Inovace předmětu Současný český jazyk - fonetika a fonologie (studijní materiály k předmětu) Jaroslav Lipowski
2 Tento materiál byl vytvořen v rámci projektu „Inovace studijních oborů na PdF UHK“, reg.č. CZ.1.07/2.2.00/28.0036.
3
Kreditové hodnocení předmětu Volně volitelný předmět Garant předmětu Garantující katedra Způsob ukončení předmětu Forma zkoušky Rozsah výuky předmětu pro formu studia Prerekvizity Kontraindikace Je prerekvizitou Anotace předmětu
Cíle předmětu a charakteristika získaných vědomostí
ne Jaroslav Lipowski KČJL – Katedra českého jazyka a literatury Zk – zkouška ústní S – seminář 2 hod. týdně Předmět nemá prerekvizity Předmět nemá kontraindikace Předmět není prerekvizitou jiného předmětu Fonetika a fonologie češtiny z komunikačního a semikomunikačního hlediska (při vícekódové komunikaci). Důraz na percepční stránku jazykových segmentů a suprasegmentů. Výuka fonetiky a fonologie kontrastivním způsobem – srovnáním s fonetickým systémem a jeho aplikací v jiných jazycích, důraz na rozdíly a nápadné fonetické prvky. Student se seznamuje s fonetickými segmenty a suprasegmenty mateřského jazyka na základě jeho uplatnění v komunikaci se členy téhož (českého) jazykového společenství, jakož i s jinojazyčnými mluvčími hovořícími česky nebo blízkým cizím jazykem (v semikomunikaci). Srovnává český fonologický systém se systémy jinojazyčnými, zejména fonologickými systémy jazyků používaných v sousedních státech. Poznává tedy systém svého mateřského jazyka rovněž tak, že vnímá a hodnotí ty fonetické prvky, které jsou pro něj příznakové, nápadné a v češtině fungují jako negativní transfery. Při výuce se klade důraz nejen na artikulaci řeči z hlediska produkce, ale z velké části na artikulaci řeči z hlediska percepce.
4
Osnova předmětu ve vztahu k časovému rozvrhu výuky
Literatura, na níž je předmět vystavěn
Literatura doporučená studentům
Způsob a pravidla výsledné klasifikace předmětu
1. Teoretické otázky: konfrontativní a kontrastivní popis jazyka 2. Metody záznamu mluvené řeči (národní, mezinárodní, počítačové) 3 Variabilita řeči, foneticky nápadné prvky 4. Výslovnostní norma, výslovnostní styly 5. České fonetické segmenty 6. Prvky českého vokalického systému v kontrastu s prvky jiných jazyků 7. Fonologicky relevantní a irelevantní nosové hlásky 8. Vokalická harmonie 9. Transfery artikulačně odlišných konsonantů 10. Produkce a percepce laterál 11. Přehodnocení měkkosti konsonantů 12. Modulační prvky řeči: tempo, pauzy (a hezitace) 13. Zpětný vliv fonetických suplentů na výslovnost Duběda Tomáš, 2005, Jazyky a jejich zvuky, Praha: Karolinum, 230 s. Krčmová Marie, 1997, Fonetika a fonologie. Zvuková stavba současné češtiny. Brno: Masarykova univerzita 148 s. Jaroslav Lipowski, Operatívna fonetika slovenčiny, češtiny a poľštiny. Wrocław 2011. Zdena Palková, Fonetika a fonologie češtiny s obecným úvodem do problematiky oboru. Praha 1994. Zeman Jiří, 2007, Výslovnostní styly, [in] Kontinuitné a diskontinuitné otázky jazykovej komunikácie, Zborník materiálov zo 6. medzinárodnej vedeckej konferencie o komunikácii, Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, s. 504–508. Dohalská Marie, Schulzová Olga, 2008, Fonetika francouzštiny, Praha: Nakladatelství Karolinum, 236 s, ISBN 978-80-246-1471Dudášová-Kriššáková Júlia, 1999, Fonologický systém spisovnej slovenčiny a poľštiny z typologického hľadiska, Slavica Slovaca XXXIV, č. 1, s. 16–24. Lipowski Jaroslav, 2010, Niektoré kontrastné prvky v segmentálnej rovine vokalických systémov slovenčiny, češtiny a poľštiny, Acta Universitatis Wratislaviensis, Slavica Wratislaviensia CLII Wrocław, s. 97-111. Tworek Artur, 2010, Redundanzmechanismen im Deutschen an ausgewählten Beispielen aus der Phonetik und aus der Mofphologie, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Ivanecký Jozef, Nábělková Mira, 2002, Fonetická transkripcia SAMPA a slovenčina, Jazykovedný časopis LIII, č. 2, s. 81–95. Vyhovující hodnocení semestrální práce Vyhovující hodnocení ústní zkoušky
5 1. Teoretické otázky: konfrontativní a kontrastivní popis jazyka Záměrem výuky je popis specifických prvků zvukového plánu češtiny ve srovnání s blízkými slovanskými jazyky, zejména polštinou a slovenštinou, jakož i – částečně – s jazyky neslovanskými. Aby se dosáhlo tohoto cíle, bylo nutné se soustředit na přezkoumání diferenčních a periferních elementů fonetiky předmětných jazyků z hlediska jejich produkce a percepce. Výzkum těchto prvků si nakonec vyžádal zvolit koncepci jejich vědeckého popisu. Jelikož se ukázalo, že žádná stávající forma popisu není zcela vyhovující, bylo třeba zpracovat novou koncepci deskripce předmětných jevů nebo modifikovat některou z jejích existujících forem. Východiskem pro charakteristiku zvukových jazykových systémů a jejich realizace by mohl být typologický popis. Typologie se však zabývá všemi jazyky, nezávisle na jejich příbuznosti a jejím cílem je klasifikace jazyků. Jelikož předmětem výzkumu jsou tak blízko příbuzné jazyky jako je čeština, polština a slovenština, není typologický přístup účelný, tím více, že se zde nesnažíme jazyky klasifikovat [srov. též Duběda 2005: 21]. Zdálo by se, že pro porovnání fonetické stránky našich tří jazyků by mohla být vhodná metoda mikrotypologie [Straková 1991: 222], která je jakýmsi nižším stupněm typologie. Je použitelná pro malý počet porovnávaných jazyků, které se vyznačují velmi vysokým počtem společných prvků a minimálním množstvím prvků odlišných. Obě metody výzkumu a deskripce však porovnávají funkční jazykové prvky, charakterizují jazyk na úrovni langue. Při popisu zvukové stránky češtiny, polštiny a slovenštiny je však třeba zaměřit i na formální diferenční jevy, které tvoří velkou část problémů zde prezentovaných. Jelikož účelem této publikace je charakteristika odlišných prvků, nabízí se ověřený vědecký přístup, jakým je konfrontační popis jednoho z jazykových plánů. Jak však uvádíme v další části, ani klasický konfrontační přístup není pro náš záměr zcela vhodný. Vybraný specifický materiál pro konfrontaci vyžaduje i specificky metodickou formu srovnání tohoto materiálu. Při popisu fonetických jevů a jejich vývojových tendencí vycházíme z deskriptivní fonetiky jednotlivých jazyků; jejich prvky konfrontujeme a na základě toho pak činíme závěry obohacující poznatky z oblasti signálové a funkční popisné fonetiky každého jazyka zvlášť. Můžeme říci, že konfrontační jazykověda vyrůstá z deskriptivní lingvistiky, protože porovnává takové jazykové systémy, jaké deskriptivní lingvistika předkládá. Konfrontační metoda je tedy v jisté míře nástavbou metody popisu jazyka, jejímž účelem je prohloubení jazykové analýzy přinášející cenné údaje pro poznání struktury jazyka [Basaj 1976: 101]. Dá se říci, že teoretický konfrontační výzkum má mnoho společného s jazykovou typologií, ale účel popisu je rozdílný: typologický výzkum vede ke klasifikaci jazyků, naproti tomu
6 účelem konfrontačního výzkumu je systémové sestavení jazyků. Typologická klasifikace navíc zkoumá takové rozdíly mezi jazyky, na jejichž základě můžeme provést vyčerpávající klasifikaci všech přirozených jazyků, zatímco klasifikace konfrontační zkoumá nejčastěji diference mezi dvěma jazyky [Koseska - Toszewa 1991: 8]. Při volbě způsobu analýzy a popisu zvukové stránky češtiny, polštiny a slovenštiny ve vzájemném vztahu vycházíme z předpokladu, že pojem rozdílu je podmíněn pojmem identity. Znamená to, že odlišnosti nelze zkoumat odděleně a izolovaně, protože předpokladem existence odlišností je existence shod [srov. též Straková 1991: 224]. Třeba proto vymezeny prvky identické, následovně definovat prvky rozdílné a stanovit jejich jazykově funkční hodnotu [Fisiak 1981]. Pro srovnání rozdílných prvků a stanovení jejich jazykově funkční hodnoty bychom mohli zvolit metodu popisu, která je obsažena v termínu kontrastivní fonetika. Využili bychom terminologický rozdíl (nuanci) mezi adjektivy konfrontační a kontrastivní, které jsou součástí terminologických pojmenování v jazykovědě. Pojmy konfrontační a kontrastivní lingvistika se dnes sice používají synonymně, ale původní rozdíl mezi jejich obsahovou náplní by bylo možné pro naše účely oživit. Termín kontrastivní lingvistika je převzata z angličtiny (contrastive linguistics), zatímco pojem konfrontační lingvistika je výpůjčka z němčiny (konfrontative Sprachwissenschaft), i když se v německé lingvistice na označování srovnávacích studií používá spíše termín (kontrastivní Linguistik) [srov. Fisiak 1981 ]. Vzhledem k internacionalizaci a aplikaci tohoto termínu v tzv. světových jazycích by pro naše účely mohlo být výhodnější používat termín kontrastivní, který označuje spíše srovnávání odlišných prvků. Na druhé straně je však aplikace termínu kontrastivní (kontrastivní fonetika) v slovenských textech z formálního hlediska "nepraktická", protože omezuje tvoření odvozených termínů: přídavné jméno kontrastivní (na rozdíl od konfrontativní) se dá aplikovat pouze v adjektivní podobě [Straková 1991: 221]. Při terminologických pojmenováních kontrastivní/ konfrontativní lingvistika a kontrastivní/ konfrontativní výzkumná metoda ještě zůstaneme. V jejich obsahové náplni jsou zahrnuty postupy, které jsme zvolili pro popis zvukové stránky češtiny, polštiny a češtiny. Podstatou konfrontace je hodnocení jazykové skutečnosti situací jiného jazyka [Barnetová, Barnet 1962: 56 ]. Srovnávací metoda výzkumu a popisu fonetických a fonologických jevů takových blízkých jazyků jako čeština, slovenština a polština je vhodná i proto, že umožňuje rozpoznat nuance existence a nepatrné proměny fonetických jevů, stanovit, jakou roli hrají tyto jevy v současném fonetickém systému a vyjadřovat hypotézy co do jejich dalšího rozvoje.
7 Užitečnost konfrontační charakteristiky fonetické roviny jazyka tří synchronně blízkých a zároveň příbuzných jazyků jako je slovenština, polština a čeština vidíme také v tom, že z odlišných jevů můžeme stanovit míru rozdílnosti jednotlivých fonetických charakteristik, např. síly či intenzity fonetického jevu, a to na segmentální i suprasegmentální úrovni, když je třeba zkoumat nejen to, zda jev v jazyce A je nebo není funkčně nebo formální stejný jevu v jazyce B a C, ale i to, do jaké míry je ten který prvek v jednom jazyce podobný prvku ve druhém, případně třetím jazyce. Odpovědi na otázky ohledně míry odlišnosti fonetických prvků - kvality a kvantity segmentů, výšky tónů při analýze intonace apod. by dal experimentální výzkum výslovnosti každého ze zkoumaných jazyků. Digitální nahrávky lze analyzovat na počítačích s účelově vybraným softwarem je možné přesně stanovit auditivně fonetické hodnoty, avšak ani při nejdokonalejší technice není možné odhalit a interpretovat nuance, kterých si všimne posluchač, jenž zároveň tyto sluchové vjemy hodnotí. Pro naše potřeby jsme proto upřednostnili citlivou sluchovou analýzu výslovnostních diferencí na segmentální a suprasegmentální úrovni. Odhalené diference jsme pak podrobili percepčnímu hodnocení. Závěry tohoto hodnocení nám umožnily prezentovat nové poznatky obohacující popis fonetického plánu jazyka, s důsledky pro plán fonologický. Velký důraz klademe na porovnání a percepční hodnocení fonetických prvků z hlediska druhého a třetího blízkého jazyka. Nezkoumáme všechny jevy, ale vědomě vybíráme ty, které "jsou v pohybu" a v současné době se podílejí na dynamických změnách v jazyce. Aby bylo možné tyto jevy postihnout, bylo by třeba zohlednit i jejich diachronický vývoj. Pro účely realizace našeho záměru jsme vzali v úvahu kvalitativní proměny některých fonetických segmentů v nedávné době, zhruba v posledním století. Pro lepší charakteristiku fonetické stránky předmětných jazyků jsme použitý materiál ve formě příkladů doplnili poznatky ze synchronního výzkumu idiolektů. Zkoumání osobního výslovnostního úzu pomáhá definovat periferní jednotky fonetického a fonologického systému a může pomoci i ke stanovení vývojových tendencí některých zvukových segmentů. Uvedli jsme některé metody výzkumu a popisu fonetické stránky jazyků ve vzájemném vztahu. Zjišťujeme, že tradiční konfrontační výzkum ani typologický přístup nesplňuje náš cíl, protože tyto metody zkoumají a porovnávají pouze systémovou stránku jazyka. Náš výzkum se vztahuje i na formální hledisko a navíc se zaměřuje na produkci a percepci řeči a jejich segmentů uživateli jazyka příbuzného. Popis zvukových rovin tří jazyků ve vzájemném vztahu, který zde prezentujeme, jsme proto nazvali operativním. Termín operativní fonetika
8 obsahuje srovnání systémových fonetických jevů, ale v ještě větší míře těch jevů, které fonologie označují jako irelevantní. Jak však uvádíme v dalších kapitolách, jazykové prvky, které by mohly být hodnoceny jako redundantní, nejsou pro funkční stránku jazyka celkem nepodstatné. Operativní fonetika tedy zahrnuje nejen výzkum signálu řeči, v klasickém chápání fonetiky, ale i funkci segmentů řeči v komunikaci, čili fonologie. Klade zvláštní důraz na periferní jevy a fonologické uplatnění těchto jevů. Je podstatné, že charakteristika fonetických prvků jednoho jazyka se provádí z hlediska charakteristiky fonetických prvků druhého, případně třetího blízkého jazyka. Operativní fonetika zkoumá synchronní realizované zvukové jazykové prvky, ale čerpá i poznatky z výsledků diachronního vývoje fonetické kvality segmentů. Ukazuje se, že současný dominující synchronní výzkum slovanských jazyků může výborně doplnit výzkum operativní, a to nejen na úrovni fonetiky, ale i jiných jazykových plánů. Operativní fonetika tedy zkoumá takové prvky, které jsou v jazyce periferní, příznakových nebo jiným způsobem na sebe upozorňují z hlediska dalšího příbuzného jazyka. Do těchto prvků patří takové, které celkem v přijímacím jazyce nezdomácněly, neautomatizovaly se. Tyto elementy nějakým způsobem "vyčnívají" nad rámec fonetických segmentů, které nám jsou známé. Operační prozkoumání těchto příznačných jevů z hlediska druhého, případně třetího blízkého jazyka pomáhá určit dynamiku těchto jevů a umožňuje definovat směr rozvoje prvků fonetického plánu jazyka. Z hlediska blízko příbuzných jazyků, které jsou navíc v kontaktu, se dá odhadnout, zda daný fonetický prvek je periferní nebo je osazen hlouběji v systému jazyka a má šanci přežít. V současné době pozorujeme nové tendence výzkumu a pokusy o novou srovnávací klasifikaci slovanských jazyků. Oživují se způsoby bádání s využitím pomocných nebo příbuzných věd v lingvistickém výzkumu, zejména statistiky a sociolingvistiky [ např. Volín 2005, Wolnicz - Pawłowska 1998: 290 ]. Operativní výzkum jazyků může tento trend doplnit a podpořit. Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky a cvičení: 1. Vysvětlete rozdíl mezi kontrastivním a konfrontativním výzkumem jazyka. 2. Co je to typologický popis jazyka a kdy se využívá? 3. Jaké výhody přináší operativní metoda výzkumu jazyka? 4. Jakým způsobem lze využít operativní metodu ve fonetice a fonologii mateřského jazyka?
9 2. Metody výzkumu a záznamu mluvené řeči Pro potřeby analýzy zvukové stránky jazyka zvolit vhodný fonetický přepis příkladů mluvené řeči, abychom mohli co nejlépe charakterizovat fonetické segmenty a vystihli jejich artikulační nuance. Rozhodnout se pro jednu z možností však není jednoduché. Fonetické transkripce vznikly a rozvinuly se především pro potřeby dialektologie, která zaznamenávala prudký rozvoj v 19. a na počátku 20. století. Jelikož nebylo ještě možné nebo běžné nahrávat mluvené slovo technickými přístroji, fonetika, pokud chtěl živou řeč zapsat, byl nucen udělat to bezprostředně po přijetí zvukového signálu sluchovým orgánem. Transkripční systémy, které vznikaly pro účely vědeckého zápisu řeči, nevytvářely zvláštní znaky, ale využívaly ortografické soustavy toho jazyka, jehož řeč byla zapisována. Vznikaly " národní" fonetické abecedy, jejichž použití bylo omezeno na jeden jazyk nebo skupinu blízkých jazyků. V současné době, s rostoucí "globalizací" vědeckého výzkumu je neslučitelnost diferencovaných systémů fonetické transkripce mluvené řeči, zaznamenané s pomocí různých fonetických transkripčních soustav, překážkou pro srovnávací výzkum. Artikulovaná řeč, která je přepsána v každém jazyce pomocí jiných nebo přinejmenším modifikovaných znaků fonetické abecedy, je bariérou v pokusech o srovnání zvukového plánu zkoumaných jazyků. Mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet) IPA a její francouzský ekvivalent API (Alphabet phonétique international), které vznikly se záměrem zapsat jakoukoliv artikulovanou řeč na světě, se jen těžko ve vědeckých pracích z oboru slavistiky, pokud nejsou tyto práce psané anglicky, prosazují. I když znaky IPA lze principiálně zapsat mluvenou řeč všech jazyků, slovanská vědecká obec aplikuje zpravidla vlastní transkripce, které ve velké míře využívají prvky domácích pravopisných soustav. Ortografické systémy některých slovanských jazyků jsou ve velké míře fonetizované, jedna litera většinou označuje jeden fón, takže může být využita jako fonetický suplent. Existují další důvody upřednostňování národních fonetických transkripcí v slavistických vědeckých pracích z oboru fonetiky. Přetrvává názor, že zásady IPA byly tvořeny pro účely fonetického přepisu západních jazyků [Ondrejovič 1977: 77], bez přihlížení ke specifikům výslovnosti jazyků slovanských, proto nejsou vhodné pro zápis artikulace slovanských řečí. Úsudek s takovou argumentací sice neobstojí, ale určitě by se dalo mluvit o nepraktičnosti fonetické transkripce IPA pro naše tři jazyky zkoumány ve vzájemném vztahu. Největší nejednoznačnosti spjaty se záznamem mluvené řeči znaky IPA třeba řešit zejména v případě zápisu vokálů [srov. též Pavlík 2004: 93n]. Když vezmeme v úvahu systém
10 samohlásek, který je v západoslovanských jazycích poměrně chudý, je v porovnání s francouzským, německým nebo maďarským výhodnější zapisovat české, polské nebo slovenské vokály grafémy domácí pravopisné soustavy než transkribovat zvukový signál znaky IPA, které vyjadřují fonetickou hodnotu zjištěnou na základě výzkumu formantové frekvence daného segmentu. Toto naše přesvědčení vyplývá z poznání objektivní skutečnosti ukazující, že rozdíly mezi akustickou charakteristikou polských, slovenských a českých samohlásek jsou relativně malé a zcela nepodstatné. V případě aplikace znaků IPA pro přepis vokálů slovanských jazyků je třeba kompromisně používat jeden z možných znaků. Například vokál označovaný písmenem o má přibližně stejnou formantovou frekvenci v každém ze tří zkoumaných západoslovanských jazyků, je otevřenější jako např. německé o, jeho akustická hodnota je podobná výslovnosti slabě labializované samohlásky, jaká se realizuje např. při výslovnosti francouzského výrazu alors. Proto jsme se rozhodli v přepisu slovenských, polských a českých příkladů plošně aplikovat znak [ ɔ ]. Na základě stejného přístupu transkribujeme znakem [ ɛ ] fonetický segment, který je v psaných textech našich tří jazyků zaznamenáván zpravidla literou e. Rozhodli jsme se pro zápis znakem [ ɛ ] proto, že jeho fonetická charakteristika je v češtině, jakož i v slovenštině a polštině bližší francouzskému [ ɛ ], a nikoli napjatému německému [e]. Takové "kompromisy" při volbě fonetických znaků jsme dělali proto, abychom mohli aplikovat znaky IPA, co považujeme za nezbytné pro splnění účelu této publikace navzdory skutečnosti, že české, slovenské a polské samohlásky" nejsou identické se samohláskami v systému kardinálních vokálů" [Ivanecký - Nábělková 2002: 92 ]. Nevýhoda transkripce západoslovanských jazyků pomocí znaků IPA spočívá tedy zejména v nutnosti volby fonetického znaku, kterým má být příslušná samohláska zapsána. Bylo by možné rozebírat nuance a zaznamenávat akustické odstíny polských, českých a slovenských samohlásek realizovaných při koartikulaci, ale analýza vokalického systému by tehdy musela být, ve srovnání s rozborem konsonantizmu, nepoměrně podrobnější. Považujeme proto za vhodné odvolat se na starší, Hálův názor [Hála 1962: 64] a zavést do inherentních znaků určitou hierarchii, která bude stanovena na základě primární charakteristiky fónů. V konsekvenci takového přístupu nezohledňuje ty znaky IPA, které by byly pro popis fonetické stránky předmětných jazyků irelevantní. Proto například při zaznamenávání dolního středního vokálu vybíráme z několika možností znak [a], jehož fonetická charakteristika je ve všech třech jazycích téměř stejná.
11 Třeba rovněž zohlednit skutečnost, že znaky IPA mohou působit v praxi mylně na uživatele domácích fonetických systémů. Hrozí nebezpečí záměny významů. Obecně se dá říci, že tradiční fonetická transkripce slovanských jazyků více přihlíží k funkční stránce, že je více fonologická. Fonetická hodnota ortografického transponentu může být vyjádřena formálně totožným, ale funkčně odlišným znakem IPA. Výstižným a zároveň výstražným příkladem je používání znaku [c], který v systému IPA označuje neznělou palatální plozivu, označovanou v české a slovenské fonetické transkripci znakem [ ť ], (který je graficky totožný s písmenem ť tvořícím součást pravopisných soustav obou jazyků). Obecná příčina, která brzdí aplikaci fonetické transkripce pomocí znaků mezinárodní fonetické abecedy IPA, spočívá v samotné podstatě jazykovědné výzkumu. Lingvistů zajímají fonetické jevy v mluvené řeči proto, aby je mohli využít ve výzkumu jazyka jako verbálního komunikačního prostředku. Jazykovědci, ať je označujeme pojmem fonetici nebo fonologie, budou vždy vnímat fonetické jazykové jevy " fonologického smyslem "; budou vždy hledat ve fonetickém segmentu rys, která je v některém aspektu pro jazyk relevantní. Můžeme s určitostí tvrdit, že nechuť k aplikaci znaků IPA je dokladem fonologického přístupu k fonetice. Jazykovědec - fonetika dává přednost fonetickému zápisu foném/ c/ znakem [ c ], a ne [ ts ], proto, že znak/ grafém [ c ] splňuje fonetické i fonologické požadavky. Přitom z čistě fonetické stránky je foném /c/ dvojsegment složený ze závěru a úžiny, a z hlediska fonologického je to také dvojsegment, jehož protikladem jsou dva po sobě následující segmenty: [ t] + [ s ]. Zatímco z pestré palety znaků IPA pro zápis vokálů třeba vybírat, pro vyjádření konsonantické segmentů transkripční znaky naopak chybí. V našich třech západoslovanských jazycích existují dvě polosamohlásky: neslabikotvorné u, v polské fonetické transkripci označovány znakem [ u], a akusticky velmi podobné [ w ], jehož artikulace se od [U ] liší pouze minimálně. Oba fóny jsou bilabiální, ale při výslovnosti [w] je poloha jazyka více zadní, zatímco výslovnost [U] se realizuje s jazykem přesunutým více dopředu. Rozdíl v produkci polosamohlásek [u] a [w] je dnes sice nepatrný, avšak zůstal minimální rozdíl dokládající skutečnost, že se tyto hlásky vyvinuly z odlišných fonémů (fonémy). Dodejme, že na rozdíl ve výslovnosti obou dotčených hlásek upozornil již před více než půlstoletím Milan Romportl, který zdůraznil, že východočeské [ w ], které kdysi přesahovalo do tzv. českého koutku a dále na sever, si uchovalo odlišný charakter než [u] [ Romportl 1959: 28 ]. S rostoucími možnostmi počítačového rozpoznávání řeči se stále častěji uplatňuje rovněž fonetický přepis SAMPA (Speech Assessment Methods Phonetic Alphabet), který je kompatibilní se symboly IPA. Princip SAMPA je založen na maximálním využití dostupných
12 počítačových fontů, i nefonogramických, např. znak pro otevírající složenou závorku [ { ] představuje ve fonetické transkripci SAMPA tentýž segment řeči, který se označuje v IPA znakem [ æ ] a přepisu české spisovné výslovnosti znakem [ ä ] převzatým ze slovenské ortografie. Přepis SAMPA je vhodný při explicitním zkoumání fonetiky a uplatňuje se především při porovnávání foneticky velmi vzdálených jazyků. Jelikož je tato monografie popisem fonetické stránky západoslovanských jazyků a může přispět k výzkumu jiných slovanských i neslovanských, jazyků a jejich konfrontaci, zvolili jsme pro fonetický přepis výslovnosti znaky IPA. V minulosti se jen poměrně vzácné ve výzkumu fonetické stránky našich jazyků používala tato transkripce, což ztěžovalo možnost objektivního srovnání jazykových zvukových systémů západoslovanských jazyků s jinými, zejména neslovanských ortoepickými systémy.
Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky a cvičení: 1. Popište možnosti a formy záznamu mluvené řeči. 2. Charakterizujte tzv. národní fonetické transkripce. Pojednejte o jejich výhodách a nevýhodách při výuce fonetiky a fonologie. 3. Popište a zhodnoťte výhodnost zápisu znaky IPA pro českou mluvenou řeč. 4. Srovnejte tzv. národní fonetické transkripce s transkripcí IPA. 5. Uplatnění a perspektivy zápisu SAMPA.
13 3. Variabilita řeči, foneticky nápadné prvky Říká se, že mluvit anglicky může každý – stačí dát si horkou bramboru do úst. Lze toto lidové tvrzení vědecky zdůvodnit? Lze nějak smysluplně a logicky odpovědět na otázku, proč by český mluvčí měl právě s bramborou v ústech artikulovat anglicky? Vysvětlit tento fenomén lze srovnáním základních vlastností slovanského a germánského konsonantického systému. Víme, že hlásková korelace je ve slovanských jazycích ve větší nebo menší míře opřená na měkkosti souhlásek. Výslovnost palatálních konsonantů se realizuje střední částí jazyka přiblíženou nebo lehce se dotýkající měkkého patra. Naproti tomu v germánských jazycích se palatální hlásky, které by měly podobné kvalitativní vlastnosti jako ve slovanských jazycích, nevyskytují. Střední část jazyka a měkké patro se v germánských jazycích neúčastní produkce žádných artikulovaných zvuků; souhlásky se tvoří pouze přední nebo zadní částí jazyka a střed jazyka, jako aktivní artikulační orgán, se prakticky produkce řeči neúčastní. Když si dáme do úst kulaté těleso, dorsální část jazyka blokujeme, nedovolíme jí, aby se přiblížila k tvrdému patru, a splnila tak podmínku umožňující vyslovení měkké hlásky. Horká brambora v ústní dutině tedy způsobí to, že budeme produkovat namísto slovanských zvuků zvuky anglické, či vůbec germánské. Základní poznatek, že při výslovnosti slovanských jazyků se ve velké míře využívá střední část jazyka, nám bez hlubší analýzy umožňuje uvědomit si podstatu výslovnosti jazyků slovanských na rozdíl od germánských. Naskýtá se nyní otázka, zda najdeme základní výslovnostní jev, který bude charakterizovat typické vlastnosti tří západoslovanských jazyků vzhledem k jiným slovanským jazykem a vůči sobě navzájem. Západoslovanské jazyky jsou sice blízké po stránce lexikální, morfologické i syntaktické, avšak relativně vzdálené z hlediska jejich zvukové charakteristiky. Netvoří kompaktní celek, necharakterizují se komplexem společných prvků, který by je výrazně odlišoval od jiných slovanských jazyků. Zvukové rysy polštiny například mají mnohé podobné a společné vlastnosti s východoslovanskými jazyky, čehož si všimne i průměrný český posluchač; jeho ucho si leckdy ani nevšimne rozdíl mezi řečí Poláka, Ukrajince nebo Rusa mluvících česky, jestliže nerozumí jejich řeči, jen vnímá zvuky. Odpověď na otázku, jaký nejcharakterističtější jev lze nalézt v řeči Poláka, můžeme dostat od obyčejného českého posluchače snad bez dlouhého přemýšlení: šišlání. Dojem polského šišlání je u českého adresáta vyvolán odlišnou polohou a jiným vytvarováním jazyka při vyslovování tvrdých postalveolárních frikativ a afrikát, jako při vyslovování těchto hlásek v češtině. V důsledku toho slyší Čech nejen cizí zvuk, který ztotožňuje jej se šišláním, ale
14 vnímavější posluchač si všimne ještě i dalšího, průvodní jevu při výslovnosti předmětných hlásek, a sice zvuku podobného hvízdání. Průměrný polský uživatel jazyka nazývá českou řeč měkkou, dětinskou. Taková charakteristika zvukové stránky českého jazyka je z hlediska polského posluchače adekvátní, ale z fonologického hlediska překvapivá. Je totiž objektivním faktem, že korelace palatálnosti v češtině je v porovnání s korelací palatálnosti v polštině značně omezená. Počet dvojic hlásek lišících se vlastností palatálnosti je v češtině ze všech tří dotčených jazyků nejnižší. Je tedy třeba najít odpověď na otázku, co u polských recipientů vzbuzuje akustický dojem měkkosti české výslovnosti. Polský souhláskový systém má dvě řady úžinové a závěrové - úžinové konsonantů palatálních a zubodásňových. Naproti tomu součástí českého konsonantického systému je pouze jedna řada takových souhlásek. Všechny české konstriktivy a semiokluzivy akusticky hodnotí polský posluchač jako palatální, protože jejich percipuje jako řada polských měkkých konsonantů. Jejich artikulace v češtině je totiž realizována dorsální částí jazyka, což způsobuje akustický dojem měkkosti a dětinskosti. Takové intuitivní hodnocení výslovnosti blízkých jazyků sice nemůže být předmětem odborného zájmu, protože laické postřehy uživatelů jazyka vyplývají zpravidla z neověřených jevů a extralingválních zkušeností a často přecházejí v stereotyp, ale pro studium vzájemných vztahů v oblasti funkční a signálové fonetiky může přinést určité podněty. Bez ohledu na to, z jakých podnětů při výzkumu fonetiky určitého jazyka vycházíme, setkáváme se se základním problémem, jakým je velká variabilita kvality fonetických segmentů a prozodických jevů v řečovém proudu. Zatímco písemný jazykový projev dodává lingvista jasný a jednoznačný materiál, s mluvenou řečí v zvukové podobě musí badatel pracovat opatrněji, protože texty v zvukové formě se realizují v nejrůznějších formách, „které závisí na sociolingvistických faktorech [a] disponují jimi příslušníci jazykového společenství v různých sociolektech a idiolektech“ [Bugárová 1998a: 113]. Variabilita řečového projevu způsobuje tolerantnější přístup jazykové společnosti k deformacím výslovnosti a regionálním odstínem artikulace fonetických segmentů. Toto nelze tvrdit o písemném projevu, který je explicitní, a všechny odchylky od jazykové normy jsou v grafickém záznamu dokumentovatelné. Výslovnost není tak důkladně kodifikována a její norma není známa v takové míře jako norma ortografické. Navíc existují v našich jazycích různé varianty výslovnosti podmíněno volbou jazykového útvaru, v níž se výpověď uskutečňuje.
