Teplice

Germánská vytáčená keramika mladší a pozdní doby římské z území Moravy: tzv. jiříkovická keramika a její dosud známá výrobní centra. Fenomén germánské vytáčené keramiky. Luboš Rypka, Praha/Teplice 1. Úvod Od sklonku mladší doby římské se na germánských sídlištích a pohřebištích objevuje kromě domácí v ruce robené keramiky a importované vytáčené keramiky římskoprovinciálního původu i germánská keramika vytáčená na kruhu. Tato keramika byla vyráběna ve vícero oblastech na širokém území od Dolního Porýní až po Ukrajinu z nichž pro region střední Evropy lze z hlediska přímého vlivu na barbarské komunity žijící na území dnešní ČR za nejvýznamnější považovat tyto: 1) střední Německo (Leuna, Haßleben, Haarhausen) – „durynská skupina“ 2) naddunajská část Dolního Rakouska (Oberleiserberg), západní a jihozápadní Slovensko (Skalica, Cífer-Pác), jižní a střední Morava (Jiříkovice, Pavlov, Olomouc-Slavonín, OlomoucNeředín, Slatinice) – „moravsko-západoslovensko-dolnorakouská skupina“ 3) Horní Povislí (Igołomia-Zofipole, Nowa Huta-Pleszów), Opavsko (Opava-Kateřinky, Holasovice, Neplachovice, Opava-Vávrovice) – „malopolsko-hornoslezská (przeworská) skupina“ Pro každou ze skupin je charakteristický jiný styl výzdoby uplatňovaný na keramickém zboží i určité odlišnosti tvarového spektra. Vůdčími tvary jsou nejčastěji různé typy misek a mís, pohárů, či hrncovitých a zásobních nádob. Větší keramické tvary (zásobnice) bývají velmi často pouze obtáčeny, což bylo vzhledem k jejich velikosti a obtížnosti výroby zcela běžné i v římsko-provinciálních dílnách. V rámci durynské skupiny se velmi výrazně vymyká keramika vyráběná v Haarhausenu (s výrobou se zde počítá v pozdním 3. st.; Dušek 1991; táž 1992), kde byla zjištěna sériová výroba věrných napodobenin římsko-provinciální užitkové jemné i hrubé šedé keramiky (mísy, třecí misky - mortaria, poháry se zprohýbanými stěnami – tzv. Faltenbecher, džbány, hrnce, zásobnice). Tato keramika je bez provedení chemicko-technologických analýz prakticky neodlišitelná od originální římsko-provinciální produkce datované běžně zhruba do období kolem poloviny 3. století a dále. Tato zjištění dávají prostor pro mnohé teorie a hypotézy jak o původu zdejších hrnčířů, tak o schopnostech germánského obyvatelstva přejímat originální římské technologie. Zároveň se ukazuje, že ne každá nádoba vyrobená v římsko-provinciální hrnčířské technice a tradici, musí mít nutně svůj původ na území římských provincií. Je otázkou, kolik takovýchto „římsko-provinciálních“ dílen mohlo na území Svobodné Germánie v průběhu závěru mladší doby římské a v následujících obdobích fungovat a zda se jedná o pouhý ojedinělý jev či o běžnější praxi. 1

