1 12
4 12
2 12
5 12
3 12
6 12
Obálky letošního ročníku časopisu Opus musicum jsou věnovány malbám Jana Merty (nar. 1952), který patří již řadu let k našim nejrespektovanějším výtvarným umělcům. K osobitému výtvarnému projevu dochází tento malíř ve druhé polovině 80. let, kdy se hlásí o slovo generace Tvrdohlavých, jež u nás v mnohém ovlivnila nový pohled na chápání výtvarného projevu. Jan Merta se však ubírá vlastní autonomní cestou a navazuje na humanitní projevy české meziválečné malby. Na jeho plátnech často nalezneme konkrétní předměty (houbu, skálu, dům, amplión atp.), které jsou však znázorněny v jakési redukované podobě poukazující na autorův osobní prožitek, na jeho chápání významu a hodnoty předmětu. Vzniká tím určitá privátní ikonografie či symbolika. Často zde také nalézáme předměty, které jsou svou podstatou pouhými schránkami nebo obaly (taška, spací pytel, španělský límec, prázdná sklenice, košík atd.), tvoří však samostatný význam, nesou v sobě přítomnost člověka a jejich prostorové vyznění evokuje možný či tušený obsah. V posledních letech se v Mertově tvorbě objevuje moment rozvzpomínání, tedy vzpomínání na podstatné i zcela běžné výjevy, momenty a předměty z jeho života. Na plátnech sledujeme na jedné straně odkazy na detaily z dětství (sokl schodiště, kresby na stěnách atp.), stejně jako výjevy z filmů, chatové kolonie apod. Jejich důležitost a zaznamenání v paměti je však různé. I nepatrný detail tak může mít s časovým odstupem zásadní význam pro formulování postojů a hodnot člověka, vždyť naopak „podstatné“ události dané doby se po letech mnohdy stávají malicherným a vyprázdněným gestem.
4~5
události
OBSAH
Studie
Události
Přitahovat hudbou. Minoritský konvent v Brně a jeho rozkvět v první polovině 18. století • Vladimír Maňas Klavíristky, které poznalo brněnské publikum v 19. století • Kateřina Hnátová „Když není pro, bude tedy, třeba i nevědomě, proti.“ Vznik brněnské odbočky Svazu československých skladatelů 1949–1951 • Viktor Pantůček Brněnská odbočka Svazu československých skladatelů v období pražského jara 1968 • Jan Karafiát Sectio canonis – geometrická konstrukce hudebních intervalů řeckého systema teleion • Martin Celhoffer Rusalka – poezie hudby a jeviště • Boris Klepal Mahagonny lyrická, jemná a ironická • Boris Klepal Orfeus ztratil gloriolu bájného pěvce • Vladimír Čech – Karla Hofmannová Cesta za Rudolfem Firkušným do New Yorku • Richard Pohl Jak říci: "Vše nejlepší"? Koncertem! • Kateřina Smékalová Koncertní aktivity studentů zpěvu na pedagogické fakultě v Plzni • Monika Vašíčková Netradičně tradičnější pojetí Expozice nové hudby • Michal Slováček Obraz "Fin de siècle" • Kateřina Svobodová
6 20 37 48 59 68 72 76 81 88 91 94 98
Rozhovor Mozart v Brně. Rozhovor s Kurtem Gebauerem • Květoslava Horáčková
100
Recenze
106 108 111 113
Infoservis
Musicalia 1-2/2011 • Jan Karafiát Jiří Kopecký: Zdeněk Fibich: Královna Ema, Hakon. Stopy života a díla • Vít Zouhar Rudolf Pečman: Jan Racek. Vědec a člověk • Martin Mazánek Různé břehy. Choreograf Jiří Kylián mezi Haagem a Prahou • Kateřina Hnátová 2 CD Jan Novák, Leoš Janáček, Josef Suk, Bedřich Smetana, Jaroslav Kocian, Otakar Ševčík (František Novotný - housle, Vladimír Hollý - klavír). Vítězslava Kaprálová (Alice Rajnohová - klavír) • Jindřiška Bártová
116 118
opus musicum 2/2012
Přitahovat Přitahovat hudbou hudbou Minoritský konvent v Brně a jeho rozkvět v první polovině 18. století
6~7
STUDIE studie
M
VLADIMÍR MAŇAS
Minoritský konvent v centru Brna upomíná na téměř osmisetletou přítomnost řádu menších bratří ve městě. Tato impozantní kontinuita není bez trhlin, v dějinách kláštera se objevují epochy, v nichž minorité o svou existenci museli zápasit, byli nuceni obhájit své místo ve městě. V období vrcholného baroka nastal po předchozím útlumu nový rozvoj konventu, reprezentovaný dodnes dochovaným komplexem klášterních budov, obou chrámů – menšího loretánského a konventního, zasvěceného svatým Janům, nebo pozoruhodné knihovny. Minorité tehdy nezápasili o samotnou existenci, ale v prostředí jediného oficiálního vyznání a pevné teritoriální příslušnosti věřících do jednotlivých farností (v Brně tehdy u sv. Petra a u sv. Jakuba) usilovali o zvýšení obliby vlastního kláštera mezi obyvateli města.
