UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA
Martin Drápal
ROZHODČÍ DOLOŽKY U SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV A JEJICH MEZE Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Smolík, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce: 21. listopadu 2012
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 21. listopadu 2012
Martin Drápal
Stránka | 2
Poděkování Dovolil bych si tímto poděkovat v první řadě JUDr. Petru Smolíkovi, Ph.D., který mne přijal s individuálním tématem rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv a byl mým vedoucím při zpracováním této diplomové práce. Zejména děkuji za cenné rady a připomínky, které byly velmi nápomocné při plnění diplomového úkolu. Dále bych si dovolil poděkovat svým nejbližším za jejich neskonalou podporu a trpělivost nejen při zpracování této práce, ale po celou dobu mých studií.
Stránka | 3
Obsah: Prohlášení.......................................................................................................................... 2 Poděkování........................................................................................................................ 3 Obsah: ............................................................................................................................... 4 Úvod.................................................................................................................................. 6 1. Stanovení základních pojmů a východisek ................................................................... 9 1.1. Rozhodčí řízení........................................................................................................ 9 1.2. Rozhodčí doložka .................................................................................................. 13 1.3. Pojem spotřebitele, základní východiska jeho ochrany a její úprava v českém právním řádu.......................................................................................................... 14 2. Rozhodčí doložka jako procesní smlouva .................................................................. 20 2.1. Právní úkony dle OZ a teorie projevu vůle ........................................................... 20 2.2. Doktríny posuzování rozhodčího řízení ................................................................ 21 2.2.1. Teorie smluvní ............................................................................................... 22 2.2.2. Teorie jurisdikční ........................................................................................... 23 2.2.3. Teorie smíšená ............................................................................................... 24 2.2.4 Teorie autonomní ............................................................................................ 25 2.3. Stanovisko a právní názor Ústavního soudu ČR ................................................... 25 2.4. Kritika klasické smluvní teorie zastávané Ústavním soudem ČR ......................... 27 2.5. Nedostatky ryze jurisdikční teorie ......................................................................... 29 2.6. Užití smíšené teorie ............................................................................................... 31 3. Ochrana spotřebitele při uzavírání rozhodčí doložky ................................................ 33 3.1. Rozhodčí doložka jako zneužívající ujednání ....................................................... 33 3.1.1. Pojem arbitrability ......................................................................................... 33 3.1.2. Pojem zneužívajícího ujednání ve smyslu směrnice 93/13/EHS a nepřesnost její implementace ........................................................................................... 34
Stránka | 4
3.1.3. Rozhodčí doložka jako zneužívající ujednání v evropské judikatuře ............ 37 3.1.4. Interpretace písmene q) přílohy směrnice ...................................................... 39 3.1.5. Objektivní arbitrabilita spotřebitelských sporů a zneužívající ujednání ........ 40 3.2. Změny ve světle Euronovely ZRŘ ........................................................................ 41 3.2.1. Sjednání na samostatné listině ....................................................................... 42 3.2.2. Náležité vysvětlení ......................................................................................... 43 3.2.3. Specifické náležitosti obsahu ......................................................................... 43 3.2.4. Námitka nedostatku pravomoci rozhodců ..................................................... 44 4. Rozhodčí doložka odkazující na jednací řád soukromé společnosti ........................... 45 4.1 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008................................ 46 4.2 Kritika rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ........................................................... 47 4.3. Sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ........... 50 4.4 Dosah judikatorních závěrů a jejich retrospektiva ................................................ 52 4.5. Incidentní retrospektiva judikatury ve věci rozhodčích doložek odkazujících na pravidla arbitrážních center ................................................................................... 55 4.6 Novela zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ........................ 56 Závěr ............................................................................................................................... 59 Seznam zkratek ............................................................................................................... 61 Seznam pramenů ............................................................................................................. 62 Shrnutí ............................................................................................................................. 67 Resumé............................................................................................................................ 69 Abstrakt ........................................................................................................................... 71 Abstract ........................................................................................................................... 72
Stránka | 5
Úvod V úvodu této diplomové práce autor považuje za zásadní vymezit téma a stanovit základní okruhy, otázky a hypotézy, které jsou jejím předmětem a které zároveň tvoří i základ její struktury. Tématem této práce jsou rozhodčí doložky u smluv uzavíraných spotřebitelem a jejich meze s ohledem na nejnovější judikaturu českých soudů, jakož i s ohledem na právní úpravu na úrovni Evropské unie zasahující do této oblasti a to včetně judikatury Soudního dvora EU, dále s ohledem na zatím nejrozsáhlejší novelu zákona o rozhodčím řízení (ZRŘ) a v neposlední řadě i s ohledem na úpravu spotřebitelských vztahů v novém občanském zákoníku (NOZ), účinném od 1. ledna 2014. Účelem této práce je vyjmenovat, popsat a posoudit dosah výše uvedených předpisů, právních názorů a jejich změn zejména s ohledem na platnost, respektive neplatnost, rozhodčí doložky u smlouvy uzavírané spotřebitelem. Ambicí této práce není pokrýt veškeré otázky rozhodčího řízení, ani popisovat jeho průběh, nýbrž přinést bližší pohled na některé aspekty a problémy uzavírání rozhodčích doložek u smluv uzavíraných spotřebitelem. Rozhodčí řízení a jeho právní úprava zakotvená v ZRŘ patří mezi dlouhodobě diskutované normativní právní akty. Nutno dodat na předním místě v souvislosti s rozhodováním sporů z právních vztahů, ve kterých je jednou ze stran spotřebitel. A to jednak s poukázáním na možné zneužívání rozhodčího řízení v rámci spotřebitelských vztahů a sporů a částečně i v souvislosti s otázkou kvality provedení evropských směrnic, tedy s otázkou konformity úpravy v českém právním řádu s právem evropským. S živou diskusí ohledně rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech, potažmo ohledně uzavírání rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv, vyvstalo několik zásadních otázek týkajících se jednak arbitrability spotřebitelských sporů vůbec a dále ohledně některých zvláštních požadavků na rozhodčí řízení a rozhodčí doložky v takových sporech vyplývajících z postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany. Vybrané z otázek, které budou předmětem zkoumání v této práci, a okruhů, které jsou základem pro členění práce, jsou uvedeny dále.
Stránka | 6
Prvním okruhem tvořícím obsah této práce jsou otázky týkající se povahy rozhodčího řízení a rozhodčích smluv, zejména pak otázka, zda jsou rozhodčí smlouvy, tedy smlouvy o rozhodci a rozhodčí doložky, úkonem hmotněprávní či procesní povahy, a na ní bezprostředně navazující otázky, zda se ohledně posuzování náležitostí (a jejich nedostatků) takového právního úkonu užije předpisů hmotněprávních, tedy zejména obecných ustanovení OZ upravujících právní úkony v § 34 a násl., či teorie projevu vůle, a jaké jsou tedy požadavky na platné uzavření rozhodčí smlouvy. Druhý okruh tvoří otázka arbitrability spotřebitelských sporů a zvláštnosti rozhodčí doložky, které vyplývají z postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany, zejména s ohledem na evropskou úpravu zneužívajících ujednání (nepřiměřených podmínek) ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a na její implementaci do českého právního řádu (jak do stávajícího OZ, tak do NOZ), jakož i s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU. Dále druhý okruh tvoří popis změn, které do oblasti uzavírání rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv přináší Euronovela ZRŘ. Posledním okruhem, který bude v této práci zevrubně zkoumán, je otázka (ne)platnosti rozhodčí doložky uzavřené odkazem na pravidla, statut či jednací řád soukromé společnosti, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu ustanovení § 13 ZŘR ve znění účinném před i po jeho novelizaci. Rozsáhlá diskuze mezi odbornou veřejností ohledně (ne)platnosti takové rozhodčí doložky vypukla po rozhodnutí občanskoprávního a obchodního Nejvyššího soudu ČR publikovat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. května 2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tzv. „zelené sbírce“), kterým Vrchní soud v Praze označil rozhodčí doložky odkazující na jednací řády, statuty a pravidla soukromých společností, které nejsou stálými rozhodčími soudy za absolutně neplatné ex lege. Na tomto místě je vhodné vyslovit několik hypotéz, které budou předmětem zkoumání a ověřování v této práci: 1. Rozhodčí doložka je procesní smlouvou. 2. Arbitrabilita spotřebitelských sporů není dána, jelikož v případě rozhodčí doložky u spotřebitelských smluv se vždy jedná ve vztahu ke spotřebiteli
Stránka | 7
o zneužívající ujednání (nepřiměřenou podmínku) ve smyslu písm. q) přílohy směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 3. Soud v civilním řízení je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není nepřiměřenou podmínkou. 4. Rozhodčí doložka odkazující na jednací řád arbitrážního centra jako soukromé společnosti uzavřená před účinností Euronovely ZRŘ je neplatná. K uvedeným hypotézám a jejich zhodnocení se autor vrátí v závěru této práce. Základní metodou užitou při vypracování diplomové práce je vyhledání relevantních názorů soudů, jakož i odborné veřejnosti a doktríny a jejich vzájemná konfrontace, jelikož nezřídka jsou naprosto kontradiktorní, a to s ohledem na českou i evropskou právní úpravu.
Stránka | 8
1. Stanovení základních pojmů a východisek Před přistoupením k posouzení v úvodu uvedených otázek, které tvoří předmět zkoumání této práce, je třeba definovat a alespoň briskně osvětlit základní pojmy, které jsou zásadní pro celou práci a se kterými bude v jejich dalších částech pracováno.
1.1. Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení (arbitrážní řízení, arbitráž) je postupem vedoucím k závaznému řešení právního sporu rozhodnutím jedné nebo více soukromých osob vybraných stranami sporu.1 Ústavní základ rozhodčího řízení je položen v ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny, když právě rozhodci a rozhodčí soudy jsou dotčeným článkem zmíněnými jinými orgány vedle soudů, u kterých se lze domáhat ochrany subjektivních práv.2 Na zákonné úrovni je pak rozhodčí řízení upraveno ZRŘ. Institut rozhodčího řízení je někdy spolu s konciliací a mediací řazen mezi alternativní řešení sporů3 (tzv. ADR4). Při bližším porovnání rozhodčího řízení a ADR (zejména mediací a konciliací) je nutno konstatovat, že postavení rozhodčího řízení je odlišné, a to do té míry, že ho nelze mezi ADR zařadit, neboť má více společných znaků s řízením soudním.5 ADR jsou vymezovány jako alternativa k formám řešení sporů, kterým stát poskytuje své garance mocí veřejnou, tj. k řízení rozhodčímu a soudnímu. ADR se vyznačují jednak (i) dobrovolností stran v podřízení se tomuto způsobu řízení a jednání v rámci něj, dále (ii) pohybem řízení a jeho účinků mimo přímý dosah právní
1
WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 688 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 2 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 18 s. ISBN 978-80-7201-874-1, nutno však podotknout, že s tímto pojetím nesouhlasí dlouhodobě Ústavní soud, podrobně je problém rozveden v kapitole 2. této práce 3 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 675 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 4 Alternative Dispute Resolution 5 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 18 s. ISBN 978-80-7201-874-1.
Stránka | 9
regulace státu (zahájení řízení nemá hmotněprávní ani procesněprávní účinky a osoby vedoucí řízení nemají donucovací ani rozhodovací pravomoci) a rovněž (iii) výsledkem ADR není vydání exekučního titulu, ale dohoda, smlouva či smír řešící spornou otázku.6 Ze společných znaků je to zejména dobrovolnost podřízení se rozhodčímu řízení, když rozhodčí řízení může být vedeno pouze na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami.7 Z dalších dvou uvedených znaků ADR však rozhodčí řízení vybočuje. Jednak už samotné uzavření rozhodčí smlouvy má procesněprávní účinky (o sporu nemůže rozhodovat obecný soud a řízení k námitce strany o existenci rozhodčí smlouvy zastaví, ledaže by na rozhodčí smlouvě účastníci netrvali nebo by byla shledána neplatnou, případně pokud podrobovala rozhodčímu řízení spor, který jeho předmětem být nemůže8), jakož i účinky hmotněprávní (např. stavění promlčecí doby podáním žaloby9) a pravomocný rozhodčí nález je dle ustanovení § 28 odst. 2 ZRŘ postaven na roveň rozhodnutím soudním, a je tedy exekučním titulem. Rozhodčí řízení je tak zcela nepochybně alternativou k řízení soudnímu, pro uvedené rozdíly se však neřadí mezi ADR. Rozhodčí řízení a ADR zažívají nejnovějšího rozmachu v USA a západní Evropě od 70. let 20. století. A to zejména v souvislosti s nárůstem interakcí mezi subjekty společnosti, tedy i s navyšováním počtu sporů mezi nimi, spojeným s nedostatečnou adaptabilitou procesu soudního, kde nárůst obtížné formality soudního procesu a s tím spojené nároky na profesní schopnosti účastníků vedou buď k nad poměry stran vysoké finanční náročnosti soudního vedení sporů, či na druhé straně k neproduktivitě a přehlcování soudních institucí.10 Zmiňovaný nárůst počtu interakcí, tedy i právních vztahů, ve společnosti a s tím i spojený nárůst sporů nepochybně bezprostředně souvisí s rostoucí mírou dostupnosti zboží a služeb. Ať již daných zvyšováním sortimentu nebo i jejich čím dal snazší dosažitelností, která jede mimo jiné ruku v ruce s rozvojem komunikačních technologií, zvyšováním počtu způsobů nabídky a výrazným zrychlením průběhu transakcí. Podstatnou část zvyšujícího se počtu 6
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 18-19 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 7 dle ustanovení § 2 ZRŘ. 8 dle ustanovení § 106 OSŘ. 9 dle ustanovení § 14 odst. 1 věta druhá ZRŘ ve spojení s ustanovením § 112 OZ. 10 KOCINA, Jan a POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 113 s. ISBN 978-807-3803-490.
Stránka | 10
právních vztahů představuje zejména, avšak nikoliv výlučně, rostoucí počet spotřebitelských závazků spojený s masovým a šablonovitým uspokojováním potřeb spotřebitelů. Fenomén spotřebitelských vztahů a závazků tedy přinesla koncentrace služeb v rukou velkých dodavatelů a jejich standardizace.11 Zvláště v souvislosti se zdlouhavým a víceinstančním soudním řízením je pak zdůrazňována menší nákladnost a jednoduchost rozhodčího řízení, když právě minimalizace nákladů, rychlost a menší formálnost jsou kritéria, která má obecně splňovat postup při řešení spotřebitelských sporů.12 Postupem času se proto aplikace rozhodčího řízení, svým původem institut obchodního styku mezi podnikateli, (nevyhnutelně) rozšířila i na vztahy, ve kterých je jednou ze stran spotřebitel.13 Zejména v rámci práva Evropské unie se pak v oblasti ochrany spotřebitele stále důrazněji pokládají rozhodčí řízení a ADR za nezbytnou součást řešení velkého množství sporů mezi spotřebiteli a dodavateli a členským státům je doporučováno podpořit rozvoj praktických, účinných a nenákladných řízení pro mimosoudní urovnání spotřebitelských sporů.14 Rozhodčímu řízení je přisuzována zejména rychlost a pohotovost z důvodu již zmíněné menší míry formálnosti oproti řízení soudnímu (naopak oproti mediaci a konciliaci se jedná o institut podstatně více formalizovaný) a z důvodu neexistence řádného opravného prostředku proti vydanému rozhodčímu nálezu15 (mimo stranami dohodnutého přezkumu rozhodci16) a možnosti přezkumu vydaného rozhodčího nálezu soudem pouze ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů v ustanovení § 31 ZRŘ.
11
KOCINA, Jan a POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 116-117 s. ISBN 978-807-3803-490. 12 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 67 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 13 LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, 165 s. ISBN 978-80-905247-0-5. 14 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 676 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 15 meritorní přezkum rozhodnutí ve spotřebitelských věcech dle ustanovení § 31 písm. g) ZRŘ je nutno označit spíše za výjimku a důsledek požadavku kontroly ve spotřebitelských sporech s ohledem na spotřebitele coby slabší smluvní stranu 16 ve smyslu ustanovení § 27 ZRŘ.