15 Jeden z těchto jazykových útvarů se v češtině stal základem pro pojmenování správné artikulace termínem spisovná výslovnost, což znamená výslovnost literární, patřící do vysokého stylu. Tento pojem byl vytvořen analogicky k pojmům spisovný jazyk, spisovná čeština jako idiomatické obraty a používá se i v slovenské jazykovědných a populárně vědeckých pracích pojednávajících o češtině. Ba co víc: v českých a slovenských lingvistických textech se s pojmem spisovná výslovnost setkáváme i při popisu jiných ortoepických systémů, včetně polského. Bez ohledu na tzv. spisovnost či nespisovnost výslovnosti lze spatřovat v řečovém proudu realizovaném v každém jazyce základní tendence: na jedné straně snahu rozmnožovat počet hlásek za účelem dosažení pestřejšího jazykového projevu, na druhé straně počet hlásek omezovat. Omezování hlásek je způsobeno potřebou nezatěžovat řečové orgány, čili řízení se pravidlem jazykové ekonomie [srov. též Hála 1960: 15n]. K tomuto aspektu, který se týká striktně jevů tvoření řeči, čili produkování artikulovaných zvuků řeči orgány, je třeba ještě připočítat aspekty, které mají vliv na toto rozmnožování nebo omezování počtu zvukových segmentů. Jsou jimi duševní stav mluvčího, jeho momentální nálada, vzrušení. Momentální emocionální stav člověka mění kvalitu řečových segmentů na omezenou dobu. Pokud se vrátí mluvící do své psychické normy, vrátí se i do své normy výslovnosti. Když však vezmeme v úvahu vlastní psychickou konstrukci člověka, která tvoří jeho osobnost, je mu dána na celý život, pozorujeme regulární jev: mluvící se podvědomě snaží zachovat si vlastní způsob artikulace a brání se jakýmkoliv změnám svých artikulačních zvyků. Osobní výslovnostní úzus je tedy v zásadě konstantní. Pokud dochází k modifikaci určitého ortoepického jevu, realizuje se pouze v omezeném časovém úseku a je ovlivněn momentálním emotivním stavem člověka. V případě že z nejrůznějších příčin vznikne potřeba záměrné deformace zvukových segmentů, mluvící vynakládá nejen větší artikulační úsilí, protože je nucen použít řečové orgány jiným způsobem, aby vydal zvuk jiné Fonické kvality, ale musí překonat i určitou psychickou bariéru, kterou vytváří jeho vnitřní napětí a nejistota z potenciální reakce recipientů nacházejících se v jeho okolí. Produktor se obává okamžiku, kdy začne být jeho modifikovaná artikulace percipována. S týmiž problémy se setkává logoped, který svého pacienta musí nejen naučit, jak má odpovídajícím způsobem zacházet s jazykovými orgány, ale také ho poučit, a to je mnohem větší problém, jak by si měl poradit s okolím, které má modifikovanou artikulaci akceptovat. Dosažení a udržení modifikované artikulace je tedy podmíněno následnou úspěšnou aplikací této modifikované výslovnosti v komunikačních situacích. K proměnám vlastního artikulačních úzu dochází jen vzácně a jsou
16 podmíněny silnou determinaci a motivací mluvčího. Jiné pokusy o vnucování ortoepické normy, která se od osobního výslovnostního úzu odlišuje, ztroskotají.
1.
Proč jsou uživatelé jazyka tolerantnější k výslovnostním chybám než k chybám pravopisným?
2.
Co to jsou nápadné fonetické znaky?
3.
Které fonetické znaky považujete za nápadné v řeči uživatelů jazyků sousedních zemí?
4.
Které fonetické znaky vnímají uživatelé jazyků sousedních zemí v řeči Čechů jako nápadné?
17 4. Výslovnostní norma, výslovnostní styly Variabilita řeči vytváří podmínky pro existenci vlastního výslovnostního úzu. Jejich pestrost ztěžuje práci nad preskripcí výslovnostní normy. Je proto pochopitelné, že kodifikace explicitní normy artikulace se v mnoha případech opírá o výslovnosti praxe samotného kodifikátor. Vyhnout se subjektivnímu přístupu k otázkám správné výslovnosti správnosti proto není zcela možné. Když za východisko zjišťování výslovnostní normy kodifikátor považují svůj vlastní artikulačních úzus, jejich kodifikace práce může pak mít rysy egocentrického purismu. Jan Rozwadowski [viz Rozwadowski 1904] například analyzoval základní výslovnost vzdělaných vrstev krakovské společnosti, kterou považoval za vzorovou proto, že sám byl součástí této společnosti. Pro Tyta Benniho bylo zase samozřejmé i účelné zkoumat vzdělané vrstvy Varšavy, odkud Benni sám pocházel [viz Benni 1964]. Snaha posuzovat výslovnost a hodnotit ji jako správnou nebo nesprávnou není úkolem práce badatele, který pracuje na poli deskriptivní jazykovědy. Účelem lingvistické práce by měl být výzkum výslovnostního úzu a vyvozování závěrů, které by pak mohly být využity např. i pro stanovení artikulačních normy. Zjišťování výslovnostní normy nemá dlouhou tradici - pravidla výslovnosti jako normotvorné příručky určené pro širokou veřejnost, jsou produktem nedávné doby. Nová pravidla se již neopírají o vnucený autoritářských zdroj, ze kterého se v minulosti vycházelo, tedy hlavně o jevištní řeč, ale výslovnostní norma se rozpoznává pečlivým a hlubokým výzkumem artikulačních úzu více vrstev uživatelů jazyka. Za zdroj zjišťování normy se považují řečové projevy těch mluvících, kteří používají spisovnou slovenštinu aktivní, funkčně a uvědoměle, jejichž výslovnost netřeba jakkoli korigovat [Sabol 1967: 181]. Á. Král kromě průměrného úzu a úzu vlastního vidí práci nad zjišťováním výslovnostní normy rovněž studiem dosavadní kodifikace a v neposlední řadě i studiem jazykovědné literatury a všech příspěvků a poznámek o spisovné výslovnosti [ Král 1972: 202 ]. Kodifikační práce se může setkávat s dalšími problémy, o kterých bude ještě řeč. Jeden z těchto problémů vyplývá ze striktně fonologického hlediska. Ukazuje se, že při ortoepické kodifikaci není možné spokojit se pouze s fonetickou deskripcí artikulace a akustických vlastností hlásek, ale třeba vzít v úvahu i jejich fonologické hodnocení. Pokud například Východoslovák ve spisovné výslovnosti správně realizuje kvantitu samohlásek, pak vnímání diftongu než dlouhého nositele slabičnosti v těchto nářečích chybí. Nebo jiný příklad pro objasnění téhož fenoménu: Západoslovák správně realizuje výslovnost dlouhých samohlásek,
18 avšak v této nářeční oblasti je chápání dlouhé samohlásky jako součtu dvou krátkých samohlásek cizí [ Pauliny 1977b: 218 ]. K těmto fonetickým a fonologického aspektům, které by měl kodifikátor při své práci zohledňovat, třeba připočítat další aspekt, který již patří do jiné jazykové roviny. Mluvící volí typ výslovnosti, který může být v závislosti na komunikační situace diferencovaný. Je proto nezbytné, aby byly, pro účely preskripce i deskripce, artikulační jevy zkoumané v rovině výslovnostních stylů. Výsledky práce badatelů projevů mluvené řeči v oblasti stylistiky jsou, podle zvoleného přístupu a metody, dosti rozdílné, mají však jeden společný jmenovatel: výslovnostní styly se zpravidla zkoumají ve více než dvou rovinách či druzích [ Mistrík 1977; Findra 1983: 36 ]. Našim účelem však není analyzovat výsledky explicitního výzkumu jednotlivých stylů výslovnosti v předmětných jazycích. Považujeme ale za nutné uvést některé skutečnosti vztahující se k výzkumu fonetiky a nastínit jisté postřehy, které vyplývají z různých přístupů a metod práce lingvistů. Snad při produkci každé řeči platí obecné pravidlo: čím více artikulačních úsilí vynakládá produktor řečového signálu, tím jsou zřetelnější kvalitativní rozdíly mezi fonetickými segmenty. Pečlivý, ale neekonomický mluvený projev je adresáty hodnocen jako správný, naopak projev nedbalý, ale artikulačně hospodárný, s malými kvalitativními rozdíly mezi hláskami, je hodnocen jako nesprávný. Tato skutečnost je východiskem prací o stylistice jazykového projevu a mnohé z těchto prací podle toho rozlišují dva základní druhy výslovnosti: vyšší a nižší. Optimálním kódem spisovné výslovnosti všech našich tří zkoumaných jazyků je explicitní styl [srov. Isačenko 1968: 100], který je odrazovým můstkem výzkumu výslovnosti a výslovnostních stylů vůbec. Explicitní, vysoký jazykový výslovnostní styl je pro badatele podstatný a funguje jako jakési měřítko: jeho norma je totiž nejlepší popsána, protože je předmětem preskripčních lingvistické práce. Z druhé strany vysoký styl výslovnosti je manifestního, protože zahrnuje prvky a jevy, které se v běžném, neutrálním hovoru nevyskytují. Vzorem pro manifestního vyšší styl, který se používá v monologu nebo delších monologických promluví ve zvláštních situacích, je tzv. jevištní řeč, čili kultivovaný jazykový projev herců předních divadelních scén. Tak jako je tradičním zdrojem kodifikace normy psaného jazyka jazyk dobrých spisovatelů [viz Ertl 1929], pro zvukovou realizaci starostlivé artikulace je tradičním vzorem řeč obecně uznávaných herců a recitátor. Pro polskou a slovenskou normu výslovnosti byla v minulém století vzorem jevištní řeč dobrých herců předních divadel. Polské výslovnostní pravidla [Prawidła 1930] metodicky odrážely
19 německou normativní příručku Deutsche Bühnenaussprache (Hochsprache) [Siebs 1930]. Polská jazyková realita však byla méně pestrá jako v jazykově velmi různorodém Německu, takže bylo třeba " legalizovat " v Polsku ještě další normu. Proto se v druhém vydání polských výslovnostních pravidel [ 1947 ], které na rozdíl od prvního obsahuje i slovník, upozorňuje na dvojí normu: kromě jevištní se hovoří o méně pečlivé normě školní. Jevištní řeč měla být východiskem pro kodifikaci normy výslovnosti i na Slovensku. Slovenská má ze tří předmětných západoslovanských jazyků největší spektrum regionálních variant a diferenciace Fonické prostředků spisovné slovenštiny nebyla ještě i po druhé světové válce dostatečně stabilizovaná [Král 1966: 330]. Výslovnostní standard češtiny (běžně mluvená zvuková podoba jazyka) se začal ustalovat až v 2. polovině 20. století a to zejména pod vlivem masových sdělovacích prostředků. Dodnes se však zachovaly relativně výrazné rozdíly mezi výslovností v jednotlivých nářečních oblastech. Popis a pokusy o ustanovení normy české výslovnosti rovněž vycházel z výslovnosti jevištní jako vzoru pro standardní artikulaci. V puristicky zaměřeném normativním díle Správna výslovnosť slovenská Henricha Bartka, který pokládal jevištní řeč činohry Národního divadla za nezpochybnitelný vzor, patrná silný axiologický přístup k výzkumu a deskripcii slovenské artikulace. Tato výslovnostní příručka se nestihla dost dobře uplatnit v praxi: vyšla roku 1944, rok později její autor natrvalo emigroval a stal se v jistém smyslu tabuizovaným osobností. Směrem, který vytyčil Henrich Bartek, však šli po válce jeho zastánci i protivníci. Za ortoepický vzor považoval jevištní výslovnost činohry Slovenského národního divadla také Ján Stanislav, který s didaktickým přístupem popisuje " správnou" artikulaci v své knize Slovenská výslovnost [Stanislav 1953]. Ačkoli toto poučné dílo neobsahuje ucelenou a explicitně formulovanou ortoepickou teorii, hrálo určitou roli v usměrňování normy české výslovnosti před vznikem Pravidel spisovné výslovnosti Ábela Krále [Král 1984]. Fenoménem jevištní výslovnosti jako vzoru pro celonárodní standard je nejméně zatížena čeština. Ačkoli práce o artikulaci mají v české jazykovědě tradici, dlouho nevzniklo žádné jazykovědné dílo, které by splňovalo roli normotvorné příručky. Za průkopníka bychom mohli považovat knížku Kalilogie, chilli o výslovnosti Václava Durdík, která problematiku ortoepie a fonetiky nastiňuje z hlediska jazykové kultury [Durdík 1873]. Autor si v ní všímá také jiných jazykových rovin: v souvislosti s melodií řeči popisuje i větnou syntax a věnuje se také otázkám z oboru lexikologie a frazeologie. Převážná část této knihy je však věnována obecně jazykovému projevu v jeho různých formách a funkcích - publikace je tedy zároveň jakousi učebnicí rétoriky.
20 V průběhu 20. století byly v pracích věnovaných ortoepii analyzovány pouze mluvené projevy s příznačnou estetickou funkcí, zejména jevištní [ Trávníček 1940 ], které neměly ambice stát se vzorem pro národní standard tak, jak práce polské a slovenské. Proto pro jiné typy komunikace mají tyto projevy pouze sekundární význam. Jiné pokusy o kodifikaci české (spisovné) výslovnosti ale neměli širší ohlas [Frinta 1909]. Nejkomplexnější a dosud nepřekonaná jsou dvě díla: Výslovnost spisovné češtiny I [Hála 1967] a II Výslovnost slov přejatých [Romportl 1978], které vznikly především jako pomoc hercem a pracovníkům rozhlasu a televize, jako součást jejich odborné přípravy [ Krčmová 1998a: 108N ]. Tyto didaktické příručky jsou striktně praktické a vznikly s podobným záměrem jako např. Zasady poprawnej wymowy polskiej (ze słowniczkiem) [Doroszewski Wieczorkiewicz 1947]. Normotvorné ortoepické příručky nejsou zdaleka tak hojné a nedosahují věcné úrovně pravopisných pravidel. Kodifikace výslovnostní normy se jazykovědci z oblasti preskripčních lingvistiky potýkají s problémy vyplývajícími z relativity pohledu na otázky artikulace. Je totiž třeba zkoumat nejen horizontálně, ale i vertikálně členění výslovnosti, které spočívá v tom, že se stejný výraz hodnotí z hlediska několika artikulačních možností, podle míry explicitnosti výpovědi [ Král 1985d: 441 ]. Proto třeba jasno uvést, jaký výslovnostní úzus je předmětem kodifikace. Je známo, že v závislosti na komunikační situaci (od typu jazykového kontaktu) a od řečového tempa závisí řečový projev, který charakterizuje jednotlivé skupiny mluvících, proto badatelé rozlišují různé typy výslovnosti. V polské preskripční lingvistice např. Zenon Klemensiewicz normativní hodnotí výslovnost podle polské tradice na dva základní typy: scénickou (vysokou) a školní (neutrální) [ Klemensiewicz 1930 ]. Leszek Biedrzycki navrhuje diferencovat výslovnost podle toho, zda se komunikace uskutečňuje ve formální atmosféře, zda jde o pečlivý konverzační nebo rychlý důvěrný styl. Ten dělí podrobněji do pěti stylistických útvarů: prestižní, formální, pečlivý konverzační, rychlý konverzační a důvěrný [Biedrzycki 1978]. Naproti tomu Władysław Lubaś a Stanisław Urbańczyk [1993] vydělili čtyři základní realizace výslovnosti podle artikulační námahy na velmi pečlivou, pečlivou, běžnou a nedbalé [podle Dunaj 2006: 162]. Ve slovenském mluveném jazyce rozeznává Ábel Král tři způsoby výslovnosti [ Král 1985d: 442n ]: 1. Neutrální výslovnostní styl je základní a používá se ve veřejném styku, zpravodajských relacích a některých řečnických žánrech. V minulosti plnil roli vytříbeného, starostlivého, kultivovaného projevu. 2. Vyšší (nebo vysoký) způsob výslovnosti je příznačný pro slavnostní projevy, projevy
21 zvláštní společenské vážnosti, slavnostní proslovy. Vyznačuje se pomalejším tempem, explicitnosti a propracovaností, bez újmy na přirozenosti a lehkosti artikulace. Do vyšší formy realizace výslovnosti řadí Král " exkluzivní " potenciální vokál [ æ ] (ä). Jinými charakteristickými prvky explicitní výslovnosti podle Á. Krále je zachovávání kvantity v koncových slabikách přejatých slov typu deliktu, ULTRA (v neutrálním jsou tyto slabiky krátké), Neasimilují se některé souhláskové skupiny na hranicích morfémů - v řečovém proudu se zachovávají souhlásky na morfematických švech. 3. Nižší způsob výslovnosti se charakterizuje artikulačních uvolněností, větším rozsahem asimilace ve všech pozicích, zrychlováním artikulace, což je spojeno s vypouštěním některých souhlásek. " V nižším stylu je větší dynamické a melodické rozpětí věty a frekventovanější je emfáze. Vyšší frekvenci má i přestávka. V nižším stylu české spisovné výslovnosti se projevují určitá specifika, v nichž se odráží členění podle tří základních nářečních skupin češtiny." Podobně jako Á. Král, ale více diferencovaně, rozdělují způsoby výslovnosti již zmínění autoři výslovnostní příručky Podręczny słownik poprawnej wymowy polskiej. Uvádějí, že v prvních dvou (vyšších) artikulačních způsobech produktor dbá nejen na podaný obsah zvukového komunikovat, ale i na jeho formu, zatímco ve zbývajících dvou (nižších) si všímá pouze obsah výpovědi. Výzkum a hodnocení výslovnostních způsobů a stylů je důležitý nejen pro fonetický jazykový plán a obor stylistiky, ale také pro fonologie v klasickém slova smyslu. Výslovnostní styly se totiž necharakterizují stejnou snahou o rovnováhu fonologického systému. Zatímco např. ve stylu intelektuálním (vědeckém) je snaha o zachování co nejvyváženější a nejpřesněji fonologické struktury, ve stylu emocionálním, v básnické řeči je naopak konstitutivním činitelem snaha o porušování rovnováhy fonologického systému [srov. Mukařovský 1932]. Základním prostředkem dosažení expresivity je deformace struktury jazyka a také deformace jeho fonologické stavby. Jinými slovy: čím vyšší je stupeň emocionality daného jazykovědné stylu, tím menší je stabilita jeho fonologického systému v porovnání se stylem intelektuálním. [Kořínek 2000: 99-100]. Při porovnávání artikulace podle výslovnostních způsobů a stylů třeba brát ohled na jejich vzájemnou neslučitelnost. Fonetický prvek nebo fonetický jev, který je vlastní určitému stylu výslovnosti v jednom jazyce nemusí být součástí stejného stylu výslovnosti v druhém jazyce. Řečeno konkrétněji, kdybychom vzali v úvahu neutrální slovenský styl, našli bychom pravděpodobně více společných vlastností s neutrálním stylem polským jako neutrálním stylem českým, který je z hlediska produkce fonetických segmentů méně ekonomický.
22
Témata k zamyšlení, diskusi, otázky a kontrolní cvičení: 1. Co nejobecněji charakterizujte řeč Slovana a řeč Germána 2. Uveďte podstatné znaky řeči Čechů a Východoslovanů. Vysvětlete, co způsobuje rozdíly. 3. Jak vnímá řeč Slováků a Poláků Čech? Které zvukové prvky se mu jeví jako příznakové a nápadné a proč? 4. Pojednejte o stylech výslovnosti, jejich vývoji a kodifikaci. Srovnejte kodifikaci jazyka v písemné a zvukové podobě. 6. Uveďte klady a zápory různých druhů fonetické transkripce. V jaké míře jsou využitelné při přepisu české mluvené řeči?
23
5. Fonetické segmenty češtiny ve vztahu k segmentům jiných jazyků Výsledky výzkumu jazykových ekologů prokázaly, že prvky chudého samohláskového systému mají větší variabilitu, zatímco systémy, které jsou bohatší na samohlásky, mají naopak menší variabilitu, čili fonetické segmenty se mezi sebou liší malým počtem distinktivní prvků. Jazyky s pestrou škálou vokalických segmentů mají tedy omezenější „výslovnosti vůli", artikulace každého vokálu klade na hovořícího větší nároky. Produktor musí při výslovnosti vynaložit větší fyzické úsilí, aby přijímající jednoznačně identifikoval ve výpovědi příslušné vokalické segmenty. Neznamená to však, že v jazycích s málo rozvinutým vokalismem, tedy s menšími nároky na explicitní artikulaci samohlásek, by byly nějakým způsobem ohroženy komunikační potřeby [Duběda 2005: 23 ]. Malý počet samohláskových segmentů ve fonetickém systému určitého jazyka je kompenzován více vyvinutým konsonantickým systémem, čili větším podílem souhlásek v segmentální rovině jazyka. Z obecného pohledu patří čeština, slovenština a polština spíše mezi jazyky s méně rozvinutým systémem vokálů. Chudý samohláskový systém slovenštiny, češtiny a polštiny kontrastuje s vokalickými systémy takových jazyků, jako je např. francouzština; pestrost její vokalické složky je zřejmá pro slovenského a českého i polského mluvčího při výuce francouzštiny. V češtině máme 10 základních vokalických fonémů (bez dvojhlásek a bez slovenského/ä/, jehož zařazení do fonologického systému současné spisovné slovenštiny je diskutabilní). Polský vokalický systém je ještě omezenější než slovenský a český; skládá se pouze z pěti samohláskových fonémů (bez nosovek, v nichž jejich synchronní fonologickou platnost není možné jednoznačně konstatovat). Porovnáním značně omezeného polského vokalického systému se značně členitým francouzským vokalickým systémem obsahujícím 16 vokalických prvků [Dohalská - Schulzová 2008: 71] je zřetelný kontrast: francouzské samohlásky se od sebe liší jemně odstíněnými distinktivními vlastnostmi, které nemohou být při výslovnosti ignorovány, neboť existuje nebezpečí narušení komunikačního procesu. Naproti tomu při nepřesné artikulaci vokálů polských, ale i slovenských a českých, narušení komunikačního procesu nehrozí v takové míře, jako ve francouzštině. Podívejme se nyní blíže na elementy vokalického systému slovenštiny, češtiny a polštiny v jejich vzájemném vztahu a zkusme definovat kvalitativní diference mezi vokalickými fonémy v jednotlivých jazycích. Vycházíme z teze, že slovenské a české vokály jsou, co se týče fonetických vlastností, podobné, protože se shoduje počet základních vokálů
24 (českých 10, slovenských 10 nebo 11) a hraje zde svou roli i všeobecná podobnost češtiny a slovenštiny (ve všech jazykových plánech). Naproti tomu polské vokály se od slovenského a českých odlišují výrazně menším počtem distinktivní prvků, takže počet polských samohláskových fonémů tvoří jen 5 nebo 6 jednotek. Větší "artikulační pole" k dispozici však polština nemá, protože o polovinu menší počet vokálů v polštině jako v češtině nebo v češtině je způsoben chybějícím protikladem kvantity (bez paralelní změny kvality samohlásek jako je tomu např. v němčině). Při stanovení míry vokalickosti jazyka je však podstatný ještě jiný aspekt. Je třeba počítat s tím, že může existovat nepřímá úměrnost mezi počtem základních vokálů ve fonetickém systému dvou jazyků a výskytem těchto vokálů v textu. Srovnání polských a českých textů tuto opačnou proporcionalitu potvrzuje. Menší počet vokálů ve fonetickém systému je kompenzován větším počtem vokálů v textu, jejich častějším opakováním. Slovenští a čeští rodilí mluvčí vnímají polské samohlásky zavřenější, užší. Dojem zavřenosti polských vokálů potvrzuje empirický výzkum: polské samohlásky se vyslovují s menším čelistním úhlem a se zvýšenou polohou jazyka [Hála 1960: 98n]. Větší míra zavřenosti polských vokálů v řečovém proudu je způsobena okolím palatálních konsonantů, jejichž má polština podstatně větší počet než čeština a slovenština. Vlivem koartikulace dochází k užší výslovnosti polských vokálů, zejména předních, které kontrastují především s ekvivalentními českými vokály v případě mluvčích z Čech, kteří vyslovují přední vokály s větším čelistním úhlem as nižší polohou dorzální části jazyka. Způsob artikulace předních polských samohlásek je vzdálenější od způsobu artikulace předních vokálů československé skupiny. Je více podobný výslovnosti těchto vokálů ve východoslovanských jazycích, které se, stejně jako polština, vyznačují silně rozvinutou měkkostní korelací. Slovenské a české samohlásky mají podobnou kvalitu s tím, že některé slovenské fóny vzbuzují dojem poněkud zavřenějších, což může být způsobeno nejen v současném českém jazyce chybějící měkkou hláskou ř, ale hlavně větší frekvencí měkkých konsonantů v mluveném textu. Slovenské vokály však nedosahují takové míry zavřenosti, jakou se vyznačují vokály polské. Z hlediska funkčního uplatnění samohlásek ve vokalickém podsystému češtiny, polštiny a slovenštiny, včetně fonologicky relevantních diftongů, se jako nejvíce rozvinutý ukazuje vokalický systém spisovné slovenštiny, který má 39,9 % samohlásek, vokalickou strukturu češtiny tvoří 28,4 % všech segmentálních jednotek a samohláskový systém polštiny je tvořen 16,6 % vokalických fonémů. Podle klasického rozdělení má systém polských samohlásek 5 vokálů ústních a 2 nosní; dvojhlásky nezná. Kdybychom porovnali počet slovenských,
25 českých a polských samohlásek pomocí absolutních čísel, dal by se vyjádřit poměrem 15: 11: 7. Tento vztah by se však ještě více diferencoval, kdybychom vzali v úvahu slabikotvorné hlásky [Damborský 1957: 262], které obohacují český a slovenský systém vokalických segmentů, i když distribuce těchto hlásek, jakož i jejich kvantitativní využití, je v češtině a slovenštině odlišné. Pokud tyto poznatky shrneme, můžeme konstatovat, že systémově je polština jazyk jednoznačně konsonantický, ale omezený počet vokálů je kompenzován jejich větším opakováním v textu. Polština nevyužívá slabičné/ r/,/ l/, omezen je i výskyt prejotace - slova začínají samohláskou – iść, izba [Lotko 1990: 215 ], na rozdíl od češtiny (jít, jizba). K faktům, které dokládají větší využití vokálů v polských textech je třeba dodat rovněž skutečnost, že v polském a slovenském morfonologickém systému ve vztahu k českému je omezenější výskyt alternací e: Ø. Zatímco přistoupíme ke konfrontaci jednotlivých vokálů, je třeba připomenout, které řečové orgány se podílejí na artikulaci samohlásek v češtině, slovenštině a polštině. Využití těchto orgánů není v každém jazyce stejné. Kromě dolní čelisti, která zvětšuje a zmenšuje čelisťový úhel a reguluje míru otevřenosti samohlásek, hraje podstatnou roli při tvorbě vokálů jazyk; při artikulaci vokálů se jazyk dostává různých poloh v ústní dutině. Tyto dva řečové orgány, čelist a jazyk, jsou aktivní při výslovnosti každé samohlásky. Kromě nich se při artikulaci některých vokálů aktivizují rty, čímž dochází k určitému stupni labializace. Jiné vokály vyžadují i snížení měkkého patra, které uvolňuje nosní kanál zcela nebo jen částečně a umožňuje průnik výdechového proudu přes nosní dutinu. Samohlásky slovenské, české i polské ve větší nebo menší míře všechny tyto artikulační orgány využívají.
Témata k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky: 1. Srovnejte konsonantický a vokalický systém češtiny s vokalickým a konsonantickým systémem jiných jazyků (slovanských i neslovanských). Co z tohoto srovnání vyplývá? 2. Jak se projevuje bohatý vokalický systém (např. ve francouzštině, maďarštině) s relativně málo rozvinutým systémem v češtině v komunikaci? (Nápověda: negativní transfery, interference).
26 3. Jaké následky pro výslovnost konsonantů má, dle vašeho názoru příliš zavřená nebo příliš otevřená výslovnost samohlásek. (Nápověda: uvědomte si, jak jsou hláskové skupiny realizovány při koartikulaci.)
