Romské dítě v náhradní rodinné péči

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Romské dítě v náhradní rodinné péči

Kateřina Hrubá

Katedra: Sociální pedagogiky Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Klípa Program: B7508 Sociální práce Obor: Sociální a pastorační práce

Praha 2012

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Romské dítě v náhradní rodinné péči napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V

dne

Kateřina Hrubá

Bibliografická citace Romské dítě v náhradní rodinné péči [rukopis] : Bakalářská práce / Kateřina Hrubá; vedoucí práce: Ondřej Klípa. -- Praha, 2012. -- 61s.

Anotace Práce je zaměřena na romské děti vyrůstající v majoritních náhradních rodinách. Konkrétně na zkoumání této problematiky z pohledu náhradních rodičů. V úvodní části práce jsou vymezeny pojmy, jako je Rom, romství, etnikum, identita, diskriminace, biologické a náhradní rodičovství. Další část se zabývá náhradní rodinnou péčí a dále také podrobněji romským etnikem. Následuje rozebrání problematiky romského dítěte v majoritní náhradní rodině, doplněno o poznatky z výzkumu v náhradních rodinách s romskými dětmi.

Klíčová slova Romské dítě, náhradní rodinná péče

4

Summary This work, Romany children in adoption and foster care, is concerned with Romany children growing-up in majority adoptive and foster care families. Specifically in researching this issues from the view of foster parents. In the introduction I go over concepts as Rom, Roma ethnicity, ethnicity, identity, discrimination, biological and surrogate parenting. Next part is about foster care and also more detaily about roma ethnicity. Then I go overissues of Romany child in foster family. There are included knowledge from research in foster families with Romany child.

Keywords Romany children, adaption and foster care

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce Mgr. Ondřeji Klípovi, za trpělivost a cenné podněty k psaní bakalářské práce. Chtěla bych poděkovat také rodinám, které mi poskytly rozhovory k praktické části této práce. V neposlední řadě patří můj dík členům mé rodiny za jejich dlouhodobou podporu.

6

Rodav me miro drom, našťi les arakhav. Ko mange phenela, kaj me les te rodav? Mangav Devles, Romale, kaj sikhavel miro drom. So šaj me kerav te me les rodav, našťi arakhav? (text: kapela Bengas)

Hledám já cestu svou, v kamení ukrytou. Kdo mi jen napoví, když oči nevidí? Ach, Bože můj, při mně stůj, ať nejsem sám, když klopýtám. Kdo mi napoví, když oči nevidí řekni – kdo to ví? 1 (volný překlad: M. Vančáková)

1

Kolektiv autorů: Romské dítě žijící mimo vlastní rodinu, nahradnirodina.cz

Obsah Úvod......................................................................................................... 10 1. Vymezení pojmů .................................................................................. 12 1.1. Etnikum, etnická skupina ............................................................. 12 1.2. Rom, romství ................................................................................ 12 1.3. Identita, etnická identita ............................................................... 14 1.4. Diskriminace ................................................................................ 15 1.5. Biologičtí a náhradní rodiče ......................................................... 15 2. Náhradní péče ...................................................................................... 16 2.1. Typy náhradní rodinné péče ......................................................... 16 2.2. Historie náhradní rodinné péče .................................................... 20 2.3. Současná situace v oblasti náhradní rodinné péče ....................... 22 3. Romové ................................................................................................ 25 3.1. Kdo jsou Romové? ....................................................................... 25 3.2. Romská komunita ........................................................................ 35 3.3. Model romské rodiny ................................................................... 38 4. Stanovení výzkumných otázek a hypotéz ............................................ 40 4.1. Výzkumné otázky......................................................................... 40 4.2. Hypotézy ...................................................................................... 40 4.3. Metodologie ................................................................................. 41 4.4. Respondenti .................................................................................. 41 5. Romské děti v NRP.............................................................................. 43 5.1. Motivace náhradních rodičů......................................................... 43 5.2. Reakce rodiny a okolí .................................................................. 46 5.3. Identita v NRP .............................................................................. 47 5.3.1. Identita dětí v NRP .................................................................... 47 5.4. Biologická rodina ......................................................................... 51 5.5. Genetika a obavy.......................................................................... 52 6. Závěr .................................................................................................... 54 Seznam literatury ..................................................................................... 56

9

Úvod V současné době je v České republice velmi diskutovaným tématem integrace Romů. Dalším v poslední době zmiňovaným tématem, je problematika ústavní péče a potažmo i náhradní rodinné péče. Velká důležitost je přikládána také médiím, skrze která si většina našeho národa tvoří všeobecný obrázek o dění ve společnosti. Jakou roli v této problematice hrají děti s romským původem, které jsou ale vychovávány v majoritních náhradních rodinách a jejich náhradní rodiče? Skrze praxe a dobrovolnictví mi bylo několikrát zprostředkováno setkávání s těmito dětmi a jejich náhradními rodiči, také jsem měla možnost některé z náhradních rodičů ve svém okolí poznat blíže a téma romského dítěte vyrůstajícího v majoritní rodině mě zaujalo. Cílem

této

práce

je

nahlédnout

do

problematiky

romských

(poloromských) dětí v náhradní rodinné péči v konkrétních rodinách. Zjistit motivaci náhradních rodičů, jejich očekávání a obavy spojené s přijetím dítěte do rodiny. Dále také zjistit jak rodiče uspokojovali dětskou potřebu identity. Jednak sounáležitosti s majoritou, ale také povědomí a soulad se svým romstvím – romipen. Práce je rozdělena na několik částí. V první části jsou teoreticky vymezeny pojmy, které jsou používány v této práci. Následuje část zaměřena na náhradní péči o dítě. Na rozdělení a typy náhradní rodinné péče, na historii i současnost. Další kapitola nese název Romové a pojednává o historii tohoto etnika, přibližuje specifika romské komunity a tradiční pojetí rodiny. Následuje stanovení výzkumných otázek a tří hypotéz. Dále jsou představeny respondentské rodiny, se kterými byly vedeny rozhovory a doplňující dotazníkové šetření.

10

V kapitole číslo 5 jsou rozebírány teoreticky oblasti zájmu výzkumného šetření, doplněné o konkrétní praktické poznatky a citace z rozhovorů vedených s rodiči. Vzhledem k nízkému počtu respondentů nemá práce ambice vytvořit poznatky obecně aplikovatelné na všechny náhradní rodiny. V poslední části práce budou shrnuty výsledky výzkumu a bude zpracován celý závěr práce.

11

1. Vymezení pojmů 1.1. Etnikum, etnická skupina V sociologickém slovníku je etnická skupina neboli etnikum vymezena jako skupina jedinců, kteří se od jiných odlišují svou etnicitou neboli souhrnem faktorů kulturních, rasových, teritoriálních a jazykových, dále pak svou historií, sebepojetím, vědomím společného původu a také tím, že jsou jako etnicky odlišní vnímáni druhými. 2 Etnická skupina je tedy souhrn lidí, kteří spolu v rámci skupiny sdílejí homogenní znaky, kterými se zároveň odlišují od ostatních skupin. V práci často zmiňuji pojem: „dítě odlišného etnika“. Je zde myšleno dítě romského nebo poloromského etnika, vychovávané v majoritních rodinnách.

1.2. Rom, romství Podle romistů a indologů, pochází slovo rom od novoindického pojmenování dom, které navazuje na kastovní označení domba, což přivádí k indické kastě hudebníků, dnešním dómům. 3 V romském jazyce je slovo rom také výrazem pro muže, manžela. Romňi je žena, manželka a roma/Roma znamená lidé (příslušníci etnika). Podle zákona, je za Roma považován každý příslušník romského národa. 4 Tedy jak uvádí Říčan, že za Roma můžeme považovat především toho, kdo se k romské národnosti hlásí. 5 Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 se k romské národnosti přihlásilo asi 13 tisíc obyvatel. Podle Karla Holomka ze Společnosti Romů na Moravě, žije na našem území kolem čtvrt 2

Jandourek J. Sociologický slovník, s. 76 Beníšek, M.:Ke kořenům slova Rom, dostupné z dzaniben.cz 4 Sekyt, V. In: Jakoubek, M., Romové: Kulturologické etudy, s. 189 5 Říčan, P.: S Romy žít budeme, jde o to jak, s. 33 3

12

milionu romských spoluobčanů. 6 Důvodů takového nepoměru může být hned několik. Může to být nedůvěra, pramenící ze špatné zkušenosti Romů z různými sčítáními lidu z minulosti, nebo neporozumění smyslu sčítání. Vzhledem k dlouhodobě negativnímu vztahu majority k tomuto etniku mohl hrát svou roli i fakt, že se Romové obávali důsledků. Samozřejmě je také možné, že pokud se jedinec cítí stejně Romem jako Čechem, rozhodne se uvést národnost jen jednu, např. českou, třeba proto, že cítí, že se to od něj očekává. To jsou však všechno jen dohady. Zajímavostí je, jaký poprask tento nízký výsledek způsobil. A to i u lidí, kteří jinak usilují o integraci romského obyvatelstva a tedy by je měly výsledky sčítání potěšit. Sekyt zase definuje Romy jako osoby, které jsou nositeli svého romství, členy romské společnosti jsou za Romy uznávány a stejně tak majoritní společnost je za Romy považuje. 7 Za Roma by ale neměl být považován ten, kdo si to nepřeje a naopak. Také by nemělo být zpochybňováno právo jedince na sebeurčení a to respektovat. Podle Ševčíkové existuje i tzv. krize romství. Jevy, jako je ztráta sebevědomí, to, že člověk nevěří vlastní jedinečnosti a neopakovatelnosti, jsou toho projevem. To, jak se každý jedinec individuálně vyrovná s romstvím, to, do jaké míry se s ním identifikuje, zejména s jeho socializačně cennými prvky, zaručuje upevnění romství a tím i jeho samotné přežití, ale také dává nositelům romství bezpečný prostor pro prožívání své osobní svobody, které plyne z jasného vědomí vlastního sebeurčení. 8

1.3. Identita, etnická identita Za identitu lze obecně považovat prožívání toho, čím jedinec je, čím se cítí být, co je jeho součástí, jeho jedinečnost a autenticita. Toho, co jej liší od ostatních, Jiřička, J. Rozhovor s Karlem Holomkem, dostupné ze zpravy.idnes.cz Sekyt, V. In Jakoubek, M.:Romové: Kulturologické etudy 8 Ševčíková, V.: Sociokulturní a hudebně výchovná specifika romské kultury, s.22 6 7

13

jaké jsou jeho role v životě. Pro zdravý vývoj člověka je klíčové vytvoření představy svého „já“. Pokud tomuto procesu brání nějaké události, nebo důležité osoby (rodiče) nefungují správně, může docházet k problémům. 9 V případě, že dítě nemá utvořené vědomí identity, může to vést až k jeho netečnosti a frustrace z budoucnosti. Říčan o identitě míní následující: „Mít identitu znamená znát odpověď na otázku, kdo jsem, znát sám sebe, rozumět svým citům, vědět, kam patřím, kam směřuji, čemu doopravdy věřím, v čem je smysl mého života. Znamená to jistotu sebou samým, zodpovědnost za své činy, realistické sebevědomí, znalost svých možností a mezí. Znamená to být pevně zakotven v tradici, podílet se aktivně na tvorbě budoucnosti, osobní i společenské. Znamená to vědět o své jedinečnosti, znát své nezaměnitelné místo, svou nenahraditelnost – a to vše nejen intelektem, nýbrž celou hloubkou své bytosti. Znamená to mít větší podíl na vlastním životě.“ 10 Pojem identita je úzce spojen s pojmem socializace, tedy s procesem včlenění člověka do společnosti, během něhož jedinec přijímá řád a normy daného společenství a zahrnuje pocit sounáležitosti s tímto společenstvím do své osobní identity. 11 Součástí identity každého člověka je také tzv. etnická identita, což je osobní pocit příslušnosti ke svému národu. Přijetí ho svou znalostí dějin, kulturního dědictví, významných osobností, různých specifik atd. Budování identity je celoživotní proces a v různých životních etapách je mu přikládána různá důležitost. Někdy je vytěsněn do pozadí, někdy, např. v období puberty, je naopak prioritou. 12

Ryan, T., Wolker, R.: Vytváření knihy života, s. 76 Říčan, P.: Cesta životem, s. 217 11 Matějček, Z.: Pozitivní a negativní faktory v socializaci dítěte, s. 65 12 Klimeš, J.: Budování identity dítěte, s. 10 9

10

14

1.4. Diskriminace Slovo diskriminace pochází z latinského discriminare, což znamená rozlišovat. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, politického či náboženského přesvědčení, pohlaví, věku atd. Mluvíme především o diskriminaci tzv. sociální, která spočívá v omezování,

utiskování určitých společenských skupin, resp. jejich

jednotlivých členů tím, že jsou jim upírána občanská práva, snižovány šance na uplatnění ve společnosti. Sociální diskriminace často vychází z předsudků a může být projevem rasismu. Může se projevovat neformálně (spontánní, má lokální charakter) nebo formálně (oficiální státní doktrína). 13 Proti této sociální diskriminaci vznikaly a nadále vznikají různá sociální hnutí, která požadují rovnost a spravedlnost stejnou pro všechny. V politice je k řešení této diskriminace zřízena instituce ombudsmana. V této souvislosti by se měla zmínit i tzv. pozitivní diskriminace, čili záměrné úsilí, jak některou, zpravidla jinak negativně diskriminovanou, skupinu osob cíleně zvýhodnit. 14 O přínosu této pozitivní diskriminace se vedou spory.