Stránka | 11
V současné době tak umožňuje rozhodčí řízení zrychlení oproti soudnímu řízení asi na třetinu.17 Co se formy týče, rozlišují se dva typy rozhodčího řízení, a sice rozhodčí řízení institucializované a rozhodčí řízení ad hoc. Institucializované rozhodčí řízení je rozhodčí řízení vedené před stálými rozhodčímu orgány (soudy nebo jinými institucemi),18 které za účelem úpravy vedení řízení před nimi vydávají vlastní pravidla, statuty a řády a vedou seznamy rozhodců. ZRŘ v ustanovení § 13 za institucializované rozhodčí řízení považuje výhradně řízení před stálými rozhodčími soudy zřízenými jiným zákonem nebo jejichž zřízení jiný zákon výslovně připouští. V České republice v současné době existují tři stálé rozhodčí soudy, a sice Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky,19 Rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha20 a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno.21 Naproti tomu v rozhodčím řízení ad hoc řízení nevede rozhodčí soud jako stálá instituce, ale řízení je vedeno před jedním nebo více ad hoc rozhodci výslovně určenými v rozhodčí smlouvě, popřípadě může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny ve smyslu ustanovení § 7 ZRŘ. Význam spojení rozhodce ad hoc však není zcela přesný, neboť vytváří dojem, že rozhodce rozhodující v takovém sporu je oprávněn rozhodnout právě jeden takový spor, jakožto spor „jednotlivý“ neboli spor „ad hoc.“ Výraz ad hoc zde však označuje především skutečnost, že se nejedná o řízení před stálým rozhodčím soudem. Je nepochybné, že i rozhodce ad hoc může rozhodovat jakýkoliv počet sporů podobně jako jakýkoliv institucializovaný stálý rozhodčí soud.22
17
RABAN, Přemysl. Autorizovaní rozhodci nebo adjudikátoři? Je efektivně zajištěna spravedlnost ve spotřebitelských vztazích?. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6, s. 15. ISSN 1210-6348. 18 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 677 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 19 na základě ustanovení § 19 zák. č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky 20 na základě ustanovení § 56 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu 21 na základě ustanovení § 28 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách 22 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 296 s. ISBN 978-80-7201-874-1.
Stránka | 12
Osobami rozhodců mohou být ve smyslu ustanovení § 4 ZRŘ výhradně fyzické osoby.
1.2. Rozhodčí doložka Jak již bylo zmíněno výše, v českém právním prostředí jsou všechna rozhodčí řízení vedena výhradně na základě rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je ve smyslu ustanovení § 2 ZRŘ dvoustranným právním úkonem, kterým si strany mohou dohodnout, že o jejich majetkovém sporu, k jehož projednání by jinak byla dána pravomoc věcně a místně příslušný soudu a ohledně jehož předmětu by strany sporu mohly uzavřít smír, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Vyloučeny jsou majetkové spory, které vznikly v souvislosti s výkonem rozhodnutí nebo exekucí, které byly vyvolány prováděním insolvenčního řízení, tj. spory insolvenčním zákonem označené za incidenční, dále pak ty spory, o jejichž předmětu by strany nemohly platně uzavřít smír.23 U rozhodčích smluv je zákonem vyžadována písemná forma pod sankcí neplatnosti.24 Pro platnost rozhodčí smlouvy se nevyžadují podpisy obou stran na jedné listině, nicméně z oferty a akceptace musí být patrné, že druhá strana s obsahem rozhodčí doložky souhlasí.25 ZRŘ rozlišuje dva typy rozhodčí smlouvy, a sice smlouvu o rozhodci a rozhodčí doložku. Na rozdíl od smlouvy o rozhodci, kde se delegace rozhodovací pravomoci týká jednotlivého již vzniklého sporu, je v případě rozhodčí doložky uvedená delegace dána ohledně všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů.26 Strany však mohou rozhodčí doložku co účinku omezit pouze na některé ze sporů.27 Rozhodčí doložka se dispozitivně vztahuje
23
DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 2 sv. Velké komentáře. 707 s. ISBN 978-80-7400-107-9. 24 dle ustanovení § 3 odst. 1 ZRŘ 25 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 138 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 26 ustanovení §2 odst. 3 ZRŘ. 27 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 102 s. ISBN 978-80-7357-324-9.
Stránka | 13
jak na práva z právních vztahů přímo vznikající tak i na otázku právní platnosti těchto vztahů jakož i na práva s těmito právy souvisejícími.28 Rozhodčí
doložka
tedy
deleguje
rozhodovací
pravomoc
ve
sporu
z veřejnoprávních subjektů, zejména soudů, na subjekty soukromoprávní, rozhodce a stálé rozhodčí soudy, čímž dochází k posilování autonomie vůle stran, která však nepůsobí absolutně, a rozhodčí doložka tedy může být shledána neplatnou.29 Obdobně dle názoru Ústavního soudu ČR30 uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu ustanovení článku 36. odst. 1. Listiny. Avšak pokud strana svou autonomii a smluvní volnost nevyužije (a protistrana existenci rozhodčí doložky v soudním řízení nenamítne) nebo ji využije způsobem, který právo neaprobuje, ať již v nepovoleném rozsahu či nepovoleným způsobem, uplatní se ochrana soudní.31
1.3. Pojem spotřebitele, základní východiska jeho ochrany a její úprava v českém právním řádu Pojem spotřebitel není právní naukou jednotně definován a všeobecně se považuje za osobu ekonomicky aktivní jinak než v souvislosti s jejím povoláním.32 Český právní řád spotřebitele definuje zejména jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti33 v pojetí soukromoprávní ochrany, nebo jako fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami34 v pojetí ochrany veřejnoprávní. Spotřebitelem je tedy v obou pojetích nejen
28
ustanovení § 2 odst. 4 ZRŘ. SÁDECKÝ, Lukáš. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2012, č. 5, s. 153 s. ISSN 1210-6410. 30 viz. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2784/10 ze dne 5. května 2011. 31 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 73 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 32 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 11 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 33 v ustanovení § 52 odst. 3 OZ. 34 v ustanovení § § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. 29
Stránka | 14
osoba fyzická, ale i osoba právnická, kterou veřejnoprávní úprava uvádí explicitně a soukromoprávní ji zahrnuje do osoby nejednající v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že evropské směrnice,35 které úprava v OZ implementuje, považují za spotřebitele pouze osoby fyzické, je třeba zvážit, nakolik je toto širší vymezení správné,36 jelikož by takové širší pojetí in eventum bylo možné považovat za překážku ve fungování vnitřního trhu.37 Nutno zmínit, že s definicí spotřebitele se lze setkat i v dalších ustanoveních a právních předpisech.38 Zde jde pak ale výhradně o osobu fyzickou. Dodavatel je naopak osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské či obchodní činnosti.39 Podnikáním je soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Rozhodující je materiální, nikoliv formální pojetí podnikání, a proto i neoprávněný podnikatel bude mít v rámci úpravy spotřebitelských smluv postavení dodavatele.40 Pokud by však nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, nešlo by o dodavatele a ani ustanovení o spotřebitelských smlouvách by na takovýto právní vztah nedopadala. Rozhodující je proto účel jeho jednání. Uvedení pojetí dodavatele je obsaženo v soukromoprávním pojetí. Ve veřejnoprávním pojetí je pak obdobně vymezen účelem jeho podnikatelské činnosti, spočívajícím v prodeji zboží či poskytnutí služeb spotřebiteli, a je označen jako prodávající.41 Spotřebitelskými smlouvami jsou pak smlouvy (kupní, o dílo a jiné), kde smluvními stranami jsou spotřebitel na straně jedné a dodavatel na straně druhé.42 Pojem spotřebitelské smlouvy je tak zvláštní kvalifikací smluvního typu (ne na úrovni např. kupní smlouvy, ale úprava spotřebitelských smluv se uplatní vedle obecných 35
směrnice vyjmenovány na str. 18 této práce vzhledem k rozsudkům Evropského soudního dvora C-541 Cape Snc. proti Idealservice Srl a Idealservice a 542/99 MN RE Sas proti OMAI Srl., kde soud dovozuje, že směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, rozumí spotřebitelem výlučně osobu fyzickou. 37 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 430 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 38 zejména v ust. § 2 písm. d) zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, dále ust. § 2 písm. c) zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ale i v ust. § 54 odst. 4 písm. c) OZ. 39 dle ustanovení § 52 odst. 2 OZ 40 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL,Jiří,ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 429 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 41 ustanovení § 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. 42 dle ustanovení § 52 odst. 1 OZ 36
Stránka | 15
ustanovení43), jejíž znaky spočívají v subjektech jí uzavírajících (ve spotřebiteli a dodavateli), a bylo by zřejmě vhodnější hovořit o smlouvách uzavíraných v rámci spotřebitelských vztahů nebo o smlouvách uzavíraných spotřebiteli (spotřebitelem).44 Ostatně i NOZ45 už označuje takové smlouvy o něco přesněji jako smlouvy uzavírané se spotřebitelem. Pro účely této práce však bude pracováno se zažitým pojmem spotřebitelské smlouvy, kterým se rozumí právě smlouva uzavíraná spotřebitelem, jako osobou nejednající v rámci své podnikatelské činnosti, a dodavatelem, jako osobou jednající v rámci své podnikatelské činnosti. Spotřebitelské právo představuje rychle se rozvíjející právní odvětví, které je postaveno primárně na myšlence ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, kde spotřebiteli toužícímu po nabytí určitého statku či požitku je dána pouze malá šance na prohlédnutí a zhodnocení všech rizik, které uzavření takové smlouvy s dodavatelem přináší.46 Vychází se z toho, že spotřebitel z důvodu své neprofesionality, a z ní pramenící nezkušenosti či neznalosti, není schopen konkurovat vyškoleným profesionálům - dodavatelům. Což mimo jiné má svůj původ zejména v tom, že pro dodavatele oproti spotřebiteli je vstup do právního vztahu záležitostí naprosto běžnou, standardní, každodenní a opakovanou, a proto dodavatel má nesporně větší zkušenosti se vstupem do právních vztahů a v jejich rámci podstatně lepší znalosti, co se právních postupů týče. Přitom je třeba zmínit, že postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany pramení i ze skutečnosti, že možnost ze strany spotřebitele ovlivnit obsah smlouvy uzavírané s dodavatelem je často značně omezena a leckdy spotřebitel takovou možnost nemá vůbec. Nejvíce patrné je to u smluv adhezních, tedy smluv, u kterých oferent v návrhu stanoví obsah uzavírané smlouvy (velmi často v podobě formuláře) s tím, že adresát tohoto návrhu ho může buď přijmout tak, jak je formulován, nebo 43
ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 426 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. obdobně také KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002, 93 s. ISBN 80863-9536-7. 44 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 87 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0., obdobně také i ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 417 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 45 část čtvrtá, hlava I., díl IV. NOZ 46 RABAN, Přemysl. Autorizovaní rozhodci nebo adjudikátoři? Je efektivně zajištěna spravedlnost ve spotřebitelských vztazích?. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6, s. 15. ISSN 1210-6348.
Stránka | 16
smlouvu neuzavřít, čímž dochází k výraznému omezování smluvní volnosti47 jedné ze stran - adresáta, čili spotřebitele, a k výraznému posilování postavení dodavatele, neboť je v tomto ohledu schopen na spotřebitele vyvíjet značný tlak. Proto lze okolnosti uzavírání takových smluv často charakterizovat poněkud lakonickou, přesto však do značné míry odpovídající formulací "ber nebo běž".48 V zájmu ochrany spotřebitele je proto nezbytné, aby byly zakotveny určité odchylky od obecných pravidel využívaných ve smluvních vztazích, jejichž funkce je založena
na
odstranění
nerovnováhy
mezi
smluvními
stranami.49
Podstatu
spotřebitelské legislativy (předpisů na ochranu spotřebitele) lze shrnout citací (v překladu) "mezi silnými a slabými [...] je to právě svoboda, která omezuje, a právo, které osvobozuje."50 Nicméně tato ochrana nemůže být absolutní, bezbřehá, jelikož není přijatelné, aby podnikatel nesl veškerá rizika smluvního vztahu a spotřebitel nenesl fakticky odpovědnost žádnou. Takový přístup by byl zneužitím práva a v rozporu se základními zásadami právní společnosti, podle kterých je mj. nezbytné požadovat uplatňování odpovídající míry odpovědnosti za vlastní právně závazné jednání.51 Ani unijní standardy neposkytují ochranu spotřebiteli, který nechrání své zájmy, nebo dokonce předpisy na ochranu spotřebitelů zneužije. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, uvádí,52 že Soudní dvůr EU shledal nezbytným posuzovat vliv na pomyslného běžného spotřebitele. V souladu se zásadou proporcionality a pro zajištění účinné ochrany v ní obsažené, tak uvedená směrnice vychází z pojmu průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak ostatně je tento pojem vykládán Soudním dvorem EU. 47
KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002, 89 s. ISBN 80863-9536-7. 48 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 45 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0., 49 FIALA, Josef. Občanské právo. Vyd. 1. Praha: ASPI, c2006, 186 s. Meritum (ASPI). ISBN 80-7357212-5. 50 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 55 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0, kde autor cituje LACORDAIRE, R., P. H. -D. 28éme Conférence de Notr-Dame. Euvres, sv. IV, s. 494: "Entrelefor, lefaible [...] c!est la liberté qui opprime, la loi qui affranchit." 51 tamtéž 55 s. 52 v článku 18
Stránka | 17
Pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě budou muset národní soudy a orgány vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora EU. K uvedenému pojetí průměrného spotřebitele se přiklonil i Nejvyšší soud ČR.53 V zásadě tak tedy jde o odhadnutí míry znalostí, schopností a možností onoho průměrného spotřebitele ze strany soudu a takovou míru aplikovat na konkrétní skutkový spor a jeho řešení.54 Jak již bylo naznačeno výše při definování spotřebitele, ochrana spotřebitele je zakotvena a upravena jak právem veřejným, tak právem soukromým. Co se veřejného práva týče, jde zejména o zákon o ochranu spotřebitele,55 kde tento zákon upravuje řadu z hlediska ochrany spotřebitele významných podmínek podnikání, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele, oprávnění spotřebitelů a činnost spotřebitelských sdružení.56 Ochrana spotřebitele v oblasti soukromého práva tkví v úpravě spotřebitelských smluv v OZ,57 čímž jsou do českého právního řádu implementovány evropské směrnice na ochranu spotřebitele, a sice směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 94/47/ES, o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k užívání nemovitosti na časový úsek, směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2000/31/ES, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronickém obchodu, na vnitřním trhu, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES, o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES.58 Soukromoprávní úprava spotřebitelských smluv, která je pro účely této práce podstatnější, v hlavě páté OZ se užije vždy, jestliže je OZ použitelný alespoň 53
v rozsudku 32 Odo 229/2006 ze dne 30. května 2007 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 45 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0., 55 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele 56 KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002, 90 s. ISBN 80863-9536-7. 57 ustanovení § 51a a násl. OZ 58 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 420 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 54
Stránka | 18
subsidiárně a OZ nebo jiný zákon užití OZ nevylučuje, při tom není podstatné, jak je smlouva označena, a může jít i o smlouvu nepojmenovanou.59 I obchodní zákoník výslovně stanoví užití předpisů na ochranu spotřebitele, pokud je to spotřebiteli ku prospěchu, navíc jeho odpovědnost z porušení závazku i solidárnost závazků se vždy posuzují dle ustanovení OZ.60 OZ v rámci ochrany spotřebitele zejména jednostranně kogentně zakazuje se ve spotřebitelské smlouvě odchýlit od zákonné úpravy v neprospěch spotřebitele pod sankcí absolutní neplatnosti a rovněž stanoví, že zneužívající ujednání (nepřiměřené podmínky) ve spotřebitelských smlouvách jsou absolutně neplatná61 a demonstrativně vyjmenovává ta ujednání, která jsou nejčastěji se vyskytujícími nekalými podmínkami, přičemž se v pochybnostech užije výkladu pro spotřebitele příznivějšího.62 Dále ve vyjmenovaných případech dává spotřebiteli možnost od smlouvy odstoupit a stanoví i další podmínky dodavatelé dodržovat, zejména pak povinnost informační.63
59
ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 426 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-004-1. 60 ustanovení § 262 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku 61 dle ustanovení § 40a OZ 62 ustanovení § 55 a 56 OZ 63 ustanovení § 53-54d a § 57-65 OZ
Stránka | 19
2. Rozhodčí doložka jako procesní smlouva Jak již bylo naznačeno v úvodu, otázka nároků kladených na uzavření platné a účinné rozhodčí doložky úzce souvisí s posouzením její povahy a povahy rozhodčího řízení. Na počátku se jeví vhodné vymezit rozdíl mezi posuzováním rozhodčí doložky jako úkonu hmotněprávního, tedy dle ustanovení o právních úkonech v OZ,64 a procesního, tedy dle teorie projevu vůle. Pro účely této práce se autor bude zabývat charakterem rozhodčí doložky, nicméně uvedená východiska a poznatky lze bez dalšího aplikovat na rozhodčí smlouvu obecně, zahrnující tedy i smlouvu o rozhodci.
