TEORETICKÉ A METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY K VÝZKUMU REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHOPNOSTI

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

REG904 Regionální věda

TEORETICKÉ A METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY K VÝZKUMU REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHOPNOSTI

1. Úvod „Konkurenceschopnost je jako dostih. Nejde v něm o to běžet dnes rychleji, než jste běželi včera. Jde o to běžet rychleji než všichni ostatní koně.“ Stéphan Garelli (2009) Obecně je konkurenceschopnost ekonomiky charakterizována jako pojem, který syntetickým způsobem vyjadřuje schopnost země proniknout svým zbožím a službami na zahraniční trhy a z mezinárodní směny získávat komparativní výhody. Konkurenceschopnost ekonomiky není úzce vymezený jev, jenž by bylo možné měřit jednotlivým ukazatelem konkurenční schopnosti, nýbrž jde o komplexní skutečnost, jejíž některé složky lze kvantifikovat a jiné jsou kvalitativní povahy, bezprostředně neměřitelné. Počínaje ranými 80. léty nastává plíživý posun pojmu konkurenceschopnosti na nadpodnikovou úroveň. Konkurenceschopnost se stává žádoucím cílem nejen podniků, ale icelých odvětví, národních ekonomik, zemí a světových regionů.

2. Přístupy k definování pojmu regionální konkurenceschopnost Ekonomický

rozvoj

je

v tržních

ekonomikách

jednoznačně

spojen

s pojmem

konkurenceschopnosti jako základního měřítka dlouhodobé úspěšnosti firem a rovněž států a jejich regionů, měst i obcí (Wokoun, 2008). To se pochopitelně týká jak firem působících ve sféře cestovního ruchu, tak regionů a nejrůznějších destinací.

Název projektu: Kvalitní vzdělání je efektivní investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102


Nejdříve se však podíváme na obecné definování konkurenceschopnosti, například podle OECD (2007, 2008), která definuje konkurenceschopnost jako „schopnost korporací, odvětví, regionů, národů a nadnárodních celků generovat vysokou úroveň příjmů z výrobních faktorů i relativně vysokou úroveň jejich využití na udržitelné úrovni za současného vystavení mezinárodní konkurenci“. Kvantitativní

složky

konkurenceschopnosti

jsou

prezentovány

ukazateli

relativní

konkurenceschopnosti, které jsou systematicky zjišťovány. OECD (např. 1996) je publikuje ve struktuře: jednotkové pracovní náklady, vývoj spotřebitelských cen, vývoj exportních cen, reálný efektivní směnný kurz.

Teoretické,

metodologické

i

praktické

otázky


ve

smyslu

konkurenceschopnosti podniků jsou v ekonomické teorie dobře definované. V případě regionální konkurenceschopnosti tomu tak však není. Přitom lze uvést, že v současnosti je regionální dimenze v analýzách a teoretických pracích silně zdůrazňována. Souvisí to s poznáním, že to jsou právě regiony, které jsou základem národní konkurenceschopnosti, neboť právě na jejich úrovni dochází k přímému střetu mezi tvůrci znalostí a jejich uživateli. Prosperita regionu (F. Corvers, 2003) pak závisí především na tom, jak se podaří danému regionu překonat případnou propast mezi těmito dvěma skupinami subjektů. Dalším důvodem, proč je v poslední době kladen takový důraz na regiony, jsou změny ve světové ekonomice, kdy dochází k její „regionalizaci“ na úrovni nadnárodních uskupení. To vede k jistému omezení role národních států, které ztrácejí některé možnosti v rámci provádění makroekonomické hospodářské politiky. Dá se tak říci, že ze států se stávají svým



způsobem regiony, neboť jejich postupy jak ovlivňovat některé ekonomické jevy se spíše podobají postupům regionálních autorit (M. Beneš, 2006). Hospodářský

