Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Specifika ústavního a politického systému ČSR v letech 1945 – 1948 Bakalářská práce
Autor:
Milan Beneš Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. PhDr. René Petráš, PhD.
Prosinec, 2013
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze, 5. prosince 2013
…………………………. Milan Beneš
Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce JUDr. PhDr. Renému Petrášovi, PhD. za odborný dohled a mojí partnerce Pavle za podporu během studia a zejména během psaní této práce.
Anotace Tato bakalářská práce popisuje politický a ústavní vývoj Československé republiky od jejího vzniku v roce 1918 přes období první republiky a protektorátu aţ po sledované klíčové poválečné období let 1945-1948, které vyvrcholilo únorovým vítězstvím Komunistické strany Československa. Tento relativně poklidný a rychlý převrat znamenal na dlouhých 41 let ztrátu demokracie a nastolení diktatury proletariátu v zemi, zároveň také ideologický odklon od ekonomicky a společensky vyspělých států západní Evropy a výhradní orientaci na Sovětský svaz. Práce si všímá zdánlivé ústavnosti převzetí moci komunisty, stejně jako zásadního rozdílu mezi přijatelnou formální koncepcí Ústavy 9. května a zcela opačnou realitou.
Klíčová slova Československá republika, prezident, ústava, politická strana, volby, Národní shromáţdění, Národní fronta.
Anotation The main goal of this bachelor´s thesis is to describe the political and constitutional development of the Czechoslovak Republic since its establishment in 1918 over the First Republic era and Protectorate until the key post-war era in 1945-1948 that culminated in victory of the communist party of Czechoslovakia in February 1948. For the following 41 years this relatively peaceful and fast coup d ´état meant the loss of democracy and the establishment of the dictatorship of the working class (proletariat) and also the ideological diversion from economically and socially developed western countries and the exclusive direction towards the Soviet Union. The thesis is focused on the apparent constitutionality of the communist takeover and the fundamental difference between the acceptable formal conception of the Constitution of the 9th May and a totally different reality.
Keywords Czechoslovak Republic, president, constitution, political party, election, National assembley, National front line.
Obsah
Obsah .......................................................................................................................................... 5 Úvod ........................................................................................................................................... 7 Zvolené metody zpracování........................................................................................................ 8 1.
2.
3.
4.
Období první republiky ....................................................................................................... 9 1.1
Vyhlášení Československé republiky .......................................................................... 9
1.2
Prozatímní ústava ....................................................................................................... 10
1.3
Tomáš Garrigue Masaryk .......................................................................................... 11
1.4
Ústava 1920 ............................................................................................................... 12
1.5
Politický vývoj v letech 1918 – 1938 ........................................................................ 17
1.6
Národnostní otázka v meziválečném Československu .............................................. 19
Období 1938 – 1945 .......................................................................................................... 20 2.1
Období druhé republiky ............................................................................................. 20
2.2
Protektorát Čechy a Morava ...................................................................................... 22
2.3
Edvard Beneš ............................................................................................................. 23
2.4
Politika odčinění Mnichova ....................................................................................... 26
Následky druhé světové války .......................................................................................... 28 3.1
Dekrety prezidenta republiky..................................................................................... 28
3.2
Odsun ......................................................................................................................... 34
3.3
Podkarpatská Rus ....................................................................................................... 37
Obnova ústavního řádu po druhé světové válce ................................................................ 39 4.1
Košický vládní program............................................................................................. 39
4.2
Národní fronta ............................................................................................................ 41
4.3
Národní výbory .......................................................................................................... 43 5
4.4 5
6
7
Prozatímní národní shromáţdění ............................................................................... 46
Vývoj Československa v letech 1946 – 1948 ................................................................... 50 5.1
Volby do Ústavodárného národního shromáţdění ..................................................... 50
5.2
Důsledky voleb .......................................................................................................... 56
5.3
Rok opoziční koalice.................................................................................................. 59
5.4
Rozdělení světa .......................................................................................................... 65
5.5
Krize Národní fronty .................................................................................................. 68
5.6
Únorové převzetí moci............................................................................................... 71
Ústava 9. května ................................................................................................................ 78 6.1
Příprava a charakteristika ústavy ............................................................................... 78
6.2
Struktura a obsah ....................................................................................................... 81
Výsledky ........................................................................................................................... 85
Závěr ......................................................................................................................................... 86 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 87 Bibliografie ........................................................................................................................... 87 Zákony .................................................................................................................................. 89 Internetové zdroje ................................................................................................................. 89
6
Úvod "Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“1 Tato slova, pronesená 25. února 1948 tehdejším předsedou vlády Klementem Gottwaldem na Václavském náměstí před stotisícovým davem, znamenala počátek několik desítek let trvajícího totalitního komunistického systému a byla zároveň vyvrcholením vysoké politické hry posledních únorových dní, v nichţ ve mnoha případech došlo k politickým čistkám, vydírání, omezování svobody tisku a také ke vzniku ilegálních ozbrojených sloţek, obsazení Lidového domu a přímému nátlaku na úřadujícího prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše. Únorový převrat 1948 byl úspěšným a logickým vyvrcholením stále sílící snahy Komunistické strany Československa o definitivní a úplné mocenské ovládnutí státu, byl vyvrcholením její činnosti v letech 1945 – 1948, kdy strana jednak v roce 1946 zvítězila ve volbách, a kdy také postupně ovládla bezpečnostní sloţky státu, vytvořila síť agentů a informátorů v ostatních stranách Národní fronty, coţ ji nakonec umoţnilo vypořádat se po svém s demokratickým poválečným uspořádáním Československa a začít s postupným znárodňováním průmyslu. „Soukromí podnikatelé vehnali situaci do slepé uličky. Nemá-li se vydat všanc všechno, co se učinilo od revoluce, musí být vyřaděn soukromý úsek až do velikosti živnostenských podniků.“2 Cílem práce bude na základě shromáţděných informací analyzovat sloţité vytváření Ústavy 9. května 1948 a její začlenění do historických okolností, zároveň také zmínění dopadů 2. světové války, zejména tedy vypořádání se s početnými národnostními menšinami 1
Klement Gottwald, 25. únor 1948, http://www.totalita.cz/1948/1948.php Antonín Zápotocký, 22. únor 1948, http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948zapotockeho-rec-132krat-prerusil-potlesk_45406.html#.Up9A6ifhFlQ 2
7
Němců, Maďarů a Poláků, postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu a charakteristika politické situace v poválečném Československu. Také nebudou opomenuty dekrety a zejména osoba druhého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který byl hlavou státu v letech 1935 – 1948, tedy čtyři roky před okupací Německem, poté v londýnském exilu během druhé světové války a zejména ve sledovaném období 1945 – 1948, ze kterého se na začátku práce hodlám vydat proti toku času aţ do roku 1918, kdy 28. října vznikla Československá republika a 13. listopadu byla Národním výborem přijata Prozatímní ústava, která byla 29. února 1920 nahrazena Ústavní listinou Československé republiky. Téma práce jsem si vybral z důvodu obohacení vlastních znalostí historie Československého státu, při jeho výběru jsem si uvědomil, ţe právě o tříletém poválečném období se ve srovnání s obdobím první republiky, následnou okupací fašistickým Německem a érou komunistického reţimu hovoří a píše velice málo, pro velkou část odborné veřejnosti jsou známé události do 8. května 1945, dále po 25. únoru 1948 a právě velice málo událostí mezi těmito daty.
Zvolené metody zpracování Vzhledem k vybranému tématu a celkovému charakteru bakalářské práce pouţiji jako stěţejní metodu historický výklad. Učiním tak na základě širšího mnoţství informací, získaného z uvedené odborné literatury a dalších dostupných pramenů. Tyto informace a historická fakta budu dále chronologicky třídit a významově analyzovat se zaměřením na jejich ústavně - právní podstatu. Zásadní dějinné události se pokusím zároveň objektivně zhodnotit, avšak v nikterak velkém rozsahu, neboť hlavní cíl práce spatřuji zejména v poznání.
8
1.
Období první republiky
1.1 Vyhlášení Československé republiky „Mezi Čechoslováky a říší německou i rakousko-uherskou je stav válečný a Národní rada je de facto válčící strana… a ony, ne on, mají být soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů….“3 Toto byla odpověď amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona rakouskému císaři Karlu I. Habsburskému na jeho poţadavek pouhé autonomie rakousko-uherských národů a spolu s Washingtonskou deklarací, vyhlášenou 18. října 1918 T. G. Masarykem v Paříţi, předcházely samotnému vzniku svobodného Československa. Průběh první světové války a vnitřní krize Rakouska – Uherska ovlivnily zásadní měrou vznik nových samostatných států ve střední Evropě, vzrůstaly aktivity národních elit uvnitř těchto budoucích nových států, docházelo k tzv. procesu rekonstrukce, čímţ nastaly poměrně ideální podmínky pro jejich vznik.4 Tento fakt si velice dobře uvědomovala Československá národní rada, která vznikla z Českého zahraničního komitétu. Hlavní bod jejího programu byl právě vznik samostatného Československého státu. Byla zaloţena v únoru 1916 v Paříţi, v jejím čele stáli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a francouzský generál slovenského původu Milan Rastislav Štefánik. V roce 1918 byla uznána vládami Velké Británie, Francie, USA a Japonska za oficiálního reprezentanta budoucího Československého státu5. V roce 1916 byl také zaloţen Národní výbor jako reprezentativní tuzemský politický orgán.6 „Lide československý! Dělníci! Hodina nejdůležitější se přiblížila! Zítra, dne 14. října je všeobecná stávka ve všech zemích československých! Všechno dělnictvo, všechen lid 3
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_%C4%8Ceskoslovenska VODIČKA, Karel; CABADA. Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, 2003, str. 15, ISBN 80-7178-718-3. 5 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2005, str. 21, ISBN 80-8674-724-7. 6 GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva. 4. vydání Praha: Prospektrum, 2002, str. 14, ISBN 80-7175-077-8. 4
9
městský i venkovský, muži i ženy shromáždí se o 10. hodině dopolední na náměstí svého města. Socialistická rada československá.“7 Byla vyhlášena generální stávka a právě Národní výbor vydal dne 27. října 1918 provolání o vzniku samostatného Československa. Poté byl vydán zákon o zřízení samostatného státu československého, jehoţ autorem byl politik, ekonom a účastník 1. odboje Alois Rašín, tento zákon potvrdil vznik nového státu a zároveň platnost dosavadního právního a správního systému. Národní výbor vykonával do 14. listopadu 1918 moc zákonodárnou a zároveň fungoval jako ústřední vládní orgán, v jeho čele stáli tzv. „muţi 28. října“ Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, František Soukup a jiţ zmíněný Alois Rašín. Oficiálně je jako datum vzniku samostatného Československa uznán 28. říjen 1918, kdy bylo zveřejněno provolání Národního výboru „Lide československý“.
1.2 Prozatímní ústava Prozatímní ústava byla Národním výborem přijata 13. listopadu 1918 jako zákon č.37/1918 Sb. o prozatímní ústavě, přestoţe byla první ústavou Československé republiky, byla jiţ během svého krátkého vzniku vnímána jako zákon přechodný, hlavním cílem bylo v co moţná nejkratší době vytvořit ústavu Československa. Prozatímní ústava zaváděla republikánskou státní formu a vytvořila ústavní orgány státní moci. Byly jimi Revoluční národní shromáţdění8, které vykonávalo moc zákonodárnou a zároveň kontrolovalo činnost vlády a prezidenta, dále prezident republiky jako hlava státu volená Revolučním národním shromáţděním
a
nakonec
vláda
republiky,
volená
taktéţ
Revolučním
národním
shromáţděním. Revoluční národní shromáţdění bylo ustanoveno z Národního výboru doplněním poslanců politickými stranami, jako klíč byly pouţity výsledky voleb do Říšské rady z roku 1911, původně mělo 256 poslanců a mezi jeho pravomoci mimo jiné patřilo přímé odvolání vlády. Vláda byla odpovědna Národnímu shromáţdění a připadala jí moc výkonná. Prozatímní ústava prošla celkem dvěma novelami, první z nich rozšířila celkový počet poslanců z 256 na 270 zejména ve prospěch Slováků, zavedla také jmenování vlády prezidentem republiky, druhá novela z roku 1919 rozšířila pravomoci prezidenta9 a přeměnila republikánskou státní formu na parlamentní republiku, předtím po vzoru Švýcarska sjednotila 7
Citace letáku vyzývajícího ke generální stávce, http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_%C4%8Ceskoslovenska Nazýváno také Národní shromáţdění československé, byl to nejvyšší zákonodárný zastupitelský orgán během vzniku samostatného Československa v letech 1918 – 1920. 9 Prezident republiky se na základě rozšíření pravomocí mohl zúčastnit schůzí vlády, mohl jim předsedat nebo z nich vyţadovat zprávy, vládu také mohl vyzývat k poradám. 8
10
moc výkonnou a zákonodárnou. Vzhledem k formě parlamentní republiky bylo zavedeno vyhlašování rozsudků soudů jménem republiky.10 Do prozatímní ústavy byly přeneseny některé základní principy ústav z dob Habsburské monarchie, které nebyly v rozporu s nově zavedenou republikánskou formou státu, byl to velice stručný zákon o 21 paragrafech rozdělených do 4 oddílů, tradiční samostatné prohlášení zde chybí úplně. Prozatímní ústava vyřešila vztahy mezi nejvyššími orgány státu a Národním shromáţděním v jeho prospěch, prezident republiky je chápán jako hlava státu a má vůči Národnímu shromáţdění jako zákonodárnému orgánu povinnost podávat písemné nebo ústní zprávy o stavu republiky a doručovat mu návrhy opatření, jeţ pokládá za vhodná a účelná.
1.3 Tomáš Garrigue Masaryk Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně v rodině panského kočího Jozefa Masaryka a Terezie Masarykové, rozené Kropáčkové, kuchařky v panských sluţbách. Po absolvování školy v Čejkovicích a reálného gymnázia v Hustopečích odešel do Vídně, kde se učil zámečníkem. Po návratu domů se stal podučitelem na hustopečském gymnáziu a začal se připravovat na studium na německém klasickém gymnáziu v Brně. Rodiče ho vzhledem ke své nemajetnosti ve studiu podporovat nemohli, proto byl mladý Masaryk nucen vydělávat si doučováním v bohatých rodinách. V roce 1869 odešel s rodinou významného policejního ředitele Antona Le Monniera opět do Vídně, kde vystudoval Akademické gymnázium a zahájil studia na filozofické fakultě. V roce 1876 odjel na roční stáţ na univerzitu v Lipsku, kde se seznámil s Charlottou Garrigue, se kterou se v srpnu 1877 zasnoubil. V roce 1879 získal ve Vídni docenturu a začal přednášet na univerzitě. V létě 1882 přijel i s rodinou do Prahy, kde přijal místo mimořádného profesora v české části Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Začal se zajímat o politiku, seznámil se mimo jiné s Karlem Kramářem, společně začali prosazovat politický směr realismus a v roce 1890 byli přijati do strany mladočechů, která rok poté získala ve volbách mandáty v Říšské radě. 10
http://cs.wikipedia.org/wiki/Prozat%C3%ADmn%C3%AD_%C3%BAstava
11
V roce 1900 zakládá Českou stranu lidovou – pokrokovou, která byla později přejmenována na Realistickou, zároveň neúnavně usiluje o zaloţení druhé české univerzity v Brně. Během začátku první světové války si uvědomuje, ţe Rakousko - Uhersko nebude moţné reformovat na spolek autonomních zemí, jak se původně domníval, nýbrţ bude nutné jít cestou nezávislého národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska - Uherska.11 V roce 1915 odjíţdí do Švýcarska, kde získává srbský pas, pokračuje dále do Francie, kde se potkává s Milanem Rastislavem Štefánikem a po vzoru vysoce organizované a utajené sicilské mafie zakládají tzv. Českou maffii.12 Téhoţ roku za Masarykem emigruje do Francie Edvard Beneš, kterému svěřuje paříţské záleţitosti a stěhuje se do Londýna, odkud řídí zahraniční odboj, vyznačující se dokonalou zpravodajskou sítí po celém světě. Po únorové revoluci 1917 Masaryk přesidluje do Ruska, kde organizuje vznik československých legií, sloţených ze zajatců a přeběhlíků, které nakonec měly aţ padesát tisíc členů, takţe se jiţ dalo hovořit o armádě. Ruská generalita jiţ v té době prokazovala Masarykovi maximální úctu a uznávala ho jako hlavu budoucího státu. Po vstupu Spojených států amerických do války se vydává v roce 1918 do USA, kde je v Chicagu a poté i v New Yorku přivítán třistatisícovým davem. Prezidenta Wilsona přesvědčuje o správnosti myšlenky samostatného československého státu a spolu se zástupci Slovenské ligy, Českého národního sdruţení a Svazu českých katolíků podepisuje 31. května 1918 Pittsburskou dohodu, která schvalovala spojení Čechů a Slováků ve společném státě. Téhoţ roku se vrací do Evropy a 14. listopadu 1918 je zvolen prvním československým prezidentem. Po čtyři prezidentská období stál v čele vyspělého evropského státu, o jehoţ vznik a pozdější prosperitu se drtivou měrou zasadil, v roce 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů, zemřel na následky zápalu plic v Lánech dne 14. září 1937 v přítomnosti rodiny a svého nástupce Dr. Edvarda Beneše.
1.4 Ústava 1920 Ústavní listina Československé republiky byla Národním shromáţděním přijata dne 29. února 192013, vyhlášena byla jako zákon č. 121/1920 Sb. dne 6. března 1920, kdy také
11
MASARYK, T. G.: Nová Evropa, stanovisko slovanské. Praha: Dubský 1920. HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. Karviná: Paris 2006, str. 218, ISBN 978-80-87173-18-3. 13 Díky datu přijetí Národním shromáţděním je také nazývána „Únorová ústava“. 12
12
nastala její účinnost. V plném rozsahu zrušila Prozatímní ústavu z roku 1918 a v platnosti zůstala přes období druhé světové války aţ do 9. května 1948. Československá republika byla prohlášena jako suverénní stát zaloţený na existenci národa československého, který se skládá z Čechů a Slováků a je tvořen zemí českou, moravskou, slovenskou a Podkarpatskou Rusí. Zdůraznění české a slovenské větve národa československého bylo důleţité z důvodu národnostního sloţení obyvatel v tehdejším Československu, počet Němců totiţ převyšoval počet Slováků, Slováci v součtu s Čechy pak tvořili přibliţně dvě třetiny z celkového počtu obyvatelstva. Byla zavedena naprostá rovnost všech lidí před zákonem, byly zrušeny jakékoli výsady rodu, původu, pohlaví nebo povolání, jako forma státu byla stejně jako v Prozatímní ústavě ustanovena parlamentní republika, byly stanoveny státní barvy, státní znak a hranice státu byly vyhlášeny jako nedotknutelné.14 Samotná Ústava je rozdělena na preambuli, devět článků uvozovacího zákona a Ústavní listinu Československé republiky, která se skládá ze šesti hlav a 134 paragrafů. Preambule vychází z preambule Ústavy Spojených států amerických, celý její první odstavec je doslova převzat, pouze místo lidu Spojených států se hovoří o národu Československém. „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení, neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“15 Ústava 1920 vycházela částečně z ústavy americké z roku 178716, částečně z ústavy francouzské z roku 1875, dále z ústavy švýcarské z roku 1848 a také z Prosincové ústavy
14
Změna státních hranic můţe být schválena pouze ústavním zákonem. Preambule Ústavy 29. února 1920; http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html 16 Ústava Spojených států amerických, přijatá 17. září 1787 a ratifikovaná 21. června 1788 je nejstarší platnou ústavou na světě. 15
13
Rakouska – Uherska z roku 1867.17 Zejména proto patřila ve své době k nejpokrokovějším ústavám na světě, v mnohém dokonce své vzory i překonala, mimo jiné zakotvila pevnou osmihodinovou pracovní dobu a zaručila volební právo ţenám, coţ tehdy nebylo obsahem ţádné jiné ústavy na světě. Autorem textu nebylo Národní shromáţdění, jak by se dalo očekávat, nýbrţ tehdejší ministerstvo vnitra, na vypracování se podíleli Jiří Hoetzel18, český právník a profesor správního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Antonín Švehla19, ministr vnitra, PhDr. Jan Herben, senátor za Československou národní demokracii20 a JUDr. Alfréd Meissner21, tehdejší ministr spravedlnosti. Ústava stanovila parlamentní systém a státní moc rozdělila na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, coţ se jiţ tehdy povaţovalo za podmínku demokracie22, přijat byl i volební řád do Národního shromáţdění, zákon o sloţení a pravomocech senátu a zákon o ţupních a okresních úřadech. Jiţ zmíněný uvozovací zákon o devíti článcích označil ústavu jako normu nejvyšší právní síly, kterou lze měnit jen ústavními zákony, zákony odporující ústavní listině nebo jejím součástem označil za neplatné, vymezeny zde byly i kompetence Ústavního soudu a jeho sloţení.23 Samotná ústavní listina se skládala ze šesti hlav:24 Hlava I. – Všeobecná ustanovení. Československý stát je deklarován jako demokratická republika, v jejímţ čele stojí prezident. Suverénní a svrchovaný lid je zdrojem veškeré státní moci, coţ bylo primární zásadou. Státní hranice je moţné měnit pouze ústavním zákonem, Československo je jednotným státem. Státní občanství je jediné a jednotné, příslušník cizího státu nemůţe být zároveň příslušníkem Československé republiky, hlavním městem státu je Praha, barvy republiky jsou bílá, červená a modrá. Podkarpatské Rusi je přisouzena autonomie, v blízké budoucnosti měla mít svůj sněm a guvernéra, k čemuţ ale fakticky nikdy nedošlo. 17
Tvořilo ji 7 zákonů vymezujících zákonodárnou pravomoc Říšské rady, platila aţ do zániku Rakousko – uherské monarchie, v roce 1873 byla novelizována tzv. dubnovou ústavou. 18 Významně přispěl k vytvoření celkové koncepce československého správního práva. 19 Jeden z pětice muţů 28. října, poslanec Národního shromáţdění a předseda Agrární strany. 20 http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?org=296&id=1489 21 Také poslanec Národního shromáţdění republiky Československé za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. 22 BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie - Politický systém ČSR 1918 – 1938. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992, str. 22 – 27, ISBN 80-901059-6-3. 23 Ústavní soud se skládal ze sedmi členů, po dvou členech byly zastoupeny Nejvyšší a Nejvyšší správní soud, další dva členy a předsedu Ústavního soudu jmenoval prezident republiky, funkční období soudu bylo desetileté. 24 http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html
14
Hlava II. – Moc zákonodárná. Moc zákonodárná byla tvořena dvoukomorovým Národním shromáţděním, sloţeným z Poslanecké sněmovny25 a Senátu26, volební systém byl u obou komor na rozdíl od současnosti poměrný27, volební obvody měly v naprosté většině více mandátů. Byla zavedena volební povinnost a zároveň bylo volební právo odebráno policistům a vojákům. Pro případ, ţe vládou podaný zákonodárný návrh bude parlamentem zamítnut, byla zde zakotvena moţnost všelidového hlasování – referenda, nikdy však k němu nedošlo, později k němu nebyl ani vydán prováděcí zákon. Pro případ nečinnosti jedné nebo obou parlamentních komor byl zaloţen výbor parlamentu, měl 24 členů28 a mohl činit pouze neodkladná opatření na návrh vlády se souhlasem prezidenta, navíc s dočasnou platností, v ţádném případě neměl tento výbor oprávnění měnit ústavní zákony, volit prezidenta republiky nebo vydat souhlas k vyhlášení války. Tato opatření musela být vládou předloţena Ústavnímu soudu ke schválení, zároveň na nejbliţší schůzi dolní i horní komory parlamentu musel předseda výboru podat zprávu o přijatých opatřeních, pokud je obě komory ve lhůtě dvou měsíců neschválily, stala se opatření neplatnými. Hlava III. – Moc vládní a výkonná. Představitelem moci výkonné je prezident republiky, který je volen Národním shromáţděním, volební období je sedm let a maximální doba trvání prezidentského mandátu jsou dvě volební období jdoucí po sobě.29 Prezident zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přijímá a pověřuje vyslance, vyhlašuje válku nebo sjednává mír, svolává, odročuje nebo rozpouští Národní shromáţdění, podepisuje zákony nebo je vrací zpět k projednání s připomínkami, jmenuje a propouští ministry, jmenuje soudce, vysokoškolské profesory, důstojníky a vyšší státní úředníky, uděluje milosti, je vrchním velitelem veškeré branné moci. Prezident není z výkonu své funkce odpovědný, trestně stíhaný můţe být jen pro velezradu. Na svou čest a svědomí slibuje před Národním shromáţděním, ţe bude dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů. Dalšími představiteli moci výkonné jsou vláda, ministerstva a niţší správní úřady. Vláda je odpovědná poslanecké sněmovně, která jí můţe vyslovit nedůvěru, zároveň 25
Poslanecká sněmovna měla 300 členů, volební mandát byl šestiletý, věková hranice volitelnosti minimálně 30 let. Při tvorbě běţných zákonů měla rozhodující slovo, u ústavních zákonů byl nutný i souhlas senátu. Pouze dolní komoře byla odpovědná vláda. 26 Senát neboli také horní komora se skládal ze 150 členů, volební mandát byl osmiletý, spodní věková hranice volitelnosti 45 let. 27 Volby do Senátu ČR jsou dnes zaloţeny na většinovém volebním systému. 28 16 členů z dolní komory, 8 členů ze senátu, volební období bylo jeden rok. 29 Výjimkou byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, jeho prezidentský mandát trval celých 17 let.