27 6. Nápadné prvky českého vokalického systému v kontrastu s prvky jiných jazyků Základní vokály (nediftongické a nenosové) mají v češtině a dvou sousedních slovanských jazycích velmi podobnou kvalitu. Při percepci se však českému posluchači jeví relativně užší výslovnost polských vokálů. Polské přední samohlásky se ve srovnání s českými a slovenskými artikulují se zvýšenou polohou jazyka a s menším čelistním úhlem. Polský vokalický podsystém je tvořen navíc variantou fonémy [i], kterým je vysoké střední [ɨ]. Tyto hlásky bychom mohli umístit do společného, česko-polsko-slovenského vokalického trojúhelníku, v němž, jak je známo, se nacházejí samohlásky podle postavení jazyka v ústní dutině. Strukturu vokálů v tomto trojúhelníku však narušuje slovenská hláska ä [æ], která se někdy používá ve vysokém stylu spisovné výslovnosti a je přítomna také v některých slovenských nářečích. Na čtyřúhelníkový tvar systému krátkých vokálů ve spisovné češtině ve srovnání s trojúhelníkovým systémem českých vokálů upozornil již Roman Jakobson [Jakobson 1931: 45, cit. podle Vachek 1982: 45]. Existence slovenského/ä/ [æ] jako fonému je však s ohledem na minimální funkční využití sporná a jsou i odlišné názory na jeho fonologickou platnost. Ačkoli je toto široké [æ] ve spisovné češtině periferní prvek, je mu třeba věnovat trochu více pozornosti, protože tento element narušuje jednotný slovensko-česko-polský samohláskový trojúhelník. Existence hlásky [æ] transponované do ortografického systému grafémem ä je ve spisovné slovenštině relikt, pozůstatek staršího vývojového období. Tato nízká přední samohláska se objevovala v pozicích po palatalizovaných retnicích a dodnes je slyšet v středoslovenských nářečích dolní Oravy, Turce a Gemeru. V těchto dialektech se vyskytuje po měkkých souhláskách a má zde i dlouhý ekvivalent/ȁ/. Fonologická platnost vokálů/ä/,/ȁ/ se projevuje tím, že stojí v opozici k zadnímu (neutrálnímu)/a/,/á/ [Štolc 1994: 22]. Výslovnost [æ] však ztratila (zcela nebo téměř zcela) smysl se zánikem palatálnosti samohlásek, po kterých toto široké [æ] následovalo, a splynula se základní výslovností fonému/e/ [Peciar 1941: 40]. Zdá se však, že toto tvrzení není nevyvratitelné. Zda slovenské/ä/ je fonémů nebo pouze jeho varianta bylo předmětem lingvistických analýz, které často vedly k odlišným závěrům. S teorií Stefana Peciara o neexistenci zvláštního foném/ä/ polemizuje Eugen Pauliny. Pokud budeme aplikovat Pauliniho strukturalistický přístup, je třeba vyjít z předpokladu obsaženého v Trubeckého teorii, na základě kterého identifikujeme foném tak, že zjišťujeme existenci byť jen jedné dvojice
28 výrazů, které se odlišují pouze jednou hláskou, bude vokál/ä/ považován za součást fonologického systému spisovné slovenštiny [Pauliny 1971]. Štefan Peciar, obhájce teorie o neexistenci fonémy/ ä/ ve spisovném jazyce připouští, že v češtině (nejen nářeční) se takové páry slov, které se liší pouze hláskou/fonémem/ä/, vzácné objevují, ale jedno z těchto slov je zpravidla buď archaismus, nebo výraz ze substandardní sféry jazyka mající regionální platnost, tedy výraz, který není součástí spisovné slovní zásoby. Prakticky jediný příklad, který lze nalézt v spisovné varietě slovenského jazyka, je dvojice výrazů metiem – mätiem. Ale ani tento příklad Peciara plně nepřesvědčuje; první z dvojice výrazů je synchronní manifestního - archaický, který se v současném živém slovenském jazyce vyjadřuje prefigovanými formami sloves zametat: zametám. V této souvislosti se Peciar domnívá, že spisovný jazyk opustil jednoduché sloveso metu proto, že zde šlo o fonologické, i když neúplnou, homonymní s tvarem slovesa mateme. Uvádí i příklad dvojice katolík – kätolík. Pro hodnocení hlásky/ä/ ve slovenštině jako samostatného fonému však tímto párem výrazů nelze argumentovat proto, že jednak je to výraz dialektový a jednak dvojice těchto výrazů nestojí ve významové opozici. Na základě těchto poznatků Peciar s naprostou jistotou prohlašuje, že se nepodařilo ani nepodaří najít ve slovenštině standardní ani substandardní dvojice které by dokázaly, že spisovné slovenské ä je foném (viz Trubeckého teorie). Hodnocení fonému/ä/ pouze jako varianty hlásky/e/, čili přesvědčení o trojúhelníkovém uspořádání slovenských vokálů se zdá být oprávněné. Silným argumentem proti uznání/ä/ za samostatný slovenský foném je také skutečnost, jakým způsobem jsou adaptována cizí slova obsahujících tento zvukový segment. Artikulace předmětné slovenské hlásky se při adaptaci nevyužívá, nevyužívá se plné spektrum slovenského zvukového systému. Je to velmi dobře patrné při přebírání anglických slov - např. výraz badminton [bædmɪntən] je ve spisovném slovenském usu standardně vyslovován jako [bɛdmɪntʊn], tedy s neutrálním [ɛ] a ne s širokým nízkým [æ]. Na tuto skutečnost upozornil již před téměř půl stoletím Ladislav Dvonč, který uvedl příklad širokého [æ] ve výrazu back [baek], které se přebírá do češtiny jako obyčejné e [ ɛ ] [Dvonč 1965: 148]. Nepoužívání širokého [æ] při fonetické adaptaci považujeme za jeden z hlavních důkazů defonologizace/ä/ ve spisovné slovenštině. V takovém přesvědčení nás navíc utvrzuje skutečnost, že anglické britské [æ], které je blíže nízkému střednímu [a] jako přednímu prostřednímu [e], se jako [æ] v převzatých slovenských výrazech nevyslovuje, přestože je rovněž v spisové češtině poloha tohoto [æ] vzhledem k
29 vokálu [a] bližší než k vokálu [e]. Přesto je toto široké [æ] adaptované v češtině jako neutrální [ɛ]. Při fonetické analýze jsme vycházeli z teze, že široké [ æ ] ve spisovné slovenské výslovnosti by mělo být substituováno jeho bližším ekvivalentem – hláskou [ a ]. Jak jsme zjistili z porovnání s anglickými vokály, [ æ ] je zastoupeno souhláskou e [ ɛ ]. Podívejme se nyní na tento problém z hlediska fonologického. Ukazuje se, že také ve fonologické rovině spisovné slovenštiny jsou větší předpoklady k substituci fonému/ ä/ fonémy/ a/. Ze srovnání distinktivní příznaků fonémy/ ä/ -/ a/ -/ e/ vyplývá, že zadní/ a/ v poměru k přednímu/ ä/ je blíže, tedy má méně rozdílných relevantních vlastností jako/ ä/ v poměru k/ e/ [ Pauliny 1968: 65 ]. Foném/ a/ se liší od fonémy/ ä/ pouze jedním fonologického příznakem, a to je tupost (neostrost)/ a/ a ostrost/ ä/, zatímco oba fonémy se shodují v příznaku vokálnosti, okrajové a kompaktnosti a nemají příznak konsonantnosti, Naproti tomu vokál/ ä/ se od/ e/ liší dvěma příznaky:/ ä/ je okrajové, /e/ je středové, /ä/ je kompaktní, /e/ se neúčastní protikladu kompaktnost x difúznost [srov. Sabol 1972: 147]. Mimo tato fakta je však [ä] substituované samohláskou [e]: opäť, väzeň, smäd jako, /opeť/, /smet/, /vezeň/. Existují sice výrazy hříbě, Baba (a jejich odvozeniny), ve kterých se koncové/ ä/ artikulačně srovnalo s fónem [ a ] (možná výslovnost [ʒrjɛba], [ba:ba]), ale tyto případy jsou ojedinělé a fonologické procesy zde pravděpodobně nehrály hlavní roli. Výslovnost koncového/ ä/ jako/ a/ v tomto případě způsobil pravděpodobně činitel morfologický: analogie odvozovací přípony vzoru dievča. Kdybychom na základě těchto poznatků měli určit stupeň relevance vokálu/ ä/ ve slovenském segmentálním systému a rozhodnout o jeho funkční platnosti, přiklonili bychom se k názoru těch lingvistů, kteří ho považují za alofon fonému/ e/. Fakt, že jde o téměř nulové funkčním využití/ ä/ v současné spisovné výslovnosti, podporuje i způsob percepce výslovnosti hlásky/ ä/ většinovým slovenským jazykovým společenstvím jako silně příznakových. Naopak jako bezpříznakové vnímá uživatel slovenského jazyka hlásku/ e/ v těch pozicích, kde by mělo být/ ä/ [Dvonč 1965: 150]. Snad nejdůležitějším argumentem za vyloučení segmentální prvku/ä/ z fonologického i fonetického systému dnešní spisovné slovenštiny a přiblížení fonetického systému češtině a polštině říká výslovnostní praxe při artikulačních adaptaci cizích slov z těch jazyků, které mají hlásku [ æ ]. Domníváme se, že je to dostatečně silný argument pro eliminaci/ ä/ z fonologického systému spisovné slovenštiny. Neuplatňování hlásky ä v probíraných slovech s
30 širokým [ æ ] do češtiny, lze použít také jako hlavní argument proti těm, kteří by ještě tento foném ve spisovné slovenštině chtěli rozlišovat. K argumentům za nepovažování slovenské hlásky ä za zvláštní foném ani speciální fón odlišný od neutrálního [ ɛ ] svědčí výrazně i skutečnost, že dlouholeté úsilí o kodifikaci výslovnosti této hlásky alespoň v jisté vymezené oblasti používání spisovného jazyka (ve vyšším stylu) širokého [ æ ] nenachází u absolutní většiny uživatelů spisovné slovenštiny pozitivní ohlas [Dvonč 1979b: 31 ]. Na závěr těchto úvah o existenci předního nízkého vokálu [ æ ] v češtině, který nemá ekvivalent v současné polštině a češtině, můžeme poznamenat, že tento periferní vokalický segment je v současnosti již téměř výhradně rozlišován pouze v ortografii. Dvojici e: ä považujeme za výslovnosti sjednocenou, stejně jako jsou sjednoceny původně odlišné hlásky i - y, které svou diachronní fonetickou diferencovanost demonstrují už jen grafémicky, podobně jako v češtině, na rozdíl od polštiny. Uvedené hláskové segmenty/ i/,/ y/ - fonémy (nebo jejich varianty) - obohacují polský samohláskový systém oproti systému českému a slovenskému, budeme jim proto rovněž věnovat pozornost. Z hlediska synchronní funkční fonetiky spisovné slovenštiny a češtiny fonémy/ i/ a/ y/ v těchto jazycích neexistují, protože nemají distinktivní prvky, které by je od sebe fonologicky odlišili. Chtěli bychom však poukázat na fakt, o kterém bude řeč v další části této podkapitoly, totiž že v české (a v jisté míře i české) výslovnosti se realizují dva odlišné vokály, jejichž kvalita není závislá ani na distribuci těchto hlásek a neřídí se ani jiným fonologického nebo fonetickým pravidlem, které se uplatňuje v polštině. V spisovné polštině se dvojice hlásek [i] - [ y ] vyznačuje odlišnou fonetickou charakterizací. Rozdílná výslovnost tzv. tvrdého y [ ɨ ] se udržela v části slovanského jazykového teritoria jako samostatná hláska, kde někdy tvoří i funkční protiklad k tzv. měkkému i [i]. Tato fonologicky relevantní opozice je realizována několika fonetickými způsoby. Ve východoslovanských jazycích jako je ruština a běloruština je fonetickým ekvivalentem polského [ɨ] hláska [ʊ], při artikulaci níž je jazyk přesunut značně dozadu, téměř jako při výslovnosti [u], ale bez aktivizace rtů (labializace). Takové silně zadní y lze slyšet také na části lemkovské území a v karpatsko-ukrajinských dialektech. Stopy zadní výslovnosti ekvivalentu vysoké přední samohlásky nacházíme i v nejzápadnější části stávajícího slovanského jazykového teritoria: vyslovuje se v horní i dolní lužické srbštině, ale jeho výskyt je širší, vystupuje i v jiných pozicích než v těch, ve kterých je etymologické * y [Zaręba 1968:
31 268n]. S artikulací [ɨ] podobné jako v běžné polské výslovnosti, se setkáváme i na území dnešního Slovenska a Slezska. Hlásku s polohou jazyka jen neznačí převedeného dozadu, za to trochu sníženého ve směru výslovnosti [ e ] slyšet v česko-polském pohraničí [ Lipowski 1992: 119N ] i v jazykovém pohraničí polsko-slovenském na polských jazykových ostrůvcích na Slovensku: v oblasti Čadce, na východ od Huty a Malé Borové (v Liptově pod Zuberci), na území používání přechodného nářečí polsko-slovenského, v Gemeru v obci Pogorelov a při Bardějově na východě Slovenska [Zaręba 1968: 270n]. Pokusíme se určit, jaká je ve spisovné polštině funkční platnost hlásek/ i/ -/ y/ a jaké jsou v češtině a slovenštině realizace těchto hlásek v signálové rovině jazyka. Jak je známo, ve spisovné češtině není mezi původními vokály/ i/ -/ y/ funkční rozdíl, není nerealizovaný ani ve výslovnosti. Naopak v polštině připisují někteří badatelé střední vysoké hlásce [ ɨ ] ve vztahu k jejímu přednímu protikladu, hlásce [ i], fonologicky relevantní vlastnosti. Starší polská jazykověda, zastoupená Janem Baudouin de Courtenay, považovala segment [ɨ] za kombinatorní variantu fonému /i/ [Łobacz 1971: 77n]. Z asynchronizací výslovnosti měkkých korelovaných konsonantů, čili rozložením výslovnosti [ C, ] + [ V] na [ C '] + [ j ] + [ V], ve slovech typu kiedy, biały, mięso došlo ve spisovné polštině k oslabení palatálnosti souhlásky jako distinktivní prvku pokud vzniku následného [ j ], které převzalo relevantní vlastnost měkkosti předešlého konsonantu. Pro spojení /C,/ +/ i/ a/ C/ +/ y/, např. ve slovech bić, być, se tato změna projevuje ztrátou distinktivní prvku palatálnosti /b,/ a fonologizací následné měkké hlásky/ i/. Pokud bychom se přiklonili k názoru, který včleňuje vokál /y/ do fonologického systému spisovné polštiny jako novou foném, která byla tradičně považována za kombinatorní variantu vysokého předního vokálu/ i/ [Sawicka, Spasov 1993: 214], museli bychom konstatovat, že v současném polském jazyce nejsou souhláskové palatální fonémy, protože funkční protiklad konsonantů palatálních a nepalatálních přebírá protiklad předního a nepředního (středního) vokálu [i] a [ ɨ ]. V důsledku toho v dvojici polských výrazů bić : być, by vlastnost tvrdosti konsonantu [b] v protikladu k měkkosti nebo změkčenosti [b,], mohla být považována za funkčně irelevantní [srov. též Łobacz 1971: 78]. Zatímco v polštině není pochyb o odlišné fonetické kvalitě vysokého středního vokálu [ɨ] ve vztahu k přednímu [i], a fonémy/ i/ -/ y/ jsou podle současného výzkumu i nositeli fonologické distinkce [np. Sawicka, Spasov 1993], v dnešní spisovné češtině a slovenštině
32 taková dvojice hlásek v signálové i funkční rovině chybí. Neexistuje fonologicky protiklad a ani foneticky nejsou rozpoznatelné různé typy artikulace těchto dvou diferencovaných hlásek. Skutečnost, že synchronně chybí foném /y/ ve spisovné češtině a slovenštině, je důsledkem vývoje měkkostní korelace, která je v těchto jazycích na pozadí jiných slovanských jazyků značně omezená. Palatálne konsonanty v češtině téměř zanikly již 14. - 15. století a zůstala pouze měkkost dentálních. V důsledku zániku konsonantické mäkkostnej korelace se opozice/ i/ -/ y/ nepoužije ani ve výslovnosti. K tomuto tradičnímu názoru o jednotné artikulaci hlásek označovaných v českém a slovenském pravopisných systému grafém i, y tu máme výhrady av dalších odstavcích předložíme nový pohled na předmětnou problematiku. Poznatek, který níže prezentujeme, považujeme za důležitý nejen pro fonetickou teorii; může rovněž přispět k zásadní změně přístupu k těmto původně odlišným hláskám, percipována jejich kvality a následnému využití při výuce češtiny jako cizího jazyka polských rodilých mluvčích, ale i dalších cizinců, kteří mají v systému své mateřštiny fonologicky nebo fonetický protiklad k vysoké přední samohlásce [i]. Dosavadní charakteristika hlásky označované v češtině grafém i, y je podle našeho názoru zjednodušená. Spočívá v tvrzení, že v artikulaci je realizován jeden zvuk [ ɪ ] - vokalicky segment, který se vyznačuje menší napjatostí jako polské nebo francouzské [i], ale jazyk je při tvoření tohoto vokálu uvolněnější, posunutý mírně dozadu, ale nedosahuje polohy jazyka jako při výslovnosti [ ɨ ]. Jazyk je posunut šikmo dolů, nikoli však ve směru artikulace vokálu [ e ], ale spíše ve směru artikulace neutrální hlásky [ ə ]. V praktických gramatiky a učebnicích češtiny a slovenštiny pro cizince je obyčejně toto [ ɪ ] transliterací znakem [i ], což značně zkresluje skutečný stav při realizaci této hlásky v řečovém proudu. Kdybychom zkoumali zvuky reprezentované v písmu grafém i, y pouze ve spisovné češtině a spisovné češtině, mohli bychom problém, na který upozorňujeme v další části, pokládat za irelevantní. Otázka realizace předmětného segmentální prostředku se však stává aktuální při srovnání s jednotkami segmentální systému polského. V percepci polského uživatele jazyka, který má v svém fonetickém systému dvojí [i], se však mohou projevovat negativní fonetické transfery, které by mohly narušit komunikaci produktor a recipienta. Jinak řečeno, jde o to, že polský mluvící slyší český krátký vokál [ ɪ ], který následně akusticky ztotožní s polským vokálem [ ɨ ]. Etymologické měkké * i je synchronně percipované jako tvrdé y. Na vysvětlení uvedeme pár příkladů. Podstatné jméno bit ve smyslu ' jednotka informace ' tvoří vokál, který artikuluje český mluvící tvrdě - [ bɪt ]. Vokál [ ɪ ] polský mluvící v své
33 percepci ztotožňuje s vokálem [ ɨ ], který je součástí jeho mateřského fonetického systému. Narušením komunikace, jak jsme již uvedli, je nesoulad mezi významovým rozsahem Lexu, který percipuje příjemce, a významovým rozsahem Lexu, který vytvořil a emitoval produktor. V našem příkladu recipient identifikuje konkrétní podstatné jméno byt [ bɨt ], které polský recipient formálně ztotožňuje s konotátom označujícím abstraktní substantivum, denotát ' bytí '. Problém, který chceme zvláště podtrhnout, je však širší a jeho analýza vyžaduje i rozsáhlejší, nejen striktně segmentální přístup. V češtině se vytvořily dvě vokalické jednotky, které " jsou dosazovala " na místa, kde by se měla vyskytnout přední vysoká hláska nebo nějaký její ekvivalent. Jinak řečeno: v češtině se vyslovují dvě hlásky, které se v písmu zapisují literami i nebo YAV polštině vyslovují jako [i] nebo [ ɨ ], ale výslovnost českých ekvivalentů se neopírá ani o historický původ těchto hlásek, ani na jejich synchronní distribuci. Jediným kritériem je kvantita předmětné samohlásky. Kvantita určuje kvalitativní vlastnosti českého vokálu/ i/ a je irelevantní, jaký je původ tohoto/ i/. Z praktického hlediska je indiferentní, jakým grafém se tato hláska v českém pravopise zaznamenává: i, y nebo í ý. Ve výše uvedeném příkladu, substantiv bit, je vokál [ ɪ ], jak jsme uvedli, sluchově identifikován polským mluvícím jako [ ɨ ] (psané y). Taková asociace platí v případě, kdy je předmětná samohláska vyslovená v češtině jako krátká, přičemž, a to je důležité, nezáleží na původu tohoto vokálu (etymologickém * i nebo * y). Kdybychom vzali příklad podstatného jména byt, [ bɪt ] bylo by polským příjemcům identifikovány substantivum byt [ bɨt ], což v polštině znamená, bytí '. Na druhé straně dlouhé české vokály ve výrazech beat, ' bít ' být ' být' identifikuje polský posluchač jako " měkké " [i]. Z toho vyplývá, že kvalita českého vokálu zapisovaného i, y nebo í, ý záleží pouze od jeho kvantity: pokud je vokál dlouhý, vyslovuje se [i: ], pokud je vokál krátký, vyslovuje se [ ɪ ]. Tato teorie byla ověřena na několika polských respondentech, kteří nevěděli česky ani slovensky. Příklady dvojic slov se stejnou výslovností v češtině Česká výslovnost Polská percepce české výslovnosti beat = být [ bi: t] [ bit ] výr = vír [ vi: r] [ vir ]
34 sýra = síra [ si: ra ] [ sira ] bit = byt [ bɪt ] [ bɨt ] živý = živí [ ʑɪvi: ] [ ʑɨvi ] nebo [ ʒɨvi ] pil = pyl [ pɪl ] [ pɨl ]
Rozdílná kvalita vokalického páru - dlouhého [ i: ] a krátkého [ ɪ ] - je vůči jiným Samohláskovou dvojicím osihotená. Žádné jiné české (i slovenské) páry vokálů odlišujících se relevantním příznakům kvantity se nevyznačují tak velkým kvalitativním rozdílům jako [ ɪ ] - [i: ]. Výslovnost zbývajících krátkých vokálů [ ɛ ], [ a ], [ ɔ ], [ ʊ ] je přibližně stejná jako výslovnost jejich dlouhých ekvivalentů [ ɛ: ], [ a: ], [ ɔ: ] [ ʊ: ]. Fonologická opozice kvantity českého/ i/:/ í/ (krátké: dlouhé) tedy vyvolala paralelně se utvářející opozici kvality (středové: okrajové). Takové ekvipolentní protiklady pozorovat např. ve spisovné němčině, která využívá opozici nenapätých krátkých vokálů a napjatých dlouhých vokálů. (bitten - bieten, denn - den, Onkel - Hose, und - Uhr). Zatímco však v němčině protiklad vlastnosti " nenapil: napjatá " mají všechny základní vokály kromě/ a/, v češtině naopak dominuje opozice " krátká - dlouhá ", kterou jsou charakterizovány všechny základní vokály kromě/ i/, které má navíc protiklad kvalitativní, podobný jako v němčině. Můžeme tedy říci, že češtině (zatím) " nehrozí " vytvoření se vokalickych fonémy, jejichž distinktivní vlastnost kvantity by se proměňovala na distinktivní vlastnost kvantity. Na problém kvalitativního rozdílu dlouhé a krátké vysoké samohlásky v češtině již upozornili někteří badatelé, v poslední době např. Václav Podlipský [ Podlipský 2005 ], když ho přirovnal k rozdílu mezi výslovností anglických vokálů [ ɪ ] - [i]: bit [ bɪt ], beat [ bi: t]. Na rozdíl ve výslovnosti i - í upozornila rovněž [ Palková 1994 ], i když především v kontextu spisovné normy a její porušování. Nakonec věnujme pozornost přední prostřední samohlásce [ ɛ ], která v neutrální pozici je ve třech našich spisovných jazycích kvalitativně podobná. Při koartikulácii však dochází ke změnám ve stupni její otevřenosti av poloze jazyka.
35 Největší odklon od neutrální výslovnosti [ ɛ ] je v okolí polských palatálních konsonantů, kde je realizováno užší [ e ], které přechází až do [ ɪ ], např. jí, Dziedzina, [ její ] [ ʥeʥina ], a dokonce [ jɪj ], [ ʥɪʥina ]. V okolí tvrdých vokálů však zůstává základní, např. cera [ ʦɛra ], pech [ pɛx ] [ poř. Hála 1975: 140 ]. Segmenty slovenského samohláskového systému jsou, jak jsme již uvedli, natolik otevřené, že se kvalita krátkého vokálu [ ɛ ] zpravidla nemění ani v okolí palatálních konsonantů: děti, ve slovenštině po měkkých konsonantech patrná zúžené [ e ]: děti, léto [ ʎeto ], ale v případě výslovnosti s tvrdou lateralis zůstává přední vokál neutrální: [ lɛto ]. Kromě případů, kdy výslovnost [ e ] nebo [ ɛ ] závisí na hláskovém okolí, se můžeme ve všech třech jazycích setkat s individuální výslovností zavřeného [ e ] jako základní ve všech pozicích, a to v řeči českých, slovenský i polských mluvčích. Na základě dlouhodobého pozorování se však zdá, že u polských mluvících se tato, více uzavřená, výslovnost [ e ] realizuje častěji. Ve všech třech jazycích se však výslovnost předního prostředního vokálu pohybuje od úzkého [ e ] přes [ ɛ ] až k širokému [ æ ]. Všechny tyto varianty jsou bezpečně identifikovány jako fonémû/ e/. Bez ohledu na tyto individuální artikulační rozdíly a rozdíly v kvalitě této samohlásky způsobené souhláskovým okolím, je stupeň otevřenosti přední prostředního fónu jako základního vokálu v česko - polsko - slovenském jazykovém prostoru zhruba jednotný - v souvislé řeči se realizuje zpravidla neutrální [ ɛ ]. Ale pokud budeme zkoumat výslovnost této hlásky realizované v rámci jednotlivých jazykových území, zjistíme určité diference. Na slovenském a polském teritoriu jsou rozdíly ve výslovnosti menší, ale na českém jazykovém území se setkáme s značnými rozdíly ve výslovnosti tohoto vokálu: kromě neutrálního [ ɛ ] zde ve výslovnosti realizuje široké [ æ ] úzké [ e ]. Zavřené [ e ] je nápadným znakem jazyka v moravské části České republiky, zejména v široce chápané oblasti brněnské [Bělič 1970]. Takový úzký vokál [ e ] je součástí segmentální systému běžně mluveného jazyka v Brně. Tento vokál není výrazně diferencovaný sociální ani generačně, je součástí řeči různých věkových skupin mluvících, i když výslovnost zavřeného [ e ] je statisticky častější v řeči starší generace [Krčmová 1981]. Úzká výslovnost moravského [ e ] výrazně kontrastuje s výslovností širokého [ æ ] ve středních Čechách; je příznačná zejména pro obyvatele hlavního města Prahy. Na druhé straně
36 úzká realizace výslovnosti předmětného vokálu je jedním z hlavních charakteristických prvků brněnské mluvené řeči. Potvrdila to ve svém výzkumu Marie Krčmová: " [...] rodákům sice není tato výslovnost nápadná, ale stává se příznakových tam, kde očekáváme ortoepicky vybroušený projev (rozhlas, televize). Výrazně úzké e se dnes stává součástí nedbalé výslovnosti v projevech stojících na pomezí argotu, Poněkud zúžená výslovnost je však Součástí artikulačních bázi Brna bez ohledů na vzdělání " [Krčmová 1981: 45]. Středočeská a zejména pražská výslovnost širokého [ æ ] působí naproti tomu pro posluchače z Moravy a Slezska výstředně a setkává se zpravidla s negativními reakcemi nebo je zdrojem posměchu. Systém ústních vokálů západoslovanských jazyků - češtiny, polštiny a češtiny lze charakterizovat jako blízce příbuzný s určitými diferenčními prvky, které pozorujeme v signálové i funkční rovině fonetiky. Další vokalické prvky jsou charakteristické pro každý z jazyků a jejich srovnáních bude třeba vzít v úvahu více aspektů.
Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky: 1. Srovnejte obecně vokalický systém český s vokalickým systémem jazyků východoslovanských, jihoslovanských, románských a germánských. 2. Co je to vokalický trojúhelník v češtině? Existuje i v jiných jazycích? 3. Vyložte podstatu korelace dlouhých a krátkých samohlásek v češtině (Nápověda: primární, graduální nebo ekvipolentní protiklady?) 4. Pojednejte o zvláštnostech české hlásky (fonému)/i/. Jaké důsledky může mít jeho výslovnost pro percepci cizince (Slováka, Poláka, Němce)? 5. Jak jsou využívány periferní fonémy při fonetických adaptacích? (Nápověda: české [ɛ] v regionálních variantách [e], [æ] při přejímkách z angličtiny.) 6. Na základě výslovnosti vokálů u cizince určete jeho jazykovou příslušnost. Na základě kterých jazykových znaků jste jeho příslušnost zjistili? Které zvukové segmenty v jeho řeči považujete za silně příznakové? Jakým způsobem je lze využít?
37 7. Fonologicky relevantní a irelevantní nosové hlásky Kdybychom při pokusech o srovnání českého, slovenského a polského systému nosových samohlásek vycházeli z tradičních závěrů fonologického výzkumu, totiž že v češtině se vokální nazály nevyskytují, naopak polský vokalický systém obsahuje dvě fonologicky relevantní nazály, mohli bychom tímto tvrzením úvahy o nosovkách ve třech západoslovanských jazycích ukončit. Explicitní fonetické analýzy nazál však přinášejí poznatky, které poskytují cenný materiál pro jejich porovnávání v rámci operativní fonetiky. Výzkumy řečového proudu ukazují, že při koartikulaci se v určitých pozicích nazalizují ústní vokály ve všech třech jazycích. Můžeme předpokládat, že v polštině, která uplatňuje, podle názorů některých lingvistů, nazály ve funkci relevantních segmentů hláskové systému, bude nosovost v souvislé řeči více frekventovaná než v projevu slovenského nebo českého mluvčího. Domníváme se však, že ve všech předmětných jazycích je výskyt vokalických fonetických segmentů podobný. Mohli bychom proto postavit tezi, že ve standardním řečovém proudu se polština od češtiny co do intenzity nazálnosti neliší. Nejdříve si připomeňme základní poznatky, které v této věci přinesl výzkum fonetiky a fonologie. K existenci nosovek jako zvláštních fonémů v polštině se přiklánějí badatelé starších období. Tradiční názor Stieberův na funkční platnost nosní/ ę/,/ õ/ a existenci nefunkčních, kombinatorních variant polských ústních vokálů (e + n, i + n, y + n, u + n - kromě [ ɔ ]) [Stieber 1948, 1966], si vytvořil v polské jazykovědě své pevně místo a nalezl mnoho stoupenců [např. Damborský 1957, Doroszewski 1963]. Jiní badatelé však se Stieberovým názorem polemizovali nebo přímo hlásili přesvědčení, že hláskový systém polštiny vokalické nosovky neobsahuje, protože ty se rozkládají na bifonémické skupiny tvořené ústním vokálem a následným nosním nevokalickým segmentem [Jassem 1973, Wierzchowski 1980, Strutyński 2002 Ostaszewska - Tambor 2006]. Třeba připomenout, že také nestor strukturalistické fonologie N. Trubeckoj tvrdil, že v polštině nejsou nosovky, ale bifonémy tvořené vokalickými fonémy a neurčitým nosovým elementem [Trubeckoj 1939]. Fonologická platnost polských vokalických nosovek je v současné době silně zpochybněna. Samohláskovou nosovky jsou považovány za zvukové dvojsegmenty a tato skutečnost mění i jejich fonologické hodnocení. Jelikož nenacházíme fakta, na základě kterých bychom mohli tvrdit, že se v poslední době nějakým způsobem změnila polská výslovnost nosovek [Kamińska-Szmaj 1999: 197], vyjadřujeme i silné pochybnosti co do
38 fonologické platnosti polských vokalických nazál. Znamená to, že se kriticky stavíme i k názoru Zdzisława Stiebera a stoupenců jeho teorie. Dvojsegmentovost polských nosových samohlásek je zřejmá z experimentálního výzkumu, který potvrdil, že polské nosní samohlásky ą, ę mají diftongický ráz, a to i v pozicích, ve kterých by se měla realizovat regulérní nosovka, tj. před konstriktivami. Pokusy s přístroji citlivějšími jako lidské ucho dokázaly, že polské hlásky, které tradičně označujeme jako nosovky, mají 3 artikulační fáze: v první fázi prochází výdechový proud ústy, v druhé dutinou ústní i nosní a ve třetí, závěrečné fázi vzduch proudí jen přes dutinu nosní [Dukiewicz 1958: 200n, Łobacz 1971: 80]. Z hlediska akustické fonetiky analyzovala polské vokální nazální Bożena Wierzchowska. Badatelka došla k názoru, že se nosní samohlásky rozkládají na dva hláskové elementy, ale pouze před okluzivně a semiokluzivami. Co se týče nosovek, které se vyskytují před frikativy, nezajímá Wierzchowska už tak jednoznačné stanovisko. Odlišuje ę před tvrdými frikativy [vęx], [kśęžyc], které je vyslovováno jako standardní polský nosní vokál, ale před měkkými frikativy nebo frikativy v okolí palatálních konsonantů se podle jejího výzkumu realizuje nazalizovaná polosamohláska [ĩɲ], např. ve výrazech duński [duĩɲski], koňského [koĩɲski], jako substituent palatálních [ɲ]. B. Wierzchowska vysvětluje vytváření dvojsegmentu [ĩɲ] blízkostí artikulačního místa: polosamohláska [j] se vyslovuje na tvrdém patře a přibližně na stejném místě se vyslovuje i palatála [ɲ]. Výsledky zkoumání segmentů metodou akustické fonetiky dokazuje existenci dvou formantů spojených ústním – hrtanovým kanálům, které jsou trochu slabší než při výslovnosti [i]: F1 na úrovni kolem 250 Hz a F1 ve frekvenci kolem 2500-3000 Hz [Wierzchowska 1971: 141, 145]. B. Wierzchowska svou podrobnou fonetickou analýzou polských nazálních vokálů připravila půdu pro fonologické hodnocení těchto zvukových segmentů. Známé je stanovisko Ireny Sawické, která nosovky v polštině pokládá za segmenty zbavené fonologické hodnoty, které je třeba považovat za poziční fakultativní alofony [srov. také Sawicka, Spasov 1993: 214] a interpretace fonetických faktů Romana Laskowského, přinesla dokonce plody v definici nové polské fonémy. Laskowski ztotožnil závěrečnou fázi výslovnosti polského nosního vokálu, který se nachází v pozici před zadopatrovou souhláskou, s velární [ŋ], které je tradičně pokládáno za alofón zubodásňového [n]. V důsledku časté realizace nazálních vokálů bifonematicky vyslovením vokálu + velární [ ŋ ] se přehodnotil vztah konsonantů [ n ] - [ ŋ ] v polštině, a velární
39 souhláska [ ŋ ], která byla původně považována za kombinatorní element foném [ n ], se stala fonémy, protože splňuje jednu z hlavních podmínek, kterou má splňovat foném, a sice že její výskyt není podmíněn pozičně. Velární /ŋ/ Laskowski tedy považuje za novou polskou foném, jejíž vznik přímo souvisí s rozkladem původních nosovek na spojení vokál + nazála. [Laskowski 1991: 226n; 297n]. Původní polské nosovky tedy dnes nemají vokalicky nosovost, ale pouze nosovost konsonantické, čili můžeme konstatovat, že vokalické elementy polských nazal celkem zanikly a dominuje diftongický typ výslovnosti. Tento rozšířený diftongický typ výslovnosti polských vokálů nás popuzuje k tomu, abychom operativní metodou porovnali artikulaci polských vokalických nazál s výslovností české dvojhlásky ou. Výslovnost polských nosovek ę, ą před konstriktivami totiž můžeme porovnat s výslovností klesavých diftongů, které mají v první fázi charakter samohlásky, v druhé fázi se realizuje polosamohláska. Část diftongů v řečovém proudu se vyslovuje podobně; přitom je nosovost nebo zaniká zcela a vyslovuje se [ɛw], [ɔw], nebo je zachován oslabený nasální element [ew], [ɔw]. Tento typ výslovnosti polských vokalických nazál je téměř totožný s výslovností nejen českého funkčního diftongu ou [ɔw], ale i slovenského ou v koncovkách, které sice není funkční dvojhlásky, ale je artikulované diftongicky jako v češtině. V důsledku toho výslovnost českého výrazu vousy je velmi blízká výslovnosti polského fonetického ekvivalentu wąsy. Realizace polské zadní nosovky před okluzivně nebo semiokluzívami již takovou polsko-českou artikulační shodu neposkytuje. Např. ve slově láká [wɔŋka] se druhý element dvojsegmentu zaměňuje s místem artikulace velární [k] a jedinou stopou po bývalé nazále je fonetická vlastnost nosovosti velární [ŋ]. Naproti tomu v českém výrazu louka [ lɔwka ] nedochází k asimilaci druhého elementu dvojhlásky s velární [k], protože neexistuje žádná zadní varianta foném [w]. Českému funkčnímu diftongu [ɔw] v tomto případě odpovídá v domácích výrazech polský bifoném [ɔ] + [ŋ]. Následuje-li po polské hlásce frikativa, realizuje se po vokální části diftongu podle místa artikulace této frikativy nebo zubodásňové nebo dásňového [ n ] (koncepcja, bączek) [ kɔnʦɛpʦja ], [ bɔnʧɛk ] nebo palatální [ɲ] (mącić) [mɔɲʨiʨ]. Denazalizací původních nosových vokálů se přiblížil polský vokalicky systém systému Slovensku a českému. Zároveň však ve všech třech jazycích pozorovat od nedávného času nový fenomén, který spočívá v nazalizaci ústních vokálů. Protože jde o " plošnou " nazalizaci samohlásek a nazálnost zde nemá distinktivní funkci, nelze konstatovat, že dochází k
40 nějakému fonologizačnímu procesu. Považujeme však za nutné pečlivé " monitorování " tohoto jevu. Obecnou nazalizaci řeči lze zatím hodnotit jen jako jakousi módní vlnu, výslovnosti manýry, která zasáhla zejména mladších redaktorů a hlasatelů komerčních televizních a rozhlasových stanic. S ohledem na nedostatek výzkumů v této oblasti nelze dělat zodpovědné závěry. Kdybychom při pokusech o srovnání českého, slovenského a polského systému nosových samohlásek vycházeli z tradičních závěrů fonologického výzkumu, totiž že v češtině se vokální nazály nevyskytují, naopak polský vokalický systém obsahuje dvě fonologicky relevantní nazály; tímto tvrzením bychom úvahy o nosovkách ve třech západoslovanských jazycích mohli ukončit. Explicitní fonetické analýzy nazál však přinášejí poznatky, které poskytují cenný materiál pro jejich porovnávání v rámci operativní fonetiky. Výzkumy řečového proudu ukazují, že při koartikulaci se v určitých pozicích nazalizují ústní vokály ve všech třech jazycích. Můžeme předpokládat, že v polštině, která uplatňuje, podle názorů některých lingvistů, nazály ve funkci relevantních segmentů hláskové systému, bude nosovost v souvislé řeči více frekventovaná než v projevu slovenského nebo českého hovořícího. Domníváme se však, že ve všech předmětných jazycích je výskyt vokalických fonetických segmentů podobný. Mohli bychom proto postavit tezi, že ve standardním řečovém proudu se polština od češtiny co do intenzity nazálnosti neliší. Nejdříve si připomeňme základní poznatky, které v této věci přinesl výzkum fonetiky a fonologie. K existenci nosovek jako zvláštních fonémů v polštině se přiklánějí badatelé starších období. Tradiční STIEBER názor na funkční platnost nosní/ ę/,/ õ/ a existenci nefunkčních, kombinatorních variant polských ústních vokálů (e + n, i + n, y + n, u + n - kromě [ɔ]) [Stieber 1948, 1966], si vytvořil v polské jazykovědě své pevně místo a nalezl mnoho stoupenců [např. Damborský 1957, Doroszewski 1963]. Jiní badatelé však se Stieberovým názorem polemizovali nebo přímo hlásili přesvědčení, že hláskové systém polštiny vokalické nosovky neobsahuje, protože ty se rozkládají na bifonémické skupiny tvořené ústním vokálem a následným nosním nevokalickým segmentem [Jassem 1973, Wierzchowski 1980, Strutyński 2002 Ostaszewska - Tambor 2006]. Třeba připomenout, že také nestor strukturalistické fonologie N. Trubeckoj tvrdil, že v polštině nejsou nosovky, ale bifonémy tvořené vokalicky fonémy a neurčitým nosním elementem [Trubeckoj 1939]. Fonologická platnost polských vokalických nazál je v současné době silně zpochybněna. Samohláskovou nosovky jsou považovány za zvukové dvojsegmenty a tato skutečnost mění i jejich fonologické hodnocení. Jelikož nenacházíme fakta, na základě kterých bychom mohli
41 tvrdit, že se v poslední době nějakým způsobem změnila polská výslovnost nosovek [Kamińska-Szmaj 1999: 197], vyjadřujeme i silné pochybnosti co do fonologické platnosti polských vokalických nazál. Znamená to, že se kriticky stavíme i k názoru Z. Stiebera a stoupenců jeho teorie. Dvojsegmentovost polských nosových samohlásek je zřejmá z experimentálního výzkumu Leokadia Dukiewicz provedeného již v polovině 50. let minulého století. Tento výzkum potvrdil, že polské nosní samohlásky ą, ę mají diftongický ráz, a to i v pozicích, ve kterých by se měla realizovat regulérní nosovka, tj. před konstriktivami. Pokusy s přístroji citlivějšími jako lidské ucho dokázali, že polské hlásky, které tradičně označujeme jako nosovky, mají 3 artikulační fáze: v první fázi prochází výdechový proud ústy, v druhé dutinou ústní i nosní a ve třetí, závěrečné fázi vzduch proudí jen přes dutinu nosní [Dukiewicz 1958: 200n ]. Polysegmentační charakter polských nosovek a jejich diftongickou výslovnost potvrdila později i Piotra Łobacz [Łobacz 1971: 80]. Z hlediska akustické fonetiky analyzovala polské vokální nazální Bożena Wierzchowska. Badatelka došla k názoru, že se nosní samohlásky rozkládají na dva hláskové elementy, ale pouze před okluzivně a semiokluzívami. Co se týče nosovek, které se vyskytují před frikativy, nezajímá Wierzchowskou už tak jednoznačné stanovisko jako L. Dukiewicz. Odlišuje ę před tvrdými frikativy [vęx], [kśęžyc], které je vyslovováno jako standardní polský nosní vokál, ale před měkkými frikativy nebo frikativy v okolí palatálních konsonantů se podle jejího výzkumu realizuje nazalizovaných polosamohláska [ĩɲ], např. ve výrazech duński [duĩɲski], koňského [koĩɲski], jako substituent palatálních [ɲ]. B. Wierzchowska vysvětluje vytváření dvojsegmentu [ĩɲ] blízkostí artikulačních místa: polosamohláska [j] se vyslovuje na tvrdém podnebí a přibližně ve stejném místě se vyslovuje i palatála [ɲ]. Výsledky zkoumání segmentů metodou akustické fonetiky dokazuje existenci dvou formanty spojených ústního hrtanové kanálům, které jsou trochu slabší než při výslovnosti i]: F1 na úrovni kolem 250 Hz a F1 ve frekvenci kolem 2500-3000 Hz [Wierzchowska 1971: 141, 145]. B. Wierzchowska svou podrobnou fonetickou analýzou polských nazálních vokálů připravila půdu pro fonologické hodnocení těchto zvukových segmentů. Známé je stanovisko Ireny Sawické, která nosovky v polštině pokládá za segmenty zbavené fonologické hodnoty, které je třeba považovat za poziční fakultativní alofony [srov. též Sawicka, Spasov 1993: 214 ] a interpretace fonetických faktů Romana Laskowského, přinesla dokonce plody v definici nové polské fonémy.