Keramické tvary vytáčené keramiky z ostatních výrobních center se římskoprovinciálním zbožím sice často volně inspirují (to ostatně není cizí ani v ruce robené keramice), ale nesnaží se jej již přímo co nejvěrněji imitovat. Tamní hrnčíři rozvíjejí více domácí barbarizované tvary nádob i jednotlivé výzdobné techniky. 2. Oblast jižní a střední Moravy: Jiříkovice a další keramická centra Germánské sídliště mladší a pozdní doby římské v Jiříkovicích (okr. Brno–venkov) v poloze „Díly“ se nachází severně od intravilánu obce, na mírném svahu v blízkosti potoka Roketnice (Obr. 1 – zde fialová tečka zhruba uprostřed obrázku; Peškař 1988, obr. 3). Tato poloha je známa od 20. let 20. st. Roku 1923 zde místní učitel Štěpán Přibyslavský prokopal jednu jámu s keramickými střepy z nádob vytáčených na kruhu. V letech 1925 a 1927 zde jeho bývalý žák a místní rodák, budoucí archeolog Josef Poulík1, během archeologické terénní prospekce objevil a posléze i prozkoumal další objekty narušené orbou, kromě jiných zde identifikoval a částečně prozkoumal i pět hrnčířských pecí, z nichž dvě byly dobře dochované. I tyto objekty obsahovaly keramiku točenou na kruhu. Na přelomu let 1933/1934 pak J. Poulík na další narušování archeologických objektů upozornil přímo J. Skutila z Moravského zemského muzea v Brně (MZM), ten pak za jeho asistence prozkoumal další dvě jámy s toutéž keramikou. Znovu byly odkryty i tři z dříve objevených pecí, z nichž dvě byly ve velmi dobrém stavu (tyto pece byly pak až do 50. let součástí stálé expozice MZM v Brně). Z tohoto výzkumu se však dochovala pouze část dokumentace, část nálezů byla zřejmě také ztracena nebo pomíchána s nálezy z dalších dvou poloh z doby římské, známých z téhož katastru. J. Skutil uváděl k roku 1941 z polohy „Díly“ celkem 901 nálezů keramických střepů (zda všechny točené na kruhu, není známo). Roku 1957 provedla menší výzkum v lokalitě ještě V. Hochmanová (též MZM Brno), tato sezóna však již kromě dalšího keramického materiálu a dobře datovatelné železné spony o zdejším hrnčířském centru nové poznatky nepřinesla (Pernička 1970, 78; týž 1985, 81-82; Peškař 1988, 113). Jiříkovické pece 1 a 2 (Peškař 1988, obr. 4) byly částečně vyhloubeny do spraše. Vlastní těleso pece bylo spojeno s předpecní jámou delším topným kanálem, vnitřek pece byl pak přepažen roštem s průduchy. Jednalo se o typ dvouprostorové vertikální pece s vodorovnou roštovou konstrukcí bez roštové podpěry – typ C podle Henninga (Henning 1977). Pece obsahovaly charakteristicky zdobenou vytáčenou keramiku, ta byla nalezena i v jejich okolí, včetně všech prokopávaných jam. R. M. Pernička keramiku označil termínem keramika jiříkovického typu (Pernička 1970; týž 1985; Peškař 1988, 116).

1

Josef Poulík (6. 8. 1910 - 28. 2. 1998) tyto objekty objevil a prozkoumal v pouhých 15 a 17 letech. Medailon J. Poulíka např. zde: http://www.phil.muni.cz/archeo/moravskaarcheologie/badatele/poulik/index.html.

