethe věděl, proč nikdy nezavítal do Prahy a raději se toulal po vrcholcích Českého Středohoří a na Kaffee mit Kuchen jel do města Tee. Z Krušných hor mu zdatně sekundoval básník Friedrich von Hardenberg, zvaný Novalis, který se v srpnu roku 1798 jel léčit také do města Tee a dal si zum Trinken Tee. Do města Tee, kde potkáte poslední komoušské veksláky, arabské ženy v burkách, technaře s vojenskou sumkou u pasu a básníky v botách značky Steel. Do města Tee, kde se v 80. letech vydával patafyzický časopis PAKO a jeho šéfredaktora, Lektora Zahlubovače, za něj zavřeli. Do města Tee, kde jako v Manchesteru hřměly kultovní kapely FPB, Mimo zákon a Už jsme doma. Do města Tee, kde se ve Stínadlech foglarovsky straší fotbalem a Radost jim k tomu hraje na buben, kde usedají lázeňské hostky k snídani a oslovují se Helenko nebo Haničko. Do města Tee, které vnitřně trpí, že nemá big river jako poetikou napchatý Děčín nebo královsky unylé Leitmeritz. Do města Tee, které mělo vždy dobré fabrické zázemí, tolik důležité pro punkové podhoubí, kde vám dýchá na záda Erzgebirge a jeho větrem šeptané „Krajem běsní sliny zimy“. Do města Tee, kde v ranním zvuku vydechujete zázračná slova jako My Les Ov Kááá a Netecna Kletecna… Do města Tee, s největším počtem básnických socek na hlavu, kde existovaly hospody i čajovny na jednom patře. Do města Tee, kde byl legendární klub KNAK, ve kterém se nám Radim von Neuvirt tak trochu zrockbitchoval. Do města Tee, kde se ve Wolkerově ulici č.p. 6 zrodil místní malý génius, jménem Patrikus Linhartus, který z básnických spermobank vyrval řadu heteronym, aby se svými pindickými vojsky vyrazil na steč

proti intošskému kumštu. Do města Tee, kde v malé mansardě pro služky podepisuje své knihy poslední severočeský Moravan a oprámový rybář Martin David. Do města Tee, které dalo Čech-Hunům vidláckou kapelu Dalskabáty, kde chodil na trvču Kamča Švihkafka a kde si Radek Hásek nemůže, ale opravdu nemůže, sundat ponožky. Do města Tee, kde ve svém ateliéru tvoří objekty z pilin Martin Tomášek a blouznivě kouká na neexistující Městské lázně. Do města Tee, kde vyrůstal katolický automobilista Roman Szpuk, který jednou umrzne na hoře jménem Pramenáč. Do města Tee, kde žil a tvořil guru alternativní scény, muzikant-bůh, Miroslav Wanek. Do města Tee, kde v Božím prstě žije poslední krhavý básník Jaromír Urban, kde řada posvátných hospod začínala na U, kde Antava pije 4 růže a sjíždí toplesky. Do města Tee, kde se zrodil mužněmožný radikální balet s názvem Vyžvejklá Bambule, který nabourává zbytek euroglobálních konzumních tabu. Do města Tee, kde vám cikánky věští z dlaně a tváří se jak vlkolaně. Do města Tee, nad kterým se směšně tyčí věžička pro komáry a kde po nocích řádí vztekle nahá, bílá víla Judita a křičí: „Bděte! Blbněte! Čtěte!“

5

Sever Západ Východ / Svazek 2 - Teplice

První historický exkurz

Z literárního života na Teplicku v XVII. a XVIII. století Poznámka k morbidním základům současné místní literatury Jiří Wolf Probereme-li se spisy sudetoněmeckého literárního historika Rudolfa Wolkana, narazíme na celou řadu německy píšících autorů z oblasti Podkrušnohoří v XVI. až XVII. století. Je poněkud paradoxní, že regionální literární dějiny autorů píšících ve stejné době latinsky nebo česky dosud neexistují.

Fotografie archiv Ústavu pro dějiny pindíků

6

Protestantská démonologie Pohlédneme-li na Teplicko na počátku XVII. století, vystupují tu zřetelně některá společenství českojazyčných spisovatelů a to jak protestantského, tak katolického vyznání. Např. v Bořislavi působil v této době Michal Longolius (z. 1628), který kromě náboženského spisku známého Johanna Arndta „Anatomia et laboratorium veri Christiani“ překládá právě zde do češtiny spis německého matematika a astronoma Paula Nagelia „Complementum astronomiae“ (1620). Astronomie byla společným zájmem Longolia a tehdejšího teplického faráře Antonína Hofmana Žateckého, se kterým si dopisovala jedna z výrazných postav českého vědeckého světa doby předbělohorské Martin Bacháček z Nauměřic (z. 1612). Dalším tématem, o kterém si korespondovali teplický farář Hofman a Bacháček, byla anatomie, v jednom z jejich dopisů je mj. zmínka o pražském anatomickém teatru, při němž byla pitvána dne 11. 2. 1605 popravená žena. Pozoruhodnou postavou spjatou svým na-

rozením a dětstvím s Teplickem byl Havel Žalanský (z. 1621) pokřtěný v místě pozdějšího Longoliova působení - v Bořislavi. Z jeho početných spisů jmenujme alespoň démonologicky podbarvený opus s názvem „Knížky dvoje o angelích dobrých a zlých“ z roku 1616, kde nacházíme mj. jednu z prvních zmínek o Rýbrcoulovi v české literatuře. V době vydání této knihy již působil Havel Žalanský několik let jako farář v pražském kostele sv. Jiljí, kde byl také pochován. O dva roky později byly z hrobky tohoto kostela houfem rozzuřených katolíků vyházeny jeho kosti, s nimiž po dnešní Husově ulici pobíhali pražští psi. Kosti Longoliovy zase dodnes práchniví na saské straně Krušných hor v luteránském kostele v Geisingu. Do tohoto městečka byl Michal Longolius nucen jako protestant odejít a prožít zde posledních několik let svého života. Katolický očistec Na druhé straně konfesionální hranice stál jiný zajímavý literát z předbělohorského Teplicka arciděkan P. Jan Peit Hostounský, který absolvoval pražský seminář u sv. Bartoloměje a následně působil v letech 1608 - 1617 jako katolický duchovní v Bílině, podle jednoho rukopisu uloženého ve fondu pražských „Jesuitic“ byl též vynikajícím kazatelem (egregius concionator). Všechny dnes známé vytištěné práce napsal Jan Peit Hostounský právě v Bílině - z nich můžeme jmenovat např. „Knížku první De benedictionibus o posvěcování všelijakého tvoru“ z roku 1616 nebo „Výklad pravého Kristového apoštolského katolického pod obojí způsobou Těla a Krve Páně přijímání“ z roku 1614. Poměrně zajímavá je skutečnost, že Jan Peit Hostounský ve svých spisech jako jeden z prvních v českém raném novověku vyprávěl strašidelné příběhy spjaté s navrátilci z očistce, nacházíme u něj např. „Vyznání Konráda Baumona Pekaře v klášteře v Ammrbachu. Léta 1612 dvacátého dne měsíce ledna, jenž byl den sva7

První historický exkurz tých Fabiána a Šebestiána v městě Dytlpachu. Konrád Baumon z Breycyngu na ten čas pekař v klášteře Ammrbachu z poručení vrchnosti své pro vyhledávání pravdy a pro potvrzení svatého náboženství před osobami k tomu nařízenými (byl žádán J.W.)...aby toto vyznání učinil“. Peit pak sám o sobě svědčí jako o povolaném tlumočníkovi pekařova příběhu. „Já z povinnosti své jsa k tomu náležitě povolán, slovo od slova jsem poznamenal“ a vypráví „V neděli minulou totiž patnáctého měsíce ledna v noci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou, když jsem v klášteře v Ammrbachu v své komůrce odpočíval, přišlo něco ke mně a strhlo ze mne deku: čehož jsem se ulekl a popadna polštář i hlavu jsem ním přikryl. V tom to vyšlo zase z komory ven a tak tuze ve dveře uhodilo až misky, talíře, hrnce a cožkoliv tu bylo na hromadu všecko padlo. Potom šlo před pokoj opatský a rovně tím způsobem tlouklo a bouřilo. Já jsa zděšen nevěda co počíti do své pekárny honem jsem běžel a v ní zůstával. Na ráno jdu já do komory abych přezvěděl co se to v noci dělalo a hle všecko zase na policích jako kdy prve bylo spořádané jsem našel“. Pekař Bauman se svěřil se svou noční příhodou kantorovi z Bechenbachu. Ten mu doporučil, aby pokud za ním zjevení znovu přijde, pronesl „Omnis Spiritus laudet Dominum“ a bude-li onen duch dobrý, odpoví mu. Následujícího dne šel pekař Bauman pozdě spát, neboť musel zaopatřit hosty. „A dada jim dobrou noc do světnice abych sám také povečeřel, jsem se navrátil. Já sedě jediný za stolem padlo mi na mysl, huj kdyby ten duch nyničky jako včera ke mně přišel. Aj hle sotva jsem to propověděl, počíná něco dveře otvírati. Já hledě na to co by bylo, ukázal se mi v té světnici bílý muž, maje hrozné pouta na nohách, nimiž jako vězeň chodě chřestěl. I vzkřikl jsem: Omnis spiritus laudet Dominum. A on vyřekl Et ego. Po takové odpovědi jal jsem se ho tázati co by chtěl 8

První historický exkurz a žádal a čeho by při mně vyhledával. Prosím Tebe pro nejvyššího Boha abys dal za mne devět mší svatých sloužiti...“ Dále chtěl, aby vykonal pouť do Dytlsbachu. Ohromenému pekaři vyprávěl, že je někdejší konventuál zdejšího kláštera Marcus Schmidt, který v očistci již „devatenácte let hrozné muky a trápení snáší“. Tak jako protestantští faráři udržovali kontakty se svými významnými vírou spřízněnými literáty mimo region, podobně udržoval Jan Peit Hostounský kontakty s některými zajímavými osobnostmi katolické kultury jako byl spisovatel a hudební skladatel Jan Sixt z Lerchenfelsu (1629). Ačkoliv rukopis z fondu pražských „Jesuitic“ naznačuje, že Jan Peit Hostounský zesnul již ve dvacátých letech XVII. století, jiné prameny, na které mne laskavě upozornil Jan Kilián, svědčí proti tomu a ukazují, že zemřel až v roce 1640. Kromě samotných literátů (jako byl např. Jan Peit Hostounský) můžeme na Teplicku ve sledovaném období pochopitelně počítat s poměrně širokou obcí čtenářů, např. teplická „Kniha ku kšaftův psaní“ se zápisy z let 1567 - 1630, obsahuje na straně 284 v závěti Vondřeje Melhuby následující odstavec odrážející jeho vztah k českým knihám „k svatému Janu, na vopravu chrámu Božího … a na knihy český jestliže budou chtíti koupiti pro rozmnožení cti a chvály Pána Boha a jména jeho svatého a k poctivosti jazyku našemu českému“. Barokní memoáry Přes schematičnost dosavadních pohledů na rekatolizaci a germanizaci Čech je třeba první i druhé, ovšem bez vzájemné souvislosti pro Teplicko, potvrdit. Poslední epigrafická památka v češtině je na Teplicku z roku 1626 a pochází z Bíliny, ve stejném městě se městské knihy psaly hluboko do devadesátých let XVII. století v češtině, v ještě jižněji položených Měrunicích jsou české zápisy v matrikách patrné ještě ve století osmnáctém. Ovšem již v dobách třicetileté války se dostávají do popředí literárního dění na Teplicku ně-

mecky psaná díla – např. pozoruhodný deník Michela Stuelera z Krupky, který odráží drsné poměry v tomto městě i v jeho okolí. V dlouhé řadě tragických úmrtí, která byla v rozbouřené době na denním pořádku, si Stueler poznamenal nalezení kostry Hanse Eichlera ohlodané od lišek v roce 1641 nebo objevení mrtvého dítěte o šest let dříve a marné pokusy usvědčit matku-vražednici mezi vdovami a neprovdanými dívkami krupskými svolanými k hrůznému nálezu. Ponurou atmosféru života v době Stuelerově dotvrzují zmínky o setkáních s ďáblem nebo zaznamenaná čarodějná zaříkání jako to, které mělo zamezit úspěšnému lovu nepřítelovu: „Nun Wild lauf in Teufels Namen , lauf, lauf, lauf..“ Ovšem v Stuelerovi nalezneme i recepty přinášející příjemné zamlžení mysli zděšené hrůzami metafyzickými i přízemně reálnými. Stueler byl pijákem vína. Aby mělo vzácnou chuť a vůni, vhazoval do něj na jaře čerstvě vyhrabaný Benediktův kořen. Cisterciácká literatura v Oseku V dobách po třicetileté válce se stává ohniskem literárního života na Teplicku osecký klášter - zde působí autor několika modlitebních knížek a duchcovský rodák Friedrich Mibes, stejně jako vynikající homiletik, jehož německá kázání vycházejí tiskem Maurus Junger. Ovšem nejpozoruhodnější literární díla vznikající v oseckém klášteře inspirovala múza Klio. Ať již jde o tištěné práce Augustina Sartoria nebo rukopisy Malachiáše Welckera, Antona Edelmanna nebo Laurentia Scipia. U posledních dvou se krátce zastavíme. Osecký opat Laurentius Scipio (z. 1691) po sobě zanechal manuskript na rozhraní klášterní kroniky a deník psaný částečně německy a zčásti latinsky. V jeho díle nalezneme jak komická spodobnění situací, kdy při velkém náledí v zimě 1650/1651 po ledě klouzal dobytek zvířecí i lidský (selský), tak vyprávění o temných očekáváních prostého lidu např. v době ohlášeného velkého zatmění slunce v roce 1654.

Podobný charakter mají zápisky P. Antona Edelmanna (z. 1704), v nichž nás podrobně seznamuje průběhem svých chorob a léky, které mu předepisoval duchcovský Dr. Kempf, ale také s různými kuriozitami jako bylo narození trojčat ve vsi Riesenbergu, upálení žháře z Dřevorub (Hegeholtz) nebo činy démonem posedlého svatokrádežníka Jakoba Hampela. Písně kramářské a náhrobní nápisy Aby byl náš pohled na barokní literaturu na Teplicku o něco vyváženější, uveďme na závěr jako příklad jiných žánrů ještě dva další typy literárních památek. V roce 1730 byla po celých Čechách populární kramářská píseň, v níž se jednou z hlavních postav stala krásná vražednice Ludmila Emerlingová ze Střelné (Strahl). V této písni se mj. zpívalo o tom, kterak po ukrutném zamordování bohaté stařeny v Praze „Jsouc na svědomí ztrápená, mysl ji vedla k tomu / aby na panství Duxovské šla k bratru svému domů“. Dalším specifickým a u nás málo zkoumaným literárním žánrem jsou veršované inskripce na náhrobnících a epitafech. Jeden takový nacházíme např. v krušnohorském Mikulově a má formu rozmluvy mrtvého dítěte, které je pod kamenem pochováno se čtenářem „FRAGST WER ALDA BEGRABEN LIGT / DAS WILL ICH BALDT BERICHTE(T) DICH / IOANES ANDREAS SOHNLER ICH WAR / HAB GELEBT 30 WOCHN VND 2 IAHR / 1662 IAHR MAN ZEHLT / 27 MARTII SCHID ICH VON DER WELDT“.

9

První historický exkurz

Druhý historický exkurz

Od Casanovy po Karla Kryla. Mozaika literárního Teplicka Pavel Koukal

Jiří Wolf: Amors, suchá jehla, 2003

10

Literatura XVIII. a XIX. století Největší zájem milovníků literatury v celé historii dnešního Teplicka na sebe již déle než dvě a půl staletí soustřeďuje proslulý Giacomo Giovani Casanova (*2. 4. 1725 v Benátkách), známý nejen v evropském, ale i světovém měřítku. Posledních třináct let strávil „moudrý dobrodruh“ v duchcovském zámku, kde spravoval hraběcí knihovnu a napsal většinu svých spisů, z nichž Paměti čili Historie mého života, psané v Duchcově od roku 1790, se staly skutečným bestsellerem. Giacomo Casanova zemřel v Duchcově dne 4. 6. 1798 a jeho paměti vyšly až dlouho po jeho smrti. Předcházel jim však příběh, který autora doprovázel již po jeho četných evropských cestách - Můj útěk z olověných komor benátských (1788). Z řady titulů stále čeká na své objevení pětisvazkový utopický román Icosameron čili historie Eduarda a Alžběty, kteří strávili jednaosmdesát dní u Megamikrů, původních obyvatel protokosmu v nitru naší zeměkoule, který vycházel v letech 1788-90. Toto dílo bychom mohli s klidem nazvat průkopnickým činem v literatuře sci-fi, neboť autor v něm předpověděl kromě jiného také letadlo, automobil i televizor. Rukopis Casanovových memoárů, který nedávno od nakladatele Brockhause koupilo Ministerstvo kultury Francouzské republiky pro svou Národní knihovnu, je dnes považován za nejdražší na světě. Nejtypičtější osobností, s níž je v Casanovových časech spojen život lázeňských Teplic, byl kníže Charles Josef de Ligne (*23. 5. 1735 v Bruselu, †13. 12. 1814 ve Vídni), kterého rovněž znala celá osvícenská Evropa. Také on se věnoval literatuře, z níž se v tomto kontextu můžeme zmínit alespoň o jeho Fragmentech

o Casanovovi. De Ligne je spojen s oseckým soubojem mezi princem Josefem de Saxe a ruským knížetem Ščerbatovem v červnu 1802. Věčné památce Charlese de Ligne věnoval Johann Wolfgang von Goethe své Requiem za nejveselejšího muže století. V duchcovských stopách Giacoma Casanovy s jistotou kráčel především učený podnikatel Bernhard Marr (*19. 4. 1856 ve Velkých Šuranech, †4. 3. 1940 v Duchcově), který vedle svých vlastních literárních prací provedl soupis Casanovovy pozůstalosti na duchcovském zámku. Literární historik Vítězslav Tichý (*8. 1. 1904 v Duchcově, †26. 6. 1962 v Praze), není jen autorem jedinečné studie Casanova v Čechách (1958), ale i divadelní hry na casanovské téma Ze tři čtvrtin zvědavost. Jediným českým autorem, který vzešel z podkrušnohorského prostředí v XVIII. století, je jezuita František Heilmann (*11. 4. 1733 v Duchcově, †11. 9. 1799 v Praze), syn valdštejnského lékárníka v barokním hospitalu. Samozřejmě byl soustředěn na náboženskou literaturu a vedle překladů Reguisova Hlasu pastýře a Hollandových kázání nejvíce zaujal jeho Chvalozpěv o sv. Jiří (1774), vydaný na oslavu baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Ve svých knihách František Heilmann úzkostlivě dbal na dodržování pravidel „dokonalé čechořečnosti“. K četným autorům, které na počátku XIX. století přilákal věhlas teplických lázní, patří i velký německý básník Johann Gottfried Seume (*29. 1. 1763 v Poserně), který v Teplicích zemřel dne 13. 6. 1810 a je pochován na zrušeném hřbitově v dnešní Lipové ulici. V parku je i Seumeho pomník s mramorovou bustou od sochaře Wilhelma Gerstnera. Z dalších velkých osobností této doby by měl být připomínán Josef Stanislav Zauper (*18. 3. 1784 v Duchcově, †30. 12. 1850 v Plzni), překladatel Homéra a také autor poetiky, vzniklé pod dojmem Goethovy poezie. Zauperův význam tkví i v plném pochopení pro práci českých buditelů, po jejichž boku 11

Druhý historický exkurz odpočívá na památném plzeňském Mikulášském hřbitově. Goethovým přítelem byl i bílinský lázeňský lékař a věhlasný geolog František Ambrož Reuss (*3. 10. 1761 v Praze, †9. 9. 1830 v Bílině), autor mnoha odborných prací. A konečně, v témže kontextu musí být připomenut i rakouský diplomat, státník a spisovatel Karl Ludwig Fiquelmont (*23. 3. 1777 na zámku Dieutze u Nancy, †3. 4. 1857 v Benátkách) a jeho manželka Darja (*4. 10. 1804, †10. 4. 1863), vnučka ruského vojevůdce Kutuzova a přítelkyně básníka Puškina, o němž vypovídá ve svých denících. Oba jsou pohřbeni v kryptě Clary-Aldringenů v kostele v Dubí u Teplic. Ostré polemiky vyvolával svého času svými činy i tvorbou německý spisovatel Alfred Meissner (*15. 10. 1822 v Teplicích, †29. 5. 1885 v Bregenz). Jedna z jeho básní byla v Rakousku dokonce zakázána a básník, kterému hrozilo zatčení, byl nucen uprchnout do Paříže, kde se přátelsky stýkal s Heinrichem Heinem. Z jeho díla zaslouží připomenout velká básnická skladba o Janu Žižkovi, která vyšla česky roku 1864 v překladu podřipského buditele Ervína Špindlera. Proslulým teplickým rodákem byl i Julius Payer (*1. 9. 1841 v Teplicích - Šanově, †30. 8. 1915 ve Valdesu v Kraňsku), kterého vedle obrazů a účasti v rakousko-uherské polární expedici proslavilo i literární dílo V ledovém zajetí. V této souvislosti je nutno podoCharles de Ligne / Jan Klecanda / Fr. Cajthaml-Liberté

12

Druhý historický exkurz tknout, že účastníkem polární expedice v letech 1869 - 70 byl spolu s Payerem také další teplický rodák, geolog, profesor pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity Gustav Carl Laube (*9. 1. 1839 v Teplicích, †12. 4. 1923 v Praze), odborný spisovatel, bez něhož by se zdejší vlastivěda sotva obešla. Básnická generace fin de siècle Jediným českým autorem, působícím v Teplicích v posledním čtvrtletí XIX. století, byl kdysi proslulý romanopisec Jan Klecanda (*5. 3. 1855 v Praze, †16. 5. 1920 v Praze), autor klasických titulů, jako byly V panské službě, Tvrdé hlavy, Půda předků, Šest mušketýrů, Páter Vojtěch či Prach a broky, z nichž některé lákaly také filmaře. V roce 1883 byl zakladatelem české matiční školy v Teplicích a v některých pracích (Ve službách národa) popsal rovněž své zážitky ze svého poslání v Podkrušnohoří. V roce 1885 vydal jedinečný Almanach České besedy v Teplicích pod názvem Na pomezí. Později byl i odvážným žurnalistou, nezřídka připodobňovaným ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Klecandův syn Jan Havlasa, vl. jm. Jan Klecanda ml. (*27. 12. 1883 v Teplicích, †13. 8. 1964 v Los Angeles), se proslavil jako autor jedinečných cestopisů. Své cestování začal ve Vysokých Tatrách (Tatranské povídky, Horské stíny), odkud se vypravil do Itálie (Jak

sny umírají, Italské noveletty). Světová výstava v St. Louis mu otevřela cestu do Ameriky (V kraji věčného jara, Půlnoční vítr), odkud se vypravil do Polynésie s legendárním Tahiti, Malajska a Číny, načež poznal svou osudovou lásku – Japonsko. Celkem je autorem více než sedmdesáti knižních titulů, jejichž názvy již mnohé napovídají (Světla dalekých přístavů, Zahrada splněné touhy, Souostroví krásy, Krajiny v oblacích, Píseň korálových útesů, Pobřeží tanečnic, Propast rozkoše, Země pagod, Ticho mezi hvězdami). Býval členem pražského Orientálního ústavu i Akademie věd, ale našel si čas i k aktivní účasti na 1. a 2. odboji, roku 1919 byl účastníkem mírové konference v Paříži a působil i jako československý diplomat v Brazílii a od roku 1943 v Chile. Po roce 1948 se již domů nevrátil a jeho cestopisy přestaly vycházet. Literárně činný byl rovněž Klecandův učitelský kolega Karel Drož (*22. 8. 1858 v Uhlířských Janovicích, †24. 12. 1928 v Praze), od roku 1882 první řídící učitel české školy Ústřední matice školské v Duchcově, který pak (do roku 1888) působil v Oseku. Byl autorem řady cestopisů z Tater i balkánských zemí (Život na Tatrách, Prvá (druhá a třetí) cesta na Rylskou planinu, Návštěva u Carmen Sylvy). V mládí psal poezii Karel Krýzl (*14. 4. 1871 v Lounech, †27. 10. 1953 v Písku), který vydal mj. sbírku lyrických básní Hrst polních květů (1896). V letech 1920 - 28 byl ředitelem Obchodní akademie v Teplicích a vydával učebnice i turistické průvodce. K nejvýznamnějším autorům, jejichž literární odkaz je do značné míry spojen s oblastí pod Krušnými horami, patří učitel Jaroslav František Urban (*2. 4. 1889 ve Vřeskovicích u Přeštic, †21. 7. 1960 v Plzni). Na svém kontě má celou řadu prozaických prací (Chrám osudu, Krůpěje štěstí, O lásce a milování), ale u nás se proslavil především jako zakladatel české vlastivědné práce v Podkrušnohoří (Potulky Teplickem, Severočeské pověsti, Severočeská historie,

Sklářská čítanka, Hornický večer, Z krušnohorského pomezí). Ve 30. letech působil v Kadani (Potulky Kadaňskem), na sklonku života v Plzni a Nepomuku, kde byl perzekvován kvůli dělnické revoltě související s měnovou reformou v roce 1953. Jan Petrus (*18. 12. 1890 ve Vsetíně, †14. 1. 1968 v Praze) se zasloužil o české školství na Opavsku. V letech 1921 - 26 byl inspektorem českých menšinových škol v Duchcově a v Teplicích - Šanově. Zasloužil se o stabilizaci českého školství v pohraničí i o výstavbu nových školních budov. Věnoval se rozsáhlé literární činnosti a několik knížek vydal i v Bukačově menšinovém nakladatelství v Ústí n. L. (Zkoušky a jiné povídky, Májové blesky a jiné povídky, Inspekce). Proslul románovými příběhy, podtrhujícími demokratické tradice první republiky (Hrdinové, Vítězové, Od piky, Muž činu). Okresní soudce JUDr. Karel Vladimír Frypés (*13. 11. 1876 v Nové Pace, †18. 1. 1929 v Teplicích) působil v Teplicích od roku 1905 a jako jediný Čech byl trnem v očích německých nacionalistů, kteří vyvolali roku 1913 aféru, jež se řešila i ve vídeňském parlamentu. Satisfakce se dočkal až po vzniku republiky, kdy se stal přednostou Okresního soudu v Teplicích. Literární historie jej oceňuje jako překladatele ruských klasiků L. N. Tolstého, F. M. Dostojevského, I. S. Turgeněva, M. Gorkého, L. Andrejeva i řady dalších. Překládal rovněž z češtiny do němčiny (mj. Jiráskovu Filosofskou historii), v Teplicích byl rovněž předsedou Okresního osvětového sboru. Velmi významným německým rodákem byl spisovatel Anton Dietzenschmidt, vlastním jménem Anton Franz Schmidt (*21. 12. 1893 v Teplicích, †17. 1. 1955 v německém Esslingenu u Neckaru). Projevoval se jako propagátor mírového soužití národů a v roce 1928 obdržel československou Státní cenu za literaturu. Přesto jeho expresionistickou tvorbu prakticky neznáme, což se týká i dalšího německého autora, který do svého uměleckého jména zahrnul rodné jméno své 13

Druhý historický exkurz matky. Také básník a prozaik Karl Friedrich–Kossat (*26. 10. 1900 v Duchcově, †8. 4. 1945 ve Vídni) byl orientován humanisticky a nábožensky. Byl absolventem vídeňské Techniky a vedle převážně lyrických básní mu vyšly také romány Mnišský rebel a Sousedé. Jako student psal lyrické verše také Hubert Hronek (*4. 10. 1887 v Bílině, †1. 12. 1968 v Teplicích), který působil jako soudce v Bílině, Duchcově i Mostě. Na sklonku 30. let působil v kanceláři prezidenta Edv. Beneše a po válce našel azyl v duchcovské porcelánce. V Sobědruhách u Teplic působil od roku 1926 učitel Vojta Válek (*26. 7. 1902 v Dřevčicích u Brandýsa n. L., †2. 3. 1983 v Plané) a již ve 30. letech byl spolupracovníkem Lidových novin, kde mj. tiskl seriál reportáží Byl jsem ve Španělsku (1936). Soudil se s Konrádem Henleinem, kterého obvinil ze špionáže. Za okupace se zúčastnil práce v odboji a 16. 4. 1945 byl odsouzen k trestu smrti, po necelých třech týdnech byl už na barikádách a 16. 5. 1945 se v Teplicích stal šéfredaktorem Českého severu. Jako spisovatel získal v roce 1939 cenu Melantrichu za román Hříchy, z divadelních her vzbudila největší ohlas Bratrstvo svaté Markéty a Česká polka. Velmi blízký vztah k Podkrušnohoří měl Vendelín Josef Krýsa (*5. 2. 1909 v Plzni, †24. 1. 1972 v Praze), který Fr. Kaftan / Alois Šefl / Hugo Kepka

14

Druhý historický exkurz trávil všechny školní prázdniny v Duchcově u strýce, katolického faráře; podílel se i na společných literárních aktivitách duchcovských a plzeňských středoškoláků. Život havířů popsal v krátkých prózách a zasáhla jej i tragédie 144 havířů při katastrofě na dole Nelson III, kterou ztvárnil do podoby románu i divadelní hry. V zapomnění by neměl skončit ani redaktor Rudého práva Josef Petráň (*23. 9. 1901 v Hostomicích, †10. 1. 1982 v Praze), který se již v druhé polovině 50. let bouřil proti nejrůznějším projevům bezpráví a nakonec doplatil na svůj nesouhlas se vstupem sovětských vojsk. Jeho knížka povídek Zarostlé cesty patří do severočeského literárního kontextu. Samozřejmě, že zde nesmí chybět ani skvělý vypravěč Adolf Branald (*4. 10. 1910 v Praze, †28. 9. 2008 v Praze), který zachytil dění na železniční stanici Moldava v Krušných horách v období „patetického roku 1938“ v knize Valčík z Lohengrina (1972). Anarchisté a rebelové Prvním dělnickým básníkem na českém severu byl horník František Hlaváček (*7. 6. 1853 v Řevníčově, †11. 2. 1937 v Ciceru u Chicaga). Od čtrnácti let pracoval na šachtách v okolí Oseka i Bohosudova a proslul jako autor českého textu Písně práce i mnoha veršů, vydávaných u nás i v Americe (Pochodeň,

Veršovaná pohádka o stvoření světa), kam odešel v době perzekuce dělnického hnutí roku 1886. Přesto je prvním široce uznávaným autorem sociální poezie teplický krejčovský dělník a redaktor František Cajthaml-Liberté (*30. 3. 1868 v Suchomastech u Berouna, †3. 5. 1936 v Bystřanech u Teplic). Byl prvním „básníkem severu“ a kromě třinácti sbírek sociální poezie (Na bojišti, Písně dělníka, Na stráži, Pole krvavá) vydal i řadu próz (Mráčky před bouří, Z pera dělníkova) a knih čerpajících z historie i současnosti průmyslového kraje (Obrázky z Deutschböhmen, Severočeští havíři, Český sever ve hnutí dělnickém). Býval i zaníceným kronikářem řady severočeských obcí. Méně známým Cajthamlovým protějškem byl duchcovský redaktor Hornických listů Alois Šefl (*29. 11. 1874 v Nýřanech, †16. 6. 1938 ve Svaté Dobrotivé). Po básnických pokusech, které podepisoval šiframi Lojza a Aramis, se vypracoval v ryzího hornického spisovatele, který literárně zmapoval všechny zásadní události v podkrušnohorském revíru od počátků revíru přes romány (Vyvrženci, Za lepší budoucnost, Vzpoura, Prohrál život, Exulanti) a povídky (Z kraje černých démantů, Tisícovka a jiné črty) až po největší hornickou katastrofu na dole Nelson III v Oseku u Duchcova (Uhlí a smrt). Povídky z hornického prostředí občas psával i Šeflův předchůdce v duchcovské redakci Hornických listů Tomeš Kaše (*5. 12. 1858 v Kladně, †+ 19. 8. 1910 v Teplicích - Řetenicích), jehož prózy lze identifikovat podle pseudonymu Tóma Hořovský. František Dlouhý (*2. 12. 1869 v Peruci) byl v Hrobu i Ledvicích redaktorem Hajšmanových časopisů Horník a Bezvládí; prostřednictvím S. K. Neumanna se mu podařilo vydat zajímavou knížku Uhlokopovy zápisky (1928). Ve velmi známého odborného spisovatele se vypracoval redaktor Hornických listů Rudolf Máša (*7. 4. 1880 v Kněževsi u Rakovníka, †19. 2. 1954 v Praze), autor desítek většinou populárně naučných titulů. Zajímaly

jej přírodní vědy, srovnávací vědy náboženské i československá vlastivěda. V širším okruhu Hornických listů se objevil i horník Josef Hotský (*2. 4. 1883 v Žatci, †25. 3. 1966 v Duchcově), píšící pod pseudonymem J. V. Krušnohorský. Po 2. světové válce se stal prototypem naivistického básníka, proslulého svými Měsíčními přeludy v zahradě bývalých hrabat v Duchcově (vyd. Státní zámek Duchcov, 1983). Mezi množstvím dělnických veršotepců pohybujících se kolem každého časopisu byl skutečným básníkem Cajthamlův nástupce v teplické redakci Severočeského dělníka Antonín Pánek, verše píšící pod pseudonymem Leo Karmín (*24. 3. 1873 v Perštejnicích u Kutné Hory, †22. 4. 1952 v Praze). Již jeho první básnická sbírka Pod dojmem nálad (1912) zaujala Ivana Olbrachta, druhou sbírku Mnich (1920) pochválil Josef Hora. V Košťanech zemřel dne 17. 6. 1898 ve věku 26 let redaktor Omladiny, básník Antonín Rubeš. S anarchistickým hnutím přišla na počátku století zejména na Duchcovsko řada významných básníků, jako byli S. K. Neumann, Fráňa Šrámek, František Gellner, Kamil Berdych či Karel Toman. V hrobské i lomské redakci Omladiny se mihnul veselý kumpán Jaroslav Hašek (1883 - 1924), na dole Gisela v Háji u Duchcova krátce pracoval i guru národně sociální mládeže Karel Půlpán (1885 - 1914). V Hostomicích vyučoval na přelomu století Eduard Štorch (1878 - 1956), který působil rovněž v Kopistech a Mostě a ze severočeského prostředí načerpal látku pro několik pozoruhodných povídek (Na haldě, Baruška, Horník Tyrman). Otec Jiřího Mahena (1882 - 1939) Antonín Vančura (1849 - 1924) působil v Duchcově v letech 1912 až 1924 jako kazatel Jednoty bratrské. Blízkým Tomanovým přítelem byl Leo Freimuth (*25. 12. 1877 v Sedlici u Blatné, †1942 v Osvětimi), v té době básník gellnerovského ražení. Publikoval časopisecky, podílel se i na překladech Výboru z Heina. Syn úředníka cukrovaru v Úpořinách měl v Teplicích širší příbuzenstvo v okruhu tiskaře a vydavatele 15

Druhý historický exkurz Viléma Seidemanna a v pozdější době se zde uplatnil jako chemik i důlní podnikatel. Jeho památku připomíná symbolický náhrobek na teplickém židovském hřbitově. V Trnovanech žil na sklonku svého dobrodružného života omladinář, anarchistický redaktor a básník Alois Věkoslav Haber (*9. 7. 1869 v Praze, †7. 1. 1908 v Teplicích - Trnovanech). Byl zakladatelem Neumannova Nového kultu, spolupracovníkem listu L´Humanité v Paříži a také v Teplicích založil literární časopis Tribuna. Politická jednota Lidumil v Duchcově vydala roku 1896 Haberovo sociální romaneto Mizerové, v roce 1907 uzavřela jeho dílo básnická sbírka Listopad. Tribunu po Haberově smrti převzal mladý literát Hugo Kepka (*22. 6. 1889 v Klatovech, †10. 2. 1912 v Turnově), přední účastník 1. antimilitaristického sjezdu národně socialistické mládeže v roce 1907. Charismatický autor vězeňské sbírky V samotách i sociálních básní a próz (Za bídu psů), byl pak v Mostě redaktorem Stráže českého severu. Jedinečným básnickým talentem té doby, souznějícím s poetikou Fráni Šrámka, byl František Kaftan (*15. 4. 1883 v Oseku, †24. 2. 1949 v Oseku), horník a svého času též redaktor pražského krejcarového listu Lid. Po celou první republiku byl oseckým městským taLeo Freimuth / Imre Forbath / Hanuš Bonn

16

Druhý historický exkurz jemníkem. Své verše otiskoval pod společným titulem Havířské písničky. Pozoruhodnou osobností byl rovněž tajemník ministra Vrbenského v první vládě republiky Československé František Josef Havelka (*1. 11. 1882 v Proboštově, †29. 9. 1947 v Teplicích), který se projevoval jako spisovatel, akademický malíř i přírodovědec. Z jeho knih nejvíce zaujaly cestopisy Sibiř a Na Kavkaz a pak zejména Zápisky z vyhnanství, zachycující poměry v rakouském kriminále za 1. světové války. Teplickým rodákem byl spisovatel a publicista kischovského ražení Michal Mareš (*22. 1. 1893 v Teplicích, †17. 2. 1971 v Praze). Začínal jako básník (Disharmonie, Přicházím z periferie) a prozaik (Pan Václav, český trhan v cizině, Policejní šťára), skončil jako první poválečný novinář, který byl za své články v Peroutkově Dnešku, kritizující poválečné poměry na severu Čech, odměněn sedmi lety komunistického kriminálu. Jejich výbor Přicházím z periferie republiky vydalo roku 2009 nakladatelství Academia. Imre Forbáth (vl. jm. Emerich Fuchs, narozený dne 17. 11. 1898 ve vsi Böhönye, †16. 5. 1967 v Teplicích) se jako student zúčastnil maďarského revolučního hnutí po skončení 1. světové války, po jehož krachu odešel do Prahy, kde vystudoval lékařství a sblížil se

s naší uměleckou avantgardou, později působil na Ostravsku. V roce 1934 podepsal manifest československých surrealistů. Druhou světovou válku prožil v Anglii (kde vydal sbírku Nářek a naděje) a v 50. letech se málem stal obětí nezákonností; jeho posledním vyhnanstvím se staly severní Čechy a Brixenem Teplice, kde díky tehdejší realitě už nebyl schopen psát verše, ale jen aforismy. Jediný český výbor v mistrovském převodu Vojtěcha Jestřába vyšel pod názvem Až němý promluví (1964), slovenský pod titulem Na zázrak čakajúci (1967). Generace 1. republiky Z českých básníků, kteří debutovali za první republiky, se jako první projevil Jindřich Černý (*6. 4. 1905 v Mladé, †18. 5. 1960 v Praze), který své mládí prožil v Duchcově. Vydal několik sbírek básní (Boží muka, Rudých vůní bílé květy, Přes plot za větrem, Slunce a sníh), z nichž mnohé jsou věnovány Podkrušnohoří. Tragickým příběhem z hornického života je román Čtvrtá silnice. Aktivně činný byl ve Společnosti přátel Lužice a uspořádal sborník Český věnec Lužici (1946). Autorem působivých veršů byl i Antonín Barnet, vl. jm. Antonín Bába (*12. 5. 1905 v Proboštově, †10. 3. 1979 v Plzni), který se i přes celoživotní působení na Plzeňsku často vracel k svým zdejším kořenům. Vedle několika knížek veršů (Křehká tvář roku, Plzeňské písničky), z nichž některé byly i zhudebněny, je autorem knížky Příhody Míši, karpatského medvěda. Po Cajthamlovi se druhým „básníkem severu“ stal Ilja Bart, vl. jm. Julius Bartošek (*17. 5. 1910 v Chrudimi, †11. 11. 1973 v Praze), syn zakladatele duchcovského gymnázia. Svoji prvotinu Slunce nad blátivým jarem vydal ještě jako středoškolák v roce 1927. Už jako příslušník interbrigády ve Španělsku překládal Garcia Lorcu (A v Kordobě umírat). Zdárně překonal i období, kdy pod tíhou doby „šlápl na hrdlo své

vlastní písni“ a své dílo uzavřel verši z počátku 70. let XX. století, shrnutými do sbírky Můj sever. Básník a učitel Josef Klein (*1. 3. 1910 v Lenešicích, †26. 8. 1994 v Teplicích) psal své první básnické sbírky (Zlaté rouno, Podobenství) na Lounsku i Žatecku a jeho literárního debutu si významně povšiml i kritik F. X. Šalda. V období vyostřených národnostních sporů a tušeného fašistického nebezpečí Kleinovu poezii silně motivovala dávná historie kmene Lučanů. V Teplicích působil jako pedagog po roce 1945 a k poezii se po dlouhé odmlce vrátil až v 80. letech XX. století. Mimořádným literárním talentem byl i židovský básník Hanuš Bonn (*5. 7. 1913 v Teplicích, †20. 10. 1941 v Mauthausenu). Vydal jedinou sbírku básní Tolik krajin (1936), překládal Rilkeho Duinské elegie i výbor z poezie primitivních národů Daleký hlas (1938). Opisy jeho básní přes okupaci opatroval prof. Václav Černý, který po osvobození doprovodil na dlouho jediný výbor Dílo Hanuše Bonna – zcela absurdně se nacisty umlčený básník znovu dostal ke slovu až v roce 1993. S Teplicemi je spojena i Renata Horalová, subtilní básnířka z pozdního okruhu Moderní revue. Vydala několik knížek osobitých lyrických básní, z nichž některé byly i zhudebněny (J. B. Foerster, A. Hába). Matka významného českého malíře Rastislava Michala (*9. 6. 1936 v Teplicích) je autorkou první poválečné básnické sbírky, vydané v Teplicích pod názvem Květem české země s obálkou Františka Koblihy. Literatura po II. světové válce Spisovatel a novinář Vojtěch Cach (*7. 8. 1914 ve Vídni, †30. 9. 1980 v Praze) přišel na sever hned po válce jako brigádník na dole Václav u Duchcova. Po únoru uvedl hry DS 70 nevyjíždí a Hornická komedie i knihu optimistických reportáží Čas nestačí člověku. Jeho snažení vyvrcholilo v podobě na výsost schematického dramatu Duchcovský viadukt (1950) 17

Druhý historický exkurz a navazující Mostecká stávka mu už bez úhony neprošla ani u stranického publika. Po válce přišel do Teplic také MUDr. Josef Suchomel (*9. 12. 1909 v Hodkovičkách, †4. 11. 1997 v Klikově na Třeboňsku), který je autorem jedinečné knížky na oslavu Českého středohoří Kde se země zapomněla (1962) i souvisejícího příběhu pro děti A jezevčíkem to začíná. Krásy jižních Čech jej inspirovaly ke knížce Živé vody (1984) a autor vydal i zajímavé cestopisy (Z Tahiti na Tuamotu, Dobrý den Afriko a Setkání na cestách). Součástí duchcovské literární historie je také osobnost významného českého dramatika a spisovatele Františka Pavlíčka (*20. 11. 1923 v Lukově u Zlína, †29. 9. 2004 v Praze). V letech 1960 a 1961 řešil osobní tvůrčí krizi ročním tvůrčím pobytem. V neopakovatelné atmosféře města, ohroženého důlní činností, sbíral materiál a do klasicistní vily (Vila Hengst) na konci staré Hrdlovské ulice situoval svou televizní hru Smrt Sokratova (1969). Poslední odstavce jsou věnovány autorům, kteří si na vlastní kůži vychutnali dětství za okupace a dospívání v období budování světlých zítřků. Významný český publicista Vlastimil Vávra (*4. 12. 1929 v Duchcově, † 9. 11. 1990 v Praze) se proslavil především jako autor čtyřdílného televizního dokumentu Na pomoc Ilja Bart / Michal Mareš / Marie Valachová

18

Druhý historický exkurz generální prokuratuře, v němž zpochybnil dosavadní výklad smrti Jana Masaryka a oficiální verzi o jeho sebevraždě. Vzápětí po významném ocenění prestižní cenou „Trilobit“ byl z rozhodnutí normalizátorů na dlouhá léta zatracen. Spisovatel Rudolf Čechura (*5. 2. 1931 v Želénkách u Duchcova), který před Únorem spolupracoval s mosteckou redakcí Svobodného slova, byl původním povoláním učitelem. Jistě i proto se v prvních desetiletích své tvorby soustředil především na dětské publikum: Sherlocka Holmese využíval k řešení přírodovědných záhad a mj. vytvořil také nedostižného hrdinu televizních večerníčků Maxipsa Fíka. Až od 90. let XX. století se ve svých románech vrací k ožehavým problémům rodného kraje, naposledy k problému tzv. rabovacích gard v románu Namydlená šikmá plocha (2009) Marie Valachová (*26. 6. 1930 v Bílině, †5. 6. 1989 v Praze), která absolvovala bílinské gymnázium a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, již souběžně s odhalením kultu osobnosti i událostmi v Maďarsku začala projevovat politicky zcela nekonformní postoje. První sbírka Černý kámen mohla vyjít až roku 1968, ale příchod okupačních vojsk překazil další plány - jako manželka ministra zahraničí prof. Jiřího Hájka, už neměla šanci a byla odkázána jen na samizdaty. Výbor z nich Nebe peklo ráj vyšel

roku 1983 knižně v Mnichově, v roce 1990 vyšla knížka s charakteristickým názvem Proč. Ludmila Dušková (*16. 5. 1932 v Oldřichově u Duchcova) je členkou PEN klubu a naší přední překladatelkou ruských autorů, vedle klasiků jako O. Mandelštam či L. Andrejev pro nás objevuje od 60. let především nekonformní autory, známé z konfliktů se sovětskou mocí – Aksjovova, Vozněsenského, Jevtušenka i Solženicyna. Jejím manželem je básník Václav Daněk. Pavel Kraus (*9. 4. 1936 v Praze, †7. 10. 1995 v Teplicích) byl absolventem teplického gymnázia. Je autorem třinácti detektivních románů a povídek, většinou zasazených do autentického prostředí na Teplicku (Taková barokní smrt, Taková blízkost smrti). Svérázným teplickým básníkem byl i Karel Kryl (*12. 4. 1944 v Kroměříži, †2. 3. 1994 v Passau). Absolvent střední průmyslové školy keramické v Bechyni nastoupil roku 1962 v Spojených keramických závodech v Teplicích (SPOJKER), kde působil v období následujících pěti let. Zakládal zde „Divadélko na zámku“ i „Dividýlko pro známý“ a zahájil kariéru úspěšného písničkáře, jehož devízou byly i přitažlivé básnické texty. Po srpnu 1968 dosáhl díky svým protestsongům celonárodní popularity, v září následujícího roku odešel do mnichovského exilu, kde udržoval spojení s domovem jako hudební redaktor Radia Svobodná Evropa.

František Cajthaml-Liberté TROJICE To za Duchcovem bylo. Prach se hnal silnicí. Z obrámů se kouřilo a vzduch vál smrtící. Ve výši klenba mraků v hřbet bila Krušných hor a nezjevil se zraku na blízku živý tvor. Tři starci ale stáli kde šla do cesty mez, a ztrnulí se zdáli, světec, havíř a pes. Bez hlavy světec chladný, bez nohy havíř zas pes jednooký. Žádný z těch tří nevydal hlas. Jen zpustošená země dým horký dýchala, jak by o pomstu temně a marně volala. Ilustrovaný svět, 1904

19



STARÁ ŠACHTA Kolkolem les; a v zeleni a tichu spí v rozvalinách vyčerpaný důl. Rum, žlutá kaluž hnije v jeho břichu, a žáby vždy zde najdou plný stůl. Šel hřbitovem jsi někdy opuštěným, když lípy ssály rozehřátý vzduch? Zadumán, zvolna, s srdcem rozechvělým odcházel´s asi ve všední zas ruch.

Na stráži, 1904

Tak i já kráčel na pokraji lesa a ticho smrti porušit se bál... K nohám mi listí ve prach černý klesá a mráček šedý pluje k horám v dál...

ZE STARÝCH VZPOMÍNEK

POSLEDNÍ FÁRÁNÍ Zas v šachtě dravá voda – jde havířům smrt vstříc. Je sice lidí škoda, však peněz ještě víc. Nad nimi tvrdá země, pod nimi vody jek... Ó, dny plynuly temně, delší než celý věk! Tak, už je nesou z dolu, šest mladých mrtvých těl. Šest vdov vrávorá v bolu, a zástup oněměl. Zní umíráček smutně, zástupy druhé jdou. Zrak jejich sklopen rmutně, pěst svírá každý svou. 20

O strastech mrtvých káže dojemně tučný pop. Hle, tam četníků stráže! Fárejte, hoši v hrob!

