KRÁLŮV VCHOD podle Billa Zukoskiho

KRÁLŮV VCHOD © 2012 podle Billa Zukoskiho www.kingsentryway.com

„Ten, kdo půjde semnou, bude semnou navěky. Nejsem si jist, co to přesně znamená, ale tak zní začátek toho příběhu.“ „Mě to zní docela dobře.“ Řekl Josh. „Jak jsem řekl, je to jenom příběh. Moc lidí tomu ani nevěří.“

Příběh pro Karen, pro Amy a pro všechny děti

Beránkova louka První kapitola: Dobrodružství začíná Druhá kapitola: Legenda o Princovi poli Třetí kapitola: Kolo Čtvrtá kapitola: Příprava Pátá kapitola: Rovnováha Šestá kapitola: Povzbuzení Sedmá kapitola: Vytrvalost Osmá kapitola: Směr Devátá kapitola: Moc Desátá kapitola: Vítězství Jedenáctá kapitola: Dobrodružství začíná

BERÁNKOVA LOUKA

Charis je podobná každé zemi, kterou znáte, ale jak je normou v příbězích, tato země leží daleko, daleko odtud. V údolí, na úpatí Královských hor, v provincii Rohi se nachází malá vesnička, jménem Beránkova Louka. Každá vesnička je známá nějákou tradicí a zde, v Beránkově Louce, to je Slavnost. Týden před Slavností se sejde celá vesnice, aby událost připravili. Nám by možná připadala Slavnost jako malá událost. Je to víkend plný stavění stodol, tvoření růžných pokrývek a dek, výroba nábytku, tvorba hrnčířských děl, ukázky všelijakého umění a řemesel, sportovní soutěže a samozřejmě jídla. Statkáři z celé Beránkovi Louky přinášejí jejich nejlepší produkty před porotu, aby se ukázalo, co je nejlepší, a když je ukončené souzení, začínají hody. Je tam víc stánků s jídlem, než je hvězd na nebi. Všechno jídlo je zadarmo, a když dojí poslední člověk, vše co zbude, je věnováno chudým v celé provincii. Místní říkají, že Slavnost začala před 50 lety, když statkáři z Beránkovo Louky právě dosázeli jejich budoucí úrodu. V noci zaslechli, že sousedící statkář těžce onemocněl a jeho rodina by ztratili celou jejich úrodu, pokud by jim někdo nepomohl. Jediný způsob dopravy, který statkáři měli, byla kola, a tak všichni časně ráno vstali, sjeli k nemocnému sousedovi a pomohli mu osázet pole. Po ukončení sázení se sešli všechny rodiny vesnice na návsi, aby mohli slavit. A tak něják to začalo. Stalo se to roční tradice, která se stále zvětšuje a zvětšuje. Zlatý hřeb programu slavnosti je 50 Berankovy Louky, nebo jenom „Padesátka,“ jak tomu místní říkávají. Padesátka je jedna z nejjedinečnějších cyklistických událostí, které se člověk může zúčastnit, lákající cyklisty z celé Charise, a i několik jedinců ze zahraničí. Je variace disciplín v Padesátce – závody pro ty zdatnější cyklisty, závody pro Otce se syny, Otce s dcerami, Matky se syny, Matky s dcerami a Jízda pokolení – pro rodiny se třemi či více generacemi. Ale většina lidí, kteří se zúčastní Padesátky, se hlasí do kategorie Relaxační jízda. Rodinná jízda je populární pro děti, jezdící na tříkolkách a na kolech. Ceny jsou dány nejhezčímu kolu, nejlepšímu kostým(samostatná i skupinová kategorie), nejstaršímu kolu, nejošklivějšímu kolu, nejzajímavějšímu kolu a nejdůvtipnějšímu kolu. Ono to je vlastně jedno, jestli jsi přijdeš na závod, či na relaxační jízdu přes krásnou krajinu a podhůří Královských hor – přijdeš za zábavou a za jídlem. Kdyby jsi náhodou cestoval na západ na dálnici 316 J směrem k Beránkově Louce, projdeš kolem Matějovo ulice, což je západní hranice „Kamenné hroudy“, či jak říkávají místní – „Hrouda“. A

kdyby jsi zabočil do prava do Matějově ulice a šel by jsi něco přes kilometr cesty, dojdeš k malému domu napravo s číslem 714. To je dům Pana Farmáře. Pan Farmář je „Hroudař“ – jak říkávají místní lidem,kteří pracují na Hroudě. Jejich život je těžký a nemají moc času na zbyt. Ale když má Pan Farmář trochu volného času, nasedá na kolo a projíždí krajinou Královských hor. Pan Farmář jezdívá ze stejného důvodu, jako všichni ostatní. Na cestách, pryč od Hroudy, cítí vůni květin, rostoucí na stráni vedle silnice, a kozí list, rostoucí na plotech. Slyší ticho, které je přerušené jen písní skřivánků a pociťuje jemný vánek horského větru. Někdy zaslechne šeptající, jemný, tichý hlas, ale nerozumí mu.

Nadešlo ráno Berankovo Louky 50. Bylo to nádherné ráno. Ráno, při kterém nám nevadí, že musíme vstávat. Rosa na zemi se třpitila v denním světle. Vůně cedru a borovic byla jasně cítit ve větru. Cesta začíná na návsi a směřuje Hlavní třídou na východ. Za městkým obvodem se stává Hlavní třída dálnicí 316 J a kroutí se krajinou, než zahne na sever a míří k úpatí Královských hor. V půli cesty se změní směr a silnice vede na západ směrem k Západní cestě, která vede podél hřbetu Královských hor. Cesta pak vede zas jihovýchodně a směřuje zpet k vesnici. Je to kolem 75 kilometrů, plus/mínus pár, ale všem to je jedno, i těm, kteří jsou v závodní kategorii. Co dělá Padesátku zvláštnou je to, co se děje při ní. Farmáři po celé Beránkově Louce si postaví stánky na okraji cesty a lidé si tak mohou pořídit čerstvou citronovou štávu podél „Citronové dráze“, čerstvý meloun podél „Melounové míle“ a čerstvě pražené buráky u „Burákové sešlosti“. V půli cesty se většina lidí zastaví u „Studny“, aby se napili osvěžující vody, u které je povzbuzuje v soutěži místní farmář Fred. Pan Farmář jel na svém kole od domu číslo 714 Matějovy ulice, přes náves, směrem k hluku a vůni, která se linula od Padesátky. Matějovo ulice je široká, často používaná ulice – je plochá, rovná a jednoduše se po ní jezdí. Netrvalo mu dlouho, než přijel ke Slavnostímu místu, kde si jezdci už užívali farmářské snídaně – pečivo, vajíčka se slaninou a čerstvou ovocnou štávou, kterou jim dodala skupinka místních holek, kteří si říkávají „Beraní jehňátka.“ Bylo 20 minut před začátkem Padesátky.Přitom, co se mezi sebou lidé mísili, se Pan Farmář ocitl mezi dvěma závodníky, kteří spolu řešili, jaké jsou výhody být aerodynamicky efektivní. Jejich debata byla pro Pana Farmáře až moc napjatá, a tak od nich odešel. Ocitl se vedle muže, sedícího na jedinečném kole. Ten muž promluvil jako první a řekl „Ahoj, jmenuji se Josh.“

Pan Farmář Joshe zaslechl, ale něják moc ho nevnímal, jelikož jeho pozornost byla upoutaná na jeho kole. Nikdy nespatřil podobné kolo. Zdálo se být vyrobené z nějákého druhu dřeva, ale ne z místního stromu, alespoň ne z této Provincie. Dřevo na tom kole bylo celé vrubované, jakoby prošlo nějákou bitvou. Nemělo to žádný brzdy, nástavce ani přehazovačky. Úplně prostý kolo. Takový, který jsi nejspíš měl, když jsi byl malý. Hněd potom, co ti byly z něj sundaný balanční kolečka. Pan Farmář si také povšiml proutěného košíku, připnutého k řídítkům. Pochopil, že Joshovo kolo je asi velmi težké a nemotorné. Jak měl v plánu se dostat na vrcholy kopců na tom stroji? Pan Farmář si s Joshem podal ruku a řekl: „Prosím vás, povšiml jsem si vašeho kola a je, no, zvláštní...“ „S tím s vámi souhlasím,“ odpověděl usmívající se Josh. „Ale je pravda, že se s ním dobře začínají konverzace. Jsem řemeslník, mimo jiných věcí. Většinou pracuji se dřevem, s kamením a se šperky. Vyrobil jsem si toto kolo pro jednu konkrétní událost, ale jezdím na něm občasně i jindy – třeba dneska.“ „Vypadá to jako težký kolo. Není to trochu těžký na něm jezdit – hlavně do kopců?“ „Není to vždy jednoduché, ale zvládám to. S tímhle kolem jsem zažil mnoho dobrodružstvích.“ „A co všechny ty vroubky na tom kole?“ „To jsou z těch dobrodružství... Mohu se zeptat, jedete s někým dneska?“ „No... ne.“ Odpověděl Pan Farmář váhavě. „Jste místní?“ Pan Farmář se hrdě vzpřímil. „Ano! Čtvrtá generace.“ „Tak co kdybyste jel dnes se mnou? Alespoň kus cesty. Rád bych slyšel o místním bytí.“ „Tak proč ne?“ Pan Farmář souhlasil a byl šťastný, že si ho te den někdo všiml. Nebyl si vědom toho, že měl na tváři veliký úsměv – takový, který mývají děti, když dostanou bonbóny.