Klášter ve městě Na rozdíl od farního či školského prostředí (v brněnském kontextu jde o jezuitské gymnázium) čelily konventy výzvě skutečně přitáhnout věřící do svých chrámů, ke svým pobožnostem, a to pokud možno v pravidelném rytmu. Nešlo o otázku pouhé prestiže, ve hře byl také počet a výnos zbožných darů, legátů a fundací, případně finanční či hmotná výpomoc ze strany městské rady. Oživení minoritského konventu v Brně a především prudký nárůst jeho popularity mezi obyvateli města, k němuž došlo v rozmezí druhé až čtvrté dekády 18. století, považovali již současní pozorovatelé, především samotní kronikáři konventu, za zázrak. Ve stejné době došlo k prudkému nárůstu počtu členů konventu a zásadním způsobem se proměnil areál kláštera: stal se jedním z nejvýznamnějších komplexů barokní architektury a sakrálního umění. Renesance brněnského konventu je v jeho vlastní kronikářské tradici spojena se jmény kvardiánů Freislera a Drápala, důležité zásluhy však náleží i dalším kvardiánům, Christovi a Schopperovi.1 Především z hlediska strmě stoupající popularity konventu je skutečně klíčovou postavou P. Barnabáš Freisler (1671–1732), řeholník s pověstí svatosti. Právě tato aureola mu obrazně otvírala všechny dveře: v kronice konventu je zdůrazňována jeho obliba mezi obyvateli města (doložitelná například výší almužen či již zmíněnými počty mešních fundací), ale také dobré vztahy s aristokracií a špičkami domácí církevní hierarchie, na prvním místě s kardinálem Schrattenbachem. Freisler pocházel z Fulneka, kde v mládí vykonával funkce sakristána a varhaníka v tamní loretě při kapucínském konventu.2 Teprve poté studoval na opavském jezuitském gymnáziu a v roce 1695 vstoupil k tamním minoritům. Do brněnského konventu přišel z Opavy v roce 1711
opus musicum 2/2012
1
K brněnskému minoritskému konventu viz Foltýn, David (ed.): Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005, heslo Konvent minoritů s kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty a s loretánskou kaplí (autoři Tomáš Borovský a Jiří Kroupa), s. 167–172. Z koncepčně odlišných prací je nutné uvést především Dokoupil, Vladislav: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně, Brno 1972; Sehnal, Jiří: Die Musikpraxis bei den Brünner Minoriten im 18. Jahrhundert. In: Plaude turba paupercula – Franziskanischer Geist in Musik, Literatur und Kunst. Konferenzbericht Bratislava, 4. – 6. Oktober 2004, ed. Ladislav Kačic. Bratislava 2005, s. 71–83. Základním pramenem této studie je pak zmíněná kronika kvardiána Christa, přičemž vycházím z její verze, uložené dnes v Moravské zemské knihovně (dále MZK). Viz [Christ, Stephanus]: Manuale P. Magistri Stephani Christ
Ord. Minorum S. P. N. Francisci Convent., in quo memorabilia Almae Provinciae Moraviae adnotantur: ex quo deinde efformata est Chronologia Ven. Conventus Brunensis ad SS. Joannes, imo Chronologia et Liber Fratrum totius Almae nostrae Neo-Provinciae Moraviae […] Anno 1733, MZK, Rkp. Mn 60. Christovu kroniku v mnoha ohledech zpracoval a převyprávěl Kryštofský, Vladimír: Z dějin brněnských minoritů v době barokní. Dizertační práce. Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, Přerov 1938. 2
Podrobně viz Augustinková, Lucie – Grepl, Emanuel – Orlita, Zdeněk: Příběh o loretě. Proměny fulnecké Santa Casy od barokní kaple ke klasicistní vile, Ostrava 2010.
3
Kryštofský, Vladimír, op. cit., s. 60.
4
[Christ, Stephanus]: Manuale, op. cit., s. 230n. Kryštofský, Vladimír, op. cit., s. 61.
5
Functiones et Ceremoniae Sacrae in Ecclesia ad SS. Joannes Brunae per totius anni decursum observandae et conscriptae A. D. 1735. MZK, Rkp. Mn 43, fol. 7v–12v.
s úkolem vykonávat opět své tradiční funkce varhaníka a sakristána, což Změny, k nimž v brněnse pro další události jeví jako zásadní.3 ském konventu došlo během Freislerova života, lze rozdělit do tří základních okruhů, které zahrnovaly rozšíření liturgie, širokou nabídku pohřebních služeb a konečně důraz na kvalitní figurální hudbu. S jistou nadsázkou lze říci, že na základě důkladného poznání aktivit a nabídek ostatních duchovních institucí („průzkumu trhu“) se minorité jednoduše koncentrovali na vyplnění prázdných míst. Z dobových pramenů je patrné, že se nanejvýš snažili nevyvolat otevřený konflikt s některým z dalších konventů či farních kostelů, ale urputnost a systematičnost snahy o zvýšení popularity je více než zřejmá. Především od roku 1712 neustále narůstá množství pravidelných pobožností. Nejdříve došlo k zavedení zpěvu litanií v odpoledních hodinách všedních dnů týdne (první byly litanie ke sv. Antonínu Paduánskému v úterý) a pondělního kázání v době postní s figurálním provedením kajícného žalmu Miserere mei Deus. Úcta vůči Panně Marii Loretánské vedla Freislera k iniciování výstavby brněnské Lorety v letech 1716 až 1726, přičemž součástí menšího loretánského chrámu se posléze staly také Svaté schody. Podobně jako Loretu samotnou, nelze tyto počiny chápat pouze ve smyslu stavebního díla: kostel i Svaté schody představovaly především prostor rozšíření liturgie, nových pobožností, nové či obnovené úcty především vůči Panně Marii a Kristovu utrpení. Konventní kronika zmiňuje v souvislosti s Barnabášem Freislerem také jeho příkladnou a neutuchající péči o umírající, a to jak z řad měšťanů, tak aristokracie. Spolubratří se jej od roku 1722 údajně pokoušeli držet v konventu, aby se již tak vysílený nevyčerpával touto náročnou službou.4 Vedle rostoucího množství zbožných darů, které Freislerovi umožňovaly realizovat jeho záměry, především výstavbu Lorety, se minorité v návaznosti na Freislerovu horlivost zaměřili také na bohatou, a nejpozději k roku 1735 již formalizovanou nabídku pohřbů, rozdělených do tří cenových tříd v rozmezí dvaceti až čtyřiceti zlatých rýnských, zahrnujících vždy umístění rakve do některé z krypt v konventním či loretánském chrámu a užití insignií tří minoritských bratrJak ale podchytit a přitáhnout věřící, které neváže žádná stev.5 povinnost vůči klášternímu kostelu, k účasti na těchto pobožnostech? Jako součást Freislerovy obnovy a rozšiřování liturgie lze chápat jak obnovu dvou starších minoritských bratrstev sv. Františka a sv. Antonína, tak založení nové, zřejmě nejagilnější konfraternity Svaté Rodiny (často také zvané bratrstvem sv. Josefa, patrona šťastné smrti!) při oltáři sv. Josefa v loretánském chrámu roku 1718 (potvrzeno 1726). Tímto způsobem, širokou nabídkou výhod členství v náboženském bratrstvu včetně množství duchovních privilegií, se zřejmě vytvořily určité
