Štafeta: 100 ROZHOVORŮ TOMÁŠE POLÁČKA
© Tomáš Poláček, 2014 ISBN: PDF: 9788087970089 PDF pro čtečky: 9788087970096 ePub: 9788087970102 mobi: 9788087970119
OBSAH 1. BOJÍM SE VÁLKY NA UKRAJINĚ 2. JSEM ARTISTA V CIRKUSU 3. MÁM STRACH Z TESTŮ 4. ALERGICKÝ NA ZOOLOGICKOU 5. MŮŽU ŽÍT I BEZ ŘIDIČÁKU 6. BARBAR BEZ PŘÍTELKYNĚ 7. NEVLASTNÍM VÁHU, OPRAVDU NE 8. NECHTĚL BYCH MÍT LEHKÝ ŽIVOT 9. NAZDAR GEŇO, ŘEKNI FÓR! 10. TYKAL JSEM HŘÍŠNÝM LIDEM 11. MUŽ BEZ VOLNÉHO ČASU 12. JSEM RYCHLÁ A NENÁPADNÁ 13. ŠÉF PO VÝPOVĚDI 14. CELÝ ŽIVOT PODŘIZUJU PRÁCI 15. MILUJU SPOJENÍ VODY A OHNĚ 16. VŠICHNI JSME PO SMRTI 17. POJÍDAČ VESMÍRNÉ ENERGIE 18. NEPŘEDBÍHEJ, JEŠTĚ ŽIJ! 19. KUNDERA K NÁM POSLAL ZVĚDA 20. SKRBLÍM NA HORŠÍ ČASY 21. O POLITICE MLUVÍM S TRENÉREM 22. UTAJENÁ PUNKERKA 23. MŮJ UČITEL BRZOBOHATÝ 24. HULIČ Z PASŤÁKU 25. ŘEHOLNICE, KTERÁ KOUŘILA BEZ 26. ŽIJU I ZA MRTVÉ SOUROZENCE 27. TO BYL ALE VESELÝ VÝLET! 28. KDYŽ DO VELEHOR, TAK S DĚTMI 29. NAJDĚTE SI SVÉHO FARMÁŘE 30. ZTRÁCÍME RODIČOVSKÝ INSTINKT 31. TATÍNEK JE SMUTNEJ 32. TAK TROŠKU ANALFABETKA 33. TATI, NATOČ FILM O LEGU 34. NA POUTI S HEJNEM DIVOKÝCH HUS
8 11 13 15 18 21 23 26 30 33 35 37 40 43 46 48 51 54 57 60 62 65 68 71 75 79 82 85 88 91 94 97 100 102
35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70.
TĚLO UŽ MÁM ZHUNTOVANÉ ŽIVOT MI ZMĚNILI BEASTIE BOYS PĚKNÝ KUS ŽELEZA DO RUKY MISTR MUŽSKÉHO FETIŠE VŽDYCKY JSEM BYL SLUŠŇÁK RÁD JEZDÍM NA ČERVENOU NEJLEPŠÍ JE PETŘÍN BUĎTE V KLIDU, JSEM NORMÁLNÍ MĚ TEN TANEC ZAČAL BAVIT NEVÍM, KAM SE TÁTA ZTRATIL RADŠI BYCH ŽILA V AMSTERDAMU PASTOR, KTERÝ MÁ RÁD PIVKO NAZDAR Z BRNA S HAVLEM V PROSTĚJOVĚ NECESTUJTE S PAPAGÁJOM, UJO BÁL JSEM SE, ŽE OSLEPNEME ZEMAN JE JAKO KLAUS MLČENLIVÝ FARÁŘ OLDA, JÁ A MAGOR ... A KAREL GOTT SE STRAŠNĚ SMÁL POTÍŽE SE SOUSTŘEDĚNÍM A S CHLAPAMA MĚL BYCH JÍT NA KASTRACI ŽÍT V HORÁCH, CHOVAT KOZY JAK JSEM HRÁL S LUCIÍ DLOUHÝ ČAJ V KAVÁRNĚ SLAVIA DOMA JE JEN KOCOUR MĚ NEMÁ KDO UMLČET BOUCHAČKY JSOU DOST UBOHÉ ČEŠTÍ NOVINÁŘI SELHALI KDE MÁŠ ŠEBESTOVOU? V OSMDESÁTI ZAČNU SPORTOVAT MÍŘÍME K TOTALITĚ PIVO JE LEPŠÍ NEŽ DŘÍV Z PORODNICE DO PIVOVARU HUMOR V KLÁŠTEŘE NEPATŘÍM DO KLUBU CHYTRÝCH
105 108 110 113 115 118 121 124 126 128 131 134 136 139 142 145 148 151 153 156 160 163 166 168 171 173 174 177 180 183 186 189 192 196 199 202
71. NAPŮL MRTVÝ 72. ZÁBAVA JE V KRIZI 73. JAKÉSI DIVNÉ STOLETÍ 74. PŘEROSTLÉ DÍTĚ A JEHO FRÍDA 75. JOGÍN V BEZVĚDOMÍ 76. V MLÁDÍ HRÁT, VE STÁŘÍ MALOVAT 77. SRÁŽKA SVĚTŮ 78. ZEMAN JE SLABÁ FIGURA 79. NEJHORŠÍ JE SMRAD Z PONOŽEK 80. NA ŠPIČKÁCH VŠECH SVĚTADÍLŮ 81. STESK JE KRÁSNÝ 82. PROČ BYCH SE BÁL SMRTI? 83. JSEM VLNA NA MOŘI 84. ZÁPAD KOPL DO VOSÍHO HNÍZDA 85. JAKO RAK VE VODĚ 86. CHYSTÁM SE NA MARATON 87. POZOR NA OLIGARCHY 88. TÁTA, MÁMA, POKER 89. NIRVÁNU JSEM ZAŽIL NA SAHAŘE 90. NEMALUJU, PUTUJU 91. KRASOBRUSLÍM KOUSEK VEDLE 92. STUDENTI NA MĚ NĚKDY HROZÍ 93. ROZHOVOR S KRUTÝM MONSTREM 94. SLAVII MODLITBA NEPOMŮŽE 95. PRAHA JE HEZČÍ A HEZČÍ 96. DOUFAL JSEM, ŽE BUDOU KAČKY NAVÍC 97. AŤ MÁMA VIDÍ, VYCHOVALA-LI DARMOŽROUTA 98. LÉTAT JAKO VÁŽKA 99. SIMPSONOVI JSOU FAKT SPROSTÍ 100. ALKOHOLOVÉ FINÁLE
205 206 209 212 215 218 220 223 226 231 234 238 242 245 249 251 254 257 260 264 267 270 273 276 279 281 285 288 290 293
NÁVOD K POUŽITÍ Silvestr 2013 nestál za nic. Děti onemocněly, trčeli jsme doma, nuda. A právě z nudy vznikl nápad, který neměl žádné větší ambice. Na Nový rok zavolám Matějovi Homolovi, na pět minut si popovídáme a on mi třeba poradí, komu brnknout o den později. Čas mám, ven nemůžu, aspoň se zabavím. Na týden? Na měsíc? Nevím. Pokud se do rozhovorů začtete, pravděpodobně zjistíte, že se v půli ledna cosi změnilo; že jsem se stal na každodenních rozhovorech závislým a začal je dělat pečlivěji. Najednou to nebyly pětiminutovky, ale občas, celkem často, čtvrthodiny. Zalíbilo se mi, že se dostávám k osobnostem, s nimiž jsem se už léta míjel nebo jsem je vůbec neznal. Sám jsem byl zvědavý, koho mi dají na příště – s jedním jsem si tykal, se druhým vykal, jak to přišlo. Odhaduju, že jsem tou novoroční legrací zabil dvě stě hodin života, ale nelituju. Přesto musím nutně poděkovat za podporu: Janě, Mikulášovi, Apolence a Barťáskovi. Pokud vás bude aspoň čtvrtina těchto rychlorozhovorů bavit, jsem spokojený. V takovém případě nejspíš neodolám a dám si ještě jednu stovku – jak na konci zjistíte, mým prvním respondentem bude Marek Taclík. V Praze 29. dubna 2014