2

Další zjištěná hrnčířská centra se zjištěnými pecemi z území jižní a střední Moravy, kde byla vyráběna keramika stejného typu (Obr. 1 – fialové tečky) - Pavlov (okr. Břeclav) – „Dolní pole“ – 1 x pec typu Henning C (výzkum 1984; Peškař 1988, 142-143) - Olomouc-Slavonín (okr. Olomouc) – „Horní lán“, „Pod Vlachovým“ – 1 x Henning A, 4 x Henning B, 4 x Henning C, 1 x Henning C - podtyp Slavonín I a 1 x Henning C – podtyp Slavonín II (výzkum 2001, 2004-2005; Kalábek-Šrámek 2006) - Olomouc-Neředín (okr. Olomouc) – „Mýlina“ – 2 x Henning B, 1 x Henning C (výzkum 19982006; Kalábek-Šrámek 2006) - Slatinice (okr. Olomouc) – „Trávníky“ – 1 x Henning C, snad ještě 1 porušená pec neurčitelného typu (výzkum 2002; Kašpárek 2008) Předpokládané centrum (Obr. 1 – zelená tečka) - Kyjov, okolí (okr. Hodonín) – z výplně jedné jámy pochází nálezy defektně vypálených nádob jiříkovického typu (Tejral 1985, 106, Abb. 1, Abb. 4:4) Typy dvoukomorových pecí s roštem doložené z hrnčířských center vyrábějících tzv. jiříkovickou keramiku na území Moravy - Henning A – se středovým sloupkem podpírajícím rošt (Henning 1977, 193-194; KalábekŠrámek 2006, 225-226) - Henning B – se středovým žebrem rozdělujícím topeniště na dva prostory (Henning 1977, 193, 194-195; Kalábek-Šrámek 2006, 226) - Henning C – bez podpěry roštu (Henning 1977, 193, 195-197; Kalábek-Šrámek 2006, 226) - Henning C - podtyp Slavonín I – bez středové podpěry roštu, ale se 7 obdélnými podpěrami podél obvodu vypalovací komory (Kalábek-Šrámek 2006, 226) - Henning C - podtyp Slavonín II – bez středové podpěry, se 4 polokruhovitými podpěrami podél stěn v osách světových stran (Kalábek-Šrámek 2006, 226-227) 3. Charakter keramiky Zboží bylo vytáčeno na rychle rotujícím kruhu, technologicky byla zhotovovaná keramika velice zdařilá. Použitý materiál byl jemně plavený, povrch vypálených nádob má zpravidla šedou nebo hnědou barvu. Barevná škála se však může pohybovat od bělavě či nažloutle šedých tónů, přes šedo-okrové po tmavě šedohnědé až načernalé odstíny. Povrch může být někdy i skvrnitý, nemusí mít jednolitou barvu, rovněž vnější a vnitřní strana může být rozdílně zbarvena. V menší míře bylo používáno ostřiva (drobný zrnitý písek) a to hlavně 3

u větších tvarů (např. zásobnic). Výpal byl velmi dobrý, střep je někdy až zvonivý. Pouze malá část produkce byla vypálena hůře, povrch se mírně otírá (Pernička 1970, 76; týž 1985, 81; Peškař 1988, 116-117). Chemicko-technologickými analýzami materiálu z lokality Kostelec na Hané – „Kozí brada“ byla zjištěna teplota výpalu kolem 700 C° (Vachůtová 2009, 119). Máme dochováno i několik exemplářů s defekty výpalu (deformace chybným výpalem), těch však není příliš mnoho. Vnější povrch bývá někdy leskle vyhlazen a velmi často zdoben. Mezi nejčastější motivy výzdoby patří jednoduchá nebo hřebenová vícenásobná rytá vlnovka, která je vždy horizontální. Vyskytuje se zpravidla v horní polovině nádob, zřídka v jejich dolní části, někdy samostatně, jindy v kombinaci s jednotlivými žlábkovitými rýhami či jejich svazky. Dalším druhem výzdoby jsou rovné ryté linie a různě široké a hluboké žlábky. Posledním známým druhem výzdoby jsou plasticky vystupující žebra a lišty ohraničující výrazné předěly v tektonice nádob (Peškař 1988, 117). 4. Tvary nádob Mezi nejčastější tvary patří mísovité nádoby. Jedná se o misky a hlubší mísovité nádoby (ty někdy používány jako urny) různých velikostí, zpravidla na nožkách (Peškař 1988, obr. 6-9, 11-12). Misky nesou někdy tzv. „hrnčířské“ značky, nejčastěji se na dně nádob nacházejí ryté linie či ryté překřížení dvěma liniemi. V jednom případě byla tato značka nalezena i uvnitř nádoby, ale zde se jednalo o značku vhlazenou (Peškař 1988, obr. 10). Skutečný význam a funkce značek nebyl dosud spolehlivě vysvětlen.2 Mezi další časté tvary patří drobné poháry (Peškař 1988, obr. 9:1-3), vázovité nádoby (Zeman 2006, obr. 2:1) a džbány s kruhovým a hubičkovitě prohnutým ústím (Peškař 1988, obr. 13). Dále pak zásobnice s výrazným vodorovně vyhnutým okrajem (Peškař 1988, obr. 14:5-6) či s okrajem ovaleným (Peškař 1988, obr. 14:1-4). Velké zásobní tvary jsou modelované v ruce a dotáčené na kruhu. V tvarech je nápadná inspirace jednak svébskou keramikou (hlubší mísovité nádoby), jednak římsko-provinciálními tvary (misky inspirované prstencovými miskami, misky s vodorovně vyhnutým okrajem, napodobenina mortaria, tvary džbánů; Peškař 1988, 117-128). 5. Výskyt jiříkovické keramiky na pohřebištích (Obr. 1 – červené tečky) Jiříkovická keramika byla zjištěna např. na pohřebištích: Kostelec na Hané (okr. Prostějov) – „Prostřední pololány“ (Zeman 1961; Tejral 1985, Abb. 2:1, 4-6, Abb. 3:6), Šaratice (okr. Vyškov; Trňáčková 1960; Tejral 1985, Abb. 4:5, Abb. 9:7), Velké Hostěrádky (okr. Břeclav; Tejral 1985, Abb. 2:2, Abb. 3:4-5, Abb. 4:3, Abb. 5:1), Určice (okr. Prostějov; Tejral 1985, Abb. 3:1), Hrubčice (okr. Prostějov) - „Košíky“ (Tejral 1985, Abb. 3:2), Skoronice (okr. Hodonín; Tejral 1985, Abb. 3:3), Velatice (okr. Brno-venkov; Tejral 1985, Abb. 4:1-2). 2