8~9
STUDIE studie
pevnější okruhy věřících spjatých s konventem, jakési malé farnosVedle pravidelně pulsujícího liturgického provozu, v němž ti.6 zásadní pozornost náležela hudební složce, jsou výraznými milníky v dějinách konventu jednorázové festivity. Jednou z prvních v kontextu minoritského kláštera bylo slavnostní přinesení dotýkané kopie sošky Panny Marie Loretánské. Instalaci sochy v dubnu 1719 předcházela jednak benedikce kaplí sv. Josefa a sv. Iva v areálu Lorety, jednak vystavení milostné sochy v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově. Odtud vedl v neděli 30. dubna 1719 slavnostní procesí olomoucký kanovník a probošt petrovské kolegiátní kapituly Jan Matyáš hrabě z Thurn-Vallesassina.7 Procesí, jehož se účastnila celá petrovská kapitula, dominikáni, kapucíni a brněnské cechy, prošlo z Petrova přes obě náměstí ke kostelu sv. Jakuba (kvůli splnění podmínek pro vykonání plnomocných odpustků) a teprve poté zamířilo k minoritům do Lorety. Minoritský kronikář Christ se pozastavuje nad neúčastí františkánů (emanentibus patribus reformatis cum scandalo), kterou Vladimír Kryštofský vysvětluje jejich nevolí kvůli Freislerovým plánům na zbudování Svatých schodů, jež by tak konkurovaly dosud jediné realizaci tohoto druhu v diecézi u olomouckých bosáků.8 Podobně Kryštofský komentuje absenci brněnských augustiniánů poustevníků. Ti introdukci nové mariánské sochy údajně vnímali jako konkurenci vlastnímu milostnému obrazu, ikoně Panny Marie Svatotomášské. V mimořádných brněnských procesích první poloviny 18. století (protimorové procesí, organizované městskou radou v září 1713, oslavy korunovace Panny Marie Svatotomské roku 1736, nebo stoleté výročí uhájení Brna před Švédy v srpnu 1745) zpravidla nechyběli patres v ornátech i fratres brněnských žebravých řádů, řád jezuitů však reprezentovaly vždy jen studentské družiny a obdobně svatojakubskou farnost či augustiniánský konvent zastupovala často jejich hlavní bratrstva (Božího Těla a Panny Marie Utěšitelky).9 Při zmíněném slavnostním procesí s intronizací Panny Marie Loretánské tedy kromě františkánů a augustiniánů chyběli také zástupci Tovaryšstva Ježíšova (snad vzhledem ke konkurenci milostnému obrazu Panny Marie Sněžné v brněnském jezuitském chrámu?) a svatojakubské farnosti, tradičního rivala petrovské kapituly. Christem zmiňované obtíže minoritů s brněnskou městskou radou v záležitosti výstavby Lorety proto mohou odrážet spíše jen tušené animozity svatojakubské farnosti, respektive městské rady jako jejího patrona, a petrovské kapituly, a naopak dobré vztahy špiček církevní hierarchie (biskup kardinál Schrattenbach, probošt Thurn-Vallesassina) a minoritů. Oslavy introdukce loretánské Madony trvaly po celý oktáv, každý den se sloužila slavná mše svatá, konala se ranní a odpolední kázání, odpoledne se též odbývaly litanie s výstavem Nejsvětější Svátosti. Christ
opus musicum 2/2012
6
Malý, Tomáš – Maňas, Vladimír – Orlita, Zdeněk: Vnitřní krajina zmizelého města. Náboženská bratrstva barokního Brna, Brno 2010, s. 290–300, s. 184–192.
7
V této souvislosti si pozornost zaslouží charakteristika tohoto preláta v pamětní knize trinitářského kláštera v Zašové: „pán zbožností a ušlechtilostí světoznámý a v pracích duchovních na vinici páně dělník neúnavný, kterému, ačkoliv byl kanovníkem a infulovaným prelátem, bylo největší radostí naplňovat kostely kázáními, zdobiti je slavnostními bohoslužbami v mitře a zasvěcovati je Bohu […]“ Zemek, Metoděj: Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku až do nynější doby. Část druhá 1653–1945. Strojopis, s. 151. Jan Matyáš z Thurnu a Vallesassina (1683–1746) však vedle kardinála Schrattenbacha patřil také k nejvýznamnějším mecenášům soudobé hudební kultury, kronikář premonstrátského kláštera Hradisko jej v roce 1722 charakterizoval jako „signularis amator et fautor musicorum“. Viz Sehnal, Jiří: Die adeligen Musikkapellen im 17. und 18. Jahrhundert in Mähren. In: Studies in Music History presented o H. C. Robbins Landon on his 70th birthday. London 1996, s. 210. Jiří Sehnal již dříve publikoval obsáhlý seznam skladeb a hudebních nástrojů z prelátovy pozůstalosti. Viz Sehnal, Jiří: Nové poznatky k dějinám hudby na Moravě v 17. a 18. století. Časopis Moravského musea 60, 1975, s. 159–180.
8
Kryštofský, V., op. cit., s. 65.
9
Viz Malý, T. – Maňas, V. – Orlita, Z.: Vnitřní krajina zmizelého města, op. cit., s. 290–300. Srovnej též autorovu analýzu Korompayova obrazu procesí Božího Těla v Brně roku 1748, viz Maňas, Vladimír – Orlita, Zdeněk – Potůčková, Martina (eds.): Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy. Olomouc 2010, s. 78, pozn. 4.
10
[Christ, Stephanus]: Manuale, op. cit., s. 243.
11
Tamtéž, s. 230.
12
Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. I. díl. Praha 1987, s. 105–126.
13
Pavlíčková, R. – Jakubec, O.: Biskupský dvůr. Knížecí rezidence olomouckých biskupů v Brně. In: Jeřábek, T. – Kroupa, J. (eds..): Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku. Brno 2005, s. 91. Viz též Spáčilová, Jana: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha (1711–1738). Příspěvek k libretistice barokní opery a oratoria. Dizertační práce. FF MU, Brno 2006, s. 132.
14
[Christ, Stephanus]: Manuale, op. cit., s. 251. Kryštofský, V.: Z dějin brněnských minoritů, op. cit., s. 66.
15
[Christ, Stephanus]: Manuale, op. cit., s. 245–246.