rozvoj

je

v tržních

ekonomikách

jednoznačně

spojen

s pojmem

konkurenceschopnosti jako základního měřítka dlouhodobé úspěšnosti firem a rovněž států a jejich regionů. Jednotlivé regiony si vzájemně konkurují nejrůznějšími způsoby – atraktvitou podnikatelského prostředí, pracovní silou, kapitálem apod. – regionální konkurenceschopnost je pak třeba chápat jako souhrn synergie a komplementarity, ke kterým dochází v rámci podnikatelských a dalších socioekonomických aktivit rozvíjených v daném regionu. Evropská komise (European Commision, 2004) definuje regionální konkurenceschopnost jako schopnost regionů čelících mezinárodní konkurenci vytvářet relativně vysoké úrovně příjmů a zaměstnanosti. Přijmeme-li tuto definici, patří mezi nejlepší indikátor regionální konkurenceschopnosti HDP na obyvatele pak ještě míra zaměstnanosti a produktivita práce. Různé aspekty konkurenceschopnosti popsal M. Porter (např. 1992, 1990). Velmi známý je jeho tzv. diamant konkurenceschopnosti o čtyřech vrcholech, v němž figuruje poptávka, výrobní faktory, podniková strategie, související a podpůrná odvětví. Při hodnocení regionální konkurenceschopnosti lze využít Porterova diamantu konkurenceschopnosti s tím, že konkurenceschopnost je determinována působením faktorů vstupů (nabídka výrobních faktorů), faktorů poptávky (zde je zdůrazněn význam domácí poptávky), faktorů generovaných přítomností příbuzných a podpůrných odvětví (s přímými vazbami na dělbu práce), faktorů generovaných strategiemi firem a charakterem konkurence (významně ovlivňujících investiční klima) a faktorů generovaných odpovídajícími vlivy vlády a dále náhodných faktorů. Pomocí Porterova diamantu lze klasifikovat jednotlivé země, a to jak na základě kvantitativně měřitelných aspektů, tak i na základě bezprostředně neměřitelných aspektů konkurenceschopnosti. Regionální konkurenceschopnost lze tedy obecně vymezit jako schopnost regionu v podmínkách volné konkurence vyrábět zboží a služby, odpovídající potřebám trhu, jejichž realizace zvětšuje blahobyt regionu, státu a jeho občanů.



Definování pojmu regionální konkurenceschopnost není dosud jednoznačně dokončeno a je tedy neuspokojivé. Nicméně řada definic regionální konkurenceschopnosti existuje. Při definování regionální konkurenceschopnosti se vychází z několika přístupů: regionální konkurenceschopnost jako agregovaná podniková konkurenceschopnost, regionální

konkurenceschopnost

jako

odvozená

makroekonomická

konkurenceschopnost.

První přístup (např. viz Tvrdoň, J., Šuranová, J., 2007) vychází z toho, že v regionu existují podniky, které trvale a ziskově vyrábějí produkty, jež splňují požadavky otevřeného trhu z hlediska ceny, kvality apod. V podstatě se předpokládá, že zájmy firem a regionu, v němž působí, jsou podobné. Je ovšem obtížné udržet si takovouto představu, když si uvědomíme, že firmy

se

snaží

o

dosažení

produktivity

a

zisku,

zatímco

v pojmu

regionální

konkurenceschopnost musí být zahrnuta také úroveň zaměstnanosti. Jde o to, že i když v každém regionu působí podniky s různou úrovní konkurenceschopnosti ve svém sektoru, existují určité společné rysy regionu, které mají vliv na konkurenceschopnost všech podniků sídlících v daném regionu. Druhý přístup vychází z toho, že některé zákony, které platí v mezinárodním obchodu, nefungují na nižší než je národní úroveň. Na rozdíl od úrovně zemí kurzové rozdíly a změny poměrů cen a mezd na regionální úrovni buď neexistují nebo nefungují. Na straně druhé přesun mobilních faktorů (kapitál, práce) mezi regiony může být pro regiony reálným ohrožením (např. R. Camagni, 2002). V souladu s prvním přístupem byla definována regionální konkurenceschopnost (European Commision, 1999) jako schopnost produkovat zboží a služby, které obstojí na mezinárodních trzích a zároveň zabezpečí vysokou a udržitelnou úroveň příjmů nebo obecněji řečeno - je to schopnost regionů vystavených vnější konkurenci dosahovat poměrně vysoký příjem a vysokou úroveň zaměstnanosti. Z toho vyplývá, že region, který chce být konkurenceschopný, musí zabezpečit pracovní příležitosti v přiměřeném množství a kvalitě.