42 Laskowski ztotožnil závěrečnou fázi výslovnosti polského nosního vokálu, který se nachází v pozici před zadopatrovou souhláskou, s velární [ŋ], které je tradičně pokládáno za alofón zubodásňového [n]. V důsledku časté realizace nazálních vokálů bifonematicky vyslovením vokálu + velární [ŋ] se přehodnotil vztah konsonantů [n] - [ŋ] v polštině, a velární souhláska [ŋ], která byla původně považována za kombinatorní element foném [n], se stala fonémy, protože splňuje jednu z hlavních podmínek, kterou má splňovat foném, a sice že její výskyt není podmíněn pozičně. Velární /ŋ/ Laskowski tedy považuje za novou polskou foném, jejíž vznik přímo souvisí s rozkladem původních nosovek na spojení vokál + nazála. [Laskowski 1991: 226n; 297n ]. Původní polské nosovky tedy dnes nemají vokalicky nosovosť, ale pouze nosovosť konsonantické, čili můžeme konstatovat, že vokalické elementy polských Nazal celkem zanikly a dominuje diftongický typ výslovnosti. Tento rozšířený diftongický typ výslovnosti polských vokálů nás popuzuje k tomu, abychom operativní metodou porovnali artikulaci polských vokalickych Nazal s výslovností české dvojhlásky ou. Výslovnost polských nosovek ę, ą před konstriktívami totiž můžeme porovnat s výslovností klesavých diftongov, které mají v první fázi charakter samohlásky, v druhé fázi se realizuje polosamohláska. Část diftongů v řečovém proudu se vyslovuje podobně; přitom je nosovost nebo zaniká zcela a vyslovuje se [ɛw], [ɔw], nebo je zachován oslabený nasální element [ew], [ɔw]. Tento typ výslovnosti polských vokalických nazál je téměř totožný s výslovností nejen českého funkčního diftongu ou [ɔw], ale i slovenského ou v koncovkách, které sice není funkční dvojhlásky, ale je artikulované diftongicky jako v češtině. V důsledku toho výslovnost českého výrazu vousy je velmi blízká výslovnosti polského fonetického ekvivalentu wąsy. Realizace polské zadní nosovky před okluzivně nebo semiokluzívami již takovou polsko-českou artikulační shodu neposkytuje. Např. ve slově łąka [wɔŋka] se druhý element dvojsegmentu zaměňuje s místem artikulace velární [k] a jedinou stopou po bývalé nazále je fonetická vlastnost nosovosti velární [ŋ]. Naproti tomu v českém výrazu louka [ lɔwka ] nedochází k asimilaci druhého elementu dvojhlásky s velární [ k ], protože neexistuje žádná zadní varianta foném [ w ]. Českému funkčnímu diftongu [ ɔw ] v tomto případě odpovídá v domácích výrazech polský bifoném [ɔ] + [ŋ]. Následuje-li po polské hlásce frikativa, realizuje se po vokální části diftongu podle místa artikulace této frikativy nebo zubodásňové nebo dásňového [n] (koncepcja, bączek) [ kɔnʦɛpʦja ], [ bɔnʧɛk ] nebo palatální [ ɲ ] (mącić) [ mɔɲʨiʨ ].
43 Denazalizácí původních nosových vokálů se přiblížil polský vokalicky systém systému Slovensku a českému. Zároveň však ve všech třech jazycích pozorovat od nedávného času nový fenomén, který spočívá v nazalizaci ústních vokálů. Protože jde o " plošnou " nazalizaci samohlásek a nazálnost zde nemá distinktivní funkci, nelze konstatovat, že dochází k nějakému fonologizačnímu procesu. Považujeme však za nutné pečlivé " monitorování " tohoto jevu. Obecnou nazalizaci řeči lze zatím hodnotit jen jako jakousi módní vlnu, výslovnosti manýry, která zasáhla zejména mladších redaktorů a hlasatelů komerčních televizních a rozhlasových stanic. S ohledem na nedostatek výzkumů v této oblasti nelze dělat zodpovědné závěry.
Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky:
1.
S využitím znalostí (informací) o polském systému nosových samohlásek vyložte existenci/neexistenci českých nazál. (Nápověda: začněte definicí nosovky z hlediska fonologického a definicí z hlediska fonetického.)
2.
Pojednejte o nosových samohláskách v jazycích, které znáte, které jste se učili nebo které znáte jen teoreticky. Jsou v těchto jazycích fonologicky využívány?
3.
Přepište zvukovou ukázku znaky IPA, zvláštní pozornost věnujte nazálám při koartikulaci.
4.
Jak český mluvčí vnímá nazální samohlásky francouzské, polské?
5.
Jak jsou francouzské a polské nosovky adaptovány do češtiny?
6.
Ve kterých pozicích se nazalizuje vokál v češtině? Dochází k této nazalizaci vždy, bez výjimky?
7.
Co je to denazalizace? Z jakého důvodu k ní dochází?
44 8. Vokalická harmonie Jako doplnění k charakteristice vokalického podsystému jazyka chceme upozornit na jeden zvukový jev uplatňující se ve sféře langue. Jde o vokalickou harmonii, synharmonii, která se např. uplatňuje v ugrofinských jazycích, jako je maďarština, finština nebo turečtina. Synharmonie v těchto aglutinačních jazycích spočívá v adaptaci samohlásek ve výrazu na kmenový vokál podle distinktivních fonologických vlastností. Jednou z funkcí, které vokalická harmonie v textu plní, je delimitace: vokály s jistými společnými vlastnostmi zvýrazňují hranice slov. Např. v maďarštině existuje pravidlo harmonizace předních samohlásek (szoba 'pokoj', szobába' do pokoje 'szobában 'v pokoji', szobából 'z pokoje'; fülkébe 'do budky', fülkében 'v budce', fülkéből 'z budky'). Ve flektivních jazycích jako je čeština, slovenština a polština není tento systémový fonetický jev známý. Přesto by nás harmonie samohlásek v rámci slova mohla zajímat. Jedním z účelů operativní metody ve fonetice je analýza periferních zvukových jevů a konfrontace jejich používání v blízko příbuzných jazycích. Fenomén synharmonie se sice v našich třech blízko příbuzných jazycích systematicky neprojevuje, můžeme se však setkat s jeho určitými výrazy. Vyvolávání nebo naopak obcházení hláskové harmonie spočívá v záměrné volbě určitého relačního morfému, jehož součástí je vokál s odlišnou fonologickou charakteristikou, např. v češtině instrumentálová forma hotelích namísto hotelech. Jazyková praxe zároveň ukazuje, že produktor může naopak volit vokalicky harmonizovanou podobu slova, tedy koncovku s podobnou fonologickou charakteristikou. Tak je tomu v případě harmonizované předložkové formy na mantinelech, která se používá častěji než nekoordinované na mantinelích. S odstraňováním harmonie samohlásek je spojeno i vyhýbání se formální homonymii koncovek za účelem dosažení fonetické diferenciace. Volba dvojslabičné koncovky -ovi v posledním členu sdruženého pojmenování ve formě dativu nebo lokálu (např. Karlu Matěji Čapku-Chodovi namísto její aplikace v každém členu pojmenování Karlu Matějovi ČapkoviChodovi) kontrastuje s jednoslabičnými předložkami v předešlých členech sdruženého pojmenování. Zároveň však relační morfém -ovi je výrazný tím, že její dva samohláskové komponenty kontrastují tím, že první patří k zadním samohláskám a druhá k předním. Tuto koncovku považujeme za pomocný prostředek k zvýraznění rytmiky, i když se v této fázi nedá dokázat, že disharmonie hraje jakoukoli roli. S podobnou situací se můžeme setkat při volbě dubletních koncovek v instrumentálových tvarech typu s Vánocemi – s Vánoci [Poldauf 1969: 202n].
45 Odstraňování nebo vyvolávání vokalicky harmonie pozorujeme i v polštině. Dokladem jsou dublety koncovky hmotných tvarů genitiv plurálu, ze kterých si může produktor zvolit tu, kterou považuje za vhodnější. Domníváme se, že na výběr tvaroslovného morfému má vliv i cit pro "barvu" zvuku celého výrazu, čili bere se v úvahu i kvalita vokálních prvků. Například některé formy v běžně mluvené řeči se upřednostňují: v současné době v polštině převažující forma gen. pl. olejów nad formou olei a tvar tramvai nad formou tramvajów ukazuje na záměrnou volbu disharmonické formy. Existencí vokalické synharmonie nebo disharmonie by bylo možné vysvětlit volbu mezi tvaroslovnými morfémy, nebo upřednostnění nulového tvaroslovného morfému. V podstatě by totiž byla realizována volba mezi synharmonií ve slově, např. použitím koncovky -ů: do Karlových Varů a volbou disharmonie, resp. rezignací z koncovky zajišťující synharmonický jev: do Karlových Var) [srov. Poldauf 1969: 201]. Ještě výrazněji ukazuje tento problém příklad z polštiny: hovorový jazyk dává v některých případech přednost v běžné komunikaci nulové koncovce: vítězí např. forma gen. pl. wolt (namísto woltów), i když forma wolt je v polštině nespisovná [srov. Frankiewicz 1981: 54n]. Její volbou se však produktor výpovědi vyhýbá nežádoucí synharmonii. Pokud nemá k dispozici jinou nebo potenciálně možnou tvaroslovnou koncovku, volí na základě analogie koncovku nulovou. Uvědomujeme si, že při výběru možných forem není synharmonie nebo disharmonie rozhodující a hlavní roli hraje rytmika, analogie, tradice. Je však pravděpodobné, že při rozhodování autora zvukové formy výpovědi hraje vokalicky harmonie roli podpůrného prostředku. Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky: 1. Co je to vokalická harmonie? 2. Ve kterých jazycích je využívána a jak? 3. Projevuje se také v češtině? 4. Řídíte se synharmonií nebo disharmonií v mluvené řeči?
46 9. Transfery artikulačně odlišných konsonantů Doposud jsme se věnovali vokálům, porovnávali jsme systémové samohláskové fonémy a jejich varianty. Všimli jsme si některých vokalických segmentů, které jistým způsobem v jednom ze zkoumaných jazyků vynikají nebo se v samohláskovém systému těchto jazyků vyskytují jen okrajově. Popisovali jsme vokály, které jsou, na rozdíl od konsonantů, inherentní, proto více odolávají kvalitativním změnám působením sousedních fón. Vzhledem k relativně nevelkým koartikulačním změnám, které tyto sousední hlásky ve výslovnosti vokálů mohou způsobit; je však možné vokály zcela jednoznačně charakterizovat. Zkoumání a popis diferencí mezi souhláskami, kterým se budeme věnovat nyní, bude komplikovanější, protože konsonanty mají vlastnosti transgresivních jednotek, které podléhají v koartikulaci větším kvalitativním změnám. Stejně jako v případě vokálů budeme jménem operativní metody analyzovat ty konsonantické rysy, které jsou nějakým způsobem v jazyce specifické, odlišují se artikulačně a akusticky od fonetických jednotek v dalších dvou jazycích nebo jsou v konsonantickém systému daného jazyka periferní. Budeme vycházet z popisu zvukových vlastností předmětných fónů a zkoumat percepci jejich zvukového signálu uživateli druhého jazyka. Při popisu artikulačních vlastností poukážeme také na potenciální znaky, na základě kterých může dojít k percepci fónu z hláskové systému příbuzného jazyka jako domácí fonetické jednotky v systému recipienta, s možnou fonologizací této jednotky. O poruchách v interlingvální komunikaci, které by se mohly vyskytnout v důsledku této "nesprávné" percepce, pojednáváme v kapitole věnované fonetickým transferům v interlingvální komunikaci. Co se týče použití souhlásek ve fonologické struktuře, jsou mezi západoslovanskými jazyky patrné dost výrazné diference. Jejich zřetelnost je výrazná při srovnání s fonologickými plány jiných slovanských jazyků. Jakýsi přechodný typ zde představuje slovenština, která se s poměrem souhlásek k samohláskám 27: 14 nachází mezi konsonantickým typem, reprezentovaným ukrajinštinou (41: 6), bulharština (39: 6) a polštinou (36: 8) a vokalickým typem, kam patří srbština, chorvatština a čeština s poměrem 25: 10 a slovinština (22: 13) [Dalewska-Greń 2002: 19n]. Počet konsonantických fonémů v našich třech jazycích kolísá v závislosti na tom, jak si vykládáme termín "foném" a jeho fungování. Vycházíme-li ze „strukturalistické“ definice fonému, pak nejvíce souhláskových fonémů má polština (36-44), nejméně čeština (25-30 samohlásek). Spisovná slovenština je mezi třemi západoslovanskými jazyky "uprostřed" - má
47 27 - 30 konsonantů [Blažek 1997, Sokolová 2002: 34]. Pro srovnání uvádíme tabulku konsonantických jednotek v našich třech jazycích podle Miroslavy Sokolové [Sokolová 2002: 35]. Jsou v ní porovnány základní souhláskové prvky – pouze funkční konsonanty, s výjimkou polské kombinatorní varianty [γ] (pro zdůraznění specifiky vztahu [ɦ] – [γ] – [x]. Polština
Slovenština
Čeština
/b/
/b/
/b/
/b´/
-
-
/c/
/c/
/c/
/č/
/č/
/č/
/ć/
-
-
/d/
/d/
/d/
-
/ď/
/ď/
/dz/
/dz/
-
/dž/
/dž/
-
/dź/
-
-
/f/
/f/
/f/
/g/
/g/
/g/
/g´/
-
-
-
/h/
/h/
/ɣ/
-
-
/x/
/x/
/x/
/x´/
-
-
/j/
/j/
/j/
/k/
/k/
/k/
/k´/
-
-
/l/
/l/
/l/
-
/ľ/
-
/m/
/m/
/m/
/m´/
-
-
/n/
/n/
/n/
/ň/
/ň/
/ň/
/p/
/p/
/p/
/p´/
-
-
48 /r/
/r/
/r/
/s/
/s/
/s/
/š/
/š/
/š/
/ś/
-
-
/t/
/t/
/t/
-
/ť/
/ť/
/v/
/v/
/v/
/v´/
-
-
/z/
/z/
/z/
/ž/
/ž/
/ž/
/ź/
-
-
Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky: 1. Charakterizujte český konsonantický systém na pozadí systému jiných slovanských jazyků 2. Srovnejte český konsonantický systém se systémem slovenským a polským. 3. Pojednejte o konsonantických systémech románských a germánských jazyků a srovnejte jej se systémem českým.
49 10. Produkce a percepce laterál Pokud by uživatel polštiny, slovenštiny nebo češtiny měl určit nějaký charakteristický fonetický rys v některém z těchto jazyků, uvedl by takový jev, který vnímá jako nápadný, tedy v systému jeho mateřského jazyka silně příznakový. Takovým specifickým prvkem je pro nečeské mluvčí česká zvýšená alveolární vibranta/ ř/ [ ɼ ]. Za specifickou je pokládána proto, že její vyslovení je spojeno s mnoha obtížemi, a to nejen u nerodilých mluvčích, ale mají s ní i problémy české děti, které si její výslovnost během výuky řeči osvojují zpravidla jako poslední. Vibranta [ ɼ ], která je stereotypně pokládána za artikulačně komplikovaný segment, je jedním z nápadných znaků češtiny. Pojem " nápadnost " (salience) v jazyce použil při popisování charakteristických dialektových prvků Peter Trudgill [Trudgill 1986: 37]. Tímto termínem označil takové dialektové jevy, které uživatel spisovného jazyka považuje za nápadné či výstřední. Trudgillovu teorii o nápadných jazykových vlastnostech bychom mohli aplikovat i ve výzkumu vztahu blízkých jazyků jako je slovenština, polština a čeština s tím, že tyto blízké jazyky nejsou ve vztahu diglosie (spisovný jazyk - nářečí), ale v dichotomickém vztahu dvou rovnoprávných kódů. Předmětnou českou vibrantu bychom tehdy zařadili k těm fónům, které splňují podmínky nápadného jazykového prvku, protože z hlediska fonetické soustavy češtiny a fonetické soustavy polštiny má česká hláska [ ɼ ] nápadné fonetické vlastnosti. Pro operativní fonetiku je však zkoumání takových nápadných zvukových rysů jazyka málo užitečné, protože neposkytuje dostatečný materiál pro účelné interlingvální porovnávání. Naopak segmenty s podobnými artikulačními rysy, s malým počtem fonetických distinktivních prvků - tedy málo nápadné - poskytují pro účely operativního porovnávání bohatý zdroj. Potřebný materiál pro výzkum zajišťuje foném/l/, která je součástí fonologického systému češtiny, češtiny i polštiny. Podstatná je pro nás skutečnost, že se tento foném v každém z těchto jazyků nerealizuje artikulačně zcela stejně. Je to specifický fonetický prvek. Nevelké diference ve způsobu produkce hlásky [l ] v jednotlivých jazycích kontrastují s většími diferencemi z hlediska percepčního hodnocení. Tento rozpor se plně projevuje při fonetických transferech: ve výslovnosti rodilého mluvčího druhého blízkého jazyka je laterála [l] posluchači implicitně identifikována jako nedomácí hláskové segment, ale pokusy o napodobení této hlásky, o její správné vyslovení, ztroskotávají.
50 Trudgillovu teorii o percepci nápadných dialektových rysů bychom tu proto mohli doplnit zjištěním, že i artikulačně blízké zvuky jsou sluchově rozpoznatelné a rozpoznávané, ale s jejich reprodukcí má nerodilý mluvčí velké problémy. Přesná, bezchybná artikulace takových blízkých, ale cizích fonetických segmentů, je pro produktora velmi problematická. Artikulační diference, které tuto rozdílnou kvalitu laterál ve třech západoslovanských jazycích způsobují, proto pokusíme rozebrat v další části této podkapitoly. Výslovnostní vlastnosti předmětné hlásky budeme analyzovat v každém z jazyků operativní metodou. Výsledky analýzy by nám mohly dát odpověď na otázku, proč se tak dobře sluchově rozpoznává zvuk hlásky [l], ale proč jsou takové problémy v její produkci mluvčím druhého příbuzného jazyka. Kvalita hlásky [l] u českých mluvících je akusticky tvrdší a polský recipient ji někdy ztotožňuje s polským příznakových [ł] (viz níže). Obráceně to platí pro polské uživatele jazyka, kteří ve výslovnosti českých a slovenských textů artikulují laterálu [l] nápadně měkce a tuto "nesprávnou" výslovnost si nejčastěji vůbec neuvědomují. Zachování artikulace domácí laterály je tak silné, že mluvící není zpravidla schopen vůbec modifikovat její kvalitu a nejčastěji ani necítí potřebu jakkoli měnit výslovnost této fóny, a to ani po mnohaletém používání příbuzného jazyka, včetně pobytu v cizím jazykovém prostředí. Tvrdší výslovnost laterální [l] v češtině jako v polštině je důsledkem fonologického vývoje. Jak je známo, součástí dnešního českého spisovného jazyka je pouze jedna boková hláska/l/, která vznikla splynutím tvrdé laterály/ł/ a jejího měkkého protikladu. Do 15. století tyto dvě fonémy přetrvávaly. Opozice této tvrdé a měkké hlásky však byla ve staré češtině osamocená, a tak na rozdíl od dalších měkkostně korelovaných fonémů/d/:/ď/,/t/:/ť/,/n/:/ň/ protiklad/ł/:/l/ zanikl. Nové české [l] má fonetickou kvalitu, která se pohybuje mezi [l] a [ł] apikální část jazyka se dotýká dásně nebo horních řezáků a střed jazyka zajímá trochu nižší polohu jako v případě polského [l]. Výslovnost polského hlásky [l] je více palatální. Její relativní měkkost zajišťuje nejen vyšší poloha dorzální části jazyka, ale i širší lingvo-alveolární kontakt: horních dásní se dotýká predorzální část (plocha) jazyka, a nikoli samotný apex. Akusticky je toto polské [l] podobné německému. Takové foneticky relativně měkké [l] si polština zachovala, protože se v polském jazyce udržel, na rozdíl od češtiny, systémový protiklad/l/:/ł/, i když se tvrdá laterála v dnešní polštině realizuje jako slabikotvorné u [ w ]. Původní (tvrdé) apikální polské [ł] je dnes slyšet ještě někdy na jevištích z úst nejstarší generace polských divadelních herců nebo nejstarší generace mluvčích pocházejících z východní části bývalého polského území a v
51 jazyce polské menšiny na území východoslovanských států. V dnešní polštině v běžné komunikaci je výslovnost tvrdého apikálního [ł] příznakové a marginální; na velarizované [w] se v polštině začalo měnit již od 17. století a rozšířilo se po celém území Polska [Stieber 1952, cit. podle Kempf 1960: 186]. Co se týče neutrálního [l], např. ve výrazech lewy, lampa, malutki [lɛvɨ, lampa, malʊtkɔ] je v současné polštině jeho realizace výrazně tvrdší. Akustická kvalita dnešního polského [l] sice nedosahuje tvrdosti českého nebo slovenského, ale pokud se porovná výslovnost této laterálně u starší a mladší generace Poláků, je patrná tendence k tvrdší artikulaci. Tuto skutečnost lze vysvětlit dvěma příčinami: zaprvé s ohledem na již prakticky neexistující fonetickou opozici [l]: [ł] není třeba "dodržovat" měkkost [l]. Druhou příčinou je celkové oslabování měkkostní korelace párových souhlásek v polštině. O této skutečnosti budeme pojednávat v podkapitole III.2.6. I výslovnost českého [l] se v současné době mění. Je tvrdší au některých českých mluvících připomíná polské periferní alveolárního - dentální [ł]. Někteří mladší čeští reportéři a hlasatelé v masových sdělovacích prostředcích jej vyslovují více velárně s koncem jazyka jen velmi lehce se dotýkajícím dásňového výběžku. Zadní část jazyka je v rozhodující fázi artikulace bližší měkkému patru [Volín 2002]. V některých případech je výslovnost českého [l] ještě výstižnější: zaniká prvek okluzivnosti, špička jazyka se vůbec nedotýká zubů ani alveol a dominantním při realizaci výslovnosti této hlásky se stává prvek u-ový [Šimáčková 2004: 411]. Takto vyslovená hláska je svou kvalitou blízká polské bilabiále [w]. Spolu s tendencí k velarizaci se projevuje i sklon k vokalizaci české laterály. Nejzřetelněji se tento trend projevuje v postvokalických pozicích, např. bolest, záleží, velký [bɔłɛst], [za:łɛʑi: ], [vɛłki:]. V tomto úsudku nás podporuje i výsledek empirického výzkumu Šárky Šimáčkové, která rozborem zvukového spektra potvrzuje, že české [l] v pozici po samohlásce má souhláskový segment oslabený. Českou laterálu hodnotí badatelka z hlediska akustické hodnoty jako temnou, více gravisovou. Zjistila, že akustická energie je koncentrovaná dole, v hlubších částech spektra, což odpovídá více dorzální artikulaci této hlásky [Šimáčková 2004: 409n, 417]. Výsledky tohoto výzkumu lze využít při komparaci fonologických systémů i se systémy jiných jazyků. Je třeba zdůraznit, že akusticky tvrdší výslovnost slovenské laterály [l] není v současné době pravidlem, tento styl výslovnosti nezasahuje artikulaci mluvících "plošně", není podmíněn ani generačně ani teritoriálně. Je však zřejmé, že výše popsanou výslovnost slovenské bokové sonory způsobuje větší aktivita dorzální části jazyka a naopak oslabená
52 činnost jeho přední části vedoucí až někdy ke ztrátě okluzivnosti. Je přítomna u mluvících věkové skupiny přibližně od 20 do 40 let, zejména u rozhlasových hlasatelů a televizních moderátorů. Tato výslovnost je rovněž zjevná, jak zjistila Šimáčková, u pražských dětí a mládeže. Netroufáme si tu prognózovat, jakým směrem se bude vyvíjet výslovnost slovenské hlásky [l]. Empirický výzkum zatím nepotvrzuje žádnou jasnou tendenci. Charakterizovaný jev je v češtině nový a u rodilých mluvčích se projevuje velká variabilita ve výslovnosti jasného [l] a temného [ł]. Mluvčí vykazují nekategorickou proměnlivost, na základě čehož usuzujeme, že jde o variabilitu fonetickou a ne fonologickou [ též Šimáčková 2004: 418 ]. Je třeba však tento fenomén pozorně sledovat a bedlivě zkoumat. V této fázi se můžeme, na základě skutečnosti, že uvedená výslovnost laterály [l] se realizuje zejména v řeči mladé generace v politickém, kulturním a ekonomickém centru českých zemí, pouze hypoteticky domnívat, že se tento modifikovaný způsob artikulace české laterály bude rozšiřovat. Zatímco kvalitativní rozdíl mezi laterálou [l] v polštině a češtině způsobuje velikost predorzální plochy jazyka dotýkající se dentálně-alveolární části, diference v kvalitě slovenského a českého [l] způsobuje rozdílné artikulační místo této hlásky. Při výslovnosti slovenského [l] je místo kontaktu aktivního řečového orgánu s pasivním odlišné. Zatímco v češtině se tento kontakt realizuje na alveolách či dentálách, v české standardní výslovnosti se uskutečňuje na postalveolárách [Sabol 1989b: 70]. Tato zdánlivá artikulační nuance vytváří odlišný akustický signál, který adresát vnímá při percepci. I průměrný posluchač si rozdílu povšimne, i když ho možná nebude umět definovat. Postalveolárnost slovenského [l] není nápadnou artikulačních vlastností, proto ji česky mluvící zpravidla vůbec neumí napodobit. Odlišný akustický efekt slovenské laterální hlásky není způsoben pouze místem artikulace, ale i specifickým ohybem jazyka, jeho otočením směrem nahoru. Takové vytvarování aktivního artikulačního orgánu nás opravňuje vyslovit tezi o retroflexivnosti slovenské laterály. Pro označení této retroflexivní slovenské hlásky budeme dále používat znak [ɭ] který je pro takový zvuk v mezinárodní fonetické abecedě IPA vyhrazen. Podobnou fonetickou charakteristiku jako slovenská laterála [ɭ] má ruské tvrdé [ł] jazyk se při jejím artikulaci formuje do podobného tvaru. Rozdíl je v tom, že slovenská laterála je vyslovovaná více vepředu a při její artikulaci nedochází k velárnímu dotyku, obvyklému v případě ruského [ł] [Stanislav 1953, cit. podle Dvončová 1964: 139]. Skutečnost, že slovenské [ɭ] není, na rozdíl od ruského [ł] velarizované, potvrdil i podrobný experimentální výzkum A. V. Isačenka [Isačenko 1968: 168]. Badatel navíc zjistil, a potvrdil
53 tím i starší Hálův názor, že slovenská tvrdá laterála je apikální, nikoli predorzální, jak tvrdí J. Stanislav [Stanislav 1953: 199]. Isačenkovy závěry bychom mohli použít pro vzájemné porovnání předmětné laterály v našich jazycích a konstatovat, že slovenské a české [l] jsou stejné v účasti aktivního artikulačního orgánu - jazyka (apexu), na rozdíl od polského [l], na výslovnosti kterého se účastní predorzální část (ploška) jazyka. Naproti tomu artikulační rozdíl mezi českým a slovenským [l] spočívá v místě, kde se aktivní orgán řeči dotýká pasivního orgánu a ve vytvarování jazyka. Při výslovnosti českého [l] dochází k dotyku praealveol nebo zubů, v případě slovenského [l ] k dotyku postalveol a navíc k vyhnutí směrem nahoru. Tyto výsledky fonetické analýzy potvrzuje i Á. Král [Král 1996: 79]. Můžeme konstatovat, že co se týče fónické podstaty laterály, čili cesty fonačního proudu vycházejícího po bocích úžinou mezi jazykem a stěnami dutiny ústní jazyka, je stejná ve všech třech jazycích. Odlišný akustický efekt při vyslovování hlásky [l] v češtině, polštině a slovenštině je dán rozdílem ve využití velikosti přední plochy jazyka a místem dotyku. Součástí souhláskového systému spisovné slovenštiny je foném/ľ/. Jeho realizace v řečovém proudu je podobná realizaci polského [l], avšak styk dorzální plochy jazyka s alveol se uskutečňuje na širší ploše [srov. též Isačenko 1968: 171] a způsobuje akustický dojem měkkosti. Taková artikulace měkkého [ʎ], je potvrzena explicitním výzkumem. Akusticky se palatální protějšek liší od neutrální slovenské laterály zejména hodnotou druhého formantu, který se u měkké hlásky pohybuje v rozmezí od 1500 do 1600 c/ s, zatímco v případě tvrdé je mnohem menší - má hodnotu 900 - 1000 c/ s [Isačenko 1968: 172]. Je však třeba zdůraznit, že výslovnost měkkého [ʎ] je v češtině variantivní. Fonetická kvalita palatinální laterály [ʎ] záleží na hláskovém okolí, na individuálním způsobu artikulace, na míře palatálnosti na různých oblastech slovenského jazykového území, na kterém má tato hláska fonologickou platnost. K variabilitě výslovnosti slovenské palatální laterály je třeba dodat ještě několik poznámek. Badatelé se zpravidla shodují v názoru na existenci dvou používaných druhů artikulace slovenského [ʎ]. Při prvním, méně častém, je přední část jazyka opřena o dolní řezáky, zatímco dorzální část jazyka se zvedá a dotýká se zadní dásně a přední části tvrdého patra " [Liška 1956, cit. podle Uhlár 1958a: 94, Dvončová 1964, Král 1996: 82] Druhá forma výslovnosti je více frekventovaná a realizuje se tak, že konec jazyka je opřen o alveolární výstupek a hřbet jazyka je přitisknut k praepalátu nebo se dokonce dotýká celého tvrdého patra. Někteří badatelé rozlišují palatální a palatalizované/ľ/, které spočívá v silnějším místě dotyku dorzální části jazyka při výslovnosti laterály: čím je dotek více vzadu a čím větší
54 plocha zad jazyka se pasivního orgánu dotýká, tím je Lateránu " měkčí " [ por. rovněž Stanislav 1953, Liška 1971: 130 ]. Palatální laterála/ľ/ je součástí systému dnešního slovenského spisovného jazyka, ale s ohledem na jisté teritoriální omezení ve funkčním využití tohoto fonému lze pozorovat tendenci k jeho ústupu. Nejpravděpodobnější vysvětlení na oslabování funkčnosti této laterály, slabšího vnímání tohoto fonému u slovenských mluvčích jsou fakta vyplývající z vnitřního vývoje slovenského jazyka a jeho nářečí. Od 14. - 15. století začalo na různých místech dnešního Slovenska splývat/ľ/ s/ l/ a od té doby se území používání měkké laterály stále zmenšuje [Horecký - Peciar 1952/1953: 46]. Splývání tohoto slovenského měkkého fónu s neutrálním je způsobeno tím, že mezi/l/ a/ľ/ je menší výslovnostní rozptyl než mezi "symetrickými protiklady"/ t/ -/ ť/,/ d/ -/ ď/,/ n/ -/ ň/ [Sabol 1989b: 120n]. V češtině se tak realizuje tentýž proces, který probíhal v češtině a zakončený v 15. století, kdy došlo k celkovému sloučení/l/ a/ľ/. Výskyt měkkého slovenského [ʎ] se uplatňuje zejména v určitém hláskovém okolí (celkem pravidelně např. v domácích slovech před e, i). Funkční (fonologické) uplatnění je poměrně omezené (např. lad 'shoda' - ľad 'voda v pevném stavu'), což považujeme za hlavní důvod zanikání [ʎ] v slovenských mluvených projevech. Normotvorná pravidla spisovné výslovnosti však stále vyžadují artikulaci měkkého [ʎ], i když výslovnostní úzus směřuje k nepoužívání této hlásky. Na oslabování pozice měkkého/ľ/ ve slovenském fonologickém systému má také vliv činitel, lze říci, geopolitický. Po vzniku československého státu v roce 1918 se centrum politického, a v důsledku toho postupně i kulturního života, přesunulo ze středního Slovenska z Martina na západ Slovenska, do Bratislavy. V celém jihozápadním Slovensku není výslovnostní rozdíl mezi měkkým/ľ/ a tvrdým/l/ [srov. také Blanár 1952/1953: 11]. Přesunutí politického a kulturního centra a skutečnost, že čeština byla v době trvání československého státu všudypřítomná, protože měla z mnoha hledisek silnější postavení ve společném státě, podporovalo tendenci k zániku měkkého/ľ/. Zachování [ʎ] ve fonetickém a fonologickém systému spisovné slovenštiny je v současné době předmětem jazykově obranářské práce některých slovenských lingvistů, kteří ve větší míře zdůrazňují (explicitně nebo implicitně) národně reprezentativní charakter spisovné slovenštiny (nejvýrazněji se to projevuje u lingvistů Ján Kačaly a Gejzy Horáka). Argumenty na obranu [ʎ] - viz např. přímo puristický text pod názvem Chráňme si mäkké ľ
55 [Kačala 1994: 76-78, 1997] vyplývají jednak z puristických tendencí mnoha slovenských lingvistů - spolukodifikátorů spisovného jazyka, a na druhé straně vycházejí z potřeby maximálního přiblížení spisovné normy k jazykovému úzu, což je spojeno s ochotou kodifikovat skutečný stav, čili aplikovat hledisko strukturalistické. V současné době lze pozorovat v češtině i polštině tendenci k artikulaci jediné laterály. Tento vývojový trend dokumentuje fonetický a fonologicky vývoj. V polštině je foném/ł/ realizován téměř výhradně jako bilabiální [w], čili ve fonologickém systému polštiny zbývá pouze jedna laterála/l/. Naproti tomu slovenský foném/ľ/ ztrácí fonologickou platnost a ztotožňuje se s neutrálním/l/. Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky:
1.