16
Při těchto příležitostech také udělil svátost biřmování celkem 1580 věřícím. [Christ, S.]: Manuale, op. cit., s. 252. Srovnej Maňas, V.: Slavnosti v Jaroměřicích a Holešově roku 1739 ve světle šlech-
v této souvislosti vyzvedává i rozmach zbožnosti Brňanů a množství finančních darů (odhadnutých po Freislerově smrti na více než 14 400 zlatých), které pater Barnabáš pro svůj konvent získal.10 V souvislosti s introdukcí Freisler také ještě v roce 1719 získal souhlas k zavedení figurálních litanií s výstavem Nejsvětější Svátosti, a to každou středu v kapli sv. Josefa a o sobotách přímo v loretánském domku.11
Záštita menších bratří Zdaleka nejen z hlediska hudebního provozu se jako klíčový faktor pro rozmach konventu jeví již zmíněná náklonnost biskupa kardinála Schrattenbacha k brněnským minoritům, na níž má zřejmě klíčové zásluhy opět Barnabáš Freisler. Episkopát Wolfganga Hanibala Schrattenbacha (narozen 1660, biskupem zvolen 1711, zemřel 1738) se časově téměř kryje s dosud sledovanou renesancí brněnského minoritského konventu.12 Přestože se od svého zvolení až do roku 1722 vyskytoval v diecézi jen zřídka, minorité navázali s kardinálem vztahy už během jeho pobytu v Římě roku 1718, kdy si na něm Barnabáš Freisler vyžádal souhlas se slavnostní instalací sochy Panny Marie Loretánské. Po návratu na Moravu Schrattenbach v roce 1725 zakoupil v Brně tzv. Breunerův palác.13 Jeden ze dvou východů z paláce ústil na ulici Poštovské, jen několik desítek metrů od minoritského konventu, a biskup sám minoritský kostel nazýval svým „dvorním chrámem“, minorité jej pak ve své kronice označují jako svého ochránce (protector minoritarum). V roce 1726 právě kardinál Schrattenbach s bohatou asistencí vysvětil již dokončený loretánský chrám a oltář ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie přímo v loretánské chýši.14 Na závěr slavnostního dne, po kázání a nešporách, uspořádali minorité opět procesí přes obě brněnská náměstí, v němž byla socha Panny Marie Loretánské přenesena z konventního kostela sv. Janů do Lorety. Tentokrát se procesí účastnili také františkáni, pouze augustiniáni od sv. Tomáše opět chyběli. Stejně jako v roce 1719 a poté ještě znovu v roce 1733 Zřejmě posledním slavnostním trvaly oslavy po celý oktáv.15 angažmá kardinála u minoritů byla postupná konsekrace tří zbývajících oltářů v loretánském chrámu (sv. Josefa, oltář Svatých schodů k poctě Srdce Ježíšova, oltář sv. Iva) ve třech dnech během června a července 1729. Podle kronikáře Christa tak chtěl kardinál, navzdory svému vysokému věku, osobně dokončit svůj úkol světitele loretánského chrámu.16 Takto byl menší, poutní chrám při minoritském konventu plně funkční i po liturgické stránce a minorité proto ještě téhož roku započali rozsáhlou barokní přestavbu konventního chrámu sv. Janů, dokončenou až roku 1733.
10 ~11
STUDIE studie
tické korespondence. Opus musicum 43, 2011, č. 3, s. 10–11. Zde k hodnocení kardinála Schrattenbacha a jeho nástupce Jakuba Arnošta z LiechtensteinuCastelcorna právě v horlivosti udílení svátostí.
Slavnosti jako atribut barokní kultury Historik Josef Válka považuje za jeden ze základních aspektů barokní kultury její vstřícnost vůči široké populaci a podotýká, že „barokní stylovost poskytla tomuto působení přímo ideální prostředky“ ve smyslu srozumitelnosti umění, jeho smyslového působení. Výtvarné dílo podle něj „odpovídalo zálibě lidu v barevnosti, ornamentice, pozlátku, v dramatické akci, obdivu k bohatství a nádheře. Odpovídalo i touze po úniku ze slzavého údolí“,17 avšak právě závěrečnou parafrázi mariánské modlitby Zdrávas Královno (ad te suspiramus, gementes et flentes in hac lacrymarum valle / k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí) lze chápat jako upozornění na úskalí redukce tohoto způsobu vnímání jen ve smyslu výtvarného díla jako klíčového objektu. Novodobou dekonstrukcí barokní kultury ve smyslu disciplinárního pojetí se vytrácí smysl pro její celistvé chápání, v němž nelze složku vizuální nadřazovat vjemům auditivním. Klíčem k ucelenějšímu chápání mohou snad být slavnosti, které podle Války „dovádějí do důsledků barokní princip divadla a současně jsou nejmasovějším projevem barokní kultury. V několika velkých slavnostech české baroko vrcholí a současně končí.“18 Z mimořádných církevních slavností v Brně v první polovině 18. století se nejčastěji připomíná korunovace Panny Marie Svatotomské v roce 1736 či stoleté výročí uhájení Brna před Švédy (1745), tedy události dokumentované tištěnými soubory kázání i popisy slavnostního programu, jejichž součástí byly také významné hudební produkce.19 V této perspektivě je již z předchozích let možné připomenout oslavy milostného roku 1725 v Brně, probíhající v letních měsících následujícího roku ve dvou farních a dvou konventních chrámech (u sv. Michala a sv. Tomáše), nebo oslavy kanonizace Markéty z Cortony v roce 1729, které v kostele františkánek u sv. Josefa trvaly po celý oktáv.20 Stěžejní slavnosti, konané u minoritů v letech 1719, 1726 a 1733, sice nejsou dokumentovány dobovými tisky,21 avšak jejich osmidenní rozsah dává tušit, že se jednalo o události zcela výjimečného charakteru nejen v kontextu samotného města. Slavnostmi spojenými s dokončením přestavby konventního chrámu sv. Janů v roce 1733 vyvrcholila více jak dvacetiletá snaha brněnských minoritů o znovuoživení kláštera. Konvent si za tuto dobu získal jak větší počet řeholníků (v roce Freislerova příchodu to byl průměrný počet čtrnácti řeholníků, který prudce stoupal k počtu třiceti tří v roce 1732 a k maximálnímu počtu čtyřiceti sedmi o dva roky později),22 s čímž byly taktéž spojeny další stavební práce, tak zmíněnou oblibu u obyvatel města. Na této slavnosti však chyběly dvě snad nejdůležitější postavy, prostý minorita a nádherymilovný kardinál. Barnabáš Freisler zemřel ve věku šedesáti dvou let jen o rok dříve a byl pohřben (jako druhý v pořadí)
opus musicum 2/2012
17
Válka, J.: Myšlení a obraz v dějinách kultury. Studie, eseje, reflexe. Brno 2009, s. 78–79 (původně vyšlo jako studie Manýrismus a baroko v české kultuře 17. a první poloviny 18. století. Studia Comeniana et Historica 8, 1978, sv. 19, s. 155–213.
18
Tamtéž, s. 84.
19
Viz Dokoupil, V.: Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800. Brno 1978, s. 185–193, s. 224. Srovnej též Malý, T. – Maňas, V. – Orlita, Z.: Vnitřní krajina zmizelého města, op. cit., s. 290–300.
20 Dokoupil, V.: Soupis brněnských tisků, op. cit., s. 140 (č. 23), s. 150 (č. 14). 21
Brněnští minorité na sebe upozorňovali tisky méně příležitostného charakteru: anonymní sbírkou mariánských modliteb (Brno 1723) s titulní rytinou jejich Panny Marie Loretánské a drobnou příručkou s poučením a pobožnostmi ke Svatým schodům, vydanou v obou zemských jazycích (1727, 1728). Z pozdějších let se dochovaly také modlitební příručky a další tisky spojené s minoritskými bratrstvy.