Alternativní definice k výše uvedené, která zohledňuje produktivitu, a tedy vyšší mzdy a zisky,

a

zároveň

analýzu

institucionálního

uspořádání

a

tržních

struktur:

Konkurenceschopnost je schopnost regionální ekonomiky optimalizovat svá domácí aktiva a tak soutěžit a prosperovat na národních a světových trzích a přizpůsobovat se změnám na těchto trzích. Capello a Nijkamp (2009) uvádějí, že konkurenceschopnost regionů, měst a obcí tvoří důležitou součást teorie regionálního rozvoje. Zdůrazňují, že místní specifika a místní materiálová a nemateriálová aktiva se stala strategickými faktory, na kterých je postavena konkurenceschopnost regionu. Lokální konkurenceschopnost spočívá v místní důvěře, smyslu a sounáležitosti více než v čisté schopnosti kapitálu; více v kreativitě než v čisté kvalifikovanosti práce; v konektivitě a vazbách více než v čisté dostupnosti; více v místní identitě než lokální efektivnosti a kvalitě života. P. I. Danilov (2007) definuje 2 typy meziregionální konkurence: vertikální – jako konkurenci mezi různými úrovněmi vlády – regionální a centrální, které se vyznačují různými kompetencemi a také rozdělení finančních zdrojů; horizontální – konkurenci mezi regiony. Objektem konkurence je zde všechno, co může být využito jako reálný i potenciální zdroj důchodů – ekonomické a přírodní zdroje, trhy odbytu, spotřebitelé, práce, kapitál, znalosti, technologie, majetek, investice.

Důležité oblasti podle Danilova (2007) ovlivňující konkurenci mezi regiony, jsou: udržení a přilákání obyvatelstva, především v produktivním věku a zároveň vysoce kvalifikovaného,



zachování a rozvoj firem, přilákání nových firem, především těch, které pomáhají formovat klastry a mají udržitelný odbyt pro svou produkci, pracujících na principech vzájemné výhodnosti se svým okolím (prostředím), přilákání nových investic a rozvoj stávajících nebo zakládání nových firem, komunální infrastruktura, bydlení a sociální vazby, realizace a rozvoj dopravních funkcí (uvnitř regionu i tranzitních), posilování tržní specializace regionu a jeho významných center, rozvoj systémů profesního vzdělávání a ochrany zdraví jako speciálních odvětví, zvláště univerzit, lékařských center a klinik, přilákání a rozvoj informačních firem, prostředků masové komunikace, filmových a televizních studií atd., „přilákání“ návštěvníků na všechny typy cestovního ruchu, pořádání významných kulturních, politických, vědeckých, sportovních a dalších akcí, na něž přijede mnoho lidí, což posílí pozitivní image regionu, růst kulturního a historického potenciálu, který zvyšuje atraktivitu regionu pro obyvatele i návštěvníky, zakládání administrativních i veřejných institucí, orgánů a fondů státního, mezinárodního nebo světového významu.

I. Turok (2003) se na konkurenceschopnost na úrovni regionů a měst se dívá jako na jev spojený s dynamikou ekonomického růstu („motor“ ekonomického růstu). Dle Turoka jsou důležité nejen popisné ekonomické ukazatele, jako je např. vývoj zaměstnanosti, HDP na obyvatele, ale zejména je podstatné sledovat základní a podpůrné zdroje ekonomického rozvoje. Pojem „konkurenceschopnost“ pak dle Turoka (2003) obsahuje tři zásadní faktory ekonomického rozvoje, kterými jsou:



schopnost místních firem prodávat jejich produkci na vnějších trzích (trh), hodnota těchto produktů a efektivita, se kterou jsou produkovány (produktivita), využití místních lidských zdrojů, kapitálu a přírodních zdrojů (např. míra zaměstnanosti).