15
můţe sněmovnu poţádat o vyslovení důvěry. Vláda jedná ve sboru, a to zejména o vládních předlohách Národnímu shromáţdění, o vládních nařízeních, o všech věcech politické povahy a o návrzích na jmenování funkcionářů, které následně jmenuje prezident republiky.30 Pokud poslanecká sněmovna vyjádřila vládě nedůvěru, mohl prezident jmenovat tzv. úřednickou vládu, coţ se stalo celkem dvakrát v letech 1920 – 1921 po pádu Tusarovy vlády a v roce 1926 po odchodu sociálních demokratů a národních socialistů z vlády. Lze prohlásit, ţe postavení vlády v Ústavě 1920 bylo prakticky stejné jako v Prozatímní ústavě. Hlava IV. – Moc soudní. Kaţdý občan má právo na zákonný soud, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Soudnictví je vykonáváno státními soudy, jejichţ organizaci stanoví zákon, soudy jsou místně a věcně příslušné. V civilně právních věcech jsou příslušné soudy civilní31, v trestních věcech náleţí soudní moc občanským soudům trestním, trestním soudům vojenským, popřípadě soudům výjimečným.32 Hlava V. – Práva a svobody, jakoţ i povinnosti občanské. Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. Zaručena je rovnost, svoboda osobní a majetková, svoboda domovní, svoboda tisku, právo shromaţďovací a spolkové, právo petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí, svoboda projevu mínění, pod zvláštní ochranu zákonem se dostává manţelství, je zavedena branná povinnost. Hlava VI. – Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových. Všichni občané Československé republiky jsou si před zákonem plně rovni nehledíce k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboţenství. Rozdíly v náboţenství, víře, vyznání a jazyku nemohou být překáţkou v přístupu do veřejné sluţby, k úřadům a hodnostem, ve vykonávání ţivnosti nebo povolání. Součástí ústavy je Jazykový zákon č. 122/1920, který byl přijat téhoţ dne jako ústava. Za státní a oficiální prohlásil jazyk československý, národnostní menšiny nad značný zlomek33 celkového obyvatelstva v daném okrese měly zvláštní jazyková práva, směly ve svém rodném jazyce komunikovat s úřady a soudy, děti měly právo na výuku ve své mateřštině s tím, ţe souběţná výuka v jazyce československém byla povinná.34 Upravena byla 30
Jmenování soudců, státních úředníků a důstojníků od VIII. třídy, jmenování vysokoškolských profesorů vláda prezidentovi nenavrhovala. 31 Civilní soudy se dělily na řádné, mimořádné a rozhodčí. 32 Výjimečné soudy se zaváděly pouze v případech předem stanovených zákonem na omezenou dobu. 33 Jazykový zákon vymezil značný zlomek jako 1/5 celkového obyvatelstva 34 V tomto směru byl zákon přijímán kontroverzně v pohraničních oblastech, kde byl jazyk československý vyloţeně jazykem menšinovým.
16
také komplikovaná jazyková situace v Podkarpatské Rusi, „Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhraženo jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10 smlouvy St. Germainské).“35
1.5 Politický vývoj v letech 1918 – 1938 První polovina dvacetileté existence, tedy období do hospodářské krize v roce 1929, meziválečného Československa bývá obvykle hodnocena jako úspěšná, Masaryk prohlašoval, ţe nový stát bude potřebovat padesát let, aby se plně celosvětově etabloval a stabilizoval, bohuţel tak dlouhé období nebylo mladému Československu přisouzeno. Československá republika byla ve světě vnímána jako produkt poválečného versailleského systému, její hranice byly z velké části ustanoveny Mírovou konferencí v Paříţi v lednu 1919, kde se při tvorbě hranic s Německem a Rakouskem vycházelo hlavně z historického vývoje, v případě Maďarska tak bylo rozhodnuto na základě sedmi Benešových memorand. Ve sporu s Polskem o Těšínsko, Oravu a Spiš došlo dokonce na krátký vojenský konflikt, Těšín pak byl rozhodnutím mezinárodní arbitráţe ve Spa rozdělen na Český a Polský36, navíc bylo Československu přisouzeno Bohumínsko a jeho uhelné bohatství. Podkarpatskou Rus si nárokovala Ukrajinská republika a také Maďarsko, spor o tuto autonomní oblast musela nakonec vyřešit vznikající československá armáda ve spojenectví s armádou rumunskou. Za hlavního spojence Československo povaţovalo Francii, i armáda byla budována podle francouzského vzoru. Struktura československého průmyslu byla nerovnoměrná, z velké části se navázalo na rakousko - uherské tradice, východ republiky byl průmyslově zaostalý, výroba tam prakticky neexistovala. Hospodářská politika byla vyloţeně proexportní, byla zavedena značka Made in Czechoslovakia, hlavními pilíři byly zejména zbrojní průmysl a výroba motocyklů. V oblasti zahraniční politiky se Československo snaţilo vystupovat jako tolerantní stát, který chce mít se všemi velmi přátelské vztahy, zejména s Maďarskem to však byl přesný opak. 21. března 1919 byla vyhlášena Maďarská republika rad a v reakci na vznik tohoto komunistického státu
35
PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009, str. 317, ISBN 978-807440-036-0. 36 http://cs.wikipedia.org/wiki/Konference_ve_Spa
17
s diktaturou proletariátu byla v letech 1920 – 1921 uzavřena Malá dohoda postupně mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem.37 V oblasti domácí politiky byl hlavně Masarykem prosazován systém pluralitní demokracie, jinými slovy svobodného soutěţení stran. Prvním předsedou vlády byl Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš, ministrem vojenství Milan Rastislav Štefánik. Hlavními politickými stranami v období první republiky byly: 1)
Československá sociálně demokratická strana dělnická, byla nejsilnější politickou
stranou s celostátní působností, zastupovala hlavně zájmy dělníků, kteří společně se zaměstnanci tvořili členskou základnu. Významným představitelem byl Vlastimil Tusar, v roce 1921 se z levicového křídla strany vytvořila Komunistická strana Československa. 2)
Agrární strana, později přejmenována na Republikánskou stranu zemědělského a
malorolnického lidu, hlavním představitelem byl Antonín Švehla. Strana hájila zájmy venkovského lidu, který tvořil základ členské základny. 3)
Československá strana lidová, byla velice silná v jiţních Čechách a na jiţní Moravě,
vstupovali do ní malí rolníci a dělníci. Hlavním představitelem byl Jan Šrámek. 4)
Československá strana socialistická, později přejmenována na Československou stranu
národně socialistickou, členy se stávali hlavně drobní ţivnostníci, přestoţe se orientovala především na sociální otázky. Hlavním představitelem byl Dr. Edvard Beneš. 5)
Komunistická strana Československa, vznikla odtrţením od Československé sociálně
demokratické strany dělnické, měla vizitku populistické extremistické strany, která neuznává demokracii. Členskou základnu tvořili lidé s niţším vzděláním a jako protipól levicoví intelektuálové, hlavními představiteli byli Bohumír Šmeral a v pozdějších letech Klement Gottwald. 6)
Hlinkova slovenská l´udová strana, nejsilnější strana na Slovensku, ideologicky
postavená na autonomii Slovenska, členskou základnu tvořili hlavně katolíci a nacionalisté. Hlavními představiteli byli Andrej Hlinka a Jozef Tiso, oba katoličtí kněţí. 7)
Sudetoněmecká strana, původně Sudetoněmecká vlastenecká fronta, která odmítala
českou politickou scénu. Později spolupracovala s Hitlerovou NSDAP a v roce 1938 k ní přistoupila, hlavním představitelem byl Konrád Henlein.
37
http://dejepisne.cz/2013/03/budovani-a-vyvoj-csr/
18
1.6 Národnostní otázka v meziválečném Československu Ústava z roku 1920 byla obecně hodnocena velmi kladně, byla výrazem československé demokratičnosti, samotný ústavní text však v sobě obsahoval některé sporné, ba přímo negativní prvky, které se později pro Československou republiku staly osudnými. Jiţ v preambuli je zmíněna idea čechoslovakismu jako oficiální linie v otázce souţití Čechů a Slováků, hovoří se o jednotném národě československém, pravda je však taková, ţe hlavní problém národnostní otázky v celé historii československého státu, tedy vztah Čechů a Slováků, nebyl nikdy politicky řešen, dokonce jako případný problém českými politickými stranami ani připuštěn.38 Vůbec termín československý národ se dočkal dvojího výkladu, jedni si ho vysvětlovali jako jeden národ, druzí jako vyjádření souţití Čechů a Slováků, bylo třeba jasně definovat, jaký podíl na obyvatelstvu Československa má vládnoucí národ, jednak kvůli Maďarům, kteří tvrdili, ţe Slováci jsou rozděleni na dvě rasy – východní a západní, jednak kvůli Němcům, kteří byli velmi početní a de facto výrazně převyšovali Slováky. Také bylo třeba jasně definovat pojmy národní a národnostní, národní byl z právního hlediska ten stát, který upřednostňoval jeden národ, za národnostní se povaţoval ten stát, který zaručoval rovnost všem národům ţijícím na jeho území. V Československu se objevovaly obě varianty.39 8. dubna 1920 byl přijat zákon č. 256/1920 Sb. o sčítání lidu, historicky první sčítání lidu v samostatném Československu proběhlo 15. února 1921, zjištění národnostního sloţení obyvatelstva bylo povaţováno za politicky velice důleţité. Výsledek sčítání byl následující: 40 ·
Čechoslováci 65,5 %
·
Němci 23,3 %
·
Maďaři 5,6 %
·
Rusíni a Rusové 3,4 %
38
GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva. 4. vydání Praha: Prospektrum, 2002, str. 21-22, ISBN 80-7175-077-8. 39 PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009, str. 264, ISBN 978-807440-036-0. 40 PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009, str. 268, ISBN 978-807440-036-0.
19
·
Ţidé 1,3 %
·
Poláci 0,5 % Další sčítání lidu proběhlo v roce 1930 a jeho výsledky byly velice podobné, téměř
stejné. Národnostní problematika nebyla v meziválečném Československu nijak aktivně řešena, zůstávala takzvaně na papíře, důkazem je například ústavní ustanovení autonomie Podkarpatské Rusi, ke kterému fakticky nikdy nedošlo. V německé otázce se tato pasivita stala hlavní záminkou k velice tvrdému postupu Německa, který vyvrcholil 29. září 1938 Mnichovskou dohodou, nazývanou také Mnichovskou zradou. Bylo to vyvrcholení snahy Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, které sám nikdy v minulosti neuznával. Byl to faktický konec Ústavy 1920, následné události vedly k likvidaci svobodného státu.
2.
Období 1938 – 1945
2.1 Období druhé republiky Období druhé Československé republiky začíná Mnichovskou dohodou 29. září 1938 a končí 14. března 1939, trvalo tedy pouhých 167 dní. Během této doby došlo k zásadním vnitropolitickým transformacím, zejména pod nátlakem sloţité mezinárodní situace byly opouštěny prvorepublikové tradice, vzhledem ke krátké době jejího trvání lze hovořit o jakési předehře protektorátu. Výstiţnou definicí pro formu státního útvaru v době druhé republiky je autoritativní systém, konkrétněji postdemokratický mobilizační autoritativní reţim.41 Světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929, zasáhla zejména ty evropské státy, jejichţ ekonomika byla postavena hlavně na exportu, tedy i Německo. Byla to jedna ze zásadních příčin, díky které se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, aby začal budovat svoji vysněnou nacionálně-socialistickou Třetí říši. Německo postupně přestalo platit válečné reparace z první světové války, obsadilo demilitarizované průmyslové Porýní a začalo opět budovat armádu. Hitlerův zásadní cíl byl vytvořit obrovský stát německy mluvících obyvatel, kvůli čemuţ bylo nutné připojit k Německu oblasti jiných států, kde ţila německá menšina, tedy Rakouska, Československa, Polska a Jugoslávie. Za tichého souhlasu Velké Británie a 41
BALÍK, Stanislav a kolektiv. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2006, str. 83-89, ISBN 80-210-3307-X.
20
Francie došlo k připojení Rakouska, takzvanému anšlusu, poté bylo na řadě Československo, které chtěl Hitler postupně rozbít a připojit k Německu.42 Na základě Mnichovské dohody, která byla 29. září 1938 podepsána zástupci Německa (Adolf Hitler), Velké Británie (Neville Chamberlain), Francie (Édouard Daladier) a Itálie (Benito Mussolini) byla Československá republika donucena postoupit své rozsáhlé území Německu. 22. listopadu 1938 byl Národním shromáţděním na návrh Hlinkovy L´udové strany a Podkarpatské Rusi přijat ústavní zákon č.299/1938 Sb. o autonomii Slovenska, čímţ vznikla nová federace Česko - Slovensko a ve skutečnosti tím byl dokonán postupný rozpad Československa.43 Na rozpadu Československé republiky se významnou měrou podílela Sudetoněmecká strana SdP, jeţ v květnu 1935 vyhrála volby do Národního shromáţdění a v jejímţ čele stál Konrád Henlein, svoji plánovitou, aktivní a disciplinovanou činností rozkládala tato strana československý stát zevnitř. Prezident republiky Dr. Edvard Beneš se v důsledku zahraničního i domácího politického nátlaku 5. října 1938 vzdal své funkce a zamířil do emigrace, na jeho místo nastoupil 30. listopadu 1938 prezident Nejvyššího správního soudu JUDr. Emil Hácha.44 V období druhé republiky na politické scéně prakticky působily pouze dvě strany: 1) Strana národní jednoty, vznikla spojením tehdejších nelevicových stran, jádro tvořila bývalá Agrární strana, předsedou byl Rudolf Beran, představovala vládní stranu. 2) Národní strana práce, byla to umírněná opoziční levicová strana postavená na základech zaniklé Československé sociálně demokratické strany dělnické, předsedou byl Antonín Hampl. 15. prosince 1938 byl vydán ústavní zákon č. 330/1938 Sb. o zmocnění ke změnám ústavní listiny republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací, který prakticky likvidoval zákonodárnou moc parlamentu, prezident a vláda dostali široké zákonodárné pravomoci. Oficiálně byl vydán ve Slovenštině a prakticky znamenal konec československé
42
http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_republika MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde, 2004, str. 449 – 451, ISBN 80-7201-433-1. 44 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2005, str. 146, 149, ISBN 80-8674-724-7. 43
21
ústavnosti. Následující den 16. prosince 1938 parlament ukončil svoji činnost a vyhlásil parlamentní prázdniny, další vydané právní normy měly formu vládních nařízení.45 15. března 1939 začala v časných ranních hodinách německá armáda obsazovat zbytek Čech a Moravy, v Praze mezitím došlo k zasedání vlády a byl vydán rozkaz všem armádním sborům neklást jakýkoli odpor. Ve večerních hodinách přijel na Praţský hrad Adolf Hitler a ve čtvrtek 16. března vydal tamtéţ Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. ČeskoSlovenská vláda byla přejmenována na vládu protektorátní a druhá republika skončila de iure.
2.2 Protektorát Čechy a Morava Zřízení protektorátu v evropském prostoru je v politických a ústavních dějinách 20. století naprosto výjimečným a přechodným jevem, ačkoli po první světové válce existovalo několik protektorátů – např. Andora, Island, San Marino nebo Gdaňsk. Šlo však o naprosto odlišnou situaci neţ v případě Čech a Moravy, které byly fašistickým Německem jednoznačně okupovány.46 Toto asi nejhorší období v dějinách československého státu lze charakterizovat jako dobu útlaku a nesvobody, parlament prakticky nefungoval, politické strany byly zrušeny, díky aktivitě prezidenta Emila Háchy vzniklo jiţ v roce 1939 jednotné politické hnutí Národní souručenství, které mělo za úkol být loajální s německými okupanty, zároveň však byli někteří členové v kontaktu s londýnským odbojem. Hitlerův výnos o Protektorátu nebyl ţádným ze státních nejvyšších orgánů akceptován, přesto byl jako norma otištěn ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 75/1939. Současně začaly platit právní předpisy z období první a druhé republiky, právní předpisy vydané protektorátními orgány a zároveň právní normy německé říše.47 Odboj proti německé okupaci probíhal jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Asi nejvýznamnějším představitelem domácího odboje byl generál Ing. Alois Eliáš, který byl
45
MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde, 2004, str. 449 – 461, ISBN 80-7201-433-1. 46 GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. 1. vydání, Praha: Univerzita Karlova, 2005-2007, str. 341, 373. ISBN 80-246-1027-2. 47 MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde, 2004, str. 463, 477, ISBN 80-7201-433-1.
22
předsedou druhé protektorátní vlády, jmenované 27. dubna 1939. Tuto funkci po krátkém váhání přijal právě kvůli moţnosti pracovat pro odboj a zároveň z obavy, aby ji neobsadil někdo z kolaborantů či přímo fašistů. Pro obyvatele protektorátu byl Eliáš symbolem vlastenectví, bohuţel po atentátu na říšského protektora Heydricha byl na příkaz jeho nástupce Franka 19. června 1942 v kobyliské střelnici, která slouţila jako popraviště, postaven před popravčí četu a zastřelen. Zahraniční odboj se dělil na dvě větve, v moskevském exilu pobývalo po dobu druhé světové války prakticky celé vedení Komunistické strany Československa vedené Klementem Gottwaldem, centrem zahraničního odboje byly Spojené státy americké a od léta 1939 pak Paříţ a Londýn, kde působili čeští politici pod vedením Edvarda Beneše. A právě zde vzrůstalo jejich úsilí za obnovu Československa, vycházejíce z přesvědčení právní kontinuity, ţe nikdy nepřestalo jako stát existovat. Francie a Velká Británie zprvu umoţnily pouze vznik Československého národního výboru, který se však jiţ 9. července 1940 přeměnil na vládu a zároveň bylo ustanoveno Prozatímní státní zřízení Československé republiky.48 To bylo tvořeno prezidentem republiky Edvardem Benešem, vládou v čele s jejím předsedou Janem Šrámkem a Státní radou, která byla zaloţena 21. července 1940 a částečně nahrazovala parlament, zároveň slouţila jako poradní sbor prezidenta a pomocný kontrolní orgán.49 Nově uznaná vláda vydávala ústavní dekrety a nařízení vlády, prezident pak prezidentské dekrety, většina se jich týkala rozpočtu exilového státu na jeho vlastní provoz a na činnost československých vojenských jednotek. Sídlem exilové vlády byla londýnská ulice Park Street číslo 114.50
2.3 Edvard Beneš Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Koţlanech na pomezí Plzeňska a Rakovnicka jako Eduard, desáté dítě do rodiny Matěje a Anny Benešových. Byl tichý aţ uzavřený chlapec, prakticky veškerý volný čas trávil četbou či učením, společnost svých vrstevníků příliš nevyhledával. Matka Anna Petronila si přála mít ze svého nejmladšího syna kněze, mladý Eduard se však cítil jako ateista, v čemţ ho utvrzoval i jeho starší bratr Vojtěch, který ho od náboţenství soustavně odrazoval. Skromné poměry domácnosti a poměrně přísná
48
MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde, 2004, str. 504, ISBN 80-7201-433-1. 49 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2005, str. 188, ISBN 80-8674-724-7. 50 http://www.vlada.cz/assets/Ceskoslovensky-narodni-vybor-a-prozatimni-stani-zrizeni-CSR-v-emigraci.pdf
23
výchova jeho otce se zcela jistě pozitivně odrazily na formování budoucí Benešovy osobnosti.51 V roce 1896 odešel do Prahy studovat na vinohradské gymnázium, kde ho nadále provázela pověst uzavřeného člověka se sociálním cítěním, potkal zde také svojí budoucí manţelku Annu Vlčkovou, později Hanu Benešovou. Starší bratr Vojtěch, který v Praze působil, ho seznámil s profesorem Masarykem, ani jeden z nich tehdy netušil, jaká bohatá a důleţitá spolupráce je v budoucnu čeká. Po maturitě zahajuje studia na Filozofické fakultě praţské Karlo-Ferdinandovy univerzity a v roce 1904 odjíţdí pokračovat ve studiích do Paříţe na slavnou Sorbonnu. Během studií hodně cestuje po Evropě, zejména Anglii, Francii a Německu, působí zároveň jako dopisovatel sociálně - demokratických novin Práva lidu a Rovnosti.52 Německo shledává „nepřijatelnou říší násilí a moci“53, Anglii povaţuje za zemi těţkou k ţivotu, naopak Francií je okouzlen. V roce 1906 se zasnoubil se svoji budoucí chotí Hanou, změnil si jméno na Edvard, v létě 1908 ukončil úspěšně studium na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací na téma Problém rakouský a otázka česká, studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku. Vyslovuje zde mimo jiné názory, se kterými se později ztotoţnil i T. G. Masaryk. V roce 1909 se vrátil do Prahy, kde získal titul doktora filozofie a přednášel jako docent na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Během první světové války je Beneš jedním z předních organizátorů vnitřního odboje proti Rakousko-Uherské monarchii a spoluzakladatelem takzvané Maffie, jejímiţ členy byli i Tomáš Garrigue Masaryk a Milan Rastislav Štefánik. Masaryk jiţ působil v zahraničním exilu a právě Beneš koordinoval spolupráci tuzemského odboje se zahraničním, zároveň Masaryka informoval o všem podstatném a důleţitém. V září 1915 za ním sám do exilu odchází, usazuje se v milované Paříţi a odbojová aktivita za rozbití Rakouska - Uherska sílí. V roce 1916 byla za jeho výrazného přispění zaloţena Československá národní rada, ve které se ujímá funkce generálního sekretáře. 28. října 1918 vzniká na základě Washingtonské deklarace z 18. října téhoţ roku oficiálně samostatná Československá republika a Edvard Beneš je jmenován ministrem zahraničí.
51
ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, str. 9-10, ISBN 80-2040770-7. 52 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN 80-8543120-3. 53 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, str. 14, ISBN 80-204-07707.
24
V lednu 1919 se jako zástupce československé zahraniční politiky účastní jednání na Paříţské mírové konferenci, kde prosazuje uznání historických hranic Čech, Moravy a Slezska, spojení se Slovenskem a připojení Podkarpatské Rusi, coţ bylo 4. června 1920 stvrzeno podpisem Trianonské smlouvy na zámku Versailles poblíţ Paříţe. V září téhoţ roku organizuje návrat československých legií z Ruska do vlasti a je iniciátorem takzvané Malé dohody mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií, která smluvně utvářela obranný systém zejména proti Maďarsku.54 26. září 1921 se stává na jeden rok ministerským předsedou poloúřednické vlády, celkově páté v řadě v období první republiky, zároveň si ponechává funkci ministra zahraničí, coţ mu bylo i vytýkáno. V zahraniční politice se jasně projevuje jeho přílišná orientace na Francii, anglická diplomacie se kvůli tomu od Beneše odvrací a britský ministr zahraničí Neville Chamberlain, nechvalně známý podpisem Mnichovské dohody, se o něm vyjadřuje jako o neschopném muţi, kterému se nedá věřit.55 14. prosince 1935 T. G. Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval na prezidentský úřad a přes odpor Agrární a Hlinkovy L´udovej strany je Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým československým prezidentem. Nadále i jako prezident se věnoval diplomacii, byl si stále jistější, ţe se Evropa blíţí k další válce, cílem jeho diplomatických jednání proto bylo zajištění bezpečnosti pro stát. Spoléhal přitom na smlouvu mezi Československem a Francií, podepsanou v lednu 1925, ve které se Francie zavázala k ochraně území Československa před případnými útoky Německa či Maďarska, zároveň se snaţil právě s Německem uzavřít oboustranný pakt o neútočení, k čemuţ nakonec nikdy nedošlo. S Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 se Beneš nedokázal vyrovnat a 5. října téhoţ roku oznámil svoji abdikaci. Mnichovská zrada pro něj znamenala obrovskou a nenapravitelnou křivdu západních spojenců, zvláště ze strany Francie, byl si zcela jist nadcházející válkou s Německem a Mnichov vnímal jako začátek jedné velké evropské tragédie.56 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Londýna, poté do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po vyhlášení 54
ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, str. 39-40, ISBN 80-2040770-7. 55 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, str. 100, ISBN 80-204-07707. 56 BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny: Paměti. Praha: Svoboda, 1968, str. 343, ISBN 25-111-68.
25
protektorátu se vrací zpět do Londýna a staví se do čela zahraničního protifašistického odboje, jako hlava státu jmenuje exilovou vládu, která byla 18. července 1941 plně uznána Velkou Británií i Sovětským Svazem. Strach z budoucí německé hrozby a případné další války Beneše motivuje k uzavírání spojeneckých smluv s Velkou Británií, Francií a v prosinci 1943 i se Sovětským Svazem, zároveň začíná s moskevským komunistickým exilem jednat o poválečné podobě Československa. Během konce druhé světové války se vrací do vlasti, 5. dubna 1945 jmenuje v Košicích první poválečnou vládu, následně je ve výroční den 28. října potvrzen a 19. června 1945 opět zvolen prezidentem republiky. Po vypjatých únorových událostech 7. června 1948 abdikuje ze zdravotních důvodů na úřad prezidenta a 3. září 1948 v Sezimově Ústí umírá.
2.4 Politika odčinění Mnichova Po celou dobu druhé světové války se díky zahraničnímu odboji postupně vytvářely obrysy budoucího uspořádání poválečného Československa. Od vstupu Sovětského Svazu do války 12. června 1941 byl prezident Edvard Beneš přesvědčen o poráţce fašistického Německa a poté, co Velká Británie jako poslední z velmocí prohlásila v roce 1942 Mnichovskou dohodu za neplatnou, se stal duchovním otcem „politiky odčinění Mnichova“, která spočívala v první řadě v obnově Československé republiky v předmnichovských hranicích, dále v prevenci proti případné další německé hrozbě orientací na přátelství a spolupráci
se
Sovětským
Svazem
a
nakonec
v provedení
vnitropolitických
a
vnitroekonomických změn společně s novým uspořádáním národnostních poměrů.57 Edvard Beneš byl jiţ od březnové okupace Československa skálopevně přesvědčen o účasti a zároveň zásadní roli Sovětského Svazu ve válce, a to dokonce i po podpisu sovětsko - německého paktu o neútočení 23. srpna 1939 v Moskvě, prezidentský kancléř v Londýně Jaroslav Smutný zaznamenal jeho představu o poválečné Evropě: „Očekává, ţe Rusko a Slované budou v ní (válce) hrát převáţnou roli. Odůvodňuje to tím, ţe Rusové dokázali, respektive dokáţí válkou svoji schopnost ţivotní, pracovní, duševní a organizační. Sblíţí se s Evropou a po válce nikdo si na bolševismus nevzpomene. Zapadne to všechno do nového řádu evropského… Bude tu tedy jedině Rusko jako jediná evropská velmoc…“.58 Komunistický exil v Moskvě původně 57
KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, str. 5, ISBN 80-7038-193-0. OTÁHALOVÁ, Libuše; ČERVINKOVÁ, Milada. Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943. Praha: Academia, 1966, str. 242. 58
26
proti Benešovi ostře vystupoval a s jeho politikou nesouhlasil, pochopitelně se mu nelíbila prezidentova zdánlivá orientace na západní mocnosti v čele s Velkou Británií, časem se však hlavně kvůli neskrývaným Benešovým sympatiím vůči Sovětskému Svazu s jeho ideologií smířil a nakonec i ztotoţnil. V roce 1943 bylo díky úspěchům spojenců na obou frontách víceméně jasné, ţe Německo bude poraţeno, proto bylo nutné začít s konkretizací podoby poválečného Československa. Beneš se proto společně s ministrem zahraničí Janem Masarykem a státním tajemníkem Hubertem Ripkou vydává do Moskvy, kde se setkává s představiteli moskevského exilu a hlavně se sovětským ministrem zahraničí Molotovem a sovětským vůdcem Stalinem. V jednáních o otázkách poválečné Evropy se československá delegace se sovětskou plně shoduje, Beneš se netají svou důvěrou v Sovětský Svaz a svým odhodláním orientovat budoucí československou politiku směrem na východ, Sověti naopak slibují poválečnému Československu plnou nezávislost a nevměšování se do vnitřních záleţitostí příští republiky.59 V tomto duchu byla oběma delegacemi 12. prosince 1943 podepsána československo – sovětská smlouva o přátelství a poválečné spolupráci, Československo se tak stalo prvním středoevropským státem, který se Sovětským Svazem podepsal smlouvu po jeho vstupu do války. Mnozí politici, nejenom českoslovenští, vyjadřovali své obavy z přílišné důvěry vůči Moskvě a upozorňovali na její moţné negativní dopady, zejména na rostoucí sovětský vliv ve střední Evropě a bolševizaci Československa. Beneš tyto obavy nesdílel, byl přesvědčen o správnosti svých kroků a sovětským politikům plně důvěřoval.60 K názorové shodě došlo i při jednání s československými komunisty, konkrétně v otázce poválečného odsunu Němců a nutnosti rozsáhlého znárodňování61, zároveň bylo domluveno vytvoření Národní fronty, jeţ měla být novou základní politickou silou, sestávající z politických stran, které se aktivně podílely na protifašistickém odboji, strany kolaborující s nacisty měly být z politiky definitivně vyřazeny.62 Základním ideologickým kamenem Benešovy politiky odčinění Mnichova byl národní stát Čechů a Slováků, k jehoţ vzniku bude v první řadě nutná likvidace národnostních menšin 59
OTÁHALOVÁ, Libuše; ČERVINKOVÁ, Milada. Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943. Praha: Academia, 1966, str. 271-274. 60 KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, str. 7, ISBN 80-7038-193-0. 61 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, str. 213, ISBN 80-204-07707. 62 VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2005, str. 192, ISBN 80-8674-724-7.