PRVNÍ KAPITOLA: DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Jezdci byli připraveni v řade vedle sebe. Závodníci byli v první skupině, jejich titanovo – slitinová kola zářicí ve svitu slunce, jejich hlavy skloněné, přehazovačky připraveny na řídítkách – čekajíc

na střelu pro odstartování závodu. Další skupina byla plná různých spolků: Farmářské dcery, Vikingští jezdci, skupina obchodních cestujících , kteří si říkávají Peddlers Pedalers a skupina slepců, kteří se jmenují Tři slepé myši. Další skupina byla Relaxační skupina, po nich Rodinná jízda, která jezdívá kolem návsi dokud se děti, či rodiče neunaví. Hned po znění národní hymny Charis a po motlidbě zazněl výstřel a Jarní festival 50 Beránkovo Louky byl v průběhu! Hned potom, co se jezdci dostali z vesnice, si každý našel své tempo, mezi nimi i Pan Farmář s Joshem, kteří jeli v klidu a povídali si. „Tak co tě přivedlo do Beránkovy Louky dnes?“ ptal se Pan Farmář. „Vy jste mě sem přivedl.“ „Já!? Musím ti říct, Joshi, že to, co jsi teď řekl, mě trochu straší. Ani mě neznáš...“ Pan Farmář byl opravdu vyděšen, ale také trochu zaujat jeho slovy. „Asi to znělo trochu děsivě, ale myslel jsem to upřímně. Ty ses mě zeptal, co mě přivádí do Beránkovy Louky a ja jsem ti řekl, že ty. Já jezdím kvůli dobrodružství a pro mě, dobrodružstvím jsou vztahy. Myslím, že ti to vyvětlím pomocí jednoho příběhu. Jednou byl princ a ten žil v paláci. Jako každý princ měl vše, co si mohl přát. Ale jako každý princ, byl osamělý. Tento princ si strašně chtěl hrát s městkými dětmi jeho věku. A tak když se právě neučil šermovat či veslovat, jezdit na koních nebo se učit jeden z 5 jazyků, kterými se mluvilo v tom království, nasedl na kolo a jezdil hodiny a hodiny v kuse po krajině, ve městě a na nádvoří paláce. Kolo, na kterém jezdil, nebylo jen tak obyčejné kolo. Bylo vyrobené z drahokamů a vzácných kovů, které zářili na denním světle. Na řídítkách byly otvory, ve kterých při jezdění prolétával vzduch a vycházela z nich hudba, podobně jako flétna. A tak se učil princ různým tónům během jízdy na kole. Děti z města se vždy seběhly, když v dálce slyšely ty líbezné tóny, které kolo vydávalo. Seběhly se, aby to kolo spatřili – tak, jako se sbíhám ja, či ty, když po ulici v létě jede dodávka se zmrzliny. Princ měl rád všechny ty děti a dovolil jim, aby se projeli na jeho kouzelném, hudebním kole. Jednou se rozhodl princ, že pozve všechny děti na hrad, aby si společně hráli. Zařídil dort se zmrzlinou a měl naplánováno pro všechny mnoho her. Ale když dorazili děti, jediné co chtěli dělat, bylo si zajezdit na jeho kouzelném kole. Po pravdě, nikdo si s princem ani nepromluvil. Princ jim všem zdvořile dovolil, aby si na jeho kole zajezdili. A když odešli všechny děti, princ za nimi zavřel bránu a začal brečet. Víte, děti měli zájem jenom o kolo, ne o prince.“

Když Josh dokončil příběh, otočil se na Pana Farmáře a řekl, „Víte, většina z nás jsme jako ti děti z toho města. Princ chtěl někoho, s kým se mohl bavit a hrát si, někoho, s kým se mohl podělit o všechno jeho bohatství a poklady. Ale co nedošlo dětem bylo to, že všechny ty poklady a to bohatství bylo uvnitř prince, ne v jeho kole.“ „Někdy přemýšlím o tom, co bych dělal já, kdybych byl jedním z těch dětí na té oslave. Chtěl bych být s tím princem, anebo bych chtěl od něj dostat všechno, co bych mohl? „Už jsem jel v mnoha cyklistických závodech a věc, kterou si cením nade vším, jsou vztahy, které jsem si vybudoval s lidmi, se kterými jsem jel. Zjistil jsem, že dobrodružství jsou ve vztazích a tak to je, proč tu jsem dnes – kvůli tobě.“

DRUHÁ KAPITOLA: LEGENDA O PRINCOVI POLI

Neřekli si toho moc, když projeli okolní krajinou. Pan Farmář přemýšlel o příběhu, o princovi a jeho kouzelném kole, o kterém mu vyprávěl Josh. Zanedlouho potom poukázal Pan Farmář na levou stranu a řekl: „Tamhle je můj domov a tohle je moje farma, kolem které právě projíždíme. Moje farma zasahuje až k silnici, na které nyní jsme. Ty vysoké akáty tamhle v dáli tvoří severní hranici. Cesta před námi vede až na sever do podhůří. Je to východní hranice. Až nás povede trasa kolem horského hřebene nad údolím, spatříme vše.“ „Pane Farmáři, pověz mi o této části údolí.“ Pan Farmář se rozhodl, že si docela užíval projíždku se svým novým přítelem. To je tedy to, co cítil Pan Farmář v Joshově přítomnosti. Josh mu připadal opravdu zaujatý do toho, co mu říkal a Panu Famáři se to moc líbilo. „Tato část údolí se jmenuje Kamenná hrouda, neboť půda zde je velmi kamenitá. Moc toho tady neroste, kromě oliv a ječmene – to je co pěstuji já. Žiji zde už celý svůj život, stejně jako můj tatínek a dědeček a pradědeček. Jsem čtvrtá generace naší rodiny, která opracovává půdu na této farmě.“ „Je to těžká práce, pracovat tady, na Kamenné hroudě. A už skoro rok tu máme období sucha, což způsobilo těžkosti. Poslední dobou přemýšlím o tom, zda tohle všechno má smysl, hlavně kvůli tomu suchu a tak, zda tohle je vše, co mi může život nabídnout – potit se...tvrdě pracovat...a co potom? Připadá mi, že by toho mělo být trochu víc.“

„Další věc o Kamenné hroudě – je to tady docela osamělé. Moc lidí tudy neprojíždí. Asi jsem trochu jako ten princ ve tvém příběhu. Neměl jsem moc přátel, když jsem vyrůstal a ani teď jich moc nemám.“ Po chvilce došlo Panu Farmářovi, že do teď mluvil skoro jenom on. Omluvným pohledem se podíval na Joshe a řekl : „Asi jsem toho měl hodně na mysli a potřeboval jsem se o to podělit. Promiň mi to, jestli jsem tě tím nudil.“ „Neboj, nenudil jsi mě. Jsem rád, že jsi mi řekl o svém životě tady na Hroudě kamení. Už jsem ti řekl, že mě zajímá tahle oblast a také mě zajímáš ty. Znám mnoho farmářů a jeden z nich si šel jednou zasít své pole.“ Řekl Josh a dal se do dalšího příběhu. „Když zaséval své pole, nekolik zrn spadlo na půdu s kamením, podobně tomu, co máš tady ty. Rostliny rychle vyrostly, ale jejich kořeny neměly výživu v té půdě, a tak po chvilce zvadly. Ale některá z těch zrn spadla do dobré půdy a vyrostlo z nich třicet, šedesát, možná i stokrát více, než to, co se zaselo.“ „Tybrďo! Taky bych rád měl 30-60-100 úrodu,“ řekl Pan Farmář. „Také bych byl rád, kdyby jsi měl takovou úrodu,“ řekl Josh. „Můžeš, jestli o to máš zájem.“ „Jestli vymyslíš způsob, aby se to stalo, určitě tě uposlechnu.“ „Popovídáme si o tom později.“ Pousmál se Josh, „Teď jsem jenom chtěl zasít semínko.“

Po pár minutých jezdění prohlásil Pan Farmář: „Před námi je Princovo pole. Existuje legenda o tomto poli – slyšel jsi o ní?“ „Ne, pověz mi o ní,“ řekl usmívající se Josh. „Před dávnými časy byl jeden král v zemi Rohi a ten měl hrad v Královských horách. Byl to dobrý král a staral se o svůj lid. Jednoho dne vykoukl z hradního okna a spatřil ovce, jak se pasou v údolí, a tak pojmenoval to údolí Beránkova louka. Příběh je takový, že pramenila řeka z jedné fontány v králově hradě a tekla až dolů, do Beránkovy louky. Voda z této řeky uzdravovala nemocné a dobytek, který se z ní napil, byl nejmohutnější v celé zemi. Půda kolem řeky byla nejlepší v celé Rohi. Tento král měl syna a na jeho počest nechal zasadit vinici u řeky, kterou pojmenoval Princovo pole. Najmul několik místních farmářů, aby se starali o tu vinici a Princovo pole vydalo ty nejlepší a největší hrozny v celé zemi. A do dnes ještě vydává.

Jednoho dne se vydal král na návštěvu jeho zemí na druhé straně Královských hor. Když byl pryč, nastal čas na sklizeň. Ale jeden z farmářu odebral část sklizně pro sebe a prodal jej místo toho, aby jej odevzdal král. Jak jsem už řekl, král byl dobrý a milý, ale tenhle farmář porušil zákon a tudíž si musel odpykat trest za své činy. Trest za krádež, v té době, byla smrt. Když se princ doslechl, co se stalo, přisel za svým otcem a řekl mu, „Vím, co provedl tento muž, ale jeho vina je moc veliká, aby za ní zaplatil. Zemřu místo něho.“ neboť ten princ byl dobrým člověkem, jako jeho otec a miloval svůj lid. A jelikož zákon je zákon a nemůže být porušen, král přijal se smutným srdcem nabídku svého syna, neboť vědel, jak moc jeho syn miluje svůj lid. A stalo se, že princ zemřel místo toho zloděje. Po smrti prince odebral král jeho tělo a uložil ho do fontány na jeho hradě, ze kterého pramenila ta řeka a princ se v tu chvíli vrátil k životu. Potom uzavřel král řeku, aby už netekla do údolí, neboť lidé si museli být vědomi toho, co udělal princ pro zloděje. Až přijedeme k hřbětu hory, budeš moci spatřit vyschlé dno toku. Podle legendy žije princ ještě do dnes a z fontány na hradě pořád teče voda. A kohokoliv pozve princ, aby s ním žil v jeho paláci, může se napít vody z fontány, a bude mít věčný život. „Koho všechno může pozvat princ?“ zeptal se Josh. „Ten, kdo půjde semnou, budes se mnou navěky. Nevim přesně, co to znamená, ale to je jak to je v tom příběhu.“ „Mě to zní docela dobře...“ Řekl Josh. „Jak jsem řekl, je to jenom příběh. Moc lidí tomu ani nevěří...“ „Věříš tomu ty?“ Zeptal se Josh. „Nevím. Někteří lidé říkají, že se s princem už setkali, ale nevím, zda to je pravda. Nikdy to nebylo doložené a ani nevím, zda to někdy doložené bude – ledaže by se najednou objevil ten princ ve městě. Ale i tak, kdo ví, zda by to byl opravdu on. Museli bychom mu věřit, že je ten, za koho se považuje...“ „Ale co když je legenda pravdivá – co když opravdu existuje princ?“ „Ale jo, možná i existuje, ale jak jsem už řekl, nikdo nic ještě nepotvrdil. Myslím si, že to je jenom příběh.“