Je třeba uvést, že konkurenceschopnost je velice široký pojem a zahrnuje v sobě mnoho sektorových oblastí a faktorů, které ji ovlivňují. Z tohoto pohledu Huggins (2003) upozorňuje, že je nezbytné tyto faktory zkoumat z hlediska jejich vzájemné propojenosti, aby byl dosažen komplexní a ucelený pohled na konkurenceschopnost lokalit a regionů.

Dalším významným příspěvkem k analyzovanému tématu je článek autorů Kitson et al. (2004), v němž autoři chápou konkurenceschopnost jako určitý abstraktní a těžko uchopitelný pojem. V úvodu si autoři kladou otázky typu: Co přesně je míněno pojmem konkurenceschopnost regionů, měst a lokalit? V jakém smyslu si regiony a města konkurují? Jak může být měřena regionální konkurenceschopnost? Jaké propojení existuje mezi regionální konkurenceschopností a regionální ekonomickou prosperitou?

Autoři poukazují na to, že i když odborná akademická sféra v poslední době klade na výše zmíněné problematické okruhy větší důraz ve svých analýzách, tak stále neexistuje žádný obecně přijatý teoretický či empirický rámec k tématice konkurenceschopnosti regionů, měst a lokalit. Dle autorů je možné regionální (urbánní) konkurenceschopnost definovat jako úspěšnost regionů a měst, se kterou mezi sebou vzájemně soutěží např. v oblasti podílů na



exportních (národních či mezinárodních) trzích nebo v přilákání kapitálu a zaměstnanců na své území. (M. Kitson et al., 2004). Při hodnocení regionální konkurenceschopnosti lze využít již uvedeného Porterova diamantu konkurenceschopnosti s tím, že konkurenceschopnost je determinována působením faktorů vstupů (nabídka výrobních faktorů), faktorů poptávky (zde je zdůrazněn význam domácí poptávky), faktorů generovaných přítomností příbuzných a podpůrných odvětví (s přímými vazbami na dělbu práce), faktorů generovaných strategiemi firem a charakterem konkurence (významně ovlivňujících investiční klima) a faktorů generovaných odpovídajícími vlivy vlády a dále náhodných faktorů (M. Viturka, In: Slaný, A. a kol., 2006). Při

hodnocení


regionu

můžeme

využít

modely

hodnocení

konkurenceschopnosti regionu (s využitím regionálních ekonomických analýz a metod matematického modelování), metody hodnocení konkurenceschopnosti regionální produkce (využití regionální statistická data charakterizujících produkci regionu) a metody hodnocení konkurenceschopnosti regionálních firem (včetně hodnocení kvality – modely kvality, ISO apod.). V středoevropské literatuře se regionální konkurenceschopností zejména v teoretické rovině zabývá j. Tvrdoň (2005), K. Skokan (2004) a v rovině analytické se zvláštním zřetelem k inovačnímu potenciálu M. Viturka (In: Slaný, A. a kol., 2006).

Jak definovat regionální konkurenceschopnost? Například takto: Regionální konkurenceschopnost je významným faktorem rozvoje regionů. Regiony, města a obce spolu soutěží při vytváření, získávání, udržení a podporování ekonomických subjektů. Tyto ekonomické subjekty totiž stabilizují či generují nová pracovní místa, nové příležitosti, přičemž mají zásadní vliv na prosperitu, blahobyt a životní úroveň regionů a obcí. Regionální



