Tab-Tab – Školní časopis Další číslo vašeho oblíbeného školního časopisu TabTab od mladých redaktorů z Fzš Táborské. V tomto čísle se seznámíte se s mnoha zajímavými aktivitami a o obsahu druhých oborových dnů. Také zde máme více příspěvků od fanoušků našeho časopisu v podobě např. fotografií. A vaší dlouho očekávané literární soutěže a vítězných příběhů od našich mladých spisovatelů. Také si zde můžete přečíst něco v naší super rubrice Naši Mazlíčci.
Stránka 1 z 16
Obsah: Nadpis
1
Obsah
2
Co se děje na škole
3
Oborové dny
4
Zápis předškoláků
6
Pohádky naší Beátky
7
Naši mazlíčci
8
Viděli jsme a hodnotíme
9
Pokusy
10
Píší nejen naši redaktoři
10
Bonus
15
Stránka 2 z 16
Co se děje na škole: Vánoční trhy na Táborské Velice se povedly. V celém areálu školy se za 2 dny rozhostila vánoční nálada. Každá třída vyráběla své věci, které uměla a po chodbách voněly perníčky a různé jiné koření. Poté už vše bylo nachystáno a připraveno k prodeji. Vše bylo pečlivě zabaleno. A ve tři hodiny se sem nahrnuli první šťastní rodiče se svými mladšími dětmi. Byly natěšení na příjemně překvapení, jak se naše škola předvedla a jak se každý zapojil do společných oslav vánoc. Nacházely se tu různé výrobky ručně dělaných perníčků, přáníček, ale i hazardních her nebo jste mohli objevit i různé charity to vše jste mohli vidět na každém rohu. Jsem si jist, že každý výrobek byl něčím originální a od každého se něčím odlišoval. I náš časopis tam byl a mohli jste si ho zakoupit u našich redaktorů, kteří pobíhali po škole a nabízeli vám je. Podle prvních ohlasů se všem časopis líbil a někteří chtěli i předplatné, ale to zatím zařízené nemáme. Jsme rádi, že se naše škola tak snaží a že všichni přidali ruku k dílu. Po těchto krásných trzích následovalo divadlo v divadelním sále nahoře, kde jste mohli slyšet zpívat nejen 8. A, ale i náš učitelský sbor. Po všech těch zážitcích z celého dne jsme se všichni vraceli domů s plnými taškami poctivě vyráběných výrobků od žáků FZŠ Táborské.
Stránka 3 z 16
V prosinci proběhl na druhém stupni 2. oborový den, tady jsou naše dojmy a zážitky z něj. Letem světem: Druhý oborový den jsme zůstali ve škole a užívali si tepla na rozdíl od jiných oboráků, které musely mrznout například v Karových Varech. Ráno jsme se sešli ve výpočetce, tam jsme luštili křížovku a tajenka, která nám měla vyjít, byla tématem našeho oborového dne. Naše téma byl Balkán. Potom jsme se odebrali do učebny angličtiny, kde jsme si procvičili naše chuťové buňky a čich. Ochutnávali jsme různé dobroty od dezertů po sýry, třeba jsme měli rozeznat rozdíl mezi řeckým bílým jogurtem a českým. Po hodině jsme mohli zbytky sníst, takže tomu, kdo zrovna neměl svačinu, to přišlo vhod. Celí přecpaní balkánskými dobrotami jsme si šli zatancovat do divadla. Udělali jsme si pár fotek v sukních a šlo se na věc. Kroutili jsme se jak hadi, točili se jak holky, tak kluci. Byly to opravdu netradiční pohyby, které asi v českém tanci nenajdete a naším žaludkům to kroucení a vrcení moc neprospělo. Náš oborák končil mezi prvními, takže po skončení lekce balkánských tanců jsme běželi na obědy. Druhý oborový den se mi celkem líbil, čekala jsem nějaké aktivity venku, ale co s tím nadělám, snad příště.