„To kolo, na kterém jedeš – je to skutečné kolo?“ Pan Farmář se podíval na Joshe a řekl: „No samozřejmě, že je!“ „No, ale co když za 100 let, tvoji prapraprapravnoučata uslyší historky o tom, jak jsi jel v Padesátce, ale nebudou žádný fotky ani výsledky souteže, aby se to doložilo – jen to, co se říká. Jak by věděli, zda to je pravda o tobě?“ „Asi by bylo ještě pár lidí, kteří by si pamatovali, jak mě viděli jet a oni by to těm dětem určitě řekli. Lidé v tomto kraji žijí docela dlouho!“ „Fajn... tak co, kdyby to bylo za 1000 let? Byla by to pořád pravda?“ Zeptal se Josh. „Asi ne no... Ale je to mnohem jednodušší uvěřit, že jsem jel v Padesátce než to, že jednou žil jeden princ, který vstal z mrtvých.“ „No... ale je tu ta louka. A to vyschlé koryto. A někdo zasadil tu vinici. A nekteří lidé tomu opravdu věří.“ „Inu.. ale já bych potřeboval vidět důkazy, abych tomu uvěřil.“ Řekl Pan Farmář. „Ta vinice, o které jsi mluvil – jsou ty hrozny opravdu tak dobré?“ „Jasně, jak jsem řekl, ty nejlepší! Musíš je ochutnat, než odjedeš domu. Vlastně, odkud vůbec jsi?“ „Není to moc daleko, jenom támhle kousek za těmi horami.“ Řekl Josh a kývl hlavou na sever.

TŘETÍ KAPITOLA: KOLO

Josh s Panem Farmářem přijeli k první zastávce – k „Citrónové dráze.“ Klima v této části údolí je takové, že se tu dá pěstovat úplně cokoliv – i citrónovníky. Potom, co se Josh s Panem Farmářem napili a osvěžili se čerstvou citrónovou šťávou, jeli dál. Když jeli v zatáčce, spatřili kousek opodál mladou dívku, klečící na zemi vedle svého kola. Josh se s Panem Farmářem pozastavili, představili se dívce a nabídli jí svojí pomoct. „Měla jsem malou nehodičku támhle v té zatáčce. Narazila jsem na ostrý kámen, který ležel na silnici a sletěla jsem z kola. Zadní pneumatiku mám píchlý a mám pocit, že jsem si trochu narazila kostrč.“

Josh slezl z kola a zkontroloval její zadní kolo. Pak se vrátil ke svému kolu, vyndal malou brašnu s nářadím, kterou měl pod sedadlem, vyndal kus žvýkačky a malou lahvičku, ve které byla tekutina, vonící velmi sladce, a začal pracovat na opravě kola. „Co je v té lahvičce?“ Zeptal se Pan Farmář. „Míza z cukrovníku.“ Řekl Josh. „Funguje to stejně, jako cokoliv, co by jsi koupil v obchodě. Je to levnější a chutná to docela dobře!“ Pan Farmář si povšiml toho, že prestože má Josh docela veliké dlaně, je docela zručný. Josh řekl: „Když má člověk kolo, jako to moje, a už zažil tolik jízd, jako já, tak se vetšinou naučí neco takového...“ Za chvilku bylo kolo opravené. Po tom, co se Josh s Panem Farmářem ujistili, že mladá slečna je zcela v pořádku, nasedli na svá kola a jeli dál. „Zajímalo by mi,“ uvažoval Josh, „kdyby sis musel vybrat jednu část kola, jaká část by byla nejduležitější?“ „No, řekl bych, že každá část by na to měla nárok.“ Řekl Pan Farmář. „Možná.“ Pověděl Josh. „Představ si, ze by mělo kolo konverzaci samo se sebou. Brzdy by řekly „Bez nás by ses neubrzdil a pak by jsi měl problém.“ Kdyby to slyšely kola, řekli by „Ale bez nás bys nikam nejel. A my jsme ti, kteří tě posouvají po cestě. Bez nás je všechno ostatní k ničemu.“ „Pak by řekly pedály kolům: „Ale bez nás byste se netočili.“ „To možná je pravda, milý přátelé, ale beze mě by nevadilo, jak moc byste se točili, či šlapali. Já jsem ten, který vás propojuje.“ Pověděl jim řetěz. „No, možná nejsme nejduležitější část, ale my vám můžeme zlehčovat cestu. Zkuste vyjet kopec bez nás.“ Řekli převody. „Moje práce je na nic.“ Řeklo sedadlo. „Pardon,“ Zařval rám kola. „ale kde bychom všichni byli, kdybychom nebyli pospolu? Zůstali bychom v cykloobchodě a byli bychom k ničemu, leda k tomu, abychom vypadali dobře. Heleď, nejsme jenom jedna veliká věc, jsme vytvořený z mnoha jiných částí. Brzdy, když řeknete: „Nejsme součástí tohoto kola, jelikož nejsme převod.“ To neznamená, že jste něco méně duležitého. Co, kdybychom byli všichni společně jedny veliké brzdy? Kam bychom asi dojeli?“

„Každý z nás patří tam, kde právě jsme. Takže kola nemůžou říct pedálům „My tě nepotřebujeme.“ A řetěz nemůže říct sedadlu „Já tě nepotřebuju.“ Všichni jsme na správném místě.“ „Po pravdě, jsme všichni propojeni, abychom se starali o sebe navzájem. Když je někdo z nás na tom dobře, měli bychom být všichni rádi. Když je někdo z nás na tom špatně, všichni se trápíme. Každý z nás jsme jiná část, ale všichni jsme součástí jednoho kola.“ „Takže Joshi, ještě jsi nezodpověděl na svoji otázku. Kdyby sis musel vybrat část kola, jaká část by to byla?“ Zeptal se Pan Farmář. „Myslím si, že bez jezdce – pro kterého je to kolo vyrobené – by to kolo nikam nejelo.“

ČTVRTÁ KAPITOLA: PŘÍPRAVA

Potom, co si dali pár kousků melounu u Melounové míle, projeli kolem Joshe a Pana Farmáře Vikingští cyklisté – čtyři opraváři ledniček z Norselandu, což je na severní hranici Charisu. Tito Vikingové, kteří se i oblékali jako Vikingové a opravdu tak i vypadali, byli velmi známí v Padesátce. Jejich cílem bylo, aby snědli co nejvíce jídla za celý víkend. Bylo pro ně bonusem, když vůbec dojeli závod. Pan Farmář přijel k jednomu z Vikingu a řekl mu: „Vypadá to, že vám letos docela záleží na jezdění, oproti předchozím létům.“ Norge, představitel Vikingů, se několikrát zhluboka nadechl a řekl: „Vsadili jsme se s opraváři praček – Cyklocyklisté – že je dneska večer porazíme v souboji, kdo sní nejvíce koláčů, a tak se snažíme jíst málo, abychom měli pořádný hlad.“ Pan Farmář s Joshem jim popřáli dobrou cestu a když je předjížděli, všimli si vrzání a stéhání, které bylo slyšet z jejich kol. „Zajímalo by mě, co by řekly sedačky jejich kol, kdyby mohly mluvit.“ Zasmál se Pan Farmář. „Ti Vikingové mi přípomínají jiný tým z Charis 500, kteří jeli před pár lety.“ Řekl Josh. „To je dlouhá jízda, Charis 500. Nejel jsi, doufám, v té soutěži na tomhle kole?“ Zeptal se Pan Farmář. „Pane Farmáři, s tímhle kolem jsme toho zažili docela hodně a pořád se nám daří. Ale abych vám zodpověděl vaši otázku – ne, jel jsem s několika přáteli v Relaxační jízdě.

Noc před tou velikou jízdou šli dva chlapi z jedné ze soutěžících skupin do města a byli vzhůru dlouho do noci. Byli to dobří jezdci, fyzicky na tom byli nejlíp ze skupiny, která mimochodem byla favoritka té soutěže – každá z jejich nohou jednoduše ujela 200 km. Ti zbylí dva z té skupiny se rozhodli, že budou odpočívat před závodem. Dobře se najedli, odpočinuli si a zopakovali si strategii, kterou meli připravenou na další den, neboť vědeli, že se budou muset snažit co nejvíc. „Pár minut před začátkem soutěže se objevili ti zbylí dva z jejich skupiny. Nebyli na tom nejlépe, neboť se vůbec nevyspali a nakonec skočila jejich skupina na pátém místě.“ „Ti dva, kteří se pořádně vyspali, měli asi pořádný vztek na ty zbylé dva, že?“ Zeptal se Pan Farmář. „Ze začátku ano. Ale po soutěži k nim přišli dva pánové z Continentalu – nový výrobce cyklistických kol. Ti dva pánové si byli vědomi toho, co provedli ti nevyspalci předěšlou noc. A právě kvůli tomu byli mnohem více ohromeni, jak se ti dva, kteří se vyspali, snažili zabrat i za své zbylé spolujezdce.“ „Ti dva, kteří se pořádně připravili na soutěž, věděli, že na tom nebyli stejně, jako druzí, a tak se museli o to více snažit. Často trénovali a cvičili. Ti dva páni z Continentalu byli ohromeni jejich pracností, sebeovládáním a kázní, a tak jim Continental nabídl místo v jejich soutěžící skupině – zbylí dva z jejich původní skupiny nic nedostali.“ Josh chvíli přemýšlel a pak pokračoval: „To, co si ti dva uvědomili, bylo, že nemůžou zanedbávat jejich tělo, ani jejich mysl, ani jejich duši, bez toho, aby nebyly vyvozené nějáké následky. Člověk se musí starat jak o tělo, tak i o mysl a duši. Když jedno z nich je zanedbané, ostatní části taky nefungují.“

PÁTÁ KAPITOLA: ROVNOVÁHA

Když odjížděl Josh s Panem Farmářem od Melounové míle, projela kolem nich rodina Stephensových. Rodina Stephensů byla jediná 4. Generační rodina v Jízdě pokolení: Praděda – 84let, Děda – 57let, Táta – 32let, a malý Timmy – 7let. Timmy měl v plánu dojet až k Burákové sešlosti, což bylo ještě několik kilometrů před nimi a Děda chtěl jet ke Studně. Odtamtud měl jet Táta skoro do konce dráhy, až k poslednímu svahu, odkud by jel Praděda až k cílové čáře.