Alois Šefl

Bylo to nedlouho po třetí zátopě oseckých dolů, když jsem byl poměry nucen vystěhovati se na sever. Nebylo práce a slyšev mnoho příznivého o dolech severských a výdělcích „tam nahoře“, neustal jsem dříve, dokud nedostal jsem svolení rodičů k odcestování. Mimo to byli tam naši příbuzní, o nichž jsem předpokládal, že mi v případě potřeby budou státi po ruce. Tak jsem se dostal sem nahoru. Ale marně chodil od dolu k dolu. Zátopou dolů stalo se mnoho set horníků nezaměstnanými a proto slyšel jsem všude stereotypní „nepotřebujeme“. Obrátil jsem se do revíru Mosteckého. Nemaje krejcaru v kapse, chodil jsem opět po dolech na Mostecku, ale s tím samým výsledkem. Všecko všade obsazeno. Co jsem se měl navrátit ze severu s nepořízenou? Vrátil jsem se znovu na Duchcovsko a tu teprve dovolil si nesměle interpelovat na příbuzenský svazek k strýcovi a tomu se po delší námaze podařilo umístiti mne na dole „Pokrok“ u Duchcova. Poměry pracovní a výdělkové tehdy byly

mnohem horší, nežli dnes. V pět hodin ráno byl jsem již na cestě a teprve o sedmé hodině večerní vracel jsem se hladový tak, že bych byl kamení polykal. Ale dostal jsem na den 2 zl. 40 kr., což byl plat oproti Nýřansku královský, a to mne činilo úplně spokojeným. Mohl jsem každého týdne uložit něco na stranu pro rodiče a nic víc jsem si nepřál. Po novém roce 1893 nastala krutá doba. V lehké hadry pouze zabalen, spěchal jsem zároveň s jinými k šachtě, do které se sjíždělo v těchto zimách velmi rádo. Jindy musili býti šichťáci do dolu honěni, nyní ale každý, sotva si vzal lampu, již uháněl na věž, aby se co nejdříve ukryl pod zemí v teplejší temperatuře. Na dole bylo v těchto dnech hodně nepořádku. Právě se tam zkoušela poprvé v běhu lanová dráha, mimo to následkem vánic nahoře byl nedostatek vagonů, tak že fedráci mohli dle libosti leckdes postáti. Nadto i mnozí horníci museli zůstat pod šachtou, poněvadž zostřené nádobí nebylo dosud dole a proto odešel od díla vždy jen jeden, kdežto druhý čekal na nádobí. Jako protekční dítě dostal jsem práci pod svážnou, kde jsem byl zaměstnán se starým jedním tatíkem. Rovněž tohoto rána práce příliš nespěchala. Šel jsem na ranní směnu se dvěma mými strýci, z nichž s jedním jsem byl na stravě. Na půl cestě se jeden z nich zastavil, a prohlásil, že měl tak ošklivý sen, že má sto chutí se vrátit domů. Druhý však mu to vymluvil, že sny jsou bláznovství, že by musel pracovat na nové lanovce sám, a tak po půl minutě zastávky šli jsme všichni dále. Poněvadž na mém stanovišti byla hrozná zima, přijal jsem vybídnutí strýce, aby šel s nimi do magacínu. Byli totiž oba

u vydřevňování. Šli jsme tedy do díla. Já jsem konal práci odpínače na 4. svážné a oni měli své skladiště nářadí o několik desítek metrů dále. Jda kolem svého „bremsu“, odběhl jsem si pověsiti bandasku s chlebem na „svůj“ hřebík, pozdravil starého svého kamaráda a sděliv mu, kam jdu, odběhl jsem zase, abych dohonil oba ujce. Magacín měli na tak zvané „šestce“, a sice asi 40 metrů před prudkou zatáčkou oné chodby. Doběhl jsem je opět a mlčky kráčel několik kroků s nimi, když v tom byl jsem ze svých myšlenek vyrušen náhlým výkřikem: „Johan, šlágvetry!“ Pozdvihl jsem hlavu, ulehnut nenadálým tím zvoláním a jeden, dva okamžiky mi právě ještě stačily, abych spatřil vyvaliti se ze zmíněné zatáčky chodby strašlivé kotouče červenomodravých plamenů a s nesmírnou rychlostí blížiti se k nám, když v tom ohromná rána rozlehla se dolem. Cítil jsem se být unášen nepřekonatelnou, zběsilou mocí nazpět, až jsem dopadl k zemi, obličejem na hromadu uhle. Vdechl jsem dvakráte, snad třikráte otravný, sirou páchnoucí a horký vzduch do sebe, pak jsem měl tolik vědomí ještě, že jsem se odplazil k vedle tekoucí stružce vody a tam, smočiv jednou ožehnutý obličej studenou vodou, ztratil jsem vědomí. – Přišel jsem k sobě o druhé hodině odpolední, tedy asi osm hodin po výbuchu: pomalu vzpomínal, co se mnou se dělo a po delší chvíli konstatoval, že ležím uprostřed dlouhé řady černých, nehybných těl. Kolem sebe jsem viděl četné osoby, které úborem svým důl nepřipomínaly, a to mi překáželo k seznání stavu věci. Byli to lékaři z Duchcova a Oseka, kteří sjeli do dolu. Konečně jsem se upama21

Druhý historický exkurz toval a seznav, že oba sousedi po levé i pravé straně jsou mrtví, pohnul jsem sebou v pocitu nevolnosti a pohyb tento byl zpozorován. „Tady se ještě jeden hýbe“, zavolal kdosi a ihned na to skláněl se nade mnou jeden z lékařů, který mi vpravil do úst něco mléka a nařídil pak odnésti mne stranou. Na to byl jsem několika lidmi uchopen, vynesen k šachtě a dopraven nahoru, kde jsem byl provisorně v závodní kanceláři obvázán a položen pak v lampárně pod lavici. Tam opět ztratil jsem vědomí, ale zaslechl ještě kohosi ptáti se po mém jméně a pověděl je. Po druhé jsem přišel k sobě na cestě mezi Osekem a Bruchem; byl jsem vezen zároveň s jinými poraněnými ještě do nemocnice v Horním Litvínově. – Následujících dnů teprve jsem se dozvěděl o rozsahu neštěstí, z něhož jsem sám tak nepochopitelně lehce vyvázl, a sice od své matky, která mi přijela na pohřeb. Některý lačný reportér zhltnul i mé jméno, a tak dostala se do časopisů zpráva, že jsem přišel o život. Na štěstí to pravda nebyla, za to však osmnáct jiných zaplatilo výbuch životem a četně jiných bylo více méně raněno. Byly podniknuty ihned rozsáhlé, veřejné sbírky pro pozůstalé a zahynulým postavil bývalý majitel dolu, Janssen, na hřbitově oseckém kamenný jehlanec. Mrtví tito padli zbytečně. Nedbalost správy dolu byla bezpříkladná, když bylo později o všem uvažováno. Na dole byly sice v užívání lampy bezpečnostní, ale všecky byly otevřené anebo nechaly se otevříti klíčem, V dole se kouřilo a nepatrný jen dřevěný kříž u stropu označoval, kde se má přestati kouřit. Že si k vůli kříži žádný chuť nezkazil, ani páni představení, je zřejmo. Teprve, když 22

Druhý historický exkurz osmnáct lidí svojí smrtí připomnělo správě dolu, že tam není všecko v pořádku, zjednána náprava a důl zařazen náhle do kategorie nejnebezpečnějších. Síla výbuchu byla hrozná. Větrné dveře vyráženy, kolejnice byly stočeny v pravé spirálovité závity a dlouho ještě odklízeny známky katastrofy. Přišel jsem pracovati opět na to samé místo, jako před výbuchem. Jeden strýc zahynul, druhý se z hrozných popálenin vyhojil, ale byl mrzákem. Proč jsem sám tak lehce vyvázl, zvěděl jsem později od horníků, kteří se zúčastnili prací zachraňovacích. Byl jsem totiž nalezen pod uhlem, takže té okolnosti mohu poděkovati, že jsem byl dotekem plamenů ušetřen a jen v obličeji a prsou trochu pohmožděn. Smrt zde měla žeň kolikerým způsobem. Ti, kteří se nalézali v bezprostřední blízkosti výbuchu, byli upáleni, vzadu se nalézajících několik horníků zadušeno, opět jiní byli prudkostí výbuchu mrštěni o kolejnice nebo stěny uhelné a tak zabiti a jeden se utopil… Co upomínku na hrozný okamžik v onen nešťastný den 24. ledna 1893 doručil mu později řiditel závodu spořitelní knížku s vkladem 30 zlatých. Zpracováno v několika vypravěčsky odlišných verzích, z nichž první otištěna v Hornických listech 6. 2. 1914

Leo Freimuth ZÁZRAK Velikou věcí pobouřen svět celý: zázračný porod, matkou panna je, komety divy – poplach v Izraeli, králové lezou do stáje. Nad jeslemi v stáji ušatý osel, kol jeslí králové – v nich leží vzácný host: maličký pánbu – celý svět bys prošel, nenajdeš hned tak vzácnou společnost... To sešli se ve stáji jedenkrát, jak legenda vypráví dětem, osel a bůh a potentát, nu, všichni, kdož vládnou světem. V prvním vydání uveden jako autor H. Heine, Nový kult, 3/1900 ŘÍJEN Podzimní mlha šedivá do oken se mi vtiská, do tváře noc se zadívá a vítr dole píská. Vidíš, můj hochu, tu mlhu, tu mlhu. Viď, hlava třeští, ohnivý střed, nemožno vyrazit z čárného kruhu, nemožno zpět a nemožno v před. Ta snědá kočka, sametové oči, v týle ti sedí, v duši ti sedí. Vesmír je opilý, v mlhách se točí, o slzách mlhy lidem nepovědí.

Směj se, můj hochu. Co jiného zbývá. V takových nocích bůh se nezjeví. Člověk se směje, člověk si zpívá, ubohý člověk si uleví. Úpořiny u Teplic, Moderní revue, 10-11/1901 PÍSEŇ VEČERNÍ Na horách nebe se zardívá, v komínech vítr piští, země a stroje a kladiva zpívají píseň nenávisti. Zpívají pomstu a hlad a vztek – kdo konec té písně poví? Mé dítě, vezmi ten prstýnek, je zlatý a granátový a rudě do krve mihotá. Vezmi ho, dítě mé, vezmi. Ať není ti líto života, jenž nikdy z nás zrodit se nesmí k zoufalství, bídě a prokletí. – Jdi spát. Dnes ještě jsi panna. A sni o života závrati a krvavém zrození jara. Rudé květy, 2/1902

23


Druhý historický exkurz Alois Věkoslav Haber

HOSPODA VE VLČÍ JÁMĚ

DER ARME TEUFEL

V hospodě ve Vlčí jámě, tam sedá divný svět, tam sedá každé noci ztracených duší pět.

Je venku horko, vedro, dusno, Vzduch těžký, šedý před bouří A vítr táhlý od západu V ulici prachem zakouří.

Na strmou cestu šílenstvím se drápe s bravurou otroka, odvahou bandity, nohy má ubožák do krve rozryty, krvavý pot s čela mu v potůčcích krápe...

A nad nimi od hor k horám chví se nebe oteplené, Jak se modrá od hor k horám nad tou tvrdou půdou klene.

Nevěstka, tulák, zloděj, dva chudí z pohoří. Pět opilých hlav se točí, pět hlasů hovoří.

Je venku horko, vedro, dusno, Mrak těžký cloní oblohu... A hle! Juž blesk, pak hukot hromů... Škoda, že z lože nemohu!

Korouhev vztyčuje na horském temeni, hlasem svým zoufalým svolává k činům: K boji, hle, vizte planoucí znamení! Svobodu, Osvětu slibuje synům...

Tak nám bylo teplo v hrudi, když jsme ssáli vůni třešní. Jako že jsme pěvci chudí smutkem stálým bezútěšní.

Hospody dýmem a noci zářivý přízrak šel: někdo se usmál a líbal pět starých spilých čel.

Ó, věčná škoda toho zdraví Jež za mříží jsem pochoval! Jak rád bych vyšel ven v tu bouři A vesele si zazpíval.

Krve pot s čela dále mu kane...

Stoupáme a smutek chorý necháváme v mlhách padat. Tam kde šednou Krušné hory, kde nám obzor šedý zapad.

Podivná píseň vstala na březích cizích vod, pět opilých hlasů řvalo chraplavý doprovod.

O, bouře! Blesky! Deště příval! Tak jenom teskně ven se dívám. Nemoha nahlas, tož aspoň šeptmo O slávě Bouře verše zpívám!

Těžce se pozvedly nohy, hlavy se kývaly. Minuty, hodiny, roky vstaly a zpívaly. To slavný byl žebráků tanec, šílení prokletých chvil, že vítr se ve skalách vzbudil a ztřeštěně ulicí vyl. Šibeničky, 1/1906; vztahuje se k vykřičené hospodě v teplickém ghettu

24

PÍSEŇ ZÁVĚREČNÁ

Kalendář neodvislého dělnictva na rok 1900, red. S. K. Neumann

Kdo bude první, jenž u cíle stane? Listopad, Trnovany u Teplic 1907 Hugo Kepka NA KOŠŤÁLOVĚ Trochu ssutin v strmé výši, řídké stopy kroků lidských. Ty ssutiny smutkem dýší, v sídle pánů Sulevických. Po staletí hryžeme tu chudou svoji černou kůrku, neznajíce jinou metu z Košťálova k Házmburku. Stoupáme a myslíme si, jak vše ničí ten proud dnešní. Kol nás středohorské lesy na sta rozekvetlých třešní.

Však tu prsa písní zvoní za hranice v jednu stranu, jak to slunce stínem cloní horama to v jednu stranu. Proud se v cestě tady staví kam by zasáh´ještě více?! Tady stojí proud ten dravý, pod námi kde Třebenice. Bráníme se, jak ví bozi... chudou hryžem dále kůrku. Černou rukou k nebi hrozí černá bašta Házmburku. Ze sbírky Krušnohoří

25


NA ZNÁMOU NOTU Někdo volá do zbraně, V černožluté dvoraně, Někdo si jde v našem mládí Z krve pro daně, Hurrá, z krve pro daně. Odvedli nás, zatknou nás, Vychovají na provaz, Bychom mohli bez pohnutí Vraždit na rozkaz, Hurrá, vraždit na rozkaz Zadíváš se do očí, hlavička se zatočí, A šavlenka po tvém trupu Ostře zařinčí, Hurrá, ostře zařinčí. Jak nás ranám naučí, Stejně smrt si zaručí, Na věky nás hydra klatá Nemá v náručí, Hurrá, nemá v náručí! Někdo volá do zbraně, V černožluté dvoraně, Naše paže vzhůru spjaté Touží po ráně, Hurrá, touží po ráně! Imunizováno interpelací poslance Václava Fresla 1909 v říšské radě

Druhý historický exkurz František Kaftan

Michal Mareš

HAVÍŘSKÉ PÍSNIČKY

V PŮL TŘETÍ RÁNO

Staří lidé říkávají, má-li někdo jaké přání, by naň myslel v okamžiku hvězd padání. Jiní zase říkávají, když některá hvězda padá, že prý někde ve ústraní život svadá. Byly tehdy krásné noci – putovaly létavice... fárali jste – přáli jste si chleba více. Mnoho očí – tiché přání, oblohou se hvězdy draly – vy jste dole, hoši drazí, umírali. Obětem dolu Pokrok 24. 1. 1893 *** Tebe jsem měl, moje Nany, ze všech děvčat nejradši... Proto teď, když rozvedli nás přece jenom nepláči – jenom tiše zabroukám si: mohlo to být jinačí! A já jsem jen pouhý havíř – (tatík řek´: to není pán) proto v dálku odvezli tě,

26

a já jsem zas sám a sám... když mne někdy stesk navštíví, tak si tiše zazpívám. Proto tedy, moje Nany, ani trochu nepláči... havířovi jedna láska Na kolik let dostačí – snad přec někdo, až já umru, moje oči zatlačí. *** Postůj chvíli – kamaráde. Na památném zde rozcestí v těchto místech stála kdysi známá šachta „Svěží štěstí“. Stála kdysi – dnes už není. Tři hřbitovy v kraji věstí, že v tom dole zahynulo mnoho rodinného štěstí. Netaž se mne kamaráde, co jen mohlo koho svésti, aby šachtě – lidomorně – dával jméno „Svěží štěstí“. Obětem dolu Svěží štěstí 19. 9. 1900

Teď elektrické lampy vypnuty – a do ulic den nový nahlédl, plynové lampy zvolna zhašeny. Pomalý drožkář jede ulicí, na rozích stojí nevěstky a čekají. Sluhové z tiskáren balíky vezou žurnálů na různá nádraží a policejní strážníci zkoušejí závěsy zavřených obchodů. Tma v oknech ženy, již mám rád. Na nebi mrak na věčném pochodu. A vůně akátů odkudsi vane ze zahrad. Lepiči plakátů barevnou na zeď lepí směs, program nového dne: Biograf, Boxmatch, Kopaná, Divadlo, Dražba, Kabaret. Rozsudky pro lichvu. Největší pozornost však budí návěští s hodinou pohřbu, hudbou vojenskou v apačském publiku. Opilý člověk vede monolog. „Ty blázne, proč ses zastřelil? Že jsi měl hlad? Dobře bys udělal kdybys byl krad! Co pak jsi zapomněl, co tvrdil medik X?“ „Vždycky je krádež čestnější než žebrota.“ A někde za rohem žaluje, zaniká zoufalý hlas. Na střeše počal zpívat kos.

27


Druhý historický exkurz PIJÁCKÁ

PĚT MINUT REVOLUČNÍHO FILMU Hrozba je v povětří. „Kolik je hodin?“ „Za pět minut tři.“ Tisíce letáků: Proč čekat na zítra? Pozítří? Dnes začneme úderem třetí. Přes noc se dočkáme nového jitra. Svoboda. Dělnická republika. „Zastavte stroje!“ v pleskot se mísí, transmissí, Agitace. Rudý leták. Stávka. Stávka. Stávka. Jak hodiny přesně funguje aparát. Armáda rukou rozervaných, roztoky zpálených, držením pera zkřivených, pomáhá číst hltavým očím: Všeobecná stávka. Šílený motiv, rozehrál píšťaly lokomotiv, továren, loděnic, sirény parníků. Zvony bijí svatého Marka svatého Jiljí svatého Jiří na poplach. Ovzduším víří směsice tónů všech zvonů s vysokých věží prastarých chrámů. „Přeřežte dráty telefonů!“ Mráz běží v ulicích z asfaltu. 28

Chvějí se paláce z basaltu. Z okenních rámů luxusních krámů okna se táží: Stanem se cílem kamenů? Obětí plamenů? Opice modrá, klempířský učeň v oblacích. Na špici hamburské radnice teď rudý prapor zavlál. Tři hodiny. Přicházím z periferie, Praha 1920 Imre Forbáth TAK MNE NAMALUJ, PŘÍTELI Tak mne namaluj, příteli aby přes pruhovanou košili bylo vidět mé srdce, rudé jak réva na podzim, opilé, plné vína vzpoury, ale ať je mé čelo pravidelné, geometrické jako modely ve fyzikálním kabinetu, bledé a chladné jak polární ledovce, na nichž se modrokřídlý ledňáček popelí; nešetři nad mou hlavou měsícem a modří opálových azurů, na plece ať mi vylézají panny s pšeničnými vlasy, namaluj mi velká lačná ústa, aby zdivočely mdlé slečny,

nezapomeň na mé obrovské uši, přijímače mystické hudby, již k padlým andělům vysílá záštiplný bůh;

Dejte mi víno. Mám horečku a je mi zima, horkým obloukem vzletěl bych s kormorány, které závrať z nebe i srdce jímá ledem a úprkem jisker na krále korunovaný,

namaluj mne na černém asfaltu, ve tmě pod studenou plynovou svítilnou, ve špeluňkách nad láhví rumu, namořeného hořkým tabákovým dýmem a vyhnaného, bloudícího bez vlasti kudy mě zažene vítr, s vlajícím ryšavým vousem, jak plné bomby jako kdysi, Ravachol, namaluj všude po mém boku Serenu, toho ďábla, jak na mé zarostlé bradě hladí starou jizvu

pavučinami srdce žal opásal mi, spářil jsem se s městy, jež řinčí a zvrací, zadrátujte mou lebku žalmy, metafyzikou, adorací.

a konečně mne namaluj takového, jaký chci být, jeden z mnoha, kteří nemají jméno a tvář, kteří trpí němě a potmě, rozptýleni v nekonečném světě,

Byl jsem hřbitovem na věži v Babylónu, radistou v Noeho arše, nebyl jsem neznám v Římě jako prodavač žiletek na vousy legionů, teď nejsem nikdo, skončený seznam, básníci tu klejí hlady, groš je vzácný, v saku je díra, hluk putyk, ryk trhu provází tady pěvce všehomíra.

namaluj mne jako jednoho z těch, co mají na šíji chomout, vzdorovitého, chmurného s tvrdýma očima v lebce, ať se nad městy a poli vznášejí naše mstivé stíny, když se řadíme kolem kusu krvavé tkaniny na dlouhé žerdi, ve jménu revoluce.

29


U TŘÍ PŠTROSŮ V putyce U tří pštrosů pil jsem pivo s Čárlym, který je darebák a přítel děvek; bledými nozdrami vdechoval jed, jenž pálí pochmurnou rozkoší; a vděčný za popěvek poslouchal, kterak zpívám noci učouděné opilou píseň, zlou jako květ máku, zpěv ke třem pštrosům na protější stěně, k obrovským husám na zdi zapadáku, jež plují v olejovkách profánního plechu a v jejichž usínaných očích plane rovník: lesk negřích bulv, lví drápy u pelechů, orgie kyčlí v tanci; šustí kakaovník, zachrastí keře, hvízdnou šípy, kopí mává, tropický měsíc polil všechno žlutí, žuchla a roztočila se useknutá hlava a pštrosi zpívali jak pominutí se mnou tu píseň z plechu, oleje a pěny těžkého piva, Čárly vytáh nůž, co nosí, zkoušel ho o nehet, na cosi soustředěný, a vzteklým hvizdem doprovázel pštrosy. Až němý promluví, ČS Praha 1964, přebásnil Vojtěch Jestřáb

30

Druhý historický exkurz Leo Karmín

Karl Friedrich – Kossat

JEN PÍSKEJ!

PO SMRTI R. M. RILKEHO

Jen pískej, dále satane, dál pískej kankán divoký, ať k tanci všechno povstane! Já zaplatím i s úroky za divnou píseň tvoji. Jen zpívej, pískej, hola hej – ať celý svět se pustí v rej má bolest spíš se zhojí.

Pomalu umlkají, kdo zpívali ti rekviem. Sám přece znáš čerstvé hroby na podzim: tak, že sotva vidět je hnědá zem, jak pěna z věnců a květin překryje ji, do nichž šel bydlet mrtvý.

Jen pískej dále vesele, zapaluj bolest zraky! Seskočí lazar z postele a půjde křepčit taky, vyleze tulák ze stohu, svou ženu v poskok stiskne i nevěstka v svém brlohu si k písničce tvé výskne.

Teprve později, když už zima mohylu sněhem přikryla také tvůj tichý soused bude výmluvnější, když nad tvou zmlklou tváří přechází fén a řinoucí se potoky mezi nasávajícími hroudami spěchají, když pak na hlinitém svahu spatří Slunce první sbalená poupata locity a jemně naslouchající sasanku jakoby potkalo mystérium, kvete v lese a kolem ní ostatní bázlivé zástupy, snad že potom zlomí se již zpuchřelé dřevěné stěny a k tobě z vysokých, prosakujících tónů vody přes rozpadající se věnce přijde vzpomínka na naše krásná, pozemská jara a jejich skřivany dobytou tvář.

Jen pískej dále, satane, jen pískej dále na vzdory, ať bolest kvílet přestane. Pak rozbijeme závory, jež lid můj dosud dělí – srovnáme hory, doliny a ušlapeme zločiny jež dřív jsme neviděli. Jen pískej dále do skoku, jen pískej svižně, křepce! Ještě je mnoho otroků, jimž do tance se nechce. Jiní by zase tančili, však nejsou dosti smělí, někteří smích svůj zabili, někteří zapomněli.

HÖLDERLINOVI Ne z oslnění a spásy do nichž jsi oblečen, mi přicházejí slzy, šlo o mnišské¨putování, kterým jsi procházel Francií a přes varující příboj na březích duše. Snad to bylo jen dychtivé, blažené putování a po cestě vlnící se zemí /neboť přece nikdo neví co za pahorkem leží, který mu uzavírá dálavu / ke stínům zaniklých Řeků a jejich Olympu. Nebo znavil ses hloubkou, která pod mraky tak trávy a člověka tíží, a nížinou, která se unaveně plazí kolem těžkých kamenů a zemin a toužil jsi pryč od propasti vysokého zenitu a na druhou stranu na okraj krajiny, na němž přece nebe v blažených hrách jako přes kaskády klesá do modrých hor? – Ale co mi ještě zůstává, než abych poklekl před tebou, kterého čistota a svatost v aureolách obklopuje plamenem, a než abys mi žehnal, ty kněže na výšinách a proroku návratu do Hellasu.

31


Druhý historický exkurz Jindřich Černý

V LÉTĚ Z očí zastíněných rukou je vidět jen léto a cestu v oslnivém světle, na níž zezadu stále vlastní nohy tak kráčejí přede mne v usychajícím písku, je jako odvažující se rovnováha, jako by to bylo stejně mnoho být také něco zcela nepatrného, jediné stéblo rákosí nebo v kalné vodě jeho stín nebo také jen při zatemnění Slunce jedním mrakem okamžik v mizení světla nebo odpočívající svaté nic, právě jako by jeden vzal z orloje na radnici v Praze, kde přece každý z učedníků už po stovky let má patronát na jednu hodinu, všechny figury a přineslo by mi tento nesmysl spolubytí do odhalené svatosti vtékajících hodin. překlad Norbert Krutský, přebásnila Věra Bartošková, z básnické sbírky Hymnisches Jahr / Hymnický rok/, vydal Adam Kraft Verlag, Karlsbad-Drahowitz und Leipzig 1937

32

KRAJ POD BEZDĚZEM

DUCHCOVU Zámecká zahrada. – Ve zdivu šedém, jasné myšlenkou a tmavé vzhledem sousoší znáte snad ještě... Čas unáší krásu! Cestičky rozmoklé záplavou deště, zlatově žluté v májovém jasu, vzpomínkám snadno tak nezmizí. Jen co tu jmen vryto do buků, do břízy! Vergila pod paží, v srdci let dvacet, v toulkách jsem toužíval stále se vracet. Bože, co podivných vedlo se řečí! Přísahy, sliby a – dneska vím, ničemu, ničemu nevěřím! Zpíval jsem o srně v podzimní léči. Léta přešla, nad námi mraky, čas stával se horším a člověk taky, počínal život a nastával boj. Svět je tak široký, svět je jak stroj. Pohltil bez slzy. Rozprášil do dáli. Škoda těch slunných dnů, které jsme zaspali. Z všeho jen prohřátá vzpomínka zbyla, chudičký náčrtek skromného díla... Nikdy již nebude dopsáno!

Večer se těšíváš v duši své na ráno, zrána však vracíš se k večerům zpátky. Život se vleče a přece je krátký. Po letech setkat se – jak by nám bylo? Možná, že hořko a možná, že milo. Zbyla jen vzpomínka krásná a čistá, z zámecká zahrada, v ní stinná místa, zelená zákoutí, po kterých jezdí s kočárky mnozí, kdož byli nám druhy v taškářských výpravách. Život je tuhý a tak bych znáti chtěl, jsou-li dnes šťastni. Štěstí své vlastní chtěl bych zřít z očí všem vesele plát. Chtěl bych jim říci, jak přec jen mám rád všecko, co do duše dětské se vrylo, všecko, co není, a přece kdys bylo.

Zvolna, jak bys vzpomínal, vyslov Rumburk, tlumě vzlyk. Oči, srdce běží v dál... Rumburk? – Krutý vykřičník. Divný rachot v sluch ti zní, jak jej vrací echo hor... Nekles ještě poslední! Tvrdě chutná jméno - Bor! Hmatám v duchu s dálkou šíř. Větrem navracím se z luk. Česká Lípa? – Už se smiř. Tenkrát byl jsi ještě kluk. Hořce, hořce vzpomínám... Česká Lípa, Rumburk, Bor... Lesní hřbitov patřil nám, Dnes už jenom jeho vzdor. Dvacet roků! Vzpomeň jen! Vzpurná lítost tíží skráň... Pro co mřeli? Pro lesk jmen? Cizí klam? – Jak krutá daň! Česká Lípa, Rumburk, Bor... Kdo to ničil českou hráz? Krutě ptá se to hlas z hor, krutě cítí každý z nás! říjen 1938

33



Josef Klein

Hanuš Bonn

VRÁNY

BEETHOVEN

Pelichající vrány sypou černé květy na hrob zimy.

nezdařený sen odsouzen v niveč

Oráč – jaro ještě nevyoral a dny jsou tak prázdné, tak smutné jak zapomenuté kříže u cest, jak němý měsíc a jména mrtvých lásek.

Oheň je můj a náš obětovals ty a ty jako Kain snad cizí hořkost jako Abel svou

Vrány sypou růže na hrob zimy – kráčíme lhostejně polem, ač sami jsme údolím s tolika kříži. Vzpomeňme jen, kolik jmen pohřbeno je v nás, vzpomeňme jen, v kolika srdcích pohřbeni jsme sami. Porta Apostolorum, Louny 1932

OHEŇ JE MŮJ A NÁŠ Když tak něco srdce trápí něco duši mučí tu bůh tvůj rudě usměje se táhlý vzdech – a zase věčné ticho zas ten němý klid Častokráte obětovals ty a ty jako Kain snad jako Abel a bolest tvá a bolest jiných 34

Zapomenuto, Louny 1933 POPĚVEK Nezaměstnaní chlapci z naší vesnice u řeky hrají karty den co den po celé měsíce o sirky, o dvě, tři slova, spodek, svršek, král, eso, o čas, o vaše srdce hezká maitresso,

Žhnou stromy ve větru smolnice rozhořelé větvoví zkrslé puká zelení Spřežení vid se vzpíná rozechvěle až z temných kopců třeskne znamení Ó znovu jako na počátku všeho valit se přítmím nepočatých dnů Vydouvat hory z ticha bezměrného do moří stápět třásně hvězdných snů

Ohnivé kříže na nebi dni slanou trýzní rozleptané - Předehro zítřků Vábení! A smrt je na číhané Tolik krajin, 1936

Samotu drtit v slast tmu v krupobití jasu ať ti kdož poklesli se zvedají jak v snách Pluji jak koráb po obzoru času V šumění vln se třpytí mléčná dráha z mých němých rtů Pán píseň vykřesává a šeptá mi o nových pevninách

ROZEKLANÝ ČAS

TROCHU DÍKŮ

červené, zelené, táta se zlobí, žaludy, kulové, to krize kojí

Ohnivé kříže na nebi dni slanou trýzní rozleptané - A nikdo nikdo nepoví kam jdem a co se stane

Za ržání koní v noci nepohnuté kdy flétna vábila a čilimník za vítr bijící v plachtoví oblak vzduté dík

nezaměstnané chlapce z naší vesnice co u řeky hrají karty den jak den po celé měsíce.

Jen průvany z dálek a noc plná hvězd ke zpěvu křídla rozpínají - Pod přilbou tmy a v bludišti cest co víme tu o jiném kraji

A za krůček jenž odtud k listopadu k rozbité rzivé brance hřbitovní Za píseň která ve mně zní když na drn první lásky hrstku růží kladu

Podobenství, Žatec 1935

Lidové noviny 19. 1. 1937, k šedesátinám Fráni Šrámka 35


Druhý historický exkurz Marie Valachová

PASTEL (na motiv ze Schuberta) Jen pršku zvlnění, jež zvábí rybáře, když voda od záře se kolébá jak rým. A trochu krajiny, když z natí zasněných k viničným kopcům vystupuje dým. A trochu rezedy, jak mezi dvěma jary, když dívky míjejí nás podloubím... 10. 11. 1940

ŠPATNÝ DEN Den s razítkem míjení na čele, dávno rozdělen, parcela vášní, kde ani vzdech mu nepatří, - přichází. U doupat připraveny skoky dravců. Ten, jenž je jejich, padá do sebe, do Paraná makrel. Ten, jenž je jejich se otřese zhloubi svých věčných ohňů. Praskají pouta map, když vyloupne se z hor a řek. Překračuje své rouno červánků, - odchází.

VY NÁM NEBERETE Vy nám neberete jídlo, vy nám berete chuť k jídlu.

SPOLU

PROČ

Už jen pár oblázků moře nahrne do mého okna

Proč je svět tak krutý, že se už nedivím ani krutým básníkům.

rouno beránka který chce pohlazení

Proč je tak nesmyslný, že se zkázou brání stejně pomíjivé lásce.

a půjdu obejmout slunce.

Proč, Praha 1990

Je ráno je brzo. Svět ještě nedozrál k bouři která přijde rychle jak zklamání stále rychleji jak rychleji stárne svět z beránka udělá vlka. Vlk proti vlku A spolu jdou proti slunečnému dnu

Vy nám neberete život, vy nám kradete chuť k životu, vy, dávno se vrátivší ze svých poprav, lačně ulpíváte pohledem na nás čerstvých odsouzencích. 36

37


Druhý historický exkurz Karel Kryl

Ilja Bart XXX Já jsem ten šachový král jenž ztratil všechny figury a pěšce na bludném poledníku a zaváté rovnoběžce Já jsem ten šachový král který věčně sám sebe ztrácí v bludišti kombinací Já jsem ten šachový král který tak vášnivě vlád až upad v samomat

Noc – milenka mého smutku Noc brunetka s perlami ve vlasech Nádherný měsíční prs vyplouvá z oblačného hedvábí Zrcadlové kombiné odkládá na pelesť ticha Třpytí se stehna až tma lehce plápolá Noc vášnivá milenka mého bludného smutku

38

Před cestou na sever Kam půjdu nevím Bouřňák? Bořeň? Hněvín? A všechny za mlhou… Věří? Lžou? Popílek sněží do lesů… Kam kam sám sebe odnesu?

STÍN TOPOLŮ Tvář lehce chladí stín topolů Bílé dámy z výkladů vhánějí mi stále Pod obočí pláč Trochu mi tu vadí smích gigolů Zámky na sto západů říkají že smím jen u tvých očí spát Zápraží studí plášť nestačí Ráno Tě vzbudí zášť pavlačí Venku už tě čeká houf ctitelů Křídou bílím nároží ač jsem blázen stejně budu tě mít rád

SALOME Něžná i proradná krutá i bezradná Plamen i červánek Ďábel i beránek Cukr i sůl U vůně hřebíčku u rytmu střevíčků císař dnes myslí byl Za tanec přislíbil království půl Salome noc už je na sklonku Salome podobnas úponku Podobna kytaře pro svého vladaře Salome tančíš Salome sťali už Křtitele Salome usměj se vesele Točíš se ve víru Ústa jak upíru krví ti planou Salome Noci už ubývá Císař se usmívá Pokojně mohu žít Všeho lze použít pro dobrý stát Možná ho napadlo 39


Druhý historický exkurz MÁJOVÁ

prastaré říkadlo Dějiny když tvoří se pro hlavy na míse nemá se štkát Salome netanči nechceš-li Salome hosté už odešli Jenom roj komárů dopíjí z pohárů krůpěje vína Salome trochu jsi pobledla Salome v koutku jsi usedla Víčka máš šedivá Nikdo se nedívá Salome! Pláčeš...? Teplice 1963 – 1965

Je teskný večer Karle Hynku rezavý polom místo hájů co sklizeň čtyřiceti májů kdy mléko chutná po pelyňku a v sladkém medu skřípou saze Senilní Karhanova parta jde ve smokingu na Mozarta v šedivé oprýskané Praze Je teskný večer s vůní vlahou od Mostu Ústí od Duchcova z čelistí páchne jalovcová když vítěz dělník táhne Prahou v průvodu přihrbených hřbetů Jeden jak druhý starci lysí už nekřičí už přivykli si jak býček zvyká na muletu Je teskný večer nad krajinou ve které květy nerozkvetly jen suché dřevo které netlí konzervované kyselinou Odkud jsi? Slyšíš bzukot vřeten předoucích kruté nitky zmaru To zima dává sbohem jaru kde není máj a ani květen 1988

40

Dandy v Teplicích Patrik Linhart V Teplicích žil po jistý čas i jediný český autentický dandy a jeden z největších géniů dekadence Arthur Breisky (*1885). Arthur Breisky se narodil v Lounech a studoval na tamní reálce. Poté, co odmítl u maturitní zkoušky vyslovit plnou titulaturu Františka Josefa I., nastoupil jako celní úředník v Teplicích. Odtud navázal přátelské styky s předáky Moderní revue Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. V roce 1909 vyšla jeho první kniha Triumf zla, sbírka essayů a evokací. Stačil ještě vydat 3 knížky svých překladů. Mezi nimi i povídky R. L. Stevensona, mezi něž raffinovaně vsunul své vlastní wildeovsko-nervalovské apokryfy Zpověď grafomanova a Mors syphilitica. Breiského lounský profesor a literární kritik Jindřich Vodák označil podvržené prosy za toho nejlepšího Stevensona, jakého kdy četl. Mystifikace byla samozřejmě později uvedena na pravou míru, ale teprve Petr Kovařík (in Literární otazníky: Mýty, záhady a aféry II, Praha 2005) si jako první všiml, že klíč k jejímu odhalení měli všichni od počátku pod nosem: Stevenson nemohl vědět o smrti Wildeově, neboť zemřel o rok dříve. Ve výtečné monografii Fragment zastřeného osudu (1945) Jaroslav Podroužek píše: Když úspěch nepřicházel, zapochyboval. Přestal věřit v život, v úspěch, v sebe. Utekl se ke snu. Sen však ochromil jeho schopnost žít, a on nakonec přestal být vladařem snu, který vzlétá nad skutečnost, aby nebyl zraňován banalitou dneška. Nakladatelství Thyrsus vydalo v letech 1996 až 1997 Breiského souborné dílo.

díla Arthura Breiského Pavel R. Vejrážka se domnívá, že jeho autorem jsou Jaroslav Krátký nebo Bořivoj Lůžek. Text v rozsahu 12 stran v dramatické úpravě uvádí fatální okamžiky života tohoto grandiosního blaguéra. Vybraný úryvek pojednává o první návštěvě Breiského (A) u Jiřího Karáska ze Lvovic (B).

A PŮJDU K TOMU CÍLI SILOU DRTIVOU Strojopisný text zamýšlený patrně jako rozhlasové pásmo byl objeven v pozůstalosti Arthurovy životní lásky Boženy Dapeciové. Vynikající znalec

Studie a ukázky z Breiského essayů, korespondence i neznámé tvorby básnické jsou dostupné na stránkách Pavla R. Vejrážky

Dopis píše francouzsky a dostává na něj kladnou odpověď. Aby významného kritika oslnil, přichází Breisky nápadně oblečen podle poslední módy, s nezbytným monoklem na oku. Na vzorně sehraném výrazu nezájmu se mu mihne překvapení nad rozlehlostí bytu a jeho zařízením… A: Neřekl bych, že lze tak vkusně bydlet v městském domě v Praze… B: A kde bydlíte vy, příteli? A: Mám dům v Teplicích. Žiji v něm docela sám se starým sluhou… B: Nejezdíváte tedy často do Prahy? A: Ne. Jezdím raději do Drážďan. Mám tam svou intelektuální společnost… B: Drážďany, skvělá galerie, což? A: Slušná! B: Mají tam přece pravé Velasquezy, Rafaela… A: Rafael! Toť neodpustitelný kýč! B: Ale nyní mi dovolte, blíží se druhá hodina, musím do úřadu. A: Do úřadu? Vy? Pán ze Lvovic? B: Jsem poštovním asistentem…

http://www.vejr.cz/regiz/archiv/osobnosti/breisky.html.

41


Antologie současných autorů

Teplická scéna na přelomu století Patrik Linhart

Petr Reimann: Běsi opět přijdou, olej 2001

42

Současná podoba teplické literární scény se začala formovat současně s hudební novou vlnou 80. let. Tehdy přichází jehovistický haeretik s koncepcí Patafyzického kolegia, vznikají první punkové kapely a osamocený duchovní básník Roman Szpuk zakládá křesťanskou literární Skupinu XXVI. V podzemní vinárně Marica se schází skupinka básníků publikujících na stránkách Revue Teplice. Řada alternativních kapel a divadelních spolků nachází ve 2. polovině 80. let azyl v progresivním klubu Radar v Novosedlicích. Údolí neklidu vře i v následujícím desetiletí, kdy se objevují radikální balet Vyžvejklá Bambule, DiPoT, literárně-performační skupina Půnebí. Vedle těchto skupin na Teplicku tvoří řada solitérů, marginálních i insitních tvůrců. V novém tisíciletí iniciuje Martin Tomášek pravidelné měsíční setkávání umělců z Teplic a z dalších měst, které trvá doposud. V této antologii jsme se rozhodli pro poněkud nonchalantní řazení jednotlivých osobností. A to nikoli na základě abecedního pořadí jejich jmen, většinou ostatně vymyšlených, ba ani na základě roku narození či dokonce uměleckých ostruh. Vycházíme z toho, že literáti až na výjimky mají nutkavou potřebu se sdružovat a ať již ve skupinách či přístolních společnostech se snaží svoji egosolipcistní bytost zapojit do společného díla. Nejde však v nižádném případě o jakési elitářské spolkaření, jména většiny tvůrců se objevují u často až protikladných aktivit rozličných skupin. Je jenom přirozené, že literární a umělecký živel nachází tu a tam své vděčné publikum v knihovnách, galeriích a rozličných osvětových prostorách. Neonormalisační společnost však tyto prostory rekultivuje, revitalisuje a resetuje natolik úspěšně, že jich

valem ubývá. Teplice i další města se tak postupně vracejí do utěšeného stavu z doby před 20 lety. Tentokrát však nemůže být řeči o nějakém útlaku, jde pouze o přirozený ekonomický tlak, který neviditelnou ruku umění vede k tomu, co má přežít a co zanikne. Občas pomůže nějaká politická skupina, které však, abychom jim nekřivdili, o nějaké ideje naprosto nekráčí. Naštěstí odjakživa existovaly hospody a u stolů se scházely přístolní společnosti. Ty snad v neporušené podobě přežijí – pokud nějaký extatický gauner nezakáže kouření – i ty nejhorší tlaky (kromě výše uvedených připomeňme ještě rodinné a v močáku). Tu je třeba zmínit ty nejznamenitější provozovny, které se do srdcí, plic a chřtánů umělců zapsaly nejvíce čárkami. V Teplicích to od časů pleistocénních byly U Ptáčků, Vyšehrad (†), Slávie, Podletná (†), Panorama (†) a hospodský okruh na Hvězdě, později U Havrana (†) a U Krysy. Na kahánku má Jazz Club. Nadějně rozjetou La kantýnu (ex U Tondy) zastavil národovec, politik a husitský visionář Svoboda, který dle vlastních slov „básnickou svoloč“ nahradil Vietnamci. Bílinská bohéma měla své oblíbené lokály Na Kyselce. V Duchcově už pár bizzarních dýchánků zažil Vyšehrad, starobylý blíženec teplických Ptáčků. Čas od času se od country odpoutá i hostinec na Hudcovské výšině, pamětníci vzpomenou i na mstišovské Mexiko (†).

43

Antologie současných autorů

Patafyzické kolegium Teplice

Patafyzické kolegium Teplice Eduard Vacek

Radim von Neuvirt: Teplice 1988.