Nejen prstem po mapě: Druhý oborový den jsme vyrazili do Karlových Varů. Sraz jsme měli v úterý večer před školou. Jeli jsme autobusem Student Agency z Florence. Do Varů jsme dorazili tak v osm hodin večer. Odložili jsme si věci ve škole, kde jsme později přespali, a vyrazili na promenádu. Prošli jsme si noční Vary, něco si o nich pověděli, ochutnali snad všechny prameny kromě třináctého a došli až ke Grandhotelu Pupp. Paní učitelka domluvila, že jsme se i podívali dovnitř a porozhlédli se. Přeptali jsme se na ceny a zjistili, že prezidentské apartmá stojí třicet tisíc na noc. Tak jsme se nakonec rozhodli přespat přeci jen zadara ve škole. Škola, kde jsme spali, byla docela daleko od centra, a tak jsme šli spát tak v jedenáct. Ráno jsme vstali velmi brzo a vyrazili vlakem do porcelánky. Viděli jsme paní z porcelánky přímo při práci a to je vždycky dobré. Pak jsme se vrátili do Varů. Dali jsme si rozchod na oběd a sraz jsme měli u Vřídla. Vřídlo je nejteplejší pramen Karlových Varů. My jsme se byli u Vřídla podívat, Vřídlo dosahuje výšky až jedenáct metrů. Také jsme ale měli možnost vidět, jak to vlastně vypadá pod Vřídlem. S paní průvodkyní jsme šli až do podzemí pod Vřídelní kolonádu. Viděli jsme zmineralizované kameny, Vřídlo jako podpovrchovou řeku a hlavně místo kde Vřídlo vtéká do Teplé. Teplá je řeka, která se jmenuje právě podle toho místa, kde do ní vtéká Vřídlo, protože jinak je velmi studená. Po výpravě do podzemí jsme se dostali ještě jeden rozchod. Prošli jsme si ještě naposledy Vary, napili se pramenů a byl čas vyrazit na autobusové nádraží. Aneta Ryšavá Stránka 4 z 16
FILM MAKERS: Můj druhý oborový den jsem si užila. Celkem hodně užila. Pracovali jsme celkem hodně na tom našem filmu nebo jsme si točili, co chceme. Já jsem s Betty Kosinovou pracovala na dokumentu na její stránku ADMINKA a to byla sranda hlavně s jejími přeřeky. Já jsem se třeba učila, jak líp pracovat s kamerou, jak s ní pohybovat díky stativu. Potom jsme dodělávali náš scénář na náš mini film. A moc se těším na náš třetí oborový den, protože budeme dělat reklamu a to bude super. Vendula Reslerová
Mediální svět Tento oborák jsem si vybral, protože jsem se chtěl dozvědět něco více o práci moderátorů v praxi a o technologiích dnešního světa. Oborový den se mi velice líbil. Jeli jsme do tiskového centra ministerstva školství. Zasedli jsme ve veliké konferenční síni, kde nás přivítal milý pán, který se nás ptal na pár otázek. Ten, kdo mu odpověděl správně, dostal pravé ministerské pero. Poté jsme se stavili dole u dvou pánů, kteří psali tiskové zprávy a vystudovali český jazyk. Zjistili jsme, že ti páni nejsou 2, ale je jich 7 a jedna žena, kteří se podílejí na vydávání zpráv z ministerstva na web. Lukáš Horník DESIGN A (RE)DESIGN: Na druhém oborovém dnu jsme s paní učitelkou Svatošovou použili svou vlastní kreativitu a fantazii! Šili jsme polštáře a tiskli jsme na ně různé motivy, které se vyskytují i v místnosti, ve které by měl polštář být, tak aby to k sobě designově ladilo. Nejdříve jsme si nakreslili návrh, jak by měl polštář vypadat a co na něj chceme tisknout. Potom jsme návrhy překreslili, zjednodušili, vyřízli řezákem šablonu a tiskli jsme barvami na textil. Když barva zaschla, přesunuli jsme se k šicímu stroji a s malou pomocí (u některých z nás s VELKOU pomocí ) paní učitelky jsme si polštář sešili. Musím říct, že se mezi polštářky našly opravdu krásné kusy. Například mně osobně se nejvíce líbil polštář spolužáka July Vasila (9. B), který dělal motiv Supermana, ale trochu poupravený do svého stylu. Moc pěkná práce! Ale nejen Jula měl polštář krásný. Ačkoliv se to nezdá, práce na polštářích nám zabrala celý den a ve 14-15 hodin jsme se rozutekli domů :).