2.1. Právní úkony dle OZ a teorie projevu vůle Dle OZ je právní úkon projevem vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.65 Klíčová je zde jednota vůle jednajícího a jejího projevu. Pro vznik právního úkonu je nezbytná existence obou těchto složek, tj. vůle jednajícího i její adekvátní projev. V případě absence kterékoli z těchto složek by pak nešlo o právní úkon. Vůlí se rozumí vnitřní psychický stav člověka k zamýšlenému následku, projevem vůle pak jakákoli vnější manifestace takové vůle. Zároveň právní úkon musí mít zákonem stanovené náležitosti, tj. náležitosti osoby jednajícího, náležitosti jeho vůle, náležitosti projevu vůle a náležitosti předmětu právního úkonu, tedy jeho možnost a dovolenost, jinak půjde o úkon neplatný.66 Zejména je třeba v případě posuzování platnosti hmotněprávních úkonů zdůraznit zkoumání náležitosti vůle, tj. její svobodnosti, vážnosti a prostosti jejího omylu, tedy je třeba se zabývat tím, zda vůle jednajícího skutečně směřuje k zamýšlenému následku. Zároveň je třeba doplnit, že pro rozhodčí doložku se stejně zásadní jeví i posouzení náležitostí předmětu právního úkonu 64
ustanovení § 34 a násl. OZ § 34 OZ 66 KNAPPOVÁ, Marta, Jiří ŠVESTKA a Jan DVOŘÁK. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005, 137-139 s. ISBN 80-7357-127-7. 65
Stránka | 20
(zejména na dovolenost s ohledem na ochranu spotřebitele spočívající v zákazu zneužívajících ujednání67). Naproti tomu dle teorie projevu vůle je pro procesní úkon stěžejní a rozhodující projev vůle, avšak vůle samotná se nezkoumá. Na rozdíl od úkonu hmotněprávního nezáleží tedy na tom, že procesní úkon neodpovídá skutečné vůli osoby, která jej učinila. Je proto nerozhodné, že osoba procesní úkon činila v omylu, v tísni, pod nátlakem apod., ale jak je již uvedeno výše, rozhodující je výhradně projev vůle a jeho obsah. Teorie projevu vůle se v procesním právu vysvětluje tím, že cílem procesu je poskytování ochrany subjektivním právům a jednotlivé procesní úkony nemají přímého vlivu na ně, nýbrž mají přímo vliv pouze na proces (a na subjektivní práva tak působí pouze zprostředkovaně jeho prostřednictvím). Procesní právo proto nezná (absolutní, relativní) neplatnost tak jak je upravena v předpisech hmotněprávních, zejména v OZ. Rozlišuje však úkony vadné a bezvadné podle toho, zda mají veškeré zákonem předepsané náležitosti, přípustné a nepřípustné podle toho, zda je účastník smí v dané situaci učinit (zejména u opravných prostředků), a účinné a neúčinné podle toho, zda způsobují následky.68
2.2. Doktríny posuzování rozhodčího řízení Pro posouzení charakteru rozhodčí doložky, tedy zda se jedná o smlouvu hmotněprávní či procesní, je stěžejní posoudit charakter samotného rozhodčího řízení. V odborné literatuře se (v závislosti na rozdílné míře akcentace role státu a role vůle stran) rozlišují čtyři teoretické koncepce rozhodčího řízení, které lze označit za "teorie rozhodčího řízení," a sice teorie smluvní, teorie jurisdikční, teorie smíšená a teorie autonomní. Důsledná aplikace určité teorie, jako myšlenkového vzorce, se pak promítá do hodnocení řady otázek od postavení rozhodce, vztahu mezi stranami smlouvy
67 68
ustanovení § 55 a 56 OZ WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 189 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263.
Stránka | 21
a rozhodcem, koncepce rozhodčího nálezu až po pro účely této práce stěžejní kvalifikaci rozhodčí doložky.69 Důvody pro různé hodnocení rozhodčí doložky, jako hmotněprávního či procesního nebo částečně hmotněprávního a částečně procesního institutu, eventuálně jako institutu sui generis, pramení z rozdílného posouzení, respektive rozdílné akcentace, jejích výstavbových prvků. Těmi jsou vůle stran smlouvy podřídit budoucí spor rozhodčímu řízení a přesun pravomoci z obecných soudů na rozhodce.70
2.2.1. Teorie smluvní Klasické pojetí smluvní teorie je postaveno na výchozí myšlence, podle které má pravomoc rozhodce svůj původ v rozhodčí doložce a její realizace je závislá na vůli smluvních stran. Rozhodce je právě na základě rozhodčí smlouvy povolán právně aprobovaným způsobem k projednání a rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení.71 Rozhodnutí nespočívá v nalézání práva, rozhodce se nepřiklání k té či druhé straně, ale odstraňuje překážky tak, aby mohl vztah mezi spornými stranami dále pokračovat. Rozhodce tedy postupuje tak, aby nahradil dohodu stran tam, kde ji strany většinou z důvodu zaujatosti nebyly schopny dojít samy. V tomto případě lze hovořit o narovnání svého druhu. Rozhodce vystupuje jako zástupce stran a jeho funkcí je zjistit, na čem se strany v hlavní smlouvě dohodly, a pak to uvést v rozhodčím nálezu.72 Rozhodčí nález, jako celé rozhodčí řízení, má tedy rovněž smluvní povahu a svůj původ v rozhodčí smlouvě. V případě nedobrovolného splnění rozhodčího nálezu je na něj nahlíženo, jako na smlouvu, jejíž plnění je vykonatelné soudem.73 Jen pro úplnost je třeba uvést, že moderní smluvní teorie pak shodně se smluvní teorií vychází z toho, že rozhodčí řízení je založeno na smlouvě, ale rozhodčí nález jako 69
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 52-53 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 70 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 105 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 71 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 28 s. ISBN 978-80-7201-874-1 72 BEZOUŠKA, Petr a KOCINA, Jan. Právní povaha rozhodčího řízení - aplikační problémy. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 16, 585 s. ISSN 1210-6410. 73 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 55 s. ISBN 978-80-7357-324-9.
Stránka | 22
výsledný akt tohoto procesu již nevychází ze smlouvy. V důsledku jeho kvalitativního postavení na roveň rozhodnutím soudním zákonem není smluvní teorie absolutní, neboť rozhodčí nález v důsledku své vynutitelnosti jako exekučního titulu ze strany státu vykazuje značný veřejnoprávní prvek.74 S ohledem na to, že z důvodu důsledné akcentace autonomie vůle i rozhodčí nález je v klasické smluvní teorii považován za závazek v kvalifikované formě a rozhodčí řízení samo o sobě nemůže proběhnout bez dohody stran, je i na rozhodčí doložku nahlíženo jako na smlouvu ryze hmotněprávní a její náležitosti se tedy posuzují podle ustanovení OZ o právních úkonech.
2.2.2. Teorie jurisdikční Teorie jurisdikční vznikla v souvislosti s tím, jak se rozhodčímu nálezu dostávalo státního donucení.75 Vychází z myšlenky uznání pravomoci státu kontrolovat a regulovat rozhodčí řízení, které je považováno za geograficky vymezený a konkrétní právní normou určený způsob řešení sporů představující alternativu k soudnímu řízení.76 Stejně jako moderní smluvní teorie vychází z rozhodčí smlouvy jako základu (předpokladu) rozhodčího řízení, zdůrazňuje však povahu rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, neboť rozhodčí činnost není závislá na vůli stran bez dalšího, ale na tom, že stát propůjčuje rozhodčímu nálezu charakter exekučního titulu, a tím uznává delegaci veřejnoprávní rozhodovací pravomoci na rozhodce jako subjekty soukromého práva.77 Rozhodce stejně jako soudce tak odvozuje svou autoritu od státu, avšak na rozdíl od něj jeho nominace je záležitostí stran.78
74
LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 29 s. ISBN 978-80-7201-874-1 75 BEZOUŠKA, Petr a KOCINA, Jan. Právní povaha rozhodčího řízení - aplikační problémy. Právní rozhledy. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 16, 585 s. ISSN 1210-6410. 76 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 53 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 77 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 37 s. ISBN 978-80-7201-874-1 78 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 54 s. ISBN 978-80-7357-324-9.
Stránka | 23
Oproti teorii smluvní rozhodce netvoří právo, tedy nenahrazuje dohodu stran a neformuje mezi nimi závazek v podobě kvalifikovaného narovnání, ale vykonává rozhodovací pravomoc v kontradiktorním řízení s tím, že právo nalézá na základě delegace státem a nikoliv dohody stran.79 Zároveň je nutno zmínit, že i na rozhodčí řízení se přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu jako procesního předpisu.80 Pro určení povahy jednotlivých institutů rozhodčího práva, včetně rozhodčí doložky, je pak rozhodující jejich povaha jako institutů procesních.81 Ze skutečností, že účinky rozhodčí doložky se projevují výhradně v oblasti práva procesního, že její úprava je obsažena v procesněprávních předpisech a že jejím předmětem není žádné plnění, které tvoří obsah závazků podle OZ,82 ale je předpokladem vzniku zvláštního procesního vztahu, je pak vyvozováno, že se nejedná o úkon hmotněprávní, ale o úkon procesněprávní.
83
A proto se na něj neužijí ustanovení OZ o náležitostech právních
úkonů (včetně ustanovení o jejich neplatnosti84), ale teorie projevu vůle.
2.2.3. Teorie smíšená Smíšená teorie vychází z obou výše zmíněných, teorie smluvní i teorie jurisdikční, snaží se odstranit jejich koncepční slabiny, tedy
o zmírnění jejich
protikladů a odráží spolupůsobení obou prvků, tj. autonomie vůle a vlivu státu na rozhodčí řízení.85 Smíšená teorie proto vychází z pravomoci rozhodců založené smlouvou, avšak i z autonomie rozhodců jako subjektů, pověřených nalézáním práva.86
79
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 190 s. ISBN 978-80-7400-096-6. 80 ustanovení § 30 ZRŘ 81 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 54-55 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 82 ustanovení § 494 OZ 83 ZOULÍK, František. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2007, č. 1, s. 15. ISSN 1210-6348. 84 zejména ustanovení § 37 - 42 OZ 85 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 57 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 86 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 193 s. ISBN 978-80-7400-096-6.
Stránka | 24
Je nutno podotknout, že různí zastánci vymezují hranici mezi smluvní a jurisdikční teorií různě. Proto se případné posouzení některých aspektů může lišit, podle toho nakolik je při aplikaci smíšené teorie inklinováno ke smluvní či jurisdikční teorii. Tato teorie se snaží o akcentaci obou stránek rozhodčí doložky, 87 tedy její stránky hmotněprávní i procesní.
2.2.4 Teorie autonomní Autonomní teorie pak odmítá teorie předchozí a snaží se pochopit rozhodčí řízení jako celek, a to jako řízení sui generis.88 V tomto případě se však jedná o přístup spíše okrajový.89 V této práci tato teorie nebude dále rozváděna, jelikož dle názoru autora pro určení a posouzení rozhodčí doložky plně postačí tři výše uvedené přístupy a není třeba tak rozhodčí doložku hodnotit jako kategorii samu pro sebe.
2.3. Stanovisko a právní názor Ústavního soudu ČR Ústavní soud ČR donedávna striktně zastával a dlouhodobě razil smluvní teorii rozhodčího řízení v jejím klasickém pojetí, a to zejména ve známém usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, na které bylo z jeho strany opakovaně hojně odkazováno.90 V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud ČR konstatoval, že rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. Dále vyložil, že rozhodci nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran a jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat 87
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 104 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 88 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 193 s. ISBN 978-80-7400-096-6. 89 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 57 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 90 usnesení sp. zn. IV. ÚS 435/02, IV. ÚS 511/03, IV. ÚS 166/05, IV. ÚS 805/06, IV. ÚS 1357/07, II. ÚS 3059/08 I. ÚS 533/10.
Stránka | 25
si svůj osud, a že uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu ČR rovněž vyplývalo (a vyplývá), že na rozhodčí smlouvu nazírá hmotněprávně.91 K zásadnímu (byť zřejmě krátkodobému) obratu v nahlížení na povahu rozhodčího řízení ze strany Ústavního soudu ČR došlo vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 dne 8. března 2011. V něm Ústavní soud ČR zaujal postoj opačný ke své dosavadní judikatuře, když v odůvodnění vyslovil závěr, že projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo. Dále doplnil, že jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů. Je však otázkou, nakolik tento nový právní názor bude Ústavní soud ČR razit i v další praxi. Jelikož se v odůvodnění nálezu výrazně odchýlil od své dřívější praxe a dlouhodobě zastávaného právního názoru, mnohokrát opakovaného závěru z usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že rozhodci nenalézají právo, ale tvoří závazkový vztah, avšak tuto věc senát v uvedené věci nepředložil k posouzení plénu,92 ač je k tomuto dřívějšímu právnímu názoru nový názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07, že rozhodci právo nalézají, názorem zcela opačným. Pokud by výše uvedený obrat v názoru Ústavní soudu ČR nebyl pouhým excesem a byl skutečno obratem v jeho postoji k rozhodčímu řízení, je rovněž otázkou, nakolik se Ústavní soud ČR odchýlí od dosud zastávané doktríny smluvní. Tedy zda se přikloní k čistě procesní teorii či ke smíšené teorii eventuálně k teorii autonomní. Nicméně s ohledem na pozdější rozhodnutí, např. sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 2517/12 ze dne 23. července 2012 či sp. zn. III. ÚS 220/12 ze dne 23. února 2012, ve kterých se Ústavní soud ČT opětovně striktně drží smluvní teorie, je zřejmě nutno uzavřít, že rozhodnutí I. ÚS 3227/07 bylo (prozatím) pouhým jednorázovým excesem a jeví se tak, že se nejedná o nadějný zlom v nahlížení na rozhodčí řízení ze strany Ústavního soudu ČR.