44

PATAFYSIKA – věda o jednotlivinách, z tohoto hlediska zkoumající svět, který je epifenomenem (tj. to, co jest k fenomenu přidáno) tohoto světa. Je jasno, že tyto jednotliviny jsou vlastní povahou výjimečné, neobvyklé a nesmyslné – a přece svojí nepopiratelnou existencí ozřejmují náš svět a rozšiřují jeho hranice. PAKO – první PAtafyzické KOlegium v celém východním bloku, které bylo založeno roku 1982 v TEPLICÍCH. Krátce po založení uspořádalo 1. patafysické sympozium na téma Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě v restauraci Chaloupka v Dubí a několik setkání v přírodě s přáteli nazvané Vuřty s poezií. Přátelé členů teplického patafysického kolegia pak zorganizovali několik výstav a akcí (např. Plavání v krystalické vodě). A aby duch nezasmrádnul začalo kolegium vydávat samizdatový sborník PAKO. V roce 1986 po vydání desátého čísla bylo kolegium úředně rozpuštěno a rozprášeno tehdejší Státní bezpečností a k dalším společným aktivitám se vrátilo až v roce 1992 uspořádáním 2. patafysického sympozia (Zelený barák v Teplicích). 90. léta znamenala i pro kolegium řadu změn. Místo sborníku PAKO začal v Praze vycházet nejprve časopis Filtré, který pak s novou redakcí vystřídal patafysický občasník Clinamen ((osmý měsíc patafysického roku, vulg. od 22.3 do 19.4). Bylo založeno stejnojmenné nakladatelství, které se soustředilo na vydávání patafysických titulů (např. E. Vacek: Sviňoďasi, S. Antošová: Kalendář šestého smyslu, almanach poezie Břitvou do klavíru a další). Obnovuje se spolupráce se slovenskými patafyziky sdruženými kolem časopisu Mozgomiškár, je zřízena webová stránka www.czecharts.com, na které prezentují svá díla a názory osoby, zabývající se patafysickými aktivitami. Současně se vyvíjejí a prolínají patafysickému pohledu na svět příbuzné proudy

a směry (např. Martin Velíšek a parealismus, John Bok a banalismus, Pavel Kreml a skupina Terč, Ivo Medek Kopaninský, byndecismus). V roce 2003 se v teplické knihovně koná 3. sympozium na téma Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě a o 3 roky později začíná v Teplicích vycházet obnovené PAKO. Členy patafysického kolegia jsou Lektor Zahlubovač Eduard Vacek, básnířka Svatava Antošová, fotograf Petr Kuranda, malíř Pavel Kreml a hudebník Miroslav Wanek. HOVNAJS! Z historie Patafyzického kolegia v Teplicích Institucionalizované Patafyzické kolegium v Teplicích vzniklo na přelomu let 1980 - 81 (hodina, den ani měsíc založení nejsou známé). Ve své době bylo jediným uskupením vědomých patafyziků ve východní Evropě. U jeho zrodu stáli nejprve někteří členové jedné ze studijních skupin církve Svědkové Jehovovi (dále jen SJ), kteří při svých exkurzích do světa ideologie SJ, ve studijních spisech sekty objevovali kouzlo nechtěného. Když opustili pohostinství sekty, založili pod vedením Eduarda Vacka, kterého již dříve ovlivnily „Anály patafyziky“ Alberta Marenčina v časopise Světová literatura, Patafyzické kolegium Teplice. E. Vacek svoje iniciační setkání s Marenčinovými „Anály“ zúročil až se zpožděním třinácti let. Naplnil se tak postulát Alfreda Jarryho: „Patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku“. E. Vacek k tomu říká: „Protože jsem pociťoval tragickou nevzdělanost v oblasti bible, přijal jsem od dvojice SJ nabídku ke studiu, a aniž bych k tomu vědomě cílil, stal jsem se posléze 45

Patafyzické kolegium Teplice starším jednoho sboru v Teplicích. Časem jsem ale zjistil, že právě mezi SJ nacházím cosi patafyzického: jejich učení mě občas přivádělo nejprve k vnitřním rozladám, jež měly nepochybně svůj původ v dialektice rozumu a metafyziky. Některé texty byly pro mne zajímavé, jiné pak zcela absurdní. Ty druhé jsem začal jejich zvýrazňováním lehce ironizovat a posouvat do roviny persifláže. Tyto mé vnějškově málo zřetelné postoje však zaujaly skupinu mladých zájemců o učení SJ; spolu jsme pak uvnitř sboru SJ vytvořili uskupení, které mělo velmi blízko k budoucímu patafyzickému kolegiu. Většina z nich byli studenti, kteří se později rozešli studovat na vysoké školy.“ 1 Také cesta Svatavy Antošové měla podobně komický potenciál: „Někdy v osmdesátém prvním mě seznámila teplická výtvarnice Eva Šmídová s malířem Václavem Lukáškem. Ten mě pak pozval na jakési sezení k Vackovým, kde už byli Míra Wanek a Petr Kuranda. Netušila jsem, že jsme právě založili PAKO, tedy Patafyzické kolegium.“ 2 A ještě Miroslav Wanek: „Kolegium založil Eda Vacek, ani nevím jistě, jestli už existovalo předtím, než jsem tam přišel, ale po mém příchodu jej tvořila pětice: Eda Vacek, já, Venca Lukášek, Sváťa Antošová a Petr Kuranda. První schůzky byly víceméně takovým společným čtením především z Marenčinových „Análů patafyziky“ ze Světové literatury. Eda nám zapůjčil Jarryho a také čas od času přednesl nějaký svůj výtvor. Stěny Edova bytu pokrývaly jeho obrazy, třírozměrné koláže a skorosochy, některé z nich už přímo inspirované patafyzikou.“ Aktivita kolegia spočívala v pravidelných týdenních schůzkách, v organizování polosoukromých performancí, her a akcí, k nimž následně vycházely na psacím stroji psané sborníky. „Slavili jsme například výročí konce třicetileté války, žena k tomuto výročí upekla velký dort. V prosinci jsme nafoukli gumové matrace a vyrazili se koupat do krystalické vody [míněn sníh] na Sluneční louku v Dubí u Teplic. Rozhodli 46

Patafyzické kolegium Teplice jsme se uspořádat mezinárodní patafyzické sympozium (na které bohužel sice nikdo ze zahraničí nepřijel, ale i tak došlo k přednesu významných referátů na téma Odstranění traumatu při vyměšování v panelové výstavbě) a založili jsme výtvarně-literární občasník PAKO, kterého do roku 1986 vyšlo vždy v deseti kopiích do dvanácti kusů (poslední dva byla téměř nečitelné). Všechna čísla jsou archivována v pražské knihovně Libri Prohibiti, i když StB vyvinula enormní úsilí o získání celého nákladu. Pro jedno číslo si například dojela až do Bratislavy k Albertu Marenčinovi,“ vzpomíná Eduard Vacek v televizním pořadu Teplice v Praze z pražské Delty. Miroslav Wanek v témže pořadu ke koncepci časopisu a k jeho obsahu uvádí: „Každý přinesl to, co vytvořil nebo našel, a pak jsme to třídili a rozdělovali si, co kdo přepíše na stroji v deseti nebo dvanácti průklepech. První kopie byla vlastně Brailovým zápisem, protože kusy papíru úplně chyběly a text bylo možné číst buď jen hmatem, nebo odhadem podle tvaru výseků. Poslední kopie připomínala noviny, které spadly do vody, nebo útržek textu, který zůstane při praní v kapse…. Kromě vlastní tvorby jsme v časopise uváděli ukázky z „Análů patafyziky“, z děl různých autorů, jako byli Jarry, Queneau a také ukázky z časopisů Hara-kiri a Analogon. A pak samozřejmě cokoli, co se našlo na ulici, třeba plakát k bezpečnosti práce hlásající: Chraňte svůj zrak jako oko v hlavě nebo kreslené vtipy od Andreje Mleczka. O výtvarnou stránku se staral hlavně Petr Kuranda, který tou dobou začal objevovat svůj největší zájem a talent – uměleckou fotografii. Do každého čísla vytvořil deset kopií od ofocených obrázků, nebo svých vlastních fotek. Obálku vyhotovovoval nejčastěji Eda. Součástí každého čísla PAKA byl takzvaný zásadní článek. Psal je rovněž většinou Eda a byly někdy zdrojem takových drobných neshod, především když se Eda neudržel a „vpašoval“ do textu politickou satiru nebo kritiku. Z větší části to ale byly úvahy řekněme

filosofické, tedy vědecké, jak se na patafyzika sluší… První číslo mělo jen pár stránek a fotky nalepené na papíře, u pozdějších čísel stránek valem přibývalo, až k osmdesáti, a pro reprodukce jsme se snažili používat takzvaný dokument, měkký foto papír, který vytvářel alespoň trochu iluzi novinové ilustrace. Poslední číslo – desáté – bylo celobarevné. Nebyl v něm žádný text a listy měly všechny možné barvy. Tímto číslem jsme dosáhli patafyzické dokonalosti a vydávání časopisu jsme ukončili.“ Skutečným důvodem konce PAKA a rozpadu Patafyzického kolegia ovšem nebylo dosažení pomyslného vrcholu patafyzické dokonalosti, ale razie na undergroundový časopis Vokno, kdy bylo při domovní prohlídce u Vacků zabaveno několik čísel časopisu PAKO a další písemnosti, na nichž se Eduard Vacek podílel, nebo do nichž přispíval. O několik měsíců později, v polovině roku 1986, byl zatčen a následně odsouzen k odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně. Na okolnosti svého zatčení vzpomíná jediný patafyzik na světě, který byl za svoji činnost souzen a odsouzen do vězení, takto: „Já jsem krátce před svým zatčením připravoval jedenácté číslo sborníku, ve kterém měly být koláže s tematikou pornografie. Měl jsem doma několik pornografických časopisů, které StB našla při prohlídce mého bytu. U soudu se mi pak snažili dokázat, že jsem s nimi obtěžoval okolí, nejlépe malé děti na pískovištích. Kuriózní okamžik nastal, když se mě soudce Bartůněk ptal, proč jsem měl ty materiály doma. Odpověděl jsem po pravdě, že jsem z nich chtěl udělat koláž. A on diktoval do protokolu: ‘Chtěl z nich udělat koláč.’“ 3

Poznámky: 1 Rozhovor E. Vacka s Radimem Kopáčem pro časopis Uni, březen 2006. 2 Svatava Antošová, v rozhovoru s Radimem Kopáčem v knize Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala, Concordia, Praha 2005. 3 „Král Ubu a doktor Faustroll ovládají svět“, rozhovor R. Kopáče s E.Vackem: http://czecharts.com/rozhovory. Text byl pro potřeby této antologie redakčně zkrácen.

47


Patafyzické kolegium Teplice Eduard Vacek *1947 v Hradci Králové Zakladatel Patafyzického kolegia v Teplicích v roce 1986 odseděl 12 měsíců ve vězení za vydávání sborníku PAKO. Po výkonu trestu napsal autentickou knihu z vězeňského prostředí Občanský průkaz prosím. Vězeňství se stalo jeho celoživotním tématem. Za 1) po roce 1989 bylo zvolen poslancem ČNR, 2) pracoval jako mluvčí vězeňské správy a 3) penologickému niveau dodnes zůstal věrný. Publikoval v řadě časopisů, sborníků a antologií. Knižně dále vydal Sviňoďasi (1997), Příběh muže, který nebyl účasten na lásce paní P. (jako Ravis Bian, 1999), Mí devianti mi rozumějí (2001), Cesta – The Journey (2003) a Rozumím svým deviantům (2004). Fotografie archiv autora

Fotografie archiv Petra Kurandy: Patafysické symposium v Teplicích 1995 – M. Wanek čte E. Vacek ukazuje na tabuli

48

Jak dopadla sklizeň V podvečer skončilo jednání mezi oběma politickými stranami, z nichž jedna vyhrála volby a druhá byla přizvána ke společnému jednání o mandátech a způsobech vládnutí. Brzy poté, vstoupil do příležitostné výstavní prostory poněkud roztržitý předseda vítězné strany. Podobal se Václavu Havlovi, který také nemotorně a nervózně strká ruku do kapsy a hned zase ven, bez zjevného účelu. Usmíval se na všechny strany a spěchal k fotografiím umístěným na zdech. Všude kolem již zaujímali místa fotoreportéři, připravení zachytit první důležité okamžiky rozhovoru velkého šéfa strany s vystavujícím talentovaným fotografem. Fotografové se vykrucovali a fotili dlouhé série snímků, z nichž nejzdařilejší budou předloženy sekretariátu strany, kde rozhodnou, který z nejpovedenějších snímků půjde ven a překvapí čtenáře přirozenou dobrotivostí a současně zjevným intelektem předsedy. Považte, řekne si lid, předseda si v této hektické době udělal čas i na návštěvu výstavy fotografií. To bude jistě vzdělaný člověk! Kolem předsedy ještě stále křepčili fotografové s dlouhými teleskopy a nakláněním se do stran se jej snažili zachytit v takových pozicích, jak se to ještě dosud žádnému redaktorovi nepodařilo. Jen takový snímek uspěje v silné konkurenci. Jejich kolegové redaktoři hbitě vyběhli do terénu a luxovali soukromí politiků, kteří se na politickém nebi prodrali po dnešním jednání na přední místa, aby přede všemi konkurenty přišli jako první s ohromujícím poznatkem. Kolem výstavní síně nevšímavě prošel Miki. Spěchal na Wilsonovo nádraží, odkud mu za dvacet minut odjíždí vlak na sever Čech 49

Patafyzické kolegium Teplice k chaloupce strýčka Stoma, kde v poklidu, stranou pozemského koptění zraje políčko kanabisu. Nestálo mu ani za to, aby se zahleděl skrze výlohu do výstavní galerie, kde předseda s výrazem zkušeného znalce umění hovořil s fotografem o jeho díle. Mikiho se veliká politika netýká. Starostí Mikiho byla především sklizeň trávy, neboť čas uzrál a bylo potřeba úspěšně završit proces. Tentokrát nebyl sužován obavou o úrodu, kterou mu nějací zmetkové v minulosti sklidili krátce předtím, než se odhodlal ke sklizni sám. Už by takový pocit nechtěl nikdy prožít. Kdo nemá takový vztah k bylině jako on, sotva to dovede pochopit. Řada pěstitelů si nedovede vůbec představit, jak osobní může být vztah pěstitele k bylině. Miki to ví dobře, protože ví, že má bylina duši, je to setkání dvou druhů, které k sobě našly vztah. Když se pokaždé blížil k chaloupce, těšil se na setkání s trávou, tak jako se jiný člověk těší na setkání s blízkým přítelem. Věřil tomu, že také tráva při jeho příchodu prožívá cosi, co ji povznáší nad úděl obyčejné rostliny. Tak jako je zřejmý rozdíl v inteligenci domácího zvířete žijícího v blízkosti člověka od zvířete v přírodě, musí být také rozdíl v kvalitě trávy, o kterou je pečováno s láskou. Osobní vztah k trávě se vrátí v podobě kvalitního pokouření. Miki jako úspěšný pěstitel se letos uchýlil k experimentu. Přivezl si na chalupu kytaru a trávě zpíval své písně. Na konci koncertu vždy pohladil její listy a při odjezdu do Prahy se vždy s rostlinou nezapomněl rozloučit. Aby mu kanabis někdo neukradl tak jako v minulém roce, našel pro jeho pěstění speciální řešení. Koupil v hospodě za tisíc korun starého trabanta s nabouranou střechou. Pilkou střechu opatrně odřízl a celek upravil tak, 50

Patafyzické kolegium Teplice aby trabant plnil funkci pojízdného záhonu. Záhon byl uschovaný v době jeho nepřítomnosti ve stodole, kde jej s pomocí časového spínače osvětlovalo několik sodíkových žárovek. Tráva byla pravidelně zavlažována vodou. Pokaždé, když přijel z Prahy, trabanta s konopím vytlačil na dvůr a svěřil růst byliny přírodě. Jeho láskyplná péče o bylinu byla odměněna kvalitou v podobě silných, zdravých rostlin. Jeho zájem si zasluhovaly toliko samice s bohatým okvětím, samce bez milosti vytrhával. Listy, které obsahují jen omezené množství THC, použije jen pro přípravu másla a pro vaření. Podstatné jsou pro něho jen palice s květy, které při bližším pohledu jiskří svými pryskyřičnými krystalky a slibují budoucí radost. Dnes, nejpozději však zítra bude sklizeň. Miki vždy přistupoval ke stodole se stejnými pocity, s jakými patriarcha bere do rukou svátost oltářní. V jeho pohybech bylo patrné určité napětí. Odemkl zámek a vytlačil trabanta, který připomínal někdejší alegorický vůz k oslavě sklizní, na dvůr. Jeho očím se zjevil rajský pohled. Bylo to nepopsatelně skvělé, uvítal ho les zdravých rostlin, které díky jeho péči narostly do podoby vánočních stromků s hustým okvětím, s dobře patrnými zrnky pryskyřice a tuhými, pevnými lodyhami. Rozhodl se, že úrodu sklidí ještě dnes. Z podlahy zalesněného trabanta byla na dvoře bylina postupně vytrhána a poskládána na igelit. Kořeny byly zbaveny hlíny a rozvody elektrického osvětlení a zavlažovacího systému sbaleny a uloženy do regálu. Miki zastrkal trabanta zpátky do stodoly a radostně ulpíval po nějaký čas svým pohledem na utěšené úrodě. Brzy nato svázal konopí do svazků a vynesl je na půdu, kde je přivázal

k trámům, aby dokonale proschlo. Nyní již se nemusel o úrodu nijak strachovat. V Praze uvažoval o tom, zda úrodu zpracuje na chalupě, nebo zda ji odveze v pytlích do Prahy. Rozhodl se pro druhou variantu, neboť si přál věnovat se této činnosti v klidu a také se chtěl pochlubit svým přátelům výsledky svého snažení. Od svého otce si vypůjčil historickou Škodu 100 a vydal se na chajdu strýčka Stoma. Rostliny již byly podle jeho předpokladů řádně proschlé. Vytáhl novou krabičku dlouhých papírků, které si pro tento případ zakoupil a ubalil tři džointy, aby se přesvědčil o kvalitě úrody. Čekal trpělivě na tuto chvíli, proto nijak nespěchal a plně vychutnal obřad. Jak vůně, tak i samotná chuť trávy jej přesvědčily o prvotřídní kvalitě zboží. Po prvním džointu chvíli meditoval, potom trávu opatrně napytloval a položil na zadní sedačku auta. Ještě než odjel, neodolal a vykouřil zbytek. Do Prahy měl ujet přesně 144 km. Krátce poté, kdy vyjel, začal pociťovat sérii známých příjemných pocitů, startujících zvýšenou hladinou šumu v uších. Dosedl na sedadlo auta a zavřel oči. Měl pocit tepla, rozlévajícího se ve vlnách po celém těle. Vůně napytlovaného sena ze zadního sedadla mu dodávala pocit neskonalého štěstí a harmonie. Přišla na něho první vlna bezdůvodného smíchu. Smál se srdečně a bezprostředně, utíral si hřbetem ruky slzy, které mu proudem tekly z očí. Otočil klíčkem zapalování, a když motor naskočil, vyjel ze dvora. Měl radost, že bez problému minul oba sloupy těsné branky, a rozchechtal se znovu při pomyšlení, že by jeden ze sloupů strhnul blatníkem. Zatočil volantem vlevo a brzy vyjel na okresní silnici. Chtělo se mu zpívat, ale nemohl si vzpomenout na žádnou

melodii, ani text. Přesto se ho zmocnil pocit sólisty, který za sebou cítí mohutný doprovázející chór. Zpíval hromovým hlasem, aniž by vydal nejmenší sten. Zpěvu se bezděčně přizpůsobila i mimika jeho tváře, kterou vraštil a napínal podle hloubky a výškových pasáží neexistující melodie. Držel se pevně volantu, ale z rukou se mu ztrácela síla. Díval se nevěřícně na své ruce otáčející mechanicky volantem a pokoušel se napínat a povolovat svaly, aby se přesvědčil, že své ruce ovládá. Totéž se mu přihodilo s nohama, které se staly necitlivými. Než se mu podařilo stabilizovat váhu chodidla, automobil vyrážel střídavě vpřed a hned zase zpomaloval, neboť měl problém s tím, aby se chodidlem opíral o plynový pedál stále stejnou silou. Jeho smysly se lehce zastřely a otupily, zřetelně se mu zploštilo prostorové vidění. Přesto měl pocit, že je v zásadě všechno v pořádku a v mysli chválil kvalitu trávy, která obsahovala nezvykle vysokou koncentraci THC. Dvoučlenná policejní hlídka nastoupila do ojetého služebního vozu ke své pravidelné projížďce po obvyklé trase. Nadstrážmistr Janák si jen smutně povzdechl, když přimhouřenýma očima pozoroval, jak za volant usedá jeho kolega, permanentní smolař a průserář, strážmistr Kamil Hájek. S Hájkem nechtěl nikdo jít do služby pro jeho neustávající maléry, které se vždy svezly i na zbytek týmu. „Ty vole, já když tě vidím, tak bych nejradši zase vystoupil z auta,” řekl mu otevřeně, ale dětská a nevinná strážmistrova tvář se bezelstně rozzářila dobrou pohodou. „Neboj, dneska to bude dobrý,” ubezpečoval svého kolegu. „Doufám, hrozně bych si to přál, protože už s tebou nechci na koberec k šéfovi.” „Říkám ti, bude to dobrý,” opako51

Patafyzické kolegium Teplice val přesvědčivě strážmistr, který rád jezdil autem. „Hele, jestli nejseš z nějakýho důvodu ve formě, tak já budu klidně řídit,” zkusil to znovu Janák. „Dobrý, bude to dobrý, uvidíš, že to bude dobrý.” Janák si ale vzpomněl na to, jak před několika dny Hájek utopil služební auto v obrovské louži pod železničním mostem, kdy vezl kurýrní službu s důležitým materiálem na okres. Místo aby jel po okresní silnici, zvolil tzv. zkratku, kterou prý dokonale znal, neboť tu jezdil jako kluk na kole. Do louže vjel pomalu a obezřetně, uprostřed louže se ale zalekl její hloubky, zastavil a chtěl přeřadit na jedničku. Mezitím však auto zhaslo, protože voda natekla do karburátoru. Hájek se rozhodl, že auto vytlačí vlastními silami a sundal si kalhoty, boty a ponožky a otevřel dveře. Do auta okamžitě vhrkla špinavá břečka, která zaplavila podlahu. Strážmistr tedy vylezl staženým oknem a okamžitě si rozřízl nohu o rozbitý střep z lahve. Dramatickou situaci musela vyřešit záchranka, kterou přivolali služebním rádiem přes ústřednu, a rezervní vůz, který musel pro utopené policejní auto přijet. Janák při bilanci posledních malérů strážmistra Hájka bolestně vzdychl. Bože co se asi stane dneska? Kdyby byl Janák věřícím katolíkem, byl by se nepochybně modlil. Hájek byl však v dobrém rozmaru a zdálo se, že je i ve formě. Vůz bylo třeba natankovat, neboť hladové světlo signalizovalo, že jedou, jak říkal garážmistr, na smrad z benzinu. Zajeli k nejbližšímu čerpadlu a na služební kartu doplnili palivo. Při další jízdě začal motor cukat, až se zastavil docela. Ať dělali, co chtěli, motor nešel nastartovat. „Ten zloděj tam zase přilil vodu,” trpce láteřil Janák. Voda se v benzinu objevovala s pravidelností v letním 52

Patafyzické kolegium Teplice období, když k čerpadlu nastoupila nová obsluha. V době dovolených si brigádníci chtěli přijít na své. Když dali do benzinu vody málo, motor cukal, když jí bylo víc, motor zhasínal. Tento brigádník byl zřejmě úplné hovado, protože tam nalil vody moc. Policisté bezmocně vylezli z auta a rozvažovali, co budou dělat. Pokud zavolají na centrálu, budou mít malér a vina dopadne opět na jejich hlavu. „Musíme někoho stoupnout,” rozhodl Janák a přinesl z kufru lano. „Do benzinu nalijeme líh, který se spojí s vodou. Toho hajzla si potom podám,” rozhodl se pro další postup. Zanedlouho uslyšeli zvuk motoru. Miki strnul. Za mírnou zatáčkou se mu zjevili u policejního auta dva policisté, kteří na něj mávali, aby zastavil. Zpěv s chórem jej okamžitě přešel. „A je to v prdeli, je to hotovo.” Za ty pytle půjdu určitě do báně, to asi neukecám, poněvadž je to mnohem větší množství než malé, i když je to pro mou vlastní potřebu. Uvažoval, zda jim nemá ujet, ale byla to blbost, to musel uznat i v situaci, kdy byl vyhulený jako brok. Přijel až k policejnímu autu a křepce vyskočil z vozu, aby mu policajti nekoukali dovnitř auta. Nohy se mu okamžitě podlomily a byl by upadl, kdyby ho jeden z policistů nezadržel. „Doufám, pane řidiči, že jste nepil?” „Ne, já jsem ateista, totiž co to kecám, já nepiju, alkohol vůbec ne,” mávl rukou. „To je dobře, protože byste se dostal do střetu se zákonem,” pohrozil mu mladší z obou policistů. „Pane řidiči, máme problém,” oslovil jej ten druhý, „přestalo nám jet auto. Jste ochoten nám pomoci?” „Jasně, určitě,” klátil se Miki na vratkých nohách a raději se opřel o karoserii, aby doopravdy neupadl. „Mohl byste nás odtáhnout na laně do nejbližší vesnice?” „Jo, jasně, akorát

nevím, jak tam ten provaz přivážeme.” Cítil, že když mluví, že se mu kůže na tváři děsivě napíná, měl pocit, že se mu zploštily uši, až se mu přilepily k lebce, hlasy policistů slyšel odněkud zdáli. „To už si zařídíme sami,” znělo mu ozvěnou v krajině lebeční a tak se raději posadil do vozu. Než policisté přivázali vůz, zcela se uklidnil, zvláště když zjistil, že mu nehrozí malér kvůli trávě, ale že to naopak jsou policajti, kteří potřebují jeho pomoc. Ptali se ho, zda má zkušenosti s tažením jiného vozu. Kývnutím hlavy jim přisvědčil, i když žádné auto nikdy netahal. Dohodli se na tom, že pojede velmi pomalu a opatrně. Podařilo se mu plynule rozjet na třetí pokus. Když už zase seděl za volantem a motor spokojeně předl, opět se ozval veliký chór a Miki se musel chtě nechtě přidat. Vrátil se mu zpět pocit harmonie s všehomírem, který byl nakrátko přerušen rozhovorem s policisty. Popravdě řečeno, brzy na policisty docela zapomněl. Zapomněl také na dohodu, že pojede pomalu, a jeho těžká noha klesla na pedál. Škodovka se hnala kupředu i se svou zátěží. „Zatrub na něj, vždyť to je úplný pako,” křičel Janák na Hájka, ale ten měl plné ruce práce s tím, aby udržel služební auto na silnici. „To je vůl, to snad není možný,” volal Janák, když proletěli první vesnicí, kde měl řidič zastavit. Janák se vzepřel pravou rukou a zaklínil se o střechu, naklonil se a podle možností přes ruce Hájka, křečovitě svírajícího volant, přerušovaně troubil. Nedostavila se žádná reakce. Naopak, zdálo se mu, že šílený řidič ještě zrychlil. „Já snad budu střílet do vzduchu, nebo co, jinak toho debila nezastavíme.” Pro jistotu vytáhl z pouzdra služební zbraň, vyklonil se z okna vozu a mával s ní nad hlavou, aby si jej řidič všiml ve zpětném zrcátku.

Miki instinktivně pohlédl do zrcátka. To, co spatřil, jej srazilo k zemi. Těsně za svým autem spatřil policejní vůz, který ho zřejmě pronásledoval. Z okna vozu byl vykloněný policista, který mával služební pistolí, připravený na něj střílet. Miki propadl zmatku, bleskově, avšak nesprávně vyhodnotil situaci a rozhodl se policistům ujet. Sešlápl pedál až na podlahu. Motor zaječel a rozjel se na plné obrátky. Aspoň kdybych nebyl tak vyhulenej, vnímal svůj handicap a ani si neuvědomoval, že horká vlna zaplavující mu mozek pozvolna ustupuje, aby ji vystřídala vlna ledová, která mu mozek mrazila. Během několika kilometrů zběsilé jízdy bylo skutečným zázrakem, že dosud nedošlo k žádné dopravní nehodě. Oba vozy se řítily v těsném sledu za sebou. Janák, když viděl marnost počínání, v obavě o svůj život zalezl do vozu a stáhl okno. Učinil to právě včas, neboť po průjezdu zrádnou levotočivou zatáčkou strážmistr Hájek nezvládl řízení a bokem vozu sejmul vzrostlý dub. Ozvala se tupá rána. Z dubu se sice na první pohled pouze zaprášilo, dopad na služební vůz však byl katastrofický. Vlivem nárazu, na provaze vlečeného služebního vozu, došlo prakticky k likvidaci karoserie, která se na pravoboku zdrcla a zčásti otevřela a obnažila svoji zkorodovanou podstatu. Současně se ze škodovky vytrhl hák, ke kterému bylo připoutáno lano, zatímco šílený řidič zmizel kdesi na horizontu silnice. „Já to věděl od samotnýho začátku,” pravil pomalu a důrazně nadstrážmistr Janák, když se soukal z vozu rozbitým oknem. To nemohlo dopadnout jinak, než že se to úplně posralo.

53


Patafyzické kolegium Teplice Teplice jsou snad v Kamerunu

Svatava Antošová *3.6.1957 v Teplicích Vystudovala gymnázium a Střední knihovnickou školu, prošla řadou manuálních i intelektuálních profesí (mj. ve smaltovně nádobí a v magazínu Cosmopolitan), od roku 2008 pracuje jako redaktorka v časopisu Tvar, žije v Teplicích. Literatura představovala pro Svatavu Antošovou vždycky únik před skutečností, soukromou revoltu proti stávajícím morálním a hodnotovým kritériím a žebříčkům, intimní, ale zároveň rázné, manifestačně vyhrocené vzepření se mechanismům moci, které potlačují osobní identitu a lidskou jedinečnost: Poezie mě dokázala dostat někam dál, za hranice a limity světa, za jeho omezenost, pomíjivost a marnost. A umožnila mi ještě něco. Pomohla mi vytvořit si svět vlastní. Ten, ve kterém žiju, mi nikdy nestačil. A nestačí. Básnířka vycházející z tradice beatnictví, literárního undergroundu a rockové poezie debutovala v roce 1988 sbírkou Říkají mi poezie. V 80. a 90. letech publikovala sbírky na pomezí poesie a básnické prosy Ta ženská musí být opilá, Tórana, …aniž ťala hlavou a Kalendář šestého smyslu. Po desetileté publikační pauze se Svatava Antošová v roce 2004 představila coby prozaička, a to knihou Dáma a švihadlo, jejíž podtitul „lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky“ symbolizuje dvojí autorčin obrat: za prvé k tělesnosti, tedy ke konkrétnímu a hmatatelnému „masu“, a za druhé k sobě, čili k vlastní žité zkušenosti. V dynamickém vyprávění, které libovolně přesouvá časové plochy a osvěžuje příběhovou linii lyrickými pasážemi, autorka konfrontuje své bohémské naladění a homosexuální orientaci s otupujícím stereotypem zaměstnání. Na podobných souřadnicích je vystavěna také „pornogroteska za časů terorismu“ – próza Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (2005), o níž autorka říká: Sex, erotika, porno – a smrt. Metafory, které mi dovolily zobrazit svět, kde je každému všechno úplně jedno. Kde je všechno jen hra na nerozlišitelné cosi. Kde je politika úzce propojená s deviací, zabíjení roztomilé a sexy, pedofilie běžná. A kde pohlaví je jen

54

další hračkou, jak píše Paul Virilio ve své Informatické bombě. Kromě dvojice próz publikovala Svatava Antošová také další sbírky poezie: soubor třinácti rozsáhlých textů, groteskně-morbidních balad shrnutých pod titul Ještě mě nezabíjej! (2005) a básnickou trilogii Vlčí slina (2008). Fotografie Zbyněk Prys

Rodné město! Nikdo se nesmiloval Žít víc než rok mezi trpaslíky přátelit se jen s bandou ignorantů nechat si amputovat ruku kvůli mozolům to nemůžu vydržet Čtyři roční doby zešedly v jedinou Už nevím kde je ta fialová velryba co kdysi plula po nebi Když jsem ji viděla poprvé (bylo to v Dubí) znamenala pro mě cosi jako překročení rovníku Dostala jsem horečku mluvila ze spaní bouchlo šampaňské Veliké nafouklé zvíře zaplnilo celou kajutu změnil se svět Zato dnes Dubí mého dětství vypadá jako někdo koho propleskli Divné zaražené bez energie Postávám před požární zbrojnicí asfaltová náves mění domorodce v potlučené opilce Ti už nikdy nevyřežou totem neexistuje osvícení které by je vyhrabalo z mrákot Všechno zaspat nevnímat je to jedno

Teplice se zatím přestěhovaly do Guinejského zálivu (ten sen mě poznamenal na celý život) Kdekdo tady je barevný a vzdálený jako podmořská hvězda Žraloci křižují děravými vraky hospod dojídají zbytky v bufetech cpou se hamburgry Jeden z nich ukousl prodavačce nohu jiný nabídl vypasenou rybku strážníkovi Mlčky se díváme a nevíme co s tím Bojíme se Bojím se Prodám americkou baseballovou čepici nebo vyměním za vstupenku na poetický večer poetický večer… Zvuky marimby ohlašují příchod básníka tančí se hoří několik chatrčí Vidím černého Orfea potácet se mezi raněnými znetvořen virem probodnut plameny recituje z hlavy Francise Bebeye (pravý Afričan!) hrnou se sem zástupy negramotných a slepých auta plná čmuchalů křižují ulicemi Poezie vždycky někoho nasírá Legitimovali mě blízko „Pizzy“ ve společnosti dvou zapřísáhlých Apačů nepodobala jsem se své fotografii 55

Patafyzické kolegium Teplice neměla peníze na pokutu Takhle se podepisují muži na ženách které opouštějí Sbalili nás pro pár nevinných grimas Spali jsme odděleně Zdálo se mi jak se škrábu na nějaký kopec nad mořem Dole jsou lázně parky horké prameny Mé šaty se rozpadají stejně jako má filozofie jsem téměř na hranicích a stále se ohlížím zpátky Všechny zlaté poklady byly přece dávno nalezeny a zdaněny Už se nelze toulat V Asii očekávám každou chvíli vypuknutí epidemie chozraščotu do ostatní Afriky se mi nechce Ameriku odepisuji mám letenku na severní pól ale co tam co tam co tam co tam Probudila jsem se doma v malém sídlištním bytě mezi perfektně seřazenými knihami a láhvemi od vermutu (ten jsem nikdy nepila!) a nevěřila jak může člověka zdeformovat návrat do města v němž se narodil Dno samoty je hlubší než dno vyprázdněné sklenice jakoby se oceán přelil z místa na místo a přitom zůstal tam 56

Patafyzické kolegium Teplice kde byl Vynáším vodu pokaždé v jiném klobouku smějí se mi pozorují mne za okny vědí o mně všechno: Strávila jsem pět let v zapadlém kraji abych se naučila psát Studovala jsem všechny možné mezinárodní jazyky přispívala do časopisů toužila cestovat skoro jsem zapomněla na domov Nikdy jsem neměla ráda vzpomínky minulost ale zapomněla jsem i na budoucnost Několikrát jsem uvažovala o sebevraždě zachránila mě práce Práce! kohoutí zápasy gastarbeiteři nacpaní kolem dokola ringu rozhodčí je tlustý Kubánec z Piňar del Río Spustila hudba uzavírají se sázky Kdo vyhraje pojede na zájezd do družebního města Gus Chrustalnyj Skupina skotských expertů v kostkovaných sukních přeměřuje bojiště Něco nesouhlasí – jako obvykle Mám telefon musím odejít jsem v delegaci která položí věnec na hrob neznámého vojína Budou tam hosté čtyři generace Studenti z Angoly zapálí pochodeň…

Ubohá dětská pumička vyplázla jazyk na generála Ach! tyhle infarktové stavy Odvezli ho v šoku pomočeného se zmuchlaným praporem mezi stehny Začalo prověřování Byli jsme jasně nejblíž samé známé firmy kulturtrégři nabaštění osvětimského zelí (taková blbost!) Co jsme to četli za škváry? A na jaké jsme to chodili filmy? A měli z nás rodiče radost? Dočkat se ve středním věku těchto otázek je deprimující Museli jsme se nalámat v parku rozložení na trávě pramenil tam sauvignon a řeka tvořily ji naše představy a obrazy Hieronyma Bosche a strašidelná kolonáda byla tisíce kilometrů odtud Nedokončená Kdosi řekl krátké emigrantské SBOHEM! „za rok už budu v Kanadě“ Svalnatý Mozart upustil kousek bronzu snad z lítosti Málem mě to zabilo

Mám červené oči a bílou paruku stejné nepřátele podobné problémy Všechna města jsou Vídeň roku 1791 Začínám tušit události které se stanou: pozvou si mne jednoho dne Soudružko tvá hlava na to prý jsi viděla fialovou velrybu a … černého Orfea mluvit k lidem Kdy a kde to bylo co říkal Máme tady hlášení z Českých Budějovic vedla jsi podnapilé soudruhy trampy zkratkou po kolejích přímo proti jedoucímu vlaku Skandovali jste nesrozumitelná hesla jsi jediná kdo to přežil

Tu sochu mi byl čert dlužen!

Chtěli jste obnovit těžbu kaučuku v Slepičích horách bez povolení – samozřejmě Plánovali jste únos krajského tajemníka ohrožovali turisty No je toho požehnaně Zkusili jste se prostříhat a pak podkopat do Rakouska Chytili vás dodnes nás nemáte rádi… Tak co nám k tomu řekneš?

Pořád se k ní vracím nemůžu spát pletu si slova mluvím německy

Sedím… sedím před opuštěnou maringotkou a píšu si práci Čekám na odvoz 57

Patafyzické kolegium Teplice na lidi na záchranu

Všude i ti s lyrami někoho ukopávají k smrti

Dlouhonozí zajíci mé uskřípnuté fantazie poskakují kolem a chtějí dovnitř Směšné marcipánové figurky bez hlaviček Růžovoučcí andílci na rokokových tapetách

Zbavte se mě

Takhle teď vypadáme Chci pryč chci si zajistit tajné příjmy a ohnout „Boží prst“ ten co vysoustruhovali über der Stadtviertel Schönau Odevšad září kymácí se ve větru nabodává břicha plná deště ruší televizi Nejsem divák ale vadí mi přítomnost každé apokalyptické konstrukce Moderní doba Přede mnou dlouhá komediantská ulice s nakažlivou beznadějí a hrůzou Brečí mi do klína učí mě dělat dluhy Bohové to za mě zaplatí práskněte je Jsou tady načerno a zapomněli pracovat Věnuju jim příští báseň nechuť k životu i vzpouru Věnuju jim všechny své bludné roky byly zbytečné nic jsem nenašla 58


bude to snadné Vždyť jen ohlodávám donekonečna svou tučnou kost jako každý jiný občan v provincii Už nečtu nemám o nic zájem Nevím kdy přijdou Číňani… Rukopis knižně dosud nevydané básně pochází z konce 80. let XX. století. Část skladby Svatava Antošová recitovala za doprovodu teplické punkové kapely Mimo zákon na začátku 90. let.

Rainer Peschl: Vratká vertikála

59

Patafyzické kolegium Teplice Miroslav Wanek *7.4.1962 v Dubí V letech 1980-85 založil a vedl jednu z prvních českých punkových skupin FPB. Spoluzaložil teplické Patafyzické kolegium, literární spolek KAT, divadelní soubor DiPoT a Společnost Oldřicha Wenzla. Již 25 let vede skupinu Už jsme doma, se kterou hrál ve více než 30ti zemích celého světa a vydal 7 řadových desek. Složil hudbu k několika filmům – Kouzelný zvon, Fimfárum (Aurel Klimt), Jaro, Peklo, Podzim, Zima (Václav Kučera), Teplice na talíři (Václav Kučera) a částečně pro film Knoflíkáři (Petr Zelenka). Za hudbu k filmu Fimfárum získal nominaci na Českého lva. Kromě básnické, textařské, skladatelské, hudebnické a producentské činnosti se věnuje také činnosti pedagogické a to na Universitě Tomáše Bati ve Zlíně a na FAMU v Praze, katedra animace. Žije na Kutnohorsku. Je ženatý, má tři děti (Jakub Čermák, Anežka a Lucie Wanekovi). Fotografie archiv autora

Patafyzické kolegium Teplice BRATR Koldovu bratrovi II.

I. Je někdy těžké být A veslovat Když ruce ochabují

Díváš se trochu Zasněně To děti někdy dělají

O konečné stanici A pak se opraví A řekne: pokračujeme…

Ten les a hory Před námi Samota

Že z písku staví Ohradu A místo ovce Položí tam kámen

Jsi tu se mnou Chlapec který mlčí

Vzduch a cesty Dlaně A samota neskrývaná Jen dlouhé doušky! Dlouhé doušky! Pokaždé bratře Musíme být Kdo by tu za nás hleděl na oblohu?

Co z řeky vešlo se ti do očí! A víry nemají dno?

Je vítr Vločky se celé zpřeházené V těžkých vrstvách Jedna k druhé tulí Tak trochu tají Cosi III. Tak jsi tu se mnou Když hlavu skláním Nad sklenicí A pražce drnčí mezi kolejemi A při čtení když prsty Sevřou list až vrzne Jak strana střídá stranu A nohy drtí sníh Stále jsi se mnou Někdo tu mluví

60

IV.

Teprve dole Se vzhlíží V. Je někdy těžké být I pro toho Kdo není A mlčet Mlčet v hrozném tichu Mám před sebou Tvou fotografii Pokaždé příteli malinký Musíme být Vždyť víš – kdo by pak za nás Hleděl na oblohu? 21.1.1984 61

Patafyzické kolegium Teplice V NOCI Slyším v sobě tvoje kroky jako když se o široký kámen dělí kapky deště jako když se po neděli ještě slaví svátek a na ohni zábavy se smaží další tanec Slyším v sobě tvoje kroky Znějí jako slza která kane do úst písku Tiše jako žebro listu jež se vlastní tíhou zlomí znějí tvoje bosé kroky Tlapičkami studíš dlažbu v chodbách kterým nedovedu předpovědět žádný konec Vlastní tep se jako v medu lepí k tepnám nožičkami Jako by se samy kroky bály že jich neubývá vyčkávají opatrně jako v struně zvuk

62

Skupina XXVI

Skupina XXVI Skupina XXVI povstala v Jizerských horách na římsko-katolické faře v Příchovicích o Silvestru roku 1983. U zrodu skupiny stáli Roman Szpuk, Květa Brožová a Pavel Kukal. Podle slov Romana Szpuka vznikla jako odpověď na potřebu několika osamělých poetů scházet se a sdílet společně nejen poetické snažení, ale i osud vyděděnosti ze všech hlavních proudů té doby, ať již oficiální kultury či disentu. Do konce totality skupina vydala v letech 1985, 1987 a 1989 tři sborníky. Po roce 1989 se Skupina XXVI rychle otevřela natolik rozdílným poetickým i světonázorovým proudům, že už se z tohoto pohledu stala jen těžko zařaditelná. Komunikační prostor, který se v rámci skupiny v 90. letech vytvořil, je v českém kontextu srovnatelný snad jen s okruhem kolem Moderní revue. Akcí skupiny se účastnili literáti Bohuslav Vaněk-Úvalský, Petr Pazdera Payne, Viktorie Rybáková, Oscar Ryba, Pavel Kolmačka, Martin Vácha, Zbyněk Ludvík Gordon, Sabrina Karasová, Jan Hocek. Živelných podniků skupiny se účastnili také básníci z Teplic. Vedle zakladatele Romana Szpuka to byli Svatava Antošová, Iveta Pokorná, Marie Dolistová, Martin David, Radim Husák či Patrik Linhart. V současné době má Skupina XXVI webový portál http://xxvi.layne.cz, který spravuje Karel J. Beneš, a pořádá společná setkání na horské faře v Příchovicích, obnovené Arkády ve Vimperku nebo společné letní putování po hradech.

63

Skupina XXVI

Skupina XXVI Roman Szpuk *4.9.1960 v Teplicích Z matčiny strany v něm koluje krev česko-německá, z otcovy strany polsko-haličská. Tři roky v nejútlejším dětství prožil v Havířově, po rozvodu rodičů se přestěhoval s matkou zpět do Teplic. Po základní škole vystudoval střední průmyslovou školu strojní, se zaměřením na automobilovou dopravu, a potom ještě tři semestry vysoké školy ekonomické, obory, ve kterých později nikdy nepracoval. Vystřídal řadu často podřadných zaměstnání, pracoval jako geodet, dělník v chemičce, kreslič v projekci, později (v roce 1988) se oženil, o rok později se odstěhoval do Vimperka na Šumavu, kde dělal nočního hlídače v kravíně, strážce CHKO, lesního dělníka, poštovního doručovatele, truhláře, topiče, lepiče plakátů, staničního dělníka na dráze atd. Nyní pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Má pět dětí. Verše a povídky psal od dětství. Během jedné letní noci v roce 1980 prožil na Pramenáči v Krušných horách svůj stěžejní duchovní zážitek: Skrze hudbu J. S. Bacha splynutí s duchem této krajiny. Od té doby prochodil po těchto horách, většinou zcela sám a často za noci, tisíce kilometrů. Tyto vysilující, i více než stokilometrové nonstop pochody se pro něj spolu

s pokusy s halucinogenními houbami staly důležitým zdrojem sebepoznání. Další stěžejní událostí jeho tvůrčího života byl vznik Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách na Silvestra 1983. Vydal tyto básnické knihy: Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Bludiště (1994), Hvězda závěť (1994), Vězňova oblaka (1997), Ker praskot (1997), Loučení na sever (1998), Usque ad Finem (1998), Pták brunát (pod pseudonymem Zuna Cordatová, 2000), Atlas oblačnosti (2000), Troucheň (2002), Tancem pádu (2003), Macecha bouře (2003), Rozervy (s Ivou Košatkovou, 2006), Chrámová studna (2008), Silentio pro smíšený sbor (2009). Poslední tři roky se intenzivně zabývá tvorbou haiku. Ve Vimperku organizuje autorská čtení pod názvem Houština slov. Fotografie archiv autora

Fotografie archiv Skupiny XXVI: Milan Hrabal, Roman Szpuk, ? a Pavel Kukal na bohémském tažení skupiny do Paříže.

64

65

Skupina XXVI III. Mé modlitby oslyšené! Mé dcery vyslané do Tvého města na žebrotu tam před Tvým palácem znásilněné! Moji synové jdoucí za mne slabého uctít Tvůj prapor, ubití ve válce marností! Mé děti důvěřivé, vysílané slepě do hor naděje z úzkosti těžkých údolí, mnou vysílané! Rodí se v mém nitru a křičí: „Ó, kéž by tu už byl den, v němž vstanem ke své jediné cestě, k poslední pouti ke hradbám Božího města. Máme jediný úkol, jímž žijeme a mizíme: zpět přinést smíření, vtěsnat do lidské duše Boží prostor pokoje.“ Ach, mé modlitby oslyšené! Mé dcery znásilněné! Moji synové s horkou krví Tvým příslibem zmámení, marně, marně z mého otcovského domu, navždy marně vzdáleni.

Skupina XXVI XIV. Já, ne narozen, do noci vhozen procházím poslední vsí této války, jež se dosud nevhrabala pod zem. Majitelé té vsi jsou pozdní obrazovky za okny tiše snící a u každé boudy štěká pes, za každým plotem pěst mordy s vyceněnými stříbrňáky, slintající. Každá z nich po mně chňape, horce, vlhce se ke mně přivrací na mém útěku z prenatálních ostrovů, jež plení vojáci. XXXV. Zlý mi vyjmul hodiny z úzkostné hrudi. Jejich tikot – Tvůj hlas, odmítnutý Bože, mě budí jak noční vzdálené zvony ztišené dálkou, proniká těžkými opary visícími na mém dechu, každý nový úder dává zapomenout na starý. Ach, kde jsou mé hodiny? Pod ochranou hrozby pohozené v trávě? Kterou hodinu naříkají k nebi, z posledních sil, tak marně, vrávoravě?

XLI. Zas, Bože, sázíš se o mě s nocí i dnem. Zas hořícím oblačným domem se propadá Slunce z patra do patra. Za záclonami par vyhlazeny jsou jeho vrásky, šmátrá pod sebou marně jak plamen podťaté svíce. Ó, vyslovte se červánky. Povězte mi vy věrní soudci mezi nocí a dnem: On už to ví, tam na západě vzdálený? Ztrácíte mě z dohledu, čas se stává vznešeným, za Sluncem se bortí dům z mračen. Ó, zůstaňte mi, obhájci! Mé utrpení nekončí. Jen se do tmy obrací... LXIV. Ta hustá pavučina vztahů! Voláním vyklenutá! Mlčením visutá! Síť zapomenutá rybářem, síť bez začátku, konce, skuté pěsti uzlů! Rozmotávám, Bože. Ty jsi nade mnou soudce, já ve Tvé síti! Vše prosleple marné: zatáhnu-li v zoufalství na jednom konci, je oběšen můj přítel na druhém. Můj nepřítel? A on o mně ví?

Dodatky z roku 2008 Rozdrť mě, Bože, buchary buš ze všech stran, servi pružiny tíhy, tlaky na prach stlač, pak za noci průvan zvedni, do jiných dešťů vše se zvíří, spláchni mě do nových řečišť a nebo Popelčiny holubice přizvi, ať roztřídí zuby a úlomky kostí. Pot a krev rozstříknou biče. Jak plivanec dopadnu na rozžhavený plát naděje a začnu syčet. A z druhé strany propasíroval jsi déšť, dědičný déšť od dob potopy, od utišení mléčných žláz dědičný zpěv. Udeřil jsi do zdi, sesula se po krvi psích hroznů na nemluvně v kolébce, jež nevědělo o zlu. Město opustil dirigent z deštivého snu – ještě hraje voda v okapech jak řinkot posmrtných okovů. Kdosi šlape plech na poplach – Ale vždyť už je po všem! Stružky vody zasunuje les pod kořeny. Tys přepršel kolem. Básně jsou ze sbírky Bludiště a z rukopisného dodatku z roku 2008.

66

67

Skupina XXVI

Skupina XXVI Marie Dolistová

Markéta Reimannová: Zrání Ference Liszta I., pastel 2005

*1951 v Praze Žije v Teplicích, píše básně a pracuje ve zdravotnictví. Autorku oslovují duchovní tradice nejen v české poezii, ale i v poezii jiných národů, příroda a pobyt v ní, naplněný pohybem a kontemplací. Všímá si nejen vnějších jevů v přírodě a v lidském jednání, ale chce postihnout i to „něco“ pod a za vším, vnímá podivuhodnost bytí a celého vesmíru. Marie Dolistová je též autorkou textů písní s biblickou tematikou, které byly zhudebněny severočeským skladatelem Janem Bůžkem. Na text její básně „Legenda o sv. Vojtěchovi“ zkomponoval tento skladatel kantátu pro basbaryton, soprán, recitátora, smíšený sbor a orchestr (1996). Premiéra zazněla v Teplicích 12. dubna 2001 v podání Severočeské filharmonie, Severočeského filharmonického sboru a solistů (viz www. mujweb.cz/kultura/j.buzek). Tvorba Marie Dolistové se objevila v almanachu Skupiny XXVI, několika sbornících sdružení Teplický Šlauch 2000, v příloze Nových ústeckých přehledů Sluneční koróna i v antologiích Pátá koróna (Kapucín 2005), Odlesky z řeky poezie (Kapucín 2007) a Kde se země provinila (SČVK Ústí nad Labem 2009). Roku 1994 jí vyšla první sbírka básní V síti rybáře (Řád 2000). Následovaly sbírky S příchutí země

a Zarostlé stezky (ALFA-OMEGA 2002). Sbírky obsahují básně s přírodní lyrikou, reflexe života a básně s duchovním zaměřením. Ve sbírce Zarostlé stezky jsou i dvě rozsáhlejší epické básně věnované dvěma ženám oddělených od sebe dálkou staletí – a přesto si blízkých svým heroickým humanismem - paní Zdislavě z Lemberka žijící v první polovině XIII. století a doktorce Vlastě Kálalové-Lottiové ze století dvacátého. Marie Dolistová je členkou literárního klubu PEGAS v Mělníku a literárního klubu Nadi Benešové v Čáslavi. Vlastní poezii představuje též na autorských čteních v Teplickém Šlauchu (volná výtvarná a literárně-estetická společnost). Fotografie archiv autorky

Sonet o česko-německé hranici (České Pomezí - Cínovec-GeorgenfeldRosegrund) Travnaté cesty k obloze vedou, rozpadlé chalupy vítr cedí, opuštěnost, bezmoc v nitru sedí, chladné spršky, lhostejnost věků - zebou. V cárech mlh křik a bolest prošlých roků, z hrobů vzlíná touha po životě, jsou v Bohu, zde kosti v němé cizotě, Kristus zlomil smrt, není marnost kroků. Tanec motýlů, vůně růží, lesů, věrná modlitba zvonů Engel Gottes, uplynulá desetiletí běsů, blesky protnou obzor, v zemi střel tkví rez, déšť, čas a hlína smývají stopy hrůz, v pokojných loukách hranice, setba múz.