22 [Christ, S.]: Manuale, op. cit., s. 260–261. Pamětní zápis u příležitosti položení základního kamene Lorety v roce 1716 uvádí vedle minoritského provinciála a jeho sekretáře celkem třicet členů konventu, z toho devatenáct kněží (patres), šest bratří (fratres) kleriků a pět laiků. Moravský zemský archiv (dále MZA), E 49, fasc. 31, fol. 26v. 23 Tamtéž, s. 249. Kromě Freislera a barona Wertemy, fundátora Svatých schodů v Loretě, byli do této krypty pohřbeni brněnský právník Thalmann (†1742), dlouholetý advokát minoritů, jeho dcera a manželka a další čtyři osoby. 24
Spáčilová, J., op. cit., s. 12; Zuber, R., op. cit., s. 126. Zikmund Felix se svým bratrem nepochybně sdílel zálibu v hudbě. V knihovně bohosloveckého semináře v Lublani se dochovalo několik libret oper, serenaty a oratorií moravské provenience z let 1729, 1730 a 1733. Jeho angažmá u brněnských minoritů je ostatně dosud unikátním dokladem o tom, že Zikmund Felix v roce 1733 pobýval na Moravě. Pravděpodobně byl tak přítomen řadě hudebních produkcí, mimo jiné opeře Giasone od Niccola Porpory, provedené v kroměřížské biskupské rezidenci v létě 1733. Jedno z libret, dochovaných dnes ve zmíněné lublaňské knihovně, totiž obsahuje poznámky týkající se instrumentace jednotlivých částí díla. Viz Spáčilová, J., op. cit., s. 104.
do menší krypty přímo pod Svatými schody.23 Biskup Schrattenbach pak chyběl kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Pro bezpochyby fyzicky náročné obřady, v jejichž rámci bylo nutné vysvětit konventní chrám i všech devět jeho oltářů, kardinál do Brna povolal svého taktéž hudbymilovného bratra Felixe Zikmunda (1674–1742), salcburského kanovníka a od roku 1727 biskupa v Lublani.24 Podle řádové kroniky začaly konsekrační obřady v sobotu 20. června 1733 o páté hodině ranní a skončily o půl desáté, protože bylo nutno do poledne odsloužit slavnou mši k zasvěcení kostela (de dedicatione ecclesiae) a zároveň dalších osm mší na ostatních nově konsekrovaných oltářích.25 Odpoledne následoval obvyklý program slavnostního dne, tedy zpívané nešpory, svátostné požehnání a litanie. Oslavy konsekrace minorité spojili s připomenutím pětistého výročí příchodu řádu do Brna (v roce 1730 se slavnosti nemohly konat z důvodu přestavby chrámu). Nedělí 21. června začal slavnostní oktáv, v němž měl každý den shodný liturgický průběh: v osm hodin ráno byla sloužena slavná mše, následovaly malé hodinky v chóru, kázání a další slavná mše, odpoledne nešpory, kázání, svátostné požehnání a litanie. Nádherou zářící prostor nového chrámu tedy nepřitahoval jen oči omračující výzdobou, ale také nepřetržitým proudem liturgie, z pohledu laiků především nebývalou koncentrací figurální hudby. Konvent svůj význam demonstroval mimo jiné řadou slavnostních celebrantů, kteří přijali jeho pozvání. Slavné mše zde ve zmíněném oktávu sloužili svatojakubský farář, z petrovských kanovníků tamní probošt Jan Matyáš z Thurn-Vallesassina a kapitulní děkan Leffler,26 představení klášterů v Rajhradě, Nové Říši, Zábrdovicích, Králově Poli, brněnských augustiniánů a dominikánů.
Hudba jako magnet Jestliže připustíme, že Freisler a potažmo další členové konventu si byli vědomi potenciálu loretánského kostela s jeho pobožnostmi a především mimořádnými privilegii, pak je nutné za obdobně silné magnety považovat pohřební servis a liturgickou hudbu v obou chrámech. Freisler jakožto bývalý sakristán a varhaník si musel plně uvědomovat význam a přitažlivost chrámového dekoru, do nějž patří i liturgická hudba. Snad právě ona byla jedním z důvodů, proč tehdejší olomoucký biskup tak tíhnul ke konventu minoritů; vedle Schrattenbacha se však u minoritů často angažoval i další hudbymilovný prelát, zmíněný petrovský probošt Jan Matyáš z Thurn-Vallesassina. V praktické rovině se to projevilo v zásadním rozšíření liturgie ve prospěch figurálních produkcí, tedy slavných zpívaných mší, nešpor a litanií. Do roku 1725 si brněnští minorité, podobně jako například dominikáni, nají-
12 ~13
STUDIE studie
mali hudebníky farního chrámu sv. Jakuba, což obnášelo dvě zásadní nevýhody: slavnostní liturgie se bez hudby neobešla a minorité tak byli zcela závislí na provozu ve farním kostele, protože tamní hudebníky mohli využívat jen v jejich volném čase; zároveň se však poměrně vysoké platby (původně jeden zlatý, později navýšeno na 1 zl. 30 krejcarů) za každý jednotlivý výkon staly pro konvent neúměrnou finanční zátěží. Tehdejší kvardián Christ proto zmíněného roku smlouvu vypověděl a od 2. února 1726 „zavedli minorité vlastní hudbu, která byla levnější.“ K 1. lednu 1730 je datovaná velice cenná smlouva s tehdejším regenschorim Ignácem Lukášem Antonínem Beerem, která vymezuje nejen povinnosti samotného ředitele kůru, ale také v mnohém osvětluje liturgii obou minoritských chrámů. Beer však u minoritů působil nejspíše již od zmíněného roku 1726.27 Úřad regenschoriho ve svém předchozím působišti, Hustopečích u Brna, totiž opustil nejspíše roku 1725, kdy je zde doložen nový ředitel kůru.28 Zmíněný Štěpán Christ zastával v letech 1729–1731 znovu úřad kvardiána a proto je pravděpodobné, že smlouvu uzavřel s dosavadním regenschorim především vzhledem k zásadnímu rozšíření liturgie v uplynulých čtyřech letech. Konečně loretánský chrám byl již od klíčového roku 1726 vybaven jednomanuálovým nástrojem brněnského varhanáře Antonína Richtera v ceně 500 zlatých