27
vystěhováním, případně odnárodněním. Vzpomínky na předválečnou situaci a Mnichov byly stále čerstvé a silné, naprostá většina československých politiků se shodovala na tom, ţe právě toto radikální řešení bude tou nejúčinnější prevencí proti případnému dalšímu Mnichovu.63 Myšlenku samostatného slovenského státu si Beneš v ţádném případě nepřipouštěl, ve svých pravidelných
rozhlasových
projevech
z Londýna
zdůrazňoval
úlohu
slovenského
protifašistického odboje, kdyţ 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, byl nadšený a cítil obrovskou satisfakci, na rozdíl od následného zklamání, které se dostavilo po obdrţení prvních zpráv od československé vládní delegace, která na Slovensko přicestovala v říjnu 1944. Uvádělo se v nich, ţe jen zlomek místních obyvatel se hlásí ke státu Čechoslováků, naopak ve většině se povaţují za samostatný národ Slováků a je pravděpodobné, ţe po válce budou chtít svojí samostatnou cestou i pokračovat. Beneš byl zároveň rozčarován přístupem předsedy Slovenské národní rady Vavra Šrobára, který se snaţil právě Slovenskou národní radu vymanit z vlivu a autority londýnské exilové vlády, v čemţ ho podporovali i českoslovenští komunisté v Moskvě. Beneš si v tu chvíli jistě vzpomněl na svoji prvotní ideu potrestání Slováků, kdy je v rámci takzvané kolektivní viny řadil na stranu spojenců Němců, coţ během moskevských rozhovorů v roce 1943 Stalin striktně odmítl s tím, ţe ţádný slovanský národ nemůţe být po této válce potrestán, ale „ţe jinak bude třeba, aby se Slováci drţeli pevně v rukou“.64
3.
Následky druhé světové války
3.1 Dekrety prezidenta republiky Na návrh exilové vlády byla prezidentem republiky Dr. Edvardem Benešem v Londýně 4. února 1942 jmenována Právní rada jako orgán, který v prozatímním státním zřízení nahrazoval neexistující Nejvyšší správní soud. Jejím úkolem bylo posuzovat, zda není rozhodnutí jakéhokoli prozatímního státního orgánu v rozporu s předmnichovským platným právním řádem, ve své činnosti se řídila příslušnými předpisy o Nejvyšším správním soudu, zároveň jeho judikaturou a významnou měrou se podílela na přípravě poválečného
63 64
KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, str. 14, ISBN 80-7038-193-0. KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, str. 20, ISBN 80-7038-193-0.
28
zákonodárství.65 Právě právní rada stála u zrodu myšlenky, aby vzhledem k absenci zákonodárného orgánu tuto činnost vykonával prezident republiky v součinnosti s exilovou vládou prostřednictvím takzvaných prezidentských dekretů. Základem budoucí zákonodárné činnosti exilového prozatímního státního zřízení se tak stal ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úředního věstníku čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné ze dne 15. října 1940, který stanovil, ţe „zákonodárnou činnost bude po dobu platnosti prozatímního státního řízení vykonávat v nezbytných případech prezident republiky na návrh vlády ve formě dekretů“.66 Tento zásadní elementární dekret má pořadové číslo 2, neboť dekretem prezidenta č. 1/1940 Úředního věstníku čsl. byla dne 21. července v Londýně ustanovena Státní rada jako poradní orgán prezidenta a celého prozatímního státního zřízení. Uţ ze znění druhého prezidentského dekretu z roku 1940 je jasné, ţe obecné chápání dekretů jako díla prezidenta Beneše je mylné, bylo to kolektivní dílo vlády a Právní rady, prezident se na některých dekretech spolupodílel a některé pouze signoval. Názory na celkový počet prezidentských dekretů se různí, pohybuje se v rozmezí 141 aţ 144, pokud budeme vycházet z celkového počtu 14367, pak v exilu jich bylo vydáno 45, z toho 11 ústavních, po návratu do vlasti od dubna 1945 do října 1945 celkem 98, z toho 6 ústavních. Jak jiţ bylo uvedeno v kapitole 2, podkapitole 2.2, naprostá většina dekretů vydaných v exilu byla ekonomického charakteru a týkala se financování samotného prozatímního státního zřízení a zahraničního odboje, ať uţ vojenského či civilního. Státní rozpočet pak byl financován úvěry od Velké Británie, které byly kryté československým měnovým zlatem uloţeným v Bank of England a na konci války dosáhly celkové výše 17,5 milionu liber. Ekonomické dekrety měly na rozdíl od ostatních sloţitější proceduru přijímání, jejich návrh připravilo ministerstvo financí, poté byly projednány na vládě a nakonec je musel schválit britský ministr financí, samotné uvolnění poţadované částky bylo podmíněno detailním vyúčtováním předchozího měsíce, navíc potvrzeným auditorem.68
65
KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, str. 57, ISBN80-7201-352-1. 66 VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, str. 376, ISBN 978-80-7380-257-8. 67 JECH, Karel; KAPLAN, Karel. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2002, ISBN 80-7239-115-1. 68 KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, str. 94, ISBN80-7201-352-1.
29
Z pohledu eliminace následků druhé světové války byly zcela jistě nejdůleţitější prezidentské dekrety vydané v letech 1944 – 1945. Ve většině případů byly zaloţeny na teorii právní kontinuity, kterou Beneš od prvních dnů svého exilu obhajoval a propagoval, ta spočívala zejména v absolutní neplatnosti Mnichovské dohody, stejně jako v uznání československé exilové vlády včetně prezidenta a prozatímního státního zřízení. Hlavním a konečným cílem Benešovy politiky pak měla být obnovená a mezinárodně uznaná Československá
republika
v předmnichovských
hranicích.69
Tyto
dekrety,
přestoţe
v některých aspektech významně zasahovaly do předmnichovského právního řádu, obecně vycházely na základě Benešovy idey z demokratické první republiky a zejména z Ústavy 1920. Beneš byl na základě evropského vývoje posledních let přesvědčen o nutných a zároveň zásadních změnách v oblasti politické, sociální a hospodářské, vnitřně tíhnul k Sovětskému Svazu, který povaţoval za budoucí evropskou velmoc, zároveň však byl rozhodnut drţet se pevně demokratických principů, na kterých byl postaven právní řád předmnichovské první republiky.70 Benešovo přesvědčení o poctivých poválečných úmyslech Sovětského svazu je neoblomné a jiţ v březnu 1943 vzkazuje domácím odbojářům: „Všechny hrozby bolševismem a bolševickým Ruskem jsou směšné báchorky. Máme s Ruskem o své samostatnosti a jednotnosti svého území pevnou dohodu. Rusko naprosto uznává předmnichovskou republiku a pomůže nám ji obnovit v dřívější formě. Nějaké zapojení naší republiky do Sovětského svazu je směšností, protože ani Svaz si toho nepřeje a ví, že to není jeho zájmem, že by ho to přivedlo do sporů, jichž si nepřeje, zejména i se západní Evropou. Po válce bude mít mnoho svých vlastních starostí. Z Moskvy to bylo jasně řečeno i našim vlastním komunistům. To ovšem neznamená, že politicky a hospodářsky nebude u nás po válce značných změn. Naopak, systém stranický bude jistě změněn, bude další pozemková reforma a nové sociální zákonodárství – to se rozumí samo sebou….“71 Zároveň však byl Beneš a vlastně celé prozatímní státní zřízení v Londýně pod stále větším tlakem komunistického exilu v Moskvě, který od Benešovy moskevské návštěvy v roce 1943 postupně prosazoval své názory a
69
KUKLÍK, Jan. Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Praha: Karolinum, 1998, str. 130, ISBN 80-7184-665-1. 70 KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, str. 109, ISBN 80-7201-352-1. 71 MANDLER, Emanuel. Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Praha: Libri, 2002, str. 31, ISBN 80-7277139-6.
30
budoucí zájmy, opírajíc se přitom o rostoucí sílu a prestiţ Rudé armády, zároveň také o jistotu jejího příštího postupu a vlivu hluboko do střední Evropy.72 Mezi nejdůleţitější dekrety týkající se poválečného Československa zcela jistě patří Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11 Úředního věstníku čsl. o obnovení právního pořádku ze dne 3. srpna 1944, vydaný v Londýně. Příprava tohoto dekretu navazovala na aktivity domácího odboje, jehoţ program spatřil světlo světa na jaře roku 1941 pod názvem „Za svobodu, do nové Československé republiky“. Základní myšlenkou byl jiţ zmíněný návrat k předmnichovským hranicím a návrat k ústavě z roku 1920, zároveň bylo počítáno s nevyhnutelnými změnami v oblasti politického a hospodářského systému, mezi exilovou vládou v Londýně a domácím odbojem panovala v těchto otázkách obecná shoda. Lze říci, ţe tento ústavní dekret se zcela jistě stal základem poválečného právního vývoje v Československu.73 K jistým problémům přijetí tohoto dekretu došlo na Slovensku, neboť stále nebyl dořešen vzájemný vztah prozatímní exilové vlády v Londýně a Slovenské národní rady, která dle vlastního prohlášení ze dne 1. září 1944 přebrala na Slovensku veškerou zákonodárnou a výkonnou moc do doby, neţ budou ustaveny legitimní slovenské orgány. Slovenská národní rada prozatímní londýnskou vládu sice uznávala, zároveň však s ní chtěla spolupracovat na vytvoření poválečné Československé republiky jako rovnocenný partner, coţ nebylo v praxi zcela jednoduché. V Londýně padaly různé návrhy na řešení této situace, mezi nimi například přibrat zástupce Slovenské národní rady do exilové vlády nebo dokonce ústavní dekret o obnovení právního pořádku zcela zrušit. Slovenský přístup v konečném důsledku způsobil to, ţe mnoho prezidentských dekretů nebylo na Slovensku aplikováno vůbec nebo byly oproti českým zemím aplikovány později, konkrétně ústavní dekret o obnovení právního pořádku byl po válce publikován znovu jako zákon č. 30/1945 Sb., do 19. prosince 1945 platil pouze v českých zemích a konečnou podobu dostal jako zákon Prozatímního shromáţdění č. 12/1946 Sb., kterým byly následně schvalovány, doplňovány, popřípadě měněny právní předpisy o obnovení právního pořádku.74 Nejvýznamnější dekrety a ústavní dekrety z let 1944 – 1945 začínaly textem „K návrhu vlády a po slyšení Státní rady“, důleţité je téţ zmínit, ţe se na jejich přípravě a 72
DEJMEK, Jindřich; KUKLÍK Jan; NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, str. 43, ISBN 80-7286-001-1. 73 DEJMEK, Jindřich; KUKLÍK Jan; NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, str. 43, ISBN 80-7286-001-1. 74 KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, str. 215-223, ISBN 80-7201-352-1.
31
samotném vytváření podílely také mezinárodní komise sloţené ze spojenců, zejména Holanďanů, Belgičanů, Lucemburčanů a nakonec i Poláků, čímţ pochopitelně docházelo k částečnému ovlivňování československého zákonodárství jejich návrhy.75 Na přípravě takzvaných retribučních prezidentských dekretů, které by bylo moţné ve volném překladu nazvat dekrety odplaty za způsobené bezpráví a poníţení, spolupracovala mezinárodní spojenecká komise pro potrestání válečných zločinců a také Královský institut mezinárodních vztahů v Londýně, nelze tedy v ţádném případě konstatovat, ţe tyto dnes stále více diskutované dekrety prezidenta Beneše jsou pouze jeho dílem, popřípadě pouze dílem londýnské exilové vlády. Kromě jiţ zmíněného ústavního dekretu o obnovení právního pořádku mezi další významné dekrety zcela jistě patří: ·
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 18/1944 Úředního věstníku čsl. o Národních výborech a Prozatímním národním shromáţdění, vydaný 4. prosince 1944 v Londýně.
·
Dekret prezidenta republiky č. 2/1945 Úředního věstníku čsl. o mimořádných opatřeních pro zajištění hospodářského ţivota na osvobozeném území, vydaný 1. února 1945 v Londýně.
·
Dekret prezidenta republiky č. 6/1945 Úředního věstníku čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, vydaný 1. února 1945 v Londýně, nazývaný téţ jako velký retribuční dekret.
·
Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný na návrh vlády ve shodě se Slovenskou národní radou.76 Další důleţitou skupinu prezidentských dekretů tvořily dekrety upravující konfiskaci,
znárodnění a národní správu majetku. Znárodňovací dekrety byly celkem čtyři, byly to dekrety prezidenta republiky ze dne 24. října 1945: ·
č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků
·
č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského
·
č. 102/1945 Sb., o znárodnění akciových bank
·
č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven
75
KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, str. 77, ISBN 80-7201-352-1. 76 DEJMEK, Jindřich; KUKLÍK Jan; NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, str. 48, ISBN 80-7286-001-1.
32
První ze zmíněných se týkal znárodnění dolů, energetických podniků, ţelezáren, oceláren, válcoven, sléváren, hutí, lisoven s více neţ čtyřiceti zaměstnanci, dále elektrotechnického průmyslu, průmyslu jemné mechaniky s více neţ pěti sty zaměstnanci, chemického průmyslu, zbrojního průmyslu, velkých textilních podniků, cihelen a jiných. Doslova stanovil, ţe „Znárodněním nabývá československý stát vlastnictví znárodněných podniků v rozsahu níţe stanoveném. Znárodnění se týká veškerých nemovitostí, budov a zařízení, slouţících provozu znárodněného podniku, veškerého příslušenství podniku, počítajíc v to všechna práva (patenty, licence, ţivnostenská oprávnění, známky, vzory apod.), směnky, cenné papíry, vkladní kníţky, hotovosti a pohledávky k podniku náleţící, jakoţ i všech hotových i nedokončených výrobků, polotovarů, zásob a hmot, které patří podniku v den počátku účinnosti tohoto dekretu. Loţisek a nalezišť surovin a movitostí a práv slouţících trvale provozu podniku se týká znárodnění, i kdyţ náleţí někomu jinému neţ vlastníku podniku“.77 Konfiskace majetku se týkala hlavně Němců a Maďarů, ale také osob státně nespolehlivých,
zrádců
a
kolaborantů.
Tuto
problematiku
řešil
prezident
Beneš
s komunistickým exilem v Moskvě jiţ v prosinci 1943 během jeho tamější návštěvy, Klement Gottwald pak po jednání vzkázal v dopise komunistickým spolupracovníkům do Londýna následující: „Po vyhnání Němců a osvobození republiky bude situace vyžadovat rychlý zásah do hospodářských a majetkových poměrů. Hospodářské objekty všeho druhu (průmyslové, zemědělské, obchodní, finanční), které budou podléhat rychlému zásahu veřejné ruky, možno rozdělit na dvě hlavní kategorie. Předně hospodářské objekty ukradené Němci v rámci nacionální, rasové a politické perzekuce, za druhé hospodářské objekty patřící zrádcům. Pro první kategorii navrhujeme: a) Všechny majetkové převody od Mnichova, prováděné jako akty nacionální, rasové a politické perzekuce, se považují za neplatné. b) Všechny objekty (živnostenské, zemědělské, obchodní apod.) v hodnotě ½ milionu předmnichovských korun (například) se ihned vracejí dřívějším majitelům. c) Do podniků s vyšší hodnotou a zejména do všech akciových společností bude dosazena veřejná národní správa až do rozhodnutí nového Národního shromáždění. Pro tuto dobu může být původním majitelům vyplaceno určité odškodnění ve formě renty nebo podobně. Pro druhou kategorii navrhujeme konfiskaci ve prospěch národněosvobozeneckého boje.“78 Lze tedy říci, ţe mezi londýnským a moskevským exilem panovala v otázce konfiskace majetku shoda, mezi nejdůleţitější 77
JECH, Karel; KAPLAN, Karel. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2002, str. 479, ISBN 80-7239-115-1. 78 JECH, Karel; KAPLAN, Karel. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2002, str. 222, ISBN 80-7239-115-1.
33
dekrety, které ji následně upravovaly, patří zcela jistě Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ze dne 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkově právních jednáních z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, na který posléze navázal zákon č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkově – právních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vcházejících. Dekret byl původně koncipován jako československý celostátní právní akt, ale poté, co Slovenská národní rada k němu odmítla dát souhlas, byla v úvodu dekretu zrušena část „ a v dohodě se Slovenskou národní radou“.79
3.2 Odsun S odsunem, vyhnáním či vysídlením občanů německé a maďarské národnosti z poválečného Československa jsou spojovány dekrety prezidenta republiky, leč tento obecně rozšířený názor je zcela mylný, ţádný z takzvaných Benešových dekretů tento transfer nezanedbatelné části československého obyvatelstva neupravuje. Byl uskutečněn na základě mezinárodních dohod vítězných mocností s československou exilovou vládou v Londýně jiţ během války, zejména pak na základě hlavy XIII. zprávy a XII. článku protokolu Postupimské konference, je tedy zřetelné, ţe se na transferu národnostních menšin podílely právě vítězné velmoci a ţe proběhl současně i v jiných zemích. Nelze tedy říci, ţe by se jednalo o izolovaný problém česko – německý či česko – rakouský.80 Churchill, Stalin a americký prezident Roosevelt dospěli jiţ za války shodně ke společnému závěru, ţe „stabilizace poválečné situace bude moţné dosáhnout vytvořením homogenních národních států bez etnických menšin“81, britský ministr zahraničí Anthony Eden jednal se Stalinem o nuceném vysídlení Němců z východní Evropy jiţ v roce 1941, coţ bylo čtyři roky na to stvrzeno jiţ zmíněnou Postupimskou konferencí. Myšlenkou hromadného vystěhování Němců z poválečného Československa se zabýval domácí i zahraniční odboj jiţ od roku 1939, první jmenovaný se nepovaţoval jen za odboj protinacistický, nýbrţ komplexně protiněmecký, exilová vláda v Londýně také nebyla příliš nakloněna účasti sudetoněmeckých protifašisticky laděných emigrantů právě 79
JECH, Karel; KAPLAN, Karel. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2002, str. 216, ISBN 80-7239-115-1. 80 JECH, Karel; KAPLAN, Karel. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2002, str. 254, ISBN 80-7239-115-1. 81 PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 271, ISBN 80-85821-46-X.
34
v zahraničním odboji, jednalo se hlavně o skupinu sociálních demokratů kolem Wenzela Jaksche. V období blíţícího se konce války, konkrétně v letech 1944 – 1945, se s Němci do obnovené republiky uţ vůbec nepočítalo, plánované Národní výbory měly vzniknout bez jejich účasti, neměl být ani umoţněn návrat sudetoněmeckým emigrantům z exilu. Na odsunu se plně shodovali představitelé politického a společenského ţivota, dokonce i zástupci církví. Německá agresivita a brutalita se v posledních dnech války stupňovaly, Němci organizovali pochody smrti vězňů z evakuovaných koncentračních táborů, v Terezíně zemřelo na poslední chvíli na vyhladovění a tyfus několik stovek vězňů, bylo vyvraţďováno české obyvatelstvo, podezřelé z nápomoci partyzánům, v Praze na Masarykově nádraţí bylo 8. května 1945 zadrţeno a následně popraveno 53 náhodně vybraných muţů. Na základě těchto a spousty dalších krví poznamenaných událostí se československá vláda rozhodla okamţitě začít s hromadným a ţivelným vystěhováním Němců z pohraničí nehledě na to, ţe vítězné mocnosti ještě nedaly k takovému aktu svůj oficiální a definitivní souhlas, ten měl přijít aţ po jednání Postupimské konference 17. července 1945 a tak dlouho nehodlala netrpělivá vláda čekat. Na Staroměstském náměstí v Praze dne 16. května 1945 ve svém projevu prezident Beneš prohlásil: „Bude třeba vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých.“82 Odsun v časovém rozmezí května aţ července 1945 bývá nazýván divokým odsunem, byl realizován bez jakéhokoli právního rámce, jeho hnací silou bylo hlavně opojení českého obyvatelstva z vítězného konce války a touha po pomstě za způsobené křivdy a poníţení. Němci na území Československa byli v lepším případě vyháněni pryč ze země, v horším případě týráni a zabíjeni. Tato činnost nebyla nijak organizovaná, naopak byla ţivelná, neexistoval ţádný centrální pověřený orgán, který by na ni dohlíţel a případně ji reguloval. Asi k největší výstřednosti tohoto druhu došlo 31. července 1945 v Krásném Březně u Ústí nad Labem, kde došlo k výbuchu továrny na munici, z něhoţ byli obviněni Němci, a poté proti nim následovaly celoplošné brutální represe. Nejpočetnější pak byl pochod Němců z Brna do Rakouska, nazýván také jako pochod hrůzy, kterého se z donucení zúčastnilo tisíce osob německé národnosti. Československá vláda byla na tyto a jiné případy často upozorňována dokonce i z ciziny, nijak však nezasahovala, chtěla odsun co nejdříve ukončit a zároveň nenávist proti všemu německému nebrala konce, později 8. května 1946 byly dokonce veškeré násilné činy zpětně legalizovány zákonem č. 115/1946 Sb., o právnosti 82
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 202, ISBN 978-80-905081-0-1.
35
jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Podle některých odhadů opustilo české země v době takzvaného divokého odsunu okolo 560 000 Němců.83 Organizovaný odsun pak probíhal od 2. srpna 1945, kdy byl na Postupimské konferenci přijat závěrečný dokument, který ho v plné míře schvaloval, a zároveň byl v tentýţ den vydán prezidentský dekret č. 33/1945 Sb., který Němce definitivně zbavoval československého občanství. Do konce roku 1946 bylo počítáno s transferem 2 500 000 osob německé národnosti, který měl probíhat po etapách a ve spolupráci se Spojeneckou kontrolní radou, sídlící v Německu. Němci byli označeni za cizince, byli zbaveni prakticky veškerého majetku včetně zařízení domácností a osobních cenností, na oděvu museli nosit dobře viditelné bílé pásky s písmenem N, lístky na potravinové příděly dostávali úmyslně ve stejně nedostačující míře, jako před lety Ţidé. V případě smíšených rodin byly československé úřady poměrně shovívavé, zvláště pokud se jednalo o případ, kdy matka byla Češka a otec Němec, celkem se jednalo asi o 200 000 osob, coţ nebyl zanedbatelný počet. Podle vládou schválených směrnic měli být v první etapě transferu odsunuti Němci, kteří se do Československa přistěhovali po 1. říjnu 1938, ve druhé etapě pak následovaly takzvané provinilé osoby, ve třetí etapě zaměstnanci veřejné správy, kteří přišli po válce z důvodu své národnosti o práci, čtvrtou skupinu v pořadí tvořili zemědělci, pátí byli podnikatelé a ţivnostníci, v šesté etapě pak příslušníci svobodných povolání, sedmá etapa byla určena pro dělníky a v závěru měli na řadu přijít všichni ostatní. Toto pořadí osob zejména dle profesí a pracovního zařazení mělo své hospodářské opodstatnění. Americké a později i sovětské okupační zóny v Německu se otevřely vlakovým transportům z Československa, přítomni byli pracovníci Červeného kříţe a zdravotníci, úroveň odsunu byla na zcela jiné úrovni, neţ ve vypjatých měsících ihned po ukončení války, organizovaný transfer získal mnohem lidštější podobu.84 K otázce odsunu maďarské menšiny se západní velmoci postavily odmítavě a doporučily oběma zemím vzájemnou dohodu. Na základě dlouhodobých jednání byla v únoru 1946 uzavřena československo – maďarská smlouva o výměně obyvatel, která však nenaplnila očekávání, na jejím základě došlo k výměně pouhých 73 000 obyvatel, naopak 300 000 Maďarů bylo donuceno k takzvané reslovakizaci, coţ bylo vlastně násilné prohlášení 83
Rozumět dějinám, vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 184- 1948. Autor neuveden, Praha: Gallery, 2002, 2. vydání, str. 199-200, ISBN 80-86010-60-0. 84 Rozumět dějinám, vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 184- 1948. Autor neuveden, Praha: Gallery, 2002, 2. vydání, str. 205-214, ISBN 80-86010-60-0.