68

69

Skupina XXVI Juliu Payerovi (polární badatel, teplický rodák, objevitel Země Františka Josefa) Vibrace struny pod dotekem smyčce poznáním hudby Chvění listu ve větvoví poznáním vánku Vlnění a ohýbání trav poznáním větru Brázda zkypřené hladiny za pluhem kýlu lodi poznáním neznáma Na začátku všeho skála teplického dvorku Hledání cesty vzhůru kolmou stěnou Později vtištění prvostop do svahů a vrcholů Alp Hřmění ledu biče severních vichřic za nekonečných nocí kdy slunce zledovatělo a vešlo do Měsíce Slavnosti mračen, polární záře, hostiny východů slunce a jeho dělení do čtyř v refrakci Stále jdeš se svými muži po driftujícím oceánském ledu S vůlí nikdy zpět k zrádné pasti mateřské lodě Tägetthof ho nutíte změnit skupenství Ozvěny vašich kroků stále zní Písmena vašich stop, šelest saní a štěkot psů až k mysům nejsevernějšího Rudolfova ostrova čistého listu Země Františka Josefa Rezonance dalekého echa teplický a šanovský se zálivem a ostrovem této Země vyslaného Tebou

70

Skupina XXVI Bez tebe Z rámu roků, dní, hodin, minut i vteřin vystupují obrazy, tváře, gesta, tóny a slova Sněží, sněží na všechno Někde písek, někde vlny vod Vločky času usedají, pohřbívají vše Bez Tebe, Bože, jsme třepetajícím se cárem látky ve větru náhodně zachycené na větvi života Bez Tebe, Bože, jsme zanikajícím echem výkřiku osamoceného trosečníka ostrova Země v pustině vesmíru Bez Tebe hraje vítr na flétny stébel travin píseň o marnosti Bez Tebe nadarmo koluje v žilách krev, když ztuhne k nicotě Bez Tebe se nadarmo staví města, ze kterých svědkové pomíjení v rozvalinách, na smetištích času, obrušováni zrnky písku, pohlcováni vegetací, kde kopečky travnaté náhrobky rozpadlých domů i s rezavými hrnci dávných obyvatel Ta touha, touha po smyslu a mráz kolem Tiché hvězdy Kadidlo mlh v obřadu stvoření pod hostií Slunce Resurrexit Velikonoc

Rudolf Velvarský: Kostelík

71

Skupina XXVI Iveta Maria Pokorná

Skupina XXVI KOLOBĚH

*26.6.1977 v Novém Městě na Moravě Rané dětství prožila v Bystřici nad Pernštejnem. V roce 1983 se přistěhovala se svými rodiči do Teplic. Zde absolvovala základní školu a gymnázium. V čase dospívání se u ní projevila vážná, nevyléčitelná nemoc svalů - myopatie. (Většina lidí, kteří tuto nemoc mají, se nedožijí ani dospělosti.) V Teplicích se účastnila bohatého kulturního dění a spřátelila se tu s několika básníky. V roce 1995 začala studovat Filosofickou fakultu Masarykovy university v Brně. Zemřela 7.12.2002. Byla členkou básnické skupiny XXVI. Publikovala časopisecky. Posmrtně vyšla v roce 2003 v nakladatelství Sursum její souborná básnická sbírka Kéž by to byla jen hra se slovy.

Dětství je sladké jako med – pomine a ty se olizuješ. Jsi mlád, ale už nejsi dítě, do všeho se pouštíš s chutí, hbitě. Znenadání ucítíš hořkou chuť, vidíš, jak se na tebe řítí suť. Život do kávy ti nasypal jed, na dětství si vzpomeneš hned. Stane se to ještě víckrát – už víš, proto stále bdíš. A klidně žiješ dál, však nevíš, jak sis kdysi hrál…

Fotografie archiv autorky

*** Kéž by smutek mohl stéci po kapkách, odplavit z mysli věčnost loučení. Byl by z něj potůček bublající melancholickým mlčením, v němž ryby smíchu zhynou právě tak rychle, jako se v radosti narodí. Kéž by mé vzpomínky zastavil čas, ale ten je tu proto, aby zastavil nás. Ještě ne. Člověku není dovoleno stát. A tak jde z místa na místo a někdy neví vlastně kam.

72

ÚZKOST Za okny onyxové město nejsi sám Včera přijeli komedianti nebo už je to dýl… A hned pršelo a žádné radosti Jenom kolotoče, kolotoče zvratů proměn, marností Za okny holý vrch a na něm ti právě pomíjející rozestavěli trh se svou bolestí jsi sám ŽNĚ Romanu Szpukovi V bílém rubáši z prokřehlých modliteb chtěl jsi sklízet a stojíš uprostřed strniště Uprostřed naříkavých vran těch ptáků žalu a sychravosti jitření nezralých neposečených ran Začala být zima v rubáši z prokřehlých modliteb Chtěl jsi sklízet a dozrála jen jistota Chtěl jsi sklízet a budeš sklizen

POEZIE Tká tenká vlákna pavouk Sen. Jen na ně pomyslíš, už se chvějí. Jen se jich dotkneš, už se trhají. Nejsou skutečná. Jsou zdánlivá. Jako naše životy. Máš je až ve chvíli, kdy je ztrácíš. Chceš-li doopravdy mít, nesmíš vlastnit. Pouze tušit… To je poezie. Tenká vlákna Snu. Z nich upletený provazový žebřík. Až do nebes. A potom pád. Na křídlech Ikara. To je poezie. Duhově uslzená ženská s očima zarudlýma jako úsvit zapadajícího slunce. Vdova, jejíž muž byl věčně světem opilý básník. Zemřel v deliriu tremens, jak se jí snažil utéct… To je poezie. Jiskra. Žhavé uhlíky. Žár ohně. A krupobití. Tma. Zima. Popel. Urna s tvým vysušeným srdcem a oprýskaný památníček s epitafem: „Sny tu nejsou proto, aby se plnily, ale aby se zdály a aby bylo pro co žít.“ To je poezie. Náhrobek – jsem já. Epitaf je mým životem. A to je poezie.

73

Teplická Nová vlna


Teplická Nová vlna Pavel Jazyk Ještě nám zbejvá čas zařadit se v stejnej dav Petr Čermák Biafra, DIVIZE T Teplice se v 80. letech staly hlavním městem punku. Pocházeli odtud FPB, ŠANOV I nebo UŽ JSME DOMA, ale existovala zde i spousta méně známých kapel. Teplicím zdatně sekundovala Bílina, kde dodnes působí DO ŘADY!. Mezi pozapomenutými průkopníky nové vlny patří kapely jako POPULÁRNÍ ORCHESTR PETRA ŠTĚPICHINA, SVAZ ÁČEK nebo HLUCHÝ TELEFON. Většina důležitých osobností působila postupně v několika kapelách a rozplétat tento řetězec je dnes téměř nemožné. Zakládající člen Šanova I. Pavel Báča později hrál v DIXIE 45 a HYSTERIX. Frontman UJD Miroslav Wanek působil v FPB. i v legendární DIVIZI T, kde se sešel s Otou Chlupsou. Ten vedl kapely DIXIE 45 a také MIMO ZÁKON, která v první polovině 90. let zhudebnila texty Svatavy Antošové. Texty psali Miroslav Wanek, Ota Chlupsa, Petr Čermák Biafra, Radek Uhlíř, Pepa Pondělík, Áda Formánek, Tomáš „Motage“ Hanzlík, Lukáš Rusek, Martin Jonáš. Teplické kapely zhudebnily také básně světových (Mácha, Gellner, Morgenstern, Charms, Jandl) i místních (Neuvirt, Linhart) autorů. V 90. letech se objevují nové skupiny. Pepa Pondělík do Teplic přenáší původně děčínskou RADOST. V roce 1991 vychází LP Rock Over Teplice, kde vedle UJD hrají VESELÉ PLAVKYNĚ, DĚTI RÁJE a zmíněná DIVIZE T. Řada kapel nachází svou scénu v legendárním KNAKu: KONECKONCŮ, JEŠTĚ NEVÍME, TVAR (původně ZA OKNEM a RŮZNÍ LIDÉ). Na koncertech v Proboštově, Novosedlicích, Vtelně, Chudeřicích nebo ve Rtyni nad Bílinou hrají kapely DOBŘÍ MUŽOVÉ, 74

POLAPENÝ SKŘÍTEK, GYÖR NAGY či LEŽÍME NA MOTORECH BAND. V roce 1998 vydávají společné debutové CD skupiny JEŠTĚ NEVÍME a TVAR. V lednu toho roku zaniká KNAK. Na začátku XXI. století se podle Pavla Báči, zakladatele skupiny ŠANOV I., alternativní scéna vrací tam, odkud v 80. letech vyšla – hraje se po hospodách.

Viktor Málek: Koncert Ještě Nevíme na Ptačích schodech (zleva Lukáš Rusek, Pavel „Korejs“ Panchártek, Zora Veselá), konec XX. století

75

Teplická Nová vlna Ota Chlupsa *1966 v Teplicích Dětství a mládí strávil v brutálně devastované teplické čtvrti Trnovany. To nepochybně mělo vliv na genesi jednoho z nejryzejších teplických punkerů. Mezi protitotalitně orientovanou mládeží 80. let patřil k těm nejvýbojnějším. Souputník Jiří Závoďák Závodný vzpomíná na policejní výslechy, kdy se Chlupsa držel pravidla mluviti zlato. Na otázku, kam chodíte, vyjmenoval všechny tehdejší teplické i okolní hospody, a na dotaz, s kým se stýkáte, vyjmenoval všechny své známé, které raffinovaně ukryl pod zdrobnělými přezdívkami. Pro estébáky tak byly Teplice plné Broskviček, Hruštiček, Talířků, Kolíčků a Skleniček. Ota Chlupsa stál u zrodu legendárních Už jsme doma a mýtické skupiny Svazáček (čti Svaz áček), ale především byl frontmanem vlastních kapel Mimo zákon a Dixie 45. V 90. letech spolupracoval s básnířkou Svatavou Antošovou na společných básnicko-hudebních vystoupeních. Na jeho pozdější tvorbu měl vliv příklon k radikálně evangelické formě křesťanství. Na své někdejší druhy dokázal vystřílet celý zásobník Ježíšků. Později sektářské hnutí opustil.

Teplická Nová vlna Proč město Teplice už nežije

… Za okny je vidět tma Jak krásná je a plná zla Chce se jí tančit a pít Svou mocí tmy vše pohltit Chtěla by si s něčím hrát Já dívám se a mám z ní strach Co udělá až zjistí, že tu jsem? Tak půjde mrcha dál - tak půjde mrcha dál Vyhnanství je v každém z nás –

Proč město Teplice už nežije když policie už nás nebije proč zmizel život v ulicích proč není slyšet dětský smích Budeme hrát, zpívat a tancovat už není čeho litovat už není není tady U ptáků tam je hej celej lokál nabitej… … Jsem ozářenej! Ztrácím vlasy ztrácím směr Jsem ozářenej! Kůži plnou černejch děr Jsem ozářenej! Mý kosti žere kostižer –

… Chtít srdcem promluvit to mi ho máme Chtít srdcem promluvit kam jen ho dáme Ani tady neni kout v kterém žít chceme Ani tady není kout tak litujeme

Fotografie Patrik Linhart

76

77

Teplická Nová vlna Josef Pondělík

Teplická Nová vlna UVOLNIT Nepotřebuju zátěž Potřebuju uvolnit Uvolnit! Něco jako rozepnout poklopec

*28.1.1964 v Teplicích Frontman, textař a zakládající člen skupiny RADOST. V polovině 80. let byl členem punkového společenství SPOLŠÍLUM. Členem byl mj. i Ota Chlupsa. Jako přední punkový hráč na trubku hraje také v kapele ČISTÍRNA POKAŽDÉ JINAK a v divadelní společnosti MATĚJKA A SPOL. Vystupoval i s radikálním baletem VYŽVEJKLÁ BAMBULE. RADOST vydala první CD Mravenci snědli kočku až v roce 2003. Fotografie Martin Novák

Uvolnit! Něco jako naklepat prasečí řízek Uvolnit! Něco jako nekopat čísi prdel

Radka Müllerová: Mája, fotografie, kresba, 2008

… V dálce slyším vlak Bude pršet nebo pršelo Venku štěká pes! Jó, tomu psovi řikaj cikáni doktore A ze dvorku je cejtit blijačka … Přejelo auto pejska Byla z něho placka Jen očka se kutálela jako by ještě říkala uf, to auto bylo ale těžký.

78

79

Teplická Nová vlna Tomáš Hanzlík *1970 v Duchcově Tomáš Hanzlík přezdívaný Motage o svém osudu říká: „Již tomu bude bez deseti let polovička století, co se zlíbilo Hospodinu, by Motage spatřil světlo tohoto světa, a od těch dob stále bloudí v tmách... I prodělav něco životních kotrmelců, ano i držkopádů, seznal, že jediné z věcí, nejevících se coby smysluprosté, budou nejspíše - (ono obligátní) - víno, ženy, zpěv.“ Duchcovský rodák, tč. žijící v Teplicích, začínal v kapele BRAČ CHRAŇ a v současné době hraje ve dvou až tříčlenné skupině POHŘEBNÍ BRATRSTVO JEFRAIMA KADDIŠE. Fotografie Zbyněk Prys

Teplická Nová vlna Halucinogenní vítr

Johny Wolker Pozítří ráno v bufetu dojed jsem pivo a párek, do music box automatu hodil jsem poslední škvarek. A venku prší listopad, mlha a chlad v parku sedí, i ten poslední list opad kde budu spát, čerti vědí.

Halucinogenní vítr rozvířil v ulicích prach Na nebi sražený mlíko, na stěnách hozenej hrách.

Když člověk po světě chodí, vestička s hůlkou se hodí. Cylindr postavu zvýší, odevšad člověk pak slyší:

Poplujem na vlnách téru po řece asfaltový Krysy už dle zvyku svého zmizely z podpalubí.

Kampak to kráčíš Johny skrze zakázaný zóny, skrze ta minová pole, aby jsi nevylít z role…

Stébla trávy šumějí záhrobní part, když kormidlo svírá sám Mistr Leonard.

Člověku občas se hodí trocha tý ohnivý vody. Obcházení horkých kaší se potom hned lépe snáší.

Staletí bloudící nápěv jako by odkudsi zněl Paměť je zakódována A heslo´s zapomněl.

Kampak to kráčíš Johny…

Začal jsem ráno vinným střikem, jak už je léta mojim zvykem. A celý den provází mne on ten nakousnutý demižon.

Ukrutné šílenství jara od hlavy k patě mě párá. Tak nějak řečeno v kvádru lítám v tom jako kus hadru.

Nebe je čistý, mráček žádný, usnuly měchy u kovárny, spí i ta má paranoia, že bude dutý, jako já...

Kampak to kráčíš Johny…

Jsou život samé náhody... proč trčím tady u vody? Jestli jsem já k ní nebyl puštěn? Je vesmír dnes ňák divně zhuštěn...

Nad žhavým dnem vzdušné zámky kreslí fata morgana Nehodní nedojdou ráje A dožijí se rána. Stébla trávy…

ROSSA Sukně ti hoří, Rossa na stole tančíš bosa oči ti jak šelmě svítí stěny se co chvíli zřítí

LETNÍ

Trefil hlavičkou o hřebík? Není nevinný vinný střik...

Tanči Rosso, tanči, zboř ten zahulenej chlív Tanči Rosso, tanči, rozkopej zbytky těch piv. 80

81

Teplická Nová vlna Lukáš Rusek *1974 v Teplicích Novosedlický hudebník a básník. Frontman kapely Ještě nevíme, která se v polovině 90. let objevila na alternativní hudební scéně. Skupina tvořila a vystupovala v devadesátých letech, v roce 1999 vydala společně s další teplickou skupinou Tvar u vydavatelství Indies svou jedinou desku. Básně publikoval v časopise Dekadent Geniální. Fotografie archiv autora

Teplická Nová vlna V létě (Sirény) V létě až budem někde v horách čas poběží nám všem spravedlivě, zatímco budem večeřet a snídat okamžiky, porodíme si uvnitř vzpomínky. Doma pak, ti spratci vylezou ven a budou chtít pohladit.

CIRKUS Klacek pod nohy, a kládou přes nohy a dortík na rypák... Před oponou pokulhat, poplakat, pak potlesk! Nakopne se do zadku a jako čokl zaleze dovnitř. Vzadu rychle serve hadry a spočítá peníze... Udělá ze sebe cokoliv. A odteď navždy, Jediný možný směr: Být ve Stroji dobře zapojen, Stroj totiž pomalu nasává svět, Jak obří měch A demokratický je jeho součástek běh.

Bude to tak trochu smutný, jako všechno, co minulo. Protože nejsme dost rychlí a žijeme po chvilkách, moc brzy, moc brzy vzpomínáme.

82

83


Teplická Nová vlna Jan A. Novák

Petr Kuranda: Uložená kára

*4. 14. 1953 v Teplicích (?) Pod mysticky znějícím pseudonymem se skrývá globetrotter, hudebník a příležitostný organizátor kulturních podniků na Teplicku i jinde Adolf Formánek. Knižně dosud nepublikoval, nicméně je autorem stále se rozrůstající literární pozůstalosti. V současné době žije a pracuje v Dublinu, jakýs takýs domov má v Krupce. V 90. letech působil v různých punkových a alternativních kapelách. Největší pozornost si zaslouží formace DOBŘÍ MUŽOVÉ, kde vystupoval spolu s charismatickým hudebníkem Tomášem Hanzlíkem. Fotografie archiv autora

84

LEJNO Z připravované povídkové knihy NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY HOSPODSKÉ aneb spása světa skrze štamgasty restaurace U myšáka Tu se do hovoru vložil Arpád Hrachovec, který zdrhl v osmdesátých s rodinou do Švýcarska i na dálku lehce rozpoznatelný díky své toporné chůzi, podobné defilé paraolympiků. Když se po revoluci vrátil, proslavil se husarským kouskem, to když si jako první v ulici zakoupil škodu-felicii a po týdnu, co mu ji chodili okukovat sousedé, ji zcela na mol ladně narval do drahého oplocení starostovi předzahrádky tak, že to nápadně připomínalo nové dílo od Davida Černého, následkem čehož mu byl odebrán řidičský průkaz a zamítnuta žádost o stavbu ruské sauny za domem. Pokoušel se také zúročit své zkušenosti ze zahraničí, získané tam při práci v gastronomii a otevřel si na náměstí fast food, nabízejíce v něm grilované špízy z rejsků polních. Odklepl popel z Petry a svůj obličej, posetý krátery po akné, takže trochu připomínal Drážďany po válce, zkroutil do pitoreskního šklebu. Zhluboka se nadechl a spustil svým skřehotavým hlasem, podobným těm, které užívají bangkočtí pouliční prodavači sušených pijavic. „Tak vás tak poslouchám pánové a musim vám něco říct. Když jsem vzal dráhu na západ, tak jsem se najednou ocitl v zemi, kde jsem nikoho neznal a neuměl jsem jazyk a tak moje první práce byla jako uklízeč v restauraci. Utíral jsem tam prach, podlahu, stoly a taky jsem měl na starosti záchody. Tahle naše restaurace byla v centru města a taky byla vyhlášená svojí specialitou, flambovaný85


Teplická Nová vlna HUSÁKOVY DĚTI

ma slepičíma bulvama v zázvorový omáčce a tak byla v každym turistickym průvodci, takže k nám na obědy chodili nejen místní, ale taky cizinci.“ Načež si lokl piva, jak adoscelent na školním mejdanu, řádně si potáhl z cigarety a pokračoval. „A tak u nás jedli Španělové, Němci, Švédi, Holanďani, Italové i Angláni a jiný, ale taky Američani a Australani, černoši z různejch částí Afriky a taky Indiáni a Maurové, Asiati a Eskymáci. Žrali u nás běloši, černoši, šikmooký i cikáni. Muslimové, křesťani - ortodoxní, protestantský i katolický. Hinduisti, animisti, buddhisti i ateisti. Komunisti i fašouni, socani, demokrati i monarchisti, motorkáři i ty, co radši jezděj vlakem. Starý, mladý, chlapy, ženský.“ Zase se odmlčel, aby mohl absolvovat dvojboj v podobě loku piva a šluku cigarety. „No a všichni tyhlety chodili samozřejmě na hajzl a čas od času ho někdo ucpal a v týhle napjatý chvíli jsem byl na scénu povolanej já, abych to jako spravil. Chlapi, tolik hnědej šišek kolik jsem viděl já, asi nikdo z vás, ale i přes svojí letitou praxi, jsem nikdy nedokázal určit, kdo je jejich původcem. Jestli to lejno udělal Belgičan nebo Američan, černoch nebo běloch, levičák nebo pravičák, buddhista nebo jehovista, starej nebo mladej. Víte nějakej zpěvák, myslim že je to Robert Dylan, zpívá v jedný písničce, že by se lidi neměli soustředit na to, co mají rozdílný, ale na to, co mají společný, co je spojuje. Myslím, že jsem přišel na to, co to je.“

86

Majitel průhledného úsměvu a speciální mykolog pošťák Jarda doručil mi nedávno psaní, což je v dnešní době podezřelé. Bylo to srdečné pozvání na sraz naší třídy ze základky po dvaceti pěti letech. Zmuchlal jsem ho a hodil pod gauč, abych si vzápětí pustil meditační hardcore indického skinheada Punkarkhíty, otevřel si lahváč a starogermánský snář. Po třetím půllitru a vyjasnění všech mých halucinací za poslední týden jsem se rozhodl, že se na tu školní merendu vydám už jen proto, abych uzřel ksichty těch, se kterými jsem stavěl hráze na potůčcích, vyráběl skulptury z kaštanů, vysklíval sousedům okna, kopal je do koulí či sahal na né příliš vyvinuté poprsí a pokoušel se o prvé inhalace toluenu. Vedla mě k tomu zvýšená hladina alkoholu v krvi a také zvědavost, zda je má první láska pořád tak krásná, jakou se mi zdála být před léty a můj úhlavní nepřítel opravdu tím do konce života. Dorazil jsem v ten čas na ono místo. Sražené stoly v salónku restaurace navozovaly náladu islamabádských čajoven či vězeňských jídelen a kolem se ochomítalo několik postarších obézních pánů a dámiček ve vyčpělých kostýmcích. Otázal jsem se bledého vyzáblého číšníka, zda jsem tu správně a ve skrytu těla doufal, že mě za to neveme kosou. Kývl, tak jsem se připojil ke společnosti. Nikdo mě naštěstí nepoznal. Snažil jsem se zkonzumovat co nejvíce panáků za co nejkratší dobu jako při každé jiné soutěži, a to na kuráž a žízeň, abych vzápětí spolu s ostatními s obrovskou pompou přivítal hvězdu večera, naší třídní učitelku metafyziky, surrealistického způsobu myšlení a metalurgie. Na poprvé jsem

jí nepoznal, vypadala jako by třikrát denně kloktala serotonin. Nastala zábava, seznamovačky, chichotání kdysi cudných děvčat, Gambrinus, bilancování posledního kvartálu a rady do života. Necítil jsem se tu dobře. Jediný, kdo mě bavil, byl průkopník skinheadismu v naší třídě Béda, který si už dnes nemusel uměle holit hlavu a já se mohl kochat jeho impresionistickými kérkami. Za odměnu jsem mu k jeho velké potěše zahajloval na hajzlu. Patrně ho to poněkud dojalo, neboť mi padl kolem ramen a postěžoval si, že už to nejní jako to bejvávávalo a manželka je na něj ras! Abych ho trochu rozveselil, zanotoval jsem mu starý dobrý kankán sefardských kopáčů břidlice a on mi za to bravurně vysmahnul stanovy KSČM ve verších a objednal dvě košér vodky. Když jsme se opět vmísili do davu, vtiskl mi kdosi do dlaně fotografii dvou obézních puberťáků ve vytahaných spoďárech s ksichty jak od Picassa. Ohlédl jsem se kol a nějaká tlustá paní v protější souřadnici mi poslala nenucený úsměv a větu, že ten starší se dostal na gympl. Já se na to usmál nuceně a snažil si vybavit celý třetí part z druhého dějství loutkové verze karafiátových Broučků, abych předešel samovolné erekci. Alkohol splnil svůj úkol a já se konečně počal bavit. Jediný, kdo mě poněkud vyváděl z lajny, byl průměrný žák Müller, jehož rodiče zdrhli ze zřejmých důvodů do Mnichova když mu bylo šest, a nechali ho napospas vetchým prarodičům, načež přestal komunikovat s okolím a stal se z něho vášnivý sběratel poštovních známek, pivních etiket, zelených brouků a vláken ze žárovek. Jediné, co za celý večer

řekl, bylo, že je hlavním porážečem na jatkách, a to k tomu byl ještě donucen „novou seznamovačkou“. Jinak nic. Jen stále seděl utíple v koutku s uhelným úsměvem zakázaného sněhuláka a ignoroval nás, jako bychom ani neexistovali. Asi proto, že uměl pracovat s voly. Z letargie mě dostala až objednávka dvojitých Jamesonů pro všechny, spunktovaná největším grázlem třídy Richterem, který se sem dovezl v naleštěném bavoráku a celý večer kolem rozdával vizitky s tím, že má stavební firmu, takže bude-li kdokoliv cokoliv potřebovat, není problém, strkajíc každému pod rypák fotku své vily, kterou si vlastnoručně zbudoval. Silně připomínala Taj Mahal. S úsměvy dÁrtagnanů, vizáží bagdádských trhovců a krokem primabalerín vpluli chvíli před půlnocí do lokálu bratři Ervín a Roman Tancošovi. Ač o několik let starší než my, se postupně dokázali do naší třídy dopracovat. Kdosi mi spěšně pošeptal do ucha, že většinu života strávili po výchovně nápravných zařízeních, ale na mou otázku, co pořád dělají, že jsem je tak dlouho neuzřel, mi odvětili, že žili v Londýně živíce se sběrem tykví. Nenuceně se vmísili mezi ostatní, dopíjeli cizí piva a umnými pohyby přemisťovali měděné popelníky ze stolů do tajuplných zákoutí svých omšelých hubertusů, dlouho jsme si jich však neužili, protože ve chvíli, kdy se začal Müller shánět po své síťovce s bůčkem, je číšník - smrťák vyvedl ven vyslechnuv si při tom spoustu slovenských nadávek a nařčení do rasistů, když je byl chvíli před tím nachytal na záchodcích, jak tam zběsile lomcovali s kovovými madly pro vozíčkáře. To už se ale vřítil na parket Jaromír Zapletal, 87

Teplická Nová vlna zapálený svazácký funkcionář a kandidát na člena KSČ, aby bravurně vystřihl s největší hrůzou třídy pařížskou mazurku, doprovázev se sám řevem Internacionály, slibuje nám mezi refrénem a dvojkroky vlevo vše, co si přejeme, protože teď je náměstkem hejtmana Ústeckého kraje, než konečně padl vyčerpáním pod stůl. Seděl jsem vedle Müllera a snažil se mu podobat, odháněje z jedné strany nějakou paní vlastnící třesoucí se váčky pod očima, odporně páchnoucí voňavkou a griotkou, která mi plačíc neustále sdělovala, jak mě vždy milovala a její třetí manžel jí nerozumí, a ze strany druhé veterána jugoslávské války Zeleňáka, jenž mi opile líčil lživou historku, kterak mu chtěl nepřítel přerušit krční tepny naleštěným kinžálem oplátkou za unylý úsměv. Noc pokročila. Z repráků nad stoly zněly střídavě ABBA, Depeche Mode, Arnošt Pátek a podobní, část třídy se chichotala, kdosi plakal, dva či tři solitéři spali na stole a zbytek se po sobě plazil jako ve škole v přírodě. Pozadu nezůstal ani šprt třídy Vonásek, živící se dnes jako řidič Avie rozvážeje náhradní díly do kolesových rypadel po celém severočeském hnědouhelném revíru, když se s šíleným výrazem venezuelských pojídačů stonožek vrhl na léty seschlá ňadra třídní, připomenuv si patrně dětský obdiv k autoritě, až se zpoza nich s rachotem vysypala sada čínských plnících per následována těžkým žuchnutím rozšířeného vydání „poučení z krizového vývoje“ v aramejštině. Béda ho spolu se Zeleňákem ve chvilce od stařeny odtrhli a já usoudil, že je čas jít se dorazit do protějšího nonstopáče mezi narkodealery a konkubíny. 88

Teplická Nová vlna Vytratil jsem se bez rozloučení v povznesené náladě s dobrým pocitem, že z nás dětství v normalizačních letech neučinilo šílence.

Tomáš Füllsack: Odvrácen od společnosti

89

Radikální balet Vyžvejklá Bambule

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Vyžvejklá Bambule: Od brutálního striptýzu k aktivizaci každodenního života Jaroslav Balvín Vyžvejklá Bambule je performační squadra s proměnlivým personálním obsazením, která vznikla na úplném začátku 90. let minulého století v Teplicích, líhni patafyziky a punku. Mezi zakládající členy patří Radim Neuvirt (1968), „Hary“ Eichhorn a Petr Potužník. Na ranou poetiku souboru měl velký vliv Jiří Blackfoot Šerý (1954), který se k Vyžvejklé Bambuli přidal v roce 1992. Se souborem vystupoval v této fázi ještě např. Leoš Noha, pozdější herec labskoústeckého Činoherního studia, který v současnosti hraje i na pražských scénách, a Zdeněk „D. D. “ Rusín. Zpočátku Bambule fungovala jako pseudobaletní a striptýzová sekce teplické industriální kapely SpessArt. Postupem času se vyvinula v jakousi divadelní skupinu, jejíž jednotlivá vystoupení vycházela částečně z předem napsaného scénáře, zčásti z improvizace a dílem i z reprodukování prvků a scén, jež se pro Bambuli postupně staly tradičními, kultovními: zejména explicitní nahota. Vyžvejklá Bambule vystupovala na jevištích kulturních sálů, hostinců a klubů, většinou u příležitosti koncertů, oslav narozenin apod. Operovala s postupně narůstajícím objemem rekvizit, mezi něž patřily především bizarní převleky a gigantické pseudovibrátory. Poměrně často užívala také zvířecí vnitřnosti. Motivy prznění, které si nezadaly s popisy zvrácených sexuálních technik markýze de Sada, patřily k nejvýznačnějším součástem 90

Radikální balet Vyžvejklá Bambule inscenací, kromě toho sahali členové souboru k tematickým okruhům rabelaisovské lidové kultury, karikatury a grotesky jako anální motivy a procesy vyměšování. Kálení před diváky se nadlouho stalo naprostým vrcholem, díky kterému si Vyžvejklá Bambule šeptandou získala pověst opravdu neortodoxního divadla. Některé součásti rekvizit byly předem určeny k destrukci, zejména televizní přístroje, symbolizující vylhanost reality prostředkované médii. Při představeních, kde se věci rozbíjely před diváky, docházelo často k nebezpečným situacím, při nichž několikrát došlo i ke zranění účastníků nebo herců. Důležitou složkou představení byla hudba, kterou většinou skládal bývalý člen SpessArtu Jiří Závodný (Závoďák) a která byla šitá na míru scénáři a scénář se po jejím vzniku naopak přizpůsoboval jí. Byla produkovaná extrémně hlasitě, což ještě umocňovalo dojem apokalypsy, která probíhala na jevišti. Agresivita Závodného hudby s vlivy techna připomínala projevy a účinky slovinské kapely Laibach. Ke způsobu kolektivní práce ve Vyžvejklé Bambuli její zakládající člen Radim Neuvirt podotýká: „Systém představení je dán určitou osnovou a určitými opakujícími se grify, nicméně je zde zastoupena i velká dávka improvizace. Ve VB mají všichni právo veta, a zároveň právo prosadit si svou.“ V průběhu 90. let si tak Vyžvejklá Bambule získala renomé skandálního pánského striptýzu, který na svých štacích, při nichž jde o život, znesvěcuje všechny hodnoty a dělá ohromný nepořádek. Částečného nepochopení a odsouzení u většiny diváků se jinak v českém kontextu naprosto originální seskupení dočkalo nejen manipulací nacistickými symboly, ale vůbec kvůli celé své extremistické poetice. Většina představení Vyžvejklé Bambule se na první pohled jeví jako primitivní exhibicionismus bez hlavy a paty. Určitá programová tribalita a křiklavý projev je prvním plánem poetiky Vyžvejklé Bambule; reprezentuje ale spíše neurotickou reakci citlivých tvůrčích jedinců na okolní svět než nějakou kolektivní sebeukájecí manýru. V českém a nejspíše ani v zahraničním kontextu zřejmě soubor nemá obdoby.

20 let Vyžvejklé Bambule Petr Tygr & Jan Nejedlý Po roce 2004 vystupuje soubor v nové sestavě: Radim von Neuvirt, Petr Stejskal (odešel 2007), Patrik Linhart, Radek Musil, Václav Záchranář Vytlačil, Martin Novák, Ghost a příležitostně Petr Potužník. Autorem hudby je i nadále Jiří Závodný. Jednorázově či příležitostně s baletem vystupují i další chábři, širší základnu má soubor při natáčení amateurských filmů. V nich se objevují i další osobnosti umělecké scény, jmenovitě Svatava Antošová, Jaromír Urban, Václav Kahuda, Martin Ryba, Radek Hásek, Václav Ojař Bělohlávek etc. Soubor od roku 2005 natočil filmy 666 metrů nad mořem aneb Poslední večeře soudruha plukovníka Kožušníka, 24, 8 Celsia, Acta Sudetica a Siřemský den aneb Den v Siřemi. V roce 2010 přichází s novým divadelním projektem Žužu parta je tu hned. Jan Nejedlý v textu Očistné běsnění svobody (reakce na vystoupení 15. 1. 2010 v pražském sportovním klubu U Tvrze) píše: Do ticha se ozývá temný slovenský song. Rozeznávám v něm ústřední píseň z Tatranských pastorálií, epizody seriálu o majoru Zemanovi. Na pódium vstupuje muž s vizáží Karla Čapka a říká: „Vítejte, svině!“ Na to se začnou baletním krokem vynořovat ze tmy nazí herci vedeni principálem Neuvirtem, jenž sune své tělo po scéně tak majestátně a přirozeně jako opice Moja ve výběhu pražské zoo. Co se stane pak, je neuvěřitelným dvouhodinovým gejzírem gagů, improvizací, nehorázností a bizarní poezie, proti čemuž je vše ostatní jen „nezábava a pitoreskní nudno,“ jak tvrdí po klausovsku sami aktéři. „Cožpak mě nepoznáváte? Jsem… “ začínají obvykle své výstupy členové Vyžvejklé Bambule a bleskurychle se převtělují do lady Diany, Petra Sepéšiho, Jana Zábrany, Tomáše Řepky,

velitele ponorky Kursk, Jiřího Pomeje, Jiřího Paroubka, Myšpulína či pošťáka Ondry, aby nás provedli cestou trnitou od sametové revoluce po dnešek. Veškeré dění, vysoké i nízké, filtrují skrze svou fantasmagorickou animální poetiku a takto „zbambulizované“ pak servírují publiku. Od sudeťáckých fricků plavně přeskočí k Josefu Fritzlovi, jenž ve sklepě trýzní chlapce od Aničky Škrlové, který se chvílemi mění v Artíka Ivety Bartošové. V několika minutách tak zkarikují obludno západního světa v jeho nejrůznějších projevech. Realita je najednou tak směšná jako ten hadrový penis zakončený otvírákem na pivo, s nímž zrůdný Fritzl tančí po svém sklepení. (…) Od běžného satirického kabaretu odlišuje Vyžvejklou Bambuli míra anarchie, tělesnosti a hlavně intenzity prožitku. Spíš než divadlo připomíná jejich představení punkový koncert. Během představení herci na pódiu pálí knihy, rozbíjejí přehrávače, stříhají si vlasy, holí chlupy, stříkají po sobě kečupem či jesenkou. Jeviště se posunuje stále hlouběji do hlediště, jak diváci ustupují proudícím tekutinám a létajícím předmětům. Je to spíš rituál než estráda. Zážitková terapie. Léčba šokem. O něčem takovém snil Antonin Artaud ve svém Divadle krutosti. Něco podobného zažívali účastníci dadaistických provokací v Cabaretu Voltaire. „Proč to vlastně děláme?“ ptá se jeden člen Vyžvejklé Bambule v románu teplické autorky Svatavy Antošové, která akce radikálního baletu barvitě vylíčila ve svém příběhu o lidské jinakosti. „Protože jsme citliví,“ odpovídá mu v knize kolega. A není tak daleko od pravdy. 91

Radikální balet Vyžvejklá Bambule

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Radim von Neuvirt

Fotografie archiv VB: Radek Musil při vystoupení v Mladé Boleslavi (2009).

92

*1968 v Teplicích První své texty otiskl v rasistickém samizdatovém časopise Vietnamec, který v roce 1984 vycházel v Břeclavi. V 90. letech tiskne v časopisech Teplický Vogel a ústeckém Scene Reportu své básně a ukázky z pros Kniha kňich a Vodácký oddíl. V roce 1998 publikuje své monumentální fragmenty Zlo a Ženo, vrať se k plotně v časopisu Dekadent Geniální. Publikuje v antologiích Od břehu k horám (Olomouc 2000), Hovnajs! (Praha 2004), Kalné vody (Ústí nad Labem a Praha 2005), Jezdec na delfíně (Praha 2005) a Kniha o kundě (2007). V roce 2004 vydal svoji zatím jedinou sbírku Concorde mého smutku odlétá (Ústí nad Labem 2004). K tvorbě Radim von Neuvirta Jaroslav Balvín říká: „Geograficko-sociálním a kulturním prostředím, z něhož autor bohatě čerpá, jsou Teplice a severo-západní český příhraniční kraj, který Neuvirt spolu s celou skupinou v současnosti tvořící mladší generace severočeských literátů, nejvýrazněji s Patrikem Linhartem a Radkem Fridrichem, chápe stále jako kraj „sudetský“. Není v tom nějaká touha po obnovení německé nadvlády, žádná sympatie k nacismu, spíše znalost historie kraje a dennodenně posbírávané vědomí faktického prostoupení této lokality německým vlivem a lítost za odsunem sudeťáků, který způsobil řadu věcí, které již nelze adekvátně odčinit. Tvorbu těchto autorů lze chápat také jako originální snahu uchovat postupně mizející kulturní dědictví, jež se postupně vytrácelo nejen za éry komunistické, nýbrž mizí snad ještě rychleji za současného bouřlivého kapitalistického eurorozvoje. Jediná Neuvirtova sbírka Concorde mého smutku odlétá obsahuje čtyři cykly básní, které vznikly po roce 2000 (Touha stát se továrníkem, Lidovky a W+V+J+Z a Concorde mého smutku odlétá) a svou poetikou mají blízko k básním a cyklům ostatním, drobnějším prózám, různým stylizovaným autobiografiím i svérázné publicistické činnosti. Na publikování stále čeká řada dalších Neuvirtových básnických cyklů (např. Barový pult mesijé Špikouna, Kéž by ti kytovci hladem pošli, Putování s pravěkými zvířaty, Omrdávačky a rozpočítávadla ad.), knih (Vodácký

oddíl, Kniha kňich, Týden v mněstě) či epos (Zlo) a filosofické pojednání (Ženo, vrať se k plotně). (…) Pro reprodukování své tvorby na veřejnosti nasazuje Neuvirt, zpravidla posilněný alkoholem, vystupňovanou vulgárnost a agresivitu. Diváci, kteří autora slyší poprvé, jsou zpravidla zastrašeni, šokováni, znechuceni a/nebo pobouřeni. To je podle autorových proklamací jeho hlavním záměrem. A počíná si dobře – šok vede ke zkratkovitým reakcím, které jedině vedou k rychlým změnám.“ Fotografie archiv autora

93

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Kánoe přátelství Kocábka přátelská odráží z křoví, medvědi jí pějí na cestu, posádka si na stěžni náramně hoví, kapitán Máslo objímá svou nevěstu. Objevil ji v jednom doku, až v té daleké Sýrii, mlsně ji hladí na rozkroku, ona hltavě kouká po pyji. Kapitán však pyj nemá, protože je esenbák, nevěsta nemá dirku, a já už nemám Mirku. Nemám již ani Elišku, snad jsem ji ani nevlastnil, na palubě naší lodi, jsem svým přátelstvím všechny obšťastnil. Vánoční Jsem línej zmrd, kterej má rád pohodlí, kéž by mne na hrnec nabodli!! Kéž by mi z áršlochu stvořili vývěvu, jež výkaly nekálí, ale nasává ve zpěvu. Chci mít i z manželky princeznu na hrášku, která mému mužství říkává Kulihrášku. Nebo se stanu učitelkou, ukáži dětem píču velkou, Všechny zlé hochy ztrestám psím trestem, neprojdou životem, leč tvrdým arestem, Všichni ti zakomplexovaní nedospělí muži, poznají mé pedofilní ženství na vlastní kůži. Někteří uzří i mou kundu na vlastní oči… Co čumíš, blbče, jsi snad slon? Ne je to vskutku debil - Radek John.

94

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Kňiha kŇich Kapitola šestá: Hoj na pastviska „Jedeme do Ruska,“ oznámil mi Leoš Noha a mně, ač jsem souhlasil, zbývala ještě jedna možnost - nesouhlasit. Nicméně jsem tuto druhou možnost zamítl, neboť jsem s ní nesouhlasil a nasedl jsem vzápětí prudce zaklapujíc oranžové dveře Leošova kabrioletu FORD - mrdačka xb. Cestou jsme se zastavili v Praze návštěvou u Jarmila Chromého a domluvili se s ním na tom, že past na Jiřího Dinzbíra spácháme až po našem návratu, po této naší malé bezstarostné jízdě plné neočekávaných úskalí a potíží. Jarmil nás pohostil medovými chlebíčky a řekl: „Až se to doví Oktábcová z Teplic, co byla dřív než se z ní stala Oktábcová něco jako Ruska, ale teď je z ní sportovkyně jako jsme my, ovšem sportovci, tak ta bude moc překvapená. A toho Dinzbíra uděláme až se vrátíte, to bude lepší.“ Spiklenecky jsme na sebe mrkli a vyjeli jsme s Leošem do Ruska. Jarmil ještě za náma volal za autem: „Hoj na pastviska, hoj na pastviska!“ Bylo to divný, ale Jarmil už má takovej za vlasy přitaženej smysl pro humor, nebo jak se moc vtipně říkávalo dřív, za bolševika: smysl pro nesmysl. Když jsme vyjížděli z Prahy, vzpomněl jsem si, že tam žil ten Franc Kavka, co psal ty píčoviny vo těch hradech a zámcích, podobně jako ten August Sedláček z Písku, prostě takový ty píčoviny, který se tak moc líbjej intoušským pacientům. Taky jsem si vzpomněl, že tam taky bydlel na Hradě zvanym Hradčana, ještě před tim Dinzbírovym kámošem ňákej Klement Laurin Gottwald, co se zas ty jeho kydy líbily lopatám. Intoušové byli normální

lidi, co zblbli ze svý vemluvený si rádobyinteligence, prostě nabiflovali si pár, většinou sračkovitých pouček naprosto odtržených od skutečnosti, oblíkli se do několika líbivejch sociálně citlivejch názorů, pohladili vožralýho cikána, odmítli bůček a schroupli mrkvičku a s výrazem jako by právě sežrali hovno samotného Stvořitele vyrazili do ulic šířit své bludy a fantasmagorie. Lopaty, to byly taky normální lidé, kteří ovšem vyměnili své původní mozky za vztah k práci. Dříve na ně dohlíželi gestapáci, aby se jim líp makalo, ale děly se i křivdy. Tak se vymyslel způsob, kdy si lidé mohli vybrat co budou dělat. Ti gestapáci tehdy, to by se i dalo říct, že vlastně byli tzv. „pracující inteligence“ na rozdíl od lidí jako jsme byli já, či Leoš, nebo Jarmil, kteří jsme se octli ve společenské kolonce „dělní intoušové“, kterým se v té době říkalo: HOVADA. Říkali nám tak lopaty a intouši. Kapitola sedmá: Smrděj nám nohy „Smrděj nám nohy,“ řekl jsem vtipně Leoši Nohovi, když jsme projeli vesnicí Košice, ale nikoliv těmi u husitského Tábora, nýbrž takovou větší osadou v údolí bačů nazývaném Slovencko. Přijeli jsme na Ukrajinu, posléze. Leoš vytáh nožní sprej a my si je opět navoněli, až voněly jako alabastr. Bylo to příjemný. Pak mi Leoš řekl: „Hele, už brzy budeme v Mukačevu, pojďmež se podívat na hrob Nikoly Šuhaje loupežníka, co vo něm psal Olbracht Ivan, spisovatel.“ Říkám: „Jo, jasný.“ Prochodili jsme celej mukačevský hřbitov, ale po hrobu slavného reka jsme pátrali marně. Bylo to proto, že je pohřbenej v jinym městě. Stalo se tam však toto: Šli jsme kol špeluňky, když tu se náhle na Leoše vrhnul podivný

Mukačevan s nesmělým vouskem, směšným. Chtějíc Leošovi odcizit kufr volal toto: „čemodán, čemodán!!!“ Leoš jej ranou pěstí srazil k zemi, myslejíc si: „Ňákej zasranej Rusín.“ Mukačevan si pro změnu pomyslel toto: „Noha jeden smradlavá…“ A nepletl se - nohy nám již opět páchly. Když jsme tak uháněli dál naším vozem široširou ukrajinskou stepí, řek mi najednou Leoš tak, že se zeptal: „Co myslel Jarmil tím ´Hoj na pastviska?´“ Neodpověděl jsem mu, neboť jsem se právě zamyslel nad tím, že když jsme jeli kolem Rakvic, tak jsme se mohli stavit pro jednoho mýho známýho. Nezdržoval jsem však nahlas vysloveným názorem, neboť do Moskvy bylo příliš daleko a čas kvapil. Kdybych tak býval tušil, co se nám ještě přihodí!! Kapitola osmá: Moskva slzám nevjetří Psík, jenž nám přeběhl přes cestu poblíže Kujbyševa, táhle dlouze a tenounce vyl. Jeho hlas byl nikoliv nepodoben kvílivému netopejřímu chroptění mého známého Jirky Hanouska z Ústí nad Labem. Jinak se nám cestou nic apokalyptického či snad armagedonálního nestalo, až snad na pár drobných nepříjemností, o nichž nemá cenu se snad ani zmiňovat. Asi třicet kilometrů pod Moskvou Leoš Noha z Ústí řekl toto: „Až do tědle míst se kdysi dostal Hitlér.“ Já se Leoše zeptal: „A to byl kdo, ten Hitlér?!“ Leoš odvětil: „Válečný zločinec, spisovatel, viz Majn Kampf, čalouník, malíř, evobraunolog, nácek, dareba, fašoun, zlý člověk, vegetarián, předseda NSDéÁPé, Rajchstágovej pyroman, sebevrah, etcetera.“ 95

Radikální balet Vyžvejklá Bambule „Jó, to byl ten s tim knírkem?!“ zeptal jsem se a po kladné Leošově odpovědi mě zahřál pocit dobře a levně získané informace z oboru historie. Pak se nám zvesela začoudilo z výfuku a my přijeli do Moskvy, kde jsme se ihned ubytovali v hotelu „SPÍČKI“ (spíčki = sirky). Pak jsme se vydali hledat křižník Auroru, známou to loď světového významu, avšak kupodivu jsme ji vůbec nenalezli, neboť se zmíněný koráb nalézá v nějakém jiném městě. Když jsme tak kráčeli zrovna kolem Lomonosovovy univerzity, přihnaly se k nám jako roj zběsilých včel dvě olbřímí ruské děvky: jmenovaly se Táňa Puškinová a Soňa Marmeládová (tu druhou jsem štípnul Dostojevskýmu, kokotovi). Tyto dvě děvky roztáhly bez dlouhých řečí své nohy a vyvalily na nás své skvostné škeble. „Ty píčo,“ povídá Leoš, „berem.“ Soňa na to řekla jenom: „Da“ a Táňa pravila: „Yes“, v domnění , že jsme Němci. Byli jsme spíše Neněmci, ale mluvci, jež národ rétoriků a mistrů slova, jistí Slováci nazývali: Česi. Ale o Němcích se ještě zmíním, v téhle knize knih. Tato kniha začíná bejt velmi dobrý dílo, a když už je toto dílo dílem téměř v polovině, vidíš, milý čtenáři, že se děj slibně rozvíjí. Ještě než se dostanu k mrdačce, zmíním se o národnostech. V té době, kdy se odehrává tento příběh, a nemá cenu se s tím tajit, je to léto roku 1993, bývalo na světě v módě pěstovat národnosti. Nejdřív rasy. Rasy byly asi takovýhle: ušlechtilá bílá rasa, negři, rákosníci, cigoši, čičmundi a indoši. Ten, kdo byl zaujatej proti jinejm rasám, si říkal: rasista. Adolf Hitler byl rasista. Všichni lidi, vo kterých jsem doposaváde 96

Radikální balet Vyžvejklá Bambule psal byli, obdobně jako já příslušníci čisté bílé rasy, ale nemyslete si, že by tam nebyli žádní kreténi. Jejej, těch tam ale bylo. Čistá bílá ani žadná jiná rasa však také nebyla homogenní: rasa se dělila na národy a národy tvořily státy. Příklad: Němci tvořili Německý Rajch, Němec byl třeba již zmíněný Hitler. Ten byl ale taky Rakušák. Češi tvořili Českou republiku. Čech byl například Jarmil Chromý, Miloš Hřiba z Rakvic nebo já či Leoš. Velký Čech byl zakladatel tohoto státu, jistý Tatíček Masaryk, ale ten, když se narodil byl stejnej občan Rakouzska jako např. Hitler, ale pak se trhnul a ještě ke všemu se Slovákama!! Pak tu byli Ukrajinci jako Nikola Šuhaj loupežník nebo Oktábcová, co jí vjenuju tudle knihu. Ještě bylo hodně národů, třeba Jugoslávci nebo Francouzi, Švédi a jiní Evropané. Pak tu byli ti Rusové, co jsme sbalili ty jejich dvě děvky, a o kterých se kdysi vyjádřil, mám dojem, velký ruský básník Čechov: „Rusko je kolos na hliněných nohách.“ Tolik tedy o národnostech. Prcali jsme ty děvky v hotelu na hromadách sena, neboť Rusko se dostávalo do svízelné ekonomické situace a doba nadýmaných postelí carských důstojníku vzala již dávno zasvé. A stříkali jsme těm děvkám svojí vodičku zvanou „mrdka“ do xichtů. Pak se Leoš samou extází rozplakal a požádal děvku Marmeládovou, aby mu nosem vysála projev jeho mužných rozpaků - slzy!! Zavrtěla hlavou a pravila: „Moskva slzám nevjetří.“ To řekla ta hrdá ruská patriotka.