za samotný nástroj, bez figurální výzdoby a štafírování.29 Ze smlouvy, kterou podrobně analyzoval Jiří Sehnal, vyplývá, že v průběhu roku bylo slouženo zhruba 210 mší (včetně výročních slavností bratrstev), doprovázených vícehlasou, vokálně instrumentální produkcí. Zhruba 150 z nich náleželo do kategorie běžné liturgické hudby (Ordinari Musik); kromě nedělí a méně významných svátků se tento typ mší sloužil také každé úterý v konventním chrámu u oltáře sv. Antonína Paduánského. Z hudebního hlediska vyžadovaly tyto mše pouze čtyři zpěvní hlasy, dvoje housle (nebo jiné nástroje) a varhany, k čemuž bylo zapotřebí osmi hudebníků (nejvyšší hlas, diskant, byl obsazen dvěma chlapeckými zpěváky, alt pouze jedním). Slavnostnější typ mší (Extra Ordinari Musik), sloužený nejméně pětačtyřicetkrát v roce, vyžadoval nejméně třináct hudebníků, protože výše uvedené obsazení bylo doplněno zpravidla čtyřmi hráči na dechové nástroje (trompety, případně lesní rohy) a tympanistou.30 Z hlediska liturgického prostoru smlouva zřejmě zachycuje specifickou situaci roku 1730, kdy probíhala přestavba konventního chrámu. Bohoslužby zde sice probíhaly stále, figurální kůr však ještě nebyl hotov, o čemž svědčí fundace Jiřího Ignáce Mesitzkého na figurální hudbu ve výši 500 zlatých, v níž je zmíněn stávající kůr v Loretě a budoucí v konventním kostele.31 Slavné mše tehdy byly slouženy v loretánském chrámu, kde se kůr s varhanami nachází v místě trium-
opus musicum 2/2012
25 Podrobný popis slavnosti v Christově kronice převyprávěl Kryštofský, V.: Z dějin brněnských minoritů, op. cit., s. 71–73. 26 Maňas, Vladimír: Pelikán a kříž. Ostravský rodák František Xaver Michael Leffler (1658–1744) a jeho církevní kariéra. In: Przybylová, B. (ed.): Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 24. Ostrava 2009, s. 580–603. 27
Sehnal, Jiří: Die Musikpraxis bei den Brünner Minoriten im 18. Jahrhundert, op. cit., s. 71–83.
28 Tamtéž, s. 74.
29 Tamtéž, s. 72, k ceně nástroje viz [Christ, S.]: Manuale, op. cit., s. 247. V konventním chrámu postavil Antonín Richter větší, dvoumanuálový nástroj se čtyřiadvaceti rejstříky v ceně 1900 zlatých rýnských.
30 Sehnal, J.: Die Musikpraxis, op. cit., s. 75, 77.
31
Archiv města Brna (dále AMB), Fond farní úřad sv. Janů Brno, kniha č. 55, fundace č. 67, s. 257n.
32 Podrobněji Sehnal, J.: Die Musikpraxis, op. cit., s. 77.
33 Tamtéž s. 79.
34 V Christově kronice jsou v seznamu členů řádu uvedeni také řádoví hudebníci (především varhaníci), v případě osob výslovně spjatých s brněnským konventem v počtu sedmi. Uvádí je též Kryštofský, V.: Z dějin brněnských minoritů, op. cit., s. 97–98. Marianus Welscher (†1742) varhaník; Jakub Altmann z Brna (†1742), varhaník a houslista; Valentin Rosatius (†1744); Altmann Valšuba, varhaník a houslista (řádové sliby 1722), Olympius Böhm, basista a varhaník (řádové sliby 1725); Venanc Kupec, basista (řádové sliby 1731); Kašpar Kober, tenorista (řádové sliby 1738). Na základě řádových nekrologií Kryštofský zmiňuje z první poloviny 18. století celkem sedm hudebníků, především varhaníků. 35 Srovnej Sehnal, J.: Die Musikpraxis, op. cit., s. 76.
fálního oblouku. Hudební produkce tedy byla dobře slyšet, ať se liturgie sloužila u kteréhokoli oltáře včetně toho ve Svaté chýši – většina věřících se do jejího malého prostoru stejně nevešla a přístup do ní měl nejspíše povahu zvláštní výsady. Hudebně náročné produkce se však neomezovaly pouze na mešní bohoslužby, figurálně se prováděly také nešpory a litanie, tedy obvyklý odpolední program velkých slavností Zcela výjiv rámci církevního roku i minoritských bratrstev.32 mečná je výše ročního platu regenschoriho, smlouvou vyměřená na 350 zlatých rýnských ročně. Mzda byla v roce 1733 (rok vysvěcení konventního chrámu) navýšena na celkových 400 s odůvodněním, že Beer takto ztrácí nárok na další žádosti ohledně mimořádných odměn.33 To se týkalo zejména červnového procesí minoritských bratrstev, zřejmě vůbec nejprestižnější události v roce, protože konvent se zde prezentoval ve veřejném prostoru. V moravském kontextu lze bezkonkurenční výši Beerova platu vysvětlit tím, že z těchto peněz najímal regenschori všechny potřebné hudebníky, tedy že kromě něj, jím vychovávaných tří chlapeckých zpěváků a řádových hudebníků (nejčastěji varhaníka, který byl potřebný i pro doprovod chorálu) konvent nezajišťoval stálé zaměstnání dalším hudebníkům.34 Ačkoli v analyzované smlouvě není výslovně zmíněn hráč na basový smyčcový nástroj, který v baroku představoval téměř nezbytnou součást skupiny bassa continua,35 mezi povinnosti regenschoriho dle smlouvy patří také obstarávání strun pro nástroje obou minoritských kůrů (z vlastního platu), přičemž je vedle houslí uveden právě violon nebo violoncello (basetl). Vyjdemeli z předpokladu, že varhaníkem byl často přímo člen konventu, pak na tento basový nástroj mohl hrát právě regenschori Beer. Tři chlapce, dva diskantisty a altistu, měl regenschori každý týden ve volných dnech (recreations-tage) vyučovat hudbě. Ze smlouvy lze vyvodit, že uvádění nové liturgické hudby bylo žádoucí, avšak běžná praxe provádění liturgických skladeb prima vista (bez předchozího nácviku) zřejmě nebyla v případě chlapeckých zpěváků, přece jen méně zkušených než dospělých hudebníků, zcela bez rizika a proto se měl regenschori věnovat nácviku (damit in publico keine confusion entstehe).