Zde není od věci zmínit, že podobné ryté „značky“ se vyskytují zhruba v období 2.-3. století v provincii Noricu a to velmi často na kovových a keramických nádobách. Podobnou rytou značku nese i jediná celá nádoba terry sigillaty z Čech, nalezená v Neratovicích.

4

Nějčastěji se jednalo o vyšší mísy, které sloužily jako urny žárových hrobů. Podrobnější statistické analýzy dosud prováděny nebyly. 6. Výskyt jiříkovické keramiky na sídlištích (Obr. 1 – žluté tečky) Na sídlištích byla jiříkovická keramika identifikována např. v lokalitách: Kostelec na Hané (okr. Prostějov) – „Kozí brada“ (Vachůtová 2009, 117), Vlčnov-Dolní Němčí (okr. Uherské Hradiště; Zeman 2004), Zlechov (okr. Uherské Hradiště; Zeman 2006a), Buchlovice (okr. Uherské Hradiště; Tejral 1985, Abb. 5:2, Abb. 9:6), Bořitov (okr. Blansko; Tejral 1985, Abb. 6:1), Drslavice (okr. Uherské Hradiště; Tejral 1985, Abb. 5:3, Abb. 6:2-3, 10, Abb. 9:8), Lanžhot (okr. Břeclav; Tejral 1985, Abb. 6:5), Mostkovice (okr. Prostějov), Mušov (okr. Brnovenkov; Tejral 1985, Abb. 2:3), Brno-Obřany (okr. Brno-město; Tejral 1985, Abb. 6:9, Abb. 9:2, Abb. 10:1), Mikulčice (okr. Hodonín) – chata VII. Na některých sídlištích již bylo pozorováno procentuální zastoupení vytáčené keramiky oproti keramice vytvářené v ruce. Na sídlišti ve Zlechově tvoří jiříkovická keramika 3 % ze vší sídlištní keramiky (Tejral 1985, 105; Zeman 2004, 199; týž 2006a, 437; týž 2006b, 460), obdobně tomu má být dle J. Tejrala i na většině ostatních lokalit (Tejral 1985, 105). Oproti tomu se vymyká lokalita Vlčnov-Dolní Němčí, kde jiříkovická keramika tvoří jen 1 % ze vší sídlištní keramiky (Zeman 2004, 199). Zcela výjimečným vysokým počtem nálezů jiříkovické keramiky pak disponuje sídliště Kostelec na Hané – „Kozí brada“, kde tuto keramiku tvoří 9 % ze vší sídlištní keramiky (Vachůtová 2009, 117). Odlišná je samozřejmě situace na sídlištích, kde byly přímo zjištěny hrnčířské dílny, které tuto keramiku vyráběly. Na sídlišti Slatinice – „Trávníky“ na jiříkovickou keramiku připadá 13 % ze vší sídlištní keramiky (Kašpárek 2008, 186). Na sídlištích v OlomouciNeředíně a v Olomouci-Slavoníně připadá na vytáčenou jiříkovickou keramiku ca 75 %, tento údaj je ale zkreslen tím, že hodnocena byla pouze keramika nalezená přímo v objektech hrnčířských pecí, zatímco ostatní objekty hodnoceny nebyly (Kalábek - Šrámek 2006, 227). Ovšem např. na sídlišti v dolnorakouském Oberleiserbergu, kde působily rovněž dílny na výrobu keramiky jiříkovického typu (jedná se o tutéž moravsko-západoslovenskodolnorakouskou skupinu keramického zboží), tvoří tato keramika celých 70 % z veškeré zde dosud vyhodnocené keramiky (Pollak 1997; Zeman 2004, 199). Bohužel nevíme, jaká byla situace přímo v Jiříkovicích, I. Peškař (1988) hodnotí pouze výhradně keramiku vytáčenou na kruhu, keramiku vyráběnou volně v ruce nezmiňuje vůbec. 7. Fenomén germánské vytáčené keramiky, problémy datace V případě produkce jiříkovické keramiky, či správněji keramiky jiříkovického typu, je zcela evidentní, že máme co do činění se specializovanými hrnčířskými centry. Zatímco na některých lokalitách nemusela být hrnčířská výroba tohoto typu keramiky zásadní (Slatinice – „Trávníky“, soudě dle 13 % podílu vytáčené keramiky; Kašpárek 2008, 186), zdá se, že na ostatních fungovaly celé baterie pecí, kde výroba mohla dosahovat značných 5