Fotografie archiv Greta Weiss-Neuvirtová: Pinďa a Bobík ze Čtyřlístku, 2006

97

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Jiří „Blackfoot“ Šerý *23. 12. 1954 ve Vaňově v Ústí nad Labem Básník, prezident Ústecké kulturní platformy 98, ředitel Psího hotelu, člen radikálního baletu Vyžvejklá Bambule. V současné době hospodaří v Doběticích. V 70. letech žil v Teplicích. Po sestupu místního fotbalového klubu do 2. ligy se rozvedl a odstěhoval do Ústí nad Labem. Jeho nonkonformní antiintelektualismus zásadním způsobem ovlivnil poetiku Vyžvejklé Bambule a alternativní teplické scény 90. let. Je autorem monumentálního Stručného životopisu. Publikoval v antologii Od břehů k horám (2000) a v časopisech Mašurkovské podzemné, Scene Report, železničářském časopise Viamont a časopise Dekadent Geniální. Dlouhodobě spolupracuje se severočeským kulturním měsíčním Nové ústecké přehledy. Vystavoval v Teplicích a v Ústí nad Labem. Na statku v Doběticích má stálou exposici naivního umění. Fotografie Zbyněk Prys

98

Radikální balet Vyžvejklá Bambule Stručný životopis (úryvek) Ale zpět. Jednou mi zavolal ten šášula Bolek Polívka, jestli bych nešel na takovej menší kompars do filmu Zapomenuté světlo. Byl jsem tehdá dost na mizině a tak jsem to vzal. Napřed jsem tam chodil obličejem do kamery, ale pak nějakej kokot zařval: „Stop! Ten pán nesmí chodit obličejem do kamery!” Tak jsou mi tam v tom filmu vidět asi dvě vteřiny záda. Dostal jsem za to celkem 300 Kč. Teď už mi dlouho Bolek nevolal, já stejně nemám ty Moraváky nijak v lásce. Na vojně to byli samý zákeřný svině. Každej říká, že jsou upřímný a dobrosrdečný. Tak s takovejma kecama, ať jde každej pěkně do prdele! Myslím si, že mají tak trochu vypitý mozky z těch jejich vinejch sklepů a že trpěj takovou nějakou pseudoublížeností z toho, že Praha je hlavní město Čech. Ale zpět. Jednou mi zavolal ten jednoruký malíř Martin Velíšek, jestli bychom neúčinkovali v tom filmu, co měl být o něm - Jaro, peklo, podzim, zima. Myslel tím nás, kluky z Vyžvejklý Bambule. Tenkrát jsme na tom byli dost mizerně a tak jsme to vzali. Chodili jsme tam normálně obličeji do kamery a dostali jsme za to o 200 Kč víc, než dal ten Polívka. I když má ten šašek ruce obě, tak se teda nepředá. Ale zpět. Jednou nám taky zavolal zrzavej Honza Sajdl z Teplic, kterej dělá do kultůry, aby byl bohatej a slavnej, a říkal nám, že přijede z Paříže jistej Honza Sekal, takovej asi 50tiletej bohém a že by chtěl natočit film o Teplicích. Sajdl mu vyprávěl také o nás, klukách z Vyžvejklý Bambule a on nám hned volal, že nás do toho filmu chce, protože jsme součástí

jak teplické historie, tak i její budoucnosti, o současnosti už vůbec nemluvě. Film byl rozdělen do tří základních tématických okruhů: Židovské hřbitovy, Vyžvejklá Bambule a Teplická filharmonie. Po odvysílání dokumentu na ČT 2 zažalovalo město Teplice Českou televizi o 100 miliónů korun za to, že bylo poškozeno na 10 let místní lázeňství. Bylo to hlavně kvůli nám, i když se nám moc nelíbilo, že nás trochu podhodnotili. Pak to snížili napřed na 10 miliónů a pak se na to vysrali úplně s tím, že Česká televize natočí omluvný film o tomto městě, že je jako krásné a ten první film, že neplatí. Tento omluvný film pak vyzněl úplně stejně jako ten první, protože o Teplicích se omluvný film natočit prostě nedá. Když někde padá omítka anebo si židi nedovedou udělat na svých hřbitovech ordnung, tak není co omlouvat. No a co se týká našeho radikálního baletu, tak tam není už vůbec co omlouvat. Ale zpět.

VZDÁLENÝ VÝCHOD Mrdal Prorok mrdal Mařku Vohnutou vo Zeď nářků Čuměli na ně z Gazy Palestinští vrazi Jářku ZMATIČNÍ Ať cikán či malý róm do všech zdí ať třískne hrom hrom velký jak do police sláva České republice

99

Radikální balet Vyžvejklá Bambule VEPŘO, KNEDLO, ZAJÍC Mrdala veverka mrdala skunka adjunktův prut byl plný jak sumka broky, kule, kamizule, pšeničný šrot ústí dvojky vakuuje 12, 16 - Sellier & Bellot V hájovně máma už vyváří loužičky potu kanou jí ze spařeného podpáží táta už žluč na kompost vyváží a přetahuje kůžičku z té malé mršky veveří Touha pychu vrůstá jim do dřeně žil válejí se v sítině, sadci i zlatobýlu bílá krev z poklopce vylétá jak světlušky uranu 231 nebo 2 neb 3 nebo 7 ze skunčí nory Černobýlu Kdo pobíhá to po hájence jak smrdutý skunk? nemytá tvář samý funk táty mámy nimrodí zelenkavý punk

100

Divadlo Poesie Teplice MYSLIVEČEK (věnováno hud. skl. V. Myslivečkovi) Já jsem tupý mysliveček sotva kládu nesu dám si do ní 4 rány udělám se v lesu Já jsem velký mysliveček ví to celá obora uhoněný, to jsem všecek! od zdola i od shora Do lesíčka na čekanou beru sebou sekyru prdelku mám opruzelou vždycky když se na čekané zeseru Tvářičky mám umouněné v očičkách mám jehličí vadí to snad? Mně ne! až se vrátím do hájenky rozkopu ti pičičí

Divadlo Poesie Teplice Tradice autorských čtení v Teplicích Svatava Antošová Když křest ohněm, tak v Teplicích! Jaromír Typlt o básnickém čtení v klubové hospodě La kantýna, 2008

I. Teplice – přelom 70. a 80. let. V okolních městech (Ústí n.L., Litvínov, Krupka) vrcholí tvorba romanopisců V. Párala, J. Voláka, J. Švejdy a V. Duška. Kdesi v ústraní v zpřeházeném Mostě píše své mocné básně Emil Juliš. V Pozorce u Teplic dovršuje svou básnickou a malířskou snahu Horymír Zelenka… V té době existuje v Teplicích při Okresním kulturním středisku Klub autorů Teplicka (KAT), klub autorů začínajících, které v případě potřeby bere pod svá ochranná křídla střídavě ZUČ anebo okresní časopis Revue Teplice – dnes již zaniklý. KAT má všechny tehdejší dobou požadované náležitosti: svého předsedu, zástupkyni i svého „hlídače“ (K. J. Viktora) a svou místnost, kde je možné se scházet, pořádat večery autorského čtení, organizovat a vyhodnocovat literární soutěže (klub SSM Spektrum v Krupské ulici). A samozřejmě své členy: J. Berka, L. Dvořák, E. Vacek, I. Svobodová, M. Wanek, S. Antošová, J. Matiščák, Z. Pešek, M. Szemenová, K. Bartl, H. Uličná, L. Štemberová, J. Hokynář, M. Živná, E. Štroblová, E. Kurzweilová, M. Pressl… Většina z nás se shoduje v názoru, že si tu navzájem předvádíme, jak takový klub vypadat nemá. Velký Bard a Cenzor v jedné osobě Viktora, dodnes brázdící teplické ulice jako panoptikální zjevení, nám nemilosrdně určuje: toto ANO a toto NE. Jeho rozhodnutí se netýkají jen naší nesmělé poezie a prózy, ale i textů tehdy existujících teplických kapel (FPB) a jejich veřejných vystoupení. Milujeme ho; milujeme

ho tak silně a neochvějně, že mu jednoho dne „utečeme“ a nacvičíme sami průšvihový pořad, na který si dovolíme pozvat veřejnost. Kam? Do klubu Spektrum, samozřejmě. Pod svícnem tma – je nabito. Máme trému, tápeme, přeříkáváme se; i režijně je to naprosto nedokonalé. Po skončení za námi chodí lidé a děkují nám. Na konci 80. let už neexistuje ani Patafyzické kolegium ani KAT. Několik osamělých jedinců hledá úporně způsob vyjádření a nachází ho především v poezii. V Novosedlicích, v klubu Radar funguje více či méně úspěšně divadlo Rohlík I. Š. (P. Rajčan, Z. Matějka, P. Pokorný, J. Pondělík, M. David…). Hry (Na shledanou, pane Berkožka!, Stačí zavolat, Divadlo poezie z básní O. Wenzla) si píší a režírují sami. V Teplicích lze zaznamenat v té době mohutný nástup rockových, punkových a metalových kapel, které se přes všechny možné cenzory, OKSy, Domy politické výchovy a ideologická oddělení KSČ valí nezadržitelně za hranice okresu (např. Už jsme doma, Mimo zákon, Divize T, Aku Aku). Dožívá Revue Teplice, kde se ještě tu a tam objeví básně či povídky mladých autorů. V okresní knihovně, zaměstnán jako topič a údržbář, se neúnavně snaží Pavel Rajčan dát dohromady lidi, kteří píší, a vymyslet způsob veřejné prezentace jejich tvorby. Tak vzniká malá skupinka básníků natolik různorodých a jdoucích si svou vlastní zarputilou cestou, že nebýt Rajčanova úsilí, nikdy by se jejich cesty nespojily (P. Rajčan, R. Szpuk, S. Antošová, Z. Hršelová, J. Matiščák, M. David, M. Hladík). Scházíme se v bytech a po hospodách (Marica, Slávie, Pod Letnou, Femina) a donekonečna diskutujeme o poezii. Chceme udělat sami večer autorského čtení a doplnit ho živou a reprodukovanou hudbou. Naše první společné předstoupení před veřejnost se uskuteční 14. 6. 1989 v sále Okresní knihovny v Teplicích. Pořad má název Tak co nám k tomu řekneš? Zahajuji jej hřímáním: „Rodné město! Nikdo se nesmiloval…“, v podobném duchu deklamuje svou dlouhou básnic101

Divadlo Poesie Teplice kou skladbu Mé město i Pavel Rajčan, doprovázen punkem, chraptícím z reproduktorů. Roman Szpuk, podbarven Bachovými varhanami čte temně a jednotvárně své meditativní básně, Martin David, lyrik s kytarou, působí jako jakési mírné pohlazení, Milan Hladík, rozbolavěn neutěšenou ekologickou situací na severu Čech, volá do éteru: „Řekněte jim, ať si nechají dva tisíce, dva roky života je nám víc…“ Návštěvnost je velká, vyznění celého pořadu téměř programové: mluvíme o vzpouře. Netušíme, jak je blízká… 17. listopad 1989 nás zastihne v přípravách na další pořad, který chceme uvést v prosinci. Má název Mlč o něčem jiném! a nevzbudí už takový zájem jako ten první. Přesto se pokoušíme ještě o jeden pořad v dubnu 1990. Nazveme ho Probuzený šofar (šofar – židovská obřadní trouba vyrobená z beraního rohu) a při víně a svíčkách se pokoušíme vtáhnout posluchače do naší lyriky. V druhé polovině vystupují naši hosté ze Skupiny XXVI: Pavel Kukal, Karel Beneš, Jiří Machát. Pořad zopakujeme v květnu v pražské Deltě v rámci akce Teplice v Praze. V prosinci 1990 vystupujeme na oslavné akci Teplice v Teplicích v Zeleném baráku, která je fiaskem poezie (účastni i Marek Toman z Prahy a J. F. Typlt z Nové Paky). II. Veřejná čtení zaznamenala svůj rozmach zejména v 80. a 90. letech a to ve dvou rovinách – tou první byla oficiální platforma tehdejší Okresní knihovny Teplice, které zprvu dominovali autoři tzv. severočeské literární školy (např. J. Dušek, J. Švejda, J. Volák aj.), byvše později vystřídáni autory o generaci mladšími, kteří do literatury teprve vstupovali (P. Rajčan, M. David, S. Antošová, R. Szpuk, R. Hladík, Z. Hršelová aj.), řidčeji už platforma svazáckého klubu Spektrum v Krupské ulici. Tou druhou, která se rozvíjela paralelně, byla platforma hospod a přírodních scenérií, kde pořádalo svá, před oficiálními strukturami utajovaná čtení, spojená často s výstavami či hudební produkcí, 102

Divadlo Poesie Teplice především Patafyzické kolegium Teplice (restaurace Chaloupka v Dubí, Věšťanská rokle u Modlan aj.) Se společenskými změnami po roce 1989 se pro veřejná autorská čtení otevřela řada dalších možností – četlo se v kavárně kina Oko, ve společenském klubu Domu kultury, v aule gymnázia, v muzeu aj. Památné je také čtení v Zeleném baráku (před rokem 1989 Dům politické výchovy) v rámci akce „Teplice v Teplicích“ a samozřejmě výjezdové akce „Teplice v Praze“ (klub Delta). Konec 90. let silně poznamenalo „skandální“ čtení v restauraci Pražanka na Komáří vížce v Krušných horách, stejně jako počátek nového tisíciletí „nečtení“ v oseckém klášteře, které vyvolalo skandál ještě dřív, než začalo. Nicméně místem pravidelných čtecích večerů se v té době stává restaurace Šlauch v budově Krušnohorského divadla a opět Regionální knihovna Teplice. Ta dokonce v listopadu 2003 pořádá noční nonstop čtení jako součást celorepublikových oslav Dne poezie. Jako další místo příznivě nakloněné autorským čtením s hudbou začíná fungovat teplická Dobrá čajovna (J. Čermák), restaurace U kašny, La kantýna, případně Jazz Club. Naprosto novým fenoménem se však stává provokativní čtení poezie na předvolebních akcích politických stran, ponejvíce mítincích ČSSD, u jehož zrodu stojí insitní básník R. Hásek. Autorské čtení bývá i na setkáních volné společnosti Teplický Šlauch 2000, která se už 10 let konají každé první pondělí v měsíci. V letech 1997 až 2000 mu předcházely 3 ročníky autorských večerů Inverše Teplice (Gymnasium Teplice, hospoda U Havrana). V letech 2007 až 2009 pořádala autorské večery Iveta Lamačová ve svých hospodách U kašny a La kantýna.

DiPoT čili Divadlo Poezie Teplice Martin David Od podzimu 1986 datují se počátky divadelního souboru DiPoT. Divadelní soubor, který neměl ani dlouhého trvání, nedisponoval větším počtem herců, pohyboval se v žánru natolik menšinovém, jakým bylo v kontextu tehdejší kultury „divadlo poezie“. Co na tom, že na repertoáru byla pouze jedna jediná hra, jeden jediný kus s názvem „Oldřich Wenzl“. Jejím autorem, jakož i režisérem byl Miroslav Wanek (frontman punkové kapely FPB později též Už jsme doma). Z koho čeho se rekrutovali členové souboru? Ze začínajících básníků Martina Davida a Pavla Rajčana, dále pak Pavla Rusína a především ze sličných a „dobře recitujících“ Vlasty Studnařové a Ivany Filipové. Hudbu v podobě původních skladeb pokaždé naživo na kytaru hrál Erich Knoblauch, tehdejší student teplické konzervatoře. Technické zázemí pravidelně zajišťoval Petr Kuranda (známý to fotograf). Odehrálo se přibližně deset repríz. Ansámbl se dokonce zúčastnil a vyhrál krajské kolo soutěžní přehlídky malých divadel, čímž postoupil do kola národního: na Wolkerův Prostějov. Derniéra učinila poslední tečku, respektive třešínku na dortě v Mělníku (1987), kde mezi diváky seděl či se lehce ošíval Ludvík Kundera, dávný přítel básníka Oldřicha Wenzla. Tím jako by se kruh uzavřel.

Text je složen ze dvou částí, první je zkrácená verse článku Is Teplice Dead? (publikován v časopise Iniciály č. 25/1992), a druhá vznikla v roce 2010 jako vzpomínka na autorská čtení v uplynulých dvou desetiletích. 103

Divadlo Poesie Teplice

Divadlo Poesie Teplice Martin David

Petr Kuranda: Na trhu

*19. 2. 1964 v Teplicích. Po SPŠ stavební vystřídal řádku profesí v následující posloupnosti: stavební mistr, projektant, vedoucí kina, dělník v továrně. Poslední roky je vytížen coby topič v plynové kotelně. Knižně vydal básnické sbírky Listí pro jablko (Protis 1995), Jiné výkladní skříně (Weles 1999), Venkoncem (Weles 2003). Zatím poslední, dokončený rukopis nese název Ulity do běla. Je zastoupen v různých sbornících a antologiích, např.: Přetržená nit (Obratník 1996), Kroky ze tmy (Triton 1996), Skřípavá hudba vrat (Weles 2000), Od břehů k horám (Votobia 2000), Ryby katedrál (Petrov 2001), Cestou (Weles 2003), Co si myslí andělíček (Větrné mlýny 2004), S tebou sám (Dauphin 2005). Publikuje časopisecky, i když velmi střídmě. Při čtení v knihovnách, hospodách aj. se občas doprovází hrou na kytaru a zpěvem – zhudebňuje poezii klasiků (J. Skácel, V. Holan, K. Toman, J. Orten, Ch. Morgenstern). Fotografie Zbyněk Prys

DVEŘE Zimní večer, zimní noc – prosněželým dnem sytá tma, tma, jež přesahuje. Je nám pět až devět let. Ležíme s bratrem v našem dětském pokoji. Hračky už spí, jen my ještě ne… Vše, co kolem svítí: ochvějné lampy na ulici, od aut projíždějících mřížovina na stropě. Ostře narýsován obdélník – škvíra pod velkými dveřmi obývacího pokoje. Naši tam šálky vyprazdňují, rozmlouvají, teď klidně, matka plete, otec čte, v televizi mihnou se pořady, filmy. Za dveřmi je VŠECHNO… co ještě nesmíme. A co dnes, ech, co dnes, kdy už dávno všecičko smím? Co bych požádal vrátit? Ucho hladové, oko přitisklé k zářivé štěrbině dveří… Aspoň malé, nejmenší, nepatrné světlo pode dveřmi.

104

105

Divadlo Poesie Teplice POD SINOU TVÁŘÍ MĚSÍCE

Divadlo Poesie Teplice –

Dřevěná bouda nádraží – potetovaná monogramy, sezónními názvy muzik, nadčasovými kosočtverci.

Auta křižmo kvapí: těkají kamsi… Ty shledáváš obyvatele vesnic, nastupující a záhy vystupující, jejich tváře, oděv, rozhovory.

Koleje sem a zase zpět: tam ze tmy tam do tmy. Na nebi září hvězdy, na zemi střepy z lahví.

A tvůj stín je řidší, mladší, když vystupuješ na jednom z těch nádraží, když trčíš na prázdné návsi. Jdeš dál: mladší a mladší,

ČÍMSI NAPAPÁN V letech pán, už napapán, s kebulí, panděrem, zadkem – prosvítá koženým potahem zavilý kaleidoskop potravy. Močí okázale uprostřed náměstí; chčije řemínek vypružený, který se na dlažbě tříští v střapatého, zmítavého psa, jenž po tobě běsní, štěká… ODJEZD HOLÝ JAK HOLÉ STROMY

dál, podél rozlité řeky… NA LEDOVÉ KLOUZAČCE Neboj a pojď sklouznem se na ledové klouzačce jako ty křičící pobíhající děti… Ovšem že nespadnem a i kdyby budem to zase „my“ jako tenkrát kdysi V tom vratkém držení rovnováhy na dlouhém ledovém jazyku

V BÍLE OSLEPUJÍCÍM ÚNORU Na sněžné planině procesí stromů. Ošlehané klikatiny korun, trpně zaťaté k bělobnému nebi. S bledničkovým oparem možná slunce, možná měsíce… Hle, scenerie v půli cesty! Intermezzo němé, jak někdy někde zšeřelý mezanin. Tucha, že tak bude lemována i ona cesta, necesta poslední… *** Táním: zhasínáním sněhu na horách, v údolích na stromech zkřivených, ve větvích povlává bílo-černý ciferník, nechtěný plod zimy…

PÁLENÍ OHNĚ NA HORÁCH Opět naše hlasy oněměly žíhané tváře ustrnuly kolem zmítaného ohně U té hovadsky nevyladěné Boží televize

*** Před tebou režné plátno polí s třepením remízu po stranách. Vyhlížíš na obloze peníz? Nebo jen mlhu, oponu, nach?

Bledolící procesí, bloudící mlhami – půl zesnulí, půl pozůstalí žehráme: Brzy šerou clonou, mračny promokvá tyrkysové jablko?

Stát sám na předměstské zastávce, odkud odjíždí malá lokálka; jen malá lokálka tě odveze, kam teď potřebuješ. Z města do otevřené krajiny, do krajiny svobodnějších stromů, do krajiny plachého ptactva, do krajiny s řekou v povodni. 106

107

Divadlo Poesie Teplice Pavel Rajčan *24.7.1964 v Teplicích V Teplicích v 80. letech působil v Divadle poezie Teplice (DiPoT) a v divadelní skupině R. I. Š. (Rohlík ideální šipkař). V roce 1989 odchází do Prahy. V 90. letech organizuje několik přehlídek teplické kultury v Praze na klubu Delta: Teplice v Praze. V roce 1994 spolu s dalšími (např. výtvarníkem Martinem Velíškem) staví a provozuje žižkovskou uměleckou hospodu U vystřelenýho oka a pět let je jejím „duchovním manažerem“. V tuto dobu tiskem publikuje dvě básnické sbírky: Odezírání (Nákladové vykladatelství hospody U vystřelenýho oka, edice „Zá-pí-pí“ 1994), Alepřesto (Krásné nakladatelství 1996). V roce 1998 spoluzakládá artové kino Aero na Žižkově, posléze kino Světozor, filmovou distribuční společnost Aerofilms a filmovou galanterii Terryho ponožky. Práci v kině se věnuje doposavad. Posledních pět let je kurátorem sbírky autorských, výtvarných filmových plakátů Terryho ponožky, realizuje výstavy v ČR i zahraničí. (www.terryhoponozky.cz) Fotografie archiv autora

Divadlo Poesie Teplice MÉ MĚSTO Teplicím I.

Mé město, třesoucí se na široce rozkročených stehnech bílých chladných sídlišť s chmýřím starého zámeckého parku uprostřed Mé město, spící na oprýskaném boku staré lázeňské čtvrti ze které se za mlžných nocí zvolna vynořují obrysy starých vzdechů a hovorů Mé město, s břehy posetými vyvrženými trosečnickými lahvemi v nichž se svíjí v rychlosti naškrabané prosby o pomoc Mé město, postavené ke zdi jež je polepena rudým krepovým papírem úhledně naaranžovaným do optimistických tvarů jimiž zvolna prosakuje krev VZEPŘI SE! Mé město, s domy svázanými do otepi asfaltovou stužkou státních silnic rozježděné těžkými koly lidské lhostejnosti

108

Mé město, které mi dírou ve stropě pršíš do básní přestaň naříkat! Mé město, tak už se vzbuď! Zabubnuj do útoku! Zaviř paličkami pouličních lamp na blánu špinavého náměstí s rybím okem mrtvé kašny Mé město, přichystané na podpal VZEPŘI SE! II. Mé město, s červeným majákem jediné noční vinárny zmámeně blikotající u stropu noci ze které se za dramaticky bledého nasvícení Luny na provazech slábnoucí hudby pomalu spouštějí do ulic černé korálky mých opilých přátel toužících utéci Ale jak utéci když není kudy když cesty k sobě jsou zataraseny ubíjejícími otázkami jak vyjít s tou tisícihlavou mašinérií Jak s ní vyjít a neztratit sám sebe Jak se nenechat přimíchat do tónu kterým bude ohlušováno Jak ze sebe nenechat udělat setinu gramu která převáží misky na váze

Mé město, VZEPŘI SE! Mé milované město obrať se naruby! Do své někdejší krásy, harmonie a hrdosti Mé město! Strhni nás sebou provlékni nás rukávem minulosti Nepoklekávej Nerezignuj Nepokládej hlavu na špalek uchovej svou duši, uchovej svou duši! III. Mé město, článku v řetězu měst jehož kruh se s neměnnou pravidelností uzavírá přičemž mě kdosi zapomněl uprostřed A není vyváznutí z tohoto určení Není ulehnutí na mrazem popraskanou neušpiněnou panensky bílou noční mez na které bychom společně vedle sebe dýchali a nechali si čepovat Lunu do skleniček víček strachem roztříštěných očí Mé město, nabírám tě plnými hrstmi a nechávám tě stékat po obličeji až k vyprahlým rtům kterými tě žíznivě líbám VZEPŘI SE! 109

Divadlo Poesie Teplice IV. Mé město a já v něm Pádlující pokroucenými vesly svého snažení v době kdy se krade voda zpod plujících lodí já stále padající list od narození k smrti stále popadávající a stále znovu se jen zachytávající za hořící cípy ženských šatů. Mé město navždy plné vln navždy minutých žen v nichž se mezi břehy tvých kamenných ňader bezvládně kolébám Tak už se vzpamatuj! VZEPŘI SE! V.

Mé město, matko moje, se zámeckým parkem v rozkroku do kterého chodím den co den potkávat odvahu Ludwiga van Beethovena ve chvíli kdy nevšímavě míjí se zdviženou hlavou jeho jasnost Mocipána a nalézám jen mé blízké shrbené současníky strachující se o své těžce vydobité pohodlí VZEPŘI SE!

110

Divadlo Poesie Teplice VI. Město mé, matko moje která jsi mne z lásky pohodila doprostřed tohoto vroucího špinavého jícnu drž prosím nade mnou ochrannou ruku až se budu loučit v podivně vlnivé melancholii

Horymír Zelenka Uteplický: Trubač

Město mé matko moje VZEPŘI SE VZEPŘI SE do oblouku pevně klenutého mostu po kterém bezpečně přejdu na druhý tak dráždivě neznámý břeh věčnosti já námořník bez moře 1987

111

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální Dekadent Geniální: Od Půnebí ke Staré milence Albert Krásno Skupinu Půnebí založili Anna Marie Pecháčková, Albert Krásno, Roman Krajíc, Pavel Jazyk, Patrik Linhart a Edmont Blekmont v roce 1994 jako literární těleso s působností do oblastí audiálních a visuálních. Půnebí vydává časopis Dekadent Geniální (dále jen DG), který navazuje na stejnojmenný časopis vydaný Josefem Váchalem roku 1900. Váchalův Dekadent Geniální (obdobné náplně jako jeho Hodnole nadšená nebo Pegasíček), toť rovným dílem návrat k dekadenci obdivný i sarkastický. Motivem tvůrců DG z Teplic Šanova a jejich spřízněnců z Čech a Moravy nejsou více „zazděná okna“, chmurná zákoutí, nýbrž sluncem prozářený kraj a oranžové noci inverse – heslem Půnebí: „Čelem k horám, k metropoli zády“. Metropole však neznamená hauptstadt, tím méně střediskovou obec – metropole je místo, kam se vše sváží, drtí a přebarvuje a přebaluje, tudíž jakékoli místo, které jak se říká „glajchšaltuje“. Časopis je určen širokým čtenářským vrstvám – především těm, kteří na to mají. Zatím poslední číslo DG 10 vyšlo po smrti Radima Husáka díky spolupráci Patrika Linharta, Nory Veselé a především Petra Stejskala v roce 2008. I když DG vznikl jako autorský nebo skupinový časopis, redakce se od začátku snažila získávat příspěvky od jiných – především starých a končících - autorů. Snahou DG bylo vytvořit uzavřené území pro uzavřenou společnost. S časopisem však úzce spolupracovali Jaromír Urban, Svatava Antošová, literární kritik a básník z Ostravy Oskar Mainx, Radek Fridrich, Bohuslav Vaněk-Úvalský a Roman Szpuk. 112

Fotografie Patrik Vetrugin: Čísla revue Dekadent Geniální

DG si svého čtenáře hledala na cestách poměrně neschůdných a to přesto, že na sebe vylévala celé kbelíky prachpitomých průpovídek a omšelých vtipů. O návrat k původním kořenům v DG se původní redakce pokusila v roce 2006. Započatou práci však přerušil jubilejní třetí rozchod mezi Starou milenkou a Romanem Krajícem, který ukončilo Krajícovo deponování v pavilonu P. Tam společně připravujeme DG 10 a Krajíc solitaire píše pro Vyžvejklou Bambuli hru Píča a povinný deník vede formou dialogů s Pecháčkovou. 1. 7. 2007 spáchali sebevraždu členové redakce DG Radim Husák, Roman Krajíc, Edmond Blekmont, Jan Emanuel Manuel a Tonda Vrchovec. Skupina Půnebí připravila pro jemné znalce života několik hodnotných akcí. Mj. vystoupení hudebně-politického tělesa KLAPTÓN REVIVAL BAND (Krajíc, Jazyk) před Domem kultury v Teplicích po abonentním koncertu (1994), veřejné promítání filmové koláže Tak jde čas a seriálu Twin Peaks – Bio Sturm v Teplicích (1995), v l. 1997 - 99 tři večery poesie Inverše v Teplicích, výstavu „Mladá česká koláž – Polosvět“ v březnu 1998 v Okresní knihovně v Teplicích - Šanově (Vetrugin, JAUR, Fridrich, Shock, Šanda, Řezníčková). Veškeré aktivity Půnebí přezvalo Vědecké studio Stará milenka, které vzniklo v roce 1997 v Teplicích – Šanově a nyní sídlí v Duchcov – Duchcově. To také spravuje webové stránky patriklinhart.wordpress.com.

113

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální Svému městu

Radim Husák *1974 v Třebíči Radim Husák - alias Roman Krajíc, Midar Kásuh, Jan Emanuel Manuel, Tonda Vrchovec, Edmond Blekmont - je autorem díla, které vychází ze zdrojů pro teplickou scénu příznačných: patafyziky, absurdity a černého humoru. Jeho poručníky byli dva na pohled rozdílní básníci: Jiří Wolker a Daniil Charms. Sympatie choval také k tvorbě Jana Nováka, MUDr. Jana Lukeše, J. H. Krchovského, Bohuslava Vaňka-Úvalského… Sám však o vlastním psaní valné mínění neměl. Jako rodák z Třebíče nedokázal se Husák vymanit z moravské poetiky adorisací „holčiček s mávátkem a trochou zvířátek“ a jako Tepličák patřil tam, kde je všude doma, dobře nejlíp. Pod různými jmény publikoval v časopisech Clinamen, Dekadent Geniální, Psí víno, Tvar a PAKO a v severočeských antologiích Pátá Koróna (2004) a Kalné vody (2005). 1. července 2007 spáchal sebevraždu na Kněžišti v Krušných horách blízko místa zvaného Am toten Kind, odkud jsou vidět Teplice a České Středohoří. Je-li třeba termíny vymezit jeho existenci, byl zakladatel revue Dekadent Geniální, majitel internetové kavárny, básník a jeden z nejradikálnějších performerů teplické scény, která se vyžívá v hanebnostech a zvláštním chápání slova citlivost. Z těch nejnáramnějších

akcí připomenu představení s oživlými maňásky pro náhodné chodce hrané v odpadním kanálu pod cukrárnou Pohoda v centru Teplic, oběd ve stylu high society na betonovém ostrůvku uprostřed křižovatky, potulka po teplické nemocnici v převleku za saniťáka a sudetského pacienta, pokousání herců Matějkova divadla při jejich představení a následná rvačka s organisátory, zoofilně-statuofilní happening u sochy padlého koně v lázeňském parku, horolezecký výstup s plnou výstrojí na hromadu kamenů u Ohníče… Z některých happeningů vznikly fotoserie (Matadoors rokují, Matadoors a pindíci, Sportovní den, Totální běs) a také tři krátké filmy (Křižovatka, Doktor Fešák a sestra Vazelína, Mlž Unio). Vedle toho působil v teplických kapelách RŮZNÍ LIDÉ a KLAPTÓN REVIVAL BAND. Posledním vystoupením – natočeným v červnu 2007 – však bohužel zůstane scéna z psychiatrického oddělení ve filmu Vyžvejklé Bambule Acta Sudetica, kde Radim Husák s příznačnou expresivitou a dravostí hraje sám sebe. Fotografie Patrik Vetrugin

MNĚ Básníkům bez těla, básníkům bez jména budou se smát A veršům a rýmům a duši ve větru jak slečně ve svetru zachtějí, zatouží na tělo dotírat.

114

Oh Teplice, Teplice mě nejvíce, nejvíce těší Oh Šanove, Šanove musím domů, pánové! (už se těším, na nové) Večer pozri sa z okna drahá pozri sa z okna drahá pozri sa z okna ven z neba padá vločka a za ňou kameň … Já uteču z domu už ve čtrnácti letech a po rudých květech budu se válet sám

Procházky v parku Viděl jsem jí včera v parku, s maminkou za ručičku a hrála si, bylo hezké počasí a v tom přiběh černej pes. Říkám mu, to čumíš, jak je hezké počasí, ale ten pes byl prostě protivnej. Naštěstí šel kolem úředník a pravil: Nestarejte se o počasí, to je totiž samozřejmé, když je jednou hezké, však ono zas přejde, tak nestarejte se o něj. Zbožňuju procházky v parku a ony zbožňují mě, často si se svými procházkami krátím dlouhou chvíli. Tím pádem mě černý pes, úředník i holčička dost často potkávají, neboť i oni si často krátí tu svojí, tu svojí dlouhou chvíli. Taky mám mašinu, nebeskou mašinu a jakmile na ní nasednu, park i procházky jdou stranou, prostě moje mašina ví, co dětem chutná. Říkám jí ty moje zero numero a ona jen ševelí, jo, mít to svoje pod sebou, sedačku koženou a slyšet, jak se ti kroutí (roste jmelí, nechumelí). Jednou se takhle procházím po cestičce, mám v puse víc slin než je obvyklo Prohnilý Nihily Já mám doma ženu proletářku, co má ve svém malém kalendářku… na dnešní poměry úplně bída, ale aspoň něco dělá. Na meetingu jsem se setkal s jedním mimořádným postalergofyzkulturikem, měl parádně předsunutou čelist a slušný rozpětí křídel, dával k dobru fotky jeho cérky a ucvrnkával toprij šnaps, ze strany proletariátu jsem mu to v kostce špičkově vysvětlil a stačil se při tom rozparádit. Vstřebával, vstřebával a pak nečekaně odešel. Nuže, teď i my chodíme s manželkou na obkukování sonarové obrazovky abychom se potěšili z našich oče115

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální uši a možná to dokonce byli i víc než kamarádi, možná to dokonce byli milenci. Nikdo z jejich okolí si nepamatoval, kdy sem tihle dva smutní, ale jinak velmi veselí hlodavci přišli, a nikdo ani trošinku netušil, kdy zase odejdou.

kávaných dcerušek, kterým jsme dali zatím taková pracovní jména Zelňačka a Masňačka. Kdybyste viděli, co dokáží celé hodiny vyvádět, jak se … a potom … haha. Div dívko, div… - napsal jsem novou povídku - hm - a snažil jsem se upravit stránky, víš, dát tam ty nový fotky a ty bláznivý hady - aha, kde máš sirky - na lednici, potřeboval bych říct, kterou z nich tam mám dát - hm - nezajdeme se potom najíst? - jasně, já bych šla do bubliny, bude tam Laďka, prosím tě co to pořád pouštíš, nemáš tam něco novýho, nebo nemůžeš pustit rádio? - já nemám rádio - můžu si půjčit kartáč na vlasy? Půjčte si kartáč, slečno a já vám osud vyložím ze štětin, ze štětin Nuže každej máme svojí cestu někdo za odměnu někdo z trestu… Očař a ušař Byli žili kdysi dva nerozluční kamarádi, Zajíček očař a Zajíček ušař. Oba dva to byli doktoři, a Zajíček očař měl smutný a zalepený oči a Zajíček ušař měl smutkem svěšený 116

Sylvie Pulkrábková: Píchání

… že moje smsky tam tak nějak nepatří ty patří skřítkům v lese a vílám u studánek a kapradí pod stromem a hromosvodu pod hromem… a nemysli že řekneš „dost“ a já přestanu psát, teď když vím, že vlastníš funkční aparát sem tam šťouchnu, sem tam píchnu nevhod samosebou pípnu i možná bych měl dobrou noc ti přát a posílat (kdovíco) nastokrát teď už si nemůžeš stěžovat když na jednu odpovím třemi v zápalu práce sem utrh se ke psaní psal prsty deseti tzn. všemi… (sms posláno cca v létě 2002) Vybrané ukázky jsou z připravené knihy Buďme k sobě jako děti, kterou sestavili editoři Pavel Jazyk a A. M. Pecháčková v roce 2008.

117

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální Jarmulky z vosích hnízd. Měsíční povídky 2001 - 2010

Patrik Linhart *7.8.1975 v Duchcově Básník, výtvarník a performer. Žije v Teplicích a v Duchcově. Publikuje pod jmény Pavel Jazyk, Hugo Hugo, Alexander Nihilovskij, Petr Tygr, René Skalský aj. V roce 1994 založil s Romanem Krajícem (†2007) a Annou Marií Pecháčkovou skupinu Půnebí, která vydává literární revue Dekadent Geniální. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní mj. je bádání o patafysice, frenetismu a horroru. Od roku 2003 je členem radikálního baletu Vyžvejklá bambule. Pod jménem Patrik Vetrugin vystavuje illustrace a grafiky. Vystupuje s kapelou Dutroux Family (MC Angelika a král Šumavy, MC Baby Doom, MC Maník Sígr Píčus). Je členem fanatické politické buňky Frakce cizích světů (FCS). Je zastoupen v řadě antologií a almanachů, Od břehů k horám (Votobia 2000), Hovnajs! Antologie české patafysiky 1982-2004 (Clinamen 2004), Pátá koróna (Kapucín 2004), Nová česká literatura 1995-2004 (Fra 2004), Český rozhlasový fejeton 2002-2004 (Concordia 2004), Jezdec na delfíně. Antologie české erotické a pornografické literatury (Concordia 2005), Kniha o kundě (dybbuk 2007), Prague Tales (NEW 2008), almanach Teplický Šlauch

2000 (Martin Tomášek 2001-2009). Výborem krátkých pros Mimo záhon přispěl do prvního ze sborníků sedmi současných autorů 7edm (Theo 2005). Samostatně vydal: Čítanka český Jazyk (pod jménem Pavel Jazyk, studie, prosa, poesie, Velarium 1998), Měsíční povídky/Opárno (prosa, poesie, Votobia 2003), Pro cizince na cestách (prosa, Kapucín 2003), Divadlo RausAplaus (pod jménem Pavel Jazyk, hry, Větrné mlýny 2005), Napsáno v trenýrkách (poesie, prosa, Protis 2006) a Vexilologický kabinet britského impéria (illustrovaná kniha o vexilologických dějinách britských kolonií, Europrinty 2008). S Radkem Fridrichem publikoval soubor textů Picni si svou buznu (edice Tvary 2001) a s fotografem Zbyňkem Prysem bibliofilii Tuřín v igelitu (Martin Tomášek 2003). Vlastním nákladem a v omezeném množství vydává různé texty edice Stará milenka, od roku 1998 připravuje sešitkovou Ročenku Staré milenky a spravuje stránky Vědeckého studia Stará milenka na adrese patriklinhart.wordpress.com. Fotografie Zbyněk Prys

Proč město Teplice už nežije Na paměť kapely Dixie 45 Brousíš nože v modrém strojku a já na potoce dělám bójku. Je život good víc než very, když cápek hází disk a žena mastí kosmodisk, když objevy sou discovery a v sound café spáče ponošťky dobrýho bydla tlačej. A nad tím vším, na druhém konci města, na Stínadlech odlebněný neovexlácký palice, symbol měkkýšovitého města Teplice, skandujou: Jó, za Alaina Delona, to ste byli krotký…! Zatím symbol města, Jan Křtitel, lázeňským hostům známý jako John the Babtist, těžkej chábr s fousama jak androšskej rousňák nebo talošskej fašista z republiky Saló, si v chamchalovském Princi de Ligne pronajímá salón, a tam s hlavou namočenou do talíře srká nudle v dobré víře, že Salome před okresním tetrarchou z krajského výboru takříkajíc dopogovala. - - Tak tohle je moje město, tady se změním v těsto, tady se rozpadnu v nic. Furianti sudetský Ve městě Duchcově byla ten den taková zábava, že až z Lahošti a Všechlap a Zabrušan a Ledvic se sjížděly party. I kdybych vám v kostce vypověděl o co šlo, osm stránek bych popsal a nic nevysvětlil. Stačí jen tato věta: Když v sálu plném lidí horník takzvaný z úpravny uhlí Ledvice ztratil portmonku s deseti papíry a do mikrofonu ohlásil, že nálezci do ruky vmáčkne na místě dva litry, ozvalo se z auditoria u výčepu: Já dám tři! Majiteli portmonky bohužel nešlo o princip. Mně na srdci ležel princip zábavy a tak mám na stole jeho prkenici, za kterou jsem vyplázl dvanáct tisíc.

118

Z Teplic přes Hrob na Věšák Dva mlaďoši vkráčeli do cukrárny Lahoda. Za pultem číhala Uwe. „Co to bude dneska, děcka?“ zaútočila na párek. „Dva poháry.“ „A chcete šlehačku?“ „Jasně, šlehačku.“ „A chcete i ten sajrajt do toho?“ Mlaďoši nehnuli brvou. „Jasně, hodně sajrajtu.“ Tak to bude v olrajtu, pomyslela si Uwe, a odkvačila připravit dva sajrajty se šlehačkou. Lázeňský host, který právě dojel horkou kávu, mávl rukou. „Tak mě napadá, nebyla ta čokoláda studená?“ zajímala se Uwe při placení. „Byla,“ připustil lázeňský host. K venkovnímu stolku přisedly dvě hory svalů v černých koženkách. Zatímco se prohrabávali, vrstvila se před nimi hromada mobilních telefonů, tipservisů, nábojů, řetězů z chirurgické ocele a klíčů od bouráků. „Co to bude?“ vyrušila hory Uwe. „Dám si sto tisíc,“ zaburácel neovexlák. „Já dva,“ přitvrdil jeho kámoš. Uwe netečně stála a dívala se do slunce. Maníci přestali valit vlny a přešli na presso. „Jaká je tahle zmrzlina?“ ukázala zasloužilá matka. „Zelená,“ objasnila záhadu Uwe. „Aha, a tahle?“ „Vypadá to na žlutou, co myslíte?“ Zasloužilá matka a její caparti šli po žlutý. Uwe zavřela krám a spěchala na Věšák. V autobuse potkala Kurta Cobaina, který se slovy, zase další chlastačka, vystoupil v Hrobě. Oba jeli MHD. 119

Dekadent Geniální Jsem alemán, ale mám to za pár Protože – banán je hozený míč, holčičí zrada je kýč, vrásky jsou přátelství, pohled je vědomí, od něhož uteču pryč. – Protože budu hlásat jenom popinu, být sám sebou pominu. Vzpomínko, vzpomínko, jsi teplická věž, kde žijou ty největší nuly, zpíti, chemická zoufalství, a jejich falešné děti práce jsou nebytí, drsný soudruh už není vazelína, ale bílý kolárek. Protože - každej má chuť se rvát se svym rváčem a na konci konkursu tvrdí, že kravata škrtí, ale tentokrát naposled s ní má chuť rvát se. Living in Tepunk Nad tím, jak vypadám se rozčilovat nebubu a bubu a bububu! Ale mám pár poznámek nad váma. Vy taky nejste alemáni nadnáma. Jsem už rozsekanej jako petržílka, ale poslední skinheadský holky přece patří říši! Tak co!!! Kde sou?! Utekly snad ze zastávky? To jim taky patří, i když kolikrát rozum má větší cenu než sám rozum. Vyšehradský jezdec „Mám v hlavě třeštíková a taky trochu jako v peci, “ zašpásoval intelektuální joker. Během joggujících hodin jeho joggingový dres hnědl, bledl, rudl a soptil před očima. Maník se vzpříčil mezi futry. „Přišel jsi jako adiddas a odcházíš jako puma, “ prohodila vrchní. Existuješ jako bílá tma „Jsi moc zajímavej,“ zajíkala se nad mojí mistrovskou objednávkou místní servírka. „Proč nás fotíš?“ zuřil vyhazovač. „Protože jste první venkovskej klub s vyhazovačem.“ Ale to jim nestačí. „Asi takhle, my jsme 120

Dekadent Geniální hodně nezávislý a jesli budeš do nás, tak ti dám přes držku, kreténe. A to takovou ďahu, že ve spánku chcípneš.“ V takové situaci je nejlépe uklidit situaci. „Jsi normální fašounskej buran,“ opáčím. „Existuješ jako bílá tma!“ vřeští servírka. „Vlasáčíku, chlastáš dehet? Máš toho po kokot. Von se ti Topal omluví,“ blábolí buranův šéf. „Buď nohama na zemi, “ pokračuje, „sbírej míčky na golfu!“ Místní mystik moudře pokyvuje hlavou. „999 ženských z 1000 má tetování, 666 je jich naprosto identických a odpovídá číslu Bestie a její jméno je Živoženka.“ Rána větší než od Topala. Válím se po zemi v mentální kaluži krve. Špeky, faldy a flaxy mi vyskakují z břicha. Nakonec, oholen na kost, opouštím klub. MALÝ PÁTEK Poslední sníh se změnil ve svraskané hnědokupy, které našly své místo v zemi nikoho mezi silnicí a chodníkem. Potom se stalo něco zvláštního – po celý den se slunce táhlo po nuzné, zčernalé klenbě, nebe máselné barvy bylo samá vráska a mrtvé i živé oko bez zaujetí shlíželo na vypelichanou zem - ve tři hodiny se náhle všechno rozsvítilo. Dál na mě zíraly šedivé a zatažené obzory, ale i přesto vše zazářilo novotou a dalo zrod představě jakéhosi nekonečného bramborového knedlíku. Silnice, klášter, zastávka i neustálé hučení kolesového velkorypadla zeminy vyrobeného firmami Prodeco a Thyssen Krupp Fördertechnik se staly předkrmy s chutí bobkového listu na cestě do ráje. Lidé zatáhli klepeta a zvedli hlavy o devadesát stupňů. Za dvě hodiny se setmělo… Po paměti jsem sešel domů do dolů.

HODINY PŘED SETMĚNÍM Opřel se o vítr a vyrazil středem silnice. V zatáčce se potkal s protijedoucím autobusem. Otočil kolo o dvacet stupňů, což stačilo, aby pohodlně sjel do ručeje. Vyškrabal se a zanadával si z plných plic. „Ještě jeden a je s ním ámen,“ zahrozil směrem k autobusovému nádraží. Druhý autobus ho vylekal. Neztratil sice hlavu, ale lidé se nasmáli i tak. Ležel natažený na silnici, ruce krvavé, cyklistická přilba na vlnách bystrého ručeje mizela v dáli. Neukrocen natáhl bezpalcové rukavice vyrobené z pravé gumy a našponoval se na kolo. Takhle vystavený stál na venkovské zastávce a čadil. Pozoroval dětské kluky, jak přebíhají silnici a ženou se do polí. Chuť vyjet nechyběla, ale strach kraloval nade vším. Půl hodiny před setměním vyrazil a zase středem silnice. Osobní auta, nákladní auta, všechno jedno, jen ne autobus. Dopředu cítil pohledy namačkaných pasažérů na temenné pleši a chlupatém krku.