Když projížděli Josh s Panem Farmářem kolem Tima, prohlásil Timmy: „Právě jsem skončil s balančními kolečky!“ Jakmile to řekl, zakymácel a spadl z kola do hromady melounů na okraji cesty. Děda, který jel vedle Tima, se zastavil a pomohl mu. Když se Timmy zvedl, měl v ústech veliký kus melounu. Vyplyvl pár semínek a stoupl si. „Nejzábavnějsí pád, který jsem kdy měl.“ Řekl Timmy s velikým úsměvem. „Já si pamatuju, jak jsem několikrát spadl z kola, když jsem se učil na něm jezdit.“ Řekl Pan Farmář. „Je těžké jezdit bez rovnováhy. Když jsem viděl, jak spadl Timmy, vzpomněl jsem si na dva kamarády.“ „Jen byla výborná cyklistka. Jezdila hodně a trénovala často. Ale když se jednou poranila a kvůli tomu pak nemohla jezdit, řekla mi: „Když jsem byla zdravá, řekla jsem si, že když se budu pořádně snažit, povede se mi všechno. Ale když jsem se poranila a nemohla jsem dál jezdit, uvědomila jsem si, že všechno vlastně nezvládnu. Cítila jsem se trochu nesvá – nevědela jsem co dělat.“ „Uvědomila jsem si, že jsem si snažila dělat vše podle toho, co jsem chtěla já a ne podle toho, pro co jsem byla stvořená. Chytila jsem se do pasti – do stereotypu – když dělám něco dobře, jsem dobrý člověk, ale když dělám něco špatně, tak jsem špatný člověk. Fyzicky a psychicky jsem byla unavená z toho, jak jsem se snažila, abych se cítila dobře “ „Znám te pocit.“ Řekl Pan Farmář. „Od té doby, co se nám tolik nedaří na farmě, tak mi také není uplně nejlíp. Dostala se Jen z té pasti?“ „Bylo to těžké pro ni být v pasti, ale nakonec našla cestu ven.“ Odpověděl Josh. „Jak našla cestu ven?“ „Poznala, že je někdo, kdo jí miluje ne kvůli tomu, co dělá, ale kvůli tomu, kým je.“ Odpověděl Josh. „Ten někdo jí pomohl najít rovnováhu v jejím životě – rovnováhu, kterou neskutečně potřebovala.“ „Kde našla toho člověka?“ „Za kopci a ještě dál.“ „Co to má znamenat?“ „Vysvětlím ti to za chvilku. Můj druhý kamarád byl trojnásobný vítěz z olympijských her. Byl to jeden z nejúspěšnějších a nejuznávanějších sportovců na světě. Ale měl v sobě prázdno.

Řekl :„Při největší slávě jsem si uvědomil, že mám v srdci nepříjemnou prázdnotu. Když jsem tak úspěšný, proč jsem tak nespokojený?“ „Zaplnil tu prázdnotu v sobě?“ „Ano.“ Odpověděl Josh. „Jak?“ „Povzvedl oči ke kopcům a vzhlédnul dál.“ „To jsi řekl před chvilkou. Co tím myslíš?“ „Přesně to, co jsem řekl. Koukni ke kopcům a podívej se dál.“ „Jediný, co vidím, jsou ty kopce.“ Řekl Pan Farmář nešťastně.

ŠESTÁ KAPITOLA: POVZBUZENÍ

Charis je známá svými arašídy, které se pěstují v části údolí jménem Arašídový průchod. Tento místo se vytvořil před tisíci lety, když veliká potopa přivalila písčitou půdu do této části Charisu. Z Ašídového průchodu pochází buráky, které jsou každým rokem na „Burákové sešlosti“ – jedna z nejoblíbenějších zastávek podél Padesátky. Na „Burákové sešlosti“ se prodávají pražené, solené, či obyčejné buráky, které osobně rozdává s úsměvem Arašídová princezna. Je to taky jediný den z celého roku, kdy mají děti povoleno odhodit skořápky z buráku na zem. Ale právě kvůli tomu, že jsou všude na zemi skořápky, je někdy nebezpečné projíždět touto části trasy. Josh s Panem Farmářem pozorovali, jak jeden galantní manžel odnesl přes všechny buráky kolo své manželky, vrátil se, a pak odnesl své kolo. „Když vidím toho pána, vzpomínám si na jednu událost, která mi připadá, že se přihodila včera. Před několika lety jsem sledoval Závod mistrů v Anolie. Osm mistrů, z osmi jiných zemí, bylo pozváno na tuto soutěž. Sto tisíce diváků lemovaly dráhu. Posledních 400 metrů zakončivala zatáčkou, za kterou byla rovná plocha, vedoucí k cíli. Tři jezdci na tom byli stejně a skoro se nedalo rozpoznat, kdo je rychlejší. Všichni sprintovali k cíli a bylo to hodně těsné. „Dvě stě metrů od cíle se jeden z jezdců narovnal, ztratil rovnováhu a spadl. Jel moc rychle, a tak si natáhl šlachu. Ležel tam na té dráze, svíjel se bolestí a jediný, co mohl dělat, bylo se

koukat na ostatní soutěžící, dojíždějící do cíle. Byl ale odhodlaný dokončit závod, a tak se zvedl a začal se belhat k cíli. Ale jeho zraněná noha ho nemohla udržet a spadl zpět na zem. „Když ho spatřil jeho otec, který sledoval závod, seskočil z tribuny a rozběhl se ke svému synovi. Když ho zastavila ochranka, řekl jen: „To je můj syn!“ Oni ho pustili, a tak za ním běžel dál. „On byl v takové bolesti, když se k němu dostal, že nepoznal svého otce a odstrčil ho. Otec mu pak řekl: „Synu...“ Když ho syn uslyšel, poznal jeho hlas a snažil se znovu zvednout. Jeho otec se na něj podíval a řekl mu: „To nemusíš...“ „Ano, musím.“ Odpověděl mu. „Tak dobře, ale uděláme to spolu.“ Řekl mu otec. „Jeho otec mu pomohl nasednout na kolo, přičemž jeho zranená noha vysela bezmocně dolů. Otec mu pomáhal udržet rovnováhu a společne se blížili k cíli za hluku jásajících se diváku, kteří se na jejich počest zvedli. „Oficiální výsledky ukázaly, že ten jezdec soutěž nedokončil, ale všichni ví, že to nebyla pravda. Někdo tu soutěž vyhrál, sám si nepamatuji, kdo to byl. Co si pamatuji je, že milující otec podpořil svého syna ne kvůli tomu, že to byl výtečný jezdec, ale kvůli tomu, že to byl jeho syn. „Další rok jsem sledoval tu stejnou soutěž a pozoroval jsem, jak přijeli jezdci k poslední čtvrtině závodu – k části jménem „Žalostný kopec.“ Byl jsem asi v půli kopce a fandil jsem, když začali vyjíždět kopec. Jeden z hlavních jezdců byl mladý muž, který spotřeboval skoro všechnu energii v první části soutěže a dál už nemohl. Myslel jsem si, že už není schopný zdolat kopec. Další jezdec, který byl trochu starší, toho mladšího předjel, ale pak zpomalil a jel vedle něj. I přestože projížděli kolem nich další soutěžící, zůstal ten starší jezdec u toho mladšího, povzbuzoval a podporoval ho při tom, co spolu pomalu zdolávali kopec. Poznamenal jsem si jejich čísel na zádech a rychle jsem se dopravil k cíli za nimi. Přišel jsem tam, když už skončila soutěž a našel jsem ty dva jezdce ještě u sebe. „Zeptal jem se staršího, proč přestal soutěžit kvůli druhému a ten mi odpověděl: „Vyhrál jsem mnoho soutěží, ale poznal jsem, že věci, které chceme v tomhle životě, nás stejně jednoho dne opustí. Jednu chvíli vykřikují diváci tvé jméno a za chvíli už ani neví, kdo jsi. Ale mnohem úspěšnější je, když podpoříš něco, co vydrží. Tento mladý muž potřeboval podpořit mnohem více, než potřeboval vyhrát.“

SEDMÁ KAPITOLA: VYTRVALOST

Po nějáké chvíli dojel Josh s Panem Farmářem ke Studni, což je v polovině Padesátky. Fred byl odjakživa u Studny, kde vždy rozdával lahve se studenou vodou projíždějícím jezdcům. Jediný, co lidi vědí o Fredovi, bylo to, že žil nedaleko Princova pole a moc se nestýkal s lidmi. Byl ale velmi laskavý a ochotně říkal lidem povzbudivá slova. Někteří lidé říkají, že Fred vlastní na své farmě studnu a že ta studna má zvláštní účinky. Nikdo neví, zda to je pravda, ale skoro všichni, kteří se staví u Studny a napijou se jeho vody, se cítí mnohem silněji. I když, možná to je jenom proto, že všichni, kteří se napijí, právě ujeli 40 kilometrů za pražicího sluníčka. I když... „Takže tohle je ta proslulá Studna.“ Řekl Josh, při tom, co se koukal kolem sebe na spolujezdce, kteří všichni stáli vedle svých kol a drželi láhve s nápisem „Fredovo voda – 2012 Beránkovo louka 50.“ „Jo. Jestli tady budeš dlouho stát, určitě zaslechneš nějáké zajímavé příběhy. Heleď, támhle je Fredy s nějákou holkou. Možná se jí snaží zeptat, zda by s ním dneska tančila večer na tancovačce!“ Josh s Panem Farmářem sesedli z kol a šli k Fredovi, který kleček u jedné slečny, sedící u stromu ve stínu. Její pravá bota ležela kousek opodál a chladila si svou pravou nohu ledem. Vypadalo to, že jí noha docela bolí. „Frede, vím, že se mě snažíš povzbudit, ale nechápeš to. Celý měsíce jsem trénovala pro tuto soutěž. Olympiáda je už jenom za pár mesíců... Není to spravedlivé.“ „Despodence, řekni mi ještě jednou, co se ti přihodilo.“ Řekl starostlivě Fred. „Předjížděla jsem cyklistku z prava, když najednou prudce zatočila, aby se vyhnala díře v silnici. Musela jsem pořádně zatočit do prava, abych se vyhla bouračce s ní. Položila jsem nohu na zem, abych nepřepadla, ale šlápla jsem špatně a obávám se, že jsem si zlomila palec. Ale prostě... proč já? Nic jsem neprovedla, abych si tohle zasloužila. Jsem hodně naštvaná. Nevím, co mám dělat...“ „Já ti povím, co musíš udělat.“ Řekl jí Fred, jako kdyby byl její trenér. „Povím ti příběh o lidech, kteří se dostali do maléru. Před 2500 lety zničil jeden král na Blízkém východě Zářicí město a všechno kolem něj. Ten král pak odebral mnoho lidí ze zničeného Zářicího měta a nechal je poslat do své země, aby mu sloužili. Všechny obchody, kterým se v tom krásném městě dařilo a rozkvétalo, zkrachovalo. Domácnosti byly prázdné a bez lidí. Město se stalo pustinou.