Geocaching: Ráno jsme se sešli před školou. Jeli jsme tramvají K Petřínu. Na Petřín jsme vyjeli lanovkou. První kešku jsme marně hledali, ale potom jsme zjistili Earthcache. Earhtcache není žádná krabička, naším úkolem je ji najít a jen se na ni podívat. V našem případě to byl meteorit vystavený ve Štefanikově hvězdárně. Tam měli ale zavřeno, a tak jsme se vydali hledat další. Zastavili jsme se u studánky Petřínka, tam jsme se vydali po svahu prudce nahoru a našli jsme kešku v ptačí budce. Potom jsme šli k muzeu alchymie v Nerudově ulici. Přímo před ním byla Stránka 5 z 16
keška schovaná v lucerně. Poté jsme šli k pražskému jezulátku, tam máme za úkol tu kešku najít. Potom jsme jeli na Anděl. Tam jsme kešku hledali marně, někdo ji odcizil. Nakonec jsme šli do muzea vláčků, kde jsme si to moc užili. Beátka Nováková
Kromě oboráků jsme se věnovali také předškolákům,
našim budoucím spolužákům: Zápis předškoláků: Tenhle rok toho mají na starosti osmáci až až. Příprava plesu, sběr, exkurze po škole malým školkám a to není všechno ! Součástí toho všeho je i zápis nových žáků FZŠ Táborské. A jak takový zápis probíhá?! (Ať hlavně čtou budoucí osmáci, protože to je ze začátku chaos!) Já jsem měla službu hned první den zápisu, celkem bylo zápisů 3. Jelikož je naše třída dost lidnatá, nemusel jít nikdo dvakrát, takže na každý den jedna skupina, jiní spolužáci. Hlavní práce byly 3! U vchodu, spojka a herna. Já jsem si osobně vybrala sezení u vchodu v domnění, že to bude pohodička. Jenom sem přijde, pár lidí dám jim nějaký formuláře, kalendář a s úsměvem odvedu rodiče a jejich ratolest do herny, no a pak? Pak budu mít přece volno pro sebe. NE! Název u vchodu dost klame. Nebyl to takovej relax, jak jsem si původně myslela. Ještě štěstí, že jsme na to byly dvě, jinak bych nevěděla kam dřív skočit. No a v čem byl občas problém? Dovést všechny na to správné místo. Sem tam se ztratilo dítě někdy i rodiče. Ne, dělám si srandu, ale byl to boj. No a ten další problém? Velmi snadno chytíte nějakou nemoc, pokud si nevezmete kožich, kulicha a zhruba troje ponožky. Já jsem důkaz sklerózy, když si po ránu rozespalá vezmu krátké tričko bez svetru! No a hezky se mi to vrátilo. Celý týden jsem proležela s angínou, takže pozor na to! Samozřejmě jsme měly chvilku času si s kámoškou zadrbat, ale nebylo ho tolik. Navíc sezení na židli nás nějak nebavilo. Jenom když uletěl formulář, tak jsem se pohnula, ale i přes to všechno jsme to zvládli na jedničku (aspoň myslím. Jinak se zápis moc povedl. Viděli jsme některé děti ze školek, co jsme doprovázeli po škole. Nevím, jak to bylo v dalších dnech, ale naší skupině to šlo skvěle. A další velké plus bylo to, že jsme přišli o šest hodin (včetně odpoledky). Takže nebylo na co si stěžovat. P.S. Doufám, že se příští rok otevřou znovu tři plné první třídy .