1.5. Biologičtí a náhradní rodiče Za biologické rodiče označuje tato práce pár, který dítě zplodil. Za náhradní rodiče pak rodiče adoptivní nebo ty, kteří přijali dítě do pěstounské péče.

13 14

Geist, B.: Sociologický slovník Geist, B.: Sociologický slovník

15

2. Náhradní péče Tato kapitola si klade za cíl nahlédnout do problematiky náhradní péče, především náhradní rodinné péče, přiblížit její typy a v neposlední řadě se zabývat otázkou romských dětí v této instituci. Náhradní péče je určena pro děti, které z různých důvodů nemohou být vychovávány ve vlastní rodině. Dělí se na ústavní a náhradní rodinnou péči. Ústavní péče je zajišťována hned třemi ministerstvy. Ministerstvo zdravotnictví zaštiťuje péči o děti od narození do tří let v kojeneckých ústavech nebo i dětských domovech. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má na starosti chod dětských domovů pro děti od tří let, dále diagnostických ústavů, dětských domovů se školou a výchovných ústavů pro děti a mládež. Do třetice ještě ministerstvo práce a sociálních věcí, které je zodpovědné za ústavy sociální péče pro děti mentálně nebo tělesně postižené.

2.1. Typy náhradní rodinné péče 2.1.1. Svěření do péče jiné osoby Soud může svěřit dítě, je-li to v jeho zájmu, do výchovy jiné fyzické osobě než rodiči, pokud s tím ona osoba souhlasí. Mohou to být také manželé. Většinou se jedná o rodinného příslušníka, ale může to být také jiná osoba, dítěti blízká. 15

2.1.2. Adopce (osvojení) Při osvojení přijímají ve většině případů manželé, méně často pak jednotlivci opuštěné dítě za vlastní, včetně toho, že na sebe přejímají stejná práva a povinnosti vůči dítěti, jako by měli mít původně jeho biologičtí rodiče.

15

16

Bubleová, V. a kol.: Průvodce NRP, s. 6

Vztah s biologickou rodinnou zaniká, zároveň vzniká příbuzenský vztah mezi dítětem a původní rodinou osvojitelů. Těm také vzniká povinnost pečovat o zdraví dítěte, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a v neposlední řadě mají povinnost dítě zastupovat. O adopci rozhoduje soud, nejdříve po tříměsíční lhůtě, kdy zájemce pečuje o dítě na vlastní náklady. 16 Rozlišujeme osvojení prvního stupně, tzv. zrušitelné. To lze v mimořádných případech zrušit. O zrušení můžou požádat obě strany, tedy jak osvojitelé, tak osvojené dítě. Dále existuje osvojení druhého stupně, tzv. nezrušitelné. Dítěti jsou do matriky i do rodného listu zapsána jména adoptivních rodičů a jména rodičů biologických jsou vymazána. Toto osvojení již zrušit nelze. 17 Speciální formou adopce, je tzv. adopce mezinárodní. Mezinárodní adopce je vhodná, pokud se nedaří dítěti najít vhodného osvojitele v původní zemi. Mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala Haagská konference mezinárodního práva soukromého 29. 5. 1993. V České republice vstoupila tato úmluva v platnost 1. 6. 2000 a spolu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, umožňuje osvojení dětí do ciziny a z ciziny. 18 2.1.3. Pěstounská péče Pěstounská péče byla zavedena zákonem 50/1973 Sb. Jedná se o státem garantovanou a kontrolovanou formu náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přeměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. 19

Matějček, Z.: Osvojení a pěstounská péče, s. 14 Bubleová, V. a kol.: Průvodce NRP, s. 6 18 Matějček, Z. Osvojení a pěstounská péče, s. 15 19 Matějček, Z. Osvojení a pěstounská péče, s. 16 16 17

17

O svěření do pěstounské péče rozhoduje soud. Dítě může být svěřeno do péče fyzické osobě nebo manželům. Je třeba přihlížet na názor dítěte, je-li dostatečně staré, aby svůj názor vyjádřilo. Svazek mezi pěstouny a dítětem je volnější než u adopce. Pěstouni mají právo zastupovat dítě jen v běžných věcech. V ostatních, mimořádných, musí žádat zákonného zástupce, popř. soud. Nevytváří se příbuzenský vztah a dítě dál používá původního příjmení. Dítě má nadále právo se stýkat s biologickými rodiči. Soud také může rozhodnout o zrušení pěstounské péče. Musí ji zrušit vždy, požádá-li o to pěstoun. Pěstounská péče zaniká dovršením osmnácti let dítěte. 20 Pěstouni dostávají kromě odměny také měsíční příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Do výšky příspěvku se může promítnout také věk dítěte a jeho případné postižení. 21 Vhodnými „adepty“ pro svěření do pěstounské péče jsou děti, které nejsou tzv. právně volné, což znamená, že o ně jejich biologičtí rodiče alespoň jednou za šest měsíců projeví opravdový zájem. Uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček v jedné ze svých prací nazvané Osvojení a pěstounská péče píše, že dětmi vhodnými pro svěření do pěstounské péče, jsou často děti s různými zdravotními či psychomotorickými obtížemi, již odrostlejší děti nebo větší skupiny sourozenců. Do stejné skupiny řadí i děti jiného etnika. 22 V jiném díle stejný autor ale uvedl, že počet konkrétně romských dětí v pěstounské péči se pozvolna zvyšuje. 23 Přes tuto stoupající tendenci je ve společnosti vnímán počet pěstounských rodin, úměrně množství dětí v ústavní péči, jako nedostatečný.

Bubleová, V. a kol.: Průvodce NRP, s. 8. Popela, L.: Pěstounská péče je tvrdá práce dostupné z rodina.cz/clanek5703.htm 22 Matějček, Z. Osvojení a pěstounská péče, s. 17 23 Matějček, Z.Náhradní rodinná péče: Příručka pro odborníky, osvojitele a pěstouny, s. 38 20 21

18

Aby se pobyt v ústavní péči co nejvíce eliminoval, vznikl také institut pěstounské péče na přechodnou dobu. Tímto pěstounem se může stát kdokoliv, kdo bude, ještě před požádáním o svěření dítěte, zařazen do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na dobu přechodnou. 24 Soud svěřuje děti do pěstounské péče na dobu přechodnou na dobu: a) po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat (z důvodu zdravotních, výkonu trestu odnětí svobody a dalších), b) po jejímž uplynutí lze podle § 68a zákona o rodině dát souhlas rodiče s osvojením, (souhlas s osvojením lze dát nejdříve šest týdnů po porodu, jde tedy o odložené novorozence, u kterých se čeká na souhlas rodičů s osvojením, kteří nejsou umístěni do předadopční nebo předpěstounské péče), c) do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že tu není třeba souhlasu rodičů k osvojení (§ 68 zákona o rodině). 25 2.1.4. Poručenství Poručník je zákonným zástupcem dítěte. Poručník vychovává, spravuje majetek a zastupuje. Poručenství bývá aplikováno v případě, že dítěti rodiče zemřou, jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti či právní způsobilosti. Poručníka určuje soud. Opatrovníka dítěti také určuje soud. Vymezuje jeho práva a povinnosti, ale ten se nestává jeho zákonným zástupcem. 26 2.1.5. Hostitelská péče Jedná se o zpravidla víkendové nebo prázdninové pobyty dětí mimo ústavní zařízení, u jiných osob než rodičů či příbuzných. Je třeba písemný souhlas obce. Dále také posouzení osob, které o poskytování hostitelské péče žádají. Bubleová, V. a kol.: Průvodce NRP, s. 9. Bubleová, V. a kol.: Průvodce NRP, s. 9. 26 Matějček, Z. Osvojení a pěstounská péče, s. 17 - 18 24 25

19

Je potřeba také písemný souhlas rodičů nebo zákonných zástupců, pokud bylo na jejich žádost do ústavní péče přijato. U této formy hostitelské péče se nepředpokládá možnost trvalého umístění dítěte do rodiny.

2.2. Historie náhradní rodinné péče Poprvé nabylo osvojení dítěte formu právního předpisu pravděpodobně ve Starém Římě již v době republiky. V tomto zákoně bylo vyjádřeno, že mezi přijatým dítětem a jeho osvojitelem vzniká vztah podobný vztahu mezi vlastním dítětem a jeho biologickými rodiči. Zákon ze Starého Říma se pak stal vzorem pro formulaci právních podmínek osvojení téměř ve všech pozdějších právních předpisech evropských zemí, a to po mnoho staletí. 27 Praxe ve Starém Římě by se dala nazvat, jako první etapa v historii náhradní rodinné péče. Jejím smyslem bylo především zachování kontinuity rodového jména. Přijetí těchto dětí tedy nebylo motivováno orientací na dobro dítěte. Následný proces vývoje NRP je charakteristický její postupnou humanizací. 28 V období středověku a novověku až do konce 18. století probíhá tzv. druhá fáze vývoje NRP. Vlivem křesťanského prostředí, je důvodem k přijetí dítěte především milosrdenství opuštěným. Stále je však přijímá především šlechta. V této době se můžeme setkat také s osvojením dítěte obecným lidem, což bylo motivováno získáním levné pracovní síly. Začínají vznikat také různé útulky pro nalezené děti a sirotčince, které měli také vychovávat. 29 Tato zařízení žijí z milodarů, mívají existenční problémy a vykazují vysokou míru úmrtnosti dětí. 30 Už v té době se ale objevovaly názory a přesvědčení o důležitosti výchovy dětí v rodinném prostředí. Jedním z představitelů byl J. H. Pestalozzi

Matějček, Z.: Náhradní rodinná péče: příručka pro osvojitele a pěstouny, s. 16-17 Matějček, Z.: Náhradní rodinná péče: příručka pro osvojitele a pěstouny, s. 17 29 Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 46 30 Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 46 27 28

20

(1746-1827), který se zasloužil o změny a posun v náhradní rodinné péči ve Francii. 31 Během romantismu se mění důvody k osvojení dětí, ve společnosti převládají humanitní názory a ideje humanismu se stávají novou motivací k přijetí dítěte. Přesto ale dětí v sirotčincích přibývá. 32 Právní základy péče o opuštěné děti na našem území byly v té době upraveny v říšském obecním zákonu z roku 1862, č. 18 Řz, který ukládal obcím povinnost starat se o ty, kteří potřebovali pomoc z důvodu chudoby, nemohoucnosti, osiření nebo odložení. 33 Ještě počátkem dvacátého století byla péče o opuštěné děti odkázána na charitativní činnost, která byla zajišťována především náboženskými organizacemi a dobrovolnými spolky. V polovině května roku 1908 byla založena Česká zemská komise pro péči o mládež, jejímž hlavním úkolem byla podpora a koordinace činnosti Okresních komisí péče o mládež, zároveň ale zřizovala ústavy pro děti, které zůstaly bez rodiny. Po vyhlášení samostatného Československa byla Zemská komise přejmenována na Zemské ústředí péče o mládež a hlavní náplní její práce byla terénní práce, jejímž cílem bylo odhalení sociálních případů a nalezení co nejvhodnějšího způsobu řešení. 34 Další fází je období po první světové válce, které je charakteristické nárůstem sirotků, k čemuž dochází vždy po válce. Zároveň se rozvíjí vědy jako pedagogika a psychologie, takže se zvyšuje odbornost péče o děti. 35 V této době fungovaly dětské domovy, ale prioritní byla stále péče v rodině. Proto byl

Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 46 Matějček, Z.: Náhradní rodinná péče: příručka pro osvojitele a pěstouny, s. 18-19 33 Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 46 34 Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 47 35 Matějček, Z.: Náhradní rodinná péče: příručka pro osvojitele a pěstouny, s. 20 31 32

21

pobyt dětí v těchto domovech omezen na minimum a po úpravě situace v rodině se děti vracely zpět nebo se jim hledala nová náhradní rodina. 36 Poslední fáze vývoje NRP se datuje do období po druhé světové válce. Toto období lze považovat za velký krok zpět. Doposud vybudovaný systém péče o opuštěné děti byl zlikvidován, stejně jako charitativní činnost. Péče o děti byla zestátněna a přemístěna do ústavních, kolektivních zařízení, kde byly děti rozděleny podle věku, takže docházelo k rozdělení sourozenců a celkové se nebral ohled na psychické potřeby dětí. 37 Tato situace trvala až do šedesátých let, kdy byla poprvé podrobena kritice a to především pro svůj neblahý vliv na psychiku dětí. Děti byly často psychicky a psychomotoricky deprivované, často nemocné, se sklonem k patologickým projevům chování. 38 Prvním krokem ke změně byla novela zákona 15/1958Sb v níž byly zavedeny dva typy osvojení, zrušitelné a nezrušitelné, které známe dodnes. K přenesení zájmu z adoptivních rodičů na adoptované děti přispěl zákon O rodině 94/1963Sb, který je ve znění pozdějších přepisů platný dodnes. 39 Zákonem O pěstounské péči, 50/1973Sb, byly legalizovány všechny typy náhradní rodinné péče. 40

2.3. Současná situace v oblasti náhradní rodinné péče 2.3.1. Současná situace Z platných právních předpisů a mezinárodních úmluv vyplývá, že náhradní rodinná péče má nyní přednost před péčí ústavní. Cílem zástupců dítěte v

Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 49 Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s. 50 38 Bubleová, V.:Historický vývoj péče o opuštěné děti, s.50 39 Matějček, Z.:Náhradní rodinná péče: příručka pro odborníky, osvojitele a pěstouny, s.22 40 Bubleová, V.: Historický vývoj péče o opuštěné děti, s.51 36 37

22

ústavní péči by mělo být zajištění dítěti život v takovém prostředí, které se nejvíce podobá životu ve vlastní rodině.

Cesta dítěte do nové rodiny má však svá pravidla a často není jednoduchá. Začíná obdobím příprav, prověřování a posuzování žadatelů o svěření dítěte do péče. Poté následuje období čekání, různě dlouhé v závislosti na požadavcích. 41 V současné době je jen malé procento dětí umisťovaných do ústavní péče úplnými sirotky. Velké množství dětí je spíše tzv. sociálně osiřelých. Totiž, že jejich rodiče (nebo alespoň jeden z nich) se o dítě nemůžou, neumí nebo nechtějí starat. Pokud v takovém případě selže i možnost výchovy dítěte příslušníky širší rodiny, je takové dítě umísťováno do ústavního zařízení, přičemž probíhá hledání zájemců o poskytování náhradní rodinné péče. 42 Tento způsob bývá často kritizován, zejména pro svou zkostnatělost, pomalost a neefektivitu, která je přičítána přílišné byrokracii. Děti často pobývají dlouhou dobu v ústavní péči, než se dostanou do nové rodiny. Do nové rodiny mohou být děti umístěny z původní rodiny, z porodnice, z kojeneckého ústavu, z dětského domava nebo jiného školského zařízení, ze zařízení poskytující okamžitou pomoc dítěti, ze zařízení pro osoby se zdravotním postižením nebo z azylového domu. 43 Přes všechny snahy zlepšit podmínky v ústavní výchově, tato nemůže v emocionálním, psychyckém a jazykovém vývoji dítěte konkurovat rodině. 44

Bubleová, V.: Průvodce náhradní rodinnou péčí, s.3 Bubleová, V.: Průvodce náhradní rodinnou péčí, s.4 43 Bubleová, V.: Průvodce náhradní rodinnou péčí, s.4 44 Gabriel, Z., Novák, T.: Psychologické poradenství v NRP, s.23 41 42

23

2.3.2. Romské děti v NRP Umisťování romských dětí do náhradní rodinné péče se v historii často kryje s politikou asimilace, kdy byly děti násilím odebírány svým biologickým rodinám a dávány na převýchovu do rodin majoritních. Za vlády Marie Terezie bylo toto nařízení platné jen pro nemanželské děti, tedy děti nesezdaných párů. Ovšem takových byla většina z toho důvodu, že Romové uzavírali sňatek tradičním obřadem zásnub a většinově platný formální sňatek absolvovali jen výjimečně. 45 I další vývoj v našich zemích byl ve znamení asimilace romských dětí. Všechno probíhalo s cílem vytrhnout dítě z původního prostředí, které bylo považováno za nežádoucí. Do poloviny dvacátého století se v podstatě nic nezměnilo. Mezi padesátými a sedmdesátými léty byly snahy o asimilaci doplněny i institucionálními opatřeními v péči o romské děti. 46 Děti se tedy dále odebíraly rodinám z důvodů špatného materiálního zabezpečení, ale na funkčnost rodiny se nebral ohled. Děti poté nebyly už dávány do rodin, nýbrž do ústavních zařízení, což byl výrazný krok zpět. 47 Celou dobu historie umisťování romských dětí do náhradní péče provází vytrhávání dětí z přirozeného, původního prostředí a snaha o vyhlazení všeho, co je majoritou považováno za typicky romské. Děti byly vždy v romském pojetí nejvyšší hodnotou, na nich závisí přežití rodu. 48 Zásahy do tohoto hodnotového systému s sebou nesou následky dodnes. Do souvislosti s touto minulostí je totiž dáváno vysoké procento romských dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Mluví se o tzv. sociální dědičnosti defektu neschopnosti vychovat vlastní potomky. Z velké části byly totiž matky dětí

Horváthová, J.: Kapitoly z dějin Romů, s.39 Kolektiv autorů: Romské děti žijící mimo vlastní rodinu, s.12 47 Kolektiv autorů: Romské děti žijící mimo vlastní rodinu, s.12 48 Stolařová, J.: Romské děti v náhradní péči, s.8 45 46

24

umístěných v současné době v ústavech také vychovávány mimo vlastní rodinu a chybí jim tak přirozený příklad výchovy dítěte v rodině. 49 V dnešní době narůstá počet romských dětí vychovávané rodiči majoritního etnika, kdy se dítě ocitá mezi dvěma světy a na rodině je, aby ho provázela a pomohla mu najít jeho místo ve společnosti.

49

Kolektiv autorů: Romské děti žijící mimo vlastní rodinu, s. 12

25

3. Romové 3.1. Kdo jsou Romové? Abychom se mohli pokusit pochopit nějaké etnikum, je důležité znát jeho historii, jeho kořeny, kulturu a předávané hodnoty. Dějiny Romů jsou poutavé a dojemné zároveň, přes všechnu temnotu a útlaky, jsou přesto plné houževnatosti a vůle k životu. V této podkapitole bych se ráda zabývala přehledem historie Romů, jako východiskem pro popis současné situace této menšiny na našem území. Uvedu proto jen důležité aspekty, potřebné pro přiblížení souvislostí. 3.1.1. Pravlast Romů Dlouhou dobu byl za nejrozšířenější názor považován ten, že Romové pocházejí z Egypta. Od této domněnky se také odvíjela pojmenování, která Romové v různých zemích dostávali. Například Gitanes (ve španělštině), Gitanos (ve francouzštině) nebo Gypsies (v angličtině). 50 Dále se Romové v jižní a východní Evropě nazývali Zingari (v italštině), Tsiganes (ve francouzštině), Ziegeuner (v němčině) a také Cygányok (v maďarštině), Cigáni (ve slovanských jazycích) a Atsínganoi (v řečtině). 51 Tato pojmenování vycházejí z výrazu Atsínganos, na jehož původ neexistuje jednotný názor. Nejpravděpodobnější je domněnka, že se jedná zároveň o název pro manichejskou sektu kněžích, která byla pověstná svými kouzly a věštěním. Ti byli nakonec nejspíš vyhlazeni perzekucí v devátém století. 52 V roce 1763 se podařilo maďarskému studentu teologie, Štefanu Válimu, shromáždit od Indů na tisíc indických slov a porovnat je s řečí ma'darských Romů. Zjištěná podobnost potom přilákala k výzkumu také 50

http://romove.radio.cz/cz/clanek/18530 Fraser, A.: Cikáni, str. 43. 52 Srov. Fraser, A.: Cikáni, str. 43. 51

26

odborníky z řad lingvistů, historiků a etnologů. Předkové Romů mohli být dokonce spolutvůrci tzv. mohendžodárské civilizace, vyspělé společnosti datované do období 3000 – 1500 let před naším letopočtem. Tato dosti vyspělá civilizace patřila nejen k nejstarším, ale také, se svým rozsahem mnoha tisíc čtverečních kilometrů, k nejrozsáhlejším. Kolem r. 1500 př.n.l. na území mohendžodárské civilizace přišli světlí indoevropští kočovníci, Árijové. Původní společnost byla podrobena jejich mocenské i kulturní nadvládě a postupně se přetvořila z původní kmenové na společnost kastovní. Kastovní systém zahrnoval přísné a zásadní oddělení Árijů od původního obyvatelstva. Společnost byla rozdělena do čtyř varn, stavů, kde pochopitelně původní obyvatelstvo patřilo k nejnižší varně. 53 Nejstarší známou etapu romské historie však provázejí otázky. Důvodem, proč Romové začali Indii opouštět, mohl být hladomor, náboženské nebo rituální důvody. 54 Důvody, proč se předkové dnešních Romů rozhodli indický subkontinent opustit, jsou ale i přes snahu vědců doložit různé hypotézy, zatím neznámé. 3.1.2. Kočující Romové v Evropě Ve středověku náleželo všem kočujícím lidem společné označení, cikáni. Někdy také Tataři, pohani nebo Egypťani (viz. výše). Kolem 15.století se objevují v Evropě. Zpočátku jsou na územích vítáni, jsou považováni za poutníky a dokonce dostávají od panovníků tzv. ochranné listy. Později ale začíná docházet mezi kočovníky a starousedlíky k pnutí a problémům. Vyústilo to dokonce ve vyhoštění ze zemí Evropy. Nejdříve r. 1493 z Milána a potom dále. 55 Postupem času se situace nadále vyostřovala. Romové upadali do izolace a chudoby. Kolektiv autorů: Romské děti žijící mimo vlastní rodinu. Středisko NRP, 2007. Str.11 Gondolán, A: Z Brutovců až na kraj světa, s.162 55 Rheinheimer, M.:Lidé na okraji společnosti, s.132 53 54