„O mnoho let později, když byl v té části světa jiný král, odvážili se potomci lidí ze Zářicího města vrátit do jejich rodného města. Jeden odvážný muž poprosil krále té země, zda by se mohl vrátit do jeho města a znovu postavit hradby, které ji chránili, aby se tomu městu vrátila její sláva.“ V tu chvíli si všiml Fred, že se kolem nich shromáždila spousta lidí. Někdo z davu se zeptal: „Povedlo se jim to? Postavili znovu ty hradby?“ „Ano... postavili.“ Odpověděl Fred. „Byla to veliká práce, ale lidi, kteří žili v tom městě, se rozhodli, že s opravou pomůžou. Ale byli i tací, kteří byli proti tomu, aby se hradby znovu postavili. Po pádu Zářicího města převzali okolní města od nich obchodní cesty a politickou moc v tom kraji. Když začali opravy hradeb, okolní města poslali velvyslance, aby je přemluvili, aby nestavěli hradby. Ta města nechtěla ztratit vše, co získali po pádu Zářicího města. Ale obyvatelé města stavěli dál a pracovali ještě více, než před tím. Hradby dokončili a vyhráli nad těmi, kteří byli proti stavění.“ „No a co tím míníš Frede? Co to má společného se mnou?“ Zeptala se Despodence. „Jde o tohle: Lidé, kteří stavěli hradby, toho měli hodně na práci. Mohlo by se řict, že toho měli až moc. Ale rozhodli se stavbu dokončit. Máš možnost udělat stejné rozhodnutí. Můžeš tady ležet a nic nedělat, anebo se můžes nadále snažit uskutečnit svůj sen – utkat se na olympijských hrách. Budeš mít před sebou překážky – strach,nejistotu, bolest, možná i urážky od lidí, kteří tě nechápou... Neboj se jich. Vím, že s něčí pomocí toho můžeš dosáhnout.“ „S pomocí? S jakou pomocí? Kdo mi pomůže?“ Zeptala se Despodence. „Koukni ke kopcím, Despondence, a podívej se dál. To je odkud bude pocházet tvá pomoc.“ Zatímco si povídali, přijel jeden farmář se svým autem, aby mohl odvézt Despodence do města k doktorovi. Fred, spolu s tím farmářem, pomohli Despodence, aby se dostala do auta a než odjeli, pošeptal Fred Despodence něco do ucha. Despodence se usmála a objala Freda. Když odjíždělo auto, všiml si Pan Farmář toho, že Josh mluví s Fredem. Pár minut potom přišli Panu Farmářovi. „Pane Farmáři, myslím, že se znáte s Fredem.“ Řekl Josh. „Nikdy jsme se pořádně neseznámili... Těší mě, pane.“ „Taky mě těší. Dneska bude pořádný horko. Vezměte si tyhle, zadarmo! Pamatujte, když budete unaveni, koukněte ke kopcům a podívejte se dál.“ Řekl Fred a podal jim několik lahví vody. „Děkuji vám. Ano...koukněte ke kopcům a podívejte se dál. To je, co mi řekl Josh před chvilkou.“ Řekl Pan Farmář a podíval se na něj podezřele.

„Poslechni ho. Jsou to dobrá slova.“ Odpověděl Fred a vrátil se ke svému stánku s vodou. „Ano pane, to si budu pamatovat. Ještě jednou děkuji za vodu, pane Frede... ehm.. Frede...ehm, pane!“ Pan Farmář se najednou cítil jako celebrita, jelikož si mohl tykat s proslulým Fredem. Je to poprvé, co si s ním Fred promluvil – alespoň poprvé, kdy ho Pan Farmář poslouchal. Josh si držel vedle sebe své kolo a řekl: „No, Pane Farmáři, domluvili jsme se, že pojedeme spolu alespoň polovinu závodu a teď jsme v polovině. Co říkáte, pojedeme spolu dál?“ „Ano, do teď jsem si s tebou cestu užil, máš velmi zajímavé příběhy. Pojedeme dál.“ Řekl Pan Farmář. Když odjeli od Studny, Pan Farmář se zeptal Joshe: „Tak co, o čem jste mluvili s Fredem?“ „No víš, já znám Freda už dlouho. On bývá na spoustě akcích, jako je tento závod. – vždy s lahví vody a s povzbudivým slovem pro kohokoliv, kdo ho poslechne.“ „Když už jsme u toho, Fred mi řekl před chvilkou totéž, co jsi mi řekl ty – o tom, abych se koukal ke kopcům a abych se podíval dál. A to samý řekla Despodence. A koukej, mám to i napsaný na mé lahvi vody. Je to nějáké heslo, či co, které vy dva používáte?“ „Znamená to, aby jsi nevkládal důvěru do věcí, či do lidí, ale hleď na toho, který má sílu, moc a dobrotu – na toho, který ti pomůže.“

OSMÁ KAPITOLA: SMĚR

Asi po kilometru po osvěžení vodou, vede Padesátka nahoru, do podhůří Královských hor, až k rozcestí. Když si vybereš cestu do leva, pojedeš až k Cestě západního hřebene. Cesta západního hřebene je širší, a tak se na ní jezdívá jednodušeji. Vede podél Královského hřebene nad údolím zpět dolů do údolí směrem k městu. Tato cesta je druhá část 50 Beránkovi louky. Jestli zabočíš doprava, ocitneš se na Cestě severního hřebene. Cesta severního hřebene bývala jediná cesta podél hřebene, než se postavila Cesta západního hřebene, kvůli provozu, neboť se Beránkova Louka postupně rozšiřovala. Když se postavila západní cesta, Padesátka byla přesunuta na ní.

Cesta severního hřebene vede výš do podhůří a pak rovnoběžně se západní cestou, kdy se těsně před městem spojí a vedou společně do centra. Severní cesta je jen jednopruhová – spíž to je více pešina, než silnice – užší a hrbolatější než západní cesta. Auta se drží okraje cesty, aby nenabourala do aut v protisměru. Při Padesátce jezdívá ještě pár závodníků severní cestou – říkají tomu „stará škola“ – a také říkávají, že výhled z cesty za to stojí. Pan Farmář si vždy vybral západní cestu. Nikdy nejel severní cestou a myslel si, že severní cesta je trochu vznešenější. Když přijel Pan Farmář s Joshem k rozcestí, Josh řekl: „Pojedeme Cestou severního hřebene – už jsem tam dlouho nebyl.“ „Dlouho nebyl? Ty jsi tady už někdy byl?“ „No jasně, tady jsem vyrostl, tady v těchto kopcích. Tehdy jsme této části říkávali Králův vchod.“ „Ty brďo! No, ale když koukám na ty kopce před námi, obávám se, že to asi nebude jednoduché pro tebe je vyjet, s tím starým kolem. Slyšel jsem, že tahle cesta vede docela nahoru a že je docela dlouhá – pojedeme západní cestou.“ „Věř mi, pohled z vrcholu za to stojí...“ Řekl Josh. Popravdě Pan Farmář nechtěl, aby si Josh myslel, že se bojí, a tak souhlasil s Joshem jet nahoru. Podél cesty si Pan Farmář všiml několik jabloní a sesedl z kola, pár si jich nabral a jel dál. Řekl si, že se možná budou hodit později.

Ani neujeli velký kus cesty a najednou k nim přijížděl ze shora muž a zastavil se uprostřed cesty, při tom celou dobu volal „Bloudile! Bloudile...“ Pan Farmář toho pána poznal z předešlé noci a taky ze zahájení Padesátky. V obou případech měl ten pán u sebe mladého chlapce. Pan Farmář se podíval na Joshe, který nevypadal překvapeně, spíže zaujatě, a zeptal se ho: „Pročpak si myslíš, že to říká?“ „Myslím, že se to za chvilinku dozvíme.“ Asi po minutě zaslechli dětský hlas volající: „Tati, tati, jdu, jdu, počkej na mě, počkej na mě!“ Josh si všiml, když přijel chlapec ke křižovatce, že byl naštvaný a měl v očích slzy. Když ho spatřil jeho otec, přiběhl k němu a objal ho co nejlépe mohl – chlapec totiž seděl na kole a byl alespoň o hlavu menší – a právě když to udělal, tak přepadl chlapec společně s kolem na otce a oba leželi na zemi a smáli se.