91
DAVID, Marek. K povaze rozhodčí smlouvy podruhé a jinak. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10, s. 15. ISSN 1210-6348 92 ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Stránka | 26
2.4. Kritika klasické smluvní teorie zastávané Ústavním soudem ČR Smluvní teorii je někdy vytýkáno mimo jiné i to, že pokud by se v případě rozhodce jednalo o zástupce strany, nejednalo by v žádném případě o osobu nestrannou.93 Tento důvod, postavení zástupce, sám o sobě bez dalšího nemusí nutně znamenat ovlivnění nestrannosti a nezávislosti rozhodce, jelikož ten dle uvedené teorie zastupuje obě strany sporu, je ze zákona povinen rozhodovat nestranně a nezávisle a i kdyby stranil, je by byl ze zákona povinen tak činit k oběma stranám tímtéž způsobem a stejně intenzivně.94 Předně je však třeba uvést, že smluvní teorie nedostatečně vysvětluje roli státu v otázkách arbitrability sporu, kontroly řízení prostřednictvím zrušení rozhodčího nálezu i ohledně účinků zahájení rozhodčího řízení. V této souvislosti je nutno opětovně zmínit i postavení rozhodčího řízení jako alternativy řízení soudního v systému způsobu řešení sporů. Jak již bylo uvedeno výše,95 oproti prostředkům ADR (mediaci a konciliaci) má rozhodčí řízení více společných znaků s řízením soudním, zejména hmotněprávní a procesněprávní účinky jeho zahájení a vynutitelnost splnění uložené povinnosti. Vyzdvihnout je třeba zejména povinnost státu respektovat pravomoc rozhodců k rozhodování sporů vymezených v rozhodčí doložce. K ní nemyslitelně patří nejen nemožnost vést řízení soudní k námitce existence rozhodčí doložky, ale zároveň i vzdání se práva meritorního přezkumu rozhodčího nálezu ze strany státu.96 Spíše za výjimku je nutno označit částečný meritorní přezkum ve spotřebitelských věcech 97 s rolí kontrolní a pomocnou.98 Rovněž nelze pominout, že i na rozhodce se přiměřeně použijí
93
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 188 s. ISBN 978-80-7400-096-6., obdobně BEZOUŠKA, Petr a KOCINA, Jan. Právní povaha rozhodčího řízení - aplikační problémy. Právní rozhledy. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 16, 585 s. ISSN 1210-6410. 94 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 30 s. ISBN 978-80-7201-874-1 95 str. 8-9 v této práci 96 ustanovení § 31 ZRŘ, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 97 ustanovení § 31 písm. g) ZRŘ 98 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 39 s. ISBN 978-80-7201-874-1
Stránka | 27
ustanovení procesních předpisů99 a jejich prostřednictvím i poučovací povinnost a zásada předvídatelnosti rozhodnutí.100 Je tak zjevné, že rozhodčí doložkou její strany dobrovolně suspendují pravomoc státní moci na projednání sporu mezi nimi, aniž by však suspendovaly právo na spravedlivý proces, neboť rozhodce je jiným orgánem ve smyslu ustanovení článku 36 Listiny. Nepominutelná je rovněž i skutečnost, že bez výslovného zmocnění zákona by nebylo ani možné rozhodčí doložku uzavřít. Je to tedy moc veřejná, která rozhodčímu řízení vymezuje prostor v systému nalézání práva a řešení sporů,101 ač jeho pravomoc je založena rozhodčí doložkou mezi stranami. Ostatně sama kontradiktorní povaha rozhodčího řízení vyžaduje kvalifikované zhodnocení argumentů protistran, což se bez užití a posouzení právních institutů neobejde.102 Nelze ani pominout, jak již bylo uvedeno výše, že rozhodčí doložka co do jejího účelu a účinků směřuje výhradně do oblasti procesní. Jelikož právo procesní je právem veřejným, evidentně tak rozhodčí doložka má účinek, který se projevuje výhradně v oblasti
veřejného
práva
povolaného
na
ochranu
subjektivních
práv
ze soukromoprávních vztahů. A to zejména s ohledem na derogační účinek vůči pravomoci obecných soudů. Tomu ostatně nasvědčuje i užití veřejnoprávního termínu pravomoc ze strany ZRŘ103 namísto soukromoprávního termínu oprávnění, kde tyto termíny však nejsou synonymické, tedy zaměnitelné. Zatímco pojem pravomoc se váže k výkonu činnosti veřejnoprávní (státem nebo delegovaným orgánem), pojem oprávnění se váže k výkonu práv osob soukromoprávních.104 Stejně tak smluvní teorie nedostatečně osvětluje účinky rozhodčího nálezu v případě, že k jeho dobrovolnému plnění nedojde. Vysvětlení nuceného výkonu na základě v rozhodčí doložce obsažené dohody o podřízení se rozhodčímu nálezu
99
ustanovení § 30 ZRŘ rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 1528/2005 ze dne 25. dubna 2007 101 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 189 s. ISBN 978-80-7400-096-6. 102 KOCINA, Jan a POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 13 s. ISBN 978-807-3803-490 103 ustanovení §15 a 16 ZRŘ 104 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 38 s. ISBN 978-80-7201-874-1 100
Stránka | 28
kulhá v případě, že tak strany výslovně neučinily.105 K tomu je zároveň třeba doplnit, že pokud by byl rozhodčí nález kvalifikovanou formou závazku, narovnáním, teprve by zakládal práva a povinnosti v něm stanovené a jeho účinek by se tak projevoval od nabytí jeho právní moci do budoucna, jednalo by se proto o akt ryze konstitutivní. Avšak obdobně jako u rozhodnutí soudních je zřejmé, že převážná většina rozhodčích nálezů osvědčuje existenci případně neexistenci určitých subjektivních práv vzniklých zpravidla na základě smlouvy a působí nejen do budoucnosti, ale i do minulosti, jedná se tak o akty deklaratorní. Premisa o tom, že v případě rozhodčího nálezu jde o kvalifikovanou formu narovnání, proto i s ohledem na deklaratorní účinky rozhodčích nálezů dle názoru autora nemůže obstát.
2.5. Nedostatky ryze jurisdikční teorie S ohledem na výše uvedené argumenty, zejména ve vztahu k rozhodčímu nálezu a procesnímu účinku rozhodčí doložky, má autor této práce za to, že nelze smluvní teorii přijmout v její klasické podobě důsledně akcentující autonomii vůle, jak to činí Ústavní soud ČR. Je naopak nutno jí odmítnout ve prospěch teorie jurisdikční. Ostatně i samotná dikce zákona více odpovídá teorii jurisdikční. Ovšem autor se dále domnívá, že ani tu nelze užít v ryzí podobě bez dalšího. Je nutno poznamenat, že teorie projevu vůle se v procesním právu uplatňuje zejména proto, že v případě, že by soud musel zkoumat u každého jednotlivého úkonu, zde se v případě projevené vůle skutečně jedná o vůli jednajícího, proces by se tříštil a komplikoval, čímž by bylo výrazně ztíženo či dokonce znemožněno dosažení vlastního účelu řízení.106 Naproti tomu rozhodčí smlouva je uzavírána mimo vlastní proces, respektive před ním, proto dle názoru autora není v jejím případě opodstatněno užití teorie projevu vůle jako zajištění efektivního fungování procesu. Naopak, jelikož zde dochází k delegaci rozhodovací pravomoci obecných soudů na soukromoprávní subjekt (jiný orgán) ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny, je dle názoru autora obzvláště 105
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 56 s. ISBN 978-80-7357-324-9. 106 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 189 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263.
Stránka | 29
nutno zkoumat, zda tato delegace byla skutečnou vůlí jednající osoby. Jako nepřípustný se jeví závěr, že by snad strany mohly derogovat soudní pravomoc, resp. delegovat rozhodovací pravomoc na soukromý subjekt, aniž by k tomu vedla jejich vůle, zejména pak byla v tomto ohledu svobodná a omylu prostá. Jelikož však procesněprávní úprava sama o sobě nemá nástroje (ustanovení) pro posouzení vůle jednajícího, je nutno užít nástrojů (ustanoveních) úpravy hmotněprávní. V opačném případě by dle názoru autora hrozilo příliš snadné zneužití teorie projevu vůle a tím i neoprávněný zásah do práva na soudní ochranu. Rovněž by v případě aplikace pouze procesních předpisů a teorie projevu vůle, když procesní právo se obvykle vůbec nezabývá takovými elementy projevu vůle, jako je jejich určitost, svoboda a vážnost, možno dospět k absurdnímu závěru, že procesní právo je schopno akceptovat takové rozhodčí doložky, které jsou nadány nedostatkem svobody, určitosti či dokonce v přímém a zásadním rozporu s dobrými mravy.107 Nutnost této korekce důsledku procesní povahy rozhodčí doložky je o to více patrná ve spotřebitelských vztazích. Ve vztahu ke spotřebiteli by se v případě aplikace ryze
procesní
povahy
rozhodčí
doložky
neužily
hmotněprávní
ustanovení
o spotřebitelských smlouvách, ve vztahu k rozhodčím doložkám pak zejména úprava zneužívajících ujednání (nepřiměřených podmínek) obsažená v ustanoveních § 55 a 56 OZ. To autor této práce považuje za zásadně nežádoucí a nepřijatelné. Je nutno poukázat na skutečnost, že ve spotřebitelských smlouvách bude v drtivé většině podnikatel tím, kdo bude mít zájem na uzavření rozhodčí doložky. Proto nezkoumání vůle stran, ale pouze jejího projevu ve smyslu teorie projevu vůle, by ve vztahu podnikatele a spotřebitele bylo zejména k tíži slabší stany, spotřebitele. Tím by ve vztahu k rozhodčím doložkám došlo k výraznému oslabení jeho ochrany a posílení možnosti zneužití tohoto institutu ze strany podnikatele. Zákonná úprava v ZRŘ sice po jeho Euronovele určitou ochranu spotřebitele při uzavírání rozhodčí doložky, a v případném následném rozhodčím řízení, poskytuje, nutno však podotknout, že tato se nejeví jako dostatečná, zejména s ohledem na evropské právo. Zákaz zneužívajících ujednání stanoví směrnice 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách
107
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 96 s. ISBN 978-80-7400-096-6.
Stránka | 30
ve spotřebitelských smlouvách, a v české právní úpravě je jejím provedením právě ustanovení § 56 ve spojení s ustanovení § 55 OZ. Nelze pominout, že ohledně zneužívajících ujednání Soudní dvůr EU judikoval,108 že dotčená směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající ujednání (podrobněji ke zneužívajícím ujednáním dále v této práci). Aplikací ryze procesní povahy rozhodčí smlouvy a teorie projevu vůle by tak mohlo dojít i k rozporu s dotčenou evropskou úpravou, respektive k částečnému neprovedení uvedené směrnice. Případnou námitku, že se nejedná o zneužívající ujednání, pokud v souladu s úpravou po Euronovele ZRŘ musí být rozhodčí doložka sjednaná na samostatné listině, je nutno odmítnout, jelikož samostatná listina nezaručuje její individuální projednání, neboť i ohledně jejího uzavření ve spojení se smlouvou hlavní může být spotřebitel postaven před rozhodnutí "ber nebo běž." Uzavření na samostatné listině tak zjevně směřuje zejména k posílení informovanosti spotřebitele. Ostatně i sám ZRŘ hovoří v ustanovení § 31 písm. b) o neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky). Ač sám o sobě tento argument zřejmě neobstojí, ve světle výše uvedeného je nutné jej rovněž podpůrně připojit. Obdobně podpůrně je nutno uvést, že rozhodčí doložka je velmi úzce spojena s vztahem hmotněprávním a tedy i s hmotným právem. Naproti tomu jiné procesní úkony ohledně postupu v určitém řízení (i konsensuální povahy - např. dohoda o zpětvzetí žaloby) vykazují podstatně užší spojení s předpisy procesními.109
2.6. Užití smíšené teorie Jak je patrné z výše uvedeného výkladu, autor této práce se ohledně povahy rozhodčí doložky kloní spíše k teorii jurisdikční, z čehož plyne i závěr, že v případě rozhodčí doložky jde o smlouvu procesní. Nicméně autor doplňuje, že dle jeho názoru 108
rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. října 2006 ve věci Věc C-168/05 Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL 109 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 92-93 s. ISBN 978-80-7400-096-6.
Stránka | 31
jurisdikční teorii nelze užít v její ryzí podobě, a tak ani v případě rozhodčí doložky nejde o institut ryze procesní. K zamezení uvedeným nežádoucím důsledkům aplikace teorie projevu vůle je třeba užít alespoň analogicky (per analogiam iuris) ustanovení hmotněprávních předpisů upravujících právní úkony a ve vztahu ke spotřebiteli rovněž i ustanovení hmotněprávních předpisů zajišťujících mu ochranu coby slabší smluvní straně. Opačný závěr, kdy by vůbec nebylo možné zkoumat vůli osoby uzavírající rozhodčí doložku, je nutno odmítnout, jelikož takto by institut rozhodčí doložky byl velmi snadno zneužitelným institutem, a to obzvláště v neprospěch spotřebitele. Autor se proto domnívá, že zdaleka nejvhodnějším přístupem pro posouzení rozhodčí doložky je smíšená teorie vycházející zejména z teorie jurisdikční posuzující rozhodčí doložku jako procesní úkon, kde jurisdikční teorie je korigována tím způsobem, že se na rozhodčí doložku užijí hmotněprávní ustanovení upravující právní úkony a ochranu spotřebitele, aby došlo k odstranění tvrdostí a nežádoucích následků důsledné aplikace teorie projevu vůle.
Stránka | 32
3. Ochrana spotřebitele při uzavírání rozhodčí doložky 3.1. Rozhodčí doložka jako zneužívající ujednání V této části práce bude posuzována arbitrabilita spotřebitelských sporů s ohledem na evropskou úpravu zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách, tedy s ohledem na směrnici Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a z ní vycházející judikaturu Soudního dvora EU, jakož i s ohledem na její implementaci v českém právním řádu. Část odborné veřejnosti prezentovala názor, že arbitrabilita spotřebitelských sporů není dána, jelikož se v případě rozhodčí doložky u spotřebitelských smluv jedná ve vztahu ke spotřebiteli o zneužívající ujednání.110 Zejména tato premisa proto bude předmětem zkoumání této části diplomové práce.
3.1.1. Pojem arbitrability Arbitrabilitou se rozumí přípustnost sporu k řešení v rozhodčím řízení, zjednodušeně řečeno možná působnost rozhodčího řízení. Z procesního pohledu jde o přípustnost sporu k řešení před rozhodci, z pohledu smluvního práva jde o dovolenost předmětu smlouvy. Rozlišuje se arbitrabilita objektivní a arbitrabilita subjektivní. Arbitrabilitou objektivní se rozumí okruh otázek připuštěných právním řádem k řešení před rozhodci. Arbitrabilitou subjektivní pak situace, kdy je spor objektivně arbitrabilní, ale strany si samy zúží předmět smlouvy.111 Předmětem posuzování v této kapitole tedy bude objektivní arbitrabilita spotřebitelských sporů.
110
VALOUŠKOVÁ, Zuzana. O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů." Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 5, s. 35. ISSN 1210-6348. obdobně HORSKÁ, Jana, a BURIAN, Jakub. Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 4, s. 15. ISSN 1210-6348 111 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008, 116 s. ISBN 978-80-7357-324-9.
Stránka | 33
3.1.2. Pojem zneužívajícího ujednání ve smyslu směrnice 93/13/EHS a nepřesnost její implementace Česká jazyková verze směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, uvádí v článku 3 odst. 1 definici nepřiměřené smluvní podmínky takto: smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.112 Znaky nepřiměřené podmínky (zneužívajícího ujednání) ve spotřebitelské smlouvě tedy dle české jazykové verze jsou neindividuálnost jejího sjednání, nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a rozpor s požadavkem přiměřenosti. Je nutno podotknout, že tento překlad se jeví poněkud zavádějící a nepřesný. A to zejména s ohledem na zjevnou definici kruhem, kdy sjednaná smluvní podmínka je nepřiměřená, pokud je v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Bude-li zkoumána kupříkladu anglická jazyková verze113 dotčené směrnice, je nutno si povšimnout, že dva výše uvedené znaky nepřiměřené podmínky
(zneužívajícího
ujednání)
jsou
totožné
(neindividuálnost
sjednání
a nerovnováha v neprospěch spotřebitele), avšak ohledně třetího znaku se nehovoří o požadavku přiměřenosti, ale o, i českému právnímu prostředí dobře známému, požadavku dobré víry („good faith“). Zároveň je třeba doplnit, že český překlad směrnice zavádějícím způsobem užívá ne zcela přesný termín smluvní podmínka, ač by evidentně i s ohledem na ostatní jazykové verze bylo vhodné spíše užít označení ujednání (či klauzule), jak ho ostatně
112
EUR-Lex. Přístup k právu Evropské unie: Směrnice Rady 93/13/EHS. [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:CS:HTML 113 EUR-Lex. Přístup k právu Evropské unie: CouncilDirective 93/13/EEC. [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:EN:HTML. Article 3.1: "A contractual term which has not been individually negotiated shall be regarded as unfair if, contrary to the requirement of goodfaith, it causes a significant imbalance in the parties' rights and obligations arising under the contract, to the detriment of the consumer."