Stránka 6 z 16
Pohádky naší Beátky Cesta do středomoří Na jedné louce žil krtek, který provozoval optiku. Prodával brýle zvířatům, která špatně viděla. Nevedlo se mu dobře, protože většina obyvatel louky viděla dobře. Krtek měl jen pár stálých zákazníků, povětšinou to byli slabozrací krtci. Na druhém konci louky bydlel králík, který provozoval cestovní kancelář. Stejně jako krtkovi se mu nevedlo dobře. Většina zvířátek byli peciválové, váleli se doma v norách a o cestování neměli zájem. Jednou se na louce utábořili lidé. Když šli ti lidé na procházku, vlezl králík do jejich stanu. Našel tam letáček opravdické cestovní kanceláře. Králík si ho prohlížel, ale vůbec mu nerozuměl. Všude tam byli divné stromy, obrovské vodní plochy a polonazí lidé procházející se na horách písku. Nejexotičtější dovolenou, kterou ve své kanceláři nabízel, byl týdenní pobyt u bahnitého rybníka s polopenzí. Hned po zavíračce nasedl na kolo a jel na pole. Na poli totiž bydlel moudrý pan křeček. „Musím si promluvit s panem křečkem,“ řekl králík sekretářce. „Právě vyučuje,“ řekla sekretářka paní myš „ ale myslím, že mu nebude vadit, když tam půjdete,“ dodala. Králík zaklepal a vstoupil do dveří. Pan křeček a jeho žáci seděli. „Vítám tě, příteli, proč přicházíš?“ zeptal se pan křeček. „Nerozumím tomuhle,“ odpověděl králík a podal křečkovi leták. Křeček jen pokýval hlavou a podal leták svým žákům. „Středomoří,“ přečetl žák potkan. „Tam bych chtěla jet,“ řekla morčecí žákyně. „Já taky,“ přidal se morčecí žák. Nakonec se všichni domluvili, že tam pojedou. A tak se králík, křeček, morčata, potkan a sekretářka paní myš vydali na cestu. Na náměstí uprostřed louky to všem oznámili. Zeptali se, jestli se někdo nechce přidat. Jediný krtek se k nim přidal. A tak se vydali na dalekou cestu do Středomoří. Snad to bude cesta za lepším životem
O královně Polárce Byla jednou jedna královna a ta se jmenovala Polárka. Žila v ledovém království. Polárka se ve dne měnila na ledního medvěda. Její manžel byl pořád ledním medvědem a nikdy se neproměnil v člověka. V noci, když byla Polárka člověkem, jezdila na saních taženými pěti vlky. A ti vlci mohli při polární záři létat. Jednou přišli lovci kožešin a chtěli ulovit všechny vlky a lední medvědy, včetně jejího manžela a jejích vlků. V noci se lovci vydali na lov. Polárka ošetřovala vlčí mládě, které se právě narodilo. Zaslechla divný zvuk a šla se podívat co se děje. Zjistila, že to jsou lovci. Ze saní si vzala luk a ledové šípy. Když má člověk dobré srdce, tak se ledové šípy roztečou. Když ale má člověk zlé srdce, tak v něm šípy zůstanou navždy. Polárka vystřelila. Lovcům teď zůstanou šípy v srdcích napořád. Ještě než lovec padl k zemi, stačil vystřelit. A Polárka potom zemřela. Den po její smrti se na nebi objevila nová hvězda, které se dodnes říká Polárka.
Stránka 7 z 16
Naši mazlíčci: Tak tohle je Tobi:) Je rasy West Hight Terier je lovecké rasy, ale my jsme ho vychovali jako gaučáka, protože lítat s Tobim každý den jsme neměli v úmyslu. Tobi váží 8kg a měří 35 cm. Tobi si rád kraje s:míčky, míčky na provázku a nejraději s kachnou, která píská. Je to miláček. Potřebuje chodit ven nejméně pětkrát denně. Je bílé barvy a miluje drbání za uchem. Miluje spaní, víte proč? Právě na Silvestra byl vzhůru až do pěti hodin ráno a druhý den úplně celý prospal.
TAK TO JE ON Jmenuji se Pepin. Jednou v létě jsem si pobíhal na zahradě. Potom jsem šel na obhlídku svého rajónu. Zkontroloval jsem trnité keříčky, zahradní domek, ostružiní, babiččinu růžovou zahrádku, louku a keře. Když jsem se vracel od kosatců všiml jsem si něčeho neobvyklého. Na trávě ležela velká černá roura. Samosebou že jsem ji musel prozkoumat. No jenže nebyla moc čistá.
Nejsem žádný fyzik ale zákon akce a reakce znám. Takže reakce na akci průzkum roury od kamen bylo koupání Stránka 8 z 16
Ahoj.
Příště se můžete těšit na příběh, jak jsem utekl do lesa.