36
za Slováky, a 44 000 Maďarů bylo z jiţních oblastí Slovenska násilně přesídleno. Toto úsilí československé vlády mělo za následek rapidní zhoršení vzájemných vztahů s Maďarskem, navíc provázené pocitem národní křivdy a nespokojenosti neprávem postiţených.85 Poválečný odsun Němců byl tragickým vyústěním druhé světové války a jejího výsledku, zároveň ukončil osm set let trvající společnou historii Čechů a Němců v českých zemích, v letech 1945 – 1946 bylo z nově zformované republiky vystěhováno přes tři miliony obyvatel německé národnosti, čímţ došlo k nejdramatičtějšímu zásahu do skladby obyvatelstva v celé české historii. Rozsáhlé oblasti v pohraničí zůstaly náhle zcela vylidněny, z Československa se stal v poměrně krátké době národnostně homogenní stát a německý problém byl povaţován během necelých dvou let za definitivně a nezměnitelně vyřešený. Z dlouhodobé perspektivy se jednalo o naprosto mimořádnou událost, která svým významem a svými důsledky naprosto přesahovala dobu, ve které k ní došlo.86
3.3 Podkarpatská Rus Jedinou změnou na mapě poválečného Československa oproti předmnichovským hranicím byla ztráta Podkarpatské Rusi. Navíc změnou velice neobvyklou, neboť vítězný stát postupoval část svého území ku prospěchu svého spojence. Prezident Beneš jiţ od roku 1939 intenzivně uvaţoval o osudu této části republiky po ukončení války a nepřipouštěl jinou variantu, neţ pokračující sousedství se Sovětským svazem, to znamená, ţe Podkarpatská Rus nepřipadne ani Polsku, ani Maďarsku, nýbrţ zůstane součástí Československa nebo se stane součástí Ukrajiny. Byl to další z důkazů Benešova přesvědčení o budoucí zásadní roli Sovětského svazu v Evropě, o jeho posouvajícím se poválečném vlivu směrem na západ. Jiţ v roce 1939 byl zaznamenán Benešův stručný rozhovor se zástupcem domácího odboje, v němţ říká: „Do střední Evropy bude mluvit Rusko, Hitler nám pomůže k sousedství s ním. Cíl po budoucích katastrofách musí být, aby v Užhorodu bylo Rusko, Prešov byl Rusku co nejblíže a hranice s Ruskem co nejdelší.“87 Otázku Podkarpatské Rusi zmínil i během své návštěvy v Moskvě v prosinci 1943, kdy i přes Stalinovo ujištění o sovětském uznání kompletních předmnichovských hranic připustil moţnost, ţe by toto území mohlo po válce 85
KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, str. 276, ISBN 80-7201-352-1. 86 EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 202, ISBN 978-80-905081-0-1. 87 KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, str. 23, ISBN 80-7038-193-0.
37
připadnout právě Sovětskému svazu. Oboje dokazuje Benešovu předvídavost, ţe situace v Podkarpatské Rusi bude po válce nejistá, ţe s vysokou pravděpodobností existují zatím nevyslovené sovětské plány na její pozdější připojení k velmoci. Podkarpatská Rus byla osvobozena na podzim 1944 sovětskou armádou a ta ihned převzala nad územím moc spolu s mocenskými orgány, které od samého začátku prosazovali jeho připojení k Ukrajině. Na základě československo – sovětské dohody z 8. května 1944 přijela na území československá vládní delegace pod vedením ministra Františka Němce a vojenského velitele generála Antonína Hasala 27. října 1944 přebrat moc. K tomu ale nedošlo, neboť sovětští komunisté spolu s tajnou policií NKVD mezitím zorganizovali nátlakovou agitaci na místní obyvatelstvo, aby v nadcházejícím lidovém hlasování hlasovalo pro připojení k Sovětskému svazu,88 opačná agitace pro setrvání v Československu byla zakázaná, sovětská armáda začala provádět nábor místních Rusínů do svých řad a později dokonce znemoţnila jejich nábor do československé armády, přestoţe právě Rusíni tvořili za války základ československých armádních sborů na východní frontě. Situace vyvrcholila začátkem prosince 1944, kdy byla československá vládní delegace nucena území Podkarpatské Rusi potupně opustit, stejně jako další komunistická delegace vyslaná později z Moskvy. Touha sovětského vedení po připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu byla obrovská, avšak při pokusech londýnského exilu o řešení této neutěšené situace Sověti nazývali problém čistě československým vnitrostátním a jeho řešení odkládali na dobu těsně před koncem války nebo dokonce po ní. Prezident Beneš nechtěl problém přenést na mezinárodní scénu, navíc byl uţ v minulosti o ztrátě Podkarpatské Rusi přesvědčen, zároveň se obával reakcí Sovětského svazu a případné ztráty přátelství s ním. Kdyţ pak v červnu potřeboval okamţitou Stalinovu pomoc v konfliktu s Poláky na Těšínsku, rozhodl se Podkarpatskou Rus Sovětskému Svazu přenechat, coţ bylo stvrzeno smlouvou mezi československou a sovětskou vládou ze dne 29. června 1945. Parlament pak tuto smlouvu ratifikoval 22. listopadu 1945 jako ústavní zákon č. 2/1946 Sb., o Zakarpatské Ukrajině a úpravě státních hranic se Sovětským svazem.89 Krátký spor o toto území přesto vnesl do přátelství mezi Československem a Sovětským svazem stín, Beneš a jeho političtí přívrţenci začali pochybovat o upřímnosti sovětské politiky vůči Československu, zároveň také o spolehlivosti československých komunistů v Moskvě, kteří nejdříve Benešovu snahu o 88 89
PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 272, ISBN 80-85821-46-X. http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=1946&typeLaw=zakon&what=Rok&stranka=11
38
zachování Podkarpatské Rusi pod československou vlajkou sdíleli, avšak po prvních incidentech a vykázání obou delegací ještě v prosinci 1944 se postavili na stranu Sovětů, kterým navíc poté pomáhali s realizací personálních změn v československé exilové armádě. Shrnuto a podtrţeno, úsilí československých exilových politiků o obnovu republiky v předmnichovských hranicích neskončilo absolutním úspěchem, Československo se na mapu poválečné Evropy vracelo menší o Podkarpatskou Rus, coţ čítalo území o rozloze 12 644 kilometrů čtverečních a 604 000 obyvatel.90
4.
Obnova ústavního řádu po druhé světové válce
4.1 Košický vládní program 5. dubna 1945 se v Košicích sešla na své první schůzi československá vláda, aby přijala svoje programové prohlášení nazvané Košický vládní program. Z velké části byl jiţ dohodnut během jednání londýnského a moskevského exilu 19. března v Moskvě a byl označován jako „program národní a demokratické revoluce“.91 Na témţe jednání bylo také dohodnuto personální sloţení vlády, ve které se komunistům na základě svých poţadavků a podmínek podařilo obsadit post náměstka předsedy vlády jak z české, tak i ze slovenské strany, post tajemníka na ministerstvu zahraničních věcí a pět ministerských křesel. Předsedou vlády byl jmenován bývalý velvyslanec v Moskvě sociální demokrat Zdeněk Fierlinger.92 Do nově vzniklé vlády se nedostal nikdo z domácího odboje, jak původně Beneš ve svých pravidelných rozhlasových projevech z Londýna sliboval, londýnský exil byl během jejího sestavování a přípravy vládního programu pod obrovským tlakem komunistů, kteří si diktovali jeho zásadní body: ·
Prosovětská zahraničně-politická orientace
·
Znárodnění strategické části průmyslu
·
Pozemková reforma
·
Nové orgány státní moci
90
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 9-10, ISBN 80-04-25699-6. 91 KUKLÍK, Jan. Dějiny československého práva 1945-1989. Praha: Auditorium, 2011, str. 12, ISBN 978-8087284-17-9. 92 http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1945-1960-csr/zdenekfierlinger-1/zdenek-fierlinger-28019/
39
·
Vyloučení pravice z nového systému
·
Společná vláda všech stran
Poslední dva body byly jasným návrhem, aby v novém ústavním systému působily pouze levicově orientované strany, které se podílely na protifašistickém odboji, a aby pravicové strany byly z politického spektra úplně vyloučeny včetně Agrární strany, která za první republiky patřila k těm nejvlivnějším a v roce 1925 a 1929 dokonce dvakrát vyhrála volby. Představitelé londýnského exilu se všemi komunistickými poţadavky aţ nepochopitelným způsobem souhlasili, pravděpodobně doufali, ţe jiţ ţádné další podmínky z jejich strany nepřijdou a situace se ustálí na bezproblémové vládní spolupráci s nimi.93 Návrhy komunistů byly prvním a zásadním omezením demokracie, porušením pravidel volební soutěţe a zároveň pošlapáním odkazu Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920, která byla v inkriminované době stále v platnosti, a která je detailněji popsána v kapitole 1, podkapitole 1.4 této práce. Košický vládní program se skládal z celkem šestnácti článků, které lze stručně shrnout následovně: ·I
Vytvoření nové vlády široké Národní fronty Čechů a Slováků
·II
Podpora Rudé armády při osvobozování republiky
·III
Budoucí spolupráce československé armády se sovětskou
·IV
Orientace československé politiky na Sovětský svaz
·V
Vytvoření volených orgánů státní správy – Národních výborů
·VI
Rovnost Čechů a Slováků v poválečném Československu
·VII
Vyřešení otázky Zakarpatské Rusi
·VIII Řešení otázky německých a maďarských menšin na území státu ·IX
Potrestání válečných provinilců, zrádců a kolaborantů
·X
Konfiskace majetku Němců, Maďarů a osob nespolehlivých
·XI
Pozemková reforma, zřízení Národního pozemkového fondu
·XII
Obnova hospodářského ţivota – znárodnění klíčových podniků
·XIII Obnova a podpora zemědělství, přídělový systém potravin ·XIV Sociální politika, péče o pracující ·XV
Reforma školství, obnova vzdělávání
93
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 207, ISBN 978-80-905081-0-1.
40
·XVI Závazek vlády plnit Košický vládní program94 Přijetím Košického vládního programu se změnil i systém vydávání prezidentských dekretů, byly vydávány pouze do 28. října 1945, kdy bylo ustanoveno Prozatímní shromáţdění, Benešův vliv na jejich obsah se zmenšil, oproti tomu významnější roli při jejich tvorbě měla vláda a strany Národní fronty. Vydávání všech dekretů po 5. dubnu 1945 bylo upraveno dekretem č. 19/1945 Sb., o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, který zároveň zneplatňoval předpisy o vyhlašování zákonů a nařízení z předválečného období, měl celostátní platnost a na jeho základě byly ve Sbírce zákonů vyhlašovány zákony jako dekrety, dále samotné dekrety prezidenta republiky, vyhlášky úřadů, nařízení vlády a nakonec i mezinárodní smlouvy. Tento dekret také připouštěl vydávání zákonných předpisů pouze pro Slovensko, konkrétně ve Sbírce nařízení Slovenské národní rady. Celkový počet dekretů vydaných po dubnu 1945 byl 98, jak jiţ bylo uvedeno v kapitole 3, podkapitole 3.1 této práce. Košický vládní program měl pro další vývoj a obnovu poválečného Československa naprosto zásadní význam. Komunisté do něj prosadili mnoho svých idejí, které se později staly základem jejich programu, veřejností byl přijat kladně, neboť v něm spatřovala naděje na lepší budoucnost ve srovnání s obdobím první republiky a utrpením během válečných let. Plnění programu přineslo Komunistické straně politickou oblibu, čehoţ následně plně vyuţila na své cestě k moci.95
4.2 Národní fronta Základy poválečné stranicko – politické struktury Československa byly poloţeny jiţ během exilových jednání v Moskvě v březnu 1945 a nakonec stvrzeny v dubnu téhoţ roku právě Košickým vládním programem. Zástupci čtyř českých a dvou slovenských levicově orientovaných politických stran se dohodli na zcela novém monopolistickém systému, takzvané Národní frontě Čechů a Slováků, systému, který zcela vylučoval existenci jakýchkoli stran pravicových, které se dle jejich slov tak těţce provinily na zájmech republiky.96
94
http://www.svedomi.cz/dokdoby/1945_kosvlpr.htm http://icv.vlada.cz/cz/tema/kosicky-vladni-program-70176/tmplid-560/ 96 KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 28, ISBN 80-04-25699-6. 95
41
Nálada a smýšlení obyvatelstva se po válce výrazně vyklonily směrem doleva, čemuţ se veškeré politické síly, které si chtěly zachovat či získat patřičný vliv, musely přizpůsobit. Lidé měli i přes útrapy druhé světové války v ţivé paměti předmnichovský politický systém, který byl i díky mnoţství nejednotných politických stran roztříštěný a vratký, prvorepublikové vlády byly nestabilní, návrat stejného nebo podobného modelu si nikdo nepřál. Svoji roli také sehrávala jasná a stále rostoucí orientace Československa na Sovětský svaz, který den po dni kráčel za statusem světové mocnosti s rozhodujícím vlivem ve střední a východní Evropě. Hlavně tyto důvody nahrávaly samotnému vzniku Národní fronty a také jejímu vstřícnému přijetí ze strany obyvatelstva. Zakládající strany Národní fronty Čechů a Slováků byly: ·
Komunistická strana Československa (KSČ)
·
Československá strana sociálně demokratická
·
Československá strana národně socialistická
·
Československá strana lidová (jediná nesocialistická)
·
Komunistická strana Slovenska (KSS)
·
Demokratická strana (pouze na Slovensku)97 Národní fronta byla vnímána jako pevný základ lidově demokratického reţimu, ve
skutečnosti však byla prakticky od samého začátku mocenským nástrojem komunistů. V rámci jejího rozšíření komunisté plánovali prosadit jako nové členy významné masové organizace a vytvořit tak stabilní a silnou strukturu od místních aţ po ústřední orgány. S tímto záměrem však neuspěli díky odmítavému stanovisku lidovců a socialistů, takţe nakonec fungovala prakticky a pouze na té nejvyšší, čili ústřední linii. Její schůze vţdy svolával předseda vlády, jednotlivé strany na ně pak vysílaly obvykle své předsedy či generální tajemníky. Vedle hlavního orgánu existovala také takzvaná malá Národní fronta, kterou tvořili předsedové vládních stran a předsednictvo vlády, a odborná Národní fronta, ve které působili odborníci zejména hospodářských resortů, samozřejmě se stranickým odznakem. Kaţdé zasedání Národní fronty končilo dohodou, která vyţadovala souhlas všech zúčastněných, ale o které se nehlasovalo. Komunisté dokonce chtěli zavést nový způsob rozhodování, který spočíval v rozhodovacích pravomocech pouze třech socialistických stran 97
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 206, ISBN 978-80-905081-0-1.
42
s tím, ţe ty pak své stanovisko dalším stranám předloţí ke schválení nebo dokonce jen dají na vědomí. Tato trojice jiţ za války v exilu zaloţila Národní blok pracujícího lidu a měst, který byl později nazýván Socialistický blok, komunisté plánovali rozšířit jeho organizační strukturu aţ na místní úroveň, ale díky odklonu národních socialistů směrem doprava přestal zhruba po půl roce zcela fungovat. Komunisté poté kladli velký důraz na dodrţování dohod ze strany zúčastněných stran a jejich poslanců, přesto však časem ke kritikám vládní politiky a samotné Národní fronty poměrně často docházelo jak ze strany poslanců či řadových funkcionářů, tak i dokonce ze strany tisku.98 Národní fronta Čechů a Slováků byla v mezinárodním měřítku naprosto ojedinělým jevem, a to jak v délce svého trvání, tak i v pozdějším počtu participujících stran a organizací. Tento Gottwaldův projekt podporovaný Moskvou se stal účinným a rafinovaným komunistickým nástrojem k dosaţení absolutního monopolu moci, demokratičtí političtí partneři komunistů doufali, ţe se tato koncepce díky velké státní zodpovědnosti a zároveň jejich minimální zkušenosti s konstruktivní politikou vládnoucí strany brzy zhroutí, ţe se naopak právě jim bude v jejich další politické cestě hodit silně zredukovaný počet politických stran jakoţto potenciálních konkurentů. Tyto předpoklady Benešových nástupců a učedníků však byly chybné, z politiky Národní fronty nejvíce profitovali právě komunisté, sám Klement Gottwald na ústředním výboru strany v roce 1945 prohlásil: „Bylo pro nás samozřejmostí, že Národní fronta pro nás není samoúčelem, nýbrž prostředkem k dosažení našich socialistických cílů.“99
4.3 Národní výbory Na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 18/1944 Úředního věstníku čsl., o národních výborech a Prozatímním národním shromáţdění ze 4. prosince 1944, který byl následně republikován vyhláškou č. 43/1945 Sb., byly národní výbory ustanoveny jako zcela nový typ orgánů veřejné správy, čímţ byly nahrazeny dosavadní obecní orgány a orgány státní správy a samosprávy na úrovni okresů a zemí. Jejich struktura byla původně plánovaná jako stejná pro Čechy i Slovensko, ale díky vývoji na Slovensku byl nakonec vznik národních výborů upraven vládním nařízením ze dne 5. května 1945, č. 4/1945 Sb., o volbě a 98
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 31, ISBN 80-04-25699-6. 99 BROD, Toman. Osudný omyl Edvarda Beneše. Praha: Academia, 2002, str. 564-565, ISBN 80-200-0971-X.
43
pravomocích národních výborů ve znění nařízení vlády č. 44/1945 Sb. ze dne 7. srpna 1945 jako třístupňová soustava národních výborů místních, okresních a zemských pro české země a dvoustupňová soustava národních výborů místních a okresních pro Slovensko. Vládním nařízením ze dne 7. srpna 1945, č. 46/1945 Sb., o prozatímní organizaci správy hlavního města Prahy byl pak ustanoven zvláštní stočlenný Ústřední národní výbor hlavního města Prahy (ÚNV), který byl podřízen přímo ministerstvu vnitra. V jeho čele stál primátor se svými náměstky a rada sestávající z 32 členů, v takzvaném přechodném období, které předpokládalo pozdější provedení voleb, jmenovala všechny členy ÚNV přímo vláda.100 V praxi zřízení národních výborů vypadalo tak, ţe místní národní výbor nahradil původní obecní či městské zastupitelstvo, obecní či městskou radu a starostu obce či města, na úrovni okresu pak okresní výbory nahradily okresní zastupitelstva, okresní úřady a přednosty těchto úřadů, zemský národní výbor vystřídal dřívější zemské zastupitelstvo, zemský úřad a zemského prezidenta. Na základě jiţ zmíněného nařízení vlády č. 4/1945 Sb.101 byly v oblastech s většinou státně nespolehlivých obyvatel zřizovány takzvané správní komise, které sestávaly ze 3 - 6 členů, mezi jejich hlavní úkoly patřilo vytipovat v daném místě státně spolehlivé občany a vytvořit z nich poradní sbor, který by se po stabilizaci poměrů v obci stal páteří budoucího národního výboru. Jednalo se pochopitelně hlavně o pohraniční oblasti. Kompletní struktura národních výborů spadala pod ministerstvo vnitra, vláda si však vzhledem k důleţitosti této problematiky ponechala moţnost přímých zásahu a úprav a 19. května 1945 přijala důleţitou Směrnici ministerstva vnitra pro místní a okresní národní výbory. Jejím obsahem bylo hlavně obsazování národních výborů do příštích řádných voleb, jejich členy se směli stát pouze českoslovenští státní občané, kteří byli vţdy příslušníky českého, slovenského nebo jiného slovanského národa, mají stálé bydliště v obci nebo okrese a dovršili osmnáctý rok věku. Mělo se jednat hlavně o osoby, které se osvědčily v domácím odboji nebo které projevily skutečně vlastenecké cítění a demokratické přesvědčení.102 Směrnice také jasně vymezovala konkrétní činnost národních výborů, kromě jiţ zavedených pravomocí analogických správních úřadů z období první republiky měly mimo jiné zajišťovat provádění retribucí a obstarání důkazů pro ně, řešit otázku státního občanství, 100
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 51-52, ISBN 978-80-7201-741-6. 101 http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-4 102 KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 53, ISBN 97880-7201-741-6.
44
provádět konfiskaci majetku a jeho následnou správu, napravovat spáchané křivdy z doby nesvobody způsobené válkou a fašistickou perzekucí, jinými slovy měly naplňovat realizaci některých prezidentských dekretů v praxi. Národní výbory musely také plnit úkoly jednotlivých ministerstev, které byly jako takzvané výzvy publikovány v Úředním listě, jednalo se například o vytvoření soupisu školních zařízení, mateřských škol a jeslí, zdravotnických zařízení, kasáren, harmonogramu osidlování a podobně. Hierarchie národních výborů byla na základě vládního nařízení č. 4/1945 Sb. zcela logická, místní národní výbory byly podřízeny okresním, ty pak národním výborům zemským, které společně s praţským ÚNV byly podřízeny ministerstvu vnitra s tím, ţe v jednotlivých správních řízeních byly podřízeny příslušným resortním ministerstvům. U místních a okresních národních výborů byly hlavními orgány jejich rady, které volila ustavující schůze v přítomnosti minimálně dvou třetin členů, stejná schůze pak ze zvolené rady volila předsedu národního výboru, jeho náměstky a tajemníka. Při národních výborech byly zřizovány také takzvané komise, jednalo se zejména o bezpečnostní, zdravotnické, sociální, zásobovací, finanční, bytové, stavební a rolnické, jejich organizační řád byl vydán v Úředním listě č. 209 z 18. ledna 1946, vydaným ministrem vnitra. Územně správní rozdělení republiky bylo dekretem prezidenta republiky č. 121/1945 Sb. ze dne 27. října 1945 navráceno s některými změnami do stavu 29. září 1938, jako sídla zemských národních výborů byly určeny pro zemi českou Praha, pro zemi Moravskoslezskou Brno s tím, ţe v Moravské Ostravě bude zřízena expozitura druhého jmenovaného. Dekret také zavedl nový pojem „správní okres“, sídla okresních národních výborů se však prakticky shodovala se sídly původních okresních úřadů. Jako statutární města určil Prahu, Brno, Plzeň, Liberec, Olomouc, Opavu a Moravskou Ostravu, zároveň došlo k úpravě některých okresů. Nově vznikly okresy Praha - venkov, Plzeň - venkov, Liberec venkov, Opava - venkov a Jaroměř, spojeny do jednoho byly okresy Frýdecký a Místecký, Moravsko - ostravský okres byl zcela zrušen. Mnohé městské obvody byly uměle zvětšeny připojením okolních obcí, dekret také připouštěl pozdější územně správní změny na základě zákonů.103 Národní výbory měly zejména svým názvem navázat na tradici vznikajícího Československa, kdy byl jiţ v roce 1916 Národní výbor zaloţen jako reprezentativní tuzemský orgán, který se aktivně zúčastnil významných říjnových dnů o dva roky později. Ve skutečnosti se však staly prodlouţenou rukou Národní fronty a fungovaly po vzoru 103
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 54, ISBN 97880-7201-741-6.
45
sovětských Sovětů. Na druhou stranu je nutno zmínit, ţe republika byla po válce ve stavu správní a organizační nouze, těţko si lze dnes podobnou situaci vůbec představit a právě národní výbory svojí funkcí nastolily na mnoha místech státu pořádek a řád.
4.4 Prozatímní národní shromáždění Potřebu přechodného zákonodárného sboru do příštích řádných přímých voleb pocítili zástupci Národní fronty, jiţ během léta 1945. 25. srpna 1945 prezident Beneš podepsal ústavní dekret prezidenta republiky č. 47/1945 Sb., o Prozatímním národním shromáţdění, který přímo navazoval na jeho londýnský ústavní dekret č. 18/1944 Úředního věstníku čsl. o národních výborech a prozatímním Národním shromáţdění, jehoţ platnost potvrdilo usnesení vlády a byl opětovně publikován jako vyhláška ministra vnitra č. 43/1945 Sb. dne 3. srpna 1945. Podle článku 1 ústavního dekretu mělo „Prozatímní národní shromáţdění vykonávat zákonodárnou moc pro celé území republiky, a to aţ do doby, neţ se sejde Národní shromáţdění zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva a podle zásady poměrného zastoupení“.104 Dle vládního nařízení č. 48 z 25. srpna 1945 o volbě Prozatímního národního shromáţdění mělo být toto zvoleno delegáty národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech. Země České a Moravskoslezské tvořily jeden volební obvod, ze kterého vzejde 200 poslanců a stejný počet náhradníků, Slovensko pak tvořilo druhý volební obvod se 100 poslanci a také stejným počtem náhradníků, sami delegáti byli voleni voliteli, které zvolily místní národní výbory nebo místní správní komise. Docházelo k tomu na veřejných schůzích ve lhůtě, kterou stanovil ministr vnitra v Čechách, respektive pověřenec Slovenské národní rady pro věci vnitřní na Slovensku. Jeden volitel připadal na kaţdých 200 obyvatel slovanské národnosti v českých obcích a na kaţdých 500 obyvatel v obcích slovenských, pokud však celkový počet obyvatel v obci těchto čísel nedosahoval, byl to vţdy jeden volitel za celou obec. Primárně se snaţili zmocněnci politických stran, zastoupených v národním výboru, na navrţených osobách volitelů dohodnout, předseda místního národního výboru je pak rovnou prohlásil za zvolené, v opačném případě proběhla volba v minimálním počtu dvou
104
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 55, ISBN 97880-7201-741-6.