konkurenceschopnost charakterizuje schopnost regionů generovat příjmy a udržet úroveň zaměstnanosti v rámci národní a mezinárodní konkurence. Nebo: Konkurenceschopnost regionu je podle L. S. Šechovcevy (2009) vlastnost regionu jako ekonomického systému fungovat a rozvíjet se v tržním prostředí, efektivně zabezpečovat reprodukční procesy lidí, statků i regionálního potenciálu, které lze zkoumat podle různých aspektů a na různých úrovních. Je potřeba si uvědomit, že ekonomické procesy v území probíhají nepřetržitě, často se výsledky konkurenceschopnosti stávají jejími faktory a tyto faktory zpětně ovlivňují výsledky. Konkurenceschopnost je vnímána jako jeden z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících možnosti regionálního rozvoje. V této souvislosti si můžeme uvést Storperovu definici územní konkurenceschopnosti (na místní i regionální úrovni) „jako schopnost místní ekonomiky přitáhnout firmy se stabilními nebo rostoucími podíly na trhu a současně schopnost této regionální ekonomiky zajistit stabilní nebo rostoucí životní standard participujících stran“ [Storper, 1997]. Právě posilování konkurenceschopnosti umožňuje regionům (i územním jednotkám na nižší úrovni) vytvářet komparativní výhody vůči ostatnímu území (R. Huggins, 2003).

3. Indikátory konkurenceschopnosti Regionální konkurenceschopnost lze charakterizovat souborem ekonomických, sociálních, politických, ekologických, organizačních a dalších faktorů. Optimální by bylo, aby byl vytvořen jeden syntetický indikátor charakterizující regionální konkurenceschopnost. Jde o to, aby

syntetický

indikátor

adekvátním

způsobem

reflektoval

úroveň

regionální

konkurenceschopnosti a zároveň umožnil porovnávat různé regiony. Dosud nebyl takovýto syntetický, generalizující ukazatel, indikátor konkurenceschopnosti, který by byl všeobecně akceptovaný definován. V podstatě je to mimo jiné důsledkem toho, že neexistuje všeobecně



aplikovatelná metodologie hodnocení regionální konkurenceschopnosti. Některé zajímavé přístupy si dále ukážeme. Huggins (2003) ve svém článku představuje tzv. „index konkurenceschopnosti“ (competitiveness index) pro případ Velké Británie. Tento index reflektuje měřitelná kritéria místní konkurenceschopnosti. Tím se snaží zaplnit určitou mezeru ve výzkumu konkurenceschopnosti, protože většina odborných studií zabývajících se danou problematikou má tendenci zkoumat faktory a indikátory konkurenceschopnosti nezávisle na sobě (samostatně) a chybí zde celkový pohled na propojenost těchto faktorů a na jejich vzájemnou podmíněnost. Huggins (2003) při tvorbě „indexu konkurenceschopnosti“ klade důraz na to, aby dostupná data byla srovnatelná na místní, regionální a národní úrovni, a tím by do určité míry reflektovala vzájemnou propojenost mezi makroekonomickými výstupy a inovačním podnikatelským prostředím. Huggins v článku představuje index odrážející model 3 faktorů, které obsahují konceptuální rámec konkurenceschopnosti založený na: (1) vstupech, (2) výstupech a (3) výsledcích. Mezi klíčové vstupy Huggins řadí tzv. hustotu výskytu firem (tj. počet firem na obyv.), podíl znalostně založených/fungujících podniků a celkovou ekonomickou participaci (tj. míru ekonomické aktivity). Tyto proměnné přispívají k tvorbě výstupu, kterým je zejména produktivita území měřená HDP/obyvatele. Konečně, vliv výše uvedených opatření (tj. vstupů a výstupu) se projevuje v podobě hmatatelných výsledků, které jsou dané úrovní průměrných mezd (tj. výše mezd na plný úvazek) a mírou nezaměstnanosti. Index konkurenceschopnosti vytvořený Hugginsem představuje dynamický nástroj, kterým by se měla měřit konkurenceschopnost regionů. Vytvořený index měření konkurenceschopnosti autor aplikoval na území Velké Británie, ale při jeho určité modifikaci je možné tento index použít také v jiných státech. Analyzované teoretické a metodologické přístupy k problematice konkurenceschopnosti regionů představují širokou škálu různých pohledů od různých autorů. V některých aspektech se tyto pohledy překrývají, autoři často dospívají ke stejným nebo obdobným závěrům. Je