1. BOJÍM SE VÁLKY NA UKRAJINĚ Ach, ta předsevzetí. Nemám to promyšlené a nevím, jestli to zítra nevzdám, ale zatím jsem rozhodnutý, že každý den někomu zavolám, na pět minut si popovídáme, načež mi ten někdo řekne, komu mám zavolat zítra, a tak dále – kdoví, ke komu se takhle dostanu. Prvního respondenta jsem si vybral sám, a to Matěje Homolu, poněvadž tuším, že mě neodmítne. A taky že jo. Zasměje se, že je pro každou hloupost. Že se mu to dokonce celkem líbí. 1. LEDNA: MATĚJ HOMOLA Ty jsi doma! Nebýváš vždycky touhle dobou v Asii? Pojedu, jen jsem si chtěl přes svátky užít dceru. Za týden vyrazím, zatím jsem se definitivně nerozhodl kam. Asi to bude Laos, Thajsko, Kambodža. Anebo Indie, uvidíme. Prostě si koupím letenku na poslední chvíli. Jaký byl tvůj Silvestr? Hrůza. Slavili jsme v centru Prahy, a kdyby nezasáhli kamarádi, tak bychom si s jedním NĚKÝM strašně rozbili držky. Takže věřím, že všichni ostatní to měli lepší. Oč šlo? O mužské ego... Trocha alkoholu v tom byla. A tak. To jste opravdu slavili někde na Václaváku? Já jo, poprvé v životě. Přecházel jsem z Baru 23 na Štvanici a přesně ve dvanáct jsem byl na Václavském náměstí. Víc lidí i světel, než jsem čekal, líbilo se mi to.
Já bych se tam asi dobře necítil – normálně bych se toho světla a rámusu bál. To já ne, ale babičky asi vystrašené byly. Včera jsem poslouchal výbornou rozhlasovou debatu s předsedou ohňostrojové asociace a tam volaly babky: „Jak tohle můžete dovolit?! Za našeho mládí jsme nic takového nepotřebovaly, a jak jsme si žily krásně! Ale teď? Takovej bordel! A ohňostrojem to jen začíná, pak to jde do politiky a všude...“ Hodinu to trvalo, chcal jsem smíchy. Jaký byl dnešek, prvního ledna? Poklidný. Já si třeba ani nedávám žádná předsevzetí, nic. Pochlubím se ti – letos zatím ani jedna cigareta! A jak dlouho to vydržíš? Pár dnů... Snad. Právě, pár dnů. Mě nebaví dávat si předsevzetí, o kterých vím, že je brzo poruším – a taky mám pocit, že kromě hulení jointů si ani nemám moc co zakazovat. Máš důvod, proč se těšit na rok 2014? Ale jo, na jaře točíme desku, to se těším. Budeme ji nahrávat na dobrém místě, už teď máme spoustu materiálu... Kapela má produktivní období a tenhle rok by pro ni mohl být dobrý. Jaký bude pro ostatní lidi, nevím. Například se obávám, jestli nezačne válka na Ukrajině. Nezačne... A co znamená, že budete točit desku na dobrém místě? Na jaře budu mít hotový dům, takže to natočíme tam, na Vyžlovce. Jsi šťastný, Matěji?
Na tak těžkou otázku se zkus zítra zeptat třeba Koháka – od toho dostaneš dobrou odpověď. Dobře, brnknu mu. Vy dva jste velcí kamarádi? Rád ho vidím, on má ke kapele blízko, ale opravdu velký kamarád je Jakub spíš s naším basákem – jsou to dva význační pražští bohémové.
2. JSEM ARTISTA V CIRKUSU
Matěj Homola včera předal štafetu nejmoudřejšímu, nejkrásnějšímu a nejcharakternějšímu Jakubovi Kohákovi, takže... 2. LEDNA: JAKUB KOHÁK Jsi šťastný, Jakube? Ta otázka přece včera zněla jinak, já to četl – jestli je šťastný Matěj! A na to odpovím. Co ty o tom víš? Matěj je samozřejmě velmi šťastný, protože má výborné kamarády v čele se mnou – kdo zná mě, ten je šťastný už z podstaty. Matěj má taky krásnou dceru, perfektní kapelu, které to šlape a kterou jsem sice založil já, ale pak jsem ji předal klukům – tak ať si, ježišmarja, taky užijou, že jo... Matěj je člověk, který žije pod šťastnou hvězdou. A ty? Momentálně taky, docela. Přes Silvestra jsem byl zlehoučka nemocnej, ale vykurýroval jsem se už z osmdesáti pěti procent, takže to vypadá, že zítra stihnu fotbal. Pročež jsem šťastný. Byl jsi až tak nemocný, že jsi na Silvestra nepil? Já měl s kamarády boxery 27. prosince večírek a na jeho konci jsem vyhlásil ramadán – celý leden se nedotknu alkoholu ani špatného jídla, budu chodit příkladně brzy spát a hodně sportovat. A já to dodržím, pozor! Do konce ledna takhle budu žít. Díky, mně to stačí, nemůžu touhle blbinou zabít dvě hodiny.
Vždyť jsme si ještě nic neřekli, neblázni, nemůžeme skončit! Hm... Když máš někomu odpovědět, jaké děláš zaměstnání, co říkáš? Že jsi režisér? Anebo šašek? Za toho šaška díky, jsi hodnej... Když jedu někam do zahraničí natáčet a vyplňuju kolonku povolání, tak do ní píšu „Artista v cirkusu“. Protože pokud to vezmeme filosoficky, chápeme-li náš svět jako takový cirkus, že ano, tak já, stejně jako ty nebo ostatní lidé, my všichni jsme artisté, kteří denně vystupují v manéži. Takže v podstatě vůbec nelžu. Kdysi se o tobě mluvilo jako o výborném režisérovi reklam. Ještě je točíš? Pořád jsem výborný režisér světových reklam, ale trošičku jsem své portfolio rozšířil, takže v tuto chvíli platí spíš ten artista v cirkusu. To shrnuje všechno. Co jsi třeba dneska dělal za práci? Dokurýrovával jsem se doma s rodinou, piloval novou reklamní kampaň pro T-Mobile, hrál si se synkem, ale radši jsem měl roušku, abych na něj případně nekýchl nějaký bacil, nenápadně jsem dojídal cukroví, a pozor!, pověsil jsem prádlo. Sumíroval si, o čem zejtra napíšu Objev k vám do Magazínu, asi o Slávkovi Sobotkovi, jak se bojí premiérování, takže se přihlásil na kurz odbourávání strachu a studu, a teď jdu na poštu. To slyším, že jsi na ulici. Jak tě baví pražská zima bez sněhu? Na to se zeptej někoho zejtra. Dávám ti fotbalistu Láďu Krejčího, oporu AC Sparta Praha.