Viděli jsme a hodnotíme Divadlo Na Fidlovačce – Babička Dne 26. listopadu proběhla návštěva divadelního představení Babička, pro žáky sedmých a devátých tříd. Kniha Babička od Boženy Němcové, kterou jistě každý z nás zná, byla zajímavě ztvárněná v této divadelní hře. Nově ji zdramatizoval režisér inscenace Jan Jirků. Mezi herci byly obsazeny známé české osobnosti, například Eliška Balzerová (mohli jste ji vidět třeba také v pohádce V peřině), Iva Pazderková (hloupá blondýna v pořadu Na stojáka, nebo také moderátorka nové show Pekelná výzva), nebo třeba Marie Doležalová, kterou jistě znáte z oblíbeného sitcomu Comeback.. Představení trvalo 140 minut. A co na něj říkali žáci 9. B?? Podle recenzí, které celá třída napsala, se to vcelku líbilo. Velký ohlas měla třída na herecký výkon Rebeky Chudobové, představitelky Viktorky. Představení bylo prý srozumitelné a poutavě se na něj koukalo, ale samozřejmě někteří spolužáci neporozuměli. Hodně kritiky se neslo na oblečení Ivy Pazderkové jakožto kněžny, která měla na sobě poněkud zvláštní kostým, který se dle třídy nehodil do doby, kdy se děj odehrává. Hudba byla dle mě nevýrazná, ale příjemná, a když měla znít, tak zněla. Mě osobně se moc nelíbilo promítání na zadní straně jeviště, ale jiným žákům právě toto přišlo jako jedna z nejlepších věcí na hře. Dobrá byla hra se stíny, které vypadaly opravdu dobře. Zvláště bych pak chtěla ocenit herecké výkony účinkujících dětí. Marie Hauerová Stránka 9 z 16
Pokusy: Pokusy A je tu opět naše pravidelná dávka pokusů, pro každého, kdo se nebojí experimentovat jako já! Dneska budeme pracovat víc s barvami. Doufám, že se vám bude pokus líbit! Určitě neváhej a pošli nám tvoje fotky z pokusů, které jsi dělal/a na naši e-mailovou adresu
[email protected]. Už se těším na vaše fotky. Hodně zdaru! Potřebujeme: Vodu Olej na vaření Malinový sirup Potravinářská barviva - více než jedna barva 1. naplň sklenici sirupem (jen 1/4 ) 2. v další sklenici smíchej vodu s barvivem 3. pomalu smíchávej sirup s vodou tak aby se nesmíchaly 4. přidej, olej sklenice by měla být plná…
Co se stalo?… tekutiny se nesmíchaly….
Čím to je? Každá z tekutin má jinou hustotu a tak se nesmíchaly. Zkus nalévat v jiném pořadí, co se stane? Lukáš Horník
Píší nejen naši redaktoři: Už v listopadu se mnoho žáků naší školy zúčastnilo Literární soutěže – tady jsou nejlepší práce těch nejmladších, tedy žáků 1. stupně: Sonam Dolma Swiecicky
Život Čárlse
18letý hoch se potuloval po městě a hledal ňáké zaměstnání. Doma s otcem se mu zůstávat nechtělo. Chtěl mu dokázat, že se o sebe dokáže postarat. Spal u kamarádů. Teď ale potřebuje práci. Zašel do temné uličky, vlastně ani nevěděl proč. Tiché pištění a jakoby žalostný nářek ho upoutalo. Za popelnicí našel malého psíka. Velká kulatá černá očka jako by říkala „zachraň mě“. Vzal ho do náručí, Stránka 10 z 16
ale pejsek se tak bál, že ho začal kousat. Byl tak malý, že ještě neměl zuby, naštěstí. Sundal si bundu a toho ubožáky do ní zabalil. Nedal si však 2 důležité otázky. Kam ho dá, když spí s přáteli v jednom bytě. Jak mu obstará jídlo. Když přišel do bytu, kmoši se ho ptali, co to má. „Štěně. Může tu s námi bydlet?“ zeptal se Čárls. Ano právě ten co našel malého psíka. „Jasně, bude bydlet támhle,“ souhlasil Brůk a ostatní taky. Po týdnu se však zjistilo že psík dělá loužičky kam nemá a všechno hned rozcupuje, ani psí žrádlo nebylo zvlášť levné. Čárls si sehnal ňáké peníze na vlastní byt, ale všechno utratil pro psíka. Často říkal: „Vše dobré pro tebe dělám a ty co? Všechno jen cupuješ.