27

V 18. století docházelo k popravám Romů bez soudu, k násilnému odebírání dětí a jejich následné převýchově. 56 V některých zemích začali pokusy o integraci Romů, tedy nabídnutí tolerování, výměnou za zřeknutí se kočovného způsobu života a přizpůsobení se většinové společnosti. Pohled na romské obyvatelstvo se přeci jen trochu mění na konci 18. a začátku 19.století, tedy s nástupem romantismu. Romantičtí spisovatelé a básníci si kočovný způsob života idealizovali. Přitahovala je krása a svoboda, jako protipól ke konformitě. Mezitím ale nadále převažovala snaha o „zcivilizování“ a usazení kočovníků. 57 Následující 20. století bylo ve znamení potlačování romské kultury. Bylo to století, které začalo různými rasistickými zákony, pokračovalo asi největší ránou, holokaustem, po kterém následovala vlna násilných asimilačních snah, v dikci komunistické strany. Romské děti byly většinou zařazovány do zvláštních škol. Na konci 20.století sílí snahy o emancipaci a znovunalezení svých kořenů a místa ve společnosti. Např. roku 1971 byl v Londýně zorganizován 1. světový romský sjezd. 3.1.3. Romové v českých zemích Počátky dějin Romů v českých zemích Bohužel výpovědi o počátcích historie romských obyvatel na území českých zemí jsou neúplné, zkratkovité a jen několik z nich má větší vypovídající hodnotu. Proto se také nepodařilo přesněji datovat příchod Romů na naše území. Za první zmínku se většinou považuje 82. kapitola z Dalimilovy kroniky, z roku 1242, kde se píše O Kartasiech pohanských. Tam se uvádí, že v

56 57

28

Rheinheimer, M.:Lidé na okraji společnosti, s. 132 Rheinheimer, M.:Lidé na okraji společnosti, s. 132

království Českém pobývalo na 500 tatarských zvědů, kteří když prosili o chléb, říkali: „Kartas boh“. Což by se dalo přeložit slovy: „Bůh učinil hlad“. Odtud název Kartasové. 58 Jestli to však opravdu byli Romové, kteří byli mylně považováni za zvědy ve službách Tatarů, nebo nikoliv, je dodnes nezodpovězeno. Další zmínky často naráží na nedovednost rozluštit, zda-li v pojmenování Cikán, šlo o etnický název občana nebo o přezdívku či vlastní jméno. Dalším z údajů je úryvek z kroniky obsažené později v Palackého Starých letopisech českých, kde je zmínka: „...Také toho léta vláčili se Cikáni po české zemi a lidi mámili“. 59 Zároveň je to poslední zmínka před husitskými válkami. Středověk Teprve údaj z roku 1417, považují historikové za jistý. V té době prošla českým územím skupina, jejíž cesta byla podrobně zmapována i v ostatních zemích. Přibližně 300 členná výprava byla pod vedením vojvody Panuela, Michala a Ondřeje. 60 Skupina se cestou prokazovala, jak bylo zvykem, různými ochrannými listinami, které jim zaručovaly příznivé přijetí. Územím putovali i nadále skupiny samostatně, nebo v křesťanském procesí. Ovšem od poloviny 16. století se mění i u nás postoj vůči těmto poutníkům a narůstá nedůvěra. Zároveň ale existují zmínky o práci Romů jako kovářů u vojska krále Ludvíka Jagelonského, dále pak jako drobných zemědělců, při sezonních pracích a ve stavebnictví. Avšak situace nedůvěry se začala vyostřovat v roce 1541. Kdy ze založení požáru v Praze, byli podezřelí Romové. O 4 léta později vydal Ferdinand I. Příkaz k vykázání Romů ze země.

Nečas, C.:Historický kalendář, s. 7 Nečas, C.:Historický kalendář, s. 7 60 Nečas, C.:Historický kalendář, s. 8 58 59

29

Nechvalně u nás prosluli panovníci, Leopold I., který Romy prohlásil za psance, kteří mohli být beztrestně zastřeleni a jinak mučeni, dále jeho pokračovatel v této otázce, Josef I. a císař Karel VI., který tresty rozšířil i na každého, kdo se pokusí poskytnout Romům jakoukoliv pomoc. 61 V této době narůstá množství písemných pramenů, zejména z písemností hrdelních soudů, v nichž je zaznamenáno, jakým způsobem byli Romové vyslýcháni, mučeni, nuceni k doznání a trestáni. Vedle honu na čarodějnice patří vykonstruované procesy s Romy k nejtemnějším kapitolám evropské historie. V dalším období se objevují první snahy o začlenění do společnosti a legalizování jejich pobytu. Kočování bylo povoleno díky určitým profesím, aby jeho reprezentanti mohli svou práci nabízet tam, kde měli odbyt. Dochovaly se také další zmínky o usedlých Romských rodinách, např. rod Kouniců a Lichtenštejnů, ke kterým se po sléze přidávaly další. Dále existují prameny, které informují o romských řemeslnících, pro které knížecí vrchnost důsledně u královského dvora vymáhala privilegia umožňující provozování jejich živobytí na svých panstvích. 62

18. a 19. století První pokusy o integraci Romů do většinové společnosti můžeme zaznamenat v 18. století, za vlády císařovny Marie Terezie. Roku 1761 byl vydán zákon o usazování osob žijících způsobem života tuláckým a cikánským. Tzv. asimilační politika měla vést k převýchově Romů a zároveň k pohřbení romské kultury. Nařízením také bylo, aby v každé vesnici byla jen jediná romská rodina. Lidé romského etnika měli zakázáno bydlet ve stanech, používat vlastní řeč. Dále platil zákaz vlastní samosprávy, nesměla se používat vlastní cikánská jména. Kněží měli za povinnost dbát o jejich vzdělanost a

61 62

30

Fraser, A.: Cikáni, s. 270 Frydrýšková, K.: Z kočovníků vesničany, dostupné z www.romanovodori.cz

řádné církevní sňatky. 63 Avšak tento dekret platil převážně pro oblast Uher. Na českém území ho prosadil až syn Marie Terezie, Josef II. Ani takové převratné osvícenské změny v 18. století ani vývoj v nadcházejícím 19. století, však neřešil výskyt takových skupin Romů na území celé Evropy, pro které byla tehdejší migrace a kočování nutností, vyplývající z tradičního způsobu obživy. Byli to zejména obchodníci z koňmi a prodejci spotřebního zboží. Roku 1888 bylo vydáno Nařízení o potírání cikánských potulek. Tato opatření souvisela s novým systémem domovské příslušnosti obyvatel. Restriktivní opatření proti obyvatelstvu, kteří žijí neusedlým způsobem života, trvala ještě několik let po rozpadu Rakouska-Uherska. Romové v letech 1918-1938 Nové demokratické hodnoty přinesly svobody různým etnickým menšinám. Ovšem nikoliv Romům. Nadále zde fungovala různá represivní opatření proti kočovníkům. Z roku 1927 to byl třeba Zákon o potulných Cikánech, který platil až do roku 1950. A který byl v několika ohledech v rozporu s ústavně zaručenou rovnoprávností občanů republiky. 64 2. světová válka, 1938-1945 Období druhé světové války patří k nejtemnějším časovým úsekům nejen pro Romy. Přesto pro ně bylo toto období, paralelně s Židy, vyplněno nejen pronásledováním, ale i pokusem o vyhlazení celého romského etnika. Dne 16. března 1939 vnikl na základě výnosu říšského kancléře prozatimní nesamostatný státní celek Protektorát Čechy a Morava, pod nadvládou německé říše. V Protektorátu se za Cikány považovaly všechny

63 64

Říčan, P.: S Romy žít budeme, jde o to jak, s. 15 Nečas, C.:Historický kalendář, s. 59

31

osoby, kterým byla vystavena cikánská legitimace a nerozhodovalo u nich, jakou měli státní příslušnost, či neměli žádnou. Výnos z roku 1943 je potom rozdělil na úplné Cikány a cikánské míšence s převážnou nebo s rovnou částí cikánské krve. 65 Protektorátní vláda po celou dobu vydávala růná protiromská opatření. Především zákaz kočování a soustředění všech romských rodin a rodů do vnitrozemí. Na usazení Romů dohlížela policie. V roce 1940, v srpnu, byly otevřeny tzv. kárné pracovní tábory v obcích Lety a Hodonín. Do tábora byli okamžitě převezeny osoby bez zaměstnání i se všemi rodinnými příslušníky. Ostatním Romům bylo pohrozeno stejným údělem, pokud příjdou o práci nebo projeví nechuť pracovat. V táborech byla evidována vysoká úmrtnost, způsobená těžkou prací, špatnými hygienickými podmínky a nedostatečnou stravou. Roku 1942 vypukla v táboře v Letech epidemie břišního tyfu a v roce 1943 epidemie skvrnitého tyfu. Z těchto pracovních táborů pokračovala většina osob dále do „cikánského“ koncentračního tábora Auschwitz I. Z Hodonínského tábora byly v letech 1942, 1943 a 1944, vypraveny transporty do Osvětimi. 66 Z Osvětimi pak blíže neurčený počet osob putoval do dalších koncentračních táborů, např. Ravensbruck, Buchenwald atd. V obou „cikánských“ táborech na našem území (v Letech a Hodoníně) dohlíželi na vězně pouze Češi, z nichž po válce nebyl nikdo potrestán. V roce 1945 se ze všech táborů, kde bylo koncentrováno z české země (bez pohraničí) na 4870 romských obyvatel, vrátilo pouze 583 převážně mladých osob. 67 Situace Romů v letech 1945-1989

Nečas, C.:Holocaust českých Romů, s. 17 Fraser, A.:Cikáni, s. 274 67 Nečas, C.:Historický kalendář, s. 75 65 66

32

Brzy po válce se na území dnešní ČR odhaduje počet Romů na 600 až 1000 osob. Později v roce 1947, podle soupisu ministerstva vnitra, bylo v Čechách a na Moravě evidováno 16 752, na Slovensku to bylo 84 438 osob. 68 Dne 5. 4. 1945 bylo vládou ČSR schválen Košický vládní program, který zaručoval Romům rovnoprávné postavení ve společnosti. Bohužel stále byl ponechán v platnosti tzv. Zákon o potulných cikánech a proto o emancipaci nemohla být ani řeč. O dva roky později bylo ministerstvem socální péče navrženo, aby všichni Romové, kteří nebyli trvale zaměstnaní nebo ohrožovali nějakým způsobem veřejný pořádek, byli i s celou rodinou koncentrovaní do kárných středisek. Tam rozděleni na převychovatelné (měli být zařazeni do pracovního procesu) a neovladatelné (měli být postupně odsunováni tam, odkud přišli na československé území). 69 Pověstná socialistická politika asimilace, započala v roce 1951, kdy se uskutečnila meziministerská porada o Návrhu na řešení cikánské otázky, který asimilaci prosazoval. 70 Podle dobové literatury byla asimilace předkládána jako jeden z předpokladů pro odstranění třídní společnosti a hladký přechod ke komunismu. Zákon nepostihl jen olašské Romy, kteří v té době opravdu kočovali a kteří byli násilím nuceni k usazení (noční přepady, uřezávání kol maringotkám, střílení koní atd.), ale také Romy, kteří cestovali mezi domovem a prací. Ti se museli nastěhovat do přidělených bytů a navštěvovat přidělenou práci. 71 Bohužel dalším problémem, který s sebou nesla politika asimilace byla institucionální opatření, týkající se dětí. Romské děti byly často velmi dramaticky odebírány svým rodinám pouze na základě nedostatečných finančních nebo hygienických podmínek a umísťovány v dětských domovech.