ČERNÝ MOTÝL Spolkl jsem motýla a hned jsem začal mluvit jinak. Přihodilo se to v létě – ne v takovém žhavém, spíš teplém a ani to ne – vyletěl jsem z domu, jel autobusem, potom se vystavil na terase, bezstarostně nassával a pozoroval, jak paprsky bílého zlata laskají zelenou beranici staletého buku. V lázeňském parku chodí hosté v černých burnusech, ze šrajtoflí jim čučí jenom voči, na lavičkách se válí šestnácky a - náckové jako po klavíru - a já, já mám chuť vybírat vstupné… Nemám ani na to zasraný pivo a tihle čurini ucucávají kiwíčkový pitíčko. Přitom tady musím sedět, dokud někdo nepřijde a nezacvaká. Teprve v podvečer přivalila černá s motýlem na klopě – byl jsem už brunátný a nesouvisle mektal, zato zuby mi jely – překousl jsem filtr. „Drr, drr,“ začal jsem, „pro mě? – to pro mě jdeš?“ Černá kývla kosmatou hlavou – „Dlouhá cesta – Otevři hubu!“ – Poslechl jsem.

121

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální

Jaromír Urban *10. 5. 1940 v Praze V roce 1957 maturoval na JSŠ v Radotíně (dnes Gymnasium Oty Pavla) a v roce 1964 získal titul inženýra chemie v oboru technologie silikátů na VŠCHT v Praze. Během studia absolvoval třísemestrový kurs kreslení a malby u prof. Jaroslava Kaisera v pražském Obecním domě s prospěchem výborným. Umístěnku dostal podle svého přání do Radotínských cementáren a vápenic, závodu Lochkov. Odtud po roční provozní praxi přešel do Technického a zkušebního ústavu stavebního v Teplicích, kde působil do roku 1969. V Teplicích se seznámil s básníkem Vladimírem Vokolkem a šíleným intelektuálem Djany Klincem Kubelíkem. V roce 1969 se vrátil do Radotína, tentokrát do VÚ maltovin a osinkocementu. Odtud po prověrkách v roce 1971 prchá proti vůli vedení ústavu na půlroční pouť po jižních Čechách. Po návratu nastupuje na pozici vrtného dělníka k pražské Geoindustrii, kde setrvá, naposledy ve funkci vedoucího čerpací čety, do konce roku 1990. krátce je zaměstnán v Lybaru Velvěty, od roku 1993 na volné noze. Spolupracuje coby fotograf a dopisovatel s deníkem Směr, týdeníkem Sever a Teplickým kurýrem. Od roku 1999 je v důchodu.

Malováním se zabýval především v l. 1958 – 1980, fotografováním v l. 1973 – 1998, básně píše od roku 1970. V roce 1995 získal 2. cenu ve fotosoutěži vypsané Okresní úřadem Teplice (1. cena nebyla udělena). V 70. letech se jako signatář Charty 77 sblížil s prostředím pražského a později teplického undergroundu. V roce 1995 se skrze náhodnou shodu iniciál kapely DG 307 seznámil s tvůrci časopisu Dekadent Geniální. V 90. letech se stal legendární postavou teplické alternativní scény. Od roku 2006 vytvořil řady nezapomenutelných rolí ve filmech radikálního baletu Vyžvejklá Bambule a později i v máchovském filmovém projektu Jaroslava Balvína. Publikoval v časopisu Dekadent Geniální, antologii Pátá koróna (Duchcov 2004) a antologii marginálních autorů severních Čech Kalné vody (Ústí nad Labem a Praha 2005). Pravidelně otiskuje své texty v almanaších Teplický Šlauch 2000. Fotografie publikoval v obří antologii Od břehů k horám (Olomouc 2000). Jako výtvarník a autor koláží se zúčastnil řady skupinových výstav v Teplicích i okolí. Pro výstavu ke svým sedmdesátinám v teplickém Jazz Clubu vytvořil dílo v novém uměleckém směru, který illustrátor Patrik Vetrugin označil jako „senilismus geniální“. V roce 1999 spolu s Oscarem Rybou demontovali a přestavěli konceptuální instalace umělců skupiny Terč ve Vtelně u Mostu. Básnické sbírky Roztrhaný kalendář (1983 - 1988), Verše staré a nové (1975 - 2000) a Alzheimerova choroba (2000 - 2003) zůstávají v rukopise. Fotografie Zbyněk Prys

Výpisky z četby a studia. Vlastní úvahy. Zaslechnuté výroky ze 70. a 80. let XX. stol. Vrátím se domů – ale až poznám svět tak jako tu cestu v Radotíně od Pajmů k Mařenkám. Václav Vejvoda z Radotína v dopise z Jižní Afriky. Od r. 1970 nezvěstný Já jsem z Prádla Voříšek, a já říkám: povalit, pomilovat a nechat bejt. Josef Voříšek z Prádla u Nepomuku, 1971 To platí zrovna tak na tebe (ale co?) – vždyť jsi už dávno nečetl pořádnou knihu, kupuješ si jen samé náhražky pro zábavu nebo vzrušení – nemáš ani proč číst něco jiného – tvůj život se pohodlně pohybuje mezi zaměstnáním, kterému moc nedáš, odpolednem u vody, večer hospodou nebo truchlivými pletkami… Neříkám, že jsem jiný, ale aspoň si to uvědomuji – a proto tu knihu chápu – v tom smyslu, že vím, co to všechno znamená. ?, 1971 V boji se nenávistí nic nenadělá a rána, kterou slyšíte, je už za vámi. František Matoušek, bývalý člen FOL, nyní dřevař na Kvildě, 19. 6. 1971

Ve starých dobách byla ve skutečnosti uměleckým dílem celá společnost, díky jednotné ideji náboženské. Umění mělo spíše funkci pouhé malty v pyramidě. Jestliže je pyramida rozmetána a každé další dílo je svou vlastní ideou, je třeba učinit uměleckým dílem jednotlivý (svůj vlastní) život. (Přibližně ve smyslu happeningu.) (souvisí s dřívější nezaznamenanou úvahou o uvědomění si své jedinečnosti a z toho plynoucího vědomí nedostatku řádu) 5. 11. 1971 Sereme na Ježek! Romildo Quagliato na adresu vrtmistra Ježka při stěhování vrtné soupravy ZIF 650 Jdu prašnou cestou plnou jakýchsi rezavých součástek a před sebou kopu kámen. Občas zvednu hlavu ke vzdáleným horám jenomže už je večer a tak nepoznám, zda jsou to hory nebo jen výsypky. Emil Juliš, Příchod do krajiny SHR Neznám moře, Nevím ani, co bych ti měl o něm vyprávět, ale ve tvých očích vidím moře temně plát a modravě se chvět – řekl Malcev a zašlápl puk u hrazení. Vojtěch Král v Pivním sanatoriu v Radotíně při sledování hokejového utkání, 1972 Když ti dojdou síly, máš náhradní díly! Miroslav Mrázek v Pivním sanatoriu v Radotíně, 1972

122

123

Dekadent Geniální ADVENT Ve sklepě pomalu dozrává úroda letních vín na hraně podzimu umírá bláznivý helovín Dny sťaté ledovou kosou advent si schraňuje po zemi svou nohou bosou severák tancuje A hlavy bezinek se sklání kolem cesty jsou jako zbytky závoje jenž zůstal bez nevěsty Pozdní léto (v Radotíně) Je odpoledne rozevláté a děvčata si povídají o svých malých snech teď v září kolem páté nám slunce rychle bere dech tak jako květinám jež zvolna vadnou skomírají se povede i nám než přijde dlouhá zima už bude zapsán v našich osudech ten příběh lorda Jima toulání po marných ostrovech

124

Dekadent Geniální (Letní odpoledne, 3. srpna 1999) Letní odpoledne jsou tichá a marná … I tady když tok času se přezávratně změnil a ten mok tu trochu jinak pěnil Teď jsem tu sám (zaslouženě) a nikde nablízku těžká ňadra lakovanými fošnami dubového stolku podložená Míjení (úryvek z povídky na téma vztahu J. W. Goethe – Ulrika von Levetzow, 2003) - A šla byste tam teda se mnou? Soumrak se mezitím změnil v prázdnou, tichou, čirou, pustou noc. - Když já nevím… třeba ráda… ale estli budu mít čas… Tma zešedla a ztěžkla. - Já vás nechci nějak nutit, ale víte… docela bych o to stál… - A kde to teda bude? - v sedm večer na těch schodech u divadla. - Tak jo… ale nic vám neslibuju… zatím nashle. - Díky, tak na shledanou!

Proč mě ten dědek pořád tak otravuje… Když je to celý taková blbost… Kdyby to věděl Michal, ten by smál, a eště by mě určitě to… abych si užila… kdyby aspoň vypadal na to, že má prachy, dyk je to starej švorcovej dědek plesnivej… všechno určitě dávno prochlastal. Je skoro o půl století mladší než já… to je otřesný… tolik, jako je jí dneska, mi bylo dávno před tím než se narodila. Noc se táhla studená a čirá a Luna zvolna stoupala rovníkovými souhvězdími, které lidské oči už nikdy neuvidí… Co se mi to kurva plete zas tohle? Když ani není moc hezká… ale je to můj typ, to se nedá nic dělat, jako ta Sehnalka tenkrát… to bylo to samý… jenomže…

Díval se na ní, jak odchází houstnoucí tmou, vysoká štíhlá postava s batůžkem na zádech bílé zimní bundy a s těmi dlouze vlnitými kaštanovými vlasy.

125

Dekadent Geniální

Dekadent Geniální Anna Marie Pecháčková *11.6 v Teplicích-Šanově. V roce 1994 se stala zakládající členkou skupiny Půnebí a spoluvydavatelkou časopisu Dekadent Geniální. V roce 1998 získala literární cenu Anny Marie Pecháčkové. Je editorkou knihy básní a povídek Radima Husáka Buďme k sobě jako děti. Publikovala časopisecky v Literárních novinách a v Hostu. Vystoupila v pořadu Českého rozhlasu Zelené peří. Scénáristicky se podílela na tvorbě krátkometrážních filmů Křižovatka (2000) a Doktor Fešák a sestra Vazelína (2002).

Vlast Vlasti zrádná matko vnuků utečeme na nanuku Biblín – příbytek pro Bible Kdo bydlí v Bibli? Ani Joe ani Jimi v Bibli nebydlí

Jaromír Urban: Vínový klobouk

126

… (2004) Cikáni jdou nocí temnou dun a dun a duní smích a ve vášni svých vlastních pých přičítají odčítají a v nádražní hospodě jen o chlebu a o vodě poslední vpich a vlakem do Duchcova cikánky vzdych a tři tichá slova: „Je živý Bůh?“ mě živí máma. Nikdo je sem Nezval Byl jednou jeden párek a jmenoval se Jindřich a Grussová. Chodili spolu nazí v pláštěnce a moc se jim to líbilo. Avšak díru do světa neudělali - zestárli a umřeli. Nás nepotká už nic Věřme a vy věřící věřte s námi, že naši generaci nepotká už nic – aby konečně bylo jasno, co vidět: Roznožené Krušné hory a uprostřed rozkošný Venušin pahrbek Středohoří – ve středu s Kletečnou, horou, která rozdává facky. Vše možno prožít jen nešťastnou náhodou, na kterou my rozhodně dáme. Máme-li co řešit, a máme-li co na práci, pak jsou to otázky kladené přímo na tělesné blaho samotné Dekadence a to ve chvíli největší rozkoše – kdy dámy odcházejí na bonsoiré a páni si uřezávají rukávy u saka. 127

Dekadent Geniální Isfahánské vrchy, poledne až 16:00, pondělí U Krysy A. Každej buzik má svůj muzik. B. Viděl jsem zdáli. - Ty dva ideály! C. Je to normální mít svůj pin? - Normální je mít spoustu pipin! Texty Psáno hrůzou a klínovým písmem z let 1994 – 2004 nebyly dosud publikovány (s výjimkou Biblína a Nikdo je jsem Nezval, které vyšly v Dekadentu Geniálním 4 a 8). Vznikaly spontánně v hostincích a klubech KNAK, Dřevák, Podletná, U Zuba, U Havrana a U Krysy.

128

Teplický Šlauch 2000

Teplický Šlauch 2000 Martin Tomášek Setkání Šlauchu se konají vždy první pondělí v měsíci v některé z teplických hospod, která má prostor oddělený od hlučícího davu. Vedle „otce - zakladatele“ Martina Tomáška jsou více či méně pravidelnými účastníky dýchánků Pavel Polívka, Věra Bartošková, Jaromír Urban, Martin David, Svatava Antošová, Zbyněk Prys, Patrik Linhart, Rainer Peschl, ale také Mostečané Ladislav Kocián, M. Z. Gärtnerová, Valtr Lauf, Karel Guyrjan, Děčíňané Radek Fridrich a Tomáš Řezníček a lázeňský host, básník Petr Moučka z Brna.

mladší. Teplický Šlauch 2000 dál zůstává volnou výtvarnou a literárně-estetickou společností, která je nadále otevřena odborné i laické veřejnosti. Ukažte se, představte se, nebo jen poseďte a poslouchejte.

Deset let Teplického Šlauchu 2000 Suše, statisticky, bez emocí. 153 mužů, z toho 2 mořeplavci, 62 žen, 9 dětí školou povinných, 5 v prenatálním věku, 4 provokatéři, 4 tajní, o kterých víme. Jeden velvyslanec, 3 starostové, hodně kritiků – známe je, 3 hudební skladatelé, 20 herců, 30 muzikantů, 12 zpěváků, 1 politický kariérista, 11 početí. Sedm fotografů, 3 filosofové, 7 překladatelů, 5 úmrtí, 3 sochaři, 5 performerů, 1 milionář, 3 keramici, 1 Polák, 1 Ukrajinka – 27 výtvarníků a 54 literátů. Dále proběhlo jedno školení chodce v nočních hodinách pro jízdu na kole s minimálním dojezdem do Duchcova. Vykouřilo se 4 800 kusů cigaret, 520 doutníků, vypilo se 7 960 půllitrů piva, 150 litrů vína. Vyšlo 10 almanachů, 1 básnický sborník s překladem do esperanta, realizovalo se 10 slavností, prokázalo se 10 zvětšených prostat, uskutečnilo se 5 přednášek, 35 výjezdů do měst v ČR, 6 výstav a 9 vernisáží, vyslali jsme 5 svých agentů do třech krajů a jedné země. Bylo mi dáno navštívit 118 pondělků Šlauchu, na jeden jsem zapomněl, z jednoho jsem se omluvil. Nestalo se, že by byl někdo vyloučen nebo přijat. Nepomlátili jsme se a scházíme se dál v naději, že se ukáží další noví příchozí. Jsme o deset let starší, někteří však o deset let zkušeností 129


Teplický Šlauch 2000 Martin Tomášek *1957 v Teplicích Výtvarník, hudebník, básník a performer o tvorbě říká: „Určitý druh řízené náhody při tvorbě mě vždy vzrušuje a spatřuji v ní určité vnuknutí. Fascinují mě jevy, které jsou projevem schopnosti zklidnění, ale i transu.“ Vystudoval písmomalířství v Teplicích, Ústí nad Labem a v Litoměřicích a střední výtvarnou školu, tak řečenou Hollarku, v Praze. Později studoval konzervatoř v Ústí nad Labem. Od roku 1986 žije na volné noze. Pobýval v Praze, Mnichově, Kolíně, Frankfurtu nad Mohanem a v Toskánsku. V roce 1993 se vrátil do Teplic. V roce 2000 poprvé uspořádal setkání umělců v rámci volného společenství Teplický Šlauch 2000. Účastnil se řady výstav a happeningů. V roce 2008 vydal knížku Modlansko - krajina důvěrných znamení. Fotografie archiv autora

Tibetská V zahradě setmělé Křídly na mě hledí Lišaj smrtihlav Růžově šklebím stáhnu kůži svou maso dělím od kostí svých údy rozkládám do stran světových duši marně hledám Ve vydloubnutých očích Lilith se usmívá V zahradě setmělé křídly na mě hledí Lišaj smrtihlav V pravé poledne, Lada u České Lípy, 28. VII. 2006 Podkrušnohorská Javorové dřevo smutně plakalo Nemohlo mi hráti teskně mlčelo

Fotografie Martin Tomášek: Almanachy Teplického Šlauchu 2000

Krajina co ho dala přestala zpívati Lidé co v ní žijí navykli si lháti Kniha textů a písní duchovních i rozličných ke Krušným horám – zpěv první.

130

131

Teplický Šlauch 2000 Prolomené limity Nukleárním zábleskem Plajchlé postavy Stírají chodidly Platinum moří Parga, Řecko 2005

132

Teplický Šlauch 2000 Podzimní skizza

Věra Bartošková *1946 v Praze Básnířka, publicistka, nakladatelka a aktivní organizátorka kulturních podniků na Duchcovsku. Od roku 1974 žije v Duchcově. Věra Bartošková je členkou volného sdružení Teplický Šlauch 2000, Poutníků Českého středohoří, Společnosti za záchranu Jezeří a Společnosti přátel města Duchcova. Rovněž patří mezi autory Severočeského klubu spisovatelů a Obce spisovatelů Praha. V roce 1993 založila Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova. Po maturitě byla zaměstnaná jako sanitární sestra v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a jako kulturní sestra v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech. V letech 1968 1973 vystudovala Filosofickou fakultu UK v Praze. Své básně začala zveřejňovat až po roce 1989. Samizdatově vyšla útlá sbírka Jezeří (1988, druhé vydání 1990). Vydala básnické sbírky Vrstvení v krajině ( Kapucín, 2002), Zasaženi sluncem (Kapucín, 2003), Světlo stromů (Severočeská vědecká knihovna spolu se Severočeským klubem spisovatelů v Ústí nad Labem, 2005), Šupiny hlubin (Severočeská vědecká knihovna spolu se Severočeským klubem spisovatelů v Ústí nad Labem, 2007). Zastoupena v antologii severočeských a lužickosrbských autorů Strach o moudivláčka (Kapucín, 1996) a v antologiích Od břehů k horám (Votobia, 2000), Pátá koróna (Kapucín, 2004), Rošády (vydané k Festivalu poezie jihočeských autorů Balt-East, 2006), Odlesky z řeky poezie (Kapucín, 2007), Kde se země provinila (Severočeská vědecká knihovna spolu se Severočeským klubem spisovatelů, 2009). Její verše byly vybrány do několika ročníků almanachů Teplický Šlauch 2000 (volná výtvarná a literárně-estetická společnost), do internetového sborníku poezie Vzplanutí deště v rámci projektu nezapomenuté literatury Taxus bohemica (Prácheňský syndikát V-Art Horažďovice-Písek, 2006). Jako hlavní editorka připravila s kolektivem autorů publikaci Duchcovský poklad v Lahošti – evropský fenomén (Kapucín, 2008).

Překladatel Zdeněk Rusín vybral její verše do sbírky autorů Teplicka Poutníci slova – Migrantoj de vorto, přeložené do esperanta (Teplický Šlauch 2000 - volná výtvarná a literárně-estetická společnost, 2004). Skladatel Václav Bůžek složil z veršů sbírky Vrstvení v krajině kantátu „Černí čápi a bílé labutě“ (světová premiéra v Domě kultury v Teplicích 2004) a tři melodramy „ Severočeské nocturno“(uvedeny na v pořadu Umění melodramu na zámku Velké Březno a na 12. Mezinárodním festivalu koncertního melodramu pod Společností Zdeňka Fibicha v Praze, 2009). Připravuje přílohu Nových ústeckých přehledů Sluneční koróna. Fotografie Zbyněk Prys

… jakási amébní rozšklebená tvář novodobého božstva zakryla Slunce a přece uzrály na stromech plody na pohled zbědovaných a přece vysmátých veršů padají s podzimním listím v šustivých slokách do snůšky ze zlata

133



Z vůně vánoce (I)

Skáču přes kaluže

V podzimním vichru pod železničním náspem klátí se v chroští větev scvrklých jablek rozervaný příběh ztracenců

Jak divoká labuť čechrám si bělostné peří nevybíravá slova básníků

dar básníkům teplo a světlo houpou se mezi polámanými kmeny aby uhořely osleply vánoční smrky kradou verše a plivou jehličí ve zvratcích do kontejnerů

aby nevryly se do mých veršů ostré drápy dravců výnosná nahota bezedný zápach mrtvolných citů plácnutí show do výsostných vod nebetyčné NIC

Šárka Koukalová *12. 5. 1975 v Duchcově Od roku 2000 žije v Praze. Je absolventkou Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem v oboru dějepis - regionalistika a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v oboru Dějiny a teorie designu a nových médií. Pracuje v Národním památkovém ústavu pro středočeský kraj. Profesně se zabývá problematikou moderní architektury. Od roku 1996 se účastní svou poesií a výtvarnými díly ekologicko-výtvarných sympózií „Vznášení nad krajinou“ v Duchcově. Své verše prezentovala na setkáních severočeských autorů v teplickém Šlauchu. V roce 2001 se stala jedním z vítězů soutěže v milostné poezii Literárních novin. Vydala sbírku veršů Dotkni se hvězdy (Kapucín Duchcov 1994) a v roce 1999 literárně historickou publikaci František Heilmann: Chvalořeč o svatým a vítězným mučedníku Páně Jiřím na jeho vejroční slavnost (Kapucín). Verše publikovala v příloze Sluneční koróna Nových ústeckých přehledů, vydávaných pro Severočeský klub spisovatelů a hosty v roce 2003, Páté koróně, antologii severočeských literátů v roce 2004 a především v průlomové antologii Milana Kozelky Od břehů k horám (Votobia 2000). Fotografie archiv autorky

*** Za noci co se choulí někdo vhodil kouli mezi půlky černých kopců SPLYNUTÍ V krajině se celý R O Z L É H A L aLEHAL do trávy

nehledě na krávy

ZPOVĚĎ Skrze tuhle krajinu promlouvám z ní zrozená s rypadlem v zádech hluboký zářez zajizvený střet světa a pokaždé nezdolatelná touha

134

se vracet

135


Teplický Šlauch 2000 Pavel Polívka

Martin Tomášek: Sochy v ateliéru

*7. 8. 1978 v Teplicích Vyučený elektrikář se srdcem poety a hudebníka se sice narodil v Teplicích, ale od malička až doteď žije v Dubí. Po vojně vystřídal pár zaměstnání a nyní pracuje jako elektrikář a současně, od roku 2007, studuje na konzervatoři v Teplicích obor hru na fagot. Pavel Polívka je z rodu básníků sportsmenů. Čas od času zazáří jako ochotník na prknech, která znamenají svět. Fotografie Zbyněk Prys

Dívčí výmysly Na konci léta se rozzářila malá, nenáviděná zloba. Vše jen proto, že jsem ti nechtěl koupit kozačky. Pak zhasla. Koupil jsem ti prstýnek. Tebe přestala bolet hlava, slunce normálně vysvitlo a déšť něžně pokapal a my se zas mohli na duze milovat. No, nakonec jsem stejně byl ty kozačky koupit.

136

137

Teplický Šlauch 2000 Naše sny Moc toho nepovíš. Slibuji, že už nebudu lézt do pavučin tvých snů. Věšíš si je nad postel, večer, na šňůrky z vlasů, vytahaných z hřebene. Ve dne, v neurčitou hodinu, mi s nimi začneš oprašovat má nevyplněná přání a sliby, které už trochu zestárly a ztěžkly. Špatně se nesou a ty toho moc nepovíš. Nerozumím ti. Už to není jako dřív. Před lety, před staletími. Písek zůstal na dně přesýpacích hodin. Když jsi se dnes vrátila ze zapadajícího slunce, připravila si večeři se vzácného bílého hada. Teď, nad postelí vedeš mou ruku, do tvých jemných pavučin a já ti zas náhle rozumím. Přes rozbouřené srdce. Dáváš mi tu do dlaně jednu šňůrku a až vyjde slunce, mám si utrhnout další. Tady na té je, abych tě zas, jak dřív, bral do náruče.

138

Duchcovská mlha/Duxer Nebel Vše je jen jednoduché Jsem jenom normální debil, v jedné debilní době. No a co má být. Hlavně, že se k sobě hodíme. Podzimní stesk Už je tu zas podzim. Listí se plete pod nohy, vzlétává, padá, oštěpy z paprsků slunce, teď svými tupými hroty, nešetrně je trhají, seschlé ušmudlané dlaně, připíchnutím na stěnu vzduchu, kde nás do nosu bouchá cedule, že brzy přijde zima a dívky zas půjdou do kalhot.

Duchcovská mlha/Duxer Nebel Výtvarné sdružení Duchcovská mlha (Duxer Nebel) sestávající z Petry Kofroňové (*1976), Radka Hořejšího (*1976) a Jiřího Wolfa (*1974) vzniklo na začátku roku 2007. V této bizzarní konfraternitě se sešla pravnučka jedné z obětí nacistického násilí na českých obyvatelích Duchcovska se dvěma vnuky vojáků Wehrmachtu s českými jmény a semito (Wolf) - hamitskou (Hořejší) fyziognomií. Hlavním úkolem tohoto sdružení je bloudit mlhami reálnými i metafyzickými, z nichž vystupují početní krušnohorští démoni, a vyprávět prostřednictvím obrazů, plastik, grafik, kreseb o jedinečné děsuplné atmosféře Duchcovska i celého Krušnohoří. Duchcovská mlha vystavovala svá díla dvakrát (2007 a 2009) v Poppelově výstavní síni Muzea města Duchcova. Mužská část skupiny pracuje i na roli literární. Historik Jiří Wolf vedle četných studií z minulosti Duchcovska publikoval vysoce užitečnou knížku Skřítci a démoni Krušných hor (Kapucín 2005) a Radek Hořejší je autorem nesoustavně psaného konvolutu básní.

139

Duchcovská mlha/Duxer Nebel

Petra Kofroňová: Spánek, olej, 2009

Duchcovská mlha/Duxer Nebel Jiří Wolf

SKŘÍTCI A DÉMONI KRUŠNÝCH HOR

*1974 v Teplicích Vystudoval historii - archivnictví na FF UK v Praze. Pracuje v duchcovském muzeu. Věnuje se studiu barokních rukopisů, starých nápisů, amatérsky také zkoumání a chovu obojživelníků, příležitostně též výtvarnu (v rámci Duchcovské mlhy či jako ilustrátor některých svých textů). Publikoval více než sto popularizačních a vědeckých článků s historickou i batrachologickou tématikou a tři drobné samostatné spisky.

Lesní duchové Jedním z nejděsivějších přízraků, s nimiž se mohl dávný návštěvník Krušných hor setkat, byla „Divoká honba“ nebo také „Zuřivé vojsko“. Dávné pohanské kořeny tohoto zjevení, které nebylo typické jen pro Krušné hory, důmyslně naznačil italský historik Carlo Ginzburg. Podle Lehmanna strašila „Divoká honba“ v Krušných horách svým děsivým „hu-hu“ hlavně v dobách třicetileté války. V roce 1626 byl křikem lovců a strašidelným štěkotem psů zaveden do bažin i se svým koněm šlechtic Rudolf ze Schmertzingu. S tímto zjevením se setkal také jeden starý kněz, jenž velmi brzy ráno cestoval lesním úvozem a najednou zaslechl mohutný lovecký pokřik, který nemohl vydávat žádný smrtelník. Kočí, jenž kněze vezl, řekl „Pane, to je Zuřivé vojsko, chceme projet ve jménu Božím, a proto nám zjevení nemůže ublížit“. O „Divoké honbě“ pod Krušnými horami se zmiňuje také František Cajthaml-Liberté nebo Viktor Karell. Kromě „Divoké honby“ se po Krušných horách proháněla řada dalších přízraků, Lehmann zaznamenává jako příklad skupinu bezhlavých jezdců. Byla zde však i jednotlivá strašidelná zjevení. V chomutovské části Krušných hor se podle Helleringa zjevoval ohnivec „der feurige Mann“, který na sebe bral různé podoby. Chvilku se podobal lesnímu skřítkovi, chvilku obru, jindy se ukazoval jako divoké zvíře, potom zas jako hořící předmět, nejraději se zdržoval v bažinách. Zvláštním krušnohorským zjevením byl Helleringem zmiňovaný „krásný lesní muž“ pocházející příznačně ze Schönwaldu

Fotografie archiv autora

140

141

Duchcovská mlha/Duxer Nebel (Krásného lesa), který se ozýval děsivým formanským voláním, aniž by jej někdo spatřil. Svými strašidelnými projevy byly s „krásným lesním mužem“ spřízněni početní krušnohorští hejkalové, kterým se, dle Martina Stejskala, obecně říkalo Hehmann, v okolí Měděnce Hojman nebo Hansoh, v Kovářské pak Hansmichl. O posledním uvádějí Heger a Lienert, že se zjevoval na vozíku taženém přízračnými kozly a za křiku „Hoho! Hoho!“ mizel beze stopy v lese. Také Friedrich Bernau píše o jednom krušnohorském Hehmannovi. Podle něj se jednalo o zakletého ducha, který obcházel les s hraničním kamenem na zádech, hlasitě hekal a každého, koho potkal, se ptal: „Kam mám ten kámen složit?“ Z posmrtného trápení vysvobodil tohoto Hehmanna až kurážný pocestný, který mu řekl: „Dej ho tam, odkud si ho vzal.“ Rovněž J. Endt zaznamenal pověsti související s jiným krušnohorským hejkalem, kterého označuje jako Hejma. Šlo prý o ducha jakéhosi Peukerta, který se svým „hej, hej“ ozýval na lesní silnici u Blatna (Platten) u hraničního kamene č. 7. Ten, kdo šel okolo třikrát, mohl s jistotou čekat, že se mu ukáže. Tak se to stalo jistému Köhlerovi, který na Hejmu nevěřil, ale když šel potřetí okolo hraničního kamene, něco mu sáhlo na rameno, on nechal kožich do kterého byl oblečen fantómovi v rukou a utíkal co mu síly stačily, ale Hejma se hnal za ním a děsil jej svým táhlým „héj, héj“ tak, až se mu ježily vlasy. Také nějaká Wilhelmine Lorenzová se na stejném místě potkala s Hejmou. Když procházela okolo hraničního kamene č. 7, ozvalo se za ní táhlé houknutí „héééj“ ačkoliv měla zuté boty i punčochy, dala se do běhu a setkání s Hejmou odstonala. V. Karell píše, že 142

Duchcovská mlha/Duxer Nebel Hehmann je typickým krušnohorským lesním duchem, popisovaným jako „něco“ bledého a šedého. Přes den zůstává v úkrytu, až když se začne smrákat vylézá ze svého doupěte. Hehmann, který se zjevoval u Suniperku (Výsluní), strašidelně houkal „he, he, hu, hu“, podobně jako „hockaufové“ skákal na záda pocestným a nechal se od nich donést do nejbližší vesnice. Vampyrické bytosti Pod Krušnými horami, stejně jako jinde v středoevropském prostoru, se také věřilo v mory - můry. Jednalo se o místní obdobu balkánských upírů (s tím rozdílem, že mora většinou nevysávala svým obětem krev, ale pouze na ně lehala a dusila je, nebo jim výjimečně sála bradavky). Pověry související s morou popsal ve své vynikající studii Frank Wollmann a nejnověji Giuseppe Maiello. Doklady o víře v tyto démonické bytosti v Podkrušnohoří jsou velice staré. Již ve 14. století kronikář Neplach zaznamenává morouse z Kadaňska. V pozdějších dobách lze občas nalézt doklady o tom, že představitelé církve se snažili tuto hluboce zakořeněnou lidovou víru odstranit za pomoci racionálních argumentů. V barokním rukopise Rurale ivaniticum od zapomenutého českého kazatele z řádu karmelitánů P. Ivana a S. Ioanne Baptista, žijícího v 18. století, např. čteme: „Můru Čechové myslej bejti nějakou noční obludu, která ve spaní na člověka přichází a jeho silně tíží jako by udusiti chtěla: ale ne: nýbrž taková těžkost přichází od hrubé a temné páry, která do mozku vstupuje a cesty k dejchání zamezuje, a z toho takový člověk poznati může, že má mnoho hrubé a melancholické krve, která z nezáživnos-

ti žaludku pochází.“ Přesvědčení o existenci vampýrů však dále přetrvávalo. Pod Krušnými horami se vampýři označovali jako Olp (Alp) na Teplicku, na Chomutovsku pak jako Drude. Ve dne se poznali podle silného srostlého obočí a pomalých, unavených pohybů. C. Hellering a V. Karell píší, že Drude má podobu staré, ohavné ženy, která za nocí obchází domy a lehá na spící. Ten, koho trápí Drude, nemá hovořit o svém strachu z ní, to jí sice nezabrání chodit za ním, ale nemá prý potom moc dotknout se ho. Jako prostředek proti moře nebyl používán mezi německým obyvatelstvem česnek, nýbrž devětsil. Češi i Němci také kreslili křídou na postele magickou muří nohu (Drudenfuss) jako ochranu proti děsivému zjevení. Na Teplicku se věřilo, že proti moře a těžkým snům pomáhá, když člověk chystající se usnout, třikrát zaklepe palcem pravé nohy na postranici lůžka. Stejně tak musí Drude zmizet, když spícího zavolá někdo jeho jménem. F. Wollmann vypráví o služce, kterou tlačila Drude a která se nemohla pohnout ani křičet o pomoc, až když ji hospodyně zavolala k hnětení těsta, přízrak zmizel. V souvislosti s vampyrickým Olpem G. Laube uvádí také jedno rýmované zaříkávání z Teplicka. O těchto zaříkáváních, která byla známa i v jiných oblastech Podkrušnohoří, píše Wollmann, že mají stejný základ, ve kterém je vampyrické moře ukládána řada prací – má vystoupit na všechny vrchy, probrodit se všemi vodami, otrhat všechny stromy, spočítat všechny klasy nebo hvězdy na nočním nebi. Až vše dokončí zakokrhá kohout a přijde den, ve kterém ztratí Drude moc nad svou obětí.

143

Duchcovská mlha/Duxer Nebel Radek Hořejší

Duchcovská mlha/Duxer Nebel XXX

*14. 11. 1976 v Duchcově Radek Hořejší pochází, tak jako malíř Vladimír Muzička, z Pokroku. Tato hornická osada na cestě mezi Duchcovem s Osekem se začala v 70. letech propadat do šachty. Kdesi hluboko pod touto třistahlavou vsí spalo podzemní jezero. Poslední obyvatelé vesnici opustili po zahradní slavnosti v roce 1985. Radek Hořejší a většina Pokročáků našli nový domov v Duchcově. Vyučil se klempířem a klempířem v aktivní službě zůstal. Na Duchcovana je (pokud nemlží) mimo jiné pozoruhodný tím, že nikdy nefetoval. Básně nikdy nepublikoval, své obrazy a podivuhodné nonsensové mechanické přístroje vystavoval zatím pouze v Duchcově.

Nesnáším lidi, kteří na mě čumí, jak kdybych někoho zabil, když zatím ještě ne…


A tyto všechny zabiju, zabiju i sebe.

XXX Lidé jsou andělé s jedním křídlem Potřebují se obejmout aby mohli létat.

Nesnáším radily, kteří s úšklebkem radí vždy až pochyby…

Radek Hořejší: Očekávání, tempera na dřevě, 2007

A ze všeho nejvíc nesnáším špinavce, kteří učí, jak se špína meje.

XXX Mám doma v dřevě vyrytého orla on i přes strop k nebi hledí jeho křídla jsou stále rozpjatá jen podstavec ho poutá k zemi už navždy nech mu otevřené okno třebas jednou mávnu svými křídli třeba jak podstavec mé tělo zůstane a zbytek vzlétne s nimi

144

145

Horror a fantasy

Horror a fantasy

Horror a fantasy Patrik Linhart Horrorově laděná tvorba se do českého prostředí dostává prostřednictvím díla Karla Hynka Mácha, Karla Jaromíra Erbena a dalších romantiků, největšího rozšíření doznává v podobě prosaických miniatur českých i německých dekadentů (Jiří Karásek ze Lvovic, Jan Opolský) a vrcholí v díle autorů jako jsou Jakub Deml, Ladislav Klíma a v silně ironické podobě i Josef Váchal. V anglo-americkém prostředí je vývoj horroru spojen s prvními autory žánru fantasy a sci-fi. To se odehrává především v rámci literárních přátel lovecraftiánského mýtu Cthulhu. Lovecraft čerpal inspiraci u svých mistrů E. A. Poea a Lorda Dunsanyho. Na velkou trojici navazovali Frank Belknap Long, R. E. Howard, C. A. Smith či klasik novovikingského mýtu Eric Rucker Eddison. V současné české literatuře rozvíjí horrovou linii úspěšný spisovatel Miloš Urban, komerčněji ještě úspěšnějším mistrem žánru sci-fi a fantasy je Jaromír Kulhánek. Ojedinělým literárním objevem je slovenský Lovecraft Miroslav Šustek (1947), jenž po čtyři desetiletí psal své hrůzostrašné a seriokomické příběhy do skříně. Teprve v posledních letech vznikl kolem básníka kult uctívačů vydávající časopis Hluboký hrob. V roce 2007 vydal knihu povídek A nejste vy náhodou ten slavný pan Rafin? Šustekův humor se pohybuje na hranicích frenetického smíchu, travestie a kýče ve stylu filmů Leslie Nielsena. Poznámku Arkádová chodba byla k velkému údivu pana Rafina bílé barvy komentuje „vydavatel“ slovy: Těžko říci, jakou barvu chodby náš rafinovaný hrdina očekával. Vypravěč rovněž užívá universální popis hradu, který prodlouží libovolnou povídku. Podobných campusů, jak by řekl Josef Škvorecký, najdeme víc. 146

Teplická literární scéna tyto žánry zatím výrazněji neobohatila. Příspěvkem k poznání tradice a vývoje hrůzostrašné a fantaskní literatury je studie Vyprávění nočních hubeňourů Luxe von Duxe (ukázky vyšly časopisecky v Hostu, Analogonu a Salonu Práva). Zajímavé jsou i historické práce duchcovského Jiřího Wolfa o strašidlech a zjeveních. Klasický campus představuje tvorba Siegfrieda Neumaiera. Zejména jeho eklektický Deník smrti směšující načtené (výrazný vliv na autora má legendární antologie Rej upírů) se zažitým. Do ústní tradice už přešlo Neumaierovo pověstné literární zúčtování s reálnými postavami z jeho okolí, které připomíná brutálně přepjaté románové popravy z filmu Muž z Acapulca s Jean-Paul Belmondem. Siegfried Neumaier však po svém přetváří i další subžánry fantastické literatury. Pro teplickou scénu příznačné je především jeho absolutní ztotožnění se s životem postav. Autor sám přestává rozlišovat mezi realitou a fikcí.

Patrik Vetrugin: Smrt jede do města

147

Horror a fantasy Lux von Dux *1975 v Duchcově Člen Vědeckého studia Stará milenka. Zabývá se dějinami horroru a frenetismu. Pokouší se překládat z angličtiny a francouzštiny. Publikoval pouze časopisecky. Jeho 300 stránkovou knihu o dějinách hrůzy v literatuře postupně odmítlo 5 nakladatelství. Fotografie Ivana Bejčková

Horror a fantasy Encyklopedie Neexaktních jevů Hali Ambrose Bierce označuje tímto jménem učence a zmiňuje jej v povídkách Smrt Halpina Fraysera a Obyvatel Carcosy. Toto jméno odvozuje od egyptského fysika Ali îbnRidwana žijícího v X. stol. a ve zmíněných povídkách má podobnou roli jako Lovecraftův Abdul Alhazred. Domněnek o původu Haliho je ovšem víc (podle jedné je to synovec Mohamedův a kalif, podle jiné učenec, ale úplně jiný, narozený v jiné hvězdné konstelaci). U Chamberse je Hali jméno jezera u města Hastur. Jedna z Chambersových postav, Hildred, prohlašuje, že bude králem, neboť jeho mysl souzní s hlubinami jezera Hali. Jezero má nepochybně na obyvatele Mytologie nějaký magický vliv. Můžeme hádat, že jezero neobsahuje pouze masy vod, ale také temná tajemství ukrytá v hlubinných tůních. V povídce Šepot ve tmě se Lovecraft zmiňuje o jezeru tohoto jména a dává je do souvislosti s Necronomiconem, čímž dotváří jeho nezapomenutelný kolorit. Ixaxaar Slovo se objevuje v líčení starověkého cestovatele Pomponia di Mela a znamená šedesátikámen, tentýž se vyskytuje v románu Arthura Machena Tři podvodníci. Tento černý kámen byl kdysi ve vlastnictví Malého národa žijícího v Šedých horách ve Walesu. Obsahuje formuli umožňují lidské bytosti propad na samé dno vývoje. Jeho číslo je podle Kennetha Granta 333, což je číslo Choronzona. Ten je později ztotožňován s Freddie Kruegerem, známým topičem.

148

Král ve žluté, hra Hra je největším mystériem ze všech. Zdá se velmi dobrá, ale ničí duše a mysl čtenářů. Hildred říká: Modlím se k Bohu, aby proklel spisovatele, tak jako on proklel svět se svým nádherným, šíleným stvořením, strašném ve své jednoduchosti, neodolatelném v pravdivosti. Hra vyčerpává své čtenáře, byť na jejím začátku překypovali energií a ambicemi. V Chambersově povídce Maska se odehrává podivná scéna: Camilla: Nyní, se pane, můžete odmaskovat. Cizinec: Skutečně? Cassilda: Skutečně, je čas. My všichni, kromě vás, své přestrojení odložili. Cizinec: Nenosím masku. Camilla: (poděšena obrací se ke Cassildě) Žádnou masku? Žádnou masku! V jiné Chambersově povídce, Opravář pověstí, Hildred říká: Pamatuji se na Camillin agonický výkřik a strašná slova nesoucí se po temných ulicích Carcosy. To byly poslední verše prvního jednání, a já se neopovažuji myslet na to, co bude následovat – netroufám si, dokonce ani teď na jarním slunci, zde ve svém vlastním pokoji, obklopen důvěrně známými předměty, ukolébán hemžením na ulici a hlasy služebných ve dvoraně. Znepokojený čtenář zjišťuje, že i Hildred, který následuje Krále a rozumí povaze hry, se bojí. Hildred poznamenává, že je to kniha velkých pravd. Prostomyslný bratranec odpovídá: Ano, pravd, které šílenstvím zahlcují lidi a rozbíjí jejich životy. Nestarám se o to, jestli myšlenky jsou, jak říkají, vrcholnou essencí umění. Je zločin to psát a já bych nikdy neotvíral tyto stránky.

Samotná kniha je vázána ve žluté obálce s bledými písmeny na boku – a obsahuje slova strašnější než smrt sama dotvrzuje jejich slova vypravěč. Král ve žluté fascinuje dodnes, existuje Společnost žlutého znamení (Society of the Yellow Sign), která zhudebnila Cassildinu píseň z prvního jednání.

149

Horror a fantasy Siegfried Neumaier *24. 9. 1972 v Teplicích Jeho nepříliš ideální dětství se promítlo i do jeho tvorby, stejně jako jeho víra, magie a mystičnost, spjatá odedávna s jeho osobou. Vyučený elektrikář prošel za svůj život několik zaměstnání, ale nejdéle ho drželo finanční poradenství a státní služba. Psaním se neživí, kromě několika povídek ve fanzinech a rozhovoru pro Ikarii nepublikuje jinak než na internetu. Naděje publikovat svitla v podobě vydání Deníku smrti, díla, na kterém autor pracuje téměř od 80. let. V knižní podobě by se mohla objevit i kniha o egyptském faraónovi Džoserovi na pouti staletími, jíž je spoluautorem. Fotografie archiv autora

150

Horror a fantasy Valkýřin slib Harald seděl na skále a díval se do dáli. Vracel se se svými muži a s bohatou kořistí. Nedošel. Vojsko franckého velmože, barona Marobora, mu zastoupilo cestu k moři. V Haraldových očích se vlhce leskly slzy, když viděl jak se v plamenech hroutí pyšné dračí přídě jeho lodí. Mnoho možností už nebylo, měl s sebou jen stovku mužů, Franků bylo šestkrát více. Tušil, že lesy rodného Švédska už nespatří. On, jarl Harald, syn jarla Leifa Ericssona složí své kosti tady v zemi Franků. Před očima se mu odvíjely vzpomínky. „Haralde!“ ozval se matčin hlas. To zavolání rozptýlilo jeho pozornost. Meč ho ostře zasáhl do boku. Wulfgar se usmíval, neboť ho porazil. Harald zlostně mrsknul dřevěným mečem o zem a šel za matčiným hlasem. „Co si přeješ, matko?“ otázal se ještě se stopami zlosti v hlase. Matka na něj pohlédla. „Tvůj otec si přál, abys ho následoval na cestě do Thorstensonovy vesnice. Odjíždíte za chvíli. Běž se připravit.“ Harald okamžitě zapomněl na svou prohru s Wulfgarem. Vesnice jarla Thorstensona byla za strašidelným lesem, kde se prý zjevují duše mrtvých. Cesta bude jistě dobrodružná. Harald se již viděl jako udatný bojovník. Pak si ale uvědomil, že si ještě musí počkat pět zim, než bude přijat mezi muže a bude smět nosit meč. Cesta nakonec vedla jinudy. Otec volil sice delší, zato bezpečnější trasu. Putovali oklikou, podél pobřeží. I on měl respekt. Harald nedokázal pochopit, čeho se to jeho otec vlastně bojí. Došlo mu to až později, když sám zahlédl ty bledé tváře a zaslechl to kvílivé volání.