3. MÁM STRACH Z TESTŮ
Jakub Kohák včera předal štafetu Láďovi Krejčímu, „opoře AC Sparta Praha“, jak zdůraznil, takže tady toho Láďu máte. 3. LEDNA: LADISLAV KREJČÍ Jak vás baví pražská zima bez sněhu? Já jsem šťastný, že sníh není, protože můžeme trénovat na přírodní trávě. Máte rád tyhle začátky roku? Moc ne – utěšuje mě aspoň ten fakt, že není sníh. To víte, začíná příprava, na fakultě tělesné výchovy budeme v pondělí dělat testy, to moc příjemné není. Na to už byste měl být – v jedenadvaceti letech – docela zvyklý, ne? Nejsem. Z těch testů mám strach. Člověk měsíc netrénoval, anebo trénoval, ale jenom podle sebe, takže fyzička není, jaká by měla být. To klidu nepřidá. Naznačujete, že jste se o Vánocích přežíral? O to ani nejde – ať sním cokoli, tak nepřiberu, vždycky budu mít svých šedesát pět kilo. Spíš je znát ten tréninkový výpadek. Kdybych byl fotbalistou, tak se na zimu těším – okamžitě zmizím na dovolenou. Vždyť jo, já si teď byl na šest dnů odpočinout v lázních Luhačovice, takže masáže, koupele, hezké to bylo. Luhačovice? Letěl bych do tepla.
Jenže já špatně snáším dlouhé lety a představa, že poletím za teplem deset hodin, mě ničí. Kdybych musel někam daleko s fotbalem, tak to vydržím – ale dokud nemusím, tak se netrápím. I za tu cenu, že se v zimě nedostanu do tropů. Vždycky jste prý snil o autu Maserati – už ho máte? Doufám, že si ho jednou budu moct koupit; ale zatím nemám pocit, že bych se k němu výrazněji přibližoval. Tak jo. Teď vám hlavně přeju, ať zvládnete ty testy a pak ať už je jenom líp. Bude. Koncem ledna jedeme na soustředění do jižního Španělska, do Jerezu, kde už bude super počasí, na to se těším. A tam se věnujete deset dnů jen fotbalu? Jedno odpoledne bývá volné – to si můžeme jít, kam chceme. Takže buď na formule, které se tam testují, nebo si zahrajeme golf. Vyhraje Sparta titul? Snad jo, ale radši se na to zeptejte našeho stopera Jakuba Brabce, abyste měl jistotu. A Jakub snad předá štafetu nějakému nefotbalistovi.
4. ALERGICKÝ NA ZOOLOGICKOU
Nekonečný rozhovor pokračuje, dnes tu máme podruhé a snad i naposledy fotbalistu pražské Sparty. Láďa Krejčí předává slovo svému kamarádovi z obrany. 4. LEDNA: JAKUB BRABEC Tak co, vyhraje Sparta titul? A neříkejte mi takové to: „Uděláme pro to všechno, jen nesmíme urazit fotbalového pánaboha.“ Jo. Titul vyhrajeme. Ale stejně bych to měl říct nějak pokorněji, abych toho fotbalového pánaboha neurazil, ne? Spíš mi prozraďte něco jiného. Vám se říká „Vápenka“? Jak jste na to přišel? Máte slovo „vápenka“ v e-mailové adrese. Oficiální přezdívka to není, dnes mi tak naštěstí nikdo neříká, ale e-mail jsem si zakládal, když mi bylo deset, a tehdy taťka jednoho kamaráda říkal, že vypadám jako ředitel vápenky – měl pravdu, ke mně si pigment jaksi nenašel cestu. Všechny jiné varianty mého jména si dřív zabral někdo jiný, tak jsem si do mailu šoupl tu vápenku. A jakou dnes máte oficiální přezdívku? Buď jsem normální Brába, nebo mi teď kamarádi začali říkat Brumla, jakože prý mám něco společného s medvědem. Úplně nadšený nejsem, ale chápu, že přezdívku si člověk nevybírá... A odkud mi vlastně voláte? Je tam divnej hluk. Ze zoo.
Tam to nemám rád – v dětství mě do zoo tahala babička každý víkend, až jsem se na ni stal lehce alergickým. Na tu zoologickou... Já tedy trávím sobotu v zoo – a vy? My máme dva tréninky; dopoledne posilovna, ale odpoledne už je příjemnější. S míčem. Co budete dělat večer, jdete někam na diskotéku? Bydlím na vesnici, v Červeném Újezdě, a tam si zajdu s klukama zakopat do haly futsal – ještě hodinku a půl si zaběhám. Dnes už se o sobotách na diskotéky nechodí? Já když mám volno, spíš jdu s klukama pokecat na pivo. A když už jdete na muziku, tak na co? Sám jsem hlavně na hip hop, teď třeba sjíždím nové cédéčko Kontrafaktu, ale přes taťku mám rád i rock: Kabáty, Wanastowi Vjecy, Lucii... Lístky na červnový koncert Lucie už – pochopitelně – vlastním. Teď jedna odborná otázka. My máme doma devítiletého fotbalistu, který když nehraje doopravdy, tak paří fotbal na Xboxu. Může to pro něj být užitečné? Ne. Je to na nic, žrout času – ať se radši kouká na opravdový fotbal. Když si pustí Ligu mistrů, uvidí skutečnou hru s nepředvídatelnými momenty, chybami, improvizacemi. Na konzoli nikdy nepochopí, jak hráči reagují v krizových situacích. Vyřídím. I když mezi námi, sám jsem mockrát uvažoval, že si to domů koupím taky, ale znám se – seděl bych u toho tři hodiny denně, a to si opravdu
radši zajdu do posilky, zakopu si s klukama odvedle anebo vezmu slečnu do kina. Rozumí slečna fotbalu? Fandí mně, fandí Spartě – a postupně ji učím rozumět i fotbalu. Zažil jste už letos nějakou opravdu romantickou chvilku? To je na mě moc důvěrná otázka, ale určitě ji rád zodpoví můj romantický kamarád, motocyklista Lukáš Pešek.
5. MŮŽU ŽÍT I BEZ ŘIDIČÁKU
Sparťanští fotbalisté předávají slovo kolegovi, slavnému motorkáři Peškovi. 5. LEDNA: LUKÁŠ PEŠEK Hoši na Letné říkají, že prý jste romantik, Lukáši. Právě teď jsem v pokoji s přítelkyní, všude zapálené svíčky... My máme romantiku na denním pořádku. Jak se přítelkyně jmenuje? Míša. U té romantiky zůstaňme – dáte si někdy takovou tu pomalou vyjížďku, při níž se motorkář jen kochá? To není nic pro mě. Já se naopak věčně nemůžu zbavit pocitu, že jedu pomalu, což mě stresuje. Kdybyste kvůli rychlosti přišel o řidičák, zhroutíte se? Proč? Řidičák není nejpodstatnější věc na světě, k závodění ho nepotřebuju. Jasně, můžu se díky němu pohybovat po městě, ale bydlím v Praze, kde dobře funguje hromadná doprava, takže bych to nějak zvládl. Sledujete v posledních dnech, jak je na tom Michael Schumacher? Jak bych mohl nesledovat... Je to hodně smutný, když člověk celý život maká ve svém sportu, spoustu toho dokáže, a když si pak má začít užívat takzvaný důchod, stane se tohle. Kdo jsou šlechtici mezi závodníky, právě řidiči formule 1?