Intermezzo: Recepce liturgie a liturgické hudby Tradiční mešní liturgie římskokatolické církve věřícího odsuzovala ke značné pasivitě, tedy alespoň z dnešního pohledu. Mše se sloužila v posvátném jazyce, latinsky, a zůstávala tak většině věřících nesrozumitelná. Navíc samotná recitace či zpěv závazných liturgických textů byly vyhrazeny duchovním a hudebníkům. Ti z věřících, kteří uměli číst, mohli případně použít nejrůznější návody ke slyšení mše svaté,
14 ~15
STUDIE studie
ať už šlo o součást modlitebních příruček (jako například tisk bratrstva), nebo samostatné knížky, někdy opatřené i obrázky, aby čtenář věděl, která část mše právě probíhá. Negramotní a školní mládež se zpravidla měli modlit růženec. Právě proto věnovali věřící tolik pozornosti dekoru ve smyslu nádhery chrámového prostoru, liturgických rouch a liturgické hudby. Hudba je v konventním chrámu také vizualizovaná v tradiční podobě andělského orchestru na výzdobě varhanního prospektu a v podobě čtyř muzicírujících andělů v lunetách Zejména v období baroka si značnou oken hudebního kůru.36 oblibu získaly mimomešní pobožnosti, které podobně jako například účast v bratrstvech nebo zpěv věřících (přirozeně v mateřském jazyce) umožňovaly alespoň určitý aktivní podíl v jinak výrazně formalizovaném a z hlediska rolí striktně vymezeném církevním prostředí.37 Minoritský konsvetudinář i smlouva s regenschorim Beerem jednoznačně dokládají důležitou roli zpěvu v mateřském jazyce, v tomto případě výhradně německých písní, zejména eucharistické Freut euch ihr lieben Seelen po každém svátostném požehnání.38 Rozsáhlý soubor písní (textů), které se v Loretě u minoritů měly zpívat každý večer, obsahuje mladší modlitební příručka Täglich-erschallende LobStimm JESU, Und MARIAE In Wahrer Andacht ergebener Hertzen in dem Lauretanischen Gnaden-haus deren P. P. Minoriten Conventualen in Brünn. Das ist: Täglich-alldorten verrichtete Andachts-Ubungen Mit beygefügten Gesängeren auf alle Täge in der Wochen… (Znojmo 1754).39 Ačkoli je doposud známo pouze toto znojemské vydání z roku 1754, je pravděpodobné, že minorité tuto příručku vydali i dříve. K dostání byla „u bratrstva sv. Františka“. V repertoáru příručky dominují písně k Panně Marii a ke svatému Josefu, které připadají na středu, den josefského bratrstva a potažmo pobožností ke svatému Josefu. Obecná úroveň hudební gramotnosti v rámci městské populace se odvíjela mimo jiné od skutečnosti, že hudební výchova byla nedílnou a podstatnou součástí základního školství. Proto přinejmenším mužská část populace s alespoň základním vzděláním v rámci farních škol měla v častých případech praktické hudební zkušenosti. Jelikož aktivní zpěv byl vlastní téměř celé tehdejší populaci, možnost zpěvu v mateřském jazyce při bohoslužbách (tedy způsob vlastní realizace ve veřejném prostoru) měla bezpochyby značnou přitažlivost. Určitá rudimentární vnitřní hierarchizace komunity na základě pěveckých schopností (především síly hlasu) je dosud pozorovatelná v tradičních společenstvích, například v některých vesnicích jižní a jihovýchodní Moravy. V období baroka lze předpokládat obecně vyšší hudební vnímavost a také přitažlivost tehdejší liturgické hudby pro její aktuálnost. Důraz byl kladen na vnější lesk (zvuk trompet a tympánů), z hlediska stylového navíc
opus musicum 2/2012
36 Číhalík, Martin – Loudová, Michaela: Stavebněhistorický průzkum – minoritský klášter s kostelem sv. Janů a loretánskou kaplí. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Brno, s. 26. 37
Srozumitelné vysvětlení zmíněné pasivní role podává Jan Josef Božan ve svém kancionálu Slaviček rájský (Hradec Králové, 1719) v kapitole Mše svatá proč se slouží latinskou a ne českou řečí. „Kázání dělá se pro vyučování lidu: mše svatá zřízená jest k tomu, aby se Bohu za lid obětovala oběť, a Pánu Bohu pocta se činila: může se pak Bohu za lid obětovati, a Bůh ctíti a chváliti, byť sprostý lid nevěděl, jakými slovy se to vykonává. Dosti mu má být na tom, že ví, že se všecko děje ke cti a chvále Boží, a k jeho užitku; jako by sedlák měl dosti na tom, kdyby zajisto věděl, že řečník dobře jeho při u krále vede, byť pak to konal latinskou jemu neznámou řečí, zvláště když ví, že mu to bude k platnosti.“ Božan, Jan Josef: Slaviček rájský, eds. Malura, Jan – Kosek, Pavel. Brno 1999, s. 124. Podrobněji viz Malý, T. – Maňas, V. – Orlita, Z.: Vnitřní krajina zmizelého města, op. cit., s. 92–94.
38 V tomto kontextu je nutné připomenout, že z hlediska jazykového se jako česká profilovala primárně farnost Petrovská, kde jsou doložena především česká kázání. 39 Jihomoravské muzeum ve Znojmě, inv. č. St 263 (B 407). U bratrstva sv. Františka byla k dostání také modlitební příručka Ein Wochentliches Vatter Vnser,
In Vorstellung der Lieb-und Gnadenreichen Gegenwart des leidenden Jesu Christi, Auff ein jeden Tag der Wochen zertheilet… Brno 1735, sestavená Štěpánem Christem. Viz Dokoupil, s. 183.
40 AMB, Fond farní úřad sv. Janů Brno, kniha č. 55.
neexistovala zřetelná distinkce mezi dobovou chrámovou a světskou produkcí. Hudba neměla samozřejmý charakter, musela být aktivně vytvářena nebo vyhledávána; pro široké vrstvy byl právě chrám v zásadě jediným místem, kde se dala slyšet náročná, soudobá hudební produkce. Oblibu figurální hudby a význam chrámů brněnských minoritů jednoznačně dokládá také zřízení celkem devíti fundací v rozmezí let 1727–1735, založených z většiny laiky, ale také všemi minoritskými bratrstvy, jejichž výnos byl zcela nebo z podstatné části určen právě na liturgickou hudbu (Figural-Musik), potažmo na zaplacení minoritských hudebníků (fundace z roku 1727 je určena pro conservatione Musicae figuralis et Juvenes figuralistae).40 Takováto koncentrace fundací cílených z velké části na hudební provoz se zdá být výjimečná přinejmenším v kontextu českých zemí. Je dokladem, že do jisté míry riskantní krok kvardiána Christa ve věci zřízení vlastního hudebního ansámblu byl úspěšný a konventu zřejmě získal další příznivce. Dochované prameny sice neposkytují údaje o návštěvnosti jednotlivých pobožností, úspěch těchto snah však nepochybně tkvěl v pravidelnosti těchto hudebních produkcí, které se nekonaly jen o nedělích a svátcích (především ve smyslu figurálních mší), ale v podobě odpoledních figurálních litanií byly rozloženy do celého týdne.