68

Fraser, A.: Cikáni, s. 276 Nečas, C.: Historický kalendář, s. 76 70 Nečas, C.: Historický kalendář, s. 77 71 Fraser, A.: Cikáni, s. 278 69

33

Následky takového násilného odebírání a převýchovy vidíme dodnes. A to v počtech romských dětí umísťovaných do dětských domovů, jejichž rodiče prošli také ústavní výchovou, především v totalitních zařízeních a fungujícím rodinným návykům se tedy neměli šanci naučit. Hrůznou praktikou, pocházející ze státního pokynu, byla sterilizace romských žen. Byla prováděna pod nátlakem, nebo dokonce bez jakéhokoliv souhlasu ženy, během operace nebo ihned po porodu. Zdravotní odůvodnění chyběla. Toto se dělo až do roku 1991 a v roce 2013 by měl být dokončen mechanismus na odškodnění takto postižených žen. Po roce 1989 Po pádu komunistické totality byli Romové vládou uznáni jako národnostní menšina, která má svá práva garantována ústavou a stejná jako většinová populace. Mezi nabytá práva, která byla dříve potlačována, patří např. právo užívat svého jazyka, pěstovat svou kulturu, zakládat organizace k prosazení svých zájmů atd. Hned po převratu toho bylo využito. Ještě v březnu 1990 se sešel ustavující sjezd Romské občanské iniciativy, předsedou Romské občanské iniciativy se stal JUDr. Emil Ščuka. 72 V dubnu téhož roku se konal IV. Světový Kongres Romů ve Varšavě, kde se českoslovenští Romové stali členy Romské unie. Vzniká Muzeum romské kultury, také romské tiskoviny, na univerzitě v Nitře zahájila provoz katedra romské kultury, na vysokých školách je možnost studovat romistiku a romský jazyk, dále vznikají romská divadla a hudební školy atd. Ranou pro tisíce Romů na našem území byl potom zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky z roku 1993. Tito Romové měli původ většinou slovenský, ale na území České republiky žili a pracovali většinou desítky let. Aniž by tak mohli cokoliv udělat, dostali občanství 72

34

Davidová, E.: Romano drom, s. 221

slovenské a neměli tedy právo na zaměstnaní, ubytování, přídavky na děti, důchody ani sociální dávky. 73 Možná i to byl jeden z důvodů, který přispěl k celkové atmosféře ve státě, kde se Romové opět ocitali na okraji společnosti. Po revoluci se jednotlivé podniky dostaly do rukou soukromých majitelů, kteří si nemohli dovolit platit přebytečné zaměstnance, a začali propouštět. Mezi prvními přišli na řadu Romové. A to především kvůli nízké kvalifikaci a také kvůli nepřátelskému postoji zaměstnavatelů. Se ztrátou zaměstnání narůstá chudoba a tím i horší kvalita bydlení. 74 Stále také přetrvává fakt, že se romské děti neúměrně častěji posílají do speciálních, tzv. zvláštních škol. Předsudky jsou tu stále a provází Romy takřka na každém kroku. Roku 1997 početná skupina Romů emigruje do zahraničí, zejména do Kanady a Anglie, kde doufají v lepší zacházení ze strany státu a lepšímu přístupu většinové společnosti. Za toto je Česká republika zahraničními institucemi často kritizována. Myslím si, že dnes více než dříve mají u nás moc média. Na jejich přednesu také záleží, jaký obrázek si společnost dělá na témata v dnešní době. Romové většinou v médiích mají obraz nelichotivý. Jsou zmiňováni většinou v souvislostech s trestnými činy, nebo jako problematická menšina. Takové stereotypy jsou potom všeobecně rozšířené a v naší zemi zakořeněné. Po letech utlačování a různých bolestných zkušeností, jsou cesty porozumění mezi Romy a většinovou populací poznamenány. Chce to odložit předsudky, komunikovat, navzájem se poznávat a obohacovat se tak o jinou, bohatou kulturu.

73 74

Holomek in Černá, M.: Černobílý svět, s.159 Frydrýšková, K.: Rub a líc sametové revoluce, in Romano voďori

35

3.2. Romská komunita 3.2.1. Dělení Romů Romové v ČR se rozlišují podle příslušnosti k etnickým skupinám a k rodům, podle doby svého příchodu do ČR a podle asimilace či integrovanosti do majoritní společnosti. Romové nejsou stejnorodou skupinou, jsou skupinou heterogenní, proto je není možné zevšeobecňovat, musíme je rozlišovat. V každé z komunit nalezneme trochu jiný soubor pravidel o mezilidské komunikaci, trochu odlišná pravidla chování uvnitř skupiny i vůči neromskému světu atd. 75 Skupinami Romů v České republice zamíchala především druhá světová

válka.

Podstatně

mění

složení

Romů

na

území

bývalého

Československa. Odhaduje se, že v České republice žije přibližně 200 000 – 300 000 Romů. Tito Romové se dělí do pěti skupin: na Romy české a německé (tyto skupiny jsou méně početné) a na Romy maďarské, olašské a nejpočetnější je skupina Romů slovenských. 76 Každá ze subetnických skupin se dále dělí na různé další podskupiny: Například na žuže Roma a na degeša Roma. Tedy podle toho, zda uznávají a dodržují tradice a daná pravidla. První jmenovaní jsou Romové „čistí“, druzí jmenovaní jsou Romové „nečistí“. Každá skupina považuje za degeš Roma někoho jiného. Takovým Romem může být například jedinec, který jí koňské maso (kterého tradiční Romové považují za posvátného), konzumuje ohřívané jídlo. Nebo za něj může být považován špinavý, otrhaný, nebo ten, který phirel mato – chodí opilý. 77 Za degeš Roma může být taky považován ten, kdo poruší tzv. skupinovou endogamii, tak, že třeba provdají dceru za jiného degeš Roma.

Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s. 31 Dělení Romů, dostupné z romove.radio.cz/cz/clanek/18197 77 Hubschmannová, M.: Můžeme se domluvit, s. 102 75 76

36

Důsledky jsou nasnadě, totiž omezení nebo úplné ustání styku s takovými Romy nebo celými rodinami. Dalšími podskupinami v dělení mohou být rodové podskupiny, lokalitní či profesní. Z profesních podskupin mívali nejlepší společenský status muzikanti. Jekhfeder paťiv lavutariske – největší úcta hudebníkovi. Rozlišují se Romové ve městě a na vesnici. Také na bohaté a chudé. Dle stupně integrace či asimilace se dělí na Romy integrované nebo neintegrované, případně na Romy asimilované či neasimilované. Mohou se dělit ještě dle dalších různých kritérií. 78

3.2.2. Jazyk Romština se řadí do indoevropských jazyků, do skupiny indických jazyků. Není však jednotným jazykem. Díky kočování a územním přesunům má nyní romština několik dialektů. 79 Romštině donedávna chyběla spisovná forma a počtem a typem jazykových stylů není tak diferencovaná. V češtině jsme zvyklí od malička slýchávat jak s kým a v jaké společnosti můžeme mluvit. Učíme se mluvně-kulturním normám. Pro Romy, kteří ve své rodině mluví romsky, je obtížné rozeznat všechny ty normy a nuance v českém jazyce, pokud nežije od malička v bilingviním prostředí. Z toho plynou častá porušení hranic ve společenském kontaktu a dochází k nedorozumění. 80 3.2.3. Tradice a kultura Michael Stewart, ve své poutavé knize Čas Cikánů, popisuje, jak pro přiblížení se romskému společenství, bylo důležité naučit se romanes. Tedy tradičnímu romskému způsobu života. 81 Romanes zahrnuje jazyk a všechny zvyky. Hubschmannová, M.: Můžeme se domluvit, s. 25-26 Článek Romský jazyk, dostupný z http://romove.radio.cz/cz/clanek/19363 80 Hubschmannová, M.: Můžeme se domluvit, s. 96-97 81 Srov. Stewart, M.: Čas Cikánů, s.49 78 79

37

K romanes patřil celý způsob života a množství tradic. Odjakživa k němu patřila také uctivost a pohostinnost. Bývalo zvykem se starat o všechny členy komunity, kdykoliv někdo strádal. Romové nemají jednotný kroj, přesto tradičně ženy nosívaly dlouhé barevné sukně a muži se oblékaly do tmavých obleků. Přísný byl také zákaz týkající se odhalování těla. Ani členové rodiny před sebou nemohli chodit ve spodním prádle nebo pyžamu. Velké množství tradic se týká jídla. Za nečistá jsou považována masa z některých zvířat (kůň, pes, kočka) a také jídla přihřívaná nebo jakkoli znečištěná (upadnutí na zem, vlas v pokrmu). Všechny tradice sleduje celá velká rodina, potažmo celá komunita a upozorňuje na nedodržování a úctou kvituje správné dodržování. Romové nemají své vlastní tradiční svátky, slaví ale všechny křesťanské svátky svým osobitým velkolepým způsobem. 82 Přesto se tradiční životní cyklus Romů v posledních letech výrazně mění. Tradiční pojetí způsobu života lze vidět zejména v romských osadách na východním Slovensku. Milena Hubschmannová k tomu říká: „Přála bych všem, aby se zúčastnili například obřadu romských křtin. Aby sledovali kultivované chování všech účastníků. Aby vnímali krásu a filozofickou hloubku nesčetných blahopřání, která jsou vyslovena nad malým človíčkem přijímaným do lidského společenství. ...Přála bych Neromům, aby zažili obřad uvítání hosta, aby sledovali, jak romský otec učí svého syna hrát na hudební nástroj, jak romská žena vaří a učí vařit své dcery…“

82 83

38

Šišková, T.: Menšiny a migranti v ČR, s.8 Hubschmannová, M.: Můžeme se domluvit,

83

3.3. Model romské rodiny 3.3.1. Tradiční romská rodina Romská tradiční rodina a péče v ní je poměrně odlišná od té, na kterou je většina z nás zvyklá. Zatím co většina Čechů by do své rodiny zařadila partnera, děti, rodiče a sourozence; Romové by rozšířili jistě výčet také na tety, strýce, bratrance, sestřenice, synovce, neteře, tchány, tchýně, švagry a švagrové. V romštině dokonce existují i názvy pro děti bratranců a sestřenic. Rodina je pro Romy základní jednotkou a je pro ně sebeurčující. Svou sebedůvěru většinou neodvíjí od postavení ve společnosti, ale od své rodiny. Pojí je silné pouto, tradice a vzájemná solidarita. O tuto sounáležitost a jistotu nechce přijít nikdo, proto odloučení a vyloučení z rodiny je bráno jako ten nejhorší možný trest. Názor a usnesení rodiny je nadřazeno názoru či požadavku jednotlivce. Přesto může každý svůj názor vyjádřit. 84 Role muže a ženy byly dříve, stejně jako v české, tak i v romské rodině odlišné. Tradiční romská rodina je patriarchální. Muž jako hlava rodiny byl nositelem prestiže a odpovědnosti za rodinu. Měl na starosti udržování dobrých kontaktů a shánění příležitostných prací. Ženy měly na starosti domácnost a ekonomickou stránku rodiny. Jejich postavení v komunitě roste s počtem dětí. Nejstarší dcera nebo dcery jsou pravou rukou matky. Pomáhají s péčí o domácnost i sourozence. Musely zajistit přežití rodiny, jak jen to bylo možné. 85 3.3.2. Péče o dítě O romské dítě se většinou stará především matka, ale celá širší rodina také (babičky, tety...a především sourozenci). Romské matky jsou pověstné svou emocionalitou a nekritičností ke svým dětem. Podle Mgr. Martiny Vaňáčové, děti nejsou zvyklé slýchávat příkazy a pokyny v takové míře, jako neromské 84 85

Sekyt, V. IN Šišková, T.: Výchova k toleranci a proti rasismu, s. 128 Romská rodina, dostupné z romove.radio.cz/cz/clanek/18387

39

děti a díky tomu se u romských dětí téměř nevyskytují neurózy. Přesto nebo právě proto jsou děti od malička vedeny k samostatnosti a velmi brzo už bývají zasvěcovány do problémů rodiny a přizvány k jejich řešení. To mívá za následek jejich sociální vyspělost, ale děti tak přichází o svou dětskou bezstarostnost. Zatímco výchova podle evropského modelu se snaží vést děti k samostatnosti a připravovat je na převzetí odpovědnosti za svůj život jedince, u romské rodiny je to považováno za narušení pospolitosti. Vztahy v rodině jsou obecně více dotykové, méně se mluví. Soukromí nebývá tolik vyžadováno, jako společnost.