“ Psík jako by konečně jednoho dne porozuměl. Přestal dělat loužičky a všechny ty věci co dělat neměl. Čárls byl tak šťastný že psíka objímal. Psík brzy pochopil proč je Čárls tak šťastný a radoval se s ním. Z psíka se stal pes a z hocha statný muž. Přátelé se začali ženit a shánět si vlastní byty, až se stalo, že Čárls zůstal s psem sám. Kámoši mu byt nechali. Měl vlastní byt. S psem často chodil ven. Pořád neměl práci. Kámoši se měli a on horko těžko sháněl peníze. Pes si toho všiml a svému pánovi chtěl nějak pomoci. Ale jak? Jednou ucítil člověka co mu připadal jako úředník, který hledá zaměstnance. Přitáhl k němu Čárlse a opravdu. Pán hledal někoho pro práci kominíka. Čárls se stal díky psovi kominíkem. Od té doby mu nikdo neřekl jinak než kominíku. Nejčastěji chodil k mamince s kočárkem. Mladá žena se rozhádala se svým přítelem se kterým měla miminko. Kominík jí pomáhal a přezdíval jí maminka s kočárkem, Byl 1. máj, lásky čas. Pes randil s fenou a Kominíkovi se strašně líbila pošťačka. Furt za ní chodil, povídal si s ní, ale né a né se odhodlat jí to říct. Pošťačce se taky líbil, ale neřekla mu to. Za rok se kominík konečně odhodlal. „Miluju tě.“ „Já tebe taky,“ řekla pošťačka. 9 měsíců potom se jim narodili dvojčata a psovi štěňata. Starý pán šel v dešti domů. Už dávno mu odešel syn a už se neozval. Najednou mu v kapse zařinčel mobil. „Haló. Kdo to je?“ „To jsem já, tati,“řekl někdo z druhé strany. „Čárlsi? Si to ty?“ „Sem to já. Chci ti říct že seš děda.“ „Tak ty se 4 roky neozveš a teď tohle?“ „promiň. Chtěl jsem ti dokázat že se o sebe dokážu postarat.“ „Vždyť mi nic dokazovat nemusíš. Já tě mám rád takového jaký si.“ Nakonec se oba rozbrečeli. Děda prodal byt a Čárls taky. Za peníze koupili dům. Maminka s kočárkem se udobřila se svým přítelem a za rok se konali 2 šťastné svatby.
Anna Růžičková
Příběh
Byla jedna desetiletá dívka Anička. Což jsem já. Jednou když jsem šla spát, někdo zazvonil. Šla jsem otevřít, a tehdy se to stalo. Za dveřmi stála pošťačka. Předala mi poštu a odešla. Pošta co byla pro mě jsem si vzala. Rozbalila jsem obálku a tam stálo: Sejdeme se dnes o půlnoci pod Liščí skálou. Nikoho s sebou neber. Bylo mi divné že tam není podpis. Ale rozhodla jsem se že tam půjdu. Když odbilo půl dvanácté, vzala jsem si teplé kalhoty, mikinu, bundu a holiny. Samozřejmě i baterku. Šla jsem zadním vchodem. Když jsem dorazila k Liščí skále, nikdo tam nebyl. Pak tam ale někdo přišel. Měl roztrhané kalhoty, děravý klobouk a šedé taky děravé boty. Byl to nejspíš nějaký starý pán. Řekl mi proč si mě zavolal a já nevěřila svým uším. On řekl: „ Ahoj Aničko. Napsal jsem ti proto že ti chci říct 2 věci. Oběvil jsem knihu. V ní lístek a na něm stálo: Tuhle knihu předej Anně Růžičkové. A toho psa taky. Ty věci se jí budou hodit. Pak mi předal starou špinavou knihu od prachu která vypadala že se brzy rozpadne. A pak psa. „Ale toho mi rodiče domů nedovolí“ řekla jsem. Ale to už byl ten tam. Stránka 11 z 16
Když jsem přišla domů, bylo půl druhé pryč ale mě se spát nechtělo. Otevřela jsem knihu a v ní stálo: Až ji budeš potřebovat. A kromě tohohle nápisu tam byli jen samé klikyháky. V 7 hodin ráno jsem se šla nasnídat. Mamka, ani taťka, ani ségra doma nebyli. A na dveřích bylo červeně napsané : K tomu aby si našla rodiče máš 24 hodin. Byla jsem tak v šoku, že jsem vzala psa a řekla mu aby našel rodiče. Pes se rozeběhl k parku. Byla tam maminka s kočárkem. Já se jí zeptala: Dobrý den neviděla jste tu rodinu Růžičkových? Ne, jenom tady šel kominík a ten měl od červené barvy ruce ale jinak nikdo. Děkuju řekla jsem a letěla za tím psem. Asi po 1 kilometru jsem mu řekla ať zůstane. Běžela jsem pro knížku, co jsem dostala od toho děduly. Doběhla jsem zpátky a pes tam pořád stál. Otevřela jsem knihu nalistovala stranu 10 protože deset je moje nejoblíbenější číslo a tam bylo : Krok 1 : Vydej se do přírodovědného muzea. Krok 2: Jdi za hlídačem. Když jsme se psem dorazili do muzea došli za hlídačem přečetla jsem si Krok 3: Zeptej se ho kdy tady ve městě žil naposledy kominík. Zeptala jsem se a on mi řekl že naposledy žil v roce 1993 a že