Stránka | 34
uvádí i OZ, a že znění a účelu směrnice by v českém překladu vyhovovalo spíše označení zneužívající („Unfair“) ujednání či klauzule a ne nepřiměřená.114 Implementace do OZ je sice o něco bližší dotčené směrnici než její český překlad, když vyžaduje rozpor s požadavkem dobré víry a vyhýbá se tak ne zcela určitému pojmu přiměřenosti, ani o ujednáních nehovoří jako o nepřiměřených, ale přímo je zakazuje. Zcela však absentuje znak jejich neindividuálního sjednání (projednání).115 NOZ se pak ohledně definice zneužívajících ujednání116 kloní k (nepřesnému) českému překladu směrnice a jako znaky takového ujednání vyžaduje rozpor s požadavkem přiměřenosti a nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele. Stejně jako úprava současná pak absentuje znak neindividuálního projednání. Nutno poznamenat, že obecná úprava adhezních smluv v NOZ117 by se mohla zdát zřejmě pro účely dotčené směrnice více vyhovující, když v adhezní smlouvě zakazuje doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Nicméně tato úprava, ač se o něco bližší znění a účelu směrnice, se uplatní obecně na adhezní smlouvy, avšak na úpravu smluv uzavíraných spotřebitelem je nutno užít ustanovení o zneužívajících ujednáních tak, jak je uvedeno výše, jako ustanovení speciální. To stejně jako ve stávající úpravě nezakazuje pouze zneužívající ujednání individuálně neprojednaná, ale veškeré ujednání, která lze považovat za zneužívající, čímž česká ochrana spotřebitele bude zřejmě i nadále poněkud širší, než vyžaduje směrnice (je otázkou nakolik by toto bylo možné považovat za překážku vnitřního trhu). Odst. 2 dotčeného článku směrnice pak doplňuje, že zneužívající ujednání je vždy považována za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s adhezními smlouvami.
114
PELIKÁNOVÁ, Irena. České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10, s. 18. ISSN 1210-6348. 115 ustanovení § 56 OZ 116 v ustanovení § 1813 117 ustanovení § 1800 odst. 2
Stránka | 35
Odst. 3 článku 3 odkazuje na přílohu směrnice, kde jsou demonstrativně vyjmenována ujednání, která mohou být pokládána za zneužívající. Nutno podotknout, že vyjmenovaná ujednání nejsou vždy a za všech okolností zneužívající, ale jedná se o výčet,
který u vyjmenovaných ujednání
počítá s
určitou mírou vysoké
pravděpodobnosti jejich zneužití na základě dlouhodobých sledování. Při tom může být ujednání zneužívající, i když není ve výčtu zahrnuto. Tento výčet obvykle zneužívajících ujednání tak lze zřejmě nejlépe označit jako „vodítko“ k posouzení zneužívající povahy ujednání a rozhodně ho nelze brát zcela dogmaticky.118 Rovněž je v této souvislosti nutno zmínit, že při implementaci uvedené směrnice nedošlo k převzetí ustanovení písmene q) její přílohy do OZ vůbec a v případě NOZ v poněkud zkreslené podobě.119 Dle uvedeného písmene q) může zneužívajícím ujednáním být také zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli. V důsledku nepřesné implementace snad jen pro úplnost je třeba doplnit, že špatná a neúplná implementace může mít za následek souzení České republiky před Soudním dvorem EU, neboť nerespektuje smluvně převzaté závazky.120 Na druhou stranu by však absence uvedeného písmene v českém právním řádu neměla bránit zajištění efektivní ochrany spotřebitele ze strany zejména soudů, jelikož jednak je uvedený seznam pouze indikativní a jednak s ohledem na princip přednosti práva EU nemá česká úprava rozhodující význam,121 a tudíž i české soudy by při posuzování zneužívající povahy ujednání ve spotřebitelských smlouvách měly 118
BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012, 83 s. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0. 119 § 1814 písm. j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele 120 PELIKÁNOVÁ, Irena. České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10, s. 17. ISSN 1210-6348. 121 tamtéž 21 s.
Stránka | 36
vycházet na prvním místě ze směrnice 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
3.1.3. Rozhodčí doložka jako zneužívající ujednání v evropské judikatuře Právě z citovaného písmene q) přílohy směrnice bylo ze strany části odborné veřejnosti dovozováno, že ve spotřebitelských smlouvách nelze vůbec rozhodčí doložku sjednat (snad s výjimkou stálého rozhodčího soudu).122 K posouzení správnosti tohoto názoru je třeba detailně zkoumat judikaturu Soudního dvora EU vykládajícího směrnici 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Za klíčové lze pokládat rozhodnutí C-240/98 až 244/98 „Oceáno Grupo.“123 Z vyjádření generálního advokáta124 v uvedené věci, jehož závěry následně převzal i Soudní dvůr EU do uvedeného rozhodnutí, vyplývá, že zneužívající ujednání je třeba zásadně posuzovat dle definice obsažené v článku 3. odst. 1 směrnice 93/13/EHS. Zároveň bylo zdůrazněno, že předmětná příloha směrnice obsahující výčet ujednání, která mohou být považovány za zneužívající, má pouze ryze indikativní účel, a zároveň, že členské státy mohou do tohoto seznamu zahrnout i další ujednání za předpokladu, že budou ve světle směrnice posouzeny jako zneužívající, což však už samo o sobě znamená, že podléhají režimu uvedené směrnice. Dále generální advokát upozornil, že systém ochrany dle dotčené směrnice vychází z ochrany spotřebitele coby slabší smluvní strany a že článek 6 dotčené směrnice ukládá členským státům, aby spotřebitel nebyl vázán zneužívajícími ujednáními. Doplnil, že ač je ponecháno na členských státech, jak tuto ochranu zajistí, ať již neplatností, neúčinností či odporovatelností, musí být zajištěna efektivní ochrana spotřebitele. Konstatoval, že takové ochrany by pak však 122
VALOUŠKOVÁ, Zuzana. O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů." Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 5, s. 35. ISSN 1210-6348. obdobně HORSKÁ, Jana, a BURIAN, Jakub. Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 4, s. 15. ISSN 1210-6348 123 rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. června 2000 ve věciOcéano Grupo Editorial SA v.Roció Murciano Quintero (C-240/98) a Salvat Editores SA v. José M. Sánchez Alcón Prades (C-241/98), José Luis Copano Badillo (C-242/98), Mohammed Berroane (C-243/98) a Emilio Viñas Feliú (C-244/98). 124 EUR-Lex. Přístup k právu Evropské unie: OPINION OF ADVOCATE GENERAL SAGGIO delivered on 16 December 1999. [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61998CC0240:EN:PDF
Stránka | 37
bylo jen stěží dosaženo, pokud by soud neměl oprávnění i bez návrhu posoudit, zda je ujednání zneužívající. Právě přezkum zneužívající povahy ujednání i bez návrhu je prostředkem k dosažení účelu dotčené směrnice ve smyslu jejího článku 6 a prostředkem k odrazení užívání takových ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu jejího článku 7. Na rozhodnutí „Oceáno Grupo“ pak Soudní dvůr EU navázal v rozhodnutí sp. zn. C-168/05 "Monstaza Claro."125 V tomto rozhodnutí Soudní dvůr EU konstatoval, že směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby národní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ujednání, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost. Závěr o posouzení zneužívající povahy rozhodčí doložky z rozhodnutí „Monstaza Claro“ je ovšem nutno doplnit o otázku, zda tak národní soud má činit pouze na návrh spotřebitele, či zda je tak povinen činit z úřední povinnosti. Výslovnou odpověď na tuto otázku podává rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C-40/08 "Asturcom."126 V tomto rozhodnutí Soudní dvůr EU odkázal na své předchozí rozhodnutí „Oceáno Grupo“ a „Monstaza Claro“ a jejich závěry, zejména že se v případě ustanovení o zákazu zneužívajících ujednání uvedené směrnice jedná o ustanovení kogentní, která směřují k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může obnovit skutečnou rovnost mezi těmito smluvními stranami, když toto nerovné postavení může být narovnáno pouze pozitivním zásahem vnějším (veřejnoprávním) ve vztahu k samotným smluvním stranám, a proto musí národní soud posoudit zneužívající povahu ujednání i bez návrhu. Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana poskytovaná směrnicí 93/13/EHS, Soudní dvůr EU dále konstatoval, že její článek 6 musí být považován za normu rovnocennou národním kogentním normám, a proto v rozsahu, v němž vnitrostátní soud, k němuž byl podán
125
rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. října 2006 ve věci Věc C-168/05 Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL 126 rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. října 2009 ve věci sp. zn. C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodríguez Nogueira
Stránka | 38
návrh na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, musí podle národních procesních pravidel posoudit i bez návrhu rozpor rozhodčí doložky s národními kogentními pravidly, musí rovněž i bez návrhu posoudit zneužívající povahu rozhodčí doložky ve smyslu směrnice, pokud má k dispozici nezbytné informace. Závěry z rozhodnutí „Asturcom“ jsou pak Soudním dvorem EU dále rozvedeny v rozhodnutí sp. zn. C-137/08 "VB Pénzügyi Lízing."127 V tom Soudní dvůr EU dovodil, že národní soud musí přijmout z úřední povinnosti přezkumná opatření za účelem zjištění, zda ujednání o výlučné místní příslušnosti soudu uvedené ve smlouvě, která je předmětem sporu, jenž mu byl předložen, a která byla uzavřena mezi prodávajícím nebo poskytovatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé, spadá do působnosti směrnice 93/13/EHS, a pokud ano, posoudit z úřední povinnosti možný zneužívající charakter takového ujednání.
3.1.4. Interpretace písmene q) přílohy směrnice Z výše uvedené judikatury lze jednoznačně dovodit, že písmeno q) směrnice 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, obecně nezakazuje rozhodčí doložku jako zneužívající ujednání ve spotřebitelské smlouvě, jak bylo nesprávně uváděno ze strany části odborné veřejnosti.128 Proto je nezbytné vyložit, na jaké případy dotčené ustanovení směřuje. Předně je třeba připomenout, že arbitráž je původně nástrojem řešení obchodních sporů a umožňuje se vymknout aplikaci soukromoprávního zákonodárství, což v obchodních otázkách je tradičně považováno za přípustné.129 Tento jev - vyloučení aplikace hmotného práva - pro obchodní věci typický je však nutno pro účely spotřebitelských sporů označit jako nežádoucí. Ostatně, jak vyložil i Soudní dvůr EU, aplikace ustanovení směrnice je veřejným zájmem.130
127
rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. listopadu 2010 ve věci B Pénzügyi Lízing Zrt. v. Ferenc Schneider 128 op. citace viz sub 123 129 PELIKÁNOVÁ, Irena. České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10, s. 21. ISSN 1210-6348. 130 viz jeho v této práci citovaná rozhodnutí
Stránka | 39
Autor se proto domnívá, že uvedené ustanovení tak zjevně nesměřuje na úplné vyloučení rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech, ani na vyloučení rozhodčího řízení před ad hoc rozhodcem, ale uvedené spojení „rozhodčí soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů“ je třeba vykládat v tom smyslu, že jde o řízení, ve kterém by bylo rozhodováno bez přihlédnutí k hmotněprávním předpisům, zejména pak předpisům na ochranu spotřebitele. Uvedené ustanovení tak zakazuje rozhodování podle zásad spravedlnosti (ex equo et bono) nebo obdobným způsobem bez užití hmotného práva ve spotřebitelských sporech.
3.1.5. Objektivní arbitrabilita spotřebitelských sporů a zneužívající ujednání Jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, nelze obecně konstatovat, že rozhodčí doložka je zneužívajícím ujednáním ve smyslu článku 3. odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Naopak je u ní třeba vždy zkoumat, zda splňuje znaky stanované čl. 3 odst. 1 dotčené směrnice. Proto je nutno závěr, že ve spotřebitelských sporech není dána objektivní arbitrabilita z důvodu, že rozhodčí doložka je obecně zneužívajícím ujednáním, zásadně odmítnout. Rozhodčí doložka může být shledána zneužívajícím ujednáním jen, pokud bude splňovat všechny znaky vyžadované směrnicí, a sice bude individuálně neprojednaná a v rozporu s požadavkem dobré víry bude znamenat znevýhodnění spotřebitele. K tomuto závěru se ostatně přihlásil i Ústavní soud ČR v usnesení sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. října 2011, když konstatoval, že je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné, a dále doplnil, že z tohoto požadavku pak vyplývá povinnost soudu v každém konkrétním případě posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti (zneužívající povahy) dle zmíněné směrnice. Výše uvedený nesprávný závěr části odborné veřejnosti ohledně nearbitrability spotřebitelských sporů dle názoru autora této práce pramení zejména z nedůsledného provedení směrnice 93/13/EHS, a sice z vypuštění znaku individuálního neprojednání. Ze samotného článku 3. odst. 1 směrnice totiž uvedený závěr nepochybně vyplývá.
Stránka | 40
Aneb lze si jednoduše představit situaci, kdy rozhodčí doložka bude předmětem individuálního projednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, a tudíž se úprava směrnice neuplatní, neboť bude scházet jeden ze základních znaků zneužívajícího ujednání. Na druhou stranu však český právní řád takový znak nevyžaduje. I tak však nelze obecně konstatovat, že rozhodčí doložka je vždy zneužívajícím ujednáním, Zároveň je však nutné ve světle evropské úpravy a judikatury (zejména rozhodnutí „Asturcom“) zdůraznit, že zneužívající povahu rozhodčí doložky ve smyslu uvedené směrnice je národní soud povinen zkoumat z úřední povinnosti bez návrhu spotřebitele, a to jak v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, tak v řízení vykonávacím, jelikož je povinen posoudit, zda rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval ve spotřebitelském sporu v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.131
3.2.