40

4. Stanovení výzkumných otázek a hypotéz 4.1. Výzkumné otázky Výzkumné otázky by se daly rozdělit do několika okruhů. V prvním okruhu jsem zkoumala motivaci náhradních rodičů k přijetí dítěte. Jaký měli k tomuto rozhodnutí důvod? Jakou důležitost hrál při rozhodování etnický původ? V případě, že mají biologické děti, rozebírali s nimi rozhodnutí přijmout do rodiny jiné dítě? Vzhledem k tomu, že přijali dítě s odlišným etnickým původem, připravovali děti na jejich fyzickou odlišnost nebo na možné negativní reakce okolí? V další části výzkumu jsem se zaměřila na biologickou rodinu. Vědí osvojené děti, kdo byli jejich biologičtí rodiče? Stýkají se s nimi? Jaký k nim mají vztah? Důležitým okruhem výzkumných otázek byly dotazy na identitu. Ví náhradní rodiče o důležitosti budovat identitu dítěte? Ví o tzv. dvojí identitě? Řeší nějak romství dítěte? Jak při tom dítěti pomáhají? Připravují dítě na možné negativní reakce okolí?

4.2. Hypotézy Hypotéza č.1: Do náhradní rodinné péče si romské dítě berou především rodiny, které nemohou mít vlastní děti. Hypotéza č.2: Náhradní rodiče se snaží budovat vztah dítěte k romství a jeho identitu již od počátku soužití.

41

Hypotéza č.3: Rodiče mají strach z tzv. „volání hlasu krve“ a obávají se puberty svých dětí.

4.3. Metodologie Hlavními metodami výzkumu byly rozhovory s rodinami, které mají romské dítě v adopci nebo pěstounské péči a doplňující dotazníkové šetření. Rodičům bylo sděleno, že rozhovory a dotazníky jsou s nimi vedeny za účelem této bakalářské práce a že jejich odpovědi zde mohou být anonymně uvedeny. Nedílnou součástí výzkumu bylo také studium tematické literatury a čerpání z ní. Literatura se skládala z knih o romském etniku a také z odborných knih týkajících se problematiky náhradní rodinné péče.

4.4. Respondenti 1. rodina žije v okolí Českých Budějovic. Rodiče mají pět vlastních dětí (tři dívky ve věku 28, 19, 12 let a dva chlapce ve věku 26, 17 let) a 17letého chlapce romského původu v pěstounské péči. Do rodiny byl přijat ve věku 2 let a 4 měsíců. Osvojený chlapec má poruchy učení, ale navštěvuje učiliště. 2. rodina žije v olomouckém kraji. Rodiče mají čtyři vlastní děti. Dva chlapce ve věku 25 a 23 let. A dívky ve věku 19 a 8 let. Rodina před časem přijala 6letého chlapce romského původu do tzv. zrušitelného osvojení, které rodiče po několika měsících ukončili. Uvedeným důvodem bylo dítětem způsobené rozvracení rodiny.

42

3. rodina žije v okolí města Zlína. Rodiče mají osvojené dvě děti. Chlapce romského původu, ve věku 27 let a dívku majoritního původu, ve věku 24 let. Chlapec byl přijat do rodiny ve 14 měsících, dívka v roce a půl. V současné době v rodině trvají majetkové spory se synem, který je uživatelem drog. 4. rodina žije v jihomoravském kraji. O čtyři děti v pěstounské péči se stará pouze matka. Dívky s majoritním původem jsou ve věku 26 a 23 let, byly přijaty po druhém roce života. Dívka poloromského původu je ve věku 24 let a byla přijata v roce a půl. Chlapec romského původu je ve věku 25 let a byl přijat také v roce a půl. Dvě starší dívky trpěli poruchami učení a v současné době jsou zaměstnané. Nejmladší dívka studuje. Chlapec žije a pracuje v zahraničí. 5. rodina žije v okolí Zlína. Rodiče mají osvojené tři děti romského původu. Dívky ve věku 17 a 16 let. Přijaté ve věku 2 a půl let a 1 a půl roku. A chlapce ve věku 11 let, přijatého ve 2 letech. Dívky navštěvují střední školy s preferovaným zaměřením.

43

5. Romské děti v NRP 5.1. Motivace náhradních rodičů V prvním okruhu otázek bylo mým zájmem zkoumat motivaci rodičů k přijetí dítěte romského etnika. Pro tři z dotázaných rodin bylo motivací to, že nemohli mít vlastní děti. Matka z rodiny č. 3 odpovídala: „Nemohla jsem mít vlastní děti a s manželem jsme si fandili, že to zvládneme.“ V rodině č. 5 svou bezdětnost těžce nesli: „Od chvíle, kdy jsme se spolu rozhodli žít, jsme chtěli velkou rodinu. Bylo to pro nás zklamání.“ Ve chvíli, kdy začali uvažovat o adopci, chtěli pomoci dítěti, pro které by bylo těžší nalézt adoptivní rodinu. Rozhodli se pro dítě s jiným etnikem, ke kterému později přibyly další děti. Pěstounka z rodiny č. 4 měla silnou motivaci také v touze pomoci dětem, které by jinak vyrůstali v dětských domovech. Ve výchově a předávání hodnot viděla svůj životní smysl. Podle Z. Gabriela a T. Nováka přináší rodičovství v životě uspokojení. Je proč žít a v dětech je možno překročit nejen své nenaplněné ambice, ale i svůj život zde. Rodičovstvím vznikají trvalé a hluboké citové vztahy, společná budoucnost, předávání modelů sociálních vztahů, učení se navzájem, vcítění se do dítěte a možnost s ním pobývat v jeho světě. V neposlední řadě hraje roli i fakt, že mít děti, je v našich podmínkách normální. Okolí to většinou očekává. Tato očekávání okolí mohou působit tlak a i stres. 86 Pro rodiny s vlastními dětmi byla motivace obdobná. Také toužily pomoci nějakému dítěti. Matka z rodiny č.1 odpověděla: „Věděli jsme, že je těžší umístit do rodiny děti vhodné pouze k pěstounství a bylo nám jedno, jaké etnikum.Také jsme si říkali, že je důležité pro dítě, aby poznalo život v rodině, ať už dopadne jeho výchova jakkoli. Že je důležité, že vůbec zažije něco jiného, než ústavní výchovu.“ 86

44

Gabriel, Z., Novák, T.: Psychologické poradenství v NRP, s.30-33

Pro rodiče č.2 bylo přijetí dalšího dítěte výzvou, kterou konzultovali s ostatními členy rodiny. Motivací byla také pomoc dítěti a rozšíření rodiny. Na dotazy k etnické příslušnosti přijatých dětí, uvedly dvě rodiny, že chtěly romské nebo poloromské dítě, protože je pro ně nesnadné přijetí do rodiny. Další rodiny etnický původ neřešily. Rodina č.3 ho dokonce ani nijak nevnímala. Podle Mgr. Martiny Vančákové existuje u rodin několik typů přístupu, které rodiče zaujímají k romskému původu dítěte. Může to být POPŘENÍ, kdy se doma o původu dítěte nemluví a pokud má dítě zájem a ptá se, je mu romský původ vyvracen. Rodiče většinou doufají, že pokud bude dítě bráno a vychováváno stejně jako majoritní společnost, nebude mít potom v budoucnu problém. Avšak takové popření vede k rozpolcení identity dítěte, především v dospívání, kdy dítě touží po důvěře a zázemí. 87 Dalším přístupem je ODSTŘIŽENÍ. Dítě je odrazováno od svého původu. Vědomě se mu říká a chce se po něm, aby se nechovalo, jako Rom. Rodiče se snaží „zvítězit“ výchovou nad genetikou. Dítě z toho vycítí a přebírá od rodičů zprávu o „špatnosti“ jeho původu a cítí se také špatné. To vede k sebepodceňování dítěte a nezdravému psychickému růstu. NAHRAZENÍ je typem přístupu k romskému původu dítěte, kdy mají rodiče strach z negativní pověsti romského etnika u nás a proto dítěti lžou o původu, ve snaze uchránit ho. Nejčastěji pak tyto děti slýchávají o tom, že jejich biologické matky byly Italky, Indky, Španělky, Indiánky atd. Rizikem je také zmatek v dětské duši, který může dále vést k chybně budované identitě. 88 Přístup ZLEHČENÍ, kdy rodičům na původu nezáleží a důraz kladou na přítomnost a budoucnost, se může zdát někomu v pořádku.

87 88

Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s.13 Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s.15

45

Ale u dítěte se může začít stále víc objevovat touha po poznání svých kořenů a zvláště v období puberty, se začít bouřit proti tomu, co mu bylo doposud podsouváno jako vlastní. Naopak ani PŘECENĚNÍ romství dítěte není vždy tím pravým. Zahlcování a přetěžování dítěte jeho původem a stavění ho na odiv, může vést k pocitu dítěte, že jeho romství je důležitější než ono samo. Především mladší děti chtějí splynout se svou rodinou, cítit sounáležitost. Proto je rizikem to, že dítě začne být svým původem přesycené a začne ho odmítat. 89 Jako jednoznačně nejlepší přístup s ohledem na zdravý psychický vývoj dítěte se jeví RESPEKT KE KOŘENŮM. Pokud bude mít dítě pocit, že je přijímáno takové, jaké je, se svými vlastními specifiky, bude pro něj snadné brát své romství jako obohacující prvek ve svém životě, který není tabuizován, podceňován ani přeceňován. 90 Dotazované rodiny si všechny uvědomovaly, že respektující přístup je ten nejlepší. Zárověň rodiny č.3 a č.4 přiznaly, že jejich přístupem bylo zlehčení situace. „Jednoduše nám na tom nezáleželo, tak jsme to nijak neřešili.“ Matka z rodiny č.3 k tomu dodává: „Protože byl první, tak si myslím, že jsme udělali spoustu chyb, asi jsme byli i přísnější, nevím, už se moc nechci vracet zpátky, protože člověk to udělá právě tak, na co má v tu chvíli sílu.“ Rodina č.1 a č.5 se snažila od začátku vést děti respektujícím přístupem. Navštěvují spolu setkání pěstounských rodin. Jsou v kontaktu s dalšími osvojiteli nebo pěstouny s romským dítětem. „Snažíme se být v prvé řadě fungující rodinou, potom je tu i prostor pro romství jako součást jejich života.“ říká otec z rodiny č.5. První hypotéza předpokládala jako motivaci rodičů k osvojení romského dítěte fakt, že nemohli mít vlastní děti. Tuto hypotézu potvrdily tři

89 90

46

Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s.17 Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s.18

rodiny z pěti dotázaných. Hrála v tom roli i čekací lhůta na přijetí dítěte do rodiny, která je i o polovinu kratší než v případě dítěte majoritního etnika. Společná motivace pro všechny dotazované rodiny byla především altruistická, tedy touha pomoci někomu, kdo má znesnadněné životní podmínky.

5.2. Reakce rodiny a okolí Všichni rodiče, ať už své rozhodnutí adoptovat dítě probírali se svou rodinou, nebo ne, se následně setkalo s reakcí rodinných příslušníků. Rodina č.3 uvádí, že reakce širší rodiny byly „trošku rozpačité“. A rodina č.1 viděla u rodinných příslušníků spíše: „Překvapení a možná trošku nesouhlas, ale jen do té chvíle, než syna uviděli. Ovšem nevím, zda to bylo pouze kvůli původu a nebo taky proto, že jsme si vůbec chtěli vzít dítě z dětského domova.“ Matka z rodiny č.4 říká: „Mysleli si o mě, že jsem blázen. Strašili mě a říkali, že to bude těžké, že to třeba ani nezvládnu. Já jsem ale věřila, že ano.“ V rodinách, kde už měli rodiče vlastní děti, konzultovali rozhodnutí vzít si další dítě s jeho budoucími sourozenci. Jejich rozhodnutí bylo tedy vždy společné. Po poradě a zhodnocení se děti vyslovily pro dalšího sourozence. Pokud jde o etnickou příslušnost, dětem jiný původ nikterak nevadil. A jaké vztahy mají sourozenci nyní? Matka z rodiny č.1 uvádí: „Bratři a sestry ho ochraňují, snaží se ho pochopit, pomoci mu, soucítí s ním. I když někdy jsou zaskočeni jeho chováním. Reagují lépe než já. Já se s tím vyrovnávám daleko obtížněji. Všichni se k němu chovají víceméně shovívavě, vzhledem k jeho mentálnímu handicapu a mají ho rádi, berou ho takového, jaký je. Tím ale nemyslím, že si někdy nevjedou do vlasů, jako všichni ostatní sourozenci.“ Rodiče z rodiny č.2 mluví o své zkušenosti s chlapcem, který byl nakonec umístěn zpět v dětském domově, takto: „Ačkoliv jsme si mysleli, že máme zkušenosti s výchovou a že to zvládneme, realita byla tvrdší, než jsme si dokázali představit. Naše vlastní děti měli ze začátku vůli, ale protože všechen

47

náš čas byl věnován novému chlapci, začali si stěžovat na nedostatek pozornosti a spolu s chlapcovou dosavadní výchovou, frustracím a stereotypům, které si s sebou přinesl, to byla výbušná kombinace, která musela vybuchnout. Nechtěli jsme, aby tím byly zraněny naše děti. Je nám to líto. Taky je nám líto, že děti viděli naše selhání. Musím ale upřímně říct, že se nám všem potom ulevilo.“ Okolí rodin reagovalo na přijetí romského dítěte také rozdílně. Respondentka z třetí rodiny shrnula reakce okolí slovem:„obdiv“. Další rodiny zatím nezaznamenaly výrazné reakce. Matka ze čtvrté rodiny opověděla: „Zažili jsme několi negativních poznámek, ale v naší společnosti to bylo ještě únosné minimum.“ Respondenti se také shodly na tom, že se snažili dítě připravit na možné negativní reakce. „Ano, od malička synovi říkáme, že to bude mít díky svému etniku těžší. Třeba, když bude hledat práci, bude muset ukázat, že je dobrý, pracovitý...“ Všechny děti ze zkoumaných rodin už byly nuceny pocítit negativní reakce na vlastní kůži. Naštěstí šlo většinou „pouze“ o slovní urážky a přestřelky, buď ve škole nebo na ulici.