možno

konstatovat,

že

většina

analýz


regionů

jsou

spíše

komplementárního charakteru. Jednotliví autoři v těchto analýzách zkoumají různé aspekty regionální konkurenceschopnosti, přičemž každý z nich se zabývá touto problematikou se specifickým zaměřením, tj. Autoři definují klíčové pojmy, kladou si klíčové otázky související s konkurenceschopností a jejím vývojem, zaměřují se na ekonomický růst a produktivitu regionů, regionální rozvoj atd. V podstatě

se

jedná

o

snahu

vytvořit

určitý

konceptuální

rámec

problematiky

konkurenceschopnosti regionů obsahující co možná nejvíce různých pohledů a dílčích analýz. Řada

autorů

se

často

shoduje

na

produktivitě,

jako

základním

indikátoru

konkurenceschopnosti regionů. Nutno zmínit, že produktivita je široký pojem a lze ji chápat z různých úhlů pohledu. Například Huggins, R. (2003) a Kitson, M. et al. (2004) se dívají na produktivitu z ekonomicko-regionálního hlediska. Uvědomují si šíři rozsáhlost tohoto pojmu, nicméně ve svých příspěvcích poukazují na regionální produktivitu, jako důležitý indikátor regionální konkurenceschopnosti. Gardiner B. et al. (2004) analyzují produktivitu z hlediska efektivity produkce pracovní síly. Tvrdí, že konkurenceschopnost regionů je závislá na jejich produktivitě. Ušvickij, L.I., Parachina, V.N. (2005) navrhli pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti následující ukazatele: Číslo

Název ukazatele

ukazatele I. Ukazatele existence a efektivity využívání zdrojů regionu Kzr 1

Hrubý domácí produkt (HDP)

2

Tempo růstu (změny ) HDP

3 (-)

Počet ztrátových (nerentabilních) firem

4

Objem maloobchodního obratu zboží



5

Vývoz produkce do zahraničí (vzdálenějšího a bližšího – zřejmě do sousedních zemí)

6

Vybavení regionu silnicemi se zpevněným povrchem

7

Objem (přírodních) zásob ropy a plynu (uhlovodíkové zdroje)

8

Existence přírodních zdrojů, kromě 7

9

Geografická poloha regionu v rámci Ruska vzhledem k vnějším trhům

II. Ukazatele životní úrovně obyvatel regionu Kzo 10

Zajištění bydlení a/nebo investice do bydlení

11

Průměrná mzda pracovníků

12 (-)

Míra nezaměstnanosti

13 (-)

Výše životního minima

14

Objem placených služeb pro obyvatelstvo

15

Úroveň příjmů obyvatel regionu

16 (-)

Podíl obyvatel pod hranicí chudoby

17 (-)

Míra kriminality

III. Ukazatele investiční přitažlivosti a aktivity regionu Kir 18

Investice do základního kapitálu, celkem

19

Investice na jednotku regionálního HDP

20

Tempo růstu investic

21

Investice na 1 obyvatele

22 (-)

Úroveň politické stability v regionu

Integrální (celková) úroveň

Integrální (komplexní) koeficient, zahrnující




dané dílčí ukazatele podle vzorce vícerozměrných průměrů

Z analýzy odborné literatury tak souhrnně vyplývají indikátory pro měření ekonomické konkurenceschopnosti regionů, přičemž dílčím specifikem je problematika územní struktury regionů, resp. míra urbanizace a počet větších měst v daném regionu. Detaily k jednotlivým indikátorům a dostupnosti příslušných dat v ČR jsou uvedeny v následujícím přehledu:

Indikátory ekonomické konkurenceschopnosti Ekonomické vstupy (dle Hugginse, 2003; Turok, 2003) počet podniků na obyvatele, resp. ekonomické subjekty podle vybraných právních forem, vzniklé a zaniklé apod. nutné přepočítat údaje, které jsou dostupné na ČSÚ, úroveň NUTS III inovační podniky ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III v období 2004 – 2006 podíl znalostně založených firem (dle zaměstnanosti v IT, telekomunikací, finanční a obchodní služby, média) – struktura dle GVA (CZ NACE) ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III míra ekonomické aktivity obyvatel ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III zaměstnanci VaV ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III výdaje na VaV



ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III

Ekonomické výstupy (dle Hugginse, 2003; Turok, 2003) regionální HDP/obyv. ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III pokračování předchozí tabulky: hrubý domácí produkt na 1 zaměstnance ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III vývoz v běžných cenách (schopnost se uplatnit na vnějších trzích) ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III

Ekonomické výsledky (dle Hugginse, 2003; Turok, 2003) průměrné mzdy ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III čistý disponibilní důchod domácností na 1 obyvatele ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III míra nezaměstnanosti a její struktura (vzdělání, dl.Xkr. apod.) ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III migrační saldo - Pozn.: Jedná se o demografický ukazatel, nicméně je výsledkem ekonomických podmínek a atraktivity regionů. ČSÚ sleduje na úrovni NUTS III



Územní struktura regionu (dle Malecki, 2004; Budd a Hirmis, 2004) Míra urbanizace – počet obyvatel žijících v určité velikostní kategorii měst - Pozn.: Stupeň aglomeračních úspor se zpravidla projevuje ve formě vyšších příjmů a zaměstnanosti. Nutné přepočítat údaje, které jsou dostupné na ČSÚ, úroveň NUTS III

Zpracoval M. Pělucha (2009) podle Hugginse (2003), Turoka, (2003), Budda a Hirmise (2004), upravil autor.

4. Závěry Regionální konkurenceschopnost je definována (podle Portera, např. 1992) jako schopnost daného území zajistit služby a statky, které jsou lepší či levnější než služby a statky pocházející z jiného území. Proto je v současnosti nezbytné identifikovat v každém regionuy ta odvětví, která jsou nejvíce konkurenceschopná a která představují potenciál dalšího rozvoje daného regionu. Z dlouhodobého hlediska lze regionální konkurenceschopnosti dosahovat v podstatě jenom neustálými inovacemi a zkvalitňováním podnikatelského prostředí. Tvorba regionálního blahobytu či bohatství je založena na zvyšování produktivity a na inovacích, tedy na znalostní ekonomice. Konkurenceschopnost daného území se pak rovněž promítá do životní úrovně jeho obyvatel. Faktory ovlivňující regionální a lokální konkurenceschopnost jsou v čase variabilní, což mimo jiné souvisí na straně jedné se stupněm poznání socioekonomických procesů, na druhé straně podléhají změnám z důvodu vývoje struktur a jejich vzájemného působení. Regionální a lokální konkurenceschopnost je tedy významným faktorem rozvoje obcí, měst a regionů.

Regiony, města a obce spolu soutěží jednak při vytváření a podporování

ekonomických subjektů a jednak při vytváření vhodných podmínek pro regionální a lokální rozvoj například podporou rozvoje infrastruktury, kvalifikace pracovních sil apod.



Literatura BENEŠ, M. (2006): Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda [Working Paper č. 5]. CVKS ESF MU, Brno 2006. BLANKE J., CHIESA T. et al. (2009): The Travel & Tourism Competitiveness Report. World Economic Forum, 525 p. ISBN-13: 978-92-95044-18-0. CAPELLO, R., NIJKAMP, P., et al. (2009): Handbook of Regional Growth and Development Theories, Edward Elgar Publishing Limited, Cheltenham. 542 p. CORVERS, F. (2003): Indicators for Regional Innovation Performance. International Conference on Entrepreneurship and Business Incubation „Strengthening the Regional Innovation Profile“, Bremen, 16-17 October 2003. Dostupné na: http://www.cisv. org. DANILOV, I.P. (2007): Konkurentosposobnost regionov Rossiji (teoretiočeskije osnovy i metodologija). Vydavatelství Kanon+ ROOI Reabilitacija, Moskva 2007, ISBN 978-5-88373023-7. EUROPEAN COMMISSION (EC) (1999): Sixth Periodic Report on the Social and Economic Situation of Regions in the EU, European Communities, Brussels. EUROPEAN COMMISSION (EC) (2004): European Competitiveness Report 2004, Enerprise and Industry Publications, European Communities, Brussels. GARELLI, S., Ed. (2009): IMD world competitiveness yearbook: 2009.Lausanne: International Institute for Management Development, 544 p. ISBN 978-2-9700514-3-5. GARDINER, B. et al. (2004): „Competitiveness, Productivity and Economic Growth across the European Regions“. Regional studies, Vol. 38, No. 9. HUGGINS, R. (2003): Creating a UK Competitiveness index: Regional and local benchmarking. Regional Studies Vol. 37, 89 – 96, 2003. KITSON, M. et al. (2004): „Regional Competitiveness: An Elusive yet Key Concept?“, coauthors - Ron Martin and Peter Tyler, Regional Studies, Vol. 38, No. 9. OECD (1996): Globalisation and Competitiveness. Relevant Indicators. Jan 1996. Bibliographic information No: 1996/05. P. 62. ISSN 1815-1965.