Otec se nakonec vyprostil se spárů kola, zvedl svého syna a oprášil jak sebe, tak i jeho. Potom šel otec ke svému kolu a vyndal malou brašnu, která byla přichycená k sedadlu. Vyndal z ní tričko, které mělo těžko popsatelnou barvu – snad by to mohla být jenom barva sluneční záře – a podal ji synovi. Syn si tričko oblékl, oba nasedli a jeli severní cestou dál. Josh se radostně podíval na ty dva a řekl: „Dneska se tu bude tančit.“ „Co tím myslíš?“ Zeptal se ho Pan Farmář. Přitom, co se Josh dál koukal na otce a syna, řekl Panu Farmáři: „Když přijeli ti dva ke křižovatce, otec řekl svému synu, at ho následuje severní cestou. Ale Bloudil se chtěl podívat na západní cestu a tak na ní vyrazil sám. Po chvilce si povšiml, že ta cesta není vůbec zajímavá a že ho vede jen a jen dál od toho, kde má být. Když se otočil a jel zpět, najednou nemohl najít križovatku severní a západní cesty a nevěděl, jak se dostat zpět ke svému otci – vůbec ho neslyšel ani viděl a začal se bát.“ „Jak to víš?“ Zeptal se Pan Farmář. „Už jsem tohle viděl několikrát.“ Pak se podíval Josh na Pana Farmáře a řekl: „Stalo se ti někdy, že jsi se ztratil na pouti a nevěděl jsi, kde máš mámu a tátu?“ „Jo.“ Odpověděl Pan Farmář. Josh si všiml, že se Pan Farmář kouká do dáli a věděl, že si vzpomíná na tu chvíli, kdy se ztratil a začal se strašně bát. „Znáš teda ten pocit. Je to nejhorší pocit na světě... pro tebe... a pro tvého otce.“ Pan Farmář se vrátil do reality a podíval se na Joshe. Na malou chvilku si Pan Farmář povšiml toho, že Joshův výraz byl stejný, jako ten jeho a že v tu chvíli se Josh cítil stejně, jako Pan Farmář. Pak se Josh usmál a pokračoval: „Věděl jsi, že Bloudilův otec byl na severní cestě, hned nad západní cestou? Otec viděl svého syna po celou dobu, ale Bloudil ho nemohl spatřit. Když se chlapec zastavil, otočil se a začal volat svého otce, nevědel, že jeho otec za už ním vyrazil a že jel ke křižovatce. Jojo, dneska se bude tančit!“ Pan Farmář se koukal na Joshe a myslel si, že se Josh kouká do dáli na něco, ale Pan Farmář nevěděl na co. Jen věděl, že si přal, aby to taky mohl spatřil. „Proč pořád říkáš, že se dneska bude tančit?“ Zeptal se Pan Farmář trochu znepokojeně, neboť si myslel, že mu Josh něco tají.

„Vždycky se tančí a slaví, když se nalezne ztracený syn.“ Odpověděl Josh a mrkl jedním okem na Pana Farmáře.

DEVÁTÁ KAPITOLA: MOC

Při tom, co jel Pan Farmář s Joshem kus severní cesty si Pan Farmář všiml krásného výhledu na krajinu pod nimi. Pan Farmář si všiml, že všechno vnímal jasněji, když byl na severní cestě. Když pozoroval jezdce na Západní cestě, připadala mu jejich cesta nudná a zatemněná, jako kdyby byla celá ukrytá ve stínu. Všiml si věcí podél západní cesty, které se mu vždy líbili, když tam jezdíval a usoudil, že nakonec nejsou tak zajímavé, jak si kdysi myslel. Když jeli dál, narazili na muže, který mimochodem jel na kole podobnému tomu Joshovi. Pan Farmář usoudil, že bylo vyrobené ze stejného dřeva a mělo i podobné znamínka a škrábance. Pak se Pan Farmář zaostřil na jezdce. Nebyl to moc veliký muž – právě to byl to docela drobný muž – ale neměl žádný problém vyjet kopec s obrovským, nemotorným kolem. Pan Farmář, naopak, si dal docela práci, aby se držel u Joshe a aby vůbec kopec vyjel. Josh zavolal na toho muže: „Petrosi, příteli, ahoj!“ Oba dojeli na rovinu na vrcholu cesty a radostně se objali. Když k nim přijel Pan Farmář, snažil se, aby moc nelapal po děchu. Byl rád, že se na chvilku pozastavili. „Pane Farmáři, tohle je můj dobrý přítel Petros. Seznámili jsme se před mnoha lety a tehdy mě poprosil, abych mu vyrobil podobné kolo, jako mám já. Jezdí v závodech všude po světě. Dáme si na chvilku pauzu, rád bych si tady s Petrosem chvilku popovídal.“ Řekl Josh.

Josh si s Petrosem povídal tak, jak si povídají dobří přátelé, kteří se vidí po dlouhé době. Ale naštěstní nevynechali ani Pana Farmáře z konverzace a Pan Farmář byl velmi zaujatý jejich přiběhy. V jednu chvili se zeptal Pan Farmář Petrose: „Proč jezdíš na tomhle velikém, nemotorném kole? Nebylo by jednodušší jezdit na kole, který má převody – něco trochu modernějšího?“ Petros byl chvilku sticha. Hledal správná slova na jeho odpověď. Když později promluvil, promluvil sebejistě. „Ano, je těžké jezdit na tomto kole, Pane Farmáři, ale je to dobré kolo. Nejel bych na jiném kole. Při ježdění na tomhle kole si posiluju svou vytrvalost a sílu.“

„No ale jak šlapeš na tom kole? Já jsem měl docela problémy vyjet ten kopec na mém kole.“ „To je protože ty jezdíš a používáš svojí sílu. Spoléháš jenom na sebe. Moje síla pochází odjinud.“ „Odjinud?“ Zeptal se Pan farmář. „Vždycky jsem nebyl takhle silný a nejezdil jsem na tomhle kole. Mnohá léta jsem byl členem Národního cyklistického týmu Ammose.“ Pan Farmář byl ohromen. Cyklistika je národní sport země Ammosu – měli tam mnoho dobrých jezdců. Petros uchvátil Pana Farmáře jeho slovy. „Žil jsem pro cyklistiku a ta mi naopak dala slávu a bohatství. To nejsou špatné věci, samy o sobě, ale časem se staly nejduležitějšími věcmi, které jsem měl – duležitější než cokoliv, ba i kdokoliv. Vždycky mi šlo ježdění, strašně mě to bavilo a tak jsem do cyklistiky položil důvěru a sebejistotu. Tak, jak lidi pokládají důvěru do jejich peněz, či do jejich práce, s důvěrou, že jim navždy zůstane. „Před dvaceti lety, díky všemu, co jsem do ježdění dal, všechnu práci a vytrvalost, se my cyklistika vyplatila. Dostal jsem se do reprezentativního týmu Ammosu v Mistrovství světa v Cyklistice. Ale měsíc před mistrovstvím jsem měl úraz s kolenem a nemohl jsem jezdit. Jediný, co jsem mohl dělat, bylo sledovat vlastní tým, jak se strašně namáhají a snaží . Nakonec dojeli jako úplně poslední a ja jsem s tím nemohl nic udělat. „Bylo to právě po mém úrazu, kdy jsem si uvědomil, že jsem se snažil žít život tak, jak jsem chtěl já. Pane Farmáři.. postavil jsem si svůj život na písku – na něčem, co není pevné. Co jsem potřeboval, bylo, abych si postavil život na nečem pevném, na něčem stálém. Chvíli potom, co jsem si tohle uvědomil, mě seznámil jeden z mých spolujezdců s člověkem, který přebývá za kopci. Ten člověk se stal mojí sílou a mojí podporou.“ „Josh mi řekl něco podobného před chvílí. Kdo je tento člověk za kopci, kterého mám vyhledat?“ „Princ z Rhi.“ „Princ z Rhi?“ Zeptal se nejistě Pan Farmář. „Ano. Poslechni si, tohle je, co mi pověděl: „Jsem pevný kámen, na kterém si můžeš vybudovat svůj život. A jestli si chceš na mě vybudovat svůj život, tak se budeš muset změnit. Některé věci budeš muset ponechat za sebou. Budeš mít v sobě více mě a méně sebe.“

„Tak to je proč jezdím na tomto kole – abych ukázal jiným muže za kopci. Kazdý škrábanec a znamení na tomhle kole mi připomíná mé úsilí odejít od mého minulého života a žít můj nový život, vedený ním. Někdy je těžké, zanechat všechny ty příjemnosti a to pohodlí svého minulého života. Ale není lepší cesta, na které být, než na cestě, která tě vede za Princem. Jednou jsem měl život postavený na písku. Teď jej mám postavený na skále. Ale nemohu žít tenhle nový život sám. Potřebuji jeho podporu a sílu, abych to dokázal.“ „Ty jsi se s ním už setkal? Ale dyť Princ je jenom pohádková bytost.. je to jenom pověst.“ „Opravdu? Ja jsem teda slyšel něco jiného.“ „Ale jak jsi poznal, že to opravdu je Princ?“ „Protože mě změnil – změnil mě uvnitř. A pořád mi pomáhá v tom, abych se stal tím člověkem, kým mám být.“ „Jak tě změnil?“ „Pojď sem, rád bych ti něco ukázal.“ Petros vzal Pana Farmáře stranou ke stromu, na kterém byly veliké, červené bobule, rostoucí z dlouhých větví. Kousek opodál ležela na zemi větev z toho stromu, zcela vyschlá a bez života. „Pane Farmáři, kmen tohoto stromu dodává život a energii všem ostatním vetvím. Bez toho kmene by nedělaly ty větve to, co mají, což je, aby z nich rostly tyto bobule – jejich plody. Ten Princ, o kterém jsem mluvil, je jako tenhle kmen a já jsem jako jedna z jeho větví.“ Pan Farmář si pak všiml něčeho na tom stromě. Větve mu připomínaly dřevo, ze kterého byla kola Joshe a Petrose. Pak si také všiml košíků na jejich kolech – byly plný stejných plodů, jako rostly na tom stromě. Petros měl navíc na svém kole 2 košíky. Petros se vrátil ke svému kolu, sundal jeden košík a nasadil jej na kolo Pana farmáře. Právě v tu chvíli navrhl Josh, aby jeli dál, neboť tam už stáli nějákou dobu. Josh jel spolu s Petrosem a za nimi se vláčel Pan farmář. Cesta vedla čím dál tím strměji a Pan Farmář už byl docela unavený. Ale Josh s Petrosem se skoro vůbec nenamáhali a tak zpomalili a jeli spolu s Panem Farmářem.