specializovaných produkcí. Máme k dispozici nálezy celých početných sérií výrobků, např. z Jiříkovic jsou to celé série různých typů mís a misek (Peškař 1988), dílna v OlomouciSlavoníně se zase zřejmě mohla specializovat hlavně na výrobu větších tvarů – zásobnic (Kalábek - Šrámek 2006). Odhady celkové produkce jsou však neznámé. Pro představu ovšem můžeme sáhnout do Durynska. V hrnčířském centru v Haarhausenu byla na barbarském území (ovšem spřátelených Hermundurů) vyráběna keramika římsko-provinciálního typu. Byly zde objeveny celkem tři hrnčířské pece, z nichž dvě měly přibližně shodnou kapacitu 0,7 m³ a třetí, největší, dokonce 5 m³ (Dušek 1991, 6). V prvých dvou pecích mohlo být při jediném výpalu vypáleno v každé ca kolem 150 nádob (300 nádob dohromady), při odhadu ca 60 výpalů ročně, mohlo být za rok v každé peci vyrobeno okolo 9.000 nádob, tedy 18.000 nádob dohromady. Ve třetí, největší peci, mohlo být ovšem během jednoho výpalu vyrobeno až 7x více nádob (odhadováno je nejméně ca kolem 1.000 nádob na jeden výpal). Celková roční produkce tohoto centra je při existenci tří pecí (nevíme, zda byly nalezeny všechny) odhadována na 70-80.000 nádob (Dušek 1991, 6, 10). Bylo propočteno, že k samotnému vytočení takového množství nádob by bylo potřeba ročně 1300 pracovních dní. Proto je zřejmé, že v této dílně muselo být zaměstnáno více lidí, jak k vytáčení nádob, tak k obsluze pecí. Pro samotnou stavbu tří pecí zde bylo užito kolem 90 t jílu, který bylo nutné nakopat a transportovat na místo stavby. Bylo dále potřeba obstarat 360 m³ palivového dřeva, které bylo potřeba nařezat, transportovat a připravit. V tomto případě se jednalo o středně velkou hrnčířskou dílnu, kde musela fungovat jasná dělba práce. Odhad počtu zaměstnanců se pohybuje mezi 20-25 lidmi, z nichž nejméně 6-7 muselo ovládat vytáčení nádob, know-how stavby pecí a technologický proces výpalu (Dušek 1991, 10). Zboží z Haarhausenu bylo dosud identifikováno zhruba na 170 lokalitách v okruhu přes 50 km severním a ca 20 km jižním směrem. Vše naznačuje tomu, že zde fungovala dílna s masovou produkcí, zapojená do pravidelné obchodní sítě (Dušek 1991, 10-11). Toto naznačuje, že i v případě některých moravských dílen mohlo jít o poměrně masovou produkci (pravděpodobně tomu tak bylo na dolnorakouském Oberleiserbergu), i když celkové množství ročně vypálených nádob mohlo být zřejmě nižší. Ovšem je zřejmé, že šlo o specializovaná centra s dělbou práce. Otázkou je vazba těchto dílen na kmenová centra a centra obchodu a na místní elity. Další otazníky visí nad tím, kdy a odkud došlo k transferu nového know-how. Diskutován bývá často vliv dácko-sarmatských (vliv ze S a SV) a římsko-provinciálních dílen (vliv z J a JV) či otázka kontinuity povědomí výroby pozdně laténské keramiky (Henning 1977). Také na samotný původ hrnčířů a přenos technologie existují různé názory. Mohlo jít např. o autochtonní vývoj a přenos know-how, mohlo se jednat o domácí hrnčíře svébského původu. Mohlo také jít sice o svébské hrnčíře, kteří ovšem pobývali nějakou dobu 6