Určitě ne. Nejvíc toho dovedou závodníci rallye, což jsou borci, kteří jezdí na hranici nesmyslu – řidiči formule jsou proti nim cvičené opičky. Motorkáře byste na téhle stupnici zařadil někam mezi? Ono se to těžko srovnává, ale podle mě je těžší jezdit na dvou kolech než na čtyřech. Vždyť si všimněte, že v autě naučíte jezdit každého, ale na motorce ne. A z praxe víme, že když si dobrý závodník na motorce přesedne do auta, pojede výborně, zatímco když si dobrý autař sedne na motorku, v žádném závodě nebude mít šanci. Vám se poslední sezona moc nepovedla, četl jsem, prý ani bod. Víte, před tou sezonou jsem na rok a půl z mistrovství světa vypadl a už jsem ani nedoufal, že se tam vrátím, ale najednou jsem mohl jezdit královskou kubaturu – splněný sen. Neudělal jsem ani bod, ale technika, na které jsem jezdil, to vlastně neumožňovala. Jako závodníkovi mi trhalo srdce, že jsem tam do počtu, ale na druhou stranu jsem si pořád říkal: A kdo se kdy do takového šampionátu dostal? Každému se to nepovede. Co s vámi bude letos? Nevím. Počkám do konce ledna, jestli se naskytne nějaká smlouva, ale klidně je možné, že už nikdy nic nepojedu. Že to zabalím nadobro. Konec kariéry? Dost možná. Vidím to padesát na padesát. Váš hlas zní dost posmutněle. Ale ne, jsem jen unavenej. Od pondělí do pátku trénuju, takže všechno, co se týká domova, doháním o víkendech. Dnes jsem chodil po nákupech, potom doma montoval lampy – a podobný ptákoviny.
Co čtete, Lukáši, za knížku? To by pro vás asi nebylo moc zajímavé, zeptejte se někoho jiného. Tak ať to není sportovec – pokud možno nějakou ženskou chci, klidně modelku. Aha. Tak víte co? Uděláme to jinak. Pošlu vám kontakt na známého podnikatele Michala Exnera. V čem podniká? Má autosalony. Dobrej chlap, a hlavně – rozhodně vás napojí na hezký holky. To slibuju.
6. BARBAR BEZ PŘÍTELKYNĚ
Ze světa vrcholového sportu se dnes přesuneme k automobilům, detektivkám – a holkám, samozřejmě. Bylo už na čase. 6. LEDNA: MICHAL EXNER Co čtete, pane Exnere? Detektivky od Václava Erbena? Já nečtu knížky vůbec, v tomhle jsem barbar. A víte, že v těch knihách vystupuje váš jmenovec: kapitán veřejné bezpečnosti Michal Exner? To vím, ale stejně jsem je nečetl. Viděl jsem to v televizi, Exnera hrál myslím Kodet. Kapitán Exner jezdil v perfektně udržované mercedesce kabrioletu... V tom teda nejezdím. Léta jsme byli spojení s koncernem VW, takže mercedesem rozhodně ne, mám audinu. Kapitán Exner měl taky vřelý vztah k jídlu, byl gurmán. Ve své garsonce si dokázal připravit skutečné lahůdky, například restované ledvinky. Co vy? Gurmán nejsem a ledvinky si nepřipravím, zvládnu tak čaj. Ačkoli když mám u sebe pětiletého syna, tak mu něco udělat musím, ale nanejvýš kuře, zeleninu, ještě snad těstoviny. Tím končím. Takže vám vaří přítelkyně? Když ji mám, tak jo. Aha... K tomu mířím, zvláštní vztah měl kapitán Exner k ženám. Svým
vzhledem a chováním imponoval každé, kterou při svých případech potkal. Jeho známosti byly krátkodobé, vřelým vztahem k hezkým děvčatům byl proslulý. To je zajímavé téma. Vždycky jsem míval spíš delší vztahy, ale teď jsem čerstvě sám a uvažuju, jestli nebude lepší chvíli tak zůstat a vžít se do role jmenovce kapitána... Rozhodně nemám potřebu skočit hned do něčeho nového. Mimochodem, chodíte jenom s modelkami a moderátorkami, nebo občas i s normálními holkami? Vždycky s normálními holkami, jenom Míša Ochotská byla moderátorka, čímž se vymykala – ale ona je taky normální. Pane Exnere, jaké teď máte životní období? Já jsem spokojený, ale položte tu otázku taky Jitce Nováčkové. Jitka je modelka? Modelka, kamarádka. Chytrá a vtipná holka.
7. NEVLASTNÍM VÁHU, OPRAVDU NE
Nejedná se sice o první krůčky po Marsu ani druhý titul pražských Bohemians, ale novina to je veliká a radostná. Do našeho seriálu nakukuje první žena. 7. LEDNA: JITKA NOVÁČKOVÁ Jak se máte, Jitko? Učím se na zápočty, právě teď studuju kvantitativní metody. Což je matematika a statistika. K čemu to potřebujete, když studujete optiku? Z optiky už jsem odešla – zjistila jsem, že fyzika nebo chemie nejsou zrovna nejzábavnější obory. A tak jsem šla na vysokou školu obchodní. Vy nevěříte, že byste se do čtyřiceti skvěle živila modelingem? Reklamy snad dělat budu, ty mě baví, ale jenom jako zpestření, přivýdělek. Ono to je celkem vyčerpávající – natáčí se třeba šest dní v kuse, spím čtyři hodiny, a i když je to skvěle placené, tak bych asi nebyla šťastná, dělat jen tohle. Do kurzu pro modelky jste prý začala chodit v devíti letech. Není to předčasné? Padlé na hlavu? Kdyby vaše dcera od čtyř let nadšeně pózovala v natáčkách a podobně, tak by vám asi bylo jasné, že ji to baví. Mojí dceři teď budou čtyři a v natáčkách nepózuje. Tak asi po žádné škole modelek toužit nebude. Já chodila v páté třídě na devět kroužků; na keramiku, na kytaru... A jedním z nich byl i ten
modeling. Vlastně bych nechtěl, aby moji devítiletou dceru učili vrtět pánví při chůzi po molu. Mně se to na těch podpatcích líbilo. A nemyslete, ony nebyly kdovíjak vysoké, maximálně sedm centimetrů. Když jste vyhrála miss, za odměnu vás poslali na herecký kurz do New Yorku. Hodí se to k něčemu? Přestala jsem být trémistka, Američani to z vás vytlučou. I za cenu toho, že vás nutí chovat se poněkud šíleně – křičeli jsme na sebe, dělali kotrmelce... Vůbec si nedokážu představit, že bych se takhle chovala v Čechách mezi lidmi, kteří mě můžou poznat. Teď si vás googluju a ve spoustě titulků čtu, že jste před časem byla – cituji – puclík, ale zase už jste krásně hubená. Sedí to? Ty titulky přehánějí, ale z Ameriky jsem opravdu přijela lehce oplácaná – propadla jsem tam těm jejich výborným sladkostem. A ani bych neřekla, že jsem teď výrazně hubenější, ale nějak jsem v posledním roce začala dělat jen věci, které mě baví, jsem spokojená. A asi je to na mně vidět. Kolik vážíte? Nevím, nevlastním váhu. Opravdu ne! Míry vám klidně řeknu, ale váhu netuším. Tak mi řekněte ty míry. To jsem si naběhla... Ne – tohle přece nemůžu říkat veřejně... Přes prsa mám devadesát. Díky. A jaký máte názor na nominaci hokejistů do Soči?