Za chvilku přijeli k zatáčce, kde seděl na okraji cesty starší pán a měl hlavu položenou v klíně. Teprve až když k němu přijeli, tak hlavu zvedl a podíval se na ně. Vypadal bledě a vysíleně. Pan Farmář se podíval na toho pána a pak se podíval na Petrose. Petros se podíval na Pana Farmáře s výrazem, který pochopil tak, že mu má pomoct. Pan Farmář sesedl z kola, vyndal z brašny

jedno jablko, které si vzal hned před tím, než vyjeli na severní cestu a ještě vyndal lahev s vodou, kterou mu dal Fred u Studny. Šel k tomu pánovi, podal mu jablko s lahví vody a pověděl mu: „Vemte si, to by vás mělo posílit.“ „Moc vám děkuji.“ Odpovědel starší pán. „Jel jsem rychleji v tomhle vedru než bych měl, v tomhle věku, a ještě tomu jsem si nevzal dostatek vody. Myslím, že tohle mi docela pomůže. Chlapče, děkuji ti.“ Po pár minutách konverzace se rozloučil Petros s Joshem a s Panem Farmářem. Rozhodl se zůstat se starším pánem, aby se přesvědčil, že je opravdu v pořádku. Když se vrátil Pan Farmář ke svému kolu, vyndal zbylé jablko a lahev vody a chtěl je přendat do košíku, který mu dal Petros. Když odkryl košík, nestačil se divit – v košíku měl hrstku borůvek!

DESÁTÁ KAPITOLA: VÝTĚZSTVÍ

Když jeli Josh s Panem Farmářem dál, přijeli po chvilce k prudké zatáčce doprava, která vedla nahoru dál do hor. Josh se rozjel, aby vyjel zatáčku, ale Pan Farmář se na chvilku zastavil. On nevěděl, kam vedla ta cesta. Josh si všiml, že se Pan Farmář pozastavil a řekl: „Můžeš se vrátit na západní cestu a jet s ostatníma z Padesátky, anebo můžeš jet semnou a věř mi, ten výhled nahoře za to opravdu stojí.“ Do teď věřil Pan Farmář Joshovi a nemyslel si ani teď, že by ho vedl na nějákou špatnou cestu, a tak se rozhodl s ním dál jet. Čím dál jeli, tím více se zužovala cesta a byla prudší a kamenitá. Stromů, lemujících cestu, bylo více a tak už moc neprosvítalo slunce. Cesta se tak zužila, že musel jet Pan Farmář za Joshem. Několikrát se stalo, že Josh byl natolik před Panem Farmářem, že ho už nemohl zahlédnout. Bylo to práve v těchto chvilkách, kdy slyšel Pan Farmář šepot, říkající, ať se vrátí na západní cestu, která je jednoduší a příjemnější. Pan Farmář začal poslouchat tomu šepotu.Byl už hodně unaven. Pan Farmář se najednou zastavil, otočil kolo a zavolal na Joshe: „Heleď Joshi, tohle mi už stačí, vracím se a pojedu jinudy.“ Josh se otočil a sjel k Panu Farmáři. Podíval se na něj a řekl: „Dojel jsi až sem. Pojď, to semnou dojedeš.“ V tu chvíli udělal Josh podivnou věc – alespoň mu to připadalo podivný – Josh začal zpívat. Pan Farmář neznal ty slova, ale melodii už někde slyšel a čím více poslouchal tu píseň,

tím líp se cítil. Najednou otočil zpět své kolo a šlapal dál do kopce za Joshem, který jel trochu pomaleji, aby se držel u svého přítele. Chvíli poté jel Pan Farmář a najednou mu narazilo přední kolo na kámen na cestě. Ztratil rovnováhu, přepadl a narazil si kotník. Usoudil, že teď už dál vůbec nemůže jet, ale začal přemýšlel o tom, jak se z tohohle strmého kopce dostane dolu – určitě by to nebylo jednoduché. Josh se zastavil ihned, co slyšel Pana Farmáře spadnout a běžel na ním, aby mu pomohl. Potom, co nahmatal jeho kotník, usoudil, že to nebylo tak vážné, jak si Pan Farmář myslel a řekl mu to. Josh pomohl Panu Farmáři, aby se zvedl a začal s ním chodit nahorou do kopce. Pan Farmář mu začal vykládat, že nahoru už nechce, že půjde dolu k západní cestě. „Někdo pojede po cestě a pomůže mi. Budu v pořádku.“ Josh se podíval Panu Farmáři rovnou do očí a Pan Farmář viděl v jeho očích, že mu může opravdu věřit. „Jsme skoro na vrcholu. Veř mi, ten výhled za to stojí.“ „No ale co s mým kolem?“ „Tohle kolo už nebudeš potřebovat.“ Odpověděl mu Josh. Josh s Panem Farmářem dobehlali k Joshovu kolu – jeho veliké, nemotorné a staré kolo – a tam se posadil Pan Farmář na zem. Co se stalo chvilku potom, bylo velmi neobyčejné a nečekané – neobyčejné i pro ty, kteří jsou zvyklí na neobvyklosti. Josh posunul sedadlo na svém kole do zadu, zvedl Pana Farmáře a posadil jej na to sedadlo. Pak naseld Josh na kolo, pootočil se na Pana Farmáře a řekl: “Drž se!“ Josh začal šlapat nahoru do kopce na jeho velikém a nemotorném kole. „Ani náhodou. Ty brďo, ono to nakonec jde. Jak to, že ti to jde?“ Zeptal se ho nevěřícně Pan Farmář. „Vedu si čistý život.“ Pomalu, ale jistě se dostávali do kopce. Po poslední prudké zatáčce se dostali na vrchol kopce. „Pane Farmáři, tohle je proč jsme sem dneska přijeli. Abych ti mohl ukázat tohle!“ „Tohle“ byl okraj ůtesu přečnívající velikou rokli, který byla desítky metrů široká. Byla tak hluboká, jako byla široká a stěny na obou stranách byly hladké jak sklo. Ten výhled byl úžasný. Pan Farmář nikdy neviděl nic podobného. V dáli spatřili Veliké moře. Orlové létali nad jejich hlavami a vůně cedrů a borovic byla všude kolem nich. Na druhé straně propasti spatřil Pan Farmář něco třpytivého, ale nemohl rozpoznat, co to bylo. Po pár minutách dumání nad tím něčím třpytivým se podíval na Joshe a zeptal se ho: „Máš pravdu, tenhle výhled je opravdu krásný. Opravdu to tady je nádherný. Jsem rád, že jsi mě sem

přinesl, abych to spatřil. Ale tohle už je konečná pro mě, dál už nepůjdu a prosím, dávej na mě pozor, až pojedeme dolů.“ „Nemusí to být naše konečná.“ Odpověděl Josh. „Co tím myslíš?“ Zeptal se ho Pan Farmář. „Můžeme jet dál... Mohu te vzít přes tu roklinu. Půjdeš semnou přes roklinu? Taková možnost se neobjeví každý den.“ „Asi bych měl očekávat, že to tvoje kolo taky může letět, co? „Ne, to ne. Ale potřebuji vědět – věříš mi dost na to, abychom jeli přes? Slibuji...“ „Já vím, já vím, ten výhled za to bude stát.“ Řekl Pan Farmář. Pan Farmář věděl, že by se sám nemohl dostat přes tu propast, ale kvůli všemu co viděl a slyšel od Joshe, věděl, že může Joshovi věřit. Ještě duležitější než to, co říkal Josh, bylo to, že Pan Farmář v Joshe věřil. „Tyjo ale... tak jo... fajn.... jo. Věřím ti, pujdu s tebou přes tu rokli.“ „Tak jo, pojeďme!“ Svolal Josh, nasedl na kolo a přijel k okraji rokle. Pan Farmář se najednou nestačil divit, když spatřil, jak se Joshovo kolo natahovalo přes rokli. Řídítka se také natahovali do dálky, takže kolo nakonec tvořilo kříž. Když se dotkl kříž protější strany rokle, chytil Josh Pana Farmáře za ruku a v tu chvíli se ocitli na druhé straně. Pan Farmář v tu chvíli nevěděl, zda by měl brečet, či zda se má smát. Nakonec se trochu zasmál i pobrečel a Joshovi to vůbec nevadilo. Pan Farmář si nebyl jist, co se mu vlastně stalo, ale věděl, že se nějákým způsobem právě změnil. Najednou mu celý svět dával smysl. Věděl, jak má všechno být. Když se Pan Farmář zorientoval, pohlédl kolem sebe a všiml si, že se s Joshem ocitli na louce s mnoha krásnými, barevnými květinami – květiny, které Pan Farmář nikdy před tím neviděl. Květiny, které měnili svou vůni každých pář vtěřin. Josh se podíval na Pana Farmáře a řekl mu: „Teď ti ukážu tem výhled, jak jsem ti slíbil. Koukni se támhle, doprava.“ „Neuvěřitelné.“ Odpověděl Pan Farmář a nebyl schopen říct nic jiného. Cestička ze zlatých cihel vedla skrz louku. Na konci cestičky byl obrovský trávník, ohraničený překrásným balkonem, který se napojil na nádherný hrad, na jehož hradby dopadávaly sluneční paprsky, které se odrážely a tvořily všechny barvy té nejkrásnější duhy.