v prostředí, kde byla technologie vytáčené keramiky a stavby nových typů pecí známa (pobyt na dáckém území či pobyt v provinciích). Tito lidé se mohli vrátit zpět do Germánie (např. během hospodářské krize Římské říše ve 3. století) a započít zde s výrobou nového typu keramiky. Konečně se také mohlo jednat přímo o dácké či římsko-provinciální hrnčíře. Ti mohli být svobodní, mohli začít s výrobou pro cizí obyvatelstvo přímo na cizím území a přiblížit tak ve snaze po snížení nákladů výrobní centra přímo ke spotřebiteli. Mohlo se ale též jednat o zajatce či rukojmí z různých výbojů (von Schnurbein 1994 – na příkladu Haarhausenu), kteří byli pak donuceni k výrobě keramiky na cizím území. Na další problém narážíme při snahách o dataci této keramiky. Dosud neznáme přesný počátek a konec produkce této keramiky. Rámcově bývá datována do relativních stupňů C3-D1 (300-400/425; Tejral 1985, 112, 114), alespoň částečně je výroba zřejmě souběžná s trváním tzv. zlechovského horizontu (ten se vyznačuje hrubými tvary v ruce robené keramiky a častým pozdně římsko-provinciálním importem). Někteří badatelé počítají s počátkem výroby již od konce stupně C2 (poslední desetiletí 3. st.). Nejpozději kolem poloviny 5. st. (spíše však již kolem roku 420), je keramika jiříkovického typu nejspíše vytlačována keramikou s vlešťovanými a rytými vzory sarmatsko-hunské tradice (tzv. typ Murga). Dle nejnovějších názorů pocházejí pece z Jiříkovic zřejmě až z 2. pol. 4. st., tedy spíše z období největšího rozkvětu výroby této keramiky. Nový přehled stavu bádání o této keramice připravuje D. Vachůtová (v tisku). Literatura: Dušek, S. 1991: Römische Töpferei im germanischen Thüringen. Archäologie in Deutschland 1/1991, 6–11. Dušek, S. 1992: Römische Handwerker im germanischen Thüringen. Ergebnisse der Ausgrabungen in Haarhausen, Kreis Arnstadt, Teil A-B. Weimarer Monographien zur Ur- und Frühgeschichte 27/1-2. Stuttgart. Henning, J. 1977: Entwicklungstendenzen der Keramikproduktion an der mittleren und unteren Donau im 1. Jahrtausend u. Z. Zeitschrift für Archäologie 11, 181-206. Kalábek, M. – Šrámek, F. 2006: Germánské hrnčířské pece na sídlištích v Olomouci-Neředíně a v Olomouci-Slavoníně. In: Ročenka 2005, Archeologické centrum Olomouc. Olomouc, 206243. Kašpárek, F. 2008: Germánské sídliště z doby římské ve Slatinicích na Olomoucku. In: Droberjar, E. – Komoróczy, B. – Vachůtová, D. (edd.): Barbarská sídliště. Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů (Archeologie barbarů 2007). Spisy AÚ AV ČR Brno 37. Brno, 177-199.