Dostal se tam Petr Nedvěd, že jo? Víc nevím, tak vás radši odkážu na Lucku Hadašovou – to je větší odbornice. Vždyť to je taky modelka, ne? Ale jejím manželem je hokejista Jarda Bednář, takže vám určitě odpoví fundovaně.
8. NECHTĚL BYCH MÍT LEHKÝ ŽIVOT
Dnes k vám měla promluvit Lucie Hadašová, ovšem nepromluví. Anebo jo, dvě věty od ní zazní, ale budou pouze ze včerejšího e-mailu: „A nechcete místo mě raději manžela? Ať nemáte dvě ,modelky‘ po sobě.“ 8. LEDNA: JAROSLAV BEDNÁŘ Co se stalo? Manželka si nevěří na hokejovou otázku? Upřímně řečeno, ona hokeji zas tak moc nerozumí. Sice na něj chodí, ale mraky kluků z reprezentace vůbec nezná, možná by si spletla brankaře s útočníkem. Nevadí, vy jste taky v pohodě. Co jste na tu nominaci do Soči říkal? Kdybych byl trenérem, čtyři jména dám jiná, ale s kostrou mužstva vlastně celkem souhlasím. Kamarádi by mi neodpustili, kdybych se nezeptal na obránce Barinku. Je tam právem? Tohle téma mě rozčiluje, Michal přece za nic nemůže. Dobře, ať si lidi nadávají trenérovi, ale proboha, proč se otírají i o Michala? Proč má platit daň za to, že je zeťákem trenéra? Má se z té reprezentace odhlásit? Nebo co má dělat? Vlastně bych se nedivil, kdyby v Soči zahrál výborně a ti samí nadávači se mu pak klaněli, protože hokejista je dobrej. Taky nejste nejhorší a nejedete nikam. Ano, uznávám, jsem zdrcen, už jsem se na té olympiádě jednou nohou cítil být – a ono nic... Ba ne, já se těším jako divák. Mimochodem, výborný pocit mám z našich gólmanů, jeden je lepší než druhej. Oproti několika dalším reprezentantům jste ještě mladík – hodláte hrát
dalších pět let? To bych nedal. Před těma dědkama, jako je Jarda Jágr, Petr Nedvěd nebo Martinové Ručinský se Strakou, nechápavě smekám klobouk. Vůbec si nedokážu představit, že bych v jejich věku takhle bruslil; je mi sedmatřicet a cítím, jak je moje tělo pořád pomalejší a jak musím víc a víc trénovat, abych se mladým vyrovnal. Fakt nevím, jestli budu schopný hrát za půl roku, natož ve čtyřiceti. Co děláte právě teď? Mám po tréninku s mužstvem, tak si ještě jedu zatrénovat sám, na čtyřicet minut do posilovny. V pátek hrajeme derby, tak se musím lehounce připravit. To jste dobrej, že si přidáváte. Nejsem dobrej. Ale chci bejt dobrej. A co vás čeká po té posilovně? Přijdu domů, uděláme si s holkama dobrou večeři, vlezeme do vany... Všichni?! My máme vanu na šest set litrů. No, a tříletá dcera si pro nás určitě připraví představení, zapne rádio, vezme mikrofon, na halfplayback bude zpívat, u toho tancovat... Ona je šoumenka – i když jsem nemocnej, ospalej, cokoli, vždycky mě neskutečně rozesměje. Když už jsme zmínili muziku, posloucháte doma Daru Rolins nebo Helenu Zeťovou? Muziku pouštíme spíš v autě, ale jasně, proč ne? Přece nevypnu rádio jen kvůli tomu, že hrajou holky, se kterými jsem kdysi chodil. Naopak, mně se jejich muzika líbí.
A nechcete napsat autobiografickou knihu o tom, jak se žije se slavnými ženami? Nejsem člověk, který by pouštěl pikantnosti do médií – na rozdíl od těch dvou předešlých slečen. Nejsem tak zoufalej, abych zpětně pomlouval, i když na druhou stranu mě baví představa, jak by koukaly, kdybych jim vrátil všechno to, co o mně veřejně řekly; kdybych napsal pravdu. Ale nikdy to neudělám. Chápu správně, že to nebyla lehká soužití? Nebyla. Já to neměl lehké s nimi, ony se mnou. Ale copak vy byste chtěl mít lehkej život? Docela jo. Já ne, nesnáším stereotyp. Mě by ani nebavilo mít doma člověka, se kterým je to lehký, to by byla nuda... Ale rozhodně vám chci říct, že jsem nikdy nikomu nerozbíjel hokejkou hlavu. Proč byste to dělal? Před pár dny mi cestou ze zápasu zase už jeden spoluhráč připomněl, že slečna Zeťová vyprávěla v televizi, jak jsem ji prý mlátil. Ale rovnou se tomu i zasmál, protože hokejka, jak známo, nepatří k nejměkčím předmětům, takže by po těch úderech získala hlava nezvyklý tvar. Je život s modelkou jiný než život se zpěvačkami? Rozdíl je v tom, že dnes mám doma sice modelku, ale hlavně holku, která se perfektně stará o mě a o naše dítě. Ano, v mládí jsem mohl okusit život se slavnými ženskými, ale teď už vím, že nechci, že by mě to nenaplňovalo, že bych to nevydržel. Lucie přece taky není neznámá.
Naštěstí nestojí o to, aby se o ní psalo denně v médiích, neposílá z domova fotky toho, jak si někde uprdla, nechce být za každou cenu všem očích. Tak raději zpátky k hokeji – přivezeme ze Soči medaile? Zeptejte se na to Geni, oni se Suchošem jsou na hokej mnohem větší odborníci než já. A moc ho pozdravujte!