Změny ve světle Euronovely ZRŘ Rovněž v této práci nelze pominout a je nutno alespoň krátce popsat zásadní
změny, které do ZRŘ přinesla Euronovela ZRŘ přijatá s ohledem na problémy rozhodčího řízení v oblasti spotřebitelských sporů ve znění ZRŘ do zmíněné novely, na které rozhodčí řízení není primárně nastaveno.132 Tyto změny představují výrazné posílení postavení spotřebitele uzavírajícího rozhodčí doložku i jeho postavení v samotném rozhodčím řízení. Pro účely této práce nebudou popsány veškeré změny, které novela přináší do rozhodčího řízení, ale pouze ty přímo související s procesem uzavírání rozhodčí doložky a posuzování její platnosti. Zároveň v této části práce nebudou uvedeny změny související s rozhodčími doložkami odkazujícími na pravidla soukromých společností zajišťujících rozhodčí řízení (arbitrážních center), neboť ty jsou rozebrány v následující kapitole s ohledem na jejich vztah k tam zkoumaným otázkám. 131
ustanovení § 31 písm. g) ZRŘ Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 371/2011 [online]. [cit. 2012-10-24]. Bod 8 zvláštní části, 9 s. Dostupné z:http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&ved=0CCYQFjA B&url=http%3A%2F%2Fwww.psp.cz%2Fsqw%2Ftext%2Forig2.sqw%3Fidd%3D71343&ei=0VeIULi YD6HV4gSo0YGoBQ&usg=AFQjCNEctQL1NkF-FbjVJ1IaECQZJoUcJw&sig2=JOo60RZePTrrKWxRn1EeQ&cad=rja
132
Stránka | 41
Z dalších zde nezkoumaných změn lze zmínit zejména zpřísnění kvalifikačních požadavků na rozhodce obecně a zvláště, pokud rozhodují spotřebitelské spory,133 dále (dnes již výslovné) vyloučení rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci, pokud je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, a povinnost rozhodce rozhodujícího ve spotřebitelském sporu sdělit stranám, zda v posledních třech letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném sporu, jehož účastníkem je nebo byla jedna ze stran.134 Dále pak také nutnost rozhodčího nálezu obsahovat odůvodnění a poučení ve spotřebitelských věcech a rovněž nelze pominout zcela zásadní Euronovelou ZRŘ zavedenou povinnost rozhodců se ve spotřebitelských sporech řídit platnými právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele.135 Rovněž je třeba doplnit i rozšíření soudního přezkumu ve spotřebitelských věcech o meritorní přezkum pro posouzení možného rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo zjevného rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.136
3.2.1. Sjednání na samostatné listině Základním prostředkem ochrany spotřebitele je především kladení důrazu na informovanost spotřebitele, a to přímo zákonnými prostředky,137 a proto byl do ustanovení § 3ZRŘ vložen odst. 3, dle kterého rozhodčí doložka pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní. Tato změna má za cíl „vyjmout“ rozhodčí doložku ze smlouvy hlavní, čímž se má zamezit v praxi nikoliv ojedinělému „schovávání“ rozhodčích doložek do některého ustanovení smluv nebo smluvních podmínek psaných malými písmeny. Od účinnosti novely musí tedy být ve spotřebitelských sporech rozhodčí doložka předložena, jako smlouva samostatná a musí být samostatně podepsána, což znamená, že dodavatel a spotřebitel podepíší minimálně dva 133
ustanovení § 4 ZRŘ ustanovení § 8 ZRŘ 135 ustanovení § 25 odst. 2 a 3 ZRŘ 136 ustanovení § 31 písm. g) ZRŘ 137 opětovná citace, viz sub 132, 15 s. 134
Stránka | 42
dokumenty.138 Následkem porušení této povinnosti je pak absolutní neplatnost sjednané rozhodčí doložky.
3.2.2. Náležité vysvětlení Dále novela zavádí vložením odstavce 4. do ustanovení § 3 ZRŘ povinnost podnikatele s dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl ten schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doložky. Důvodem zavedení této povinnosti je obecně nízká míra znalostí spotřebitelů o důsledcích, které pro ně může mít podpis rozhodčí doložky. Včasné a úplné informace jsou nezbytným předpokladem pro to, aby spotřebitel mohl učinit kvalifikovaná rozhodnutí a správně posoudit důsledky podpisu rozhodčí doložky.139 Spotřebitel by tímto způsobem měl být informován o tom, že rozhodčí nález lze přezkoumat soudem, a hlavně pak o tom, že rozhodčí řízení je suspenzí práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny a že rozhodce je osobou soukromého práva a výkon jeho pravomoci je tak realizací „soukromého soudnictví.“140
3.2.3. Specifické náležitosti obsahu Nově dle ustanovení § 3 odst. 5 ZRŘ musí rozhodčí doložka ve spotřebitelských sporech obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, o způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení, o odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, o místu konání rozhodčího řízení, o způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a o tom, 138
LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 149-150 s. ISBN 978-80-7201-874-1 139 LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, 141 s. ISBN 978-80-905247-0-5. 140 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 156 s. ISBN 978-80-7201-874-1
Stránka | 43
že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. V případě, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, je tato povinnost splněna odkazem na jeho řád či statut. Jedná se o obligatorní náležitosti, které musí být v rozhodčí doložce vždy uvedeny (mimo odkazu na řád či statut stálého rozhodčího soudu, případně odkazem na pravidla arbitrážního centra, jsou-li k rozhodčí doložce připojena). S ohledem na to, že se spotřebitel podpisem rozhodčí doložky vzdává určitých práv do budoucna, je důležité, aby věděl, jaké následky to pro něj může mít. Podstatou je, aby na samostatné listině byly uvedeny důležité informace, které spotřebitel potřebuje znát k tomu, aby se rozhodl, zda rozhodčí doložku uzavře či nikoliv.141 Sankcí za jejich záměrné neuvedení nebo neuvedení v nezanedbatelném rozsahu je pak možnost zrušení rozhodčího nálezu v rámci soudního přezkumu ve smyslu ustanovení § 31 písm. h) ZRŘ.
3.2.4. Námitka nedostatku pravomoci rozhodců S ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora EU, zejména pak na rozhodnutí „Monstaza Claro“ a „Asturcom,“ u spotřebitelských smluv neplatí zákonem uplatněná zásada, že právo patří bdělým (vigilantibus iura), tedy že námitka o nedostatku pravomoci rozhodců (neplatnosti či neexistence rozhodčí doložky či smlouvy o rozhodci) musí být uplatněna nejpozději při prvním úkonu ve věci ve smyslu ustanovení § 15 ZRŘ, zpravidla ve vyjádření žalovaného k žalobě.142 Obdobně pak soud u sporů ze spotřebitelských smluv nezamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná, byla zrušena nebo se na dohodnutou věc nevztahuje či pokud se zúčastnil rozhodčí smlouvou nepovolaný rozhodce nebo pokud neměl způsobilost rozhodcem být.143
141
opětovná citace Důvodová zpráva…, viz sub 132, 20 s. opětovná citace Důvodová zpráva…, viz sub 132, 10 a 22 s. 143 ustanovení § 33 ZRŘ 142
Stránka | 44
4. Rozhodčí doložka odkazující na jednací řád soukromé společnosti Jak již bylo naznačeno v úvodu, otázka (ne)platnosti rozhodčí doložky odkazující na jednací řád, statut či pravidla soukromých společností, označovaných v odborné literatuře jako arbitrážní centra144 či servisní organizace,145 někdy označované jako tzv. kombinované doložky,146 se dostala do popředí zájmu a diskuze odborné veřejnosti zejména po rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 2010 publikovat ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. května 2009, čímž dal Nejvyšší soud ČR zřetelný informační signál, jak je nezbytné řešit soudní případy s obdobným skutkovým základem.147 V této kapitole bude pozornost věnována zejména soudním rozhodnutím a v nich obsaženém soudním výkladu vztahujícím se k uvedenému problému, neboť ten má svůj původ zejména v (náhlém) obratu v právním názoru a judikatuře Nejvyššího soudu ČR po vydání uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a v podstatě všechny argumenty v uvedené otázce se obracejí k judikatuře českých soudů.
144
LISSE, Luděk. Neplatnost rozhodčí smlouvy arbitrážního centra aneb konec (pod-vodníků?) rozhodců ad hoc v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? [online]. 2010. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/neplatnost-rozhodci-smlouvy-arbitrazniho-centra-aneb-konec-podvodniku-rozhodcu-ad-hoc-v-cechach-na-morave-a-ve-slezsku-60960.html 145 SOKOL, Tomáš. K aktuálním problémům rozhodčího řízení. [online]. 2011. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-53042270-k-aktualnim-problemum-rozhodciho-rizeni, nebo ŽÍLA, Michal. Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch servisních organizací pro rozhodce ve světle rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008. [online]. 2010. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodci-dolozky-sjednane-ve-prospech-servisnich-organizaci-prorozhodce-ve-svetle-rozsudku-vrchniho-soudu-v-praze-sp-zn-12-cmo-4962008-60447.html 146 HORSKÁ, Jana, a BURIAN, Jakub. Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 4, s. 15. ISSN 1210-6348 147 VRCHA, Pavel. K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. [online]. 2010. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c141717740-k-problematice-urceni-jmenovani-rozhodce-a-stanoveni-procesnich-pravidel-rozhodcihorizeni
Stránka | 45
4.1 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 V předmětném řízení o odvolání žalobce se Vrchní soud v Praze coby soud odvolací jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda je sjednána platně rozhodčí doložka, ve které si smluvní strany si sjednaly, že veškeré případné spory vzniklé ze smlouvy nebo v souvislosti s ní včetně případných sporů o její platnost či platnost budou rozhodovány jediným rozhodcem v rozhodčím řízení určeným žalobcem ze seznamu rozhodců vedeným soukromou společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., dle pravidel pro rozhodčí řízení vydaných touto společností. Vrchní soud konstatoval, že, jak plyne ze ZRŘ,148 účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout, buďto na ad hoc rozhodci či rozhodcích, anebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci uveden či uvedeni, případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Soud dále vyvodil závěr, že stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v obchodním zákoníku.149 Soud zdůraznil, že na rozdíl od ad hoc rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak způsob jmenování a počet rozhodců, tak i způsob vedení a náklady rozhodčího řízení, jakož i vést seznamy rozhodců, a zároveň pouze stálým rozhodčím soudům zákon svěřuje možnost změny pravidel pro rozhodčí řízení a seznamu rozhodců, a nikoliv ad hoc rozhodcům či dokonce soukromě rozhodčí společnosti. Rovněž ohledně možnosti stran si dohodnout, že rozhodčí řízení nebude ústní, ale pouze písemné, Vrchní soud v Praze dovozuje, že tato procesně velmi významná podmínka by musela být výslovně dohodnuta v rozhodčí smlouvě a pouze u stálého rozhodčího soudu by bylo možné si tuto podmínku platně dohodnout pouhým odkazem na jeho pravidla. Soud dále dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, jak to předpokládá ZRŘ v § 13, vykonává 148 149
ustanovení § 2 odst. 1 ustanovení § 269 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
Stránka | 46
takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o úmysl obcházet zákon a dochází tak k rozporu se zákonem. Vrchní soud v Praze poté uzavřel, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným dle ZRŘ150 a rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Toto rozhodnutí, zejména po jeho publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo odbornou veřejností přijato jak s pozitivním,151 tak negativním ohlasem.152
4.2 Kritika rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Jedním z argumentů směřujícím proti uvedenému rozhodnutí byl závěr, že soudy i dalšími státními orgány je chybně vykládáno, že stálé rozhodčí soudy lze zřídit pouze zákonem, popřípadě že stálé rozhodčí soudy lze zřídit pouze na základě zvláštního zákona a že soukromé osoby si, s poukazem pouze na historický výklad a bez jakéhokoliv zřetele na jazykový výklad dotčeného ustanovení, vlastní rozhodčí soudy zřizovat nesmějí.153 Nicméně tento argument nelze přijmout jako správný, mimo jiné i s ohledem na změny provedené Euronovelou ZRŘ, které budou rozvedeny dále, ale zejména s ohledem na tu skutečnost, že zřízení rozhodčího soudu nikoliv na základě zákona není obcházením, ale jasným porušením zákona a jestliže si jakýkoli organizační útvar osobuje postavení rozhodčího soudu bez ohledu na to, jakou má právní formu, 150
ve smyslu ustanovení § 13 ve znění účinném do novely VALOUŠKOVÁ, Zuzana. O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů." Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 5, s. 35. ISSN 12106348., či PALLA, Tomáš. Zneužívaní rozhodčích doložek - stále nevyřešený problém. [online]. 2010. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zneuzivani-rozhodcich-dolozek-stalenevyreseny-problem-60076.html 152 viz pozn. pod čarou sub. 118, 119, 121 153 LISSE, Luděk. Neplatnost rozhodčí smlouvy arbitrážního centra aneb konec (pod-vodníků?) rozhodců ad hoc v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? [online]. 2010. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/neplatnost-rozhodci-smlouvy-arbitrazniho-centra-aneb-konec-podvodniku-rozhodcu-ad-hoc-v-cechach-na-morave-a-ve-slezsku-60960.html 151
Stránka | 47
vykonává nedovolenou činnost.154 Ostatně obdobně uzavřel i Nejvyšší soud ČR, jak bude uvedeno dále. Dále bylo Vrchnímu soudu v Praze vytýkáno, že činnost arbitrážních center není ničím jiným než naplněním zásady smluvní volnosti a zásady legální licence155 a že žádný právní předpis nezakazuje, aby byly zřizovány soukromé subjekty jako servisní organizace pro rozhodce, aby měly možnost vést seznam rozhodců a pro zájemce o rozhodčí řízení připravit pravidla postupu řízení, na něž pak rozhodčí doložky odkazují. Zdůrazněno bylo, že pokud pak ZRŘ stranám umožňuje, aby se dohodly na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení, pak „rozhodčí řády“ servisních organizací jsou návrhem dohody o postupu v řízení, které účastníci rozhodčích smluv akceptují, v rámci konkrétního projevu zásady svobody vůle, podpisem rozhodčí smlouvy. Závěr Vrchního soudu v Praze byl pak považován za v rozporu s ustálenou judikaturou a v rozporu s praxí, která byla v mezích právního řádu ČR uznávána po dobu patnácti let.156 Kritici rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak zvláště upozorňovali na opačný právní názor,157 který zaujal ohledně uvedené problematiky Nejvyšší soud ČR v časově předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. července 2008. V posuzovaném případě bylo účastníky v rozhodčí doložce ujednáno, že majetkové spory vzniklé v souvislosti s mezi stranami uzavřenou leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného práva České republiky rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR. Nejvyšší soud ČR uvádí, že rozhodčí řízení podle ZRŘ umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporů vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je
154
PELIKÁNOVÁ, Irena. České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10, s. 25. ISSN 1210-6348. 155 článek 2 odst. 3 Listiny 156 ŽÍLA, Michal. Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch servisních organizací pro rozhodce ve světle rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008. [online]. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodci-dolozky-sjednane-ve-prospech-servisnich-organizaci-prorozhodce-ve-svetle-rozsudku-vrchniho-soudu-v-praze-sp-zn-12-cmo-4962008-60447.html 157 SOKOL, Tomáš. Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů.". Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6, s. 23. ISSN 12106348, a např. VRCHA, Pavel. K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. [online]. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c141717740-k-problematice-urceni-jmenovani-rozhodce-a-stanoveni-procesnich-pravidel-rozhodcihorizeni
Stránka | 48
zvláštnímu řízení, v němž o nich budou rozhodovat soukromé osoby, tj. jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud, kde prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost. Soud konstatoval, že v souzené věci strany vyžily svého práva ve smyslu ZRŘ a určily v rozhodčí smlouvě způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě. Nejvyšší soud ČR pak uzavřel, že strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem ve smyslu ustanovení § 13 ZRŘ a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem. Nutno ještě podotknout, že proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 2682/08, ve které se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s odkazem na tvrzený zásah do jeho ústavně zaručeného práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když obecné soudy porušily právo stěžovatele na přístup k soudu, neboť dospěly k závěru, že není dána jejich pravomoc věc rozhodovat s ohledem na platnou rozhodčí doložku. Ústavní soud ČR v uvedené věci na těchto závěrech Nejvyššího soudu ČR jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, který by podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR případně mohl rovněž založit porušení základních práv, neshledal a uvedenou ústavní stížnost odmítl. Naopak poznamenal, že uvedené závěry jsou zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu ČR týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání, kterou Ústavní soud ČR formuloval v případech, kdy obecný soud svévolně a formalisticky interpretoval smluvní doložky o volbě místní příslušnosti soudu. Zároveň je třeba uvedenému rozhodnutí konečně vytknout i to, proč byla posouzena celá rozhodčí doložka v uvedené věci jako neplatná, neboť dle názoru autora této práce bylo možno její ustanovení o způsobu ustanovení rozhodce od ostatních
Stránka | 49
ustanovení rozhodčí doložky oddělit a prohlásit za neplatnou pouze tuto část samostatně. Jelikož způsob určení počtu rozhodců a jejich ustanovování upravuje ustanovení § 7 odst. 2 ZRŘ pro případ, kdy tak sama rozhodčí doložka nestanoví, není proto uvedení rozhodce nebo způsobu jeho určení podstatnou náležitostí158 smlouvy (essentialia negotii), jejíž absence by způsobovala neplatnost celé smlouvy. Touto otázkou se však Vrchní soud v Praze a později Nejvyšší soud ČR ani Ústavní soud ČR nezabývaly. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že judikatura ve věci rozhodčích doložek arbitrážních center byla tak i po publikaci přelomového usnesení Vrchního soudu v Praze v Zelené sbírce roztříštěná a řada krajských soudů je nadále shledávala při své rozhodovací praxi platnými.159
4.3. Sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010
Vzhledem k vzniklé situaci, že v rámci odborné veřejnosti vznikaly pochybnosti o právním názoru Nejvyššího soudu ČR ohledně rozhodčích doložek,160 přijal velký senát Nejvyššího soudu ČR usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. května 2011 obsahující sjednocující právní názor v otázce platnosti rozhodčích doložek a v něm se ztotožňuje s výše uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Přitom doplnil, že nelze mít za to, že by se účastníci byli dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť
158
ZOULÍK, František. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2007, č. 1, s. 14. ISSN 1210-6348. 159 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 231 s. ISBN 978-80-7201-874-1. 160 Sjednocující právní názor Nejvyššího soudu týkající se rozhodčího řízení. [online]. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/0/327385E202860CCBC125788E00491270?open Document
Stránka | 50
žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz pravidla soukromé společnosti nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Soud tedy vyvodil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Velký senát pak uzavřel, že se staví na názor, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR se tak odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení ve výše zmíněném rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Z uvedeného sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR mj. vyplývá, že právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, mohou působit jako jmenovací autority („appointing authority“), tedy jmenovat rozhodce jako třetí osoba určená ve smlouvě, kde ZRŘ takový způsob určení aprobuje, avšak pokud by vykonávaly i takové činnosti, které spadají dle ZRŘ do výlučné působnosti stálých rozhodčích soudů, mohlo by jít o obcházení zákona a rozhodčí doložka odkazující na taková pravidla, řád či statut soukromé společnosti by za splnění dalších podmínek mohla být neplatná.161 K uvedenému sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu ČR se přihlásil i Ústavní soud ČR, když v usnesení sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. října 2011 uvádí, že se zcela ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující
161
LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012, 232 s. ISBN 978-80-7201-874-1.