7

Pernička, R. M. 1970: Na kruhu vytáčená keramika jiříkovického typu z mladší doby římské v dosavadních výzkumech a literatuře. In: Sborník Josefu Poulíkovi k šedesátinám. Brno, 7681. Pernička, R. M. 1985: Keramika jiříkovického typu zdobená vodorovným žlábkováním. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university E 30, 81-103. Peškař, I. 1988: Hrnčířské pece z doby římské na Moravě. Památky archeologické 79, 106169. Pollak, M. 1997: Die germanische Drehscheibenkeramik vom Oberleiserberg. In: Tejral, J. – Friesinger, H. – Kazanski, M. (eds.): Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum. Spisy AÚ AV ČR Brno 8. Brno, 165-170.

von Schnurbein, S. 1994: Römische Handwerker in der Germania Magna – Diskussionsbeitrag. In: von Carnap-Bornheim, C. (Hrsg.): Beiträge zu römischer und barbarischer Bewaffnung in den ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten. Akten des 2. Internationalen Kolloquiums in Marburg a. d. Lahn, 20. Bis 24. Februar 1994. Lublin – Marburg, 377-378. Tejral, J. 1985: Spätrömische und völkerwanderungszeitliche Drehscheibenkeramik in Mähren. Archaeologia Austriaca 69, 105-145. Trňáčková, Z. 1960: Žárové pohřebiště z pozdní doby římské v Šaraticích. Památky archeologické 51, 561-609. Vachůtová, D. 2009: Keramika z mladší a pozdní doby římské na Moravě. Brno. (nepublikovaná disertace na ÚAM FF MU Brno) Vachůtová, D. (v tisku): Drehscheibenkeramik aus Jiříkovice und aus anderen Fundstellen in Mähren. Der Forschungsstand. In: Bemmann, J. – Hegewisch, M. – Schmauder, M. (Hrsg.): Drehscheibentöpferei im Barbaricum. Technologietransfer und Professionalisierung eines Handwerks am Rande der Römischen Reichs. Tagung der Vor- und Frühgeschichtlichen Archäologie der Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn, des Instituts für Prähistorische Archäologie der Freien Universität Berlin und des LVR-LandesMuseum Bonn vom 11.-14. Juni 2009. Bonn. Zeman, J. 1961: Severní Morava v mladší době římské. Problémy osídlení ve světle rozboru pohřebiště z Kostelce na Hané. Monumenta archaeologica 9. Praha. Zeman, T. 2004: Pozdně římské osídlení germánské osady ve Vlčnově-Dolním Němčí. Sborník prací filozofické fakulty brněnské university M 8-9/2003-2004 (2004), 191-213. Zeman, T. 2006a: Na kruhu točená keramika ze Zlechova. Zborník Slovenského národného múzea 45, Archeológia 16, Bratislava, 437-443. 8

Zeman, T. 2006b: Sídliště z pozdní doby římské ve Zlechově. Stav zpracování, východiska a cíle projektu. In: Droberjar, E. – Lutovský, M. (eds.): Archeologie barbarů 2005. Praha, 451-469.

Obr. 1. Ilustrační mapka nálezů dílen a distribuce nádob či nálezů fragmentů keramiky tzv. jiříkovického typu v oblasti jižní a střední části Moravy. Legenda: fialově – dílny (od severu k jihu: Olomouc-Neředín, Olomouc-Slavonín, Slatinice, Jiříkovice, Pavlov); zeleně předpokládaná dílna (Kyjov); žlutě – germánská sídliště s výskytem této keramiky; červeně – germánská pohřebiště s výskytem této keramiky. Zobrazeny jsou lokality uvedené v textu (seznam zcela jistě není úplný), přesné rozlišení jednotlivých lokalit není pro účely informativního zobrazení distribuce keramiky zásadní.

9