9. NAZDAR GEŇO, ŘEKNI FÓR! Už jsem to vzdával. Respondent mi vzal za celý den jedinkrát telefon, chvíli něco chroptěl, zavěsil a pak zas dlouho nic. Když nakonec o půl desáté večer zavolal zpátky, šokovalo mě, že je střízlivý. 9. LEDNA: RICHARD GENZER Přivezou naši hokejisti medaili z olympiády? Kdybych byl vědma, zítra si vyplním sportku... Opravdu nevím – zvlášť po tom, co trenér nevzal Hudlera. Klukům přeju, ale myslím, že to nedopadne; že budou jako já. Jak to myslíš? No, já s nikým radši ani nezávodím, protože když se rozeběhnu, tak všichni ostatní běží rychleji. Už jenom chodím, protože vím, že stejně nemám šanci vyhrát. Odkud znáš tolik vrcholových sportovců? S Michalem Suchánkem odjakživa chodíme na sporty – já mám rád fotbal, on hokej, a protože nemáme moc přátel mezi herci, tak jsme si je našli mezi sportovci. Ale kamarádíme jen s těmi starými, jako je Panenka nebo třeba sparťanská parta z časů Horsta Siegla. Mladý už neznáme, protože ti nechoděj na pivo – pijou pořád jen red bull a mají poďobanou kůži... Naši kamarádi pamatují doby, kdy měl ještě sport tvář lidskou. Nepoďobanou. Tvoje sportovní kariéra definitivně skončila? Jsem nemohoucí, překvapila mě obezita a stáří. Hrával jsem fotbal za Kunratice, nejdřív v béčku, v céčku a pak už nešlo ani to. Všichni kolem běhali tak rychle, že vznikal průvan, a když mi rozhodčí zakázal kulicha
a šálu, tak jsem to nechal bejt – přece nenastydnu. Teď hraju tenis, badminton a chci začít i s golfem, ale nejsem si jistý, jestli na něj budu mít dost času. Ty? Myslel jsem, že máš pohodu, práci skoro žádnou. To je zdání. Když náhodou nemám co na práci, tak dokonce mívám pocit, že jsem něco prosral. Třeba dneska jsi měl hodně práce? Celkem jo. Ráno spicha s manažerkou, protože děláme reklamu pro Tchibo a museli jsme dolaďovat scénáře, pak sraz s producentem Biermannem kvůli nějakému filmu... Vlastně jsem celý den docela aktivně prokafíčkoval. Předpokládám, že největší příjmy máš z „Partičky“. Vydrží ten pořad ještě dlouho? Byl bych rád. Záleží na sledovanosti, ale zatím – doufám – lidi pořád bavíme. Což je pro mě satisfakce za fakt, že na mě každej vožrala volá, nazdar, Geňo, řekni fór! Umíš si představit, že bys jednou dělal nějakou práci bez Michala Suchánka? Michal je nejlepší kámoš, vyhovujeme si srandou, a víš ty, jak je to příjemný, vydělávat s kámošem? Ale máme i svý samostatný projekty – Michal točí pro televizi nějaký seriály, napsal divadelní hru, já zase hrál pod Alicí Nelis v „Revivalu“... A nežárlíme. Nechováme se jeden ke druhýmu, jako bychom byli jeho stará. Teď k mojí práci – mají podle tebe budoucnost papírové noviny? Na tuhle otázku ti odpoví nějakej můj kamarád, třeba... Víš, koho si vzal Vrba jako asistenta k nároďáku? Přece Zdeňka Svobodu, našeho kámoše,
kterej hrával za Spartu – a já si pamatuju, jak dal Barceloně, ty vole!, góla placírkou.
10. TYKAL JSEM HŘÍŠNÝM LIDEM
Richard Genzer předává slovo Zdeňku Svobodovi, současnému asistentovi trenéra na Spartě i v reprezentaci, který po večerech vymetá pražská divadla. 10. LEDNA: ZDENĚK SVOBODA První otázku vám posílá Richard Genzer. Mají před sebou papírové noviny dlouhou budoucnost? Asi ne, vzhledem k tomu, jak rychle se svět řítí, ale já osobně mám pořád rád, když mi to v rukách šustí. Každé ráno dostávám do schránky Mladou frontu. A máte doma výstřižky starých článků popisujících vaše úspěchy? Někde na půdě. Aniž bych o tom věděl, články stříhal jeden z mých bratrů – a když mi bylo čtyřiadvacet, obřadně mi je předal, z čehož jsem měl radost, ale potom už nikdy nikdo nic nevystřihl. Kolik bratrů máte? Čtyři. A jednu sestru. Odkud se znáte s lidmi, jako je Geňa? To bych musel dlouho vzpomínat, Geňu znám snad dvacet let... Jde o to, že mým velkým koníčkem je divadlo a mezi herci jsem si našel kamarády. To chodí hodně vrcholových herců do divadel? Nevím, ale mně to vždycky připadalo přirozené, miloval jsem divadlo i film. Vzpomínám, jak jsem šel jako kluk po Praze a narazil na natáčení
„Hříšných lidí města pražského“ – tehdy jsem na to hrozně dlouho vydržel koukat, a jelikož mi bylo jen deset, tak jsem nic neřešil a všem filmařům tykal. Zahrál jste si někdy v něčem? Vlastně jo. Můj další divadelní kamarád Jenda Jiráň asi před patnácti lety natáčel cédéčko s „Klapzubovou jedenáctkou“ a nás fotbalisty angažoval, ať to namluvíme. Sešlo se nás tam pár sparťanů i slávistů a projekt to byl půvabnej – i moje dcery to dnes občas poslouchají. Do jakých divadel chodíte nejčastěji? Mám rád Činoherák, Dejvické divadlo, Ypsilonku, Vinohradské divadlo... Stačí, teď k fotbalu: Jaké to bylo, dát gól Barceloně? Co myslíte? Nádherné. Nejzásadnější gól mé kariéry, i když jsme nakonec prohráli 1:2. Ale já dal tehdy první gól zápasu, takže euforie – ono není moc českých hráčů, kterým by se to povedlo. Tehdy proti vám hrál i Pepe Guardiola – sníte o tom, že jednou budete trénovat velkokluby jako on? Ale já už ve velkém klubu coby asistent trénuju, teď nově dokonce i v reprezentaci – o čem dalším můžu snít? Ještě jedna aktuální otázka – dnes prezident Zeman řekl, že příští týden jmenuje předsedu vlády. Věříte, že bude Bohuslav Sobotka dobrým premiérem? Víte co? Na to se zítra zeptejte třeba Ivana Trojana, to je můj veliký oblíbenec a kamarád. A vůbec nevadí, že to je bohemák – Bohemka je podle mého krásnej českej klub.
11. MUŽ BEZ VOLNÉHO ČASU
Jsem rád, že ho tu mám. Asi to bude znít mainstreamově, ale nemůžu si pomoct – je mým nejmilejším hercem. 11. LEDNA: IVAN TROJAN Bude Bohuslav Sobotka dobrým premiérem? Nedělám si velké naděje. Na druhou stranu byste mohl mít v jeho vládě několik přátel. Jiřího Dienstbiera dobře známe z Bohemky... Jirka je férovej kluk, vždycky jedná na rovinu, jenže nesouzním se všemi jeho politickými názory, což jsme si vzájemně i vyříkali. Obzvlášť mi vadilo, že byl ochotný přizvat do vlády komunisty, což teda volby nakonec neumožnily... A druhý známý, který by tam mohl být, je Martin Stropnický – jako ministra kultury bych si ho představit uměl, ale na obraně? Pro mě otazník. Štafetu vám předal bývalý fotbalista Zdeněk Svoboda a mně až potom došlo, že jste kolegové – vy jste si zahrál druhou ligu. Za Bohemku jsem hrál pět minut proti Ústí a rád na to vzpomínám – i z toho důvodu, že od té doby se moje záda, kyčle, prostě celé mé zdraví rapidně horší, a tak už se moc fotbalu věnovat nemůžu. Taky je vám už padesát. Není. Za půl roku. Považujete padesátku za zlom? Fakt je, že mi pětka na začátku přijde už divná, ale vlastně se na ten věk
necítím. Spíš teď řeším další z návalů práce... Vím. Vaše žena mi říkala, že od rána makáte. Míváte někdy volný víkend? Snažím se, ale často to nevyjde. Třeba dnešek – daboval jsem seriál „Touch“, protože je to pokračování a já mám na herce Kiefera Sutherlanda jakýsi dabérský copyright. Jen těžko jsem to mohl odmítnout, ačkoli vím, že bych se měl věnovat hlavně něčemu jinému – začínáme točit velký kriminální seriál „Vraždy v kruhu“... A abych odpověděl na vaši otázku: příštího nejméně půl roku, spíš tři čtvrtě, skoro žádné volno nebude. V pondělí jsem se díval na první díl „Čtvrté hvězdy“ – a jako slizoun recepční jste výborný! Děkuju. Vyrazil byste takhle převlečený mezi lidi? Několikrát jsem to udělal. Exteriéry jsme točili ve Vršovicích a já měl třeba přes oběd hodinu čas, tak jsem se zastavil na Bohemce, kde měl zrovna trenér Weber přednášku k hráčům, jak mají pojmout v neděli mistrák – takže jsem tam vlítnul a něco k zápasu jim řekl taky. Dnes Bohemka porazila Vltavín tři nula, počasí bylo jak na jaře... Začne někdy mrznout? A máte ženu? Mám. Tak se na to zeptejte své ženy – a moc ji pozdravujte.