Popište artikulaci současného českého l a srovnejte jeho výslovnost s výslovností před 50, 100 lety.
2.
Porovnejte výslovnost českého, polského a slovenského l z hlediska artikulačního a auditivního.
3.
Jak se uplatňuje foném/l/ a jeho variety v češtině a západoslovanských jazycích při adaptaci z neslovanských jazyků?
4.
Na základě zvukových ukázek se snažte určit původ mluvčího (region, odkud pochází), jeho stáří, případně profesi.
56 11. Přehodnocení měkkosti konsonantů Pojem měkké hlásky se v našich jazycích používá k označení konsonantů s různým stupněm palatálnosti. Do fonetické terminologie se pojem měkkost dostal ze starověkých gramatik, využívajících k pojmenovávání fonetických jednotek sluchový dojem. Ten charakterizoval hlásku nejen z hlediska percepčního, ale také z hlediska artikulačních vlastností. Termín měkké souhlásky při popisování předmětného problému nám vyhovuje lépe než palatální souhlásky, protože do nich zahrnujeme i ty konsonanty, které v úzkém slova smyslu palatinální nejsou, protože se neartikulují na tvrdém patře (palatu). K takovým měkkým souhláskám patří v polštině retnice a veláry, při jejichž výslovnosti hraje palatum pouze pomocnou roli. Termín „měkké“ nám však bude sloužit k označení fonetické měkkosti všech fonologicky měkkých konsonantů, tedy jak labiál, tak velár. Obecně se za měkké hlásky považují párové konsonanty s distinktivním prvkem měkkosti. Z hlediska tradiční fonologie slovanských jazyků je největší počet párových měkkých konsonantických fonémů v polštině, ruštině a bulharštině, i když měkkost se foneticky v těchto jazycích nerealizuje ve stejné míře. V našich třech západoslovanských jazycích je rozdíl v počtu palatálních konsonantů v poměru k nepalatálním velmi zřetelný: polština je výrazně nejbohatší, naopak jazyky český a slovenský jsou na palatálne konsonantické fonémy relativně chudé (viz tab. č. 2).
Jazyk
Měkké párové fonémy
PL
/ć/
/dź/
/ń/
SK
/ť/
/ď/
/ň/
CZ
/ť/
/ď/
/ň/
/f´/ /ľ/*
Σ
/v´/
/m´/
/ś/
/ź/
/p´/
/b´/
/k´/
/g´/
/x´/
13 4 3
Více než trojnásobná převaha v počtu polských měkkých konsonantů nad slovenskými a českými je důsledkem zohlednění existence měkkostní korelace polských labiál, dentálních a velárních. V češtině měkkostní korelace vymizela v řadě labiál a velár a zůstala pouze v řadě dentál. Chápání měkkosti konsonantů tak, jak je uvedeno v tabulce č. 5, umožňuje tradiční, uměle udržovaný pohled na existenci měkkých konsonantických fonémů. Pokud si však uvědomíme, jaká je podstata artikulace polských párových měkkých souhlásek, zjistíme, že některé z nich se vůbec palatálně nevyslovují - došlo k jejich defonologizaci, což způsobilo
57 přestavbu inventáře polských měkkých konsonantických fonémů [srov. Dudášová-Kriššáková 1999: 18]. Přestavbou inventáře konsonantických fonémů zde rozumíme odstranění z fonologického systému těch původně měkkých souhlásek, které se ve výslovnosti nerealizují synchronně. Většina z polských souhlásek tradičně označovaných za měkké se totiž vyslovuje bifónicky, tzn., že měkký element je artikulovaný až ve druhém, výrazně odděleném segmentu, takže konsonant vlastnost měkkosti nemá. Takovými odměkčenými souhláskami jsou původně měkké labiály, které ve spojení se samohláskou jinou než [i] vytvářejí epentetické [j], např. ve výrazech bieda, piosenka, piasek [bjɛda]/[bjeda], [pjɔsenka], [pjasɛk]. Výslovnost se zde rozkládá na dva funkční fonetické segmenty, na konsonantické foném + měkkou nepárové foném/ j/, [srov. též Łobacz 1971: 78 ] (není-li následujícím vokálem /i/). Tvrdé a měkké protiklady konsonantů se nerozlišují ani v řadě zadopatrových hlásek [srov. též Strutyński 2002]. Podobně jako v případě labiál se mezi velárou a vokálem vyděluje měkké nepárové [j], které převzalo původní měkkost zadopatrové hlásky, např. kiedy, giełda [kjɛdɨ], [gjɛwda]. Nehomorgánnost hláskových spojení velár a palatinální [j] znemožňuje synchronní výslovnost [ kʲ ], [ gʲ ] a artikulace se rozkládá na konsonantický element tvrdý a následující hlásku [j], jako v případě výslovnosti měkkých retnic. Ukazuje se však, že výslovnost měkkých velárních souhlásek není tak výrazně bifónická jako výslovnost souhlásek labiálních. Tuto skutečnost lze vysvětlit blíže vzdáleností místa artikulace palatinálních [j] k místu artikulace zadopatrových hlásek jako místu tvoření retnic. Asynchronní typ výslovnosti je v polštině potvrzen již dávným fonetickým výzkumem Leokadie Dukiewiczové, která analýzou řeči na magnetofonovém záznamu reprodukovaném zpět potvrdila asynchronní výslovnost původně měkkých labiál a velár [Dukiewicz 1958: 198]. Dokázala také, že taková bifonémová výslovnost není náhodná, ani není výsledkem určitých definovatelných tendencí, protože výrazně asynchronní výslovnost zjistila i u osob s vysokoškolským vzděláním, u nichž se předpokládá formálnější přístup k otázkám výslovnosti a vyvíjení většího úsilí při produkci řeči. Jelikož monosegmentální výslovnost polských labiál a velár není s ohledem na nehomorgánnost hláskových skupin možná, je třeba počet měkkých hlásek modifikovat. Z tabulky tedy vyloučíme labiály a veláry, a zůstanou pouze vlastní měkké hlásky [ ɕ ], [ ʑ ], [ ʨ ], [ ʥ ], [ ɲ ], [ ʎ ], [ c ], [ ɟ ], které v sobě zahrnují palatinálních prvek [j], např. pol. cielę
58 [ɕɛlɛ], ziemia [ʑɛmja], ciołek [ʨɔwɛk], niańka [ɲaɲka], slov. leto [ʎɛtɔ], čes. děti [cɛɟɪ]. Existenci synchronní výslovnosti vlastních palatinálních konsonantů v polštině potvrzují i výzkumy Bronisława Rocławského, který prokázal, že podstatou měkkosti hlásek je jejich příslušnost ke dvěma fonémům, [i] a [j] [Rocławski 1976: 31N]. Tím Rocławski fakticky potvrdil, že podmínkou synchronní palatinální výslovnosti konsonantu je jeho homorgánnost s měkkou aproximantou [j]. Měkké párové fonémy
Jazyk PL
/ć/
/dź/
/ń/
SK
/ť/
/ď/
/ň/
CZ
/ť/
/ď/
/ň/
Σ /ś/
/ź/
5
/ľ/*
4 3
Po eliminaci polských labiální a velární konsonantů ze systému měkkých souhlásek zůstalo pět polských párových měkkých konsonantických fonémů, které jsme uvedli v tabulce č. 3. Když porovnáme počet palatálních souhlásek v této tabulce, zjistíme, že rozdíl mezi fonetickým (fonologické) systémem palatálních konsonantů v polštině, češtině a slovenštině je nepatrný. Při vytváření dvou seznamů systému měkkých konsonantů jsme vycházeli z fonologických systémů tří zkoumaných jazyků. V tabulce níže uvádíme všechny souhlásky, které mají fonetické znaky měkkosti, čili ty, které se artikulují na tvrdém patře nebo v jeho blízkém okolí. Poměr mezi počtem měkkých konsonantických fónů v jednotlivých jazycích se tak zásadně mění; bude opačný než v tradičním dělení palatálních (a palatalizovaných) hlásek: Měkké konsonantické fonémy
Jazyk PL
/ć/
/ń/
SK
/ť/
(/č/) /ď/
/ň/
CZ
/ť/
/č/
/ň/
/ď/
(/ľ/)
Σ
/ś/
/ź/
(/š/)
(/ž/)
7 (3)
/ž/
7
/ř/ /š/
/dź/
5
V tabulce níže uvádíme ještě fonetické segmenty ve znacích IPA. Systém znaků mezinárodní fonetické abecedy nám totiž nabízí přesnější charakterizaci fonetických segmentů. Grafický záznam ale ani v tomto případě není dostačující, protože měkkost zkoumaných konsonantů se
59 v jednotlivých jazycích do jisté míry liší a ani pomocí znaků IPA se nedá přesně vyjádřit. Fonetická hodnota polských hlásek [ ɕ ], [ ʑ ], [ ʨ ], [ ʥ ] se vyznačuje větší mírou palatálnosti, zatímco české konsonanty [ ɕ ], [ ʑ ], [ ʨ ], [ ʥ ] jsou tvrdší.
Měkké konsonantické fonémy
Jazyk PL
/ɲ/
SK
[c]
[ɟ]
[ɲ]
CZ
[c]
[ɟ]
[ɲ]
([ʎ])
[ɕ]
/ʑ/
/ʨ/
([ɕ])
(/[ʑ/)
([ʨ])
[ɕ]
[ʑ]
[ʨ]
Σ 5
/ʥ/
7 (4) [ɼ]
7
Proporce v počtu měkkých konsonantů mezi polštinou na jedné straně a češtinou a slovenštinou na druhé jsou v této tabulce opačné, jak jsme uvedli na začátku této podkapitoly. Poměr palatál potvrzuje i běžný, obecný názor polských mluvčích, kteří se o češtině vyjadřují jako o měkkém, „dětinském“ jazyce. Z tabulky, ve které jsme z části přehodnotili měkkost konsonantů, vyplývá, že foneticky je čeština a slovenština bohatší na měkké hlásky jako polština, a to v poměru 1,5: 1. V seznamu českých a slovenský konsonantů se nacházejí všechny fonémy, jejichž stupeň palatálnosti je dán tím, že se artikulují na tvrdém patře nebo zadních alveolách; jsou to hlásky, které se tradičně pokládají za měkké. Nový pohled na otázku měkkosti fonetických segmentů v našich jazycích z hlediska jejich produkce i fungování v jazykovém systému změnilo jejich vzájemný poměr v našich jazycích: značně snížilo počet měkkých souhlásek v polštině a zvýšilo jejich počet v češtině. Příčinou snížení počtu polských měkkých konsonantů bylo odstranění ze systému měkkých labiál a měkkých velár; ty se skládají ze dvou zvláštních hlásek a mají platnost zvláštních fonémů, které tvoří tvrdá konsonantická hláska a klouzavá hláska [j], realizující se v důsledku asynchronní artikulace. Tímto přehodnocením se výrazně snížil počet měkkých souhlásek v polštině a můžeme vyvodit závěr, že v současné době jsou jazyky český i slovenský více nasycené měkkými hláskami jako polština. Obecná tendence rozvoje polského fonologického systému ukazuje, že dochází k redukci měkkosti jako fonologické vlastnosti, ale také k omezování měkkosti jako fonetické rysy, podmíněné pozičně [srov. Sawicka, Spasow 1993: 221n].
Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky:
60 1. Pojednejte o měkkosti hlásek: jak chápete měkkost fonetickou, měkkost fonologickou? 2. Jak a na základě čeho jsou pojímány měkké souhlásky v mluvnicích Havránka a Jedličky? 3. Jaké palatální hlásky má současná čeština? Bylo tomu tak i v minulosti? 4. Srovnejte systém palatálních hlásek v češtině a v jiných blízkých jazycích, případně i v jazycích vzdálenějších, neslovanských. 5. Zapište zvukovou ukázku značkami IPA a značkami národní fonetické abecedy. Komentujte.
61 12. Modulační prvky řeči: tempo, pauzy (a hezitace) Vycházíme z obecného poznatku, že segmentální a suprasegmentální jevy jsou ve fonetické rovině našich tří zkoumaných jazyků relativně nezávislé. Vlastnosti suprasegmentálních jednotek, čili prvků obměňujících souvislou řeč, se neprojevují prostřednictvím modifikace segmentů [ Palková 1997: 56 ] ani nezpůsobují jakostní změnu těchto segmentů. Kvalita hlásek se v češtině, polštině a češtině nemění ani v závislosti na přízvučnosti slabiky, ani podle toho, jaká je kvantitativní hodnota vokálů ve výrazu a v celé výpovědi. Tím se naše tři západoslovanské jazyky odlišují od některých jazyků východoslovanských a Jihoslovanské, v nichž jeden ze suprasegmentů, jakým je silný přízvuk, způsobuje změnu vlastností samohlásek, které se nacházejí v nepřízvučných slabikách. Suprasegmentální prvky plní v souvislém řečovém signálu roli, která může mít v komunikaci různé stupně relevance. Dalo by se říci, že tyto prvky utvářejí nebo přinejmenším dotvářejí sémantickou stránku výpovědi, pokud jsou ovšem zvukově realizovány, protože většina suprasegmentů se dá vyjádřit výhradně v živé mluvě. Pouze omezené možnosti záznamu prozodických jevů má grafický zápis řeči, který může v textech označit jen některé z prozodických vlastností textu. Komunikační záměr proto z toho důvodu splňuje lépe a přesněji zvuková podoba textu, protože se v ní aplikují i takové výrazové prvky, které jsou v písmu nezaznamenávané. Kontakt expedienta a příjemce jazykové informace může být proto ve zvukové řeči těsnější než prostřednictvím psaného textu. Expedient výpovědi má k dispozici takové zvukové vlastnosti řeči, které zahrnujeme pod pojem intonace, čili komplex suprasegmentálních zvukových jevů, charakterizujících ucelenou výpověď [Olšiak 2007: 469]. Tento komplex se skládá ze samostatných složek, které vznikají modulací artikulačních proudu a jednotlivé složky tohoto proudu lze identifikovat podle rozdílů ve výšce tónu, jeho trvání a síle. Tónová modulace (výška tónu) určuje melodický průběh výpovědi a hlasový rejstřík mluvčího. Časovou modulací (délkou trvání) hlasu se utváří kvantita, rytmus, řečové tempo a od něj závislé pauzy. Silová modulace hlasu, která je dosud nejméně lingvisticky prozkoumána, formuje přízvuk a důraz, který je hlavním prostředkem k dosažení emfáze [Daneš 1999: 142; Král 2001: 258, Findra 2004: 57]. K těmto intonačním prostředkům bychom mohli ještě přidat zabarvení hlasu. Tento dodatečný prvek je však třeba považovat pouze za okrajový a pro významovou stránku výpovědi irelevantní. Zabarvení dotváří intonační stránku promluvy, ale jeho funkční vlastnosti zpravidla neovlivňuje. To však neznamená, že by měl být zcela vyloučen z fonetického
62 výzkumu, protože jako spektrální prvek omezeně slouží v suprasegmentální rovině [Ondrejovič 1976: 67]. Výzkum uvedených modulačních prvků řečového signálu je poměrně komplikovaný a závěry nebývají jednoznačné. Suprasegmenty se totiž nevyskytují izolovaně, ale navzájem se překrývají a ovlivňují. Překrývá se například slovní a větný přízvuk a vzájemně se ještě kombinuje s příznakovou kvantitou slabik. Polský uživatel jazyka, pro kterého je kvantita sylabických vokálů irelevantním znakem, mívá problémy s výslovností českou a slovenskou, zpravidla totiž slabiku s příznakem délky zaměňuje na slabiku s příznakem přízvuku. Ale i výzkum mateřské řeči vyžaduje velmi citlivý přístup, zejména když se zkoumá řeč v komunikačním procesu a zaměřuje se na její perlokuční aspekt. Ukazuje se, že i relativně malé intonační odstíny ve výpovědi produktor vytváří s vědomím citlivého percepčního hodnocení příjemce [srov. též Palková 2004a: 405]. Modulační prvky řeči je tedy třeba pro jejich variabilitu zkoumat v těsné souvislosti s komunikační situací a úkolem jednotlivých článků komunikačního procesu. Východiskem pro takový výzkum může být důležitý poznatek o prvcích intonace, jejichž výběr je závislý na komunikační situaci a pozice článků komunikačního procesu: "[...] čím více se vyjadřování upíná na odraz skutečnosti, čím příměji ji označuje, tím je intonace invariantnejší. Čím více se vztahuje na odesílatele a příjemce projevu, tím je variantnějí, variabilnější " [Olšiak 2007: 469 ]. Modulační prvky řeči souvisejí s funkčností výpovědi, proto se i touto stránkou jazyka zabývali členové Pražského lingvistického kroužku [Weingart 1932; Mathesius 1947]. Před více než půl stoletím zkoumal intonaci spisovné češtiny František Daneš, který zde intonaci prvky zkoumá hlavně ze strukturalistického pohledu, přičemž navazuje na Mathesiovy teze, když velkou část své publikace Daneš věnoval intonaci z hlediska aktuálního větného členění. [Daneš 1957]. Autor vychází z obecného pohledu na intonaci jako funkčního prostředku v promluvě a rozlišuje tři primární textové funkce, které intonace splňuje. První funkce je integrační a jejím úkolem je scelovat výpověď. Druhá funkce je segmentační, protože jednotlivé členy uvnitř výpovědi lze vyčlenit. Třetí úkol intonace je delimitační, která vyznačuje hranice mezi jednotlivými výpověďmi [Daneš 1957; 1999: 147]. K prozodické, suprasegmentální fonetické rovině patří i řečové tempo a s ním související pauzy a hezitační zvuky. Řečové tempo je měřeno počtem slabik artikulovaných v průběhu určité časové jednotky a v českých a slovenských neutrálních promluvách je přibližně stejné; v polštině, která nezná fonologickou kvantitu, je počet těchto slabik v určitém časovém úseku o něco větší. Jaroslav Bartošek ve svém empirickém výzkumu zjistil, že v české standardní řeči se za
63 jednu minutu vysloví 280 slabik. A že průměrná délka slova v češtině je 2,3 slabiky, je průměrné tempo řeči asi 120 slov za minutu [Bartošek 1995: 151]. V češtině, ve které je průměrná délka slova stejná jako v češtině, naměřil Josef Mistrík 276 slabik za minutu [Mistrík 1966, 1968: cit. podle Bartošek 1995]. Absolutní hodnotu těchto fyzikálních údajů přímo nevyužijeme, avšak uvedené veličiny nám mohou posloužit jako jakési vztažné body, pomocí nichž můžeme stanovit relativní rychlost řečového proudu. Obecnou zásadou je skutečnost, že rychlejší tempo způsobuje menší explicitnost výslovnosti a je velmi pravděpodobné, že při něm bude mluvící deformovat kvalitu hlásek. Tempo řeči je jedna z nejvíce variabilních složek suprasegmentálního systému. Pro sémantickou stránku výpovědi je rychlost řečového proudu irelevantní. Od tohoto intonačního jevu však nemůžeme zcela abstrahovat, protože tvoří součást prozodických fonetických prvků, které popisujeme. Tempo řeči závisí na osobním výslovnostním úzu a především na komunikační situaci. Mezi základní determinanty rychlosti řeči patří počet komunikantů: obecně vyšší tempo řeči je v dialozích, pomalejší v monolozích. Důležitou roli hraje skutečnost, zda text byl spíše připraven; čím vyšší je stupeň připravenosti textu, tím rychlejší je pak tempo řeči. Vyšší tempo mají texty čtené, naopak texty mluvené, bez textové předlohy a bez přípravy, jsou vyslovovány mnohem pomaleji [Veroňková - Janíková 2004]. Např. rozdíl mezi průměrným tempem improvizované pohádky a čteného textu je přibližně 1,5 slabik za sekundu [Janíková 2005: 133]. Tempo řeči je především stylistický prostředek. Ján Sabol potvrdil na základě svého empirického výzkumu časové hodnoty sylabických prvků v jednotlivých jazykových stylech závislost řečového tempa na sémantické náplni jazykového projevu [Sabol 1985: 467]: • Řečový styl • Časová hodnota slabiky • v milisekundách (ms) • 1. hovorový • 247 • 2. publicistický • 255 • 3. próza • 268 • 4. volný verš • 269 • 5. vázaný verš • 281
64 Na základě těchto údajů zjišťujeme, že čím vyšší je intelektualizace textu, tím je tempo řeči pomalejší. V běžném hovorovém stylu, který je charakterizován malou artikulačních péčí a vysokou mírou automatizace jazykových prostředků, je řečové tempo rychlé. V uměleckém výslovnostnom stylu, v poezii, charakterizující se maximální implicitností jazykového výrazu a vysokou mírou aktualizace básnického textu, je řečové tempo nejpomalejší. Mnoho cenných informací přináší jazykový styl zpravodajských relací. Umístili bychom ho na první místa, mezi výslovnostní útvary s vysokým tempem. Jazyk zpravodajských pořadů je pro problematiku řečového tempa zajímavý tím, že potřeba vyslovit co největší počet slabik se zde střetává se snahou o srozumitelnost jazykové informace. Cílem zpravodaje je totiž prodat co nejvíce informací v omezeném čase, takže autor mediální výpovědi musí zvolit přiměřené, dost rychlé tempo, tak, aby posluchač dostal v určeném čase plný balík verbálních informací. Řečové tempo ve zpravodajských pořadech však není rovnoměrné. Explicitněji vyslovené první slabiky výpovědi jsou náročnější na čas, takže mluvící zjišťuje, že tempo druhé části výpovědi musí zrychlit. Zrychlování se obvykle neobejde bez deformací hláskových segmentů, což bývá terčem kritiky některých fonetiků. Vážné výhrady k rychlé řeči současných zpravodajů má např. Zdena Palková. Průměrné tempo 6,2 slabiky za sekundu, které zjistila po výzkumu řeči deseti zpravodajů rozhlasové stanice Radiožurnál, považuje za nepřijatelné, protože jsou při něm fonetické segmenty tak deformované, že podávané informace se stávají až nesrozumitelné. Za vyhovující v relacích zpravodajského typu považuje Palková tempo od 5,5 do 5,8 slabik za sekundu [Palková 2004b: 104]. Potřeba vyslovit co největší počet slabik za určitý časový úsek nutí hovořícího volit lexémy s menším počtem slabik i v jiných jazykových situacích. Tato potřeba je tak silná, že v dvojjazyčných jazykových regionech mluvící dokonce může zvolit lexém s menším počtem slabik z druhého, známého jazykového kódu. Např. v diglosním prostředí na Těšínsku v běžném hovoru aplikuje uživatel češtiny jednoslabičnou nářeční spojku bo namísto trojslabičné protože nebo poněvadž, a to i přesto, že spojka bo je součástí jiného kódu [srov. Lipowski 2005a]. Tempo řeči v zpravodajském či hovorovém stylu se vyznačuje silnou variabilitou. Zkonfrontujme proto rychlost řeči v těchto stylech s rychlostí řeči v jisté velmi specifické formě mluveného jazyka, jakým je dabing. Dabing je nahrazení mluveného textu v jednom jazyce mluveným textem v jiném jazyce. Tempo řeči je v dabingu přesně dané, odchylka není přípustná. Základní podmínkou je totiž bezchybná synchronizace řeči dabéra s originálním zvukovým záznamem. Do určitého časového úseku se má vejít výpověď v jiném jazyce. Ideálním stavem pro dabing by byla situace, kdyby byl zachován stejný počet slabik v
65 překladu jako v originále [srov. Sochová 1971]. Výchozí a cílový jazyk však mají nejčastěji rozdílné strukturálně-sémantické systémy, a tak počet slabik v jazyce překladu se neshoduje s počtem slabik v jazyce originálu. Když je tento počet v cílovém jazyce větší, dabér musí zrychlit tempo řeči. Pokud má překlad nižší počet slabik jako originál, dabér musí řečové tempo snížit. Řečové tempo, čili počet slabik vyslovený v určitém časovém úseku, ovlivňuje další prozodická jednotka, jako je pauza. Řečové pauzy - krátké přestávky mezi artikulací zvukových jednotek - jsou jedním z hlavních determinantů tempa řeči. Pokud - jako posluchači – požádáme mluvčího, aby hovořil pomaleji, je velmi pravděpodobné, že rychlost hláskových sekvencí nesníží, ale začne dělat větší pauzy [Janíková 2005: 128]. Pauzy třeba v jazykovědě zkoumat pouze jako fonetické jednotky, které spoluvytvářejí řečový proud, a je třeba v nich hledat relevantní funkci, jakou mají např. při vytváření předělů. Přestávky v řeči však plní ještě další úkoly. Řečové pauzy se obvykle rozdělují na dvě hlavní skupiny: na ty, které jsou významotvorné a na ty, které netvoří ani nespoluvytvářejí význam, nýbrž plní funkci hezitačního prostředku. Řečové pauzy se ještě více než jiné suprasegmentální prvky vyznačují vysokou mírou variability. Jejich používání záleží na osobním výslovnostním úzu a výslovnostním stylu. Nejdůležitějším druhem pauz jsou pauzy gramatické, přesněji syntaktické. Realizují se na úrovni langue a podílejí se na členění textu tím, že v souvislé řeči oddělují syntaktické fráze (konstituenty). Syntaktické pauzy jsou považovány za základní také proto, že vyznačují jakési přirozené dávkování textu [Müllerová - Nekvapil 1986: 110-112]. Jsou delimitačním prostředkem tvořícím hranice mezi podávanými informacemi. Všechny další typy pauz se již provádějí na úrovni parole, jejich vytváření závisí od konkrétního mluvčího, jeho temperamentu. Pauzami gramatickými se zde blíže nebudeme zabývat, protože splňují v češtině tutéž funkci jako v jiných jazycích. Dalším druhem pauz v řečovém proudu jsou pauzy fyziologické; vyplývají z primární potřeby mluvícího nadechnout se při tvorbě řeči. Mluvící většinou volí takový okamžik v řečovém proudu, ve kterém by pauza na nadechnutí nenarušovala komunikační proces. Citlivý a zkušený mluvčí proud řeči v místech, kde by bylo třeba udělat i přestávku gramatickou (funkční). V jazykové praxi se však často setkáváme s fyziologickými pauzami v místech, kde nejsou žádoucí a snižují srozumitelnost komunikátu tím, že zmenšují percepční vlastnosti jazykového projevu např. vytvořením pauzy mezi syntakticky a významově těsně vázanými slovy [Müllerová - Nekvapil 1986: 109]. Je zřejmé, že pokud je delší úsek přednesen bez
66 přestávek, hrozí nebezpečí vzniku vynucené pauzy tam, kde to není nutné. Taková mimořádná pauza může být přijímána percipientem jako funkční, protože ji příjemce vnímá a hodnotí jako komunikativní [Hála 1962: 319]. To, že tuto pauzu bude nebo nebude příjemce percipovat jako funkční, záleží na stupni znalosti jazyka a na jazykovém citu. Fyziologická pauza může být totiž velmi nápadná a posluchač si všimne bez větší koncentrací, např. při delších přestávkách na nadechnutí, při kašli, rýmě. Tehdy tuto pauzu rozpozná jako nefunkční a takto ji i "toleruje". Naši pozornost upoutávají pauzy, jejichž realizace je z důvodu různých činitelů v našich třech jazycích odlišná. Formulační pauzy a kontaktové pauzy, když použijeme terminologii Milerové - Nekvapila [Milerová - Nekvapil 1986: 110n], jsou individuálně produkované a jejich recepce může být mnohoznačná. Formulační pauzy se mohou vyskytnout na jakémkoli místě, jsou potřebné k získání času na promyšlení dalšího obsahu promluvy, stylizaci výpovědi atd. Vyskytují se často po neplnovýznamových slovech, protože mluvčí neví, co má vyjádřit; přemýšlí, hledá plnovýznamové slovo (slova). Proto je tento typ pauz často vyplněný hezitačními zvuky. V důsledku toho bychom formulační pauzy mohli nazvat též pauzami hezitačními, protože narušují formu oznámení tím, že se objevují v místech, v nichž recipient očekává souvislou řeč. Namísto pauzy se často objevuje hezitační zvuk v podobě samostatné neurčité hlásky [ə:]. Je to zvuková vycpávka, se kterou se běžně setkáváme v mnoha jazycích, češtinu nevyjímaje. Pokud vezmeme v úvahu pouze západoslovanské jazyky, nejpříznačnější jsou hezitační pauzy pro polštinu. Polský mluvčí totiž nemá k dispozici funkčně dlouhé hlásky, které by mohl namísto formulační pauzy ještě prodloužit. Ve francouzštině je např. běžné, že mluvící prodlužuje zejména frekventovaná jednoslabičná slova, nejčastěji spojku et [Dohalská - Schulzová 2008: 65]. Aby se někteří mluvící vyhnuli nadměrnému používání hezitačních zvuků, aplikují jiné fonetická - stylistické prostředky, které mají vyplňovat prázdný prostor v řečovém toku. Takovým prostředkem je emolofráze [srov. Bartošek 1973], čili vyplňování přestávek v řeči slovy nebo frázemi, které nemají žádnou významovou hodnotu, přičemž jinak to jsou známé autosémantické nebo synsémantické lexémy či frazémy. V polštině se ve funkci takové slovní vycpávky v současné době velmi často používají výrazy a spojení tak naprawdę, jakby, jak gdyby. V češtině se podobně používají obraty já se domnívám, ve slovenštině by som povedal a v obou jazycích zároveň je velmi frekventované vlastně. Tyto výrazy a fráze se dostaly do obecného užívání z jazyka médií a z řeči politiků a dnes jsou často nekriticky aplikovány v mnoha komunikačních situacích.