5.3. Identita v NRP 5.3.1. Identita dětí v NRP Problém hledání identity není výsadním problémem dětí v náhradních rodinách. Toto uvědomění si sebe sama, čeho jsem součástí a kam patřím, je důležité pro jistotu a důvěru každého jedince. 91 Prostřednictvím pozitivně vybudované identity přijímá jedinec sebe sama, což je důležité pro přijímání ostatních lidí. 92

91 92

48

Klimeš, J.: Budování identity dítěte, s. 11 Matějček, Z.: Náhradní rodinná péče, s. 67

Největší dopad mají problémy s identitou na děti. Především na děti v náhradní rodinné péči, protože u nich vzniká potřeba vytvářet si tzv. paralelní identity. 93 Ještě těžší postavení mají děti etnicky odlišné od náhradních rodičů. Ty se totiž musí navíc vyrovnávat s odlišností a také s reakcemi okolí. Budování identity bývá v českém prostředí stížené i faktem, že se děti dostávají do náhradní rodiny v pozdějším věku. Tedy v době, kdy už mívá problém s vytvořením vztahu k náhradním rodičům. Pro utváření vztahu a vztahů do budoucna jsou klíčové první týdny a měsíce dítěte. Může se tedy stát, že v pozdějším věku si dítě už vytvořilo vztah s jinou osobou (např. babičkou), ale závažnější problém, týkající se ústavní péče, je riziko, že si dítě nemělo šanci vytvořit vztah s nikým, což ztěžuje vytváření vztahů obecně v pozdějším věku. Jedná se o tzv. poruchu attachmentu, nebo-li citovému připoutání. Tato schopnost je ale základem pro identitu dítěte a zodpovězení otázky, ke komu nebo kam patřím? 94 5.3.2. Identita romských dětí v NRP Jak už jsem zmínila výše, pro děti jiného etnika je identita budována složitěji než u dětí stejného etnika jako náhradní rodiče. Je to především způsobeno reakcemi a celkovým přístupem většinové společnosti k romským dětem, která na ně nahlíží jako na „jiné“ a často hůře zvladatelné. Tak se ony dříve či později konfrontují s různými odmítavými postoji nebo poznámkami, pocházejících od zástupců majority. Romská komunita je jim ale v té době také vzdálená a ne tolik známá. Často ani neznají své kořeny. Jsou tak uvězněny mezi dvěma světy, kdy ani jeden je zcela nepřijímá. 95 PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph. D. ve svém díle Budování identity dítěte, píše mimo jiné o tzv. dvojí a tzv. smíšené identitě. Dvojí identita by se Klimeš, J. Budování identity dítěte, s. 45 Vančáková, M. Romské dítě v náhradní rodině, s. 8 95 Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s. 8 93 94

49

dala shrnout tak, že pokud se dítěti daří, je „bílé“, pokud se nadaří, je „černé“. Jinými slovy svádí věškerou svou vinu na to, že je Rom. Buduje si nezdravý přístup k životu a je rozpolcené. Dítě nedokáže být hrdé na svou etnickou příslušnost a nechce si ji ani připouštět. 96 Naproti tomu smíšená identita je taková, kdy se člověk považuje za příslušníka ke své etnické skupině, tedy za Roma a zárověň může čerpat z majoritní společnosti, ve které je vychováván a umí se v ní pohybovat. 97 Pouze rodiče ze dvou rodin (rodina č.1 a č.5) věděli, co je dvojitá a smíšená identita. Byly to rodiny, které se aktivně zapojují do akcí různých středisek náhradní rodinné péče a v tomto oboru se vzdělávají. Jeden z okruhů výzkumných otázek se zabýval identitou dítěte a jeho romstvím. Rodina č.1 uvedla: „Ano, myslíme si, že bychom se měli pokusit, aby syn přijal to, že je Rom. Aby se dovedl postavit negativním narážkám a projevům ve společnosti. … Měl by vědět o dobrých i špatných stránkách svého etnika. Vědět, na co může být hrdý.“ V rodině č.5 měli menší problém s dcerami, které i přes snahu rodičů měly období, ve kterém nechtěly přijmout své romství: „Chtěly se jen bavit se svýma kamarádkama a nechtěly se odlišovat. O to víc nechápaly a trápily je narážky a někdy i urážky méně či více známých lidí z okolí. V tuto chvíli jsme o krok dál a my se snažíme, aby děti neutíkaly před fakty a braly určité věci s nadhledem a byly si jisté v kramflecích.“ V rodině č.4 se podle slov pěstounky původ nikdy moc neřešil: „Před dětmi jsem nic netajila, ostatně, to ani nejde. Ale že bychom se v jejich původu nějak hlouběji pitvali, to ne.“ Ostatní rodiny tuto stránku vývoje dítěte nikterak neřešily. Z odpovědí vyplynulo, že se druhá hypotéza, předpokládající budování identity přijatého romského dítěte od počátku soužití, potvrdila jen částečně.

96 97

50

Klimeš, J.: Budování identity dítěte, s.8 Klimeš, J.: Budování identity dítěte, s.9

Pouze dvě rodiny tuto skutečnost braly na vědomí a snažily se dítěti zprostředkovat rozvoj jak majoritní kultury, tak i kultury romské. Ostatní rodiny tyto pojmy neznaly. Všichni respondenti se však shodli na upřímnosti k dítěti, týkající se jeho etnické příslušnosti. 5.3.3. Rozvoj identity u romských dětí v NRP Identita každého dítěte se začíná stavět od prvních chvil života, které většinou náhradní rodiče u svých dětí nemohou ovlivnit. Podle Mgr. Martiny Vančákové je ale také důležitá následná péče a starost o posílení sebedůvěry a rozvoj identity. Proto zpracovala tzv. program Pět P 98, jako takovou nápovědu a já si dovolím je zde zmínit: Přijmout odlišnost

1.

Pro budování identity dítěte je potřeba, aby si rodiče uvědomili, že jeho identita je jiná než jejich biologických dětí. Nikoliv horší nebo lepší. Jen odlišná. Postupně

2.

Už od chvíle, kdy si dítě rodiče přivezou domů, by se měli zajímat o posilování jeho identity v malých krůčkách. Můžou se tak vyhnout návalu potřeby dítěte najít sebe sama v období puberty. Přirozeně

3.

Do života dítěte by se měly nenásilně a přirozeně zakomponovat prvky, které mu poskytnou prostor pro uvědomění si svého původu. Pozitivně

4.

Rodina by měla brát osvojení dítěte jiného etnika jako obohacení. Zároveň mu vybírat pozitivní vzory a tradice, aby na svůj původ mohlo být hrdé. Plánovitě

5.

98

Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s. 11

51

V případě dětí stejného etnika, dítě přirozeně přejímá identitu od náhradních rodičů. U romského dítěte je tento proces odlišný. Rodiče proto musí mít představu v jakých krocích a jak postupovat. Rodiny, které v rozhovorech uvedly, že řeší identitu a romství dítěte dále upřesnily, že se o rozvoj snaží už od malička, postupně, přiměřeně věku a chápání dítěte. Jedna z rodin (č.5) nechávala děti, ať se ptají, teprve poté vyvíjela vlastní iniciativu.

5.4. Biologická rodina Biologická rodina a minulost je neoddělitelnou složkou života dítěte. Udělat za minulostí (byť někdy velmi rannou) tlustou čáru se nedoporučuje. Ochudíme tak dítě o počátek jeho identity, o vzpomínky, na které může nabalovat další a skládat je k sobě a budovat porozumění sobě samému. 99 Z dotazovaných rodin se s dítětem o biologické rodině mluvilo všude. Rodiny č.1 a č.3 shodně uvedly, že iniciátorem těchto rozhovorů byli rodiče, kdežto děti vyjadřují nezájem. „O svých biologických rodičích se bavit nechce. Dokonce mu to vadí.“ Uvádí matka z rodiny č. 1. Pouze v jedné rodině došlo i k setkání dcery se svou biologickou matkou. Pěstounka k tomu dodává: „Bylo to pro mě složité, nevěděla jsem, co od toho mám očekávat a i když jsem měla velké obavy, vůbec mě nenapadlo to setkání nějak překazit. Naopak, dceru jsem se snažila podpořit. Bylo to její přání. Jestli to bylo pro ni přínosné ukáže až čas.“ Všechny rodiny se také shodly na tom, že je potřeba o biologických rodičích nemluvit špatně. Rodina s č.5 dodává: „Vysvětlili jsme dětem, proč se jejich maminka, co je porodila o ně nemohla starat a nechceme o nich mluvit zle. Jestli nastane doba, kdy se s nimi budou chtít děti setkat, dovolíme jim to.“ 99

52

Srov. Klimeš, J.: Budování identity dítěte, s.18

5.5. Genetika a obavy Náhradní rodiče mají často obavy z genů dítěte, respektive ze „špatných“ genů, které jsou většinou klišé užívané zejména v období puberty, kdy se dítě vymezuje vůči svému okolí, hledá se, mění a začíná se chovat jinak. V období puberty, kdy se vyhrocuje potřeba vlastní identity, objevení sebe sama a vymezení se, vznikají často výchovné problémy právě kvůli výše popsanému fenoménu dvou světů, dvou identit. Totiž na jedné straně „jak se vidím já“ a „jak mě vidí ostatní“. Kdy u etnicky odlišných dětí nebývají tyto dvě identity v souladu. Pokud rodiče nepracovali s romskou částí dítěte, nedokáže se pak dobře vyrovnat s možným odmítnutím většinové společnosti. Někteří lidé v této souvislosti mluví o „volání hlasu krve“, čímž vysvětlují touhu romských dětí kolem puberty, setkávat se se sobě podobnými, s jinými Romy. Pramení to ovšem z neznalosti příčin. Z příčiny nevybudované identity a z ní pramenící prázdnoty, kdy dítě neumí zpracovat odmítnutí majoritní společnosti, hledají tyto děti většinou záchytný bod ve formě své vysněné biologické rodiny nebo jiné skupinky Romů. Někdy bohužel sahají k dostupným náhražkám ve formě alkoholu a drog. 100 Rodiče, kteří chtějí přijmout romské dítě, nemohou automaticky počítat s tím, že jejich dítě bude mít tmavé vlasy a oči, rytmus v těle ani temperament či „toulavou krev“, což bývá často obsahem mýtů o Romech. Martina Vančáková ale upozorňuje, že v případě, že budou náhradní rodiče s obavami očekávat, kdy se v přijatém dítěti projeví jeho „geny“, mohou dítě nevědomky tlačit k tomu, že se podle podvědomých představ rodičů začne chovat. 101 K této otázce se dotazovaní rodiče stavěly rozdílně.V rodině č.2 měli chlapce ve své péči do sedmi let jeho věku. Proto si rodiče netroufají hodnotit, co by bylo dále a nejsou si jistí, proč nedopadla dobře jejich snaha o osvojení 100 101