se říká že tady chodí jeho duch. Poděkovala jsem a utíkala před muzeum. Pes už věděl že má hledat hrob kominíka. Na hřbitově byla v jeho hrobě díra. Vlezla jsem do ní, tam byla máma, táta i ségra. Řekla jsem ať jdou ven. Ale vtom přišel nejspíš duch kominíka. Nalistovala jsem stranu 18 a tam byla kouzla. Tak jsem řekla kouzlo číslo 5: Derelte munto hexle. Kominík začal klesat k zemi a já mohla vzít rodiče domů. Doma mi vynadali jakto že mám psa a proč jsem napsala na dveře ten nápis. A já na to: A co jste dělali vy v tom hrobě? Rodiče na mě zírali jako na vyvoranou myš. Tak jsem radši zašla do pokoje. Ráno zase někdo zazvonil a překvapivě to byla pošťačka. Vzala jsem si svoje dopisi a tam stálo Pod liščí skálou jako včera. O půlnoci jsem už čekala na toho dědu. Když tam přišel řekl mi: To s tím kominíkem si zvládla dobře. A já: Proč si to rodiče nepamatují? A jak to že ten kominík ožil i když je po smrti. Pokud věříš na duchy něco ti teda řeknu. Jeho starší bratr Leoš než zemřel proklel svého bratra. A klid bude mít teprve tehdy když řekneš kouzlo: Derelte munto hexle. A pak zase zmizel. Myslela jsem že se mi to jenom zdálo ale když jsem doma našla tu knížku a toho psa měla jsem jiný názor. Rozhodla jsem se že ho pojmenuju Marmaďuk. Byla to německá doga. Na internetu jsem našla že ten děda je asi 300 let starý a navíc mi došlo že svět je malý a o náhody tu není nouze.
Lada Lanštiaková
Kominík a pošťačka
Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnička. V té vesničce bydlel kominík. Kominík chtěl poznávat svět a tak odešel z domova. Rozhodl se že půjde do nejblišího města. Město ale bylo o padesát kilometrů daleko od vesnice kde kominík bydlel. Kominík si vzal svoje úspory a kufr s oblečením a vyrazil. Kominík šel celé dva dny a uviděl město. Pronajal si malí byt. Hned další den šel ven. Najednou uviděl pošťačku a zamiloval se do ní. Kominík sledoval pošťačku až k ní domů přečetl si její příjmení a začal jí psát milostné dopisy. Do prvního dopisu dal i svojí adresu aby mu mohla odepsat. Po nějaké době se i sešli. Pošťačka se do kominíka zamilovala. Měli spoustu romantických večeří. A po roce mají dvojčata kluka a holku. Pošťačka teď byla maminka s kočárkem a byla šťastná a kominík byl také šťastnej z dětí. Holčička se jmenovala Kateřina a chlapeček se jmenoval Michal. Děti rostli jako z vody až najednou dospěli. Michal byl mladý pohledný pošťák a Kateřina byla hezká kominice. Kominík byl už starý pán a pošťačka stará paní. Ale bylo jim smutno že už se nemůžou starat o děti tak si pořídili malé štěňátko aby se měli o koho starat. Zazvonil zvonek a pohádky je konec. Stránka 12 z 16
Antonie Borovková
Strašidýlko Pepík
Jednou na podzim šla Andulka se svým pejskem na procházku, všude kolem leželi kupy barevného listí v jedné z nich se cosi zavrtělo! Andulka šla blíž, když tu na ní z listí vybafl malí mužíček „baf“. Měl čepičku z barevného listí a červený nos. „Ahoj já jsem podzimní strašidýlko Pepík a hlídám tady mapu k pokladu ale je to tajné nesmíš to nikomu říct“ „Neboj neřeknu“ řekla Andulka. Když v tom její pejsek zaštěkal a vrhnul se na Pepíka, Pepík zastrčil hlavu do listí tak že mu koukal jenom ten jeho červený nos. „Notak Flíčku nech toho!“ Flíček se uklidnil a pepík zase vilezl z listí. „Musím někomu dát mapu než skončí podzim to se totiž musím vrátit pod zem a to už je pozítří!“ Najednou vihrkl už to mám dám jí tobě! Andulka se zaradovala. „tak jo!“ Pepík jí podal kus ohořelého papíru „tady máš!“ když se Andulka podívala na mapu zjistila že křížek který má značit kde je poklad je v jejich kuchyni vzpomněla si že doma mají ubrus s velkým červeným křížem rychle běžela domů a do kuchyně tam stála maminka s mísou lívanců a položila jí na stůl a popřála Andulce dobrou chuť a Andulka si pomislela tohle je ten nejlepší poklad ze všech!