67 Existuje ještě jiný způsob vyplňování formulačních přestávek. Mluvčí vokalizuje a prodlužuje konsonanty, které se nacházejí na konci přízvukových taktů nebo na konci celých výpovědí, při čemž nezáleží, zda je tento konsonant znělý nebo neznělý nebo je to sonora, např. [pakə:], [uɕə:], [ɛvrɔpski: [ɔskarə: ], [f ʊvɔzɔfka:xə:] Prodloužení není tak výrazné, nedosahuje kvality dlouhého vokálu, ale je natolik zřetelné, že se sluchově rozpoznává jako další slabika. Je to určitý způsob hezitace, který je používán jen v češtině. Polština a slovenština ho nezná. Na tempo jazykového projevu mají vliv rovněž zdvojené hlásky (gemináty). Gemináty jsou dvě vedle sebe stojící hlásky spojené homorgánně, mají stejné místo artikulace. Vyskytují se v češtině, jakož i v polštině a slovenštině, ale jejich realizace v souvislé řeči není stejná. V našich třech zkoumaných jazycích se vyskytují dva, artikulačně různé náročné, druhy zdvojených konsonantů. První typ výslovnosti gemináty předpokládá artikulaci zdvojené souhlásky jako jednoho prodlouženého fónu. Dvě sousedící homorgánní hlásky se vyslovují jako monofonní, ale s déletrvajícím závěrem nebo déle trvající úžinou. Druhý typ artikulace souhláskové gemináty se charakterizuje tím, že se artikulují obě hlásky, jedna z nich má však zpravidla slabší intenzitu nebo kvalitativní odstín. Mezi zdvojenými hláskami může být navíc úsek ticha, který homorgánní spojení dodatečně prodlužuje. Dva z uvedených typů výslovnosti se vzájemně vylučují. Např. ve slovenském výrazu odtlačok nebo polském gehenna se realizuje buď dvojkombinace ploziv [ɔttlaʧɔk], [gɛxɛnna] nebo prodloužená artikulace plozivy vyslovená s jednou explozí, slov. [ɔt:laʧɔk ], pol. [gɛxɛn:a ]. Oba typy výslovnosti, difónická nebo prodloužení monofónu však mají společnou hlavní vlastnost: tvoří akustický protiklad k výslovnosti jednoduchého fónu, čímž se realizuje jejich fonologická hodnota. V češtině jsou gemináty ve výslovnosti značně omezené, realizuje se často jedna hláska, např. rodinný [rɔɟɪni:], měkký [mɲɛki:]. Zdvojené souhlásky zde také mají v některých případech funkční platnost. Jsou vyslovovány většinou jako jednoduché, a to i na morfematických švech, zejména sufixálních. Výslovnost gemináty v běžné řeči v češtině je podobná výslovnosti gemináty v němčině. V rychlejším tempu řeči se zdvojený souhláskový foném vyslovuje v němčině jako jednoduchý konsonant [Morciniec - Prędota 1984: 76]. V pečlivé výslovnosti se v němčině gemináty tvořené z okluzív rovněž nevyslovují dvojkombinačně, ale výrazně převládá artikulace s jednou implozí, případně krátkou
68 přestávkou, a následnou explozí. Podobně se vyslovují gemináty v maďarštině. Zdvojené souhlásky se vyslovují v češtině všude tam, kde už hovořící necítí složení slova, např.. Anna, panna [ana], [pana], ale také v některých sufixálních derivátech: Babiččin, vyšší, nižší [babɪʨɪn], [vɪɕi:], [ɲɪɕi:]. Zdvojenou hlásku jako jednoduchou na švech mezi sufixem a kmenem i prefixem a kmenem umožňuje vyslovovat i česká norma. Ve výslovnosti slovenských geminát převládá první, monofonní typ. Slovenské zdvojené okluzivy jsou foneticky intenzitní, exploze je silnější a delší [Pauliny 1977c: 300]. Realizace dvou okluzivně jako jeden segment s jednou prodlouženou plozivou může být způsobena dvěma faktory: zaprvé slovenská řeč je, přinejmenším ve vztahu k češtině, vázanější a méně náročná na spotřebu artikulačních energie, lépe hospodaří s vydechovaným proudem tvořícím hlásky. Je tedy pochopitelné, že při realizaci geminát dává přednost méně náročnému způsobu artikulace. Druhá příčina realizace výslovnosti gemináty jako monofónu, je možný vliv maďarštiny, která se vyznačuje frekventovanými geminovanými okluzivami na konci výrazů. Jsou vyslovovány vždy s jednou plozívou, např. legjobb, [lɛgjob:] 'nejlepší' makk [mɒk:] - ' žalud ', matt - [mɒt:] 'barva', sakk [ʃɒk:] 'šachy'. Rovněž slovenská normativní lingvistika nařizuje vyslovovat zdvojené souhlásky jako jednu prodlouženou: cenný [cɛn:i:], denne [dɛn:ɛ ] zákonník [za:kɔn:i:k], pojďte [pɔc:ɛ] [Stanislav 1953; Liška 1964]. Král 1996: 132n]. Můžeme předpokládat, že největší vliv na zpomalení tempa řeči mají polské gemináty, protože jejich výslovnost se realizuje většinou difónicky. Ačkoliv kvantita souhláskových geminát takto realizovaných ve výslovnosti nedosahuje trvání dvou konsonantů, jsou výrazně delší - mají asi 1 ½ kvantity souhlásky jednoduché [Wierzchowska 1971: 211].
Náměty k zamyšlení, diskusi, kontrolní otázky: 1. Vyjmenujte a charakterizujte suprasegmenty v mluvené řeči. 2. Co rozumíme pod pojmem „řečové tempo“? Co je ovlivňuje? 3. Pojednejte o druzích řečových pauz, jejich významu. 4. Jaké jsou hezitační prostředky? Jak je využívá čeština ve srovnání s jinými jazyky?
69 13. Zpětný vliv fonetických suplentů na výslovnost Pro účely výzkumu fonetiky používáme transkripční znaky, kterými zapisujeme segmentální prvky plynulé řeči. Fonetickými znaky IPA zapíšeme prakticky každý fonický prvek kteréhokoli jazyka na světě. V jazykové praxi se však mluvené slovo nezaznamenává znaky fonetické abecedy, ale písmem, které znají a konvenčně používají všichni členové jazykového společenství. Písmo vzniklo jako druhotný produkt řeči. Zásadním rozdílem mezi psanou a mluvenou realizací jazyka je skutečnost, že písmo je konstantní, variabilita řeči se v něm neodráží. Zatímco ve výslovnosti se realizují různé varianty jednotlivých hláskových segmentů a projevují se nejrůznější kvalitativní odstíny hlásek, v písmu jsou zastoupeny vždy jen jedním fonetickým suplentem [srov. též také Dunaj 2006]. Termín fonetický suplent (transponent) označuje jednotku pravopisného systému jazyka, která v písmu reprezentuje jednotku zvukovou. Fonetické suplenty jsou v podstatě grafémy prvky pravopisných soustav, které jako druhotný produkt řeči mohou mít zpětný vliv na zvukovou stránku jazyka. Ukazuje se, že nejen výslovnost utváří pravopis, ale platí to někdy i opačně: pravopisné systémy mohou ovlivnit výslovnost. Pokusíme se zde ukázat, že některé slovenské, české i polské ortografické prvky mohou usměrnit artikulaci. Je obecným pravidlem, že čím starší spisovný jazyk, čím dříve byla kodifikována jeho pravopisná norma, tím má tento jazyk dnes více suplentů a jejich kombinací, které neodrážejí skutečnou výslovnost. Zjednodušeně řečeno: jeden grafém (fonetický suplent) se nerovná jedné hlásce. Tak např. francouzský pravopis, který má velmi dlouhou tradici, je považován za značně komplikovaný, a pravopis chorvatský, který vznikl (reformoval se) teprve v minulém století, je naopak obecně považován za jednoduchý. Pravopisné systémy našich tří jazyků jsou založeny na morfematickém principu. Morfematický pravopis sice neodráží řečový signál tak jako ortografické systémy opřené na fonetických zásadách, ale umožňuje hovořícímu udržet vědomí struktury slova. Pokud si mluvící uvědomuje strukturu slova, pak přirozeně inklinuje k zachování neporušeného rozsahu morfému. Pokud však bude mluvčí morfematický pravopis považovat za vzor správné artikulace, je možné, že ho takový vzor bude vést až k hyperické (hyperkorektní) výslovnosti [Matuszewski 1987]. Hyperická písmenková výslovnost je výplodem přílišného ulpívání na pravopise, které se dostává do rozporu s realitou jazykového signálu, protože narušuje fonetické zákony příslušného jazyka [Král 2004: 294]. Realizace hyperické výslovnosti, spočívající na příkazu "vyslovuj tak, jak píšeš" vzbuzuje u některých uživatelů jazyka dojem, že taková artikulace je
70 bezchybná a přibližuje se k ideálu nebo tohoto ideálu dosahuje, protože přesně odráží zápis. Je to názor neodborný, i když poměrně rozšířený. Výslovnost po písmenkách sice umožňuje bezpečně identifikovat morfémy, ale aplikace hyperické výslovnosti v komunikačním procesu je zavádějící, protože recipient očekává konvencializovaný zvukový signál, který odpovídá fonetickým pravidlům daného jazyka. Naproti tomu při písmenkové výslovnosti se produktor řečového signálu opírá o přesnou zvukovou interpretaci grafémů (fonetických suplentů), jejichž produkce je v rozporu s fyziologií řeči. Autor hyperické výpovědi potlačuje pohybové návyky artikulačních orgánů a vůbec své motorické schopnosti. Percipient takový jazykový projev vnímá jako silně příznakový a nepřirozený. To, že hyperkorektní výslovnost je členy jazykového společenství snadno identifikována, dokládají např. reakce na symptomatickou řeč Miloše Zemana, která bývá humorně imitován v parodiích. Silně příznakový je i opačný druh výslovnosti - výslovnost náznaková, extrémně nedbalá, která se vytváří při minimálním artikulačních úsilí. Jednou z příčin realizace hyperické výslovnosti je školní výchova. Výuky mateřského jazyka na základní a střední škole nedává žákům a studentům v dostatečné míře takové znalosti, aby uměli rozlišovat pravopis od jazyka v jeho primární, zvukové formě [Holčík 1986: 338 ]. Příliš velká pozornost věnována pravopisné stránce vyvolává u žáků dojem, že písmo je autorita, na které je závislá zvuková podoba jazyka. Tuto konverzi v přístupu k jazyku uplatňují mnozí mluvčí i v dospělém věku a je zajímavé, že není cizí ani uživatelům s vysokoškolským vzděláním [Matuszewski 1987]. Při porovnání pravopisných soustav našich tří jazyků se nám potvrzuje skutečnost, že čím delší je ortografická tradice v jazyce, tím méně je v něm fonetických suplentů. Pravopisná norma češtiny je stará, takže má mnoho grafémů, které nezastupují fonémy, např. zpráva [zpra:va] / z / ≠ / s /, sběr [zbjɛr] / s / ≠ / z /. Současná slovenská ortografie více využívá fonetický princip, pravopis tedy ve větší míře než český odráží výslovnost [srov. KrálMajerník 1991: 111], srov. např. stejná slova v češtině: zpráva [zpra:va], sběr [zbɛr]. V duchu operativní fonetiky prezentujeme níže některé prvky z pravopisných soustav slovenštiny, češtiny a polštiny, které mají pravděpodobně vliv na řečové projevy v těchto jazycích. Takovým prvkem je v češtině fonetický suplent reprezentován grafém ř. Jak jsme uvedli, v neutrální výslovnosti se ztrácí opozice palatinálních [ʎ] a neutrálního Slovensku [ɭ] ve prospěch toho druhého. Ukazuje se, že označování litery ř háčkem podporuje zachování palatinálních výslovnosti, dokud nemusí označit palatálnosti této hlásky ve skupinách le, li
71 vyvolává u hovořícího sklon k výslovnosti této laterály bez zachování měkkosti. U uživatelů jazyka, jejichž výslovnost [ɭ] - [ʎ] kolísá, můžeme v takových slovech jako pohled, hodně, z pole, hlas lidu spíše očekávat vyslovení palatinálních [ʎ], jak ve výrazech léto, našli, polévka, nalít, v nichž může mluvčí palatální laterálu vlivem zápisu v své výslovnosti vynechat. Háček je pro některé produktor řeči signálem palatinálních výslovnosti. Pokud háček chybí, bez ohledu na pravopisná pravidla palatální výslovnost mluvící nerealizuje [srov. také Liška 1964, Dvonč 1979: 95]. Je třeba poznamenat, že slovenské ortografické systémy, používané v minulosti (Bernolák a Štúrovi) měkkost ř nebyly označovány, což mohlo již v době používání těchto systémů, tedy od konce 18. do poloviny 19. století mít dodatečný vliv na oslabení pocitu existence korelovaných fonologické dvojice / l / - / ř / u uživatelů slovenského jazyka. Stopy ovlivňování zvukové stránky řeči písmem najdeme i v češtině. Jedním z pravopisných elementů, které zřejmě měly vliv na usměrnění české výslovnosti, je nezaznačování kvantity vysoké zadní samohlásky v českých lexémech typu armatura, inventura, Kreatura, literatura. V pravopisných pravidlech z roku 1957 je poznámka, že se má předposlední slabika [tʊ:] číst jako dlouhá. V přípravných pracích nad novým vydáním kodifikátor pod vlivem výslovnostního úzu tuto zásadu uvolnili tím, že se v pravidlech z roku 1993 objevila poznámka o dvojí výslovnosti - bylo přípustné i dlouhé, i krátké u: [ʊ:ra] i [ʊra]. Tendence k vyslovování krátkého [ʊ], podle našeho názoru vlivem pravopisu, v těchto lexémech nakonec vyústilo v kodifikaci zvukové podoby s krátkým [ʊ] jako jedinou možnou formou výslovnosti uvedenou v pravidlech z roku 2002. S určitými prvky zásady " vyslovuj, jako zapisuješ " se můžeme setkat i u některých polských mluvčích. Příkladem hyperkorektnosti řeči způsobené čerpáním vzorů z písma, je příznakových artikulace nosního [ ɛ ] na konci slov označovaných grafém ę nebo synchronický výslovnost tohoto nosního [ ɛ ] uvnitř výrazu před okluzivně a semiokluzívami, kde se jinak tato nosní samohláska rozkládá na vokalicky element ústní [ e ] a element nosní v podobě nazál [n], [ɲ], [ŋ] nebo [m], podle místa následující plozivy nebo afrikáty. V polštině a češtině je tato výslovnostní hyperkorektnost více zřetelná než v češtině, to proto, že řeč polská a slovenská je vázanější a méně rázovitá než česká. Jiným příkladem, i když ne takovým výrazným, může být výslovnost předložkových spojení z jego, w nim, w domu, ve kterých je u některých mluvčích předložka výrazně oddělena a pauza před slovem, které za
72 touto předložkou následuje, je signalizována vokalizaci prepozice: [zə jɛgɔ], [və ɲɨm], [və dɔmʊ]. Tento jev působí rušivě při artikulaci fónů na hranicích výrazů, kde obvykle dochází k mezislovní asimilaci, a hyperkorektní výslovnost této asimilaci zabraňuje, např. z profesorów, w piątek [zə prɔfɛsɔrʊf], [və pjɔntɛk] [Matuszewski 1987]. Takovou výslovnost bychom však zařadili spíše do kategorie výslovnostních výstředností. Vliv fonetických suplentů na produkci řeči lze dokumentovat na cizích slovech používaných v domácích textech. Platí pravidlo, že při výslovnosti zvukových segmentů, které nejsou součástí fonetického systému přijímacího jazyka, se v češtině, polštině a češtině nahrazují podobnými domácími hláskami. Toto pravidlo se často uplatňuje v českých textech, ve kterých se setkáváme s grafém označujícími přehlasováno vokály, zejména v německých vlastních měnách, např. příjmeních Müller vyslovováno jako [mɪlɛr], Füllbier [fɪlbi:r] Schönwald [ɕɛ: nvalt], Böhm [bɛ:m]. Původní pravopis je zde tedy ponechán, ale přehlasován segment je foneticky počeštěný, čili namísto cizí hlásky se vyslovuje český fón, který je svou kvalitou této cizí hlásce nejbližší. V polštině se při výslovnosti cizích, zejména německých slov, které obsahují přehlasováno vokály, postupuje podobně, ale na základě zvukové formy se hláska adaptuje i grafémicky. Příkladem může být popolštěný zápis příjmení Miler, Firer [Lipowski 2008]. Větší počet původních grafémů, které v češtině které suplují tento fón, je důsledkem těsného soužití českého a německého obyvatelstva, a tím i větší přítomnosti citací prvků německého originálu v českých textech. Přítomnost elementů německého pravopisu a jejich obecná akceptace je využívána ve výpůjčkách názvů výrobků, které na počátku 90. let dvacátého století zaplavily naše trhy. Velmi příznačný je příklad názvu kávy Krönung. V tomto případě zůstalo součástí Graf označujícího přehlásku i v polštině diakritické znaménko (dvojtečka), ale polský mluvící diakritické znaky ignoruje a vyslovuje nepřehlasované [ɔ], čímž vzniká fonetická podivnost ve formě [krɔnʊŋk], zatímco v češtině se tento název foneticky adaptuje do podoby [krɛ:nʊŋk], čili místo přehlásky se vyslovuje přední střední nelabializovaný vokál. Polská výslovnost spočívající na takové pravopisné adaptaci, při níž se vynechávají cizí diakritická znaménka, pak zpětně působí na zvukovou realizaci v polštině a " legalizuje " ji. Příkladem může být název potravinářského produktu označovaného müsli, který v důsledku vyslovování tohoto názvu bez přehlásky ü ztratil v polském jazykovém prostředí diakritické znaky ve
73 formě dvojtečky a dnes se běžně na obalech produktů označuje v polštině nápisem musli. Výsledkem je skutečnost, že výslovnost [mʊsʎi] v dnešním polském jazyce převažuje. Jiná je situace spojená s výslovností přehlásek v češtině. V slovenském jazyce je přípustné umožňuje to i kodifikace české výslovnosti [Král 2004: 295] - využívat také hlásky, označované grafém ü, U, O, O, které součástí české ortografické soustavy nejsou. Je zřejmé, že tyto přehlásky jsou prvky maďarského fonetického systému, ale slovenské výslovnostní pravidla tuto skutečnost neuvádějí a neupřesňují ani přesnou výslovnost těchto přehlásek. Ponechání originálního zápisu cizího slova adaptovaného do češtiny může mít také vliv na udržení původní výslovnosti. Např. zatímco v polštině a češtině je v současnosti kodifikována ortografické forma lexému rentgen spolu s jeho deriváty rentgenografia / rentgenografie, rentgenogram, rentgenologia / rentgenologie, rentgenoskopia / rentgenoskopie, rentgen, rentgenowski, v češtině je součástí spisovné normy pravopisná forma rentgen s deriváty röntgenografia, röntgenogram, rentgenolog, röntgenoskopia, rentgenovat, při čemž podle pravidel není možné vyslovovat přehlásku ö [œ] jako e [ɛ]. Artikulace přehlásky v tomto staženém slově je však pouze přáním kodifikátora, protože se běžně v češtině vyslovuje [rɛndgɛn], podobně jako v polštině nebo češtině. S obcházením diakritických znamének, které v přebírajícím jazyce nemají hodnotu žádného diferenčního prostředku, se běžně setkáváme v jazykové praxi. Výsledná grafická forma bývá zbavena diakritiky, při čemž celý zápis zůstává neporušený. Dostáváme se již k problému adaptace cizích výrazů vůbec. Bez popisu všech aspektů adaptačního procesu se omezíme na konstatování, že v souladu s obecnou tendencí v současné době převažuje adaptace zvuková, zatímco v minulosti hrála větší roli adaptace grafémická. Název hlavního město Irska Dublin je dnes adaptovaný foneticky a běžně se vyslovuje [dabʎin], zatímco v době, kdy převažovaly vzory psaného jazyka, byla nepříznakovou zvukovou formou písmenková podoba [dʊbʎin] [por. také Miodek 1998: 197-199]. Interference a fonetické vzory české výslovnosti pro výslovnost polskou nejsou tak výrazné jako vzory výslovnosti anglické, proto z minulé doby přetrvala polská výslovnost názvů některých českých výrobků. Vozidla značky škoda se stále vyslovují [skɔda]. Diakritický háček je pro polského rodilého mluvčího pouze ozdobným prvkem. Dodatečně podporuje výslovnost [skɔda] i fakt, že zápis značky vozidel bez diakritiky (skoda) má v polštině dlouhou tradici a je vžitý. Na druhé straně v češtině z doby většího kontaktu jazyků v
74 písemné jako zvukové formě, pochází i zápis příjmení Walesa, na jehož základě bylo možné slyšet výslovnost [valɛsa]. Teprve později, v době většího kontaktu zvukových podob češtiny a polštiny, definitivně zvítězila česká fonetická forma [valɛsa] nebo [valɛnsa]. Na závěr je třeba říci několik slov o vlivu písma na výslovnost při výuce jazyka. Bez ohledu na snahy lektorů učit cizí jazyk v zvukové podobě, psaný text je nakonec pro žáka hlavním zdrojem nabytých vědomostí. Důvodů je několik: písemnému textu se tradičně přikládá větší váha, písmo není variabilní tak jako řeč a v neposlední řadě žák dává přednost napsanému textu, spíše se ho naučí, protože většina žáků tvrdí, že má zrakovou paměť. Pomoc učícího se cizí jazyk má přinést fonetická nebo polofonetická (zjednodušená) transkripce. K dezorientaci čtenáře dochází v případech, kdy se v transkripci, velmi často polofonetické, využívají grafém domácího nebo známého pravopisu. Vezmeme příklad výuky anglické neutrální hlásky [ə]. Anglický výraz girl [gə: l ] se zapisoval s využitím přehlásek známých z maďarštiny [gol] [srov. Filo - Dětřichov 1946: 640, cit. podle Lenhardt 1983: 162n]. Přehlásky [ö], [ő] jsou sice akusticky blíže vokálem [ə], [ə:], avšak uplatňování prohlašováno vokálů v pozicích, kde má být vyslovena neutrální samohláska [ə], vede k chybnému artikulačnímu návyku. Velmi příznačná je transkripce používaná v pedagogické praxi při výuce české výslovnosti. V českých výrazech obsahujících postalveolární konstriktivy a afrikáty, např. čas, žába, šel, se používá transkripce [czas, żaba, szel] deformují správnou výslovnost. Takový přepis výslovnosti totiž přiřazuje měkké úžinové a polozávěrové souhlásky k polským tvrdým alveolám (apex se při jejich výslovnosti dotýká dásní) a je produkován nápadný, v češtině cizí zvukový element. Přitom je možné využít grafémy současného polského pravopisu pro lepší, i když ne zcela přesnou, charakteristiku uvedených českých hlásek zápisem [cias, žiaaba, siel]. Běžný způsob transkripce českých postalveolárních a palatálních konstriktiv š, ž, č polskými literami sz, ż, cz, pro české fonetické suplenty se používá snad proto, že autoři učebnic a populárních gramatik jsou filologicky zatíženi vědomím historického vývoje jazyků a „deformováni“ znalostí elementů komparativní gramatiky. Fónické zvláštnosti hlásek je však třeba realizovat s využitím takových prostředků domácí ortografie, které umožňují identifikovat grafémy nebo kombinovat grafémy s artikulačním prvkem co možná nejbližším cizímu zvukovému elementu.
75 Použitá literatura (vhodná taktéž pro samostatné studium): Adam Robert, 2010, K otázce měkkosti, tvrdosti a obojetnosti v pravopise, [in] Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, ed. S. Čmejrková, J. Hoffmannová, E. Hlavsová, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, s. 93–98. Artowicz Elżbieta, 1991, Polish and Hungarian vowel phonemes (Methodological problems of contrastive studies), Bulletin de la société polonaise de linguistique XLVI, s. 69– 76. Awdiejew Aleksy, 1977, Mechanizm redukcji a interferencja foniczna, Język Polski LVII, č. 2, s. 92–99. Awramiuk Elżbieta, 2004, Stereotyp spółgłoski i samogłoski w języku polskim, Język Polski LXXXIV, č. 3, s. 197–205. Bachmannová Jarmila, 2007, Okrajové úseky severovýchodočeské nářeční oblasti z pohledu celočeského (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ), Naše řeč XM, 2007, č. 1., s. 7–19. Baláž Peter, 2000, Zvuková stránka jazyka [in] Slovenský jazyk I, ed. A. Bujalka, Bratislava: Univerzita Komenského, s. 25–91. Barnetová Vilma, Barnet Vladimír, 1962, O konfrontačním studiu příbuzných jazyků, Acta Universitatis Carolinae-Philologica, Slavica Pragensia IV, s. 53–60. Bartek Henrich, 1940, Ľubozvučnosť slovenčiny, Slovenský jazyk I, č. 1, s. 20−25; č. 2, s. 53−59; č. 3, s. 112−115; č. 4, s. 141−147, č. 5-6 s. 218–223, č. 7−8 295–299. Bartoš Lubomír, 2008, Základy obecné a španělské fonetiky a fonologie, Ostrava: Universitas Ostraviensis, Facultas Philosophica, 103 s. Basaj Mieczysław, 1976, O badaniach konfrontatywnych języków słowiańskich, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 15, s. 101–103. Bartošek Jaroslav, 1973, K poruchám artikulace, Naše řeč LVI, č. 2, s. 57–62 Bartošek Jaroslav 1992, Nemelodické melodické vytýkání, Naše řeč LXXV, č. 4, s. 198– 204. Bartošek Jaroslav, 1995, Mluvní tempo v rozhlase a televizi, [in:] K diferenciaci současného mluveného jazyka, ed. Dana Davidová, Ostrava, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, s. 145–153. Baudouin de Courtenay Jan Niecisław, 1881, Nekotoryje otdely sravniteľnoj grammatiki slavjanskich jazykov, RFV III, s. 265n Bednarczuk Leszek, 2007, Związki i paralele fonetyczne języków słowiańskich, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy, 216 s. Bělič Jaromír, 1971, Přehled nářečí českého jazyka, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 97 s. Beneš Josef, 1960, Výslovnost našich příjmení německého původu, Naše řeč XLIII, č. 9– 10, s. 269–275. Benni Tytus, 1923, Fonetyka opisowa [in] Gramatyka języka polskiego, Kraków: Polska Akademia Umiejętności s. 1–11. Berry Mildred Freburg, 1969, Language Disorders of Children: the Bases and Diagnoses, New York: Appleton-Century-Crofts, 460 s. Biedrzycki Leszek, 1978, Fonologia angielskich i polskich rezonantów. Porównanie samogłosek i spółgłosek rezonantowych, Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 176 s. Blanár Vincent, 1952/1953, K novému vydaniu Pravidiel slovenského pravopisu, Slovenská reč XVIII, č. 1–2, s. 11–17.
76 Blažek Vladimír, 1997, Hlavní odlišnosti vývoje českého a ruského hláskového systému, [in] Přednášky z XL. běhu LŠSS, ed. J. Kuklík, Praha: Univerzita Karlova, s. 31–34. Bogoczová Irena, 1996, Modifikace mluvené češtiny v jazykově smíšeném prostředí Těšínska, Universitas Ostraviensis, Acta Facultatis Philosofhicae, Linguistica č. 2, s. 61–73. Böhme Gerhard, 1969, Stimm-, Sprach- und Hörstürungen, Jena: Fischer, 294 s. Bónová Iveta, 2008, Fonologický vývin v reči dieťaťa, [in] Štúdie o detskej reči, ed. Daniela Slančová, Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 212–250. Brabcová Radoslava, 1973, Městská mluva v Brandýse nad Labem, Praha: Univerzita Karlova, 98 s. Breza Edward, 1991, Konsekwencje nietypowego połączenia samogłoska + samogłoska w języku polskim, Język Polski LXXI, č. 3–5, s. 243–245. Broch Olaf, 1911, Slavische Phonetik, Heidelberg: Carl Winter 347 s. Budovičová Viera, 1974, Spisovné jazyky v kontakte. Sociolingvistický pohľad na dnešný vzťah slovenčiny a češtiny, Slovo a slovesnost XXXV, č. 3, s. 171−181. Buffa Ferdinand, 1966, Mäkké sykavky vo východoslovenských nárečiach, Jazykovedný časopis XVII, č. 1, s. 37–43. Bugárová Marta, 1995a, O rytme v hovorených prejavoch, Slovenská reč LX, č. 5–6, s. 288–295. Bugárová Marta, 1995b, Výslovnosť spoluhláskových skupín v slovenčine, Kultúra slova XXIX, č. 3, s. 146–149. Bugárová Marta, 1998a, Fungovanie foném a ich variantov (alofón) vo zvukovej rovine, [in] Zborník k XII. medzinárodnému zjazdu slavistov, ed. Juraj Glovňa, Nitra, Univerzita Konštantína filozofa v Nitre, Fakulta humanitných vied, s. 109–117. Bugárová Marta, 1998b, Nenormatívne fonetické zmeny hlások, Kultúra slova XXXII, č. 5, s. 268–270. Burmistrovič Ju Ja, 2007, Zakony fonetičeskije i zakony fonematičeskie: suť tech i drugich, Slavia LXXVI, seš. 2, s. 129–141. Cisoń Jan, 1978, Tendencje redukcyjne „r“ uwularnego w niemieckiej ortofonii współczesnej, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXXVI, s. 75–80. Cząstka Bożena, Synowiec Helena, 1990, Kształcenie sprawności językowej (Ćwiczenia dla uczniów środowiska śląskiego), Kraków, Towarzystwo Miłośników Języka Polskiego, 100 s. Čertíková Helena, 2002, Vetná intonácia v slovenskom rozhlase. (Na okraj štúdie Ábela Kráľa Intonácia oznamovacej vety), Slovenská reč LXVII, č. 2, s. 74–77. Dalewska-Greń, Hanna, 2002, Języki słowiańskie, Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 665 s. Damborský Jiří, 1957, Charakteristika polštiny v porovnání s češtinou, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 2, 1957, s. 262–272 Damborský Jiří, 1974, Język polski, słowacki i czeski we wzajemnym stosunku, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 14, s. 119–127. Daneš František, 1957, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 161 s. Daneš, František, 1999, Intonace v textu (promluvě). In: Jazyk a text. Ed. Oldřich Uličný. Praha: Univerzita Karlova – Filozofická fakulta, 1999, s. 142-141. Dejna Karol, 1983, System fonetyczny i fonologiczny gwary czeskiej Kucowa pod Bełchatowem, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 21, s. 165–176. Dłuska Maria, 1946, „Sylaba” czyli „zgłoska”, ale nie „tchnionka”, Język Polski XXVI, č. 1, s. 23–24. Dłuska Maria, 1957, Akcent i atona w języku polskim, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej II, s. 92–121.