12. JSEM RYCHLÁ A NENÁPADNÁ
Když včera Ivan Trojan předal slovo Janě, okamžitě jsem vydechl: A sakra! 12. LEDNA: JANA MIČOVÁ Ivan Trojan jako by tušil, že jsi amatérská meteoroložka... To se budeme bavit o počasí? No to jsme dopadli. A jen tak mimochodem, kdo ti na mě dal číslo? Asi Pavel Šafr. Anebo Lída Holmerová, nevím. Někdy před třinácti lety mi ho dali... A k tvojí první otázce: Ano, o počasí se bavit musíme, je to v pravidlech hry. Kdy začne v Praze mrznout? Kdy nasněží? Jestli ti jde o noční mráz, můžeš vystrčit nos z okna už zítra nad ránem, sníh bude v Praze ve čtvrtek šestnáctého. Ale jen symbolicky. Proč tě to zajímá? Zimu přece nemusíš, lyže ani brusle nevlastníš... Lyže jednou zkusím – dokonce myslím, že mě to bude bavit. Jaké bylo počasí toho dne, kdy jsi mě poprvé zaregistrovala? Hezky. Květnově. Teplo, rozhodně nepršelo, měl jsi úplně vysušený růžovočervený dredy. Líbil jsem se ti? Nesnáším růžovou. Navíc jsi cestou do té vegetariánské jídelny pořád něco mlel o jakési barmance, kterou se ti večer předtím nepodařilo sbalit. To možná nepodařilo, ale její babička byla na vozíku a upletla mi bohemáckou šálu, kterou mám dodnes... A ty ses mi taky nijak zvlášť nelíbila. Anebo jinak – vůbec jsem o tobě takhle nepřemýšlel. To jsem spíš myslel, že jednou, teoreticky, můžu mít rodinu s tou Lídou
Holmerovou... Lída byla v Góvindě s námi, ne? Jo, Lída... citlivé téma. Ovšem Magazín DNES by jí měl být vděčný, to ona mě přesvědčovala, abych vyjednala tvůj přestup z pražské přílohy. A k té šále: seš si jistej, že ji ještě máš? Předvánoční úklid se nevyhnul ani tvé skříni, jen sis toho jako vždy nevšiml. Mě nevytočíš. Jestli jsi ji vyhodila, tak aspoň cizí lidi vidí, jaká jsi. Jsem rychlá a nenápadná. Nikdy nepoznáš, že jsem něco vyhodila. Protože nejsem materialista, ale na téhle šále mi záleželo. No nic... Jak jsi mě vlastně vnímala v těch prvních letech? Pro mě jsi byla dobrá a kamarádská šéfová. Abych nekecal, tak jsem si uvědomoval, že máš hezký prsa, ale že by se mi o nich někdy i zdálo, to nevím, nevím. Ty prsa si nech od cesty... Ale že se ti o nich nezdálo, to mě vážně nemrzí, tvoje sny bývají zběsilé. A ty výkřiky z nich! Chceš, aby cizí lidi věděli, co křičíš ze spaní? Klidně to řekni. Věta s tuřínem byla podle mýho geniální. Byla. Až na to, že to nebyl tuřín. Cituji a nikdy nezapomenu, jak mě to té noci vyděsilo: „Tohle je sto let stará posmrtná maska plněná baklažánem!!!“ Vlastně baklažánem... Ale neodpověděla jsi na otázku: Jak jsi mě vnímala v těch prvních letech? Týpek, co dokáže do pěti minut sehnat trávu, do pěti hodin udělat z ustaranýho člověka životního optimistu a do pěti dnů napsat hezkej článek. Kdy přesně ti došlo, že bychom spolu měli žít? To je otázka. Přece když jsem se přesvědčila, že jsi plodný!
Asi budeš souhlasit, že jsme každý úplně jiný. Co by sis přála, aby měli Apolenka s Bartolomějem po mně – a co po tobě? Ty mi dáváš! To bych se musela trochu zamyslet... Jak bys odpověděl ty? Po mně povahu, po tobě postavu. Chudák Barťas. Po mně takovou tu bezstarostnost... A po tobě, kromě krásy, i inteligenci. ... Nemáš k tomu co dodat? Hele, co podnikneme ten první víkend po asi padesáti letech, kdy spolu budeme sami, bez dětí? Klasicky přeháníš, sami bez dětí jsme byli ani ne před rokem v Londýně. Ale nebylo to úplně ono. Byla jsem těhotná, žaludek na vodě a ten puch přepálenýho oleje v tý příšerný umakartový hospodě na stadionu Millwallu mě odrovnal. Jinak proti Londýnu nic nemám, příště ale raději Tottenham... O mých divokých snech jsme už mluvili, ale co ty tvoje? Vrací se ti nějakej? Hele, já už jdu koupat. Obrať se třeba na Jardu Kmentu, toho jsem dlouho neviděla. Nebo zkus Martina Moravce, na toho teď pořád nějak myslím. Martina chci – zítra už nepřijde do práce, tak aspoň budu mít důvod, proč se mu ozvat. Řekni mu, ať se brzo staví. Na nedostatek času se už nebude moct vymluvit.