Vesnice jarla Thorstensona je přivítala čilým ruchem. Připlula sem kupecká loď. Otec prohlížel zboží a dlouho se rozmýšlel, co nakoupí. Nakonec si nechal odmotat látku pro matku. Když kupec řekl cenu, jen zákony pohostinství zachránily jeho život. Nakonec však slevil, a to hlavně potom, co jarl Ericsson projevil přání, aby příště tato loď připlula i do jejich osady. Rachot bubnů přerušil tok vzpomínek a Harald se vrátil do reality. Maroborovo vojsko zatlačilo Vikingy do skalní rozsedliny, odkud nebylo úniku. Zde se tedy má odehrát bitva. Další vzpomínka zasáhla jeho mysl. Jaro, sníh pomalu slézal ze strání. Již oslavili Svátek rovného dne, a teď se v síních jejich domu hemžily vědmy. Otec seděl zachumlán do kožešin na svém trůně a jeho ustaraná tvář nesdílela radost z příchodu jara, královna Zima si odváděla jeho ženu. Leif několikrát prosil bohy, aby nastavili přadeno jejího života, leč marně. Pohřební hranice dohořela a Harald se, se slzami v očích, díval jak vítr odnáší popel nad moře. Pak pohlédl na otce. „Nebreč!“ pravil Leif drsně. „ Odešla k bohům. Byla to jejich vůle a my to musíme respektovat.“ „Ale proč? Proč jsou bohové tak zlí?“ Otec si povzdechl. „Nejsou zlí. Jen my jim často nerozumíme. Jednou to pochopíš. Pojď.“ Otec vykročil směrem k domu. Měsíce ubíhaly jeden za druhým a Harald sílil a dospíval. Brzy předčil řadu chlapců u nich v osadě. Vynikal v boji s mečem i sekyrou, ve střelbě z luku i v jízdě na koni. Kvapem se blížil den, kdy měl být Harald

přijat mezi muže. Tehdy za ním přišel otec. „Haralde, čeká tě Jarag.“ Jarag byl mudrc a čaroděj, jenž uděloval zkoušky dospělosti zasvěceným. Mladík se oblékl a zamířil do posvátného háje. Zde na kamenném stolci seděl šedovlasý stařec. Harald položil k jeho nohám dar, jak se slušelo. Jarag pohlédl na džbán medoviny, který mu byl donesen, a pak okusil. „Dobrá,“ pochválil dar. „Slyš tvůj úkol: Uprostřed lesa je palouk. Na něm je kruh z kamenů. Vprostřed kruhu leží meč. Přines ho.“ Harald se zahleděl k lesu, na večerní straně. To byl přeci les mrtvých. Lehké mrazení mu přeběhlo po zádech a prsty se dotkly rukojeti saxu. Jarag si chlapcových obav všiml a lehce se pousmál. „Vyrazíš s novým dnem a do rána budeš zpět.“ Harald odešel, ještě mu zbývalo dost času, aby se připravil. Věděl, že jako syn jarla dostal ten nejtěžší úkol a že nesmí zklamat. Přesto se do jeho nitra vkrádal strach. Les mrtvých neměl dobrou pověst, kdysi tam prý žili trollové a čarodějnice. Dnes se tam zjevují jejich zakletí duchové a z nejednoho neopatrného poutníka vysají život. Tak to alespoň slyšel. Dříve se nebál, ba naopak, ale před dvěma zimami našli na okraji lesa mrtvého lovce. Vypadal, jako když ležel dlouho na slunci, jenže odešel teprve den před tím. Harald usedl na kámen a přemýšlel, jak svůj úkol provede co nejlépe. Někdo mu položil ruce na rameno. Prudce se otočil. Za zády stála Gudrun. Jako děti si spolu hrávali a často se i poprali. „Co tě trápí, Haralde?“ Oslovený se podíval na kopce. Pak k nim ukázal. „Jarag mne tam poslal. Musím mu z palou151

Horror a fantasy ku uprostřed přinést meč. Mám vyrazit se soumrakem. Podívej, slunce již spěchá do vln.“ Gudrun rychle vstala a s hrůzou v očích zašeptala: „Vždyť jsou tam Stíny.“ „Vím, už mě nezdržuj. Musím jít.“ Harald vstal a dívka se dívala, jak odchází. Chlapec vkročil do lesa, který ho přivítal vlhkým šerem. Slunce zapadlo a noc se zde ve stínech mohutných korun zmocňovala vlády daleko rychleji. Harald kráčel obezřetně dál, ruku položenou na rukojeti tesáku. Chladná ocel mu dávala jakýs takýs pocit, že by se snad i mohl bránit. V dlani druhé ruky sevřel runový amulet. Přeci jen bohům věřil více než sobě. Narazil na pěšinu, která vedla na půlnoční stranu. Této strany se měl držet, jak mu Jarag nakázal. Rozeběhl tedy se po ní, chtěl už být pryč. Závan vlhkého chladu ho udeřil do tváře. Prudce zastavil a s hrůzou v očích hleděl před sebe. Stál na okraji močálu. I ve tmě, která již panovala, spatřil to odporné cosi, co se před ním vlnilo v bažině. „Haralde, ty jsi přišel? Vítám tě, ve svém království,“ ozval se syčivý šepot. „Ne… ne…,“ zakňučel chlapec a začal couvat. Krátký třesk smíchu se rozlehl mezi stromy a Harald se rozeběhl pryč. Srdce se mohlo zbláznit tempem, jakým bušilo do jeho žeber. Ze stromů vystupovaly bledé tváře mužů i žen a kvílivě volaly Haraldovo jméno. Svit úplňku se prodral větvemi a v lese se objevila světlina. Zamířil k ní. Bylo mu jedno, co tam je, hlavně že bude pryč z tohoto lesa. Kvílivé vzdychání ho pronásledovalo až na okraj. Najednou stanul na palouku zalitém stříbrnou září. Uprostřed byl kamenný oltář a na něm cosi leželo. Vždyť jsem už tady, proběhlo Haraldovi hlavou. Proběhl loučkou 152

Horror a fantasy až ke kameni. Na něm našel meč ve zdobené pochvě, v jejímž nákončí byly vyryty runy. Meč bojovníka. Harald se zachmuřil. Jeho zrak zalétl do tábora Franků. Ráno se blížilo a baron Marobor si chtěl zřejmě před bitvou dopřát odpočinku. On, jarl Harald Leifson, svého protivníka znal a k smrti ho nenáviděl. Již se setkali před lety, když se svým otcem vyplul na výpravu. Dostali se ke klášteru, ze kterého křesťané posílali misionáře do Švédska a Norska. Ty, misionáře, kteří zlořečili bohům. Otec se rozhodl tuto zpupnost ztrestat, klášter lehl popelem. Pomsta zlých sil na sebe nenechala dlouho čekat. Baron Marobor, správce severní marky, pozval jarla Ericssona k jednání o míru. Jarl souhlasil. Zde byl ale věrolomně jat a jako pohan a zaprodanec ďábla upálen. Dnes, dnes konečně může Harald srovnat účty. Slunce se vyhouplo nad obzor a v táboře Franků zavířily bubny. I Seveřané se chystali. Tušili sice, že tu dnes zemřou, ale o to slavnější bude jejich cesta do Valhally. „Haralde,“ wulfgarův hlas ho vytrhl ze zamyšlení. „ Jezdec.“ Jarl se podíval před hradbu štítů jeho mužů. Sešel dolů. Od franckých vojů přijížděl ozbrojenec a na kopí měl přivázaný kousek látky. Když byl na doslech, zastavil koně. Pak zvolal: „Můj dobrotivý pán, baron Marobor, vám všem vzkazuje, že pokud se vzdáte a přijmete víru pravou a jedinou, ušetří vaše životy!“ „Táhni!“ křikl Wulfgar a hodil kámen. „Zničíme vás!!“ zaječel jezdec a obrátil koně zpět. Harald se zahleděl k obloze, kde kroužili dva havrani. Bohové jim dávají znamení. „Odin!!!“ zařval Harald. „Odin!!!“ zaznělo ze stovky hrdel jeho mužů,

kteří začali rytmicky bušit zbraněmi do štítů a skandovat. „Haj, haj, haj, haj! Haj, haj, haj, haj!“ neslo se nad budoucím bojištěm. Baron Marobor zvedl ruku a do vzduchu se vznesly desítky šípů. Haraldovi muži se ukryli za štíty, ale i tak to několika z nich nebylo nic platné. Druhá salva šípů byla ve vzduchu dříve, než dopadla ta první a další muži umírali. Tu Harald uviděl i svůj osud. Hrot šípu mířil na jeho tvář. Záblesk. Prudké světlo ho uhodilo do očí. Spatřil před sebou dívku ve zbroji. „Jsem Ingard, valkýra. Sleduji tě celý tvůj život, Haralde. Dnes tě odvedu. Slibuji ti však, že ti dovolím zemřít jako muži a také pomstít otce.“ Přitom vzala do rukou šíp, který visel ve vzduchu a chystal se zabodnout do Haralda. Pak vše zmizelo. Poslední šípy se zabodaly neškodně do štítů, či do země. „Dnes, moji bratři, se setkáme ve Valhale! Odin a Thóóór!!!“ vykřikl Harald a zamával mečem ve vzduchu. Několik desítek Vikingů se za řevu rozeběhlo proti stovkám franckých ozbrojenců. Zbraně třeskly o štíty a první bojovníci se zhroutili do trávy, která lačně, jako upír, pila jejich krev. Harald sekal mečem okolo sebe. Do řevu válečníků a třesku zbraní bylo slyšet čvachtavé zvuky roztínaného masa a praskot kostí. Zahlédl jednoho ze svých mužů, kterak klouže po vlastních střevech a roztříštěným štítem odráží dva dotírající Franky. Jeho meč byl ale zbarven jejich krví. Sám odrazil nebezpečnou ránu a odsekl cizímu vojákovi rameno i s rukou. Náhle spatřil jezdce na ušlechtilém koni, kterak míří k němu. Sám baron. Harald se zle usmál. Rána jezdeckého meče dopadla na jeho štít. Málem upadl. Baron otočil koně

a rozjel se znovu na Haralda. Ten ale sebral kopí, o které málem zakopl, a mrštil jím. Kůň zařičel bolestí a zhroutil se na zem. Baron mu přeletěl přes hlavu. Harald proklál mečem dva Franky, než se s Maroborem dostali k sobě. „Zemřeš, pohane!“ křikl baron nenávistně. „Ano, ale ty též,“ odpověděl Viking. Baron se rozmáchl. Rána jeho mečem byla tak silná, že Haraldův štít praskl. Druhá rána se mihla vzduchem, jelikož se Viking protočil okolo barona. Ten jen taktak odrazil sek severského meče. „Shoříš v pekle, pohane. Stejně jako tvůj otec. Denně chodím močit na místo jeho skonu!“ křičel baron vztekle. Čepele třeskly o sebe. „Nechám tvou mrtvolu psům!“ sípěl Haraldovi do tváře. Hrot franckého meče zranil Vikinga na ruce. Po druhé ráně se mu štít rozpadl úplně. „Přestaň už žvanit a bojuj,“ zasyčel Harald zlostně, odrazil baronovu ránu od svého boku. V tu chvíli volnou rukou uchopil jeho zápěstí i s mečem, otočil se a vrazil mu loket do obličeje. Baron se zapotácel. Než se stačil vzpamatovat, ponořila se mu čepel Haraldova meče do hrudi. Baron cosi zachroptěl a krev mu vyrazila z úst. Harald vytrhl svůj meč, prudce se otočil, aby dal své ráně na razanci a odťal baronovi hlavu. Proud krve mu potřísnil obličej. Náhle ostrá bolest začala rvát jeho vnitřnosti. Harald se chtěl otočit, ale nemohl. Z břicha mu vylezl zkrvavený hrot kopí. „Hle, zde vidím svého otce. Hle, zde vidím svou matku, své. . . bratry… i ses… try… “ zachrčel Harald a zhroutil se do… 153

Horror a fantasy

Horror a fantasy Laura Neumaier *1987 v Teplicích Po absolvování základní školu v Teplicích, studovala v Litoměřicích učňovský obor cukrář - výroba. Láska k písmenům poskládaným v prozaických a poetických celcích byla však silnější, než láska k cukrovinkám, a tak po těžkém úrazu opustila studium a odešla hledat skutečný smysl života na volnou nohu, čímž jen umocnila svou touhu po písemném vyznání svých životních postojů. Svá díla začala publikovat na literárních serverech - mezitím se stihla vdát a dálkově vystudovat na střední škole v Ústí nad Labem. Její tvorba je přístupná širší veřejnosti nejen na internetu, ale i v několika sbornících a v podobě písňových textů skupiny PARKÁN. Fotografie archiv autorky

Stanislav a Radka Müllerovi: Únos, velkoformátový digitální print, 2008

154

Přítel Stál a vnímal tu neotřesitelnou sílu přírody. Přicházela tak znenadání a rozechvívala každý nerv v jeho těle. Nadechl se, cítil, jak jím prostupuje s vůní vzduchu, cítil ji i pod sebou, kde jemně šimrala jeho bosá chodidla. Klekl si a zabořil obličej do vlhce vonící trávy. Každé stéblo hrálo svou melodii a ta se teď odrážela kdesi hluboko v jeho hlavě. Nakyslé aroma a sladkokořeněná vůně země tvořily dokonalou harmonii. Otevíraly brány tam, kam se Martin tolik chtěl dostat. Do říše Bohů… Sedl si pod strom a vstřebával nové pocity, které cvičením získal. Ten pocit duševní svobody a nezávislosti na fyzičnu byl nenapodobitelný. Nic takového neznal, dokud nenašel stadhu. Již dlouho znal sílu run, ale teprve teď se mu ukázala v celé své kráse. Odin dal lidem neocenitelnou věc a s ní i sílu spojení s Bohy, s přírodou, ale i se sebou samým. Vždyť nejtěžší cesta je do vlastního nitra. Martin se opřel zády o hrbolatou kůru stromu. Nevěděl proč, ale připadalo mu, jako by ho strom zkoumal. Cítil z něj stáří, vždyť se mu říkalo Staletý, ale i jeho tichou důstojnost jakou mají jen jasany a duby. A tohle jasan byl. Mladík zvrátil hlavu a nechal své oči bloudit po koruně. Husté větve, vinoucí se v podivných zákrutech, připomínajících kaskády z vodopádů, obrostlé zelenými, jako dlaň velkými listy se zuby po okrajích, krájely paprsky jarního slunce. Náhle pocítil ke stromu ohromnou úctu a chuť ho obejmout. Postavil se, ale pak si vzpomněl na ty, kteří objímali stromy ve snaze načerpat z nich energii. Každý by jen bral, a nikdo nechce dávat. Jak sobecký je tento svět. Hladil prsty 155

Horror a fantasy členité záhyby kůry a v duchu promlouval ke stromu. „Neboj, já ti nic brát nebudu, chtěl bych jen obejmout tvou majestátnost.“ „Udělej to, a já ti budu vyprávět příběhy lesů a skal, Bohů i lidí. Příběhy předávané ze stromu na semínko. Nošené na křídlech větru, střežené silou kamene…“ Martin nečekal, že by mohl dostat odpověď. Vylekaně se rozhlédl kolem sebe, ale nikde nikdo. Jen kdesi v dáli, u velké lesklé vodní plochy, se střídaly maminky s kočárky. Konečně si uvědomil, že hlas slyšel ve své hlavě. Zeptal se, tentokrát již nahlas, jako by nevěřil vlastním myšlenkám. „To ty?“ a pohlédl znovu do koruny. „Ano já. Jsem Hróald, strážce příběhů. A ty jsi ten, kterého jsem si vybral. Kvůli lidem, kteří ničili mé semenáčky, nemám komu své příběhy předat. Tys první z těch, kteří nectí kořeny, kdo si nepřišel jen brát. Viděl jsem, jak zarůstáš do země, jsi s ní spojen stejně jako já. Vracíš se k zemi, ze které jsem vzešel.“ „Já jsem Martin.“ Tlak z vnějšího světa ho upozorňoval, že by se měl cítit jako blázen, když se představuje stromu. Měl by, ale necítí. „Vybral sis mne? Opravdu mne?“ Zavalil ho nepoznaný pocit vlastní důležitosti. Nikdy nevěřil, že by zrovna ON mohl být někomu užitečný. „Ano tebe… věř si a důvěřuj i mně. Jen si opět sedni a poslouchej…“ Hróaldův melodický hlas přenesl Martina mimo čas i prostor. Poslouchal příběh o kováři Völundovi, a jeho krásné zakleté ženě, která mu utekla… o obryni, které se pak dvořil. O jeho sedmi magických mečích i o osmém královském, který ukoval pro samotného otce Bohů, 156

Horror a fantasy Odina. Martin byl u vytržení, tyhle příběhy z Eddy neznal, a přesto věděl, že jsou pravdivé. Najednou věděl, že konečně získal přítele. Ale ne ledajakého, tenhle si ho přímo vyvolil a vůbec nevadí, že není člověk. Právě naopak. Martin lidem příliš nevěřil, špína a podrazy ho odnaučily důvěře. Pár lidí sice bylo naladěno na stejnou vlnu jako on, ale s těmi se vídal jen několikrát do roka, na bitvách či oslavách Beltainu a dalších germánských svátků. Poslouchal a nevšímal si, že den se protahuje do večera, maminky od rybníka již dávno odešly uložit své ratolesti, a rudě zbarvený obzor sliboval větrnou noc. „Měl bys jít domů…“ zašeptal Hróald. „Zítra přijdu znovu, smím?“ „Měl bys… budu rád. Nemám komu vyprávět své příběhy. A ty nesmí upadnout v zapomnění. Teď už vážně jdi, kéž Bohové provázejí tvoje kroky.“ Martinovy myšlenky se točily ve vírech kolem stromu, který nalezl cestu do jeho duše. I v noci se mu zdálo o vyslechnutých legendách. Ráno se připomnělo řinčivým hlasem budíku. Martinovi ještě nikdy nepřišel ten zvuk tak odporný. Musí přežít dlouhý den v práci, než zase bude moci do přírody. Zacvičit si a odtrhnout od sebe chapadla konzumní společnosti. Ale navzdory ranní nechuti se nový den přehoupl překvapivě rychle. Konečně park a ještě silnější propojení s přírodou. Tentokrát vítr hladil jeho tvář a i runa Raido dávala cvičení dynamiku. Ano, dnes byl její den, příjemný a svižný. Přesto všechno byl Martin už trochu duchem jinde. Těšil se jak malé dítě na večerní pohádku. Dokončil cvik a šel pozdravit svého zeleného přítele.

„Buď zdráv, Hróalde.“ Přejel očima příkopy kůry a svraštil obočí. „Co to je?“ Ukázal prstem na růžovou značku na kmeni, zhruba ve výši ramen. „Zase nějací vandalové?“ „Ne, vždyť ti již nejsou.“ odvětil jasan. Martinovi došlo, že Hróald mluví o germánském kmeni Vandalů. „Já myslím ty lidi, kteří malují, kde mohou a ani stromy jim nejsou svaté. Zničí kdeco a ještě se pod to podepíšou…“ „Vím o nich, ale ti to nebyli. Neboj se, nic to neznamená.“ Martin tušil, že před ním Hróald něco tají, ale zatím nevěděl co. Ale když to tvrdí on, tak to asi opravdu nebude nic důležitého. Snad… Uklidnil se tedy a nechal se kolébat dalším příběhem. O dlouhé cestě krásné Heleg a jejího vyvoleného pod křídly valkýr. Další dávný příběh z pokladnice starých Vikingů. V duchu provázel mladou ženu při putování do arabských zemí a zpět i při vnitřních cestách v Srdci lesa. Stejně napjatě pozoroval Wulfgara a jeho marné hledání. Vždyť jen s pomocí Bohů to dopadlo dobře. Starý jasan dovyprávěl a chlapci tekly po tvářích slzy. Stydlivě se je snažil setřít, jen nerad ukazoval svoji slabost. Vždyť už od pradávna platí, že muži nepláčou. Nesmí… neměli by plakat. „Nemáš pravdu… slzy nejsou slabost, jen uvolnění. Očista duše. Jenom když přijmeš sám sebe takového, jaký jsi, budeš moci pořádně poznat i ostatní. Možná i je pak uvidíš v jiném světle.“ Dny plynuly a s každým novým poznával Martin další a další příběhy. Bylo jich mnoho, ale on si všechny pamatoval. Jako by je Hróald zapisoval neviditelným perem do pergamenu podvědomí. Kdo ví… Léto předalo

své žezlo Podzimu a ten se pomalu, ale jistě chystal přivítat s královnou Zimou. Přes den bičovaly kraj plískanice a v noci již vládla mrazivá ruka královny. Martin nikdy nevynechal. Den co den navštěvoval přítele z říše stromů a naslouchal jeho vyprávění. Místní lidé už ho měli za podivína, který si chodí povídat se stromem, ale dokud nedělá nepořádek nebo neobtěžuje ostatní, nikdo proti němu nic nemá. Alespoň že tak. Jen těžko by vysvětloval, jaké pouto ho se starým jasanem pojí. Jednoho dne Hróald chlapci prozradil, že dnes mu bude vyprávět poslední příběh. „Všechno mé vyprávění již znáš a poslední příběh jsi vytvořil sám. Jen ho musíš zachovat, aby se dochoval tak jako ty ostatní.“ Teprve teď si Martin všiml, že pod vybledlou růžovou značkou se objevila číslice napsaná žlutým sprejem. Nespokojeně přešlápl v opadaném jasanovém listí. Bylo tam číslo 2210 a Martinovi to až příliš podezřele připomínalo aktuální datum, vždyť právě dnes je jednadvacátého října. Ale pro tuto chvíli se tím nemohl zabývat, neboť Hróald spustil vyprávění a mladíka až bolestně dojímalo, když se podíval jeho očima zpět. Poslouchal do chvíle, než se vyprávění dostalo do současnosti. Teď by měl příběh končit, ale Hróald pokračoval dál. „Druhý den se stalo něco, co strom už dlouhé měsíce očekával. Jeho čas vypršel. Už dávno cítil, že není tak silný, jak vypadá a proto svému chlapci předával svá vědění. Již tehdy kdy přijeli muži v oranžových vestách a přilbách a učinili na jeho kůře znamení smrti.“ Martin nevydržel a skočil mu do řeči: „Ne! Co to povídáš, to přece není pravda. Nemůže…nesmí!!“ Chlapec vzlykal, a přesto věděl, že se jen marně upíná k nereálným 157

Horror a fantasy myšlenkám. Rozhodl se, že něco udělá. „Ne Hróalde, nemůžu je nechat, aby tě zabili.“ „Uklidni se, smrt je jen brána do světa Bohů a já se chci vrátit. Jsem tu již dlouho a mé nitro je prázdné, i když vypadám zdravě. Vím to já a ví to i lidé. Oni ukončí mé trápení, abych je neohrožoval, a mně tím prokáží laskavost. Prosím, pochop to!“ „Ne, to nejde! Ne!“ vykřikl Martin a s pláčem utekl. Věděl, že to tak nemůže nechat, vždyť Hróald je jeho jediný opravdový přítel. A teď ho chce opustit? Vzpomněl si na dávného známého. Martin se mu kdysi smál, když vyprávěl, jak se s kamarády z ochrany přírody přivazovali ke stromům, aby je dřevaři nekáceli. Teď mu to už tak směšné nepřipadalo. Vzal tedy do ruky mobil a nějakou dobu hledal číslo. Ano, to je ono. „Ahoj Pavle, prosím tě, máš zítra ráno čas?… Jo je to sobota… Jen tak, potřebuji s něčím pomoct… nebude to dlouho trvat. Jen utáhneš pár uzlů a můžeš jít zase spát… Jo díky, takže v šest v parku. U Hr… u Stoletýho… Jo díky moc. Ahoj zejtra.“ Málem ani nemohl dospat. Už večer si připravil pár metrů parašutistické šňůry. Ráno ji popadl a běžel do parku. Viděl, že Hróald tam ještě stojí. A u něj čekal i Pavel. „Ahoj! Vysvětlíš mi co se děje?“ hlaholil už z dálky. „Chtějí ho porazit.“ Pavel zaostřil oči na značky na kůře. „Víš, Martine, my jsme se přivazovali ke stromům, který byly zdravý ale podle tý růžový značky je tenhle napadenej nějakejma breberkama a podle všeho by se na jaře už neprobudil.“ Martinovi se zablesklo v očích. „Ne, ten strom je můj přítel a já ho nenechám zabít.“ Pavel pokrčil rameny. 158

Horror a fantasy „Jak chceš, ale počítej s tím, že se pouštíš na tenkej led. Můžou na tebe zavolat i policajty a nedivil bych se, kdyby s sebou vzali i Chocholouška.“ „Já vím, jsem blázen ale… udělej to pro mě,“ vzdychl a přitiskl se zády k vráskám kůry, podávajíc Pavlovi smotek šňůry. Ten ho mlčky přivázal ke stromu a s přáním štěstí ho opustil. V tu chvíli se chopil slova Hróald. „Martine, proč? Musí to být…?“ Ale chlapec dál trval na svém. I kdyby chtěl couvnout, nedokáže se odvázat sám. V osm hodin přijeli pánové od technických služeb vyzbrojeni motorovými pilami. Sotva spatřili uvázaného chlapce, zakleli. Okamžitě jim bylo jasné, odkud vítr fouká. „Kluku nešťastnej, co ty nám to děláš? Já myslel, že Greenpeace už takhle neblbne. Nech nás udělat naši práci a my tě necháme jít.“ „Ne, nesmíte ho zabít!“ Martin získával fanatický lesk v očích. Nahromaděné zoufalství ho ale zlomilo a on propukl v pláč. Navíc ho jasan neustále přesvědčoval, ať ho nechá odejít do říše Bohů, kde znovu zakoření a vzroste. Dřevorubcům bylo chlapce líto. Bylo jim jasné, že musí mít k tomu stromu nějaký vztah, ale práce je práce. „Chlapče, tenhle strom je už de facto mrtvý. Už jen přežívá a na jaře by neobrostl. Pochop to a nech nás dělat svoji práci. Museli bysme zavolat policajty a to nechceme ani my ani ty.“ Martin vzdychl a sklopil oči. „Dobrá… rozvažte to prosím.“ „Rozvážu… Ale ty běž pryč. U tohohle nemusíš být, sebralo by tě to ještě víc.“ „Já vím… Půjdu.“ Otočil se ke stromu a ještě naposledy pohladil hrubou kůru.

„Co teď budu mít, když ty mi odejdeš?“ „Budeš mít své příběhy a v nich i mne. Jenom tě prosím, dej jim nesmrtelnost. Lidé nesmí zapomenout. A teď běž, nebude to hezký pohled a já nechci, abys to viděl. Pamatuj si mne tak, jak jsi mne tenkrát v létě viděl poprvé. Kéž tě Bohové provázejí, Martine!“ „I tebe Hróalde,“ Chlapec se otočil a rozeběhl se pryč. Pro slzy neviděl na cestu a i přes zvětšující se dálku slyšel zvyšující se jek motorové pily. Trhal mu uši i srdce. Ten pocit vnitřního vyhoření byl strašný. Ne, už nikdy, nikdy se sem nevrátí. Stromy se probouzely ze zimního spánku. Leckde už kvetl zlatý déšť a ptáci, kteří se již vrátili z jihu, vesele a optimisticky zpívali, vždyť jaro je zrození. Uprostřed parku, přesně tam kde stával Stoletý Hróald, stál dnes mladý muž. S pýchou se opíral o rýč a kochal se právě odvedenou prací. Na místě, kde ještě nedávno byla jen zasypaná díra po obrovském pařezu, se teď hrdě tyčil malý jasánek. Muž konečně promluvil: „Ahoj, já jsem Martin a budu ti vyprávět příběhy lesů a skal…“

159

Světoběžníci i samotáři


Světoběžníci i samotáři Věkem, tvorbou i životním příběhem rozdílní jsou tvůrci, kteří se nevázali k žádné z teplických společností či komunit. Dušan Kukal je filmař, Jaroslav Pichlík je rocker, lékař a hudební kritik. Vladimír Ondys je pro přátele přítomen především na webových stránkách, které neúnavně zásobuje svými povídkami, diskusemi a glosami. Jiří Berka byl bytostný samotář. O generaci mladší básníci Milan Šedivý a Jakub Čermák mají svou – jak by řekl Arthur Breisky – intelektuelní společnost – v Praze, Plzni a v Brně. Každý svým způsobem k Teplicím a do Teplic patří (a naopak).

Stanislav Müller: kresba, 2001

160

161



Jaroslav Pichlík *18. 2. 1950 ve 21.35 v Praze (1/4 hodiny před narozením prohlášen porodníkem za mrtvého) O sobě: Chodil do školy, tedy pravděpodobně, ale už si to moc nepamatuje. Pastouška, pazderna a vyšší pazderna, nejvyšší rasovna, vše v Prahách 1 až 2. Po udělení titulu MUDr. nastoupil na chirurgii v Teplicích, protože roupama nevěděl, jak si vtipněji posrat život. Ale už předtím za studií styky s muzikantama, zejména s undergroundem. Jednu zpěvačku z tohoto chovu si vzal svého času za manželku, ale to přešlo asi po 3 letech. V Teplicích je rozvíjel, rozšiřoval a dolaďoval. Do roku 1989 nic nepublikoval, protože by zavřeli jeho i vydavatele. Po tomto datu začal nejdřív s plátky jako teplický Směr, SD, kde mu jednu dobu vycházelo až 70 článků ročně, pak krátce ústecký Sever, který byl ale odsouzený k zániku tím, že byl moc dobrej. Jedny noviny taky zrušil tím, že poslal na titulní stranu foto nahé zpěvačky kapely Rockbitch. Fotka se stala fotem měsíce a periodikum zaniklo, protože senilové ze Spolchemie zastavili merglové injekce. Publikoval v Reflexu a Rock & Popu, dokud tam byla příčetná (= lindaurovská) redakce. Další významnou ejakulací byl sleevenote na obal desky Nechte zpívat Mišíka, který napsal na objednávku samotného Legendy. V druhé

162

polovině 90. let měl pravidelné pořady v Rádiu Tep. V roce 2007 byl Janem Spáleným zhudebněn jeho překlad Dylanovy písně Sign On The Window. Od roku 2002 pravidelně píše do Nových Ústeckých Přehledů - úvodníky, recenze, štvavé glosy. Nikam jinam už ne, protože všude jinde ho nasrali a on je taky. Poslední půlrok rozjíždí román o svém nezapomenutelném dědovi. V teplickém Jazz Clubu a dalších prostorách příležitostně vystavuje své koláže a jiné práce na papíře formátu A3. Fotografie archiv autora

Hlavně „potom…“ Neděle 13. dubna 2003 – 14.45 „Voni tu eště nejsou, Evžene! Seš první vlaštovka, nebo co vy ste to za ptáky,“ halekal od pípy pingl zvaný Prd na vousáče, jemuž se vlasy i porost brady a tváří ježily všemi směry stejnoměrně. „Já se tu bát nebudu, když si tu ty,“ uklidnil ho oslovený a plácl svým lehce obézním tělíčkem do prvního křesílka vedle amerického kulečníku. „A voni se podle mýho moc nevopozděj.“ Scházeli se takhle každou neděli už několik let. S ostatními ze sídliště (těmi vypitci, co se vždycky nakonec porvou a znepřátelí na celý zbytek života, aby to druhý den zapili a zopakovali) si toho neměli moc co říct. Jen se s nimi zdravili. Šťouchali si ten svůj „pool“, jak kdo na to měl, vytáhli za odpoledne každý pět šest piv, k tomu patřičně rund Jäggermeistera (podle toho, kolik se jich dostavilo), pomluvili jednoho až tři známé (podle toho, kdo nepřišel) a odebrali se ke

svým tlustým hudravým manželkám umožnit jim to potěšení, aby do nich napraly skvělé dietně chybné večeře. Nespletl se. Láďa přišel za pět minut, Pavel jen o pár délek tága později. A už je mastili. Ty tága. „Tak dostali už toho Saddáma, nebo ne?“ zajímal se právě přišedší Zdeněk. „Ty vole, toho nedostanou nikdy, ten nejni tak blbej, jak si voni myslej - ahoj Zdendo!“ uchechtával se, šklebil a zdravil současně příchozího Pavel, zatímco mu koule (barevné, dřevěné) rachotily chodbičkami stolu neomylně, osudově do depotní díry. „Čau doktore, co je novýho ve špitále?“ volal mezitím zase Láďa, velký blondýn vonící rybinou, na právě se vynořivší postavu v sepraných džínách. „Ve špitále je novýho hovno, jako posledních dvacet sedum let stabilně,“ odvětil nakysle šéf okresní chirurgické ambulance a sedaje si, postavil před sebe půllitr s lounským ležákem, jehož během třinácti kroků od pípy polovina ubyla. „To je hovno, čuráci, ňáký postsocialistický zdravotnictví!“ setrvával ve stylu, přičemž dotáhl půlčík dosucha. „Ale četli ste to vo těch mladejch hrdinech někde v Americe, co si hrajou s tim záhrobim?“ „Nevim. Vo co de?“ zajímal se zvídavý Zdenda. „No vokultyka, pane inžinýre, meta-p-pphyzično, ráčej líbit, jo? Voni se ty magoři dohodli, že kdo z nich eventuálně první zakrentí, tak dá těm druhejm ňákou zprávu nebo znamení z krajiny takříkajíc ´za oponou´. A prej jim to vychází. Že už se údajně dvá vozvali!“ „Počkej, jak se měli vozvat?“ chtěl upřesnit vždy na delším káblu připojený Láďa.

„Samosebí, že těma okultistickejma kanálama. Jako že jim třeba daj znamení - já nevim, ale mam dojem, že tam bylo něco jako že měl zahejbat tou židlí, co na ní do tý doby sedal, a tak…“ „A to jako hned jak se to dohodlo, tak přičinlivě umírali - v tom věku, jo? Jak mohli vědět, že to v dohlednu vůbec bude - vidíš, tady to má logickou trhlinu, to přece nesmíš těm imperialistickejm cancum takle věřit, Jardo neblázni!“ Evžen se trochu nasral. „Počkej, v jakym VĚKU? Já sem neřek, kolik jim je.“ „Řikals mladý hrdinove.“ „Ale to já tak přece řikám všem, třeba i nám, vole! To sou ňáký dědkové, co právě už sou v pořadí. No a prej to funguje. A nejvíc údajně, když je nablízku někdo nebo něco, co měl ten umřelej hodně rád - třeba příde jeho pes a v tý místnosti se to začne dít, ty znamení. Nebo pustěj v týví zápas jeho voblíbenýho mužstva nebo jeho písničku, přinesou co rád žral nebo pil a podobně…“ Chirurg byl zjevně v zajetí představy, že komunikace s duchy odešlých kamarádů je jasná záležitost. „Takže jako že si umřou a pak si choděj´ hejbat štokrdletem, jo?“ nedal si Evžen vzít svůj skepticismus. „No né třeba přesně todle, já nevim, jesli šlo zrovna vo židli, žejo… mam dojem, že tam bylo taky ňáký klepání votevřenýho vokna, v rytmu, ve kterým dycky ten mrtvej předtím bubnoval prstama na stůl a všichni to znali, že to takle dělá, no něco takovýho prostě… Já vám řikám, že něco na tom může bejt - četli ste snad doprdele Moodyho, ne? Měli bysme si taky něco takovýho domluvit - dyť budem už taky za chvíli umírat.“ Doktorova posedlost myšlenkou byla čím dál zjevnější. 163


Světoběžníci i samotáři Vladimír Ondys

„To je dobrý, to dyby tady Láďa natáh´ brka, tak nás příde strašit tim, jak se dycky u šťouchu charakteristicky usere - a hned budem vědět, že je to pravda a že ten posmrtnej život funguje, protože tak to nikdo jinej nedokáže,“ plácal se do stehen Zdenda. „Hmm, to teda přemejšlim, jaký znamení bych vám asi tak dal já, když mi kurva Láďa takle vyplácne mou typickou parketu, moji ZNAČKU přímo!“ zasmušil se lékař. Všeobecné veselí bylo ztlumeno příchodem Prda s první rundou. Tahle byla tradičně na Zdeňka, který si začínal vždycky. „Tak čuřímeee! Na Mistryyyy!“ volal Zdenda. „Jasně, na nás!“ kvitoval Láďa. „Ale já sem neřek ńa Šmejdy´, já řek ńa Mistry´, jako na nás s Pavlem,“ odporoval Zdeněk. „Radši hraj!“ - „Tak se ukaž!“ - „Nojo, tak holt na Šmejdy!“ znělo do cinkotu stopkatých sklínek se zářícím tmavě rubínovým pokladem. „Stejně to byla věda, ta ABBA,“ zasnil se Evžen, když náhle z Prdova kazeťáku zazněla jeho oblíbená skupina. „A tohle je pro ně typický - ten perfektní dvojhlas! Slyšíte to? ´S. O. S. ´ ! To je vono!“ „Hele hraj, ty tu máš esóes na stole, vedou vo pět koulí!“ vracel ho na zem Láďa. „Počkejte, čuříme, teď je to na mě!“ hlásil ale mezitím Pavel. Neděle 13. dubna 2003 – 19.05 Stejně to nakonec projeli 1:3, 2:2, 1:3, nandali Mistrům, totiž Šmejdům, a šli po šesti rundách „jégra“ (jedna byla na Prda a jedna na MUDra) lehce podroušeným krokem zkušených konzumentů na tu úžasnou večeři 164

k manželkám, které se od manželek ostatních sídlištních zlitců lišily jen tím, že na rozdíl od nich ještě nerezignovaly. Takže hudraly víc. „Hlavně POTOM dejte ňáký JASNÝ znamení, volove, dyby někdo z vás chcíp,“ přimlouval se Zdeněk, až se ozvěna vracela areálem a odrážela do foroty od sídlištních oken. „Něco, co všichni známe, že je to pro toho kerýho typický, abysme mohli říct, že za těma Amíkama nepokulháváme, kurvajs…“ Neděle 20. dubna 2003 – 14.52 Sešli se v trochu pozměněném pořadí. Počet o jednoho menší, nálada zaraženější. „Tak vidíte, kdo by to řek, co?“ přemýšlel nahlas Zdeněk, ještě pod dojmem předvčerejšího zážitku z bystřanské obřadní síně, zatímco si šrouboval tágo. „Von ten Evžen musel už mít ňáký potíže, dyť já to na ňom viděl, už jak šel minule z toho hajzlu. Von se motal už po tý třetí rundě, to dřív u něj přece neexistovalo. A byl takovej červenej ve ksichtě - eště si řikám, co to s nim kurva je…“ Doktor, který - věčně ve službě - na pohřbu nebyl a všechno se dozvěděl před chvílí tady, si žádal upřesnění události: „Von prej to zabalil ňák hned jak přišel minule vocaď, jo?“ „No dyť jeho stará zvonila na mou ségru voni bydlej vedle - jesli by ho švára nesvez do špitálu a když s ní šli k nim, tak von už ležel v obýváku přes magič a hotovej, normálně. Tak volali rychlou a ten doktor řikal, že je to asi infarkt a už volal jen havrany. Eště ho prej tak jako pro formu křísili, ale ani ťuk.“ „No já právě vim, že Flesák řikal, že měli výjezd hned po zprávách a že už byl jasnej, tak

to souhlasí - to ho, pánové, neračte si namlouvat, dorazily ty naše rundičky,“ odhalil lékař, zřejmě víceméně správně a vzácně sebekriticky, jednu z příčin ztráty kamaráda. „Ale podívej, já myslim, že to by muselo bejt stejně dřív nebo pozdějc, jesli na tom byl tak blbě,“ vmísil se Láďa. „Vono se to tim asi jen urychlilo a vlastně měl hezkou smrt. I když je to blbý, takle to řikat, ale co bysme mohli chtít pro sebe lepšího, ne? Dal si kulábr, napil se, přišel domu - a prd ho… akorát to mohlo bejt vo pár let pozdějc, to je jasný.“ „Tak aspoň vo dvacet, řek bych“ upřesnil Zdeněk a rozstřelil koule. Neděle 20. dubna 2003 – 18.35 A zase prohráli. Teda Šmejdi, aby bylo jasno. Ale nějak je to (ty Mistry) snad ani netěšilo nebo co. Dali si těch svejch pár, včetně rundíků (pět - vmísili se zas Prd a doktor) a šli domů, zkysle, svisle. Holt to NEBYLO VONO. „Tak platíme, zmrdi, co ste mi upřeli?“ snažil se Prd o humor. Ale taky mu to nešlo. Odcházeli. Zdeněk dal ještě prcka s místním štamgastem Frantou, Láďa se pro změnu zasek´ na WC. Meditoval, opřen hlavou o asfalt nad žlábkem. Ostatní byli tou dobou už doma nebo aspoň na cestě. Prd si z nostalgie pouštěl do ucha ABBu: „Voulez vous“, „Dancing Queen“, „S. O. S.“… Na stole u kulečníku, nikým neviděna, se chvěla přeškrtnutá účtenka. (Od okna - pravda - občas zavanulo.) Tři krátké, tři dlouhé a zas tři krátké záškuby. A furt dokola. A furt. Dokud ji Prd nesmetl do koše.

*9. 3. 1951 v Rumburku „V roce 1984 mi vydalo nakladatelství Mladá fronta prvotinu Právě narozené blues. V sobotních přílohách novin a v časopisech jsem publikoval necelé dvě desítky povídek. V knize Příchod Vodnáře (vydané vlastním nákladem v roce 2000) jsem se vrátil do začátku sedmdesátých let. Děj titulní novely se odehrává v nejmenovaném severočeském městě, v Praze a ve čtenářsky zajímavém prostředí říční plavby,“ říká o svých literárních výzkumech lakonicky Vladimír Ondys. Po roce 2005 publikuje novější povídky v antologii Kalné vody a časopisech Intelektuál, Psí víno, PAKO, Dekadent Geniální. Jeho texty vycházejí na webu http://vladimir. ondys.sweb.cz i v řadě dalších internetových projektů, které Vladimír Ondys rozjel. Fotografie Pavel Jirkovský

165


Světoběžníci i samotáři Jak mě rodiče vystrčili mezi cizí lidi

Nesnesitelnej Blue M. a jeho svět Veronika zavolala, že se pro mne zastaví s Tiborem v deset. Říkám si fajn, ale pro jistotu, abych stihl dostatečně vyvenčit Rockyho, jí nabízím půl jedenáctou s tím, že to stejně bude v jedenáct, jak ji znám, aby si Manďák dostatečně užil Sendymana s Vivou. Dopadlo to netradičně, Rockymu se nechtělo do mlhavýho, stihl jenom jedno hovno po dvaceti ucvrnknutích a mladí dorazili v půl zrovna, když jsem lezl z oblíbenejch adidasek s úžasnou skobou na přední straně stehen do černejch džín a těšil se na kafe s cigárem před odjezdem. Cestou se obešli bez mejch rad, nějaká krabička začala Tiborovi namlouvat, kam nás má řídit, a tak jsme tlachali o aztéckým kalendáři a konci světa, včera byli v kině na nějakým úžasným americkým filmu s katastrofickým scénářem. Nedaleko Manďákova bydliště jsme vystoupali nad mraky a všechno začalo bejt symbolický. Po zazvonění zvonu, kterej jsem rozklinkal u vchodu, nám Blue otevřel branku a vyřítila se na nás smečka jeho bodyguardů. Nastalo představování i vítání a šacování v podobě dárků od Vivy. Potěšila mne moc růžovou sofistikovanou sviní, prej si ji můžu i zavěsit někde nad psacím stolem. Pak to bylo trochu zvrhlý, poněvadž Blue začal šukat po domě a snášet nezdravý pochutiny, aby se předvedl, co všechno ukradl, když řádil v Lídlu (nevím přesně, jak se ten stánek nejpokrokovějších konzumentů jmenuje a nechce se mi to hledat ani pohodlně na netu). Musím přiznat, že má vybranej vkus při snaze mne fakticky zabít obědem. Kurva: čerstvý uzený, křen a okurčičky 166

v misce s nakládanou zeleninou. Chleba úžasně k nepřežrání. Děsně mám rád podobnej klenot lidského umu a dongio si na mne nikdy nepřijde s neapolskou pičou jako u Sendymana, nebo Sedláka, kterej honí koně pod kapotou někde v Italii. Holt ti Prasáci furt a dneska i sedláci vod Zlína jsou weltmani! Pak se Viva začala hádat se všema a pomlouvat všechny slušný, pracovitý a poctivý ženský, že nechtěj sedět doma na prdeli a starat se o rozjívený fakany. Tibor ji chytil u krku, a kdybych ho nesrazil pěstí, tak ji příkladně ztřískal jako Veroniku, když začne mít roupy. Sendyman v něm hledal dobro a moc dobře jsem si všiml, jak ho strká do peněženky. Verunka se na to už nemohla koukat, zamířila k oknu a vejrala někam na Louny. Alibistka. Pak se Manďák nasral a začal na kolenou přemlouvat Ragnaroka, aby nás vyštval, ale neudělal patřičnej dojem jako neohroženej Homo Sapiens a vůdce smečky. Nasral jsem se taky a pěšky vyrazil do Teplic. Stejně jsem musel furt jenom kouřit před barákem a ani vejslužku mi nedal! Manďáku, do toho Tvýho bordelu už nikdy nestrčím nos. Stejně si to byl Ty, kdo upic hlavu tomu vysochanýmu na dvoře, a plot máš posranej vod ptáků!

Maminka mě poprvé odvedla do školky a já jsem byl v kolektivu děcek ostřílených v prostředí určenému k výchově v duchu budovatelského socialismu a světlých zítřků už v předškolním věku tak ostýchavý, že jsem se styděl zeptat okolních copatých holčiček s červenými mašlemi, které se od soudružky (tohle slovo se pro mě stalo novým pojmem a obohatilo mou slovní zásobu pro oslovení nějaké ženy, dosud jsem jim říkal jenom paní nebo teto) vychovatelky snaživě učily poroučet větru a dešti s pohledem upřeným k obzoru ozářenému rudým optimismem, kde se můžu vyčůrat, a když se mi v podbřišku vyboulil močový měchýř, tak jsem se uchýlil do kouta ke kamnům, abych se nenastudil, a pustil to do kousavých punčochových kalhot, maminka si se mnou vždycky užila, než mi je oblékla, a šup, rázem jsem se stal pro všechny TENPOCHCANÝNOVÝ. Zbytek dne jsem všechno nějak přetrpěl, ale následující ráno jsem se mamince vytrhl z ruky těsně před vchodem do školky a prchal pryč, co mi nohy stačily. Co kdybych opět nepřekonal stud a tentokrát se třeba pokadil! Chudák maminka neměla můj motiv k běhu, a tak na mě ztrácela metr za metrem. Když viděla, že mířím k nejrušnější křižovatce ve městě, tehdy se přes ni valila auta ve frekvenci od jednoho do tří za dopoledne, začala křičet o pomoc a vybízet lidi, aby mě zadrželi. Žádný chlap se k tomu nepropůjčil, pochopili, že jsem na útěku za svobodou, a drželi mi palce, ale nějaká megera mě chytila do náruče a držela jako v kleštích, dokud k nám uřícená maminka nedoběhla. S hlavou zabořenou do obrovitých koz se mi sice

podařilo ji několikrát kopnout do kolena, ale výsledkem mého snažení byl jenom smích Kyklopa. Do školky mě stejně nedostaly ani spojenými silami. Na chodníku jsem se s nimi přetahoval a bojoval o každý metr. Neobešlo se to bez křiku, plácanců na zadek a výčitek, že ohrožuji splnění maminčiny denní normy ve fabrice, tudíž i pětiletý plán celé naší lidově demokratické vlasti, ale znenadání se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Dostavil se zázrak! Naproti neoblíbené školce stála jiná školka, muži a ženy se po válce hodně milovali navzdory celkové bídě, ze které vyběhla paní, nebyla to soudružka vychovatelka, ale moudrá a laskavá teta, a ta se mě ujala. Zařídila, abych si prohlédl budovu v parku, po válce z ní vyhnali německého majitele, pak ji zase znárodnili českému fabrikantovi, seznámila mě se všemi dětmi a nechala vybrat, kam chci, když už musím, chodit. Přeji každému z celého srdce podobnou kliku v okamžiku, kdy člověku není zrovna do zpěvu, protože je dobré vědět, že na tomhle posraným světě se najdou lidi, kteří s vámi dovedou sdílet nepříjemnou realitu a v rámci svých možností se snaží ji ulehčit.

167


Světoběžníci i samotáři Jiří Berka

Pavel Kreml: Amanda

*1953 v Trenčíně Od roku 1958 až do své smrti v roce 2002 žil v Teplicích. Vyrůstal v intelektuální rodině, jeho otcem byl dirigent Bohumil Berka, sestrou nedávno zesnulá spisovatelka Alexandra Berková. Jiří Berka psal své intimní, lyrické povídky do šuplíku. V roce 2003 připravil Martin Tomášek literární večer Teplického Šlauchu 2000 věnovaný zesnulým básníkům Ivetě Pokorné a Jiřímu Berkovi.

Statečný andílek Edita se na mě podívala pohledem, který říká – tak co uděláš táto, no co uděláš? Kéž bych jí mohl říct, tak pojď, jako jsem jí říkal, když jsem ji zval na zmrzlinu a pak se na ni dlouze díval, protože to je snad nejkrásnější na světě dívat se na vlastní dítě, jak sedí v cukrárně a dává si do pusy lžičku za lžičkou zmrzliny. Žijeme v jednom bytečku, známe se a víme, co má kdo rád. Oblékal jsem Editce pyžámko, bylo jí velké, rukávky jí visely dolů jako chobůtky. Cítil jsem na prsou veliký balvan. Editka zase neříkala nic. Byla už zase mnohem rozumnější než já. Jenom klidně čekala až ji obléknu, až se vypořádám s těmi knoflíčky, tkaničkami a rukávky. Nějak mi to nešlo. Všelijak se mi to pletlo a šmodrchalo. Nemohl jsem mluvit, skoro pořád jsem Editku líbal. Potom zmizela za dveřmi a já jsem udělal krok dopředu a šel jsem, i když jsem vůbec jít nechtěl, a vyšel jsem na chodbu, i když jsem vůbec za nic na světě vyjít nechtěl. Pak jsem si uvědomil, že mám v ruce šatičky, které měla ještě před chvílí na sobě. Měl jsem je smotané do kuličky, jak moc jsem je neustále svíral v obou rukou. Tisknul jsem si je k očím, dával jsem si je na ústa, až se mi ulevilo. Rychle jsem odešel. (úryvek)

168

169



Rudolf Velvarský

RÁNO

*17. 1. 1954 Malovat začínal společně s Muzičkou a s Rozmilerem a jako většinu mladých umělců ho také oslovil surrealismus. Velice záhy s malováním přestal, protože příliš dal na názory druhých a vrátil se k němu až při onom návrhu společného obrazu. Mezi těmito dvěma obdobími se s velkými přestávkami věnoval poesii. Díky přátelství s Míťou (Miroslav Mráček) pronikl i do světa plastik. „Pro mě je malování prostředkem, jak vyjádřit to, co vidím jen já. To, co vidím uvnitř, srdcem. Je zbytečnost ukazovat něco co můžeme vidět očima. Jen udělaná věc má smysl,“ říká. V malém nákladu vydal 2 sbírky poesie - Dvacet a tři obrázky ze života Ondřeje Magdona (Osek Wave 2005) a Ztracené lodě (Osek Wave 2007). Knížky jsou v elektronické podobě dostupné na tolk.cz, česko-ruském literárním webu Dana Drechslera.