77 Dłuska Maria, 1976, Prozodia języka polskiego, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe 113 s. Dłuska Maria, 1986, Fonetyka polska. Artykulacje głosek polskich, Warszawa-Kraków: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 144 s. Dohalská Marie, Schulzová Olga, 2008, Fonetika francouzštiny, Praha: Nakladatelství Karolinum, 236 s, ISBN 978-80-246-1471-7. Dolejš Pavol, 1988, Melódia opytovacích viet a aktuálne členenie výpovede, Slovenská reč LIII, č. 1, s. 18–25. Doroszewski Witold, 1963, Podstawy gramatyki polskiej, Warszawa, PWN 320 s. Doroszewski Witold – Wieczorkiewicz Bronisław, 1947, Zasady poprawnej wymowy polskiej (ze słowniczkiem), Warszawa: Państwowe zakłady Wydawnictw Szkolnych, 84 s. Duběda Tomáš, 2005, Jazyky a jejich zvuky, Praha: Karolinum, 230 s. ISBN 80-2461073-6. Duběda Tomáš, 2010, Fonetická a fonologická hlediska při zkoumání české intonace, [in] Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, ed. S. Čmejrková, J. Hoffmannová, E. Hlavsová, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, s. 111–114. Duda Henryk, 2006, Drzesika (= Jessica) jedzie do Kambodży. Fonologia kontra językoznawstwo normatywne, Język Polski LXXXVI, č. 4, s. 293–302. Dudášová-Kriššáková Júlia, 1999, Fonologický systém spisovnej slovenčiny a poľštiny z typologického hľadiska, Slavica Slovaca XXXIV, č. 1, s. 16–24. Dudášová-Kriššáková Júlia, 2001, Fonologický systém spisovnej slovenčiny a bieloruštiny z typologického hľadiska, Slavica Slovaca XXXVI, č. 2, s. 97–107. Dukiewicz Leokadia, 1958, Analiza mowy nagranej wstecz, Język Polski XXXVIII, č. 3, s. 196<–203. Dukiewicz Leokadia, 1967, Polskie głoski nosowe. Analiza akustyczna, Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 132 s. Dukiewicz Leokadia, 1978, Intonacja wypowiedzi polskich, Wrocław, Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, 141 s. Dukiewicz Leokadia, 1995, Fonetyka [w:] Gramatyka współczesnego języka polskiego. Fonetyka i fonologia, red. H. Wróbel, Kraków, s. 7–103. Dunaj Bogusław, 1983, O wymowie spikerów i lektorów radiowych, Język Polski LXIII, č. 1–2, s. 7–26. Dunaj Bogusław, 1985, Sytuacja komunikacyjna a zróżnicowanie polszczyzny mówionej, Język Polski LXV, č. 2–3, s. 88–98. Dunaj Bogusław, 2004, Zagadnienia poprawności językowej. 2. Wymowa połączeń ai, ei, ii, oi, ói, ui, yi, Język Polski LXXXIV, č. 3, s. 206–209. Dunaj Bogusław, 2006, Zasady poprawnej wymowy polskiej, Język Polski LXXXVI, č. 3, s. 161–172. Durdík Josef, 1997, Kalilogie, čili o výslovnosti, doslov M. Komárek, Olomouc, Votobia, 278 s. Dvonč Ladislav, 1949, Eště o alternácii i/Ø v spisovnej slovenčine, Slovenská reč XV, č. 1, s. 5–7. Dvonč Ladislav, 1955, Rytmický zákon v spisovnej slovenčine, Bratislava: Slovenská akadémia vied, 254 s. Dvonč Ladislav, 1965, K diskusii o niektorých problémoch slovenskej spisovnej výslovnosti, Slovenská reč XXX, č. 3, s. 143–153. Dvonč Ladislav, 1966, K otázke spoluhlásky „ľ” v spisovnej slovenčine, Jazykovedný časopis XVII, č. 1, s. 75–84.
78 Dvonč Ladislav, 1968, K otázke dlhých samohlások v spisovnej slovenčine, Jazykovedný časopis XIX, č. 1–2, s. 102–115. Dvonč Ladislav, 1979a, Z ortoepickej problematiky slovenského konsonantizmu, Slovenská reč XLIV, č. 2, s. 93–100. Dvonč Ladislav, 1979b, Z problémov slovenskej ortoepie, Slovenská reč XLIV, č. 1, s. 30–38. Dvonč Ladislav, 1981, Alternácie vokál/nula a nula/vokál v spisovnej slovenčine, Jazykovedný časopis XXXII, č. 1, s. 43–47. Dvonč Ladislav, 1990, Znovu o dvojhláske „io“ v spisovnej slovenčine, Slovenská reč LV, č. 3, s. 173–179. Dvonč Ladislav, 1991, Dvojhláska „ô“ v spisovnej slovenčine, Slovenská reč LVI, č. 3, s. Dvonč Ladislav, 1998, Rytmické krátenie v spisovnej slovenčine, Slovenská reč LXIII, s. 291–299. Dvonč Ladislav 1999, Znova o pravidle o rytmickom krátení v spisovnej slovenčine, Slovenská reč LXIV, č. 5, s. 279–285. Dvonč Ladislav, 2000, Ulievač, ulievak/ulievák, ulievareň/ulieváreň, Slovenská reč LXV, č. 5–6, s. 319–325. Dvončová Jana, 1963, Užití barvicí metody v současném fonetickém výzkumu, Jazykovedný časopis XIV, č. 2, s. 111–119. Dvončová Jana, 1964, Z experimentálního výzkumu slovenské výslovnosti, Jazykovedný časopis XV, č. 2, s. 138–153. Dvončová Jana, 1968, Poznámky k niektorým termínom z fonetiky, Slovenská reč XXXIII, č. 5, s. 307–310. Dvončová J., 1977, Hlasový začiatok v slovenčine, Jazykovedný časopis XXVIII, č. 2, s. 149–156. Dvončová Jana – Jenča G. – Kráľ Ábel, 1969, Atlas slovenských hlások, Bratislava, SAV, 105 s. Dvorský Ladislav, 1967, Odsouvání hlásek při recitaci. (Příspěvek k rozboru současného recitačního stylu), Naše řeč L, č. 3, s. 144–148. Ďurovič Ľubomír, 2006, K diskusiám o vlastnostiach „rytmického zákona”, Slovenská reč, LXXI, č. 4, s. 224–239. Ertl Václav, 1929, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha: Jednota čsl. matematiků a fyziků s podporou min.škol. a nár. osvěty, 99 s. Filipec Josef, 1987, Čeština z obrazovky, Naše řeč LXX, č. 1, s. 10–21. Filo A, Detrich J., 1946, Slovník slovensko-anglický, Ružomberok: Koruna, 640 s. Findra Ján, 1969, K problému umeleckého prednesu, Kultúra slova III, č. 9, s. 296–299. Findra Ján, 1983, Umelecký prednes a výslovnosť, Kultúra slova XVII, č. 2, s. 35–40. Findra Ján, 2004, Štylistika slovenčiny, Martin: Osveta, 232 s. Fischer-JØrgensen, Eli, 1975, Trends in phonological theory, Copenhagen: Akademisk Forlag, 474 s. Fisiak Jacek, 1981, Kilka uwag o kontrastywnej (konfrontatywnej) analizie języków, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXXVIII, s. 71–79. Frankiewicz Tadeusz [red.], 1981, Kultura języka dla studentów uczelni technicznej, Wrocław: Politechnika Wrocławska, 186 s. Folejewski Zbigniew, 1951, Ile rodzajów artykulacji „ł” mamy w języku polskim? Język Polski XXXI, č. 2, s. 81–84. Frinta Antonín, Novočeská výslovnost, 1909, Praha: nákladem císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 169 s.
79 Frinta Antonín, 1923, O vlivu písma na výslovnost našeho jazyka, [in] Slovanský sborník věnovaný prof. F. Pastrnkovi, ed. M. Weingart, Praha, Politika, s. 112–117. Frűhaufová Eva, 2005, Fonologický systém slovenčiny a rómčiny, Jazyky v kontaktu/Jazyky v konfliktu a evropský prostor, ed. P. Pořízka, V. P. Polách, Olomouc: Univerzita Palackého 2005, s. 58-66. Furdal Antoni, 1990, Językoznawstwo otwarte, Wrocław: Zakład Narodowy imienia Ossolińskich, 274 s. Furdal Antoni, Musiołek-Choiński Karin, Piotrowski Jan, Literatura polska w Europie. Fragmenty przekładów, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe 1990, 425 s. Górnowicz Hubert, 1957, Fonologiczna teoria pomieszania szeregów š, ž, č, ǯ i ś, ź, ć, dź, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 2, s. 289–296. Greń Zbigniew, 2006, Stałość versus zmienność dialektów cieszyńskich, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 41, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy, s. 49– 60. Greń Zbigniew, 2008, Dialog językowo mieszany na pograniczu wirtualnym słowiańskich języków blisko spokrewnionych, [in] Tożsamość na styku kultur, ed. I. Masojć, R. Naruńca, Vilnius: Vilniaus pedagoginio universiteto leidykla, s. 316-328. Gussman E., 2002, Phonology. Analysis and Theory, Cambridge: Cambridge University Press. Habovštiak Anton, 1952, O výslovnosti skupín „le”, „li”, Slovenská reč XVIII, č. 8, s. 225–234. Habětínová Emílie, 1966, K přízvukování předložkových spojení v mluvené češtině, Slovo a slovesnost XXVII, č. 3, s. 243–247. Hála Bohuslav, 1929, Základy spisovné výslovnosti slovenské, Praha, Filosofická fakulta University Karlovy, 133 s. Hála Bohuslav, 1957, Několik poznámek na okraj recitace, Naše řeč XL, č. 3–4, s. 65– 72. Hála Bohuslav, 1959, První pokus o stanovení charakteristických tónů českých samohlásek, Slavica Pragensia I, s. 21-23. Hála Bohuslav 1959, Zur Frage der Anzahl der Vokalformanten, Zeitschrift für Phonetik und allgemeine Sprachwissenschaft XII, s. 58–67. Hála Bohuslav, 1960, Fonetické obrazy hlásek českých, slovenských, francouzských, německých, ruských, polských, anglických, maďarských a španělských spolu se srovnávacím popisem výslovnosti, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 127 s. Hála Bohuslav, 1962, K otázce primárních a sekundárních motoricko-akustických znaků hlásek, Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia IV, s. 63–68. Hála Bohuslav (ed.), 1967, Výslovnost spisovné češtiny, 1. Zásady a pravidla. Výslovnost slov českých, Praha: Academia, 100 s. Haugen Einar Ingvald, 1949, Problems of bilingualism. Lingua, Vol. 2, s. 271-290. Havlík Martin, 2001, Pauzy v kázání, Jazykovědné aktuality XXXVIII, č. 4, s. 70–77. Havránek Bohuslav, 1932, O požadavku stability ve spisovném jazyce, [in] Spisovná čeština a jazyková kultura, ed. B. Havránek, M. Weingart, Praha, Melantrich, s. 14–84. Havránek Bohuslav, 1963, Srovnávací studium struktury spisovných jazyků slovanských, [in] Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, red. B. Havránek, Praha, ČSAV, s. 5–10. Hedbávná Barbora, Landgráfová Renata, 2001, Poznatelnost českých samohlásek v izolovaných slovech, Čeština doma a ve světě IX, č. 3–4, s. 130–136. Hladiš František, 1963, Péče o výslovnost přejatých slov v češtině, Naše řeč XLVI, č. 4, s. 205–209.
80 Hoffmann, Ferdinand, 1940, O slovnom prízvuku, Slovenský jazyk I, č. 5−6, s. 174– 178. Holčík Jaroslav, 1980, Skracovanie dlhých samohlások v spisovnej slovenčine, Jazykovedný časopis XXXI, č. 2, s. 147–151. Holčík Jaroslav, 1986, Chyby vo výslovnosti poslucháčov slovenčiny na PF v Nitre, Slovenská reč LI, č. 6, s. 338–343. Holý Ján, 1959, O kvantite slabík v hudobných textoch, Slovenská reč XXIV, č. 3, s. 155–157. Horák Gejza, 1977, Znova o výslovnosti tvarov typu „prosieb“, Slovenská reč XLII, č. 5, s. 308–312. Horák Gejza, 1986, Pri Pravidlách slovenskej výslovnosti, Kultúra slova XX, č. 8, s. 267–273. Horák Gejza, 1999, Slovo o slove, Martin: Matica slovenská, 96 s. Horálek Karel, 1959, K vývoji měkkostní korelace souhláskové v praslovanštině a v češtině, Slavica Pragensia I, s. 53–58. Horecký Ján, 1968, Fonologický systém spisovnej slovenčiny, Slovenská reč XXXIII, č. 5, s. 265–271. Horecký Ján, 1989, Vzťahy medzi slovenčinou a češtinou, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 4−5, Slavica Pragensia XXX, Praha: Universita Karlova 1989, s. 49−53. Horecký Ján, 1994, Zvuková stavba starej gréčtiny, Jazykovedný časopis XLV, č. 1, s. 5–11. Horecký Ján, 1998, Spoluhláskové skupiny s fonémou „š“ v cudzích slovách, Slovenská reč LXIII, č. 5, s. 280–283. Horecký Ján, 2001, Kvantita v prevzatých slovách, Slovenská reč LXVI, č. 3, s. 153– 156. Horecký Ján, 2002, Výslovnosť priezvisk, Kultúra slova XXXVI, č. 1, s. 16–19. Horecký Ján, Peciar Štefan, 1952/1953, K jednotlivým bodom novej pravopisnej úpravy, Slovenská reč XVIII, s. 35–47. Chmelko Andrej, 1949, Ľubozvučnosť javiskovej reči, Slovenská reč XV, č. 5, s. 129– 134. Isačenko Alexander Vasiľjevič, 1966, Návrh fonetické a fonologické transkripce češtiny a slovenštiny, Slovo a slovesnost XXVII, č. 2, s. 163–166. Isačenko Alexander Vasiľjevič, 1968, Spektrografická analýza slovenských hlások, Bratislava: Slovenská akadémia vied, 264 s. Ivanecký Jozef, 2003a, Automatická transkripcia a segmentácia reči. Dizertačná práca, školiteľ Dušan Krokavec, Košice, Technická Univerzita Košice, Fakulta elektrotechniky a informatiky, Katedra kybernetiky a umelej inteligenicie 2003, 162 s. Ivanecký Jozef, 2003b Štatistický prístup pri určovaní slabičných hraníc, Košice: Technická Univerzita Košice, Fakulta elektrotechniky a informatiky, Katedra kybernetiky a umelej inteligencie, 11 s. http://www.ivanecky.sk/Publikacie/slovko2003.pdf Ivanecký Jozef, Nábělková Mira, 2002, Fonetická transkripcia SAMPA a slovenčina, Jazykovedný časopis LIII, č. 2, s. 81–95. Jacko Jozef, 1976, Ako vyslovovať a písať slová „stopér“ a „boxér“, Slovenská reč XLI, č. 6, s. 370–372. Jakobson Roman, Halle Morris, 1964, Podstawy języka. Wydanie polskie zmienione i rozszerzone sporządził, przypisami i artykułem wstępnym: Główne cechy językoznawstwa funkcjonalnego opatrzył Leon Zawadowski, Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 139 s.
81 Jandová Eva, 1996, K přepisu mluvených komunikátů, [in] Jazykověda č. 2, - Konstanty a proměny mluvených útvarů českého národního jazyka, Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, s. 7–15. Janíková Jitka, 2005, Individuální mluvní tempo v rôzných řečových situacích (na základě nahrávek ze seminářů), [in] Jazyky v kontaktu/ Jazyky v konfliktu a evropský jazykový prostor, ed. Petr Pořízka, Vladimír P. Polách, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2005, s. 128–135. Janota Přemysl, Švestková Ludmila, 1959, K metodice výzkumu retní činnosti, Slavica Pragensia I, s. 37–44. Jassem Wiktor, 1966, The Distinctive Features and the Entropy of the Polish Phoneme System, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXIV, s. 87–108. Jassem Wiktor, 1962, Akcent języka polskiego, Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 116 s. Jassem Wiktor, 1973, Podstawy fonetyki akustycznej, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 363 s. Jedlička Alois, 1974, Otázky konfrontačního studia v české lingvistice, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 14, s. 159–172. Jespersen Otto, 1920, Lehrbuch der Phonetik, Leipzig: Teubner, 258 s. Jelínek Milan, 1997, O novodobém českém jazykovém purismu [in] Slovenčina na konci 20. storočia, jej normy a perspektívy, Sociolingvistica slovaca 3, editor Slavomír Ondrejovič, Bratislava: Veda, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, s. 153−163. Jiráček Jiří, 2003, Rusko-anglické analogie v akcentuaci na rozdíl od češtiny, Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské Univerzity Studia Minora Facultatis Philosophicae Universistatis Brunensis A 55, – Linguistica Brunensia, s. 25–32. Jóna Eugen, 1946, Ide o slovenský pravopis, Slovensko XI, č. 1, s. 18−19. Kačala Ján, 1994, Slovenčina – vec politická? Martin: Matica slovenská 1994, 187 s. Kačala Ján, 1997, Slovenská mäkká spoluhláska „ľ”, Kultúra slova, XXXI, č. 2, s. 65– 72. Kačala Ján, 1998, Smerovanie rytmického zákona, Slovenská reč LXIII, č. 4, s. 230– 237. Kačala Ján, 1999, Smerovanie rytmického zákona (2), Slovenská reč LXIV, č. 3, s. 150– 157. Kačala Ján, 2000, Fonematický a historicko-etymologický princíp vo vývine slovenskej pravopisnej sústavy, Kultúra slova XXXIV, č. 6, s. 329–336. Kačala Ján, 2002, Slovenčina pro míľnikoch slovenských dejín, Trnava, Univerzita sv. Cylira a Metoda v Trnave, 246 s. Kačala Ján, 2003, K podstate rytmického zákona v slovenčine, Slavica Slovaca XXXVIII, s. 123–133. Kajanová-Schulzová Oľga, 1970, Úvod do fonetiky slovenčiny, Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 127 s. Kamińska-Szmaj Irena, 1999, Normy ortofoniczne a system wokaliczny współczesnej polszczyzny, [in] Mowa rozświetlona myślą, red. J. Miodek, Wrocław, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 192–200. Karaś Mieczysław, 1969, Fonologiczne i fonetyczne badania nad językiem polskim, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXVII, s. 39–47. Karaś Mieczysław, 1977, Słownik wymowy polskiej, Warszawa-Kraków: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 564 s. Kąś J., 1984, O korekcji w toku mówienia, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego, Prace Językoznawcze č. 76, s. 175–183.
82 Kempf Zdzisław, 1960, Czy są dyftongi w polszczyźnie? Język Polski XL, č. 3, s. 176– 189. Klatt Heinz, 1980, Pauses as indicators of cognitive functioning in aphasia, [in] Temporal variables in speech. Studies in honour of Frieda Goldman-Eisler, ed. H. W. Dechert, M. Raupach. Haag, s. 113–120. Klemensiewicz Zenon [red.], 1947, Prawidła poprawnej wymowy polskiej, Kraków: Gebethner i Wolff, 32 s. Klemensiewicz Zenon, 1964, Prawidła poprawnej wymowy polskiej, Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 31 s. Klemensiewicz Zenon, 1961, Czy należy wymawiać „mˡ arĭa” czy „marˡyĭa”?, Język Polski XLI, č. 5, s. 370. Knappová Miloslava, 1970, O kultuře jazykových projevů v televizi, Naše řeč LIII, č. 3, s. 155–167. Kodýtek Vilém, 2007, Mluvená čeština v Praze a Brně: sonda do mluvených korpusů, Slovo a slovesnost LXVIII, č. 1, s. 23–37. Koneczna Halina, 1956, Obrazy rentgenograficzne głosek rosyjskich, Warszawa: Polskie Wydawnictwo Naukowe, 105 s. Kostecka-Sadowa Anna, 2005, Współczesna polszczyzna południowokresowa na przykładzie Mościsk i okolic (uwagi o fonetyce i fleksji), Język Polski LXXXV, č. 3, s. 230– 241. Kořínek Josef Miloslav, Erhart Adolf, 2000, Úvod do fonologie, Praha: Academia, 138 s. Koseska-Toszewa Violetta, 1991, O języku-pośredniku i badaniach konfrontatywnych, [in] Problemy teoretyczno-metodologiczne badań konfrontatywnych języków słowiańskich, red. Helena Běličová, Galina Neščimenko, Zofia Rudnik-Karwatowa, Prace Slawistyczne 89, Warszawa: Polska Akademia Nauk, Instytut Słowianoznawstwa, s. 7–19. Koseska-Toszewa Violetta, 1998, Kontrastywna (konfrontatywna) lingwistyka i typologia, [in:] Z polskich studiów slawistycznych. Prace na XII Międzynarodowy Kongres Slawistów w Krakowie 1998. seria IX, Językoznawstwo, ed. H. Dalewska-Greń, J. Rusek, J. Siatkowski, Warszawa: Energeia, s. 147–152. Krajčovič Rudolf, 1971, Náčrt dejín slovenského jazyka, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 196 s. Krajčovič Rudolf, 1996, Roman Jakobson a začiatky fonologického výskumu v slovenskej dialektológii, Jazykovedný časopis XLVII, č. 2, s. 108–112. Kráľ Ábel, 1965, Činnosť jazyka pri artikulácii slovenských perných spoluhlások v súvislej reči, Jazykovedný časopis XVI, č. 1, s. 3–19. Kráľ Ábel, 1966, Problémy slovenskej ortoepie, Slovenská reč XXXI, č. 6, s. 325–335. Kráľ Ábel, 1968, Fonetická systematika slovenských samohlások a dvojhlások, Slovenská reč XXXIII, č. 5, s. 271–280. Kráľ Ábel, 1969a, Metodická a všeobecne fonetická problematika atlasu slovenských hlások, Jazykovedný časopis XX, č. 2, s. 113–125. Kráľ Ábel, 1969b, Nad prácou A. V. Isačenka Spektrografická analýza slovenských hlások, Jazykovedný časopis XX, č. 2, s. 162–178. Kráľ Ábel, 1971, Pravopis, výslovnosť a ortoepická kodifikácia, Jazykovedný časopis XXII, č. 2, s. 182–191. Kráľ Ábel, 1972, Východiská ortoepickej kodifikácie slovenčiny, Slovenská reč XXXVII, č. 4, s. 193–204. Kráľ Ábel, 1974a, Pravopis a výslovnosť v škole, Kultúra slova VIII, č. 2, s. 38–44. Kráľ Ábel, 1974b, Štýly vo výslovnosti, Kultúra slova VIII, č. 3, s. 65–70. Kráľ Ábel, 1975, Tvrdé a mäkké spoluhlásky, Kultúra slova VIII, č. 9, s. 9–15.
83 Kráľ Ábel, 1976, Spoluhlásky [x – γ – h], Kultúra slova X, č. 5, s. 145–149. Kráľ Ábel, 1978, Kategórie jednotlivého a všeobecného a vzťah fonetiky, fonológie a ortoepie, Slovenská reč XLIII, č. 1, s. 3–13. Kráľ Ábel, 1981, O dynamike zvukového plánu súčasnej spisovnej slovenčiny, Jazykovedný časopis, XXXII, 1981, s. 145-150. Kráľ Ábel, 1985a, Fonotaktika a morfonológia, Slovenská reč L, č. 6, S. 354–359. Kráľ Ábel, 1985b, Preberanie cudzích slov do slovenčiny, [in] Slovakistické štúdie. Zborník vybraných prednášok letného seminára slovenského jazyka a kultúry Studia Academica Slovaca, ed. J. Mistrík, Martin: Matica slovenská, s. 417–422. Kráľ Ábel, 1985c, Predmet a definícia fonetiky a fonológie na podklade vzťahov materiálnych a ideálnych systémov, Jazykovedný časopis XXXVI, č. 2, s. 112–119. Kráľ Ábel, 1985d, Štýly slovenskej výslovnosti, [in] Slovakistické štúdie. Zborník vybraných prednášok letného seminára slovenského jazyka a kultúry Studia Academica Slovaca, ed. Jozef Mistrík, Martin: Matica slovenská, s. 438–444. Kráľ Ábel, 1988, Kultúra jazyka, jazyková kultúra a kultúra reči, Slovenská reč LIII, č. 1, s. 3–12. Kráľ Ábel, 1989a, Kultúra reči v rozhlase a televízii, Slovenská reč LIV, č. 3, s. 129– 136. Kráľ Ábel, 1989b, Výslovnosť francúzskych osobných mien v slovenčine, Slovenská reč LIV, č. 1, s. 23–29. Kráľ Ábel, 1996, Pravidlá slovenskej výslovnosti, III. vydanie, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 626 s. Kráľ Ábel, 2001, Intonácia oznamovacej vety, Slovenská reč LXVI, č. 5, s. 257–277. Kráľ Ábel, 2003, Zvuková kultúra slovenčiny, Slovenská reč LXVIII, č. 3, s. 150–151. Kráľ Ábel, 2004, Z problematiky slovenskej ortoepie a ortografie – o reforme slovenského pravopisu, Slovenská reč LXIX, č. 5–6, s. 293–301. Kráľ Andrej, Kráľ Ábel, Majerník Vladimír, 1991, Frekvenčná analýza hláskového inventára slovenčiny, Jazykovedný časopis XLII, č. 2, s. 105–114. Kráľ Ábel, Sabol Ján, 1989, Fonetika a fonológia, Bratislava: Slovenské pedagogické nakradateľstvo, 388 s. Kráľ Ábel, Tomajková Elena, 1979, Fonetika a ortoepia na vysokých školách, Kultúra slova XIII, č. 8, s. 257–261. Krčmová Marie, 1981, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 303 s. Krčmová Marie, 1997, Fonetika a fonologie. Zvuková stavba současné češtiny.Brno: Masarykova univerzita 148 s. Krčmová Marie, 1998a, Dnešní problémy kultury mluveného projevu, [in] Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám, red. P. Karlík, M. Krčmová, Brno, s. 107–112. Krčmová Marie, 1998b, Proměny spisovné češtiny, [in] Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk, red. J. Kořenský, Opole: Uniwersytet Opolski – Instytut Filologii Polskiej, s. 143–152. Kriaková Elena, 1968, O jazykovej kultúre jedného operného súboru, Kultúra slova II, č. 4, s. 104–107. Kučera Henry, 1955, Phonemic Variations of Spoken Czech, Slavic Word, Vol.11, No.4, s. 575–602. Kučera Henry, Monroe George K., A Comparative Quantitive Phonology of Russian, Czech and German, New York: American Elsevier Publishing Co., 113 s. Kučera Karel, 1982, K vokalizaci neslabičných předložek v češtině a slovenštině, Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia XXV, s. 55–59.
84 Kučera Karel, 1984, K vokalizaci neslabičných předložek v současné češtině, Naše řeč LXVII, č. 5, s. 225–237. Kurek Halina, 1988, Jeszcze o świadomości językowej (na materiale fonetycznym), Język Polski LXVIII, č. 2–3, s. 151–153. Kurek Halina, 1999, Współczesna norma fonetyczna – obowiązujący wzorzec a rzeczywistość (na przykładzie języka inteligencji), [in] Mowa rozświetlona myślą, red. J. Miodek, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 201–207. Krupa V., 1974, Kategória systému v jazykovede z hľadiska filozofie, Jazykovedný časopis 25, s. 11–19. Kuryłowicz Jerzy, 1948, Contribution à la théorie de la syllabe, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego VIII, Kraków, s. 80–114. Lamprecht Arnošt, 1962, K fonologickému systému v lašských nářečích, Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia IV, s. 97–105. Lamprecht Arnošt, 1963, Vztah mezi fonologickým a morfologickým systémem ve slovanských jazycích, [in] Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, ed. B. Havránek, Praha: ČSAV, s. 71–74. Lenhardt Ján, 1982, O výslovnosti jedného typu koncovej slabiky anglických slov prevzatých do slovenčiny, Slovenská reč XLVII, č. 3, s. 166–169. Lenhardt Ján, 1983, Adaptácia anglických vokalických zvukov [ə] a [ʒ:]v slovenčine, Slovenská reč XLVIII, č. 3, s. 160–167. Leszczyński Zenon, 1967, Fonologiczna wartość dźwięku „j” we współczesnej polszczyźnie kulturalnej i w gwarach, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXV, s. 217–226. Lifanov Konstantin, 2004, Ustaľovanie fonetického systému spisovnej slovenčiny v 20. storočí, Slovenská reč LXIX, č. 5–6, s. 283–292. Lipowski Jaroslav, 2004, Slovenský jazykový purismus ve 20. století, Acta Universitatis Wratislaviensis No 2704, Slavica Wratislaviensia CXXXI, s. 85–99. Lipowski Jaroslav, 2005a, Język czeski na Zaolziu na początku trzeciego tysiąclecia, [in] Język trzeciego tysiąclecia III, tom 3: Język polski i języki obce – kontakty, kultura, dydaktyka, ed. M. Dąbrowska, séria Język a komunikacja 8, Kraków: Wydawnictwo Tertium, s. 49–55. Lipowski Jaroslav, 2005b, Konvergence a divergence češtiny a slovenštiny v československém státě, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 200 s. Lipowski Jaroslav, 2006, O jistém typu modality, Bohemistyka VI, nr 4, s. 273–284. Lipowski Jaroslav, 2007, Polityczne ingerencje w sytuację językową socjalistycznej Czechosłowacji, [in:] Drogi do wolności w kulturze Europy Środkowej i Wschodniej 1956– 2006, red. Bogusław Bakuła i Monika Talarczyk-Gubała, Poznań: WiS, s. 85–91. Lipowski Jaroslav, 2008, Uwagi na marginesie popularności czeskiej piosenki „Jožin z bažin“, „Poradnik Językowy“, č. 9, s. 18–27. Lipowski Jaroslav 2009, Granica językowa na Zaolziu – pojęcie relatywne? [in] Podzwonne dla granic. Polsko-czeskie linie podziałów i miejsca kontaktów w języku, literaturze i kulturze, ed. J. Lipowski, Dorota Żygadło-Czopnik, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 365–374. Lipowski Jaroslav, 2010a, Aksjologiczny stosunek do ortoepii języka słowackiego, Warszawa. Lipowski Jaroslav, 2010b, Niektoré kontrastné prvky v segmentálnej rovine vokalických systémov slovenčiny, češtiny a poľštiny, Acta Universitatis Wratislaviensis, Slavica Wratislaviensia CLII Wrocław, s. 97-111. Lipowski Jaroslav, 2011, Operatívna fonetika slovenčiny, češtiny a poľštiny. Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 186 s.
85 Liška Jozef, 1956, Slovenská mäkká spoluhláska ľ, [in:] Československá logopedie, [ed. neuvedený], Praha, SPN, s. 114–126. Liška Jozef, 1964, O niektorých problémoch slovenskej spisovnej výslovnosti, Slovenská reč XXIX, č. 4, s. 193–210. Liška Jozef, 1969, Z výskumu styčných problémov fonetiky a patofonetiky, Jazykovedný časopis XX, č. 2, s. 131–140. Liška Jozef, 1971a, Palatálna laterála v slovenčine, Jazykovedný časopis XXII, č. 2, s. 128–139. Liška Jozef, 1971b, Problémy procesu rečovej komunikácie pri poruchách výslovnosti, Slovenská reč XXXVI, č. 3, s. 129–138. Łobacz Piotra, 1971, Entropia oraz parametry akustyczne jako kryteria interpretacji fonematycznej, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXIX, s. 77–93. Łobacz Piotra, Jassem Wiktor, 1974, Fonotaktyczna analiza mówionego tekstu polskiego, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXXII, s. 179–197. Lotko Edvard, 1990, Typologie a dynamika současné polštiny a češtiny, Slavica Slovaca XXV, č. 3, s. 214–219. Lotko Edvard, 1992, Zrádná slova v polštině a češtině, Olomouc: Votobia, 183 s. Lotko Edvard, 1999, Ke konfrontaci příbuzných jazyků, Slavia LXVIII, č. 1, s. 75–82. Lotko Edvard, 2004, Současné postoje uživatelů k jazyku (sociolingvistický pohled na vybrané problémy), Acta Universitatis Palackinae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica 84, s. 73–80. Lubaś Władysław, Urbańczyk Stanisław, 1993, Podręczny słownik poprawnej wymowy polskiej, Kraków: Towarzystwo Miłośników Języka Polskiego, 509 s. Maćkiewicz Jolanta, 1997, Potoczna fonetyka – składnik językowego obrazu świata, Język Polski LXVII, č. 4–5, s. 266–275. Machač Pavel, 2004, Stabilita zvukových charakteristik fonémů ve spontánních mluvených projevech, [in] Čeština - univerzália a specifika 5, ed. Z. Hladká, P. Karlík, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 427–435. Malécot André, 1977, Introduction á la phonétique française: The Hague & Paris: Mouton, 1977, 68 s. Małecki Mieczysław, 1938, Język polski na południe od Karpat, Kraków, Gebethner i Wolff, 107 s. Mańczak Witold, 1952, O akcentuacji grup dwuwyrazowych, Język polski XXXII, č. 1, s. 15–24. Markowski Andrzej, 1999, Postawy użytkowników wobec języka, [in] Mowa rozświetlona myślą. Świadomość normatywno-stylistyczna współczesnych Polaków, red. J. Miodek, Monika Zaśko-Zielińska, Igor Borkowski, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 15–32. Markowski Andrzej, 2003, Język polski. Poradnik, Warszawa: Wilga, 496 s. Mathesius Vilém, 1947, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha: Melantrich, 463 s. Matuszewski Józef, 1987, Mówienie łączne i rozdzielne, Język Polski LXVII, č. 1–2, s. 159. Mazlová Věra, 1946, Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách, Naše řeč XXX, č. 6–7, s. 101–111. Mihál Ján, 1940, O jazykovej svojskosti, Slovenský jazyk I, č. 7−8, s. 264−275. Mihál Ján, 1958, Vplyv melódie na zmysel vety, Slovenská reč XXIII, č. 2, s. 81–90. Miodek Jan, 1998, Rozmyślajcie nad mową, Warszawa: Prószyński i S-ka, 230 s. Miodek Jan, 2001, O normie językowej, [in] Współczesny język polski, ed. J. Bartmiński, Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, s. 73–83. Mistrík Jozef, 1962, Častice a intonácia, Slovenská reč XXVII, č. 5, s. 270–276.