Stránka | 51
ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Zároveň ve shodě s Nejvyšším soudem ČR i Ústavní soud ČR uvádí, že jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr "soudem", tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná.
4.4 Dosah judikatorních závěrů a jejich retrospektiva Přechodná ustanovení ZRŘ v znění Euronovely v § 48 stanoví, že ustanovení novely se použijí na případy, kdy rozhodčí smlouva byla uzavřena po nabytí její účinnosti. Platnost rozhodčí smlouvy se tak posuzuje podle ZRŘ ve znění účinném v době jejího uzavření. Jak je rozebráno dále, ZRŘ po Euronovele výslovně připouští rozhodčí smlouvu, ve které bude co do způsobu určení rozhodce a vedení řízení odkázáno na pravidla pro rozhodčí řízení vydaná arbitrážním centrem, avšak tato úprava působí pouze do budoucna, a proto je třeba (ne)platnost rozhodčích doložek před účinností novely posuzovat s ohledem na právní názory obsažené ve výše uvedené judikatuře. Vzhledem k zásadnímu obratu v judikatuře na úrovni Nejvyššího soudu ČR mezi rozhodnutími sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 a 31 Cdo 1945/2010, obdobně i na úrovni Ústavního soudu ČR mezi rozhodnutími sp. zn. II. ÚS 2682/08 a II. ÚS 3057/10, je nutno zhodnotit, jaký tento obrat má mít vliv na posuzování (ne)platnosti rozhodčích doložek odkazujících na pravidla pro rozhodčí řízení vydaná arbitrážním centrem. Zejména pak s ohledem na legitimní očekávání adresátů právních norem vyložených výše uvedenými rozhodnutími, kteří při uzavírání rozhodčí doložky vycházeli z dosavadní judikatury ve víře, že odkazují-li na pravidla, statuty a řády arbitrážního centra, co se určení počtu a osob rozhodců a postupu vedení rozhodčího řízení týče, činí tak platným a právem aprobovaným způsobem. Zřejmě nebude sporu o tom, že od vydání sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 do účinnosti Euronovely ZRŘ je nutno takové rozhodčí doložky posoudit jako neplatné. Otázkou však zůstává, jaký je dosah tohoto rozhodnutí na rozhodčí doložky uzavřené
Stránka | 52
před jeho vydáním, když v době jejich uzavírání strany mohly s ohledem na v té době aktuální rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 legitimně očekávat, že rozhodčí doložky odkazující na pravidla arbitrážních center jsou platná. Pojmovým znakem soudnictví je, že soudy právo netvoří, ale aplikují.162 Nejde však o prostou aplikaci právní normy, ale o "dotváření," tedy o určitou konkretizaci abstraktní normy.163 Pokud dojde ke změně judikatury, nejde o změnu právní normy, ale jde stále o tutéž normu, pouze je nově objasněno, co je jejím skutečným obsahem. Z toho nutně vyplývá, že účinky judikatury nelze omezit jen do budoucna a podle nové judikatury je obecně třeba posuzovat i právní vztahy vzniklé před její změnou.164 Někdy však může být ale taková aplikace do minulosti, retrospektiva, nového právního názoru pro adresáty právních norem nepřiměřeně tvrdá.165 Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. srpna 2010 mj. konstatoval, že neopomenutelnou součástí principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Dále uvádí, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj ve společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Ústavní soud ČR pak uzavírá, že pro nalézání práva je samozřejmé a určující, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 OZ, které je v rovině
162
WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008, 18 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263. 163 tamtéž 22 s. 164 LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, 64 s. ISBN 978-80-905247-0-5. 165 KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2011, č. 6., 191 s. ISSN 1210-6410.
Stránka | 53
jednoduchého – podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Ve všech zemích kontinentálního práva je zásadou aplikace nové soudcovsky vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, eventuálně i na všechny žaloby podané po dni vynesení nového precedentu. To platí bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy. Tento styl je nazýván incidentní retrospektivitou. Nový právní názor se aplikuje do minulosti (retrospektivita), ale současně jsou vyloučeny mimořádné opravné prostředky proti pravomocným rozhodnutím, pokud jsou tyto podány jen z důvodu změny judikatury. Adjektivum „incidentní“ tedy naznačuje, že retrospektivní působení je do jisté míry založeno na náhodě. Tou náhodou je skutečnost, že kauza již v mezidobí před změnou judikatury nebyla pravomocně skončena.166 S ohledem na výše uvedené rozhodnutí lze tedy konstatovat, že Ústavní soud ČR zastává zásadu incidentní retrospektivy, avšak je nutné ji korigovat posuzováním okolností jednotlivého případu s ohledem na dobré mravy. Nejvyšší soud ČR se v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 ze dne 22. srpna 2011 rovněž přihlásil k uvedenému rozhodnutí Ústavního soudu ČR a přístupu incidentní retrospektivy, když uvádí, že nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Avšak i on po vzoru Ústavního soudu ČR dodává, že výjimky budou dány pouze specifiky výjimečných situací, která založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Bude na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní využitím některé normy hmotněprávní, jako byl např. zákaz zneužití práva uplatnit námitku promlčení.
166
KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2011, č. 6., 191 s. ISSN 1210-6410.
Stránka | 54
4.5. Incidentní retrospektiva judikatury ve věci rozhodčích doložek odkazujících na pravidla arbitrážních center Ve vztahu k rozhodčím doložkám odkazujícím na pravidla pro rozhodčí řízení vydaná arbitrážním centrem došlo k aplikaci uvedených závěrů ohledně incidentní retrospektivy ze strany Krajského soudu v Brně rozhodnutím sp. zn. 44 Co 246/2010 ze dne 27. září 2011. Krajský soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že sjednocující rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 je třeba v další soudní praxi akceptovat, avšak v okolnostech posuzovaného případu Krajský soud shledal, že dovolání se absolutní neplatnosti rozhodčí doložky je nutné považovat za rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 OZ. V uvedeném případě rozhodčí doložku obě strany akceptovaly, nepochybovaly o jejich možnosti, dovolenosti a platnosti v době jejího sjednávání s ohledem na praxi uznávání těchto doložek ze strany soudů až do roku 2009. Byl to sám žalobce, kdo v uvedené věci podával žaloby k zahájení rozhodčího a následně se ve svůj prospěch snažil využít právní závěry vyplývající z aktuální soudní judikatury a zvrátit vydaný rozhodčí nález, který narušoval jeho podnikatelské záměry. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve světle výše nastíněných rozhodnutí Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR akcentujících zásadu incidentní retrospektivy judikatury se jeví jako krok správným směrem v problematice rozhodčích doložek odkazujících na pravidla pro rozhodčí řízení arbitrážních center. Je však nutno položit otázku, ke kterému okamžiku lze ještě ohledně doby sjednání rozhodčí doložky argumentovat tím, že strany postupovaly v souladu s dosavadní judikaturou. Uvedené rozhodnutí Krajského osudu v Brně za okamžik zlomu v judikatuře týkající se rozhodčích doložek odkazujících na pravidla pro rozhodčí řízení arbitrážních center označuje květen 2009, tedy okamžik vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 496/2008. S tím však autor nemůže souhlasit. Jak bylo uvedeno výše, v době rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo stále nutno brát ohled na v té době aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 jako vyšší soudní instance, když navíc toto rozhodnutí podpořil v řízení o ústavní stížnosti i Ústavní soud ČR. Proto si autor dovoluje vyslovit názor, že za okamžik, odkdy lze nejdříve mít za to, že došlo ke změně judikatury, je možné označit až publikaci rozhodnutí Vrchního soudu
Stránka | 55
v Praze ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 1. srpna 2010. Až tím totiž došlo k jasnému informačnímu signálu ze strany občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, že se odchyluje od dosavadní judikatury a zároveň naznačuje, jak je nezbytné řešit soudní případy s obdobným skutkovým základem.167 Autor si tedy dovoluje uzavřít, že dle jeho názoru rozhodčí doložka odkazující na jednací řád, statut či pravidla arbitrážního centra bude před účinností Euronovely ZRŘ obecně neplatná, avšak s ohledem na zásadní obrat v judikatuře a s ohledem na zásadu incidentní retrospektivy, je žádoucí ze strany soudů zkoumat, zda není posouzení takové rozhodčí doložky uzavřené před publikací Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako neplatné v rozporu s legitimním očekáváním účastníků jako adresátů právní normy, tedy v rozporu s dobrými mravy.
4.6 Novela zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů Autor zároveň považuje za vhodné, alespoň krátce zmínit změny, které do oblasti rozhodčích doložek odkazujících na pravidla arbitrážních center přinesla Euronovela ZRŘ. Zejména v návaznosti na výše uvedenou problematiku bylo ustanovení § 13 ZRŘ pro různé výklady zpřesněno, s cílem jednoznačně stanovit, že stálým rozhodčím soudem ve smyslu dotčeného ustanovení může být pouze soud přímo zřízený jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští. Dále bylo dotčené ustanovení za účelem vyjasnění postavení stálých rozhodčích soudů a arbitrážních center doplněno o odstavec 4., dle kterého nikdo nesmí při výkonu vyvolávat klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, ledaže by k tomuto byl oprávněn na základě jiného právního předpisu či mezinárodní smlouvy. 168 Euronovela ZRŘ tak odstraňuje rozpory a výklady dosavadního znění, že stálým rozhodčím soudem může být i arbitrážní centrum, neboť zákon o rozhodčím řízení jeho existenci připouští, 167
VRCHA, Pavel. K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. [online]. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-41717740-kproblematice-urceni-jmenovani-rozhodce-a-stanoveni-procesnich-pravidel-rozhodciho-rizeni 168 opětovná citace Důvodová zpráva…, viz sub 132, 22 s.Bod 8 zvláštní části, 22 s.
Stránka | 56
a dále zdůrazňuje, že postavení stálého rozhodčího soudu musí být upraveno jiným zákonem než ZRŘ.169 Euronovela ZRŘ vkládá do ustanovení § 19 ZRŘ odstavec 4., dle kterého si strany mohou určit postup, kterým mají rozhodci vést řízení, dohodnout v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Tím však nejsou dotčena řády stálých rozhodčích soudů a uplatní se tedy jen tam, kde pravidla daného subjektu nejsou dostupná v autorizované podobě.170 Zákonodárce tím reaguje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 a na něj navazující rozhodnutí a umožňuje tím stranám dohodu na procesních pravidlech v samostatném dokumentu vydaném například arbitrážním centrem, ale pouze tehdy, pokud byla taková pravidla k rozhodčí smlouvě přiložena. Podmínkou přiložení je pro tyto pravidla nastaven poněkud přísnější režim než u všeobecných obchodních podmínek, kterým se blíží, kde tento režim je opodstatněn skutečností, že strany se vzdávají práva na projednání věci před soudem podle OSŘ a přiložená pravidla určí postup k vydání rozhodčího nálezu.171 Ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ je rozšířeno o větu druhou výslovně zakotvující tzv. appointing authority172 (jmenovací autoritu), která coby třetí osoba odlišná od stran může určit osobu rozhodce, a zároveň zakotvující možnost určení způsobu, jak mají být počet i osoby rozhodců určeny, v pravidlech pro rozhodčí řízení přiložených k rozhodčí smlouvě ve smyslu ustanovení § 19 odst. 4 ZRŘ. Znění uvedeného ustanovení jmenovací autoritu neomezuje toliko pouze na osobu právnickou, pročež jí může být i osoba fyzická. Není ani rozhodné, zda půjde o tuzemskou či zahraniční osobu, podstatné je jedině to, že se jedná o osobu v právním smyslu, tedy o osobu nadanou právní subjektivitou, která je určena v rozhodčí smlouvě dostatečně určitě.173 Jak je z výše uvedeného a ze znění Euronovely ZRŘ patrné, zákonodárce pro futuro výslovně umožnil ohledně určení počtu a osob rozhodců i ohledně postupu
169
LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, 169 s. ISBN 978-80-905247-0-5. 170 tamtéž s. 68 171 opětovná citace Důvodová zpráva…, viz sub 132, 22 s.Bod 8 zvláštní části, 22 s. 172 opětovná citace Důvodová zpráva…, viz sub 132, 22 s.Bod 8 zvláštní části, 21 s. 173 LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, 49 s. ISBN 978-80-905247-0-5.
Stránka | 57
odkázat na pravidla pro rozhodčí řízení vydaná arbitrážními centry, pokud jsou tato pravidla ke smlouvě přiložena.