46
třetin členů národního výboru, ze které jako volitelé vzešli kandidáti s největším počtem hlasů, při rovnosti hlasů rozhodl los.105 Vybraní volitelé se pak sešli na územně příslušném okresním národním výboru, popřípadě okresní správní komisi, kde ve lhůtě opět stanovené ministrem vnitra či pověřencem Slovenské národní rady zvolili své delegáty na zemský sjezd. Pro Čechy to byl jeden delegát na kaţdých 2000 obyvatel okresu, na Slovensku pak na kaţdých 4000 obyvatel, pokud v některých okresech tolik slovanských obyvatel ani neţilo, připadl na kaţdý takový právě jeden okresní delegát. Všechny zúčastněné politické strany, zastoupené svými voliteli, se snaţily na osobách delegátů opět předem dohodnout a jejich nominaci potvrdit symbolickou volbou aklamací, pokud však k dohodě nedošlo, byla na řadě klasická volba obdobná volbám do zemských a okresních zastupitelstev. Tu řídila okresní volební komise, ve které byli za kaţdou politickou stranu dva členové a jejím předsedou byl předseda okresního národního výboru, popřípadě okresní správní komise. Obvod hlavního města Prahy tvořil samostatný volební okres, stejně jako v ostatních městech, kde funkci okresního národního výboru zastával místní národní výbor, v Praze pak schůzi volitelů jakoţto zástupců jednotlivých obvodních rad svolal primátor ve lhůtě, stanovené ministrem vnitra. Kandidátní listiny pro volbu do Prozatímního národního shromáţdění směly podat pouze aktivní a činné politické strany, pochopitelně tedy pouze strany Národní fronty, navíc také v omezené míře směly své kandidáty navrhovat zájmová sdruţení a svazy, stojící oficiálně mimo aktivní politický ţivot. Za budoucí poslance Prozatímního národního shromáţdění směli být zvoleni pouze bezúhonní, národně, státně a demokraticky spolehliví občané Československé republiky, české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, bez rozdílu pohlaví, kteří v den voleb dosáhnou věku 21 let a kteří byl v den vzniku samostatného Československa 28. září 1938 jeho občany. Za účelem samotné volby poslanců a jejich náhradníků se pak delegáti sešli 14. října 1945 v sídle zemského národního výboru, za jehoţ obvod byli zvoleni, na Slovensku v místě určeném pověřencem Slovenské národní rady pro věci vnitřní. V čele volební komise stál předseda zemského národního výboru, respektive předseda Slovenské národní rady, kaţdá z politických stran do ní vyslala své dva zástupce. Pokud se strany a sdruţení předem dohodly na jediné společné kandidátní listině, proběhla jen potvrzující volba aklamací, v opačném případě se volilo pomocí hlasovacích lístků a výsledek
105
http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=1945&typeLaw=zakon&what=Rok&stranka=5
47
předseda volební komise odeslal neprodleně telegraficky přímo ministru vnitra Václavu Noskovi, který kompletní výsledek voleb do Prozatímního národního shromáţdění vyhlásil v Úředním listě. Případné stíţnosti na volitelnost volitelů a delegátů bylo moţné podat u příslušného národního výboru do třech dnů po uskutečnění volby, stíţnosti na volbu do samotné sněmovny pak měla posuzovat přímo vláda.106 Ustavující schůze Prozatímního národního shromáţdění se konala symbolicky v neděli 28. října 1945, přítomni byli předseda vlády Zdeněk Fierlinger, jeho náměstkové Josef David, Klement Gottwald, Viliam Široký, Jan Šrámek a Ján Ursíny, ministři zemědělství Július Ďuriš, dopravy Antonín Hasal, informací Václav Kopecký, průmyslu Bohumil Laušman, výţivy Václav Majer, zahraničních věcí Jan Masaryk, školství a osvěty Zdeněk Nejedlý, vnitra Václav Nosek, vnitřního obchodu Ivan Pietor, zdravotnictví Adolf Procházka, zahraničního obchodu Hubert Ripka, spravedlnosti Jaroslav Stránský, národní obrany Ludvík Svoboda, ochrany práce a sociální péče Jozef Šoltész a financí Vavro Šrobár. Dále byli přítomni státní tajemníci Vladimír Clementis, Mikuláš Ferjenčík a Ján Lichner, předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu Julius Friedmann, sněmovní tajemník Dr. Madar a jeho zástupci Dr. Záděra a Dr. Ramajzl. Během dvou hodin trvající schůze sloţili všichni poslanci své sliby v jazyce českém, slovenském a ukrajinském dle národnosti, byl zvolen předseda sněmovny Josef David, místopředsedové Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná a Cvinček, kteří také sloţili své sliby, poté bylo zvoleno deset zapisovatelů, osm pořadatelů a nakonec byly zřízeny výbory ústavně-právní, rozpočtový, iniciativní, imunitní a verifikační.107 Na druhé schůzi Prozatímního národního shromáţdění, konané téhoţ dne, byl ve smyslu ústavního dekretu č. 47/1945 Sb. Edvard Beneš potvrzen prezidentem republiky aţ do doby zvolení prezidenta příštího, sám Beneš poté vystoupil před parlament s obsáhlým projevem, kde shrnul nevýznamnější změny v právním řádu republiky a poslance vyzval k ústavní ratifikaci základních prezidentských dekretů, zejména dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné z roku 1940 a dekretu o obnovení právního pořádku z roku 1944. Na ústavní ratifikaci neboli ratihabici prezidentských dekretů neměla nově vzniklá sněmovna zdaleka jednotný názor, během diskuzí se postupně rozpoutal politický boj a problematice se musel věnovat ústavně - právní výbor, ve kterém byla navíc zřízena speciální komise přímo pro ratihabici, a dokonce i předsednictvo vlády, které navrhlo, aby všechny dosud platné 106 107
http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=1945&typeLaw=zakon&what=Rok&stranka=5 http://www.psp.cz/eknih/1945pns/stenprot/001schuz/obsah.htm
48
dekrety, které dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů, byly za zákony přijaty a ministrem vnitra poté ve Sbírce publikovány. Vedení Národní fronty dokonce přišlo s návrhem, aby byly prezidentské dekrety sněmovnou schváleny jako jeden celek, s čímţ vláda souhlasila, konkrétně se jednalo o všech 98 dekretů vydaných jiţ na území republiky během konce války nebo těsně po ní, dále měly být ratihabovány významné londýnské dekrety ústavního charakteru, jako například jiţ zmíněné dekrety o obnovení právního pořádku či o národních výborech a Prozatímním národním shromáţděním. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2 Úředního věstníku čsl. ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné být naopak ratihabován neměl, neboť dle názoru vlády byl jen zákonným východiskem všech dalších londýnských i poválečných dekretů, ústavně - právní výbor sněmovny se však s vládním návrhem zcela neztotoţnil a provedl v něm některé změny, které se týkaly územní a zejména časové platnosti dekretů. Tím byl de facto změněn článek 5 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11 Úředního věstníku čsl. ze dne 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku a 28. února 1946 pak byl v této verzi jako ústavní zákon Prozatímním národním shromáţděním přijat. S tím však nesouhlasila prezidentská kancelář, která poţadovala, aby ústavní dekret č. 2 o prozatímním výkonu moci zákonodárné byl vyhlášen jako ústavní zákon jiţ dnem jeho vydání, plénum Prozatímního národního shromáţdění s touto připomínkou nakonec souhlasilo a jako ústavní zákon č. 57/1946 Sb., kterým se veškeré dekrety prezidenta republiky prohlašují za zákony, byl sněmovnou 28. března 1946 definitivně přijat. Prozatímní národní shromáţdění ukončilo dekretální normotvorné období válečného a zejména poválečného období, svoji zákonodárnou moc provádělo na celém území Československa do 18. července 1946, kdy se poprvé sešlo Ústavodárné národní shromáţdění, vzešlé ze svobodných parlamentních voleb ze dne 26. května 1946.108
108
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 55-59, ISBN 978-80-7201-741-6.
49
5
Vývoj Československa v letech 1946 – 1948
5.1 Volby do Ústavodárného národního shromáždění Na základě dohod politických stran Národní fronty mělo být provizorní Prozatímní národní shromáţdění nahrazeno co nejdříve Ústavodárným národním shromáţděním, vzešlým z řádných a svobodných voleb, a to na dobu maximálně dvou let do okamţiku, neţ se sejde nový zákonodárný orgán Československé republiky. Jak uţ vyplývá z názvu, jeho primárním úkolem bylo přijetí nové ústavy, stejně jako obměna stávající vlády a nová volba prezidenta. Předpokládaný termín voleb byl několikrát odloţen, zejména kvůli průtahům v odchodu sovětských a amerických vojenských jednotek, jako definitivní termín byl nakonec určen 26. květen 1946, kdy se volby opravdu konaly. Na rozdíl od voleb do Prozatímního národního shromáţdění byla na základě nově přijatého zákona č. 28/1946 Sb., o stálých seznamech voličských, sníţena věková hranice z 21 na 18 let, volit směl pouze ten občan, který se nechal ve své obci zapsat do voličského seznamu a byl národnosti české, slovenské nebo jiné slovanské. Občané, kteří byli národnosti německé či maďarské, přestoţe byli na základě ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. československými občany, volit nesměli, stejně jako lidé soudně stíhaní pro trestné činy dle velkého nebo malého prezidentského retribučního dekretu. Jenom sníţení věkové hranice o tři roky znamenalo faktický nárůst počtu voličů o téměř půl milionu, právo volit bylo také nově rozšířeno na vojsko a na příslušníky bezpečnostních sborů SNB, od čehoţ si příliv hlasů slibovali zejména komunisté. Při místních či městských národních výborech byly ustanoveny zvláštní volební komise, do kterých kaţdá ze stran Národní fronty vyslala stejný počet zástupců, tyto komise pak sestavovaly a spravovaly seznamy voličů, kontrolovaly oprávněnost zápisů a přijímaly případné námitky, pokud se někdo z voličů snaţil zapsat na více seznamů či uvedl při zápisu nepravdivé údaje, byl na základě vládního nařízení č. 36/1946 Sb. trestně stíhán.109 Strany Národní fronty se předem dohodly na férovém předvolebním boji, který bude veden v duchu vládního programu, předem bylo vyloučeno jakékoli napadání a osočování. 109
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 61-62, ISBN 978-80-7201-741-6.
50
Klement Gottwald dokonce přišel 16. ledna na schůzi Národní fronty s návrhem takzvaných bílých volebních lístků, který spočíval v tom, ţe občané, kteří se současným politickým modelem bytostně nesouhlasí, můţou svůj nesouhlas vyjádřit právě vhozením bílého lístku do volební urny. Zástupci ostatních zúčastněných stran byli rezolutně proti, zejména národní socialisté spatřovali v návrhu komunistickou obavu, aby dřívější voliči nyní zakázaných pravicových stran, u kterých by se pouţití bílého lístku dalo předpokládat, nedali svůj hlas současným povoleným stranám, které stojí od komunistů napravo. I přesto se Gottwaldovi podařilo tento návrh prosadit, nakonec se však ukázal téměř bezvýznamným, neboť v Čechách pouţilo bílý lístek 0,35 % voličů, na Slovensku pak 0,79 % voličů.110 Jednotlivé strany kandidovaly samostatně, avšak jiţ dopředu jasně deklarovaly, ţe po volbách budou pokračovat společně s ostatními v rámci Národní fronty a ţe vytvoří společnou vládu, volby vlastně měly jenom určit jednotlivé podíly jejich vlivu. V poměrně rozsáhlé předvolební kampani všechny strany nabízely vesměs to samé, to znamená hlavně lidovědemokratickou a sociálně spravedlivou republiku bez Němců a současné spojenectví se Sovětským svazem a západními mocnostmi. Vyloţeně protiněmecky zaměřenou kampaň vedli komunisté a národní socialisté, k socialismu se otevřeně hlásili slovenští demokraté a dokonce i lidovci, i kdyţ spíše v masarykovském a nikoli sovětském duchu.111 Do voleb kandidovalo celkem osm politických stran, z toho čtyři za Čechy a čtyři za Slovensko, zejména ty české jiţ byly pevně zkonsolidované a měly dostatečně velkou členskou základnu. Národní socialisté (Československá strana národně socialistická) se vyznačovali jako strana pro střední vrstvy, měli tudíţ své sympatizanty hlavně mezi ţivnostníky a úředníky. Do vedení strany dokonce přizvali některé bývalé funkcionáře zakázané Agrární strany, doufaje, ţe tímto krokem přilákají na svoji stranu její bývalé voliče, očekávaný výsledek se však nedostavil. Strana měla poměrně slušné pozice ve větších městech a přilehlých venkovských oblastech, naopak velmi slabé to bylo v pohraničí, neboť si nedokázala rychle vybudovat ucelenou celorepublikovou organizaci. Předseda strany Petr Zenkl a generální tajemník Vladimír Krajina se vyznačovali silně odmítavým postojem ke komunistům, naopak ministři 110
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 37-38, ISBN 80-04-25699-6. 111 EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 208, ISBN 978-80-905081-0-1.
51
Ripka, Stránský a Drtina, stejně jako předseda prozatímní sněmovny a tajemník předsedy vlády David, se hlásili spíše k opatrné spolupráci s nimi v rámci Národní fronty i za cenu akceptovatelných ústupků. Ve straně bylo také několik funkcionářů, kteří zastávali názor velmi úzké spolupráce s Komunistickou stranou a zároveň kvůli negativnímu postoji vůči ní kritizovali svoje vlastní vedení. V době voleb měla strana asi 575 000 členů. Sociální demokraté (Československá sociální demokracie) procházeli po válce poměrně sloţitým a těţkým obdobím, neboť hodně předválečných členů strany přešlo ke komunistům a ti noví smýšleli na rozdíl od vedení strany aţ příliš pravicově. V čele strany stáli předseda vlády Zdeněk Fierlinger a místopředseda Bohumil Laušman, právě oni byli představitelé ortodoxního levého křídla a otevřeně hovořili o úzké spolupráci s komunisty a o budoucím sloučení s nimi v jednu jedinou socialistickou stranu. Vedení strany se na sjezdu v říjnu 1945 sice přihlásilo k marxismu a socialismu, který se měl stát jako budoucí společenské zřízení hlavním stranickým cílem, zároveň však potvrdilo samostatný status strany, čímţ bylo nebezpečí sloučení, nepředstavitelné pro pravicověji smýšlející část strany, zaţehnáno. V kaţdém případě právě velice těsná spolupráce sociálních demokratů s komunisty byla krátce po válce onou hybnou silou prováděných politických a společenských reforem, které byly poznávacím znamením nového reţimu a nové doby. Strana měla v době voleb asi 350 000 členů.112 Lidovci (Československá strana lidová) ve svém programu sice připouštěli socialistické reformy, a to hlavně díky poválečné revoluční atmosféře, jinak ale vystupovali jako strana nesocialistická, drţící se myšlenky křesťanského sociálního reformismu. Mezi hlavní ideje strany patřily ochrana soukromého vlastnictví, moţnost svobodného malého a středního podnikání, zachování třísektorové ekonomiky, demokratický právní řád v zemi, politický pluralismus, boj proti mocenskopolitickému a ekonomickému monopolu, občanská svoboda a také přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. Baštou strany, stejně jako v dnešní době, byla jiţní Morava, členskou základnu tvořili kromě duchovních hlavně zemědělci a rolníci. Předsedou strany byl náměstek předsedy vlády Jan Šrámek, místopředsedou kněţí František Hála a generálním tajemníkem byl Adolf Klimek. Vedení strany prosazovalo kompromisní politiku vůči komunistům, coţ znamenalo přiměřenou spolupráci s nimi v rámci Národní fronty, tento umírněný směr však měl v řadách stranických 112
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 38-40, ISBN 80-04-25699-6.
52
funkcionářů mnoho kritiků v čele s Helenou Koţeluhovou, ti poţadovali proti komunistům tvrdší postup hlavně na úrovni vlády. Lidovci patřili před volbami do levého středu, čímţ částečně vyrovnávali jednostranně levicově orientovanou Národní frontu, v době voleb měli asi 500 000 členů. Komunisté (Komunistická strana Československa) byli ihned po válce na nejlepší cestě stát se nejmocnější politickou stranou v zemi, byli znamením domácího odboje, nacionalisté a vlastenci, šiřitelé myšlenky přátelství se Sovětským svazem, jasně a stručně formulovali svoje politické a sociálně - ekonomické poţadavky, byli prostě obrazem všeho, na co českoslovenští občané slyšeli. Během krátké doby si vybudovali velice silnou a dobře organizovanou síť, svoje místní organizace měli prakticky v kaţdé obci, v kaţdém městě, v kaţdém výrobním závodě, většinu členské základny tvořili dělníci a nezanedbatelnou část také rolníci. Strana soustavně prováděla další masové nábory členstva, čehoţ důsledkem byla jeho pozdější názorová nejednotnost, ve straně se sešli lidé s odlišnými, někdy dokonce zcela protichůdnými politickými názory. Vedení strany mělo díky této vnitřní názorové rozpolcenosti obavy ze zastavení přílivu dalších váhajících členů, proto vlastně nikdy nevypracovalo a tudíţ ani nezveřejnilo jasný stranický program, pouze pouţilo program vládní, který vyhlásilo za svůj, a podmínkou vstupu do strany byl souhlas s ním. V čele strany stáli představitelé moskevského exilu, předsedou byl náměstek předsedy vlády Klement Gottwald, generálním tajemníkem Rudolf Slánský, k dalším důleţitým členům patřili Antonín Zápotocký, náměstek předsedy vlády Viliam Široký, ministr informací Václav Kopecký, Jaromír Dolanský a ministr zemědělství Julius Ďuriš. Jiţ od dob vzájemných exilových diskuzí v Moskvě spojovalo celé komunistické vedení jedno jediné, a to touha po mocenském monopolu jedné strany, jehoţ základním předpokladem měl být socialismus dle sovětského modelu, jinou jeho variantu neuznávali a vlastně ani neznali, Sovětský svaz jim byl univerzálním příkladem a vzorem prakticky ve všem. Jiţ tehdy vznikla myšlenka brzkého sloučení se sociálními demokraty, úzké spolupráce s národními socialisty také s moţností pozdějšího sloučení a tím vytvoření vysněné jedné jediné státní socialistické strany. V době voleb měla Komunistická strana Československa více neţ 1 000 000 členů.113 Začátkem roku 1946 na Slovensku existovaly pouze dvě strany, Komunistická strana Slovenska a Demokratická strana, coţ samo o sobě předurčovalo, ţe jedna z nich po volbách 113
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 41-43, ISBN 80-04-25699-6.
53
získá ve slovenských orgánech moci nadpoloviční většinu a tím pádem zbude nulový prostor pro koaliční vyjednávání. Slovensko jako náboţensky silně zaloţená země postrádalo katolickou stranu, jakýsi ekvivalent českých lidovců, místní biskupové nebyli s politikou Demokratické strany spokojeni a byli přesvědčeni, ţe jejich zájmy zastupuje nedostatečně. Proto v roce 1946 vystoupili s jasným poţadavkem na obnovení Hlinkovy l´udové strany na nové církevní bázi, s čímţ však zbývající dvě slovenské strany rozhodně nesouhlasily. Komunistický lídr Viliam Široký si však brzy uvědomil, ţe případné rozštěpení konkurenční Demokratické strany na starý základ a novou křesťanskou stranu by zcela jistě oslabilo volební preference právě Demokratické strany a tím přímo pomohlo v nadcházejících volbách jeho komunistům, proto začal sám vznik nové strany aktivně podporovat. Představitelé politického katolicismu tedy podali 6. března 1946 přihlášku nové strany do Národní fronty, reakce Demokratické strany však byla blesková, došlo k následnému jednání, na kterém demokraté nabídli katolíkům důleţité posty ve své straně a jejich přímou účast ve slovenských mocenských orgánech, a to dokonce v poměru 7:3 ve prospěch katolíků. Navrţené podmínky byly tak výhodné, ţe ze vzniku nové křesťanské strany nakonec sešlo, vše bylo stvrzeno takzvanou dubnovou dohodou a pozice Demokratické strany zůstala neoslabena. Strana se poté skládala ze dvou křídel, evangelického a katolického, první jmenované zastupovali zakladatelé strany Ján Ursíny a Jozef Lettrich, druhé pak Josef Kempný a Miloš Bugár, v době voleb měla asi 250 000 členů.114 Komunistická strana Slovenska posílila svůj politický vliv jednak během Slovenského národního povstání v srpnu 1944, jednak také následným sloučením se slovenskou Sociální demokracií dne 17. září 1944, její pozice se však s raketovým vzestupem českých kolegů nedala srovnávat. Strana trpěla mnoha organizačními nedostatky, absencí zkušených funkcionářů, velkou překáţkou také bylo centrální československé vedení v Praze a dílčí slovenské v Bratislavě. Členská základna sestávala převáţně z dělníků, rolníků bylo ve straně ve srovnání s českou stranou málo. Hluboké rozpory existovaly přímo ve vedení strany, takzvané povstalecké vedení, zvolené na stranickém sjezdu v září 1944, reprezentovali Karol Šmidke a Gustav Husák, v názorové rozepři pak s ním bylo praţské ústředí, konkrétně náměstek předsedy vlády Viliam Široký a ministr zemědělství Július Ďuriš. Řešení tohoto sporu bylo i na programu společné schůze předsednictev KSČ a KSS v červenci 1945, kde bylo povstalecké slovenské vedení ostře kritizováno, Viliam Široký pak byl v srpnu 1945 na 114
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 45-46, ISBN 80-04-25699-6.
54
ţilinské konferenci zvolen předsedou strany a následně jmenoval do důleţitých funkcí své příznivce. I přesto se Komunistická strana Slovenska nestala jednotnou jak uvnitř sebe samé, tak i ve vztahu k českým komunistům, avšak neustálé názorové a jiné rozepře byly úspěšně tlumeny jediným společným cílem – monopolem budoucí moci. V době voleb měla strana asi 150 000 členů. Doslova těsně před volbami měla dne 1. dubna 1946 svůj ustavující sjezd Strana slobody, jejímţ zakladatelem byl ministr financí Vavro Šrobár. Cílem strany bylo uspět u nespokojených voličů Demokratické strany, kteří jako odpůrci komunistických idejí neměli při absenci jakýchkoli dalších stran jinou volební moţnost. Spolu se Stranou práce, která byla zaloţena 20. ledna 1946 jako jakýsi ekvivalent či nástupce zaniklé slovenské Sociální demokracie, však neměly v nadcházejících volbách prakticky ţádnou šanci na úspěch.115 Výsledky voleb do Národního shromáţdění 26. května 1946 (v %):116 Politická strana České země Slovensko ČSR Komunistická strana Československa 40,17 31,05 Československá sociální demokracie 15,58 12,05 Československá strana národně socialistická 23,66 18,29 Československá strana lidová 20,24 15,64 Demokratická strana 62,00 14,07 Komunistická strana Slovenska 30,37 6,89 Strana práce 3,11 0,71 Strana slobody 3,73 0,85 Prázdné lístky 0,35 0,79 0,45 Úhrnem 100,00 100,00 100,00
115
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 46-47, ISBN 80-04-25699-6. 116 PRŮCHA, Václav a kolektiv. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 2. díl období 19451992. Brno: Jan Šabata, 2009, str. 147, ISBN 978-80-7239-228-5.
55
5.2 Důsledky voleb Výsledky květnových voleb do Ústavodárného národního shromáţdění skončily drtivým vítězstvím Komunistické strany v Čechách, stejně jako Demokratické strany na Slovensku. V novém třísetčlenném parlamentu získali komunisté 114 mandátů, národní socialisté 55, lidovci 46 a slovenští demokraté 43 mandátů. Čeští sociální demokraté se spojili s názorově spřízněnou slovenskou Stranou práce, čímţ v součtu získali 39 mandátů, nejméně byla ve sněmovně zastoupena slovenská Strana slobody s pouhými 3 mandáty.117 Povolební situace v Čechách byla ve srovnání se Slovenskem relativně vyrovnaná, například lidovci spolu se socialisty měli stále více křesel neţ čeští komunisté, na Slovensku však jasně převaţovali demokraté, z čehoţ měli komunisté oprávněné obavy. Praţské vedení se snaţilo všemi silami vliv Demokratické strany oslabovat, a to zejména posílením pozic a moci ústředních orgánů na Slovensku na úkor těch slovenských, demokraté naopak zkoušeli brzdit levicový vliv v českých zemích a snaţili se docílit suverénnějšího postavení Slovenska v rámci republiky. Na ţádost komunistů se ohledně řešení povolební situace na Slovensku sešly strany Národní fronty, coţ vyvrcholilo 27. června 1946 uzavřením takzvané třetí praţské dohody mezi Slovenskou národní radou a vládou, podle dohody byla Slovenská národní rada povinna předkládat vládě ke schvalování veškeré své návrhy, vláda pak měla posoudit, zda se jedná o záleţitost čistě slovenského nebo celostátního charakteru. Touto dohodou se výrazně upevnila pozice vlády a jejích ministrů vůči Slovenské národní radě a Sboru pověřenců, který byl na Slovensku od povstání v srpnu 1944 nositelem výkonné moci.118 Ustavující schůze Ústavodárného Národního shromáţdění republiky Československé se konala v úterý 18. června 1946, dle presenční listiny na ní bylo přítomno 292 poslanců, schůzi zahájil předseda vlády Zdeněk Fierlinger. Na programu byly tradičně poslanecké sliby, volba předsedy, volby místopředsedů, zapisovatelů a pořadatelů. Při první volbě na předsedu sněmovny získali nejvíce poměrných hlasů komunista Antonín Zápotocký a národní socialista Joţka David, Zápotocký druhou volbu vyhrál v poměrně těsném výsledku 153 : 142, funkci předsedy sněmovny přijal a k ruce předsedy vlády sloţil svůj slib. Místopředsedy Národního
117
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 64, ISBN 97880-7201-741-6. 118 PRŮCHA, Václav a kolektiv. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 2. díl období 19451992. Brno: Jan Šabata, 2009, str. 148, ISBN 978-80-7239-228-5.
56
shromáţdění se pak stali poslanci František Langr, Alois Petr, Emanuel Böhm, František Tymeš a Jozef Šoltész.119 Následující den se ve Vladislavském sále praţského Hradu konala druhá schůze Ústavodárného Národního shromáţdění, na jejímţ pořadu byla volba prezidenta republiky a jeho slib. Dle presenční listiny bylo přítomno 298 poslanců, schůzi zahájil nacionalisticky laděným proslovem předseda sněmovny Zápotocký, poté byl podle § 56 ústavní listiny a podle zákona o volbě presidenta republiky číslo 161 Sb. z roku 1920 prezidentem Československé republiky jednomyslně zvolen Dr. Edvard Beneš a přijetí funkce stvrdil slibem nad ústavní listinou.120 Povolební vyjednávání o nové vládě byla v plném proudu jiţ od počátku června, jako o jejím předsedovi se původně uvaţovalo opět o Zdeňku Fierlingerovi, avšak záhy si tento post na základě volebního vítězství začali nárokovat komunisté. Jednání byla provázena neustálými spory mezi stranami o vládní křesla, mezi komunisty a národními socialisty došlo dokonce k dohodě, na základě které se socialisté vzdali jednoho místa ve vládě výměnou za jmenování Joţky Davida předsedou Národního shromáţdění, Antonín Zápotocký tudíţ v této funkci nevydrţel ani měsíc. Poměrně překvapivým a vstřícným krokem ze strany komunistů lze nazvat jejich návrh na obsazení dvou důleţitých ministerstev nestraníky, ministrem obrany se měl stát armádní generál Ludvík Svoboda a ministrem zahraničí Jan Masaryk, coţ mělo na mezinárodní úrovni demonstrovat stejný vztah Československa k západu i východu. Sociální demokraté tuto variantu povaţovali pouze za přechodnou, národní socialisté a lidovci s ní dokonce bytostně nesouhlasili, neboť si tato ministerstva nárokovali, vyjednávací pozice komunistů však byla tak silná, ţe svůj záměr nakonec prosadili. Dalším kamenem sváru byla situace na Slovensku, místní demokraté se domnívali, ţe slovenské zastoupení v parlamentu a ve vládě je nedostatečné a neodpovídá volebním výsledkům. Gottwaldův plán s nimi počítal na dvou ministerstvech a ve funkcích náměstka předsedy vlády a státního tajemníka na ministerstvu zahraničního obchodu, demokraté však přidělení těchto resortů nepokládali za adekvátní a Gottwald v jednu chvíli dokonce uvaţoval o jejich vyřazení z budoucí vládní koalice a Národní fronty, čímţ by se dle jeho slov situace na Slovensku navíc velmi zjednodušila. K tomuto závaţnému kroku nakonec nedošlo, demokraté se s přidělenými posty spokojili a ve vládní koalici zůstali. Nejostřejší boj se rozhořel o důleţité ministerstvo vnitra, 119 120
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/001schuz/s001001.htm http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/002schuz/s002001.htm
57
nárokovali si ho sociální demokraté, s čímţ Gottwald rezolutně nesouhlasil, ostatní politické strany poţadovali, aby bylo ministerstvo ve všech vysokých funkcích aţ po referenty zemských národních výborů obsazeno členy různých stran a tím se stalo alespoň v rámci moţností neutrální. Tento poţadavek však u komunistů také neprošel, vzhledem ke svým mocenským plánům chtěli vnitro pochopitelně pro sebe, jediné, čeho se zástupci ostatních politických stran dočkali, byl slib útěchy od komunistického ministra vnitra Václava Noska, ţe zpravodajská sluţba bude z resortu ministerstva vyňata a bude spadat přímo pod předsednictvo vlády.121 2. července 1946 znovuzvolený prezident Edvard Beneš jmenoval na základě volebních výsledků a koaličních vyjednávání novou vládu, do jejíhoţ čela se postavil komunista Klement Gottwald. Čeští komunisté měli ve vládě celkem 7 křesel, slovenští komunisté 2 křesla, národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po 4 křeslech, sociální demokraté 3 křesla, 2 ministři byli bez politické příslušnosti. Vláda tedy nadále pokračovala na půdorysu Národní fronty, svůj program nazvala programem budovatelským, mezi jehoţ hlavní priority patřila obnova válkou poničené země v rámci dvouletého hospodářského plánu a příprava nové ústavy, která měla stát na demokratických principech Ústavy z roku 1920 a zároveň měla odráţet politické a sociální změny, související s poválečným vývojem. Československá republika v ní měla být zakotvena jako národní stát slovanských národů Čechů a Slováků bez zvláštních práv národnostních menšin. Co se týče zahraniční politiky, jejím určujícím směrem mělo být dle vládního programu spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, dále také prohlubování kulturních a hospodářských vztahů s Velkou Británií, Francií a Spojenými státy. Ve správní oblasti měly hrát nadále klíčovou roli národní výbory, v rámci uklidnění rozbouřených vztahů uvnitř Národní fronty komunisté do programu zakotvili i prohlášení, ţe nová vláda povaţuje znárodňování za definitivně ukončené. Celý vládní program Klement Gottwald přednesl na 3. schůzi Ústavodárného Národního shromáţdění v pondělí 8. července 1946.122
121
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 55-57, ISBN 80-04-25699-6. 122 KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 64-65, ISBN 978-80-7201-741-6.