86 Mistrík Josef, 1966, Dĺžka slova a štylistická štruktúra textu, Jazykovedný časopis XVII, č. 2, s. 113–120. Mistrík Josef, 1968, Meranie zrozumiteľnosti prejavu, Slovenská reč XXXIII, č. 3, s. 171–178. Mistrík Jozef, 1969, Frekvencia slov v slovenčine, Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 728 s. Mistrík Jozef, 1971, Hovory s recitátorom, Martin: Matica slovenská, 151 s. Mistrík Jozef, 1977, Štylistika slovenského jazyka, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 456 s. Mistrík Jozef, 1984, Moderná slovenčina, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 253 s. Mistrík Jozef, 1985, Je slovenčina ľubozvučná? [in] Slovakistické štúdie. Zborník vybraných prednášok letného seminára slovenského jazyka a kultúry Studia Academica Slovaca, ed. J. Mistrík, Martin: Matica slovenská, s. 455–459. Mitrová Adela, Sabol Ján, Slančová Daniela, Zimmermann Július, 2006, Realizácia suprasegmentálnych javov v reči orientovanej na dieťa, Slovenská reč LXXI, č. 1, s. 3–18. Morciniec Norbert, Prędota Stanisław, 1984, Fonetyka kontrastywna języka niemieckiego, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 248 s. Mukařovský Jan, 1932, Jazyk spisovný a jazyk básnický, [in] Spisovná čeština a jazyková kultura, ed. B. Havránek, M. Weingart, Praha, s. 123–156. Müllerová Olga, Nekvapil Jiří, 1986, Pauzy v mluveném textu, Slovo a slovesnost XLVII, č. 2, s. 105–113. Nemcová Emília, 1979, Kvantitatívne ukazovatele vo fonologickom systéme spisovnej slovenčiny, Jazykovedný časopis XXX, č. 1, s. 18–29. Nemcová Emília, 1982, Vplyv znelostnej neutralizácie na realizovanie fonologického systému slovenčiny, Jazykovedný časopis XXXIII, č. 2, s. 144–158. Nitsch Kazimierz, 1907, Polsko-czeska granica językowa, [in] Świat Słowiański rocz. III, Kraków 1907, s. 202. Nitsch Kazimierz, 1957, Czy wpływ fonetyki niemieckiej? Język Polski XXXVII, č. 1, s. 44–46. Nitsch Kazimierz, 1959, Wymowa pierwszej sylaby w wyrazach typu „biolog“, „diagram“, Język Polski XXXIX, č. 2. s. 121–122. Novák Ľudevít, 1934/1935, K základom slovenskej ortoepie, Slovenská reč III, č. 2–3, s. 42–65. Novák Ľudevít, 1969, K sporným otázkam fonológie, Jazykovedný časopis XX, č. 2, s. 179–182. Novotná Jiřina, 1962, K přepisu zvukové podoby některých hláskových skupin v češtině, Naše řeč LXV, č. 3–4, s. 82–87. Novotná-Hůrková Jiřina, 1973, Dětská recitace a česká výslovností norma, Naše řeč LVI, č. 4, s. 172–177. Novotná-Hůrková Jiřina, 1974, K výslovnosti některých souhláskových spojení a tzv. rázu v češtině, Slovo a slovesnost XXXV, č. 2 s. 113-120. Ohnesorg Karel, 1959a, Fonetika v díle Antonína Frinty, Slavica Pragensia I, s. 15–20. Ohnesorg Karel, 1959b, Hlásky „f“ a „v“ v řeči dětské, Slavica Pragensia I, s. 31–36. Ohnesorg Karel, 1959c, Druhá fonetická studie o dětské řeči, Spisy filosofické fakulty brněnské university LVII, Brno: Státní pedagogické nakladatelství 161 s. Olšiak Marcel, 2007, Nové intonačné javy v slovenčine, Kontinuitné a diskontinuitné otázky jazykovej komunikácie, Zborník materiálov zo 6. medzinárodnej vedeckej konferencie o komunikácii, Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, s. 468–470.
87 Olteanu Pandele, 1946-47, K fonetickému súvisu medzi rumunčinou a západnou slovančinou, č. 1-2, s. 63–106. Ondráčková Jana, 1962, K analýze přízvučnosti, zvláště české, Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia IV, s. 81–88. Ondrejovič, Slavo, 1976, Ceplitisova analýza intonácie, Jazykovedný časopis XXVII, č. 1, s. 63–68. Ondrejovič, Slavo, 1979a, O prízvukovaní jednoslabičných predložiek v publicistickom štýle slovenčiny, Slovenská reč XLIV, (I) č. 4, s. 204–210, (II) č. 6, s. 346–352. Ondrejovič Slavo, 1979b, Stanislav Petřík a slovenská jazykoveda, Slovenská reč XLIV, č. 5, s. 257–266. Ondrejovič Slavo, 1992, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj – klasik modernej jazykovedy, Jazykovedný časopis XLIII, č. 1, s. 56–64. Ondrejovič Slavomír, 2002, Intonácia slovenskej vety a médiá, Slovenská reč LXVII, č. 2, s. 77–81. Ondrejovič Slavomír, 2003, Ešte k diskusii o intonácii slovenskej vety, Slovenská reč LXVIII, č. 3, s. 152–153. Ostaszewska Danuta, Tambor Jolanta, 2006, Fonetyka i fonologia współczesnego języka polskiego, Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 142 s. Palková Zdena, 1982a, Rozhlasový text a percepcia, Kultúra slova XVI, č. 9, s. 298– 301. Palková Zdena, 1982b, Výslovnost rozhlasových mluvčích, Naše řeč LXV, č. 4, s. 186– 196. Palková Zdena 1994, Mluvená čeština ve veřejných projevech (k problematice řečových vzorů), [in] Přednášky z XXXVI. běhu LŠSS (1992), Praha: Univerzita Karlova, s. 67–81. Palková Zdena, 1995a, Některé problémové jevy výslovnosti a intonace v současné spisovné češtině, [in] Přednášky z XXXVII. a XXXVIII. běhu LŠSS, red. J. Kuklík, Praha: Univerzita Karlova, s. 103–109. Palková Zdena, 1995b, Zvuková stránka řeči ve veřejných projevech, [in:] K diferenciaci současného mluveného jazyka, ed. Dana Davidová, Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, s. 104–109. Palková Zdena, 1997, Prozodická stavba češtiny jako předmět aktuálního výzkumu, [in] Přednášky z XL. běhu LŠSS, ed. J. Kuklík, Praha: Univerzita Karlova, s. 56–62. Palková Zdena, 2001, Kolik samohlásek vám zbývá? Čeština doma a ve světě IX, č. 3–4, s. 139–142. Palková Zdena, 2004a, Přízvukový takt ve struktuře češtiny, [in] Čeština - univerzália a specifika 5, ed. Z. Hladká, P. Karlík, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 399–408. Palková Zdena, 2004b, Srozumitelnost řeči v rozhlasovém a televizním zpravodajství, [in] Přednášky z XLVII. běhu LŠSS, red. Jan Kuklík, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 97–109. Palková Zdena, 2006, Charakteristické rysy zvukové stavby češtiny, [in:] Přednášky ze XLIX. běhu Letní školy slovanských studií, ed. J. Kuklík, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2006, s. 22–34. Palková Zdena, 2010, Větná melodie v češtině v pohledu současného výzkumu, [in] Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, ed. S. Čmejrková, J. Hoffmannová, E. Hlavsová, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, s. 105–110. Palkovič Konštantín, 1984, Vokalizácia predpôn v slovenčine, Slovenská reč IL, č. 6, s. 345–350. Pauliny Eugen, 1956, W sprawie rozwoju iloczasu w językach zachodnio-słowiańskich, Język Polski XXXVI, č. 4, s. 321–324.
88 Pauliny Eugen, 1962, Vznik zdvojených spoluhlások na západnom Slovensku, Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia IV, s. 117–120. Pauliny Eugen, 1968, Fonológia spisovnej slovenčiny, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 126 s. Pauliny Eugen 1971, Fonologická platnosť zvuku „ä“ v slovenčine, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej X, s. 361–363. Pauliny Eugen, 1977a, Dištinktívne vlastnosti konsonantických foném v spisovnej slovenčine, Slovenská reč XLII, č. 2, s. 65–78. Pauliny Eugen, 1977b, Otázky slovenskej ortoepie, Slovenská reč XLII, č. 4, s. 214– 219. Pauliny Eugen, 1977c, Zdvojené spoluhlásky v spisovnej slovenčine, Slovenská reč XLII, č. 5, s. 294–301. Pauliny Eugen, 1977d, Fonémy/i/ a/j/ v slovenčine, Slovenská reč XLII, č. 6, s. 351– 356. Pauliny Eugen, 1978a, Vnútorná väzba slabiky a jej hranice v slovenčine, Slovenská reč XLIII, č. 4, s. 193–209. Pauliny Eugen, 1978b, Typy slabík v slovenčine, Slovenská reč XLIII, č. 6, s. 326–342. Pauliny Eugen, 1975, Rozvoj jazykovedy v Československu po oslobodení a spisovná slovenčina, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 3−4, Slavica Pragensia XVIII, Praha: Universita Karlova s. 35−40. Pauliny Eugen, 1982, Označenie fonologických vlastností slovenských vokálov, Slovenská reč XLVII, č. 2, s. 114–116. Pavlík Radoslav, 2004, Slovenské hlásky a medzinárodná fonetická abeceda, Jazykovedný časopis LV, č. 2, s. 87–109. Pavlík Radoslav, 2008, K niektorým otázkam kvalitatívnych a kvantitatívnych vlastností slovenských vibránt, Jazykovedný časopis LIX, č. 1–2, s. 65–97. Peciar Štefan, 1941, Slovenské ä nie je samostatnou fonémou, Slovenská reč IX, č. 2–3, s. 33–41, č. 5–6, s. 141–147. Peciar Štefan, 1947, O fonologickom hodnotení skupín v cudzích slovách, Slovenská reč XIII, č. 3–4, s. 72–86. Peciar Štefan [red.], 1953, Pravidlá slovenského pravopisu s pravopisným a gramatickým slovníkom, Bratislava: Slovenská akadémia vied, 408 s. Peciar Štefan, 1970, Výslovnosť a pravopis (Príspevok do diskusie o slovenskej ortoepii), Slovenská reč XXXV, č. 5, s. 285–291. Perlin Jacek, 2007, Dlaczego Polacy wymawiają „Goethe” jak [gete] a nie [gote] i kilka innych problemów adaptacji obcych samogłosek, [in] Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego, ed. R. Laskowski, zoš. LXIII, s. 243–246. Petřík Stanislav, 1935, K fonologii západoslovenkej vety v trnavskom nárečí, Sborník Matice slovenskej, XIII, Jazykoveda, red. Ľ. Novák, s. 102–123. Petřík Stanislav, 1938, O hudební stránce středočeské věty, Praha: Filosofická fakulta University Karlovy, 224 s. Petřík Stanislav – Petříková Ludvika, 1947, Dva príspevky k hudobnej stránke slovenskej vety. K hudobnej stránke nárečia abaujského, Praha: Slovanský ústav 147 s. Podlipský Václav Jonáš, 2005, Osvojování si vybraných anglických samohlásek českými mluvčími, [in] Jazyky v kontaktu/Jazyky v konfliktu a evropský jazykový prostor, ed. P. Pořízka, V. P. Polách, Olomouc: Univerzita Palackého, s. 231–234. Poldauf Ivan, 1969, Máme v češtině harmonii samohlásek? Naše řeč LII, č. 4, s. 201– 209. Prawidła poprawnej wymowy polskiej, 1930, Kraków: Gebethner i Wolff, 32 s.
89 Rączy Józef, 1946, Jeszcze o „tchniące”, zwanej „sylabą” lub „zgłoską”, Język Polski XXVI, č. 2, s. 56–57. Rázusová-Martáková Mária, 1946, O prízvučnosti predložiek, Slovenská reč XII, č. 3–4, s. 73–86. Richter Lutosława, 1972, Czas trwania samogłosek polskich, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXX, s. 151–172. Richter Lutosława, 1974, Porównanie iloczasu samogłosek polskich wymówionych w logatomach oraz w wyrazach, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXXII, s. 173–178. Rocławski Bronisław, 1976, Istota miękkości głosek, Język Polski LVI, č. 1, s. 26–36. Rocławski Bronisław, 1981, System fonostatystyczny współczesnego języka polskiego, Wrocław: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 178 s. Romportl Milan, 1951a, Výslovnost zkratkových slov, Naše řeč XXXV, č. 3–4, s. 46–50. Romportl Milan, 1951b, Výslovnost ruských vlastních jmen v češtině, Naše řeč XXXV, č. 7–8, s. 131–134. Romportl Milan, 1953a, Několik poznámek k zčešťování cizích filmů, Naše řeč XXXVI, č. 5–6, s. 147–149. Romportl Milan, 1953b, K výslovnosti cizích slov v češtině, Naše řeč XXXVI, č. 9–10, s. 268–273. Romportl Milan, 1959, K osudům labiálních frikativ. (Z fonetiky nářečí českých emigrantských osad ve Slezsku), Slavica Pragensia I, s. 25–30. Romportl Milan, 1960, Český přínos k studiu dětské řeči, Naše řeč XLIII, č. 8, s. 223– 227. Romportl Milan, 1962, K akustické podstatě klasifikace okluzív, Acta Universitatis Carolinae, Philologica, Slavica Pragensia IV, s. 75–80. Romportl Milan, 1964, Práce na pravidlech výslovnosti spisovné češtiny, Naše řeč XLVII, č. 3, s. 168–171. Romportl Milan, 1973, Základy fonetiky, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 162 s. Romportl Milan, 1978 (ed.), Výslovnost spisovné češtiny. 2. Výslovnost slov přejatých. Výslovnostní slovník, Praha, Academia, 319 s. Rozwadowski Jan, 1904, Szkic wymowy (fonetyki) polskiej, Materiały i Prace Komisji Językowej, Kraków, s. 95–114. Sedláková Marianna (rec.), 2006, Pekarovičová Jana, Žigová Ľudmila, Palcútová Michaela, Štefánik Jozef, Slovenčina pre cudzincov. Praktická fonetická príručka. Bratislava, Stimul 2005, 244 s., „Slovenská reč LXXI, č. 3, s. 179–181. Sedláková Marianna, 2007, Slovenská výslovnosť z hľadiska metodologickej orientácie jazykovedného diela J. Stanislava, Slovenská reč LXXII, č. 4, s. 204–209. Sabol Filip, 1980, O fungovaní slovenských dvojhlások, Slovenská reč XLV, č. 3 s. 174177. Sabol Ján, 1964, O výslovnosti spoluhlásky „v“, Slovenská reč XXIX, č. 6, s. 342–348. Sabol Ján, 1967, Zásady a východiská pri kodifikácii slovenskej ortoepickej normy, [in] Kultúra spisovnej slovenčiny, red. J. Ružička, Bratislava: Slovenská akadémia vied, s. 178– 181. Sabol Ján, 1968, Spisovná výslovnosť a jazyková kultúra, Kultúra slova II, č. 4, s. 97– 99. Sabol Ján, 1969a, Kombinácie dvoch sonór v slovenčine, Slovenská reč XXXIV, č. 6, s. 326–331. Sabol Ján, 1969b, Štvorčlenné konsonantické skupiny v slovenčine, Slovenská reč XXXIV, č. 1, s. 30–33.
90 Sabol Ján, 1970, Kombinácie šumovej a sonórnej spoluhlásky v slovenčine, Jazykovedný časopis XXI, č. 2, s. 139–153. Sabol Ján, 1972, K problematike samohlásky ä v spisovnej slovenčine, Slovenská reč XXXVII, č. 3, s. 146–151. Sabol Ján, 1973, Frekvencia nesonánt v spoluhláskových skupinách, Jazykovedný časopis XXIV, č. 2, s. 153–167. Sabol Ján, 1976a, O tempe reči, Kultúra slova X, č. 1, s. 17–21. Sabol Ján, 1976b, Spolupôsobienie pauzy a tempa reči, Kultúra slova X, č. 8, s. 263– 266. Sabol Ján, 1977, O rytme jazykového prejavu, Kultúra slova XI, č. 1, s. 5–8. Sabol Ján, 1979, Konsonanticko-vokalické zloženie morfém v spisovnej slovenčine, Jazykovedný časpis XXX, č. 2, s. 120–133. Sabol Ján, 1982c, Fonetika a fonológia. Metódy fonologického rozboru, Košice: Rektorát Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 146 s. Sabol Ján, 1982b, Hovorené slovo v rozhlasovom vysielaní, Kultúra slova XVI, č. 9, s. 295–298. Sabol Ján, 1985a, Intonácia spisovnej slovenčiny, [in] Slovakistické štúdie. Zborník vybraných prednášok letného seminára slovenského jazyka a kultúry Studia Academica Slovaca, ed. J Mistrík, Martin: Matica slovenská, s. 465–470. Sabol Ján, 1985b, Neutralizácie fonologických protikladov, [in] Slovakistické štúdie. Zborník vybraných prednášok letného seminára slovenského jazyka a kultúry Studia Academica Slovaca, ed. J Mistrík, Martin: Matica slovenská, s. 407–411. Sabol Ján, 1985c, Východiská slovenskej fonológie, [in] Slovakistické štúdie. Zborník vybraných prednášok letného seminára slovenského jazyka a kultúry Studia Academica Slovaca, ed. J. Mistrík, Martin: Matica slovenská, s. 401–406. Sabol Ján, 1989a, Centrum a periféria slovenského spoluhláskového podsystému, Slovenská reč LIV, č. 2, s. 97–104. Sabol Ján, 1989b, Syntetická fonologická teória, Bratislava: Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV, 253 s. Sabol Ján, Zimmermann Július, 1994, Komunikačný štatút přízvuku v spisovnej slovenčine, Prešov: Filozofická fakulta Univerzity P.J. Šafárika 89 s. Sawicka Irena, 1971, Dystrybucja fonemów i fonemiczna struktura sylaby współczesnego literackiego języka serbsko-chorwackiego, Studia z filologii polskiej i Słowiańskiej X, s. 225–246. Sawicka Irena, 1974, Na marginesie metod opisu fonologicznego, Studia z Filologiii Polskiej i Słowiańskiej 14, s. 264–270. Sawicka Irena, 1995, Fonologia [in] Gramatyka współczesnego języka polskiego. Fonetyka i fonologia, ed. H. Wróbel, Kraków: Instytut Języka Polskiego PAN, s. 107–198. Sawicka Irena, Grzybowski Stefan, 1999, Studia z palatalności w językach słowiańskich, Toruń: Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, 204 s. Sawicka Irena, Spasow Ludmił, 1993, Polski i macedoński w świetle cech fonetyki i fonologii segmentalnej – aspekt dynamiczny, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 30, s. 213–242. Schulzová Olga, 1995, Nástin vývoje fonetiky I, Praha: Univerzita Karlova 1995, 111 s. Sedláková Marianna, 2007, Slovenská výslovnosť z hľadiska metodologickej orientácie jazykovedného diela J. Stanislava, Slovenská reč, LXXII, č. 4, s. 204–209. Siatkowska Ewa, 2003, Czeszczyzna widziana z boku, Warszawa: Instytut Filologii Słowiańskiej Uniwersytetu Warszawskiego, 314 s. Siatkowski Janusz, 1998, Odróżnianie warstwy morfologicznej od fonetycznej w atlasie ogólnosłowiańskim, Z polskich studiów slawistycznych. Prace na XII Międzynarodowy
91 Kongres Slawistów w Krakowie 1998. seria IX, Językoznawstwo, ed. H Dalewska-Greń, J. Rusek, J. Siatkowski, Warszawa: Energeia, s. 273–276. Siebs Theodor [red.], 1930, Deutsche Bühnenaussprache (Hochsprache), Köln: W. de Gruyter & Co., 262 s. Śmiech Witold, 1961, O fonetyce międzywyrazowej w języku polskim (na tle ogólnosłowiańskim), Język Polski XLI, s. 95–103. Smoczyński Paweł, Trudności Niemców z wymową polską oraz związane z tym inne lingwistyczne problemy, Język Polski XLV, č. 1, s. 22–31. Smoláková Viera, 2010, Tempo reči mediálnych pracovníkov, Jazyk a kultúra č. 1. Sobolovský Štefan, 1941, Fonetický rozbor laterálnych konsonantů „l“ a „ľ“ a palatalizovaného „ľ“, Slovenská reč XI, č. 1, s. 21–26, č. 2–3, s. 71–79. Sobolovský Štefan, 1941-42, Zmeny v slovnej ústrojnosti redukciou artikulačných pohybov ústrojov reči, Slovenská reč XI, č. 5–6, s. 168–174, č. 7–8, s. 244–248. Sochová Zdeňka, 1971, K filmovému dabingu, Naše řeč LIV, č. 3, s. 161–164. Sokolová Miloslava, Hláskoslovné špecifiká západoslovanských jazykov, [in] Fónické javy v slovanských jazykoch, red. J. Sabol, Prešov, Náuka 2002, s. 33–44. Stanislav Ján, 1953, Slovenská výslovnosť (Príručka pre umelcov a iných verejných pracovníkov), Martin, Osveta 296 s. Steffen-Batogowa Maria, 2000, Struktura akcentowa języka polskiego, Warszawa– Poznań, Wydawnictwo Naukowe PWN, 328 s. Stieber Zdzisław, 1946a, Dlaczego mówimy „trzy krzywe kszaki”, a nie „dży gżywe gżaki”?, Język Polski XXVI, č. 3, s. 76–78. Stieber Zdzisław, 1946b, Skąd się wzięła wymowa „tfoja śfieca”?, Język Polski XXVI, č. 4, s. 107–109. Stieber Zdzisław, 1946c, Wymowa łódzkiej inteligencji, Język Polski XXVI, č. 5, s. 149–150. Stieber Zdzisław, 1948, Dwa problemy z polskiej fonologii, I. Fonologiczna funkcja samogłosek nosowych, II. Fonologiczne sposoby oznaczania granicy słowa i morfemu w dzisiejszej polszczyźnie kultralnej, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego VIII, s. 57–78. Stieber Zdzisław, 1952, Rozwój fonologiczny języka polskiego, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 96 s. Stieber Zdzisław, 1981, O podwójnym przycisku wyrazowym w gwarach słowiańskich, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 20, s. 237–238. Straková Vlasta, 1991, Možnosti a typy konfrontační analýzy, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 29, Warszawa, Wydawnictwo Naukowe PWN, s. 221–230. Svobodová Marie, 1993, Fonetika v kriminalistice, [in] Spisovná čeština a jazyková kultura 2, ed. J. Jančáková, M. Komárek, O. Uličný, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 219–220. Szczepańska Elżbieta, 2004, Cechy czeszczyzny okresu baroku a obecná čeština, Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, 234 s. Szyra-Kozłowska Jolanta, Fonologia – system dźwiękowy języka, [in] Współczesny język polski, red. Jerzy Bartmiński, Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, s. 485–526. Šefčík Ondřej, 2002, K (ne)pohyblivosti přízvuku (typologická poznámka), [in] Čeština – univerzália a specifika 4, ed. Z. Hladká, P. Karlík, Praha, Nakladatelství Lidové noviny s.r.o., s. 113–122. Šefčík Ondřej, 2003, Popis alternací jako prostředek modelace vokalického subsystému češtiny, Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity A 51, Linguistica Brunensia, s. 99–111.
92 Šefčík Ondřej, 2007, K užití metriky ve fonologii, Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské Univerzity Studia Minora Facultatis Philosophicae Universistatis Brunensis A 55, – Linguistica Brunensia, s. 19–25. Šikra Juraj, 1992, Výslovnosť niektorých prevzatých slov zo sociolingvistického pohľadu, Slovenská reč LVII, č. 2, s. 79–86, č. 4, s. 193–201. Šimáčková Šárka, 2004, Kvalita české laterály u mladých mluvčích, [in] Čeština univerzália a specifika 5, ed. Z. Hladká, P. Karlík, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 409–419. Štefánik Jozef, Rusko Milan, Považanec Dušan, 1999, Frekvencia slov, grafém, hlások a ďalších elementov slovenského jazyka, Jazykovedný časopis L, č. 2, s. 81–93. Štolc Jozef, 1996, Slovenská dialektológia, Bratislava: Veda, 177 s. Tabačeková Edita, 1981, Fonetická realizácia labiodentál v spisovnej slovenčine, Slovenská reč XLIX, č. 5, s. 279–290. Tambor Jolanta, 2006, Mowa Górnoślązaków oraz ich świadomość językowa i etniczna, Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 316 s. Tomajková Elena, 1983, Znelostná asimilácia v nárečí obce Hlboké, Slovenská reč XLVIII, č. 6, s. 340–346. Tomajková Elena, 1986, Problematika rázu ako výslovnostného javu (So zreteľom na nárečie v obci Hlboké), Slovenská reč LI, č. 5, s. 273–281. Trávníček František, 1940, Spisovná česká výslovnost, Brno: Zemské divadlo, 63 s. Trubeckoj Nikolaj Sergejevič, 1929, Zur allgemeinen Theorie der phonologischen Vokalsysteme, Travaux du Cercle linguistique de Prague 1, s. 39–67. Trubeckoj Nikolaj Sergejevič, 1939, Grundzüge der Phonologie, Praha: Travaux du cercle lingiustique de Prague, 7, 271 s. Trudgill Peter, 1986, Dialects in Contact, Oxford: Basil Blackwell,174 s. Tworek Artur, 2009, „Twoja mowa Cię zdradza” – kilka uwag do opisu wymowy niemieckiej z punktu widzenia języków czeskiego i polskiego, [in] Podzwonne dla granic, red. J. Lipowski, D. Żygadło-Czopnik, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 297–305. Tworek Artur, 2010, Redundanzmechanismen im Deutschen an ausgewählten Beispielen aus der Phonetik und aus der Mofphologie, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Uher František, 1987, Rozvíjení česko-slovenského pasívního bilingvismu, zvláště v předmětu český jazyk a literatura, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 4−5, Slavica Pragensia XXX, Praha: Universita Karlova, s. 249−260. Uhlár Vlado, 1954, Pravidlá slovenskej spisovnej výslovnosti, Slovenská reč XIX, č. 7, s. 201–211. Uhlár Vlado, 1956, Melódia opytovacích viet, Slovenská reč XXI, č. 6, s. 356–361. Uhlár Vlado, 1958a, Upevnenie a rozšírenie „ľ” v spisovnej slovenčine, Slovenská reč XXIII, č. 2, s. 91–102. Uhlár Vlado, 1958b, O vetnej melódii v slovenčine. Pamiatke Stanislava Petříka, prvého sústavného bádateľa o melódii slovenčiny, Slovenská reč XXIII, č. 6, s. 313–347. Uhlár Vlado, 1967, Viazaná výslovnosť a znelostná spodoba, Kultúra slova I, č. 5, s. 146–150. Uhlár Vlado, 1977, O spisovnej výslovnosti niektorých zdvojených spoluhlások, Slovenská reč XLII, č. 4, s. 219–226. Uhlár Vlado, 1986, Príčiny oslabovania a zanedbávania kvantity v Ponitrí, Slovenská reč LI, č. 5, s. 288–295. Urbancová Lujza, 2007, Fónická rovina mestskej reči Zvolena, [in] Kontinuitné a diskontinuitné otázky jazykovej komunikácie, Zborník materiálov zo 6. medzinárodnej
93 vedeckej konferencie o komunikácii, Banská Bystrica, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, s. 492–498. Utěšený Slavomír, 1960, Nářečí přechodného pásu česko-moravského. Hláskosloví, Praha, Nakladatelství, Československé akademie věd, 254 s. Vachek Josef, 1932, Fonologický poměr hlásek „i“ a „j“ v češtině a v slovenštině, Slavia XI, s. 165–274. Vachek Josef, 1933, Über die phonologische Interpretation der Diphtonge, Práce z vědeckých ústavů filosofické fakulty Karlovy University XXXIII, s. 87–170. Vachek Josef, 1968a, Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny Praha, Academia 154 s. Vachek Josef, 1968b, K problematice vývoje fonologického systému českých samohlásek, [in:] Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů (Praha 1968), ed. B. Havránek, Praha, Academia, s. 5–10. Vachek Josef, 1982, Poznámky k fonologické konfrontaci češtiny a slovenštiny, Acta Universitatis Carolinae – Philologica 4–5, Slavica Pragensia XXV, s. 45–53, ISSN 05678269. Valíková Dana, 1965, Míra vlivu dialektu na utváření fonologického systému konverzační mluvy nově založeného města Havířova, „Slezský sborník” LXIII, č. 1, s. 214– 220. Vážný Václav [ed.], 1931, Pravidlá slovenského pravopisu s abecedným pravopisným slovníkom, Praha: Štátne nakladateľstvo, 360 s. Vážný Václav, 1934, Nářečí slovenská, [in] Československá vlastivěda, díl III. Jazyk, Praha: Sfinx, s. 219–310. Veroňková Jitka, Janoušková Jana, 2010, Jak hodnotí posluchači zvukovou stránku projevů u moderátorů zpravodajství ČT1? [in] Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, ed. S. Čmejrková, J. Hoffmannová, E. Hlavsová, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, s. 115–119. Veroňková-Janíková Jitka, 2004, Dependence of individual speech rate on speech task, Acta Universitatis Carolinae – Philologica 1, Phonetica Pragensia X, s. 79–95. Volín Jan, 2001, Vliv věku na intonační senzitivitu mladší školní populace: experiment s televizním pozdravem, Čeština doma a ve světě IX, č. 3–4, s. 145–154. Volín Jan, 2002, Čtyři scénáře vývoje české laterály, Čeština doma a ve světě X, č. 1, s. 7–13. Volín Jan, 2008, Statistické metody ve fonetickém výzkumu, Brno, Epocha, 343 s. Weingart Miloš, 1932, Zvuková kultura českého jazyka, [in] Spisovná čeština a jazyková kultura, ed. B. Havránek, M. Weingart, Praha, Melantrich, s. 157–244. Weinreich Uriel, 1968, Languages in Contact. Findings and Problems, The Hague: Mouton, 148 s. Wierzchowska Bożena, 1964, Budowa akustyczna a aktykulacja dźwięków mowy, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego XXII, s. 14–16. Wierzchowska Bożena, 1971, Wymowa polska, Warszawa: Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych, 248 s. Wierzchowska Bożena, 1980, Fonetyka i fonologia języka polskiego, Wrocław: Ossolineum, 186 s. Wolnicz-Pawłowska Ewa, 1998, Wokół studiów slawistycznych, Z polskich studiów slawistycznych. Prace na XII Międzynarodowy Kongres Slawistów w Krakowie 1998. seria IX, Językoznawstwo, ed. H Dalewska-Greń, J. Rusek, J. Siatkowski, Warszawa: Energeia, s. 287–298. Zaręba Alfred, 1968, O tylnej artykulacji „y” w polszczyźnie (na tle ogólnosłowiańskim), Język Polski XLVIII, č. 4, s. 266–275.
94 Zeman Jiří, 1983, Ještě k přízvukování prvotních jednoslabičných předložek, Naše řeč LXVI, č. 4, s. 192–197. Zeman Jiří, 2007, Výslovnostní styly, [in] Kontinuitné a diskontinuitné otázky jazykovej komunikácie, Zborník materiálov zo 6. medzinárodnej vedeckej konferencie o komunikácii, Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, s. 504–508. Zeman Jiří, 2008, K zvukové formě mluvených projev, [in] Jazyk a jazykoveda v pohybe, ed. S. Mislovičová, Bratislava: Veda, s. 311-315. Zeman Jiří, 2010, Stanislav Petřík a česká lingvistika, [in] Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, ed. S. Čmejrková, J. Hoffmannová, E. Hlavsová, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, s. 99–103. Zikmund Miroslav, 1961, Názvoslovie anorganických látok, Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 165 s. Zima Petr, 1958a, Souhláska „ř” v českém systému znělostní asimilace, [in] Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě, ed. Karel Horálek, Josef Kurz, Praha: Univerzita Karlova, s. 36–43. Zima Petr, 1958b, K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti, Naše řeč XLI, č. 7–8, s. 195–201. Žigo Ján, 1938/39, 1942/43 Dejiny dvojhlások v spisovnej slovenčine, Slovenská reč VII, s. 168–189, 252–281, č. X, s. 17–25, 49–60, 119–124, 146–150.