Vančáková, M.: Romské dítě v náhradní rodině, s. 9 Frantíková, J. Kdo založil projekt Naše romské dítě, In: Děti a my, s.42 - 43

53

chlapce: „Nevíme čemu přesně přičíst ty negativní věci týkající se chlapce. Jestli genům, nižším mentálním schopnostem, frustracím nebo ústavní výchově jako takové?“ Rodina č.3 má jako jediná negativní zkušenost s nástupem puberty chlapce, kterou přičítá genům: „Ani ve špatném snu by mě bylo nenapadlo, jak těžké to bude a i beznadějné. Vyplnily se nejhorší představy – drogy, krádeže...“ Jak již bylo psáno výše, tato rodina nevnímala nijak romský původ svého osvojeného dítěte a o důležitosti posilování smíšeného cítění neměla tušení. Respondenti z rodiny č.4 a č.5 nepřikládají genetice velký význam. Mají pocit, že je to přeceňovaný fenomén. Jde podle nich o (již z principu špatnou) ústavní péči než o genetiku. Rodiče v rodině č.1 zrazovali od rozhodnutí k adopci spíše příbuzní, kteří poukazovali na vliv „špatných“ genů. Zkoumané rodiny se nicméně shodly na podvědomých obavách, které byly z velké části zapříčiněny různými příběhy z časopisů a knih (např. Často zmiňovaná kniha Rok kohouta od Terezy Boučkové), které mají katastrofické scénáře. Zdeněk Matějček k této problematice říká: „Není hlas krve. Dítě přijímá za matku tu osobu, která se k němu mateřsky chová. Adoptivní rodiče, pěstouni, či jiní vychovatelé dítěte v náhradní rodinné péči jsou psychologicky pravými rodiči, jestliže je skutečně za své dítě přijímají.“ 102 Ve třetí hypotéze byl stanovený předpoklad, že rodiče mají obavy z genetiky svých dětí, která je vnímána s negativním zabarvením. Ačkoliv tři rodiny podle svých slov nepřikládají velký důraz genetice, ale výchově, čtyři z pěti zkoumaných rodin potvrdily obavy. Tato hypotéza se tedy spíše potvrdila.

102

54

Matějček, Z.: Co řekneme osvojenému dítěti, 1982 Praha

6. Závěr Bakalářská práce byla zaměřena na problematiku romských dětí vyrůstajících neromských náhradních rodinách. Z literatury a výzkumu vyplývá důležitost upřímnosti náhradních rodičů k přijatým dětem, velkou roli hraje správně budovaná identita těchto dětí. Přijaté děti do náhradní rodinné péče se musí v prvé řadě vyrovnávat s faktem, že nejsou vychovávány svými biologickými rodiči a také s tím, že se od svých náhradních rodičů liší. Učí se přejímat majoritní tradice a zvyky. Jejich součástí je ale i kultura romská. Na jedné straně je dítě součástí světa většinové společnosti, protože vyrůstá v neromské rodině, přijímá její zvyky a tradice, jazyk, způsob vyjadřování, její kulturní vzorce. Na druhé straně často čelí tomu, že je svým okolím odmítáno a zařazováno do světa romského, který je ale také nepřijímá jako svého člena, protože nezná kulturní rámec romského společenství. Romské dítě se tak v majoritní rodině ocitá mezi dvěma světy, patří do obou, ale ani do jednoho zcela a zejména v období puberty, kdy hledá sebe sama, může tuto situaci řešit snahou získat si členství ve společnosti, která by ho přijala úplně, což bývá často skupina s drogovou či kriminální zkušeností.103 Úkolem romského dítěte je vytvářet si svou identitu jako Roma v majoritním prostředí. Rodičovským úkolem je pak dítě na této cestě doprovázet a takový rozvoj mu umožnit. Ztěžejním tématem této práce bylo romské dítě v náhradní rodinné péči a jak ho vidí náhradní rodiče. Cílem bylo zjistit, jakou měli motivaci k přijetí romského dítěte, jaká očekávání a s jakými reakcemi se rodiče setkali. S tím souvisely i otázky zkoumající, zda a jakým způsobem rodiče řešili etnickou

103

Naše romské dítě, dostupné z nahradnirodina.cz/nase_romske_dite.html

55

příslušnost dítěte. Dále byla v okruhu zájmu také výchova dítěte k romství, tedy respektu k jeho kořenům a utváření si identity. Vzhledem k nízkému počtu respondentů se jedná pouze o vzorek náhradních rodin a tato práce nemá v žádném případě ambice vytvářet jakékoliv všeobecné závěry, ale chce přiblížit tuto problematiku na příkladu konkrétních rodin. Vzorek rodin byl různorodý. Vzájemně se znaly poze dvě rodiny, každá tedy měla svůj vlastní pohled na výchovu etnicky odlišných dětí. Před zahájením výzkumu byly stanoveny tři hypotézy. Z výzkumu vyplynulo, že každá rodina přistupuje k svému přijatému dítěti romského etnika jiným, svým osobitým, způsobem. K přijetí dítěte rodiče vedou vlastní důvody a představa výchovy je také osobitá. Toto téma určitě není vyčerpané. Podle mého názoru je rozsáhlé. Do budoucna by bylo například velmi zajímavé zahrnout do výzkumu starší romské děti v náhradní rodinné péči, které budou schopny formulovat své pocity

56

vyplývající

ze

zkušenosti

života

v

majoritních

rodinách.

Seznam literatury Monografie: 

BUBLEOVÁ, V. Historický vývoj péče o opuštěné děti. Náhradní

rodinná péče. 2000, č. 1, s. 46-51. 

BUBLEOVÁ, V. a kol. Průvodce náhradní rodinnou péčí. Praha:

Středisko náhradní rorinné péče, 2008. 24 s. 

DAVIDOVÁ, E. Romano drom – cesty Romů 1945 – 1990. Olomouc:

Univerzita Palackého, 1995. 244 s. ISBN 80-7067-533-8 

FRASER, A. Cikáni. Nakladatelství Lidové Noviny, 2002. ISBN 80-

7106-212 

GABRIEL, Z., NOVÁK, T. Psychologické poradenství v náhradní

rodinné péči, 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-1788-3 

GEIST, B. Sociologický slovník. Praha: VICTORIA PUBLISHING,

1992.647 s. ISBN 80-85605-28-7 

GONDOLÁN, A. Z Brutovců až na kraj světa. Praha: Ikar, 2010. ISBN

978-80-249-1321-6. 

HOLOMEK, K. In ČERNÁ, M. Černobílý život. Praha: Gallery, 2000.

172 s. ISBN 80-86010-37-6. 

HORVÁTHOVÁ, J. Kapitoly z dějin Romů. 1. vyd. Praha: Lidové

noviny, 2002.85 s.

57



HUBSCHMANNOVÁ, M. Šaj pes dovakeras, Můžeme se domluvit.

Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0496-6 

JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, s.r.o., 2001.

ISBN 80-7178-535-0. 

KLIMEŠ, J. Budování identity dítěte. Praha: Občanské sdružení Rozum

a Cit, 2008. 48 s. 

KOLEKTIV AUTORŮ. Romské děti žijící mimo vlastní rodinu. Praha:

Středisko náhradní rodinné péče, 2007. 46 s. 

MATĚJČEK, Z. Co řekneme osvojenému dítěti. Praha: Práce, 1982. 8 s



MATĚJČEK, Z. a kol. Náhradní rodinná péče : Příručka pro odborníky,

osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 184 s. ISBN 80-7178-304-8. 

MATĚJČEK, Z. Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd. Praha: Portál,

2002. 155 s. ISBN 80-7178-637-3. 

MATĚJČEK, Z. Pozitivní a negativní faktory v socializaci dítěte, In:

SMÉKAL a kol. Podpora optimálního rozvoje osobnosti dětí z prostředí minorit:sociální, pedagogické a psychologické aspekty utváření osobností romských dětí adětí z prostředí jiných minorit, 1.vyd. Brno: Barrister a Principal, 2003. s. 65 – 70. 

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o., 2003.

ISBN 80-7178-549-0.

58



NEČAS, C. Histrorický kalendář: Dějiny českých Romů v datech. 1.

vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. 123 s. ISBN 807067-769-4. 

NEČAS, C.: Holocaust českých romů. Praha: Prostor 1999. ISBN80-

7260-2 

RHEINHEIMER, M. Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji

společnosti 1450 – 1850, 2003. ISBN 80-7021-579-8. 

RYAN, T., WALKER, R. Vytváření knihy života. Praha: Institut

náhradní rodinné péče, 2006. 76 s. 

ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004. 392 s. ISBN 80-7178-

829-5. 

ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme – jde o to jak. 2. vyd. Praha: Portál,

s.r.o., 1998. ISBN 80-7178-410-9. 

SEKYT, V. Romové. In ŠIŠKOVÁ, T. Menšiny a migranti v České

republice. Praha: Portál, s.r.o., 2001. ISBN 80-7178-648-9. 

SEKYT,V. In ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. 2.

vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2001. ISBN 80-7367-182-4 

SEKYT, V. Romské tradice a jejich konfrontace se současností:

Romství jako znevýhodňující faktor. In: JAKOUBEK, M., HIRT, T. Romové: Kulturologické etudy : Etnopolitika, příbuzenství a sociální organizace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. s. 188-217. ISBN 80-8647383

59

STEWART, M. Čas Cikánů. 1. vyd. Brno: Barrister a Principal, 2005.



275 s.ISBN 80-7364-017-1. ŠEVČÍKOVÁ, V. Sociokulturní a hudebně výchovná specifika romské



minority v kontextu doby. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. 234 s. ISBN 80-7042-282-3. ŠIŠKOVÁ, T. a kol. Menšiny a migranti v České republice. 1. vyd.



Praha: Portál, 2001 VANČÁKOVÁ, M. Romské děti v náhradní rodině. Praha: Občanské



sdružení Rozum a Cit, 2008. 48 s. Články v periodicích: FRANTÍKOVÁ, J. Kdo založil projekt Naše romské dítě. Děti a my.



2006, č. 4, s. 42-43. Internetové zdroje: •

BENÍŠEK, M. Ke kořenům slova Rom, dostupné z webových stránek

www.dzaniben.cz/?m=SA&p=200603&i=20060301 •

Dělení Romů, článek dostupný z webových stránek

http://romove.radio.cz/cz/clanek/18197

•

FRYDRÝŠKOVÁ, K. Z kočovníků vesničany, dostupné

z www.romanovodori.cz/etno/z-kocovniku-vesnicany/ •

FRYDRÝŠKOVÁ, K. Rub a líc sametové revoluce, dostupné

z webových stránek http://www.romanovodori.cz/etno/rub-a-lic-sametoverevoluce/ •

Historie a původ Romů, dostupné z webových stránek

http://romove.radio.cz/cz/clanek/18530

60

•

POPELA, L.: Pěstounská péče je tvrdá práce, dostupné z webových

stránek www.rodina.cz/clanek5703.htm •

JIŘIČKA, J. Rozhovor s Karlem Holomkem, dostupný

z http://zpravy.idnes.cz/romu-je-ctvrt-milionu-pri-scitani-zapiraji-zestrachu-mini-aktivista-12f-/domaci.aspx?c=A111216_123814_domaci_jj •

Kolektiv autorů. Romské dítě žijící mimo vlastní rodinu,

http://www.nahradnirodina.cz/files/File/rom_deti_zijici_mimo_rodinu.pdf •

Projekt Naše romské dítě, dostupný on-line z webových stránek

http://rodina.cz/scripts/journal/journal.asp?f_id=6443 •

Romská rodina, článek dostupný z webových stránek

http://romove.radio.cz/cz/clanek/18387 •

Romský jazyk, článek dostupný z webových stránek

http://romove.radio.cz/cz/clanek/19363

61