Stránka | 58
Závěr V této práci byly zkoumány některé z mezí (hranic) rozhodčích doložek u smluv uzavíraných spotřebitelem, jak byl ostatně tento cíl naznačen v úvodu této práce. Na počátku práce bylo nezbytné posoudit charakter rozhodčí doložky jako hmotněprávního či procesněprávního institutu, jelikož tento charakter byl zásadní a podstatný pro další dva zkoumané okruhy, a sice užití úpravy ochrany spotřebitele proti zneužívajícím ujednáním (nepřiměřeným podmínkám) ve spotřebitelských smlouvách a dále posouzení neplatnosti rozhodčí doložky odkazující na pravidla arbitrážního centra. K první hypotéze autor této práce uvádí, že se dle jeho názoru potvrdilo, že rozhodčí doložka je procesním institutem, tedy procesní smlouvou. Ale z důvodu absence prostředků ke zkoumání vůle jednající osoby a náležitostí předmětu právního úkonu a z toho vyplývajících nepřijatelných nežádoucích následků důsledné aplikace teorie projevu vůle, zejména možnosti snadného zneužití rozhodčí doložky v neprospěch
spotřebitele,
je
nutno
užít
na
rozhodčí
doložku
ustanovení
hmotněprávních předpisů upravujících právní úkony a ochranu spotřebitele a proces jejího uzavírání. Druhá hypotéza byla vyvrácena, a to zejména s ohledem na výklad Soudního dvora EU (zejména rozhodnutí „Oceáno Grupo“), který výslovně osvětluje, že zneužívající ujednání (nepřiměřené podmínky) musí splňovat všechny znaky vyžadované směrnicí 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, tj. neindividuálnost projednání, rozpor s požadavkem dobré víry a újma v neprospěch spotřebitele, a že předmětný seznam tvořící přílohu dotčené směrnice je pouze indikativní a je potřeba ho brát jen jako vodítko. Zároveň dotčené ustanovení písm. q) přílohy uvedené směrnice je třeba vykládat tak, že nesměřuje obecně na veškerá rozhodčí řízení, ale pouze na ta rozhodčí řízení, ve kterých by bylo rozhodováno bez přihlédnutí k hmotněprávním předpisům. Proto je nutno uzavřít, že
Stránka | 59
rozhodčí doložka není obecně zneužívajícím ujednáním (nepřiměřenou podmínkou) ve smyslu zmíněné směrnice, avšak může jí být v konkrétním případě shledána. Zároveň s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU (zejména rozhodnutí „Monstaza Claro“ a „Asturcom“) je nutno potvrdit třetí hypotézu a konstatovat, že soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není zneužívajícím ujednáním (nepřiměřenou podmínkou) ve smyslu směrnice 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a to nejen při přezkumu rozhodčího nálezu, ale i při rozhodovaní o návrhu na jeho nucený výkon. Poslední hypotézu je nutno ve světle uvedeného výkladu potvrdit. Obecně je tedy nutné rozhodčí doložku odkazující na pravidla, statuty a řády arbitrážních center coby soukromých společností uzavřenou před účinností Euronovely ZRŘ pokládat za neplatnou dle ustanovení § 39 ObčZ. Avšak vždy je nutné s ohledem na legitimní očekávání smluvních stran posuzovat, zda by takové posouzení rozhodčí doložky nebylo v rozporu s korektivem dobrých mravů s ohledem na náhlý zásadní obrat v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Autor této práce si pak dále dovoluje zmínit, že Euronovelu ZRŘ považuje ve svém souhrnu za správný, potřebný a nutný krok. Až následná praxe (zejména ta soudí) ukáže, nakolik jednotlivé nově zavedené práva a povinnosti ochrání spotřebitele proti všem „nástrahám“ rozhodčího řízení zneužitelným podnikatelem, už dnes se však lze konstatovat, že Euronovela ZRŘ přispěje ke spotřebitelské ochraně v rozhodčím řízení výraznou měrou. Autor této práce doufá, že tato práce a v jejím rámci zkoumané hypotézy přispěly alespoň částečně k osvětlení některých problémů a úskalí rozhodčího řízení a rozhodčích doložek ve spotřebitelských věcech a že v této práci byly poskytnuty odpovědi na některé otázky, které v poslední době značně hýbaly odbornou veřejností.
Stránka | 60
Seznam zkratek
ZRŘ
zákon 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů
Euronovela ZRŘ
zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
OZ
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
OSŘ
zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Listina
ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
Stránka | 61
Seznam pramenů Knihy WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2008. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2017-263 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde, 2012. ISBN 978-80-7201-874-1 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku. Vyd. 2. Praha: ASPI, 2008. ISBN 978-80-7357-324-9 KOCINA, Jan a POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-807-3803-490 LISSE, Luděk a kol. Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou. Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012. ISBN 978-80-905247-0-5 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2012. Beckova edice právo a hospodářství. ISBN 978-80-7179-297-0 DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 2 sv. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-107-9 ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta a HULMÁK, Milan. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. Velké komentáře. ISBN 978-807400-004-1 KNAPP, Viktor. Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002. ISBN 80-863-9536-7 FIALA, Josef. Občanské právo. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2006. Meritum (ASPI). ISBN 807357-212-5 KNAPPOVÁ, Marta, ŠVESTKA, Jiří, a DVOŘÁK, Jan. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. ISBN 80-7357-127-7 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-096-6
Stránka | 62
Články v periodicích RABAN, Přemysl. Autorizovaní rozhodci nebo adjudikátoři? Je efektivně zajištěna spravedlnost ve spotřebitelských vztazích?. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, 2010, č. 6. ISSN 1210-6348 SÁDECKÝ, Lukáš. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2012, 2012, č. 5. ISSN 1210-6410 BEZOUŠKA, Petr a KOCINA, Jan. Právní povaha rozhodčího řízení - aplikační problémy. Právní rozhledy. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 16. ISSN 1210-6410 ZOULÍK, František. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2007, č. 1. ISSN 1210-6348 DAVID, Marek. K povaze rozhodčí smlouvy podruhé a jinak. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10. ISSN 1210-6348 VALOUŠKOVÁ, Zuzana. O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů." Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 5. ISSN 1210-6348. HORSKÁ, Jana, a BURIAN, Jakub. Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 4. ISSN 1210-6348 PELIKÁNOVÁ, Irena. České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2011, č. 10. ISSN 1210-6348 SOKOL, Tomáš. Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů.". Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6. ISSN 1210-6348
Elektronické prameny Směrnice Rady 93/13/EHS. [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:CS:HTML Council Directive 93/13/EEC. [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31993L0013:EN:HTML.
Stránka | 63
Důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 371/2011 o vládním návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony [online]. [cit. 2012-10-24]. Dostupné z:http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&ve d=0CCYQFjAB&url=http%3A%2F%2Fwww.psp.cz%2Fsqw%2Ftext%2Forig2.sqw% 3Fidd%3D71343&ei=0VeIULiYD6HV4gSo0YGoBQ&usg=AFQjCNEctQL1NkFFbjVJ1IaECQZJoUcJw&sig2=JOo60RZePT-rrKWxRn1EeQ&cad=rja Sjednocující právní názor Nejvyššího soudu týkající se rozhodčího řízení. [online]. [cit. 2012-1024]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/0/327385E20286 0CCBC125788E00491270?openDocument EUR-Lex. Přístup k právu Evropské unie: OPINION OF ADVOCATE GENERAL SAGGIO delivered on 16 December 1999. [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61998CC0240:EN:PDF
Právní předpisy zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (ve znění do 31. března 2012 i od 1. dubna 2012), zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon č. 634/1992 Sb., ochraně spotřebitele, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Stránka | 64
Judikatura usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2784/10 ze dne 5. května 2011 usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15. července 2002 usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2682/08 ze dne 6. listopadu 2008 nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. srpna 2010 nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. března 2011 nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 5. října 2011 usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. října 2011 usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn.. III. ÚS 220/12 ze dne 23. února 2012 usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn.. II. ÚS 2517/12 ze dne 23. července 2012 rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1528/2005 ze dne 25. dubna 2007 rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 229/2006 ze dne 30. května 2007 usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. července 2008 usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. května 2011 usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 ze dne 22. srpna 2011 usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. května 2009 rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 246/2010 dne 27. září 2011 rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. června 2000 ve věci Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero (C-240/98) a Salvat Editores SA v. José M. Sánchez Alcón Prades (C-241/98), José Luis Copano Badillo (C-242/98), Mohammed Berroane (C-243/98) a Emilio Viñas Feliú (C-244/98) rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. října 2006 ve věci Věc C-168/05 Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL
Stránka | 65
rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. října 2009 ve věci sp. zn. C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodríguez Nogueira rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. listopadu 2010 ve věci B Pénzügyi Lízing Zrt. v. Ferenc Schneider
Stránka | 66
Shrnutí Cílem této diplomové práci nazvané Rozhodčí doložky u spotřebitelských smluv a jejich meze je osvětlit některé otázky související s uzavíráním a užíváním rozhodčích doložek zejména s ohledem na ochranu spotřebitele coby slabší smluvní strany. A to v českém právním řádu a s ohledem na úpravu evropskou. Pomineme-li úvod a závěr, skládá ze práce ze čtyř kapitol, přičemž každá z nich je zaměřena na jiný aspekt rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv. První kapitola definuje základní pojmy, se kterými je dále pracováno, a sice pojem rozhodčího řízení a rozhodčí doložky a pojem spotřebitele a spotřebitelské smlouvy. Zejména je rozebráno postavení rozhodčího řízení v systému rozhodování (řešení) sporů, jeho druhy, obecné náležitosti rozhodčí doložky a její účinky, pojem spotřebitele a východiska jeho ochrany coby slabší smluvní strany. Druhá kapitola se zabývá posouzením charakteru rozhodčí doložky, tedy zda se jedná o hmotněprávní či procesní úkon. Za tímto účelem jsou rozebrány teorie rozhodčího řízení, tedy teorie smluvní, jurisdikční, smíšená a autonomní, které jsou zároveň podrobeny kritice. Z poskytnutého výkladu je pak zejména s ohledem na ochranu spotřebitele vyvozen závěr, že i na rozhodčí doložku coby institut procesní je nutno užít hmotněprávních ustanovení o právních úkonech a ochraně spotřebitele k odstranění nežádoucích následků důsledné aplikace teorie projevu vůle. Třetí kapitola se zabývá zvláštnostmi specifického postavení spotřebitele při uzavírání rozhodčí doložky vyplývajícími jednak z evropské úpravy zneužívajících ujednání (nepřiměřených podmínek) a jednak z novelizovaného znění zák. č. 214/1992 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. V rámci pojednání o zneužívajících ujednáních je rozebrána zejména směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na ni navazující judikatura Soudního dvora Evropské unie a její implementace do českého právního řádu. Zároveň je vyvrácen její nesprávný výklad, že rozhodčí doložka je obecně zneužívajícím ujednáním ve spotřebitelských smlouvách. Ohledně novelizace zákona
Stránka | 67
o rozhodčím řízení jsou popsány změny a specifické požadavky na rozhodčí doložky uzavírané spotřebitelem. Čtvrtá a poslední kapitola pojednává o rozhodčích doložkách odkazujících na pravidla soukromých arbitrážních center zejména s ohledem na vývoj české judikatury v této oblasti. Rozebrány jsou jednotlivé právní názory českých soudů, je popsán zásadní obrat v nich a rovněž je zhodnocen i dopad tohoto obratu zejména pak s ohledem na legitimní očekávání adresátů právních norem uzavírajících rozhodčí doložku. Je uzavřeno, že rozhodčí doložky odkazující na pravidla soukromého arbitrážního centra sjednané před 1. dubnem 2012 jsou obecně neplatné, avšak mohou být shledány za platné, pokud by jejich neplatnost byla v rozporu s dobrými mravy a legitimním očekáváním adresátů právních norem je uzavírajících.
Stránka | 68
Resumé The aim of this thesis entitled “The arbitration clauses in consumer contracts and their limits” is to clarify some of the issues related to the concluding and use of arbitration clauses. Paying particular attention to the protection of the consumer as the weaker party in the Czech legal system and the European law. Apart from the introduction and conclusion the thesis consists of four chapters each focusing on a different aspect of arbitration clauses in consumer contracts. The first chapter defines the basic concepts that are used in the thesis, namely the concept of arbitration and the arbitration clause and the concept of consumers and consumer contracts. Paying particular attention to the role of arbitration in the dispute resolution system and its specifics, the general requirements of the arbitration clause and its effects, the concept of consumers and basis of their protection as the weaker party are analyzed. The second chapter deals with the assessment of the nature of the arbitration clause, whether it is substantive or procedural act. In the thesis have been analyzed the arbitration theories, namely the contractual theory, jurisdictional theory, the hybrid theory and the autonomous theory, and they have also been subjected to criticism. In relation to the given interpretation and with regard to the consumer protection it is judged that the arbitration clause as an institute of the procedural law has to necessarily be subject to the use of substantive law provisions regarding legal acts and consumer protection to eliminate adverse consequences of the rigorous application of theory of manifestation of will as it applies in the procedural law. The third chapter focuses on the specifics of the position of the consumer concluding arbitration clause based on the European legislation on unfair terms in consumer contracts and based on the amended Act. No. 214/1992 Coll., Arbitration and enforcement of arbitral awards. Within the treatise on unfair terms is in particular analyzed the Council Directive 93/13/EEC on unfair terms in consumer contracts, the related case law of the Court of Justice of the European Union and the implementation of the Directive into the Czech legal system. Also the misinterpretation, that the
Stránka | 69
arbitration clause is generally unfair term in consumer contracts according to the Directive, is refuted. Also the changes and specific requirements on the arbitration clauses concluded by the consumer set by the amendment of the Arbitration Act are described in this chapter. The fourth and final chapter concentrates on arbitration clauses referring to the rules of the private arbitration centres particularly with regard to the development of the Czech case law upon this subject. The thesis analyzes the various legal opinions of the Czech courts and the fundamental turnover in them. It also evaluates the impact of this turnover especially with regard to the legitimate expectations of the recipients of legal norms concluding arbitration clauses. It is concluded that arbitration clauses referring to the rules of the private arbitration centres entered before 1st April 2012 are generally invalid. However it may and should be assessed valid in individual cases if the invalidity would be in contrary to good morals and to the legitimate expectations of the recipients of legal norms entering them.
Stránka | 70
Abstrakt Diplomová práce osvětluje některé otázky související s uzavíráním a užíváním rozhodčích doložek s ohledem na ochranu spotřebitele coby slabší smluvní strany. A to v českém právním řádu a s ohledem na úpravu evropskou. Zabývá se posouzením charakteru rozhodčí doložky, tedy zda se jedná o hmotněprávní či procesní úkon. Za tímto účelem jsou rozebrány teorie rozhodčího řízení, teorie smluvní, jurisdikční, smíšená a autonomní, a zhodnoceny důsledky jednotlivých přístupů zejména pro ochranu spotřebitele. Dále se práce zabývá možným posouzením rozhodčí doložky jako zneužívajícího ujednání
(nepřiměřené
podmínky)
ve
smyslu
směrnice
Rady
93/13/EHS,
o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, s ohledem na ni přímo navazující judikaturu Soudního dvora Evropské unie a s ohledem na její implementaci do českého právního řádu. Práce pojednává i o rozhodčích doložkách odkazujících na pravidla soukromých arbitrážních center a o obratu v české judikatuře v této oblasti. Zejména je zhodnocen dopad tohoto obratu na uzavřené rozhodčí doložky s ohledem na legitimní očekávání adresátů právních norem je uzavírajících a možný rozpor s dobrými mravy. Rovněž práce popisuje změny a specifické požadavky na rozhodčí doložky uzavírané spotřebitelem ve světle novely zákona o rozhodčím řízení.
Stránka | 71
Abstract The thesis clarifies some of the issues related to the concluding and use of arbitration clauses. Paying particular attention to the protection of the consumer as the weaker party in the Czech legal system and the European law. It deals with the assessment of the nature of the arbitration clause, whether it is substantive or procedural action. To this end the thesis analyzes the arbitration theories, namely the contractual theory, jurisdictional theory, the hybrid theory and the autonomous theory, and evaluates consequences of these approaches individually especially with regard to the consumer protection. It also deals with the possible assessment of the arbitration clause as an unfair term according to the Council Directive 93/13/EEC on unfair terms in consumer contracts, with regard to the related case law of the Court of Justice of the European Union and the implementation of the Directive into the Czech legal system The thesis also concentrates on arbitration clauses referring to the rules of the private arbitration centres with regard to the turnover of the Czech case law upon this subject. In particular the impact of the turnover on arbitration clauses is assessed with regard to the legitimate expectations of the recipients of legal norms entering them and to potential conflict with good morals.
Stránka | 72
Název diplomové práce: Rozhodčí doložky u spotřebitelských smluv a jejich meze Název diplomové práce v anglickém jazyce: Arbitration clauses in consumer contracts and their limits
Klíčová slova: rozhodčí řízení rozhodčí doložka spotřebitel
Key words: arbitration arbitration clause consumer
Stránka | 73