Než se vyhrabeš z postele Kolem tvé hlavy dějiny fičí Usměj se vesele Všechno je v píči


Když je zima Na loužích škraloupy Ze skla Po oknech lezou Ledové květy Sýkorka Modřinka Se činí Na ojíněném bodláku Proč to máš Terezko Proč to máš na háku Pití vína Vybraný ročník Štíhlá láhev a broušené rubínové sklo Opil jsem se Při pití vína s krásnou přítelkyní Když zapadalo Sluníčko

Na konci světa Tisíc světlušek poletuje Kolem tvé hlavy A to mne baví Miláčku Ty jsi má Posvátná kráva Miláčku Točí se mi hlava Miláčku Opil jsem se Při pití vína Sedím na kolotoči A svět sám se Samou radostí točí

Na konci světa na malém nádraží Zapadlém mezi hvězdami V začouzené restauraci Sedí stařec a tři děti Stařec v potrhaném dlouhém plášti Kouří viržinko Děcka si na stole s vláčkem hrají V čekárně na konci světa Nádražní čekárna Podivné je místo Plné podivných pachů V nádražní čekárně o půlnoci Stíny se po zdech míhají Ztichnou a zmizí Když výpravčí na peróně zhasne Starý opilec dávno spí Jaký to byl život Nikdo neví Kdo ví

Měla ve vlasech med A na rtech růže Jsem včelojed A stáhnu tě z kůže Zapálil jsem svíce Rázem 170

171

Světoběžníci i samotáři Dušan Kukal *1954 v Teplicích Dramaturg, scénárista, producent a spisovatel. Střídavě žije v Novosedlicích a v Praze. Jako šéfdramaturg působil 5 let ve Zlíně. V současnosti je šéfdramaturgem na Barrandově. Vystudoval teplickou SPŠ a Filmovou a televizní fakultu AMU. Spolupracoval na více než 40 filmech, mezi nimi Velká filmová loupež, Čas sluhů, Želary, O rodičích a dětech nebo televisní seriál Draculův švagr. V roce 1995 si také zahrál ve filmu Jak chutná smrt, ke kterému napsal scénář. Je spoluautorem 3 knih (Klub osamělých srdcí, 27 českých popravených pánů očima 27 českých dosud nepopravených spisovatelů, 27 českých malířů očima 27 českých spisovatelů). V roce 2007 vydal novelu Fantom stříbrného plátna aneb báječný kopec snů, kterou illustroval Pavel Kreml. Fotografie archiv autora

172

Světoběžníci i samotáři ANTONIO Antonio, jak se prý jmenoval, mu v restauraci Poštovní dvůr nikdo neřekl. Když se o něm zmínili, nebývalo to často, říkali mu Tonda Písnička. Žil vlastně v psychiatrické léčebně, před kterou každé jaro zastavila limuzína a Antonia odvezla do proslavených lázní, kde měl zajištěnou stravu i nocleh jen za to, že brnkal na klavír. Moc toho nenamluvil, a když se ho čas od času nějaký host zeptal na jeho minulost, odpověděl: „Táta Ital, máma kurva.“ Antonio by souvislou větu sám dohromady nedal. Přes zimu ulehal ještě s pěti jinými pacienty v pokojíku bývalého šlechtického zámečku, který od roku 1954 sloužil jako léčebna pro duševně choré. Všechno, co mu Pánbůh nadělil, měl ve svých hbitých dlouhých prstech a geniálním hudebním mozku. Stačilo, aby zaslechl jakoukoli melodii a okamžitě usedl ke klavíru a zpaměti ji zahrál bez jediné chybičky. A právě z tohoto důvodu dostával od primáře na léto dovolenou. Když dorazil do výletního restaurantu za městem, lázeňským hostům stačilo říct název nebo zapískat motiv písničky a Antonio hned věděl, co má dělat. Jeho veškerá komunikace s lidmi vlastně probíhala jen s názvy skladeb. Uměl stejně česky jako italsky, stejně německy jako rusky, stejně španělsky jako anglicky. Také dnes, kdy začínal nový týden, byl Antonio na terásce lokálu první. Sedl si k baru a řekl: „Včera neděle byla.“ Servírka semlela kávová zrnka, udělala dvě voňavá presa a jeden šálek postavila před sebe a druhý před Antonia. Ten sáhl po cukřence a dodal: „Kávu si osladím o trochu víc.“ Do restaurace vešli první hosté. Objednali si becherovku a listovali v jídelních lístcích.

Antonio zbystřil. Když servírka nalévala místní specialitu, kývla na Antonia, jestli si také dá. Odmítavě zakroutil hlavou: „Už mi, lásko, není dvacet let…“ Popošel ke klavíru a usedl na stoličku. Pán s dámou si objednali a žena s rezavým přelivem mrkla na Antonia: „Pusť vsjegda budět solnce, pusť vsjegda budět mama!“ A Antonio na víc nečekal a začal hrát ruskou písničku s takovým citem, že párek turistů odložil lžičky s kaviárem a muž a žena jako by na chvíli oněměli, přestali i žvýkat. Pak se sami před sebou zastyděli, uchopili rybí příbory a zabořili je do právě přineseného marinovaného lososa. A Antonio hrál, tak jako včera, tak jako bude hrát zítra, restaurace se zaplňovala a názvy písniček létaly vzduchem a Antonio je chytal do svých prstů a díky klávesám je pak vracel k těm, kteří je vyslovili. Jeho život byl zcela jednotvárný. A přece se stalo něco neobvyklého. Odpoledne přijela ze zámečku ve Slezsku kurýrní služba, kterou následoval notář až odněkud z Prahy. Byli tu kvůli Antoniovi. Ohledně jeho dědictví. Do restaurace Poštovní dvůr se vracíval rok co rok, léto co léto, jeden bohatý Mexikánec a nechával si hrát Dvořákovo Largo z Novosvětské. Antonio netušil, že právě v téhle restauraci zazněla slavná symfonie na evropském kontinentu úplně poprvé a nevěděl tedy ani, jaký to má pro hudbu milujícího latifundistu význam. Viděl chlapa v sombreru, jak si dojetím utírá slzy a věděl, že od něho dostane tequilu a kukuřičnou placku naplněnou fazolemi a masem. Antonio nemohl tušit, že tenhle Mexikánec jednou zemře a ve své závěti si bude přát, aby Antonio na jeho náklady odjel do USA a tam se poklonil domku, kde český genius složil světoznámou symfonii Z Nového

světa. Antonio si navíc vůbec neuměl představit, že by ho z léčebny pustili jinam, než do Karlových Varů, ale všichni ho přemlouvali, aby jel, a tak tedy jel. Cestovní problémy Antonio neměl. Zavazadlo si nevzal, protože všechno co potřeboval, měl na sobě a Mexikánec vypracoval tak dokonalý plán cesty, že stačilo jen postupovat bod po bodu a u konce se dostat k jakémusi baráku, kde skladatel žil a pak se vrátit domů ke klavíru. Mexikánec však nepředpokládal, že v ulici, kde měl taxikář Antonia vysadit, bude stát nový hydrant a že se tam z tohoto důvodu nebude smět parkovat. Taxikář proto zatočil kolem Centrálního parku, zastavil u starých domků s žebříky na svých obvodových zdech, jaké Antonio ve Varech ani v ústavu nikdy neviděl, a ukázal směrem před sebe. Antonio vystoupil a zatočila se mu hlava. Mrakodrapy Manhattanu byly obrovské a Antonio před nimi ustoupil do parku, kde vládlo krásné slunečné odpoledne. Kolem Antonia prohupkaly dvě veverky a nějací výrostci si házeli míčkem, který pak odpalovali dřevěnou palicí. Antonio prokličkoval mezi hejnem holubů, vyhnul se klusajícím dívkám běžícím odnikud nikam a zastavil se u hloučku turistů stojících kolem zvláštního stroje. Obsluhoval ho Číňan. Turisté mu pokaždé podali minci, on ji vložil do stroje, zatáhl za páku a mince vypadla v protáhlém tvaru jako mívají štítky, které se připevňují na turistické hole. Přihlížející se bavili a prohlíželi si teď protáhlý Lincolnův obličej, který vypadal jako by ho namaloval nějaký avantgardní malíř. Antonia jejich nadšení nudilo a tak si raději sedl na lavičku u malé fontánky. Naproti němu dřepěl obrovský černoch, který měl pysky jako by ho poštípal roj včel a hrozně 173

Světoběžníci i samotáři se mu potil zátylek. Černochů do restaurace Poštovní dvůr moc nechodilo a tak si ho Antonio se zájmem prohlížel. Černoch sledoval hlouček nějakých Japonců, kteří se zastavili u fontány. Šikmooký turista vytáhl čtvrťák a hodil ho pro štěstí do kašny. Podal synkovi niklák, ten ho poplival a zády ke kašně ho přes hlavu cvrnknul do vody. Antonio nahmátl dolar, došel ke kašně a ponořil ho ke dvěma mincím, které se blyštily na dně. Kouknul se na černocha a řekl: „Three Coins in the Fountain.“ – Tři mince ve fontáně – byla písnička, kterou si u Antonia nechával hrát jeden americký herec, který jezdil do Karlových Varů na mezinárodní filmový festival. Antonio se šťastně usmál a vydal se směrem k malé zoologické zahradě. Ještě se ohlédl, ale z černocha teď už viděl jen tučný zadek, který se kolébal na okraji kašny. Když se černoch opět přehoupl na upravenou cestičku, jeho mohutná dlaň svírala Antoniův dolar. Antonio z toho měl radost, ale černoch se zastyděl a když jeho tvář zčervenala, byla černější než noc. Černoch se píchl ukazovákem do hrudi a sípavě vyrazil: „Fri-sco!“ Chtěl říct své jméno, ale nedokázal to. Ten obrovský černoch, který teď ukazoval, že má obě kapsy prázdné, byl němý. Antonio jen mávl rukou a řekl: „Hello, Frisco, Hello,“ což byl název skladby, kterou si nechával pravidelně hrát emeritní profesor tance a společenské výchovy z Vídně. Antonio černochovi ukázal pečlivě vypracovaný cestovní plán. Černoch pochopil, že hledá 17. ulici a kývnul na souhlas, že ví, kde to je a že tam Antonia dovede. Najednou měl pocit, že si ten dolar zaslouží. Když procházeli kolem sochy chlápka, který měl místo nohy vymodelovaný dřevěný pahýl, 174

Světoběžníci i samotáři černoch Frisco zachrčel, že už tam budou a ukázal před sebe. Antonia však ta socha zaujala, lépe řečeno nápis pod ní. Slabikoval si – Pe-ter Stuy-ve-sant -. Sakra, znal to, ale ta melodie mu ne a ne naskočit. Vzápětí si uvědomil, že to žádná skladba není, že je to značka cigaret, které kouří jejich servírka a to že ho popletlo. O existenci posledního holandského guvernéra samosebou nikdy neslyšel. Došel černocha, který na něho čekal před malým krámkem, kde právě prodavačka rovnala do výlohy omyté ovoce a zeleninu. „Working Girl,“ řekl Antonio a vzpomněl si na maturitní večírek, kde si tuhle skladbičku o podnikavé dívce nechaly dvě blondýnky hrát snad desetkrát. Černoch přikývl a sáhl po Antoniově cestovním plánku. Chodil před nově postavenou bílou židovskou nemocnicí sem a tam, ale dům kde bydlel skladatel Dvořák, tam již nestál. „Beng!“, pokusil se černoch o výkřik a svou mohutnou pěstí narazil do nastavené dlaně. Antonio nechápal. Černoch Frisco vytáhl z kapsičky umaštěné košile starou stránku z novin. Fotografie byly barevné a Antonio si je se zájmem prohlížel. Do vysokého mrakodrapu nalétalo dopravní letadlo a vzápětí vzplálo. „The Towering Inferno,“ řekl Antonio a ani netušil, že název filmové písničky, která dostala v roce 1975 Oscara, byl tak blízko pravdě. –Skleněné peklo-. Černoch vykulil svá bělma a ukázal před sebe k nemocničnímu bloku: „Beng!“ Antonio pochopil, že tu žádný dům nenajde, že ho kvůli nemocnici zbořili. Z konce ulice se ozvalo zoufalé houkání. Taxikář jezdil stále kolem dokola a kvůli hydrantu nemohl zastavit. Černoch Frisco cítil, že nastal čas loučení. Zkurvený Židi, pomyslil si. Zkazili tomu Evropanovi, co rozhazuje do kašen

dolary, radost. Zkurvený muslimové, složil noviny a strčil je do kapsičky. Před lety jedenáctého září měl nastoupit jako uklizeč do podzemních garáží mrakodrapu. Zkurvenej svět, odplivl si směrem k jakési pamětní desce umístěné na nemocnici. Anton Dvorak. Pak vzal štíhlou a bílou cizincovu ruku do své mohutné černé pracky a potřásl jí. Antonio se rozloučil slovy známého hitu Marilyn Monroe: „Bye Bye Baby!“ Byl rád, že má ten výlet za sebou. Před letištěm v Praze čekala na Antonia sanitka. Bylo mu to jedno, taxi nebo sanitka, hlavně, že se někdo o něj postará. Ještě se nerozednilo, ale když přijížděli k psychiatrické léčebně, ucítil Antonio jak se mu vrací vnitřní jistota a klid. Službukonající kulhavý vrátný mu odemkl, ale do snídaně zbývala ještě hodina. Antonio si nazul sešlapané papuče a začal chodit parkem kolem sochy dívky se džbánem v ruce. Chodíval tak den co den a už tady nachodil desítky kilometrů. První slunečný paprsek dopadl na dřevěnou lavičku, kam jakýsi profesor klavíru, který se tu léčil ze závislosti na alkoholu, nakreslil do dřeva klávesy jako na piánu. Antonio poklekl a něco mu napovídalo, že by si měl zahrát kousek Larga z Novosvětské, ale jeho prsty začaly vyťukávat melodii, kterou slyšel jenom on sám a kterou měl tak rád, i když si ji u něho ještě nikdy nikdo neobjednal. - Kde domov můj - .

Milan Šedivý *8. 1. 1977 v Teplicích Vystudoval učitelství na ZČU v Plzni, kde debutoval v literárním časopise Studentský Fénix. Po studiu pracoval jako knihovník a učitel v severních Čechách. V současné době působí v personálně poradenské agentuře v Praze. Básně publikoval v Literárních novinách, MF Dnes, Plzeňském deníku, Salonu Práva, v časopisech Tvar, Weles, Psí víno, www.dobraadresa. cz, Spektrum, aj. Jeho práce jezdily v metru (Poezie pro cestující) a byly čteny v pořadech Českého rozhlasu. Z jeho tvorby vznikly příspěvky pro almanachy Máj; Máj 2000; Tanec na hladině ticha; Denní hvězdy, noční ptáci; Vichřice na sídlišti; pro antologii severočeské umělecké scény Od břehů k horám (2000) i Antologii nové české literatury (2005). Juvenilní verše shrnuje sbírka Po zarostlém chodníčku (CKK sv. Vojtěcha 2002). V prosinci 2005 vyšla Sonáta pro vnitřní hlas (Fraus), která završuje fenomenologické uchopování hudebních inspirací naznačené prvním souborem. Jako člen Ason-klubu publikoval v edici Malé knížky Milosti (2001), ohlasové Nápisy na hroby II (2003) a Teplický pobyt (2006). Je členem redakční rady jediného regionálně vymezeného literárního časopisu v zemi – PLŽ (Plzeňský literární život), pro nějž psal v letech 2002 – 2005 literární recenze, v le-

175


Světoběžníci i samotáři Lovosice

tech 2006 – 2007 tu vedl vlastní kritickou rubriku Ve jménu Šaldovy hole. Pro teplický časopis Impulsy zpracoval několik místních pověstí. Básnickou tvorbu druhé životní dekády mapuje zlomová kniha Výběh slov (Weles 2008). Fotografie archiv autora

Rodné Teplice Studenti konzervatoře s šuplíky vyklápí z patra na chodník sen o uplatnění. Vypadnou: kalafuna, koňské žíně, kondomy, placatá elektronika – všecko jak domeček z karet. Nauka o harmonii kontrapunkticky prochází linkami nebes. V parku za divadlem uklouzne podrážka po čemsi žlutém. “Podzime, fuj, k noze!” Z mlhy se zhmotňuje nový Neruda. Rozhlíží se po vilkových domech: “Snad přimíchávali do malty biedermeier a tou maltou pak zdili ducha. ” Myšlenka lázeňství – jaká žába na prameni!

176

V Plusu u nádraží si hrají prodavačky na zmar. Nazdar. Je veřejné tajemství pro zdvižené nosy na náměstí, že chemické závody vyvíjí novou voňavku. Pouťové reproduktory na náměstí poklesají v kolenou a tlačivě tančí. Je cosi radostného v tomto městě. Bezdomovec s tváří Petra Hrušky prodává růže. Je cosi radostného v tomto městě. Jak sluníčka sedmitečná leží na trávě tácky s tečkami po hořčici. Slovo ŠIT z úst dítěte působí jako kýchnutí. Dítě se kýchání ne a ne nabažit. Zdravím ministra Vondru, slibujícího z plakátů. Je mi sympatická jeho hajlující patka. 14. 10. 2006 Navečer do Bohosudova Dle aut, proudících do nákupních center, bude sobota: Gregoriánský kalendář lze řídit podle výfukových plynů. Ze silnice vždy dvě a dvě hvězdy nepřerývaně, rytmicky zazáří z Mléčné dráhy skrze město. Maluješ si to jak Marc Chagall, Milane. Ulice, déšť, všude rozsvícené večerky a žádná Večernice. . . Prší. Zpod deštníku vidíš svět, jak ho vidí třeň houby.

Míjíš dvě zhulené tak, že by si na ni daly sáhnout. Jdeš, vodovod bublá ti naproti a dává ti vědět, že žiješ jakž takž tenhle život navzdory tomu, že nerodíš děti, nepodporuješ hrubý domácí produkt, nechlastáš a pořád, vysloveně pořád jen čteš. Panic a panna jako blíženci namačkávají v autobuse lístek. Strojek na ně mluví lidskou řečí. . . Marc Chagall, Milane, Marc Chagall! 11. 11. 2006 Resentimenální Ústí Není to rok, co jsem tu s vyučováním začal, není to rok, co jsem tu s vyučováním skončil: však známe, známe konce pedagogických absolventů. Jdu z vlaku do téhož města, a hle: Dveře jsou tu buněčné, nemusím hnout rukou, může mi alespoň zemdlet. Latexové čúzy plují tu po večerech jak jarní kry po Labi. Vysunují hlavy z kabátů jako periskopy hledající cizí hloubkové ponorné zařízení. Jejich pohyb po náměstí je vznešený jak od utopených labutí. Setuza vzdor přemíře světel v nočním městě je mysticky temná a přitažlivá. Osvícení radní s tendencí pochlubit se i dírou v zemi, neosvětlili gotický kostel, jejž si bůh ochránil. Tak přeci nějaká moc, ty vypelichaný Nietzsche!

Na volném prostranství vedle kostela nafouknou vyprázdněná těla zábavní parky. Pasáže budou pohlcovat a plivat lidi a my zas utlučeme čas o něco barvitěji. Je na co se těšit! 30. 3. 2007 Nové Město v Krušných horách Jsme vysoko, aby bylo vidět dolů, přímo vlevo je letadlo, jdeme podél, bere nás za ruku, jsme malé děti. Za letadlem se táhne provázek, na něm bude kačenka. Na louce u Tří pánů strouhají vrtule vzduch; zelená energie bude štiplavá jako křen. Po cestách proudí cyklisté – krušnohorské šinkanzeny. Na krcích aerodynamické hlavy, na očích anonymizující brýle. Budou to porodníci, ale jisté to není. K mému překvapení – je to přítel; zastavuje, odmaskuje se, odlíčí, stále prý hraje divadlo stejnému zaměstnavateli. Cesta tady nahoře se pak většinou opakuje. U rozcestníku máma žertuje, že ještě před smrtí musí dojít k svým mytickým Flájím. Vůně dřeva kolem klame, že svět je v pořádku. 14. 4. 2007

Z připravované sbírky V černé i v bílé 177


Světoběžníci i samotáři Pavel „Chroust“ Wotický

Tomáš Füllsack: Ekopast, kresba, 2005

*1969 v Duchcově Mezi čtenáři literárních serverů je známý pod přezdívkou Chroustjazz. Jako člověk je to muž mnoha povolání a průšvihů, jako básník umělec s vytříbeným vkusem setrvávající v dobrovolném svazku manželském s meziválečnou avantgardou. V Chroustově poezii lze vysledovat vliv českého poetismu i dadaismu. Publikoval v Divokém vínu, Hostu, v Antologii české poesie 1986-2006 (díl II.). Žije v Kostomlatech pod Milešovkou. Aktivně hraje v kapele Art klinika orchestra. Fotografie archiv autora

za kilo ti hodím na hruď mořskou pannu zamrzly mi brusle v lavoru s výřečnou kávou z plechových zrnek oslepl jsem jako když mi vysvětili bubínky náhodně ležící tramvajovou soupravou - občas ještě dnes honím sirkou konduktéra s umaštěnou čepicí servírka se potají zaklání pod panákem z becherovky - vypadají jako milenci ze šachového kroužku po fascinující rošádě dvou likérových špiček, kterou dokáže jen místní cukrářka Marie M. minul jsem ležícího pána vedle něho kolo taška s několika pivem povídal si s fotkou své ženy v peněžence a strašně se smál „ale to víš že jo..puso..že příjdu brzo..hehe“ vystřihuje holky z elle a doufá že se vdá miluju bílinské nonstopy občas si tam střihnu báseň na stojáka

178

179

Světoběžníci i samotáři jestli umřeš dřív, nechci se to dozvědět věc: vyšetřování příčiny úmrtí sousedky S. místo konání: sušárna v panelovém domě, několik řad vlastních židlí, šňůry na prádlo s kolíčky, pár zapomenutých utěrek sousedky S. přítomní: urna s popelem sousedky S. domovní justice dav rozvášněných sousedů v sušárně několik měsíců bydlící tulák, opilý kat, též opilý přelepili mi schránku černou páskou přes oči svázali kozu v kuchyni za nohu dotáhli do suterénu „ten váš pes“ - zvedla se domovnice a přetáhla kabát přes hlavu vdechnul naší milou sousedku S. nejprve ji vodítkem omotal nohu byl v dobré anakondici „co vy na to?“ - propíchla mi prstem čelo předsedkyně polední obhájce budiž mi k ničemu popravy lačný kat „zase byl opilý!“ - kouše mě do zadku dav „nebo byl střízlivý!“ ..a na otázku, proč nevytřel chodbu poté, co se jeho pes vymočil ve druhém patře odpověděl, že se domníval, že v těchto vedrech je to zbytečné. Podobně pohrdavým tónem odpověděl místní státní žalobkyni na dotaz, zda si uvědomuje, že jeho pes někdy v noci štěká 180

Světoběžníci i samotáři řekl, že se ho to snaží v rámci udržení dobrých sousedských vztahů odnaučit a nahradit plynou konversací.. pozůstalí paní S. s v kapsách s pár drobnými mnou navzájem ruce „Ten pes je zbraň!“ „Štěně ládované slepými náboji!“ - uhýbám karabáči spravedlnosti ..na otázku, co by dělal, kdyby se jeho pes vymočil na chodbě v zimě, odpověděl, že by sousedům rozdal brusle a kulicha z dětství..dvě levé rukavice zimní a termosku s grogem.. písařka si zlomila nehet zablokovala pletací stroj a odvezla ji sanitka kat se otrávil alkoholem a byl obviněn ze spolucítění s obžalovaným žalobce musel domů přišla si pro něj žena „večeře je na stole a ty si tu hraješ?!“ předsedkyně mi nabídla tykání a pozvala mě na skleničku „mám doma granule po nebožtíkovi“ sousedi se pomalu rozchází každý táhne do schodů svou židli pozůstalí si navzájem nechápavě kroutí hlavami

jako když v horkém víně zapraská led zvedla v lese plechovku a praštila mě s ní přes koleno - héééj, ty si nezavazuješ tkaničky? měla tři psy a nezpívala si ani ve sprše chodil jsem jí tajně do lednice na portské a nejsem si jistý zda jsem ji zaplatil za telefon ulehli jsme po dvou láhvích tak drahého vína že kolem něho chodím v obchodech po špičkách nějakej joint roztekli jsme se v posteli ani jsem se nepřezul kolem třetí v noci mě probudili sousedé souložili velmi hlasitě doprčič - spíš? - ne odpověděla pak jsme se milovali

- jsi děsně romantická snažil jsem se zakrýt díru na palci ponožky přitom měla být na malíčku ráno jsem si je vyměnil a naruby nejsou nechápu to nemívala díry na punčochách měla na to nohy málem jsme spolu byli v Peru a jednou na výstavě - hele, nechlastáš mi to portské? - cože? - víš, co to stojí? a smála se mému debilnímu výrazu smál jsem se taky u levného vína nikdy nepochopím, co myslela tou tkaničkou

- budeme ještě pokračovat? - nevím - tak já se jdu umýt rychle jsem dopil zbytek láhve zapálil si cigaretu a říkal si - kurva, tohle nemůže dlouho vydržet -

blíží se noc a utěrky ze šňůry zmizely.. 181

Světoběžníci i samotáři Jakub Čermák *6. 6. 1986 v Teplicích Básník, písničkář, příležitostný busker a konstruktér audiovizí. Studuje v Brně. Vydal dvě sbírky poezie - Resumé sedmnáct (Šimon Ryšavý 2004) a Padavčata (Protis 2006) - a pod titulem CERMAQUE i dvě CD svých písní (Krajiny bez rytíře /Polí pět, 2008; Dům slzí/Guerilla records, 2009). Na jaro 2010 se chystá vydání sbírky Stroboskopy + CD Přítel holubů zlínským nakladatelstvím Loft577. Má bratra Hynka a dvě o generaci mladší sestry Anežku a Lucii. Počet rodičů a prarodičů přiměřený. Fotografie archiv autora

Světoběžníci i samotáři SVATEBNÍ PÍSEŇ šat visí na nevěstě jak pěna kolem huby podivně mdlo je z hudby opilí svatebčané z oblohy strhli měsíc a nevěsta se děsí že jí s ním vnutí tanec prudký vítr lehce vane na řece plují věnce jako záchranné kruhy u hrobu utopence ať si dá pozor ženich pod závojem ho čeká namísto dívky dýka prudká černá řeka

i. pokaždé trochu zešílela tvář se jí ve vzduchu přimrštila k lebce jako by byla obesklená za oknem čekala hladové soudce s těžidly a naslouchátky voajéry které by už omrzela televize kteří by na chvíli vylezli z jeskyně vynalézt slunce a krémy proti slunci body silk milk mohli ji zmáčknout − tubu s mlékem nahlížet do ní − do prázdného kupé mohli si všimnout, jak je bohyní ptákem, co netrpí závratí když shlíží do krajin z okraje jeřábu při znělce reklamy

ať si dá pozor ženich břečťan už válčí se zdí a zem se celá třese jak tělo nahé ženy

ve zdraví by nepřežila ani jeden náraz na sedm pater jsou slyšet nahoru dolů

dnes večer po té zemi na vlku anděl jezdil a zasel místo zrní do vlhké hlíny hvězdy

mléko a hedvábí přežije v nemoci

a zem se celá třese jak tělo nahé ženy zrno však neujme se kde lásky není 182

LIBUŠE (sylvii p. a martinovi p.)

silk a milk; raz a dva polykat, vzlykat touhou po touze

ii. ona je libuše, věštkyně zuby a nehty rozplétá město jak těsný svetr ulice, vlásenky skládá je do řádků ještě se mrskají ráno z nich v horečce vidlicí uplete nový svět nového milence bude ji objímat jak chobotnice kousavý, těsný, těsný svetr! ještě se zamrskne, zakňučí a ztuhne sama se o něj bude hřát porůznu nakradeným teplem Bestiář žádná z těchhle teplických ulic nemá těžiště všechny se převrací pevně se držím jablka v kapse a chci ráj kdekoliv, kde mě nepozdraví - prosil jsem kříž o víru a daroval mi protínání tančit na špici šanovského kostela - mé město má méně plání než já šeptám si tvoje prsty počítám ti dlaně i když se už nevejdou do mých 183

Světoběžníci i samotáři z ramen mi začaly růst ploutve z huby mi tečou potoky a topím v nich všechny koho se to týká se v nich topím, říkám a stojím si mezi řádky kostřiště zlatých rybek zpívám jim malá přání alespoň trošku se potkat v ní nebo v komkoliv alespoň trošku se polekat alespoň trošku vědět v čím slově se zastavit a líbat tu bytost bílým prohnutím dlaně než znovu zarostu trním, zatrním šeptám si tvoje prsty můj jazyk shořel v Lešně roku 1656 dechem draka a můj rod zanikl po meči v těle mám ránu pro přeslici

Insitní a marginální básníci ŠAPITÓ k dalšímu špílu nabrat vzduch do měchů neztratit sílu k dalšímu nádechu běd vždy byla, jsou a budou celá móře má-li ze mně zbýt jen popel musím nejprv hořet anděl je nepřesný svět zná jen z doslechu ďábel zas svoje sny rozpustil ve spěchu komu z nich mám dopřát sluchu když nahoře myriády bědných duchů venčí svoje hoře? nechci už naslouchat únavným démonům že se svět porouchal a spěje ke skonu nechci už dar smíchu zneužít k posměchu to radši v tichu žít jen z hvězd a z ořechů

Insitní a marginální básníci Antologie Kalné vody (2005), kterou připravil Jaroslav Balvín, důkladně zmapovala tvorbu marginálních autorů Severních Čech od performerů přes naivisty až po díla umělců duševně nemocných. V teplickém prostředí vymezují pole naivního či insitního umění dvě výrazná jména. Malíř a básník Horymír Zelenka se stal už v 60. letech minulého století jednou z ikon českého naivního umění, které bylo chápáno jako tvorba neškolených a neprofesionálních umělců. V díle básníka a zpěváka Radka Háska je naivismus v podobě hravosti, nehledané komiky a především dětsky bezohledné sebestřednosti. Hásek je sice básník absolutní infantility, ale na druhou stranu jeho tvorbu znají i lidé, kteří by jinak o poesii v životě nezavadili. A nechme stranou otázku „jakou službu“ tím Hásek literatuře dělá. Básnířkou absolutní naivity je Eva Žvachtová. Píše o lásce, tepe, jak se říká, do lidských nešvarů a ve svých básních jakoby mimochodem a zjevně neúmyslně vytváří groteskní atmosféru absurdna. V závěru tohoto oddílu jsme zařadili malou přehlídku tvorby příležitostných básníků. Poesie má v jejich životech pouze okrajovou roli, ale jejich Hlas, byť jej pozvedli třebas jen jedenkrát, by neměl být zapomenut.

to radši budu žít jen z hvězd a z ostružin a z temné oblohy ušiju šapitó a černou růží to šapitó vyztužím ať na nás nesletí až budem v objetí zase mít napito 184

185

Insitní a marginální básníci

Insitní a marginální básníci Horymír Zelenka Uteplický

Horymír Zelenka Uteplický: kresba tuší

186

VIDĚNÍ K OBRAZU TRUBAČE

*21. 8. 1931 v Cukmantlu, dnes Pozorka, + 14. 6. 1992 v Teplicích Zpočátku malíř-samouk, kterého na počátku 60. let Antonín Boehm a dr. Arsen Pohribný identifikovali jako insitního umělce v kategorii „městský fantasta“. Zazářil na 1. výstavě naivního umění v Mánesu (1963), načež dostal možnost vystavit dva obrazy na světové výstavě v Montrealu. Své verše vpisoval do obrazů, ale souběžně s Josefem Hiršalem a Jiřím Kolářem se pokoušel i o experimentální „vizuální“ poezii, která měla od naivismu velmi daleko. Vyšly mu čtyři sbírky pozoruhodných básní - Když ptáci létají (1974), Uhlem a štětcem (1979), Kdyby nesvítilo slunce (1981) a Spanilé jaro (1993), jehož vydání se už nedožil.

První havran křičí Pohleď co křížů je kolem A druhý Jsi nahý naháči čelenku ze střepů má zeď A třetí V bráně zámek zrezavěl v kopřivách zarostl klíč A čtvrtý a pátý Krá krá krá

Fotografie archiv Svatava Antošová

Ale co může trubač než troubit

Má lásko můj domove červené jablíčko děťátko květů

Ach vím vím

187

Insitní a marginální básníci TAK SI CHODÍM Tak si chodím po světě dívám se a dívám na Ptačí schody jsem si sed proto občas zpívám Buď písničku veselou nebo strašně smutnou co a jak mi místo not lidské oči řeknou PODOBNOST S dubským kostelem jsme si podobni až příliš jsem také z neomítnutých červených cihel a až doposledka vytrvám na místě

Insitní a marginální básníci DIALOG Jedna věc mě vždycky děsila a děsí nedej bože abych zabředl a dělal literaturu obrazy Jenom se zpovídám ptám hledám odpověď Co myslíš přežije naše popínavá růže letošní tuhé mrazy A naše láska Možná Asi

KAVKA

Radek Hásek *1976 v Teplicích Naivní básník, obskurní postavička Teplic, exaltovaný recitátor – tak je Radek Hásek po právu vnímán. Pro řadu mladých kritiků se však stal jakýmsi literárním blížencem legendárního filmaře Eda Wooda. „Naivista vrací do poezie hru. Hru slov, hru rýmů, hru humoru. Jako bychom už zapomněli, že básničkám se můžeme i smát. Vrací poezii také dětsky bezelstné vnímání světa: Pipa, pupa, pípa pou, / dva vrabci si jdou. / Pipa, pupa, pípa pou, / cvrčka vrabci najdou… Naivista zkrátka okysličuje vážnou poezii podobně jako Ivan Mládek občerstvoval normalizační pop texty typu Můj švagr má bagr či Mravenci v kredenci. A možná činí naivista ještě víc. Vrací poezii k současnosti, ke konkrétním událostem, ať už to jsou války, povodně nebo třeba fotbalové Euro. A hlavně: Nabízí poezii znovu vyslovit velká slova (Svoboda, Láska, Bolest…) bez ironie či kuběnovského patosu. (…) A není v záplavách ujetých postmoderních rafinovaností nakonec nejoriginálnější Radek Hásek, který napsal křehkou sbírku o své mamince?,“ píše kritik Jan Nejedlý v článku Hvězdná pěchota poesie. Radek Hásek publikoval sbírku básní Matce (Ústí nad Labem, Grafobal Pres 2004), zpívá a skládá texty v teplické skupině DER POPLETTER. Fotografie Zbyněk Prys

Kavko koupils kávu? …koupil jsem Kawkaskou krávu. Koupils krysám kočičky? …když jsem šel do kapličky. Krokem kolmím se kymácel, klíh a krev krvácel, kavky a krkavci kol kroužili …když kroky ke krchovu se krátili. Kam? Kam? Kam kráčí Kavka… Kam? Kam? Kam letí kavka. Kam? Kam? Kam pluje Kavka… Kdo je nitikavka. Kavko koupils kopí? …koupil jsem Krétské konopí. koupils Krkavcovi kopr? …když mě krypl kapr kopl. U krchova se dokýval… krutý kámen z krku sňal kavky a krkavci kol kroužili… když kolmé kmeny se zkřížily Kam? Kam? Kam kráčí Kavka… Kam? Kam? Kam letí kavka. Kam? Kam? Kam pluje Kavka… Kdo je nitikavka.

kam patřím

188

189

Insitní a marginální básníci Emirát Mírovi Šmrhovi Holubice symbol míru… Míra na ni mířil lopatou. Já přišel o svojí víru… když někde v Emirátu umírala mi za chatou. S Čestmírem jsem si dal 10 piv… měl jsem toho mírně na míru. Nějaký šmírák mi zapálil chlív… a domeček z papíru. Shořely mi i kašmírové trenky… zbyly mi od Lenky dvě pomočené plenky. Bydlel jsem u vesmíru na Mírovo náměstí… bylo to hotové neštěstí ke všemu jsem tam poznal mírumilovnou Miroslavu… měl jsem jí plný zuby i plnou hlavu. Kudlou mě ubodala, dostala… za to mírný trest. Každému ráda dala… neměl jsem se jí do života plést.

Insitní a marginální básníci Eva Žvachtová *20. 10. 1979, rozená Krivošová Dětství strávila v Ústí nad Labem, ve 21 letech se přestěhovala do Teplic. Studuje fakultu bezpečnostně právních studií. Její insitní poesii ocenilo publikum na básnické soutěži pořádané studentským časopisem H_aluze v Ústí nad Labem. Publikovala v časopise H-aluze. Fotografie Zbyněk Prys

ZATÍM STAČÍ Spořádaní potkané vezmou si kytarety hrajou sambu klokané vezmou si kastaněty. Zelená myš se žlutou tančí v plavkách z bakelitu ptakopysci na palmách japka z igelitu svačí. . . …a zatím to stačí. I KDYŽ MÁM ČAS Proč je papír z dřeva bílá hlína. Proč má tělo střeva proč pes líná. Mám rád lásku a neplatný jízdní řád. Mám rád chleba s máslem ačkoliv mám vysoký plat. Mám rád střechy domů půda zívá. Mám rád tě, pojď domů nebuď líná. Snímám krásu z tvého těla - nezbedný špás, můj dům tebe vítá miluju tě, i když mám čas.

190

191


Insitní a marginální básníci Ivan Maksimik

Vladimír Muzička: Paprsky milosti, tempera, olej

*1953 v Bílině Vynikající bílinský autor, umělec mnoha nadání – malíř, sochař i básník. Jedna z klíčových osobností severočeského undergroundu, renesanční postava známá taktéž často i jako hospodský rváč prohrávající velmi zřídka. Jeho texty zhudebňují kapely UTAJA HUŇATA či AKU AKU. Společně s Radimem von Neuvirtem zakládá v roce 1989 vokální soubor UPŘÍMNÁ LÍTOST OTCE A SYNA. Text Slepí ptáci byl zhudebněn právě kapelou AKU AKU. Jeho odchod ze života v roce 2003, inzerovaný umělcem v značném předstihu několika let, dokazuje, že se nejednalo o muže, jehož slova by odnášel vítr. I proto tu citelně chybí výrazná postava tohoto umělce i bouřliváka.

SLEPÍ PTÁCI Včera se zjevilo nad obzorem, mezi shluky černých mraků, přilétlo táhlým koridorem, veliké hejno slepých ptáků. Ti ptáci nemají oči, vše zachytí jejich kamery, ti ptáci nemají oči, mají v hlavách radary. Lidé se dozvědí o slepých ptácích a vztyčí vysoké stěny, až ptáci znovu přiletí, padnou mrtví k zemi.

Fotografie Radim von Neuvirt

192

193

Insitní a marginální básníci Jaroslav Matiščák

Insitní a marginální básníci VTEŘINY PO ELEKTROŠOKU

*1958 Básník, aforista, původním povoláním traktorista, později pošťák, knihovník, knihkupec a skladník. Žije v Krupce na Teplicku. Publikoval v časopisech Iniciály (1992) a Dekadent Geniální (2002) a ve sborníku Kalné vody (Grafobal Press & Concordia, 2005).

Z nesnesitelné nudy zpívají sbory píseň o utrpení lidí. Na holých větvích se houpají se skořicovými pláštěnkami mléčných barů. Kdokoli z nich by mohl prodávat prašné boty, nítěnky do vlasů, ale nač se tajně bouřit.

Fotografie archiv Svatavy Antošové

Pak přijdeme my a připneme si sněhové závěje za naše srdce, rozbrázdíme zemi dynamitem fantazie a naučíme se létat líp než Ikaros s Daidalem. A nesežehne nás z povětří žlutý vosk a pára výkřiku, který se smrskne do ptačích per. Je třeba jen mít trpělivost, umnost pevné ruky, nedobytnost skal, spektrum jasných barev na dosah vlhké dlaně a právo horečky na nový světadíl, když starý zhloupnul suchem. Neboť já jsem prvním bláznem – novověku. (1992)

Aleš „Anton“ Jindra

Martin Novák

*6. 10. 1962 v Teplicích Známý lokální patriot a archeologický nadšenec. Výrazná, v podstatě legendární postava teplického punku. Poprvé se objevuje jako vůdce hornošanovských Zlých kluků, partičce teenagerů z okolí Šesťáku. V 80. letech hostuje v kapele UŽ JSME DOMA. Dlouhá léta je socialistickou StB perzekuován. Po rehabilitaci přijímá zaměstnání neadekvátní svému intelektu, nezávisle na nich samostudiem zdokonaluje své archeologické obzory. V současné době pracuje jako výzkumník prehistorických pohřebišť pod vedením ústeckého básníka Luďka Markse.

*24.12.1968 v Teplicích Příležitostný básník, popularizátor vědy (spolupracuje s ČRo Leonardo), člen Klubu sběratelů Teplicenses. Profesí meteorolog a vysokoškolský pedagog. Hodností ppor. v záloze. Milovník SF a fantasy a potažmo všeho, co se dá číst nebo sníst, se v roce 2004 stal jako představitel démonické postavy DiGamma členem radikálního baletu VYŽVEJKLÁ BAMBULE. V roce 2004 vydal publikaci Meteorologie a ochrana prostředí (FŽP Ústí nad Labem)


XXX Můj nový archeologický výzkum, upaluje silnicí. Ostatní archeologické výzkumy jsou jeho společníci…

GARSONKA DUŠE Právě tě vystrkávám ze svého života a je mi z toho těsno Ne Ne Ne Ne

smutno veselo špatně dobře

Do života by se mělo vejít Víc věcí Víc prožitků Víc lidí Více žen i více dívek Více dní i více roků Duše je však garsonka a každá byť sebepříjemnější věc se v ní stává bordelem… 6. 10. 1996

194

195

Insitní a marginální básníci František Škutil I. Franta neboli Intelektuál Franta se na teplické i bílinské scéně objevuje počátkem devadesátých let. Byla to na teplické poměry značně kultivovaná postava uhlazeného salonního gentlemana. Rovněž svou poetičností se vymyká běžnému cynickému či patafyzickému pohledu severních poetů a je nutno dodat, že málokterý z havířů velkolomu Maxim Gorkij asi dálkově vystudoval Filosofickou fakultu University Karlovy jako I. Franta. Fotografie Radim von Neuvirt

Insitní a marginální básníci NA ŠICHTĚ / DOLŮM BÍLINA Zuhelnatělá pánev matky, kráter v zemi Keltů, na dně pasou se oceloví brouci. Hlouběji je horníci žerou, maskováni anonymitou žehlených stejnokrojů, potřísněni špínou zločinu. Cizopasí jak vši a rozlézají se. Šacují v rozčíslých vlasech podzemí, drásají, rvou pařátem 20. století.

* 5. 5. 1969 v Teplicích Hary Eichhorn se objevuje ve společnosti v roce 1987 v první velké vlně teplického punku. V roce 1990 spoluzakládá radikální balet Vyžvejklá Bambule na prvních Teplicích v Praze na Deltě. Hraje na kytaru v řadě skupin, namátkou KONEC KONCŮ či DOBŘÍ MUŽOVÉ. V současné době pobývá ve Španělsku, píše lyrický deník, staví monstrózní písečné sochy a těší se dobrému zdraví.

Organismus rozmrzele skřípe, plní plány z putyk. Převrátil nádhernou černou zem, I když patří zkamenělinám, mně i tobě, živlům, které běsní.

DENÍK

Ubývá půdy pod nohama; odpadlík mizí komíny elektráren, pro teplo rodinného krbu. Prchá s nepříčetným výrazem Stylizován do tváře šedavého dýmu. A tak zvedám hlavu, na obloze balóny, letadla a ptáci v pauzách poletují. Rozpustilé myšlenky s nimi – krahujci oslepení odlesky. Chci se odchýlit a schovávat, urvat kus dálky.

196

Harald Eichhorn


…Nezesnula, ale opustila mě. Tak tak. Ženy, mein Gott, ženy! No to je v prdeli, todlencto. A bylo to nemlich to samý jako již tolikrát v mém předešlém životě. Stejná historie, stejné fráze, stejný konec. Shit! Proč se všechno musí neustále dokola opakovat?! Nejspíš abych si z toho vzal nějaké poučení, jenže…? Nechte na hlavě! Nic nefunguje tak,

jak by hombre předpokládal. Neradno říditi se logikou, neradno věřiti slovům, též intuice je často klamná… …Bydlím ve starém dobrém chlívku. Má vetchá chýš je zaneřáděná botelem. Když jsem tu nebyl, prý se sem vloupali nějací mizerové (madafakas). Chlívek je přeci jen o něco pohodlnější, je tu postel a také světlo (žárovka) a tak. Mnoho času prospím. Je vedro, co taky dělat? Jsem sám a jsem oukej. Mohu si dopřát, co se mi zlíbí. Tedy i siestu jak se patří. Mám to rád… …Něco mi říká, že bych to měl už konečně zaznamenat, dlouho jsem to zanedbával, ale nechce se mi. Kdybych se k tomu nedostal, dnes tedy jen pár hesel, abych nezapomněl, o čem jsem to vlastně chtěl psát. - Mám novou sluj, mnohem lepší než tu starou. Mnohem lépe schovanou. Postavil jsem si tu dům a tady teď bydlím. Z té staré mne vyhnali fízli. - Invaze mrkvožroutů. - Invaze tančících dlouhonohých pavouků (nikdy jsem neviděl tolik brouků pohromadě). - Moje nová mašinka mp3 (spousta muziky) a sluchátka od číňanů. - Úhoř v zavodňovacím kanále. - Koza v zavodňovacím kanále (potkal jsem jí, mečela jak pitomá, vytáhnul jsem ji na břeh). - Zelenej had tamtéž. - Modrá krása divokých kosatců. - Život bojovníka a jeho vítězný zápas s paranoiou…

197



Zdeněk „D. D.“ Rusín

Patrik Koubek

*27. 5. 1970 v Teplicích Zdeněk Dost Dobrý Rusín je v teplické punkové společnosti známý jako „Mladej Rusín“ kvůli odlišení od bratra Pavla, tzv. „Starého Rusína“. Hrál téměř ve všech teplických alternativních skupinách 80. a 90. let, takže se jeho hudební minulostí i přítomností nebudeme příliš zabývat. Již v dětství zakládá z Radkem Uhlířem, řečeným Šantrůček, pozdějším frontmanem skupiny ŠANOV I. kapelu BARBULOJ neboli VOUSÁČI, kde vytváří pozoruhodnou báseň Mistři od formule, nikdy ostatně doopravdy nezhudebněnou.

*cca 1971 v Teplicích Sám sebe řadící do rodové genealogie Smiřiců, což je pochopitelně blbost. Marginální tvůrce konce osmdesátých a počátku devadesátých let, drobný plagiátor, člověk neznalý pravopisu, některými odborníky na teplicenses nazývaný „Raný Hásek“. Známý svým neúmyslným dadaismem, kdy se například vydával za textaře skupiny UŽ JSME DOMA před jejími členy, nikoho z nich samozřejmě fysicky neznaje. Po punkovém období na čas konvertuje k hnutí skinheads, poté co je však pro svou barvu pleti skinheady inzultován, vrhá se na prostinkou protirasistickou (zřejmě) poesii. V současné době údajně v nějakém španělském vězení, kde odpykává trest za distribuci drog. V básni Čtyři opraveny gramatické chyby.


MISTŘI OD FORMULE My jsme ti chlapi, co jezděj na formuli! Vyhráli jsme zápas, Sparty nad Slávií!

198


ČTYŘI Leží vedle sebe v hrobě, jeden černej, jeden bílej, jeden Číňan. jeden Indián… Stupid! Stupid! Stupid! Stupid!

Lucie Hauptvogelová *1979 v Teplicích Tvrdí o sobě, že píše, když je v prdeli, a jelikož je v prdeli pořád, píše pořád. Nikdy nepublikovala. Za nejzábavnější věci na světě považuje filmy, sex a kostky. Ve filmu VYŽVEJKLÉ BAMBULE Siřemský den aneb Den v Siřemi (2009) ztvárnila postavu Ottly Kafkové. Fotografie Martin Novák

XXX Tak. A je to tak Už nás dva Zas přejel vlak Jeden říká ňáký slova Opakuje je stále znova A ten druhej Na rty čumí Vůbec tomu nerozumí Příhod těch je velice Tak pa za tři měsíce…

199


Redakční okruh: Radek Fridrich Kateřina Kováčová Tomáš Suk Ediční příprava: Patrik Linhart Na sestavení tohoto čísla se podíleli: Svatava Antošová Martin David Pavel Kreml Radim von Neuvirt Zbyněk Prys Jaromír Urban Grafická úprava patitulu, fotografie autorů: Zbyněk Prys (není-li uvedeno jinak) Fotografie na patitulu: Bohuslav Vaněk-Úvalský (použita s laskavým svolením autora) Grafické zpracování, návrh obálky a sazba: Miloš Makovský Tisk: PRINTIA s.r.o. Tato publikace vychází jako součást projektu Vzděláním k multikulturalitě, který je realizován na katedře bohemistky PF UJEP v Ústí nad Labem. www.vzdelanimkmultikulturalite.cz

Pavel Kreml: kresba

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Vydání první Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 2009 200

sever

západ

východ

Teplice sever západ východ

Recommend Documents