OECD (2007):Staying Competitive in the Global Economy: Moving Up the Value Chain (Synthesis Report). P. 125, June 2007.ISBN: 978-92-64-03365-8. OECD (2008): Staying Competitive in the Global Economy: Compendium of Studies on Global Value Chains. P. 248, June 2008. ISBN: 978-92-64-04630-6. PĚLUCHA, M. (2009): Rešeršní analýza k projektu GAČR 402/09/0179 Konkurenceschopnost regionů v rámci České republiky a Evropské unie. NF VŠE, 25 s. PORTER M. E. (1992): „Competitive advantage: Creating and Sustaining Superior Performance“, Issue 10 PA, Consulting Group London. PORTER, M. (1990): The Competitive Advantage of Nations. The Free Press. New York. SKOKAN K. (2004): Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. Repronis, Ostrava, 160 s. ISBN 80-7329-059-6. STORPER, M. (1997): The Regional World: Territorial Development in a Global Economy. Guilford, New York. ŠECHOVCEVA, L.S.: Ekonomičeskije problemy regionov i otraslevych kompleksov. 2009, dostupné na http://www.m-economy.ru/art.php3?artid=22697. TUROK, I. (2003): Cities, Regions and Competitiveness. In: Regional Studies, Vol.38, No.9, pp. 1069 – 1083. TVRDOŇ, J., ŠURANOVÁ, J. (2007): Teoretické a praktické otázky vyjadrenia regionalnej konkurenceschopnosti v ekonomike Slovenska. In: 2nd Central European Conference in Regional Science. UŠVICKIJ, L.I., PARACHINA, V.N. (2005): Konkurentosposobnost regiona kak novaja realija: cuščnost, metody ocenki, sovremennoje sostojanije, sbornik naučnych trudov, SevKavGTU, serija Ekonomika, №1, dostupné na http://science.ncstu.ru/articles/econom/14/01.pdf/file_download. VITURKA M. (2007): Konkurenceschopnost regionů, možnosti jejího hodnocení a stimulace. In: X. Mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Masarykova univerzita v Brně, pp. 4455. ISBN 978-80-210-4325-1. WOKOUN R., KOUŘILOVÁ J., MACHÁČEK J. (2004): Regional and Environmental Aspects of Urbanization in the Czech Republic. p. 187-204. In: Šauer P., Nankervis A.,



Mensik S.: Sustainability in Global Services: Selected Essay’s. Praha, 236 p. ISBN 80-8670904-3. WOKOUN R. A KOL. (2007): Regionální rozvoj a jeho management v České republice. Oeconomica, VŠE, Praha, 250 p. ISBN 978- 80-245-1301-0. WOKOUN, R. (2008): Regionální konkurenceschopnost a faktory regionálního rozvoje v ČR. In: XI. Mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Masarykova univerzita v Brně, 2008, s. 24-32. ISBN 978-80-210-4625-2. WOKOUN, R. (2009): Regional Competitiveness and Regional Development Factors in the Czech Republic. In: Buček, M., Capello, R., Hudec, O., Nijkamp, P. (eds.). 3rd Central European Conference in Regional Science [CD-ROM]. Košice, pp. 898–905. ISBN 978-80553-0329-1.


TEORETICKÉ A METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY K VÝZKUMU REGIONÁLNÍ KONKURENCESCHOPNOSTI

Recommend Documents