58
5.3 Rok opoziční koalice Na podzim roku 1946 způsobila na politické scéně velkou pozornost Gottwaldova zpráva o rozhovorech se Stalinem, kde byla proklamována takzvaná československá cesta k socialismu. Dle Stalinova mínění nadešla doba, kdy by se měly některé lidově demokratické evropské státy uchýlit k socialismu, avšak rozdílnému od toho sovětského, to znamená bez diktatury proletariátu. Mezi zeměmi, které jmenoval, bylo i Československo. Strany Národní fronty tuto myšlenku uvítaly, neboť v ní nacházeli odhodlání komunistů jít cestou demokracie, navíc se samy k myšlence socialismu hlásily. Sociální demokracie dokonce prohlašovala, ţe ona ve svém programu hovořila o socialismu jako první, konkrétně o socialismu demokratickém a socialismu československém, komunisté dle jejích slov přišli s touto myšlenkou aţ jako poslední. Komunisté však ve skutečnosti jiţ od roku 1945 neuznávali jiný neţ sovětský model, komunističtí ideologové byli na základě posledního vývoje přesvědčeni, ţe k nastolení socialismu jiţ není třeba další revoluce, ţe je pouze potřeba nastolit diktaturu proletariátu. Myšlenku československé cesty socialismu nadále nerozvíjeli, pouze ji pouţívali v rámci propagandy jako příjemně znějící politické heslo, ve skutečnosti neprahli po ničem jiném, neţ po likvidaci politického pluralismu a likvidaci plánované třísektorové trţní ekonomiky.123 Ostatní nekomunistické strany Národní fronty byly přesvědčeny, ţe poválečné revoluční období skončilo a ţe nadchází čas budování nové společnosti, zaloţené na principech parlamentní demokracie. Sociální demokraté, přestoţe měli s komunisty mnoho společných cílů, se proti mnoha komunistickým návrhům vymezovali a často přicházeli s návrhy vlastními, zejména v oblasti sociálně - politické. Lidovci se snaţili realizovat svůj program hlavně na venkově a nejostřeji se proti komunistům stavěli národní socialisté, kteří se v zásadě pasovali do role jejich hlavních odpůrců. Komunisté začínali veřejně mluvit o svém monumentálním úspěchu v příštích parlamentních volbách, coţ se zdálo být aţ předčasné, veškeré politické a hospodářské obtíţe, které poválečnou dobu doprovázely, sváděli v rámci svojí propagandy na ostatní nekomunistické strany, na jejich údajnou pasivitu či úmyslné zdrţování při projednávání a schvalování nových zákonů v parlamentu i ve vládě. Názorové rozpory mezi stranami se mnoţily, málokdy však přerostly v otevřený konflikt,
123
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 70-72, ISBN 80-04-25699-6.
59
nikdo neměl zájem na rozpadu koalice a lze tedy říci, ţe v Národní frontě panovala díky vzájemné toleranci a neustálému hledání kompromisů relativní atmosféra spolupráce.124 Na Slovensku se neustále projevovaly prvky nacionalismu, proti československému centralizmu vystupovala jiţ tradičně hlavně Demokratická strana, jeho zmírnění však poţadovali i slovenští komunisté, z české strany byl podobné myšlence nakloněn komunistický poslanec Rudolf Slánský a ministr informací Václav Kopecký dokonce v prosinci 1946 vyslovil myšlenku československé federace. Gottwald měl však v myšlence jednotného Československa jasno a díky rostoucí aktivitě Demokratické strany a jejím odmítavým postojům ke komunistickým sociálně - ekonomickým návrhům svolal na 2. prosince 1946 společnou schůzi předsednictev ústředních výborů obou komunistických stran, závěr schůze byl jasný, oslabit co nejvíce pozice demokratů na všech úrovních včetně té vládní. Komunisté si také hodně slibovali od nadcházejícího soudního procesu s bývalým prezidentem Slovenského štátu Jozefem Tisem, proces hodlali detailně připravit a následně politicky vyuţít. Doufali, ţe díky neschopnosti zamezit Tisově popravě prestiţ Demokratické strany v očích slovenského lidu znatelně klesne, zároveň věřili v následný stranický rozkol odchodem katolického křídla ze strany. Představitelé Demokratické strany v trest smrti nevěřili, doufali v prezidentovu milost, za kterou spolu s českými lidovci ve vládě lobbovali, vláda však udělení milosti prezidentovi nedoporučila a Jozef Tiso byl 18. dubna 1947 popraven. S procesem bylo spojeno také jméno předsedy Národního soudu Igora Daxnera, kterému demokratický lídr Jozef Lettrich nedůvěřoval a otevřeně kritizoval jeho odmítavý postoj k jakémukoli informování Slovenské národní rady o průběhu procesu. Podařilo se mu dokonce prosadit jeho odvolání, o čemţ v dopise informoval vládu, tento krok však v Praze vyvolal silně negativní reakce, hovořilo se dokonce o uráţce vládní autority a soudce Daxner byl dosazen zpět na místo. Tisova poprava ve slovenských katolických kruzích sice nevyvolala očekávaný ohlas, přesto se však stala politickým neúspěchem demokratů a Klement Gottwald Tisovu popravu spolu s Daxnerovým případem hodnotil jako dvě velké rány, zasazené Demokratické straně.125
124
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 58-59, ISBN 80-04-25699-6. 125 KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, str. 184-186, ISBN 80-7038193-0.
60
Na 18. schůzi Ústavodárného Národního shromáţdění dne 25. října 1946 byl přijat zákon o dvouletém hospodářském plánu.126 Jak jiţ avizoval vládní program, přestavba mechanismu fungování ekonomiky patřila k hlavním úkolům poválečné hospodářské politiky. Československo zdědilo po protektorátu řízenou německou ekonomiku, zaměřenou převáţně na zbrojní průmysl, v hospodářské úrovni mezi jednotlivými částmi země existovaly značné rozdíly. Občané nelibě nesli zavedený lístkový systém a dodávkovou povinnost v zemědělství, avšak velice slabé hospodářské poměry spolu s obavou ze zavedení alespoň částečné liberalizace obchodu nedovolovaly tato nepopulární opatření zrušit. Obnova hospodářství počítala s postupným odbouráváním centrálního rozdělování výrobních potřeb a dováţeného zboţí, avšak s regulací cen a mezd se do budoucna nadále počítalo. Plánované hospodářství mělo své přívrţence v řadách levicově zaměřených ekonomů jiţ za první republiky, nyní se mělo stát základním nástrojem při obnově válkou narušeného hospodářství a jeho strukturální přestavbě, mělo zvýšit odolnost ekonomiky proti budoucím konjunkturním výkyvům světové ekonomiky, mělo vyrovnat ekonomicko-hospodářské rozdíly v různých částech země a masívní industrializací Slovenska trvale zvýšit tamější růst ţivotní úrovně. Myšlenka centrálního plánování nacházela aţ na malé dílčí připomínky obecnou shodu napříč celou Národní frontou.127 Naopak při jednáních Národního shromáţdění a zejména vlády docházelo postupně ke stále větším sporům, velmi často ostrým a dlouhým. Jejich příčinou byl zásadní názorový rozpor na politiku jako takovou, nekomunistické strany Národní fronty chtěly zcela přirozeně vést diskuzi na úrovni parlamentní demokracie, komunisté na rozdíl od nich chtěli všechna politická rozhodnutí činit dle svých vlastních zájmů, demokracii jako takovou neuznávali, ač se jako demokratická strana stále tvářili. Gottwald dokonce v březnu 1946 prohlásil, ţe jeho strana má v rukou vţdy nějaké další prostředky moci, kterými lze korigovat prosté hlasování v parlamentu.128 První větší konflikt se týkal rozsudku nad bývalou protektorátní vládou ze dne 31. července 1946, který komunisté povaţovali za přehnaně mírný a domáhali se jeho revize. S rozsudkem vlastně příliš nesouhlasily ani ostatní politické strany, avšak na rozdíl od 126
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/018schuz/s018001.htm PRŮCHA, Václav a kolektiv. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 2. díl období 19451992. Brno: Jan Šabata, 2009, str. 150-151, ISBN 978-80-7239-228-5. 128 KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 59, ISBN 80-04-25699-6. 127
61
komunistů uznávaly nezávislost Národního soudu. Spor byl ukončen 18. prosince 1946 přijetím novely retribučního dekretu na 30. schůzi parlamentu.129 Návrh zákona o jednotné škole z pera ministra Zdeňka Nejedlého vyvolal také negativní reakce, ostře proti němu vystoupili slovenští demokraté a čeští lidovci, neboť chtěli zachovat institut církevních škol, spory byly tak zásadní, ţe zákon nebyl do února 1948 vůbec přijat. Návrh tiskového zákona, navrţený ministrem informací Václavem Kopeckým, narazil na tvrdý odpor všech nekomunistických stran, obsahoval totiţ nedemokratický prvek, konkrétně povinnost tisku slouţit lidově demokratickému reţimu a politice Národní fronty, coţ fakticky znamenalo ztrátu svobody slova a zákaz opozičního tisku. Kopeckému bylo jasné, ţe nemá šanci zákon protlačit, proto ho rozdělil na dílčí části, které v některých případech díky kompromisům prošly, zákon jako takový však do února 1948 opět schválen nebyl. Co se týče rozhlasu, nekomunistické strany nesouhlasily s jeho sluţbou státu, stejně jako u tisku poţadovaly jeho nezávislost a snaţily se prosadit jeho podřízenost nikoli komunistickému ministerstvu informací, nýbrţ přímo vládě nebo příslušnému parlamentnímu výboru, jejich návrh však neprošel a rozhlas zůstal v rukou komunistů. Kultura obecně včetně divadel a zestátněného filmu byla zdrojem velkých stranických bojů, zejména sociální demokraté a národní socialisté prosazovali její absolutní nezávislost, komunisté na rozdíl od nich chtěli kulturu stoprocentně řízenou státem. Politický boj vyústil v zaloţení Kulturní obce 6. října 1946 komunisty a v zaloţení Kulturního svazu jejich odpůrci o týden později, obě organizace se však opět v rámci kompromisu ještě téhoţ roku dohodly na společné řeči a 27. dubna 1947 vznikla Kulturní jednota.130 Další spory se týkaly schvalování zákona o Sborech národní bezpečnosti, spadajících pod komunistické ministerstvo vnitra, k čemuţ došlo po téměř rok trvající diskuzi 11. července 1947, a také přípravných prací na nové ústavě. Komunisté naopak podrobovali tvrdé kritice ministerstva, která jim nepatřila, a to zejména ministerstva spravedlnosti, školství a výţivy. Obecná shoda, jak jiţ bylo uvedeno, panovala v oblasti ekonomiky a hospodářství. Oba tábory, komunistický i demokratický, si uvědomovaly, ţe ekonomika je prioritní a měla by stát stranou politických sporů. Neshody však panovaly například v programu sníţení cen, se kterým přišli komunisté na základě nespokojenosti zaměstnanců, hlavně dělníků. Ostatní strany včetně odborů tuto myšlenku také podporovaly, neboť měly obavy z občanských 129
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/030schuz/s030001.htm KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 59-61, ISBN 80-04-25699-6. 130
62
nepokojů a případných stávek, nesouhlasily však ze způsobem provedení úpravy cen, jaký navrhoval Gottwald. Ten spočíval v zaloţení intervenčního fondu, ze kterého by se mělo sníţení cen dotovat, fond by pak byl financován sníţením zisku všech podniků a ţivnostníků, a to maximálně o 4 %. Sociální demokraté dokonce přišli s návrhem rekonstrukce celého daňového systému, ten však kromě politiků odmítli i ekonomičtí odborníci a vzhledem k tomu, ţe se jiţ ţádný jiný konstruktivní návrh neobjevil, byl ten komunistický poměrně snadno prosazen. Poměrně silný boj mezi komunisty a jejich odpůrci nastal při řešení správy zkonfiskovaných podniků, konkrétně se jednalo o závody, ve kterých byla sice zřízena státní správa, ale nebyly znárodněny. Počet zaměstnanců v těchto závodech dosahoval aţ 13 % z celkového počtu pracujících lidí, tudíţ se v celorepublikovém měřítku nejednalo o zanedbatelný podíl. Pokud dále neexistovaly právní důvody pro národní správu, vracely se podniky původním majitelům na základě restitučního zákona 126/1946 Sb., coţ zcela logicky naráţelo na komunistický odpor. Aby jiţ k dalším restitucím nedocházelo, organizovali komunisté spolu s odbory v těchto závodech stávky, k té největší došlo 5. března 1947 v pohraničním Varnsdorfu a stejně jako ty minulé skončila pro komunisty vítězně. Komunisté navrhovali připojování menších zkonfiskovaných podniků k těm větším znárodněným, odůvodňovali to nepřípustností dalšího rozšiřování kapitalistického sektoru, jejich oponenti naopak tuto proceduru nazývali jako druhou vlnu znárodňování, která odporuje veškerým dřívějším dohodám a hlavně vládnímu programu. Touto velmi oţehavou otázkou se zabývala Národní fronta a k definitivnímu řešení, jak jinak neţ pro komunisty vítěznému kompromisu, došlo 18. března 1947. Hlavně z důvodů obavy před dalšími stávkami a jinými akcemi odborů nekomunistické strany ustoupily a bylo přijato usnesení, na základě kterého nebudou zkonfiskované podniky znárodňovány, nýbrţ se budou přidělovat především jiţ znárodněným národním podnikům, dále druţstvům, obcím a také soukromníkům.131 Doslova bitevním polem a také hlavní příčinou budoucí krize Národní fronty byla zemědělská politika Komunistické strany, vedená jejím ministrem Júliusem Ďurišem. Ten dostal od vlády prakticky ihned po jejím jmenování úkol v podobě vypracování šestibodové osnovy zákonů, týkajících se obnovy a rekonstrukce zemědělství, první návrh předloţil jiţ v září 1946 a týkal se revize pozemkové reformy z roku 1945. Pozemkovou reformu komunisté v rámci udrţení napětí na vesnici prováděli postupně a relativně pomalu, doufali, ţe tento systém jim u rolníků a zemědělců zaručí stále rostoucí přízeň, při té 131
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 64-66, ISBN 80-04-25699-6.
63
příleţitosti na venkově také pořádali besedy a agitační akce, které měly oslabit stále zásadní vliv lidovců. Ministr Ďuriš další body své osnovy, týkající se hlavně zápisů přidělené zemědělské půdy a konfiskací, rozeslal místním zemědělským organizacím k následným diskuzím, samozřejmě za účasti komunistických funkcionářů, ještě dříve, neţ mohly být diskutovány v rámci zemědělského výboru při Národním shromáţdění. Tento krok však měl na politické půdě za následek obrovskou vlnu nesouhlasu a nevole, hovořilo se o principiálním porušení pravidel demokracie, nebylo moţné, aby se návrhy zákonů dostaly k lidem dříve, neţ je projedná parlament a příslušný parlamentní výbor. Zemědělský výbor otevřeně vyjádřil ministru Ďurišovi nedůvěru, jeho postup nazval protiústavním a písemnou stíţnost s návrhem na jeho odvolání postoupil předsedovi vlády Gottwaldovi, který ji však smetl ze stolu jako neodůvodněnou. Národní socialisté se ještě pokusili v rámci nesouhlasu s Ďurišovou politikou zorganizovat hnutí pěstitelů cukrovky, kteří byli nespokojeni s její výkupní cenou, avšak bez úspěchu. Naopak nadějněji z počátku vypadala stávková pohotovost moravských zemědělců, vyvolaná lidovci, ke kterým se později přidali i národní socialisté a sociální demokraté, hnutí se dokonce z Moravy postupně rozšířilo aţ na východ Čech, avšak po neúspěšném jednání delegace čtyř moravských okresů na půdě Národního shromáţdění pomalu zaniklo. 4. dubna 1947 pak ministr Ďuriš vyhlásil takzvaný Hradecký program132, ve kterém ţádal další prohloubení pozemkové reformy, konkrétně vyvlastnění veškeré půdy nad 50 hektarů, národní pojištění rolníků a jednotnou zemědělskou daň. Sociální demokraté a národní socialisté pozemkovou reformu principálně neodmítali, měli ji ve svém programu, vadilo jim ale její postupné a pomalé provádění po etapách, které praktikovali za účelem nárůstu svého vlivu na venkově komunisté. Parlamentní zemědělský výbor se postupem krátkého času rozdělil názorově na dvě části, komunistickou a demokratickou, jen vzácně docházelo při projednávání šesti zemědělských osnov k situaci, kdy s komunisty souhlasili sociální demokraté, lidovci a národní socialisté však nikdy. Na víkend 5. - 6. července 1947 uspořádali lidovci v Nechanicích u Hradce Králové poklidnou zemědělskou slavnost za účasti selských jízd, komunistický ministr vnitra Nosek ale akci zakázal a na místě dokonce zasahovali příslušníci Bezpečnosti. Ďurišova zemědělská politika spojená s touto počínající represí měla za následek ještě těsnější sblíţení nekomunistických stran Národní fronty a vystupňovala jejich nenávist vůči Komunistické straně a její politice.133
132
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 211, ISBN 978-80-905081-0-1. 133 KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 61-64, ISBN 80-04-25699-6.
64
5.4 Rozdělení světa O definitivním rozdělení světa na dvě části v polovině roku 1947 lze téţ hovořit jako o počátku studené války. Historiografie a politologie definují termín studená válka jako napjatý vztah mezi velmocemi bývalé protifašistické koalice, který vystřídal období jejich spolupráce během druhé světové války a hrozil přerůst v další válečný konflikt. K prvnímu ochlazení sovětsko - amerických vztahů došlo jiţ rok po skončení války, kdy byly na příkaz amerického generála Claye zastaveny mezinárodně dohodnuté reparační dávky z americké okupační zóny do Sovětského svazu. Američané pak ústy ministra zahraničí Byrnese při jeho projevu 6. září 1946 ve Stuttgartu zpochybnili německo - polskou hranici, která byla v rámci evropského poválečného uspořádání domluvena na Jaltské konferenci, Winston Churchill ještě předtím kritizoval na své návštěvě USA v březnu 1946 odsun Němců z Polska a tvrdé zásahy proti nim ze strany polské vlády, která byla dle jeho názoru zcela ovládaná Stalinem. Jiţ tehdy a za přítomnosti amerického prezidenta Harryho S. Trumana hovořil Churchill o sovětské sféře vlivu v Evropě, o spuštění ţelezné opony přes kontinent od Štětína na Baltu aţ po Terst na Jadranu a o nezbytnosti posílit zbrojení. 134 Americký ministr zahraničí George C. Marshall vyhlásil 5. června 1947 takzvaný Marshallův plán americké hospodářské pomoci poválečné Evropě. V Československu se v té době začínaly projevovat příznaky hospodářské krize, proto tuto pomoc domácí ekonomové spolu s politickou scénou uvítali, stejně jako se pro účast na projektu vyslovily Polsko a Jugoslávie. V období 12. -16. června 1947 se v Paříţi konala první konference všech účastníků plánu včetně Sovětského svazu, ale protoţe si československá vláda v čele s Klementem Gottwaldem nebyla jista postojem svého hlavního spojence k účasti Československa, domluvil ministr zahraničí Jan Masaryk ještě před paříţskou konferencí vládní návštěvu v Moskvě. Ihned po příletu 9. července přijal delegaci sám Stalin, Marshallův plán označil za pokus o izolaci Sovětského svazu a československou účast za průlom do fronty slovanských států a za čin namířený proti Sovětskému svazu. Dále prohlásil, ţe se jedná o závaţný problém, na jehoţ vyřešení bude záviset další československo - sovětské přátelství, československá účast na paříţském jednání by prý dokázala, ţe se Československo
134
PRŮCHA, Václav a kolektiv. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 2. díl období 19451992. Brno: Jan Šabata, 2009, str. 163, ISBN 978-80-7239-228-5.
65
nechalo západními mocnostmi zneuţít k aktivní protisovětské politice. Delegaci doporučil, aby ihned po návratu vláda svoji účast na jednání odvolala.135 Sovětský postoj nelze nazvat jinak neţ vydíráním, Gottwald a ani přítomní ministři Masaryk s Drtinou si netroufli se Stalinem polemizovat, dokonce se ani nesnaţili plánovanou účast Československa zdůvodňovat čistě ekonomickými, nikoli politickými důvody, pouze sovětskou stranu dokola ujišťovali přátelstvím, věrností a oddaností československého lidu. Po návratu z Moskvy ministr zahraničí Jan Masaryk prohlásil: „Do Moskvy jsem odjel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“136 V Praze se 10. července sešla k mimořádnému jednání vláda a za poměrně bouřlivé diskuze nakonec československou účast na paříţské konferenci a tudíţ na celém Marshallově plánu zrušila, k této variantě se po vyslechnutí jednoznačného sovětského stanoviska přiklonil i prezident Beneš. Moskva nesla Marshallův plán velice těţce a měla k němu tak radikální a odmítavé stanovisko, neboť byl dle jejího názoru nástrojem budoucího amerického vlivu v Evropě, který si původně chtěla v maximální moţné míře zabrat sama pro sebe, cítila k tomu oprávnění na základě válečného vítězství a naprosto mylně nepočítala s jakýmkoli americkým zájmem o Evropu. Oproti tomu Stalin správně předpokládal, ţe budoucí síla, která bude Evropu řídit, bude ekonomická a nikoli vojenská, bylo mu jasné, ţe na tomto poli nemůţe Sovětský svaz Spojeným státům konkurovat, stále se potýkal s poválečnou bídou a nebyl schopný jakoukoli pomoc komukoli poskytnout, sám ji potřeboval. Marshallův plán měl přímou ekonomickou pomocí sníţit v evropských zemích poválečné sociální napětí a jeho průvodní jev - rostoucí radikalismus, jinými slovy měl v samém zárodku zastavit evropský komunismus. Na základě tohoto vývoje musel Sovětský svaz rázem změnit svoji politiku, musel tam, kde ještě nebylo vše ztraceno, to znamená v zemích svého dosavadního vlivu, silně přitvrdit a v co nejkratší době dosáhnout mocenského monopolu komunistů v kaţdé z těchto zemí. Za hlavního nepřítele míru a demokracie byl označen americký imperialismus, začalo se hovořit o třetí světové válce, která nebude válkou mezi národy, nýbrţ válkou mezi imperialismem a komunismem, svět byl rázem rozdělen na dva znepřátelené tábory a Sovětský svaz začal přeměňovat svoji sféru vlivu na pevně organizovaný mocenský blok.
135
Kronika českých zemí 1939-1967, edice deníku Lidové noviny. Praha: Fortuna Libri, 2008, str. 742, ISBN 978-80-7321-399-2. 136 EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 209, ISBN 978-80-905081-0-1.
66
Československu patřilo v rámci zemí sovětského vlivu a zájmu první místo a Moskva trvala na co nejrychlejším vyřešení mocenských poměrů v zemi. Na její popud bylo v září 1947 ustanoveno Informační byro komunistických a dělnických stran, které v podstatě navázalo na tradici meziválečné Komunistické internacionály, českým komunistům se však zaloţení takovéhoto nadřazeného orgánu příliš nelíbilo, Gottwald si dokonce dovolil odmítnout sovětský návrh hlavního sídla v Praze. Na první schůzi Informbyra v září 1947 sovětští zástupci nastínili hlavní politickou linii, tedy nepřátelství vůči Spojeným státům a oslabení jejich vlivu v Evropě, hlavním nepřítelem nebylo najednou ze dne na den Německo, nýbrţ Spojené státy a jejich spojenci Francie a Velká Británie. Tento obrat se ukázal pro domácí politiku zásadním, neboť právě nepřátelství vůči Německu a nenávist vůči všemu německému byly základním tmelícím prvkem mezi stranami Národní fronty, coţ si nekomunistické demokratické strany prakticky aţ do února 1948 neuvědomily. V jejich očích bylo hlavním nepřítelem stále Německo a Sovětský svaz ochráncem proti německému nebezpečí, nedocházelo jim, ţe se zahraniční politika země zásadně mění a ţe se ze Sovětského svazu postupně stává nepřítel československé demokracie. Stále s Moskvou sympatizovaly, stejně jako s Francií a Británií, coţ bylo vzhledem k nevraţivosti obou táborů neudrţitelné, pokud s jednou stranou souhlasily, musely zákonitě popudit tu druhou, Moskva je jiţ jako jasně vyhraněné nepřátele hodlala zničit, západní velmoci jim nabízely pouze symbolickou morální pomoc. Toto nestabilní mezinárodní postavení československé demokratické strany vnitřně oslabovalo, komunistům přestávaly být konkurenceschopné a byly odsouzené k poráţce a postupnému zániku. Komunisté v čele s Gottwaldem byli navíc ze strany Informbyra kritizováni pro svůj příliš parlamentně demokratický postoj a neustálé odvolávání se na výsledky svobodných voleb, dle názoru polských komunistů uţ dokonce promarnili ideální dobu převzetí moci, opak byl však pravdou, po Gottwaldových rozhovorech se Stalinem a naprosté jistotě sovětské podpory se začali rychle připravovat na rozhodující boj o převzetí moci.137 Je otázkou, jaký by nastal vývoj, kdyby se v červenci 1947 nenechala vládní delegace v Moskvě odradit Stalinovými výhruţkami, Československo se oprostilo od strachu z poraţeného Německa a jako samostatný suverénní stát přistoupilo k Marshallovu plánu.