Řád
41
Functiones et Ceremoniae Sacrae in Ecclesia ad SS. Joannes Brunae per totius anni decursum observandae et conscriptae A. D. 1735. MZK, Rkp. Mn 43.
42 MZA, E 49, fasc. 31, fol. 34r.
Povinnosti regenschoriho Beera dle smlouvy z roku 1730 odpovídají i konsvetudináři minoritských chrámů, vzniklému o pět let později. Rukopis s názvem Functiones et ceremoniae předepisuje průběh bohoslužeb v rámci dne, týdne i celého liturgického roku s důrazem na veřejně přístupnou liturgii; chórové modlitby bratří minoritů byly naproti tomu interní záležitostí konventu.41 Ve vztahu ke sledovanému tématu se jako klíčové jeví zmíněné rozprostření slavnostní liturgie i s hudbou do celého týdne. Figurální mše svatá, ačkoli ve skromnější podobě Ordinari Musik, byla sloužena kromě každé neděle také v úterky a soboty. Každé odpoledne, nejčastěji z kůru v loretánském chrámu, zaznívaly figurální litanie. Pokud lze uvažovat v intencích konkurence mezi jednotlivými brněnskými chrámy, pak se minorité profilovali právě tímto každodenním provozem, zatímco v oktávu svátku Božího Těla nebo ve Svatém týdnu nepořádali téměř žádné zvláštní pobožnosti nebo hudební produkce s výjimkou tradičního figurálního Miserere v pondělí a litanií v neděli a úterý Svatého týdne.42 Zmíněná dvě období byla z hlediska hudebního provozu vyplněna množstvím hudebních produkcí (hudba při procesích, slavnostní mše, oratoria) v režii dalších církevních institucí a takto byli vytíženi i hudebníci, které si Beerovým
16 ~17
STUDIE studie
prostřednictvím minorité najímali a bez nichž nebylo možné figurální produkci realizovat. Například v oktávu Božího Těla se v Brně každý den konalo nejméně jedno procesí, přičemž konvent minoritů do něj zpravidla vysílal čtyři své patres v ornátech. Ve čtvrtek, tedy přímo na svátek Božího Těla, pořádala procesí petrovská kapitula,43 v neděli se brzy ráno konalo procesí přímo u minoritů, přičemž tradiční výzdobu chrámu v podobě zelených stromů konsvetudinář nejspíše kvůli vlhkosti ohrožující chrámový interiér zakazuje, poté u sv. Jakuba, ve středu u augustiniánů a ve čtvrtek opět u sv. Jakuba, což byl mimo jiné také titulární svátek tamního bratrstva Božího Těla.44 Svatý týden představoval nejen z hlediska liturgického dění jeden z vrcholů církevního roku. Vedle množství bohoslužeb a dalších pobožností se zvláště v Brně v éře kardinála Schrattenbacha hrála také řada zvláštních oratorií, podle jejich umístění u efemérních Božích hrobů zvaných sepolcro. Nejvíce oratorií bylo dáváno přímo z rozkazu kardinála,45 v těchto případech bohužel není známo, kde byla prováděna.46 Pokud by se však k tomuto účelu využívaly minoritské chrámy, kronikář Christ by tuto skutečnost pravděpodobně reflektoval. O tom, že minorité pozorně reflektovali dění v ostatních chrámech, svědčí poznámka v konsvetudináři, týkající se temných hodinek Bílé soboty (tenebrae). Z liturgického hlediska se v tomto případě jedná o matutinum a laudy, které se ve velikonočním Triduu sloužily v předvečer příslušného dne, protože se západem slunce začínal v rituálním pojetí již další den. Tenebrae Bílé soboty se proto konaly už v pátek večer, u minoritů však podle konsvetudináře hodinky začínaly už o půl čtvrté odpoledne (tedy ještě za světla) kvůli spojenému procesí jezuitské družiny Smrtelných úzkostí Kristových a svatojakubského bratrstva Božího Těla. Jeho pořadatelé (a jakožto hlavní mecenáš také brněnská městská rada) zřejmě úzkostlivě usilovali o to, aby se velkopáteční procesí uskutečnilo vždy ještě před soumrakem, protože kromě přenosného Božího hrobu, který byl nakonec instalován u kapucínů, zahrnovalo pegmata (přenosné scény) s tematickými výjevy. Je také pravděpodobné, že podobně jako v jezuitském Klementinu se i v Brně na závěr tohoto procesí uskutečnilo nějaké oratorní představení u Božího hrobu, byť pro to dosud nebyly nalezeny přímé důkazy.47 Z liturgického provozu je také zřejmý význam, který minorité přikládali svému nejmladšímu bratrstvu sv. Josefa. Jeho členům byl vyhrazen užitek privilegovaného oltáře sv. Josefa v loretánském chrámu a kromě pravidelných středečních litanií se v rámci výročních slavností konfraternity, tedy čtyřikrát do roka (druhou neděli po Zjevení Páně, 19. 3., 18. 7. a 8. 12.), odvíjel nejslavnostnější typ liturgie. Bohoslužby zahrnovaly dvojí nešpory (první tedy už v předvečer svátku), dvojí litanie a mši s Extra Ordinari Musik.
opus musicum 2/2012
43 Vzácným dokladem je obraz Františka Václava Korompaye, vztahující se k roku 1748. Viz Maňas, V. – Orlita, Z. – Potůčková, M. (eds.): Zbožných duší úl, op. cit., s. 74–78.
44 Functiones et Ceremoniae, fol. 25rv.
45 Viz Spáčilová, J., op. cit., s. 128–187. Viz táž, Olomoucký biskup Schrattenbach a hudba vrcholného baroka. Brněnská oratoria „z rozkazu jeho Eminence“. Opus musicum, 2005, roč. 37, č. 4, s. 36-43.. 46 V tištěných synopsích těchto oratorií jsou uvedeny tyto chrámy: filiální kostel sv. Mikuláše na Velkém náměstí (1721), petrovský kolegiátní chrám (1724, 1730), kapucínský kostel Povýšení sv. Kříže (1731, 1734), farní kostel sv. Jakuba (1736) a dominikánský kostel sv. Michala (1736). Srovnej Dokoupil, V.: Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800. Brno 1978.
47
Malý, T. – Maňas, V. – Orlita, Z.: Vnitřní krajina zmizelého města, op. cit., s. 304–318.