Šárka Vykusová
O strašidle
Byl chladný podzim, na kraji vesnice ve starém dubu žilo strašidlo Bubula, a měla hrozně ráda klobouky měla jich tisíce. Na druhém konci vesnice žil pes Rex měl moc rád lívance. Jednou na ně dostal chuť. Poprosil babičku aby mu je udělala. Když je babička dala na stůl, zavolala Rexe aby je snědl. A když Rex přišel tak tam nebyli, najednou uslišel mlaskání zpod skříně a zeptal se kdo tam je a strašidlo vylezlo ve velkém růžovém klobouku a pes Rex se lekl a omdlel když se probudil byl v doupěti strašidla Bubuli. A ta mu řekla: teď ti ukážu praví poklad strašidel. Pes Rex si pomislil: to jsou určitě lívance. A vešli do velké díry ve starém dubu. Bubula řekla: tadá klobouky. Pes Rex si povzdych že to nejsou lívance. Ale strašidlo řeklo: ale stejně největší poklad je přátelství.
Jan Dolejš
Podzim, strašidla, poklad, pejsek, lívance
Byl jeden pejsek kterí měl velikou chuť na lívance. Tak šel ke spíži ale bál se protože tam straší strašidla tak si řekl že lívance udělá potom tak si vzal bundu a šálu protože už je podzim šel do lesa na houbi a říkal si už chodím po lese dvě hodini a nikde nic a vtom najednou kouká do zemně vikřikne!! poklad!! kam se podívá samí šperki peníze zlato klenoty všechno chamtivostí popadl a prášil s tím domů sundal si boti šálu a bundu a řekl že má hlad! tak šel do spíže strašidla nestrašidla a dal se do toho lívance bili hotové a dal se do jídla a vtom něco v přecíni šustí a cinká šel tam!! a jako v lese na houbách poklad je prič!! richle šel do lesa tam kde poklad našel a bil tam. pejsek málem omdlel. a poklad zase nějak zmizel najednou se pod ním zem propadla bil v pekle před luciferem sem tě chamtivost přivedla a proto si z tebe uděláme polévku konec. Stránka 13 z 16
Cestujeme: ŠVÝCARSKO: Švýcarsko celým jménem Švýcarská Konfederace je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Hlavní město Švýcarska je Bern. Švýcarsko je malá země, ale je velmi významná a hlavně pokroková. Vyrábí se v ní léky, hodinky a Švýcarské banky „ukrývají“ peníze z celého světa. Když si do Švýcarské banky uložíte, peníze nebude nikdo znát vaše osobní informace a peníze nebudou vydány policii v žádném případě. Švýcarsko bylo, kandidát na vstup do Evropské, ale nakonec se Švýcarsko rozhodlo nevstoupit a odmítlo to. Do Švýcarska spadá, část Alp z čehož v poslední době Švýcarsko poměrně dost těží. V největší části Švýcarska se mluví Německy a ve zbytku Francouzky a v malé části též Italsky. Ve Švýcarsku je povolená eutanázie. Eutanázie je vlastně usmrcení na žádost. Když má někdo například nevyléčitelný typ rakoviny a nechce, dál trpět může být bezbolestně usmrcen eutanázií. U nás je eutanázie zakázaná a z právního hlediska je to vražda. Ale ve Švýcarsku je povolená. Švýcarsko patří k bohatým zemím.
Příspěvek podobě fotografií od Divišky Štefflové:
Stránka 14 z 16
Stránka 15 z 16
Závěr: Doufáme že se vám dnešní číslo líbilo případné připomínky a dotazy posílejte na
[email protected] a budeme se na vás těšit.
Hezký zbytek dne vám přeje tým redaktorů v čele s šéfredaktorkou Ivou Hoangovou
Designed by Lukáš Horník © Stránka 16 z 16