Celý hrad lemovaly vlajky všech národů světa a Pan Farmář si všiml, že jedna konkrétní vlajka vyčnívala. Všechny ostatní vlajky se k ní jakoby skláněly. Na nádvoří byly všechny druhy stromů na světě a skrze bránu, vedoucí do centra hradu, spatřil Pan Farmář fontánu, ze které vystřikovaly proudy jasně křišťálové vody, které dopadaly na zem a odtékaly dál do země. Z hradu vycházela ta nejlíbeznější hudba, kterou Pan Farmář kdy slyšel. Dále viděl barvy, které si nikdy ani nepředstavil a vůně, které byly zcela neuvěřitelné. Když pohlédl do leva, v dáli spatřil údolí Beránkovi Louky. „Řekl jsem ti, že ten výhled za to bude stát.“ Pan Farmář už nevydržel stát na nohou, poklesl k zemi a sklonil hlavu. Když se podíval nahoru, řekl: „Ten, kdo půjde semnou, bude semnou navěky. Tohle je za kopcemi… Ty jsi ten člověk za kopci… Ty jsi on.“ „Ano, jsem to já.“ „Ten hrad.... Takže ta legenda je pravdivá!“ „Ano, Pane Farmáři, je pravdivá. Ale nikdo sem nemůže vstoupit bez mého doprovodu. Nikdy bys nespatřil tu cestičku, vedoucí sem, kdybych ti jí neukázal. Ty tohle vše vidíš, neboť jsi ve mě věřil a následoval jsi mě. A jelikož jsi mi věřil a následoval jsi mě, v mém hradě na tebe čeká ohromná odměna.“ Pan Farmář se s nadšením rychle zvedl a Josh do něj hravě šťouchl a řekl mu: „No, koukám, že se ti zahojil ten kotník.“ „Odměna? Mužeme jít do hradu se na ní podívat?“ Zeptal se Pan Farmář s výrazem nadšeného chlapce. „Ne, na to ještě není ten pravý čas. Tvá odměna teprve začíná. Tvá odměna bude záležet na plodech, které vyprodukuješ.“ Pan Farmář tomu začal rozumět. „Myslíš jako, jak jsem dal to jablko a tu vodu tomu starému chlápkovi... teda... tomu staršímu pánovi, jak jsme jej potkali na cestě?“ „Přesně tak. Mohl jsem to udělat já, ale chtěl jsem, aby jsi to udělal ty, neboť tě potřebuji. Mohu být v jednu chvíli jen na jednom místě a je mnoho lidí, za kterýma musím jít. Ale těm, kteří mi věří a následují mě, dávám možnost být mými velvyslanci.“ „Myslíš jako Petros?“ „Jojo, přesně tak! Pane Farmáři, když jsi dal to jablko a tu vodu tomu pánovi, bylo to jako by jsi dal to jablko a tu vodu mě. Ale není to tak, že musíš dělat takovéhle věci, aby ses dostal ke mě.

To není jak to funguje. Nemůžeš si vysloužit místo po mém boku, jelikož já jsem se o to postaral už dávno, když jsem se obětoval pro toho zloděje na té vinici. Udělal jsem to pro něj... a pro Petrose... a pro tebe také Pane Farmáři. Takže tak. Od teď budeš dělat tyto věci, tyto činy, protože je sám chceš dělat – jako poděkování za to, co jsem udělal já pro tebe.“ „Ale.. co s tím hradem? Kdy v něm mohu bydlet?“ „Jednoho dne tady budeš se mnou žít. Vlastně, pravě teď připravuji tvojí místost – bude vytvořená ze dřeva, z kamene a z drahokamenů. A až to bude připravený, přinesu tě sem. Slibuji ti to!“ „Kdy to bude? Jak se sem zas dostanu? Jak budu vědět, že je na čase, abych sem šel?“ „To ví jenom můj otec.“ „Král?“ „Ano, Král.“ „A ty jsi teda...“ „Princ. Pojď. Je čas se vrátit na cestu.“ Šli zpět k velikému kříži, který propojoval obě strany rokle. Najednou se zase ocitli na druhé straně rokle a Pan Farmář se chtěl zeptat Joshe, jak to vlastně dělá, ale nakonec si řekl, že není zapotřebí, aby to věděl. Stačilo, že věděl, že se to stalo. Když se otočil a chtěl se podívat ještě jednou na ten krásný hrad, než se vrátil na cestu, hrad tam už nebyl vidět. Ale Pan Farmář věděl, že se to opravdu stalo. Po cestě z kopce, směrem k severní cestě, si povídal Pan Farmář s Joshem o mnoha věcech. Pan Farmář toho měl hodně na mysli, se vším co zažil, viděl a slyšel, ale měl pocit, že v srdci měl klid. Pocítil poprví za jeho život, že Hrouda nakonec měla nějáký smysl. Už to nebylo jenom o dřině, o práci a kdo ví o čem ještě?... Věděl, že existuje odpověď na otázku „O čem ještě?“ Ještě neznal tu odpověď, ale věděl, že nějáká je. Při cestě dolů se zeptal Pan Farmář Joshe další otázku: „Dneska ráno jsi mi řekl, že jsi se rozhodl jet semnou, aby jsi mě sem přinesl. Proč mě?“ „Proč ne? Je mnoho lidí, kteří potřebují to, co ty teď máš.“ „Co tím myslíš?“ „Lidé se potřebují dozvědět, že nejsem jenom legenda, Pane Farmáři. Teď ty víš, že nejsem jenom legenda, jelikož jsi se semnou setkal a věříš ve mě. A jsi jiný muž, než ten, se kterým jsem

ráno vyrazil. Teď máš příběh, který musíš dál vyprávět. Musíš se rozhodnout jet s dalšími lidmi. Musíš si poslechnout, co mají oni na srdci. Přines je ke Královu vchodu a ostatní už nech na mě.“ „Proč jsi čekal tak dlouho, aby jsi mě našel?“ „Ale ne, já jsem věděl, kde jsi byl. Ty jsi ale nebyl do teď připravený mě poznat – ale dneska jsi byl. Až se dostaneme do města, seznámím te s ostatními, kteří mě znají. Ale teď už pojď! Už mám hlad. Byla to dřína te vytáhnout do tohoto kopce.“ Když přijeli k severní cestě, Pan farmář se podíval na Joshe a zeptal se ho: „No a co teď? Jak se dostaneme zpět do města? Naše kola tu nejsou.“ „Ale prosimtě, Pane Farmáři, snad sis nemyslel, že půjdeme zpátky celou cestu pěšky, ne?“ Oba se podívali před sebe a naproti nim, u stromu s velikými, červenými plody, stála dvě dřevěná kola. Stálo tam Joshovo kolo, na kterém byl nový škrábanec z jeho dněšního dobrodružství. A to druhý kolo bylo skoro úplně stejné, jako to Joshovo – taky byl na něm nový škrábanec, přopomínající dnešní události.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA: DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ Když jel Josh s Panem Farmářem severní cestou, časem přijeli k části, kde se střetly severní a západní cesty a vytvořili jednu společnou. Ale Pan Farmář si všiml, že tam západní cesta vlastně končí. Byla to nakonec severní cesta, která je dovedla domů. Za chvilku přijeli ke Třem slepým myším, kteří seděli na zemi vedle jejich trojkole. Josh s Panem Farmářem u nich zpomalili. „Dobré odpoledne, pánové. Mohu vám něják pomoct?“ Zeptal se Josh. Jeden z nich promluvil. „Utekl nám vodící pes. Co nám nejde do hlavy je to, že tohle nám ještě nikdy neudělal. Děkuji vám, že jste nabízel svoji pomoc, ale asi tu budem muset zůstat, než se k nám vrátí.“ „Nemyslím si, že budete muset čekat dlouho. Ale když už tu jsme, jak bychom vám mohli pomoct?“ Odpověděl jim Josh. „Mi pověz, co bylo tak zajívamého a duležitého pro toho psa, že nám utekl...“ Odpověděl další z nich. Josh sesedl z kola a postavil se před nimi. „Pane Farmáři, můžes mi prosím podat tu láhev s vodou, kterou máš v tom košíku?“

Pan Farmář mu podal vodu a trpělivě čekal na to, co udělá Josh. Josh si klekl před ty tři slepé muže a pošeptal jim něco, co nemohl zaslechnout Pan Farmář. Pak jim Josh dal všem napít. Najednou se jim všem otevřely oči a viděli. Jak ti muži, tak i Pan Farmář byl zcela udivený. Najednou už nebyli slepí! První věc, co spatřili muži, byl usmívající se Josh. A druhou věc, kterou spatřili, byl jejich pes, který poslušně seděl u Joshových nohou. „Abych vám odpověděl na otazku, váš pes vás opustil, aby se vám vrátil zrak.“ „Kdo jste, pane?“ Zeptali se ho ti muži, kteří se v tu chvíli radovali, třásli a byli vyděšeni – jestli to je vubec možný dělat ve stejnou chvíli. Snažili si stoupnout, ale jejich nohy je neudržely, docela podobně, jako se stalo Panu Farmáři před pár hodinami. Jediný co mohli dělat, bylo klečet u nohou muže, který stál před nimi. „Jsem... dárce těchto slunečních brýlí.“ Řekl Josh a vyndal z košíku troje brýle a podal jim je. „Docela se hodí, dneska hodně svítí slunce.“ Pan Farmář k nim přišel a řekl jim: „Já vám povím, kdo on je. Nechte mě, abych vám pověděl, co všechno pro mě udělal a co všechno může udělat pro vás.“ Hodinu později jeli všech pět zpět do města a společně se smáli a povídali si mezi sebou, než přijeli k davu jezdců, kteří je po cestě předjeli. Ten dav byl úplně udivený a vytvořil kolem nich polokruh. Jeden muž z davu vystoupil a zeptal se trochu nervózně: „Prosím vás, nejste vy náhodou Tři slepé myši?“ „Ne pane, už nejsme. Ano, jednou jsme byli slepí, ale teď už vidíme.“ Pak jim všem vypráveli jejich zážitek. Pan Farmář se podíval na Joshe a řekl: „Dneska se tu určitě bude tančit!“ Ten se na něj radostně podíval a zasmál se. Když se dostali přes ten dav ke konečné čáře 50 Beránkovi Louky, spatřili Despodenci, která se teď už jmenovala „Vítěžná,“ a také uviděli Bloudila, který se teď jmenoval „Věrný.“ „Joshi – Pane Farmáři... Ahoj kluci.“ Blížila se k ním povědomá tvář. Přišel k nim muž a oba je objal. „Ahoj Tati.“ Řekl Josh.

„Ahoj kluci. No... Joshi... Koukám, že jsi dneska zase měl dobrodružství. Podobné, jako vždycky? Ke Královu vchodu... k rokli.. možná i výhled na palác?“ „Ano Pane.“ Odpověděl Josh uctivě. „Pane Farmáři, pamatuješ si mého otce – Freda, že?“ „Ahoj Frede... Pane... teda, Vaše Veličenstvo.“ Řekl koktavě Pan Farmář. „Tati – tohle je muž, kterého jsi znal pod jménem Pan Farmář – ale nyní se už jmenuje „Zasévač,“ neboť to je, kdo on je.“

„Úrodné půdě se podobají ti, kteří bez výhrad přijímají Boží zvěst, a proto mohou přinést bohatou - někteří dokonce mimořádnou sklizeň." (Marek 4:20)

Jestli se chcete setkat s Joshem, jděte na www.kingsentryway.com