137
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 73-74, ISBN 80-04-25699-6.
67
5.5 Krize Národní fronty V létě 1947 celou Evropu zasáhla obrovská sucha a následně katastrofální neúroda, bylo pravděpodobné, ţe jiţ tak hubené příděly potravin v rámci stále trvajícího přídělového sytému bude potřeba ještě sníţit. Československo vzhledem k mizivému exportu neoplývalo dostatečnými zásobami deviz pro nákup obilí ve Spojených státech amerických, proto vláda nařídila stahovat z obchodů veškeré vývozuschopné zboţí, zejména boty, oděvy a prádlo. Výsledkem tohoto kroku byl pochopitelně nedostatek těchto komodit a následný rozkvět černého trhu. Oficiální ţádost o potravinovou pomoc Spojené státy zamítly, coţ bylo v souvislosti s naším odstoupením z Marshallova plánu vcelku logické, Američané na Československo hleděli jiţ jako na pevnou součást sovětského bloku a předpokládali případnou pomoc právě ze strany Sovětského svazu. Tam byla jednání o pomoci poměrně zdlouhavá, Klement Gottwald byl nakonec nucen napsat osobní dopis Stalinovi, na jehoţ základě sovětský vůdce nařídil okamţitou potravinovou pomoc Československu, zejména z oblasti Ukrajiny, která však byla katastrofální neúrodou v důsledku sucha zasaţena také a situace tamních obyvatel se ještě více zhoršila, dokonce v některých místech údajně docházelo k úmrtím hlady. Pomoc ze strany Sovětského svazu nebyla dostatečná, nespokojenost dělníků, rolníků i úředníků se stávající hospodářskou situací neustále vzrůstala, na přelomu let 1947 - 1948 byly příděly sníţeny na minimální hranici 8,5 kg chleba, 1,2 kg cukru a 6 kg brambor na měsíc pro jednoho dospělého, máslo nebylo vůbec, děti dostávaly pouze dvakrát týdně půl hrnku mléka.138 Většina obyvatelstva stávající neutěšený stav přikládala za vinu komunistům, ti proto přišli s demagogickým a zároveň populistickým návrhem, takzvanou milionářskou dávkou, kterou měli platit všichni majitelé nemovitostí v ceně nad 400 000 korun, tedy i střední zemědělci a rolníci. Tato myšlenka narazila v Národní frontě na tvrdý odpor nekomunistických stran a zároveň odkryla nejednotnost Sociální demokracie, která se měla stát jakýmsi katalyzátorem nastalého konfliktu a prostředníkem mezi znepřátelenými stranami, tedy komunisty a proti nim stojícími lidovci spolu se socialisty. Sociální demokraté na jedné straně s komunisty nesouhlasili, dokonce v některých místech republiky spolu s dalšími stranami osobně čelili milionářské komunistické kampani, na straně druhé nechtěli mít s komunisty ţádný zásadní rozpor a snaţili se hledat kompromisní řešení. Zejména 138
PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 307-308, ISBN 80-85821-46-
X.
68
stranické křídlo Zdeňka Fierlingera bylo velice často osočováno ze spolupráce s komunisty, spolustraníci volali po jeho odchodu z čela strany, situace došla tak daleko, ţe sociálním demokratům hrozil váţný rozkol, ten byl nakonec zaţehnán 12. září 1947, kdy vedení strany přijalo stanovisko, které odůvodňovalo uzavření dohody s komunisty za účelem udrţení jednoty v rozhádané Národní frontě. Nespokojenost s Fierlingerovou prokomunistickou politikou však uvnitř strany nadále přetrvávala, na sociálně demokratickém sjezdu v Brně ve dnech 14. - 16. listopadu 1947 bylo jeho křídlo poraţeno a novým předsedou byl zvolen ministr průmyslu Bohumil Laušman.139 Zářijové hlasování o milionářské dávce bylo ve vládě od konce války vůbec prvním, kdy byli komunisté přehlasováni, následně v rámci svojí pomsty zveřejnili v médiích jména všech ministrů, kteří hlasovali proti, občany oblíbený ministr zahraničí Jan Masaryk poté raději poslal do redakce Svobodných novin dopis, v němţ vysvětloval svůj postoj a vlastně i postoj většiny kabinetu.140 Opětovné hlasování 21. října 1947 jiţ díky intervenci sociálních demokratů dopadlo pro komunisty dobře, milionářská dávka byla v mírnější pozměněné úpravě schválena a 31. října ji uzákonilo i Ústavodárné národní shromáţdění. Z ekonomického hlediska však neměla pro zemi nijak zvláštní význam, byl to hlavně komunistický pokus naklonit si strádající část obyvatelstva a zároveň vyvolat v Národní frontě rozpory, stejně jako ve vedoucích orgánech nekomunistických stran, coţ se jim v případě sociálních demokratů dokonale podařilo. Schválením milionářské dávky byla vládní krize dočasně zaţehnána.141 Trnem v komunistickém oku byla stále nevyřešená a nejistá situace na Slovensku, konkrétně silná pozice tamější Demokratické strany, která s přehledem zvítězila ve svobodných volbách 1946. Státní Bezpečnost (StB) jiţ téměř rok usilovně pracovala na plánu smyšleného „protistátního spiknutí“ právě ze strany slovenských demokratů, přípravu plánu a jeho následnou realizaci řídil předseda Sboru pověřenců komunista Gustav Husák. Postupně bylo protizákonně pozatýkáno na čtyři stovky lidí spojených s Demokratickou stranou, komunisté chtěli za kaţdou cenu do případu zatáhnout i náměstka předsedy vlády Jána Ursínyho, coţ se jim prostřednictvím smyšleného obvinění jeho tiskového tajemníka Oty 139
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 211, ISBN 978-80-905081-0-1. 140 PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 308, ISBN 80-85821-46-X. 141 Kronika českých zemí 1939-1967, edice deníku Lidové noviny. Praha: Fortuna Libri, 2008, str. 743, ISBN 978-80-7321-399-2.
69
Obucha ze spolupráce s Američany podařilo. Ursíny jakékoli nařčení či obvinění popřel, prezident Beneš mu pak z obavy před vyostřením kauzy navrhl demisi s tím, ţe jeho stíhání nebude nikdy zahájeno. Ursíny souhlasil, demisi podal, a přestoţe jeho tiskovému tajemníku Obuchovi nebylo následně u soudu nic dokázáno, jiţ se do vlády nevrátil. Ve slovenském Sboru pověřenců měli demokraté nadpoloviční většinu členů, coţ byl pro komunisty obrovský problém, proto Gustav Husák podal jménem sjezdu závodních a zaměstnaneckých rad bez vědomí demokratů jeho demisi, coţ byl protiústavní krok. Do nového Sboru pověřenců bylo nyní nutné dosadit většinu komunistů, ovšem další problém byl v zákoně, který podmiňoval jejich jmenování schválením Slovenské národní rady, kde měla Demokratická strana také většinu. Gottwald proto navrhl vládě změnu tohoto zákona, která byla za důsledné agitace ministra vnitra Noska v podobě šíření strachu z rozsáhlého slovenského spiknutí nekomunistickými ministry přijata. Nový zákon, na základě kterého bude členy Sboru pověřenců schvalovat a zároveň odvolávat vláda, schválilo Národní shromáţdění, Husák následně sestavil jeho novou kandidátku tak, aby ţádná strana neměla ve sboru většinu. V průběhu listopadu 1947 nekomunističtí demokratičtí ministři začali na slovenskou situaci měnit názor, docházelo jim, ţe je hrozba spiknutí vykonstruovaná, vše se potvrdilo v průběhu prosince, kdy Státní Bezpečnost předala všechny zadrţené soudům, kde se jejich obvinění doslova zhroutila. Ukázalo se, ţe byli ke svým výpovědím, popřípadě jejich změnám u výslechů donucováni a ţe se stali oběťmi agentů StB v rolích provokatérů.142 Komunistický pokus o diskreditaci Demokratické strany a protiústavní likvidaci demokracie na Slovensku se prozatím nezdařil, avšak strana z konfliktu vyšla silně oslabena. Naopak komunisté získali cenné zkušenosti s realizací policejních provokací a akcí, doprovázených zatýkáním a falešným obviňováním, a také organizováním masových nátlakových agitací a mítinků, coţ si měli zopakovat o pár týdnů později v celorepublikovém rozsahu.143 Historik Karel Kaplan uvádí, ţe „slovenský podzim 1947 zůstal nejdůleţitější předehrou února 1948“.144
142
PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 310-311, ISBN 80-85821-46-
X. 143
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 213, ISBN 978-80-905081-0-1. 144 KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 143, ISBN 80-04-25699-6.
70
5.6 Únorové převzetí moci Komunisté se na brzké převzetí moci důkladně připravovali od podzimu 1947, do ostatních stran Národní fronty nasazovali na co moţná nejvyšší posty své konfidenty a tajně zde zakládali celé komunistické buňky, cíl byl jasný, ve vhodný okamţik stávající vedení demokratických stran sesadit a nahradit ho svými lidmi, kteří aktivně podpoří převzetí moci v celém Československu. Zcela zásadní roli hrál fakt, ţe komunisté ovládali ministerstvo vnitra, dodnes mnohými politology nazývané nejdůleţitějším ministerstvem v kaţdé zemi, tudíţ i Sbory národní bezpečnosti a Sbory tajné bezpečnosti. Co se týče armády, nekomunističtí, avšak prosovětsky orientovaní generálové Ludvík Svoboda, Bohumil Boček a Karel Klapálek přislíbili za vydatné podpory sovětského diplomata Valeriána Zorina neutralitu. U veřejnosti měli komunisté poměrně širokou podporu, někdo byl odhodlán podporovat jejich závěrečnou etapu cesty za převzetím moci aktivně, ještě větší část obyvatelstva byla ochotna tuto skutečnost pasivně akceptovat bez jakýchkoli projevů nesouhlasu či odporu, antikomunismus jako takový byl tehdy vyloţeně minoritním názorem, v lidech stále zůstávaly vryty vzpomínky na válečná utrpení, zároveň také panický strach z odvěkého nepřítele Německa. Téměř celá společnost byla prosovětsky orientovaná nehledě na to, zda se jednalo o komunistu či demokrata, stejné smýšlení měly i všechny strany napříč Národní frontou včetně prezidenta Edvarda Beneše. A právě sovětská absolutní politická podpora a zároveň geografická poloha byly důleţitým prvkem při únorovém převzetí moci.145 Během začátku roku 1948 politické napětí v zemi sílilo, bylo patrné v Národní frontě, parlamentu, vládě i dalších orgánech moci všech úrovní. O problémech se veřejně diskutovalo, politické diskuze a spory se kaţdodenně objevovaly na stránkách novin, na vlnách rozhlasu, veřejnost byla o situaci plně informovaná. Národní fronta, která vţdy měla být zárukou demokratické spolupráce a řešením případných koaličních sporů, se aţ na jedno jednání o připravované ústavě nesešla jiţ od listopadu 1947, činnost vlády byla také prakticky paralyzována. Politické strany jasně cítily, ţe se pomalu a jistě blíţí okamţik pravdy, lépe řečeno okamţik rozhodující bitvy o moc. Lidovci spolu se socialisty a slovenskými demokraty se ve svém postoji stále více vymezovali proti komunistům a s napětím očekávali, na čí stranu se postaví Sociální demokracie. Vedení Komunistické strany na svém zasedání 2. ledna 1948 vyhodnotilo současnou situaci a zvýšenou aktivitu demokratické opozice jako 145
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 212213, ISBN 978-80-905081-0-1.
71
přípravu na nadcházející rozhodující boj a jako svou bojovou taktiku vyhlásilo „nejširší mobilizaci mas“.146 Spory uvnitř Národní fronty se stupňovaly, první velké novoroční neshody se týkaly zákona o národním pojištění, kvůli kterému byla vláda nucena ustavit speciální komisi, další názorové rozdíly provázely návrhy nového školského zákona, stejně jako zákona o ţivnostenské a zemědělské dani, shoda nenastala ani při jednáních o platech státních zaměstnanců. V otázce zemědělství se jiţ rozpory staly jistou tradicí, proti vládnímu návrhu zákona o trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy se tvrdě postavil parlamentní zemědělský výbor, kde komunisté postrádali většinu, v bouřlivé diskuzi na toto téma, která se konala na půdě parlamentu 12. února, dokonce padaly návrhy na výměnu ministra zemědělství, demokratickými stranami nenáviděného slovenského komunisty Ďuriše. Výsledkem nedořešených sporů uvnitř zemědělského výboru bylo rozhodnutí celostátní konference předsedů okresních rolnických komisí svolat do Prahy sjezd rolníků, paradoxně na víkend 28. - 29. února. V druhé polovině ledna se začaly strany Národní fronty věnovat připravované ústavě, konkrétně řešením sporných bodů, týkajících se svobody tisku, práva na stávku, odborů, národních výborů, definice politických stran, dalšího znárodňování a zejména vztahu Čechů a Slováků, který se spolu s pojetím demokracie a politického systému jevil jako největší problém, právě na národnostní otázku existovaly dokonce tři protichůdné názory. V souvislosti s blíţícím se vydáním nové ústavy se začalo diskutovat také o termínu nadcházejících voleb, komunisté a sociální demokraté původně navrhovali termín aţ po přijetí ústavy, to znamená v průběhu května, lidovci a socialisté byli proti, neviděli důvod volby s novou ústavou nikterak svazovat a navrhovali termín 18. dubna, slovenští demokraté navrhovali střední cestu, přesněji volby v dubnu, ale aţ po schválení ústavy. Nakonec se Národní frontě termín příštích voleb dohodnout nepodařilo, stejně jako vyřešit sporné body květnové ústavy, komunisté dokonce ve snaze lidovců, socialistů a demokratů uspořádat volby ještě pře přijetím ústavy nacházeli další důvod k urychlení převzetí moci.147 K rozhodujícímu sporu na půdě vlády došlo 12. února 1948, kdy komunistický ministr vnitra Nosek bez jejího vědomí a tudíţ i souhlasu odvolal svým tajným rozkazem posledních osm nekomunistických velitelů Státní bezpečnosti (SNB) v Praze a nahradil je komunisty. 146
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 143, ISBN 80-04-25699-6. 147 KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 144-145, ISBN 80-04-25699-6.
72
Národní socialisté následující den pohrozili demisí svých ministrů, dočkali se podpory lidovců i slovenských demokratů, sociální demokraté zůstali nestranní, vláda nakonec Noskův rozkaz zrušila, ale ten toto rozhodnutí odmítl zrealizovat a velení praţské Bezpečnosti do původního stavu nevrátil. Na zasedání vlády 17. února bojkotovali demokratičtí ministři jakékoli projednávání programu a poţadovali v první řadě splnění usnesení vlády o zrušení Noskova rozkazu, schůze však byla odročena a Gottwald spolu s uţším vedením KSČ mapovali aktuální rozloţení sil ve vládě, parlamentu a Národní frontě. Došli k závěru, ţe případnou demisi podá jen malá část nekomunistických ministrů, s demisí sociálních demokratů a nestraníků vůbec nepočítali, v odstoupení těchto nepohodlných a protikomunisticky orientovaných ministrů spatřovali obrovskou šanci obsadit uvolněná ministerská křesla novými tvářemi sice ze stejných stran, ale levicově a hlavně prokomunisticky smýšlejícími. Za tím účelem však museli nejdříve pomocí nasazených stoupenců provést uvnitř demokratických stran vnitrostranické puče a zároveň zesílit svůj vliv v samotné Národní frontě, coţ v mnoha případech znamenalo nátlakové a masové akce, se kterými jiţ měli zkušenosti ze svého pokusu zlikvidovat Demokratickou stranu na Slovensku. O průběhu událostí komunisté samozřejmě informovali Moskvu a do Prahy rychle přispěchal jiţ zmíněný sovětský diplomat Zorin, který tlumočil Stalinovo odhodlání jakkoli československým komunistům pomoci, a to dokonce i vojensky, následující události tak jiţ probíhaly za přímé účasti dalších sovětských diplomatů a agentů.148 V pátek 20. února 1948 se konalo další zasedání vlády, na které však ministři třech nekomunistických stran (4 za lidovce, 4 za socialisty a 4 za slovenské demokraty) nedorazili, zůstali pouze přítomni v budově. Nadále trvali na okamţitém zrušení Noskova rozkazu, respektive na skutečné realizaci tohoto zrušení, předseda vlády Gottwald prostřednictvím dopisu všechny vyzval, aby se jednání vlády zúčastnili, ministr Nosek prý podá řádné vysvětlení, rebelujícím ministrům však toto polovičaté řešení nestačilo a všech dvanáct jich podalo demisi doufajíc, ţe ji prezident Beneš nepřijme a raději vyhlásí předčasné volby. Ke stejnému kroku nabádali i ministry za Sociální demokracii, ti se však k tomu sami neodhodlali a čekali na verdikt ústředního výboru strany, který byl svolán na 23. února, stejně jako demisi odmítli podat nestraníci Jan Masaryk a Ludvík Svoboda. Jejich rozhodnutím tedy byla ve vládě udrţena většina čtrnácti ministrů v úřadu nad dvanácti v demisi, vláda tak zůstala 148
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 214, ISBN 978-80-905081-0-1.
73
usnášeníschopná a Gottwald mohl odmítat jakékoli výzvy k jejímu odstoupení, nebylo ani nutné vyhlašovat předčasné volby.149 V sobotu 21. února 1948 se na Staroměstském náměstí v Praze konala mohutná komunistická demonstrace, na které Klement Gottwald sdělil veřejnosti svůj plán a zároveň podmínky na řešení vládní krize: · Prezident Beneš musí přijmout demisi nekomunistických ministrů · Na jejich místa bude jmenovat ministry podle Gottwaldova návrhu · Národní fronta bude očištěna od protikomunistických reakčních sil Téhoţ dne začali komunisté zakládat takzvané akční výbory napříč všemi orgány Národní fronty a také uvnitř demokratických stran, coţ se v mnoha případech neobešlo bez nátlaku a pouţití síly, obě sloţky bezpečnosti (StB i SNB) byly uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti, armáda se dle předchozích záruk velících generálů drţela stranou dění.150 Gustav Husák na Slovensku mezitím odvolal ze Sboru pověřenců zástupce Demokratické strany, coţ odůvodnil demisí jejich stranických ministrů v Praze, ti však chtěli ve své práci pokračovat dál, takţe byli z úřadu vyvedeni Státní tajnou bezpečností.151 V neděli 22. února se v Průmyslovém paláci v Praze konal sjezd závodních rad a odborů, který jednomyslně schválil Gottwaldův plán na řešení nastalé krize, a potvrdil tím svoje, pro komunisty tolik zásadní spojenectví. V pondělí 23. února se Gottwald spolu s ministrem Noskem vydali na Hrad za prezidentem Benešem, aby mu objasnili šířící se informace o zatýkání protikomunistických poslanců a jiných represivních opatřeních ze strany ministerstva vnitra, hlavním tématem jednání však bylo hledání cesty na řešení hluboké vládní krize. Beneš navrhoval zachovat stávající demokratický model Národní fronty a zahájení jednání všech zúčastněných stran, Gottwald však toto stanovisko odmítal, poţadoval přijetí demise demokratických ministrů a obměnu vlády na zcela novém základě. Téhoţ dne v odpoledních hodinách prezident přijal také zástupce národních socialistů a lidovců, informoval je o svých stanoviscích a zároveň je ujistil, ţe Gottwaldův poţadavek je pro něj neakceptovatelný a ţe tlaku komunistů nehodlá 149
Kronika českých zemí 1939-1967, edice deníku Lidové noviny. Praha: Fortuna Libri, 2008, str. 745, ISBN 978-80-7321-399-2. 150 EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 215, ISBN 978-80-905081-0-1. 151 PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 328, ISBN 80-85821-46-X.
74
ustoupit. Zhruba ve stejném čase se na Hrad vydali v mohutném davu vysokoškolští studenti, aby prezidentovi vyjádřili svoji podporu při záchraně demokracie v zemi, Beneš jejich zástupce přijal, ale namísto očekávané konstruktivní diskuze je vlastně pouze varoval před případnými násilnostmi z jejich strany.152 Po nedělních přípravách vydal Ústřední výbor KSČ definitivní pokyn pro zřízení Lidových milicí, takzvané revoluční armády. O vyzbrojení se postarala brněnská Zbrojovka, která byla plně v rukou komunistů, dodávky zbraní do Prahy koordinoval tamější krajský tajemník KSČ Oto Šling. Na několika nákladních autech v průběhu dne do Prahy dorazilo 10 tisíc pušek a dva tisíce samopalů, zajímavostí zůstává, ţe Gottwald původně s vyzbrojením milicionářů nesouhlasil, nakonec pod nátlakem Slánského a velitele milicí Pavla souhlasil, ovšem s podmínkou, ţe kaţdý vyzbrojený milicionář dostane pouze deset patron do kapsy, nikoli přímo do zbraně, a střílet bude smět jen v případě obrany či na přímý příkaz velitele.153 V úterý 24. února přesně v pravé poledne vypukla v celé zemi hodinová generální stávka za přijetí poţadavků Klementa Gottwalda a jeho KSČ. Zúčastnilo se jí kolem dva a půl milionu lidí, těm, kteří během stávky hodlali nadále pracovat, komunisté na pracovištích vypínali elektřinu nebo je zastrašovali. Prezidentu Benešovi na Hrad dorazilo celkem 5327 petic podporujících komunistické řešení krize a pouze 110 petic toto řešení odsuzujících. Pozice demokratických ministrů byla jiţ neudrţitelná, díky zásahům sloţek ministerstva vnitra dokonce nesměli do svých úřadů, ministři sociální demokracie se názorově rozdělili a dva z nich podali demisi. Ministr zahraničí Jan Masaryk se k nim ale opět nepřipojil, jeho případná demise by přitom za daných okolností znamenala zcela jistě pád vlády a nutnost předčasných voleb, samozřejmě za předpokladu dodrţení alespoň základních ústavních pravidel ze strany komunistů. Je otázkou, co Masaryk tímto krokem sledoval, pravděpodobně mu bylo jasné, ţe komunisty jiţ nelze zastavit, ţe v případě pádu vlády by zcela určitě došlo k protiústavní a násilné variantě převzetí moci, doprovázené krveprolitím, snad věřil, ţe nastolení komunistického diktátu pokojnou cestou bude pro obyvatele Československa mnohokrát přijatelnější neţ při pouţití síly.154
152
Kronika českých zemí 1939-1967, edice deníku Lidové noviny. Praha: Fortuna Libri, 2008, str. 745, ISBN 978-80-7321-399-2. 153 PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 329, ISBN 80-85821-46-X. 154 EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 215, ISBN 978-80-905081-0-1.
75
Ve středu 25. února v jedenáct hodin dopoledne Klement Gottwald opět předloţil prezidentu Benešovi svůj seznam nových ministrů vlády, mezitím byl ustaven ústřední akční výbor Národní fronty, do jehoţ čela byl jmenován komunista Antonín Zápotocký. Národní fronta tak získala dle Gottwaldova programu zcela novou tvář – komunistickou na úkor té demokratické, zástupci lidovců, sociálních demokratů a národních socialistů byli prokomunisticky orientováni, hovořilo se o takzvané obrozené Národní frontě. V odpoledních hodinách se na Václavském náměstí konala čtvrtmilionová manifestace, hlasitě podporující přijetí komunistických poţadavků, prezident Beneš o půl páté demisi odstupujících demokratických ministrů a jmenování nových, Gottwaldem navrţených ministrů, podepsal. Učinil tak zjevně pod nátlakem a svůj krok komentoval směrem ke Gottwaldovi slovy: „Jestli tak činím, tedy jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat.“155 Nic na tom uţ nemohl změnit ani další studentský pětitisícový pochod na Hrad, který byl jednotkami bezpečnosti a Lidových milicí surově rozehnán. Komunisté tak získali ve vládě 13 křesel z celkových 25, navíc do zbylých dvanácti křesel zasedli s výjimkou nestraníka Jana Masaryka ministři zbylých stran, avšak prověření a prokomunisticky smýšlející. Gottwald přímo z Hradu spěchal na demonstraci na Václavské náměstí, kde pronesl onu památnou větu, kterou začíná úvod této práce: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“156 Komunistický převrat byl definitivně dovršen v květnu téhoţ roku přijetím nové ústavy a uspořádáním předčasných parlamentních voleb podle nově přijatého volebního zákona, kdy všechny politické strany Národní fronty kandidovali na jedné společné kandidátní listině, 70% kandidátky bylo vyhrazeno pro komunisty, zbývajících 30% pro zástupce ostatních stran a nestraníky, kteří navíc byli důkladně prověřeni, čímţ byl komunistický monopol dokonán. Volič měl na výběr pouze kandidátku Národní fronty nebo prázdný volební lístek, vzhledem k tomu, ţe se na většině míst volilo veřejně bez plenty, pouţilo prázdné lístky jen mizivé procento voličů a celkový výsledek voleb byl 89,3 % pro kandidáty Národní fronty. Prezident Beneš odmítl podepsat novou ústavu i nový volební 155
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 216, ISBN 978-80-905081-0-1. 156 http://www.totalita.cz/1948/1948.php
76
zákon a 7. června abdikoval, jeho pravomoci převzal Klement Gottwald, kterého Národní shromáţdění zvolilo 14. června prvním dělnickým prezidentem, předsedou vlády se stal dosavadní předseda Národní fronty Antonín Zápotocký.157 Prezident Beneš nesl rychlé vítězství komunistů velice těţce, jeho někdejší přátelé jeho jednání otevřeně nazývali zradou, neuvědomovali si však, ţe během vypjatých únorových dní zůstal proti detailně promyšlené taktice a organizovanému tlaku komunistů zcela sám. Demokratické strany Národní fronty se po válce chovaly naprosto pasivně a lehkomyslně, dodnes není jasné, proč se mezi sebou nedokázaly uspokojivě dohodnout a spolu se sociálními demokraty a nestraníkem Janem Masarykem nevytvořily společnou pevnou protikomunistickou frontu.158 Obrovskou chybou se ukázala nepřipravená a unáhlená demise demokratických ministrů, díky které okamţitě převzali vládní iniciativu komunisté, opoziční strany tak přišly o řadu důleţitých institucí, ve kterých měly doposud nad komunisty navrch, a prakticky tím ztratily nástroje odporu proti nim. V dubnu 1948 Gottwald prohlásil: „Modlil jsem se, aby je hloupost s demisí neopustila.“159 Prezidentův kancléř Jaromír Smutný Beneše ve svých pamětech charakterizoval následovně: „Pro mě není Beneš záhadou. Snad proto, že mám v sobě velkou řadu jeho vlastností, které analyzuji stále a docházím skoro s matematickou jistotou k týmž závěrům, k jakým dochází Beneš. Ne ovšem vždycky v politice. Tu mi schází jeho kromobyčejná životní zkušenost, nadprůměrná znalost faktů, ohromná paměť a metodičnost. U mě je to hodně povrchní. Ale tam, kde jde o taktiku, o hledání cest a kompromisů, o dělání závěrů, tam docházívám k rezultátům úplně analogickým s Benešem, jenže on je domýšlívá mnohem dále, dovede je logicky odůvodniti nadbytkem argumentů a přesnější formulací… Mám jenom jednu způsobilost, která přesahuje jeho: znalost lidské povahy. Benešovi tato způsobilost schází, resp. nemohla se vyvinout, neboť ztratil lidský kontakt s lidmi. Proto je posuzuje špatně často, když u nich hrají roli motivy jiné nežli praktické…“160
157
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, str. 218219, ISBN 978-80-905081-0-1. 158 PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 342, ISBN 80-85821-46-X. 159 KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, str. 150-151, ISBN 80-04-25699-6. 160 TOMEŠ, Josef. Jaromír Smutný, svědectví prezidentova kancléře. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 18, ISBN 80-204-0567-4.