13. ŠÉF PO VÝPOVĚDI
Nezvyk. Snad tři sta dnů v roce jsme se každé ráno potkávali v jedné místnosti a sedali si ke stolům tři metry od sebe. Dnes můj šéf nepřišel – a nepřijde už nikdy. 13. LEDNA: MARTIN MORAVEC Deset let – až do dneška – jsme se vídali skoro denně, ale tohle nevím: Máš sny, které se pravidelně vracejí? Mám jeden. Hroznej! Jsem skokan na lyžích, sedím tam nahoře, upravuju si kombinézu, rozjíždím se, odraz, letím. Jenže letím pořád! Dvě stě metrů, tři sta... Už jsem přeletěl tribuny a furt nemůžu přistát. Téměř jistě se zabiju, a vtom se vždycky probudím. Zpocenej. Máš pro to vysvětlení? Hele, vůbec. Můj sport číslo jedna byl vždycky tenis. Teď se zrovna koukám na Australian Open – luxus nově nabytýho volnýho času. Hraje Istomin, šikovnej kluk, takovej mamánek. Jedinej tenista ze stovky, kterýho trénuje máma. Viděl jsem je párkrát při tréninku a přišlo mi to sympatický. Ale to jsem trochu odbočil, promiň. Jenom se vrátím k těm skokům – dělal jsi za těch čtrnáct let v Mladé frontě článek, při kterém jsi musel překonat strach? Nejsem blázen jako ty. Nestopuju, nikam neběhám ani nelezu. Ale strach jsem jednou měl – před svým prvním rozhovorem s Pawlowskou. Editor Nečada a šéfka Mičová mě vyhecovali k sázce – jestli se jí zeptám, jak velká má prsa. Jak to dopadlo? Zeptal jsem se. Vysvětlila mi, jak to chodí s těmi písmeny a čísly,
přiznala ta svoje, já řekl, děkuju, paní Pawlowská, napsal jsem to... Ale znalci ženských tvarů v práci se mi pak vysmáli – prý řekla moc málo! Jaké sny se ti zdají poslední týden? V posledním týdnu moc nespím, ale kvůli snům to není. Čekáš, že se spokojím s touhle odpovědí? Doufal jsem – už kvůli tomu útrpnýmu pohledu, kterej při ní mám. No, řeknu ti to jinak. Po koukání jedu teď ten tenis hrát. Na Smíchov. Kolem budovy, kde ty teď sedíš. Ještě do ní mám vstupní kartičku s fotkou, kde mám vlasy skoro na mikádo! A nejradši bych tam vlítnul a zeptal se, jestli už máte domluvenej rozhovor do příštího čísla. Pět dnů před uzávěrkou? Ty šílíš... Co si počneš se vším tím volným časem, který se před tebou otevřel pro příští týdny? Řekl bych, že si ho užiju, ale to by mě Nečada a máma-učitelka zabili. Strašný slovo! Takže... Ty jo, já fakt nevím. Zatím jen otravuju kamarády, co pracujou, a od rána jsem se dnes nezastavil. Prádlo, nákup, tenis, teď ty. Jo, zítra jedu do Rakouska na hory. A rozhodl jsem se, že do léta budu mít válečky na břiše. Šest je moc. Aspoň dva. Je mi jasný, že zatím netušíš, co s tebou bude dál. Máš ale nějakou ideální představu? Promiň, musíme to přerušit... (Po dvou hodinách:) Měl jsem trénink. Chápu. Musím zlepšit bekhend, na to teď snad bude čas. Jinak jsem dřív chtěl mít kavárnu nebo předpovídat počasí. To mi přišlo jako pohoda: „Jasno až zataženo, teploty jak kde, v noci o něco nižší.“ Ale kdyby teď někdo přišel, že nějaká televize koupila práva na největší tenisový turnaje a chce posílat komentátory přímo na místo, dělal bych to snad i zadarmo. Byl by
to takový návrat ke kořenům. K osmi grandslamům bych rád ještě nějaký přidal. Hlavně jsem myslel, že pojedeš do Soči. A já pak na cestu kolem světa stopem, což už vím, že nepojedu, letos ani náhodou... Tobě Soči vyjde? Pořád v to doufám, ale jistý to bude, až tam vylezu z letadla. Pak ti dám vědět... A když nepojedeš kolem světa, vezmi Janu do Amsterdamu. Potkáme se tam. Já jí vlastně ani nepoděkoval za předání štafety! To ona mě před deseti lety přivedla do Magazínu. Tak jí teda pěkně děkuju... Jo, a nerad bych si připisoval velký zásluhy, ale víš, že hraju symbolickou roli ve vašem sblížení? Srdce se mi nejdřív zastavilo, načež zrychlilo jak blázen. Povídej. Dostal jsem kdysi lístky na Davis Cup, ale nemohl jsem, jel jsem plachtit do Chorvatska. Federer, Wawrinka, Berdych, Štěpánek... Už víš? Vím – dal jsi ty lístky Janě, která na debla vytáhla mě. A vyhráli jsme... Mimochodem, myslíš, že se ta olympiáda uskuteční v klidu a míru? Vím já?! Na to by ti měl odpovědět někdo chytřejší. Co třeba můj bývalý učitel Václav Moravec? Klidně. Kolik já jen dostal mailů, jestli jsme bráchové... Prý jsme si i podobní. Ale Václav používá víc pomády. Tak ho pozdravuj!
14. CELÝ ŽIVOT PODŘIZUJU PRÁCI
Po jednom Moravci druhý – a do rozhovoru se nám po chvíli vloudí ještě třetí Moravec. 14. LEDNA: VÁCLAV MORAVEC Co myslíte, uskuteční se olympiáda v klidu a míru? V klidu určitě ne, ale v míru snad jo... Režim Vladimira Putina si bezpečnost ohlídá velmi dobře, takže to nejspíš proběhne bez výbuchů. Jaký vy vlastně máte vztah ke sportu? Slovy Miroslava Horníčka: „Miluji sport. Celé hodiny se na něj vydržím dívat...“ Sestra dělala na reprezentační úrovni biatlon, bratr běhá dlouhé tratě, myslím, že se jim říká maraton, ale někdo v rodině musí zajišťovat i intelekt. Když dávají biatlon v televizi, podíváte se? Úplně mimo nejsem, už proto, že pocházím z Letohradu, z Orlických hor. Ano, tam jsem jednou dělal rozhovor s biatlonistou Ondřejem Moravcem! On je váš příbuzný? Zatím ne, ale asi se mi do rodiny přižení, je totiž bratrem mé budoucí švagrové... Neboli: můj bratr si vezme jeho sestru. Ale neodpověděl jste – v televizi se na biatlon díváte? Důležitý pro mě je ten konec, jak to dopadne. Abych sledoval, že někdo krouží po okruhu a potom předvádí, jak umí zadržet dech, aby se trefil... to nutné není. Vlastně se proti sportu spíš vymezuju, nikdy jsem žádný aktivně nedělal. Respektive ve druhé třídě jsem chodil na fotbal, ale ani v
bráně jsem jim nebyl co platný. Za jaké jste hrál mužstvo? Ne, my měli OEZ Letohrad. A co ta zkratka znamená? Orlické elektrotechnické závody, vyrábějí jističe a pojistky. A je to známá firma, Tomáši, jak to, že o ní nevíte? Omlouvám se. Ale Letohrad mám rád – občas vezmu kolo a šlapu přes něj z Ústí nad Orlicí pořád nahoru, na Dolní Moravu. Nádherná cesta. Tak to jste si mě získal, na tenhle kraj nedám dopustit... Vlastně vidíte – jediný sport, který jsem dělal, bylo kolo. Poslední tři roky na něj nemám čas, ale dřív jsem každou sobotu vyrazil přes Nekoř k Zemské Bráně, což je můj vůbec nejmilovanější kout, a potom přes Pastviny zpátky do Letohradu. Teď koukám, že jste přesně o deset let mladší než Ivan Trojan, v červnu vám bude čtyřicet... Ideální věk pro muže, ne? Věk, kdy se to láme. Doteď jsem si přidával a dělával se starším, ale najednou bych ochotně měnil s někým, kdo je o deset let mladší. Tlačíte před sebou nějaký nesplněný sen? Víte, já jsem od dob studií až po dnešek veškerý svůj život podřizoval práci... Ta mě sice baví, ale stejně sním o tom, že se na práci vykašlu, zavřu za sebou dveře a budu si dělat, co chci – nikoli to, co po mně vyžaduje okolí a diář. Ale co by to bylo? Určitě bych byl hodně na chalupě – tu už dokonce mám.