77
6
Ústava 9. května
6.1 Příprava a charakteristika ústavy Jak jiţ napovídá jeho název, hlavním úkolem Ústavodárného národního shromáţdění, vzešlého z voleb 1946, byla příprava nové ústavy během předem vymezeného dvouletého volebního období. Za tímto účelem byl při parlamentu dokonce formou zvláštního ústavního zákona č. 97/1946 Sb. zřízen ústavní výbor, který měl 36 členů, všechny strany Národní fronty v něm byly zastoupené poměrně a generálním zpravodajem výboru se stal komunistický zástupce Vladimír Procházka. Budoucí ústava měla úzce reflektovat aktuální poválečný vývoj, ve mnoha aspektech tolik odlišný od období první republiky, byla rozdělena na několik částí, kterým se následně věnovaly takzvané subkomise ústavního výboru. Během diskuzí o jednotlivých tématech docházelo k častým politickým i odborným sporům, ty největší se týkaly samotného pojetí zákonodárného sboru, kompetencí a postavení národních výborů či celkové míry decentralizace státních orgánů, svoji roli v neshodách také sehrály blíţící se parlamentní volby v roce 1948. Aby práce na nové ústavě mohly vůbec pokračovat, bylo nutné zřídit vysoce specializovaný sbor expertů, jehoţ členy se stali významní profesoři a znalci ústavního práva, dokonce i tvůrci Ústavy z roku 1920 František Weyr, Alfréd Meissner a Jiří Hoetzel.161 Začátkem roku 1948 existovaly celkem tři návrhy ústavy, konkrétně lidovecký, národně socialistický a komunistický, poslední jmenovaný pak byl díky únorovým událostem přijat. Stalo se tak na 114. schůzi Ústavodárného národního shromáţdění, konané symbolicky 9. května 1948 ve Vladislavském sále Praţského hradu.162 Návrh schválilo jednomyslně všech 246 přítomných poslanců z celkového počtu 300, ti nepřítomní byli ve většině případů zbaveni poslaneckého mandátu a byli uvězněni či v emigraci. Text ústavy vycházel z Ústavy 1920, a to hlavně v samotném ústavním systému a vzájemných vztazích ústavních orgánů prezidenta republiky, Národního shromáţdění a vlády, zároveň byl částečně ovlivněn
161
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, str. 65-66, ISBN 978-80-7201-741-6. 162 http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/114schuz/obsah.htm
78
sovětskou ústavou z roku 1936. Nově se objevují orgány vzniklé po druhé světové válce, kterými jsou národní výbory, na Slovensku pak Slovenská národní rada a sbor pověřenců.163 Ekonomika státu byla definovaná jako smíšená, vlastnictví bylo rozděleno na státní, druţstevní a soukromé s maximálním počtem 50 zaměstnanců a 50 hektarů půdy, coţ alespoň z počátku zachovávalo malé a střední podnikání, z jehoţ řad byl očekáván největší odpor k novému komunistickému reţimu. Tento model byl však v rámci naplnění hesla, ţe i to nejmenší soukromé podnikání plodí kapitalistické vazby, v praxi záhy a na rozdíl od jiných států lidově - demokratického bloku zcela zlikvidován, krátce po svém přijetí přestala ústava v ekonomické oblasti zcela platit.164 Ústava 9. května byla po právnické a formální stránce velice dobře zpracovaná a do jisté míry i originální, coţ bylo způsobeno jednak profesionálním autorstvím, navíc po vzoru Ústavy 1920, a jednak stále demokratickými poměry, i kdyţ jiţ omezenými, ve kterých vznikala. Se samotnou ústavností v praxi to však bylo podstatně horší. Nová ústava sice formálně vycházela z modelu parlamentní republiky, moc zákonodárnou svěřila do rukou jednokomorového parlamentu – Národního shromáţdění, moc výkonnou do rukou prezidenta a vlády, moc soudní pak měly nezávislé soudy, ve skutečnosti však nad tím vším stálo nové mocenské centrum diktatury proletariátu – politbyro KSČ, které se neřídilo ţádným ústavním vymezením a orgány státní moci vyuţívalo k realizaci svých vlastních usnesení a závaţných státních rozhodnutí. Ústředním pojmem se stala lidová demokracie, vedoucí úloha Komunistické strany Československa nebyla v Ústavě 9. května nikde zmíněna, objevila se aţ v následující ústavě v roce 1960. Dalším negativním aspektem byla tehdejší absence ústavního soudnictví, výkladem ústavy a kontrolou jejího dodrţování bylo pověřeno Národní shromáţdění, které však tuto činnost ve skutečnosti neprovádělo. Ústava ve svém textu velice často odkazovala na řadu vnějších zákonů, které jiţ nebyly dále ústavně limitovány, a proto je bylo moţné obcházet, jedním z důsledků bylo paralyzování činnosti orgánů na ochranu demokratických práv a svobod, zejména narušení nezávislosti soudů. Praktickou ztrátu demokratického volebního práva znamenalo přijetí zákona o volbách do Národního shromáţdění č. 75/1948 Sb., ve znění 163
GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK Jiří; ZOUBEK Vladimír. Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva. 4. doplněné vydání Praha: Prospektrum, 2002, str. 48-49. ISBN 80-7175-077-8. 164 MALÝ, Karel; SOUKUP, Ladislav. Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. 1. vydání Praha: Univerzita Karlova, 2004, str. 205-206, ISBN 80-246-0863-4.
79
zákona č. 204/1948 Sb., v němţ byl zcela popřen princip voleb, coţ je svobodný výběr mezi několika politickými alternativami, a byl nahrazen jakýmsi referendem, spojeným s jednou jedinou kandidátkou Národní fronty, na jehoţ základě měl volič pouze dvě moţnosti rozhodnutí – ano či ne. Necelého půl roku po svém přijetí dostala 6. října 1948 Ústava 9. května další ránu v podobě přijetí represivních zákonů, které byly s ústavností v principiálním rozporu. Byl to zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a zákon o státním soudu č. 232/1948 Sb., oba se týkaly politických trestných činů, jako například velezrady, podněcování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství, sdruţování proti státu, popuzování, šíření poplašné zprávy apod. Spolu se zákonem č. 247/1948 Sb., o táborech nucených prací, na základě kterého trest v podobě pobytu v táboře v délce aţ dvou let mohla namísto soudu uloţit tříčlenná komise krajského národního výboru, se zejména tyto zákony staly zákonným předpokladem pro masivní trestní represe hlavně v letech 1949 - 1953, v roce 1956 pak byly nejtvrdší z nich zrušeny či novelizovány. Ústava 9. května se od standardu jiných komunistických ústav odlišovala svojí třídílnou osnovou, skládala se z úvodního prohlášení, dvanácti základních článků a nakonec z podrobného ustanovení, sestávajícího z jednotlivých paragrafů, obsaţených v deseti kapitolách. Byla přímo ukázkovým příkladem absolutního rozporu mezi ústavním textem, zákony a faktickými právními poměry, demokratický parlamentarismus, soukromé vlastnictví a komunistická diktatura proletariátu vedle sebe prostě existovat nemohou, díky těmto základním rozporům přestala fakticky platit ještě dříve, neţ byla vůbec přijata.165 V době účinnosti nové ústavy, zejména v letech politických represí 1949 - 1953, se mezi československými občany a dokonce i politickými představiteli vytvořilo vědomí nebo přesněji řečeno přesvědčení, ţe ústavní text a následná politicko - sociální praxe jsou dva spolu nesouvisející pojmy, Ústava 9. května byla typickou ústavou rozporu práva a reality, byla ústavou de iure a de facto, ústavnost v obecné rovině prakticky ztratila v Československu na významu.166
165
MALÝ, Karel; SOUKUP, Ladislav. Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. 1. vydání Praha: Univerzita Karlova, 2004, str. 205-206, ISBN 80-246-0863-4. 166 GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK Jiří; ZOUBEK Vladimír. Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva. 4. doplněné vydání Praha: Prospektrum, 2002, str. 50. ISBN 80-7175-077-8.
80
6.2 Struktura a obsah Ústava 9. května začíná úvodním prohlášením:
„My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.“ Jsme odhodláni bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948. Slibujeme si navzájem, že na tomto velkém díle budou pracovat společně a ruku v ruce oba naše národy, navazujíce tak na pokrokové a humanitní tradice svých dějin. Češi a Slováci, dva bratrské národy, členové velké rodiny Slovanstva, žili již před tisícem let společně v jednom státě a společně přijali z východu nejvyšší výtvor tehdejší vzdělanosti - křesťanství. První v Evropě pozdvihli v husitské revoluci na své prapory myšlenky svobody mínění, lidovlády a sociální spravedlnosti. Po staletí bojoval pak český a slovenský lid s feudálními vykořisťovateli a s německou dynastií Habsburků za své sociální i národní osvobození. Myšlenky svobody, pokroku a humanity byly vedoucími idejemi obou našich národů, když se v XIX. věku obrodily za společného úsilí slovenských a českých buditelů, vzešlých z lidu. Pod týmž praporem zahájily také oba národy v první světové válce společný odboj proti německému imperialismu, a podníceny Velkou říjnovou revolucí, zřídily po staletích poroby, dne 28. října 1918, svůj společný stát - demokratickou republiku Československou. Již tehdy, za prvního odboje, toužil náš lid, veden velkým vzorem revolučního boje ruských dělníků a rolníků, po lepším společenském řádu, po socialismu. Avšak toto pokrokové úsilí, navazující na naše nejlepší tradice, bylo zakrátko zmařeno, když se po rozkolu dělnického hnutí v prosinci 1920 podařilo nepočetné vrstvě kapitalistů a velkostatkářů zvrátit navzdory demokratické ústavě pokrokový vývoj v naší republice a přivésti k vítězství kapitalistické hospodářské zřízení se všemi jeho zly, zejména s hrůzou nezaměstnanosti. Když pak oběma našim národům hrozila zkáza z nové imperialistické expanse v zločinné podobě německého nacismu, tu opět - jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta zradila nyní i novověká vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu, aby dočasně vyřídil své rozpory na účet obou našich národů hanebnou dohodou mnichovskou. 81
Tím byla uvolněna cesta k zákeřnému přepadení našeho mírumilovného státu odvěkému nepříteli, jemuž horlivě pomáhali potomci cizích kolonistů, usazení mezi námi a požívající podle naší ústavy všech demokratických práv stejně s námi. Za hrozných událostí druhé světové války povstali oba naši národové k boji za osvobození, který po nesčetných obětech našich nejlepších lidí a za pomoci spojenců, především slovanské velmoci Svazu sovětských socialistických republik, vyvrcholil slovenským a českým povstáním let 1944 a 1945 v národní a demokratické revoluci našeho lidu a byl vítězně ukončen osvobozením Prahy Rudou armádou dne 9. května 1945. Nyní jsme se rozhodli, že náš osvobozený stát bude státem národním, zbaveným všech nepřátelských živlů, žijícím družně s rodinou slovanských států a v přátelství se všemi mírumilovnými národy světa. Chceme, aby to byl stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen dává, nýbrž je svými zástupci také sám vykonává. Chceme, aby to byl stát, v němž všechno hospodářství slouží lidu a je vedeno tak, aby vzrůstal obecný blahobyt, aby nebylo hospodářských krizí a aby byl národní důchod spravedlivě rozdělován. Po této cestě chceme dojíti k společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování člověka člověkem - k socialismu. V tomto duchu stanovíme v druhé části této ústavy její základní články, v třetí pak je rozvádíme do podrobností a hodláme tak dáti pevný podklad právnímu řádu naší lidové demokracie.“167 Následovalo 12 základních článků ústavy, stručně charakterizovaných: Článek I.
Československý stát je lidově demokratická republika, lid je jediným zdrojem
veškeré moci ve státě. Článek II.
Československá republika je jednotným státem rovnoprávných národů Čechů a
Slováků na jednotném a nedílném územním celku. Článek III.
Práce a obrana státu jsou obecnou povinností, je zaručena rovnoprávnost muţů
a ţen, všichni občané mají právo na vzdělání, odměnu za práci, odpočinek po práci a národní pojištění.
167
Ústava 9. května. Praha: Orbis, 1951, str. 17-19.
82
Článek IV.
Lid vykonává moc prostřednictvím zastupitelských sborů, které jsou lidem
voleny, kontrolovány a odpovědny. Volební právo je obecné, rovné a přímé, aktivní volební hranice je 18 let, pasivní 21 let. Byla zaručena moţnost vytvářet dobrovolné organizace, zejména politické, odborové, druţstevní a kulturní, dále organizace ţen, mládeţe a tělovýchovné. Článek V.
Nejvyšším orgánem moci zákonodárné je Národní shromáţdění o jedné
sněmovně, mé tři sta členů, volební období je šest let. Článek VI.
V čele státu stojí prezident, volený Národním shromáţděním na dobu sedmi
let. Článek VII.
Nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné je vláda. Je odpovědna Národnímu
shromáţdění, jmenuje ji a odvolává prezident republiky. Článek VIII. Nositelem a vykonavatelem státní moci na Slovensku jsou slovenské národní orgány, které zajišťují v duchu lidové demokracie rovnoprávnost Čechů a Slováků. Všechny orgány republiky usilují o vytváření stejně příznivých podmínek pro hospodářský, kulturní a sociální ţivot obou národů. Článek IX.
Orgánem moci zákonodárné je na Slovensku Slovenská národní rada, má sto
volených členů, volební období je šest let. Orgánem moci vládní a výkonné je sbor pověřenců, je odpovědný Slovenské národní radě a vládě republiky, vláda jej jmenuje a odvolává. Článek X.
Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresech a krajích jsou
národní výbory, jsou také stráţcem práv a svobod lidu. Článek XI.
Moc soudní vykonávají nezávislé soudy, soudci jsou jednak soudci z povolání
a soudci z lidu, při rozhodování jsou si rovni. Jsou vázáni pouze právním řádem lidové demokracie. Článek XII.
Hospodářství je zaloţeno na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu,
velkoobchodu a peněţnictví, vlastnictví půdy se řídí zásadou „patří tomu, kdo na ni pracuje“, drobné a střední podnikání včetně osobního majetku je nedotknutelné, veškeré hospodářství 83
v Československé republice patří lidu a je řízeno ze strany státu jednotným hospodářským plánem.168 Podrobná ustanovení ústavy jsou shrnuta do deseti kapitol a celkem 178 paragrafů: Kapitola první:
Práva a povinnosti občanů, celkem 38 paragrafů
Kapitola druhá:
Národní shromáţdění, celkem 28 paragrafů
Kapitola třetí:
Prezident republiky, celkem 13 paragrafů
Kapitola čtvrtá:
Vláda, celkem 13 paragrafů
Kapitola pátá:
Slovenské národní orgány, celkem 30 paragrafů
Kapitola šestá:
Národní výbory, celkem 11 paragrafů
Kapitola sedmá:
Soudy, celkem 12 paragrafů
Kapitola osmá:
Hospodářské zřízení, celkem 19 paragrafů
Kapitola devátá:
Obecná ustanovení, celkem 5 paragrafů
Kapitola desátá:
Ustanovení závěrečná a přechodná, celkem 9 paragrafů169
V samotném závěru Ústavy 9. května je uvedena důvodová zpráva, která kromě vlastního úvodu popisuje následující témata:
168 169
-
Budovatelský program
-
Nová ústava shrnuje výsledky revoluce
-
První sloţka nové ústavy
-
Jádro nové ústavy
Ústava 9. května. Praha: Orbis, 1951, str. 21-23. Ústava 9. května. Praha: Orbis, 1951, str. 25-78.
84
-
Občanské svobody v nové ústavě
-
Funkce ústavy
-
Lidová ústava
-
Trojdílná ústava jako celek
-
Výklad ústavy
-
Ústava – základ právního řádu lidové demokracie170 Z důvodu přiblíţení československého ústavního systému sovětskému vzoru byla
Ústava 9. května několikrát novelizována, mezi nejpodstatnější změny patřilo přijetí ústavních zákonů č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, č. 12/1954 Sb., o národních výborech, č. 26/1954 Sb., o volbách do Národního shromáţdění a Slovenské národní rady a č. 33/1956 Sb., o slovenských národních orgánech. V roce 1960 ji v podobě ústavního zákona č. 100/1960 Sb. nahradila Ústava ČSSR, která jiţ v článku 4 pevně zakotvila vedoucí úlohu KSČ.171
7
Výsledky Hlavním cílem mojí bakalářské práce bylo shromáţdit historické informace a následně
popsat důleţité události v poválečném Československu, které se odrazily na budoucím politickém systému země a zároveň na definitivním znění Ústavy 9. května z roku 1948. Za účelem plného pochopení problematiky a dosaţení co moţná nejširšího poznání jsem se ve dvou kapitolách věnoval i charakteristice období první a druhé republiky včetně protektorátu, coţ se se svolením vedoucího práce odrazilo v nárůstu jejího rozsahu. I s patřičným dílem sebekritiky hodnotím cíl práce jako naplněný, po čtyřech měsících, strávených s různými přestávkami psaním této práce, odcházím od stolu skutečně obohacen o znalosti historických souvislostí jednoho ze zásadních období v dějinách naší země.
170
Ústava 9. května. Praha: Orbis, 1951, str. 79-92. GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK Jiří; ZOUBEK Vladimír. Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva. 4. doplněné vydání Praha: Prospektrum, 2002, str. 51-52. ISBN 80-7175-077-8. 171
85
Závěr „Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu.“ Zahraničně-politický výbor Kongresu USA, duben 1948 172 Osoba nejvyššího ústavního činitele sledovaného období Edvarda Beneše je dodnes předmětem diskuzí a protichůdných názorů, ať uţ se jedná o odevzdání republiky Němcům bez boje v roce 1939 či odevzdání moci komunistům v únoru 1948. Myslím si, ţe komentář Jaromíra Smutného na straně 77 vystihuje o jeho předvídavosti a úsudcích vše podstatné, v prvním případě bylo Benešovi jasné, ţe proti německému válečnému letectvu nemělo Československo sebemenší šanci na úspěch i s nejdokonalejší pozemní obrannou linií, ve druhém případě je vše vyjádřeno v jeho slovech vůči Gottwaldovi po parafování obměny vlády, vše uţ v daný okamţik zašlo hodně daleko a nebylo cesty zpět, zbývala jiţ pouze násilná varianta, které se pravděpodobně obával i Jan Masaryk, vţdyť na maďarsko slovenské hranici byly sovětské tanky připravené vyrazit na Prahu a Stalin byl pevně rozhodnut, na které straně ţelezné opony Československo bude. Právě prosovětská orientace prakticky celé domácí politické scény byla dle mého názoru tou největší chybou, osobně mě překvapila zejména u londýnského exilu v čele s Benešem, na druhou stranu je nutno vzít v úvahu, ţe Velká Británie spolu s hlavním spojencem Francií nás jiţ jednou v Mnichově zradily a přetrvávající strach z poraţeného Německa šel asi těţko vyvrátit tomu, kdo zaţil hrůzy toho hitlerovského za války. Jiţ jako dítě školou povinné jsem si utvořil názor, ţe právě demagogický diktátor Adolf Hitler byl viníkem všeho špatného, co se v Československu od konce třicátých let 20. století událo, tedy i únorových událostí roku 1948, pokud by nevyvolal druhou světovou válku, Stalinova moc a vliv by nikdy v Evropě nedosáhly takové šíře. Nebýt Hitlera, vypadala by dnešní Evropa jinak, zcela určitě lépe, a naše země by byla na jejím vrcholu, uvědomuji si, ţe je to pouze můj subjektivní názor, avšak zastávám ho dodnes a jsem o něm stále pevně přesvědčen. 172
PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, str. 283, ISBN 80-85821-46-X.
86
Seznam použité literatury Bibliografie 1.
BALÍK, Stanislav a kolektiv. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2006, ISBN 80-210-3307-X.
2.
BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny: Paměti. Praha: Svoboda, 1968, ISBN 25-111-68.
3.
BROD, Toman. Osudný omyl Edvarda Beneše. Praha: Academia, 2002, ISBN 80-2000971-X.
4.
BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie - Politický systém ČSR 1918 – 1938. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992, ISBN 80-901059-6-3.
5.
DEJMEK, Jindřich; KUKLÍK Jan; NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, ISBN 80-7286001-1.
6.
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno: František Emmert – Clio, 2012, ISBN 978-80-905081-0-1.
7.
GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK Jiří; ZOUBEK Vladimír. Ústavní systém České republiky – Základy českého ústavního práva. 4. doplněné vydání Praha: Prospektrum, 2002, ISBN 80-7175-077-8.
8.
GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. 1. vydání, Praha: Univerzita Karlova, 2005-2007, ISBN 80-246-1027-2.
9.
HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN 80-85431-20-3.
10.
HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. Karviná: Paris 2006, ISBN 97880-87173-18-3.
11.
JECH, Karel; KAPLAN, Karel. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2002, ISBN 80-7239-115-1.
12.
KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945-1948, 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství v Praze, 1991, ISBN 80-04-25699-6.
13.
KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990, ISBN 80-7038-193-0.
14.
Kronika českých zemí 1939-1967, edice deníku Lidové noviny. Praha: Fortuna Libri, 2008, ISBN 978-80-7321-399-2. 87
15.
KUKLÍK, Jan. Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Praha: Karolinum, 1998, ISBN 80-7184-665-1.
16.
KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“, Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002, ISBN 80-7201-352-1.
17.
KUKLÍK, Jan a kolektiv. Vývoj česko-slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, ISBN 978-80-7201-741-6.
18.
MANDLER, Emanuel. Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Praha: Libri, 2002, ISBN 80-7277-139-6.
19.
MALÝ, Karel; SOUKUP, Ladislav. Vývoj práva v Československu v letech 19451989. 1. vydání Praha: Univerzita Karlova, 2004, ISBN 80-246-0863-4.
20.
MASARYK, T. G.: Nová Evropa, stanovisko slovanské. Praha: Dubský 1920.
21.
OTÁHALOVÁ,
Libuše;
ČERVINKOVÁ,
Milada.
Dokumenty
z historie
československé politiky 1939 – 1943. Praha: Academia, 1966. 22.
PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Themis, 1997, ISBN 8085821-46-X.
23.
PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Praha: Karolinum, 2009, ISBN 978-80-7440-036-0.
24.
PRŮCHA, Václav a kolektiv. Hospodářské a sociální dějiny Československa 19181992, 2. díl období 1945-1992. Brno: Jan Šabata, 2009, ISBN 978-80-7239-228-5.
25.
Rozumět dějinám, vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 184- 1948. Autor neuveden, Praha: Gallery, 2002, 2. vydání, ISBN 80-86010-60-0.
26.
TOMEŠ, Josef. Jaromír Smutný, svědectví prezidentova kancléře. Praha: Mladá fronta, 1996, ISBN 80-204-0567-4.
27.
VESELÝ, Zdeněk. České politické dějiny. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2005, ISBN 80-8674-724-7.
28.
VODIČKA, Karel; CABADA. Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, 2003, ISBN 80-7178-718-3.
29.
VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-257-8.
30.
ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, ISBN 80-204-0770-7.
88
Zákony 1.
Ústava 9. května. Praha: Orbis, 1951.
Internetové zdroje 1.
http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=1945&typeLaw=zakon&what=Rok&stranka=5
2.
http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=1946&typeLaw=zakon&what=Rok&stranka=11
3.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_republika
4.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Konference_ve_Spa
5.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Prozat%C3%ADmn%C3%AD_%C3%BAstava
6.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vznik_%C4%8Ceskoslovenska
7.
http://dejepisne.cz/2013/03/budovani-a-vyvoj-csr/
8.
http://icv.vlada.cz/cz/tema/kosicky-vladni-program-70176/tmplid-560/
9.
http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html
10.
http://www.psp.cz/eknih/1945pns/stenprot/001schuz/obsah.htm
11.
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/001schuz/s001001.htm
12.
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/002schuz/s002001.htm
13.
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/018schuz/s018001.htm
14.
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/030schuz/s030001.htm
15.
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/114schuz/obsah.htm
16.
http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?org=296&id=1489
17.
http://www.svedomi.cz/dokdoby/1945_kosvlpr.htm
18.
http://www.totalita.cz/1948/1948.php
19.
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-zapotockeho-rec132krat-prerusil-potlesk_45406.html#.Up9A6ifhFlQ
20.
http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/19451960-csr/zdenek-fierlinger-1/zdenek-fierlinger-28019/
89